Role mezinárodního společenství v konfliktu ve Rwandě

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy a evropská studia

Role mezinárodního společenství v konfliktu ve Rwandě Magisterská práce Jana Dolejšová

Vedoucí práce:

PhDr. Petr Suchý, Ph.D.

UČO: 102786 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2009

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu své diplomové práce PhDr. Petru Suchému, Ph. D. za jeho čas, cenné rady a užitečné připomínky, které mi v průběhu jejího zpracování poskytl.

2

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny.

V Brně, 27. 4. 2009

____________________ Jana Dolejšová

3

OBSAH ÚVOD

6

1 HISTORICKÉ PŘÍČINY KONFLIKTU

9

1.1 Předkoloniální období

9

1.2 Koloniální období

9

1.3 Období nezávislosti

11

1.4 Občanská válka

13

1.5 Dohody z Arushi

14

1.6 Radikalizace společnosti

15

1.7 Genocida

16

1.8 Situace po skončení konfliktu

18

2 ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ A KONFLIKT VE RWANDĚ

19

2.1 Varovné signály

19

2. 2 Prvotní aktivity OSN – mise UNOMUR

24

2.3 Dohody z Arushi

25

2.4 Peacekeeping a OSN

27

2.5 Mise UNAMIR

28

2.5.1 Schválení UNAMIR

28

2.5.2 Mandát UNAMIR

30

2.5.3 Financování a vybavení UNAMIR

34

2.5.4 Úsilí Belgie o posílení mandátu UNAMIR

35

2.5.5 Stažení belgického kontingentu

36

2.5.6 Jednání RB o roli UNAMIR po vypuknutí masakrů

39

2.5.7 Cesta k UNAMIR II

42

2.6 Operace Turquoise

44

4

2.7 Role OSN po skončení konfliktu

46

2.7.1 Humanitární pomoc a repatriace uprchlíků

46

2.7.2 Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu

50

2.8 Sebereflexe OSN

52

3 USA A RWANDA

54

3.1 Postoj USA vůči misi UNAMIR

54

3.2 Dlouhodobé příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě

57

3.2.1 USA a peacekeeping

57

3.2.2 Vliv veřejného mínění a amerického Kongresu

72

3.2.3 Neexistence významných zájmů ve Rwandě

73

3.3 Bezprostřední příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě

74

3.4 Informovanost US administrativy

77

3.5 „G-word“

79

3.6 Mohly Spojené státy genocidě ve Rwandě zabránit?

81

ZÁVĚR

84

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

88

5

Úvod Na jaře 1994 zažila Afrika jednu z nejčernějších kapitol své novodobé historie. Genocida ve Rwandě si vyžádala přibližně osm set tisíc obětí, převážné menšinových Tutsiů, přičemž trvala asi pouze sto dní. Často tak bývá označována za vůbec nejrychlejší genocidu historie. Genocidou vyvrcholilo dlouhodobě přítomné etnické napětí ve Rwandě, na jehož vzniku má svůj nemalý podíl bývalý rwandský kolonizátor Belgie. Snaha většinových Hutuů o vyhlazení menšinových Tutsiů byla promyšlená a pečlivě naplánovaná. Vraždění však neprobíhalo pouze ze strany příslušníků ozbrojených sil a milicí, ale také obyčejných lidí, kteří pod vlivem všudypřítomné propagandy zabíjeli své sousedy. Ačkoliv se samotná genocida odehrála během pouhých sto dní, její důsledky ochromily region na několik dalších let. V jejím průběhu i po jejím skončení došlo k masovému úprku uprchlíků do uprchlických táborů v sousedních zemích. Zde však panovaly velmi špatné podmínky a vznikala tak živná půda pro radikalizaci a ozbrojování. Důsledkem byla značná nestabilita v regionu a potažmo další konflikt v tehdejším Zairu. I po patnácti letech vyvolává hořkost nejen samotná genocida, ale taky role mezinárodního společenství, které jí nedokázalo zabránit. Zatímco Organizace spojených národů bývá v souvislosti s tímto selháním označována za bezzubou a neschopnou, pasivita Spojených států amerických je chápána jako mocenský kalkul. Bývají osočovány, že životy černochů ve Rwandě pro ně neměly žádnou cenu, tím méně, že Rwanda není zemí, kde se nachází důležité nerostné suroviny. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na postoj OSN a Spojených států ke konfliktu ve Rwandě a zasadit jej do širšího rámce. Velice často dochází k tomu, že jak OSN, tak Spojené státy bývají obviňovány, že pouze nečinně přihlížely, jak se ve Rwandě snaží jedno etnikum vyhladit druhé. Většinou však již nebývají uváděny okolnosti a hlubší souvislosti, které je k tomu vedly, či pouze velice vágně. Účelem této práce tedy není cíleně zdůrazňovat, jak zásadně mezinárodní společenství ve Rwandě selhalo, ale spíše analyzovat příčiny pasivity ze strany OSN a Spojených států.

6

Na základě prvotního zkoumání problematiky tedy byla zformulována následující hypotéza: Pasivní

postoj

Organizace

spojených

národů

vyplýval

z

její

nedostatečné

akceschopnosti, která byla zapříčiněna především nedostatečnou politickou vůlí členských států, zejména Spojených států amerických. Pasivita USA byla dána především neexistencí důležitých národních zájmů v regionu a nedůvěrou v mise OSN, zejména po neúspěšné intervenci v Somálsku. Vzhledem k povaze tématu byla pro jeho zpracování použita převážně cizojazyčná literatura. Využity byly jak zdroje sekundární, tak v nemalé míře také zdroje primární. Jde především o dokumenty týkající se dané problematiky, které byly odtajněny a uveřejněny Národním bezpečnostním archivem USA v roce 2004, dále pak jednotlivé rezoluce RB OSN či rozhovory s aktéry, kteří měli se situací ve Rwandě co do činění. Při zpracování byl využit empiricko-analytický přístup. Práce je rozdělena do tří základních částí (kapitol), obsahující dílčí podkapitoly. První část přináší vhled do konfliktu ve Rwandě, genocida z jara 1994 je zde zasazena do historických souvislostí. Pro zpracování této části byla vzhledem k její povaze v převážné míře užita metoda deskriptivní. Druhá část práce se zabývá postojem Organizace spojených národů ke konfliktu ve Rwandě. Nejprve poukazuje na fakt, že OSN byla o dění ve Rwandě náležitě informována. Zde je třeba vyzdvihnout zejména často zmiňovaný telegram od generála Dallaira. Značná část kapitoly je věnována peacekeepingové misi UNAMIR. Druhou část uzavírají podkapitoly týkající se aktivity OSN po skončení genocidy a sebereflexe OSN. Třetí část práce je zaměřena na roli Spojených států během genocidy, a to jak na půdě OSN, tak mimo ni. Nejprve je zde vykreslen postoj Spojených států především vůči misi UNAMIR, aby mohl být následně zasazen do hlubšího kontextu přístupu USA k peacekeepingovým misím OSN obecně. Proměna politiky Spojených států vůči peacekeepingu byla jednou z klíčových příčin pasivity během genocidy ve Rwandě. Kapitola se následně věnuje dalším z těchto příčin, které jsou pro účely této práce rozděleny na dlouhodobé a bezprostřední. Další dvě podkapitoly pak ukazují, že

7

americká administrativa měla o situaci ve Rwandě poměrně dobrý přehled, přesto se ji zdráhala nazvat pravým jménem, tedy genocidou. Závěrečná kapitola se snaží odpovědět na otázku, zda mohly Spojené státy genocidě ve Rwandě zabránit, případně jakým způsobem.

8

1 Historické příčiny konfliktu 1.1 Předkoloniální období Rwanda s rozlohou asi 26 000 km2 leží ve střední Africe, sousedí s Ugandou, Tanzanií, Burundi a Demokratickou republikou Kongo. Obyvatelstvo Rwandy tvoří příslušníci tří hlavních etnik – Hutuové (asi 90%), Tutsiové (asi 10%) a Pygmejové Twa, představující asi 1% populace. Původními obyvateli území Rwandy byli právě příslušníci Twa, od sedmého do desátého století sem začali přicházet Hutuové a ve třináctém a poté v patnáctém a šestnáctém století pak probíhalo osídlování Tutsii. Zatímco Hutuové byli převážně zemědělci, Tutsiové se věnovali především pastevectví a lovu. Ačkoliv postupem času Tutsiové získali do vlastnictví velkou většinu půdy, podmanili si Hutuy a utvořili jakousi vládnoucí vrstvu v nově vytvořených feudálních státech, nepanovala mezi oběma etniky žádná větši nevraživost, naopak mezi sebou udržovaly obchodní i rodinné styky (Bell-Fialkoff 2003: 196). Rwanda začala rozkvétat především v 18. a 19. století, spolu s rozvojem a upevňováním státních institucí však docházelo rovněž k většímu vnímání rozdílů mezi Hutuy a Tutsii. Tutsiové začali být chápání jako vládnoucí elitní vrstva a Hutuové naopak jako běžní občané Rwandy (Human Rights Watch 1999).

1.2 Koloniální období Zásadnější eskalace ve vnímání rozdílů mezi Hutuy a Tutsii však přišla až spolu s evropskými kolonialisty. Na konci 19. století připadla oblast Rwandy Německu a jako Rwanda-Burundi se stala součástí Německé východní Afriky. Němci se snažili území spravovat s co nejmenšími náklady a co největšími zisky, uplatňovali tedy systém nepřímého vládnutí, tzn. víceméně zachovali stávající systém a ještě více koncentrovali moc do rukou Tutsiů, které nepokrytě upřednostňovali, poskytovali jim mnohé výhody a prohlubovali tak rozdíly a pocity nevraživosti mezi oběma etniky. S touto politikou posléze pokračovala i Belgie, které Rwanda připadla jako mandatorní území po první světové válce. Ve dvacátých letech pak Belgičané začali prosazovat politické a administrativní reformy, zrušili stávající hierarchickou strukturu a nahradili ji administrativními jednotkami ve formě tzv. „chiefdoms“ a „sub-chiefdoms“. Do čela

9

těchto administrativních jednotek byli dosazováni Tutsiové a získali tak v podstatě monopol na moc. Protežováni byli rovněž v dalších oblastech, jako bylo například vzdělání. Upřednostňování Tutsiů Belgičany bylo dáno jejich přesvědčením, že Tutsiové jsou více podobní Evropanům a tudíž inteligentnější, vhodnější ke spolupráci a schopnější vůdci. Tato teze byla ještě podporována pokrouceným výkladem rwandské minulosti, vyzdvihujícím Tutsie jako nejkultivovanější z etnik žijících na území Rwandy, jako ty, kteří si díky své vyšší inteligenci a schopnostem podrobili obyvatele, kteří do této oblasti přišli před nimi, tedy Twa a Hutuy (Human Rights Watch 1999). V důsledku monopolizace moci v rukou Tutsiů čelili Belgičané problému, jak od sebe jednotlivá etnika efektivně rozeznávat. Fyzické znaky nebyly v tomto směru dostačujícím ukazatelem1, Belgičané proto přišli se zavedením identifikačních kartiček, na nichž stálo, k jakému etniku daná osoba náleží. Tento systém začal fungovat v roce 1933 a zůstal zachován i po získání nezávislosti. Díky identifikačním kartám pak bylo v roce 1994 relativně snadné určit, kdo je Hutu a kdo Tutsi a také díky tomu bylo možné vyvraždit tolik lidí v tak krátkém časovém období. Tzv. tutsifikací, zejména ve 30. letech, Belgičané přiživovali již existující dělící linii mezi Tutsii a Hutuy. Jakkoliv byla tato linie v minulosti sotva patrná, za koloniálního období nabyla velmi výrazných rozměrů a bylo zřejmé, že reakce Hutuů, víceméně vyloučených z politického a sociálního života, na sebe nenechá dlouho čekat. Od padesátých let tak byly politické požadavky ve Rwandě formulovány především v etnické rovině. V březnu 1957 byl uveřejněn tzv. Bahutu Manifesto, v němž Hutuové požadovali podíl na moci a demokratizaci Rwandy. Tento manifest, označující Tutsie za pouhé přistěhovalce a Hutuy za původní obyvatele a tedy právoplatné držitele moci, byl mimo jiné podepsán budoucím rwandským prezidentem Kayibandou. Na konci 50. let pak došlo k založení politických stran, na základě již zcela jasně dominující etnické konfliktní linie – Hutuských Parmehutu (Parti du mouvement de l'émancipation des Bahutu) a APROSOMA (Association pour la promotion sociale des masses) a tutsijských

UNAR

(Union

nationale

rwandaise)

a

RADER

(Rassemblement

démocratique rwandais) (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). 1

Pro Tutsie byla charakteristická vyšší postava, jemnější obličejové rysy a užší nos.

10

Během padesátých došlo pod tlakem OSN k utlumení belgické jednostranné podpory Tutsiů. Hutuové získali několik pozic v administrativě, byl jim usnadněn přístup ke vzdělání, avšak tyto změny by se jen stěží daly označit za uspokojivé a vyvolaly pouze hlad po větším zrovnoprávnění ze strany Hutuů a znepokojení ze strany Tutsiů (Human Rights Watch 1999). S obratem v belgické politice a zvyšujícím se sebevědomím Hutuů směřoval vývoj situace ve Rwandě stále zřetelněji k otevřenému konfliktu. Ten vypukl v plné míře v roce 1959, kdy zpočátku menší nepokoje přerostly v „sociální revoluci“ Hutuů, během které byly zabity stovky Tutsiů. Belgická vláda reagovala vysláním vojenských jednotek, které de facto zaujaly prohutuský postoj; do čela administrativních jednotek Rwandy bylo jmenováno 300 Hutuů a tutsijská nadvláda tak byla definitivně u konce. Oficiálním

stvrzením

tohoto

faktu

se

staly

lokální

volby

v roce

1960,

v nichž obrovskou převahu získaly hutuské strany. V září 1961 pak v parlamentních volbách drtivou většinou zvítězila strana Parmehutu2, proběhlo všelidové referendum o zrušení monarchie s jednoznačným výsledkem 80% ve prospěch republiky a do čela Rwandy byl jako prezident zvolen Grégoire Kayibanda. O několik měsíců později, 1. července 1962, pak Rwanda získala formální nezávislost na Belgii (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996).

1.3 Období nezávislosti Události let 1959-1962 vedly k početné emigraci Tutsiů do okolních zemí, odkud pak zorganizováni v partyzánská hnutí podnikali vpády do Rwandy ve snaze nabourat tamější režim a získat zpět svůj podíl na moci. Tyto útoky však pouze zostřovaly napětí mezi Hutuy a Tutsii v zemi, vyvolávaly další represálie a útlak vůči Tutsiům a zapříčiňovaly další vlny uprchlíků. Krátce po nastolení nezávislosti se začala Rwanda ubírat stále více směrem autoritářského státu. Strana Parmehutu uzurpovala moc ve svých rukou a v roce 1965 už byla jedinou stranou, kandidující do parlamentních a prezidentských voleb (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996).

2

Parmehutu získala ve volbách 78% hlasů (tedy 35 ze 44 křesel v parlamentu), zatímco UNAR pouhých 17%.

11

Mezitím se však přístupu k mocenským pozicím začali dožadovat Hutuové ze severu země,

kteří byli doposud z politického života víceméně vyloučeni, jelikož veškeré

klíčové pozice byly obsazeny elitou z jihu. Ve snaze odvrátit hrozící konflikt mezi samotnými Hutuy, započala vláda další štvavou kampaň proti společnému nepříteli – Tutsiům. Ta se nicméně nakonec obrátila proti ní, když se z pronásledování Tutsiů stalo také pronásledování Hutuů z jihu, které vyvrcholilo v puč 5. července 1973. Prezident Kayibanda byl svržen a jeho místo zaujal generál Juvénal Habyarimana. V roce 1975, tedy dva roky po vojenském puči, kterým byla moc ve Rwandě vložena do rukou Habyarimany, nastolil nový prezident vládu jedné strany – MRND (Mouvement Révolutionnaire National pour le Développement). Všichni obyvatelé Rwandy se automaticky stali jejími členy (Human Rights Watch 1999). Ačkoliv byl Habyarimanův režim značně autoritářský, došlo za jeho vlády k mírnému zlepšení situace v oblasti lidských práv (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Přesto však ani zdaleka nemůžeme tvrdit, že konfliktní linie mezi Hutuy a Tutsii byla utlumena, území Rwandy neustále čelilo více či méně četným vpádům tutsijských partyzánských sil z okolních států a napětí mezi Tutsii a Hutuy tak spíše rostlo nežli naopak. Po ekonomické stránce si Rwanda v prvních dekádě Habyarimanovy vlády značně vylepšila svou pozici. Její hospodářství však spočívalo především v zemědělské produkci, zejména pak v pěstování kávy, která byla hlavní rwandskou obchodní komoditou. Koncem osmdesátých let však došlo k prudkému úpadku cen kávy na světových trzích a režim rovněž čelil opozici především na jihu země kvůli nespravedlivému přerozdělování půdy3. Kombinace těchto dvou faktorů představovala pro dříve poměrně populární Habyarimanovu vládu dramatický pokles podpory a začaly se objevovat hlasy, volající po reformách a návratu k multipartijnímu systému. Eskalovalo rovněž napětí mezi etniky a uprchlíků v sousedních zemích stále přibývalo, přičemž

podmínky

v uprchlických

táborech

byly

přinejmenším

neuspokojivé.

Uprchlická krize, ekonomický úpadek, vzájemná nevraživost mezi Hutuy a Tutsii, 3

Za Habyarimanova režimu byla moc ve Rwandě koncentrována v rukou tzv. akazu, kruhu osob podporujících Habyarimanu, které stály v čele nejvyšších postů v zemi a kontrolovaly tak rozhodovací procesy a vlastnily či rozhodovaly o vlastnictví většiny rwandské půdy (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 56).

12

volání po politických reformách, vysoká hustota obyvatel a nedostatek půdy tak vytvořily živnou půdu pro občanskou válku.

1.4 Občanská válka Opozice v řadách uprchlíků se začala formovat již od revoluce v roce 1959, kdy se k moci dostali Hutuové. Od té doby byla Rwanda terčem periodických více či méně úspěšných útoků přicházejících z okolních států, které se kromě útočišť uprchlíků staly základnami mobilizujících se partyzánských hnutí. Na přelomu roku 1987 a 1988 tak v Ugandě vznikla Rwandská vlastenecká fronta - RPF4, která bezprostředně začala plánovat invazi do Rwandy.Ta byla započata 1. října 1990. Mezi hlavní požadavky RPF mimo jiné patřil konec útlaku Tutsiů, zrušení identifikačních karet a provedení ekonomických a politických reforem (Melvern 2006: 13). Zpočátku rychlý postup vojáků RPF byl zastaven krátce poté, co rwandské vládě přispěchaly na pomoc francouzské a zairské jednotky, které spolu s rwandskou armádou donutily RPF stáhnout se zpět do Ugandy. Krátce poté, v lednu 1991, ale RPF zaútočila znovu, tentokrát pod vedením Paula Kagameho, jehož taktika spočívala v guerillové válce. Druhá invaze RPF byla úspěšnější a jednotky postupovaly velmi rychlým tempem. V roce 1992 měly na dosah hlavní město Kigali, avšak kombinace několika faktorů 5 jim zabránila město dobýt. Otevřela se tak cesta k mírovému vyjednávání s rwandskou vládou6. Ta mezitím pod tíhou útoků RPF, domácí opozice a mezinárodního nátlaku nastartovala reformní procesy.

V létě 1991 byla přijata nová ústava, zakotvující

multipartijní stranický systém, post ministerského předsedy či svobodu tisku (Melvern 2006: 32). Jak sílily hlasy opozice, Habyarimana byl donucen sestavit koaliční vládu, zahrnující i opoziční strany. To se mu povedlo až na druhý pokus v dubnu 1992, důsledky tohoto kroku však byly značně kontraproduktivní. Země zmítaná válkou, bortící se ekonomika a eskalující etnické napětí netvořily zrovna vhodné podmínky pro razantní politické změny. Sestavením koaliční vlády došlo k rozmělnění politických 4

Mnoho členů RPF tvořili uprchlíci, kteří dříve vstoupili do ugandské armády NRA, kde se jim dostalo poměrně kvalitního výcviku. Šlo tedy o trénované, zkušené a dobře vybavené vojáky (Melvern 2006: 13-14). 5 Velkou roli sehrál mezinárodní nátlak na mírové řešení situace či obavy z francouzských posil. 6 Během konfliktu bylo uzavřeno několik příměří, boje však pokaždé pokračovaly (Human Rigths Watch 1999).

13

požadavků a další etnické mobilizaci. Vládnoucím Hutuům se tyto změny pochopitelně nelíbily a v jejich důsledku tak došlo k ještě větší radikalizaci (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996).

1.5 Dohody z Arushi Prezident Habyarimana se v létě 1992 nacházel ve velice složité situaci. Jednotky RPF měly nad rwandskou armádou jednoznačnou převahu, v důsledku tlaku domácí opozice a mezinárodního společenství musel provést reformy, které ve svém důsledku daly vzniknout radikální hutuské opozici, a ekonomická situace Rwandy se stále zhoršovala. To vše mu podkopávalo půdu pod nohama a ztrácel podporu i dříve loajální části obyvatel. Mírové jednání tedy bylo rozhodně v jeho zájmu. Mírový proces v Arushi navázal na sérii předchozích jednání, jejichž výsledkem však vždy bylo pouze dočasné příměří. Jednání v tanzánské Arushi byla zahájena 12. července 1992 za přítomnosti pozorovatelů z pěti afrických zemí (Burundi, Zairu, Senegalu, Ugandy a Tanzanie), Belgie, Francie, Spojených států, Německa a OAU. Cesta k dohodě byla zdlouhavá a složitá. Zatímco zástupci RPF byli velmi dobře zorganizovaní, vládní vyslanci naopak často nedokázali přijít s jednotným postojem, což se také odrazilo ve výsledném znění dohody, které reflektovalo převahu RPF7. Nejmarkantnější vítězství pro RPF představovala část dohody, zabývající se ozbrojenými silami, podle níž po vojenské reformě získá RPF čtyřiceti procentní zastoupení v armádě, avšak padesát procent všech důstojnických funkcí. Dalším důležitým faktorem bylo naprosté vyloučení radikální hutuské strany CDR8 z podílu na moci. Ta měla být poměrně rozdělena mezi vládní a opoziční strany, přičemž mělo dojít k celkové změně politického systému z prezidentského na parlamentní a přijetí nové ústavy referendem (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Jednostranně výhodná smlouva byla podepsána po roce vyjednávání v srpnu 1993 prezidentem Habyarimanou a předsedou RPF Kanyarengwem. Habyarimana se tak 7

RPF dala najevo svou převahu rovněž vojensky, když v únoru 1993 porušila nastolené příměří a znovu zaútočila na pozice rwandské armády. 8 CDR vznikla v únoru 1992 odštěpením od MRND. Strana zastávala velice radikální názory, volala po čistotě hutuského národa, členy se tedy mohli stát pouze „čistokrevní“ Hutuové, hlásala nenávistnou propagandu vůči Tutsiům (Melvern 2006:52).

14

ze své složité situace nejen nedostal, ale dokonce se pro něj ještě více zkomplikovala. Výsledek dohody neuspokojil vládu a pochopitelně ani radikální Hutuy. Habyarimana se snažil podpis dohody odkládat na co nejpozdější termín, když k němu však nakonec došlo, uchýlil se ke zdržování implementace dohody. Nikdy například nedošlo k vytvoření přechodné vlády, jak dohoda z Arushi stanovila. Na implementaci dohody měla dohlížet mise OSN UNAMIR, její vyslání se však neustále zdržovalo, což celému procesu politických reforem rozhodně nepomohlo. Situace ve Rwandě namísto uklidnění pouze nadále vyostřovala.

1.6 Radikalizace společnosti K radikalizaci společnosti ve Rwandě postupně docházelo již před podpisem dohody v Arushi. Rozsáhlá kampaň zaměřená proti Tutsiům započala již po invazi RPF v roce 1990. Rwandou se šířily myšlenky, že Tutsiové jsou zde cizinci a nemají nárok zde žít, že nikdy neuznali revoluci z roku 1959 a stále touží po vysokých vládních postech a bohatství a jsou tedy zodpovědní za přetrvávající chudobu Hutuů, že Hutuové jsou a vždy byli oběťmi a mají tak neoddiskutovatelné právo na sebeobranu (Human Rights Watch 2006: 6). Protitutsijská propaganda dosáhla postupně neuvěřitelných rozměrů. Jejími nástroji se staly zejména sdělovací prostředky, zpočátku tisk, např. noviny Kangura, později také rádio, především Rádio Rwanda, vysílající zejména projevy vládních představitelů, a rádio RTLM (Radio-Télévision Libre des Mille Collines), které se neslo v lidovějším duchu, o to však bylo jeho vysílání nenávistnější (Melvern 2006: 52-53). Rádio se ukázalo jakožto velice efektivní nástroj protitutsijské propagandy a sehrálo důležitou roli v organizaci samotné genocidy na jaře 1994. Pouhý měsíc po podepsání dohody v Arushi byl vydán dokument definující nepřítele. Podle tohoto dokumentu existovaly dva typy nepřátel, a sice hlavní nepřátelé, tedy Tutsiové jako takoví, a přívrženci nepřátel, zahrnující především umírněné Hutuy, stojící v opozici Habyarimanovi (Human Rights Watch 2006: 9). Stále silnější propaganda podněcovala nenávistné tendence vůči Tutsiům, kteří se stále častěji stávali terčem útoků ze strany radikálních Hutuů. Počet vražd Tutsiů vzrostl především po porušení příměří ze strany RPF v únoru 1993 a atentátu na

15

prezidenta Burundi v říjnu 19939. Tyto útoky se stávaly čím dál organizovanějšími a masovějšími. Po obou událostech rovněž vzrostlo volání po vytvoření efektivní domobrany. Již dříve probíhalo rekrutování a výcvik civilistů, kteří se stávali součásti milicí, z nichž asi nejznámější byly milice Interhamwe, pod patronací Habyarimanovy vládní strany MRND. Ačkoliv Interhamwe byly původně zamýšleny jako nástroj proti odpůrcům strany, staly se postupně jedním z nejradikálnějších článků „síly Hutuů“, stále hlasitěji se projevujícího hnutí radikálních Hutuů, nespokojených s ústupky vlády vůči RPF a toužících po likvidaci Tutsiů. Kromě milicí došlo později pod hlavičkou dokumentu „Organizace civilní obrany“ ze začátku roku 1994 k vytvoření jednotek civilní obrany, určených na boj proti nyní už jasně definovanému nepříteli (Human Rights Watch 2006: 12-13). Jak milice, tak civilní obrana byly velice dobře zásobovány zbraněmi. Vyzbrojováno bylo rovněž civilní obyvatelstvo. V roce 1993 začalo do země proudit masivní množství zbraní, kromě střelných zbraní pak především mačet a běžných zemědělských nástrojů10, které byly jednak levnější a jednak snadněji obhajitelné před kontrolory Světové banky, z jejíž programů bylo paradoxně vyzbrojování převážně financováno. Rwanda jakožto jedna z nejchudších zemí regionu byla součástí rozvojových programů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Na její rozvoj bylo vyhrazeno asi 216 milionů dolarů, přičemž odhady říkají, že asi 100 milionů dolarů Rwanda během let 1990 až 1993 vydala za zbraně a stala se tak třetím největším importérem zbraní v Africe. Rwandská vláda tuto skutečnost obhajovala především probíhající válkou s RPF a tedy nutností zajištění obrany (Melvern 2006: 56-57).

1.7 Genocida Záminkou pro zahájení genocidy se stal atentát na prezidenta Habyarimanu, který se dne 6. dubna 1994 vracel z jednání v Tanzánii, kde mělo dojít k definitivnímu souhlasu se sestavením přechodné koaliční vlády. Sestřelení jeho letadla nebylo nikdy 9

Nedávno zvolený hutuský prezident sousedního Burundi byl zavražděn skupinou tutsijských vojenských představitelů. Tato událost vyvolala mezi rwandskými Hutuy přesvědčení, že zde byli zapleteni rovněž rwandští Tutsiové, kteří by tak v případě, že by byl svobodně zvoleným prezidentem Rwandy zvolen Hutu, zavraždili i jeho (Human Rights Watch 2006: 11). 10 Většina těchto zbraní pocházela z Číny.

16

vyšetřeno se zdárným koncem a dodnes je předmětem spekulací, kdo atentát spáchal11. Jisté je, že vláda atentátu využila, když z něj obvinila RPF a vytvořila si tak dokonalou záminku pro následné masakry. Během několika hodin se příslušníkům vládních ozbrojených sil a milicí podařilo vyvraždit politické představitele opozice jak z řad Tutsiů, tak umírněných Hutuů, včetně premiérky Agathe Uwilingiyimana 12 . Jejich místa tak zabrali extrémističtí Hutuové pod vedením plukovníka Bagosory. Během několika dnů tak byli vyvražděni víceméně všichni přívrženci opozice a vláda tak mohla začít s masakry obyčejných Tutsiů. Postupně došlo k mobilizaci a později i k formalizaci systému civilní obrany, do něhož byly inkorporovány jednotky Interhamwe a začalo rozsáhlé rekrutování a trénink dalších členů, převážně mladých mužů (Human Rights Watch 2006: 16). Byla to právě vynikající organizace, která umožnila vyvraždit tak obrovské množství Tutsiů během několika málo týdnů. Zapojeni byli příslušníci ozbrojených sil, milicí, administrativního aparátu včetně lokálních struktur a také obyčejní obyvatelé, ať už z přesvědčení o správnosti a nutnosti masakrů díky masivní propagandě či ze strachu z důsledků nečinnosti. Iniciátorům genocidy se brilantně podařilo mezi obyčejnými Hutuy rozšířit nenávist k Tutsiům, paranoiu a strach z přívrženců RPF, kteří byli vykreslováni jako původci veškerého zla, strádání a útlaku Hutuů. V průběhu masakrů došlo několikrát ke změně strategie. Zpočátku byli vyhledáváni a v podstatě dům od domu vražděni jednotlivci, především tedy političtí odpůrci. V momentě, kdy extrémisté převzali veškerou kontrolu, začali preferovat masovější způsob vyvražďování Tutsiů. Ti byli vyhnáni ze svých domovů a různých jiných úkrytů na veřejná místa, do kostelů či škol, kde potom byli zabiti najednou v rámci rozsáhlejší operace. Finální fází pak bylo nalezení a zavraždění zbylých, dosud se ukrývajících Tutsiů (Human Rights Watch 1999). Vražednými nástroji se ve velké většině staly mačety, dále pak střelné zbraně, sekyry, nože či zemědělské nástroje. Mnoho Tutsiů bylo před svou smrtí mučeno, ženy byly bity a znásilňovány. V období dubna až června 1994 došlo ve Rwandě k vyvraždění neuvěřitelného množství Tutsiů a 11

Podezřelými jsou jak RPF, tak přívrženci Habyarimanovy opozice z řad Hutuů, rovněž ovšem extrémisté, kteří byli součástí Habyarimanovy vlády. 12 V rámci prvních masakrů bylo rovněž zabito deset belgických vojáků UNAMIR, což ve svém důsledku vedlo ke stažení belgických jednotek z mise UNAMIR. Více viz kapitola XY.

17

umírněných Hutuů, odhady ačkoliv se různí se většinou pohybují mezi pěti sty tisíci až jedním milionem mrtvých. Odpověď RPF na masakry na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý den po atentátu na prezidenta Habyarimanu RPF obnovila svoje válečné operace a začala postupovat do nitra Rwandy. Postup RPF paradoxně zpomalila francouzská operace Turquoise, jejímž původním účelem bylo zastavení genocidy a zpřístupnění oblasti pro humanitární pomoc obětem a uprchlíkům. Touto operací však Francouzi dosáhli víceméně pouze vytvoření koridoru pro prchající pachatele genocidy do sousedního Konga (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Ani vojenské úspěchy RPF však nedokázaly zabránit probíhajícím masakrům. RPF dobyla Kigali 4. července, plnou kontrolu nad Rwandou však získala až asi o dva týdny později a genocida tak byla u konce až po vyvraždění téměř tří čtvrtin rwandských Tutsiů.

1.8 Situace po skončení konfliktu Po skončení konfliktu a genocidy se moci ujala RPF. Její pozice však rozhodně nebyla lehká. RPF si musela poradit s ekonomickými problémy, s rozpolcenou společností, s problémy s uprchlíky či s potrestáním pachatelů genocidy. Po vítězství RPF došlo k masovému úprku Hutuů do uprchlických táborů v sousedních zemích. Tyto tábory však neměly dostatečnou kapacitu pro pojmutí takového množství uprchlíků a životní podmínky v nich byly značně neuspokojivé. Velice snadno tak docházelo k radikalizaci a militarizaci uprchlíků a začaly vznikat nové hutuské milice. To se nepříznivě projevilo nejen na situaci v samotných uprchlických táborech, ale i v celém regionu. V táborech rovněž často řádily nejrůznější epidemie a jejich obyvatelé trpěli nedostatkem potravin. Nová vláda se také musela vypořádat s potrestáním viníků genocidy. Těch bylo však v důsledku rozsáhlé propagandy tolik, že nebylo v možnostech rwandské vlády vést žaloby proti všem. Soudní systém se nacházel v žalostném stavu a ani kapacity věznic zdaleka neodpovídaly vzniklým nárokům. Rwandská vláda se tuto situaci rozhodla řešit obnovením tradičních soudů gacaca, jejichž základním účelem je poskytnout platformu pro vyjádření obětí, přiznání a omluvu pachatelů a najít tak cestu k celonárodnímu usmíření (Zorbas 2004: 36). Důležitým nástrojem pro potrestání 18

viníků se stal rovněž Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, založený Organizací spojených národů již v roce 199413.

2 Organizace spojených národů a konflikt ve Rwandě 2.1 Varovné signály Projevy etnického násilí ve Rwandě nebyly na počátku 90. let rozhodně nových jevem, po invazi RPF však začaly být provokovány a podporovány vládou a stávaly se čím dál více organizovanými, cílenými a sofistikovanými. Mezinárodní společenství bylo o rostoucím násilí informováno zpočátku prostřednictvím svých zastupitelských úřadů v Kigali, se zvyšující se intenzitou útoků pak i skrze nevládní organizace, zabývající se lidskými právy. Ačkoliv zprávy o rostoucím etnickém násilí se začaly s větší frekvencí objevovat během roku 1993, především pak po podpisu Arushských dohod, již v období předcházejícím se objevovaly varovné signály. V listopadu 1992 například jeden z vlivných představitelů Habyarimanovy MRND na adresu Tutsiů prohlásil: „Osudnou chybou v roce 1959 bylo nechat je odejít…Patří do Etiopie a my je hodíme do řeky Nyabarongo a najdeme jim tak zkratku, jak se tam dostat. Na tomto trvám. Musíme jednat. Všechny je vyhladit!“ (Organization of African Unity 1998: 56). Podobné projevy ze strany představitelů a příznivců vlády nebyly ojedinělé a od roku 1993 byly v podstatě na denním pořádku. V dubnu 1993 byl do Rwandy vyslán speciální zpravodaj Komise pro lidská práva OSN Waly Bacre Ndiaye, který záhy vypracoval zprávu o stavu lidských práv ve Rwandě, která však byla v OSN zametena pod stůl. V této zprávě Ndiaye popisuje probíhající násilnosti, především etnicky a také politicky motivované, přičemž jako jejich pachatele či iniciátory ve většině případů označuje vládní představitele, jak na celostátní tak lokální úrovni, rwandskou armádu a milice, ale také jednotlivce z řad běžných občanů Rwandy. Klíčovou částí celé zprávy však je pasáž, kde se zabývá otázkou,

zda je možné probíhající projevy násilí označit za genocidu a ačkoliv

nedochází k jednoznačnému závěru, že tomu tak je, upozorňuje na fakt, že oběťmi násilných činů jsou ve velké většině Tutsiové, přičemž motivem k násilí na Tutsiích není žádný jiný objektivní důvod než je jejich příslušnost k této etnické skupině a bylo 13

Více k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro Rwandu viz kapitola 2. 7. 2.

19

by tedy možné na tyto případy aplikovat Úmluvu o genocidě z roku 1948 (Report by Mr. B.W. Ndiaye. Special Rapporteur, on his mission to Rwanda from 8 to 17 April 1993). Podle Paula Larose-Edwardse neexistuje žádný důkaz, že by se Ndiayeho zpráva dostala k výše postaveným úředníkům OSN a mohla tak vzbudit jejich pozornost směrem k událostem ve Rwandě (Larose-Edwards 1994: 6), přesto lze pochybovat, že i kdyby se tak stalo a tato zpráva dosáhla vyšších míst, vyvolala by ze strany OSN nějakou větší odezvu. OSN měla tendenci konflikt ve Rwandě vnímat jako malou občanskou válku v centru Afriky a probíhající násilí na civilistech chápat jako běžný průvodní jev takovéto války. I přesto, že se v Ndiayeho zprávě objevil náznak, že by násilí ve Rwandě mohlo vykazovat prvky genocidy, není pravděpodobné, že by se jí OSN zabývala se zvýšenou pozorností. Termín genocida ostatně nevyvolal žádnou razantní akci ani v dubnu 1994, kdy již bezpochyby o genocidu šlo, namísto toho se mezinárodní společenství snažilo jeho použití pro popis dění ve Rwandě vehementně vyvarovat, jak bude demonstrováno dále. Tendence ze strany OSN situaci ve Rwandě trivializovat se projevila již při vyslání mise UNAMIR, když byl generál Dallaire pověřen velením této mise, aniž by mu byly poskytnuty odpovídající informace o stávajících okolnostech v zemi. Se zprávou Ndiayeho nebyl Dallaire obeznámen a jeho představa o podmínkách ve Rwandě byla značně zkreslená informacemi, pocházejícími od OSN. Jejich obsah vyplýval ze zkreslené představy o povaze konfliktu a nebyl tak očekáván nijak zvláštní průběh peacekeepingové mise. Ačkoliv násilí bylo ve Rwandě neustále přítomno a jeho intenzita se stále stupňovala, nelze tvrdit, že před rokem 1993 existovaly relevantní náznaky událostí roku 1994. Dění ve Rwandě bylo ze strany mezinárodního společenství chápáno jako jakýsi průvodní jev občanské války, jako běžná součást konfliktu v Africe. Toto vnímání se bohužel nezměnilo ani na přelomu let 1993 a 1994, kdy již násilí bylo velmi intenzivního a systematického charakteru a mezinárodní společenství o něm bylo, jak ilustrují následující případy, poměrně dobře informováno. V listopadu 1993 ohlásil poručík UNAMIR Marc Nees rozhodnutí přijaté na meetingu pod vedením Habyarimany distribuovat zbraně, granáty, mačety a další zbraně mezi

20

Interhamwe a mladé členy CDR, jejichž účelem mělo být zabíjení Tutsiů a ostatních Rwanďanů Interhamwe a CDR nepodporujících. 1. prosince 1993 rwandská humanitární organizace ARDHO publikovala zprávu o nedávných útocích na Tutsie, doprovázených prohlášeními o nutnosti a prospěšnosti jejich vyhlazení. 3. prosince varovali vysocí představitelé RAF generála Dallaira před probíhajícími a chystajícími se násilnostmi na civilistech, které měly vyprovokovat RPF k porušení příměří a vytvořit tak záminku pro násilí daleko větších rozměrů. 13. ledna 1994 humanitární organizace CLADHO již poněkolikáté upozornila na nenávistné vysílání radia RTLM, šíření zbraní a vojenský výcvik milicí. 2. února vydali belgičtí vojenští důstojníci memorandum, v němž poukazovali na šíření zbraní v rámci Interhamwe a napojení jejích členů na rwandské vládní představitele. 11. února upozornil belgický ministr zahraničí Willy Claes generálního tajemníka OSN na fakt, že sami rwandští vládní představitelé přiznávají, že další prodlužování současného zablokovaného politického stavu může vyústit v explozi násilí. Koncem února časopis Kangura psal o plánovaném finálním útoku na Tutsie v Kigali, na začátku března upozornil belgický ambasador na nenávistné vysílání RTML volajícím po vyhlazení Tutsiů. Dva dny před pádem Habyrimanova letadla prohlásil rwandský plukovník Bagosora na večírku mimo jiné v přítomnosti generála Dallaira, že jediným možným řešením pro Rwandu je vyhlazení Tutsiů (Human Rights Watch 1999). Již na základě těchto několika málo příkladů je zřejmé, že mezinárodní společenství mělo přístup k informacím o dění ve Rwandě. Kromě toho se ve zprávách nevládních organizací a rovněž samotné OSN se objevovaly zmínky o možném vypuknutí genocidy již v roce 1993. Samotná vyšetřovací komise ustavená OSN v roce 1999 uvádí, že varovné signály nadcházející genocidy rozhodně existovaly, avšak byly špatně vyhodnocovány jednak misí UNAMIR, jednak Generálním sekretariátem a v neposlední řadě také členskými státy OSN. Také proto byl mandát mise UNAMIR definován tak, že mise nemohla na zhoršující se situaci adekvátně reagovat. UNAMIR postrádala jakoukoliv záložní variantu či plán v případě nejhoršího možného vývoje (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 42). Klíčovým a rovněž nejdiskutovanějším varovným signálem se stal telegram, jež dne 11. ledna 1994 zaslal generál Dallaire svému nadřízenému Mauricovi Barilovi na Odbor pro mírové operace OSN (DPKO – Department of Peacekeeping

21

Operations). V tomto telegramu upozorňoval na informace, které o den dříve obdržel od informátora, přezdívaného Jean-Pierre, později identifikovaného jako designovaný premiér Faustin Twagiramungu, jenž měl na starosti trénink milicí Interhamwe. Ačkoliv vystupoval v opozici proti RPF, dle svých vlastních slov „nesouhlasil s vyhlazením Tutsiů a nemohl podporovat zabíjení nevinných lidí“ (Organization of African Unity 1998: 57). Twagiramungu odhalil řadu velice závažných informací. V první řadě upozornil Dallaira na strategii, která měla vyústit ve stažení belgických vojáků ze země. Sám Twagiramungu stál v čele demonstrací, jejichž účelem mělo být vyprovokovat RPF a belgické vojáky ke střelbě, následkem čehož by sami byli zabiti. To by zaručilo odchod zbylých belgických jednotek z Rwandy. Tato již v lednu 1994 velmi znepokojující informace ještě více nabývá na váze v kontextu událostí z dubna, kdy po zavraždění deseti vojáků skutečně došlo ke stažení Belgičanů a tím k poměrně závažnému oslabení jednotek UNAMIR. Twagiramungu dále upozornil na existenci sedmnácti set vytrénovaných příslušníků Interhamwe, rozmístěných po čtyřicetičlenných skupinách po celém Kigali, schopných vyvraždit tisíc Tutsiů během dvaceti minut. Sám měl za úkol vytvořit seznamy všech Tutsiů žijících v Kigali, pravděpodobně kvůli jejich vyhlazení. Twagiramungu rovněž hodlal odhalit UNAMIR hlavní skladiště zbraní, za předpokladu, že jemu a jeho rodině bude garantována ochrana (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 10). Ve svém telegramu Dallaire žádal o ochranu pro Twagiramunga a jeho rodinu a oznámil DPKO svůj záměr zabavit zmíněné zbraně do třiceti šesti hodin. Sám Dallaire považoval tento svůj zamýšlený krok za plně spadající pod mandát UNAMIR. DPKO však bylo jiného názoru a z New Yorku tak přišla negativní odpověď na oba Dallairovy požadavky. Ve své odpovědi zástupce vedoucího DPKO Kofiho Annana Iqbal Riza zdůraznil, že s těmito informacemi je nutné zacházet s nejvyšší mírou opatrnosti, a trval na tom, že konfiskace zbraní je mimo mandát UNAMIR. Instruoval Dallaira, aby se zdržel jakýchkoli kroků v tomto směru a naopak o získaných informacích podal zprávu prezidentu Habyarimanovi. Habyarimana samozřejmě popřel, že by měla vláda jakékoliv spojení s uvedenými záležitostmi a slíbil celou věc prošetřit, nic zásadního se však nestalo. OSN rovněž neposkytla ochranu Twagiramunguovi, Dallairův telegram tak byl prakticky zameten pod stůl.

22

Dallaire ještě několikrát varoval New York před zhoršující se situací a žádal o širší interpretaci svého mandátu a také o posílení jednotek UNAMIR. Jediným výsledkem však bylo povolení ústředí OSN, aby Dallaire asistoval s odhalováním a zabavováním zbraní rwandským autoritám, což za dané situace nebyl žádný významný krok. Úsilí o zvýšení počtu vojáků UNAMIR bylo rovněž marné. Jak již bylo naznačeno, Dallairův telegram se stal symbolem ignorování varovných signálů

ze

strany

mezinárodního

společenství.

Úředníci

DPKO

později

ospravedlňovali svůj postup v tomto případě tím, že podobných telegramů dostávalo DPKO obrovské množství a ten Dallairův se nijak zvlášť nelišil od standardního typu varování. Na základě předchozích zkušeností DPKO tedy údajně nebylo nutné věnovat mu zvláštní pozornost. Podle některých zdrojů však byl ve skutečnosti Dallairovu telegramu přikládán daleko větší důraz než úředníci DPKO přiznávají. Jakmile dorazil, konal se v DPKO zvláštní meeting, na kterém vysocí úředníci diskutovali

o možnostech, jak s danými informacemi naložit (Barnett, M. (2002):

Eyewitness to a Genocide: the United Nations and Rwanda, New York, Cornell University Press. Citováno z Lang 2002: 149). To napovídá, jak velice vážně danou situaci brali, přesto však nenásledovala ze strany OSN žádná aktivita. Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí fiasko mise UNOSOM v Somálsku, kde bylo v rámci jedné z operací v říjnu 1993 zabito osmnáct amerických a jeden malajský voják a záběry, jak jsou jejich těla vláčena ulicemi Mogadishu šokovaly nejen americkou veřejnost. OSN již nemohla riskovat další ztrátu své kredibility a nebyly tak ochotna pouštět se do nejistého podniku, jakým se Rwanda mohla stát stejně lehce jako Somálsko. Obsah Dallairova telegramu se podle vyšetřovací komise OSN i přes velmi obezřetné zacházení v DPKO vůbec nedostal k rukám samotného generálního tajemníka, o Radě bezpečnosti nemluvě. Tehdejší generální tajemník Boutros Boutros Ghali v rozhovoru pro PBS uvádí, že jedním z důvodů, proč se tak nestalo, byl vliv Spojených států v rámci DPKO: „Věřím, že DPKO bylo tehdy velmi propojeno s americkou

administrativou

a

jednalo

s ohledem

na

její

požadavky

a

doporučení“ (PBS Interview with Boutros Boutros Ghali, 21. 1. 2004). Vyšetřovací komise ve své zprávě z roku 1999 uvádí, že zaslání telegramu pouze Barilovi byla ze strany Dallaira chyba, stejně jako nepostoupení telegramu do vyšších 23

míst. Když už se tak nestalo v lednu, mělo k tomu dojít alespoň v únoru, kdy UNAMIR informovala ústředí OSN, že prezident Habyarimana v dané věci nepodnikl žádné kroky a situace ve Rwandě se naopak rapidně zhoršovala. Rada bezpečnosti byla o Dallairovu telegramu informována až díky vágní zmínce ve zprávě generálního tajemníka dne 31. března 1994, což bylo pozdě a rozhodně nedostačující (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 33) . Otázkou zůstává, nakolik by jiný postoj OSN v tomto konkrétním případě napomohl situaci ve Rwandě. Zabavení daného množství zbraní by jistě nebylo nijak výrazným zásahem pro již poměrně dobře ozbrojené milice Interhamwe, vyslalo by však přinejmenším signál, že mezinárodní společenství nehodlá vyzbrojování radikálních Hutuů pouze nečinně přihlížet. Rovněž úsilí vyprovokovat stažení belgických jednotek ze země se ve světle pozdějších událostí jeví jako poměrně závažný varovný signál. Nelze pochopitelně tvrdit, že pokud by byl brán seriózněji, mohlo se smrti deseti belgických vojáků a potažmo stažení zbylých belgických jednotek zabránit, UNAMIR však mohla být na podobnou variantu minimálně lépe připravena. OSN však zvolila reakci, která nejenže nepřinesla žádný hmatatelný výsledek, ale navíc upozornila rwandskou vládu na fakt, že z jejích vlastních řad unikají informace, které se k OSN rozhodně dostat neměly.

2. 2 Prvotní aktivity OSN – mise UNOMUR Aktivně se OSN do konfliktu ve Rwandě zapojila v roce 1993 na základě žádostí Ugandy a Rwandy o vyslání vojenských pozorovatelů podél společné hranice. Toto opatření mělo zabránit využití hraniční oblasti pro vojenské účely, především pak pro dodávky zbraní do Rwandy. 22. června 1993 tak Rada bezpečnosti OSN rozhodla o ustavení mise UNOMUR - United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda, zpočátku na období šesti měsíců 14 . Na základě rezoluce RB OSN 846 (1993) a následných konzultací s ugandskou vládou tak došlo do konce září 1993 k rozmístění 81 vojenských pozorovatelů15 na ugandské straně hranice. Hlavním úkolem mise bylo monitorovat pohraniční oblast, kontrolovanou RPF, především pomocí mobilních patrol, a zabránit tak případným dodávkám veškerého 14

Po uplynutí této doby mělo dojít k revizi mise, její mandát byl prodloužen 20. prosince 1993. Účastníky mise UNOMUR byly vojenští pozorovatelé z Bangladéše, Botswany, Brazílie, Kanady, Maďarska, Nizozemí, Senegalu, Slovenska a Zimbabwe. 15

24

materiálu, který by bylo možné využít pro vojenské účely. Mise rovněž usnadňovala transport potravin, léků a lékařského vybavení do potřebných oblastí. Když došlo v říjnu 1993 k ustavení mise UNAMIR na základně Arushských dohod, byla mise UNOMUR na doporučení generálního tajemníka OSN začleněna pod nově vzniklou misi. UNOMUR tak spadala pod vedení UNAMIR, její primární úkoly však zůstaly zachovány. Po vypuknutí genocidy a následném obnovení bojů mezi RPF a FAR rozšířila UNOMUR svoji aktivitu po celé délce ugandsko-rwandských hranic. V červnu 1994 pak došlo k dalšímu prodloužení mandátu UNOMUR o tři měsíce s tím, že bude postupně redukován počet pozorovatelů a k 21. září 1994 dojde k ukončení mise. Generální tajemník OSN Boutrous Boutrous Ghali během svého hodnocení působení mise UNOMUR vyjádřil názor, že ačkoliv UNOMUR nemohla kvůli tragickému vývoji událostí ve Rwandě naplno implementovat svůj mandát, hrála významnou roli ve snaze vybudovat důvěru, zmírnit napětí a usnadnit implementaci Arushských dohod (United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda). Oproti tomu Frederick H. Fleitz tvrdí, že UNOMUR roli určené svým mandátem dostála, avšak dopad jejích aktivit na konflikt ve Rwandě nebyl nikterak významný (Fleitz 2002: 173). Mise UNOMUR měla vskutku pouze malý vliv na chod událostí ve Rwandě, v rámci svého, i když velmi omezeného, mandátu však svou úlohu plnila. Hrála například užitečnou roli v usnadnění logistické podpory UNAMIR, když během uzavření letiště v Kigali sloužilo ugandské letiště Entebbe jako jediná základna, odkud mohl do Rwandy proudit jak personál, tak vybavení UNAMIR. Vojenští pozorovatelé UNOMUR na letišti Entebbe koordinovali logistické aktivity a pomáhali eskortovat konvoje se zásobami přes ugandsko-rwandskou hranici.

2.3 Dohody z Arushi Ačkoliv aktivně se OSN do konfliktu zapojila až vysláním mise UNOMUR, jeho pasivní součástí se stala již během mírových jednání. Jednání o ukončení konfliktu započaly již krátce po jeho vypuknutí, avšak uzavřená příměří nebyla dodržována. Největší diplomatickou aktivitu vyvíjely především Organizace africké jednoty, Francie a Spojené státy americké. OSN se jednání ve většině případů účastnila jako pozorovatel. Nejinak tomu bylo v případě uzavření Arushských dohod.

25

Přestože OSN nehrála příliš aktivní roli během vyjednávání Arushských dohod, jejich finální podoba jí přisoudila velmi důležitou roli v jejich implementaci. OSN měla podle Arushských dohod poskytnout neutrální mezinárodní sílu (NIF – Neutral International Force), která by dohlížela na jejich implementaci během téměř dvouleté přechodné fáze, po níž by následovaly národní volby. Dle Dohod z Arushi měla mít nově vzniklá NIF poměrně širokou škálu úkolů, zahrnující: •

Garance

bezpečnosti

v zemi

a

dohled

nad

dodržováním

práv

kompetentními autoritami a orgány •

Zajištění bezpečnosti distribuce humanitární pomoci

•

Pomoc při zajištění bezpečnosti civilistů

•

Asistenci při vyhledávání skladišť zbraní a neutralizaci ozbrojených gangů v zemi

•

Pomoc při odstraňování min

•

Asistenci při znovunabytí zbraní, které byly distribuovány mezi civilisty

•

Monitoring dodržování příměří oběma stranami (čl. 54 Arusha Accord).

Mandát mise UNAMIR, vzniklé na základě Arushských dohod, však velkou většinu těchto úkolů nereflektoval, jak je demonstrováno níže. Neutrální mezinárodní síla měla být původně vytvořena Organizací africké jednoty, vzhledem k jejím zkušenostem s Neutral Military Observer Group (NMOG), vyslané do Rwandy krátce po vypuknutí občanské války, monitorující demilitarizovanou zónu v okolí Kigali. Tímto návrhem však nebyla nadšena ani rwandská vláda, ani OSN, která by vzhledem k nedostatečné kapacitě OAU vykonávat takovouto misi musela poskytovat NIF jak logistickou, tak finanční podporu a tím by se zní de facto stávala mise OSN (Jones 2001: 104). Zajištěním NIF tedy byla pověřena přímo OSN. V srpnu 1993 tak byla do Rwandy vyslána skupina odborníků, pověřených studiem stávajících podmínek ve Rwandě, možných funkcí NIF a prostředků nutných k jejímu fungování. Vedením skupiny byl pověřen brigádní generál Romeo A. Dallaire, v té době působící v čele UNOMUR, později velitel peacekeepingové mise UNAMIR, schválené rezolucí RB OSN 872 dne 5. října 1993. Ve své zprávě skupina podtrhla

26

nutnost vyslání mise, jakou požadovaly Arushské dohody, přičemž její optimální velikost by měla činit 8000 mužů, minimálně ovšem 4 500 – 5000 (Jones 2001: 105).

2.4 Peacekeeping a OSN Koncepce peacekeepingu prošla v průběhu existence OSN určitým vývojem. Ačkoliv přímo v Chartě OSN nenalezneme definici peacekeepingu, nejužívanější je definice OSN zpočátku 90. let, která říká, že „peacekeepingové operace jsou operace OSN zahrnující vojenský personál, prováděné za účelem zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti v oblastech konfliktu. Tyto operace jsou dobrovolné a založené na konsenzu a kooperaci. I když zahrnují vojenský personál, svých cílů na rozdíl od donucujících operací OSN nedosahují použitím zbraní“ (Fleitz 2002: 51). Peacekeepingová mise musí splňovat několik základních předpokladů. S působením mise musí souhlasit obě strany konfliktu, akceptována by měla být rovněž obyvatelstvem dané země. Snižuje se tak riziko napadení účastníků mise, jelikož ani pro jednu stranu konfliktu nepředstavuje vojenskou hrozbu ani nenarušuje suverenitu státu. Další nezbytnou podmínkou peacekeepingových misí je jejich nestrannost. Ta je nutná pro vzájemnou důvěru mezi znepřátelenými stranami a misí a zmírňování napětí. Poslední základní podmínku pro peacekeepingové operace OSN představuje minimální užití síly, resp. užití síly pouze v případě sebeobrany. Se změnou povahy konfliktů po skončení studené války došlo k posunu ve vnímání peacekeepingu. Zatímco tzv. klasický peacekeeping během studené války byl většinou zaměřen na monitoring hranic mezi znepřátelenými stranami, s nárůstem etnických a vnitrostátních konfliktů se tato funkce stala méně relevantní a do popředí se dostaly úkoly jako monitoring a dohled nad dodržováním lidských práv, organizace a monitoring voleb, šíření informovanosti, repatriace, demobilizace apod. (Thakur, Thakur, Schnabel 2001: 12). Změna mezinárodního prostředí po konci studené války rovněž znamenala nárůst optimismu a upevnění víry v roli OSN v nových podmínkách. To se odrazilo mimo jiné také v nárůstu peacekeepingových misí během devadesátých let. OSN se těmto změnám snažila přizpůsobit a provedla několik zásadních změn. Mezi ty nejvýznamnější patří beze sporu zrušení Odboru pro zvláštní politické záležitosti, který 27

měl peacekeepingové mise dříve na starost, a jeho nahrazení třemi novými odbory – Odborem pro mírové operace (Department of Peacekeeping Operations – DPKO), Odborem pro humanitární záležitosti (Department of Humanitarian Affairs) a Odborem pro politické otázky (Department of Political Affairs – DPA). Zvedl se rovněž počet administrativních pracovníků pro záležitosti peacekeepingu, avšak zdaleka ne všichni byli pro svou práci, vzhledem k narůstající komplexnosti peacekeepingových misí, zcela kompetentní (Fleitz 2002: 51-52). Změna povahy peacekeepingu na začátku 90. let vedla k užívání tohoto termínu pro operace OSN, které rozhodně neodpovídaly kritériím klasického peacekeepingu studenoválečného období 16 . Vžil se termín „rozšířený peacekeeping“ a s ním se vynořila otázka, pod kterou kapitolu Charty OSN spadá. Především ze Spojených států amerických pak zaznívaly hlasy, že tradiční peacekeepingové operace spadají pod Kapitolu VI, která umožňuje OSN řešení sporů bez užití síly, zatímco rozšířený peacekeeping spadá pod Kapitolu VII Charty OSN, která umožňuje řešení sporů v určitých případech i vojenskou silou (Fleitz 2002: 109). Faktem je, že začátkem 90. let došlo k nárůstu počtu rezolucí OSN spadajících pod Kapitolu VII. Neúspěch několika misí OSN z první poloviny 90. let však vedl k uvědomění, že koncept peacekeepingu je nutno revidovat. K tomu přispěla i mise OSN ve Rwandě, jejíž průběh však byl do značné míry poznamenán již zmíněným fiaskem mise UNOSOM v Somálsku. Americká vláda na jaře roku 1994 své stáhla své jednotky ze Somálska a přehodnotila svou politiku týkající se peacekeepingových misí. Také tyto události měly za následek neochotu mezinárodního společenství přehodnotit mandát UNAMIR v momentě, kdy situace ve Rwandě rozhodně neodpovídala peacekeepingové

misi,

spadající

pod

Kapitolu

VI

Charty

OSN,

jak

bude

demonstrováno dále.

2.5 Mise UNAMIR 2.5.1 Schválení UNAMIR Působení mise UNAMIR (United Nations Assistance Mission in Rwanda) bylo již od počátku poznamenáno nedostatečnou pozorností mezinárodního společenství vůči 16

Jako o peacekeepingové operaci například referoval jistý americký politik o operaci Pouštní bouře (Fleitz 2002: 107).

28

dění ve Rwandě. Ačkoliv měla podle Arushských dohod být Neutral International Force vypravena do 37 dnů od jejich podpisu, Rada bezpečnosti OSN schválila misi UNAMIR až 5. října 1993 rezolucí 872 (1993) a první jednotky UNAMIR17 dorazily do Rwandy 1. listopadu 1993. Mise byla schválena o celkové síle 2 548 mužů a její velením byl pověřen Romeo Dallaire. Mise UNAMIR měla být do Rwandy vyslána ve čtyřech fázích. V počáteční fázi mělo dojít k vyslání 1 428 vojáků, kteří měli v demilitarizované zóně očekávat odjezd vojenských sil Francie z Kigali, jak bylo stanoveno dohodou z Arushi. Tato fáze měla trvat devadesát dní. V druhé fázi, která měla být zahájena po ustavení dočasné vlády, měl být počet vojáků zvýšen na 2 217 a měly být započaty přípravy pro odzbrojení a demobilizaci ozbrojených sil a vytvořena demilitarizovaná zóna okolo Kigali. Ve třetí fázi měly síly UNAMIR dohlížet na demobilizaci, a integrační proces a ve čtvrté fázi pak svou přítomností pouze zajišťovat bezpečnostní prvek během období do voleb (Jones 2007: 150-151). Na podzim roku 1993 Rwanda rozhodně nebyla na seznamu top priorit Rady bezpečnosti OSN. Ta se v té době vypořádávala se problémy mise UNOSOM v Somálsku, situací v rozpadající se Jugoslávii, kde zuřila občanská válka mezi Srbskem, Chorvatskem a Bosnou a Herzegovinou a mise OSN UNPROFOR zde rovněž čelila nemalým potížím. Pozornost zemí, které měly kapacitu na vyslání mise do Rwandy byla tedy obrácena jiným směrem. Jejich zájmy ve Rwandě byly navíc takřka nulové, malá země ve střední Africe neměla pro většinu zemí Evropy či pro Spojené státy americké žádný bezpečnostní, strategický ani ekonomický význam. Přístup USA k peacekeepingovým misím OSN byl v té době navíc poměrně skeptický 18 , vzhledem k neefektivnosti a problémům tehdy existujících misí. Ke schválení mise UNAMIR nakonec došlo díky mediátorským schopnostem Francie, která vyjednala dohodu mezi USA a Ruskem. Obě tyto velmoci v té době usilovaly o podporu RB OSN, v případě Ruska šlo o misi v Gruzii, v případě USA pak na Haiti. Francie dala najevo, že její hlas pro tyto mise bude záviset na podpoře USA a Ruska 17

Účastníky mise UNAMIR byly Argentina, Austrálie, Bangladéš, Belgie, Brazílie, Kanada, Čad, Kongo, Džibutsko, Egypt, Etiopie, Fidži, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Guyana, Indie, Jordánsko, Keňa, Malawi, Mali, Nizozemí, Niger, Nigérie, Německo, Pákistán, Polsko, Rakousko,Rumunsko, Rusko, Senegal, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko, Togo, Tunisko, Uruguay, Velká Británie, Zambie a Zimbabwe (United Nations Assistance Mission in Rwanda). 18 Tématem se podrobně zabývá kapitola 3.2.

29

misi ve Rwandě a tyto tři státy se nakonec dohodly na vzájemné podpoře všech třech těchto misí. Podporu členů Rady bezpečnosti se podařilo získat také díky představě, že v případě mise ve Rwandě půjde o nenáročnou operaci s víceméně zaručených úspěchem, který po nezdarech několika svých misí OSN rozhodně potřebovala k vylepšení své image. Jak uvádí Bruce D. Jones, šlo pravděpodobně o nezbytnou dezinterpretaci, jelikož Rada bezpečnosti by pravděpodobně za dané situace žádnou riskantní misi, u níž by hrozilo další fiasko, neodhlasovala. Přesvědčení, že angažovanost OSN ve Rwandě bude „easy success“ vedlo ke schválení mise i přes stávající minimální politickou podporu členských států Rady bezpečnosti (Jones 2007: 149). Nízká politická podpora mise UNAMIR se později ukázala být klíčovým faktorem, který UNAMIR svazoval ruce. To se projevilo jak ve slabém mandátu UNAMIR a následné neflexibilitě přístupu ke změně jejího mandátu v momentě, kdy již naprosto neodpovídal situaci ve Rwandě, tak v problematice jejího financování a logistické či personální podpory.

2.5.2 Mandát UNAMIR Podle rezoluce RB OSN 872(1993) měla mise UNAMIR plnit následující úkoly: •

přispívat k bezpečnosti města Kigali, mimo jiné v rámci demilitarizované zóny ustavené a v a okolo města;

•

monitorovat

dodržování

příměří,

včetně

vytvoření

rozšířené

demilitarizované zóny a jiných demilitarizačních procedur; •

monitorovat bezpečnostní situaci během závěrečné fáze mandátu přechodné vlády před volbami;

•

pomoc při odminování;

•

vyšetřovat, buď na žádost jedné ze stran nebo z vlastní iniciativy, případy neplnění ustanovení Protokolu o integraci ozbrojených sil a neprodleně takovéto případy hlásit Generálnímu sekretariátu;

•

monitorovat proces repatriace rwandských uprchlíků a ověřovat, zda tento proces probíhá bezpečně a řádně;

•

asistovat při koordinaci humanitární pomoci;

30

•

vyšetřovat a hlásit případy týkající se aktivit gendarmerie a policie (čl. 3 Rezoluce RB OSN 872 (1993)).

Mandát mise UNAMIR veskrze odpovídal úkolům, které pro budoucí NIF vymezila Dohoda z Arushi. Podstatný rozdíl však spočíval ve faktu, že zatímco podle Dohody z Arushi měla mise zajišťovat bezpečnost celé země, mandát UNAMIR, tak jak jej vymezila rezoluce RB OSN, ji dával za úkol pouze zajišťovat bezpečnost hlavního města Kigali. Omezení mise UNAMIR pouze na hlavní město Rwandy sice bylo vzhledem k jejím omezeným lidským a materiálním zdrojům nutné a pochopitelné, rovněž s ohledem na nízkou politickou podporu této mise, během genocidy v dubnu až červenci 1994 se však ukázalo jako minimálně nešťastné, zvážíme-li fakt, že více než 95 % obyvatelstva Rwandy žilo ve venkovských oblastech. Tento faktor sice nebyl v porovnání s ostatními nijak zásadního významu, ale beze sporu rovněž přispěl k neschopnosti mise UNAMIR genocidě zabránit. Závažnějšího charakteru bylo ustavení mise UNAMIR jako klasické peacekeepingové mise, především kvůli z tohoto vyplývajícím podmínkám užití síly pouze v případě sebeobrany a zachování neutrality. V momentě, kdy extrémističtí Hutuové začali masově vyvražďovat Tutsie, neměla UNAMIR možnost efektivně zasáhnout mimo jiné právě proto, že jí to nedovoloval její mandát. Ačkoliv velitel mise Romeo Dallaire několikrát opakovaně žádal OSN o povolení užití síly, z New Yorku přicházel stále stejný typ odpovědi, zdůrazňující nutnost zachovat neutralitu mezi znesvářenými stranami a zakazující jednotkám UNAMIR užití síly, pokud nebudou napadeny jako první. Mandát UNAMIR byl již od samého počátku nastaven poměrně nešťastně. Prostředí, do kterého byla vyslána, nevytvářelo podmínky pro peacekeepingovou misi, jak by se na první pohled mohlo jevit. Obě znesvářené strany sice uzavřely příměří, nicméně vzájemné útoky rozhodně nebyly výjimkou. Problematičtěji se však jeví fakt, že mírovou dohodu nehodlali respektovat představitelé extrémistických Hutuů a jimi tvořená strana CDR získávala stále větší vliv. OSN tento fakt nijak nezohledňovala ve svém pohledu na konflikt a jako znesvářené strany chápala pouze Habyarimanovu MRND a Kagameho RPF. CDR, která byla dle Arushských dohod zcela vyloučena z podílu na moci, celý mírový proces bojkotovala, což byl také jeden z důvodů, proč

31

tento proces zcela ztroskotal. Nicméně ani MRND nebyla v naplňování dohody z Arushi příliš aktivní a její implementaci co nejvíce zdržovala. Napětí ve Rwandě tak po podpisu mírové dohody rozhodně neopadlo, ba naopak sílilo s každým dnem a s každým novým projevem násilností. Rozhodnutí neumožnit UNAMIR užití síly v případě jiném než je sebeobrana tedy nebylo na místě, avšak v době schvalování mandátu UNAMIR, za situace, jaká panovala v RB OSN, by pravděpodobně zařazení UNAMIR pod Kapitolu VII Charty OSN bylo nemyslitelné. V momentně, kdy ve Rwandě vypukly násilnosti naplno a Hutuové začali vyvražďovat Tutsie, se však striktní trvání na zachování neutrality a použití zbraní pouze v sebeobraně jeví jako daleko méně pochopitelné. Co se týče neutrality peacekeepingové mise, je diskutabilní, zda UNAMIR splňovala toto kritérium. Účast belgických jednotek v misi se stala předmětem mnoha polemik na toto téma. Belgie jako bývalý kolonizátor Rwandy významnou měrou přispěl ke zrodu samotného konfliktu mezi Hutuy a Tutsii, když protežoval nejprve Tutsie a po revoluci v roce 1959 naopak Hutuy, jak je demonstrováno v kapitole 1, a podněcoval tím jejich vzájemný antagonismus. Zapojení Belgie v misi UNAMIR tedy mnozí odborníci, jako například

Frederick

H.

Fleitz,

chápou

jako

porušení

zásady

neutrality

peacekeepingové mise (Fleitz 2002: 153). Faktem je, že zapojení bývalých koloniálních mocností do peacekeepingových misí v dané zemi není obvyklou praxí, Belgie sama však na své účasti v misi UNAMIR trvala a stala se její nepostradatelnou součástí a jedním z největším přispěvatelů humanitární pomoci ve Rwandě. Belgie, ač chování jejích jednotek zásady neutrality ve skutečnosti nijak neporušovalo, tak rozhodně byla Hutuy vnímána. Jejich nenávist vůči Belgičanům se naplno projevila, když krátce po vypuknutí genocidy v dubnu 1994 zavraždili deset příslušníků belgických jednotek, chránících premiérku Agathe Uwilingiyimana a dosáhli tak stažení Belgičanů z Rwandy. Nutno však podotknout, že belgická přítomnost v rámci mise UNAMIR byla rozhodně spíše přínosem než problémem. Belgičané patřili mezi nejlépe vybavené a vytrénované jednotky, které měl generál Dallaire k dispozici a jejich odchod v dubnu 1994 tak byl pro UNAMIR těžkou ranou. Zařazení UNAMIR pod Kapitolu VI Charty OSN se s odstupem času stalo předmětem kritiky. I když možné zařazení pod Kapitolu VII lze označit za diskutabilní, rozhodně by za dané situace bylo obhajitelné. Ačkoliv se pod Kapitolu VII řadí operace, jejichž 32

cílem je udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, a to i za použití síly (čl. 42, Kap.VII Charty OSN), právě otázka ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti je otázkou interpretace. Na začátku 90. let se vyskytla řada případů, kdy OSN zasahovala v rámci vnitrostátního konfliktu pod Kapitolou VII s odůvodněním, že by tento konflikt mohl narušit stabilitu v regionu. Konkrétně je možné zmínit případ Somálska, kdy OSN schválila misi UNOSOM pod Kapitolou VII, jelikož „rozsah lidské tragédie, způsobené konfliktem v Somálsku a dále zvětšený překážkami, které zabraňují distribuci humanitární pomoci, představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost“ (Rezoluce RB OSN 794 (1992)). Konflikt ve Rwandě rozhodně vliv na stabilitu v regionu měl - vlny uprchlíků proudících do okolních zemí či operace RPF ze sousední Ugandy narušovaly stabilitu v regionu ještě před vypuknutím genocidy, počínaje dubnem 1994 se však situace stala neúnosnou a ve svém důsledku vedla až k vypuknutí druhé konžské války 19 , do které bylo kromě Konga zapojeno hned několik zemí regionu, jako Angola, Čad, Zimbabwe, Namibie, Rwanda, Burundi a Uganda. Pro Rwandu však Kapitola VII užita nebyla. Tento fakt naznačuje, že užití Kapitoly VII pro intervenci ve vnitrostátním konfliktu je především otázkou interpretace a v případě Rwandy neexistovala dostatečná politická vůle tento konflikt interpretovat tak, aby mohl mandát mise UNAMIR spadat pod Kapitolu VII. Možno namítnout, že užití Kapitoly VII pro zasahování do vnitřních konfliktů zemí je minimálně kontroverzní vzhledem k nutnosti respektovat suverenitu národních států. V případě Rwandy však nebyla otázka suverenity nikdy v Radě bezpečnosti zmíněna jako překážka pro intervenci (Welsch 2004: 36). Mandát samotný nemusel představovat tak velkou překážku pro efektivní působení UNAMIR, jakou ve skutečnosti byl, pokud by jeho implementace nebyla natolik striktní. Samotný mandát peaceekeepingové mise dává určitý prostor pro různý výklad. Kromě mandátu daného rezolucí jsou pro peacekeepingové mise důležitá také tzv. Rules of engagement, stanovující konkrétní podmínky působení mise.

19

Uprchlické tábory představovaly výborné rekrutační prostředí pro nově se formující armádu Hutuů, usilující o znovuzískání vlády nad Rwandou. Rwandská vláda se však spojila s konžských rebelem Kabilou a společně začali podnikat preventivní útoky na uprchlické tábory. Když se Kabila ujal vlády v Kongu, přítomnost cizích vojsk se pro něj stala nepohodlnou, což vedlo až k vypuknutí války, když část těchto vojsk i přes výzvy k odchodu nadále zůstávala na území Konga.

33

V listopadu 1993 zaslal Romeo Dallaire do Sekretariátu OSN návrh Rules of Engagement pro misi UNAMIR, obsahující ustanovení, která by umožňovala UNAMIR jednat, a to i použitím síly, v rámci reakce na zločiny proti lidskosti a nebo jiné hrubé zacházení. Dallaire tento požadavek odůvodnil možností výskytu etnicky a politicky motivovaných zločinů, které by UNAMIR morálně a legálně zavazovaly proti nim zasáhnout. Jako příklad uvedl útoky na uprchlíky nebo vnitřně přesídlené osoby, které se ve Rwandě objevovaly stále častěji. Oficiální odpovědi na svůj návrh se však Dallaire z New Yorku nikdy nedočkal (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 9). Jak je již uvedeno výše, z New Yorku naopak neustále přicházely pokyny ke striktnímu dodržování neutrality a užití síly pouze v případě sebeobrany. Mandát mise UNAMIR byl 5. dubna 1994 rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 909 (1994) rozšířen o necelé čtyři měsíce do 29. července 1994. Zde se opět projevil nedostatečný zájem členů RB OSN o dění ve Rwandě, když nebyli ochotní akceptovat původní návrh Generálního sekretariátu OSN na rozšíření působení mise UNAMIR o šest měsíců. V rezoluci byla navíc zakomponována možnost tento mandát revidovat na základě výsledků činnosti UNAMIR po šesti týdnech (Carlsson, Han, Kupolati, 1999: 15).

2.5.3 Financování a vybavení UNAMIR Mise UNAMIR nebyla ve svém jednání omezena pouze slabým mandátem, velkou překážku pro ni představoval rovněž způsob jejího financování. Po celou dobu svého působení se UNAMIR musela vypořádávat se situací, kdy její rozpočet nebyl řádně schválen a její financování probíhalo ad hoc systémem, v jistém období si dokonce musela půjčovat finance od UNICEF, aby byla schopná existence. Celý proces schvalování rozpočtu UNAMIR byl zdlouhavý nejen díky komplikované proceduře schvalování rozpočtů peacekeepingových misí OSN, ale taky nízkým postavením mise UNAMIR na žebříčku priorit OSN.

První návrh rozpočtu pro

UNAMIR dorazil k Pátému výboru generálního shromáždění OSN, odpovídajícímu za rozpočtové a administrativní záležitosti OSN, dne 3. ledna 1994, přičemž Poradní výbor pro aktivity a rozpočtové záležitosti začal tento návrh posuzovat 17. března. Návrh rozpočtu UNAMIR tak byl schválen až 4. dubna 1994, teda dva dny před vypuknutím genocidy ve Rwandě. Až 18. dubna pak byla oficiálně vyslána žádost

34

přispěvatelům o 61 milionů dolarů, z nichž první část však byla UNAMIR k dispozici až 26. srpna, tedy asi měsíc po ukončení genocidy (Jones 2001: 107). Slabé finanční zázemí UNAMIR šlo ruku v ruce s chabým logistickým vybavením mise. Pro ilustraci slabého vybavení UNAMIR bývá často zmiňován případ vozidel APC (obrněná vozidla pro přepravu personálu mise). USA měly poskytnout 50 těchto vozidel pro misi UNAMIR, celá procedura však byla natolik zdlouhavá, že tato vozidla byla misi UNAMIR k dispozici až na přelomu července a srpna 1994, kdy již situace ve Rwandě jejich využití nevyžadovala (Adelman, Suhrke, Jones 1996: 44). Jelikož žádná země vozidla APC neposkytla, musela se mise UNAMIR spokojit s využitím těchto vozidel z jiných misí OSN, několik vozidel například dorazilo z Mozambiku, ta ovšem byla v žalostném stavu a brzy se stala nefunkčními. Protože UNAMIR nedisponovala ani potřebným vybavením pro jejich opravu, měla v dubnu 1994, kdy genocida ve Rwandě vypukla, k dispozici pouze jedno pojízdné vozidlo (Adelman, Suhrke, Jones 1996: 86). Vozidla APC však nebyly zdaleka jediným vybavením, kterého se mise UNAMIR nedostávalo. UNAMIR mimo jiné postrádala také základní věci jako dostatečné zásoby vody, potravin, munice či paliva. Komunikační prostředky jako vysílačky, radia a místní telefony musely být dodávány soukromými firmami (Feil 1998). Chabé finanční a logistické zázemí také poukazuje na přístup, s jakým se Organizace spojených národů ke konfliktu ve Rwandě stavěla. Neschopnost schválit rozpočet mise UNAMIR v kratší době lze přičítat především byrokratickým mechanismům OSN, jejich neflexibilitě a faktu, že Rwanda nepatřila mezi top priority OSN. Nedostatečná logistická podpora pak byla zapříčiněna ve velké míře neochotou jednotlivých členů OSN poskytnout misi UNAMIR potřebné vybavení a ta byla mimo jiné díky tomu značně omezena ve svém působení.

2.5.4 Úsilí Belgie o posílení mandátu UNAMIR Belgie patřila v rámci OSN mezi země, které měly o dění ve Rwandě zvýšený zájem. V únoru 1994 belgický ministr zahraničních věcí Willy Claes zaslal ambasadoru Belgie při OSN zprávu, v níž apeloval na nutnost rozšířit mandát mise OSN. Jeho argumenty zahrnovali mimo jiné následující body:

35

•

Politické vraždy a nepokoje by mohly vyústit v nové krveprolití.

•

Současný mandát UNAMIR neumožňuje udržovat ve Rwandě veřejný pořádek.

•

V případě, že dojde k vyhrocení situace a mandát mise UNAMIR zůstane v současném podobě, veřejnost nikdy nebude tolerovat, že belgičtí vojáci jsou pouze pasivními svědky genocidy a OSN zůstává nečinná.

•

UNAMIR by měla hrát aktivnější roli a svým působením napomoci zvýšit kredibilitu mezinárodního společenství.

•

Posílení mise UNAMIR vyžaduje nový mandát od Rady bezpečnosti OSN, překážkou by však mohla být současná politika Spojených států amerických, která v současné době vylučuje rozšíření peacekeepingové mise.

•

Je nutné najít řešení, jak posílit možnosti UNAMIR za stávajícího stavu a vyvinout efektivnější diplomatický a politický tlak.

Belgický ambasador celou záležitost následně diskutoval s generálním tajemníkem a několika členy Rady bezpečnosti. Výsledek celého jednání však byl takřka nulový. OSN dala mimo jiné najevo, že je nepravděpodobné, že dojde k navýšení počtu jednotek UNAMIR či k modifikaci mandátu UNAMIR, jelikož proti těmto krokům stojí především Spojené státy a rovněž Velká Británie (Human Rigths Watch 1999).

2.5.5 Stažení belgického kontingentu Ačkoliv se mise UNAMIR musela s projevy násilí a útoky na civilisty ve Rwandě potýkat již od samého počátku svého působení, opravdový test pro ni nastal s pádem Habyarimanova letadla 6. dubna 1994, který odstartoval masové vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů. Velitelství UNAMIR ještě toho dne obdrželo nespočet telefonátů se žádostmi umírněných politiků o ochranu. Za klíčové datum pro působení mise UNAMIR by se dal označit 7. duben 1994, kdy došlo k zavraždění deseti belgických vojáků UNAMIR, kteří chránili rwandskou premiérku Agathe Uwilingiyimana. Reakce belgické vlády byla přesně taková, jakou extrémističtí Hutuové očekávali – Belgie svá vojska stáhla z mise UNAMIR a začala navíc velice aktivně prosazovat zrušení celé mise UNAMIR. Pozoruhodné je, že 36

bezprostředně po zavraždění belgických vojáků, loboval ministr zahraničí Belgie naopak pro celkové posílení mise, jak personálního, tak co se mandátu týče. Když byl návrh na posílení UNAMIR v Radě bezpečnosti zamítnut, belgická vláda rozhodla o stažení svých vojsk z Rwandy. Otázkou je, nakolik byl lobbying Belgie za posílení mandátu UNAMIR pouze alibistickým krokem. Rozpoložení v Radě bezpečnosti v té době rozhodně nebylo příznivě nakloněno natolik zásadním krokům, jaké Belgie navrhovala. Jak uvádí zpráva Human Rights Watch Leave None to Tell the story, Belgie se byla vědoma, že rozšíření mandátu UNAMIR pravděpodobně neprojde přes Radu bezpečnosti, konkrétně pak Spojené státy americké, Velkou Británii a Francii, přesto však svou žádost předala generálnímu tajemníkovi OSN aniž by však vyvinula jakoukoliv snahu o získání širší podpory (Human Rights Watch 1999). Poté, co se nepodařilo prosadit návrh na rozšíření mandátu OSN tak belgický ministr zahraničních věcí Willy Claes 12. dubna 1994 oznámil generálnímu tajemníkovi OSN a posléze formálně Radě bezpečnosti belgický záměr stáhnout vojáky z Rwandy. Generální tajemník Boutrous Boutrous Ghali se podle svých vlastních slov pokusil Williho Claese přesvědčit, aby Belgie ponechala UNAMIR k dispozici alespoň své zbraně, což ministr přislíbil. Belgičtí vojáci však nakonec zbraně odvezli s sebou. (PBS Interview with Boutros Boutros Ghali. 21. 1. 2004). Krok belgické vlády se může zdát vzhledem k nastalé situaci pochopitelný. Zavraždění deseti belgických vojáků nebylo jen zjevně velice účinným prostředkem k dosažení stažení nejlépe vybavených jednotek UNAMIR ze strany Hutuů, šlo také o projev nenávisti vůči Belgičanům, který mezi nimi panoval, jak naznačuje také fakt, že vojáci Ghany a Toga, zajatí spolu s Belgičany, byli propuštěni. Lze vinit belgickou vládu za to, že upřednostnila bezpečí svých vojáků před životy obyvatel Rwandy? Belgie na jednu stranu opustila Rwandu v situaci, kdy docházelo k masovému násilí na etnické skupině obyvatel. Takový krok se může jevit jako nemorální. Na druhou stranu však nutno podotknout, že vláda každé země má povinnost především vůči svým vlastním obyvatelům. V situaci, kdy došlo k zavraždění deseti vojáků belgické jednotky mise UNAMIR, navíc v prostředí s citelnou nenávistí vůči Belgičanům, se tak nelze divit, že Belgie své zbylé vojáky stáhla. Veřejné mínění nicméně podle provedených průzkumů nestálo proti belgickému setrvání ve Rwandě tak silně, jak by mohla belgická vláda předvídat. Podle jednoho 37

průzkumu celých čtyřicet osm procent obyvatel Belgie schvalovalo setrvání belgických vojáků ve Rwandě; druhý výzkum, provedený mezi Vlámy obecně se stavějícími střízlivě k belgickým zahraničním aktivitám, uvádí, že až padesát pět procent obyvatel věřilo, že UNAMIR by měla zajišťovat bezpečnost ve Rwandě, ačkoliv osmdesát procent vidělo působení UNAMIR bez další účasti belgických vojáků. Podle Human Rights Watch si tedy belgická vláda ať už neúmyslně či záměrně vykládala veřejné mínění nesprávně, když se právě na něj odvolávala ve snaze obhájit stažení belgických účastníků mise UNAMIR z Rwandy (Human Rights Watch 1999). Jakkoliv můžeme samotné stažení belgických vojáků považovat za pochopitelné, o to méně pochopitelné se zdá úsilí belgické vlády o zrušení celé mise UNAMIR, jehož primárním motivem byla snaha ospravedlnit stažení Belgie z mise. Belgie nechtěla být vnímána jako jediný stát, který zanechal Rwandu svému osudu a tak velice aktivně lobovala za ukončení působení UNAMIR jako celku. Její argumenty padaly na úrodnou půdu především u Spojených států amerických, které byly odhodlány takovýto návrh podpořit. Belgie argumentovala především tím, že ve Rwandě už neexistují mírové podmínky a peacekeepingová mise tak ztrácí svůj význam. UNAMIR kromě toho nedokázala zabránit zabíjení ve Rwandě za celou dobu své přítomnosti a jeho další působení je proto víceméně irelevantní (Carlsson, Han, Kupolati, 1999: 19). Belgičtí příslušníci UNAMIR začali opouštět Rwandu 14. dubna 1994 a již 19. dubna tak zůstalo misi UNAMIR k dispozici pouze 1 515 vojáků. Odchod Belgičanů z mise UNAMIR měl na její fungování nemalý dopad hned v několika směrech. Belgičtí vojáci byli výborně vytrénovaní a disciplinovaní. Belgičané zaujímali v rámci mise UNAMIR důležité pozice a jejich stažení vedlo nutně k reorganizaci velení. Rovněž disponovali nejsofistikovanějším vybavením. Ukončením belgické účasti tak mise UNAMIR ztratila nejen co se týče personální síly, ale rovněž co se týče logistické podpory a vybavení zbraněmi. Odchod Belgičanů měl rovněž jistý psychologický dopad. Když Belgičané opustili zemi, udělali tak přesně to, v co extrémističtí Hutuové doufali. To jim dodalo pocit, že jejich konání nebude mít žádné vážné, pro ně nepříznivé, důsledky a že mise UNAMIR nepředstavuje nijak výraznou překážku pro dosažení jejich cíle – vyhlazení Tutsiů.

38

Stažení belgických vojáků se pojí s neslavně proslulým incidentem ve škole v Kigali. Devadesát belgických vojáků UNAMIR od vypuknutí masakrů strážilo školu École Technique Officielle (ETO), ve které se shromažďovali pronásledovaní Tutsiové. V okolí školy se zdržovali příslušníci rwandské armády a Interhamwe, čekající na svou příležitost. Ta se jim naskytla s příkazem z Bruselu k odjezdu ze země. Belgičtí vojáci, kteří představovali jedinou nárazníkovou zónu mezi zbraněmi vybavenými Hutuy, odhodlanými zabít všechny, kdo ve škole hledali úkryt, a asi dvěma tisíci bezmocnými Tutsii, opustili své pozice a zanechali Tutsie svému osudu. Následoval jeden z největších masakrů v průběhu genocidy ve Rwandě, kdy byla během několika hodin zavražděna většina z oněch dvou tisíc Tutsiů, hledajících úkryt ve škole ETO, pomocí mačet, pistolí a ručních granátů (Organization of African Unity 1998: 127).

2.5.6 Jednání RB o roli UNAMIR po vypuknutí masakrů Vzhledem ke stažením belgických jednotek a rostoucímu násilí byla OSN nucena jednat. DPKO vypracovalo návrh na další postup, zahrnující dvě protichůdné možnosti, který zaslalo k posouzení Romeo Dallairovi a Generálnímu sekretariátu OSN. První možnost podle DPKO představovalo zachování mise UNAMIR bez belgického kontingentu po dobu tří týdnů. V případě toho postupu by ovšem mělo být aplikováno několik podmínek, jako existence efektivního příměří, akceptování práva a pořádku oběma stranami sporu, bezpečnost civilistů pod kontrolou UNAMIR či vyhlášení neutrálního teritoria na letišti Kigali. Strany sporu by byly varovány, že UNAMIR se stáhne, pokud do 6. května nebude dosaženo příměří. Druhá možnost zahrnovala okamžitou redukci UNAMIR a zachování pouze politické přítomnosti Speciálního zástupce, poradců, několika vojenských pozorovatelů a jednotek (Carlsson, Han, Kupolati, 1999: 20). Obě tyto možnosti ukazují na nepochopení situace ve Rwandě ze strany OSN. V momentě, kdy již docházelo k rozsáhlým masakrům přišlo DPKO se dvěma možnostmi, z nichž první byla nereálná – představa, že dojde za dané situace k příměří, navíc za pomoci hrozby stažení UNAMIR by se dala označit až za naivní, a druhá znamenala zanechání obyvatel Rwandy svému osudu. Jak Dallaire, tak Generální sekretariát se za daných okolností vyjádřili pro první variantu. Krátce na to začal nigerijský zástupce v Radě bezpečnosti poměrně aktivně lobovat za celkové posílení mise UNAMIR a větší aktivitu OSN ve Rwandě, posléze však začal také podporovat první možnost. Rozložení sil v Radě bezpečnosti nebylo 39

v tomto momentě pro další působení mise UNAMIR nijak příznivé. Jak

uvádí

Independent Inquiry Report 20 , pokud by se v tomto momentě v Radě hlasovalo, jedinou možnou variantou pro Spojené státy americké by bylo stažení mise, které ostatně podporovaly po boku Belgie od počátku masakrů. Po sérii jednání však se USA přiklonily k variantě číslo dvě, kterou upřednostňovaly rovněž Rusko a Velká Británie (Carlsson, Han, Kupolati, 1999: 21). Pozoruhodným faktem je, že v tomto období se Rada nezabývala ani tak probíhajícími masakry jako opětovným vypuknutím občanské války, což však v podstatě bylo až důsledkem těchto masakrů. V prohlášení předsedy Rady bezpečnosti pro tisk o nich dokonce ani nepadla zmínka. Prioritou pro Radu bylo obnovení příměří mezi vládními silami a RPF a opětovné potvrzení Arushských dohod oběma stranami, jakožto jediné možné východisko konfliktu ve Rwandě (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 21). Lpění Rady bezpečnosti na obnovení příměří na úkor pozornosti, kterou by si zasloužily projevy násilí ve Rwandě, nebyly zdaleka novou záležitostí. OSN na celý konflikt od samého počátku pohlížela tak, že jde o běžnou občanskou válku v Africe, k níž projevy násilí na civilistech patří a jsou její nevyhnutelnou součástí. Nesprávná interpretace celého konfliktu je tak jednou z hlavních příčin, proč OSN nedokázala genocidě předejít. Podobný názor zastává též Frederick H. Fleitz, který ve své knize Peacekeeping Fiascoes of the 1990s poznamenává: „Dohoda z Arushi selhala proto, že její zastánci, Francie, Velká Británie, Spojené státy americké a Organizace africké jednoty, vykreslovaly rwandský konflikt jako občanskou válku nevelkého rozsahu, nikoliv jako konflikt národa s nesmiřitelnými a nebezpečnými etnickými rozpory, plynoucími z touhy vlivných extrémistických skupin Hutuů vyhladit tutsijskou menšinu“ (Fleitz 2002: 151). Ostatně sama Organizace spojených národů zpětně poukázala na nepochopení povahy konfliktu. V dokumentu Comprehensive Report on Lessons Learned from United Nations Assistance Mission for Rwanda, který v roce 1996 vydalo DPKO, uvádí, že k špatným politickým a vojenským závěrů přispělo také nepochopení podstaty konfliktu ve Rwandě. Zpráva rovněž poukazuje na skutečnost, že Rada bezpečnosti měla tendenci na celou situaci ve Rwandě nahlížet jako na malou občanskou válku, přičemž politicky motivované vraždy či porušování lidských

20

Zpráva, kterou OSN nechala vypracovat nezávislou komisí o postupu OSN ve Rwandě.

40

práv v zemi byly buď ignorovány nebo zůstaly nevyšetřeny (UN Departement of Peacekeeping Operations 1996). Argumentaci OSN, že násilí na civilistech je během občanských válek v Africe běžnou záležitostí, lze samozřejmě chápat jako zcela relevantní a opodstatněnou. Nic to však nemění na faktu, že pokud takovéto násilí nabude rozměrů jako se stalo v dubnu 1994 ve Rwandě, stávají se tyto argumenty lichými a zdůvodňovat jimi pasivitu během masakrů je do značné míry alibistické. Nahlížení na okolnosti ve Rwandě jako na zhroucení příměří přetrvávalo v Radě bezpečnosti ještě koncem dubna, kdy na neadekvátnost interpretace situace upozornil nigerijský zástupce apelujíc na věnování větší pozornosti probíhajícím masakrům namísto úzkostlivého lpění na zastavení bojů mezi rwandskou armádou a RPF. Tou dobou již byly síly UNAMIR ve Rwandě zredukovány jednak odchodem belgického kontingentu, jednak rezolucí Rady bezpečnosti č. 912 (1994) z 21. dubna. Dne 19. dubna totiž předložil generální tajemník Radě modifikovanou verzi předchozích variant, a místo dvou možností tak měla Rada bezpečnosti na stole tři. První možnost by znamenal posílení mise UNAMIR o několik tisíc mužů, přičemž by došlo ke změně mandátu mise a ta by tak nadále spadala pod Kapitolu VII Charty OSN. Druhou možnost představovalo stažení značné části vojáků z mise a její pokračování v síle 270 mužů, ti by přitom měli soustředit na vyjednání mírové dohody mezi Hutuy a Tutsii. Třetí možnost by pak znamenala kompletní stažení UNAMIR (Fleitz 2002: 153). Vzhledem k náladě, jaká panovala v Radě bezpečnosti, bylo schválení první varianty, předložené generálním tajemníkem, ve své podstatě iluzorní. Ta přitom jako jediná představovala smysluplnou reakci na dění ve Rwandě a i když je dle odborníků diskutabilní, zda by vyslání takovéto síly dokázalo probíhající genocidu zastavit a zachránit signifikantní počet životů 21 , OSN by si tím alespoň částečně zachránila ztracenou kredibilitu. Rozložení sil v Radě bezpečnosti však nebylo příznivé pro schválení rozsáhlé intervence ve Rwandě. Svou roli sehrála řada faktorů. V dubnu 1994 neexistovala v Radě bezpečnosti politická vůle ve Rwandě zasáhnout. OSN se tou dobou 21

Účelnost intervence například zpochybňuje politolog Alan J. Kuperman, jehož argumenty jsou však často kritizovány. Viz kapitola 3. 6.

41

vypořádávala s řadou dalších problémů, které se v dané chvíli jevily členům Rady bezpečnosti jako důležitější než válkou zmítaná malá africká země. V Bosně musela OSN spolu s NATO čelit situaci v bezpečné zóně v Goražde, kde Srbové prováděli během dubna masivní útoky. Na konci března bylo dokončeno stahování amerických jednotek z Mogadisha a mise UNOSOM se nadále musela potýkat se situací v Somálsku bez pomoci amerických vojáků. Zkušenost OSN ze Somálska, jak rychle může dojít k obrácení místních sil proti jednotkám mise OSN, ještě umocněná vraždou deseti belgických vojáků z počátku dubna, také nehrála variantně posílení UNAMIR do karet. Klíčová velmoc USA nebyla po somálské zkušenosti misím OSN všeobecně příliš nakloněna a tuto variantu by s velkou pravděpodobností vetovala. I kdyby se však

v Radě

bezpečnosti

podařilo

posílení

UNAMIR

schválit,

nastal

by

pravděpodobně stejný problém jako po schválení UNAMIR II, kdy OSN nebyla schopná dostatečně rychle sehnat jednotky, které by se mise zúčastnily. Rada bezpečnosti tak 21. dubna jednomyslně schválila druhou možnost, tedy redukci sil UNAMIR na 270 mužů. Ve Rwandě jich však i přes příkaz ke stažení zůstalo 540, když generál Dallaire odmítl rezoluci RB OSN č. 912 (1994) plně respektovat a Ghana a Tunisko ponechaly své jednotky ve Rwandě.

2.5.7 Cesta k UNAMIR II Krátce po redukci sil UNAMIR poslal generální tajemník Radě bezpečnosti dopis, v němž poukazoval na nutnost aktivně jednat a zastavit tak probíhající masakry a požadoval, aby Rada znovu zvážila své předešlé rozhodnutí ohledně mise UNAMIR. V Radě se následně rozhořely debaty, zda je nutné a žádoucí ve Rwandě zakročit, popřípadě jak konkrétně a s jakou intenzitou. Aktivním zastáncem intervence OSN byl opět zástupce Nigérie, apelující na možnost ztráty kredibility Rady bezpečnosti v případě, že ve Rwandě nijak nezakročí. Výsledkem těchto jednání byla neoficiální žádost Rady o stanovisko Generálního sekretariátu k možnostem dalšího postupu. Generální sekretariát prezentoval svůj postoj Radě 9. května. Navrhoval posílení UNAMIR minimálně o 5 500 mužů s tím, že jejich hlavním úkolem by mělo být poskytování podpory a zajištění bezpečnosti přesídleným nebo jinak postiženým osobám a dodávkám humanitární pomoci (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 23-24). Ani počátkem května, kdy vyvražďování Tutsiů Hutuy ve Rwandě vrcholilo, nepadla

42

v dokumentech OSN expliticitní zmínka o nutnosti zastavení těchto masakrů a ochraně civilistů. Dne 17. května Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 918 (1994), kterou rozšiřovala jednak síly UNAMIR na 5 500 mužů a jednak mandát mise, jejímiž hlavními úkoly se mělo stát přispění k bezpečnosti a ochraně přesídlených osob, uprchlíků a civilistů, kteří jsou ve Rwandě vystavování rizikům, vytvoření bezpečných humanitárních zón, kde to bude možné, a zajištění bezpečnosti a pomoci při distribuci zásob a humanitární pomoci. Na Rwandu bylo rovněž uvaleno zbrojní embargo (Rezoluce RB OSN č. 918 (1994)). Ve rezoluci, na jejímž základě měla být do Rwandy vyslána mise UNAMIR II sice Rada bezpečnosti deklarovala, že situace ve Rwandě představuje ohrožení míru a bezpečnosti v regionu, UNAMIR II však byla i nadále oprávněna užít zbraně pouze v sebeobraně, i když i proti osobám nebo skupinám ohrožujícím ochraňované oblasti nebo obyvatelstvo, personál OSN nebo jiný humanitární personál či dodávky a distribuci humanitární pomoci (Rezoluce RB OSN č. 918 (1994)). Mise UNAMIR II měla být do Rwandy vyslána ve třech fázích. Ačkoliv se tedy v Radě bezpečnosti OSN po měsíci a půl probíhajících masakrů našla politická vůle ve Rwandě zasáhnout, měla ve své podstatě pouze deklaratorní charakter, jelikož v praxi nebyla žádná ze zemí připravená vyslat do Rwandy své jednotky v rámci mise UNAMIR II. K jejímu vyslání do Rwandy tedy došlo až přibližně v polovině srpna 1994, kdy již byla genocida dávno u konce. DPKO žádalo členské státy OSN o poskytnutí jednotek pro misi UNAMIR II již pět dní před schválením rezoluce a ani následné snahy Generálního sekretariátu o zorganizování jednotek a vybavení, které by bylo možné vyslat do Rwandy, nepadaly u členských států na úrodnou půdu. Několik afrických zemí sice vyjádřilo ochotu své vojáky do Rwandy vyslat, avšak podmiňovaly tento krok zajištěním financování a vybavení této operace jinými zeměmi. Mezi těmi se však nenašla vůle k potřebným krokům. Příkladem neochoty jednat byla neschopnost zajistit transport etiopského kontingentu do Rwandy, když se etiopská vláda zavázala do země vyslat osm set vojáků. Západní země nebyly schopny nebo spíše ochotny přepravu těchto vojáků zajistit až do poloviny srpna (Organization of African Unity 1998: 124). Kofi Annan na

43

přelomu července a srpna 1994 shrnul příčiny pozdního vyslání mise, když uvedl, že mnoho zemí nabídlo jednotky bez patřičného vybavení, vybavení které bylo nabídnuto bylo nedostatečné, nepotřebné pro dané účely nebo vyžadovalo různé opravy, muselo dojít k vyjednání financování vybavení, kromě Kanady nikdo neposkytl letecké kapacity, vznikaly potíže při zajištění logistiky a tréninku jednotek a v neposlední řadě docházelo k administrativním prodlevám ze strany Generálního sekretariátu (Annan 1994, citováno dle Larose-Edwards, P. 1994, s. 16). Vůle pro vyslání jednotek do Rwandy se nenašla ani po vydání nové rezoluce RB č. 925 (1994), ve které Rada apelovala na nutnost jednat a misi UNAMIR II do Rwandy urychleně vyslat. Mandát UNAMIR II byl zároveň touto rezolucí prodloužen do 9. prosince 1994 (Rezoluce RB OSN č. 925 (1994)).

2.6 Operace Turquoise Za dané situace, kdy se v OSN nenašly státy ochotné zajistit vyslání UNAMIR II, přišla Francie v polovině června s návrhem na operaci Turquoise, která by nespadala pod velení OSN, nýbrž pod velení Francie, a byla by do Rwandy vypravena pod Kapitolou VII Charty OSN. Formální nabídku zaslala Francie, spolu se Senegalem, Radě bezpečnosti 20. června s tím, že cíle operace měly být vesměs shodné s cíli mise UNAMIR II, která tou dobou existovala stále jen na papíře, tedy zajištění ochrany a bezpečnosti přesídleným osobám, uprchlíkům a civilistům v nebezpečí a vytvoření bezpečných humanitárních zón. Francouzská iniciativa byla schválena po dvou dnech jednání v Radě bezpečnosti a operace Turquoise byla autorizována rezolucí č. 929 (1994). Hlasování v Radě bezpečnosti však nebylo jednomyslné, hlasu ve prospěch operace se zdržely Brazílie, Čína, Nigérie, Nový Zéland a Pákistán, zbylých deset členů Rady hlasovalo pro. Operace Turquoise měla mít striktně humanitární zaměření a její mandát měl vypršet nejpozději v době, kdy UNAMIR II dosáhne požadované síly, tedy nejpozději do dvou měsíců (Larose-Edwards, P. 1994: 8). Zde se nabízí otázka, proč Francie neposkytla své síly právě misi UNAMIR II, pro kterou se je snažil Generální sekretariát dát dohromady s velkými obtížemi a až do srpna neúspěšně. Pokud pro UNAMIR II neexistovaly kapacity k jejímu vyslání po tak dlouhou dobu, je

44

přinejmenším zarážející, že Francie dokázala do Rwandy vyslat přes dva a půl tisíce vojáků během několika dní od schválení této operace. Operace Turquoise samotná bývá hodnocena velice rozporuplně, jak z hlediska jejího výsledku, tak motivace k jejímu uskutečnění. Francie měla dlouhodobě dobré vztahy s vládnoucím Habyarimanovým režimem, ve sporu s RPF stála vždy na straně vlády, vyzbrojovala a trénovala vládní jednotky, dokonce usnadňovala dodávky egyptských zbraní do Rwandy (Larose-Edwards, P. 1994: 9). Mnozí odborníci se proto domnívají, že motivy Francie pro intervenci ve Rwandě vyplývaly z hanby, že francouzský spojenec je zapleten do masakrů takovýchto rozměrů, a snahy distancovat se od probíhající genocidy v očích mezinárodního společenství. Svou roli pravděpodobně sehrály také domácí faktory, když ve Francii začalo být genocidě ve Rwandě věnováno stále více pozornosti ze strany médií a potažmo veřejnosti a byl tak vytvořen tlak na francouzskou vládu, aby masakry zastavila, především když se začaly objevovat zmínky o možné francouzské zodpovědnosti za tyto události. Jedním z možných motivů pak podle některých bylo také přesvědčení, že Francie stále ještě může zachránit své dřívější přátele, tedy představitele Habyarimanova režimu před potrestáním za hrůzné činy, které se ve Rwandě odehrávaly (Jones, B. D. 2001: 124, Organization of African Unity 1998: 129). Faktem je, že francouzská operace přinesla řadu komplikací, plynoucích především z toho, že přítomnost Francouzů ve Rwandě nebyla žádoucí pro RPF. Obavy z negativní reakce RPF na operaci Turquoise dokonce vedly generála Dallaira, který rovněž nebyl z přítomnosti francouzských vojsk nadšen, k výměně čtyřiceti dvou účastníků mise UNAMIR z frankofonních zemí, konkrétně Konga, Senegalu a Toga, za vojáky Nairobi a Keni (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 50). Francouzi v rámci operace Turquoise vytvořili v jihozápadní Rwandě bezpečnou zónu, kudy proudily tisíce uprchlíků do uprchlických táborů v sousední Tanzánii a Zairu. Spolu s nimi však uprchlo mnoho pachatelů genocidy a příslušníků rwandské armády, kteří tak unikli spravedlnosti a jejich přítomnost v uprchlických táborech následně vedla k destabilizaci celého regionu. Tato skutečnost bývá často hodnocena velice negativně a Francie bývá obviňována, že nechala pachatele genocidy uprchnout zcela vědomě. Přestože jsou jak motivy, tak výsledky operace Turquoise hodnoceny

45

rozporuplně, je jistě úspěchem, že se díky této intervenci podařilo zachránit přibližně deset tisíc životů.

2.7

Role OSN po skončení konfliktu

2.7.1 Humanitární pomoc a repatriace uprchlíků Občanská válka a následná genocida zanechala Rwandu ve velice špatném stavu, OSN se tedy snažila být nápomocná alespoň po skončení konfliktu, když mu nedokázala zabránit. Mise UNAMIR II, jejímž původním účelem byla ochrana civilního obyvatelstva, převzala poté, co konečně dorazila do Rwandy, zcela nové úkoly, když ty původní ztratily na relevanci. UNAMIR II ve spolupráci s humanitárními úřady OSN a nevládními organizacemi začala provozovat celou řadu humanitárních aktivit, jako například stavění nemocnic, polních nemocnic, obnovování komunikačních zařízení, logistické a bezpečností aktivity, které měly usnadnit dodávky humanitární pomoci či samotnou distribuci humanitární pomoci. V pozdějším období se UNAMIR II podílela rovněž na repatriaci vnitřně přesídlených osob, vozidla UNAMIR II například byla využívána během rozsáhlé operace tohoto typu známé jako Operace Retour (Jones 2007: 158). Otázka

repatriace

uprchlíků

a

vnitřně

přesídlených

osob

se

stala

velmi

problematickým faktorem již krátce po ukončení genocidy. Z Rwandy od roku 1959 uprchlo na statisíce lidí, do roku 1994 převážně Tutsiů, po ukončení genocidy pak hledali azyl v uprchlických táborech především Hutuové z obav z perzekuce. Mezi nimi však bohužel nalezl azyl také bezpočet pachatelů genocidy, mimo jiné i díky francouzské operaci Turquoise, která jim umožnila uprchnout. Dle odhadů Organizace africké jednoty se mezi uprchlíky nacházelo padesát až dvě stě třicet politických vůdců a asi sedmdesát tisíc vojáků (Organization of African Unity 1998: 189). Počty rwandských uprchlíků navíc nejenže dosahovaly velice vysokých čísel, ale vytvořily také několik neblahých rekordů . Během čtyřiadvaceti hodin mezi 28. a 29. dubnem 1994 překročilo hranici do Tanzanie asi dvě stě padesát tisíc Tutsiů. Tato uprchlická vlna byla UNHCR popsána jako největší exodus za nejkratší časový úsek v historii. Další rekord byl překonán o šest týdnů později, když mezi 14. a 18. červencem 1994 uprchlo ze země na 850 000 Hutuů (Organization of African Unity 1998: 189). 46

V roce 1994 a 1995 tedy musela Rwanda a mezinárodní společenství řešit velice ožehavý problém repatriace. Uprchlíci se dělili do tří základních kategorií. První tvořili tzv. „old case-load refugees", tedy převážně Tutsiové a umírnění Hutuové, kteří opouštěli zemi po roce 1959 a začali se hromadně vracet po skončení genocidy v červenci 1994. Do druhé kategorie spadali tzv. „new case-load refugees“, což byli především Hutuové, prchající za hranice Rwandy od července 1994. Třetí kategorii pak tvořily vnitřně přesídlené osoby, opět převážně Hutuové, kteří opouštěli své domovy z obav z perzekuce a pomsty za proběhlou genocidu Tutsiů. Tito Hutuové byli shromažďováni především v táborech na jihozápadě Rwandy (U.S. Agency for International Development 1996: 42). Všechny tři kategorie uprchlíků pak pro novou rwandskou vládu představovaly specifické problémy, k jejichž řešení muselo nemalou měrou přispět také mezinárodní společenství. Do jaké míry byly tyto snahy úspěšné je však poněkud diskutabilní. Tutsiové se začali do Rwandy navracet po vítězství sil RPF a ukončení genocidy v červenci 1994. Velkým problémem se však stal především nedostatek půdy. Vláda poměrně záhy po ukončení konfliktu zahájila s mezinárodní pomocí, která byla jak technického tak finančního charakteru, vyhledávání a přípravu nových míst, kde měli repatriovaní uprchlíci žít. Mnoho z nich se však i přesto nemělo kam vracet, případně našlo své domovy v opuštěných obydlích „new case-load“ uprchlíků. Ti nicméně představovali pro novou rwandskou vládu ještě daleko větší problém. Uprchlické tábory, jež vznikly na území sousedních států, především Burundi, Tanzanie, Ugandy a Zairu, se nacházely velice blízko rwandských hranic. Tento fakt nejen že porušoval konvenci OAU o uprchlících z roku 1969, podle které mají být uprchlické tábory zřízeny v rozumné vzdálenosti od hranic země původu uprchlíků, ale rovněž umožňoval uprchlým hutuským leaderům organizovat útočné akce vůči rwandské vládě (Organization of African Unity 1998: 189). To pro Rwandu a potažmo pro celý region představovalo v kombinaci se situací, jaká v táborech panovala, vážné bezpečnostní riziko. Rada bezpečnosti OSN svěřila zodpovědnost za uprchlické tábory a proces repatriace uprchlíků do rukou Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Mandát UNHCR však předpokládal striktně humanitární, nikoliv politickou povahu aktivit. UNHCR a nevládní

47

organizace, se kterými tento úřad spolupracoval, tak víceméně neměly možnost adekvátně reagovat na situaci vzniklou v uprchlických táborech (Organization of African Unity 1998: 196). Finanční zdroje, léky, potraviny a další humanitární pomoc byly v táborech distribuovány skrze rwandské administrativní struktury, do jejichž čela se v táborech záhy dostali bývalí hutuští vůdci. Nejenže jimi byla humanitární pomoc zneužívána, velmi rychle také docházelo k ozbrojování radikálních Hutuů a v táborech se tak panovaly neúnosné životní podmínky a atmosféra strachu. UNHCR a nevládní organizace tak musely čelit problémům, na které nebyly dostatečně připraveny. Zastavení humanitární pomoci by znamenalo zanechat statisíce nevinných lidí bez potravin a léků a tak distribuce skrze hutuské vůdce představovala v dané situaci menší zlo. Bezpečnostní situace v táborech se však brzo stala neúnosnou, když docházelo k zastrašování a zabíjení uprchlíků, kteří se chtěli vrátit do Rwandy, a radikální Hutuové si stále více upevňovali svou pozici v táborech. UNHCR několikrát apelovala na nutnost podniknout v dané záležitosti patřičné kroky a podepsala dohodu se Zairem o vyslání elitních jednotek, které měly zajistit bezpečnost v uprchlických táborech. Na tyto jednotky však měla UNHCR takřka nulový vliv a díky jejich úplatnosti a neochotě hutuské radikály odzbrojit se náklady na toto opatření rozhodně nerovnaly jeho výsledkům (Organization of African Unity 1998: 196). V listopadu 1995 tak Rada bezpečnosti ustavila komisi, která dostala za úkol monitorovat situaci v uprchlických táborech. Komise za dobu svého působení vypracovala tři zprávy, ve kterých mimo jiné vydala několik doporučení, jak se vypořádat s problematickou situací, jak implementovat zbrojní embargo a zajistit bezpečnost. Tato doporučení však v podstatě zůstala pouze na papíře. V březnu 1996 komise také mimo jiné konstatovala intenzivní ozbrojování extrémistických Hutuů, trénink nových rekrutů Interhamwe, a uvedla několik zemí, konkrétně Belgii, Francii, Bulharsko, Čínu a Jižní Afriku, ze kterých proudily dodávky zbraní a ty tak porušovaly zbrojní embargo, vydané Radou bezpečnosti. Všechny tyto země však tato obvinění popřely (Organization of African Unity 1998: 198). Zde se opět projevila bezzubost OSN, která danou situaci monitorovala, věděla o porušování zbrojního embarga, ale prakticky nemohla nijak výrazně zasáhnout a situaci zvrátit.

48

UNHCR zpočátku nebyla vzhledem k situaci ve Rwandě i v uprchlických táborech aktivním zastáncem okamžité repatriace uprchlíků, která se za daných podmínek jevil značně nereálně. Počátkem roku 1995 UNHCR vypravovala plán, podle něhož mělo dojít k postupné repatriaci uprchlíků, přičemž negativní dopady měly být omezeny na minimum. Tento plán však v praxi nebyl příliš dodržován. V létě 1995 tak nastala v Zairu situace, kdy se vláda rozhodla všechny uprchlíky navrátit do Rwandy. UNHCR se podařilo krizi alespoň částečně zažehnat, když slíbila, že každý den bude repatriováno 6 000 uprchlíků. Ve skutečnosti se jich denně do Rwandy vrátilo průměrně kolem čtyř set. Nemalý problém představovala rovněž skupina vnitřně přesídlených osob, která byla oproti osobám v uprchlických táborech za hranicemi Rwandy mezinárodním společenstvím poněkud opomíjená. Mimo jiné proto, že mandát UNHCR se na vztahoval pouze na uprchlíky a nikoliv na vnitřně přesídlené osoby. Také pozornost médií byla uprchlíkům věnována v daleko větší míře22. Vzhledem k tomu, že situace v táborech ve Rwandě byla podobná jako situace v táborech za hranicemi, jejich existence představovala značné bezpečnostní riziko. O navrácení vnitřně přesídlených osob do jejich domovů se pokoušela především sama rwandská vláda spolu s nevládními organizacemi a UN Rwanda Emergency Office (UNREO). V prosinci 1994 UNREO naplánovala operaci Retour, díky níž došlo k repatriaci značného počtu vnitřně přesídlených osob a na níž se nemalou měrou podílela mise UNAMIR II. Operace Retour měla několik fází a zahrnovala registraci vnitřně přesídlených osob, jejich transport do pomocných center, kde jim byla poskytována strava,

lékařská péče a ochrana, a navracení do jejich domovů,

případně hledání domovů nových. Přes relativní úspěch operace v lednu 1995 se v únoru repatriace zpomalila a napětí začalo opět sílit. Rwandská vláda hrozila, že zbývajících jedenáct táborů během tří měsíců uzavře (U.S. Agency for International Development 1996: 48). Krize pak kulminovala v dubnu 1995, kdy došlo k nechvalně známému masakru v táboře Kibeho, když vláda oznámila jeho uzavření a vojáci semkly jeho asi 150 tisíc obyvatel v těsném kruhu a ti zde několik dní setrvávaly

22

S tím souviselo také rozložení finanční pomoci Rwandě. Dvě třetiny veškerých financí putovaly vně Rwandy, především do uprchlických táborů, zatímco na samotnou rekonstrukci Rwandy připadlo asi jen deset procent finančních zdrojů. Zároveň na pomoc uprchlíkům mimo Rwandu bylo vynaloženo dvacetkrát více prostředků než na samotnou repatriaci (Organization of African Unity 1998: 192).

49

v nelidských podmínkách. Situace se vyhrotila až ke střelbě vojáků do davu. O počtu mrtvých dosud není zcela jasno, jednotlivé zdroje se rozcházejí, odhady se pohybují mezi čtyř sty až dvěma tisíci mrtvých. Po tomto incidentu došlo k dalšímu zhoršení již tak dosti napjatých vztahů mezi rwandskou vládou a nevládními organizacemi, které ve Rwandě působily. Rwandská vláda s pomocí mezinárodní společenství však po skončení konfliktu neřešila pouze problematiku uprchlíků. Válka zasáhla celou rwandskou infrastrukturu, ekonomiku, zdravotnictví, školství, soudní systém či zemědělství a průmysl. Jejich obnova si vyžádala enormní úsilí a vysoké finanční dotace ze strany jednotlivých států, mezinárodních organizací, i nevládních organizací. Podle Oddělení OSN pro humanitární záležitosti šla na pomoc Rwandě během roku 1994 asi jedna miliarda dolarů, přičemž v roce 1995 už to pravděpodobně byly miliardy dvě. Největší objem financí poskytly Spojené státy americké a Evropská unie, následované Japonskem. Velká většina těchto zdrojů však šla na pomoc uprchlíkům, nikoliv na rekonstrukci samotné Rwandy, což u Rwanďanů mnohdy vyvolávalo nelibost a nevraživé pocity (U.S. Agency for International Development 1996: 7). V uprchlických táborech organizovala humanitární pomoc UNHCR ve formě tzv. servisních balíčků. Jednotlivé země či organizace měly možnost vybrat si určitou oblast, v nímž budou nápomocny a tím se tak lépe zviditelnit. Získat tak finanční prostředky bylo díky tomu jednodušší

(Larose-Edwards 1994: 38). Humanitární

pomoc Rwandě ze strany mezinárodního společenství je často považována za úspěch. Přihlédneme-li ke způsobům, jakým byla v uprchlických táborech distribuována a jaké to mělo důsledky nejen pro Rwandu, ale pro celý region, nelze již o úspěchu hovořit tak jednoznačně. I přesto aktivita mezinárodního společenství po konfliktu výrazně převyšovala aktivitu během něj.

2.7.2 Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu Po ukončení genocidy ve Rwandě bylo pochopitelně nutné vyrovnat se s jejími pachateli. Mezinárodní společenství k tomuto úkolu přistoupilo daleko aktivněji než k samotnému konfliktu, který ve Rwandě nastal. Již 1. července 1994 ustavila Rada bezpečnosti OSN komisi expertů, jejímž úkolem bylo vyšetřit porušování lidských práv, včetně možného zločinu genocidy, ve Rwandě a s ní sousedících zemí a předložit

50

Radě bezpečnosti důkazy, které měly sloužit jako podklad ke zřízení ad hoc tribunálu. Také na základě práce této komise došlo k založení Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu23 (ICTR – International Criminal Tribunal for Rwanda) rezolucí RB OSN č. 995 z 8. prosince 1994. Ačkoliv Rwanda bylo původně jedním z iniciátorů vzniku ICTR, nakonec v Radě bezpečnosti hlasovala jako jediná země proti jeho vzniku. Důvodů bylo několik, rwandská vláda například nesouhlasila s časovým omezením působnosti tribunálu, s jeho strukturou, s vyloučením trestu smrti, věcnou příslušností, či jeho sídlem (Møse 2005: 939). Námitky vůči založení tribunálu měla rovněž Čína, jež jakožto stálý člen RB OSN mohla vznik ICTR zablokovat, nakonec se však hlasování neúčastnila. Kovanda uvádí, že hlavním důvodem čínské zdrženlivosti ohledně tribunálu byl fakt, že se jednalo víceméně o vnitrostátní konflikt a Čína se tak mohla obávat, že tímto zásahem do vnitrostátních záležitostí vznikne precedens, který by se mohl v budoucnosti obrátit proti ní samotné (Kovanda 2004: 54). Spolu s rezolucí zakládající ICTR byl přijat jeho status, vymezující jeho věcnou, časovou, místní a osobní působnost. Jurisdikce ICTR byla omezena jak místně, na Rwandu a okolní státy, ve kterých se rovněž odehrávaly mnohé násilnosti, tak časově, a to na období mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994, kdy probíhaly nejrozsáhlejší masakry. Co se týče působnosti osobní, ta je založena na principu individuální trestní odpovědnosti, přičemž odpovědná je nejen osoba, která daný trestný čin spáchala, ale rovněž osoba, která jeho spáchání nařídila či k němu podněcovala. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu má za úkol soudit tři kategorie zločinů, a sice genocidu, zločiny proti lidskosti a porušení článku 3 Ženevských úmluv a Dodatkového protokolu II24 (Statute of the International Tribunal for Rwanda).

23

Kromě Mezinárodní trestního tribunálu pro Rwandu probíhaly soudní procesy také u místních soudů ve Rwandě. Jelikož obžalovaných bylo obrovské množství, na které kapacita rwandských soudů nemohla stačit, rozhodla vláda v roce 2003 o vytvoření tzv. Gacaca soudů. Jde o vesnické soudy, jejichž prioritním úkolem je prosazovat usmíření mezi obyvateli země. Gacaca soudy fungují na principu lidových senátů, před kterými se zodpovídají obvinění. Ti mohou v případě přiznání viny a projevení upřímné lítosti nad svými činy zproštěni viny. Gacaca soudů ve Rwandě existuje okolo osmi tisíc a fungují od roku 2005. 24 Tento článek a dodatkový protokol upravuje humanitární minimum pro občanské války (Šturma 2002: 101).

51

Již od počátku svého působení se ICTR potýkal s řadou problémů. Mnoho z nich souviselo s umístěním tribunálu v Tanzanii. Tomuto rozhodnutí předcházely rozsáhlé diskuze, když ve hře bylo také hlavní město Rwandy Kigali. Nakonec však na základě Rezoluce RB OSN č. 977 byla sídlem tribunálu určena Arusha. Kigali bylo zamítnuto především z bezpečnostních důvodů, ale také kvůli zajištění spravedlivého procesu a neutrality soudu, což by bylo ve Rwandě velice obtížné garantovat. V Arushi však nebylo pro mezinárodní tribunál vhodné zázemí a až do roku 1996 neměl ICTR žádné trvalé prostory. Soud se tedy zpočátku musel vypořádat s mnoha problémy především logistické povahy, což jeho práci výrazně komplikovalo (Møse 2005: 921-922). První obžaloba byla u ICTR zahájena v lednu 1997, v polovině téhož roku již probíhaly procesy jak na úrovni mezinárodního ad hoc tribunálu, tak na národní úrovni ve Rwandě. Při své činnosti naráží ICTR na nemálo potíží. Jelikož jde o orgán založený na základě Charty Organizace spojených národů, jsou členské státy povinny s ním spolupracovat, avšak ICTR nedisponuje žádnými prostředky, kterými by mohl členské státy k této spolupráci donutit. Je tudíž zcela závislý na vůli jednotlivých zemí vydávat zločince a důkazní materiál, což značně omezuje jeho manévrovací prostor (A Human Rights First Report on the ICTR and National Trials). Disponuje rovněž pouze omezenými finančními prostředky. Všechny tyto faktory přispívají k diskuzím o jeho nízké efektivitě, uzavřených případů není mnoho a počet obžalovaných je velmi vysoký. V současné době probíhá u ICTR 23 soudních procesů, 8 případů čeká na zahájení a ukončeno bylo 29 případů25 (Status of Cases, International Criminal Tribunal for Rwanda, ke dni 21. 2. 2008).

2.8 Sebereflexe OSN OSN ještě v devadesátých letech zahájila analýzu svého postupu během rwandské krize ve snaze vyvodit z ní konkrétní důsledky. Prvotní reflexí byla zpráva týmu pověřeného generálním tajemníkem Boutrosem Boutrosem Ghalim, která však došla k poměrně vágním a nic neříkajícím závěrům zcela v duchu obecné tendence postupy OSN příliš konkrétně nekritizovat, ale spíše omlouvat (Jones 2007: 161).

25

Mezi odsouzenými byl rovněž předseda rwandské vlády Jean Kamamba. Kamamba přiznal svou vinu a byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za genocidu a zločiny proti lidskosti v září 1998. Šlo o vůbec první hlavu státu odsouzenou za genocidu (The Norwegian Helsinki Committee 2002: 25).

52

Daleko ostřejší kritika vzešla od komise ustavené Ghaliho následníkem Kofi Annanem v roce 1999. Tato komise vedená bývalým švédským premiérem Ingvarem Carlssonem publikovala rozsáhlou zprávu26, ve které poměrně podrobně analyzovala pochybení OSN před i v průběhu genocidy ve Rwandě a rovněž se nebála jmenovat konkrétní osoby za ně zodpovědné, včetně Kofiho Annana, který v té době stál v čele DPKO. Komise došla k závěru, že "odpovědnost za to, že se OSN nepodařilo zabránit genocidě ve Rwandě, nese řada aktérů, především generální tajemník OSN, Sekretariát OSN a Rada bezpečnosti, dále UNAMIR a členské státy OSN." (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 30). Dalším velice významným dokumentem se stala tzv. Brahimiho zpráva z roku 2000, jejímž cílem bylo vydat OSN doporučení pro budoucí peacekeepingové mise na základě neúspěchu těch předcházejících, zejména tedy v případě Rwandy a Bosny a Hercegoviny27. Bruce Jones uvádí, že lze vypozorovat přímou souvislost mezi selháním mise OSN ve Rwandě a následnými změnami peacekeepingových operací. V praxi pak podle něj došlo ke čtyřem zásadním posunům a sice ke změně byrokratických postupů v rámci systému včasného varování, v oblasti financování a plánování peacekeepingových misí, v postoji generálního sekretariátu v krizových situacích a především v ochotě členských států autorizovat peacekeepingové mise s adekvátním mandátem, a to včetně Afriky (Jones 2007: 162). OSN se v rámci reflexe svého působení ve Rwandě zabývala nejen zlepšením stávajících mechanismů peacekeepingu, ale rovněž mechanismů prevence genocidy. Kofi Annan v této souvislosti vyjádřil nutnost aktivního přístupu k podobným hrozbám: "Zabývám se tím, jaké další kroky je třeba učinit. Ticho, které bylo dříve reakcí na genocidu, musí teď nahradit volání po činu a ochota nazývat věci pravými jmény." (Mezinárodní společenství v roce 1994 ve Rwandě selhalo). V roce 2004 představil Komisi OSN pro lidská práva nový systém prevence genocidy a ustavil funkci 26

Blíže viz Carlsson, I. – Han, S. J. – Kupolati, R. M. (1999): Report of the Independent Inquiry into the actions of the United Nations during the 1994 genocide in Rwanda. Dostupné na (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/395/47/IMG/N9939547.pdf?OpenElement). 27

Blíže viz UN General Assembly 2000: Report fo the Panel on Uniter Nations Peace Operations, dostupné na (http://www.un.org/peace/reports/peace_operations/).

53

zvláštního poradce generálního tajemníka OSN pro prevenci genocidy, do níž jmenoval Juana E. Mendeze.

3 USA a Rwanda 3.1 Postoj USA vůči misi UNAMIR USA nehrály během občanské války ve Rwandě žádnou výraznější roli, stejně jako během mírových rozhovorů v Arushi, kam vyslaly pouze pozorovatele. Rwanda nepatřila mezi top priority Spojených států, navíc jak schvalování mise UNAMIR po uzavření dohody z Arushi, tak dubnová genocida, přišly v momentě, kdy americký postoj k peacekeepingovým operacím byl značně negativní, jak bude demonstrováno dále. Spojené státy tak měly na podzim 1993 pramalý zájem vyslat do Rwandy peacekeepingovou misi, natož se silným mandátem. OSN nebyla v očích americké administrativy schopná za současného stavu vyslat efektivní misi a panovala tak obava, že na USA by byl v případě selhání vyvíjen nátlak, aby se do mise zapojily a zachránily tak její průběh. Spojené státy jakožto největší přispěvatel do rozpočtu OSN nebyly ochotny do takovéto mise investovat finanční prostředky, natož pak lidské zdroje. Spojené státy byly ochotny hlasovat pro vyslání UNAMIR až po návštěvě rwandského prezidenta Habyarimany ve Washingtonu, kde ujistil americkou administrativu, že jeho vláda je odhodlána dodržovat ustanovení Dohod z Arushi, a po intenzivním lobbyingu ze strany Francie. Přístup USA se však podepsal na poměrně omezeném mandátu mise UNAMIR, na její síle 28 , když bylo vysláno méně jednotek než se původně očekávalo, a rovněž na logistické a finanční podpoře, což značně snižovalo efektivitu jejího působení. Není tedy překvapující, že Spojené státy v únoru 1994 nepodpořily belgické úsilí o posílení mise UNAMIR, jelikož

se obávaly vysokých finančních nákladů a také

rostoucího nebezpečí pro vojáky, kteří ve Rwandě působili. V dubnu však naopak velice hlasitě podpořily belgické snahy o stažení mise UNAMIR poté, co bylo krátce po vypuknutí genocidy zabito deset jejich vojáků. Podle Spojených států mise neplnila za stávajících podmínek svou roli a jako jediné možné řešení se tak jevilo její stažení. 28

Spojené státy dokonce původně navrhovaly, aby do Rwandy byla vyslána mise o síle pouhých sto mužů (Carlsson, Han, Kupolati, 1999: 32).

54

15. dubna zaslal ministr zahraničí Warren Christopher velvyslankyni USA při OSN Madeleine Albright telegram, ve kterém ji instruoval, aby

během jednání Rady

bezpečnosti OSN o budoucnosti UNAMIR podpořila právě tuto možnost: „Mezinárodní společenství musí upřednostnit úplné stažení veškerého personálu mise UNAMIR hned jak to bude možné…Za současné situace neplní peacekeepingová mise ve Rwandě svou roli…Budeme oponovat jakékoliv snaze zachovat UNAMIR ve Rwandě…Tento náš postoj je pevný. Je založený na našem přesvědčení, že Rada bezpečnosti má povinnost zajistit, aby byly peacekeepingové operace OSN realizovatelné, schopné naplňovat svůj mandát a aby jejich personál nebyl umísťován nebo vědomě zdržován v neudržitelné situaci“

(US Department of State, cable

number 099440, to US Mission to the United Nations, New York 1994). Spojené státy se nakonec spokojily se stažením částečným. Když v květnu probíhaly na půdě OSN debaty o vyslání nové mise o větší síle než jakou měla mise původní, přišla delegace Spojených států s alternativním návrhem na vytvoření bezpečnostních zón u hranic, kde by byla zajištěna bezpečnost uprchlíků. Vyslání nové mise bylo ze strany USA považováno za neproveditelné: „Viceprezident Gore již Boutrosu Ghalimu vysvětlil naše určité obavy týkající se působení humanitární mise v oblasti, kde probíhá občanská válka…Za současných podmínek by operace v Kigali vyžadovala mandát pod Kapitolou VII a leteckou dopravu značného množství personálu a těžké techniky do Kigali. Na to nejsou Spojené státy připraveny“. (US Department of State, cable number 127262, to US Mission to the United Nations, New York). Největší proponent a jeden z tvůrců návrhu Richard Clarke viděl za dané situace v tomto plánu jedinou rychle proveditelnou akci na záchranu alespoň části pronásledovaných Tutsiů. Tento návrh byl podroben ostré kritice, protože většina ohrožených Tutsiů se nacházela v místech, odkud neměly šanci se k hranicím dostat. Nutno podotknout, že vzhledem k neschopnosti OSN vypravit nakonec schválenou misi UNAMIR II, i když částečně kvůli průtahům a liknavému přístupu ze strany Spojených států, je možné, že i přes své zjevné nedostatky by toto řešení zachránilo více životů. Spojené státy nakonec přistoupily na možnost vypravení UNAMIR II, nicméně kladly řadu podmínek, za kterých by mise měla být vyslána, jako například dodatečnou revizi 55

tohoto plánu či explicitní souhlas obou znepřátelených stran ve Rwandě. Tou nejdůležitější z nich však bylo jejich bezpodmínečné trvání na zařazení operace UNAMIR II pod Kapitolu VI, ačkoliv si zcela zřejmě samy uvědomovaly, že situace ve Rwandě vyžaduje misi s mandátem pod Kapitolou VII Charty OSN. USA tak do Rezoluce RB OSN č. 918 (1994), na jejímž základě měla být mise UNAMIR II vyslána, prosadily ustanovení, že mise může užít síly pouze v sebeobraně, stejně jako tomu bylo u původní mise UNAMIR. Ačkoliv postoj americké delegace u OSN byl jasný a nekompromisní, odtajněné dokumenty ukazují, že v rámci americké administrativy probíhala o zařazení UNAMIR II pod Kapitolu VII minimálně diskuze. Jak je zřejmé z memoranda z telefonické konference o situaci ve Rwandě, zástupci ministerstva zahraničí a Národní bezpečnostní rady se snažili přesvědčit zástupce ministerstva obrany a Sboru náčelníků štábu o nezbytnosti vyslání mise UNAMIR II s posíleným mandátem: „…schůzka se zvrhla v pokusy ministerstva zahraničí a NSC nás přesvědčit k podpoře operace pod Kapitolou VII Charty OSN v beránčím rouše Kapitoly VI (Memorandum of Conversation, Office of the Deputy Assistant Secretary of Defense for Middle East/Africa Region, Department of Defense 1994). I když mise UNAMIR II byla schválena, k jejímu vyslání vedla ještě dlouhá cesta, na kterou Spojené státy kladly řadu překážek. Několik zemí deklarovalo, že jsou ochotny operaci poskytnout své jednotky, avšak misi bylo nutné financovat a vybavit. Od tohoto kroku se však Spojené státy, které k tomu jako jedna z mála zemí měly kapacitu, distancovaly. Ochota vyslat misi UNAMIR II tak zůstala pouze na papíře. Situaci popisuje tehdejší tajemník Madeleine Albright Michael Sheehan: „Byl jsem extrémně frustrovaný Radou bezpečnosti, protože to co jsme mohli vidět bylo mnoho bouchání do stolu, rétoriky zemí požadujících akci, ale žádnou vůli reálně vyslat jednotky. V podstatě čekali na to, až se Spojené státy odhodlají operaci vést.“ (PBS Interview with Michael Sheenan, 1. 10. 2003). Spojené státy však žádnou operaci vést nehodlaly. Jediným jejich vstřícným krokem byla ochota poskytnou misi UNAMIR II vozidla APC. Již výše zmíněný případ těchto vozidel se však stal ukázkou liknavého přístupu Spojených států k situaci ve Rwandě. USA místo aby daly tato vozidla co nejrychleji k dispozici, začaly zdlouhavě vyjednávat podmínky jejích poskytnutí. Zabývaly se otázkami jako kdo za ně bude 56

platit, zda je OSN koupí či pouze pronajme, kdo uhradí náklady na přepravu apod. Když byla konečně po měsíci vozidla připravena, chyběly jim vysílačky a kulomety (Power 2001).

3.2 Dlouhodobé příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě Spojené státy americké bývají za svůj přístup ke genocidě ve Rwandě kritizovány snad ještě intenzivněji než OSN. Jejich neochota zasáhnout během čistky sta tisíců Tutsiů je často vnímána jako mocenský kalkul. Spojené státy neměly ve Rwandě žádné zásadní zájmy a nebyly tak podle mnohých ochotny riskovat životy svých vojáků „pouze“ kvůli záchraně černochů v Africe, kde dochází k podobným masakrům poměrně často. Politiku USA během rwandského konfliktu je však nutno zasadit do širšího rámce, než tomu mnohdy bývá. Jednou ze zásadních dlouhodobých příčin liknavého přístupu USA k situaci ve Rwandě byl jejich postoj vůči peacekeepingu OSN, který právě v době genocidy ve Rwandě prošel zásadními změnami. Další dlouhodobé faktory, jež hráli důležitou roli bylo veřejné mínění, postoj Kongresu USA a v neposlední řadě neexistence významných zájmů v této malé africké zemi.

3.2.1 USA a peacekeeping Širší příčiny, proč měly Spojené státy k intervenci ve Rwandě negativní postoj, lze mimo jiné hledat v jejich vztahu k OSN a především pak k jejím peacekeepingovým misím. Spojené státy jakožto zakladatelská země OSN, její největší přispěvatel, hostitelská země a stálý člen Rady bezpečnosti s právem veta jsou pro fungování této organizace klíčové. Jejich vztah k OSN prošel od jejího založení pozoruhodným vývojem a byl rovněž poznamenán několika tragickými událostmi v průběhu peacekeepingových misí. 3.2.1.1 Peacekeeping v období studené války V průběhu studené války nebyly peacekeepingové mise nijak častým fenoménem, mimo jiné také kvůli častému užívání práva veta v Radě bezpečnosti29. V období od roku 1945 do roku 1989 vyslala OSN celkem 18 peacekeepingových misí. Ve většině případů šlo o klasický peacekeeping, jehož účelem mnohdy bylo stabilizovat oblasti poznamenané velmocenským soupeřením o sféry vlivu. USA často využívaly 29

Mezi lety 1945- 1992 bylo v Radě bezpečnosti užito veta v souvislosti s peacekeepingovým operacemi celkem dvě stě devětasedmdesátkrát (Cohen 2007: 10).

57

peacekeeping jako nástroj pro zaplnění politického vakua v dané oblasti, k zabránění vojenské intervenci Sovětskému svazu či k monitorování dohod uzavřených za jejich asistence. Spojené státy však nevysílaly své jednotky do peacekeepingových misí v nijak výrazním počtu, spíše jim poskytovaly diplomatickou, finanční a logistickou podporu. Peacekeepingové mise nicméně představovaly pouze marginální část amerických zahraničněpolitických zájmů (Sokolsky 1997: 20-21). Na výsluní se peacekeeping rozhodně nedostal ani po americké účasti v mezinárodní akci v Libanonu, která ač nebyla pod velením OSN, podkopala důvěru Spojených států v mezinárodní mise a angažovanost ve vzdálených konfliktech. USA spolu s Francií a Itálií vypravily Mnohonárodnostní síly do Libanonu v roce 1982. Ty zde měly především asistovat odsunu vojsk Organizace pro osvobození Palestiny, které zde pobývaly v důsledku první libanonské války. Situace se však zkomplikovala a přítomnost amerických vojsk přestala být postupem času vnímána jako neutrální a v očích muslimů byli vojáci viděni jako účastníci konfliktu, stranící křesťanské vládě. Vyvrcholením se stal útok na americké kasárny v Bejrútu, během něhož zahynulo přes dvě stovky příslušníků amerického námořnictva. Tento incident se mimo jiné podepsal na vztazích tehdejšího amerického ministra zahraničních věcí George Shultze a ministra obrany Caspara Weinbergera. Shultz byl daleko více než Weinberger nakloněn angažovanosti amerických vojsk v zámoří. Weinberger oproti tomu odmítal již účast USA na Mnohonárodnostních silách v Libanonu a po útoku v Bejrútu se k podobným misím stavěl ještě daleko skeptičtěji (Cyr 2000: 46). A byl to právě Weinberger, kdo formuloval doktrínu, která ovlivnila americkou zahraniční a bezpečnostní politiku v oblasti angažovanosti amerických vojsk v zahraničí na dlouhá léta a měla tedy rovněž vliv na politiku USA vůči Rwandě. 3.2.1.2 Weinbergerova a Powellova doktrína Weineberger mimo jiné v reakci na události v Bejrútu a na Shultzův apel k flexibilnějšímu užívání síly v zahraničích pronesl 28. listopadu 1984 v Národním tiskovém klubu ve Washingtonu, D.C., řeč, na jejímž základě byla formulována tzv. Weinbergerova doktrína. Ta stanovovala následujících šest základních podmínek, kdy je vhodné užít vojenskou sílu:

58

1.

Pokud jsou v sázce vitální zájmy Spojených států amerických nebo jejich spojenců.

2.

Musí existovat jasný záměr zvítězit a odhodlání poskytnout k dosažení tohoto cíle odpovídající síly a prostředky.

3.

Musí být jasně definované politické a vojenské cíle.

4.

V případě změny podmínek během konfliktu musí dojít k opětovnému zhodnocení cílů v daném konfliktu.

5.

Pro zapojení amerických jednotek musí existovat přiměřená podpora americké veřejnosti a Kongresu.

6.

Užití síly musí být až tím posledním prostředkem (Weinberger 1984).

Weinbergerova doktrína dominovala americké zahraniční politice v oblasti zapojení vojenských jednotek v zahraničí až do přelomu osmdesátých a devadesátých let a byla aplikována v několika případech včetně operace Pouštní bouře v Iráku. S modifikací Weinbergerovy doktríny přišel po skončení studené války tehdejší předseda Sboru náčelníků štábu a Weinbergerův bývalý vojenský poradce Colin Powell. Tzv. Powellova doktrína byla poprvé veřejně zformulována v článku nazvaném U.S. Forces: Challenges Ahead v časopise Foreign Affairs v zimě 1992. Powell zde rozšiřuje podmínky pro užití vojenské síly stanovené Weinbergerem o několik dalších, které by se daly shrnout do následujících bodů: 1.

Musí existovat riziko spojené s případnou neaktivitou.

2.

Musí existovat jasná úniková strategie.

3.

Musí dojít k precizní analýze rizik a nákladů spojených s užitím vojenské síly.

4.

Musí být plně zváženy důsledky takovéto akce.

5.

Musí existovat širší mezinárodní podpora.

Takto definované podmínky se promítly do zahraniční politiky Spojených států nejen během Bushovy administrativy, za jejíhož působení byly formulovány, ale rovněž za působení administrativy Billa Clintona. Z dlouhodobého hlediska měla právě Weinberger-Powellova doktrína, jak jsou obě sady podmínek často souhrnně nazývány, na politiku Spojených států vůči Rwandě poměrně zásadní dopad. Zanechala

totiž

svůj

otisk

pochopitelně

také

v americkém

přístupu

k peacekeepingových misím OSN, když z velké části na jejím základě byla vytvořena 59

prezidentská direktiva PDD25 týkající se právě peacekeepingu. Tato direktiva přispěla velkým dílem k tomu, že Spojené státy nebyly ochotny ve Rwandě zasáhnout a ani podpořit intervenci ze strany OSN. 3.2.1.3 Zahraniční politika USA po skončení studené války S pádem železné opony vyvstaly otázky dalšího působení Spojených států amerických ve světě. Rozpad Sovětského svazu a konec studené války znamenal nutnost redefinovat, kudy se bude nadále ubírat zahraniční politika nyní už jediné supervelmoci. V americké zahraniční politice konstantně přítomné soupeření mezi idealismem

a

realismem,

mezi

izolacionismem

a

internacionalismem,

mezi

unilateralismem a multilateralismem opět nabralo na síle. Určit nové směřování zahraniční politiky se ukázalo jako velice nelehký úkol. Na jedné straně se projevovaly tendence hrát úlohu světového policisty a prosazovat hodnoty jako demokracie, mír a právo, na straně druhé hlasitě zaznívaly názory, že by Spojené státy měly prosazovat striktně své národní zájmy a nebýt tím, kdo dohlíží na celosvětové dění. Ačkoliv se těsně po skončení studené války zdálo, že v americké administrativě převládne spíše wilsonovské vidění světa, které se promítlo do Bushova „Nového světové řádu“, s postupem času se americká zahraniční politika stávala pragmatičtější, což se mimo jiné promítlo do přístupu americké vlády ke konfliktu ve Rwandě. V neochotě Clintonovy vlády zde zasáhnout lze spatřovat zcela stopy realismu. Rwanda pro Spojené státy nepředstavovala strategicky, surovinově či politicky významnou zemi a rwandský konflikt nijak výrazně neohrožoval americké zájmy. Morální imperativ v duchu idealistické tradice se v tomto případě do politiky Spojených států nepromítnul a Rwanda je tak klasickým příkladem jednání na základě realistického pojetí zahraniční politiky. 3.2.1.4 Peacekeeping a administrativa George Bushe Počátkem devadesátých let zavládla euforie ohledně role Organizace spojených národů ve změněném mezinárodním prostředí. OSN začala být po desetiletích existence ve stínu soupeření dvou supervelmocí vnímána jako velice významný prvek v mezinárodních vztazích a byly do ní vkládány nemalé naděje také ze strany Spojených států amerických. To se mimo jiné projevilo rovněž v „Novém světovém řádu“, podle něhož měla OSN hrát v nově uspořádaném světě daleko zásadnější roli

60

než tomu bylo doposud a alespoň částečně tak ze Spojených států sejmout břemeno dozorce nad mezinárodním děním. Po skončení studené války došlo k enormnímu nárůstu peacekeepingových misí a administrativa Spojených států se musela s tímto fenoménem patřičně vypořádat. Bylo nutno stanovit rámec pro politiku USA vůči takovýmto operacím. Prezident Bush tímto úkolem pověřil pracovní skupinu pod vedením Národní bezpečnostní rady.Ta se soustředila

především

na

způsoby,

jak

posílit

kapacitu

OSN

provádět

peacekeepingové operace a na způsoby, jakými by se do nich Spojené státy mohly zapojovat. Výsledky práce této skupiny prezentoval George Bush ve svém projevu ke Generálnímu shromáždění OSN v září 1992. Prezident na základě předpokladu, že OSN může hrát daleko významnější roli než dosud hraje, vytyčil pět oblastí, které vyžadovaly zlepšení – lepší vybavení peacekeepingových misí a výcvik na národní úrovni;

zlepšení

interoperability,

plánování

a

výcviku

mezinárodních

peacekeepingových sil; zlepšení systému poskytování logistické podpory; zlepšení plánování, krizového managementu a činnosti zpravodajských služeb; adekvátní a spravedlivé financování misí OSN (Daalder 1996: 37). Co se týče zapojení Spojených států do misí OSN, uvedl George Bush, že „Spojené státy jsou připraveny přispět k posílení světového míru posílením peacekeepingu OSN“. To by mělo konkrétně spočívat ve zdůraznění peacekeepingu v rámci ministerstva obrany; poskytování dopravy, komunikace, logistické podpory a zpravodajských služeb k podpoře operací OSN; vyučování peacekeepingových doktrín v amerických vojenský školách, poskytování amerických vojenských expertíz OSN; poskytnutí amerických vojenských základen a zařízení ke společnému výcviku a v revizi způsobu financování peacekeepingových operací tak, aby byla zajištěna jejich adekvátní finanční podpora ze strany Spojených států (Daalder 1996: 37-38). George Bush však ve svém projevu nijak nereflektoval ožehavé téma přímé americké účasti na peacekeepingových misích. Na tomto problému neexistovala v rámci americké administrativy a příslušných institucí

širší shoda. Především ze strany

Národní bezpečnostní agentury, úředníků u OSN či některých důstojníků americké armády zaznívaly názory, že plná účast amerických vojenských jednotek na misích OSN je nutná pro zvýšení kredibility jak OSN, tak Spojených států, představuje nové důležité úkoly pro armádu a upevnění míru po skončení studené války. Opačný 61

náhled na problém měli především příslušníci Sboru příslušníků štábu, zejména pak předseda Collin Powell, a ministerstvo obrany. Podle jejich názoru by Spojené státy měly peacekeepingovým misím OSN poskytovat unikátní vybavení a schopnosti, kterými disponovaly, jako například dopravu, velení, kontrolu, komunikaci a zpravodajské služby, nikoliv však vojenské jednotky jako takové. Výsledkem bylo do Národní bezpečností strategie 1993 zakomponováno pouze poměrně vágní prohlášení, že „Spojené státy budou hrát aktivní roli v plánování a podpoře plného spektra peacekeepingových a humanitárních misí OSN“ (Daalder 1996: 38). V listopadu 1992, tedy krátce před svým odchodem z úřadu, schválil George Bush Národní bezpečnostní direktivu NSD 74 s názvem Peacekeeping and Emergency Humanitarian Relief Policy. Šlo o první významný dokument týkající se americké politiky vůči peacekeepingovým misím OSN, co se však týče samotné účasti USA na těchto misích, zůstal poměrně vágní. Většina dokumentu se věnovala spíše možnostem vylepšení misí OSN a navrhovala některé konkrétní kroky, jež je třeba učinit. 3.2.1.5 Peacekeeping a administrativa Billa Clintona Bill Clinton byl do svého úřadu zvolen především na základě domácích témat. Zahraniční politika hrála v jeho volební kampani marginální roli a v tomto ohledu byla spíše zaměřena na kritiku Clintonova předchůdce George Bushe. Toho Clinton kritizoval mimo jiné za jeho neschopnost udělat více v otázce dodržování lidských práv v Číně či lépe se vyrovnat se situací na Balkáně, Haiti či v Somálsku. Ve skutečnosti však mezi Bushovou a Clintonovou koncepcí zahraniční politiky neexistovaly rozdíly nijak zásadního charakteru (Cameron 2002: 18). Clinton jakožto bývalý guvernér měl navíc po svém nástupu do úřadu se zahraniční politikou takřka nulové zkušenosti. Clintonova zahraniční politika nicméně již od počátku jeho působení v prezidentském úřadu vykazovala jisté znaky idealismu. Clinton například zdůrazňoval humanitární problémy a morální povinnost Spojených států těmto problémům čelit. Na adresu dění v Bosně prohlásil, že „pokud jsme se díky hrůzám holocaustu něčemu přiučili, tak tomu, jak velké jsou důsledky mlčení a neaktivity tváří v tvář genocidě. Organizace spojených národů by měla být podpořena kolektivní akcí, včetně užití síly, pokud to bude nutné“ (Clinton 1992, citováno dle Murray 2007, s. 31). Genocida ve Rwandě 62

nicméně přišla až o dva roky později, kdy se podobná rétorika z úst představitelů USA již vytratila. Další idealistický prvek Clintonovy zahraniční politiky by se dal spatřovat v jeho důvěře ve smysluplnost mezinárodních organizací, především pak OSN. Tento fakt mimo jiné dokládalo vyzdvihnutí funkce velvyslance u OSN na kabinetní úroveň. Madeleine Albright, která tuto pozici zastávala tak získala poměrně významný podíl na rozhodování o zahraniční politice. Bylo tak rovněž demonstrováno zahrnutí záležitostí týkajících se Organizace spojených národů do koncepce zahraniční politiky USA. Počátky Clintonova působení ve funkci prezidenta jsou charakteristické tzv. asertivním multilaterismem, který spočíval v posílení role OSN, rozšíření jejích misí a role Spojených států v těchto misích. Šlo ve své podstatě o velmi chytrý způsob, jak se vypořádat s vůdčí rolí Spojených států amerických ve světě a zároveň rozložit náklady spojené s touto úlohou mezi více zemí a odlehčit tak USA od povinností světového policisty. Samotný termín asertivní multilateralismus byl poprvé použit americkou velvyslankyní u OSN a pozdější ministryní zahraničních věcí Madeleine Albright. Ta ve svém proslovu ke Kongresu USA v dubnu 1993 prohlásila, že: „Ačkoliv budeme občas

jednat

samostatně,

naše

zahraniční

politika

bude

nutně

směřovat

k multilaterálním závazkům. Dokud však Spojené státy nebudou hrát v kolektivních institucích jako je Organizace Spojených národů vůdčí roli, existuje riziko, že multilateralismus nebude sloužit našim zájmům dobře – dokonce by je mohl podkopávat. Tyto dvě skutečnosti – multilaterální závazky a vůdcovství USA v kolektivních institucích – vyžadují asertivní mulilateralismus, který zvýhodňuje americké zahraničněpolitické cíle“ (Albright 1993, citováno dle Daalder 1996, s. 40). Stopy asertivního multilateralismu můžeme nicméně spatřovat v přístupu Clintonovy administrativy k zahraničněpolitickým problémům, které zdědila po svém předchůdci. Situace v Bosně a v Somálsku se staly pro asertivní multilateralismus zatěžkávacími zkouškami a zejména angažmá Spojených států v Somálsku mělo na tento koncept a potažmo na politiku vůči Rwandě poměrně významný dopad. Aktivita Spojených států v rozpadajícím se Somálsku započala v létě 1992 masivními dodávkami potravin v reakci na tamní hladomor. To se však samo o sobě ukázalo jako nedostatečné a bylo nutné rovněž zajistit bezpečnost těchto dodávek. Krátce před

63

ukončením svého mandátu tedy George Bush za tímto účelem nařídil vyslání amerických vojáků a námořníků do Somálska. Mnohonárodnostní operace pod velením USA, známá jako operace Obnovená naděje, se naplno rozběhla krátce po nastoupení Billa Clintona do úřadu prezidenta v lednu 1993. Jak podotýká Michael MacKinnon, tato operace byla unikátní tím, že ač měla původně zcela humanitární účel, probíhala zcela v souladu s Weinberger-Powellovou doktrínou, když USA odmítly dát své jednotky pod velení OSN (MacKinnon 2000:17). Již v únoru 1993 nařídil prezident Clinton revizi americké politiky vůči peacekeepingu na základě direktivy PRD-13. Tým pracující na návrhu prezidentské direktivy kromě představitelů

předsedající

Národní

bezpečnostní

rady

zahrnoval

odborníky

z ministerstva zahraničí, ministerstva obrany, Sboru náčelníků štábu, mise USA při Organizaci spojených národů, Národní zpravodajské rady (NIC - National Intelligence Council) a Úřadu pro řízení a rozpočet (OMB - Office of Management and Budget). Mnoho z nich pracovalo rovněž na předchozí Bushově direktivě NSD-74, ze které měla nová direktiva vycházet. Její návrh se proto v mnohém s Bushovou NSD-74 shodoval. Podobně jako NSD-74 obsahoval návrhy na zlepšení peacekeepingových operací OSN či apel na spravedlivější rozdělení nákladů na peacekeeping. Nová prezidentská direktiva měla původně obsahovat návrh na ustavení stálých vojenských jednotek při OSN, což ostatně prosazoval Bill Clinton již během své volební kampaně. Tato myšlenka však byla rázně odmítnuta Colinem Powellem. Alternativní návrh na vytvoření jednotky, která by byla schopná operovat v určené zemi během dvaasedmdesáti hodin se rovněž setkala s opozicí

především z řad

ministerstva obrany. Zásadní rozdíl oproti NSD-74 spočíval v zahrnutí možnosti přímé účasti amerických jednotek na peacekeepingových misích OSN. Zároveň byla stanovena kritéria, podle kterých by mělo dojít k rozhodnutí, zda danou misi podpořit či se jí přímo zúčastnit. V prvním případě by musela situace představovat přímou hrozbu narušení světového řádu, plynoucí například z náhlého a nečekaného narušení demokracie či hrubého porušování lidských práv. Dále by pak musel existovat širší mezinárodní konsenzus na řešení daného problému multilaterální cestou; jasné cíle mise, včetně stanovení, zda jde o peacekeeping či peace enforcement; a dostupné prostředky k úspěšnému dokončení mise, jako jsou finance, mandát a vojenské síly. 64

V případě, že by se americké síly měly dané mise přímo účastnit, muselo by jít o specifický či obecný zájem USA, jednotky by musely být k dispozici bez neakceptovatelného dopadu na připravenost americké armády, americká účast by musela být nutná pro úspěch mise či pro zapojení ostatních zemí, mise by musela mít akceptovatelné velení a musela by existovat přiměřená domácí podpora zapojení amerických jednotek, včetně podpory v Kongresu. Návrh

rovněž

připouštěl

možnost,

že

by

americké

jednotky

v rámci

peacekeepingových misí spadaly v určitých případech pod velení OSN. Na čem však v žádném případě nepanovala shoda bylo rozložení pravomocí ohledně financování peacekeepingových operací mezi ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo obrany. Tento problém tak zůstal nedořešen. O přes to však návrh prezidentské direktivy představoval pozitivní posun v americké politice vůči peacekeepingovým misím OSN. Zdůrazňoval roli peacekeepingu jakožto důležité (i když ne klíčové) součásti americké zahraniční politiky a zavazoval Spojené státy tyto mise plně podporovat, ať již finančně, logisticky, vojensky či politicky30. Situace na jaře 1993 byla tedy, co se týče přístupu vlády USA k peacekeepingu, k OSN jako takové a přístupu k humanitárním problémům víceméně nejpříznivější za několik posledních dekád. Lze samozřejmě pouze spekulovat, nakolik by byl postoj Spojených států ke konfliktu ve Rwandě odlišný, pokud by se situace vyostřila již o rok dříve a genocida nastala za těchto okolností. Rwanda samozřejmě v roce 1993 nepředstavovala pro Spojené státy nijak významnější oblast zájmu než tomu bylo o rok později. Zcela jiný byl nicméně v tomto období přístup USA k peacekeepingu OSN, který se ukázal jako jeden ze stěžejních faktorů, jenž ovlivnil politiku USA v době genocidy. Můžeme se pochopitelně pouze dohadovat, nakolik pravděpodobnější by za této situace byla intervence USA ve Rwandě nebo alespoň vstřícnější přístup k zásahu ze strany OSN. Jisté pouze je, že okolnosti se v průběhu roku rapidně

30

Blíže k návrhu prezidentské direktivy viz Daalder, I. (1996): Knowing when to say no: The Development of US Policy for Peacekeeping, in: Durch, W. J. (ed. 1996): UN Peacekeeping, American Politics, and theUncivil Wars of the 1990s, Basingstoke, Palgrave Macmillan, pp. 35-62.

65

změnily a pozdější nedůvěra USA v peacekeepingové operace OSN měla pro Rwandu zásadní konsekvence. Dosavadní americká peacekeepingová politika začala dostávat zásadní trhliny již v létě 1993, když jednak dlouhodobě selhávalo úsilí Spojených států se na základě multilaterálního přístupu dohodnout v rámci Rady bezpečnosti OSN na postupu v Bosně a jednak se začala zhoršovat situace v Somálsku. Kontrolu nad misí v Somálsku přebírala během jara 1993 OSN. V létě se jí však situace začala vymykat z rukou a došlo ke ztrátám na životech pákistánských a amerických vojáků. Proti americkému angažmá v Somálsku se začala zvedat vlna opozice jak ze strany veřejnosti, tak zejména z řad kongresmanů. Ti obviňovali z úmrtí vojáků Organizaci spojených národů, ačkoliv příslušné jednotky byly pod velením Spojených států. Situace byla o to vážnější, že šlo o vůbec první případ, kdy Spojené státy podpořily misi OSN spadající pod Kapitolu VII, tedy peace enforcement, a bez souhlasu suverénní vlády daného státu (Schraeder 1998: 330). Začaly se tedy objevovat rovněž nesouhlasné názory s Clintonovou politikou vůči peacekeepingovým misím OSN jako takovým, které postupem času nabývaly na intenzitě. Reakce na sebe nenechal dlouho čekat a během září 1993 došlo k několika podstatným změnám v návrhu prezidentské direktivy týkající se peacekeepingových misí OSN. Nový

návrh

zmírňoval

předtím

zcela

explicitně

vyjádřenou

podporu

peacekeepingovým misím, přesto jim i nadále sliboval plnou americkou politickou, vojenskou a finanční podporu. Zpřísňoval rovněž podmínky pro přímou účast vojáků na misích OSN. Oproti návrhu předchozímu zde byla dořešena otázka kompetencí jednotlivých ministerstev a financování misí OSN. Zatímco mise spadající pod Kapitolu VI Charty OSN by mělo mít na starosti ministerstvo zahraničních věcí, mise spadající pod Kapitolu VII Charty OSN naopak ministerstvo obrany (Daalder 1996: 51, 54). V září 1993 začala klesat podpora misím OSN a politice asertivního multilateralismu také mezi vysokými vládními úředníky.

Zatímco například velvyslankyně u OSN

Madeleine Albright zůstávala mezi obhájci dosavadního přístupu, ministr zahraničních věcí Warren Christopher a ministr obrany Les Aspin měli poměrně ambivalentní postoj a Colin Powell patřil mezi největší kritiky této politiky (Sterling-Folker 1998: 286).

66

Také Bill Clinton poněkud změnil svůj postoj a ve své řeči ke Generálnímu shromáždění OSN 27. září 1993 zdůraznil nutnost „klást si těžké otázky…Má navrhovaná mise jasný cíl? Lze určit její konec pro ty, co budou požádáni, aby se do ní zapojili? Kolik bude mise stát? Od nynějška by Organizace spojených národů měla zodpovědět

všechny

tyto

otázky,

než

bude

jakákoliv

mise

schválena

a

započata…Pokud má Amerika říci ‚ano‘ peacekeepingu OSN, musí OSN vědět, kdy říci ‚ne‘“ (Clinton 1993, citováno dle Murray 2007, s. 51). Obrat v přístupu USA k peacekeepingu a asertivnímu multilateralismu byl dovršen po úmrtí osmnácti amerických a jednoho malajského vojáka během jedné z operací v Somálsku dne 3. října 1993. Záběry mrtvých těl amerických vojáků vítězoslavně vláčených ulicemi Mogadisha vyvolaly ostré reakce a hlasitě se ozývající volání po stažení amerických jednotek ze Somálska. Clinton o čtyři dny později přislíbil, že se tak stane nejpozději do konce března 1994. Vina za říjnové události se opět dávala Organizaci spojených národů, ačkoliv podobně jako v létě byli vojáci zabití v Somálsku pod velením USA. Celá situace jenom prohloubila rostoucí zahořklost Kongresu, veřejnosti,

ale

i

vládních

úředníků

k misím

OSN

a

koncepci

asertivního

multilateralismu. Za této situace došlo 5. října 1993 na půdě Rady bezpečnosti OSN ke schválení mise UNAMIR. V reakci na vzrůstající odpor proti peacekeepingovým misím a americké politice vůči nim nařídil Clinton další revizi chystané prezidentské direktivy. Ta tak dostala svou finální podobu na konci roku 1993 a ačkoliv byla prezidentem podepsána až 3. května 1994, tedy uprostřed genocidy probíhající ve Rwandě, jejími ustanoveními se americká administrativa řídila již dlouho před tím. Konečná podoba prezidentské direktivy s názvem Politika Clintonovy administrativy reformující multilaterální mírové operace, známé jako PDD25, již nehovořila o nutnosti posílit peacekeeping OSN a o jeho plné podpoře ze strany USA. Naopak hned v úvodu zdůrazňovala jeho omezenou roli v americké zahraniční politice a zmiňovala potřebu zajistit, aby byl více selektivní a efektivní. PDD 25 apelovala na nutnost reformovat management peacekeepingových operací OSN, navrhovala přitom konkrétní kroky, jež je třeba učinit a nabízela při tomto procesu svou pomoc. Volala po snížení amerických příspěvků na mírové operace

67

OSN ze stávajících 31, 7 procent na 25 procent, a to do 1. ledna 1996, přičemž zachovávala rozvržení pravomocí a financování mezi ministerstvo zahraničí a ministerstvo obrany obsažené v zářijovém návrhu. PDD 25 rovněž zdůrazňovala fakt, že čím pravděpodobněji budou americké jednotky účastnící se mírové mise zataženy do bojů, tím spíše budou Spojené státy požadovat americké velení. V neposlední řade PDD 25 apelovala na zlepšení informačního toku a kooperace mezi exekutivou a legislativou a na nutnost podpory ze strany veřejnosti, přičemž navrhovala konkrétní kroky, jak toho dosáhnout. PDD 25 rovněž stanovovala kritéria pro podporu Spojených států peacekeepingovým misím v Radě bezpečnosti OSN a kritéria pro účast amerických vojenských jednotek v takových misích. Aby USA hlasovaly pro danou misi, musí podle PDD 25 dojít ke zvážení následujících kritérií: •

Zapojení OSN je v zájmu Spojených států a existuje širší zájem na řešení problému multilaterální cestou.

•

Existuje

ohrožení

mezinárodnímu

míru

a

bezpečnosti,

často

regionálního charakteru, definovaná jako jedna nebo kombinace následujících

situací:

mezinárodní

agrese,

urgentní

humanitární

katastrofa doprovázená násilím, náhlé narušení etablované demokracie, hrubé porušování lidských práv spojené s násilím nebo hrozbou násilí. •

Existují jasné cíle a shoda na tom, kam mise zapadá na spektru mezi peacekeepingem a peace enforcement.

•

V případě tradičních peacekeepingových operací (spadajících pod Kapitolu VI Charty OSN) musí panovat příměří a obě strany musí s peacekeepingovou misí souhlasit.

•

V případě misí typu peace enforcement (spadajících pod Kapitolu VII Charty OSN) musí existovat hrozba mezinárodními míru či bezpečnosti.

•

Jsou k dispozici prostředky k provedení mise, včetně vojenských sil, financí a vhodného mandátu.

•

Politické, humanitární a ekonomické následky nečinnosti by byly neakceptovatelné.

68

•

Předpoklad trvání mise je založen na jasném cíli a realistických kritériích pro její ukončení (Clinton Administration Policy on Reforming Multilateral Peace Operations).

Ještě striktnější kritéria pochopitelně PDD 25 stanovila pro přímou účast amerických jednotek na misích OSN: •

Účast je v zájmu USA a všechna rizika byla zvážena a shledána jako akceptovatelná.

•

Jsou dostupné zdroje lidské, finanční i jiné.

•

Účast USA je nezbytná pro úspěch mise.

•

Existuje jasný cíl a lze předpovědět konec americké účasti.

•

Existuje domácí podpora ze strany veřejnosti a Kongresu.

•

Velení a kontrola jsou akceptovatelné, přičemž přísnější podmínky budou aplikovány v případě účasti na misích spadajících pod Kapitolu VII Charty OSN, u nichž je vyšší pravděpodobnost boje.

•

Existuje odhodlání poskytnout síly odpovídající jasné definovaným cílům.

•

Existuje plán, jak těchto cílů dosáhnout.

•

Existuje odhodlání v případě nutnosti přehodnotit velikost a složení vojenských sil v misi (Clinton Adminitration Policy on Reforming Multilateral Peace Operations).

Především kvůli stanovení poměrně přísných kritérií pro podporu či účast v misích OSN se PDD 25 stala terčem kritiky, a to zejména ze strany tisku, některých států a nevládních organizací, podle kterých jsou tato kritéria nastavena tak, že Spojené státy nebudou mise OSN podporovat, natož se jich přímo účastnit. Jak však podotýká Sarah Sewall, tato kritéria se v průběhu příprav prezidentské direktivy nezměnila nijak výrazně a byla formulována velice subjektivně a poměrně flexibilně, nikoliv jako rigidní soubor podmínek (Sewall 2000: 10). Také proto vyvolávala obavy nejen ze strany proponentů misí OSN, ale taky ze strany skeptiků vůči těmto misím, především pak v Kongresu, který se naopak obával zvýšené aktivity USA v této oblasti. Faktem je, že PDD 25 byla koncipována takovým způsobem, že dávalo prostor ke kritice z obou stran. Jistou ambivalenci lze ostatně pozorovat i v samotném závěru prezidentské direktivy: „Řádně stanovené mírové operace mohou být pro Spojené státy přínosným

69

nástrojem k prosazování národních a národně bezpečnostních zájmů. Spojené státy nemohou být světovým policistou. Nemohou však ani ignorovat zvyšující se počet etnických konfliktů, občanských válek a rozpadajících se vlád v některých státech, tedy krizí, které mohou jednotlivě či kumulativně ovlivnit americké zájmy. Účelem této politiky bylo disciplinovat OSN i USA tak, aby se mírové operace staly více efektivním nástrojem kolektivní bezpečnosti (Clinton Adminitration Policy on Reforming Multilateral Peace Operations). Jak poznamenává Ivo Daalder, lze ve stanovených kritériích vypozorovat podobnost s Weinberger-Powellovou doktrínou pro užití vojenské síly, což můžeme velkou měrou přisoudit faktu, že se na obou velkou měrou podepsal Colin Powell (Daalder 1996: 60). Ve vývoji Clintonovy politiky vůči misím OSN tak můžeme sledovat poměrně zásadní obrat od nadšené podpory peacekeepingu a prosazování asertivního multilateralismu až po návrat k pragmatičtějšímu pojetí zahraniční politiky, sledování především národních zájmů a snaze nenechat na Spojené státy klást zodpovědnost za řešení vzdálených konfliktů, které se jich bezprostředně nedotýkají. Pro Rwandu, kde probíhal jeden z takovýchto konfliktů, bohužel přišel tento obrat v nejméně vhodný okamžik. Spojeným státům bývá často vyčítán fakt, že v době genocidy ve Rwandě váhaly s podporou mise OSN a odmítaly účast v takovéto misi. Byl takovýto postoj v souladu s PDD 25? Aplikujeme-li na situaci kritéria v PDD 25, nelze se nikterak divit, že nebyly ochotny se do mise zapojit a dokonce ani, že váhaly s její podporou. V případě Rwandy rozhodně nebylo splněno kritérium existence domácí podpory ze strany veřejnosti a Kongresu. Kongres se k misím OSN stavěl skepticky dlouhodobě a konflikt ve vzdálené africké zemi nepředstavoval dostatečný impuls pro přehodnocení tohoto postoje. Ani veřejnost rozhodně nebyla po fiasku v Somálsku dalšímu angažmá amerických jednotek v Africe příznivě nakloněna. Nepanovala rovněž žádná širší shoda na tom, zda má případná operace spadat pod Kapitolu VI Charty OSN či Kapitolu VII. Mise UNAMIR, která ve Rwandě působila disponovala mandátem peacekeepingové mise, v době genocidy se však na danou situace vzhledem k evidentní neexistenci příměří hodil spíše koncept peace enforcement. Pro ten však v případě Rwandy neexistovala potřebná podpora. Nebyly rovněž k dispozici

70

prostředky potřebné k úspěšnému působení mise, jak stanovovala jedna z podmínek v PDD 25. V případě několika dalších kritérií šlo do značné míry o jejich otázku interpretace, jako například zda je zapojení OSN v zájmu Spojených států a existuje širší zájem na řešení problému multilaterální cestou. Mise ve Rwandě rozhodně nebyla pro Spojené státy nijak důležitým zájmem. Ty se naopak po předchozích zkušenostech nechtěly pouštět do dalšího „pochybného“ podniku pod hlavičkou OSN a riskovat tak další fiasko a pobouřené reakce veřejnosti či v Kongresu. Na druhou stranu americká neaktivita v tomto případě vyvolala v dlouhodobějším horizontu kritiku větších rozměrů a poškodila Clintonově vládě renomé daleko více než nepovedené angažmá v Somálsku. Co se týče zájmu na řešení problému multilaterální cestou, je nasnadě zmínit unilaterální intervenci Francie v podobě Operace Turqouise, když se členské země OSN nedokázaly dohodnout na vyslání jednotek UNAMIR II. Tato neschopnost adekvátně a rychle reagovat na multilaterální bázi je však do značné míry výsledkem právě váhavého či chceme-li až negativního přístupu Spojených států k vyslání UNAMIR II. Také kritérium týkající se existence ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti nelze vnímat černobíle. Ve Rwandě bezesporu docházelo k hrubému porušování lidských práv spojenému s násilím, konflikt však měl vnitrostátní charakter. Tato argumentace ovšem neobstojí ve světle masivních uprchlických vln do sousedních států, které ochromily region na léta dopředu a nepřímo způsobily další rozsáhlý konflikt v sousedním Zairu. Jak stanovovala PDD 25, kritéria pro podporu misí OSN a účast amerických jednotek v nich byla flexibilní, podléhala posouzení s ohledem na danou situaci a žádné z nich nemělo být absolutně determinující. Jakkoliv nelze než s tímto faktem souhlasit, v případě Rwandy byla PDD 25 interpretována dosti rigidně. Neaktivita USA byla samozřejmě kombinací mnoha dalších faktorů, aktuální postoj Spojených států k peacekeepingu OSN, však bezesporu hrál jednu z klíčových rolí.

71

3.2.2 Vliv veřejného mínění a amerického Kongresu V souvislosti se změnou americké politiky vůči peacekeepingu a rovněž s nečinností v případě rwandské genocidy bývá často zmiňován vliv veřejného mínění. Obecně se má za to, že veřejné mínění se po neúspěšném angažmá amerických vojáků v Somálsku

radikálně

otočilo

proti

působení

amerických

jednotek

v peacekeepingových misích či misích typu peace enforcement obecně. Obrat v politice Spojených států vůči misím OSN tak bývá často do značné míry dáván do spojitosti s negativním postojem veřejnosti vůči zahraničněpolitickým aktivitám tohoto druhu. Jak ale ve své studii podotýká Leonie Murray, průzkumy veřejného mínění vůbec nevykazovaly tak negativní výsledky, jak se předpokládalo. Těsně po říjnovém somálském incidentu například osmdesát osm procent respondentů průzkumu PIPA (Program on International Policy Attitudes) odpovědělo kladně na otázku, zda je důležité, aby se Spojené státy spolu s ostatními zeměmi aktivně snažili zachovávat mír a chránit lidská práva (Murray 2007: 10). Průzkumy veřejného mínění ukazují, že těsně po somálském fiasku nepřekročil podíl respondentů, kteří se vyslovili pro okamžitě stažení amerických jednotek čtyřicet jedna procent a po dvou týdnech dokonce poklesl na dvacet osm procent (MacKinnon 2000: 93). Co se týče postoje veřejnosti k událostem ve Rwandě, ani v tomto případě se veřejnost nestavěla k intervenci negativně. Ještě v průběhu genocidy (avšak v době, kdy tento termín nebyl ve Spojených státech pro popis dění ve Rwandě užíván) se šedesát jedna procent respondentů průzkumu PIPA vyjádřilo pro americkou účast na intervenci pod hlavičkou OSN, který by měla zastavit zabíjení. Šedesát dva procent respondentů zároveň neshledalo přesvědčivým argument, že Rwanda je vzdálenou zemí, kde Spojené státy nemají žádné zájmy, není tudíž žádoucí riskovat životy amerických vojáků v rámci mise OSN ve Rwandě. Vzhledem ke snaze administrativy USA vyhnout se užívání termínu genocida je zajímavý osmdesátiprocentní souhlas s předpokladem, že pokud OSN a USA shledají, že dění ve Rwandě je genocidou, měla by OSN zasáhnout, a to s účastí USA. Šedesát jedna procent residentů přitom situaci ve Rwandě za genocidu označilo (Murray 2007: 16-17).

72

Tato čísla naznačují, že postoj veřejnosti vůči americkému působení v misích OSN a konkrétně vůči případné americké intervenci ve Rwandě nebyl zdaleka tak odmítavý jak se mnohdy uvádí. Bohužel se ukázalo, že není ani tak důležité, jak se veřejnost k dané problematice stavěla ve skutečnosti jako to, jak byl její postoj interpretován a vnímán americkým Kongresem a administrativou. Leonie Murray uvádí několik důvodů, proč k dezinterpretaci došlo, například slábnoucí zájem o zahraniční politiku v době po skončení studené války, spoléhání na hlasitou menšinu jako reprezentativní vzorek veřejného mínění, stále více konzervativní Kongres, náchylný k negativním postojům vůči OSN, či obecný předpoklad, že Kongres a média věrně reflektují veřejné mínění (Murray 2007: 3-4). Důležitou roli hrál především fakt, že ke kongresmanům se spíše než názory peacekeepingu a OSN nakloněné dostanou hlasy negativní, přestože dle průzkumů veřejného mínění minoritní. To ještě posílilo tradičně skeptický postoj Kongresu vůči peacekeepingu a OSN obecně. Vezmeme-li tedy v úvahu obecný předpoklad, že Kongres odráží postoj veřejnosti, je pochopitelné, že administrativa Billa Clintona podlehla

dojmu,

že

veřejnost

favorizuje

ústup

od

dosavadní

politiky

vůči

peacekeepingu. Ve skutečnosti však byl sílící nátlak vyvíjen spíše ze strany samotného Kongresu. Ačkoliv technicky peacekeepingové operace nespadají pod pravomoci amerického Kongresu, již dlouho se vedou o jeho roli v této oblasti diskuze. Vyslání amerických jednotek do zahraničí v rámci peacekeepingové operace OSN formálně nepodléhá souhlasu Kongresu, jelikož nespadá pod válečné konflikty. Kongres přesto disponuje v této oblasti jistým vlivem, především díky rozpočtovým pravomocem (Cameron 2002: 73). Vzhledem k tomu, že byl Bill Clinton zvolen na základě domácích témat, působil nátlak ze strany Kongresu o to více. Hrozba, že Kongres uplatní své pravomoci v této oblasti a bude blokovat Clintonovu domácí politiku, která pro něj představovala prioritu, pravděpodobně rovněž sehrála určitou roli v jeho ochotě vzdát se dosavadní politiky multilateralismu a vstřícného postoje k OSN.

3.2.3 Neexistence významných zájmů ve Rwandě Spojené státy americké bývají velmi často osočovány ze zanedbávání afrického kontinentu jako takového. Je vskutku pravda, že Afrika tradičně nehraje v americké

73

zahraniční politice nijak klíčovou roli. V období studené války se angažovanost Spojených států na černém kontinentu omezovala víceméně na snahu zabránit šíření komunismu a podporu států, které stály na straně USA. Rwanda nicméně nepatřila mezi země, které byly v rámci afrického kontinentu pro Spojené státy významné. Neexistovala zde vlivná komunistická strana, země nedisponovala významnými nerostnými surovinami, nebyla významným exportérem, neměla nijak strategickou polohu a nepředstavovala pro Spojené státy americké žádné nebezpečí. Proto v průběhu ani po skončení studené války nepřitahovala pozornost Spojených států. Americké vztahy s Rwandou se tak omezovaly zejména na ekonomickou pomoc této chudé zemi. Po neúspěchu v Somálsku navíc neexistovala vůle zapojit se do dalšího afrického konfliktu, tím spíše v zemi víceméně nulového významu.

3.3 Bezprostřední příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě Kromě dlouhodobých faktorů, proč USA nebyly ochotny ve Rwandě zasáhnout a ani podpořit intervenci ze strany OSN, nelze pominout řadu bezprostředních příčin. Pozornost Spojených států se na jaře 1994 upínala zcela jiným směrem než k malé zemi uprostřed Afriky. Clintonova administrativa se musela vypořádávat s eskalující válkou v Bosně a také se situací na Haiti, kde došlo ke svržení demokraticky zvoleného prezidenta Aristida generálem Cedrasem, doprovázenému vlnou násilí. Fakt, že v těchto případech Spojené státy zasáhly by mohl nahrávat kritikům jejich postoje vůči Africe, kteří často na otázku, oč byla genocida v Bosně jiná než genocida ve Rwandě, odpovídají, že životy černochů v Africe neměly pro Spojené státy takovou hodnotu, jako životy Evropanů. Ať už je toto tvrzení pravdivé či nikoliv, je nutné poznamenat, že válka v Evropě, tím spíše na Balkáně vyvolávala ve Spojených státech jinou reakci než dění ve Rwandě, ze zcela pochopitelných důvodů. Za prvé se odehrávala na území v těsné blízkosti amerických klíčových spojenců a za druhé je třeba mít na paměti historický precedens, kdy konflikt na Balkáně přerostl do celosvětových rozměrů. V případě Haiti motivovaly Clintonovu administrativu k intervenci především obavy z obrovských vln uprchlíků, kteří by hledali azyl ve Spojených státech. U Rwandy motivace podobného charakteru chyběla. Jak přiznává v rozhovoru pro PBS tehdejší národně bezpečnostní poradce Anthony Lake, ačkoliv „situace ve Rwandě byla horší

74

než na Haiti, prosazoval jsem intervenci na Haiti, jemuž byla ve Spojených státech věnována daleko větší pozornost“ (PBS Interview with Anthony Lake, 15. 12. 2003). Angažmá Spojených států v Somálsku sehrálo svou roli nejen z dlouhodobějšího hlediska, ale také bezprostředně na jaře 1994. Genocida ve Rwandě vypukla jen několik dní poté, co došlo k úplnému stažení amerických jednotek ze Somálska. Když navíc došlo k zabití deseti belgických vojáků ve Rwandě, mohla tato situace leckomu evokovat události z Mogadisha, což rozhodně k ochotě USA ve Rwandě intervenovat nijak nepřispělo. Jak podotýká Samantha Power, zabití belgických vojáků vyvolalo ve Spojených státech dvě důležité reakce. V první řadě šlo právě o přesvědčení, že jde o podobný případ jako bylo Somálsko a pokud bude angažmá Belgie ve Rwandě nadále pokračovat, ta se nakonec jako spojenec v NATO obrátí na USA s žádostí o pomoc. Druhou reakcí byla tendence spoléhat se na fakt, že Rwanda je belgickou bývalou kolonií, Belgie tudíž zná tamější poměry a ví, jak nejlépe na danou situaci reagovat (PBS Interview with Samantha Power, 16. 12. 2003). Když tedy Belgie v Radě bezpečnosti OSN naléhala na stažení mise UNAMIR z Rwandy, USA ji v jejím úsilí velice ochotně podpořila. Poslední, nikoliv však nejméně důležitou příčinou, proč Clintonova administrativa nepodporovala zásah ve Rwandě, byl fakt, že jí bylo věnováno méně pozornosti než by zasloužila jak v rámci samotné administrativy, tak v amerických médiích. Když se objevily hlasy na podporu intervence, nenabyly dostatečné intenzity. V případě Rwandy například dostatečně nezafungoval tzv. CNN efekt31, který oproti tomu velice dobře zapůsobil v případě Somálska. Zatímco záběry hladovějících Somálských dětí sen obrazovkách amerických televizí objevovaly poměrně často, masakry ve Rwandě takový prostor nedostávaly. Média byla co se zahraničně politických událostí týče na jaře 1994 zaujata záležitostmi jako bylo dění v Bosně, na Haiti, problematika jaderného odzbrojování v KLDR, z afrického kontinentu pak přitahovala největší pozornost situace v Jihoafrické republice. Dokonce ani nevládní organizace nevytvářely žádný větší nátlak na intervenci ve Rwandě, s výjimkou Human Rights Watch a Oxfam, přičemž však ani ty původně nenazývaly události ve Rwandě genocidou. Ze strany nevládních organizací se volání po aktivitě ze strany Spojených států ozvalo až během posledních dvou týdnů genocidy (Cohen 2007: 4). 31

Jedná se o dopad, který můžou mít média, zejména ta s globálním dosahem, na tvorbu zahraniční politiky.

75

To, že zástupci nevládních organizací a média nebyli v případě genocidy ve Rwandě náležitě hlasití a nedokázali vytvořit dostatečný tlak na to, aby USA ve Rwandě zasáhly, však neznamená, že Clintonova administrativa nebyla o situaci patřičně informována, jak bude demonstrováno v následující kapitole. Dostatečně hlasití nebyli ani proponenti intervence v rámci americké administrativy. Lidé, zabývající se africkými záležitostmi v rámci ministerstva zahraničí, měli příliš nízké sebevědomí na to, aby vyvíjeli efektivní nátlak na intervenci ve Rwandě. Africká témata zaujímala v zahraniční politice USA tradičně marginální pozici a lidé, kteří je měli na starosti si byli vědomi, že jejich portfolio není ve středu zájmu výše postavených

úředníků.

Tehdejší

zástupce

tajemníka

pro

africké

záležitosti

v Pentagonu James Woods dokonce uvádí, že z vyšších míst obdržel jasné instrukce držet téma Rwandy mimo jejich pozornost. Podle jeho slov mu bylo řečeno, že: „…jestli se něco děje ve Rwandě nebo Burundi, je nám to jedno…Nejsou tam ve hře americké národní zájmy a nemůžeme

těmto hloupým humanitárním záležitostem

věnovat stejnou pozornost jako důležitým tématům jako je Střední Východ, Severní Korea atd. Ať to prostě zmizí“. (Woods, citováno dle Ronayne 2001, s. 156). Mnoho úředníků, jež měli na starosti africké portfolio, navíc ani nebylo dostatečně zkušených na to, aby dokázali přitáhnout patřičnou pozornost k dané problematice, nevěděli, jak za tímto účelem využívat média, nepokládali svou rezignaci za smysluplný prostředek, jak upozornit na nutnost reagovat jinak či alespoň reagovat. Samantha Power považuje nedostatečné sebevědomí úředníků, zabývající se africkým portfoliem za jeden z poměrně důležitých faktorů, proč zůstaly USA v případě Rwandy nečinné. Jejich přístup klade do kontrastu s úředníky, kteří měli na starost evropské záležitosti a byli v rámci administrativy bráni s větším respektem: „Když pracujete v Evropské kanceláři, znamená to, že vás berou vážně a věří, že dokážete zvládat záležitosti, které jsou důležité. Ti, kterým záleželo na Bosně tak oproti těm, kterým záleželo na Rwandě, v rámci ministerstva zahraničí něco znamenali. Kvůli Bosně rezignovalo více lidí než kvůli Vietnamu“ (PBS Interview with Samantha Power, 16. 12. 2003).

76

3.4 Informovanost US administrativy K desátému výročí genocidy ve Rwandě byly ve Spojených státech odtajněny některé dokumenty, týkající se těchto událostí. Podle mnohých tyto dokumenty pouze poukazují na fakt, že Spojené státy o dění ve Rwandě věděly, měly poměrně dobrý přehled o průběhu i rozsahu tehdejších masakrů, přesto se rozhodly zůstat v nečinnosti. Podle tehdejšího pracovníka Národní bezpečnostní agentury Williama Ferroggiara tyto dokumenty ilustrují, že „systém fungoval: diplomaté, zpravodajské agentury či vojenští úředníci včas poskytovali informace vyšším úředníkům až k prezidentu Clintonovi a jeho nejvyšším poradcům. To, že se Clintonova administrativa rozhodla neintervenovat na jakékoliv úrovni nebylo kvůli neznalosti toho, co se ve Rwandě dělo.“ Ferroggiaro dodává: „Nešlo o to, že by nevěděli, ale že nechtěli vědět“ (Ferroggiaro, citováno dle Lobe 2004). Clintonova administrativa čerpala informace o Rwandě z několika zdrojů. Jedním z nejdůležitějších byla pochopitelně americká ambasáda v Kigali, v jejímž čele stál David Rawson. Americká ambasáda však byla zavřena a evakuována spolu se všemi americkými občany 10. dubna 1994 a tento zdroj informací tedy zanikl už na počátku genocidy. Již samotný fakt, že Spojené státy spolu s dalšími zeměmi evakuovali všechny své občany z Rwandy však naznačuje, že měli o dění ve Rwandě přehled a obávali se následných událostí natolik, že se rozhodli dostat své občany do bezpečí. Tento postup na druhou stranu není nijak výjimečný. Dalším důležitým zdrojem informací byly americké ambasády v okolních zemích jako Uganda, Tanzanie, Burundi či Zair a především pak ambasády amerických spojenců, zejména Francie, Belgie a Kanady, které zůstaly otevřené i v průběhu genocidy. Jak Francie, tak Belgie, měly ve Rwandě na rozdíl od Spojených států své zájmy, avšak ani jedna z těchto zemí bezprostředně po vypuknutí genocidy nijak zvlášť neapelovaly na nutnost zasáhnout, Francie měla tradičně dobré vztahy s hutuským prezidentem Habyarimanou a Belgie po zavraždění deseti vojáků hlasitě prosazovala stažení celé mise UNAMIR z Rwandy. Nelze se tedy divit, že ani Spojené státy myšlenku intervence ve Rwandě nepodporovaly. Mezi významné informační zdroje patřily rovněž Stálé mise USA při OSN v New Yorku a v Ženevě, kde sídlila řada nevládních organizací, zabývajících se situací ve Rwandě,

77

Mezinárodní červený kříž či nově ustavený úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Nevládní organizace však, ač byly jedním z klíčových zdrojů informací, nebyly v případě Rwandy, jak je uvedeno výše, dostatečně hlasité na to, aby vyvolaly zásadnější odezvu. Informace z těchto zdrojů mimo jiné využívaly rovněž zpravodajské agentury, jako například CIA, která poskytovala každodenní briefing přímo prezidentu Clintonovi a jeho nejvyšším poradcům ve formě President’s Daily Brief (PDB) a National Intelligence Daily (NID). Ačkoliv obsah President’s Daily Brief týkající se událostí ve Rwandě nebyl odtajněn, z informací obsažených v National Inteligence Daily lze vzhledem k obvyklé podobnosti témat s PDB usuzovat, že prezident byl o dění ve Rwandě pravidelně informován (Ferroggiario 2004). 23. dubna 1994 se dokonce v NID objevila zmínka o „genocidě“, i když jako součást informace, že RPF by mohla být ochotná vyjednávat s hutuskou vládou ve snaze zastavit genocidu, šířící se na jih země (National Intelligence Daily č. 34, ze dne 23. dubna 1994). O tři dny později NID informovalo o odhadu počtu mrtvých ve Rwandě ze strany Mezinárodního červeného kříže, který se pohyboval mezi sto až pětiset tisíci Tutsii. Zmiňovalo se rovněž o svědectvích z oblastí, kde byli vyvražděni už téměř všichni Tutsiové a o masových uprchlických vlnách do okolních států (National Intelligence Daily č. 35, ze dne 26. dubna 1994). 9. května 1994 konstatovala zpráva Obranné zpravodajské agentury (Defense Intelligence Agency –DIA), že násilí ve Rwandě není spontánní nýbrž vládou řízený proces, že seznamy obětí byly připraveny dlouho dopředu a že armádou dochází k páchání genocidy, jejímž účelem je zničit vedení tutsijské komunity (Power 2001). Kromě oficiálních zdrojů měl prezident Clinton přístup k řadě zdrojů neoficiálního charakteru. Jako příklad bývá zmiňován dopis rwandské aktivistky za lidská práva Monique Mujawamariya, ve kterém apelovala na morální a rovněž legální povinnost USA zakročit proti pachatelům genocidy ve Rwandě. Jak uvádí Samantha Power ve svém známém článku „Bystanders to Genocide“, prezident Clinton věnoval největší pozornost dění ve Rwandě v momentě, kdy se objevila zpráva, že Monique

78

Mujawamariya, se kterou se osobně setkal v prosinci 1993, v průběhu vraždění zmizela. Paradoxně však poté, co se k němu dostala zpráva o tom, že Mujawamariya genocidu přežila a podařilo se jí z Rwandy uprchnout do Belgie, ztratil podle Samanthy Power o dění ve Rwandě zájem (Power 2001). Americká administrativa tedy rozhodně informační zdroje měla. Samantha Power dokonce uvádí, že na úrovni středně postavených úředníků byly záměry pachatelů genocidy známy v průběhu jediného týdne od vypuknutí masakrů a přiklání se k názoru Williama Ferroggiara, že nečinnost Spojených států nebyla způsobena jejich neznalostí situace, když říká: „Jakékoliv selhání v reakci na genocidu vyplývalo z politické, morální a imaginativní slabosti, nikoliv ze slabosti informační.“ (Power 2001).

3.5 „G-word“ Genocida je definovaná v Úmluvě o genocidě z 8. prosince 1948, jež byla přijata v souladu s Rezolucí RB OSN č. 96/1946 jako jakýkoliv z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a)

usmrcení příslušníků takové skupiny;

b)

způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

c)

úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;

d)

opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;

e)

násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné (čl. II Úmluvy a zabránění a trestání zločinu genocidia).

Smluvní strany se přitom zavazují genocidě předcházet a trestat ji. Situace ve Rwandě bezesporu kritéria pro genocidu naplňovala a představitelé Spojených států si toho byli vědomi, jak ukazuje právní analýza, vypracovaná pro ministra zahraničí Warrena Christophera. Ta poukazuje na fakt, že oběťmi násilí jsou převážně Tutsiové a jeho účelem je zcela nebo alespoň částečně zničit jejich skupinu, přičemž počty obětí jsou irelevantní. Dění ve Rwandě tedy klasifikuje jako genocidu (Draft Legal Analysis, Office of the Legal Adviser, Department of State 1994). 79

Od počátku genocidy ve Rwandě až téměř do jejího konce se však představitelé Spojených států úzkostlivě vyhýbali užití tohoto termínu. Tzv. „G-word“ bylo z jejich slovníku vypuštěno, jelikož si byli velice dobře vědomi závazku, který by z užití tohoto pojmu vyplýval. Nejenže se představitelé USA cítili vázáni Konvencí o genocidě z roku 1948, ze které plynula povinnost tento trestný čin zastavit, ale uvědomovali si také důsledky, které by měla jejich neaktivita pro jejich kredibilitu nejen na domácí, ale i na mezinárodní půdě, pokud by označili dění ve Rwandě za genocidu a nijak nezasáhly. O událostech ve Rwandě proto referovali jako o „masovém zabíjení“, „genocidních aktech“ či „aktech genocidy“, nikdy však jako o „genocidě“ jako takové. O tom, jak se představitelé USA snažili termínu genocida záměrně vyhýbat, svědčí mnohé dokumenty. V jednom z dokumentů ministerstva obrany se například objevilo varování před tímto termínem: „Buďte opatrní. Právníci z ministerstva obrany jsou tím znepokojeni – pokud jde o genocidu, mohla by být vláda Spojených států zavázána skutečně něco udělat“ (Discussion Paper, Office of the Deputy Assistant Secretary of Defense for Middle East/Africa Region, Department of Defense 1994). Jistý pokrok v užívání pojmu genocida znamenalo povolení ministra zahraničí USA delegaci USA při OSN užívat slovní spojení jako „ve Rwandě se vyskytla genocida“ či „akty genocidy“ a schválit rezoluce, ve kterých se tato slovní spojení objeví. Toto povolení však bylo uděleno až 21. května 1994, a to na základě několika podkladů, vypracovaných pro ministerstvo zahraničí. Z těchto dokumentů vyplývalo, že dění ve Rwandě splňovalo kritéria genocidy a že delegace USA by měla být oprávněna užívat termín „akty genocidy“. Nebyla však oprávněna užít samotný pojem genocida, jelikož „ne všechno násilí ve Rwandě je genocidou ve smyslu Úmluvy o genocidě z roku 1948“ (Action memorandum to Secretary of State Warren Christopher 1994). Veřejně užil Warren Christopher termín genocida až 10. června 1994, kdy už se ve Rwandě pomalu schylovalo k jejímu konci. Otázkou zůstává, nakolik by užití tohoto pojmu vyburcovalo světové politiky k akci. Jisté však je, že vzhledem k úzkostlivé snaze se slovu genocida vyhnout, mělo obrovskou váhu, které si byli nejen představitelé Spojených státu moc dobře vědomi. Smyslem Úmluvy o genocidě z roku 1948 bylo zabránit tragédiím, k jakým došlo za druhé světové války. Pojem genocida je tak spjat s obrovskou tíhou a zodpovědností, která ale paradoxně působí proti smyslu celé Úmluvy, jak je vidět na příkladu Rwandy. 80

3.6 Mohly Spojené státy genocidě ve Rwandě zabránit? Tuto otázku si pokládá mnoho odborníků. Spojené státy dávaly po celou dobu genocidy ve Rwandě zřetelně najevo, že nehodlají do této africké země vyslat své vojáky. Byl by výsledek tohoto etnického konfliktu jiný, pokud by byly Spojené státy ochotny aktivně zasáhnout? Politolog Alan Kuperman zastává poměrně často kritizovaný názor, že ne příliš. Ve svém studii vyvrací tvrzení generála Dallaira, že kdyby měl k dispozici pět tisíc vojáků, genocidu by dokázal zastavit. Poukazuje na fakt, že ani maximální intervence ze strany Spojených států by nezachránila více než 125 tisíc životů, vzhledem k neuvěřitelné rychlosti zabíjení. Podle Kupermana nevěděl prezident Clinton o probíhající genocidě dříve než 20. dubna, kdy už byly nejhorší masakry dokončeny (Kuperman 2000: 100-101). Později odtajnění dokumenty však svědčí o tom, že americká administrativa měla o dění ve Rwandě poměrně dobrý přehled. To, že vraždění Tutsiů nebylo nazýváno genocidou, neznamená, že by nebyl znám jeho rozsah. Navíc fakt, že jednotlivé západní země včetně Spojených států poměrně záhy po vypuknutí násilností evakuovali své občany, naznačuje, že si byly vědomy, jak se může situace ve Rwandě vyvinout. Další Kupermanův argument, že v případě intervence se do vojenské síly nemohly do Rwandy dostat včas na to, aby zachránily velkou část Tutsiů, vyvrací hned několik dalších odborníků, mezi nimi například Samantha Power, Gregory H. Stanton či Chaim Kaufmann. Ti poukazují na fakt, že na začátku dubna bylo ve Rwandě přítomno přes dva tisíce pět set vojáků mise UNAMIR, v blízkém Nairobi se nacházelo osm set belgických vojáků a tři sta amerických námořníků bylo k dispozici v sousední Burundi. Do 10. dubna navíc do Rwandy dorazilo na tisíc francouzských, italských a belgických vojáků, jejichž úkolem bylo evakuovat své krajany (Kaufmann 2002). Kdyby

byly

tyto

jednotky

dány

k dispozici

generálu

Dallairovi,

mohlo

být

pravděpodobně zachráněno daleko více než Kupermanem odhadovaných 125 tisíc Tutsiů. Ve Rwandě by se tak nacházelo asi čtyři tisíce šest set vojáků, kteří by oproti lehce ozbrojeným a špatně vycvičeným příslušníkům RAF či Interhamwe mohli rázně zakročit. Jak je však z předchozích kapitol zřejmé, intervence s účastí Spojených států amerických byla zcela mimo diskuzi. Neprůchodné bohužel bylo také alternativní řešení, tedy že Spojené státy podpoří intervenci ze strany OSN finančně či logisticky.

81

USA nebyly na jaře 1994 ochotny podpořit peacekeepingovou operaci, natož operaci typu peace enforcement, ani morálně, natož materiálně. Zajímavý je poznatek Samanthy Power: „Vzhledem k nedávným selháním peacekeepingu OSN mělo mnoho zastánců humanitárních intervencí ve vládě Spojených států obavy o budoucnost vztahů USA a OSN a především peacekeepingu. Měli za to, že OSN si nemůže dovolit další Somálsko. Věřili, že posílením mise může OSN ztratit víc než když nechá zabíjení pokračovat…Ospravedlňovali stažení příslušníků mise tím, že tak bude zachována

budoucnost

humanitárních

intervencí.

Jinými

slovy,

Dallairova

peacekeepingová mise ve Rwandě musela být zničena, by mohl peacekeeping přežít“ (Power 2001). Pomineme-li možnost přímé intervence, která byla ve Spojených státech politicky neprůchodná, zůstalo ve hře i nadále několik alternativních možností, jak mohly USA dění ve Rwandě pozitivně ovlivnit. Mohly například hlasitě a důrazně varovat pachatele genocidy před důsledky jejich konání a hrozit jim trestním stíháním. Především pak mohly přerušit vysílání radia Mille Collines, které mezi obyčejnými obyvateli Rwandy šířilo nenávistnou propagandu a bylo tak jedním z důležitých nástrojů genocidy. To, že tak neučinili se stalo terčem časté kritiky. Spojené státy se možností zablokování vysílání radia RTML začali zabývat na konci dubna. Na začátku května pak vysoce postavený úředník Pentagonu Frank Wisner zaslal NSC memorandum, ve kterém tuto možnost zavrhnul. Dle Wisnera bylo jedinou možností jak přerušit vysílání RTML pomocí letounu Comando Solo letecké národní gardy, přičemž jedna hodina letu by přišla na osm tisíc pět set dolarů, které by bylo vhodnější investovat do humanitární pomoci (Memorandum from Under Secretary of Defense for Policy to Deputy Assistant to the President for National Security, National Security Council 1994). Frank Wisner se později odvolával na přílišnou komplikovanost zablokování radia: „Nejprve bychom museli zjistit, zda má vůbec smysl používat Comando Solo, poté bychom ho museli stáhnou z místa, kde se aktuálně nacházelo, zajistit povolení ke vstupu do leteckého prostoru ve všech okolních zemích a rovněž mít politickou podporu. Než bychom všechno tohle zajistili, uplynuly by týdny a nevyřešilo by to zásadní problém, jehož jediné řešení bylo vojenskou cestou“ (Wisner, citováno dle Power 2001).

82

Přerušení vysílání radia bylo pro Spojené státy problematické rovněž ve smyslu porušování svobody slova a mezinárodních úmluv o radiovém vysílání. Nutno však podotknout, že všechny tyto překážky byly spíše uměle vyvolané a nesoucí se zcela v duchu celkového postoje USA vůči genocidě ve Rwandě. Spojené státy neměly zájem na tom, jakkoliv se do situace ve Rwandě zaplétat a místo, aby hledali způsoby, jak genocidě zabránit, přicházely s důvody, proč jí zabránit nelze. V březnu 1998 vystoupil v Kigali prezident Clinton s projevem, ve kterém vyjádřil politování nad neschopností mezinárodního společenství zabránit genocidě. Přestože byl tento projev mnohými chápán jako Clintonova omluva za liknavý přístup Spojených států, ve skutečnosti Clinton volil svá slova poměrně obezřetně a obecně: „Mezinárodní společenství, spolu s národy v Africe, musí také nést zodpovědnost za tuto tragédii. Nejednali jsme po vypuknutí zabíjení dostatečné rychle. Neměli jsem dovolit, aby se z uprchlických táborů staly bezpečné zóny pro vrahy. Nenazvali jsme tyto zločiny okamžitě pravým jménem – genocidou. Nemůžeme změnit minulost. Ale můžeme a musíme udělat všechno co je v našich silách, abychom pomohli vybudovat budoucnost beze strachu a plnou naděje…Vám tady se to může zdát zvláštní, především těm z vás, kteří jste ztratili členy rodiny, ale po celém světě seděli ve svých kancelářích lidé jako já, den za dnem, kteří plně nedocenili hloubku a rychlost s jakou jste byli pohlceni tímto nepředstavitelným terorem “ (Speech by President to Survivors Rwanda 1998).

83

Závěr Etnický konflikt ve Rwandě nebyl důsledkem hluboce zakořeněných historických příčin, jak někdy bývá konstatováno. Tři etnické skupiny, obývající Rwandu - Hutuové, Tutsiové a Twa - naopak koexistovaly v poměrně mírumilovných podmínkách až do koloniálního období. To se však změnilo s příchodem kolonizátorů z Německa a především pak z Belgie, kteří začali mezi jednotlivými etniky rozlišovat, privilegovat Tutsie, zejména co se přístupu k moci týče, a zavedli systém identifikačních karet. V průběhu druhé poloviny dvacátého století tak ve Rwandě kulminovala zasetá nenávist, především mezi většinovými Hutuy a příslušníky skupiny Tutsiů, která na počátku devadesátých let vyústila v občanskou válku. V jejím průběhu se o situaci ve Rwandě začalo zajímat mezinárodní společenství a sehrálo roli prostředníka během mírových jednání. Jeho úloha však tímto nekončila; na implementaci Dohod z Arushi měla dohlížet peacekeepingová mise OSN. Bohužel již samotné vyslání této mise se setkalo s řadou problémů a předeslalo, že Rwanda v žádném případě není top prioritou mezinárodního společenství. Cílem této práce bylo poskytnout komplexní pohled na postoj mezinárodního společenství ke konfliktu ve Rwandě, především pak samotné Organizace spojených národů a Spojených států amerických jakožto jediné supervelmoci, a zasadit jej do širšího kontextu než tomu mnohdy bývá. Na základě prvotního zkoumání problematiky byla zvolena následující hypotéza: Pasivní

postoj

Organizace

spojených

národů

vyplýval

z

její

nedostatečné

akceschopnosti, která byla zapříčiněna především nedostatečnou politickou vůlí členských států, zejména Spojených států amerických. Pasivita USA byla dána především neexistencí důležitých národních zájmů v regionu a nedůvěrou v mise OSN, zejména po neúspěšné intervenci v Somálsku. Primární úlohou Organizace spojených národů je zajišťovat mír a bezpečnost v mezinárodním prostředí. Její schopnost tomuto úkolu dostát je však do značné míry omezena vůlí jednotlivých států, které tvoří její členskou základnu. O vyslání, síle a mandátu peacekeepingových misí rozhoduje patnáct členů Rady bezpečnosti, z nichž pět disponuje právem veta. Jejich hlasování není vedeno pouze morálním

84

imperativem, ale pochopitelně se do něj často promítají jejich národní zájmy. Nejinak tomu bylo v případě Rwandy. Organizace spojených národů dokázala sice do Rwandy vyslat peacekeepingovou misi UNAMIR, avšak již samotný její mandát neodpovídal situaci, v jaké měla působit. Ta se již v době vyslání mise UNAMIR nedala označit za mírovou, jak peacekeeping vyžaduje. Mezi oběma znesvářenými stranami sice existovala formálně uzavřená mírová dohoda, ale etnické násilí bylo neustále přítomno. Extrémistická strana CDR navíc nebyla chápána jako jedna ze stran konfliktu, bohužel však neustále přibývalo jejích stoupenců a získávala na vlivu. Omezený mandát mise UNAMIR tak byl do značné míry důsledkem nepochopení povahy konfliktu ve Rwandě, když etnické násilí bylo interpretováno jako nevyhnutelný průvodní jev doznívající občanské války. Velký podíl na omezeném mandátu však měla rovněž omezená vůle členských států OSN misi UNAMIR vyslat. Ta se ale odrazila nejen na samotném mandátu mise, ale také v jejím pozdním vyslání, v nedostatečném logistickém vybavení či v nedořešeném financování. Nepružnost

mechanismů

včasného

varování

OSN

se

projevila

především

neschopností adekvátně reagovat na Dallairův telegram z ledna 1994. Obsah telegramu se podle všeho, ač mu byla v DPKO věnována zvláštní pozornost, nedostal k rukám generálního tajemníka, natož do Rady bezpečnosti. Svou zásluhu na tom podle slov samotného generálního tajemníka měly Spojené státy americké, jež v DPKO uplatňovaly svůj vliv a v té době neměly zájem na tom, aby na základě tohoto telegramu došlo k rozšíření pravomocí mise UNAMIR či k nějakému intenzivnějšímu zapojení OSN do konfliktu. To, jak je Organizace spojených národů naprosto závislá na vůli svých členských států, se v případě Rwandy naplno projevilo krátce po vypuknutí genocidy. OSN nedokázala zabránit Belgii stažení jejích jednotek ze Rwandy po zabití deseti belgických vojáků, tím spíše, že Belgii v jejím úsilí o ukončení působení celé mise UNAMIR podpořily Spojené státy. Dílčím úspěchem OSN bylo pouze omezení mise UNAMIR namísto jejího úplného stažení. Smutným příkladem bezzubosti OSN vůči zájmům jejích členských států byla neschopnost vyslat již schválenou misi UNAMIR II, která mohla probíhající genocidu když ne zastavit, tak alespoň zmírnit její důsledky. Neochota jednotlivých států poskytnout nové misi své jednotky byla kromě obav z neefektivity 85

mise a z neschopnosti dosáhnout žádoucích výsledků částečně ovlivněna absencí vůle Spojených států tuto misi zaštítit alespoň svou výraznější morální a materiální podporou. Organizace spojených národů tedy nedokázala projevit dostatečnou autoritu k tomu, aby své členské státy přesvědčila o nutnosti ve Rwandě zasáhnout. Nejenže nedokázala k intervenci přimět Spojené státy americké, nedokázala je ani přimět, aby podpořily případný zásah ze strany jiných zemí. Ty pak nebyly ochotny takovýto krok učinit, když se Spojené státy jakožto přirozený vůdce odmítly ve Rwandě angažovat a OSN nebyla schopná sehrát roli přirozené autority. První část hypotézy se tedy potvrdila. Organizace spojených národů skutečně byla skutečně schopná jednat pouze na základě vůle a zájmů svých členských států, které byly v té době soustředěny na jiné zahraničněpolitické záležitosti a Rwanda pro ně nebyla prioritou. OSN tak byla prakticky bezmocná genocidě zabránit. Pozornost Spojených států amerických se v době krize ve Rwandě upírala jiným směrem. Zahraničněpolitické priority pro ně v té době představovala situace v Bosně, na Haiti či otázka jaderného odzbrojování KLDR. Bill Clinton byl však prezidentem, který byl zvolen především na základě vnitropolitických témat. V otázkách zahraniční politiky se také proto zpočátku snažil jít cestou multilateralismu, který měl představovat jakýsi kompromis mezi vůdčí rolí USA ve světě a obrovským břemenem, které s sebou tato role nesla. Multilateralismus Clintonovy administrativy se projevil také v jejím přístupu k peacekeepingovým misím OSN, které po konci studené války zažívaly nebývalý boom. Zpočátku svého působení v úřadu prezidenta USA byl Clinton hlasitým proponentem peacekeepingu OSN. Postupem času se ale postoj USA začal měnit, především v souvislosti s fiaskem mise UNOSOM v Somálsku, a Clintonova administrativa a především Kongres začaly peacekeepingové mise vnímat spíše skepticky. Krize ve Rwandě přišla v období, kdy obrat v politice USA vůči peacekeepingovým misím OSN vrcholil. Mise UNAMIR byla v Radě bezpečnosti schvalována pouhé dva dny po zabití amerických vojáků v Somálsku, genocida začala několik dní po úplném stažení jednotek USA ze Somálska. Mezitím se ve Spojených státech formulovala prezidentská direktiva PDD25, která měla na postoj USA k peacekeepingu zásadní

86

vliv. PDD25 do značné míry vycházela z Weiberger-Powellovy doktríny a stanovovala poměrně přísná kritéria pro zapojení USA do misí OSN, ale také pro hlasování USA pro takovéto mise. Situace ve Rwandě tato kritéria z podhledu Spojených států nesplňovala, není tedy divu, že USA nepatřily mezi zastánce intervence. Navíc v zemi, kde neměly žádné zásadní národní zájmy, ani historické či ekonomické vazby. Země, která byla ve Rwandě zainteresována nejvíce, tedy Belgie, své vojáky stáhla a lobovala za stažení celé mise. To pouze utužilo americké přesvědčení, že Rwanda by se lehce mohla stát dalším Somálskem, což však Spojené státy rozhodně odmítaly připustit. Také druhá část hypotézy tedy byla potvrzena. Pasivní postoj Spojených států vůči Rwandě opravdu vyplýval především z jejich nedůvěry vůči peacekeepingovým misím OSN, získané na základě negativních zkušeností z předchozích let. V kombinaci s dalšími faktory, především s neexistencí národních zájmů v malé africké zemi, sehrála tato nedůvěra zcela zásadní roli. Okolnosti, které vedly k tomu, že OSN ani Spojené státy nezabránily genocidě osmi set tisíc Tutsiů, jistě nejsou omluvou pro toto selhání. Nabízejí však jisté vysvětlení, proč se tak stalo. Obviňujeme-li mezinárodní společenství, že této genocidě pouze nečinně přihlíželo, je nutné mít na paměti také příčiny této pasivity a nevytrhávat tyto smutné události z dobového kontextu.

87

Použitá literatura a zdroje

Primární zdroje Action memorandum to Secretary of State Warren Christopher (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw052194.pdf). Arusha Accord (Peace Agreement between the Government of the Republic of Rwanda and the Rwandese Patriotic Front) 1993, dostupné na (http://www.incore.ulst.ac.uk/services/cds/agreements/pdf/rwan1.pdf). Clinton Adminitration Policy on Reforming Multilateral Peace Operations (1994), dostupné na (http://www.fas.org/irp/offdocs/pdd25.htm). Discussion Paper, Office of the Deputy Assistant Secretary of Defense for Middle East/Africa Region, Department of Defense (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw050194.pdf). Draft Legal Analysis, Office of the Legal Adviser, Department of State (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw051694.pdf). Charta Organizace spojených národů, dostupné na (http://www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudnihodvora.pdf). Memorandum from Under Secretary of Defense for Policy to Deputy Assistant to the President for National Security, National Security Council (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw050594.pdf). Memorandum of Conversation, Office of the Deputy Assistant Secretary of Defense for Middle East/Africa Region, Department of Defense (1994): dostupné na

(http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw051194.pdf). National Intelligence Daily č. 34, ze dne 23. dubna 1994, dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB117/Rw34.pdf).

88

National Intelligence Daily č. 35, ze dne 26. dubna 1994, dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB117/Rw35.pdf). National Security Directive 74, dostupné na (http://bushlibrary.tamu.edu/research/pdfs/nsd/nsd74.pdf). Report by Mr. B.W. Ndiaye. Special Rapporteur, on his mission to Rwanda from 8 to 17 April 1993, dostupné na (http://www.preventgenocide.org/prevent/UNdocs/ndiaye1993.htm). Rezoluce RB OSN č. 794 (1992), dostupné na (http://daccessods.un.org/TMP/7229386.html). Rezoluce RB OSN č. 872 (1993), dostupné na (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/540/63/PDF/N9354063.pdf?OpenEle ment). Rezoluce RB OSN č. 918 (1994), dostupné na (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/218/36/PDF/N9421836.pdf?OpenEle ment). Rezoluce RB OSN č. 925 (1994), dostupné na (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/244/54/PDF/N9424454.pdf?OpenEle ment). Speech by President to Survivors Rwanda 1998, dostupné na (http://archives.clintonpresidentialcenter.org/?u=032598-speech-by-president-tosurvivors-rwanda.htm). Status of Cases, International Criminal Tribunal for Rwanda, dostupné na (http://69.94.11.53/default.htm). Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia 1948, dostupné na (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf).

89

US Department of State, cable number 099440, to US Mission to the United Nations, New York (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/rw041594.pdf). US Department of State, cable number 127262, to US Mission to the United Nations, New York (1994), dostupné na (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB53/index.html).

Publikace Bell-Fialkoff, A. (2003): Etnické čistky: Bosna, Kypr, Karabach, Kosovo, Palestina, bývalý Sovětský svaz, Rwanda a Burundi, Srí Lanka, Transylvánie, Ulster, Praha, Práh. Cameron, F. (2002): US Foreign Policy After the Cold War: Global Hegemon or Reluctant Sheriff?, London, New York, Routledge. Cohen, J. (2007): One-hundred days of silence: America and the Rwanda genocide, Lanham, Rowman & Littlefield. Cyr, A. I. (2000): After the Cold War: American Foreign Policy, Europe and Asia, Basingstoke, Hampshire and London, Macmillan Press Ltd., Houndmills. Daalder, I. (1996): Knowing when to say no: The Development of US Policy for Peacekeeping, in: Durch, W. J. (ed. 1996): UN Peacekeeping, American Politics, and theUncivil Wars of the 1990s, Basingstoke, Palgrave Macmillan, pp. 35-62. Fleitz, F. H. (2002): Peacekeeping Fiascoes of the 1990s: Causes, Solutions, and U.S. Interests, Westport , Praegr. Jones, B. D. (2001): Peacemaking in Rwanda: The Dynamics of Failure, Boulder, Lynne Rienner. Jones, B. D. (2007): Rwanda, in: Berdal, M. – Economides, S. (eds., 2007): United Nations Interventionism 1991-2004, Cambridge, Cambridge University Press, pp. 139167.

90

Kovanda, K. (2004): Česká republika v Radě bezpečnosti OSN, Genocida ve Rwandě 1994, Mezinárodní vztahy 3/2004, s. 45-64. MacKinnon, M. G. (2000): The Evolution of US Peacekeeping Policy Under Clinton: A Fairweather Friend?, London, New York, Routledge. Melvern, L. (2006): Conspiracy to Murder: The Rwandan Genocide, Londýn, New York, Verso. Murray, L. (2007): Clinton, Peacekeeping and Humanitarian Interventionism: Rise and Fall of a Policy, London, New York, Routledge. Ronayne, P. (2001): Never again?: the United States and the prevention and punishment of genocide since the Holocaust, Rowman & Littlefield, Lanham. Schraeder, P. J. (1998): From Ally to Orphan: Understanding U.S. Policy Toward Somalia after the Cold War, in: Scott, J. M. (ed., 1998): After the End: Making U.S. Foreign Policy in the Post-Cold War World, Durham and London, Duke University Press, pp. 330-357. Sterling-Folker, J. (1998): Between a Rock and a Hard Place: Assertive Multilateralism and Post-Cold War U.S. Foreign Policy Making, in: Scott, J. M. (ed., 1998): After the End: Making U.S. Foreign Policy in the Post-Cold War World, Durham and London, Duke University Press, pp. 277-304. Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Praha, Nakladatelství Karolinum UK. Thakur, R. C. - Thakur, R. - Schnabel, A. (2001): United Nations Peacekeeping Operations,, New York , United Nations University Press. Welsch, J. M. (2004): Humanitarian Intervention and International Relations, New York, Oxford University Press Inc.

Internetové zdroje A Human Rights First report on the ICTR and National Trials, online text (http://www.humanrightsfirst.org/pubs/descriptions/rwanda.htm). 91

Abong, C. - Bigagaza, J. - Mukarubuga, C. (2002): Land Scarcity, Distribution and Conflict in Rwanda, on-line text (http://www.iss.org.za/PUBS/BOOKS/Scarcity+Surfeit/Chapter2.pdf). Adelman, H. – Suhrke, A. – Jones, B. (1996): Early Warning and Conflict Management: Genocide in Rwanda, online text (http://www.grandslacs.net/doc/2050.pdf). Carlsson, I. – Han, S. J. – Kupolati, R. M. (1999): Report of the Independent Inquiry into the actions of the United Nations during the 1994 genocide in Rwanda. Online text (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/395/47/IMG/N9939547.pdf?OpenEle ment). Feil, S. R. (1998): Preventing Genocide: How the Early Use of Force Might Have Succeeded in Rwanda, online text (http://www.wilsoncenter.org/subsites/ccpdc/pubs/rwanda/frame.htm). Ferroggiaro, W. (2004): The U.S. and the Genocide in Rwanda 1994: Information, Inteligence and the US Response, online text (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB117/index.htm). Genocida ve Rwandě a její následky, online text (http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_10.pdf). Human Rights Watch (1999): Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda, online text (http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/). Human Rights Watch (1999): Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda, on-line text (http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/). Human Rights Watch (2006): The Rwandan Genocide: How It Was Prepared, on-line text (http://hrw.org/backgrounder/africa/rwanda0406/). Kaufmann,C. (2002): See No Evil: Why America Doesn’t Stop Genocide, Forreign Affairs, Volume 81, No. 4, online verze (http://www.foreignaffairs.com/articles/58061/chaim-kaufmann/see-no-evil-whyamerica-doesn-t-stop-genocide). 92

Kuperman, A. J. (2000): Rwanda in Retrospect, Forreign Affairs, Volume 71, No. 1, pp. 94-118, online verze (http://www.foreignaffairs.com/articles/55636/alan-jkuperman/rwanda-in-retrospect). Lang, A. (2002): Global Governance and Genocide in Rwanda, Ethics & International Affairs, Vol. 16, No. 1, pp. 143-150, online verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=6&hid=15&sid=bc86813b-42e0-4afa-b75d9e53d06ec549%40sessionmgr3). Larose-Edwards, P. (1994): The Rwandan Cirisis of April 1994: Lessons Learned, online text (http://www.metafro.be/grandslacs/grandslacsdir500/2414.pdf/base_view). Lobe, J. (2004): Rwanda-US: Intelligence Warned Early of Genocide, New Papers Show, online text (http://www.commondreams.org/headlines04/0406-08.htm). Mezinárodní společenství v roce 1994 ve Rwandě selhalo, online text (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=998). Møse, E. (2005): Main achievements of the ICTR. Journal of international criminal justice, Vol. 3, No. 4, September 2005, s. 920-943, on-line verze (http://jicj.oxfordjournals.org/cgi/reprint/3/4/920?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RE SULTFORMAT=&fulltext=Mose&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWCIT ). Organization of African Unity (1998): Rwanda, the Preventable Genocide. The Report of International Panel of Eminent Personalities to Investigate the 1994 Genocide in Rwanda and the Surrounding Events, online text (http://www.aegistrust.org/images/stories/oaureport.pdf). PBS Interview with Anthony Lake (2003), online text (http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/lake.html). PBS Interview with Boutros Boutros Ghali (2004), online text (http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/ghali.html). PBS Interview with Michael Sheenan 2003, online text (http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/sheehan.html).

93

PBS Interview with Samantha Power (2003), online text (http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/power.html). Powel, C. L. (1992): U.S. Forces: Challenges Ahead, Forreign Affaris, Winter 1992/93, online verze (http://www.cfr.org/bios/2045/colin_l_powell.html). Power, S. (2001): Bystanders to Genocide, The Atlantic Monthly , Vol. 288, Issue 2, pp. 84-108, online verze (http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/power.htm). Sewall, S. B. (2000): U.S. Policy and Practice Regarding Multilateral Peace Operations, online text (http://www.hks.harvard.edu/cchrp/Web%20Working%20Papers/PKO.pdf). Sokolsky, J.J. (1997): The Americanization of Peacekeeping: Implications for Canada, online text (http://www.queensu.ca/cir/files/Martello17.pdf). Stanton, G.H. (2002): Could The Rwandan Genocide Have Been Prevented, on-line text (http://www.genocidewatch.org/COULD%20THE%20RWANDAN%20GENOCIDE%2 0HAVE%20BEEN%20PREVENTED.htm). Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda (1996): The International Response to Conflict and Genocide: Lessons from the Rwanda Experience, on-line text (http://history1900s.about.com/gi/dynamic/offsite.htm?zi=1/XJ/Ya&sdn=history1900s &zu=http%3A%2F%2Fwww.reliefweb.int%2Flibrary%2Fnordic%2Findex.html). The International Response to Conflict and Genocide:Lessons from the Rwanda Experience, online text (http://www.um.dk/Publikationer/Danida/English/Evaluations/RwandaExperience/b4/i ndex.asp). The Norwegian Helsinki Committee (2002): Prosecuting Genocide in Rwanda; The Gacaca Systém and the International Criminal Tribunal for Rwanda, online text (http://www.reliefweb.int/rw/RWFiles2002.nsf/FilesByRWDocUNIDFileName/ACOS64C4GC-nhc-rwa-30sep.pdf/$File/nhc-rwa-30sep.pdf).

94

U.S. Agency for International Development (1996): Rebuilding Postwar Rwanda; The Role of the International Community, online text (http://www.usaid.gov/pubs/usaid_eval/pdf_docs/pnaby212.pdf). UN Departement of Peacekeeping Operations (1996): Comprehensive Report on Lessons Learned from United Nations Assistance Mission for Rwanda (UNAMIR) October 1993-April 1996, online text (http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/lessons/rwanda.htm). Weinberger, C. W. (1984): The Uses of Military Power, online text (http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/military/force/weinberger.html). Zorbas, E. (2004): Reconciliation in post-genocide Rwanda, African journal of legal studies, Volume 1, No. 1, spring, p. 29-52, on-line verze (http://www.africalawinstitute.org/ajls/vol1/no1/zorbas.pdf). Webové stránky Embassy of the United States, Kigali, Rwanda (http://rwanda.usembassy.gov/). Human Rights Watch (http://www.hrw.org/). International Criminal Tribunal for Rwanda (http://www.ictr.org). The National Security Archive (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/index.html). The UN Refugee Agency (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/home). United Nations (http://www.un.org/). United Nations Assistance Mission in Rwanda (http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unamir.htm). United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda (http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unomur.htm). U.S. Departement of State (http://www.state.gov/).

95