STANOVISKO Českomoravské konfederace odborových svazů k návrhu občanského zákoníku

STANOVISKO Českomoravské konfederace odborových svazů k návrhu občanského zákoníku I.

Obecně k návrhu:

Předkladatel předložil do vnějšího připomínkového řízení návrh nového civilního kodexu, který do značné míry kopíruje návrh občanského zákoníku, který byl projednáván v roce 2008. Českomoravská konfederace odborových svazů proto předkládá k návrhu své stanovisko, které vychází z akcentu na zvláštní úpravu pracovněprávních vztahů, která je z našeho pohledu především důležitá a ze stanoviska ČMKOS zaslaného k návrhu občanského zákoníku v roce 2008. Pracovněprávních vztahů coby vztahů principiálně soukromoprávní povahy se řada ustanovení civilního kodexu bude bezprostředně týkat, a to navzdory pravidlu, které je vyjádřeno v ustanovení § 2318 návrhu a podle nějž se mají vztahy mezi zaměstnanci vznikající při výkonu závislé práce řídit primárně jiným zákonem, tedy zákoníkem práce. Podle téměř všeobecně přijímaného názoru musí být na pracovněprávní vztahy civilní kodex subsidiárně, tedy podpůrně aplikován. To znamená, že tam, kde zákoník práce nestanoví zvláštní pravidlo, použije se normy obecné, obsažené v občanském zákoníku. Proto bude z našeho hlediska především významné, jakým způsobem dojde k provázání nového občanského zákoníku s pracovněprávním kodexem, tedy nakolik zákoník práce obhájí existenci zvláštních pravidel, majících přednost před občanským zákoníkem. Způsob provedení tohoto navázání nového civilního kodexu na kodex pracovní bohužel nemůžeme posoudit, neboť předkladatel nepředložil do připomínkového řízení návrh zákona o změně zákonů v souvislosti s přijetím občanského zákoníku (k tomu viz níže). Obecně předkládáme k návrhu nového občanského zákoníku několik zásadních připomínek uplatňovaných především pod zorným úhlem ochrany právního postavení zaměstnanců při výkonu závislé práce, která má z našeho pohledu zásadní důležitost. Návrh nového občanského zákoníku je koncepčně vystavěn na téměř absolutním pojetí principu autonomie vůle smluvních stran. Toto pojetí se odráží především v úpravě možnosti odchýlit se od norem zákona na základě závěru o kogentní, resp. dispozitivní povaze té které právní normy. S tím je v úzké návaznosti propojena otázka následků vadných právních úkonů, odporujících svých obsahem kogentní normě, a nebo trpících jinou vadou. Mezi základní principy a funkce pracovněprávní úpravy tradičně patří ochrana de facto slabší strany pracovněprávního vztahu, tedy zaměstnance, jež se projevuje především garancí minimálního právního a sociálního standardu při výkonu závislé práce, který se opírá o řadu mezinárodně uznávaných práv zaměstnanců, tak jak vyplývají především z ratifikovaných úmluv, doporučení, jakož i rozhodovací činnosti Výboru expertů Mezinárodní organizace, a v neposlední řadě z řady směrnic vydaných v rámci sociální politiky Evropskou unií. 1

Právní úprava pracovněprávních vztahů proto nezbytně musí obsahovat řadu kogentních norem, jejichž kogentní povaha je nezpochybnitelná a subjektům pracovněprávních vztahů zřejmá. Velmi vágní pravidla, která jako metodu vedoucí k rozpoznání kogentních a dispozitivních norem obsahuje návrh občanského zákoníku, jsou proto z našeho pohledu velmi riziková a neakceptovatelná v situaci, kdy není zřejmé, zda se pro účely pracovněprávních vztahů počítá s pravidly odchylnými. Totéž platí pro pravidla týkající se následků vad právních úkonů, vystavěná primárně na tzv. relativní neplatnosti. V pracovněprávních vztazích máme s uvedenou koncepcí následků vad právních úkonů velmi neblahé zkušenosti, neboť jejím prostřednictvím dochází v řadě případů k naprosté destrukci ochranného působení kogentních pracovněprávních norem. V jednotlivých případech byly již smlouvy, které svým obsahem hrubě narušovaly pravidla rozumného uspořádání vztahů mezi zaměstnanci i zaměstnavateli, předmětem soudních sporů, ovšem byly rozhodnuty v neprospěch zaměstnanců právě s poukazem na koncepci relativní neplatnosti právních úkonů (srov. Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2362/2009). Celkově nejasná a těžko seznatelná pravidla představují z pohledu ochrany slabší strany závazkových právních vztahů obecný a velmi zásadní problém. Filozofie nového civilního kodexu je evidentně vystavěna tak, že budou jednotlivá ustanovení zákona rozvíjena prostřednictvím soudní judikatury. S ohledem na současný stav české justice, na délku projednávaných sporů, jakož i na velmi problematickou dostupnost soudního řízení, která se ještě zhorší v důsledku zvyšujících se soudních poplatků, se ovšem jedná o velmi nešťastný přístup. Jeho důsledkem totiž může s ohledem na důležitost materie upravované občanským zákoníkem a potažmo i zákoníkem práce naprosto bezprecedentní otřesení základů demokratického a právního státu. Nebude-li totiž subjektům právních vztahů poskytovat ochranu či alespoň jistotu jasně formulovaný zákon ani těžko přístupná a zdlouhavá soudní řízení, může se právo rychle stát jakýmsi nástrojem v rukou bohatých a mocných. Celková koncepce navrhovaného civilního kodexu je proto z našeho pohledu zástupců práv a zájmů zaměstnanců vystavěná na naznačených základech nepřijatelná. Těžko se nám proto přistupuje na myšlenku, že má být nový civilní kodex výsledkem upřímné snahy zpracovatele nabídnout veřejnosti návrh občanského zákoníku, který by velké většině jeho uživatelů oproti současnému stavu jejich právní pozici zlepšil a obecně přispěl ke zvyšování právního vědomí i kultury v České republice. Občanský zákoník by měl být základní normou pro uspořádání právních vztahů jak v soukromé, tak i veřejnoprávní sféře. Význam jednotlivých pojmů by měl být jasně a srozumitelně vysvětlen a uspořádán tak, aby nezakládal dvojí výklad, nezakládal nejistotu v právech a povinnostech subjektů a vzájemných vztazích, natož aby tato norma přímo ve svém ust. § 2 odst. 3 počítala s možností dvojího výkladu či možnosti jakéhosi zneužití a uváděla, že „Výklad a použití právního předpisu nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ .

2

Chybí systém logického uspořádání a vymezení, co se rozumí právem soukromým a veřejným, jazykové výrazy jsou mírně řečeno „neobvyklé“ odporující běžně používaným pojmům a terminologii v rámci legislativy a běžného života, nové pojmy uvedené v zákoně nejsou řádně vysvětleny, co tím zákon má na mysli nebo, co je obsahem příslušného obratu či výrazu, např. „ …že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka……“ Jak se bude posuzovat průměr ve vztahu ke svéprávnosti? Co se rozumí „veřejnou listinou“ a „veřejným seznamem“. Z textu zákona by mělo být jasné o jaký veřejný seznam se jedná (katastr nemovitostí, obchodní rejstřík či jiné rejstříky). Přijetím návrhu občanského zákoníku by dosavadní kontinuita práva byla naprosto zpřetrhána a došlo by k násilnému navázání na monarchistické právo rakouskouherské, s čímž se ostatně autoři v důvodové zprávě nijak netají. Návrh obsahuje nejen úpravu dosavadních institutů občanského práva, ale také nesystémově i pravidla procesní a dokonce i pravidla z oblasti práva administrativního, správního, apod. Nový zákoník by znepřehlednil právní řád, neboť většinu norem uvedených ve zrušovacím ustanovení § 3019 neruší zcela, jen jejich některé části. Úprava není vyvážená. Některé instituty jsou zmíněny lapidárně dvěma větami, některé jsou nadmíru rozvedeny, aniž by k tomu byl zřejmý důvod (např. zájezd, zahraniční školní pobyt). Text, dikce návrhu občanského zákoníku není v souladu s běžným jazykem, ani laickým, ani odborným, někdy až násilně jsou přejmenovány dlouhodobě (desítky let) užívané pojmy, zákon zavádí pojmy dávno z českého slovníku vymizelé nebo zcela neznámé, a to aniž by byly blíže vysvětleny nebo dokonce definovány. Právní předpis, aby byl právním předpisem, musí obsahovat pouze ustanovení normativní povahy, věci, které nemají právní povahu, nelze do právního předpisu zařadit, zejména věci vysvětlující povahy. (Jeden příklad za všechny: Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině - § 831.) Návrh není koncipován přehledně a formulován jednoznačně, srozumitelně, jazykově a stylisticky bezvadně. Úprava dědického řízení je chaotická, nepřehledná, složitá a místy zcela nesrozumitelná, proto požadujeme vycházet z dosavadní úpravy dědického řízení. Rovněž je třeba zvážit, zda úprava přípustnosti „ podmínek “v závěti je ve prospěch úpravy právních vztahů pozůstalých resp. dědiců. Zda nebude, při splnění resp. nesplnění podmínky vymezené v závěti, ještě více komplikovat leckdy již vztahy velmi složité. Domníváme se, že by bylo dobré ponechat právní kontinuitu a podmínky upravit stejným způsobem, jako doposud. Je třeba zvážit, zda v současné době je nutné provést tak zásadní a novou úpravu občanského zákoníku, zda současný zákoník již opravdu nesplňuje úpravu současných právních vztahů, a je proto nutné přistoupit k úpravě nové, v některých případech zcela odlišné od běžné dosud užívané praxe. Domníváme se, že tomu tak není. Dále zmiňujeme několik dalších zásadních problémů obecné povahy souvisejících s navrhovaným zákonem, které podstatným způsobem ztěžují či znemožňují zevrubné

3

posouzení jeho důsledků, jak pokud jde o úpravu v něm obsaženou, tak pokud jde o úpravu související.

1. Krátká připomínková lhůta a další harmonogram legislativních prací Návrh nového občanského zákoníku přináší zcela novou rozsáhlou občanskoprávní úpravu, jejíž zevrubné posouzení vyžaduje s ohledem na zmíněné souvislosti a dopady odpovídající dobu. Z tohoto hlediska zásadně nesouhlasíme se skutečností, že Ministerstvo spravedlnosti stanovilo pro zaslání připomínek k návrhu lhůtu 20 dnů, která je naprosto nedostatečná a nepříznivě ovlivní kvalitu zaslaných stanovisek a tím i kvalitu návrhu, k jehož zlepšení zaslaná stanoviska budou směřovat. Českomoravská konfederace odborových svazů proto v této souvislosti uplatňuje výhradu zaslání dalších případných připomínek po uvedené lhůtě, popř. jejich dodatečného uplatnění při vypořádání připomínek zaslaných v tomto stanovisku. V této souvislosti poukazujeme, vědomi si velké obliby vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937 u zpracovatelů návrhu, též na komentář uvedený v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (Tisk 425, Praha 1937), podle kterého „zkušenosti ukazují, že „nahraditi dosavadní ustanovení občanského práva kodifikací novou je vždy a ve všech státech úkol nad jiné obtížný, jenž lze zdolati jen v době přiměřeně dlouhé“.“. (Občanský zákoník, komentář, 9. vydání, 2004, Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv, C.H.Beck); z údajů zde uvedených vyplývá, že konečný text po redakční úpravě byl hotov po 16 letech soustavné práce plné diskusí, přestože podstatou byla „opatrná změna“ nikoliv „urychlená rekodifikace“, v níž bylo spatřováno příliš vysoké riziko.

2. Neexistence zákona zákonů Závažným nedostatkem návrhu je, že spolu s ním není zaslán do připomínkového řízení též návrh doprovodného zákona, z něhož by bylo možné posoudit komplexně záměry předkladatele v oblasti rekodifikace soukromého práva. Za zcela nepřijatelný považuje ČMKOS záměr zpracovat návrh doprovodného zákona teprve v době, kdy nový občanský zákoník nabude platnosti, a to zejména z důvodu, že předložený návrh má vytvořit právní základ subsidiárně používaný pro řadu dalších právních předpisů, včetně zákoníku práce. Absence návrhu doprovodného zákona podle našeho názoru zcela vylučuje možnost projednání návrhu Poslaneckou sněmovnou, vzhledem k tomu, že by poslancům nebyla známa při projednávání konečná podoba navrhovaných změn, o nichž mají rozhodovat a nemohli by zodpovědně zvážit její celkové dopady na právní řád a společenské vztahy, které budou novým občanským zákoníkem regulovány, ať již přímou aplikací jeho ustanovení nebo jejich subsidiárním použitím v jednotlivých oblastech regulovaných zvláštními právními předpisy.

4

Závažným důsledkem absence návrhu doprovodného zákona je z našeho pohledu zejména skutečnost, že nelze posoudit plně vliv nového občanského zákoníku na oblast pracovněprávních vztahů. Zcela totiž chybí představa o navazujících změnách v zákoníku práce a zasazení legislativních prácí na novém občanském zákoníku do souvislostí s pracemi na novele zákoníku práce, které probíhají v současné době v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Českomoravská konfederace odborových svazů zdůrazňuje, že jedním z cílů této novely je upravit v návaznosti na Nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 (Pl. ÚS 83/06), publikovaný pod č. 116/2008 Sb., právě podmínky subsidiárního použití občanského zákoníku v oblasti pracovněprávních vztahů.

3. Vliv „starého“ a „nového“ občanského zákoníku na zákoník práce Skutečnost, že práce na předloženém návrhu občanského zákoníku a na novele zákoníku práce nejsou koordinovány, ani z hlediska věcného, ani z hlediska času, povede k řadě problémů, které ve svých důsledcích zvýší nepřehlednost právního řádu, zhorší seznatelnost právního stavu i právní jistoty zejména účastníků pracovněprávních vztahů, předvídatelnost důsledků právního předpisu a naruší tak základní principy právního státu. Pro bližší představu uvedených důsledků na právní regulaci uvádíme, že podle současné představy Ministerstva práce a sociálních věcí by připravovaná novela zákoníku práce, která v současné době existuje v podobě Návrhu hodnocení dopadů regulace k připravovanému návrhu věcné novely zákoníku práce, který byl Českomoravské konfederaci odborových svazů předložen k připomínkám, mohla nabýt účinnosti k 1. lednu 2012 a měla by obsahovat podrobnou úpravu podmínek subsidiárního použití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“) na oblast pracovněprávních vztahů. Tato právní úprava zásadního významu, by pak měla být v souladu s harmonogramem přípravy nového občanského zákoníku, jeho platnosti a počátku účinnosti (1. leden 2013) avizovaným Ministerstvem spravedlnosti účinná pouze po dobu jediného roku. V období legisvakance nového občanského zákoníku by si tak museli osvojovat uživatelé zákoníku práce (zaměstnavatelé, zejména jejich personalisté, a zaměstnanci a jejich zástupci) současně dvě rozsáhlé právní úpravy týkající se uplatnění starého a nového občanského zákoníku v oblasti pracovněprávních vztahů. Upozorňujeme, že tyto úpravy se budou s ohledem na navrhované podstatné koncepční změny v oblasti občanského zákoníku v řadě otázek zásadně lišit (což je hlavním cílem zpracovatelů návrhu, jak vyplývá z obecné části důvodové zprávy), a že tato problematika bude pro většinu z uvedených uživatelů zákoníku práce zcela nová, a že s její implementací budou spojeny na straně všech zúčastněných nemalé, ve značné míře i zbytečně vynaložené finanční náklady (školení, softwarové programy, publikace) a mnoho času.

5

Podstatně se zvýší i rozsah administrativních činností spojených s implementací těchto úprav a podstatně zhorší podnikatelské prostředí v České republice. Přístup státní správy, který nedomýšlí tyto praktické souvislosti svých legislativních prací, zvýší rovněž nedůvěru veřejnosti ve státní správu a míru nerespektování platné právní úpravy zejména v oblasti pracovněprávních vztahů. Ohrozí i ambice nového občanského zákoníku z pohledu jeho vůdčí role v regulaci českého soukromého práva a zcela jistě tím přinejmenším v této oblasti zmaří naplnění proklamovaného cíle, aby „občanský zákoník plnil funkci systémově integrujícího ohniska a opěrného pilíře českého právního řádu“. Českomoravská konfederace odborových svazů proto požaduje, aby Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo práce koordinovaly legislativní práce na všech uvedených vládních návrzích tak, aby uvedeným negativním důsledkům předešly.

4. Nahrazení právní úpravy soudním rozhodováním Koncepce návrhu předjímá nezbytnost, aby se strany v řadě otázek, které by mohla bez zvláštních obtíží uspokojivým způsobem vyřešit jasně formulovaná právní úprava, a to i za cenu určité kasuistiky, jíž se zpracovatelé návrhu bezdůvodně obávají, musely obracet v mnohem větší míře než dosud, na soudy. Soudy budou muset nejen právo vykládat (nalézat), ale díky řadě obecných kritérií uplatněných v návrhu tam, kde je na místě precizní právní úprava (např. v oblasti náhrady škody, pokud jde o způsoby stanovení výše řady tam vyjmenovaných právních titulů) i samy vytvářet, vzhledem k tomu, že zákon sám neposkytne stranám ani rámcovou představu (návod), jak spravedlivě postupovat. Takový způsob uplatňování práva v občanskoprávních vztazích (a s ohledem na zásadu subsidiarity např. i ve vztazích pracovněprávních) je podle Českomoravské konfederace odborových svazů nepřijatelný, vzhledem k tomu, že zakládá značnou právní nejistotu stran o jejich právech a vzhledem k neexistenci příslušné judikatury (dosavadní judikaturu nelze s ohledem na zásadní změny právní úpravy použít a zpracovatelé ji chtějí podle svých vyjádření eliminovat „záměrně“) zakládá i nejednotnost vymáhání práva na území České republiky (soud v Chebu za tohoto stavu přizná ve stejném případě zcela odlišnou výši „peněžité náhrady vyvažující plně vytrpěné bolesti“ podle § 2688 než soud v Jihlavě či Ostravě), vzhledem k tomu, že se bude moci opřít vedle své volné úvahy jen o zcela nedefinované „zásady slušnosti“. Navíc článek 95 Ústavy České republiky ukládá soudci řídit se toliko zákonem, nikoliv jak uvádí návrh ve svém § 14 „jiným právním případem, který již byl rozhodnut (návrh zde překvapivě ani netrvá na požadavku pravomocného rozhodnutí!) a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (bude-li tímto znakem v uvedeném případě bolest při zlomenině nohy, jak se zohlední její intenzita, či délka trvání bolesti, a jak soud určí ony zásady slušnosti ve vztahu k této bolesti v konkrétním případě?). Podle názoru Českomoravské konfederace odborových svazů není návrh v tomto směru ústavně konformní a jeho koncepce a jednotlivá ustanovení by proto měla být

6

upravena tak, aby byla plně v souladu s již zmíněným článkem 95, tak s dalšími ústavněprávními principy (neseznatelnost práva, právní jistota aj.), které budou podrobněji dále zmíněny ve stanovisku Českomoravské konfederace odborových svazů. ČMKOS v této souvislosti upozorňuje, že české soudy nejsou na dramatický nárůst sporů v občanskoprávních věcech, k nimž přijetí nového občanského zákoníku povede, kapacitně vybaveny, a že se prodlouží i tak současné neúnosně dlouhé doby trvání právních sporů. To zásadním způsobem zhorší právní jistotu smluvních stran i vynutitelnost práva.

5. Spolkové právo a odborová organizace Českomoravská konfederace odborových svazů na jedné straně vnímá změnu postoje zpracovatelů navrhovaného zákona v § 2967, kdy oproti návrhu nového občanského zákoníku projednávaného v roce 2008 je nově předkládán návrh, podle nějž se ustanovení občanského zákoníku o právnických osobách nemají vztahovat na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů v tom rozsahu, ve kterém to vylučuje zvláštní právní předpis upravující svobodu sdružování a ochranu práva se odborově sdružovat. Tento návrh respektuje svobodu odborového sdružování, garantovanou především úmluvami Mezinárodní organizace práce. Zásadním nedostatkem návrhu je však jeho nejasnost, neurčitost a obtížná aplikovatelnost. Pokud by totiž bylo nutné z pohledu adresáta právní normy posuzovat každé jednotlivé ustanovení občanského zákoníku z hlediska jeho souladu s Úmluvou mezinárodní organizace práce č. 87, o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, docházelo by bezpochyby k rozdílným výkladům a postupům. K tomu doplňujeme, že Česká republika je uvedenou Úmluvou vázána, a je proto povinna uvést právní řád do souladu s ní. Zákonodárce proto nemůže přenášet tento úkol na samotné subjekty právních vztahů a chtít od nich, aby samy posoudily souladnost toho kterého ustanovení s mezinárodní smlouvou a podle toho se rozhodly je aplikovat či neaplikovat. Českomoravská konfederace odborových svazů proto s ohledem na zcela pochopitelný zájem na tom, aby znala důsledky rekodifikace občanského zákoníku na právo odborově se sdružovat, požaduje, aby byl návrh nového občanského zákoníku doplněn o pozitivní právní úpravu vztahující se k odborovým organizacím a organizacím zaměstnavatelů jako právnickým osobám svého druhu. Tato pravidla musí plně respektovat úpravu obsaženou v Úmluvě mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat. ČMKOS proto požaduje, aby z věcného hlediska spočívala nová právní úprava vztahující se k odborovým organizacím a organizacím zaměstnavatelů jako právnickým osobám svého druhu v převzetí úpravy obsažené ve zrušeném zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zejména aby byl převzat věcně obsah stávajícího § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle kterého je nezbytné zachovat především stávající evidenční princip vzniku odborových organizací a organizací zaměstnavatelů

7

jako právnické osoby, zajištění práva, chráněného mezinárodními smlouvami určovat si vnitřní organizaci autonomně stanovami, tj. nezávisle na státu s tím, že postavení těchto subjektů, rovněž uznávaného a chráněného mezinárodním smlouvami, bude vyjádřeno slovně v názvu s vyloučením slova „spolek“.

6. Legislativně technické nedostatky, jazyk Zpracovatelé návrhu se na mnoha místech důvodové zprávy hlásí k nejrůznějším zdrojům své inspirace při tvorbě jednotlivých ustanovení návrhu, kterým je nejčastěji vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937, občanský zákoník Québecu, zákoník ruský, francouzský, belgický aj. a tento jistý právní eklekticismus při použití mnoha vzorů jednotlivých ustanovení poznamenává návrh nejednotným rukopisem a nejednoznačností některých používaných pojmů. V této souvislosti upozorňujeme na článek 40 Legislativních pravidel vlády, zabývající se terminologií v právním předpisu, který požaduje, aby právní předpis byl terminologicky jednotný s tím, že je třeba zároveň dbát souladu s terminologií použitou v navazujících a souvisejících právních předpisech různé právní síly. Návrh je vzhledem k tomuto požadavku na mnoha místech nedůsledný: např. podle § 121 návrhu se právnická osoba „ustavuje“, zatímco podle § 124 odst. 1 návrhu se právnická osoba „zakládá“; podle § 112 je „každý oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem..“, zatímco podle § 113 odst. 1 je „člověk oprávněn rozhodnout, jak má být pohřben“ atd. Českomoravská konfederace odborových svazů nesouhlasí s názorem zpracovatelů návrhu, že při rekodifikaci soukromého práva je nutné zásadním způsobem změnit dosavadní právní terminologii. Bez důkladné analýzy funkčnosti stávajících institutů občanského práva není dle našeho názoru vhodné radikálním způsobem měnit zažité právní pojmosloví, které v mnoha směrech odpovídá potřebám praxe a je v zájmu zachování kontinuity právního vývoje občanského práva hmotného v podmínkách České republiky. Domníváme se, že provedení řady změn především či pouze na základě principu diskontinuity nové právní úpravy ve vztahu k předchozí právní úpravě nepovede k obohacení teorie občanského práva hmotného a není ani v zájmu uživatelů nového kodexu. V této souvislosti odmítáme např. použití pojmu „právní jednání“ místo výstižnějšího (nikoliv pouze tradičního) pojmu „právní úkon“ (blíže viz připomínku k příslušnému ustanovení návrhu), a to i s odkazem na další požadavek legislativních pravidel, že při tvorbě právního předpisu je nutno respektovat všeobecně uznaný význam slov s tím, že pokud není možné se vyhnout použití slova s více významy, musí být z právního předpisu jasné, v jakém významu se slovo používá. Již jen pouhá změna tohoto jediného pojmu, pro kterou jsou v důvodové zprávě uváděny spíše důvody ideologického charakteru než přesvědčivé důvody věcné, si vyžádá

8

rozsáhlý legislativně technický zásah v celém právním řádu České republiky, který je podle našeho názoru zcela zbytečný a z praktického hlediska na straně uživatelů i administrativně náročný a nákladný. Právní úpravu nezlepšuje, spíše vyvolá v řadě případů pochybnosti, zda musí jít o neukončený (trvající) proces (činnost), či zda lze zákonné úpravě vyhovět provedeným jednorázovým úkonem.

Připomínky Českomoravské konfederace odborových svazů legislativně technického charakteru a k jazyku návrhu (namnoze při ambici směřující k vytvoření „moderního“ občanského zákoníku, o které důvodová zpráva na mnoha místech hovoří, poněkud staromilskému či archaickému) jsou uvedeny níže u jednotlivých ustanovení návrhu.

7. Absence zprávy z hodnocení dopadů regulace Závěrem k obecné části stanoviska Českomoravská konfederace odborových svazů připomíná, že obecná část důvodové zprávy neobsahuje závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace podle obecných zásad, kterou předkladateli ukládají zpracovat Legislativní pravidla vlády (tzv. RIA). Chybí proto zhodnocení finanční dopadů navrhovaného zákona, dopadů na podnikatelské prostředí, na rovnost žen a mužů atd. Českomoravská konfederace odborových svazů proto požaduje, aby byla tzv. RIA k návrhu nového občanského zákoníku zpracována a předložena spolu návrhem.

Všechny připomínky ČMKOS v obecné části tohoto stanoviska i všechny dále uvedené připomínky k jednotlivým ustanovením jsou zásadní s výjimkou připomínek označených výslovně jako připomínky legislativně technické.

9

II.

K jednotlivým ustanovením: 1. K Části první, Hlavě I, Dílu 1:

Českomoravská konfederace odborových svazů souhlasí s názorem, podle nějž musí být zákon významu občanského zákoníku podložen obecnými a abstraktně vymezenými principy, které představují nejen základní prvky jeho struktury, nýbrž i významná interpretační a aplikační vodítka. Přesto ovšem máme za to, že míra obecnosti některých navrhovaných ustanovení Dílu 1 Hlavy I Části první přesahuje mez danou rámcem, v němž se z hlediska svého slovního vyjádření musí pohybovat právní předpis. Vedle ustálených legislativních standardů a zvyklostí je tento rámec exaktně stanoven Legislativními pravidly vlády. Podle čl. 39 odst. 1 tohoto dokumentu může právní předpis obsahovat pouze ustanovení normativní povahy. Tomuto předpokladu podle našeho názoru nevyhovují ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 3 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 návrhu. Text zde obsažený totiž svým obsahem i slovním vyjádřením více než právní normu připomíná učebnici občanského práva. Pokud se týká ustanovení § 1 odst. 1, pak konstatujeme, že vymezení soukromého práva, jakkoli je doktrinálně významné, je z hlediska normativního působení indiferentní. K definici samotné pak podotýkáme, že podle našeho názoru do mnohaleté diskuse o vymezení soukromého a veřejného práva příliš jasno nevnáší. První věta, která uvádí, že soukromé právo je souhrnem ustanovení, jež upravují vzájemná soukromá práva a soukromé povinnosti, je v zásadě definicí prostřednictvím téhož, neboť zcela bez určení zůstává soukromá povaha práv a povinností. Druhá věta pak vymezuje právo soukromé tím, že je vymezuje jako to, co není právem veřejným. Bez vymezení toho, co se rozumí právem veřejným, je pak sdělovací hodnota tohoto vymezení velmi plytká. Ve svém celku tedy navržené ustanovení § 1 odst. 1 spíše než právní normu připomíná podnět k teoretickému přemýšlení o podstatě a principech soukromého práva. Máme za to, že je-li možné soukromé právo jednoduchým způsobem vymezit (a je-li tak vůbec nutné činit na půdě jiné než teoreticko právní), pak je nutné vyjít ze dvou jeho základních znaků. Za ty považujeme autonomii vůle jeho subjektů, nacházející svůj odraz v dispozitivní povaze převážné většiny soukromoprávních norem, a rovnost jejich postavení v právních vztazích. Právě tyto dva aspekty ve své vzájemné provázanosti podle našeho názoru určují soukromé právo a odlišují jej od práva veřejného, jehož subjekty jsou vůči sobě v nerovném postavení (hovoříme o vztahu nadřízenosti a podřízenosti), v důsledku čehož je autonomie vůle podřízeného subjektu významně omezena. Tato omezení vůle podřízeného subjektu vyplývají z veřejnoprávních norem, které mají v drtivé většině případů kogentní povahu. K pojmu soukromé právo se vztahuje rovněž návrh ustanovení § 3 odst. 1, jež má ambici vymezit jakési základní poslání soukromého práva. Tím má být ochrana osobnosti člověka, jeho svobody a práva usilovat o vlastní štěstí. Dalším ustanovením, které představuje pokus o vymezení soukromého práva, je § 3 odst. 3. S teoretickými východisky těchto

10

postulátů se lze ztotožnit, ovšem jejich abstraktní povaha podle našeho názoru opět vylučuje, aby se staly součástí normativního textu právního předpisu. S ohledem na skutečnost, že nezpochybňujeme důležitost obsahu ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a 3, nicméně máme za to, že vzhledem k jejich povaze a slovnímu vyjádření neodpovídají požadavkům na obsah normativního textu, navrhujeme, aby byly (po úpravách reagujících na naše výše uvedené připomínky) obsahem preambule občanského zákoníku, jež by měla být k vymezení těchto nejobecnějších principů vytvořena. Tato preambule by měla být součástí občanského zákoníku, ovšem nikoli součástí jeho normativního textu. Ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) a b) pak navrhujeme z návrhu občanského zákoníku vypustit. Tato ustanovení totiž pouze opisují Listinu základních práv a svobod (čl. 6 - právo na život, čl. 7 - právo na ochranu soukromí, čl. 8 - ochrana osobní svobody, čl. 10 právo na zachování důstojnosti a cti, čl. 31 - právo na ochranu zdraví a čl. 32 - rodina je pod ochranou zákona), což považujeme za zbytečné a nadbytečné. Ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod jsou totiž bez dalšího „vytknuty před závorkou“ všech podústavních právních předpisů, a proto je nadbytečné jejich ustanovení do předpisů nižší právní síly opisovat, nedochází-li k jejich bližšímu rozvedení či specifikaci. Dalším argumentem pro vypuštění těchto ustanovení z § 3 odst. 2, stanovícího zásady soukromého práva, je, že deklarování některých ze základních lidských práv nelze považovat za právní zásadu. Variantou vypuštění těchto ustanovení může být jejich uvedení v preambuli. Zrušit, případně přesunout do preambule navrhujeme rovněž ustanovení § 2. Pokud se týká jeho odstavce 1, považujeme jeho ustanovení za zbytečné, neboť nutnost vykládat podústavní právní předpisy ústavně konformním způsobem platí obecně pro celý právní řád, neboť se jedná o jeden z jeho základních stavebních kamenů. Odstavec 2 je čistě doktrinální tezí týkající se výkladu právních předpisů, jejíž uvedení v občanském zákoníku považujeme za nadbytečné (mimo jiné proto, že zde uvedený obecný rámec výkladu právního předpisu se vztahuje ke všem předpisům, nikoli pouze k občanskému zákoníku). Odstavec 3 ustanovení § 2 navrhujeme transformovat v zásadu zákazu zneužití práva, jež by měla být uvedena v § 3 odst. 2 (viz dále). 2. K ustanovení § 1 odst. 2: V uvedeném ustanovení obsahuje návrh občanského zákoníku jednu z nejvýznamnějších norem z hlediska výkladu a aplikace této právní normy. Stanoví se zde, ve kterých případech si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona a kdy se jim taková odchylka zakazuje, neboli se zakotvuje pravidlo pro rozlišování dispozitivních a kogentních norem. Pravidlo tohoto typu má pro aplikační praxi zásadní význam. Z toho důvodu by mělo být zpracováno s maximální přesností tak, aby bylo pro adresáty práva co možná nejvíc jasné, přehledné a jednoduše aplikovatelné. Navržené ustanovení § 1 odst. 2 podle našeho názoru tento požadavek nesplňuje.

11

První výkladové nejasnosti vzbuzuje použití kritérií veřejného pořádku a dobrých mravů. Zásadní otázkou je, jaký je mezi kategoriemi veřejného pořádku a dobrých mravů základní rozdíl. Důvodová zpráva zde východisko neposkytuje, neboť sama konstatuje, že se o podrobnou definici jednoho ani druhého pokoušet nechce. Z doktríny a judikatury plyne, že za dobré mravy lze považovat soubor pravidel chování, platný pro mezilidské vztahy na určitém místě a v určitém čase, vyplývající z obecně uznávaných zásad mravního řádu demokratické společnosti, jako je slušnost, poctivost, tolerance, důvěra atd. Podle našeho názoru je s ohledem na výše uvedené obecně přijímané vymezení dobrých mravů pro účely této právní úpravy zcela dostatečné vycházet pouze z kategorie dobrých mravů a kategorii veřejného pořádku z návrhu na tomto i na dalších místech vypustit. Veřejný pořádek je totiž podle našeho názoru institutem spíše veřejnoprávním, kde vyjadřuje souhrn základních kogentních pravidel veřejnoprávní povahy, jejichž porušení není možné za žádných okolností připustit. Významné místo zaujímá kategorie veřejného pořádku i v právu mezinárodním (viz např. zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho ustanovení § 36, které definuje veřejný pořádek jako „zásady společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat“). Použití tohoto pojmu v soukromoprávním předpisu, navíc vedle kategorie dobrých mravů, působí podle našeho názoru zbytečně matoucím dojmem. Další argument pro opuštění kategorie veřejného pořádku pak vyplývá ze samotné důvodové zprávy a z poskytované stručné definice, podle níž je se za veřejný pořádek považují základy společenského řádu zdejší společnosti. Tyto „základy společenského řádu“ lze podle našeho názoru považovat za podmnožinu pojmu dobré mravy a i proto považujeme kategorii veřejného pořádku za nadbytečnou. Navíc „základy společenského řádu zdejší společnosti“ se v nedávné historii několikrát zásadně měnily a nepředstavují tedy z hlediska právní jistoty samy o sobě jednoznačně definovanou právní kategorii. Ustanovení § 1 odst. 2 má poskytnout základní vodítko pro určení, které ustanovení občanského zákoníku je dispozitivní a které kogentní. Navrhované vymezení ovšem považujeme za velmi problematické. Podle první věty před středníkem si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, jestliže to zákon nezakazuje. Na základě této normy vyvstává otázka, kdy zákon zakazuje smluvní odchylku učinit. Podle části ustanovení § 1 odst. 2 za středníkem je zakázáno ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Ze samotného textu ovšem není zřejmé, zda je tento výčet taxativní, či zda je nutné jej rozšířit o konkrétní ustanovení obsažená v dalších částech zákona, v jejichž textu je zákaz obsažen. Podle důvodové zprávy má platit, že základními kritérii pro rozlišování dispozitivních a kogentních norem mají být kategorie dobrých mravů, veřejného pořádku a ochrana

12

osobnosti. S ohledem na vyjádření1 hlavního autora návrhu, prof. Karla Eliáše, je tento výčet důvodů zákazu odchýlení uvedený v § 1 odst. 2 v zásadě taxativní, ovšem na kogentní či dispozitivní povahu jednotlivých ustanovení je nutno usuzovat i na základě textu konkrétních ustanovení. V řadě z nich je totiž například uvedeno, že k odchylce od nich „se nepřihlíží“, což značí, že se jedná o kogentní normu. Z hlediska adresátů práva ovšem uvedené vysvětlení nic neřeší. Mají-li být normy, k odchylce od nichž „se nepřihlíží“, považovány za kogentní, není zcela jasné, na základě čeho. Z ustanovení § 1 odst. 2 takový následek totiž jednoznačně nevyplývá. Výčet důvodů kogentnosti ustanovení, uvedený v části za středníkem, se s ohledem na běžně uznávaná výkladová pravidla i na důvodovou zprávu zdá být taxativní. Lze-li jej rozšířit, museli bychom přistoupit na výklad, podle nějž je výčet důvodů v části § 1 odst. 2 před středníkem, pro které je zakázáno odchýlit se od zákona, pouze demonstrativní, a je nutno jej rozšířit o jednotlivá ustanovení, v jejichž textu je zákaz obsažen. Pak by se jednalo o ustanovení, obsahující některý z obratů „musí“, „nesmí“, „smí jen“, „smí pouze“, „může jen“ atd. Takovýto výkladový přístup ovšem zřejmě neodpovídá představě autorů o dispozitivní povaze zákona. Podle našeho názoru je nutné ustanovení § 1 odst. 2 návrhu občanského zákoníku přepracovat takovým způsobem, aby adresátům poskytovalo jednoznačnou odpověď na otázku, od kterých ustanovení zákona se mohou odchýlit a od kterých nikoli. Navrhovaná úprava, jejímž výchozím bodem jsou kategorie veřejného pořádku a dobrých mravů, totiž na jednoznačné a pochyby nevzbuzující vymezení rezignuje a nechává na adresátech, aby sami na základě velmi pečlivého vyhodnocení usoudili, v jakých případech jsou povinni následovat přesně to, co jim občanský zákoník předepisuje, a ve kterých případech jim není zakázáno se od zákona odchýlit. Máme za to, že tento požadavek kladený na subjekty soukromoprávních vztahů není v souladu s principy právní jistoty, předvídatelnosti a seznatelnosti práva, a z těchto důvodů by navrhovaná právní úprava mohla být podnětem pro ústavní stížnost. Při těchto úvahách vycházíme zejména z již zmíněného nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (Sp. zn. Pl. ÚS 83/06, vyhlášen pod č. 116/2008 Sb.), v němž se uvádí: Ústavní soud je nucen konstatovat, že z výše uvedeného pohledu je napadené ustanovení § 2 odst. 1 (ve spojení s dalšími odstavci tohoto ustanovení a dalšími relevantními ustanoveními zákoníku práce – zejména § 363 odst. 1 a 2) pro adresáty komplikované a do značné míry i neurčité. V důsledku zvolené legislativní techniky lze na mnoha místech zákoníku práce jen velmi obtížně a neurčitě usuzovat na to, jaký zákaz chtěl vlastně zákonodárce vyjádřit. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty neoddělitelně patří princip právní jistoty (č. 1 odst. 1 Ústavy), jehož komponentem je i předvídatelnost práva. Z tohoto pohledu je však vymezení kogentních norem v zákoníku práce realizováno 1

Vyjádření bylo učiněno v pasáží dotazů a odpovědí na semináři, konaném za účelem detailnějšího seznámení představitelů státní správy s novým občanským zákoníkem dne 30. července 2008 na Ministerstvu spravedlnosti.

13

způsobem natolik komplikovaným a vágním, že je narušen princip srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právního řádu, jak byl Ústavním soudem v jeho dosavadní judikatuře opakovaně formulován (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 14, vyhlášen pod č. 95/2002 Sb.; sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášen pod č. 37/2007 Sb., sp. zn. IV. ÚS 690/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 45, str. 417). Matoucí a nejasný dojem, který návrh ustanovení § 1 odst. 2 vzbuzuje, je navíc posilován legislativní nedůsledností, projevující se v řadě ustanovení dalších částí návrhu občanského zákoníku. Na mnoha místech se totiž objevuje taková dikce, podle níž dispozice daného ustanovení platí jen tehdy, nebylo-li sjednáno nic jiného. Má-li být ovšem občanský zákoník vystavěn na principu dispozitivity s tím, že pouze malá část jeho ustanovení má mít kogentní povahu, pak není správné, aby byla některá dispozitivní ustanovení navíc opatřována dovětky, podle nichž mohou subjekty daného právního vztahu upravit své poměry odchylně od zákona (např. viz ustanovení § 1603 odst. 1, 1620 odst. 1, 1650 a celou řadu dalších). Na základě všech výše uvedených připomínek požadujeme upravit v občanském zákoníku kritéria pro rozlišování norem, od nichž se lze, resp. nelze odchýlit, jasným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem. Za ideální považujeme, aby se na kogentnost a dispozitivnost jednotlivých norem usuzovalo především ze znění a smyslu samotné normy. Přitom ovšem nezpochybňujeme to, že by většina ustanovení občanského zákoníku měla mít dispozitivní povahu. V souvislosti s tím by ovšem norma, která dispozitivní povahu nemá, měla být jednoznačně identifikovatelná. Nejjednodušším způsobem dosažení tohoto cíle je podle našeho názoru taková metoda úpravy, podle níž je kogentní norma ta, v níž je vyjádřen výslovný zákaz či příkaz (prostřednictvím dikce „musí“, „nesmí“ apod.), nebo která výslovně zakazuje, aby byla vyloučena smluvním ujednáním (stanovením, že takové ujednání je neplatné). Pomocným kritériem rozlišení kogentní a dispozitivní normy pak může být rovněž povaha ustanovení, případně i kategorie dobrých mravů. Argumentem pro naše návrhy je mimo jiné také obvyklý přístup k výkladu právních norem, zachovávaný v našich podmínkách jak právnickou, tak i širokou laickou veřejností. Ta bezpochyby tenduje k výkladu právních norem na základě jejich konkrétního znění a smyslu (povahy) a na základě těchto kategorií mimo jiné vyvozuje, zda se jedná o normu kogentní či dispozitivní. Nový občanský zákoník by rozhodně neměl tento dlouhodobě užívaný princip rozvracet a nahrazovat zcela jiným. Posledním naším zásadním požadavkem ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 2 návrhu občanského zákoníku je přesunutí tohoto ustanovení do Dílu 2 Hlavy I Části první. Díl 1 Hlavy I, se totiž i s ohledem na svůj nadpis má vztahovat na celé soukromé právo. Podle našeho názoru by se ovšem vymezení kogentnosti a dispozitivnost norem, obsažené v § 1 odst. 2, mělo vztahovat pouze na právo občanské s tím, že jiné soukromoprávní předpisy si toto vymezení provedou vlastním způsobem, odpovídajícím specifikům toho kterého právního odvětví.

14

Takovým specifickým právním odvětvím je např. pracovní právo, když jeho kodex (zákoník práce) musí reagovat na desítky Směrnic Evropských Společenství, jež na pracovněprávní oblast dopadají. Tyto směrnice přitom v řadě případů stanoví jasná pravidla (mnohdy v podobě minimální úrovně ochrany práv), která musí být v členských státech ES dodržována. S ohledem na to musí být v zákoníku práce nastaven mechanismus, jenž stanoví, že od některých jeho norem není smluvní odchylka přípustná a od některých je přípustná jen takovým způsobem, že bude v jejím důsledku zaměstnancům přiznáno právo ve vyšším rozsahu, než v jakém plyne ze zákona (viz ustanovení druhé věty § 2 odst. 1 § 363 zákoníku práce). S ohledem na tyto a další zvláštnosti jiných soukromoprávních oblastí nelze uvažovat o tom, že by se ustanovení, vymezující pro potřeby občanského zákoníku kogentní a dispozitivní normy, aplikovalo na celé soukromé právo.

3. K ustanovení § 3 odst. 2: Z návrhu ustanovení § 3 odst. 2, jež vymezuje základní zásady soukromého práva, požadujeme vypustit písm. a) a b) (viz výše). V ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) považujeme za nejasnou část za středníkem. Ocenili bychom, pokud by důvodová zpráva více objasnila důvod přijetí této úpravy, případě uvedla, v jakých případech má být využita. Písmeno d) uvedeného ustanovení upravuje významnou soukromoprávní zásadu „smlouvy se mají dodržovat“ (pacta sunt servanda). Za nadbytečnou ovšem považujeme první část této zásady, podle níž „slib zavazuje“. Máme za to, že tento důsledek dostatečně plyne ze samotné zásady „smlouvy se mají dodržovat“. Písmeno e) požadujeme přepracovat, neboť v této podobě se jedná o normu, již by mohl obsahovat jedině ústavní předpis. Podle našeho názoru podústavnímu předpisu nepřísluší stanovovat, co může být stanoveno „jen zákonem“. Je třeba si uvědomit, že navzdory svému významu nebude občanský zákoník z hlediska své právní síly nic jiného než „obyčejný“ zákon. Ke zvážení navrhujeme i variantu vypuštění tohoto písmene, neboť podobně jako písm. a) a b) do značné míry pouze parafrázuje Listinu základních práv a svobod (čl. 11). Pokud má být touto formulací vyjádřen pouze kogentní charakter ustanovení o úpravě vlastnictví, pak je třeba takovou úpravu stanovit odpovídajícím způsobem. Do ustanovení § 3 odst. 2 dále navrhujeme některé zásady doplnit. Mělo by se jednat o zásadu „nikomu neškodit“ (neminem laedere), která je v dané podobě návrhu ne zcela zřetelně vyjádřena v § 3 odst. 1. Další zásadou, která by měla být obsažena ve výčtu uvedeném v § 3 odst. 1, je zásada zákazu zneužití práva. V tuto zásadu by podle našeho názoru bylo možné přetvořit stávající text ustanovení § 2 odst. 3. Další významnou zásadou, jež by neměla ve výčtu chybět, je zásada předcházení vzniku škod. Vnímáme nicméně, že tato zásada je v návrhu vyjádřena na jiném místě (§ 2842), a proto její uvedení i v § 3 odst. 2 pouze navrhujeme ke zvážení. 15

V neposlední řadě požadujeme, aby občanský zákoník jako jednu ze svých základních zásad přijal zásadu rovnosti jeho subjektů v právech. Neztotožňujeme se s argumentací, podle níž je zdůraznění zásady rovnosti přežitkem totalitního zákonodárství, jež vede k ideologickému popření existence soukromého práva. Máme naopak za to, že princip právní rovnosti subjektů a důsledky z něj vyplývající jsou pro soukromoprávní vztahy určující. Nesouhlasíme s tím, že by akcent kladený na zásadu rovnosti popíral přirozené nerovnosti mezi fyzickými a právnickými osobami či vylučoval princip ochrany slabší strany. Rovné postavení totiž není totéž co stejné postavení, resp. stejné vlastnosti. Předpoklad právní rovnosti tedy přirozené rozdíly mezi fyzickými a právnickými osobami nijak nevyvrací. V rozporu není ani s tím východiskem, podle nějž je v řadě soukromoprávních vztahů jeden ze subjektů vůči druhému ve slabším postavení (např. spotřebitel ve vztahu k prodávajícímu nebo zaměstnanec ve vztahu k zaměstnavateli). Z právního hlediska je i postavení těchto subjektů rovné. Právní rovnost subjektů je totiž podle našeho názoru nutné vnímat především tak, že žádný ze subjektů není druhému po právní stránce nadřazen ani vůči němu jakkoli privilegován, jak je tomu ve vztazích veřejnoprávních, jež ovládá princip nadřízenosti a podřízenosti, který je ve vztahu k principu rovnosti principem opačným. Právě v souvislosti s tím pak platí, že v soukromoprávních vztazích nemůže žádný ze subjektů jinému subjektu jednostranně ukládat povinnosti ani na něj jednostranně převádět práva, a to, že žádný ze subjektů není způsobilý autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech vznikajících z občanskoprávních vztahů. Důvodová zpráva uvádí, že namísto zásady rovnosti má být základním principem soukromého práva autonomie vůle. Podle našeho názoru jsou nicméně principy autonomie vůle a právní rovnosti subjektů neoddělitelně spjaty. Autonomie vůle totiž nemůže fungovat v jiném prostředí než v prostředí sobě rovných subjektů, jež si nemohou jednostranně ukládat povinnosti ani přiznávat práva. Pouze právně rovné subjekty mohou projevovat svou svobodnou vůli a tím na sebe v soukromoprávních vztazích přebírat práva či povinnosti.

4. V ustanovení § 9 odst. 2 se slovo „zvyklostem“ nahrazuje slovem „obyčejům“. Odůvodnění: Podle právní teorie existuje rozdíl mezi právními zvyklostmi a obyčeji. Obyčeje představují pravidla vymezená dvěma základními definičními znaky. Těmi je obecné přesvědčení o jejich právní závaznosti (opinio iuris) a dlouhodobé a faktické zachovávání (usus longaevus). Na základě těchto znaků lze obyčejům v některých případech přiznat normativní účinky. Za zvyklosti považuje teorie pouze určitá pravidla, která sice mohou být zachovávána, ovšem chybí jim obecnost a mnohdy i dlouhodobé zachovávání. Z toho důvodu navrhujeme, v souladu s naší obecnou připomínkou týkající se přesného vyjádření jednotlivých

16

norem a jazyka návrhu, aby se občanský zákoník nedovolával zvyklostí, nýbrž pouze obyčejů.

5. Navrhujeme zrušit ustanovení § 13. Odůvodnění: Vedle důvodů uvedených v obecné části stanoviska upozorňujeme rovněž, že uvedené ustanovení podle našeho názoru nepatří do hmotněprávního předpisu, neboť se jedná o normu procesní povahy. Navíc máme za to, že uvedená norma vnáší do našeho právního řádu prvky precedentního rozhodování sporů, které mu s ohledem na příslušnost českého práva do tzv. kontinentální právní kultury (článek 95 Ústavy) nejsou vlastní, způsobem, kdy toto precedentní rozhodování v navržené podobě ponechává řadu důležitých otázek nedořešených. Nelze přehlédnout, že navrhovaná úprava klade rovněž mimořádné nároky na vybavení soudů, které by musely zajistit každému soudci „on-line“ informace o všech (nejen pravomocně) rozhodnutých případech, a to s ohledem na absenci zvláštní přechodné právní úpravy i za dobu před přijetím nového občanského zákoníku. V této souvislosti není dořešena situace, kdy tato „stará“ rozhodnutí ve věcech, které „se s právním případem shodují v podstatných znacích“ (tj. skutkově), byla vydána na základě odlišné právní úpravy. Podle navrženého znění by byl soudce v takovém případě pravděpodobně vázán tehdy platným právem, což by významně narušilo právní jistotu a seznatelnost práva.

6. Ustanovení § 14 - nazvané Svépomoc – „ Každý si může pomoci ke svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo“ považujeme za velmi problematické ustanovení a v určité míře zneužitelné. Odůvodnění: Právo „na cokoliv“ může být zcela subjektivním pocitem osoby a úprava možnosti tzv. „vzít právo do svých rukou“, může nést sebou určité nenapravitelné škody, jak na zdraví osob, tak i majetku.

7. Navrhujeme zrušit ustanovení § 19. Odůvodnění: Návrh občanského zákoníku tímto ustanovením opět zbytečně dubluje Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod. Příslušnost do ústavněprávní roviny plyne nejen z věcného obsahu, nýbrž i z jazykového vyjádření tohoto ustanovení. Podle našeho názoru nelze přes důležitost občanského zákoníku pro soukromé právo zapomínat na skutečnost, že

17

nový občanský zákoník nebude jakýmsi nadzákonným předpisem, nýbrž „obyčejným“ zákonem.

8. Ustanovení § 28 odst. 2 požadujeme doplnit o větu „Manželství nebo registrované partnerství zaniká teprve tehdy, jakmile je rozhodnuto o povinnostech a právech muže a ženy ke společnému dítěti a jejich majetkových poměrech“. Odůvodnění: Podle názoru ČMKOS je třeba zánik manželství a registrovaného partnerství vázat až na vyřešení všech zásadních majetkových a osobních vztahů a závazků.

9. Navrhujeme zrušit ustanovení § 30. Odůvodnění: Podle důvodové zprávy představuje první věta § 30 příklon k pojetí odpovědnosti v duchu tradic antické a křesťanské civilizace, když z platného občanského zákoníku nepřejímá koncepci odpovědnosti sekundární a nahrazuje ji odpovědností primární. Tuto koncepci odpovědnosti nepovažujeme z hlediska právní regulace za vhodnou. To dokládá i samotná osnova nového občanského zákoníku, když v řadě ustanovení stanoví následek odpovědnosti za určité jednání a opírá se tedy o koncepci sekundární odpovědnosti. První věta § 30 tedy působí zbytečně matoucím dojmem a z toho důvodu ji navrhujeme vypustit. Pokud se týká druhé věty § 30, nejsme si jisti jejím smyslem a účelem, přičemž důvodová zpráva žádné vysvětlení neposkytuje.

10. V ustanovení § 33 odst. 1 se slova „obchodního závodu (dále jen „závod“)“ nahrazují slovy „obchodního podniku (dále jen „podnik“). Odůvodnění: Neshledáváme důvod pro opuštění zaužívaného pojmu „podnik“ a jeho nahrazení pojmem „závod“, který podle našeho názoru není výstižný a je navíc v rámci českého jazyka již významově obsazen v jiném smyslu. Náš požadavek nahrazení pojmu „závod“ pojmem „podnik“ se vedle ustanovení § 33 odst. 1 samozřejmě týká i veškerých dalších ustanovení, v nichž se tato legislativní zkratka objevuje.

18

11. K ustanovení § 35: Českomoravská konfederace odborových svazů požaduje uvedené ustanovení návrhu občanského zákoníku zrušit. Způsobilost fyzických osob v postavení zaměstnanců či zaměstnavatelů k právním úkonům v pracovněprávních vztazích musí být řešena kodexem pracovního práva, kterým je zákoník práce. Má-li být zákoník práce jako zvláštní předpis upravující vztahy vznikající při výkonu závislé práce zachován, těžko může jako plnohodnotný kodex existovat bez úpravy subjektů pracovněprávních vztahů. Věcně pak Českomoravská konfederace odborových svazů zásadně nesouhlasí s navrženou možností zákonného zástupce vypovědět pracovněprávní vztah osoby mladší šestnácti let. Má-li totiž mít patnáctiletá fyzická osoba způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanec, není podle našeho názoru možné, aby jiná osoba měla ze zákona právo za ni v pracovněprávních vztazích jednat, obzvlášť pokud se týká tak závažného jednání, jakým je jednání vedoucí ke skončení pracovněprávního vztahu. Uvedená koncepce by navíc měla velmi negativní vliv na zaměstnatelnost osob mladších šestnácti let, neboť možnost, že jejich pracovněprávní vztah může být kdykoli a bez jakéhokoli důvodu ukončen zákonným zástupcem zaměstnance, bezpochyby sníží ochotu zaměstnavatelů s nimi vstupovat do pracovněprávního vztahu. Navrhovaná právní úprava by proto mohla zcela ochromit i uzavírání krátkodobých pracovněprávních vztahů (např. na období prázdnin), o které je v praxi ze strany mladistvých velký zájem. Dále podotýkáme, že až do konce roku 2006 obsahovala pracovněprávní úprava povinnost zaměstnavatele vyžádat si vyjádření zákonného zástupce k uzavření pracovní smlouvy s mladistvým a povinnost oznamovat mu skončení pracovního poměru s mladistvým. Na základě poznatků a zkušeností z praxe byla nicméně tato úprava zrušena.

12. K ustanovení § 42: Důvod omezení svéprávnosti by měl být v zákoně vymezen. Odůvodnění: ČMKOS je názoru, že z důvodu významu omezení svéprávnosti by důvod tohoto kroku měl být v zákoně vymezen. 13. K ustanovení § 97 odst. 1 : Doporučujeme zvážit stanovení lhůty, popř. přesné vymezení, do kdy může být souhlas odvolán, např. do doby započetí zákroku či pokusu, popř. kdykoliv. Odůvodnění: Protože i zákrok zdánlivě jednoduchý, může zanechat na zdraví nezletilého následky trvalé či závažné, je třeba připustit i odvolání již uděleného souhlasu.

19

14. K ustanovení § 104 až 109: Práva člověka zadrženého ve zdravotnickém zařízení nejsou plně vyspecifikována a navíc chybí i odkaz na příslušný zákon v ustanovení § 104. V současné době tuto právní úpravu řeší specifická právní úprava. V § 107 z textu návrhu občanského zákoníku není jasné vymezení pojmu podpůrce a důvěrník Odůvodnění: V textu návrhu občanského zákoníku chybí pro praxi důležité jasné vymezení uvedených práv a pojmů. 15. K ustanovení § 113 odst. 1: Doporučujeme poslední větu změnit či upravit. Odůvodnění: Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v době úmrtí nemusí být známo, komu případně pozůstalost připadne neboť dědické řízení nastupuje s časovou prodlevou. 16. K ustanovení § 119 a 120: Uvedená ustanovení navrhujeme kromě § 119 odst. 2 z návrhu občanského zákoníku vypustit. Odůvodnění: Důvodová zpráva k návrhu těchto ustanovení připouští, že bližší úprava veřejných rejstříků nespadá do předmětu regulace občanského zákoníku a musí být tedy ponechána jiným právním předpisům. Podle našeho názoru by si právě tyto jiné právní předpisy měly samy stanovit okruhy skutečností, které jsou do nich zapisovány. Stejně tak by si samostatně měly zakotvit princip materiální a formální publicity, a to zejména s ohledem na způsob přístupnosti konkrétního rejstříku. Navržená úprava, která určité prvky této právní úpravy vkládá do občanského zákoníku, by podle našeho názoru vedla k nežádoucí roztříštěnosti právního řádu, a proto navrhujeme v občanském zákoníku ponechat nanejvýš pouze § 119 odst. 2, který stanoví, že úpravu veřejných rejstříků obsahují jiné zákony.

17. Nadpis nad ustanovením § 121 navrhujeme uvést ve znění: „Založení a vznik právnické osoby“. Odůvodnění: Podle našeho názoru působí slovo „ustavení“ v nadpisu nad § 121 matoucím dojmem, neboť kromě tohoto ustanovení pak zákon již na dalších místech hovoří o založení. Založení

20

právnické osoby je přitom tradičním pojmem, který je užíván v současném právním řádu, a podle našeho názoru není důvod jej měnit.

18. Ustanovení § 123 zní: „Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba zakládá, platí, že je založena na dobu neurčitou.“. Odůvodnění: Viz odůvodnění k předchozímu bodu.

19. K ustanovením § 133 a 134: Českomoravská konfederace odborových svazů upozorňuje na skutečnost, že uvedená ustanovení musí patřit mezi ta, která se nemohou vztahovat na odborové organizace. Bývá totiž poměrně obvyklé, že odborová organizace působící u zaměstnavatele právnické osoby, má ve svém názvu jméno této právnické osoby. Podle odstavce 2 § 133 by v těchto případech odborová organizace potřebovala mít souhlas zaměstnavatele. Podle našeho názoru by ovšem taková úprava nepřípustně zasahovala do vnitřní organizace odborové organizace a ocitala se tím v rozporu s ratifikovanými Úmluvami Mezinárodní organizace práce.

20. K ustanovení § 149: Nesouhlasíme s tím, aby zákon obecně stanovil, že členem voleného orgánu se může stát i osoba, jejíž úpadek byl osvědčen. Úprava by minimálně měla být doplněna o dovětek „nestanoví-li jiný zákon jinak“, a to i s ohledem na skutečnost konstatovanou v důvodové zprávě, podle níž nelze zde navrženou možnost připustit u obchodních společností nebo právnických osob veřejného práva. Vedle toho navrhujeme, aby byla tato úprava aplikovatelná jen ve zvláštních a odůvodněných případech.

21. K ustanovení § 155 odst. 1: Navrhujeme zvážit terminologii použitou v tomto ustanovení, která je ve stávající podobě podle našeho názoru poměrně nejasná a těžce vykladatelná (např. pojem „nezbytná loajalita“).

22. V ustanovení § 156 navrhujeme slovo „došlým“ nahradit slovem „doručeným“ a slovo „dojití“ slovem „doručení“.

21

Odůvodnění: Připomínka sleduje zlepšení přehlednosti a srozumitelnosti textu.

23. K pododdílu 2 Oddílu 2 Dílu 3 Hlavy I Části první (právní úprava spolků): V části 5. obecné části stanoviska Českomoravské konfederace odborových svazů jsme upozornili na skutečnost, že nemůžeme akceptovat návrh právní úpravy spolkového práva v podobě, kdy se v ustanovení § 2967 návrhu pouze obecně počítá s tím, že se některá ustanovení občanského zákoníku nebudou aplikovat na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, pokud by tím došlo k zásahu do pravidel uvedených v Úmluvě mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a o ochraně práva se organizovat. ČMKOS připomíná, že tato úmluva zakotvuje právo zaměstnanců a zaměstnavatelů zakládat své organizace a sdružovat se zcela svobodně bez jakýchkoliv omezení ze strany státních orgánů, pouze na základě své svobodné vůle a bez předchozí autorizace. Stejně svobodně se mohou takto vytvořené organizace sdružovat do federací a konfederací na národní úrovni i stát se členy mezinárodních organizací zaměstnanců a zaměstnavatelů. Uvedená úmluva zásadním způsobem vylučuje možnost státu a státních orgánů zasahovat do vzniku a činnosti uvedených organizací, upravovat vztahy mezi nimi (např. ručení za závazky apod.) a tyto otázky vyhrazuje vnitřním dokumentům organizací zaměstnanců a zaměstnavatelů (stanovy, statut). Českomoravská konfederace odborových svazů v návaznosti na shora uvedenou obecnou připomínku a Úmluvu mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a o ochraně práva se organizovat požaduje, aby zvláštní právní úprava respektující tento mezinárodně právní rámec, který je součástí českého právního řádu, týkající se právního postavení odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, byla obsažena v občanském zákoníku, který by přímo a pozitivně stanovil např. obdobné použití ustanovení spolkového práva na tyto organizace s tím, že by jasně stanovil, která ustanovení se na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů nemohou vztahovat. Jen tak lze totiž dosáhnout právní jistoty a potřebné srozumitelnosti právní úpravy a respektovat závazky České republiky plynoucí z uvedené úmluvy MOP. Konkrétně je třeba ve vztahu k odborovým organizacím a organizacím zaměstnavatelů vyloučit především pravidla uvedená v:  § 133 a 134 (viz připomínku k těmto ustanovením výše),  § 212 a 2987, které se týkají názvu spolku,  § 213 odst. 3,  § 226 odst. 1,  § 226 odst. 2,

22

 § 228 až 265, jejichž uplatnění by znamenalo zásah do svobody vnitřního uspořádání odborové organizace a organizace zaměstnavatelů,  § 269 a  § 271 až 299 - zákonodárce nemůže zasahovat do pravidel fúzování a rozdělování odborových organizací, resp. odborových svazů.

24. K ustanovení § 406 odst. 1: Navrhujeme uvedené ustanovení přizpůsobit tak, aby bylo zřejmé, že jménem právnické osoby mohou právně jednat i její zaměstnanci, pokud je to obvyklé vzhledem k jejich druhu práce. Jedná se o obdobu pravidla uvedeného v ustanovení § 20 odst. 2 stávajícího občanského zákoníku. Je běžné, že jménem právnických osob - zaměstnavatelů právně jednají jejich zaměstnanci (především vedoucí zaměstnanci), aniž by disponovali výslovným „pověřením“, o kterém uvažuje návrh ustanovení § 406 odst. 1. Pokud by zaměstnavatelé museli zaměstnancům, kteří jednají jejich jménem vystavovat jakési pověření, znamenalo by to pro ně zbytečnou administrativní zátěž. Stávající právní úpravy, podle níž jednají zaměstnanci jménem svého zaměstnavatele, je-li to obvyklé, přitom nečiní problémy.

25. K ustanovení § 443 odst. 2: Navrhujeme slova „v souladu s vůlí“ nahradit slovy „v souladu s vůlí a v zájmu“. Odůvodnění: Připomínka sleduje dosažení souladu navrhovaného ustanovení s navrhovaným § 441 odst. 1 zákona.

26. K ustanovení § 459 odst. 3: Navrhujeme v případě ukončení činnosti opatrovníka (pokud k tomu nedojde úmrtím opatrovníka) doplnit lhůtu pro doručení vyúčtování správy jmění opatrovnické radě, opatrovnickému soudu. Odůvodnění: Připomínka sleduje ochranu zájmů opatrovníka a jeho právní jistotu. 27. K ustanovení § 463 odst. 2:

23

Navrhujeme na konci ustanovení doplnit slova: „ nestanoví-li tento zákon jinak“. Odůvodnění: Definici „věci“ je třeba upravit tak, aby nebyla v rozporu s ustanovením § 468.

28. K Části první, Hlavě V, Dílu 1: a) K pojmu „právní jednání“: Českomoravská konfederace odborových svazů nesouhlasí, jak již bylo zmíněno v obecné části tohoto stanoviska, s navrženou terminologickou změnou spočívající v opuštění pojmu „právní úkon“ a jeho nahrazení pojmem „právní jednání“. Máme za to, že důvody směřující k této změně nejsou věcné, ale patří do roviny povýtce ideologické. Podle našeho názoru pro výše uvedenou terminologickou změnu neexistují věcné důvody ani společenská poptávka. Plně se rovněž ztotožňujeme s argumentací, podle níž by mělo k terminologickým změnám pojmů v občanském zákoníku, které jsou již v praxi aplikujících orgánů i v teorii vžité, dlouhodoběji užívané a přijímané a jež jsou jako takové zároveň sdělné adresátům soukromého práva, tj. fyzickým a právnickým osobám, docházet jen tam, kde je to z teoretického i praktického hlediska závažným způsobem odůvodněno. Konkrétně by to mělo přicházet v úvahu tam, kde se buď mění anebo podstatně věcně posouvá smysl či důsledky určitého institutu, popř. i jen jednotlivého ustanovení.2 K samotnému pojmu „právní jednání“ uvádíme, že jej z hlediska významové přesnosti a považujeme za mnohem méně vhodný než současně užívaný pojem „právní úkon“. Slovo „jednání“ se totiž vedle děje již ukončeného (úkonu) může vztahovat rovněž k ději probíhajícímu. Máme za to, že v důsledku toho může v praxi docházet k určitým výkladovým nejasnostem. Dále upozorňujeme na skutečnost, že slovo „úkon“ je v rámci platného právního řádu používáno i v řadě jiných právních předpisů, a mělo-li by být zavedení nové terminologie důsledné, bylo by zřejmě nutné obdobnou terminologickou změnu provést i v těchto právních předpisech. Realizaci této změny v daných předpisech si ovšem rovněž neumíme představit a nepovažujeme ji za správnou (museli bychom pak v rámci trestního řízení hovořit o „jednání orgánu činného v trestním řízení“, „jednání soudu“ a „jednání účastníků“ v rámci občanského soudního řízení, atd.). Na základě výše uvedených argumentů požadujeme, aby nový občanský zákoník setrval u zaužívaného pojmu „právní úkon“.

b) K systematice Části první, Hlavy V, Dílu 1: Navrhujeme přehodnotit systematické řešení úpravy právních úkonů. Za nešťastné považujeme rozdělení úpravy následků vad úkonů, resp. neexistence podstatných znaků 2

KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 75.

24

právního úkonu, do dvou samostatných částí, které spolu nejsou provázány. Těmito částmi jsou ustanovení § 503 až 506 a § 526 až 551 návrhu. Ustanovení § 503 a 506 stanoví následek nicotnosti úkonu (non negotium) pro případy, kdy chybí vůle jednající osoby, kdy nebyla projevena vážná vůle, kdy úkon trpí nesrozumitelností nebo neurčitostí nebo kdy se jedná o zdánlivé jednání. S následkem nicotnosti v těchto případech souhlasíme, ovšem máme za to, že by z hlediska přehlednosti právního předpisu bylo vhodné provázat tuto úpravu s částí věnovanou neplatnosti právních úkonů. Tím by bylo mimo jiné také možné odstranit určité duplicity, které se ve stávající podobě právní úpravy objevují (např. se jedná o duplicitu ustanovení § 539 vůči § 503).

c) Ke koncepci následků vad právních úkonů: Návrh právní úpravy následků vad právních úkonů vychází z preference relativní neplatnosti právních úkonů. Absolutní neplatností zákon sankcionuje právní úkon tehdy, jestliže je ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem nebo zavazuje-li k nemožnému plnění. Mimo jiné v souvislosti s touto koncepcí musíme upozornit na její logické trhliny, vyplývající z jejího propojení s § 1 odst. 2 návrhu. Podle § 502 návrhu musí právní úkon svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. Z ustanovení § 1 odst. 2 ovšem vyplývá, že každé ustanovení, jehož porušením nedochází k zásahu do dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práva týkajícího se postavení osob, má být vnímáno jako dispozitivní. Z toho plyne, že jestliže úkon nezasahuje do dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práva týkajícího se postavení osob, pak v souladu se zákonem být nemusí, neboť vždy představuje zákonem povolenou odchylku. Má-li být tato koncepce důsledná, mělo by v tomto duchu znít i ustanovení § 502, které v navrženém znění působí velmi nejasně. Za nejasné považujeme v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 2 i ustanovení § 540. To stanoví následek absolutní neplatnosti pro případ rozporu s dobrými mravy nebo se zákonem a veřejným pořádkem. Na základě navržené koncepce rozlišování dispozitivních a kogentních norem by ovšem toto ustanovení vůbec nemělo operovat s rozporem se zákonem, neboť ten „rozporem“ v pravém slova smyslu není tehdy, jestliže daný úkon také neodporuje dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo ochraně osobnosti (opět se v takovém případě jedná o povolené odchýlení se od zákona). Ustanovení § 540 by naopak, pokud by bylo zpracováno důsledně, mělo stanovit následek absolutní neplatnosti pro úkony, jimiž je zasaženo do práva týkajícího se postavení osob. Na základě výše uvedených rozporů požadujeme koncepci následků vad právních úkonů přepracovat, a to rovněž v duchu našich připomínek k § 1 odst. 2 návrhu. Předpokladem pro vyhovující úpravu následků vad právních úkonů je totiž právě zde považované jasné a srozumitelné vymezení kogentních norem. Právní úkony, které jsou s těmito normami v rozporu, by pak měl zákona důsledně sankcionovat absolutní neplatností.

25

Zákon by tím mimo jiné bylo možné významně zjednodušit, neboť by se mohlo upustit od dovětků, podle nichž se k některých právním úkonům „nepřihlíží“, a nahradit je standardním následkem absolutní neplatnosti těchto úkonů. Následek vady právního úkonu, spočívající v tom, že se k tomuto úkonu „nepřihlíží“ je podle našeho názoru z praktického i teoretického hlediska velmi těžko uchopitelný. Podle všeho má znamenat, že úkon byl dovršen, snad se považuje i za platný, ale na základě právní fikce se jedná, jako by neexistoval. Tím se vytváří, zejména pro laika, velmi těžko proniknutelná konstrukce. Přitom z právního hlediska stejného následku by bylo možné dosáhnout námi navrhovaným stanovením absolutní neplatnosti daného jednání. Konstrukce „nepřihlížení“ k právnímu úkonu vyvolává i další otázky. Zejména s ohledem na princip dispozitivity právních norem a autonomie vůle subjektů soukromého práva totiž může dojít k ujednání, ve kterém se smluvní strany zavážou, že k jednání, k němuž se podle zákona nemá přihlížet, se přesto přihlédne. Je velmi nejasné, bude-li i toto ujednání stiženo následkem „nepřihlížení“, či bude-li představovat přípustnou smluvní odchylku od textu zákona. Máme za to, že konstrukcí „nepřihlížení“ k právnímu jednání, se předkladatel chce vyhnout stanovení následku absolutní neplatnosti. Takové odmítání tohoto institutu „za každou cenu“ svědčí o zjevné ideologické předpojatosti, jež pak v důsledku vede k zamlžení smyslu právní úpravy a významnému ztížení její aplikace.

29. Ustanovení § 497 zní: „Právní úkon je projev vůle směřující k vyvolání právních následků, které jsou v něm vyjádřeny a které s ním spojuje zákon, zvyklosti nebo zavedená praxe stran.“. Odůvodnění: Podle našeho názoru je nutné, aby občanský zákoník obsahoval jasnou definici právního úkonu. Podle důvodové zprávy navržené ustanovení § 497 neaspiruje na definici právního úkonu. Podle našeho názoru ovšem neexistuje rozumný důvod, pro který by v rámci možností jasná definice právního úkonu měla v občanského zákoníku chybět (obzvlášť vezmeme-li v potaz, že zákon na jiných místech považuje za nutné poskytnout právní definici např. i pro „věc“). Základním definičním znakem právního úkonu pak nepochybně musí být projev vůle, jenž je zaměřen na vyvolání určitých právních následků. Navržené ustanovení § 497 předpokládá, že právní důsledky, na jejichž vyvolání je právní úkon zaměřen, nemusí s tímto projevem vůle nutně spojovat jen zákon, nýbrž i zvyklosti nebo zavedená praxe stran. S tímto východiskem se ztotožňujeme, ovšem máme za to, že důsledky právního úkonu nemohou bezprostředně plynout z dobrých mravů, jež proto navrhujeme z § 497 vypustit.

30. Ustanovení § 511 zní:

26

„Každý má právo zvolit si pro právní úkon libovolnou formu, nestanoví-li zákon jinak.“. Odůvodnění: Připomínka směřuje k větší jasnosti a srozumitelnosti textu ustanovení. Podle našeho názoru není nutné v ustanovení uvádět, že libovolná forma právního úkonu není možná, plyne-li to z ujednání stran, neboť to již samo o sobě vyplývá z principu autonomie vůle, na němž je občanský zákoník vystavěn.

31.

K ustanovení § 525:

K uvedenému ustanovení připomínáme, že jeho použití nebude vhodné v případě doručování listin, které zákoník práce považuje za písemnosti a předepisuje, že musí být doručeny do vlastních rukou (§ 334 odst. 1 zákoníku práce). Českomoravská konfederace odborových svazů bude proto požadovat, aby byla zachována zvláštní úprava v zákoníku práce. V uvedeném ustanovení současně navrhujeme dále nahradit použitý nadpis „Domněnka doby dojití“ nadpisem „Domněnka doručení“, který je jazykově i významově podstatně výstižnější.

32. Ustanovení § 526 navrhujeme zrušit. Odůvodnění: Podle našeho názoru uvedené ustanovení nemá normativní charakter.

33. K ustanovení § 531: Navrhujeme v tomto ustanovení lépe specifikovat, kdy dojde ke způsobení neplatnosti právního úkonu a kdo má právo namítnout neplatnost. Vycházíme přitom z praktických problémů s aplikací obdobného ustanovení ve stávajícím znění zákoníku práce. Objevuje se totiž takový výklad, podle nějž platí, že jedná-li se o smlouvu, která je stižena některým důvodem neplatnosti, pak tuto neplatnost způsobili oba smluvní partneři, neboť oba tuto smlouvu uzavřeli. S ohledem na rozhodovací praxi soudů tento výkladový přístup neobstojí, nicméně máme za to, že zákon by měl těmto nejasnostem předejít.

34. K ustanovení § 575: Českomoravská konfederace odborových svazů nesouhlasí s možností zkrátit smluvním ujednáním promlčecí dobu až na 1 rok. Minimální tříletá délka promlčecí doby musí být upravena jako kogentní pravidlo.

27

35. K ustanovením § 622 odst. 1 a § 623 odst. 1: Doporučujeme nahradit slova: „Soud určí, že manželství není“ slovy „Soud určí, že manželství nevzniklo“. Odůvodnění: Podle našeho názoru uvedené ustanovení není jednoznačné v otázce důsledků tohoto rozhodnutí soudu (ex tunc).

36. K ustanovením § 653 a následujícím: Navrhujeme zařadit právní úpravu manželského majetkového práva do Dílu 4 Hlavy II Části třetí zákona tak, jak je tomu v současném občanském zákoníku. Tím by podle našeho názoru zůstala lépe zachována jednotná úprava vlastnického práva.

37. K ustanovení § 666: Smlouva o režimu společného jmění by měla mít stejně jako dosud formu notářského zápisu (v terminologii návrhu občanského zákoníku tedy formu veřejné listiny), nestačí pouze zápis smlouvy do veřejného seznamu.

38. Do ustanovení § 666 dále navrhujeme doplnit určení orgánu, který vede a spravuje veřejný seznam, a určit okruh osob, které jsou oprávněny do tohoto seznamu nahlížet. Odůvodnění: Z návrhu zákona nevyplývá, kdo je povinen vést a spravovat veřejný seznam, do něhož by se zapisovaly smlouvy o manželském majetkovém režimu. Je též třeba v návrhu zákona ošetřit, kdo je oprávněn do něho nahlížet (ochrana osobních údajů).

39. K ustanovení § 705: Navrhujeme, aby zákon časově omezil vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely, neboť ponechat to pouze na úvaze soudu není z hlediska právní jistoty správné. Důvodem návrhu je současná praxe poskytování sociálních dávek, kdy je žadatel nucen žalovat rozvedeného manžela o výživné i v situaci, že již ani neví, kde by ho měl hledat.

40. K ustanovení § 707:

28

Navrhujeme upravit výživné rozvedeného manžela i po dobu delší než tři roky, zejména z důvodu péče o nezletilé dítě. Odůvodnění: Výdělečná schopnost zejména matky, která pečuje o jedno či více nezletilých dětí, je velmi omezena (častá nemocnost dětí, malá vůle zaměstnavatelů přijímat matky s malými dětmi do pracovního poměru) a bývalý manžel by se měl v rámci vyživovací povinnosti podílet i na její výživě, zejména, pokud rozpad manželství zapříčinil.

41. K ustanovení § 720: Upozorňujeme, že „Švagrovství“ v podobě navržené předloženým zákonem se výrazně liší od běžného pojmu švagr, švagrová (sourozenci manžela či manželky), tak jak mu dnes rozumí veřejnost. Je třeba pečlivě zvážit praktické dopady tohoto výrazného rozšíření okruhu sešvagřených osob, které se budou (někdy jen dočasně, do doby rozvodu manželství) považovat za osoby blízké.

42. K ustanovením § 770 a 878: Z návrhu nevyplývá kromě případu ve větě první ustanovení § 878 možnost poručenství odmítnout, ačkoliv je to z logiky věci nutné. Není přece možné, aby člověk, jen protože je příbuzný nebo osoba dítěti blízká, byl z rozhodnutí soudu jmenován poručníkem a byl povinen plnit povinnosti uložené zákonem, aniž mohl toto odmítnout. I do věty druhé § 878 tedy musí být doplněna možnost poručenství odmítnout.

43. Ustanovení § 957 zní: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.“. Odůvodnění: Obsah vlastnického práva v návrhu občanského zákoníku je nejasný, opouští mnoho let zažité vymezení obsahu vlastnického práva, tak jak je uvedeno v § 123 současného občanského zákoníku.

44. K ustanovení § 961: Navrhuje se změna, podle které „plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku.“ V důvodové zprávě je uvedeno, že „Podobné pravidlo v našem právním řádu dosud chybělo.“ Není to tak ale zcela pravda. V současném občanském zákoníku toto pravidlo sice výslovně uvedeno není, ale výklad je takový, že vzhledem k tomu, že stromy a keře jsou součástí pozemku, náležejí plody z nich spadlé na

29

sousední pozemek vlastníkovi stromu a keře a majitel sousedního pozemku mu musí umožnit aby si je sebral. Je účelné, aby v novém občanském zákoníku bylo výslovně uvedeno, komu náležejí plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek, ale není jasné, z jakého důvodu je navrhováno opačné pravidlo, než to, jaké platí po mnoho let podle současného občanského zákoníku.

45. K ustanovení § 994: V uvedeném ustanovení se zavádí nový pojem, v našem právu zatím neznámý, „veřejný seznam“. Není jasné, co je to „veřejný seznam“. Katastr nemovitostí nebo rejstřík zástavního práva, který vedou notáři? Pro právní jistotu by měl být obecný pojem „veřejný seznam“ nahrazen jak v tomto, tak i v následujících ustanoveních, konkrétním pojmem, zřejmě by se mělo jednat o katastr nemovitostí.

46. K ustanovení § 1002: Doporučujeme lhůtu sjednotit s obdobnou lhůtou uvedenou v § 991. Odůvodnění: Jde o legislativně technickou úpravu v zájmu jednotnosti právní úpravy.

47. K ustanovení § 1026: Doporučujeme v zákoně vymezit, kdo je „nepřikázaný jednatel“. Odůvodnění: Jde o legislativně technickou úpravu v zájmu srozumitelnosti a seznatelnosti právní úpravy.

48. K ustanovení § 1028 odst. 2: Doporučujeme na konci ustanovení doplnit „obvyklou náhradu“. Odůvodnění: Jde o legislativně technickou úpravu v zájmu jednotnosti právní úpravy s úpravou uvedenou v odstavci 1.

49. K ustanovení § 1059 odst. 3: Doporučujeme upravit z logiky úpravy obsažené v § 1059 upravit navrhované ustanovení takto: „Pokud není stanoveno jinak, má se za to, že podíly jsou stejné.“.

30

Odůvodnění: Jde o legislativně technickou úpravu v zájmu jednotnosti právní úpravy s úpravou uvedenou v předchozích odstavcích.

50. K ustanovení § 1099: Z navržených variant doporučujeme přijmout Variantu II. Mezi slova „je“ a „stanoven“ doporučujeme vložit slovo „podíl“.

51. K ustanovení § 1128: Z navržených variant doporučujeme přijmout Variantu I.

52. K ustanovení § 1216 odst. 2: Doporučujeme nahradit slovo „nevčítají“ slovem „nepočítají“. Odůvodnění: Jde o legislativně technickou úpravu v zájmu gramatické srozumitelnosti právní úpravy.

53. K ustanovení § 1238: Nesouhlasíme se zde uvedenou možností, podle níž by osobní služebnosti mohly být při zániku rozšířeny i na dědice. Osobní služebnost se totiž vyznačuje právě tím, že je omezena pouze na osobu, pro kterou byla zřízena. Věcná služebnost se vyznačuje tím, že právo z ní přechází na právní nástupce, tedy i na dědice.

54. V ustanovení § 1311 se na konci písm. e) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písm. f), které zní: „f) písemnou smlouvu uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem.“.

Odůvodnění: Důvodem našeho návrhu je skutečnost, že se v praxi jedná o zcela běžně používaný způsob zániku zástavního práva.

55. K ustanovení § 1391:

31

Nadpis tohoto ustanovení navrhujeme uvést ve znění „Právo na plnění ze svěřeneckého fondu ve prospěch oprávněného“. „Obmyšlený“ je historický pojem, který běžnému uživateli občanského zákoníku bude nesrozumitelný. Navrhovaná změna je delší, ale běžnému adresátu srozumitelnější.

56. Obecně k Hlavě III Části třetí: Z obecného pohledu máme za to, že navrhovaná právní úprava dědického práva je při porovnání s platnou právní úpravou velmi složitá a nepřehledná. Požadujeme tedy tuto část zákona přepracovat se zřetelem k tomu, aby tato část byla jednoznačně pochopitelná a aplikovatelná i pro běžné adresáty práva. Pravidla dědění by měla vycházet ze stávající právní úpravy s případnými modifikacemi vyplývajícími z judikatury.

57. K ustanovení § 1532: Odůvodnění: Nesouhlasíme s tím, aby odkazník musel splnit odkaz, pokud hodnota toho, co nabyl, bude menší než hodnota toho, co má plnit další osobě, protože nepovažujeme za správné, aby něco platil ze svého.

58. K ustanovení § 1637: Nesouhlasíme s tím, aby dědic v jakémkoliv případě hradil dluhy zůstavitele převyšující hodnotu nabytého dědictví.

59. Ustanovení § 1656 zní: „Závazek vzniká z právního úkonu, zejména ze smlouvy, z protiprávního činu, bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“. Odůvodnění: Podle našeho názoru by ustanovení týkající se vzniku závazku mělo vycházet ze stávající právní úpravy, která je v zásadě vyhovující (§ 489 občanského zákoníku). Navrhovaná definice se nám navíc jeví nejasná. V prvé řadě příliš upřednostňuje smlouvu, ačkoli je zřejmé, že závazek může vzniknout i na základě jiných právních úkonů. Zcela nevhodná se nám pak jeví formulace hovořící o „způsobilosti skutečnosti“.

60. K ustanovení § 1659: Toto ustanovení považujeme za velmi nejasné a požadujeme jeho přepracování. Není totiž vůbec zřejmé, co se rozumí „náležitostí, již měly strany ve smlouvě ujednat“. Podle

32

normativního znění textu by se dalo usuzovat, že se jedná o podstatnou část některého smluvního typu, u které platí, že není-li ohledně ní uzavřena dohoda, smlouva nevznikne. Máli navrhovatel na mysli toto pojetí, je nutné změnit dikci ustanovení a přepracovat zvláštní část závazkového práva tak, aby bylo u každého smluvního typu zřejmé, které ustanovení jeho úpravy lze považovat za základní a které tedy obsahuje podstatné části daného smluvního typu. Z důvodové zprávy vyplývá, že ustanovení se má aplikovat tehdy, pokud se smluvní strany nedohodnou na celém obsahu smlouvy. Účelem má být respekt k projevené vůli stran, a proto se navrhuje stanovit, že vznik smlouvy předpokládá konsens stran o všech náležitostech smlouvy, o nichž některá ze stran dala najevo, že jejich ujednáním uzavření smlouvy podmiňuje. Tento výkladový přístup ovšem nijak nevyjasňuje smysl první věty a zejména slovního spojení „náležitost, již měly ve smlouvě ujednat“. Podle našeho názoru musí platit, že pokud si strany neujednaly něco, na čem má jedna ze stran zájem, ovšem tento zájem projevila až po uzavření smlouvy a nejedená se o podstatnou část smlouvy, nelze na základě pozdního projevení vůle o doplnění smlouvy pochybovat o platnosti uzavřené smlouvy. Opomenutí jde v tomto případě jednoznačně k tíži strany, která požadavek nevznesla v kontraktačním procesu a platnost smlouvy tak nemůže být vázána na skutečnost, že je možné rozumně předpokládat, že by strany smlouvy uzavřely bez ujednání této náležitosti.

61. Ustanovení § 1663 odst. 1 navrhujeme zrušit. Odůvodnění: Podle našeho názoru se jedná o nadbytečné ustanovení, neboť právo smluvní strany vést záznamy o jednání je samozřejmé a není nutné, aby jej stanovil zákon.

62. K ustanovení § 1679: Uvedené ustanovení je z hlediska aplikace zákona velmi podstatné, neboť vymezuje, kdy se smluvní strany mají přidržet výslovně upraveného smluvního typu a kdy si práva a povinnosti mají upravit nepojmenovanou smlouvou. Odstavec 1 stanoví, že smluvní typy se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti uvedené v základním ustanovení. Určitý problém může pramenit z toho, jak široce se má v občanskoprávních vztazích uplatňovat princip dispozitivity právní úpravy. Pod jeho zorným úhlem se totiž i základní ustanovení smluvních typů mohou jevit jako dispozitivní a tudíž je stranám necháváno zcela na vůli, zda smluvní typ využijí, či nikoli, resp. zda jej využijí, ovšem bez toho, aby jejich smlouvy obsahovala podstatné náležitosti, uvedené v základním ustanovení.

33

Navrhujeme proto, aby zákon po vzoru úpravy smluvního práva v platném obchodním zákoníku stanovil, že základní ustanovení jednotlivých smluvních typů jsou kogentní. Pokud se týká odstavce 2 § 1679, navrhujeme, aby byl s ohledem na svou důležitost pro praxi převeden do samostatného paragrafu.

63. Ustanovení § 1168 zní: „Jedná-li se o bezúplatnou smlouvu, má se v pochybnostech za to, že se dlužník zavázal spíše k menšímu než většímu plnění.“. Odůvodnění: S navrženým ustanovením věcně souhlasíme, ovšem jeho navrhované slovní vyjádření považujeme za poměrně nesrozumitelné.

64. K ustanovení § 1685: V první větě uvedeného ustanovení požadujeme nahradit kategorii „rozumného očekávání“ jinou vhodnější, kupř. dobrými mravy nebo principy spravedlnosti. Podle našich zkušeností je totiž situace s obchodními podmínkami taková, že velmi často obsahují ustanovení, které svých charakterem narušují dobré mravy nebo spravedlivou vyváženost smluvních stran. Otázkou pak je, zda takové ujednání, které je ovšem vzhledem k počtu výskytů poměrně obvyklé, mohla smluvní strana „rozumně očekávat“. Dovedeme si představit výklad, podle kterého by očekávaní takového ujednání mohlo být na místě, a proto následek předpokládaný v § 1685 nenastane.

65.

Ustanovení § 1735 zní: „Má se za to, že se ujednaná výše úroků týká období jednoho roku.“. Odůvodnění:

Použitý pojem „roční období“ nabývá v běžné řeči poněkud jiného významu, než který zamýšlí předkladatel (jaro, léto..). Navrhujeme toto slovní spojení nahradit přesnějším vyjádřením.

66.

V ustanovení § 1739 se slovo „dala“ nahrazuje slovem „splnila“. Odůvodnění:

34

Připomínka směřuje k odstranění případných výkladových nejasností. Stávající znění, užívající slovo odvozené od výrazu „dát“ by mohlo nabízet výklad, že ustanovení je aplikovatelné pouze v případě darovací smlouvy.

67.

V ustanovení § 1739 je z legislativních důvodů nutné zapracovat výjimku, že tato úprava neplatí, jde-li o závdavek. Odůvodnění:

Z navrženého ustanovení plyne, že vše, co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy (v té době však jedna strana dává druhé straně podle výslovné úpravy obsažené v ustanovení § 1740 také závdavek), je záloha. Ve vztahu k závdavku je takové pravidlo neaplikovatelné a mohlo by vzbuzovat v praxi důvodné pochybnosti o právní povaze závdavku. Jedná se o připomínku legislativně technického charakteru.

68.

V první větě § 1799 se slovo „věřitel“ nahrazuje slovem „spoluvěřitel“. Odůvodnění: Připomínka směřuje k terminologickému sladění ustanovení s § 1800.

69.

K ustanovení § 1803: Doporučujeme vypustit slova: „kterou lze zcizit“. Odůvodnění: Považujeme uvedená slova za nadbytečná.

70.

V ustanovení § 1804 odst. 1 se slova „se dlužník své povinnosti zprostit“ nahrazují slovy „dlužník svůj dluh splnit“. Odůvodnění:

Navržené ustanovení je dalším příkladem zbytečné mnohomluvnosti a květnatosti textu návrhu občanského zákoníku, které je v tomto případě na úkor věcné jasnosti a legislativní čistoty právní normy.

71.

V druhé větě ustanovení § 1811 se slova „opatří plnění“ nahrazují slovem „splní“. Odůvodnění:

35

Viz odůvodnění k předchozí připomínce.

72.

Ustanovení § 1908 odst. 2 zní:

„(2) Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu.“. Odůvodnění: Českomoravská konfederace zásadně odmítá návrh, podle nějž má mzda, plat nebo odměna z dohody podléhat započtení do výše jejich poloviny. Jedná se o naprosto nesmyslný návrh, který ignoruje základní východiska pracovněprávních vztahů, mezi nimiž má své nezpochybnitelné místo princip ochrany mzdy. Návrh trpí i zřejmým rozporem s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 95 o ochraně mzdy, která je pro Českou republiku závazná (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 411/1991 Sb.). Podle jejího čl. 10 bodu 2 musí být mzda chráněna proti zabavení nebo postoupení do výše, která se považuje za nutnou pro výživu pracovníka nebo jeho rodiny. Taková částkou se podle českého právního řádu rovná dvěma třetinám součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu určenou pro byt užívaný na základě nájemní smlouvy v obci od 50 000 do 99 999 obyvatel. K takto určené částce se případně přičte ještě čtvrtina nezabavitelné částky za každou osobu, které je zaměstnanec povinen poskytovat výživné. Životní minimum jednotlivce činí 3 126 Kč. Výše normativních nákladů na bydlení na základě nájemní smlouvy v obci od 50 000 do 99 999 obyvatel činí 4 597 Kč. Pokud tyto částky sečteme a spočítáme z nich dvě třetiny, dojdeme k výše základní nezabavitelné částky 5 149 Kč. Za každou vyživovanou osobu se pak nezabavitelná částka zvyšuje o 1 287 Kč. Mzda, plat nebo odměna proto rozhodně nemůže být předmětem započtení takovým způsobem, aby zaměstnanci zůstala částka nižší než částka nezabavitelná podle uvedených předpisů. Ani podle předpisů o výkonu rozhodnutím srážkami ze mzdy podle občanského soudního řádu nelze povinnému srazit celou částku, která zbude po odečtení nezabavitelné částky. Srážkám podléhá pouze jedna třetina částky, která zůstane po odečtení nezabavitelné částky od čisté mzdy. Jedná-li se o přednostní pohledávku, podléhají srážkám až dvě třetiny. Českomoravská konfederace odborových svazů proto rozhodně nesouhlasí, aby občanský zákoník připouštěl započtení vůči mzdě, které by převyšovalo přípustnou výši srážek ze mzdy podle předpisů upravujících výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Taková pravidla by totiž kromě bezprecedentního narušení principu ochrany mzdy představovala i rozpor s mezinárodní smlouvou, která je pro Českou republiku závazná. 73.

Ustanovení § 1930 navrhujeme zrušit. Odůvodnění:

36

Uvedené ustanovení považujeme za nadbytečné zejména s ohledem na to, že postrádá normativní povahu. 74.

V ustanovení § 1936 navrhujeme zrušit odstavec 2. Odůvodnění:

Nesouhlasíme s koncepcí, podle níž by ručitelský závazek mohl být platný i tehdy, pokud by zajišťoval neplatný závazek. Taková úprava by prolomila principy subsidiarity a akcesority, které jsou zajišťovacím institutům vlastní, což pokládáme za nepřípustné.

75.

Obecně k Pododdílu 2 Oddílu 3 Dílu 2 Hlavy II Části čtvrté „Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu“:

Nájemní bydlení potřebuje ochranu a rehabilitaci, aby se mohlo stát nástrojem k uspokojování jednoho z nejdůležitějších sociálních práv občanů a tím přispívat k sociálnímu smíru ve společnosti a k mobilitě pracovních sil. Některá ustanovení navrhovaného občanského zákoníku podle našeho názoru k tomuto nepřispívají, ale právě naopak ohrožují jistotu bydlení současných nájemců bytů ve prospěch značně posílené dispozice pronajímatelů bytů a domů, aniž by byla brána v úvahu odlišnost bydlení od užívání jiných komodit. Nájemní bydlení vyžaduje podle našeho názoru vzhledem ke svému specifickému účelu právní úpravu, v níž se v daleko větší míře než v jiných soukromoprávních vztazích uplatní kogentní právní úprava (veřejný zájem).

76.

K ustanovení § 2135 odst. 1: Doporučujeme doplnit na konec věty slova „ v daném místě“. Odůvodnění:

V různých místech jsou ceny obvyklé velmi různé. Je proto přesně stanovit, jaká z obvyklých cen je ta správná – ta obvyklá v daném místě.

77. K ustanovení § 2197: Požadujeme, aby pro osoby blízké, které jsou ke dni smrti nájemce členy nájemcovy domácnosti, byla doba nájmu dvou let po přechodu práv a povinností prodloužena, nejméně na dobu pěti let.

Odůvodnění:

37

Lhůta pouhých dvou let užívání bytu po smrti nájemce pro osoby žijící s ním ve společné domácnosti je příliš krátká, zejména u nejbližších příbuzných (dětí, které mohou být i nezletilé). Měla být prodloužena, pokud by vůbec zde neměl vzniknout nájem na dobu neurčitou. V podmínkách deregulace nájemného chybí spravedlivý důvod pro navrhovaný přístup ze strany zákonodárce vůči členu nájemcovy domácnosti, který řádně plní povinnosti nájemce.

78.

Ustanovení § 2318 navrhujeme zrušit: Odůvodnění:

Podle našeho názoru je uvedené ustanovení zbytečné a nevhodné. Nepovažujeme za nutné ani možné, aby občanský zákoník musel „zmocnit“ zákonodárce k tomu, aby upravil pracovněprávní vztahy jiným zákonem. Zákoník práce, coby kodex pracovního práva, je a bude předpisem stejné právní síly jako občanský zákoník. Měl by tedy sám upravit svůj předmět působnosti a vymezit tím, na jaké právní vztahy má být aplikován. Nezpochybňujeme tím, že některé části občanského zákoníku mají být v pracovněprávních vztazích subsidiárně aplikovány. Trváme ovšem na tom, že základ pracovněprávní úpravy musí být obsažen v samostatném právním předpisu, a to bez ohledu na to, zda to zákonodárci občanský zákoník „povolí“. Z uvedených důvodů a v souvislosti s našimi výhradami uvedenými ve vztahu k tomuto ustanovení v obecné části stanoviska požadujeme ustanovení § 2318 z návrhu občanského zákoníku vypustit. Navrhované ustanovení odstavce 2 přitom představuje pouze jedno z mnoha nutných vyloučení použití ustanovení občanského zákoníku v oblasti pracovněprávních vztahů, které bude třeba ve vztahu k zákoníku práce upravit – navrhovaná úprava by tak byla zcela nedostatečná a matoucí.

79.

K ustanovením § 2570 až 2580:

Důrazně upozorňujeme, že uvedená ustanovení nemohou v žádném případě nahradit zákonnou úpravu provedenou v samostatném právním předpise, kterým je v současné době zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Zdravotní péčí nemohou v žádném případě nahradit zdravotní služby. Navrhovanou úpravu požadujeme proto v tomto smyslu doplnit. 80.

K ustanovením § 2581 až 2585:

Záznamy o péči o zdraví obsažené v návrhu občanského zákoníku jsou velice obecné a nemohou nahradit ucelenou právní úpravu obsaženou v samostatném právním předpisu, kterou je třeba zachovat i v budoucnosti. Navrhovanou úpravu požadujeme proto v tomto smyslu doplnit.

38

81.

K ustanovení § 2786 a násl.:

Požadujeme doplnit do ustanovení úrazového pojištění v návrhu občanského zákoníku odkaz na zvláštní úpravu úrazového pojištění zaměstnanců obsaženou v zákoně č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, který má nabýt účinnosti dne 1. 1. 2013. Odůvodnění: Odkaz je nezbytný s ohledem na skutečnost, že navrhovaná úprava se nevztahuje na zvláštní úpravu úrazového pojištění zaměstnanců obsaženou v zákoně č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců.

82.

K ustanovení § 2836:

Doporučujeme do uvedeného ustanovení doplnit pravidlo, podle nějž musí být zadostiučinění poskytnuto v penězích.

83.

V ustanovení § 2841 se slova „za neprozřetelné“ nahrazují slovy „za nebezpečné“. Odůvodnění:

Doktrína i judikatura zastává ustálený výklad pojmů „bezpečný, nebezpečný“. Nepovažujeme proto za vhodné zavádět pojem, jenž není v našem právním řádu ani užívaný ani definovaný.

84.

V ustanovení § 2842 požadujeme slova „aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“ nahradit slovy „aby nedošlo k újmě na svobodě, životě nebo zdraví anebo k nedůvodné újmě na vlastnictví jiného“.

Odůvodnění: Jedná se o legislativně technickou připomínku. V návrhu obsažená formulace a contrario připouští důvodnou újmu na životě či zdraví, což považujeme za nepřijatelné.

85.

K ustanovení § 2844 a 2845:

Požadujeme uvedená ustanovení přepracovat a výslovně vyloučit jejich použití pro oblast pracovního práva. Představa, že zaměstnavatel zaměstnanci např. oznámí, že poruší své povinnosti na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, čímž může vzniknout škoda, a zaměstnanec bude nucen činit opatření, aby zabránil vzniku škody na svém zdraví či svých

39

věcech nebo omezil její rozsah, protože, když tak neučiní nebude mít právo na náhradu takové škody, je přímo nesmyslná. Navíc i přes samostatnou úpravu náhrady škody v zákoníku práce není úplně jasné, zda právě v takovém případě nebyla uvedená ustanovení návrhu uplatňována na základě principu subsidiarity i v oblasti pracovněprávních vztahů. Z uvedených důvodů je třeba vyjasnit vztah uvedených ustanovení k příslušné úpravě obsažené v zákoníku práce. 86.

V ustanovení § 2865 se za poslední větu doplňuje věta ve znění: „Tím nejsou dotčeny pracovněprávní předpisy.“.

Odůvodnění : Ustanovení neřeší na rozdíl od návrhu občanského zákoníku projednávaného v roce 2008 liberaci a je třeba v tomto směru liberaci ve vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce dořešit.

87.

K ustanovení § 2887:

Požadujeme uvedené ustanovení přepracovat a výslovně vyloučit jeho použití pro oblast pracovního práva. Pracovní právo i do budoucna za stavu, kdy občanský zákoník je subsidiární ostatním zákonům potřebuje svoji samostatnou právní úpravu odpovědnosti za škodu na odložené věci.

88.

V ustanovení § 2900 požadujeme stanovit alespoň minimální limit náhrady škody. Odůvodnění:

Takové zpřesnění je nezbytné pro praxi. Opačný postup navozuje dojem celkové nevyváženosti navrhované právní úpravy náhrady škody obsažené v osnově, v § 2900 je převzata poměrně kasuistická úprava z BGB, v tomto ustanovení se ponechává stanovení výše zásadám slušnosti.

89.

V ustanovení § 2901 požadujeme stanovit alespoň minimální limit náhrady škody. Viz odůvodnění k předchozímu bodu.

90.

K ustanovení § 2904 odst. 1:

Navrhované ustanovení je třeba přepracovat. Návrh osnovy nepočítá s tím, že podle ustanovení § 192 až 194 zákoníku práce přísluší zaměstnancům v prvních 21 dnech dočasné pracovní neschopnosti náhrada mzdy nebo platu od zaměstnavatele a nikoli

40

nemocenské. Pokud je uváděno pravidlo pro stanovení výpočtu náhrady, je nezbytné na tuto právní úpravu být pamatovat.

91.

K ustanovení § 2904 odst. 2:

Navrhované ustanovení je třeba přepracovat. Není jasné jak, resp. za použití jakého pravidla, bude stanovována náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žáků nebo studentů, když zpravidla nemají výdělek ani nemocenské; navíc jsou v tomto ustanovení zmíněny i případy, kdy by se mělo jednat spíše o náhradu podle dalšího ustanovení, tj. po skončení pracovní neschopnosti při uznání invalidity. Důvodová zpráva toto nijak nevysvětluje.

92.

K ustanovení § 2905:

Požadujeme navrhované ustanovení zásadním způsobem přepracovat. Předně je navržená úprava nedostatečná a pro praxi obtížně aplikovatelná; jedná se o nepříliš šťastnou parafrázi stávající úpravy, která si však alespoň pomáhala odkazem na pracovněprávní předpisy. Dále je třeba upozornit, že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, již od 1. 1. 2010 nepoužívá pojem „plný invalidní důchod“ a „částečný invalidní důchod“, což je třeba důsledně převzít i do tohoto ustanovení. Z označení náhrady jako peněžitého důchodu vyplývá, že dávka by byla stanovena nebo sjednána v pevné měsíční výši, tj. nebyla by zachována dosavadní osvědčená praxe vypočítávání „pravidelně měsíčně“. Máme zato, že v tomto případě jde o zásadní rozpor s proklamovaným principem náhrady skutečné škody či ušlého zisku. Ačkoliv se v rámci pravidel pro stanovení výše náhrady počítá s přizpůsobováním náhrady růstu mezd, bez bližších pravidel to nepochybně bude znamenat zhoršení pro příjemce, kteří nebudou mít prostředky na opakované soudy.

93.

K ustanovení § 2910:

Požadujeme, aby zákon stanovil alespoň minimální pravidla pro výši odbytného, a to i přesto, že je navrhováno je přiznat pouze na návrh poškozeného.

V Praze 25. 1. 2011

41