ročník XXIII

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 1 / 2013 / ročník XXIII

STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) 15. 3.–21. 4. 2013 ČEŠI A NĚMCI VE 20. STOLETÍ ve stínu dvou totalitních režimů 23. 4.–2. 6. 2013 JUBILANTI HOLLARU - grafická tvorba českých umělců KONCERTY 57. sezóna 2012–2013 20. února 2013 Jan Ostrý, flétna, Luděk Šabaka, klavír 27. březen 2013 Korngold Quartet - smyčcové kvarteto 24. duben 2013 Gabriela Pechmanová, Václav Bárth, Daniel Wiesner - pěvecký recitál 22. květen 2013 Clarinet Factory - klarinetové kvarteto ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz

VÁŽENÍ ČTENÁŘI Přestože podle kalendáře máme již jaro, za okny můžeme sledovat, kolik napadlo sněhu a zda rtuť teploměru zůstala několik málo stupňů nad nulou nebo pod bodem mrazu. Ačkoliv se příchod jara liší od loňského roku, v muzeu v Mariánské Týnici začala nová sezona tradičně Jarní oživlou prohlídkou muzea. Stroje a strojky v domácnosti se staly předmětem zájmu dospělých i početných dětských návštěvníků v sobotu 23. března. Návštěvnící obdivovali funkčnost starého hodinového stroje, dřevěných praček, kolovrátků i modelu parního stroje. Děti si vyzkoušely svoji zručnost na starých, mechanických psacích strojích či jak namáhavé je mletí máku nebo strouhanky pomocí mechanických strojků, které v mnohých dnešních domácnostech už nejsou. Muzejní sezona letošního roku bude doprovázena řadou výstav, přednáškami i koncerty. Je připraven program tradičního májového dne uměleckých řemesel a divadla. 30. výročí nové školy v Kralovicích i založení hasičského sboru v Kralovicích připomenou dvě výstavy. Pro zájemce

o výtvarné umění bude v prostorách barokního refektáře uvedena expozice grafických listů českých a slovenských umělců grafiků ze sdružení Hollar, v letních měsících bude možné navštívit výstavu obrázků Emmy Srncové. Ve spolupráci s Českou spořitelnou bude v muzeu také k vidění výstava o historii padělání peněz. Doufáme, že čtvrtletník, Vlastivědný sborník, který vstupuje do 23. ročníku své novodobé existence, Vám přinese také mnoho nového z regionu. Anotací dvou nových knižních titulů dnes připomínáme dva regionální autory, vydání dalšího dílu edice Paměť krajiny pokračuje letos regionem Nýřanska, na což reaguje i jeden z dnešních příspěvků. Historie manětínského vrchnostenského špitálu se dotýká další z textů, který následuje publikování rukopisu vyprávění pana Širokého o nepravostech a kriminálních činech v okolí Kralovicka v první polovině minulého století. Čtenářům děkujeme za zájem i přízeň a přejeme dobrý celý rok 2013. Vaše redakce

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII

ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM

1) Ing. Václav Somol uskutečnil v muzeu v Mariánské Týnici přednášku na téma Historie piva, pivních lahví a pivovarů na severním Plzeňsku 12. 3. 2) Výstavu vozidel Barkas, Trabant a Wartburg před areálem Mariánské Týnice připravili pro motoristické nadšence 15. 3. 2013 „Příznivci modrého dýmu“. 3, 4) Češi a Němci ve 20. století ve stínu dvou totalitních režimů výstava premiérově uvedená v loňském roce v Schönsee, byla zahájena v Mariánské Týnici 15. března 2013. 5, 6) Zahájení muzejní sezóny na téma Stroje a strojky našich předků se konalo 23. března v expozici muzea. 3


ZEMŘEL RICHARD SPORKA n Radova Lovčí Smutnou zprávu přinesl 12. prosinec uplynulého kalendářního roku 2012, kdy ve svých 61 letech odešel na věčnost renomovaný český hudebník a tenorista Mgr. Richard Sporka. Narodil se 9. října 1951 v Plzni, své dětství však prožil v Plasích na severním Plzeňsku, s nimiž zůstal až do své smrti spojen srdečním poutem. Jeho talent jej nakonec zavedl z Plas do Prahy, kde mohl nejlépe rozvinout své přirozené nadání a kde vystudoval tamní Hudební fakultu muzických umění. Během svého života spolupracoval s respektovanými hudebními tělesy doma i v zahraničí, mimo jiné s Pražským filharmonickým sborem, Českou filharmonií, Slovenskou filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava či s italským hudebním tělesem Orchestra della Toscana di Firenze. Úspěšně se angažoval též na poli sólového koncertování a spolupracoval s mnoha významnými českými i světoznámými dirigenty. Osobně se podílel na vzniku řady CD, na nichž zvěčnil svůj umělecký odkaz nejen v oblasti interpretace staré české hudby, a rozvíjel spolupráci s Českou a Slovenskou televizí a s Českým rozhlasem. Richard Sporka pět let také působil ve funkci ředitele Pražského filharmonického sboru (2006–2010), který musel zcela opustit v důsledku rozhodnutí tehdejšího ministra kultury Jiřího Bessera. Sporka tehdy tohoto politika kritizoval jak z pozic odbor4


Richard Sporka. ných, manažerských i mravních. Na jeho varovná slova nakonec došlo a ministr svoji funkci opustil. Hudebník Sporka měl hluboký vztah netoliko k hudbě a hlavnímu městu, kde našel svůj druhý domov, ale po celý život i k Plasům. Byl zde poprávu ctěn a vážen, těšil se oblibě plaských občanů. Přispěl mimo jiné k záchraně místních varhan, za což mu Město Plasy v roce 2007 udělilo čestné uznání. Jevil také upřímný zájem o renovaci nevyužívaných historických budov v centru Plas a svým vlivem usiloval napomoci k jejich smysluplnému využití a získání podpory státu. Právem proto zůstane Richard Sporka čestně zapsán jak v dějinách české vážné hudby, tak v historii našeho mikoregionu jako jeho významná a uznávaná osobnost.

JUBILANTI HOLLARU V MARIÁNSKÉ TÝNICI n Alena Laufrová, Václav Podestát Je běžné a pochopitelné, že významná životní jubilea jsou pokládána za důvod k zamyšlení a bilancování pracovního úsilí oslavenců. Výstava jubilantů potvrzuje, že u umělců není přímé souvislosti mezi věkem a tvůrčí invencí. Energie a touha hledat a bořit tradiční formy uměleckého vyjádření nemusí věkem slábnout. Určující je stav ducha. Platí, že bez ohledu na věk budou vždy někteří umělci pevně zakotveni ve svém výtvarném názoru, který celoživotně svým dílem potvrzují. A jiní autoři, kteří mají neustálou potřebu jít dál, zkoušet a měnit svoji výrazovou škálu, i za cenu rizika omylu. Výstava jubilantů představuje mnoho výtvarných poloh. Konzervativní i progresivní, lyrickou, ilu-

Zdena Kabátová - Táborská. 5

Vladimír Suchánek. strativní či meditativní, věcnou poetiku, tajemnou expresi či rozmáchle sumarizující zkratku. Jubilanti tradičně dokládají kvalitu grafického umění členů spolku Hollar a potvrzují jeho pevné místo na současné české grafické scéně. Mnozí z jubilantů výrazně reprezentují českou (a slovenskou) grafiku na evropské i světové úrovni a podstatně tvář české grafiky ovlivňují. Vedle grafiků a teoretiků jsou mezi jubilanty i mistři tiskaři, jejichž činnost je mnohdy zásadní při realizaci a dotváření grafického listu, píše v předmluvě k letošní výstavě „Jubilantů“ grafička a ilustrátorka Alena Laufrová. Výstavní premiéru měla expozice


jako každoročně v prostorách Sdružení českých umělců grafiků Hollar v lednu 2013 v Praze na Smetanově nábřeží, následnou reprízu má čest uvést, podobně jako tomu bylo již několikrát v minulých letech, také Muzeum a galerie severního Plzeňska v barokním refektáři Santiniho stavby v Mariánské Týnici. Jak Alena Laurová poznamenává, věk je jen připomenutím životních jubileí, pro-

tože tvůrčí cesta nebývá věkem ohraničena. Ani výstava nemá vymezení kategorií témat nebo věku. Jde o výbornou příležitost potkat výtvarná díla, jejichž autory buď dobře známe, či nám dokonce visí k naší radosti v interiérech domovů, nebo je máme v myslích ukotvené zástupně. Například prostřednictvím grafických lístků Ex Libris, známkové tvorby nebo knižních ilustrací.

Vystavujícími jsou: (85) Jindřich Kovařík, Josef Lhota, Květa Pacovská, Jaroslav Šerých (80) Zdena Kabátová-Táborská, Jan Mauler, Alois Mikulka, Eduard Ovčáček, Blanka Stehlíková, Vladimír Suchánek, Blanka Votavová (75) Marie Filippovová, Dana Puchnarová, Karel Šafář, Karel Žižkovský (70) Stanislav Balko, Rudolf Broulim, Vladimír Bujárek, Pavel Dřímal, Petr Herel, Emanuel Ranný, Eva Vlasáková (65) Hana Aulická, Robert Brun, Marie Blabolilová, Milan Dřímal, Dušan Kálaly, Pavel Sivko, Bohunka Waageová (60) Kamila Ženatá (55) Igor Benca, Xénia Hoffmeisterová Čísla v závorkách vyjadřují životní jubilea vystavujících.

„POHÁDKY PANA PŘEDNOSTY” ROBERTA DROZDY n Radovan Lovčí Ve druhé polovině roku 2012 obohatila knižní trh s dětskou literaturou nová pohádková kniha, jejímž autorem je plaský občan Robert Drozda (*17.7.1948). Ten je čtenářskému publiku znám jako autor několika publikací vztahujících se převážně k železnici, s níž byl po celý život úzce spojen. Od roku 1969 působil jako zaměstnanec Československých drah. Podle svých slov zde okusil rozličné drážní profese, prošel funkcemi signalisty, hláskaře, výpravčího i zastupujícího náčelníka 6

stanice, od roku 1983 až do svého penzionování pak působil v kontrolních a řídících funkcích v oblasti bezpečnosti železničního provozu. Po řadu let také publikoval v časopise „Železničář“. V roce 2002 mu v nakl.adatelství Nadatur vyšla čtivě napsaná knížka s názvem „Železniční pitaval aneb Co se děje za dveřmi Generální inspekce ČD“, o rok později se potom stal spoluautorem publikace věnované dějinám 130. výročí blatenské (březenské) trati. Plaští občané jej


znají také jako správce a udržovatele místních věžních hodin na budově sýpky v sousedství konventu. Věžním hodinám Robert Drozda v roce 2006 věnoval knížečku s názvem „O duši plaských hodin“, kterou mu v již dobře zavedené edici Tilia Plassensis vydalo město Plasy a o níž jsem tehdy krátce referoval i čtenářům Vlastivědného sborníku. Kromě publikační činnosti pro dospělé píše Robert Drozda také pohádky pro děti, které se pochopitelně vztahují k železničnímu prostředí. Uveřejňoval je po léta v periodicích Českých drah a přitom usiloval o jejich knižní vydání. Vydání měl nejprve přislíbené v nakladatelství Albatros, ale knihu po všech nepřízních osudu nakonec v loňském roce vydalo nakladatelství „Junior“ v Říčanech u Prahy, které je specializované především na dětskou literaturu. Ke spolupráci se podařilo také získat renomovaného českého malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Boudu, syna proslulého českého výtvarníka Cyrila Boudy, žáka profesora

Karla Svolinského. Jiří Bouda sám kdysi na železnici dočasně působil a má proto k této profesi pozitivní vztah. Jeho přičiněním obohatila řada celobarevných i černobílých ilustrací knihu Roberta Drozdy. Malí čtenáři se mohou s chutí začíst do příběhů přednosty železniční stanice v Záhořicích Otakara Drahoráda, jeho ženy Františky, jejich vnoučat i dalších postaviček, které se v příbězích postupně objevují, Například dopravní inspektor Wágner je hubený, páchne mu z úst, má sešmajdané boty, nehraje mariáš a ani jednou přednostovi jeho stanici nepochválí. Ve vyprávění můžeme také poznat záhadného drážního trpaslíka, jenž v noci uklízí po nepořádných dětech jejich hračky či zapomenutého vechtra Pěnkavu, který zabrání obřímu železničnímu neštěstí. Knihu pohádek Roberta Drozdy lze objevit jak na českém knižním trhu v kamenných i internetových obchodech, anebo přímo u autora. Kdo ví, možná se knížka v budoucnu dočká i dalších pokračování.

„BYLO TO DÁVNO PŘED LETY“ n Jiří Fák V loňském roce vydalo nakladatelství Petra Mikoty zajímavou publikaci autora Miroslava Neuvirta - Wandriho s názvem „Bylo to dávno před lety“ s podtitulem „chaty a chataři v údolí řeky Střely“. Autor sám, jak uvádí v úvodu, je jedním z mnoha chatařů v této oblasti, ale záběr téměř devadesáti stránkové publika7


ce je poněkud širší. Otevírá téma, které je v oblasti historického bádání dosud spíše okrajové, a to historii trampingu, trampských osad, skautování a pak již zmíněné chataření. Časově se zabývá obdobím 20.–40. let 20. století s drobnými přesahy směrem k současnosti. Autor si nečiní nárok na vědecké

zpracování, volí spíše jazyk vyprávěcí doplněný líčením vlastní heuristické práce a proložený i subjektivními lehce emotivně podbarvenými postřehy. Využívá jak prameny, tak literaturu, ze kterých často doslovně přepisuje i delší pasáže a na čtenáře tak působí i autentičnost tehdejší stylistiky. Naprosto jedinečné informace autor přináší na základě kronik trampských osad, zvláště osady Tuláků, Eldorádo, osady Psanců a dalším jedinečným pramenem jsou vyprávění pamětníků nebo jejich dopisy. Těžiště publikace je přece jen v kapitole věnované chatám a chatařům, které jsou rozděleny do kratších kapitol podle oblastí soustředěných kolem toku řeky Střely, a to od Dolního Hradiště proti proudu až k Čoubovu mlýnu. V závěru publikace se ještě dočteme o hostincích, doplněné místy až úsměvnými citáty z dobového tisku, sportování a hudbě. Dále jsou připojeny medailony

nejvýznamnějších osobností - Josefa Wolfa- Kytky, Františka Chudáčka Inky, malíře Bohumila Konečného Bimby a Václava Rudlafa - Venci šerifa. Text je naplněn řadou faktografických dosud nikde nezveřejněných údajů, které se střídají se vzpomínkami pamětníků a je doprovozen množstvím historických fotografií z trampských osad, chat a skautských táborů, ale také kopiemi dokumentů např. o povolení k táboření. Profesionální historik by na konci knihy očekával alespoň seznam pramenů a literatury, který zde chybí, ač některé jsou ve větší nebo menší úplnosti zmiňovány v textu před citovanými pasážemi. Jinak ovšem musíme publikaci přijmout jako výrazný počin v oblasti regionálního bádání, který přináší řadu informací, jež zaujmou nejen příznivce trampování a chataření, ale zcela jistě i další čtenáře.

ZANIKLÉ KAPLIČKY NA NÝŘANSKU n Jiří Fák Na jaře letošního roku vyjde osmé pokračování soupisu drobných památek na severním Plzeňsku (okresu Plzeň-sever), který je tentokrát zaměřen na oblast Nýřanska. Z tradičního přehledu dochovaných, ale také zničených drobných památek pro čtenáře Vlastivědného sborníku vybíráme téma, které je bohužel pro osud drobných památek ve vymezené oblasti ve 2. polovině 20. století zvláště charakteristické. 8


Vyslovíme - li dnes pojem Nýřansko tak se každému vybaví především těžba uhlí a průmyslová oblast ležící jihozápadně od Plzně, která byla s dnes již také zaniklým hornictvím spojená 150 let. Objev černého uhlí velmi výrazně ovlivnil historii zdejšího kraje, zasáhl nejen do proměny tvářnosti krajiny, ale také do sociální a národnostní skladby obyvatel.1/ Pokud bychom mohli cestovat v čase a přenést se o 200 let zpět na počátek

19. století spatřili bychom na Nýřansku především obdělaná pole, dále řadu rybníků na drobných vodních tocích, dominovaly jim rozlehlé rybníky Janov a Chobot a dále vsi tvořené zemědělskými usedlostmi před polovinou 19. století již hojně uváděnými jako stavby nespalné2/ (na rozdíl např. od zemědělské oblasti Kralovicka, kde tehdy převládaly stavby tzv. spalné). Na severu resp. severozápadě oblast Nýřanska uzavíral lesní hřeben Harabaska, který se zde nachází dodnes, i ten ovšem byl v minulosti zasažen těžbou černého uhlí. Obyvateli tohoto kraje byli tehdy v převážné většině německy mluvící zemědělci katolického vyznání. K jejich životu patřily nejen návštěvy kostelů, ale také různá procesí, poutě, spojené s požehnáním úrody, přáním zdraví apod. Tyto církevní rituály se neobešly bez církevních staveb. Jediným starým kostelem je zde kostel sv. Martina v Horních Sekyřanech, další vznikly až na přelomu 19. a 20. století. A tak zcela jistě významnou roli hrály místní návesní kaple a pak řada drobných výklenkových, polních kapliček, u nichž se procesí zastavovala, prosilo se u nich za dobrou úrodu, žehnalo obci. Tyto kaple stavěli většinou sami hospodáří, návesní pak zpravidla obce a staly se součástí tradičního křesťanského života. S expanzí hornictví do zdejšího kraje ovšem také přicházeli obyvatelé méně zbožní a horníci, kteří měli své vlastní rituály. S výměnou obyvatel a celkovou ateizací společnosti se tak původní kaple zemědělských 9


katolíků staly pro život nových osídlenců nepotřebné. Byly ponechány svému osudu, nikdo se o ně nestaral, byť původně patřily k určitému konkrétnímu statku ve vsi. Čas je nahlodal do té míry, že byly nakonec jako chátrající stavby demolovány. Na Nýřansku tak během 2. poloviny 20. století zmizelo z povrchu zemského několik drobných kapliček, jimž bude věnován následující příspěvek. Je koncipován jako přehled zaniklých staveb řazených abecedně podle názvů obcí na jejichž katastru stály. Jejich poslední zbytky stihl v 70. a 80. letech 20. století zdokumentovat tehdejší zpravodaj památkové péče Josef Kabát, jemuž tímto také děkuji za zapůjčení fotografií bez nichž by tento článek asi nevznikl. Bítov - kaple sv. Václava Kaple stála na návsi a o jejím zřízení vypovídá farní kronika z Horních Sekyřan3/, podle níž se v roce 1872 rozhodli majitelé hospodářství v Bítově pořídit obecní kapli a obec slíbila, že se o ni bude starat. Měla být postavena na návsi na parcele 83 podle předloženého plánku, střecha krytá taškami a věžička pobitá plechem. Měla mít rozměry 3 sáhy a 3 stopy délky a 2 sáhy a 3 stopy šířky (tj. cca 6 × 4 m) a jmenovitě se zavázali majitelé gruntů, že se o ni budou starat i jejich potomci, resp. držitelé statků čp. 17, 10,12, 2, 13, 7, 1, 14, 11, 8, 6, 3. Ke schválení byl předložen plánek a situace umístění stavby podle stavebních předpisů. Kaple byla zasvěcena sv. Václavu a stála zde do roku 1946, kdy byla zbořena.

Bítov, u cesty do Sekyřan, 1976.

Blatnice u Nýřan, 1945 (foto ZČM).

Bítov - kaple u silnice do Horních Sekyřan Památka stávala u silnice do Horních Sekyřan, ale o jejím vzniku a historii se nám dosud nepodařilo získat bližší informace. V roce 1976 ještě měla podobu obdélné kaple s polokruhově ukončeným vchodem, nad nímž se zvedá trojúhelný štít s letopočtem 1912 a dosud ještě také existoval krov střechy. V 1979 stály již jen obvodové zdi a podle informace Josefa Kabáta v roce 1981 již kaple neexistovala.

jeho stranách kapli zdobily pilastry. Střecha byla sedlová.

Blatnice - výklenková kaple na staré návsi Kaple stála na tzv. staré návsi v obci a byla zbořena v 60. letech 20. století. Její podobu zachycuje např. fotografie z roku 1945 uložená ve fondu Národopisného oddělení ZČM v Plzni. Podle ní šlo o zděnou stavbu na obdélném půdorysu zasazenou do ohradní zdi přilehlé usedlosti. Na čelní straně byl prolomen obdélný polokruhově zaklenutý vchod a po 10

Blatnice - kaple Nejsvětější Trojice Informaci o této památce přináší Luděk Krčmář a Michal Valenčík: „Kaple stála severně od obce při cestě vlevo od cesty tam, kde jsou po pravé straně dva domy, na okraji lesa. Byla zasvěcena Nejsvětější Trojici, patřila církvi. Byla zbořena mezi lety 1966–1968 pro dezolátní stav, zůstaly jen zbytky základů mezi čtyřmi lipami. Byla obdélná cca 2×3 metry, vysoká asi 4 metry (z toho 250 cm zdivo po korunu). Byla krytá stanovou střechou. O kapli se dříve starala rodina usedlosti, kde nyní žije rodina Rýdlů, která je ochotna pomoci při její obnově“4/. Rovněž podle informace kronikářky obce Blatnice by měla být památka obnovena. Při průzkumu na konci roku 2012 již na místě nebyly zjištěny ani terénní relikty.


Dolní Sekyřany, kaple u rybníka (foto Jiří Fák). Dolní Sekyřany - kaple u rybníka Tato památka donedávna stávala na okraji místní návsi u rybníka a je také vyznačena jako nespalná stavba již ve stabilním katastru před polovinou 19. století. V literatuře je zmiňována jako pozdně barokní kaple obdélná členěná vpadlým polem a obdélným polokruhově sklenutým vchodem.. Její průčelí bylo ukončeno trojúhelníkovým štítem, byla plochostropá a v interiéru dvě pozdně barokní sošky mnichů.5/ V Pasportizaci památek6/ je charakterizována jako drobná stavba obdélného půdorysu s trojúhelným štítem. Na hřebeni střechy vztyčen sanktusník, vchod zaklenut polokruhem, interiér plochostropý a je datována do 1. poloviny 18. století. Kaple byla zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 41539/4–1225, ale někdy v letech 2005–2008 byla zbořena a místo ní postavena opodál nová kaple ovšem jiného vzhledu. 11

Hněvnice - kaple Kaple byla postavena patrně v roce 1737 severně od obce a byla velká asi jako dnes opravená kaple sv. Víta rovněž stojící na hněvnickém katastru. Luděk Krčmář a Michal Valenčík uvádí, že kaple byla zbořena asi v letech 1975–1977. Byla ve špatném stavu a zbořil ji místní občan, který cihly použil na stavbu kozího chlívku.7/ Horní Sekyřany - kaple statku Wirtů Na návsi v Horních Sekyřanech vedle kostela sv. Martina stály původně ještě čtyři menší kaple, tři z nich byly spolu s několika domy na návsi zbořeny a ves tak dnes působí jako neuspořádaná „ulicovka“. Kaple s názvem „Wirtshof kapelle“ je vyznačena v plánku obce8/ na jihovýchodní straně křižovatky „pod kostelem“. Rovněž podle Pasportizace památek stá-la při křižovatce pod kostelem a je charakterizována jako obdélná


kaplička s užším polokruhovým závěrem. Pilastry při nárožích v průčelí nesou trojúhelný štít, vstup zaklenut polokruhem, zastropení a střecha porušeny a je datována před polovinou 19. století. Podle dochované fotografie můžeme dále soudit, že zdivo bylo převážně cihlové, střecha v roce 1976 byla v těžkém havarijním stavu krytá taškami bobrovkami. Podle ještě starší fotografie publikované ve sborníku Land an der Miesa v roce 1972 byl vchod opatřen jednokřídlými dřevěnými dveřmi s polokruhovým nadsvětlíkem a ve štítu byl blíže neidentifikovatelný reliéf. Horní Sekyřany - kaple statku Annerlů Kaple s názvem „Annerlhof kapelle“ je vyznačena v plánku obce na levé straně silnice do Heřmanovy Hutě, jižně od školy. O její historii ani podobě se nám nepodařilo prozatím nic dalšího zjistit.

Horní Sekyřany, kaple statku Wirtů, stav v roce 1976. 12

Horní Sekyřany - kaple statku Korbmacherů Kaple s názvem „Korbmacherhof kapelle“ je vyznačena v plánku obce na levé straně silnice do Heřmanovy Hutě, naproti kostelu sv. Martina snad jako součást statku č.p. 11. Podle fotografie z roku 1976, pořízené Josefem Kabátem, stála vedle brány do statku a byla to drobná výklenková kaple s polokruhově ukončeným vstupem, v nárožích s pilastry a ve vrcholu s drobným trojúhelným štítem. Lochousice - Altrichterova kaple Kaple s mariánským oltářem stála na východním okraji intravilánu vsi9/. Kapli postavil Johann Wech z č.p. 5 a byla obdélná (cca 2×3 metry), stála na kamenných základech, cihlová, vysoká 3–4 metry. Byla krytá sedlovou střechou s taškovou krytinou a křížem. Byla zbořena ve 2. polovině 70. let 20. století.10/

Horní Sekyřany, kaple Korbmacherů, stav v roce 1976.


Lochousice - Schwelerova kaple Kaple stála na severozápadním okraji intravilánu vsi. V literatuře je uváděno, že byla postavena pravděpodobně ve 30. letech 20. století manželi Ottovými z č.p. 16, na jehož pozemku stála. Byla obdélného tvaru (cca 2×3 metry) s polokruhovým ukončením. V zadní části bylo kruhové okénko. Byla vysoká 3–4 metry, krytá sedlovou střechou, vzadu zvalbenou. Stála na kamenných základech, zdivo bylo cihlové, krytina tašková. Uvnitř byla socha Panny Marie. Kaple byla zbořena v roce 1954 při adaptaci stodoly patřící k č.p. 15 na vepřín, při budování přístupové cesty.11/

Nýřany, Vránkova kaple. 13

Přehýšov. Nýřany - Vránkova kaple Kaple stála jižně od obce na pozemku 1733/1, byla postavena na přelomu 19. a 20. století, ve 2. polovině 20. století se jako neudržovaná zřítila a byla pak definitivně zbořena na konci 90. let 20. století. Byla obdélná (cca 2,4×1,1 m) se sedlovou střechou.12/ Podle fotografií Josefa Kabáta šlo o výklenkovou kapli, stojící na strmém svahu, v roce 1976 již poměrně poničenou. Bývalý nýřanský kronikář Václav Šindelář ji nazývá kapličkou nad Výhledy a uvádí pověst, podle níž jednou vedl nýřanský hostinský a řezník Vránek zakoupenou jalovici z Úherců do Nýřan. Před Nýřany se z neznámých příčin jalovice splašila a v prudkém běhu táhla řezníka ke stráni kamenného lomu. Řezníkovi se podařilo ji strhnout zpět až na samém okraji lomu a zachránil si tak život. Na paměť této události zde nechal postavit kapličku.13/ Přehýšov - výklenková kaple Výklenková kaple ve vsi stála mezi domy č.p. 9 a 10 a byla velmi podobná např. kapli v Blatnici, která je rovněž zbořená. Barokní výklenková obdél-


Radějovice, jižně od obce.

Radějovice, severně od obce.

ná valeně sklenutá kaple stojící v ohradní zdi blíže nespecifikované usedlosti je zmíněna také v památkovém soupise z roku 1980.14/ Torzo kaple s ještě dochovanou klenbou zachytil v roce 1976 na fotografii Josef Kabát.

byla členěna lisenami, obdélný polokruhem ukončený vchod měl dosud osazené jednokřídlé kazetové, ale poškozené, dveře. Nad vchodem probíhala římsa a trojúhelný štít a sedlová střecha byla pokryta taškovou krytinou. Později byla zbořena a podle Luďka Krčmáře a Michala Valenčíka z ní zůstala jen hromada cihel a střešních tašek.16/

Radějovice - kaple na jižním okraji vsi Kaple stála na jižním okraji obce mezi čtyřmi kaštany a podle zmínky v literatuře měla půdorys cca 1,5x1,5 m.15/ Podle fotografie z roku 1976 měla obdélný vchod v dřevěné zárubni, dveře již nebyly dochovány a ze střechy zbyla jen část krovu. Radějovice - kaple severně od vsi Malá kaple stála severně od obce v lese, asi 20 metrů od jeho okraje mezi čtyřmi stromy, kde je také zakreslena ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století. Podle fotografie z roku 1976 byla kaple ještě v relativně zachovalém stavu. Její nároží 14

Úherce - Hastellova kaple Obec Úherce patří mezi zajímavé lokality Nýřanska, proslavené nejen svatojosefskou poutí, obrovskou návsí, ale také čtyřmi kaplemi na každé světové straně této návsi vsazenými do zemědělských usedlostí. Kromě nich ale na úhereckém katastru existovala celá řada dalších drobných památek a dvě dnes zničené kaple. Památka s názvem „Hastell kapella“ stála na jihozápadním okraji vsi, kde je zakreslena v plánku obce přiloženém k překladu kroniky17/ a je také uvedena ve stabilním katastru, ve


2. a 3. vojenském mapování a ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století. Při terénním průzkumu v roce 2012 zde nebyly zjištěny již ani terénní relikty. Úherce - Kaple Kaple stávala 1,7 km jihozápadně od obce při cestě na Týnec za železniční tratí a zmiňují ji Luděk Krčmář a Michal Valenčík a je také zakreslena ve stabilním katastru, ve 2. a 3. vojenském mapování a ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století a v plánku obce přiloženém k překladu kroniky, bohužel na dostupné kopii je její název nečitelný. Při terénním průzkumu v roce 2012 zde nebyly zjištěny již ani terénní relikty, stála zřejmě na okraji dnešního lesa.

Vlkýš - kaple "Na Vypichu" Kapli situovanou ZSZ od obce u domů „Na Vypichu“ jako zbořenou včetně přilehlých domů zmiňují Luděk Krčmář a Michal Valenčík. Podle fotografie Josefa Kabáta z roku 1976 to byla malá výklenková valeně zaklenutá kaple. Tehdy již byla bez střechy a s dveřmi vyvrácenými z pantů. Vlkýš - kaple Zbořenou kapli, situovanou západně od obce blízko lesa u dnešní dálnice na Rozvadov, zmiňují Luděk Krčmář a Michal Valenčík. Památka je také zakreslena ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století a jako kříž v mapě ZM 1:10 000 list 11-44-22 z roku 1978 (171 mm od s. s. č. a 113 mm od z. s. č.), údaje o její historii a podobě nám však nejsou známy.

Vlkýš, kaple Na Vypichu ( foto Josef Kabát 8x). 15


Poznámky: 1/ Blíže se této problematice věnuje úvodní kapitola zmiňované publikace: BUKAČOVÁ, Irena, FÁK, Jiří, Paměť krajiny VIII - soupis drobných památek Nýřanska. Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice 2013. 2/ http://archivnimapy.cuzk.cz, indikační skicy stabilního katastru jednotlivých obcí Nýřanska. 3/ SOkA Plzeň-sever se sídlem v Plasích, Memorabilien=buch der Pharrkirche st. Martini zu Ober Sekržan 1835–[1949].) 4/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, Zaniklé a ohrožené církevní památky. Plzeňsko - příroda. historie. život. Baset 2008, s. 590 - 613. 5/ POCHE, Emanuel a kolektiv, Umělecké památky Čech I. Praha 1977. 6/ Pasportizace památek okresu Plzeň - sever. SÚRPMO Praha 1977. Knihovna Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. 7/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, cit. dílo. 8/ Kurze Chronik des Dorfes Ober-Sekerschan am Eingang des Pilsner Beckens. Land an der Miesa - Heimatbrief, November 1972, s. 588-594; Dezember 1972, s. 649-653; Januar 1973, s. 33-35. 9/ WECH, Andreas, Wegkreuze unserer Heimat. Land an der Miesa Heimatbrief, März 1978, s. 96-98 10/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, cit. dílo. 11/ Tamtéž. 12/ Tamtéž. 13/ ŠINDELÁŘ, Václav, Z historie Nýřan do současnosti. Nýřanský zpravodaj, říjen 1986, s. 9. 14/ POCHE, Emanuel a kolektiv, Umělecké památky Čech III. Praha 1980. 15/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, cit. dílo. 16/ Tamtéž. 17/ Muzeum a galerie severního Plzeňska - knihovna, Kronika obce Úherce, překlad z německého originálu Marie Bílkové, kopie, nestr.

VRCHNOSTENSKÝ ŠPITÁL V MANĚTÍNĚ n Václav Jirsa V křesťanských zemích se od 4. století pojem "špitál" používal pro dům pro pocestné při klášterech a jiných církevních sídlech. Pod vlivem duchovních řádů pěstujících od dob křížových výprav charitu se pojem přenesl na církevní instituce určené pro ošetřování a výživu chudých nemoc16

ných, starých a nemohoucích osob. S rozvojem měst ve 13. a 14. století většina špitálů přešla pod městskou pravomoc, existovaly i špitály vrchnostenské. Náklady špitálu byly hrazeny obvykle z odkazů měšťanů příslušného města, které byly prodány za pravidelný roční úrok. Špitál proto


Manětín 1907, špitál s věžičkou je na konci ulice (foto z kroniky města). také sloužil často jako místní Úvěrová instituce. V Manětíně se z městské kroniky dovídáme, že první písemná zmínka o špitálu je v roce 1622 v knize o kupních smlouvách (vedené od roku 1550 do roku 1708). Je to však v nedopsané smlouvě o prodeji Šefčínovského domu, který město získalo odkazem ze závěti Martina Cangle. Dům, stojící v Kuchově, se však městu zřejmě pro špitál nehodil, takže lze usuzovat, že špitál tehdy v Manětíně ještě nebyl. V pozdějších letech jsou v citované knize ještě zmínky o Špitálské dědině (=poli), které možná už patřilo špitálu. Václav Kočka uvádí, že Karel Maxmilián Lažanský, jenž byl prezidentem apelačního soudu v Praze, založil v roce 1680 dvůr Spankov (u obce Lité). S manželkou Annou Alžbětou ze Spantkova měli dva syny, z nichž Václav Josef Lažanský „.roku 1695 stavěl pod městem pohřební kostel sv. Barbory, založil hospicium (pozn. 17

V. J. - jiný výraz pro špitál) pro šest chudých ….“ Anna Alžběta Lažanská ze Spantkova byla dcera císařského generála Parise, který se dostal do Čech ve třicetileté válce. Paris roku 1650 koupil Bernartice u Přimdy, ale sídlíval i v Manětíně. Zemřel roku 1675. Titul „ze Spantkova“ měl podle vesničky Spantekow v Pomořansku. Paris ze Spantkova vložil do důchodu manětínského 300 zlatých na vydržování dvou neb jednoho chudého ze svého panství Bernartice. Karel Maxmilián Lažanský přidal 250 zlatých. Kronikář J. Nacházel soudí, že špitál se mohl stavět už mezi lety 1665 až 1675, tj. mezi sňatkem Karla Maxmiliána Lažanského s manželkou Alžbětou ze Spantkova a úmrtím generále Parise, což by bylo nejméně o 20 let dříve, než uvádí V. Kočka. V historickém přehledu na začátku kroniky J. N. však uvádí: „…ještě před svou smrtí založil r. 1695 Karel Maxmilián Lažanský stavbu špitálu pro 8 chudých. V něm byla kaple sv. Josefa s obrazem od Händla a na věžičce zvon, rekvírovaný r. 1917….“ Mohlo to tak opravdu být, a zahájenou stavbu špitálu dostavěl až syn K. M. Lažanského - Václav Josef Lažanský; pak ovšem první domněnka J. N. trochu „kulhá“, neboť stavby 17. století se stavěly poměrně rychle a domněnka by pak byla spíš mylná. Postavený špitál podporoval po smrti K. M. Lažanského (†1695) také jeho druhý syn Adam Antonín, který odevzdal špitálu 1000 tolarů, aby z úroků daru byli živeni dva chudí z jeho panství Bratonic v Prácheňském kraji. Špitálníci měli za povin-


nost doprovázet kněze se svátostí k umírajícímu. Z nadace Adama Lažanského se také každoročně sloužila nadační mše svatá k uctění nejsvětější Svátosti. Špitál na okraji města při požáru v r. 1712 vyhořel. Byl pravděpodobně obnoven na stejném místě, kde stál před požárem, tedy u svatobarborské brány na rozcestí na Stvolny a Rabštejn. Potvrzuje to i V. A. Plešner v knize Chorum literatorum: „….po ohni .…špitál se stavěl za dolejší branou kudy se chodí ke svaté Barboře…. Pěkný o dvou prostranných místnostech a infirmerie (= světnici pro nemocné) pro šest chudých lidí.

Při němž i kaplička sancti Josephi w nowou wistavena pro pohodlí nemocných, aby mohli mši svaté přítomni býti…“ V roce 1935, při opravě svatojosefské kaple na hřbitově u sv. Barbory, byl nalezený pamětní list z roku 1816, v němž se uvádí, že měšťané vymohli r. 1815 svolení od majitele panství, hraběte Jana Lažanského, k přemístění špitálního oltáře do hřbitovní kaple. Špitální oltář byl krásně zdobený vyřezávanými sochami. F. Wonka o tom napsal ve svém „Poutníku svatojánském“, že „.všecky sochy představují svaté, kteří vynikali láskou k chudým špitálníkům

Manětínský špitál již bez věžičky v době před 2. světovou válkou (foto kronika města Manětín). 18


Prázdné místo po bývalém Špitálu (foto Václav Jirsa). a významně kdysi zdobily svatyňku v panském špitále.“ Kdo byl onen sochař - řezbář, který sochy vytvořil, se však neví. Po roce 1848 se stal špitál posledním útulkem zestárlých dělníků na velkostatku - dokud mohli, pracovali a bydleli v zámeckém dvoře v „ratejně“, když už byli práce neschopní, odstěhovali je do špitálu a dávali jim „špitálský chléb“ ze zámeckého důchodu. Na obr. 2 je na jeho levém okraji patrný roh domku č. p. 116, u něhož podle záznamů v kronice míval dílnu významný barokní sochař Josef Herscher. Ještě v r. 1987 byly vidět od silnice zbytky základů domku a za nimi kamenná stavba dílny. Odkud rodina Herscherů do Manětína při19

šla, není známo. Josef Herscher byl otec osmi dětí, tří synů a pěti dcer. V roce 1723 tu křtí svého prvního syna Jana Jeronýma, jemuž byl kmotrem Jeroným Tichý, hofmistr a lékař hraběnky Marie Gabriely Lažanské. Syn však zemřel čtyřletý, další syn František sotva jednoletý. Další syn Václav Ondřej se stal sochařem a s rodinou o šesti dětech, se odstěhoval do Plzně, kde byl v roce 1783 přijat za spoluměšťana plzeňského. Josef Herscher nepatřil mezi poddané, v r. 1745 zasedal mezi manětínskými konšely. Po smrti Štěpána Borovce (1719) vytvořil většinu soch na Vysoké cestě. Kámen na svoje sochy vybíral v pískovcovém lomu u Hvozda, kde je snad i tesal. Zemřel


v Manětíně 2. května 1756 ve věku 68 let. Okolo č.p. 116 od Chlumské hory vedla dříve otevřená strouha do Manětínského potoka. Strouha bývala přemostěná a místu se říkávalo „na můstku“. Na kamenné zídce u č. p. 116 stávala socha městského patrona sv. Jana Křtitele, která sem byla přemístěna teprve v r. 1840 od vrchnostenského úřadu č. p. 95 na náměstí. Na novém místě byli vítáni poutníci ze Stvolna, přicházející na svatojánskou pouť. V roce 1944 byla socha těžce poškozena, když o ni zavadil vůz se senem. Socha byla neodborně opravená, znova poškozena a dokonce bez hlavy stála na místě až do roku 1954. Na popud sochaře Böswarta byla převezena na nádvoří děkanského kostela a v roce 1955 důstojně opravena. Krov věžičky na špitálu už byl velmi chatrný a tak v r. 1935 byla věžička odstraněná. Poslední obyvatelkou špitálu byla Karolina Krojová, svo-

bodná, dlouholetá zámecká pradlena. Měla pohřeb 8. 2. 1947. Opuštěný špitál byl pozemkovým fondem prodán jako konfiskát Josefu Volrábovi, který po zbourání špitálu, chtěl na stejném místě postavit obchodní dům. Vzhledem k blízké křižovatce na Stvolny však stavba nebyla povolena. Špitál byl z větší části rozbourán v roce 1948, ale ještě dlouho stála jeho severní kamenná zeď u svahu. Vzpomínám si, že jsme po zdi běhali ještě po roce 1950. V roce 1969, kdy město Manětín slavilo 800 let svého trvání, byl na upraveném pozemku po špitálu postaven památník, který zhotovil místní rodák, akademický sochař Alois Sopr. Využil k tomu pískovcový rozcestník, jenž stával na konci města na rozcestí silnic do Vladměřic a Lipí. Rozcestník dalo postavit okresní zastupitelstvo manětínské zřejmě v osmdesátých letech 19. století při stavbě nové silnice na Plzeň.

ZPRÁVA O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - I. n

Jakub Široký

Na pokračování přetiskujeme přepis rukopisu Jakuba Širokého, který je uložen v knižním fondu muzea. Vyprávění, protkané fonetickými výrazy, neprošlo výraznou redakční úpravou, aby si uchovalo svoji autentičnost. 1. V Řemešíně, v pondělí dne 12. 12. 1893, ráno po odzvonění obecním pastýřem Františkem Hubkou se za 20

na pokračování chvíli znovu rozezněly stříbrozvuké lkavé zvuky zvonku na dřevěné zvoničce. Lidé vybíhali ven a ptali se jeden druhého, kdože to umřel. Že ve vsi nikdo tak těžce nestonal, neboť druhé zvonění byla hodinka (hrana) opravdu zemřelému. Až obecní slouha, zároveň obecní zvoník jim řekl, že pan František Zikmund z Řemešína č. p. 5 od Krejčířů, že se zabil pádem z kamenného mostu železničního


u Mladotic. Dělníci, kteří šli ráno na vlak do Mladotic, do práce, jej tam nalezli zabitého. Narodil se 12. 11. 1847 v Řemešíně a 12. 12. 1893 zemřel. 2. Šel jsem s maminkou ve čtvrtek dne 17.10. 1895 do Kralovic na jarmark. Šli jsme kolem Bukovinských humen pěšinou přes louky; silnicí a starou cestou k Ovčím lukám, kolem lesa u Ovčích luk a tam v nejnižším konci lesa v cípu mi maminka ukazovala místo, kde se dva milenci zastřelili. Fořtovský mládenec s loveckou puškou zastřelil svoji milenku a pak sebe, pro bránění jim v lásce. Na tomto místě byl udělán hrob a kolem ze smrčků živý plot a dřevěný kříž. To vše tam ještě bylo r. 1944, když jsem tamtudy šel naposledy. Jak se milenci jmenovali jsem již zapomněl. Stalo se to v roce 1890. 3. Jaké bylo veliké překvapení v Kralovicích ve čtvrtek dne 26. 10. 1902, když do města, k obchodníku se selaty, panu Výškovy přijel kůň s bryčkou a na ní zabitý člověk, ve kterém poznali též obchodníka s prasátky, pana Josefa Hotěka z Krt u Jesenice. Pátráním se zjistilo, že jej zavraždili jeho syn a zeť a zavražděn byl na silnici v lese mezi Žďárem a Vysokou Libyní, dne 26. 10. 1902. 4. Ve Strážišti bylo posvícení, v pátek na sv. Martina, 11. 11. 1909. Na posvícení tam též byl pan Jan Křivan, rolník z Vysočan a když šel k ránu domů ze Stražiště z posvícení pěšinou kolem sv. Floriana k Čoubovu mlýnu, asi v lepší, veselejší náladě. Poblíž 21

Křívanův kříž u Čoubova mlýna. Čoubova mlýna spadl ze skalnatého výběžku nade řekou Střelou, potloukl se tak silně, že když jej nalezli, tak za několik hodin zemřel. Hodně si pádem ublížil, ale i též od velkého mrazu, který ten den byl. Takže když jej nalezli, nevěděli jestli se zabil nebo umrzl. Na tomto nešťastném místě stojí dnes křížek na památku. 5. Ve strážném domku od dráhy č. p. 30, u malého tunelu, bydlel strážník p. Jan Zíka, kterému přišel syn domů na prázdniny, také Jan Zíka 18 roků starý. Šel se koupat do řeky Střely nade železničním mostem železným, který právě tam dávali montéři nový a utopil se ve víru v řece pod skalkou dne 10. 7. 1910. 6. Směrem od Rabštejna dále dolů


teče krásná, čistá říčka Střela, tvořící ve svém řečišti různé mělčiny i nebezpečné hloubky a víry. A taková jedna hloubka s nebezpečným výrem jest nade silničním mostem na silnici Mladoticko - Manětínské pod obcí Křečovem. A zrovna v těchto místech v té prohlubni se koupal pan Dangres, dvaceti letý hoch z Kralovic. Byl zachvácen vírem a utonul tam v té řece v červenci roku 1920. 7. Jaké bylo veliké překvapení a leknutí hudebníka Václava Kučery z Mladotic, když šel ze Stražiště ze hry. V pondělí dne 16. 7. 1920, když ze silnice Strážištsko-Mladotické odbočil do příkopu, chtěje tam vykonat velkou potřebu, najednou v ranním šeru vidí dva lidi mrtvé. Hrůza ho obešla a utíkal do Mladotic, kde to sdělil p. Štěpánkovi, obchodníku a který ihned informoval četnictvo a šli na místo činu. Skutečně tam byly dvě mrtvoly mladých lidí hoch a dívka. Byly v nich poznáni Václav Churavý z Chrašťovic č. 6, vrchní revident Ministerstva Národní obrany a v dívce byla poznána Anna Breigrová z Plzně. Patrně to byli milenci a z nešťastné lásky Churavý zastřelil Breigrovou z vojenské karabiny a pak sebe.

v témže čísle v Řemešíně. 9. Když jel poštovní dostavník z Manětína s poštou do Mladotic na nádraží, najednou vidí vedle silnice pod Křečovem v lese v příkopu u silnice ležet člověka. Šel se podívat a shledal, že jest mrtev. Hlásil případ v Mladoticích a vyslaná komise zjistila, že smrt nastala nešťastným pádem ze skalky nade silnicí dolů do příkopu. V mrtvém byl poznán pan Frank ze Štichovic, toho času železničář v Plzni, který byl na návštěvě v tento nešťastný den ve Štichovicích a též v Křečově v hostinci se zastavil a patrně trochu přebral a šel již ve tmě na zastávku Manětínskou a zabloudil. Stalo se to roku 1921 a na

8. Jaké bylo veliké leknutí paní Anežky Šimlové, později provdané Koudelkové, když viděla jít svého manžela Františka Šimla na záchod a v tom třeskla rána a Šiml vypadl polo otevřenými dveřmi ze záchodu mrtev. Zastřelil se z revolveru. František Šiml nar. 17. 11. 1887 v Řemešíně č. 1 a zastřelil se dne 7. 3. 1921 z neznámých příčin, byl hospodářem 22


Křečov - Frankův kříž.

Mladotice na dobové pohlednici. nešťastném místě má dodnes stát křížek na památku. 10. Pan Josef Švojgr, železničář v Mladoticích, stár asi 60 roků, odešel ráno z domova, ale více se nevrátil. Když ani druhý den nepřišel, tak jeho rodina jej začala s příbuznými hledat. Skutečně jej nalezli v Žihli nade cihelnou v lese oběšeného, bylo to nějak v říjnu roku 1921. Chudák si zoufal skrze těžkou nemoc a bál se těžké operace, vyjmutí konečníku a vývodu bokem. 11. Jaké bylo dne 20. 4. 1922, ve čtvrtek o trhu v Kralovicích veliké překvapení a pro Jakuba a Josefa Širokých z Řemešína veliké leknutí, když přijel vůz na náměstí a směřoval ku hřbitovu do márnice. Na voze vezli oběšeného muže starého 57 roků, ve 23

kterém synové ihned poznali svého otce Františka Širokého z Řemešína, který nad ztrátou své zemřelé manželky si zoufal. Byl nalezen p. Kopou (amerikánem) z Kralovic v lese ve Volezku. Patrně do těch míst přišel v rozpoložení mysli Široký a Kopa, asi tam byl líčit na zajíce, ale řekl, že tam byl na kočičkách, ale této verzi nikdo nevěřil. 12. Jednoho dne ráno roku 1923 se rozlétla po Mladoticích truchlivá zpráva a zvonek na tamější kapli se rozklinkal, zvonily hodinku. Lidé se ptali jeden druhého, „Kdože to zemřel?“ Až se dozvěděli, že pan Němec stár asi 65 roků, penzista na poště, se zastřelil z revolveru, skrze bolesti prostaty v močení si chudák zoufal. 13. Jaké bylo veliké pobouření v No-


vém Sedle a v Chlumu, kde na mnoha místech byly zjištěny krádeže šactva, peřin, peří a peněz. Ihned padlo podezření na blízku tábořící cikány. V Novém Sedle zavraždilyijednoho rolníka Josefa Watusche asi 46 roků starého, který asi pravděpodobně je v noci při krádeži překvapil, chtěje pobouřit lid v obci. Cikán Růžička jej zastřelil v jeho domě. Veškerou celou krádež pak našli četníci schovanou ve stohu u Stvolna, u hřbitova. Případ tento se stal v říjnu roku 1928. 14. V Březíně u Nečtin, na samotě za Březínem v č. p. 71, pod kamenným lomem, na vrchu pod Pekelcem, hlásila rodina Čecha (česky ale neuměli, byli Němci), sebevraždu jejich syna Eduarda Herolda asi 21 roků starého. Ale když přišla vyšetřující komise a pátrací četnictvo, pátrající po pachateli, neboť pitvou Dr. Zakoutského z Nečtin, bylo zjištěno, že se nejedná o sebevraždu ale o vraždu. Začali pátrat po pachateli a prohlídkou v domě Herolda bylo nalezeno krvavé spodní prádlo a v koši díra od střely. Ihned zatkli p.Čecha a jeho manželku, vlastní matku Herolda. Při křížovém výslechu se oba dva přiznali, že Herolda ve spaní v noci zastřelili z revolveru do srdce. Byl na místě mrtev, pak jej převlékli do jiného prádla a svlečené prádlo schovali, ale tak že pak bylo pátrací komisí nalezeno. Příčina vraždy byla ta, že matka Eduarda Herolda ovdověla, po prvním muži jí zůstal syn Eduard, kterému zemřelý otec odkázal půlku hospodářství. Jeho matka se za čas znovu provda24

la za muže Němce, ale Čech se jmenoval a s tím měla ještě další dvě děti. A když prvorozený syn dožil plnoletosti, měli mu jeho rodiče předat hospodářství, jak bylo jeho zemřelým otcem stanoveno. Ale jeho nynější rodiče chtěli to zachovat svým druhým dětem. Proto se dohodli, že dědice odstraní, tak jeho nevlastní otec jej jednou v noci ve spaní zastřelil přímo do srdce z revolveru a jeho vlastní žena a zároveň vlastní matka Eduarda mu přitom pomáhala. Po činu a převlečení chlapce odnesli na cestu k lomu vzdáleného asi 150 m, kde jej položili a dali mu onen revolver do ruky, jako že se jedná o sebevraždu. Po návratu domů uklidili všechny stopy vraždy, ale marně. Ráno pak hlásili poplach, že jejich syn spáchal sebevraždu, na četnické stanici v Nečtinech. Oba dva rodiče byli ihned zatknuti a odvedeni do Plzně do vězení, neboť se ku všemu přiznali a vše vysvětlili, jak se vše událo a jak vše udělali. Mrtvý Eduard Herold byl pohřben v srpnu r. 1930 na novém hřbitově v Březíně, jakožto druhý mrtvý na novém hřbitově. Pohřeb měl velice slavný, neboť lidé z dalekého okolí přišli na pohřeb. Jeho otec nevlastní, který jej zavraždil, byl odsouzen na doživotí a prý tam též zemřel ve vězení. Matka se vrátila z vězení, ale do Březína se nikdy nevrátila. Druhé děti byly vychovány u příbuzných v Krejšovicích, odkud pocházel jejich otec Čech.


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3 Zemřel Richard Sporka ........................................................................................... 4 /Radovan Lovčí Jubilanti Hollaru v Mariánské Týnici ................................................................... 5 /Alena Laufrová, Václav Podestát „Pohádky pana přednosty” Roberta Drozdy ....................................................... 6 /Radovan Lovčí „Bylo to dávno před lety“ ........................................................................................ 7 /Jiří Fák Zaniklé kapličky na Nýřansku ................................................................................. 8 /Jiří Fák Vrchnostenský špitál v Manětíně ......................................................................... 16 /Václav Jirsa Zpráva o loupežných vraždách, sebevraždách a nešťastně zabitých I. ............................................................................................ 20 /Jakub Široký (rukopis z archivu muzea)

Ilustrace na obálce: Boží muka u Rochlova. Foto Václav Podestát, 2013.

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VII Již sedmisvazkové dílo (nejnověji Touškovsko a Úněšovsko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXIII

Recommend Documents