1
2
R. Teld y Naim
SEDM SLUNCÍ NA SNĚHU
1962 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY Praha 3
© Éditions Bourrelier, Paris 1954
Translation © Anna Kučerová 1962 Illustrations © Karel Teissig 1962
4
ČÁST PRVNÍ EDMONTON VE STÁTĚ ALBERTA
Před Nejvyšším soudem „V kterém místě přesně jste našel Patrika Verchèrese?“ „Na březích řeky Hortonu, u hranic Pusté země, přibližně asi tři sta kilometrů od Paulatuku.“ „Dne?“ „Dne 3. prosince minulého roku v hluboké polární noci. Nalezli ho vlastně psi ze spřežení mých saní.“ „V jakém byl stavu?“ „V bezvědomí a vysílený, takřka umírající.“ Zasedací síň Nejvyššího soudu v Edmontonu byla při přelíčení zaplněna do posledního místa. Seděl tam také asi patnáctiletý chlapec, který měl na sobě příliš malé šaty na svou postavu, a ke všemu ještě spravované na loktech i na kolenou. Sledoval výslech napjatě se zbledlým obličejem a se zaťatými pěstmi. Chlapec se jmenoval Lucien Brévanne. Před soudem se právě konalo líčení nad jeho bratrem Thierrym, a to za jeho nepřítomnosti. Thierry už před rokem záhadným způsobem zmizel a byl obviněn z pokusu vraždy. Prokurátor, zástupce královské koruny, vyslýchal v této chvíli Danna O’Bradyho, poručíka královské kanadské jízdní policie. Podle vší pravděpodobnosti nevyjde v tomto výslechu najevo nic nového, co by už celá Kanada nevěděla. Prokurátorův přísný a strojený vzhled kontrastoval se svědkovou dobráckou a upřímnou jistotou. Vedle ostře modelované tváře prvního muže vynikal tím více veselý obličej druhého. Jejich rozhovor nejiskřil vtipem ani nápady. „Byl jste sám?“ „Ne, byl jsem na obhlídce s četařem Tomášem Grantem.“ „Odkud jste vyjeli a kam jste měli namířeno?“
5
„Vyjeli jsme právě před čtyřmi dny z Paulatuku a měli jsme vyhledat Eskymáka, který se dopustil vraždy. Oznámili nám, že byl viděn někde na jihu…“ Slunce, krásné podzimní slunce, pronikalo do velkého sálu vysokými okny a ozařovalo bílé vlasy nejvyššího soudce a presidenta soudu i obličeje ostatních úředníků. Okny bylo vidět velkolepé obrysy paláce hlavní pošty, přední ukázky moderní výstavby města Edmontonu ve státě Alberta v Kanadě, i množství rododendronů, kterými hýřily městské parky. Ačkoli to byla vyhlídka tak krásně sladěná, patnáctiletý chlapec jí nevěnoval nejmenší pozornost. Upřeným a starostlivým pohledem se díval na prokurátora a spustil ho z očí, jen aby se zadíval na členy poroty. Ti seděli vedle sebe na pravé straně ve stínu a jejich neproniknutelné obličeje vypadaly ještě záhadněji v pološeru, v němž byly ponořeny. „Soudíte, že slabost a vyčerpání, v jakém jste nalezli Patrika Verchèrese, byly jen následkem hladu a zimy, anebo si myslíte, že mohl mít i jiné příčiny, například přepadení…“ „Vznáším námitky proti této otázce, Vaše Důstojnosti!“ *) To vstal a promluvil Percy Carson, obhájce obžalovaného. Tenhle Percy Carson se mi začíná líbit, pomyslil si patnáctiletý chlapec Lucien Brévanne a přívětivě se na něho podíval. Advokát vypadal sympaticky, ale zřejmě se o celou věc vůbec nezajímal. Obhajoba nepřítomného Thierryho Brévanna mu byla přidělena úředně, a proto ho k horlivosti jistě nenabádala žádná vyhlídka na velkou odměnu. Vždyť rodina Brévannova měla jediné bohatství: záruční listinu na pozemek, kterou svým rodičům poslal Thierry. Později uvidíme, že byla důležitá a představovala cenný důkaz, avšak jinak asi neměla žádnou cenu. Ale přes všechny tyto okolnosti se advokát bránil jako ďábel. „Otázka se pokouší vykládat svědkovy údaje a snaží se mu vsugerovat nesprávné závěry!“ prohlásil Carson. *)
Podle anglického soudního řádu má obhajoba i žaloba ve všech trestních řízeních právo odmítnout určité otázky dávané svědkům. (Pozn. aut.)
6
7
„Námitka se přijímá,“ rozhodl soudce, „přejděte k další otázce!“ Chlapec se otočil, jak se někdo dotkl jeho lokte, a se zájmem se naklonil k svému sousedovi. „Co je, Bobe?“ zeptal se ho tiše. „Teď už zbývá jen výslech Verchèrese, Luciene,“ odpověděl mu člověk, kterému chlapec říkal Bob. „Rozsudek bude asi vynesen ještě dnes večer.“ „Je to dobře anebo špatně?“ ptal se Lucien. „Přirozeně dobře,“ zašeptal optimisticky jeho soused, „nikdy není dobré, když se ty výslechy a odpovědi dlouho protahují. Porota pak ztratí trpělivost a je špatně naložená.“ Lucien Brévanne se na přítele trochu nuceně usmál, a to zároveň vděčně i s dojetím. Nedal se podvést. Věděl velmi dobře, že Bob Farley to říká jen proto, aby ho povzbudil. Ale i tak mu byl vděčný. Ne, Lucien Brévanne si o osudu svého bratra Thierryho nedělal žádné iluze. I on sám prošel tvrdou školou a nedíval se na život s přílišným optimismem. Právě včera žádal Percyho Carsona, aby mohl vypovídat před soudem jako svědek v bratrův prospěch. I když se vyskytly značné nesnáze, Lucienovi se podařilo prosadit svou vůli. Nebylo mu však ještě šestnáct let, a tak se to musilo trochu upravit, a pak – byl bratrem obžalovaného, takže jeho svědectví bylo vlastně zásadně nehodnověrné. Chlapec si okamžitě uvědomil, že jeho vášnivé prohlášení nemá pro obhajobu žádný význam. Jeho nadšenou výpověď mu vnukala jedině bratrská láska. A nevěděl pranic o skutečných faktech. „Nemám už pro svědka žádnou další otázku.“ Prokurátor se posadil a nyní opět advokát obžalovaného začal s křížovým výslechem poručíka O’Bradyho podle zvyklostí a řádu platného ve Velké Británii a v jejích dominiích. Lucien Brévanne se díval zasněnýma očima na energický profil policejního důstojníka, ale slyšel jeho odpovědi jen jako vzdálené a zmatené šumění. Byl jako zmámen drtivým osudem a myšlenky mu bloudily daleko a daleko až na samém začátku této tragické příhody.
8
Nenadálá příhoda Začalo to ve Francii hned po osvobození. Jako mnoho jiných Francouzů i Brévannovi se v té době rozhodli, že se vystěhují. Mylně si představovali, že utečou před peklem války, opustí-li nejistou půdu Evropy, protože, jak říká Shannon Garst, „tráva za vaším plotem vám vždycky připadá mnohem lepší než ta vaše“. Brévannovi se usadili v Kanadě, v okolí Montrealu, protože uvěřili podivuhodným slibům a skvělým popisům. Jejich nadšení netrvalo dlouho a brzy litovali, že nezůstali v rodné vlasti, ač dříve tvrdili, že to je život nejistý a omezený. Vystřízlivěli ze svého optimismu a poznali i nezaměstnanost. Práce byla jen sezónní a výdělek náhodný, nedostatečný. Otec pomáhal při stavbě jarmarečních bud, matka se dřela s praním prádla v místní prádelně. Jestliže Thierry, starší syn, pracoval náhodou jako výpomocná síla v dřevařské ohradě, mohli si být jisti, že jeho sestra Solange, která byla vzata na inventuru do obchodu, bude zase propuštěna. Proto v den, kdy Thierry oznámil, že podepsal smlouvu s jakýmsi Patrikem Verchèresem, celá rodina jásala radostí. Thierry se seznámil se svým společníkem z inzerátu ve velkých montrealských novinách. Thierry byl povoláním důlní inženýr a až dosud se marně snažil opatřit si místo přiměřené svému vzdělání. Proto mu setkání s Patrikem Verchèresem připadalo jako zásah štěstěny. Tento francouzský Kanaďan žil už dlouho v Edmontonu ve státě Alberta a nashromáždil značné jmění obchodem s kožešinami. Podle toho, co vypravoval, toužil prožít opravdová dobrodružství. Daleký sever, který znal velmi dobře, ho už několik let silně přitahoval. Dobrodruhy a hazardéry z Nového světa, kteří se hnali za štěstím, nevzrušovalo už zlato jako v dobách zlaté horečky, ani nafta jako za časů prvních objevů – nyní to byl uran. A uran, či abychom se vyjádřili přesněji, uranová ruda, z níž se uran dobývá, to byl kouzelný sen pro všechny dobrodruhy obou amerických pevnin. Bylo jisté, že uran nedává možnost tolik zbohatnout jako zlato z Klondike v dobách zlaté horečky nebo nafta z Venezuely. Vláda si vyhradila
9
těžbu ve vlastní režii, odvolávajíc se na zájem národní obrany. Avšak procenta z těžby, která stát přiznával každému objeviteli nových ložisek, zajišťovala nálezci víc než průměrnou životní úroveň. Patrik Verchères se rozhodl prozkoumat kraj v okolí Velkého Medvědího jezera, o němž bylo známo, že se tam vyskytují naleziště různých kovů. Chtěl proto zorganizovat výzkumnou výpravu na svůj náklad. Bylo pro něho důležité zajistit si spolupráci jednoho nebo dvou odborníků, kteří by byli s to přesně odhadnout naleziště uranové rudy. Věděl, že ve státě Alberta – státě novém a trochu primitivním – nenajde odborníka, jakého by potřeboval, a proto si zajel do Montrealu. Rozhodoval se asi mezi desíti kandidáty, kteří se mu nabízeli, a nakonec si zvolil Thierryho Brévanna pro jeho technické znalosti, fyzickou zdatnost i otevřenou a poctivou tvář. Thierry tedy podepsal s mužem z Edmontonu smlouvu, že je najat jako technický odborník na výpravu pořádanou na útraty Patrika Verchèrese, a to s podmínkou, že případný zisk bude rozdělen mezi zúčastněné osoby. Podmínky tedy byly značně výhodné. Odjezd nejstaršího syna velmi dojímal rodinu Brévannových. Thierry měl odjet nejprve do Edmontonu a tam se připojit k Verchèresovi, který výpravu připravoval. Lucien byl v nitru podivně zklamán, když naposledy objímal svého velkého bratra, nejmilovanějšího člověka z celé rodiny; šel ho vyprovodit na nádraží v Montrealu ke kanadskému Pacifiku a nemohl skrýt vnitřní nepokoj. „No tak, chlapče! Proč by sis dělal starosti? Tentokrát to držím za správný konec! Vydělám peníze pro nás pro všechny! Otec skončí s tou nádenickou prací, maminka si nebude kazit zdraví namáhavým prádlem! Nesmíš se tvářit tak smutně, musíš z toho mít radost!“ Thierry silně hladil tváře mladšího bratra. „Tak vidíš, vidíš! Už ti pěkně zčervenaly tváře a hezky se usměj! Chci na tobě jenom to, aby ses ve škole dobře učil a otci i mamince pomáhal, jak budeš moci…“ To se stalo už před dvěma lety. A zatím…
10
Vražedný pokus na Dalekém severu Vtom se Lucien Brévanne náhle přenesl do přítomnosti, do sálu Nejvyššího soudu v Edmontonu, a to když uslyšel zvučný tón advokátova hlasu: „Když jste odjeli, byli jste jen vy dva samotni, Thierry Brévanne a vy?“ „Ne, byl s námi ještě geolog Fred Sandborn. Ale ten onemocněl, dříve než jsme se dostali do Fort Normanu, a musil přerušit cestu.“ Patrik Verchères seděl na lavici svědků a Percy Carson ho podroboval křížovému výslechu. Prokurátor už se slyšením skončil, ale Lucien Brévanne byl tak zabrán do úzkostlivých myšlenek, že to ani nezpozoroval. Ostatně v Lucienových představách celý proces, který se rozvíjel před porotou, byl jen opakováním a potvrzením toho, co bylo už projednáváno před koronerem, soudcem v první stolici. V anglických zemích je to první úřad, když se jedná o zločin vraždy. Proto Lucienova pozornost byla neustále rozptylována. Patrik Verchères, malý, zavalitý člověk, měl obličej ošlehán větrem a sněhem z Dalekého severu. Cítili jste, že v jeho houževnatém těle se skrývá nezdolná síla svalů a za jeho zkoseným čelem že se tají nezkrotná energie a ocelová vůle. Byl krátkozraký a nosil brýle, za kterými jeho pronikavý pohled mizel. Jeho odpovědi byly jasné a řízné. „Víte docela jistě, že Fred Sandborn odjel na jih? Nemohl jet za vámi? A nemohl na vás zaútočit on?“ „Vznáším námitky, Vaše Důstojnosti!“ Státní zástupce vstal a pomstychtivě ukázal prstem na Carsona. „Je to otázka záměrná a směřuje k údajům, které svědek nemůže znát. Slyšeli jsme už svědectví Freda Sandborna z předešlého šetření před okresním soudem. Prohlašujeme, že tu jest nesporná snaha obhajoby uvrhnout podezření na bezúhonného a zatím už mrtvého svědka!“ „Námitka se přijímá,“ prohlásil soudce. „Přejděte k další otázce!“ „Co se mne týče, nevím o žádné závadě, která by vás mohla uspokojit,“ odpověděl klidně Patrik Verchères, obraceje se k Percymu
11
Carsonovi. „Proč by na mne Sandborn zaútočil? Kdyby to udělal proto, aby si přivlastnil pozemek, pak by v přihlašovací kanceláři v Port Radiu přihlásil svůj díl on, a nikoli Thierry Brévanne!“ Nedá se nic dělat, pomyslil si Lucien Brévanne. Ať se na ten problém jde z kterékoli stránky, vždycky vyjdou stejné závěry. Všechna svědectví spolu souhlasí. A to nejen svědectví oběti, to jest Patrika Verchèrese. Právě takové to je s výpovědí poručíka Danna O’Bradyho, četaře Tomáše Granta, úředníka v Port Radiu, ve Fort Normanu, v Good Hope, ošetřovatelky z Paulatuku, která pečovala o Patrika Verchèrese, Indiána Modopéného z kmene Psích boků, jenž ho první obvázal – zkrátka všichni. Ba i kdyby zde byli členové rodiny Brévannovy, musili by podle spravedlnosti svědčit proti nepřítomnému, protože od něho dostali poštou potvrzení o tom, že přihlásil pozemek na úřadě v Port Radiu… Percy Carson přecházel sem a tam po soudní síni; nyní se zastavil před svědkem a zjevně se vytasil s posledními trumfy: „Před chvílí jste prohlásil panu prokurátorovi, že vy i Thierry Brévanne jste postupovali vzhůru po řece Mackenzie, zastavili jste se ve Fort Normanu a v Good Hope a začátkem léta jste se usadili na severním břehu Velkého Otročího jezera. Říkáte, že jste probádali všechny úseky v kraji, které dosud nebyly zkoumány dřívějšími výzkumníky. Při jedné takové výpravě, jak jste říkal, objevili jste neobyčejně bohatou žílu smolince, v němž Thierry Brévanne zjistil uranovou rudu, a to v neobvykle velkém množství. A přesně od toho okamžiku, jak jste dodal, váš společník se ve svém chování úplně změnil?“ „Ano. Thierry Brévanne se stal najednou prchlivým a potměšilým, jako kdyby přemýšlel o nějaké špatnosti…“ „Dobře. Až do té chvíle zřejmě vůbec takový nebýval?“ „Naprosto ne! Když jsem ho najal, či abych se vyjádřil přesněji, když jsem ho zasvětil do svých záležitostí, udělala na mne největší dojem právě otevřená povaha toho mladíka. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem mu nabídl smlouvu, která pro něho byla jistě velmi výhodná!“ „Nepřekvapil vás u něho ten náhlý obrat? Soudíte, že to je pouze
12
otázka peněz? Nemyslíte, že Brévanne mohl náhle zešílet, snad vlivem drsného počasí a únavy z namáhavé cesty? Vždyť byl v těchto končinách poprvé!“ „Vznáším námitky, Vaše Důstojnosti!“ Prokurátor znovu vyskočil jako vymrštěn perem. „Otázka nemá nic společného se zločinem, o který zde běží. Souvisí jedině se svědkovými vědomostmi.“ „Vaše Důstojnosti,“ ozval se obhájce, „právě naopak, otázka úzce souvisí s předmětem našeho líčení. V okamžiku, kdy došlo k přepadení, byl svědek úplně sám s obžalovaným. Kdo jiný by nám mohl objasnit všechny průvodní okolnosti než on, který byl podle svých slov obětí?“ „Námitka se zamítá,“ rozhodl soudce. „Pane Verchèresi, odpovězte na onu otázku.“ „Konečně je docela možné,“ řekl svědek, „že Brévanne se po našem objevu náhle zbláznil. Avšak v každém případě jeho bláznovství musilo být jen dočasné. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že když se pokusil mě zabít a zanechal mě tam ležet jako mrtvého, byl potom natolik při smyslech, že odjel do Port Radia a přihlásil pozemek s uranovou rudou, který jsme objevili oba, jen na své jméno a dal o tom poslat potvrzení rodině?“ Lucien Brévanne sklonil hlavu. Ten důvod nepotřeboval výkladu. Věděl dobře, že jeho rodina dostala potvrzení, o němž se mluvilo; sám je viděl, než odjel z Montrealu. Podíval se stranou a setkal se s pohledem Boba Farleyho, který mu přátelsky poklepal na ruku, jako kdyby mu chtěl říci: Nic si z toho nedělej, všechno dobře dopadne! Percyho Carsona patrně nic nezdeptalo, a tak pokračoval dál: „Řekl jste prokurátorovi, že když jste s Thierrym Brévannem objevili naleziště uranové rudy, odebrali jste se na svou základnu, na Severní břeh Velkého Medvědího jezera. Vstoupili jste tam do člunu, abyste jezero přepluli a mohli jít společně přihlásit své nároky na pozemek, i jeho polohu v kanceláři v Port Radiu, jak je tam v té zemi zvykem, abyste si pojistili svá práva. Jak to, že jste si zvolili tuto cestu, a to zvláště vy, člověk tak dobře obeznámený s těmito seve-
13
rozápadními kraji? Vy jste přece musil odhadnout lépe než kdo jiný, jaká vám hrozí nebezpečí!“ „Po zemi se dá cestovat jen v zimě, kdy je půda zamrzlá. V létě se v tamních močálovitých končinách může postupovat jen velmi zvolna a prakticky zbývá jen plavba napříč jezerem. To je jediná cesta.“ „A proč jste si tedy zvolil pro výpravu letní období?“ „Protože vrty a správná geologická zkoumání jsou v zimě na zmrzlé půdě velmi pochybné. Jakmile jsme pozemek objevili – a to pozemek s takovým bohatstvím uranové rudy, že si to ani nikdo nedovede představit – musili jsme se dostat do Port Radia co nejkratší cestou. Proto jsme se plavili přes jezero.“ „A bouře vás přepadla ihned?“ „Ne, až druhý den. Předtím na ni nic neukazovalo. Nezapomínejte, že Velké Medvědí jezero je rozlehlé jako moře a vzedmuté vlny tam jsou právě tak strašlivé jako na oceánu.“ „Thierry Brévanne vás napadl okamžitě?“ „Ano, skoro okamžitě. Zápasili jsme takřka celou hodinu s rozpoutanými živly, abychom s člunem neztroskotali, a snažili jsme se přiblížit ke břehu. Brévanna jsem si nevšímal, byl jsem příliš zaměstnán; chránil jsem náklad, protože hrozilo nebezpečí, že každou minutu spadne do vody. Najednou zčistajasna Brévanne, který držel v ruce hák na přistávání, ke mně přiskočil a uhodil mě do hlavy, takže jsem padl přes palubu. Mám po té ráně jizvu, jak můžete konstatovat!“ V síni zavládlo naprosté a skličující ticho. Mohlo se říci, že všichni lidé tam takřka zadrželi dech. Patrik Verchères sklonil hlavu, rozhrnul vlasy a ukázal porotcům i ostatním přítomným červenou jizvu na kůži. Lucien Brévanne sevřel pěsti i čelisti. Ačkoli celou historii dobře znal, tohle vypravování ho vždycky rozčilovalo. „To všechno jste už vypravoval prokurátorovi,“ prohlásil Percy Carson, protože si přál zmenšit neblahý dojem svědkových slov na porotu. „Je zbytečné, abyste se o tom dál šířil. Kdy a jak jste se zase vzkřísil?“ „Ani sám dobře nevím. Patrně jsem byl dost dlouho ve mdlobách. Rozhodně tak dlouho, až to Brévanna přesvědčilo, že jsem se utopil
14
a že se mne tedy zbavil. Když jsem znovu přišel k sobě a vynořil jsem se z vody…“ Advokát ho přerušil: „Jak si vysvětlujete, že jste se vynořil z vody, když rána byla tak silná, až jste po ní omdlel?“ „Mohu si to vysvětlit jen neobyčejným štěstím. Jinak bych zde nebyl, nemohl bych vám to vypravovat a vy byste se nikdy nedověděli o této příhodě. Jsem výtečný plavec, má fyzická zdatnost je takřka příslovečná a na Dalekém severu se vyznám jaksepatří…“ Přidušený smích přinutil Luciena Brévanna, aby se otočil. Bob Farley nemohl udržet na uzdě svou veselost. Lucien byl už od začátku výslechu Patrika Verchèrese v takovém úzkostném duševním stavu, že hned nepochopil, proč se Bob směje. Potom si náhle na něco vzpomněl a také se musil trochu usmát. „Příslovečná fyzická zdatnost“ Patrika Verchèrese vyvolala veselost Boba Farleyho z důvodů, jež neměly nic společného s probíhajícím procesem. Tyto důvody poznáme později. Avšak nervové napětí Luciena Brévanna trochu povolilo. „… připojte k tomu ještě silný instinkt sebezáchovy,“ pokračoval Patrik Verchères. „Ale jedno je jisté: Když jsem se konečně dostal nad vodu a mohl jsem vydechnout, Brévanne i náš člun byly tytam. Bouře zuřila se vší zběsilostí. Nějakým nadlidským úsilím se mně podařilo doplout k břehu, ani nevím jak. Tam jsem zůstal hluboce vyčerpán ležet. Silně jsem krvácel a znovu jsem omdlel.“ „To všechno už známe. Modopéné, Indián z kmene Psích boků, nám zde včera vypravoval, jak vás našel a jak o vás pečoval. Můžete nám říci, jak dlouho jste zůstal v jeho chatrči?“ „O tom mám jen matnou představu. Ale jistě několik týdnů. Na celé to období si vzpomínám jen nejasně. Vím, že jsem ležel v indiánské chatrči celé dlouhé dny a byl jsem většinou v bezvědomí. Modopéné se o mne staral podle svých zvyků – léčil mě odvary z bylin i zaříkáváním. A přece jen jsem se uzdravil. Když jsem zase mohl chodit, byla znovu zima a všude spousty sněhu.“ „Indián nám říkal, že vám prodal dva psy. Jak jste mu mohl zaplatit?“ „Brévanne mě sice hodil do vody, ale musím říci, že mě předtím
15
neokradl. Dostal jsem se na břeh s plnou tobolkou, kterou jsem měl v kapse nepromokavého obleku.“ „Vydal jste se na cestu okamžitě? A kterým směrem?“ „Ne. Nejprve jsem se snažil nalézt naše trvalé tábořiště. Věděl jsem, že jsme tam zanechali výzbroj i zásoby, což by byla ohromná výpomoc na celou zimu.“ „A našel jste to tábořiště?“ „Nenašel. Neměl jsem ani mapu, ani kompas. Po nějaké době jsem si uvědomil, že ztrácím drahocenné týdny, a proto jsem se rozhodl vypravit se na východ. Doufal jsem, že se dostanu do Port Radia. Tušil jsem, že mě tam Brévanne předešel.“ „Proč jste se nevydal přes jezero?“ „To nebylo možné. Bylo to v zimě, ale led byl ještě příliš slabý. Ostatně, neměl jsem už saně. Jediná možnost byla projít celou tu vzdálenost pěšky na sněžnicích. Zásoby i sněžnice mi opatřil Modopéné a měli to nést na zádech oba psi. Byl to nebezpečný podnik, ale nemohl jsem si vybírat.“ „Proč vás Indián nedoprovázel?“ „Musím vám připomínat, že Indiáni nikdy nepřekročí hranice Pusté země? Je to výhradní loviště Eskymáků.“ „Proč jste se tedy raději nevydal v doprovodu Modopéného do Fort Normanu, kam je možno se dostat mnohem snadněji?“ „Chtěl jsem se za každou cenu dostat do Port Radia, a to co nejdříve, abych Brévanna zmátl.“ „A jak se tedy stalo, že jste byl nalezen na březích řeky Hortonu, dvě stě padesát kilometrů severozápadním směrem od Port Radia?“ „Zabloudil jsem. Dostal jsem se do prudké sněhové vánice!“ A Patrik Verchères mluvil o „poudrerie“, jedné z těch strašných sněhových bouří, jaké bývají na Dalekém severu a trvají celé dny i týdny. Za takových vánic není vidět ani na krok, není nic slyšet, a také není možné se v ní pohybovat. Všude kolem je jen bělostný prachový sníh, ledový samum, který oslepuje. *) Patrik Verchères pokračoval: *)
Pravý samum je horký vítr na poušti, který zviřuje drobný prach. (Pozn. aut.)
16
„Kdyby byl poručík Danny O’Brady nepřišel při své povinné objížďce na místo, kde jsem uvízl, když mi zašli oba psi, pravděpodobně by se nikdy nenašla ani má mrtvola.“ Percy Carson pozvedl hlas a zvolna a s lítostí jako vůdce ztracené výpravy, který je si toho plně vědom, prohlásil: „Nemám pro svědka žádnou další otázku…“
Pohnuté cestování Lucien Brévanne se znovu zabral do svých myšlenek a starostí. Proč přišel sem do soudní síně, kde ho čekal jen smutek a beznaděje? Normálně jako patnáctiletému chlapci by se mu ani nebylo podařilo sem proniknout. Dostal se sem bez velkých nesnází jen pro svůj vzhled – vypadal totiž starší, než ve skutečnosti byl – a také proto, že Bob Farley šel před ním, aby ho policejní strážníci u vchodu neviděli. Avšak Lucien skoro litoval, že sem přišel. Chápal, že je zde zbytečný, a tím více cítil všechnu hořkost. Přesto bylo nemyslitelné, aby se Thierryho proces odbyl bez přítomnosti alespoň některého člena rodiny Brévannových. Nemohli ho přece nechat odsoudit a nepodniknout nic na jeho záchranu. Zprávami v denním tisku se celá aféra velmi rozšířila a na rodinu to těžce doléhalo. Neměli dost peněz a nemohli podniknout podrobná nutná vyšetřování ani se opřít strašlivým obviněním, jež byla na Thierryho uvalena, ba nemohli mu ani opatřit řádného obhájce. Otec Brévanne churavěl a nemohl se vydat do Edmontonu. Avšak někdo tam jet musil, a proto se tam vypravil Lucien. Za těch několik týdnů od svého odjezdu z Montrealu Lucien zestárl o několik let. Vydal se na cestu koncem jara bez haléře v kapse, s nadšením a s lehkomyslností mládí, jež nevidí problémy a nepředvídá nesnáze. Matka poděšená vyhlídkami na putování za takových podmínek se ho marně snažila zadržet. Houževnatý chlapec prosadil svou vůli i přes odpor a námitky rodičů. Je třeba poznamenat, že Lucien jediný věřil v bratrovu nevinu. Ostatní členové rodiny mlčky připouštěli, že jejich prvorozený syn a bratr mohl spáchat takový čin. Nemluvilo se o tom, neprobíraly se
17
podrobnosti a neuvažovalo se o důvodech pro i proti. Bylo to příliš strašlivé. Ale nakonec se smířili s myšlenkou, že Thierry je vinen. Všichni až na Luciena. Jeho slepá víra, že bratr je nevinen, mu dovolila vydat se na cestu s lehkým srdcem a nezatěžovat se zklamáním, trápením a uvažováním o celé věci. Lucien Brévanne vykonal hrdinský skutek: zdolal cestu pěti tisíc kilometrů bez haléře v kapse. Z Montrealu do Ottawy jel na ose železničního vagónu. V Ottawě pomáhal jednomu obchodníkovi nakládat zboží, takže se několik dní uživil. Pak si našel mlékařský vůz, na kterém se svezl do Sandbury. Nákladním vozem, pojmenovaným honosně „Královna Ontarie“, dojel až do Sault-Sainte-Marie, ale musil nakládat těžké balíky. V tomto koutě u samých hranic Spojených států se zdržel celý týden a třídil tam ústřice. Za odměnu se jeden rybář uvolil převézt ho přes Hořejší jezero, které je jako opravdové vnitrozemské moře, až do Fort Williamu. Zde pracoval těžce deset dní jako nádeník při opravách jezerních hrází, ale za vydělané peníze si mohl koupit lístek třetí třídy na vlak až do Winnipegu. Cesta přes Manitobu byla zvlášť svízelná. Vzdálenost z Winnipegu do Yorktonu urazil takřka celou pěšky, aby se vyhnul prohlídkám v Regině; spával ve stodolách nebo pod širým nebem a prodával tkaničky do bot nebo různé předměty pro štěstí. Vypomáhal také při polních pracích na farmách, skládal náklady z železničních vozů, čistil obchody a umýval nádobí v dělnických jídelnách. Jednou také prováděl skupinu turistů Národním parkem, indiánskou státní rezervací rostlinstva i zvířat, a obdivoval vše stejně jako návštěvníci, které doprovázel. Naproti tomu v Yorktonu mu přálo štěstí. Hned v den, kdy tam přišel, setkal se náhodou s výpravou těžkých dopravních vozů, které mířily na západ, a svezl se na nich v rekordním čase – ve dvou dnech – do Saskatoonu. Tam však bohužel bloudil mezi Saskatoonem a Biggarem, nenalézaje ani práci, ani živobytí. Měl jen strach z policie, která by ho mohla uvěznit pro potulku. V Biggaru se mu konečně naskytla příležitost přidat se ke karavaně honců, kteří vedli stáda volů, a tak se dostal dál k jihu. Teprve ve Swift Currentu se mu podařilo naskočit, aniž si toho
18
kdo všiml, do železničního vozu s nákladem pro Kanadské pacifické dráhy; vůz byl připjat k vlaku, který jel hlemýždím tempem na západ. Bezpečně, ale nesmírně pomalu ho konečně dovezl do Calgary u paty Skalistých hor. Lucien byl po této nekonečné cestě bez jídla naprosto vysílen. V Calgary musil zůstat čtrnáct dní, aby se zotavil a odpočinul si. Naštěstí si ho najal obchodník s mezky, který potřeboval pomocníka pro své stáje. Práce to byla těžká, ale Lucien dostával jídlo a to bylo nejdůležitější. Na odjezd však nemohl ani pomyslit. Byl z toho celý zoufalý – ztroskotat tak blízko u cíle! Ale právě jeho pán ho vysvobodil. Požádal ho, aby dopravil čtyři mezky, jež posílal do Red Deeru, na poloviční cestu k Edmontonu. Takový způsob cestování byl k zoufání pomalý, avšak nebyl nebezpečný. Lucien Brévanne provedl svůj úkol pečlivě. Pro tak otrlého cestovatele, jako byl on, bylo pak už hračkou zdolat těch několik zbývajících desítek kilometrů, jež ho ještě oddělovaly od hlavního města Alberty. Dostal se tam autostopem. Přes všechna zdržení a různé příhody na cestě přibyl do Edmontonu začátkem srpna, tři týdny před soudním procesem svého bratra. Jedna francouzská Kanaďanka, paní Maniwaki Senneterrová, majitelka velké restaurace ve městě, ho přijala k mytí nádobí. Proto mohl odhodlaně očekávat zasedání Nejvyššího soudu a nemusil se zneklidňovat starostmi o živobytí. Ale k čemu tolik utrpení? Nemohl podniknout nic, pranic, aby zachránil čest Thierryho a své rodiny. Nelítostná obžalovací řeč prokurátorova, zoufalá obhajoba Percyho Carsona, to všechno se přeneslo přes hlavu Luciena Brévanna, avšak nemělo sílu proniknout do jeho mozku. Jeden žádal, aby nepřítomný obžalovaný byl odsouzen k trestu smrti, druhý prohlašoval, že obviněný nezodpovídá za svůj čin, protože jej spáchal „v náhlém záchvatu šílenství“. Co si měl Lucien počít? Uvědomoval si už celou hodinu, že proces je rozhodnut. Jeho tušení ho nezklamalo: poslední kapitola této strašlivé příhody, která začala kdysi v Montrealu tak slibně, třebaže jen zdánlivě slibně, byla už napsána.
19
Rozsudek Po přečtení obžaloby, po řeči státního zástupce a po krátkém projevu předsedy Nejvyššího soudu se členové soudního dvora i poroty na chvíli vzdálili. Lucien z celého proslovu nevnímal ani slovo. Soudní síň se rozhlaholila výklady a povídáním shromážděného obecenstva, že to tu šumělo jako v úle. Lucien Brévanne se ohlédl na přítele Boba Farleyho, který seděl vedle něho, Bob odvrátil hlavu k vysokým oknům síně a s očima ztracenýma v dáli pozoroval vzdálený modravý obrys Skalistých hor, jež ozařovalo zapadající slunce. Jeho profil vypadal přísně a čelo mu brázdila hluboká vráska. I on byl zcela určitě přesvědčen o vině Thierryho Brévanna. Z přátelství k Lucienovi to nedával najevo, ale patrně si už udělal vlastní úsudek. Ostatně mohl věřit, že Thierry Brévanne není vinen? Jeho vina byla prověřena, dokázána, byla naprosto jistá. Všechna svědectví souhlasila, všechny okolnosti se shodovaly. Výpovědi Patrika Verchèrese, výslech kanadské jízdní policie, prokurátorova obžaloba, připravená podle zpráv vyšetřujícího soudce, ba i útěk Thierryho, který ještě odeslal doklady rodině do Montrealu a pak teprve prchl, to všechno byl souhrn nezvratných důkazů, potvrzujících strašlivé obvinění. Ale přes zřejmé důkazy, proti vší logice, proti všemu svědectví i výsledkům vyšetřování Lucien neochvějně věřil, že Thierry je nevinen. Víra v bratra se zrodila a vzrůstala v době Lucienova dětství i jinošství a byla silnější než všechny důkazy. Ve svém přesvědčení stál Lucien sám proti celému soudnímu aparátu Kanady, sám proti názoru svého přítele Boba Farleyho i advokáta Percyho Carsona, ba i proti vlastní rezignované a hanbou zdeptané rodině, která také věřila, že Thierry tento hanebný čin spáchal. Lucienova víra se neopírala o žádný logický důkaz nebo fakt, který by porota a obhajoba neznaly. Byla to záležitost jen a jen morální a psychologická. Co se týče skutečné události, Lucien nevěděl nic, co by neznala i veřejnost. A přece měl v srdci naprostou jistotu, jistotu skálopevnou, třebaže nesmyslnou – jistotu o Thierryho nevině.
20
Aniž si to sám přiznal, Lucien si bezděky v duchu přísahal, že tuto jistotu musí dokázat proti všem. Chudák Thierry! Kde asi je v tuto chvíli? Nezahynul v bouři anebo při ztroskotání člunu, když se dostal do Port Radia, posledního místa, kde byl viděn? Pak už po něm nebylo stopy. Nebo se mu snad podařilo, jak to tvrdila kanadská policie, utéci do Spojených států? Skrývá se někde v indiánských lesích či na severním poloostrově? Všechny tyto možnosti byly pravděpodobné. Ale ať už je kdekoli, musí být nesmírně nešťastný. Avšak jestliže si myslil, že navždycky zabezpečí svou rodinu, když přihlásí uranový pozemek na příslušném úřadě a zašle potvrzení na své jméno, pak se těžce zklamal. Patrik Verchères se bude před soudem odvolávat na smlouvu a jistě spor vyhraje. Rozhovory, výklady i povídání zmlklo jakoby šlehnutím čarovného proutku. Soudní dvůr i porota se vrátily do sálu po poradě, která netrvala ani půl hodiny. Okamžitě nastalo ticho. „Byli s tím rychle hotovi,“ zašeptal Lucien Bobu Farleymu. „To je dobré znamení!“ odpověděl mu přítel. „Ach ne! Právě naopak!“ prohlásil Lucien a vztekle si otřel slzy. A měl pravdu. Jakmile prvnímu porotci bylo uděleno slovo, vstal a řekl pevným hlasem: „Podle svého svědomí a přesvědčení věříme, že obžalovaný Thierry Brévanne se dopustil pokusu krádeže, násilí a zpronevěry, a proto doporučujeme soudu, aby dal průchod právu!“ Předseda poroty ještě nedosedl, když již povstal president soudu. „Podívejte se, neoblékl si černý talár,“ ozval se hlas zezadu. „Tak to nebude smrt!“ President vrchního odvolacího soudu ve funkci nejvyššího soudce prohlásil klidným hlasem bez jakéhokoli dojetí: „Odsuzuji obžalovaného Thierryho Brévanna v jeho nepřítomnosti k dvaceti letům nucených prací. Patriku Verchèresovi se přiznává ve smyslu jeho žádosti právo domáhat se odškodnění a příslušných nároků. Zároveň se prohlašuje za neplatné a nevyhotovené potvrzení vydané řečenému Thierrymu Brévannovi v Port Radiu přihlašovacím Úřadem, pokud se toto potvrzení týká ložiska smolince, zapsaného u
21
přihlašovacího úřadu pod číslem 752. Výhradní vlastnictví tohoto ložiska podle platných zákonů je a bude nadále jedině majetkem řečeného Patrika Verchèrese. Prohlašuji soudní řízení za ukončené ve jménu královny!“ A přísedící dodali: „Bůh chraniž královnu!“ A opona spadla nad prvním dějstvím tohoto dramatu.
Sokové Lucien Brévanne nebyl se svým zármutkem sám. Měl v Edmontonu dobrého přítele, třebaže teprve odnedávna – Boba Farleyho. Bob Farley byl lovcem. Svou atletickou postavou vzbuzoval úctu u mužů a modrýma očima, světlými vlasy i zářivým úsměvem přitahoval dívčí pohledy. Byl to obratný, schopný a nadaný lovec zvěře, a třebaže mu ještě nebylo třicet let, měl znamenité lovecké zkušenosti. Jako otužilý cestovatel prošel skoro celé severozápadní území křížem krážem a lovil kanadské jeleny, antilopy, lišky, rosomáky, kajky, medvědy, soby, lasice, tchoře, hranostaje, norky, kuny, bobry, sviště, tuleně, mrože i velryby. Od jezera Athabasky až na špičku mysu Barrow, od Yukonu až do Keewatinu, od jezera Bakeru až k Tuktoyaktuku, všude ho znali a málokterý jiný lovec zvěře se mohl vychloubat, že by ho byl kdy předstihl. Kdyby byl býval rozumný, byl by si za tu dobu, kdy se toulal po dalekém severu všemi směry, dávno ušetřil hodně peněz a žil když ne v blahobytu, tedy v dostatku až do smrti. Ale on rozumný nebyl. Sirotek bez otce a matky nemusil nikdy pečovat o nikoho jiného než o sebe, a proto rozházel lehkomyslně všechny vydělané peníze, nestaraje se o zítřek. Jeho otec byl jedním z prvních pionýrů, kteří se usadili ve státě Alberta, kde káceli lesy a pěstovali obilí. Bob přes svůj rolnický původ měl v krvi touhu po dobrodružství a ta ho vyštvala do severních končin. Domníval se, že se už nikdy nezbaví té touhy po volném životě v dalekých krajích bez hranic, která ho vyháněla každým rokem vzhůru po peřejích řeky Peace, na břehy
22
Velkého Otročího jezera nebo mezi ledovce v Hudsonově zálivu. Avšak už asi před rokem došlo v životě Boba Farleyho k veliké změně. Bob Farley se setkal s Barborou Stevensonovou a zamiloval se do ní. Barbora Stevensonová byla jedinou dcerou nejvýznačnějšího občana v městě Edmontonu. Její otec Kenneth Stevenson, vlivný politik a president mnoha akciových společností, řídil důležité záležitosti ve světě bankovním i obchodním, zvláště v obchodě s obilím – základním bohatstvím státu Alberta. Barbora byla pokládána za jednu z nejbohatších nevěst ve městě. Třebaže ji obklopovalo stále plno mladých mužů, kteří se jí dvořili a lichotili jí, zůstala prostá a vážná. Snad právě proto, že byla ustavičně středem pozornosti, odvrátila se od svých ctitelů a s radostí se spřátelila s upřímným, otevřeným a energickým hochem, jakým byl Bob Farley. Barboru nikdy ani nenapadlo, aby žila v nečinnosti, odkázána na příjmy otcovy nebo na jmění budoucího manžela. Jako mnoho jiných dívek její generace i ona dosáhla diplomu a žila ze své práce. S úspěchem vystudovala na Vysoké škole zemědělské ve státě Alberta. Co se týče vzdělání Boba Farleyho, pro civilizovaný svět mělo značné nedostatky. Zastřelil líp než kdo jiný jelena na pět set metrů, chytil do želez bílou lišku i v právě napadlém sněhu, dovedl s úspěchem pronásledovat tak nepolapitelné zvíře, jako je kanadský jelen, a porazit třeba i stoletý strom. Rozeznal i v nejhustší mlze anebo v nejprudším uragánu dub od břízy, jasan od kaštanu obyčejného, buk od kaštanu jedlého, a to i na kilometrovou vzdálenost. Nikdo nedovedl tak jako on zapřáhnout psy do saní, krotit je, udělat laso, připravit past na zvěř a postavit stan. Ovládal dokonale nejméně tucet indiánských jazyků, počítaje v to i jazyk Horalů, Creeů, Chippewayů, a kromě toho mluvil plynně eskymácky. Ale tyto důležité znalosti, tak významné pro končiny na sever od polárního kruhu, měly ve městě jen omezený význam. Zkrátka Bob Farley se rozhodl, že Barbora Stevensonová bude jeho ženou. Musíme hned dodat, že dívka nebyla proti tomu. Avšak Bob Farley, který už dávno prokázal svou silnou vůli činy, nepočítal
23
s tím, že by po sňatku žil s manželkou z příjmů budoucího tchána. Chtěl se oženit, teprve až bude moci zajistit Barboře slušné živobytí. Oba mladí lidé, i když se sobě zaslíbili pro časy „dobré i zlé“, zachovali své zasnoubení v tajnosti. Proto také Bob Farley, kdysi tak marnotratný a bezstarostný, staral se nyní velmi pečlivě o své finance i o další činnost v budoucnosti. Jeho minulé výpravy byly sice výnosné, ale mnoho peněz neušetřil. Nyní se mělo všechno změnit. Jestliže si až dosud nenashromáždil dost velkou částku, aby si mohl zakoupit farmu, po které toužil a kde chtěl chovat zvěř, farmu, kde by mohl žít s Barborou v poměrném blahobytu, umínil si, že si na to vydělá poslední výpravou na daleký sever a bude se snažit pracovat ze všech sil. Bude se ovšem musit vydat ještě jednou do severozápadních končin. A zde byla známka změny, která se s ním udála: přál si, aby tato výprava byla opravdu výnosná, a proto i poslední. Tyto jeho znamenité úmysly se ovšem každému nezamlouvaly. Zlatá mládež v Edmontonu, ba i mládež ostatní se dívala nevraživě na to, jak se Bob Farley dvoří Barboře. Mladým lidem připadalo, jako by byli neznámým vetřelcem nějak ošizeni, a rádi by byli Boba Farleyho vystrnadili. Ale jakmile by členové této mládeže společného nepřítele vyhnali, nic by jim nebránilo v tom, aby se nepoprali mezi sebou. Hlavním nápadníkem Barbory Stevensonové byl Patrik Verchères. Už dávno si přál oženit se s mladou dívkou. Dva roky se jí vytrvale dvořil, ale dosud se mu nepodařilo přesvědčit ji, aby s jeho návrhy souhlasila. Proto se snažil dostat otce Kennethe Stevensona na svou stranu. Kenneth Stevenson byl muž, který se svého místa dopracoval vlastními silami, a proto měl plné porozumění pro to, že i Bob Farley má v úmyslu udělat totéž. Ostatně velice miloval svou dceru a nechtěl se stavět proti tomuto manželství, když Barbora byla přesvědčena, že v něm nalezne své štěstí. Stevenson byl vdovec a nemusil tedy čekat na souhlas své manželky. Na druhé straně Kenneth Stevenson respektoval Barbořino právo na svobodnou volbu manžela a nepřál si zakročovat ve prospěch Patrika Verchèrese, ačkoli s ním měl
24
mnoho společných obchodních zájmů. Ale Verchères neztrácel naději; doufal, že nesmírnou trpělivostí a něžnou oddaností přiměje mladou dívku k změně názorů. Možná že by se mu to bylo nakonec podařilo, avšak jakmile se objevil Bob Farley, všechny jeho záměry se zhatily. Patrik Verchères musil uznat, že den za dnem ztrácí půdu pod nohama. Viděl do věci jasně a byl si vědom toho, že vlastně už tři měsíce jeho vyhlídky klesají k nule. Avšak tak nebo onak přece jen věřil, že kdyby se mu podařilo přimět svého soka, aby si šel hledat štěstí jinam, on, Patrik, by získal zpět všechno, co ztratil. Proto nabízel Bobu Farleymu prostřednictvím nastrčených dohazovačů různá zázračně výhodná místa ve Venezuele, v Jižní Africe a v Indii. Ale jeho vyslanci pokaždé jako kdyby narazili na neprostupnou zeď; Bob Farley unikl všem léčkám a s posměšným úsměvem v koutku úst zůstával neústupně vedle Barbory. Tehdy se zoufalý Patrik Verchères rozhodl uchýlit k mocnějším zbraním. A právě v této chvíli se ve hře neočekávaně objevil Lucien Brévanne a bezděky sehrál rozhodující úlohu. Podívejme se, jak k tomu došlo.
„U Many“ Paní Maniwaki Senneterrová byla majitelkou nejvyhledávanější restaurace v Edmontonu, kde si dávala dostaveníčko smetánka celého města. Maniwaki Senneterrová – pro své přátele jenom Many – byla silná, klidná a veselá dáma s velmi narudlou pletí, mající pro každého pochopení, ale zároveň nadaná bystrým obchodním smyslem. Byla považována za nejlepší kuchařku v celém kraji a takový významný titul nezískala v několika dnech. Po předcích z matčiny strany pocházela z indiánského kmene Huronů a zdědila po nich vlídnost, smysl pro diplomacii, nádhernou měděnou barvu pleti a vlasy černé jako uhel. Její předkové po otci přišli kdysi dávno přímo z rodného Burgundska a zanechali jí zálibu k dobrému francouzskému vínu – přes výstřední cenu, které nabý-
25
valo, jakmile se jednou dovezlo do státu Alberta – a geniální kuchařské nadání. V přípravě kapouna na víně, tresky na rožni, dušeného hovězího, pečené kachny, knedlíčků z rybího masa, smažených hub nebo sýrových omelet se jí nevyrovnal nikdo v celé Kanadě. Ve svém zaměstnání se výborně vyznala a měla úspěch právě tak jako velké zisky. Avšak pod zajímavým a veselým zevnějškem se v Manyině nitru skrývalo i hodně smutku. Kdysi byla provdána za roztomilého hocha, jenž přišel hledat štěstí do státu Alberta jako obchodník s kožešinami. Hned v prvních měsících roku 1939, kdy vypukla světová válka, odjel jako letec do Anglie a v bitvě o Londýn, jež rozhodla o osudu země, byl sestřelen. Many zůstala sama a bez dětí. Nikdy se už neprovdala, utápěla svůj zármutek v práci a vydávala všechnu energii na vedení restaurace, jež nesla nápis: Francouzský restaurant „U Many“ Majitelka Maniwaki Senneterrová Mohla si tak vydělávat na živobytí jako občanka britské říše, neboť Její Veličenstvo anglická královna jí blahosklonně udělila britskou státní příslušnost. Ale paní Maniwaki Senneterrová měla v srdci dvě lítosti a slabosti: zvláštní laskavost ke všem lovcům, dobrodruhům a obchodníkům s kožešinami, což všechno byla zaměstnání, na která jejímu zemřelému manželovi nezbylo dost času, a za druhé hlubokou něžnost ke všem dětem, jež neměla a patrně nikdy už mít nebude. Proto muži jako Patrik Verchères a Bob Farley byli jejími stálými hosty, jež přijímala vždycky s otevřenou náručí, i když u ní někdy „viseli na tabuli“, to jest zůstávali jí dlužni, nebyli-li právě při penězích. Proto také přijala okamžitě Luciena Brévanna, když k ní zabloudil po příjezdu do Edmontonu. V ten první den, kdy se Lucien objevil v restauraci „U Many“, nevypadal zrovna dobře. Byl rozedraný a vyzáblý a pod očima měl černé kruhy, protože se vlastně celé týdny dosyta nenajedl. Celý zaprášený
26
27
a rozcuchaný, s rozbitými střevíci na nohou a v roztrhaném obleku i košili přišel k Maniwaki Senneterrové v osm hodin ráno, aby jí nabídl své služby. Many se sevřelo srdce lítostí při pohledu na hocha, který by byl mohl být dobře jejím synem. „Kolik je ti let?“ „Osmnáct!“ Many se nedala takovou lží oklamat. Kanadské zákony zapovídaly, aby někdo zaměstnával nezletilé, ale Many dobře věděla, že policejní strážníci v jejím okresu by za nic na světě nevyvolali nepříjemnost u majitelky restaurantu, kde bývají často pohoštěni výtečným hovězím po burgundsku anebo ledvinkami na madeiře, zavlaženými sklenkou Pommardu, znamenitého francouzského vína. „Kdo tě ke mně poslal?“ „Ben Shuffle, obchodník s mezky z Calgary!“ odpověděl Lucien směle. Byla to skoro pravda. Shuffle byl poslední chlapcův šéf a jistě by mu byl doporučení dal, kdyby byl věděl, že je Lucien bude potřebovat. Ukázalo se, že onen obchodník chodíval večeřet k Many, kdykoli byl v Edmontonu. „Ben? Ten dareba? To je mně pěkné doporučení, na mou věru!“ Úsměv v Manyiných očích popíral přísnost jejích slov. Ostatně Lucien už pochopil, že pod strohým zevnějškem paní Maniwaki Senneterrové se skrývá srdce ze zlata. Její zdánlivá drsnost byla pouhou sebeobranou. „Rozumím-li tomu dobře, přicházíš z Calgary?“ „Ne, z Montrealu.“ „Ach,“ zvolala Many s jakýmsi obdivem k občanu z velkoměsta. „A jak se vlastně jmenuješ?“ „Lucien Brévanne.“ „Brévanne?“ Bylo to jméno v celé Kanadě, a zvláště v Edmontonu, už několik měsíců příliš proslavené, aby paní Maniwaki překvapilo. „Jsem mladší bratr Thierryho Brévanna,“ prohlásil Lucien přímo a s jakýmsi furiantstvím napřímil svou postavičku na znamení, že nemá v úmyslu to skrývat.
28
Jeho chování se Many velmi zalíbilo, podívala se chlapci přímo do očí, potlačila úsměv a pokračovala: „No dobře! Když jsi pracoval u Bena Shuffla, dovedeš asi obsluhovat mezky. Ale zde je úplně jiná práce!“ „Rozumím. Pracoval jsem už v restauraci a vím, jak to tam chodí.“ „Ale nepovídej!“ žertovala hodná žena. „A kde, prosím tebe?“ „V Neepawě, v Manitobě a… v jedné dělnické kantýně,“ dokončil rychle Lucien s mnohem menší jistotou, neboť si náhle uvědomil, že takové doporučení mnoho neznamená. Paní Maniwaki Senneterrová se zeširoka usmála. „U mne, jak si můžeš myslit, je úplně jiná práce než v dělnické kantýně. Ke mně chodí nejlepší společnost z města. Jsou to lidé velmi zhýčkaní a je těžké je uspokojit.“ „Jsem zvyklý na dobrou francouzskou kuchyni,“ prohlásil Lucien s trochu větší jistotou. „Matka je výborná kuchařka a přijeli jsme přímo z Francie.“ Před takovou dětskou nevinností a zároveň sebejistotou se Many neubránila smíchu. „Uklidni se, nebudu na tobě chtít, abys mi připravil rýži po císařsku! Abys dovedl uklízet kuchyni, spižírnu, umývat nádobí a čistit zeleninu, na to nepotřebuješ studovat knihu slavného kuchaře Brillanta-Savarina *) . Tak pojď, svlékni si kabát! Zítra ti opatřím jiný, lepší, a teď si vezmi zástěru! Ten lenoch Mercredi se zas opozdil. Musí strávit všechnu tu whisky, kterou včera večer vypil. Zatím ho zastaneš a očistíš mi mrkev a tuřín; dnes ráno mi je přivezli.“ Přistoupila k Lucienovi, zabořila buclatou ručku do jeho hnědých kadeří, pozvedla mu bradu a řekla: „Vypadáš špatně! Kdyby tě viděla maminka, ta by ti dala! To je nápad, takhle se zřídit! Včera jsme měli moc dobré telecí na houbách a jedna řádná porce tam ještě zbyla. Uděláš mi radost a pěkně to sníš, třebaže je ráno. To ti udělá dobře…“ A Lucien si to nenechal dvakrát opakovat. *)
Slavný mistr kuchařského umění, žijící v XVIII. a na počátku XIX. století, autor znamenité kuchařské knihy „Fysiologie chuti“. (Pozn. aut.)
29
Zlatá pudřenka Lucien Brévanne nepracoval u „Many“ ještě ani osmačtyřicet hodin, když tam přišel Bob Farley se svou snoubenkou Barborou na přesnídávku. Za hezkého počasí se jídlo podávalo v zahradě s besídkami, kolem nichž rostlo plno květin a zeleně. Bylo velmi příjemné, že Francouzský restaurant ležel trochu za městem při cestě do Saint-Albertu, a to na levém břehu řeky za mostem přes Saskatchewan. Lucien měl co dělat v kuchyni, ve spižírně, ve sklepě a musil připravovat zásoby dříví. Hosty neobsluhoval, o ty se staral Mercredi a Tetachuk, dva dokonale vyškolení číšníci. Ale občas se přihodilo, že jim musil vypomáhat při prostírání a zvláště při sklízení se stolů. Ten den Lucien brousil nože ve spižírně. V besídce oba snoubenci právě vstali, když jeden z číšníků požádal Luciena, aby mu pomohl sklidit se stolu. Při práci chlapec zpozoroval pod stolem zlatou pudřenku a zvedl ji. Uvnitř bylo vyryto jméno Barbory Stevensonové. Chlapec zvedl oči a vtom uviděl oba mladé lidi. Stáli už před vchodem do restaurace a chystali se vstoupit do auta Boba Farleyho. Vůz byl před mřížovým plotem. Lucien se k nim rozběhl a podával mladé dívce zlatý předmět. „Nezapomněla jste zde zlatou pudřenku?“ „Ach, zlatá pudřenka, kterou jste mi daroval, Bobe! Musila mi vyklouznout z kabelky! Pěkně ti děkuji, chlapče!“ Podívala se velmi vlídně na Luciena, který vypadal dost uboze, ale s dětskou prostotou se zachoval nesmírně poctivě. Už sahala do kabelky, aby mu dala za odměnu nějaké peníze, avšak Lucien se zatvářil tak hrdě, že stáhla ruku zpět. Její průvodce to rozřešil. „Výborně, chlapče!“ řekl a poklepal mu na rameno. „Máš upřímné oči a to se mi líbí! Chodíš rád na lov?“ „Ano, pane!“ „Mám pro tebe něco, co ti udělá radost, jak myslím! V kolik hodin tady končíš práci?“ „V devět hodin večer… a někdy později…“ „Dobře! Dnes večer, až budeš hotov, přijdeš ke mně na tuto adresu!“
30
Vytáhl z kapsy navštívenku a podal ji Lucienovi. „Budeš se ptát na Boba Farleyho, lovce, rozumíš?“ „Ano, pane.“ „A nezapomeneš přijít?“ ptala se dívka usedajíc do vozu. „Jistě že ne, paní!“ „Slečno, a ne paní!“ opravil ho Bob. Zasedl za volant a dodal se smíchem: „Však to bude brzy, ale ještě to není! Tak dnes večer na shledanou!“ A zmizeli v mraku kouře a prachu. Toho večera se Lucien Brévanne a Bob Farley rozešli jako nejlepší přátelé na světě. Nebylo nic, co by jeden nezvěděl o životě druhého. Lucien se také s překvapením dověděl, že Bob Farley jako chlapec si začal poprvé vydělávat přisluhováním v kočovném cirkuse. Rozradostněný Lucien se s pýchou vrátil k „Many“, ozbrojen nádhernou winchestrovkou, a sliboval si, že s ní postřílí všechny králíky a zajíce z celého státu Alberta. Ani ve snu ho tehdy nenapadlo, že mu ta puška poslouží na zvěř daleko významnější. Přátelství, které vzklíčilo mezi Lucienem a Bobem Farleym, bylo brzy dokonale zpečetěno dalšími událostmi. Proto Bob neopustil Luciena ani na krok při procesu jeho bratra. Ale nepředbíhejme událostem…
Spiknutí Lucien spal ve Francouzském restaurantu v mansardovém pokojíku, jehož okna vedla do zahrady nad besídky, kde sedávali hosté. Proto za dva dny mohl vyslechnout rozhovor, který měl mít rozhodující vliv na jeho další osud. Lucien musil vstávat za svítání a uklízet kuchyni i ostatní místnosti, aby se tam mohlo uložit přivezené zboží. Tetachuk a Mercredi přicházeli až později, oškubávali drůbež a čistili zeleninu. Paní Senneterrová se chovala k Lucienovi jako matka a přála si, aby chodil brzo spát a nechal dokončení večerních prací oběma číšníkům.
31
Ten večer bylo dusné vedro. Ani sebeslabší větřík sem nezavanul z hor. Prérie stála bez hnutí jako povrch ztvrdlé lávy, ztuhlá v úmorném potu. Lucien nemohl spát; stál opřen o loket v okénku svého mansardového pokojíku a díval se dolů do restaurační zahrady. Smutně vzpomínal na bratra a přemítal o svém krutém osudu. V parném ovzduší bylo tak naprosté noční ticho, že se ozýval jasně i sebemenší hluk. Byla asi půlnoc a dole v besídce jediná lampa osvětlovala poslední stůl opozdilých hostí. Seděli tam tři muži nad prázdnými lahvemi. Mercredi odnesl sklenice už v půl dvanácté, neboť zákonné nařízení o hodinách, kdy se směly prodávat alkoholické nápoje, se musilo přísně dodržovat. Všichni tři hosté vypili víc než dost. Hovořili velmi hlasitě a neuvědomovali si, jak se jejich hlasy rozléhají a jak smělé řeči vedou. Lucien byl zabrán do svých myšlenek a poslouchal je jen roztržitě. Ale najednou jedno vyslovené jméno vzbudilo jeho pozornost – bylo to jméno Boba Farleyho. Docela se vzpamatoval a poslouchal nyní bedlivě. „Bob Farley, Bob Farley a pořád jen ten Bob Farley, nemohu to jméno už ani slyšet!“ křičel jeden z hostů, mladý muž menší zavalité postavy s brýlemi. „Jakmile jde o něho, máte strachu ažaž. To bych rád věděl proč? Není přece o nic krásnější, mazanější, silnější nebo bohatší než kdokoli z nás tří!“ „Máš docela pravdu, Pate, však by to nebylo nic tak těžkého zbavit se v tichosti toho otravy!“ prohlásil druhý, slabý a bledý človíček, který seděl naproti prvnímu. „Záleží na tom provést to chytře!“ Třetí kumpán, ohromný člověk s širokými rameny, s býčím krkem a s rukama podobnýma lopatám, řekl tomu hubenému: „Tobě se to mluví, Bille! Pat se ho chtěl dávno zbavit, lákal ho na deset let do Jižní Ameriky, a víš dobře, že se to nepovedlo!“ „Ty ničemu nerozumíš, Serafíne!“ Lucien se div nerozesmál nahlas, když slyšel, že té ohromné gorile říkají Serafín, ale opanoval se a poslouchal tím pozorněji. „Bill myslí na něco jiného,“ ozval se ten, kterému říkali Pat. „Proto jsem vás pozval sem na večeři, abychom si vymyslili nějaký praktický a bezpečný způsob, jak Farleyho vystrnadit. Jsem přesvědčen, že
32
kdybychom připadli na něco, jak pokazit trochu vzhled našeho roztomilého nápadníka, změnit jeho příjemné a svůdné vzezření, pak jeho štěstí u mladé dívky, kterou všichni známe, by jistě vyprchalo jako kouzlem. Rozumějte mi dobře: nemám v úmyslu ho nějak zmrzačit nebo poznamenat, chtěl bych ho jen navždycky zesměšnit v očích jeho znejmilejší a zároveň mu dát na pamětnou, aby měl dost a přestal se točit kolem Barbory.“ „A potom by náš přítel Pat,“ dodal s hrubým a surovým smíchem ten, kterého nazývali Serafínem, „mohl shrábnout do kapsy největší věno v celém kraji a my bychom na to jen koukali jako hloupí!“ „Jakou máš sprostou a nevymáchanou hubu, Serafíne!“ zvolal Pat. „Hlavní je přece vypíchnout nejvážnějšího nápadníka, nemyslíte? Musíme přemýšlet a potom se už uvidí. Víte dobře, že bude-li Farley odstraněn, největší vyhlídky budu pak mít já! A se mnou, jak je vám dobře známo, se mnou nepřijdete zkrátka…“ A dodal s vychytralým úsměvem: „Když dosáhnu svého, určitě si vzpomenu na své opravdové přátele, kteří mi pomáhali. Ale vyhraje-li ten hejsek Bob, pak vám nezbude než zplakat nad výdělkem…“ „No jo, to se říká a povídá, a potom jakmile je ruka v rukávě, tak je konec, to my z Quebecu známe…,“ namítal Serafín. „Neotravuj nás, Serafíne,“ řekl mu hrubě Bill, který dosud moc nemluvil. „Uděláš, co se ti řekne, a konec!“ Serafín sklopil hlavu a mlčel. Luciena velmi překvapilo, že bledý, slaboučký mladík toho obra tak naráz zkrotil. „Zesměšnit ho… zesměšnit ho před Barborou…,“ opakoval Bill, poklepával prstem na ubrus a usilovně přemýšlel o Patových slovech. „Pat má pravdu, tady by bylo to bolavé místo… Kterýpak nápadník by přežil své zesměšnění? Podle povahy té slečny, jak ji známe, můžeme zvítězit jen psychologickým způsobem…“ „To je jisté,“ řekl Pat, „ale jak?“ Bill se zvedl a začal přecházet sem a tam po besídce, zatímco jeho dva kumpáni ho napjatě pozorovali. Najednou se zastavil, jako by ho rázem něco napadlo, zatleskal rukama a vzrušeně prohlásil:
33
„Už to mám! Přišel jsem na něco! Je to skvělé a přitom docela jednoduché! Jen trochu myslet! Poslouchejte mne…“ Vzal svou židli a postavil ji mezi Pata a Serafína. Všichni tři se sesedli s hlavami u sebe a Bill jim vykládal o svém nápadu. Lucien napínal sluch a zadržoval dech. Billova slova k němu ze začátku doléhala jen úryvkovitě, šeptem a nezřetelně. Ale uslyšel toho tolik, že si hned znovu navlekl kabát i kalhoty, po špičkách sestoupil dolů do zahrady a schoval se za křoví rostoucí za stolkem tří mužů. Deset minut se ani nepohnul a dozvěděl se toho až dost. Zatímco Pat volal na Mercrediho, aby mu přinesl účet, Lucien vyklouzl z restaurace „U Many“ a úprkem běžel k mostu přes Saskatchewan. Jeho přítel Bob bydlil v domku na druhé straně města v Strathconě.
„Dehet a peří“ Byla asi jedna hodina k ránu, když Lucien začal bubnovat na stahovací okna u domku Boba Farleyho. Dělal pekelný hluk dobrých pět minut, až se konečně v patře objevilo světlo. Stará černoška v županu se naklonila z okna s elektrickou baterkou v ruce a zavolala vztekle i ospale: „Co to znamená? Co je to za způsob budit takhle slušné lidi? Kdo jste? A co chcete?“ „Musím mluvit s panem Farleym! Řekněte mu, že to je Lucien Brévanne. Jde o něco velmi naléhavého!“ „Pan Farley spí, mladíku, a nesmím ho budit. Přijďte zítra!“ „Ale vždyť vám povídám, že to je něco velmi nutného! Snažně vás prosím, jděte ho vzbudit!“ „Dáte pokoj, uličníku? Nebudu ho vyrušovat a vy zmizte! To je mi chování!“ „Chci s ním mluvit okamžitě!“ „To se vám nepovede!“ „I povede!“ „To tak!“ Rozhovor se stával čím dál hlasitější a bouřlivější, a kdoví, kam
34
by to bylo nakonec dospělo, kdyby se nebylo otevřelo další okno. Objevila se v něm světlovlasá a rozcuchaná hlava Boba Farleyho. „Který darebák… ale vždyť to je Lucien!“ zvolal, když chlapce spatřil. „Tak mám přece štěstí! Pane Farley, zapřísahám vás, musím s vámi okamžitě mluvit!“ „Copak se přihodilo? Snad se paní Senneterrová nerozhodla uspořádat pro nás zadarmo pěknou hostinu?“ „Nežertujte, pane Farley, je to moc vážné!“ Chlapcův úzkostlivý hlas lovce překvapil. „Skoro se mi zdá, Yakimo, že to je opravdu důležité,“ řekl, obraceje se k černošce, „budeš mu musit otevřít.“ Žena to udělala, ale přitom stále bručela. Za několik minut chlapec seděl v pohodlném křesle na verandě Boba Farleyho. Před ním na stole stála láhev se šťávou z hroznů a druhá s ledovým mlékem, právě přineseným z ledničky. Bob si klidně zapálil dýmku a Lucien mu referoval o rozmluvě, kterou tajně vyslechl u „Many“. „A pak, pane Farley, jsem se vplížil do zahrady a slyšel jsem…“ „Počkej, pěkně po řadě. Slyšel jsi, jak se ti lidé jmenují? Anebo můžeš mi je alespoň zhruba popsat?“ „Doufám, že ano. Byl tam ohromný člověk bez krku jako gorila, kterému říkali Serafín…“ „Už vím, to je Serafín Vermillon, bratr obchodníka s obilím.“ „Pak tam byl takový malý hubený, tomu říkali Bill…“ „Jistě to je Bill Readford, největší mizera z Edmontonu!“ „A pak ten třetí, o kterém soudím, že to dával všechno dohromady – menší, zavalitý, s opáleným obličejem a s brýlemi; jmenovali ho Pat!“ „Ale to je jistě Patrik Verchères!“ Lucien Brévanne při vyslovení toho jména vyskočil z křesla. Bob Farley se v tom okamžiku přesvědčil o tom, jakým dojmem působilo objevení tohoto člověka na jeho mladého přítele. Každý o tom věděl, že Patrik Verchères unikl jako zázrakem z vražedného útoku, který na něm spáchal Thierry Brévanne, vlastní Lucienův bratr.
35
Člověk, s kterým se chlapec dosud nikdy nesetkal! Nesmíme zapomínat, že to vše se událo několik dní před zasedáním soudu. „Sedni si a uklidni se,“ řekl mu rozvážně Bob Farley a podal mu sklenici šťávy. „Skutečně mě překvapuje, že se Verchères do té míry zahazuje s takovým známým darebákem, jako je Readford. Ale Verchères je roztrpčen, že ho Barbora odmítla a nechce se za něho provdat!“ „Readford,“ pokračoval Lucien a jen nerad si sedl, „si vymyslil, jak na vás zaútočit, ale dohromady to dal Verchères a on také dával rozkazy a rozdělil úlohy.“ „A jaká to má být léčka?“ „Abych řekl pravdu, všemu jsem nerozuměl. Na začátku rozhodujícího hovoru jsem špatně slyšel. Potom jsem význam některých podrobností nepochopil.“ „Jen mluv dál.“ „Tak tedy zítra večer… vlastně dnes večer, když už je jedna hodina… všichni obyvatelé z Edmontonu půjdou slavit obžínky do Fort Saskatchewanu u řeky.“ „Ano. Každý rok v téhle době se pořádá velká slavnost s tancem a zúčastní se jí všechna mládež i všichni rolníci z kraje.“ „Naši tři hosté, o kterých jsem vám vyprávěl, počítají s tím, že tam přijdete i vy, i slečna Stevensonová.“ „Nemýlí se. Rozhodl jsem se, že tam zavedu slečnu Stevensonovou!“ „Nedělejte to. Pod nějakou záminkou vás budou nutit, abyste se s nimi napil. Tvrdí, že jim to nemůžete odepřít.“ „To mají skoro pravdu. Stačilo by například, aby mi chtěli připít na zasnoubení s Barborou. A nejít na slavnost do Saskatchewanu, to je zase jiná záležitost. Pokračuj!“ „Přinutí vás tedy pít a mají v úmyslu hodit vám do vína nějaký uspávací prášek nebo jed – nepamatuji si už jeho jméno – abyste omdlel.“ „To je rozkošné! A co dál?“ „Potom jsem už moc nerozuměl, co mají vlastně za lubem. Zapamatoval jsem si jen Inkfwin-Wetay, nebo tak nějak to znělo, a
36
vyrozuměl jsem z toho, že to má něco společného s dehtem a s peřím. Pak prý vás hodí »jako balík špinavého prádla« před stůl slečny Barbory, a to před všemi shromážděnými lidmi. Rozumíte vy tomu, co by to mohlo znamenat?“ „Dokonale, Luciene! »Inkfwin-Wetay« znamená »ten, který bydlí na vrcholu,« a to je »Duch spravedlnosti« značného počtu indiánských kmenů. Je to tradiční obřad a jedni jej připisují dávným obětem, které se přinášely tomuto duchu, kdežto druzí soudí, že to je docela jednoduše otrocky převzatý zvyk amerického sdružení nazývaného Ku-Klux-Klan. K »dehtu a peří« jsou odsuzováni takoví zrádci, kteří se těžce provinili proti ostatní společnosti a které obyčejný soud není s to odsoudit. Ten zvyk pochází ze států Louisiany a Georgie; v Kanadě o něm slyším mluvit poprvé. Je to obřad krutý a přitom hrozně odporný. Vykonavatelé se zmocní silou nebo lstí vyhlédnutého člověka – nechci říkat provinilce, vždyť není postaven před žádný řádný soud! – pak ho svléknou, natřou dehtem a vyválejí ho v slepičím nebo husím peří. Dehet se přilepí na kůži a peří se přilepí na dehet, takže takovému chlapíkovi to může trvat tři dny, než se dehtu a peří zbaví. Říkají tomu také »výstraha«. Člověk takto poznamenaný je v očích ostatních lidí navždy zesměšněn. Může jen někam zmizet, aby se na všechno zapomnělo.“ „To je hrozné,“ zvolal s odporem Lucien. „Teď už chápu, proč Bill Readford opakoval neustále, že vás musí zesměšnit. Jsem velmi rád, že jsem přiběhl i v noci, jen když to teď víte a nepůjdete na tu slavnost, pane Farley!“ Bob Farley vstal a díval se na svého přítele s vděčným a otcovským úsměvem. „Ale tady vůbec nejde o to, že bych snad na slavnost do Fort Saskatchewanu nešel, milý Luciene!“ „Ale, pane Farley…“ „Žádné ale pro mne neexistuje. Nejdřív mi uděláš tu radost a nebudeš mi říkat pane Farley, nýbrž docela krátce Bobe a budeš mi tykat! Prokázal jsi mi tak velikou službu, že mi už nemůžeš vykat!“ „Ale, pane…“ „Opakuj po mně: Ano, budu ti rád tykat, Bobe!“
37
Lucien červený jako rak opakoval spokojeně a hrdě: „Ano, budu ti rád tykat, Bobe!“ „Tak je to správné. A když máme tohle vyřízeno, musím hned prohlásit, že za žádných okolností nemám v úmyslu zkazit slečně Stevensonové radost a připravit ji o dnešní slavnost!“ „Vy si myslíte… odpusť, ty myslíš…“ „Docela jistě. Ale budu tě potřebovat, když už jsi byl tak laskav a prozradil mi, co se chystá!“ „Hrozně rád, Bobe! Ale jak to zařídím u paní Senneterrové?“ „Požádám Many sám, aby ti dala volno!“ „A co chceš, abych dělal?“ „Nic. To jest budeš se starat o Barboru, zatímco… zatímco já budu zaměstnán jinde. Nesmí o ničem vědět. Jestliže se opravdu moc opozdím, prokážeš mi tu službu, že ji doprovodíš domů. V tom případě jí řekneš, že jsem byl povolán do Edmontonu v nějaké důležité věci. A tady máš pětadvacet dolarů na vydání.“ „Ne, ne, k čemu?“ „Jen si je vezmi, třeba je budeš potřebovat a nechci, abys byl v takové situaci bez peněz. A teď dobře poslouchej! Řeknu ti jen jednu jedinou věc, ale ta je strašně důležitá: ať se stane cokoli, ať dojde k jakékoli události a ať ti mé chování bude připadat jakkoli podivné, nesmíš se divit a zakročovat a nesmíš to Barboře nijak vysvětlovat! Rozuměl jsi?“ „Ano.“ „To bychom měli smluveno. Rád bych ti ještě jednou poděkoval, Luciene. A teď půjdeme spát. Jsou už dvě hodiny a dnes večer budeme potřebovat hodně síly. Těch pár hodin spánku musíme využít.“
Athabaska Lucien Brévanne je jako na jehlách. Marně se tváří spokojeně a snaží se navázat zajímavý rozhovor se slečnou Stevensonovou, marně se pokouší skrýt svůj neklid a opanovat se, není to nic platné. Napadají ho nejčernější myšlenky. Bob odešel se svými společníky od stolu už před pětačtyřiceti
38
minutami a Lucien se ptal sám sebe, neměl-li by pomýšlet na to, aby odvedl mladou dívku do Edmontonu. Taneční sál Athabasky je ohromný jako skoro všechny místnosti tohoto druhu v Novém světě a přeplněný lidmi. Zaznívá zde hudba dvou jazzových orchestrů, jež hrají střídavě jeden po druhém. Místnost je vyzdobena spoustou věnců, barevných lampiónů, praporů, korouhví i stuh a plátěných kusů látky s nápisy i s hesly, jak tomu na hlučných slavnostech bývá. Totemy indiánského kmene Černonožců visí naproti odznakům Indiánů od Krvavých vodopádů. Válečné praporce Pieganů závodí v míru o prvenství s korouhvemi kmene Creeů z prérií a odznaky kmene Antilop z Yukonu stojí proti znakům Losů z Kamloopsu. Pestrý dav lidí bez přestání tančí a pivo teče plnými proudy do sklenic i do hrdel uprostřed výbuchů smíchu, řečí, volání i výkřiků. Lucien už třikrát tančil s Barborou Stevensonovou. Soudí, že to je důležitý prostředek, jak lze strávit čas, jen když nemusí udržovat nějaký rozhovor, a hlavně když se může vyhnout trapným vysvětlováním. Ale Lucien toho nesmí využívat; jeho neznalost tanečního umění – umění Terpsichory a zároveň umění filmového herce Leslieho Carona – je až příliš zřejmá. V tomto okamžiku začal se zanícenou a trochu nucenou hovorností podrobně a nadšeně popisovat Bretaň. „… Mořské vlny se tříští o hráze přístavu a vyhazují bílou pěnu na břehy i na skály. Ohromné spousty vod se zvedají v zálivu a na moři je vlnobití. Když se přiblížíte k okraji břehů, moře do nich bije…“ „Víš jistě, že se Bob ještě vrátí?“ přerušila ho už po kolikáté slečna Stevensonová. „Naprosto jistě. Opakuji vám znovu, že mi nařídil, abych vám řekl, že jde o nějakou hru. Nemáte se zneklidňovat. Může se hodně opozdit, ale rozhodně přijde.“ Lucien shledal, že se čas líně vleče, a dodal opatrně: „Kdyby se nevrátil…“ „Jak to, »kdyby se nevrátil«?“ zeptala se dívka najednou velmi poplašená.
39
„Špatně jsem se vyjádřil,“ opravil se Lucien. „Chtěl jsem říci, že kdyby nepřišel už sem – je to domněnka skoro nepravděpodobná, ale upozornil mě, že se může hodně zdržet – mám vás doprovodit do Edmontonu. Uložil mi to. Pak by prý zatelefonoval k vám do bytu, jakmile s tím bude hotov.“ „A s čím až bude hotov?“ „S tou legrací, kterou si smluvil s Verchèresem a s…“ „Celá ta historie je nesmyslná a hloupá,“ přerušila ho znovu Barbora Stevensonová. „Ba ne, není… však uvidíte…,“ breptal Lucien a z plna hrdla se rozesmál, aby si dodal odvahy. „Uvidíte, bude to hrozně směšné… Bohužel vám nesmím říci podrobnosti, protože pak byste už nebyla překvapená! Ale sama uvidíte… něco neodolatelného… Ha, ha, ha!“ Lucien ztrácí postupně všechnu jistotu. Jeho smích zní čím dál falešněji. Slečna Stevensonová ho pozoruje přísnýma očima. „Promiň, Luciene, že jsem tě přerušila. Právě jsi říkal…“ „Právě jsem chtěl vypravovat,“ Lucien se nutí do řeči a chytá se vhodné příležitosti, „že když se ohromná mořská vlna rozbije o pobřežní skály, rybářské bárky poletují na moři jako stébla slámy…“ Lucien Brévanne pokračuje ve svém nadšeném popisu, ale jeho slova nezní nijak přesvědčivě. Vyčerpal už všechny prostředky, jak upoutat pozornost mladé dívky. Je v koncích. Vyplnil do písmene Bobovy rozkazy, ale naneštěstí to, co se událo v Athabasce před hodinou, mu nedodalo příliš mnoho odvahy. Jak předpokládali, uprostřed slavnosti se u stolku, kde seděla Barbora Stevensonová s Bobem Farleym a s Lucienem, objevil Patrik Verchères, Bill Readford a Serafín Vermillon. „Milý Bobe,“ prohlásil s líbezným úsměvem Bill Readford, „tuhle láhev šampaňského jsme vyhráli v tombole. Jestliže slečna Stevensonová i vy dovolíte, vypijeme ji společně a připijeme vám k zasnoubení, které už není pro nikoho tajemstvím, a také vám popřejeme mnoho štěstí do budoucnosti!“ Řekl to tak roztomile a přívětivě, že Lucien pod přátelským
40
41
zevnějškem jen stěží poznával toho proradného Billa Readforda z včerejšího večera. Barbora se jen uklonila s lehkým ruměncem a Bob, dívaje se upřeně všem svým „přátelům“ do očí, prohlásil s trochu nuceně nevinným úsměvem: „S největší radostí, milí přátelé, myslíte-li to upřímně a od srdce!“ Byl to už takový způsob řeči za daných okolností. Patrik Verchères si vyžádal od číšníka kbelíček s ledem a začal láhev se šampaňským odborně chladit. Žertoval se svými hosty o radostech, které je v manželství očekávají, a potom jim naplnil sklenky vínem. Lucien si všiml, že v tom okamžiku Readford nepozorovaně vhodil do sklenky, postavené před Boba, nějakou bílou pilulku. Udělal to velmi obratně, zrovna když se smáli Verchèresovým žertům. Ale Lucien měl oči jako ostříž, a tak to zpozoroval. „Kdo je ten chlapec? Jako kdybych ho odněkud znal,“ zeptal se Patrik Boba a ukázal na Luciena. Ten seděl mlčky stranou a neúčastnil se všeobecného veselí, ať už pravého nebo strojeného. „Jmenuje se Lucien Brévanne,“ odpověděl mu nejpřirozenějším tónem Farley a díval se mu přímo do očí. „Je to snad…,“ zakoktal Patrik. „Ano, je to mladší bratr Thierryho Brévanna,“ pokračoval Bob. „Snad proto vám je jeho obličej tak povědomý.“ Lucien a Verchères se na sebe podívali, nepřátelsky a zachmuřeně, bez jediného slova. Lucien si pak vzpomněl na to, co mu Bob vypravoval: jak v mládí vypomáhal u cirkusu jako pomocník jednoho žongléra-kouzelníka. Bob totiž nepozorovaně vyměnil svou sklenici s vínem se sklenkou Lucienovou a pod stolem chlapce lehce kopl botou. Byl to kejklířský kousek, který Barbořin snoubenec provedl ve třech vteřinách tak obratně, že si toho nikdo nevšiml. Využil překvapení, které vyvolalo Lucienovo jméno, a chvíle, kdy se všichni zadívali na chlapce. Sám Verchères přerušil nepříjemné rozpaky, jež zavládly u stolu. S úsměvem a nenuceně pozvedl pevnou rukou sklenku. „Připíjím vám oběma na štěstí,“ prohlásil a zadíval se na oba mladé lidi.
42
Potom se mu rozšířil po celé tváři úsměv, když viděl, že Farley vyprázdnil sklenku do dna. Ostatní to rovněž rozjařilo a udělali totéž. Jedině Barboře nebylo volno ve společnosti, jež ji obklopovala, a sotva ve víně smočila rty. Lucienovi připadalo, jako kdyby měl v hrdle nějakou kouli. I kdyby mu byl Farley nenaznačil, aby se nedotkl vína, o němž věděl, že je v něm uspávací prostředek, nemohl by spolknout ani jediný doušek. Rychlým pohybem, a aniž to kdo zpozoroval, vylil víno pod stůl. Od té chvíle měly události rychlý spád. Jakoby v rozjaření Bob Farley chrlil na své spolustolovníky celý ohňostroj žertů, ale najednou se zčistajasna zhroutil k zemi jako neživý. Omdlel tak přirozeně, že to zmátlo i samotného Luciena. Skupina tanečníků se shlukla okolo lovce a Barbory, která se nad ním skláněla a snažila se ho vzkřísit. Hudba nejdříve zmlkla, ale pak na pokyn pořadatele v sále opět zazněla. Lucien se také sklonil nad svým přítelem. Začal doopravdy věřit, že to není jenom hra. Ale sotva znatelné zamrkání jednoho Bobova víčka ho uklidnilo. „Snad to moc rychle vypil,“ prohlásil Serafín. „Ne, to je od špatného trávení,“ prohlásil Bill. „To je od horka,“ rozhodl Patrik Verchères, „vyneseme ho na čerstvý vzduch.“ „Půjdu s vámi,“ starala se Barbora. „Dám zavolat lékaře.“ „Jen se neobtěžujte,“ chlácholil ji Bill. „My to už zařídíme.“ Zatímco tři spiklenci zvedli a odnášeli Boba Farleyho, který byl stále ve mdlobách, Barbora, přes všechna ujišťování Billa Readforda, chtěla jít za nimi. Vtom cítila, že jí někdo stiskl zápěstí. Byl to Lucien. „Co bys chtěl?“ „Nechoďte s nimi! Bob to tak přikázal!“ zašeptal jí tiše. „Co to všechno znamená?“ zeptala se a zůstala stát, zatímco tři muži nesoucí jejího snoubence mizeli hlavními dveřmi ven. „Bob není o nic víc churav než vy nebo já,“ řekl jí Lucien a snažil se, aby jeho pohled byl naprosto nenucený. „To on jim chce provést takový žert a přikázal mi, abych vám to řekl.“ „Ale proč, božínku?“
43
„O tom já nic nevím,“ prohlásil Lucien po lehkém zaváhání. „Vlastně vím to, ale Bob mi zakázal o tom mluvit. Je to takový žert…“ A od té chvíle všechny pokusy Barbory Stevensonové vyzvědět na mladém společníkovi začátek i konec celé té příhody ztroskotaly na jeho mlčelivosti. Ale nyní i sám Lucien skoro začínal věřit, že Bob Farley přecenil svou sílu i obratnost. Zaplavil ho pocit vzrůstajícího neklidu; kdyby byl neměl tak pevnou povahu, nebyl by dovedl už zakrýt žerty a nucenou výmluvností zmatek, jež se ho zmocňoval. Je možné, že ti tři kumpáni vyhráli? Je možné, že se Bobovi nepodařilo si to s nimi vyřídit? Je možné, že za několik minut všichni uvidí, jak ti tři zbabělci přinesou tentokrát skutečně omdlelého lovce natřeného dehtem a obaleného v peří? „… Představte si pískové duny a pobřeží táhnoucí se do dálky, kde ještě místy zůstala voda z přílivu,“ hovořil dál neúnavně Lucien. „Bouře pokračuje ve svém díle. Rybářské bárky, které ještě nezakotvily, tančí na hřebenech vln, až se vám třese žaludek…“ Barbora Stevensonová se zahleděla na Luciena divným pohledem…
Hrdinské utkání „Omlouvám se, že přerušuji ten velmi zajímavý popis Douarnenezského zálivu, a jestliže vás neobtěžuji…,“ ozval se žertovně vedle Barbory a Luciena známý hlas. Oba oslovení se naráz otočili. „Bobe!“ zvolali takřka jedním hlasem. „Má drahá Barboro, je mi tak líto, že jsem tě nechal čekat,“ pokračoval Farley a sedl si vedle snoubenky. „Ale vždyť jsi raněn!“ zvolala dívka a podívala se neklidně na snoubence. „Co, tohleto?“ A bezstarostně ukázal na své napuchlé a zčernalé oko i na škrábnutí na bradě. „To nestojí ani za řeč. Hlouposti! Haló, slečno!“
44
Podíval se na hodinky na zápěstí. „Není pozdě na jednu dvojitou whisky? No dobrá! Jednou za čas, a když to není každý den! Přiznávám, že to potřebuji. A vy dva, co vy si dáte? Limonádu pro slečnu a zmrzlinu pro chlapce. Správně. A přineste to rychle,“ dodal, vyndávaje peníze z kapsy. „Co se vlastně stalo, Bobe?“ naléhala Barbora. „Lucien o tom věděl, ale nemohla jsem z něho nic dostat.“ „Vždyť dělal, jen co měl nařízeno, viď, chlapče? Zakázal jsem mu, aby tě nelekal!“ „Doznávám, že mi to už trvalo příliš dlouho,“ přiznal Lucien. „Opozdil jsem se, jak se říká, »kvůli okolnostem, na něž jsem neměl žádný vliv«,“ řekl Farley, který měl dobrou náladu. S chutí vypil přinesenou whisky. „A teď o té historii…“ Lovec vypravoval Barboře, jak se Lucien včera večer dověděl o spiknutí tří mužů a jak mu to o půlnoci přišel oznámit. „To mě špatně znáš,“ řekla Barbora, „a jsi také trochu naivní, když sis mohl myslit, že bych tě opustila jen proto, že by s tebou zacházeli tak hnusně!“ „Děkuji ti, že to říkáš, Barboro,“ odpověděl Bob, „ale vážený Kenneth Stevenson by třeba nesdílel tvůj názor a pak i z všeobecného hlediska je možné, že lidé v kraji by mi udělali život v Edmontonu nesnesitelným. A to jsou věci, kterým jsem se chtěl vyhnout.“ „A jen proto ses pokusil riskovat to nejhorší a sám jediný bojovat proti třem?“ „Má milá, život je v podstatě jen výběrem mezi mnoha riziky. Nejlepší ze všeho bylo to, že jsem omdlel docela přirozeně, takže naši tři chlapíci na to nalítli a vůbec mě nepodezírali. Má lest se mi povedla nad všechno očekávání!“ „Vůbec nic nezpozorovali?“ ptal se Lucien. „Ne, naprosto nic. Naložili mě do Verchèresova vozu jako balík a odjeli jsme.“ „Kam jste jeli?“ ptala se Barbora. „Měli všechno připraveno na křižovatce u Gibbonsu, v lesíku na břehu řeky, jen několik kilometrů odtud. Měsíc, jak jste jistě viděli, nádherně svítil. Hrubě mě vyhodili z vozu a rozdělili si práci. Za-
45
tímco mě Bill Readford svlékal, Serafín Vermillon zamířil ke kádi s dehtem a Patrik Verchères se staral o peří. Využil jsem právě toho, že se rozdělili, a pak i jejich překvapení, to mi také pomohlo.“ „Zápas Horatiů s Curiaty,“ poznamenal Lucien. „Výborně, hochu! Tak ty znáš dobře římské dějiny!“ zasmál se Bob. „Jenže tady to bylo skromnější, byl zde jen jeden Horatius, já sám!“ „Ale přece jen to musilo být strašné,“ ozvala se Barbora. „Ani moc ne. Zbavit se Billa, to byla hračka; okamžitě byl bez sebe a až do konce jsme o něm už nevěděli. Pak mi padl do náruče Serafín, který byl nejblíž. Je sice silný jako býk, ale není příliš mrštný. Už skoro couval pod mými pádnými ranami, ale pak se sebral a chystal se dát mi závěrečnou řádnou ránu. Na to jsem čekal. Abych se vyhnul útoku, odskočil jsem. Vyrazil jsem paží kupředu jako beranem. Popadl jsem Serafína za zápěstí, padl jsem naznak a strhl jsem protivníka na sebe.“ „Tohle jsem viděl v cirkuse!“ „Před tebou se nedá nic utajit. Je to slavný hmat džiu-džitsu a naučil mě ho kdysi dávno můj starý profesor Záhada, boxer a žonglér, s kterým jsem pracoval. Muž má hodně síly v pažích, ale ta se nedá vůbec přirovnat k síle v nohách. Vymrštil jsem Serafína jako kopací míč. Pádem narazil na smrk, kde zůstal ležet. Možná že pod ním leží ještě teď!“ „A co zatím dělal Patrik Verchères?“ chtěla vědět Barbora. „Musím ti říci, že tohle všechno netrvalo ani tři minuty. Ostatně přiznávám, že to mě také zachránilo. Viděl jsem, jak Patrik jde ke mně, se zaťatými zuby a se zlým pohledem. V tom okamžiku jsem stál na nohou, ale byl jsem ještě trochu udýchán po vypětí z předešlého zápasu. Přivádělo mě do nadšení, že před ním stojím sám, a jsem přesvědčen, že on sdílel mé pocity.“ „Trvalo to dlouho?“ ptal se Lucien. „Velmi dlouho. Proto jsem se tolik opozdil. Patrik je ze všech nejnebezpečnější protivník, a také ze všech nejhouževnatější. Za celý život se mi nikdy nevedlo tak zle. A ty přece víš, že jsem se dvakrát bil na život a na smrt, jednou s vlkem a podruhé s medvědem.“
46
„To je ohromné!“ žasl Lucien. „Tak se ptám, zdali Patrika Verchèrese vůbec někdo přemohl,“ dodal Bob Farley, jako kdyby ho něco napadlo. „To by ho musel překvapit…“ „Jestliže narážíš s tou poznámkou na mého bratra Thierryho,“ pronesl Lucien ledově chladným tónem, „pamatuj si jednou provždycky, že můj bratr je nevinen!“ Bob Farley vůbec neodpověděl, jen se na hocha mlčky díval. Barbora položila svou teplou ručku na ruku Lucienovu, ztvrdlou a prací zhrublou. Okamžitě se uklidnil. „Ať tomu je jakkoli,“ pokračoval Farley, „bili jsme se jako vzteklí tak dlouho, až se mi zdálo, že to nikdy neskončí. Patrik mi dal co proto a nestydím se přiznat, že ještě teď cítím jeho rány. Ale nechtěl bych být na jeho místě. Domnívám se, že dostal víc než dost a jistě dnes večer už nebude s to podniknout žádnou takovou kratochvíli!“ „Kde jsi ho nechal?“ zeptala se Barbora. Bob Farley sklopil oči a zavedl rozhovor na něco jiného. „Přiznám se vám, že jsem poprvé v životě za takovýchto okolností hrozně unaven a rád bych si šel lehnout. Nebude tě to mrzet, Barboro, když půjdeme domů? Prosím tě, omluv mě, ale já už dál nemohu!“ „Povíš mi konečně, kde jsi nechal Patrika Verchèrese?“ zeptala se znovu dívka náhle zneklidněná, ačkoli tentokrát z jiné příčiny než předtím. „Hodil jsem ho do řeky,“ odpověděl neochotně Bob Farley. „Bobe!“ zvolala slečna Stevensonová vyčítavě. „Uklidni se, je to výborný plavec. Taková noční lázeň mu udělá naopak náramně dobře!“ „A jak ses vrátil sem?“ „Patrikovým vozem, propánakrále! Nezasloužil jsem si, aby mi ho půjčil?“ „A kde je teď ten vůz?“ starala se Barbora a vstala. „Na parkovišti Athabasky. Tady je lístek. Pošlu mu ho zítra poštou a poděkuji mu za krásnou a nedobrovolnou procházku.“ Odcházeli volným krokem k východu zástupem lidí, kteří se už začínali vytrácet. Nikdo si jich nevšímal.
47
Barbora se na prahu okamžik pozdržela a vlídně pohladila Luciena po jeho neposlušných kadeřích. Podívala se mu přímo do očí. „Nikdy, chlapče, nezapomeň, že napříště, ať se děje co chce, vždycky můžeš spoléhat na Barboru Stevensonovou!“
Válečná porada „Sedni si a pohovoříme si,“ řekl Bob Farley. Než to Lucien udělal, podíval se po očku na paní Senneterrovou. Seděla vedle mladých lidí a její mateřský úsměv ho docela uklidnil. Slunce se už začalo sklánět směrem ke Skalistým horám, jež se rýsovaly vzadu v dáli. Vysílalo poslední letní paprsky na obrys pohoří Pelikánu, které se na severu tyčilo nad edmontonským údolím. Zahrada „U Many“, zastíněná množstvím fuchsiových keřů a osik, představovala vysněnou oázu pro vážný rozhovor. Ve čtyři hodiny odpoledne, když všichni hosté už odešli, zůstali zde jen oba mladí lidé, Bob s Barborou, kteří se dostavili proto, aby si pohovořili s Lucienem. Také oba míšenci někde zmizeli a v kuchyni uklízel Mercredi. Po rozsudku Nejvyššího soudu nedalo se už ani v nejmenším pochybovat o tom, jaký osud očekává Thierryho Brévanna, a to i tehdy, kdyby ho policie vypátrala, což bylo velmi nepravděpodobné. Ode dne, kdy byl vynesen rozsudek, Lucien bez ustání naléhal na svého přítele Boba. Bob Farley měl právě odjet na zimní výpravu a Lucien Brévanne ho den za dnem marně prosil, aby ho směl doprovázet. Vzal-li si Lucien něco do hlavy, bylo velmi těžké přesvědčit ho, aby se toho vzdal. Na druhé straně od události ve Fort Saskatchewanu spojovalo Boba a Luciena přátelství „na život a na smrt“, jak prohlásil Farley. A přece Bob se nemohl rozhodnout a přivolit k Lucienově prosbě. Chlapec měl významného spojence, Barboru Stevensonovou, a podařilo se mu také obměkčit Maniwaki Senneterrovou. Many přišla na dobrý nápad, jak by bylo možno vyřešit tento ožehavý problém: pozvala do svého Francouzského restaurantu lovce i jeho snoubenku na oběd. Rozhovor, k němuž došlo ten den odpoledne v zahradě „U Many“, bude mít patrně rozhodující vliv na budoucnost Luciena Brévanna.
48
„Chceš na mně něco nemožného,“ tvrdil znovu Bob Farley, když si zapálil dýmku a několikrát vypustil z úst dým. „Nevezmu si na svědomí smrt patnáctiletého chlapce. A potom, já sám velmi málo znám ty končiny, které tě zajímají. Prodělal jsem dvě výpravy na řeku Mackenzie – jednu na břehy Hudsonova zálivu, mezi mysem Eskymáků a Chesterfieldovým zálivem, a druhou v kraji jezera Bakeru – a pak dvě dále na sever k Velkému Otročímu jezeru, ale velmi špatně znám Pustou zemi, která se táhne na východ od Velkého Medvědího jezera. Ty sis vybájil o Dalekém severu romantickou představu podle dobrodružných románů a vypravování cestovatelů. Neuvědomuješ si, co všechno se musí denně vydržet a jaká to je strašná námaha. Je to těžké i pro otužilého a zdatného muže, obeznámeného s tamními povětrnostními a životními podmínkami. Pro nedospělého chlapce by to bylo příliš mnoho. Prostě bys to nevydržel.“ „A vydržel bych to,“ tvrdil Lucien se slepou a pochopitelnou tvrdohlavostí svých patnácti let. „To jsou jen slova. Tvůj věk je nepřekonatelná překážka. Nikdy jsi tam nebyl. Nedovedeš si představit, co to je zima 50° C pod nulou. Nedovedeš zastřelit zvěř…“ „Ve škole v Montrealu jsem byl vždycky nejlepším střelcem.“ „Připouštím to, střílíš tedy dobře… ale do terče. Jakživ jsi však nestřílel na vlka nebo na medvěda, který se na tebe žene. Nedovedeš dělat žádnou potřebnou práci: nedovedeš řídit saně, postavit stan, nosit břemena, rozpouštět zmrzlý pemikan, pádlovat v proudech, postavit iglú, chatrč ze sněhu, zapřáhnout psy do saní, nalíčit past na zvěř, ba neumíš si ani navléknout sněžnice, jít po stopě anebo porazit strom.“ „Ale vždyť je dost patnáctiletých Indiánů nebo Eskymáků,“ namítal Lucien, „ba jsou třeba i mladší a vykonávají všechny tyto práce, o kterých ses zmínil!“ „To je pravda, hochu! Dělají to, ale dělají jen to a nic jiného už od chvíle, kdy se naučili chodit!“ „No tak mě to naučíš, Bobe! Jsem velmi šikovný a umím si poradit,“ dodal trochu pohněvaně a trochu vážně Lucien. „No, poradit si umí, to je pravda,“ připojila Many, která právě
49
dojedla výtečnou vanilkovou zmrzlinu. „Kdyby to neuměl, nebyl by se dostal až sem k nám!“ „Dobrá, připouštím to,“ souhlasil Farley. „Ale když tě vezmu s sebou, Luciene, budu mít dvojí odpovědnost; jako člověk a jako občan státu. Nejsi plnoletý a na lovce musíš mít povolení od státu.“ „Vadí-li jen tohle,“ řekla Barbora s úsměvem, „já se o to postarám. Vložím-li se do toho, tatínek se jistě nechá přemluvit!“ Farley se podíval na svou snoubenku a jeho smějící se oči popíraly přísnost jeho slov. „Zdá se mi, slečno, že váš tatíček je na vás nesmírně slabý! Ale nechci vás pokládat za zrádkyni! Také vás hned předem upozorňuji, že já nebudu mít žádnou takovou slabost, až budete paní Farleyovou! Ostatně bůhví, zdali se jí někdy stanete a zdali toto mé prohlášení vás nepřiměje změnit názory!“ Barbora se rozesmála. Bob se otočil k paní Many a pohlížel střídavě na ni a na svou snoubenku. Potom pokračoval se směšně staženou tváří: „Tak se mi zdá, že tu sedím osamělý, zatímco dvě dámy se proti mně spikly. Je-li tomu tak, pak prohlašuji, že jsem na místě poražen. Bil jsem se vždycky vítězně s muži, s vlky, ba i s medvědy, avšak poznal jsem, že proti soustředěné vůli dvou žen je každá obrana marná!“ Potom zase zvážněl a obrátil se k Lucienovi: „Poslyš, hochu, všechny tyto překážky by nebyly ničím, kdyby zde nebyla jedna, pro kterou nemohu říci ano. Připomenu ti otázku finanční. Výzbroj muže do severozápadních krajů stojí hodně peněz!“ „Lucienovu výzbroj si rozhodně vezmu na starost já!“ prohlásila Barbora a zlomyslně se usmála na svého snoubence. „Děkuji vám, slečno Stevensonová, jste milá!“ řekl Lucien s nadšením. „Ale přijmu to od vás jen jako půjčku. Jednoho dne vám to zcela jistě splatím!“ „Tak jsem se tedy nemýlil,“ řekl Bob s úsměvem a položil svou velkou ruku na ručku snoubenky. „Spiknutí pokračuje!“ Opět zvážněl, a obraceje se k Lucienovi, pokračoval: „Opakuji ti, že je v tom něco jiného. Už jsi mi vysvětloval, že
50
jestliže chceš jít na Daleký sever, děláš to kvůli bratrovi. Doufáš, že ho buď nalezneš, anebo objevíš nějaké nové okolnosti, aby proces mohl být obnoven a rozsudek zrušen. A v tom se právě neshodujeme. Pokládám za pošetilé nasazovat něčí život pro věc, která je podle mého úsudku předem ztracena.“ „Můj nebohý manžel tvrdíval,“ vmísila se do řeči Many, „že jen předem ztracené věci stojí za to, aby pro ně člověk bojoval!“ „To je možné,“ řekl zasněně Farley, „ale to člověka neopravňuje k tomu, aby zničil život nedospělému chlapci.“ Pak se obrátit znovu k Lucienovi: „Dovol, abych ti řekl něco k té tvé první domněnce: kdyby existovalo jedno procento naděje z tisíce, že Thierry bude nalezen živ v Kanadě, královská jízdní policie, jedna z nejlepších na světě, by ho byla už našla. Musíme se dívat na věci tak, jak jsou, na to jsi už dost velký, a proto ti říkám: buď Thierry už není v Kanadě, anebo je mrtev!“ „Není mrtev,“ procedil Lucien sevřenými zuby. „Co se týče tvého druhého předpokladu,“ pokračoval lovec, „věř mi, že tě z pravé cesty svádí tvá bratrská láska. Byl jsem při procesu a bohužel jsem si utvořil vlastní úsudek. Nestojíme před žádným soudním omylem. Víme všichni dobře, že Patrik Verchères není svatý, ale tentokrát mluvil pravdu. Lituji, že se musím dotknout tvých citů, ale já věřím, že tvůj bratr je vinen. Soudím, že se zachoval brutálně a zároveň naivně. Dokazuje to jeden fakt: jak si představoval, že soud uzná jeho přihlášený nárok z Port Radia. I kdyby se byl Verchères nevrátil a Thierry ano, každý přece věděl, že odešli společně. Byl by musil vysvětlit, co udělal se svým společníkem. Ostatně to všechno jsou pouhé domněnky. Ale tím spíš soudím, že by bylo zločinem dovolit ti zúčastnit se výpravy předem určené k nezdaru.“ Zavládlo ticho, zatímco mladý Francouz se snažil uklidnit. Barbora a Many se na něho dívaly něžně a zároveň soucitně. Přes všechnu přízeň k Lucienu Brévannovi nemohly Farleyho důvody vyvrátit. Proto obě mlčely. Lucien odpověděl chvějícím se hlasem. Snažil se, aby zapomněli, že je pouhým chlapcem, a chtěl vypadat jako dospělý muž.
51
„Bobe, nemohu nic udělat, abych tě přesvědčil a abys mi uvěřil, že Thierry žije. Má jistota nevyvěrá z žádných zpráv. Když jsi s někým žil v takovém duševním spojení, jako jsme žili Thierry a já, vytvoří se mezi vámi pouta, která může přervat jen smrt. Jako kdyby mezi vámi existovala nějaká neviditelná anténa. A proto kdyby byl Thierry teď někdy zemřel, já bych to určitě věděl. Nuže, já vím, že žije. Znám natolik jeho povahu, jeho chování i to, jak reaguje na věci, abych věděl, že nedal-li o sobě vědět, nedělá to ze strachu. Chová se tak z nějakého jiného důvodu, který neznám. Někdy jsem skoro přesvědčen, že tento důvod je silnější než jeho vůle, a proto jsme až dosud o něm nic neslyšeli.“ Lucien se na chvíli odmlčel. Chtěl snad soustředit své myšlenky. Jeho posluchači byli také zticha a dívali se na něho takřka s obdivem. „Přejděme k druhé otázce,“ pokračoval hoch, „předevčírem jsem byl u advokáta Percyho Carsona, abych mu poděkoval za všechnu práci, kterou měl s procesem mého bratra. Připomněl jsem mu, že jeho úloha není skončena a že se nemusí obávat o svůj honorář.“ Bob Farley otevřel oči dokořán nad takovou klidnou jistotou, ale nic neřekl. „Pan Carson věří v nějaké »neočekávané rozřešení«, jak to také řekl před soudem,“ mluvil dále Lucien. „To by byla polehčující okolnost. Ale já věřím, že Thierry je nevinen. Naše rodina soudí stejně jako všichni ostatní lidé. Zbytečně bych to před vámi zatajoval. Má jistota spočívá v tom, že svého bratra tak dokonale znám a že nikdo ho nezná tak dobře jako já. Proto já musím začít pátrání od začátku. Já musím provést tuto práci, když druzí ji nechtějí anebo nemohou udělat. Ostatně, i kdyby to učinili, neměli by dost velkou víru. Má víra je nezdolná. Proto tě snažně prosím, abys mě vzal s sebou, Bobe Farley! Nemohu jít na Daleký sever sám. Vím velmi dobře, že to je daleko složitější než vydat se na cestu do Edmontonu. Slibuji, že ti nebudu břemenem, ale společníkem, který ti bude ze všech sil pomáhat. Říkal jsi mi, že se chceš vypravit k Velkému Medvědímu jezeru. Vím jistě, že tam najdu to, co hledám. Vezmi mě s sebou!“ „Drahý Bobe,“ zvolala Barbora Stevensonová, „nemůžeš odmítnout takovou prosbu! Udělej to kvůli mně! Nemůžeš zklamat tak
52
úžasnou víru. Nic o tom všem nevím, ale i kdyby se mýlil, zaslouží si, aby to zkusil a aby se mu pomohlo!“ „A což kdyby Lucien měl přece jen pravdu, všemu navzdory?“ zasáhla také úzkostlivě Maniwaki Senneterrová. „Co my o tom víme, pane Farley? Upozorňuji vás, že tomu nevěřím, ale což kdyby ho náhodou jeho instinkt neklamal?“ Bob Farley zuřivě dýmal z lulky. Rozum mu říkal nemilosrdně ne, celá ta hrdinská výprava je nebezpečné šílenství. Drsné a zároveň citlivé srdce otužilého lovce užuž podléhalo. A jak odolat Barboře, která s ním dělá, co chce? Ale Farley chtěl zachovat alespoň jakési zdání a neustále hryzal troubel své lulky. „Dodal bych ještě něco,“ řekl mu vážně Lucien Brévanne. „Tvrdíš, že otázka peněz pro tebe nehraje žádnou úlohu. Slečna Stevensonová mi velkoryse nabídla pomoc pro mou výstroj. To všechno je nádherné, ale chtěl bych také nějakým způsobem dostát svým závazkům. Příští rok se ostatně budeš ženit a pak budeš potřebovat všechny své peníze. Rád bych ti připomněl, abys nezapomněl na jednu věc: podaří-li se mi prokázat, že Thierry je nevinen, nebude zde žádná překážka, proč by mu odepřeli jeho část podílu z pozemku s uranovou rudou, který s Verchèresem objevili. V tom případě, když ty mi umožníš podniknout potřebná pátrání, zavazuji se s plnou platností jménem svého bratra, že ti odstoupím v náhradu polovinu všeho, co z toho bude mít. Pak po našem návratu se budeš moci oženit se slečnou Stevensonovou…“ Následoval bouřlivý výbuch smíchu a Lucien dostal řádnou ránu do zad. Bobovi Farleymu připadala ta nabídka až k slzám naivní a docela ho odzbrojila. Ale právě proto, že byla vyslovena, dovolila mu hlasitě se zasmát a přitom ustoupit se ctí, jak už o tom několik minut přemýšlel. „Platí!“ zvolal vesele lovec a natáhl k Lucienovi ruku. „Smlouva je uzavřena, Luciene!“ Many a Barbora se zvedly a hlučně Luciena políbily na obě tváře. „Ty jsi rozkošný, milý Luciene,“ řekla mu Barbora. „Než odjedete, dáš mi adresu svých rodičů. Chtěla bych, aby věděli, že jsi v dobrých rukou!“
53
„To je jasné,“ souhlasil Bob a také se zvedl. Byl stále ještě neobyčejně rozveselen. „Musíme si pojistit souhlas rodičů. Lucien není plnoletý, a kdybychom neměli jejich svolení, mohli bychom mít velké oplétačky, až se bude celá věc vyřizovat!“ Tak byla úmluva uzavřena – z Lucienovy strany se vší vážností, ze strany jeho společníků jen jako hra. Jeho přátelé ustoupili a vyhověli chlapcově žádosti, aniž se spolu smluvili, neboť cítili, že Lucien nalezne duševní klid jen tehdy, vyplní-li to, co pokládá za svou povinnost udělat pro čest rodiny i něžnou bratrskou lásku. A tak se stalo, že jednoho dne v září se patnáctiletý francouzský chlapec vydal do severozápadních končin Kanady.
54
ČÁST DRUHÁ PUSTÁ ZEMĚ
Rankkanlé „V té době,“ začal mluvit Sheyin-dira, to jest »muž, který stojí«, *) „byla na světě jen zvířata. Dovedla také mluvit. Říká se, že medvědovi se jednoho dne podařilo uzavřít všechno teplo do ohromného měchýře, který zavěsil hodně vysoko na oblohu. Jezera a řeky rychle zamrzly. Nepršelo už, ale sněžilo. Nahromadilo se tolik sněhu, že zakryl všechny stromy a zvířata nenašla žádnou potravu.“ Indiánský stan Sheyin-diry byl postaven několik set metrů od Fort Franklinu, stanice, kterou Kanaďané v minulém století přezvali na „město rybolovu“. Leží takřka u ústí Medvědí řeky, u malé zátoky severní části Velkého Medvědího jezera, která se nazývá Keithova úžina. Byl konec září a slunce mizelo za dlouhým hřebenem Franklinova pohoří, jež lemuje pravý břeh obrovského hada, řeky Mackenzie, od Velkého Otročího jezera až k polárnímu kruhu. Bledý sluneční kotouč, vysílající chabé paprsky, byl zahalen hustou mlhou, která kryla také vrcholky posledních smrků zbělených sněhem. Dny se už začínaly krátit, nastával podzim, období dešťů, mlh a úspěšných lovů. Bob Farley a Lucien Brévanne seděli na bobku před Sheyin-dirou a se zájmem naslouchali vyprávění starého náčelníka Zaječích kůží, který vykládal svůj příběh a kouřil z dýmky. Sheyin-dira pokračoval příjemným hlasem a bystře ve vyprávění a doprovázel je mocnými gesty. „Zvířata se tedy sešla a snažila se nalézt nějaký způsob, jak by vrátila teplo na zemi. Kryse pižmové se podařilo vyšplhat až k mě*)
Vypravování Sheyin-diry je doslovně přeloženo z jazyka dénéského, což je jazyk Indiánů ze Střední Ameriky. (Pozn. aut.)
55
chýři. Pořádně do něho udeřila a teplo ihned zaplavilo celou zem. Zvířata byla spokojena. Ale spousty sněhu brzy roztály, všechen zemský povrch byl zaplaven a zvířata do jednoho zahynula. Jak se vypravuje, naživu zůstali jen tři kačeři a tři kachny. Plovali sem tam po vodní hladině, neměli co k jídlu, a proto se velmi nudili. Rozhodli se, že budou hledat zemi pod vodou. Jeden z kačerů se ponořil, ale vyplul na povrch, aniž co nalezl. Potom se ponořil druhý, avšak také nic nenašel. Třetí kačer se jmenoval Rankkanlé, to jest potápěč. Zmizel pod vodou a zůstal tam velmi dlouho. Najednou se opět objevil na povrchu a v zobáku přinesl trochu země. A hle, přinesená zem se začala rozšiřovat dál a dál. A tak se vytvořily ostrovy i celé pevniny. Tři kačeři se proměnili v muže a tři kachny v ženy. A z nich se zrodil národ Indiánů Dénéů. I Sheyin-dira jest potomkem Rankkanlého, potápěče.“ Sheyin-dira jako všichni Indiáni dbal velmi na svůj rodokmen a pyšnil se svými předky. Bob Farley překládal Lucienovi vyprávění svého starého přítele. Lucien se díky Bobovým vysvětlivkám začínal přiučovat jazyku Dénéů, nejnesnadnějšímu ze všech indiánských jazyků. Hlavní potíž dělala výslovnost jednotlivých kmenů: Psích boků, Otroků, Zaječích kůží, Horalů a Šilhavců. Bob Farley a Lucien Brévanne se dostali k břehům Velkého Otročího jezera poměrně za dost krátkou dobu, i když počítali dny, kdy honili zvěř a kladli pasti. Farley byl velmi pilný a zdatný lovec. Věděl, že je třeba využít podzimu, tohoto sice krátkého, ale zvlášť příhodného období pro lov. Chtěl přeplout hladinu Velkého Otročího jezera, dříve než zamrzne, aby nebyl postaven před nutnost buď obcházet hrůzyplné zákruty bahnitých břehů, anebo čekat dlouhé týdny, až se na jezeře vytvoří dostatečně silný led, aby unesl saně. Pro svou cestu měli závažný důvod: Lucien Brévanne si přál začít s pátráním už od Port Radia, ležícího u východního konce jezera. Předpokládal, že tam nalezne rozřešení celé záhady. Farley s jeho domněnkou souhlasil, chtěl uspokojit svého přítele a pak také doufal, že tam najde hojnost zvěře. Zatím Bobova kořist nashromážděná v první části jejich cesty byla nádherná. Měl desítky sobolích a bobřích kůží, právě tak jako kožešiny
56
57
modrých i stříbrných lišek. Na žádných předchozích výpravách se mu nikdy nepodařilo získat tolik kožešin v tak krátkém čase. A také nikdy první část jeho výpravy nebyla tak krátká a výnosná. Oba přátelé vyjeli z Edmontonu začátkem září na vozíku se všemi zásobami; měli tam potraviny, tabák, četné psy, skládací člun, saně, kožešinové obleky, dvoje petrolejová kamínka Primus, což tvořilo dokonalou a důležitou výzbroj. Vydali se na cestu po nové autostrádě, která vede přímo k Velkému Otročímu jezeru a vyhýbá se staré cestě po vodě, Athabaska-Landing-Waterways, na níž se musí na nesplavných místech zboží přenášet, kde jsou peřeje a vodopády a kde čekají na člověka i další nesnáze. Přes Malé Otročí jezero, řeku Peace i Notikewin se dostali v několika dnech do stanice Hay Riveru, ležící v ústí řeky téhož jména na jižním břehu Velkého Otročího jezera. V Hay Riveru si Bob Farley uskladnil vozík až do jejich návratu na jaře. Jeho člun byl opatřen slabým výpomocným motorem, jehož ve skutečnosti užívali jen v nejnutnějších případech. Na sever od šedesáté rovnoběžky, kam se naši přátelé dostali, byly doprava i pohonné látky omezeny, a to proto, že tu byl nedostatek dopravních cest a nelidské podnebí. Oba přátelé většinou sami pádlovali. Bob Farley a Lucien Brévanne naložili všechny věci na člun, dostali se přes Velké Otročí jezero, obepluli Velký ostrov a v polovině září dosáhli Fort Providence. Tam se Farley zdržel několik dnů. Kladl pasti a pronásledoval
58
zvěř na území Indiánů z kmene Psích boků. Hojné kožešiny, jež ulovili, naložili do člunu a pak se oba lovci pustili dál po řece Mackenzie. Řeka Mackenzie – Naotcha, Obrovská řeka Indiánů – nebyla žádnou klidnou řekou. Někdy tekla mezi skálami vysokými sto dvacet až sto padesát metrů. Třebaže nepršelo příliš mnoho, na některých místech se tvořily nebezpečné laviny z bláta, z kamení a vody, a tam musili oba manévrovat s člunem a vyhýbat se podemletým břehům. Uprostřed řeky se vlny zase vzdouvaly tak vysoko, že se Bob a Lucien s člunem takřka ani nedostali kupředu, i když pluli po proudu. Řeka Mackenzie se valila za hromového rachotu, sevřena strašnými skálami, a chvílemi se rozlévala do značné šířky. Bob a Lucien se tak dostali do Fort Simpsonu a pak do Wrigly,
59
kde jim přálo štěstí. Pramice Paroplavební společnosti Hudsonova zálivu, která se plavila po proudu do Aklaviku, je vzala do vleku a dopravila za jediný den do Fort Normanu. Už v třetím zářijovém týdnu napadl první sníh. Boba Farleyho zlákala hojnost zvěře a zůstal několik dnů v lesnaté končině u Fort Normanu, kde ulovil mnoho kožešin. Třebaže Lucien byl pouhým nováčkem, ukázalo se, že je pozoruhodným lovcem a výtečným střelcem. Chlapec plnil přesně daný slib, že nejen nebude přítěží, ale že se osvědčí jako zdatný pomocník. Seržant jízdní policie v Hay Riveru i ve Fort Normanu pohlíželi na mladého, teprve patnáctiletého lovce trochu udiveně, ale podřídili se, když uviděli podpis váženého Kennethe Stevensona. Aby se naši lovci dostali až do středu tohoto opravdového vnitrozemského moře, jakým jest Velké Medvědí jezero, měřící neméně než šedesát tisíc čtverečních kilometrů, což je právě tolik co Irsko, musili proplout i s nákladem Medvědí řekou. Tato řeka je hrůzou plavců – valí se prudkým tokem v délce nějakých sto třicet kilometrů – a ústí do řeky Mackenzie pod Fort Normanem. Farley a Brévanne se dostali do Fort Normanu jen tak, že s obtížemi a nekonečně dlouho vlekli člun z břehu, přičemž jim za štědré dávky tabáku vypomáhali Indiáni z kmene Zaječích kůží. Při těchto nebezpečných operacích jejich člun narážel na skaliska a značně se poškodil. Trvalo jim to skoro celý týden, než se začátkem října dostali k Velkému Medvědímu jezeru. Urazili tedy dříve než za měsíc cestu od Velkého Otročího jezera, víc než tisíc kilometrů dlouhou. Pobřeží Velkého Medvědího jezera byla pustá a odstrašující. Přesto, že Lucien byl velmi netrpělivý a chtěl se rychle dostat do Port Radia, Farley se zdržel několik dní ve Fort Franklinu. Nejprve musili dát opravit člun ve stanici Společnosti a pak lovec také nechtěl odejít z Keithovy úžiny, ze zátoky Velkého Medvědího jezera, aniž zašel k svému příteli Sheyin-dirovi. Oba cestovatelé tedy přijali pohostinství starého indiánského náčelníka. Sheyin-dira byl náčelníkem kmene Zaječích kůží. Indiáni tohoto kmene neznají horáckou zamlklost a bezkrevný poklid příslušníků
60
kmene Psích boků ani netečnost Otroků, jsou naopak bystří, čiperní, mnohomluvní, družní, příjemní a trochu dětinští jako lidé ze střední Francie. Sheyin-dira nezapřel ani v nejmenším všechny tyto význačné povahové rysy svého kmene. Bob Farley a Sheyin-dira se znali dlouhá léta a vzájemně se oceňovali, ačkoli Farleymu ještě nebylo třicet let a Sheyin-dira se blížil stařeckému věku. Primitivové nejsou jako lidé civilizovaní. Indián často dovede zacházet s motorem, ale neví, jak je stár. Od chvíle, kdy se Farley poprvé setkal se Sheyin-dirou, Indián měl stále stejnou pergamenovou kůži, temně rudou pleť, tytéž vrásky a na těle tentýž šat utkaný z proužků kůže. Jméno kmene Zaječích kůží je převzato ze jména látky jejich šatu. Ta se tká z proužků zaječí kůže, která se klade srstí dovnitř. Kožešina pochází z králíků, jež se v této končině vyskytují; v zimě jsou bílí, v létě šediví, často pelichají a jejich maso je bezcenné. Ten večer oba přátelé ochutnali v indiánském náčelníkově stanu pemikan, sušené a na prášek rozemleté sobí maso smíchané s tukem, což je obvyklá každodenní potrava lidí na Dalekém severu. Na oslavu setkání Indiána s lovcem bylo jídlo zpestřeno lososovými pstruhy, nachytanými v jezeře. A Lucien Brévanne, který si už začínal zvykat na potravu lovců a zálesáků, litoval jen jediné věci: že nemá chléb. A to byla touha opravdu francouzská.
Svědectví „Pověst o Rankkanlém je velmi hezká,“ řekl Lucien Bobovi, když lovec skončil s překládáním. „Docela jistě to je indiánská obměna potopy světa!“ „Zub obrovského vepře“, Sheyin-dirova manželka, šila kožešinovou kapuci a obrátila se na svého manžela. „Malý se ještě nevrátil a noc je na krku.“ Zpoždění „malého“, asi dvanáctiletého hocha nijak vládce chaty nezneklidňovalo.
61
„Šel přece na stanici,“ mínil Sheyin-dira, „prodat čerstvé ryby veliteli. Asi ho zdrželi k večeři jako pokaždé. Pan Mac Kinley je k nám vždycky velmi přátelský.“ „Mac Kinley se musí nudit ve své chýši, když je tam už dva roky úplně sám!“ poznamenal Bob Farley. „Vždyť dobře víš, že velitel tam není sám,“ odpověděl mu Indián, „na stanici má jednoho z Horalů, který mu dělá společníka a pomocníka. Avšak úředníci Společnosti nezůstávají v kraji Zaječích kůží nikdy déle než dva roky. Život v končině Dénéů je příliš těžký pro »bílou tvář«. To není jako u tebe, Trelkkizhi, ty cestuješ z místa na místo a krajem jen projdeš!“ Indiáni přejmenovali Boba Farleyho na „Trelkkizhiho“, což je „muž, který se dovede okamžitě utkat s nepřítelem“. „Pan Mac Kinley,“ pokračoval indiánský náčelník, „vídá stále tytéž čluny Společnosti, které přijíždějí na jezero lovit ryby anebo mu přivážejí zboží do skladiště, a nic jiného. Nic nepřeruší jednotvárný život »bílé tváře« na stanici. Proto i nejmenší příhoda je velkou událostí. Tak například když letos v létě tudy projela jízdní policie se svědkem, kterého se vydala hledat až k řece Haldane, onoho Indiána Modopéného…“ „Modopéného,“ zvolal Lucien, který nerozuměl ani slovo z úvah Sheyin-dira, avšak zachytil toto jméno, jež ho překvapilo. Obrátil se k Bobu Farleymu. „Mluví o našem Modopéném? Zeptal by ses ho laskavě, zdali ho zná?“ Lovec se zeptal a přeložil Indiánovu odpověď. „Ano, hovoří o svědkovi v Thierryho procesu. Prohlašuje, že ho dobře zná, protože s ním celou jednu zimu lovil. Modopéné je také příslušník kmene Zaječích kůží.“ Lucien několik okamžiků dumal o představě, která se mu vynořila v mysli. Znovu viděl před očima starého Indiána, jak sedí v obřadné póze na lavici svědků před Nejvyšším soudem a s nehybnou tváří odpovídá na otázky státního zástupce. Zeptal se Farleyho: „Víš docela jistě, že kdyby ses obrátil na našeho hostitele a dovolával se jeho přátelství, že by ti řekl pravdu?“
62
„Docela jistě,“ odpověděl Bob s úsměvem, „pokud by ji věděl. Je sice trochu přepjatý a rád mluví s kudrlinkami, ale jestliže něco ví, jistě mi to řekne. Nic Indiáni nenávidí tolik jako lež!“ „Byl bys tak laskav a zeptal by ses na něco Sheyin-diry? Rád bych věděl, zdali podle jeho mínění Modopéné znal Patrika Verchèrese před událostí u Velkého Medvědího jezera anebo zdali se s ním setkal poprvé, když ho nalezl poraněného na břehu!“ Farley se pronikavě podíval na svého mladého přítele, ale udělal, oč ho chlapec žádal. Indián ani na okamžik nezaváhal. „Znají se už léta a léta. »Bílý muž«, o kterém mluví tvůj přítel, zachránil před mnoha lunami Modopénému život. Vědí to všichni příslušníci kmene Zaječích kůží.“ Když mu to Bob přeložil, Lucien vyskočil, jako kdyby ho někdo píchl. Takřka vykřikl: „A jak to, že Modopéné se o tom nezmínil před soudem?“ „Uklidni se, Luciene,“ mírnil ho Bob. „Prostě proto, že se ho na to nikdo nezeptal. Ostatně nezdá se mi, že by to mohlo nějak změnit problém, který chceš rozřešit!“ „Na to mám svůj názor. Bylo by zajímavé vědět, byl-li Sheyin-dira zde, když tudy procházel Verchères s mým bratrem. I oni musili projít Fort Franklinem.“ „Ani bych neřekl, Luciene! Neklame-li mě paměť, šli až do Good Hope a odtamtud se vydali na severní břeh jezera, a nikoli přes Fort Franklin.“ „Máš skutečně pravdu!“ „Ale ať je tomu jakkoli, nevidím, v čem by ti tohle zjištění mohlo pomoci!“ „To ti hned řeknu! Podle mého mínění nesouhlasí-li jediná věc ve výpovědi, celé svědectví je podezřelé. Velmi rád bych zjistil naprosto přesně datum, kdy můj bratr přišel do těchto končin. O tom mám také svůj názor.“ „To bychom musili zajít do Good Hope a vyptat se lidí na stanici. Pochybuji, že by to za to stálo.“ „V této chvíli mi připadá nejdůležitější zajít do Port Radia. Zeptal
63
by ses Indiána, máme-li nějakou naději, že bychom se mohli setkat s Modopéném?“ „Představuješ si, že Indiáni kmene Zaječích kůží jsou jako obyvatelé Quimperu?“ zasmál se Bob. „Vždyť oni jsou nomádi, lid stěhovavý! Jakživi netáboří dvakrát na témže místě. Bývají tam, kam se uchýlí stáda sobů, stěhují se za nimi. Také Sheyin-diru jsem zde nalezl jen čirou náhodou!“ Avšak Farley se přece jen Sheyin-diry zeptal. Indián mu odpověděl: „Ty víš dobře, Trelkkizhi, že chce-li policie vypátrat některého příslušníka našeho kmene, vždycky se jí to podaří. Ale někdy to dlouho trvá. Jestliže tvůj přítel chce vyhledat toho muže docela sám, pak to bude obtížnější. Modopéné zůstává přes zimu někdy u jezera Kilekale, na Dease a někdy jinde. Ale snad by se to tvému příteli přece jen podařilo.“ Když to Bob přeložil, Lucien přistoupil k Indiánovi a vděčně mu stiskl ruce. „Děkuji vám,“ řekl mu, obraceje se přímo k náčelníkovi. V jeho slovech bylo tolik vřelé srdečnosti, že to Sheyin-dira pochopil. „Děkuji vám za všechno, co jste mi řekl. Nikdy vám to nezapomenu!“ „Vůbec nechápu, jak by ti to mohlo pomoci,“ poznamenal Bob Farley. „Nedělej si s tím starosti,“ řekl mu Lucien s chytrým úsměvem. „Zprávy Sheyin-diry jsou nesmírně důležité.“ V tom okamžiku se u vchodu do stanu objevil „Malý hubený los“, syn Sheyin-diry. Vypadal blaženě, patrně bohatě povečeřel. „Trelkkizhi,“ řekl Bobu Farleymu, „velitel ti vzkazuje, že Horal opravil tvůj člun a zítra ráno se můžeš vydat na cestu.“
Strašlivá bouře „Táhni, Luciene, táhni a drž dobře psy!“ Brévanne se zavěsil celou váhou těla na provaz, kterým byl připevněn jejich náklad, a táhl se zoufalou energií, aby se jim balíky nerozsypaly. „Vydržíš to?“ řval Farley v bouři.
64
„Ano!“ zvolal stejně hlasitě Lucien. Snažili se překřičet burácení bouře i štěkot psů, ale po pravdě řečeno, nepotřebovali mnoho mluvit, aby si rozuměli. Bob začal vybírat z člunu vodu, aby se jim nepřevrátil. Musil to dělat rychle a zároveň se přidržovat druhou rukou okraje lodice, nechtěl-li být smeten vlnami přes palubu. Vlnobití bylo strašlivé. Rozpoutala se sněhová bouře a vítr vál s divokou zběsilostí. V poryvech nebylo možno dýchat a kolem nich panovala neproniknutelná černá noc. Mrzlo, byla to první opravdová arktická zima. V naprosté temnotě – nesvítil měsíc ani hvězdy – Bob a Lucien pluli uprostřed rozpoutaných živlů v neustálé hrůze, že s člunem na něco narazí a ihned se se vším potopí ke dnu. Hned ze začátku to bylo špatné. Bob Farley a Lucien Brévanne vypluli z Fort Franklinu za nádherného počasí v prvním říjnovém týdnu a doufali, že se dostanou přes Velké Medvědí jezero nejpozději za deset dnů. Ale nebyli na širém jezeře ani dva dny, když se jim porouchal motor a nezabral přes všechno jejich namáhání. Rozepjali tedy plachtu. Ale zvedl se tak silný vichr, že ji musili zkasat, aby se s člunem nepřevrátili. Některý rok, a tak tomu bylo i letos, po období tání ledu, jež v této části jezera nastává v polovině července, plují na hladině Velkého Medvědího jezera, tohoto sladkovodního moře, ještě bludné ledovce. Člun byl právě asi uprostřed jezera, když ho zachvátila větrná smršť. Najednou ho začaly hnát strašné a hrozivé vlny a při takové plavbě by setkání s bludnými ledovci znamenalo bezprostřední nebezpečí. Pokud byl den, Bobovi se dařilo lavírovat, jen když křečovitě držel kormidlo a udržoval jakžtakž východní směr, zatímco Lucien pádloval. Bob věděl, že se dostal z Keithovy úžiny do úžiny Mac Tavishovy. Směr by tedy měli dobrý. Ale jakmile nastala noc – a ta nastává v tomto ročním období velmi brzy – drama vrcholilo. Nebylo možno se řídit podle nebe zataženého hustými mraky a v naprosté temnotě jste nedohlédli ani metr od okraje člunu. Ostatně jejich člun byl zmítán na hladině jako stéblo slámy a otáčel se bezmocně sem a tam.
65
A neštěstí nedalo na sebe čekat. Byl to ledovec nebo vyčnívající skalisko? Byl to nějaký vyvrácený plující strom anebo troska lodi přihnaná uragánem? Oba cestovatelé se to nikdy nedověděli. Najednou uslyšeli vpředu strašlivý náraz a praskot. Bob Farley, který držel kormidlo, se vymrštil kupředu, ale příliš pozdě. Člun narazil zádí na něco velmi tvrdého. Byl to tak strašlivý náraz, že kormidlo bylo odtrženo a dno opravené ve Fort Franklinu se znovu otevřelo. V tomto pekle hrůzy se Farley pokusil co nejrychleji zastavit proud vody, jež vnikala do člunu, neboť jinak by se mohli potopit. Zatím Brévanne zkracoval postraňky psího spřežení, protože poděšení psi se snažili skočit do vody. Od tohoto okamžiku oba lovci, zachváceni sněhovou vichřicí a bez kormidla, prožili opravdové peklo. Ani za stále kratších dní, kdy bylo jen šero, ani za dlouhých nocí, v žádném okamžiku nevěděli, kde jsou a kam směřují. Každý jejich sebemenší úkon vyžadoval pravé akrobacie, ať už šlo o to nakrmit psy, aby se nevztekli, zachytit krabici se suchary, nebo přidržet náklad, aby nespadl přes palubu a člun se nepotopil. Bouře trvala tři dny a tři noci. Bob a Lucien, oslepeni sněhem, zkřehlí zimou až na kost, promáčeni skrz naskrz, statečně odolávali. Ale byli už u konce svých sil. Koncem třetí noci člun uchvácený vírem jako v přízračném strašlivém snu narazil na hladině zpěněného oceánu na nějaký ještě tvrdší předmět než poprvé a vymrštil na všechny strany náklad, psy i oba lovce. Bob Farley poznal okamžitě svým neomylným instinktem, že se „dotkli“ země, a při této myšlence se mu vrátila trocha jeho bývalého humoru. „Luciene!“ „Bobe!“ Přes bouřlivý hukot vln, přes svištění větru a psí štěkot mladý Francouz odpověděl. V té černé noci octl se Lucien, až po pás ve vodě, najednou v Bobově náručí. „Nic zlomeného?“
66
„Ne!“ „Musíme se pokusit zachránit náklad!“ Oba začali nejistě, jen podle hmatu, chytat psy a sbírat balíky a bedny s nezbytnými potřebami. Trvalo jim to hodiny a hodiny. Nakonec při svítání shledali, že se octli zmrzlí a nadobro vyčerpáni na pustém a nehostinném pobřeží. Nějakých sto metrů kolem nich ležela jejich rozházená zavazadla a zásoby. Člun a saně se roztříštily o skály a zbyly z nich pouhé trosky. Dva ze šesti psů na jejich volání nepřišli. Bouřlivá smršť rozmetala a odnesla i část beden a balíků. Nezbylo jim nic jiného než pokusit se trochu osušit a pak sepsat zásoby. Potom se budou také musit rozhodnout, co podniknou, aby se zachránili z této situace. A v tom okamžiku se bouře utišila, jako by někdo mávl čarodějným proutkem. A slunce, pobledlé a nesmělé arktické slunce, ozářilo celou scénu dokonalé zkázy. Jaká to ironie!
Soupis „To všechno je má vina!“ řekl Lucien. „Jistě mi to v duchu vyčítáš!“ „Nemluv hlouposti!“ odpověděl Bob a poklepal mu na rameno. „Nastala zima a ta je na Dalekém severu vždycky zlá!“ „Máš pravdu. Ale přece jen – kdybych byl tolik nenaléhal, abychom se vydali do Port Radia, tak bychom zde nebyli!“ „Snad. Byli bychom bezpochyby zamířili ke Good Hope nebo k řece Camsellu a nic nám nezaručuje, že bychom v této chvíli nebyli pohřbeni v jedné z těch nesčetných bažin, jež tak přívětivě obklopují tohle rozkošné letovisko, totiž Velké Medvědí jezero. Bouře, kterou jsme právě přežili, byla jistě stejně zlá na pevnině jako na vodě.“ Seděli na bednách na břehu před rozlehlou vodní hladinou. Byl to kuželovitý, skalnatý výběžek, na němž na jedné straně rostly zakrslé jedle a na druhé vychrtlé smrky. Poněvadž tu byly tyto stromy, nebyl to naprosto pustý a beznadějný kout. Už nesněžilo a také vítr se ztišil. Sporé světlo podmračného dne jen těžce pronikalo
67
mračny a ozařovalo sinavý kraj, kde se člověku svíralo srdce. Byl to šedivý a jednotvárný svět beze stínů a bez lesku, kde byly nebezpečně rozsety trhliny, jámy a skály. Znenadání jste mohli sklouznout do nějaké prohlubně anebo narazit na nějakou překážku, aniž jste ji viděli. Oba cestovatelé si nejprve usušili šatstvo a kožešiny, sepsali zásoby, pokud jim jaké zbyly, a spočítali psy, jež jim zůstali. Noc strávili ve spacích pytlích, které si rozložili na zem podestlanou větvemi tří mladých smrků, jež se jim podařilo porazit. Lucien se láskyplně podíval na Boba. „Ty jsi takový správný chlapík a chováš se ke mně tak shovívavě! Ale stejně si myslíš, že já jsem příčinou všech našich nesnází!“ Bob Farley rozhořčeně protestoval: „To se náramné mýlíš! Nejdůležitější teď je dívat se kupředu, a ne dozadu, a správně rozhodnout, co dál. Podívej se!“ „A na co?“ „Podívej se na břehy jezera!“ „Ano.“ „Zamrzají!“ „A co z toho?“ „Ach ty nešťastníku, to je přece nejjistější důkaz, že nastává opravdová zima! A to znamená konec všech našich trampot!“ Lucien se podíval nedůvěřivě na svého společníka. „Myslíš?“ „Přirozeně! Pokud je podzim, člověk může jen lovit, a nic jiného. Až napadne sníh, dostaneme se dál.“ „Ale vždyť nemáme ani člun, ani saně!“ „Půjdeme pěšky!“ „Pěšky?“ „Na sněžnicích se po sněhu chodí velmi dobře. Naštěstí je máme a sníh brzy napadne. Bez něho bychom nemohli jít po těch tvrdých skálách a po bažinách. Potřebujeme hodně sněhu.“ „A co se zásobami?“ „Naložíme je psům na záda.“ „Myslíš to vážně?“
68
„Samozřejmě. A pak mám nápad. Nemáme už saně, ale těchhle pár sanic, které se mi podařilo zachránit, stačí. Dáme je pěkně dohromady a uvidíš, jak se nám budou hodit! Nás neunesou, to je pravda, ale naložíme na ně náklad, který jsme zachránili.“ „Všechno nepobereme!“ „Ne, vezmeme jen to nejnutnější a ostatní zde necháme. Nejsmutnější je, že jsme ztratili bednu, v které byly mapy, kompas a ke všemu i zásoba sirek.“ „Zásoba sirek?“ zvolal úzkostlivě Lucien, „pak jsme ztraceni!“ „Žádné strachy! Objevil jsem už dvě suché krabičky v podšívce svého nepromokavého kabátu. Když si je správně rozdělíme a budeme šetřit, postačí nám, než se dostaneme na stanici Společnosti.“ „Nezdá se ti, že nejlíp bychom to vyřešili, kdybychom se pustili pěšky po zamrzlém jezeře do Port Radia?“ „Tvůj nápad je chytrý, ale nemyslím, že by byl nejlepší. Abychom se mohli vydat pěšky do Port Radia, musili bychom dlouho čekat, až jezero pořádně zamrzne, jinak bychom se probořili i se psy. Nevím přesně, na kterém místě jsme ztroskotali, ale všechno ukazuje, že jsme na nejjižnějším břehu jezera mezi řekou Haldane a mysem Limestone v úžině Dease.“ „Není možná! Že by nás bouře byla zahnala nejméně sedmdesát kilometrů k severu?“ „Tak přibližně. Moc se asi nemýlím. Abychom se dostali do Port Radia po pevnině tak, jak jsme, musili bychom jít neustále po březích jezera, a ty jsou v těchto místech takřka neprobádané, nebezpečné a neschůdné. Byla by to velmi dlouhá cesta. V nejhorším případě možná, ale podle mého názoru zbytečná. Jsme nyní bez zásob a nemůžeme pokračovat v cestě. Nejdříve musíme zakoupit nové zásoby v některé stanici Společnosti Hudsonova zálivu. Port Radium je především průmyslové a hornické místo, většinu roku je pod sněhem a odloučeno od ostatního světa, a zaměstnávají se tam jen dobýváním rudy. Tam bychom nesehnali novou výzbroj a zásoby. A co víc, byli bychom tam jako uzavřeni. Port Radium je naprosto odloučené a obklopené ze všech stran lesnatými lovišti Indiánů z kmene Psích boků. Na sta kilometrů kolem dokola není ani jediná zásobovací
69
stanice, letadla tam přilétají a čluny připlouvají jedině v létě.“ „Tak my nepůjdeme do Port Radia?“ zvolal Lucien zklamaně. „Teď ne,“ usmál se shovívavě Bob. „Buď rád, budeme-li se vůbec moci někam vydat. Jediné správné řešení by bylo vyrazit přímo vpřed na severovýchod a pokusit se dojít až k Měděné řece. Dostaneme-li se tam – nemáme ještě jistotu, že se nám to skutečně podaří, to si pamatuj! – stočíme se k ústí řeky, k moři. Tak se dostaneme do Copperminu, nejdůležitější arktické stanice. Naštěstí zboží, které můžeme vyměnit za peníze, kožešiny stejně jako střelivo, zbraně a pasti, je neporušené. Konec konců máme před sebou tři sta kilometrů, právě tolik jako z Lyonu do Marseille, pokud to dobře počítám. To by ještě nebylo tak nejhorší,“ dodal s úsměvem. Bob Farley se tvářil jako optimistický vůdce, ale výraz jeho očí popíral lehký tón jeho hlasu. Jako starý a zkušený cestovatel v Arktidě dovedl odhadnout všechny nesnáze a těžkosti podobné výpravy. Lucien bohužel nepostřehl úzkost svého společníka. „To je škoda,“ řekl jako sám k sobě, „vím docela jistě, že v Port Radiu bych nalezl rozluštění celé záhady. Než jsem odjel, napsal jsem rodičům a žádal jsem je, aby mi odpustili, že se nevrátím do Montrealu a nedokončím studia, jak jsem jim slíbil. Přesvědčil jsem je, že nyní je nejdůležitější dokázat Thierryho nevinu, a proto že odjíždím do nejsevernějších končin, když soudní proces skončil. A teď skoro u cíle…“ Bob Farley se tentokrát neudržel a docela upřímně se rozesmál. „Ty jsi ale pěkný rozuma, Luciene, na mou věru! Uvědomuješ si vůbec, že v téhle chvíli to je vlastně ohromný zázrak, že nás nepožírají ryby ve Velkém Medvědím jezeře? Dovol laskavě, abychom se nejdříve dostali z té zatracené kaše, ve které jsme se octli! Potom uvážíme – budeme-li ještě naživu, což není tak naprosto jisté – co budeme moci udělat pro věc tvého bratra!“ Lucien vstal a zahanbeně přistoupil k svému příteli. „Odpusť mi, Bobe! Říkám nesmysly! Vím dobře, že všechno se stalo jen mou vinou a že jsem zvíře, když takhle mluvím!“ „Jen nic nepřeháněj, hochu! Řekněme, že máš utkvělou myšlenku! To je sice od tebe hezké, ale v této chvíli musíme řešit důležitější
70
71
problémy. Nejdříve se musíme starat, abychom vůbec zůstali živi. Nezapomeň, že dvě bedny s potravinami spadly do vody při ztroskotání, a máme-li vydržet do konce, musíme si potravu přísně rozdělit. Začneme s tím, že než odejdeme od jezera, budeme chytat ryby. Rybami, které ulovíme, nakrmíme také psy a ušetříme tak naše skrovné zásoby. Podívej se teď na oblohu!“ „No a…?“ „Bude okamžitě sněžit. Teď je polovina října. Napadne-li dost sněhu, jak doufám, budeme se moci do čtyřiadvaceti hodin vydat na cestu. Nemáme čas na plané mluvení, musíme spravit saně. Rychle do práce!“ Co viděli před sebou, to nebyla už loviště indiánského kmene Zaječích kůží, ale také to ještě nebyla Pustá země. Kolem dokola se táhla chaotická kamenitá půda, někde zarostlá lišejníkem a jen sem tam pokrytá sněhem. Na některých místech se dralo ze země pár zakrslých keříků nebo stromků. V té tiché a chmurné dálavě, na pustých pláních pod šikmými slunečními paprsky a pod nízko visícími mračny, byli Bob Farley a Lucien Brévanne jen opuštěnými cestovateli, kterým hrozí nejhorší katastrofy.
Zneklidňující odhalení „Vidíš tu chatrč?“ „Ano, Bobe, také ji vidím, ale jakživ se tam nedostanu! Jsem úplně vyčerpán!“ „Snaž se ještě trochu! Teď už to není daleko!“ „Člověk by řekl, že tam nikdy nedojdeme! Jsou také na Dalekém severu faty morgány?“ „Ano, jsou. Ale tahle chatrč je opravdu skutečná, nic se neboj!“ „No dobře! A musíme být vděčni lidem, kteří ji zde vystavěli!“ Polorozbořenou chatu, zapadlou v dolině, v této bělostné poušti, pod nově napadlým sněhem, bylo sotva vidět. Avšak Bob Farley ji svýma zkušenýma očima ihned postřehl. Stála na okraji prérie Pusté země, kam žádný Indián nikdy nevkročí, protože zde začíná loviště Eskymáků.
72
Už tomu byly tři dny, co se Bob Farley a Lucien Brévanne vydali na cestu, ale nešli příliš rychle. Ani Lucienova nezkušenost nebyla jedinou příčinou jejich pomalého postupu. Na měkkém sněhu se jim šlo velmi špatně a také jejich primitivní saně, které Bob s takovou námahou vyrobil, se jim dvakrát polámaly a náklad se vyklopil. Bob Farley věděl, že se vypravili příliš brzy, že ještě nebylo dost dobrého sněhu, ale přece jen spěchal s odchodem. Měli příliš málo zásob a polární noc se kvapem blížila. Bez map a kompasu mohli dodržovat směr jen přibližně, a to za jasného dne nebo při měsíčním světle. Bylo to jediné období, kdy slunce bylo takřka stále skryto za mraky. Objevovalo se na obzoru jen na několik hodin a ty se čím dál víc krátily. Nebe zůstávalo většinou zahaleno těžkými mračny. A ještě ke všemu měli cestovatelé nepatrnou zásobu sirek. Od chvíle, kdy se vydali na cestu, podařilo se Farleymu jako schválně ulovit překrásné kožešiny bílých a modrých lišek, ale nezahlédli ani jediného soba. A přece to byla doba těchto zvířat. Oba cestovatelé procházeli územím, odkud se patrně sobi, kteří jsou jedinou potravou lidí v těchto končinách, právě vystěhovali. Ani na obzoru nezpozorovali žádné sobí parohy. Že by se sobi byli vydali jinou cestou, jak to často dělávají? To bylo pravděpodobné. Pro oba lovce to znamenalo velkou ránu. Nemohli uživit smečku svých psů. Ryby, které nalovili ve Velkém Medvědím jezeře, jim stačily právě jen na osmačtyřicet hodin. A ti dva králíci a divoká husa, které Lucien zastřelil, to bylo příliš málo pro dravou chuť celé smečky. „Jakživ jsem si tak nevážil paláců v Montrealu a v Quebecu, jako si teď vážím téhle chaty,“ liboval si Bob Farley ve chvíli, kdy se konečně dostali do tohoto nečekaného útulku. Ve skutečnosti to byla jen polorozbořená a na všech stranách děravá chatrč, jakou by ve městě pohrdl i ten nejbídnější pes. Ale pro cestovatele, kteří přespávali už několik dní v jednoduchých spacích pytlích pod širým nebem a byli vystaveni každému nečasu, představovala chatrč bájný palác z Tisíce a jedné noci. „Vlez dovnitř, rozdělej oheň a uvař čaj,“ pobízel Bob společníka, „já zatím odpřáhnu psy a složím bedny.“ Čaj je nejjistější posila lidí na Dalekém severu. Lucien udělal, co
73
mu Bob přikázal. Sundal primus z nákladu, donesl ho do chaty, vyndal nádobí a připravil drahocenný nápoj. Protože se už šeřilo, rozsvítil také lampu, kterou měli ve zvláštním obalu. Naštěstí zachránili při ztroskotání dvě plechovky s petrolejem. Vnitřek chaty, plný různých odpadků, byl neuvěřitelně špinavý a v hrozném nepořádku. Jistě sloužil dlouho za doupě vlkům a medvědům. Lucien si umínil, že chatu vyčistí a nejhorší špínu vynese ven. Zatím Bob Farley sundal psům postroje, nakrmil je, pečlivě odměřiv dávky, a uvázal je k trámům chatrče. Složil také celý náklad, balíky a bedny, a zběžně opravil dveře, které se nyní mohly zavřít. Tak budou moci konečně strávit zase jednu noc pod střechou a nebudou vydáni napospas všem větrům. Potom vstoupil radostně dovnitř s několika pytli na zádech. „Ach, jak je tu pěkně! Máš už čaj uvařený?“ Nečekal na odpověď a hned si nalil šálek horkého nápoje. „To dělá člověku dobře!“ liboval si. „Nebudeme mít žádné lukulské hody, musíme se spokojit sušenými rybami, abychom ušetřili pemikan, ale zato spát budeme jako dudci! A kdoví…“ Najednou zmlkl. Unesen nadšením mluvil a nevšiml si svého přítele. V nejasném světle lucerny sotva rozpoznával rysy Lucienova obličeje. Nezvyklé chlapcovo mlčení Boba zarazilo. Brévanne stál u jednoho trámu bledý jako stěna a vyděšeně zíral na nějakou věc, kterou měl v ruce. Bob si všiml, že se chlapec od hlavy až k patě chvěje. „Co je?“ zvolal polekaně Bob. Lucien beze slova přistoupil k příteli a ukázal mu starý zrezivělý nůž se zlomeným ostřím. Bob ho vzal nechápavě do ruky a pozorně si ho prohlížel ve světle lucerny. Na odřené a řezem pokryté střence postřehl vyrytá písmena T a B. „A co má být?“ zeptal se nechápavě Bob. Lucien odpověděl zlomeným, jako nějakou tíhou změněným hlasem: „Našel jsem ho tu mezi nečistotou a smetím. Je to nůž mého bratra.“ Překvapený Bob chvíli mlčel. Pak se zeptal:
74
„Víš to jistě?“ „Naprosto jistě. Byl jsem s ním, když si ho kupoval před odjezdem.“ Mluvil namáhavě, slova se mu těžce drala z hrdla. Farley mu chlácholivě položil ruku na rameno. „A co to dokazuje?“ „Dokazuje to, že Thierry je mrtev. Jinak by se s ním nerozloučil.“ „Možná že ho ztratil.“ „Ne, jde přece o nezbytně nutný a potřebný předmět. Velmi mu na něm záleželo. Snad zde nůž nechal někdo, kdo mu ho vzal, a pak je závěr stejný.“ Zavládlo dlouhé mlčení. Potom za chvíli Lucien takřka procedil mezi zuby: „Thierry je mrtev. Všechno, co jsem chtěl podniknout, je zbytečné. Těžce jsem se mýlil, když jsem tak určitě tvrdil, že je ještě na tomto světě. Thierry je mrtev. A všechno je marné…“ Opakoval to zatvrzele a umíněně zas a znovu. Bob Farley přecházel sem a tam a přemýšlel. Najednou se před Lucienem zastavil. „Přestaň, neopakuj pořád jedno a totéž! Že jsi našel jeho nůž,
75
to ještě nic neznamená! Naopak věřím, že to dokazuje jednu věc, která nemá nic společného s domnělou smrtí tvého bratra. Ale obávám se, že to je pro nás výstraha!“ „Jak to?“ „Vzpomínáš si přesně na plán pozemku s uranovou rudou, který měl Percy?“ „Ano, vzpomínám! Byla to kopie originálu.“ „Pak si také musíš uvědomit, kde ležela ta část pozemku, na kterou měl právo?“ „To na mně žádáš trochu mnoho. Vidím ten plán, jako kdybych ho měl před očima, ale onu část bych určit nedovedl!“ „Neznáš Pustou zemi tak jako já. Údaje v plánu tě nepřekvapily. U mne to je něco jiného.“ Farley přistoupil k Lucienovi, přinutil ho sednout si na jeden balík a pokračoval: „Tahle chatrč, kde nyní jsme, nebyla vystavěna pro jednu nebo dvě noci. Uvaž, jakou práci to dalo, už jen přivléci sem ty trámy, když tady v tom místě nerostou žádné stromy. Jinými slovy octli jsme se uprostřed pozemků s uranovou rudou a tuhle chatrč vystavěl Verchères s tvým bratrem, aby zde mohli provést všechny nezbytné geologické zkoušky!“ „Ale to je nádherné, co říkáš!“ zvolal Lucien. „Moc nádherné to zrovna není,“ odpověděl Farley zasmušile. „Nesvědčí to ani pro smrt, ani proti smrti tvého bratra! Mohl zde ten nůž zapomenout, když odcházeli, totiž když on a Verchères zde skončili s pracemi a opustili svůj tábor. Ale pro nás to znamená, že jsme se dali nesprávnou cestou!“ „A proč?“ „Ten pozemek leží na hranici Pusté země a na začátku lesa, vzpomínám si na to velmi dobře. Přímo na sever od Velkého Medvědího jezera. Proto jsou-li mé závěry správné a jsme-li na tomto místě, nepostupujeme od svého odchodu k severovýchodu, nýbrž jen k severu. Jak jsem se mohl mýlit, celé ty tři dny, co jsme na cestě? Nedovedu si to vysvětlit. Je zatracené těžké vyznat se v téhle proklaté zemi bez kompasu, když nebe je skoro ustavičně zahaleno mraky a
76
nikde není žádný plný stín… A tak soudím-li správně, nejdeme k Měděné řece, nýbrž vstříc jisté smrti vysílením…“ Lucien se díval vděčně na svého přítele. Velmi se mu ulehčilo, když se dověděl, že objevený nůž nedokazuje smrt jeho bratra. Málo mu záleželo na tom, je-li to pouze důkaz o dalších nebezpečích, jež je ohrožují. „Pak je to přece jen nádherné,“ zvolal mimovolně. „Copak ty, ty máš divný žaludek, jen co je pravda,“ řekl Bob, a třebaže nechtěl, musil se smát. „Člověk by řekl, že tě ta zpráva potěšila!“ Vytáhl z jednoho balíku sušenou rybu a rozprostřel spací pytle. Lucien se začervenal a sklopil hlavu. „Odpusť mi, Bobe!“ „No tak si z toho nic nedělej,“ odpověděl mu Farley s úsměvem plným pochopení. „Rozumím moc dobře, co si myslíš! Jen když se z toho dostal Thierry, viď, všechno ostatní je ti lhostejné. Ty máš zatracenou morálku! Ale tím líp!“ Vrhl se na svou porci ryby s ohromnou chutí a dodal, jako kdyby mluvil sám k sobě a skrýval svůj neklid pod maskou bezstarostnosti: „Stačí, dáme-li se zítra jiným směrem. Je to jednoduché, ale člověk si to musí uvědomit…“
Tutiak „Měl jsi dobrý lov, Tutiaku?“ ptal se Bob Farley. „Podařilo se nám ulovit hodně ryb, Kablouno *) . Ale zima špatně začíná. Tenhle rok se neukázali sobi. Zboříme tábor a vyrazíme tím směrem, kde zapadá slunce. Říká se, že sobi jsou letos tam.“ Lucien poslouchal rozhovor, třebaže ničemu nerozuměl. Ale snažil se ze všech sil přemoci svůj odpor ke všemu, co viděl, a tak neměl čas toho litovat. Seděli uvnitř iglú, eskymáckého domku ze sněhu. Tento sněhový sklep, zčernalý kouřem z lucerny a naplněný výpary lidských těl, *)
Kablouna znamená Husté obočí, tj. bílý muž. (Pozn. aut.)
77
srážejícími se na zdech, mu připadal jako čarodějnická sluj. Byl zde nesnesitelný zápach. V nejasném světle kudlerku, olejové lucerny, se matně rýsovaly postavy mužů i žen. Člověk by byl řekl, že to je medvědí doupě. Mezi zmrzlým masem a pohozenými ohlodanými rybími hlavami lidé zabalení v hadrech se cpali jídlem nebo leželi a chrápali. A přece tato jejich zastávka znamenala pro ně nečekané štěstí. Po celé čtyři dny, co Bob Farley a Lucien Brévanne odešli z „chaty nalezeného nože“, jak jí pak mezi sebou říkali, nedostali se daleko. Skoro dva dny se musili zdržet na místě pro hroznou sněhovou vánici. Sníh i čím dál vzrůstající mráz neznamenaly pro ně bezprostřední nebezpečí, avšak Bob se nemohl přesně orientovat. V nejistotě nechtěl riskovat, že by se zmýlil, a tak raději vyčkával. Neočekávaně narazili naši dva přátelé na eskymácké iglú a tam se poprvé setkali na své cestě s Eskymáky. Iglú leželo na nejsevernějším cípu jezera Dismal, což dokazovalo, že se vydali od chaty správným směrem. Avšak zásoby potravin se jim nebezpečně zmenšily, nemluvě už o sirkách. Jejich zastávka byla tedy vítaná, protože nebyli nuceni spát pod širým nebem. Farley dobře věděl, že si napříště budou musit po cestě vždycky vystavět příležitostné iglú, nebudou-li se chtít ráno probudit se zmrzlými údy. Jestliže v eskymáckém iglú panoval strašný zápach, bylo zde aspoň příjemné teplo, které svádělo k dřímání. Tutiak se svou rodinkou, s ženou, s dcerou i s vnoučaty, uvítal Boba a Luciena s charakteristickým pohostinstvím Eskymáků. Farley hned rozdal tak vítaný tabák a čaj. Výměnou mohl přijmout pohostinství svého hostitele i jeho nabídku, že nakrmí Bobovy vyhladovělé psy a zároveň že se s oběma rozdělí o svou večeři. Měli oumikmak, amerického pižmového zubra, který je pokládán za pochoutku. Tutiak byl na něj velmi pyšný, neboť jej ulovil před čtyřmi dny. Avšak jestliže Farley oceňoval tuto vzácnou zvěřinu jaksepatří, Lucienovi dělalo hrozné potíže, když se snažil spolknout sebemenší sousto. Zubří maso se krájí „sněžným nožem“, nepostradatelným nástrojem Eskymáků, na tenounké kousky. Lucienovi se zdálo, že ten tenký plátek masa má odpornou chuť i zápach, jaký panoval v celém iglú.
78
79
Proto pak s rozkoší pil čaj, jež uvařila Tutiakova manželka Shonghili. Tím byla hostina jako obyčejně zakončena. Eskymácký čaj se vaří ráno na celý den pro všechny. Nepije se však jen tekutina, spolykají se také všechny čajové lístky. Tento eskymácký čaj má s čajem anglickým jen velmi málo společného. „Ke kterému kmeni patříš, Tutiaku?“ vyptával se Bob Farley, než vklouzl do svého krepiku, spacího pytle. Div nepadl, jak byl ospalý, ale věděl, že by bylo nezdvořilé neudržovat před spaním rozhovor. Takové povídání se někdy prodlouží dlouho do noci. Avšak nemluvit by bylo pokládáno za neslušné. „Patřím ke kmeni Kroluttomiutů, Eskymáků, kteří sídlí u Krvavých vodopádů,“ odpověděl Tutiak. „Znáš Krvavé vodopády, Kablouno?“ „Ano, právě tam máme namířeno!“ „To je tedy velmi jednoduché. Měděná řeka, která ústí u Krvavých vodopádů, je veliká a teče mezi vysokými skálami. K moři je den cesty a na jeho pobřeží, kam svítí slunce, rostou po celé délce stromy. Jsou to jediné stromy v Pusté zemi, ale pětkrát až šestkrát větší než člověk. Zítra půjdeš jen přímo vpřed. Dojdeš docela jistě k Měděné řece. Nemůžeš se zmýlit!“ Bob Farley se musil zasmát. Ta slova „přímo vpřed“ ho rozveselila. Záviděl těmto Eskymákům, neboť jejich orientační smysl je nikdy neklame. Nemohl na Tutiakovi žádat, aby s ním šel jako vůdce. Eskymák měl přece početnou rodinu a chtěl se vydat za soby právě opačným směrem. Ale přece jen se ho zeptal: „Nikdy ses nevrátil k tábořišti svého kmene k moři?“ „Žili jsme dvě zimy tady na břehu jezera,“ odpověděl Tutiak. „Měli jsme zde hojně ryb. Jednoho dne se vydám za svými bratry. Kroluttomiutové, jak dobře víš, Kablouno, jsou nejhrdějším kmenem mezi Innuity *) .“ Na vrásčité mongolské tváři Tutiakově se rozprostřel takový pyšný úsměv, že Lucien požádal Farleyho, aby mu jejich rozmluvu přeložil. Bob mu vyhověl. *)
Inouk – Eskymák, Innuiti – Eskymáci. (Pozn. aut.)
80
„Proč říká, že Kroluttomiutové jsou nejhrdější mezi všemi Innuity? Kdo jsou Innuitové?“ ptal se Lucien. „Innuitové jsou Eskymáci, což v eskymáckém jazyce znamená »výteční lidé«,“ vysvětlil mu Farley. „Právě tak jako Indiáni Dénéové jsou na druhé straně za lesem také »výteční lidé« v jazyce indiánském?“ „Ano, právě tak. Tvrdí-li Tutiak, že Kroluttomiutové jsou nejhrdějším lidem ze všech Innuitů,“ pokračoval Farley, „říká to kvůli jedné příhodě z roku 1711…“ „To není právě příhoda z včerejška!“ „Není, ale jak vidíš, nezapomněli na ni. V roce 1711 přišli četní Indiáni s britským výzkumníkem Samuelem Hearnem až k vodopádům u ústí Měděné řeky. Přesně tam, kam chceme jít. Předkové našeho hostitele je prý do posledního vyvraždili, ačkoli to byl nezvyklý a hnusný čin. A proto se tyto vodopády od té doby jmenují Krvavé vodopády.“ „A to se Eskymáci tak strašně nenávidí s Indiány?“ „Nenávidí se, protože se málo znají anebo se neznají vůbec, a pohrdají sebou navzájem z neznalosti. Proto Indiáni mají pro Eskymáky jedinou nadávku Ayaeskimeowé, to jest »požírači syrového masa«, a Eskymáci zase říkají Indiánům Irkreleité, »všiváci«.“ „Irkreleitové! Ano, Irkreleitové!“ vmísil se do řeči Tutiak, který zachytil v rozhovoru obou cestovatelů toto jediné slovo. „Innuitové nesnášejí Irkreleity! Jsou to lidé zavšivení! Nejsou ani stateční, ani vynalézaví, a také se ničím neproslavili. Nikdy jsme si na tu zběř nemohli zvyknout. Avšak s lidmi, jako jsi ty, Kablouno, nebo tvůj přítel, s takovými lidmi se dobře žije!“ „Říkáš nám to, abys nám lichotil?“ zeptal se ho Farley se smíchem. „Kdepak! Však to víš dobře, příteli! Cestovatelé tvé národnosti prožili mnohé zimy s Innuity, lovili s nimi, spávali v jejich iglú a dělili se s nimi o práci i námahu. Ale Irkreleitové nikdy! Chceš, abych ti dal příklad? Před několika zimami jeden badatel tvého kmene žil po dvě zimní období u jezera Imaerneku. A povídá se, že jeden Kablouna jako ty žije už dvě zimy u jednoho našeho kmene, který táboří dál než Kroluttomiutové, až na břehu oceánu.“
81
„Zase přišli na řadu předkové Kroluttomiutů?“ ptal se Lucien. „Ani ne,“ odpověděl Bob Farley, „je to něco jiného.“ A přeložil chlapci Tutiakovo vypravování. Lucien okamžitě vyskočil ze svého spacího pytle a vrhl se k iglerku, sněhovému loži vystlanému kožešinami, na němž Eskymák ležel. Tutiak kouřil z domorodé dýmky, jejíž otvor je částečně ucpaný sobí kůží, což vyvolává nejsmrdutější zápach, jaký kdy může vycházet z lidských úst. Lucien zatřásl Eskymákem a ani si neuvědomil, že muž rozumí jen málo anglicky. „Víte to jistě?“ volal. „Znáte toho Kablounu? Viděl jste ho někdy? Kdo je to?“ Tutiak, zahrnut jeho vášnivým vyptáváním, starostlivě vytřeštil kulaté oči k Bobu Farleymu. Ten mu okamžitě Lucienovy otázky přeložil. „Ne, to nevím,“ odpověděl Tutiak, obraceje se s úsměvem k mladému Francouzovi, jako kdyby se chtěl omlouvat. Podobal se tak až podivuhodně Buddhovi. „Ne, ne, neznám Kablounu, o kterém jsem se zmínil. Nikdy jsem ho nespatřil. Je to zpráva, kterou sem minulou zimu přinesli lidé od moře a z hor tam od Krvavých vodopádů. Ale víc o tom nevím.“ Bob přeložil Lucienovi jeho odpověď a dodal: „Řekl bys mi teď laskavě, proč tě ta zpráva tolik vzrušuje? Nechápu, proč tě tak zajímá!“ „Ale cožpak tomu nerozumíš?“ divil se Lucien a posadil se k Bobovi. „Neznámý běloch je dvě zimy u eskymáckého kmene, to přece všechno vysvětluje!“ „Vysvětluje? A co? Oč se jedná?“ „Ale přece o mého bratra, Bobe! Vysvětluje to, proč nebyl nalezen a proč o sobě nedal vědět!“ „Chudáčku Luciene,“ řekl Bob, „skoro se začínám bát, že únava a strádání ti popletly mozek. Ta zpráva a tvé vysvětlení, to mi nějak nejde dohromady. Pro nějaké ano nebo ne vyletíš jako blesk, z ničeho si vytvoříš román a vymyslíš si nemožné sny. Kdyby sis raději lehl a spal! Potřebujeme to oba ažaž!“ „Lehnu si,“ odpověděl Lucien, „ale nejsem takový blázen, jakého
82
ze mne děláš. Tutiakovy zprávy jsou strašně zajímavé. Však uvidíme…“ V té chvíli Tutiakova manželka Shonghili, která až dosud neotevřela ústa a patrně pochopila líp než její muž, co si dva běloši říkají, naklonila se k Bobovi Farleymu a řekla: „Mladý Kroléarkoutchi, Francouz, tvůj přítel, snad ani není takový blázen, jak si myslíš, Kablouno. Až přijdeš na břeh oceánu ke Krvavým vodopádům, ptej se po Siksikovi. Siksik je můj otec a nejslavnější kouzelník mezi Innuity na pobřeží. Ví o mnohých věcech, které ostatním nejsou známy. Bude-li chtít mluvit, řekne vám mnoho tajemství. Nezapomeň! Jmenuje se Siksik.“ Domluvila, a jako kdyby chtěla naznačit, že je konec rozhovoru a sezení je skončeno, vykonala obřadně, co jí příslušelo: zhasila olejovou lucernu.
Stín smrti „K čemu se pachtit dál? Já si tady lehnu. Chce se mi hrozně spát!“ To byla slova Boba Farleyho. Pak klesl na hromadu balíků narovnaných na tom, co jim sloužilo místo saní. Ležel tak jako člověk, který se nadobro vzdal. V hustém víření sněhových vloček Lucien Brévanne k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Ne, Bobe, ne, to nesmíš! Však tam dojdeme! Musíme tam dojít! Můj bratr na nás čeká!“ Od chvíle, kdy opustili jezero Dismal a laskavé pohostinství Tutiakovo, zavalily je všechny možné nesnáze a těžkosti. Nejprve zahynuli všichni čtyři jejich psi, jeden po druhém, a to ve třech dnech. Začali být strašně unaveni, netáhli náklad, ba sotva stáli na nohou. Potom se jeden za druhým položili na sníh a už se nepohnuli. Dostali nějakou nakažlivou chorobu? Nakazili se snad od Tutiakových psů? Lovec by to byl nemohl s jistotou tvrdit. Byl to asi nějaký psí mor, jaký se často rozšíří mezi psy zapřahanými do saní na Dalekém severu. A nikdo neví, jak k tomu dojde. Naši přátelé zůstali tedy bez psů. Byla to pro ně strašlivá nevýhoda.
83
Na Dalekém severu je pes nejen nejlepším přítelem člověka, ale i jeho nejpevnější oporou a většinou i jediným pomocníkem, který cestovatelům umožní přežít všechny nesnáze. Avšak Bob a Lucien by byli přišli o psy, i kdyby je byla nezahubila nákaza. Cestovatelé neměli už čtyřiadvacet hodin nic, čím by mohli svou smečku krmit. Postavili se tedy na místo uhynulých psů a už dva dny táhli vlastnoručně vyrobené saně se zásobami. Vlekli se jen pozvolna kupředu. Konečně se dostali k toku Měděné řeky, jak se aspoň domníval Bob Farley. V této neplodné poušti Pusté země se vyskytuje jedna oáza – dlouhý pruh porostlý stromy, nazývaný Aliarhévik, to jest řada kanadských jedlí, jež se táhnou od nejvzdálenějších pramenů řeky Dease i Měděné řeky. Farleymu se zdálo, že ji cestou poznal. Měděná řeka teče hlubokým údolím a má břehy porostlé stromy. Právě taková byla zamrzlá řeka, po jejímž řečišti nyní postupovali. Avšak mimo tyto poznatky nic jiného neutvrzovalo cestovatele v jejich názoru. Brzy po uhynutí všech psů spotřebovali i poslední zápalku. Za několik hodin poté se setkali docela zblízka s medvědem. Zapomněli na nebezpečí, v jakém se nalézají, a myslili jen na to, co jídla by měli z jeho ohromného těla. Co se týče kožešiny, která měla ze všeho největší cenu, Farley ani nedovedl odhadnout, kolik by bylo možno za ni dostat. O tom už ani neuvažoval. Avšak bohužel Farley a Lucien neměli svou smečku psů, která je při lovu nepostradatelná. Střelili po dravci… a minuli se cíle. Medvěd se stal opatrným, kymácivě se odbelhal pryč a zmizel jim někde v dáli. Polární den se nyní čím dál víc krátil. Brzy se slunce už ani neobjeví nad obzorem. Od jezera Dismal postupovali stále kupředu po mokrém sněhu, na němž se šlo velmi těžce i po sněžnicích. Mráz klesal v noci, a někdy i ve dne, až na 40° pod nulou. Dvakrát si vystavěli nouzové iglú. Vyměřili si kus půdy, uřezali kusy ledového sněhu a stavěli je kolem Farleyho, který zůstal uvnitř v kruhu. Bob sestavoval sněhové balvany u svých nohou právě takovým způsobem, jakým hlemýžď staví ulitu. Kladl je na sebe, upravoval, zvolna je lehce postrkával, až se octly na správném místě. Nakonec mu Lucien podal poslední kus, kupoli, a Farley vylezl při zemi, kde vyhrabal díru.
84
Taková rychlá stavba iglú je ochránila, že přes noc nezmrzli, ale strašlivě je unavila. Nedostatek potravy i vysilující pochod je oslabily do té míry, že byli až nebezpečně vyčerpáni. Lucien a Bob už několik hodin cítili v nohou ono podezřelé píchání, jež ohlašuje tak dobře známou „únavu z chůze na sněžnicích“. Končí obyčejně tak, že cestovatelům omrznou nohy, jestliže nedostanou sněť z omrzlin. Aby neštěstí bylo dovršeno, už po tři dny zuřila „poudrerie“, prachová sněhová vánice, kterou nenávidí všichni cestovatelé v Arktidě. To je totiž ona strašlivá sněhová bouře, která se zmocní své kořisti, zasype ji sněhem a udusí ji. Půda, po níž kráčíte, i vzduch, který dýcháte, splynou v jedinou slitinu sněhu. Vír sněhových vloček vás oslepí, ucpe vám oči, uši i nozdry, že nemůžete dýchat, a sníh vám pronikne šatstvem i kožešinou. Cestovatel je v této bouři jako utopený, začne zrychlovat krok, zneklidní, nepoznává už, odkud vane vítr, nerozeznává charakteristické známky v okolí a končí tak, že chodí stále v kruhu. Obzor zmizí, země i nebe splynou v jedinou bílošedou plochu. Proč se nezastavit, neudělat si nějaký brloh a neukrýt se pod sněhem, jako to dělají vlci? Anebo kráčet jen tak rychle, aby člověk nezmrzl? Ale to ne, cestovatel propadne zoufalství, začne spěchat a zpotí se. Svrchní šat nasákne vlhkost a stane se těžkým, spodní prádlo zmrzne. Jako zachvácen šílenou hrůzou motá se člověk dál kolem dokola. Už
85
sotva vleče nohy, klopýtá, padá… Jen několik minut si odpočine… jak je unaven, jak je ospalý! A usíná… navždy… „Vstaň, Bobe,“ naléhá Lucien změněným hlasem; skoro křičí, aby přehlušil svištění bouře. „Nesmíš usnout! Nesmíš! Jinak bychom byli ztraceni! Víš sám, kolikrát jsi mi to tvrdil!“ Bob Farley jen mátožně koktá hlasem plným smrtelné únavy, z níž ho zdánlivě už nic nemůže vytrhnout: „Nestojí to za to! Jsme hotovi. Nikdy tam nedojdeme. Jsem strašně unaven!“ Lucien Brévanne se ani nerozhlédne kolem sebe. Nepotřebuje to. Vnitřní oheň, který ho sžírá, je silnější než hrůza z nebezpečí. Postupují zamrzlým korytem řeky, o tom nelze pochybovat. Kolem sebe nevidí ani na krok. Jsou jakoby v sněhovém klubku, jež víří a točí se na všechny strany. Z takové sněhové bouře a z takových poryvů větru Lucien jistě nemůže čerpat nějakou útěchu. Obejde se i bez toho. Trpí právě tak jako Bob, ba snad ještě více, protože není tak tělesně zdatný jako jeho společník a je daleko méně vyzbrojen proti strádání v Pusté zemi. Avšak naděje, jež mu hoří v srdci, i víra v jeho poslání, jež po Tutiakově zprávě ještě zesílila, pomáhá mu vzdorovat s nezlomným klidem peklu, které je obklopuje. To mu nijak nebrání, aby jasně necítil smrtelné nebezpečí, které se nad nimi vznáší. Připomíná si všechny strašlivé příběhy o „poudrerie“, které mu vykládal sám Bob. Vzpomíná na toho mladého bělocha, který si v divoké sněhové bouři vyšel jen ven před domek, „aby si trochu protáhl nohy“. Z jara, když sníh roztál, objevili jeho mrtvolu sotva pár kroků od domku. Připomíná si ty námořníky, kteří si vyšli z lodi na led, aby si zahráli kopanou, a nikdy se už nevrátili. Lucien násilně zažene vzpomínky a představy. Znovu zatřese svým společníkem. „Vzbuď se, Bobe! Dojdeme. Řeka je dnes už širší, než byla včera. Blížíme se k jejímu ústí. Vstaň! Nezůstávej tak bez hnutí, nebo oba zahyneme! Vždyť to je hanba vzdát se, když jsme takřka u cíle! Bobe, Bobe! I moře už jistě není daleko!“ Marná námaha! Bobovi je zima, na duši, na těle, všude. Leží na bednách a je posedlý pocitem zimy. Pronásleduje ho to jako utkvělá
86
myšlenka a pak se to promění v horečné blouznění. Jeho mozek se s bolestnou, takřka krutou úporností zachytí jediné myšlenky: je mu zima. Není mu zima tak, jak bývá člověku v jiných zemích. Nechvěje se. Je mu, jako by byl celý ponořen do nádrže, kde je čtyřicetistupňový mráz, točil se tam dokola a snažil se někudy uniknout, ačkoli to je nemožné. Najednou ve zlomku vteřiny oči Boba Farleyho prohlédly normálním pohledem. Ten kratičký okamžik stačil, aby uviděl tvář svého společníka. A co tam spatřil, vyvolalo u něho instinktivní reakci, reakci, jež je oba zachrání. Bob naráz vyskočil a začal Luciena ze všech sil políčkovat. Chlapec je celý zkoprnělý a mlčí pohnutím. Domnívá se, že jeho přítel náhle zešílel. Ale ne, tak tomu není. Nyní Bob prudce tře Lucienův nos a provádí toto neočekávané cvičení dobrých deset minut. „Co to má znamenat?“ zeptá se konečně Lucien. „Právě by ti byl umrzl nos, chlapče!“ zvolal Bob, který najednou nabyl řeči a opět jasně myslil. „Měl jsi ho bílý jako sníh a tvrdý jako kus ledu.“ „Ale strašlivě mě to bolí!“ naříkal Lucien. „To tě musí bolet! Cítíš-li prudkou bolest, znamená to, že se ti zase upravil krevní oběh. Doufám, že teď už to bude dobré!“ Oba se zasmějí. Lucien znovu nalezl statečného a odvážného přítele. „Máš pravdu,“ řekl mu Bob a plácl ho řádně po rameni. „Řečiště se rozšiřuje, a proto se rozhodně blížíme k moři!“ Sněhová bouře se začala uklidňovat. Nikdy se nezmínili o této Bobově slabosti. Lucien o tom nemluvil z taktnosti a Bob se za to styděl. Styděl se sám za sebe, že se při zkoušce ukázal jako méně odolný vedle mladšího, slabšího a mnohem nezkušenějšího přítele. Avšak Bob choval ve svém srdci nesmírnou vděčnost k Lucienovi, který jim oběma zachránil život, a nikdy na to nezapomněl.
Teprve k poledni druhého dne, šerého dne pozdního listopadu, objevily se při ústí Měděné řeky dvě potácející se lidské postavy.
87
Vypadaly jako dva lidské přízraky a zhroutily se u prvního prahu domku v Copperminu, kam došly. Byl to Bob Farley a Lucien Brévanne. Bob nesl mladého Francouze na ramenou a za sebou táhl balík neporušených kožešin ze zvěře, kterou cestou ulovil. Lucien přeceňoval své síly; přes horoucí nadšenou víru, která ho udržovala, jeho tělesné síly to nevydržely. Ale ještě žil. Na kost vyzáblí a vysílení dospěli k prozatímnímu konci své křížové cesty. Farleymu, který nesl svého druha v utrpení na ramenou, se podařil úžasný, nepravděpodobný výkon: projít od Velkého Medvědího jezera do Copperminu a dosáhnout arktického pobřeží bez psů, bez map a bez kompasu!
Na stráži „Milý Luciene, já tě už moc dobře znám! Řekni mi rovnou, co máš na srdci, a neobcházej jako pes okolo horké kaše, jak to děláš už celou hodinu!“ Lucien vstal a podíval se na svého přítele. Neobcházel „jako pes okolo horké kaše“, věděl velmi dobře, co chce. Ale bylo tak těžké vyžadovat od Boba další oběti a nové změny jejich plánu! Až dosud vývoj událostí nestál za všechna ta utrpení, za ztráty času i za ztráty finanční, které lovec utrpěl. Lucien by přišel ve špatnou chvíli, kdyby chtěl navrhovat další výpravu, která z praktického hlediska by k ničemu nevedla. „Nemám nic na srdci, Bobe, a za nic na světě bych ti nechtěl způsobit nějaké nesnáze.“ „Rozumím. Jako obyčejně to znamená jasně řečeno asi tohle: Milý Bobe, chtěl bych, abychom vyrazili co možná nejdříve, a to za prvé směrem k Bathurstovu zálivu a pak až k řece Backu, bude-li to nutně třeba. Máme to udělat uprostřed arktické zimy, kdy ještě neskončila polární noc, s vyhlídkou, že z devětadevadesáti procent v tom necháme vlastní kůži! A všechno jenom proto, abychom hledali nějaký neskutečný přízrak podle nejistých a mlhavých údajů, spoléhajíce na breptání čarodějů a na »povídá se« takového zatroleného
88
Eskymáka, »požírače syrového masa«! Pro takové lidi jsou pověsti a výmysly každodenním chlebem a hranice mezi snem a skutečností je neobyčejně pohyblivá a nejistá. Je to tak?“ „Je to tak, a přece to není tak,“ odpověděl Lucien. „Ty tomu nechceš rozumět, Bobe!“ „Rozumím právě tolik, že mám hlad jako vlk! Vstaň a udělej kávu! Dnes je středa a ty jsi na řadě!“ Už dva měsíce žili v Copperminu v dřevěném domku. V této končině trvala nyní noc čtyřiadvacet hodin a lucerna se vůbec nezhášela. I když se otřela trojitá okna, nebylo vidět venku nic jiného než dva metry vysokou sněhovou závěj. Jejich dlouhá zastávka vypadala tak, jako kdyby měla být konečným pobytem. Nejen že oba cestovatelé potřebovali celé dlouhé týdny, aby se zotavili z útrap cesty od Velkého Medvědího jezera, ale ke všemu lékař ze stanice v Copperminu byl nucen odejmout Lucienovi jeden prst na pravé noze a Bobovi prst na levé ruce. Umrzly jim na cestě a nebylo možno je vyléčit. Za svého pobytu v Copperminu se mohli oba přátelé zotavit a nabrat nové síly, což nutně potřebovali. Na stanici dovolili Farleymu prodat část kožešin, obnovit výstroj a nakoupit zásoby, o něž přišel, mezi jiným i dobré saně a šest statných psů, kteří byli silní jako vlci a rychlí jako polární zajíci. Díky vysílačce v Copperminu, proslulé stanici VBK, kterou zná celá Arktida jako nejlepšího přítele všech, kteří jsou ztraceni v místech odloučených od světa, díky této vysílačce mohl Bob telegrafovat Barboře Stevensonové do Edmontonu. Sdělil jí, že došli na pobřeží Ledového moře, stručně shrnul jejich odyseu a oznámil jí, že oba lovci jsou nuceni zůstat nějaký čas v Copperminu „ze zdravotních důvodů“. Bobova snoubenka jim okamžitě stejnou cestou odpověděla. Doporučila jim, aby se nehnuli z místa, dokud nebudou docela v pořádku. Hlavně je nabádala, aby se nevydávali na cestu za polární noci. Ve skutečnosti od chvíle, kdy jeden seržant jízdní policie přenechal oběma cestovatelům svůj domek a oni byli odsouzeni k nucené nečinnosti, Bob Farley neměl žádné stání. Přes polární tmu a špatné počasí neodolal pokušení, aby nevyzkoušel své nové saně i statné psy.
89
Okolí Copperminu od řeky Richardsonu až k Rae, od mysu Kendallu až k ústí řeky Asiaku bylo pokryto pastmi a oky, jež tam položil Bob Farley s Lucienem. Také ulovili mnoho lišek i norků. Úřady nerady viděly, když se lovilo příliš blízko stanice, ale pro tentokrát přivřely oči. Učinily to pro výtečnou pověst Boba Farleyho, které se těšil po celé Arktidě, i proto, že měl tuto zimu velké nesnáze. Podle údajů jednoho muže z Copperminu Lucien a Bob konečně objevili za svých procházek po ledovém poli slavného kouzelníka Siksika, a to asi tři kilometry za Měděnou řekou. Rozmluva obou přátel se starým šamanem, čarodějem, byla skvělou ukázkou toho, čemu se v běžné řeči říká „mlátit prázdnou slámu“. „Ctihodný Siksiku, posílá nás k tobě tvá dcera Shonghili, manželka Tutiakova,“ začal mluvit Bob Farley, když kouzelníkovi jakoby úvodem nabídl balík tabáku. „Buďte mi vítáni, ty, Kablouno, i tvůj mladý přítel,“ odpověděl stařec, který kouřil ze své dýmky. „Mé obydlí je malé, je to jen nepatrný iglouaralouk, ale pokládejte je za svůj domov!“ „Nepřišli jsme tě vyrušovat, Siksiku,“ prohlásil Farley. „Je nám známo, že jsi angakok, podivuhodný kouzelník. A proto se dovoláváme světla tvého kouzelnictví!“ Siksik se vzpřímil a jeho obličej nabyl neproniknutelného a soustředěného výrazu. „Mluv, odpovím na tvé otázky!“ „Říkali nám,“ pokračoval Bob, „že jeden bílý muž žije s Innuity z kmene, který sídlí blízko Krvavých vodopádů na pobřeží oceánu. Je ti o tom něco známo?“ Starý čaroděj zvolna přendal troubel své dýmky z pravého koutku úst do levého a konečně řekl: 90
„Cestovatelé, kteří prošli ledovým polem a spali v paprscích měsíce, dosvědčují, že někdy vídali, jak los sdílel obydlí s rosomákem a kajka se dělila o potravu s arktickými slípkami!“ „Rozumím tvým přirovnáním,“ odvětil Farley se sotva znatelným úsměvem, „avšak chtěl bych vědět, zdali ses ve skutečnosti dověděl, že nějaký běloch se usadil tam, kde slunce vstává za horou Nosem, jak nám bylo tvrzeno.“ Stařec začal pečlivě hledat vši v kožešinové podšívce svého kabátce, zvaného parka, a za několik minut řekl: „Havran se oženil s husou. Na podzim, když ostatní divoké husy letěly do teplejších zemí, vysílený a opuštěný havran spadl do hlubiny mořské. A bezpochyby tam je dosud.“ Farley věděl ze zkušenosti, že na Eskymáky se nikdy nesmí prudce naléhat. Proto si dal na čas, překládal rozhovor Lucienovi a doporučil mu, aby nijak nezasahoval, protože by se vydali v nebezpečí, že se dovědí ještě méně. Potom se obrátil znovu na kouzelníka: „Rozuměl-li jsem dobře tvým slovům, bílý muž byl opuštěn lidmi svého kmene a zůstal u tvého lidu. Nechceš nám snad naznačit, že zemřel?“ Tentokrát Siksik přemýšlel hezkou chvíli, než odpověděl. Pak, dívaje se upřeně Farleymu do očí, řekl zvolna: „Vzdušní duchové poletují v bouři a pohánějí sníh na zem. Slabé děcko, ponechané tam o samotě v opuštěném iglú mezi cizinci, kteří jsou hluší k jeho nářku, naplňuje ovzduší svým pláčem. Nikdo ho neslyší.“
91
Lovec chvilku váhal. Jeho zkušenosti s Innuity mu říkaly, že už se toho od Siksika mnoho nedoví. Avšak přece jen kvůli Lucienovi naléhal: „Domníváš se tedy, že pověst o bílém muži je pravdivá a že bychom ho mohli nalézt? Víš, kde by mohl být?“ Starý šaman vstal, dotkl se jednoho z amuletů, jež mu visely u pasu, a pronesl jako s konečnou platností: „Už jsem řekl!“ A nezbývalo než rozmluvu skončit. Toto setkání zanechalo oba přátele v hlubokém zmatku. A proto nyní Lucien, který připravoval kávu, jak ho o to Bob požádal, mluvil ustavičně dál a dál, jakoby sám k sobě, třebaže to unavovalo. „Nikdy nechceš o téhle věci mluvit,“ říkal Lucien se sevřenými zuby. „Stále stejná historie. A přece Siksik to říkal jasně!“ „Jasně!“ zvolal Bob, který se už nemohl udržet a posadil se na své posteli. „Slyšel-li kdy člověk něco takového! Naštěstí ještě moc neovládáš řeč Eskymáků a musíš se držet jen mých překladů! Jasně!“ opakoval znovu. „Ani Inouk se nemůže vyslovit mlhavěji, nepřesněji a vyhýbavěji! Na taková nezřetelná udání se přece nemůžeme vydat na cestu! K čemu by to bylo? Dej mi tu kávu, když už je hotová, a nemluv hlouposti!“ Lucien podal svému příteli šálek kávy a kradmo se na něho podíval. Bob byl celkem vzato mnohomluvný, ale v nitru si nebyl svou věcí tak jist, jak to dával najevo. Musíme také dodat, že Brévanne mu předkládal stále stejný problém týden po týdnu, a to s houževnatostí, které by nikdo na světě neodolal. Žije-li někdo uzavřen celé dny v domku na stanici, a to takřka čtyřiadvacet hodin denně, všechny pohyby a úkony každodenního života ho nakonec omrzí svou jednotvárností. Farley byl až příliš starým, zkušeným cestovatelem po Arktidě a zbytečné útrapy a zápasy pro něho neměly nejmenší přitažlivost. Ačkoli zde neměli jiné rozptýlení než vycházky za nalíčenými pastmi, Lucien neumdléval. Každý jiný člověk než Farley by se nakonec stal netrpělivým; Farleyho to zviklávalo v jeho přesvědčení, což zdánlivě dávalo za pravdu Brévannovu postupu.
92
„Nejenže jsem přesvědčen, že můj bratr žije někde na východě u jednoho z eskymáckých kmenů,“ pokračoval Lucien, aniž se rozčilil, „ale jsem si jist tím, že i ty to dobře víš!“ „Není tak zlá, ta tvá káva,“ poznamenal Bob, chtěje změnit námět rozhovoru. „Jako lovec děláš pokroky!“ „Nesnaž se mluvit o něčem jiném,“ odpověděl neúnavný Lucien. „Můj bratr…“ „Tvůj bratr, no to se ví!“ vybuchl Farley. „Dobrá, připusťme to! Tvůj bratr žije někde na pobřeží oceánu u Krignaunmiutů, to jest obyvatelů země Nosu, u Ikralututiarmiutů, obyvatelů země Ryb, anebo u Nagiuktomiutů, obyvatelů kraje Sobích parohů. Potřebovali bychom týdny a měsíce, abychom ho našli. Chci věřit, že bychom ho nakonec vypátrali. A co dál? Čemu by to prospělo, co by to uspíšilo? Jestliže se opravdu skrývá uprostřed nějakého eskymáckého kmene, a to není nijak dokázáno, doznávám, že se chová originálně a záměrně – skrývá se před jízdní policií a uniká drápům spravedlnosti. K čemu by to bylo dobré, kdybys ho nalezl? Mimoto neznám vůbec cestu ke Korunovačnímu zálivu a vydávali bychom se v nebezpečí, že zbloudíme a budeme zničeni, než dosáhneme cíle.“ A Bob dodal ironicky: „Cesta k Měděné řece ti snad nestačila?“ Lucien postavil svůj šálek kávy a ovládaje se odpověděl velmi klidně: „Říkáš mi to všechno jen proto, abys přesvědčil sám sebe! Víš velmi dobře, že můj bratr je nevinen! Už sám fakt, že se se mnou takhle hádáš, dokazuje, že v jádře se mnou souhlasíš. Ať je tomu jakkoli, nepopíráš, že Thierry je někde mezi Bathurstovým zálivem, zálivem Cambridge a řekou Perry. V tom se oba shodujeme.“ Farley se musil té vytrvalé tvrdošíjnosti usmát. Ale bylo psáno, že nebude mít poslední slovo v tomto nevyčerpatelném problému a že nebude s to zamítnout žádost svého společníka. Bob vstal a pomalu se začal mýt a upravovat. „Mám pro tebe novinu,“ pokračoval Lucien, který se nedal zmást. „Včera přijel do Copperminu míšenec jménem Josué Techiutna. Přijel z Burnside Harbouru, kde je zaměstnán na stanici Společnosti.
93
Dostal se až do Copperminu, protože musil nakoupit nějaké léky pro vedoucího stanice, který je patrně těžce nemocen.“ „To je skutečně velmi zajímavá novina,“ poznamenal Farley při holení. „A co my s tím máme společného?“ „Josué Techiutna se v několika dnech vrací zpět k Bathurstovu zálivu. Zná tu cestu dokonale, vždyť sem dojel za plné polární noci.“ Bob Farley chtěl svého přítele poškádlit, a proto pozvedl udiveně oči a zeptal se naprosto vážně: „Co chceš, abychom dělali u Bathurstova zálivu, ubohý Luciene? Copak nevíš, že celý kraj od Bathurstova zálivu až ke Gjoa Havenu je výhradním lovištěm Eskymáků? Běloch tam nesmí položit ani jedinou past. Za těchto podmínek nevím, proč bychom tam chodili!“ Před zmateným a překvapeným obličejem mladého Francouze se lovec hlučně rozesmál, což Luciena ještě víc popletlo. V té chvíli někdo zabouřil několikrát na dveře. „Kdo se nás odvažuje vyrušovat v takovou ranní hodinu?“ zvolal Farley a smál se tím víc. „Ještě není ani deset hodin! Dál, vstupte!“ Na nehybné ploše sněhu, ještě osvětlené opožděnými měsíčními paprsky, ukázal se ve čtverci otevřených dveří obrys muže, který byl zahalen od hlavy až k patě v kožešinách. „Ale vždyť to je ten starý taškář z VBK z Copperminu!“ zvolal lovec. „Copak nám neseš nového, ty ucho vesmíru? Že letadla zamrzla až do příštího roku a že jsme odsouzeni k tomu, abychom zhynuli nudou v téhle díře?“ „To ne, pane výzkumníku na zahálce,“ odpověděl s úsměvem muž. „Abych ti přišel oznámit takovou novinu, to bych se opravdu nevyrušoval! Dost času, aby ses to dověděl! Mám pro tebe rádiovou zprávu z Edmontonu. Je to »důvěrné«!“ Podal Bobu Farleymu složený list papíru a dodal: „Protože to je od tvé lásky, upozorňuji tě předem, že můžeš dnes večer zaplatit za všechny nějakou tu skleničku!“ Domluvil, zavřel dveře a zmizel. Bob Farley rozevřel netrpělivě dopis a rychle ho přečetl. Pak ho četl ještě jednou velmi pozorně. Bylo vidět, že váží každé slovo, se soustředěným, takřka napjatým výrazem ve tváři. Za okamžik zvedl
94
oči a zadíval se na Luciena, kterému neunikla ani jediná změna v přítelově obličeji. Bob nepromluvil, ale mlčky podal dopis Lucienovi. Stálo v něm: Můj drahý, už dva měsíce si dopisuji s rodinou Brévannových z Montrealu. Sir Spencer Gresley, soudní grafologický znalec, kterého jsem požádala o posudek, zjistil, že podpis Thierryho Brévanna na přihlášce jeho pozemku s uranovou rudou, nalezenou u Velkého Medvědího jezera, je velmi pravděpodobně falšován. Opis této listiny má advokát Percy Carson. Znalec srovnal tento podpis Thierryho Brévanna s jeho ostatními podpisy, které má jeho rodina. Je to podpis velmi obratně napodobený a mohl svést úřední i policejní orgány k omylu. Po bedlivém prozkoumání bylo zjištěno, že je falšován. Pátrám dál, bude-li něco nového, oznámím ti to rádiem do Copperminu. Řekni vše Lucienovi. Odejdete-li z Korunovačního zálivu, okamžitě mi zatelegrafuj. Objímám tě právě tak vroucně, jako tě miluji. Barbora Lucien Brévanne mlčky zvedl oči a podíval se zasmušile na svého přítele. Znovu se začal chvět od hlavy až k patě, tím strašným nervovým chvěním, které ho nyní přepadávalo v rozčilujících chvílích. Nemohl pronést ani slovo. Bob Farley k němu přistoupil a položil mu chlácholivě ruku na rameno. Pak prohlásil vážným a pevným hlasem: „Můžeš říci Josuému Techiutnovi, že přijme-li nás za společníky, vyrazíme s ním koncem týdne do Burnside Harbouru!“
Podivuhodný kruh Všichni příslušníci eskymáckých kmenů, kteří žijí na pobřeží nejsevernějších končin Kanady, přibližně od Paulatuku, podél Korunovačního zálivu, od Bathurstova zálivu až k zálivu královny Maud a k Viktoriině zemi, se nazývají „Eskymáci od Měděné řeky“.
95
Říká se jim tak proto, že dávno před příchodem bělochů jedině oni užívali pro své nástroje – harpuny, šípy, ostří nožů i špice trojzubých háků – mědi. Byla to měď surová, kterou nacházeli v krajině u Copperminu a zvláště v okolí Měděné řeky. Zpracovávali ji za studena jen kladivy. Lucien Brévanne si bude později asi s ulehčením vzpomínat na svou cestu z Copperminu k Bathurstovu zálivu. Dlouhá polární noc končila. Slunce se pozvolna začalo ukazovat v poledne nad obzorem. Potom den za dnem setrvávalo na nebi stále delší a delší dobu. Denní světlo – nejprve jen bledý přísvit – trvalo déle a sluneční paprsky byly čím dál silnější. V červnu už slunce svítilo plných čtyřiadvacet hodin. Josué Techiutna byl starý, zkušený obyvatel Arktidy a zvolil si cestu po moři. Jeho, Bobovy a Lucienovy saně vyrazily pěknou rychlostí, avšak na Dalekém severu se nikdy nemůže jít přímou cestou. Když moře zamrzá, vyhazuje vlnu za vlnou na zamrzlý led při břehu. Starý i nový led se mísí a vrství na sebe. Zasahuje i příliv a nakonec vznikají obrovské ledové vrstvy v délce několika kilometrů. Musili se tedy vyhýbat příliš hrbolatému ledu. Ostatně Eskymáci se na svých cestách drží při pobřeží a snaží se postupovat blízko skrýší s potravinami, jež tam zřídili. Josué Techiutna vyhledával pro jejich přechodná iglú místa na úpatí ledových polí, jež se zvedala do výše v bělostném prostoru. Náhlým pohybem vod za bouří se pozvedne zamrzlá plocha ledu a nakupí se do výšky ve fantastických tvarech. Všude v okolí se mohlo z nakupeného sněhu dobře stavět. Třebaže je rozšířeno právě opačné mínění, v Arktidě padá tak málo sněhu, že na zamrzlé mořské hladině ho není dost ani pro stavbu iglú. Proto také Josué vyhledával „námrazy“, jež se vytvářely podél svahů nakupených ledovců. Únorové noci bývají ještě velmi dlouhé, avšak sněhové bouře, nazývané, jak víme, „poudreries“, se už nevyskytují tak často. Nádherně jasné arktické noci, zaplavené třpytivým světlem měsíce, umožnily Josuému Techiutnovi a jeho společníkům urazit pořádný kus cesty. Panoval strašlivý mráz, největší z celého zimního období; teploměr klesal až na 60° pod nulou. Před Lucienovýma okouzlenýma
96
očima zažehávala často celý obzor polární záře se svým nádherným ohňostrojem. Byly to girlandy, chocholy, kytice paprsků, záplava plamenů, krvavá oblaka, různobarevní hadi, prolínající se světelné paprsky, které šuměly a vířily jako šampaňské víno. Když vyprchaly krásy noci, obdivoval Lucien zase východ slunce. Na jihu se objevila jako předzvěst zlatá záře a pak se brzy ukázalo slunce. Na severu byl obzor bledě modrý a tato barva přecházela do indigové modři; byla to tak temná modř, jakou nalezneme jen na pouštích v Africe. Zamrzlá mořská hladina, ještě pustá a bez života, zaskvěla se slabě šedou barvou. Avšak znaky na obloze ohlašovaly, že světlo, které je pro člověka životem, se brzy navrátí. Josué naučil Luciena něčemu, co bylo na Dalekém severu velmi důležité, totiž leštění spodku sanic. Míšenec to dělal opravdu mistrovsky. Josué na sanice nejprve rozetřel vrstvu zmrzlé rašeliny zvané iblio, kterou Eskymáci pečlivě vybírají v rozsedlinách zvláště při pěkném počasí. Bylo jí vždycky dostatek, potřebovali jen odhrnout vrstvu kamení a vybrat příliš silné kořeny, když jeli cestou po pevnině. Josué prosekal led sekyrou a objevil rašelinu pod lišejníkem. Rychle ji roztloukl, navlhčil vodou a nanesl na sanice. Mráz zpevnil tento nátěr tak, že byl tvrdý jako ocel, vytvořil tím ledový povlak a sanice byly pak kluzké za jakékoli teploty. Míšenec postupoval tak, že si nabral do úst vodu, postupně ji vyplivoval na pás kožešiny z polárního medvěda a pak rychle nanášel jeden ledový povlak za druhým na rašelinový podklad. Lucien se od Josuého naučil ještě něčemu, co je na Dalekém severu nesmírně důležité: lovit tuleně v děrách, jež si zvířata prorážejí v ledu, aby mohla dýchat. Tuleni si v ledu dělají mnoho děr a v pravidelných intervalech k nim připlouvají, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Tyto díry není na ledové ploše pod sněhem vidět, avšak psi je vyčenichají. Lovec odstraní psy, aby je tuleni neucítili, klekne si u díry na medvědí kůži s harpunou v ruce a číhá. Předtím však umístí na vodu v díře poplavek, aby poznal, kdy se zvíře přiblíží. Takové čekání trvá někdy hodiny a někdy celé dny. Jakmile se tuleň objeví, lovec po něm mrští harpunou, pustí rukojeť a vytáhne tuleně vší silou
97
provazem, který má uvázaný na harpuně. Lovec nemůže použít pušky, protože tuleň by se potopil. Cestovatelé nyní vstoupili do Bathurstova zálivu. Brzy se dostali do Burnside Harbouru a na stanici Společnosti. Lucien a Bob se zde rozloučili s Josuém. Byl to mlčelivý a zasmušilý společník, avšak pečlivý a spolehlivý vůdce. Vykonali s ním celou cestu za čtyři dny, počítajíc v to krátkou zastávku na stanici u řeky Tree, a to byl v tomto období úspěšný výkon. Avšak pro Boba a Luciena to neměl být ještě konec všech trampot.
Pátrání „Ikraluku, u Wilberforceových vodopádů mi říkali, že běloch, kterého hledáme, žije ve tvém táboře!“ „Ikraluk je ubohý Inouk. Ikraluk nic neví. Tuto zimu skoro všichni psi zhynuli hlady. Měli jsme špatný lov. Zítra se vydám na druhou stranu za hory.“ „Nemluvíš pravdu. Víme docela jistě, že jeden Kablouna žije mezi lidmi tvého kmene. Pověz nám, kde je, a já ti dám dvě krabice tabáku!“ „Říkám pravdu. Vždycky říkám jen pravdu. Za dvě krabice tabáku bych ti řekl pravdu, která by se ti líbila. Ale Ikraluk může říci jen to, co ví. Možná že až se vrátím z druhé strany hor, budu ti moci sdělit přesnější zprávy.“ „Jestliže dvě krabice tabáku jsou málo, jsem ochoten darovat ti opakovačku a bednu střeliva. Ale moje nabídka platí jen dnes večer. Zítra ráno už ne.“ Ikraluk se podíval rozechvěle na Boba Farleyho. V jeho nitru se patrné odehrával tragický boj. Ale držel se. „Tvá opakovačka je nádherná a tvůj tabák je výtečný,“ doznal lítostivě. „Avšak já tvé dary nezískám. Velmi bych si to přál, ale nemohu. Nezískám je, protože nic nevím,“ zapřísahal se. „Avšak na oplátku bych ti mohl vypravovat pověst o Kivitokovi. Znáš pověst o Kivitokovi?“ „Znám mnoho pověstí o Kivitokovi,“ doznal rezignovaně Farley.
98
„Ale možná že neznám tu, kterou mi chceš vyprávět. Jen povídej!“ Trvalo to tak už tři dny. Tři dny už Bob Farley a starý Ikraluk spolu marně zápasili, sedíce večer na iglerku, rodinném lůžku pokrytém kožešinou. Lucien Brévanne k tomu bezmocně přihlížel a sem tam pronesl nějaké slovo v eskymáckém jazyku, kterému začínal jen pomalu rozumět. Zatím se Lucien pustil ze zoufalství do rozhovoru s Perouannou. jednou z Ikralukových dcer. Hovořili spolu většinou tak, že si ukazovali rukama. Povrchní pozorovatel by si nakonec mohl myslit, že Ikraluk skutečně nic neví. Avšak jestliže Farley projevoval tolik trpělivosti, jistě měl vážné důvody, aby věřil, že na to jde správně. Takřka už celý měsíc Farley a Brévanne neúnavně pátrali křížem krážem v celém okolí. Od řeky Hood projížděli k řece Fowler, od Západní řeky k Banksovu poloostrovu, od Arktického průplavu k řece Burnside i dál po celém kraji a hledali muže, kterému Farley říkal „přízrak“. Jak byl lovec dříve nedůvěřivý a zdrženlivý, tak od chvíle, kdy přijeli do Bathurstova zálivu, vyvíjel horečnou činnost, jako by byl získán Lucienovou vírou. Ale nebyl si tím tak jist. Ve skutečnosti nevěřil o nic víc než dříve, že je Thierry Brévanne nevinen. Na jedné straně došel k přesvědčení, že zmizelého je třeba nalézt, a na druhé straně soudil, že pověsti o Thierrym, ukrytém u některého eskymáckého kmene, mohou mít nějaký podklad. Lucien by si byl opravdu nemohl přát obratnějšího a vytrvalejšího spolupracovníka. Navštívili několik set Eskymáků z kmene Krignaunmiutů, to jest obyvatelů z hory Nosu v pohoří Burnside. Hora se tak jmenuje proto, že se svým tvarem podobá nosu. Misionáři z Burnside Harbouru, a to jak katolíci, tak i evangelíci, oběma cestovatelům velmi pomáhali. Znali tamní lid, vždyť žili už dlouhá léta v tomto kraji. Ale byl-li Thierry zde, pak žil asi u pohanů, protože věřící dosvědčovali, že mezi nimi žádný běloch není. Bylo třeba vší Farleyho zkušenosti a obratnosti, aby nepozbyli mysli. Nikdo není tajemnější, zchytralejší a mlčelivější než Eskymák, jestliže je, ať už právem nebo neprávem, přesvědčen o tom, že musí zachovat tajemství. Přitom se klidně dál chová s vybranou zdvořilostí.
99
Tím vlastně dokazuje svůj asiatský původ. Avšak při této zábavné hře trpělivost mužů ze západu obvykle ztroskotává. I když byl Bob Farley instinktivně přesvědčen o tom, že dospěl k cíli, už pomýšlel na to, že zanechá svého pátrání a zamíří dál na východ k zálivu královny Maud anebo na jih k jezeru Contwoyto. Lucien bezmezně obdivoval svého společníka ještě pro jednu věc. Od chvíle, kdy vkročili do těchto končin, Farley, ve shodě s danými pravidly, nepoložil jedinou léčku, a také se ani jedinkrát nepokusil lovit. Přestal se zajímat o lov i o získání kožešin. Jako každý večer rozhovor Farleyho a Ikraluka nevedl k ničemu. Ikralukova manželka Kaio spravovala „kamiky“, pár eskymácké kožešinové obuvi, a poslouchala mlčky, co oba muži mluví. Seděla obřadně a vzpřímeně se záhadným úsměvem ve sklopených očích. Lucien byl v zoufalé náladě nad beznadějným výsledkem jednání svého společníka a pokračoval v němohře s Perouannou. Dívka byla s mladým Francouzem asi stejného stáří a velmi ji zajímal jeho náznakový rozhovor, právě tak jako dohadování obou druhých mužů. Říkali si pracně asi toto: „Ty máš rád svého bratra?“ „Ano, mám rád svého bratra!“
100
„Ty nechceš, aby se mu přihodilo něco zlého?“ „Ne, to nechci! A proč mi tedy nechceš svěřit, kde je můj bratr? Je třeba nemocen nebo umírá! Snad mě potřebuje!“ „Ne, je mu dobře, Kablounaruluku! Jenomže nad ním panují troldové! Tiše, tiše! Mlč, abys nepopudil troldy!“ „Co říkáš, Perouanno? Víš-li pravdu, proč mi neřekneš, kde je můj bratr?“ „Nikdy nemluv o Igsivalitakovi, »muži uštknutém mrazem«, jinak by na Ulukgoaka přišlo neštěstí!“ „Jestliže ti dobře rozumím, říkáš mému bratrovi Igsivalitak? A žije u Ulukgoaka?“ „Ano, ale je to velké tajemství!“ „Rozumím, Perouanno! Toto tajemství zůstane jen mezi námi! A kde přebývá Ulukgoak?“
101
„On nikde nepřebývá, on se stěhuje sem a tam. Tuto zimu táboří na horách u Oumikmaktormiutů – u kmene Zubrů!“ „Rozumím, Perouanno!“ „Ale ty nic nepovíš, Kroléarkoutchi? Je to tajemství jen mezi námi dvěma!“ „Já nic neřeknu, Perouanno! Tajemství zůstane jen mezi námi. Slibuji ti to!“ Zatím Ikraluk končil své vyprávění o Kivitokovi a vůbec se nestaral o svou starší dceru ani o její prostořekost. „A tak si Kivitok usmyslil, že uteče, ale nemohl zachytit své šaty. Jakmile je chytil, vždycky mu uklouzly z rukou. Volal tedy o pomoc k svému dobrému duchu. Sněžný vrabec okamžitě přiletěl a pomohl mu, že chytil šaty, oblékl se a skočil do svého kajaku. Ale čarodějnice vyskočila a začala ho pronásledovat. Brodila se za ním až po krk vodou.“ „Bobe!“ zavolal Lucien tiše. „Co je?“ zeptal se lovec. „Netrap se už s otcem rodiny a nevyptávej se ho dál na mého bratra!“ „A proč ne?“ „Protože už vím, kde Thierry je. Zítra ráno ti to povím! Teď buďme zticha!“ Bob Farley se podíval na svého mladého společníka nedůvěřivě, ale s obdivem. Potom třebaže už dávno věděl, jak končí příběh o Kivitokovi, předstíral před Ikralukem, že ho to velice zajímá. A Ikraluk skončil své vyprávění o národním eskymáckém hrdinovi těmito slovy: „Rozzlobená čarodějnice zuřivě mrštila po Kivitokovi nožem. Ale nůž se jal tančit po mořské hladině a proměnil se v ledovec. A od tohoto ledovce vznikly všechny ostatní ledovce. A od té doby moře nikdy nezamrzlo…“
102
Dům, kde se tančí Perouanna nelhala. A Bob Farley nelitoval, že při odjezdu z Ikralukova iglú tam nechal obě krabice s tabákem, pušku i střelivo, jež mu slíbil. Jestliže Eskymák nepromluvil, poděšen nějakou kouzelníkovou vyhrůžkou, oba přátelé se přece jen dověděli, co chtěli. A Farley uznal za vhodné vyplnit slib, který dal. Trvalo jim skoro dva dny, než se dostali k táboru Oumikmaktormiutů. Bathurstův záliv je kolem dokola obklopen horami a tím se tento kraj ostře liší od jednotvárných plání, které pokrývají největší část Pusté země. Slunce už zapadalo za ledové vrcholy, když se dostali na dohled eskymáckého tábořiště jižně od Burnside Harbouru. Ihned zpozorovali, že všechna iglú jsou opuštěna a že obyvatelé se patrně shromáždili v největším sněhovém iglú. Eskymáci mu říkají „dům, kde se tančí“. Je to místo pro slavnostní příležitosti. Lucien Brévanne a Bob Farley vstoupili do velkého iglú, na které byli Oumikmaktormiutové tak pyšni. Vešlo se tam šedesát, ba i více lidí. V ledové kupoli byly vyhloubeny otvory, kde hořely olejové lucerny, které vrhaly na podivné shromáždění pohádkový přísvit. Muži a ženy, kteří tvořili zpěvácký sbor, rozestavili se v kruhu okolo zpěváka a tanečníka stojícího uprostřed. Muž měl ohromný buben potažený sobí kůží. Tanečník vyskakoval, otáčel se, kroutil a s vášnivým zanícením pohazoval boky podle bubnování. Ženy a muži, shromáždění v sněhovém sále, měli na sobě své sváteční šaty. Ženy se skvěly v šatech lemovaných na zádech a na ramenou proužky bílé kůže. Muži měli na sobě kožešiny z bílého hermelínu, které při nejmenším pohybu poletovaly jako vlajky, a na nohou boty pečlivě ozdobené proužky bílé a červené kůže. Na hlavách měli nasazeny jakési kožené přílby, okrášlené kajčími zobáky. Tentýž Eskymák byl zároveň tanečníkem, bubeníkem a zpěvákem. Zanotoval píseň, kterou pak převzal sbor. Tento sbor zpěváků a zpěvaček, skládající se z neobyčejně ostrých basů i sopránů, působil prazvláštním dojmem. Melodie nebyla bohatá, ale nedalo se o ní tvrdit, že je jednotvárná, protože celým spádem i změnou tempa, někdy
103
zrychleného a jindy zpomaleného, zněla opravdu harmonicky. Připomínalo to hukot mořských vln, narážejících na příkré skály. Aj, aj, aj, aj, aj, aj, aj, aj, duchu z oblak, rychle přijdi, já tě volám. Duchu z oblak, rychle přijdi, aj, aj, aj, aj, aj, aj. Vstávám, vprostřed duchů vstávám a vy mi pomůžete, přátelé, a přijmete mě ve své řady, aj, aj, aj, aj, aj, aj. Dítě, dítě, velké dítě, vstaň a poběž sem, velké dítě, malé dítě, poběž mezi nás, aj, aj, aj, aj, aj, aj. *) Bob Farley věděl ze zkušenosti, že podobné radovánky trvají často celou noc. Byla to slavnost k poctě „Královny mořských zvířat“, mocného bůžka, kterého se Eskymáci nesmírně obávají. Při takové slavnosti lidé tam shromáždění zpívají oslavné hymny zvané akiutity; mají v sobě okouzlující prostotu a obracejí se k vzdušným duchům, nazývaným Hilapinue, kteří jediní ze všech mohou lidi ochránit. Farley využil ticha, o němž soudil, že nebude mít dlouhého trvání, a zeptal se jednoho z přítomných: „Znáš Ulukgoaka z kmene Krignaunmiutů?“ Eskymák si Farleyho pečlivě prohlédl a nic neodpověděl. Potom usoudil, že má před sebou sice člověka rozhodného, avšak nikoli muže s „ledovým“ neboli zlým pohledem. Proto mu řekl: *)
Pravá eskymácká píseň podle udání Knuda Rasmussena, známého dánského cestovatele. (Pozn. aut.)
104
105
„Cizinče, vidíš tam dole muže v »koliktaku« ze sobí kůže, s dýmkou v ruce, vedle podřimujícího starce a té veselé dívky?“ „Ano, vidím ho.“ „To je Ulukgoak. Žije zde s námi dvě zimy.“ „Děkuji ti, příteli! Tu máš za svou námahu!“ Farley podal Eskymákovi balíček čaje, který muž rychle strčil do kapsy. Potom Bob s Lucienem rázně zamířili k onomu člověku. „Ty jsi Ulukgoak?“ Muž si ho překvapeně prohlédl a odpověděl: „Ano, to jsem já! Co mi chceš?“ „Pojď se mnou ven. Musím s tebou mluvit.“ Tón Farleyho hlasu vylučoval jakoukoli námitku. Lovec si uvědomoval, že nejlepší je přímá cesta. Chtěl-li mít úspěch, a ne marné povídání, musil jednat rozhodně a postavit Eskymáka před hotovou věc. Kolem nich se znovu začalo zpívat a tančit. Všichni tři muži se prodrali zástupem lidí a vyšli z iglú. Venku měsíc ozařoval nádhernou ledovou krajinu i četná iglú v tábořišti. Bylo vidět jako ve dne. Ulukgoak se postavil před Farleyho. „Co mi chceš?“ ptal se ho. „Posílá mě k tobě Malerualik,“ prohlásil směle Bob. „Malerualik, kouzelník?“ vyptával se nedůvěřivě Eskymák. „Tak jest.“ „A proč?“ „Máš u sebe Kablounu. Vím to. Nijak ti neublížím, souhlasím s Malerualikem. Chci ho jen vidět.“ Ulukgoak se upřeně díval na lovce a nemohl skrýt své překvapení. Bylo zřejmé, že mu instinktivně nedůvěřoval, avšak jistota jeho návštěvníka ho přece jen zviklala. Farley se rozhodl, že dá všechno v sázku, aby přemohl jeho poslední rozpaky. „Nemám s tvým Kablounou žádných zlých úmyslů. Právě naopak! Vidíš tady mého přítele? Je to bratr tvého Kablouny. Přišel z dálky, z veliké dálky, putoval celé měsíce a mnoho zim, aby se s ním setkal. Rozumíš nyní, proč ho chceme vidět?“
106
Ulukgoak zůstal na chvilku nejistý, zmítán protichůdnými city. Díval se upřeně Lucienovi do očí. Hrála tu nějakou úlohu rodová podoba? Anebo to rozhodl přímý a upřímný pohled mladého Francouze? Nakonec Eskymák beze slova zamířil pomalým krokem k rozptýleným iglú, která ležela před nimi na širé pláni pokryté třpytivým sněhem. V několika minutách došli před obydlí. Eskymák uklidnil psy uvázané u kolíků a po čtyřech prolezl jakousi síňkou, neboli předsíňkou všech iglú na Dalekém severu. Za ním lezl Bob s Lucienem, kterému bilo srdce tak divoce, že mu div nepuklo. Octli se v rozsáhlejším iglú, které bylo spojeno chodbami s několika jinými. Taková iglú se stavěla pro početnější rodiny. „Napravo a dozadu,“ řekl jim Ulukgoak. Tři muži prošli dlouhou chodbou z udusaného sněhu, jež ústila do místnosti s páchnoucím vzduchem, ponořené v pološero. Avšak Bob a Lucien si už dávno zvykli na zápach a nečistotu. Měsíční světlo sem pronikalo kusem průhledného ledu, který byl zasazen do sněhové kupole. Ve světle blikající lucerny s tulením tukem spatřili na lůžku nejasně lidskou postavu. Muž ležel zahalen v sobích kůžích, s hlavou odvrácenou k sněhové stěně. Když uslyšel příchozí, namáhavě se obrátil. V odlescích měsíčních paprsků i v mihotavém světle lucerny visící na stropě iglú uviděli jeho obličej zarostlý dlouhým vousem. Byl to Thierry Brévanne.
107
Bílé šílenství „Thierry! Thierry! Thierry!“ Lucien se vrhl k bratrovi, rozčilen a zároveň šťasten, a volal ho hlasem plným vítězství, radosti i lásky. Avšak Thierry se ani nepohnul. Ani rys v jeho obličeji se nezachvěl. Byl to skutečně Thierry, avšak Thierry vyhublý, zestárlý, s obličejem plným vrásek, zkrátka k nepoznání. Od temene hlavy až k bradě se mu táhla strašlivá jizva. Nepřítomné a jako ztracené vzezření mu nedodávaly jen jeho dlouhé, rozcuchané vousy a vlasy, ale i prázdný, jako nevidoucí pohled jeho očí. „Thierry! To jsem já, Lucien! Tvůj »chlapec«, jak jsi mi říkal! Thierry, copak mě nepoznáváš? Jak jsi asi trpěl, bratře! Ale teď to všechno skončí! My tě z toho dostaneme. Věděl jsem tak jistě, že žiješ! Myslil jsem, že jsi nemocen, když jsi o sobě nedal vědět. Nic si z toho nedělej, budeme se o tebe starat a uzdravíme tě! Vrátíme se do Montrealu, kde na nás čeká otec, maminka a Solange… Že se se mnou vrátíš do Montrealu? Thierry, snažně tě prosím, odpověz mi!“ Ale Thierry neodpovídal. Thierry nic neslyšel. Thierry nikoho nepoznával. V této vychrtlé lidské trosce tedy nezůstalo nic z toho usměvavého a zdatného chlapíka, který si byl tak jist nadějnou budoucností? Byl to ten mladík, který tehdy řekl Lucienovi při rozloučení na nádraží v Montrealu: „Ale jdi, chlapče! Nemáš proč si dělat starosti! Tentokrát to držíme za správný konec!“ Skleněné oči Thierryho neodrážely nic než prázdnotu. A jeho pomalé a trhavé pohyby odkrývaly bezednou propast. Cizím hlasem, v jehož tónu nezbyl ani stín bývalého Thierryho Brévanna, obrátil se muž na pána iglú. Promluvil unaveně a lhostejně v eskymáckém jazyku: „Ulukgoaku, co mi chtějí ti lidé? Ať mi dají pokoj!“ A aniž čekal na odpověď, natáhl se v celé své délce a znovu se obrátil hlavou k sněhové stěně. To bylo pro Luciena příliš mnoho. Celý se třásl v nervovém záchvatu a přidušeně vzlykal, a to tím víc, že se ze vší síly snažil
108
ovládnout se před oběma druhými muži, kteří stáli bez hnutí vedle něho. Nakonec se mu přece jen podařilo ze sebe vypravit: „Ale co to znamená?“ „Bílé šílenství,“ odpověděl krátce Farley a přátelsky odváděl Luciena z iglú. Thierry už zase spal. Mladý Francouz šel bez váhání za lovcem. Vraceli se zpět sněhovou chodbou, kudy sem přišli. Ulukgoak je zavedl do jiného oddělení iglú a rozsvítil tam olejovou lucernu. Pozval hosty, aby usedli na iglerk, lůžko pokryté kožešinami, a začal jim vařit čaj. „Co je to bílé šílenství?“ zeptal se Lucien svého přítele. „Na Dalekém severu to je známá choroba. Hlad, zima, velké strádání, »poudrerie«, chůze v rozbředlém ledu a sněhu na jaře, to všechno může vyvolat tuto nemoc. Nemocný ztrácí paměť, neuvědomuje si ani, kým vlastně je, a zůstává naprosto netečný. Je to už jen ubohý mátožný tvor bez vůle a takřka bez vědomí. Někdy po čase umírá, jindy zůstává v tomto stavu řadu let až do smrti jako bezvládná loutka. Velmi zřídka se vlivem nějakých výjimečných okolností uzdraví a nabude zase svých tělesných i duševních vlastností. Ale nedá se s tím počítat.“ „To je strašné!“ naříkal Lucien. „Vypadal, jako kdyby ani nerozuměl tomu, co jsem mu říkal! A mluví jen eskymácky!“ Farley se obrátil k Ulukgoakovi. Přeložil mu, co říkal Lucien, a žádal ho, aby jim to vysvětlil. „Nenamáhej se! Nemusíš mi nic překládat,“ řekl Eskymák. „Rozumím anglicky. Žil jsem dvě zimy u řeky Perry. Neumím tolik, abych mohl anglicky mluvit, ale všemu rozumím. On, Igsivalitak, hovoří jen eskymácky. Sám jsem ho to naučil. Když jsem ho našel, vůbec nemluvil, ani eskymácky, ani anglicky, ani francouzsky.“ „Ty mu říkáš Igsivalitak, to jest »muž uštknutý mrazem«?“ ptal se Farley. „Pojmenovali jsme ho tak, protože jsme ho našli polomrtvého mrazem. Umrzly mu tři prsty na nohou.“ Bob Farley to chtěl přeložit Lucienovi, ale ten mu rychle řekl:
109
„Nezdržuj se, prozatím rozumím, co říká. Jestliže něco nepochopím, požádám tě, abys mi to přeložil!“ „Mohl bys nám vypravovat, za jakých okolností jsi ho našel?“ prosil lovec Eskymáka. „Našel jsem ho minulou zimu. Já a moje rodina jsme šli po stopách stád do nitra země. Dostali jsme se až k jezeru Kikerk mezi řekou Tree a Měděnou řekou. Vracel jsem se se svými čtyřmi psy z výzkumné cesty za stopami zvěře po březích jezera. Den předtím hodně sněžilo a na zemi ležel mokrý sníh, v kterém se jde jen těžce kupředu.“ „Kdy to bylo?“ zeptal se Lucien. „Na začátku zimy. Právě začínala polární noc a my jsme už měli být na cestě k pobřeží. Ale šlo mi o ty sobí stopy a nemohl jsem se odhodlat k odchodu, aniž bych neulovil dva nebo tři kusy. Nakonec jsem se přece vracel s prázdnýma rukama. Nechtěl jsem se vydávat v nebezpečí a cestovat při měsíčním světle, a to v době, kdy řádívá sněhová vichřice. Vtom se psi naráz zastavili. Objevili něco pod sněhem. Začali hrabat a já jsem k nim přistoupil a také jsem hrabal. Brzy jsme našli dva zmrzlé psy s nákladem potravin na zádech a konečně i Kablounu, který měl na nohou sněžnice. Nejprve jsem soudil, že je mrtev. Naklonil jsem se k němu a poznal jsem, že mu ještě bije srdce. Proto jsem ho naložil na saně a zavezl jsem ho do iglú.“ Ulukgoak podal hostům čaj a sám také popíjel. „Musím vám říci, že v zálivu Parryho jsem byl pomocníkem jednoho bílého kouzelníka, a proto vím, jak se křísí polomrtvý člověk. Žena mi při tom pomáhala. K večeru muž, kterého jsem našel pod sněhovými závějemi, hýbal už údy, jen tři prsty u nohou jsem mu musil odříznout. Ale nedovedl mluvit a užívat rozumu. Ztratil dar jazyka i rozumu. Zcela jistě se ho zmocnila Pinga, to jest všemocná neznámá síla! Byl bezmocný jako malé dítě.“ „A co jsi učinil potom?“ ptal se Farley. „Proč jsi to neoznámil na nejbližší stanici – nemýlím-li se, je u řeky Tree – a také jízdní policii?“ Ulukgoak nejprve chvíli neodpovídal. Pak vytáhl svou dýmku, nacpal ji attungauyou, směsí tabáku a suchého lišejníku, jež je rozkoší Eskymáků, zapálil si ji a díval se tvrdošíjně na špičky svých kamiků, eskymáckých bot.
110
111
„Neudělal jsem to ze tří příčin, Kablouno,“ řekl nakonec. „Za prvé proto, že Innuiti si ze všech lidí na světě nejvíc cení svobody svého bližního. Ty to víš jistě líp než kdo jiný. Žádný z nás nebude nikdy vnucovat svou vůli člověku, který by si to nepřál. A muž, kterého jsem našel, nebyl s to nějak se sám rozhodnout. Za druhé Malerualik, náš angakok, kouzelník, jehož jsem se hned ptal na radu, mi řekl, abych nic nepodnikal. Malerualik mi vysvětlil, že bych třeba rozhněval troldy a vyvolal tak nejhorší pohromy.“ „Ano, ano, vím o tom,“ souhlasil Farley. „To se rozumí, že ty to víš, když sám Malerualik tě ke mně poslal!“ Farley a Lucien nepohnuli ani brvou. „A ten třetí důvod…,“ pokračoval Ulukgoak s nepatrným váháním, „ten třetí důvod tkví v tom, že koncem zimy jsem se dověděl, že mého Kablounu hledá policie. Když jsem to všechno neoznámil hned ze začátku, zdálo se mi, že už je pozdě vykládat celou tu historii. Třeba by mě to přivedlo do nesnází.“ Lucien Brévanne se podíval vděčně na Eskymáka a zeptal se: „A můj bratr byl stále jako malé dítě?“ „Stále. Naučili jsme ho řeči Innuitů tak, jako učíme své malé děti. Byl povolný jako dítě, úslužný a plný ohledů. Pracoval od rána do večera, stavěl iglú, natíral sanice, aby zmrzly, lovil s námi obratně zajíce i tuleně, ba naučil se i třít kůže, aby změkly, jako to dělají naše ženy. Nikdy se nezlobil, nic nevyžadoval, jedl velmi málo a spokojil se tím, co se mu dalo. Ale Pinga se ho zmocnila nadosmrti, jak soudím. Nevzpomíná si na nic, co bylo předtím, než jsem ho nalezl, neví nic o svém životě Kablouny, nezná pranic, ani svůj mateřský jazyk…“ Po Ulukgoakově vypravování zavládlo tíživé mlčení. Bob Farley a Lucien se dohadovali očima. Potom Eskymák promluvil: „Když už jste zde, myslím, že jste si pro něho přišli. Jakmile vás posílá Malerualik, pak je to jistě dobré!“ Zadýmal a potom se jich najednou s podezíravým pohledem zeptal: „Nejste náhodou od policie?“ Farley se rozesmál.
112
„Uklidni se! Nejsme od policie a nechceme tvému Kablounovi nijak ublížit!“ „Vždyť to je můj bratr,“ přesvědčoval ho Lucien. „A děkuji ti, Ulukgoaku, žes mu zachránil život!“ „Jsou-li vaše myšlenky čisté,“ končil Eskymák vstávaje, „nechť je vám můj skromný dům otevřen! Můžete složit náklad ze svých saní a tuto noc u mne přespat. Ať vám jsou všichni Hilapinuové přízniví!“
Medvěd Bylo šest hodin večer. Slunce mizelo za horami Burnside Harbouru a ozařovalo jemné, jako z růžového hedvábí utkané mraky, jež mizely směrem k východu. Ulukgoak stál na svých saních. Otočil se, vztáhl ruku a pak se položil. Ukazoval rukou na blízký ledovec, kolem kterého saně projížděly. U paty skály, zpola zakryt sněhovou vrstvou, stál medvěd na zadních nohách a díval se. Bob Farley a Lucien zahlédli hlavu dravce označenou třemi černými skvrnami – čumákem a očima. Zapráskání bičem vpravo. Obojí saně zamířily šikmo k medvědovi, který je stále pozoroval. Nevypadal nijak polekaně. Měl asi hlad. Najednou zvíře skleslo na všechny čtyři a se zvednutým nosem se několika skoky přiblížilo k saním. Medvěd se zastavil a znovu se posadil na zadní nohy. Pohyboval ušima. Bylo vidět i jeho drápy, zahnuté černé háky na bílé kožešině. Psi ho přirozeně viděli. Přesto, že vezli těžký náklad a že tu ležela vysoká vrstva sněhu, okamžitě se rozběhli tryskem. Byli velmi vzrušeni a štěkali. Obojí saně se v divokém závodu přibližovaly k medvědovi. Ten se najednou obrátil a začal dlouhými skoky prchat. Ulukgoak, zavěšen na saních, přitáhl k sobě svého psa předáka a uvolnil ho. Pak pustil další dva ze svých sedmi psů a ti hned úprkem zmizeli po medvědově stopě. V té chvíli Thierry Brévanne, který seděl na saních za Ulukgoakem, vytáhl svou pušku z pouzdra a dal si ji přes rameno.
113
Lucienovy a Farleyho saně projely v té chvíli pod převislým ledovým štítem a zarazily se o hranu hluboké soutěsky, utvořené dvěma skálami. Medvěd, polekán psy, utekl už na vrcholek ledového útesu. Thierry Brévanne s puškou opřenou o hranu saní pečlivě mířil. Vyšla rána. Podle vítězného pokřiku Ulukgoakova Bob i Lucien pochopili, že střela se neminula cíle. Dravec byl patrně na místě mrtev. Ačkoli tu svah příkře stoupal, Eskymákovy saně vylétly k vrcholu jako šíp. Bob a Lucien zůstali dole a nemohli se účastnit pronásledování. Okamžitě začali vyprošťovat saně a uklidňovat divoce vzrušené psy. Ozvaly se ještě dva další výstřely. Thierry asi medvěda dorazil. „Co si o tom všem myslíš?“ ptal se Lucien svého přítele. „Soudím, že to tak dál nepůjde! Budeme se musit nějak rozhodnout!“ „Úplně s tebou souhlasím. Domnívám se dokonce, že se musíme rozhodnout ihned!“ Oba přátelé byli už tři dny v táboře Oumikmaktormiutů. Tři dny se Lucien neúnavně namáhal probudit zbloudilého ducha svého bratra a přivést ho k světlu a k poznání. Avšak nic nebylo dost účinné, ani pláč, ani prosby, ani připomínání jejich společného dětství. Lucien marně vyprávěl o matce, která pláče, čekajíc na návrat obou bratrů, hovořil o jejich skrovném, ale přívětivém domku v Montrealu, o životě ve Francii, dříve než se vystěhovali, o modrém nebi jejich staré vlasti, o její zemité vůni, jež provázela mladá léta Thierryho a Luciena, kteří byli válečnými dětmi. Všechna jeho vřelá výmluvnost, plná něžností, byla vynaložena zbytečně. Thierry Brévanne zůstal bez citu, nepřítomný, jako ztracený ve svém snu a oddělený nějakou nepřekročitelnou zdí od všech lidí, kteří ho obklopovali. Jako kdyby to byla ledová, mrazivá zeď, která v žádném teple neroztaje a kterou nikdy neproniknou ani sluneční paprsky. Jak dospěl Thierry Brévanne až k tomuto konci? Po jaké tragické příhodě se zhroutil polozmrzlý na břehu jezera Kikerk, kde ho našel Ulukgoak? Jak se v sněhové vánici dostal až tam, pěšky, bez saní, jen se dvěma vysílenými psy? To byly otázky, na něž nemohl nikdo
114
odpovědět, ba člověk, kterého se to týkalo, ještě méně než kdo jiný. Zachráněný nemohl sám vysvětlit, po jakých pohromách bloudil v Pusté zemi, jak to, že nezahynul hladem a zimou, ani proč měl na obličeji tu strašlivou jizvu. „Necháme-li tvého bratra zde, jakživ se nedostane z té netečnosti, do které upadl,“ prohlásil Farley ve chvíli, kdy se jim konečně podařilo vyprostit saně. „Souhlasím s tebou,“ přikývl Lucien. „Ale jestliže ho vezmeme zpět do civilizovaného světa, nezapomeň, že byl odsouzen! Policie ho zatkne – to bude první věc, kterou udělá!“ „Za prvé můj bratr patří do nemocnice, a ne do vězení. Za druhé jsem víc než kdy jindy přesvědčen o tom, že je nevinen. Domnívám se, že se stal obětí okolností, jež dosud neznáme, anebo piklů, které musíme odhalit.“
115
„Jsi ohromný optimista, Luciene! Musím přiznat, že až do této chvíle ti to vycházelo, ale je třeba držet se skutečnosti. Fakt, že jsi nalezl svého bratra schovaného u Eskymáků, nemění nic na problému, vezmeme-li to z hlediska právnického. Nedokazuje to, že by byl nenapadl Patrika Verchèrese. Skutečnost, že byl nalezen, jak bloudí v sněhových závějích polomrtev a nepříčetný, napovídá něco docela jiného: po onom vražedném útoku přecenil své síly, zabloudil a div nezemřel. To je vše.“ „A co strašlivá jizva, kterou má v obličeji? A telegram slečny Stevensonové o falšovaném podpisu na dokladu?“ „Doznávám, že je zde ještě mnoho bodů, které by bylo třeba vyjasnit a které se před soudem nevyřešily. V tom s tebou souhlasím. Ale nedělej si příliš velké iluze. Bude to velmi dlouho trvat.“ Vsedli na saně a odjeli směrem, kterým zmizelo Ulukgoakovo spřežení. „Počkáme tak dlouho, až se to vyřeší, Bobe! Ať tomu je jakkoli, doufám, že souhlasíš, abychom odvezli Thierryho do Edmontonu.“ „Souhlasím, Luciene! Ale bude to trochu spletité. Ulukgoak je teď zase až chorobně podezíravý. Nemůže uvěřit, že jsi bratrem jeho Kablouny, jak mu to tvrdíme. Patrně si myslí, že kdybys jím byl, jeho svěřenec by se byl stal normálním hned před třemi dny, když jsme přišli, totiž že by to byl býval pro něho dost silný nervový otřes, aby se mu vrátila paměť.“ „Právě s takovým nervovým otřesem počítám. Thierry jako kdyby jen spal. Mám v hlavě určitý plán, ale ještě si jím nejsem tak docela jist. Především však ho musíme odtud dostat.“ „A musíme jednat rychle, Luciene. Ulukgoak se na nás dívá velmi podivně. Znám dobře Eskymáky. Nebyl bych vůbec překvapen, kdyby Ulukgoak, aniž nám předem co řekl, zrušil tábor, vykradl se tajně se saněmi, se psy, s kožešinami, s ženami i s dětmi někam do neznáma a odvedl i tvého bratra. Stěhovaví Eskymáci to obyčejně tak dělávají. Pak bychom ho mohli hledat třeba celý rok, než bychom ho nalezli, a možná že by se nám to vůbec nepodařilo. V Arktidě jsou takové zapadlé kouty, kam žádný běloch, ať už by byl od jízdní policie nebo ne, nikdy nohou nevkročil.“
116
„Uprchněme dnes večer, Bobe,“ navrhl Lucien. „Udělám vše, jak budeš chtít. Už jsme dojeli. Medvěd je mrtev, Thierry dobře mířil.“ Ulukgoak a Thierry Brévanne právě čtvrtili medvěda. Nejprve vyňali játra, neboť ta jsou pro psy jedovatá, a pak rozdělili medvěda podle neměnných zákonů platných v Arktidě: kůže patří lovci, který spatřil medvěda první, a zbytek těla se rozdělí na čtyři díly. Kdo vystřelil první ránu, dostane pravou zadní čtvrtku a další části dostanou potom ostatní střelci. V tomto případě bude celé zvíře rozděleno mezi Thierryho a jeho hostitele. „Výborně, Brévanne! Jste báječný lovec!“ gratuloval Farley eskymácky Thierrymu. Oslovený byl zřejmě potěšen chválou, ale zároveň se divil, že ho někdo nazývá jménem Brévanne, jež mu nic neříkalo. V jeho zubožené tváři přelétl stín úsměvu, ale celým svým chováním byl stále jako eskymácké děcko. Bob pomohl Ulukgoakovi naložit těžké čtvrtky dravce na saně. Thierry zatím rozdělil zbytky medvědova těla psům, kteří si lahůdku vskutku vysloužili. Nakonec Ulukgoak přistoupil k Farleymu a se záhadným úsměvem, v němž byla i podivná vyhrůžka, mu tiše řekl: „Dnes ráno jsem měl návštěvu, Kablouno! Přišla k nám Attiligouna, má švagrová, od jezera Kathawachagy. Mluvila s kouzelníkem Malerualikem. Malerualik tvrdí, že ke mně vůbec nikoho neposlal…“
117
ČÁST TŘETÍ SEDM S LUNC Í NA SNĚHU
Severní kříž „Podívej se, Bobe! To je nádhera!“ „To je Severní kříž, chlapče!“ Sedm sluncí, to jest slunce a šest jeho odlesků, tvořilo na nebi obrovský kříž. Všech sedm sluncí tak zářilo, že nebylo možno rozeznat to pravé. Zázračná nebesa se zrcadlila na ledové ploše země i na svítícím sněhu. Jako kdyby se na zemi mělo stát něco podivuhodného! Člověku se zdálo, že je na nějaké neznámé planetě. Saně jely rychle po zářivém ledu Bathurstova zálivu. Ještě několik kilometrů a dostihnou vytouženého cíle. Tak bude dosaženo první etapy jejich dlouhé zpáteční jízdy. Thierry Brévanne spal vzadu na saních a neviděl krásu, jež obklopovala jejich spřežení. Bob Farley držel v rukou řemeny psích postrojů. Lucien Brévanne seděl vedle něho. Bylo pět hodin ráno ke konci března. Od jarní rovnodennosti slunce zapadalo v noci jen na několik hodin, a i ty se každým dnem krátily. Tři muži byli na cestě od devíti hodin zvečera minulého dne. Dali se dlouhou objížďkou, aby zmátli muže, kteří je budou pravděpodobně pronásledovat. „A co je to vlastně Severní kříž, Bobe?“ „Je to jeden z četných úkazů v Arktidě, podobný tolika jiným, kterými nás v těchto krajích udivuje slunce, zvláště na jaře. Vědecky se to jmenuje perihelium, to jest přísluní, a stává se, že je vidět dvě, tři, čtyři, ba i sedm sluncí… Tento úkaz vzniká lomem slunečních paprsků v krystalech jinovatky a jest jakýmsi nádherným druhem naší duhy.“ „To je ale podívaná!“ „Ostatně tyto podivuhodné fantazie nevytváří jen slunce. V některých jasných nocích i měsíc vrhá na nebesa odraz několika měsíců,
118
jež tančí v kruhu toho pravého. Nazývá se to paměsíc neboli odražený obraz měsíce v oblaku.“ Sluneční paprsky se odrážely na ledu tak silně, že na Farleyho radu si oba vzali brýle proti slunci, aby se vyvarovali nebezpečné „sněhové slepoty“. Lucien se usmíval, jakoby nějaké své myšlence, a dotkl se paže svého přítele. Bob se k němu obrátil a také se usmál. „Co je ti?“ zeptal se lovec. Lucien odpověděl právě tak vážným tónem jako tehdy před sedmi měsíci, když prosil svého přítele, aby ho vzal s sebou na Daleký sever. „Bobe, vím docela jistě, že těch sedm sluncí na sněhu znamená příznivou předpověď!“ „Přijímám tvé proroctví,“ usmál se položertovně a polovážně Farley. „Vím to docela jistě! Znamená to konec všech našich útrap. Konec sněhových vánic, hladu, mrazu a omrzlých nohou! Konec všech finančních ztrát, které jsi kvůli mně utrpěl! Konec našeho úzkostného hledání, strachu před policií, obav z odsouzení mého bratra, hrůzy, jdeme-li správnou cestou, i nejistoty, v níž jsme žili celých sedm měsíců! Od nynějška se všechno vyjasní a bude zářit jako Severní kříž na obloze! Od tohoto okamžiku se všechno rozřeší jako zázrakem!“ „Vždycky jsem velmi obdivoval tvůj optimismus a tvou jistotu, Luciene, třebaže jsem je vždycky s tebou nesdílel! Avšak může-li minulost odpovídat za budoucnost, musím uznat, že ta tvá skvělá a dojemná víra tě nikdy nezklamala. Tím líp pro tebe! Ale v každém případě nezapomínej, hochu, že až do této chvíle nic není rozhodnuto! Tvého bratra jsme našli, to je pravda, ale je nepříčetný. A stále platí rozsudek soudu vynesený v jeho nepřítomnosti, rozsudek na dvacet let nucených prací! Nemáme, abych tak řekl, dostatečné důkazy, abychom mohli žádat za obnovení procesu. Nebo přesněji ty důkazy, které až dosud máme, jsou tak slabé, že by je nikdo nebral vážně. Proto se nemůžeš příliš radovat!“ Lucien Brévanne neodpověděl. Byl jakoby pohřížen do nějakého
119
snu a na rtech mu pohrával úsměv. Sotva slyšel Farleyho opatrná slova. Díval se na nebe a polohlasně opakoval: „Sedm sluncí na sněhu… Jsem přesvědčen, že to je šťastné znamení…“ Únos Thierryho Brévanna provedli mistrovským způsobem bez dlouhého uvažování. Hned poté, když naložili na Eskymákovy saně rozčtvrceného medvěda, řekl Farley Lucienovi, aby si sedl do saní vedle bratra. Chtěl, aby změnili místa, a dodali tak Ulukgoakovi trochu důvěry. Lucienovi jen tiše zašeptal francouzsky: „Ten chlapík ví vše! Pozor! Musíme jednat!“ A potom s lhostejnou tváří skočil sám do svých saní. Obojí spřežení se vrátila bok po boku do tábora asi v devět hodin večer. Cestou nikdo nepromluvil. Byli uvítáni radostným pokřikem celé rodiny, jež se shromáždila před iglú. Byly tam i mladé matky s novorozeňaty, která měly přivázaná v kožešinových pytlích na zádech. Při měsíčním světle muži začali beze spěchu skládat náklad z Ulukgoakových saní. Farley požádal Luciena, aby vypřáhl psy z jejich saní, avšak významně a nenápadně na něho zamrkal. Lucien si okamžitě klekl na sníh a tvářil se, jako kdyby rozkaz skutečně prováděl. Ženy se ihned vrhly na medvědí kůži, aby ji očistily a roztáhly k usušení. Thierry Brévanne vypřáhl psy z Eskymákových saní a přivázal je ke kolíkům zaraženým do ledu. Farley pozoroval koutkem oka Ulukgoaka a dál skládal a pečlivě rozřezával čtvrtky dravce. Když Ulukgoak zašel do chodby iglú s těžkou čtvrtkou medvěda na rameni, Farley toho využil a přistoupil k Thierrymu. Bylo to hotovo obratem ruky. Bob jen řekl: „Je mi to moc líto, hochu!“ a udeřil pěstí Thierryho do brady. Jeho přesná rána byla prudká jako výstřel z praku. Zasažený muž se zhroutil jako neživá hmota, právě do náruče svého domnělého útočníka, který už na to čekal. Farley se rychle vrhl ke svým saním, složil na ně své lidské břímě a chopil se otěží. Lucien na těchto saních psy přirozeně neodpřáhl a teď rychle také vyskočil na druhou stranu saní a švihl bičem. Saně se rozjely jako blesk. Všechno se odehrálo v neuvěřitelně krátkém okamžiku. Když
120
121
Ulukgoak vylezl s šíleným řevem z chodby iglú, Farleyho saně mizely už v šeru na konci pláně. V táboře Oumikmaktormiutů je tak hned neuvidí. Po dvou hodinách jízdy v nesprávném směru Farley zastavil na zmrzlé hladině jezírka, aby zahladil stopy spřežení. Bob a Lucien nakrmili psy unavené dlouhou odpolední jízdou a pak oba něco pojedli. Thierrymu, omámenému prudkou ranou, kterou mu lovec musil zasadit, vnutili trochu pemikanu a dali mu napít whisky. Potom znovu usnul těžkým spánkem. To bylo také všechno, co od něho Farley v té chvíli vyžadoval. Pak znovu vyjeli, a tentokrát správným směrem – k Bathurstovu zálivu. A nyní už měli Burnside Harbour na dohled a na obzoru se neobjevili žádní pronásledovatelé. Bob Farley se také mlčky podíval na sedm sluncí na sněhu a pak se upřeně zadíval na svého mladého společníka. Nemohl se přinutit k tomu, aby promluvil, anebo nenacházel slova. Nakonec řekl: „Rád bych ti něco pověděl, chlapče! Nechtěl bych, abys měl dojem, že nejsem s tebou zajedno celým srdcem, když jsem ti uštědřil takové opatrnické kázání a předložil ti všechny těžkosti, které nás možná očekávají. A rád bych ještě dodal… jak bych to jen vyjádřil?… Že jsem vlastně poprvé došel k jinému názoru… totiž že nyní i já pevně věřím, že tvůj bratr je nevinen…“
Jedinečná příležitost „Lovče, jestliže mě potom Společnost vyhodí na ulici, upozorňuji vás předem, že mě budete musit živit, dokud neseženu jiné místo. Jsem ženatý člověk a mám manželku a dvě děti,“ poznamenal Sam Donovan, ustaraný a nerozhodný pilot Společnosti. Sam Donovan říkal stále Farleymu ze žertu „lovče“, místo aby ho nazýval jménem. Bob nechtěl zůstat pozadu, a tak mu také říkal jen „letče“, a nic víc. Bob Farley se vyjádřil přesně. „Beru na sebe odpovědnost za tu zajížďku, o kterou vás žádám,
122
letče! Budete-li mít sebemenší nepříjemnosti, vezmu to všechno na sebe. Ale naprosto nic se vám nestane. Vedoucí úředník Společnosti je mým přítelem a já si s ním vyřídím všechny nesnáze, které by se mohly vyskytnout. Jednám takto jen z toho jediného důvodu, že zde není žádná jiná vysílačka kromě té vaší na letadle, ale ta není dost silná, a proto nemohu navázat spojení radiotelegraficky a omluvit předem vaše jednání. Jen mi, prosím, důvěřujte!“ „To se ví, že vám důvěřuji! Nedá se nic dělat, vy jste mi učaroval! Vzít s sebou navíc tři osoby, a to nad ledovou poušť, kde není jediné místo k přistání, leda na zamrzlé hladině jezera! Rozbijeme-li se, pak to máme dobré! A k tomu ty vaše kožešiny… Na mou věru,“ opakoval pilot, „vy jste mě uhranul, lovče… Divže ještě nechcete, abych vzal s sebou také saně a psy…“ Aby zmírnil přísnost svých slov, letec se rozesmál. Bob Farley se otráveně poškrabal na hlavě. „Víte, žádal jsem vás, abyste mi vzal také kožešiny z důvodů čistě materiálních. Liščí kožešinu, za kterou mi Společnost tady zaplatí patnáct nebo dvacet dolarů, prodám ve Winnipegu za třicet nebo za čtyřicet. A co se týče psů,“ pokračoval Farley trochu ironicky, „postupuji je novému úředníkovi v Bathurstově zálivu, tomu, kterého jste sem přivezl a který se chce, jak se zdá, věnovat turistické činnosti v Korunovačním zálivu. Avšak jestliže soudíte, že ten náklad kožešin je příliš velký…“ „Ale ne, vy zatracený lovče, vždyť jsem jen žertoval! Však je vezmeme s sebou, ty vaše drahocenné kožešiny! Teď bych jen rád věděl kdy! Zatím, jak vidíte, je takové počasí, že by člověk nevyhnal ven ani Eskymáka! Pojďte mi nabídnout láhev piva, když v téhle zatracené díře je jakýkoli alkohol zakázán…“ Oba muži zamířili i s Lucienem do hospody. Všichni tři pobývali na stanici Společnosti Hudsonova zálivu už tři dny a stále doufali, že se sněhová vichřice brzy uklidní. Zuřila s takovou silou a prudkostí, že to bylo na tuto roční dobu až neobvyklé. Thierryho svěřili Josuému Techiutnovi, který se o něho staral jako o malé děcko. Bob i Lucien měli štěstí na několik výjimečných okolností. Zdra-
123
votní stav bývalého úředníka na stanici, kvůli němuž se tehdy Josué Techiutna vypravil do Copperminu pro léky, se přes všechnu míšencovu péči neustále zhoršoval. Jízdní policie na motorových saních, která náhodou projížděla Burnside Harbourem na cestě do Copperminu v polovině března, podala zprávu ředitelství Společnosti prostřednictvím zdejší vysílací stanice. Na vysokých místech rozhodli vyslat náhradníka a ochuravělého úředníka převézt do nemocnice v Edmontonu zvláštním letadlem. Jinak letecké spojení existovalo na souostroví jen v letním období. Avšak pacient byl tak těžce churav, že se ředitelství usneslo vzdorovat arktické zimě a pokusit se ho zachránit. Tím úkolem byl pověřen Sam Donovan, jeden z nejlepších pilotů Společnosti. Malý Donovanův letoun, opatřený sanicemi, snesl se v Burnside Harbouru na pozemek narychlo upravený den po příjezdu bratří Brévannových a Farleyho a přivezl také nově jmenovaného úředníka. Donovan měl s nemocným okamžitě odletět. Avšak znenadání se rozpoutala strašlivá sněhová bouře. A muži v Bathurstově zálivu plné tři dny nerozeznali pranic ani patnáct centimetrů před očima. Nevyhnutelné opoždění bylo mrzuté pro nemocného, ale pro Farleyho znamenalo výhodu. Dovolilo mu po dva dny Donovana výmluvně přemlouvat, přičemž on i Lucien použili všech možných svodů, a nakonec ho přesvědčili. Pilot je vezme všechny tři do svého letadla, i když tam budou trochu stísněni. Udělá zajížďku několika set kilometrů a dopraví je do Port Radia, místo aby letěl se svým nemocným přímo do státu Alberta. To Lucien Brévanne si přál zastavit se v Port Radiu. Po pravdě řečeno, vždycky to měl v úmyslu, avšak nyní, když Thierry byl nalezen, bylo to tím důležitější. Chtěl si tam ověřit některé věci a udělat s bratrem významnou zkoušku. Farley nyní nic proti Lucienovým záměrům nenamítal, ale právě naopak je všestranně podporoval. Pilot Donovan se dal přesvědčit. Konečně v Port Radiu bude moci snadno nabrat benzín i olej, kdyby své zásoby cestou vyčerpal. „Lovče,“ řekl mu letec, zvedaje k němu svou sklenici s pivem, „pro vás je velikým štěstím, že v téhle díře neprodávají whisky! Jinak bych vás po dobu trvání té vichřice finančně zruinoval!“
124
125
„Poslyšte, letče,“ odpověděl mu Farley také s úsměvem, „jestliže spoléháte na mou štědrost, abyste vychutnal všechny přiměřené, ale trochu ledové rozkoše tohoto Bathurstova zálivu, jen abyste se nemýlil! Můžete nasednout na své pometlo dřív, než přijdu do pokušení nabídnout vám druhou láhev piva!“ „Jak to?“ ptal se udivený Donovan. „Jen se podívejte z okna!“ A opravdu! Jak se to často stává v tomto „meteorologickém kelímku“, jakým je Daleký sever, sněhová bouře se v tom okamžiku uklidnila, a to zrovna tak rychle, jako před třemi dny vypukla. Lucien i pilot se o tom mohli na vlastní oči přesvědčit. Ani ne za hodinu poté letadlo unášelo západním směrem pilota, nemocného úředníka, Boba s jeho kožešinami, Luciena s jeho netrpělivostí i Thierryho s jeho zřejmou netečností. Nově jmenovaný zaměstnanec stanice, míšenec Josué, a několik Eskymáků, kteří nebyli ani trochu udiveni, že se v několika málo letech přenesli z věku kamenného do věku atomového, jim mávalo na pozdrav. Stav Thierryho jako kdyby se ještě zhoršil. Nemocný byl vytržen ze svého známého okolí a upadl do naprosté ochablosti. Mezi domorodci vykonával každodenní úkony obratně, ba i inteligentně. Mluvil jen eskymácky, ale aspoň mluvil, a každý by ho byl mohl pokládat za normálního člověka. Avšak nyní už nemusil stavět iglú, krmit psy, honit zvěř a řídit saně. Vypadalo to, jako kdyby byl nikdy neuměl dělat všechny obvyklé věci, které dělá běloch, například přiložit do kamen, otevřít konzervu nebo láhev, zapnout rádio, spustit motor a hovořit jazykem bělochů. Zůstával tedy sedět někde v koutku s nejasným a nepřítomným pohledem jako odhozená hračka nebo jako malé dítě. A jako děcko bylo třeba ho mýt, holit a oblékat do slušných šatů. Tak ho také naložili do letadla jako balík. Zůstal tam, kam ho posadili, a zdánlivě se ani nedivil, že se odpoutali od země a letí nad Pustou zemí. Šedavě bílá krajina Pusté země se míhala před očima cestovatelů, přerušována průhlednými hladinami zamrzlých jezer i sráznými břehy řek a říček. Až sejdou ledy, vbrzku se to tu opět zazelená. Lucien zažíval zvláštní pocit, když tak letěl čtyři hodiny nad končinami,
126
kterými před měsícem musil za nesčetných těžkostí a nesnází projíždět celých šest týdnů. „Jak se všechno odtud shora zdá lehké,“ řekl Bobovi Farleymu. „Ano, hochu, letadlo pro nás znamená porážku – porážku lovců. S lovci bude konec! Už nebudou lovit zvěř a přivážet kožešiny!“ Bob se podíval na svůj drahocenný náklad kožešin i na záda všemocného Donovana, nakloněného nad přístroji, a řekl melancholickým tónem: „Věk kožešin je tentam! Za několik let se budou nosit kožešiny jen z liščích farem. A Daleký sever, ten Daleký sever, který jsem znal, nebude už patřit honcům a lovcům, nýbrž jen podnikatelům a horníkům. Člověk se nemůže stavět proti pokroku. Konec konců snad je to tak lepší.“ Přátelsky položil ruku Lucienovi na rameno a přes ležící postavu churavého úředníka, který dřímal, ukázal prstem na zasněžený horský hřeben, jenž vyvstával na obzoru. „Vidíš tam v dálce ty hory? Ty nejlépe potvrzují, co jsem právě řekl. Je to Port Radium neboli město Radium, chceš-li, proslavené svými doly na uranovou rudu. Jak vidíš, většinu roku je pokryto vysokými sněhovými závějemi. Teplota tam klesá až na 45° pod nulou. Jedině několik letadel a v létě několik lodí překonává těch 1500 kilometrů, jež oddělují toto arktické město od civilizovaného světa. Obyvatelstvo trpí svou odloučeností, ačkoli ta se ani zdaleka nemůže přirovnat k osamělosti, kterou jsme my prožívali celá léta za našich zimních výprav do severozápadních končin. A klidně bych se vsadil o to, že Port Radium se stane nejdůležitějším střediskem Kanady… Naše doba je tatam,“ opakoval lovec s hlubokým smutkem v hlase. Potom se vzchopil a udeřil silně Luciena do zad. Tak to míval ve zvyku, protože jinak se ostýchal projevovat své city. Dodal: „Neztrácejme čas marným naříkáním! Díky Dalekému severu se z tebe stal muž, Luciene, a to v rekordním čase. Nyní, když už jsme v Port Radiu, budeme se musit vážně starat o tvého bratra; nutně to potřebuje!“ „Opravdu, už jsme tu,“ opakoval Lucien. „A zde také musíme nalézt rozřešení celé otázky!“
127
Dramatická konfrontace „Opakuji vám, že jsem toho muže nikdy neviděl!“ Rafael Dolbeau, sekretář kanceláře pro zápis pozemků v Port Radiu, upřeně pozoroval Thierryho Brévanna; ten seděl před ním úplně netečně, s očima ztracenýma v dáli jako v nějakém mučivém snu, což u něho bylo obvyklé. Thierryho doprovázel Farley, který se svraštěným obočím bedlivě sledoval rozhovor, a Lucien. Chlapec byl tak rozčilen, že nevydržel ani minutu na témž místě. I ostatní zaměstnanci kanceláře pozorovali celý výjev s velkým zájmem. „Ale ne, to je nemožné! Jistě se mýlíte!“ odporoval horlivě Danny O’Brady, poručík jízdní policie, který dozíral na konfrontaci. Jakmile se Bob Farley a Lucien Brévanne dostali do Port Radia, rozloučili se s pilotem Samem Donovanem, který letěl dál na jih se svým nemocným pasažérem. Oba přátelé byli nadšeni, když se dověděli, že poručík Danny O’Brady a poddůstojník Tomáš Grant, oba svědci v procesu před Nejvyšším soudem v Edmontonu, jsou náhodou ve městě, kde vyšetřují nějakou trestní záležitost. Bob a Lucien je ihned vyhledali, neboť před nimi nechtěli nic skrývat. Vypravovali jim o své odysei, ukázali jim, v jakém stavu je Thierry, a dostali svolení ke konfrontaci, na níž Lucienovi tolik záleželo. Proto poručík byl s nimi v kanceláři pro zápis pozemků. Poddůstojníka už od rána sháněl jeden Indián, ba hledal ho i na stanici jízdní policie; chtěl ho zavést k umírajícímu, který si přál učinit před policií nějaké prohlášení. Tvrzení sekretáře kanceláře přivádělo poručíka O’Bradyho do zoufalství. Poručíkova rozmrzelost se projevila ranou pěstí do stolu. Vstal a ve svém rozčilení, jež nijak neskrýval, začal přecházet po místnosti. „Já se nikdy nemýlím, poručíku!“ Rafael Dolbeau vyslovil toto překvapující prohlášení klidným hlasem a se svou obvyklou skromností, jež ostře kontrastovala s jeho neslýchanou sebedůvěrou. Užaslý policista se před ním zastavil.
128
129
„Podívejme se, taková domýšlivost! Nikdo není neomylný, milý příteli!“ A ukazuje na Thierryho Brévanna, který dosud seděl sklesle na židli, dodal: „Možná že ten člověk k vám přišel s dvaceticentimetrovým vousem a s nádhernými kníry! Snad proto ho dnes nepoznáváte!“ Rafael Dolbeau odpověděl s klidnou jistotou a obvyklým tónem, aniž zvýšil hlas: „Omlouvám se vám, poručíku, ale co jsem řekl, není ode mne žádná domýšlivost. Jestliže tvrdím, že v těchto otázkách se nikdy nemýlím, říkám to proto, že celá léta jsem se ve svém povolání nesměl zmýlit. Jinak by mne byli vyhodili z místa.“ Jako v rozpacích sklopil oči, a jako kdyby se omlouval, pokračoval: „Nerad mluvím o sobě a o podrobnostech svého života, ale vidím, že to je nutné. Nežil jsem vždycky v Kanadě. Před válkou jsem mnoho let pobýval ve Francii, kde jsem byl zaměstnán jako znalec tváří v různých kasinech.“ „A co je to vlastně za zaměstnání?“ zeptal se překvapený policista. „Ve Francii sedává u vchodu do všech heren dobrý znalec lidských tváří a ten nepustí dovnitř obecně známé darebáky, kteří by se tam chtěli dostat podvodným způsobem. Takový znalec musí mít neomylný postřeh, a podle fotografií, jež má stále při ruce, zjistí nežádoucí osoby, zabrání skandálům v hernách a slušní hráči mají klid a pokoj. A proto,“ končil Dolbeau s trochu nuceným úsměvem, „i kdyby tento pán sem přišel po dvou letech a měl snad úplnou pleš nebo jen jedno oko a licousy – omlouvám se, ale je to jen příklad – zcela jistě bych ho poznal.“ Zvedl oči a podíval se na Luciena. Ten přímo horečně hltal jeho slova. Dolbeau dodal s porozuměním: „Nemýlím-li se, pán je Francouz. Jsem vždycky velmi šťasten, mohu-li prokázat službu krajanovi. Právě jste mi vypravoval,“ řekl, obraceje se k Lucienovi, „že toto zjištění je pro tohoto muže otázkou života nebo smrti.“ Při tom ukázal na Thierryho. „Za takových okolností bych si nedovolil tvrdit něco, co bych nevěděl naprosto jistě.“ Poručík O’Brady si strčil malíček levé ruky do levého ucha a
130
rozčileně zatřepal rukou, což u něho bylo výrazem vzrušení. Pak se zachytil jiného námětu. „No dobrá. Připouštím, že jste tohoto člověka nikdy neviděl. Ale to ještě nedokazuje, že zde někdy nebyl. Třeba jste nebyl přítomen, když sem přišel, a jeho žádost o zápis nároků na pozemek mohl přijmout některý jiný úředník.“ „To je nemožné,“ odpověděl Dolbeau neochvějně a s onou tvrdošíjností, jež dokáže pohnout i žulou. „Co jsem zde, a jsou tomu tři roky, nevynechal jsem službu v kanceláři ani jediný den, a také ani jednou jsem nepřišel pozdě.“ „To je pravda,“ vmísil se do řeči jeden z přítomných úředníků. „Mezi námi to koluje jako starý vtip! Vidíme-li pana Dolbeaua, říkáme: »Á, pan Dolbeau, to je přesně za pět minut devět!«“ Ozval se všeobecný smích, který však nijak nerozveselil poručíka. „No dobře, jste tedy vzorný a nesmírně dochvilný úředník. A jen proto, abyste rozvinul tak domácké vlastnosti, kterých jste mohl s prospěchem využít na nějaké podprefektuře na francouzském venkově, jen proto jste se musil vypravit za dobrodružstvím, hrát si na průkopníka a ukazovat své schopnosti bezúhonného úředníka až u divokých břehů Velkého Medvědího jezera?“ „Lidská povaha má mnoho podivných protikladů,“ odpověděl oslovený a znovu sklopil oči, jako kdyby se za tu divnou vlastnost omlouval. Po jeho poznámce se všichni znovu rozesmáli. „Neuchylujme se od hlavní věci,“ poznamenal rozzlobený poručík, protože cítil, že smíškové mu nejsou nakloněni. „Máte knihu zápisů pořízených před dvěma lety?“ „Tady je,“ pospíšil si s odpovědí jiný úředník a položil před důstojníka silný svazek. Rafael Dolbeau otevřel knihu a chvíli v ní listoval, až nalezl, co hledal. Položil na stránku prst a zeptal se: „Patrně byste chtěl vidět zápis?“ „Ano,“ odpověděl druhý muž krátce. Byl to záznam o přihlášce nároků na pozemek, kterou podal Thierry Brévanne.
131
„A je podepsán vámi,“ řekl Danny O’Brady Rafaelu Dolbeauovi. Podle tónu jeho hlasu nebylo možno pochybovat o tom, co tohle zjištění znamená. Znamenalo to asi tolik: Tvrdíte, že tento muž zde nikdy nebyl. A pod jeho přihláškou, s kterou sem do tohoto úřadu sám přišel, je váš vlastnoruční podpis! Komu se chcete vysmívat? Rafael Dolbeau se nemýlil, věděl velmi dobře, co asi jeho návštěvník myslí. „Poručíku, v tomto úřadě jsem zaměstnán jako sekretář, ale nejsem žádným detektivem. Nějaký muž, který prohlásil, že se jmenuje Thierry Brévanne, a podal k tomuto prohlášení náležité doklady, přišel sem…,“ hledal v knize záznamů, „dne 12. listopadu roku 19… a přihlásil přede mnou pozemek s uranovou rudou v rozloze padesáti jiter, nalézající se na sever od Velkého Medvědího jezera. Zde jsou topografické podrobnosti. Já jsem přijal jeho přihlášku, když zde je můj podpis. Dnes přicházíte s nějakým mužem a prohlašujete: »To je pan Thierry Brévanne.« A já vám odpovím: »To je možné.« Je možné, že muž, který zde sedí, je Thierry Brévanne. Právě tak je možné, že muž, který zde učinil přihlášku zapsanou v této knize, byl Thierry Brévanne. To nevím. Ale docela jasně prohlašuji, poručíku Danny O’Brady: není to týž muž. Nemůže to být týž muž!“ Policejní důstojník se podíval svému protějšku přímo do očí. „Byl byste ochoten opakovat své tvrzení před soudem a pod přísahou?“ „Zajisté,“ odpověděl Dolbeau bez nejmenšího zaváhání. O’Brady začal chodit nervózně sem a tam po místnosti. „Není to možné…,“ opakoval mezi zuby. „Není to možné… Soudní omyly existují jen ve filmech… Nějak to nesouhlasí…“ „Nechtěl byste si ověřit podpis v knize záznamů s vlastnoručním podpisem zde přítomného muže?“ navrhoval smířlivě Dolbeau. „Snad byste pak rozluštil protiklady, jež nás zarážejí.“ „Bohužel,“ prohlásil Bob Farley, „Thierry Brévanne, který je před vámi, není v takovém stavu, aby se mohl podepsat. Vždyť vidíte, že ani nemůže mluvit!“ Farley se také sklonil nad knihou záznamů. „Podivné!“ řekl polohlasitě. „Nikdy jsem si nevšiml, že prohlášení
132
je z 12. listopadu. Myslil jsem, že k vražednému útoku na Verchèrese došlo u Velkého Medvědího jezera v polovině září. Jak je možné že by Brévanne, byl-li to skutečně on, který učinil místopřísežnou přihlášku před úřadem, čekal přes půldruhého měsíce, než si dal pozemek připsat?“ „Datum přihlášky,“ připojil Lucien, „bude hrát při řešení této záhadné záležitosti jistě velkou úlohu. Vždycky jsem si to myslil. Už dávno jsem si všiml nesrovnalosti, co se týče přihlášky. To byl také důvod, proč jsem si přál vyslechnout indiánského svědka, když jsme byli minulého října ve Fort Franklinu.“ „Co by na tom bylo podivného?“ odporoval poručík. „Mně nijak nepřekvapuje, že zde přítomný Thierry Brévanne, který spáchal vražedný útok blízko Smithovy úžiny, čekal v podzimním čase dva měsíce, než se vydal na druhou stranu jezera. Pokud vím, byl v Kanadě nováčkem a přišel na severozápad poprvé. Nechápu proč… Co je?“ přerušil náhle svou řeč, když zpozoroval, že nějaký člověk pootevřel dveře místnosti a vsunul tam rozpačitě hlavu. „Poručík O’Brady?“ ptal se muž. „To jsem já. Ale teď jsem zaměstnán. Kdo mě volá?“ „Je zde seržant Grant a chtěl by s vámi mluvit ve velmi naléhavé záležitosti!“ „Ať jde dál, jen ať jde dál, u všech všudy! Proč jste mi to neřekli dříve?“ Člověk s nesmělou tváří zmizel a na jeho místě se objevil neobyčejně vysoký mládenec, pravý typ mladého muže nordického původu. Měl modré oči, usměvavou tvář a rozhodně musil vždycky sklonit hlavu, procházel-li nějakými dveřmi. Avšak v této chvíli seržant vypadal velmi ustaraně. „No tak, Grante, co se děje?“ „Věděl jsem, že jste zde, poručíku, a proto jsem si dovolil…“ „K věci, Grante! Co je?“ „Poručíku, musím vám sdělit vážné zprávy, a to ve věci té Brévannovy aféry!“ „Ve věci Brévannovy aféry? Je snad nějaká nová Brévannova aféra?“
133
„Nikoli, poručíku! Je to stále táž!“ „Ale tak mluvte, mluvte u čerta! Jak vidím, ještě jsme neskončili se všemi nesnázemi…“ Udivený seržant se rozhlédl po ostatních přítomných. „Opravdu? Mohu mluvit?“ „Jen mluvte, prosím vás! Nejenže nechceme skrývat žádné tajemství, ale objasníme to jen tehdy, když se postavíme všem okolnostem tváří v tvář… Právě v této chvíli jsme se octli v nějaké divné kaši…“ „Tedy… vlastně,“ začal hovořit Grant, stále trochu rozpačitý, „jel jsem s Indiánem, který pro mne přišel, motorovými saněmi k Leithovu výběžku v jižní části jezera do zakázaného území, do vojenské oblasti. Zavedli mě k umírajícímu Indiánovi Modopénému.“ „K Modopénému?“ zvolal Lucien. „K tomu Indiánovi, který svědčil v procesu mého bratra?“ „Ano,“ přikývl seržant. „Umíral a přál si, aby k němu přišel nějaký policista právě kvůli tomu svědectví!“ Tomáš Grant si odkašlal, jako kdyby hledal správná slova, a nakonec se obrátil znovu na svého představeného. „Mohu pokračovat?“ „Samozřejmě!“ Po tomto svolení se Grant uklidnil a mluvil dál mnohem pevnějším hlasem. „Modopéné mi vysvětlil, že Patrik Verchères mu kdysi zachránil život. Zachránil toho Indiána i celou jeho rodinu před smrtí hladem. A jen proto, svěřil mi výslovně Indián, když ho Verchères požádal, aby při procesu křivě svědčil, nemohl mu to odepřít. Avšak před smrtí nemohl snést myšlenku, že snad přispěl k tomu, aby byl odsouzen nevinný člověk, a hrozně si přál ulehčit svému svědomí. Jen z toho důvodu pro mne poslal. Zemřel takřka v mém náručí, avšak předtím mi všechno pravdivě vypověděl.“ „A co bylo v jeho svědectví falešného?“ zeptal se poručík. Na spáncích mu vyvstaly velké kapky potu, třebaže v místnosti nebylo žádné horko. „Všechno!“
134
Lucien Brévanne i Bob Farley bez dechu povstali a stanuli před poručíkem. „Jak to, všechno?“ vyptával se důstojník. „Modopéné tu zimu nenašel Verchèrese na břehu Velkého Medvědího jezera,“ vysvětloval Tomáš Grant. „Vůbec ho nenalezl, neobvázal ho a nepečoval o něho. Celá historie byla úplně vymyšlená. Ten rok se setkal s Verchèresem až mnohem později na letišti u Normanových pramenů. Tam ho jeho dobrodinec požádal, aby vydal toto svědectví, o které nám jde. A Indián mu to nemohl odepřít.“ V místnosti zavládlo těžké a tísnivé mlčení. Pohledy všech se upjaly k zbědované tváři Thierryho Brévanna. Ovzduší bylo napjaté. Poručík Danny O’Brady se vzpamatoval první. Přistoupil k Lucienu Brévannovi a položil mu na rameno svou silnou a velkou ruku. Hlasem, který chtěl být drsný a autoritativní, avšak prozrazoval dojetí, řekl: „Policejní letadlo opatřené sanicemi odlétá zítra do Yellowknifu. Musíme se vydat na cestu, dříve než ledovce začnou roztávat, protože jinak bychom nemohli startovat. U Velkého Medvědího jezera stihneme letadlo pravidelné linky do Edmontonu. Chcete-li, vezmu vás s sebou všechny tři, Farleyho, vašeho bratra i vás. Souhlasíte?“
Strašidlo „Je slečna Stevensonová doma?“ „Hned vás přijme, pane. Prosím, račte dál a posaďte se!“ Patrik Verchères vstoupil do obývacího pokoje Stevensonových jistým krokem a s veselým pohledem jako člověk, který je v těchto místech dobře známý. Po pravdě řečeno, objevoval se v prostorném domě Kennethe Stevensona jen málokdy, ačkoli míval s tímto významným edmontonským politikem často úřední jednání. Většinou se vídali v místnostech banky, kterou Stevenson řídil, anebo v jeho kanceláři ve středu města. Avšak Patrik znal velmi dobře krásnou vilu u silnice do Leducu, kam býval dříve často zván na večírky a čaje, jež pořádala Barbora. Dívka byla paní domu už několik let, neboť její otec brzy ovdověl a už se znovu neoženil.
135
Patrik Verchères s tváří vítěze nedal se dvakrát pobízet panskou, která mu otevřela. Sotvaže zmizela, aby šla oznámit návštěvníka, Verchères usedl do měkkého křesla s vyhlídkou na záliv a jeden z nejkrásnějších městských parků. Patrik Verchères nemohl být z vývoje událostí spokojenější. Kdyby se to bylo hodilo, byl by zašel až tak daleko, že by si zapálil jeden z těch voňavých havanských doutníků, jichž měl vždycky řádnou zásobu v náprsní tašce. Skutečně se zdálo, že jeho akcie od nějaké doby prudce stoupají. Po odjezdu toho protivného Boba Farleyho na Daleký sever – a Verchères divže mu už neodpustil, že ho tehdy násilím přinutil vykoupat se v řece Saskatchewanu – pokusil se několikrát setkat se s Barborou. Jestliže se mu mladá dívka ze začátku zřejmě vyhýbala, později, a to zvláště v poslední době, právě naopak nijak před ním neprchala. Patriku Verchèresovi bylo dokonce dvakrát dovoleno přijít na čaj. Dnešní ranní telefon, kterým ho požádala, aby se na ni přišel podívat ve tři hodiny odpoledne, ho přivedl na vrchol blaženosti. Verchères nevynikal právě skromností a představoval si hned, že jeho sok Farley je zapomenut, odstraněn, a už se viděl, jak zaujímá vedle Barbory Stevensonové místo oficiálního snoubence se všemi právy. Plně důvěřoval všem svým vynikajícím vlastnostem, a proto o ničem nepochyboval. Byl si naprosto jist úspěchem a ani na chvilku se v něm nezrodilo podezření, že ranní vzkaz by mohl znamenat něco jiného než zasnoubení. Patrikovi nechyběla inteligence, avšak jakmile šlo o jeho vlastní přednosti a zásluhy, nebyl s to správně psychologicky uvažovat. Bylo nádherné počasí předčasného jara. Okno, u kterého Patrik seděl, vedlo na krásnou terasu, a bylo doširoka otevřeno. Slunce zaplavovalo terasu rozkládající se před jeho očima a vnikalo plným proudem do pokoje. Verchères se díval před sebe, ponořen do růžových snů, a vypočítával si v duchu všechno, co učiní, aby nadobro odstranil svého soka Farleyho. Byl tak zaměstnán vlastními myšlenkami, že si ani neuvědomil fakt, že Barbora Stevensonová ho dosud nepřišla přivítat a že on sám už sedí zabořen v pohodlném křesle dobrou čtvrt hodinu.
136
Ještě si toho nepovšiml, právě tak jako nezpozoroval, že už asi minutu nebo dvě stojí před ním nějaký stín. Mohl se sem dostat jen přes terasu, protože žádné z četných dveří, jež ústily do společenského pokoje, se od odchodu panské neotevřely. Patrik Verchères se nestaral o takové bezvýznamné maličkosti. Napadlo ho to až najednou. Když se v myšlenkách zase vrátil na zem, jediné, co uviděl, byly dvě nohy, stojící asi metr před ním. Ty nohy se sem nemohly dostat samy, pomyslil si docela logicky Patrik, musí někomu patřit! Jeho závěr, který by dělal čest každému vyšetřujícímu policejnímu orgánu, přiměl ho k tomu, že pohledem sklouzl po nohou ke kotníkům, odtud ke kolenům a po trupu až k hlavě, k níž to vše patřilo. Postava stála přímo před ním bez hnutí a on si ani neuvědomoval, jak dlouho. Hlava toho člověka vypadala neobyčejně. Vyzáblý, hlubokými rýhami rozbrázděný obličej, bledá pleť, dvě vrásky v koutcích úst, to vše prozrazovalo, že nesmírně trpěl. Ale nejhorší byly oči, skleněné oči zapadlé v hlubokých důlcích, strašlivé oči – oči šílence… Byl to zcela jistě přízrak, strašidlo… Avšak že by se ve tři hodiny odpoledne objevilo na terase Barbory Stevensonové v plném slunci strašidlo, to připadalo rozumnému, rozvážnému a realistickému Patriku Verchèresovi jako popření zdravého rozumu. Ale o nic míň ho to neohromilo. Právě naopak. Taková výstřednost, prudce kontrastující se všemi solidními a pěknými věcmi, jež ho obklopovaly, působila na Patrika tím prudčeji, přímo jako rána palicí do hlavy. Představte si, že jste viděli zcela jistě a na vlastní oči člověka, který spadl jako na zavolanou z útesu třicet metrů vysokého do propasti. Usoudili jste, že si v té hloubce musil rozbít lebku o skály. Pozorovali jste ho, jak ho unášel proud mezi ledovci, jak ho obracel na všechny strany, jak ho zachvátil a zahubil vír řeky, jež nepropouští svou oběd. A představte si, že zčistajasna, dva roky po té události a dva tisíce kilometrů od místa, kde se to událo, spatříte najednou téhož muže! Nemá pak člověk věřit na strašidla? To je přece jediné vysvětlení takového obludného mámení.
137
Tyto myšlenky jsou dlouhé, jestliže se popisují, avšak hlavou Patrika Verchèrese prolétly jako blesk. Přes vlahou teplotu předčasného jara začal mu po zádech stékat studený pot. Před očima se mu zatmělo, všechno se s ním počalo točit a strašlivé, neovladatelné třesení zachvátilo jeho údy. Abychom to vyjádřili přesně, Patrika Verchèrese se zmocnil strach, prasprostý strach, proti kterému všechna logika byla bezmocná. Hnán pudem sebezáchovy, vyskočil z křesla a zařval zvířecím skřekem. Křeslo, v kterém před okamžikem seděl, se prudkým pohybem převrátilo. Patrik Verchères by byl horempádem utekl z terasy i z domu, kdyby ho oči muže stojícího před ním takřka nehypnotizovaly. A ten muž se ani nepohnul. Jeho vyhaslé oči se upíraly vytrvale na Patrika Verchèrese a ani na vteřinu se neodvrátily. Avšak najednou se jeho pohled změnil, nebyl už nepřítomný a jako skleněný. V jeho mozku se odehrávala divoká bouře. Byl to krutý zápas, ve kterém rozum vítězí nebo podléhá. Člověk se buď uzdraví, nebo propadne nevyléčitelnému šílenství, ba mnohdy i smrti. Třesoucí se Patrik Verchères se díval stále upřeně do očí onoho muže a se svěšenýma rukama krok za krokem před ním ustupoval. Ze rtů, zachvácených nervovým škubáním, mu koktavě plynula nesouvislá slova. Aniž si to uvědomoval, opřel se nyní zády o skříňku s různými drobnostmi a zůstal tam stát. „Thierry… Thierry Brévanne… ano, to jsi ty… nebo tvůj přízrak, který mě přišel mučit… Thierry Brévanne… chápu… že se chceš pomstít… za to, že jsem tě zabil… tam nahoře… na březích Měděné řeky… Teď jsi mě přišel trápit… Ne, ne… nechci… nedám si to líbit… jsi mrtev… dočista mrtev… vím jistě, že jsem tě zabil… teď mi chceš nahnat strach… proti mně nic nezmůžeš… jsi mrtev…“ Blábolil to, zatímco mu zuby drkotaly, jako kdyby měl vysokou horečku. Díval se strnule do očí „toho druhého“, očarován jeho pohledem jako had svým krotitelem. Muž se za několik vteřin probral ze své netečnosti. Jeho zřítelnice, obyčejně rozšířené a bezvýrazné, se najednou stáhly a bylo zřejmé, že skutečně poprvé něco vidí. Mezi obočím se mu prohloubila vráska a
138
v nadlidském úsilí svíral čelisti, jako kdyby si chtěl na něco vzpomenout. Na čele se mu perlil pot, který svědčil o vnitřním boji. Šířící se podráždění zvolna přecházelo v trhavé křeče, zachvívající celým jeho tělem, jako se rozechvívá klidná vodní hladina, když do ní dopadne kámen. Prudký otřes rozehrál nervy Thierryho Brévanna až do nejzazších hlubin. Muž postoupil jako náměsíčný o dva kroky směrem k Verchèresovi. Ústa se mu podivně rozšklebila a spíš zachroptěl, než vykřikl: „Patriku Verchèresi, vrahu!“ Obviněný začal křičet, ale jeho pokřik vyzněl naříkavě, a ne jako obrana. Muž proti němu pozvedl paže – snad chtěl Patrika zaškrtit – a zařval divokým skřekem dravce. Avšak ten pohyb zůstal nedokončen. Paže, které muž vztahoval po krku svého protivníka, klesly kupředu, jako kdyby se chtěly ve vzduchu něčeho zachytit, a nešťastník náhle padl jako podťatý na koberec tváří k zemi.
Past Okamžitě se otevřely všechny dveře do obývacího pokoje a dovnitř vstoupilo devět lidí: Barbora Stevensonová a její otec, poručík Danny O’Brady se seržantem Tomášem Grantem, prokurátor sir Oswald Leadbetter, advokát Percy Carson, lékař a psychiatr Anton Nicolet a konečně Bob Farley s Lucienem Brévannem. Oba přátelé s Thierrym Brévannem a s oběma policisty se zastavili v Yellowknifu, důlním středisku Dalekého severu, kde se těžilo zlato, a pak přiletěli do Edmontonu. Thierryho Brévanna okamžitě zavezli do sanatoria doktora Nicoleta. Všichni byli už celý měsíc ve městě. Lékař zatím o Thierryho všemožně pečoval a podrobil ho zvláštní léčbě, aby ho probudil z mrákotného stavu. Rozhodující pokus, který se odehrál ve společenském pokoji Stevensonových, zorganizovala Barbora. Souhlasil s ním její otec, s nadšením se připojil advokát Percy Carson a rezignovaně se ho účastnil i prokurátor koruny. Sir Oswald Leadbetter neměl rád taková neúřední jednání.
139
Barbora Stevensonová si vytvořila o celé věci vlastní úsudek už od chvíle, kdy soudní znalec vyslovil svůj názor o Thierryho podpisu. Dospěla k němu spíš citově než rozumově. O takovém setkání přemýšlela od okamžiku, kdy dostala z Port Radia telegram od Boba Farleyho a Luciena Brévanna, v němž jí oznamovali, že našli Thierryho Brévanna, a v jakém stavu. Avšak největší potíže dělal Barboře doktor Nicolet, který se zdráhal a nechtěl svého svěřence vydat napospas podobnému zákroku. Lékař se obával, aby se nezhoršil Thierryho zdravotní stav. „Ano, v románech šílenci a nervově nemocní nabývají zase paměti i rozumu jakoby kouzlem při nějakém psychologickém otřesu,“ říkal jí, „ale v životě tomu tak vždycky nebývá. Příliš prudký otřes může u nemocného vyvolat zatemnění mysli a ztrátu rozumu anebo může mít za následek úplné zastavení srdeční činnosti, jestliže bylo nervové rozčilení příliš silné.“ Avšak zkušený lékař přece jen připouštěl, že léčba „nervovým šokem“ může být jediným způsobem, jak by Thierry mohl znovu nabýt rozumu. Nebylo by správné vyhýbat se podobné možnosti. Při pečlivém ošetřování doktora Nicoleta se pacientův stav velmi zlepšil, takže se mohli odvážit podobného pokusu. Dotázali se také telegraficky rodičů obou bratří a ti souhlasili. Nakonec lékař ustoupil před Lucienovým naléháním, neboť chlapec horlivě souhlasil s Barbořiným názorem. Jakmile poručík Danny O’Brady se seržantem Tomášem Grantem vkročili do místnosti, přistoupili k Patriku Verchèresovi. Ten stál se zsinalým obličejem jako přibit na jednom místě a zády se opíral o skříňku. Lucien a lékař rychle přiskočili k zhroucenému tělu Thierryho. Vůbec se nepohnul. Skutečnost, že Thierry poznal svého bývalého společníka, dávala za pravdu Lucienovým a Barbořiným nadějím. Psychologický otřes působil zázračně, jak to oba očekávali. Ale na první pohled se zdálo, že se vyplnily nejhorší psychiatrovy obavy. S pomocí Boba Farleyho a Percyho Carsona Lucien přenesl svého bratra na pohovku a svlekl mu kabát. Lékař dal pacientovi injekci do paže, při čemž mu Barbora obratně pomáhala. Nemocný se nepohnul, byl bledý jako stěna a takřka nedýchal.
140
Ale úzkostlivé čekání, jež se zrcadlilo na tvářích všech přítomných, netrvalo dlouho. Thierryho vyhublý obličej pozvolna nabýval přirozené barvy. Viděli, že začíná normálně oddychovat, a také jeho srdeční tep se upravoval. Po deseti minutách, které se Lucienovi zdály věčností, Thierry otevřel oči. Upřel pohled na Luciena, který klečel na zemi vedle pohovky, na níž nemocný ležel. Tentokrát to už nebyl pohled uštvaného zvířete nebo nepříčetného šílence, Thierry se díval opět jako normální člověk. Nebyl to ovšem ten veselý a odhodlaný Thierry Brévanne, který se kdysi loučil s bratrem na nádraží v Montrealu, nyní se díval jako zralý muž, který prošel mnohým nebezpečím, kdy mu hrozila smrt a kdy mu zbělely vlasy a do tváří se vryly vrásky. Avšak byl to znovu pohled člověka, jenž plně ovládá své duševní schopnosti. Konečné mu Lucien mohl říci hlasem, zdušeným pohnutím i radostí: „To jsem já, Thierry, vidíš? To jsem já, Lucien!“ Thierry neodpověděl, ale sevřel bratra prudce do náruče. Potom zabloudil pohledem znovu k Patriku Verchèresovi, který stál dosud mlčky a bez hnutí vzadu v místnosti mezi svými „strážnými anděly“. V Thierryho očích upřených na Patrika nebyla už taková smrtelná nenávist jako před chvílí, avšak byl to strašný pohled plný konečného odsouzení. Patrik Verchères musil sklopit zrak. Všichni přítomní se posadili. Lucien vypověděl svému bratrovi v krátkých větách a jen několika slovy všechno, o čem Thierry nevěděl. Řekl mu o soudním procesu, při němž byl v nepřítomnosti odsouzen po výpovědích Verchèrese i jeho falešného svědka. Thierry se jen obrátil k Verchèresovi a řekl mu: „Bídáku!“ a tím ho s konečnou platností odsoudil. Lucien mu také pověděl, že vždycky věřil v nevinu svého staršího bratra. „A to sám proti všem,“ dodala důrazně Barbora Stevensonová. Dále mu vyprávěl o tom, jak se rozhodl učinit všechno, aby očistil jeho jméno. „Můj drahý bratře!“ zvolal v tom okamžiku Thierry, obraceje se k mladšímu sourozenci a vkládaje do těch slov největší něžnost. Lucien pak ještě krátce sdělil, jak se vydali s Bobem Farleym na výpravu na Daleký sever, a ukázal rukou na svého přítele. Pověděl mu
141
také o tom, jak se dostali do Ulukgoakova iglú a konečně jeho, Thierryho, unesli. Thierry podal Bobu Farleymu ruku a řekl mu vděčně: „Děkuji!“ Zároveň se na lovce usmál, což byl první úsměv vzkříšeného muže. Percy Carson přistoupil k Thierrymu a představil mu všechny osoby, o kterých se dosud nemluvilo. Pak mu řekl: „Pane Thierry Brévanne, nyní se představím sám, což je podrobnost, o které nevíte. Byl jste svým společníkem falešně nařčen; ve skutečnosti právě naopak Patrik Verchères, váš společník, se dopustil vražedného útoku na vás. Před několika minutami to před vámi sám doznal, a to v přítomnosti devíti významných svědků. Avšak ve vašem dramatickém příběhu existuje ještě několik nejasných bodů. Jste natolik zotaven, abyste nám je mohl objasnit?“ Thierry Brévanne, který stále ležel na pohovce, pohlédl po řadě na všechny zúčastněné svědky této scény a pak se znovu zadíval na zsinalý obličej Patrika Verchèrese. Chvilku mlčel, chtěl si snad obnovit vzpomínky a přesně shrnout všechny úryvky z událostí, o nichž mu pověděli. Vzkřísil se k novému životu po dvou letech tmy, kdy si nic neuvědomoval. Potřeboval chvíli času, aby byl s to uspořádat si v hlavě všechny myšlenky. Konečně začal mluvit, nejprve váhavě, ale srozumitelně: „K té události nedošlo v létě za bouře na Velkém Medvědím jezeře, jak vám, pokud vím, bylo řečeno. Bylo to dost pozdě na podzim, vzpomínám-li si přesně, a to za prašné sněhové bouře. Člun jsme nechali v základním tábořišti nedaleko Smithovy úžiny a několik týdnů jsme křížem krážem prozkoumávali ty končiny. Když jsme nalezli uranová ložiska, poznali jsme, že výskyt rudy je daleko větší, než jsme kdy doufali i v těch nejsmělejších nadějích. Potom začalo sněžit. Rozhodli jsme, že se nevrátíme k základnímu táboru, nýbrž že se co nejrychleji vydáme do Port Radia přihlásit pozemek, abychom neztráceli čas. Od chvíle, kdy nás opustil Sandborn, náš geolog, který se roznemohl a zůstal ve Fort Normanu, Verchères stále tvrdil, že s námi sehrál falešnou hru. Podle něho Sandborn pokračoval ve výzkumu sám, objevil ložiska dříve než my a pronikl s přihláškou do Port Radia před námi. Verchères mě o tom aspoň ujišťoval.“
142
Thierry Brévanne na chvilku zmlkl a rozhlédl se po terase zaplavené sluncem, která před jeho očima rozvíjela všechna kouzla jara. Pak pokračoval čím dál pevnějším hlasem: „Putovali jsme několik dní se saněmi i se psy. Přešli jsme řeku Dease a několikrát nás zdrželo špatné počasí. Jednoho dne nám uprchli dva z našich psů se zásobami na zádech a my jsme je několik hodin marně hledali. Nakonec skoro večer, ba už v noci, jsme se dostali k příkrým skalnatým břehům nějaké řeky. Hustě zasněžené břehy spadaly příkře dolů do hloubky nejméně třiceti metrů. Dole na dně propasti tekla prudce řeka, unášející na své hladině ledovce. Na četných místech tvořila víry a jinde zase vodopády. Byla to snad Měděná řeka? Patrně ano. Jestliže to byla skutečně ona, pak jsme nemohli pochybovat o tom, že jsme zabloudili. Minuli jsme asi na severu Port Radium a šli jsme přímo dále vpřed, aniž jsme si toho všimli. Alespoň tak jsem si to vykládal já. Po celý čas Verchères řídil spřežení a dnes se ptám sám sebe, zdali nezabloudil schválně a zdali mě nezavlekl na břehy této Měděné řeky úmyslně.“ Thierry odvrátil oči od terasy a podíval se na Patrika Verchèrese. Ten stále mlčel. „Ať to bylo jakkoli,“ pokračoval Thierry, „v té chvíli se opět jednou rozpoutala sněhová bouře. Zdálo se mi, že jsem zahlédl oba naše ztracené psy dole u vody. Křičel jsem směrem k Verchèresovi, který kráčel vedle saní, poněvadž jsem chtěl, aby o tom věděl. Nedostal jsem žádnou odpověď a v tom okamžiku jsem měl dojem, že jsem ztracen v bouři. Víte dobře, že člověk má takový pocit pokaždé, je-li uprostřed »poudrerie«, i když je třeba jen několik metrů od tábora. Postoupil jsem asi o dva tři kroky. A to mě právě zachránilo, protože v té chvíli na mne zezadu prudce dopadlo něco těžkého. Bylo by mě to zasáhlo do hlavy, ale že jsem udělal těch několik kroků, sjelo mi to po rameni. Byla to naše sekyra, s kterou jsme obyčejně poráželi sem tam nějaké ty stromky a keříky, rostoucí v tundře. A touto sekyrou mával Patrik Verchères. Zpozoroval jsem to všechno, když jsem se otočil, ale uplynuly dvě tři vteřiny, než jsem si uvědomil, že mi hrozí nebezpečí. Ten útok byl pro mne úplně neočekávaný, neuvěřitelný! Ale Verchères zvedal svou zbraň podruhé. Já jsem byl neozbrojen, a
143
tak jsem se mohl spasit jen útěkem. Narazil jsem při tom na saně – ani jsem si neuvědomil, že jsou tak blízko. Z pudu sebezáchovy jsem popadl první věc z nákladu, která se mi dostala do ruky; byla to má saňová kotva, jaké se užívá při brzdění saní na srázných svazích. Verchères byl znovu u mne s napřaženou sekyrou. Udeřil jsem ho kotvou, která mi pak vypadla z ruky. Zdálo se mi, že jsem ho zasáhl. Ale ve víru sněhových vloček jsem viděl, že Verchères postupuje za mnou. Tentokrát pozvedl sekyru nad mou hlavou a rána směřovala přímo na mne. Instinktivně jsem couvl… a cítil jsem, že ztrácím půdu pod nohama. Ale udržel jsem se na okraji skal nad propastí. To mě snad zachránilo. Jak jsem se zapotácel, ostří sekyry mě nezasáhlo přímo do lebky, ale sjelo mi po obličeji. Přesto jsem spadl naznak z výše třiceti metrů do propasti a do proudu řeky, kde jsem asi ihned ztratil vědomí…“ Thierry Brévanne se znovu přerušil a pohladil Lucienovi vlasy, starým známým pohybem z jejich společného dětství. V úzkostném a napjatém mlčení přítomných pokračoval: „Co bylo potom, na to si vzpomínám, jak vidím, jen úryvkovitě a zmateně. Soudím, že nikdy nebudu moci zjistit, jak události následovaly za sebou a kde se udály. Vzpomínám si, že jsem se octl na kamenitém břehu, zapadlý ve sněhu. Byla temná noc, sněhová bouře už nezuřila a já jsem byl promočen skrz naskrz. Krev řinoucí se z rány mi oslepovala oči. Dva psi mi lízali ránu na obličeji. Vzpomínám si, jak jsem se tápavě potácel ve sněhu za strašlivé zimy. Potom jsem klečel na kolenou a horečně jsem hledal v nákladu jednoho psa krabici s pemikanem. Rozdělil jsem se o něj se psy. Vzpomínám si na zamrzlé jezero, na další sněhovou bouři, na vyčerpávající pochod skalnatou průrvou za mrazivé noci, kdy na obzoru tančilo několik měsíců… Vlastně to ani nejsou vzpomínky… všechno je nejasné, nepřesné a zmatené… Jsou to jen jednotlivé, roztříštěné a nesouvislé obrazy, spletené a mlhavé…“ Thierry Brévanne se upřeně zadíval na koberec v saloně, jak se chtěl duševně soustředit. Chytil se rukama za hlavu a několik minut přemýšlel. „Potom,“ prohlásil konečně znaveným hlasem, „potom si už na nic
144
nevzpomínám… nevím, co bylo dál… nikdy si na to nevzpomenu…“ Tu promluvil Bob Farley. „Zachvátilo vás bílé šílenství, Thierry, a teprve před chvílí jste se z toho dostal. To vaši psi vám zachránili život a váš pud sebezáchovy. Eskymák Ulukgoak vás našel i s uhynulými psy na jezeře Kikerku. Můžete děkovat za svůj život tomuto statečnému Eskymákovi a… a přirozeně také svému bratru Lucienovi!“ Thierry Brévanne položil s láskou svou ruku na Lucienovu paži. Percy Carson se obrátil k Patriku Verchèresovi a řekl mu: „Z vypravování mého klienta jsme se dověděli, že se stal obětí vražedného útoku. V tomto podivuhodném příběhu je dosud několik nevyjasněných bodů. Mohl byste nám říci, co jste dělal, když jste odešel od břehů Měděné řeky, patrně přesvědčen, že váš společník zahynul?“ Než oslovený mohl odpovědět, promluvil státní zástupce: „Pane Patriku Verchèresi, je mou povinností, abych vás upozornil, že podle zákona nemusíte odpovídat, nechcete-li! Musím vám sdělit, že od této chvíle bude možno použít všech vašich výpovědí proti vám!“ „Myslíte, pane prokurátore?“ zeptal se posměšně Percy Carson. „Pan Patrik Verchères bude naopak laskavě odpovídat na otázky a spolupracovat s orgány spravedlnosti své vlasti. Je na to zvyklý. Není-liž pravda, pane Verchèresi?“ Oslovený měl dost času, aby se vzchopil a nabyl duchapřítomnosti. Prohlásil nestoudně: „Ano, opravdu mezi námi došlo k zápasu… to jsem nikdy nepopíral… Ale první zaútočil Brévanne…“ „Lháři!“ Patrik Verchères nedokončil onu větu. Thierry Brévanne se vymrštil jako zasažen elektrickým výbojem, popadl kovové těžítko, které leželo na stole vedle něho, a ze všech svých chabých sil jím mrštil Verchèresovi na hlavu. Patrik se obratně uhnul. Thierry, vyčerpán tím nesmírným úsilím, klesl znovu bezvládně na pohovku. Doktor Nicolet k němu rychle přistoupil a znovu ho uklidňoval.
145
Verchères rovněž postoupil vpřed a chtěl se vrhnout na Thierryho. Tomáš Grant a Danny O’Brady se ho chopili a odvedli ho dozadu do místnosti. Vtom zakročil sir Oswald Leadbetter, státní prokurátor, který oslovil Thierryho Brévanna: „Pane Brévanne, ať jsou vaše stížnosti jakékoli, nestrpím, abyste se dopouštěl neuvážených a násilnických činů v přítomnosti zástupců spravedlnosti! Připomenu vám ještě, že dosud jste odsouzen k dvaceti letům nucených prací a že vás mohu kdykoli dát zajistit! Nikdo nemá právo zjednat si spravedlnost násilím, u čerta!“ „Nerozčilujte mého pacienta!“ zvolal autoritativně doktor Nicolet. „Není v takovém stavu, aby mohl diskutovat!“ Kenneth Stevenson uklidňoval státního prokurátora, zatímco Barbora s lékařem pečovali o nemocného. Když bylo opět všechno v pořádku, neúnavný Percy Carson, který se nenechal zmást, vyptával se dál Verchèrese: „Mohl byste nám třeba laskavě vysvětlit, jak jste došel do Port Radia s Brévannovými doklady?“ „Nikdy jsem nebyl v Port Radiu!“ oslovený to takřka zařval. „S mými doklady?“ vykřikl Thierry, který se vzpamatoval. „Tak on měl mé doklady… ovšemže je měl! Postrádal jsem svou tašku s doklady už od našeho odchodu z chatrče, kterou jsme si vystavěli u zajištěného pozemku!… Myslil jsem, že jsem ji ztratil! Toť se rozumí, že mi ji ukradl!“ „Jak nám můžete dokázat, že jste nešel do Port Radia?“ pokračoval Carson, obraceje se k Verchèresovi. „Vždyť sekretář kanceláře pro zápis pozemků vás naprosto určitě poznal podle fotografie. (Zde advokát nemluvil pravdu, ale když už se jednou tak daleko pustil…) Také soudní znalci písma rozpoznali v podpisu Thierryho Brévanna na přihlášce váš rukopis!“… (V této věci advokát říkal pravdu.) „Ne… ne…,“ koktal Verchères, napolo poražen… „To není pravda… Nešel jsem do Port Radia… Mohu to dokázat, vždyť Modopéné, který svědčil v procesu, mě nalezl umírajícího na břehu Velkého Medvědího jezera…“ „Zbytečně lžete, Verchèresi,“ prohlásil poručík Danny O’Brady.
146
„Modopéné je mrtev, avšak před smrtí vyznal pravdu, aby ulehčil svému svědomí. Před zde přítomným seržantem Tomášem Grantem doznal, že před soudem vydal falešné svědectví. Příslušný doklad s místopřísežným doznáním má v rukou státní zástupce!“ Patrik Verchères se vytřeštěnýma očima rozhlížel zděšeně kolem sebe jako štvané zvíře, které chce uniknout, ale nenalézá úkrytu. „Ne… ne! Modopéné!… On také… on že by mě zradil… Zachránil jsem život jemu i celé jeho rodině! Proklatě!“ Po této poslední ráně se zdrcenému Patriku Verchèresovi zdálo, že je hříčkou nějakého příšerného snu. Devět osob, jež ho obklopovaly, mu připadalo jako devět vězeňských mříží, které za ním zapadají… „Zapírání vám nijak neprospěje, Patriku Verchèresi,“ domlouval mu státní zástupce, který k němu přistoupil. „Řekněte nám raději pravdu, plnou a celou pravdu! Bude vám to přiřčeno k dobru. To bude pro vás nejvýhodnější!“ „Co jste dělal, když jste odešel z Port Radia?“ naléhal na něho znovu Percy Carson. „Co jste tedy dělal po odchodu z Port Radia?“ „Po odchodu z Port Radia… Po odchodu z Port Radia…,“ opakoval jako stroj Patrik Verchères, kterému už nadobro selhávaly nervy. Zapotácel se, div neupadl, a zachytil se židle. Před očima se mu začala tvořit mlha, na skráních se mu perlil pot… Tak bývá opilci nebo člověku nemocnému… Zmocnila se ho divoká, nepřekonatelná touha zbavit se svého tajemství, jež ho tak dlouho tížilo, vyznat se – to jediné by mu snad mohlo ulehčit. Začal koktavě mluvit: „Po odchodu z Port Radia jsem nejprve zničil Brévannovy doklady a poslal jsem přihlášku pozemku s uranovou rudou jeho rodině. Pak jsem se rozhodl, že na nějakou dobu zmizím a objevím se znovu jako Patrik Verchères v některé vzdálené stanici, například v Good Hope, kde budu vyprávět onu historii, kterou jsem si předem vymyslil… Soudil jsem, že jsem sestavil nezvratné svědectví proti svému společníkovi… Všechno jsem předem uvážil a měl jsem přece také nějaký vliv… Alespoň jsem si to myslil… Můj plán se zatím rozvíjel bez jakýchkoli nesnází a mohl jsem počítat, že tomu tak bude až do
147
konce… V Montrealu jsem si vybral Thierryho Brévanna, protože byl nejen dokonalý odborník, ale i člověk trochu naivní a čistého srdce, což mu bránilo, aby byl podezíravý a ostražitý… Ve Winnipegu jsem si také zajistil geologa Sandborna, třebaže jsem ho nepotřeboval. Ale vydáme-li se na cestu tři, nikdo mne nebude moci podezřívat z nějakých špatných úmyslů… Věděl jsem však velmi dobře, že Sandborn je člověk churavý a že nesnese cestu až do konce… Všechno jsem předem promyslil…“ Patrik Verchères si přejel rukou čelo, jako kdyby chtěl daleko zahnat ty nepříjemné přízraky. Pak pokračoval: „Po odchodu z Port Radia to se mnou špatně dopadlo. Osud rozhodl jinak. Zabloudil jsem. Překvapila mě strašlivá sněhová bouře, která trvala plných devět dní, a sešel jsem z cesty. Myslil jsem, že jdu k řece Mackenzie, a zatím jsem se octl daleko na severu a blížil jsem se k řece Hortonu. Když mě tehdy našel poručík O’Brady, byl jsem tak vyčerpaný a vyhladovělý, že jsem se sotva potácel… Už nešlo o to, něco předstírat… Divže jsem nezahynul…“ „A tak,“ shrnul jeho výpověď Percy Carson, „okolnosti, které vás přivedly takřka na pokraj hrobu, vám přece jen v určitém směru posloužily. Do jisté míry udělaly vaši vymyšlenou historii pravděpodobnou, ba dokonce pobuřující.“ Tíživé mlčení, jež zavládlo v salóně, přerušoval jen tikot starých hodin se závažím, které byly památkou skromných, ale počestných začátků kariéry Kennethe Stevensona. Poručík Danny O’Brady přistoupil k muži, jenž měl na svědomí tolik utrpení a nespravedlnosti, položil mu pevně ruku na rameno a prohlásil: „Patriku Verchèresi, ve jménu Její Milosti královny vás zatýkám!“
148
Doslov Eskymáci už dávno odešli ze svých propadlých iglú a stavěli si stany. Všechno kolem dokola, lidi, zvířata i kraj, zaplavovala mračna much a komárů. Hmyz jako by si chtěl vynahradit krátké arktické léto divokým štípáním. Je to také období návštěv. Celé rodiny se stěhují z místa na místo, z Cambridgeské zátoky do Gjoa Havenu, z Paulatuku do Ellice, ze Shermannovy zátočiny do zálivu Parryho. Je to také doba velkých lidových shromáždění i výměnných obchodů, kdy je konec zimní samotě a odloučenosti. Slunce nezapadá a žádný člověk se pořádně nevyspí. Celý obzor na severu je zahrazen rozžhaveným zlatým pruhem. Na jihu je tmavě modrý a tak zářivý, že všechny řady ostrůvků v Korunovačním zálivu i hory v pozadí je vidět zázračně jasně a do nejmenších podrobnosti. V lehounkém vzduchu vězí něco, co člověka rozněcuje, dojímá a plní nadšením. V okolí, kam až oko dohlédne, nedojde k žádné sebemenší události, aby ji nějaký Eskymák nepostřehl a hlasitě neoznámil. Příjezd kdejakého spřežení i lodi oslavuje celý tábor. Společenský pud Innuitů je nevyčerpatelný. „Audlar!“ *) Thierry Brévanne není nevděčník. Přijel s bratrem Lucienem a s míšencem Josuém Techiutnou, který jim dělal vůdce. Ulukgoaka s celou rodinou vypátrali po delším hledání v táboře u Bathurstova zálivu blízko břehů Západní řeky. Nebylo to nijak snadné, ale Thierry vděčí Eskymákovi za velkou věc – za svůj život. Doprovází ho bratr Lucien, živoucí příklad nezlomné vůle, která nezná překážek. Už před rokem byl u Nejvyššího soudu v Edmontonu projednáván Thierryho proces. Pro Patrika Verchèrese žádal státní zástupce doživotní vězení, avšak obžalovaný byl odsouzen jen na deset let nucených prací. Před soudem sám Thierry žádal o zmírnění trestu. Jméno Thierryho Brévanna bylo očištěno od vší pohany a mladý muž má všechna občanská práva i neposkvrněnou čest. Jeho nárok na *)
„Někdo přijíždí!“ (Pozn. překl.)
149
pozemek s uranovou rudou u Velkého Medvědího jezera byl potvrzen. Pozemek byl prodán za ohromnou cenu Eldoradské hutní společnosti kanadské vlády. Thierry dodržel slib, který jeho jménem učinil Lucien: Když se Bob Farley oženil s Barborou Stevensonovou, mohl si za slíbenou část prodaného pozemku zakoupit vysněný statek. Pracuje na své pěstitelské farmě spolu s milovanou Barborou a je šťasten jako malé dítě. Dnes by mu nikdo nemohl přijít a vykládat o výpravě na Daleký sever! Bob by jen řekl: „I jděte mi s tím!“ Ba vynořuje se i otázka, zdali Bob Farley nebude v příštích volbách kandidovat na úřad svého tchána, váženého Kennethe Stevensona. Starý pán se už cítí unaven, a tak Bob má naději stát se významným mužem v celém hrabství. Brévannovi, otec, matka i Solange, opustili Montreal a usadili se v Edmontonu. Spojili se s paní Senneterrovou, stále plnou života, a zamýšlejí vybudovat největší hotel ve státě Alberta. Podle Thierryho plánů má být vystavěn na pomezí Saskatchewanu. Je to velmi náročný podnik. Ale jak tvrdí Percy Carson, byl-li Edmonton jen větším městečkem s dvaceti tisíci obyvateli, pak v několika letech vzroste na velké město, středisko mezi kanadským severem a severozápadem. Není důvodu, proč by se zítra nemohl stát hlavním městem, jež by soutěžilo s Quebecem, s Montrealem nebo s Ottawou. Poručík Danny O’Brady spolu se seržantem Tomášem Grantem stále projíždějí na svých motorových saních arktické končiny. Poručík se zvolna zotavuje ze vzrušení, které v něm vyvolal „jediný soudní omyl, k němuž kdy došlo v kanadském dominiu“, jak on říká. Thierry Brévanne byl kanadskou vládou přijat jako odborník pro výzkum a využití dolů na zlato v okolí Yellowknifu. Lucien Brévanne se podřídil přání svého otce a dokončuje studia na montrealské universitě. Jako jeho bratr i on se chce stát inženýrem. Oba bratři si vřele přáli navštívit Ulukgoaka, bez jehož účinné pomoci by nebylo došlo k šťastnému rozřešení celého příběhu. A tak se Thierry a Lucien Brévannovi spolu s Josuém sešli v plném arktickém létě s Ulukgoakem na hranicích Burnside Harbouru. K Bathurstovu zálivu přivezl oba bratry Sam Donovan, a to svým letadlem, které je nyní na léto opatřeno plováky. Letadlo je
150
nejpraktičtějším dopravním prostředkem, kterým je možno dosáhnout i vzdálených stanic na arktickém pobřeží. Lodi mohou plout mezi krami Ledového oceánu jen šest týdnů nebo dva měsíce. Thierry přijel do Korunovačního zálivu s mnohými dary pro svého zachránce. Chtěl se mu odvděčit za to, že mu zachránil život, ale zároveň ho chtěl požádat o prominutí, že od něho minulého roku tak nepěkně utekl. Dvě pušky, bedna s náboji, tři bedny s tabákem a s cennými potravinami, jako je čaj, rýže, mouka a cukr, dvě velké bedny s kožešinovým šatstvem z medvědí a sobí kůže, bedna s drobnostmi pro ženy, s hřebeny, hodinkami, nákrčníky a podobnými věcmi, to všechno se octlo před Ulukgoakovým stanem. Ulukgoak se však příliš nezajímá o dary, ale také není uražen pro Thierryho rychlý odchod. Je velmi šťasten, že se znovu shledává se svým drahým Igsivalitakem, »mužem uštknutým mrazem«, který tak zdravě vypadá. Je rád, že ho už neovládá strašlivá bohyně Pinga. Ba i s kouzelníkem Malerualikem se celá záležitost dobře urovnala. Moudrý muž prohlásil, že do celé záležitosti zasáhla dobrá bohyně a „královna mořských zvířat“, odvěká nepřítelkyně Pingy. Ale kupodivu! Jakmile se Thierry Brévanne uzdravil ze své choroby, překonal svou netečnost a stal se znovu tím, čím býval, mluví sice znovu francouzsky i anglicky, jako před svou odyseou, avšak nezná ani jediné slovo eskymácké! Protože se nemohli spoléhat na nejisté a nepřesné Lucienovy znalosti eskymáckého jazyka, vzali s sebou oba bratři Josuého Techiutnu i jako tlumočníka. Nejprve Ulukgoak nevěřil vlastním uším. „Změnili mi mého Igsivalitaka!“ Avšak nakonec tomu musil uvěřit. A dnes, po čtrnáctidenním pobytu obou bratří u vzorného hostitele, doprovází je Ulukgoak k Burnside Harbouru. Tam je očekává Donovan se svým letadlem, aby je dopravil zpět na jih. Ulukgoak je smutný, má těžké srdce. „Ulukgoaku,“ říká mu Thierry a Josué to přesně překládá, „chceš odejít s námi? Vezmeme tě s sebou do země, kde led a sníh se udrží jen několik týdnů a kde polární noc je věcí neznámou, do země, kde kvetou mandloně a obilí v slunci září do zlata. Chceš-li, ukážeme ti Montreal i Quebec, ba dovezeme tě i do Paříže! Chceš?“
151
V Ulukgoakových očích, jež leží blízko sebe, se objeví podivný úsměv. Vztáhne ruku a položí ji s láskou na paži člověka, který zůstane pro něho stále jen Igsivalitakem. „Ne, příteli,“ odpoví mu. „Nejsem stvořen proto, abych žil mezi kvetoucími mandloněmi a zlatými klasy obilí. Patřím sem do země ledu a sněhu, do země severních září, tuleního tuku a sobích kůží. Jsem stvořen proto, abych žil mezi ledovci, jezdil na saních tažených psy, ba i proto, aby mě jako teď kousali komáři! Bratře, přál bych si jen, aby sis na mne někdy vzpomněl, až budeš v Montrealu, v Quebecu, v Ottawě, ba i v Paříži, jak jsi teď říkal… Vzpomínej na mne s láskou, právě tak budu na tebe vzpomínat i já za mrazivé arktické noci, až budu lovit tuleně anebo honit losy… Na shledanou, Igsivalitaku, příteli, a děkuji ti za to, žes mě přijel navštívit se svým bratrem… Šťastnou cestu…“ Donovan na ně čeká v loďce, která je má dopravit k letadlu na hladině, a už je netrpělivý. Oba bratři se srdečně loučí s Ulukgoakem. Podle eskymáckého zvyku se „políbí“, totiž dotknou se vzájemně nosy. Ulukgoak skrývá své dojetí pod zdvořilým asijským úsměvem. Lucien a Thierry se také loučí s Josuém Techiutnou, který se vrací na stanici. Loďka se vzdaluje od břehu. Ještě poslední zamávání šátkem, při němž se svírá srdce. Za chvilku se Thierry obrací k bratrovi, a aby přemohl své dojetí, říká mu: „Luciene, nedívej se na nebe jen tak bez brýlí! V Arktidě je v létě zrádné světlo! Nedáš-li si pozor, můžeš se zítra vzbudit s nebezpečnou slepotou ze slunce!“ Ale Lucien neposlouchá. Lucien je zabrán do nějaké vzpomínky a dívá se dál k slunci, které je vysoko na nebi nad sráznými a rozeklanými horami nad zálivem… Vidí znovu ten den, kdy projížděli na saních právě přes tentýž Bathurstův záliv – tehdy byl zamrzlý, zledovělý a nad ním zářilo perihelium, sluneční odraz, Severní kříž! Severní kříž! A Lucien zcela neočekávaně znovu v duchu slyší ten jednotvárný, stále se opakující a zázračný nápěv písně! Má ho plnou hlavu, bzučí
152
mu v uších a stoupá na rty! Je to píseň, jejíž slova se opakují jako v úchvatném, stále stejném motivu: Sedm sluncí na sněhu… Sedm sluncí na sněhu… Sedm sluncí na sněhu…
153
Výslovnost cizích slov (A – slova anglická, F – slova francouzská) Baker (A) - bejkr Bathurstův záliv (A) – besérstův záliv Brévanne Lucien (F) – brevan lisien Brévanne Thierry (F) – brevan tieri Burnside Harbour (A) – bérnsajd hárbr Calgari (A) – kelgeri Cambridge (A) – kejmbridž Carson Percy (A) – kársn persi Coppermine (A) – koprmajn Dease (A) – dýz Dismal (A) – dyzmel Farley Bob (A) – fárli bob Fort Franklin (A) – fórt frenklin Fort Good Hope (A) – fórt gud houp Fort Norman (A) – fórt nórmen Fort Providence (A) – fórt providens Fort Resolution (A) – fórt rezolúšn Fort Simpson (A) – fórt simpsn Fort William (A) – fórt viljem Fowler (A) – fauler Gibbons (A) – gibnz Hay River (A) – hej rivr Hood (A) – hud Horton (A) – hórtn Chesterfieldův záliv (A) – čestrfíldův záliv Chippeway (A) – čipivej Keithova úžina (A) – kísova úžina Limestone (A) – lajmstoun
154
Mackenzie (A) – meknzi Montreal (A) – montriól Nicolet (F) – nikole O’Brady Danny (A) – oubrejdy deny Peace (A) – pís Quebec (A) – kvibek Rae (A) – rei Readford (A) – redfrd Red Deer (A) – red dýr Richardson (A) – ričrdsn Saint Albert (A) – sejnt elbrt Sandborn (A) – sendbórn Saskatchewan (A) – seskečiven Saskatoon (A) – sesketún Shufle (A) – šafl Smithova úžina (A) – smisova úžina Strathcona (A) – streskoune Tree (A) – trí Verchères (F) – veršér Wrighley (A) – rajli Yellowknife (A) – ielounajf Yorkton (A) – jórktn
155
OBSAH
ČÁST PRVNÍ EDMONTON VE STÁTE ALBERTA Před Nejvyšším soudem . . . . . . . . . . . . . . 5 Nenadálá příhoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Vražedný pokus na Dalekém severu . . . . . 11 Pohnuté cestování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Rozsudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Sokové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 „U Many“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Zlatá pudřenka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Spiknutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 „Dehet a peří“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Athabaska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Hrdinské utkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Válečná porada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
ČÁST DRUHÁ PUSTÁ ZEMĚ Rankkanlé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Strašlivá bouře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Soupis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Zneklidňující odhalení . . . . . . . . . . . . . . . 72 Tutiak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Stín smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Na stráži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Podivuhodný kruh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
156
Pátrání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Dům, kde se tančí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Bílé šílenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Medvěd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
ČÁST TŘETÍ SEDM SLUNCÍ NA SNĚHU Severní kříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Jedinečná příležitost . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Dramatická konfrontace . . . . . . . . . . . . . 128 Strašidlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Past . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Výslovnost cizích slov . . . . . . . . . . . . . . 155
157
158
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Svazek 57 Řídí Jiří Šeda R. Teldy Naim SEDM SLUNCÍ NA SNĚHU Z francouzského původního vydání Sept soleils sur la neige, vydaného nakladatelstvím Bourrelier v Paříži roku 1956, přeložila Anna Kučerová. Ilustroval Karel Teissig. Obálku navrhl Jan Žbánek. Vydalo jako svou 2038. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1962. Odpovědná redaktorka dr. Arnoštka Kubelková, výtvarný redaktor Zdeněk Mlčoch Z nové sazby písma Garamond, s 25 ilustracemi v textu vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., závod 4, Vimperk. 9,80 AA (text 8,24, ilustr. 1,56), 10,17 VA, D-10*20115 Náklad 30 000 výtisků. 1. vydání. 13-060-62 14/4 Brožovaný výtisk 7,80 Kčs, vázaný výtisk 12,20 Kčs. 56/VII-5
159