Ritodgata – přednáška v Hodoníně 6. srpna 2005 Je vždycky těžké začít, protože my nejsme řečníci nebo formální učitelé. Mluvíme o našem životě s cílem předat vám něco, co zlepší váš život. Pak je tady ještě jeden důvod – náš Mistr náš nikdy neučí formálním způsobem. Nepřišel jsem k němu s nějakou touhou po poznání. Bylo jenom z pouhé zvědavosti. Povyprávím vám, jak jsem se s ním setkal. Zpočátku mne přitahovala komunistická filozofie. A pak jsem měl jeden zážitek, a abych se o něm dověděl víc, začal jsem zkoumat duchovnost. A tak jsem meditoval a dělal další věci. A pak jsem měl přítele, kterého komunistická filozofie ještě pořád přitahovala. A přes tohoto kamaráda jsem se doslechnul o Mistrovi – že prý existuje jeden Mistr, který říká hezké věci o komunistické filozofii. A to vyvolalo otázku, zda může být Mistr jógy, který schvaluje komunistickou ideologii? Tak jsem ho šel navštívit jednou odpoledne kolem čtvrté hodiny. A vůbec jsme nemluvili o komunismu ani filozofii. Ani o duchovních věcech jsme nemluvili. Ale když jsem po dvou hodinách odcházel, úplně si mne získal. A já vlastně pořád nevím, proč ho následuji - po 30 letech to pořád nevím. Ale v tomto procesu jsem byl úplně proměněn. Jednoho dne ho vidím určitým způsobem - druhého dne se já změním a on se také změní. Myslím, že to byla láska na první pohled. Ale nedovedu to říct určitě, protože nikoho jiného jsem nemiloval předtím a ani potom. Ale něco ve mně mi říká, že to byla a je prostě láska. On všechno učí nebo všechno dává prostřednictvím lásky. A my sem přicházíme s jiným poselstvím. Víte, vy jste možná četli nebo slyšeli mnoho věcí o józe nebo meditaci a podobných duchovních technikách. Když se na vás dívám, obracím se k vám jako k přátelům, se kterými jsem zatím neměl možnost se potkat. A tak mám v úmyslu dovolit si k vám trochu důvěrnosti, která je přátelům dovolena. Protože život je o svobodě, volnosti, růstu a transformaci, o dlouhodobých cílech. Můj Mistr říká, že tento svět, který vidíte, není ani Pravda ani iluze. Protože existují filozofie, které říkají, že tento svět je jediná Pravda a jsou jiné filozofie, které říkají, že tento svět je naprostá iluze. Ale můj Mistr říká: není to ani Pravda ani iluze, ale velký pohyb s určitým záměrem. Tento záměr nás pohání touhou v životě. Stejný záměr hýbe Vesmírem. Toto poselství náš Mistr nepředává formou přednášky. On je žije a při pohledu na něj se takovýto život odehrává ve všech lidech v jeho okolí. Nejen mniši, kteří s ním žijí, ale všichni, kdo k němu přicházejí. První Evropan, který k Mistrovi přišel, byl z vaší země. Bylo to v roce 1995, možná 1994. Tím začaly určité věci a my jsme tady dnes spolu jako důsledek toho, co začalo jako zdánlivě bezvýznamná událost. Ten člověk, nebudu vzpomínat jeho jméno, napsal do našeho ašramu. Chtěl přijít do našeho ašramu a napsal: chci se setkat s guruem a mohu přijít? My jsme ho pozvali, on přijel a chtěl od Mistra duchovní pokyny. Mistr stanovil podmínku: dám ti poučení, pouze když přijmeš fakt, že tě učí síla, která pohání vesmír. Mohu tě učit jen tehdy, když dokážeš mé učení přijmout jako učení od síly, která řídí vesmír. To znamená, že já nebudu Mistrem, budu jen kanálem, kterým proudí vesmírná síla. Ten člověk ihned odpověděl – neznám žádnou takovou sílu, nemohu mít důvěru v žádnou takovou sílu, která by mne mohla učit. Nemám žádnou představu o Bohu, božské síle nebo o něčem mimo mé chápání. Ale Mistr trval na tom, že to není individuum v něm ale nekonečná síla, která jím protéká. Takže tu bylo dilema. Ten člověk chtěl nějaké učení, Mistr nabízel poučení nebo pomoc, ale nemohlo k tomu dojít. A tak náš Mistr vymyslel způsob – dal tomu člověku otázku: můžeš se ohlédnout zpátky do svého a vidět tam nějaký model, schéma, které naznačuje, že něco nás životem tlačí? V každé etapě našeho života chceme něco uskutečnit, chceme něčím být, někam se dostáváme. Tam také máme nějaké úmysly a máme nějaké snahy. A to nás zase vede k dalšímu stupni. A když se ohlédneme zpátky a podíváme se dost podrobně, vidíme jakýsi model, schéma, které naznačuje, že jsme byli tlačeni i navzdory našim úmyslům a snahám. A mistr ho požádal, aby se ohlédnul do jeho vlastního života, jestli dokáže rozpoznat takový model, poukazující na sílu, která ho tlačila. Ten člověk přemýšlel o této myšlence několik hodin, pak přišel a řekl: ano, vidím tam takové schéma. Mistr mu pak předložil myšlenku: stejná síla, která tě dosud postrkovala, bude tě teď učit skrze mne. Dokážeš to přijmout? A muž odpověděl: ne nedokážu, musím se držet tvých slov. A Mistr ho požádal, aby v našem ašramu pár dní jen pobýval: pak dosáhneš přesvědčení, že síla, která tě sem přivedla, bude působit skrze mne. Když dosáhneš tohoto přesvědčení, pak tě budu učit, jinak ne.
Za tři dny došel k tomuto přesvědčení a Mistr jej začal učit. Vyprávěl jsem vám tuto událost, abyste pochopili, že Mistr neučí lidi nějakým stejným způsobem, ale vždy takovým způsobem, který je nejvhodnější pro daného člověka. Náš Mistr přijal jméno Tatháta. Tatháta znamená doslova stav bytí, Absolutna. Ve starodávném jazyce Indie - sanskrtu – se nekonečné Bytí označuje jako TO. Jiná slova jsou Bůh, nekonečno, apod. ale my používáme jen TO. Podobně slovo Tatháta pochází ze slova tathá, což znamená takto, takovým způsobem. Tedy Tatháta znamená být takto, takovým způsobem. Proto je Tatháta vhodné jméno pro člověka, který stále existuje takovým způsobem. Ale jakovým způsobem? To je na nás, na našem rozhodnutí. Tatháta může být cokoliv, může existovat jakýmkoliv způsobem. Takže je na vás, odhalit kdo nebo co Tatháta je. A my jsme zjistili z vlastních zkušeností, že když přichází člověk s konkrétní myšlenkou, Tatháta se chová určitým způsobem, který je pro toho člověka nejvhodnější. Lidé přicházejí do ašramu za mnoha různých okolností. Někteří jsou zvědaví, jiní trpí a potřebují útěchu, jiní hledají vědění, další prováděli různé cvičení a potřebují poučení na vyšší úrovni nebo mají pochybnosti a potřebují vysvětlení a někteří přicházejí jenom si ho vyzkoušet. A někteří jsou k němu přitahováni bez konkrétního důvodu. A ke každému člověku se Tatháta chová způsobem nejvhodnějším pro toho určitého člověka. Viděli jsme mnoho lidí přicházet s ohromným utrpením. Kdy jsme se jich ptali, proč přišli, okamžitě vzpomněli své utrpení a propukli v pláč. Pak jsme je ponechali v přítomnosti Tatháty. Tam bez jakýchkoliv slov cítí, že jsou v přítomnosti milující matky. Viděl jsem jednotlivé lidi zapomínat na to, jestli jsou mužem nebo ženou, vědomí příslušnosti k určitému pohlaví zmizelo, vnímali jen útěchu milující matky. Proto pro trpící používáme Tathátovu milující přítomnost. Nemůžeme ze slova matka oddělit ten ženský význam, ale tak to není vnímáno. Toto je situace lidí, kteří přicházejí v bolavém stavu mysli. Ti, kdo si přicházejí pro speciální poučení, v něm vidí moudrého učitele. Zdatného učitele, který je ochoten se snížit na jejich úroveň a učit je na úrovni jejich chápání. Ti, kdo přicházejí bez nějakého zvláštního úmyslu, nacházejí starého a dávno zapomenutého přítele. Mnohokrát jsem viděl, jak lidé kladli mnoho otázek a Tatháta na ně odpovídal. Ale podle našeho vnímání otázky a odpovědi k sobě nesednou, tzn., že lidé se na něco ptají, Tatháta na to něco řekne, ale jeho odpovědi nesouvisejí s otázkou. Ale my vidíme, že mezi tazatelem a Tathátou není problém, rozumí si velice dobře. Na pohled je to absurdní konverzace mezi dvěma lidmi. Jeden položí otázku a dostane odpověď, jakoby na něco jiného (irelevantní) a takto spokojeně pokračují. Takto to vypadá zvenčí. Pak ten člověk odejde a my se Tatháty ptáme: o čem jsi to mluvil? - My jsme zmatení absurditou té konverzace. Tatháta odpověděl: vy se řídíte slovy, která ten člověk vyslovil. Lidé něco řeknou, vy slyšíte slova a odpovídáte na ně. A já se neřídím slovy, já vidím do mysli toho člověka. Oni sem přicházejí vedení touhou jejich ducha. A ta touha se projevuje skrze jejich mysl a slova. Slova vycházejí z mysli. Ale já neodpovídám mysli, ale duchu. A dovedu mluvit jenom s duchem, protože mluvení s myslí druhého člověka je nevýhodou. Takže takto Tatháta učí našeho ducha, pomáhá našemu duchu. Přicházíme k vám s tímto poselstvím od tohoto Mistra s pocitem povinnosti, s pocitem podělit se o zkušenosti, aby i váš duch mohl být takto veden. To všechno, jak se Tatháta stal Mistrem, jak se stal osobou, která takto přitahuje lidi, to je prostě zázrak. Tatháta nedostal žádnou formální duchovní výuku. Je mu 63 let, narodil se jako obyčejné dítě a v té době jeho dědeček žil v domě s rodinou jako mnich. Měl sen, že se mu narodí vnuk, že to bude velmi zvláštní dítě, a že má tomuto dítěti dát zvláštní jméno. A na základě tohoto snu mu dědeček dal jméno Narayana. Narayana je boží jméno a znamená „ten, který chodí po vodě a ochránce vesmíru“. Nára znamená voda, yana znamená pohyb, takže Ten, který chodí po vodách nebo Ten, který hýbe vodami. Na rozdíl od božstev jiných náboženství, hinduistické pojetí Boha má tři aspekty. Jeden je tvář Tvůrce vesmíru, druhý je tvář udržovatele, toho kdo udržuje vesmír v chodu a třetí aspekt je ničitel. Jméno Narayana se týká druhé aspektu – tváře Udržovatele. Ale mistrův otec nebyl člověk, který by takovým věcem věřil. Takže dědečkova myšlenka vychovávat dítě božskou cestou se nemohla uskutečnit. A také po dvou letech dědeček zemřel. Takže na to, že jde o zvláštní dítě, se brzy zapomnělo. Pak když Mistrovi byly 3 nebo 4 roky, začal prožívat určité nevědomé stavy - občas upadnul do bezvědomí a zůstal v něm nějakou dobu. A mnoho lidí vídalo, že když byl v bezvědomí, obklopovalo ho světlo. To světlo někdy bylo vidět, jindy zase ne, nebo bylo vidět jen nezřetelně, takže si nebyli jistí jestli je to skutečnost nebo přelud. A tak si zpočátku lidé mysleli, že chlapec je posedlý
duchy. Vyzkoušeli na něm mnoho způsobů léčení a nakonec i exorcismus. Ale nic nepomohlo. A tak v zoufalství Mistrova matka přiměla chlapce, aby cvičil meditaci, ale jenom jednoduchou, protože ona byla také jenom prostá žena. To mu bylo asi 5, nebo 6 let. Hodně se mu to začalo líbit, a začal hodně věcí cvičit i sám. Nemoc se sice nepodařilo vyléčit, ale změnila se. Nikdo nevěděl co se s ním děje, ale dostalo to určitý řád. Ty stavy bezvědomí se už daly předpovídat nebo zvládat. A chlapec z knih získával mnoho technik, které dalece překračovaly jeho věk. Jeho starší přátelé mu radili meditace, dávali mu knihy, které považovali za úplně bezcenné a také někteří učitelé mu dávali duchovní knihy a techniky. A pomocí těchto knih, když mu bylo kolem 13 let, Mistr začal cvičit hatajógu a podobné věci. V hatajóze je hodně technik pránajámy a říká, že jejich cvičením se dá dosáhnout samádhi, stavu vytržení. A když se v textech o hatajóze dovídal o samádhi a sám zažíval různé stavy, Mistr pochopil, že stavy transu nebo bezvědomí, které míval od ranného dětství, byly podobné stavy vědomí. A tak chlapec ve věku 13 nebo 14 let intenzivně prováděl cvičení, a čím více cvičil, tím menší byl jeho zájem o obyčejný život. Jeho jediný zájem byl duchovní hledání a cvičení. Mistrova rodina určitě nebyla bohatá, Když mu bylo kolem 18 let, rodiče očekávali, že začne pracovat. Zapomněl jsem říct, že v době kdy Mistr začal intenzivně cvičit hathajógu, jeho maminka zemřela. Jeho otec byl velice přísný muž a to byl další důvod, proč Mistra zajímala meditace a duchovnost. V jednom z transů měl setkání s duchovním Mistrem. Mistr nám vyprávěl, jak jednou večer cvičil meditaci, přitom si vzpomněl na maminku a její smrt a ta vzpomínka ho rozplakala a v tom zármutku ztratil vědomí. Po mnoha hodinách, někdy po půlnoci ho někdo probudil. Stál tam starý muž a kolem něho mnoho psů. Chlapec se nejdřív vyděsil. Ale ten stařec ho uklidnil. Řekl mu: ty teď pláčeš za zemřelou maminkou, ale já tě zavedu k Matce vesmíru. Dám ti mantru a skrze tuto mantru můžeš navázat spojení s božskou Matkou. A jak to dořekl, mantra začala sama vibrovat v Mistrově srdci – bez nějakého předávání mantry pomocí slov. Stařec zmizel a až když zmizel, Mistrovo zděšení vzrostlo, protože teprve pak si uvědomil, že se to všechno odehrálo v transu. Potom se Mistrova sádhana (duchovní praxe) zakládala na této mantře a technikách hathajógy. Po mnoha měsících cvičení Mistr uviděl v obchodě fotografii. A podle této fotografie poznal, že ten stařec, který ho navštívil v transu, byl na té fotografii. Byla to fotografie velmi slavného duchovního člověka, který žil v Indii počátkem 20. století – možná jste o něm slyšeli – jmenuje se Sai Bába ze Širdi. Možná jste slyšeli o současném živém Sai Bábovi z Puttaparti a ten je považován za reinkarnaci Sai Báby ze Širdi. Mistr si tehdy tu fotografii koupil a ta je doposud v našem ašramu. Pak Mistr odešel z domova a začal žít a meditovat ve zřícenině staré svatyně. Tam cvičil asi 10 let mnoho různých věcí, které mu byly sdělovány jenom v transu. Vlastně nikdo vůbec neví, jak strávil tyto roky. Protože Mistr nežil den za dnem. O svém životě v té době nám vyprávěl. Nikdy nespal vleže. Když se cítil velice ospalý, opřel se o stěnu a tak spal. Z tohoto spánku se probouzel kolem 3. hod ráno, pak dělal nějaké obřady, rituální koupele, dělal posvátný popel, cvičil hatajógu, pránajámu. Upadal do tranzu a vracel se z něj večer nebo další ráno nebo za 2-3 dny. A když se vrátil do normálního vědomí, neměl z toho radost. Mistr také věděl z knih, že konečné osvobození nebo spasení jsou konečným cílem v životě a že meditace a jóga jsou cesty k tomu. Takže do normálního vědomí se nevracel s myšlenkou: jé, byl jsem v samádhi 2 nebo 3 dny. Tak neuvažoval. Při každém návratu do normálního vědomí si říkal – proč se mi to nepodařilo, proč jsem toho nedosáhnul (tj. konečné spasení). Někdy strávil dny v slzách – proč se mi nedaří dosáhnout spasení, konečného vysvobození, i když tolik cvičím. Co by měl dělat příště, jak bych to měl dělat příště. A tak dál cvičil, cvičil a cvičil. A pak začal mívat vyšší zážitky než samádhi – tajemství vesmíru, tajemství lidského vědomí, smysl života – všechno mu bylo sdělováno. Nevím, jak bych vám to vysvětlil, protože my chápeme hodně věcí, díky tomu že je známe z indické mytologie a tak. Někdy jakoby myšlenky byly vlévány do jeho mysli, toto je tak, toto je takto a podobně. Někdy se na astrální rovině objevili Mistři a učili ho určité věci, určité techniky. Někdy Mistr procházel špatnými zážitky a tělesnou bolestí. Přicházely síly temnoty a pokoušely se ho vyděsit. Tehdy se objevovala světelná bytost a síly temnot zničila. Někdy Mistra učil jeho vlastní obraz – jakoby sám sebe viděl v zrcadle a učil sám sebe. Všechny tyto věci se různě střídaly. Mistr nebyl schopen říct co je pravda, co je iluze – byl v tom úplně ztracený. A věci se dostaly tak daleko, že Mistr se nemohl pohybovat nebo ovládat své tělo. A měl velmi dlouhý zážitek, který trval mnoho týdnů. Mistrovo vědomí kolísalo mezi šílenstvím a tranzem. Mistr mluvíval sám se sebou, někdy mluvil jakoby s někým druhým, ale přitom byl úplně sám. Nedovedl rozlišovat, co je jeho vnitřní svět a co je vnější svět. Nakonec se všechno
zhustilo (zkondenzovalo), podobně jako když se pára sráží ve vodu. A než k tomu došlo, Mistr si pamatuje jednu událost. Slyšel slova, která říkala: všech těchto věcí jsi dosáhnul přísnou askezí, teď se ale uvolni, otevři se, protože teď něco bude tebou protékat. Na jedné straně Mistr cítil nechuť se otevřít a na druhé straně nevěděl, jak se otevřít. Po několika dnech těchto zmatků jím začalo něco proudit jako lavina – protékalo jím to a on byl naprosto bezmocný. A po tomto se odehrála ta kondenzace, zhuštění. Když se tak díváme zpátky, můžeme říct, že to všechno byla příprava. A ta příprava trvala zhruba deset let. Potom k němu lidé začali přicházet jeden po druhém. Mistr žil ve velice prosté zemědělské vesnici a byl to zázrak, jak mohl žít 10 let a přitom ho nikdo nerušil. Protože od tohoto vrcholného zážitku neuplynul ani jeden den kdy by někdo k němu nepřišel. Takže teď můžeme říct, že těch 10 let byla příprava, a když skončila, příroda lidi tlačila k němu. A tak to funguje dodnes – lidé jsou k Tathátovi přitahováni i proti své vůli. To je Tathátův příběh. Teď k tomu, co učí a jak učí. Když došlo k té rekondenzaci, Tathátovo tělo vážilo jen 18 kilo. Náhodou šel kolem lékař ajurvédské mediciny a požádal Tathátu: prosím, dovol mi, abych tě vyléčil zpátky pro svět. Pod vedením toho lékaře to trvalo dva roky, než Tathátovo tělo vypadalo zase přirozeně. Tatháta nám vyprávěl, že cvičil meditaci a ostatní věci v touze dosáhnout konečného vysvobození z tohoto světa, z tohoto života. Ale Tatháta sám přišel k poznání, že naše naplnění je tady, že jsme tady, abychom naplnili svůj život, ne abychom utekli. Tento svět není ani konečná Pravda, ani iluze. Kdyby tento svět byl konečná Pravda, tak by tady nezbylo místo na zlepšování a nebylo by moc v co doufat. A kdybychom tento svět považovali za iluzi, nemohli bychom od něj nic očekávat, ale očekávali bychom, že všechno bude až pak, na druhé straně. Tatháta říká, že toto má transcendentální (nadsmyslový) začátek a transcendentální konec, ale žít máme tady. Náš současný život je vedený naší myslí. A naše mysl a naše tělo jsou v neustálém konfliktu, a na jejich úrovni se nemohou smířit, a je potřeba něco na vyšší úrovni, aby dosáhli dokonalého souladu. Očekávání nebo hledání něčeho, co je mimo tělo a mysl a co jim přinese soulad, to je duchovnost. Ale po staletí se duchovnost chápala jako něco, v čem máme tělo a mysl ignorovat. To je asketický pohled na svět, na život. Ale když budeme udržovat takový postoj k tělu a mysli, tak se nám nějak pomstí. Pomsta nebo reakce energií těla a mysli je extrémní materialismus. Neustále jsme zmítání mezi těmito extrémy. To se děje v našem každodenním životě. Přišli jste sem vedeni touhou vašeho ducha a tímto příchodem jste vyzdviženi mimo vaše duševní a tělesné starosti. Používáme obojí - a není spokojen ani duch ani tělo a nemůžeme být ani tam ani tady. Když jsme tady, myslíme na meditaci a na vyšší věci. A když meditujeme, tak nás ruší myšlenky na světské věci. Řešení je v tom, uvědomit si, že veškerá duchovní cvičení, která děláme, slouží ke zlepšení stavu našeho těla a mysli. A jenom tak můžeme jít do duchovních výšek. Náš Mistr učí, že ke každé duchovní praxi máme přistupovat s myšlenkou, že vám pomůže rozkvétat. Je mnoho duchovních technik, ale ať už cvičíte kteroukoliv z nich, mějte na paměti tento postoj. Když si vybíráte techniku, ať je vhodná pro vaše tělo, vhodná pro mysl a měla by nechat otevřené i vaše snahy a úsilí. Jinak řečeno, v praxi, kterou děláte, musí být část, která se věnuje vašemu tělu, a také věci, které připravují vaši mysl. A pak by tam měla být část, které vezme vaše vědomí do vyšších úrovní. A mělo by tam být ještě něco, co zajistí přenesení toho, co jste se naučili, do vašeho života. Obvykle ti, kdo prožili meditaci, zažívají tento život jako pád z výšin meditačního klidu. Tj. když čelíte tomuto světu, otřese to vaším zážitkem v meditaci. Děláte mnoho různých věcí pro zlepšení našich životních podmínek. Pracujete, vyděláváte peníze, vaříte, jíte, to všechno se ve vašem životě děje přirozeně. Zařaďte do vašich denních činností i meditaci, která vás povede k duchovním cílům, a budete růst. Ať se meditace stane součástí vašeho každodenního života, ne jenom něčím, co děláte, když jste ve stresu nebo se chcete uvolnit. Jíte bez ohledu na to, jestli se cítíte nebo necítíte dobře, podobně vyděláváte peníze, i když se cítíte dobře nebo špatně, a tak meditujte v dobrých i ve špatných dnech. A taky bych vám chtěl říct, že vaše lidskost bude úplná, jenom když budete meditovat. Všechny ostatní aktivity jsou z větší části na živočišné úrovni – my jíme, ale zvířata také jí, vyděláváme peníze, zvířata taky dělají mnoho věcí pro to, aby dosáhla potravy, učíme se – zvířata se také učí, my učíme - zvířata také učí, milujeme - zvířata také milují. Ale meditace? To zvířata nedělají. V tělech jsme živočichové, zvířata, v mysli jsme částečně lidmi, částečně zvířaty. Jenom v meditaci můžeme být plně lidmi a výš.
A pokud jde o principy meditace – na to se musíte ptát. Protože jsme nepřešli, abychom vám dali nějakou speciální techniku. Máme mnoho technik a můžeme vám pomoct, aby vám kterákoliv technika pomohla. A nerozlišujeme to tak, že když děláte stejnou techniku jako my, tak jste naši a když děláte jinou techniku než my, tak nejste naši. Takto to vůbec nerozlišujeme. Když lidé přicházejí do našeho ašramu, tak se jich ptáme jenom na dvě věci: za prvé - proč jste přišli? A lidé odpovídají – já chci to a ono a to … a naše další otázka je na jak dlouho, kolik času jste ochotni věnovat uskutečnění vašich úmyslů? Nemůžeme tyto podmínky tady naplno zopakovat, ale můžeme vás napojit na kanál Tatháty, který proudí jako sluneční světlo. Máme zkušenost, že odsud budete odcházet s pocitem jedinečného dobrého zážitku, ne s pocitem dobré přednášky. Podle výrazů vašich tváří jsem si jistý, že jsem se vás dotknul někde ve vašem duchu. Protože znám omezení mých slov a vím, že jsem vás nemohl pobavit, vůbec to nebylo veselé - zábavné povídání. Ale nemluvil jsem s vámi na mentální úrovni. Jedna část mé mysli je stále oddělená od toho, co slyšíte. Protože mysl je také zmatená, tak rozhovor na úrovni mysli také pochází z tohoto zmatení. Utěšuji se, nebo utěšuji mou mysl tím, že má slova byla jen záminkou, jak se dotknout vašeho ducha. Stejnou zkušenost nebo podobný druh zkušenosti ale asi tak milionkrát silnější můžete prožít, když jste s Tathátou. Ale to není tak, že vás zvu navštívit člověka, který je nekonečně mocný, to ne. Protože on není osoba, osobnost. On je jako úkaz, fenomén. Tahtáta říká: osoby jako já nejsme individuality, my jsme jako jaro. Jaro způsobuje, že ptáci zpívají, vede rostliny k tomu že kvetou. Je to velice jemný vliv. Jaro nás tlačí k vašemu naplnění. Takže když vás zvu k Tathátovi, tak je to pozvání k otevření vašich dveří ke slunci. A není žádné české slunce, indické slunce, křesťanské slunce nebo hinduistické slunce. Je jenom jedno slunce. Tak buďte osobnostmi, kterými jste ve svém těle a duchu. Měli byste být osobnostmi ve svém duchu - a potom to Božství nebo Duch nebo slunce vám bude blízko. My jsme Nekonečnem, Božství je také Nekonečno. A spojení s ním je ta nejintimnější věc, která se v tomto vesmíru může stát. Používáme takovéto podobenství: slunce se odráží v kapce rosy. Slunce na obloze a slunce odražené v kapce rosy nejsou rozdílné. A podobně, ať vaše srdce odráží božské slunce. Budeme v ČR do 2. září, do té doby budeme každý víkend v Dolní Čermné. Můžete se zúčastnit našich víkendů. Protože když připravíme atmosféru, mnoho se udát mnoho věcí mimo běžnou logiku. Pokud přijdete, budete z toho mít prospěch a současně také pozměníte zážitky ostatních. Myslím, že jsem řekl dost, máte-li nějaké osobní otázky… Obvykle taková setkání zahajujeme modlitbami, ale vy všichni jste na začátku vytvořili takovou přátelskou atmosféru, že modlitba nebyla vůbec potřebná. Takže chtěli byste vytvořit přátelskou atmosféru pro introspekci zpěvem bhadžan? Je to na vás. Protože to, co se vás teď dotklo, je v hlubokých komnatách vašeho ducha. A když zpíváme nebo se modlíme, tak můžeme tento zážitek vynést nahoru do našeho těla a mysli. Dostali jste něco pro vašeho Ducha, teď dáme něco našemu tělu a mysli. Když začneme zpívat, snažte se zpívat s námi s úmyslem, aby to, co se dotklo vašeho ducha, ať se dotkne také vašeho těla a mysli. S tímto úmyslem nebo s touto prosbou zkuste zpívat s námi. A jsem si jist, že Nekonečno nebude váhat a dotkne se vás. Ať se o nás postará. ***
