ročník XXIII

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 3 / 2013 / ročník XXIII

STÁLÁ EXPOZICE

VÝSTAVY

Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) 2. 10.–3. 11. 2013 PADĚLÁNÍ PENĚZ - druhé nejstarší řemeslo / ve spolupráci s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích a Českou spořitelnou 26. 10. 2013 /14–17 hodin/ Podzimní oživlá prohlídka na téma „Móda v proměnách času“ 7. 12. 2013 Adventní odpoledne v muzeu KONCERTY 58. sezóna LŠU Kralovice 2013–2014 6. 11. 2013 od 19 hodin Štěpán Kos - klavír Martin Kos - housle 18. 12. 2013 od 19 hodin Vánoční koncert Malý lidový soubor „MLS“ ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz

VÁŽENÍ ČTENÁŘI letošní třetí číslo Vlastivědného sborníku nám dává vědět o běhu času. K takovému uvažování nemusí jen vybízet pohled do kalendáře, pověšeném na zdi. Daleko více nás k tomu žene každodenní používání výpočetní techniky kapesních i větších rozměrů. Dokonce si už nemusíme pamatovat kdo, a kdy, má svátek či narozeninový den. Dnešní moderní počítačové služby nabízí pomyslný servis. Kdo není na okamžitém příjmu internetu, jako by snad ani neexistoval. Nepřečte si nejnovější zprávy, vyhlášky, nedozví se výsledky o přijetí či nepřijetí na danou školu, nedojde k ošetření k lékaři, pro doklady na úřad. Přesto je potřeba si uvědomit, že tento informační „luxus“ je jen současnou variantou fungování společnosti a služeb. Neměl by nás proto uvěznit v pasti osobních závislostí. Badatelské příspěvky, které následně nabízíme k přečtení jsou výsledkem obětavého hledání v archivech i v paměti přímých účastníků. Přejeme Vám příjemný podzimní čas, pěkné počtení i zdravou mysl. Vaše redakce

VÝZVA Vážení čtenáři, prosíme o zapůjčení (pro zhotovení kopie), odkup nebo darování Vlastivědného špalíčku Plaska s názvem Kaceřov pro muzejní knihovnu. Edice několika titulů z oblasti historie severního Plzeňska vycházela v roce 1960. Děkujeme předem.

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 300 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII

ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

VÁCLAV VINŠ n Irena Bukačová Václav Vinš (*11.1.1910, †4. 8.1973)/1 patřil k osobnostem, jejichž činnost na Kralovicku nebyla zapomenuta ani po více než půl století. Zapsal se totiž do opravy Mariánské Týnice/2, za první republiky velmi zchátralé památky, kdysi skvělé stavby Jana Blažeje Santiniho. Jeho farníci jsou již asi většinou na pravdě Boží, a tak není pamětníků, kteří by o něm mohli vyprávět. Přesto však na kralovické faře ve farní kronice najdeme pár jeho fotografií, z nichž shlíží veselý optimistický mladý muž, obklopen třídou dětí, které vyučoval náboženství, když se v roce 1936 usídlil v Kralovicích. Za ním na čas přijel i jeho bratr Antonín, který v letech 1940–1942 působil jako absolvent učitelského ústavu také v náboženské výchově. Od 1. září 1942 se stal Antonín „literním učitelem“ v Dolní Bělé.

Jiné fotografie představují Vinše ve společnosti členů Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice, s nimiž stojí uprostřed opraveného ambitu. Pomáhal nezištně křísit duchovní život na Kralovicku, ležícím na jazykové hranici na sever od Plzně. Rozhodl se spolu s arch. Hanušem Zápalem a řadou místních vlastenců zapojit se do oprav a dát jim jasný cíl: vrátit Mariánskou Týnici katolickému náboženskému životu. Považoval oživení poutí, již po více než století vyhaslých, za prostředek, jenž by jednak vtiskl památce, klášteru s kostelem Zvěstování Panny Marie, nového ducha, a jednak by budování vytvořilo společenství lidí, jimž není osud vlasti a jejích tradic lhostejný. Obnova poutí měla inspirovat obyvatele z okolních vesnic, z farnosti k tomu, aby se zintenzivnila jejich

Václav Vinš uprostřed na společné fotografii v roce 1936 v Kralovicích. 3


víra, aby nepřecházeli k moderní Československé církvi nebo dokonce k volnomyšlenkářskému hnutí, které bylo tradičně na Plzeňsku velmi rozvětvené. Právě když přišel do Kralovic, bylo jeho zásluhou vzpomenuto 150. výročí přenesení zázračné mariánské sochy ze zrušeného poutního místa do kralovického kostela. To byla příležitost, dnes bychom řekli, mediálně vhodná, oživit mariánskou tradici. Ještě před druhou světovou válkou se místní poutě staly národní a církevní manifestací s účastí kolem pěti tisíc lidí. Při této příležitosti se na faře konala výstavka předmětů, obrazů a soch, které slávu Mariánské Týnice připomínaly a byly rozptýleny v okolních kostelích i mezi lidmi. Václav Vinš se narodil 11. ledna 1910 v Račiněvsi u Roudnice nad Labem. Na duchovní dráhu se vydal ve svých čtyřiadvaceti letech, kdy byl 24. 6. 1934 vysvěcen na kněze v Praze a vzápětí nastoupil na místo kaplana v Liboci, kde pobyl dva roky. Podle svého životopisu, jímž se uvedl v kralovické farní kronice, považoval své přesídlení do Kralovic za nespravedlivé, protože v Liboci byl rád. Od 24. 3. 1936, kdy se stal kralovickým administrátorem, spojil na dvanáct náročných let svůj osud se zdejší farností. S ní se postupně seznamoval, orientoval se v místním prostředí, získával zkušenosti topografické ve velké farnosti, k níž mu postupně přibývaly další lokality, v nichž byl činný jako kaplan nebo zastupující administrátor. Současně s Kralovicemi dostal také Křečov, který ležel v ma4


nětínském soudním okrese. K opatřování věřících ve dvou rozlehlých a vzdálených farnostech používal jako jeden z prvních automobil. Na kralovické faře spolupracoval se zdejším farářem, v roce 1936 zde působil jako kaplan, od roku 1937 jako administrátor a v roce 1940 jako farář. Dočasně mu byly za války svěřeny i fary v Potvorově a Kožlanech. Pro svou milou a veselou letoru byl velmi oblíbený a společenský. Byl však také odvážný a do náročných úkolů se vrhal s vírou v dobrý konec. „Válka a její těžkosti na nás krutě doléhají, všichni jsme v rukou Božích“, napsal do kralovické kroniky, když začal protektorátní režim. Nechtěl se vzdát například oslavy svátku sv. Václava jako symbolu českých zemí, a proto na sebe přivolal pronásledování německé správy. Byl vyšetřován gestapem, avšak nebylo proti němu důkazů. Pracoval v tzv. podzemí, tedy v ilegalitě, kde mu bylo podle jeho vlastního svědectví svěřeno vojenské poslání. Prožíval dobu obdobně jako jeho souputník na faře v Manětíně, děkan František Wonka, který o své činnosti za války zanechal deník, jenž byl nedávno vydán. V Křečově byl právě styčný bod, kde se oba faráři setkávali. Svůj prožitek z války zmínil v kronice jen stručně. Když byly rekvírovány zvony, zachránil kralovický umíráček tím, že jej tajně zakopal. Na faře přechovával lidi pronásledované gestapem. Spolupracoval s pplk. Weidmannem, který byl velitelem vojenské ilegální skupiny Plzeň. Vinš byl jejím členem od roku 1939 a byl zmocněn k tomu, aby

vedl samostatnou ilegální organizaci v Kralovicích, v níž na něj bylo napojeno pět spolehlivých Čechů. Koncem války se skupina rozrostla až na 85 lidí, kteří se aktivně účastnili bojů proti Němcům v posledních dnech války. Tehdy se Kralovice dostaly do ruské okupační zóny a blízkým okolím projížděli též Američani, kteří se usadili v Plzni. Tuto informaci Vinš komentoval slovy „Deo gratias“, jako by tušil, že poměry jsou na vážkách a mohou se rychle změnit. Těsně před koncem války procházely kolem Kralovic tzv. transporty smrti s desítkami zubožených vězňů z celé Evropy. Na kralovické faře našlo první pomoc a útočiště osm lucemburských žen. Bohužel Vinš musel též pohřbívat i ty, kteří na prahu svobody v Kralovicích následkům útrap podlehli. Za své zásluhy v odboji byl Vinš oceněn a potvrzení o své účasti jako velitele v bojích vložil do kroniky, kde však dnes již není. Doba se totiž měnila a mladý Vinš dostal od 1. listopadu 1946 zdravotní dovolenou. V roce 1946 ještě působil jako administrátor v Žihli, kde byla těžká situace s odsunem německého obyvatelstva. Žihle tehdy patřila do litoměřické diecéze, kdy chybělo kněžstvo, protože s německým obyvatelstvem odcházelii jeho duchovní pastýři. Domácnost v Kralovicích vedla v náročné době Vinšova maminka. Na

oslavu konce války kázal spolu s okolními kněžími o pouti v Mariánské Týnici. Tehdy zde byli faráři Limpouch a Švec, kteří byli za války Němci pronásledováni. V roce 1947 mu bylo přiděleno ještě místo v Plasích. Další náročná kapitola ve Vinšově životě začíná v souvislosti s komunistickým úsilím o převzetí moci. Vinš byl sledován Stb, která na něj vedla několik spisů. O této době víme velmi málo. Po 18. prosinci 1948 je jeho pobyt evidován v zahraničí, kam emigroval. Společně sdíleli tuto cestu s tehdejším kralovickým kaplanem Kubovcem. S ním zakotvil v německém prostředí, ale již nikdy nespatřil svou vlast. Působil v Bádensku-Wurtenbersku, kde také v roce 1973 zemřel a kde odpočívá na hřbitově v Ittenhausenu v diecézi rottenburské. Nedaleko odtud sní svůj věčný sen i jeho někdejší kralovický kaplan Msgr. Jaroslav Kubovec, jemuž se ještě poštěstilo se v devadesátých letech minulého století vrátit do Kralovic, kde mu bylo uděleno čestné občanství. Ten, a rovněž páter Sysel, jenž nastoupil do Kralovic po emigraci obou kněží, zanechali alespoň skromné svědectví o náročném a poctivém životě faráře Václava Vinše, jenž své zápisy v kronice často končil: „S pomocí Boží. Václav Vinš, farář“.

Použité prameny: 1) Farní kronika Kralovice, informace faráře Pavla Vrbenského z Kralovic, informace z archivu pražského arcibiskupství (služební data), zatím neprozkoumané složky Stb, v jehož archivu je Vinš evidován jako sledovaná osoba. 2) Srov. např. článek Velkolepá manifestace mariánské úcty v Kralovicích, Lidové noviny, 30. 9. 1936. 5


EPIZODY Z DĚJIN VŠERUBSKÉ FARY n Petr Rožmberský, Václav Chmelíř Všerubský farní úřad v současné době neexistuje. Budova někdejší fary se dochovala, ale dnes již nepatří církvi, nýbrž je užívána k běžnému bydlení. Zajímavé osudy fary, zdejších farářů a události ze všerubské farní osady se pokusíme v následujících jednotlivých kapitolkách přiblížit. Fara u sv. Martina Již někdy ve 12. století vznikl na ostrožně nad údolím dnešního potoka Třemošné v těsné blízkosti dnešního města Všerub velmožský dvorec Hrdibora a Vícemila ze Všerub s románským tribunovým kostelem sv. Martina, jediným v širokém okolí. Z roku 1233 se dochovala zmínka o všerubském faráři Jindřichovi, který byl zřejmě příslušníkem zde vládnoucího rodu. Fara, byla-li samostatným objektem, se tedy nalézala někde na ploše dnešního všerubského hřbitova u sv. Martina. Farář však mohl také bydlet s příslušníky své rodiny v jejich sídle (kurii) ve dvorci. Před rokem 1269 byl dvorec nahrazen kamenným hradem "západního typu" a kostelík sv. Martina se vlastně stal hradní kaplí. Fara byla pak přenesena do Všerub ke kostelu sv. Ducha, kolem nějž se pohřbívalo již před koncem 13. století.1) Fara u sv. Ducha do konce 15. století Vzniká městečko Všeruby a roku 1363 máme opět zmínku o zdejším 6


Všeruby, číslo popisné 126. (foto V. Chmelíř 2013). faráři, který se opět jmenoval Jindřich a také byl urozeným pánem a členem ve Všerubech vládnoucího rodu - k roku 1376 se dokonce dozvídáme, že kněz Jindřich byl bratrem rytíře Bavora ze Všerub. Před rokem 1365 se stal vyšehradským kanovníkem a rezignoval na funkci všerubského faráře.2) Tím se stal Ojíř; Jindřich však později získal faru ve Zbečně a roku 1381 ji s Ojířem vyměnil opět za faru všerubskou.3) Víme, že roku 1379, když se platila generální berně, všerubskému faráři náležela část vsi Otročkovic, z níž odvedl 2 hřivny stříbra.4) Kněz Jindřich nakonec svůj majetek ve Všerubech rozdal církvi; plat z několika domů v městečku daroval roku 1376 farnímu kostelu a roku 1379 věnoval roční plat ve výši jedné kopy grošů, vycházející z dalšího domu ve Všerubech, kladrubskému klášteru. Vzápětí zemřel, neboť roku 1380 je ve Všerubech již farář Petr. Také majetek ve

vsi Otročkovice (později dvůr Ostražkovice nebo Bouchalka) odkázal kněz Jindřich faře, neboť výnosy z Otročkovic náležely všerubským farářům ještě několik století.5) Nový všerubský farář, Mistr Petr ze Všerub byl několikanásobným kanovníkem, arcijáhnem horšovským apod. Tento významný prelát, držitel mnoha dalších prebend a obediencí, všerubskou faru pochopitelně pronajímal prostým kněžím, kteří mu pak museli z výnosu fary odvádět určitý díl. Zemřel roku 1408,6) podle jiných údajů až roku 1415.7) Páni ze Všerub prodali Všeruby pánům z Rabštejna a ti Gutštejnům. Za nich, až v dubnu 1415, došlo ve Všerubech k dosazení faráře Jakuba na zdejší faru (do té doby farář v Okrouhlém Hradišti u Gutštejna). Na faru do Okrouhlého Hradiště byl „přesunut“ dosavadní všerubský farář Pavel (patrně jen nájemce všerubské fary). Ovšem již v září téhož roku byl všerubský farář Jakub nahrazen Prokopem, kanovníkem u sv. Jiljí v Praze. Někdy později byl Jakub nahrazen jakýmsi farářem Janem (opět nájemce?), po jehož smrti na jeho místo roku 1426 Gutštejnové delegovali za faráře Jana ze Stříbra.8) Za husitských válek zůstala všerubská fara katolickou - Gutštejnové stáli na straně "pod jednou". Z dalších let bouřlivého 15. století, zmítaného náboženskými válkami, nevíme o všerubské faře nic. Poté již nebyly knihy, do nichž byli zaznamenáváni faráři jednotlivých far vedeny, a tudíž nemáme o dalších všerubských duchovních povědomí. Je docela i možné, že fara nebyla po něja7


kou dobu osazena farářem, neboť ve výsadách, které roku 1460 Gutštejnové udělili městečku Všerubům, se mimo jiné říká, že farář, „kterýž bude tu u kostela, z odkázaných nemovitostí musí platit a konat k městečku jako každý jiný majitel, ale do roka má odkaz prodat“.9) Fara utrakvistická a protireformace Okolo roku 1520 koupili Všeruby od Gutštejnů Kokořovci z Kokořova.10) Až k roku 1566 víme, že byl ve Všerubech farářem jakýsi Jan, jehož arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice „napomenul k životu příkladnému“.11) Zde můžeme hledat počátky změny víry všerubských osadníků. Roku 1573 byla všerubská fara zařazena do kategorie "neosazená nebo utrakvistická".12) Karel Kokořovec v roce 1589 dalším privilegiem dal měšťanům moc dosazovat na faru kněze (ovšem s vědomím a souhlasem vrchnosti).13) Potvrdil Všerubským všechny výsady a přidal jim další právo, totiž „aby při svém starobylém křesťanském obyčeji pod obojí způsobou přijímání velebné svátosti, jak jsou vyučeni, s chrámem božím, s farou, s krchovem i což k tomu od starodávna nadáno jest a při tom zůstává, se všemi platy, kravami ze vsí Radimovic, Kunějovic a Kokořova věčně ponecháni byli“.14) Vidíme tedy, že obyvatelé Všerub byli v té době utrakvisté (sám Karel Kokořovec byl protestant) a vyznávali pod obojí, i když s tou starobylostí to nebylo tak docela v pořádku, neboť za Gutštejnů tu byli katoličtí faráři.15) Co se týče krav

- šlo o tzv. „železné“ krávy, odkázané záduší, které byly za malý peníz pronajaty osadníkům, ovšem „na věčné časy“. Po roce 1589 se Všeruby dostaly Markvartům z Hrádku a byly připojeny k jejich panství Bělá (Dolní Bělá). Poznáváme ještě jednoho utrakvistického všerubského faráře - v roce 1608 kněz David Phenix koupil od Ondřeje Prokeše Třebouského dům s chalupou ve Všerubech s dědinami, lukami a dalším příslušenstvím za 300 kop grošů. Všerubský farář, kněz David [Phenix] už v roce 1610 tuto nemovitost se ziskem prodal Šimonu Lainovi z Lukova za 381 kop grošů.16) Markvartové z Hrádku se účastnili stavovského povstání a jejich panství bylo po prohrané bitvě na Bílé Hoře zkonfiskováno a prodáno Vilémovi Vřesovci z Vřesovic, reformačnímu komisaři Plzeňského kraje. Jak probíhala protireformace ve Všerubech nevíme, avšak výsady Všerubských týkající se náboženství přestaly platit. Ze Všerub musel jistě nuceně odejít nekatolický farář, ale pro nedostatek farářů katolických nebyl nahrazen jiným, farní úřad zde zanikl a všerubský kostel se stal filiálním k faře v Bělé 17) (tj. Dolní Bělá). Probíhala třicetiletá válka a možná, že se někteří zdejší nekatolíci raději vystěhovali ze země, než aby přijali vnucovanou katolickou víru. V neděli 8. ledna 1826 se při ranní mši v kostele sv. Ducha zřítila polovina klenutí kruchty. Naštěstí dřevěná podlaha kruchty, na níž mnozí stáli, vydržela. I tak bylo 17 žen zraněno a čtyři z nich svým zraněním nako8


nec podlehly. Při bourání zbytku klenutí kruchty byl nalezen ve zdi výklenek se stříbrným pozlaceným kalichem a stříbrnou schránkou na hostie s letopočtem 1597. Obřadní předměty byly uschovány zřejmě v době pronásledování jinověrců po bitvě na Bílé hoře.18) Filiálka fary Bělá a obnovení všerubské farnosti Roku 1644 se stává farářem fary bělské a filiální všerubské Jan Angularis a bělští faráři byli pak i faráři všerubskými;19) samostatné matriky však byly ve Všerubech vedeny od roku 1661.20) Po Janu Ludvíkovi Angularisovi z Doloplaz následovali: roku 1648 Jan Čibek (Čepík), roku 1649 Tomáš Zikmund z Křinwaldu, okolo roku 1671 Nivard Kleiner, v letech 1675–1682 Matyáš Borovský, roku 1684 Karel Frodl a v letech 1689–1697 cisterciák Arnold Wobza.21) Roku 1715 opět vzniká samostatná farnost Všeruby. První zdejším farářem byl Kryštof František Braun (1715–1743), následovali Jan Holý (1743–1781), František Schaffer (1781–1803), Josef Kirchner (1803–1819), Václav Xaver Thürmer (1820–1836), František Xaver Sikora, bývalý vojenský kaplan, čestný děkan, arcibiskupský pražský a biskupský budějovický notář, bývalý tajemník plzeňského střídnictví (1837–1882) a Jan Beneš.22) Po vymření Vřesovců roku 1740 došlo k rozdělení bělského panství a mimo jiné vznikl nově utvořený statek Kunějovice, k němuž připadly i Všeruby. Majitelé se poměrně často střídali.23) Z roku 1755 známe počet

kostelních (železných) krav, z nichž osadníci platili k záduší: ve Všerubech jich bylo 56, v Nekmíři 20, ve Lhotce 10, v Hunčicích 12 a půl (sic!), v Radějovicích 8, v Kunějovicích 6, v Dražni 1, celkem 113 a půl.24) Půl krávy si nedovedeme vysvětlit. Všerubští měšťané se v 18. století snažili, aby jim byla navrácena alespoň ta výsada, dosazovat se souhlasem vrchnosti zdejšího faráře. Byla jim vrácena až privilegiem nábožensky tolerantního císaře Josefa II. v roce 1786.25) Farář Jan Holý V sanktusníku kostela sv. Martina byl nevelký zvon s nápisem o jeho renovaci: „Léta Páně 1762 dne 9. Máje za velebného pana faráře Jana Holýho jest přelitej od Josefa Pernera v Plzni“.26) O tomto „velebném“ faráři se dochovaly v Archivu města Plzně ve fondu Vikariát zajímavé dokumenty, osvětlující poměry panující tehdy na všerubské faře. Listy jsou psány latinsky a v archivu k nim byla vytvořena česká regesta: Tak 3. června 1770 píše pražská konzistoř plzeňskému vikáři, že má dbát na poměry všerubského kaplana Václava Brunclíka a jeho způsob života, hlavně mu má znemožnit vzhledem k veřejnosti styk se služebnou. Kdyby to nebylo možné, má mu vikář určit jiné místo.27) Patron kostela (majitel statku Kunějovice) pan Altvatter si konzistoři stěžoval na nedbalost všerubského faráře Jana Holého a konzistoř proto 18. června 1770 nařizuje, aby se farář okamžitě vrátil na svoje beneficium (tj. faru) a konal řádně své povinnosti. Vikáři 9


konzistoř nařizuje, aby jednal s patronem o adaptaci fary, která není vhodná k bydlení - má zjistit náklady (ne více než 500 zlatých), má dbát o opravu hřbitova a o vhodný způsob života kněží na farnosti při styku se služebnými osobami a ženami, dále má pečovat, aby se farář nezadlužoval a s kaplanem učinil řádnou smlouvu o platu.28) Uvedená opatření patrně moc nefungovala, neboť po více než půl roce, 18. ledna 1771 konzistoř napomíná všerubského faráře Jana Holého a jeho kaplana Jana Brunclíka a nabádá je k lepšímu životu.29) 28. února 1771 se dozvídáme, že je třeba opravit kostel sv. Ducha i kapli sv. Martina (náklady celkem 480 zl. 30 kr.) a také kaplanovu místnost (65 zl. 15 kr.).30) 14. března 1771 konzistoř nařizuje vikáři, aby na faře ve Všerubech zařídil následující: 1) farář Jan Holý musí do tří dnů propustit služebnou a přijmout novou lepších mravů, 2) zlikvidovat případné nároky služebné, 3) má být určen správce (duchovní) nad hospodařením fary, 4) má pořídit inventář movitého majetku faráře, 5) má propustit farářova sluhu z Ostražkovic, 6) pořídit soupis všech aktiv a pasiv farnosti, 7) má přikázat správci farnosti aby nepustošil její lesy, 8) správce má podávat konzistoři zprávy, 9) má zdůraznit faráři, že nesmí správce zastrašovat.31) Zdá se, že po tomto zásahu se situace na všerubské faře uklidnila. 27. července 1771 konzistoř schválila vikářovy kroky a uložila mu, aby bděl nad životem faráře Jana Holého, aby se tam nevrátili jeho bývalí společní-

ci a bývalá služebná, a potvrdila ustanovení kaplana Václava Brunclíka administrátorem (správcem) na všerubské faře a přikázala mu, aby dbal svých povinností. Pokud jde o pronájem farářova hospodářství Ostražkovice, nařídila pořídit soupis polí, luk a ostatního majetku a pronajmout vše tomu, kdo nabídne nejvyšší nájem; úroda bude ještě náležet faráři.32) Na podzim byl zřejmě farář Jan Holý nadřízenými orgány opět vzat na milost - 14. listopadu 1771 konzistoř přikazuje vikáři zjistit všechna jeho pasiva, dbát, aby nečinil nové dluhy, zjistit, kolik obilí bylo ponecháno na setí a k obživě faráře a kaplana, zprostit administrátora fary hospodářské správy a svěřit ji opět faráři. Schvaluje ujednaný pronájem dvora Otročkovic plzeňskému měšťanu Petru Braunovi za roční nájem 250 zlatých. Ročně může vzít z farního lesa jen 20 kop svazků dřeva. Opravu budov dvora nemusí provádět ihned, ale postupně.33) 13. února 1772 konzistoř posílá vikáři rekurs Petra Brauna, správce farního dvora Bouchalka, aby to vyšetřil.34) Můžeme tedy konstatovat, že farář Jan Holý nežil zrovna příkladným životem. Byl nedbalý, nezdržoval se ve svém úřadě, a když už, tak společně s kaplanem provozoval „techtle“ a možná i „mechtle“ se služebnou, které se jen tak nehodlal zbavit. Byl velmi zadlužen - snad se „společníky“ pil nebo provozoval hazard. Dokonce byl načas zbaven správy farního majetku. Dozvídáme se také něco o hospodaření fary ve dvoře Ostražkovicích10

Bouchalce a o stavu farní budovy, která byla téměř neobyvatelná, což zřejmě vedlo o deset let později k řešení, o němž bude psáno dále. Můžeme poznamenat, že velký reformátor Josef II. převedl mimo jiné i pozemkový majetek všerubského farního obročí do správy nově zřízené Náboženské matice (roku 1782). Tento majetek v katastrálním území Žilov o výměře 58,13 ha byl pak zákonem č. 142/1947 Sb. Náboženské matici odňat.35) Jednalo se zřejmě o pozemky náležející ke dvoru Ostražkovicím-Bouchalce, který se nacházel mezi Žilovem a Trnovou a byl zbořený po půli 20. věku.36) Farní pamětní kniha Roku 1820 na všerubskou faru nastoupil kněz Václav František Xaver Thürmer, který založil latinsky psanou farní pamětní knihu Liber memorabilium parochiae Wscherubiensis. Pokoušel se v ní heslovitě sepsat patrony zdejšího kostela a všerubské faráře od nejstarších dob. Ještě roku 1826 se řešily dluhy, které nadělal farář Holý. Farář Thürmer zemřel 21. 11. 1836 a 31. 3. 1837 nastoupil na místo všerubského faráře František Xaver Sikora, pokračující v zápisech do farní knihy německy. Ten odešel 1. 5. 1882 ve věku 80 let na odpočinek a na jeho místo nastoupil dosavadní zdejší kaplan Jan Beneš, který tuto funkci zastával již více než 10 let. Se Sikorou žili ve vztahu otec a syn a Sikora pak žil u něj ve farním domě a dostával od něho ročně 500 zl. penze. Sikora zemřel na faře 9. 7. 1885 v 83 letech sešlostí věkem.


Farář Jan Beneš psal pamětní knihu česky. Zaznamenal, že roku 1887 byly ve farním dvoře vystavěny nové stáje za 1600 zl. na které on přispěl 600 zlatými. 28. února 1901 vypukl v noci na půdě těchto stájí u fary požár, který zničil šindelovou střechu a také kůlnu souseda. Roku 1906 byla po mnoha jednáních vystavěna ve farním dvoře nová kůlna na místě staré, napolo zbořené. Také zaznamenal, že roku 1904 bylo ve Všerubech založeno bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Páně, do nějž se přihlásilo na 1000 členů. V následujících letech se konaly pobožnosti a slavnosti a průvod se sochou Nejsvětějšího Srdce Páně za účasti více než 2000 lidí ze Všerub a okolí. Roku 1907 o svátku Nejsvětějšího Srdce Páně zde po tři dni působil slavný vídeňský kazatel, redemptorista Josef Polívka. Tím farní pamětní kniha končí.37) Zde můžeme poznamenat, že všerubská farní osada byla v té době (1891) tvořena místy: Všeruby s 1180 katolíky, Dohalice 9 katolíků, Telecí Mlýn 10, Kunějovice 230, Radimovice 172, Slatina 20, U Červené Punčochy 7, Lhotka 119, Nekmíř 402, Kokořov 90, Lipovice 54, Nová Hospoda 39, Toflův Mlýn 8, celkem 2340 katolíků.38) Jan Beneš byl všerubským farářem ještě roku 1910, místo kaplana zůstávalo neobsazeno.39) Vlastní objekt fary O objektu fary dlouho nic podstatného, až na to, že byl ve špatném stavu, nevíme. Až roku 1781 byla fara nesoucí čp. 103 vyměněna za roubený dům čp. 98.40) Tzv. stará fara pak byla jako obytný dům nad kostelem 11

na horní straně i s hospodářskými staveními a pozemky několikrát prodávána.41) Později měla být rozdělena mezi čp. 103, 1311 a 196.42) Má to však háček. V roce 1805 bylo staré číslování ve většině měst nahrazeno číslováním novým. Na císařských otiscích mapy stabilního katastru jsou jen čísla stavebních a pozemkových parcel, na indikační skici stabilního katastru, kam se zakreslovaly změny, byla popisná čísla připsána.43) Indikační skica všerubského katastru je však značně opotřebovaná a popisná čísla zde nejsou zřetelná. Podle pozdějších údajů však víme, že v té době a později měla fara čp. 126. Zpětným promítnutím můžeme říci, že na císařském otisku katastru Všerub z roku 1839 se objekt fary nacházel na parc. č. 43 v severozápadním rohu náměstí. Obdélný obytný dům měl úzké křídlo vybíhající do nádvoří. Mezi domem a dlouhým úzkým objektem (patrně stáje) byl úzký vjezd do nádvoří z náměstí. Jmenované objekty byly označeny jako nespalné, zděné. Za domem byla zahrádka a spalný, tedy dřevěný objekt (kolna). Za rozšířeným nádvořím následoval sad, v němž byla hned za stájemi vodní nádrž. Na konci sadu na stavební parc. č. 42 stál větší spalný objekt, nejspíše roubená stodola. Z nádvoří vedla sadem kolem stodoly cesta, ústící na komunikaci, vedoucí ke hřbitovu s kostelem sv. Martina.44) Znamenalo by to, že fara s čp. 98 obdržela při přečíslování čp. 126 a po roce 1781 byla roubená stavba nahrazena stavbou zděnou. Komplex objektů tvořících farní dvůr a zejména patrová fara s vyso-


kou valbovou střechou a sousední kaplanka (obydlí kaplana) byly prý kvalitní barokní architekturou.45) Kaplanka byl nevelký objekt přistavěný k zadnímu průčelí fary, jak jej vidíme na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1839; fara i kaplanka jsou na mapě vybarveny červeně, kteroužto barvou byly označovány nespalné, tedy zděné objekty, na rozdíl od žlutých, spalných, tedy roubených objektů.46) V této usedlosti pak přebýval farář a sídlil farní úřad až do roku 1842, kdy vypukl v noci z 6. na 7. října ve Všerubech velký požár. Vyhořely i kostel, fara a škola (jižní nároží fary bylo vzdáleno jen 30 m od severozápadního nároží kostela sv. Ducha). Bylo třeba faru obnovit. K nové faře vypracoval zednický mistr z Jezné Šebestián List dva návrhy, které patron neschválil, a chtěl, aby nová budova vznikla na základech staré. Novou faru navrhnul zatím neznámý pražský stavitel. Plány se nelíbily faráři, neboť nesplňovaly požadavky na venkovskou faru, ale byly prosazeny. Stavba, prováděná Šebestiánem Listem, začala v létě 1843. Později muselo být doplněno hospodářské zázemí výstavbou sýpky.47) Tady je třeba si položit otázku, jak vlastně vypadala fara před požárem, neboť farní kronika říká, že byla jen přízemní a dřevěná. Nejde-li o nějaký omyl, pak k její kvalitní barokní výstavbě, jak je uvedeno výše, nedošlo. Mapa objekt fary zaznamenala jako nespalný, což mohlo být způsobeno tím, že na kamenných základech stála roubená konstrukce, opatřená silnou vrstvou obílené 12

Všeruby, výřez z mapy stabilního katastru z roku 1839. Areál fary se rozkládá na parcele č. 43. mazanice (hlíny s plevami). Císařští geodeti ji patrně považovali za omítku zděné stavby. Nasvědčuje tomu fakt, že z fary zbyly po ohni jen základy. Plán na novou faru se dochoval a podle něj měla být farní budova z gruntu nově vystavěna. Obdélná budova měla mít dvě nadzemní podlaží, být částečně podsklepená a v užší straně obrácené ke komunikaci měly být čtyři okenní osy. Fasáda tohoto průčelí byla jednoduchá, členěná jen mezipodlažní a podstřešní římsou. Přízemí bylo navrženo klenuté, patro plochostropé. Vstup do objektu fary vedl z nádvoří do předsíně, odkud bylo možné vystoupat po schodišti do patra. Z předsíně se vstupovalo do drobné prostory záchodu, do kuchyně, nebo do jídelny. Z jídelny hleděla dvě okna na náměstí. V kuchyni byla umístěna pec, za kuchyní se nacházela spíž. Z kuchyně se vcházelo do místnosti


kuchařky, osvětlené taktéž dvěma okny do náměstí. V patře ústilo schodiště do komunikačního prostoru, odkud byl opět přístupný záchod a předsíň. Z ní se vcházelo buď do hostinského pokoje se dvěma okny na náměstí, nebo do prostředního ze tří průchozích pokojů řazených za sebou od náměstí směrem k zahradě.48) To byl vlastní byt faráře. Všerubská farnost ve 20. století Po Janu Benešovi, po roce 1910, se stal všerubským farářem Ignác Tomášek, zaznamenaný v této funkci roku 1915.49) Místo kaplana zůstávalo neobsazeno; až k roku 1930 se dozvídáme, že je zde kaplanem Jan Bäuml50), roku 1934 Robert Lauber 51) a roku 1937 Rudolf Matz. Po celou tu dobu byl všerubským farářem Ignác Tomášek a stále zde existovalo bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Páně. 52) Potom se informace o všerubských farářích ztrácejí. V archivu biskupství v Plzni není žádná zmínka o posledním „bydlícím“ knězi na faře ve Všerubech u Plzně a předpokládá se, že po 2. světové válce již zdejší fara nebyla obsazena farářem.53) V kostele sv. Ducha ve Všerubech byl nalezen sešit s poznámkami o tom, jaká se slouží mše a kdy a kde se budou sloužit mše v příštím týdnu (tato oznámení ohlašuje kněz na závěr nedělní mše). Je zajímavé, že

do neděle 14. 7. 1946 jsou zápisky vedeny jedním rukopisem a jsou ohlašovány každodenní mše, což bývá v místech, kde je přítomen kněz na faře. V neděli 21. 7. 1946 je zaznamenáno: „Mše svatá ve zdejším kostele bude do obsazení fary o půl 9. hodině“. Od tohoto data jsou ohlašovány jen nedělní bohoslužby s uvedením různých sloužících kněží (Velíšek z Plzence, Kulovaný z Plzně atd.).54) Je možné, že zdejší farář byl odsunut společně s německým obyvatelstvem Všerub; odsun proběhl ve třech etapách - 19. 10. 1945, 8. 4. 1946 a 23. 7. 1946.55) Poslední křest zde učinil farář Fr. Massanetz 13. 6. 1946, 25. 7. 1946 křtil již administrátor (správce) Jan Machač.56) Poklesl počet věřících - roku 1948 je jich ve Všerubech jen 407, ve farní osadě celkem 1081. Uvedeného roku administroval všerubskou faru bývalý zdejší kaplan Jan Bäuml, farář v Líšťanech.57) Podle pamětníků pak na faře bydlely dvě katechetky, ale v první polovině 70. let 20. století se do bývalé fary stěhovali nájemníci již po předchozích nájemnících;58) fara se tedy již někdy předtím dostala do světských rukou. Dnes je dům čp. 126 ve společném jmění manželů Karla a Jitky Winklerových, Všeruby 126.59) Právě zde probíhají stavební úpravy.

Prameny a literatura: 1) Rožmberský, P.: Všeruby ve středověku. In: Všeruby u Plzně 1212–2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 20-23. 2) Citace v pozn. 1, s. 25-26. 3) Emler, J. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim I/2. Pragae 1874, s. 81. 13


4) Emler, J. (ed.) 1876: Ein Bernaregister des Pilsner Kreises vom Jahre 1379. Prag 1876, s. 24. 5) Rožmberský, P. - Novobilský, M.: Hrad Všeruby. Edice Zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 19. Plzeň 1998, s. 8. 6) Tomek, W. W.: Dějepis města Prahy V. Praha 1881, s. 117, 128, 136, 149152; Spěváček, J.: Václav IV. 1361 - 1419. Praha 1986, s. 742; Budský, D.: Metropolitní kapitula pražská jako dvůr v malém. Kariéra a vztahy v prostředí kapituly v letech 1378 - 1390. In: Dvory a rezidence ve středověku. Praha 2006, s. 53-86. 7) Podlaha, A.: Posvátná místa Království českého II. Praha 1908, s. 346. 8) Emler, J. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim VII. Pragae 1886, s. 174-175; Emler, J. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim IX. Pragae 1889, s. 116. 9) Bukačová, I.: Městská privilegia Všerub. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 55. 10) Citace v pozn. 1, s. 30. 11) Citace v pozn. 7, s. 345. 12) Tingl, F. A.: Dekanát Plzeňský, Rokycanský a Klatovský r. 1573, Památky archeologické VII/1866-7, s. 224. 13) Chmelíř, V.: Fara ve Všerubech. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 174. 14) Citace v pozn. 7, s. 347. 15) Citace v pozn. 1, s. 32. 16) Státní okresní archiv Plzeň-sever v Plasích (dále jen SOA PS), fond Archiv města Všeruby, trhová kniha 1605-1687, fol. 2, 3. 17) Chmelíř, V.: Všeruby v raném novověku. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 33-34. 18) Citace v pozn. 5, s. 19. 19) Citace v pozn. 7, s. 347. 20) Citace v pozn. 13, s. 174. 21) Podrobněji in: Rožmberský, P.: Obyvatelé zámku Bělá a Neustadtelu českého v 17. století II. díl, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XXII/2, 2012, s. 20. 22) Citace v pozn. 13, s. 347. 23) Citace v pozn. 17, s. 40-41. 24) Archiv města Plzně, i. č. 3072, sign. 8 e 28 - Kniha kostelních počtů sv. Ducha a sv. Martina ve Všerubech, bez paginace. 25) Citace v pozn. 13, s. 174. 26) Kamper, J. - Wirth, Z.: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století XXX. Politický okres Stříbrský. Praha 1908, s. 311. 27) Archiv města Plzně, fond Vikariát, kartotéka regest (dále jen AMV 14


Vikariát regesta), č. 266. 28) AMP Vikariát regesta, č. 273. 29) AMP Vikariát regesta, č. 317. 30) AMP Vikariát regesta, č. 325. 31) AMP Vikariát regesta, č. 330. 32) AMP Vikariát regesta, č. 349. 33) AMP Vikariát regesta, č. 360. 34) AMP Vikariát regesta, č. 366. 35) http://www.klastervyssibrod.cz/_d/Bila-kniha-cirkevniho-majetku.pdf 17. 12. 2012. 36) Citace v pozn. 5, s. 8. 37) SOA PS, fond Farní úřad Všeruby č. 212, farní kronika - Liber memorabilium parochiae Wscherubiensis, 1820-1907. 38) Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis archidioeceseos pragenae (dále jen Catalogus) pro anno Domini MDCCCXCI. Pragae 1891, s. 210. 39) Catalogus pro anno Domini MCMX. Pragae 1910, s. 476. 40) Citace v pozn. 13, s. 175. 41) SOA PS, fond Archiv města Všeruby, trhová kniha "G", fol. 6-7, 85, 86v. 42) Citace v pozn. 37. 43) Ebel, M.: Stabilní katastr a jeho využití pro dějiny staveb. In: Dějiny staveb. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2004. Plzeň 2004, s. 5. 44) http://archivnimapy.cuzk.cz - 21. 12. 2012. 45) Čechura, M.: Urbanismus a stavební vývoj Všerub. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 155. 46) http://archivnimapy.cuzk.cz - 21. 12. 2012. 47) Citace v pozn. 37. 48) Plán publikován: Chmelíř, V.: Fara ve Všerubech. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 174. 49) Catalogus pro anno Domini MCMXV. Pragae 1915, s. 296. 50) Catalogus pro anno Domini MCMXXX. Pragae 1930, s. 31. 51) Catalogus anno Domini MCMXXXVII. Pragae 1937, s. 477-478. 52) Catalogus pro anno Domini MCMXXXIV. Pragae 1934, s. 457. 53) Za informaci děkujeme Mgr. Marii Zettlové z plzeňského biskupství. 54) Informace pana Miroslava Falkenauera ze Všerub. 55) Bukačová, I.:Všeruby v letech 1848-1945. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 64. 56) Městský úřad Všeruby, matrika, kniha narozených 1944–1949, fol. 18. 57) Catalogus pro anno Domini MCMXLVIII. Pragae 1948, s. 181. 58) Citace v pozn. 54. 59) http://nahlizenidokn.cuzk.cz - 21.12.2012.

15


ZÁNIK „PANSKÉHO“ PRŮMYSLU V MANĚTÍNĚ n Václav Jirsa O konci továrny na sukno Lažanský - Godart v Manětíně jsme psali v čísle 2/2013 Vlastivědného sborníku. Hrabě Karel Maxmilián Lažanský (†1695) však měl ještě jednu akvizici - v roce 1656 zakoupil ves Líté i se starou vitriolovou hutí. U panského dvora tam postavil nové chalupy, huť obnovil, a pojmenoval ji po své druhé manželce Anně Alžbětě - Elisabethentahl.1) Co je to „vitriol“? Je to žíravina, dříve to byl lidový název pro kyselinu sírovou. Říkalo se jí také „dýmavá kyselina sírová“ nebo „oleum“, podle jejích vlastností. Z čeho se vitriol či oleum vyrábělo? Především z kyzových břidlic, tedy přeneseně „vitriolových“ břidlic. Nebudeme zacházet do odborných chemických či geologických termínů, víme ale, že tyto břidlice patří k břidličnému celku, který sahá od Plzně daleko na východ až k Unhošti, Šárce u Prahy a ke Kostelci nad Labem. Na západ pokračují až k Manětínu a Rabštejnu, kde tvoří známou pokrývačskou břidlici. V jistém úseku, který je omezen na západě Manětínem, na východě Křivoklátem, na severu Rakovníkem a na jihu Plzní, se vyskytují břidlice prostoupené pyritem, tvoříce tak vitriolové břidlice. Jako geologicky velmi staré útvary jsou obyčejně přikryty jinými vrstvami a na zemský povrch zpravidla vystupují v údolí řek a potoků. Nejvíce jsou zastoupeny v údolí řeky Mže od Chrástu až k Liblínu. Nejkva16

lifikovaněji by o tom asi mohl hovořit uznávaný odborník z našeho severního Plzeňska, Ing. Dr. Jindřich Flek (1896–1974), který dlouhých 32 let pracoval v Kaznějově, v ústřední laboratoři firmy Dolové a průmyslové závody, dříve J. D. Starck. Odtud odešel do důchodu v roce 1957.2) Výklad geologie břidlic našeho kraje podává také Václav Marek učitel a pozdější ředitel školy v Manětíně.3) Ložiska vitriolových břidlic byla nejvíce odkryta u Hromnic a u Lítého. Zde je odkliz o něco menší než odkliz hromnický. Manětínský historik, děkan František Wonka, vypráví o té době v rukopise „Příspěvek k dějinám výroby kyseliny sírové na panství hrabat Lažanských v Manětíně“. Jak sám píše, jde většinou o překlady z němčiny a tematika je hodně cizí jeho oboru. Jde spíš o vyprávění a připomenutí historie zaniklého průmyslu na panství, než o odborné pojednání. Hrabě Karel Maxmilián Lažanský byl zřejmě prozíravý hospodář, když kupoval Líté i se starou vitriolovou hutí. Mohl vědět, že v Sasku i v Čechách se v podobných hutích vyrábí oleum a kamenec z břidlic již od 16. století. V Čechách začal prvně vyrábět oleum horní správce Jan Čížek v Lukavicích u Chrudimi v roce 1778. Podobná se uvádí výrobna v Přísečnici u Chomutova. Na Plzeňsku prvá zmínka o oleu pochází z roku 1793, ale není uvedeno kde.4) To


Líté - Elisabetthal - historická mapa z [4] - str. 154 ještě žil hrabě Karel Maxmilián Lažanský. Třeba to bylo v Lítém. Z písemných materiálů od Adalberta Prochasky (ředitele u firmy J. D. Starck), však vyplývá, že první nález vitriolové břidlice na panství Manětín hraběte Lažanského, byl realizován až v roce 1808 důlním Heimrlem.5) František Heimrle na huti v Lítém pracoval od 1. 11. 1808. V roce 1809 obdržel hrabě Jan Nepomucký Karel Lažanský z Manětína, povolení ke kutání v Lítém. Ložisko vitriolových břidlic bylo otevřeno lomovým způsobem. Hrabě Prokop Lažanský († 5. 8. 1804), vnuk kněžny Marie Gabriely Lažanské, postavil podobnou huť 17

u Lipí. Dostala jméno po něm - Prokopova huť (Prokopihütte). Odkud břidlici pro výrobu olea tehdy bral, není doloženo. F. Wonka v [1] uvádí, že „…snad sám nebo jeho rádci, odborníci, mu nalezli za osadou Lipí mezi vodami a kamením (s kyzem Kies) vhodný materiál pro vyrábění vitriolového oleje…“ Možná, že už břidlici vozili z Lítého, jak později píše P. J. Šturm. V sousedství lomu v Lítém nechal hrabě Jan Karel Lažanský vybudovat minerální závod, kde vyráběl vitriolový kámen6), dýmavou kyselinu sírovou - oleum, zelenou skalici, kamenec a z dřevěného popele, potaš. Jak probíhala výroba v minerálním


závodě v Lítém? Za Lažanských to mohlo být podobné, jako podle A. Prochasky, jak popisuje Ing. Dr. J. Flek ve [2]: Nadloží břidlice se dobývalo ručně, v kolečkách se odváželo na odklizovou haldu za jižním okrajem lomu. Břidlice byla dobývaná odstřely, ještě na dně lomu byla roztloukaná na menší kousky. Pak byla dopravovaná na haldu, kde zvětrávala a následně se z ní získávaly louhy. Voda k louhování se přiváděla dřevěným potrubím z močálů v lesích za Špankovem. Potrubí nebylo příliš hluboko uložené, vedlo z rybníčka v lese po cestě do Špankova, kolem kapličky, křížku, podle aleje do dvora v Lítém. Odtud kolem ovčína přímo na haldu. Celková délka byla si 3,5 km! V zimě roku 1838–1839 vodovod zamrzl.7) Lomový provoz býval odvodňován gravitačně dědičnou štolou, která však nebyla v žádné z map zakresle-

na.8) Zřejmě je již dávno zavalena a v opuštěném lomu se vytvořilo jezírko, které až do roku 2002 využívali místní lidé k rekreaci a k léčení ekzémů. Dnes jsou pozemky i s jezírkem oploceny a patří soukromému podnikateli z Plzně. Výhodou pro huť v Litém byly zpočátku hraběcí lesy, které měly dostatek dřeva a také patřily majiteli hutě. Od roku 1820 vlastnil huť pouze hrabě Jan Lažanský, který přenechal bratrovi Prokopovi Lažanskému zboží na Libyni, výměnou za jeho podíl na Manětínském oleu. Hrabě Jan Lažanský pak vybudoval nedaleko Prokopovy hutě další „olejnu“ u Lipí, nazvanou Johanni Oleumhütte Janova huť.9) K oběma hutím v Lipí se tehdy z Lítého dovážela břidlice, obráceným směrem se vozilo dřevo. V Lipí se břidlice ukládala na haldy a nechávala se větrat. Farář P. Josef Šturm v r. 1826 o Ma-

Lipí - Janova a Prokopova huŅ na staré mapě 18


nětínu uvádí, že:„…Je tu též více lomů na modrou a černou břidlici, kterou jsou kryty všecky kostely, panský zámek s hospodářskými budovami, radnice a jiné budovy. Na tomto panství nalézá se též u vesnice Líté (ve farnosti Bělá) vitriolová břidlice, ze které se v panské továrně Alaun und Oleumwerke, známé pod jménem Elisabethenthal vitriol ve velkém množství a zvláštní jakosti ve třech zřízených hutích pálí…“10) „Caput mortum“ (mrtvá hlava; lat.) nebo také kolkotar (z hebrejského golgatha), byl červený prášek, oxid železitý, který byl počátkem 19. století chápán jako odpad po pálení. Využívaná byla pouze nepatrná část při leštění nebo jako červená barva.11) V [1] F. Wonka oxidu železitému říká smrtihlav (z německého Totenkopf). Touto barvou byly údajně natřeny obkladní cihelné zdi na manětínských škarpách. Po zániku továrny na sukno a úmrtí hraběte Jana Lažanského (†24. 1. 1830) bylo panství hodně zadlužené. V první „relaci“ se otázal panský vrchník Kříž poručníka nezletilých dědiců, hraběte Prokopa Hartmanna z Clarstejna na Drahenicích, zůstanou-li hutě dále v provozu. Při tom podotýká, že tam bude třeba nadále dovážet dříví na pálení a na jeho dopravu je potřebné najmout povozníky. Jindy v zimě, to mohli obstarávat robotníci z panství, ale nyní… Možná, že to byla od vrchníka kalkulace, že by se zbavil jedné z provozních starostí. Hartmann však odpovídá rozhodným „no ovšem“, huť zůstane v provozu, je potřeba vypsat konkurs na dopravu dříví (= výběro19

vé řízení) a těm, kteří nabídnou nejnižší požadavky, ať domácím nebo cizím, se práce zadá. Ještě v roce 1835 závod prosperoval tak, že se dokonce pomýšlelo na rozšíření výroby kyseliny sírové. Už v červnu 1835 stavěli novou huť Prokopovu trochu dál a výš od Janovy. Stavební materiál (řezivo, cihly, kámen), vozili panští robotníci a potahy ze stvolenského dvora na staveniště do libenovského lesa.12) Mohlo jít jen o rozšíření staré Prokopovy huti, nebo nová huť se už nedokončila. Na mapách z té doby, další Prokopova huť není zaznamenaná. Mohlo to být všechno i tak, jak popisuje podle svých pramenů Ing. Dr. J. Flek. (viz poznámka 7). Z účetních záznamů panské kanceláře Lažanských, podle které F. Wonka historii manětínského olea hlavně popisuje, vyplývá, že jedním z velkých odběratelů olea byl plzeňský obchodník Zittl. V roce 1838 písemně nabízel kanceláři větší odběr olea a zaplatil by do tří měsíců. Mladí Lažanští, kteří se v kanceláři zrovna vyskytli, chtěli nejspíš platbu okamžitou. Věcné argumenty vrchníka nebyly nic platné ani u inspekce, které musel podat zprávu. Jak inspekce rozhodla, ve spisech nebylo, ale nejspíš rozhodla nepříznivě. Zittl už oleum od Lažanských však dál nekupoval. Místo něj se objevil jiný kupec, dokonce manětínský. Byl to Jakob Löwy, nájemce vinopalny v Manětíně a lipské flusárny. Löwy byl člověk velmi podnikavý a na vyzvání kanceláře předložil v lednu 1839 svojí nabídku zač a kolik by olea koupil. Vrchník však zároveň upozorňoval


na technické problémy výroby zamrzlý vodovod, vyčerpané haldy, vyhaslé pece. Löwy byl ochotný počkat a dokonce doplatit rozdíl v cenách, když v zimě býval největší odbyt olea i vitriolového kamene. Vrchník také upozornil na nutné opravy pecí v Janově huti. Vrchnostenská inspekce opravami nadšená nebyla, protože už se vyjednávalo o prodeji závodu v Alžbětině údolí v Lítém s J. D. Starckem. Zdali došlo k opravám pecí v Janově huti, F. Wonka nezjistil. Velká spotřeba palivového dřeva v hutích se nezdála panskému lesnímu úřadu. Dotázal se, zdali se celá huť vyplácí. Výhodnější by bylo zpeněžit dobré polenové dřevo přímo. V roce 1836 po inspekci na Prokopově huti, která stála v lipských lesích, pak lesní úřad nařídil více používat sukové dříví, které se v lese často povaluje a jinak nejde na odbyt. Vyšetřování stoupající meziroční spotřeby dřeva pravděpodobně uspíšilo konec celé Prokopy huti. A konec manětínského olea tak nebyl daleko. Po roce 1802 začal v Plzeňském kraji podnikat Johann David Starck, který pocházel z Kraslic na Sokolovsku. Tam v roce 1792 ve Stříbrné zřídil výrobnu olea. Vitriolový kámen dovážel z minerálního závodu ve Starém Sedle u Sokolova.13) Jeho syn Johann Anton Starck šel v otcových šlépějích a už od roku 1832 vedl z pověření otce, jeho podniky. Lažanští těžko mohli konkurovat Starckovi. Svoje podnikání zřejmě stavěli na pracovnících bez praktických zkušeností v daných oborech, kteří byli „přivázáni“ k panství. Chy20

běl jim rozhled a informace. Bylo to dáno také určitou zaostalostí Manětínska a jeho orientací jen na zemědělství a lesnictví. J. D. Starck vlastnil pozemky, doly, majetek, pohyboval se ve více krajích. Byl již průmyslovým podnikatelem. Pochopil, že chemická výroba postavená na pálení surovin dřevem není perspektivní a zjistil, že řadu výrobků lze vyrábět z uhlí či pomocí uhlí, levněji a rychleji. V roce 1839 závod v Lítém koupil tedy J. D. Starck a zavedl zde topení uhlím z Kaznějova a nakonec výrobu olea v roce 1846 zastavil (výroba byla znovu krátce obnovena v letech 1851–1852). Olověné pánve, které tam byly, nahradil zděnými. Byly to dvě pánve na vitriol a tři na vitriolový kámen. Vrchník ve zprávě za červen 1840 už „vede truchlořeč“ nad Janovou hutí: „Ježto vypálení posledních zásob břidlice na kyselinu sírovou se skončilo, kyselina sírová pak byla Lövymu za ujednanou cenu dodána a vše, co se na tuto výrobu vztahovalo, snešeno a srovnáno bylo tu a zbyla i Janova huť, jako již dříve huť Prokopova, k ubytování lesních dělníků (sahařů) inventárně předána polesnému a to se dává tímto vysoké hraběcí administraci na vědomí.“ Poslední zpráva vrchnostenského úřadu vydaná 2. ledna 1842 za poslední dva měsíce roku 1841 uvádí, že od Janovy huti v Lipí přivezli do panského dvora k neutralizování hlínu, nasáklou kyselinou sírovou. Neutralizace se provedla hnojůvkou. Takto připravená hlína se prý bude později vyvážet na pole.


Po zániku výroby v Janově huti v Lipí byla huť přeměněna na obydlí pro sahaře.14) Dostala čp. 21. Manětínská kniha „Popis duší“ z roku 1866 jmenuje poslední, kdož tam bydleli. Bylo to celkem 15 osob. Tři rodiny nádenické a podruhyně s dcerou. Jeden nádeník se jmenoval Jiří a přezdívali mu Kuryš nebo Kuričan. Narodil se r. 1811 a z Vrážna si přivedl o rok starší těhotnou ženu. Dětem říkal zdrobnělými jmény Barčička, Marčička a Matějíček. I lidé jim tak říkali. Dcery se jim však moc nepovedly. Barčička, asi sedmnáctiletá, usmrtila své novorozeně, Marčička se toulala po světě i s několika dětmi. Když ji někdy přivedli do rodné obce, přinesla si dítě v koši. Lidé se jí štítili a říkali jí všivá Marijána. Úřady jí děti odebraly a daly k dobrým lidem na vychování. U jednoho se to podařilo, její druhá dcera se však dala k cikánům a jako matka chodila s nimi po světě „a chodí snad dosud“. Staří asi zemřeli ještě v huti. Opuštěný domek pustl, až se rozpadl. Leží při cestě od panského dvora v lese za doubravinou. Dodnes se tam nacházejí zbytky hliněných lahví, některých ještě i s barvou. Ing. Dr. J. Flek polohu Janovy hutě upřesňuje - jdeme-li od dvora v Lipí směrem jihozápadním, nalezneme v lese „Dubina“ nad rybníčkem (kóta 501) zbytky Janovy olejny. Byla to budova obdélníkového půdorysu asi 20 x 10 m. Ještě jsou zřejmé základy,

cihly již dávno lidé vybrali. Asi o 1 km výše u kóty 530 se nacházela druhá olejna zvaná „Prokopova“. V mlází tam najdeme ještě hromadu rozbitých retort i předloh. Pod kořeny stromů, asi stopadesátiletých, lze vyhrabat dokonce caput mortum. Nezjišťoval jsem, kdy autor místo navštívil, ale „naleziště“ je dosud (2013) aktuální, jak mně potvrzují dotazy: „Nevíš co to je za střepy atd., tam v lese za dvorem Lipí?“ Můžeme skončit slovy pana děkana Františka Wonky: „Pece vyhasly a poslední průmysl na manětínském panství hrabat Lažanských zanikl.“ O lese nedaleko zaniklých hutí se také vypráví různé pověsti.15) Nedaleko obou hutí u Lipí je tzv. „Černý rybník“. Pověst říká, že nemá dno a jednou tam zajel vozka s párem koní a vozem a všecko zmizelo v hlubinách, aniž by se stopa našla (pozn. rybník je opravdu hodně hluboký a voda studená, v mládí jsem se tam koupával). Když zanikla Janova huť, kopali v oněch místech dva sahaři pařezy. Náhle přišli na celý kotel peněz. Byl tak těžký, že jej nemohli unést, a jeden z nich, zvaný Hrnčíř, pospíšil do vsi pro povoz s voly. Druhý, zvaný Fajt, měl kotel zatím hlídat. Když však Hrnčíř přijel s potahem i lidmi, byl Fajt pryč i s kotlem a víc ho nenašli. Říkalo se pak, že ho s celým pokladem odnesl čert.

Použitá literatura: [1] F. Wonka - Příspěvek k dějinám vyrábění kyseliny sírové na panství hrabat Lažanských v Manětíně [2] Ing. Dr. J. Flek - O zaniklém kamenečném a vitriolovém průmyslu na Plzeňsku", též Sborník Vysoké školy chemicko21


technologické v Praze, SPN 1977, [3] F. J. Zetek - Popis politického okresu Kralovického - 1932 [4] Ing. PhD. Jaroslav Jiskra - Johann David Edler von Starck a jeho podíl na rozvoji hornictví a průmyslu v západních a severozápadních Čechách koncem 18. a v 19. Století" - Krajské muzeum Sokolov - 2005 [5] J. Nacházel - Dějiny hraběcího rodu Lažanských z Bukové 6] P. J. Šturm - Popis Manětína z r. 1826 - (překlad F. Wonky z originálu konceptu uloženého v děkanském archivu v Manětíně v r. 1933) Poznámky: 1) Viz rukopis „Příspěvek k dějinám vyrábění kyseliny sírové na panství hrabat Lažanských v Manětíně“, str. 2. 2) Viz též V. Kočka „Dějiny politického okresu kralovického“ - 2010, , str. 562 3) Viz přednáška Ing. Dr. J. Fleka v r. 1942 „O zaniklém kamenečném a vitriolovém průmyslu na Plzeňsku“ a Sborník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, SPN 1977, nazvaný „Česká kyselina sírová a vitriolový průmysl v Čechách“ (Jindřich Flek), vydaný po smrti Ing.Dr. J. Fleka. 3) Viz F. J. Zetek - Popis politického okresu Kralovického - 1932 4) Viz [2] - str.22 5) Viz Ing. PhD. Jaroslav Jiskra - Johann David Edler von Starck a jeho podíl na rozvoji hornictví a průmyslu v západních a severozápadních Čechách koncem 18. a v 19. století - Krajské muzeum Sokolov - 2005 6) Vitriolový kámen definuje [4] na str. 12 jako polotovar z vyluhovaných břidlic ("louh"). Ten se dále zahušťoval plamenem ve zděných pecích a vařil se v kotlích, aby se zbavil přebytečné vody. To již byl t.zv „vitriolový kámen“. 7) Viz [1] - str. 8 8) V době, kdy huť vlastnil hrabě Lažanský, možná nebylo nutné dědičnou štolu budovat, odvodnění lomu mohlo být gravitačně po povrchu, dokud nebyly hloubky velké. 9) Ing. Dr. J. Flek ve [2]- Sborník z r. 1977 - na str. 94 uvádí, že Janova huť byla zřízena v r. 1828–1830 a Prokopova huť v r. 1835, v době prosperity. 10) Popis Manětína z r. 1826 od P. J. Šturma (překlad F. Wonky z originálu konceptu uloženého v děkanském archivu v Manětíně v r. 1933) 11) Viz [4] - str. 16 12) Viz [1] - str. 7 13) Viz [4] - str. 7 14) Viz [1] - str. 20 15) Viz [1] - str. 21, 22

22


ZPRÁVY O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - III n

Koča všechno dělal, od natažení drátu, až ke střílení. Jak jel Mařík na kole, jak po něm střelil a jen těžce jej ranil, že střelil ještě jednou a zase, že ještě nebyl mrtev, tak jak jej táhl do lesa, kde se Mařík probral ze smrtelného zranění a prosil jej pro živého Boha, aby ho nezabíjel, ale on že nevěděl, co činí a ranami sekerou do hlavy jej zabil. V celém okolí bylo veliké pozdvižení lidí a díky tomu, že jej četníci schovali, by ho lidi na místě utloukli, jak byli rozrušeni. Koču četníci odvedli do vazby v Plzni a k soudu. Byl odsouzen k trestu smrti, ale pan prezident zrušil trest smrti a tak dostal na doživotí těžký žalář. Roku 1944, když byl nálet na Plzeň, byli trestanci posláni aby vyndavali nevybuchlé bomby, kde byl i Koča, a zato mu byl jeho trest změněn na 30 let těžkého žaláře. Po uplynutí 30 roků jeho trestu se vrátil domů, chtěl zase do Žebnice, ale občané Žebnice jej tam nepřijali. Již jest také mrtev. To se stalo 7. srpna roku 1937. Byla to loupežná vražda. Dodnes stojí na onom místě při cestě v průseku jeho pomník. Budiž čest jeho památce. 24. Znovu se na Mladotické kapli rozklinkal umíráček, zvěstující truchlivou zprávu, úmrtí člověka. Kdo to umřel?, ptali se sousedé jeden druhého, až někdo přišel s tou zprávou, že to Vojtěch Fryček, zaměstnanec Československých státních drah 23

na pokračování

z vyprávění pana Širokého

v Mladoticích, se zabil. Z neznámých příčin si zoufal, zanechal zde dvě dítka a hodnou ženušku. Čin tento udělal z jara roku 1942. 25. Jaká hrůza a jaké veliké překvapení způsobila zpráva, že Mařenka Kliková, rozená Staňková z Mladotic, která byla provdána za p. Klika, zaměstnaného v dílnách Československých drah v Plzni, zemřela. Bydleli ve strážném domku č. 30 u malého tunelu. Paní Kliková v zoufalství vzala svoje malé dítě do plachetky na záda a skočila s ním do studně, kde se oba utopili. Příčina toho všeho byla ta, přesto že byl dobře zaměstnán p. Klika s dobrým platem, tak ještě chodil krást v noci do okolí různé, mnohdy bezcenné věci. Také jednou byl krást med ve včelíně u jednoho hospodáře ve Vrážném, ale byl včelami tak pobodán žihadly, až celý otekl a tady nastala zrada. Hospodář hlásil krádež medu, lékař zjistil odtok od včelích žihadel a tak začal býti Klika vyšetřován. Dále zatknut a odvezen do vyšetřovací vazby. Prohlídkou domu se pak přišlo na různé ukradené věci z okolních obcí hlášených krádeží; čímž byl Klika usvědčen, také mezi ukradenými věcmi byly vydělané králičí kůže řídícího učitele Formánka z Mladotic. On měl dlouho podezření na někoho jiného, jak vyprávěl. Klika se ve vězení oběsil a jeho žena Mařenka se s dítětem utopila ve studni dne


25. června 1942. Ale dodnes tomu mladotičtí občané nevěří, že to udělala sama dobrovolně; stále si myslí, že jí to udělali Klikovo spolupachatelé, aby jí odstranily, aby je neprozradila. Pohřbena byla v Mladoticích na hřbitově za účasti tolika lidí z celého okolí, že takový pohřeb Mladotice ještě neviděly. Pohřbíval ji pan farář Vinš z Kralovic; napřed jí a pak dítě, ale dali je do jedné rakve a do jednoho hrobu. Pláč a kvílení nebylo jen od jejích příbuzných, ale i od každého občana co byl na onom pohřbu. 26. Dne 7. října roku 1942, přijel od Plzně osobní vlak zvaný Zabava, na mladotické nádraží. Na druhé koleji stál nákladní vlak připraven k odjezdu z Mladotic do Plas. Po příjezdu osobního vlaku a po uvolnění výjezdů vyjížděl nákladní vlak ze stanice ven směrem k Plasům, ale jaké bylo veliké překvapení a leknutí všech přítomných na nádraží, když po odjezdu všech vlaků našli naproti nádražní budově ležet člověka s ujetou hlavou. Poznali ihned starého penzistu od dráhy p. Antonína Prusíka, narozeného dne 13. června 1853, bytem v Mladoticích. Asi čekal na tu chvíli, kdy byl vlak připraven k odjezdu a potom dal hlavu na kolejnice a tu mu vlak uřízl. Pravděpodobně to udělal z omrzelosti života, neb byl devadesát let stár. 27. Veliký žal a smutek postihl rolníka p. Václava Petříka z Bukoviny, když přišli doma na mrtvolu své nejstarší dcerušky Dobroslavy Petříkové, narozené dne 1. září roku 1926, a která se v sebevraždě zastřelila 24

loveckou puškou dne 3. května roku 1943. Ne, jenom její rodiče, ale i celé okolí, a zvláště mládež, kdo jí znal, všichni jí srdečně litovali a žalostně pro ní plakali. Pohřbená byla na mladotickém hřbitově za veliké účasti lidí z celého okolí a když československý kněz, nad jejím hrobem p. farář Slunečko z Kralovic měl tak dojemnou řeč, že ani jedno oko nezůstalo suché. Pláč a nářek byl slyšet daleko do okolí. Prý si zoufala skrze nešťastnou lásku. 28. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Říši na práci též z Mladotic František Sebránek, narozený 2. dubna roku 1917 a při náletu v Habenbrunau u Mnichova, byl zabit a přivezli jej do Mladotic a jest pohřben na hřbitově v Mladoticích. Nálet ten se stal dne 31. srpna roku 1944. Budiž mu země česká lehkým odpočinutím. 29. Na Manětínské zastávce v červenci r. 1946, se stalo veliké neštěstí. Nevím jestli z nešťastné náhody, nebo v sebevražedném úmyslu, tam vlak přejel p. Bulína z Křečova asi dvacetčtyři roků starého. Jest pohřben na hřbitově v Křečově. 30. Jaká veliká bolestná rána zastihla paní Kočí a její rodiče z Mladotic, rodinu p. Fr. Sebránka, listonoše. Zpráva, že její manžel a jejich zeť Václav Kočí, nadporučík pohraniční stráže, narozený dne 27. prosince 1910, na hranicích u Chebu, byl zavražděn pašeráky dne 10. května roku 1949. Byl převezen do Mladotic a na tamějším hřbitově odpočívá.


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Václav Vinš ( (* 11. 1. 1910; † 1973) .......................................................................... 3 /Irena Bukačová Epizody z dějin všerubské fary .............................................................................. 6 /Petr Rožmberský, Václav Chmelíř Zánik panského průmyslu v Manětíně ............................................................... 16 /Václav Jirsa Zprávy o loupežných vraždách, sebevraždách a neš’tastně zabitých III ......................................................................................... 23 /z archivu muzea

Ilustrace na obálce: Kostel sv. Josefa z roku 1901 v Úhercích.

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXIII

Recommend Documents