UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOSOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY
STOPY ČESKO – NĚMECKÉ JAZYKOVÉ HRANICE V PAMĚTI A V SOUČASNOSTI BAKALÁŘSKÁ PRÁCE OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
VYPRACOVALA: Lucie Kučerová
VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Jaroslav Šotola, Ph. D
OLOMOUC 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila pouze zdroje uvedené v závěru práce. V Olomouci dne 25. března 2013
............................. podpis
Poděkovaní Děkuji všem svým narátorům a narátorkám za ochotu účastnit se výzkumu a především děkuji všem blízkým, kteří v průběhu tvoření práce projevili zájem a pomohli mi práci dokončit. Nakonec chci poděkovat také Mgr. Jaroslavu Šotolovi za čas a cenné rady.
Anotace Tato bakalářská práce je založena na realizaci vlastního kvalitativního výzkumu zaměřeného na fenomén česko-německé jazykové hranice na Novojičínsku v paměti a v současnosti. Pomocí metody orální historie sleduji vývoj a postupný zánik této jazykové hranice a vývoj česko-německých vztahů v daném regionu. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí, na část teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuji vymezení konceptu jazykové hranice a historii německého obyvatelstva na Novojičínsku. Dále se v teoretické části zabývám koncepcí identity, a to zejména regionální. Důležitým tématem je také paměť a konstrukce vzpomínek. V praktické části se věnuji koncepci výzkumu a prezentaci výsledků na základě analýzy a interpretace výpovědí narátorů účastnících se výzkumu.
Klíčová slova Orální historie, životopisná vyprávění, jazyková hranice, česko-německé vztahy, Novojičínsko
Annotation This graduation work is based on the foundation of a qualitative research that focuses on the phenomenon of czech-german language boundary on Novojičínsko in a memory and in a present. Using the oral history method, I monitor development and gradual extinction of this language boundary and development of czech-german relations in the region. The bachelor´s thesis has two main parts, theoretical and practical. In the theoretical part, I devote to definition of concept of language boundary and history of german population on Novojičínsko. In the theoretical part, I also devote to the concept of the identity, especially regional. Interesting theme is memory and the construction of the memoirs. In practical part, I deal with the concept of research and presentation results based on the analysis and interpretation of the statements which narrators involved in the research have made.
Key words Oral history, biographical narratives, language boundary, czech-german relations, Novojičínsko
Obsah
Úvod ..................................................................................................................................... - 8 1.
Hranice ....................................................................................................................... - 10 -
2.
Novojičínsko ............................................................................................................... - 11 2.1.
Životice u Nového Jičína..................................................................................... - 12 -
2.2.
Hodslavice .......................................................................................................... - 14 -
3.
Novojičínsko a německé obyvatelstvo ....................................................................... - 16 3.1.
Německá menšina na Novojičínsku od vzniku ČSR do Mnichova 1938 ............. - 16 -
3.2.
Mnichov a jeho důsledky na Novojičínsku ......................................................... - 18 -
4.
Poválečný odsun Němců z Československa ............................................................... - 20 4.1.
Poválečný odsun německého obyvatelstva z Novojičínska ............................... - 21 -
5.
Identita ....................................................................................................................... - 23 -
6.
Paměť ......................................................................................................................... - 25 6.1.
7.
Konstrukce vzpomínek ....................................................................................... - 26 -
Metodologie výzkumu ............................................................................................... - 28 7.1.
Kvalitativní výzkum ............................................................................................ - 28 -
7.2.
Metoda výzkumu-orální historie........................................................................ - 28 -
7.3.
Cíl výzkumu ........................................................................................................ - 29 -
7.4.
Výzkumná skupina ............................................................................................. - 29 -
7.5.
Způsob výběru narátorů a kritéria pro jejich výběr ........................................... - 30 -
7.6.
Rozhovory .......................................................................................................... - 31 -
7.7.
Ochrana údajů narátorů..................................................................................... - 32 -
7.8.
Přepisy rozhovorů .............................................................................................. - 32 -
8.
Analýza a interpretace ............................................................................................... - 33 -
9.
Výsledky výzkumu ...................................................................................................... - 34 -
9.1.
Období okupace 1938-1945 ................................................................................... - 34 -
9.1.1.
Hranice ........................................................................................................... - 34 -
9.1.2.
Německé obyvatelstvo ................................................................................... - 36 -
9.1.3.
Vzdělání, zaměstnání ..................................................................................... - 39 -
9.1.4.
Osvobození..................................................................................................... - 41 -
9.2.
Období let 1945-1948 ............................................................................................ - 41 -
9.3.
Období let 1948-1989 ............................................................................................ - 44 -
9.4.
Současnost ............................................................................................................. - 47 -
Závěr .................................................................................................................................. - 48 Použité prameny a literatura ............................................................................................. - 49 Prameny ......................................................................................................................... - 49 Literatura ....................................................................................................................... - 49 Časopisy ......................................................................................................................... - 52 Příloha č. 1: Počet Němců k 1. prosinci 1930 a k 1. listopadu 1946 .................................. - 53 Příloha č. 2: Sudety ............................................................................................................ - 54 Příloha č. 3: Životice tehdy a dnes ..................................................................................... - 55 -
Úvod Otázka odsunu německého obyvatelstva z území Československé republiky v letech 1945-1947 je otázkou v české historii a společnosti nevyřešenou. Odsun německého obyvatelstva z ČSR měl zásadní vliv na proměnu českého pohraničí, zasáhl do života mnoha obcí, ve kterých žila německá většina. Takové obce se většinou již nepodařilo plně dosídlit, došlo v nich k radikálnímu úbytku obyvatelstva a k celkové změně charakteru obce ať už na poli tradic či historické kontinuity paměti nebo samotného architektonického rázu vesnice, kdy v důsledku úbytku obyvatel docházelo k chátrání budov. Lze tedy souhlasit s historikem Tomášem Staňkem, který ve své knize Odsun Němců z Československa v letech 1945-1947 píše, že problematika vztahů mezi Čechy a Němci na území Československa, „kde tato společenství sdílela po staletí společný osud, zejména pak otázka radikálního zásahu do kontinuity jejich vývoje v letech druhé světové války a po jejím zakončení, zaujímá významné postavení v dějinách střední Evropy. Je to zcela přirozené, protože existence početné německé národnostní skupiny v českých zemích a na Slovensku výrazně ovlivňovala celkový charakter i konkrétní tvářnost hospodářského, politického a kulturního života nejen v tomto geografickém prostoru, ale působila rovněž na vývoj sousedních národů a zemí.“1 Otázka soužití českého a německého obyvatelstva však byla řešena již při vzniku Československé republiky v roce 1918, v té době žilo na území republiky na 3 miliony sudetských Němců, tvořili tedy největší národnostní menšinu vzniklé Československé republiky, k jejímuž vzniku se již od počátku německé obyvatelstvo stavělo odmítavě. Němci požadovali právo na sebeurčení na základě programu amerického prezidenta Wilsona, chtěli, aby pohraničí, kde byla lokalizována většina německého obyvatelstva, bylo jako provincie Deutsch-Böhmen a Sudetenland připojeno k Deutsch Österreich. Tento požadavek nebyl vítěznými mocnostmi akceptován.2 Situace v ČSR se vyostřila ve 30. letech v důsledku celosvětové hospodářské krize, která u nás vrcholí později než v sousedním Německu. Ke zlepšení vztahů 1
STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa v letech 1945-1947. Akademia: Naše vojsko: Praha. 1991. str. 7 2 ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě: Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Argo: Praha. 2001. str. 36
-8-
mezi Čechy a Němci nedochází ani za druhé světové války. V této době již jsou odbojem a exilovou vládou v Londýně vytvářeny návrhy na poválečné řešení českoněmecké otázky. Vše vrcholí v letech 1945-1947 odsunem německého obyvatelstva z Československa. Cílem bakalářské práce je komparace života ve vybraných vesnicích na Novojičínsku, které byly rozděleny mnichovskou dohodou. To znamená, že jedna z obcí náležela k Protektorátu Čechy a Morava a druhá se nacházela na území Sudet, náležela tedy k Třetí říši. Cílem je zachycení toho, jak se odlišná historická zkušenost odráží v paměti narátorů a zdali se nějak promítá i do současnosti. Cílem je zachytit pohled na německé obyvatelstvo a jeho odsun z obou stran hranice vytvořené mnichovskou dohodou v roce 1938 a to nejen v minulosti, ale důležitá je i reflexe těchto historických událostí v současnosti. Bakalářská práce se skládá ze dvou hlavních částí - části teoretické a praktické. V teoretické části práce se zabývám popisem historie německého obyvatelstva na Novojičínsku v první polovině 20. století, která je nezbytná pro pochopení výpovědí narátorů účastnících se výzkumu. Dále se v teoretické části práce zabývám vymezení konceptu hranice a identity. Praktická část se poté zabývá popisem realizace vlastního výzkumu metodou orální historie a analýzy dat získaných tímto výzkumem.
-9-
1. Hranice Hranice je sociální, politický a diskursivní konstrukt. Hranice a jejich význam se historicky vyvíjejí a jsou součástí vytváření a institucionalizace teritorií. Hranice je vždy více či méně libovolná linie mezi dvěma oblastmi, která má také hluboký symbolický, kulturní, historický a náboženský význam pro sociální komunity.3 Tato bakalářská práce se zabývá česko-německou jazykovou hranicí, jazykovou hranici si nyní budeme definovat. Reprezentace jazykových hranic jako spojnice mezi jazykem a územím má tradici v lingvistice. První dokumenty věnující se jazykovým hranicím se datují ke konci 18. a počátku 19. století, souvisí s konstituováním národních států, klade se důraz na národ definovaný na základě společného jazyka. V lingvistické teorii existuje předpoklad ohledně skupiny mluvčích určitého jazyka, z něhož vyplývá, že sociální, kulturní a územní prostor, ve kterém lidé žijí, je rozdělen podle jazykových kritérií. Skupinu mluvčích můžeme definovat několika způsoby: první přístup lze charakterizovat jako interakci prostřednictvím řeči, tedy přímé a nepřímé komunikaci díky společnému jazyku, druhý přístup zohledňuje svobodnou vůli jednotlivce, tedy záleží na jednotlivci, ke které jazykové skupině se hlásí.4 Pro studium hranice může být užitečný koncept pomezí Arnolda van Gennepa. Podle něj můžeme pomezí zařadit mezi přechodové rituály. Díky tomu můžeme hranici chápat nejen v rovině politické, právní, hospodářské, ale také magicko-náboženské. Dnes již chápeme hranici pouze jako pomyslnou čáru vedenou mezi mezníky, kterou můžeme vidět pouze na mapách. Vnímáme ji pouze v rovině světské. Ale nebylo tomu tak vždycky, přechod z jedné země do druhé a uvnitř každé země, z jedné provincie do druhé, nebo z jednoho panství na jiné vyžadoval různé formality. Každé území obývané nějakým kmenem je vymezeno jen přírodními hranicemi, jeho obyvatelé i jejich sousedé toto vymezení znají. Často je hranice vyznačena nějakým předmětem, tato znamení nejsou po celé délce hranice, ale pouze na význačných místech jako jsou významné cesty či křižovatky. Obřadním
3
BUSCH, Briggita: Language Boundaries as Social, Political and Discursive Constructs in BUSCH, Briggita, HOLMES, Helen-Kelly: Language, Discourse and Borders in the Yugoslav Successor States. Multilingual Matters: Clevedon. 2004. str. 2 4 tamtéž, str. 4
- 10 -
vymezením hranic si tedy určitá skupina přivlastňuje určitý prostor, takže vniknutím cizince do tohoto prostoru znamená jeho znesvěcení.5
2. Novojičínsko Okres Nový Jičín leží v jižní části ostravské průmyslové aglomerace. Svou rozlohou se řadí spíše mezi menší okresy České republiky. Jeho území zabírá podstatnou část horního Poodří a má většinou pahorkatinný ráz. Setkávají se zde dvě horopisné jednotky, Česká vysočina a Karpaty. Území okresu Nový Jičín se rozprostírá převážně v klimatické oblasti mírně teplé, jen jihovýchod zasahuje do oblasti mírně chladné. Klimaticky nejvýhodnější je střed okresu, směrem k západu i východu se klimatické poměry zdrsňují s přibývající nadmořskou výškou, největší zdrsnění dochází v oblasti Moravskoslezských Beskyd. Novojičínský okres patří ze své většiny k povodí řeky Odry, zbytek oblasti náleží k povodí řeky Bečvy. Na území okresu se nachází také několik minerálních pramenů.6 V souvislosti s lokalizací Novojičínska můžeme tuto oblast v letech 19381945 rozdělit mezi Protektorát Čechy a Morava a Sudety, tedy Třetí říši. Zkoumaná obec Životice u Nového Jičína náležela k území Sudet. V českém prostředí se pro tuto oblast používají dva pojmy, Sudety a pohraničí. Na tomto místě se tyto dva pojmy pokusím odlišit. Pojem Sudety byl čistě geografický termín, který označoval již od středověku střídavě celé české země, horská pásma tvořící jejich přirozenou hranici nebo jen část těchto pásem. V rámci členění habsburské monarchie se pro označení Čech, Moravy a rakouského Slezska objevuje termín země sudetská. Tehdy používaný výraz obyvatelé Sudet, se s postupujícím národním sebeuvědomováním začal vztahovat výhradně na německé obyvatelstvo v českých zemích. Termín sudetský Němec byl poprvé použit roku 1866. Počátkem 20. století dostal termín Sudety a sudetský Němec politickou konotaci, kvůli níž byl po roce 1945 vymazán z českého veřejného diskursu. 30. října 1918 získal pojem sudetský i reálně politicko-geografickou náplň, když byl vyhlášen vznik provincie Sudetenland. V období první republiky byl termín Sudety běžně používán v nejrůznějších kontextech. Stále více však byl ztotožňován 5
GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 1996. str. 22 - 24 KRAMOLIŠ, Přemysl: Přírodní poměry okresu Nový Jičín in KRAMOLIŠ, Přemysl a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 1. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1996. str. 9-19 6
- 11 -
se všemi oblastmi českých zemí obývaných převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Ve třicátých letech se tento termín stal synonymem pro politický boj Sudetoněmecké strany a snahy o odtržení příslušných území od Československa a jejich připojení k německé říši.7 Pojem pohraničí sugeruje představu relativně úzkého pásu území podél státní či jiné hranice. Území, které bylo takto označováno, takovým úzkým příhraničním pásmem nebylo. Po roce 1945 je pojem pohraničí ve veřejném diskursu zcela dominantní a používá se v několika významech. Vedle „symbolického“ označení oblastí obývaných německým obyvatelstvem, jako pohraničí se někdy označuje pouze úzký třicetikilometrový pás podél státní hranice.8 Vidíme tedy, že pojem pohraničí je daleko užší, protože označuje pouze pás území podél státní hranice než pojem Sudety, který označuje všechny oblasti obývané německým obyvatelstvem. Sudety zasahovaly mnohem hlouběji do vnitrozemí.
2.1.Životice u Nového Jičína Obec Životice je pohorská vesnice, rozkládající se ve výšce 332 nad mořem a táhnoucí se v délce tří kilometrů podél řeky Jičínky. Obec je ze severovýchodu obklopena horami Jedlí a Hlásnicí a z jihu Mořkovskou horou.9 Životice jsou typickou lesní lánovou vsí, která vzniká díky kolonizačnímu úsilí ve druhé polovině 13. století. Až do třicetileté války byly Životice českou obcí, poté se obec začala germanizovat. Do konce druhé světové války v obci německé obyvatelstvo převažovalo.10 Obyvatelé se živili zemědělstvím nebo docházeli do některé z novojičínských továren. Za okupace v letech 1938-1945 se Životice staly součástí Německa. Obec byla osvobozena z 6. na 7. května 1945 dvěma proudy sovětských vojsk. Po osvobození byl ustanoven místní národní výbor s předsedou Františkem Kyselým.11 Odsun německého obyvatelstva z obce probíhal v průběhu roku 1946. První transport
7
SPURNÝ, Matěj: Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945 – 1960). Antikomplex: Praha. 2011. str. 26 - 27 8 tamtéž, str. 25 - 26 9 SEVERA, Václav: Novojičínský okres: Vlastivěda moravská. Garn:Brno. 2011. str. 250 10 Životice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1998. str. 182 11 tamtéž, str. 183
- 12 -
z Životic proběhl v květnu 1946, další transporty následovaly. Poslední transport ze Životic byl proveden na podzim 1946.12 Roku 1975 byla obec součástí Nového Jičína, samostatnou se obec stala až 1. 1. 1993. V následující tabulce můžeme sledovat vývoj počtu obyvatel od konce 19. století až do současnosti. Jak je z tabulky patrné největší úbytek obyvatel vesnice můžeme pozorovat mezi léty 1930 a 1950 a to v důsledku druhé světové války a následného odsunu německého obyvatelstva. Je patrné, že úbytek obyvatelstva způsobený odsunem se nepodařilo nahradit.
Počet obyvatel Životic 900
800
700 Počet obyvatel 600
Rok Počet obyvatel
2011
2001
1991
1980
1970
1961
1950
1930
1921
1910
1900
1890
1880
1869
500
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
722
755
875
835
857
791
837
577
615
564
Tabulka 1: Počet obyvatel obce Životice u Nového Jičína v letech 1869-2011
569
549
561
614
13
Druhou zkoumanou obcí jsou Hodslavice, ty naopak náležely k Protektorátu Čechy a Morava. Pojem protektorát je slovo pocházející z latiny a můžeme jej definovat jako formu ochrany, záštity mocnější země, jako formu závislosti na 12
Kronika obce Životice, SOA Nový Jičín, str. 27 RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. ČSÚ: Praha. 2006. str. 726-727 13
- 13 -
mocnější zemi. Historicky se jedná o formu okupace zbytku českých zemí nacistickým Německem v letech 1939 – 1945.14 Dne 16. března 1939 vydal Hitler Výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava, který byl údajně vypracován podle smlouvy Francie s tuniským bejem z roku 1881. Tento výnos prohlašoval zbytek českých zemí za území Velkoněmecké říše a upravoval státní příslušnost jejich obyvatel. Obyvatelé Protektorátu německé příslušnosti se stali německými státními příslušníky a podléhaly říšskému právu a ostatní obyvatelé se stali státními příslušníky Protektorátu a podléhali jeho zákonům. V čele Protektorátu stojí prezident a vláda, na tyto úřady ovšem dohlíží říšský protektor, který je do svého úřadu jmenován Vůdcem a říšským kancléřem. Tento výnos byl poté doplňován nařízeními protektora, respektive předpisy centrálních berlínských úřadů.15
2.2.Hodslavice Hodslavice jsou podhorská vesnice nacházející se na úpatí Veřovských vrchů podél potoka Zrzávka. První písemná zmínka pochází z počátku 15. století, z roku 1411 v listině Lacka z Kravař o odúmrti pro vsi štramberského panství. Poté až do zániku feudalismu náležely Hodslavice k panství novojičínskému. O hodslavském fojtu Ondřejovi se dozvídáme z olomoucké berně z roku 1516. Obyvatelstvo se zde živilo zemědělstvím a řemesly. V druhé polovině 20. století začínají hodslavští obyvatelé pracovat jako dělníci v továrnách v Novém Jičíně. V obci se také až do konce 30. let těžil kámen. Za německé okupace Hodslavice náležely k Protektorátu Čechy a Morava. 16 Dne 15. března 1939 přijeli do Hodslavic němečtí ordneři z Bludovic. Přistěhováním velkého počtu lidí po Mnichovu způsobil v obci nedostatek bytů. Mladí lidé byli odváženi na nucené práce do Německa a Rakouska, v totálním nasazení se ocitlo na 60 obyvatel Hodslavic, mnoho dalších bylo nasazeno do průmyslových podniků u nás. Vojenské neúspěchy německé armády, nedostatek surovin a potravin přinášely v posledních měsících války nová opatření, ale
14
LINHART, Jiří: Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog. 2003. str. 307 Brandes, Detlef. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 19391945. Praha: Prostor, 1999. str. 24 - 28 16 Hodslavice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1998. str. 52 15
- 14 -
posilovaly i národní odboj. 17 Za německé okupace se v Hodslavicích rozvinula odbojová činnost. V květnu 1939 zde vznikla jedna z prvních skupin Obrany národa, jejímž velitelem byl Miloslav Zobáč. Na konci války působila v obci a okolí odbojová skupina KAREL 20 s velitelem Karlem Kopálkem. Po osvobození 6. května 1945 byl ustanoven místní národní výbor v čele s Františkem Bartoněm, kterého v průběhu května vystřídal Josef Mička.18 Nejvýznamnějším rodákem obce Hodslavice je František Palacký. V následující tabulce můžeme vidět vývoj počtu obyvatelstva obce Hodslavice od konce 19. století do současnosti. Žádnou výraznější změnu v počtu obyvatel zde na rozdíl od Životic nezaznamenáváme.
Počet obyvatel Hodslavic 2000 1800 1600 Počet obyvatel: 1400
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
1200
Rok
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel 1289 1386 1491 1682 1863 1739 1954 1628 1747 1709 1728 1666 1688 1733
Tabulka 2: Počet obyvatel obce Hodslavice v letech 1869-2011
17
19
HANZELKA, František: Novější události hodslavské in HANZELKA, František: Palackého rodná obec. Arpa: Brno. 1998. str. 102-104 18 Hodslavice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1998. str. 52-53 19 RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. ČSÚ: Praha. 2006. str. 722-723
- 15 -
3. Novojičínsko a německé obyvatelstvo 3.1.Německá menšina na Novojičínsku od vzniku ČSR do Mnichova 1938 V prvních letech druhého desetiletí 20. století panovaly v politickém životě na Novojičínsku dosti výrazné spory, čímž se tato oblast nijak nelišila od ostatních oblastí českých zemí. Během posledního roku 1. světové války se však na Novojičínsku vyhrotila protichůdná politická stanoviska. Vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva Novojičínska se zostřily vztahy mezi Čechy a Němci. 20 V historii města se stal milníkem vznik Československa 28. 10. 1918 neboť ze strany Čechů byl přijat s nadšením, ne tak německým obyvatelstvem, to ji přijalo s odporem. Novojičínští Němci odmítli uznat nový stát a také jejich politické strany se dožadovaly práva na sebeurčení. Již 31. 10. 1918 byl ve městě ustanoven německý „Národní výbor pro Kravařsko“, který vydal provolání k německým městům a obcím, aby neuznávaly novou republiku a přihlásily se k Sudetenlandu. Do čela tzv. autonomní správy byl postaven dr. Ernst Schollich, který byl rovněž delegován do zemské vlády provincie Sudetenland v Opavě. Současně se vznikem německého Národního výboru pro Kravařsko vznikl také český národní výbor v čele s Františkem Derkou a následujícího dne také okresní národní výbor v čele s dr. Adolfem Hrstkou. Tyto nové československé instituce vytvořily z místních Čechů ozbrojenou složku, národní gardu a po jednáních se Zemským národním výborem v Brně dosáhly výměny okresního hejtmana Zwierziny, ten v prvních dnech nového státu nebral jeho vznik na vědomí a nechal volnému průběhu německé excesy 2. 11. 1918. Nový okresní hejtman sice také rakouský byrokrat E. Wychodil uznal československý stát a dosáhl toho, že všechny státní úřady ve městě začaly úřadovat jménem republiky ovšem kromě novojičínské radnice, ta se stala centrem německých nacionalistů. Po bezvýsledném jednání vlády s představiteli Sudetenlandu se vláda rozhodla k vojenskému zákroku v českém pohraničí. 21. 11. 1918 český prapor z Příbora posílen o dobrovolníky ze Starého Jičína a okolních obcí obsadil bez boje Nový Jičín. Reakcí českého obyvatelstva na tyto události byla manifestace na novojičínském náměstí 8. 12. 1918. Německé obyvatelstvo považovalo tento stav za přechodný
a
tak
nacionalisté
pod
vedením
20
dr.
Schollicha
vystupňovali
BAKALA, Jaroslav: Dějiny Novojičínska in KRAMOLIŠ, Přemysl a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 1. svazek. Okresní úřad v Novém Jičíně: Nový Jičín. 1996. str. 114-116
- 16 -
protičeskoslovenské provokace. Právě dr. Schollich byl iniciátorem Volksvereinu, společného výboru všech německých politických stran včetně sociální demokracie a stal se organizátorem několika protistátních akcí. 16. 2. 1919 se v sále Spolkového domu konala veřejná schůze, kde bylo německé obyvatelstvo vyzváno, aby bojovalo za národní cíle a sebeurčení. Výsledky mírové konference ve Versailles nesplnily naděje sudetských Němců a také novojičínští Němci byli nuceni tento stav akceptovat. S československým státem se však nikdy nesmířili a po celé meziválečné období ignorovali státní svátky a vytkli si za cíl za každou cenu udržet německý ráz města.21 V národnostně smíšeném novojičínském okrese se dají sledovat všechny fáze německého nacionalismu od roku 1918 až do Mnichova. Jak v okrese, tak i v samotném Novém Jičíně byla pozice německých nacionalistů velmi silná a od roku 1923 měli v moci novojičínskou radnici a dokonce i své zástupce v Národním shromáždění. V prvních poválečných volbách do městského zastupitelstva získali Češi pouze 8 mandátů, zatímco německých zástupců bylo 28. Prvním poválečným novojičínským starostou byl zvolen německý demokrat Narcis Kamler, také on za své působnosti na radnici nechtěl připustit, aby se projevilo, že Nový Jičín je také součástí Československé republiky. V obecních volbách konaných v roce 1923 se do čela města postavil dr. Ernst Schollich, který nastolil ostře protičeský režim, jehož cílem bylo uchovat Nový Jičín jako ryze německé město. Schollich se vcelku úspěšně bránil všem nařízením okresní správy, pokud se jednalo o posílení postavení češtiny a prestiž československého státu ve městě.22 Vítězství
Hitlera
v Německu
v roce
1933
znamenalo
i
zesílení
nacionalistických tendencí Němců v Československu, přičemž dr. Schollich se stal jedním z jejich prvních hlasatelů. Československé úřady se však rozhodly k zakázání německých nacionalistických stran z důvodu jejich protistátního charakteru, na scénu se v rámci německého nacionálního hnutí dostává Konrád Henlein, který vyzval k založení Sudetendeutsche Heimatsfront. Vůdcem henleinovců v oblasti Nového Jičína se stal dr. Kristen. Po volbách v roce 1938, které v Novém Jičíně drtivě vyhrála Henleinova strana, která získala plných 23 mandátů, se do čela města opět postavil Ernst Schollich, po krátké odmlce mezi léty 1934 – 1938 kdy úřad novojičínského starosty zastával dr. Ziegler. Úřad novojičínského starosty bude 21 22
JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 230 - 232 tamtéž, str. 232
- 17 -
Schollich vykonávat až do konce 2. světové války. Česká menšina ovšem také v těchto volbách slavila menší úspěch, když zvýšila počet svých zástupců na radnici na 10. Ernstu Schollichovi nelze upřít snahu o zvelebování města za doby svého působení na radnici, kapitolou samu pro sebe je ovšem jeho vztah k české menšině. Těžce se české menšině dařilo prosazovat národní požadavky, na které měli ze zákona právo, ve všem, co Češi kolektivně podnikali, spatřoval ohrožení němectví a pronikání českého živlu do jinak „ryze“ německého města.23
3.2.Mnichov a jeho důsledky na Novojičínsku Mnichovskou dohodou podepsanou 29. 9. 1938 Velkou Británií, Francií, Itálií a Německem se velmi výrazně změnily hranice Československé republiky, tento fakt velmi výrazně zasáhl jak do podoby okresu Nový Jičín tak i do života tamějších obyvatel. I když bylo známo již od vyhlášení Mnichovské dohody, že část smíšeného území bude okupována, konkrétní rozsah okupace měla určit až mezinárodní komise v Berlíně, její výsledek vešel ve známost 6. 10. 1938. Řízením evakuačních prací na Novojičínsku byla pověřena evakuační komise v Místku, původně určená jen pro oblast Těšínska. Předposledním dnem evakuace Novojičínska byl 9. říjen, tento den byla vyklizena tabáková továrna v Novém Jičíně a také vagónka ve Studénce, již před tímto datem se podařilo vyklidit závod Tatra v Kopřivnici. Činnost evakuační komise generála Brauna byla ukončena 10. října a podařilo se jí zachránit pro okleštěnou republiku velkou část státního i soukromého majetku a nemalé zásoby surovin a výrobků.24 Během těchto dnů se z okupovaných míst okresu vystěhovali čeští státní zaměstnanci, učitelé, lékaři, ale i mnoho mladých lidí zejména studentů a učňů. Čeští lidé, kteří zůstali, se utěšovali slíbeným plebiscitem a doufali, že hranice ještě není určena definitivně. Velké úsilí pro návrat českých města a obcí do okleštěné republiky vyvíjela delší dobu Hospodářská a kulturní rada ve Frenštátě pod Radhoštěm. Petice některých obcí byly vyslyšeny a k definitivní úpravě hranic došlo 23
JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 234-238 ŽÁČEK, Rudolf: K evakuaci Novojičínska před nacistickou okupací v říjnu 1938 in Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, svazek 42. Okresní vlastivědné muzeum v Novém Jičíně: Nový Jičín. 1988. str. 4-7 24
- 18 -
24. 11. 1938. I po této úpravě hranice žilo na okupovaném území nově vytvořeného landrátu Nový Jičín z celkového počtu 84 623 obyvatel na 30 000 Čechů. 25 Německá armáda vtáhla do Nového Jičína 10. října, jednotky přicházely od Opavy, přes Kunín a Šenov na novojičínské náměstí za zvuků zvonů a hudby. Velitelem německých okupačních jednotek v Novém Jičíně byl podplukovník Ehlermann a dle dobových materiálů byli němečtí vojáci překvapeni zdravým a blahobytným vzezřením sudetských Němců. Po několika dnech euforie z „osvobození“ se život v Novém Jičíně vrátil do všedních kolejí. V nových poměrech byla upravena veřejná správa ve městě i v celém okrese. Město se stalo sídlem landrátu, který spravoval 75 obcí mnohdy s výraznou českou menšinou. Do čela správních institucí se byli postaveni místní osvědčení bojovníci hnutí, ale také mnoho Němců z Říše, kteří postupně nabývali stále většího vlivu. Novojičínští nacisté těžce nesli, že právě na vedoucí místa byli ustanovováni jejich „soukmenovci“ z Říše a jim byla svěřována jen podružná místa ordnerská u policie nebo na celnicích u pohraniční stráže. Ostatně říšští Němci brzy zaujali dosti kritické stanovisko k novojičínským Němcům, které hodnotili jako lidi nespokojené, zhýčkané, sobecké a bezcharakterní.26
25
HANÁK, Jan: Historická reminiscence na léta okupace v okrese Nový Jičín in BUDÍK, Arnold, ed. a ChOBOT, Karel, ed.: Almanach obětí nacismu okresu Nový Jičín. Nový Jičín: Okresní úřad, 1998. str. 710 26 JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 260-261
- 19 -
4. Poválečný odsun Němců z Československa Poválečný odsun německého obyvatelstva dosti významně změnil skladbu obyvatelstva Československé republiky po roce 1945. Ovšem tento akt neměl vliv pouze na skladbu obyvatelstva, ale také dost významně změnil podobu krajiny na území bývalých Sudet. Odsun Němců z Československa probíhal ve dvou fázích-první fáze, nazývaná jako divoký odsun probíhala od konce května do konce roku 1945, „vysídlovací akce, které v této době probíhaly, se nemohly opřít o žádné závazné mezinárodní úmluvy nebo alespoň písemně fixované dohody se spojeneckými okupačními orgány v Německu.“
27
Ve srovnání s druhou fází odsunu s tzv.
hromadným odsunem, která probíhala v roce 1946, neexistovala v Československu žádná právní norma, která by upravovala odsun německého obyvatelstva z území republiky. První transporty ještě bez souhlasu Britů a Američanů putovaly do sovětské okupační zóny v Německu a Rakousku.28 Začátkem ledna 1946 byly přípravy k tzv. řádnému odsunu Němců z Československa v podstatě skončeny. Ve srovnání s tzv. divokým odsunem se podmínky vysídlování německého obyvatelstva na jaře 1946 nepochybně upravily, a to zejména v důsledku naléhání americké okupační administrativy. Do americké okupační zóny směřovalo nejvíce vysídlených Němců, kteří byli vysídleni v průběhu ledna až dubna 1946. Květen 1946 lze považovat z hlediska odsunu za určitý mezník, koncem května začala nová etapa vysídlování, kterou lze charakterizovat zvýšením počtu odsunovaných osob a také zlepšením průběhu samotného odsunu. Symbolickým závěrem hlavní etapy odsunu se 29. října 1946 stalo vypravení transportu z železniční stanice Dvory u Karlových Varů, po něm následovalo slavnostní shromáždění. 29
27
ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl 2. 1., „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 94 28 tamtéž, str. 94-96 29 STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. Akademia: Naše vojsko: Praha. 1991. str. 177-225
- 20 -
4.1.Poválečný odsun německého obyvatelstva z Novojičínska Na konci druhé světové války byla většina představitelů nacistických úřadů v Novém Jičíně evakuována především do Bavorska a Rakouska. Jedním z čelních představitelů města, který nestačil před koncem války, utéci byl Ernst Schollich, bývalý novojičínský starosta. Byl okamžitě uvězněn, ale ve vyšetřovací vazbě spáchal sebevraždu.30 Představitelé Místního národního výboru v Novém Jičíně ihned po osvobození rozhodli, že je potřeba se zbavit co největšího počtu německého obyvatelstva Novojičínska. K vysídlení více než poloviny německého obyvatelstva došlo v rámci první fáze odsunu, tedy tzv. divokého odsunu. Organizací této fáze odsunu byl pověřen velitel místní vojenské posádky kapitán Robert Raška. Dne 5. července 1945 nechal kapitán Raška obklíčit město Nový Jičín a rozdělil ho do osmi „sběrných úseků“, Němci se museli do půlnoci dostavit na Masarykovo náměstí, tam jim byly odebrány klíče od bytů, doklady a cennosti. Následně byli rozděleni na ty, kteří jsou schopni pochodu a na ty, kteří ne. Dne 6. července se shromáždění Němci vydali na pochod do Suchdola nad Odrou, kde pro ně byla připravena vlaková souprava, sestávající se z otevřených nákladních vagónů. Vlak na své cestě pokračoval přes Hranice do Děčína, kde si jej převzali zástupci sovětské okupační zóny v Německu.31 Podle hlášení MNV z 29. září 1945 v Novém Jičíně zůstalo 2795 Němců, většina z nich byla internována v Peschlově vile a v několika dalších budovách směrem na Bludovice. Následně během tzv. řádného odsunu, který probíhal v průběhu jara, a léta roku 1946 bylo z Nového Jičína odsunuto na 2000 dalších osob německé národnosti, ke konci roku 1946 bylo odsunuto dalších 150 Němců, tím byl podle zprávy MNV transfer německého obyvatelstva města úspěšně dokončen. V Novém Jičíně natrvalo zůstalo žít 316 osob německé národnosti.32 Už od léta 1945 se do města a okolních německých vesnic začalo stěhovat české obyvatelstvo, zejména z okolních českých vesnic. Vraceli se také Češi, kteří museli v důsledku Mnichovské dohody svůj domov opustit. Přicházeli také lidé věznění za války ve vězeních a koncentračních táborech. Dalším zdrojem pro 30
JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 275 tamtéž, str. 275-276 32 tamtéž, str. 276 31
- 21 -
dosídlení oblasti Novojičínska po odsunutém německém obyvatelstvu byla reemigrace. Novojičínska se dotkla první fáze reemigrace Volyňských Čechů jen okrajově a zasáhla zejména venkovské obce okresu. Dále můžeme v rámci Novojičínska do roku 1948 zaznamenat také příchod reemigrantů z Podkarpatské Rusi, Rakouska, Francie, Polska, Německa a Jugoslávie.33
33
JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 278-279
- 22 -
5. Identita „Pojem identita má základ v latinském kořeni „idem“, což znamená „stejný“. Tato stejnost je ovšem zároveň růzností, neboť bez porovnání s odlišným ztrácí pojem totožnosti smysl.“ 34 „Identita člověka spočívá v tom, s kým, nebo s čím se člověk ztotožňuje a vůči komu, čemu se vymezuje jako vůči jinému, cizímu a vnějšímu. Identita se konstituuje ve sféře sociálních vztahů jako sebeuvědomění a schopnost samostatné orientace v sociálním prostředí. Identitu lze také chápat jako stav osvojení si určitých rolí nutných pro život ve společnosti.“35Identita je tvořena dvěma dynamickými principy, které se navzájem doplňují a mezi nimiž je vedena hranice, která tyto dva principy odděluje. Tato hranice jednak vymezuje znaky, které jsou členům určitého společenství společné, a také určuje znaky, které společenství odlišuje od členů společenství jiných.36 Národní identitu můžeme pojímat jako pozitivní vztah jednotlivce k jeho národu, lze ji zařadit mezi kolektivní sociální identity. Národní identitu můžeme rozdělit do tří rovin, do roviny individuální, politicko-systémové a ideologické. V individuální rovině se lidé bez ohledu na vzájemný kontakt cítí být spolu vzájemně svázáni díky společnému jazyku, historii, zvykům a společnému prostoru, ve kterém žijí. V rovině politicko-systémové je národní identita to, co drží národní stát pohromadě jako jeden celek. Národní identita v této rovině je důležitá pro dosahování politických cílů. Poslední rovina je rovina ideologická, tato rovina je spjata s nacionalismem, tedy s definováním jednotlivých národů, jejich vznikem, teritoriálním vymezením a kulturní jedinečností. V rámci národní identity můžeme definovat několik prvků, nejprve jde o obraz národa a vědomí určitých charakteristik národa, dalšími prvky jsou vazba k národnímu státu, národní hrdost, pocit věrnosti a lásky k národu a připravenost jednat ve prospěch národa.37 V závislosti na předmětu výzkumu realizovaného v rámci této bakalářské práce nás nejvíce bude zajímat regionální identita. Regionální identitu lze chápat 34
ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti in Sociální studia. 2004. roč. 1, č. 2. str. 79 35 ZICH, František: Regionální identita obyvatel českého pohraničí in HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Jan: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sociologický ústav Akademie věd ČR: Praha. 2007. str. 49 36 ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti in Sociální studia. 2004. roč. 1, č. 2. str. 79 37 VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě in Sociologický časopis. 2004. č. 4. str. 489-492
- 23 -
jako jednu z částí lidské identity, jde o jakési ztotožnění se, vytvoření si vztahu s určitým místem, prostředím či regionem. Identity jsou vytvářeny na základě každodenního života, kolektivní paměti, přírodního prostředí, kultury, náboženství a je ovlivněna konkrétními historickými zkušenostmi a podmínkami, sociálním postavením člověka a životní fází, ve které se jedinec nachází. Regionální identita se může během života měnit a to i několikrát.38
38
ZICH, František: Regionální identita obyvatel českého pohraničí in HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Jan: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sociologický ústav Akademie věd ČR: Praha. 2007. str. 49-50
- 24 -
6. Paměť Paměť můžeme podle Le Goffa definovat jako „vlastnictví, které uchovává určité informace, odkazuje tedy k určitému souboru psychických funkcí, díky kterým je člověk schopen obnovovat své minulé pocity nebo informace, které se mu jako minulé jeví.“ 39 Pojem paměť se dnes stal takřka všeobjímajícím termínem, který zahrnuje subjektivní jevy z oblasti dějin, kolektivního a historického vědomí, mytologie, náboženství, ústní tradice, příběhů, románů, vzpomínek, zvykového práva a informací z médií. Při výkladu o paměti musíme vzít v potaz i fenomén opačný a to zapomínání. Výsledný produkt paměti a zapomínání utváří náš postoj k minulosti a dává našemu minulému konání význam a smysl.40 Lidskou paměť můžeme rozdělit do dvou typů. Prvním typem je paměť individuální, tedy paměť člověka jako jednotlivce, Druhým typem je potom paměť kolektivní, tedy paměť člověka jako součásti určité sociální skupiny, jedná se o paměť nějakého kolektivu, tedy to, co je pamětem jeho členů společné, to je jistě sociálně podmíněno a má tedy i smysl. Sem patří i společné obrazy, hodnoty, normy, jednání a vzájemná komunikace. Jednotlivec se může ovšem začleňovat do více skupin.41 Tyto dva typy paměti jsou neoddělitelné. „Individuální paměť není oddělitelná od procesu rozpomínání, je vždy nově organizována vnějšími podněty, činnostmi. Je intencionální, emocionální, tvárná a kaleidoskopická.“ 42 Individuální paměť můžeme rozdělit na senzorickou neboli ultrakrátkou, krátkodobou a dlouhodobou. Senzorická paměť krátkou dobu uchovává informace přicházející ze smyslů. Tento časový interval je nezbytný pro jejich zpracování a ke stanovení toho, zda jsou důležité, či nikoliv. 43 Krátkodobá paměť slouží ke krátkodobému pamatování informací, které aktuálně potřebujeme ke své činnosti. V krátkodobé paměti lze podržet informace, které odpovídají nejrůznějším smyslovým modalitám. Chceme-li některý psychický obsah podržet v krátkodobé paměti delší dobu, pokoušíme se ho 39
VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 62-63 40 VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 108 41 VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 65 42 VAŠÍČEK, Zdeněk. MAYER, Françoise: Minulost a současnost, Paměť a dějiny. Centrum pro studium demokracie a kultury: Brno. 2008. str. 157-158 43 PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 196-197
- 25 -
transformovat do zvukové, respektive verbální podoby. Slova se totiž dají opakovat snadněji než vůně, pohyby, vizuální scenérie, libé a nelibé pocity.44 Poslední součástí paměti je paměť dlouhodobá, která slouží k uložení velkého množství informací. Do dlouhodobé paměti ukládáme nejen informace zprostředkované našimi smysly, ale také naše myšlenky, city, představy a sny. Ukládání informací do dlouhodobé paměti probíhá jak záměrně, tak i bezděčně. Informace přecházejí do dlouhodobé paměti především na základě sémantického kódování, tedy zapamatování si celkového významu slov, vět nebo delšího mluveného či psaného textu.45 Dlouhodobou paměť můžeme rozdělit na paměť explicitní a implicitní. V explicitní paměti uchováváme vzpomínky na nejrůznější životní okamžiky a události a faktické znalosti o světě. Implicitní paměť naopak obsahuje především automatizované senzomotorické dovednosti, jakými jsou například jízda na kole či běh.46 Kolektivní paměť se vztahuje k sociálním rozměrům lidského vzpomínání a individuální paměť je veskrze podmíněná, strukturovaná a závislá na paměti nejrůznějších kolektivů. Ty pak tvoří sociální rámce paměti, v jejichž intencích se tvorba paměti uskutečňuje. Kolektivní paměť je chápána jako kolektivní pouto s minulostí, jež je přenášeno z generace na generaci. Podle Assmanna lze kolektivní paměť rozdělit do čtyř tematických druhů – paměť mimetickou, paměť věcí, paměť kulturní a paměť komunikativní.47
6.1. Konstrukce vzpomínek Každý člověk si vytváří přijatelnou a konzistentní představu o své minulosti, která však nemusí být úplná a přesná. Ve vzpomínkách nezaznamenáváme přesně průběh události, na kterou vzpomínáme. Osobní vzpomínky jsou subjektivní, vzpomíná-li člověk na své chování v minulosti, má tendenci vidět sebe sama v příznivějším světle.48
44
PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 198 tamtéž, str. 203-204 46 tamtéž, str. 205-211 47 VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2011. str. 108-110 48 PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 220 45
- 26 -
Při konstrukci vzpomínek je důležitým faktorem také selektivita paměti. Uchovávány jsou především takové vzpomínky, které je možné předávat ústní formou. Také vzpomínky, které nejsou všeobecně akceptovány z nejrůznějších důvodů, nejsou poté dále předávány, není na ně dále vzpomínáno. Každé vyprávění je rekonstrukcí minulosti z dnešního pohledu, v němž se prolínají naše minulé a současné postoje. Naše vzpomínky jsou často vybírány pod vlivem kolektivní paměti. Vyprávějící popisuje své životní osudy jako sled událostí, které ho přivedly do určité pozice, ve které on sám sebe vidí. Někdy člověk negativní vzpomínky potlačuje a člověk o nich nemluví, nebo se o nich vyjadřuje velmi zkratkovitě a neosobně.49
49
VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2011. str. 115-117
- 27 -
7. Metodologie výzkumu 7.1.Kvalitativní výzkum Pro praktickou část své bakalářské práce jsem si vybrala formu kvalitativního výzkumu. „Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“ 50Myslím si, že zvolená orientace na kvalitativní výzkum je vzhledem ke zkoumanému tématu bakalářské práce adekvátní.
7.2.Metoda výzkumu-orální historie Jako metodu svého výzkumu jsem si zvolila orální historii. Lze jí zařadit mezi kvalitativní výzkumné metody, je možné jí využít v mnoha humanitních oborech, jako je historie, antropologie, etnografie či sociologie. Orální historii je možné definovat jako „řadu propracovaných, avšak stále se vyvíjejících a dotvářejících postupů, jejichž prostřednictvím se badatel v oblasti humanitních a společenských věd dobírá nových poznatků, a to na základě ústního sdělení osob, jež byly účastníky či svědky určité události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, nebo osob, jejichž individuální prožitky, postoje a názory mohou obohatit badatelovo poznání o nich samých, případně o zkoumaném problému obecně.“51Orální historie se zaměřuje na tzv. malé dějiny, reflektuje tedy individuální prožitky a dějiny „psané zdola.“ Nespornou výhodou orální historie jako výzkumné metody v humanitních vědách je „korekce zažitých paušálních, ale i ideologických schémat, v nichž bývají historické
děje
interpretovány.
Život
jednotlivce
v těchto
liniích
ale
neprobíhá.“ 52 Nabízí nám tedy neotřelou sondu do regionálních dějin a obohatí
50
ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál: Praha. 2007. str. 17 51 VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 9 52 tamtéž, str. 23
- 28 -
studium dějin vzpomínky jednotlivců, přímých účastníků zkoumaných událostí a dimenzi každodennosti. Orální historie jako taková není všemi badateli uznávána, je jí vytýkána zejména její subjektivita a nemožnost získané informace zobecnit. Narážíme zde na problematiku paměti narátorů, která může určité informace zkreslit, jiné zapomenout. Souvisí to s výběrovostí paměti hlediskem dnešních zájmů či pod vlivem kolektivní paměti. Vzpomínky se také postupem času mění, mnohdy posuzujeme minulost prizmatem současného dění.53
7.3.Cíl výzkumu Jak už jsem zmínila výše, odsun německého obyvatelstva měl velký vliv na podobu a život v oblastech, kde před druhou světovou válkou žila početná skupina německého obyvatelstva. Cílem výzkumu je komparace života ve vybraných vesnicích na Novojičínsku, které byly rozděleny mnichovskou dohodou. Cílem je zachycení toho, jak se odlišná historická zkušenost odráží v paměti narátorů a zdali se nějak promítá i do současnosti. Snahou je zachytit pohled na německé obyvatelstvo a jeho odsun z obou stran hranice vytvořené mnichovskou dohodou v roce 1938.
7.4.Výzkumná skupina Výzkumná skupina tvoří celkem osm narátorů, muži jsou zastoupeni dvěma narátory, ženy šesti narátorkami. Šest narátorů žije v obci Životice u Nového Jičína, dvě narátorky pocházejí z obce Hodslavice. Dále jsem do výzkumu zapojila dvě respondentky působící jako učitelky na Základní škole v Mořkově. Celkem bylo provedeno devět rozhovorů, z nichž jeden nebyl do výzkumu zařazen z důvodu, že nesplňoval kritéria pro výběr narátorů, která uvedu níže, přičemž tato informace byla zjištěna až v průběhu rozhovoru, takže narátor byl následně z výzkumu vyřazen. Dále byla snaha realizovat rozhovor se starostou obce Životice u Nového Jičína, který bohužel k časové vytíženosti dotyčného nakonec
53
VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 66-68
- 29 -
nebyl realizován. Nicméně si myslím, že osm realizovaných rozhovorů je pro účely výzkumu a možnosti této bakalářské práce dostačující množství. Pro přehlednost uvádím výčet narátorů v následující tabulce.
Narátor: H1 H2 Ž1 Ž2 Ž3 Ž4 Ž5 Ž6
Rok narození: 1930 1926 1938 1922 1921 1937 1942 1937
Místo narození: Hodslavice Hodslavice Životice Životice Zubří Žilina Štramberk Žilina
Rok nastěhování do Životic: v Životicích žije celý život kromě let 1939-1945 žije v Životicích celý život 1948 1945 1946 1945
7.5.Způsob výběru narátorů a kritéria pro jejich výběr Před samotnou realizací výzkumu bylo nezbytné získání narátorů, které bylo podmíněno několika kritérii. Jelikož je výzkum ukotven regionálně tak se nejdůležitějším kritériem pro výběr narátorů stalo trvalé bydliště ve zkoumaných obcích Hodslavice a Životice u Nového Jičína. Dalším kritériem potom bylo, aby v dané vesnici prožili velkou část svého života. Způsob výběru narátorů byl následující. Nejprve jsem kontaktovala obecní úřady ve zkoumaných obcích, kde jsem prostřednictvím paní starostky a pana starosty získala kontakt shodně na dva potenciální narátory, které jsem již sama navštívila a domluvila se na poskytnutí rozhovoru. Tito narátoři mě poté odkázali na narátory další. Bylo tedy využito metody tzv. sněhové koule. „Metoda sněhové koule spočívá na výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny.“54 Tak jsem postupně získala všechny narátory. Žádným z kontaktovaných narátorů jsem nebyla odmítnuta. Spíše byli překvapeni a potěšeni zájmem o svůj životní příběh.
54
Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. 2011. str. 114
- 30 -
7.6.Rozhovory Stavebním kamenem orální historie je rozhovor realizovaný buď jako interview nebo jako životopisné vyprávění. Při interview tazatel více do rozhovoru zasahuje častěji kladením konkrétnějších, zpřesňujících otázek. Naopak u životopisného vyprávění je narátor vyzván, aby sám vyprávěl svůj životní příběh, tazatel by neměl do průběhu vyprávění narátorovi příliš zasahovat.55 Já jsem si jako techniku vedení rozhovoru pro tuto bakalářskou práci vybrala životopisné vyprávění. „Narátor není konfrontován s předem připravenými otázkami, ale je v první fázi rozhovoru veden ke zcela volnému vyprávění. V paměti narátorů existují subjektivní významové struktury po určitých událostech, které se vyjevují až prostřednictvím, nebo, lépe řečeno, skrze volné vyprávění, a naopak jsou při cíleném strukturovaném a standardizovaném dotazování nedosažitelné, resp. výzkumníkovi zůstanou skryty.“ 56 Ve druhé fázi rozhovoru pak byly narátorům pokládány doplňující otázky. Rozhovory byly vedeny pouze na jedno setkání, všichni narátoři mi ovšem ponechali otevřenou možnost se jich případně doptat v případě nejasností. Pro rozhovor je také důležitý výběr místa, na kterém by se narátor cítil příjemně a uvolněně. Výběr místa konání rozhovoru jsem nechávala na narátorech samotných. Většina rozhovorů se konala v domácnostech narátorů, pouze rozhovor s jednou z narátorek z Hodslavic se konal v Palackého rodném domku, o který se stará a také rozhovory s pedagogy probíhal na jejich pracovišti, tedy v Základní škole Mořkov. Většina rozhovorů byla vedena v období od října do prosince 2012, jeden rozhovor byl realizován v lednu 2013 a rozhovory s pedagogy byly realizovány v únoru 2013. Každý rozhovor byl originální. Po překonání úvodního ostychu a vysvětlení toho, co bude náplní rozhovoru, se „prolomily ledy“ a narátoři se rozpovídali, také v mnoha případech doprovodili své povídání ukazováním fotek. Do rozhovorů jsem nemusela příliš zasahovat, jednak kvůli zvolené technice rozhovoru a také kvůli samotným narátorům, kteří se pěkně rozpovídali o svém životě. Narátory
55
VANĚK, Miroslav: Orální historie: metodické a „technické“ postupy. UP: Olomouc: 2003. S. 16-17 VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 122-123 56
- 31 -
jsem tedy nechala volně mluvit, pouze v závěru rozhovoru jim položila několik doplňujících otázek. Délku rozhovoru jsem ponechala na narátorech samotných, proto některé rozhovory trvaly kratší jiné delší dobu. Všechny rozhovory byly vedeny v časovém rozmezí od 30 do 80 minut, většina rozhovorů se pohybovala v časové dotaci 50 minut.
7.7.Ochrana údajů narátorů S ohledem na zachování ochrany osobních údajů jsem se s oslovenými narátory dohodla, že budou v mé práci uvedeni anonymně, proto neuvádím jejich skutečná jména. Pro narátory z Hodslavic jsem zavedla označení H1 a H2, pro narátory z Životic u Nového Jičína označení Ž1 – Ž6.
7.8.Přepisy rozhovorů Rozhovory je nezbytné před jejich dalším zpracováním, tedy analýze a interpretaci přepsat. Přepisy rozhovorů jsem prováděla sama a provedené rozhovory byly přepsány doslovně, nebyly tedy nijak zkracovány. Smysl narátorova sdělení ani jeho jazykový projev nebyl přepisem nijak pozměněn.
- 32 -
8. Analýza a interpretace Analýza a interpretace patří mezi základní postupy a nezbytné nástroje pro zpracování dat získaných z orálně historických rozhovorů. Analýzu rozhovorů je možné vnímat jako postup zpracování rozhovorů, kdy je rozhovor jako celek rozebírán na určité segmenty obsažené v rozhovoru samotném. Přínos badatele spočívá v tom, že vybírá kritéria, jakým způsobem budou rozhovory analyzovány a poté také vystižení podstaty a výpovědní hodnoty analyzovaných rozhovorů.57 Interpretace jsou takové postupy, „při nichž badatel na základě strukturované, analyzované výpovědi narátora vysvětluje smysl jak toho, co bylo v rozhovoru (biografickém vyprávění) sděleno výslovně, tak smysl, který v narátorově sdělení odkrývá či vysvětluje, případně zařazuje do kontextu daného charakterem celého projektu. Hledání smyslu v orální historii se stejně jako ve většině kvalitativních interpretačních postupů vyznačuje kontextuálností, nechutí ke generalizaci, nebo naopak redukci dat. Interpretace je doplňována plnými nebo částečnými citacemi“.58 Při analýze rozhovorů jsem se nechala inspirovat zakotvenou teorií. Bylo využito zejména otevřeného kódování. „Otevřené kódování je technika, která byla vyvinuta v rámci analytického aparátu zakotvené teorie, avšak díky své jednoduchosti a zároveň účinnosti je používána a použitelná ve velmi široké škále kvalitativních projektů.“59 Pomocí kódování je text rozebírán menši jednotky (věty, slova, odstavce) podle významu. Těmto jednotkám je přiřazen určitý kód. 60 Kódy byly dále rozděleny do určitých kategorií, k těmto kategoriím se poté budu vyjadřovat v kapitole výsledky výzkumu.
57
VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 117 58 tamtéž, str. 188 59 ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál: Praha. 2007. str. 211 60 tamtéž, str. 211-212
- 33 -
9. Výsledky výzkumu V rámci rozhovorů se mi podařilo získat velké množství informací o každodenním životě na vesnici v Sudetech ve specifické oblasti Novojičínska, tedy oblasti ležící poměrně hluboko ve vnitrozemí a v období okupace v letech 1938-1945 ležící na hranici mezi Protektorátem Čechy a Morava a nacistickou Třetí říší. Nyní se na několika následujících stranách podíváme, jak tato hranice ovlivnila život narátorů, jak se proměňoval jejich vztah k německému obyvatelstvu od období okupace až po současnost a také se podíváme, jaké následky měl odsun německého obyvatelstva na život na vesnici a jak je tato událost reflektována dnes.
9.1.
Období okupace 1938-1945
9.1.1. Hranice Hranice, která vznikla kvůli podepsání Mnichovské dohody a rozdělila nejen celou zemi, ale i jednotlivé okresy a dokonce i vesnice, je prvním velkým tématem, o kterém se narátoři v souvislosti s přítomností německého obyvatelstva na Novojičínsku zmiňovali. Hranice je objektivně přítomna ve všech výpovědích narátorů. Všichni narátoři o ní mluví a umí ji i přesně lokalizovat. Obyvatelé obce Hodslavice vnímají tuto hranici ze dvou stran, záleží, ve které části vesnice se nacházejí, tak například narátorka H1vnímá hranici mezi Hodslavicemi a Bludovicemi, zatímco narátorka H2 stejně jako všichni narátoři z Životic vnímá hranici mezi Mořkovem a Životicemi. H1: Hranice mezi Protektorátem a Německem byla až tam jak je nádraží v Hodslavicích, Domorac, potom se to posunulo nevím někde tu blíž a pak ta hranice byla jak je dnes VOP, vojenské, jak je ten most, to tam víte, tak tam byla. H2:... , protože tady byla ta demarkační čára, že Jičín, Životice, Mořkov, my jsme byli Česko, oni byli už Německo, Sudety že… Ž1: Tady například na místě této benzínky směrem na Mořkov stávala celnice, tady vedla přímo státní hranice toho Protektorátu. - 34 -
Ž2: Tady vedla hranice, jak je dneska benzínka tak tam byla hranice. Na jedné straně měli budku Češi, tam byla kdysi pila a vlastně ta je tam i dnes a na druhé Němci. Dva narátoři z Životic ještě uvádějí další hranici, tentokrát ne státní, můžeme ji označit jako jazykovou hranici uvnitř obce samotné. Horní konec obce Životice, náležející blíže k Mořkovu byl většinově český, zatímco dolní konec Životic přináležející blíže k městu Novému Jičínu byl většinově německý. Ž2: Jinak horní konec Životic až po kostel byl většinově český a zbytek Životic byl většinově německý. Tuto jazykovou hranici tam lze identifikovat nejen během celé okupace a patrně i před ní, ale také ještě několik let po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva. Ve výpovědi narátora Ž6 můžeme vidět, že i v průběhu dosídlování obce nebylo soužití mezi dosídlenými Čechy a Němci, kteří byli z odsunu vyjmuti jednoduché. Ž6: no z počátku, rok, rok a půl na dolním koncu, to víš, že to bylo ty doteky, to nebylo nijak snadné se sžít… …, na dolním koncu jsem se neměl nijak to, to trvalo chvilu než se to dalo dohromady, to musíme říct, se sem přistěhovali z Mořkova, Hodslavic…. Se vznikem hranice přibyla v životě vesničanů z obou stran hranice další nepříjemná povinnost a to přechod přes celnici a nutnost mít při takovémto přechodu propustku. Většině narátorů tato povinnost ztrpčovala cestování ať už za prací, do školy nebo při návštěvě rodiny a přátel. V jedné výpovědi dokonce kontrola na hranici hraničila až s šikanou, kdy vojáci strhávali dětem aktovky a pokřikovali na ně. Hranici se dalo procházet i načerno a také se přes ni pašovalo zboží. Ž2:… čeští rodiče chtěli posílat své děti do Mořkova, do české školy, protože tady Německo, vedle Česko, takže chtěli posílat děti do české školy, ale musely děti chodit přes celnici a na celnici byli vojáci, kteří dětem strhávali třeba aktovky, - 35 -
šlapali po učebnicích, řvali Tschechische hunde a podobně a rodiče dostali strach, pochopitelně, že potom musely děti do německé školy… Ž6: Ty Životice byly německé, Mořkov byl český, tam u Holze byla hranice, tam se kdo chtěl jít do Mořkova, musel mít nějakou tu legitku, někdo šel přes pole na černo, aby se do Mořkova dostal, tu závoru si pamatuju jako kluk, to si ještě pamatuju, tam byla závora.
9.1.2. Německé obyvatelstvo Německé obyvatelstvo ve zkoumané oblasti lze podle výpovědí narátorů rozdělit v letech 1938-1945 do tří skupin. První skupinou zdržující se ve zkoumané oblasti jsou sudetští Němci, kteří zde žili již před válkou. Tuto skupinu německého obyvatelstva a jejich soužití s Čechy žijícími v Životicích lze popsat jako neproblematické. V této souvislosti jsou popisovány zejména vztahy přátelské a sousedské, tedy vztahy s osobami, které dobře známe a máme k nim vytvořený osobní vztah. Ž2: My jsme tady byla dobrá parta děcek. Naproti nám třeba bydleli Němci, tak s jejich děckama jsme si hodně chodili hrát, já s holkama a naši kluci s jejich. Jinak nás bylo ještě víc, chodili jsme třeba vajíčka škračit, kluci hráli na kytaru a my jsme zpívali, nebo jsme hodně jezdili na kole. To víte ani kina tenkrát ještě nebyla, to až později. A všelijakých blbostí jsme se navyváděli. Německy jsem se moc nenaučila, protože doma se nemluvilo, mezi sebou jsme taky mluvili česky i s Němcama a ve škole jsme se učili tak dva roky a to vám nic nedá. [....] Ale žádné problémy tady s Němci nebyly, ani během války. Žádné rozepře nebo tak, já co jsem znala tak to byli dobrý lidi. Druhou skupinou, kterou můžeme v rámci rozhovorů identifikovat, jsou němečtí vojáci. Tato skupina Němců je narátory zmiňována zejména v kontextu konce války. Jsou tedy líčeni ve zranitelném postavení, očekávajíce „hořký“ konec bojů, jsou líčeni na ústupu. Tato skupina také není v rozhovorech s narátory popisována vyloženě negativně. Narátoři vyjadřují vzhledem k této skupině Němců - 36 -
obavy, ale také chápou, že vojáci si své postavení dobrovolně nevybrali, museli plnit vojenské povinnosti. H1:...pak tu byli Němci, to už bylo těsně před konce války, jmenovalo se to Todtova organizace a to už byli takoví staří všecko a stavěli barikády ze dřeva, stromy, velké klády a třeba na rozcestí směrem na Mořkov, tak na tom mostě stavěli pak kousek dál zas tam v brodku až, jako aby ztížili tankům přístup, ale ti byli, ti vždycky večer s náma poslouchali to si pamatuju Londýn, poslouchal tatínek tak s něma a říkal enom ať to nikde neřeknem, že oni by jinak tatínka zavřeli, ale oni (poznámka Němci) že oni by hned viseli. H2: No a tak ti Němci jako ustupovali a na noc nám to trefilo ještě tak, že nocovali v Mořkově a přišli k nám na noc, no my jsme měli jako jeden pokoj jako volný, jako můj byl volný tak tam byl, tam mu mamka ustlala temu , jako veliteli, nebo cosik takového jako vyššího to byl, no a se tam zavřel a pořád jak kdyby si tam něco chystal, psal a to a mamka už chodila a povedá :“Bože můj jen ať se nám tu ten Němec nezastřelí“, protože už jako viděl, že to už není jako na osvobození, že už není žádná to naděje no, ale potem vyšel od tamtud, mamka mu dala pojest večeřu a to a taťka uměl dost jako německy, tak se bavili jako německy, vzpomínal jako na svoju rodinu, tak se rozebral, ráno odjel v pořádku, to jsme tenkrát opravdu jako měli strach, protože my bysme za to byli, nás by jako potrestali, jaktože se tudyk jako zastřelil nebo co. Ž3:To bylo napínavé a to bylo obsazené těma Němcama podél toho lesa, všude jich bylo, potom ti Němci pravili už sa nebojte, už je to dobré, mezi nima byli i někeří slušní, ale oni museli dělat vartu. V rámci skupiny německých vojáků můžeme v rozhovorech identifikovat ještě druhý pohled na tuto skupinu, a to pohled ze strany samotných sudetských Němců. Tady se jedná zejména o fakt, že rodiče těchto narátorů strávili určitou část války na frontě. Ž4: V roku 1942 až 1943, nebo 43 a půl šel do války, do války musel jít, kdy šel do války, teď byl ve Francii kdesik, já nevím kde všude a když byl tam z těch sto - 37 -
lidí, byl v první linii, tak říkali mu Franto neukazuj se, vždycky do první linie přideš, tak jich tam bylo sto a z těch sto vojáků jenom přišli tře, on přežil díky temu, že měl v tom čtyřicátém čtvrtém prostřelenů nohu dvakrát, tak samozřejmě že armáda potřebuje v předu dobré střelce a v zadu jak se říká týl a týl to znamená zásobování, potraviny a tak dále, tak jeho šupli z předku když to do teho týlu vzadu, vařil a tak dále nebo cosik, ale tak si říkal Franto kdyby něco bylo horší tak jsi aji s tímto, noha byla špatná a on při pětačtyřicátém roce v únoru nebo v lednu se dostal domů. Třetí skupinou Němců, která je ve výpovědích narátorů zmiňována jednoznačně v negativním světle, jsou německé represivní orgány, Gestapo. Narátory je popisován strach, který cítili při setkání s jejich členy, vyjadřují obavy o svůj život a o osudy ostatních lidí z obce. Zároveň je tato kategorie zahrnuta především ve výpovědích narátorů, kteří toto období strávili v Protektorátu Čechy a Morava. U těchto narátorů je Gestapo nejvíce zmiňováno v souvislosti s činností partyzánů ve zkoumané oblasti. H1: To byla hrůza, jak tu jezdili vždycky ty německé gestapo, jak už jelo přes dědinu, tak už jsme se schovávali a čekali koho, kde zavřou, tady bylo hodně zavřených lidí, tady v černém autě a takové zvláštní klobouky jejich, jak to je z těch filmů teď, jak si to připomínáme a už do kterého baráku vkročil, tak už jsme měli strach. H2: No to tenkrát řádili ti partyzáni, postříleli ledaskoho, ti Němci za to jako zavřeli, že byli jako ve styku s těma partyzánama. Ž3: Jeden den byli partyzáni a na druhej den zas přišli Němci a hledali partyzána a my jsme museli, Němci vždycky, že prý to musíme hlásit, jak partyzáni přijdu, a partyzáni přišli a nehlaste to, tož my jsme nevěděli, čí jsme, ale nikdy jsme nehlásili nic, ale tež to bylo nebezpečné, kdyby, jak oni sa napakovali do Zubřího a Němci obsadili tu les tak my jsme tu a žádný aby se nedostal ven.
- 38 -
9.1.3. Vzdělání, zaměstnání Dalším velkým tématem, které lze v rozhovorech s narátory identifikovat je škola. V Životicích před druhou světovou válkou existovaly školy dvě, škola německá a menšinová škola česká. Po roce 1938 byla česká škola zavřena a k její obnově došlo až po osvobození v roce 1945. Čeští žáci byli nuceni navštěvovat školu ve vedlejší vesnici, čímž byli vystaveni každodennímu překračování hranice, které jak už bylo popsáno, nebylo vždy jednoduché nebo museli chodit do školy německé. H2: Tak do páté třídy jsem chodila do Mořkova a potom jsem nastupila do Jičína, no a jak přišel rok třicet devět, no prostě po okupaci nás vyhodili ze třídy, z toho Jičína z Měšťanky, no když jsme jako byli z Mořkova tak my jsme tam jako nepatřili, to byly tu Sudety, no tak jsme se vrátili zpátky do Mořkova, no a vyjednávalo se, že dokončíme tu měšťanku v Hodslavicích. Ž1: Moje jedna velice dobrá známá chodila do té německé školy, měla základ německý a měli potom v české škole problémy, protože když už byli v čtrnácti, patnácti letech a základ celý byl německý, tak už to bylo problematické, jinak to byly šikovné holky, které by třeba mohly i studovat, no a tím se to komplikovalo. Zaměstnání se v rozhovorech s narátory vyskytuje pouze zřídka, protože ne všichni narátoři v období let 1938-1945 dosáhli věku pro to, aby mohli být zaměstnáni. Někteří reflektují toto téma alespoň prostřednictvím vzpomínek na své rodiče, či rodinné příslušníky. Ž2: Tak nejdřív jsem dělala v tý tabákový továrně v Novém Jičíně. Celkem jsem tam dělala šest a půl roku, datum, kdy jsem nastoupila, si dodnes pamatuju naprosto přesně, bylo to 28. 2. 1939. Tam jsem balila ty cigára, to byly takový ty dlouhý. To jsme dělali u takového dlouhého stolu a bylo nás tam šest na jedné a šest na druhé straně a každý měl svůj prostor, kde měl ty potřeby, abychom si to jako nekradli. Nejprve jsem ty cigára balila a potom jsem byla na druhé straně, kde se ty cigára dávala do takové formy, aby byla z obou stran stejná. U toho stolu se mnou dělaly i tři Němky a to byly tak skvělý ženský. Tam se taky hodně zpívalo, německý lidový písničky i kostelní, ale i český lidový a kostelní písničky a všichni dohromady, - 39 -
to bylo jedno, nikomu to nevadilo. No a byli tam dva Němci, co jako na nás dohlíželi, ten starší tomu se říkalo Generál, protože byl takový jako dobře stavěný a trochu brblal, a ten druhý byl mladší a ten byl takový milý, pěkný, toho mi tam děvčata dokonce i namlouvaly. Jsme se pak nasmáli. No a Generál ten vždycky když ráno přišel tak zdravil Heil Hitler a ty Němky mu vždy odpovídaly, že ráno se zdraví Guten morgen a my jsme ho zdravili Dobrý den. Ž4: Tata můj byl řezník, řezník byl, tak on čtyřicet tři nebo tak nějak dělal pak dva roky na jatkách a on když byl dobrý řezník, byl dobrý, ale asi musel být dobrý i když byl Němec, tak on dělal jim tam potom takového jako parťáka a neradi ho měli, protože parťáka mít Němca tak museli tatu mojího tam poslůchat, ho neměli moc rádi tam...na těch jatkách. V souvislosti se zaměstnáním se u některých narátorů objevuje téma práce v Říši ať už prostřednictvím své vlastní osoby, kdy narátoři museli řešit otázku, jestli budou nasazeni na práci do Německa a jakým způsobem by se tomu dalo vyhnout, nebo toto téma otevřeli při vzpomínání na své sourozence, kteří si nasazením v Říši prošli. H2: Jak přišla potom ta okupace, bysme řekli, tak nějaká dobrá duše na mě požalovala, že jako jsem doma a nejsem zaměstnaná, tak tenkrát brali už ročník dvacet tři do Německa, už odcházeli ti kluci a ty děvčata, já jsem byla dvacet šest, tak my jsme ještě nešli, no tak byla rodinná porada, co se mňu ať se do toho Německa nedostanu, no tak přišli na to no, že se půjdu učit, tak jsem se u vlastního otce učila jako prodavačka. Ž2: Za Reichu můj nejstarší bratr musel jít na práci do Německa, někde u Aše to až bylo, nevím přesně, byli tam ze Životic dva a jeden z nich mohl vždy za nějaký čas se jet podívat domů a tak se střídali, on domů posílal špinavé oblečení na vyprání a tak jsme se střídali buď někdo z naší rodiny, nebo ještě od sousedů syn tam byl s ním tak někdo od nich a chodili jsme mu vždycky pro to oblečení do Suchdola k vlaku.
- 40 -
9.1.4. Osvobození Osvobozování Novojičínska a zkoumaných vesnic je vnímáno smíšenými pocity. Na straně jedné je z výpovědí narátorů cítit úleva z konce války. Na straně druhé je ve výpovědích ještě patrný strach a obavy, které zažívali při různých šarvátkách mezi ustupujícími Němci a Rusy. V některých výpovědích je patrná snaha Němcům pomoci, zvláště ve výpovědi narátora Ž4 je patrná vděčnost za pomoc, které se dostalo jeho rodině od Čechů, kteří jim poskytli úkryt, když Rusové chodili dům od domu a hledali Němce. Ž4: Rusové šli barák po baráku a teď hledali barák od baráku jestli tam je Němec, Germán, protože táta můj byl samozřejmě Němec že a jak jsme tam bydleli tak Herbert byl v únoru, se narodil tak měl tři měsíce tak tam ležal v peřinkách, jak dneska ho vidím jak tam ležal v peřinkách a teď přišli a ten Cvaček byl Čech, v Žilině Cvaček a přišli Rusi a Germán, Germán, Germán a Cvaček říkal, tu není Germán, teď začali píchat do teho uhla, ale tata kdesi byl schovaný, tady není žádný Germán.
9.2.
Období let 1945-1948
Toto období můžeme charakterizovat dvěma zásadními událostmi, které podstatným způsobem změnily podobu obce Životice. Těmito událostmi jsou odsun německého obyvatelstva a dosídlování obce po tomto odsunu. O odsunu jsou informováni v různé míře všichni narátoři. Narátoři jsou schopni určit, kteří Němci museli být zařazeni do odsunu a kdo o tom rozhodoval. Ž6: Moji rodiče, matka byla Češka a otec, ten byl Němec, v pětačtyřicátém roce přišel Metoděj Novák a říkal, jestli máme jít, jako na odsun jestli chceme jít, rozhodovala matka, protože matka byla Češka, otec Němec, tak rozhodování bylo na ní, jako jestli ano nebo ne. Většina narátorů je také schopna popsat jak samotný odsun probíhal, jakým způsobem byli Němci do Německa dopravováni a co všechno si sebou mohli vzít. Průběh odsunu je popisován jako klidný, v Životicích nedocházelo podle narátorů - 41 -
k žádným excesům. Narátoři nicméně chápou, že pro Němce to muselo být mnohdy těžké zde všechno, co vybudovali nechat a odejít. Narátoři tedy vnímají spíše psychologický rozměr odsunu, kdy vnímají fakt, že místní Němci se museli vyrovnat se ztrátou nejen majetku, ale i kontaktů a odjet do neznáma, kde musí začít znovu. Ž1: Co si pamatuju tak probíhal klidně ten odsun, se mi zdálo, tady ze Životic, nebyly žádné nějaké divadla kolem toho, nic, nemohli si odnést všechno, vím, že to pro ně muselo být těžké, jako, že oni nic neudělali a museli jít pryč, ale museli si uvědomit, k jakému národu patřili. Ž6: Ten odsun přišel, ale byl dost tvrdý, byl. Postavíš, musíš nechat tak a jít a člověk odešel s taškama. Jako nejvýraznější důsledek odsunu narátoři uvádějí ztrátu kontaktů s odsunutými lidmi z vesnice, se svými rodinnými příslušníky, sousedy, známými či kolegy z práce. Narátoři uvádějí, že po osvobození byla taková doba, kdy nikdo nechtěl s Němci nic mít, ale zpětně je to mrzí. H1: Tady nechal adresu ten jeden, teď mě to štve, to byla taková euforie po válce, že Němce ani vidět, nechal adresu, ať se přihlásíme, on už dávno nežije, už tehdy byl starý. Ne všichni Němci, ale byly odsunuti, někteří mohli v Životicích zůstat, většinou se jednalo o lidi žijící ve smíšeném manželství, rozhodovat o tom, zda tady zůstanou či nikoli měli podle narátorů Češi, kteří v tomto smíšeném manželství žili. Mezi Čechy a Němci, kteří zůstali, vnímali zpočátku narátoři určitou bariéru, a to nejen jazykovou, ale také v rámci společného soužití. Češi a Němci nevěděli, jak se k sobě navzájem mají chovat, hledali k sobě cestu. Ž5: Vedle nás bydlely německé rodiny, ale byly to rodiny, s kterými se dalo jako sousedit, nebyli špatní, ze začátku, to víte, vždycky se bránilo, když nezná jeden druhého, až jsme se poznali a tak tam bylo hodně rodin, jedna rodina bydlela naproti nám a s těma jsme se taky spřátelili, první na nás tak hleděli všelijak, tak jsme
- 42 -
nevěděli, kdo koho máme všelijak jak s něma máme mluvit nebo se k nim chovat, ale chovali se k nám pěkně tak jsme se skamarádili. Ž6: Ono z počátku to bylo zlé, to trvalo jeden, dva roky, než jsme se nějak tam sžili, tož potem shody byly, dole byl Laďa, Kurt, Inge, paní Macíčková, tam bylo taky smíšené manželství, on byl Čech, ona byla Němka, pak tam byl nahoře Geryk, ti přišli myslím z Hodslavic, Kytovi byli Němci, ona mluvila špatně česky. Souvisejícím procesem, který následoval po odsunu je znovu dosídlování obce. Noví obyvatelé obce Životice se sem stěhovali zejména z okolních vesnic, z Mořkova, Hodslavic, Zubří. Narátoři vypověděli, že dosídlenci přicházeli do vesnice hlavně za lepším bydlením, aby zlepšili své životní podmínky, ovšem ne za každou cenu. Při hledání nového domova se mnohdy setkali ještě s Němci, kterým tento majetek patřil a kteří čekali na odsun. Narátorům-dosídlencům toto setkání nebylo příjemné a vedlo je k odmítnutí přijetí takovéhoto majetku a k hledání jiného. Ž3: Staříček sa zvěděl, že je v Polouvsi jakási k mání chalupa taká menší, tož já s ním jsme šli pěšky přes hory a tudy po té cestě až do Polouvsi a potem tož jsme tam přišli a hledali tu chalupu, tož bylo to v pořádku, to byla jak tu vedle je chalupa, ale ty Němky ještě tam byly, ale ony, já jsem poznala, že jim to není vhod, no já sa nedivím, když ony měly jít, být odsunuty a ještě byly tam a my tam přidem na to, já pravím staříčku podivte sa jak na nás zahledajů ty Němky, mňa tu nedostanete, kdyby to bylo jak pěkné ani s párů koní, no tož ne, ne, tak jsme sa sebrali a šli zpátky z Polouvsi zas do Zubřího. Ž6: ...ale byli to dost dobrý kamarádi s mým otcem a oni museli jit na odsun a otec, když tady zůstal, měli vilku tam v Žilině, tak přišli do Životic, že ať tam idem do Žiliny tam, a ať si tam vezmem, co chceme. Tata, že si má vzít co chce, že stejně to tam zůstane: koberce, nábytek a tam věcí jak v té vilce co všechno bylo. A můj otec striktně zakázal mamce, to vím jak dneska, běda jestli by tam šla a něco si vzala. To vím jak dneska, běda abys tam šla, zakázal striktně a oni za ní přišli, zakázal, není to tvoje, není to naše.
- 43 -
V souvislosti s obnovou obce narátoři mluví o opuštěnosti mnoha domů, které se po odsunu německého obyvatelstva nepodařilo znovu osídlit. Tento fakt vyústil až ve zbourání mnoha opuštěných domů, což změnilo ráz vesnice. Ž3: To bylo všecko na zboření, když ten správce šel z toho tady pryč tak oni to chtěli nechat zbořit, ti obec a tak my jsme sa tu nastěhovali tak už to nemohli zbůrat […] nám udělali plány a podla teho jsme ten vnitřek, první sa všecek zbořil, první sa střecha dávala pryč, protože byla ďuravá, všecko, sa tu nehodilo bývat tak potom jsme tu udělali, on nám to napsal všecko, nakreslil. Ž1: Třeba pod kostelem Životským, to jak je to tam teďka vznosně osázeno ty svahy, tak tam stávaly dva domky po válce, to já ještě pamatuju, to jak jsme přišli tak tam bývali známí a byl tam švec v tom druhém, tady se hodně bouralo, tady bývaly domky, takové jednoduché.
9.3.
Období let 1948-1989
V období let 1948-1989 můžeme ve vztazích mezi Čechy a Němci stále nalézt určité problémy, jedná se zejména o problémy ve škole či zaměstnání, kdy si někteří narátoři pociťují, že se na ně stále pohlíží jako na Němce. Někteří dokonce uvádějí, že lepší styky měli mimo obec. Ž4: Tata chodíval do Mořkova, podotýkám, že on se lepši cítil v Mořkově, jak se říká než to, v Životicích, muj tata byl muzikant, pan Mikula v Mořkově vždycky říkal, že bez basy nejde hrát, takže oni byli spolčeni, byli dobře spolčení, bylo jich tam sedmnáct chlapů, sedmnáct lidí, sedmnáct jich vždycky hrávalo u Mikulů v takové malé světničce, oni každý týden měli zkoušku. V rozhovorech můžeme nalézt také mnoho dokladů kladných vztahů mezi Čechy a Němci v Životicích. Pojítkem, které obě skupiny spojuje, je kultura a spolková činnost. V Životicích v tomto období působil myslivecký a hasičský spolek, hrálo se tam divadlo, byla tam velmi pestrá plesová sezóna. Dále se jezdilo jednou týdně do Mořkova, kde se promítalo kino. - 44 -
Ž6: Divadlo se hrálo u nás v sálu, u nás v baráku dole v sálu se ty divadla jako hrály, samozřejmě já jako malý kluk mi to vždycky zakázali jako tam chodit, jak jsem byl ještě jako kluk, no tam ty divadla hráli, potem se nějak to divadlo přestalo hrát, že ta účast začala upadat, nějak ti kluci tam přestali chodit, potom se divadla hrála chvíli v Obecníku, to byla hra, já jsem tam vodníka hrál, jak se jmenovala, Lucerna myslím to byla, no z té kultury potem, nevím, roky jsem tu dělal v hasiču, jsem velitela, nevím kolik roků, deset, patnáct nebo já nevím kolik, dělali jsme plese, tenkrát to byly plese, jedna radost. Již v této době můžeme pozorovat snahu některých odsunutých Němců najít své kořeny a z výpovědí je zřejmé, že se s Životicemi pokoušeli o kontakt, dokonce se tam i byli podívat. Ž3: No za nama tu raz přišli Němci, ale to bylo a že on měl Češku a on byl Němec, tož byli nás tu navštívit dvakrát a potom nám aji psali, ale ten Jeník pravil, neodpisujte jim, nezařizujte sa z Němcama, nevěřte jim, aby jsme sa s něma nekamarádili, tak jsme jim neodpisovali a oni tu přestali chodil, ale ani psat, tož nemůžete vědět do čeho může vlézt, co se budeme s nima přátelit, oni byli chudáci, museli pryč, mě to bylo líto, ale tož co jsme měli dělat, no tak to bylo. Ž6: No potom tam byl ještě Esteraich, to byl Němec a oni tady byli před lety se jako podívat, oni chtěli vidět tu svoju chalupu, no teď už jsou po smrti, oni byli na hřbitově se podívat a pak přišli sem, jsem jich tam zaved. V tomto období už německá otázka nestojí v popředí zájmů obyvatel vesnice. Do popředí se dostávají jiné problémy, které přinesl nástup komunismu. Jde zejména o kolektivizaci, vznik JZD kvůli čemuž přišli mnozí lidé o svůj majetek, za kterým se do Životic přistěhovali. Ž3: Jak jsme se tu nastěhovali tak jsme zažili bídy hodně, protože jsme si museli vzít půjčku, jsme si vzali na osmdesát tisíc půjčku na tu chalupu, nebo by jsme tu nemohli bývat, to sa nehodilo tak přitem to splácat a spravovat, pole a dobytek jednat, ale co JZD udělalo ham a bylo to jejich, tož jsme to pozbyli, nic dobrého jsme - 45 -
tu nezažili, přišlo JZD, co jsme nahospodařili, dobytek jsme měli, obracačku, tu mlátičku jsme měli, tož jsme si to pořídili a jak přišlo JZD tak všecko sa to dalo do JZD a už jsme neměli nic. Narátoři také v souvislosti s komunismem zmiňují i další nevýhody, které režim přinesl. Zmiňují se o nedostatku zboží, služeb i svobody. V této době se o Němcích a problematice nemluvilo. Narátoři, kteří v tomto období chodili do školy, zdůrazňují, že dané téma bylo tabu. Informace získávali zejména prostřednictvím rodičů, kteří jim o dané době vyprávěli. Dalším tématem vztahujícím se k tématu zkoumání oblastí, po odsunu německého obyvatelstva je identita obyvatel dané oblasti. Zajímá nás, zdali se obyvatelé takovéto vesnice vnímají vesnici, ve které žijí jako svůj domov. Ve výpovědích narátorů můžeme vidět zastoupeny jak lokální patrioty, tak lidi, kteří obec jako svůj domov nevnímají a jako svůj domov označují vesnici, ze které pocházejí, vesnici, ve které se narodili. Je pravdou, že lidé, kteří se označují za patrioty či lidi, kteří považují Životice za svůj domov, se v dané vesnici narodili a žijí zde celý život. Zatímco lidé, kteří Životice za svůj domov nepovažují, se zde po odsunu německého obyvatelstva nastěhovali, jedná se tedy o dosídlence. Ž1: Já jsem Živočanka tělem i duší, protože můj tatínek jako učitel a ředitel školy měl nabídky i dál někde jinde a my jsme a my jsme ho zadrželi, my jsme byli kameny, bratr, já a maminka. Ž3: Do Životic jsme se nastěhovali v osmačtyřicátém roku a předtím jsme bydleli v Zubřím, tam jsme byli doma, to jsme byli na takovém velkém kopcu, každý větr to tam našel, jak bylo sucho zas sa tam neurodilo, písečná zem, neúrodné, tož se nám tam nelíbilo a tak jsme to tu našli[…]ještě jak jsme byli doma, jsme chodili hodně na hřiby, sbírat, tehda rostly, tak jsme chodili do Jičína jich prodávat. V letech 1948-1989 otázka odsunu německého obyvatelstva již nestojí v popředí zájmů obyvatel regionu, do popředí se dostávají témata spojená s nástupem komunistického režimu, jako je například kolektivizace či příchod vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Zároveň narátoři vnímají ještě určité doznívající napětí ve - 46 -
vztazích mezi Čechy a Němci. Pojítkem mezi oběma skupinami je zejména kultura a spolkový život.
9.4.
Současnost
Ukázali jsme si, jak narátoři vnímali otázku přítomnosti německého obyvatelstva a jeho následného odsunu v minulosti, nyní se podívejme jak je tato otázka narátory reflektována dnes. Z rozhovorů vyplývá, že otázka odsunu je pro narátory stále živá, zároveň jejich názory na tuto událost můžeme rozdělit do dvou rovin. V první rovině vnímají, že nemůžeme pohlížet na všechny lidi stejně, každý jsme jedinečný, ať už se jedná o Čecha nebo o Němce. Jejich snahou je odpustit skutky spáchané v minulosti, ovšem zapomenout se na ně nemůže a ani to podle nich není správné, člověk by se totiž z minulosti měl poučit. Ž6: Ale zase Němci, to nebyli všeci Němci stejní, jestli byl němec, dneska říkáme Němec, ani Čech není stejný ani ti Němci nebyli stejní […]kluk, který má 15 – 17 let a ide tam s hackenkreutzem ide ven a ide tam křičet a co ten kluk ví vůbec o životě co ten hackenkreutz nebo ten Hitler znamenal no, tož neví nic. Ve druhé rovině je odsun vnímán jako trest za to, že Němci válku prohráli. Zároveň se zde objevuje názor, že Němci zde nikdy doma nebyli a pouze se vracejí domů. Ž1: Já povídám, kam jedete, děcko malé sedmileté, dovedete si představit dneska. A oni mi řekli domů, takže žádná taková jako velká hrůza, že by se museli loučit nebo co, prostě odjížděli do Německa, domů! Ž6:… Němci musí pryč, jako prohráli jsme válku, tak muselas jít na odsun, chceš nebo nechceš… Je vidět, že pohled na odsun je i dnes značně rozporuplný. Na jedné straně je odsun vnímán jako spravedlivý a oprávněný za činy, které Němci prováděli během války. Na straně druhé je vidět, že mnozí narátoři se neztotožňují s tím, kdo všechno byl odsunut, nepřijímají princip kolektivní viny. - 47 -
Závěr Bakalářská práce si dala za cíl zjistit, zdali se hranice, která byla vytvořena v důsledku Mnichovské dohody v roce 1938, nějak promítá i do současného života zkoumaného regionu Novojičínska. Odpověď na tuto otázku je negativní. Hranice, která na Novojičínsku existovala v letech 1938-1945 je ve výpovědích narátorů přítomna pouze ve vztahu k tomuto období. Lze ji ještě identifikovat jeden či dva roky po ukončení druhé světové války, kdy se ve zkoumaném regionu ještě nacházelo velké množství německého obyvatelstva, ale v důsledku odsunu Němců a tím pádem radikálního úbytku této skupiny obyvatelstva se tato hranice ztrácí a v dalších letech ji již nelze identifikovat. Z výpovědi narátorů vyplývá, že vztah k německému obyvatelstvu nebyl pouze negativní. Ve výpovědích narátorů můžeme rozlišit několik skupin Němců, ke kterým narátoři vyjadřovali různý vztah. Kladnou kategorií jsou sudetští Němci, je to zejména z toho důvodu, že jsou zde popisovány vztahy s lidmi, které narátoři znají, jsou to jejich sousedé, spolupracovníci, kamarádi. Naopak vyloženě negativní kategorií je Gestapo, narátoři v souvislosti s touto kategorií vyjadřují obavy a strach. Na pomezí těchto dvou kategorií stojí němečtí vojáci. Na jedné straně narátoři vyjadřují vzhledem k této kategorii strach, na straně druhé je k vojákům vyjadřována určitá shovívavost, protože si své postavení dobrovolně nevybrali, vojenské povinnosti plnit museli. Dalším zásadním tématem výzkumu byl odsun Němců. Všichni narátoři se shodují na tom, že v Životicích probíhal klidně, bez větších problémů. Narátoři vnímají odsun jako logický důsledek toho, že Němci prohráli válku. Na druhé straně chápou, že pro Němce muselo být mnohdy těžké opustit svůj domov a odjet do neznáma. Narátoři nejvíce litují ztráty kontaktu s odsunutými. Narátoři se shodují, že odsun německého obyvatelstva měl velký vliv na současnou podobu vesnice. Odsun znamenal nejen velký úbytek obyvatelstva, které se již nepodařilo dosídlit, ale také jakési „ochlazení“ vztahu k vesnici ve které žijí. To se týká zejména dosídlenců, kteří Životice nepovažují za svůj domov. Ráda bych svou prací přispěla k poznání tzv. „malých dějin“ a přidala pomyslný kamínek do mozaiky poznání naší nedávné historie.
- 48 -
Použité prameny a literatura Prameny Rozhovor s narátorem H1, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012 Rozhovor s narátorem H2, vedla Lucie Kučerová, listopad 2012 Rozhovor s narátorem Ž1, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012 Rozhovor s narátorem Ž2, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012 Rozhovor s narátorem Ž3, vedla Lucie Kučerová, listopad 2012 Rozhovor s narátorem Ž4, vedla Lucie Kučerová, prosinec 2012 Rozhovor s narátorem Ž5, vedla Lucie Kučerová, prosinec 2012 Rozhovor s narátorem Ž6, vedla Lucie Kučerová, leden 2013
Kronika obce Životice u Nového Jičína, SOA Nový Jičín
Literatura ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed.: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 1, Duben – srpen/září 1945: "Divoký odsun" a počátky osídlování. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2011. 957 s. ISBN 978-80-86057-71-2. BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 1999. 657 s. Obzor; sv. 27. ISBN 807260-017-6. BUDÍK, Arnold, ed. a CHOBOT, Karel, ed.: Almanach obětí nacismu okresu Nový Jičín. Nový Jičín: Okresní úřad, 1998. 154 s.
- 49 -
BUSCH, Briggita, HOLMES, Helen-Kelly: Language, Discourse and Borders in the Yugoslav Successor States. Multilingual Matters: Clevedon. 2004. 96s. ISBN 1853597325. DISMAN, Miroslav: Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 2011. 372 s. ISBN 978-80-246-1966-8. GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny, 1997. 201 s. Mythologie. Studie. ISBN 80-7106-178-6. HANZELKA, František, ed. : Palackého rodná obec - kronika Hodslavic. Hodslavice: Místní rada osvětová, 1948. 232, [4] s. HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Lukáš, ed.: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí: sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2007. 170 s. ISBN 978-80-7330-109-5. JUROK, Jiří et al.: Okres Nový Jičín: místopis obcí; [Jiří Jurok]. Sv. 2. Nový Jičín: Okresní úřad, 1998. 186 s., 22 obr. na příl. JUROK, Jiří a kol.: Nový Jičín. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 396 s., [16] s. barev. obr. příl. Dějiny českých, moravských a slezských měst. ISBN 978-80-7422-078-4. KRAMOLIŠ, Přemysl et al.: Okres Nový Jičín: místopis obcí; [Přemysl Kramoliš]. Sv. 1. Dotisk. Nový Jičín: Okresní úřad, 1997. 185 s. LINHART, Jiří, ed. a kol.: Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog, 2002. 412 s. ISBN 80-85843-61-7. PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2005. 472 s. ISBN 80-200-1387-3.
- 50 -
RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. Praha: Český statistický úřad, 2006. 2 sv. (759, 623 s.). ISBN 80-250-1277-8. SEVERA, A.: Vlastivěda moravská: II.: Místopis Moravy. Čís. [48], Okres novojičínský. Olomoucký kraj. Brno, 1933. 7, 289 s. SPURNÝ, Matěj: Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (19451960). Praha: Antikomplex, 2011. 373 s. ISBN 978-80-904421-3-9. STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia, 1991. 536 s., l8 obr. na příl. ISBN 80-200-0328-2. ŠVAŘÍČEK, Roman a kol.: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, PELIKÁNOVÁ, Hana: Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v.v.i. – Fakulta humanitních studií UK. 2007. 224s. ISBN 978-807285-089-1. VANĚK, Miroslav a kol.: Orální historie: metodické a "technické" postupy. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 78 s. Skripta. ISBN 80-244-0718-3. VANĚK, Miroslav a MÜCKE, Pavel: Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. Praha: Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011. 293 s. ISBN 978-8087398-22-7. VAŠÍČEK, Zdeněk, MAYER, Françoise. Minulost a současnost, paměť a dějiny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). 2008. 199 s. Dějiny a kultura; sv. č. 19. Delfín; sv. č. 84. ISBN 978-80-7325-162-8. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín číslo 42
- 51 -
ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. 577 s. Obzor; sv. 36. ISBN 80-7203-390-5.
Časopisy ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti. Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií. 2004. č. 2. ISSN 1803-6104
VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 2004. č. 4. ISSN 0038-0288
- 52 -
Příloha č. 1: Počet Němců k 1. prosinci 1930 a k 1. listopadu 194661
61
ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 61
- 53 -
Příloha č. 2: Sudety62
62
ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 63
- 54 -
Příloha č. 3: Životice tehdy a dnes
Obrázek 1: Fojtství63
Obrázek 2:Bývalé fojtství, dnes firma Mazeta64
63 64
Fojtství[online]. Dostupné z ‹ http://www.zivoticeunj.cz/Historie%20obce.htm› Bývalé fojtství, dnes firma Mazeta, archiv autorky
- 55 -
Obrázek 3: Historický pohled na školu a kostel65
Obrázek 4: Současný pohled na školu66
65
Historický pohled na školu a kostel [online]. Dostupné z‹http://www.zivoticeunj.cz/Historie%20obce.htm› 66 Současný pohled na školu, archiv autorky
- 56 -
Obrázek 5: Kostel dnes67
Obrázek 6: Průčelí kostela dnes68 67 68
Kostel dnes, archiv autorky Průčelí kostela dnes, archiv autorky
- 57 -
