Róbert Baumann. Podnik jako předmět právních vztahů

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Róbert Baumann Podnik jako předmět právních vztahů Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Stanislav Plíva, Csc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 7.10.2008 1

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Bratislavě, dne 7.10.2008

___________________________ Róbert Baumann

2

Obsah: 1. Úvod......................................................................................................... 4 2. Podnik a jeho vymezení v českém právním řádě..................................6 3. Prodej podniku........................................................................................13 4. Nájem podniku........................................................................................35 5. Zástava podniku......................................................................................44 6. Bezúplatný převod podniku...................................................................50 7. Podnik jako nepěněžitý vklad společníka do obchodní společnosti...52 8. Obchodní závod v návrhu Obchodního zákona.................................. 58 9. Závěr........................................................................................................62 10. Resumé v anglickém jazyce................................................................... 64 11. Použitá literatura a judikatura..............................................................65

3

1. Úvod Podnik je pojem, jenž se často objevuje ve sdělovacích prostředcích a v rozhovorech laické i odborné veřejnosti. Laik pod ním s největší pravděpodobností rozumí subjekt, který vyvíjí hospodářskou činnost a produkuje služby nebo statky. Ekonom bude smýšlet obdobně, samozřejmě jeho představa o podniku bude daleko odbornější a preciznější a dodá, že cílem podniku je vytvářet zisk a uspokojovat potřeby třetích osob. Co rozumí nebo by měl rozumět pod pojmem podniku právník? Predmětem kterých právních vztahů může být a nejčastěji je podnik? Jaké jsou práva a povinnosti účastníků těchto právních vztahů? Na to dáva nebo alespoň se snaží dát odpověď tato práce. Pro upřesnění tématu práce je vhodné v krátkosti připomenout co rozumíme pod pojmy "předmět právního vztahu" a "právní vztah". Právním vztahem je takový vztah, jenž existuje v souladu s normami objektivního práva a ve kterých subjekty vztahu vystupují jako nositelé navzájem spjatých práv a povinností. Práva a povinnosti subjektů určují chování subjetků a toto chování je realizováno ve vztahu k určitému předmětu. Ten je taky zpravidla důvodem vstupu subjektu do právního vztahu. Z toho plyne, že tématem diplomové práce budou vztahy, ze kterých mají subjekty práva a povinnosti ve vztahu k podniku. Podnik je v dnešní právní úpravě prohlášen za věc hromadnou, což ho z hlediska soukromého práva jednoznačně řadí mezi předměty právních vztahů. Počáteční kapitola práce je věnována právě vymezení podniku v současném Obchodním zákoníku, stranou však nezůstaly ani názory československých předválečných autorů či komunitární úprava. Nasledující kapitoly, tvořící hlavní část této práce, pojednávají o jednotlivých právních vztazích, kde jako předmět vystupuje podnik. Z právních vztahů jsem vybral ty, 4

které vznikají v důsledku prodeje, nájmu, zástavy, bezúplatného převodu podniku a vkladu podniku do obchodní společnosti. Kritériem výběru právě těchto právních vztahů byl jejich význam pro právní praxi odvozený od četnosti judikatury vztahující se k jednotlivým dispozicím; míry pozornosti, kterou jim věnovala doktrína i vlastního úsudku a zájmu. Uplatněním stejného kritéria zůstal výklad o některých právních vztazích vně této práce. Jedná se především o dědění podniku, právní vztah založený smlouvou o koupi najaté věci nebo smlouvou o výpůjčce. Poslední kapitola práce se stručně věnuje úpravě obchodního závodu v připravovaném Obchodním zákoníku. Teoretická koncepce podniku jako věci hromadné umožňuje nakládat s podnikem jako celkem a zjednodušit tak dispozice s ním, co lze považovat za nespornou výhodu. Jednoduchost je však zdánlivá, jelikož mnohost a různorodost složek, ze kterých se podnik skládá a dynamika s jakou jsou schopny se tyto složky měnit, staví právníka, toužícího pochopit pojem podniku před nelehké úkoly. S využitím dostupné doktrinální literatury a judikatury jsem se snažil s tímto úkolom vypořádat. Na tomto místě chci poděkovat za podporu a nasměrovaní při psaní této práce mému vedoucímu Doc. JUDr. Stanislavovi Plívovi, Csc..

5

2. Podnik a jeho vymezení v českém právním řádu Dostatečně přesné vymezení pojmu podnik je jedním z problému obchodního práva nejen v české právní úpravě, ale i v zahraniční. Navzdory pojmové neujasněnosti a mnohoznačnosti je nutno alespoň učinit pokus o uspokojivou definici podniku, neb jde o velice významný a užívaný právní institut. Obchodní právo jako odraz potřeby regulovat zvláštní právní postavení obchodníků je především úpravou hospodářského a ekonomického života společnosti, jehož bohatost a různorodost přináší rozdílné zájmy, cíle a činnosti, potažmo i různý obsah pojmu podnik. Podnik v případe rafinerie, společnosti vyrábějící software nebo cukrárny bude bezpochyby odlišný. Skutečně jednotného pojetí se asi nepodaří nikdy dosáhnout a sjednocení bude velmi problematické i v rámci jednotlivých oborů i států.1 Na problémy s vyjádřením obsahu tohoto pojmu narážela už i naše předválečná právní doktrína a judikatura. Mnohost názorů prokazuje ve svém díle Antonín Randa.2 Dozvídáme se, že pod podnikem někteří autoři „rozumějí celé obchodní jmění kupce, jiní soubor veškerých aktiv a pasiv určitého obchodního závodu, jiní pak konkrétní možnost resp. podmínky provozování živnosti aneb trvající příležitost obchodování neb organizaci výrobních prostředků. Sám autor označuje podnik v obvyklém smyslu jako „všechny (materielní a immaterielní) majetkové kusy, které sloužiti mají provozování určité obchodní živnosti, jakž i ony závazky, které za tou příčinou vznikly (universitatis juris).“3 Jiná autorita české komercialistiky, A.Malovský-Wenig mluví o podniku jako o „ organisaci provozu, podporující nebo zajišťující výsledek výdělečné činnosti, nebo zajištěnou možnost odbytu, které může podnikatel zpeněžiti buď vlastní prací nebo tím, že je přenechá jinému, aby jich využil k podporování své výdělečné činnosti téhož druhu. Podnik ve smyslu 1 2 3

Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 43 Randa, A., Soukromé obchodní právo rakouské, seš. I a II., Praha, 1894 Tamtéž, str. 87

6

objektivním není ani věcí, ani právem, nýbrž statkem poměrovým (Bráf, Národohosp. theorie, str..38), jenž vznikl uskutečněním podnikatelské ideje.“4 V definici vystupuje do popředí význam nehmotných prvků podniku, a to klientely a uskutečnění podnikatelské ideje.5 Přes výskyt tendencí k personifikaci podniku6, byl podnik převážně označován za předmět právních vztahů, konkrétně za věc hromadnou. Tento nesourodý a proměnlivý celek je svázán dohromady jednotným účelem použití (účel podnikání) a vzájemnou organizací.7 Platná právní úprava se svého pokusu o definici podniku zhostila v § 5 ObchZ.8 Ten vymezuje podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. Za hmotnou složku podniku se považují věci movité nebo nemovité (stavby, pozemky, stroje, výrobní zařízení, materiál a jiné věci). Nehmotnými složkami podniku se rozumí práva a jiné majetkové hodnoty. Zahrnujeme sem především pohledávky, obchodní firmu, obchodní tajemství, práva z průmyslového (průmyslový vzor, ochranná známka) nebo jiného duševního vlastnictví. Rovněž dobrá pověst podniku (tzv. goodwill, Firmenwert), prodejnost výrobků, umístnění podniku a získaný okruh zákazníků, neboli klientela tvoří nehmotné složky podniku.9 Osobní složky podnikání představuje především kvalifikace a zkušenosti zaměstnanců, ale také strukturální skladba podnikového personálu (např. skupina nesmírně kvalifikovaných a schopných uklízeček ve stavu trojnásobně převyšujícím objektivní potřebu podniku, může negativně ovlivnit hodnotu podniku).10 4 5

6 7

8

9

10

Malovský-Wenig, A., Příručka obchodního práva, Českosloveský kompas v Praze, 1947, str. 82 Tamtéž, str. 82, cit. “Idea organisační a poznání možnosti odbytu tvoří dohromady ideu podniku, neboli podnik ve smyslu immateriálního statku.“ Tamtéž, str. 81 Váž. 15 404 (z r. 1936), Boh. adm. 5 508 (z r. 1926) (uvedeno dle Eliáš, K., Dvořák, T. a kol., Obchodní zákoník, Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006) Definice podniku v § 5 ObchZ byla vystavena kritice české doktríny. Viz. např. Pelikánová, I., Obchodní podnik jako právní pojem, VI. Karlovarské právnické dny, 1996 Ve francouzské právní úpravě právě klientela je považována za nejvýznamnější součást podniku. Srov. např. Dekeuwer-Défossez, F., Blary-Clément É., Droit commercial, Montchrestien, Paris, 2007, str. 241 Eliáš, K., K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku, Právní rozhledy, 1993, č. 3

7

Definice podniku se tak stává velice pružnou, do podniku lze zahrnout věci, práva a jiné majetkové hodnoty odlišné pro každý druh činnosti.11 Byť u jednotlivých dispozic s podnikem (např. prodej, nájem či vklad podniku do obchodní společnosti) závazky spojené s podnikem přecházejí na nabyvatele podniku a je nutno se jejich přechodem zabývat, tyto závazky nejsou považovány za součást podniku. Jejich přechod na nabyvatele nesouvisí s přechodem podniku jako takového, ale vyplývá z reglementace jednotlivých smluvních typů a dispozic s podnikem. O přechodu závazků souvisejících s podnikem bude blíže pojednáno u kapitolách o jednotlivých dispozicích s podnikem. Zákon sjednocuje jednotlivé složky podniku požadavkem, aby věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které jsou součástí podniku patřili podnikateli a sloužili k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Jelikož se jedná o podnikatele, účel ke kterému budou sloužit je podnikání vymezené určitým druhem činnosti podnikatele. Z pojmového vymezení podnikání plyne, že se bude jednat o činnost směrující k dosažení zisku. Z výše uvedeného plyne, že do podniku nemůžou být zahrnuty věci, které podnikateli nepatří. Výraz „patřit“ v dikci § 5 odst. 1 ObchZ třeba chápat šířeji než jenom jako pouhé vlastnictví. Podnikatel může být ve vztahu k těmto složkám nejenom vlastník, ale taky osobou oprávněnou (např. věřitelem pohledávky, majitelem doménového jména).12 Občanským zákoníkem jsou za předmět občanskoprávních vztahů považovány věci, byty, nebytové prostory a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové 11

12

Pelikánová, I., Úvod do srovnávacího práva obchodního. Skripta, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2000, str. 69, cit: „V právu francouzském, italském, belgickém a lucemburském, tj. v oblasti románského práva je pojetí podniku poměrně jasně a přesně vymezené, zatímco v německy mluvících státech je pojetí podniku pružné a ne zcela precizní.“ Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 49

8

hodnoty.13 Z hlediska této kategorizace objektů občanskoprávních vztahů bylo dlouhou dobu problém podnik zařadit. Následovala snaha zákonodárce v podobě novely pravděpodobně směrující k přesnějšímu zařazení podniku do systému předmětů právních vztahů, dosažení čistější teoretické koncepce a vyjasnění právních vztahů týkajících se podniku. Novela zák. č. 370/2000 změnila ustanovení § 5 odst. 2 ObchZ, a došlo k tomu, co se doktrína již domnívala v letech minulých14, podnik byl prohlášen za věc hromadnou. Tahle změna ObchZ přinesla o něco jasnější pohled na pojem podniku, avšak ustanovení § 5 odst.2 ObchZ vyvolává další teoretické otázky z důvodu absence zákonného vymezení věci hromadné. Doktrína ji definuje jako soubor samostatných věcí scelených v jednotu svým společným účelovým určením.15 V této souvislosti však zaznívá i názor, že definování právních pojmů (včetně pojmu věci hromadné) je především věcí právní vědy, nikoli zákonodárce.16 Navzdory svému významu pro zachování opodstatněné odlišnosti právního režimu některých komponentů podniku, ustanovení § 5 odst. 2 ObchZ, věta třetí nepřispívá k odstranění těžkostí. Podle něj mají některé složky podniku, jejichž výčet není v zákoně taxativní, samostatný právní režim.17 Z označení podniku za věc hromadnou plyne i možnost podnik vlastnit, což potvrzuje i důvodová zpráva k výše zmíněné novele.18 13 14

15

16

17

18

§ 118 ObčZ Eliáš, K., K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku, Právní rozhledy, 1993, č. 3, str. 76., cit: „narážíme na zásadní otázku, kam vlastně podnik z hlediska kategorizace předmětů občanskoprávních (soukromoprávních) vztahů zařadit. Sám občanský zákoník třídí předměty těchto vztahů do čtyř skupin, tj. na věci, práva, jiné majetkové hodnoty a byty a nebytové prostory. Na první pohled vidno, že do druhé a čtvrté z uvedených skupin podnik pojmově nespadá. Podnik však není ani věcí, protože obchodník zákon sám jej označuje (mj.) za soubor hmotných složek podnikání, tedy za soubor věcí. To je z teoretické hlediska tzv. věc hromadná; naše platné soukromé právo však hromadnou věc jako předmět právních vztahů nezná.“ Česká právní úprava nezná ani vymezení věci samotné. K pojmu věci hromadné a věci v právním smyslu viz. např. Eliáš, K., Věc jako pojem soukromého práva, Právní rozhledy, 2007, č. 4 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn,P., Ježek, J. a kol., Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 124 Obchodní zákoník výslovně uvádí nemovité věci, předměty průmyslového a jiného duševního vlastnictví a motorové vozidla. Důvodová zpráva k novele č. 370/2000, citováno dle Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, C.H.Beck, Praha, 2004, str. 15, cit: „podnik patří podnikateli vlastnickým právem,

9

Rovněž zákon sám stanovuje, že na právní poměry podniku se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, čímž se myslí i schopnost být předmětem vlastnictví. V českém právním prostředí byla vždy přítomná otázka jestli může mít jeden podnikatel více podniků. Dikce § 5 ObchZ na tento problém jednoznačnou odpověď neposkytuje. Nejasnosti vyvstávají zejména v případech, kdy podnikatel provozuje vícero ekonomických jednotek zaměřených na rozdílné činnosti, z nichž každá má svou vlastní organizaci. V případě, že je jeden vlastník dvou takovýchto jednotek vzdálených od sebe na stovky kilometrů můžeme tyto dva nesourodé celky nazývat jedním podnikem? Objevuje se kladné i záporné stanovisko. Jednou z možností je připustit existenci vícero podniků jednoho podnikatele. To by však znamenalo, že podniku připisujeme určitou organizační a ekonomickou ucelenost vázanou na ucelený a jednotný předmět podnikání.19 Této úvaze by nasvědčoval i § 21 ObchZ, který dává možnost zahraniční osobě zřídit si na území České republiky podnik. S velkou pravděpodobností tato osoba vlastní už jeden podnik v místě svého sídla, čímž by došlo k vlastnictví podniků dvou. Obchodní zákoník povoluje dispozice nejen s podnikem jako s celkem, ale také s jeho částí – samostatnou organizační složkou, což se jeví jako vhodné řešení jak učinit část podniku předmětem právních dispozic.20 Další možností je nepřipustit pluralitu podniků vlastněných jedním podnikatelem. Takovéto vysvětlení by hledalo oporu zejména ve všeobjímajícím pojetí podniku v ustanovení § 5 ObchZ. V současnosti převažuje názor, že podnikatel může mít vícero podniků a pro převažující právní, avšak zejména logické argumenty se lze s tímto stanoviskem ztotožnit.

19 20

které požívá ústavněprávní ochrany“ Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 50 Srov. § 7 , § 487 a § 488i ObchZ. Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha :C.H.Beck, Praha, 2006, str. 13

10

Z výše uvedeného je patrné, že dnes je podnik pojímán jako předmět právních vztahů, věc. Tenhle pohled však není samozřejmý a je proměnlivý v závislosti na politických a ekonomických poměrech. V období socializmu byl podnik posuzován jako subjekt právních vztahů, tudíž došlo k jeho personifikaci. Personifikace podniku zatlačuje do pozadí vlastníka podniku, ztotožňuje předmět vlastnictví s jeho subjektem, a to plně vyhovovalo ideologii všeobecného vyvlastnění.21 I z judikatury posledních let se dá vyvozovat, že podnik je definován jako předmět. Rozhodnutí v otázkách přechodu daňových povinností, veřejnoprávních oprávnění podnikatele či zániku podnikatele v případě převodu podniku naznačují rozdíl v osobě podnikatele a podnikem.22 Prostřednictvím zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku zůstává však přítomné subjektivní pojímání, a to v podobě státního podniku.23 Sotva lze předpokládat, že by se státní podniky z naší ekonomiky – a v důsledku toho i z českého práva – vytratily úplně.24 Chápání podniku jako objektu právních vztahů je nepopiratelně blíž zahraničním právním úpravám i úpravě komunitární. Pojetí podniku v komunitárním právu je zásadním způsobem ovlivněno právem hospodářské soutěže. Chování podniků nebo skupin podniků, které omezovalo svobodný rozvoj hospodářské soutěže a mělo evropský rozměr, podnítilo vznik komunitární právní úpravy hospodářské soutěže. Samotný pojem podniku je uváděn v primárních pramenech

21 22

23

24

Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, 4. vyd., Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 66 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 143) nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1999, sp. zn. 28 Ca 156/98 (uvedeno dle Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007, str. 524) § 2 z. č. 77/1997, o státním podniku, cit: „Podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.“ Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol., Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 127

11

evropského práva25 a jeho obsah je významně dotvářen judikaturou Evropského soudního dvoru. V rozhodnutí ve věci Mannesman z 3.července 1962 je řečeno, že: „podnik je tvořen jednotnou organizací osobních, hmotných a nehmotných prvků vázaných na autonomní právní subjekt a sledující trvale určený ekonomický cíl.“26 Obdobnou charakteristiku podniku připisují i jiná rozhodnutí.27 Podstatnými znaky podniku jsou existence hospodářské jednotky, pro kterou není rozhodující právní forma; trvalý výkon hospodářské činnosti a sledování hospodářského cíle.28 Podnik je vnímán jako soubor sloužící k naplnění ekonomického cíle, může být vázán na jednu nebo i vícero fyzických nebo právnických osob.29 Jelikož se s podnikem může nakládat nejenom jako s celkem, ale je možné ho dělit na části, nelze opomíjet vymezení části podniku. Výklad k této otázce bude následovat v kapitolách o jednotlivých dispozicích s podnikem.

25 26

27

28 29

Srov. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství z r. 1957, čl. 85 a nasl. Srov. Rozsudek ve věci Mannesmann z 3.7.1962 (citováno dle Pelikánová, I., Úvod do srovnávacího práva obchodního, Skripta, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2000) Srov. Rozsudek ESD ve věci C-41/90 Klaus Höffner a Fritz Elser vs. Macrotron, Gmbh 1991, I- 1979; Rozsudek ve věci T-11/89, Shell, SbSD 1992, II-757; Rozsudek ve věci 58/64 Grundig vs. Komise ze dne 13.7.1966 Srov. Munková, J., Podnik jako adresát normy v soutěžním právu, Právní rozhledy, 2004, č.17 Srov. Rozsudek Komise ve věci Continental Can z 9.12.1971

12

3. Prodej podniku Následující výklad bude věnován prodeji podniku podle Obchodního zákoníku.30 Z hlediska praxe se zřejmě jedná o nejvýznamnější dispozici s podnikem. Rozlišujeme převod a přechod podniku v závislosti na tom, zda k dispozici s podnikem dochází na základě projevu vůle vlastníka podniku či nikoli. V případě prodeje podniku se tedy jedná o převod.31 Právní úprava smlouvy o prodeji podniku je obsažena v § 476 a násl. Obchodního zákoníku. Početná ustanovení jsou označena § 263 ObchZ za kogentní, účastníci smlouvy se nemůžou odchýlit od ustanovení týkajících se: •

přechodu práv a závazků (§ 477 ObchZ),

•

práva

věřitele

podat

odpor

proti

převodu

závazku

prodávajícího

na

kupujícího (§ 478 ObchZ), •

vyloučení přechodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví,

v

případech, kdy přechod práv odporuje smlouvě o poskytnutí výkonu práv

z

průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv

(§

479 odst. 2 ObchZ), •

přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (§ 480 ObchZ),

•

přechodu vlastnického práva k věcem zahrnutým do prodeje (§ 483 odst. 3 ObchZ),

30

31

Smlouvu o prodeji podniku smí uzavřít i insolvenční správce dle § 290 a násl. z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Na tuto smlouvu se obdobně použijí ustanovení ObchZ o prodeji podniku. Dále prodej podniku známe i jako způsob výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 338f – 338zr OSŘ. Srov. Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., M., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 737

13

•

zápisu prodeje podniku do obchodního rejstříku (§ 488 ObchZ),

•

konkurenční doložky (§ 488a ObchZ). Obecná ustanovení o obchodních závazkových vztazích určují, že smlouva o

prodeji podniku je považována za absolutní obchod (§ 261 ObchZ), z čehož plyne, že úprava je aplikovatelná bez ohledu na to, zda strany mají povahu podnikatele či nikoliv. Účelem smlouvy o prodeji podniku je úplatný převod práv k věcem a jiným hodnotám, které tvoří podnik, aniž by se přerušilo jeho provozování. České právo vymezuje smlouvou o prodeji podniku jako smlouvu, kterou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.32 Podstatnou částí smlouvy je: •

určení předmětu koupě, tj. podniku či jeho části,

•

závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu,

•

závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k podniku,

•

projev vůle kupujícího převzít závazky spojené s provozem podniku a

zaplatit

kupní cenu. Obchodní zákonník v § 269 odst. 1 předepisuje, že ustanovení upravující jednotlivé smluvní typy, tj. ustanovení části 3., hlava II. Obchodního zákonníka, se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v 32

Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006, str. 189, cit: „Závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu a závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k podniku nemusí být ve smlouvě vyjádřeny výslovně. Postačí, jestliže tyto závazky budou ze smlouvy vyplývat.“

14

základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Smluvní svoboda účastníků soukromoprávních vztahů dává možnost uzavřít i typ smlouvy výslovně v právním předpise neupravený, t.z. smlouvou nepojmenovanou neboli inominátní.33 Pozbývá-li smlouva podstatné části, nemůže být považována za typ smlouvy v zákoně výslovně upravený. Pak bude otázkou výkladu vůle stran, zda smluvní strany zamýšlely uzavřít smlouvu o prodeji podniku a v důsledku absence podstatné části bude tato neplatná nebo zda měly v úmyslu např. uzavřít vícero smluv o převodu jednotlivých složek podniku. K podstatným částem smlouvy o prodeji podniku se vyjádřila i judikatura.34 Je nezbytná písemná forma smlouvy ( § 476 odst. 2 ObchZ). V případě, že smlouvu uzavírá osoba na základě plné moci, zmocnění musí být uděleno písemně (§ 31 odst. 4 ObčZ).35 Jestliže se smlouvou o prodeji podniku převádí nemovitost, je potřebné, aby projevy stran byly na téže listině (§ 46 odst. 2 ObčZ). Nemovitosti je nutno v textu smlouvy konkrétně uvést, včetně údajů nevyhnutelných pro bezproblémový vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti.

33

34

35

Srov. § 51 ObčZ, § 269 odst. 2 ObchZ. K zásadě smluvní svobody srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Aspi, Praha, 2001, str. 34 Rozsudek Nejvyššího soudu z 22.12.1994, Odon 34/93 (uvedeno dle Rosenbachová, J., Obchodní judikatura: Vybraná rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních, právních, pracovních a trestních souvisejících s podnikáním, Newsletter, Praha, 2001, str. 79): “V ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustatnovení jej upravující (§269 odst. 1 obchodního zákoníku). Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mj. závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 146): “Jestliže předmětem smlouvy o prodeji podniku není podnik jako celek či samostatná organizační jednotka, nemá taková smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku..“ Srov. rozsudek NS ze dne 20.12.1995, sp. zn. Odon 28/95 (Výběr 1995 – katastrální) (uvedeno dle Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007, str. 524)

15

O tom jak detailně musí být podnik jako předmět smlouvy vymezen se právní věda vyjadřuje různě.36

Jedná se o seskupení většího počtu jednotlivostí (hmotných nebo

nehmotných složek) a ani se nedá předpokládat, že by smlouva musela obsahovat každou z nich, a tak, vycházejíc z definice podniku, převod ve smlouvě neurčené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nastane jestli lze dovodit, že ty sloužily podniku nebo vzhledem ke své povaze měly sloužit. Lze se domnívat, že podnik postačí určit jako určitý celek, soubor a zahrnutí jednotlivých věcí, práv či majetkových hodnot do převodu bude poměřováno právě kriteriem jejich účelu. Do věcí, kterých se převod týká jsou zahrnuty nejen věci, které jsou již při podniku užívány, ale i věci, které slouží k tomu, aby takto byly využity v budoucnu (např. zásoby surovin, náhradní díly apod).37 Dostatečná individualizace podniku bude pro jasnost a jistotu právních vztahů bezpochyby vhodná.38 V případě, že je prodávána jenom část podniku je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku. Požadavkem judikatury pro vymezení složky podniku jakožto samostatné, je vedení samostatného učetnictví o takovéto složce. Z učetnictví především musí vyplývat, které věci, práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této samostatné části podniku a tyto pak vymezují předmět smlouvy o prodeji části podniku. V uvedeném 36

37 38

Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, C.H.Beck, Praha, 2004, str. 1124, cit: „Jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být ve smlouvě vyjmenovány. Musí však být vymezen podnik, který je předmětem smlouvy.“ Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání, Praha,C.H.Beck, 2007, str. 283, cit: „Podnik má být vymezen celkovou charakteristikou i podle jednotlivých komponent, které jej tvoří; vymezení je žádoucí zvlášť tehdy, nepřechází-li na kupujícího celé obchodní jmění prodávajícího.“ Pelikánová I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, Praha, 1997, str. 294: „Současná formulace (myšleno příslušných ustanovení Obchodního zákoníku) spíše nasvědčuje tomu, že identifikace převáděného podniku ve smlouvě nestačí, ale že je třeba podnik alespoň do jisté míry popsat.“ Kopáč L. K problematice smlouvy o prodeji podniku. Právní rádce, 1994, č. 2 Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 739, cit: „Z praktického hlediska lze tedy říci, že k platnosti smlouvy bude postačující vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, ovšem lze jen doporučit vyjmenovat jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící součást podniku.

16

smyslu proto bude samostatnou organizační složkou podniku zejména odštěpný závod, ale může to být i organizační složka do obchodního rejstříku nezapsaná, nazvána např. závod nebo provoz.39 Samostatná složka nemusí být oprávněna svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících. Kritérium vedení samostatného učetnictví o části podniku není považováno za jediné možné pro vymezení takovéto části.40 Jeden ze závazků prodávajícího, a to odevzdat ke dni účinnosti smlouvy podnik kupujícímu je upraven v ustanovení § 476 a § 483 ObchZ. O odevzdání a převzetí podniku jsou strany povinny sepsat zápis podepsaný oběma stranami. V zápise se uvedou chybějící věci a vadné věci a bude sloužit k případnému uplatnění práva z odpovědnosti za vady. Odevzdat podnik ke dni účinnosti smlouvy je povinnost dispozitivní a odvezdání podniku se může na základě dohody stran uskutečnit i později. Další povinností prodávajícího podniku je převést vlastnické právo k věcem, které slouží k provozování podniku. Na podnik se dle § 5 odst. 2 ObchZ užijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Způsoby i okamžik nabytí vlastnického práva k věcem jsou obsaženy v § 132 a násl. ObčZ. Převod vlastnického práva k podniku však vykazuje některé odlišnosti od této obecné úpravy a upravuje ho kogentní § 483 odst. 3 ObchZ. Ten rozlišuje mezi věcmi movitými a nemovitými, nemovitosti je možno následně členit na ty, které se zapisují do katastru nemovitostí a které nikoliv.

39

40

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.9.1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 148) Plíva, S., Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č. 2, cit: „Na druhé straně však mám pochybnosti, zda je vedení samostatného účetnictví týkajícího se organizační složky bezvýjimečnou podmínkou kvalifikace organizační složky jako „samostatné“ ve smyslu § 488i ObchZ. Mám za to, že nelze zcela vyloučit případ, i když patrně spíše výjimečný, kdy organizační složka bez samostatného účetnictví bude mít podle organizačních předpisů samostatné postavení a bude ve smlouvě dostatečně určitě vymezena (včetně práv a závazků s ní souvisejících), takže bude dostatečně určitě vymezen předmět smlouvy. Pak nevidím důvod, proč by nemohla být předmětem smlouvy o nájmu jako část podniku.“

17

Vlastnické právo k movitým věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje podniku, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy.41 Na nemovité věci, které nejsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí se vztahuje identická úprava. U nemovitostí, které se musí zapisovat do katastru, vlastnictví přechází vkladem do katastru nemovitostí.42 Prostřednictvím připuštění obdobné aplikace § 444 a 445 ObchZ dává účastníkům ustanovení § 483 odst. 3 ObchZ právo upravit si odlišně dobu převodu vlastnictví a upravuje přechod vlastnictví k věci od nevlastníka. Ustanovení se vztahují jenom na věci movité, nikoliv nemovité.43 Písemnou dohodou stran může být smluvený převod vlastnického práva k movitým věcem před odevzdáním podniku dle § 483 odst. 3 ObchZ, a to způsobem a za podmínek stanovených v § 444 ObchZ. Stranám je dovoleno si dohodnout i výhradu vlastnického práva, která je upravena v § 445 ObchZ. Z uvedeného plyne, že povinnost převést vlastnické právo si kupující splní uzavřením platné a účinné smlouvy, ve které může být dojednán okamžik nabytí vlastnictví před anebo po účinnosti smlouvy. Dle ustanovení § 446 ObchZ může kupující nabýt vlastnické právo i k movité věci jejímž vlastníkem není prodávající a jež jsou zahrnuty do podniku.44 Tohle ustanovení zasahuje do práva vlastnit majetek a slouží k ochraně dobré víry a právní jistoty účastníků 41

42

43 44

Nabytí účinnosti smlouvy upravuje Občanský zákoník v ustanoveních týkajících se uzavírání smluv, tj. § 43a a násl.. Účinnou se smlouva stává dnem uzavření nebo dnem uvedeným ve smlouvě, případně splněním odkládací podmínky. Správným se zdá být tvrzení Ireny Pelikánové, že prodávající se nezavazuje převést vlastnické právo k movitostem, ale rovnou ho účinností smlouvy převádí. Poukazuje tak na určitý rozpor mezi ustanovením § 483 odst. 3 a § 476 ObchZ. Srov. např. Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, Praha, 1997 V souladu s nálezem Ústavního soudu sv. IV č. 96 je možno podat v návrh na vklad do katastru nemovitostí v lhůtě časově neomezené, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Srov. Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 356 Ustanovení § 446 ObchZ: „Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.“

18

obchodněpráních vztahů.45 Při nabytí věci od nevlastníka dle § 446 ObchZ je nutno přísně posuzovat dobrou víru nabyvatele.46 Prodávající musí na kupujícího převést nejenom vlastnické, ale i ostatní práva související s podnikem. Obchodní zákoník stanovuje na přechod pohledávek souvisejích s podnikem aplikaci ustanovení o cesi dle Občanského zákoníku (§524 až § 530 ObčZ), jejíchž užití se jeví v určitých případech jako sporné. Otázka jestli může dohoda věřitele a dlužníka o nemožnosti převodu pohledávky (§ 525 odst. 2 ObčZ) mít přednost před kogentním ustanovením § 477 ObchZ byla diskutována i právní vědou a ne vždy byla nalezena shoda. Prvním názorem je, že: „strany smlouvy o prodeji podniku musí respektovat právní stav, který tu již je, v rámci toho i právní stav založený případně uzavřenou dohodou dlužníka a věřitele o vyloučení možnosti postupu pohledávky. Dále pak je třeba podtrhnout, že se tato dohoda uzavírá v režimu občanského práva (§525 odst. 2 ObčZ), takže dlužník, který si vymínil zákaz postupu, není vůbec – se zřetelem na právní vztah založený dohodou dlužníka a věřitele podle § 525 odst. 2 ObčZ – podnikatelem ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ, a tudíž ani „stranou“, vázanou příkazem § 263 ObchZ.“47 Druhým názorem, dle mého soudu správnějším je, že ustanovení § 477 ObchZ je lex specialis k ustanovením o cesi pohledávek dle Občanského zákoníku, tudíž by měla být povinnost převést všechny závazky spolu s převodem podniku zachována.48 Převáděné pohledávky mohou být splatné i nesplatné, popř. i závislé na splnění podmínek. S pohledávkou přechází i příslušenství (§ 121 odst. 3 ObčZ) a všechna práva s ní spojená,

45

46 47

48

Srov. I ÚS 437/02 ze dne 26.08.2003, N 110/31 SbNU 3 Srov. Pl.ÚS 75/04 ze dne 13.06.2006, N 119/41 SbNU 485 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 4 vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 284. V textu vzpomínaný § 263 ObchZ vyjmenovává kogentní ustanovení Obchodního zákoníku, mezi jimi i § 477 ObchZ, který upravuje přechod pohledávek na kupujícího a použití ustanovení o postoupení pohledávek dle Občanského zákoníku. Ustanovení § 525 odst. 2 ObčZ stanovuje zákaz postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Srov. Kopáč, L., K problematice smlouvy o prodeji podniku, Právní rádce, 1994, č. 2

19

zejména práva zajišťovací. Dlužník z postoupené pohledávky může uplatnit i námitky, které měl proti pohledávce před jejím přechodem na nového věřitele (§ 529 ObčZ). Přechod pohledávek sebou nese vznik notifikačných povinností. Prodávající je povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkům přechod pohledávek (§ 477 odst. 4 OchZ). V případě, že postoupení pohledávky není oznámeno, zprostí se dlužník závazku plněním prodávajícímu – postupiteli (§ 526 ObčZ). Jelikož se jedná o úplatný převod pohledávky, prodávající odpovídá kupujícímu za postoupení existující pohledávky a její dobytnost, resp. v jiných případech uvedených v § 527 ObčZ. Je-li pohledávka zajištěna zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, má prodávající povinnost oznámit změnu v osobě věřitele osobě, která poskytuje zajištění předmětné pohledávky ( § 528 ObčZ). Četně diskutovanou byla otázka zda k převodu listinných cenných papírů, jež jsou součástí převáděného podniku je potřeba indosament, neboli rubopis.49 Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu přinesla odborné veřejnosti odpověď, ve které se uvádí, že k převodu listinných cenných papírů při prodeji podniku na jinou osobu není nutné listinný cenný papír opatřit indosamentem a tyto listinné cenné papíry přecházejí bez dalšího na nabyvatele prodávaného podniku.50 Přechod je možný jen u majetkových práv51, veřejnoprávní oprávnění jsou vyloučena.52 I jiné majetkové hodnoty zahrnuty do podniku definovaného dle § 5 ObchZ musí být předmětem přechodu. Jedná se např. know how, hodnoty vyplývající z osobních a jiných složek podnikání (např. zkušenosti a odbornost zaměstnanců, organizační struktura podniku). Významnou převáděnou složkou je i klientela, která může být chráněna pomocí 49

50 51 52

Srov. Pelikánová, I., Problém převodu a přechodu práv, Právní rozhledy, 2001, č. 4; Eliáš, K., Prodej podniku a cenné papíry na řad jako jeho součást, Právní rozhledy, 2001, č. 8; Pelikánová, I., Převod a přechod práv při prodeji podniku podruhé, Právní rozhledy, 2001, č. 9 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001 Srov. Kopáč, L., K problematice smlouvy o prodeji podniku, Právní rádce, 1994, č. 2 § 10 odst. 9 ŽZ stanovuje:“ Živnostenské oprávnění nemůže být přeneseno na jinou osobu. Jiná osoba je může vykonávat, jen stanoví-li to tento zákon.“

20

konkurenční doložky (§ 488a ObchZ). Speciální úprava je věnována přechodu práv vyplývajících z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví v § 479 ObchZ. Jelikož je smlouva o prodeji podniku pojmově kupní smlouva, jednou z podstatných částí je určení kupní ceny. Dle ustanovení § 482 Obchz je cena stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě o prodeji podniku. Ustanovení je koncipováno jako dispozitivní a formulováno jako vyvratitelná právní domněnka.53 Cena stanovená způsobem dle § 482 ObchZ neodráží význam a hodnotu klientely, lokalizace obchodních prostor nebo dobré pověsti podniku.54 Před zákonem určeným způsobem stanovení ceny bude mít přednost především smlouvou výslovně dohodnutý nebo z ní vyplývající způsob jejího určení. Samotná cena může být vyjádřena přímo nebo způsobem jejího určení. Smluvní strany nemají stanoveny žádné limity při sjednávání kupní ceny, ale měla by vycházet ze zásady poctivého obchodního styku.55 Neurčení ceny by mělo za následek neplatnost smlouvy v důsledku absence podstatné části smlouvy.56 Samotné vyčíslení konkrétní ceny podniku patří spíš nežli do oblasti práva, do oblasti ekonomie a znalectví. Naleznou zde uplatnění různé postupy a metody oceňování

53

54

55 56

Je v něm obsažen slovní obrat „má se za to“, který v právních předpisech označuje vyvratitelnou domněnku. K pojmu „vyvratitelná právní domněnka“ viz např. Knappová, M., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Aspi, Praha, 2002, str 151. Význam těchto složek podnikání byl při stanovení ceny podniku brán v úvahu již soudy v období první ČSR, např. Váž. 1 097 (z r. 1923), z odůvodnění: „Hodnota podniku v jeho celistvosti záleží nejen v materiálním obsahu inventáře obchodu, tedy v zařízení a ve zboží, nýbrž i v oněch imateriálních momentech, které tvoří jeho hodnotu jako prostředku výdělečného a záleží v tom, že je obchodní místnost a v důsledku svého trvání, výhodné polohy a svého dobrého jména vyhledávána zákazníky. Souhrnem těchto výdělkových možností, známostí, zavedení obchodu na určitém místě, určitého kruhu zákaznictva nabývá obchod (závod, podnik) zvýšeného hodnoty jako zdroj výdělku.“ (citováno dle Eliáš, K; Dvořák,T. a kolektiv.: Obchodní zákoník, Praktické poznámkované vydání s výběrem z judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006, str. 771) Srov. Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 129 Srov. Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006, str. 192

21

podniku.57 Splatnost kupní ceny se bude řídit dohodou účastníků smlouvy, případně při absenci takovéto dohody, tuto problematiku upravuje § 340 odst. 2 ObchZ. Dále ustanovení § 482 ObchZ stanovuje pro případ pozdějšího nabytí účinnosti smlouvy o prodeji podniku změnu kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v období mezi plaností a účinností smlouvy. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v tomto mezidobí. Tento následek nenastává, jestliže přímo ze smlouvy vyplývá nebo je prokázán jiný způsob stanovení ceny.58 Kupujícímu vznikají v případech, kdy podnik nemá požadované kvalitativní nebo kvantitativní vlastnosti, práva vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady. Této problematice je věnován § 486 ObchZ, který umožňuje aplikovat některé ustanovení o odpovědnosti za vady vztahující se ke kupní smlouvě.59 Jedná se o ustanovení dispozitivní povahy, stranám je dovoleno sjednat odpovědnost přísnější i mírnější. V rozporu s § 574 odst. 2 ObčZ by bylo úplné vzdání se práv z odpovědnosti za vady ze strany kupujícího.60 Jak již bylo výše uvedeno, o převzetí věcí, které jsou součástí převáděného podniku nebo jeho části mají strany povinnost vyhotovit zápis (§ 483 odst. 1 ObchZ). Nejpozději v tomto zápise má kupující povinnost informovat prodávajícího o všech věcech chybějících nebo stižených vadami.61 Kromě absence a vad věcí musí kupující prodávajícího upozornit i na vady práv nebo jiných majetkových hodnot, o kterých ví nebo musí vědět (§ 484

57 58

59 60 61

Srov. např. Mařík M. a kol., Metody oceňování podniku, Ekopress, Praha, 2003 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1195 § 428 odst. 2, § 433 až § 435, § 439, §440, § 441 ObchZ Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str. 335 Tamtéž, str. 335, cit:“Převzetí plní funkci prohlídky, již je povinen provést kupující podle obecné úpravy.“ Obecnou úpravou je myšlena úprava kupní smlouvy v Obchodním zákoníku.

22

ObchZ).62 Za situace, kdy svou oznamovací povinnost prodávající zanedbal, odpovídá za škody, kterým bylo možno upozorněním zabránit. Z důvodu přehlednosti, ale i rozdílů v právech, které kupujícímu vznikají, způsobu jejich notifikace a specifik při uplatnění u soudu je vhodné dělit odpovědnost za vady na odpovědnost za chybějící a vadné věci, odpovědnost za nezpůsobilost podniku pro provoz stanovený ve smlouvě a odpovědnost za právní vady prodávaného podniku. Právům vyplývajícím z odpovědnosti za vady věcí nebo v případě chybějících věcí je věnováno ustanovení § 486 odst. 1 ObchZ. Rozlišujeme vady zjevné a vady skryté. V případě, že věc chybí nebo má zjevné (zjistitelné) vady je kupující oprávněn požadovat přiměřenou slevu z ceny odpovídající hodnotě chybějících nebo vadných věcí. Jestliže chybějící věci nebo zjistitelné vady věci nebyly zachyceny v zápisu podle § 483 odst. 1 ObchZ, nemůže být právo na přiměřenou slevu přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci. Povinnost oznámit chybějící nebo vadnou věc musí vykonat kupující bez zbytečného odkladu. Existence vad skrytých, slovy zákona „zjistitelných až při provozu podniku“, dává kupujícímu rovněž možnost se domáhat přiměřené slevy z kupní ceny. K úspěšnému uplatnění tohoto práva u soudu je nutno, aby kupující oznámil vady prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit. Při odborné péči by mělo dojít k zjištění vad dříve než v případě provozování podniku laikem. Maximální doba v níž může kupující oznámit skryté vady podniku je šest měsíců ode dne účinnosti smlouvy. 62

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1196, cit:“Slova „musí vědět“ je třeba vykládat s přihlédnutím k okolnostem případu podle objektivního kritéria. Přitom se zejména přihlédne k povaze vady a provozu podniku. Máme za to, že vědomost o vadách, skutečnou nebo „předpokládanou“ je třeba posuzovat nejen u osob, které podepsaly smlouvu nebo prováděly předání věcí a podepsaly za prodávajícího zápis. Podle okolností případu, zejména pak povahy vady, mohou přicházet v úvahu i jiné osoby, které měly o vadě vědět.“

23

Jak v případě vad skrytých, tak i v případě vad zjevných nebo věcí chybějících má kupující povinnost oznámit prodávajícímu tyto vady. Jestliže kupující tyto vady neoznámí, soud nepřizná právo kupujícího z odpovědnosti za vady, avšak jenom jestli to prodávající u soudu namítne (§ 428 odst. 2 ObchZ). Co považavat za věcí chybějící a věcí vadné je vymezeno v § 485 ObchZ. Za chybějící se považují věci, jež nebyly kupujícímu předány, ačkoliv mu tyto věci být předány měli a podle účetní evidence a smlouvy mají být součástí jmění prodávaného podniku. Při posuzování vadnosti věcí se přihlédne k jejich schopnosti posloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů. K vymezení výše na slevu se užije § 439 ObchZ. Výše slevy by měla odpovídat rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami. Pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Možnost od smlouvy odstoupit se kupujícímu nabízí, jestliže podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě. Pro vznik práva odstoupit, právo požaduje kromě nezpůsobilosti pro provoz určený ve smlouvě a splnění jedné z následujících podmínek. První možnou podmínkou je, že se jedná o vady neodstranitelné. Druhá podmínka je splněna v případě, že prodávající kupujícího požádal o nápravu odstranitelných vad a ten tak neučinil ve lhůtě zohledňující povahu a rozsah vad. Jestliže jsou vady neodstranitelné může kupující odstoupit ihned, v případě neodstranění vad prodávajícím ve lhůtě k tomu stanovené, po uplynutí této lhůty.63

63

Pro posouzení přiměřenosti lhůty bude aplikován § 350 ObchZ.

24

Ustanovení § 486 odst. 2 ObchZ připouští pro odstoupení od smlouvy o prodeji podniku jako důsledku vadného plnění ze strany prodávajícího přiměřené použití § 441 ObchZ.64 Tohle ustanovení upravuje nemožnost odstoupit od smlouvy v případě, že kupující neoznámí vady včas prodávajícímu. Použití § 441 ObchZ odst. 2 se jeví sporně, poněvadž při nepřetržité činnosti vykonávané v neustále se měnícím celku jakým je podnik, kupující nebude moct téměř nikdy vrátit prodávajícímu podnik ve stavu, v jakém je obdržel a v důsledku toho mu právo odstoupit od smlouvy nevznikne. Avšak ve spojitosti s nasledujicím § 441 odst. 3 a § 441 odst. 4 ObchZ, které stanovují výjimky z § 441 odst. 2 ObchZ by mohl být i tento použitelný. Z toho by vyplývalo, že právo odstoupit od smlouvy je zachováno, jestliže nemožnost vrácení podniku ve stavu, v jakém je obdržel není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího nebo změna stavu věcí je způsobena obvyklým užíváním podniku. Poslední zvláštní odpovědností za vady je odpovědnost za právní vady. V otázkách odpovědnosti za právní vady se při smlouvě o prodeji podniku může obdobně užít ustanovení § 433 až § 435 ObchZ vztahující se ke obecné úpravě kupní smlouvy. . Ke vzniku nároků z odpovědnosti za právní vady dojde, jestliže je některá z převáděných složek podniku (věci, práva a jiné majetkové hodnoty) zatížena právem třetí osoby. Žádný nárok kupující nemůže požadovat v případě, že s tímto omezením projevil souhlas, věděl o něm v době uzavření smlouvy nebo nárok vznikl jako následek konání prodávajícího, který byl povinen postupovat dle podkladů předložených kupujícím.65

64

65

Srov. čl. 41 Legislativní pravidla vlády ČR schválená usnesením vlády ze dne 19. března 1998, č. 188 v posledním znění, cit: “Slova „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně; vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Používá se například obratu „Pro ...... platí přiměřeně § ... odst. ...“. § 433 odst. 1 a § 434 ObchZ

25

Kupující má vůči prodávajícímu povinnost oznámit prodávajícímu uplatnění práva třetí osobou pod hrozbou ztráty možnosti uplatnit svůj nárok z odpovědnosti za právní vady před soudem. Za předpokladu, že prodávající namítne u soudu neoznámení uplatnění práv třetích osob ze strany kupujícího, soud nepřizná práva kupujícího vyplývající z odpovědnosti za právní vady, ledaže bude prokázáno, že prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující (§ 435 ObchZ). Ustanovení § 433 odst. 2 ObchZ věnuje speciální pozornost právním vadám způsobeným uplatněním práv třetích osob vyplývajících z průmyslového nebo duševního vlastnictví. V případě vzniku právních vad vzniká kupujícímu právo na odstranění právních vad, přiměřenou slevu z kupní ceny nebo může odstoupit od smlouvy. Slevu z kupní ceny může kupující požadovat i v případe, že na něho přešly závazky, které nebyly zachyceny v učetnictví. Tento nárok může kupující požadovat i když závazky nebyly uvedeny v učetní evidenci, ale prodávající o nich v době účinnosti smlouvy věděl. Kupující se nemůže domáhat z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení domáhat uspokojení, kterého může dosáhnout uplatněním některého nároku z vad prodávaného podniku podle ustanovení o odpovědnosti za vady (§ 440 ObchZ).66 Komplikované otázky vyvolává odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Na rozdíl od úpravy v Občanském zákoníku je odstoupení od smlouvy dle Obchodního zákoníku koncipováno jako odstoupení ex nunc. Řečeno jinak, smlouva zaniká nikoliv od počátku, ale až když projev vůle prodávajícího odstoupit od smlouvy je doručen

66

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1199

26

kupujícímu. K tomuto okamžiku zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.67 Zanikají tak všechny povinnosti nesplněné k okamžiku odstoupení.68 V doktríně se objevují názory, že odstoupení nemá účinky na práva a závazky, které vznikly později, tedy po předání podniku; odstoupení se tedy týká jenom práv a závazků, které byly na kupujícího převedeny smlouvou.69 To by mohlo vést ke složité situaci, kdy bude subjektem části závazkových vztahů týkajících se podniku prodávající a zbylé části kupující. Přijmutí opačného názoru, tj. aby prodávající převzal práva a závazky, do kterých vstoupil kupující v době od převzetí podniku do doby odstoupení, by zase naopak stavělo do nevýhodné pozice prodávajícího, jenž by musel vstupovat do práv a závazků nechtěných a v době uzavírání smlouvy o prodeji podniku neexistujících

70

Judikatura se k tomuto problému

vyjádřila nasledovně: „ Skutečnost zda původní kupující (v dané věci žalovaný) po období, kdy byl majitelem podniku, v rámci své podnikatelské činnosti plnil nebo neplnil své závazky související s majetkem, který nabyl smlouvou o prodeji podniku, nebo dokonce existující dluhy prohluboval, se týká výlučně vztahu prodávajícího a kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku a je pouze jejich věcí, jak si vzájemně vypořádají nově vzniklé dluhy nebo naopak kladné zhodnocení majetku podniku. Účastníkovi z jiného závazkového vztahu, souvisejícího s majetkem prodávaného podniku však z toho žádná práva či povinnosti ve vztahu k minulému majiteli podniku (původně kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku) nepřetrvávají a do tohoto vztahu vstupuje jako pasivně legitimovaný nový (původní) majitel podniku. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případné uznání závazku, učiněné kupujícím v době, kdy byl majitelem podniku – uznání závazku nezakládá 67 68

69

70

§ 349 ObchZ Pelikánová,I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str.338, cit: „Jestliže řekneme, že zaniká jenom nesplněný závazek ze smlouvy a smlouva se ruší až k okamžiku odstoupení, znamená uložení povinnosti vrátit si poskytnuté plnění vznik nové povinnosti.“ Srov. Kopáč, L., Švestka, J., K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Právní rozhledy, 1997, č. 2, s. 66, Srov. Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 129 Takovýto pohled není zcela cizí např. prof. Pelikánové, viz. např. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str. 338

27

nový závazek, nýbrž má vliv na běh promlčecí lhůty, a to ve vztahu věřitele vůči pasivně legitimovanému dlužníkovi, nikoliv vůči kupujícímu, který platně odstoupil od smlouvy o prodeji podniku, čímž ztratil jak pasivní tak i aktivní legitimaci ze všech povinností a práv souvisejících s majetkem podniku.“

71

Výše uvedený rozsudek klade především důraz na

vztah prodávajícího a kupujícího podniku k třetím osobám, kdy stanovuje, že po odstoupení od smlouvy není pasivně legitimován kupující, který od smlouvy o prodeji podniku platně odstoupil, nýbrž původní vlastník podniku. Nepodstatným byl pro účely projednávané věci a ke škodě právní praxi výklad týkající se práv a povinností stran smlouvy o prodeji podniku po odstoupení od smlouvy. Soud se sice vyjádřil, že je „výlučně vztahu prodávajícího a kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku a je pouze jejich věcí, jak si vzájemně vypořádají nově vzniklé dluhy nebo naopak kladné zhodnocení majetku podniku“, nicméně neposkytl konkrétní návod. V období od převodu vlastnického práva na kupujícího do odstoupení se můžou jednotlivé hmotné, nehmotné i osobní složky podniku podstatně změnit a vzhledem na jejich potencionální rozsah a různorodost bude vypořádání nelehkým úkolem. Obecné ustanovení § 351 ObchZ o odstoupení od smlouvy, jež ukládá stranám povinnost vrátit si plnění, které bylo poskytnuto před odstoupením pravděpodobně nebude postačovat k uspokojivému řešení situace. Domnívám se, že by bylo vhodné problém řešit zvláštní právní úpravou odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, jež by reflektovala povahu podniku. Z kogentního ustanovení § 488a ObchZ vyplývá pro strany smlouvy o prodeji podniku možnost, právo (nikoli povinnost) sjednat si konkureční doložku podle § 672a, který se vztahuje k smlouvě o obchodním zastoupení. Tato doložka by zavazovala prodávajícího podniku nevykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, jenž byla předmětem činnosti v prodávaném podniku nebo měla soutěžní povahu k podnikání kupujícího v 71

Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2002, sp.zn. 9 Cmo 360/2001 (citováno dle Obchodní právo, 2007, č.6, str. 25)

28

nabývaném podniku. Sjednání konkureční doložky musí být písemné, strany musí vymezit území nebo okruh osob a dobu, na kterou se zákaz činnosti vztahuje. Doba nesmí přesáhnout 2 roky. Soud má právo v případě nepřiměřenosti rozsahu činností, území nebo osob, na které se zákaz vztahuje, omezit nebo prohlásit doložku za neplatnou, tak aby neomezovala prodávajícího podniku více než je nutné k ochraně kupujícího. Stručné ustanovení § 487 ObchZ říká, že vybraná ustanovení o smlouvě o prodeji podniku mohou být aplikovány i na prodej části podniku. Jedná se o § 477 až 486 ObchZ. Práva a závazky stran ze smlouvy o prodeji části podniku jsou identické jako při prodeji podniku. V souvislosti s prodejem části podniku je nutno se vypořádat s interpretací § 67a ObchZ. Příslušné ustanovení určuje, že ke smlouvě na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části je nutný souhlas společníků nebo valné hromady. Základní výkladový problém je jakým způsobem pro účely tohoto ustanovení interpretovat „část podniku“.72 Nekteří autoři se domnívají, že část podniku může být pro účely předmětného ustanovení vymezena odlišně od „části podniku“ dle § 487 ObchZ, tj. ne jenom jako samostatná organizační složka.73 Jedním z nejvýznamějších ve prospěch tohoto pojetí je teleologický výklad ustanovení § 67a ObchZ. Podle zastánců této interpretace je jednoznačným smyslem předmětného ustanovení ochrana osob majetkově se podílejících na společnosti. Z tohoto důvodu je nezbytné ponechat rozhodování o důležitých dispozicích s majetkem společnosti právě valné hromadě nebo společníkům, a to nejenom o dispozicích s částí podniku ve smyslu § 487 ObchZ. Kvalitativně nebo 72

73

Před nabytím účinnosti z. č. 56/2006, kterým byl Obchodní zákoník novelizován byl sporný i rozsah dispozic, na které se ustanovení § 67a věcně vztahovalo. Srov. Čech, P.,Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 2006, č. 11; Alexander, J.,Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2006, č. 21; Čech, P., Několik doplňujících poznámek k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007, č. 7

29

kvantitativně může být část podniku interpretována odlišně od interpretace dle § 487 ObchZ, avšak kriteria pro vymezení takovéto části podniku, t.z. i stanovení kdy se vyžaduje souhlas valné hromady nebo společníků, jsou zatím neutříděná. Petr Čech píše o nutnosti souhlasu v případech, kde „majektová dispozice vyvolá citelný posun v těžišti podnikatelské činnosti společnosti, resp. v modalitách jeho realizace.“

74

Toto pojetí je

velmi blízko i ustanovení § 8 odst. 3 návrhu Obchodního zákona, jenž mluví dispozicích v důsledku kterých se změnila převažující povaha podnikání obchodní korporace.75 Ve snaze nalézt kvantitavní kriteria pro vymezení části podniku se autoři inspirují zahraničními právními úpravami, které však nabízejí velmi různé odpovědi.76 Dalším argumentem ve prospěch širší interpretace části podniku je systematické řazení § 487 ObchZ v rámci úpravy smlouvy o prodeji podniku, z čehož lze dovodit úmysl zákonodárce zúžit pojetí části podniku jako samostatné organizační složky jenom ve vztahu ke smlouvě o prodeji podniku. Samotná dikce § 67a určuje, že souhlas společníků nebo valné hromady bude nezbytný nejen ke smlouvě o prodeji podniku dle § 476 ObchZ, ale ke všem smlouvám, na jejímž základě dochází k převodu, nájmu nebo zástavě podniku, tudíž není nezbytné vztahovat interpretaci části podniku dle § 487 ObchZ i na jiné smluvní typy případně smlouvy inominatní. Mám za to, že tento výklad pojmu „část podniku“ dle § 67a ObchZ vystihuje účel ustanovení a logiku fungování správy společnosti.

74 75

76

Čech, P.,Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 2006, č. 11 Ustanovení § 8 odst. 3 návrhu Obchodného zákona říká: „Nabýt nebo převést obchodní jmění nebo jeho část, pokud by se v důsledku toho změnila převažující povaha podnikání obchodní korporace, může obchodní korporace jen se souhlasem nejvyššího orgánu obchodní korporace; to neplatí pro jednání učiněná v rámci běžného obchodního styku.“ Výše hodnotového vyjádření majetku, se kterou musí být disponováno, aby dispozice podléhala schválení vlastníků společnosti se různí v závislosti od právního řádu od. cca 10 % až po cca. 75% majetku. Srov. Čech, P.,Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 2006, č. 11

30

V literatuře se však objevuje i názor odlišný, zasazující se o interpretaci „části podniku“ dle § 67a v souladu s interpretací dle § 487 ObchZ.77 Navzdory tomu, že závazky nejsou součástí podniku a jejich přechod na nabyvatele vyplývá z právní úpravy smlouvy o prodeji podniku, považuji pro úplnost výkladu za vhodné pojednat i o přechodu závazků souvisejících s podnikem. Nejpodstatnější povinností kupujícího je vzít na sebe všechny závazky související s podnikem. Tato obligace je stanovena § 477 a násl. ObchZ a jedná se o ustanovení kogentní, tudíž bez možnosti se od nich odchýlit. Druh a množství závazků bude určen především rozsahem činnosti podnikatele, vlastníka převáděného podniku. Rozmanitost závazkovoprávních vztahů, které s sebou život obchodníků přináší nevylučuje jak povinnost plnění peněžitého (např. zaplacení za dodání zboží, za provedení díla nebo smluvní pokuty) , tak i nepeněžitého (např. povinnost zdržet se protisoutěžního chování).78 Může se jednat o závazky vznikající ze smluv upravených v Obchodním zákoníku nebo v jiném právním předpisu (např. smlouvy pojistné), případně i závazky, které se řídí jiným, než českým právním řádem. Dle ustanovení § 476 odst. 1 ObchZ se kupující zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Na kupujícího podle ustanovení § 477 odst. 1 ObchZ přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Rozsah závazků, v jakém jě prodávající na kupupujícího převádí, byl předmětem několika soudních rozhodnutí. Otázkou bylo zda je možno některé závazky smluvně vyloučit z přechodu na kupujícího. K této problematice Nejvyšší soud ČR vyjádřil 77

78

Pihera,V.,Poznámka k „výkladu“ §67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007,č.2; Pihera,V., Opět k § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007, č.12 Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 353

31

následující stanovisko: „Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je tedy nepochybně mj. závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Pokud má jít o typ smlouvy o prodeji podniku, je nezbytné, aby smlouva obsahovala závazek kupujícího převzít všechny závazky, které měl prodávající a které souvisejí s podnikem. V ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. není již řešena otázka podstatných částí smlouvy, ale otázka přechodu práv a závazků, a na kupujícího přecházejí práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Z ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. nelze tedy dovozovat, že tímto ustanovením je připuštěna možnost dohody o jiném rozsahu převáděných práv a přebíraných závazků a že je připuštěna možnost převzetí některých závazků.“79 80 Na úmysl převzít všechny závazky lze usuzovat také z toho, že smluvní strany uzavřenou smlouvu označily jako smlouvu o prodeji podniku. Rozsah závazků není limitován, nerozhoduje jejich poměr k výši kupní ceny.81 Rozhodující je stav závazků souvisejících s podnikem v době uzavírání smlouvy, proto na prodávajícího mohou přejít jenom závazky, které v době uzavření smlouvy o prodeji podniku existovaly.82 Podnikateli samozřejmě není zakázáno některé závazky převést ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (§531 ObčZ). Prodávající ručí za splnění převedených závazků kupujícímu, dokonce i v případě dalšího prodeje (dalších prodejů) podniku.83 Ručitelská povinnost se však nevztahuje na

79

80

81

82

83

Citace z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, publikováno v Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 30/1997 civ. Povinnost převést všechny práva a závazky je označována i jako „princip komplexnosti“. Srov. Kopáč L. K problematice smlouvy o prodeji podniku. Právní rádce, 1994, č. 2 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 4 vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 284. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, čj. 32 Cdo 1995/99, uvedeno dle Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 743 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6.2001, sp. zn. 9 Cmo 493/2000, citace z odůvodnění: „ Smyslem této úpravy (myšleno § 477 ods. 3 ObhcZ) nebylo ztížit nebo úplne znemožnit věřiteli

32

závazky, které vznikly až po prodeji podniku z podnikatelské činnosti nového majitele podniku. Při následném prodeji podniku však prodávající ručí i za ty závazky, které na něho přešly na základě první smlouvy o prodeji podniku a trvají i v době dalšího prodeje. 84

Jde o ručení ze zákona, pro jehož vznik není nutné písemné ručitelské prohlášení podle § 303 ObchZ. Platí pro ně přiměřeně § 305 až § 311 ObchZ.85 Přechod závazků na kupujícího může výrazně znemožnit věřiteli prodávajícího uspokojit se na své pohledávce. Občanskoprávní úprava institutu převzetí dluhu (§ 531 ObčZ) za účelem protekce věřitele podmiňuje platnost přechodu závazku jeho souhlasem. Obchodní zákoník obdobnou náležitost platného přechodu závazků při smlouvě o prodeji podniku neurčuje, ale ke své ochraně má věřitel k dispozici možnost podat na soud odpor k určení neúčinnosti převodu závazku prodávajícího na kupujícího.86 Podmínkou úspěšného uplatnění odporu však je nepochybné zhoršení dobytnosti pohledávky věřitele.87 K podání

84

85 86

87

uspokojení jeho pohledávky v důsledku několika (případně i zcela účelových) prodejů podniku nesolventním partnerům. Naopak považuje odvolací soud za logické, že v případě několika prodejů podniků se stávají vedle původního zákonného ručitele též další prodávající ručiteli postupem dle § 477 odst. 3 ObchZ.“ (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 150). Srov. Rovněž Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 164). Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha : C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1191 Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006, str. 191 Rozsudek NS ze dne 7.5.2003, sp.zn 29 Odo 767/2002, citace: „ Právo věřitele odporovat převodu závazku v důsledku uskutečněného prodeje podniku se vztahuje pouze na závazky, které přecházejí s prodejem podniku na kupujícího. V případě uzavření smlouvy o prodeji podniku či jeho části je naléhoavý právní zájem akcionáře společnosti na určení neplatnosti smlouvy dán. (uvedeno dle Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007, str. 528) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1997, sp.zn.1 Odon 70/97. Citace z odůvodnění: „Na zhoršení dobytnosti pohledávky prodejem podniku ve smyslu § 478 odst. 1 ObchZ je možno usuzovat z konkrétních projevů, resp. chování nového majitele v bezprostřední souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku, zejména z nezájmu na plnění převzatých reálných závazků; již sama skutečnost, že k prodeji podnik mezi původním majitelem a následně mezi dalším majitelem a novým majitelem došlo téhož dne,

33

odporu zákon předepisuje objektivní i subjektivní lhůtu. Objektivní lhůta se liší v závislosti od toho, zda se prodej podniku zapisuje do obchodního rejstříku či nikoliv. V prvním případě je pak věřitel povinen podat odpor do 60 dnů od zápisu prodeje do obchodního rejstříku a v druhém do 60 dnů ode dne uzavření smlouvy. Dle subjektivní lhůty je tak povinen učinit do 60 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o prodeji podniku. V případě pochybností by musel vědomí věřitele o prodeji podniku prokazovat prodávající.88 Jestliže soud prohlásí neúčinnost smlouvy v části týkající se pohledávky věřitele, jenž podal odpor, je prodávající povinen vůči takovémuto věřiteli splnit závazek v době splatnosti. Následně je oprávněn domáhat se od kupujícího poskytnuté plnění i s příslušenstvím. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti. Z přechodu závazků jsou vyloučeny závazky veřejnoprávní povahy.89 Na kupujícího přecházejí i práva a povinnosti zaměstancům podniku.

90

vyplývající z pracovněprávních vztahů k

Za závazků souvisejících s podnikem, který by přecházel při

dalším prodeji podniku na kupujícího se nepovažuje povinnost zaplatit kupní cenu podniku.91

88

89

90

91

představuje prvek spekulativnosti, a tím i reálné nejistoty z hlediska plnění hospodářských a finančních závazků spjatých s prodávaným podnikem.“ (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 164). Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha : C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1192 Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98. Citace z odůvodnění: „Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti.“ (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 143). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2003, sp. zn. 21 Cdo 920/2003, citace: „Při prodeji podniku kupující přejímá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v té kvalitě a s těmi vlastnostmi jimž se vyznačovaly u prodávajícíh, včetně podmínek , za kterých zaměstnancec vykonával sjednaný druh práce.“ (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 153). Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp. zn 29 Odo 691/2003, publikováno v publikováno v Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 34/2006

34

4. Nájem podniku Smlouva o nájmu podniku je upravena v § 488b až 488i ObchZ. Jedná se o absolutní obchod, práva a povinnosti stran smlouvy se tak budou vždy řídit Obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků (§ 261 odst. 2 písm. d) ObchZ). Část ustanovení o smlouvě o nájmu podniku je kogentní (§ 488c až 488e ObchZ), od zbytku ustanovení se lze odchýlit. Smlouva musí mít písemnou formu (§ 488b odst. 3 ObchZ). Ustanovení § 488c odst. 2 ObchZ určuje, že na nájem podniku se použijí určitá ustanovení o obecné nájemní smlouvě dle Občanského zákoníku. Konkrétně se jedná o § 664, § 665 odst. 1, § 667 a 670 ObčZ. Rozsah aplikace ustanovení o nájemní smlouvě dle Občanského zákoníku na smlouvu o nájmu podniku vyvoláva sporné otázky a doktrína připouští různé interpretace. Převážne akceptovaným výkladem je, že vyjmenování vybraných ustanovení v § 488c odst. 2 ObchZ slouží k jejich odlišení, jakožto ustanovení, od kterých se účastníci smluvního vztahu nesmí odchýlit, avšak právní úpravu nájemní smlouvy ve své celistvosti je možné aplikovat na základě podpůrné aplikace Občanského zákoníku tam, kde nelze některé otázky řešit podle Obchodního zákoníku (§ 1 odst.2 ObchZ).92 V literatuře se objevuje i jiný názor, a to že ustanovení § 488c odst. 2 ObchZ je ustanovením speciálním ve vztahu k § 1 odst. 2 ObchZ, a z tohoto důvodu je na smlouvu o prodeji podniku dovolená aplikace jenom v § 488c odst. 2 ObchZ vypočtených ustanovení.93 Akceptace tohoto stanoviska vede k odmítnutí aplikace důležitých ustanovení Občanského zákoníku o nájemní smlouvě týkajících se např. stavu v jakém je nájemce povinen věc vrátit po skončení nájmu, povinnosti nájemce umožnit zájemci o pronajmutí prohlídku nemovitosti,

92

93

Tohle stanovisko nacházíme např. v Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář,11. Vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1203 nebo Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 139 O rozdílných názorech prof. Pelikánové a doc. Plívy pojednává např. článek doc. Stanislava Plívy, Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č. 2

35

odpovědnosti nájemce za škodu na pronajaté věci, zajištění nájemného pronajímatelem a dalších, následkem čeho by byla analogická aplikace těchto ustanovení. I z tohot důvodu se přikláním k stanovisku uvedenému v prvé řadě. Samotný název smlouvy napovídá, že předmětem nájmu je podnik. Pro vymezení podniku je stejně jako v případě vymezení podniku pro účely jiných dispozic důležitý § 5 ObchZ. Ten určuje co rozumíme podnikem a které jsou složky jenž ho tvoří a při tvorbě smlouvy je třeba z něj vycházet. O pojetí podniku nebo jeho části v současné právní úpravě již bylo pojednáno v předešlém výkladu a proto mu v této kapitole bude věnována pozornost jen s ohledem na zvláštnosti související s nájmem podniku. Ve zbytku lze odkázat na zmíněné kapitoly o vymezení podniku, prodeji podniku či jeho části. Obchodní zákoník považuje za smlouvu o nájmu podniku, smlouvu obsahující závazek pronajímatele přenechat svůj podnik nájemci k samostatnému provozování a řízení na vlastní náklad a nebezpečí a právo nájemce pobírat úžitky z provozování podniku. Dalšími podstatnými částmi smlouvy je závazek nájemce zaplatit nájemné a stipulace nájemného v konkrétní výši nebo dostatečně určitého způsobu jeho stanovení. Pronajímatel se musí zavázat přenechat podnik nájemci. Skutečnost, že nájemce musí provozovat podnik pod svou firmou a být zapsán v době trvání nájmu do obchodního rejstříku poukazuje na skutečnost, že nájemce bude podnikatel.94 Nájemce se musí stát podnikatelem nejpozději dnem, kdy smlouva nabyde účinnosti. Podnikatel, jakožto osoba provozující podnikání (dle § 2 ObchZ chápáno jako činnost soustavná, prováděna samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosahování zisku), musí i pronajatý podnik provozovat a řídit samostatně. Nájemce musí provozovat podnik na vlastní náklad, nebezpečí a s odbornou péčí. Vliv pronajímatele na činnost podniku v době 94

§ 488d ObchZ ani jinou možnost nepřipouští, když stanovuje: „Nájemcem může být jen podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku, který má příslušné podnikatelské oprávnění, jinak je smlouva neplatná.“

36

nájmu je tedy s výjimkou v zákoně uvedených situací vyloučen, jako je tomu např. v případě ustanovení § 488e odst.1 ObchZ, ze kterého vyplývá, že bez souhlasu pronajímatele nesmí nájemce měnit předmět podnikání v provozovaném podniku. Z důvodu možného znehodnocení podniku způsobeného jeho neprovozováním se nabízí otázka zda má nájemce vůbec povinnost provozovat podnik, případně zda podnik musí provozovat neustále, v průběhu celé doby nájmu. Ustanovení § 488e odst. 1 ObchZ výslovně stanovuje povinnost nájemce podnik provozovat s odbornou péčí, neurčuje však po jakou dobu.95 Nekteří autoři spíš zastávají názor, že povinnost provozovat podnik lze dovodit z výše uvedeného ustanovení § 488e odst. 1 ObchZ a v případě jeho podpůrné platnosti i z ustanovení § 665 odst. 2 ObčZ96. Za znehodnocení podniku podniku k němuž by mohlo dojít jeho neužívaním lze považovat např. odliv zaměstnanců, postupný úpadek jejich kvalifikace nebo ztrátu klientely.97 Domnívám se, že povinnost provozovat podnik by měla být vyvozena z § 665 odst. 2 ObčZ. V případě odmítnutí tohoto názoru je nutno interpretovat § 488e odst. 1 ObchZ, tak aby byla nájemci povinnost provozovat podnik

95

96

97

Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 140, cit: „Nedomníváme se, že by z tohoto ustanovení vyplývala povinnost podnik nepřetržitě provozovat. Po našem soudu spočívá uložená povinnost v tom, že nájemce při provozu podniku je povinen odbornou péči vyvíjet.“ Srov. Plíva, S., Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č. 2. Ustanovení § 665 odst. 2 ObčZ stanovuje, že nájemce je povinen věc užívat pouze v případě, že tak bylo smluveno, nebo že neužíváním by byla věc znehodnocena více než jejím užíváním. Je otázné zda lze vynucovat povinnost nájemce provozovat podnik z důvodu možné ztráty klientely i v případe, kdy nebyly na nájemce převedeny práva na označení (srov. § 11 ObchZ týkající se převodu a přechodu firmy) nebo práva vyplývající z průmyslového vlastnictví (srov. § 479 ObchZ). Klientela je atributem určité právnické osoby, identifikuje si určité zboží nebo služby např. dle firmy nebo ochranné známky a nevytváří si vztah k podniku jakožto předmětu právních vztahů. Např. v případě pronajmutí části podniku jenž tvoří především výrobní hala, pravděpodobně nelze vyvozovat povinnost nájemce provozovat podnik jenom z důvodu možného ztráty klientely, která není žádným způsobem na příslušnou výrobní halu vázána. Z těchto důvodů se lze domnívat, že za určitých okolností je nemožné u smlouvy o nájmu podniku vázat povinnost nájemce podnik provozovat jenom z důvodu zachování klientely. Je však možná i situace, kdy v důsledku přechodu práv na označení a práv z průmyslového vlastnictví bude možná dostatečná identifikace produktu nebo služby zákazníkem. Pak by se dala z důvodu zachování klientely vyvozovat povinnost nájemce podnik provozovat.

37

zachována, poněvadž nevykonávání činnosti v podniku může způsobit značnou újmu pronajímateli. Smysluplným je samozřejmě jenom požadavek, aby byla povinnost podnik provozovat stanovena jenom v případě, že by neužíváním vznikla škoda větší než jejím užíváním, tak jak to upravuje § 665 odst. 2 ObčZ. Jak již bylo výše nastíněno, u smlouvy o nájmu podniku je stanoven požadavek na nájemce být zapsán v době uzavírání smlouvy do obchodního rejstříku a mít příslušné podnikatelské oprávnění (§ 488d ObchZ). Jedná se o kumulativní podmínky, kterých nesplnění zákon sankcionuje neplatností smlouvy. Z ustanovení § 488d Obchz jednoznačne nevyplývá k jakému okamžiku musí nájemce výše uvedené požadavky splnit. Nájemce by měl těmto podmínkám vyhovovat v době, kdy vstupuje do nájemního vztahu, tj. v době uzavření smlouvy98. Nemyslitelnou však není ani situace, kdy nájemce v době uzavření smlouvy o příslušné podnikatelské oprávnění požádal nebo podal návrh na zápis do obchodního rejstříku a požadavky splní v době účinnosti smlouvy. Účinnost smlouvy o nájmu podniku by mohla být podmíněna obdržením podnikatelského oprávnění nebo zápisem do obchodního rejstříku.99 Nájemce ze smlouvy o nájmu podniku musí v průběhu celé doby trvání nájmu splňovat podmínky vymezeny ustanovením § 488d ObchZ. V případě, že nájemce ztratí oprávnění k podnikání musí přestat provozovat podnik, jinak by se jednalo o neoprávněné podnikání (§ 3a ObchZ). Jaké právní důsledky má pro nájem podniku ztráta podnikatelského oprávnění nebo výmaz z obchodního rejstříku není zcela jasné.

98

99

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání , C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1204 Ustanovení § 488b odst. 4 ObchZ předepisuje, že smlouva nemůže nabýt účinnosti přede dnem zveřejnění podle § 33 odst. 1 ObchZ, tj. přede dnem zveřejnění v Obchodním věstníku.

38

V této souvislosti se jeví problematicky zejména výmaz dobrovolně zapsané fyzické osoby z obchodního rejstříku na vlastní žádost (§ 34 odst. 1 písm. c) ObchZ). Skutečností, kterou právní předpisy jednoznačně neřeší je zda výmazem z obchodního rejstříku smlouva o nájmu podniku zaniká a na to navazující postup rejstříkového soudu. Lze se setkat jednak se stanoviskem, že výmazem z obchodního rejstříku zaniká i smluvní vztah založený smlouvou o nájmu podniku, jakož i názorem, že podnikatel v případě neukončení nájemního vztahu nemůže být vymazán z obchodního rejstříku.100 Nájemce má nárok na všechny užitky plynoucí z provozování podniku a povinnost snášet náklady na provoz podniku. Rizika podnikatelské činnosti sebou přinášejí i možnost negativní hospodářské bilance při provozování pronajatého podniku. I za tohoto předpokladu bude nájemce povinen platit pronajímateli nájemné. Jedná se o smlouvu úplatnou a dohoda stran se musí týkat i výše nájemného nebo způsobu jeho určení, který je dostatečně určitý.101 Jelikož je kogentně určeno, že podstatnou náležitostí smlouvy je i vyjádření závazku nájemce hradit nájemné i stanovení nájemného nebo způsobu jeho určení, absence jedné z těchto náležitostí může způsobit neplatnost právního úkonu. Právní věda připouští, že samotné určení nájemného nebo způsobu jeho určení v sobě obsahuje i vyjádření vůle a závazku nájemce platit nájemné, a tudíž takovýto samostatný závazek nemusí být už ve smlouvě vyjádřen.102 Pronajímatel nesmí měnit předmět podnikání provozovaný v pronajatém podniku, ledaže mu k tomu dá pronajímatel souhlas ( § 488e odst. 1 ObchZ) . Podniku jakožto předmětu právních vztahů není možno připisovat předmět podnikaní, který se váže jenom 100 101

102

Plíva, S., Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č. 2 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1202, cit. „Způsob určení výše nájemného není určen a bude záležet na dohodě. Musí však být dostatečně určitý, aby podle něho bylo možné konkrétní nájemné nebo jednotlivé splátky vyčíslit.“ Tamtéž, str. 1202

39

na subjekt, nikoli objekt právních vztahů. Jelikož právo takovouto možnost nepřipouští, přichází do úvahy jenom předmět podnikání smluvních stran - pronajímatele nebo nájemce. Ten lze dovodit z obsahu podnikatelského oprávnění uděleného zejména na základě živnostenského zákona.103 Dikce, že nájemce nemůže předmět podnikání v pronajatém podniku měnit se nejspíše snaží naznačit, že se jedná o změnu v porovnání s vymezením předmětu podnikání ve smlouvě o nájmu podniku, tj. od stranami smluveného předmětu podnikání. Vzhledem ke kogentní povaze ustanovení § 488e odst. 1 ObchZ patrně nelze dát souhlas ke změně předmětu podnikání provozovaném v podniku předem ve smlouvě. Pronajímatel musí mít možnost posoudit, jaký jiný předmět podnikání bude v podniku provozován.104 V souvislosti s povinností nájemce žádat k změně předmětu podnikání v provozovaném podniku je vhodné se zabývat i ustanovením § 665 odst. 1 ObčZ. Tohle ustanovení, které je na smlouvu o nájmu podniku aplikovatelné dle § 488c odst. 2 ObchZ předvídá, že nájemce je oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci. Vymezení způsobu užívání podniku ve smlouvě obecnějším způsobem, nikoli jenom ke konkrétní činnosti (předmětu podnikání), by dávalo prostor úvaze, zda je možno podnik využít k různým předmětům podnikání v případě, že neodporují dohodnutému způsobu užití.105 Za tohoto předpokladu by i ztráta podnikatelského oprávnění k jednomu předmětu podnikání nezpůsobovala nemožnost podnik nadále využívat a podnikatel by mohl pokračovat i po změně předmětu podnikání v exploataci podniku. Je však sporné, zda šiřeji vymezený způsob užití podniku lze považovat za souhlas pronajímatele s provozováním vícero předmětů podnikání v podniku.

103 104

105

z. č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1205 Příkladem podniku, který má multifunkční využití může být podnik, jehož hlavní složkou je vozový park. Dopravní prostředky by mohly být využity při mnoha různých předmětech podnikání.

40

Nájemce nemůže dát podnik do podnájmu, a to ani se souhlasem pronajímatele. Jedná se o kogentní ustanovení. S účinností smlouvy přecházejí na nájemce všechna práva spojená s podnikem. Obdobně jako u smlouvy o prodeji podniku je uplatněn princip komplexnosti. Vyloučení některých práv z přechodu by způsobilo neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem.106 Co se týče podpůrné platnosti ustanovení Občanského zákoníku o cesi pohledávek lze konstatovat to samé jako u smlouvy o prodeji podniku, a to, že na postoupení pohledávek se použijí příslušná ustanovení Občanského zákoníku.107 Rovněž přechází práva plynoucí z pracovněprávních vztahů. Obchodní zákoník z přechodu nevyjímá ani vlastnické právo a stanovuje jeho přechod ke zboží na skladě, materiálu určenému ke zpracování, k náhradním dílům a jiným věcem určeným podle druhu, které se spotřebovávají nebo zpracovávají v souvislosti s provozem podniku nebo které slouží k odbytu, na nájemce (§ 488g odst. 2 ObchZ). K přechodu vlastnictví však dojde jenom tehdy, dohodnou-li strany přiměřenou úplatu za tyto věci v rámci nájemného nebo mimo ně ( § 488g odst. 2 ObchZ). Převáděné věci musí být vymezeny v zápise o převzetí, který obsahuje jejich výčet. Jelikož není ustanovení § 488g. odst. 2 ObchZ o přechodu vlastnického práva stanoveno kogentně, strany nemusí tenhle zápis sepisovat a pravděpodobně by mohly vzájemnou dohodou vyloučit i nemožnost přechodu vlastnictví v případě, že by si nedohodli přiměřenou úplatu. Ta by měla být součástí nájemného nebo stanovena separátně. Obchodní zákoník věnuje v ustanovení § 488g odst. 1 ObchZ pozornost taktéž užívání know-how a označení pronajímatele nájemcem a přechodu práv z průmyslového 106

107

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1205 § 488e odst. 2 ObchZ stanovuje na přechod pohledávek obdobnou platnost §477 odst. 2 až 4, jenž odkazuje na použití ustanovení o postoupení pohledávek dle Občanského zákoníku.

41

vlastnictví na nájemce. Jestli strany nesjednají odlišně, všechny výše uvedené majetkové hodnoty a práva přecházejí na nájemce, který je smí užívat po celou dobu nájmu, v rozsahu v jakém je toho třeba pro řádné provozování podniku. Ustanovení se nedotýká zvláštních právních předpisů o licenční smlouvě a zápisu licence do příslušných rejstříků. Úprava smlouvy o nájmu podniku počítá s automatickým prodloužením smluvního vztahu u smlouvy sjednané na dobu určitou. Za předpokladu, že si strany nedohodnou něco jiného a že po uplynutí doby účinnosti smlouvy pokračují v jejím plnění, se smlouva prodlužuje o dobu, na kterou byla nájemní smlouva uzavřena ( § 488f odst. 1 ObchZ).108 Nájem sjednaný na dobu neurčitou může být vypovězen oběma stranami smlouvy. Strany si můžou sjednat možnost výpovědi odchylně od zákona. Obchodní zákoník předpokládá právo vypovědět smlouvu nejpozději šest měsíců před uplynutím účetního období k poslednímu dni účetního období. V případě skončení nájmu je nájemce povinen dále neužívat označení, know-how a předměty průmyslového vlastnictví, které mu dal k dispozici pronajímatel. Tyto oprávnění zanikají dnem zániku nájemního vztahu nebo zápisem zániku licence do příslušné evidence. Zpětný přechod práv na pronajímatele se týká i vlastnického práva k věcem určeným v § 488g odst. 2 ObchZ a strany musí sepsat zápis o převzetí těchto druhově určených věcí. Pronajímatel je povinen uhradit cenu těchto věcí na základě zvláštní dohody. Smlouva o nájmu podniku může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou. Ustanovení § 488f odst.1 ObchZ stanovuje u smlouvy o nájmu podniku na dobu určitou automatické prodloužení nájmu o dobu, na kterou byla tato smlouva uzavřena, a to v 108

Plíva, S., Štenglová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, C.H.Beck, Praha, str. 1316: „O pokračování ze strany pronajímatele se jedná v případě, že pronajímatel alespoň trpí bez námitek provozování podniku nájemcem. Nájemce pokračuje v plnění smlouvy, jestliže i nadále podnik provozuje a platí nájemné.“

42

případě, že obě strany pokračují v plnění ze smlouvy anebo se nedohodly odlišně. V odstavci 2 stejného ustanovení je předepsán způsob vypovězení smlouvy. Strana smlouvy ji může vypovědět nejpozději šest měsíců před uplynutím účetního období k poslednímu dni účetního období. Ve smlouvě o nájmu může být vypovědní lhůta dohodnuta odlišně. Zákonodárce umožnil i pronájem části podniku (§ 488i ObchZ). Při vymezení části podniku lze postupovat stejně u smlouvy o prodeji části podniku. Ustanovení o smlouvě o nájmu podniku se samozřejmě aplikují i na smlouvu o nájmu jeho části.

43

5. Zástava podniku Zástavní právo je obecně koncipováno jako absolutní věcné právo, které má preventivní povahu - zajišťuje věřitelovu pohledávku pro případ, že tato nebude řádně uhrazena a věřitel je pak oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy.109 Zástavní právo je rovněž charakteristické svou akcesoritou, tj. existenční a funkční vázaností zástavního práva na pohledávku věřitele a subsidiaritou, která vyjadřuje skutečnost, že zástavní právo představuje jenom podpůrný zdroj pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele. 110 Právní úprava zástavního práva se nachází v ustanoveních § 152 až 172 ObčZ. Je nesporné, že podnik může být předmětem zástavy. Výslovně to Občanský zákoník stanovuje v § 153 odst. 1 ObčZ. 111 Právní důvody vzniku zástavního práva uvádí § 156 odst. 1 ObčZ. U zástavy podniku přícházejí do úvahy smlouva mezi zástavním věřitelem a zastavitelem nebo např. rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví (§ 482 odst. 1 a 2 ObčZ) a rozhodnutí správního orgánu (např. § 72 z. č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků). Zástavní smlouva musí obsahovat označení podniku a pohledávky, která je zastaveným podnikem zajišťována (156 odst. 2 ObčZ). Naopak, za neplatné budou považována ujednání vyjmenovaná v § 169 ObčZ. Na zástavní smlouvu, jejímž předmětem je věc hromadná, tz. i podniku je kladen požadavek formy notářského zápisu (§ 156 odst. 3 ObčZ).

109 110 111

Dvořák, T., Dispozice s podnikem, Právní rozhledy, 2003, č. 3 Kulková, R., K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku, Právní rozhledy, 2002, č. 7 § 153 odst. 1 ObčZ: “Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.”

44

Ze stávajících reglementace zástavy je možno dovodit jenom základní pravidla pro zástavu podniku. Právní úprava postrádá nutný akcent na odlišnosti zástavy podniku, což způsobuje určitou nepředvídatelnost výsledku této dispozice. Jednou z otázek, jež bude v praxi pravděpodobně činit problémy je registrace zástavního práva a jeho zápis do příslušných rejstříků. Dle ustanovení § 158 odst. 1 ObčZ zástavní právo k podniku, jakožto věci hromadné musí být zapsáno do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České Republiky (dále jen “rejstřík zástav”) a toto právo tímto zápisem vzniká.112 Publicita zástavy je potud jasná, problémy vyvstanou při dotazu zda je potřeba registrovat i jednotlivosti patřící do podniku, o kterých jsou informace vedeny ve zvláštních rejstřících např. nemovitosti, jež se zapisují do katastru nemovitostí. Smysluplně se jeví řešení nalezené pomocí výkladu § 5 odst. 2 ObchZ.113 Z ustanovení lze dovodit, že i když je podnik věcí hromadnou, užití zvláštních právních předpisů vztahujících se k jednotlivým složkám podniku vyjmenovaným v § 5 odst. 2 ObchZ zůstává nedotčeno. Z toho by plynula i nutnost dodržet předpisy o zápisu těchto složek do příslušných rejstříků. Požadavek zápisu zástavního práva do zvláštního rejstříku slouží i k lepší přehlednosti o pořadí vzniku zástavních práv, a tím i pořadí uspokojení nároků zástavních věřitelů. Zástance tohoto výkladu musí však zároveň připustit, že zástavní právo ke každé součásti podniku, u níž je vyžadována zvláštní evidence, musí být zapsáno do příslušného rejstříku. V průběhu doby trvání zástavy můžou podnikateli vznikat, zanikat nebo jiným způsobem se měnit právní vztahy ohledně těchto jednotlivých složek. Zcizování majetku je 112

113

Výjimka je dána u zápisu zástavního práva do rejstříku zástav zřízeného rozhodnutím soudu nebo správního orgánu. V tomto případě zástavní právo vzniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zřízeno a zápis do rejstříku zástav má jenom deklaratorní charakter. Srov. § 158 odst. 2 ObčZ. § 5 odst. 2 ObchZ stanovuje: “Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.”

45

nepochybně pro mnoho podniků každodenní činností. Akceptace tohoto názoru nutí se smířít s neúměrnou administrativní zátěží zástavního dlužníka v důsledku povinnosti zapisovat zástavní právo každé jednotlivosti mající vlastní evidenci. Navzdory této nevýhodě, se jeví toto stanovisko jako správné.114 Někteří autoři však posuzují tuto problematiku odlišně115 a na rozdíl od pojetí předcházejícího, nedovozují povinnost zapisovat zástavní právo k jednotlivostem do příslušných rejstříků. Přijetím tohoto stanoviska by však došlo ke zhoršení ochrany třetích stran majících v úmyslu vstoupit do právních vztahů se zástavním dlužníkem. Zápis zástavy podniku jenom do rejstříku zástav by způsobil těžší dostupnost informací o zástavě jednotlivostí. Závěr, že osoba v snaze domoci se úplných informací o zatížení majetku zástavního dlužníka musí nahlédnout taky do rejstříku zástav je zcela namístě. Pozorný a zodpovědný přístup při uzavírání např. smlouvy o prodeji nemovitosti by kázal ověřit nejenom evidenci katastru nemovistostí, nýbrž i rejstřík zástav, pro kontrolu zda nemovitost není součástí zastaveného podniku. Rejstřík zástav je navíc neveřejný a je povoleno nahlédnout jenom osobám, jenž prokázaly oprávněný zájem.116 Tato skutečnost zvyšuje míru právní nejistoty a přispívá k odmítnutí názoru, že zápis zástavního práva k podniku jenom do rejstříku zástav, bez zápisu zástavního práva k jednotlivostem do příslušných evidencí je postačující. V závislosti od příklonu k jednomu či druhému výše uvedenému názoru se bude posuzovat i vznik zástavního práva k jednotlivým složkám tvořícím podnik. Respektováním prvního názoru by se spojil vznik zástavního práva k složkám podniku se zápisem do příslušného rejstříku (např. do katastru nemovitostí či evidence zaknihovaných cenných papírů). Přitom třeba rozlišovat zda jde o zápis deklaratorní nebo konstitutivní.117 Opačný názor spojuje vznik 114 115 116 117

Srov. Dvořák, T., Ještě k zástavnímu právu k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 10 Srov. Baudyš, P., Zástavní právo k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 6 Srov. § 35b odst. 1 a odst. 6 z. č. 358/1992 Sb., notářský řád Srov. Dvořák, T., Ještě k zástavnímu právu k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 10. Za deklaratorní označil autor v uvedeném článku např. zápis do registru silničních vozidel dle z. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

46

zástavního práva k podniku jako celku, včetně jednotlivostí podléhajících zvláštní evidenci, se zápisem do rejstříku zástav. Další spornou otázkou je i vymezení rozsahu věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na kterých vázne zástavní právo, a to především vzhledem k proměnám podniku v čase. Je zatížena každá věc či právo, jež přibude k podniku po zřízení zástavního práva? Může podnikatel zcizovat složky podniku a takto je vyloučit z rozsahu složek zastavených? Na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď, chybí ustanovení o zástavě reflektující povahu podniku jako měnícího se organismu, a to z hlediska kvalitativního i kvantitativního. Hledání vyváženosti mezi zájmem zástavního věřitele udržet co nejvyšší hodnotu podniku a zástavního dlužníka zcizovat složky podniku bude potencionální cestou k řešení tohoto problému. Stranou nemůže zůstat ani legitimní požadavek strany vstupující do právního vztahu se zástavním dlužníkem na informaci zda nabývá majetek zatížený zástavním právem či nikoliv. Jakýsi nástin ideální právní úpravy poskytl ve svém podnětném článku o zástavě podniku Tomáš Richter.118 Mezi nastolenými požadavky na reglementaci zástavy podniku bylo pravidlo “dát zástavnímu věřiteli zástavní práva k veškerému majetku, tvořícímu součást zastaveného podniku v kterémkoli okamžiku”. Dalším bodem této reglementace byla však "výjimka z předcházejícího pravidla nezbytná pro další provozování podniku zástavního dlužníka, umožňující zástavnímu dlužníku po dobu, po kterou řádně plní zajištěné závazky, zcizovat v rámci běžného obchodního styku oběžná aktiva patřící k podniku tak, aby je nabyvatelé (tzn. zákazníci podniku) nabývali prostá zástavního práva”. Tento pohled přiměřeně odráží ekonomické potřeby zástavního dlužníka. Lze se taky tázat, zda je v zájmu zástavního věřitele rozšířit zástavní právo na všechny složky podniku.

118

Richter, T., Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dlouhodobého financování, Právní rozhledy, Praha, 2004, č. 3, 4

47

Výrobky podniku zatížené zástavním právem by nejspíš nenacházely odbytiště, v důsledku čeho by se výrazně zhoršovaly hospodářské výsledky podniku, potažmo i hodnota zástavy. Ohledně vzniku zástavního práva k jednotlivostem, které k podniku přibudou po vzniku zástavního práva je česká právní úprava o něco málo jasnější, než-li v případě jiných otázek týkajících se zástavy podniku. Pomůckou může být § 153 odst. 2 ObchZ. Toto ustanovení předvídá zatížení příslušenství, přírůstků a neoddělených plodů zástavy. Podřadit pod pojem “přírustek či neoddělený plod” nově nabyté součásti zastaveného podniku se zdá být možné. Právní skutečností rozhodnou pro vznik zástavního práva k složkám podniku zvláště evidovaným bude zápis do příslušného rejstříku, v případě složek bez zvláštní evidence by zástavní právo vznikalo v době vzniku vlastnického či jiného příslušného práva zástavního dlužníka.119 Samozřejmě, k nepotřebě zápisu zástavního práva k nově nabytým částem podniku vede názor odmítající nutnost zápisu zástavního práva k jednotlivostem zvláště evidovaným. Jak již bylo uvedeno, možnost zcizovat majetek, především výrobky v běžném obchodním styku, bez přechodu zástavního práva může být velmi podstatná pro ekonomickou životaschopnost podniku zástavního dlužníka. Ne příliš jistou odpověd na to, zda-li je zcizení složek tvořících podnik možné bez přechodu zástavního práva na právního nástupce může dát § 153 odst. 2 ObčZ.120 Jestli by bylo přípustné podřadit pod pojem “plody” nově nabyté výrobky nebo jinou produkci podniku, nabízí se otázka, co se stane v případě oddělení plodů. Takovéto oddělené plody (zcizené výrobky) by již nemusely podléhat zástavnímu právu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s interpretací § 163 odst. 1 ObčZ. Ten přikazuje zástavnímu dlužníku zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ve vztahu k zcizování výrobků v běžném obchodním styku by

119 120

Tamtéž Účinky zástavního práva ve vztahu k budoucím vlastníkům vymezuje § 164 odst. 1 ObčZ.

48

se mohlo jednat o zákaz zcizovat výrobky jinak, než za nejvyšší možnou cenu a za nejlepších dalších dosažitelných podmínek prodeje, měřeno patrně obvyklou tržní cenou a dalšími obvyklými tržními podmínkami prodeje příslušného výrobku.121 V případě, že by podnik ztratil na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat přiměřené doplnění zajištění. Jestli tak zástavní dlužník neučiní, zajištěná pohledávka se stáva splatnou (§ 163 odst. 2 ObčZ). Zajištění pohledávky cizím podnikem, který nepatří zástavnímu dlužníku je možné jenom se souhlasem vlastníka podniku a osoby, ktrerá k němu má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem ( § 161 odst. 2 ObčZ). Zástavní právo k podniku může zaniknout z důvodů uvedených v § 170 ObčZ. Po zániku zástavního práva k podniku musí být uskutečněn jeho výmaz z rejstříku zástav. Může se tak stát na žádost zástavního věřitele nebo osoby, která prokáže zánik zástavního práva (§ 171 odst. 2 ObčZ). Výmaz má pouze deklaratorní účinky.122 V případě zápisu zástavního práva k jednotlivým složkám patřícím k podniku bude nutné výmaz zástavního práva vykonat i v těchto zvláštních rejstřících. Pro případ, že dlužník nesplní svůj dluh včas zákon dává zástavnímu věřiteli právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, a to cestou soudního prodeje zástavy (§ 200y - § 200za OSŘ) nebo zpeněžení ve veřejné dražbě (z. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách).

121

122

Richter, T., Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dlouhodobého financování, Právní rozhledy, Praha, 2004, č. 3, 4 Srov. Dvořák, T., Dispozice s podnikem, Právní rozhledy, 2003, č. 3

49

6. Bezúplatný převod podniku Zákon sice bezúplatný převod podniku výslovně nevzpomíná, avšak respektování zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno vede k připuštění této možnosti.123 Dalším argumentem svědčícím v prospěch možnosti podnik bezplatně přenechat je chápání podniku jako objektu právních vztahů. Otázkou, která v souvislosti s touto dispozicí vyvstává je, zda bude správné užít smluvní typ zákonem upravený nebo smlouvu nepojmenovanou. Využít dispozitivnosti ustanovení § 476 odst. 1 ObchZ o smlouvě o prodeji podniku a odchylně od tohoto ustanovení smluvit převod podniku jako dispozici bezúplatnou není možné, jelikož úplatnost je pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku a dohoda o bezúplatném převodu by nedovolovala považovat smlouvu obsahujicí takovouto stipulaci za smlouvu o prodeji podniku dle § 476 ObchZ.124 Další možností se jeví použití smlouvy darovací dle § 628 ObčZ. Odpověď zda je to možné přinesla judikatura.125 Soud rozhodl, že smlouva o bezúplatnem převodu podniku je smlouvou nepojmenovanou. Důvodem tohoto závěru je, že na nabyvatele přecházejí i závazky s podnikem spojené, což pojmově vylučuje užití ustanovení darovací smlouvy, která předpokládá bezúplatné přenechání. Tudíž se nejedná o smlouvu darovací a ani smlouvu o prodeji podniku (pro užití tohoto smluvního typu byl soudem stanoven požadavek úplatnosti), ale o smlouvu inominátní dle § 269 odst. 2 ObchZ. K aplikaci ustanovení o smlouvě o prodeji podniku (v judikovaném případě hostince) se soud vyjádřil následovně: “Řídí-li se částí třetí obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu účastníků, závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části [§ 261 odst. 1 písm. d) ObchZ], je nutné - podle přesvědčení Nejvyššího soudu 123 124 125

čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Srov. Dvořák, T., Dispozice s podnikem, Právní rozhledy, 2003, č. 3 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003

50

stejnou právní úpravu analogicky aplikovat i na smlouvu o bezúplatném předání (převodu) podniku. Smlouva o předání hostince je tak nepojmenovanou smlouvou upravenou v ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ.”126 K přechodu závazků na nabyvatele podniku soud dodává: “...byť smlouva o předání hostince není smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku), neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený nelze aplikovat – v intencích ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 491 odst. 2 občanského zákoníku – ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího (zde přejímajícího – žalovaného) přecházejí všechny závazky, na které se „prodej“ vztahuje (které s podnikem souvisejí).”127 S velkou pravděpodobností bude možno aplikovat nejen úpravu týkající se přechodu závazků, ale i jiné ustanovení upravující smluvní vztah ze smlouvy o prodeji podniku. Do úvahy přichází např. aplikace ustanovení o přechodu pohledávek ( § 477 odst. 2 ObchZ), ručení dárce za splnění závazků (§ 477 odst. 3 ObchZ), notifikačních povinnostech vůči dlužníkům a věřitelům (§ 477 odst. 4 ObchZ), zbavení povinnosti dožádání souhlasu věřitelů s převodem závazků (§ 477 odst. 3 ObchZ), možnosti věřitele podat odpor proti přechodu závazků (§ 478 ObchZ), předání věcí sloužících podniku (§ 488 odst. 1 ObchZ), přechodu vlastnického a jiných příslušných práv ke složkám podniku (§ 483 ObchZ a § 479 ObchZ), povinnosti dárce upozornit na vady podniku (§ 484 ObchZ) či povinnosti zápisu převodu podniku do obchodního rejstříku (§ 488 ObchZ). Z důvodu bezúplatnosti smlouvy se jeví nepravděpodobné uplatnění odpovědnosti za vady podniku dle § 486 a násl. Obchodního zákoníku.

126 127

Tamtéž Tamtéž

51

7. Podnik jako nepěněžitý vklad společníka do obchodní společnosti Dispozicí, která vyvolává sporné otázky je i vklad podniku do obchodní společnosti. Nejasné je zejména vymezení přiměřeného použití smlouvy o prodeji podniku. V ustanovení § 59 odst. 5 ObchZ je výslovně připuštěna možnost, aby byl podnik předmětem vkladu společníka do obchodní společnosti. Podnik je považován za nepěněžitý vklad.128 Dle § 59 odst. 2 ObchZ

musí být vlastností každého nepěněžitého vkladu

ocenitelnost, tj. že jeho hospodářská hodnota je zjistitelná a využitelnost, tj. že obchodní společnost může nepěněžitý vklad hospodářsky využít ve vztahu k předmětu podnikání. Tomuto požadavku nevyhovuje postup, při němž by na společnost byly převáděny věci, popř. jiné majetkové hodnoty, které by byly využitelné jen tak, že by je společnost prodala a výtěžek prodeje by představoval teprve zdroj pro krytí potřeb činnosti společnosti.129 Hodnota vkládaného podniku, jakožto nepeněžitého vkladu musí být uvedena ve společenské smlouvě, zakladatelské smlouvě nebo zakladatelské listině, nestanoví-li zákon jinak (§ 59 odst. 3 ObchZ). U společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti musí být hodnota podniku stanovena na základě posudku zpracovaného znalcem nezávislým na

128

129

Obecně rozlišujeme mezi vkladem pěněžitým, který Obchodní zákoník vymezuje jako “souhrn peněžních prostředků” a vkladem nepěněžitým, jež je chápán jako “souhrn jiných penězi ocenitelných hodnot”. Pojmovým znakem vkladu je také to, že společník pěněžné prostředky nebo pěnězi ocenitelné hodnoty vkládá za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti a s cílem podílet se na výsledku podnikání společnosti. Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 185

52

společnosti, jmenovaným za tím účelem soudem.130 Znalecký posudek musí obsahovat popis, vymezení podniku (§ 59 odst. 4 ObchZ). V § 59 odst. 7 Obchodní zákoník pamatuje i na možný vznik rozdílu hodnoty podniku v době založení a v době jejího vzniku. Nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota podniku částky stanovené při jejím založení, je společník, který splatil tento vklad, povinen doplatit rozdíl v penězích. V případě vkladu podniku po vzniku společnosti je společník povinen doplatit rozdíl v hodnotě podniku v době ocenění a době splacení. Důsledkem nesplnění této povinnosti společníka by byl vznik práva společnosti domáhat se splacení vkladu soudní cestou nebo i postup, který se uplatní při prodlení společníka se splacením vkladu.131 Společenská smlouva nebo stanovy společnosti můžou určit, že společník má povinnost doplnit hodnotu vkladu jinak než v penězích, nikoli však zbavit společníka závazku zaplatit rozdíl v hodnotě vkladu.132 Na vklad podniku do obchodní společnosti se dle 59 odst. 5 ObchZ přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě o prodeji podniku, tj. ustanovení § 476 – 488a ObchZ. Jelikož zákon hovoří o “přiměřeném” použití, je třeba vždy zvažovat zda a do jaké míry se ustanovení o smlouvě o prodeji podniku aplikují.133 V některých případech můžou nastat interpretační problémy. 130

131

132

133

Dále § 59 odst. 3 ObhcZ stanovuje: “Návrh na jmenování znalce nebo znalců podává zakladatel, budoucí zakladatel nebo společnost (dále jen „navrhovatel“). Účastníky řízení jsou navrhovatel a znalec a místně příslušným soudem je obecný soud navrhovatele. Soud není vázán návrhem osoby znalce. Soud odvolá na návrh společnosti jmenovaného znalce, pokud porušuje závažným způsobem své povinnosti. O návrhu na určení nebo odvolání znalce musí soud rozhodnout do 15 dnů od doručení návrhu. Odměnu za zpracování posudku znalce hradí společnost a stanoví se dohodou. Nevznikne-li společnost, hradí odměnu společně a nerozdílně zakladatelé. Jestliže se strany na výši odměny nedohodnou, určí ji na návrh kteréhokoliv účastníka soud, který znalce jmenoval.” Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha : C.H.Beck, Praha, 2006, str. 211 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha : C.H.Beck, Praha, 2006, str. 210 Srov. čl. 41 Legislativní pravidla vlády ČR schválená usnesením vlády ze dne 19. března 1998 č. 188 v

53

Jedním z problémů přiměreného užití ustanovení o smlouvě o prodeji podniku bylo po určitou dobu právní posouzení přechodu závazků spojených s podnikem dle § 477 ObchZ. Při řešení této otázky s několika různými stanovisky. Vzhledem k chápání vkladu jako souboru aktiv, hodnot vkládaných do obchodní společnosti134, nikoliv i pasiv, by se dalo dovodit, že na vznikající obchodní společnost závazky spjaté s podnikem nepřecházejí. Naproti tomu, účelem kogentního ustanovení § 477 ObchZ je vyloučit možnost samostatného převodu aktiv sloužících provozování podniku, bez přechodu souvisejících závazků. Z toho někteří autoři dovozují přiměřenost aplikace tohoto ustanovení.135 Důvod a význam takovéto právní úpravy spočívá nepochybně v ochraně práv věřitelů. Odpověď na to, zda na společnost, do které je podnik vkládán přecházejí i závazky přinesla judikatura. Nejvyšší soud ČR rozhodl nasledovně: "jelikož společnost vzniká až dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku (§ 62 odst. 1, § 175 ObchZ), a až od tohoto dne může nabývat práv a povinností, je vyloučeno, aby v období od svého založení (§ 57, 162 ObchZ) do vzniku „provozovala“ podnik, který byl předmětem vkladu zakladatele. Nelze než dospět k závěru, že (při absenci jiné dohody) je podnikatel vkládající podnik do společnosti (jako její zakladatel) až do okamžiku, kdy předmět vkladu přejde na společnost, nadále oprávněn tento podnik provozovat s vědomím, že okamžikem

134 135

posledním znění, cit: “Slova „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně; vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Používá se například obratu „Pro ...... platí přiměřeně § ... odst. ...“. Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákonníku, 2. díl, Linde, Praha, 1995, str. 47 Rabanová, M., Podnik jako předmět vkladu do obchodní společnosti, Obchodní práva, 2000, č. 2

54

vzniku společnosti na tuto přejdou i práva a závazky vzniklé v období od založení do vzniku společnosti."136 Tímto rozhodnutím dal Nejvyšší soud rovněž odpověď na to, ke kterému momentu závazky přecházejí. Jelikož obchodní společnost vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku, až tímto dnem je způsobilá nabývat práva a závazky. Soud rovněž připustil přechod závazků jenž vznikli v období mezi založením a vznikem společnosti. I když judikatura potvrdila, že závazky spojené se vkládaným podnikem přecházejí na společnost; skutečnost, že vklad je chápan jako aktívum, určitá hodnota komplikuje nalezení jednoznačného právního důvodu, na základě kterého by tyto závazky přešly na společnost. Byl uveden názor, že "závazky přecházejí na zakládanou obchodní společnost ze zákona automaticky."137 Jiní autoři se domnívají, že musí jít o smlouvu, kterou se "společnost zavazuje převzít závazky společníka související se vkládaným podnikem nebo jeho částí."138 Aplikace ustanovení o možnosti věřitele podat odpor dle § 478 ObchZ a ručení společníka, který vkládá podnik do společnosti za závazky související s podnikem dle § 477 odst. 3 ObchZ je také možná.139 Naopak stěží si lze představit použití ustanovení o smlouvě o prodeji podniku týkající se odpovědnosti za vady. Následky vadného plnění vyplývajícího z povinnosti splatit vklad upravuje § 59 ods. 2 ObchZ. V případě, že na 136

137 138

139

Citace z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.03.2003, sp. zn. 29 Odo 717/2002. Srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.08.2002, sp. zn. 29 Odo 64/2002: “ Obchodní zákoník nepřipouští vložení závazků do obchodní společnosti jinak než v rámci vkladu podniku nebo jeho části. Do základního kapitálu akciové společnosti je však možno, při splnění zákonem stanovených podmínek, vložit obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. Vkladem tohoto podílu přechází ze zákona na společnost i závazek splatit dlužný vklad příslušející k tomuto podílu.” Pohl, T: Několik praktických problémů obchodních společností, Právník, 1995, č. 3 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník – komentář. Prospektrum, Praha 1997, str. 187 (citováno dle Rabanová, M., Podnik jako předmět vkladu do obchodní společnosti, Obchodní práva, 2000, č. 2 Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha: C.H.Beck, Praha, 2006, str. 210

55

společnost nepřejde majetkové právo k předmětu nepěněžitého vkladu, přestože se nepeněžitý vklad považuje za splacený, je společnost povinna vrátit nepeněžitý vklad, který převzala a společník, který se k poskytnutí tohoto vkladu zavázal, je povinen zaplatit hodnotu nepeněžitého vkladu v penězích. Ustanovení § 479 a 480 ObchZ týkající se práv z duševního vlastnictví a pracovněprávních vztahů je rovněž možné aplikovat pro vklad podniku do obchodní společnosti. O přechodu jiných majetkových hodnot, ke kterým se příslušné právo nabývá zápisem do zvláštní evidence, nabývá společnost až účinností tohoto zápisu (předměty průmyslového a duševního vlastnictví). Dle ustanovení § 60 ods. 2 ObchZ je vklad v tomto ustanovení vybraných druhů nepěněžitých vkladů splacen uzavřením písemné smlouvy o vkladu, které stranou bude správce vkladu. Výše zmíněné se týká i podniku. Dále Obchodní zákoník stanovuje pro úspěšné splacení vkladu podniku kromě smlouvy o vkladu podniku i předání podniku nebo jeho části správci vkladů. O tomto předání sepíše spráce vkladu a osoba splácející vklad zápis. Smlouvy o vkladu musí zajistit dohled správce vkladu nad plněním do vzniku společnosti. O jaký typ smlouvy se jedná není úplně jednoznačné, pravděpodobně je potřeba smlouvu považovat za smlouvu nepojmenovanou dle § 269 ObchZ. Jejími náležitostmi bude především označení účastníků, označení předmětu vkladu, projev vůle směřující ke splacení vkladu a ustanovení o zajištění dohledu správce. 140 Z ustanovení § 59 odst. 2 ObchZ vyplývá, že povinnost splatit nepeněžitý vklad, t.z. i vklad spočívající v podniku, má společník před zápisem výše základního kapitálu do obchodního rejstříku. Výše základního kapitálu se do obchodního rejstříku zapisuje jenom

140

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, Praha:C.H.Beck, Praha, 2006, str. 217

56

u společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, a proto se tato povinnost vztahuje výlučně na společníky těchto kapitálových společností. Obchodní zákonník v ustanovení § 60 určuje, že vlastnické právo ke vkladům nebo jejich částem splaceným před vznikem společnosti, popřípadě jiná práva k těmto vkladům přecházejí na společnost dnem jejího vzniku. Zákon tak stanovuje, kdy přechází vlastnické právo k věcem tvořícím podnik, jakož i práva a jiné majetkové hodnoty, které jsou součástí podniku. Společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku (§ 62 odst. 1 ObchZ). Jesliiže patří do podniku nemovitost, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí, vlastnické právo společnost nabývá až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, který je možno uskutečnit na základě písemného prohlášení vkladatele učiněného dle § 60 odst. 1 ObchZ obsaženého ve smlouvě o vkladu podniku (§ 59 odst. 5 ObchZ). V souvislosti s převodem nemovitosti, jež je součástí podniku je nutno respektovat ustanovení § 46 odst. 2 ObčZ, které obsahuje požadavek, aby byly projevy vůle účastníků na písemné a na téže listině. Tomuto požadavku ne vždy musí vyhovovat právní úkon, kterým se zakládá povinnost vkladová (např. prohlášení o převzetí závazku k novému vkladu učiněné se souhlasem valné hromady společnosti)141 Důsledkem nerespektování povinnosti učinit projevy vůle na téže listině je neplatnost právního úkonu (§ 40 ObčZ).

141

Rabanová, M., Podnik jako předmět vkladu do obchodní společnosti, Obchodní právo, 2000, č. 2

57

8. Obchodní závod v návrhu Obchodního zákoníku Autoři návrhu připravované úpravy obchodního práva v Českého republice – Obchodního zákoníku zamýšlejí pojetí institutu podniku v mnohých ohledech změnit. Změnou na první pohled viditelnou je opuštění termínu podnik a přechod k pojmu „obchodní závod“, užívaného předválečnou doktrínou.142 Část podniku bude nazývána „pobočka“. K zajištění shodné interpretace pojmů v právním řádě návrh Obchodního zákoníku stanovuje, že jestli jiné právní předpisy uvádějí pojmy „podnik“ nebo „organizační složka podniku“ je nutné rozumět „závod“ a „pobočku“ dle návrhu Obchodného zákoníku.143 Zavedení pojmu obchodní závod a opuštění pojmu podnik je odrazem snahy vyčlenit pojem podniku ve smyslu komunitárního, především koncernového práva. Samotný obsah pojmu obchodní závod je rovněž odlišný od pojímaní podniku dle současné právní úpravy. Obchodní závod (dále jen „závod“) je „podnikatelem vytvořený organizovaný soubor obchodního jmění, který z jeho vůle slouží k provozování podnikatelské činnosti.“ Tato definice v sobě obsahuje jiné legální definice (definice jmění a majetku), a proto k analýze pojmu obchodní závod bude nutno přiblížit si některé z nich.

142

143

K změně terminologie v návrhu Obchodního zákoníku důvodová zpráva k návrhu uvádí: „Návrh se pokouší vyhnout novátorským objevům v rovině obchodněprávního pojmosloví, ledaže by to bylo vhodné (typicky závod). „ Srov. Důvodová zpráva k návrhu Obchodního zákoníku, Obecná část, Hlavní princípy navržené úpravy a důvody její nezbytnosti (bod 3 Obecné části) § 577 odst. 2 návrhu Obchodného zákoníku. Toto ustanovení se jeví proti smyslu přechodu od pojmu podnik k pojmu obchodní závod, když v důvodové zprávě k návrhu Obchodního zákoníku se uvádí, že stěžejním důvodem změny je “stále silnější tlak acquis na to, aby byl tento pojem užíván v subjektivním smyslu (leckdy ve smyslu soutěžitele).“

58

Stěžejní je pojem „jmění“. Záměrem nové právní úpravy, stejně jako je tomu v současném Obchodním zákoníku, je odlišovat mezi jměním fyzické osoby a jměním právnické osoby a i definice těchto pojmů zůstaly téměř nezměněny. Za jmění fyzické osoby – podnikatele je považován obchodní majetek a dluhy vzniklé v souvislosti s jejím podnikáním a za jmění právnické osoby, která je podnikatelem, je její obchodní majetek a dluhy. Závod je sám součástí jmění, avšak současně je jměním sjednoceným svým účelem tvořen. Jednou ze součástí jmění je majetek. Co vše může být považováno za majetek nebo obchodní majetek a jak tento v návrzích nové soukromoprávní úpravy často frekventovaný pojem výkládat, není těmito návrhem Obchodního zákoníku ani Občanského zákoníku výslovně stanoveno. Možnou odpověď nalezneme v důvodové zprávě k ustanovení § 878 odst. 1 návrhu Občanského zákoníku týkající se předmětu a obsahu vlastnického práva, které zní následovně: „Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je předmětem jeho vlastnického práva.“

144

Toto ustanovení tedy vymezuje předmět vlastnického práva.

Důvodová zpráva k výše uvedenému ustanovení zdůrazňuje v souvislosti s výkladem o vlastnictví hmotných i nehmotných věcí a eliminací rozlišování mezi vlastnictvím hmotných věcí a „majitelstvím“ věcí nehmotných; skutečnost, že návrh předmětného ustanovení

Obchodního

zákoníku

„opouští

terminologické

odlišování

předmětů, jež jsou ve vlastnictví a jež jsou „ jen“ v majetku, neboť obsahový rozdíl mezi postavením vlastníka a „majitele“ není žádný.“ Proto lze usuzovat, že majetkem se myslí vše, co někomu patří, vlastnictví všech hmotných i nehmotných věcí. Případně je potřeba vzít do úvahy užší vymezení obchodního majetku podnikatele - fyzické osoby, 144

Ustanovení § 411 návrhu Občanského zákoníku vymezuje, co rozumíme věcí v právním smyslu. Jedná se o “vše, co je rozdílné od osoby a slouží k její potřebě.“ Ustanovení § 422 pak vymezuje věci hmotné a věci nehmotné.

59

který je tvořen jenom majekem, který tomuto podnikateli patří a slouží nebo je určen k jeho podnikání. Z výše uvedeného definice obchodního závodu plyne zásadní rozdíl v složení současného pojetí podniku a obchodního závodu. Součástí obchodního závodu se totiž staly i dluhy. Přechod závazků spojených s podnikem je v stávající právní úpravě řešen v jednotlivých smluvních typech (smlouva o prodeji podniku, smlouva o nájmu podniku) anebo např. v případě bezúplatného převodu podniku dotvářen judikaturou.145 Důvodová zpráva k návrhu Obchodního zákoníku nikoli však už návrh samotný) uvádí, že „zákon sleduje snahu o zachování jednotnosti závodu jako věci hromadné, tedy převáděné uno actu v celku“. Věc hromadnou ve smyslu § 429 návrhu Občanského zákoníku, tj. „jako soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení.“ S přihlédnutím k vymezení věci v § 411 a věci hromadné v § 429 návrhu Občanského zákoníku146, je otázné zda začlenění dluhů do obchodního závodu není v rozporu s budoucí legální definicí věci hromadné a i definicí obecně příjímané právní vědou. Na druhou stranu tato definice přináší praktickou výhodu v odstranění pochýbností zda při jednotlivých dispozicích přecházejí i závazky. Ustanovení § 8 odst. 2 návrhu Obchodního zákoníka stanovuje, že součástí závodu bude to, co zpravidla slouží k provozu závodu. Věc může být takto vymezena právně, ale i jenom fakticky, a to sloužením k provozu závodu. Jedná se o vyvratitelnou právní doměnku.

145 146

Srov. strana 50, Bezúplatný převod podniku Ustanovení § 411 návrhu Obchodního zákona: „Věc v právním smyslu (dále jen »věc«) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží k její potřebě.“ Ustanovení § 429 návrhu Obchodního zákona: „Soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc.“

60

Náhradou za § 67a ObchZ má být ustanovení § 8 ods. 3 návrhu Obchodního zákoníka. Jako kriterium pro posouzení povinnosti předložit nabytí nebo převod obchodního jmění nebo jeho části nejvyššímu orgánu147 bylo zvoleno způsobení změny převažující povahy podnikání obchodní korporace. Spřesnění

měřítek kdy je nutný

souhlas nejvyššího orgánu a kdy nikoli bude ponechán judikatuře. Část podniku, jenž bude hospodářsky a funkčne samostatná může být z vůle podnikatele oddělena. Takováto část podniku se bude nazývat „pobočka“. Taková pobočka nemusí být registrována v obchodním rejstříku, v případě, že bude do obchodního rejstříku zapsána, nazývá se „odštěpný závod“.

147

Srov. ustanovení § 76 a § 53 návrhu Obchodního zákonu

61

9. Závěr V této práci jsem postupně analyzoval práva a povinnosti stran jednotlivých smluvních vztahů, kde jako předmět vystupuje podnik. Jednalo se o právní vztahy založené smlouvami zvlášť upravenými v Obchodním zákoníku (smlouva o prodeji podniku, smlova o nájmu podniku); zástavní smlouvou dle Občanského zákoníku; u bezúplatného převodu podniku smlouvou innominátní a nebo právními úkony, jež se týkají vkladu podniku do obchodních společností. Za smysl diplomové práce považuji studium, hlubší pochopení zadaného tématu a pozdější uplatnění naučeného v každodením životě právníka. V práci jsou předestreny problémy, jenž byly řešeny judikatorou nebo mají ustálený doktrinální výklad, a tudíž by v praxi neměly činit velké obtíže. Nicméně rád bych na závěr předestřel otázky, jenž zůstávají neřešeny a v jestli se s nimi v budoucnu osobně potkám, budu jim věnovat zvýšenou pozornost. V průběhu celé doby psaní této práce vystupovala do popředí kvantitativní a kvalitativní proměnlivost podniku. Právě tato je jedním z důvodů interpretačních problémů dispozic s podnikem, především není-li reflektováná právní úpravou. Byly to zejména otázky spojené se zástavou podniku a právní následky odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Vznik a zánik zástavního práva k nově nabytým nebo zcizeným složkám podniku nebo registrace jednotlivých složek do příslušných registrů, kterých nezodpovězení v judikatuře, avšak především zákonou úpravou, učinilo z této dispozice záležitost velmi nejistou.

62

Další diskutabilní institut je odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Vypořádání stran po odstoupení od smlouvy a přechod práv a povinností i ze smluvních vztahů, jenž vznikli po prodeji podniku bude úkolem nelehkým. Problémy můžou vyvstat např. z přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovných vztahů; převodu práv k ochranné známce nebo vynálezu, jenž má pro činnost podniku zásadní význam nebo změny podnikatelské činnosti. Palčivým nadále zůstává problém interpretace „části podniku“ dle § 67a Obchodního zákoníku. Domnívám se, že v práci uvedené doktrinální výklady jsou správné a jestli těmito názory bude v případě nutnosti ovlivněna činnost soudců, půjde o krok správným směrem. Pozitivum je, že návrh Obchodního zákoníka obdobné nesnáze nespůsobuje. Touto prací se snažím prokázat pochopení pojmu podniku a jednotlivých, nejdůležitějších právních vztahů, ve kterých je podnik předmětem. Doufám, že se to alespoň zčásti podařilo.

63

10. Resumé v anglickém jazyce Enterpise as a subject-matter of legal relationships The aim of the construed graduation theses is to interpretate legal notion „the enterprise“ and to explain rights and obligations of parties to a legal relationships in which enterprise figure as a subject-matter. Interpretation of the notion enterprise is mainly related to its legal regulation in czech Commercial code, nevertheless analysis of enterprise in law of European union or retrospective to its meaning in former Czechoslovak legislation has not been omitted. The enterprise is in czech legal system understood as a subject-matter of legal relationships or particular contracts. It is comprised by material, immaterial and personel elements of business (e.g. personal things, real estates, all types of rights) Those various components are unified by common purpose and owned or related to one natural person or legal entity. Principal part of the work is devoted to interpretation of various legal relationships created by contracts in which enterprise represents subject-matter of a contract. Not all of the contractual relations has been described, thesis contain only contract for the sale of the enterprise, contract of the lease of the enterpise and security contract. Attention has been paid to interpretation problems which might arise in those contractual contracts. From other legal relations has been chosen those, which creates when enterprise represents non-capital contribution of a member of business corporation. Final part of the thesis is devoted to a proposed regulation of the enterprise in proposal of new czech commercial law.

Seznam klíčových slov: podnik – enterprise prodej podniku - sale of the enterprise nájem podniku - lease of the enterprise

64

11. Použitá literatura a judikatura Literatura •

Alexander, J.,Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2006

•

Baudyš, P., Zástavní právo k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 6

•

Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání, Praha,C.H.Beck, 2007

•

Čech, P.,Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 2006, č. 11

•

Čech, P., Několik doplňujících poznámek k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007, č. 7

•

Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník – komentář. Prospektrum, Praha, 1997

•

Dekeuwer-Défossez, F., Blary-Clément É., Droit commercial, Montchrestien, Paris, 2007

•

Dvořák, T., Ještě k zástavnímu právu k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 10

•

Dvořák, T., Dispozice s podnikem, Právní rozhledy, 2003, č. 3

•

Eliáš, K., Dvořák, T. a kol., Obchodní zákoník, Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006)

•

Eliáš, K., K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku, Právní rozhledy, 1993, č. 3

•

Eliáš, K., Věc jako pojem soukromého práva, Právní rozhledy, 2007, č. 4

•

Eliáš, K., Bejček, J., Hajn,P., Ježek, J. a kol., Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2007

•

Eliáš, K., Prodej podniku a cenné papíry na řad jako jeho součást, Právní rozhledy, 65

2001, č. 8 •

Eliáš, K; Dvořák,T. a kolektiv.: Obchodní zákoník, Praktické poznámkované vydání s výběrem z judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006

•

Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., M., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005

•

Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007

•

Knappová, M., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Aspi, Praha, 2001

•

Kopáč, L., Švestka, J., K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Právní rozhledy, 1997, č. 2

•

Kopáč L. K problematice smlouvy o prodeji podniku. Právní rádce, 1994, č. 2

•

Kulková, R., K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku, Právní rozhledy, 2002, č. 7

•

Malovský-Wenig, A., Příručka obchodního práva, Českosloveský kompas v Praze, 1947

•

Munková, J., Podnik jako adresát normy v soutěžním právu, Právní rozhledy, 2004, č.17

•

Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006

•

Mařík M. a kol., Metody oceňování podniku, Ekopress, Praha, 2003

•

Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998,

•

Pelikánová, I., Převod a přechod práv při prodeji podniku podruhé, Právní rozhledy, 2001, č. 9

•

Pelikánová, I., Problém převodu a přechodu práv, Právní rozhledy, 2001, č. 4

66

•

Pelikánová, I., Obchodní podnik jako právní pojem, VI. Karlovarské právnické dny, 1996

•

Pelikánová, I., Úvod do srovnávacího práva obchodního. Skripta, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2000

•

Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, 4. vyd., Praha: ASPI Publishing, 2004

•

Pihera,V.,Poznámka k „výkladu“ §67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007,č.2

•

Pihera,V., Opět k § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007, č.12

•

Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006

•

Plíva, S., Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č.2

•

Pohl, T: Několik praktických problémů obchodních společností, Právník, 1995, č. 3

•

Rabanová, M., Podnik jako předmět vkladu do obchodní společnosti, Obchodní práva, 2000, č. 2

•

Randa, A., Soukromé obchodní právo rakouské, seš. I a II., Praha, 1894

•

Richter, T., Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dlouhodobého financování, Právní rozhledy, Praha, 2004, č. 3, 4

•

Rosenbachová, J., Obchodní judikatura: Vybraná rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních, právních, pracovních a trestních souvisejících s podnikáním, Newsletter, Praha, 2001

•

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, C.H.Beck, Praha, 2004

•

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006

•

Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007 67

Judikatura

•

Váž. 15 404 (z r. 1936), Boh. adm. 5 508 (z r. 1926)

•

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98

•

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1999, sp. zn. 28 Ca 156/98

•

Rozsudek ESD ve věci C-41/90 Klaus Höffner a Fritz Elser vs. Macrotron, Gmbh 1991, I- 1979;

•

Rozsudek ESDve věci T-11/89, Shell, SbSD 1992, II-757

•

Rozsudek ESD ve věci 58/64 Grundig vs. Komise ze dne 13.7.1966

•

Rozsudek ESD Komise ve věci Continental Can z 9.12.1971

•

Rozsudek Nejvyššího soudu z 22.12.1994, Odon 34/93

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.1995, sp. zn. Odon 28/95

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.9.1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98

•

Nález Ústavního soudu I ÚS 437/02 ze dne 26.08.2003, N 110/31 SbNU 3

•

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 75/04 ze dne 13.06.2006, N 119/41 SbNU 485

•

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001

•

Váž. 1 097 (z r. 1923)

•

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2002, sp.zn. 9 Cmo 360/2001

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, publikováno v Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 30/1997 civ.

68

•

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, čj. 32 Cdo 1995/99

•

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6.2001, sp. zn. 9 Cmo 493/2000

•

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003

•

Rozsudek NS ze dne 7.5.2003, sp.zn 29 Odo 767/2002

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1997, sp.zn.1 Odon 70/97

•

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2003, sp. zn. 21 Cdo 920/2003

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp. zn 29 Odo 691/2003

•

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.03.2003, sp. zn. 29 Odo 717/2002

•

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.08.2002, sp. zn. 29 Odo 64/2002

69