ročník XXIII

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 4 / 2013 / ročník XXIII

STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) KONCERTY 58. sezóna 2013–2014 Začátek koncertů vždy od 19 hodin 18. prosince 2013 Vánoční koncert Plzeňský MLS (Malý lidový soubor) 22. ledna 2014 Koncert učitelů ZUŠ Kralovice 12. února 2014 Veronika Böhmová - klavír 19. března 2014 Jarmila Vlachová - akordeon David Niederle - violoncello 16. dubna 2014 Zuzana Benešová - zpěv Tomáš Sup - zpěv Marie Erlebachová - klavír 4. června 2014 Belfiato Quintet - dechové kvinteto ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz

VÁŽENÍ ČTENÁŘI dostává se k Vám poslední, čtvrté číslo letošního ročníku Vlastivědného sborníku. Důvod k ohlédnutí za událostmi, které jsme prožili, a které se nám vtiskly do paměti, ovlivnily naše rozhodnutí v oblasti zájmů, vzdělávání i trávení volného času. Pro pracovníky muzea navíc důvod ohlédnutí za tím, co se podařilo v tomto roce realizovat v oblasti sbírkotvorné, výstavní, badatelské i dokumentační. Vlastivědný sborník, který právě pročítáte Vám snad na mnohé dá odpověď. Naleznete v něm příspěvek hodnotící uplynulý rok, dále recenze nových publikací, připomenutí díla sochaře Franze Metznera ve Všerubech i výsledek archeologického bádání v Potvorově, historického pohledu do minulosti v obci Janov i závěr vyprávění pana Širokého o zločinech, které se odehrály v lokalitě Plaska a Kralovicka v první polovině minulého století. Je důležité také připomenout probíhající petiční iniciativu za záchranu provozu regionální železniční tratě Mladotice, resp. Kralovice Rakovník, která je rozhodnutím současných úřadů opět vnímána jako

nepotřebná. V televizi denně slyšíme o pražské stavbě tunelu Blanka nebo, že metro nebude zastavovat šestnáct měsíců ve stanici Národní, ale špatnou dopravní obslužnost venkova nikdo řešit nechce. Příjemné počtení i mysl plnou naděje, zdraví a radosti Vám do dalšího roku přeje Vaše redakce

Muzeum a galerie severního Plzeňska Mariánská Týnice přeje všem svým příznivcům spokojený nový rok 2014

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII

ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM

1) V refektáři muzea se 15. října 2013 konalo setkání knihovníků, spojené s prohlídkou muzejní knihovny. 2) Konference spolku Gryspek se zajímavými referáty účastníků se uskutečnila 15. října 2013. 3) Výjezdní pracovní schůze odborníků památkové péče s prohlídkou citlivě zrekonstruovaného objektu Mariánské Týnice proběhla 30. října 2013. 4) Náplní podzimní „oživlé prohlídky“ v muzeu byla móda v proměnách času. 5, 6) Během adventního odpoledne v Mariánské Týnici (7. prosince 2013) vystoupil soubor Jamáček a děti potěšil Mikuláš s andělem i čertem. 3


TILIA PLASSENSIS V ROCE 2013 n Radovan Lovčí V polovině letošního roku vydalo město Plasy další publikaci z řady Tilia Plassensis. Sepsal ji místní publicista a dlouholetý zaměstnanec drah, pan Robert Drozda. Knížečka má 73 stran, jmenuje se „Železná dráha v Plasích“ a její podtitul zní „Vydáno ke 140. výročí zahájení provozu na trati Plzeň-Žatec, 1873–2013“. Jak už naznačuje plný název publikace, čtenář se v obsahu neseznámí pouze s dějinami železnice v Plasích, ale i s historickým nástinem budování drážního úseku Plzeň-Žatec, včetně řady zajímavostí o průběhu stavby, která si vyžádala řadu lidských obětí a na níž pracovali dělníci v podmínkách dnes možných jen v zemích rozvojového světa. Zvláště zajímavé jsou především pasáže věnované přelomovým událostem našich dějin, vzniku Čs. republiky a létům druhé světové války. V publikaci nechybí ani vhodně vybrané úryvky z pamětní knihy stanice Plasy a řada dobových pohlednic a fotografií, včetně fotoportrétů zaměstnanců, kteří v plaské železniční stanici dlouhá léta sloužili a spojili s ní podstatnou část svého života. Za pozornost stojí také pasáž věnovaná vlakové poště, již v průběhu let odvál čas a která je pro mladší generaci občanů věcí již zcela neznámou. Pro historickou přesnost je pouze třeba korigovat v textu knihy občas objevující se pojem „republika Deustchböhmen“, který souvisí s dobou 4


Titul publikace Roberta Drozdy. vzniku ČSR. Tehdy se proti samostatnému Československu postavili čeští, moravští a slezští Němci, kteří se pokusili ustavit v českých zemích 4 německé provincie, jež se měly stát součástí tzv. Německého Rakouska, tedy okleštěného rakouského území tvořeného téměř výlučně německým obyvatelstvem. Výsledkem by byla mapa čs. státu podobná té protektorátní s tím rozdílem, že by jádro Čech s Moravou obkličovaly ze všech stran části rakouského státu a nikoli Velkoněmecké říše, jako tomu bylo v roce 1938. Územní nároky tehdejších německých obyvatel českých zemí byly občas dokonce radikálnější nežli ty Hitlerovy, německé provincie měly dokonce pohltit Brno, Olomouc, Jihlavu a právě Deustchböhmen by ráda nárokovala i převážně českojazyčnou Plzeň. Vojenský zásah čs. branných sil však tento pokus

o separaci ukončil. Za datum konce Deustchböhmen se zpravidla uvádí dobytí Litoměřic 27. 12. 1918. V knize užitý termín „samostatná republika“ Deustchböhmen tedy není terminologicky zcela ideální. Deustchböhmen se deklarovala jako provincie, respektive „země“, tvořící součást vyššího územního celku, poválečného „Německého Rakouska“, které se po sesazení Habsburků dne 12. 11. 1918 oficiálně stalo samostatnou republikou (velmocemi mu však byl upřen přídomek „Německé“, jakož i nárok na části Čs. státu). Publikace „Železná dráha v Plasích“ je v pořadí 10., tedy tak trochu jubilejní publikací z řady Tilia Plassensis (a v pořadí již druhou z pera Roberta Drozdy). V loňském roce ji předešla knížečka dr. Ireny Bukačové, věnovaná pro změnu malířské rodině Stretti, jež byla rovněž úzce spojena s Plasy. Doufejme, že zmíněná knižní řada bude zdárně pokračovat taktéž v dalších letech a bude se

nadále těšit podpoře města i sponzorů, kteří občas přispějí na vydání některé z publikací (v případě právě zmiňované Drozdovy knížky vypomohly sponzorským darem Lesy České republiky). Záslužné by bylo mimo jiné připomenutí výrazných postav na opatském stolci plaského cisterciáckého kláštera, které se významně zapsaly i do českých dějin kulturních a společensko-politických, či osobnosti Pauliny Metternichové (1836–1921), jež zůstává poněkud neprávem ve stínu svého slavného tchána. Pauline byla mimo jiné propagátorkou díla Richarda Wagnera i Bedřicha Smetany (ale také bruslení či kouření doutníků) a měla nemalý vliv též na kulturní dění v Plasích. O její osobě již dokonce existuje zdařilá, leč nevydaná diplomová práce z pražské FF UK, vzniknuvší v semináři prof. Jiřího Štaifa. Stačilo by ji jen redakčně pro takový účel upravit. Kdo ví, možná se jednou dočkáme ?

KNIHA O PRVOREPUBLIKOVÝCH POLITICÍCH n Radovan Lovčí V roce 2012 vydal plzeňský historik a archivář SOA dr. Karel Řeháček další publikaci věnovanou prvorepublikové politice. Dílo o 117 stranách a doplněné řadou fotografií vyšlo vlastním nákladem autora, s finanční podporou Plzeňského kraje a nese název „Plzeň v Národním shromáždění v letech 1918– 1939“. Portréty plzeňských poslanců a senátorů“. Ač by se navenek zdálo, že jde o knihu související úzce pouze s Plzní, není tomu tak. 5

Jak uvádí autor v úvodu, publikace je rozdělena na dvě části. V první je obecně pojednáno o zákonodárném systému první a druhé Československé republiky, o postavení poslanců a senátorů v něm, o podmínkách jejich práce a o výhodách či nevýhodách, které byly s je-jich činností spojeny. Druhou část pak tvoří životopisy poslanců a senátorů zvolených za Plzeň do sněmovny a senátu Národního shromáždění. Nejedná se o curricula podrobná, nýbrž podáva-


Titul publikace. jící základní životopisný přehled. I ten ovšem někdy autora, jak sám přiznává, stál nemalé detektivní úsilí a množství stráveného času. Byl to ostatně především téměř 42 let trvající komunistický režim, který značně zkomplikoval pozdějším historikům možnosti v jejich bádání. Pamětníci doby vzniku ČSR i 20. a 30. let minulého století nemohli svobodně psát a publikovat své paměti, pokud nebyli orientováni prorežimně či přímo nebyli spojeni s komunistickou stranou, jejíž dějiny byly protěžovány a popisovány nekriticky s využitím ideologických šablon. Mnozí lidé své paměti nikdy nesepsali. Jiní ano, alespoň soukromě, ale protože upadli v nemilost režimu či se stali předmětem zájmu a prohlídek StB, o své rukopisy nenávrat6

ně přišli. I takto skončily některé vzpomínky významných osobností veřejného života. Státní archivy se také systematicky nesnažily podchycovat pozůstalosti po politicích „buržoazního původu“. To vše jsou faktory, které značně komplikují podrobnější psaní o řadě politicky činných osob. Přesto je šance, že hlubší zájem historiků (či např. diplomantů z historie na vysokých školách) o osudy některých z nich může tuto situaci částečně změnit k lepšímu a v budoucnu přiblížit životní příběhy již poněkud zapomenutých a málo historicky „zmapovaných“ poslanců a senátorů v detailnější míře. Z více jak dvou desítek v Řeháčkově knize představených politiků jsou někteří díky svému místu narození či bydlišti úzce spojeni také se severním Plzeňskem. A právě tím je kniha cenná i pro dějiny našeho okresu. V konkrétní rovině se jedná o národněsocialistického poslance Antonína Berkovce původem z Nýřan a sociální demokraty Josefa Ešnera z Hodovíze, Františka Millera z Hromnice a Josefa Petříka z Druztové. Kdo má zájem se s jejich osudy stručně obeznámit, může si publikaci dr. Řeháčka zapůjčit v knihovnách či zakoupit v některém z plzeňských knihkupectví zaměřených též na regionální literaturu.


OHLÉDNUTÍ ZA LETOŠNÍM ROKEM n Irena Bukačová Do mozaiky úspěšných let se řadí v Mariánské Týnici, stejně jako předchozí, i rok 2013. Po obnově kostela Zvěstování Panny Marie přišel na řadu střešní plášť budovy proboštství, kde byla v tomto roce z úspor muzea dokončena v plném rozsahu obnova střešní krytiny, kdy dožívající tašky byly nahrazeny kvalitní, slohově barokní stavbě přiměřenějšími prejzy. Tak je na další desetiletí zabezpečena základní existence areálu, který byl zařazen mezi nejkrásnější a nejlépe udržované barokní památky západních Čech. Jeho vnějšek, včetně pečlivě udržovaného okolí se sochami a zahradním parterem vyjadřuje soulad architektury, přírody a krajiny. Zatímco dorůstají nové výsadby lip, bylo třeba na podzim přistoupit v rámci ošetření zele-

ně ke skácení jednoho stromu před ambitem, ohrožujícího svým stavem bezpečnost návštěvníků. Dokončuje se úprava ambitového nádvoří a samotný tzv. rajský dvůr byl již ukázkově veřejnosti zpřístupněn v rámci barokního dne, uspořádaného ve spolupráci s MAS Světovina v září tohoto roku. Také nabídka výstavní činnost byla bohatá a vyjadřovala tradiční spolupráci muzea s veřejností a společenskými organizacemi, tentokrát jubilanty - kralovickou základní školou (30. výročí provozu v nové budově v Nové ulici) a Sbor dobrovolných hasičů Kralovice. Jim byly věnovány dvě zajímavé výstavy, mapující jejich historii. Zvláště 140. výročí založení kralovického sboru dobrovolných hasičů doprovázel velký zájem veřej-

Západní ambity v Mariánské Týnici. 7


nosti, která shlédla nejen velkou výstavu, ale účastnila se též společenské akce spojené se svěcením nového praporu. Z galerijních výstav měla největší úspěch prezentace obrazů a grafik Emmy Srncové, kterou shlédlo hodně návštěvníků. Nekomerční ráz měla retrospektiva Plzeňské výtvarnické unie, která na své kolektivní výstavě, pojmenované „Letnice umělců“ představila v prostorách kostela díla svých členů. Neobvyklý prostor kostela hostil také koncert s výstavkou, uspořádané na počest sochařky Marie Uchytilové, kralovické rodačky (1924–1989), která letos byla poctěna státní cenou za celoživotní dílo a zvláště za pomník Lidickým dětem. Akce se účastnili též zástupci přeživších lidických dětí, kteří s hlubokým dojetím shlédli model pomníku, umístěný v kostele. Tradiční jarní oživlou prohlídkou na téma „Stroje a strojky našich předků“ byla zahájena letošní muzejní sezona. Patřila k ní i prezentace energeticky ohleduplných přístrojů, které po leta sloužily hospodyňkám. Byla spojena i s předváděním těchto důvtipných mechanismů, které vynalezli muži, aby ženám nemuseli pomáhat a přesto jim usnadnili práci. Velkému zájmu se těšil tradiční májový den řemesel a divadla, který je vždy veřejností očekáván. Ukončení sezony přineslo provětrání muzejního šatníku. Tématicky bylo věnováno módě v různých podobách od šlechtického oděvu přes uniformy až po lidový kroj. Dětští návštěvníci si mohli starodávné oděvy vyzkoušet a odnést si na památku fotografii, na 8


níž by si je někdo mohl splést s jejich prarodiči díky muzejním šatům, do nichž se se zájmem obklékli. Tyto akce přispěli k dosažení lepší návštěvnosti než v loňském roce. Přibylo rodin s dětmi, seniorů a domácích turistů. Naopak jsme zaznamenali mírný úbytek cizinců. Díky propojení architektury, která vděčí za svůj vznik baroknímu géniovi Janu Blažeji Santinimu (1667–1723) vzrostl celorepublikový zájem i o Mariánskou Týnici, která patří mezi přední architektova díla (1711–1768). O propagaci jeho odkazu se stará o. s. Santini, spojující centra vrcholně barokní tvorby v Čechách a na Moravě. Návštěvníci Muzea v Mariánské Týnici v letošním roce ocenili cizojazyčné audioprůvodce, bezbariérový přístup a průběžně inovované informace o kulturní nabídce na internetu. Muzejní knihovna s fondem čtrnáct tisíc knih se stává přístupnější Online katalogem, který je umístěn na webových stránkách muzea. K její větší propagaci přispělo setkání knihovníků a odborných pracovníků. V letošním roce naši knihovnu navštívili kolegové z Ústeckého a Plzeňského kraje, pro které byla připravena zajímavá přednáška o historických fondech knihovny, doplněná výstavkou knih. Velmi příjemnou akcí bylo setkání knihovníků, sdružených pod městskou knihovnou v Kralovicích, které se uskutečnilo 6. listopadu tohoto roku. Za pomoci třemošenské firmy Exodus bylo digitalizováno stále žádané regionální periodikum Kralovický obzor.

ZAPOMENUTÝ SOCHAŘ ZE ZÁPADOČESKÝCH VŠERUB FRANZ METZNER (1870–1919) n Irena Bukačová Ve veřejném prostoru se nachází řada památek, které nesou poselství s pečetí doby svého vzniku. Fenomén návratu k památným událostem vždy inicioval vznik sochařských památek a monumentálních pomníků, ale též pamětních mincí či medailí. Stavba památníků na místě významných bitev, kde se psaly lidskou krví dějiny Evropy plnila celou řadu společenských potřeb. Vyjadřovala pietu k obětem konfliktu, soudržnost národa ve sdílené paměti a doprovázela rituál integrace příběhu do dějin společenství. Význam letošního dvoustého výročí bitvy národů u Lipska, a stého výročí vzniku monumentálního 91 m vysokého pomníku na místě bojiště, odstartoval celou řadu historicky orientovaných aktivit. Bitva národů u Lipska, která proběhla ve dnech 14.–19. října 1813 s účastí půl milionu vojáků a 2000 děly byla nej-

Odhalení pomníku ve Všerubech. větším střetnutím na evropském kontinentě před první světovou válkou. Boje trvající tři dny si vyžádaly 50 000 mrtvých a 60 000 zraněných. Stály proti sobě Napoleonova armáda o síle 200 000 mužů, její protivníci měli 300 000 vojáků (Rakušani, Prusové, Švédové, Rusové), z nichž v rakouské armádě stála v čele česká

Označení Metznerova rodného domu na dobovém snímku. 9


Památník bitvy národů u Lipska odhalený v roce 1913, největší stavba v Evropě, vysoká 91 m. elita. Velitelem spojeneckých armád byl polní maršál Karel Schwarzenberg. Za sto let po bitvě byl postaven pomník podle projektu berlínského architekta Bruno Schmitze (1858 –1916). Jeho iniciátorem a stavitelem byl Clemens Thieme, mistr zednářské lože Apollo v Lispku,

zakladatel spolku Patrioten-Bund. Na sochařské výzdobě se podíleli Christian Behrens (1852–1905) a český rodák Franz Metzner (1870–1919), jehož monumentální výzdoba v duchu strohé secese dodává pomníku slavnostní a tragický výraz. Tento, v českých zemích neprávem zapo-

Centrální prostor památníku s díly Franze Metznera. 10


menutý tvůrce se narodil roku 1870 v chudé rodině ve Všerubech u Plzně. Jeho talent jej vedl nejprve do učení ke kamenickému mistru Wildovi do Plzně, odkud se vydal do světa na zkušenou. Po práci v četných ateliérech se dokázal propracovat mezi evropskou sochařskou elitu a byly mu zadávány úkoly na monumentální sochařskou výzdobu městských prostor. Sochy na kašnách a v parcích, výzdoba architektury, často ve spolupráci s arch. Zaschem znamenaly pro Metznera mimořádné úkoly, v jejichž zvládání neměl ve své době mnoho konkurentů. Do Všerub se vrátil naposledy v roce 1919 krátce před svým úmrtím. Byl pak zde připomínám pamětní deskou, kterou na jeho rodný dům

nainstaloval spolek německých výtvarníků, jenž po tomto mimořádném sochaři převzal jméno „Metznerbund“. Deska po roce 1945 i s rodným domem vzala za své a tak ve Všerubech jeho památka zcela vyhasla. Sté výročí pomníku u Lipska, na jehož sochařské výzdobě se Metzner tak významně podílel, probudilo zájem místní kulturní veřejnosti a představitelů obce a vedlo k obnovení připomínky tohoto jedinečného sochaře evropského významu. Byla mu odhalena nová pamětní deska v místě, kde stával jeho rodný dům, právě ve dnech, kdy si evropská veřejnost připomínala vznik památníku bitvy národů u Lipska. Má tak paralelu i ve Všerubech.

NÁLEZ KAMNOVÉ KERAMIKY Z 18. STOLETÍ U FARY V POTVOROVĚ n Daniel Stráník Osídlení Plzeňska bylo v raném středověku soustředěno do malých osad zakládaných u vodních toků nebo ve strategicky výhodných polohách. Obec Potvorov se nachází v poloze typické pro raně středověkou vesnici. Ves se rozkládá na vyvýšeném místě nad údolím Mladotického potoka. Na východním okraji nevysoké ostrožny stojí kostel sv. Mikuláše s přilehlým areálem fary (Bukačová 2012, 13). Vznik kostela v Potvorově klademe do konce 12. století a jeho výstavbu můžeme zařadit spíš do souvislosti s činností Křižovníků - Božehrobců 11

zderazských (více Velimský 2002) než do vazeb na Plaský klášter (Bukačová 2008, 42). V donační listině plaskému klášteru z roku 1204 je poprvé zmiňován Potvorov v predikátu Anežky z Potvorova (Agens de Potvóri), respektive v predikátu jejího zemřelého manžela Kuny z Potvorova (Cuna di Potvóri) (Bukačová 2008, 42). Poprvé je však Anežka z Potvorova uváděna již v roce 1193 (CDB I. š. 342, s. 308–309; RBM I. č. 414, s. 187), tehdy darovala plaskému klášteru majetky v okolních vsích. V roce 1214 si Anežka z Potvorova nechala potvrdit od krále Přemysla Otakara I. donace plaskému klášteru


z let 1193 až 1214 (CDB II. č. 113, s. 107–109). Už v dobách raného středověku byl Potvorov rozdělen mezi zderazský klášter v Praze a klášter plaský. Z roku 1281 pochází listina řešící spor mezi kláštery o využití pater kostela a jeho opevnění (RBM II, č. 1235, s. 533). Toto rozdělení na plaskou a později rabštejnskou stranu přetrvalo až do 19. století. Podle tradice stávalo sídlo patrona kostela na místě dnešní fary a farské zahrady (Kamenická 2010, 4), jeho existenci může potvrdit jen případný archeologický výzkum. Proti věži kostela v jejím těsném sousedství stojí pozůstatky staré fary, ze které byly později zřízeny stáje (Kamenická 2010, 4). Níže, po svahu západním směrem, stojí budova mladší barokní fary z roku 1758, která se dochovala v téměř původní hmotě. Přesné datum zřízení fary v Potvorově není z písemných pramenů známo, ale z listiny z roku 1281 (RBM II, č. 1235, s. 533) vyplývá, že právo dosazovat a prezentovat faráře měly kláštery v Plasích a na Zderaze. Příjem z potvorovské fary v registrech papežských desátků (RDP XX., s. 43) je poprvé uváděn až v roce 1352, tehdy byl Potvorov součástí rakovnického děkanátu (Bukačová 2012, 26). Za třicetileté války, pravděpodobně

Potvorov, půdorys „staré“ fary. 12

Potvorov, půdorys „nové“ fary. v roce 1639 byl Potvorov vypálen, kostel byl zpustošen a fara spálená. Jedná se o zprávu z nedochované farní pamětnice (Bukačová 2008, 9). Mezi lety 1681 až 1690 probíhala z iniciativy plaského opata Ondřeje Trojera oprava kostela s přilehlou farou, avšak později funkce farní budovy poklesla na hospodářskou (Bukačová 2012, 31). Stará fara měla podobu přízemního částečně podsklepeného trojprostorového objektu, její prostory byly sklenuté valenou klenbou. V roce 1758 starou faru nahradila současná fara, dle půdorysného plánu (fond NPÚ Plzeň INV: č.037-421281) vyhotoveného v první polovině 19. století byla barokní fara vybavena kromě černé kuchyně ještě pěti kamny. Největší z nich, o ploše okolo 2 m2, se nacházela v přízemí a přikládalo se do nich z prostoru černé kuchyně. Zbylá čtyři kamnová tělesa se nacházela v prvním patře. Nejmenší z nich měla plochu necelého 1 m2 cca, plocha největších z nich nepřesahovala 1,6 m2. Do tří z nich se přikládalo ze zvláštní místnosti nacházející se nad černou kuchyní, poslední kamna byla obsluhována z chodby vedoucí na schodiště do přízemí. Ve všech vrstvách společnosti byl od poloviny 17. století běžný nepřímý


způsob vytápění kachlovými kamny s dymníkovými kuchyněmi a komíny (Škabrada 2003, 269). Úměrně velikosti vytápěných prostor bývala kamna v tomto období i značně vysoká, jak nám dokládají například dochovaná kamna v refektáři Jezuitského Klementina na Starém Městě v Praze. Kamna v chudém prostředí bývala stavěna i z levnějších keramických materiálů, doložená jsou písemnými prameny i nálezy například kamna vyrobená z prejzů (Škabrada 2003, 272 –273). Barokní a rokokové keramické, fajánsové a majolikové kachle jsou charakterizovány značně velkými rozměry a náročnou modelací povrchu, která se stává určující pro celkovou podobu kachlových kamen v tomto období. Z hlediska typového se nejčastěji jednalo o kachle se záchytnými žebry po obvodě. Při

Torzo kachlových kamen. 13

výrobě těchto kamen se běžně používala řada speciálních tvarovek, které umožnily vyskládat kamnové těleso do požadovaného tvaru. Kromě kachlů byla vyráběna i početná řada kamnářských doplňků majících estetickou funkci, jednalo se například o různé vázy či jiné zdobné prvky, které zakončovaly kamnové těleso (Čerňanský 2013). V průběhu 18. století jsou doloženy nejčastěji barokní kachle hnědé nebo tmavě zelené barvy a následně barvy bílé. Kromě jednotlivých kachlů se z 18. století dochovala i celá kamna a to nejen ze zámeckého a palácového prostředí, ale také z děkanství, měšťanských domů a far (Skružný 2003, 30). Na Plzeňsku se kamna z tohoto období dochovala například na faře v Ledcích u Plzně a na faře v Malesicích (Halík 1900, 72–74, obr. 26, 27, 28), další kamna se nachází na zámku v Manětíně (Škabrada 2003, 273, Podlaha 1912, 110). Na faře v Ledcích stojí na osmi keramických nožkách barokní hnědě glazovaná stupňovitá architektonická kamna příborníkového typu, která jsou členěná výraznými stupňovitými římsami a zakončená vázou (Skružný 2003, 30). V objektu malesické fary stojí také hnědá, glazovaná stupňovitá kachlová kamna příborníkového typu s výraznými stupňovitými římsami. Tato kamna spočívají na čtyřech výrazně členěných kamenných sloupkovitých nohách. Vrcholový nástavec kamen má tvar obloukovitě prohnutého komolého jehlanu se širokou římsou a skládá se ze čtyř centrálních a čtyř rohových kachlů.


Nástavec je zakončený baňkovitou vrcholovou malinou (Skružný 2003, 30). Na této faře stojí ještě druhá hráškově zeleně glazovaná třístupňová výrazně členěná architektonická kamna, která jsou výtvarně řešená jen ze dvou stran. Tato kamna jsou zakončená vrcholovou vázou na stupňovitém podnoží (Skružný 2003, 30). Během archeologického dohledu odvodnění fary v roce 2013 byl nalezen soubor barokní až rokokové kamnové keramiky, která pochází minimálně ze dvou kamnových těles. Nalezeny byly fragmenty tří profilovaných římsových tvarovek, přičemž jedna se skládá ze dvou částí, které bohužel nelze slepit. Dále byl nalezen vrcholový věžovitý nástavec tvořený jedním komorovým kachlem.

Nástavec má podobu profilovaného čtyřbokého jehlanu zdobeného původně čtyřmi nikami a je zakončený ozdobnou lištou. Na něm pravděpodobně spočíval další díl opět tvořený komolým bohatě profilovaným jehlanem, jehož vrchol byl uzavřen a na kterém se nacházela bohatě zdobená váza. Mezi všemi díly nástavce kamen se nacházely úzké profilované lišty, které se bohužel až na jednu výjimku nedochovaly. Nalezen byl ještě jeden kamnový nástavec, jehož rozměry jsou větší než všechny výše popsané díly. Jedná se o nástavec ve tvaru komolého čtyřbokého jehlanu, boční strany jsou dovnitř prohnuté, nástavec má stejně jako v předchozím případě plný vrchol, na který původně nasedala kamnová váza nebo malina.

Literatura: - Bukačová, I. 2008: Kostel sv. Mikuláše v Potvorově - historický a archivní průzkum. In: POTVOROV kostel sv. Mikuláše stavebněhistorický průzkum. s. 1–77. - Bukačová, I. 2012: Historie kostela sv. Mikuláše. In: Románský kostel sv. Mikuláše v Potvorově - zvony. str. 13–34. - Čerňanský, M. 2013: BAROKNÍ KACHLE NA KACHLOVÁ KAMNA, Typy kachlů, jejich výroba, barevnost a rozměry. (URL:http://www.lidova-architektura.cz/prehled-seznam/encyklopedie/kachle-novovek-baroko.htm) - Kamenická, E. 2010: NÁLEZOVÁ ZPRÁVA ZE ZÁCHRANNÉHO ARCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU kostela sv. Mikuláše v Potvorově, okr. PS, Uloženo: projektový archiv NPÚ, ú.o.p. v Plzni, č. 037- 4-24736. - Podlaha, A. 1912: Manětín - Zámek, Soupis památek, 37. Politický okres kralovický (1912), str. 102–122. - Skružný, L. 2003: Funkce a vývoj otopných zařízení v období od paleolitu po novověk (Z historie otopných zařízení). In: Svorník 1/2003 Vývoj a funkce topenišť, Sborník příspěvků z I. Konference stavebně historického průzkumu 4.- 6. 6. 2002 v Zahrádkách u České Lípy. s. 7–43. - Škabrada, J. 2003: Konstrukce historických staveb. - Velimský, T. 2002: Hrabišici, páni z Rýzmburka. - Registra decimarum papalium [RDB], ed. Václav Vladivoj Tomek, s. 43. 14


ZANIKLÁ VES, TVRZ, NÁPRAVA, MLÝN, RYBÁRNA, DVŮR, HÁJOVNA A RYBNÍK JANOV n Petr Rožmberský Nedaleko Nýřan, na katastru vsi Úherce (západně od nich), se kdysi rozkládal veliký rybník Janov o rozloze 130 hektarů, německy nazývaný Gannataich.1) Někdy se uvádí, že o rybníku Janově „je řeč“ již roku 1358,2) nebo že byl založen roku 1360,3) popřípadě že se nákladná stavba rybníka Janova připomíná roku 1363,4) není však znám původní pramen. Ves Janov je možná poprvé zmíněna v papežském potvrzení majetku chotěšovského kláštera z roku 1272. Jde o latinský zápis a česká místní jména jsou v něm velmi zkomolena (např. „Oyprinich“ jsou Vejprnice) a výraz „Jocuowi“ či „Iezuowi“ je jazykovědci a některými historiky vykládán jako Janov.5) Jsou ovšem možné ještě další výklady. V překladu uvedené listiny do češtiny z roku 1459 se na místě zkomoleného výrazu uvádí

„ves Jezna“ (tj. Jezná u Plešnic) a podle souvislostí („Iezuowi et Tornona“) by bylo možné soudit také na zaniklou ves Ježlový a existující ves Trnovou - ves Ježlový měla stávat v místech Vísek u Trnové.6) Někdy se udává, že rybník i ves Janov vznikly v polovině 14. století za chotěšovského probošta Jana, po němž byly pojmenovány.7) Skutečností ovšem zůstává, že z uvedených lokalit jen Janov později patřil chotěšovským premonstrátkám. Poznáváme to ze vzácně dochovaného chotěšovského urbáře z roku 1367. Řeholnicím tehdy mimo jiné náležela i ves Janov. Latinský text o Janově říká (překlad P. R.), že k této vsi přináleží mlýn Hořekovec, z nějž se ročně platí 80 grošů. Ve vsi drželi Pořádek půl země, Jan 1 zemi, Ješek půl země, Podčepí půl země, Stoník půl země, Šimon půl země,

Bývalá hájovna Janov (foto autor textu). 15


Petr půl země, Václav půl země, Mále půl země, Kačka půl země, Pavel půl země a Hanzlin 1 zemi „feodalem“. Poznamenání: ve vsi Janově je 5 a půl země, z nichž se platí po 60 groších (polovina na sv. Jana Křtitele a polovina na Očištění Panny Marie). Taktéž mlýn před Dobřany, který drží Hořekovec „fistulator“, platí ročně 80 grošů ve dvou termínech, tak jako ostatní.8) K uvedenému je třeba připojit několik vysvětlujících poznámek. Není jasné, proč ke vsi náležel mlýn před Dobřany, které se rozkládají 9,5 km vzdušnou čarou daleko. Výraz „fistulator“ (od základu fistula - píšťala, roura) znamenal tedy pištec nebo snad výrobce (dřevěných vrtaných) rour. Země byla míra pozemků rovnající se přibližně lánu. Až na jednoho „láníka“ byli všichni ostatní obyvatelé Janova „pololáníci“. Část vsí v urbáři je již rozměřena na lány, část má ještě země. Z toho je možné usuzovat, že vsi s lány byly již převedeny na tzv. emfyteutické (zákupní, purkrechtní, německé) právo, kdy si poddaní zakoupili usedlosti a pozemky rozměřené na lány do dědičného pachtu, a část vsí (i Janov) zůstávala ještě na starém českém právu, kdy poddané mohla vrchnost z gruntů kdykoli vyhnat.9) Součet poddanských pozemků udávaných urbářem (5,5 země) je chybný - činí 6 zemí. Sedmá země je označena jako „feodalis“. „Feodum“ označuje pozemky, které má jejich dočasný držitel propůjčeny od vlastníka za určitých podmínek. Šlo o tzv. nápravu - nápravník obdržel od kláštera dvůr s jednou zemí a nic z toho neplatil. Musel se 16

ovšem v případě, že byl vyzván, dostavit do kláštera většinou na koni, v odění a s kuší a musel klášter bránit proti nepřátelům. V Janově je potom náprava připomínána před rokem 1454.10) Srovnáme-li Janov s ostatními chotěšovskými vesnicemi, zjistíme, že šlo o nevelkou vísku; například Úherce měly 34 lánů, Líně 20 zemí, Nýřany 22 zemí.11) S nástupem husitské revoluce začaly pro chotěšovský klášter zlé časy. Pozemkový majetek pouze spravoval a panovník s ním mohl nakládat podle libosti. Král Zikmund potřeboval pro boj s husity peníze, a proto dával do zástavy („zapisoval“) církevní majetky těm šlechticům, kteří stáli v jeho službách a jimž dlužil žold. Mohli pak takový pozemkový majetek užívat místo úroků. Tak roku 1422 zapsal Janovi Hanovcovi ze Švamberka seděním na Třebeli 1000 kop českých grošů pojištěných na chotěšovských vesnicích Horní Sekyřany, Záluží, Kotovice, Červený Újezd a Janov. Za to měl tyto vesnice chránit a také po určitou dobu s 200 jezdci vydržovanými na jeho náklad hájit město Stříbro.12) Nevíme přesně kdy, ale z dalších souvislostí jde najevo, že král Zikmund také zastavil za dlužných 500 kop českých grošů Janovi z Roupova, za služby které mu prokazoval, chotěšovský rybník Janov.13) Uvedené majetky mohli šlechtici užívat tak dlouho, dokud jim nebo jejich dědicům nebyly dlužné částky vyplaceny, dokonce mohli dlužní úpis prodat. Výplatu nechávali králové většinou na klášteru. Ačkoliv se uvádí, že náprava v Ja-


nově je připomínána před rokem Jenže Roupovští měli na rybník 1454 (viz výše), je připomenuta i po- Janov (a nejen na něj, jak uvidíme té. Roku 1457 se bratři Benedka dále) určité vazby a po Ladislavově a Otík z Chotěšova s klášterem do- smrti se Jan z Roupova stal dvořamluvili o nápravu v Janově a v dů- nem nového krále Jiřího z Poděbrad sledku toho obdrželi 15 kop grošů.14) a zřejmě mu sloužil natolik dobře, že Podrobnosti sice neznáme, ale je mu roku 1468 dal k užívání rybník možné se domnívat, že klášteru za Janov do konce jeho života - dva roky finanční náhradu nápravu odstoupili potom měl být po výlovu jeho dědici a ten ji zrušil - mohl ji osadit běžným opět vydán klášteru.20) Za krále Vlapoddaným a vybírat od něj příslušné dislava Jagellonského se Jan z Rouplaty. Více o janovské nápravě nesly- pova stal dokonce maršálkem krášíme. lovského dvora a panovník mu roku Roku 1459 král Jiří povolil chotěšov- 1472 prodloužil držbu rybníka Janoskému klášteru, aby mohl své majet- va ještě o jeden život (tj. o život jeho ky ze zástav vyplatit.15) Nevíme sice potomka) a přidal mu pustou ves Bokdy, ale Zikmundův dlužní úpis na rek,21) která se nalézala mezi Nýřany chotěšovské vesnice (i na Janov) Jan a Blatnicí, tedy poměrně blízko JanoHanovec prodal předkovi Dobrohos- va. Také mu bylo dovoleno na klášta z Ronšperka na Horšovském terství sekat les „k té tvrzici, kteráž Týně. Dozvídáme se to z listiny, jíž jest u rybníka Janova“.22) Dobrohost kvituje chotěšovský klášTvrzici (menší tvrz) tu patrně vyter roku 1464 ze zaplacení 1000 kop stavěli Roupovští už někdy před grošů oproti vrácení příslušných rokem 1444, kdy Hynek Krušina ze vesnic, i Janova.16) Ves Janov patrně Švamberka v dopise Oldřichovi za poděbradských válek zanikla - z Rožmberka píše, že přijel „pro podle historické literatury asi po některé své potřeby“ k Roupovskéroce 1468.17) mu na Janov a tam za ním přijeli plCo se týče zástavy Roupovských na zeňští měšťané a oznámili mu, že byl rybník Janov, zjišťujeme k roku 1448, dobyt hrad Vlčtejn.23) Tvrz tedy tehdy že bratři Jana z Roupova a jeho stej- nejspíše obýval některý z rodu pánů nojmenný syn Jan učinili s chotěšov- z Roupova. Jan zřejmě žil na hradě ským klášterem smlouvu, z níž je Roupově, o Purkartovi a Hynkovi to patrné, že po bratrově (a otcově) není jisté.24) Je ovšem velmi nezvysmrti zástavní list na rybník v sumě klé, aby byla vystavěna tvrz tam, kde 500 kop grošů ztratili. Proto ho ruší její stavebník neměl, mimo rybníka, a činí neplatným, aby nebylo možné žádné pozemky a tudíž žádné hospoklášter jeho prostřednictvím o dluh dářství (většinou poplužní dvůr, kteupomínat.18) Klášter tedy získal ryb- rý zásoboval sídlo čerstvými potraviník Janov opět do svého majetku nami). Napadá nás jediné možné a král Ladislav představené kláštera vysvětlení - Roupovští drželi (asi roku 1455 ubezpečil, že jej nemíní v zástavě od chotěšovského kláštenikomu zastavit, ať klášter rybník ra) v blízkosti nějaké nemovitosti, opraví.19) o čemž se patrně nedochovaly žádné 17 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII

záznamy. Mohla to být právě možná (patrně po zaplacení dluhu) se rybuž pustá ves Janov, v níž přežila ník Janov s vesnicemi opět vrátil do pouze tvrz Roupovských. držení Roupovských, konkrétně Chotěšovský klášter roku 1479 psal Kryštofa, který statek opět zastavil, nejvyššímu prokurátorovi Království ale zase vyplatil.32) českého Čeňkovi z Klinštejna, že Jeho synům a dědicům Štěpánovi nyní pan Roupovský „spustil“ rybník a Jiřímu z Roupova na LibochovaJanov. S poukazem na majestáty nech a Plané psali roku 1591 z chotěpředchozích panovníků si na rybník šovského kláštera, že jejich zemřelý činil klášter nárok a žádal o přímluvu otec Kryštof na základě majestátu u krále.25) Zřejmě však ničeho nedo- krále Ferdinanda z roku 1585 držel sáhl a vztahy mezi Roupovskými po předcích do určitých životů rybník a klášterem asi nebyly zrovna dobré. Janov s příslušenstvím "některých Tento statek Janov, jak je označen vísek s pustotinami" v určité (neuveodbornou literaturou, a hrad Roupov dené) sumě. Jeho smrtí dané životy měl potom nejmladší syn Jana vypršely a rybník Janov a k tomu příz Roupova, Jan Jiřík.26) Zdá se, že se slušející všechny grunty mají být nějak s klášterem usmířil, neboť oproti vyplacení zápisné sumy vráceroku 1531 napsal z Roupova do kláš- ny klášteru. Klášter žádá o vydání tera, že „vstoupil v dobré přátelství“ zápisných listin krále Vladislava s chotěšovským proboštem a posílá z a určení místa a dne, kde vyplatí pří(Dolní) Bělé vozy pro 30 džberů slušnou sumu. Také se dozvídáme, kaprů. Chce navíc ještě džber štik, že rybník je nyní slovený a pustý. který mu „oplatí na Janově“. Kdyby Uvedení bratři ještě s dalším braprobošt potřeboval, "na Janově zalo- trem Janem dopisem daným téhož ží jej rád".27) Poslední obrat asi zna- roku v Praze odpověděli, že nárok mená, že by klášteru půjčil peníze, kláštera neuznávají a rybník Janov které by byly pojištěny na Janově s příslušenstvím nevydají. 33) (rybníku nebo pusté vsi?). Jmenovaní bratři z Roupova opět Synové Jana Jiříka, Adam a Kryštof dali Janov do zástavy za dluh, tentoz Roupova, roku 1549 zastavili tvrz a krát Adamovi z Klenové. Podle literybník Janov i s vesnicemi Vilémovi ratury císař Rudolf II. nařídil Adaz Klenové (tedy zřejmě jako pojištění movi z Klenové,34) aby "pustý zámek" na dluh). Vilém zemřel roku 1558 a u Janova „nevelebil“, dokud se janovskou tvrz odkázal manželce nerozhodne o vyplacení klášterních Anně z Říčan.28) Literatura říká, že statků.35) Mezi tím chotěšovský klášodkázal tvrz a pustou ves Janov,29) ter dosáhl roku 1597 u císaře Rudolfa avšak jinde lze zjistit, že odkaz jme- II. povolení, že může vyplatit všechnuje tvrz Janov s pustou vsí Borkem ny své zastavené statky. Konkrétně se dvorem, ves Újezd, ves Blatnici a i rybník Janov s vesnicemi, na němž rybníky Janov a Borek.30) Opět jinde úmrtím Kryštofa z Roupova skončila se praví, že podle vůle Viléma z Kle- „imunita“ a jeho synové už na něj nové měl dostat statek Janov jeho nemají nárok. Zápisnou sumu má nejstarší syn Kryštof.31) Roku 1568 klášter vyplatit Adamovi z Klenové 18 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII

a z Janovic na Přestavlkách a ten jim má vydat rybník Janov, pustou ves Borek s rybníčkem a vsi Blatnici a Kamenný Újezd.36) K výplatě došlo až roku 1603 a podle historické literatury až potom tvrz zanikla.37) V roce 1598 psal chotěšovský probošt císaři, že zatímco se soudně projednává výplata zápisů, Adam z Klenové a z Janovic na Přestavlcích pustou tvrz při rybníku Janov ležící „se svrchním dosti nákladném klenutí“ dal zbořit a kamení odvézt. Probošt se také dozvěděl, že pan Adam má v úmyslu také zbořit ještě dva jiné spodní sklepy a mlýnec pod splavem rybníka (od Kryštofa z Roupova vystavěný) a žádá císaře, aby bylo Adamovi nařízeno, aby nebořil, co nestavěl.37a) Pomineme-li Hořekovcův mlýn uváděný v souvislosti s Janovem v chotěšovském urbáři z roku 1367, nebyl až dosud v Janově mlynář znám. Avšak v nejstarší chotěšovské matrice z let 1599–1658 se už k roku 1600 objevuje záznam o křtu syna Vavřince Hušera, mlynáře z Janova. Roku 1606 křtil dítě Filip Fišar, mlynář z Janova, od roku 1618 do konce roku 1624 je matrikou připomínán

Janovský rybník a samota Janov v letech 1764–1768. 19

Janov roku 1838 na císařském otisku katastru Úherce. jako mlynář z Janova Kundrát Techl a jeho manželka Kristýna.38) Více se matrika o janovských mlynářích nezmiňuje a je možné předpokládat, že mlýn zanikl ve víru třicetileté války. Potom o Janově dlouho nic nevíme. Rybník byl v majetku chotěšovského kláštera a prvním (josefském) vojenském mapování z let 1764–1768 byly pod hrází rybníka Janova zaznamenány dvě stavby, označené jako „Janoff: Jäg: h:“, tedy Janovská hájovna. Z rybníka vytékala voda třemi výpustěmi39) - na jedné z nich zřejmě býval kdysi mlýn. Osvícený císař Josef II. patentem ze 7. prosince 1781 (nejen) chotěšovský klášter zrušil. Po zrušení kláštera byl jeho majetek spravován Náboženským fondem až do roku 1822, kdy bývalé klášterství koupil kníže Karel Alexandr Thurn-Taxis.40) Na císařském otisku mapy stabilního katastru vsi Úherce z roku 1838 najdeme 1800 m západoseverozá-


Janov na poloostrově vybíhajícím do rybníka roku 1848. padně od nich na břehu rybníka Janova u lesíku jednu velkou zděnou budovu (parc.č. 40) a tři menší objekty (dva zděné, jeden roubený) s parc. č. 37, 38 a 39. Je tu také malý rybníček.41) Topografie z téhož roku zná čtvrt hodiny západně od Úherec „Janow-Häusel“ - obydlí vrchnostenských rybářů a hájovnu.42) Druhé vojenské mapování z roku 1848 zde pojmenovává zkratkou J. H. (Jägerhaus) hájovnu; další větší stavba pojmenována není. Stojí na jakémsi poloostrově vybíhajícím do rybníka Janova. Třetí vojenské mapování z roku 1878 zachycuje v podstatě stejnou situaci, ovšem již bez rybníka Janova. Parohy je označen objekt mající roku 1838 parc. č. 38 a v blízkosti je zachycen kamenouhelný důl Humboldt.43) Rybník byl vysušen v souvislosti s dolováním uhlí roku 1874. Ještě předtím se samotě u jeho hráze začalo říkat Rybárna,44) ale byly odtud patrně obdělávány zemědělské pozemky v okolí, neboť v závěru 19. století je Janov označen jako poplužní dvůr.45) Po první pozemkové reformě v roce 1925 koupilo část poplužních dvorů chotěšovského velkostatku město Plzeň.46) Byl mezi nimi i Janov a město jeho objekty 20

Hájovna Janov a důl Humboldt roku 1878. pronajalo malozemědělským rodinám. Nájemci tu byli rodiny Václava a Antonína Hodanových, kteří Rybárnu opouštějí roku 1945.47) Přístupová cesta sem vede po hrázi zaniklého rybníka Janova. Podle pamětníků byl objekt rybárny v 50. létech zbourán. Šlo asi o velký objekt, označený na mapě z roku 1838 číslem 40. V 80. létech 20. století zde byl domek se zahrádkou, užívaný k rekreaci - bývalá hájovna. Vedle se nalézaly ruiny objektu (1838 č. 39) z velkých pískovcových kamenů více než 2 metry vysoké, k nimž přiléhal zbytek sklepení a hospodářských staveb. Rekreační domek byl oddělen od zříceniny rybárny vysokou pískovcovou zdí. Blízké návrší bylo částečně vylámané lomem a jeden z bývalých výtoků z rybníka u domku byl zavážen odpadky z Nýřan.48) V 90. letech 20. století byly vlivem deště a mrazu pískovcové kameny značně rozpadlé, zřícenina zarostlá stromy a křovím a její výška se snížila. Z bývalé hájovny a pak rekreačního domku vznikl objekt pro chov kožešinových zvířat.49) V současnosti je bývalá hájovna opravena a slouží jako


objekt pro malozemědělskou výrobu. Výtok z někdejšího rybníka je již zcela zavezen a skládka rekultivována. Pískovcové kameny sousední zříceniny jsou téměř zcela rozpadlé a pokryté bujnou vegetací.50) Ves, náprava, mlýn a tvrz Janov nebyly dosud přesně lokalizovány, ale lze předpokládat, že stály v okolí pozdější rybárny. Tvrz mohla být zbudována na temeni návrší, které je v jinak ploché krajině dosti výjimečné. Společně s předpokládaným po-

plužním dvorem by se nacházely na poloostrově, vybíhajícím do rybníka a ještě chráněném hlubokým zářezem výpusti z rybníka, dnes zavezené. Janovský mlýn stával na některém ze tří výtoků z rybníka. Rybník zaniká roku 1874, rybárna na jeho hrázi ztrácí svůj původní účel a stává se poplužním dvorem, po roce 1925 rozparcelovaným. Úředně žilo jméno Janov ve jméně samoty u Úherců do roku 1930. 51)

Prameny a literatura: 1) Skála, E.: Rybniční registr chotěšovského kláštera z let 1743-1782 (k dvoujazyčnosti Stříbrska v 18. století), Acta onomastica XLIV/2003, s. 127. 2) Schiebl, J.: Několik obrázků z dějin chotěšovského kláštera, Plzeňsko IX/1927, č. 6, s. 117. 3) Šindelář, V.: Tvrz janovská a ves Borek, Nýřanský zpravodaj I/1982, č. 3, s. 6. 4) Bok, V.: Toponomastické příspěvky k panství chotěšovského kláštera v předhusitské době, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV XVII/1976, č. 3-4, s. 234. 5) Profous, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a uměny II. Praha 1949, s. 99; Sedláček, A.: Místopisný slovník historický Království českého. Praha 1908, s. 353. 6) Rožmberský, P.: Ves Jezná. Dějiny a památky malé vesnice. Edice zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 4. 3.doplněné vydání. Plzeň 2012, s. 4. 7) Citace v pozn. 4, s. 231. 8) Emler, J. (ed.): Deset urbářů českých z doby předhusitské. Praha 1881, s. 28. 9) Vacek, F.: Emfyteuse v Čechách ve XIII. a XIV. století, Časopis pro dějiny venkova VIII/1921, s. 185. 10) Čechura, J.: Chotěšov v 15. století. Minulostí Západočeského kraje XXVII/1991, s. 67-68. 11) Citace v pozn. 8, s. 27, 28, 30. 12) Palacký, F. (ed.): Archiv český IV. Praha 1846, s. 37. 13) Sedláček, A. (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. Praha 1914, s. 219. 14) Citace v pozn. 12, s. 47. 15) Citace v pozn. 12, s. 48. 16) Citace v pozn. 12, s. 48-49. 17) Roubík, F.: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha 1959, s. 72. 21


18) Citace v pozn. 12, s. 42. 19) Citace v pozn. 12, s. 45. 20) Citace v pozn. 13, s. 273; Kolektiv 1974: Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526 I, 1/2. Praha, s. 523. 21) Citace v pozn. 13, s. 290. 22) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905, s. 234. 23) Palacký, F. (ed.): Archiv český III. Praha 1844, s. 370-371. 24) Citace v pozn. 22, s. 198. 25) Citace v pozn. 12, s. 55. 26) Citace v pozn. 22. 27) Citace v pozn. 12, s. 58–59. 28) Citace v pozn. 22, s. 234. 29) Bělohlávek a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Praha 1985, s. 116. 30) První cit. v pozn. 5. 31) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého IX. Praha 1893, s. 244. 32) Citace v pozn. 22. 33) Citace v pozn. 12, s. 59–61. 34) Citace v pozn. 22. 35) Dunder, J.: Království české statisticko-polohopisně popsané I. Praha 1845, s. 99. 36) Citace v pozn. 12, s. 61–63. 37) Citace v pozn. 22. 37a) Národní archiv Praha, fond Stará manipulace, inv. č. 1718, sign. K139/24, kart. 1228. Za fotokopii děkuji Mgr. V. Chmelířovi PhD. 38) Státní oblastní archiv v Plzni, fond Sbírka matrik, fara Chotěšov, kniha 1, s. 18 a např. 20.7.1606, 1.4.1618, 9.3. a 10.4.1619, 26.12.1624. 39) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. 155. 40) Hataj, V.: Chotěšov. 2. upravené vydání. Chotěšov 1993, s. 54, 56. 41) http://archivnimapy.cuzk.cz - katastr Úherce. 42) Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestllt VI. Prag 1838, s. 117. 43) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. W-11-V (II.) a 4150-2 (III.). 44) Tyr, V.: Stříbrsko. Plzeň 1929, s. 15, 9. 45) Ottův slovník naučný XIII, heslo Janov. Praha 1898, s. 17. 46) Citace v pozn. 40, s. 56. 47) Citace v pozn. 3. 48) Autopsie roku 1985. 49) Autopsie roku 1998. 50) Autopsie roku 2013. 51) Statistický lexikon obcí v zemi České. Praha 1934, s. 335. 22


ZPRÁVY O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - IV n

z vyprávění pana Širokého

31. V malé vesničce Odlezly se v srpnu roku 1949 rozletěla truchlivá zpráva, že se pan Josef Hamata oběsil. Hamata žil se svojí sestrou v jejím domku, jejíž manžel Korda, nechtěl v Československu zůstat po druhé světové válce (po převratu v roce 1948). Byl odsunut s Němci do Říše, neboť i on byl Němec. Jeho manželka, sestra Hamaty, zde zůstala, ale brzo zemřela roku 1947 a tak Hamata zůstal sám a těžce onemocněl. Z bolesti a omrzelosti se oběsil. Byl stár 70 roků. 32. Roku 1950, dne 23. 1. spáchal sebevraždu Václav Fink z Manětínské zastávky, narozený dne 14. 5. roku 1930. Pohřben jest na Mladotickém hřbitově. Škoda jest tak mladého života. 33. Znovu nešťastný osud postihl Jindřicha Sebránka, narozeného 28. 10. 1913, rolníka z Mladotic, když si zachránil život v pískovišti u Řemešína, kde ztratil jednu ruku, tak znovu na něho zlý osud dolehl, ale mnohem tíživější nežli poprvé. Při mlácení obilí neměl dost dlouhý elektrický kabel, tak jej chtěl nastavit, ale chudák s jednou rukou mu to šlo špatně. V kabelu se udělalo krátké spojení, které Jindřicha 25. 5. 1954 na místě zabilo. Pohřben jest na hřbitově v Mladoticích, byl ženat a měl 3 dítky. 34. Na silnici z Mladotic do Kralovic, 23

dokončení na Vrchovnici, jelo nákladní auto a vezlo dlouhé dříví. Za nimi jel z Mladotic na motorce Ladislav Koča. Byl stár 25. roků a vezl sebou též svoji matku pí. Kočovou z Mladotic. Koča chtěl auto se dřívím předjet, ale v té chvíli se mu nešťastně auto s dřívím zatočilo v zatáčce (jeho matka měla na rameni pilu na jednu kládu, čímž se motorka převrhla) a při pádu se Ladislav Koča zabil. Stalo se to dne 2. 6. roku 1956. Jeho matka se velice potloukla a odvezli ji do Plzně do nemocnice, kde ji odňali jednu ruku. Láďa byl mrtev, matka přišla o ruku zbytečným spěchem. Láďa jest pohřben na hřbitově v Mladoticích. 35 Jednoho dne se z domova ztratil pan Josef Tureček, pokladník na dráze, na nádraží v Mladoticích. Po dlouhém hledání byl nalezen u Mladotického hřbitova oběšen, stalo se v srpnu r. 1956 a jest pohřben na hřbitově v Mladoticích. Proč to udělal není známo. 36. Na dráze u velkého železničního mostu u Nebřežin se nechal přejet vlakem pan Křížek, (přezdívka „Hezký Křížek“), z Kaznějova, 52 let stár. Za mostem směrem k Plasům, skočil pod jedoucí vlak v sebevražedném úmyslu, v březnu roku 1956. 37. A znovu ono nešťastné místo. Ten veliký železný most u Nebřežin měl


zase dějiště lidského života a smrti, neboť pí. Januchová z Kaznějova, provdána v Plzni, stará 37 roků, skočila v sebevražedném úmyslu z dráhy dolů, do hloubky z onoho mostu. Stalo se to v červenci roku 1957. Byla na místě mrtvá. Příčina sebevraždy není mi známa. 38. Znovu rozezněly zvonky na mladotické kapli smuteční hranu a Mladoticemi se rozletěla velice smutná zpráva, že tamější mlynář Josef Patejdl jest mrtev. Narodil se 8. 12. roku 1904. Zoufal si a následně si podřezal krk nožem dne 30. 1. roku 1960. Proč to udělal nikdo neví. Sice mnozí říkali, že snad neměl ve mlýně vše v pořádku, že se bál kontroly, která měla přijíti. Nikdo ale přesně nic neví. Josef Patejdl byl lidumil, neboť ve druhé světové válce celým Mladoticům a i celému okolí, mlel jak se říká na „černo“, a těm kdo neměli žádné obilí, prodával mouku dost levně. Jest pohřben na hřbitově v Mladoticích. Budiž čest jeho památce. 39. Jednoho dne v březnu roku 1962, se rozletěla velice truchlivá zpráva v Kaznějově a celém okolí, že paní Kotasová, bydlící ve strážném domku č. 19 na dráze u Kaznějova, zavraždila svoji vlastní dcerušku, asi 3 roky starou. Proč to udělala, jsem se nedozvěděl. Lidi byli tou zprávou velice pobouřeni v celém okolí. Ona byla zatknuta a uvězněna v Plzni. 40. Ke konci druhé světové války, v dubnu roku 1945, byl veliký bombardovací nálet na Mladotice. Polovi24

na obce, která byla v blízkosti kolem nádraží byla rozbita neb zde stál německý protiletecký vlak, který začal střílet na bombardovací americká letadla a oni zase začali bombardovat ten vlak a s ním i celé okolí. Budovy byly zničeny, mnoho lidí i zvířat bylo raněno, dva lidé zabiti. Slečna Marie Piškulová z Mladotic, ta se schovala ve stáji pod míchanou řezankou a jak se dům sesul, tak se tam udusila. Druhá byla paní Nerchlová, trafikantka, které to rozbilo celý dům a jí to na místě zabilo. To jsou vzpomínky na oběti děsné a zuřivé války. 41. V Plasích na nádraží se nechal přejet osobním vlakem, jedoucím odpoledne ve 4 hodiny z Plas do Mladotic, mladý hoch asi 18 let stár, Jindra z Plas. Lidé říkají, že byl slabomyslný. Stalo se to v březnu roku 1924. 42. Řemešínem se rozletěla velice truchlivá zpráva, že si paní Anna Bláhová, narozena dne 5. 1. 1928 v Polsku, podřezala krk řeznickým nožem, před svým pětiletým synáčkem, dne 23. 1. roku 1953 v Řemešíně v č. p. 36. Proč to udělala, nikdo neví. Manželství její s Josefem Bláhou bylo spokojené. Spolu se seznámili v Říši na nucené práci, kde byli oba za okupace totálně nasazeni. Lidé říkali, že jí asi přepadla slabomyslnost. Jest pohřbená v Mladoticích na hřbitově. Budiž klid její duši. Jest možné, že některé letopočty nesouhlasí, nevím, vše si nepamatuji, ale případy jsou opravdové a skutečné. KONEC


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3 Tilia plassensis v roce 2013 ..................................................................................... 4 /Radovan Lovčí Kniha o prvorepublikových politicích ................................................................... 5 /Radovan Lovčí Ohlédnutí za letošním rokem ................................................................................. 7 /Irena Bukačová Zapomenutý sochař ze západočeských Všerub Franz Metzner (1870–1919) ..................................................................................... 9 /Irena Bukačová Nález kamnové keramiky z 18. století u fary v Potvorově .............................. 11 /Daniel Stráník Zaniklá ves, tvrz, náprava, mlýn, rybárna, dvůr, hájovna a rybník Janov ........................................................................................................... 15 /Petr Rožmberský

Zprávy o loupežných vraždách, sebevraždách a neš’tastně zabitých IV (dokončení).................................................................... 23 /z archivu muzea

Ilustrace na obálce: Kaplička u Hněvnic (foto Václav Podestát).

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXIII

Recommend Documents