SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY

SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY

THE CZECH REPUBLIC LIBRARY ASSOCIATION

BIBLIOTHEKSVERBAND DER TSCHECHISCHEN REPUBLIK

ROK 2006

ISBN 80-86249-40-9

OBSAH KOLOKVIUM ČESKÝCH, MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH BIBLIOGRAFŮ K ČESKOSLOVENSKÝM VZTAHŮM NA MORAVSKOSLOVENSKÉM POMEZÍ

Miloš Hynek

5 7

ČASOPISY VYDÁVANÉ V ČR PRO SLOVENSKO 1919–1938

13

SLOVENSKO V KNIHOVNĚ NÁRODNÍHO MUZEA

19

POKUS O ANALÝZU SLOŽENÍ KNIŽNÍHO FONDU ČESKÉ ČTENÁŘSKÉ SPOLEČNOSTI RADNICKÉ PO ROCE 1850 (s ohledem na zastoupení slovenských autorů)

23

RUDOLF TĚSNOHLÍDEK A JEHO VZTAH KE SLOVENSKU

52

VÝSTAVA BRATŘI ČAPKOVÉ A SLOVENSKO

57

ZUZKA ZGURIŠKA, LITERÁTKA Z MYJAVY

63

SLOVENSKÝ A ČESKÝ SVET SPISOVATEĽKY HANY GREGOROVEJ

69

IVAN HÁLEK – LEKÁR, HUMANISTA A VEĽKÝ PRIATEĽ SLOVENSKÉHO NÁRODA

76

LOUTKÁŘSTVÍ V ČECHÁCH A LOUTKOHEREC ZDENĚK ŘÍHA

83

PŮSOBENÍ FIRMY BAŤA NA SLOVENSKU A JEHO OHLASY V TISKU

91

JÁN KUPECKÝ A SLOVENSKO

98

Jaromír Kubíček Marie Šírová

Jaroslav Vyčichlo

Marie Nádvorníková Jiřina Bínová

Ľudmila Strohnerová Soňa Šváčová

Božena Sobolová Ivana Novotná

Jan Kaňka – Pavla Gajdošíková Katka Benciová

STAVITELIA ČESKÉHO PÔVODU VO ZVOLENE

106

HEMERKOVCI V KOŠICIACH

111

SPOLUPRÁCA ŠTÁTNEJ VEDECKEJ KNIŽNICE V KOŠICIACH S ČESKÝMI KNIŽNICAMI A ĎALŠÍMI KULTÚRNYMI INŠTITÚCIAMI

116

Elena Matisková Jana Amrichová Valéria Farah

ZPRÁVY O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN

ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ZA ROK 2005

Jaromír Kubíček

125 127

SEKCE PRO BIBLIOGRAFII

130

SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE

134

SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY

138

Jiřina Bínová Kádnerová Jaroslav Vyčichlo Hana Študentová

3 3

KOLOKVIUM ČESKÝCH, MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH BIBLIOGRAFŮ 2005 Čejkovice, 2.–4. říjen 2005

K ČESKOSLOVENSKÝM VZTAHŮM NA MORAVSKOSLOVENSKÉM POMEZÍ Miloš Hynek Kolokvium se shodou okolností schází nedlouho po 100. výročí Sjezdu přátel Slovače v Hodoníně, jenž ve své době naše město i celý kraj nejvýrazněji zviditelnil prvním setkáním prominentních českých a slovenských politiků. 13. srpna 1905 si zde konfrontovali své vize zkostnatělého režimu v habsburské monarchii a možností jeho reforem. Ve vývoji česko-slovenských vztahů ve dvou rovinách svým významem daleko přerostl region Moravskoslovenského pomezí. 1.

Dospěl k závěru o nutnosti prohloubení česko-slovenské vzájemnosti v úsilí o uznání práva na národní svébytnost, na což alergicky reagovala pešťská vláda, že „zde byla vypovězena válka uherskému státu“.

2.

Druhá část jednání se z konspirativních důvodů odbývala v lázních Luhačovicích, které měl tehdy v pronájmu hr. Serenyi – pro policii jako Maďar persona grata, což výrazně snižovalo nebezpečí nějakého rušivého zásahu. Z toho se pak zrodila myšlenka pořádat v tamním malebném zátiší každoročně česko-slovenské porady, památné zejména historickým důvěrným zasedáním r. 1913, na němž se už ventilovala otázka územního spojení českých zemí a Slovenska v podobě autonomního celku, v rámci očekávaných federalizačních proměn Rakouska-Uherska.

Posunem na politické pole, citelně ovlivněným revoluční vlnou r. 1905, česko-slovenská spolupráce, rozvíjející se od r. 1896 pod vedením společnosti Českoslovanská jednota, kulminovala. Jmenovaná instituce byla sice ustavena v Praze, ale těžiště svojí působnosti zákonitě přenášela do oblasti moravskoslovenského pohraničí, kde mohla stavět na geneticky daných pevných svazcích, představujících tu vždy nedílnou součást života. Nenarušilo je ani dualistické rozdělení Rakouska r. 1867, přetínající Pomoraví hraniční čarou a vrhající oba naše národy pod nespoutanou maďarskou nebo německou nadvládu. Prokázaly to schůzky na Javorině a na ně v letech 1882–1894 navazující poutě ve Filipovském údolí, kde přes ještě převažující zábavný program zaznívaly projevy nekompromisně pranýřující křivdy a bezpráví, páchané jak na domorodém, tak národnostně ještě více deptaném slovenském lidu. Nejčastěji vycházely z úst Dr. Josefa Miroslava Hurbana z Hlbokého a Dr. Jaroslava Kouteckého – hodonínského a později strážnického advokáta, jehož řeč r. 1893 si vzaly úřady ovládané protivníkem za vítanou záminku k zákazu dalších podobných srazů. Ostře totiž kritizoval kriminalizaci Sv. Hurbana Vajanského za spis Hyenismus v Uhrách, líčící nevybíravé 7 7

chování maďarské policie, jež při pohřbu jeho otce znemožnila většině smutečních hostů vstup na hřbitov. V souvislosti s tímto případem i počátky slovakofilských aktivit na Hodonínsku si zasluhuje vyzvednout statečná úloha spisovatelky Gabriely Preissové, žijící v Hodoníně v letech 1880–1890, jako choť pokladníka Stummerova cukrovaru. Se Slovenskem ji sbližoval sběr námětů k vlastní literární tvorbě i přátelské styky se slovenskými vlastenci, pocházejícími většinou z výkvětu slovenské kultury. Především s Dr. J. M. Hurbanem, recenzujícím dokonce některá její díla. Proto bez rozpaků a ohledu na riziko odjela k poslednímu rozloučení s ním do Hlbokého, kde ostentativně nesla věnec s nápisem „Od moravských bratrů z Hodonína“. Vysloužila si tím i nelibost hodonínské „honorace“, (často němčící) žádající, aby dosti velký náklad za něj uhradila sama. Stejně vřelé kontakty udržovala se Sv. Hurbanem Vajanským a Elenou Marothy Šoltésovou (oba se r. 1894 obětavě zapojili do prodeje losů Matice Hodonínské ve prospěch výstavby budovy nově založené České matiční reálky v Hodoníně ve svém bydlišti v Turčianském sv. Martině a okolí), Dr. Martinem Bencúrem-Kukučinem, Terezií Vansovou, seniorem Jaromírem Janem Boorem z Holíče a dalšími. Exponovala se též v martinském dámském spolku Živena, pověstném přes omezené možnosti poměrně hojnou kulturní produkcí. Česko-slovenská součinnost formovaná Českoslovanskou jednotou uplatňovala metody soustavné drobné osvětové práce mezi lidem, s cílem vzdělanostního, kulturního, hospodářského a zvláště morálního povznesení člověka, hlásané nejproslulejším hodonínským rodákem a čejkovickým občanem prof. T. G. Masarykem. Poněvadž je akceptovala značná část mladé slovenské generace, měly tribuny vedle českých prorealistických periodik i v slovenských mediích, jmenovitě v měsíčníku Hlas vydávaném od r. 1898 ve Skalici a Prúdech pokračujících v jeho intencích v Ružomberku od r. 1904. K jejich aplikaci na poli česko-slovenské spolupráce docházelo prvořadě na rozhraní Slovácka a Záhoří, v čemž sehrála průkopnickou roli Hospodářská a národopisná výstava v Hodoníně r. 1892, jeden z regionálních předstupňů Slovanské národopisné výstavy v Praze, proponované na r. 1895. Vzešla z příprav této akce probíhajících tehdy spontánně v celých českých zemích, na Slovácku řízených Kmenovým Slováckým národopisným odborem, ustaveným podle pokynů pražského ústředí. Za své sídlo zvolili Uherské Hradiště, záhy je však zaměnil za Hodonín, příznačně vzhledem k nejtěsnější blízkosti Slovensku, nabízejícímu žádoucně participaci. Po bezohledné likvidaci posledních tří slovenských gymnázií v Martině, Klášteře pod Zniovom a Revúci a sloupu slovenské kultury Matice Slovenské vládou Kolomana Tizsy v letech 1874– 1875 (v duchu hesla jednotných čtyřicetimilionových Uher) ztratilo totiž možnost vzdělávání v mateřském jazyce a dočkalo se maximálního okleštění kulturní prezentace. Proto spatřovalo možnost částečné náhrady na 8 8

jižní Moravě. Impulzy odtud vycházely především ze Záhoří a jsou spjaty nejvíce s osobností skalického lékaře a vlasteneckého odchovance vídeňského slovenského vysokoškolského sdružení Tatran Dr. Pavla Blaha. Se dvěma bývalými spoluobčany Sv. H. Vajanským, redaktorem časopisu Černokňažník Ďurou Čajdou a Dr. Cipkem z nedalekého Holíče se zapojil do realizačního týmu hodonínské výstavy, v němž figurovaly též přední české vědecké kapacity archeolog a etnograf prof. Dr. Lubor Niederle a historik Dr. Čeněk Zíbrt, známý bibliograf. Záměry tvůrců byly splněny, dokumentace slovenských národopisných hodnot, umění a dovednosti pronikla na veřejnost, při čemž Slováckou expozici v Hodoníně i Praze obohatila o jedinečné atraktivní specifikum. Úspěch výstavy dodal velikou vzpruhu národního sebevědomí nejen obyvatelstvu násilně germanizovaného Hodonína, ale celému Slovácku. Vzbudil rovněž velké naděje na druhém břehu Moravy. Z toho pramenila touha po zřizování nových českých středních škol, plně otevřených také slovenským uchazečům, unikajících sem před stupňující se nelítostnou maďarizací. Přes následnou perzekuci jejich rodin pravidelný příliv slovenských zájemců neustal, včetně učebních oborů u moravských a českých mistrů. Zpočátku museli překonávat neblahé stopy uherského odnárodňovacího vyučovacího systému, v čemž jim příslušné ústavy napomáhaly zřizováním speciálních slovenských paralelek. V r. 1913 se na půdě Českoslovanské jednoty probíral již projekt zvláštní slovenské střední školy, zahrnující tip reálně gymnazijní, obchodní akademie a případně učňovské školy. Pobyt slovenské mládeže v slováckých městech prospíval oboustranně. Zmnožovala neněmecký element, ovlivňující dosažení kvóty nezbytné k povolení provozu zřizovaných ústavů. Naproti tomu si odnášela kvalitní odbornou průpravu i zkušenosti k plnění náročné buditelské role v komplikovaném domácím prostředí. Její vysílání do českých zemí koordinoval školský odbor Českoslovanské jednoty v čele s Dr. Andrejem Halašou z Martina, což napovídá, že ani politikové tamního národního křídla, hledající spíše záštitu v carském Rusku, se od těchto počinů nedistancovali. Produktem vzedmuté vlastenecké vlny na Moravskoslovenském pomezí byly rovněž kulturnětvorné snahy, odrážející se konkrétně v požadavku zřízení Slovenského muzea v Hodoníně, dokumentujícím společenský a přírodní vývoj i na přilehlém západním Slovensku. Dále zakládání knihoven, které si vzala za své stejně jako záležitost muzea, v tomto pohybu vzniklá Matice Hodonínská – mluvčí českého Hodonínska a vykonavatelka lokálních úkolů Českoslovanské jednoty. Výstava naznačila též možnosti užitečné kooperace ve sféře výtvarného umění. Vše se stalo aktuálním na počátku 20. století, když již v Hodoníně a okolí už existovalo menší zázemí českých peněžních podniků. Rozhodující kroky k uskutečnění zmíněných plánů katalyzovala společná výstava moravských a slovenských umělců v Hodoníně, uspořádaná 9 9

ve dnech 4. května – 30. června r. 1902. Instalaci inicioval mistr Joža Uprka s okruhem slováckých výtvarníků a milovníků umění, spolu se slovenskými přáteli PhMr. Tichým z Holíče a Dr. Blahem ze Skalice. Přinesla vysoký efekt bezprostřední i následný, předznamenaný hned rekordní návštěvností vernisáže v počtu 6 000 osob. Upoutávala svérázem výtvarného rukopisu, ztvárněním běžného života člověka jako tvůrce hodnot a neméně dřevoryty kronik pocházejících ze Škarniclovských tiskáren ve Skalici. Vlivnou propagaci jí poskytlo rovněž divadelní představení 30 skalických ochotníků, režírované Dr. P. Blahem, kteří za přihlížení autora perfektně předvedli hru Fr. Urbánka – Rozmarýn. Velké ovace všem aktérům vtiskly celému večeru vlasteneckou atmosféru, symbolizovanou závěrečným zapěním písně Kto za pravdu horí. K pronikavému zvuku výstavy přispěla ještě návštěva francouzského sochaře Augustina Rodina, představující t. č. své práce pražskému publiku. Nadchla ho natolik, že okamžitě po shlédnutí se vydal na cestu do Hroznové Lhoty pozdravit Jožu Uprku. Provázel ho velký průvod, k němuž se u Petrova přidala početná krojovaná skupina ze Skalice a Mokrého háje, což následné společné cestě dodalo ráz veřejného projevu česko-slovenské sounáležitosti. Ohlas hodonínské akce motivoval slovenské výtvarníky k pokusu o ustavení Gruppy slovenských maliarov v Žilině. Když jí maďarská vláda v zápětí vystupování na uherské půdě zapověděla, prezentovala se zdařile na Moravě, v Hodoníně, Kyjově, Uh. Hradišti, Luhačovicích, Přerově, Prostějově, Olomouci a Ostravě. Zasvěcené informace o této stěžejní kulturní události v Hodoníně neunikly ani Akademickému odboru Českoslovanské jednoty a slovenskému vysokoškolskému sdružení Detvan v Praze, jejich předsedu M. R. Štefánika podnítila k návrhu na zavedení umělecké přílohy Hlasu – Umělecký hlas, jíž až do svého odchodu do ciziny redigoval. Zdrojem zpráv ze Slovácka mu byl blízký přítel akademický sochař Franta Uprka. K výsledkům zdařilého podniku patřila též aktivizace moravských umělců, vyúsťující r. 1907 v založení Sdružení výtvarných umělců moravských, se sídlem v Hodoníně. Akcelerace společného slovenského a českého zápasu za národní rovnoprávnost sílila v posledních letech před první světovou válkou v reflexi na rostoucí expanzivitu habsburské říše, odrážející se i uvnitř tohoto soustátí zostřeným potlačovacím kurzem vůči německým a maďarským národům. Jeho křiklavé svědectví podal např. Aponyiánovský zákon v Uhrách z r. 1907, nařizující mimo jiné zařazovat děti od tří let do maďarských opatroven. Téhož roku rozvířila hladinu veřejného mínění v RakouskuUhersku i humanitárně cítících osobností v Evropě tragédie v Černové u Ružomberka, kde 27. října r. 1907 maďarské četnictvo usmrtilo bajonety 10 10

15 nevinných lidí jen proto, že bránili posvěcení novostavby kostela maďarským děkanem Pazurikem, místo žádaného rodáka Msgre Andreje Hlinky, odsouzeného t. č. na dva a půl roku do vězení za podporu slovenského kandidáta do uherského sněmu Dr. V. Šrobára. Horlivý spišský biskup Párvy ho chtěl dokonce i zbavit kněžského úřadu, na základě falešného obvinění ze simonie. Postižený dlel právě u svého přítele Dr. Aloise Kolíska v Hodoníně, jenž mu prostřednictvím Českoslovanské jednoty zajistil přednáškové turné po moravských a českých městech, získávající černovským sirotám podporu morální i finanční odhadovanou na 60 000 K. Kněžského spolubratra též vítězně obhájil ve vzpomínaném církevním sporu, řešeném přímo u papežského stolce. Ze známých zahraničních postav upoutal černovský případ zvýšenou pozornost profesora londýnské královské univerzity Setona Watsona-Scota Viatora, provádějícího právě průzkum národnostní problematiky v Uhrách. Vedl ho k zvlášť bedlivému prověření faktů na místě, kam přicházel z Hodonína a Skalice. Završil jej vydáním publikace Národnostní otázka v Uhrách, vyšlé ve Strážnici r. 1913. K Hodonínu ho přitahoval Dr. Kolísek, jehož prostřednictvím se sblížil s představiteli SVUM, jehož výstavní akce vícekrát navštívil. Z časových důvodů připomínám alespoň vernisáž výstavy jihoslovanských umělců 21. června r. 1910, po níž se v bytě Dr. Kolíska zúčastnil porady s předními slovenskými politiky, (Dr. P. Blahem, Dr. L. Okánikem, Dr. F. Jurigou, Msgre Andrejem Hlinkou, Fero Skyčákem a Dr. Jánem Vojtašákem) končící domluvou na uspořádání výstavy SVUM v Londýně r. 1911, obeslané též díly slovenských mistrů a muzeáliemi dodanými Společností Slovenského muzea v Hodoníně a Vyšívačského družstva ve Skalici. Scotus Viatorji tam předem popularizoval distribucí anglického překladu knihy Pohádky od B. Němcové, B. M. Kuldy a K. J. Erbena, (vyhotovil jej Dr. A. Kolísek) ilustrované členy SVUM. Po vypuknutí první světové války ne náhodou stanul mezi spolupracovníky našeho zahraničního odboje. Na tomto poli začínal osvětlováním Memoranda zkoncipovaného s T. G. Masarykem v Rotterdamu ústavním činitelům dohodových mocností, které obsahovalo první představy budoucího československého státu. I když vydobytá Československá republika po 74 letech zanikla, (příčiny kolizí i neodvratnost rozdělení budou ještě dlouho předmětem polemik, přes nespornost nešťastné fikce jednotného československého národa a vlivů dlouhotrvající nepříznivé mezinárodní konstelace) metody drobné spolupráce prokázaly životnost. V 30. letech to potvrdila integrující působnost Československé jednoty, Štefánikovy a Moravskoslovenské společnosti v úsilí o zachování celistvosti Československa, semknutí v boji proti nacismu, po osvobození z hitlerovské poroby soudržnost při obnově hospodářského a společenského života a v nedávné minulosti i současnosti družební nebo partnerské vztahy mezi našimi a slovenskými městy, modifikované dokonce při smluvním navazování svazků s částmi dalších 11 11

zemí Evropské unie. Kéž nám dávají do vínku harmonické soužití národů v tomto kontinentu. Dnešní zasedání nechť zdařile doplní krásnou mozaiku československých vztahů v teritoriu Moravskoslovenského pomezí.

12 12

ČASOPISY VYDÁVANÉ V ČR PRO SLOVENSKO 1919–1938 Jaromír Kubíček Příspěvek vznikl v souvislosti se zpracováváním české retrospektivní bibliografie – CERBI. V roce 2004 vyšly v edici České retrospektivní bibliografie první dva svazky, kterými jsou Noviny České republiky 1919–1945 [1], a na minulém ročníku bibliografického kolokvia jsem přispěl sondou Noviny vydávané v ČR pro Slovensko l9l8–1938 [2]. V letošním roce byl dokončen trojnásobně rozsáhlejší soupis, registrující časopisy vydávané v ČR v letech 1919–1945, a to mi umožnilo seznámit se s dalšími tituly, které vycházely v českých zemích v meziválečném období nebo které zde byly tištěny s určením pro Slovensko. Kde je dělící čára mezi novinami a časopisy? Víme, že tato otázka byla teoreticky řešena, ale bez vymezení přesné hranice. Než obhajovat nové pojetí ve vymezení těchto dvou druhů tištěných dokumentů, přiklonili jsme se k praxi rakouských kolegů, kteří nedávno vydali retrospektivní bibliografii rakouských novin – ORBI. [3] Po formální stránce mezi noviny zařadili takové tituly periodik, které v periodicitě byly deníkem až týdeníkem a neměly vzhled časopisu (např. obálku), navíc přidali takové tituly, které slovo noviny měly ve svém názvu. Toto hledisko bylo tedy přijato i pro českou retrospektivní bibliografii s tím, že tituly s delší periodicitou než týdeník se znovu opakují ve svazku časopisů, i když ve svazku novin již byly uvedeny. Pro recenzenta posuzujícího úplnost bibliografie nezbývá, než počkat na vydání i druhé řady soupisu; rádi bychom, aby to bylo v roce 2006. Tisk byl silným nástrojem v ovlivňování veřejného mínění, a tak od jeho počátků je s ním spojena cenzura. Ta dbala o dodržování mravní výchovy a měla také zabránit šíření myšlenek, které by byly v rozporu s politikou státu. Cenzura byla z počátku v rukou církve, ale v 19. století byla již záležitostí správních úřadů. Po vzniku Československa ještě dlouho platil tiskový zákon č. 6/1863 ř. z., podle kterého prováděly cenzuru okresní politické správy (ve velkých městech policejní ředitelství), a to podle místa tisku. Uherský tiskový zákon z r. 1914, který platil na Slovensku, stanovil v § 7 čl. XIV povinnost tiskaři odvádět cenzurní výtisk k tiskové přehlídce bezpečnostnímu úřadu místa, kde se tiskovina vydávala. V tom smyslu šlo o rozdílná nařízení, která i záměrně byla využívána u slovenských listů tištěných v Ostravě nebo v jiných českých městech, u kterých místem vydání bylo slovenské město. Až v polovině dvacátých let ministerstvo spravedlnosti zavedlo praxi, podle níž místo vydání muselo být shodné s místem tisku. Takových časopisů najdeme řadu, které de facto vycházely na Slovensku, kde měly i redakci, tiskly se však na Moravě nebo v Praze, a tak formálně místo vydávání bylo na české straně. Patří k nim např. Bratislavská 13 13

pošta (1922–1925), měsíčník tištěný v Kyjově, nebo náboženské časopisy Serafínský svet (1922–1935), Priateľ dietok (1925–1932), Stráž Tatier

(1925–1932), tištěné vesměs v Občanské tiskárně v Brně, celostátním centru orelského hnutí. Nebo Mariánská kongregácia (1925–1927) byla vydávaná v Trnavě, ale tiskla se v Arcibiskupské tiskárně v Olomouci. Podobně prešovský měsíčník Za novú pedagogiku a výchovu (1935–1938) se tiskl u Františka Bartoše v Přerově. Lázeňské listy z Trenčianských Teplic (1923–1924) se tiskly v Ostravě, Lázeňský zpravodaj Trenčianské Teplice (1931–1932) v Brně. Najdeme i příklady opačné. Adventní nakladatelství v Brně bylo vydavatelem čtvrtletníku Prameň života (1930–1932), který se tiskl v Liptovském Mikuláši a později ve Zvolenu. Nebo Luhačovický salon (1937) se tiskl ve slovenské Skalici.

Pokud takové časopisy střídaly místo vydání nebo tisku v Čechách se Slovenskem, pak jsou národní registrující bibliografií zachyceny a popis uvádí zpravidla všechny souvislosti. Pokud tomu tak nebylo, je takový titul zahraniční, tedy neevidovaný. Např. Slovenský riporter, obnovený po čtyřech letech v červnu 1935 jako 1. ročník, v bibliografii Márie Kipsové není. K časopisům, které vycházely střídavě na Slovensku a v Čechách patří

Mladé Slovensko (leden 1919 – červen 1929), orgán Svazu slovenského

studentstva. Jde o organizované hnutí středoškoláků i vysokoškoláků, kteří si uvědomovali svůj význam a dovedli se kriticky dívat na své možnosti i potřeby. Byla to doba po vzniku Komenského univerzity a založení několika slovenských nových gymnázií. Na jednání Svazu v únoru 1921 vystoupil tajemník Matice slovenské Štefan Krčméry, který dával příměr, když poukázal na minulou dobu, v níž 500 slovenských inteligentů v minulosti vytvořilo takovou kulturu, že mohly být napsány Vlčkovy dějiny slovenské literatury. Naproti tomu každé nové gymnázium dá národu tolik inteligence, kolik jich bylo do té doby. Republika byla společným politickým seskupením a byla dobrá vůle snažit se i o kulturní sjednocování tak, aby každý národ přispěl tím nejlepším, co má.

Mladé Slovensko bylo měsíčníkem, kterého první ročník 1919 vyšel v Budapešti, druhý ročník má již uvedeno jako místo vydání Praha – Bratislava. První dva ročníky jsou svým obsahem ještě nevyhraněné, redakce neměla dostatek příspěvků, a tak se nedalo říci, že šlo o orgán pokrokové mládeže, i když můžeme v něm sledovat polemické boje s katolickým studentstvem a jeho orgánem Vatra. V září 1921 vstoupil časopis do třetího ročníku a změnil se v revui. Redakce se proto obrátila i na české autory, kteří přispěli vědeckými články, což se však projevilo spíše negativně, jako projev tendence proti slovenské vlastní schopnosti. Organizační změna je patrná od čtvrtého ročníku, kdy Svaz slovenského studentstva se připojil k Ústřednímu svazu československého studentstva, také redaktora Ľudovíta Izáka vystřídal Ivan Slávik, který svůj vzor pro 14 14

časopis viděl v předválečných slovenských literárních časopisech Hlas a Prúdy, které představují ideje jedné generace. I další redaktoři – Ján Poničan (1922–1923) či Ladislav Novomeský (1924–1928), již svými jmény dávají jistotu, co se týče obsahu časopisu. Lze říci, že v polovině dvacátých let se tento záměr redakci úspěšně dařil. Reaguje na události v literárním světě (úmrtí P. Országha-Hviezdoslava 1921, Jiřího Wolkera 1924), přináší novou básnickou tvorbu i prózu, literární i umělecký obzor. Publikovány jsou i grafické práce, zejména dřevoryty Ladislava Treskoně, který vedl výtvarnou skupinu Svazu slovenského studentstva. Časopis se tiskl od května 1919 do dubna 1924 v Praze, i to se v grafické stránce projevilo k dobrému. Pro slovenskou literaturu byl fundovaným literárním časopisem měsíčník vydávaný Jozefem Škultétym, resp. od r. 1922 Matici slovenskou v Martině, s názvem Slovenské pohľady (1882–1944). Přes veškerou úctu k němu a k jeho obsahu, dával prostor nejširší škále slovenských básníků, spisovatelů a literárních vědců, byl přece jen dosti konzervativní a pro širší veřejnost odtažitý. Mladí spisovatelé hledali nové formy a jejich představitelem byl Ján Smrek (1898–1982), který byl redaktorem Národních novín v Martine. Když se mu na Slovensku nedařilo své představy realizovat, odjel do Prahy a obrátil se na nakladatele Leopolda Mazáče. Přesvědčil ho nejprve, aby začal vydávat jednotlivé práce v Edici mladých slovenských autorov a v září 1930 se objevil jím redigovaný nový Mesačník pre literatúru a umenie pod názvem Elán (1930–1944). Smrekovi se podařilo nakladatele Mazáče přesvědčit, že vlastní literární tvorbě chybí reklama v tom smyslu, který i dnes je velmi aktuální, že moderním bohem, který se zmocnil vlády nad světem, je obchod. Již v roce 1931 vyšel u Mazáče za redakce Jána Smreka rozsáhlý sborník Slovenská prítomnosť literárna a umelecká, přinášející delší studie, když Elán byl spíše pro kratší články.

Elán měl novinový formát a zajímavou grafickou úpravu. Po této stránce bychom našli i vzory v českých literárních časopisech, jakými bylo brněnské Pásmo (1924–1926) nebo Index (1929–1939) nebo ještě lépe v pražských Rozpravách Aventina (1925–1934), které obdobně vydával Otakar Štorch-Marien a propagovaly tvorbu jednoho nakladatele, majícího výhradní práva na vydávání děl bratří Čapků. Obsah Elánu byl velice pestrý, kromě poezie a prózy přinášel statě z literární teorie i historie a zprávy z aktuálního dění na poli literatury. Elán se snažil podchytit z literatury vše, co hýbalo současností. V Praze vyšlo celých devět ročníků, když ten poslední byl uzavřen dvojčíslím 9/10 v červnu 1939. To už Československo nahradily Protektorát Čechy a Morava a na druhé straně Slovenský štát. Elán však nezanikl, ale vydavatelství převzal Spolok slovenských spisovateľov v Bratislavě. Měli bychom se však zmínit ještě o jiném spolkovém časopisu.

15 15

Jako orgán Spolku slovenských spisovatelů začal v listopadu 1933 vycházet časopis Slovenské smery (s podnázvem Umelecké a kritické). Vycházely v nákladu pražského Melantrichu. O Melantrichu jsem hovořil již na minulém kolokviu. Připomeňme si, že toto vydavatelské a tiskařské družstvo řídil po celé meziválečné období Jaroslav Šalda, který byl politicky orientován ve prospěch národních socialistů a udělal mnohé pro rozvoj české i slovenské vědy a kultury. Melantrich byl snad nejvýnosnějším tiskařským podnikem a není divu, že expandoval, svou tiskárnu si vybudoval i v Žilině. Melantrichem vydávaný ilustrovaný týdeník Hvězda československých paní a dívek (1925–1945) patřil k nejrozšířenějším a ví se, že až 40 000 výtisků se dováželo každý týden na Slovensko. V Bratislavě byla také administrace i redakce pro melantrišské listy.

Slovenské smery představovaly další aktivitu Melantrichu. Pražské ročníky redigoval básník a prozaik Janko Jesenský (1874–1945), který dal časopisu již z počátku pevnou koncepci. Obsahem každého čísla je původní a překladová poezie, próza a drama v těchto třech skupinách, dále články a studie k uměleckému světu a marginálie – zprávy o nových knihách nebo záměrech. Časopis sám nevstupuje se žádným prohlášením. Jen v marginálii vysvětluje, že směry nepředstavují bezzásadovost. Vystupují proti sobě totiž obsah a forma, které by se však měly doplňovat. Tvorba představuje boj, a tak jako život, i umělecká tvorba si najde svůj cíl, aby jej dosáhla a zase opustila. Rozmanitost v dosažení cíle redaktoři spatřují i v tom, že vzniká další literární časopis. Melantrich vydával také jednotlivá díla slovenských spisovatelů, ale jím vydávané Slovenské smery nejsou jemu poplatné. První ročník vyšel ve stejném roce, jako v Melantrichu vydaný román Jóži Nižnánského Čachtická paní. Recenze ve Slovenských smeroch jej hodnotila jako duchovní guláš, zatím co Nižnánského sbírka básní v roce 1928 byla přijata s nadšením. Forma Slovenských smerů je velmi podobná tradičnímu slovenskému literárnímu časopisu, který vydávala Matica slovenská pod názvem Slovenské pohľady. Jejich redaktorem byl v meziválečném období tajemník Matice slovenskej Štefan Krčméry, literární kritik, který ve 20. letech měl usměrňující vliv na značnou část spisovatelů; v roce 1932 převzal redakci Andrej Mráz. Jde o reprezentační orgán slovenské kultury, měsíčník, který uveřejňoval původní i překladovou tvorbu, teoretické a literárně historické studie, časopis na nejvyšší úrovni, rozsahem ročníku 700–800 stran. Roční rozsah Slovenských smerů je ve srovnání se Slovenskými pohľady poloviční, škála autorů se často promítá shodně v obsahu obou ča-

sopisů (František Hečko, Ján Kostra, Ján Poničan, Peter Jilemnický aj.). Větší pokrokovost najdeme však v rubrice studií. S obdobnými příspěvky jako jsou v prvních dvou ročnících Slovenských smerů – Kultúra a umenie ve fašistickej Itálii (Vladimír Jelínek), Formalismus a strukturalismus (Milan Pišút), Nový slovenský život a novelistika (Andrej Kostolný), K polemice o individualismu a kolektivismus (Frank Wollmann) – se 16 16

v tradičně pojatých Slovenských pohľadech nesetkáme. Melantrich tak umožnil založení nového slovenského literárního časopisu, který od 3. ročníku v říjnu 1935 přešel do Bratislavy, kde vycházel až do července 1938. Když v roce 1939 tedy nastaly rozdělením státu Jánu Smrekovi s Elánem těžkosti, přešel do Bratislavy. Jestliže Spolok slovenských spisovateľov převzal garanci za další vydávání Elánu, bylo to na jedné straně uznání dosavadního významu tohoto reprezentačního časopisu, na druhé straně šlo o dobrou perspektivu, neboť Spolok sdružoval všechny umělecké a literární pracovníky. Jako umělecká revue se časopis distancoval od státní politiky, výměrem Policejního ředitelství v Bratislavě byl zastaven v listopadu 1944. Samostatnou skupinu tvoří časopisy pro děti a mládež. Pozoruhodným titulem je Československé ráno, jehož vydavatelem bylo Nové bratrstvo v Dohňanoch v okrese Povážská Bystrica. Šlo o dvouměsíčník určený vlastně pro mládež v zahraničí, tedy pro emigranty a jejich děti. Najdeme v něm dodnes zajímavé články, jako Slováci, ktorí nikdy Slovenska nevideli (Milán Getting), Účast sokolstva na československé vzájemnosti (zpráva ze Spojených států). Časopis se tiskl u firmy Kryl a Scotti v Novém Jičíně a má jí vlastní, velmi kvalitní typografickou úpravu, na které se podíleli i významní grafici, např. dřevoryt Trenčína od Ferdiša Duši, moravského malíře z Frenštátska, který se často za svými náměty vydával na Slovensko. Také vlastivědný měsíčník Slovenskou otčinou (1924–1928), vydávaný Sväzom slovenského učiteľstva v Bratislavě, se ve stejné době tiskl v roce 1924 v Novém Jičíně. K dalším dětským časopisům patří Ratolest (1922, 3 čísla), vydávaný Státním školním knihoskladem v Praze, nebo Luk (1929) také z Prahy. Státní nakladatelství v Praze již v roce 1921 přišlo se záměrem vydávat periodický sborník pro vlastivědnou a kulturní práci na Slovensku pod názvem Slovenská vlastiveda (1921–1922). S vědomím, že lidé na Slovensku si ji musí napsat sami. Časopis měl shromažďovat materiál, sdružovat vlastivědné pracovníky a prohlubovat zejména národopisné poznání. Ke spolupráci se přihlásilo 46 převážně slovenských umělců a časopisu vyšlo 10 čísel. Zajímavých titulů bychom mohli jmenovat více, které vycházely na české straně s určením pro čtenáře na Slovensku. Tak hlavičkovým týdeníkem Listu paní a dívek byla Slovenka (1930–1935), vydávaná a. s. Rodina v Praze. Společnost Slovenského domu v Praze vydávala měsíčník Slovensko-české noviny (1935). Známý vydavatel adresářů Alois Chytil vydával v Praze časopis Z Tater a slovenských lázní (1925–1931), časopis však byl nezajímavý a bylo zřejmé, že vydavateli šlo jen o komerci. Zvláštní skupinu časopisů tvoří takové, které přinášely tiskové zpravodajství. Ta se dnes šíří internetem, dříve dálnopisem a v meziválečném 17 17

období rozmnoženě cyklostylem zpravidla v denní periodicitě. Takové časopisy nebyly určeny čtenářům, ale redakcím novin a časopisů, které z nich přebíraly zprávy. Např. Jiří Mahen po celé období první republiky docházel do redakce brněnského agrárního listu Svoboda, aby z takových časopisů sestavoval denně 1–2 strany zahraničního zpravodajství. V ústředních českých tiskových zpravodajských listech najdeme pravidelné rubriky zpráv ze Slovenska, kromě toho v Praze vycházel samostatný Slovakopress, tisková korespondence slovenská (1932–1933) nebo Všeobecná slovenská tisková korespondence (1935). Na české straně, zejména v Praze, vycházely desítky časopisů, které v názvu měly slovo československý. Jejich obsah měl často vztah ke všem zemím meziválečného Československa, tedy také ke Slovensku. Stejně tak desítky časopisů vycházely v Čechách a na Moravě s obsahem výhradně zaměřeným na slovenské dění. Uvedený příspěvek na některé významné tituly chtěl upozornit a přesvědčit zájemce na úlohu, kterou sehrály ve své době. [1] Noviny České republiky 1919–1945. Brno, Sdružení knihoven ČR, 2004. Část l. Bibliografie. 446 s. Část 2. Přehledy, rejstříky. ISBN 80-86249-27-1. [2] Kubíček, Jaromír. Noviny vydávané v ČR pro Slovensko 1918–1938. In: Sdružení knihoven České republiky. Rok 2005. Brno, Sdružení knihoven ČR, 2005, s. 69–75. [3] Österreichische Retrospektive Bibliographie (ORBI). Reihe 2. Österreichische Zeitungen 1492–1945. München, K. G. Saur, 2003. Band l–4. ISBN 3-598-23382-5.

18 18

SLOVENSKO V KNIHOVNĚ NÁRODNÍHO MUZEA Marie Šírová V rozsáhlém knižním fondu Knihovny Národního muzea mají slovacika své místo hned od doby jejího vzniku v r. 1818. Knihovna sama jako součást Národního muzea byla definována původně jako knihovna odborná a bohemikální, ale brzy rozšířila svůj program i na doklady písemnictví dalších slovanských národů. Po definitivním umístění Národního muzea v nově postavené budově na Václavském náměstí přestěhovala se tam v r. 1893 i muzejní knihovna. Rukopisy a staré tisky měly své samostatné sály vybavené dubovými prachotěsnými skříněmi, pro běžný knižní fond byl vybudován rozsáhlý čtyřpodlažní knižní sklad. Dosavadní přibližně oborové stavění bylo nahrazeno formátově formálním stavěním fondu a byl vytvořen i nový systém signatur platný dosud. Veškeré publikace měly být v souladu se současnými knihovnickými názory zpřístupňovány prostřednictvím systému lístkových katalogů. Začalo se s intenzivní tvorbou jmenných katalogů, které se postupně staly skutečným mozkem knihovny a klíčem k jejím sbírkám. Tuto funkci plní dodnes. Jaké možnosti nám tedy dávají naše katalogy pro vyhledání slovenské literatury a práci s ní? Nejmladší vrstvou katalogů NM je online katalog. Obsahuje záznamy přírůstků knihovny od r. 2002 do současnosti, především soudobou odbornou literaturu – monografie i periodika (mimo periodika získaná v rámci povinného výtisku). Vyhledávání v databázi je standardní a je veřejně přístupné z webovské stránky NM (http://www.nm.cz). Záznamy jsou opatřeny věcným popisem s využitím věcných prvků (autorit) Národní knihovny. Mezi téměř dvaceti tisíci záznamy je 236 monografií a 21 titulů periodik jazykově slovenských, u periodik se jedná většinou o odborné sborníky vysokých škol získávané výměnou za periodika NM. Většina knižního fondu je dosud zpřístupněna prostřednictvím lístkových katalogů. Tyto katalogy jsou vesměs jmenné a byly určeny pouze pro služební potřebu. Tvoří informační systém vysoké historické hodnoty. V letech 2001–2004 byly za podpory Ministerstva kultury v rámci programu Veřejné informační služby knihoven (VISK) lístky zpřístupněny na internetu (http://nris.nkp.cz; http://www.nm.cz) formou naskenovaných obrázků s možností objednávky publikací do studovny Knihovny NM. Lístkový katalog Knihovny NM tvoří tyto části: Část česká do r. 1981 (český a slovenský jazyk), Část slovanská do r. 1981, Část cizojazyčná do r. 1981, Katalog od r. 1982 do r. 2001 (mezinárodní formát). 19 19

Katalog pro léta 1982–2001 zahrnuje tištěné monografie (a nepravá periodika) získané knihovnou v uvedených letech. V tomto období do r. 1995 měla knihovna právo povinného výtisku, které zahrnovalo i slovenskou produkci. Katalog je psán na psacím stroji na lístky mezinárodního formátu a dobře čitelný. Řazení je jmenné, případně u kolektivních děl pod názvovým záhlavím. Katalog „český“ do r. 1981 obsahuje stejně jako další katalogy pro toto období lístky formátu A6. Narůstal od posledních desetiletí 19. stol., byl tvořen podle různých dobově se měnících pravidel, mnoho lístků je psáno ručně a kvalita papíru, na kterém jsou lístky psány, silně kolísá. Zahrnuje jazykově české a slovenské publikace (bez periodik, rukopisů a starých tisků) získané od počátků knihovny do r. 1981. Od r. 1946 získávala knihovna veškerou produkci včetně slovenské povinným výtiskem. Katalog obsahuje bohaté odkazy, několikrát byly podniknuty pokusy o jeho redakci, např. úprava záhlaví s prioritou substantiva, sjednocování odkazů aj. V rámci tohoto katalogu jsou také zařazeny lístky více než osmdesáti knižních celků tj. knihoven významných osobností, převzatých do fondů knihovny. Tradice těchto celků sahá až ke dvěma z nejvýznamnějších – jsou to knihovna F. Palackého a unikátní knihovna Pavla Josefa Šafaříka. Šafaříkovu knihovnu získalo NM v r. 1864. Obsahuje 4 055 svazků mezi kterými jsou unikátní dokumenty k dějinám slovanských literatur, mezi nimi i řada rukopisů a prvotisků. Už za Šafaříkova života byla pokládána za jednu z nejvýznamnějších slavistických knihoven. Katalogizační lístky pro tento fond (označené Š v pravém horním rohu) jsou rozřazeny do katalogů na základě jazykového principu, takže pro studium tohoto fondu v celku je stále oporou tištěný katalog knihovny z r. 1862 vydaný ve Vídni. Jmenný princip řazení umožňuje prohledávání katalogů pouze podle tohoto jediného kriteria a znesnadňuje až znemožňuje studium jazykových, věcných či teritoriálních hledisek. Z různých pokusů o řešení tohoto problému vytvářením zvláštních knižních fondů mimo hlavní sbírku zašlo nejdále vytvoření fondu Obrození. V 50. letech 20. stol. byl ze základního fondu knihovny vyčleněn soubor 2 900 svazků zahrnující knihy i periodika z období přibližně 1775–1840. Tento celek je uložen zvlášť, katalogizační lístky zůstaly v hlavním katalogu s označením (razítkem) Obrození před signaturou. Fond obsahuje publikace v různých jazycích, především v češtině a slovenštině, objevuje se latina, němčina a maďarština. Výraznou část zde tvoří díla slovenských autorů – dominují Ján Kolár, Ján Hollý a Andrej Sládkovič. Zejména u J. Hollého a jeho okruhu je výrazný vztah k NM. Bouřlivý vývoj v letech 1848–49 a později fond Obrození již nezachycuje. Lístkové knižní katalogy doplňuje katalog periodik a edic. Tento katalog není naskenován a je přístupný pouze v NM, informace z něj lze získat na požádání. 20 20

Nedostatek místa – na naplnění velkého knižního skladu upozorňoval ředitel knihovny již v r. 1927 – vedl v r. 1946 k rozhodnutí přemístit sbírku novin a časopisů mimo vlastní budovu NM, a to do budovy bývalého Místodržitelského letohrádku v pražské Stromovce. Toto oddělení Knihovny NM spravuje nejúplnější sbírku novin a časopisů vycházejících na území Čech a Moravy od r. 1719 do současnosti. Knihovna NM má stále právo plného povinného výtisku pro periodika vycházející na území ČR. Pro léta 1918–1992 (válečnou mezerou 1939–1944) zahrnuje i periodika vydávaná na Slovensku, v letech 1919–1938 jsou zde zastoupena i periodika z oblasti Podkarpatské Rusi. Součástí sbírky jsou i časopisy místní, spolkové a podnikové. Oddělení časopisů Knihovny NM se podílí na řadě bibliografických projektů, za všechny jmenujme nedávno publikované „Noviny a časopisy na Moravě a ve Slezsku do roku 1918: literatura a prameny, sbírky, bibliografie“ Jaromíra Kubíčka. Katalog sbírky je dosud pouze lístkový názvový, informace o fondu lze získat i telefonicky nebo elektronickou poštou. Přicházíme k nejstarší a zároveň nejcennější části fondů knihovny. Je to jedinečná sbírka rukopisů a starých tisků. Pro rukopisy, z nichž některé náleží k nejvýznamnějším památkám české historie, je stále základní orientační pomůckou Soupis rukopisů NM F. M. Bartoše vydaný v letech 1926–27. Dlouho postrádaný rejstřík k tomuto dílu je v současnosti alespoň částečně nahrazen zpřístupněním Soupisu v systému Manuscriptorium (http://www.memoria.cz/engine/manuscriptorium), na doplňcích Soupisu se intenzivně pracuje. Sbírka dnes obsahuje více než 6 000 položek převážně středověkých, ale i mladších rukopisů. Mezi novodobými rukopisy jsou významné například filologické rukopisy F. Dobrovského, V. Hanky a P. J. Šafaříka. Staré tisky, tj. tištěné publikace vydané od počátku knihtisku do r. 1800, jsou dalším rozsáhlým fondem Knihovny NM. Tisky jsou evidovány v monumentálním díle Z. V. Tobolky a F. Horáka Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Digitální podoba tohoto díla Knihopis Digital (http://felix.ics.cas.cz/) nese název České prvotisky a staré tisky (1476–1800) on-line, slovenské záznamy však obsahuje. Jednotlivé části sbírky starých tisků jsou zpracovány v lístkovém katalogu, který je přístupný v pracovně správce sbírky. Posledním z fondů knihovny NM, na který je třeba upozornit v souvislosti se Slovenskem je rozsáhlá (největší v ČR) sbírka kramářských tisků. Obsahuje mimo jiné řadu tisků jazykově slovenských nebo na Slovensku tištěných. Některé kramářské písně se týkají historických i fiktivních událostí na území dnešního Slovenska. Sbírka zahrnuje tisky od 16. do začátku 20. století. Její badatelská přístupnost je zajištěna bohatě strukturovaným systémem lístkových katalogů. Co závěrem? 21 21

Knižní fondy Knihovny Národního muzea jsou nevyčerpatelným pokladem pro bibliografické, knihovědné i historické badatele. Pokud je v současnosti tento poklad ještě ne zcela snadno dostupný, nesnižuje to jeho hodnotu. Pracovníci knihovny se snaží soustavně zlepšovat přístup ke knižním fondům a sbírkám s využitím možností grantových projektů a programů. Snažíme se navázat spolupráci s odbornými pracovišti a zejména s příslušnými katedrami vysokých škol, pro jejichž studenty můžeme zajistit zajímavé a oboustranně užitečné praxe. Knižní i sbírkové fondy Knihovny NM poskytují také nepřeberné možnosti pro témata kvalifikačních (bakalářských, diplomových i dizertačních) prací. Ke spolupráci zveme všechny, kteří se o fondy knihovny zajímají a chtějí se podílet na jejich širším otevření pro odbornou veřejnost.

22 22

POKUS O ANALÝZU SLOŽENÍ KNIŽNÍHO FONDU ČESKÉ ČTENÁŘSKÉ SPOLEČNOSTI RADNICKÉ PO ROCE 1850 (s ohledem na zastoupení slovenských autorů)

Jaroslav Vyčichlo Při úvahách o tématu příspěvku pro toto kolokvium jsem došel k závěru, že historie České čtenářské společnosti radnické je v obecné rovině zpracována, že není možné dojít k zásadním a současně novým poznatkům v jejím vývoji, které by se týkaly věcných událostí či jejich chronologie. Je však možné zasadit její historii do společenského kontextu událostí v místě, tedy v Radnicích, a s nimi spojeném kontextu událostí celospolečenských. Je možné z prvotních pramenů tyto souvislosti doplňovat a upřesňovat. Také se nikdo doposud nezabýval jednou z nejpodstatnějších okolností, totiž složením knižního fondu spolkové knihovny. A protože analýza tohoto fondu je téma navýsost bibliografické, tedy na kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů se hodící, rozhodl jsem se učinit takový pokus. Jsem si vědom, že jde jen o pokus, který nemusí skončit úspěšně, neexistují totiž žádné dokonalé a úplné katalogy nebo soupisy knižního fondu knihovny, k dispozici jsou jen zlomky seznamů, o nichž navíc nelze s určitostí říci, proč a kdy vznikly, nebo dílčí účelově vytvořené seznamy, vzniklé v historickém kontextu knihovních činností a jednotlivých počinů spolku. (Např. předání částí fondů místnímu muzejnímu družstvu.) V průběhu přípravy materiálů jsem si rovněž povšiml, že tyto seznamy obsahují díla slovenských autorů a usoudil jsem, že tato díla byla považována za součást probuzenského dědictví, jimž se dostávalo od spolku zvláštní pozornosti a ochrany. Puchmajerovská tradice zůstávala ve spolku a městečku živá (v určité míře dodneška) a spolek s obzvláštní péčí schraňoval zejména díla Puchmajerova a autorů jeho almanachů i ostatních obrozenských autorů s nepochybnou snahou šířit je mezi své členy i ostatní čtenáře. A protože slovenští autoři byli účastni na Puchmajerových almanaších (Leška, Tablic, Palkovič) a na národním obrození vůbec (Šafařík, Kollár, ale také např. Štúr), považoval jsem za vhodné jako druhé téma, snad i méně podstatné, pokusit se podle zastoupení děl slovenských autorů usoudit na postoj spolku k otázkám česko-slovenské vzájemnosti. I proto je téma zdůrazněno zvlášť v záhlaví příspěvku zveřejněného na tomto kolokviu. Joachym ze Šternberka, tehdejší majitel radnického panství a patron kostela sv. Václava v Radnicích, prosadil roku 1806 přidělení bohaté radnické fary Antonínu Jaroslavu Puchmajerovi na základě přímluvy několika společných přátel obou mužů, zejména pak na přímluvu Josefa Dobrovského. Počátkem roku 1807 byl Puchmajer na faru uveden. V té době se zabýval jazykovědnými bádáními v jazyce českém, ale i německém, 23 23

ruském, polském, francouzském, latinském a řeckém a také překlady z těchto jazyků. V Radnicích pokračoval ve své vlastenecké činnosti nejen v oboru jazykovědy, se snahou pozdvihnout český jazyk na úroveň těch ostatních, ale ve studiu českého jazyka jako prozodického nástroje, když navázal na Dobrovského pravidla sylabotónického verše a dosáhl pozoruhodných výsledků. V Radnicích završil své zakladatelské dílo, coby vedoucí duch první novočeské školy básnické. 1 Puchmajer měl v době svého radnického působení za sebou rozsáhlou básnickou a editorskou činnost. Spolupracoval se svými přáteli z básnické družiny, zejména s bratry Vojtěchem a Janem Nejedlými a Sebestiánem Hněvkovským z blízkého Žebráka. Okruh spolupracovníků byl ale daleko širší, jmenujme ještě namátkou např. Josefa Jungmanna, Václava Hanku, Antonína Marka, Josefa Kramáře, Václava Chaloupeckého, Adama Navrátila, Augustýna Kuču, Václava Svobodu-Navarského; ti všichni s ním spolupracovali na 5. svazku jeho almanachů, s názvem Nové básně, 2 sestaveném a vydaném v době Puchmajerova pobytu v Radnicích v r. 1814. Jeho působení však dosahovalo až na Slovensko. 3 Má za sebou také rozsáhlé dílo lexikografické, jazykovědné a překladatelské. V Radnicích se mu podařilo ve skvělé spolupráci s autorem Německo-českého slovníku Josefem Dobrovským doplnit celé dílo a uspořádat jeho první a zčásti druhý díl. Jeho podíl na shromáždění lexikálních jednotek a uspořádání slovníku je zásadní a Puchmajera tak můžeme považovat za (spolu)autora těchto částí slovníku. 4 K vydání připravuje také svoji Mluvnici ruské řeči, 5 Romani Čib 6 a Rýmovník. 7 1

Takto později označil puchmajerovskou básnickou školu prof. Jaroslav Vlček – viz: VLČEK, J. První novočeská škola básnická. Praha : Bursík a Kohout, 1896. 96 s. 2 PUCHMAJER, A. Nové básně : Svazek pátý. Praha : F. Sommer 1814. 156 s. 3 Do 3. svazku almanachů (Puchmajer, A. J. Nové básně. Praha : J. Herl, 1798) přispěl sedmi většinou dvojveršovými epigramy Štěpán Leška a jednou básní (Výstraha před svůdci všem pannám) podepsanou akronymem R_a L_ová další slovenský autor, o němž byl vysloven názor, že jím může být Leškova druhá žena Rebeka Lešková. (Viz: ŠULCKOVÁ, M. Slovenští veršovci – slovenské verše : Tvorba R. Leškové, Š. Lešky, J. Palkoviče a B. Tablice v kontextech. In VYČICHLO, J. – VIKTORA, V. edit. Jeden jazyk naše heslo buď I. : Antonín Jaroslav Puchmajer. Radnice : Spolek divadelních ochotníků; Plzeň : státní vědecká knihovna, 2001. S. 161–171. Do 4. svazku almanachů přispěl jednou básní (Toužení po milé) Juraj Palkovič a dvěma básněmi (Csövar, hrad Raškův a Pravá blaženost) Bohuslav Tablic. 4 O tom viz: KRBEC, M. Josef Dobrovský a Antonín Jaroslav Puchmajer. In Jeden jazyk naše heslo buď : Antonín Jaroslav Puchmajer. Radnice : Spolek divadelních ochotníků, Plzeň : Studijní a vědecká knihovna, 2001, s. 87–88. 5 PUCHMAYER, A. J. Lehrgebäude der ruschischen sprache : nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des Hrn. Abbé Dobrowsky. Prag : Auf Kosten 24 24

Puchmajer do Radnic zanesl intelektuálského ducha. Svojí horlivou službou vědě zasel semínko zájmu o společenské dění a působil nepochybně v duchu osvícenství, které se ocitlo na svém vrcholu v poslední čtvrtině 18. století. 8 Jeho činnost pastorační nepochybně výrazně ovlivnila převážně katolické obyvatelstvo místa. Jeho kázání 9 přispěla k zvýšení obecné schopnosti přijímat osvícenské myšlenky, poznatky tehdejší vědy (jistě v redukované podobě odpovídající maloměstským postojům a omezenému vzdělaní měšťanů), a do jisté míry tak ovlivnila pochopení a snad i převzetí myšlenek národního obrození místním obyvatelstvem. Velkou oporou byl Puchmajerovi březinský zámek se svým pánem a majitelem Kašparem hrabětem ze Šternberka. 10 Že se mu dílo dařilo, dokazuje i skutečnost, že v této době vznikala v Radnicích (snad i Puchmajerovou zásluhou) početnější inteligence. Absolventi plzeňského gymnázia a filosofického ústavu původem z Radnic se uplatňovali, ovšem většinou mimo Radnice, jako kněží nebo učitelé. Na důkaz toho, že z radnických obyvatel vzcházejí vzdělanci, můžeme uvést jména studentů plzeňského městského gymnázia v letech 1816–1819, z nichž do Radnic byli příslušní: Schafranek Joannes, Hellebrand Josephus,

des böhmischen Nationalmuseums. J. G. Calve’sche Buchhandlung 1820, xli, 6, 286, 4 s., 2 tb. 6 PUCHMAJER, A. J. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner

Sprachenebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische Diebessprache. Prag : Gedruckt in der Fürst erzbischöftichen Buch-

druckerey, auf kosten der Josepha verwittweten Vetterl von Wildenbrun, Buchdruckerinn, 1821. 7 PUCHMAJER, A. J. Rýmovník, aneb rýmovní slovník. 1. vyd. Plzeň : L. Rayner, 1824, [12], xlvi, 151 s. + 1 obr. příl. 8 Příznivé pro vznik společnosti byly jistě vlastenecké děje na poli národním, které podpořily založení a činnost spolků na venkově. Uveďme jen založení Královské české společnosti nauk (1790), která navazuje na soukromou učenou společnost nauk (1770–1775); Společnosti vlasteneckých přátel umění (1796); založení Vlasteneckého (Národního) muzea (1818), zpřístupnění tehdejší Univerzitní knihovny v Praze pod názvem Císařská, královská veřejná a univerzitní bibliotéka (1777) a další. Tedy výdobytky osvícenství, které se nejsilněji rozmohlo na našem území právě v poslední čtvrtině 18. století. 9 Byla vydána Janem Nejedlým pod názvem PUCHMAJER, A. J. Nedělní kázání. Praha : u Josefy Fetterlové z Wildenburnu, 1825. 376 s. PUCHMAJER, A. J. Sváteční kázání. Praha : u Josefy Fettrlové z Wildenburnu, 1826. 204 s. Kázáními se nejnověji zabýval HROZNATA-JANOUŠEK, F. K teologii Puchmajerových kázání. In VYČICHLO, J. – VIKTORA, V. edit. Jeden jazyk naše heslo buď I. : Antonín Jaroslav Puchmajer. Radnice : Spolek divadelních ochotníků; Plzeň : státní vědecká knihovna, 2001. S. 53–57. 10 Joachym ze Šternberka zemřel r. 1808 a ne zcela dokončený zámek zdědil jeho bratr, osvícený vědec, jeden ze zakladatelů Národního muzea, Kašpar Maria ze Šternberka. 25 25

Hegner Wenceslaus, Bernardin Josephus. 11 V té souvislosti je možné se také zmínit, že František Bohuslav Petera Rohoznický cituje blíže neurčenou knihu Rorate II (zřejmě rorátní rukopisný kancionálek místního kostela), list 133: „Prvotiny kněze Jakuba Rafaela Macana. 1819. Roku Páně 1819 dne 2. septembri, oslavil svou prvotní novozákonní oběť mše svaté, velebný kněz, pan Jakub Macan, synek radnický… 12 K té slavnosti daroval ke zdejšímu chrámu Páně S. Václava skleněný luster, pan František Macan, měšťan a mistr bednářský pražský, žádaje oučasten býti modliteb, které se za dobrodince konají.“ 13 V takových společenských poměrech tedy A. J. Puchmajer založil první úředně povolený čtenářský spolek v Čechách nazvaný Česká čtenářská obec radnická. K založení společnosti došlo v lednu 1818 a tento čin je možno považovat za největší počinek Puchmajerova regionálního působení na Radnicku. Požádal mocného Kašpara ze Šternberka 14 o patronát nad společností v očekávání, že jeho společenské styky a podpora se mohou společnosti jen vyplatit. Šternberk žádosti vyhověl a patronát převzal. Puchmajer svolává na 1. leden 1818 informativní schůzku potenciálních zájemců členství. Schůzky se zúčastnili představitelé tehdejší radnické inteligence, měšťanů a řemeslníků. 18. ledna pak proběhla zakládací schůze společnosti. Jan Kroc píše: 15 „Puchmajer, 7 příslušníků inteligence a 20 řemeslníků založili v Radnicích společnost, jejímž hlavním úkolem bylo vybudovati knihovnu…“ U zápisu ze zakládací schůze je skutečně podepsáno 28 osob s uvedením povolání či funkce. Jsou to: radnický farář Antonín Jaroslav Puchmajer, další dva příslušníci radnické inteligence – P. Antonín Keller, kaplan, ředitel šternberského statku Václav Pauk, dále pět členů radnického magistrátu, u nichž jsou uvedeny 11

Juventus gymnasii regii pilsnensis e Moribus et progressu in literis censa, exeunte anno scholastico. Pilsnae 1816; 1817; 1818; 1819. 12 Jakub Rafael Macan, pozdější teologický spisovatel, autor několika publikací, např.: Rukověť chrámových pobožností, Rukowěť Pobožnostj, kterých horliwj, otcové duchownj, i nábožnj wěřjcj w chrámu při službách Božjch gakož i doma s prospěchem užjvati mohau… a dalších. 13 PETERA ROHOZNICKÝ, F. B. Různé památky města Radnic v Čechách. Rukopis, 43 s. Uloženo v Městském muzeu v Radnicích. S. 8. Nezpracováno. Jedná se o kronikářské zápisky kněze Františka Bohuslava Petery Rohoznického sesbírané od pamětníků i souběžné zápisy z let 1862–63. Z pramenů uložených v Městském muzeu vyplývá, že Jakub Rafael Macan byl synem radnického hospodského Jakuba Macana a výše zmíněný František Macan mistr bednářský pražský je blízký příbuzný (strýc??). 14 Šternberk, v té době majitel radnického panství, byl významný botanik, geolog a paleontolog evropského věhlasu, jeden ze zakladatelů vlasteneckého (Národního) muzea, v době založení (1818) předseda Společnosti Vlasteneckého muzeum. 15 KROC, J. Kašpar Šternberg a česká čtenářská společnost. In: Minulostí Rokycanska. Rokycany, Okresní archiv, 1968, s. 14–16. 26 26

funkce, a sice: purkmistr Václav Kruh, radní města Radnic Josef Růžička, reprezentant městský Jan Henner, reprezentant městský Jan Sýkora, kancelista městský Martin Černý, dva „zaměstnanci“ magistrátu: kancelářský Jan Barcal a magistrátem jmenovaný dohližitel školní Václav Růžička. Následuje 17 jmen zámožnějších radnických obyvatel, zejména mistrů různých řemesel. Sepětí společnosti s radnickým magistrátem v podobě zakládajícího členství několika (celkem sedmi) členů a zaměstnanců magistrátu mělo na počáteční fungování společnosti také blahodárný vliv. V prvním roce existence společnosti jsou ještě další významná data, 24. květen (den, kdy oficiální žádost o povolení společnosti došla k zemskému presidiu), 18. červen (krajský hejtman Breinl, zřejmě podle přání presidia, žádá o zaslání stanov a odesílá je dva dny nato s doporučením do Prahy), 10. červenec (den, kdy povolení došlo z Prahy, a za dva dny ho Breinl posílá Puchmajerovi), 28. září (rozsáhlá oslava zahájení činnosti České čtenářské společnosti Radnické). Prvá dvě léta po založení společnosti jsou jedněmi z nejúspěšnějších. Pravidelně se scházel výbor společnosti vedený Puchmajerem a knihovna složená výhradně z českých knih se utěšeně rozrůstala. Toto šťastné období však netrvalo příliš dlouho. Na jaře 1920 Puchmajer utrpěl úraz. Nikdy nevynikal pevným zdravím a až na naléhání svých přátel odchází v září do Prahy do všeobecné nemocnice, aby se důkladně léčil. 16 Jeho zdravotní 16

PETERA ROHOZNICKÝ, F. B. Různé památky města Radnic v Čechách. s. 17. Píše zde: Příčina smrti Antonína Puchmajera r. 1817, tehdáž faráře radnického. Týž Jan Novák, kostelník Kalvarský, vyprávěl mně dne 22. července 1862 v úterý, že příčina smrti včasné Puchmírova byla tato. Puchmír koupil od obce radnické kus stráně, jenž Stínadly slove, co nyní jest sýpka obecní a k tomu ještě asi 3 strychy ještě zádušního čili farního pole přikoupil, vyměniv je za jiné od něho pro faru koupené pole a udělav si tak letní byt se zahradou, na něž mnoho peněz vynaložil. Tato zahrada rozkošná, nazývána po něm Puchmírka, kteréž jméno dodnes nese. Když obydlí dostavoval – asi r. 1817 – pilně k té práci dohlížeje, časně ráno i o 04 hod. mši sloužíval – při níž mu on Jan Novák býval blízko fary u rodičův svých, ministrovával – a poté ihned na Puchmírku odcházeje, nosíval v kapsách chleba, který žebrákům na cestě rozdával. Sám ruky pomocné k práci tam přičiňuje, pomáhal jednoho rána zedníkovi, starému Hasmanovi, člověku mrzutému, a na to se hněvajícímu, že Puchmír mu tak pilně dohlíží spolu s dotěrným ministrantem. Kbelík s vápnem, nedlouho předtím uhašeným, ale už jen vlahým, na lešení zdvíhali. Zedník stál na lešení a chytil kbelík mu podávaný od Puchmíra a chlapce za okraj, nemohl prý jej nahoru vytáhnouti, pročež že Puchmír poslal chlapce na lešení, aby zedníku pomohl. Ale v tom, co chlapec odchází, převrátí jednou stranou buď schválně, buď jen tak z nejapnosti, Hasman kbelík na Puchmíra, takže jej celého tím vápnem polil. Puchmír měl na sobě plášť a široký klobouk, tak vápno polilo mu jen tyto dvě věci, a také ruce; avšak ať vápno už bylo vychladlé, neuškodilo mu ani na rukou holých, které ihned Puchmír o plášť otíral. Avšak lekna se při tomto nenadálém příběhu, upadl do nemoci. Když potom, dostav černou žloutenku, z kteréž nemoha na městě svého bytu vyhojen býti, odebral se do pražské 27 27

stav se však rychle zhoršoval. Pouhý jediný den po radnickém posvícení a oslavě dvouletého výročí založení čtenářské společnosti 29. 9. 1820 Puchmajer v Praze zemřel. Vlasteneckému muzeu v Praze odkázal před svou smrtí veškerou cizojazyčnou literaturu, kterou vlastnil, 17 a radnické čtenářské společnosti všechny české knihy. S nimi měla v r. 1820 knihovna 365 svazků. Kašpar hrabě ze Šternberka zůstal i nadále ochráncem společnosti. V tomto okamžiku možná poněkud formálním. Zdá se, že vztah Kašpara Šternberka ke společnosti byl vrchovatou měrou ovlivněn přátelským osobním vztahem k Puchmajerovi. V čele čtenářské společnosti stanul po Puchmajerově smrti farář Jan Jäger. Neměl pro její práci tolik pochopení jako její zakladatel a ani podpora profesora Sedláčka, který inicioval o Vánocích 1922 velkou schůzi členů společnosti, nedokázala udržet činnost na předchozí úrovni. Štěstí měla společnost ještě v osobě prvního knihovníka Jana Hennera, který se o její knihovnu staral od samého počátku. Když však v roce 1832 umírá, ztrácí činnost společnosti pravidelnost i bývalou intenzitu. Jan Jäger nechává přestěhovat knihy z Hennerova bytu na faru a v zápisech není doloženo, že by byl zvolen Hennerův nástupce do funkce knihovníka. Přesto se půjčovalo, avšak bez patřičné evidence výpůjček a čtenáři knihy nevraceli. V roce 1835 měla knihovna pouze 14 knih a v roce 1837 jen 7! V této době, jedné z nejkritičtějších v historii společnosti, se našla skupina zbývajících členů výboru, kteří iniciovali obnovu knihovny. Václav Karel, první, kdo zanechal o společnosti podrobnější písemné zprávy, píše: „Tu zmocnil se žal malého hloučku pozůstalých oudů nad stavem knihovny, a chtějíc úplnému zaniknutí spolku zabrániti, jali se nových členů získávati a o rozmnožování počtu knih se starati.“ Jedním z iniciátorů tohoto obnovování činnosti byl i Václav Heřmánek, nejstarší člen Společnosti a pilný čtenář, který vyzval mladistvého,

všeobecné nemocnice, kdež tuším r. 1820 k velikému vlasti zármutku zemřel, a pochován byl na svatém poli Volšanském. Zdali jeho hrob znamením kříže nebo jiným pomníkem jest vyznačen, nevím. Nyní jest na čase, aby o tomto muži veřejně zmínka se stala, když nový spolek – Svatobor za úkol si vytknul podporovati českých spisovatelův penězi, a stavěti náhrobky čili pomníky, zasloužilým českým spisovatelům. Jeden z výtečníků horlivých, kteří první šik značili při křížení národnosti české, a vroucně i vší silou se zavazovali o vymožení rovnoprávnosti jazyka našeho, s utiskujícím jej německým, byl Puchmír, jsa spolurostencem a souvremeníkem Jungmanna, Dobrovského, Nejedlého, Pelcla, Krameriusa a Rautenkrance. 17 E-mailovým dotazem v KNM u pana Pavla Muchky s verifikováním problematiky u PhDr. Lubomíra Sršně a s odkazem na zprávu Archivu NM bylo potvrzeno, že KNM Puchmajerův odkaz skutečně přijala. Knihy však byly údajně zpracovány do ostatního fondu té doby doplňovaného do knihovny a v tomto okamžiku je není možné bezpečně identifikovat, ani je nelze cíleně nalézt. 28 28

ale čtení velmi milovného Františka Svobodu: 18 „… a osmělili se spolu oustně požádat ochránce hraběte Kašpara o pomoc, kterýžto jejich prosbu a vylíčení stavu vyslechnuv, blahosklonně pomoc přislíbil.“ 19 „Zanedlouho nato přišel na purkmistra Václava Kublu od ředitele Václava Pauka z Břas dopis, aby svolal všechny čtenímilovné měšťany radnické. Na schůzi, které sám Pauk předsedal a která se konala v nové škole, přišlo 32 měšťanů: při téže schůzi bylo přijato dalších 14 nových členů, mezi nimiž byl i osmnáctiletý cvočkářský tovaryš František Svoboda … Byl ustaven nový výbor, jehož jednatelem se stal Václav Pauk, který od Šternberka předal knihovně pěkný dar 96 nových knih. Knihovna se přestěhovala do nové školy, kde se knihy půjčovaly každý čtvrtek a v neděli.“ 20 Z výtěžku sbírky, kterou uspořádal liblínský vrchní Václav Jaromír Picek, 21 bylo zakoupeno 280 knih, Picek sám pak věnoval knihovně dalších 36 svazků. Za vedení P. Justa knihovna vzkvétala a když z Radnic v roce 1848 odcházel, měla více než 750 svazků. Po páteru Justovi byl zvolen knihovníkem Jan Růžička, kupec, a knihovna byla přestěhována ze školy do knihovníkova domu. „V roce 1849 vyhořela téměř čtvrtina města. Na faře shořela sbírka vzácných starých tisků a knih z majetku Čtenářského spolku.“ 22 S nimi shořela také celá finanční hotovost společnosti ve výši 37 zl. V knihovníkově 18

František Svoboda (1819 – 28. 11. 1900), povoláním cvočkař, je v historii městečka velice pozoruhodnou kulturní osobností. Je nejenom „zachráncem“ činnosti čtenářské společnosti v uváděném prvním kritickém období v r. 1837, ale do činnosti společnosti zasáhl významně ještě dvakrát. Je také zakladatelem radnického Spolku divadelních ochotníků, když v roce 1850 inicioval nastudování první hry, „Mašinkáře“. Divadelní spolek začal pracovat jako součást zábavního odboru čtenářské společnosti a v roce 1862 se osamostatnil. František Svoboda je pochován na místním hřbitově severozápadně za kaplí Sv. Rosálie v prostém hrobě s litinovým křížem, prakticky neudržovaném. Hrob byl označen radnickými ochotníky (myšlenka V. Kotvy) u příležitosti 140. výročí založení divadelního spolku v roce 1990 kamenem s textem „ZAKLADATEL SDO V RADNICÍCH“. Shora uvedená data narození a úmrtí jsou převzata z pomníčku nad hrobem. 19 SUCHÁ, P. Čtenářská společnost v Radnicích 1818–1968. Historie prvního čtenářského spolku v Čechách. Rokycany, Okresní knihovna, [1968], s. 11. 20 KROC, J. článek citovaný v pozn. 15. 21 Václav Jaromír Picek (1812–1869). Přišel do Liblína roku 1841 jako císařský justiciár na patrimoniální úřad liblínského panství. Český spisovatel a básník, autor znárodnělých písní Čechy krásné, Čechy mé a Bývali Čechové, povídek a historických dramat. V době porevoluční restaurace byl stoupencem tzv. konzervativní vládní strany. V letech 1850–51 byl redaktorem vládních Pražských novin. 22 Odkazuji na šest pokračování článku o založení a práci hasičského sboru v Radnicích uveřejněného v měsíčníku Radnice č. 7/91 – č. 12/91. Článek byl napsán podle záznamů v kronice hasičského sboru, kterou vedl jeho jednatel pan Antonín Krchov. 29 29

bytě pak zbytek knihovny. V Zápisníku 23 se v Úvodu na str. 5 píše: „Spolek náš, který od času svého, zvěčnělým A. J. Puchmajerem založen, mnohými pohromami stížen byl, zvláště však v r. 1849 požárem ve zdejším městě zuřivším, skoro o veškeren majetek, jak na knihách, tak na potřebných skříních přišel, pozdějšího času nepořádky v lůně jeho vzniklými, jakož i špatnou správou, svého konce blízek byl; tak že bylo zapotřebí o nové uspořádání jeho se postarati; což se též skutečně stalo.“ 24 Tehdy zasahuje František Svoboda do činnosti společnosti podruhé. Spolu s pozdějším majitelem sklárny Františkem Fričkem se obracejí na knihkupce a nakladatele v Čechách a na redaktora Národních novin Karla Havlíčka Borovského s prosbou o pomoc. Setkali se s úspěchem. Havlíček poslal knihy a dva vázané ročníky Národních novin, spisovatel Václav Kliment Klicpera poslal svoje kompletní spisy, přispěli vydavatelé Jaroslav Pospíšil a dr. Arnošt Gabriel. V. J. Picek, už z Prahy, kam byl přeložen, také poslal 5 knih. Václav Karel, pozdější předseda a tajemník společnosti, sebral mezi svými známými v Praze 242 knihy. Nedlouho po požáru – v r. 1853 měla knihovna na 700 knih a společnost 60 členů. Do roku 1860 byla knihovna uložena v bytě knihovníka Františka Frička. Ten ji při přestavbě svého domu přemístil do bytu nájemníka Švejdy. O knihovnu opět nikdo nepečuje, knihy jsou půjčovány mimo Radnice a mnoho se jich ztratilo, a tak přibližně v roce 1860 stála společnost opět na pokraji svého konce. Potřetí zasáhl František Svoboda, iniciátor značného dílu tehdejšího kulturního dění ve městě. V r. 1862 publikuje v Čase provolání adresované radnickým občanům, aby nedali zaniknout tak úctyhodné památce. Výzva se setkává s kladnou odezvou. Knihovna je přenesena na radnici, kde o ni pečuje purkmistr Josef Allizar. V roce 1867 je do čela společnosti s titulem ředitel zvolen Jan Anzenbacher. Knihovna má v té době na 600 svazků. V červnu roku 1868 se koná oslava 50. výročí trvání společnosti a významná je skutečnost, že se oslavy účastní přední český historik a politik František Palacký. Na slavnosti je odhalena pamětní deska Antonínu Jaroslavu Puchmajerovi na budově radnické fary, jistě i u vědomí toho, že následující rok v lednu

23

V r. 1869 byla založena kniha zápisů z pravidelných schůzí spolku. V pramenech je rozpor, neboť kronika hasičského sboru uvádí, že knihovna shořela na faře, kdežto Jan Kroc tvrdí, že byla přestěhována do knihovníkova bytu a shořela tam a naopak říká, že na faře byl půjčen Jungmannův slovník, který se z původního knihovního fondu zachoval. (KROC, J. článek citovaný v pozn. 15 na s. 15.) Zdá se však, že oba prameny mohou mít pravdu, knihovna zřejmě byla rozdělena, na faře byly uloženy nejstarší tisky a finanční hotovost, zbytek fondu, který byl určený k půjčování, byl uložen v knihovníkově bytě. 24

30 30

uplyne 100 let od jeho narození, a právě Palacký ve svém projevu zdůraznil Puchmajerův význam pro českou kulturu. 25 V platnost také vstupuje nový, tzv. spolkový zákon, čtenářská společnost je podle něj reorganizována a volí i nový název „Čtenářský spolek PUCHMÍR“. 26 Spolek při reorganizaci dostává nové stanovy, nový jednací řád se vztahuje také na knihovnu. V roce 1869 se v Radnicích konala slavnost 100. výročí narození zakladatele společnosti Antonína Jaroslava Puchmajera. Je to v krátké době druhá oficiální oslava, při níž je vzpomenuto tohoto vynikajícího buditele a zároveň společnosti. Tehdejší kulturní a zábavný týdeník Světozor přináší ve dvou číslech Puchmajerův životopis s Scheiwlovým portrétem Puchmajera. 27 Všechny tyto události možná měly vliv na zintenzivnění činnosti a založení knihy zápisů z pravidelných schůzí spolku. Jde o silný vázaný sešit přibližně formátu B4, na desce nesoucí štítek s titulem ZÁPISNÍK a letopočtem 1869. Titulní list psaný perem nese text: Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic. 28 Založen byl 29. června 1869. Na 259 stranách můžeme pak sledovat činnost společnosti až do roku 1902. Činnost dostala mnohem soustavnější podobu. Spolek prošel dalšími peripetiemi. Problémy započaly předčasnou smrtí jeho zakladatele A. J. Puchmajera, několikrát se stalo, že vinou nevšímavého knihovníka nebo nefungujícího výboru spolku byly knihy rozpůjčeny a nevrátily se. Potíže pokračovaly zničujícím požárem v r. 1847, kdy spolek přišel o celý knihovní fond a ostatní majetek. Vždycky se však dokázal zásluhou některých svých členů znovu pozvednout. O společnosti bylo napsáno množství statí a článků, a proto její činnost kulturní a organizace České čtenářské společnosti radnické jsou dostatečně známy. Nikdo se však, pokud vím, doposud nezabýval složením knižního fondu knihovny, a tím kvalitou tehdy poskytovaných informací a odvozeně tak i kvalitou veškerého působení v místě a blízkém okolí. K tomu, aby bylo možné dále analyzovat knihovní fond, byly ovšem nezbytné základní informace o historii spolku. 25

Text Palackého projevu je známý, zachoval se a je citován např. Pavlou Suchou v její diplomové práci SUCHÁ, P. Z minulosti veřejných knihoven na Plzeňsku : Diplomová práce. Praha : Fakulta osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Katedra knihovnictví a vědeckých informací. 1967. Strojopis. 162 s. Palackého projev je uveden na příloze č. 7, s. 123. 26 SUCHÁ, P. Čtenářská společnost v Radnicích 1818–1968. Historie prvního čtenářského spolku v Čechách. Rokycany, Okresní knihovna, [1968], s. 13. 27 Antonín Jaroslav Puchmajer. Světozor, 3, 1869, č. 23, s. 185, 191–192. a Antonín Jaroslav Puchmajer. Světozor, 3, 1869, č. 24, s. 194–195 28 Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic, 259 s. Rukopis. Uloženo v Městském muzeu v Radnicích, sign. H-2328, inv. č. 394/75. 31 31

Z činnosti společnosti se, bohužel, nezachovaly žádné kompletní přírůstkové či jiné seznamy, z nichž by bylo možné s jistotou usoudit na složení knihovního fondu. Abychom si učinili alespoň přibližnou představu, jaké knihy byly v knižním fondu spolkové knihovny přechovávány a čteny a jaký mohly mít význam a vzdělávací dopad na čtenáře, pokusil jsem se dále analyzovat složení knihovního fondu na základě několika dílčích seznamů, které byly v minulosti sepsány a v nějaké podobě se dochovaly do dnešních dnů. Informace o akvizicích jsou kusé, seznamy torzovité, někdy duplicitní, což nelze s jistotou rozeznat, lze jen stěží usuzovat na dobu jejich vzniku a mohou být i nepřesné. Vznik prvního a nejstaršího ze seznamů je položen do r. 1843. Bohužel v okamžiku přípravy tohoto příspěvku nebyl originál seznamu v materiálech společnosti, uložených v Městském muzeu v Radnicích, nalezen. Byl však zčásti citován v důkladné diplomové práci Pavly Suché, 29 významné plzeňské knihovnice, dnes v důchodu. Uvádí se v ní: „Knihovna dostala nového knihovníka pátera Justa, který se o ni staral lépe než jeho předchůdci z poslední doby. Z tohoto období se zachovalo ‚Poznamenání knih české čtenářské společnosti radnické patřících‘, tedy jakýsi katalog. V tomto seznamu je zapsáno 127 knih, záhy však je připisováno dalších 81 svazků.“ Na příloze č. 5 diplomové práce je však z nejasných důvodů uvedeno v seznamu pouze 64 knihovních jednotek ze zmíněných 127 (nebo z celkem 208 svazků). V podkladových materiálech k práci však autorka přechovává opis dalšího seznamu, údajně z r. 1845, jehož původcem má být farář František Brádek, člen společnosti. Byla provedena tematická analýza obou seznamů a výsledek je uveden v tabulce č. 1 (Příloha č. 1). K tematickému rozdělení bylo užito jednoduché třídění, které dělí fond na časopisy a jednorázové publikace (knihy) a ty dále na beletrii a odbornou literaturu. Beletrii na romány a povídky, básně a dramata. Odbornou literaturu pak na encyklopedie, přírodovědnou, historickou, jazykovědnou, společenskovědní, náboženskou, technickou, zeměpisnou a zemědělskou literaturu. O vzniku všech seznamů nevíme nic bližšího, předpokládejme, že výběr literatury, která je v seznamech zapsána, nebyl ovlivněn žádným vnějším obsahovým nebo formálním hlediskem. Obsahuje vysoké procento (57 %) literatury odborné a vědecké, zbytek (43 %) tvoří beletrie. Druhý dokument, na jehož základě byla analýza prováděna, je seznam knih deponovaných spolkem ve sbírkách tehdejšího Musejního družstva Kašpar Sternberg v Radnicích. Spolek Kašpar Sternberg je zakladatelem dnešního Městského muzea v Radnicích. Dokument se dochoval, je 29

SUCHÁ, P. Z minulosti veřejných knihoven na Plzeňsku : Diplomová práce. Vedoucí práce Jiří Cejpek. Praha : Fakulta osvěty a novinářství : Katedra knihovnictví a vědeckých informací, 1967. Příloha č. 5, na místě s. 106–109, volná příloha pod páskou. 32 32

k dispozici a obsahuje ujednání o uložení knih a podmínkách jejich využití muzejním družstvem a seznam předané literatury. Byl sepsán 11. ledna 1914. K němu byl následně předán menší soubor knih, jehož soupis je datován 11. lednem 1917. V obou dokumentech je uvedeno celkem 275 titulů o 370 svazcích. Celek obsahuje pouze nejstarší tituly, o nichž byli, předpokládám, představitelé spolku přesvědčeni, že již nebudou stávajícími čtenáři tolik využívány, a o nichž věděli, že mají poměrně velkou historickou hodnotu jak z hlediska dějin národa a dějin české literatury (tedy obsahovou), tak především z hlediska historie spolku (formální). A dodejme, že i nezanedbatelnou hodnotu z hlediska historie domácího knihovnictví. Tematickým rozdělením předané literatury vznikla tabulka č. 2 (Příloha č. 2). Předaný soubor obsahuje literaturu vydanou od nejstarších dob po padesátá léta 19. století a vázaný Časopis českého muzea až do ročníku 1895. Soubor ovšem neobsahuje literaturu nakoupenou v době, kdy byly jednotlivé tituly vydány, ale literaturu získanou druhotně nákupy ze skladu jednotlivých nakladatelů, z antikvariátů a zřejmě hlavně dary až poté, kdy knihovna podle zachovaných svědectví v r. 1849 téměř beze zbytku shořela. Tematickým rozdělením předané literatury vznikla tabulka č. 2. Třídění bylo užito podle stejného schématu. Je nutné připustit, že předaný soubor je tvořen literaturou přece jen zvláštní. Již název soupisu „Odevzdání kolekce knih z doby probuzení národa českého do opatrování Musejnímu družstvu. Obsahuje 11 stran.“ naznačuje, že literatura takto deponovaná obsahuje vybranou literaturu. Deponát obsahuje literaturu vztahující se k národním dějinám a reprezentuje proklamovaný vzdělávací a osvětový účel, pro nějž byl spolek založen. Obsahuje neobvykle vysoké procento (62,4 %) literatury odborné a vědecké a jen zbytek beletrie. Ve veřejné (obecní) knihovně dnešních dnů bývá poměr naučné literatury a beletrie právě opačný, 35 % naučné literatury je maximum, které je obvykle doplňováno. I beletrie, kterou soubor obsahuje, jistě byla do fondu včleňována záměrně se snahou získat literaturu, která má výrazný národně uvědomovací obsah a vzdělávací hodnotu, a literaturu autorů, kteří byli členy nebo měli vztah k okruhu Puchmajerových almanachů. V souboru se nacházejí díla, o nichž by snad bylo možné předpokládat, že byly darovány po zničujícím požáru Václavem Klimentem Klicperou (vlastní spisy) a nakladateli Jaroslavem Pospíšilem a dr. Arnoštem Gabrielem. Složení knihovního fondu knihovny Čtenářského spolku Puchmír tíhlo pravděpodobně po celé 19. století k odborné a naučné literatuře a blížilo se daleko více složení fondu knihovny vědecké s univerzálním fondem, než bylo zvykem u jiných spolkových knihoven. A měl-li předaný vzorek opravdu vysokou hodnotu dokumentární

33 33

i informační, lze předpokládat, že ostatní fond knihovny měl poněkud blíže k lidovým vrstvám a literatuře určené průměrnému čtenáři. 30 Třetí soubor literatury je soupisem přírůstků získaných po roce 1869, tj. v době, kdy došlo k novému organizačnímu uspořádání spolku, kdy se vedení spolku ujal nový výbor a kdy byla založena kniha zápisů z jednání výboru spolku nazvaná Zápisník,31 v níž jsou uváděny každoroční přírůstky. Nelze ovšem s jistotou tvrdit, že v zápisech ze schůzí výboru a valných hromad je uvedena všechna zakoupená, darovaná nebo převazovaná literatura (převazovaná literatura neodporuje požadavku na obsahovou analýzu fondu, a byla proto do rozboru zahrnuta). Vzhledem k výkyvům činnosti spolku a další úspěšné snaze vše napravit se však zdá, že zápisy mohou být natolik přesné, aby bylo možné považovat seznam za reprezentativní. Z časových důvodů však nebylo možné do analýzy zahrnout veškerou literaturu v zápisech uváděnou za celou druhou polovinu 19. století, proto jako vzorek byly do analýzy zahrnuty roky 1869–1884 uvedené v tabulce č. 3 (Příloha č. 3). Protože ve všech k analýze použitých seznamech jsou někdy uváděny akvizice podle názvu zakoupených děl bez autora, v zápisech ze schůzí výboru a valných hromad společnosti pak většinou často jen podle názvu, mohlo se stát, že tematická skupina nebyla rozpoznána a mohlo dojít k omylům. Stejně tak, pokud byly uvedeny nákupy celých edic Matice lidu (beletrie), Matice česká (odborná literatura), Dědictví svatojanské (odborná literatura), Libuše (beletrie), Ottova laciná knihovna národní (beletrie), Lauermannova knihovna pro český lid (beletrie), Laciná bibliotéka pro mládež (beletrie), Zlaté knihy (beletrie). Přesto se domnívám, že případné omyly nemohly podstatně zkreslit výsledek. Ostatně edice jako celek jsou uváděny jen v Zápisníku, a tudíž se jejich problém týká jen poslední tabulky. Pomineme-li možnou nepřesnost při rozlišení beletrie a odborné literatury, vyjde v posledním seznamu poměr beletrie ku odborné literatuře 66 % : 34 %. Závěr Knihovna, její založení a další činnost stála na několika okolnostech: 1.

30

Příznivém sociálním a vzdělanostním složení obyvatelstva v Radnicích, podporovaném pastorační činností A. J. Puchmajera.

V letech 1971–1975 byl autor této stati prvním profesionálním knihovníkem Městské knihovny v Radnicích, která v době nástupu do funkce knihovníka měla ve svých fondech, a ještě pravděpodobně má, množství knih z majetku čtenářského spolku Puchmír. Je třeba podotknout, že šlo jak o velmi kvalitní literaturu odbornou, tak o kvalitní beletrii. Do fondu knihovny nikdy nebyla ve větší míře doplňována literatura, považovaná za brakovou. 31 Pramen citovaný v pozn. č. 28. 34 34

2.

Obyvatelstvo v Radnicích bylo vždy české, neovlivněné cizími, zejména německými vlivy.

3.

Našel se jednotlivec dostatečně uvědomělý, který vše prosadil – A. J. Puchmajer.

4.

Měl mocného, politicky vlivného a hospodářsky silného ochránce – Kašpara hraběte ze Šternberka, jeho zásluhou se společnosti dostalo oficiálního povolení.

5.

Působení Puchmajerovo zajistilo společnosti příznivé přijetí magistrátem města, celkem sedm členů nebo zaměstnanců magistrátu se stalo zakládajícími členy společnosti.

6.

V začátcích i v další činnosti se vždy našlo několik členů spolku schopných zburcovat ostatní i veřejné mínění v zájmu další existence spolku – František Svoboda za všechny.

7.

Vždy byla nalezena pomoc z vnějšku – J. V. Picek, K. H. Borovský, V. K. Klicpera, Jar. Pospíšil, dr. A. Gabriel.

8.

Povědomí myšlenek národního obrození bylo vždy důsledně zachováváno. V nějaké podobě existuje dodneška.

Zcela zřejmě měla knihovna sloužit vzdělávání a národnímu uvědomění. Na to vedení společnosti vždy bralo zřetel. 32 Podle toho bylo také po celé 19. století nakládáno s literaturou, která nesla odborný a vědecký potenciál. Taková literatura byla zvlášť ochraňována a deponována. Vedle 32

Při příležitosti 70. výročí založení spolku v r. 1888 knihovník a zpravodaj Alois Růžička v jednatelské a knihovní zprávě takto líčí počátky činnosti společnosti, cituji: (Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic. s. 174–175.) „Přirozeno, že památné naše jubileum zase více zraky naše k polozapomenuté době oné obrací, a nechtěje sic poznovu dotýčné líčení ve slavnostní řeči své opakovati, dovolím si přec situaci tehdejší stručně alespoň znázorniti.Vizme prales, bujný, hustý do něhož zřídka noha lidská vkročí; jehož stromovím s těží paprsky sluneční se proderou. A též prales ten, z bujné té panenské půdy vyklestiti, vymýtiti chce hlouček osadníků, opatřených nástroji sic nedostatečnými, silnou však paží, chutí ku práci nezničitelnou, učiniti chce z něho roli úrodnou, způsobiti, by v místech, jež nedávno ještě byly rejdištěm divé zvěře a ptactva, vlnily se zlaté vlasy pšenice. Co tu práce, námahy, potu, mozolů krvavých a zklamání, než půda ta vydá ovoce kýžené. Toť obraz práce předků našich, prales ten národa role dědičná, pionéři kultury naši buditelé. Arciť pracuje dnes již na půdě té pokolení kolikáté, než největší ten podíl práce připravil osadníkům prvním, oni to byli, kdož káceli v oněch kmenech největších zmalátnělost národa, oni v keřích a plazivých rostlinách pleli vlažnost a nevšímavost, oni tedy zlatými slovy svými – zvuky řeči mateřské – seli v půdu tak připravenou – mysle lidu, naději v časy lepší, šťastnou budoucnost. … Ne planý hluk a přepínání vlastních sil, práce tichá však plodná údělem naším budiž. V tom pak ohledu nemám ani vroucnějšího přání, než aby letošní ta památka 70letého našeho trvání stala se zároveň mezníkem, od něhož datují lepší pro spolek náš doby, přivedouc spolu i členy jeho ku pravému poznání jeho ceny a vytčené mu dráhy. …“ 35 35

odborné literatury bylo takto zacházeno i s beletrií, zejména s díly A. J. Puchmajera. Přes všechny katastrofy byla tato díla vždy znovu do fondu doplněna. Mám zato, že do dnešních dnů je v muzeu uložena většina, snad všechna jeho díla. Těmto knihám byla poskytována zvláštní ochrana. Obdobný zájem byl věnován i knihám ostatních čelných členů puchmajerovské družiny Vojtěcha a Jana Nejedlých, Šebestiána Hněvkovského a ochránce společnosti Kašpara Šternberka. V deponovaných a zvláště ochraňovaných knihách se nalézají také díla ostatních autorů přispívajících do almanachů (Palkovičova) a obrozenců pozdější generace, zvláště dramatiků (Tyl, Klicpera, Štěpánek). Určitá úcta k dílu těchto autorů se promítala do složení knihovního fondu až do současnosti. Složení knihovního fondu, co do kvality, s největší pravděpodobností přesáhlo složení fondu běžné knihovny. Poměr odborné (i vědecké) literatury k beletrii v analyzovaných seznamech byl v prvém případě 57 % : 43 %, ve druhém případě 62 % : 38 % a to není běžné ani v dnešních podmínkách, kdy odhaduji, je tento poměr v nejpříznivějším případě obrácený, tedy 60 % beletrie a 40 % odborné literatury ve veřejné knihovně v obci obdobného typu. Ve druhé polovině 19. století pak byla do knihovny doplňována literatura v poměru 34 % odborné literatury ku 66 % beletrie (Tabulka č. 3). Podíl beletrie na vydávané národní tiskové produkci s časem od počátku 19. století narůstal. Vyšší podíl odborné literatury v knižním fondu knihovny společnosti v jejích počátcích je, vedle nesporné a vědomé vzdělávací funkce knihovny, jistě způsoben skutečností, že beletrie nebyla tolik vydávána, prostě neexistovala. Dlužno podotknout, že některé knižní tituly se v seznamech opakují. To vede k závěru, že buď: ne všechny knihy shořely při častých požárech města a v seznamech se vždy znovu objevují, nebo, a to je pravděpodobnější, knižní fond byl cíleně (i když možná ne zcela uvědoměle) profilován retrospektivním doplňováním. Pavla Suchá ve své diplomové práci píše, cituji: „V kulturní historii vyniká radnická společnost nad všechny ostatní tím, že byla první úředně povolenou čtenářskou společností v Čechách, že byla česká a k tomu se vždy hlásila svými stanovami i programem, a že je ojedinělým zjevem svou dlouholetou existencí.“ Dodejme, že vynikla i kvalitním složením knihovního fondu, který nabízela svým členům a v různých dobách střídavě i ostatním obyvatelům Radnic a okolí. A slovenští autoři? Ve třech shora analyzovaných soupisech se nacházejí díla autorů, kteří jsou původem Slováci (pokud se je podařilo identifikovat): PALKOVIČ, Juraj. Známost wlasti : nejwíc pro školy slowenskéw Uhřích sepsal J. Palkovič : oddělení I. známost geografická. Prešpurk : S. P. Webr, 1804. 139 s. ŠKULTETÝ, August Horislaw. Básně. Prešpurk : K. Wigand, 1840. 79 s. ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slowanské starožitnosti; oddíl dějepisný. Praha : Spurný s pomocí českého Museum, 1837. VI, 1005 s. 36 36

ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slovanský národopis : sest. P. J. Šafařík s mapau. W Praze, 1842. 190 s. KOLLÁR, Jan. Slávy dcera : Lyricko epická báseň v pěti zpěvích od Jana Kollára s přídavkem básní drobnějších. Praha : Kober, 1862. 428 s. KOLLÁR, Jan. Cestopis, obsahující cestu do horní Italie a odtud přes Tyrolsko

a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou a sepsanou od Jana Kollára : se slovníkem slavjanských umělcův všech kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku, s krátkým životopisem a udáním znamenitějších, zvláště národních výtvarů. Praha : Kober, 1862. 441 s. KOLLÁR, Jan. Cestopis druhý a paměti z mladších let života Jana Kollára sepsány od něho samého. Praha : Kober, 1863. [V], 285, [VII] s. [I] příl.

Jako překladatel se v soupisu vyskytuje Šafařík Pavel Josef: SCHILLER, Friedrich. Maria Stuartka Schillerova, přelož. Od Pawla Josefa Šafaříka. W Praze : u K. Jeřábkové, 1831. 222 s.

Jako redaktor se vyskytuje Pavel Josef Šafařík v záznamu periodika: Světozor. Nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany a Slováky. Red. P. J. Šafařík. 1H týdně Praha, typ. synové B. Háze. 1835.

Ze složení všech tří souborů lze s vyšší dávkou pravděpodobnosti tvrdit, že slovenští autoři jsou zastoupeni obdobně jako čeští. Při akvizici jejich děl a později při jejich zařazení do souboru literatury určené k deponování v muzeu nebyla pravděpodobně brána v úvahu jakákoli zvláštní kritéria. Výběr slovenských autorů a jejich děl je zcela zřejmě dán jejich převážným působením v českých zemích, tedy jejich dostupností, a jistě i skutečností, že díla doplňovaná do knižního fondu knihovny čtenářské společnosti jsou psána v předštúrovské době, tedy tehdejší spisovnou češtinou. Mám zato, že byli považováni za autory jediné národní literatury a s jejich díly se zacházelo v souladu s představami o účelu a poslání čtenářské společnosti obdobně jako s autory českými.

37 37

Příloha č. 1 Tabulka č. 1 Poznamenání knih české čtenářské společnosti radnické patřících 1843 spolu s 1845 jiný seznam, začátek přepsán, ale již 207 knih – kníh. František Brádek 1 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Druh literatury – vědní, praktický obor Časopisy Encyklopedie Přírodověda Historie Jazykověda Společenské vědy Literární věda Náboženství Technické vědy Zeměpis – cestopisy Zemědělství – zahrádkářství Celkem sv. odborné a vědecké literatury Beletrie – romány, povídky, novely Beletrie – básně Beletrie – dramata Celkem svazků beletrie Celkem všech svazků

Počet svazků cca 20 0 1 5 12 6 4 3 1 2 3 57 20 20 3 43 100

Jednotlivé věcné oddíly obsahují například: Oddíl Časopisy, např.: Časopis Společnosti vlasteneckého museum v Čechách. Red. František Palacký. 4H ročně Praha nákl. Českého museum, typ. J. H. Pospíšil. 1827; 1829. (+) Čechoslav. Všeobecný zábavník. [Red. Josef Franta, Jaroslav Langer a Slavomír Tomíček]. Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil. 1830–1831. Sv. 1–8. (+) Hlasatel český. Spis čtvrtletí k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého. Praha, typ. Fr. Jeřábek. 1806–1808. (+) Outerní pražské poštovské noviny (Auternj Pražské Posstowské Nowiny) z rozličných zemí a krajin přicházející, s obzvláštním Jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované. 1767; 1768. (+) Sobotní pražské poštovské noviny (Sobotnj Pražské Posstowské Nowiny) z rozličných zemí a krajin přicházející, s obzvláštním Jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované. 1767; 1768. (+) Vyd. Karel František Rossenmüller, [od 1758 vdova] Žofie, znovu provd. Klauserová, [od 1771] s faktorem Františkem Ungrem. Praha. Světozor. Nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany a Slováky. Red. P. J. Šafařík. 1H týdně Praha, typ. synové B. Háze. 1835. (+) Oddíl Jazykověda, např.: Českých příslowí sbírka, po wydání M. Jak. Srnce a Fr. Ond. Horného w nowě rozmnožená od Josefa Dobrowského a a Antonína Pišeliho. 4. wyd. W Praze, nákladem J. Herle 1804. 96 s. (*) (V seznamu uveden jako autor A. J. Puchmajer). FRANTA, J. W. Zastaralé formy českého slowesa wysvětlené. W Praze, Pospíšil 1829. 31 s. (*)

1 Názvy i vročení převzaty z rukopisných seznamů Pavly Suché, která je zhotovila z originálu při přípravě své diplomové práce v r. 1966. Originální seznamy nebyly nalezeny.

38 38

HANKA, Václav. Prawopis český podle základu grammatiky J. Dobrowského od Wácslawa Hanky. [5. vyd.]. W Praze, vlastním nákladem, tisk synové Boh. Háze. 1839. 93 s. (* a KNM) CHLÁDEK, Jiljí. Naučení kratičké, kterakby se mělo po česku dobře mluwiti a psáti. W Praze, 1795. (*) JUNGMANN, Josef. Slowník česko-německý, pomocí českého Museum. W Praze u W. Špinky I. díl, 1835. VIII., 852 s., II. díl, 1836. 1032 s., III. díl, 1837. 974 s., IV. díl, 1838. 844 s., V. díl, 1939. 988 s. (*) Oddíl Historie, např.: Historické wypsání welikého mongolského císařstwí, w druhém dílu světa Asii, přičemž se rozliční národowé, mrawowé, obyčejowé, zwyklosti, práwa a náboženstwí jejich, jakož i jiné mnohé paměti hodné wěci, připomínají. W Praze, [W. M. Kramerius], 1803. 192 s. (*) Jednání Společnosti Wlasteneckého Museum v Čechách. Částka I. W Praze, 1823. 64 s. (*) Jednání Společnosti Wlasteneckého Museum v Čechách. Částka II. 1824. 131 s. (*) KUTHEN ze ŠPRINSEBERKA, Martin. Kroniky dwě o založení země České a prwních obywatelích země, tudíž o knížatech a králích, i o jejich činech a příbězích welmi krátce z mnohých kronikářůw sebraná 1539 w Starém městě Pražském. [3. vyd. ??], Praha, W. R. Kramerius 1817. [Druhou kronikou ve formě přítisku??: KONÁČ z HODIŠTKOVA, Mikuláš, (překladatel a editor). Kronika Česká Aenea Sylvia.] (*) RULÍK, Jan. Kalendář historický, obsahující krátké poznamenání wšech proměn, příběhů, wálek, nejwyšších nařízení etc. jak w králowství českém, tak i na díle w jiných národech a zemích zběhlých. Pět dílů, s přídawkem k pátému dílu. W Praze [díl] I. 1797, 267 s., [díl] II. 1798, 211 s., [díl] III. 1800, 259 s., [díl] IV. 1803, 208 s., [díl] V. 1806, 116 s. Rejstřík 20 listů; přídavek 1810. (*) ZÁWĚTA ze ZÁWĚTIC, Jiří. Wolení a korunování Jeho Milosti císaře Matyáše toho jména prwního, pána našeho nejmilostiwějšího. Též korunování J. M. císařowé jakožto uherské a české králowny Anny za králownu Římskau, kteréž se stalo we městě Frankfurtě nad Meynem léta tohoto 1612 summowně sepsané atd. [W Praze]. impr. Šumanské. 1612. (*) KYSELO, Karel. Nejnowější mluwnice česká, sepsaná a wzdělaná Karlem Kyselau (Kyselem) kaplanem Swatowojtěšským na Nowém městě Pražském. W Praze u J. Spurného, 1830. 132 s. (*) O počátku a proměnách prawopisu českého a w čem tak nazwaná analogická od bratrské posawad užávané orthografie se rozděluje atd. W Praze, Arcibiskupská tiskárna, 1828. 16 s. (*) PUCHMAYER, Antonín. Prawopis ruskočeský. W Praze, 1805. 68 s. (*) PUCHMAYER, Antonín Jaroslav. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische Diebessprache. Prag, 1821. (**) RULÍK, Jan. Sláwa a wýbornost jazyka českého. W Praze, 1792. (*) Oddíl Společenské vědy, např.: HANKA, Wácsav. Krátká historie slowanských národů starých. Dle F. Rühsa od Wáclawa Hanky. Praha, u Bohumila Háze 1818. XII, 186 s. (KNM) Koldínova Práva městská království českého, 1629 (v Jungmannově HLČ není uvedeno vydání k r. 1629 ale 1691.) (*??) ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slovanský národopis. Sest. P. J. Šafařík s mapau. W Praze, 1842. 190 s. (*) Oddíl Literární věda, např.: HNĚWKOWSKÝ, Šebestian. Zlomky o českém básnictví W Praze 1820. (*) Počátkowé českého básnictwí, zwláště prosodie. W Prešpurku, 1818. 128 s. (*) Oddíl Náboženství, např.: NEUMANN, Wácslaw František. Slawná stoletá památka wyhlášení za svatého blahoslaweného Jana Nepomuckého, mučedlníka Páně a patrona české země. Knížka k modlení

39 39

a wzdělání pro katolické křesťany, zwláště pro ctitele tohoto wywoleného božího Wydané nařízením J. K. M. Wáclawa Leopolda arcibiskupa Pražského. W Praze Arcibiskupská tiskárna, 1829. 167 s., 3 ryt. 3 not. zázn. (*) SEILERA, D. Jiř. Frid. Rozmlauwání mezi otcem a dítětem o wěcech náboženstwí se týkajících. Přel. Pařízek Aleš. W Praze 1780. (*) Oddíl Zeměpis, např.: PALKOWIČ, Jiří. Známost wlasti : nejwíc pro školy slowenské w Uhřích sepsal Jiří Palkowič Oddělení I. známost geografická. Prešpurk, Webr 1804. 139 s. (*) ŠÁDEK, Karel. Wšeobecný zeměpis neb geografia we třech dílech, s welikau ritinau a dwěma mapama, zwláště pro učitele i čekance školní a mládež wlasteneckau. Prací a nákladem Karla Šádka etc. W Hradci Králové, I. díl. 1822. 132 s., II. díl 1823. 219 s., III. díl 1824. 219 s. (s mapami). (*) Oddíl Zemědělství, např.: Naučení pro owčáky a jiné držitele owčinů pro obecné dobré z něm. jazyka v náš český přelož. W PRAZE impresí z Schönfeldu, 1804. 72 s. (*) Naučení o včelách. (??) BAMBERGER, Jakub. O štěpování stromů. knížka ku prospěchu mládeže, kterau sepsal etc. wydaná od sadařské jednoty nákladem c. k. hospod. spol. české. W Praze : u B. Háze, 1835. 102 s. (*) Oddíl Beletrie, např.: CHOCHOLOUŠEK, Prokop. Travič, nowella z nejnowějších událostí Španielska. W Praze, Pospíšil 1844. 54 s. (*) KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint swěta a ráj srdce tj. swětlé wymalowání, kterak w tom swěte, a wěcech jeho wšechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotowání, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení wšeho a zaufání, ale kdož doma w srdci swém sedě, s jediným pánem bohem se uzawírá, ten sám k prawému a plnému mysli upokojení a radosti, že přichází, od Jana Amosa Komenského. W Praze nákladem Jana Nejedlého, 1809. [v soupisu uveden rok vydání 1812]. (*) NEJEDLÝ, Wojtěch. Ladislav a dítky jeho. Příběh pro mládež od W. Nejedlého. W Praze. 1807. 118 s. Podruhé v Praze u Pospíšila 1837. 132 s. [V soupisu není uveden rok vydání Jungmann uvádí dvě vydání, není proto jasné, které z nich je míněno.]. (*) Podivné příběhy pana Prášila. Dle německého Münchhausena. V Praze, Tisk a sklad Jaroslav Pospjissil 1844. 84 s. (KNM) RUBEŠ, František. Pan Emanuensis na wenku, aneb putowání za nowellau. W Praze, J. Spurný, 1842. 105 s. (*) TYL, Josef Kajetán. Masopust. Kukátko postawené w hluku a tísni Pražského žiwota. (Dle Kwětů 1839). W Praze, u J. Pospíšila 1842. 104 s. (*) VOCEL, Jan Erazím. Poslední Orebita. Obraz historický. W Praze u J. Pospíšila, 1843. 48 s. (*) ZSCHOKKE. Zlatodol, aneb zpustlá wesnice, obnowená farářem, učitelem a manželkou jeho, z něm. přel. František J. Swoboda etc. W Praze u Martina Neureutra 1830. 280 s. (*) Oddíl Básně, např.: ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Slowanské národní písně, sebrané. W Praze u J. Fetterlowé z Wild., 1822. 232 s., II. díl. tamže 1825. 224 s., III. díl tamže 1827. 231 s. (*) GESNER, Konrád. Smrt Abelova, od Gesnera sepsaná a do českého přeložená [od Jana Nejedlého]. 2. vyd. W Praze u Fr. Jeřábka, 1804. 191 s. (*) HNĚWKOWSKÝ, Šebestián. Básně drobné. W Praze u J. Fetterlowé. 216 s. (*) HNĚVKOVSKÝ, Šebestián. Děvín. Báseň směšnohrdinská w 12 zpěwích. W Praze u Františka Jeřábka 1805. Díl I. 219 s. Díl II. 184 s. (*)

40 40

NEJEDLÝ, Wojtěch. Karel IV. Naučná báseň w 8 zpěvích, od W. Nejedlého. W Praze u J. H. Pospíšila, 1835. 189 s. (*) MONTESQUIE, Chrám Gnídský, báseň od A. Puchmayera z franc. přeložená. W Praze u Františka Jeřábka, 1804. 95 s. (*) POLÁK, Milota Zdirad. Wznešenost přírody. Lyrická báseň w šesti zpěvích od M. Z. Poláka. W Praze u Josefy Fetterlové, 1819. 90 s. (*) NEJEDLÝ, Wojtěch. Básně. W Praze, u J. Host. Pospíšila, 1833. Díl I. 192 s., Díl II. Tamtéž, 1833. 171 s. (*) NEJEDLÝ, Wojtěch. Poslední saud složený od Wojtěcha Nejedlého. W Praze, 1804. 83 s. (*) SCHILLER, Heinrich. Maria Stuartka Schillerowa přelož. od Pawla Josefa Šafaříka. W Praze : u Kateřiny Jeřábkové, 1831. 222 s. (*) PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Fialky. Básně od Ant. Jaroslawa Puchmagera. Wydal Wogtěch Negedlý. W Praze tiskem Jana Host. Pospjssila, 1833. LVI s., 155 s. (**) Rukopis Královédvorský a jiné wítečnějšie národniespěvoprawné básně slovně i věrně v póvodniem starém jazyku, s pripojeniem polského, južno-ruského, illyrského, krainského, hornolužického, německého i anglického preloženie. 5. vyd. V Praze, 1843. XII s., 316 s. (*) THÁM, Václav. Básně w řeči wázané od Wácslawa Tháma. Sebrání prwní. W Praze u Rossenmüllerowých dědiců, za J. Beránka, faktora, 1785. (*) Oddíl Dramata, např.: KLICPERA, Wáclaw Kliment. Libušin soud, smutnohra w jednom jednání. 1832, 30 s. (*) RETTIGOWÁ, Magdalena Dobromila. Bílá růže, dramatická maličkost. W Hradci Králowé u J. H. Pospíšila, 1827. 46 s. (*) SHAKESPEARE, William. Othello, mauřenín Benátský, truchlohra od Shakespeara. W Praze u A. Špinkowé, 1843. (*)

41 41

Příloha č. 2 Tabulka č. 2 Odevzdání kolekce knih z doby probuzení národa českého do opatrování Musejnímu družstvu. 1 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Druh literatury – vědní, praktický obor Časopisy Encyklopedie Přírodověda Historie Jazykověda Společenské vědy Literární věda Náboženství Technické vědy Zeměpis – cestopisy Zemědělství – zahrádkářství Celkem sv. odborné a vědecké literatury Beletrie – romány, povídky, novely Beletrie – básně Beletrie – dramata Celkem svazků beletrie Celkem všech svazků

Počet svazků 104 13 8 34 17 11 2 29 3 9 1 231 100 30 9 139 370

Jednotlivé věcné oddíly obsahují například: Oddíl Časopisy, úplný výčet: Časopis českého muzeum, Red. František Palacký [od 1838, č. 2]. Pavel Josef Šafařík [od 1843, č. 2] Jan Erazim Wocel. 4H ročně. Praha, knihkupectví J. G. Calve, [od 1832]. nákl. Českého museum, typ. J. H. Pospíšil, [od 1837, č. 3] J. Spurný, [1838] synové B. Háze. 1831–1847n. [v seznamu je 55 ročníků z let 1840–1895]. (+) Časopis technologický Jednoty ku povzbuzení promyslu v Čechách, k rozšíření užitečných vědomostí v řemeslech, umělostech, obchodu a hospodářství domácím. Red. Josef Svatopluk Presl 1837–1839. 1840. (+) Čechoslav. Časopis obsahu užitečného a kratochvilného. [Od 1821] Národní časopis pro Čechy a Moravany [Od 1822] … časopis pro ošlechtění srdce a mysli. [Od 1823] … časopis pro Čechy a Moravany. Spisuje Václav Rodomil Kramerius [Od 1821] Prací a nákladem V. R. Krameriusa, [Od 1822] Vydává V. R. Kramérius. [Od 1824] Vedením Františka Bohumila Tomsy. Nákladem rytíře z Šénfeldu. Typ. F. Jeřábek, [Od 1821] F. J. Šoll [Od 1824, č. 27] typ. Z. Šénfeldu. 1820–1825. 1824. (+) Čechoslav. Všeobecný zábavník. [Red. Josef Franta, Jaroslav Langer a Slavomír Tomíček]. Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil 1830–1831, sv. 1–8. 1831. (+) Dobroslav aneb Rozličné spisy poučujícího a mysl obveselujícího obsahu v řeči vázané i nevázané. Sebral a vydal, Josef Liboslav Ziegler Praha typ. J. Fetterlová z Vildenbrunnu. 1820–1823. (+) Hlasatel český. Spis čtvrtletí k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého. Praha. Typ. Fr. Jeřábek, 1806, 1818. (+) Hospodářské noviny. Od r. 1854 místo zastaveného Týdenníku. Vyd. a nakl. c. k. vlast. Hospodářská společnost. Red. Filip S. Kodym, od r. 1862 Jos. Kučera, redaktor listu Pokrok hospodářský. Tisk B. Rohlíček UK 1854–1876. 1857. (++)

1

Název souboru citován podle originálu.

42 42

Krameriusovy císařské král. vlastenecké noviny, (Kraméryusovy Cýsařské král. Wlastenské nowiny.) S nemilostivější císařskou královskou svobodou. [Od 1792] S nejvyšším císařským královským povolením [Vyd. a red. Václav Matěj Kramérius.] 1H týd. Praha, V České expedicí. 1820, 1828, 1829. (+) Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu českoslovanského. Vydáván přispíváním mnoha učených vlastenců od Jana Svatopluka Presla. Praha, typ. J. Fetterlová z Vildenbrunnu. 1821–1840. 1821–1836. (+) Květy. Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky, [od 1842] … Slováky a Slezany. Vedením a nákladem Jana Hostivíta Pospíšila. [od 1843] Jaroslava Pospíšila. Red. [J. K. Tyl, od 1837] Jaroslav Pospíšil [od 1841 J. K. Tyl, od 1846 Jaroslav Pospíšil, od 1847] Jakub Malý. Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil. [Od 1843] Praha, typ. J. Pospíšil. 1835–1847 n. 1843–1847. (+) Národní noviny. Od 5. 4. 1848. Vyd. a nakl. Vojtěch hrabě Deym. Red. Karel Havlíček, spolured. Dr. V. Gábler. Od 18. 5. do 7. 8. 1949 s večerníkem. Tisk Jaroslav Pospíšil, od 6. 12. 1848 K. Jeřábková. Dne 10. 4. 1849 zastaveny, dne 25. 6. 1849 opět povoleny, dne 17. 1. 1850 zastaveny. 1848, 1849. (++) Paleček, milovník žertu a pravdy. Na světlo poslán od fr. Rubeše, Fr. Hajniše a Ještě-Někoho [= V. Filípka], [od sv. 11] F. Rubše a V. Filípka. Praha, tiskem a nákladem Jana Spurného,. Březen 1841–1847. 1843. (+) Ponaučné a zábavné listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách. Vydávané od cís. král. hospodářské vlastenské společnosti v Čechách péčí Mat. Rytíře Kaliny z Jäthensteinu … a zčeštělé od Jana Nepomuka Štěpánka, [od 1844] … zčeštěné od J. Malého, [od 1846] … Vydávané od c. kr. Hospodářské společnosti v Čechách jejím sekretářem Fr. X. M. Zippem, překládané od Josefa Pečírky. Praha synové B. Haase. 1838–1847n. 1838 a 1839. (+) Posel z Prahy. Spis užitečný zábavně-poučný pro město i ves. (R. 1861 podtitul: Písmo o politice a potřebách veřejného života v Čechách, na Moravě, Slezsku a na Slovensku). Od 20. 1. 1857. Nakl. a vyd. Antonín Šimáček. Red. Václav Bělák (pseud. F. Šimáčka). Od června 1857 nakl., vyd. a red. Fr. Šimáček. UK 1857–1876. 1857–1859. (++) Pražský posel. Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla. Od dubna 1848 jako periodický časopis – dříve v nepravidelných lhůtách. Vyd., nakl. a tisk Jaroslav Pospíšil. Red. J. K. Tyl od 1. 1. 1849 Jar. Pospíšil, později opět Tyl, od dubna 1852 Jos. V. Houška. Zanikl 1. 7. 1849 [nemá být 1859??] 1846, 1857–1859. (++) Vlastimil. Přítel osvěty a zábavy. Vyd a red. [Josef Kaj. Tyl, od 1842] Karel B. Štorch. Praha, typ. J. Spurný. 1840–1842. 3 sv. [1840–1842 ?]. (+) Živa. Časopis přírodnický. Povolen místodržitelstvím 28. XIO. 1852. Vyd a red. Jan Evangelista Purkyně, kurátor musejního sboru, s podporou Matice české. Spoluredaktor Jan Krejčí. Tisk B Rohlíček, později Ant. Renn. UK r. 1853–1867. 1853, 1855, 1857, 1858. (+) Oddíl Encyklopedie, např.: RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Redaktor dr. Frant. Ladislav Rieger. V Praze 1860–1874. (KNM) SCHIFNER, J. Galerie osob země české J. Schifnera. 1804 (??) Wšeobecná kronika swěta pro školy zřízená od W. R. Krameriusa. W Praze, 1820. (*) Oddíl Přírodověda, např.: PRESL, Jan Svatopluk. Počátkové rostlinosloví. Praha, Kronberge a Řivnáč 1848. 504 s. PRESL, Jan Svatopluk. Třicet a dwa obrazy k prwopočátkům rostlinoslowí. Praha, Knížecí arcibiskupská knihtiskárna 1848. 30 s. 32 tab. (KNM) SCHOTT, P. C. Anatomia P. Casparia Schotta, 1658 (??) SKŘIVAN, Antonín. Počtářství pro život obecný. Se zvláštním ohledem na obchodní třídu. Sepsal Antonín Skřivan, proz. učitel počtářství na c. k. První národní Budecké škole, a učitel kupeckých věd na obchodní škole v Praze. [I. díl.] V Praze, tiskem arcibiskupské knihtiskárny K. W. Medaua, řízením Jana Kračmera. 240 s. (NK ČR)

43 43

STERNBERK, Kašpar. Pojednání o bylinářstwí w Čechách od Kašpara hraběte ze Sternberku. Přel. Antonín Puchmayer. W Praze u Fr. Fetrle z Wildenbrunu, 1819. (*) Oddíl Historie, např.: BŘEZAN, Wácslaw. Život Wléma z Rosenberga. Praha, nákladem Českého Museum 1847. 328 s. (KNM) Děje anglické země.1849 (??) TOMEK, Václav Vladivoj. Děje univerzity pražské. Praha, v komisi u Řivnáče 1849. 320 s. (KNM) z HLAVÁČOVA, Lupáč. Historia o císaři Karlovi toho jména Čtvrtém. Vyd. od Václava Hanky. Praha, tisk Bohumil Haas 1848. 120 s. (KNM) TÁBORSKÝ, Josef. Krátké wypsání země české, od Jos. Táborského. W Praze, 1778. 280 s. (*) KUTHEN ze ŠPRINSEBERKA, Martin. Kroniky dwě o založení země České a prwních obywatelích země, tudíž o knížatech a králích, i o jejich činech a příbězích welmi krátce z mnohých kronikářůw sebraná 1539 w Starém městě Pražském. [3. vyd. ??], Praha, W. R. Kramerius 1817. [Druhou kronikou ve formě přítisku??: KONÁČ z HODIŠTKOVA, Mikuláš, (překladatel a editor). Kronika Česká Aenea Sylvia.] (*) Kronika Boleslavská o poslaupnosti knížat a králů českých, rozličných příbězích diwných proměnách a slawných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského, woleného krále českého, pořádně a rozkošnými rytmy wyprawující. Wydal František Faustin Procházka. W Praze u J. Josefa Diesbacha, 1786. (*) z KOCYNETU KOCÝN, Jan, z WELESLAWÍNA, Daniel Adam. Kronika nowá o národu tureckém na dwa díly rozdělena. W prwním wyprawuje se o půvwodu, začátcích, zrostu, spráwě, moci, wálkách, ctnostech i nešlechetnosti a poslaupnosti knížat osmanských od prwního Osmana Chana až do sultána Selima Chana, a do l. p. 1550. Jakož to wše sami Turci jazykem swým sepsali. W druhém doplňuje se kronika o wěcech tureckých, které se zběhly od léta menšího počtu 50ho až do léta 90tého. Wydané od Jana Lewenklaia z Amelbrunu, w jazyku latinském a německém, a teď nyní w jazyk český přeložená od Jana Kocýna z Kocyentu, a Dan. Adama z Weleslawína. Na zad přidány jsau dwě jízdy Augeria Gislenia z Busberku (jedna z Wídně do Constantinopole a do Amasie l.1554 wykonaná; druhá jízda do země thracké aneb do Constantinopole l. 1555.) Též napomenmutí jeho a zpráwa, proč a jak by se křesťané k wálce proti Turkům hotowiti měli l. p. 1594. W Praze, I. díl 448 s., mimo předm. a registř. II. díl 385 s. [Nejstarší kniha v souboru.] Národopisný přehled Království českého, 1850 (??) SMETANA, František Josef. Obraz starého swěta, tj. Wšeobecná politická historie prwního wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západní říše římské. W Praze, Arcibiskupská tiskárna. XVI s., 240 s. (*) Obrazy města Králové Hradce, 3. díly (??) SEDLÁČEK, Josef Wojtěch. Paměti Plzenské od Wojtěcha Sedláčka. W Plzni, 1821. (*) KOŘÍNEK, Jan. Jana Kořínka staré paměti Kutnohorské, pod figurau dwacíti drahých rudních kamenů wyobrazené prací Jana Kořínka. W Praze, u Jana Černocha, 1675. 376 s. (*) Staří letopisowé česstj od roku 1378 do 1527, čili pokračowánj w kronikách Přibjka Pulkawy a Benesse z Hořowic, z rukopisů starých wydané. Praha, Králowská český společnost nauk 1829. 524 s., rejstřík. (KNM) SMETANA, Josef František. Josefa Františka Smetany Wšeobecný dějepis občanský. Praha, České Museum, Díl prwní 1846. X, 252 s. Díl druhý 1847 s. 253–682. Díl třetí. Praha, Matice česká 1846. s. 684–1152. (KNM) Oddíl Jazykověda, např.: ČELAKOVSKÝ, František. Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na Univerzitě pražské. Praha, Řivnáč 1853. XII, 357 s. (KNM)

44 44

DUCHESNE Snadné navedení k francouzské řeči pro československou mládež. V Praze, 1847. 95 s. (KNM) HANKA, Václav. Pravopis český Václava Hanky. 9. vyd. Praha, vl. nákladem 1849. 96 s. (KNM) Hlasové o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. Praha, Kronberger a Řiwnáč 1846. 240 s. (KNM) JUNGMANN, Josef. Slowník česko-německý, pomocí česk. Museum. W Praze u W. Špinky 5 dílů. I. díl 1835. VIII s., 852 s.; II. díl 1836. 1032 s.; III. díl 1837. 974 s.; IV. díl 1838. 844 s.; V. díl 1839. 988 s. (*) KAMPELÍK, F. Cyril. Prawopis českoslowanské řeči co příruční knížka s mnohými příklady pro učitele, pěstauny, rodiče ku prospěchu mládeže tak sestavený, aby se mu snadným způsobem naučiti mohla od Dr. Fr. Kampelíka. W Praze w kněh. K. W. Medaua, 1845; tr. VIII. a 70. Dílek II. 1847. 91 s. (*) KOMENSKÝ, Jan Amos. Janua linguarum reserata aurea etc. Zlatá kniha brána jazykůw otewřená, aneb planiště wšech řečí a umění tj. krátký spůsob z latinského atd. jazyka spolu s začátky wšech umění swobodných pochopení pod stem titulůw w tisících propowědích obsažený. Od Jana Amose Komenského. W Praze, 1716. (*) PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Pravopis ruskočeský od A. Puchmayera. W Praze, 1805. 68 s. (*) PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische Diebessprache. Prag, 1821. (*) PUCHMAJER, Antonín Jaroslaw. Lehrgebaude der russischen sprache 1818 (??) SKŘIVAN, Antonín. Nauka o slohu kupeckých listů V Praze 1850. IV, 303 s. (KNM) Oddíl Společenské vědy, např.: HANUŠ, Ignác Jan. Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného dle rukopisu Řečí besedních. Praha, České museum 1852. LXVI, 296 s. (PNP) KODYM, Filip Stanislav. Hospodářský klíč. V Praze, Kateřina Jeřábková 1857 [v seznamu 1858]. 405 s. (SVK PK) MAREK, Antonín. Antonína Marka, Základní filosofie. Logika. Metafysika. W Praze, nákladem Českého museum 1844. VI, 331 s. (SVK PK) POLC, Hynek. Občan a stát. Prostonárodnj články o státu, jeho zřízenich o práwech a powinnostech občanů; s náwody, jak by tu mohl dussewní a tělesný blahobyt rozwinauti…, … rozssiřiti a upewniti. Od Gynka Polca. Prwni swazek. W Praze tisk a náklad Jaroslawa Pospjssila 1850. 63 s. (NK ČR, KNM) Příručka učitele lidu. V Praze a v Olomouci, 1787 (KNM) THUN, Lev. Úvahy o nynějších poměrech hledíc zvláště k Čechám. Sepsal hrabě Lev Thun. V Praze, sklad J. B. Kalwadského kněhkupectví. Tisk K. Jeřábkové 1849. 96 s. (SVK PK) UHLÍŘ, Karel V. Návrhy ku zřízení obcí v zemi konstituční. Dle Cormenina sepsal Karel V. Uhlíř. V Praze, nákladem Václava Hessa 1849. 192 s. (SVK PK) Oddíl Literární historie, např.: JUNGMANN, Josef. Historie literatury české, aneb saustawný přehled spisů českých s krátkau historij národu, oswícení a jazyka. W Praze u Antonina Straširypky 1825. IV, 703 s. (*) JUNGMANN, Josef. Historie literatury české aneb saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. Druhé wydání. W Praze, nákladem Českého museum č. XXXII. W komissí kněhkupectwí F. Řiwnáče 1849. VI, 771 s. (**) Oddíl Náboženství, např.: Biblí česká z r. 1817, (??)

45 45

Bible česká čili Pásmo swaté starého i nového Zákona, podle obecného latinského, od sw. Římské katolické církwe schwáleného wýkladu přeložené, a opět s pilností přehlédnuté, pooprawené, wyswětlené a znowu wydané. Praha, w knížecí arcibiskupské knihtiskárně, wedeném synů Bohumila Haase 1851. 1433 s. (KNM) BOSSUET, Jakub Benignue [= BOSSUET, Jacques Bénigne]. Příběhowé o změnách cýrkvj protestantských z latinského a německého gazyka na česko přeloženy od Martina Wolfa, kněze cyrkewnjho, děkana katowického. Nákladem Frantisska Baučka. Witisstěnj w Králowé Hradcy u Alžběty Tybelly, skrze Frantisska Baučka faktora 1804. XXIV, 546 s. [V seznamu uvedeny 2 sv. Vyd. 1804, 1805?] (SVK PK) BOSSUET, Jakub Benignue [=BOSSUET, Jacques Bénigne]. Jak. Bossueta Učení katolického o těch wěcech, o kterých rozepře jsau wyložení z latin. přeložení od skladatele schwáleného, od církewního kněze Martina Wolfa w češtinu uvedeno. W Praze 1778. 100 s. (*) ČERNÝ, Josef. Život svaté panny Teresie s připojenou krátkou historií bosých karmelitánek v Čechách od Josefa Černého. V Praze, u Josefy Fetterlové 1830. 163 s. (SVK PK). HOŘČIČKA, J. Konfesí katolická 1782 (??) HUBÁLEK Jan. Obzwláštní prawdy náboženstwí katolického s důwody swýmiz wšelijakých knih wytažené, a w pořádku swém dle možnosti jak jedna z druhé wyplýwá, a jak se s nebo s těmi srownáwáme, kteří se od nás oddělují, aneb w kterých jiného nežli oni zdání jsme etc. Od Jana Hubálka. W Praze 1775. VIII, 333 s. (* a NK ČR) HNOJEK, Antonín Wojtěch. Nebe a zeměklíč, čili všesrozumitelní začátkové učení o nebi a zemi. Od Antonína Wojtěcha Hnojka, litoměřického biskupského přísežného notáře, děkana královského věnného města Mělníka. V Praze, tiskem Anny ovdovělé Špinkové 1843. 156 s. (SVK PK) ŠTULC, Wáclaw. Wypsánj žiwota swatých bratří Cyrilla a Methoda, slawných apoštolů a … dobrodinců národů Slawjanských. Sepsal a vypsal Wácslaw Štůlc, kněz cýrkewnj a duchownj zpráwce u sw. Kateřiny w Praze. W Praze, tiskem knižecj arcibiskupské knihtiskárny w Semináři 1847. 96 s. (NK ČR) ŠTULC, Wáclaw. Žiwot sw. Vincenzia de Paul, sepsaný od Wácslawa. Štulce, duchowního zpráwce w ústawu pro dospělé newidomce u sw. Rafaela w Praze. W Praze, tiskem knížecj arcibiskupské knihtiskárny 1844. VI, 338 s. (* a NK ČR) ŠTULC, Wáclaw. Život sv. Vojtěcha, biskupa i mučenníka, patrona národu Českého. Sepsal Wáclaw Štulc. (Wyňato z Blahowěsta r. 1849). W Praze, tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny, řízením synů Bohumila Haase, za faktora Jos. W. Žáka 1849. 96 s. (* a SVK PK) TANNER, Jan. Muž apoštolský, aneb žiwot a ctnosti ctihodného patera Albrechta Chanovského Dlauhoweského z Towaryšstwa Gežjssova w českém králowstwj od Jana Tannera z téhož towaryšstwa. W Praze, typ. … Uniwersitatis Karlo-Ferdynandowgi 1680. 159 s. (* a NK ČR) WRÁNA, Šimon Berard. Utrpenj a smrt některých swatých sv. Mučednjkůw prwnjch třj stoletj wěku křesťanského. Od Šimona Bernarda Wrány. W Praze, w knižecj arcibiskupské kněhtiskárně, u Wáclava Špinky 1840. 102 s. (SVK PK) ZIEGLER, Josef Liboslaw. Jana Amosa Komenského uměnj kazatelské, jež po stu sedmdesáti dwau létech z rukopisu wybral i poprwé wydal Josef Liboslaw Ziegler. W Praze, 1823. 196 s. (*) Oddíl Technické vědy, úplný výčet: POPPE, Johann Heinrich Moriz. Obssjrne prostonárodnj naučenj o řemeslech a umelostech čili Technológia wsseobecná a obzwlásstnj, kterouž sepsal Dr. J. H. M. Poppe a přeložil i rozmnožil Jan Swatopluk Presl. W Praze, 1836–1837 [v seznamu uvedeno 3 sv.] (NK ČR a SVK PK) Oddíl Zeměpis – cestopisy, např.: DUNDR, Josef Alex. Zeměpis království Českého, v němž se nachází, jak toto království vzrostlo, jeho znak, vláda, poloha, hranice, velikost, způsoba, povrchnost, hory, chlumy, kopce, přívrší, roviny, jeskyně, rozsedliny, ostrovy, řeky, říčky, tokové, potokové, rybníci, jezera, jakost přirozená, přírodní zplodiny, (živočišstvo, rostlinstvo, prejštěninstvo, soustavné

46 46

srovnání), promysl, živnost městská, obchod, hlavní silnice od Prahy, pošty, minice, míry a váhy, obyvatelové, bydlišťata, řeč, kroj, národní obveselení, vzdělanost, cviční ústavové, společnosti k přispívání vědomostem, a umění, přehled původních i jiných map, též knih letopisných země české atd. Jejž uspořádal a sepsal Josef Alex Dundr. V Praze, u Antonína Kronbergra, knih – uměleckých věcí – a musikalií – kupce v Jesuitské ulici číslo 146, 1823. 168 s. (SVK PK) HARANT, Kryštof z Polžic a Bezdružic a na Pecce. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a SV. Kateřiny v pusté Arabii. V Praze, František Řivnáč 1854. XXXII, 294 s. (KNM) KOLLÁR, Jan. Cestopis obsahující cestu do Horní Italie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly roku 1841 konanou a sepsanou od Jana Kollára. Se slovníkem slavjanských umělcův všech kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku s krátkým životopisem a udáním znamenitějších zvláště národních výtvorův. V Praze nákladem knihkupectví Ignác Leopold Kober. 1862. 441 s. (NK ČR) KOLLÁR, Jan. Cestopis druhý a paměti z mladších let života Jana Kollára a snímkem vlastnoručního jeho psaní. V Praze, nákladem knihkupectví Ignác Leopold Kober 1863. 285 s. (NK ČR) z POLŽIC a BEZDRUŽIC, Krištof Harant. Cesta z království českého do Benátek, odtud do země svaté, země judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arabii. Díl I. V Praze, nákladem Českého Museum, v komissí u Františka Řivnáče 1854. XXXII, 294 s. Díl II. dtto 1855. 298 s. (SVK PK) ZAP, Karel Wladislaw. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis. 3 díly. W Praze, w komisi u Kronberger i Řivnáče. Díl I. 1846. XII, 495,6 s. Díl II, sv. I. 1847. 338, 2 s., Díl II. sv. II. 1850 6, 804 s. (SVK PK) Oddíl Zemědělství pouze: PIXA, František. Františka Pixy, duchovního správce v Malíně atd. Klíč štěpařský, čili Navedení k štěpování ovocných stromů a popis nejznamenitějších druhů ovocných v Čechách. V Praze, v a komissi u Kronbergera Řivnáče 1848. 266 s. (SVK PK) Oddíl Beletrie – romány, povídky, novely, např.: HANKA, Václav, Gessnerovy Idylly od Václava Hanky. V Praze u Bohuslava Haze, Josefa Krause a V. Endrsa 1819. 252 s. (SVK PK) HANKA, Václav. Starobylá skládanie. Památka XII. A XIV. věku z nejvzácnějších rukopisov vydaná od Václava Hanky. V Praze u Bohumila Háze [1. sv.] I. díl 1817 XLV, 3, 206 s. II. díl 1818 XLIII, 268 s. [2. sv.] III díl 1818 XII, 264 s. IV. díl 1820. 4, 409, 15. (SVK PK) HANKA, Václav. Starobylá skládanie. Památka XII–XV. století. Díl opožděný. Vydán od Václava Hanky, bibliotékáře českého národního Museum atd. V Praze, u Josefy Fetterlové z Wilderbrunn, v arcibiskupské knihtiskárně v Seminmarium, [3. sv.] 1823. XII, 252 s. (SVK PK) ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Mudrosloví národu slovanského [v seznamu uvedeno českého] ve příslovích. Připojená je sbírka prostonárodních českých pořekadel. Uspořádal a vydal František Ladislav Čelakovský. V Praze, v komissí u Františka Řivnáče 1852. III, 644 s. (NK ČR) KLICPERA, Václav Kliment. Česká Meluzína. Dramatická národní báchorka w pateru dějstwí od Wáclawa Klimenta Klicpery. W Praze, nákladem Dra Josefa Ambrože Gabriela 1848. (NK ČR) KLICPERA, Václav Kliment. První mlejn v Praze. Pověst z věku dvanáctého od Václava Klimenta Klicpery. V Praze, Nákladem Josefa Ambrože Gabriela 1847. 255 s. (SVK PK) KLICPERA, Václav Kliment. Israelitka. Drama we čtweru dějstwí od Wáclava Klimenta Klicpery. W Praze, nákladem Josefa Ambrože Gabriela 1847. 168 s. (NK ČR) LIBLÍNSKÝ, Jan Slawibor [= vl. jménem KNEDLHANS, Jan]. Česká přísloví a pořekadla. Sebral a sestawil Jan Slawibor Liblínský. W Praze, náklad. Wácslawa Hessa 1848. XXX, 236 s. (NK ČR) MAREK, Jan Jindřich. Ballady, romance, powěsti a legendy od Jana z Hwězdy. W Praze, w knihtiskárně a skladu Jaroslawa Pospíšila 1843. VII, 110, II s. (NK ČR)

47 47

MAREK, Jan Jindřich. Pan praktikant. 1848 MAREK, Jan Jindřich. Známosti v průjezdě. Harfenice. Dvě novely z časů novějších od Jana z Hvězdy. W Praze, tisk a sklad Jaroslava Pospíšila 1845 [v seznamu 1844]. 168 s. (NK ČR) PRAVDA, František. Štěpánův Vít učí se na kněze. Praha, tisk a náklad Jaroslava Pospíšila 1852. 80 s. [vyšlo jako součást souboru Povídky z kraje sv. III.] (SVK PK) SABINA, Karel. Povídky pověsti, obrazy a novelly od Karla Sabiny. V Praze, tiskl Jana Spurného 1845. 111 s. (NK ČR) SALLUSTIUS, Gaius Crispus. Crispi Dallustii Bellum Jugurthinum, to gest: Wálka s Jugurthau. Z latinského gazyka přeložil Norbert VANĚK. W Praze, nákladem Enderského kněhkupectwej. 1834. 150 s. (NK ČR) SUMLORK, S. [vl. jménem KROLMUS, Wácslaw S.] Staročeské powěsti, zpěvy, hry, obyčeje, slawnosti a nápěwy s ohledem na bájesloví česko-slowanské jež sebral W. S. Sumlork. [3 sv.] W Praze, Díl I. 1845. 214 s. Díl II.1846. 610 s. Díl III. 1847. (*) ŠAFAŘÍK, Pavel Josef. Slovanské starožitnosti. Sepsal Pawel Josef Šafařík. Oddjl děgepisný. Pomocj českého Museum. W Praze, tiskem Jana Spurného 1837. IX, 1005 s. (NK ČR) ŠEDIVÝ, Prokop (přel.). Krásná Oliwie aneb Strassidlo u bílé wěže. Na česko wyložená od Prokopa Šediwého. W Praze 1798 [v seznamu1790]. (NK ČR) TOMSA, František Bohumil. Kratochwilnjk pro dospělau mladež; to gest: Sbjrka rozmanitých powídek, nowel, powěsti a bachorzek wšech wěků. Od Frantisska Tomsy. W Praze, tiskem a nákladem Karla Wácslawa Medaua a společnjku. Swazek I. 1844. 202 s. Swazek II. 1845. 191 s. (NK ČR) TOMSA, František Bohumil. Zábawný Wyprawowatel rozmanitých děgin a powjdek zčesstěných od Františka Bohumila Tomsy. Jindřichův Hradec, typ. A. J. Landfrasa 1844. Djlek I. 54 s. (KNM) Oddíl Beletrie – básně, např.: B. R. A. [= PUCHMAJER, Antonín Jaroslav; BuchmajeR, Antonjn] Zpěwy z čaroděgné flétny wybrané, w češtinu uwedené od R. B. A. W Praze, u Ant Zimy 1794. 42 s. (NK ČR a *) ČELAKOWSKÝ, František Ladislaw. Ohlas písní českých, od Františka Ladislawa Čelakowského. W Praze, w knižecj arcibiskupské knihtiskárně 1840. XVI, 106 s. (NK ČR) ČELAKOWSKÝ, František Ladislaw. Františka Ladislawa Čelakowského Spisů básnických knihy šestery. W Praze, w komissí Antonína Kronbergera a Františka Řivnáče 1847. IX. 404 s. (NK ČR) HANKA, Wáclav. Hankowy pjsně. W Praze, nákladem spisowatelowým 1841. s. (NK ČR) HNĚWKOVSKÝ, Šebestián. Zlomky o Českém básnictwj zwlásstě pak o prozodyi, w ssesti listech. Praha, František Jeřábek 1820. 142 s. (NK ČR) HNĚVKOWSKÝ, Šebestián. Jaromír. Smutnohra w pateru gednánj. Od Šebestiána Hněwkowského. W Praze, Wogtěch Negedlý 1835. 156 s. KADLINSKÝ, Felix. Zdoro-slawíček w kratochwilném háječku postawený. Od Frydrycha Spee w německém gazyku wydaný … … … Kadlinského … … … W Praze, 1665. (NK ČR) MACHÁČEK, Simeon Karel. Krasořečnjk aneb Zbjrka básnj k Deklamacj. Od Simeona Karla Macháčka. Djl prwnj. W Praze, u Josefy Fetterlowé z Wilderbrunnu 1823. VIII, 391 s. (NK ČR) NEJEDLÝ, Vojtěch. Básně Vogtěcha Negedlého. Djl prwnj. W Praze, nákladem Martina Neureuttera, tiskem Jana Hostjvíta Pospjssila.1833. Sv. I. 192 s. Sv. II. 171 s. (NK ČR) NEJEDLÝ, Vojtěch. Karel čtvrtý od Vojtěcha Nejedlého. V Praze, tiskem Jana Hostivíta Pospíšila 1835. 189 s. (SVK PK) NEJEDLÝ, Vojtěch. Otakar od Vojtěcha Nejedlého. V Praze, v knížecí arcibiskupské knihtiskárně, řízením Václava Špinky. 1835. Díl první 206 s. Díl druhý 211 s. Díl třetí 86 s. (SVK PK) PICEK, Václav Jaromír. Písně. Složil Wáclaw Jaromír Picek. W Praze, tisk a sklad Jaroslava Pospíšila 1847. VIII, 85 s. (NK ČR)

48 48

PUCHMAJER, Antonín. Chrám Gnjdský. W Praze, [vydal] (Antonjn Puchmager) 1804. (NK ČR) PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, u Jana Herzla 1798. 168 s. (SVK PK) PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, 1802. 128 s. (* a SVK PK) PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, vytištěné u Františka Sommra v klášteře u sv. Anny 1814. 156 s. (SVK PK) PUCHMAJER, Antonín. Sebránj básnj a zpěvů vydané od Antonjna Puchmagera. W Praze, nákladem wydavatelowým1795. 150 s. (SVK PK) PUCHMAJER, Antonín. Sebránj básnj a zpěvů vydané od Antonjna Puchmagera. W Praze, nákladem wydawatelowým 1797. 176 s. (SVK PK) ŠTĚPNIČKA, František Bohumír. Hlas lyry české od Frantisska Bohumjra Sstepničkj. Prwnjho djlu swazek prwnj, tisstěno w Sommerowské impressí 1817. 90 s. (NK ČR) VERGILIUS Maro Publius. Spisy básnické. Z latiny přeložil Karel Vinařický. V Praze v komisí knihkupectví V. Řivnáče. Rychlotisk Jana Spurného v Praze 1851. 442 s. VINAŘICKÝ, Karel Alois. Varito a lyra. Básně a písně Karla Winařického. W Praze, tisk a papír synů Bohumila Háze. 1843 VIII, 84 s. Oddíl Beletrie – drama, např.: KLICPERA, Václav Kliment. Božena. Činohra v pěti jednáních dle Šaffarýho balady od Václava Klimenta Klicpery. V Hradci Králové, písmem a nákladem Jana Fr. Hostivíta Pospíšila, krajského a bisklupského knihtlačitele 1820. 96 s. (SVK PK) KLICPERA, Wácslav Kliment. Diwotworný klobouk. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta Klicpery. [Díl I.] Sw. 3. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 110 s. (NK ČR) KLICPERA, Wácslaw Kliment. Dobré jitro. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta Klicpery. [Díl I.] Sw. 4. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 54 s. (NK ČR) KLICPERA, Wácslaw Kliment. Uhlířka. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta Klicpery. [Díl II.] Sw. 5. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 119 s. (NK ČR) KLICPERA, Václav Kliment. Věnceslava. Pověst z věku třináctého. Od Václava Klimenta Klicpery. V Praze nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela.1849. 146 s. (NK ČR) KLICPERA, Wáclaw Kliment. Zlý Jelen. Dramatické spisy Wáclawa Klimenta Klicpery. [Díl III.] Sw. 10. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1849. 100 s. (NK ČR) LEMERCIER de Neuville, Louis. Poslední dnové města Pompejí. Příběh ze života starých Římanů ve francouzském jazyku sepsaný od Louise Lemercier de Neuville. V češtinu uvedl K. V. Püner. V Praze 1847. 220 s. (KNM) RAIMUND, Ferdinand. Marnotratník. Romantická kouzelná bajka se zpěvy ve třech jednáních od Ferd. Raymunda zčeštěná od Jana Nepomuka Štěpánka. Hudba od Konradyna Kreucera. Praha, u Václava Špinky 1840. 96 s. (SVK PK) ŠTĚPÁNEK, Jan Nepomuk. Jaroslav a Blažena, aneb Hrad Kunětice. Rytířská původní činohra v pěti jednáních od Jana Nepomuka Štěpánka. V Praze 1823. 136 s. (NK ČR) TYL, Josef Kajetán. Čestmír. Dramatická báseň we 2 oddělenjch od Josefa Kajetána Tyla. (Popreé prowozowáno na král. Stawowském diwadle Pražském dne 3. kwětna 1825). W Praze, w knižecj arcibiskupské knihtiskárně, řjzenjm a nakladem W. Špinky. 154 s. TYL, Josef Kajetán. Krvavý soud, aneb Kutnohorští havíři. Činohra v pěti jednáních od Josefa Kajetána Tyla. V Praze, nákladem dra Vitáka 1848. 99 s. (SVK PK)

49 49

Příloha č. 3 Tabulka č. 3 Akvizice knih spolkem Puchmír od r. 1869 do roku 1884, (16 roků) podle zápisů v Zápisníku 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Druh literatury – vědní, praktický obor Časopisy Encyklopedie Přírodověda Historie Jazykověda Společenské vědy Literární věda Náboženství Technické vědy Zeměpis – cestopisy Zemědělství – zahrádkářství Celkem sv. odborné a vědecké literatury Beletrie – romány, povídky, novely Beletrie – básně Beletrie – dramata Celkem svazků beletrie Celkem všech svazků

Počet svazků 17 1 6 24 4 29 6 14 1 3 8 113 178 12 11 201 304

Pro množství údajů a tím rozsah příspěvku i pro nejisté určení akvizic v Zápisníku, 1 bylo zcela upuštěno od bibliografické identifikace knižních titulů uvedených v Příloze č. 3. Poznámka: Jednotlivá díla v této práci uváděná, nebyla, až na výjimky, citována de visu, tedy s knihou v ruce, ačkoli lze předpokládat, že alespoň některé z uváděných knižních titulů se zachovaly a jsou uloženy ve sbírkách Městského muzea v Radnicích. Předpoklad uložení platí nejvíce o seznamu uvedeném v Příloze č. 2. Bohužel, podmínky uložení, a tím dostupnost sbírky, nedovolují hlouběji s citovanými knihami pracovat. Přesné určení akvizic a ověření, které knihy z fondu Čtenářské společnosti se skutečně zachovaly do současnosti, by mělo být předmětem jejich knihovnického zpracování, a tedy práce následující. V seznamech a Zápisníku jsou díla citována pod jménem autora, někdy překladatele nebo vydavatele. Většinou je uveden název spisu, jméno autora nebo jiného původce a rok vydání. V některých případech však vročení chybí. Výjimečně chybí i údaj o autorovi. Údaje o akvizicích spolku shrnuté v tabulce č. 3 jsou mnohdy nepřesné, v zápisech ze spolkových schůzí a ve zprávách „knihovního“ byly uváděny pravděpodobně popaměti, na rozdíl od soupisů uvedených v tabulce 1 a tabulce 2 neměl zapisovatel příslušné knihy v okamžiku zápisu v ruce. Není tedy možné vždy jednoznačně, s jistotou a jen podle seznamu jednotlivá díla identifikovat. K ověření bibliografických údajů ze seznamů a k přesnější identifikaci jednotlivých knižních titulů byly užity dostupné identifikační pomůcky a u každého ze záznamů je uvedeno, z kterého zdroje byl výše uvedený záznam převzat. Převzat byl co do obsahu i formy, tím vysvětluji nejednotnost popisu. Stalo se tak: V případě periodik z Bibliografického katalogu ČSR. 2 Záznamy jsou označeny (+) za záznamem nebo ze soupisu Roubík Časopisectvo v Čechách v letech 1848–1862 3 1 Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic, 259 s. Rukopis. Uloženo v Městském muzeu v Radnicích, sign. H-2328, inv. č. 394/75. 2 LAISKE, Miroslav. Časopisectví v Čechách 1650–1847 : příspěvek k soupisu periodického tisku, zejména novin a časopisů. In Bibliografický katalog ČSR – České knihy : zvláštní sešit – prosinec 1959. Praha : Státní knihovna ČSR. Národní knihovna v Praze, 1959. 179 s. 3 ROUBÍK, František. Časopisetstvo v Čechách v letech 1848–1862. Praha : Duch novin, 1930. 207 s. Tb a fot. na příl.

50 50

záznamy označeny (++). Tučně vyznačené roky, uvedené na konci záznamu časopisu, jsou vročením, uváděným analyzovaných v seznamech. V případě knih jsou citace převzaté z Jungmannovy Historie literatury české 4 označeny (*) za záznamem. Tituly označené (**) byly citovány podle originálu, tj. de visu. Ostatní záznamy byly převzaty z lístkového bibliografického katalogu 19. století NK ČR 5 (označeny za záznamem NK ČR); z katalogu Knihovny národního muzea 6 (KNM), z katalogu Památníku národního písemnictví 7 (PNP) nebo z katalogu Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje 8 (SVK PK). Tituly označené (??) za záznamem jsou ty, které se nepodařilo v soupisech nebo katalozích velkých knihoven identifikovat vůbec nebo ty, které nejsou identifikovány s dostatečnou jistotou. Za pomoc při ověřování jednotlivých titulů knih v bibliografických pramenech děkuji vedoucí oddělení prezenčních služeb Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje Mgr. Pavlíně Doležalové.

4

JUNGMANN, Josef. Historie literatury české aneb Saustavný přehled spisů českých s krátkau historií národu, osvícení a jazyka : (nákladem Českého Museum číslo XXXII)

2. wyd. W Praze : w kommissí kněhkupectwí F Řiwnáče, 1849. 771 s. Dostupné na: http://katif.nkp.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=ABA001&katkey=010GK1 a http://katif.nkp.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=ABA001&katkey=050BIBL19 6 Dostupné na: http://katalogy.nm.cz/ListkovyKatalogcely/KNM_do1981_index.html 7 Dostupné na: http://nris.nkp.cz/Instituce.aspx?sigla=ABE336 8 Dostupné na: http://katif.svkpl.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=PNA001&katkey=010K1 5

51 51

RUDOLF TĚSNOHLÍDEK A JEHO VZTAH KE SLOVENSKU Marie Nádvorníková Výběr tématu pro vystoupení na kolokviu vycházel z knihy Literární Morava. To je jeden svazek z Vlastivědy moravské, kterou vydává Moravská vlastivědná společnost v Brně. Při pročítání portrétů spisovatelů jsem se setkala u Rudolfa Těsnohlídka se vztahem ke slovenské lokalitě Demänová. V literatuře o Těsnohlídkovi se objevuje řada jeho charakteristik. Byl spisovatel, básník, překládal ze severských literatur. Především je však Těsnohlídek považován za žurnalistu, který však žurnalistické žánry povznesl na vysokou úroveň. Jeho soudničky nejsou tuctové, banální příběhy, ze soudniček konstituoval specifický literární druh. Také jeho básně shrnuté pak do dvou sbírek – Ze svatyň duše a Den – vycházely nejdříve v novinách. Těsnohlídek ve své tvorbě výstižně zpracoval brněnské prostředí. Angažoval se v charitativní činnosti ve prospěch opuštěných dětí. Snahy o zachování neporušeného životního prostředí byly zřejmé zvláště při propagaci Demänovských jeskyní. Rudolf Těsnohlídek se narodil 7. června 1882 v Čáslavi. Jeho otec byl zemědělec, ale přivydělával si pohodnictvím. Těsnohlídek měl od dětství trauma, že je rasův syn. Na gymnázium chodil nejdříve v Čáslavi, od kvinty do Hradce Králové. Zde byla jeho bytná těžce nemocná na tuberkulózu a její dcera se o ni starala až téměř do sebezničení. Tento případ a úmrtí blízkého přítele před Těsnohlídkovýma očima zřejmě přispělo k vyformování jeho životního postoje: přitahovalo ho utrpení. Redakční kolega Markalous, z literatury známý jako Jaromír John, o Těsnohlídkovi napsal, že „byl z generace, která milovala a pěstila smutek“, že „byl oddán rozkoši hoře“. Motiv smrti se stal Těsnohlídkovi osudným. Těsnohlídek odešel na studia do Prahy, kde si na univerzitě zapsal češtinu, francouzštinu a dějepis. Setkal se tu se svými bývalými spolužáky z gymnázia – Albertem Pražákem a Jiřím Mahenem, se kterým delší dobu bydlel. Studia však nedokončil. Těsnohlídek se seznámil se svou velkou láskou Jindrou Kopeckou, která byla podle svých iniciál v uměleckých kruzích nazývaná Kaja. Byla to vážně nemocná, nevyrovnaná dívka, postižená častými depresemi. Zdá se, že se v morbidních náladách s Těsnohlídkem vzájemně podporovali. V květnu 1905 uzavřeli občanský sňatek. Tím se vlastně dopustili dvou provokací – jednak proti církvi a jednak tím, že si poměrně bohatá dědička vzala nemajetného studenta. Na svatební cestu odjeli do Norska. Tam v červenci 1905 Kaja za nevyjasněných okolností tragicky zemřela ranou z dámského revolveru, který nosila na šňůrce. Experti vyloučili nešťastnou náhodu, takže zde byl zřejmě sebevražedný úmysl. Těsnohlídek se do 52 52

Norska ještě jednou vrátil, aby dal Kaji zřídit náhrobek. Od r. 1907 se trvale usadil v Brně. V r. 1907 byl Těsnohlídek redaktorem časopisu Malovaný kraj. Spolu s S. K. Neumannem se snažili Malovaný kraj pozvednout a překonat jeho provinční ráz. Záměr se však nepodařil, časopis neměl dlouhý život. Zanikl ještě téhož roku a Těsnohlídek se ocitl doslova na dlažbě. Osud mu připravil náhodné setkání s redaktorem Lidových novin (LN) Arnoštem Heinrichem. Těsnohlídek začal psát do LN soudničky a lokálky za řádkový honorář, měl úspěch a v říjnu 1908 se stal řádným redaktorem LN. V tomto redakčním svazku zůstal dvacet let, až do konce svého života. Osobní události spojené se sňatkem s Annou Kutilovou ovlivnily Těsnohlídkovo dílo. Jeho tchán se stal později předlohou lesníka Bartoše z Lišky Bystroušky a syn Milan předlohou Slávka z povídky pro mládež Čimčirínek a chlapci. Velké útrapy a tragédie viděl Těsnohlídek zblízka při svém působení jako válečný zpravodaj. Po rozvodu s Annou podle tehdejšího práva přiřkl soud syna Milana Těsnohlídkovi (dcery připadaly matkám), ale Těsnohlídek po čase Milana bývalé ženě vrátil. Za války v r. 1917 dolehla krize i na LN, jejich rozsah byl redukován. Den před Štědrým dnem v r. 1919 se vydal Těsnohlídek s přáteli na procházku do lesa a nalezli tam odložené nemluvně. Tato událost Těsnohlídka hluboce zasáhla, začal vyvíjet charitativní činnost ve prospěch opuštěných dětí, psal články, fejetony, básně. Chtěl, aby se o Vánocích po severském vzoru na brněnském Náměstí svobody vztyčoval strom a pod ním by se vybíraly příspěvky, naléhal, aby se pro opuštěné děti vybudoval dětský domov. Dětský domov Dagmar se skutečně postavil a Těsnohlídkovy zásluhy připomíná na něm jeho pamětní deska. V r. 1920 se Těsnohlídek seznámil se svou třetí manželkou Olgou a prožíval své poslední šťastné životní období. Ale od poloviny 20. let u něj narůstá osobní krize, podléhá hlubokým depresím. Těsnohlídek trpěl depresemi od studentských let, ale teď vedly k tragickému konci. 12. ledna 1928 se Těsnohlídek v sebevražedném úmyslu v redakci LN postřelil a na následky zranění téhož dne v nemocnici zemřel. Když se manželka Olga dověděla o jeho smrti, také si sáhla na život. Oba zemřeli stejný den. Nyní obraťme pozornost k Těsnohlídkovu dílu. Nejdříve si proberme Těsnohlídka žurnalistu. Bedřich Golombek oceňoval literární hodnotu Těsnohlídkových soudniček. O soudničkách napsal, že nemůže být lepší škola pro spisovatele, chtějící poznat současný život. Těsnohlídek ze soudniček vytvořil svérázný žánr literatury faktu. V LN Těsnohlídek publikoval různé fejetony z prostředí Brna, jeho předměstí a jeho okolí. Tyto fejetony se staly předběžnými studiemi k rozsáhlým prózám: Poseidon, Poťóchlencovi příběhové a Kolonia Kutejsík. Chronologicky jako první vyšel 11. srpna 1912 fejeton Pan Poťóchlenec se šifrou R. T. Román Poťóchlencovi příběhové vycházel v LN 53 53

mnohem později – od dubna do listopadu 1917. Vyšlo tam celkem 26 kapitol, na konci 26. kapitoly bylo napsáno „konec 1. části“. Ale druhá část už nevycházela a knižního vydání se román nedočkal. 7. prosince 1913 vyšla v nedělním vydání LN pod čarou první kapitola budoucího románu Poseidon, který vyšel knižně v r. 1916. Na počátku byla vlastně žádost redaktora Heinricha o sérii fejetonů z brněnského prostředí a Těsnohlídek s žádnou komponovanou románovou stavbou ani nepočítal. Jednotlivé kapitoly ze života drobných lidí jsou volně spojeny prostřednictvím muže přezdívaného Poseidon. Fejetony měly velký ohlas. Heinrich výslovně uvádí, že se dal srovnat s úspěchem Hermannova Kondelíka. Knižnímu vydání Poseidona však kritika vytkla „sypkou stavbu“. Je to logický rys beletrie spojené s žurnalistikou. Od četby vycházející na pokračování např. v týdenních intervalech čtenáři očekávali více méně uzavřené příběhy s návazností zcela volnou. Fejeton Kutejsík vyšel v LN 12. října 1922. Je časově spojen s knižním vydáním románu Kolonia Kutejsík. Tento román vycházel v LN v 52 pokračováních od března 1915 do května 1916 pod názvem Kobilenkův rozvod. Změnou titulu pro knižní vydání Těsnohlídek jakoby do popředí posunul postavu Kutejsíka, i když v románu není dominantní. Tento svérázný furiant je svým způsobem protiklad trpného a pokorného Kobilenky. Za života Rudolfa Těsnohlídka vyšlo celkem 15 jeho děl, 11 prozaických prací, dvě básnické sbírky a dvě knížky pro mládež. Posmrtně byla vydána ještě dvě díla, ale celá řada prací zůstala v rukopise. Rukopisy jsou nyní ve správě Moravského zemského muzea v Brně nebo v rámci pozůstalosti jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. Zřejmě nejznámější a nejpopulárnější Těsnohlídkovou knížkou je Liška Bystrouška. Josef Hrabák nazval ve své monografii Rudolf Těsnohlídek třemi kmotry Lišky Bystroušky Heinricha, Johna a Lolka. Na počátku historie Lišky Bystroušky byla snaha šéfredaktora LN Heinricha o novinové kresby. Úkol to byl nesnadný, protože novinových kreslířů nebylo. Putování od malíře k malíři se ujal Jaromír John, což bylo přirozené. John byl později docentem výtvarné estetiky na brněnské technice a profesorem estetiky na olomoucké univerzitě. Tak John také zavítal na návštěvě u Stanislava Lolka. Setkal se s naprosto odmítavým postojem Lolka jakožto krajináře, ale pak si Lolek vzpomněl na svazek kreseb podle svých slov „pitominky z Akademie“ a Johnovi tyto kresby dal. Johnovi se obrázky líbily, ale komu se vůbec nelíbily, byl šéfredaktor Heinrich, který s nimi mlátil o stůl a nadával na neschopnost svých redaktorů. Nakonec je dal Těsnohlídkovi se slovy „Móric, k tomu muší bejt nějaký říkání“. Přátelům už osud kreseb formuloval kulantněji: „K tomu musí Těsnohlídek udělat verše.“ Těsnohlídek se však nepustil do veršovaného doprovodu obrázků, ale do rozsáhlé prózy.

54 54

Liška Bystrouška vycházela v LN na pokračování od 7. 4. do 23. 6. 1920. Jako knížka vyšla v r. 1921. Zajímavá je okolnost kolem jejího názvu. Protože Těsnohlídek velmi neúhledně psal, rozluštili tiskaři původní název rukopisu „Liška Bystronožka“ jako „Liška Bystrouška“. Těsnohlídek tuto změnu akceptoval. Rozsah knížky je na rozhraní mezi povídkou a románem. Josef Hrabák ve zmíněné monografii zvolil označení „románek“. Další knižní vydání za Těsnohlídkova života už nebylo. V Lišce Bystroušce se u Těsnohlídka objevuje novum: prolnutí lidského světa se světem lesních zvířat. Na okraj připomeňme, že Těsnohlídek psal Bystroušku ve šťastném životním období. Tomu odpovídá rázovité optimistické vypravování o zápolení chytré lišky s revírníkem. Těsnohlídek si píše k Bystroušce dvě poznámky: „Nečetl jsem o ní nikde ani slova kritiky a seznámila mne s mou chotí.“ (třetí žena Olga). „To seznámení,“ píše Těsnohlídek, „znamenalo pro mne dokonalý obrat, návrat z lesa k lidem.“ Zájmu Leoše Janáčka a jeho výroku „z toho bude opera“ Těsnohlídek nejdříve vůbec nevěřil a myslel si, že si z něj Janáček dělá „šoufky“. Janáček na opeře pracoval v letech 1921–1924, premiéru měly Příhody Lišky Bystroušky 6. listopadu 1924. K této příležitosti napsal Těsnohlídek do LN dva fejetony: před premiérou Liška Bystrouška na divadle a po premiéře Poděkování lesům. Do redakce LN poslal dopis Alois Král. Tento rodák z Moravského krasu, ze Senetářova, se po válce usadil jako učitel v Liptovském Mikuláši. Jeho dopis o objevu jeskyní pod Nízkými Tatrami by asi, nebýt Těsnohlídka, skončil v redakčním koši. Těsnohlídka dopis zaujal, nechal ho otisknout a sám se do Demänové rozjel. Magická krása Demänovských jeskyní ho uchvátila, začal je svými články propagovat. Série článků vycházela v LN v letech 1921–1922. Těsnohlídek vytvořil rukopis knihy Demänová, nenašel však pro něj nakladatele, i když se chtěl vzdát honoráře. Hluboce zklamán svůj rukopis zahodil. Když přišla nečekaná nabídka z nakladatelství Družstevní práce, Těsnohlídek v časovém presu připravoval rukopis nový a využil pro něj i některé články dříve vydané v LN. Jedním z nich byl např. nadšený článek Nová perla Slovenska, napsaný a vytištěný v LN (8. 11. 1921) hned po první návštěvě podzemních prostorů. V knize Demänová Těsnohlídek plně prokázal schopnost básnicky zobrazovat svět. Doslova hýří barvami, když popisuje krásy podzemí. Ale jeho novinářská podstata mu nedovolí se odchýlit od reality, i když metaforami nijak nešetří. Abych potvrdila Těsnohlídkovu básnivost a ilustrovala náladu knížky, použila bych dvou citátů: „Vidíme gotické hrady s věžemi a kaplemi, vcházíme do tichých komnat hradních panen, prohlížíme tkanivo opuštěných kolovratů, nalézáme tu šachovnici na obrovitém stole. Na všem stesk, na všem nádech dávna, kdy lidstvo bylo nahé dítě na loktech živitelky země.“ (S. 71.) Druhý citát zní takto: „Uprostřed klenby se hloubí pravidelný kotouč, jasný a zlatý jako slunce a od něho se odstředivě 55 55

rozbíhá obrovský trs zkamenělých paprsků. … Je to modlitba z kamene, je to cosi, več v svatyních Inků strnul vzdech člověka.“ (S. 93.) Těsnohlídek se osobně účastnil na průzkumných, mnohdy nebezpečných cestách. K doložení této skutečnosti bych také vybrala z knihy Demänová citát: „Rozeznáváme štěrbinu, jen co se tam vtěsná člověk sedící v dřepu. Musíme vsunouti nohy pod skálu, opříti se zády o balvan, lze pracně vstáti, vyprostiti nohy a provléci se z díry, kde se zastavuje srdce, jakoby cítilo hrůzu, že může být ve vteřině rozdrceno. Chvíle, než se nás tady prosmyklo všech pět, byla nekonečná.“ (S. 101.) Ve fotografické příloze knihy Demänová nacházíme romantické místo, které nese název Těsnohlídkovo jezírko. Další fotografie zachycuje krápníkový útvar, který nese název Janáčkův chrlič. Váže se k němu velmi zajímavý citát z knihy. „Podle svého slibu zavítal do jeskyň Leoš Janáček. Uviděl je v jejich nespoutané divokosti a běsu. Nahlížel do štěrbiny přislibující jistou smrt…, slézal přimitivní žebříky, šplhal po srázech strmin… V dómu u chrliče poprosil, aby zhasli světla. Skoro půl hodiny poslouchal v úplné tmě pláč a smích krůpějí, kladívka pidimužíků… Král nezapomínal ani na chvíli, jakou přejal odpovědnost, kryl hosta vlastním tělem na okraji propastných jícnů a zachycoval jeho kroky vlastníma rukama. Přiznávám, že i na mne účinkovala obětavá odvaha a hluboce lidská důvěra Mistrova. Nezapomenuli jsme mu ji a nezapomeneme, neboť Chrlič Janáčkův hraje a zpívá svou odvěkou píseň o duši hmoty.“ (S. 61.) Krásná nově objevená prostora dostala název po svém objeviteli – Králova galerie. K vykreslení profilu Aloise Krále přispívá další citát z Demänové: „V neděli 10. srpna 1924 vycházeli z upravených síní první návštěvníci hluboce pohnuti dojmy, na něž se nezapomíná. Alois Král toho dne, kdy se dočkal vytouženého úspěchu a prvního ovoce namáhavé práce, pomáhal průvodcům a doprovázel s nimi obecenstvo. Jakoby v oněch krásných síních, jež objevil, byl obyčejným zaměstnancem.“ V poslední kapitole Vyznání naděje se Těsnohlídek cítí jako člověk, který zaplatil lásku k jeskyním kusem zdraví a předčasnými šedinami. Zdůrazňuje nutnost začít systematický výzkum. Chápe, že se může mnohé oddálit, ale nikoli zmařit. „Pět roků jsem vám sloužil,“ píše Těsnohlídek, „neloučím se s vámi, jen tiše a vděčně nakonec vyslovuji čisté vaše jméno, jeskyně Demänovské!“

56 56

VÝSTAVA BRATŘI ČAPKOVÉ A SLOVENSKO Jiřina Bínová Památník Karla Čapka ve Strži u Staré Huti u Dobříše společně s Památníkem národního písemnictví v Praze připravil v roce 2004 výstavu Bratři Čapkové a Slovensko. Výstava je putovní a její „pouť“ byla zahájena v Památníku národního písemnictví v Praze. Krátce byla prezentována v lánské pobočce Muzea TGM Rakovník a poté již nastoupila svoji cestu po pěti slovenských výstavních síních (ale také v knihovnách) v různých městech. Po skončení bude představena znovu českým divákům. Na myšlenku přednést příspěvek a referovat o této výstavě na Kolokviu českých, moravských a slovenských bibliografů v Čejkovicích mě přivedl leták, který ředitelům příspěvkových organizací Středočeského kraje předala při jedné z porad ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži paní Kristina Váňová. Její členství ve Společnosti bratří Čapků ji společně s Martou Dandovou z Památníku národního písemnictví přivedlo v roce 2003 na studijní cestu po stopách obou bratří na Slovensko. V Trenčíně na ně čekal pan Ivan Veliký, který po celou cestu byl jejich průvodcem. Společně hledali stopy Josefa, Karla, ale i stopy masarykovské tradice. Výstupem cesty bylo nejen zvláštní číslo Zpráv Společnosti Karla Čapka, ale především myšlenka připravit a uspořádat výstavu společně se slovenskou stranou, tj. Společností přátel české kultury k 15. výročí udílení Ceny Karla Čapka. Cesta je velmi půvabně a podrobně popsána v samostatné příloze Dokumenta Čapkiana XVII. Ke Zprávám Společnosti bratří Čapků z prosince 2003 (Za Čapky na Slovensko, text i foto Kristina Váňová). Čteme v textu Kristiny Váňové: „V neděli před odjezdem jsme projednali s panem Velikým naše další plány. Návštěva nám vnukla myšlenku uspořádat putovní výstavu dokumentů s pracovním názvem Bratři Čapkové na Slovensku, a to tak, aby putovala současně v Čechách a na Slovensku. Výstava by se mohla uskutečnit na podzim příštího roku.“ Díky ochotě a vstřícnosti obou autorek jsem získala dostatek podkladů k tomu, abych mohla představit výstavu. Obě dámy mi daly k dispozici materiál: od paní ředitelky mám fotografie panelů a mnoho zajímavých informací, dr. Dandová mně laskavě zapůjčila libreto výstavy. Výstava shodou okolností v době konání bibliografického Kolokvia byla v Krajské knižnici v Trenčíně a kolegyně Ľudmila Strohnerová mohla potvrdit nejen moje slova, ale především skutečnost, že výstava je velmi zdařilá. Karel Čapek – rodák východočeský – je vzpomenut v řadě muzejních 57 57

expozic. Ve svém rodném městě Malých Svatoňovicích je v jeho rodném domě umístěno Muzeum bratří Čapků. Ve Středočeském kraji na Dobříšsku na úpatí Brd je Památník Karla Čapka Strž ve Staré Huti u Dobříše. Strž je dům s rozsáhlým pozemkem, který dostali novomanželé Olga Scheinpflugová a Karel Čapek jako svatební dar od svého švagra Josefa Palivce. Čapek si dům v rozlehlé zahradě se starými stromy pod hrází rybníka Strž velmi oblíbil a byl pro něho místem oázy – nikoliv odpočinku, protože pojetí zahrady bylo a dosud zůstává jeho dílem. A dílem jeho rukou. V expozici je vystaven jeho zápisník s črty a návrhy, kam umístit v zahradě určitý keř či strom, jak upravit lávky, které další dřeviny přikoupit. Dům ve Strži má několik expozic, které se – pokud to rozlohy domu dovolují – stále rozšiřují: kromě expozice o Karlu Čapkovi je jedno poschodí věnováno Olze Scheinpflugové, podkroví před několika lety bylo upraveno pro expozici Ferdinanda Peroutky. Mezi méně známé památníky patří expozice Karel Čapek a Západočeský kraj otevřená před několika v zámku Chyše u Karlových Varů. Zámek koupil ing. Vladimír a ing. Marcela Lažanští, vzdálení příbuzní bývalého majitele zámku hraběte Prokopa Lažanského, jemuž byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován. Je to dosti rozlehlý čtyřkřídlý zámek nepravidelného půdorysu. Původně renesanční zámek byl přestavěn barokně, ale výslednou podobu dala zámku romantickogotizující přestavba v letech 1856–1858 architektem Ing. Vojtěchem Ignácem Ullmanem. Karel Čapek zde byl na vyzvání otce posledního majitele Prokopa Lažanského III. v roce 1917 vychovatelem. Čapek byl v Chyši dosti nešťasten a po pěti měsících přesídlil natrvalo do Prahy. Přesto se dnes Chyše svým vzácným obyvatelem pyšní. Před zámkem je na pískovcovém soklu umístěna busta Karla Čapka připomínající spisovatelovu přítomnost v roce 1917 od akad. sochaře Josefa Adámka a akad. arch. Jaroslava Zbořila. Zámecká expozice Karel Čapek a Západočeský kraj je věnována především jeho pobytu na zámku. V letošním roce měl být přístupný již také pokoj, který tam měl Čapek přidělen v době svého působení. Byl to jeden z nedobře situovaných pokojů – údajně ho Čapek měl přidělen proto, aby měl svého svěřence stále na očích nebo alespoň na doslech a mohl eventuelně zaznamenat i jeho noční odchody. Téměř rovnou z Chyše ho sourozenci vezli za tatínkem do Trenčianských Teplic, protože pobyt v zámku nahlodal jeho zdraví. Výstava s názvem Slovensko bratří Čapků byla otevřena nejprve v Památníku národního písemnictví v Praze pod záštitou ministra kultury – tehdy ještě Pavla Dostála – jako akce Měsíce česko-slovenské kulturní vzájemnosti v roce 2004. Po Praze ji mohli návštěvníci shlédnout v Muzeu TGM v Lánech a odtud již zahájila svoji pouť po slovenských městech 58 58

a jejich výstavních síních. Autorem scénáře výstavy je literární historička PhDr. Marta Dandová z Památníku národního písemnictví v Praze. Výstava není rozlehlá – 11 panelů, 2 vitríny s trojrozměrnými předměty, především knihami. Úvodní panel věnovaný Trenčianským Teplicím, kde otec bratří dlouhá léta působil jako lékař. Panel je uvozen známým citátem Karla Čapka z dopisu Josefu Rozsívalovi (24. listopad 1932). „… pro mne není Slovensko jen nějakou cizí zemí, kterou bych se musel extra zabývat: jezdím tam od roku 1910 každé léto, moji rodiče tam byli doma, i já se tam cítím už dávno jako doma; Trenčínsko, Orava, Zlatomoravecko jsou pro mě opravdu domovem v docela intimním smyslu…“ O návštěvách rodičů se zmiňuje i Helena Čapková ve své vzpomínkové knize Moji milí bratři, na panelu je fotografie Heleny Čapkové a obálka vzpomínkové knihy. Další panel je věnován Čapkovým pobytům ve Vysokých Tatrách. Pobyt na Slovensku v roce 1927 přibližuje Karel Scheinpflug v knize Můj švagr Karel Čapek. Popisuje dům Miško Schwarze, statkáře z Rumanové a jeho návštěvy – jezdívali k němu Eduard Kohout, Hugo Haas, Adina Mandlová, Eliška Poznerová, Václav Vydra st., Eduard Bass, manželé Peroutkovi, Karel Čapek a jiní. Tento mecenáš pražských, resp. českých, umělců je navštěvoval v Praze – herce, herečky, malíře. Každý z návštěvníků – malířů mu zanechal svůj obraz, jeho sbírka byla dosti rozsáhlá. Byl to slovenský Žid, za války byl v koncentračním táboře, vrátil se, nějaký čas žil znovu na svém statku, ten byl a dosud je v dezolátním stavu. Svůj život dožil v domově. Žije jeho neteř, se kterou nejsou žádné kontakty. V 50. letech napsal dopis Olze Scheinpflugové, který je uchován v Památníku národního písemnictví v Praze. I Karel Scheinpflug se zmiňuje ve svých vzpomínkách: „Když se později dostal bez své viny do těžkých potíží, podstatně jsme mu vypomohli. Zachránit jsme ho bohužel nemohli…“ Další panel připomíná Čapkovy pobyty v Topoľčinkách, kde s prezidentem Masarykem vznikaly jeho proslulé Hovory s TGM. Na panelu je několik fotografií prezidenta, na jedné z nich spolu s Eduardem Benešem, který Masaryka v Topoľčinkách navštívil. Nejen že zde vznikaly Hovory s TGM, i odsud posílal Čapek příspěvky do Lidových novin. Podle informace paní Váňové zde roste druh javoru – javor tatarský – který má na podzim zvláštní barvu a na tu vždy TGM čekával. Čapek obdobné dva tyto javory zasadil také ve Strži a jsou tam dosud. Vlastimil Fišar ve své knize Bratři Čapkové a Slovensko, vydané péčí Klubu přátel české kultury v roce 1990, píše: „V tomto čase sa do Čapkovho obrazu dostává Turčianský Svatý Martin a Bystrička. V malej dedince, pár kilometrov od centra… trávieval profesor TGM s rodinou 59 59

jedenáct prázdninových pobytov… ‚Turčianská zahrádka‘ Masarykovcom učarila a po rokoch… se znovu sem vracajú. Dr. Alice Masaryková, prezidentova dcéra, v bývalej Lehotskej kúrii zraduje svojmo otcovi – prezidentovi, letné sídlo. Renovácia bola ukončená v auguste roku 1931 a ‚starý pán‘ tu potrefil plné dva mesiace oddychu.“ I zde ho navštívil Karel Čapek. Další panel upomíná na známé „pátečníky“ v Čapkově vile. Autorka libreta dr. Dandová jako citát uvedla část dopisu F. Krčméryho: „Včera som bol u Karla Čapka, vo väčšej literárnej spoločnosti (boli tam prof. Mathesius, filozof prof. Kozák, z mladších spisovateľov Langer, Kopta, Peroutka). Hovorilo se najviec o spisbe románovej. Sú to bystré hlavy, ale ničoho veľkého ani v jednom z nich. Čapek je mlčanlivý a z nich nejcennější. On sa interesuje o Slovensko statočně. Pozval ma, aby som prišiel medzi nich každý týždeň, sľúbil som.“ Několik dalších panelů je věnováno oravským pobytům, kde pobývali bratři oba. Zejména pro Josefa Čapka a jeho rodinu to bylo místo každoročních letních pobytů až do roku 1938. O nich se řadu zajímavých podrobností dozvíme z knihy Bratří Čapkové. Josef Čapek dával pobytům na Oravě přednost před pobyty ve Strži i po roce 1935, ačkoliv mu tam Karel Čapek upravil a připravil dvě místnosti v podkroví. Důvodem Josefova ne-

zájmu o pobyty bylo napětí mezi ním a Olgou Scheinpflugovou – příbuzní se s volbou KČ vlastně nikdy nesmířili.

O Oravě a Oravském hradu se Karel Čapek zmiňuje ve svých Obrázcích z domova. Na dalším „oravském“ panelu čteme citát Jaroslava Křičky o tom, jak se na Oravě žilo. Jaroslav Křička byl s Čapkem na Oravě v roce 1932. Společně se tam vrátili i s dámami, tj. paní Křičkovou a Olgou Scheinpflugovou v roce 1935, dle pohlednice s tímto vročením. Dovolila jsem mimo výstavu doplnit svoji prezentaci fotografií z jednoho prázdninového pobytu na Oravě z knihy Jeden a druhý – Vzpomínky na bratry Čapky vydanou v roce 1988 nakladatelstvím Kruh v Hradci Králové, kterou vybral a uspořádal náš bývalý kolega, předčasně zemřelý čapkolog Ladislav Vacina, bibliograf, pracovník Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové. Na Oravě podnikala společnost mnoho výletů, dochovaly se fotografie z let 1932 a 1937 z výletu na Velký Choč. Karla Čapka Orava inspirovala nejen jako fotografa, ale také jako kreslíře. Na panelech jsou představeny jeho kresby chalup, krojů, krav, husí, ženy s fajfkou, stádo ovcí i obálky knihy Oravské reminiscence Karla Čapka. Na připojeném citátu čteme z Oravských vzpomínek Jaroslava Rozsívala: „Koupaliště v Podzámku, ozářené sluníčkem a postříkané stíny vysokých stromů z protější Kičery – to je v létě pestrý koberec radostí 60 60

a smíchu, rytmická píseň zdravého pohybu, struhující nákaza bezstarostného oddechu a zábavy. Po vzrušujícím volejbalovém zápase zabrali sportovní plácek starší ctitelé umírněného tělocviku, tzv. ‚oravské vzduchoplavby‘. Energický admirál – táta Rozsíval – komanduje hlasitě vzorné cvičence, přijímá vojenské hlášení viceadmirála Jaroslava Křičky – a pak následuje veselá půlhodinka prostocviků; občas ji podbarví svým zvučivým smíchem temperamentní Zuzka Zguriška; Václav Talich sleduje pozorně snaživé cvičence z vody – drhne se rýžovým kartáčem až má kůži červenou jako rak; Josef Hora sedí ve stínu načechrané vrby, usmívá se, ale oči mu každou chvíli zabloudí do hlubokého zamyšlení…“ Na posledním 15. panelu čteme z textu autorky libreta: „V roce 1983 vznikl v Bratislavě Kruh priateľov českej kultúry, který věnoval po dobu své existence značnou pozornost bratřím Čapkům. Vyvrcholením snahy slovenských čapkologů propagovat život a dílo bratří Čapků na Slovensku je každoroční udělování cen Karla Čapka. Od roku 1990 tuto cenu udělují Město Trenčianské Teplice, Kruh přátel české kultury Bratislava a slovenské léčebné lázně Trenčianské Teplice za propagaci života a díla bratří Čapků na Slovensku a za praktické uplatňování česko-slovenské vzájemnosti. Autorem Ceny Karla Čapka je akademický sochař Ilja Holešovský z Trenčianské Teplé.“ Ačkoliv na panelu nejsou všichni nositelé Ceny Karla Čapka uvedeni, připomeňme si je: 1990

Vlastimil Fišar, recitátor, herec

1991

Prof. PhDr. Miloš Tomčík, DrSc., literární vědec, čestný předseda Klubu přátel české kultury Bratislava

1992

Ivo Veliký, kulturní pracovník v Trenčíně

1993

Jaroslav Rozsíval, herec, zpěvák, předseda Klubu přátel české kultury

1994

Prof. Ladislav Vychodil, scénický výtvarník, pedagog JUDr. Jaroslav Slavík, historik umění, znalec výtvarného díla Josefa Čapka

1995

Prof. PhDr. František Černý, DrSc., teatrolog, pedagog Jozef Kroner, herec

1996

Gabriela Vránová, herečka a recitátorka Viera Strnisková, herečka a recitátorka

1997

Marie Šulcová, publicistka a spisovatelka Ladislav Chudík, herec 61 61

1998

Prof. Peter Karvaš, spisovatel, dramatik a pedagog Doc. PhDr. Jiří Opelík, CSc., literární vědec

1999

Prof. Radovan Lukařský, herec, recitátor PhDr. Ladislav Lacha, CSc., divadelní historik

2000

PhDr. Marta Dandová, literární historička a editorka, autorka tohoto scénáře Soňa Čechová, publicistka a překladatelka

2001

Aleš Fetters, pedagog, publicista, regionální historik z Náchoda Prof. Martin Huba, herec, režisér, pedagog

2002

PhDr. Boris Mědílek, povolání uvádět netřeba, že ☺ Prof. Emília Vašáryová, herečka a pedagožka

2003

Josef Abrhám, herec Jozef Ciller, scénický výtvarník a pedagog

2004

Josef Protiva, scénárista, režisér, producent ČT, předseda Společnosti bratří Čapků Mgr. Štefan Vraštiak, filmový historik, publicista

Po virtuální prohlídce celou výstavou se na závěrečné fotografii díváme na ředitelku Památníku Karla Čapka ve Strži při vernisáži výstavy v Památníku národního písemnictví v Praze. Věřím, že kolegové ze slovenských měst, pokud výstava v jejich městě bude, ji navštíví a připomenou si krásné bibliografické setkání v Čejkovicích. A nejen kolegy z knihoven v České republice zvu do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude výstava instalována, až doputuje Slovenskem.

62 62

ZUZKA ZGURIŠKA, LITERÁTKA Z MYJAVY Ľudmila Strohnerová Myjava, mestečko na západnom Slovensku, ležiace v Myjavskej pahorkatine na moravsko-slovenskom pomedzí, „je miestom, kde od počiatku jeho osídlenia žil ľud, ktorý sa staval na odpor proti každému útlaku, vytrvalo bojoval za svoju sociálnu, náboženskú a národnú slobodu a zohral významnú úlohu v živote slovenského národa“. VARSIK, Branislav. Myjava do roku 1848. V tomto meste sa narodila 13. 4. 1900 aj Ľudmila Šimonovičová, známejšia verejnosti pod umeleckým menom Zuzka Zguriška. Vyrastala spolu so svojimi 2 súrodencami Branislavom a Zuňou v rodine, kde tĺklo sociálne a národne cítiace srdce jej otca, evanjelického kantora Michala Šimonoviča a láskavá duša matky Ľudmily, rodenej Valáškovej, z rodiny ktorej praotec bojoval v radoch slovenských dobrovoľníkov v r. 1848/49. Ľudmilu výrazne formoval a ovplyvnil jej otec Michal Šimonovič. Bol presvedčeným národovcom, rozširovateľom slovenských kníh a časopisov, organizátorom národných slávností a ochotníckeho divadla, publicistom, propagátorom ovocinárstva a zakladateľom hospodárskych spolkov. Na neho sa, po smrti milovanej matky, v roku 1906, vtedy 6-ročná Ľudmila, upäla celým srdcom. Postupne sa mu stala spoločníčkou na jeho cestách na kopanice a za „kopaničiarmi“ i pri jeho kantorských povinnostiach. Michal Šimonovič svoje deti učil láske k Bohu, ľuďom a prírode. Malá Ľudmila, pozorne vnímala svet mestečka Myjavy a okolitých kopaníc, aby ho neskôr tak pútavo a pravdivo zobrazila vo svojich „rozprávkach“ a románoch. Po absolvovaní ľudovej školy, kde ju učil jej otec, si zvolila povolanie učiteľky. Meštianku absolvovala v Modre s vyučovacím jazykom maďarským, nemčinu si osvojila v nemeckej škole v Himmelkrone. Za učiteľku študovala v r. 1915–18 na Učiteľskom ústave v Hódmezövásárhelyi a štúdium ukončila v Brne v roku 1920. Ale jej cesta k vzdelaniu nebola idylická. Zo spomienok vyplýva, že musela prekonať viaceré prekážky podobne ako „mnohí slovenskí študenti, čo museli navštevovať maďarské stredné školy, lebo veď slovenských nebolo, nemali príležitosť osvojiť si rodnú spisovnú reč, tým menej literatúru a literárnu históriu a dejiny svojho národa. Na maďarských školách sa nám ukazovali naše dejiny v nepravdivých, skreslených zlomkoch, kým o našej literatúre nebolo ani zmienky. Naši otcovia mali veru ťažkú úlohu, aby na jednej strane zachránili svoje deti pred maďarizačným náporom a na druhej vštepovali im ich krásnu materinskú reč 63 63

z hľadiska gramatiky, pravopisu.“ ZGURIŠKA, Zuzka. Čo mi dala Kukučínova tvorba. V roku 1919 umrel jej milovaný otec Michal Šimonovič a Ľudmila, ešte študentka, sa musela postarať i o svojich dvoch súrodencov. Po ukončení štúdia získala miesto na ľudovej škole v svojom rodisku, v budove, ktorá sa dodnes zachovala. Z rodičovského domu si Ľudmila priniesla lásku ku knihám a umeniu a bola podobne ako otec nadšenou divadelníčkou. Počas učiteľovania na Myjave sa zapájala do divadelného diania Myjavčanov. Hrávala menšie i väčšie úlohy, prekladala hry z češtiny do slovenčiny, bola režisérkou predstavení. Hrávala v hrách napr. v hre Revízor od Gogoľa, v Mahenovej tragédii Nebe, peklo, ráj, v hre A. Jiráska Lucerna a iných. Myjavským ochotníkom neskôr (v r. 1967) napísala a venovala komédiu Mor na farme. Druhým mužom, ktorý výrazne zasiahol do jej života bol Jaroslav Dvořák, jej budúci manžel. JUDr. Jaroslav Dvořák, bol právnik a prekladateľ, rodák z Brna a pochádzal zo vzdelanej a národne cítiacej rodiny. Zoznámili sa na Myjave, kde Jaroslav prišiel pracoval v r. 1921 ako zástupca okresného náčelníka. Aj on si zamiloval tento nádherný malebný kraj moravsko-slovenského pomedzia, jeho ľud a mentalitu, takú blízku aj jeho rodisku na Morave. Rád hrával divadlo, bol hudobne vzdelaný a rád spieval slovenské a moravské piesne a zapájal sa do kultúrnych a spoločenských aktivít slovenskej a českej inteligencie. Po jeho odchode z Myjavy do Bratislavy v r. 1922, jeho záujem o Myjavu a Myjavčanov neutíchol. Naďalej sa stretával so slečnou Ľudmilou Šimonovičovou, učiteľkou a nadšenou divadelníčkou, s ktorou hrával na divadelných doskách na Myjave. Na jeho podnet prišlo pre Ľudmilu pozvanie na prijímacie skúšky do činohry SND. Skúšky dopadli dobre, a tak 9. 4. 1922 zahrala Ľudmila na doskách SND hlavnú postavu Marvy v hre F. Wollmana Rastlislav. Hrala po česky a tak úspešne, že jej ponúkli angažmán v činohre. Toto predstavenie ju ale vyčerpalo a ochoreli jej hlasivky. Lekár ďalšie hranie neodporučil, čo ukončilo nádejnú hereckú kariéru Ľudmily a paradoxne odštartovalo jej literárnu tvorbu. Zoznámila sa s redaktorom Lidových novín Bohumilom Haluzickým a ten ju požiadal, aby napísala článok o podobnosti nárečí z moravskoslovenského pomedzia. Článok bol uverejnený a stretol sa s priaznivým ohlasom, a tak v roku 1922, posmelená úspechom, poslala do Slovenského denníka, ktorý vypísal súťaž na rozprávku, poviedku „U muziky“. Po uverejnení poviedky sa začala rodiť budúca spisovateľka, ktorá sa stala známou ako Zuzka Zguriška, pod pseudonymom, ktorý si zvolila podľa názvu myjavskej kopaničiarskej osady U Zgurišov.

64 64

V roku 1924 sa vydala za Jaroslava Dvořáka a odišla za ním do Bratislavy. Jej manžel, Jaroslav Dvořák, sa zaslúžil o vznik Umeleckej besedy slovenskej v Bratislave, ktorá združovala predstaviteľov literárneho, výtvarného a hudobného života, sprostredkovával česko-slovenské kultúrne kontakty a domácnosť Dvořákovcov sa stala vyhľadávaným miestom nielen pre slovenskú ale aj pre českú umeleckú a literárnu spoločnosť. Spoločne navštevovali vernisáže výstav, hudobné koncerty, divadelné premiéry v Bratislave, v Prahe, ale i v zahraničí. Umožňovalo im to významné postavenie manžela v práci, či už ako prezidiálneho šéfa Predsedníctva vlády ČSR alebo ako vedúceho oddelenia Ministerstva zahraničných vecí v Prahe. V šťastnom manželstve sa im narodili dvaja synovia Tomáš (1925), ktorý sa stal právnikom a zostal v Bratislave a syn Ivan (1931), ktorý sa vydal na umeleckú cestu. Stal sa filmovým dramaturgom v Prahe, kde sa rodina odsťahovala v roku 1948. Po manželovej smrti v roku 16. 11. 1963, Zuzka Zguriška ostala bývať v Prahe. Zuzku Zgurišku s manželom spájali spoločné kultúrne a umelecké záľuby, sociálne a národné cítenie. Bol to on, ktorý jej umožnil a vytvoril priaznivé podmienky pre literárnu tvorbu. Na jeho podnet úspešne absolvovala i vysokoškolské štúdium filozofie a dejín umenia na Filozofickej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave v rokoch 1938–1942. I jeho zásluhou sa zachovala v Literárnom archíve Slovenskej národnej knižnice v Martine bohatá dokumentácia o tvorbe Zuzky Zgurišky a ohlase na ňu. Ako právnik, precízne zbieral a odkladal jej rukopisy, recenzie a ohlasy na jej tvorbu v tlači, priaznivé i tie menej žičlivé ako i korešpondenciu týkajúcu sa jej tvorby. Zuzka Zguriška už v 20-tych rokoch začala uverejňovať črty, poviedky a rozprávky na stránkach novín a časopisov Slovenský denník, Robotnícke noviny, Lidové noviny, Družstevné noviny, Slovenské pohľady, Živena, Elán a ďalších. Spolupracovala so Slovenským rozhlasom, kde tieto poviedky a črty odrážajúce svojrázny svet jej rodného kraja a kopaníc, plné humoru, sama predstavovala rozhlasovým poslucháčom, čím si získala popularitu. V jej dielach sa máme možnosť stretávať s ľuďmi týchto samôt, ktorí sú napriek ťažkým podmienkam družnej, veselej mysle, so svojráznym humorom, ktorý preblesne aj mnohými strastiami žitia. Ľuďmi, ktorí sú hrdí na svoj kopaničiarsky pôvod, ktorí dokážu bojovať za svoje práva sociálne, náboženské i národné. Ako sama uvádza: „Napísala som 120 rozprávok z prostredia kopaničiarov, roľníkov, drobných remeselníkov a robotníkov. Ani v desatine týchto 65 65

rozprávaní nie je námetom skutočná udalosť. Mala som čulú predstavivosť a vedela som vymyslieť príbeh hocikedy, keď som potrebovala už či Rozhlasu alebo niektorému časopisu dodať rozprávku. O námety u mňa naozaj nebolo núdze. Iba osoby týchto rozprávaní boli živí ľudia, takí, akých som ich poznala, keď som žila s nimi.“ ZGURIŠKA, Zuzka. Pripomienky k jej kritikom. Podstatnú časť poviedkovej tvorby z kopaničiarskeho prostredia zhrnula do 3 zbierok: Obrázky z kopaníc (1929), Dvanásť do tucta (1932) a Ženích s mašinou (1935). Z tohto obdobia sú jediným tematickým odbočením cestopisné črty z jej cesty po Španielsku Španielske pohľadnice (1931). Za vyvrcholenie jej „kopaničiarskej“ tvorby je považovaný román vydaný v r. 1938 Bičianka z doliny, ktorý bol i neskôr zdramatizovaný a televízne spracovaný. Zaujímavý je postoj samotnej autorky ku vzniku tohto úspešného diela: „Môj román sa začal rodiť vtedy, keď som prvý raz prišla do Dynžíkovej doliny. Ale už v čase, keď som písala rozprávky z kopaníc, premýšľala som o tom spodobiť ženu-matku, držiteľku rodu, sebavedomú a pyšnú vo svojom kráľovstve. A tak, prechodiac medzi chalupami Dynžíkovej doliny, dozrelo pevné rozhodnutie napísať román o tejto žene… V Bičianke som napísala o malom svete vo svete veľkom. O živote ľudí žijúcich na kopanických samotách, o ich trápení i radostiach a nad tým všetkým o žene hrdej a neotrasiteľnej v istote matky-vládkyne. Román som spestrila zvykmi a obyčajmi, ktoré sa ešte v tom čase prelínali životom na kopaniciach. Zachytila som odviaty svet krásna, ktorý zapadol do nenávratnej minulosti.“ (Novinky VSS, jar 79, s. 4) Román vyšiel v desiatich vydaniach, čo je na slovenské pomery zriedkavé a v prekladoch českom, maďarskom a ruskom. Počas druhej svetovej vojny a následne po nej, pokračovala Zuzka Zguriška vydávaním cyklov poviedok Svadba (1943), Hostina (1947), Podobizne (1957), Manželstvo na úver (1967), ktoré už vychádzali v zmenených spoločenských a literárnych pomeroch. Čitateľskému záujmu sa tešili aj výbery z jej humoristických poviedok, ktoré vychádzali postupne v knihách Kopaničiari (1956), Na veselej hostine (1957), Vietor na horách (1962) a Korenie s medom (1960). V rámci Vybraných spisov Zuzky Zgurišky vyšiel výber z jej poviedkovej tvorby do r. 1945 pod názvom Kopaničiari (1976). Po oslobodení v literárnej tvorbe sa naďalej zameriavala na zobrazenie minulosti rodného kraj v zložitosti spoločenských i sociálnych vzťahov. Tak vznikla trilógia o rodnom Mestečku (Myjave) so zámerom spodobiť a oživiť výsek zo života jej rodného kraja od vzniku 1. ČSR až po historické udalosti druhej svetovej vojny: Metropola pod slamou (1949), 66 66

Mestečko na predaj (1953) a v r. 1959 vychádza 3. časť – Zbojnícke chodníčky. Pre mládež napísala dva historicko-dobrodružné romány Husitská nevesta (1962) a jeho pokračovanie Kráľova zajatkyňa (1982), ktoré sa opierajú o historické skutočnosti len veľmi voľne. Romantický dej sa odohráva na hrade Branč v období husitských nájazdov na Slovensko v 15. storočí. Na podnet svojich synov napísala autobiografickú knihu v r. 1972 pod názvom Strminou liet, v ktorej pútavo rozpráva o svojom živote a ľuďoch, s ktorými sa stretla. Je potrebné spomenúť aj jej prekladateľskú tvorbu. Z češtiny do slovenčiny preložila Haškov román Osudy dobrého vojaka Švejka, ktorý vyšiel v roku 1955. Do češtiny boli preložené takmer všetky jej rozprávky a vychádzali i na stránkach českých denníkov, týždenníkov a mesačníkov. Vyšli výbery z jej poviedok. Výbery pod názvom Vítr na horách z roku 1962 a Rozmarný kolotoč z roku 1963 preložil jej manžel. Jej diela vychádzali ako v slovenských i v českých vydavateľstvách a tiež ilustrátori boli slovenskej i českej proveniencie. Za celoživotnú literárne dielo dostala spisovateľka v r. 1959 titul zaslúžilá umelkyňa. Životná púť Zuzky Zgurišky sa ukončila 24. 9. 1984. Cirkevný pohreb sa konal v pražskom motolskom krematóriu za účasti mnohých priateľov a rodákov zo Slovenska. Zguriškino celoživotné dielo citlivo a objektívne zhodnotila v monografii Humoristka Zuzka Zguriška (1990) Ľudmila Rampáková, dlhoročná editorka a redaktorka diel Zuzky Zgurišky formou fundovaných rozborov jej próz, podané živým literárnokritickým štýlom a doplnené citáciami. Literárni kritici vysoko u Zuzky Zgurišky hodnotili jej umeleckú a citovú previazanosť s rodným krajom, jej optimizmus a zmysel pre humor. V jej pozostalosti sa zachovali ale i recenzie menej žičlivé. V Archíve literatúry a menia SNK v jej pozostalosti si môžeme v recenzii románu Ženich s mašinou od Andreja Mráza prečítať, že Zuzka Zguriška „si našla veľmi vďačnú tematiku pre svoju literárnu tvorbu. Myjavská rodáčka, veľmi dobre pozná svoj rodný kraji i jeho ľudí a maľuje ich s láskou a pestrými farbami. O podbradlanskom kraji je všeobecne známe, že tu žijú ľudia jadrní, zdraví, podnikaví, plní humoru a životnej istoty. Tieto vlastnosti svojich rodákov si najradšej všíma i Zuzka Zguriška a miluje ich. V jej rozprávkach vystupujú celé desiatky originálnych ľudí so všetkými svojimi povahovými vlastnosťami v charakteristických životných situáciách. Tak sa rodí vzácny humor jej rozprávok. Autorka ho podkresľuje a zvyšuje i tým, že jej postavy hovoria svojím sviežim a boha67 67

tým nárečím, ktoré je veľmi vďačným materiálom pre humoristické ladenie jej rozprávok. Neraz sa už u nás spomínalo, že nemáme dostatok humoristickej tvorby. Produktívna autorka túto medzeru naplňuje a robí to originálne i vtipne.“ Andrej Mráz. Ženích s mašinou. „V povedomí čitateľov žije táto autorka najmä vďaka veselým príhodám z kopaničiarskeho okolia Myjavy a rázovitým typom zemitých a nesentimentálnych chlapov a žien, optimizmom premáhajúcich ťažkostí života. Optimizmus preteká zo Zguriškiných kníh do sŕdc čitateľov a vyzbrojuje ich do životnej nepohody úsmevom a vedomím, že prekážky sa dajú prekonať, tak sa čitateľský zážitok mení na poznanie a zábava na poslanie. V tom je skutočný prínos Zguriškinej tvorivej aktivity.“ PETRÍK, Vladimír. Šíriteľka optimizmu. Spisovateľka a priateľka rodiny Dvořákovcov, Mária Hečková, si u Zuzky Zgurišky ako spisovateľky i človeka si vysoko cenila, že „patrí k slovenským spisovateľom, ktorí vyrástli z ľudu, tvorili z neho a preň a nikdy sa od neho neodtrhli. Preto Zuzka Zguriška patrí k najobľúbenejším spisovateľkám. Starí i mladí, všetci majú jej dielo radi pre pokrokovosť, dobrosrdečný humor a nezničiteľnú životnú radosť.“ A na záver ešte jedna zaujímavosť: Zuzke Zguriške okrem literárnej a divadelnej oblasti, bolo blízke i výtvarné umenie. I medzi výtvarnými umelcami mala veľa priateľov. Viacerí ilustrovali jej knihy a poviedky, od mnohých sa zachovali jej portréty a karikatúry. V roku 1933 pri návšteve Dvořákovcov v Bratislave Zuzku Zgurišku namaľoval český maliar Josef Šíma, ktorý už vtedy žil v Paríži. Uvedený portrét slovenskej spisovateľky sa stal tretím najdrahším obrazom v novodobej histórii českých aukcií. Obraz sa predal v aukčnej sieni Pictura v Prahe v roku 2005 za 5,85 milióna českých korún súkromnému majiteľovi. Ide o olejomaľbu. Obraz má rozmery 81H56 centimetrov. Zobrazuje sebavedomú, elegantnú dámu oblečenú podľa poslednej módy. Obraz pochádza z jej zbierky, ktorú dediči predali v 90-tych rokoch. MACA. Slovenka za milóny. Literatúra: MACA. Slovenka za milóny. In : Plus 7 dní. Č. 12 (18. 3. 2005), s. 94–99. PETRÍK, Vladimír. Šíriteľka optimizmu. In : PAS. – Roč. 39, č. 1 (1990). S. 41–43. RAMPÁKOVÁ, Ľudmila. Humoristka Zuzka Zguriška. Bratislava : Slovenský spisovateľ. 228 s. VARSIK, Branislav. Myjava do roku 1848. In : DUGÁČEK, Michal – GÁLIK, Ján. Myjava. Bratislava : Obzor, 1985. s. 30. ZGURIŠKA, Zuzka. Čo mi dala Kukučínova tvorba. In : Martin Kukučín v kritike a spomienkach. Bratislava : SVKL, 1957. s. 824. ZGURIŠKA, Zuzka. Strminou liet. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1972. 270 s. ZGURIŠKA, Zuzka. Pripomienky k jej kritikom. In : Archív literatúry a umenia Slovenskej národnej knižnice. Zbierkový fond Zuzka Zguriška. 68 68

SLOVENSKÝ A ČESKÝ SVET SPISOVATEĽKY HANY GREGOROVEJ Soňa Šváčová V roku 2002 som mala to šťastie zúčastniť sa na stretnutí zástupcov obce Tajov s dcérou slovenských spisovateľov Jozefa Gregora Tajovského a Hany Gregorovej – Dagmar Gregorovou-Prášilovou z Prahy. Bolo fascinujúce počúvať jej živé spomienky na rodičov pri prehliadke fotografií z expozície v Pamätnom dome Jozefa Gregora Tajovského v Tajove. V jej úprimnom, neobyčajne otvorenom prejave obaja rodičia ožívali. Preto som dlho neváhala pri výbere témy na kolokvium a som rada, že mám možnosť pripomenúť osobnosť spisovateľky Hany Gregorovej pri príležitosti 120. výročia jej narodenia v januári tohto roka. Spisovateľky, v ktorej sa dva svety – slovenský a český – tak vzácne snúbili. V súvislosti s menom Hany Gregorovej bolo napísaných už viacero článkov. Boli zamerané väčšinou na jej priekopnícku činnosť na poli emancipácie, na jej manželstvo s Jozefom Gregorom Tajovským, využívajúc ich publikovanú vzájomnú korešpondenciu. V tomto príspevku chceme akcentovať verejné, spoločensko-kultúrne pôsobenie Hany Gregorovej, jej zásluhy o rozvíjanie umeleckých, literárnych kontaktov s významnými českými osobnosťami, hoci už spomenutým témam sa pri charakterizovaní jej osobnosti, v záujme objektívnosti, nebudeme vyhýbať. Pri utváraní záujmov a celkového neskoršieho literárno-spoločenského smerovania Hany Gregorovej zohrali dôležitú úlohu niektoré momenty zo životopisu, preto ich stručne spomenieme. Hana Gregorová – Anna Božena Lilgová – sa narodila 30. januára 1885 v národne uvedomelej farbiarskej rodine Lilgovcov. Jej matka pochádzala zo vzdelanej rodiny evanjelického teológa a učiteľa Juraja Jamnického. Dedo, Ján Samuel Lilge, vážený mešťan, bol zakladajúcim členom Matice slovenskej, čo svedčí o silnom národnom uvedomení rodiny. Lilgovci boli horliví národovci, zúčastňovali sa aj na revolučných udalostiach roku 1848. Spojitosť s literárnou činnosťou je známa u príbuzného z matkinej strany básnika Jakuba Grajchmanna. Jeho básne vyšli v tristostránkovom zväzku u nakladateľa Salvu. (Gregorová, 1979, s. 15) Je možné, že práve po ňom zdedila Hana a jej brat Ivan (v literatúre známy pod pseudonymom Lysecký) literárne sklony, potrebu a záľubu v duševnej činnosti. Silná túžba po slobodnom živote plnom umenia bola hlavnou motiváciou jej snažení a sprevádzala ju až do posledných chvíľ. Dievčenské roky v Martine prežívala Hana Gregorová veľmi ťažko. Pomerne zavčasu stratila otca, s matkou a piatimi súrodencami musela tvrdo pracovať v dielni na výrobu modrotlače a pri rodinnom hospodárstve. Vlastná trpká skúsenosť v boji o prežitie v nej navždy zanechala 69 69

stopu v podobe súcitu s trpiacimi, čo neskôr výrazne ovplyvnilo charakter jej tvorby. V každodennej drine bolo len málo pochopenia pre jej literárne záľuby. Navyše ani všeobecný duch výchovy neprial inému uplatneniu sa dievčeniec v tej dobe ako len v domácnosti. A tak nebolo Hane umožnené po štyroch rokoch meštianskej školy pokračovať ďalej vo vzdelávaní, hoci bola vynikajúcou žiačkou a dostala od učiteľského zboru odporúčania na štúdium v učiteľskom ústave. Keď ostala jej túžba po vzdelaní nesplnená, rozširovala svoj kultúrny obzor aspoň čítaním kníh, zúčastňovaním sa na podujatiach martinského Spevokolu, ktorý bol v tých časoch strediskom spoločenskej výchovy a života mládeže, domovom básnikov, slovenskej poézie, piesní a divadelných predstavení. V časoch, kedy Slováci nemali nijaké práva na vlastné školy, na vlastnú politickú či kultúrnu činnosť bol Spevokol vzácnym miestom na udržiavanie a pestovanie národných tradícií. Herci pre svoje ľudové predstavenia preberali často aj hry z Prahy. Tu sa Hana stretávala s podobne mysliacimi mladými ľuďmi Pavlom Pietrom, Hankou Ivankovou, Milanom Mitrovským, Vladimírom Hurbanom – synom známeho predstaviteľa slovenského kultúrno-spoločenského života Svetozára Hurbana Vajanského. Tu sa zoznamovala so slovenskou, českou a svetovou literatúrou, tu sa rozvíjalo jej národné povedomie, záujmy, formovali názory. V Martine, stredisku Matice slovenskej, sa schádzali také významné osobnosti ako Elena Maróthy-Šoltésová, Terézia Vansová, Andrej Kmeť, Pavel Mudroň, Svetozár Hurban Vajanský, Jozef Škultéty, Andrej Halaša, Jan Kadavý a ďalší. Raz do roka sa konali v Turčianskom Svätom Martine augustové slávnosti – spoločensko-kultúrna udalosť, ktorá mala veľký politický význam. Schádzal sa na nej výkvet vzdelancov zo Slovenska, Moravy, Čiech, Sliezska, Poľska, Srbska, Ruska i Ameriky. Prednáškami a kultúrnymi podujatiami žilo celé mestečko. Ako členka Spevokolu Hana všetko dianie veľmi hlboko prežívala. Jej túžba po vzdelaní len silnela, svoje postavenie a budúcnosť v Martine videla bez perspektívy. Prvý raz snívala o ceste do Prahy, kde by sa stretávala so vzdelanými ľuďmi, spoznávala iný svet, navštevovala koncerty. Od tohto zámeru, v tom čase nie reálneho, ju odhovoril priateľ – Ivan Hálek zo Žiliny, český lekár a publicista, syn básnika Vítězslava Hálka, vzácny, múdry a láskavý človek, ktorého názor si vážila. (Gregorová, 1979, s. 110) Spevokol bol aj miestom zoznámenia sa s Jozefom Gregorom Tajovským, ktorý od začiatku oceňoval jej inteligenciu, citlivosť, záujem o umenie. Hana v ňom zas spoznala človeka, ktorý vedel povzbudiť jej odhodlanie oslobodiť sa vlastnými silami a mohla vďaka nemu svoje predstavy prijímať ako reálne. V čase ich spoločných začiatkov sľubovalo manželstvo s Tajovským najmä vymanenie sa z úzkoprsého malomestského prostredia a možnosť vzdelávať sa.

70 70

Zobrali sa vo februári roku 1907. Hana túžila po nevšednom manželstve rovnoprávnych ľudí a u Tajovského nachádzala pre to pochopenie. Ich manželstvo bolo skutočne výnimočné, možno povedať, že predbehlo dobu. Začal sa nový úsek života Hany Gregorovej, otvorili sa jej nové možnosti. (Šuchová, 1998) Prvé roky prežili manželia v rumunskom Naďlaku, kde Tajovský pracoval ako úradník v Ľudovej banke. Tu uviedol Hanu do uvedomelých slovenských rodín. No očakávania, ktoré vkladala do nového života, neprichádzali. V svete bohatých hospodárov, aj keď milých a srdečných ľudí, nenachádzala naplnenie dní. Potrebovala a neustále hľadala bohatstvo duchovné. V Spomienkach píše: „Mohla som byť unesená takým veľkolepým bohatstvom, ja, ktorá som vyrastala v chudobnej domácnosti a pre nedostatok hmotných prostriedkov sa neustále musela niečoho vzdávať, nakoniec vlastne aj štúdia. Lenže bohatstvo v tejto forme a takto nahromadené ma nijako nenadchýnalo, skôr mi pripadalo ako zaťažovanie mysle a hromadenie starostí o niečo, čoho nemožno ani za celý život užiť.“ (Gregorová, 1979, s. 130) Príjemnou zmenou boli len divadelné predstavenia, v ktorých aj ona hrávala, rozširovanie časopisu Dennica a schôdzky v slovenskom spolku Kruh. Táto drobná národná práca ju síce tešila, ale nepostačovala a keďže ani Tajovského úradnícka práca neuspokojovala, uvažovali o odchode. Vo svojich predstavách upierali svoje nádeje opäť na Prahu. Tajovský sa chcel venovať spisovateľstvu, Hana študovať na gymnáziu. Osud však celkom zmenil smer ich cesty. Tajovský dostal miesto v novozaloženej Ľudovej banke v Prešove, v tom čase zapadnutom pomaďarčenom kraji. Obaja manželia sa energicky pustili do národno-buditeľskej práce medzi vidieckym ľudom. Chodili po dedinách, rozširovali slovenskú tlač, zbierali ľudové výšivky a iné cennosti pre martinské a pražské múzeum. Ich domácnosť bola už vtedy akýmsi literárno-kultúrnym slovenským centrom, kde sa schádzali priatelia a diskutovali najmä o literatúre. V Prešove začala Hana Gregorová písať aj svoje prvé poviedky. Tajovský jej pozval na prázdniny ako spoločníčku vzdelanú Češku, učiteľku Máriu Dvořáčkovú, ktorá učila Hanu ruštinu, zemepis, dejepis a zoznamovala ju s českou literatúrou. S ňou sa prvýkrát dostala do Prahy, ktorej kultúrne prostredie ju celkom očarilo. Prvýkrát videla profesionálne divadlo, absolvovala výstavy, prednášky, besedy. V Detvane spoznala novinára, diplomata a predstaviteľa hlasizmu Bohdana Pavlů, v národopisnom múzeu profesora Chodka. Stretla sa s profesorom Albertom Pražákom, maliarom Oborovským, s predstaviteľkou feministického hnutia učiteľkou Františkou Plamínkovou, v rodisku Dvořáčkovej v Kouřimi sa zblížila so spisovateľkou Žofiou Pohoreckou. Úprimné priateľstvo s Marii Dvořáčkovou ich viazalo k sebe dlhé roky. Hana Gregorová jej venovala poviedku Láska detinská (Gregorová, 1912)

71 71

Keď z Prešova o dva roky manželia odchádzali, znova sa vynorili dávnejšie túžby po štúdiách a živote v Prahe, ale ani teraz sa neuskutočnili. Tajovský sa stal tajomníkom Slovenskej národnej strany, a tak Gregorovci zostali v Martine. Hana Gregorová sa aktívne zapojila do spoločenského a literárneho diania. Písala články do ženského časopisu Dennica, ktorý redigovala spisovateľka Terézia Vansová. K otázkam zrovnoprávnenia žien sa vyslovovala na početných prednáškach na Slovensku i v Čechách. V duchu prednášok jej vyšla i prvá kniha Ženy (Gregorová, 1912), ktorou rozvírila hladinu stojatých vôd konzervatívneho Martina, zastúpeného Vajanského Národnými novinami. Získala mnoho nepriateľov, mnoho odsúdenia. No nedala sa odradiť a v prednáškach pokračovala v Plzni a Prahe, kde nadviazala spojenie s českými spolubojovníčkami za práva žien. Do vtedajšieho bezútešného obdobia jej vniesla svetlo návšteva literárneho historika profesora Alberta Pražáka z Prahy, ktorý vyhľadal Gregorovcov po ceste z Dolného Kubína, kam prišiel kvôli Hviezdoslavovi, aby sa s ním rozprával o generačnom boji Vajanského s hlasistami. Na vzájomné stretnutie spomína profesor Pražák v zborníku venovanom spisovateľovi Tajovskému: „Přišel jsem k Tajovským a poznal jsem i paní Hanu Gregorovou, půvabnou krásku o to krásnější, že měla i ducha zvědavého a rozhořelého pro poznání a pro krásu všech druhů na světě… Mluvili jsme o tom, co nového se děje v duchovním a literárním domácím i cizím světě, jméno bylo probíráno za jménem, žasl jsem, jaký kulturní hlad měli oba Tajovští. Takového manželství jsem na Slovensku nepoznal. Žena to byla svobodná a volná, byla vyzývána k účasti na mužově průboji, byla skutečně družkou jeho životních i duchovních osudů… Mladá paní vydala své první prózy, viděné s nesmlouvavou realističností, sám Machar chválil tyto ‚první zoubky‘.“ (Tajovský v kritike, 1956, s. 215). Manželia poprosili profesora, či by v Národnom dome nepredniesol prednášku o spisovateľovi Jaroslavovi Vrchlickom. V tom čase boli v Martine aj českí študenti a tí na večierku recitovali Vrchlického poéziu. Prednáška mala obrovský úspech a vnukla myšlienku usporadúvať prednáškové večierky. Dokonca aj významný herec Eduard Vojan z Prahy bol naklonený hosťovať v divadelnom predstavení Hamlet od Shakespeara v Martine, návštevu však prekazila obava z reakcií maďarských úradov. Zlomom v živote spisovateľky bola prvá svetová vojna. Po odchode Tajovského na front ju prežívala v ústraní dedinky Bystrička pri Martine, ale už aj s vytúženou dcérkou Dagmar. Správy o tom, čo sa deje vo svete dostávala od Miloslavy Sísovej z redakcie Národných listov a spisovateľky Marie Majerovej. S oboma bojovníčkami za práva žien sa zoznámila už pred vojnou v Prahe na stretnutí predstaviteľov kultúrneho a umeleckého života a udržiavala s nimi živé kontakty dlhé roky. Prichádzali často za Hanou a podnikali cesty po Slovensku. Gregorová ich zoznamovala so slovenskými spisovateľmi a buditeľmi, s krásou slovenských krajov. 72 72

Naopak, ony jej sprostredkovávali kontakty s českými spisovateľmi v Prahe. Obe pražské redaktorky prišli počas vojny do Martina s poslaním nadviazať užšie styky medzi Čechmi a Slovákmi. Gregorová im pomáhala v tom, „že ich uviedla do rodín významných slovenských politikov, informovala ich o slovenských pomeroch, o činnosti Maďarov a stala sa, hlavne počas vojny, spojkou medzi Českom a Slovenskom“. (GregorováPrášilová, 1995, s. 144) Po vojne pracovala Hana Gregorová najprv ako redaktorka Slovenského východu v Košiciach, neskôr na Ministerstve školstva a národnej osvety v Prahe. Keď sa Tajovský v roku 1920 vrátil z vojny domov, manželia riešili otázku, kde žiť. Tajovský nechcel v žiadnom prípade ísť do Prahy, nechcel opustiť milované Slovensko, Hana Gregorová sa zase nevedela rozlúčiť s Prahou, kde sa stretávala s toľkými zaujímavými ľuďmi – F. X. Šaldom, Aloisom Jiráskom, Karlom Čapkom a ďalšími. Nakoniec sa rozhodli usadiť v Bratislave. V dvadsiatych rokoch vyšli ďalšie knihy poviedok Hany Gregorovej Môj svet, Pokorní ľudia a kniha Sloven-

ská žena pri krbe a knihe.

Dom Gregorovcov sa stal centrom literárnej a kultúrno-spoločenskej činnosti a života. Navštevovali ho spisovatelia, hudobníci, výtvarníci, politici slovenskí i českí. Z najbližších priateľov to bol Gejza Vámoš, Emil Boleslav Lukáč, Laco Novomeský, Vlado Clementis, Ján Smrek, Fraňo Kráľ, Janko Jesenský, Albert Pražák, Vladimír Vančura, F. X. Šalda, maliari Janko Alexy a Ivan Žabota, hudobníci Zdenko Folprecht, Oskar Nedbal, priateľky Marie Majerová, Anna Marie Tilschová, Eva Vrchlická, Jindra Hušková. (Vydrová, 1974, s. 16) Pani Hana sa stala dušou literárneho života poprevratovej československy orientovanej generácie slovenských spisovateľov. Stála pri zrode Umeleckej besedy slovenskej spolu s maliarom Jarešom a profesorom Frankom Wollmanom a dlhé roky bola predsedníčkou jej literárneho odboru. Na začiatky tejto inštitúcie spomína: „Keď som slávnostnou rečou otvárala dom Umeleckej besedy, zdalo sa mi, že naše národné šťastie je v zenite. Pokladala som to za splnenie nielen slovenského, ale aj osobného úsilia a verila som, že sa v našom kultúrnom stredisku udržíme a prispejeme k jeho rozvoju. Veď minulosť, z ktorej som v svojej otváracej reči vychádzala, bola nám povzbudením. Spomenula som štúrovské horlenie, pôsobenie Mateja Bela, Bajzu, Lešku, Palkoviča, Šafárika, Palackého, tí všetci sa duchovne rozvíjali a aj pôsobili v starobylom našom Prešporku. Tu sa pestovala poézia Kollárova, Sládkovičova. Možno smelo tvrdiť, že všetky významné slovenské deje sa odohrávali na rozhraní Moravy a Slovenska. Po takejto slávnej minulosti nás čaká nemenej činorodá budúcnosť.“ (Gregorová, 1979, s. 243) Ako predsedníčka literárneho odboru Gregorová často pozývala na prednáškové večery rečníkov z Prahy – Jiřího Horáka, Alberta Pražáka, Otokara Fišera, Vladislava Vančuru, Františka Halasa, Josefa Horu, Karla Teiga, F. X. Šaldu a mnohých ďalších. Sama o tom píše: „Kultúrne československé zbližovanie 73 73

sa začalo a život v Besede dostával čoraz rýchlejšie tempo. Nebolo vari jedného významného kultúrneho činiteľa v Prahe a Brne, ktorého by sme neboli bývali pozvali prednášať v našej Umeleckej besede.“ (Gregorová, 1979, s. 244) Zvláštne miesto venuje v svojich Spomienkach rozhovorom s kritikom F. X. Šaldom a básnikom Otokarom Březinom, ktorých tvorivého ducha nesmierne obdivovala. V tridsiatych rokoch dokončila knihu rozprávok Zo srdca a romány Vlny duše a Čas nezastavíš. V tlači vychádzali jej početné divadelné recenzie. Deťom boli určené knihy Oddané srdiečka, Rozprávky z rádia, Kytka, Pavko v Prahe a preklad z češtiny Chrobáčiky od autora Jana Karafiáta. Mníchov, rozbitie republiky, znamenal ďalšiu veľkú zmenu v živote Hany Gregorovej. Vydala dcéru do Prahy, navštevovala ju po vzniku Slovenského štátu a hľadala spôsoby, ako bojovať proti fašizmu. Aj Tajovský ťažko znášal pomery, aké nastali v roku 1939. Verejne proti nim protestoval spolu s Jankom Jesenským. No 20. mája 1940 sa skončila jeho púť. Pochovali ho v jeho rodnom Tajove. Hana Gregorová odišla za dcérou do Prahy. Pokračovala v ilegálnom boji proti fašizmu, spolupracovala s českým odbojom. Po oslobodení pracovala v ženskom a mierovom hnutí, venovala sa literárnej činnosti. Jej pokrokovým snahám sa dostalo oficiálneho uznania, ale nie zadosťučinenia. Nové ľudovodemokratické zriadenie skoro začalo potláčať ideály, ktoré jej boli celý život drahé. Svojim vnukom odkázala: „Zapamätajte si, že k úcte a pravde, opovrhovaní lžou a nenávisťou vychovaná som T. G. Masarykom. V tomto duchu nemôžem prijímať hlásanie nenávisti, práva na luhanie, menenie línie a nedostatku princípu pevného základu.“ To bol charakterový a ľudský rozmer Hany Gregorovej. Zomrela 11. decembra 1958, jej urna s popolom bola uložená v hrobe manžela Jozefa Gregora Tajovského v Tajove. Na záver mi dovoľte vyjadriť presvedčenie, že tak, ako sa Hana Gregorová celý svoj život usilovala o vzájomné zbližovanie a obohacovanie ľudí, tak by sa iste aj dnes potešila tomuto nášmu slovensko-česko-moravskému stretnutiu. Literatúra: ČOBEJOVÁ, Eva. 1988. My sme, mamička, dva svety. In: Slovenka, 1988, roč. 40, č. 51, s. 20–21. GREGOROVÁ, Dagmar. 1985. Moji rodičia. In: Slovenka, 1985, roč. 37, č. 4, s. 14–15. GREGOROVÁ, Dagmar. 1990. Moja mama. In: Slovenka, 1990, roč. 42, č. 4, s. 18–19. GREGOROVÁ, Hana. 1912. Láska detinská : Venované slečne Marii Dvořáčkovej v Kouřimě. In: Dennica, 1912, roč. 14, č. 7, s. 157–158. GREGOROVÁ, Hana. 1912. Ženy. Liptovský sv. Mikuláš : Fr. Klimeš, 1912. 155 [2] s. GREGOROVÁ, Hana. 1979. Spomienky. Bratislava : Tatran, 1979. 331 s. 74 74

GREGOROVÁ, Hana [heslo]. 1987. In Slovenský biografický slovník (od roku 833 do roku 1990) II. ZV. E–J. Martin : Matica slovenská, 1987. s. 221–222. GREGOROVÁ-PRÁŠILOVÁ, Dagmar. 1995. Gregorovský dům : Přemýšlení nad tím, co bylo, i o tom, co je. Praha : X-Egem, 1995. 213 s. IVANOVÁ, Tatiana. 1982. Priateľstvo dvoch veľkých žien. In: Večerník, 1982, roč. 27, č. 45. Jozef Gregor Tajovský v kritike a spomienkach : Zborník. Zost. Karol Rosenbaum, Alexander Matuška. 1956. Bratislava : SVKL, 1956. 1181 [4] s. PRAŽÁK, Albert. 1956. Červencová neděle. In: Jozef Gregor Tajovský v kritike a spomienkach : Zborník. Bratislava : SVKL, 1956. s. 213–218. ŠUCHOVÁ, Xénia. 1998. Dlhá cesta dozrievania. In: Pravda, 1998, roč. 8, č. 117, s. 14. TAJOVSKÝ, Jozef Gregor – GREGOROVÁ, Hana. 1996. Listy : Príbeh manželstva Jozefa Gregora Tajovského a Hany Gregorovej. Bratislava : Archa, 1996. 370 s. VYDROVÁ, Hana. 1974. Hana Gregorová : Personálna bibliografia. Martin : Matica slovenská, 1974. 160 s.

75 75

IVAN HÁLEK – LEKÁR, HUMANISTA A VEĽKÝ PRIATEĽ SLOVENSKÉHO NÁRODA Božena Sobolová Ivan Hálek sa narodil 11. novembra 1872 v Prahe v rodine českého básnika, spisovateľa a publicistu Vítězslava Hálka, ktorý bol najobľúbenejším básnikom mladej generácie druhej polovice 19. storočia. Vítězslav bol domácim učiteľom v rodine advokáta Mikuláša Horáčka, ktorého dcéra sa stala múzou najkrajších básní jeho ľúbostnej lyriky. Najskôr sa ukazovalo, že prežijú spolu šťastný život, ktorý im však osud nedoprial. Rodinnú idylu zakrátko prerušilo úmrtie ich prvorodeného syna. Ich druhý syn Ivan, sa narodil v roku 1872, ale otec sa z neho dlho netešil, lebo na vrchole svojej umeleckej tvorby ochorel a zomrel tri dni pred jeho druhými narodeninami. Nedožil sa ani štyridsiatky. Vyrastajúci Ivan nemal na otca žiadne osobné spomienky, poznával ho iba z rozprávania svojej mamy a príbuzných, neskôr z jeho literárneho diela. Matka Dorotka Hálková – v obavách o existenčnú istotu – sa presťahovala z Prahy do obce Skrchleby pri Nymburku na majer k švagrovi. Syna, ktorý tam chodil do ľudovej školy vychovávala v duchu ideálov jeho proslovansky orientovaného otca a sama mu bola vzorom svojim čestným charakterom a zmyslom pre sociálnu spravodlivosť. Neskoršie sa s Ivanom, ktorého chcela zapísať do gymnázia a po maturite mu zabezpečiť aj univerzitné štúdium, vrátila do Prahy. V roku 1890 sa zapísal na lekársku fakultu Karlovej univerzity, kde v roku 1896 promoval. Na univerzite v Prahe sa zblížil so slovenskými študentami aj s ich spolkom Detvan propagujúci učenie Tolstého, ktoré pôsobilo na Hálkov filozofický idealizmus. Sám Hálek vyjadril: „Tolstoj videl tak hlboko do ľudskej duše, že mi pripadal ako nejaký nadľudský, skoro jasnovidný intelekt. Fascinovaný jeho psychológiou prijímal som jeho filozofiu, takmer slepo.“ Uvádza, že cez Tolstého sa vrátil späť k takým pojmom ako boh, duša, nesmrteľnosť. Robili tak napokon mnohí vtedajší mladí intelektuáli – slovenskí aj českí. Práve na tejto báze sa Hálek zblížil s viacerými Slovákmi študujúcimi v Prahe. Blízky vzťah mal najmä k Dušanovi Makovickému, Albertovi Škarvanovi a Vavrovi Šrobárovi. Cez svojich slovenských priateľov ho nadobudol i ku Slovensku. Vzťah ku Slovensku v ňom posilnili i kontakty s profesorom T. G. Masarykom, ktorý programovo hlásal ideu československej vzájomnosti a potrebu šírenia vzdelanosti a osvety v najširších vrstvách. Po skončení medicíny mal možnosť pracovať na univerzite, alebo si mohol otvoriť lekársku ordináciu v Prahe. Miesto toho odišiel v roku 1901 na Slovensko. Zaujímavým rodinným svedectvom v otázke prečo sa rozhodol namiesto čakania na príležitosť pracovať v Prahe je niekoľko riadkov z nevydanej biografie, ktorú napísala podľa rozprávania Hálkovej matky Dorotky jeho manželka Louisa, ktorá napísala: „Aféra 76 76

Hillsnerova, která v roce 1899 rozbouřila klidnou životní hladinu českých občanů měla pro Ivana Hálka následky, přispěla k vyjasnění i vyřešení nejistoty o jeho budoucnost…“ Matkin švagor, dr. Černý mu vytkol, že článkom Na adresu polenských lékařů sa postavil na stranu T. G. Masaryka, ktorý bol podľa antisemistickej časti českej spoločnosti kúpený židovskými peniazmi, aby vyvrátil obvinenia židov z jednej rituálnej vraždy. Doktor Černý, ktorý v detstve nahradzoval Ivanovi aj otca toto mladému Ivanovi veľmi vytýkal a nemohol mu to odpustiť. Mladý lekár Hálek si uvedomoval, že sa od strýka a ostatných príbuzných nedočká žiadnej pomoci, či už spoločenskej alebo hmotnej a začal hľadať uplatnenie inde. Iba málokto tuší, že to bol hlavný motív rozhodnutia dr. Ivana Hálka už nevyčkávať, či ho prijmú za asistenta niektorej kliniky a tak hľadal uplatnenie ďaleko od Prahy. Vtedy si spomenul na slovenských priateľov, na Dušana Makovického, ktorý bol lekárom v Žiline. Ten ho pozval na Slovensko a nabádal ho, aby si vybral za pôsobisko Kysuce. Tak sa aj stalo. V roku 1901 sa Ivan Hálek usadil ako praktický lekár v Čadci. Tu neskôr presťahoval aj svoju manželku a potom aj starnúcu mamičku Dorotku. V tom čase boli Kysuce jednou z najchudobnejších a najzaostalejších kútov Uhorska. O priemysle sa tu nedalo hovoriť, obživu ľuďom zabezpečovalo len biedne neúrodné poľnohospodárstvo. Tu sa stretol s hladom, biedou, nevedomosťou ľudí, so zlou hygienou a vysokou nemocnosťou. Hálek sa usiloval o odstránenie zlých sociálnych javov aj osobným príkladom, ale snažil sa pozdvihnúť kultúrnu úroveň a duševnú zaostalosť kysuckých ľudí požičiavaním kníh, časopisov, uverejňovaním skúseností. Začiatkom 20. storočia bola na Kysuciach veľmi vysoká úmrtnosť detí. Na tisíc živo narodených detí zomieralo v prvom roku života takmer polovica detí, presnejšie 424. Hálek ako moderný a vzdelaný lekár nemohol súhlasiť s ponechaním voľnej ruky prírodnému výberu. Keď pátral po príčinách tejto strašnej biedy i ľahostajnosti narazil na alkoholizmus, v tom čase masový jav v tejto oblasti Slovenska. Pokúšal sa ho liečiť osvetou. Putoval po kopaniciach, po zablatených chodníkoch a žasol nad zlými podmienkami, v ktorých tu ľudia žili (v drevených chatách bez komínov, kde dym štípal ľudí do očí, sadze sa usadzovali na múroch izieb, ľudia boli podvyživení – neúrodná pôda ich nedokázala uživiť, preto odchádzali za prácou do Ameriky, alebo na Dolnú zem). Hálek tieto svoje skúsenosti podrobne opísal v útlej knižke Zápisky lekára, ktorá vyšla po prvý raz v roku 1937. Keď sa dennodenne stretával s hladom a ľudskou biedou, v tom čase začal pochybovať o idealistickej filozofii a premýšľal o novom výklade sveta a života, ktorý by odpovedal aj na jeho sociálne otázky a pochybnosti. Odpovede na svoje otázky našiel v učení dialektického materializmu a sociálnej demokracii. Ako lekár sledoval výskyt chorôb, zaviedol si karty jednotlivých pacientov, skúmal ich životosprávu a ostatné životné podmienky, dosiahnutý priemerný vek, pôrodnosť, úmrtnosť. Zistené údaje uverejňoval v časopisoch už po dvoch rokoch svojho pôsobenia na Kysuciach. Snažil sa tak 77 77

upozorniť verejnosť na bezútešnú situáciu v tomto kraji. Postupne dospel k názoru, že ani boj proti alkoholizmu, ani osveta a ani on sám svojím odborným pôsobením i hlboko ľudským vzťahom ku svojim pacientom nedokážu tento stav od základu zmeniť. Začal sa preto viac orientovať na verejnú činnosť. Jeho manželka Luisa sa tiež po jeho boku osvedčila ako obetavá šíriteľka osvety, keď chodila do rodín a vyučovala negramotné deti. Zapojila sa aj do spolkovej činnosti a po dlhé roky zastávala funkciu predsedníčky žilinskej Živeny. Po štvorročnom pôsobení v mestečku na Kysuci prijal ponuku Dušana Makovického a presídlil sa do Žiliny, kde prevzal jeho prax i s bytom. (Makovický sa od roku 1905 stal tajomníkom i osobným lekárom v rodine ruského spisovateľa L. N. Tolstého v Jasnej Poľane). V Žiline bola skladba Hálkovej pacientúry už pestrejšia. Boli to mešťania, živnostníci, robotníci i dedinčania z blízkeho a vzdialeného okolia. Ani tam však nezabudol na svojich Kysučanov, tí cestovali za ním a aj on sa vracal k nim, a to nielen pri slávnostných príležitostiach ešte po desaťročiach… Hálkova lekárska i verejná činnosť nebola bez politického nádychu a preto sa Hálek stal tŕňom v oku uhorských úradov, ktoré využili to, že nemal štátne občianstvo a v roku 1913 ho z Uhorska vypovedali súdnym uznesením. Pred vyhostením ho zachránila žilinská verejnosť, pacienti i priatelia, ktorí spísali petíciu. Počas I. svetovej vojny však musel aj tak Žilinu opustiť. Narukoval ako vojenský lekár a pôsobil vo viacerých vojenských nemocniciach vtedajšieho Rakúsko-Uhorska. Ivan Hálek privítal vznik ČSR s veľkým nadšením a očakávaním. V roku 1918 sa stal členom Revolučného národného zhromaždenia. V Žiline, kde bolo sídlo Ministerstva s plnou mocou pre správu Slovenska ho menoval minister Dr. Vavro Šrobár rezortným šéfom zdravotníctva a po premiestnení vlády do Bratislavy zastával tento úrad aj tam. Od založenia Československého červeného kríža v roku 1919 bol členom jeho ústredného vedenia a predsedom tejto humanitárnej spoločnosti na Slovensku. Bol jedným z lekárov – učiteľov ošetrovateľskej školy, založenej práve Československým červeným krížom v Martine, kam dochádzal vyučovať bez uplatnenia nároku na odmenu a náhradu cestovného. Kandidoval vo voľbách do Národného zhromaždenia v roku 1920, kedy bol zvolený za poslanca za Slovenskú národnú a roľnícku stranu. Na pôde poslaneckej snemovne pôsobil vo výbore pre zdravotníctvo a snažil sa dosiahnuť zlepšenie zdravotnej situácie na Slovensku. Publikoval rôzne články napr. Ako je postarané o zdravotníctvo v republike, kde kritizuje stav zdravotníckej starostlivosti na Slovensku. Prednášal v Bratislave o potrebe sociálnej starostlivosti o deti. Vyzýval do boja proti alkoholizmu napr. článkom Odalkoholizovať republiku. Vystúpil s prejavom Organizácia verejnej zdravotníckej služby. Kvôli politickým útokom z rôznych strán sa v roku 1923 vzdal poslaneckého mandátu, vzdal sa aj funkcie referenta pre zdravotníctvo bez nároku na penziu a vrátil sa k lekárskej praxi. Ivan Hálek zostal v Bratislave ešte 78 78

rok. Odborne sa vyškolil na detskej klinike u prof. MUDr. J. Brdlíka. Práve aj jeho zásluhou v roku 1921 otvorili v Žiline Bytčici druhú Detskú nemocnicu na Slovensku, ktorej primárom sa stal MUDr. Ivan Hálek. Detská nemocnica bola známa v rámci celej Československej republiky. Tu pôsobilo pod vedením MUDr. Ivana Hálka veľa známych a výborných lekárov. Odborne fundovaný znalec detskej psychiky, svedomitý v práci bol pre spolupracovníkov i pre pacientov viac ako lekár. Aby spríjemnil deťom nemocničný pobyt, zorganizoval bábkové divadielko. Roku 1924 preložil do slovenčiny zdravotno-výchovnú bábkohru Dr. K. Drimla Bacilínek. Účelom hry nebolo iba pobaviť, ale deti i rodičov poučiť o zásadách boja proti chorobám. Vystúpenie spájal s krátkym populárnym výkladom. Druhé vydanie tohto prekladu vyšlo v Žiline v roku 1936, čo svedčí o veľkej popularite tejto hry. Ivan Hálek bol veľkým milovníkom divadelného umenia a spolu so svojou manželkou vykonal v Bytčici veľa záslužnej práce. Bol aj jedným z hlavných iniciátorov a organizátorov ochotníckeho divadelného súboru v Bytčici, ktorý na svoju dobu dosahoval vysokú umeleckú úroveň. Réžiu hier tohto ochotníckeho divadelného súboru v Bytčici a Žiline často mávali aj český herec a režisér Ladislav Boháč, manžel Hálkovej dcéry Tatiany, ale aj Zdeněk Štěpánek, český herec a režisér, manžel Hálkovej dcéry Eleny a otec českej herečky Jany Štěpánkovej. Popri svojej práci aj publikoval. Jeho články v časopisoch sa vyznačujú presvedčivou argumentáciou založenou na štúdiu odborných publikácií a štatistík, na skúsenostiach z vlastnej praxe i na poznatkoch, ktoré získal na cestách v zahraničí. Napr. článok Ako ozdraviť našu dedinu, vydaný Osvetovým ústavom pre Slovensko v roku 1929, je na svoju dobu veľmi progresívny, dobre zrozumiteľný a je to aj praktický návod ako vytvárať lepšie životné a pracovné podmienky pre vidieckeho obyvateľstvo. Tu sa dozvedáme o zaostalosti kysuckej dediny v minulosti, príbytkoch bez základných hygienických prostriedkov, MUDr. Hálek radí ľuďom, ako postaviť zdravotne nezávadné sociálne zariadenia, studňu, vodovod, vysvetľuje dôvody ich naliehavej potreby. Uvádza hygienické minimum dedinského príbytku a vymenúva preventívne opatrenia pred prechladnutím, tuberkulózou a inými chorobami, ktoré sa v hygienicky neudržiavanej dedine veľmi rýchlo a ľahko rozširujú. V roku 1928 bol v Žiline otvorený Sociálnozdravotný dom ČSČK. Pri otvorení vo svojej slávnostnej prednáške, ktorú nazval Zdravotnícke závady a úlohy na Slovensku, predostiera Ústrediu ČSČK niekoľko námetov pre plán jeho činnosti. V tejto prednáške uvádza smutné skutočnosti o zlom zdravotnom stave obyvateľstva v Hornotrenčianskej župe a navrhuje nápravy. Napr. Dr. Hálek navrhuje: nové postupy a zvýšený boj proti alkoholizmu, poradne pre budúce matky, navrhuje odstrániť nevedomosť v oblasti starostlivosti o dieťa, zaviesť pri každej škole detské ihrisko, na dedinách navrhuje zaviesť parné kúpele a mnoho ďalších rád. V roku 1937 vydal svoje dielo Kysuce – Pokus lekára o sociológiu hornatých krajov Slovenska. V priebehu desaťročí posielal svoje príspevky do mnohých slovenských a českých časopisov 79 79

(Hlas, Nové časy, Kysucké hlasy, Právo ľudu, Ľudový denník, Náš ľud, Prúdy, Slovenské zvesti, Slovenské pohľady, Slovenský týždenník, Zdravý lid, Zdravý život, Tvorba). Jeho práca na poli zdravotnej osvety a vzdelávania na Slovensku nemala v tých časoch obdobu a jeho výskumy v sociologickej oblasti sú veľmi vzácnym dokumentárnym materiálom tej doby. Neodmysliteľnou súčasťou Hálkovho životného diela sú tiež preklady kratších próz a poézie ruských autorov Tolstého, Turgeneva, Lermontova, Krylova a Puškina. Do plynulého aktivitou naplneného toku Hálkovho života zasiahli neúprosné dejiny. Vznikom slovenského štátu 18. marca 1939 bol ako štátny zamestnanec českej národnosti zbavený služby a zo Slovenska bol vyhostený. Odišiel medzi poslednými v júni 1939. Znamenalo to koniec jeho lekárskeho a zdravotno-výchovného pôsobenia na Slovensku. Odchod zo Slovenska prežíval Ivan Hálek veľmi ťažko. Pomoc mu poskytol kamarát zo štúdií Dr. Karel Šantrůček v Prahe-Modřanoch. Tu v ústraní prežil svoje posledné roky prácou na literárnych prekladoch, dokončil zápisky o kysuckej biede, ktoré boli po jeho smrti vydané už niekoľkokrát pod názvom Zápisky lekára. Ďalej pracoval na svojich pamätiach vydaných až pomrtne s názvom Vzpomínám na TGM. Jeho zdravotný stav sa počas vojnových rokov zhoršoval a niekoľko dní po americkom nálete na Prahu 17. februára 1945 zomrel. Pochovaný je na Vinohradskom cintoríne v Prahe v spoločnom hrobe s manželkou Louisou a dcérou Elenou Hálkovou. (Na jeho hrobe je socha mládenca v slovenskom kroji a reprodukcia kresleného portrétu od akademického maliara Pavla Lisého). Zásluhy českého lekára o československé zdravotníctvo a zdravotnú výchovu si cenia i na Slovensku. Menom dr. Ivana Hálka je pomenovaná cena, ktorá je udeľovaná za najlepšiu odbornú prácu v pediatrii, v Čadci sa konajú každé 3 roky Hálkove lekárske dni venované pediatrii, ktoré uskutočňuje Spolok lekárov Kysúc v spolupráci so Slovenskou pediatrickou spoločnosťou. Jeho busta sa nachádza aj v areáli Nemocnice s poliklinikou v Čadci i v Žiline, busta, ktorá nám pripomína Ivana Hálka je aj v Bratislave. V Žiline je po ňom pomenovaná jedna z hlavných ulíc, ktorou chodil do práce. V Žiline v roku 1946 sa narodila aj známa česká herečka Jana Štěpánková. V Žiline Bytčici strávila u svojich starých rodičov veľa krásnych chvíľ. Louisa Hálková po smrti svojho manžela Ivana Hálka venovala v roku 1946 svojej vnučke Jane Štěpánkovej ako spomienku na krásne spoločne prežité chvíle rozprávkovú knižku s názvom Jak sýkorka přišla o ocásek. Táto rozprávková kniha je knihou skutočných rozprávok – príbehov, ktoré Hálkovci so svojou vnučkou Janou Štěpánkovou prežili v Bytčici. Knihu ilustroval V. Kubašta (v nej zachytil Janu Štěpánkovú ako štvorročné dievčatko pred Detskou nemocnicou v Bytčici). 80 80

Aj napriek nútenému odchodu Ivan Hálek na Slovensko a na roky prežité na Kysuciach i v Žiline nikdy nezanevrel, ba označil ich za najkrajšie vo svojom živote. Dôkazom toho je aj jeho vyznanie, ktoré vyslovil po nútenom odchode zo Slovenska v júni 1939: „Zapustil jsem na Slovensku kořeny… Slovensko je pro mne nejdelší, nejdražší a nejkrásnější dobou mého života…“ Tento skromný český doktor, ktorý srdcom patril Slovensku, vykonal na poli osvety a vzdelávania, ale aj organizácie zdravotníctva na Slovensku veľmi veľa. Keďže stál pri zrode detskej nemocnice v Žiline, je jeho meno trvale zviazané aj s históriou žilinskej nemocnice, ale pre svoj úprimný vzťah k Žiline, Kysuciam i Slovensku vôbec, je jeho meno trvale zapísané aj v historických análoch Slovenska. Literatúra: KRAJČOVIČOVÁ, Natália. 1997. Lekár chudobných : Slovensko 20. storočia : Postavy a osudy – Ivan Hálek. In: Pravda, 1997, roč. 7, č. 293 (20. 12. 1997). [Príl.] Sobota č. 49 (1997), s. 14. KORBEL, Dušan. 2004. O žilinskej nemocnici na okraji mesta a Jane Štěpánkovej. In: Žilinské noviny, 2004, roč. 5, č. 37, s. 21. SMOLEŇÁKOVÁ-BINKOVÁ, Beáta. 1985. Ivan Hálek – šíriteľ osvety na Slovensku. In: Vlastivedný zborník Považia 15. Osveta : Martin, 1985. s. 167–200. SZÁNTÓ, Juraj. 2002. Lekár publicista Ivan Hálek 11. novembra 1872 – 17. februára 1945. In: Medicínsky monitor, 2002, roč. 8, č. 5, s. 46–47. SZÁNTÓ, Juraj. 2002. Pred 130. výročím narodenia MUDr. Ivana Hálka – oživiť odkaz ušľachtilého človeka. In: Medicínsky monitor, 2002, roč. 8, č. 4, s. 41. SZÁNTÓ, Juraj. 2005. Společnost MUDr. Ivana Hálka. Praha. September 2005. E-mailová komunikácia. ŠTEKLÁČOVÁ, Lýdia. 1972. Životopisný medailón dr. Ivana Hálka. Čadca : Okresná knižnica, 1972. [29 s.]. Slovenské dotyky. 2005 [online]. [cit. 2005-09-09]. Dostupné na internete: . Společnost MUDr. Ivana Hálka. 2005 [online]. [cit. 2005-09-22]. Dostupné na internete: .

Knižne vydané tituly Ivana Hálka: Claudicatio intermittens. – Praha : Bursík a Kohout, 1900. – 228–251 s. – (Sbírka přednášek a rozprav z oboru lékařského č. 79). Mluvnica a pravopis slovenský so slovníčkom : okrem príkladmi znázornených pravopisných pravidiel i skloňovacie vzory, mnohé pokyny z mluvnice a pravopisný slovníček. – Ružomberok : J. Párička, [medzi 1901 a 1925]. – 80 s. Zdravotnicke závady a úkoly na Slovensku. – Žilina : [s.n.], 1928. – 15 s. Ako ozdraviť našu dedinu. – Bratislava : Osvetový sväz pre Slovensko, 1929. – 44 s. Zápisky slovenského lekára : výbor z článkov, uverejnených v Besedách Času a v Nedeli. – Žilina : n.vl. 1932. – 31 s.

81 81

Kysuce : pokus lekára o sociologiu hornatých krajín Slovenska. – Praha : Pavel Prokop, 1937. – 61 s. Vzpomínám na T. G. M. – Praha : Za svobodu, 1948. – 79 s. Od Tolstého k Marxovi : Kysuce : Pokus lekára o sociologiu hornatých krajov Slovenska. – Praha : Orbis, 1950. 57 s. Zápisky lékaře z Horní Trenčanské. – Praha : Československý spisovatel, 1955. – 122 s. Zápisky lekára. – Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1955. – 101 s. Zápisky lekára. – Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1960. – 135 s. Zápisky lekára. – Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1972. – 171 s. Zápisky lékaře. – Praha : Avicenum, 1981. – 159 s.

Knižne vydané preklady: Tolstoj, Lev, N. Kruh četby, I., II. – Praha, 1906. Tolstoj, Lev, N. Kornej Vasilev a jiné povídky. – Praha, 1906. Driml, Karol. Bacilínek : veselá tragédia pre malých i veľkých o zdraví a o nemoci vo štyroch dejstvách s predohorou. – Choceň : Loutkář, 1924. – 44 s. Driml, Karol. Bacilínek : veselá tragédia pre malých i veľkých o zdraví a o nemoci v štyroch dejstvách s predohrou. – Žilina : O. Trávniček, 1936. – 44 s. Engels, Bedřich. Anti-Duhring. Praha 1933. Krylov, I. A. Bajky. – Praha : ELK 1947. Bogomolcov, A. A. Prodloužení života. – Praha : 1946.

82 82

LOUTKÁŘSTVÍ V ČECHÁCH A LOUTKOHEREC ZDENĚK ŘÍHA Ivana Novotná Loutkoherec Zdeněk Říha byl jako téma následujícího příspěvku vybrán víceméně náhodou: jeho jméno vygenerovala databáze regionálních osobností REOS Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové jako osobnost, která působila v Hradci a zároveň na Slovensku. Výsledek dotazu samozřejmě takových osobností nabízel víc, ale umělec-loutkoherec zvítězil. Mimo jiné proto, že východočeský region se může pyšnit bohatou divadelní, loutkářskou a loutkohereckou tradicí, která je všeobecně poměrně málo známá a přitom velice zajímavá. Jak praví ve své stati František Černý [1], v pramenech je doloženo, že už v renesanci byly hrány na území východních Čech školské hry, což bylo v té době dost vzácné, a za baroka zde církevní řády hrály tehdy populární náboženské hry. K největšímu rozvoji světského divadla však došlo ve východních Čechách v první třetině 18. století, kdy hrabě František Antonín Špork nechal na Kuksu postavit roku 1698 jednu z prvních divadelních budov na českém území. Podle doložených pramenů se kočovní loutkáři – marionetáři – začínají objevovat na českém území již ve druhé polovině 18. století, jak ve své knize Dvě století českého loutkářství popisuje Alice Dubská [2]. Loutky a loutkáři pravděpodobně existovali i dlouho předtím, ale nedostatek historických pramenů znemožňuje přesně zjistit, kdy se loutky a loutkové divadlo objevily na našem území poprvé. První umělé figurky vznikaly pravděpodobně jako kultovní a zároveň první umělecké předměty. Zhotovovaly se z hlíny, dřeva, kostí, rohoviny atd. Nejstarší soška, která má pohyblivé končetiny a mohla by při hodně dobré vůli být považována za loutku, je soška muže vyřezaná z mamutí kosti nalezená na jižní Moravě (stáří asi 35 tisíc let). Z období starověku existují sice zprávy o loutkách a loutkových produkcích, ale pouze z území jižní Evropy a Egypta. Historická svědectví o loutkách na českém území se objevují až ve středověku. Loutky používali kočovní komedianti a kejklíři na poutích, trzích, karnevalech, korunovacích a dalších slavnostech, ale s loutkami se hrálo i na šlechtických sídlech nebo v klášterech. Nejstarší vyobrazení loutky na našem území pochází z roku 1590 a jedná se o dřevoryt v českém překladu spisu německého jezuity Georga Scherera „O nové, nevídané a neobyčejné monstranci…“; z tohoto spisu také jsou známy také první české názvy loutek, kterým se krásně říkalo „tatrmánek“, „diblíček“ nebo „kejklířský maňásek“ [2].

83 83

Středověké loutkové hry byly většinou improvizované – hrály se hry s rytířskou a antickou tématikou, ale především biblické hry a výjevy ze života svatých (podobně jako u divadelních představení s živými herci). Hry ale většinou neprobíhaly formou dialogů, ale loutkář loutkami předváděl hru a zároveň vyprávěl příběh, nebo přednášel básně či zpíval balady (tzv. vyprávěcí neboli narativní styl). Ještě předtím ale probíhaly hry s loutkami zcela beze slov, pantomimicky. Na konci 16. a počátku 17. století se v Evropě uplatňovaly zvláštní typy mechanických loutkových scén, především nápodoby oltáře zvané retabla. Retablo tvořila malá přenosná skříňka, většinou uzavíraná kovovými dvířky, která obvykle obsahovala až 10 vyměnitelných kazet vyplněných reliéfními i plastickými soškami. Tyto sošky se uváděly do pohybu jednoduchým kolesovým mechanismem [2]. Spolu s rozšířením světské tématiky v repertoáru divadel se začala retabla měnit v jakési mechanické obrazy, které se vyvinuly v 18. století do podoby laterny magiky, různých pouťových kukátek atd. Do této doby převažoval typ loutek voděných zespodu (prstových a tyčkových). První marionety – to znamená loutky na drátě ovládané shora – se u nás začaly objevovat v polovině 17. století. Tyto orientální (čínské) loutky k nám přinesly zahraniční herecké kočovné společnosti, hlavně z Itálie, Německa, Anglie, Holandska atd. Je nutné si uvědomit, že loutkové divadlo v té době nepůsobilo samostatně, ale tvořilo součást produkcí profesionálních hereckých kočovných skupin. Hrálo se jako samostatné představení, které probíhalo zároveň s představeními, nebo střídalo představení s živými herci. Herci se ale nevěnovali pouze divadlu – doplňovali svá představení akrobatickými výstupy a dalšími populárními činnostmi (např. věštění z karet, mastičkářství apod.). Vzhledem k nedostatku historických písemných dokladů neznáme hlavní příčinu oddělení loutkového divadla a jeho osamostatnění. Jedním z důvodů mohl být levnější provoz, dobová obliba optických a mechanických podívaných, obliba některých konvenčních barokních divadelních forem, které se do loutkového divadla daly snadno přenést z divadla s živými herci (např. různé rytířské, antické a loupežnické hry (s projevem eklekticismu), ve kterých dominovala jednoduchost děje, touha po efektu a afektu, neměnnost a jednoznačnost charakterů postav, epické promluvy hrdinů, občas i vystoupení postavy z děje a komunikace s divákem apod.) Mezi tehdejší představitele loutkoherců působících na našem území patřil např. Matias Unger ze Štýrského Hradce, který kromě Moravy hrál také v Banské Bystrici a Bratislavě. Gerhardu Pressleovi je připisováno autorství komické figurky loutkových her tzv. Pimprlete, později přejmenovaného na Kašpárka, který si získal v našich zemích takovou oblibu, že „pimprlové divadlo“ se stalo zástupným výrazem pro loutkové divadlo jako takové. Dalšími známými loutkovými postavičkami se staly postavy z komedie delľarte – především Harlekýn, neboli Pulcinella, oblíbený byl 84 84

i don Juan, nebo doktor Faust. Tyto postavy se objevují později i v česky hraném divadle. Hlavním zdrojem informací o loutkovém divadle na přelomu baroka a osvícenství jsou úřední dokumenty (hlavně žádosti o povolení představení), které umožňují sledovat pohyb jednotlivých loutkářů na našem území. Většina z nich byli cizinci a působili kromě Čech a Moravy v mnoha okolních zemích a hráli převážně německy, italsky, francouzsky nebo španělsky. Období krátce po zrušení nevolnictví v našich zemích, kdy došlo k určitému ekonomickému oživení a hlavně k umožnění volného pohybu osob, dochází k prudkému rozvoji také kočovného loutkového divadla. Kolem 70. let 18. století se objevují první loutkáři hrající česky. V královéhradeckém regionu, přesněji v Náchodě, byl historiky zaznamenán nejstarší známý český loutkář Jan Jiří Brát (1724–1805), který kolem roku 1775 odešel z Náchoda a jeho loutkářské stopy pak nacházíme v Praze, Táboře, Jindřichově Hradci, Teplicích, Bílině, Brně, Litomyšli i jinde. Podle dochovaných materiálů se dozvídáme, že se Brát pravděpodobně učil „loutkářskému řemeslu“ u německého principála Spindlera, později se osamostatnil a své hry hrál pravděpodobně jak v češtině, tak i v němčině. Loutkáři se stali i jeho synové, kteří odešli do zahraničí. Zprávy existují o Antonínu Brátovi, který zemřel ve Švédsku, jeho manželka a děti v divadle pokračovaly a v roce 1847 se vrátily do Čech. Jméno prvního člena asi nejznámější české loutkářské rodiny – Jana Kopeckého, jehož přímí potomci se věnují loutkovému divadlu dodnes, se v historických pramenech objevuje poprvé v roce 1775, kdy se mu jako potulnému komediantu v Libčanech u Hradce Králové narodil syn Matěj, nejslavnější člen rodiny Kopeckých. Pozdější zmínka o Janu Kopeckém vznikla v roce 1779, kdy žádal o povolení loutkových her a chůze po provaze. Kopečtí však působili hlavně v jižních Čechách, kde stejnou živnost vykonávali také Dubští, Kludští, Kočkové a Lakornové, na Královéhradecku to byla především rodina Meissnerů (později psáno Maiznerů nebo Majznerů), Finků, Vidů a Hanušů. Na Moravě působili především Flachsovi, Pflegrovi, Šimkovi, Kučerovi a později Kopečtí a Majznerové. Zatímco loutkáři, kteří k nám přijížděli z okolních zemí, se soustředili především na velká města, kde byla hlavním komunikačním jazykem němčina, čeští loutkáři se orientovali především na venkov a malá města, kde nalezli publikum pro hry v českém jazyce. Tak sehráli – bez cílené snahy – v posledním desetiletí 18. století závažnou úlohu při formování českého jazyka a národa, protože v té době u nás začala první etapa národního obrození. V dobových úředních dokumentech byli loutkáři zařazováni do nejnižších společenských vrstev, často dokonce mezi žebráky. V období absolutistické monarchie na počátku 19. století se jejich postavení ještě zhoršilo. Státní moc se snažila co nejvíce omezit počet volně se pohybujících osob, protože je nemohla tak snadno kontrolovat a cenzurovat. Bylo 85 85

téměř nemožné získat loutkářskou licenci. Přesto vývoj loutkového divadla v Čechách zdárně pokračoval v režii známých loutkářských rodů, ve druhé polovině 19. století dokonce vznikají původní české loutkové hry a dramatizace. Ke konci 19. století však začíná loutkové divadlo upadat: ne, že by se úroveň „pimprlového“ divadla zhoršovala, ale spíše stagnuje, na rozdíl od divadla s živými herci, které se dál vyvíjí. České publikum tak dává stále více přednost divadlu hereckému, protože pružněji reaguje na změnu společenské situace. Tzv. čeští lidoví loutkáři působili na našem území až do 50. let 20. století, ale na vývoj českého loutkářství už neměli žádný vliv, pokračovali v zažitých postupech a formách. Tato úloha připadla až jejich vzdělaným dětem v 60. letech 20. století. První polovina 20. století je ve stylu odmítnutí klasické loutkářské tradice a jeho zkamenělých forem. Zde se objevují především zástupci ochotnického, amatérského loutkového divadla, které sice mělo ve hledání nových forem a vývoji českého loutkářství výrazné ambice, ale skončilo u akademismu a překombinovanosti. Přesto tato etapa byla vývojově důležitá. Nejvýznamnějším loutkářem tohoto období byl Josef Skupa, známý propagátor unikátních postaviček Spejbla a Hurvínka, který dokázal navázat na klasické loutkářské tradice, aniž by se zasekl v přežité manýře. Díky jeho vynikajícímu nástupci Miloši Kirschnerovi přežily postavičky Spejbla a Hurvínka dodnes. Ke Skupovi se ve 30. letech přidalo několik dalších dobrých režisérů – např. Jan Malík nebo Vladimír Šmejkal, ale celkově je tato doba spíše tápáním. Loutkové divadlo se v této době orientuje především na dětského diváka. V době okupace bylo české loutkářství reprezentováno několika skupinami různé úrovně, které pracovaly na základě jak profesionálního, tak amatérského statutu. Slouží jim ke cti, že se ve většině snažily ulehčit těžkou válečnou situaci především příklonem k historické a národní tématice a tvorbou pro děti. V roce 1948 byl vydán tzv. divadelní zákon, který znemožnil soukromé podnikání v divadelnictví, prohlásil divadlo za kulturní statek, legislativně zrovnoprávnil loutkové divadlo s ostatními druhy divadla a stanovil povinnost státu pečovat o ně finančně, organizačně a ideově. Změna organizační struktury znamenala zánik mnoha profesionálních kočovnických, amatérských a spolkových divadel. Nově založená divadla vznikala v Čechách i na Slovensku, kde jako první vzniklo v roce 1950 Bábkové divadlo v Žilině, poté v roce 1951 bábkové Staré divadlo v Nitře, v roce 1957 Štátne bábkové divadlo v Bratislavě, v roce 1959 Bábkové divadlo v Košicích nebo v roce 1960 Bábkové divadlo na Rázcestí v Banské Bystrici atd. V Čechách to kromě Ústředního loutkového divadla, které v roce 1949 založil Jan Malík, byla další divadla která oficiálně tvořila součást Ústředního loutkového divadla (například Loutkové divadlo Radost v Brně, Naivní divadlo v Liberci, Malé divadlo v Českých Budějovicích, Středočeské loutkové divadlo v Kladně), nebo později samostatně vzniklá divadla (Divadlo dětí v Plzni, Loutkové 86 86

divadlo v Ostravě, Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové). Do těchto divadel již nastoupila mladá studovaná generace: od roku 1952 totiž existovala Vysoká loutkářská škola při Akademii múzických umění v Praze. V loutkářské tvorbě se projevily individuální názory a docházelo k umělecké diferenciaci divadel. Tak začíná loutkářské obrození. V roce 1958 začalo v Hradci Králové působit Východočeské loutkové divadlo, později přejmenované na divadlo DRAK. Největší rozvoj zažívá v polovině 60. let: v roce 1964 začalo divadlo vyjíždět i do zahraničí. Do dnešní doby odehrálo na 150 premiér, 15 000 představení v 50 zemích celého světa s více než 5 000 000 diváků, což svědčí o velkém zájmu publika. Po krátké krizi, kterou si v po roce 1989 prožila v podstatě většina divadel, se úspěšně rozvíjí dodnes. V začátcích bylo toto divadlo utvářeno především režisérem Jiřím Středou a výtvarníkem Františkem Vítkem, později se projevuje tvůrčí duch dramaturga a ředitele Jana Dvořáka, režiséra Miroslava Vildmana, výtvarníka Pavla Kalfuse, herce a především muzikanta Jiřího Vyšohlída, Borise Šlechty, Jana Pilaře, později Matěje Kopeckého, výtvarníka Petra Matáska, režiséra Josefa Krofty (od 1971) a dalších. Na mezinárodním festivalu UNIMA v r. 1966 založil DRAK svou světovou popularitu inscenací Pohádky z kufru. Tvůrčí vývoj DRAKu inklinoval vždy k univerzálnosti ve věkové adrese – to znamená, že každý věkový stupeň má možnost najít si v představení tu plošku, která nejadekvátněji komunikuje právě s ním. V divadle DRAK se pracuje jak s loutkami, tak s činoherci. Důležitou složkou inscenací je hudba, včetně zpěvu, nezastupitelnou úlohu má akční scénografie. Scénický prostor ožívá maskou, figurínou, totemem, rekvizitou, různými objekty. V roce 1995 přišla do divadla „nová krev“ zosobněná režisérem Jakubem Kroftou (syn Josefa Krofty), výtvarníkem Markem Zákosteleckým a hudebníkem Vráťou Šrámkem. Uměleckým šéfem divadla DRAK stále zůstává Josef Krofta. Obdržel řadu cen za své současné inscenace a projekty. Divadlo stále reprezentuje Českou republiku na mnoha významných mezinárodních divadelních festivalech, pravidelně hraje ve Velké Británii, Finsku, Polsku, Izraeli, Rakousku. Zdeněk Říha Do doby velkého rozmachu loutkového divadla se datují i první divadelní krůčky Zdeňka Říhy. Narodil se 3. srpna 1942 v Bratislavě. Jeho maminka Růžena byla Slovenka, tatínek Čech, proto byli donuceni se po vzniku Slovenského štátu odstěhovat do protektorátního Jičína. Po válce se rodina Říhova vrátila na Slovensko a až do roku 1959 (tedy do svých 17 let) byl Zdeno Říha Bratislavanem. V té době pilně navštěvoval různé dramatické kroužky a hrál „budovatelské“ hry, jak bylo v té době obvyklé. 87 87

Otec Zdeňka, Zdeněk Říha starší, byl divadelním režisérem; narodil se v roce 1905 v Opavě a na Slovensku působil nejen jako režisér, ale získal i několik menších hereckých filmových rolí. V letech 1928–1939 a znovu od 1945 působil v Bratislavě, kde 1. 3. 1957 založil spolu s výtvarníkem Bohdanem Slavíkem tzv. Štátne bábkove divadlo (vyvinulo se z jádra Dětského divadla filmu), které bylo později přejmenováno na Bratislavské bábkove divadlo. Zdeněk Říha senior v něm působil jako režisér až do roku 1960. Zdeněk Říha mladší – jak už bylo řečeno – žil od dětství divadlem. Oba rodiče divadelníci, v loutkovém divadle pracovala i teta, on sám musel od dětství účinkovat v amatérském DDF (Dětské divadlo filmu), v loutkářském souboru, ve kterém hrály i jeho matka a sestra. Proto když nebyl v roce 1959 přijat na VŠMU v Bratislavě odchází si léčit zklamání do čerstvě založeného Bábkového divadla v Košicích. Zdeno Říha vzpomíná, že tehdy kromě něj nebyl na VŠMU přijat ani Julius Satinský – oba pro nedostatek talentu. Juľo Satinský byl nakonec přijat na odvolání a Slovák Říha začal za rok studovat díky stipendiu košického divadla na DAMU v Praze. Roky na divadelní fakultě, pod vedením katedry loutkového divadla – 1960–1964 – proběhnou naprosto pohodově. Zdeněk Říha rád jmenuje mnoho osobností, které na katedře poznal, zejména proslulého Jana Malíka, nebo učitele Jana Dvořáka, který netradičně seznamoval studenty s marionetami a se kterým se pak znovu setkal v královéhradeckém Draku, a Josefa Pehra, který vyučoval maňásky a dokázal ve svých studentech vzbudit o tuto loutkovou formu živý zájem. Štěstí měl podle svých slov i na spolužáky: pod vedením Maďara G. Urbána si „Říhův“ ročník zahrál světovou premiéru Bleděmodrého Petra. Se spolužákem Miroslavem Vildmanem se později stávají kolegy v hradeckém Draku. V roce 1964 je vyslán na vojenskou službu do Hradce Králové. Poprvé se setkává s divadlem Drak (tehdy Východočeské loutkové divadlo). Zpočátku zde není příliš šťastný, hlavně publikum se mu „nezdá“. Ale Hradec na něj přesto zapůsobil svým kouzlem a nejen Hradec… V roce 1966 po skončení služby se Říha vrací jako čerstvý ženáč do domovského Bábkového divadla v Košicích. Přestože měl podle smlouvy v Košicích zůstat ještě dalších devět let, tehdejší ředitel Alexandr Futáš byl velkorysý a na přímluvu ředitele Draku Jana Dvořáka Říhovi umožnil návrat do Čech. Hradecká éra byla dlouhá, přímo osudová. Zdeněk Říha v Draku strávil celých 22 let, v Hradci také vychoval dvě dcery. Byl svědkem zlaté éry jednoho z nejuznávanějších loutkových divadel nejen u nás, ale také v zahraničí. Režisér Draku Josef Krofta, který je živou loutkářskou legendou, označil ve rozhovoru pro Reflex [4] Zdeňka Říhu vedle Jiřího Vyšohlída a Matěje Kopeckého za svůj mladický herecký vzor. V Draku dostal Zdeněk Říha příležitost rozvinout rejstřík svých hudebních, pohybových a jazykových schopností. Kvůli inscenaci Kytice se 88 88

naučil hrát na violoncello, ve Skleněné panně zvládl tubu, sem tam použil flétnu. V Prodané nevěstě hrál rovnou na několik nástrojů – kytaru, harmonium a trombón. Jazykové schopnosti podědil přímo ukázkové – jinak to snad ani být nemohlo, když otec byl Čech, matka Slovenka, babička Rumunka, dědeček Maďar… Bohatě je využil při častých zahraničních zájezdech Draku – projezdil celou Evropu, byl v Japonsku, Austrálii, Spojených státech. Svou vrcholnou loutkohereckou příležitost dostal v roce 1973 ve hře

Jak se Petruška ženil, ve které ztvárnil pět postav a na které se podílel

také jako autor. Inscenace, kterou režíroval Josef Krofta, měla velký úspěch a více než 200 repríz, a to nejen v češtině a slovenštině, ale také v ruštině, němčině, maďarštině, francouzštině, rumunštině, angličtině… Režii si Zdeněk Říha poprvé vyzkoušel v roce 1981 v inscenaci pro děti O zlé koze, v roce 1982 v Perníkové chaloupce, roku 1985 v Palečkovi a roku 1986 v Chytíme hrom do čepice. V 70. letech režíroval také v zahraničí: na Slovkoncertu v Bánské Bystrici představení Kašpárek a Komu by to napadlo a později – asi v polovině 80. let – v Mgdeburgu komediální představení Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co a v Berlíně pak představení Picola Piccolini. Zjistil, že inscenace pro děti jsou mu nejbližší a je v nich úspěšný. Také proto se rozhodl v roce 1989 využít nabídky Jiřího Středy, ředitele Divadla rozmanitostí a odchází za novou prací do Mostu. Zde také poznává svoji druhou ženu a narodí se mu další dcera. Režíruje velké množství pohádkových inscenací: Zlatovláska, Pohádky pana Pohádky, Čaroděj ze země Oz, Tři prasátka J. Bílka, Aškenazyho Praštěné pohádky, Kašpárek a ježibaba a Kašpárek v pekle od Jiřího Žáčka, které jako host režíruje v roce 1993 také v Malém divadle v Českých Budějovicích, Potopa od V. Zajíce, Šípková Růženka, Sněhurka a sedm trpaslíků. V této době, krátce před revolucí v roce 1989, se Zdeněk Říha vrací na DAMU jako pedagog svých oblíbených maňásků. V letech 1997–2000 pak vede na ZUŠ v Litvínově dramatickou výchovu. V roce 1991 si odskočil do Malého divadla v Českých Budějovicích, kde zrežíruje Velkého a malého Klause, ve stejném roce režíruje Pohádky k narozeninám pro Docela velké divadlo v Litvínově, v roce 1992 režíruje hru Kašpárek, obr a čert v Divadle loutek v Ostravě. Od roku 1993 do roku 1996 působí spolu s manželkou Monikou v Malém divadle v Českých Budějovicích, do kterých se podle vlastních slov naprosto zamiloval. Režisérsky vede další hry pro děti – Don Quijote v roce 1993 a o dva roky později Jób. Bohužel v Budějovicích nebylo kde bydlet, život s malým dítětem na ubytovně byl neúnosný, a tak se rodina Říhova stěhuje v roce 1996 zpět do Mostu. A rodí se soukromá agentura KUŠ, kterou tvoří autorsko-herecko-režisérská dvojice Zdeněk a Monika Říhovi. Zkratka KUŠ, vznikla 89 89

na základě osobního vtipu, který Z. Říha odmítl vyzradit. Z. Říha i nadále spolupracuje jako režisér s Divadlem rozmanitostí v Mostě (např. v roce 1997 pohádkou O líném princi, v roce 1998 Čarodějův učeň, nebo v r. 2000 hrou Kterak se udatný rytíř o sličnou pannu ucházel), s divadlem Lampion v Kladně (2001 – Perníková chaloupka), s Malým divadlem v ČB (v roce 2000 představení O dvou klaunech, nebo v roce 2005 obnovená Tři prasátka). Často se objevuje v Docela velkém divadle v Litvínově, ve kterém nejen režíruje a s manželkou hraje „kušácké“ loutkové pohádky (Pohádka o Palečkovi, Vlčí pohádky), ale hostuje také herecky v činohře, například v představeních Zvíře, Mrazík, Krása nesmírná nebo hraje na saxofon ve hře To byli pánové Voskovec, Werich a Ježek. Kromě této práce působí agentura KUŠ ve školkách – s vlastním cirkusem, který tvoří plyšová zvířátka, s klasickými marionetami, či maňásky, ale také s loutkami stylu – co dům dá. Ať je to celuloidová panenka z 50. let, nebo vlastnoručně vytvořená loutka z nafouknutého balónku a dětských dupaček, která tajemně vzniká přímo před dětskými zraky. Zdeněk Říha své dětské publikum miluje, jak říká. Nikdy nelitoval toho, že se rozhodl pro často nevděčnou práci v oboru loutkového divadla a oceňuje především to, že „celý život si vlastně hraje“. Literatura: [1] ČERNÝ, František. Kulturní a divadelní tradice. In DVOŘÁK, Jan. Mor na ty vaše rody!!! : Mezinárodní institut figurálního divadla : the Japan Foundation. 1. vyd. Pražská scéna: Praha, 2001. s. 15. ISBN 80-86102-18-1 [2] DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství : vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. 1. vyd. Akademie múzických umění: Praha, 2004. 302 s. ISBN 80-7331-008-2 [3] [Blahopřání k 55. narozeninám Zdeňku Říhovi ]. In Loutkář, 1997, č. 8–9, s. 173. [4] TICHÝ, Zdeněk A. Přítulnost šílenců : [rozhovor s Josefem Kroftou]. In Reflex, 5. 10. 2000, č. 40, s. 23

90 90

PŮSOBENÍ FIRMY BAŤA NA SLOVENSKU A JEHO OHLASY V TISKU Jan Kaňka – Pavla Gajdošíková Úvod Působení firmy Baťa 1 bylo, je a jistě i v budoucnu bude námětem mnoha prací jak odborných, tak beletristických. Komplexní zmapování všech aktivit fy Baťa na Slovensku by vydalo na rozsáhlou samostatnou studii. Předmět našeho zájmu je užší a specificky bibliografický – jsou jím ohlasy na Baťovy slovenské aktivity v dobovém tisku (jak slovenském, tak jiných proveniencí), a sice v období od počátků působení Bati na Slovensku do roku 1948. Nejde o soupis konkrétních článků, spíše o komentovaný přehled publikačních aktivit, které se na dané téma objevily, se snahou o zachycení a charakteristiku určitých sjednocujících myšlenek či námětů. Zvláštní část příspěvku je pak věnována periodikům, která firma Baťa na Slovensku vydávala. Přehled aktivit firmy Baťa na Slovensku Jak již bylo zmíněno v úvodu, ucelený přehled baťovských podniků a majetku na Slovensku by byl velmi rozsáhlý a není cílem tohoto příspěvku. Vzhledem k tomu, že v době, kterou se zabýváme, bylo Slovensko součástí Československa (s výjimkou období Slovenského štátu), nebývá mu v baťovské literatuře věnována speciální pozornost a zvlášť bývají popisovány pouze zahraniční aktivity firmy z tehdejšího hlediska, nicméně základní potřebné údaje lze nalézt 2 . Zde uvedeme pouze nejdůležitější podniky a okamžiky Baťova slovenského působení. Za historicky první slovenské aktivity závodů vedených Tomášem Baťou (1876–1932) lze považovat zakládání tamních podnikových prode-

jen, které se datuje do počátků 20. let minulého století 3 , současně s nimi vznikaly správkárny obuvi, sběrny kůží a papíru. První větší výrobní akvizice se pak objevují od roku 1931, kdy firma kupuje hospodářskou krizí zdecimované koželužny ve Velkých Bošanech a v Nových Zámcích a modernizuje jejich provozy. Později zde byla zřízena také výroba obuvi. Další 1

Pojem „firma Baťa“ je v textu používán jako souhrnné označení pro celý koncern Baťových závodů, tedy ne jen zlínské mateřské firmy Baťa a. s. Ve stejném smyslu jsou použita spojení „baťovské aktivity“, „Baťovy závody“ apod. 2 POKLUDA, Zdeněk. Ze Zlína do světa : příběh Tomáše Bati. Zlín : Nadace Tomáše Bati, 2004. 62 s. LEHÁR, Bohumil. Dějiny Baťova koncernu (1894–1945). Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1960. 3 Jedno z baťovských hesel znělo: „Tam, kde je kostel a četníci, musí být i prodejna Baťa.“ 91 91

aktivity na Slovensku již spadají do období, kdy vedení firmy převzal Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898–1965). V roce 1934 začínají práce v blízkosti obce Batizovce v podhůří Vysokých Tater, kde byla založena továrna Svit na výrobu umělého hedvábí. Tovární areál a přilehlé obytné čtvrti pro zaměstnance postupem času vytvořily samostatnou obec s názvem Svit (od roku 1946). Nedaleko Bošan se v roce 1938 začíná budovat závod na výrobu obuvi v Šimonovanech. I zde stavba továrny a sídliště probíhala na zelené louce stranou původní obce a vytvořila tak samostatnou osadu, zvanou Baťovany (v roce 1948 byla tato osada spolu s obcí Šimonovany přejmenována oficiálně na Baťovany, v roce 1949 pak na Partizánske) 4 . V roce 1938 je založena společnost Darina se sídlem v Liptovském Sv. Mikuláši na výrobu gumárenského, později i textilního zboží. Tento přehled by mohl pokračovat množstvím dalších výrobních aktivit a služeb na Slovensku, které Baťovy závody provozovaly a které nespadaly do hlavního programu firmy – obuvnictví. Patřily k nim podniky lesního hospodářství a dřevozpracující (pily, výroba obuvnických kopyt, papírny), stavitelství a výroba stavebního materiálu (cementárny, cihelny, lomy), zemědělské a potravinářské podniky, energetika (elektrárny, uhelné doly), doprava a mnoho dalších. Jejich výčet lze nalézt např. ve stanovách společnosti Baťa, slovenská účastinárska spoločnosť 5 , která byla založena v roce 1939 proto, aby pod sebe sloučila Baťovy slovenské podniky. Kromě výše zmíněných šlo např. o hnědouhelné doly Obyce, lázně Bojnice, mramorové lomy Tuhár, Kotva Import-Export Bratislava ad. Po válce a znárodnění se z této firmy stává v roce 1946 podnik Baťa – Baťovany, národný podnik se sídlem v Šimonovanech-Baťovanech. K velkým, avšak nerealizovaným projektům souvisejícím se Slovenskem patřilo vybudování železničního spojení Vizovice – Horní Lideč – Púchov či zamýšlená „československá autostráda“, která by procházela západo-východním směrem celou tehdejší republikou (Cheb – V. Bočkov). Tyto projekty by podstatně změnily dopravní mapu tehdejšího Československa i okolních států.

4

Zajímavým zdrojem informací o Baťovanech a odkazů na literaturu je případová studie vzniklá v rámci projektu Modern Movement Neighbourhood Cooperation (MOMONECO) – viz http://momoneco.kotka.fi/. 5 Ve stanovách jsou jako sídlo společnosti uvedeny Batizovce, ve výpisu z obchodního rejstříku Šimonovany. 92 92

Ohlasy v tisku

Zdroje informací Klíčovým a neocenitelným zdrojem informací, který umožnil zpracování tématu tohoto příspěvku, je výstřižková služba firmy Baťa 6 , která tvoří součást archivního fondu uloženého v Moravském zemském archivu – pracoviště Zlín. Fond výstřižkové služby je uspořádán tematicky a jeho celkový rozsah je 84,5 bm. Do roku 1945 zajišťovala výstřižkovou službu firma ARGUS – středoevropská výstřižková kancelář a tuto část fondu tvoří 671 pořadačů (tj. 56,5 bm). V letech 1945–1995 prováděl výstřižkovou službu podnik Svit. Články týkající se slovenských aktivit firmy Baťa jsou v rámci fondu vyčleněny zvlášť do těchto celků: Bošany, Šimonovany (pořadače 415–416; 333 článků; 1930– 1948), Svit – Batizovce (pořadače 417–419; 604 článků; 1930–1948), Nové Zámky (pořadač 420; 334 článků; 1928–1945), Ostatní podniky na Slovensku (pořadač 421; 209 článků; 1927– 1947). Jednotlivé články jsou samostatně nalepeny na listech formátu A4 a je u nich uveden název periodika, místo vydání a datum. Bohužel, právě datum, které je většinou – stejně jako název periodika – vyznačeno razítkem, je v některých případech obtížně čitelné a někdy zcela nečitelné. Přesto, že nelze počítat se stoprocentní úplností, lze bez nadsázky říci, že výše popsaný fond skýtá k danému tématu nejen dostačující množství informací, ale že je unikátní vzhledem k rozsahu a množství sledovaných titulů. Nalezení článků v něm obsažených v excerpční základně srovnatelné šíře by bylo v současné době jinou cestou mimořádně obtížné.

Excerpční základna Při popisu excerpční základny výstřižkové služby z daného období jsme se změřili především na četnost článků dle provenience periodik a jazyka. Celkově se ve výše zmíněné části fondu nachází 1480 článků ze 365 periodik 7 . Bráno absolutně, největší podíl tvoří periodika vydávaná v Čechách a na Moravě – 233 titulů (762 článků), území Slovenska je zastoupeno 96 tituly (652 článků). Přihlédneme-li k však poměru počtů periodik a článků v nich obsažených je patrná o poznání vyšší publikační aktivita na Slovensku, což je vzhledem ke sledovanému tématu přirozené. Do obou výše zmíněných skupin jsme počítali i cizojazyčná periodika 6 Fond H 1134 – BAŤA, II/8 – Osobní oddělení / Výstřižková služba – sbírka novinových článků. 7

Regionální mutace jednotlivých periodik byly započítány jako zvláštní tituly. 93 93

vycházející na území tehdejšího Československa, včetně titulů vydávaných v odtržených územích po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 (např. Aussiger Tagblatt, Brüxer Zeitung, Egerer Zeitung ad.). Pro zajímavost uveďme též dva tituly ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy rovněž z území tehdejšího Československa – Gazdovské noviny (Užhorod) a Nová svoboda (Chrust). Zajímavé je zastoupení zahraničních periodik – 16 titulů (20 článků). Jde o tituly z Německa, Rakouska, Francie, Švýcarska a Maďarska. Zvláštní skupinu pak tvoří česká a slovenská krajanská periodika, která jsou zastoupena 15 tituly (41 článků). Zde převládají tituly z USA – např. New-yorské listy, Američan (Cleveland), Nové časy (Chicago) ad. Početně srovnatelně jsou však zastoupena také periodika vydávaná v Argentině – např. Slovenský ľud, Jihoameričan či Nová doba (všechny z Buenos Aires). Pokud jde o četnost článků, vede na Slovensku Slovenská politika – Bratislava (64 článků) a v Čechách Lidové noviny – Brno (27 článků). Pokud bychom však sečetli dohromady všechny regionální mutace Českého slova (8 různých vydání), měl by prvenství tento titul se 35 články. Z hlediska typu zastoupených periodik jasně převládají noviny – deníky a týdeníky, a to jak celostátní, tak regionální. Zastoupena jsou však i odborná (oborová) periodika. Z československých uveďme např. Mäsiar a údenár, Slovenské pastvinárstvo, Textilní věstník, Dřevařské listy, Český obuvník ad., ze zahraničních např. Ľ industrie Chimique – Paris, Schweizer Lederarbeiter Zeitung – Zurich-Berne či Textil-Zeitung – Berlin aj. Specifickou skupinu pak tvoří slovenská periodika vydávaná přímo firmou Baťa, kterým bude věnována zvláštní pozornost dále.

Charakteristika článků a zpráv Velkou část ze sledované skupiny článků tvoří krátké agenturní zprávy, které většinou informují založení některého z podniků, zahájení

výroby, zakoupení majetku apod. Často jde o zprávu zvíci jedné věty, která je součástí skupiny více zpráv o dalších událostech či oblastech hospodářství.

Hodně kratších článků má spekulativní charakter – hovoří o Baťových údajných záměrech týkajících se budování dalších podniků a plánů na odkoupení pozemků a nemovitostí. Skutečnost, že jde o neověřené informace nepodložené fakty, je zřejmá z výrazů jako „povráva sa“, „počuli sme“, „koluje chýr“ apod., které se v těchto článcích často vyskytují. Početnou skupinu tvoří podrobnější komentované zprávy o výstavbě, provozu a rozšiřování podniků. Jde převážně o ohlasy, které pozitivně hodnotí vznik nových pracovních míst, dobré mzdy, a vysokou – v mnoha směrech do té doby nevídanou – úroveň sociálních služeb zaměstnancům (podnikové jídelny, levné a kvalitní bydlení v nových domcích, sportovní 94 94

a kulturní vyžití, možnosti vzdělávání). Kladnou odezvu měla i skutečnost, že v nově zakládaných továrnách byli zaměstnáni místní dělníci a nikoli např. baťovci ze Zlína, jak se s obavami předpokládalo, a také skutečnost, že v Baťových podnicích na Slovensku byla nařízeným „úředním jazykem“ slovenština. Články dále přinášely informace o návštěvách Baťových podniků významnými osobnostmi (např. M. Hodža, J. Tiso, E. Beneš), zahraničními novináři, o návštěvách samotného J. A. Bati a také rozhovory s ním. Objevovaly se také příspěvky informující o nehodách v podnicích (zranění pracovníků) nebo o záplavách, které poškodily novozámeckou továrnu. Ne všechny názory na Baťovo podnikání byly kladné, objevují se i kritiky a negativní hodnocení. Jako příklad můžeme uvést stížnost na znečišťování řeky Nitry bošanskou koželužnou či na vysoké nároky kladené na výkonnost dělníků (přesčasy). Vyskytly se i obavy ze změn životního stylu, které s sebou průmyslové podnikání přinese 8 . Kriticky byl někdy hodnocen také charakteristický rys Baťova podnikání – co možná nejvyšší soběstačnost ve všech odvětvích (vlastní výroba polotovarů a surovin, realizace služeb, nízké ceny, likvidace konkurence a malovýrobců) 9 . Dalšími cíly kritiky bylo propouštění v Nových Zámcích v období krize, údajný pokus o zneužití státní dotace na regulaci řeky Popradu. Dalším typem zpráv o Baťových aktivitách jsou rozsáhlejší reportáže – často celostránkové články s bohatým obrazovým doprovodem. Ty většinou detailně a s obdivem popisovaly práci a život nových průmyslových měst. Objevují se např. pod názvy „Haló, haló, tu slovenský Zlín!“, „Slovenský Zlín pod Tatrami“ či „Novozámocký Zlín“. K tomuto typu textů lze řadit i jubilejní články k výročí podniků, které rekapitulovaly jejich vývoj a budování. Čtenářsky vděčné byly jistě informace o různých zajímavostech: objev uhelného naleziště ve Štrbě, zvláštní složení vody v řece Poprad, které bylo výhodné pro výrobu umělého hedvábí v továrně Svit, pojmenování jedné z Demänovských jeskyní po Tomáši Baťovi, pokusy s pěstováním lufy v okolí Nových Zámků, ražba erbu Nových Zámků na baťovky, stavba funkcionalistického kostela v Bratislavě-Petržalce podle projektu baťovského architekta Vladimíra Karfíka, výroba gumových matrací pro rýžování zlata na Žitném ostrově a mnoho dalších. Zvláštní kapitolu tvoří články z poválečné doby. Jsou většinou levicově zaměřené a oslavují budovatelskou náladu ve znárodněných Baťových závodech. Stejně jako předválečné reportáže kladně hodnotí dobrou pracovní morálku, organizaci výroby a sociální systém, distancují se však od zakladatele a bývalého majitele závodů a jeho rodiny. 8

„… Modernizácia zatlačí oči posledným zbytom folkloru na Spiši, lebo len pod Tatrami sa zachoval až dosial slovenský svojráz…“ (Spišské hlasy, 31. 3. 1934). 9 Nie len obuv – i vajcia dodá Baťa (Slovenské zvesti, 26. 1. 1937). 95 95

Baťovská periodika na Slovensku O tom, jakou důležitost přikládali u Baťů úloze tisku v podnikání, svědčí následující citát: „Noviny jsou dítětem rozvinutého života, dítětem

vyspělého průmyslu, zemědělství a práce vědecké. Avšak noviny také silný moderní život tvoří. Roztáčejí stroje v továrnách a mají větší vliv na cenu úrody, nežli počasí. Aby se dobývalo více brambor, nezáleží na motykách, ale na novinách, tiskařských lisech a plakátech.“ 10 Za předchůdce podnikových novin firmy Baťa na Slovensku lze považovat rubriky uveřejňované v regionálních listech dvou významných slovenských působišť firmy Baťa – rubrika Baťove zvesti z južného Slovenska v periodiku Slovenský juh (Nové Zámky) a rubrika Svit: Zprávy z moderného podnikania pod Tatrami v periodiku Vysoké Tatry (Nový Smokovec). První z nich referovala zejména o dění v novozámeckých koželužských a obuvnických závodech (od roku 1938 společnost Cikta, a. s.), druhá o činnosti závodu Svit v Batizovcích. Objevuje se také rubrika Zprávy zo Svitu v periodiku Spišské hlasy (Spišská Nová Ves), nelze však s jistotou říci, zda šlo o rubriku pravidelnou. Tyto rubriky přinášely zprávy ze života „baťovců“ (označení pro zaměstnance Baťových podniků), od jejich práce přes sportovní a kulturní aktivity až po jídelníček závodní kuchyně. Po vzoru zlínských podnikových novin Sdělení zaměstnanců fy Baťa (později Zlín) zde byly pravidelně zveřejňovány nejvyšší týdenní mzdy nejlepších pracovníků a dílen, a také účast na zisku. 5. ledna 1939 vychází v Bošanech první číslo vlastního podnikového týdeníku firmy Baťa Budovateľ: časopis podnikavej práce na Slovensku. Tiráž nás informuje, že týdeník bude vycházet vždy ve čtvrtek, hlavním redaktorem je M. Dado, místní redakce sídlí v Bratislavě a ve Zlíně a odpovědným redaktorem je dr. Vladimír Houdek. První číslo bylo distribuováno zdarma, běžná cena za číslo činila 20 hal a roční předplatné 15 Kč. Časopis informoval o dění v Baťových slovenských závodech, ale neomezoval se jen na ně, přinášel i články o politice, dění na Slovensku i v zahraničí a v neposlední řadě měl za cíl přispívat ke vzdělávání a rozšiřování obzorů svých čtenářů. Pokud jde o redakční práci, čerpalo se z bohatých zkušeností zlínské redakce vedené Antonínem Cekotou, která v té době kromě již zmíněného listu Sdělení / Zlín vydávala několik dalších novin a časopisů 11 . Budovateľ byl firmou Baťa vydáván do roku 1941, č. 49 (5. prosince 1941). Od č. 50 se jeho vydavatelem stává Budovatel, 10

Převzato z KUDZBEL, Marek. Baťa : hospodársky zázrak. Bratislava : Marada Capital Services, 2001. S. 127. ISBN 80-968458-1-0. Není však zřejmé, zda autorem výroku byl Tomáš nebo Jan Antonín Baťa. 11 Více o baťovském tisku viz např. v: VAŇHARA, Josef. Pohledy do včerejšků Zlína : Zlínský tisk. Zlínsko od minulosti k současnosti. Roč. 11 (1992), s. 107– 124. POKLUDA, Zdeněk. Formy komunikace v baťovském prostředí. In Tvůrčí

odkaz Tomáše Bati : mezinárodní vědecká konference : sborník referátů : 19.–20. května 2005. Zlín : Univerzita Tomáše Bati, 2005. S. 162–166. 96 96

vydavatelské družstvo s. r. o. se sídlem v Bratislavě, slučuje se s denní Hospodářskou korespondencí Slovenské dovozní a vývozní společnosti (DOVUS) a nadále vychází jako týdenní „informátor slovenského hospodářského života“ 12 .

V poválečném období začalo vycházet několik nových podnikových novin, tehdy již v Baťových závodech pod národní správou – Slobodná práca: orgán Národnej správy Baťových podnikov na Slovensku (Baťovany, 1945), Národný podnikateľ (Baťovany, 1947), Svit: časopis spolupracovníkov národného podniku Baťa-Svit (Svit, 1947), Nový Svit: kultúrnohospodársko-spoločenský dvojtýždenník (Svit, 1946), Spolupracovník (Nové Zámky). Závěr Ohlasy činnosti Baťových závodů na Slovensku v dobovém tisku jsou z dnešního hlediska zajímavým dokumentem své doby. Reflektují změny a vývoj, které se ve zmíněných oblastech dotkly všech sfér života společnosti. Koncentrace těchto dokumentů na jednom místě v rámci archivních fondů je cenná nejen pro badatele, může posloužit také jako jakási regionální kronika. Závěrem bychom chtěli poděkovat archiváři, panu Vladimíru Štroblíkovi (MZA – pracoviště Zlín), který nám při práci vyšel vstříc a pomohl nám při orientaci v rozsáhlých fondech.

12

„Budovatel“ – slovenský hospodářský týdeník (Bursovní kurýr, 14. 3. 1942). 97 97

JÁN KUPECKÝ A SLOVENSKO Katka Benciová Jubileá Jána Kupeckého si pripomína nielen Pezinok a celé Slovensko, ale i celá stredná Európa. Meno tohto umelca je slávne po celom kultúrnom svete a jeho obrazy sú v mnohých svetových galériách. Je umelcom medzinárodného významu a charakteru. Po dlhé roky stál na čele stredoeurópskeho maliarstva a v mnohom určil smer jeho ďalšieho vývoja. Patrí medzi najvýznamnejších tvorcov stredoeurópskeho baroka. Ani s odstupom času nestratilo jeho dielo zo svojej hodnoty, ba naopak, svojím umeleckým majstrovstvom a hlbokou ľudskou pravdivosťou aj dnes pôsobí veľmi účinne a prihovára sa všetkým ľuďom, ktorí milujú dobré umenie. K jeho dielu sa hlásia všetky národy strednej Európy – Rakúšania, Nemci, Česi ale i Maďari, ale predovšetkým sa k nemu hlásime my – Slováci, lebo je vlastne jedným z nás. Patrí medzi našich velikánov, ktorí nás preslávili v cudzine. Od čias Kollára sa Kupeckému nevenovala u nás pozornosť, jeho dielo bolo v našom barokovom umení až donedávna pomerne málo známe. V tomto roku si pripomíname 265. výročie jeho úmrtia. Narodenie Určiť deň a mesiac narodenia Jána Kupeckého sa doteraz nikomu nepodarilo, pretože farské matriky v Pezinku zhoreli pri požiari mesta v roku 1832. Je to veľká škoda, pretože otázka narodenia umelca je predmetom sporov medzi českými a slovenskými umeleckými historikmi. Títo vyslovujú názory, že Kupecký sa nenarodil v Pezinku, ale v Prahe, respektíve v niektorom inom českom meste na ceste rodičov do Uhorska. Napriek týmto dohadom nechávajú všetci historici umenia (i českí) rok narodenia Kupeckého 1667 a rodisko Pezinok, ako to uviedol prvý životopisec umelca Johann Kaspar Füessli, ktorý napísal, že Kupecký sa narodil v Pezinku, slovenskom mestečku na juhovýchodnom svahu Malých Karpát, asi 20 km severne od Bratislavy. Aj sám Kupecký vo svojom závete z roku 1734 uvádza, že sa narodil v Pezinku pri uhorských hraniciach. Aj keď teda rodisko Kupeckého nie je celkom bezpečne zistené – čo konečne nie je podľa dnešného nášho chápania rozhodujúce pri určovaní národnostnej príslušnosti – predsa obe eventuálne rodiská, Pezinok a Praha, svojím prostredím, respektíve českobratrskou rodinnou tradíciou vtisli umelcovmu životnému vývinu svoju pečať. Ján Kollár v poznámkach k Slávy dcére uvádza, že Kupecký hovoril po slovensky a niekoľko jeho obrazov jasne dokazuje, že už ako hotový umelec si obnovoval zážitky z mladých rokov prežitých na Slovensku (obrazy Slovenskí pastieri, Slovenský chlapec, Umelcova matka v slovenskom kroji). Neskôr, keď sa vrátil do Viedne, dochádzal občas na Slovensko, o čom svedčia jeho styky 98 98

s Matejom Bellom (k jeho portrétu pripísal „historik národa“) a s inými osobnosťami. Aj skutočnosť, že neskôr mal v Norimbergu slovenského žiaka Samuela Bohumila Hanricha z Banskej Bystrice (hoci vtedy bolo vo zvyku chodiť za vzdelaním do Viedne) dokazuje umelcovu spätosť so Slovenskom. Českobratrský pôvod rodiny Kupeckých, stará tradícia nedovoľujúca zaprieť vieru svojich otcov dala akiste vyrásť v duchovnom ustrojení umelca zložkám, ovplyvňujúcim umelcovo dielo, ktoré si hľadalo svoju cestu, svoj výraz i svojich ľudí. V tomto by azda bolo možné vidieť českú zložku Kupeckého povahy. Rodičia Kupeckého pochádzali z Mladej Boleslavi, odkiaľ sa pre svoje českobratské vierovyznanie museli vysťahovať a opustiť vlasť. Pezinok, kde sa usadili, bol v tej dobe slobodným kráľovským mestom s rozkvitnutým tkáčskym remeslom. Žilo tu už dosť českých emigrantov, ktorí sa zaoberali tkáčstvom a mali tu svoju štvrť i vlastné cechové štatúty. Prijatie Adama Kupeckého za člena pezinského cechu tkáčov nebolo spojené s nijakými zvláštnymi ťažkosťami. Mal už medzi členmi viacero známych, ktorých príhovor v cechu zavážil. Najviac mu však pomohlo farárovo odporúčanie. Stanovy cechu boli prísne, ale pre členov neznamenali žiadne mimoriadne povinnosti. Museli zložiť slávnostný sľub, ktorý znel asi takto: „Sľubujem za seba, za svoju rodinu i za svoju čeľaď, že budeme viesť mravný život vo viere a všetkých cnostiach, že budeme nedele a sviatky svätiť a v kostole pozorne zbožne počúvať Božie slovo; sľubujeme, že budeme si ctiť a vážiť všetky svoje vrchnosti a ich nariadenia poslušne plniť; napokon sľubujem, že toto remeslo budem vykonávať poctivo a podľa stanov tkáčskeho cechu. K tomu mi dopomáhaj Boh. Amen!“ Rýchlo sa zblížili s novým prostredím a úplne sa aklimatizovali. Osvojili si i miestne zvyky, nosili slovenský odev a hovorili po slovensky. Otec Jána Kupeckého, Adam Kupecký bol tkáč a chcel, aby sa aj jeho štyria synovia venovali tomuto výnosnému remeslu. Okrem synov mali aj jednu dcéru. Matka Jána Kupeckého sa volala Barbora. Pri krste svojim deťom rodičia Kupeckí dali mená Ján, Juraj, František, Martin a Mária. Detstvo Ako Ján (ktorého doma volali Jeník) vyrastal, časom začal chodiť do školy. Jeho svet sa celkom zmenil. Trochu sa vyšmykol spod rúk rodičov a viac inklinoval k svojim rovesníkom. Choval sa presne tak, ako ostatní vidiecki chlapci v tom období. Na jar hra o guľôčky, hra s gombičkami, pre ktoré často doma dostával bitku, hlavne vtedy, keď prišiel domov otrhaný, bez gombíkov, lebo ich všetky prehral. Ďalšími jeho detskými hrami boli hry na vojakov, na slepú babu, vyrezávanie a krútenie bičom „vlka“. V lete potom kúpanie, lozenie do cudzej záhrady na čerešne a slivky, chodenie do hory na jahody a čučoriedky. Na jeseň otĺkanie orechov, od ktorých prsty celkom zhnedli, pečenie zemiakov, púšťanie drakov a hádzanie 99 99

kameňmi po lietajúcich husiach a cudzích psoch. V zime potom sánkovanie a korčuľovanie, guľovanie a stavanie snehuliakov. Rozhodnutie Ako som už spomenula, otec Jána z celého srdca túžil po tom, aby Jeník prebral tkáčske remeslo. Rozhodol sa tak ešte pred synovým narodením. Ján však veľkú chuť na tkáčstvo nemal, ale uznal, že nemôže byť stále rodičom na krku. Snažil sa prísť tkáčstvu na chuť, aj to skúšal, ale nebolo to to, čo by chcel robiť až dospeje. Už vtedy sa však u neho prejavoval umelecký talent. V každej voľnej chvíľke si kreslil niečo do piesku, ktorý najprv uhladil rukou a na takýto podklad kreslil. Zdokonaľoval sa aj vonku na plotoch a na múroch a takto si vybíjal svoj umelecký talent. Raz sa mu podaril nakresliť portrét kostolníka Klinglera. Jeho podoba bola neodškriepiteľná, ale u otca nenašiel pochopenie, ba zvady kvôli kresleniu a nenávideniu tkáčskeho remesla sa zo dňa na deň stupňovali. Vyústili vo veľkú hádku, dokonca sa Janko aj postavil proti otcovi. V tú teplú májovú noc roku 1681 sa Ján rozhodol, že ujde z domu. Vtedy mal len 15 rokov. Hľadanie Po odchode z domu sa túlal po západnom Slovensku, živiac sa žobraním! Za týchto potuliek sa dostal až na holíčsky zámok grófa Czobora, kde v tom čase reštauroval nástenné maľby švajčiarsky maliar Benedikt Claus z Lucernu. Kupecký pozoroval umelca pri práci a sám napodobnil uhľom niekoľko ozdôb na stenu tak dokonale, že Claus upozornil na chlapca samotného grófa. Oboch prekvapili jeho kresby a domnievali sa, že sa Ján už niekde učil. Keď si vypočuli jeho históriu, gróf sa rozhodol dať chlapca do učenia Clausovi a dal mu na jeho výuku a výchovu 100 toliarov. Zdalo sa, že našiel to, čo hľadal. Štúdium Claus žil vo Viedni a Kupecký bol u neho tri roky. Mnoho sa však od neho nenaučil, pretože Claus bol iba maliarom-remeselníkom, ktorý uskutočňoval len cudzie návrhy a opravoval staršie diela. Maľovať sa učil sám a vo voľnom čase kopíroval obrazy starých majstrov. Najviac sa mu páčil a jeho povahe zodpovedal veľmi populárny mníchovský maliar, žijúci v Benátkach, Karol Loth, obrazy ktorého napodobňoval. Po skončení učňovských rokov, vyzbrojený iba najzákladnejšími poznatkami v komornej maľbe a vystrojený odporúčajúcim listom svojho učiteľa pre maliara Petra Liberiho v Benátkach, odobral sa s troma kópiami Lotha asi v roku 1685 do Talianska, aby sa podľa starých zvyklostí zdokonaľoval štúdiom starých majstrov. Po príchode do Benátok zažil veľké sklamanie a prijatie u Liberiho ho veľmi rozčarovalo. Liberi vôbec nemal chuť zaoberať sa so začiatočníkom. Kupeckého to však od cieľa vôbec neodradilo. Rozhodol sa odísť do 100 100

Ríma. Po príchode do Ríma ho od biedy zachránila náhodná známosť. V jednej verejnej jedálni si ho všimol švajčiarsky maliar Matyaš Füessli (otec neskoršieho životopisca Kupeckého). Našiel mu miesto v maliarskej dielni, kde sa vo veľkom vyrábali kópie portrétov úkolovým spôsobom a za jeden portrét sa platilo pol ríšskeho toliara. Kupecký mal už v tejto práci istú zručnosť a Füessli spomína, že sa mu raz podarilo urobiť za jeden deň deväť kópií pápežovej podobizne. Pri tejto práci však Kupecký nemienil zostať. Veľmi dobre si uvedomoval, že ak chce byť dobrým maliarom, musí študovať. Rozvrhol si čas tak, že niekoľko dní v týždni zarábal a v ostatné navštevoval maliarsku akadémiu a galérie, kde sa vzdelával kopírovaním veľkých majstrov. Nakoľko ho najviac zaujímala farba, študoval predovšetkým koloristov – Tiziana, Raffaela, Correggia a tzv. eklektikov – Reniho a Lotha. Počas dvoch rokov práce v dielni i súkromného štúdia dosiahol takú technickú i umeleckú dokonalosť, že sa dostal na úroveň súčasníkov a mohol s nimi súťažiť. Kupecký sa stal maliarom Kupecký sa stále ešte nechcel osamostatniť a otvoriť si vlastnú dielňu. V tom čase veľmi vážne ochorel a na radu lekára sa odišiel liečiť do kúpeľov Frascati. Tu maľoval niekoľko vznešených osôb, ktoré ho nahovárali, aby si konečne otvoril samostatnú dielňu. Po vyzdravení sa vrátil do Ríma a osamostatnil sa. Jeho obrazy začali byť zrazu veľmi vyhľadávanými, ba dokonca sa stali aj predmetom obchodných špekulácií. Vďaka lekárovi, ktorý ho liečil a ktorému z vďačnosti daroval obraz Žobrák s chlapcom, sa jeho sláva rozšírila ešte viac. Spomínaný obraz sa dostal do rúk poľského princa Alexandra Sobieskeho, ktorý vyzval Kupeckého, aby vstúpil do jeho služieb. Dva roky bol jeho maliarom a za tento čas sa finančne tak zabezpečil, že si mohol splniť svoj sen – cestovať po Taliansku a študovať. Hoci bol slávnym, túžil sa stať ešte slávnejším a dosiahnuť dokonalosť veľkých svetových majstrov. Mal už 40 rokov a ešte stále experimentoval a hľadal nové a lepšie spôsoby svojho vyjadrenia. Študoval cudzie spôsoby maľovania a na nich kriticky odhaľoval i tie najmenšie nedostatky svojho umenia. Túžba po štúdiu ho zaviedla do Bologne, kde ho lákalo dielo Quida Reniho, odtiaľ odišiel do Florencie a Benátok študovať koloristov. Počas týchto ciest sa mu opäť naskytla príležitosť usadiť sa ako dvorný maliar. Volali ho princovia z Meklenburgu, ale to odmietol. Jednu ponuku však nakoniec predsa prijal. Ján Adam z Lichtensteinu, známy mecenáš umelcov a neskorší zakladateľ známej viedenskej galérie, ho pozval do Viedne. Túžba vidieť opäť domov a rodičov, mu pomohla rozhodnúť sa a toto miesto prijať. V Taliansku pobudol Kupecký 24 rokov a za toto obdobie vytvoril veľké množstvo obrazov. Žiaľ, poznáme ich zatiaľ veľmi málo. Nejestvuje ani jeden signovaný obraz a je veľmi pravdepodobné, že väčšina jeho

101 101

obrazov zostala v Taliansku, v súkromných galériách pod označením „autor neznámy“, alebo pod menami iných umelcov. Rodinný život Jána Kupeckého Kupeckého manželstvo nebolo vydarené a šťastné. Kupeckého manželka pochádzala z maliarskej rodiny. Bola to dcéra učiteľa Clausa, u ktorého sa Kupecký začínal učiť. Poznal ju ešte ako malé dievčatko. Po Clausovej smrti žili v chudobe a biede. Zuzanu matka naháňala do manželstva a presviedčala ju, že má najvyšší čas, aby neostala starou dievkou. Kupecký mal už vyše 40 rokov a bolo vraj treba počúvať hlas rozumu a nie srdca. Voľba šťastná nebola, Zuzana Jána nemilovala a počas jeho dlhých pracovných ciest sa zblížila so Schlickeinsenom, učiteľom, ktorý ku Kupeckým chodil kvôli synovi Krištofovi, ktorého Kupecký poveril synovou výchovou počas svojej neprítomnosti. Zuzana si Schlickeinsena obľúbila predovšetkým pre jeho záujem a porozumenie, ktoré o ňu vždy prejavoval. Získal si ju hlavne duševne. Na radu priateľa, baróna Seydla, prepustil Kupecký učiteľa, ktorý mu rozvracal rodinu. Po Zuzaninom priznaní sa Kupeckému zrútil celý svet. Prišiel dokonca aj o syna, milovaného Krištofa, ktorý mu náhle v roku 1733 zomrel na pravé kiahne vo veku 17 rokov. Bol to chlapec múdry a veľmi šikovný, vedel latinsky a grécky, hral veľmi pekne na klavíri a maľoval tak dobre, že kľudne mohol dosiahnuť umenie svojho otca. Smrť Krištofa, Kupeckého tak zlomila, že „zošalel, nechcel s nikým rozprávať a syna nechcel dať pochovať“. Zo súcitu k maliarovi tak urobil Füessli, za čo sa mu Kupecký neskôr poďakoval. Bolesť zo straty syna Kupeckému akoby zatemnila rozum, nespamätal sa ani po pohrebe syna. Akoby súčasne so synom pre svet zomrel aj on. Nejedol, nevychádzal z domu, neobliekal sa, chodil len v zrebnej košeli, starých nohaviciach a v roztrhanom pracovnom plášti. Nepracoval však. Bol rozhodnutý už nikdy nevziať štetec do rúk, pohrúžil sa do seba ako do hlbočiny, kam neprenikajú zvuky vonkajšieho sveta, ktorý vôbec nevnímal. Jeho blízki sa obávali nielen o jeho zdravie, ale aj o jeho život. Po mnohých nociach bez spánku a bez snov naraz zaspal hlbokým, osviežujúcim spánkom a vo svojom sne uvidel syna Krištofa. Bol to krásny sen. V nebeskom jase, ktorý lial z neviditeľného zdroja a ožaroval všetko prenikavým zlatým svetlom, trónila nebeská rodina a na najvyššom stupni, pri samom pozlátenom tróne, sedel syn Krištof a blažene sa usmieval. Hľadel priamo na neho a jeho úsmev naznačoval: Nesmúť za mnou, otec! Pozri ako je mi blažene! Z celého tohto výjavu sálala radosť a pokoj. Bolo to také krásne, že sa mu pri pohľade na ten výjav zovrelo srdce a oči sa mu zaliali slzami. Dojem bol taký silný a mohutný, že sa – našťastie priamo z toho živého sna prebral. Bol ním celý prežiarený, ako slnečným svetlom. Každá, každučká, i tá najmenšia podrobnosť mu utkvela v pamäti. Strasti predošlých dní sa stratili a celá jeho bytosť spievala jasavý chorál. Toto ho podnietilo k tomu, aby svojho syna namaľoval, kým má obraz v živej pamäti. Hneď v tej chvíli, ešte pred svitaním si začal kresliť náčrtky. 102 102

Sústredil na prácu všetky svoje duševné sily, lebo podvedome cítil, že táto tvorba mu vráti aj sily fyzické. Namaľoval Krištofa s ochraňujúcou Madonou. Na namaľovanie Madony mu slúžili črty poľky Jadvigy, ktorá bola kedysi jeho láskou a na ktorú nevedel zabudnúť. Aby sa podelil o svoj veľký zážitok s čo najväčším počtom ľudí, venoval tento obraz mestskej rade nürnbergskej, aby ho zavesili v zasadacej sieni radnice. Týmto si opäť vykúpil duševný pokoj. Nie však nadlho. Jeho zdravie zostalo podlomené. A to bol začiatok konca veľkého maliara; ubúdalo mu telesných i duševných síl, stále viac unikal do samoty, venujúc sa svojim vnútorným citom, až napokon 16. februára 1740 v Norimbergu zomrel, podľahnúc chorobám staroby a smútku. Tu je aj pochovaný. Umelcova tvorba Ján Kupecký pri portrétovaní vznešených osôb vyhovoval určitým dobovým podmienkam, ale pritom dokázal zachytiť vnútorný charakter tvárí týchto vyvolených a ničím ho neskrášľoval, čím sa najviac líšil od iných súčasných maliarov podliehajúcich dobovej konvencii. V tomto období maľoval hladkou a pevnejšou formou, kompozícia je bohatšia a dekoratívnejšia, vyskytuje sa veľa maliarskych efektov. Okrem týchto okázalých podobizní sa objavujú už vo viedenskom období aj jednoduchšie maľované portréty, kde sa Kupecký viac ako k vonkajšej podobnosti a pôsobivosti zameriava k vnútornému psychologickému obsahu. S obľubou maľoval obyčajných ľudí z ulice, dokonca žobrákov, vojakov, hudobníkov. Z Viedne Kupecký niekoľko ráz odcestoval za umeleckou prácou. Roku 1711 bol v Karlových Varoch, kde maľoval cára Petra Veľkého. Najprv sa ho bál, lebo počul chýry o cárovej hroznej povahe. Bol však prekvapený, keď cára spoznal bližšie, jeho osobnosť a zmýšľanie. Cár aj maliar sa veľmi zblížili. Od cára potom Kupecký dostal toľko objednávok, že si musel najať pomocníka, maliara Hoyera z Lipska, ktorý potom u Kupeckého zostal a odišiel s ním naspäť do Viedne. Roku 1716 Kupecký odcestoval do Drážďan na pozvanie saského a poľského kráľa Augusta. Pritom sa zastavil aj v Prahe, kde namaľoval niekoľko portrétov. V týchto rokoch bol pravdepodobne aj v Bratislave, kde portrétoval Mateja Bella a akiste vytvoril aj niektoré obrazy so slovenskou tematikou. Protireformačný kurz rakúskeho mocnárstva sa za Karola VI. zostroval. Jedine katolícke náboženstvo malo podporovať jednotu štátu. Pretože Kupecký bol českobratrského vyznania, nemohol to ďalej skrývať, preto bol so svojou rodinou nútený ujsť do Norimbergu. Z Viedne odcestovali tajne, predstierajúc že odchádzajú do Karlových Varov. Bolo to okolo roku 1725. V Norimbergu sa uberá cestou, ktorá sa vyznačuje len portrétmi vedcov, mešťanov, lekárov, umelcov a priateľov, jednoduchých a prostých ľudí, ktoré sa zhodujú jednak s povahou tohto meštianskeho sveta, jednak aj s vnútorným stavom umelca. Zahľadeného do seba a hľadajúceho 103 103

v sebe i v Bohu jedinú „hlbinu bezpečnosti“. Tu vidí v portrétovanom predovšetkým človeka, zaoberá sa jeho vnútrom a zvýrazňuje ho. Touto stránkou svojho umenia sa najviac približuje aj nášmu dnešnému chápaniu; vidíme v Kupeckom umelca hľadajúceho a rozmýšľajúceho, ktorý svojou umeleckou vôľou vedel vyniknúť nad úroveň dobovosti a vyvolať obdiv nielen súčasného sveta, ale aj úctu budúcich generácií. Kupeckého umelecká tvorba je veľmi rozsiahla a doteraz málo prebádaná, hoci výskumom jeho životného diela sa zaoberali od 19. storočia viacerí historici umenia. Jeho obrazy sú roztrúsené po celom svete. Mnoho obrazov, ktoré sa mu pripisujú, sú však kópie, alebo dielenské repliky a mnohé sa úplne stratili. Toto všetko sťažuje určiť počet diel, ktoré Kupecký vytvoril (najväčšiu zbierku jeho diel a kópií podľa jeho originálov vlastní budapeštianske Múzeum krásnych umení – 26 obrazov, skoro ten istý počet je aj v českých galériách). Napriek tomu, že sa doteraz nepodarilo urobiť konečný súpis Kupeckého diel, vieme si už dnes urobiť dobrú predstavu o jeho tvorbe i jeho umeleckom vývoji. Vytvoril vyše 400 obrazov, z ktorých mnohé sú nezvestné. Hodnotu a závažnosť Kupeckého obrazov dokumentuje aj 258 rytín, vyhotovených podľa nich. Dnes ich zostalo v svetových galériách iba 160. Z obrazov, ktoré sú k dispozícii, môžeme usúdiť, že v rámci stredoeurópskeho maliarstva konca 17. a začiatku 18. storočia Kupecký nemá konkurenta. Preto sa mu venuje viac pozornosti ako dielam iných súčasných stredoeurópskych maliarov. Je tomu tak preto, lebo Kupecký bol prvotriedny umelec, idúci cieľavedome za svojím umeleckým krédom, originalitou a vyšším umeleckým majstrovstvom. Cesta, ktorú si vytýčil, bola priamočiara a za tým, čo chcel, išiel napriek prekážkam. K jeho umeleckosti mu v mnohom dopomohla i rodinná výchova a prostredie, z ktorého vyšiel. Roky, strávené v Pezinku, v slovenskom prostredí, mali na jeho budúci život veľký vplyv. Domáce prostredie sformovalo jeho pevný charakter, ktorým sa vyznačoval celý život. Aj v umeleckej tvorbe nájdeme prvky, ktoré si odniesol z domu a ktoré v mnohom určovali jeho umelecký vývoj. Svojím umením sa chcel vyjadrovať, nie slúžiť. Mal vrodený pozorovací talent i prirodzené sklony k intimite, ktoré ho urobili majstrom psychologických portrétov, udivujúcich celú Európu. Nemaľoval spoločenské hodnosti, ale človeka so všetkými jeho prednosťami i chybami. Bol mu vzdialený idealizmus a idealizovanie portrétovaných, vtedy vlastné jeho súčasníkom. Vo svojej tvorbe ťažil zo života a nie zo škôl. Študoval síce cudzie spôsoby maľby, ale vždy len pre technické zdokonalenie svojho vlastného výtvarného štýlu a zručnosti. Všetko ostatné si hľadal a riešil sám. Vždy sa usiloval ubrániť si svoj umelecký názor. Jeho umenie otvorilo novú epochu stredoeurópskeho umenia. Ulica, na ktorej v Pezinku dodnes stojí Kupeckého rodný dom, nesie jeho meno rovnako, ako aj základná škola. Literatúra: Databáza REDO [online]. Pezinok : Malokarpatská knižnica, 2005. [cit. 2005-08-15]. 104 104

DVOŘÁK, František. 1955. Kupecký. Bratislava : Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1955. 157 s. DVOŘÁK, František. 1957. Ján Kupecký. Bratislava : Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1957. 12 s. 34 obr. príl. MEDVECKÝ, Ľudovít. 1967. Ján Kupecký. Pezinok : Malokarpatské vinohradnícke múzeum, 1967. 47 s. NEUMANN, Jaromír. 1990. Nad dielom Jána Kupeckého. In: Slovenské pohľady. [1990], roč. 106, č. 7, s. 51–64. ZAJAC, Igor. 1997. Ján Kupecký. Pezinok : Malokarpatské múzeum, 1997. [4 s.]. 55 obr. príl. ZÚBEK, Ľudo. 1938. Ján Kupecký. Praha – Bratislava : L. Mazáč, 1938. 263 s. ZÚBEK, Ľudo. 1965. Farebný sen. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1965. 274 s.

105 105

STAVITELIA ČESKÉHO PÔVODU VO ZVOLENE Elena Matisková Viac si všímame osobnosti zo sveta umenia a literatúry. Na vedcov, technikov a praktikov sa častejšie zabúda. Isté profesie akoby sme nedocenili. Preto som sa rozhodla predstaviť Vám tri osobnosti nášho regiónu, ktorí sa svojou tvorivou prácou podieľali na rozvoji mesta a s výsledkami ich práce sa dodnes stretávame v podobe budov, rodinných domov, ciest, železníc, mostov a pod. Narodili sa v Čechách, ale celý ich život bol spätý so Slovenskom. Bohuslav Mandys Narodil sa 25. 9. 1888 v Holiciach v malom mestečku v okrese Pardubice ako piate dieťa v rodine murárskeho majstra Františka Mandysa. V rodine už boli dve dcéry a dvaja synovia a po Bohuslavovi sa ešte narodili ďalší traja synovia a dve dcéry. Súrodencov bolo spolu desať. Murárske remeslo sa v rodine dedilo. Zo šiestich bratov sa mu upísali štyria a z nich opäť dvaja mali synov, ktorí v stavbárskej profesii pokračovali. Bohuslav si učňovské roky odpracoval vo firme svojho otca a v roku 1906 až 1908 vychodil Štátnu priemyselnú školu pre staviteľstvo v Pardubiciach. V roku 1909 nastúpil na vojenskú službu v Kroneuburgu pri Viedni. Po skončení vojenskej služby sa zamestnal ako asistent v Rakúskej všeobecnej stavebnej spoločnosti vo Viedni. Po vypuknutí prvej svetovej vojny 1. augusta 1914 narukoval opäť k železničnému pluku v Korneuburgu, s ktorým prešiel ruským, srbským, talianskym i rumunským frontom. Ako príslušník ženijného vojska pracoval na výstavbe a rekonštrukcii objektov pozemného i železničného staviteľstva vrátane výstavby ciest, mostov, tunelov, oporných stien a pod. Vo februári 1919 bol demobilizovaný. V tom istom roku sa zapísal na nadstavbu odborného štúdia vytvorenú pre demobilizovaných vojenských absolventov, ako prípravu na zloženie staviteľských skúšok. V roku 1920 úspešne zložil v Prahe staviteľské skúšky vrátane autorizačného oprávnenia. Osamostatnil sa a vykonával staviteľskú činnosť v Holiciach. Ako ukážka z tohto obdobia je rodinná vila v Holiciach s názvom „Na rodné hroudě“, ktorú postavil spolu s bratom Václavom. Stavba je dnes pamiatkovo chráneným objektom ako klasická ukážka doznievajúcej secesie. V roku 1924 sa presťahoval do Zvolena, kde založil stavebnú firmu a začal stavebnú činnosť. Pole jeho pôsobnosti bolo rozsiahle. Vo Zvolene ako prvé realizoval stavby železničnej kolónie a stavby rodinných domov na Sokolskej ulici. Postupne sa uplatnil ako spoľahlivý a odborne fundovaný podnikateľ. Prvá väčšia stavba, ktorú projektoval a realizoval bol objekt Robotníckeho domu. Architektonické a stavebné kvality tohto objektu boli pre firmu Mandys dobrou reklamou nielen vo 106 106

Zvolene, ale i v ďalších mestách. Od roku 1928 realizoval vo Zvolene a jeho okolí veľa obytných, administratívnych, obchodných a priemyselných stavieb. Napr. administratívna budova Živena, ktorá v takmer nezmenenej podobe stojí dodnes. Obchodné domy Baťa, Baloch, kúpeľné domy na Sliači, kostoly v Babinej a Hriňovej. Mnoho stavieb realizoval v ďalších mestách a obciach v Krupine, Podbrezovej, Banskej Štiavnici a Fiľakove. V období svetovej hospodárskej krízy zamestnával viac ako sto ľudí. Bol mimoriadne pracovitý, k zákazníkom i k zamestnancom korektný a seriózny. Jeho stavby sa dodnes vyznačujú vysokou odbornou kvalitou. Veľkou oporou mu bol mladší brat Jozef, ktorý realizoval stavby mimo Zvolena. Rozbitie Československej republiky, vznik samostatného Slovenského štátu a vojnové udalosti poznačili aj činnosť firmy. Staviteľ Mandys bol zdiskreditovaný pre svoje protifašistické postoje a tiež ako príslušník českej národnosti. Zvlášť ťažké bolo obdobie posledného roka vojny. Hneď po vypuknutí povstania sa Mandys ako staviteľ a vlastenec prihlásil na veliteľstvo povstaleckej armády a ponúkol svoje vedomosti a schopnosti, ktoré získal ako vojak v prvej svetovej vojne. Bola mu zverená organizácia a realizácia obranných prác na úsekoch Budča–Kremnica, Budča–Hliník nad Hronom a Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica. Počas celého povstania riadil opevňovacie práce na zverených úsekoch až do obsadenia Zvolena nemeckou armádou. Až na poslednú chvíľu s najnutnejšími vecami odišiel s manželkou a dvomi dcérami do hôr za Ľubietovou, kde sa pripojil k jednotke zvolenských milicionárov. Koncom novembra 1944 sa vrátil do Zvolena, kde bol zatknutý gestapom a vyšetrovaný. Jeho dom skonfiškovala a obsadila nemecká armáda. Po vyšetrovaní bol dočasne prepustený, ale zostal pod kontrolou gestapa. Podarilo sa mu utiecť a až do oslobodenia Zvolena sovietskou armádou sa skrýval na viacerých miestach pod cudzím menom, čo mu zachránilo život. Priťažujúcimi okolnosťami pre jeho zatknutie bola aj odbojová činnosť príslušníkov jeho rodiny. Jeho mladší brat Karol bol zatknutý a uväznený v koncentračnom tábore Mauthausen. Jeho syn Bohuslav a syn mladšieho brata Jozefa vstúpili ako dobrovoľníci do 1. Československej armády na Slovensku. Boli zajatí a odvlečení do koncentračných táborov v Nemecku. Za svoju odbojovú činnosť a zásluhy v SNP dostal staviteľ Mandys Čestné uznanie Slovenskej národnej rady a Ministerstva obrany ČSR a Medailu SNP. Až v marci 1945 sa mohol s rodinou vrátiť do svojho domu vo Zvolene. Po oslobodení začal znova organizovať činnosť stavebnej firmy od samého začiatku, pretože zariadenie jeho firmy bolo úplne zničené. Aj ich rodinný dom bol zasiahnutý štyrmi delostreleckými strelami. Navzdory

107 107

týmto ťažkostiam sa mu podarilo úspešne obnoviť podnik a rozostavať niekoľko objektov. Vo februári 1948 bola firma „Mandys“ ako jedna z prvých vo Zvolene znárodnená a celý majetok vrátane rodinného domu prevzali Československé stavebné závody. Pán Mandys tu zostal ako zamestnanec. Neskôr nastúpil do Štátneho projektového ústavu. Po reorganizácii tohto podniku pracoval na Okresnom investorskom útvare a v Okresnom stavebnom podniku vo Zvolene. Bol osobnosťou so vzácnymi vlastnosťami. Bol zdvorilý a vľúdny k svojim zamestnancom, preto ľudia u neho radi pracovali. Stavebníci oceňovali jeho korektnosť v jednaní, odbornosť a hlavne kvalitu práce. Pamätníci si na pána staviteľa spomínajú ako na šarmantného pána, veľkého fanúšika zvolenského hokeja a futbalu. V súkromí bol skromným a tolerantným človekom, ktorý žil pre svoju rozvetvenú rodinu. Život, ktorý prežil nebol ľahký. Poznamenali ho dve svetové vojny, pracovné vypätie, existenčné starosti a choroby. Zomrel 8. februára 1979 vo veku 91 rokov v kruhu svojej rodiny. Pochovaný je na Zvolenskom cintoríne. Vojtech Večeřa Narodil sa 23. marca 1891 v Panskej Lhote v okrese Jihlava. Po maturite na reálnom gymnáziu vo Veľkom Meziříčí v roku 1908 začal študovať na Českom vysokom učení technickom v Prahe odbor stavebného inžinierstva. Aby mohol študovať, finančne si vypomáhal doučovaním slabších študentov. Počas vysokoškolských štúdií v Prahe v časoch Rakúsko-Uhorska intenzívne pracoval v odborných spolkoch. Tak ho roku 1912–1913 zvolili za predsedu Zväzu českého vysokoškolského študentstva. Po skončení štúdií (1913) pracoval v Prahe a po mobilizácii (1914) slúžil v rakúskej armáde na talianskom fronte v Tirolských Alpách až do roku 1918. V roku 1921 pracoval vo firme Ing. Vlčeka v Prahe. Tu okrem iného spracovával projekt železničnej trate Červená skala – Margecany. Počas vymeriavacích prác sa prvý raz dostal do dôvernejšieho styku so Slovenskom, ktoré mu nakoniec učarovalo na celý život. Koncom roka 1921 zložil v Prahe autorizačnú skúšku civilného stavebného inžinierstva a v roku 1922 si založil vlastnú projektovú kanceláriu pre inžinierske stavby. V roku 1924 sa aj so svojou kanceláriou presťahoval do Zvolena. Toto mesto sa mu stalo novým domovom. Jeho projekčná firma vypracovala až do februára 1948 (tj. do znárodnenia) viac ako 1200 projektov, prevažne ciest, železníc a mostov, nielen na Slovensku, ale i v Čechách a na Podkarpatskej Rusi. Boli to cesty Žiar nad Hronom – Handlová, Štrbské pleso – Podbanské, Podkriváň – Oremov Laz, Brezno–Hriňová. Zo železníc Podolínec–Orlov, Banská Bystrica – Uľanka. Ing. V. Večeřa sa zaoberal i štúdiami trás ciest 108 108

Bratislava–Košice cez Zvolen, ďalej cesty Podbanské– Huty– Zuberec, či železnice Zvolen – Banská Bystrica. Vypracoval aj projekt lanovej dráhy na Petřín v Prahe (1925). Z iniciatívy Ing. V. Večeřu a spoluúčasti zvolenského odboru Spolku československých inžinierov a architektov sa vytvoril Prípravný výbor Národohospodárskej župy stredoslovenskej (NŽS). Ing. V. Večeřa pre ňu napísal prácu „Národohospodárska župa stredoslovenská a jej ciele“, ktorá vyšla roku 1930. Bola to na Slovensku prvá regionálna organizácia zo sedemnástich stredoslovenských okresov. Po založení Národohospodárskej župy stredoslovenskej sa Ing. V. Večeřa stal jej generálnym tajomníkom. Bol aj redaktorom časopisu Obzor Národohospodárskej župy stredoslovenskej. Často doň prispieval článkami a správami o regionálnych snahách na Slovensku. Vystupoval kriticky proti nezdravej koncentrácii inštitúcii v Bratislave. Uznával význam Bratislavy ako prístavného mesta a mesta obchodu. V roku 1935 sa zúčastnil na celoštátnej regionalistickej konferencii v Prahe. S menom Ing. V. Večeřu je spojené založenie spolku Odkaz (1936), ktorého cieľom bola obnova Zvolenského zámku. V tom istom roku sa podieľal na založení Slovenského aeroklubu. O rok neskôr zorganizoval akciu, aby Slovenská vysoká škola technická bola vo Zvolene. V tomto zmysle vypracoval Memorandum československej vláde v Prahe. Zásluhou Ing. V. Večeřu vznikol Národný akčný výbor pre výstavbu hlavného mesta Slovenska na strednom Slovensku. Boli v ňom zástupcovia z Martina, Žiliny, Banskej Bystrice a Zvolena. V máji 1946 poslali o novom hlavnom meste Pamätný spis SNR. Delegácia, v ktorej bol i Ing. V. Večeřa ho doručila prezidentovi a predsedovi československej vlády. Z hľadiska cestnej siete na Slovensku Ing. V. Večeřa uprednostňoval tzv. stredoslovenskú magistrálu (diaľnicu) z Brna cez Trenčín–Zvolen a Horehroním na východné Slovensko. Ku koncu života zaoberal sa trasou magistrály S–J z Poľska na Balkán popri Zvolene a Ostrej Lúke a poza Dobrú Nivu i Krupinu. Stredné Slovensko sa usiloval propagovať i farebnou mapou, ktorá vyšla v mierke 1 : 300 000 v Martine (1949). Zaujímal sa i o ľudové umenie. Napísal publikáciu o výšivkárstve v Detve, zaoberal sa i harmonizáciou ľudových piesní, podieľal sa na kultúrnom i spoločenskom živote Zvolena. Vypracoval návrh na turistický chodník po hrebeňoch Kremnických vrchov s nástupom v Kováčovej, cez Veľkú Fatru a Nízke Tatry až po Pusté Pole. Samozrejme, horlivo ho aj podporoval. Pre Zvolen navrhol vybudovať športový areál pri Pustom hrade, vrátane sánkarskej dráhy. Roku 1965 vypracoval rukopis o histórii Národohospodárskej župy stredoslovenskej.

109 109

Ing. Večeřa bol mimoriadnou osobnosťou. Firmu mu roku 1948 znárodnili a jeho vlastenca, čo sa ako prvý zapojil do obnovy vojnou zničených ciest a mostov, neprávom šikanovali. Vďaka svojej vôli a viere v spravodlivosť i rodinu prežil tieto neresti. Bol vždy horlivým stúpencom Zvolena a svetlým príkladom, na ktorého môžu byť Zvolenčania právom hrdí. Břetislav Otakar Sýkora Narodil sa 29. 9. 1905 v Nymburku. Do Zvolena prišiel v 30. rokoch minulého storočia. Etabloval sa ako staviteľ pozemných stavieb. Projekčnú činnosť nevykonával, spolupracoval so zvolenským architektom Gustávom Stadruckerom. Jeho firma bola podstatne menšia ako firma Mandys. Venoval sa prevažne výstavbe rodinných domov. Počas vojnových rokov, keď bol Mandys prenasledovaný, dokončoval jeho rozostavané stavby. Medzi jeho najznámejšie práce patrí oprava evanjelického kostola a výstavba hotela Centrál. Jeho zásluhou boli postavené desiatky rodinných domov. Spolupracoval pri stavbe hotela Poľana a pri výstavbe areálu Vysokej školy lesníckej a drevárskej. Po znárodnení firmy pracoval na Vysokej škole lesníckej a drevárskej ako investičný pracovník a stavebný dozor na Stavebnom závode vo Zvolene a Stavoprojekte Zvolen. Zomrel 17. 3. 1980 vo Zvolene. V roku 2002 udelilo mesto Zvolen spomínaným staviteľov Cenu mesta – in memoriam. Ceny z rúk primátora prevzali potomkovia, ktorí žijú vo Zvolene. Literatúra: Gajdoš, Milan. Inžinier Vojtech Večera. In Zvolenské noviny, 2001, roč. 10, č. 15–16, s. 5. Húsenicová, Jarmila. Robota na tri životy. In Vpred, 1991, roč. 32, č. 18, s. 11. Maňkovská, Blanka. 2003. Působení stavitelů českého původu ve Zvolenu. Zvolen : Český spolok na Slovensku, 2003, 27 s. Slovenský biografický slovník. 1994. Zv. 4. Martin : Matica slovenská, 1994, s. 251. (tz). Priekopník regionálnej práce. In Technické noviny, 1986, roč. 34, č. 16, s. 2.

110 110

HEMERKOVCI V KOŠICIACH Jana Amrichová Takmer každý deň prechádzam cestou do práce okolo bronzovej tabule s bustou muža s cvikrom na nose. Nemôže ujsť mojej pozornosti. Vyžaruje z neho silná energia. Organista, skladateľ, spolutvorca hudobného života v Košiciach začiatku 20. storočia – Oldřich Hemerka. Muzikantská rodina Hemerkovcov v Košiciach, na čele ktorej stál, je obyvateľom mesta holdujúcim hudbe dobre známa. Je preto len prirodzené, že keď na minuloročnom stretnutí bibliografov v Liptovskom Mikuláši vystúpila s prehľadom o českých osobnostiach pôsobiacich na Slovensku p. Dr. Bínová z Kladna, inšpirovala nás na prezentáciu tejto muzikantskej dynastie.

Oldřich Hemerka pochádzal z učiteľskej rodiny. Narodil sa 13. 11. 1862 vo Vrdoch pri Čáslavi. Otec tam bol správcom a učiteľom. Ich starý otec z otcovej strany bol váženým mešťanom v Chrudimi, stará matka pochádzala z Kočí. Rodina to bola rozvetvená. Mal deviatich súrodencov. Z nich dvaja chlapci Karel a Václav zomreli v útlom veku. Jemu a bratovi Antonínovi učarovala v mladosti hudba. Otec viedol 24členný detský orchester, ktorý bol známy v širokom okolí. Aj Oldřich bol členom tohto orchestra. Naučil sa hrať takmer na všetkých hudobných nástrojoch. Hra detského orchestra sa páčila aj kňažnej Auerspergovej, ktorá ich často pozývala koncertovať do kaštieľa. Niet sa čo čudovať, že obaja synovia Oldřich a Anton si tak obľúbili hudbu, že sa jej venovali po celý život. Anton si založil detskú kapelu a stal sa učiteľom husľovej hry, Oldřicha osud zavial na východné Slovensko. Ešte predtým absolvoval gymnázium v Čáslavi. Roku 1878 sa zapísal na Organovú školu v Prahe. Absolvoval ju spolu s budúcimi známymi organistami a skladateľmi Karlom Steckerom a Jozefom Bohuslavom Foesterom. Na škole nasával mladý Hemerka do seba maximum hudobného vzdelania a získaval rozhľadenosť v európskej hudobnej literatúre. Ako dvadsaťročný absolvent pražskej hudobnej školy prijal v roku 1883 miesto regenschoriho pri chráme – bazilike sv. Egídia v Bardejove. Čo bolo popudom presťahovať sa zo západu na východ Rakúsko-Uhorskej monarchie nevieme, je však známe že tento kút našej vlasti mu veľmi prirástol k srdcu. Pôsobil v ňom 16 rokov. Jeho pobyt bol mimoriadne úspešný. Aj neskôr, po odchode do Košíc, viaceré svoje skladby venoval práve Bardejovu. (Spomienky na Bardejovské kúpele, Bardejovská omša č. XV, Bardejovská polka, …) Z obdobia jeho pôsobenia v Bardejove je potrebné vyzdvihnúť Hemerkovu zberateľskú a propagátorskú funkciu v súvislosti s východoslovenskými ľudovými piesňami. Hneď po svojom príchode prejavil neobyčajný záujem o východoslovenskú ľudovú pieseň. Pravdepodobne aj pod vplyvom bardejovského národovca, evanjelického farára J. Ľ. Kello-Petruškina, sa zapojil do zberateľského hnutia ľudových piesní, a to Bardejova, Mokroluhu, Osikova, Zborova, Malcova. Zozbierané piesne 111 111

vychádzali v rokoch 1897–1900 pod názvom Slovenské melódie. Vydala ich Matica slovenská vo štyroch zväzkoch. V Bardejove predvádzal aj hudbu miestneho rodáka Belu Kelera. Svoje teoretické názory na podstatu slovenských, respektíve východoslovenských ľudových piesní zhrnul do príspevku Něco o slovenských písních v Uhrách, ktorý bol uverejnený v časopise Dalibor 16, 1893, s. 1–31. V Bardejove sa aj v roku 1884?1885? oženil s učiteľkou v materskej škôlke Máriou Szabovou. Jej rodina bola v spoločnosti vážená. Otec sa venoval pedagogike a pravdepodobne to bol práve on, čo dal svojou prácou impulz k tomu, že sa stala učiteľkou v materskej škole. Mária bola Maďarka, Oldřich Čech. Vo vtedajšej mnohonárodnostnej monarchii to nebola žiadna zvláštnosť. Sobášili sa, z dnešného pohľadu mladí, vo veku, keď on mal 23 rokov a Mária 22 rokov. Prežili spoločne 55 rokov života, Mária zomrela v roku 1940 ako sedemdesiatsedemročná. Manžel ju prežil o 6 rokov. V Bardejove sa narodili aj synovia Oldřich, Július a Jozef. Celkovo mali 7 detí. Päť chlapcov a dve dievčatá. Z nich dve zomreli vo veľmi útlom veku, ešte počas pôsobenia v Bardejove. V roku 1899 sa Oldřich Hemerka zúčastnil konkurzu na obsadenie miesta organistu pri košickom Dóme sv. Alžbety. Jeho konkurzné vystúpenie natoľko presvedčilo komisiu, že sa rozhodla o jeho prijatí za organistu. Novozvolený organista hneď na začiatku zistil, že prišiel do neusporiadaných hudobných pomerov. Pustil sa do organizovania hudobného života. Doslova sa posadil do koča a chodiac z domu do domu robil nábor do spevokolu a orchestra. Toto jeho úsilie bolo korunované úspechom a to uvedením Beethovenoveho oratória Kristus na hore Olivovej 4. júna 1903. Spieval 100 členný zbor a účinkoval orchester 34. Pešieho pluku. Bol to začiatok prezentácie veľkých hudobných diel košickej verejnosti. Hemerka sa prejavil aj ako skladateľ. Z cirkevných skladieb počas košického pobytu to bola napr. Omša k svätej Alžbete z r. 1911, či Omša XVII Tatralomnicensis (Tatranská – jún 1933) 1 . Venoval sa však aj komponovaniu svetskej hudby. Paleta jeho skladateľskej tvorby sa vyznačuje rôznorodosťou námetov. V jeho pozostalosti nájdeme skladby ako Židovský valčík, Ruský tanec, Směs slováckých písní, Nórske tance, úpravy Griegovych skladieb alebo Smetanovho Dalibora a Libuše. Nenechal nepovšimnuté ani polky, ktoré sú tak srdcu blízke každému Čechovi. Nájdeme tu aj skladby pre deti. Z nich napríklad valčík Miczuka (Mikuláško) venoval susedovmu synovi Feketeovcov, s ktorými býval v jednom dome. Notový materiál je doplnený o slovný text vo východniarskom nárečí. Začína sa slovami Nakošela, nakošela sedem vozi trávy… Svojimi skladbami reagoval aj na významné udalosti, ktoré sa udiali v Košiciach. Pri príležitosti usporiadania Hospodárskej výstavy v Košiciach napísal Jubilejný 1

Notový materiál sa nachádza v Štátnom oblastnom archíve v Košiciach.

112 112

výstavný pochod. Neskôr ho premenoval na Košický pochod 2 . V Szechenyiho krajinskej knižnici v Budapešti je uložená jeho skladba venovaná Lájosovi Kossuthovi spracovaná na nápevy poľských a maďarských revolučných piesní. Zdá sa, že mal zmysel aj pre recesiu, o čom svedčí názov jednej skladby Kamaráti z mokré štvrte. Počas okupácie, na požiadanie košických divadelníkov ochotníkov Katolíckeho kruhu, doplnil hru slovenského dramatika Ferka Urbánka o hudobné spevy. Za vrchol jeho kompozičnej činnosti sa považuje predohra Na výšine z roku 1913, vokálno-orchestrálna skladba Mária v nočnej povíchrici a kantáta Organ smrti z roku 1918. Najmä v tejto skladbe, ktorá naposledy zaznela v Košiciach v interpretácii Štátnej filharmónie pod taktovkou R. Skřepka v roku 1982, sa prejavil ako humanisticky cítiaci umelec, ktorý svojím dielom protestoval proti vojne a nástojčivo sa dožadoval vlády „vox humana“. Je to azda jedno z prvých povojnových diel v slovenskej hudobnej literatúre s povojnovou tematikou. Symfonickou skladbou Dithyrambus (rok 1944), reagoval na blížiaci sa koniec 2. svetovej vojny. Hemerka po celý život vykonával funkciu organistu. Okrem toho profesionálne ovládal hru na klavíri. Hral aj na organe v neologickej synagóge na Moyzesovej ulici. Bol veľkým milovníkom starej židovskej hudby. Svedčí o tom aj jeho tvorba, či už sú to Palestínske tance pro mladé a staré, Směs na hebrejské melodie či skladba Hebrejské perly. Ovládal aj hru na sláčikových nástrojoch violu a violončelo. Bol však predovšetkým dirigentom a zbormajstrom. Dirigoval rozličné spevokoly a orchestre. Napríklad už pred rokom 1918 sa uplatnil ako organizátor a dirigent spevokolu robotníčok Tabakovej továrne v Košiciach, ako dirigent spevokolu a orchestra košických poštárov či ako dirigent dedinskej dychovej hudby v Barci. Zúčastnil sa príprav pri zakladaní amatérskej Košickej filharmónie a krátko pred jej zánikom, v koncertnej sezóne 1905–1906, sa stal aj jej dirigentom. V tom istom čase bol členom Košického kvarteta ako hráč na viole. Od roku 1927 spolupracoval s Československým rozhlasom v Košiciach, s košickými spevokolmi a vojenskými orchestrami. Oldřich Hemerka žil a pracoval v Bardejove a v Košiciach plných 63 rokov. Prežil tu dve svetové vojny a šesť štátnopolitických prevratov. Politické, hospodárske a kultúrne podmienky, v ktorých žil a pracoval, prejavili sa v jeho životných osudoch a na jeho dielach. Z dnešného pohľadu by sme o ňom mohli povedať, že bol Európanom v plnom slova zmysle. Prejavovalo sa to aj v jeho tvorbe. Rok pred svojou smrťou sa oženil s Olgou Lágerovou, choreografkou maďarského pôvodu. Venovala sa mapovaniu maďarského ľudového tanca na našom území. Práve jej maďarský pôvod bol jedným z dôvodov, prečo sa ňou oženil, chcúc ju zachrániť pre 2

Táto skladba by bola vhodná na prezentáciu pri otváracom ceremoniáli každoročne organizovaných Dní mesta Košice. 113 113

násilnou povojnou deportáciou do Maďarska 3 . Ešte počas svojho života mu boli udelené viaceré ocenenia. V roku 1931 obdržal pápežské vyznamenanie Pro ecclesia et pontifice od pápeža Pia XI. Je zaujímavé, že tento diplom podpísal budúci pápež, vtedy kardinál Pacelli. 18. augusta 1943 obdržal diplom Maďarského katolíckeho krajinského zväzu za zásluhy v službe cirkevného spevu a hudby počas viac ako päťdesiatročného účinkovania. Zomrel 19. decembra 1946 v Košiciach vo veku 84 rokov. Obidve jeho deti zaujímajú takisto významné miesto v dejinách slovenskej hudby. Syn Július Ivan Hemerka sa narodil v Bardejove 26. júla 1889. V Júliusovi videl otec Oldřich pokračovateľa svojho diela. Vyučoval ho hre na klavír a organ. V Košiciach ukončil Učiteľský ústav a získal nielen učiteľský diplom, ale na základe skúšky aj oprávnenie vykonávať profesiu kantora. Práca učiteľa ho neuspokojovala. Túžil byť dirigentom, čo sa mu aj podarilo. Jeho opereta Ženské rozmary bola prvou slovenskou operetou, ktorá zaznela z javiska Východoslovenského národného divadla v Košiciach. Slávnostná premiéra sa uskutočnila 10. januára 1925. Ako si na svojho otca Ivana Hemerku spomína jeho syn? Nechajme ho prehovoriť: Otec bol veľmi usilovný skladateľ, napísal ne-

smierne množstvo skladieb, okrem opery písal aj hudbu pre divadelné hry … veľa koncertoval, mal pravidelné živé vystúpenia v košickom rozhlasovom štúdiu, kde často vystupovala aj jeho sestra, Mária Hemerková, vynikajúca klaviristka a niekedy dokonca aj môj dedo Oldřich Hemerka. Nevydržal bez hudby ani chvíľu, keď mal voľno, hral v kaviarni Slávia alebo v hoteli Salkház. A keď prišiel v noci domov, sadol si za klavír a komponoval. Fajčil pri tom jednu cigaretu od druhej. Najlepšie sa mu pracovalo, keď všetci spali… 4 Dcéra Mária Hemerková sa už narodila v Košiciach 30. 9. 1900. Často koncertovala so svojím otcom. Bola talentovanou klaviristkou. Neskôr bola známa pod menom Masiková. Vyučovala na košickom konzervatóriu, bola vynikajúcou hudobnou pedagogičkou. Posledné roky života prežila v jednom z maďarských penziónov v mestečku Gödölló. Pri príležitosti jej deväťdesiatin ju navštívili jej bývalí žiaci a kolegovia z konzervatória. Nezabudol na ňu s blahoželaním ani jeden z jej najznámejších žiakov doc. Peter Toperczer, žijúci v súčasnosti v Prahe. Lisztova hudobná akadémia v Budapešti jej udelila vysoké vyznamenanie „Rubínový diplom“. Zomrela ako deväťdesiatšesťročná. Jedna zo základných umeleckých škôl na Hlavnej ulici v Košiciach nesie jej meno – ZUŠ Márie Hemerkovej. Jej telesné pozostatky sú uložené na košickom Verejnom cintoríne v spoločnom hrobe s matkou a otcom. Zásluhu na prevezení jej 3

Na túto skutočnosť ma upozornil pracovník archívu p. Eliáš. HRIADELOVÁ, Miloslava. Posledný žijúci potomok… In Korzár, 2000, roč., č. (17. 1. 2000), s. 3. 4

114 114

telesných pozostatkov má prof. Ing. Mária Potemrová, dlhoročná bádateľka života a diela Hemerkovcov. Na rodinu Hemerkovcov zostali v Košiciach aj ďalšie spomienky v podobe hmotných i nehmotných pamiatok. Mesto Košice v roku 1962 odhalilo na Hlavnej ulici č. 40, v dome, v ktorom v posledných rokoch Oldřich Hemerka býval, bronzovú tabuľu s bustou. Autormi tabule sú známi košickí sochári, manželia Bartuszovci. Pretože bol Hemerka považovaný za predstaviteľa cirkevnej hudby, vtedajšie stranícke orgány dovolili jej umiestnenie len v priechode domu, kde žil. Až o 10 rokov neskôr, v roku 1992 bolo možné premiestniť túto tabuľu na priečelie domu na Hlavnej ulici č. 40. Stalo sa to z podnetu vtedy založenej Nadácie Hemerkovcov propagujúcej dielo Oldřicha Hemerku a jeho detí Júliusa Ivana Hemerku a Márie Masikovej Hemerkovej. Iniciátorom a zakladateľom nadácie sa stal vnuk Oldřicha Hemerku, syn Júliusa Hemerku, a dcéra p. Mária Hemerková (Masiková-Harmathy). V súčasnosti sa táto nadácia pretransformovala do podoby Spoločnosti Hemerkovcov. V roku 1985 na návrh Krajskej pobočky Zväzu slovenských skladateľov v Košiciach bola po ňom pomenovaná jedna z ulíc na sídlisku Košického vládneho programu. Na tejto ulici sídli aj pobočka Verejnej knižnice Jána Bocatia. Strávila som jedno dopoludnie v Štátnom oblastnom archíve v Košiciach, aby som sa strohé fakty, ktoré o známych osobnostiach prinášajú náučne slovníky a encyklopédie, sama pre seba doplnila o ľudský rozmer. Dokumenty, ktoré sa v archíve nachádzajú, mi ho pomohli nájsť. 5 Neúnavným sprievodcom pozostalosťou rodiny Hemerkovcov, ktorú archívu venoval vnuk Július Hemerka v roku 2000, mi bol tamojší archivár Mgr. Štefan Eliáš, za čo mu patrí moja úprimná vďaka. Keď sme odkladali posledné noty a dopozerali posledné fotografie, mala som pocit, že sa v mojej duši rozhostil pokoj a harmónia. Počula som zvuky organu v Dóm sv. Alžbety. Zdalo sa mi, že za ním sedel energický pán s cvikrom a z diaľky sa na mňa usmieval.

Literatúra Muzikantská rodina Hemerkovcov. Košice : Nadácia Hemerkovcov a Slovenská

hudobná únia Regionálne združenie, 1992. 23 s. URBANČÍKOVÁ, Lýdia : Významné místo v dějinách hudby. In Česká beseda, roč. 4, č. 10, s. 63. URBANČÍKOVÁ, Lýdia. O strome a jablku. In Košický večer, 1992, č. 217 (5. 11. 1992), s. 7. Štátny oblastný archív v Košiciach – dokumenty: Oldřich Hemerka, 1883–1946, 1,48 bm. Mária Hemerková-Masiková, 1921–1996 (1997), 0,20 bm. Oľga Hemerková, 1927–1987, 0,10 bm. 5

Medzi dokumentmi z pozostalosti Oldřicha Hemerku sa nachádza množstvo notového materiálu, ktoré by si zaslúžilo naštudovanie a prezentáciu pred hudobným publikom. 115 115

SPOLUPRÁCA ŠTÁTNEJ VEDECKEJ KNIŽNICE V KOŠICIACH S ČESKÝMI KNIŽNICAMI A ĎALŠÍMI KULTÚRNYMI INŠTITÚCIAMI Valéria Farah Naša knižnica má bohatú tradíciu v spolupráci a vo vzájomných vzťahoch s rôznymi českými kultúrnymi inštitúciami, vrátane knižníc. V mojom príspevku sa zameriavam na 3 oblastí spolupráce: československé bibliografické periodiká, bohemiká vo fondoch ŠVK K a výstavy o vzájomných česko-slovenských vzťahoch a českých osobnostiach v ŠVK K. Československé bibliografické periodiká Spolupráca našej knižnice v dnešnej podobe s českými knižnicami siaha až ku koncom 40.–50. rokov minulého storočia. V roku 1946 vznikla knižnica Vysokej školy poľnohospodárskeho a lesného inžinierstva (VŠPLI) v Košiciach. Už v tomto čase s rozvojom poľnohospodárstva a techniky vznikla potreba poľnohospodárskej biblio-spravodajskej služby. Tá sa sústredila pri Československom ústave práce v Prahe, neskôr sa rozšírila o Oblastný ústav ČsÚP v Bratislave a v roku 1949 sa zriadila aj jeho pobočka v Košiciach pod názvom Poľnohospodárske a lesnícke dokumentačné stredisko (PLDS). A práve toto pracovisko – ktoré sa stalo základom neskoršieho bibliografického pracoviska ŠVK v Košiciach – sa včlenilo v roku 1951 do Ústrednej pôdohospodárskej knižnice, predchodkyne ŠVK K. Už od roku 1950 PLDS začalo vydávať celoštátny referátový časopis Prehľad poľnohospodárskej a lesníckej literatúry v troch sériach (v lístkovej a neskôr v zošitovej forme), ktorý mal spolu 3 ročníky (1950–1952). V rámci výstavby hutného kombinátu v Košiciach venoval pražský ÚTEIN súbor okolo 50 tisíc anotovaných bibliografických záznamov z techniky. Československá spolupráca nastala aj na poli spoločenských vied, ktorá vyústila v roku 1953 do vydávania celoštátneho bibliografického časopisu Věda o umění, ktorý v roku 1955 už mal tieto série: Divadlo, Film, Hudba, Jazykoveda, História, Literatúra a Výtvarné umenie. Bibliografickí pracovníci ŠVK K spolupracovali so Slovanskou knihovnou ako aj so Státní knihovnou společenských věd v Prahe. Pre ilustráciu uvedieme, že za obdobie r. 1956–1960 naši bibliografi spracovali a zaslali do Slovanskej knihovny v Prahe spolu 5619 záznamov z neslovanských časopisov a od nej sme dostali 2596 záznamov zo slovanských časopisov. Táto spolupráca trvala do roku 1963. Bohemiká vo fondoch ŠVK Košice Rozhodnutím Povereníctva školstva, vied a umení č. 23. 529/1952IV/3 zo dňa 10. júla 1952 prevzala ŠVK K fondy historickej knižnice bývalej Právnickej akadémie v Košiciach, ako aj ďalšiu vedeckú literatúru 116 116

bývalej Verejnej knižnice mesta Košíc. Ďalší fond starých tlačí bol získaný formou daru, kúpou, prípadne presunom z fondov ďalších knižníc. Na rôznorodosť fondu má svoj vplyv pomerne veľký časový rozptyl, veď jeho súčasťou sú staré tlače od inkunábul (36 zv.) až po knihy z 20. storočia. V súčasnosti z cca 90 tisíc zväzkov starých tlačí tvorí kompaktný celok historickej knižnice PA 66 520 zväzkov, z toho dostupné bohemiká predstavujú 190 zväzkov. Ďalšou pasportizáciou bežného fondu sme získali ďalších 347 zväzkov bohemík. Veľkosť fondu starých tlačí nás podnietila k postupnému tematickému spracovávaniu fondu a k čiastkovým výstupom. Prvou lastovičkou bola diplomová práca Magdalény Švigárovej: Bohemiká v historickom fonde ŠVK v Košiciach (Filosof. fakulta UK v Prahe, 1994), v ktorej spracovala 134 zväzkov z fondu PA. Na túto prácu nadväzoval ďalší klasický výstup v roku 1999 pod názvom Tlačiarenské bohemiká do roku 1900. Bibliograficko-katalogizačným popisom bolo spracovaných 597 záznamov, z čoho 60 tvoria duplikáty. Ide o tlače z produkcie všetkých tlačiarní na území Čiech. Najstaršou je tlač z roku 1571, no najviac pochádza z 18. a 19. storočia. Po jazykovej stránke majú prevahu tlače v jazyku českom a nemeckom. Katalóg je usporiadaný abecedne podľa autorov, resp. podľa názvov anonymných diel. Pri viaczväzkových dielach sme použili chronologické radenie. Dielo je vybavené 8 registrami. V roku 2005 sme databázu historických fondov (HIS) konvertovali z programu CDS/ISIS do programu ALEPH – výmenný formát UNIMARC – a zároveň vystavili a sprístupnili na našej http://www.svkk.sk. Súčasťou tejto databázy je podskupina BOHEM (záznamy o tlačiach z produkcie českých tlačiarní do r. 1900). V súčasnosti pracujeme na prehľade českých časopisov a zborníkov vo fonde našej knižnice v tom istom časovom rozhraní. Mapujeme počty titulov a ročníkov, stručne popisujeme ich zameranie. Výstavy o vzájomných česko-slovenských vzťahoch a českých osobnostiach v ŠVK Košice Niekoľkoročná tradícia bohatých kultúrnych podujatí v rámci Dní českej kultúry, ktoré sa tešia pozornosti košickej verejnosti, priviedla pracovníkov Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach k myšlienke – prispieť svojou aktivitou do tohto programu. Vzhľadom na bohatý knižný a časopisecký fond našej knižnice inštalovali sme celý rad výstav, týkajúcich sa témy dnešného môjho príspevku. Dnes Vám predstavím tri z nich. U prvej námet vyšiel od pracovníkov oddelenia historických fondov, ktorí v roku 1999 vydali už vyššie uvedený súpis dostupnej časti tlačiarenského bohemikálneho fondu do roku 1900 vo fonde ŠVK v Košiciach. Pre potreby výstavy sme vybrali z tohto súpisu 9 českých kníh a viaceré periodiká zaoberajúce sa slovenskou problematikou. Výstava, ktorá dostala 117 117

názov O Slovensku v českých knihách a časopisoch do roku 1918, bola otvorená v Mesiaci česko-slovenského porozumenia 24. 10. 2002 v priestoroch požičovne ŠVK K za účasti zástupcov Českého spolku na Slovensku. Jeho regionálna organizácia v Košiciach sa kultúrnym programom postarala o vytvorenie príjemnej a slávnostnej atmosféry. Výstavu tvorí 14 výstavných panelov, ktoré boli doplnené vo vitrínkach vystavenými knihami a časopismi z historického fondu ŠVK K, vydanými od polovice 19. storočia do roku 1918. Textové i obrazové dokumenty vytvárajú 13 tematických okruhov. Pod názov Česko-slovenské porozumenie sú zhrnuté články vyjadrujúce úprimné a priateľské vzťahy Čechov k Slovákom publikované najmä v Revue Naše Slovensko, ktorého poslaním bolo pestovať česko-slovenskú vzájomnosť. Začal vychádzať v roku 1907, no už v roku 1910 pre nedostatok financií i predplatiteľov zanikol. Kompletné tri ročníky sa nachádzajú vo fonde ŠVK K. V úvode prvého čísla prvého ročníka sa píše:

„Ryzost a bohatství slovenské řeči a slovenských lidových zvláštností bude pro bratry Čechy hojným pramenem a sice jak pro jejich řeč, tak i pro jinou uměleckou tvorbu. Jestliže by Slováci byli pomaďarštěni a jejich národní žití by se nezachránilo, pak by Češi ztratili i toto, pro duševní práci tak bohaté pole. – Podporování Slováků přinese tedy Čechům i v tomto směru hojné ovoce.“ (In: Revue Naše Slovensko. Roč. I., 1907–

1908, s. 4.). Mnoho článkov v dobovej tlači zdôrazňujúcich potrebu záujmu Čechov o Slovákoch napísal veľký slovakofil Karel Kálal, riaditeľ priemyselnej a obchodnej školy v Písku v Čechách. Práve na jeho podnet začal majiteľ továrne na požívatiny pán Vydra vydávať v Prahe pre Slovákov mesačník Vydrove besiedky, ktorý popri reklame na výrobky Vydrovej továrne prinášal mnoho užitočných rád a hlavne beletristických príspevkov od slovenských autorov. Súdobé vrenie života slovanského je názov druhého tematického bloku. Zborník Slovanský přehled vychádzal mesačne v samostatných zošitoch a jeho úlohou bolo oboznamovať čitateľov s ostatnými slovanskými národmi, teda i slovenským. Zverejňoval ukážky zo slovanskej poézie, literárne, historické, národohospodárske články, listy a správy od zahraničných korešpondentov, recenzie kníh. Vo fonde ŠVK K sa nachádza aj prvý ročník, ktorý vychádzal v roku 1899. Spomenutý Karel Kálal formuloval v roku 1904 v Slovanskom přehlede úlohy českých spisovateľov a umelcov v česko-slovenskej vzájomnosti a kládol im na srdce dve veci: –

aby zpracovali slovenskou látku vědecky a aby sbírali slovenské náměty k umělecké tvorbě, – aby pěstovali osobní styky se spisovateli a umělci slovenskými.

O tom, čo sa dialo na území Slovenska na poli kultúrnom, politickom a spoločenskom informovali periodiká Český učitel, Vlasť – časopis pro poučení a zábavu i Naše doba – Revue pro vědu, umění a život sociální. Z posledne spomenutého sú vo fonde ŠVK K exempláre z roku 1897 a 1911. 118 118

Slovenská tematika v beletrii a v prácach o literatúre je zastúpená beletristickým týždenníkom Lumír, ktorý začal vychádzať v roku 1851, redakčne ho pripravoval Ferdinand B. Mikovec. Práve tento časopis je z vystavených najstarší, a to z roku 1852 a 1853. Nájdeme v ňom napr. Nástin z dějů slovenských – Matouš z Trenčína (L, Roč. III., 1853, s. 231–235). Mládeži sú venované básne v druhej najstaršej vystavenej knihe Jarné listy. – Ve dvojím oddělení, pro dítky menší a odrostlejší, vydanej v Prahe v roku 1855. Zostavovateľ František Doucha do nej popri poézii českých autorov vybral verše Kollárove, Šafárikove, Jonáša Záborského a ďalších slovenských literátov. V knižnej sérii Knihovna československá, ktorú pripravoval Rudolf Pokorný, vyšla v roku 1881 práca významného literárneho vedca Jaroslava Vlčka Literatura na Slovensku, její

vznik, rozvoj, význam a úspěchy. – Příspěvek k dějinám písemnictva československého. Zo slovenskej ľudovej slovesnosti, O výtvoroch šikov-

ných rúk ľudu, O staviteľskom umení a kráse domova – to sú názvy ďalších troch výstavných listov, ktoré obsahujú príspevky o ľudovej kultúre v konkrétnych slovenských lokalitách, o slovenskej ľudovej slovesnosti, odeve, výšivkách, keramike či architektúre. Sú publikované hlavne v Národopisnom věstníku česko-slovanskom, ktorého prvé číslo vzniklo v roku 1906 (vo fonde do roku 1915). Mnoho rokov vychádzal v Čechách časopis Český lid, venovaný štúdiu ľudu v Čechách, na Morave, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi.

„Přísloví jde z rozumu a rozum za příslovím“ je mottom časti Z ľudových múdrostí. Nemenej zaujímavá je práca Rostlinstvo a jeho význam

v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských. Tento príspevok k slovanskej symbolike zozbieral a spísal Primus

Sobotka a vyšiel v Matici českej v Prahe v roku 1879.

Informácie z hudobného diania v Uhorsku možno nájsť v časopisoch Hudební revue a Dalibor (1873, 1881). V zozname českoslovanských speváckych spolkov nájdeme spevácky spolok z Banskej Bystrice, v niekoľkých článkoch sa hovorí o tom, že Slovák sa honosí bohatým pokladom rozmanitých spevov, veľa pozornosti venujú Česi skladateľovi Jánovi Levoslavovi Belovi, ktorého poznajú „co umělce v každém ohledu nadání vynikajícího“ (Dalibor, Roč. III., 1881, s. 61). Z českých skladateľov to bol Vítězslav Novák, ktorý zožal úspech najmä svojou symfonickou básňou V Tatrách (Hudební revue, Roč. I., 1908, č. 3, s. 61–62). Významné a zaujímavé sú isto aj cestopisy z pera viacerých českých autorov, ktorí navštívili Slovensko v závere 19. storočia. Nielen ľudové piesne a poézia, ale „… i mistrné kresby ze Slovenska, jakéž nám zlaté péro naší nesmrtelné Boženy Němcové zanechalo“, viedli autora týchto slov Rudolfa Pokorného „pod velebné Tatry, pod něž pověst staví kolébku Slovanstva“. Roku 1879 navštívil spolu s Adolfom Heydukom prvýkrát Slovensko, poznal „zahrádku Slovenska“ Turiec, navštívil Liptov, Tisovec i Banskú Bystricu. Druhý a tretíkrát navštívil Slovensko v rokoch 1880 a 1885. Na 119 119

základe týchto ciest napísal svoje Potulky po Slovensku, v tom čase jediný prameň o pomeroch na Slovensku. Vzbudil záujem Čechov o cesty na Slovensko do tej miery, že začali vychádzať i ďalší sprievodcovia. V tatranskej turistike najviac vynikol Karel Drož. Ako sa na slovensku tancovalo a vyhrávalo sa dozvieme z práce významného českého autora Čeňka Zýbrta Jak se kdy v Čechách tancovalo, ktorá vyšla v Prahe v roku 1896. V knihe nájdeme zmienky o slovenských hudobných nástrojoch a tancoch vyobrazených na kresbách zo senického kancionálu z roku 1692, ale aj samostatnú časť Lidové tance na

Slovensku.

O slovensku encyklopedicky a miestopisne prináša najmä Ottův slovník náučný. – Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Dvacátýtřetí díl, ktorý vyšiel v Prahe roku 1903. Spoločnosť Národopisného múzea

československého v Prahe vydala v roku 1919 už III. skrátené a upravené vydanie knihy Prof. Dr. L. Niederla „Národopisná mapa a statistika Uh. Slováků na základě sčítáni lidu z r. 1900“ pod názvom Místopis a národnostní statistika obcí slovenských s 1 přehlednou mapkou. Obsahuje popis národnostných hraníc na Slovensku, prehľad percentuálneho počtu Slovákov podľa štatistiky z rokov 1890, 1900 a 1910, ako aj abecedný slovensko-maďarský a maďarsko-slovenský zoznam mien obcí. Najstaršou knihou v rámci tematiky výstavy z fondu ŠVK K je Stav a děje národův na zemi uherské bydlících z roku 1851. Autor Slavimil ČekanovičIntibus v nej podal históriu národov žijúcich na území Uhorska od najstarších čias po rok 907, po príchod Maďarov a bitku břetislavskú. V práci venoval veľkú pozornosť aj Veľkomoravskej ríši a Cyrilovi a Metodovi. Druhou zaujímavou výstavou je Českí umelci a Slovensko – kontakty českej a slovenskej kultúry v minulosti v dokumentoch ŠVK Košice. Výstava – to sú črty zo života a diela niektorých českých výtvarníkov, spisovateľov, básnikov a ďalších umelcov, ktorí mali vrúcny vzťah k Slovensku a ten tlmočili vo svojich dielach. Z hľadiska časového ide o obdobie zhruba od polovice 19. do polovice 20. storočia – od čias národného obrodenia, keď pôsobili takí velikáni českej kultúry, ako Jozef Mánes, Mikoláš Aleš, Božena Němcová a mnohí ďalší. Keď sledujeme vzájomné vzťahy českej a slovenskej kultúry, výtvarného umenia i literatúry, poznáme – isto nie bez hrdosti –, že Slovensko bolo pre mnohých českých umelcov zdrojom inšpirácie, veľkým motívom a opätovným podnecovateľom. Pre Jozefa Mánesa bolo Slovensko stelesnením krásy, svetom prvotnej rýdzosti. Mánes sa v lete 1846 vydáva prvýkrát na Slovensko – na svoju púť za ľudom a jeho kultúrou. Neskôr, v roku 1854 pobudol už na Slovensku dlhšie. Navštívil Trenčín, jeho okolie a údolím Váhu proti prúdu a cez Čadcu smeroval do Sliezska. Kreslil a maľoval vidiecky typ v „nedeľnej pohode“. Cesta po Slovensku nezostala v Mánesovej tvorbe iba epizódou. Čo Jozef Mánes na Slovensku videl, stalo sa ozajstným základom 120 120

vyvrcholenia jeho tvorby. Slovenské typy spodobnil v mnohých svojich dielach, napr. aj na niekoľkých medailónoch dosky Orloja Staromestskej radnice v Prahe. Významná osobnosť českého umenia tzv. generácie Národného divadla Mikoláš Aleš, maliar s veľkou fantáziou, spontánny kresliar, ilustrátor rojčil podobne ako jeho generácia o národnom umení ako ideáli. Mladý umelec zanietený históriou, tvorca cyklov Vlasť, Živly i Život starých Slovanov, sa dostal do konfliktov s akademickými autoritami dobového vkusu, ktorí mu bránili v oficiálnej kariére. A práve v čase, keď sa mu žilo najhoršie, začal pracovať pre Slovensko. Svojimi smelými kresbami pre martinský humoristický časopis Černokňažník bránil Slovensko pred násilným odnárodňovaním. Prispieval doňho pravidelne od roku 1886 desať rokov, počas ktorých nakreslil 388 obrázkov. V tom čase ešte na Slovensku nebol. Prvý raz sa dostal do Trenčianskych Teplíc v roku 1893, druhýkrát v roku 1897 bol jeho pobyt dlhší, navštívil Skalicu, Bratislavu a Trenčín. Kreslil si postrehy, záznamy niekoľkými čiarami, zaznamenával pohyb či charakter javov. Nadchýnala ho hudba nespútaných „Cigánov“, ktorí boli pre maliara symbolom voľnosti a plného života. Závažnou časťou Alešovho diela boli kresby piesní, v ktorých nachádzal všetko: nespútanosť citov, hĺbku, šírku, gradáciu deja. Zaujímavým dokladom Alešovej tvorby pre Slovensko je farebná mozaika podľa jeho návrhov na priečelí bývalého Katolíckeho domu v Skalici, postaveného roku 1904 architektom Dušanom Jurkovičom. Blízky, ba vrúcny vzťah k Slovensku mala Božena Němcová. Dokumentovala ho počas pomerne krátkeho časového úseku zo svojho života štyrmi návštevami (1851, 1852, 1853, 1855). Očarila ju nádhera prírodných krás, ale určite ju ešte väčšmi nadchýnali stretnutia s prostým slovenským ľudom a osobné styky s niektorými slovenskými vzdelancami. Skúsenosti z ciest po Slovensku sa odrážajú v poviedke „Dedina v horách“ a „Chyža pod horami“. Němcová ukazuje českému čitateľovi slovenský ľud s nesmiernou láskou a odsudzuje všetkých, ktorí sa k nemu správajú povýšenecky a veľkopansky. Motívy zo Slovenska spracovala aj v mnohých žurnalistických úvahách, cestopisných i národopisných črtách i v obľúbených rozprávkach. Básnikom česko-slovenskej vzájomnosti bol Adolf Heyduk – nazývaný „pootavský slavík“. Slovensko spoznal už ako dvadsaťročný študent, keď cez prázdniny roku 1855 navštívil svojho brata v Malackách. Zblížil sa s ľudom, ktorého reč mu bola taká blízka. Spoznával v priaznivejšom svetle aj Rómov, čo sa odrazilo aj v jeho tvorbe. Mal rád Slovensko a bol jedným z prvých ospevovateľov slovenskej prírody a ľudu. Bratom Slovákom venoval knihu veršov „Cymbál a husle“, v ktorej podnecoval národnú hrdosť Slovákov a v Čechoch vedomie národnej jednotnosti. Aj vzťah Aloisa Jiráska k Slovensku bol vždy srdečný a úprimný. Tento významný spisovateľ a dramatik a zároveň profesor dejepisu do radu 121 121

svojich diel (Hejtmanská sláva, Rozmanitá próza) zaradil aspoň na chvíľu niektorý slovenský typ a ich dej sa často týka Slovenska. Trojdielnym historickým románom „Bratstvo“ sa dostal do tesnejšieho styku so Slovenskom. Za historickým materiálom cestoval na Gemer i horný Šariš (roku 1896, 1897 a 1907). Sám o tom napísal: „Putoval jsem Sloven-

skem po stopách našich husitů… vyhledával místa, kteráž opanovali, a tu vládli, kde si nové tvrze vystavěli, odkud najížděli pro strach a hrůzu na území svých uherských protivníků. Hledal jsem památky minulosti a přítomnost se přitom namítala, slovenský krásný kraj, jeho lid a lidu toho byt a život.“ Jirásek navštívil aj Bratislavu, kde ho prijali s radosťou a nad-

šením, vďační za to, čo svojím dielom pre Slovensko urobil, i za to, že dal podnet k zbierkam na Slovenské národné divadlo.

Príbehy o Jánošíkovi a zbojníckej družine inšpirovali mnohých umelcov. Jiřího Mahena, spisovateľa, novinára, knihovníka i divadelníka k hre „Jánošík“, ale i Miloša Jiránka, maliara a spisovateľa v jednej osobe k literárnemu i výtvarnému spracovaniu. Keď sa v auguste 1903 konala v Žiline Hornouhorská priemyselná výstava, vystavovali na nej svoje práce spoločne českí aj slovenskí autori. Nechýbali ani bratia Jaroslav a Karol Augustovci a Emil Pacovský z Čiech, či bratia Joža a Franta Úprkovci z Moravy. Úspech výstavy bol veľký a podnietil založenie združenia Grupa uhorsko-slovenských maliarov. Jej cieľom bolo predstaviť verejnosti diela s národopisnou tematikou, vytvorené počas tvorivých pobytov v Detve. Toto mestečko, ale najmä Vysoké Tatry často kreslil, maľoval v nich svoje akvarely i monumentálne oleje Otakar Štáfl. Pohorelská Maša na Horehroní a prekrásny zámok sa stali v 30. rokoch 20. storočia počas siedmich prázdnin miestom letných pobytov významného českého maliara a grafika Maxa Švabinského, Važec natrvalo učaroval Janovi Hálovi a Martin Jaroslavovi Vodrážkovi. Záver výstavy sme venovali „majstrovi deviatich remesiel“ Karolovi Plickovi, pedagógovi na všetkých stupňoch škôl, zberateľovi folklóru na Slovensku. Bol fotograf-výtvarník, choreograf i zbormajster, hudobný vedec i spisovateľ, muzikant, kameraman a režisér. Keďže popri filmovaní aj fotografoval, mohli neskôr vzniknúť mnohé reprezentatívne publikácie, ktoré nájdete v našom knižnom fonde. Tretia výstava Spájaj mostom a nerozdeľuj klinom sa venuje kultúrnej a literárnej činnosti košického rodáka Antona Straku, československého kultúrneho diplomata. Výstava prináša okrem životopisných údajov a jeho pôsobení na Slovensku i v Maďarsku aj jeho diplomatickú činnosť v Prahe, na ktorú – pre krátkosť času – sa sústredíme. V roku 1920 prijal Anton Straka ponuku Ministerstva národnej obrany a v lete toho roku odišiel do Prahy. Neskôr tam pracoval v tlačovom oddelení predsedníctva vlády ako referent pre slovenské a maďarské záležitosti. V propagácii turistických zaujímavostí Slovenska pokračoval i v Prahe. V tom čase okrem iného založil Športový klub Tatran. Na pamiatku jeho činnosti bol 122 122

jeden z vodopádov v Slovenskom raji pomenovaný ako „Vodopád Antona Straku“. V októbri 1920 sa zoznámil so svojou budúcou manželkou herečkou Věrou Langerovou, v marci 1921 požiadal arcibiskupa Korčáka o umožnenie vystúpiť z cirkvi. Povolenie dostal, vystúpil z cirkvi a v júli roku 1922 sa v Prahe oženil. Anton Straka sa stal štátnym zamestnancom a dostal sa do tlačového odboru Prezídia Ministerskej rady. Pôsobil aj ako redaktor novín Tribuna. V roku 1922 ho poslali do Užhorodu do úradu Guvernéra ČSR a založil tlačový referát pri civilnej správe pre Podkarpatskú Rus. V januári 1923 sa dostal do sporu s Agrárnou stranou a bol povolaný späť do Prahy. Pokračoval naďalej v práci v tlačovom odbore. Po návrate do Prahy sa intenzívne venoval novinárstvu, písal do celého radu novín, napr. Národní politika, Slovenský východ, Národní osvobození atď. Uchádzali sa oňho sociálni demokrati, ktorí mu ponúkali miesto šéfredaktora Robotnických novin a napokon aj poslanecký mandát. Straka sa však nechcel stať politikom, ponuku nevyužil. V roku 1925, keď zomrel bývalý budapeštiansky atašé, Anton Straka požiadal, aby mohol nastúpiť na jeho miesto. Jeho žiadosť bola schválená a 15. júna 1925 bol vymenovaný za tlačového atašé v Budapešti pri Československom vyslanectve. Anton Straka ovládal maďarčinu, slovenčinu a čiastočne češtinu, a to mu spolu s umeleckými sklonmi pomáhalo v literárno-kultúrnej činnosti, ktorú vyvíjal hlavne počas svojho pobytu v Budapešti, prirodzene nad rámec svojich pracovných povinností tlačového atašé. Podľa vzoru Karla Čapka a jeho známeho pražského „salónu“, tzv. pátečníků, začal i Straka v Budapešti vo svojom byte na Americkej triede organizovať piatkové stretnutia kultúrnych osobností Maďarska a hostí z ČSR. Často sa tu hralo i divadlo, prekladalo sa, nadväzovali sa tu hlavne priateľstvá literátov. Ako oficiálny činiteľ rozvinul počas svojho pobytu v Budapešti široké kontakty s takmer 130 maďarskými literátmi a umelcami, hlavne spisovateľmi, básnikmi a kritikmi tzv. neoficiálneho Maďarska. Navštívili ho aj niektorí slovenskí spisovatelia a umelci, napr. Tido J. Gašpar, Hana Gregorová, Vlado Clementis, Emil Boleslav Lukáč, či historik Daniel Rapant. Strakov budapeštiansky okruh literátov začal na jeho podnet pripravovať antológiu z českej a slovenskej poézie, ktorá bola úspešne zakončená knižným vydaním (Cseh és szlovák költők antológiája, Budapešť, 1936). Antológia sa stala prvou antológiou českej a slovenskej literatúry v maďarčine vôbec. Svoju publicistiku zameral na tému nevyhnutnosti spojenia Čechov a Slovákov. Písal články, organizoval literárne prednášky a večierky z oblasti slovenskej, českej a maďarskej literatúry a kultúry. Anton Straka, ktorý sa jazykovo vždy cítil byť Slovákom, patrí svojou propagátorskou činnosťou a svojím záujmom o tri kultúry – slovenskú, českú a maďarskú – k nestorom česko-slovensko-maďarských kultúrnych stykov medzivojnového obdobia.

123 123

Štátna vedecká knižnica v Košiciach sa teší záujmu verejnosti o výstavy, ktoré na vysokej profesionálnej úrovni pripravuje Daniela Slezáková. Aby ju mohli vidieť aj ďalší, ponúka možnosť knižniciam, školám či inštitúciám zapožičať si výstavné listy na inštaláciu. Ak Vás zaujal môj príspevok, osobitne Vám ponúkam samostatné libretá k spomínaným výstavám.

124 124

ZPRÁVY O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN

ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ZA ROK 2005 Jaromír Kubíček Aktivity SDRUK probíhaly v tradičních formách. Zásadní jednání se uskutečnila na jednáních Rady, která se sešla 2. února 2005 v Plzni, 19. dubna 2005 v Tišnově, 9. června 2005 v Havlíčkově Brodě a 15. listopadu 2005 v Ústí nad Labem. Valná hromada se konala 14. listopadu 2005 v Parlamentní knihovně v Praze. Rada SDRUK jednala o přípravě koncepčních materiálů a připravovala společné aktivity, jak je podrobněji uvedeno v zápisech z jejího jednání. Odborné akce pak řešily pracovní sekce, které byly rozšířeny o novou sekci pro informační technologie.

Z jednotlivých aktivit: Konference, semináře

Knihovny současnosti 2005 Konference byla uspořádána ve dnech 13.–15. září 2005 a do programu jednání zahrnula vývoj naší profese; toto jednání pléna připravil Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK (PhDr. A. Stöcklová) a přínosem byly zejména příspěvky doktorandů. Nejvíce sledované téma, využívání internetu, bylo v programu dvou sekcí, rozdělených podle jejího dopadu ve prospěch uživatelů (PhDr. H. Hemola) nebo problematiky technických možností (Ing. A. Brožek). Společné další téma bylo k otázkám vztahu knihoven a paragrafů, k němuž se moderátorovi Mgr. V. Ježkovi podařilo soustředit zajímavé přednášející. Celkem vystoupilo na konferenci 50 přednášejících, z nichž většina svůj příspěvek připravila do sborníku. Konference probíhá v tradičním areálu Junior centra v Seči, který má své klady i zápory. Organizátoři zajistili internetové propojení, připravili jednání pro více než tři sta účastníků, z nichž bylo 21 firem spolupracujících s knihovnami. Na organizaci se tradičně podíleli pracovníci z Moravské zemské knihovny v Brně a Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové. Na konferenci bylo předáno 10 čestných medailí Z. V. Tobolky za rozvoj českého knihovnictví.

Kolokvium slovenských, českých a moravských bibliografů Společné jednání ve dnech 2.–4. 10. 2005 v Čejkovicích zorganizovala bibliografická sekce společně se Slovenským bibliografickým ústavem, bylo připraveno 16 příspěvků; zpráva je uvedena v činnosti sekce.

127 127

Akviziční semináře Byly uspořádány dva, a to při příležitosti konání knižních veletrhů v Olomouci v květnu a v Brně v listopadu. Tematicky byly zaměřené na plnění nabídkové povinnosti nakladatelů vůči knihovnám. Organizačně je připravují PhDr. J. Bínová Kádnerová a Ing. A. Brožek.

Informační zdroje Seminář o knihovních informačních zdrojích byl uspořádán 19. května v Knihovně Národního muzea ve spolupráci s vědeckým knihkupectvím Minerva, účastnilo se 105 knihoven. Knižní veletrhy

Svět knihy 2005 Stánek SDRUK byl společný s TÚK a probíhal po celou dobu 4 dnů veletrhu v květnu v Praze. Členské knihovny využily nabídky obeslání z produkce vlastní knižní tvorby.

Svět knihy Brno 2005 Na 3. ročníku veletrhu se SDRUK zapojil společným stánkem s TÚK, uspořádáním vstupní výstavy s napoleonskou tematikou a akvizičním seminářem.

Lysá nad Labem SDRUK přijal rozhodnutí účastnit se i dalších knižních veletrhů, pokud organizačně se bude podílet příslušná krajská knihovna. V říjnu byl instalován společný stánek SDRUK s SVK Kladno. Zahraniční exkurze

Třemi zeměmi Evropské unie Exkurze do čtyř knihoven na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku se zúčastnilo 23 knihovníků z ČR ve dnech 4.–7. 5. 2005. Zájezd vedla J. Shejbalová z MZK.

Knihovny v Nizozemí Pro ředitele krajských knihoven byla zorganizována ve spolupráci se Svazem nizozemských knihovníků. Stav holandských knihoven byl podnětem k pozvání a zařazení bloku o těchto knihovnách na konferenci Knihovny současnosti 2006. Navštívili také velvyslance ČR v Haagu. Organizačně ji připravili Ing. A. Brožek a Ing. L. Prchalová. Publikační činnost

Knihovny současnosti 2005 je sborníkem 37 příspěvků přednesených na 13. konferenci a je již jedenáctým svazkem této edice. 128 128

Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2004 je sborníkem olomoucké konference, který přetiskl 28 příspěvků.

Sdružení knihoven České republiky 2005 je ročenkou, v níž bylo uvedeno 14 příspěvků ze slovensko-českého bibliografického kolokvia a zprávy o činnosti SDRUK.

129 129

SEKCE PRO BIBLIOGRAFII Jiřina Bínová Kádnerová Sekce pro bibliografii pokračovala v roce 2005 již devátým rokem ve své činnosti. Počet členů se zvýšil o jednoho: novým členem sekce se stala Knihovna Národního muzea v Praze. Pozastaveno bylo členství Polabského muzea v Poděbradech, důvodem je neobsazené místo knihovníka, protože bývalá aktivní členka sekce knihovnice Mgr. Klára Prchalová podlehla v září 2005 těžké chorobě. Sekce se sešla 2H – na jaře na 17. zasedání v Moravské zemské knihovně v Brně s tradičním programem: postup prací na projektu CERBI – Bibliografický soupis novin a časopisů vycházejících v České republice ve 20. století. Význam tohoto soupisu kromě samotného faktu, tj. prvního zpracování tkví v tom, že bibliografie je doplněna zjištěním, která instituce (knihovna, archiv, muzeum) tituly novin a časopisu vlastní a trvale uchovává včetně ročníků neúplných. Hlavní iniciátor a garant celého projektu doc. Kubíček vždy informuje o stavu zpracování a přípravě jednotlivých dílů do tisku. V roce 2005 je dokončována 2. část 1. dílu, tj. časopisy vycházející v letech 1918–1945. Tento díl bude mít čtyřnásobný rozsah proti dílu předcházejícímu, tj. Noviny, předpoklad vydání tohoto svazku je rok 2006. Na jarním zasedání doc. Kubíček shrnul stav prací, na kterém se podílejí všichni členové sekce, tj. všechny krajské knihovny, upozornil, které regiony (s výjimkou moravských krajů, které jsou připraveny k tisku zcela) jsou již dokončeny (Jihočeský kraj, Královéhradecký kraj, Západočeský kraj) a které naopak mají výrazný skluz (Středočeský kraj). Druhou částí porady byla příprava 8. kolokvia českých, moravských a slovenských bibliografů pořádané v roce 2005 Sdružením knihoven ČR se spolupráci se sekcí pro bibliografii. 8. kolokvium slovenských, českých a moravských bibliografů se uskutečnilo v Čejkovicích ve dnech 2.– 4. října 2005. Všemi příspěvky se prolínaly vztahy česko-moravsko-slovenské, resp. česko-slovenské nebo moravsko-slovenské. Všechny příspěvky byly velmi zajímavé, některé byly skutečnými literárněvědnými sondami. Bude se uvažovat pro další ročníky téma nějakých způsobem vymezit, užší vymezení tématu by mělo být již programem příštího kolokvia v roce 2006 pořádané Bibliografickým ústavem SNK. Před vlastním zahájením účastníci navštívili muzeum v obci věnované osobnosti T. G. Masaryka a jeho pobytu v Čejkovicích, kde prožil budoucí prezident několik dětských let a chodil do školy. Muzeum je umístěno v Masarykově domku. Otevřeno bylo v roce 1992. Muzeem nás provázela paní starostka – původním povoláním knihovnice – paní Marie Rotterová, která i další den kolokvium oficiálně zahajovala. 130 130

První blok uvedl svým referátem emeritní historik Masarykova muzea v Hodoníně Miloš Hynek tématem Česko-slovenské vztahy na moravskoslovenském pomezí. Téma tak široké, že si řečník z něho musel vybrat jenom určité kapitoly, střípky. Na jeho referát mnozí další přednášející opakovaně odkazovali. Doc. Kubíček zůstal věren svému životnímu tématu – novinám a časopisům – i ve svém referátu Slovenské časopisy v Čechách a na Moravě v meziválečném období. Dále Marie Šírová vystihla Slovacika v Knihovně Národního muzea v Praze, seznamující i se stavem fondu Knihovny Národního muzea a jeho

katalogy; má v České republice nejbohatší sbírku novin a časopisů.

Doc. Miloš Kovačka upozornil svým referátem Neznámý hodonínský slovenský študentský rukopisný časopis na málo známý titul, psaný

a „vydávaný“ rukopisně s názvem Snahy v letech 1901–1904 studenty hodonínského gymnázia. Při jeho „vydávání“ se silně angažoval student Vlado Hurban, pozdější egyptolog a velvyslanec. Přednášející upozornil na spory Urbana s TGM se stanoviskem k Rusku.

Jaroslav Vyčichlo se trvale věnuje studiu osobnosti Antonína Jaroslava Puchmajera z Radnic u Plzně, kde byl mj. ustaven v roce 1818 nejstarší čtenářský spolek v Čechách. Původní fond spolku se nezachoval (knihovnu 2H zničil požár), zachovaný soupis je až z konce 60. let 19. století. Ale ten je dokladem, že slovenští autoři byli obsaženi i v českých knihovnách 2. poloviny 19. století. Zajímavá otázka – jaký byl důvod pro to, aby v knihovně bylo více knih odborných než beletrie, dosud nebyla zodpovězena. Odpolední blok osobností otevřena poutavým referátem Rudolf Těsnohlídek a Slovensko Marie Nádvorníková, emeritní ředitelka Vědecké

knihovny v Olomouci. Rudolf Těsnohlídek při své novinářské práci sledoval objev Demänovských jeskyň (v polovině 20. let 20. století objevených a prozkoumávaných) a napsal o nich knihu Demänová. Přednášející srovnávala dobové černobílé fotografie uveřejněné v knize (vydáno v roce 1926) s fotografiemi stejných lokalit dnes. Následoval příspěvek Jiřiny Bínové Kádnerové o výstavě Bratři Čapkové a Slovensko připravené společně Památníkem národního písem-

nictví v Praze a Památníkem Karla Čapka Strž ve Staré Huti u Dobříše mapující pobyty obou bratří na Slovensku. Putovní výstava byla pod záštitou ministra kultury ČR v rámci Měsíce česko slovenské vzájemnosti otevřena v září 2004 v Praze a poté je instalována postupně v pěti slovenských městech. A protože shodou okolností byla umístěna v době konání bibliografického kolokvia v Krajské knižnici v Trenčíně, mohla Mgr. Stronerová potvrdit diváckou vděčnost výstavy.

Jestliže příspěvek o Čapcích mapoval jejich pobyty na Slovensku, naopak pobytům v Čechách a v Praze byl věnován příspěvek Myjavčanka 131 131

v Prahe – profil Zuzky Zgurišky se zaměřením na myjavský region Ľudmily Strohnerové. Upozorňovala na tuto neprávem opomíjenou slovenskou literátku – v roce 1972 byla vydána důkladná bibliografie mapující její život a dílo. Podobně laděn byl i další příspěvek o jiné slovenské literátce přelomu 19. a první poloviny 20. století Slovenský a český svět Hany Gregorové – tento svět přiblížila Soňa Švábová. Posledním slovenským příspěvkem byl profil lékaře Ivana Hálka, syna českého básníka Vítězslava Hálka – pediatra, který dlouhá léta (až do roku 1939) působil v Žilině, byl zakladatelem Dětské nemocnice v Bytčici. Málo je známo, že jedna z jeho dcer se provdala za herce Zdeňka Štěpánka a oblíbená česká herečka Jana Štěpánková se narodila v roce 1946 právě v Žilině. Příspěvek Ivan Hálek – veľký priateľ slovenského národa přednesla Božena Soboľová. Ivana Novotná z Hradce Králové si pro své vystoupení vybrala Východočecha, který část svého života působil na Slovensku. Proto poslední odpolední příspěvek – před návštěvou zámku Milovice – byl o loutkoherci Zdeňkovi Říhovi z Divadla Drak v Hradci Králové, který trvale působí nebo spolupracuje s předními slovenskými loutkovými divadly. Vystoupení bibliografa Krajské knihovny ve Zlíně Jana Kaňky bylo zahájeno Baťovými slovy: „Tam, kde je kostel a četníci, musí být i prodejna Baťa.“ K informacím svého vystoupení Působení Baťova koncernu na Slovensku a jeho ohlasy v tisku vytěžil bohatý archivní a dokumentační materiál Baťovy továrny – uchované novinové výstřižky této výstřižkové služby firmy do roku 1945 měří plných 84,5 běžných metrů! S velkým elánem přednášela svůj příspěvek Katka Bencová s tématem Kupecký a Slovensko. Představila barvitě tohoto předního barokního malíře. Ačkoliv místo jeho narození je zahaleno lehkým tajemstvím – podle jejího příspěvku není pochyb, že rodištěm a místem dětství je Pezinok, kam se jeho rodiče – rodinná tradice byla českobratrská – uchýlili po nuceném vystěhování z Čech. Elena Matisková si zvolila téma Působení českých stavitelů ve Zvoleni. Představila tři architekty českého původu působících ve 20. a 30.

letech 20. století ve Zvoleni – jejich stopy jsou tam výrazné a zřetelné dodnes. Řada jimi projektovaných a postavených budov dodnes tvoří dominanty města.

Svoje téma Hemerkovci a Košice si Janka Amrichová podle vlastních slov vybrala na základě příspěvku odzněného v roce předcházejícím, v němž byli představeny významné osobnosti spojující Středočeský kraj a Slovensko. Mezi nimi hudební skladatel a výkonný hudebník Oldřich Hemerka, rodák z Vrd u Kutné Hory se na konci 19. století trvale usídlil v Košicích. Nejen proto má Oldřich Hemerka na budově knihovny pamětní desku a Hemerkovci v hudebním životě Košic jsou pojmem. 132 132

Poslední příspěvek Zkušenosti ze spolupráce českých knihoven a Státní vědecké knihovny v Košicích zazněl úst Valérie Farah. Autorka připravila doprovodný materiál pro možné pořádání výstav o vztazích českých a slovenských osobností, který ochotně předala k dispozici všem zájemcům.

Hodnocení semináře patřilo – jako v jiných letech – hlavním představitelům české a slovenské bibliografie a její spolupráce docentu Kubíčkovi a docentovi Kovačkovi. Oba protagonisté vysoce ocenili přístup všech, upozornili i na další možné momenty spolupráce. Právě při hodnocení zazněla myšlenka o možném tématickém zúžení každého ročníku (i když téma česko-moravsko-slovenských vztahů zůstane samozřejmě zachováno) i zařazení diskuse do časového programu. Na diskusi – zajímavou a věcnou – v obou dnech zbyla pouze večerní přátelská posezení.

133 133

SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE Jaroslav Vyčichlo Sekce SDRUK pro RF navázala v roce 2005 na svoji předchozí činnost dvěma jednáními a podílela se na přípravě a průběhu semináře Regionální funkce knihoven 2005 v Pardubicích. První jednání sekce se uskutečnilo 31. 1. 2005 v Městské knihovně v Praze, další pak 30. 6. 2005 v zasedací místnosti NK ČR v Praze. Na prvním letošním jednání sekce SDRUK pro RF se sešli zástupci jednotlivých krajských knihoven, Mgr. Petra Miturová za MK ČR a dr. Lindnerová z NIPOS. Jednání sekce reagovalo na článek dr. Šeda z Knihovny Západočeského muzea v Plzni, zveřejněný ve Čtenáři č. 11/2004 a nazvaný Spolupráce mezi knihovnami v koncepcích a realitě, který v něm poukázal na nedostatečnou dostupnost regionálních funkcí specializovaným knihovnám. Přítomní metodici KK i pracovníci Knihovnického institutu NK ČR se shodli na tom, že specializovaným knihovnám jsou přístupné veškeré služby, poskytované krajskými knihovnami, které jsou za regionální považovány, s výjimkou těch, které jsou určeny speciálně k posílení činnosti obecních knihoven, tj. nákupu a zpracování knihovních fondů z prostředků obcí i z dotace na RF a cirkulace výměnných souborů. Problém tkví ve využívání zbylých služeb specializovanými knihovnami a v jejich (ne)informovanosti o možnostech systému. Článek svým vyzněním navozuje představu, že RF jsou hrazeny z mimořádných finančních prostředků, které se však do speciálních knihoven v podobě finanční dotace nedostanou. Jednání sekce se shodlo na tom, že systém RF vznikl z dotací, které byly v minulosti státem poskytovány veřejným knihovnám, tj. knihovnám přímo zřizovaným státní správou či samosprávou k vyrovnání úrovně jejich činnosti v jednotlivých regionech. Situace se nezměnila a veškeré služby z těchto dotací hrazené, jsou, s uvedenou výjimkou, dostupné i specializovaným knihovnám. Proto dotace nebudou dále členěny a poskytovány k jiným účelům. V souvislosti s povinností zabezpečit RF, která přešla ze zákona na kraje, jednání také odpovědělo na zadanou otázku v jakém složení a jak často by se sekce SDRUK měla scházet a shodlo se v názoru, že se schůzky budou konat v dosavadním složení, tj. za účasti zástupců krajských knihoven (krajských metodiků, případně ředitelů KK), a Knihovnického institutu NK ČR. Bylo jednoznačně řečeno, že není třeba, aby se jednání zúčastňovali zástupci jiných typů než knihoven zřizovaných obcemi. Sekce se bude scházet minimálně dvakrát ročně a účastníci z krajů se budou navzájem informovat o stavu a problémech výkonu RF. Budou usilovat o naplnění záměru s nímž byl systém RF zřízen, tj. optimalizací 134 134

a vyrovnáním knihovnických služeb v tomto typu knihoven na celém území ČR. Na jednání bylo diskutováno rozdělení rolí při koordinaci regionálních funkcí mezi krajskými knihovnami a NK ČR. Oba typy institucí jsou odpovědné za tuto činnost, podle novely knihovního zákona. NK ČR proto bude v celostátním měřítku sbírat statistická data o výkonu regionálních funkcí, zpracovávat výroční zprávy o plnění RF v krajích, provozovat web regionálních funkcí, zabezpečovat elektronickou konferenci region, jedenkrát či dvakrát za rok svolávat pověřené knihovny na celorepublikový odborný seminář, v případě potřeby bude kontaktovat odbory kultury krajských úřadů a zpracuje nástroj pro měření kvality a výkonu RF podle metody benchmarkingu. Při plnění těchto úkolů se bude NK ČR opírat o již zavedenou spolupráci s krajskými knihovnami právě na půdě sekce. Krajské knihovny pak budou zabezpečovat RF na území svého kraje věcně a zajistí jejich koordinaci. V dalším bloku byla diskutována očekávaná forma financování a vykazování RF v jednotlivých krajích a možné změny ve způsobu sběru dat pro celorepublikové vyhodnocení. Předpokládá se využití výkazu MK ČR přičemž zatím nelze usuzovat k jakým změnám dojde ve financování, kontrole a vykazování RF v krajích. V případě, že by významná část knihoven používala jiný způsob vykazování než stávající, bylo by nutné najít řešení a přepracovat stávající způsob vykazování. Jednotliví metodici krajských knihoven podali zprávu o stávajícím vývoji způsobu financování a vykazování RF v krajích a poskytnutí dotace na RF pro rok 2005. Žádný z krajů neposkytl k datu jednání sekce finanční dotaci na výkon RF. Také způsob uzavírání smluv mezi krajskou a pověřenou knihovnou se liší a v některých případech došlo k uzavírání trojstranných smluv krajská knihovna – pověřená knihovna – kraj. 1 Metodický pokyn MK ČR k výkonu RF byl schválen jako pokyn pro kraje a byl rozeslán hejtmanům krajů. V dalším jednání podali zástupci jednotlivých krajů informaci o zapojení krajů do Programu internetizace knihoven (PIK) vyhlášeném Ministerstvem informatiky a informaci o předpokládaném zapojení do projektů na podporu internetizace knihoven z prostředků SROP EU. Kraje Praha, Východočeský kraj, Zlínský, Olomoucký, Plzeňský, Karlovy Vary, Liberec podávají projekt do SROP, ostatní kraje ne. Programu PIK se účastní všechny kraje.

1

Podrobně uvedeno v zápisu z jednání sekce dostupného na adresách: http://www.sduk.cz/zapisy/zapis_sekce_region_31_1_2005.htm nebo http://www.svkpl.cz/ link služby knihovnám nebo http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=10_RegFceRozc.htm&PHPSESSID=5 0ea02d7618ab818a85f844da83e4005 135 135

Sekci dále informovala dr. Lindnerová o užití statistického výkazu KULT V 12-01 on-line a odpověděla na dotazy krajských metodiků. Mgr. Čerňová seznámila přítomné s prezentací na téma Informační centra obcí v knihovnách a knihovna jako místo veřejného přístupu k internetu a dr. Richter informoval o chystaných kontrolách realizace projektů VISK 3 za rok 2004. Druhé jednání Sekce SDRUK pro RF se konalo 30. 6. 2005 a projednalo Výroční zprávu o výkonu RF v roce 2006 přednesenou Mgr. Zemánkovou. Zpráva je vystavena na webu NK ČR. 2 Bylo dohodnuto, že zpráva bude odeslána hejtmanům krajů z MK a NK ČR ji rozešle ředitelům krajských úřadů. V dalším jednání byla jednotlivými zástupci krajských knihoven podána zpráva o způsobu financování a výši dotace na výkon RF na r. 2005. Ve většině krajů byla schválena a použita částka, uváděná v důvodové zprávě k zákonu o rozpočtovém určení daní jako převedená za tímto účelem z rozpočtu MK ČR do krajů. 3 Krácení nastalo pouze v případě Plzeňského kraje o 2 583 tis. Kč a k nepodstatným změnám oběma směry v dotaci, souvisejícím s převodem některých obcí v rámci krajů. Sekce jednala o stavu přípravy, projednání, případně schválení koncepčních materiálů k výkonu RF radami a zastupitelstvy krajů. Byla konstatována ne zcela jednotná praxe, vycházející většinou z metodického pokynu MK ČR, žádný z krajů do té doby neschválil připravený koncepční materiál. Opětovně se projednávalo statistické vykazování knihovnických výkonů výkazem KULT V 12-01. Pracovnice NIPOS dr. Radová a dr. Lindnerová se účastnily jednání a poukázaly na nedostatky při vyplňování jednotlivých sumářů za kraje. Situace vykazování výkonů se zpřesňuje a předpokládá se, že od r. 2005 bude k dispozici jen elektronický formulář on-line. V papírové podobě budou poskytnuty jen výkazy základních knihoven obcí. Pro rok 2006 budou navrženy některé změny vykazovaných statistických parametrů. Porada ředitelů KK projednávala problematiku společného adresáře knihoven ČR vedeného v NK ČR. Výsledkem jednání je rozhodnutí o stanovení minimálního záznamu do adresáře a možnost aktualizace záznamů v databázi nositelem adresy. Systém by měl editovat výzvy k aktualizaci adresy. Adresář je veden primárně jako zdroj adres pro souborný katalog a MVS. S NK bylo dohodnuto, že za tímto účelem připraví chráněné nástroje pro editaci a opravy vlastní adresy. Metodici KK pak o této možnosti budou informovat knihovny v krajích, případně pomohou s aktualizací adresáře. Bude hledán způsob, jak předat data z adresářů KK do adresáře 2

Dostupné na: http://knihovnam.nkp.cz/docs/RF2004.PDF Tabulka z Přílohy sněmovního tisku 747/0. Dostupné na: http://www.psp.cz/cgibin/win/tisk?747/0 nebo http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=10_RegFceRozc.htm 3

136 136

centrálního; o této možnosti by se jednalo s každou z KK individuálně. V adresáři NK ČR bude možné uvádět linky do adresářů v krajích. Knihovnický institut NK ČR připravil rámcový program semináře pracovníků pověřených knihoven na dny 1. a 2. 11. do KK v Pardubicích. Seminář pracovníků pověřených knihoven nazvaný Regionální funkce knihoven 2005 byl v plánovaných dnech skutečně realizován v Pardubicích v Domě hudby, sekce SDRUK pro RF se na jeho přípravě podílela a zástupci jednotlivých krajských knihoven na semináři vystoupili se svými příspěvky. Zejména s návrhem nového organizačního způsobu zajištění RF vystoupila ředitelka Středočeské vědecké knihovny v Kladně PhDr. Jiřina Bínová Kádnerová, s příspěvkem na téma „Vyhodnocování standardu výkonu veřejných knihovnických a informačních služeb“ na krajské úrovni se prezentovaly jednotlivě – Eva Semrádová ze Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, Lidmila Švíková z Jihočeské vědecké knihovny a Bc. Marie Šedá z Moravskoslezské vědecké knihovny. Další příspěvky přednesli pracovníci NK ČR Mgr. Zemánková na téma „RF knihoven v letech 2002, 2103, 2004 analýza a trendy“ – dr. Richter na téma: „RF v r. 2005 a 2006 současný stav, problémy a perspektivy“ a „Měření kvality a výkonu činností veřejných knihoven: příklad německého Bibliotheksindex“. Zaznělo několik příspěvků na témata legislativní a technicko organizační od pracovníků ministerstva informatiky, kultury, a firem, produkujících komerční software zaměřený zejména na cirkulační fondy. Přítomní byli na závěr seznámeni s příspěvkem nazvaným „Na co využít vzdělávání pracovníků knihoven – výsledky analýzy mzdové, věkové a vzdělanostní struktury pracovníků knihoven v ČR 2003–2004“ přednesený Mgr. Zlatou Houškovou. Seminář byl organizován zejména Knihovnickým institutem NK ČR v Praze (ve spolupráci s Krajskou knihovnou v Pardubicích) zcela ve smyslu dohody z 8. řádného zasedání Sekce SDRUK pro RF a je nepochybným přínosem ke sjednocení výkonu RF po přechodu jejich financování do krajů. Během roku došlo k rozšíření počtu knihoven ve Sdružení knihoven, a tím i k podstatné organizační změně, v činnosti Sekce SDRUK. Na jednání rady SDRUK 19. 4. 2005 v Tišnově byla NK ČR přijata za členskou knihovnu SDRUK. Ze stejného důvodu byla těsněji propojena činnost Sekce SDRUK pro RF s potřebami řízení výkonu RF ze strany KI NK ČR. V obou případech – v případě krajských knihoven i NK ČR je povinnost koordinace RF dána ze zákona a bude dále naplňována pracovními i řádnými jednáními Sekce SDRUK pro RF.

137 137

SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY

Hana Študentová Ve dnech 22. a 23. listopadu 2005 se v Olomouci uskutečnil již 14. ročník konference Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Téma konference – zabývající se architekturou knihy, její formou, obsahem a tvarem – přivedlo do Olomouce více než 60 historiků, knihovníků a archivářů. Program v 17 referátech nabídl široké pojetí témat, zabývajících se funkcí historických knih a cenných dokumentů ve všech jejich podobách. Vzhledem k pestré skladbě příspěvků je do budoucna ke zvážení vymezení obsahu konference bez bližší specifikace v rámci historických a vzácných knižních fondů, kdy se příspěvky věnují zejména aktuálním poznatkům a trendům v této oblasti. Poslední 14. ročník konference se pokusil vymezit knihu spíše z hlediska estetického, ale nechyběla ani knihovnicko-historická problematika. První příspěvek Davida Papajíka z Univerzity Palackého v Olomouci se zabýval určením donátorství dvou rukopisů z fondu Vědecké knihovny v Olomouci (VKOL). S referátem o knižních miniaturách, upozorňující na zajímavou výstavu z fondů Slovenské národní knihovny v Martině (SNK) vystoupil Peter Sabov. O výzdobě moravských tisků raného novověku z klášterní knihovny v Rajhradě pojednávala ve svém vystoupení Jindra Pavelková. Nechyběl referát Václava Pumprly, zabývající se knihopisnými autory z místopisného hlediska. Exotickou kulturou v knihách ze 2. poloviny 17. století a začátku 18. století se zabýval Igor Zmeták ze SNK. Vincenc Streit hovořil o knize jako zdroji informací jak v historickém, tak i současném pojetí. VKOL jako organizátor konference byla v programu zastoupena Jiřím Glonkem a Lubomírem Novotným ve spolupráci s Janem Čejkou z Elsyst Engineering ve Vyškově s projektem digitalizace map z fondu VKOL. Příspěvek informoval o obsahové stránce projektu a nejcennějších exemplářích map z hlediska stáří nebo významných tvůrců map včetně zajímavých ukázek digitalizovaných dokumentů. Velkou pozornost získal referát o knihovně olomouckého biskupa Bohuše ze Zvole, přednesený Petrem Elbelem, spojující v analýze testamentu olomouckého biskupa problematiku právních dějin a knihovního fondu. Velmi pěknou odezvu mělo vystoupení Libuše Spáčilové z Univerzity Palackého, věnující se srovnání starších českých slovníků v tzv. Trialogu Maxmiliána I. Příspěvek Hany Bartošové z Muzea umění Olomouc (MU) se věnoval knize v českém kubismu a poukazoval na souvztažnost a prolínání vlivu architektury v oblasti knižní kultury, připomínající úspěšnou výstavu stejného názvu v MU. První den programu konference byl zakončen prohlídkou nové budovy VKOL, která od 1. října 2005 slouží pro uložení historického fondu a nabízí badatelům nové specializované studovny.

138 138

Druhý den konference zahajovala referátem Milada Písková ze Slezské univerzity v Opavě, zabývajícím se formálními proměnami současné knihy a budoucností knihy v souvislosti s rozvojem elektroniky a techniky. Lenka Baručáková se ve svém příspěvku věnovala vývoji novověkých liturgických rukopisů z fondů Moravské zemské knihovny v Brně. Václav Bartůšek ze Státního ústředního archivu v Praze se věnoval rozdílu mezi barokními a klasicistními učebnicemi a podobě školství té doby. O díle Josefa Kabrdy v souvislosti s Napoleonem v Egyptě hovořil Jiří Procházka. Závěr programu patřil Cyrilu Měsícovi s příspěvkem o vzácných fondech arcibiskupské zámecké knihovny v Kroměříži. Nechyběla ani diskuse v přátelské atmosféře, provázející celou konferenci. Organizátoři akce připravili ve spolupráci s MU komentovanou prohlídku výstavy italské kresby 17. století ze sbírky Antonína Martina Lublinského, uložené ve fondu VKOL. Výstavou provázel s odborným výkladem Milan Togner z Univerzity Palackého v Olomouci. Přednesené referáty včetně předchozích ročníků konference, a to až do roku 1998, jsou vystaveny v elektronické podobě na webových stránkách VKOL na http://www.vkol.cz. K dispozici je také tištěný sborník přednesených příspěvků, který najdete v nabídce SDRUK. Zároveň upozorňujeme na připravovaný 15. ročník konference Problematika historických a vzácných knižních fondů, plánovaný SDRUK ve spolupráci s VKOL na 22.–23. listopadu 2006 v Olomouci.

139 139

Sdružení knihoven České republiky – Rok 2006 Odpovědný redaktor Jaromír Kubíček Vydavatel Sdružení knihoven ČR Vyšlo v Brně v roce 2006 ISBN 80-86249-40-9 http://www.sdruk.cz