Evropská identita jako vztah my-oni

Evropská identita jako vztah my-oni Autor: Jiří Koubek, Téma: STUDIE, Vydáno dne: 01. 10. 2006

Jiří Koubek se narodil v r. 1979. Je absolventem bakalářského studie na FHS UK, nyní je studentem magisterského studia oboru politologie na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se především problematice voleb, stranických systémů a přechodů k demokracii. Studii doporučil doc. Milan Znoj Recenzoval prof. Pavel Barša - recenze zde

Úvod Evropanství a Evropská unie Normativní hledisko – proč chtít silnou evropskou identitu? 1. Má identita povahu konstituce nebo konstrukce? 1.1.Identita jako konstituce 1.2.Identita jako konstrukce 1.3.Primát konstrukce před konstitucí 1.4.Evropská identita: konstrukce nebo konstituce? 2. Je identita vymezována spíše negativně nebo pozitivně? 2.1. Negativní pojetí – identita jako interakce „my-oni“ 2.2. Pozitivní pojetí – imanentní identita 2.3. Primát negativního vymezení před pozitivním 2.4. Evropská integrace – silně obsahové pojetí identity 3. Jaká jsou rizika negativního vymezení identity? Jak jim čelit a předcházet? 3.1. Lpění na pozitivním vymezení rizikům nezabrání 3.2. Riziko č. 1. konflikt evropské a národních identit 3.3. Riziko č. 2: past anti-amerikanismu 3.4. Riziko č. 3: ochlazení vztahů s Ruskem 3.5. Riziko č. 4: střet civilizací – studený mír s domnělým „islámským světem“ Dodatek: otázka jazyka, hranic a hodnot Jazyk Hranice Hodnoty Závěr Abstract (in English) Poznámky Závěrečná poznámka

Úvod Ve své úvaze o evropské identitě jsem si položil tři otázky: 1. Má identita spíše povahu konstrukce nebo konstituce? 2. Je identita čímsi pozitivním a imanentním (vycházejícím čistě ze zdrojů identifikující se jednotky) nebo se tvoří negativně - interakcí vnitřku a vnějšku ve smyslu „my-oni“? 3. Jaká jsou případná rizika negativního pojetí identity? Jak konkrétně jim čelit v evropském případě? Je namístě vysvětlit, proč jsem zvolil právě tyto otázky a jak jsou logicky propojeny. Na první pohled existuje spojitost mezi druhou a třetí otázkou. Odpovíme-li „ve prospěch“ negativní identity, jsme ke třetí otázce vedeni takřka automaticky. Ostatně nejen znění třetí otázky, ale i samotný název mé eseje naznačuje, že jedné odpovědi dávám a priori přednost. Ale i první otázka je svého druhu přípravnou k následujícím dvěma. Ty nedávají smysl, není-li identita chápána jako proces. A v první otázce se snažím představit a porovnat dvě možná pojetí identity – statické (konstituční) a dynamické (vývojové, konstruktivistické). Existuje i jiná souvislost mezi první a druhou otázkou. Pokusím se dokázat, že pojetí identity jako něčeho imanentního a esenciálního je spjato s představou identity jako konstituce. A naopak, identita chápaná jako produkt interakce mezi vnějškem „oni“ a vnitřkem „my“ je kompatibilní s vnímáním identity jako procesu konstrukce. Tedy i druhá otázka již předem předpokládá

specifickou odpověď na první otázku. Kritik by mohl vznést námitku, že kladu otázky, na které si již předem nárokuji znát odpovědi. Taková kritika by byla oprávněná, pokud by tyto odpovědi byly něčím více, než pouhými hypotézami, které v eseji podrobím kritickému zkoumání. Nebylo by však korektní jakkoli tyto hypotézy předem zastírat. Domnívám se tedy, že identita je procesem konstrukce (1), v němž hraje zásadní roli interakce my-oni (2). Tyto hypotézy úzce souvisejí s mými teoretickými premisami. Jedna je pluralistická, podle níž jednotlivec může prožívat a prožívá hned několik identit současně, a druhá konstruktivistická, podle které identita není jakousi „zbytnělou historickou esencí“ či projektem dějinné prozřetelnosti, nýbrž kulturním konstruktem. Zatímco první a druhá z mých základních tří otázek jsou spíše teoretické, ta třetí navozuje zcela praktická a aktuální témata. Do popředí v ní vystupuje normativní aspekt, který lze formulovat následovně. Jestliže připustíme, že základním formotvorným elementem identity je interakce „my-oni“, je o to více třeba být si vědomi potenciálních rizik, která z toho plynou, a nepřipustit animozity, které byly s takovou interakcí v historii zpravidla spjaty. Vymezení se ve smyslu jinakosti či odlišnosti totiž v sobě nemusí zahrnovat nepřátelství vůči deklarovanému („jinému“) okolí. A na základě neblahé evropské historické zkušenosti by se chtělo dodat, že ani nesmí. Ve své úvaze pracuji s pojmem identita jak v jeho individuálním, tak kolektivním významu. I tento vztah si zaslouží vysvětlení. Hlásím se k metodologickému individualismu, a proto považuji kolektivní identitu za odvozenou od individuální. To neznamená, že kolektivní rozměr nemůže hrát (např. v některé velmi silně pociťované etnické identitě) významnou roli a že společenství nemůže své jednotlivé členy zásadním způsobem ovlivňovat. V mém pojetí je ale přesto tento vztah ovlivňování přinejmenším obousměrný, přičemž primát má jednotlivá lidská osoba. Obzvláště to platí pro nejazykovou, neetnickou a poměrně slabou identitu, jakou je např. evropská, která je navíc v různých částech Evropy chápána velmi různě.1

Evropanství a Evropská unie V běžných diskusích o evropanství zpravidla splývá Evropa s Evropskou unií a evropská identita je tudíž přímo a pevně vázána na jeden konkrétní politický celek. Ve své úvaze toto sepjetí neproblematizuji, byť jsem si plně vědom, že je samo o sobě sporné a nesamozřejmé. Rozhodl jsem se tak ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že k zásadnímu průlomu ve vývoji evropské identity opravdu došlo v souvislosti s procesem integrace. A současná EU není ničím jiným než momentálním vyústěním tohoto procesu. Kromě toho se již veškeré debaty o evropské identitě dostaly do fáze, kdy evropanství obsahuje zřetelně politickou dimenzi. Tím není popřen ani oslaben kulturní nebo filozofický rozměr evropské identity. Ale chceme-li postihnout pojem evropanství v co největší jeho šíři a uvažujeme-li tedy o evropanství i politicky, pak se bez relevantního politického rámce neobejdeme. A je evidentní, že dlouhodobě jediným takovým rámcem je na evropském kontinentě EU, resp. její předchůdci. Zadruhé se domnívám, že relevantním důvodem pro - byť alespoň analytickou - akceptaci splynutí evropanství s identitou EU je sebepojetí, které v tomto ohledu v Evropě naprosto převažuje. Tím netvrdím, že rozhodující většina obyvatel členských zemí EU se spontánně a velmi silně deklaruje jako příslušníci EU, a tudíž Evropané. Tím tvrdím jen tolik, že naprostá většina debat na téma evropské identity zcela automaticky nějakým způsobem sklouzne k Evropské unii, její legitimitě, apod. Existuje-li v běžném chápání takové rovnítko mezi kontinentem a Unií a žije-li do značné míry svým vlastním životem, pak je musíme brát vážně jako sociologický fakt. Není bez zajímavosti, že toto rovnítko se projevuje nejen uvnitř EU samotné, ale snad ještě silněji mimo Unii. To je ostatně silný argument proti námitce, že identitu EU a evropskou identitu nelze směšovat už proto, že řada evropských zemí stojí mimo EU – v první řadě úctyhodné a prosperující demokracie jako Švýcarsko, Norsko a Island. Co konkrétně mám na mysli a jak konkrétně se toto prolnutí Evropy a EU projevuje? V jedné ze jmenovaných demokracií, ve Švýcarsku, jsem byl osobně svědkem řady debat o vztahu této alpské země k EU. Některé další debaty na toto téma jsem intenzivně sledoval a sleduji zvnějšku. Mohu potvrdit, že v naprosté většině těchto diskusí se z proevpropského tábora dříve či později objeví velmi závažný argument tohoto typu: „Vždyť přece my, Švýcaři, jsme Evropané a nemůžeme stát mimo.“ Zdůrazňuji, že takový argument není nesen zájmem – tedy snahou čerpat výhody členství v EU (byť i tato linie je ve Švýcarsku silně přítomna) – ale směřuje čistě k otázce identity. Velmi podobně a ještě intenzivněji se tento fenomén před rokem 2004 projevoval i u středoevropských národů, důkazem čehož jsou hesla o „návratu do Evropy“. Není pochyb, že v současné době totéž hraje roli i v úvahách mnohých Rumunů, Bulharů, Chorvatů či Turků. Ale také Ukrajinců, u nichž mimořádně silně platí následující rovnice: členství v EU rovná se příslušnost k Západu (návrat do Evropy), rovná se symbolické potvrzení novodobé národní identity, rovná se definitivní vypořádání se sovětským dědictvím.

Normativní hledisko – proč chtít silnou evropskou identitu? Každý čtenář pozná, že má úvaha není hodnotově neutrální. Normativní aspekt se neobjevuje pouze ve třetí otázce, tj. ve snaze pojmenovat a vyvarovat se rizik plynoucích z dalšího vývoje evropské identity. Je přítomen v celé mé práci, a sice v tom smyslu, že považuji posilování a další utváření evropské identity za prospěšné a žádoucí. Důvody opět plynou z mých premis. Z pluralisticko-individualistického hlediska se domnívám, že každá další identita, kterou jednotlivec přijme, je obohacením a že multiple membership (mnohost prožívaných identit jednotlivce) může eliminovat jeho potenciální sklon k fanatismu a radikalismu plynoucí z případné absolutizace pouze jedné konkrétní identity (národní, náboženské, atd.). Konstruktivistické východisko je zohledněno v tom, že se jedná vskutku o proces, který je plně v rukou lidí, ať už individuálně nebo kolektivně.2 Jen tehdy má smysl mluvit o úsilí či záměru posílit identitu. Tím neříkám, že proces vytváření identity je vždy vědomý nebo dokonce převážně intencionální. Možná nikoliv. To však neznamená, že do něj jednotlivci se svými záměry nemohou vstupovat a výrazně jej ovlivnit. Do hry ale vstupuje ještě jeden důvod. Stavím se pro silnou evropskou identitu také proto, že kladně hodnotím proces evropské integrace jako takový. A podstatné posílení evropské identity politického charakteru vnímám jako další důležitou kapitolu tohoto procesu. Výrazná a politicky relevantní evropská identita je nezbytným předpokladem pro vytvoření evropské polis, která by zahrnovala vskutku společné evropské politické spektrum, evropské politické strany, evropská média, evropské debaty, evropské volby, evropská témata, atd. Má teze je, že výše popsané atributy napomohou dalšímu pokračování integrace, ať už se bude ubírat federalistickou cestou nebo nikoliv. Silná evropská identita bude vzpruhou pro jakoukoli variantu budoucího

vývoje – mimo těch, které by předpokládaly ústup z dosaženého stupně integrace. Zatím máme evropskou politiku (nebo spíše evropské politiky) ve smyslu policy. Chybí ale evropská politika ve smyslu politics. A pokud existuje, tak pouze ve velmi úzkém okruhu malé části evropských politických elit. Domnívám se, že se nejedná prvotně o problém institucí. Ty v posledku fungují poměrně dobře.3 V souvislosti s institucemi se mnohdy píše, že současná EU vykazuje deficit demokracie. Možná ano, ale ještě mnohem více se podle mě vyznačuje deficitem společné a srozumitelné identity.

1. Má identita povahu konstituce nebo konstrukce?

1.1. Identita jako konstituce Dějiny jsou plné situací, které dobře ilustrují, co míním konstitutivním pojetím identity. Zařadil bych sem politicky významné jednorázové akty se silným symbolickým významem. Týká se to vlastně každého vzniku nového státu. Za příklad poslouží třeba sjednocení Německa v roce 1871 nebo obnova státnosti některých středoevropských národů po první světové válce. Není náhodou, že takové historické události byly dobově zpravidla vysvětlovány jako naplnění určitého historického poslání nebo dokonce věčného principu (např. ducha příslušného národa). Náleží sem ale i jiné významné události ne nutně primárně politického charakteru, jako např. položení základního kamene k Národnímu divadlu. I to bylo bezpochyby vnímáno jako projev symbolické (re)konstituce české národní identity. Ta však latentně existovala již dříve a v duchovním, takřka metafyzickém významu prostupovala staletími již od dob příchodu praotce Čecha do hornolabské kotliny. Tedy alespoň dle konstitutivního pojetí identity. Není náhodou, že konstitutivní akt bývá doprovázen přijetím ústavy, deklarace či jiné symbolické významné listiny, odkazující mnohdy na pradávné, slavné či věčné tradice daného národa. Je-li identita pociťována jako výsledek jednorázového „velkého“ aktu, pak se i hlavní činitelé tohoto aktu musejí vyrovnat s tím, že identita nevzniká „z ničeho“, ze vzduchoprázdna. Obrátit se k představě identity jako procesu však pro ně není řešením, protože takový proces by nutně relativizoval význam konstitutivního aktu. Zařadil by jej jen do řady jiných, nota bene méně významných, historických faktů. Vhodnějším doplňkem je tedy velkolepá idea národní podstaty jako věčné esence, či jako monumentálního nadosobního historického projektu prozřetelnosti. Není bez zajímavosti, že takto pojatá identita má v sobě silně kolektivní a absolutistický náboj. Konstitutivní akt se týká všech, kteří podléhají jeho působnosti. A všech jakoby stejně a naráz. Zároveň platí, že v danou chvíli, kdy se tento akt odehrává, jsou veškeré jiné identity tou novou, konstituovanou, symbolicky vytlačeny do pozadí.

1.2. Identita jako konstrukce Příklady tohoto pojetí identity vyvstanou, zaměříme-li se spíše na kulturní a sociální hledisko. Politický moment přitom pochopitelně nezmizí ze zřetele. Monopol na pozornost však ztratí úzká skupina státníků a výčet relevantních aktérů se rozšíří. Roste důraz na roli jazyka, médií a komunikace. Pro znázornění poslouží historické situace v různých mnohonárodnostních či etnicky nevyhraněných periferních regionech. Jednou z nich bylo v 19. století rozhraní jazykově polské, litevské a běloruské oblasti. Dominantní identita obyvatel tohoto pomezí spočívala zkrátka v tom, že jsou „zdejší“ (tutajszy). Nanejvýš se štěpila podle náboženských linií (katolíci a ortodoxní). Jazykově-etnická složka identity však ještě tou dobou nebyla ustálena, jinak řečeno – musela být vytvořena a vykonstruována. Identita v tomto pojetí jasně vyvstává jako předmět každodennosti. Je podrobena neustálému vývoji, na kterém se svým dílem účastní všichni, kdo ji subjektivně pociťují. I toto subjektivní pociťování je přitom vystaveno permanentní změně. Perspektiva identity jako konstrukce je podle mého mínění slučitelnější s individualistickým východiskem. Je přímým opakem historického determinismu. Přijmeme-li tezi, že identita je z individuálního hlediska čímsi proměnlivým a hluboce subjektivním a z kolektivního hlediska kulturním výtvorem jednotlivců interagujících ve společenství, pak v našich úvahách nezbývá místo pro představu jakýchsi nadosobních historických procesů či dokonce plánů prozřetelnosti. Na první pohled se přitom paradoxně může jevit, že více prostoru pro intencionalitu lidského jednání skýtá pojetí identity jako konstituce. Tato intencionalita se však zpravidla týká jen přímých účastníků konstitutivního aktu, zatímco ostatní mají výrazně pasivní roli. V konstruktivistickém chápání je plnohodnotný podíl na tvorbě kolektivní identity přiznán každému, kdo aktivně dennodenně vystupuje jako subjektivně se identifikující příslušník daného společenství, byť z titulu „pouhého“ jazykového mluvčího. Tím není bagatelizována či dokonce popřena role elit. Naopak, je-li aktérem každý, neznamená to, že rovnou měrou. Každý „konstruktér“ si pochopitelně nese svůj podíl úměrně tomu, v jaké míře vstupuje do veřejného prostoru.

1.3. Primát konstrukce před konstitucí Nabízí se námitka, že mezi oběma pojetími není třeba stavět ostrou dělící linii a že jsou navzájem slučitelná. Konstrukci identity lze interpretovat jako sled jednotlivých – různě významných – konstitutivních aktů. Taková zdánlivě přijatelná syntéza však do značné míry popírá logiku obou pojetí. Zejména z hlediska konstituované identity by se jednalo o rozmělnění významu konstitutivního aktu. Zařadit jej do vývoje a napojit na dílčí „menší“ akty všedního dění, jejichž původci jsou „bezejmenní“ jednotlivci, znamená popřít výlučnost tohoto aktu. V neposlední řadě v sobě každý akt konstituce nese jednu zásadní implikaci. Nutně předpokládá – či klade nárok – že příslušná identita je momentem aktu jakoby hotova, završena a utvořena. Konstitucionalista jistě nepopře minulý vývoj identity, ale nejspíš jej bude pokládat za určité „přípravné stadium“. Nezpochybní ani budoucí vývoj, ale jeho uvažování o něm bude nejspíše ohraničeno představou jakéhosi a priori daného pole pro tento vývoj – pole determinovaného právě konstitutivním aktem identity. Tyto atributy, ať již hotovost či předurčenost identity, jsou s ideou konstrukce v příkrém rozporu. Z konstruktivistické perspektivy je snad jakási syntéza snáze myslitelná. Je nabíledni, že proces konstrukce identity se sestává z individuálních jednání různého významu, dopadu a intenzity. Ty zcela nejvýjimečnější akty jsou i v konstruktivistickém

pojetí uznány jako symbolicky silná potvrzení identity. Analyticky však budou takové, jakkoli klíčové, milníky konstrukce podřízeny konstrukci jako takové. Odpovědí na námitku o slučitelnosti obou pojetí by tedy mohla být teze o primátu konstrukce. Neboli, konstitutivní akt lze logicky zařadit do procesu konstrukce, avšak tento akt je na konstrukci závislý, předpokládá ji a neobejde se bez ní. Je závislou proměnnou. Byla by myslitelná i opačná teze o primátu konstituce? Lze si představit, že symbolickou konstituci identity chápeme jako základní spouštěcí mechanismus pro konstrukci a jako její nezbytnou podmínku, která předurčí vývoj směrem dopředu, ale zpětně legitimizuje a reinterpretuje i vývoj směrem dozadu. Připomínám, že symbolický konstitutivní akt si již v momentě svého konání nutně nárokuje jakousi „hotovost“ identity. Symbolický význam aktu, nemá-li vyznít do prázdna, musí nějak rezonovat se subjektivním sebe-vymezením jednotlivců, na které se má vztahovat. Nejopatrněji řečeno, identita musí být v okamžik konstitutivního aktu alespoň obecně elementárně jasná, neproblematická. A to již – dle mého mínění – nutně vyžaduje nějaký minulý proces konstrukce. Teze o primátu konstrukce se tedy jeví jako uspokojivější.

1.4. Evropská identita: konstrukce nebo konstituce? Také v historii evropské integrace se setkáváme s něčím, co se podobá dilematu nastíněnému v první otázce. Konstitutivní pojetí zastával především evropský federalismus, zatímco gradualistické „budování Evropy zdola“ je v různé formě spjato s funkcionalismem, neofunkcionalismem i transakcionalismem. Zejména poslední zmíněná škola by, se svým důrazem na úlohu jazyka a komunikace, mohla být chápána jako svého druhu ideový předchůdce mnohem pozdějších konstruktivistických teoretiků. Pohybuji se ale na samé hraně únosnosti simplifikace – mezi těmito směry jsou samozřejmě významné rozdíly.4 Samotný pojem „identita“ nebyl ve velkých evropských teoriích 50. a 60. let ústředním pilířem. Tím se stal až s nástupem konstruktivismu. V poválečných desetiletích hrál v dobovém uvažování mnohem významnější roli termín „zájem“. To však na věci nic nemění. Pro nás je podstatné, že dané myšlenkové školy se vztahovaly k modelu integrace, v rámci nějž se klíčové kapitoly vývoje evropské identity odehrávaly. Historické kořeny soudobé evropské integrace vycházejí převážně z myšlení, které je podobnější naší představě konstrukce než konstituce. Úspěšné projekty byly v uplynulém půlstoletí vždy spjaty s ideou postupného vývoje a budování Evropy od „malých“ a konkrétních věcí. Naopak veškeré snahy začít „odshora“ a od velkých proklamativních aktů vždy končily nezdarem. Tím nepopírám, že i otcové integrace sdíleli velké vize a ideály a že jejich explicitním konečným cílem byla politická federace v Evropě. Měli však politický instinkt pro povahu vztahu mezi konstrukcí a konstitucí. Jako by tušili, že velký symbolický stvrzující akt musí přijít v pravou chvíli, teprve tehdy, až „bude co stvrzovat“. A nedávný pokus o deklaraci evropské „ústavy“ ukázal, že takový okamžik zřejmě nenastal ani po dlouhých desetiletích velkolepé evropské konstrukce. Problémem zřejmě nebyl samotný text Smlouvy o Ústavě pro Evropu, ale právě a pouze symboly, které se kolem ní vznášely a pohybovaly. Ani na počátku našeho tisícletí naše evropská identita nebyla a není čímsi natolik „hotovým“, tedy silným a samozřejmým, aby bylo bez fatálních kontroverzí možné symbolicky ji potvrdit. Příčina je nasnadě. Při všech historických případech budování identity politického typu sehrával klíčovou roli jazyk a hranice konstruovaného společenství. Společný jazyk zkrátka Evropě chybí, stejně jako evropská „polis“, která by zahrnovala evropské občany v obdobné míře, jako národní politická spektra zahrnují občany příslušných členských států. Hranice sice nechybí, ale neustále se posouvají. Jsou nejasné a rozmlžené. Jaký je normativní závěr této kapitoly? Rozhodně netvrdím, že do budoucna není myslitelné vstoupit do procesu konstrukce evropské identity se symbolickým konstitutivním aktem. Je však třeba trpělivě vyčkat na pravou chvíli. Přičemž vyčkání neznamená nečinnost. Během něj je nutno – v duchu odkazu Schumanna a Moneta – pokračovat v konstrukci „odzdola“ a od malých leč konkrétních věcí. Především je žádoucí posilovat evropské komunikační kanály, jazykovou vybavenost a propojenost. Zde leží základy možné budoucí evropské „polis“. Zároveň je žádoucí vést odpovědnou debatu o hranicích Evropské unie. Teoretickou tezi o primátu konstrukce před konstitucí lze takto prakticky aplikovat na soudobé evropské reálie.

2. Je identita vymezována spíše negativně nebo pozitivně?

2.1. Negativní pojetí – identita jako interakce „my-oni“ Negativním vymezením míníme uvědomování si vlastní odlišnosti tváří v tvář zevnějšku (okolí, ostatním identitám). Toto „uvědomování“ může být a bývá ve skutečnosti záměrným projektem – identifikující se jedinec (národ) chce být odlišný. Hned na samém počátku opět zdůrazňuji, že toto vědomí jinakosti nemusí a ani nesmí být spojeno s pocity nepřátelství nebo nevraživosti. Snad veškeré minulé případy vytváření moderní kolektivní identity státně (národně) politického typu jsou spjaty s vymezením se vůči okolnímu prostředí. Platí to zejména pro zrod moderního evropského nacionalismu v 19. století. Tehdejší německé i italské národní hnutí představovalo explicitní vymezení kulturního partikularismu vůči dobově dominantnímu napoleonskému francouzskému universalismu. Tentýž vzorec se během století přenesl dále na východ, když se menší středoevropské národy, včetně Čechů a dalších Slovanů, obdobným způsobem sebe-identifikovaly tváří v tvář němectví. Model negativní identifikace ale není nezbytně vázán na 19. století a pozdější období. Najdeme ho i zcela nezávisle na fenoménu jazykového (etnického) nacionalismu. V osvíceném 18. století se americká republika vymezovala také negativně – vůči zaoceánské mateřské zemi, s níž navíc sdílela společný jazyk i mnohé tradice. Nelze popřít, že uvedené příklady byly bez výjimky spojeny s růstem napětí, v horším případě nepřátelství a nevraživosti a v nejhorším případě s rozpoutáním konfliktu. I v současném světě se hojně vedou války kmenového typu – tedy kvůli identitě nebo alespoň pod její zástěrkou. A nedávné balkánské války ukazují, že tento jev se zdaleka netýká pouze Afriky. Negativní pojetí identity tedy s sebou nese rizika. Naším úkolem je zamyslet se, zda jsou tato rizika nutná, zda jsou v případě EU vůbec aktuální, zda je kvůli nim třeba zavrhnout negativní pojetí identity jako takové a zda ho vůbec lze zavrhnout a popřít. Stojí za povšimnutí, že všechny odstrašující příklady vyústění negativního procesu identifikace jsou zároveň příklady konstitutivních aktů identity. Zdá se tedy, že spojení konstitutivního a negativního chápání identity představuje mimořádně

výbušnou směs. Negativně-identifikační moment, v němž je vždy obsaženo latentní napětí, dostává totiž prostřednictvím konstitutivního aktu mimořádnou intenzitu a skoro absolutní rozměr. Je otázkou, zda by současnost, označovaná někdy jako postmoderní, mohla tuto zdánlivou danost překonat. Skutečností je, že „moderní“ doba to nedokázala. Aby nedošlo k mýlce. V úvodu jsem naznačil logickou spojitost mezi konstruktivistickým a negativním pojetím identity na jedné straně a mezi konstitutivním a pozitivním (imanentním, obsahovým, esenciálním) pojetím na straně druhé. Nyní naopak pojednávám o souběhu konstitutivního aktu a silné negativní polarizace „my-oni“. Je v tom rozpor? Domnívám se, že nikoliv, pokud si uvědomíme, že v rámci konstitutivního aktu je nadměrně vyhrocená polarita „my-oni“ zahrnuta do nadčasové esence (historického plánu), kterou si akt nárokuje uskutečnit. Jinými slovy, „věčné (odvěké, dědičné) nepřátelství“ je i v konstitutivním aktu symbolicky zhmotněno a stává se nedílnou součástí esence, kterou má být vznikající (lépe řečeno nastolovaná) identita naplněna. Ve světle dějin moderního nacionalismu a zkušeností s dalšími absolutizujícími a totalitarizujícími identitami (např. identitou „nového socialistického člověka“, árijskou apod.) se negativní pojetí identity intuitivně může jevit jako překonané, nebezpečné či nesympatické. Zůstává však otázka, zda se vůbec identifikační proces může bez negativního aspektu obejít a zda hrůzostrašné stránky naší minulosti nebyly popsány spíše z jiných příčin, než jakou je negativní povaha identity sama o sobě. Než však rozvedeme tuto myšlenku, je nejprve třeba představit pozitivní pojetí identity.

2.2. Pozitivní pojetí – imanentní identita Pozitivním vymezením myslím takové, které se opírá o něco, co je na okolí nezávislé a co je vlastní právě a pouze vymezující se jednotce. Ba dokonce o něco, co se hypoteticky obejde zcela bez jakéhokoli povědomí čehosi jako okolí. Může jít o hodnotu či soubor hodnot, tradici, mýtus, představu určitého národního (či jiného) charakteru nebo dokonce historického poslání. Z logiky věci vyplývá, že tento atribut, o který se pozitivně stavěná identita má opírat, musí být nutně původní, musí předcházet samotnému procesu sebe-identifikace a být na něm funkčně nezávislý. Takový atribut bude mít nezbytně povahu esence. Jestliže v předchozím oddíle jsme začali příklady z oblasti kolektivní identity, pak pro pozitivní pojetí se na první pohled lépe hodí příklad týkající se identity individuální. Každý jednotlivec se přece rodí do nějakého prostředí, které je již určitým způsobem definováno a „naplněno“: normami, hodnotami, zvyky, ale též jazykem. Do tohoto prostředí se člověk socializuje a tím vytváří pluralitu svých identit – od osobní, pohlavní, až po národní, evropskou či světovou. Tato úvaha je ale ošidná. Zaprvé, jedinec se nerodí do „již hotového“ prostředí a i on se v průběhu života podílí na jeho další přeměně. Kolektivní identity, do nichž se socializuje, nejsou funkčně nadřazeny jeho individualitě – alespoň potud, je-li mé východisko individualistické. Ale především proces socializace jedince je vlastně svého druhu permanentní interakcí různých identit. Je střetáváním vnitřku a vnějšku - jen ne ve smyslu „my-oni“, nýbrž „já-ty“ nebo obecně „já-oni“. Toto nechť není chápáno jako popření smyslu pozitivní identity, ale jako jakýsi zárodek formulace teze o primátu negativní identity před pozitivní. I hodnoty, normy, atd., kterými jsou naše identity naplňovány a které jsou zdánlivě pozitivně budovány, jsou podle mého plodem interakcí, které jsou funkčně obdobou interakce „my-oni“. Přenesme se na rovinu kolektivní identity, konkrétně té státně-politické. Snad žádný stát, národ či náboženství nevznikl tak, že by se skupina jednotlivců spontánně a náhodně usnesla na sumě hodnot a postulátů. To neznamená, že v interakci s okolím takové hodnoty a postuláty velmi silně nepřijímala za své. Tomu však vždy muselo předcházet vědomí odlišnosti od okolí. O hodnotách a tradicích se vedou věčné spory, málokterá je předmětem konsensu – i proto se domnívám, že nelze čistě na nich postavit kolektivní identitu. A pokud ano, tak identitu velmi slabou, doplňkovou. Velmi snadno ji lze naopak postavit na fenoménech jako jazyk nebo teritorium – právě proto, že umožňují snadné odlišení vnitřku od vnějšku.

2.3. Primát negativního vymezení před pozitivním Mé tvrzení ve prospěch negativní identity je neseno jak argumentem historicko-empirickým, tak antropologickým. Ten první se týká zejména kolektivní identity a vztahuje se na veškeré mně známé empirické případy budování „velkých“ identit státněpolitického typu, které vždy vznikaly a vyvíjely se formou interakce – mnohdy nepřátelské a násilné – s identitami jinými. Pro přesnost, tato interakce neznamená střet již hotových identit, ale proces, v němž se všechny zúčastněné identity teprve konstruují, tzn. neustále proměňují a posouvají. Antropologický argument se týká především identity individuální, jejíž vývoj by z jistého hlediska mohl být chápán jako čistě pozitivní přijímání imanentních norem (hodnot, návyků, norem, tradic, atd.) jednotlivcem. Taková představa by však nebyla kompatibilní s mým individualistickým východiskem, v němž je maximálně zdůrazněna spolutvorba těchto zdánlivě imanentních norem každým socializujícím se jednotlivcem. A tato spolutvorba má funkčně povahu negativního vymezování. Alternativou k ní je zakotvení norem v nadpřirozenu. Jestliže přijmeme názor, že každý jedinec se socializuje (a tvoří svou identitu) celý život, pak je má teze o primátu negativní identity v souladu s tezí o primátu konstrukce. Obě totiž zdůrazňují dynamický, vývojový, procesuální aspekt identity. Imanentní identita naopak předpokládá existenci obsahu, který je již jakoby daný (tudíž svým způsobem statický). Tento obsah je mýtem nebo esencí, která buď beze změn prostupuje historií (např. zhmotnělé češství, němectví, atd.), nebo je dokonce univerzální (jako např. některé mravní či metafyzické principy a hodnoty). Ať tak či tak, dle imanentního pojetí identity každopádně obsah funkčně předchází procesu (či spíše aktu) identifikace. Snažil jsem se prokázat problematičnost imanentního pojetí poukazem na to, že i onen zdánlivě nezávislý a určující obsah je nutně plodem konkrétních lidských interakcí. Na tvorbě (konstrukci) hodnot, norem, atd. se podílejí konkrétní jednotlivci s konkrétními identitami a jejich jednání se vždy odehrává ve vztahu typu „já-ty“. Logika konstrukce se s existencí takového a priori daného obsahu vylučuje, protože obsah vzniká až konstrukcí. Jako přesvědčivé příklady prvků umožňujících pozitivní vymezení identity by se mohly jevit dva fenomény: jazyk (jako základní prostředek komunikace) a teritorium (jako stmelující prvek identifikujícího se společenství). Dle mého mínění však jde naopak zejména o prvky identity negativní. Samotný pojem území by nedával smysl, kdyby každé partikulární území nebylo – přímo či nepřímo – obklopeno jinými územími. Podobně lze uvažovat o jazyku. Právě proto, že jazyk a teritorium mají tuto vymezující povahu, jsou tak úspěšným základem pro veškeré známé identity státně-politického typu. Jestliže negativní konstrukci identity chápeme jako interakci vymezující se jednotky s okolím, pak samotný pojem „negativní“ není synonymem slov „záporný“, „odmítavý“, „nepřátelský“, „uzavřený“, apod. Tento termín vyjadřuje pouze a výhradně funkční

negativitu, jakožto opak imanentního vymezování. Neříká nic jiného, než že při smysluplné sebe-definici a sebe-identifikaci jistého celku se neobejdeme bez jiných celků a bez komunikace a interakce s nimi. Mé pojetí negativní identity nesměřuje k šovinistickým závěrům – akcentuje naopak otevřenost a vnímavost k okolí. Jinak řečeno, negativní a konstruktivistický proces identifikace si můžeme představit jako souhru různých impulsů a reakcí. A i v tomto negativním procesu jsou reakce a protireakce jak kladné (přijímající), tak záporné (odmítavé).

2.4. Evropská integrace – silně obsahové pojetí identity Budování evropské identity – přinejmenším v éře integrace – je ambiciózním pokusem o takřka výhradně pozitivní vymezení identity. To se projevuje v různých variantách, z nichž všechny jsou více či méně pluralistické a jsou si vědomy existence jiných – velmi silných – politických identit v Evropě. Jednou z možných variant je důsledně „nadnárodní“ pojetí, které jakoby ignoruje národní, státní, etnické, jazykové a jiné identity, a nárokuje si vytvořit jakousi samostatně evropskou identitu výhradně na bázi hodnot, které jsou Evropě vlastní a na nichž po staletí stojí.5 Jiná naopak bere ostatní identity velmi zřetelně v úvahu a snaží se je inkorporovat do zastřešující identity evropské. Výsledkem je představa kombinované, mozaikovité, pestrobarevné identity. Evropanství je tedy „utkáno“ z češství, němectví, atd. Toto pojetí může mít svou „ofenzivnější“, ambicióznější verzi, podle níž může evropská identita „soupeřit“ s národními (státními) identitami a přijímat za své „spojence“ různé identity sub-státní (regionální či etnicky menšinové). Lze si představit „defenzivnější“ alternativu, která naopak vnímá evropanství i národní identity v absolutní harmonii. Pokládá je za vzájemně bezproblémové doplňky, přičemž posílení jednoho s sebou nese posílení druhého. Všechny nastíněné varianty mají jedno společné. Odmítají vidět vývoj evropské identity jako interakci evropanství s neevropským vnějškem. Snaží se obejít bez vztahu „my-oni“. Tento přístup sdílí naprostá většina současných evropských politických elit. Prozatím jsou však plody jejich jedinečného úsilí spíše hubené. Nelze přehlédnout, že pozitivně budovaná evropská identita je popelkou vedle etablovaných negativně utvářených identit národních. Nabízí se otázka, zda vůbec má smysl, aby se evropská identita porovnávala a „poměřovala“ s identitami národními. Pokud ale přijmeme fakt, že jde o identity podobného zaměření (identity státně-politických celků), pak se takovému srovnání v posledku nevyhneme. Museli bychom dokázat a obhájit, že evropanství je – a chce být - identitou zbrusu nové kvality, kterou nelze klást vedle jiných stávajících identit. Ale především – sami Evropané by museli tomuto vymezení plně porozumět a akceptovat je. Ptejme se, proč si vlastně Evropané vzali na svá bedra tak nemírně těžký úkol. Vysvětlení je nasnadě. Projektu integrace předcházely dvě zničující světové války, v reakci na které se Evropa již několik desetiletí usilovně snaží zavrhovat vše, co by se podobalo negativnímu (čili rizika nesoucímu) aspektu identity. Úzkostlivě se chceme vyvarovat čehokoli, co by byť jen vzdáleně připomínalo starý svět nacionálně-jazykových či teritoriálních animozit. Úkol, který označuji za přetěžký, se na začátku mohl jevit jako velmi snadný: Evropané, poučeni zkušeností dvou konfliktů, které málem přivedly starý kontinent do záhuby, přece musí ochotně a navždy zamítnout uvažování v kategoriích „my-oni“ a s chutí se zapojit do projektu hledání kvalitativně nové, pozitivní identity. Jako vzorové působily příklady politických celků, které úspěšně existují a jsou prostoupeny živoucí identitou, aniž by každý z nich spojovala jedna společná řeč: vícejazyčné Švýcarsko, Belgie, Indie či Kanada. Nelze ale zapomínat, že mimo skvělých konstitucí jsou - a zejména byly - tyto státy drženy pohromadě i svým okolím. Zejména v těžkých historických okamžicích byly sebe-identifikační odkazy za hranice více než explicitní. Týká se to i vysloveně mírových dějin a bezproblémových sousedství. Kanadský vztah k velkému jižnímu sousedovi jistě není převážně a obecně záporný. Mnohé Quebečany i Anlokanaďany ale vzájemně spojuje především společné vědomí odlišnosti od USA. Odlišnosti, která v sobě ale většinou neobsahuje ani stopu nepřátelství či vážně míněné nevraživosti. Podstatné pro naši argumentační linii je, že i příklady identit, které se jeví (díky spolužití různých jazyků) jako ryze pozitivně stavěné a (vzhledem ke své „složenosti“ z různých “sub-identit“) jako inspirativní pro Evropu, při bližším ohledání obsahují jasně negativní moment. Jaké je tedy východisko ve vztahu k evropskému snažení o obsahovou identitu? Má být zkrátka navždy pohřbeno jako marné? Máme je opustit jen proto, že je dosud spíše neúspěšné a že je velmi obtížné? Nebo proto, že se snaží revolučně změnit lidskou povahu, která se, jak jsem se snažil dokázat, bez fenoménu „my-oni“ („já-ty“) neobejde? Kloním se k druhé možnosti a tím se již vlastně dostávám k normativnímu sdělení druhé kapitoly. Podle mého mínění by se Evropa měla smířit s negativní stránkou identifikace. Neměla by fenomén „my-oni“ odmítat či tabuizovat, ale naopak jej přiznat a důsledně usilovat o jeho kultivované a nepřátelství prosté projevy. Přitom by měla mít a mysli jeho úskalí. Jestliže rizika otevřeně pojmenujeme a reflektujeme, jsme již na půl cesty k jejich nenaplnění. Nenakreslíme věrohodný a srozumitelný obraz Evropana, pokud se budeme vyhýbat jakémukoli povědomí o ne-Evropanovi, resp. ne-Evropanech. Na závěr se vší naléhavostí připomínám, že vyobrazení tohoto „cizince“ by mělo být vstřícné a přátelské. Model kanadsko-amerického vztahu by nám mohl být inspirativní. Nebezpečí, že se z vnímaného „oni“ stane rival nebo dokonce nepřítel, latentně existuje vždy. Jsem si na druhou stranu jist, že v současné Evropě je toto riziko omezeno na naprosté minimum. Působí zde instruktivní historická zkušenost starého kontinentu, silně zakořeněný normativ tolerance, pluralismu, antišovinismu a úcty k jinakosti. Evropa si prošla očistnou lázní dekolonizace a s tím souvisejícího odpoutání se od europocentrismu. Především ale dobové okolnosti jsou radikálně a nevratně odlišné od 19. století a netřeba se obávat, že by rodící se evropská identita nabrala podobu a rysy tehdejšího „moderního“ nacionalismu. Jak již bylo řečeno, evropanství se vyvíjí naprosto specifickým a neopakovatelným způsobem. I ten však s sebou nese rizika, i když jiného druhu, a těmi se budu zabývat v následujícím oddíle.

3. Jaká jsou rizika negativního vymezení identity? Jak jim čelit a předcházet?

3.1. Lpění na pozitivním vymezení rizikům nezabrání Snad se mi podařilo ukázat, že evropské elity usilují o takřka výhradně pozitivní vymezení evropské identity. Pokusil jsem se též obhájit, že takové, čistě obsahové vymezení je jen obtížně možné. Zkusil jsem též naznačit alternativu, kterou je nyní třeba rozvést – i s výčtem jejích rizik. I tato rizika jsem již nastínil a mé zjištění není nikterak objevné: plynou z potenciálního napětí ve vztahu „my-oni“. Paradoxně však tato rizika (spjatá s negativním vymezováním) naléhavě existují již nyní, přestože hlavní proud evropského diskursu se ubírá jednoznačně po liniích pozitivně (obsahově, imanentně, hodnotově) stavěné identity. Co konkrétně mám na mysli? Evropanství je budováno bez sebemenšího poukazu na ne-Evropu. Identifikující se jedinec však ono zvláštní zrcadlo odlišnosti potřebuje. Namísto toho nachází odkazy na národní (a jiné) evropské identity, byť v pozitivním vymezení. Tyto identity jsou tak vlastně jedinými jinými identitami politického typu, se kterými je evropanství konfrontováno. Domnívám se, že toto vede do pasti. Identifikující se Evropan se snaží najít neevropský protějšek (protějšky) své totožnosti. Namísto toho nachází evropské „doplňky“, které jsou navíc reálně mnohem silnější než to, co mají doplňovat. Aby toho nebylo málo, existuje-li v diskursu evropské integrace přece jen jakýsi náznak či stopa negativního vymezení, pak je namířena právě proti minulým podobám těchto evropských národních identit. Neváhal bych tvrdit, že napětí mezi evropskou identitou a identitami národních států, kterého jsme v poslední době ve zvýšené míře svědky, má mimo jiných příčin co do činění s dlouholetým pokusem o čistě obsahové vystavění evropské identity. Evropan se dostává takřka do schizofrenie. Snad by i chtěl rozvíjet další rovinu své identity. Ale jako srovnání (zrcadlo jinakosti) jsou mu namísto současných neevropských identit nabízeny odstrašující minulé příklady identit evropských. I zde leží podle mě jeden z kořenů (post)moderního evropského komplexu. Navíc snaha vnést do vytváření evropanství konstitutivní prvek přinesla, jak se zdá, spíše problematizaci a znejistění, než jeho posílení a symbolické potvrzení. Je opět dobře vidět, jak se oba přístupy (pozitivně-vymezující a konstitutivní) potkávají. Konstituce nutně potřebuje být naplněna obsahem, který je pevně daný, principiální a hodnotový. Jeho postuláty stojí jakoby samozřejmě, samy o sobě. Naopak konstrukce se pojí s negativním vymezením. Alespoň chápeme-li ji jako permanentní interakci různých, tudíž svébytných a odlišných jedinců (identit). To platí i na úrovní celků a kolektivů. Mé dosavadní teze o primátu konstrukce a negativní identity by měly projít ohněm empirického důkazu, ale nalézt spolehlivou a nezavádějící metodu je z psychologického i sociologického hlediska krajně obtížné. Má čistě osobní zkušenost se sestává ze sumy příkladů, která samozřejmě není reprezentativní. Nechť tedy není brána jako empirický důkaz, ale jen jako zajímavá dokreslující poznámka. Jen málo lidí, se kterými se běžně setkávám, deklaruje silnou nebo velmi silnou evropskou identitu (řekněme srovnatelnou s identitou národní). Pokud ano, mnozí z nich tvrdí, že své evropanství silně pocítili teprve po zkušenosti s pobytem mimo Evropu, a to například i v prostředí natolik blízkém jako Spojené státy. U jiných byl pocit evropské sounáležitosti spojen s relativně slabým prožíváním vlastní národní (státní) identity, či dokonce s jejím výslovným a záměrným upozaďováním. Zrcadlově obráceno – v Evropě snad nenajdeme nacionalistu (příslušníka některého evropského státního národa), který by necítil přinejmenším nedůvěru ke konceptu společné Evropy (to nemusí platit o nacionalismech etnických minorit). Toto tvrzení již je snadno empiricky dokazatelné a obhajitelné a je smutným důkazem mnou výše popsané pasti. Shrnuto, rizika plynoucí z negativního vymezení identity existují již v současné Evropě, bez ohledu na převažující pozitivní diskurs. Z téhož důvodu (tedy naprosté dominance obsahového pojetí evropské identity) jsou to ale rizika nereflektovaná a jako taková o to horší a nebezpečnější.

3.2. Riziko č. 1: konflikt evropské a národních identit Netřeba dodávat, že významný růst tenze mezi evropanstvím a národními identitami by mohl být pro celý evropský integrační projekt destruktivní. Jestliže tedy přistoupíme na plnou akceptaci a intelektuální rehabilitaci negativního pojetí identity, pak se evropským „vnějškem“ nesmějí stát samy evropské národní identity. Bylo by schizofrenní a nebezpečné, kdyby vnitřek chtěl být současně sám sobě vnějškem. To, co se teoreticky zdá jako zcela absurdní a nepředstavitelné, však v evropské praxi může představovat reálné riziko. Evropanství bývá někdy kladeno – ve své kosmopolitní otevřenosti, pestrobarevnosti a pluralistické tolerantnosti – jako symbolický protiklad či protiváha partikularistických, zatuchlých, uzavřených, šovinistických a do sebe zahleděných národních identit. Faktem je, že někteří političtí aktéři, kteří si do štítu dávají silný důraz na národní identitu, těmto nelichotivým adjektivům plně dostojí a tím k takovému vymezení přímo zavdávají. „Pro-Evropané“ by se však neměli nechat vyprovokovat a na tuto nebezpečnou hru protikladů přistoupit. Koexistence evropské identity s národními není čímsi samozřejmým a bezproblémovým. Výrazným faktorem pro její usnadnění může být právě společná a obecně srozumitelná vidina ne-evropského okolí – samozřejmě přátelsky a otevřeně vnímaného. Než se zamyslím, kdo může být tímto okolím, zkusím nastínit, kdo tímto okolím pravděpodobně primárně nebude. Přestože svět je stále více globální, Evropa se zřejmě nebude vymezovat v první řadě vůči geograficky a kulturně nejvzdálenějším prostorům, jakými jsou např. východní a jihovýchodní Asie. Provázanější s Evropou je sice Latinská Amerika (kulturně) i subsaharská Afrika (dědictví kolonialismu, přítomnost silných menšin v Evropě) - v obou případech jde ale o relativně izolované a globálně-politicky spíše pasivní regiony. Míra komunikace s Evropou je poměrně slabá. Je tedy nabíledni, že pravděpodobnými referenčními rámci pro Evropu se stanou (a beztak již jsou) především přímí sousedé. Lze je shrnout do tří v podstatě ucelených oblastí. 1. Nejbližší je, alespoň v mém pojetí, náš transoceánský partner – USA (v širším smyslu Angloamerika). 2. Geograficky bezprostředním okolím je východním směrem Rusko a v širším smyslu evropská část post-sovětského prostoru. (mimo Pobaltí, které je již součástí EU) 3. Směrem na jih a jihovýchod je to severní Afrika a Blízký východ (v širším smyslu Střední východ, přinejmenším až po Írán).6

3.3. Riziko č. 2: past anti-amerikanismu Jestliže normativním sdělením druhé kapitoly je, že hlavní proud evropského diskursu by se měl přestat zdráhat a ostýchat

před negativním pojetím identity, pak to neznamená, že v evropském politickém životě již takové vymezování dávno neprobíhá. Například evropská sebe-identifikace tváří v tvář Americe není ničím novým a prostupuje dějinami integrace. Není bez zajímavosti, že ty země, které jsou motorem integrace, a to i v hledání a ve formulaci evropské identity, se současně také nejvíce a nejčastěji vymezují vůči USA a dostávají se s nimi do politických kontroverzí. Naopak státy, kde evropanství vzbuzuje silné pochybnosti, jsou výrazněji proamericky naladěny, a to jak v rovině oficiální zahraniční politiky, tak veřejného mínění. Tato polarita je bezesporu nešťastná a nebezpečná. Pramení z toho, že dosud se vymezování vůči USA ubíralo ne právě vhodnou cestou. Například Lisabonská strategie byla prezentována jako projekt, jak se Spojeným státům ekonomicky vyrovnat. Úvahy mnohých evropských federalistů se inspirovaly velkou federací za oceánem. Účast poválečné Francie na sjednocování kontinentu byla motivována snahou o co nejsilnější vlastní pozici vůči západní supervelmoci. Tolik jen namátkové a zdánlivě nesourodé příklady vymezení, které ovšem mají cosi společného bez ohledu na to, že některé jsou motivovány spíše přátelsky či obdivně (federalistická inspirace) a jiné spíš rivalsky. Za všemi totiž stojí v pozadí úsilí popřít nebo alespoň zmírnit euroamerickou jinakost (co možná se „vyrovnat“ – ať už ekonomicky nebo politicky, „napodobit“ federaci). Lepší cestou je podle mě vědomá, leč „přátelská“ deklarace rozdílů. Ale samozřejmě při vědomí toho, co Evropu i Ameriku spojuje, a při vědomí nutnosti zachovat a posilovat transatlantické partnerství. Partneři se silnými identitami ostatně mohou kooperovat lépe a efektivněji, než partneři s výrazně asymetricky rozvinutými a rozvíjejícími se identitami.7 Pokusím se ukázat, jak by taková deklarace rozdílů mohla vypadat. Evropa i Amerika sdílejí obdobný politický i ekonomický model. Zajdeme-li však do detailů, nalezneme hlubší a trvalejší rozdíly. Ekonomicky obou celků jsou založeny tržně, ale v Evropě najdeme mnohem větší důraz na sociální rozměr. Oba politické systémy jsou sice sekularizované, ale americká společnost je sekularizována podstatně méně než evropská, a to s příslušnými a dalekosáhlými konsekvencemi. Zahraniční politika obou je sice založena na podpoře demokracie, Evropa však daleko více lpí na multilaterálních a nenásilných řešeních. Možnou námitkou je, že příliš generalizuji a neoprávněně tím uměle homogenizuji jakési dva bloky, které jsou ve skutečnosti vnitřně rozrůzněné. Zajisté, v Americe najdeme velký a silně sekularizovaný segment společnosti, který také „shodou okolností“ zpravidla více dbá na principy multilateralismu a velmocenské zdrženlivosti a vykazuje větší citlivost pro sociální témata. Zrcadlově obráceno, valná část evropského Polska možná směřuje k moralisticky a nábožensky definovanému sebepojetí a má značné pochopení pro americkou globální demokratizační misi vedenou třeba i vojenskými prostředky. Podobně by bylo možné pokračovat dál. Mnou vyjmenované rozdíly ale nejsou esencemi a danostmi. Jsou momentálně zachycenými rysy s dlouhodobější časovou perspektivou. Jde v nich pouze o relativní srovnání, které je věcí míry a tendencí. Jako zastánce principu konstrukce navíc na obou březích Atlantiku nevylučuji proměny těchto rysů.8 A jako zastánce negativní identity „my-oni“ se domnívám, že vzájemná interakce se těmto proměnám bude nejen pružně přizpůsobovat, ale zejména je ovlivňovat a spoluvytvářet. Rozdíly jsou tedy pouhými náčrty, nemají absolutní platnost. Jako takové ale mají své opodstatnění a lze na nich stavět. Vědomým přiznáním interakce „my-oni“ a explicitním pojmenováním relativních spojníků i dělítek se lze do budoucna vyhnout pasti antiamerikanismu a zmírnit výkyvy ve vzájemných náladách. Co mám na mysli? Euro-americká interakce se někdy podobá kyvadlu, které se pohybuje příliš prudce. Po relativně idylických 90. letech nastaly hned dva protisměrné a velmi dramatické pohyby. Zatímco po 11. září se takřka všichni Evropané symbolicky cítili Američany, po invazi do Iráku bezmála vzplály protiamerické vášně. Těmto výkyvům se vyhneme, pokud budeme důsledně respektovat a poctivě reflektovat naši vzájemnou odlišnost, ale současně co nejvíce prohlubovat to, co nás spojuje. Evropa by například nadále měla ovlivňovat USA směrem k zahraničněpolitickému multilateralismu, který má ostatně v americké politické tradici své místo. Sama by se však měla důsledně zdržet sebemenší náklonnosti vůči státům a režimům, které ohrožují bezpečnost. Kauza Íránu je jedinečnou příležitostí, jak postupovat společně a napravit irácké selhání.

3.4. Riziko č. 3: ochlazení vztahů s Ruskem Jestliže vymezování Evropy vůči Americe bylo nepříznivě ovlivněno jakýmsi evropským komplexem a implicitní snahou o vyrovnání se, pak vymezení se vůči Rusku bylo po dlouhá desetiletí nepříznivě poznamenáno přesně opačným způsobem. Východní blok, jehož bylo Rusko jádrem, byl oprávněně předkládán jako negativní vzor a chápán jako nepřítel. To se naštěstí po pádu komunismu změnilo. Po přechodné době euforie se ale v Rusku odehrává plynulý a pozvolný proces přitvrzování. V jistých fázích se projevoval spíše v zahraniční politice (90. léta – spory o balkánské války, rozšiřování NATO a Čečnu), v jiných zase ve vnitřní ruské politice (po nástupu Putina vůči médiím, kdy se naopak vnější vztahy přinejmenším stabilizovaly). Také na evropské straně nastala změna. Rozšíření o postkomunistické státy zaneslo do Unie element jakési ostražitosti a latentní nedůvěry vůči Východu, a to ani nemluvě o vysloveně nepřátelských náladách panujících v radikálnějších segmentech některých těchto zemí. Netřeba dodávat, že tyto sentimenty mají svůj původ v čerstvé historické zkušenosti příslušných národů. Zdá se, že navzdory geografické blízkosti je Rusko Evropě vzdálenější než Amerika. Nejpatrnější je rozdíl v základním politickém modelu. Rusko není liberální demokracií např. podle Diamonda, ale spíše splňuje kritéria volební demokracie v Schumpeterovském smyslu. Toto však není a nemělo by být překážkou k přátelskému a plodnému spolužití. Stejně jako ve vztahu k Americe by i v případě Ruska mělo být vědomí odlišnosti ze strany Evropy doprovázeno respektem. Jádro rizika pro rusko-evropské sousedství neshledávám v oblasti hodnot, ale v geografickém a geopolitickém aspektu. Rusko se stále neemancipovalo od vidění optikou sfér zájmů. A jako velmoc tak zřejmě ani neučiní. Není na tom samo o sobě nic špatného ani překvapivého. I ostatní velmoci takto svět kolem sebe vnímají. Problém nastává v momentě, kdy se oblast ruských zájmů začíná překrývat s potenciální východní zónou rozšíření EU. A tento problém shledávám přesto, že Rusko zdaleka nevnímá proces „expanze“ Unie natolik citelně jako rozšiřování NATO. V Moskvě převládá pohled pragmatiků, kteří dobře vědí, že šíření potenciální zóny prosperity a stability blíže k ruským hranicím může mít i pro jejich zemi blahodárný efekt. Kreml relativně bez problémů přijal vstup pobaltské trojice. Je také evidentně smířen s tím, že Unie „zaplní“ balkánský prostor – pravděpodobně včetně západní části poloostrova s tradičně proruským Srbskem. Je ale otázkou, jak by se postavil k případnému začleňovaní dalších postsovětských republik – jmenovitě Ukrajiny a Běloruska. Eventuální námitky Ruska k přijetí těchto dvou zemí by samozřejmě neměly být směrodatným kritériem pro posouzení vhodnosti či nevhodnosti takového kroku. Do hry se ale významně dostává problém evropské identity. A to ne ani tak s ohledem na evropské tradice, hodnoty, či pomyslnou (a velmi problematickou) hranici mezi „evropskou západní“ (latinskou, atd.) a „evropskou východní“ (ortodoxní, byzantskou, atd.) civilizací, ale z hlediska soudržnosti Unie. Máme-li přistoupit na úvahy o civilizacích, pak tato vágní hranice

byla beztak narušena již přistoupením Řecka k „Západu“. Ať tak či tak, mým návrhem je, vést úvahy o civilizacích (jakožto zbytnělých ztělesněních určitých souborů hodnot a tradic) s maximální obezřetností. A to se bude týkat, jak uvidíme, nejen Ukrajiny či Běloruska, ale i Turecka. Ostatně k jinému než skeptickému závěru jsem v této věci ani nemohl dojít, jestliže vskutku důsledně vycházím z premisy, že hodnoty, normy i tradice jsou předmětem konstrukce – a nikoliv nezvratně daným historickým dědictvím, neřkuli nadosobní esencí. Namísto absolutizace hodnot a jejich prostorového zvěcnění (pomocí civilizačních okruhů) je podle mého mínění třeba rozvinout víceméně pragmatickou úvahu. V jejím středu by se měly pohybovat pojmy jako evropský zájem, evropská soudržnost, akceschopnost – a v neposlední řadě identita. Jestliže Unie přijme Ukrajinu a Bělorusko, jakým věrohodným způsobem v budoucnu zdůvodní případné zamítnutí samotného Ruska (pokud by jeho politická reprezentace z jakéhokoli důvodu – nejspíše pragmatického – k tomuto cíli dospěla)? Geografický argument by byl naprosto nesmyslný, když již dnes leží jeden (jakkoli malý) členský stát celým svým územím mimo Evropu a jiný (tentokrát velký) převážně asijský nečlen má cestu otevřenou. Připusťme, že perspektiva Ruska usilujícího o participaci na výhodách integračního projektu není zcela nesmyslná a nepředstavitelná. Až pak by se ukázalo, že ona gaullovská „Evropa od Atlantiku až po Ural“ je nutně „Evropou až po Vladivostok“. Nejde zde však primárně o Rusko jako takové. Na stejný problém lze poukázat i v souvislosti s jižní dimenzí evropského okolí. Jedná se o ryze obecnou otázku. Jak až daleko se může úspěšně vyvíjet relevantní politická evropská identita při naprosté otevřenosti a nejasnosti svých geografických hranic? Ukázali jsme, že silnými identifikačními faktory jsou zejména jazyk a území. To první Evropa z principu věci postrádá, to druhé však může zásadně ovlivnit. Jestliže Evropa najde odvahu k diskusi o hranicích, nevyhne se zjištění, že jakýkoli pokus o jejich vymezení bude nutně obsahovat ryze arbitrární moment. Odvaha spočívá v tom, tento moment přijmout a vyrovnat se s ním, aniž by byl zcela rozbit a popřen normativní závazek rozšiřování EU. Na první pohled jde o velmi těžký úkol. Bylo by zřejmě unáhlené uchýlit se již nyní k nějakému kategorickému a jednostrannému moratoriu (typu Balkán a dost). Rozvaha by měla být dlouhodobá, otevřená a se zřetelem na obecnější kontext. Konkrétně řečeno, nedokáži si představit jakékoli vhodné řešení „evropských hranic“, aniž by současně byla jasně definována (obsahově i geograficky) jakási zóna vnějšího partnerství. Takové „blízké zahraničí“ EU, parafrázujeme-li proslulý Kozyrevův výrok, by svým členům nabízelo podíl na některých podstatných ekonomických výhodách integrace (s příslušnými povinnostmi) bez přímé participace na politických projektech a na normotvorném a rozhodovacím procesu EU. Rozdíl oproti Kozyrevovu pojetí spočívá v naprosté dobrovolnosti na obou stranách. Takové „okolí“ by k „evropskému jádru“ spontánně cítilo silnou (i když různě motivovanou) přitažlivost. Přesně toto by mohl být vhodný model pro Bělorusko i Ukrajinu. Současná situace, kdy se tak blízké země pohybují po zcela opačných trajektoriích, je nepřirozená a nezdravá. Mnohem příznivější – pro obě země (tj. Ukrajinu a Bělorusko) jako celky, Evropu i Rusko – by bylo vytvořit a uskutečnit představu jakéhosi plnohodnotného a funkčního mostu mezi EU a Ruskem. Zatím tomu však nic nenasvědčuje. Rozpolcená Ukrajina, vedená těsnou prozápadní většinou, se snaží symbolicky potvrdit oranžovou revoluci (a de facto i svou svébytnou národní identitu v postsovětské realitě) zakotvením v NATO a EU (vidíme zde tedy snahu o svého druhu konstitutivní akt identity), a to navzdory silným a trvalým averzím na východě a jihu země. Bělorusko je naopak poslední evropskou diktaturou a její někdejší proruské směřování bylo dokonce nahrazeno čistou izolací. O to snadnější by mělo být, aby Evropa i Rusko nalezly skutečně společný jazyk a autentický zájem na tom, že je potřebné a správné usilovat o zhroucení této diktatury. EU však v tomto směru musí vyjít Rusku vstříc a učinit první symbolický krok. Růžové, oranžové či jiné revoluce, navzdory své působivosti, po sobě zanechaly jistý nepříznivý precedens – vtíravou představu, že byly zosnovány mimo jiné i ze Západu, a sice proti Rusku. Je v nejbytostnějším zájmu celé EU toto neopodstatněné podezření rozptýlit. A Bělorusko by mohlo být ideální příležitostí. Jinými slovy, oč průhledněji a zřetelněji bude všestrannou dohodou definován statut Ukrajiny a (budoucího demokratického) Běloruska vůči EU i Rusku, o to silnější a jasnější bude evropská identita, o to menší bude riziko ruské nedůvěřivosti a podezíravosti a o to vyšší bude pravděpodobnost zachování územní celistvosti i vnitřní politické kompaktnosti Běloruska i Ukrajiny. Evropa by měla Ukrajině a Bělorusku (eventuálně i Moldavsku) nabídnout solidní a férové partnerství v intencích toho, co jsem předestřel o několik odstavců výše. Mějme však na paměti, že most spojuje vždy dva břehy. Východním partnerům by tedy ze strany EU nemělo být upíráno právo účasti na podobných polo-integračních projektech i s Ruskem. Uznávám, že konkrétní technická organizace překryvu dvou na sobě nezávislých integračních zón by byla aktem vrcholného mistrovství – ve výsledku by ale prospěla všem zúčastněným aktérům.

3.5. Riziko č. 4: střet civilizací - studený mír s domnělým „islámským světem“ Zdá se, že vztah Evropy ke svým „okolím“ je veden zvláštní nepřímou úměrou: čím bližší je ten který soused kulturně a civilizačně, tím vzdálenější a oddělenější je geograficky – a naopak. Přímým opakem euro-amerického vztahu je v tomto smyslu sousedství EU a Blízkého východu. Obě oblasti nedělí oceán, ale přímo se dotýkají. Vzájemné prolínání je navíc mnohem intenzivnější než v případě postsovětského souseda, a to vzhledem k přítomnosti silných arabských minorit v západní Evropě. A to obzvláště v situaci, kdy příklonnost přinejmenším části těchto menšin směřuje spíše k zemím původu a jejich kulturám, než k novému domovu. Přitom na druhou stranu Evropa nesdílí s většinou svého středomořského okolí společný model politický (tj. liberální demokracii), ale ani ekonomický (fungující tržní či sociálně tržní ekonomika), ani kulturní (sekularizovaná společnost). Z tohoto spolužití vyvěrá nemalé napětí. A jeho jádro podle mě spočívá především ve třetí sféře odlišností – v kulturněnáboženské. Zde se totiž odehrávají ty nejhlubší spory - o věčnou pravdu, o nejlepší morálku a nejvyšší dobro. Země, entity či komunity spolu mohou mírově a bez nepřátelství žít jen tehdy, vytěsní-li tyto spory mimo oblast vzájemných vztahů. V mém pojetí nebyl sovětský blok ani zdaleka sekularizovanou oblastí, navzdory doktrinálnímu ateizmu. Bytostně totiž spočíval na silné a moralisticky absolutizující ideologii quasi-náboženského charakteru. Fakt, že se globální studená válka nezvrhla v globální horkou, lze vysvětlit jedině postupnou rezignací sovětských elit na ambici rozšířit tuto ideologii na celý svět. Drtivá většina vládnoucích elit zemí Středního východu samozřejmě nemá ambici šířit jakékoli ideologie a náboženství. Má jen snahu udržet se u moci. V tom se jim snaží zabránit militantní leč vlivné menšiny, které takovou ambici buď mají, nebo ji alespoň předstírají ve snaze zvýšit vlastní podporu. Problém je, že tyto menšiny jsou propojené (byť zřejmě ne perfektně koordinované a dokonce ne nutně vždy zájmově homogenní), „globalizované“, a jako takové zasahují i do západní Evropy. Evropským zájmem bezesporu je usilovat o minimalizaci jejich vlivu. Lze tak činit na vnější i vnitřní aréně – a pro obě existuje

paleta vhodných i nevhodných přístupů. Co se týče zahraničně-politického úsilí, za nešťastné považuji veškeré kroky, jejichž obsahem či třeba jen podtextem je idea „šíření demokracie“ – ať již násilnou nebo nenásilnou formou. Samotná představa šíření, tzn. přenosu určitých norem, hodnot, tradic či modelů je tím nejpřímějším popřením principu konstrukce. Ten předpokládá, že vytváření vzorců probíhá, i když v interakci s vnějškem, primárně uvnitř. Navíc je tu teze o negativní identitě. Ta nám sice a priori nic neříká o tom, k jakým vnějším impulsům se dané společenství v dané interakční situaci vymezí kladně a k jakým záporně. Pouhou intuicí lze ale předpokládat, že jakýkoli impuls, který ponese punc vnějšího vnucování (navíc univerzalisticky podbarveného), vyvolá spíše zamítavou protireakci. Pro příklad rozumného potírání či prevence extrémů mimo Evropu postačí rozvést úvahu z předchozí kapitoly. Promyšlený, férový a primárně ekonomický projekt partnerství mezi EU a jejím „okolím“ může státům Blízkého východu nabídnout alespoň dílčí východisko z jejich dlouhodobé hospodářské stagnace. Podmínkou je, že EU udělá maximum pro zajištění toho, aby se ekonomické plody spolupráce nestaly kořistí místních zkorumpovaných elit. Její dlouholetá zkušenost s monitoringem a screeningem různého druhu však i zde dává jistou naději.9 Vlajkovou lodí takového projektu by se mohl stát vztah EU – Turecko. Stojí za to, o řešení tohoto typu se pokusit – dokonce i nyní, kdy karty jsou rozdány až příliš ve prospěch plného členství. Podmínkou by byla naprosto otevřená a pragmatická dohoda Turecka a EU. Pokud k ní nedojde a Turecko se stane členem, nebude síly, která by zastavila tendenci permanentní expanze: „proč ne Maroko a Tunisko, když Turecko?“, „proč ne Ukrajina?“, „a když Ukrajina, tak proč ne Rusko?, atd.“ Z hlediska akceschopnosti a rozhodovacích mechanismů by vývoj takřka nutně dospěl k nějaké formě variabilní geometrie (jádro vs. periferie), což by jen ohrozilo soudržnost Unie jako celku a přinejmenším zkomplikovalo posilování evropské identity. Zrodila by se identita „Unie v Unii“. Nějaká variace na Rumsfeldovu „starou“ vs. „novou“ Evropu by se pak mohla stát realitou. Citlivějším tématem je, jakou politiku zaujmout vůči potenciálním cílovým skupinám propagandy náboženských fanatiků (tedy vůči početným minoritám z tzv. islámského světa) přímo uvnitř Evropy. Odkázal bych na dvě poměrně aktuální kauzy: spor o šátky ve Francii a karikatury Mohameda. Evropa v nich musela znovu promýšlet své základní nosné hodnoty: toleranci, státní sekularismus a respekt k menšinám a jinakostem (pluralismus). Obávám se, že v obou kauzách došlo k ne právě šťastnému zaměření důrazu na tu kterou z výše uvedených hodnot. Tam, kde byla na místě tolerance a pluralismus (jako u šátků), převládl akcent na přísný státní sekularismus. A tam, kde bylo naopak třeba vyzdvihnout sekularismus a toleranci (vůči byť i nevkusnému vyjádření v rámci svobody slova a svobody karikatury), se přinejmenším u části evropských elit dostal do popředí přehnaný a snad účelový respekt k vůli minorit. Naším cílem by mělo být, aby se západoevropští „muslimové“ stali plnohodnotným a zcela integrovaným spoluaktérem evropské identity. Proto by neměla být jejich svoboda omezována tam, kde to není nezbytné. Na druhou stranu je třeba bránit svobodu slova a svým důsledným postojem „učit“ i silně věřící (všech vyznání) jednomu bytostně evropskému povědomí: že se totiž předmětem karikatury či žertu může stát jakákoli autorita. V jisté obměně zde platí tentýž imperativ, který jsem vyzdvihl v „americké“ kapitole: nepokoušet se o stírání rozdílů, zbavit se pseudo-universalismu a přijmout fakt interakce dvou odlišných prostředí. Znamená to nenutit muslimy mimo EU k akceptaci „našich“ hodnot a přivyknout muslimy uvnitř EU, aby se pohybovali ve formálním rámci sekularizovaného státu a přitom si ponechali svou víru jako niternou záležitost – včetně těch jejích vnějškových projevů, které prokazatelně neomezují práva a svobody ostatních a jsou tudíž „neškodné“.

Dodatek: otázka jazyka, hranic a hodnot

Jazyk Výše v této úvaze jsem uvedl, že jazyk považuji za negativně-identifikační prvek, který umožňuje odlišení identifikující se komunity od okolí. To zajisté platí, a to zejména pro identity politického typu (státní, národní, apod.). Celá éra moderního evropského nacionalismu byla nesena z velké části jazykovou otázkou. Na tomto místě je ale třeba dodat, že jazyk má i svou pozitivně-identifikační funkci, která je natolik zřejmá, že jsem jí prozatím ve své úvaze nevěnoval zvláštní pozornost. Jazyk samozřejmě také umožňuje komunikaci uvnitř komunity. Je zdrojem vzájemného dorozumění (nikoliv nutně porozumění) v rámci ní a stmeluje ji. Jestliže ve své úvaze formuluji teoretické teze o primátu negativní identity, pak to pochopitelně neznamená, že přehlížím či bagatelizuji význam a smysl pozitivní identifikace. I zde se skýtá velký prostor pro posilování evropské identity. Domnívám se, že hlavní úsilí lze nasměrovat do výrazného zlepšení jazykové kompetence v celoevropském měřítku. Pokud by se stalo realitou, že se každý Evropan slušně domluví dvěma až třemi hlavními evropskými jazyky, vznikl by zde velmi slibný předpoklad pro to, co jsem pojmenoval v úvodu – pro vytvoření skutečné evropské polis.10 Řečeno s Bauböckem a Weilerem, šaty by dostaly císaře. Záměrně však hovořím o předpokladu, nikoliv o záruce. Takové navýšení celoevropských jazykových schopností a dovedností by zřejmě samo o sobě nestačilo. Vždyť i Němci a Švýcaři hovoří takřka stejným jazykem, a přesto jsou jejich státní (národní) identity zcela svébytné.11

Hranice Jazyk sám o sobě pro vymezení identity zpravidla nestačí a je doplněn jiným faktorem - územím. Ve srovnání s jazykem jsou hranice nepochybně ještě mnohem výrazněji negativně-identifikačním prvkem. I je by ale bylo možné interpretovat pozitivně – například jako společný územní rámec, který nás (jako společně se identifikující komunitu) spojuje. Přesto je evidentní, že ve svém základě samotný pojem hranic nedává smysl bez povědomí o okolí, vnějšku. I když se budeme snažit hranicím (a území) rozumět pozitivně, nic nezměníme na tom, že hranice jsou převážně negativně-identifikačním prvkem, který nás odděluje od zahraničí. Pro evropskou identitu z toho plyne, že zřetelné stanovení hranic by ji mohlo významně posílit. O této tezi může být spor, ale pokud ji reformulujeme minimalisticky, získává ještě větší sílu a váhu: dokud se v EU nepodaří ujasnit otázku hranic a území, bude další posilování evropské identity přinejmenším velmi komplikované. Již jsem uvedl, že takové stanovování hranic je nutně arbitrárním počinem, který je navíc v jistém napětí se závazkem

rozšiřování. Východiskem by mohl být velkoryse pojatý projekt partnerství mezi EU a těmi jejími sousedy, které Unie nechce z důvodu své vnitřní kompaktnosti přijmout, přestože by tito sousedé hypoteticky mohli v blízké budoucnosti splňovat veškeré politické, ekonomické i právní podmínky a předpoklady pro vstup. Toto by se mohlo týkat Turecka, Ukrajiny, demokratického Běloruska, ale i třeba Maroka, Tuniska, apod. Partneři by museli splňovat jisté podmínky (viz. adjektiv demokratického Běloruska), ale ne tak přísné jako v případě členství. Neměli by vliv na tvorbu evropských norem, ale mohli by o to více pokračovat v rozvíjení úzkých a přirozených vazeb se svými neunijními sousedy (např. Ukrajina s Ruskem, apod.). Především by ale mohli participovat na některých ekonomických výhodách. Jejich specifikace by byla úkolem pro ekonomy, ale z obecného hlediska bych se nezdráhal hovořit o evropské verzi „Marshallova plánu“ pro své okolí. Zbývá dodat, že i určení tohoto „okruhu blízkých sousedů“ by ze strany Unie nutně muselo být arbitrární a apriori selektivní. To by mohlo být zdrojem napětí ve vztahu k těm, kdo by nebyli do projektu zahrnuti, přestože by měli zájem. Navzdory tomu by se Evropa neměla takového kroku bát a měla by zdůrazňovat jeho velkorysost. Při vší štědrosti by to ale byl krok především realistický a pragmatický. Lze si představit i dva či více soustředných „kruhů partnerství“ podle geografické blízkosti a intenzity spolupráce. Zde však leží podstatný rozdíl oproti prohloubenému modelu asymetrické integrace, o které se čím dál tím více mluví v souvislosti s perspektivou přistoupení Turecka a která předpokládá různé stupně integrace uvnitř Unie. Domnívám se, že z hlediska evropské identity není takové vnitřní rozrůznění příliš šťastné.12 Model partnerství (ať již jednoho či více druhů) by přinášel tu výhodu, že by heterogenita členství zůstala co nejvíce vytěsněna mimo Unii. Přinejmenším by umožnil, aby se již existující formy asymetrické integrace nemusely dále zásadně rozvíjet a prohlubovat.

Hodnoty Převažujícím trendem v celé historii evropské integrace je snaha opřít sjednocování kontinentu o nějaký ryze pozitivní princip. Přinejmenším od Maastrichtské smlouvy, ne-li od Jednotného evropského aktu, se stále naléhavěji hovoří o hodnotách. Ty – spolu s tradicemi, normami, kulturou, apod. – představují nosnou platformu pro silně pozitivně stavěné pojetí integrace. Jiná otázka je, zda stejně nosné je a může být samo takové pojetí integrace. Ale o tom již bylo v mé úvaze napsáno mnoho. Nyní bych se chtěl spíše zamyslet nad oním pozitivním nábojem hodnot. O hodnotách lze uvažovat různě – jako o obecných univerzálních principech, které mohou v posledku oslovit celé lidstvo, což by byla velmi pozitivní varianta. Častěji je ale řeč o tzv. evropských hodnotách, se kterými je to tak trochu podobné jako s jazykem. I je lze vnímat jak pozitivně tak negativně. Příkladem druhého přístupu, se kterým se lze v praxi setkat např. v části evropského křesťansko-konzervativního politického prostředí, je exkluzivistické chápání hodnot jako určitého metafyzicky daného, a tudíž objektivního měřítka pro posuzování (např.) toho, kdo je či není „správným“ Evropanem. Mezi těmito dvěma póly - negativním exklusivismem a pozitivním universalismem (nastíněným o dva odstavce výše) – existuje jakási střední poloha, která podle mě současnému evropskému diskursu dominuje. Je to spíše partikularistické (jelikož multikulturalismem ovlivněné), leč přesto pozitivní pojetí evropských hodnot, podle nějž principy primárně neodlišují Evropu od okolí, ale jsou především jakýmsi svorníkem, který ji drží pohromadě. Všechny tři výše načrtnuté verze ale mají jedno společné – jsou příkladem esenciálního nazírání na hodnoty jako něčeho imanentního. Ani v hlavním současném evropském diskursu, který je ze všech tří variant „nejumírněnější“, podle mého názoru dostatečně silně nezaznívá konstruktivistický hlas, který by byl užitečným korektivem esencialismu. Přinejmenším by ukázal, že každý „soubor“ evropských hodnot bude nutně selektivní. Stěží se titíž dva Evropané shodnou současně nad tradicí osvícenství a racionalismu (na jedné straně) i rasismu a koloniální nadřazenosti. Přičemž součástí evropské tradice je, přiznejme si, obojí. Nad polaritou tematizovanou v mé první úvodní otázce, tedy konstrukce-konstituce, nebylo v souvislosti s jazykem a územím třeba se zamýšlet.13 V případě hodnot to ale zapotřebí je. Evropská ústavní smlouva je dobrým případem konstitutivního pojetí hodnot. Živé a rozporuplné diskuse nad jejím návrhem však prokázaly platnost konstruktivistické teze: že totiž hodnoty nejsou žádnými spolehlivými pilíři, objektivně (metafyzicky, historicky, apod.) danými principy, ale že dávají smysl jen v interpretaci a permanentní rekonstrukci. A ta se odehrává na bázi vztahu podobného „my-oni“, tedy v interakci různých kolektivních, ale především individuálních identit.

Závěr Kombinací teoretické praktické úvahy jsem se pokusil odpovědět na některé otázky, které se týkají evropské identity. Pokusil jsem se obhájit, že proces vytváření identity má primárně povahu konstrukce. Základním hybným prvkem této konstrukce je interakce vnitřku a vnějšku (vztah „my-oni“), což nazývám negativním vymezením identity. Takové pojetí se dnes může jevit – zejména pod vlivem dědictví konstruktivismu – jako naprosto samozřejmé a „přirozené“. Nelze však zapomínat, že existují i jiné přístupy, vycházející z odlišných tradic evropského myšlení. Nazval jsem je jako konstitutivní, respektive pozitivní pojetí identity a pokusil jsem se ukázat, jak jsou v současných úvahách živé a že v praxi brání významnějšímu rozvinutí potenciálu evropské identity. Obrat k negativní identitě však nesmí být návratem – oživením těch nejhorších tradic evropského moderního nacionalismu. Proto je součástí mé úvahy i teze, že oč více se smíříme s negativní stránkou identity a identifikace, o to více je třeba být si vědomi potenciálních rizik. Dosud jsme však v obavě před riziky hledali útočiště v posvátném chrámu evropských principů a tradic. I takové základní hodnoty jako tolerance a pluralismus lze bezesporu chápat jako konstitutivně dané, nadčasové a věčné principy, které jako normativy existují samy o sobě a na lidském konání nezávisle. V mém pojetí jsou ale i ony předmětem neustálého nového promýšlení, jehož nezbytnou součástí je interakce s neevropským okolím. V tomto procesu se jejich význam neustále jemně posouvá a proměňuje. Jsou vystaveny permanentní rekonstrukci a rekonstituci – proto jsou čímsi živým. Jen tak mohou vznešené principy sestoupit z jakéhosi „muzea hodnot“, z nadosobních božských chrámů přímo doprostřed lidského hemžení a života.

European Identity as the Relation between „Us” and “Them“ Abstract Key words: identity, negative/positive identity, construction, constitution, risks, values, boundaries This essay aims to address three questions. They are interrelated and connected to each other by the issue of identity. All of them involve a normative perspective. My standpoint is based on two premises. The first is constructivist, saying that identity is rather constructed than essential. The second is pluralist, saying that an individual can feel and live more identities at the same time. It follows from the both premises that the European identity already exists somehow. What is in question is its relative position and strength as compared with other identities, particularly the national ones. The European identity has been enormously reinforced thanks to the process of integration in the recent decades. That is why I do not question the common identification of Europe with the respective political unit (the EU), even though this identification as such is not unproblematic. 1. Construction or Constitution of Identity? Is it both conceivable and desirable to intervene into the process of identity forming by a single constitutive act of a primarily political nature? Or is it more reasonable that a gradual building of Europe from “the bottom” continues? Has the identity construction reached the level which would enable the combination of both? 2. European Identity as Something Immanent, or in Relation between “Us” and “Them”? In case that the European identity is not an essence and rests in interpretation and experience, could it be conceived as selfstanding and based solely on European history and values? Or is it necessary to take into account the nature of identification as the process of defining the “inside” (us) in respect to the “outside” (them)? How to avoid the animosities that have always been connected with such a process in the history? Can Europe be sui generis also in avoiding those animosities? 3. Who is going to be the European “Outside”? What are the risks? Are the other identities of Europeans (i.e. the national, regional, etc.) likely to become the referential framework of the European identity? Or is it likely to be Europe’s “nearest surroundings”? What exactly is to be meant by the surroundings? Is it – culturally and politically – the U.S.A., or – geographically – the Middle East or the post-Soviet region? What are the potential risks? Is it the increasing tension between national identities and the European one, or the trap of antiAmericanism, or a risk of a backlash in the relationship with Russia, or the gloomy vision of “clashing civilizations”? How is the further development of the European identity compatible with the permanent burden of blurred boundaries? Can European identity be strengthened without single language? My point is that Europe should overcome its post-war dislike for negative identity and reconsider the “construction vs. constitution” question. The result might be a stronger European identity. In so doing Europeans should be fully aware of potential risks connected with the new approach.

Poznámky 1. Běžným argumentem je, že uvažovat o evropské identitě je zavádějící a že přesnější je mluvit o evropských identitách. Jinak evropanství prožívá např. Ital a jinak Fin. Tato úvaha je zajímavá, ve své podstatě pluralistická a v důsledku potvrzuje mé individualistické východisko. Když ji rozvedeme, zjistíme, že jinak evropanství vnímá např. Ital z Piemontu a jinak jeho spoluobčan ze Sicílie. Ostatně tito dva nejspíše odlišně chápou i svou italskou identitu. Budeme-li v tomto přístupu vskutku důslední, nezastavíme se ani na národní či regionální úrovní, ale dospějeme k závěru, že onou „základní jednotkou“, v níž se v posledku promítají odlišnosti v prožívání totožnosti, je skutečně lidské individuum. 2.Existují samozřejmě různé verze konstruktivismu – radikálnější i umírněné (viz. J. Jupille a A. Caporaso: Theory, Method, and the Study of the European Integration, in ARENA Working Papers WP 02/27). Liší se i metodologicky. Např. J. T. Checkel se ve své recenzi The Constructivist Turn in International Relations Theory snaží o dokonalou rovnováhu mezi metodologickým individualismem a holismem, když zdůrazňuje „proces interakce mezi agenty a strukturami“ a hovoří o „ontologii vzájemné konstituce“. Jako celek konstruktivismus stojí nepoměrně blíže holismu než například teorie racionální volby a z ní vycházející koncepty. Mé stanovisko se odchyluje od hlavního konstruktivistického proudu v tom, že je blíže k individualistickému pólu. Přesto se domnívám, že v některých tezích je s ním slučitelné. 3. R. Bauböck ve své veřejné přednášce European Integration and the Politics of Identity (Brusel, 7. 7. 2000) cituje příznačný název eseje J. Weilera: „Mají nové šaty císaře?“ (1999) Weiler touto parafrází na pohádku „Císařovy nové šaty“ kritizoval absenci jasně stanoveného cíle integrace.

Myslím, že Weilerova otázka je aktuální i dnes, i když v jiném smyslu. „Šaty“ jsou instituce, které jsou stabilní a fungují poměrně dobře. Chybějící „císař“ je právě identita, která by instituce překlenovala, potažmo evropská polis, která by se k nim ve své dennodenní politice reálně vztahovala. 4. K úspěšnému projektu evropských otců zakladatelů se nejzřetelněji hlásí neofuncionalismus, který je do značné míry teoretickým zobecněním konkrétní evropské historické integrační zkušenosti. Federalisté správně poukazují, že explicitním cílem otců zakladatelů je evropská federace. Např. M. Burgess (A. Wiener, T. Diez: European Integration Theory, 2004, kapitola 2 – Federalism) jednoznačně zařazuje Monneta a Schumanna do federalistické tradice evropského myšlení jako představitele tzv. „federalism by instalments“. Funkcionalismus v podání D. Mitranyho naopak evropský integrační projekt tvrdě kritizuje pro jeho teritoriální vymezení. 5. Amsterodamská smlouva říká: „Unie respektuje národní identity členských států.“ (článek 6.3) Bauböck se správně ptá: „Co je míněno respektem? Snad víc než neochotná tolerance, ale méně než uznání, potvrzení nebo ochrana.“ (překl. aut., European Integration and the Politics of Identity, Brusel, 7. 7. 2000) 6. Hranice těchto celků jsou jen přibližné. Navíc postsovětský prostor i Střední východ mají svůj průnik ve středoasijských republikách. V mé úvaze ale nejde o důkladný geopolitický rozbor. To nic nemění na tom, že se záměrně snažím definovat tyto celky geograficky a ne „civilizačně“. 7. R. Kagan v knize Labyrint síly a ráj slabosti (2003) hodnotí asymetrii mezi Evropou a Amerikou čistě z hlediska vojenské síly, od níž pak odvozuje některé kulturní rozdíly. Problém však lze postavit takřka opačně. Na počátku je cosi jako disproporce sebevědomí (spojená na evropské straně s velmi slabou identitou) a od ní se může odvíjet i ochota či neochota budovat masivní vojenský potenciál. Ať tak či onak, klade-li Kagan vedle sebe Ameriku (tedy USA) a Evropu jako dvě jednotky, srovnává nesrovnatelné. 8. Ostatně až do druhé světové války tu byla „mírová“ Amerika a „bojovná“ Evropa. 9. Fakt, že vidím ekonomické partnerství jako vhodnou cestu, neznamená, že náboženský fanatismus v zemích tzv. „islámského světa“ pokládám za jev s primárně ekonomickými kořeny. Přesto ekonomika může být jedním z nástrojů řešení. 10. Mnou naznačený počet jazyků není náhodný. Fungují-li totiž úspěšně mnohojazyčné a současně demokratické státy, pak počet hlavních jazyků v nich nepřesahuje číslo, které je únosné pro plnohodnotnou komunikaci občanů uvnitř těchto států. Týká se to alespoň mně známých příkladů jako Švýcarsko, Kanada či Belgie. Čistě pracovní pojem hlavní jazyk není v rozporu se zásadou rovnoprávnosti jazyků v Evropské unii. Toto zlepšení „jazykové infrastruktury“ Unie by bylo ryze praktickou a všestranně užitečnou věcí a pochopitelně by nevyžadovalo jakékoli formální slevování z tohoto principu. 11. Slovem „takřka“ odkazuji na velmi charakteristický švýcarský dialekt (či spíše dialekty lišící se skoro kanton od kantonu). Je to v naší úvaze irelevantní detail? Vzhledem k tomu, že Švýcaři na svých nářečích velmi lpí a používají je ve většině médií, nikoliv. Drobná jazyková odlišnost je totiž pro ně záležitostí identity. Z vnitropolitického hlediska je i tato zdánlivě marginální otázka vážným veřejným tématem a platí, že „kosmopolitnější“ a proevropští Švýcaři trvají na švýcarské němčině daleko méně než jejich patriotičtí krajané. Každopádně vidíme další fakt na podporu mé teze, že jazyk je nejen pozitivně-identifikačním elementem umožňujícím dorozumění, ale i negativně-identifikačním prvkem umožňujícím odlišení. 12. Protiargumentem je, že již existující prvky asymetrické integrace – tedy např. „eurozóna“ nebo „schengenský prostor“ nikterak nenadržují soudržnost Unie. Možná i proto, že nejde o nejkřiklavější myslitelné formy asymetrické integrace. Alespoň v tom směru, že obou projektů se chce zúčastnit drtivá většina stávajících členských zemí. Lze-li tedy vůbec hovořit o jádru a periferii, pak gravitace periferie k jádru je velmi silná a jejich „splynutí“ je celkem reálně vázáno na splnění určitých technickoekonomických náležitostí (jejichž náročnost tímto nesnižuji) Bude-li ale princip asymetrické integrace výrazně rozšířen (např. v souvislosti s přijetím Turecka), nelze vyloučit, že vyvstanou otázky, které dovnitř Unie vnesou trvalejší heterogenitu a hlubší rozdělení. 13. Tím nepopírám, že i jazyk je předmětem konstrukce. To by ale bylo námětem pro úvahu jiného žánru i oboru.

Závěrečná poznámka: Tato úvaha je rozšířením a rozpracováním mého stejnojmenného příspěvku na konferenci Evropské hodnoty a identita pro 21. století (Brno, 18.- 19. 5. 2006, Asociace pro evropské hodnoty)