Romsko bílá láska aneb jak to chodí ve smíšených manželstvích

Obsah: Romsko – bílá láska aneb jak to chodí ve smíšených manželstvích .............................................5 1. Znaky romské komunity ...........................................................................................................6 1. 1 Rozdělení Romů.....................................................................................................................6 1. 2 Kontinuita v duchovní kultuře, rodinném a společenském životě .........................................7 1. 3 Romská rodina .......................................................................................................................7 1. 3. 1. Postavení romské matky v rodině .....................................................................................7 1. 3. 2. Výchova dětí…………………………………………………………………………….8 1. 3. 3. Výchova chlapců...............................................................................................................9 1. 3. 4. Výchova dívek ..................................................................................................................9 1. 3. 5. Pokora ženy a počet dětí .................................................................................................10 1. 3. 6. Stáří .................................................................................................................................11 1. 3. 7. Ovdovění .........................................................................................................................12 1. 3. 8. Obecné problémy romských rodin ..................................................................................12 1. 3. 8. 1. Početnost romské rodiny .............................................................................................12 1. 3. 8. 2. Věkový průměr rodičů ................................................................................................12 1. 3. 8. 3. Nestabilita rodiny ........................................................................................................13 1. 4 Tradice a zvyky Romů (romská rodina) ..............................................................................13 1. 4. 1. Čistota Romů...................................................................................................................13 1. 4. 2. Děkování za jídlo ............................................................................................................14 1. 4. 3. Zásnubní obřad – Mangavipen a svatba - bijav ..............................................................15 1. 4. 4. Křest – kirvipen...............................................................................................................16 1. 4. 5. Pohřeb a vartování ..........................................................................................................16 1. 4. 6. Romské vánoce ...............................................................................................................17 1. 4. 7. Romská jména, přezdívky...............................................................................................20 1. 4. 8. Romové a náboženství………………………………………………………………….21 1. 5. Vzdělávání Romů………………………………………………………………………...25 2. Historie Romů .........................................................................................................................30 2. 1. Původ Romů........................................................................................................................30 2. 1. 1. První teorie o příchodu Romů .........................................................................................30 2. 1. 2. Druhá teorie o příchodu Romů........................................................................................30 2. 1. 3. Třetí teorie o příchodu Romů..........................................................................................32 2. 2. Roma v letech 1945 – 1989.................................................................................................34 2. 3. Postavení a situace Romů po listopadu 1989......................................................................36 3. Praktická část ..........................................................................................................................38 3. 1. Metody zpracování bakalářské práce ..................................................................................38 3. 1. 1. Rozhovor s první rodinou ...............................................................................................38 3. 1. 2. Druhý rozhovor ...............................................................................................................46 3. 1. 3. Třetí rozhovor .................................................................................................................53 3. 1. 4. Čtvrtý rozhovor ...............................................................................................................60 3. 2. Závěr ...................................................................................................................................65 4. Závěr bakalářské práce............................................................................................................67 5. Resumé....................................................................................................................................68 6. Použitá literatura .....................................................................................................................69

4

Romsko – bílá láska aneb jak to chodí ve smíšených manželstvích Zabývám se myšlenkou, která mi stále nedá spát. Jedná se o vztahy mezi majoritou a minoritou, zkušenosti lidí odlišných kultur. Chci poukázat na možnost pochopení nebo na problémy, které se vyskytují ve smíšených párech, na teorii o romské populaci a odlišnosti mezi zástupci majoritní a minoritní společnosti v manželství. V teoretické části bakalářské práci budu popisovat charakteristické znaky romské komunity, romské rodiny, historii Romů, jejich tradice a zvyky.

Rád bych poukázal na Romy, jak je vidí majorita, co se o nich napsalo za posledních 50 let a jak se o nich píše v dnešní době. Najít řešení pro ty, které trpí xenofobií. Záměrem mé bakalářské práce bude zjišťování problémů vybraných tří smíšených manželstvích (Rom x gádžo), vzájemné porovnávání na základě jejich ústních výpovědích o vlastních zkušenostech s postoji a názory okolí. Bude mě zajímat, jaké je postavení a povinnosti ženy (gadži) v romské komunitě (počet dětí, výchova, autorita).

Na světě žije okolo 10 milionů Romů, z toho 4 – 5 milionů v Evropě. V České republice žije asi 180 000 tisíc Romů, většina z nich je koncentrována ve velkých městech a průmyslových aglomerací. V Čechách žije několik společenský odlišných skupin Romů. Většina majority však vnímá jen dvě skupiny Romů. Slušné a problémové Romy. Na území České republiky však žije v současné době pět skupin Romů. Můžeme je označit takto: Čeští Romové, slovenští Romové (Rumungre Roma), moravští Romové, olašští Romové (původně kočovní Romové tzv. Vlachike Roma), němečtí Romové (Sinti Roma).

5

1. Znaky romské komunity Vedle svých výrazných antropologických rysů, si na svoji velkou pouť nesou svůj jazyk, viditelná specifika materiální kultury, ale především bohatství duchovní kultury, vycházející z indické filozofie, obyvatelstvu zemí, do nichž přicházejí, nepochopitelné. Tyto skutečnosti determinují život a postavení Romů v celé jejich další historii. Antropologie se až do druhé světové války zabývala srovnávacími studiemi anatomických rysů různých společenství a jednotlivců, a to především metodou měření těla a jeho částí, zvláště lebky. Výsledky nejrozsáhlejšího antropometrického výzkumu Cikánů, uskutečněného antropologem prof. Eugènem Pittardem, byly publikovány roku 1932. Pittard se zaměřil na Cikány na Balkánu v naději, že tak získá podklady pro to, co sám nazýval ”les vrais Tziganes”. Pomocí metru a kefalometru změřil mnohem více Cikánů než kdokoliv před ním a dospěl k závěru, že typické cikánské obyvatelstvo je o trochu vyšší než průměrná evropská populace a nohy mají ve srovnání s ostatními v poměru k trupu delší a také po odebrání krve, zjistil že bývá většinou krevní skupinou B. Zpozoroval, že jejich lebka se nejvíce podobá lebce dolichocefalické (dlouholebí – relativně úzká a dlouhá hlava), mají černé vlasy, malé uši, velké oči s výrazně pigmentovanou duhovkou a dlouhý, úzký, přímý nos. Pittard jim přisuzoval čestné místo v estetice. Najdeme mezi nimi často velmi krásné muže i ženy. Jejich snědá pleť (teint légèrement basané), smolně černé vlasy, rovný, jemně formovaný nos, bílé zuby, tmavohnědé široce rozevřené oči s živým nebo teskným výrazem, celkově pružná postava a harmonie pohybů je co do fyzické krásy řadí vysoko nad mnohé evropské národy.

1. 1 Rozdělení Romů Rumungre Roma - původ Rumunsko a okolí - kočovní

Vlachike Roma

- původ Turecko a okolí

- kočovní

Sintí Roma

- původ Německo a okolí

- kočovní

Světští Roma

- původ Holandsko a okolí 6

- kočovní

Olašstí Romové – Vlachike Roma Např. pro olašské Romy (kalderáši a lovariové) je nepřípustné - ,,pre ladž” pro ostudu vykonávat pravidelnou práci. Není to jen ostuda, ale přímo ,,tabu”. Pracující olašský Rom ztrácí prestiž uvnitř vlastní komunity. Dodnes se živí obchodem a překupnictvím.

Pro některé skupiny např. Sinti, Manuš je nepřípustná nejen práce manuální, ale také i některá povolání například lékař (dotek s částmi těla, především od pasu dolů je nečistý, poskvrňující). Dále například olašští Romové se nikdy neživili hudbou, rody hudebníků nikdy neobchodovali s koňmi, atd.

Po 2. světové válce a v období komunistického režimu došlo u nás ke ”kastovní” degradaci Romů, kterou například postoupili téměř všichni romští hudebníci (vymizela poptávka po romské hudbě). Dostali většinou do rukou krompáč. Vzalo jim to ”paťiv” – čest.

1. 2 Kontinuita v duchovní kultuře, rodinném a společenském životě Rodinná pospolitost /failmilija/ - složená ze tří až pěti generací a širokého příbuzenstva jako základní komunitní jednotka, ve které má každý jednotlivec svoje místo. Má pevnou strukturu dobrovolně udržovaných norem chování i udržovala kontinuitu, konzervovala tradiční kulturu projevem je – endogamie – příslušníci jediné skupiny (džádí) se mohli ženit a vdávat jen mezi sebou. Mezi kastovní sňatky nebyl vůbec přípustné, nebo výjimečně jen za dodržování komplexu pravidel (příčiny: odlišné podmínky, odlišné, ve kterých žili, vnitřní normy a tradice, a příklad i se týká i rozdílnosti zvyků.

1. 3 Romská rodina 1. 3. 1. Postavení romské matky v rodině Romská rodina je typicky patriarchální, je založena na autoritě muže – nejčastěji otce. Rozhoduje o důležitých věcech, např. výběru partnerů pro své děti, zastupuje rodinu na veřejnosti a zodpovídá za chování rodiny, hlavně za chování své ženy a dcer. U dcer pak zodpovědnost přecházela na jejich manžely. Žena má postavení podřízené, je povinna 7

projevovat pokoru svému muži (v minulosti se to projevovalo např. tím, že chodila na veřejnosti pár kroků za ním podobně jako arabském světě). To jasně vyjadřuje přísloví ”muž je muž, žena je jen žena”. Přes podřízené postavení je žena vzorem morálky uvnitř rodiny a leží na ní tíha zabezpečení každodenní obživy a peče o děti. Přestože důležitá rozhodnutí jsou na otci, má matka prvořadou zodpovědnost za výchovu dětí. S dětmi má zpravidla silný emocionální vztah, děti se k ní i dospělosti obracejí o radu při řešení problémů. To dokládají např. přísloví ”když zemře otec, pláče duše, když zemře matka, pláče srdce,” sto manželek, matka jenom jedna”.

1. 3. 2. Výchova dětí Když si byla romská žena jistá, že je v jiném stavu, oznámila tuto radostnou novinu nejprve ženám v rodině a teprve poté svému manželovi. Od tohoto okamžiku se musela řídit ”pravidly na ochranu plodu”, jež jsou vzhledem k víře v možnost přenosu různých nedostatků a negativních vlastností velmi přísná, a tak žena tedy byla vystavena různým omezením: nesměla se například dívat na tělesně postižené lidi, na ”ošklivá” a magicky zneužitelná zvířata (hlavně plazy), na zesnulého.

Do poslední chvíle však pracovala, a když přišla její hodinka, manžel vyburcoval sousedy a zavolal porodní bábu, která měla nejen funkci porodníka, ale i funkci magickou. Než ustřihla a zavázala pupeční šňůru, připravila rodičce kouzelný nápoj proti démonům, kteří by mohli do novorozeného dítěte vskočit, někdy zapalovala před domem či stanem oheň, aby je zahnala. Potom se čekalo na oficiální křest, neboť do té doby byl novorozenec vystaven působení zlých sil a po křtu zlé síly už děťátku ublížit nemohly. Za zlé síly byly považovány duše matek zemřelých při porodu nebo žen, které porodily mrtvé dítě a tyto duše si chodily vybírat jiné dítě. Obranou proti této zlé síle - guľi daj, byly to různé ochranné předměty v postýlce pod peřinkou a červená stužka na zápěstí dítěte.

Když rodiče svěří nějaké osobě své dítě, je to považováno za projev velké důvěry. Zvláště péče byla věnována zvykům při narození dítěte. Romové věří, že dítě je po narození pod vlivem mulů – duchů mrtvých, kteří nad ním mají moc, a od nichž se musí postupně očistit. Matka je před muly chrání tím, že nejpozději do třetího dne mu na

8

zápěstí zaváže červenou, černou a zelenou nit či šňůrku. Nesměla tam dítěti přivázat bílou šňůrku, protože to je barva smrti. Červená chrání před uhranutím – přitáhne oči a ti, kteří přijdou na návštěvu, se dívají na šňůrku a ne na dítě, a tím je chráněno.

1. 3. 3. Výchova chlapců Chlapci od malička pomáhali otcům při jejich práci, děvčata se učila pečovat o domácnost. Také se musela starat o své sourozence, neboť při velkém počtu dětí v rodině nemohla matka veškerou starost o děti zastávat, zvlášť když v mnoha rodinách byla její činnost jediným zdrojem obživy. Neměl – li otec rodiny právě práci, každodenní starost o shánění jídla spočívala jen na matce. Otec a matka, život v manželství. Když se dívka provdala, nečekalo se od ní, že bude umět vařit a vést domácnost. Těmto dovednostem se učila v rodině svého muže od své tchýně. O výchovu chlapců se starala pouze do jejich pěti až šesti let, protože potom se jejich výchovy ujímal otec. Chlapci pomáhali otci při práci, ten jim však nic nevysvětloval, učili se pozorováním. Tímto způsobem se od otce učili řemeslu Otec trestal syny, matka zase dcery. O výchovu chlapců se starala pouze do jejich pěti až šesti let, protože potom se jejich výchovy ujímal otec. Chlapci pomáhali otci při práci, ten jim však nic nevysvětloval, učili se pozorováním. Tímto způsobem se od otce učili řemeslu Otec trestal syny, matka zase dcery.

1. 3. 4. Výchova dívek Toto však neplatí pro olašské Romy, tam je to naopak samozřejmostí. Mladá žena se musela naučit připravovat pokrm rituálně čistý. Doba strávená v této rodině byla pro ni jakýmisi učňovskými léty. Teprve, když se mladému páru narodilo druhé dítě či třetí dítě, odstěhoval se od původní rodiny. Muž k ženě v domácnosti obyčejně nepomáhal, někdy ani nenosil peníze a neštípal dřevo, což spadalo do jeho povinností. Práci měl muž často jen krátkodobou a peníze, které za ni utržil, dával ženě. Když muž nepracoval, musela se žena s vše postarat sama. Chodila po domácnostech gádžů a nabízela drobné služby – vymazání pece, pomoc na poli, zametení dvoru. Za tyto služby dostala různé naturální odměny. Pak přišla domů, nanosila si dřevo a uvařila. Když si nemohla sehnat žádnou z těchto prací, byla nucena jít žebrat nebo krást. Dobrý otec byl ten, který peníze, jenž

9

vydělal, nepropil a uměl se postarat o domácnost a děti. Ale v současné době už vlivem majoritní společnosti není výjimkou že muž ženě pomáhá. Třebaže byl otec špatný, požíval větší úcty než žena a v domě měl rozhodné slovo. Otec i matka zasahovali do výběru budoucích partnerů svých dětí. Rozhodující slovo však měl opět otec. Matka byla pro děti největší jistotou i v dospělosti. Jestliže mladí lidé někdy vstoupili do manželství proti vůli rodičů a manželství se nevydařilo, uchylovali se k matce, která vždy odpustila a na znamení smíření pak spolu plakali. Děti jsou považovány za největší bohatství romských rodičů. Počtem dětí, zvláště chlapců, se zvyšoval statut rodiny.

Dětství a dospívání romských dětí končí založením vlastní rodiny. Jedno romské přísloví praví: ”Posaď svou dceru na židli a pokud se její nohy dotýkají země, je už zralá na vdávání.” Rodiče tedy svěřovali své dospívající dcery jejich budoucím manželům. Dívky si proto většinou musely brát za manžele muže, které jim vybrali rodiče. Otcové vybírali manžele častěji, ale nebylo to pravidlem. Romské dívky se tedy zpravidla nevdávaly z romantické lásky, ale byly poslušní příkazu své rodiny.

1. 3. 5. Pokora ženy a počet dětí Žena projevovala svou pokoru tím, že kráčela vždy několik kroků za mužem, nikdy se s mužem nedržela za ruce. Úcta k ženě – matce rostla počtem jejích dětí. ”Dobrá matka je jen ta, která má mnoho dětí. Když má jen dvě nebo tři, tak ještě není žádní matka. ”Široké společenství komunity plnilo funkci sociální kontroly svých členů. Špatným otcům či matkám dávala jasně najevo, že jejich počínání není správné. Když tento člověk své chování nezměnil, mohl ztratit svou autoritu a úctu rodiny i celé komunity. Svazek muže a ženy byl monogamní a celoživotní. Muž mohl svou ženu opustit jedině v případě, když jejich svazek zůstal bezdětný. Jestliže si muž našel jinou ženu, přestože měl se svou původní ženou děti, snažila se ho romská komunita přimět k návratu ke své ženě a dětem. Matka se starala o výchovu děvčat. Otec trestal dceru jedině, když už si matka nevěděla rady. Takový to trest byl pro dceru největší potupou. Tělesné tresty však rodiče používali jen zřídka. Obyčejně použili domluvy. ”Bitím nikdy nic nedokážeš. Nikdy. Vychovávej dobrým slovem, ne metlou. ”Otci ale také záleželo na tom, aby se dcery chovaly slušně a nekazily čest rodiny, a třebaže se o jejich výchovu

10

přímo nestaral, pověřoval dozorem nad nimi nejstaršího syna. “Dnes je situace,hlavně ve městech, trochu jiná. V případě neúplných rodin nebo u rodičů, kteří vyrostli v dětských domovech, se stává, že rodičovství nezvládnou, protože sami neměli možnost vstřebat vzor otce a matky a hledají pomoc u státních institucí. Například když nejsou schopni držet pod kontrolu dospívajícího syna a chtějí se vyhnout problémům, které s tím souvisí, dají ho sami do ústavu, aby mu tam ”napravili hlavu.” Rodiče vychovávali své děti odmalička k samostatnosti a zodpovědnosti za rodinu, takže když některý z rodičů zemřel, uměli se starší děti o své mladší sourozence i o domácnost do určité míry postarat.

Neplodnost byla považována za trest, který byl z nějakého důvodu na ženu uvalen. Samozřejmě existovalo mnoho kouzel, jak neplodnost odstranit. Neplodná žena měla například jíst byliny utržené na hrobě ženy, která po porodu zemřela na horečku omladnic, jiným kouzlem se zcela jasnou symbolikou bylo vdechnutí obsahu vajíčka manželem do úst ženy, která celý obsah spolkla. Ženy věřily i v sílu úplňku a jedly byliny natrhané o půlnoci za úplňku. S touhou po co největším počtu dětí, která vyplývá z životní nutnosti rodů mít co největší počet potomků, souvisela i neexistence potratů.

Také nevěra ženy byla důvodem pro její opuštění. Pokud ji muž neopustil, musel ji alespoň veřejně potrestat (ostříhat vlasy, zbít). S mužskou nevěrou to bylo jinak: zvyšovala mužovu prestiž a někdy se jí manželky chlubily a dokazovaly tak mužovy kvality. Otázkou zůstává, s kým mohli být muži nevěrní…

1. 3. 6. Stáří Díky tomu, že byli Romové tolik orientovaní na svou rodinu, a mladí bydleli pohromadě se staršími členy rodiny, nacházeli stáří lidé uplatnění při výchově vnoučat. Stáří lidé byli respektováni jak svými dětmi, tak svými vnoučaty. Jejich názor měl velkou váhu a nikdy nebyli zatracováni jako nepotřební členové rodiny. Mimořádnou pozornost Romové věnovali obyčejům při úmrtí člověka. De le phurem paťiv, bo the jekhvar aveha phuro. Buď uctivý ke starým lidem, i ty budeš jednou starý. Romské přísloví

11

1. 3. 7. Ovdovění Muž, jenž ovdověl si většinou hledal novou ženu, a to především ze svobodných sester jeho zesnulé ženy, protože se předpokládá, že se bude k dětem zesnulé chovat jako k vlastním. Hlavní slovo při výběru ženy měla opět mužova původní rodina. Ovdověla matka se obyčejně podruhé nevdávala. Když se vdát chtěla, musela s tím souhlasit její původní rodina a nejstarší syn. Při smrti obou rodičů se dětí ujímala babička. Jestliže už babička nežila, ujímali se dětí a ostatní členové rodiny, především sestry zesnulé matky nebo nejstarší sourozenci dětí.

1. 3. 8. Obecné problémy romských rodin 1. 3. 8. 1. Početnost romské rodiny Věkové složení romských občanů je charakteristické vysokým podílem dětí do 15 let a velmi nízkým podílem občanů v poproduktivním věku. Rodiny mají v průměru 5 dětí a je zřejmé, že při takové početnosti nejsou rodiče schopni zajistit dětem odpovídající společenskou úroveň jak po finanční tak po výchovné stránce. Z uvedených údajů je patrné, že v budoucnu i nadále zůstane u romské populace tento trend zachován. Ten již sám o sobě způsobuje početní růst populace, zvláště pak s prodlužováním délky lidského věku. Ekonomickou situaci rodin řeší většina z nich čerpáním sociálních dávek všeho druhu, protože jsou pro ně výhodné především díky velkému počtu nezaopatřených dětí

1. 3. 8. 2. Věkový průměr rodičů Rozdílný životní styl se odráží i v nízkém věkovém průměru osob, které zakládají rodinu. Podle odhadů sociálních pracovníků se romským matkám v našem okrese rodí první dítě mezi 15 a 17 rokem, v některých případech dokonce před dovršením věku 15 let, tj. v období k uzavření manželství a matky později zůstávají s dítětem osamoceny. Následuje problém s placením výživného, s hledáním bydlení a výchovou dítěte. Tyto skutečnosti mnohdy vedou k tomu, že výchova dítěte je v naprosto nevyhovujících podmínkách a někdy je nutné dítě umístit do některého výchovného zařízení. Manželství uzavřená po 20 roce života jsou u Romů již perspektivnější. Podle odhadu má však již 10 % matek v tomto období nemanželské dítě nebo dítě z prvního manželství. Pevnější rodinné svazky jsou až kolem třicátého roku věku kdy jsou již rodiny buď ekonomicky zajištěny, nebo pobírají dávky sociální péče. Tím, že první děti se rodí romským ženám

12

v období nezletilosti a poslední mezi 35 a 38 roky, existuje tak velké rozmezí v období rodičovství a tím i možnost využívat zákon 482/1991 Sb., kde je zakotveno, že žena pečující o dítě do 15 let nemá povinnost pracovat.

1. 3. 8. 3. Nestabilita rodiny Pro současnou romskou rodinu je typickým znakem její nestabilita. V posledních letech značně narostla rozvodovost a oficiální manželské svazky uzavírají Romové méně. Převážně se orientují na vztahy družské. Cílem mnohdy bývá získání výhod z pozice osamělého rodiče.Nezřídka se setkáváme s případy, kdy jsou Romové ochotni nechat své manželství rozvést, jen aby nepřišli o některé sociální dávky. Ekonomická otázka se stává v této chvíli rozhodující. tím vzniká řada komplikací při řešení konkrétních situací kombinovaných rodin, kdy je velice obtížné určit vzájemné vztahy a povinnosti především k nezaopatřeným dětem. S tím je spojeno i zálohování výživného určeného soudem. V rámci z celkového počtu zálohovaného výživného 45 % zálohováno za romské otce a 40 % žadatelek tvoří romské matky.

1. 4 Tradice a zvyky Romů (romská rodina) 1. 4. 1. Čistota Romů Velmi výraznou přetrvávající hodnotou, Romů, která měla a má imperativní podobu v životě jednotlivce i komunity je ”žužipen” – čistota, ve smyslu ”rituální čistota”. Zde jsou kořeny v indické kultuře naprosto zjevné. Začíná u přípravy jídla, která se děje ve velké čistotě, počínaje používáním nádobí na vaření a nádob na uchovávání potravin, úpravu oděvu ženy při vaření, ale také jejími pocity při vaření - jídlo muselo být připravováno s láskou pro všechny. Vařit nesměly ženy v době menstruace a také šestinedělky. Také některé potraviny byly zakázány, byly” nečisté” a Romové tato pravidla, i přes často velmi bídně životní podmínky dodržovali. ”Žuže” Roma (rituálně čistý Rom) mají nesrovnatelně vyšší sociální status než ”degeši”, kteří jedí koňské maso nebo ”rukoňara”, kteří konzumují psí maso. ”Žužo” Rom by nikdy nejedl v domácnosti degešů, i když je všude čisto a rodina žije i v dobrých majetkových poměrech. ”Me som

13

žuži romňi” – touto formulí nabízí romská žena jídlo a chce tím říci, že jídlo připravila tak jak ukládají pravidla rituální čistoty. Pokrmy se jedí čerstvé, zbytky se vyhazují, i když to často znamenalo být o hladu. I původ tohoto pravidla je možno hledat v Indii, kde je vyhazování zbytků jídla životní nutno, vzhledem k podnebí, ve kterém zbytky jídla rychle podléhají zkáze a stávající se člověku nebezpečné. Věřilo se také, že zbylé jídlo očichávají mulové (mrtví), a proto, kdo zbylé jídlo sní, muže zemřít. Čistota, až přehnaná se udržovala v příbytku – prostoru, který byl teritoriálně ohraničeným osobním vlastnictvím a vztahem obyvatele k němu. Dodnes známe i ze slovanských romských osad neustálé vymetání, vymazávání podlahy hlínou a praná koberců. Kontrastuje to ostře s nepořádkem venku – na území nikoho.

1. 4. 2. Děkování za jídlo Zvláště za jídlo se v romských rodinách neděkuje, ani se ně neprosí, je to neslušné. Proč? Na tuto otázku hledala dost dlouho paní Hübschmannová odpověď. Nakonec ji našla v Indii. Indické náboženství ukládá lidem žijících v rodině jako hlavní povinnost pohostinnost. Když by takový člověk neuctil hosta jídlem, popřípadě přístřeším, provinil by se pro dharmě. Host se totiž nachází v postavení, které ohrožuje veličinu Život, neboť je přístřeší, tedy bez ochrany. Posláním člověka je podle hinduismu se ahimsá – nenásilí, to je nejsvětější dharma. Člověk má život chránit, ne ničit. Proto také 75 % Indů jsou vegetariáni. Život je veličina, která se projevuje i v nepatrném hmyzu. Hospodyně nebo hospodář se však nevyvarují toho, aby, byť nechtě, nezabili při běžné činnosti nějakého takového tvorečka. Avšak i tímto mimovolným zabitím je porušována ahimsá a člověk si připravuje špatnou karmu – odplatu. Karmu si může zmírnit jedině tím, že se za mimovolné poškození veličiny Život nějakým způsobem odškodní. Jak? Mnoho žen v Indii než si nabere ze studně vodu pro sebe, jdou a zalejí některý strom v poušti nebo napojí divoké pávy. A další příležitostí k posílení veličiny Život je právě pohostinnost vůči jakémukoli hostu, bez rozdílu kasty, rasy nebo náboženství. Romové tuto náboženskou filozofii často neznají, ale přesto je v nich zakódováno, že se za jídlo neděkuje, třebaže přesně neví proč. Říkají, že děkování za jídlo je gádžovský zvyk. Jestliže jim přesto za nabídnutý pokrm poděkujete, odpoví vám asi toto: “Pánu Bohu poděkuj, ne mně! Děláš ze mě lakomce, když děkuješ! Já tobě děkuju, že jíž mé

14

jídlo! Za jídlo se neděkuje. Neděkuj, nejsi u gádžů!” S prošením je to podobné. Hranice mezi ”moje” a ”tvoje” jsou majoritní společnosti přesně vymezené, ale u Rómů tomu tak není. Když v romské osadě hospodyňka vařila a nedostávalo se jí vajec, šla k sousedce a řekla: “Dej mi.” A ona, pokud měla, dala a nečekala, že jí to bude vráceno, protože zítra to bude třeba ona sama, které se něco nebude dostávat. Pak zase ona přijde a řekne: “dej mi.”

1. 4. 3. Zásnubní obřad – Mangavipen a svatba - bijav Úkolem dcer bylo uzavřít dobré a uvážlivé manželství, a tím spojit dvě rodiny, aby byla ještě více zvýšena rodinná prestiž. Takto smluvená svatba se mohla odehrát pouze mezi rodinami, které byly materiálně na stejné úrovni, v přátelském vztahu a se sňatkem souhlasili oba otcové. Výjimečně se stávalo, že se do sebe chlapec s dívkou zamilovali proti vůli rodičů, ale to s sebou neslo vždy konflikty mezi rodinami. Pokud však strávili zamilovaní společně noc, nezbývala jiná možnost, než sňatek uskutečnit. Rodiny jim většinou odpustili, ale před tím je museli veřejně potrestat pro výstrahu, aby si to ostatní mladí rozmysleli. Za tento přestupek nejsou členové rodiny, komunity ostrakizováni, pouze potrestáni. Vyloučení z komunity, které je pro Roma největším trestem, bývá spojeno s incestem. Toto mezikulturální tabu platí i mezi Romy a jeho porušení bývá velice odsuzováno. K tomu, aby spolu mohli dva mladí začít žít a mít děti, bylo třeba po dohodnutí otců uskutečnit zásnubní obřad – mangavipen. Oba mladí v doprovodu svých rodičů si před dalšími svědky slíbili vzájemnou věrnost až do smrti.

Obřadník, nejčastěji vajda - čhibalo, mladým zavázal ruce šátkem, do dlaní nalil víno nebo pálenku, které si mladí z dlaní vypili. Dnes si už většinou ruce nesvazují, jen překříží a novomanželé vypijí vzájemně obsah partnerova pohárku a políbí se. Od této chvíle byli romským společenstvím považováni za manžele, kteří spolu mohou žít a plodit děti. Občanskou nebo církevní svatbu – bijav měli až po několika letech, když už spolu měli jedno dvě děti. Uzavřené manželství bylo na celý život: rozchod byl výjimečný a byl povolen pouze v případě neplodnosti či nevěry ženy. Pokud se po několika letech nenarodilo manželům dítě,muž mohl manželku opustit. Neplodnost byla pro romskou ženu největší trest, neboť nemohla splnit svou životní roli – být dobrou

15

matkou, a tedy i manželkou. Takováto žena byla všemi opovrhovaná a nikdo by neměl mít manželovi za zlé, když ji opustí.

1. 4. 4. Křest – kirvipen Kirvipen neboli křest se koná stejně jako u Neromů vždy v kostele. Ke křtu byla potřeba kmotry nebo kmotra, kteří měli velice důležitou funkci. Romové si brali za druhé kmotry často gádže – sedláky z vesnic, protože to byla jakási záruka, že rodina neumře hlady, pokud se dostane do nesnází. Kmotr nebo kmotra dávali svému kmotřenci ”križmo”- předmět, který si kmotřenec uchovává po celý život. Dostával je k významnému dni, například, když šel poprvé do školy nebo když měl významné narozeniny. Kmotrovstvím se upevňovaly vztahy mezi rodinami. Při křtu dítě dostávalo jméno, obvykle po svém kmotrovi, jednom z rodičů nebo jiném příbuzném, toto jméno bylo však pouze ”úřední”, fungovalo ve styku s neromskou společností a dítě ho častokrát ani nezná.

Dále Romové věří, že když není dítě pokřtěné, chce je vyměnit bosorka (čarodějnice) za ošklivé a zlé bosorce. Tak se stane členem rodiny a duchové už nad ním nemají moc, teprve po křtu je zcela v bezpečí. Za svoji rodinu Romové na rozdíl od majority nepovažují rodinu nukleární, ale rodinu širokou, velkorodinu, která často žije pohromadě, nebo je alespoň spolu ve velmi častém kontaktu.

1. 4. 5. Pohřeb a vartování Dodnes je u nich zachovaná představa, že pro umírajícího si přichází někdo z dříve zesnulých členů rodiny, který u něj zůstává až do pohřbu a odvádí ho na onen svět. Do rakve se vkládají mrtvému jeho osobní předměty, i když jsou hodnotnější: prsteny, náušnice, hodinky, housle, kytara, ale i fajfka, cigarety, brýle, lahvička s alkoholem, karty a pokud byl věřící, tak i modlitební knížka a růženec. Do ruky nebo do kapsy vloží rodina zesnulému peníze (nejčastěji drobné mince). Od chvíle skonu až do pohřbu při něm bdí – vartují.

Chování při vartování má svá ustálená pravidla: hrají se karty, vyprávějí se příhody ze života zesnulého, nesmí se zpívat, tancovat, přiťukávat skleničkami. Každý před

16

vypitím své první skleničky odlije nejdříve trochu na zem – na památku zesnulého. Nějaký čas po pohřbu navštíví nebožtík pozůstalé, aby jim dal najevo, jak byl spokojený se svým pohřbem, svou přítomnost projevuje různými znameními, zvuky, zjevuje se ve snech. Pohřby Romů bývají různě nákladné, okázalé jsou zejména u olašských Romů, kde se můžeme setkat s rakví s proskleným víkem, hrobovou jámou vystlanou vzácnými koberci.Dalším zvykem, který Romové dodržovali při úmrtí, bylo pálení osobních věcích zemřelého. Romové dodnes věří, že při umírání je dobré vynést umírajícího z místnosti a pohodlně jej položit nebo posadit na matku zem, a ta že mu dodá sil do posledních chvil života. Velká pozornost byla věnována obyčejům při úmrtí. Romové věří, že pro člověka, který umírá, přichází někdo ze zesnulých členů rodiny, zůstává s ním až do pohřbu a potom ho odvádí s sebou. Tři dny a noci rodinní příslušníci u zesnulého bdí – vartují. Při vartování se hrají karty, vypráví se pohádky a také příhody ze života zesnulého a připíjí se. Při přípitku se nesmí přiťukávat. Než se vypije první sklenička, každý na památku zemřelého odlije trochu na zem. Tančit ani zpívat se nesmělo. Při pohřbu Romové vkládají do rakve osobní a oblíbené předměty zesnulého, třebaže jsou hodnotnější (např. náušnice, prsteny, housle, růženec, fajfku, láhev s alkoholem, brýle), a do rukou a do kapsy mu vkládají drobné mince.

Okázalé a velmi nákladné pohřby mají zejména olašští Romové, u nichž se můžeme setkat např. s proskleným víkem rakve, hrobovou jamou, která je vystlána vzácnými koberci, apod. Po pohřbu věří, že je nebožtík navštíví ve snu, nebo dá svou přítomnost najevo nějakými jinými znameními, např. různými zvuky, aby jim sdělil svou spokojenost nebo nespokojenost s pohřbem. Rok po pohřbu se opět celá široká rodina u hrobu sejde a zde svému zesnulému zapijí vodkou pro klid duše. Olašské rodiny pořádají celé hostiny. Víra v muly. Mulové jsou duchové zemřelých, kterých se Romové bojí a v jejichž existenci věří. Mulové velmi zasahují do světa Rómů a oni proti nim podnikají různé ochranné akce.

1. 4. 6. Romské vánoce Vzhledem k tomu, že jsou Vánoce svátkem náboženským,slaví Romové na celém světě vánoce podle toho, k jakému náboženství se hlásí. Vánoce jsou hlavním svátkem pro katolíky a protestanty, zatímco pravoslavní křesťané kladou větší důraz na oslavy Velikonoc nebo Nového roku. Čeští a slovenští Romové nazývají Vánoce Karačoňa

17

(nebo Karačoň) a v jejich oslavách se prolínají prvky převzaté od majoritních společenství s vlastními romskými tradicemi, v nichž se i po mnoha staletích odráží jejich indický původ. Mezi tyto tradice, které romské Vánoce odlišují od vánoc českých, patří odpuštění a usmíření a vzpomínání na zesnulé příbuzné.

Pro Romy je velmi důležité, neboť v dobách, kdy byli Romové zcela izolovanou skupinou, museli být mezi sebou velmi solidární. Na romské komunitě, ve které žili, byli zcela závislí, a proto spolu nemohli žít v nesvárech. Vánoční čas proto využívali Romové k tomu, aby se vztahy mezi lidmi v komunitě či rodině ještě více posílily. Tento zvyk dosvědčují i ustálené obraty, které se k vánočním oslavám neodmyslitelně váží: O Roma penge tele muken. Romové si odpouštějí. O Roma jekt avres phiren te mangel, jak leske te odmukel. Romové chodí jeden druhého odprošovat, aby mu odpustil. O Roma, jak save te uľahas rušte, pre Karačoňa penge odmuken u aven pale lačhe. Romové, ať byli sebevíc znesvářeni, o Vánocích si odpouštějí a znovu se udobřují. Sar šaj dživas, te na džanes jekt avreske te odmukel? Jak bychom vůbec mohli žít, kdybychom si neuměli navzájem odpouštět. Vánoční vzpomínání na zesnulé příbuzné souvisí s vírou Romů, že duše člověka přesahuje a existuje i po odchodu těla na onen svět. Duchům mrtvým předků říkají Romové mule a Romové se snaží být s muly zadobře, neboť mulové mohou i škodit. O Vánocích si Romové muly usmiřují tím, že jim dávají na okno nebo do koutů pokoje jídlo, aby je nechodili strašit. Romové si o Vánocích o svých zemřelých příbuzných také povídali a vzpomínali na ně. Romové se mnohdy zlobí na Neromy, že v existenci mulů nevěří.

”Naši lidé se strašně bojí mulů. Všichni Romové, co jich na světě je, věří, že duše mrtvých, mulové, se vracejí na zem a pouštějí hrůzu na živé. Vracejí se z různých důvodů. Chtějí se pomstít někomu, kdo jim ublížil nebo zůstal něco dlužen, nebo je něco trýzní, nesplnilo se jim nějaké přání, nebo se jim stýská po příbuzných. Mstiví mulové pustí na člověka takovou hrůzu, že ztratí řeč a může i onemocnět, nadělají mu modřiny, svedou ho z cesty, házejí nádobí, chřestí na půdě řetězy a vyvádějí všelijaké mrtvolné skopičiny. Duše hodných příbuzných přicházejí varovat a upozorňovat. Ale ani s takovými mrtvými není příjemné pobývat pohromadě. Mrtvý má zůstat tam, kam patří, a neplést se mezi živé. Mulové, kteří se vracejí na zem, trpí. A kdo trpí, ten trápí. Proto jsme za ty bludné

18

duše prosili Boha, aby se jich ujal, odpustil jim hříchy a dopřál pokoj jim i nám. Každý Róm má nějaké zážitky s muly.”

V době adventu se Romové připravovali na nadcházející vánoční svátky – uklízeli, ženy bílily stěny a úklid celého domu ukončily úpravou podlahy – protože Romové neměli dřevěnou, ale podlaha se potírala žlutým jílem. Během adventu také Romové sháněli dostatek jídla na vánoční svátky, což byl důvod, proč se romské děti na Vánoce tak těšily – konečně se mohly jednou za rok do sytosti najíst! Romští hudebníci si zase nacvičovali, co budou hrát sedlákům o Štědrém večeru pod okny, a romští chlapci se učili vinšovat – tedy přát štěstí a zdraví do Nového roku. Pro Štědrý den se používá v romštině slovo Veľija nebo Viľija. Romové se v tento den stejně jako gádžové postili. Přísnost půstu však byla různá – v některých rodinách se nejedlo maso jen do večeře, v jiných se jedly jen pečené brambory po celý den. Štědrovečerní večeři připravovala vždy matka, které pomáhaly dcery. Zdobení stromečku měly zase na starosti synové. Ti také chodili sedláky prosit o slámu, kterou potom rozložili na podlaze, aby místnost připomínala jesličky, kde se narodil Ježíšek. Před večeří měl otec nebo nejstarší člen rodiny proslov, poté pronesl přípitek a požehnání a vzpomínalo se na zemřelé. Romové jim zapálili svíčky a jídlo položili do kouta nebo na okno. Při štědrovečerní večeři Romové většinou jedli zelí, fazole se švestkami, brambory, pišot (šátečky plněné vařenými brambory) a bobaľky (buchtičky sypané mákem a polité mlékem). V některých krajích chodili Romové vinšovat hned po štědrovečerní večeři, jinde se vinšovalo až na boží hod. Romští chlapci a muži chodili od domu k domu, tak aby nikoho nevynechali, a přáli si zdraví a štěstí. Romové si při vinšování navzájem odpouštěli, protože jak říkali staří Romové – když budou Romové držet pohromadě, nezahubí je ani hlad, ani chudoba, ani zlo. Den po Štědrém dnu nastalo vánoční hodování, při kterých se Romové scházeli a jedli i masitá jídla. Při společných hostinách si opět přáli štěstí, zpívali staré romské písně. Dnes už nejsou Vánoce tím, čím bývaly v minulosti. Přesto zůstávají svátkem, kdy se schází celé příbuzenstvo a vzpomíná a slaví. A jak si Romové přejí šťastné Vánoce? Bachtaľi karačoňa. Použité materiály: časopis Romano Džaniben, č. 4/1995.

19

1. 4. 7. Romská jména, přezdívky Kromě tohoto jména má dítě ještě další jméno, a to romské , které se odvozovalo z jeho fyzických či psychických vlastností (Thulo – Tlustý, Kalˇori – Čerňoučká…), z nějaké události, nebo mohlo být zkomoleninou různých slov, které se dítě snažilo vyslovit . Toto romské jméno, které se může během dětství i několikrát změnit, než se definitivně vžije, pak funguje uvnitř romského společenství. Romové tedy většinou vůbec nepoužívají jména, pod kterým jsou zapsáni v matrice a které mají v občanském průkaze. ” Další zvláštností romských rodin je pojmenování dětí, které bývá většinou zcela odlišné od jména uvedeného v rodném listě. Děti někdy ani své úřední jméno neznají, protože doma je oslovují jiným jménem. Když potom přijdou do školy, jsou překvapeny, jak na ně paní učitelka volá. Toto druhé jméno nebo také jiné jméno – aver nav má ochranou funkci před světem nečistých sil. Kryje se před ním zneprůhledněním identity – jiným jménem. Mezi nečisté síly patří nemoci. Ani nemoci se nesmějí nazývat původním jménem, protože by hrozilo, že si tuto nemoc člověk přivolá. Vypráví se také , že nemoci se zaměřují hlavně na malé děti, protože jsou slaboučké a bezmocné. Usídlí se v nich a čekají, až bude vysloveno nějaké jméno, pak hledají člověka, který je zapsán pod tímto jménem a skočí na něj. Nečistá síla je ale zmatená, když žádného takového člověka nenajde, protože ho v té rodině oslovují jiným jménem. Ochranné jméno dává dítěti obvykle matka a otec to respektuje, avšak jestliže se otci zdá, že zvolené jméno je nepožehnané (např. když byl v příbuzenstvu někdo toho jména velmi zlý, apod.), může se postavit proti. Tento způsob označovat člověka jiným jménem sloužil navíc jako ochrana před neromskou společností, která pro Romy představovala také jisté nebezpečí.

Ochranné jméno se volí např. podle některé vážené nebo milé osoby, která v rodině dříve žila. Rodiče se tak snaží dítěti dodat sílu, zdraví, štěstí a dobré vlastnosti. Staří Rómové věřili, že když člověk zemře, vstoupí jeho duše do dítěte, jež se v rodině narodí. Druhé jméno se však nevolilo ihned, ale až když matka cítí, že našla to nejvhodnější. Než je toto jméno vybráno, je dítě oslovováno Ciknoro – Maličký, Čhavoro – Děťátko, Čhajori – Holčičko, apod. Později dostává dítě v rodině i různé přezdívky podle jeho vlastností nebo zjevu (např. Papin – Husa, Kalo – Černý, Cikňi – Malá, Čiriklo – Ptáček, Bugošiš – Basista, velmi oblíbené jsou přezdívky z televizních filmů: Vinetu, Olčetrhend, Šoči, a můžeme se setkat i se jmény politiků).

20

Vaření i požívání připraveného pokrmu je obřad. Jídlo musí být připravováno tak, aby bylo rituálně čisté. Výběr potravin, zvláště masa, byl znamením toho, jaký status rodina požívala. Hospodyňka si před přípravou jídla musí umýt ruce a převázat si vlasy šátkem, aby jí do jídla nespadl vlas. Kdyby totiž některý z hostů našel v jídle vlas, už nikdy by v té rodině k jídlu neusedl. Vlasy se totiž přidávaly do jídla, když si děvče chtělo přivábit chlapce nebo když se chtěla někomu přičarovat nemoc.

1. 4. 8 Romové a náboženství Každý Rom pátrá po své historii, odkud pochází, kdo byli jeho předci, a proč zrovna zůstali po malých skupinkách po celém světě. V jedné latinské čítance z je psáno, že existoval ostrov Délos,který byl v souostroví Kyklad a tam se prý narodil Apollón, kterého nazývali Delius, a jeho ženu Dianu, kterou oslovovali Delia, a mimo jiné tento ostrov byl posvátný a na tento ostrov mohli navštěvovat jen pouze vyvolení žádat o radu i pomoc. I náš bůh má jméno Del a my i dodnes ho tak nazýváme. Na základě fonetické shody mezi jménem řeckého ostrova Délos a zkráceným tvarem romského výrazu De (ve)l – bůh, a tak je možný, že by jsme i my jednou nalezneme pravlast Romů. Další hypotéza je, že ostrov Délos a slovo de(ve) l mají patrně společné prastaré indoevropské kořeny ”dí – zářit, svítit, avšak romský Devel odešel ze společného pra indoevropského území do Indie spolu se svým ” etymologickým a významovým bratrem, sanskrtským devou (božstvem), zatímco řecký ”zářící” Délos se ubíral na východ odlišnou historickou i sémantickou cestou.

Náboženským vyznáním se většina českých Romů hlásí k římských katolíkům. O Romech se traduje, že jejich skutečná víra je zajímavou symbiózou náboženství majoritní společnosti a vlastních ”pověr” , které si přinesly s sebou z Indie. Tento povrchní názor o romské víře potvrzují i nejstarší historické záznamy. Ve starším z roku 1350 uvedl německý cestovatel, který potkal Romy na své cestě k Božímu hrobu v Byzanci, že “s Řeky jsou Řekové, se Saracény jsou Saracéni”. V kronice Saxonia z roku 1520 se píše, že “nevyznávají žádné náboženství na způsob psů”.

21

Romové však vždy byli a dodnes často jsou oddáni Bohu a náboženství chápou v daleko širším slova smyslu než křesťané. Náboženství a víra pro ně byly způsobem života, tak jako je pro obyvatele Indie dodržování dharmy, která určuje, jak se má člověk celý život chovat. Romové nazývali tento soubor příkazů romipen – ten dává životu řád. V romštině je Bůh ”o Del‘‘ a Romové s ním komunikují jinak než křesťané. Většinou jej oslovují formou proseb a chvalozpěvů. O tom, že Romové pevně věří v určitou vyšší sílu, která člověka přesahuje, svědčí i množství neosobních vazeb v romštině. Romové říkají např.‘‘ono mě bolí nohy‘‘ namísto ”bolí mě nohy”.

Romové věří, že duše člověka přesahuje a existuje i po odchodu těla na onen svět. Důkazem toho je tradiční nesmírně velká víra v duchy mrtvých předků – mule, kteří jsou pro Romy prostředníkem Boha. Duše zesnulých se podle Romů vracejí mezi živé, ty dobré navštěvují příbuzné ve snech a dávají rady, ty zlé škodí (například při narození dítěte).

Vzhledem k tomu, že většina Romů věří, touží Romové po uctívání vlastního božstva. Zatím jediná jejich ”svatá” je Kali Sára – Černá Sára, kterou více než jedno století oslavují a vzhlížejí k ní… S železnou pravidelností se v poslední třetině (24. – 25. května) sjíždějí do francouzského městečka ‘‘Les Saintes – Maries- de – la Mer‘‘ tamními obyvateli nazývaného pouze ”Les Saintes‘‘ (Svaté). Do kraje ”Camargue” (místo, kde končí země a začíná moře) přicházejí chudí i bohatí, slavní i neznámí, mladí i ti šedinami prokvetlí, z Východu i Západu, aby uctili památku ”Svaté Sáry‘‘.

V romských komunitách odpradávna převládají sklony k uctívání kultu ženy. Dnes již nikdo neví, jestli je toho uctívání Černé Sáry důsledek nebo příčina. Stejně tak mnozí, přesto že se každoročně slavnostního obřadu účastní, netuší nic o pověsti opřádající záhadnou Sáru…

Historické prameny dokládají existenci Sár dvou: jedné církve katolické a druhé romské. Ta první byla služebná tří Marií: Marie – Salomé, Marie – Jacobé, MarieMadeleine, jež byly vyhnány ze Svaté země. Sára je doprovázela a společně se vylodily ve vesnici ”Les Saintes- Maries – de la - Mer‘‘. Tento výklad se traduje od doby vlády

22

krále Reného (1448). Katolická Sára neměla právo kanonizace a tak zůstává v kryptě, neboť z kostela ji vypověděli. Romská Sára prý žila na břehu řeky Rhôny se svým kmenem a ujala se tří Marií po jejich vylodění. Franze de Ville v knize ”Tradice Romů v Belgii” událost popisuje takto:

”Jedna z našich lidí, která měla jako první zjevení, byla Sára – la – Káli. Pocházela ze vznešeného rodu a vládla svému rodu na břehu Rhôny. Díky záhadným zjevením znala mnohá tajemství. U řeky Rhôny kmeny opracovávaly kovy a s těmi pak obchodovaly. Romové v té době patřili k polytheistům (vyznávali několik božstev) a jednou v roce se účastnili průvodu se sochou Ischtari (Astarté) na ramenou. S ní vstupovali do moře doufajíc v požehnání.Jednoho dne měla Sára – la- Káli vizi. Viděla tři svaté ženy zoufale volající o pomoc. Sára tedy nelenila a jela jim naproti v malé loďce. Moře bylo ale tak rozbouřené, že Sára málem přišla o vlastní život.Nakonec v zoufalství sama nevědíc k čemu je to dobré vhodila své šaty do vln. A ejhle ony zázrakem posloužily copy vor a pomohly jí dopravit tři Marie na břeh. Svaté ženy Sáru za odměnu pokřtily a doporučily jí Evangelium gediům a jejímu lidu etnické rozlišování.

Stojí za to se zamyslet nad tím, proč si Romové vybrali právě Sáru? Kdo ví? Možná pro její přezdívku Egypťanka. Snad pro její historicky ”zastíněnou roli”. Pokud se budeme držet romské tradice, dle které Sára pocházela z jejich lidu a byla vládkyní kmene, pak ji lze ztotožnit s Černou Pannou. Jméno Káli, které jí Romové vybrali, znamená v romštině spojení významu slov:černá a Romka,co se týče jméno Sára, tak to pro církev symbolizuje ženu Abraháma. První písemné svědectví o účasti Romů na slavnostech v les Saintes – Maries- de- la- Mer zaznamenal Fréderic Mistral. V jeho ‘‘z roku 1906 vypravěč líčí svoji návštěvu v Camargue v roce 1855.

”Kostel byl přeplněn lidmi z Languedocu, ženami ze země Arles a nemocnými Romy. Ostatně byli to právě oni, kteří zapálili ty největší svíce, ale pouze u oltáře Sáry, která (podle jejich víry) pocházela z jejich lidu.‘‘

“Deník (noviny) pečlivě vydávaný faráři z ‘‘Les Saintes‘‘ od roku 1861 do roku 1939 a uchovávaný na faře, nám neposkytuje rovněž příliš informací. Ovšem při troše píle nějaké přeci jen objevíme, např.:

23

”Romové již přišli. Využívají prastarého práva shromažďovat se v kryptě Svaté Sáry, jejich legendární patronkyně. Jsou skrčeni pod oltářem, hlavy kučeravé, s horoucími rty, ohmatávají růžence, pokrývají svými polibky lem oděvu Svaté Sáry, kapky potu jim padají na mnohé zapálené svíce. Ve dne, v noci zpívají nábožné písně, mumlají jakési modlitby, kterým nikdo nerozumí v jazyce záhadném. Je to unikátní podívaná. Romové obohacují svaté poutě v ‘‘les saintes‘‘ svou originalitou velkolepou a mnohotvárnou. “Romský kult uctívání Sáry je velmi zajímavý a patří k těm, na nichž se mohli gádže podílet (nezapomeňte, že až po 2. světové válce došlo ke skutečné komunikaci mezi Romy a ostatními, do té doby se nejdříve stranit museli a pak snad i chtěli). Až do roku 1912 měli jedině Romové právo vejít do krypty. Tam trávili mezi svými celou noc a toto bdění bylo obklopeno tajemnem, zvláště v očích faráře z “Les saintes”. Ten věděl, že krypta je zaplavena prosakující vodou a že skrývá tři části: vlevo při vstupu prastarý oltář pohanský, uprostřed oltář křesťanský ze 3. století a vpravo sochou Sáry. Ta se však zdá býti až ze století osmnáctého. Příchozí se Sáře věnují ve dvou rituálních aktech (ty dodržují a respektují dodnes všichni Romové potkávající se ve Francii každoročně): tím prvním je přikládání a snímání rukou z jejích šatů. Obzvláště ženy hladí pečlivě sochu a líbají šosy jejích nařasených šatů (Sára na sobě nikdy nemá jen jedny šaty, Romky jí je totiž nosí darem). Poté zavěšují vedle ní věci, které přinesly: kapesníky, hedvábné spodní prádlo, šátky. Nakonec se předměty, které patří zmizelým nebo nemocným lidem, dotýkají Sáry doufajíc, že zmizelé najde a nemocné vyléčí. Celý tento rituál není evidentně původní, byl zaznamenán u Dravidiů na severu Indie. Ti věří, že prádlo a věci nemocného jsou prostoupeny bolem a nemocí a že se trpící uzdraví, pokud se tyto věci dostanou do kontaktu s posvátným stromem. Druhá část každoroční romské poutě spočívá v procesí směřujícím do moře a symbolickém ponoření, ovšem tento ceremoniál církev uznala až v roce 1935). Procesí a moře spojuje Sáru se všemi kulty velkých bohyň plodnosti- kouzlo ponoření totiž vyvolávalo déšť nebo jej alespoň vyvolávat mělo. Dnes už ale nikdo pochopitelně do Francie nejezdí proto, aby vyvolal déšť.proč tedy? Inu jednak proto,aby nasákl tu atmosféru, aby alespoň jednou (i když trend je spíše opačný, lidé přijíždějí pravidelně, mnozí dokonce takto uctívají Sáru již po desítky let) viděli a dotkli se “své” bohyně. Stalo se samozřejmostí, že právě 24. A 25. května nechávají v kostele před Káli Sárou. Když přijde čas, naloží muži Sáru na vůz tažený koňmi (někdy se vezou Sáry dvě, jedna katolická a druhá romská. A pak ten nekonečný průvod se vydá ulicemi. Blíží se k moři a napětí se stupňuje. Nejdříve vjíždí do moře kočár se Sárou. V okamžiku, kdy se lem 24

jejích šatů dotkne moře, vrhají se do něj všichni ostatní. Věří, že jim voda, jíž právě Sára posvětila, přinese zdraví a štěstí.

1. 5. Vzdělávání romských dětí Romské dítě má v sourozencích kladné emotivní zázemí, děti jsou více v kontaktu (společné hry, domácí práce, péče o mladší, pomoc se školními záležitostmi). Osnovy a požadavky dnešní základní školy jsou navíc tak náročné, že rodiče většinou nedostatečně sami vzdělání dětem s domácí přípravou stejně pomáhat nemohou, i kdyby sami měli na dobrém prospěchu dítěte zájem. České dítě toto vše většinou hledá u rodičů, mezi sourozenci je větší rivalita, děti jsou více vedeny k samostatnosti, k individuálním činnostem. Škola očekává, že se rodina od počátku přizpůsobí jejím požadavkům – dítě bude mít doma na přípravu do školy vyhrazen čas i prostor, kde nebude rušeno. Romské dítě je ale neustále obklopeno příbuznými, sourozenci, je-li starší, musí se o ty mladší postarat, nemá čas a ani prostor na své soukromí, není zvyklé být samo, nechce to a nepotřebuje to. Splnění požadavků rodiny je důležitější, než splnění školních povinností. Škola očekává samostatnou práci. Za napovídání, spolupráci mezi dětmi, kolektivní řešení situací jsou děti ve školách často trestány. A opět dochází k naprostému nepochopení situace, dítě nechápe, proč je pořád hodnoceno jinak. Doma i ve škole se chová tak, jak je zvyklé. Rómští rodiče nevedou své děti cílevědomě k úspěchům ve škole. Za špatné známky je většinou netrestají, motivace různými materiálními odměnami či penězi je na rozdíl od majoritní společnosti zcela neznámá. Romské dítě také není vedeno k samostatnému rozhodování. Problémy vždy řeší rodina, komunita. To vyplývá z tradičního chování a zvyků. Na druhé straně bychom také neměli zapomínat na následky komunistické asimilační politiky. Mnozí Romové si zvykli na péči státu, kteří jim byla poskytována, zdánlivě výhodně, ale za účelem tvrdého potlačení jejich etnicity a svébytnosti. Romské dítě není obvykle zvykle na žádný pevný denní režim, má více volnosti, více si určuje, co bude ve svém volném čase dělat. Proto se děti ani ve škole najednou nejsou schopny podřídit přísnému řádu a dlouhodobému soustředění. I činností provozované dětmi doma se podstatně liší, s čímž škola také nepočítá.

25

Romské děti si např.: doma nemalují a nekreslí, proto se nemohou v první třídě naučit dobře psát, nemají dostatečně vyvinutou jemnou motoriku. Nemají tolik hraček, stavebnic, skládaček, na kterých by se učily různým dovednostem a logickému myšlení. Neumějí zacházet s knížkami, neznají pojmy, s kterými se jinde než v knihách malé dítě setká. Pravidelné mimoškolní aktivity, na které jsou české děti od malička zvyklé, a kde hlavně v mladším věku dítěte určují zájem o ně rodiče, cílevědomě děti vedou k rozvíjení určitých schopností (kreslení, sporty, turistické oddíly atd.) jsou většinou v menším míře v hudebních školách, kde vynikají jako praktičtí muzikanti, ale školu často opouštějí, protože nezvládnou a nechtějí zvládnou hudební teorii, neuznávají potřebnost při praktickém hudebním výkonu. . Ke změně vztahu, i když na hodnocení, je asi dost brzo, romského dítěte ke škole přispívá i přítomnost Romů mezi zaměstnanci škol – jsou to pedagogičtí asistenti ve třídách. Předpokladem k tomuto kroku je, ale důkladná znalost konkrétní romské komunity, jejíž žáci školy navštěvují. Různé skupiny Romů či velkorodiny mezi sebou dodnes udržují pravidla sociální distance. Člověk, který je komunitou či její částí odmítán, nemůže vystupovat v roli učitele romských dětí. Jeho postavení je pak ještě horší než postavení českého učitele. Naopak Rom komunitou uznávaný může pro změnu názoru ostatních Romů na instituci školy udělat daleko víc, než kvalifikovaný učitel. Povědomí o vlastní kultuře, o vlastních dějinách je důležité pro sebevědomí každého jedince. Absence tohoto povědomí naopak přispívá k dezorientaci, k pocitu méněcennosti, k problémům zařazení se do majoritní společnosti, ale i ke konfliktům uvnitř komunity. Pocit méněcennosti na jedné straně vede ke snaze přimykat se ke své vlastní komunitě, na druhé straně také vede ke snaze se přeci jen s negativní reakcí majority vůči Romům ztotožnit a považovat za kladné jen sebe, svou rodinu. Neustálým pocitem méněcennosti trpí i ti Romové, kteří se do majoritní společnosti integrovali – vzděláním, zaměstnáním apod., ale jako rovnoprávné je většina Čechů stejně mezi sebe nepřijímá. Neustálý, intenzivní, skupinový pocit méněcennosti se často spojuje s poruchami chování, kompenzuje se jimi, což jen vede k ještě většinu napětí minoritou a majoritou. Prvním krokem, který musí učitel udělat, vytvoření pozitivního vztahu mezi ním a dítětem. Tento vztah musí být založen na vzájemné důvěře. Dítě se musí ve škole cítit dobře, a také cítit , že učitel má opravdu rád, že o něho má zájem. Jinak může ztratit autoritu. Zároveň musí cítit, že učitel má pozitivní vztah i k jeho rodině. 26

Romové jsou citliví na sebemenší projev odstupu ze strany majority, na druhé straně zase na její přátelský předsudky nezatížený postoj dostatečně oceňují. Jistě mi dáte za pravdu, že učitel by se neměl obejít bez znalostí o historii, kultuře, tradicích, sociální a politické situaci Rómů. Někteří učitelé také poukazují na to, že pomocí při navázání citového kontaktu s dítětem je znalost romštiny. I děti, které již romsky nemluví, a nerozumějí, stále hodnotí znalost romštiny či alespoň zájem o ní pozitivně. Úvodní etnický jazyk se tak uplatňuje ve své sekundární funkci, jako zástupný symbol etnické identity. Pokud tohoto jazyka používá příslušník jiného etnika, vyjadřuje tím úctu, pozitivní vztah vůči komunikačnímu partnerovi a jeho etnicitě. I když je dnes všem národnostním menšinám právo na vzdělání ve vlastním jazyce dáno Ústavou, školy romštinu ani jako pomocný jazyk nepoužívají. Řada učitelů se domnívají a domnívá, že děti dnes už romsky nemluví, že problémy v komunikaci s nimi při vyučování vznikají jen malou, nedostatečnou úrovní rozvoje myšlení a řeči, zanedbáním rozvoje řeči a myšlení při výchově v rodině, vinou toho, že dítě vyrůstá v nepodnětném prostředí. Pod dlouholetým tlakem asimilační politiky komunistického režimu, mnoho romských rodičů (kromě olašských Romů), mluví doma na děti česky, aby potom ve škole děti neměly problémy. Mezi sebou však rodiče často, ale mluví romsky a děti jim nerozumí, neučí se pořádně nerozvíjí. Do školy pak přichází řada romských dětí s nepatrnou slovní zásobou, nerozvinutou pamětí neschopných tvořit složitější věty v češtině a přitom stejné problémy mají tyto děti i při vyjadřování v romštině. V tradiční komunitě tento problém neexistoval. Kultura každého národa je vázaná na jazyk. S jeho ztrátou pak dochází k rozkladu všech dalších hodnot a norem. Mnozí Romové už romsky neumějí. Někteří z nich se v pozdním věku učí romštinu, chtějí svůj jazyk znát. Pochopili totiž, že bez něho nejsou nic. Ale čeština rodičů není normativní, je to romský etnolekt češtiny, ovlivněný jednak romštinou jednak nespisovnou češtinou., kterou Romové slyší kolem sebe, ale jejíž struktura a jednotlivé jazykové roviny jim jsou stejně cizí, neumějí mezi nimi diferencovat, nesprávně je používají, neodlišují hovorové prostředky od spisovných apod. Při většině kontaktů s Čechy slyší nesprávnou češtinu – často je jejich kontakt omezen na podobnou sociální skupinu, jako jsou oni sami. Tomuto etnolektu rodiče učí své děti - v rozporu s tím, co je dnes v západních zemích s multietnických školstvím běžné – tj. rodiče jsou žádáni školou, aby doma na dítě mluvili vlastním jazykem, pro školu je lepší, když se učí dítě novému jazyku, než aby ho odnaučovaly chyby. Naše školy vyžadují, jak už bylo řečeno, opak. 27

Problémy s češtinou mají romské děti při vyučování ve všech jazykových rovinách – fonetické, intonační, gramatické, lexikální i v oblasti stylistiky. Sám jsem se setkal s romským žákem ve věku asi šesti let, který když psal, tak zásadně zaměňoval písmena a při upozornění, že má nějaké písmeno ve slově navíc, nedokázal písmeno určit. Dělalo mu to problémy poznat, i když jsem mu řekl jeho název. Jeho častá chyba byla v psaní ž místo ř. To je velmi časté, protože romština ř nemá. Proto by učitelé měli mít alespoň základní představu o struktuře romštiny a jejich odlišnostech od češtiny, aby byli schopni chyby dětí odstraňovat a nezaměňovat je stále za mentální retardaci. Podrobná analýza těchto jazykových jevů by si zasloužila mnohem více prostoru, který tato práce obsáhnout nemůže, ráda bych zde ale upozornil na literaturu, která se touto problematikou zabývá. Přímo pro učitelé základních škol jsou určeny publikace vydané Nadací MENT: Jazyková situace Romů a její vývoj od H. Šebkové a Pojmový svět žáků z prvního ročníku ZŠ z hlediska romštiny E. Žlnayové. Staří lidé byli ve své rodině velmi vážení a jejich názor měl velkou důležitost. Protože k nejvyšší hodnotě Romů patří rodina, žije společně v domácnosti několik generací. Staří lidé se věnovali výchově vnoučat. Velkým dluhem škol vůči romských dětem je absence informací o jejich vlastních etniku, jeho kultuře, historii, jazyku, absence, která nutně zabraňuje Romům v etno-kulturní a sociální identifikaci. Romské děti jsou nuceny navštěvovat české a slovenské školy, jejichž vyučovacímu jazyku nerozumějí a kde jim všechno od obrázků ve slabikářích až po učivo vcelku neustále vnucuje představu, že jsou cizí, méněcenná rasa bez jazyka, bez minulosti a bez tváře. říká úvaha o postavení Cikánů – Romů v Československu – Charty 77 ze 13. 12. 1978. Poskytovat dětem informace o jejich etniku, ale k navázaní dobrého vztahu dítěte ke škole nestačí. Zvláště u malých dětí, které mají hodně dalších problémů se zvládnutím učební látky, je důležité, aby se ve škole setkávaly s tím, co jim je z rodiny a komunity známo. Výtvarná výzdoba školy či třídy je obvykle přizpůsobena vkusu a chápání českých dětí. Na žádném obrázku či jiném výtvarném díle, které zdobí třídy, nenajdete vyobrazení např. romského dítěte či romských osobností apod. Totéž se dá říci i o učebnicích. Problém vzdělání jako takového začíná již v předškolní přípravě, kterou absolvuje jen menší část romských dětí a tak dochází k následným problémům v oblasti dalšího vzdělávání. Školský úřad si vědom je těchto problémů zřídily při jedné z mateřských škol přípravnou třídu pro romské děti. V samotném začátku rodiče děti do školy posílali, postupně však zájem opadával. Hlavní příčinu vidíme ve vnitřním vztahu Romů 28

k vzdělání. Vzdělání nezaujímá v jejích hodnotové orientaci významnější postavení. Romové jsou spíše orientování hmotně ve snaze vyrovnat se co nejrychleji po vnější stránce ostatními obyvatelstvu. Druhou příčinu můžeme spatřit v neschopnosti romských rodičů dětem při školní přípravě pomáhat. Mnozí rodiče jsou ještě dnes negramotní, ale i ti, kteří absolvovali základní vzdělání, většinu vědomostí zapomněli a nemohou být svým dětem nápomocni. Jednou z nejvážnějších příčin neúspěšnosti romských dětí při získávání vzdělání je skutečnost, že tyto děti nezvládají v potřebné míře vyučovací jazyk. Proto se již první ročníky pro mnohé stávají nepřekonatelnou překážkou. Rodiče místo úsilí volí cestu přeřazení dítěte na zvláštní školu, kde komunikuje se stejně jazykově postiženou skupinou dětí romského etnika. Poněkud jiná je situace na malých venkovských školách, kde vzhledem k menšímu počtu dětí ve třídách a ”rodinnému” prostředí jsou učitelky schopny připravit dítě do dalšího ročníku bez nutnosti přestoupit na zvláštní školu, i kdy celkový prospěch takových dětí bývá horší oproti ostatním. Podle odhadů se romské děti nejvíce grupují v 5. - 6. ročnících, kde tvoří skupiny záškoláků a mladistvých delikventů a to má negativní dopad na morálku ostatních, podstatně mladších žáků. Záškoláctví bývá ve většině případů zaviněno i rodiči, kteří děti často omlouvají pro údajnou nemoc a dětem různé výmluvy tolerují. Úroveň vzdělání se přímo odráží i v otázce nezaměstnanosti.

29

2. Historie Romů 2. 1. Původ Romů 2. 1. 1. první teorie o příchodu Romů V Persii konečně nacházíme několik textů, které nám mohou v pátrání po pra historii Romů pomoci, i když jim nelze připisovat přílišnou váhu. Arabský historik Hamza z Isfáhánu popisuje (okolo r. 950), jak se perský vladař Bahram Gur (“velký lovec” z Čtyřverší) [Rubá ijat] Omara Chajjáma, jehož vláda skončila v roce 438) – poté, co rozhodl, že jeho poddaní mají pracovat pouze půl dne a zbytek trávit požíváním jídla a pití a posloucháním hudby – setkal jednoho dne ze skupinou, která sice měla víno, ale postrádala hudebníky. Když jim vytýkal, že hudbu zanedbávají, padli před ním na tvář a pravili, že se snažili hudebníka sehnat, ale nepodařilo se jim nikoho najít. Panovník záhy přemluvil indického krále, aby mu poslal 12 000 hudebníků, kteří se pak usídlili po celém území perského království a jejich počet se postupně zvyšoval. ”Jejich předkové,” podotkl Hanza, ”tam stále jsou, i když jen v nevelkém počtu; jsou to Zottové.” O padesát let později nacházíme další zmínku o téže legendě v perském národním eposu o historii země, v 60 000 verších Firdausího Šahnáme (kniha králů) z roku 1010. I tento autor se zmiňuje o tom, že Bahram Gur požádal indického krále Šangula o hudebníky a baviče: “Nuzné vrstvy obyvatel zde pijí víno bez doprovodu hudby, což zámožnější vrstvy nemohou schvalovat. Proto z těchto Luri vyber a mně pošli 10 000 mužů a žen, kteří hrají na loutnu”. Bahram Gur dal Luriům pšenici, dobytek a osly a vyslal je do provincií svého království, aby se tam lopotili na poli a rovněž aby hráli pro chudé. Během jednoho roku však Luriové bezstarostně zkonzumovali všechnu svou pšenici i dobytek. Král je za nešetrnost pokáral: A potom je propustil a nařídil jim, aby vzali své osly, naložili na ně svůj majetek a živili se zpěvem a brnkáním na své libé strunné nástroje a každý rok aby cestovali po celé zemi a zpívali pro potěšení bohatých i chudých. Luriové s úkolem souhlasili, a proto jsou teď, doprovázeni psi a vlky a toulají se světem a také hledají práci a po cestě ve dne i v noci kradou.

2. 1. 2. druhá teorie o příchodu Romů Přicházeli ze dvou základních směru. Prvním hlavním směrem bylo jít na východ a jihovýchod přes Mezopotánii / Irán, Turecko, Balkánský poloostrov/. Druhý směr byl

30

přes severní Afriku na Pyrenejský poloostrov a odtud do Španělska, Francie a Anglie. V Evropě budili pro své exotické vzezření zvědavost. Byli přirovnáváni k Tatarům, neboť cestovali a kočovali v dlouhých karavanech. Když se jich lidé ptali, proč kočují, podle legendy jim Romové odpověděli, že jsou kajícníci, kteří musí učinit pokání za hříchy svých otců, kteří odmítli přijmout Pannu Marii s Ježíškem. Proto 7 let musí putovat z místa na místo. Z 9. století existují doklady o Romech z Konstantinopolu /dnešní Instanbul /. V 10. století se Romové také objevují na dlouhý čas na území Byzantské říše. Zde někteří předváděli medvědy, jiní byli akrobaté – ženy tančily na provaze a muži cvičili na běžících koních, dále se věnovali kovářství, pletení košů a ševcovství. Kolem 12 a 13. století romské rodiny z Byzantské říše více pronikaly na Balkánský poloostrov. Kovářské rody žily na úpatí hory Gyppe města Modon, které leží na západě Řecka. Toto město bylo městem putovním, kde poutníci, kteří směrovali do Jeruzaléma odpočívali /chodilo se pěšky nebo jezdilo na koni a cesta trvající dnes 2 hodiny letadlem tehdy trvala 2 – 3 měsíce/. Poutníci tuto oblast nazývali Malým Egyptem. Když Osmanská říše utlačovala Byzantskou říši a Turci dotírali na arménské, řecké i slovanské obyvatelé, mnoho z těchto národů začalo prchat do jiných zemí. Mezi nimi také Romové. Když Romové přicházeli do střední a západní Evropy, lidé se jich ptali, kdo jsou a odkud pocházejí. Rómové na tuto otázku odpověděli, že přišli z Malého Egypta. Mnoho historiků a laiků mělo na mysli Egypt – zemi faraónů a Boha Slunce Ra. Romům zůstalo jméno Egypťané, které přešlo do angličtiny jako Gypsy, do španělštiny Gytanos, do francouzštiny Gytanes. Ve 14.století a 15.století postupovali Romové z Balkánského poloostrova podél Dunaje do Panamské nížiny. Romské rody měly své náčelníky, vajdy, knížata, ale i krále. V čele nejvyšších rodů stali král Sindel a vajdové Panuel, Michal a Ondřej. Každý z nich vedl svůj rod jiným směrem, ale i nadále společně komunikovali prostřednictvím tzv. rychlých spojek. V r. 1423 český král Zikmund Lucenburský vystavil pro jednoho z těchto vajdů ochranný list, kterým vyzýval své poddané, aby Romům poskytovali pomoc a podporu. Na území Čech Romové přišli ve 14. – 15. století. Bylo to období, kdy se místní lidé dívali na Romy s nevolí, protože si mysleli, že jsou to turečtí zvědové a špioni. Rómové byli často pronásledování a mučeni. V r. 1545 Ferdinand I. Vydal královský list, kterým Rómy vypovídal ze země. Při vypovězení se jim však nesměl zkřivit ani vlásek. V r. 1697 byli Leopoldem Romové prohlášení za psance. Muže mohl kdokoliv při pronásledování zastřelit jako škodnou zvěř a ženy s dětmi trestali uříznutím ucha. V r. 1717 Karel VI. Vydal nařízení ve kterém upřesnil postihy za poskytování úkrytu pronásledovaných romským rodinám. 31

Na území střední Evropy přišli Romové až v 13. století, na české území ve 14. stol. nebo snad na začátku 15. stol. – podle toho, kterou z prvních historických zpráv považujeme za skutečně správnou jako věrohodný doklad: či POPRAVČÍ KNIHU PÁNU Z ROŽMBERKA, kde je zmínka, že vedle několika Němců z Rakous v tlupě lupičské v jižních Čechách jistý cikán byl, Ondřejóv pacholek, nebo zda uznáme až dokument druhy, kterým jsou staré letopisové čeští, kde se píše, že také toho léta vláčili se cikáni po české zemi a lidi mámili. A pak již následuje dlouhá řada historických dokladů jejich zemích. Dalimilova kronika sice uvádí, že přišli do českého království na 500 tatarských zvědů, ale není jisté, zda se jednalo o Romy. V 15. století přicházela do českého území nová vlna migračních Romů, která se lišila od dřívějších romských příbuzenských skupin. Dřívější proudy se totiž usazovaly (Romové se usazovali zvláště v Uhrách, kde získali ve 14. a 15. století dobré sociální postavení. Velké množství Romů se usazovalo také v Podunajských krajích a živilo se prací svých rukou, a proto, když vypuklo pronásledování Romů, byli tito Romové pro svůj spořádaný způsob života pronásledování ušetřeni. Ale nový migranti byli rozhodnuti překonat značné vzdálenosti, a proto nezanechávali žádné pokrevní příbuzné, protože by s nimi nemohli udržovat kontakt. S osvojením jazyků neměly problémy.

2. 1. 3. třetí teorie o příchodu Romů Další možností je, že pravlastí Romů je Indie. Romové prý pocházejí z oblasti Radžastánu (členský stát ve střední Indii) a Pandžábu (severní Indie). Indická společnost byla rozdělená do několika kast. Nejvyšší kastou byli Bráhmani, kam patřili kněží a náboženští učitelé, dále kšátrijové – vládci a bojovníci, vaiširové – řemeslníci a rolníci, šudrové – sluhové a pomocné síly a poslední nejnižší kasta tzv. nedotknutelní, ke kterým patřili lidé nečistých profesí ( praní prádla, spalování mrtvol, kati, drezéři hadů a opic atd. Romové patřili do všech těchto kast. Pravděpodobně díky velkému suchu a nedostatku potravin a malé možnosti práce začali Romové asi kolem 8. století opouštět Indii a vydali se do Evropy.

Kruté trestání Romů se změnilo až nástupem vlády Marie Terezie a Josefa II, kteří se snažili o soužití Romů s venkovských obyvatelstvem. Zakázali kočování a používání romského jazyka, Romové nesměli být nazývaní ”cikány”, ale novosedláky. Romské děti byly svým rodičům násilně odebrány k tzv. převýchově. První světová válka způsobila

32

nový pohyb Romů po celé Evropě. Nejděsivějším obdobím pro Romy byla 2. světová válka. Romové spolu se Židy byli násilně deportováni do koncentračních táborů, kde většinou skončili v plynových komorách. V českém území byly zřízeny 2 koncentrační tábory a to v Letech /okres Písek/ a Hodoníně /okres Blansko/. Tuto válku přežilo pouze 583 českých a moravských Romů. Po válce začala migrace Romů z Rumunska, Maďarska a Slovenska.

Kočování jednotlivých skupin bylo také podmíněno monoprofesností – faktem, že většina členů dané skupiny (širší rodiny) se zabývala jedním řemeslem. Bylo dáno nejen tradicí, kdy se řemeslu učili synové od otců, ale také kastovními bariérami tehdejší společnosti v Indii, které nedovolovaly příslušníkům jednotlivých kast (džátí) věnovat se jinému zaměstnání a činnostem, než které byly pro danou kastu velmi přísnými a závaznými zákony a pravidly určeny. Stejná neměnná a nepřekročitelná pravidla řídila společenský a rodinný život.

Obsahově musí podat základní informace o kořenech Romů v indické pravlasti. Jejich hmotné a duchovní kultuře, způsobu obživy, místě v tehdejší společnosti.

Na řadu otázek spojených se životem Romů v indické pravlasti a jejich odchod z ní. Nemají dosud odborníci odpovědi podložené argumenty. Existují více či méně pravděpodobné hypotézy. Smyslem není představovat tyto hypotézy, případně s nimi polemizovat. Mohou tvořit druhou plánovou část expozice. Důležité je navodit atmosféru indického kulturního a sociálního prostředí, ve které jsou zdroje identity Romů, determinující jejich chování až do současnosti.

Je nutno především zdůraznit kontinuitu indického původu, a tradic hmotné a duchovní kultury v celé další historii a způsobu života Romů.

Projevuje se u všech skupin Romů žijících dnes ve světě.

33

2. 2. Roma v letech 1945 – 1989 Po skončení druhé světové války se v mnoha zemích zásadně změnily podmínky života velké části Romů, jejich počty a rozmístění – stejně jako v rámci tehdejšího Československa. Nacistická genocida vyhladila v koncentračních táborech, zejména v Auschwitz – Birkenau II., téměř půl milionu evropských Romů. Z našich zemí postihla takto tragicky skupiny Romů českých a moravských, ale i německých – Sintů a části olašských – tedy těch, kteří žili před válkou na území Čech a Moravy, později Protektorátu Böhmen und Mähren. Tuto genocidu přežilo jen několik desítek rodin z Romů českých, moravských a z německých Sintů. Na Slovensku – na území ”Slovenského štátu” nebyla sice pro Romy situace tak tragická, ale i tak jim válečné období přineslo mnoho utrpení i ztráty na životech. Některé vypálené romské osady, za pomoc partyzánů, ale i pogromy, omezení osobních svobod většiny z nich, jakožto ‚‚společensky méněcenných‘‘ zařazovaných do pracovních táborů, stejně tak i prohlubování problémů v jejich soužití s ostatním obyvatelstvem, kdy mnohé ”cikánské osady” byly tehdy vystěhovány daleko od obcí a měst. Zatímco skupiny olašských Romů (Vlachike Roma) se vrátily ke svému kočovnému či polonomádskému životu, v první poválečné době začaly vznikat na Slovensku další nové ”cikánské kolonie” – soustředění s negativně tradičními znaky starého způsobu života Romů, se stigmatizující pečetí jejich tehdy ještě nízkého sociálně – společenského postavení. A právě z těchto prostředí ”osad” na východním Slovensku začaly v letech 1946 – 47 romské rodiny odcházet za prací a lepším bydlením do Čech a na Moravu, jako první migrační skupiny. Motivací pro tuto migraci byla i tehdejší větší hospodářská zaostalost a zpustošení východního Slovenska po válce, mnohem více, než tomu bylo v českých zemích. V těchto oblastech nastaly proto pro Romy ještě obtížnější podmínky, zejména v místech jejich velkých početních soustředění. Část usedlých a tzv. polousedlých Romů z romských osad na Slovensku odcházela tedy buď hned v roce 1945 nebo v letech následujících do českých zemí, za prací do průmyslových a dalších měst, ale i osídlit pohraničí Čech a Moravy. Příchod romských osídlenců do těchto oblastí probíhal tehdy většinou spontánně, neřízen a neorganizován. Za romské ”starousedlíky” můžeme považovat nejstarší generaci, která se usídlila těsně po II. světové válce, nebo zde žila již před válkou. Rodiny, které zde zůstaly po roce 1958, kdy vstoupil v platnost zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob tvoří další skupinu. Jedná se převážně o rodiny původem z východního Slovenska, které

34

se usídlily Československu. Dále pak následuje generace Romů, kteří přišli z tradičních lokalit za lepšími životními podmínkami, převážně za prací v zemědělství. Zde získali poměrně dobré pracovní příležitosti a hlavně odpovídající bydlení. Poslední kategorie Romů se většinou narodila již, popřípadě v České republice. I přes to, že mnozí z nich nikdy nebyli na Slovensku, mají po rodičích slovenskou národnost i občanství. To přinášelo a v některých rodinách ještě přináší nemalé problémy při vyřizování sociálních dávek a jiných úředních záležitostech. Mladší generace si již nedokáže vytvořit patriotický vztah k místu ani uzavírat významná rodová seskupení, což je způsobeno velkým pohybem romských obyvatel. Hlavním cílem se stává bydlení, pracovní příležitosti a finanční zajištění rodiny. Byl součástí velkého migračního pohybu Romů ze Slovenska, zejména východního, kdy se odtud stěhovali do českých zemí většinou za prací, lepšími bytovými a celkovými podmínkami života svých rodin, ale i s touhou po rovnocenném postavení. Důsledkem je, že od poloviny 50. let žije v České republice převaha Romů ze skupiny slovenských Romů – 85%. Zatímco na Slovensku žije převaha dodnes ve venkovských obcích, resp. koncentrovaných osídleních tzv. ”cikánských osad”, zvaných ”romane gava” (i když tento podíl se v období let 1970 – 1990 snížil). V Čechách a na Moravě žije už naprostá většina Romů v obcích městského typu. Tento podíl je zde již třikrát vyšší než na Slovensku a stále narůstá. V poválečné romské migraci bylo mnoho faktorů, které lze srovnat s migrací některých ostatních skupin migrantů i osídlenců, ale má své specifické charakteristiky: příznačné je, že si romští migranti vybírali za svůj cíl přestěhování konkrétní obce a že přitom měla rozhodující význam jejich příbuzenská, skupinová struktura a vazby; často šlo o tzv. řetězovou migraci, kdy z jedné lokality na Slovensku odcházely příbuzensky spjaté rodiny společně či postupně pro ně do nového domova v českých zemích. Tento vliv působil u všech romských osídlenců ještě dlouhou dobu po jejich přestěhování do nového – českého či moravského prostředí, u některých příslušníků nejstarší generace působí dodnes. Vždy jejich skupina – “rod”, k němuž patřili či patří jim pocit bezpečí. Své nové životní prostředí ještě dlouho nepovažovali za svůj domov. Z této skutečnosti vycházely některé projevy jejich chování k okolnímu majoritnímu obyvatelstvu, ale i pocit nezakořeněnosti, a tím třeba i další migrační přesuny některých z nich. Teprve změna tohoto pocitu – v přijetí daného prostředí za svůj nový domov – začala kvalitativně působit na postupnou adaptaci a umožnila určité soužití romské

35

minoritní komunity s většinovou populací. Tento přelom začal většinou v průběhu šedesátých let, kdy docházelo k prvnímu generačnímu předělu a tím mezigeneračnímu vzestupu. Podle ústavy, resp. po válce ještě dočasně platného Košického vládního programu, byli Romové teoreticky zrovnoprávněni s ostatními občany republiky. Byly jim sice dány záruky nediskriminování a umožněno “zařadit se” do zaměstnání, ale tehdejší společnost se o ně více nestarala V padesátých letech, v době euforistického budování “spravedlivého společenského řádu”, se komunisté snažili opětovně vypořádat s Romskou otázkou. Občané romského původu jsou opětovně degradováni na jakousi asociální vrstvu a byly potlačovány jakékoli znaky jejich etnické identity. Romové jsou chápání jako problém a to problém sociální. Za jediný prostředek jejich zařízení do společnosti se pokládá asimilace, tzn. Přizpůsobení Romů k obrazu většinové společnosti, která je automaticky pokládána za ideál. Komunistickému režimu se téměř podařilo rozbít romské tradice, jejich hodnoty a normy byly postupně ničeny, aniž by byly nahrazeny jinými. Společným nositelem jejich identity pak byl i pocit bezpráví, kterého se vůči nim dopouští většinová společnost. V této době přichází fenomén příchodu slovenských Romů, kdy stát rozmisťuje Romy po celém území tehdejší republiky. To samozřejmě vede k devastaci tradiční rodinné hierarchie a rozpadu velkorodin. S příchodem všeobecných změn, které přinesl rok 1989, se vytvářejí hnutí, která byla potlačována na začátku 70. let. Sami Romové přestávají být pasivním prvkem a zakládají občanské strany a hnutí. S postupným vývojem společnosti začínají tyto subjekty působit především na vzdělávání a rozvoj kultury.

2. 3. Postavení a situace Romů po listopadu 1989 Po listopadové revoluci vydal přípravný výbor Romské občanské iniciativy prohlášení, ve kterém se přihlásil k celospolečenskému hnutí a jeho novým iniciativám. Romská občanská iniciativa se později přeměnila v politickou stranu a kandidovala ve volbách s Občanských fórem. Podle programového prohlášení chtěla usilovat o rozvoj sebeuvědomování Romů a o uznání romské národnosti. Za předsedu této strany byl zvolen JUDr. Emil Ščuka.

36

Vedle této strany vznikají i další romské politické, kulturní i zájmové organizace, které s ROI úzce spolupracují. Vzniklo i několik opozičních skupin, ale všechny mají společný cíl – prosazovat zájmy romského obyvatelstva. (Nečas, 1993) Bohužel i po listopadu 1989 je názor na Romy obdobný jako za komunistického režimu a mění se jen velmi pozvolna. Někteří Romové se po dřívějších asimilačních tlacích snaží svou identitu popřít a přizpůsobují se majoritní populaci. Toto je patrné především ve větších městech – v rodinách se přestává mluvit romsky, mění se způsob života, bydlení, stravování. Od okolí přejímají nové zvyky a obyčeje. Romové však přejímají i mnoho negativního, objevují se dříve neexistující jevy jako je prostituce, odkládaní dětí, rozvody a další. To je v rozporu s tradičním hodnotovým systémem a etickými normami romské komunity. Při sčítání lidu v roce 1991, kdy se Romové mohli poprvé přihlásit k romské národnosti, tak učinilo pouze 33 tisíc z odhadovaného počtu 220 tisíc Romů v České republice. To představuje necelých 22% romského etnika na našem území. Někteří Romové o této možnosti nevěděli, mnozí z nich se ale k romské národnosti nehlásili záměrně. To proto, že se cítili více Čechy, ale část z nich se romskou národnost z různých důvodů přiznat obávala. Po rozpadu federace roku 1993 vyvstává pro Romy další problém. Je jím zákon o Českém občanství, kdy se z desetitisíců Romů, kteří měli slovenskou národnost, ale trvale žili na území České republiky, najednou stali občané druhé kategorie. Nespokojenost Romů se svým postavením, nezaměstnaností, vztahy s majoritní společností a také obavy před rasově motivovanými útoky vrcholí v letech 1997 – 98, kdy masově odcházejí do zahraničí (Davidová, 2001) Romové se však po listopadu 1989 konečně stali svébytnou národnostní menšinou se všemi právy, které menšinám v České republice náležejí. Část Romů začala hledat svoji identitu a rozvíjet svou kulturu.Přechod novému státnímu zřízení a k tržní ekonomice také přináší katastrofálně vysokou nezaměstnanost Romů a ztrátu sociálních jistot, které jim socialistický režim zajišťoval. Mají problémy s pracovní morálkou i udržením stálého zaměstnání, setkávají se i s rasistickými útoky extremistických skupin. Dalším problémem romského obyvatelstva je neustále narůstající celková kriminalita, která se projevuje ve stále nižších věkových kategoriích. Na tyto problémy má ve velké míře vliv nepříznivá sociální situace Romů, nízká vzdělanost a kvalifikace, dále pak absence společenského vědomí a etnického sebeuvědomění. Z tohoto důvodu se do popředí zájmu romských i neromských odborníků dostává otázka vzdělávání. (Nečas,1993) 37

3. Praktická část 3. 1. Metody zpracování bakalářské práce Na základě rozhovorů, kdy prostřednictvím otevřených otázek, mě budou zajímat životní příběhy a osudy respondentů. V rozhovorech se budu ptát na jejich názory ohledně postojů lidí z jejich okolí, kdo jim v průběhu jejich manželství pomáhal a přál jim to a kdo naopak. Dále se budu věnovat otázkám vzájemných problémů jejich soužití a jak tento stav překonali a snažili se různá úskalí řešit, jaký dopad mělo manželství na jejích blízké a příbuzné (jak je vnímali a co si o tom všem mysleli, zda je podporují). Závěrem zaměřím svou pozornost na styl výchovy jejich dětí, jakým způsobem se snaží vychovat děti (kdo z partnerů má na děti větší vliv a zda je vedou také k udržování tradičních romských zvyků). Provedl jsem rozhovory se 4 manželskými páry.

3. 1. 1. Rozhovor s první rodinou Manželka Romka, věk: 27, vyučená: prodavačka. Dnešní povolání: dělník na lince. Manžel gadžo, věk: 32, vyučen: automechanik. Dnešní povolaní: lakýrník

Jak jste se seznámili? Ježíši jak jsme se seznámili, kamoška mě vzala na Silvestra a tam jsme se seznámili. (zasmála se)

Jak se seznámili? Nemám co dodat, souhlasím.

Líbil se ti? No jak, Jo, jo, jo. Byl mě sympatický a furt po mě pokukoval a vlastně první, první signály byli spíš od něho než ode mě ale no, pak mě naháněl a naháněl (zasmála se), až mě dohnal.

38

Líbila se ti? Na první pohled. (zasmál se)

Kolik vám bylo let kdy jste byli spolu? Karlovi bylo šestadvacet, a mě dvacet, no dvacet.

Kolik vám bylo let kdy jste byli spolu? Nemám co dodat, klidně mluv za mě, se vším souhlasím.

Co na to vaše rodiče? No, naší byli v pohodě a jeho rodiče nevím. (zasmála se), do dneška nevím.

Co na to vaše rodiče? Ze začátku byli proti tomu ale co jím zbývá mají smůlu. (zasmál se)

Jaké byli vaše první problémy? Nebo potíže při chození? Jednoznačně rodiče a sestra ta víc. Nikdo nemůže za sví rodiče a ani za sestru.

Jaké byli vaše první problémy? Nebo potíže při chození? (Zeptala se). Při chození? To né, to né, první problém, možná, možná mě vadilo že, chodil hodně do hospody, no, no postupem jsem si zvykla. (zasmála se), pak už na mě neměl čas. (zasmála se) No to, asi, to jo to mě asi to vadilo,no. Byl.

Byl někdo kdo vám nepřál? Jeho sestra, jednoznačně, (zasmála se), no, no to je takový to jako když řekneš že se ti že se nám rodiče pletou do života jó, to tak, to tak, někdy bývá že to tak člověk někdy řekne já můžu říct že jeho setra se nám pletla do života, proč? Já nevím proč asi nám záviděla, třeba, třeba asi já to dneška nechápu proč to jako dělala, protože jeho, jeho rodiče to nikdy nedělaly a naše rodiče to taky nedělaly ale ona vlastně vedla ty rozepře vždycky jo, no ona je prostě takovej jinej člověk no, no, vona má, vona vlastně je úplně divná já jsem si nikdy životě s ňo neměla co říct prostě pro mě je to holka jako, zákeřná, falešná, nikdy bych si s takovým člověkem nemohla rozumět a všechno co udělá, mám vždycky pocit, že dělá, že dělá buďto…nevím, no asi nemůže dát pokoj, nebo prostě, nevím, prostě je to člověk, který řeší vždycky věci ostatních nikdy neřeší sama sebe tak že tím vlastně 39

ona žije že probírá vlastně vždycky někoho druhýho. Řekla bych že jejích rodiče řekly svůj názor na nás tak vždycky braly ten názor kterej měla ona, no my jsme stejně mysleli že, nebo my si myslíme, že to mezi váma dlouho nevydrží, ale to myslíme, si myslí jenom ona, ne jako že myslíme ale ona mezi to počítá matku otca a sebe. Přitom matka životě takovej názor neměla s otcem.

Jaký byl první problém? První problém, problém, bylo bydlení, no, problém bylo to bydlení, když jsme spolu chodili, tak jsme každej žili u rodičů a scházeli jsme se, no a pak jsme vlastně, pak jsme vlastně, Hm, jako by, tam bylo automatický, to, že vlastně. Muž je z baráku tak, že se tam něco postaví jako sté půdy a že budeme tam. Jo, tak že už, jo, to už jsme plánovali, nás nenapadlo, že by jsme mohli jít někde do bytu no, prostě, prostě, to bydlení jeho rodiče vždycky říkali, jo že, prostě tam si to jednou postavíš a budeš tam jo, tak že, tak že u nás to bylo tak že, my jsme prvně začli plánovat malýho, tak že jsem otěhotněla.

To jste byly manželé? To jsme nebyli vzití, (zasmála se), ale začli jsme s dítětem, pak jsme začli s svatbou, nic méně, já jsem pro mě, to nebylo rozhodující já jsem se nechtěla vdávat. Né že, jako já zrovna bych si myslela ne, za tebe to né, ale nechtěla jsem i kdyby, já nevím co, no, prostě nechtěla jsem se vdávat a muž mě pak přemluvil, (zasmála se).

V té době jste měli dítě na cestě? No, ne po roce, no byla jsem už těhotná vlastně. A na to, no to konto vlastně se, jsem začla řešit, řešit svatba, bydlení, jo, takže jsme si nechali udělat projekt, vod architekta vlastně, že by jsme si to tam do té doby než se malej narodí, tak že, by jsme něco tak, jako že,(sociální zařízení, pokoj, kuchyň, něco tak jako že by se tam vybudovalo. No.

Co se s toho splnilo? Né, né né, no byla svatba totok, a měli jsme velkou svatbu, no při svatbě no, tam už vznikali ty problémy, no ale víc, víc, měl problémy nějaký jako osobní spíš muž, s jeho rodičama já nevím co už to bylo, že tam bydlel s něma dlouho, prostě jestli, jestli dělal jim problémy, nevím prostě, neplatil jim peníze prostě za bydlení totok totok, nevím co tam bylo. Jestli jsem to byla já, nebo co? Nebo byli s toho ale já si myslím, že byli rádi, že se žení, protože to očekávali o té, starší dcery jenomže u té to nehrozilo tak že, byli 40

rádi, vlastně u něho nikdy životě ani nečekali že, že by prostě, protože se furt flákal a nic nedělal a najednou bům, má babu, děcko, jo, prostě tak že si myslím že byli možná rádi, že , že kdyby si mohli vybrat nevěstu, samozřejmě že, by si asi vybrali jinou. Ale řekla bych, že mě jeho, rodiče mě přijali docela bych řekla jako v pohodě, jo, tam akorát ta sestra ta byla vždycky nějaká divná, a vlastně jsme se vzali, no, pak dva měsíce jsme vlastně bydleli tam už začli ty problémy, že vlastně já jsem si začla nerozumět stou jeho sestrou. No a ta tam bydlí taky, a no, vtom baráku ona má byt udělanej a říkám, a říkám, a říkám a tak tady né, protože jsem si neuměla přestavit že děcko nebudem vychovávat jenom my dva ale prostě tady celej barák. Tak že za ty dva měsíce jsem si uvědomila že tady životě bydlet nechcu. Tak že mě to postatě pomohlo. nebo Nám i, no tak já jsem řekla, řekla jsem mužovi že tam bydlet nechcu být. Že se radši vrátím máti, nebo že teda že teda by jsme šli někam do pronájmu. Tak že, byl při mně a tak jsme šli do pronájmu, i když jsme do pronájmu jít nechtěli. No, to jsme byli spolu no, po svatbě jsme měli rok a půl.

To už jste měli dítě? Ne, a tak jsme šli do pronájmu, rádčí no, začli jsme vlastně budovat.

Kde jste bydleli? To jsme bydleli v Blansku. Začli jsme se tak nějak stavět na vlastní nohy.

Jak dlouho jste bydleli v pronájmu? Tam jsme bydleli přes dva roky a to se tam už narodil i malej no a tím jak se vlastně narodil malej tak začli první problémy no prostě, začli nám mluvit rodiče do manželství no, prostě začli spíš jako že mezi náma totok jo, prostě, finance, bydlení, prostě celkově jo, že prostě mi jsme to vzali od toho druhého konca, jo, tak že mi jsme si to všechno to co by si normální pár prožil během chození třeba čtyři až pět let. Tak že mi jsme si to vlastně zažily všechno až jsme měli toho malýho. Tak že Jo, tak že to byla divočina. Jo, dneska, dneska, no dneska je to úplně jak bych řekla že v pohodě no prostě člověk, no, říkám mi jsme si to všechno to svinstvo tak jak si prožijou prostě páry když začnou spolu chodit, začnou se hádat, začnou spolu někde bydlet, začnou něco budovat, jeden chce to druhej chce toto, bla, bla, bla, jo, vlastně, tak že mi jsme si toto všechno měli až byl ten malej až jsme vlastně byli spolu vtom podnájmu jo, do té doby když jsme spolu chodily, když, když jsme vlastně začly čekat toho malýho a byli ty dva měsíce u těch jeho rodičů, 41

tak člověk jakoby jako tak postatě nic neřešil, jo to ještě nebylo, nebyl to ještě prostě ještě až takovej, takovej život. U nás to začlo, až jsme se opravdu osamostatnili a šli jsme prostě vod všech pryč. Jo, no.

Jak dlouho jste byly v tomto podnájmu? V tom podnájmu jsme byly přes, přes dva roky, no a pak jsme dostali byt vod města jo, tak že, tak jsme začli znovu budovat zase, zase peníze zase toto jo, teď vlastně bych řekla že to bylo i těžký vtom že vlastně, že jo, dva když spolu budujo nemají děcko tak vlastně chodí do práce že jo, mají nějaký příjmy, v pohodě si vlastně na něco našetří jo, takle to, u nás to bylo tak že, vlastně mi jsme museli šetřit i mate, i při mateřské tak že ty peníze prostě nebyly, prostě takhle všechno, muž vlastně, tak že, tak že taky to bylo těžký prostě, prostě furt to bylo těžký, začalo, začlo se to odlehčovat až jsem začla chodit do práce.

Kolik bylo vašemu dítěti let? To už, to už měl malej tři, já bych řekla že, že po těch, no, já bych, já bych řekla že, ten rok jak jsme spolu chodily pohoda, po roku vlastně jsem otěhotněla, svatba, bydlení, totok, mateřská, řekla bych že to byla divočina, vod té doby co jsu práci do teď je to pohoda, (zasmála se), no to je taková etapa u nás taková trošku divoká převrácená taková prostě normální.

Jaké je dnes vaše manželství? Je to v klidu, (zasmála se) je to v klidu, v pohodě máme kde bydlet máme na čem spát prácu taky máme tak že, malej je zdravej a tak.

Jak vás bralo okolí? Kamarádky jeho kamarádi. (zasmála se), (řekla si otázku ještě jednou, jak nás bralo okolí?) Jeho nevím, jeho nevím ale myslím si, že, že, to, že to, hm,já si myslím že, mí kamarádí, si já nevím, no né, že si nezvykli ale byl to, byl to, pře byl to pro ně takovej jako no že čekali že budu mít jinéj typ chlapa, tak jako jo, né jako že barvou kůže to né ale prostě nějakýho fešáka asi nebo nevím ale jako pohodě zvykli si.

42

Kolik máte dětí? Jedno.

Kolik mu je let? Bude mu pět let

To znamená že, zatím neřešíte otázku výchovy jako, jestli romsky nebo gádžovsky? Hm, to neé.

Budete zachovávat romské tradice, zvyky, řeč? Hmm, hm, Ne, ne, já jsem tak nebyla vychovaná. Tak že myslím si že ne. (zasmála se)

Umíte romsky? Ne, ne ani slovo. (zasmála se)

Jak dlouho jste spolu? Šest let.

Co vám vadí na vašem partnerovi, co byste chtěla změnit? No, možná spolehlivost, aby byl víc spolehlivější. (zasmála se), No co je? – Zeptala se. Já nevím změny, změnit už né, ale spíš si vždycky říkám, že to co mě vadí, tak si řeknu prostě, že někdy jako tak prostě. Já spíš uvažuju tak, to mě to mě sere si řeknu vždycky jo, dřív bych to řešila tak, že to mě na něm vadí, jo kdyby se měla na tom zamyslet, tak si řeknu, to je ta zrovna ta věc, která mě na něm vadí jo, už bych byla na pochybách už to, že dneska už je to v takových fázích, že si dneska řeknu, ty mě sereš jo nebo to mě sere ale nemíním to, jako nějak měnit. Jo je to takovej už zvyk, že fakt toho člověka beru takovej jekej je, ale že bych na něm chtěla něco měnit, chtěla, možná chtěla, ale vím že už to nejde. Jo to je blbost že jo, když jsem si toho člověka vzala a jsu sním šest let, tak proč bych ho měnila. Jo to bych ho možná, mohla měnit v počátcích, když jsme spolu začly chodit, ale to byla má volba jo že, (zasmála se), to byla má volba, vlastně že jsem toho člověka si vzala, mám sním děcko, bydlím s ním že jo, tak že ho beru takovýho jakéj je. Kdybych ho takhle takovýho nebrala, tak s ním nejsu prostě. Jo, tak že spíš to je dneska tak že, že je to ze zvyku a tak jako mužovi jako taky vadí na mě určité věci, mě na něm taky, ale je to o tom, že už to takhle bereme. Jo teď jde o to, do jaké fáze se to 43

dostane. Jo jestli prostě po dalších pěti letech řekne, prostě ty už mě tak sereš, že už to nemůžu vydržet a já vlastně to samí. (zasmála se). Takže měnit na něm vlastně teda nic nechcu.

To vypadá, že se rozvedete? To je, ne to se uvidí to ne to, to chcu říct to se uvidí. Tak jako, to ukáže čas.

Budete se stěhovat nebo stavět nový dům? Nee, rodinenej domek určitě ne, a byt? No byt, my jsme tady zatím spokojení a ukáže čas, až třeba malej bude dospívat nebo budeme mít druhé dítě, nebo řeknem, tak tady se to už nedá zvládat jo, tak že budem, budem to řešit až potom, až to dojde do nějaké takové fáze, kdy prostě, jo že by jsme si vzali nějakej úvěr nebo něco nebo co? Co bude dál? Nevím, jestli třeba půjdem k rodičům jeho jo, třeba budou nemocní jeden umře, druhej zůstane sám, je to, je to prostě člověk neví, tak jakoby toto, to mi zatím, zatím to neplánujem nějak jo, jako máme jiný plány.

Plánujete druhé dítě? Ano, když tak za půl roku. (zasmála se)

Změnila jste se za tu dobu co jste spolu? No, tak jistě každej se mění.

Patříte do skupiny žen melancholická, flegmatická, cholerická, sangvinická? Já jsem, já jsem vždycky byla taková že, usměvavá toto tam to, furt smích, furt hubu, prostě mě nikdo neviděl zamračenou, až pak jsem teda až začly takový ty problémy toto, tak jsem chodila taková zamračená (zasmála se), byla jsem protivná, taková zklamaná životem, (zasmála se). Né člověk má že jo růžový brýle toto tam to, dneska už to nehrozí, dneska už jsem ty růžový brýle zahodila a změnila, no já se měním každýho půl roku, prostě no bych řekla, že vždycky, vždycky dojdu na tu, na to že jsem dospěla něčemu jinýmu, že bych řekla, že to je tak po půl roce, že prostě tak.

44

Zůstanete spolu a jiného hledat nebudete? Já já za sebe můžu mluvit že né, proč ne mě to tak vyhovuje, kdyby to tak zůstalo, bylo by to fajn, ale člověk si nikdy nemůže nic takhle naplánovat že, jako může přijít jeden, může přijít druhej a během týdne prostě se všechno změní, jo.

Jak se změnil váš manžel? No nijak, no stal se s něho tata. No, (zasmála se)…ježíš maria, no jak, no stará se o domácnost o rodinu.

Kdo vám víc pomáhá z rodičů jeho nebo vaši? Hm, řekla bych víc naši, ale jeho rodiče taky, no pomáhají, ale nemají takovou tu, takovou tu, takovej ten zájem, tak jak třeba naši no, naši nám třeba volají přes týden, jak se máme a totok, totok. (Hluboce si oddychla) Jo, Karel tam sice chodí 2x do týdna, ale není to jako, že by řekli, jako stavíme se jo, no, nebo dejte nám malého ven nebo takhle přijdete, ne ne ten zájem, já to tak cítím, že ten zájem je jinej, než je jak od našich no, naši přece jenom jako to to, já aspoň to tak cítím.

Chodila byste s Romem nebo s gádžem? No, já bych Romem nikdy nechodila, jednou jsem chodila a nechodila bych už. Ne, ne.

Kdo je pro vás lepší Rom nebo gadžo? Pro mě jo, (zasmála se) pro mě je to lepší gádžo, protože já říkám, já jsem byla vychována vlastně jako bych postatě byla bílá no. Tak že, jako tak i myslím, no bych řekla že, že, tak jo.

Udržujete romské tradice, zvyky, řeč? Ne, ne, ne neznám ani nevím prostě ne.

Co si myslíte o svém manželství, je harmonické nebo střídavě oblačno? Střídavě oblačno. No, (zasmála se)

Kdo je hlava rodiny? Jak v čem, jak v čem, někdy můj muž a někdy já. A v čem zrovna to teda no, právě no no, víc můj muž. No víc muž. 45

3. 1. 2. Druhý rozhovor Manželka gádži, věk: 39, vyučená:ne. Dnešní povolání: dělnice na lince. Manžel Rom, věk: 45, vyučen: zedník. Dnešní povolaní: zedník. 1. Jak jste se seznámili? Manželka: Na zábavě, (manžel dodal v Blansku), v Blansku na zábavě. Manžel: Na velikonoční zábavě jsme se potkali, že jo. Manželka: no, asi no,

Kolik vám bylo let? Manželka: sedmnáct a půl. Manžel: já jsem měl po vojně.

To vám bylo dvacet? Manžel: Dvacet. manželka: no počkej tobě bylo víc né. Manžel: 80, 82 jsem se vrátil, dvaadvacet. manželka: teď vlastně já jsem ležela 84, měsíc jsme se seznámili a 85 je rok. Manžel: no, no. Manželka: to ti muselo být víc než. Manžel: víc, víc, mě bylo, mě bylo 25 vlastně když jsme se braly že, manželka:já nevím. Manžel: (zasmál se). Manželka: kolik ti bylo? Manžel: jo je to tak. Je to 22, 23, mě bylo. manželka: jo dejme tomu no, ať už.

Jak dlouho jste spolu chodili něž jste se vzali? Manželka: dva roky. Manžel: no. Manželka: já bydlela Kotrdovicích a ty za mnou jezdil.

46

Manžel: no, já nevím, rok, rok a půl., to bude tak rok jsem k vám jezdil a pak nám strejda uvolnil teda tady byt, vlastně starší, starší baráček, tam nebyla prostě teplá voda, to nepotvrdil národní výbor, ale pak jsme prostě jo, to už byla, to už potom i syn. Manželka: nesouhlasila, ne, syn nebyl , počkej, syn se narodil. Manžel: syn už potom byl, když jsme byly v tom baráčku, tedy když bouchly ty kamna, jak buchly, jak byly samý saze, přece pamatuješ si to, to už tam syn byl, když jsme bydleli tady už potom na starým ještě. Manželka: jo, to jsme bývaly tam, a potom jsme no, dostaly byt tady no. Manžel: no. Vlastně teď, kde jsme teď no. Manželka: Holobyt co to vlastně bylo. Manžel: no. Manželka: tam nám bouchly kamna. Manželka: všude saze. (zasmála se) Manžel: no, normální klasický kamna.

Kdy jste měli svatbu? Manželka: 13. června 1987. Manžel: my jsme jsme no, no.

To už jste měli děti? Manžel: ne. Ona. Manželka: on první dítě vyženil, holka ne. Manžel: no jí bylo půl roku, a druhé dítě se narodilo 88. Manželka: souhlasila. Manžel: 1. 1. 1988. Manželka: Jo, né, ne 1. 1 ale 8. 1. Manžel: tak.

Jak dlouho jste spolu? Manžel: 21. let. První dva roky jsem za ní jezdil do Kotrdovic. Manžel: jo, takový chození, no takový to chození no. Pak jste se za dva roky vzali.

47

Manželka: no, za dva roky. Manžel: je to tak. Kde jste prvně bydleli. Manžel: u jejich rodičů. Pak jste dostali byt od strejdy. Manžel: ne, to jsme, on nás nechal jako bydlet, on se vrátil ke své ženě. Manželka: on se vrátil z kriminálu né, a dostal to tam a potom se vrátil té, romni né. Manžel: Romni, on to pouze přenechal jo, my jsme prostě byli sami.

Jste vyučení? Manžel: já, su vyučenej no. Manželka: nejsu, já su nedoučená. (zasmála se)

Byl někdo kdo vám nepřál? Manžel: no, náš začátek byl dost takovej dost, dost těžkej jo, to ti řeknu na rovinu, protože to byly jak rodiče z jedné strany, tak z druhej strany. Manželka: No, začátek byl dost těžkej, jak od mých rodičů, ale když potom, potom zjistilo, že jsem v jiným stavu, tak už nemohli nic dělat (zasmála se) s ním jako. (zasmála se). Manžel: ne, ne, jako že se nedalo nic dělat, tam to prostě bylo daný. Manželka: Že spolu budeme, no. Manžel: No, že prostě spolu budeme a tím to končí jako jo. Manžel: No když jsme se spolu viděli po první jednou a říkali jsme si, že hotovo, konec. (začali se smát)

To bylo na té zábavě? Manžel: Jo, jo, prostě láska na první pohled. Manželka: láska na první pohled (zasmála se).

48

Jak se k vám chovali rodiče? Manžel: Jako její strany aj nepřáli, to se nedá říct nepřáli, no prostě byli proti tomu furt, tak to můžu říct.

Tvrdili, že ji budete bít …? Manžel: Takový ty, no jasný, takový ty. Manželka: No, já pocházím z vesnice a to víš, Roma na vesnici, rozumíš tomu, tam to brali trochu jinak, víš? Viděli, že tam jezdí. Já jsem byla svobodná matka, tak to bylo takový, rozumíš? Manžel: Tak si říkali, bůh ví, jak to bude a nakonec vidíš, jsme spolu 21 let. Tak naopak nám to druzí závidijou.

Máte stálé zaměstnání? Manžel: Já dělám furt svý řemeslo. Manželka: Dělá jenom ostudu (zasmála se). Manžel: Já dělám furt jenom zednickou.

Změnily se vzájemné vztahy mezi vaším manželem a vašimi rodiči během let? Manželka: Nic se nezměnilo. Manžel: No zase teď se to po určité době otočilo a tchýně nás dost podporovala, je to pravda, dost. To zas dík její mamě, teda všechna čest, to jako nám pomáhala hodně. Kolikrát ještě teď, jo. Manželka: Jezdíme tam přes léto furt. Zelenina, brambory a je tam zahrada. Takže jako jezdíme pomáhat. Ale. Manžel: Tak teď to jde.

Vaší sourozenci neměli proti vaší lásce námitky? Manžel: Jako myslíš z naší strany?

49

Manželka: Já mám švícu a ta taky byla proti tomu ze začátku jako rodiče a teď to je normální. Manžel: U nás to samý, jo (zasmál se).

Udržujete některé romské zvyky, tradice a řeč? Manžel: My mluvíme normálně, furt hovorově, normálně tak. Naopak do toho pletu dělnický hantec, jo, hospodský hantec. No tak to není ani čeština, ani ne romština, taková hovorová čeština, taková klasická hovorová, taková… Manžel: Zvyky? Ne. To víš, že se pálí svíčka za mrtví. To snad pálí každej, že jo? Když jsou ty velikonoce, tak návštěvy, jak se sluší a patří, a vánoce taky tak, že. Takový normální vztahy. Manžel: řeč? Děcka ne, no vlastně, já jsem holku jako vyženil, takže vona je vlastně. Manželka: No u nás by bylo něco jinýho, kdybys ty uměl. Manžel: No. Manželka: Třeba by se ty děcka něco naučily. Manžel: Rozumím něco, breptnu nebo něco promluvím, jo. Nebo když jsme u našich, no a tak, kolikrát se pobavíš, řekneš něco, jo, ale jinak takhle souhlasím, mluvit neumím. Tak to ne jako, ale rozumím, ale takhle co se mluví, jo.

Jaké vzdělání mají vaše děti? Manžel: Holka se vyučila. Manželka: Dcera je vyučená cukrářkou a syn se učí na kuchaře. Manžel: Přece to přerušil, lajdák. Ale od září, doufám, že bude pokračovat, že si tu školu dodělá, jo. Slíbil, že to dodělá, jinak od září jde zase makat, šlapat. Vidíš jak mluvím, normálně, no (zasmál se).

Co byste změnil na svém partnerovi? Manžel: Já bych neměnil nic. Já bych chtěl, aby byla taková jaká je furt. Nic bych neměnil. Já nevím, co na ní měnit.

50

Manželka: smích Manžel: Ona mě zná, už jakej su a taky za ty léta už víme, co v tom druhým je. Manželka: nechce odpovědět, (směje se). Manžel: Normálně. Já to řeknu za ňu. To je daný řemeslem, jo. No a tak jako zedník, že, to pivo tam je. Manželka: Dost. Manžel: No to pití tam je.

Jaké je vaše manželství? Harmonické či bouřlivé? Manžel: Ono to je takový střídavý, víš, chvilku se má člověk dobře a vyhrabe se ze všeho, daří se ti dobře a pak přijdeš třeba o flek, o prácu a už se to s tebou táhne. To je u nás taková to nevýhoda, no jo. Pracák, víš jak, to je s pracákem, vždycky si najdeš prácu sám. Ona dělá teda furt, jo. Ona dělá na jednom místě a už delší dobu. Díky ní se furt držím jako, táhne to jako sama. Manželka: Naše manželství je střídavě oblačno. Manžel: Ale tak střídavě oblačno, to se nedá říct. Manželka: No takový normální, takový všední to ne.

Rozcházeli jste se často? Manžel: Ježíš maria, kolikrát (zasmál se). Manželka: Jo to patří k životu, bez toho to nejde. Manžel: jo já odcházím každý týden. (zasmál se)

Jaké bylo usmiřování? Manžel: to je to nejhezčí. (zasmál se)

Měnil byste svého partnera za jiného? Manžel: za jiného, ne.

51

Manželka: ne.

Myslíte si, že mohou žít smíšený páry spolu? Manžel: určitě. Manželka: určitě.

Jak vás bralo okolí? Manžel: řeknu ti, že ze začátku dost divně, z mého hlediska dost divně, aj záviděli, že mám takovou holku a byli dost takový votočení než si zvykli vlastně, jasný jo, protože mám určitý kámoše a kámošky a ty jsou dávno rozvedený a to (bílá s bílým) jo, a kolikrát právě, že je potkávám. Ta má jiného, a ten má jinou, a divijo se, že nám to klape, že nám to tak dlouho vydrželo. Jo a to je holá pravda. Manželka: já si myslím, že problémy jsem neměla, ani zaměstnání, nikde vůbec ne. Nic, ne ve fabrice vlastně, muž tam dělal zednickou a všichni to ví, jo jako jo, ke komu patřím vůbec žádnej problém, do dneška nevím. Manžel: protože věděli, že patří jednomu Romovi jo, tak že zas on, víš tak že (zasmál se).

Jaká jste rodina romská nebo gádžovská? Manžel: To je tak na půl. Manželka: no to spíš tou gádžovskou, nemáš tady žádný zvyky, nemáš tady žádnou řeč. Manžel: ne, takhle to je takový. Manželka: Nebo jak, podle čeho jak se to má projevovat. Manžel: my vlastně dá se říct že, ta romština se vypouští, úplně vlastně, že žiju já jako Rom, že jako normální člověk. Manželka: Ono to ani jinak nejde, do práce se chodit musí.

Kdo z vás se víc učil s dětmi? Manžel: no tak.

52

Manželka: já jsem se učila. Manžel: no, učila se vona, já jsem dá se říct, že jsem byl ve světě vlastně.

Kdo z vás je hlava rodiny? Manžel: Máma, (zasmál se), ne to řeknu na rovinu, ona se stará o všechno nebo takhle, papíry a tak všechno platí, ona takže jako ona tu vládne, ale takový to svý tady mám jo. Manželka: (smála se) Manžel: Svý mám, nebo kup mě pivo.

Co byste na svém partnerovi neměnil? Manžel: nevím hochu, to je zbytečný. Manželka: (smála se) a to je, že umí vařit. Manžel: no to já vařím. Manželka: to je fakt, umí nějaké věci, aspoň tím vařením mě pomůže. Manžel: To jo.

Kolik je vám let? Manžel: Mně je dneska 45 let Manželka: 39 let.

3. 1. 3. Třetí rozhovor Manželka Romka, věk: 30, vyučená: prodavačka. Dnešní povolání: recepční. Manžel gádžo, věk: 35, vyučen: zedník. Dnešní povolaní: číšník. Spolu byli 10 let rozhovor pouze s manželem protože jeho manželka mě poslala…? Jak jste se seznámili? Manžel: No, seznámili jsme se na taneční zábavě před 10 lety, kde to bylo Dolní Lhotě. Na taneční zábavě skupiny ARAKAIN a potkal jsem jí náhodně před stánkem vína, kde jsem jí polil džbánkem červeného vína a polil jsem jí košilku a tím pádem jsme se 53

seznámili a to bylo první zajiskření no, a tam jsme se poprvé, zprvu jsme se pohádali a pak jsme se usmířili. Můj kamarád z práce měl auto a její kamarádka byla s ní jako gardedáma, tím pádem jsme odjížděli ze zábavy ve čtyřech do blízké hospody, kde jsme dělali s kamarádem spolu. No, povídali jsme si do rána a ráno odjížděla vlakem do Brna. No, a myslel jsem si, že z toho nic nebude, že to bude takovej úlet, nebo-li flirt, druhej den jsem jí zavolal, dostal jsem od ní telefonní číslo a začal se náš vztah víc prohlubovat. Ona v té době dělala, dělá byla těsně po vyučení nastoupila do nové práce na hotelu. Začali jsme si každej večer vyvolávat přes telefon, protože ona byla z Brna a já jsem byl z Blanska, a začali jsme se víc poznávat a vona začala jezdit za mnou a já za ní. No, a takhle jsme se spolu seznámili. První měsíc než jsme poznali, co a jak a tak bar jak, párkrát jsme se šli podívat na diskotéku i na zábavy, ale neměli jsme žádnej intimní vztah. Jenom pusinky a až po dvou měsících dobývání jsme se spolu milovali v té hospodě, kde jsme si povídali.

To už jste plánovali dítě? Ne, ne, ne, to první dítě bylo později. A asi tím, že nám to tak dlouho trvalo že jsme se poznávali a že jsme spolu se poprvé nemilovali, tak jsme spolu zůstali dalších 7 let. Mezitím bylo založeno.

Jak jste bydleli, každý zvlášť? Ne, ne, ne já jsem měl té v době, jsem měl už svůj byt na Písečné, garzonku. Takže po větším vzplanutí už ju jsem si ju snažil z Brna nasadit sem do Blanska do bytu a pak jsem se seznámil s jejíma rodičama. Zjistil jsem, že je to, že to je smíšený manželství, otec gádžo, mama romni, plus má ještě dva sourozence, chlapíka mladšího a sestru starší a ta už byla pryč. Já jsem strašně komunikativní tip, takže v pohodě. Její rodiče na první pohled matka, romni, to znám, protože jsem vyrůstal v BRONXU s Romy, proto mě to nepřekvapilo, otec gádžo, takže ten byl s menším s odstupem, si mě snažil vyzpovídat nebo potom, než jsme si přišli na chuť.

54

Jak vás brali tvojí rodiče? Moje rodiče mi nikdy do ničeho nekecali, takže až když přišlo k prvnímu konfliktu. Než jsem zjistil že je Italka, byl jsem s ní po druhé na návštěvě u mých rodičů ve Svitávce. A tam jsme popíjeli na chatě u rodičů ve sklípku víno a bavili se s mýma rodiči o všech možných věcech, ve večerních se chytla s mým otcem a začala mezi ně má hádka, už nevím, proč se hádali, ale mezitím stačila rozbít plnou mísu chlebíčku a utíkala v pantoflích pryč z chaty, asi utíkala na vlak domů. Asi po 10 minutách nebo za čtvrť hodiny jsem jí dojel, tak jsem ju nabral autem zpátky na chatu a protože to byl první konflikt s otcem, tak se nad tím přimhouřily oči, a šlo to dál, i když ten den mi otec řekl, ať s ní nejsu.

Kde jste pracovali oba? No, pracovali jsme, já jsem pracoval v Blansku, v Horní Lhotě v práci jako číšník a vona v Brně oba na šichty. Tak jsme se viděli strašně celkem málo, tak že náš lidský vztah byl jako by jsme spolu chodili, tak že byl furt žhavej, tak že nevypukly žádné hádky nic, a asi tak po čtyřech pěti letech jsme začali přemýšlet a začaly padat úvahy, že by jsme mohli mít dítě. Jenomže mezi těma pěti letama než jsme se poznali víc, vznikly nějaké konflikty, hádky, takže jsem začal uvažovat, jestli to má cenu zakládat s ní rodinu. No, jak jsme se vydávali v Blansku nebo v Brně. Ona jezdila k občasným schůzkám do Blanska. Kde jsme přespávali na Písečné, na tom bytě a tam ještě nebyla nastěhovaná, i když jsem jí přemlouval, ať se nastěhuje za mnou do Blanska.

Kdy začaly první hádky? No, byly hádky, hádka 3 dny, víš jak, týden udobřování, pak normálně. No, asi nevím po 3 nebo 4 měsících jsem se rozhodl, jsme se rozhodli, že teda se přestěhuje ke mně a dostal jsem to i schválený to od rodičů. I když její matka mně říkala a varovala mě, že je bláznivá, to jsem nebral, to jsem byl mladej kluk a to jsem byl v tom prvním zamilovaným stádiu, no tak jsem se domluvil s rodičama tak, že ten byt jsem prodal a koupil jsem větší po mých od nich a nastěhovali jsme o kousek dál do centra města do většího a tam začali bydlet spolu.

55

To už jste měli dítě? No, asi po dalších pár letech byla úvaha, že by jsme si mohli založit rodinu, založit si dítě, jenomže já jsem přemýšlel, jestli to má cenu, protože hádky byly čím dál tím větší a zbytečný. Byly to fakt italský hádky, že prostě výbuch jo, během půl, půl hodinky peklo na střeše no, a za tři hodinky klid, jako by se ni nedělo.

Byly ve vašem vztahu někdy rozchody? No, mezím jsme měly, no asi mezi čtyřma, pětma letama jsme měly dva, tři rozchody vážnější, že se odstěhovala rodičům zpátky, měly jsme prostě takovou výluku dvouměsíční, tříměsíční, pak zas jsme se vrátili zpátky, no, a pak, když už jsem se rozhodl, že už to tak nejde, že se s ní rozejdu, odstěhoval jsem jí k rodičům nebo odstěhovala se k rodičům, tak jsem zjistil, že vlastně je těhotná, že čekáme spolu nečekané dítě, nebo neplánovaný takhle dítě, který jako já jsem chtěl, ale ona, no, taky by chtěla, ale nechtěl jsem s ní zakládat rodinu, protože jsem věděl, že to dopadne tak, jak to dopadlo. No, takže jsem si to všechno uspořádal v hlavě a snažil jsem se ještě navázat zpátky kontakt, takže vlastně jsem jezdil za ňo do Brna jak, jak kdyby jsme se nerozešli, vlastně byla u rodičů, aby to líp snášela a potom, protože byla mladší. No, až do porodu jsme se pak domluvili, že do porodu bude u rodičů, aby to líp snášela a potom já jsem mezitím připravil byt pro malýho, vymaloval jsem, postýlka, toto, nakoupilo se no, a já jsem vlastně bydlel, dá se říci s něma v Brně, jezdil jsem do práce a když jsem měl volno, tak jsem tam byl s ňo a pomáhal jsem jí v hospodě, vlastně a po porodu jsme se přestěhovali vlastně a přijeli jsme do Blanska.

Jaké jste měli potíže, když jste měli dítě? No, chronická žárlivost z její strany a jak bych to řekl, nechtěla mě nikam pouštět, víš jak a držela mě na uzdě a chtěla mě mít sama pro sebe a nedovedla jo, tolerovat moje okolí jo, ani žádnýho kamaráda a ani s kamarádkou, každej jí byl po chvilce prostě špatnej, hádka, prostě špatný.

Jak vás bralo okolí? No, jak to mám vědět, to se musíš zeptat jich.

56

Jaké bylo vaše manželství, romské nebo gadžovské? No, já si myslím tak na půl, z její strany jo, tam jsou ty tradice, zvyky jo, to co má romského jo, a z mé strany vlastně gádžovský.

Co vám vádí na manželce? No, že je Italka, že je prostě blázen a nechtěla se nechat léčit, protože po delší době furt jsem chtěl ten vztah nějak udržet, tak jsem jí navrhl, ať chodí k psychiatrovi, že na tom nic není, prostě na ty pohovory jo, toto a ona to zas házela vlastně na mojí stranu jo, že to, že máme chodit do manželské poradny, že za všechno můžu, já tady to, ale myslím si, že to bylo tím prostě, že žárlila, žárlila i na mé rodiče, potom vlastně na mátí a bylo to z její strany já jsem ustupoval hodně no.

Změnil byste váš vztah? Že ju bych si nikdy životě bych se s ňou nesetkal, ten začátek vlastně nechtěl, bych ju radši potkat.

Zlepšilo se to za tu dobu, co jste od sebe? Je to, je to asi to samý, možná, že už jsme pár let od sebe, tak to odloučení přece těch pár let se tam podepsalo jo, že ze začátku to bylo těžký, vyplnit tu díru po tom šutru, co ti spadne z toho srdce, ale je to furt stejný, furt stejný, prostě nesneseme se spolu vlastně jo, stýkáme se skrz toho malýho, jinak by jsme se na do smrti neviděli. Né, vůbec, furt je to stejný a ani to nikdy nebude do budoucna lepší, nemůžu být s ňo, protože to trauma nějaký je, no, prostě to se nedá přejít, to by jste musel poznat každej na vlastní kůži.

Byly u vás i lepší chvilky manželství? No, chvilky, byly určitě dobrý, samozřejmě jsou dobré chvilky a špatný chvilky, ale spíš toho špatného než toho dobrýho, jinak ze začátku jsme spolu zažívali jo, pěknej vztah, první z té zamilovanosti, z toho, ale říkám byla na mě strašně uvázaná nebo žárlivá nebo poblázněná.

57

Víte o někom z okolí, kdo vám nepřál? Ani bych to tak neřekl, nevím, no spíš mě radil každej dobře, ale klacky pod nohy nám nikdo neházel.

Měli jste v okolí kamarády, kteří vám pomáhali? Ježíš Maria, no my jsme těch kamarádů moc neměli, protože ona s nikým moc nevyšla.

Co na to tvoje a její rodiče, že jste se rozvedli? No, ty mě to schvalovali, schvalovali mě to na plný čáře a její rodiče se dá říct, že jim to bylo jedno, protože se potom po našem rozvodu asi do měsica rozešli taky, takže žijí matka zvlášť, otec zvlášť, otec pak naopak mě navštěvuje, navštívil párkrát a snažil se mě jo, říct, aby jo, abych jo, na to nedal a zbytečně jí neprovokoval skrz malýho, abych ustupoval, protože jsme se furt, hádáme furt, jsme v tom stavu, po soudech chodíme, nedá se s ňo vyjít jo. No, její matka, tu jsem dlouho neviděl, spíš pikle s ňou, jedna krev, jo.

Jak to máte dneska s dítětem vídáváte se s ním? No, mně dítě půjčuje, dokud nevznikne nějakej problém, kterej ona nemůže přenést přes srdce. Konkrétně třeba nedostane včas peníze jo, nebo navštíví ji moje rodiče nebo moje rodiče si přijedou pro dítě, když já su v práci a nemůžu ho vyzvednout a pak vznikne peklo na střeše, no a tak.

Mohl byste nám říct jaké byly důvody vašich hádek? První hádky začaly tím, že se za mnou stavil kamarád a jelikož zazvonil ze spodu, tak vykoukla z okna a podívala se, kdo tam je a zjistila, že to je můj kamarád, se kterým nechce, abych já se stýkal, i když to byl můj dlouholetej kamarád, tak mě zapřela, že nejsu doma, vůbec nic neřekla, v prvním případě než jsem na to kamarád odešel, i když jsem na něho čekal, i když jsem se jí ptal, jestli se někdo nestavil a ona ne, jo, tak to byla první situace. I když jsem se snažil jí do tohoto okolí seznámit s okolím, s kamarády a s kamarádkami a s lidmi, prostě říct, kdo jí bude vyhovovat, kdo ne, ale zjistil jsem, že jí nevyhovuje nikdo, že jí vyhovuje každý jenom chvilku a někdo pak nic, tak asi radčí chtěla jen, abych byl zavřenej doma jako pták v kleci a byl jenom s ňou a nikam, což 58

takhle žít nemůžu, protože já v kleci žít neumím. Já potřebuji trošku té volnosti, se prostě někam podívat a tím začaly první konflikty a hádky. Další situace, když jsem dělal v práci a řekl jsem jí, že přijdu v jedenáct, jenomže bohužel dělám v pohostinství a tak tam se to nedá dělat jako na píchačkách jako na hodinu. Takže se to někdy protáhlo do dvou do jedné, vo hodinu no nebo dvě, no i tří no a pak mě přilítla s peřinama do hospody, hodila mi je na šenk, že spím v hospodě, ztropila tam tak nehoráznou scénu a nadala mým kamarádům a štamgastům, kteří tam seděli no, hrůza to by jste museli zažít nebo další situace, mám dlouholetýho kamaráda, který dělá elektriku a chtěla vlastně bejvalá přítelkyně spravit světlo, natáhnout novou elektriku do sklepa, tak jsem ho domluvil a domluvil jsem ho formou fušky, prostě jako za půl litra kořalky z kamarádství, tak jsme jeli spolu do města nakoupit ty dráty a tak, co je potřeba a on mě to všechno natáhl no, co bylo potřeba zadarmo udělal, no a pak jsme si sedli, dali jsme si jídlo a otevřeli jsme půl litra kořalky a najednou změna, průlom vod mé manželky, satan, přestřihla mě kartu a začala dělat nehoráznou scénu a vyhodila mého kamaráda a tak jsme museli odejít, prostě vrátit jsem se mohl až druhej den, no oheň na střeše. Pak mě otrávila rybičky v akvárku.

Měly jste tyto hádky a rozepře často? Dá se říct, čím jsem s ní byl dýl a vrcholilo to tomu, to že se rozejdem, tak se to začalo stávat obden. Takový peklo, pak už to bylo každý den ty hádky. No, další příběh italskej, třeba když jsme se jednou hádali v kuchyni, tak jsem měl z ní trochu strach, když vytáhla dva velký nože a snažila se mě píchnout do žeber, tak jsem zavřel dveře a tak jsem tam asi pět minut než se rozmyslela, jestli má ty nože položit nebo má pokračovat dál nebo jestli se má s nožema propíchat ty dveře, no takovej perliček pár bylo.

59

3. 1. 4. Čtvrtý rozhovor Manželka Romka, věk: 32, vyučená: keramička. Dnešní povolání: na mateřské dovolené. Manžel gádžo, věk: 45, vyučen: kuchař. Dnešní povolaní: montér. 9 let spolu, pak rozchod. Pouze ona, on odjel.

Jak jste se seznámili? Před třiadvaceti jsem ho vlastně potkala a dělala jsem u bráchy na hotelu no, a tam jsem ho potkala a tam jsem dělala a on měl šestatřicet a on chodil do hospody a zašli jsme někam na panáka a začly jsme spolu lítat. Po měsíci jsem byla těhotná, tak jsem to dala pryč. No, a byli jsme furt spolu. Vždy šel za brachem, že mě má rád, bracha ty neblázni, seš starej chlap a toto a co švíca a tot, ale v pohodě, tak dobrý, tak jsme spolu byli na hotelu, rok dva jsme tam bydleli spolu. Já jsem dělala, on dělal a pak, že si vezme hospodu a začnem podnikat a že zkrátka budem spolu u něho, jak bydlel v Moravským Berouně, tak tam, že borec pronajímal hospodu i s bydlením. Tak jsme tam šli, začali jsme dělat na hospodě no, z práce do práce, to a to ne, přes telefon, na chatu jsem poznala borce no ne, tak jsme si psali, láska jak prase, toto tak jsme se viděli no, dobrý všecko, jo cikán na půl no, a tak jsem mu to řekla, (gádžovi), a von teda tak že jo, a tak jsme se rozešli no, já nevím, mi jsme se potkali v říjnu s tím Viktorem a v listopadu jsem byla doma a tak jsem byla tak, jsem byla doma a byli jsme spolu asi půl roku a ten mě volal (gádžo), a co a jak se máš, no nic, jsem těhotná a čekám děcko a to von, já se za tebou přijedu podívat, to jsem bydlela u bráchy jo, tak já jo, tak přijeď, tak přijel jednou, jak se máš mamko? A totoť a furt takový a že přijeď za mnou do Olomouce, tak jsem přijela za ním. A cikán neměl peníze, nic v lednici no, bydlel, rozvedl se kvůli mně no, a já jsem se v září v říjnu jsem se vdávala s tím, že on už věděl, že to není jeho děcko no.

Jaká byla svatba? Nikdo nebyl na svatbě, moja rodina a on sám a přijel, jeho kluk z prvního manželství, akorát s holkou a nějakej kamarád z práce. Jinak akorát bracha, švagrová, máti, po svatbě jsme bydleli u mátí, měsíc ve Lhotě, no, kde teda mátí byla strašná můra, nesnesli se a to, tak jsme šli do Olomouce do podnájmu za šestku, dva měsíce a já jsem měla podanou

60

žádost na byt a dostala jsem byt tady. Tak jsme se nastěhovali sem a on zůstal v Olomouci dělat a jezdil a jezdil na víkendy domů.

Co se změnilo, když už jste bydleli v Blansku? No, co se změnilo no, asi, asi nebylo dobrý to, že jsme šli od sebe, že von byl přes týden tam a jezdil na víkendy a já byla sama s děckem.

Vaše první problémy? Byly možná moje, že jsem vlastně chodila ven s holkama, že jsem zkrátka z blbosti na telefonu, úlety, takový ty sračky, a on furt nic, v klidu, v pohodě, byli jsme na dovolené ještě létě v Řecku a to ale Chorvatsku, ale furt v klidu, hádali jsme se, už to nebylo takový to zamilovaný, nic byly starosti, ale furt takovej ten normální, normální život no, takovej ten normální rodinnej ne, přijede dom uvaříš, uklidíš, vypereš jdeš s děckem ven, v létě venku na zahrádku v klidu.

Kolik je vašemu malému? 3 roky.

Udržujete tradice zvyky a řeč romské nebo gádžovské? Ne, on se za cikány stydí, von se za cikány stydí, no zkrátka, když jsme se hádali, když už teda pak už přišly problémy, tak normálně do cikánů no, on si vzal cikánku a to 9 let je cikánkou, znáš máti, jaká je jo, takže ona si taky nebere servítky nebo tak byli mezi ně, má problémy, ale furt se to nějak to, ale když přijde do úzkých, tak zkrátka on se brání tím, že to je ta jeho mentalita, že on ti hrábne kamkoliv, do všeho, aby ti ublížil zkrátka. Ublížil a tradice nebo zvyky a řeč nebo tak vůbec, ne, ne, on cikány neuznával a vlastně já jsem taky nevyrůstala mezi cikány a když si to tak vezmeš, takhle mátí jako já jsem v Blansku nevyrůstala, tak nic.

61

Změnili jste se za těch 9 let? Nevím, ale možná dítě jo, děcko asi hodně poznamenalo, člověk si uvědomil, kam patří nebo co vlastně ten smysl toho života je, trošičku jinej s tím děckem, že jo, ale nevím, já brala jsem ho takovej, víš taky mě sral, v každým vztahu s ženskou byly problémy, ale poznala jsem, ale že ten chlap, kterej je vlastně biologickej táta mýho syna má mentalitu jinačí, my si spolu rozumíme, voláme si, jo, skvělý opravdu. Je trošku takovej jinej cikán, ale má trošku jinačí názory než já na svět, že jo, já žiju mezi bílýma, víš, je to něco jiného, ale takový to cikánského to v sobě mám zkrátka.

Myslíte, že se k sobě vrátíte? My spolu máme vztah dobrej, ale jako partneři to asi ne, to ne.

Jak tě brali jeho rodiče a co řekli na to, že se rozvádíte? Jeho rodiče byli na mě zvyklý, vlastně když jsme začali mít hospodu. Pak když jsem od něho odešla, tak trošku byl takovej problém, ale oni spíš házeli vinu na něho, že zkrátka další ženská, co od něho utekla, že asi nebude problém ve mně. Na svatbu nám nepřišli, byly zdravotní problémy a tak rodině pak teda poslali nějaký peníze jako ke svatbě, ale oni si spíš žijou svůj život, svůj, je tak nějaké děcka, nezajímají je. Ani moje děcko nezajímá ani teď, i když zjistili to, že se máme rozvádět. Já jsem volala staré, né že ho sháním, že ten nebydli doma a ona řekne, já mu do tohoto mluvit nemůžu, to je jeho život. Nic, je tady děcko, měli jste se domluvit, neblázni, co děláte, měla bys si s tím Mirkem domluvit nebo něco, máte malý děcko. Ne, ona se neptá, ji to je jedno, dělej si, co chceš a další ženskou mi do baráku nevoď.

Co vaše rodina na to, že se rozvádíte? No, mátí je taková jako přísná, chtěla by dělat pořádky, víš, jak starej se toto no, ona spíš žije s bráchem, vona spíš jako přijde, pokecá nebo tak, neptá se, nemluví, neradí.

Co na to tvůj bratr, že se rozvádíte? Můj brácha čeká furt, že se to spraví, že teda jako že se mu nechce, neboj on se ti vrátí, toto a teď naposled jsme se viděli, tak říká, tak co ještě se mu nechce dom, tak já říkám 62

no asi už ne, tak brácha tak už je to na tobě, abys to utkla nějak, už je 2 měsíce, už bys měla něco dělat ne, no já říkám, požádá si o rozvod, já rozvod podávat nebudu.

Má rád tvoje dítě nebo ne? Kluka má rád to jo, kluka má rád, hodně ho má rád možná, protože je malej nebo tak, ale zpátky spolu žít asi né, mu je líp asi tak, jak je, nevím, nevím, já jsem s ním chtěla mluvit v klidu, proč to udělal, proč tam má víc než, než u nás, ale obvykle, já jsem mu to říkala, nedělej problémy, nedělej ty problémy, ty sračky totoť, to je spíš jeho obrana, jako nemůže vykládat, že tys před 3 rokama ode mě utekla nebo mě bylo smutno, když jsem byl sám, já jsem byl z toho hotovej, on, mě zná, zná, on ví, jaká jsu, tak nemůže vykládat, že se změnilo něco za půl roku, víš.

Co na to tvojí kamarádi, že se rozvádíte? No, oni tak ve směs ti kamarádi ti řeknou, nikdo ti v tom nepomůže, buď teda počkej a nech to tak, jak to je, když ti platí, když ti dává kačky, platí nájem, tak to nech tak, jak to je, nebo se na to vykašli a rozveď se.

Chceš se ty rozvádět? Nevím, nevím, možná, že pořád asi proto, že je to děcko, že potřebuje pořád o něm mluví nebo tak prostě, člověk si říká, ještě by to šlo nějak, zkrátka by se to dalo, kolikrát si člověk říká, že ten chlap si z tebe asi dělá debila, už teda se sama postavím na vlastní nohy, abych už viděla, sama s klukem si budu, ale člověk je na něm finančně závislej no, nikdy mě nebil, jenom jsme se hádali většinou, já nechápu jeho mentalitu, on si vezme cikánku s rodinou se vším, ví jak to je.

Jak budete vychovávat své dítě romsky nebo gadžovský? Nevím, nevím fakt nevím možná, možná potkat normálního inteligentního cikána jo, je, velkej, velkej problém, asi protože, když to vezmeš v téhle době tak vidíš, co vidíš, v Blansku tak tady jako nic tady, v Blansku nic a já jsem se nedostala nikdy až jak, někam, někam nebo nežila jsem nikdy v takové, tam, kde bych těch cikánů bylo hodně, rozumíš, jo, to je, my jsme jako fagani jezdili do Flémy za cikánama, tak to bylo takový, víš, jak to

63

bylo takový pobavit se no, jasně, ale jako normálního kluka, byť cikána, kterej by byl v pohodě, kterej by se zkrátka staral o rodinu, bylo to v klidu všechno a nebyl úplně jako mentálně, nějak nevím. Bílej, když s ním začneš, on se tě jako na to zeptá. Když je trošku, tak se tě na to zeptá, jseš cikánka, to že, nějaký ty rysy mám nebo tak, tak se na to zeptá a já je to problém ne, není to problém, já jsem se chtěl jenom zeptat, ale když už se na to ptá, tak asi je to problém, už to je jednou problém.

Proč se rozvádíte? Jeden den mě někdo zavolal ze skrytého čísla, váš manžel, že se váš Mírek žije se ženskou půl roku v Olomouci a už od té doby už jsme se rozešli, já jsem mu zavolala hned, tak řekla jsem mu víc, co tak nejezdi domů a on se od té doby domů nepřijel za rodinou nic. Došlo to tak daleko, že zkrátka, že jsme od sebe, kdybych o tom nevěděla, takový by to ještě nějakou dobu vydrželo. On je totiž takovej slaboch, že by to nedokázal říct. Víš, co sedni, chci s tebou mluvit. Mám něco, je to takový makový. Mám tu holku rád, on mě v životě neřekl, mám tu holku rád, já chcu s ňo být, protože je taková maková, řekne, když nebude chtít vona, tak já se vrátím zpátky, zpátky do Blanska. Já se na vás vykašlu na obě dvě a najdu si třetí. Takže já nevím, co ho v tom Olomoucu drží, možná to pohodlí, ten klid že ho někdo opečovává, rozumíš jo, ono nic, nic, já to jako nechápu, ale to je v pohodě.

Má něco proti Romům? Von ani brachovi nikdy, že by se v pohodě, potřebuješ Slávku, přijedu odstěhovat to a toto, ale to vevnitř, to rozumíš, tak má v sobě, ani tenkrát vlastně v Moravským Berouně, tak jich je hodně cikánů, ale spíš těch sociálních, fakt těch sociálních, čorky toto na sociálních, je to tam blbý jo, jako mladší borec, přišli někam, rvačka někde na čochu nebo někde a jeho bráchy zbili, normálně ho zahnali do kouta, nože toto a dali mu tam, no tím pádem se něco podepsalo a poté, tak rozumíš, ale jako já to nechápu … proč se nechce vrátit … když mu je 45 let jo, nevím … já si myslím, že neví (rozbrečela se).

64

3. 2. Závěr Hlavním cílem mé bakalářské práce bylo objektivní hodnocení manželství nebo partnerství mezi Romy a bílými. Záměrně jsem si vybral 4 páry. Dva páry jsou stále spolu ve svazku manželském a dalším dvěma se vztah právě rozpadl.

První rozhovor byl s rodinou, kde žena byla Romka a muž bílý. Mají spolu jedno dítě a jejich vztah funguje. Manžel nemá problém s tím, že jeho žena je romské národnosti. Potíže nastaly ze strany manželovy rodiny, jeho rodičů a sestry, kterým nějaký čas trvalo než se s tím smířili. Přesto je stále patrný jejich odstup od synovy manželky. To se projevuje i tím, že se rodiny nestýkají při různých oslavách společně, ale pouze manžel se synem navštěvuje své rodiče. Toto smíšené manželství nemá žádné prvky romské rodiny. Manželka, i když je na první pohled Romka, byla vychována coby bílá, s žádnými Romy se nestýkala, neovládá romskou řeč a romské tradice, ani způsob života ji nezajímá a nepovažuje je za vhodné. Dítě je tedy vychováváno ryze po ”gadžovsku”. Tato rodina je zcela ”normální” stejně jako rodina bílých.

Druhý rozhovor byl s manžely, kteří jsou spolu již přes dvacet let. Manžel je Rom a manželka je bílá. Vychovávají spolu dvě děti. Toto manželství na mě zapůsobilo nejlepším dojmem. Manželé jsou perfektně sehraní, je zde vidět soulad a harmonie vzniklé po dlouholetém soužití. Na počátku se objevily problémy ze strany rodičů ženy. Manželka pochází z vesnice, kde nepřipadal sňatek s Romem v úvahu. I přesto se však vzali a rodině nakonec nezbylo nic jiného než se s tím smířit. Dnes spolu vycházejí velice pěkně. Manžel pochází z klasické romské rodiny, avšak romsky již téměř neumí, některé romské zvyky automaticky udržuje, ale rodina nepůsobí romsky. Pouze když se manžel setká se svými rodiči a sourozenci, projeví se jeho romská mentalita. U této rodiny mě překvapila jedna nevšední věc netypická zejména pro romské muže. Manžel vychoval i své nevlastní dítě, které již žena měla při jejich seznámení, a pojal je za vlastní. Nedělal žádné rozdíly mezi vlastním a nevlastním dítětem, což zajisté není jednoduchá záležitost. Rodina vystupuje z velké části jako ”gádžovská”, ale i tak se v malé míře občas objeví prvky romské povahy.

65

Třetí rozhovor jsem uskutečnil pouze s jedním z manželů. Manželství skončilo rozvodem za velkých hádek a problémů. Manžel je bílý, manželka je Romka a mají spolu jedno dítě. Rozhovor mi poskytl jen muž. Žena se o manželství odmítla bavit. Z odpovědí je stále cítit negativní dopad, občas i ironie. Manžel se o své bývalé vyjadřuje velmi pateticky a ironicky. I tak ale uznává, že mu nevadil manželčin původ. Nesetkali se ani s problémy s okolím, většina lidí je brala jako bílý pár. Romské zvyky ani romská řeč se v rodině neudržovaly. Hlavním důvodem rozchodu byla neschopnost se pochopit. Muž nesnesl neustálou kritiku své ženy, že jí věnuje málo pozornosti, a její velkou žárlivost. Hádky byly velice agresivní, objevovaly se zde i prvky násilí překvapivě ze strany ženy. Manželství bylo odsouzeno k zániku, protože oba partneři si vzájemně nevyhovovali. Otázkou je, zda to bylo díky odlišným povahám či díky jiné národnosti.

Poslední rozhovor mi poskytla taky jenom žena z manželství, které má před rozvodem. Žena je Romka, muž je bílý, mají jedno dítě. Manželka vypadá jako typická Romka a pochází z bohaté romské rodiny. Většiny Romů si nevšímá, opovrhuje jimi, řadí je všechny k sociálně slabším a neschopným. Uznává jenom svou rodinu a své nejbližší. Romské zvyky a řeč umí jen její matka, která je hlavou rodiny. Z odpovědí je cítit, že dcera má velkou úctu ke své matce. V tomto manželství se velice projevilo to, že je manželka Romka. Manžel ji při hádkách nadával do ”cikánů”. Problémy zde neměly s okolím a ni rodinou manžela, ale časem vznikl bohužel jen ze strany muže. Ten si později našel bílou ženu a manželku i s dítětem opustil. Rodina vystupovala jako ryze ”bílá” v době, kdy byla úplná. Po té, co manžel rodinu opustil, se začíná žena vracet ke své rodině, matce a bratrovi, a tím se i ve výchově jejího dítěte objevují znaky romské mentality.

66

4. Závěr bakalářské práce Z výzkumné části jsem zjistil, že smíšených párů existuje mnoho. Některé okolí již je nevnímá jako smíšený pár, nýbrž je považuje jako dvojici bílých. Obvykle se objevuje negativní reakce ze strany rodičů bílého partnera a to zejména pokud se jedná o dceru. Rodiče mají strach, že romský muž jejich dceru neuživí, mají předsudky, že se k ženě bude chovat hrubě, bude ji podvádět a o děti nebude jevit zájem. V případě mnou vybraných respondentů se tyto obavy rodičů nepotvrdily a po nějakém čase zavládl v rodině klid. Záporný postoj rodičů je jedním z prvků, proč je vztah mezi romským a bílým partnerem komplikovanější než u bílých. Partneři se musí vyrovnat občas i s negativním postojem okolí, někdy se stane, že ztratí i některé ze svých přátel. Musí překonat i to, že každý z partnerů byl vychován jiným způsobem, má jinou kulturu, jiné priority, jinak vnímá způsob výchovy dětí, zkrátka má odlišný způsob života. Pokud tyto překážky překonají, jejich vztah se podle mého stává mnohem pevnějším a odolnějším než v případě nesmíšených párů. Z pozorování smíšených manželství jsem zjistil, že dominantním byl vždy muž, ať už byl Romem nebo bílým. I přesto, že manžel byl romské národnosti, se v rodině romské tradice nezachovávaly a děti se romskému jazyku neučily. Rodina byla v podstatě ”bílá”, děti byly vychovávány jako bílé a z romských tradic a řeči neznaly téměř nic. Smíšenými manželstvími romská kultura bohužel zaniká. Samozřejmě existují i páry, které překážky nedokážou překonat. Bariéry jsou pro ně příliš velké a vztah končí špatně. Rozdíly se neprojeví okamžitě, ale až po delší době a partneři jimi mohou být zaskočeni a snadnější cestou je pro ně vztah ukončit. Ke zjištění, zda rozchod smíšených párů souvisí s rozdílem národnosti, s odlišnou kulturou a výchovou, by bylo nutné najít více smíšených párů, kterým to bohužel nevyšlo. Bylo by nezbytné se zeptat obou partnerů, jaký byl důvod rozchodu a blíže sledovat jejich bývalý vztah. Respondenti by se měli oslovit až po určité době od rozchodu, aby odpovědi byly co nejvíce objektivní bez nádechu zloby, nenávisti, bolesti a podobných pocitů, které se po zániku vztahu projevují. Pokud by se našel nějaký společný znak všech rozchodů, můžeme stanovit nejvíce rizikový prvek těchto smíšených vztahů. V tomto směru bych viděl pokračování mé bakalářské práce.

67

5. Resumé Tématem bakalářské práce bylo zkoumání mezilidských vztahů v manželství mezi Romy a bílými. Snažil jsem se zjistit, zda se zachovávají romské tradice ve smíšených manželstvích, podle jakých pravidel se vychovávají děti, jak se na takové manželství dívá okolí,… Jako metodu zpracování bakalářské práce jsem si vybral metodu rozhovorů. V teoretické části jsem se zaměřil na život Romů. Popsal jsem jejich způsob života, jejich zvyky, tradice, styl výchovy dětí a další. Závěrem mé bakalářské práce je poznání, že romské tradice ve smíšených párech zanikají, ”černobílá” manželství nehledě na tom, který z partnerů je Rom, žijí dle zvyků bílých a stávají se rodinami spíše ”gadžovskými” než romskými.

Resumme The topic of bachelor thesis was researching of relationship in marriage between gipsy and white people. I try to find, if gipsy habits are saved in mixed marriage, according to rules are bringed up children, how vicinity think of these marriage,… I choose a method of interview in bachalor thesis, In theory part of my thesis I describe life of Gipsy. I describe their style of life, their habits, traditions, style of upbringing of children etc. Conclusion of my research is, that gipsy traditions wear off in mixed marraige, black adn white marriages live according to habits of white people and start to be rather ,,white” than gipsy familys.

68

6. Použitá literatura Hübschmannová, M. Několik poznámek k hodnotám Romů (skica). In: Romové v České republice (1945 – 1998). Socioklub 1999, s. 16 – 66.

Hübschmannová, M. Od etnické kasty ke strukturovanému etnickému Společenství. Tamtéž, str. 115 – 136.

Zbavitel, D. Bohové s lotosovýma očima. Praha, 1986.

Romano džaniben. Časopis romistických studií, 3 – 4, 1997.

Franiok, P. Multikulturní výchova jako prevence intolerance a rasismu. Pedagogická orientace, 1998, 1,s. 65.

Hanzelka, J. O toleranci. Praha: Primus, 1999. Hole, Fanatismus. Praha: Portál, 1998.

Nečas, C. Společenská problematika Romů v minulosti a přítomnosti. Brno: MU, 1991. ISBN-80- 210 – 0326-X

Průcha, J. Multikulturní výchova. 1.vyd. Praha: ISV, 211 s. ISBN 80- 85866-72-2.

Říčan, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál, 1998. 1.vyd. 144s. ISBN 807178-285-8.

Šuleř, P. Romové. Brno: Svan 1999. ISBN-80-85956-14-4. Brno: MRK, 1999. ISBN7028-141-3.

Voříšek, P. Mareš, P. Rasismus v české společnosti: postoje adolescentů k Romům. Brno: 1998. 67 s.

69

70