Stopy v jehličí. Jindřich Foltýn

Stopy v jehličí

Jindřich Foltýn

Tuto knihu věnuji s tichou vzpomínkou mé babičce Vlastě. V čase přítomném pak Lucince, Jindříkovi, Petrovi, Adélce, Ládíkovi, Janičce, opomenout nemohu ani jagdteriéra Garyho. Čtenářům, ať relativně malým či velkým, přeji čisté duše, otevřená srdce a oči dokořán. Zvláštní poděkování patří paní Zdeňce Szabové. J. F

Ilustrace: Jindřík a Lucka Foltýnovi

Lord úvodem „Ahoj“. Jmenuji se Lord a jsem pes. A nejsem kdejaký čtvernožec, nýbrž psík modré, teriérské, tudíž šlechtické krve, neboť vlastním rodokmen. Vychování mám, ale bohužel či bohudík, loveckého psa. Jsem bystrý, temperamentní, hravý, ale i nezkrotný, paličatý a prchlivý. Pro svého pána a jeho dcerku bych však snesl modré z nebe – kdyby to jen šlo. Asi se podivujete, že s Vámi rozmlouvám jako rovný s rovným. Myslíte si, že Vám nemohu rozumět? Mýlíte se. Můj pra pra pra prapředek (a teď nekoktám, ani se nezaštěkávám) si vybral Vašeho pra pra pra pradědečka za svého společníka a přítele již před nějakými 23 000 léty, aby tak bok po boku spojili své lovecké úsilí a dovednosti, jeden druhého ochraňovali a tím prohlubovali své přátelství. Lidé tenkráte nebyli zdaleka tak kultivovaní a zhýčkaní jako teď. To se ještě halili do kožešin, dlouhé vlasy a vousy jim čechral ledový vítr a v temných jeskyních praskal oheň, lesy byly pralesy a můj dávný děd měl vzezření statného vlka. Byly do doby divokých lovů a potyček, jen vzájemná síla, porozumění a přátelství nám pomohlo přežít. Od těch dob se naše kroky i v mnohém rozdílná řeč, spojily v jednu životní pouť. Dnes je všechno úplně jinak. Útulná hájenka vsazená do malebného údolíčka, hned za městečkem, poskytuje veškeré vymoženosti moderní doby. Z komína se vesele kouří, elektrické světlo probouzí zdi ze zasmušilé tmy, na sporáku pobublává a voní srnčí guláš a v dětském pokojíčku se dívá malá Adélka na televizní večerníček. Můj pán, vládce, přítel a hajný Petr pokuřuje na zápraží, zahloubán do vlastního nitra, zatímco já zavlažuji tu roh, tu výčnělek, tu patník nažloutlým čůrkem svého já, abych se tak nejen vyprázdnil, ale zanechal zde i výraznou pachovou stopu pro kolemjdoucího čichajícího psiska. Neb my psi máme čich opravdu mimořádný. Ale ještě než se nebaštím a uložím ke spánku, chci Vám prozradit, milí čtenáři, proč si s Vámi povídám. Samozřejmě jako učený pes umím naslouchat, ale řekl jsem si, že je škoda jen slyšet a vnímat, aniž bych se o své dojmy podělil s ostatními. Je pravdou, že jsem se o pár kusých historek či povídání podělil s okolními psy, ale ti nejsou tak vnímaví posluchači jako Vy.

1

Povětšinou jsou roztěkaní až běda a celí zaneprázdnění vlastními osudy i povely svých páníčků. Já mám to štěstí, že můj majitel je hajný, myslivec a revírník, duše hloubavá a otevřená a že mě bere s sebou každičký den do šumavských lesů a hvozdů. Nezřídka jej doprovází i dobromyslná, čiperná, zvídavá Adélka, která prahne po otcově vyprávění a zahrnuje jej nesčetnými otázkami. Já také poslouchám. I když … no pravda, někdy si odběhnu, to ale jen když mne vyruší neposedný zajíc, drzá liška, myška všudybylka, bujný srnec, zvědavá veverka či jiná lesní havěť. Proto prosím, omluvte mé vyprávění, které je veskrze laické, občas kostrbaté a zadýchané, neboť život je plný překvapení. Také berte zřetel na to, že jsem jen pes, a tak neoplývám ani mistrným slohem či gramatikou. Ale to se nedá nic dělat, nemohu se přece rovnat člověku. I tak si ale myslím, že toulky naší čarokrásnou přírodou a seznamování se s jejími obyvateli, stojí za to přiblížit i Vám, těm, kteří máte oči otevřené, hlavu lehce v oblacích a srdce na pravém místě.

2

Skřivánek na niti Za okny se jen velice líně probouzel den. Stíny noci pozvolna ustupovaly šedavému ránu. Můj pán opatrně usrkával silnou horkou kávu, zrak ještě mírně zastřený pavučinou snů, když se za jeho zády ozvalo: „ Tatínku, půjdeš dneska do lesa?“ a vzápětí: „ Tati že mě vezmeš s sebou, viď? Lord se už také nemůže dočkat!“ Spěšně dodala Adélka a volnou rukou mne, líně se protahujícího, podrbala za uchem. Hajný Petr si pohladil včera zastřiženou bradku a s úsměvem odvětil: „Ale to víš, že ano. Ale nejdřív se pěkně nasnídáš, umyješ, vyčistíš zoubky a oblečeš. Pak se uvidí.“ A také, že se vidělo. Jakmile jsme všichni posnídali a vykonali to, co se vykonat musí, vyrazili jsme v ústrety novému dobrodružství. Zvolna jsme stoupali klikatou silničkou do svahu nad údolím. V tento brzký, předjarní čas bylo chladno a zatímco se městečko halilo v mlžný opar, okolní, zasněžené hory svítily čistotou a dávaly vyniknout své mohutnosti a síle. Cáry mraků lemovaly abstraktně narudlé červánky a na jihovýchodním cípu horizontu se blyštila hradba skalistých Alp. Z blízkého křoví polekaně vylétl černý kos, houf nezbedně kanárkově žlutých strnadů hledal něco do zobáčku, tu a tam bylo možno spatřit sýkoru koňadru či drobnou sýkorku modřinku. Nic neušlo zvědavé Adélce, vždycky radostně zavýskla a svůj zájem doprovázela otázkami, o jakého ptáčka se vlastně jedná. Otec byl vždy ochotný své dcerce vše vysvětlit a zodpovědět. Ne nadarmo byl přeci lesa pán. Já, zatím ještě na vodítku, dychtiv dalších událostí, jsem pilně šlapal vedle jeho nohy. Jakmile jsme dorazili na kopec, pán mi sňal z hlavy obojek a tím mi dopomohl k tolik toužebné volnosti. Tetelil jsem se blahem. Vlevo od silnice se rozprostírala louka plná ostrůvků mokrého sněhu, vpravo od nás leželo rozbředlé pole. Právě tím směrem jsme se vydali, neboť tam při kraji lesa se nacházela jedličková oplocenka, jejíž neprostupnost chtěl Petr obhlédnout. Adélka obuta do vysokých bot mlaskavě kráčela vedle táty, držíc se jej pevně za ruku. A v tom jsem to spatřil. Náhle se na poli pohnula hrudka hlíny a bleskurychle popoběhla. Zbystřil jsem. Zdá se mi to, nebo nezdá? Po chvíli zase. Už jsem na nic nečekal

3

a vyrazil tryskem k ní. Hrudka opět popoběhla a než jsem ji stačil polapit, frnk a vznesla se. To bylo překvapení! S třepotáním a trylkem stoupala kolmo vzhůru. Hajný se mému zbrklému počinu od srdce zasmál. „Vidíš, sluníčko,“ řekl, ještě pln smíchu dcerce. „Skřivánek, první posel jara!“ „Podívej, jak rychle stoupá k oblakům. I za letu si stále zpívá a trylkuje, ač neustává třepotat křidélky. Zřejmě to bude sameček, který právě teď zaměstnává naše zraky. Samička bude někde poblíž na obhlídce svého budoucího hnízda. Skřivan polní totiž zásadně staví hnízdo, či spíš jen takový malý důlek přímo na zemi. Podívej, jak si nádherně prozpěvuje, takhle vydrží zpívat bez přestání až 3 minuty. „Vidíš, až vyletí na samý vrchol, zarazí se a třepotá na místě, jako nějaká kaňka, až se zdá jakoby visel na niti. Dívej, už stojí. Teď přestal zpívat, znamená to, že se za chvíli pustí střemhlav k zemi. Teď! Složí křídla a padá jako kámen, vidíš? Nikdy však neslétne přímo k hnízdu, aby tím neupozornil své nepřátele na snůšku.“ „A tati, jak to, že jsme toho skřivánka vůbec neviděli?“ otázala se překvapená Adélka. „To je tím, že skřivan je ptáček velice nenápadně zbarvený. Sameček i samička jsou téměř stejní. Na hřbetu mají pírka šedohnědá, posetá temnými, podélnými skvrnkami, téměř totožnými s okolím. Tudíž jsou skoro neviditelní. Spodní stranu těla mají pak bělavou, lehce stříkanou, aby se podobali nebi. Proto je skřivánek znám spíše pro svou písničku, než pro svůj vzhled“, dodala moudrá hlava rodiny. „Tatínku a snáší skřivánek také vajíčka, a co jí takový ptáček?“ vyhrkla vzápětí má dychtivá kamarádka. „Milá dcerko,“ děl otec, „samička skřivana snáší vajíčka dvakrát do roka. Nejdřív mělký důlek vystele pěkně jemnou suchou travou, to aby měli malí ptáčci měkké lože, a potom do něj snese 4 až 5 vajíček, jejichž skořápka je šedavá nebo nažloutlá, pokrytá šedými nebo hnědými skvrnkami. Samička na nich sedí sama, zatímco táta skřivan donáší do hnízdečka potravu. Sbírá různá semínka a nepohrdne ani drobným hmyzem, muškami, lučními koníky i cvrčky. Když se zhruba po 15 dnech vyklubají ptáčata, krmí je nadále, aby vyrostli a zesílili. Posléze, když odrostou, naučí je také dovedně létat. Na podzim se skřivánčí rodiny slétnou do malých hejnek, a tak koncem října nebo začátkem listopadu odlétají na jih za teplem. A teď již poběž, ty malá drndo, ať ještě stihnu prohlídku obory. Začíná mi povážlivě kručet v břiše a již se nemohu dočkat teplého, voňavého oběda.“

4

Tak jsme ještě dokončili velkolepou procházku, abychom byli zase o něco chytřejší a poučenější, dříve než se nasytíme.

5

Pomoc v nouzi Byla to hrůzostrašná noc. Prakticky jsem nezamhouřil oko. Naším krajem se prohnala zuřivá, sněhová vánice, dosahujíc síly vichřice. Vítr bičoval ztemnělou krajinu, hučel komínem, řinčel plaňkami, ohýbal stromy, až v nich praštělo a téměř celou noc práskal uvolněnou venkovní okenicí. Meluzína naříkala, až mi chlupy vstávaly hrůzou, zatímco sníh vířil v mračnech celičkým okolím. Ráno, po probdělé noci, bylo zaváté a zalepené čerstvým příkrovem, vyfoukané závěje se tyčily nad mou psí výšku, no zkrátka boží dopuštění. Páníček nazul vysoké, filcové boty, přes ramena přehodit těžký, plstěný kabát, narazil si ušanku a s lopatou v ruce srdnatě čelil venkovní kalamitě. Sotva proházel cestičku k hájovně vstala i Adélka. „Jémine, tatínku, to je ale sněhu“, užasla. „To je krása!“ „Krása nekrása“, žbrblal otec, „lesní zvěř bude jiného mínění, zvlášť, když jí sněhová nadílka znemožní dosyta zaplnit útroby. A nám nezbude, milá dcero, než jí urychleně pomoci, jinak sejde na úbytě. Pořádně se oblékni, dnes nám bude krušno!“ Po těch slovech zašel do dřevníku a vytáhl bytelné sáně. Popadl veliký hrubý pytel a již do něj sypal obilí. Adélka přinesla za kamny nasušené staré pečivo, několik jablek, hajný přihodil pár klasů krmné kukuřice a tuřín, a než jsem se nadál, byl pytel naditý k prasknutí. Ještě pořádně zavázat, naložit na sáňky a mohli jsme vyrazit. „Teď ukaž, Lorde, jaký jsi pašák,“ promlouval ke mně můj pán, nasazujíc mi popruh, jehož druhý konec pevně přivazoval k povozu. „Jen společnými silami dobudeme cíle!“, zahalekal vesele. Sám jednou rukou popadl otěže saní, druhou rukou stiskl opalčákovanou ruku dcery, abychom tak cestou nerozlučnou pomohli zvířátkům. „No, řeknu Vám, šlo se nám těžce. Napínal jsem své síly až k prasknutí, jazyk vyplazený, tlapky na umydleném sněhu prokluzovaly. Ale nesl jsem své břímě s nadšením a statečně. Dovlekli jsme se až na místo, kde se silnice odkláněla od našeho cíle. Myslivec mě vyprostil, sám si vydechl, setřel pot z čela, aby si na chvíli zabafal a protáhl páteř. Poté ze zadíval směrem k lesu, kde tušil krmelec. Zarazil sáně do hluboké závěje a povídá: „Tak, moji milí, teď se vydáte v mých stopách, pěkně za sebou. Držte se mně, ať nezapadnete!“ Na ta slova rázně popadl pytel,

6

přehodil si jej s heknutí přes mohutná ramena a zavelel: „Jde se!“ Bořili jsme se tou sněhovou nadílkou místy až po kolena, já mnohdy až po krk. Náhle nás hlava rodiny zarazila, se žuchnutím spustila naditý žok a ukázala k okraji porostu. „Podívej, támhle, vidíš?“ ukázal prstem. „Koukej, Adélko, srnky!“ A vskutku, v závětří lesních velikánů bezradně postávalo stádečko osmi srnek, hledající něco na zub. „Až tady zakrmíme, povím ti o nich něco víc. Teď se je dobře prohlédni, až nás zavětří stejně rychle zmizí“. Jenže v tom jsem je zavětřil já. Mám totiž skvělý čich, výrazný srnčí pach ve mě probudil instinkty lovce. Vyrazil jsem, jak nejrychleji to šlo a s zuřivým štěkotem jsem se jim hnal v ústrety. Ale kdepak. Zvěř jen zvedla hlavu a odklusala do bezpečí. Ještě jsem od nich nebyl ani v polovině vzdálenosti, když mě odvolal hvizd mého majitele. Nedalo se nic dělat, musel jsem uposlechnout. Páníček mě pochválil za poslušnosti a pak jsme se pachtili až k vytouženému cíli. Podarovali jsme všechny. Do zásypu jsme nasypali zrní, do dřevěných jeslí přidali voňavého sena, pod ně rozprostřeli jablka, tuřín i kukuřici a nezapomněli ani na sůl, která je pro zvěř v době nouze zdrojem osvěžení a minerálů. Když jsme se vrátili k sáňkám, otec uvelebil Adélku na jejich výplet, přikázal jí řádně se držet a zvolna vyprávěl. „Srnčí je u nás velice hojná zvěř, neboť o ní myslivci dobře pečují a rozumným odstřelem usměrňují její stav. Vlastně nemá přirozeného nepřítele, tedy kromě rysa. Takový srnec váží od 15 do 25kg, samci jsou vždy větší než srny. Od čenichu k ocasu měří zhruba 130cm a v kohoutku, tj. tam, kde začíná krk, jsou 75cm vysocí. Srnec se také honosí parůžky, které shazuje koncem října či začátkem listopadu. Nové nasazuje v lednu až únoru. Máma srnka parůžky nemá, není to žádná chlubilka, její největší radostí i starostí jsou její srnčata. Ta se jí rodí v květnu až v červnu, obyčejně v počtu dvou. Srnčata jsou pěkně bíle skvrnitá. A protože jsou to savci, zpočátku dychtivě sají mámino mléko. Ale i srnka se musí napást. Občas odeběhne a srnče zůstane samotné stočené ve vysoké trávě. Člověk ale na něj nesmí sahat, protož jinak srnka srnče opustí, zrazená lidským pachem. Neznalí lidé si bláhově myslí, že je ten drobeček opuštěný. Nenapadne je, že srna pasoucí se opodál, nemůže zabránit tragédii, neboť se vetřelce bojí. Proto je tolik zdánlivě nalezených srnčat na jaře v různých útulcích pro zvířata. Nejlepší je v tichosti se vzdálit. Mamka srnka své ratolesti vychová, odkojí, naučí je pást se na heboučké travičce, okusovat

7

mladé výhonky keřů, v zimě vyhrabávat osení, žaludy i bukvice či oždibovat pupeny stromů. A ještě jedna věc je na srnčí zvěři zajímavá. Na zadku mají nápadnou, širokou, bílou skvrnu, které se říká zrcátko. Pomocí té se dokáží spolu dorozumívat a signalizovat kudy běží, kde je máma a podobně. I v pološeru barva zrcátka zářivě svítí, ukazujíc bezpečí stádečka. I nám lidem je příjemně u srdce, když vidíme světla svých příbytků, neboť víme, že tam máme svůj domov.“ Hajný dovyprávěl téměř na prahu hájenky. My byli utahaní, ale šťastní, že jsme pomohli zvěři v jejím momentálním strádání. Holt jak říká můj pán: „Myslivost je především láska k přírodě, dobré hospodaření, cit i lesní moudrost

8

O vlcích a lidech Adélka se roznemohla. Horečka spalovala její tělo, zákeřné bacily jí škrábaly v krku, čelo orosil nepříjemný pot. Tatínek přispěchal s horkým, lesním medem, oslazeným čajem s kapkou citronu. Postavil jej na stoleček a pravil: „Tady máš, maličká, to ti udělá dobře. Nejdřív ale spolkni prášek a lžičku jitrocelového sirupu. Zamíchej si ho a pomalu usrkávej. Ukaž, já ti ještě trochu natřepu polštář a podložím hlavu.“ Holčička s námahou uposlechla dobře míněných rad. Otec si přidřepl na okraj pelesti, pohladil ji po zvlhlých vlasech a pln účasti i lásky na ní dohlížel. Adélka foukala do horkého, voňavého nápoje, olizujíc si rty: „Tati, budeš mi něco vyprávět?“ zaškemrala. „Ale to víš, že ano, broučku,“ řekl otec. Trochu se zahloubal a zvolna spustil. „Dneska ti milá Adélko, bude povídat o vlcích, neboť člověk o nich ví stále velmi málo. A povětšinou o čem lidé málo ví, tomu nedůvěřují, obklopující se nejistotou a strachem. Vlk je největší a nejznámější psovitou šelmou v našich krajích, ale s neoprávněně nejhorší pověstí. Vždyť přece sama znáš pohádku „O Karkulce“, kde zlý, lstivý a zrádný vlk sežere babičku s červenou Karkulkou. Také jsi už viděla nejeden film, kde smečka divokých zvířat bezdůvodně roztrhala obyčejného nevinného člověka, nebo jak hororoví vlkodlaci, v noci, nejlépe za úplňku, rozsápou kdejakého pocestného. To jsou všechno ale jen hloupé pověry a fantazie, vyvolávající v lidech neopodstatněnou nenávist k těmto srdnatým, inteligentním a navýsost plachým tvorům. Málokdo ví, že vlk obecný je jediným přímým příbuzným dnešního psa. Například našeho Lorda. A na ta slova sklouzl pohledem k mé maličkosti. Ovšemže vlk je mnohem větší, s ocasem bývá tak půldruhého metru dlouhý a vážívá 30-60kg. Má velmi hustou srst, zaoblené uši, šikmé oči, oháňku dlouhou a chlupatou. Tu nosí při chůzi svěšenou k zemi. Vlci žijí a loví zásadně ve smečce, která čítá kolem 7 až 10 jedinců. Svým typickým vytím udržují kontakt se všemi členy, varujíc ostatní, jakoby říkali: Pozor, to je pouze naše území! Ale to platí jen pro cizí vlčí tlupy. Vlk povětšinou loví v noci, nebo za šera. Kořistí mu bývá vysoká zvěř (např. jeleni), ale i ostatní drobnější zvěř

9

(např. zajíci). Nepohrdne ani mršinou. V létě mívá jídelníček o něco pestřejší o různé plody, pupeny, ještěrky, myši či žáby. Vlci jsou jako většina psovitých šelem dobří a vytrvalí běžci. Smečka dokáže v noci a hlubokém sněhu uběhnout až 80km. Jedinci se pečlivě střídají v prošlapávání sněhu, vzájemně se doplňují i v lovu. Jsou velice soudržní. Chrání jeden druhého navzájem a své mláďata střeží jako oko v hlavě. Jsou to dokonalí a láskyplní rodiče. „A ještě jednu věc ti musím, holčičko moje, povědět,“ řekl po krátké odmlce hajný. „Není znám jediný případ, kdy zdravý vlk napadl, natož usmrtil člověka. Vlk je totiž zvíře bystré a neobyčejně plaché, má vynikající čich a před člověkem vždy prchá. Je pravdou, že v době hladu a strádání dokáže napadnout domácí zvířata, hlavně ovce, dokonce i psa. Člověku se ale oklikou vyhne. Za svou mylnou pověst krvelačného a nemilosrdného zabijáka zaplatil krutou daň. Vlci se u nás bez milosti zabíjeli a stříleli, až jsme je vlastní hloupostí téměř vyhubili. Dnes se v Čechách, tu a tam vyskytne vlčí smečka v Beskydech či zde na Šumavě. V sousedním Rakousku i Německu je vlk přísně chráněn, což já osobně považuji za moudré, zásadní a nevyhnutelné. Vlk totiž do volné přírody zkrátka patří. Mnohému by se mohl od něj člověk přiučit. Neboť vlk je tvor společenský, hravý, inteligentní, soudržný, ale i nebojácný a statečný. Na své společenství nedá dopustit a vzájemně si pomáhá. To mnohý člověk neumí.“ „A teď si, Adélko, hezky zdřímni, ať se brzy vystůněš. Já zatím trochu provětrám našeho Lorda, pravnoučka zvířat, o kterých jsem ti dnes vyprávěl!“ Na ta slova dal táta Adélce vousatou pusu na horečnatou tvář a pečlivě jí přikryl až po bradu. Po té vyšel se mnou, po psím způsobu rozechvělým, na zápraží. Byl nový den.

10

Na pastvinách Jen co se naše malá vykurýrovala a trochu pookřála, již jí bylo plné stavení. Trošku zdravého povětří jí udělá jenom dobře“, prohodil ke mně můj pán. „Pojď, Lorde, vyrazíme ven.“ Vyšli jsme do dne zaplaveného sluncem a rychle odtávajícím sněhem. Syrová, chladná bríza mi čechrala srst a nozdry plnila novým dobrodružstvím. Hned na začátku polnice se peskovaly straky a rozkřičené sojky. Lučinami zurčela voda, potůčky probublávaly hnědavou travou a na svět vyrážely nové praménky podzemní vody. Do cesty se nám připletlo stádo krav. Nebyly to bohužel naše české červené, mléko dojící kravičky, ani bohudík, ty fialové, reklamní s nápisem Milka. Ukázalo se, že se jedná o plemeno masné, polodivoké a nedojivé, které je na pastvinách celý rok. Mladí býčci, nedůvěřivé krávy i trochu prchlivá, neurotická, roční telata. Bylo lepší je obejít.

11

Já, vypuštěn na svobodu, užíval jsem si všech těch krás plnými doušky. S pudem lovce jsem začal „myškovat“. Cestičkami hrabošů, myší, rejsků a myšic byla protkána celičká louka. Hrabal jsem a frkal, vykusoval drny, až jsem měl mordu plnou hlíny. Na horizontu nás ale čekalo překvapení. Obrovské hejno havranů a mezi nimi menší kavky. Hodovali na všem, co jim přišlo pod zobák. Vyzobávali staré osení, trávy i plevel, krmili se žížalami, červíky, slimáky, myšmi. A ten kravál co dělali! Hned jsem jim běžel vyčinit. Zvedli se s neuvěřitelným krákáním, křikem a nevolí a jako temný mrak poodlétli opodál. Marné se za nimi honit! Raději jsem se věnoval svým zájmům Adélka byla tou monstrózní podívanou zaujata a hned zvolala: „Tati, co je to za ptáky, a proč je jich tolik?“ Tatínek dcerce nejdříve vysvětlil, že se jedná o kolonii havranů polních, vracejících se k nám ze svých zimovišť ze západní Evropy, aby u nás opět zahnízdili a vyvedli mladé. K tomu ještě dodal: „Je to skoro k nevíře, ale tito křiklouni, stejně jako jejich příbuzní – vrány, straky, sojky, ořešník a majestátní krkavci patří do řádu pěvců. Všichni tito z čeledi krkavcovitých jsou navýsost inteligentní. Dají se lehce ochočit jsou velice zvídaví a vynalézaví. Třeba maličká kavka dokáže za tebou chodit po dvorku jako pejsek, zobat z ruky, lehce slyší na jméno, některá se naučí i pár slov. Straka je zase obratný lupič, který svým ostrým zobákem napadne vše živé a opravdu krade. Jakmile spatří jakýkoliv lesklý předmět, šup s ním do hnízda. Jedno, jestli se jedná o pozlátko, ztracený prstýnek či stříbrný řetízek. Sojka je zase takovým strážcem lesa a každého nevítaného návštěvníka ihned zahlásí celému revíru. Největší z nich krkavec dosahuje až metrového rozpětí křídel, váží až 1,5kg, má mohutný zobák a skvěle plachtí. I když udolá téměř vše, nejvíc si pochutnává na mršinách, čímž zastává funkci jakési zdravotní policie. Všichni tito ptáci, když se přemnoží, dokáží nadělat spoustu neplechy, protože to jsou velcí nenechavci. Ale v rozumné míře nejsou přírodě nikterak na obtíž, neboť pohubí mnoho nepříjemného hmyzu, hrabošů a myší.

12

„Podívej, tatínku, Lord, ten ale vypadá!“ ukazovala na mě se smíchem Adélka. A opravdu, ani jsem si neuvědomil, jak jsem se zamazal. Byl jsem zablácený od hlavy až k proutku. „Fuj, ty prase!“ naoko se zlobil hajný, vytírajíc mi mordu od hlíny. „Hned jak přijdem domů, půjdeš pod sprchu.“ Tak se také stalo. Mě to ale vadilo jen pramálo, neboť my teriéři se vody nebojíme.

13

Výstava Netušil jsem, jaké se mnou má můj pán úmysly. Po důkladném vyšampónování, vydrhnutí a vykartáčování se ještě pustil do hygieny uší (slechů) i chrupu. Podíval se na drápy, pečlivě mě vyčesal a zastřihl kdejaký přečnívající chloupek. Do srsti vetřel lehce voňavého olejíčku, protřel koutky očí, načež spokojeně zamlaskal: „Mno, ráno tě ještě jednou vykartáčuji a budeme moci vyrazit.“ Nedodal ovšem kam, čímž mě poněkud uvedl do rozpaků. Nazítří mne bedlivě prohlédl ostřížím zrakem, vykonal vše, jak slíbil, sám se oblékl do parádní uniformy, i Adélka byla jak ze škatulky. Vyvenčil mě pouze na vodítku, abych se, probůh, někde nevyválel a předjel před dům vozem. Dceru posadil za sebe, dbajíc, aby si zapnula bezpečnostní pás a povídá: „Tak moji drazí a vyrážíme na celostátní výstavu psů našeho krajského města. Doufám, že nám Lorde, neuděláš ostudu. Vyjeli jsme klikatou silničkou směrem k Českým Budějovicím. Cesta ubíhala poklidně. Slunce probleskovalo skrz stromy, rostoucí podél silnice, motor tiše předl, myslivec si pobrukoval a naše malá slečna co chvíli komentovala měnící se ráz jihočeské krajiny. Pojednou jsme byli na místě. Parkoviště bylo plné aut, hemžících se lidí a psů všech možných ras a vizáží. Drali jsme se ke vstupní bráně. Otec pln pýchy a očekávání, děvče se zájmem, já bohužel, s náhubkem. Poté mne hlava rodiny nechala zapsat, uvedla celé mé šlechtické jméno, doložila rodokmen, načež jsme byli vybídnuti – tedy já s páníčkem ke vstupu do kruhu ostatních psů. Tomu se prý odborně říká svod. Rozčilen z tolika cizích čtvernožců, napínal jsem řemínek až k prasknutí. Sotva mi byl sňat náhubek, okamžitě jsem se ohnal po psisku, nestoudně mi čichajícímu k zadku. To se přece nedělá!. Můj pán ale neměl pro mé počínání pražádné pochopení. Vedl mě nakrátko u nohy, pozorný a přísný. Co chvíli opouštěl pes za psem pohyblivý kruh. Nadešla i řada na mě, abych se předvedl hodnotící komisi. Nerudně jsem jim ukázal postoj, slechy, světla (oči), a hrozivě vrčíc i chrup. Pak jsme se ještě promenádovali velmi

14

prořídlým kolečkem se zbývajícími dvěma teriéry. Konečně nás odvolali. Štrádovali jsme si to opět k předsedajícím. Páníček se dmul hrdostí, jakmile mu začali tisknout pravici. Ještě přidali diplom, známku „výborný“ a pamětní medaili. To bylo slávy! Posléze jsme plni dojmů vyrazili k východu, míjíce ohaře, fousky, jezevčíky, ostatní teriéry, kopovy, barváře či bígly. Tatínek koupil naší slečně nějaký pamlsek, sladkou limonádu, mě dal napít zteplalé vody. Potom mě srdečně popleskal, chlapsky pohladil a usadil na místo v autě. Cesta zpět byla pro mou maličkost příjemným uvolněním. Jak jsem se jen těšil na náš dvorek se zahrádkou! Hned jakmile jsme přijeli, vyrazil jsem, dychtiv se pořádně vyválet, ulevit si. Doma je doma. Zanedlouho mě lidští přátelé zavolali do světnice. Misku jsem měl až po okraj plnou šťavnatých kousků vařeného, nakrájeného masa. To byla dobrota! „Pašáček. Jen si dej, dneska si zasloužíš jen to nejlepší,“ děla rozzářená Adélka. A abych nezapomněl! Víte, jaká byla ta medaile, no přeci …!

15

U studánky Jaro se nezadržitelně blížilo. Na louce za domem se o své místo na slunci hlásily drobounké sedmikrásky chudobky, v remízku na stráni se zabělaly trsy sněženek. Čerstvé povětří vonělo očekáváním. My jsme si také vyšli, tentokrát na Dobrou Vodu. Jak říkal otec, Dobrá Voda byla dříve také poutním místem, kde, jak samotný název napovídá, prýštila voda lahodná a znamenitá, křišťálově čistá, prospívající zdraví všeho tvorstva. Nedávno bylo okolí pramenu vyčištěno a zrekonstruováno. Nyní stála na jejím místě pumpa s hrnečkem, aby příchozí mohli svlažit hrdlo podle libosti. Volně jsme stoupali památnou, dubovou alejí. Oba mí lidští přátelé mi pro potěchu házeli klacek, abych jej vždy dychtivě a s nadšením aportoval. Na kmenech prastarých velikánů bylo možno spatřit tu brhlíka, tu šoupálka či datlíka. V korunách stromoví švitořily sýkorky, zvlášť na málo vídanou parukářku či babku myslivec dcerku upozornil. Sýkorka parukářka vyloudila v Adélčině tváři úsměv, nejen pro její samotný název, ale i tím, že se opravdu honosila drobounkou šešulkou, připomínající paruku. Dorazili jsme k poutnímu místu. Byl čas na krátký odpočinek a doušek chladné vody. Osvěženi, pokračovali jsme přes mysliveckou střelnici, kde se místní nimrodi cvičí ve střelbě asfaltových talířků. „Tati, dívej, zajíc,“ šeptla Adélka. „Vidím. Lorde, ke mně, k noze,“ okamžitě zareagoval hajný. „Musím jej vzít na řemínek, aby zbytečně neplašil zaječici,“ pokračoval táta. „Ono se vlastně ani nepozná, jestli je to zajíc nebo zaječice, neboť oba dva jsou prakticky k nerozeznání. Důležité je ale, že právě teď v březnu vrhají, tedy rodí, matky malé zajíčky. Zaječice nepřipravuje svým dětem žádný pelíšek, spíš se jedná o takový důlek či ležení, vystlané jen chomáčky chlupů. Vše je skryto buď v trávě, nebo na nějakém místě pod křovím. Narození zajíčci jsou velice čilí a hned po narození vidí. Povětšinou se rodí tak dva, tři, čekajíc, až je máma nakrmí. Ta ale každou chvíli odběhne, a proto se mladí musí brzy osamostatnit. Za týden po narození již okusují první rostliny a po třech týdnech jsou prakticky samostatní. Nic jiného jim nezbývá.

16

Zajíc polní má totiž hromadu nepřátel. Káňata, jestřáby, sokoly, lišky, divoké kočky – no zkrátka kde koho. Proto se musí naučit rychle běhat, kličkovat a díky svým dlouhým slechům slyšet nebezpečí na sto honů. Je zajímavé, že zajíc okamžitě bezhlavě neprchá. Přikrčí se do trávy a vyčkává. Proto jej i lovecký pes snadno přeběhne. Ušák vyrazí až těsně před pohromou. Díky mohutným zadním běhům dokáže sprintovat i 70km rychlostí, tak mistrně kličkuje. U nás v poměrně vysoké poloze šumavských vrchů mnoho zajíců není. Jsou tady na ně příliš tuhé zimy, mráz, mnohdy nedostatek potravy a také spousta nepřátel. Zato jsou zde větší i těžší kusy, kolem 4 kg vážící až 80cm dlouzí. Nemají to lehké zdejší ušáci a i proto je dobré v zimním období jim trochu pomoci otepí čerstvého sena či jinou pochutinou,“ dokončil svůj vypravěčský monolog můj pán. „Teď zase můžu Lorda pustit, už jsme od nich daleko. Zato o hodně blíže domovu,“ konstatoval. „Ten nás již toužebně vyhlíží, stejně jako já jej.“

17

Mezi štětináči Jednoho dne nás navštívil adjunkt Jiří. Ani ne nás, spíše mého pána, aby s ním probral pracovní záležitosti. Dal si kávu, nezbytné cigárko – a oba klevetili. Pojednou povídá: „Ty, Petře, nechtěl by si se mnou zajet k nám? Mohl by si vzít i holku. Bachyně nám právě vyvedla mladé, třeba by je ráda viděla. Rád Vás svezu.“ „Ale milerád, odvětil myslivec. „Jen jí řeknu, aby se přichystala. Jo, a Lorda vezmu také, alespoň jej na zpáteční cestě řádně vyvenčím.“ Za chvíli už jsme uháněli džípem k Jirkovu stavení. Na místě mě zarazil silný odér divokých prasat. Tělem jako by mi projel elektrický výboj. Hajný okamžitě zpozorněl a připnul mě k vodítku. Náhle jsme také spatřili rozsáhlou ohradu s bachyní, selátky i statným kancem. „Počkejte chvíli, já si jen odběhnu pro krmení“, pravil Jirka. „Jenom pozor, moc se k nim nepřibližujte! Hlavně bacha na prsty zvlášť stará je nevyzpytatelná a podrážděná. Ta dokáže ukousnout prst jako malinu“. Na chviličku jsme osaměli. Já, pln loveckých pudů a vášní jsem měl srst zježenou, usilovně zuřivě štěkajíc, už už se vrhnout proti plotu. „Dost, necháš toho,“ zakřičel pán a pleskl mne po zadku. „ Takhle by to dál nešlo, musím jej přivázat o kus dál,“ povídá Adélce. Stejně to ale nebylo příliš platné, neboť krev ve mně vřela odvěkou touhou nebojácného lovce. V tom dorazil páníčkův kolega s bandaskou mléka v jedné ruce, se žokem čehosi v druhé a s rozesmátou vousatou tváří povídá: „Tak pojďte. Petře, podrž mi, prosím, ten pytel. Je čas nakrmit naší „drobotinu“. Bachyně Berta ihned vyskočila předníma prackama na plot, až se zachvěl, následována hemžící se pruhovanou omladinou. Všichni pištěli, chrochtali a neskutečně mlaskali. S funěním se přihnal i obludný kanec Áda, vážící jistě přes 150kg. To bylo něco! Adélka byla úplně konsternována, zkoprnělá úžasem i lehce vyplašená z takové podívané. Jirka otevřel vrátka, rázně nohou odstrčil bachyni a velitelsky zařval: „Uhni!“ Načež začal vylívat obsah konvičky do korýtka. Dvacet neposedných, bíle proužkovaných selátek se jedno přes druhé dralo k pochoutce. „Rychle pytel!,“ křikl v ten

18

moment a hnedka jej vysypal přímo na rozrytou zem. Dospělí měli tvrdý chléb, jablka i kukuřičné klasy. Poté svižně opustil hostinu, rázně zavírajíc vrata mosaznou petlicí. Děvče bylo jako u vytržení. Adjunkt vylovil z kapes dvě pořádné mrkve: „Jestli chceš, pomůžu ti, se vší opatrností je přikrmit“. Ale kdepak, Adélka se bála. „Tak podívej, jak se to dělá,“ pravil a jednu macatou karotku podal otci. Takhle pěkně, pevně sevřenou dlaní v pěst.“ „ Berto, na!“. Na ta slova se bachyně doslova vymrštila předkem na plaňky a masitým rypákem odchroupla dobrou polovinu plodiny. „To nic není!“ chlubil se, zubící se Jiří. „Ádo, pojď, dáme!“ zvolal. Obrovský kňour, v kohoutku téměř metrový, otevřel hubu. Dolní kly, nazývané zcela trefně páráky, se zablyštěly jako šavle a spolu s dolními zuby, klektáky, tak dotvořily dílo zkázy. Adélka vyjekla a zděšeně uskočila. Mohutný kanec si jí ale sotva všiml a ukousl mrkev až u samé pěsti chovatele. „Neboj“, uklidňoval dcerku otec. Sám pak nastavil druhý plod ke zkonzumování hladovým všežravcům. Ti jej samozřejmě bez váhání přijali. Ještě jsme hodnou chvíli postáli u výběhu. Oba dospěláci, střídavě poučujíc Adélku o životě černé zvěře. Ta se dozvěděla, co všechno žere (prakticky všechno), jak se rozmnožuje, proč si dělá bahnitá kaliště (kvůli parazitům), že má výborný čich, hmat i chuť, avšak špatný zrak – i to, kdy byl jaký štětináč sloven. Závěrem, cestou domů, to Adélka docela hezky shrnula rýmem: Černá, černá – svému jménu věrná“.

19

Medvědí stezka Hlava rodiny dostala nápad: „Co kdybychom se po dlouhé době projeli vláčkem a prohlídli si Medvědí stezku, dokud je počasí přívětivé a turistů poskrovnu?“ Návrh byl přijat velice kladně, už jen pro samotnou jízdu místní lokálkou, ještě umocněnou o túru, územím, které jsme dosud neprobádali. Časně ráno, po důkladné snídani, jsme vykročili vstříc věcem příštím. Hajný zakoupil na malebném nádražíčku lístky a my, celí netrpěliví, vyhlíželi naše přibližovadlo. Přišouralo se s půlhodinovým zpožděním, v počtu jednoho vozu. Do něj jsme zvesela nastoupili. Vlak kodrcal, skřípěl a výhružně houkal na každém přejezdu, rychlostí o níž se dá mluvit jako o zanedbatelné. Ještě, že jsme jeli jen pár zastávek. Na stanici Ovesná byl čas vystoupit. My mladší jsme chvíli vykašlávali zatuchlý, vozový vzduch, starší si ihned zapálil, aby, jak říkal, vykouřil nebezpečné viry. Poté jsme vyrazili. Les voněl čerstvou pryskyřicí a jehličím, ptáci zpívali a my zvolna stoupaje, nasávali okolní přírodu. Cesta ubíhala poklidně do těch chvil, než se mi podařilo vyplašit dvě tetřeví slepice, s pestrobarevným kohoutkem. Polekaně ufrnkli do otevřené krajiny. Sameček byl vskutku nádherný, kovově lesklý s bílým páskem na křídle, svítivě sněhovými krovkami a načervenalou hlavou. Tatínek také hned Adélku upozornil, že se jedná o velice vzácného kurovitého ptáka, jehož stavy povážlivě klesají i u nás na Šumavě. „Je to divné“, říkal. „Ale i když se mu člověk snaží vytvářet vhodné podmínky zakládáním nových remízků s dostatkem potravy – jeho populace, bez zdánlivé příčiny, řídne. No, snad bude lépe.“ Kráčeli jsme dále lesem, kolem obrovských balvanů a kamenného moře, prorostlého mechem, travinami i lišejníkem. Hvozdy ale nebyly tak hluboké a nepřístupné, jak by měly. Otec opět vysvětlil, že je to způsobeno špatným hospodařením, nedostatkem zájmu o novou výsadbu a v neposlední řadě tím, že smrkový les žere brouk. Brouk kůrovec, povysvětlil. To už jsme vyšplhali až k místům, kde se nacházel pamětní kámen s pomníčkem posledního šumavského medvěda, zde zastřeleného. „Milá Adélko, tak na těchto místech skonala poslední medvědice a to v roce 1856“, poznamenal tatínek. „Bylo třeba několika desítek honců, lovců i psů, než nebohé zvíře

20

uštvali a zabili. Od toho dne se u nás medvědi volně nevyskytují, nejsou zde pro ně příznivé podmínky. Medvěd totiž potřebuje k životu velký územní prostor a to i vzhledem ke svým rozměrům. Náš medvěd hnědý, nebo-li brtník, může měřit i přes dva metry a vážit i 300kg. A to nic není. Na Aljašce žije obrovský příbuzný našeho medvěda, medvěd Kodiak, který je i přes tři metry dlouhý a vážící až 1500kg! Proto je právem považován za největší suchozemskou šelmu. Kam se na něj hrabe tygr, lev či levhart. I když jde o šelmu, medvěd žere hodně různorodou stravu. Živí se pupeny, oříšky, spásá borůvky, maliny i ostružiny. Nepohrdne houbami, hmyzem, slimáky, plazy, ptáky, mršinami, ale když má příležitost, dokáže strhnout i vysokou. Na Aljašce dokážou medvědi obratně lovit lososy – tedy ryby. Ale největší pochoutkou pro něj je med divokých včel. Pro tuto jeho vášeň mu, my Češi, říkáme medvěd, což je odvozeno od slova med.“ „A tati, spí medvědi v zimě, nebo, ne?“ skočila otci do vyprávění Adélka. „To víš, že spí. Jestliže je krutá zima, zvířata uléhají k tak zvanému zimnímu spánku. Nejdříve se ale dosytnosti najedí, udělají si tukové zásoby a pak si zdřímnou, nejlépe do jara,“ dokončil táta. „No vidíš, za chvíli už budeme v Černém kříži. To nám to hezky uteklo. Ještě cesta vláčkem zpátky, a pak něco dobrého na zub. Dneska odpoledne ti namažu chléb s máslem a s pravým, lesním medem. Pochutnáš si nejméně tak, jako naše mlsná šelma. Na tu se někdy pojedeme podívat do Českého Krumlova. Co ty na to?“ „Jů, to bude príma,“ vesele zavýskla dcerka. „A já jim, huňáčům, trochu toho medu nechám k ochutnání,“ těšila se Adélka!

21

Uhlíkov „Adélko, za chvilku jedu na Uhlíkov,“ povídá jednou táta. „Nechceš jet se mnou? Jeden můj kolega tam chová orla! Tak velikého, dravého ptáka jsi ještě v životě neviděla!“ „Ráda, tati,“ zvesela odtušila dcerka, „ a Lord pojede také?“ neopomněla se zeptat. „Ale to víš, že ano, když nebude zlobit.“ Za maličkou chvíli jsme již uháněli směrem k Volarům. Na jedné z odboček otec zahnul doprava k honosné hájovně, spíš běloskvoucímu zámečku, jenž se hrdě vystavoval na odiv v úpatí lesnatého kopce. Hajný nás už očekával. Po úvodním přivítání se jej můj pán zeptal, jestli by nám neukázal to, nač jsme byli tak zvědaví. „Ale proč ne,“ s pýchou v hlase děl myslivec. „Ty jsi Adélka, viď? Já ti ještě k orlovi skalnímu něco zběžně řeknu, než jej přinesu. Mám ho zavřeného támhle v kůlně s tou velkou voliérou. Pojďte za mnou!“ „Takže, orel je jeden z nejznámějších dravých ptáků, a i když je u nás přísně chráněn, je ho pomálu. Tento impozantní hrdina mnoha bajek, pověstí a příběhů, byl symbolem králů i vládců již od středověku. I římské legie jej měli ve znaku. Není se co divit. Dospělý pták může mít rozpětí křídel až 2,2 m a váží kolem 5 kg. Loví převážně hlodavce, ale dokáže ulovit i mladou lišku, zajíce, jezevce, dokonce tetřeva, jehně či nemocného nebo starého kamzíka. V mohutných drápech dokáže unést i 7 kg těžkou kořist. Často požírá zdechliny. Proto říkáme, že patří k „horské zdravotní službě“. Zvolna jsme došli, celí netrpěliví, ke stodole. Hajný si navlékl silné, kožené rukavice, zakrývající mu celé předloktí. „ Počkejte chvilku“, řekl a zmizel za vraty. Když vyšel, ztuhl jsem překvapením i proutek se mi samovolně stáhl mezi nohy. Adélka jen vyvalila oči. Na myslivcově ruce seděl kolosální dravec a jakoby chtěl umocnit svůj majestát, zkusmo zamával obrovskýma letkama. Tento hnědočerný pernatec byl opravdu zdatný jedinec. Na mohutných drápech mu chrastily rolničky. „To aby byl slyšet při lovu“, vysvětlil hajný, když se jej Adélka na nezvyklou ozdobu zeptala. Pak nás požádal, abychom kousek popošli. Vyndal z torny kus syrového masa, odepjal řemínky, spoutaného dravce a pohodil flákotu do trávy. Orel máchnul křídly a v jednom okamžení se snesl na pochutinu. Zabořil do ní obludné pařáty a zobákem rval maso na cáry, které pak

22

požitkářsky hltal. My jsme vše pozorovali bez hlesu a s úžasem. Po hostině zase hajný ptáka přivolal na ruku a odnesl do stodoly. „To bylo něco, viď Adélko,“ pravil otec a dodal: „A to si představ, že na Třeboňsku žije volně několik párů orlů mořských, kteří jsou ještě větší než tenhle exemplář a ti váží až 7,5kg. I takové poklady máme v jižních Čechách“! My si ale jen stěží dovedli představit něco ještě monstróznějšího jak tohoto orla. Ale jak říkal moudře můj pán. Příroda je plná překvapení, krás i mnohého, těžko pochopitelného a obdivného.

23

Mokřady S mým pánem, za vydatného přispění jeho čiperné dcerky, prakticky nevím, co je nuda. Pořád se něco děje, někam se jede, nebo jde. To plně vyhovuje mému psímu naturelu. Dnes vyrazíme na mokřadní louky, a proto mí dlouhonozí přátelé obouvají nezbytné holínky. Neboť, jak je již patrné z názvu, mokro je základem pro jejich životní prostor. Já pohyb volnou loukou úplně miluji. Hajný to respektuje a nechává mne proběhnout. A toho ptactva! Okamžitě jsem vyplašil párek bekasin otavních, malých, hnědavě zbarvených ptáků. Vystartovali tak prudce, až mi srdce poskočilo. „To byla, Adélko, bekasina,“ upozornil děvče otec. „Je to skvělý, poměrně vzácný letec, příbuzný sluce. Má velice dlouhý zobák, s citlivými hmatovými tělísky na špičce, s nímž dovedně prohledává močálovitou půdu. Z ní vybírá různé červy, brouky, larvy i jiný hmyz. Společně se slukou byly dříve, v dobách knížat a hrabat, hojně loveny jako pochoutka na vybrané hostiny. Dnes tyto ptáky chráníme, aby přežily i pro budoucí pokolení. Vůbec na březích rybníků, v rákosinách a orobinci se ukrývá řada vzácných rostlin a živočichů, zejména pak ptáků. Můžeme tu spatřit chřástala, potápky, kachny a lysky, dravého motáka pochopa, z pěvců slavíka modráčka či strnada rákosního. Při ústí potoka může pozorný, tichý návštěvník zahlédnout „létající drahokam“ – drobného ledňáčka říčního. Jeho peří svítí, od nejzářivějších tónů zelené do modré, živě rezavé i bílé barvy. Ledňáček loví malé rybky v průzračné, čisté vodě. Vše probíhá tak, že si ptáček sedne na nějaké vyvýšené místo, třeba na větev, a pak se vrhne střemhlav za kořistí, častokrát se i potopí. Drobnou rybičku napíchne na zobák jako na středověké kopí. Loví však jen potěr, to znamená rybky tak do 7 cm velikosti. Nemůže proto nikterak ohrozit jejich počet, neboť ledňáčků je stále méně. A ještě jedna věc je na tomto ptáčkovi podivuhodná. Nestaví si hnízdo jako jiní ptáci, ale vyhrabe si pomocí nohou a zobáčku do svislého, hlinitého břehu, noru, která je až 1m dlouhá a široká kolem 5cm. Konec chodbičky uzavírá kulovitá komůrka pro hnízdo. Tam snáší samička kolem sedmi drobounkých, porcelánově lesklých vajíček.“ „Pšt,“ sykl myslivec a dal si prst na ústa. „ Teď už se blížíme právě k místům, kde

24

náš drobný lovec přebývá.“ Na ta slova přiložil dalekohled k oku a zkušeně si prohlédl houštiny, podél potoka. Pak strnul. „Adélko, je tam,“ a podal malé slečně optiku. „Tatí, ten je nádherný, opravdu vypadá jako drahokam. A už padá do vody …, ale nic v zobáčku nemá …!“ „To víš, každý pokus se nevydaří, ani takovému harpunáři, jako je náš ledňáček,“ smál se otec. Ale Adélka byla poměrně trpělivá a teprve, když se podařilo ptáčkovi ulovit stříbrně se lesknoucí rybku, spokojeně podala tátovi dalekohled. Cestou zpět se nám ještě podařilo vyplašit kachny a párek černých lysek s bílou lysinkou uprostřed čela. Pak už byl jen čas na odjezd domů.

25

Mini ZOO „Co takhle, kdybychom se zajeli podívat do ZOO?,“ nadhodil zničehonic tatínek. „ A není to lecjaká zoologická zahrada, nýbrž taková Mini ZOO, ale přesto v mnohém výjimečná,“ dodal. „Jů, to budeme rádi, viď, Lorde?,“ pospíšila si s odpovědí Adélka. „To jsem rád. Já si aspoň přivezu v bandasce čerstvě nadojené, kravské mléko a snad i kousek lahodného, domácího, kozího sýru,“ odtušil otec. Hned bez nějakého dlouhého otálení jsme vyjeli k obci Pernek, kde se místní ZOO, či spíše domácí farma nacházela. Tátův kamarád Jarda byl o naší návštěvě zpraven a tak nás už očekával. Všichni jsme se pozdravili, Adélka podala hospodáři konvičku na mléko a po chvíli začala tolik očekávaná prohlídka. „Tak jen pojďte, ať Vás provede po mé farnosti,“ řekl majitel. Nejdříve nám ukázal malinkého, roztomilého klokánka Vendelína, kterého Adélka obdařila trsem šťavnatého mlíčí. Na to nám byl představen čiperný lišák Ferda, který si ze mne zas tak moc nedělal, neboť byl zvyklý na dva hospodářovy psy Azora a fenku Báru. Já měl sto chutí mu pořádně vyprášit jeho rezavý kožich. Vedle v kleci podřimoval mrzoutský jezevec Miloš. Dále tu pak byly k vidění kavky, sovy i párek krkavců. Všude se pásly zvědavé kozy a ovce, nad hlavami nám zašumělo hejno poštovních holubů. Ve stáji bučely kravky a králíkárna byla plná různobarevných ušáků. Adélka si je pohladila, pochovala si morče a poté jsme vyrazili k mohutné vysoké ohradě. Tam se ukrývala největší hospodářova pýcha. Ostatně byla rozhodně nepřehlédnutelná. Z kopce se k nám přiřítil impozantní paroháč, následován mnohem drobnější laní, postrádající tuto ozdobu. „Tak Vám představuji chloubu naší ZOO, jelena Wapiti,“ děl majitel. „Tento druh jelena, v Kanadě nazývaný ELK, patří k největším na světě. Jak je vidno, je mnohem mohutnější, než nám dobře známý jelen lesní. Této pár k nám byl importován až ze severozápadní oblasti Severní Ameriky. Dospělý samec může dorůst hmotnosti až 450kg. Paroží, jeho doména, ční do délky až 1,5m. Srst má v zimě tmavší než v létě, což je u zvířat, žijících v oblastech, pokrytých v zimních měsících sněhem, poněkud neobvyklé. Další zvláštností je znak, který Wapiti vydává v době říje. Netroubí jako náš jelen, nýbrž až nepřirozeně

26

vysoce hvízdá. Živí se obdobně jako náš paroháč travou, větvičkami a výhonky, okusuje kůru stromů, spásá také bobule, plody, houby či obilí. Zdejší klima mu nečiní potíže, naopak je pro něj mírné. Statné parohy jsou symbolem jeho dobrého zdraví i síly. Během říje jim slouží jako zbraň k soubojům s ostatními soky. Dokáže jimi také zahnat nevítaného vetřelce. Je vskutku nádherný, co?“ Zatímco my jsme se kochali krásou zvěře, Jarda odkvačil nadojit čerstvé mléko. Tatínek si ještě koupil kozí a ovčí sýr. Zaplatil, poděkoval a my s ním. Byl to opravdu osvěžující i poučný výlet. A mléko doma chutnalo opravdu lahodně.

27

Čápi „Je třeba udělat pořádný nákup. Ve spíži vymeteno, lednice téměř prázdná, zásoby se povážlivě tenčí,“ povídá jednoho dne pán domu.„Sjedeme nakoupit do Českého Krumlova, do některého z nákupních center. Hlady nebudeme.“ Naskládali jsme se do vozu a zamířili tím směrem. Větřík pootevřeným okénkem vískal Adélce vlasy a mě příjemně šimral po srsti. Kochali jsme se pohledem na otevřenou krajinu. Na hrázi u Černé se na nás vesele zablyštěla nekonečná pláň stříbrných vlnek lipenského jezera. Pohled to byl vskutku nádherný. Jakmile jsme ale projížděli pod ruinami bývalého pivovaru, Adélka zvolala: „Tati, koukej, tam na komíně hnízdí čápi! Půjdeme se na ně alespoň na chviličku podívat?“, žadonila. „Ale, proč né. Chvilička zdržení nás nezabije. Potom ti o nich budu cestou povídat“, řekl otec. Vystoupili jsme z vozu, obdivně si prohlížeje vysoko postavené, monstrózní hnízdo a na něm zobákem klepajícího čápa. Za chvíli přilétl druhý s potravou pro potomstvo, to bylo křiku a radosti. Nikdo totiž nechce býti hlady, čápy nevyjímaje. Když jsme se vydali opět na cestu, hlava rodiny se rozhovořila: „Čáp bílý je přes metr vysoký pták, rozpětí křídel dosahuje 2m, někdy o málo více. Lidí se nebojí, a proto často hnízdí v jejich těsné blízkosti – na sloupech elektrického vedení, továrních komínech, na střechách domů, někdy na stromech. Čápi jsou ptáci stěhovaví, na zimu odlétají do teplých krajů, ponejvíce do Afriky. Na jaře se k nám opět vracejí. Samec se samicí udržují spolu pevný, léta trvající svazek a zalétají stále na své původní hnízdo. To každoročně po svém příletu opravují a zdokonalují. Tím vznikají opravdu obludná hnízda, která jsou přes 2m vysoká, v průměru měří i 2,30m s váhou až jedné tuny. Nezřídka musí zasáhnout i hasiči a nebezpečně těžké hnízdo sundat a s pomocí ornitologů, připravit podklad pro nové. Je dokonce znám případ jednoho čapího hnízda, které je pravidelně obsazováno více než 400 let – tak jsou čápi vytrvalí! V takovýchto stavbách častokrát zahnízďují i menší ptáci, jako vrabci, konipásci, rehkové, dokonce kavky či poštolky. Stěny hnízda jsou totiž neobvykle silné, postavené z mohutných větví, neuvěřitelného množství hlíny a drnů, trávy, často i hadrů a jiného lidského odpadu. Jakmile je hnízdo dostatečně připraveno,

28

snáší do něj samice, obvykle počátkem května 3-5 bílých vajec. Na nich sedí oba rodiče a pečlivě je zahřívají, a asi po měsíci se z nich vyklubou malá čápata. Potravu jim posléze vyvrhují oba čápi do hnízda, kde si jí mláďata sama sbírají. Jde převážně o hraboše, myši a žáby. Čáp ale dokáže ulovit i užovku, krtka či sysla, stejně jako veškerý hmyz. Loví pěkně za chůze, dělá čapí kroky a jeho červenému až 20cm dlouhému zobáku unikne jen málo co. Pták je to užitečný a tedy i chráněný. U nás na Šumavě hnízdí také čáp černý, který je ještě vzácnější. Ten si staví hnízdo povětšinou na kraji lesních porostů, vysoko v korunách stromů. Jeho barva je, jak sám název napovídá, černá a lidí se straní.“ Otec dopověděl a mistrně zaparkoval, byl čas nákupu. Protáhli jsme se, vybrali košík, načež Adélka povídá: „ Tatínku a na zpáteční cestě se zase zastavíme u čápů?“ „Proč ne“, usmál se táta. „A já si někdy zajdu na jedno orosené ke „Dvěma čápům“, abych tak ztvrdil svůj vřelý vztah k těmto opeřencům.

29

Splouvání Vltavy „Tuhle sobotu si uděláme výlet, na jaký dlouho nezapomeneme“, zahlásil myslivec a pokračoval: „Domluvil jsem nám plavbu po horním toku Vltavy. A ne tak ledajakou. Řeku budeme splouvat sami, vlastními silami v kánoi. Koneckonců, Adélko, už jsi dost veliká, abys udržela pádlo.“ Příštího rána jsme nemohli dospat. Ve stanovený čas pro nás přijel Marek autem s přívěsem, plným rozličných typů lodí i barev. Převládaly rafty a kánoe, ale byly zde i kajaky. „Račte si vybrat“, zahlaholil bodře. Adélka se tetelila nadšením. Nakonec jsme vybrali, štíhlou, jasně červenou krasavici a odkvačili směr Pěkná. Jakmile jsme dorazili na místo, byl čas na důkladnou přípravu. Dospěláci sundali loďku a zanesli ji na břeh, poté ještě přinesl Marek vesty, přilby a pádla. Stahali jsme výzbroj i výstroj na jednu hromadu, já se ještě protáhl a vyvenčil před samotnou akcí. I když jsme byli všichni zdatní plavci, ochranná vesta s přilbou je povinností – tedy kromě mě. Vmístili jsme se do vratkého plavidla a odrazili od břehu. „Ahój“, rozloučil se s námi vodáckým pozdravem Marek. „Brzy se uvidíme v Nové Peci, budu tam na Vás čekat.“ „Ahóój, zakřičela naše osádka a snažila se plně věnovat lehce rozkymácené bárce. Adélka seděla vepředu na „háčku“, pevně svírajíc pádlo, nervózně těkajíce očima. Mé místo bylo ve středu lodi, kde jsem bedlivě sledoval okolí. Náš pán a teď i kapitán kormidloval loď ze zádi. Řeka byla povětšinou klidná a křišťálově čirá. A pokud jsme se zrovna nevyhýbali k hladině nakloněným větvím či vyčnívajícím kamenům, byl čas relaxovat. Všude nás obklopovala čarokrásná příroda. Říčka se klikatila a vytvářela romantická zákoutí, smyčky a ramena, řečené též meandry. Břeh byl zpočátku lemován vltavským luhem, kde žijí vzácní živočichové i rostlinné druhy. Půdu zde tvoří převážně rašeliniště a slatě s mocností dosahující až 7m. Slepá ramena osidlují masožravé bublinatky či vzácné stulíky malé. Nad našimi hlavami co chvíli prolítla namodralá vážka nebo motýlice. Zelené a stříbrné vodní

30

koberce trav a mechů vytvářely barevné ornamenty na dně křišťálově čisté řeky. Tatínek upozornil Adélku každou chvíli na pstruha, střevli, ježdíka, dokonce i vzácnou parmu. U dna, mezi kamínky a blyštivým pískem bylo možno spatřit lasturky perlorodek říčních. Byl to vodní ráj. Říčka nás unášela zvolna a konejšila naše duše. „Adélko, tady v této lokalitě se také natáčel večerníček „O Vydrýskovi“ a skutečně vydra zde má svůj domov. Její domnělé putování zachytila toulavá kamera nejen zde, ale též na nedalekém Plešném jezeře pod horou Plechý, dokonce i u nás v Horní Plané na převozu.“ Vodní putování nám bylo příznivě nakloněno. Horský konipásek se pohupoval na vyčnívajících kamenech, vybírajíc drobný hmyz. Spatřili jsme ťuhýka, slavíka modráčka, hýla a nespočet drobných opeřenců. Zkrátka pohádka. Za nějakou dobu nás řeka zanesla do delty Lipenské nádrže. Bylo třeba pořádně zabrat a opřít se do pádel. Tady byla voda téměř stojatá a bahnitá, obývaná nejen divokými kachnami, roháči i potápkami, ale především mračnem nepříjemně bodavých komárů a tiplic. Otec mocně zabíral za doprovodu pisklavého bzučení. „Ještě chvíli a budeme u cíle námořníci,“ zahlaholil a volnou rukou pleskl dotěrného komára. A opravdu. Za chvíli se před námi vynořil most i s plážičkou, na které již čekal Marek. „Ahóój, výletníci“, zavolal, jakmile nás spatřil. „Ahóój“, zavolali jsme mu v ústrety, rádi, že jej vidíme. „Tak, jaká byla plavba“? „Nádherná, jen kdyby nebylo toho protivného hmyzu támhle v rákosinách,“ odvětil náš nejstarší vodák. „ale jak se říká, není nebe bez mráčku,“ dodal. Poté už následovalo jen balení a cesta zpátky. Byli jsme trochu utahaní, ale šťastní a plní nevšedních zážitků. Já se před odjezdem ještě pořádně vykoupal, abych tak doopravdy dostal vodu pod kůži. Takže „Ahoj!“ a někdy příště.

31

Na Smrčině „Ještě jsme nepokořili žádnou horu, a že jich tady v okolí máme,“ náhle přemýšlel hajný. „Uděláme si proto náš prvovýstup v dobytí 1338m vysoké Smrčiny. Výstup to bude ale vpravdě náročný, jen pro zdatné horaly. Od převozu budeme prakticky neustále stoupat, nějakých 13km. Teprve zítra se ukáže, co v nás doopravdy dřímá.“ Řádně jsme se prospali, mí lidé obuli pevné boty, myslivec si vzal batoh a vyšli jsme. V obchodě nakoupil Petr dostatek pití, Adélce plátkový sýr, šunku, rajčata a papriku. Mé maličkosti tři špekáčky, sobě špalíček uzeného, pro všechny pečivo. Zavěsil si tlumok na ramena a už jsme hnali k převozu. Ten nás pohodlně dopravil na druhý břeh. Byl krásný den, čisté nebe, slunce příjemně hřálo. Šli jsme klikatou silničkou mezi lesy, lukami, s volně pasoucím se dobytkem, až jsme došli k místu se zurčícím potůčkem a skládkou klád. Zde byla první přestávka. Posvačili jsme. Adélka našla mezi oblázky několik lesklých střípků barevného skla a hned svůj nález přinesla otci. „Nediv se dcero, dříve zde byly sklárny a nejen tady, ale drobné výrobny se nacházely po celé Šumavě. To je jejich třpytivý odkaz.“ Pak už jsme stoupali velmi příkře, sotva dechu popadajíc. V bukových i smrkových porostech se zešeřilo a ochladilo. Tatínek upozornil Adélku na jednu z fotopastí a vysvětlil jí, že slouží k zaznamenávání zdejší zvěře. Dodal, že zde žije rys ostrovid, naše největší divoká kočka. Ale nejen on, ale i srny, jeleni a hlavně vzácní tetřevi. Ti potřebují ke svému zahnízdění dostatek klidu. Neopomněl vysvětlit, že tetřev hlušec je náš největší kurovitý pták. „Samec tetřeva může vážit až 6,5kg, má nápadný, silný zobák a obrovský vějířovitý ocas. V rozpětí křídel měří kohout až 140cm. Je červenohnědě zbarvený, menší, zhruba tříkilové slepice jsou hnědorezavé. Příznačně se jmenuje hlušec, protože v době námluv, neboli toku, opravdu asi 3 vteřiny neslyší – tak je zaujat svou zvláštní písničkou. Ta se skládá ze čtyř slok. Začíná „klepáním“, přechází v „trylek“, pak následuje „broušení“. Poté doslova „jezdí“ po větvi, doširoka rozevírá ocas, čepýří peří a svěšuje křídla. Takovéto divadlo začíná při rozbřesku a opakuje se do té doby, než slunce vyjde nad obzor. Je také

32

zajímavé, že krom všech možných semen, bobulí a brouků žere mravenčí kukly, ale i kamínky. Ty mu pomáhají v žaludku rozemílat potravu. V zimě tetřev uštipuje pupeny jehličnatých a listnatých stromů. To potom bývá celé jeho tělo doslova prosáklé „vůní pryskyřice“. Při povídání nám cesta zvolna ubíhala, i když nám již pomalu začaly docházet síly. Cesta byla čím dál víc strmější. Před samotným vrcholem jsme si odpočali podruhé. Posilnili jsme se pořádně, napili se a oddechli si. Teď už nadešel čas ke zdolání poslední, zhruba kilometrové překážky opravdovou divočinou. Vrchol byl kamenitý, porostlý bujným borůvčím a kapradinami, a my se drápali korytem potoka vzhůru. Zkrátka očistec. Konečně jsme dobyli vrcholu. Rozprostřel se nám neskutečný rozhled. Stanuli jsme na česko-rakouské hranici. Na straně našich sousedů stála lanovka, určená k zimním radovánkám. Dále byly vidět nesčetné polnosti a vesničky rozprostírající se v údolí pod námi. Výhled jsme měli i na vrchol Plechý, největší kopec na české straně, který o čtyřicet metrů převyšoval ten náš. Pohled to byl ale pro lesníka neradostný. „Adélko, ještě nedávno byly tyto hory chloubou všech, díky nedotknutému, zelenému, lesnímu koberci, který jej přikrýval. Stál zde největší souvislý komplex lesů ve střední Evropě, označován jako zelená střecha či plíce Evropy. Neodborným a nepřiměřeným zásahem člověka byl pak kácen a tím narušen. Své vykonal i orkán Kyrill, který mnoho stromů zlámal a vyvrátil. Zkázu dokonal kůrovec, jenž s obrovskou chutí spásá špatně ošetřené smrkové porosty. Proto tu vidíš tolik holin, pustin a lysých úpatí, táhnoucí se až po samý vrchol hory Plechý. Také u některých stromů zrzavá barva jehličí vypovídá o špatném zdravotním stavu lesa. Jestliže člověk nezmoudří a nepřiloží ruku k dílu, aby vysázel nové a zdravé stromy, obávám se nejhoršího. Je pravdou, že si příroda snaží pomoci sama, ale v dnešním civilizovaném světě to má víc jak těžké, Je jen na člověku, zdali dokáže své chyby včas odčinit.“ Po tomto neveselém výkladu nám ještě ukázal náš „horský vůdce“, kde se nachází Plešné jezero, či Schwarzenberský kanál. „Kanálem se splavovalo dřevo ještě koncem 18. stol., jak povodím Vltavy, tak i řekou Dunajem,“ dodal.

33

Byl čas návratu, na samotném vrcholu Smrčiny se nenadále zvedl vítr a přihnal cáry nepříjemných mlh. Sestupovali jsme o poznání rychleji do prohřátého údolí. Túra to byla opravdu náročná. Doplazili jsme se domů až odpoledne. Ale určitě to stálo zato. Neboť, kdo může říct, že vlastními silami zdolal tak mohutné pohoří?

34

Koupání Bylo horko až k zalknutí. Vzduch bezvládně visel jako opona, jen nad zpola rozteklou, asfaltovou silnicí se chvěl a tetelil. Takové počasí člověka přímo vybízí k celkovému osvěžení. I mě bylo vedro, jazyk jsem vyplazoval až běda. Vyplazeným jazykem se totiž my pejsci jakoby potíme a odpařujeme tak přebytečné tekutiny. „Půjdeme se vykoupat,“ rozhodl moudře hajný. Adélka s otcem sbalili plavky, pití, svačinu, osušky, deku a pro mě nezbytný míček a vydali jsme se k Lipnu. Tlapky mě pálily a já se nemohl dočkat vodní lázně. Vysoko nad hlavami nám švitořily vlaštovky a jiřičky, co chvíli zahvízdal bleskurychlý rorýs. „Vidíš, Adélko, tihle ptáčci se jmenují rorýsi,“ poučoval cestou tatík. „Jsou to jedni z nejobratnějších a nejvytrvalejších letců. Mají tak dlouhá srpovitě zahnutá křidélka, že z ploché země prakticky nevzlétnou. Živí se drobným létavým hmyzem, muškami a komáry. Ve vzduchu tráví téměř celý život. Za letu se i páří i koupou. Denně dokáží nalétat až 900km. Takoví jsou to vzduchoplavci!“ Zvolna jsme scházeli k břehům jezera, kde jsme měli již od loňska vyhlídnutou „svojí“ plážičku a kde pejsci nikoho neruší. Konečně na místě! Samou nedočkavostí jsem se točil dokola, poňáfával a vrtěl ocasem. Můj pán vyndal míček a šup, hodil jej do vody. S neuvěřitelným elánem jsem se po něm vrhnul. Voda byla příjemně chladivá. „Pusť!“ zvolala Adélka, sotva jsem se celý mokrý objevil na břehu. V tu chvíli poslala míček obloukem zpět. Byl jsem nadšením bez sebe. Petr zatím rozložil deku, zatěžkal jí tak, aby jí případný větřík neroloval a převlékl se do plavek. Adélka jej čile následovala. Teď si šli zaplavat i moji blízcí. Holčička výskala, smála se a cákala, rozjařená tou nádherou. Hajný ji vyhazoval do vzduchu a točil jí dokola, drže ji za nohu a ruku. Voda kolem nich se doslova vařila. Poté si šel zaplavat kamsi do dáli, přičemž nás zanechal našim hrám. Dlouho jsme se ještě koupali a skotačili, než jsme znavení ulehli do písku. „Jestli pak víš, dcero moje, že Lipenská přehrada je největší vodní plocha u nás?“ leže na zádech přednášel táta. „Lipno je dlouhé neuvěřitelných 48 km a v nejširším místě

35

v Černé v Pošumaví, jsou jeho břehy vzdálené až 10km. Plocha představuje asi 4870ha. Nejvyšší naměřená hloubka je 21,5m a betonová hráz se tyčí do výšky 42m. Postavena byla v letech 1952-1959, coby nejvýše položený stupeň vltavské kaskády. Celé toto veledílo shromažďuje vodu z povodí o celkové ploše 950km čtverečních. Takovou obří nádrž máme! A ještě něco naše jezero má. Totiž srdce. Nevěříš? Zrovínka tamhle pluje motorová loďka s výletníky do jeho středu.“ „Tati, loďku vidím, ale žádné srdce. Jenom vodu.“ odvětila zmatená Adélka. „Samozřejmě, teď nemůže být srdce vidět, neboť je zatopeno vodou. Než se však Lipno napouštělo, řeka tu tvořila meandr srdčitého tvaru. Je-li hladina nízká, zejména před jarním táním, bývá vidět. Ostatně já mám doma fotografie pana Štětiny, kde je onen výjev zachycen překrásně. Připomeň mi, abych ti je ukázal.“ „A víš co? Ještě si zaplavem a pak se také svezem loďkou, jezdí každou chvíli.“ „To bude paráda!“ těšila se Adélka. A opravdu. Všichni tři jsme se ještě potěšili výletní plavbou na motorové bárce.

36

Na Svatém Tomáši „Vstávejte, lenoši,“ zahlaholil myslivec sednicí, „dneska mám nějaké jednání na Svatém Tomáši, tak Vás vezmu s sebou. „Podíváte se nejen na opravdivý hrad, ale objedeme prakticky celou přehradu.“ Za chvíli nás byl už plný vůz. Převozem jsme se přepravili na druhý lipenský břeh a poté vzhůru do neznáma. Přejeli jsme Přední i Zadní Zvonkovou kolem Tokaniště mezi lesy. Úzká silnička se serpentinovitě stáčela jako klubko hadů, hned vlevo, hned vpravo, razíce si cestu lesním porostem. „Představ si, Adélko, že jsem nedaleko odtud minulý rok zahlédl losa. Víš, jak takové zvíře vypadá?“, zapředl hovor otec. „To je takový jelen, co má ty lopaty místo paroží?“ ptala se dcera. Tatínek se zasmál. „Přesně tak. Los evropský je v našich zeměpisných šířkách největší jelenovitý savec. U nás se prakticky nevyskytuje. Je to velká vzácnost, a proto o něm raději mlčíme. Málokdo ví, že los je vlastně polovodní zvíře. Mezi spárky na nohou má blány. Strašně rád se koupe a plave. Hravě překoná čtyřmetrovou hloubku. Miluje vodní byliny a traviny. Rád okusuje i malé dřeviny a haluze, k čemuž mu vydatně pomáhá jeho široký, přes tlamu přečnívající horní pysk. Dospělý losí býk bývá i přes 500kg těžký a v kohoutku až 230cm vysoký. Lopatovité paroží, někdy nazývané „sochy,“ je opravdu majestátní. Mívá až 30 výsad, může být široké až 160cm a až 20kg těžké. Losice je o něco menší než samec. Nemá paroží, má užší kopyta a menší paspárky. Losi se i přes svou velikost neuvěřitelně lehce pohybují v měkkých půdách a bažinách, díky svým dlouhým nohám i plovacím blánám. Jsou dokonalými „obojživelníky“. Dorazili jsme na místo. Provětrali lehce ztuhlé údy. Revírník vyřídil vše potřebné a ještě nám zbyl čas k prohlídce hradu. Byla to opravdu nádherná zřícenina, nacházející se v nadmořské výšce 1053m. Hrad se pyšnil titulem nejvýše položeného hradu v Čechách. Z jeho ochozů jsme hleděli do dáli i shlíželi vzdálené štíty Alp. Když jsme se dostatečně vynadívali a proskotačili, nastal čas návratu. K našemu údivu jsme se však nevraceli stejnou cestou, nýbrž jsme plynule pokračovali, sjíždějíce serpentinami až k převozu jež nás přepravil do obce Frymburk. Tam jsme chutně posvačili. Po doplnění nezbytných

37

kalorií bylo na místě pokračovat v započaté pouti. Svištěli jsme levým břehem Lipenského jezera do Černé v Pošumaví, následně Hůrky, až k nám do H. Plané. Tím jsme udělali tečku za příjemnou vyjížďkou-jako vždycky poučnou a objevnou.

38

Soví houkání Den pomalu přecházel v soumrak. Líně, netečně, vlaze. Obloha zvolna tmavla, nachověla. Zatímco na západě jako zlatavá poleva stékala po lesnatých homolích majestátních kopců, na východě lávovitě černala a tuhla. První hvězdičky jen stydlivě poblikávaly. Večerní lehká bríza laskala zádumčivou krajinu. Čas pokoje a rozjímání. „Mohli bychom si na zahradě rozdělat ohýnek, opéct buřta a případně přespat v chatce. Co vy na to, uličníci?“ překvapil nás lesník na prahu hájenky. Já byl všemi čtyřmi pro, stejně jako Adélka. Hajný zručně nasekal třísky, dcerka přinesla špekáčky, chléb a pití, já zvesela pobíhal kolem. Zanedlouho již plamínky olizovaly štěpky. Oheň zapraskal a ožil. Tatínek ještě úhledně ořezal pruty. Okolí zaplavila vůně škvířícího se tuku, který se syčením odkapával do plamenů. Sliny mi doslova tekly. Po chvíli bylo co servírovat. „Na pojď, Lorde, dáme,“ zahalekala Adélka a položila nakrájený a vyfoukaný vuřt v misce do trávy. Mňam, slupnul jsem v mžiku pochutinu, dožadujíc se nášupu. „Neboj, buřtíků máme dost,“ smála se holčička. A tak jsme hodovali, užívajíc si té siesty. Zatím se setmělo. Nebe bylo poseto hvězdnými korálky. Nad hlavami nám prolétl netopýr. Byli jsme téměř mlčky. Náhle nás vyrušil podivný zvuk připomínající zoufalý pláč. „Slyšíš“, zpozorněl myslivec. „Tati, co to je?“, odtušila Adélka. V tom se podivný zvuk, vzdáleně připomínající houkání, ozval znovu – tentokrát zřetelněji. „Sýček“, vítězoslavně zvolal táta. „To je jedna z našich nejhojnějších sov, zdržující se už po staletí v lidské blízkosti. Dříve se jí lidé báli, neboť věřili v pověru, která pravila, že komu usedne sýček v noci na okno, ten do roka zemře. To je ovšem holý nesmysl. Asi proto se ještě dnes říká, abys nesýčkovala. Sýček obecný je veliký zhruba jako hrdlička. Obývá hospodářská stavení, parky, zahrady, hřbitovy, aleje a remízky. Jako téměř všechny sovy i on je noční dravec. Živí se jako ony především myšmi, hraboši, rejsky, obojživelníky, tu a tam uloví ptáka, sezobne i saranče, kobylku či jiný hmyz. Je užitečný a chráněný. U nás žije více druhů sov. Od úplně malinkatého, skoro jako vrabec velkého, kulíška nejmenšího, až po výra, vážícího ke třem kilogramům. Za nejkrásnější sovu je považována sova pálená, která

39

má „obličej“ ve tvaru srdce. Odedávna se také říká, že je sova symbolem moudrosti. Je to tím, že tito noční ptáci mají veliké, kulaté oči, velkou hlavu a soustředěný, upřený pohled. Ve skutečnosti je mnoho lesních či domácích tvorů zdaleka chytřejších“. „Viď, Lorde,“ dokončil řeč můj pán, hladíc mě po hlavě. Ohýnek pomaloučku dohoříval a skomíral. Oči se nám klížily. „Tak alou na kutě,“ odtušil revírník. Já ještě přisypu do ohně pár brambor, abychom měli po ránu co k zakousnutí“. V chatce jsme se zachumlali do spacáků a usnuli, jako když nás do vody hodí. Ráno bylo chladně mléčné. Hlava rodiny již byla vzhůru. „Adélko, pojď ochutnat horkou, křupavou brambůrku,“ řekl, sotva rozlepila oči. Zčernalou hlízu odborně prsty rozmáčkl, posolil a potřel máslíčkem. Poté jí podal dceři. Ta si pochutnávala! Já nikoliv. My psi totiž brambory nežereme, ale to neznamená, že jsem ji ten kulinářský zážitek nepřál. Na mě čekal zchladlý, ale jinak výtečný buřt.

40

Na houbách Lilo jako z konve, pršelo, krápalo, mžilo a zase lilo. Téměř bez přestání celý týden – i to se na Šumavě stává. Konečně se počasí umoudřilo. Obloha vyjasnila svou zakaboněnou tvář a slunce se naplno zazubilo na okolní svět. Všude se třpytily kapičky vláhy a lesy se halily v mlžný opar. „Tatí, dneska bychom mohli zajít konečně na houby, jak jsi sliboval. Co ty na to?“ sama od sebe navrhla Adélka. „Inu, proč ne. Počasí je k tomu víc než příhodné“, odpověděl otec. Bylo třeba holínek, košíků a dobrého nožíku, bez kterého správný houbař neudělá ani krok. I já byl po tom vlhkém týdnu celý rozlámaný, dychtiv dlouhé procházky. Vyšlápli jsme proto na Houbový vrch. Jak již samotný název napovídá, místa navýsost povolaného k veškerému mykologickému počínání. Brouzdali jsme se vysokou travou obtáčející naše končetiny, než jsme konečně stanuli na pokraji porostu. Les voněl houbami, zvěří a dobrodružstvím. Slunce prozařovalo mlází, v němž se jako tisíce perel blyštily kapičky v orosených pavučinách. Zvolna potichu jsme jej obešli. Hajný mi sundal z krku vodítko, čímž popustil uzdu mé netrpělivosti. Čenich jsem měl doslova přilepený do mokrého, všemi pachy nasáklého jehličí. V mžiku jsem, za hlasitého štěkotu, vyrazil po syrové, téměř teplé stopě. To se rozumí, správný teriér musí velice slyšitelně předávat zprávu svému majiteli, kam se tak překotně řítí a kde se ukrývá domnělá kořist. Myslivec nad mým počínáním jen mávl rukou: „Teď na něj nemá cenu volat nebo hvízdat, když hlásí čerstvou stopu. Přes svůj zuřivý štěkot by nás stejně neslyšel. Až se zklidní, odvolám jej. My zatím v naprosté tichosti budeme hledat houby.“ Adélka s otcem se zvolna plížila podrostem, hlavy sehnuté. „ Jestli pak víš, dcerko, proč se na houby chodí tak brzo po ránu? To proto, že mlžný opar je lehce orosí a vycházející slunce krásně obnaží jejich sametové hlavy,“ odpověděl dceři i sobě zároveň. „Jé, tati, tady je hříbek,“ zvolala radostně Adélka. A vskutku, první krasavec byl na světě. Hajný opatrně plodnici vyjmul, aby moc neponičil podhoubí, z kapsy vylovil nožík a

41

hned houbu očistil. „Adélko, hezky se rozhlédni kolem, jestli nemá někde nablízku bratříčky. Málokterý hříbek bývá samotář.“ „Jů, tady je další a tady taky,“ vyrážela ze sebe holčička. V tu chvíli jsem se přiřítil já, zmáčeny, s doširoka rozevřenou mordou a vyplazeným jazykem. Šťastný, že vidím „svou rodinu“. „Lorde“, zahartusil myslivec, „pojď sem ke mně!“ „Tady zůstaň a přestaneš plašit zvěř. Na přines klacíček!“ Načež mi pohotově hodil dřevěnou náhražku. S nadšením jsem se po ní vrhl. A tak tedy mí lidé putovali lesem se zraky upřenými do hrabanky. Já vesele aportoval. Košíky se plnily pravými hřiby, ale i smrkovými, či kováři, narůžovělými masáky, žlutými liškami a suchohříbky. Na samotném rozhraní lesa našla ještě Adélka několik vzrostlých bedel. To byla krása! Otec pečlivě vystlal těžké koše hřibovými plodnicemi a teprve potom na ně opatrně uložil šupinaté talíře jedlých bedel. Tu největší, jako deštník velkou, třímala rozzářená Adélka ve své pravé ruce. Vyšli jsme z lesa zalití štěstím. Co chvíli jsme také potkávali další houbaře. Ti koukali! Cestička k domovu se vinula opravdu radostně a my na sebe, i náš hvozd byli právem pyšní.

42

Jelení říje Školní rok již dávno začal a tak byla Adélka o něco více zaneprázdněná plněním svých povinností. Poslední zářijový list v kalendáři byl na spadnutí a nový měsíc, jenž v Čechách nazýváme podle jelení říje, zvolna dozrával. V pátek podvečer se zdál můj pán roztěkaný a v očích mu hrály plamínky. „Dnes půjdeme brzy na kutě, neboť zítra spatříte něco, na co celý život nezapomenete. Půjdeme se podívat na jelení říji,“ vesele zanotoval a chystal věci do batohu. Druhý den jsme vstali opravdu časně. Ještě byla tma jako v pytli. Důkladně jsme se ustrojili a vyrazili k místu očekávání. Monotónní předení motoru přerušil myslivců hlas:“Ještě než se vyškrábeme na pozorovatelnu, měl bych ti o jelenovi něco bližšího povědět, Adélko. Teď právě začíná období říje, to znamená, že samec ozdobený impozantním parožím, svádí boje o samice se svými soky. Jde mu o zachování rodu i o jeho dominanci. Líté potyčky mezi paroháči někdy mohou skončit úhynem slabšího jedince. S takovou vážností přistupují k ochraně svého harému. Ve stádu, jehož přirozeným vůdcem je jelen, se nachází více laní, které obyčejně vede stará laň. Jelen je pánem a vládcem všech, až do té doby, než se v jeho blízkosti objeví další paroháč, nárokující si některou z laní. V té chvíli dochází k souboji, kdy se do sebe oba nesnášenlivci zaklesnou parožím. Parohy jelenům vyrůstají na hlavách z pučnic, které nazýváme růží. Ta je vždy širší, než vlastní lodyha a má kolem dokola výrůstky, tzv. perlení. Samotná lodyha je vlastně kmen paroží, které se dál větví na výsady. První výsada hned nad růží je očnice, nad ní nadočnice, dále následuje střední výsada neboli opěrák. Čtvrtou výsadou je vlčník. Po ní vyrůstá pátá, šestá, sedmá atd. Jestliže výsady na obou parožích sečteme, pak jelena označujeme podle jejich počtu. Proto my, myslivci, říkáme, že šlo o šesteráka, osmeráka, desateráka, vzácně třeba i šestnácteráka či více. Jelen své paroží vždy počátkem jara shazuje, aby mu následně narostly nové, u mladých samců mohutnější, s ještě krásnější korunou. To opravdu majestátní paroží může vážit i 13kg. Jelen je pravým, korunovaným králem našich lesů. Ten nejstatnější váží i 250kg, mladí samci a laně nedosahují ani poloviny této hmotnosti. Potomkům říkáme koloušci. Poznáme je podle toho, že se zdržují

43

v blízkosti laně, jsou menší a zpočátku světle skvrnití. Jelení zvěř má znamenitě vyvinutý čich, zrak i sluch. Jsou to přežvýkavci, živící se rostlinnou potravou – travou, bylinami, výhonky jehličnatých i listnatých stromů, plody, bobulemi a obilím. Jelen je také znamenitý běžec, je-li pronásledován běží na rovině i šedesátikilometrovou rychlostí. Pakliže se dostane do úzkých, přeskočí překážku víc jak 10m širokou. A teď už tiše, jsme na místě“, dokončil monolog hajný. Vystoupili jsme z auta. Cáry mlhy plnily údolí, zatímco slunce mělo svou krvavou kápi staženou ještě hluboko do čela. Okolní vzduch byl doslova prosycen pachem jelenů takové intenzity a statické elektřiny, že se mi ihned zježila srst. Myslivec okamžitě zarazil mé lovecké pudy,. Vzal Adélku za ruku a potichoučku jsme tápali směrem k věži posedu. Tam mě můj pán popadl za volnou kůži za krkem a vsunul do batohu. Ten si posadil na záda. Pobídl Adélku, aby šplhala po žebříku před ním. Tím ji jistil zezadu a klidným hlasem nabádal ke klidu a rozvaze. Jakmile jsme se dostali do přístřešku, hajný mne vylovil. „Sedni a ticho,“ poručil polohlasem. Pak vyňal dalekohled. V tu chvíli proťal říjisko bojový ryk statného jelena. Adélka sebou trhla se zděšeným výrazem v očích. „Neboj, holčičko,“ hned ji konejšil táta. „Podívej, tamhle je,“ podávajíc dceři optiku. Z potemnělých stínů vystoupil obrovský jelen, doprovázený svým stádem laní. Zaklonil hlavu, obdařenou mohutnou korunou, až si položil parohy na hřbet a z hrdla vyrazil táhlý řev. Bílá pára se mu valí z otevřené tlamy. Je to výzva malým sokům. Jeden ji přijal. V ten moment se ozval třesk a praskot paroží dvou do sebe zaklesnutých zuřících býků. Já měl srdce v krku. Celý děj jsem sledoval sluchem. Samci od sebe náhle poodstoupili s boky prudce se vzdouvajícími, hlavy těsně nad zemí. Prásk! Ozval se z mlhavé hůry zvuk třesknutí paroží. Adélka nadskočila. Statnější jedinec vytlačoval slabšího monstrózní silou k okraji paseky. Bílý háv mlhy zvolna odtékal svahem dolů. Přímo před námi stál na palouku jediný jelen. Vítěz. Stál strnule jako temná socha. Mocně zatroubil. Byl to hlas neporaženého. Hrdý, pyšný, nezlomný. Téměř se mi podlamovala kolena, takovou měl sílu. Důstojně obhlídnul své stádo, svůj majetek. Letos byl králem on. Ještě chvíli jsme fascinovaně hleděli na to velkolepé divadlo, nenacházejíc slov.

44

Adélka suše polkla: „Tati, to bylo něco, já se tak bála ….“ Slunce prorazilo posledními mlhami A tatínek k sobě přivinul dcerku. „Já ti říkal, Adélko, že na tenhle zážitek do nejdelší smrti nezapomeneš.“ A měl pravdu.

45

Podzim Pestrobarevné listí doslova pršelo ze stromů, česané neurvalýma rukama podzimních větrů. Ve vírech, spolu s prachem, smetím a zbytky trav, vytvářelo bizarní obrazce. Zralé ovoce již povětšinou opadalo. Na zůstatcích úrody hodovaly nájezdné kolonie uřvaných kropenatých špačků a našedlých kvíčal. Všichni se houfovali k odletu. Trsy rudých, jedlých jeřabin jim vydatně pomáhaly k doplnění zásob na cestě k zimovištím. Vítr svištěl pastvinami a vháněl slzy do očí. Podzim. Hajný přiložil pár polínek do kotle, aby přiživil oheň. Já se líně protáhl, zazíval a s nadějí se podíval psím zrakem na mé blízké. Půjdeme dneska ven? Vyslal jsem toužebným pohledem. Myslivec pochopil. „Ale to víš, že ano, Lorde. Hned se dočkáš. Už mám pro Vás něco nachystáno.“ Poté odešel do kumbálu a přinesl nějakou obludnou kosočtverečnou, papírovou věc s podivným obličejem a dlouhým ocasem, plným vějířky barevného krepáku. „Hurá, půjdem pouštět draka!“ zajásala Adélka. Venku vál syrový, chladný vítr, který se prý k této kratochvíli náramně hodí. Jak jsme tak stoupali úvozem, vyplašil jsem cosi bodlinatého, pichlavého až hrůza. „Au!“ vykvikl jsem bolestí i překvapením, neboť proměna v osinatou kouli mne zaskočila. „Podívej, Adélko, ježek, také si dělá zásoby na zimu,“ pravil hajný. Dobře si jej prohlédni, milá dcerko, takhle se vždycky stočí, když vytuší nebezpečí. Nadcházející roční období je pro něj časem půstu. Proto ho celé prospí schoulen do suché trávy a listí. Než tak učiní, musí se pořádně nabaštit. Kdepak jablka na jeho ostnatém kožíšku, to jsou jen báchorky. Ježek, ač hmyzožravec, se živí také dešťovkami, slimáky, mladými myšmi, měkkýši, mršinkami, ale též plazy. Troufne si i na jedovatou zmiji. Ježci jsou noční zvířata, za potravou se vydávají za soumraku Při tom náramně dupou, haraší, mlaskají a funí až člověka vystraší. Rádi si také pochutnávají na ptačích vejcích. Zvířátka jsou to značně žravá. Vlastně jsme měli docela štěstí, že jsme na něj narazili v tuto denní dobu, ale ježka pohání čas a musí si nadělat dostatečnou tukovou zásobu, aby přečkal nějakých pět měsíců kruté zimy. To se potom zavrtá a zakutá pod vhodný trnitý keř a zabalen listím usne,

46

přitom mu tělesná teplota klesne až na 2oC. Tak přizpůsobivý je to tvoreček. Pojďme, nebudeme jej dále rušit.“ A tak jsme šlapali vzhůru s větrem hvízdajícím vůkol. Zanedlouho již myslivec rozvinoval papírovou obludu a já opomenut, vydal jsem se myškovat. Ve chvíli papírový drak s chrčením, vibracemi, pleskáním a třepotáním stoupal k ocelovému nebi. Adélka byla u vytržení z té podívané, klubko motouzu třímajíc v obou rukách. Provaz se vzpínal a napínal k prasknutí. Nebýt otce, jistě by se vznesla i s drakem k oblakům. Všichni jsme se bavili, smáli, výskali – v mém případě radostně štěkli. Domů jsme se vraceli až za hodnou dobu. Myslivec s rozevlátým vousiskem, Adélka s líčky červenými jak jablíčka, já s mordou plnou hlíny.

47

Výlov Listopad naplno odhalil svou nevlídnou tvář. Holé koruny bez listí trčely k nebi jako uschlé umrlčí pařáty. Tu a tam protknul oblohu klínec naříkavých husí či vznešených labutí, táhnoucích k jihu. Jak se praví – počasí, že bys psa nevyhnal. Ovšem správný lovecký pes jako já, s tím neměl větších problémů. Ani můj pán. Proto nám zorganizoval výlet na výlov rybníka. Těšil jsem se stejně jako Adélka, neboť doposud jsme byli o takovýto zážitek ochuceni. Cestou na Hodňov otec dcerku poučil, že rybník, ke kterému jedeme se nazývá Olšina a je to pravděpodobně nejstarší chovný rybník v Čechách, založený cisterciáckými, zlatokorunskými mnichy již ve 2. polovině 14. století. Jeho plocha se rozkládá na 106 hektarech. Při výlovu se jeho vody téměř vypustí a v nastražených sítích uvíznou ryby, o které se rybáři starají po celý rok. Vysazují mladé rybičky a plůdek, přikrmují jej a všemožně o něj pečují, aby sklidili plody v podobě dospělých, velkých, zdravých ryb. Na Olšině žije mnoho druhů: kapr, pstruh, štika, cejn i candát, okoun, ježdík, mník či úhoř, dokonce též sumec. Doménou jihočeských rybníků zůstává ovšem kapr. Pro pár takových šupináčů jsme si jeli. Na hrázi už byl nevídaný shluk dospělých i lidského potěru, přihlížející s údivem této podívané. Po kolena, často i po pás stáli v bahnisku rybáři. Celí promočení a od bláta, v gumových oblecích a rybářských holínkách s obrovskou námahou tahali sítě, bili dřevci o vodu, máchali podběráky a všemožně se pinožili za halasných povelů porybného. Všudypřítomné kádě, nákladní auta, dokonce i jeřáb dotvářely naoko chaotickou kulisu. Bylo sychravo a mžilo, ani ledový vítr nepřinášel potěchu. Lidé se proto zahřívali horkým čajem a teplým grogem, pozorujíc obtěžkané sítě. Rybáři zručně třídili podběráky úlovek. Změť šupinatých těl čeřila vodu v kádích. Adélka s promodralou pusou přihlížela tomuto divadlu. Když bylo dílo téměř dokonáno, otec s připravenou taškou zahalasil: „Tak pojď, dcero, pomůžeš mi s výběrem.“ Mne uvázal opodál s pobídkou k dobrému vychování. Adélka jen těžko vybírala mezi takovou přehršlí zmítajících se ploutví a po vzduchu lapajících rybích tlam. Ale nakonec si moji blízcí vybrali a s mokrou, plně naditou taškou mě vítězoslavně odvázali. Zavazadlo sebou náhle energicky zamlelo a zapleskalo, až jsem

48

polekaně vyštěkl. Na takové kousky nejsem zvyklý. „Honem, Lorde, šup! Kapři jsou ještě živí, musíme co nejrychleji jet, aby nám nelekli.“ Chvátali jsme k vozu. Doma ihned Adélka napustila plnou vanu chladné vody a hajný do ní obratně vložil mrskající se úlovek. Jakmile se šupináči trošku uklidnili, mohla si je dcerka dostatečně prohlídnout a osahat. Myslivec jim ponechal zdánlivou svobodu až do večera, než šla Adélka spát. Teprve pak vykonal nezbytné. Rybina byla cítit po celé světnici. „Neboj, Lorde, co nevidět budou vánoce“, komentoval svůj počin pán, ukládající rybí torza do mrazáku, „a pak teprve ochutnáš pochoutku v podobě smaženého kapřího řízku.“ Na ta slova nasucho polkl. Neměl jsem pražádný důvod mu nevěřit.

49

Vánoce Než bys řekl švec, byly tu vánoce – bílé, tiché, téměř pohádkové, Všude sníh a mráz. Venkovní okna prokvetla bizarními obrazci ve tvaru vloček, dole na návsi se rozzářil pestrobarevný strom, ozdoby všeho druhu dekorovaly výkladní skříně. Okolní příroda jakoby spokojeně oddychovala spánkem spravedlivých. Čas pokoje a míru. Adélka se už nemohla dočkat dárků, já štědrovečerní večeře. Den se zatím jen zvolna probouzel, protahoval, zíval. Zvonek! Trhnul jsem s sebou a se štěkotem běžel v ústrety neznámým narušitelům siesty, zatím ukrytých za vchodovými dveřmi. Adélka mi byla v patách. „Ahoj, srdíčko!“ pravila ihned po otevření babička, pevně svírajíc vnučku v náručí. Hned se mi ulevilo. „Kdepak máš tátu?“ dodala vzápětí. Ale to už můj pán stál ve veřejích a zval návštěvu širokým úsměvem dále. Za babičkou se ještě přihrnuli strejda Jindra s Lucinkou a Jindříkem. To bylo radosti! Mne děti také hned pochválily, jaký jsem pašák, jak jsem pěkně vyrostl a jak jsem šikovný. Přirozeně mě to těšilo. Když všichni zvaní natahali do chalupy těžké tašky i pestrobarevné krabice, usedli ke stolu a švitořili jeden přes druhého. Jakmile opadlo prvotní nadšení, babička usoudila, že by bylo nejlepší, kdybychom se my všichni – tedy kromě ní – šli dlouze provětrat a ona by zatím mohla – v klidu chystat slavnostní tabuli. Děti ten nápad přijaly s nadšením. Přivezly si nové brusle a dychtily je vyzkoušet. „Hurá, půjdeme bruslit,“ křičely a výskaly jeden přes druhého. A tak jsme co nejrychleji opustili hájenku, sestupujíc k lipenské, ledové pláni. „Máte štěstí,“ hlaholil myslivec, „zrovna krásně přimrzlo, dráha bude protažená a čistá jako sklo. „Jestlipak víte, že lipenská bruslařská dráha je nejdelší, přírodní bruslařskou dráhou v Evropě a možná i na světě?“ pyšnil se znalostmi hajný. „Prý měří ke 42km a rozprostírá se od Lipna, přes Frymburk, Černou v Pošumaví, Horní Planou až k Nové Peci,“ neopomenul dodat. Opravdu, byla to nádhera. Děti bruslily s nadšením s dychtivostí, až jim hořela líčka. Led byl čirý a hladký. Opodál se klikatila běžkařská

50

stopa s roztroušenými lyžaři. Sníh pod jejich pohyby vrzal a křupal. Všude plno třpytu, veselí – a nezřízené radosti. Užíval jsem si s nimi volnosti, co chvíli aportujíc klacek, který jsem si sám našel. Téměř celý den jsme věnovali zimním radovánkám, Vychladlí, unavení, zmrzlí, ale šťastní jsme dorazili do myslivny. Přivítalo nás teplo domova i neskutečná vůně. „Hm, tady to voní,“ pochvalovali si sborově všichni mí přátelé, „už se nemůžeme dočkat, až zasedneme ke stolu.“ „Nejdříve umýt a převlíct!“ neopomenula dodat babička. Zanedlouho jsme se shromáždili k pokrmu. Všichni si popřáli hodně zdraví, štěstí, lásky a pokoje. Po přípitku začaly doslova lukulské hody. Rybí polévka, smažený kapr s bramborovým salátem, vepřový a kuřecí řízek i rybí filé. I já měl misku plnou všech těch masových pochutin. Užíval jsem si jich jako nikdy. Na závěr nechybělo ani lahodné cukroví. Zejména křehké, vanilkové rohlíčky mne naplnily rozkoší. Ani jsem nepostřehl, že se babička nenápadně vzdálila. V tu chvíli zazvonil z vedlejšího pokoje zvoneček. A děti vyrazily jako o život. „Ježíšek, ježíšek je tady!“ nadšeně volaly. Skutečně. Pod rozsvícenou jedličkou byla kupa dárků, kterou by nikdo jiný přinést nemohl. Obdarováni byli všichni. I já dostal nový obojek a gumovou pískací kachnu, do které jsem se pustil s takovou vervou, že se přihlížející doslova zalykali smíchy. Po tak náročném a svátečním dnu jsem se šel s mým pánem ještě vyvenčit. To víte, břicho jsem měl nadité k prasknutí. I noc byla boží, posázená třpytivými démanty hvězd. Tu a tam probliklo letadlo, co chvíli spadla vlasatá kometa. Po procházce jsem se zavrtal do svého pelíšku, do klubíčka, hlavu na tlapkách. Ještě než jsem usnul, tak jsem si z celého psího srdce přál, aby každičký rok byl krásný jako tento, neboť jsem opravdu miloval a ctil své dvounohé přátele a jejich lásku toužil opětovat věrností až za hrob.

51

Obsah Lord úvodem......................................................................................................................1 Skřivánek na niti................................................................................................................3 Pomoc v nouzi...................................................................................................................6 O vlcích a lidech................................................................................................................9 Na pastvinách...................................................................................................................11 Výstava............................................................................................................................14 U studánky.......................................................................................................................16 Mezi štětináči...................................................................................................................18 Medvědí stezka................................................................................................................20 Uhlíkov............................................................................................................................22 Mokřady...........................................................................................................................24 Mini ZOO........................................................................................................................26 Čápi..................................................................................................................................28 Splouvání Vltavy.............................................................................................................30 Na Smrčině......................................................................................................................32 Koupání...........................................................................................................................35 Na Svatém Tomáši...........................................................................................................37 Soví houkání....................................................................................................................39 Na houbách......................................................................................................................41 .........................................................................................................................................42 Jelení říje..........................................................................................................................43 Podzim.............................................................................................................................46 Výlov...............................................................................................................................48 Vánoce.............................................................................................................................50

52