Richard Sobotka LETMÁ SETKÁNÍ 2002

Richard Sobotka

LETMÁ SETKÁNÍ

2002

Richard Sobotka

LETMÁ SETKÁNÍ DVAKRÁT

O

PETRU BEZRUÈOVI

PB 2002

Hrob Petra Bezruèe v Opavì

© Richard Sobotka

Pracovna Petra Bezruèe.

PB

JAVOØINKA OHLÉDNUTÍ ZDENKY TOMÁŠKOVÉ, SEKRETÁØKY PETRA BEZRUÈE Vystoupat z osady Bílá po modré turistické znaèce až na Javoøinku do nadmoøské výšky pøes 800 m dá hodinu poctivého šlapání. Kolem les a les, vùnì lesa a ptaèí zpìv, obèas výhled do údolí Bílá, která je stále níž, a také na svahy tam na druhé stranì, které obèas mezi vìtvemi smrkù vyhlédnou. Už to vypadá, že cesta nebude mít nikdy konec a roztroušené usedlosti, zaznaèené do mapy jako pár muších znaèek, jsou jen jakousi kartografickou fikcí. Kyž tu se v záøezu prudkého svahu ukáže mezi stromy velikány náznak støechy. Ještì pár krokù lesem, chodníèek, nìkolik schodù a dál spíš divokou lesní zahradou, než umìle pìstìnou, už je tu veranda prosté starobylé chalupy. V pøízemí ku-

Letmá setkání

1

PB

chyòka a svìtnice. V podkrovní svìtnici, kam se jde po mìkkých vyšlapaných døevìných schodech, knihy, sešity, poznámky, obsáhlý rukopis, psací stroj. A také fotografie: jedna zobrazuje Petra Bezruèe, druhá jeho pracovnu. Tak takovýto je domov Zdenky Tomáškové, sekretáøky Petra Bezruèe, její tiché a intimní pracovištì pøi sepisování vzpomínek na poštovního úøedníka Vladimíra Vaška, básníka a barda slezského lidu Petra Bezruèe. A je to ovšem také domov všech volnì žijících zvíøat, která mají své domù pøedevším v okolním lese, ale bez jakýchkoliv zábran i v této starobylé chalupì, což nic neubírá na její pøívìtivosti, ani na pùvabu výhledù okny na okolní lesy, lesy, lesy... Usadili jsme se v kuchyòce a povídali si. Zároveò s námi jakoby sedìl u stolu i Petr Bezruè, pokud se právì neproducíroval po svìtnici nebo podkrovím, èi nìkde po zahradì, podívat se jestli se neukázal “pùvabník nebeský”, jak øíkal slunci, pokud se právì ne-

Letmá setkání

2

PB

toulal nìkde po krajinì vzdálené i blízké, nebo neokoušel mìkkost a hebkost i chladivost vody, potùèkù a bystøin na svých cestách. Že v té chalupì na Javoøince, která byla pùvodnì urèena pro nìj, ve skuteènosti nikdy nebyl? Je to pravda. Ale urèitì ze sfér nadzemských ji navštìvuje po celá ta léta až podnes. “Narodila jsem se v kouzelném prostøedí myslivny u Kromìøíže,” zaèala paní Zdenka Tomášková vzpomínání. “Mìla jsem tam dvì ochoèené srnky, ochoèenou veverku a také užovku, která na zavolání vylezla ze skrýše. Vše jako mávnutím proutku pozmìnila válka, kdy se rodièe pøestìhovali do Kostelce na Hané. Tam došlo snad osudovì k události, kdy se otec spøátelil s Petrem Bezruèem. Povídali si spolu o pøírodì a o lese. Staøíèek (pozn. Petr Bezruè) se do Kostelce pøestìhoval rok pøedtím a zpoèátku tam nemìl spøíznìnou duši, s kým by si mohl povykládat, až pokud se neobjevil mùj otec. Tak se naše rodiny sblížily. Chodili jsme spoleènì na vycházky. Staøíèek, my jsme mu všichni tak øíkali, nìkdy také Mistøe, ale to on moc rád nemìl, byl velký turista a v dobì, kdy jsme ho poznali, udìlat

Letmá setkání

3

PB

dennì tøi nebo ètyøi hodiny chùze byla pro nìj norma. Chodil pìšky do Olomouce, také do Brna. Tehdy už byl staøíèek v dùchodu, do kterého odešel v roce 1928. Když jsme se poprvé poznali, byl mezi námi vìkový rozdíl 62 let, mì bylo 11 rokù a jemu 73. Øíká se o nìm, že byl plachý a nedùvìøivý, jenže on byl dùvìøivý až moc, plachý až v pozdìjších letech. To už jsem byla u nìho stále, tak jsem poznala rub té slávy a dùvod té plachosti, kdy nemìl témìø žádné soukromí. A staøíèek si na to soukromí velice potrpìl, na klid a na skromný a nenároèný zpùsob života. Bezruè mìl své návyky, svùj zpùsob života. Hluk a bouchání dveømi na staøíèka špatnì pùsobilo. Staèilo nìjaké napìtí, nepøíznivá situace a projevilo se to bolestmi hlavy, nebo nespavostí. To byla urèitá daò za rebelantský èin, za ty Slezské písnì, které napsal v dobì policejního dozoru a existenèní závislosti na zamìstnaní poštovního úøedníka do které se my tìžko mùžeme vrátit. Posledního pùl roku intenzívnì pracuji

Letmá setkání

4

PB

na rukopisu vzpomínek. Musela jsem udìlat urèitou bilanci. Povzpomínat na to, co jsem o staøíèkovi vìdìla, co bylo trochu i literárnì jinak, než se o Bezruèovi prezentuje. Považuji za svou povinnost zanechat na ta léta, prožitá vedle nìj, po sobì písemný doklad. Protože vím, že spousta vìcí by odešla se mnou. Bylo to skoro 17 let, od roku 1940 až do zaèátku roku 1958, kdy Bezruè zemøel, kdy jsem zpoèátku vyrùstala bokem nìj. Jeho sekretáøem byl doktor Pírek. Když v roce 1948 zemøel, pøevzala jsem jeho práci. Osud to tak nìjak chtìl. Jednak jsem byla Bezruèovi blízká a mìl ke mnì vztah jako k nìkomu, koho vidìl vyrùstat vedle sebe a kdo už znal jeho návyky. I když byl staøíèek samotáø, který si vystaèil, nechtìl být sám. Potøeboval pøítele, zvláštì když byl starší, který by byl i urèitou spojkou mezi ním a svìtem. Bylo mi tehdy 16 - 17 let. Pomìry v Beskydech jsem znala z døívìjších návštìv. Když jel staøíèek na prázdniny do srubu, tak jsem nejprve bydlela u doktora Sládka, pak od srpna 1948 v pokoji po doktoru Pírkovi. Pracovala jsem u staøíèka jako neplacená sekre-

Letmá setkání

5

PB

táøka. Chodila jsem s ním po horách. A byla také, jak staøíèek øíkal, jeho strážný pejsek. Staøíèek samozøejmì nebyl sám, chodilo za ním spousta dobrých pøátel. Poletovala jsem mezi tou spoleèností, vaøila kávu, nalévala víno, starala se o dobrou pohodu a náladu. Tak jsem vedle Bezruèe zùstala prakticky až do jeho smrti. Nebylo to vždycky lehké, staøíèek, jak stárl, tak se projevovaly urèité zdravotní problémy, starosti, melancholie, pocit osamìlosti, ale jsem ráda, že jsem to vydržela a mám v tomto ohledu klidné svìdomí. Když staøíèek odešel, doznal mùj život dokonalý obrat. Ten život se naprosto obrátil. Se staøíèkem nìco skonèilo, co už se nedalo navrátit. A myslím, že bylo rozumné, že jsem za tím zavøela dveøe. A teprve až teï, po 44 letech jsem se ke staøíèkovi znovu vrátila. Jsem ráda, že mám všechny ty materiály. Pracovalo se mi na rukopisu velice dobøe. Protože když jsem byla u staøíèka, tak jsem mìla nìkolik velmi dobrých a moudrých pøátel, všechno to byli staøí pánové, a ti mnì v mnoha vìcech vedli a radili. Inženýr Praèka, zanícený staøíèkùv sbìratel,

Letmá setkání

6

PB

Bezruèovi se velice obdivoval, tehdy mi doporuèil, magnetofony ještì neexistovaly, abych si zapisovala všechny zásadní vìci, schovávat všechny poznámky, které kdy napsal, všechno se mùže jednou hodit, spálit se to dá kdykoliv. A v posledních nìkolika letech jsem si vedla deník. Mnoho materiálu, i který se nezdál být dùležitý, jsem dávala do krabic, schovávala. Teï se to ukázalo jako nesmírnì užiteèná záležitost. Staèí jen øadit roky, co se tehdy událo. Takže cokoliv jsem napsala, cokoliv uvádím, i když je to nové, a co se Bezruèe týká. by to mohlo být i diskutabilní, to všechno mám podloženo písemnì staøíèkovými dopisy a jeho vyjádøeními. Psát memoáry není snadné. Èlovìk sice zavzpomíná, vybavuje si všechny události, dedukuje a píše. Ale je pøi tom obrovské nebezpeèí, že do vzpomínek vloží pøíliš subjektivního, když se pøesnì nedrží daných faktù. To bylo pro mne memento. Protože o Bezruèo-

Letmá setkání

7

PB

vi už bylo napsáno tolik legend, od docela nevinných až po takové, které jsou hrubé a nevdìèné. Když jsem byla úplnì malá, bylo mi 11 - 12 rokù, tak mi Petr Bezruè øíkal “zvírátko”, nebo také “obludko”. Když jsem zaèala dorùstat do dívèích let, už jsem byla “mláïátko”, to až asi do 21 let. Pak mi zaèal øíkat “žabjátko”. I proto, že jsem se veèer chodila koupat do Ostravice. Byla tam nádherná atmosféra, mìsíc svítil, bylo teplo. Když šel staøíèek spát, tichounce jsem vyklouzla ze srubu, probìhla trávou a šla si zaplavat na takovou tùòku. Staøíèek, když se to prozradilo, tak øíkal, že tam mám schùzky s hastrmanem. Proto to “žabjátko”. A tento titul mi zùstal až do konce. Ke konci svého života mi staøíèek nìkolikrát øekl, že jsem byla jarem jeho stáøí, což bylo takové hezké vyjádøení a ohodnocení mé služby jemu. Pochybnostmi o Petru Bezruèovi, které se èas od èasu stále ozývají, jsem trochu podìšena. Øíkám si probùh, že bychom si už mìli jako národ jednou uvìdomit, že máme své hodnoty a tìch hodnot si vážit, nezneuctí-

Letmá setkání

8

PB

vat, nehanìt, nepoplivat to, co je. Hlasy, že Bezruè nenapsal Slezské písnì, považuji pøedevším za neinformovanost. Znalosti takových kritkù jsou povrchní. Nerespektují povinnost dozvìdìt se o problému nìco hloubìji. Zvláštì když existují lidé, kteøí tyto pochybnosti ochotnì konzumují a pøedávají dál. Po 44 letech vidím tu vìc s Petrem Bezruèem z ptaèí perspektivy. Je to jako mozaika, jednotlivé vìci do sebe krásnì zapadají. Vyprchaly emoce. Tehdy, ještì za staøíèkova života, jsem byla strašlivì smutná a znechucená tím strašným rozporem, který byl, že na jedné stranì byl Bezruè hekticky stavìn na piedestal, až to bylo k neunesení, což mu sebralo kus života, že byl z Bezruèe vybudován gigantický až neživý symbol, který jeho samého lidsky až dusil. Vadil mi ten strašný rozpor samého Bezruèova života, jak on byl tou slávou týrán, jak se mu nedostávalo základních vìcí, tøeba aby se vyspal, aby mìl klid, aby mohl jít na procházku, aniž by nebyl obtìžován, fotografován a co všechno. Jak na nìj tìžce doléhaly všechny ty podvody, které se na jeho konto dìly, tøeba telegram Radì míru, kdy na-

Letmá setkání

9

PB

psal ve dvou vìtách pøeji svìtu mír a pøeji mír korejskému lidu, a vyšlo z toho veškerým tiskem nìco jako Bezruèovo aktivní politické provolání. A nebylo odvolání. Nikdo si neuvìdomí, že tohle sebralo staøíèkovi kus života. A kdyby nic jiného, tak mu to otrávilo poslední léta jeho života. Proti takovým všelijakých politickým podvodùm, které byly na Bezruèe spáchány, a byly politicky kryty, a já jsem o tom vìdìla, ten staøíèek o tom vìdìl, byli jsme bezmocní a vùbec se s tím nedalo nic dìlat. Pøitom poøád existovala spousta lidí, dìtí, kteøí èetli Slezské písnì a kteøí k Bezruèovi pøistupovali pøes srdce. Ale na druhé stranì tady byla masa té politické propagandy, která z Petra Bezruèe udìlala básníka, který stál vedle S. K. Neumanna, Fuèíka, udìlali z nìho socialistického nebo komunistického básníka, a tím mu v oèích tolika lidí ublížili. Jsou i další vìci, které byly smutné a které mne znechutily. Kolik anonymních dopisù staøíèek dostával s textem: Petøe Bezruèi, když jste dokázal mluvit proti rakouskému útlaku, proè nemluvíte proti komunistickému útlaku,

Letmá setkání

10

PB

proè mlèíte, když lidé jsou vyhánìni ze svých vìcí! To všechno je sice pravda, ale staøíèek už mìl svých 80 rokù a byl velmi unavený a dokonce bych øekla i velmi znechucený. A právì o tomto, jsem si øekla, musím tu knížku napsat. Takto po 44 letech znovu pøistupuji k urèité etapì svého života. Mezi tím jsem vychovala tøi dìti. Musela jsem dosáhnout jakési odbornosti ve své práci v oboru psychologie. Teï jsem znovu udìlala ve svém životì øez, jako když èlovìk nìco zavøe. Vrátit se nazpátek do toho úseku života znamenalo proèíst všechno z té doby, prolistovat. A zároveò projít ta místa, vrátit se, aby ke mnì ty vìci promluvily, v tom srubu se posadit v té tmavé kuchyòce, sednout si pod tu lípu, zajet na Kavalèanky. Evokovat všechno, vyplavit z toho zasutí, oprášit to, vyzvednout, podepøít. To všechno jsem

Letmá setkání

11

PB

musela udìlat, než jsem k psaní usedla.” Knížku napsala Zdenka Tomášková nejprve rukou, po korekci a proškrtání vše pøepsala na obyèejném psacím stroji. “Je to taková osobní výpovìï,” øíká. Vše se odehrálo v chalupì na Javoøince, která byla pùvodnì urèena pro Petra Bezruèe, když pobyt na Ostravici se stal pro nìj neúnosný, kdy se potøeboval nìkam schovat. Tehdy prožil nìkolik krásných dnù na Kavalèankách s pøátelstvím nadlesního Kypìny. Právì on doporuèil chalupu na Javoøince, kam by Bezruè mohl jezdit, kde by nacházel svùj klid, žel kam už Petr Bezruè nikdy nepøišel. Sníh se v nadmoøské výšce 800 m drží dlouho, pøíroda se tlaèí do chalupy, les i zvíøata nahlížejí do oken. Ve velké svìtnici je zavìšen na døevìném sloupku vìneèek z okolních bylin, kterému Zdenka Tomášková øíká “pocta mrtvých motýlù”. Jsou na nìm navìky zachyceni motýli, kteøí se po pøezimování v chalupì už neprobudili. V podkrovní svìtnièe je plno rukopisných památek na Petra Bezruèe. A vlastnì

Letmá setkání

12

PB

všude kolem také on sám, by od jeho narození 15. záøí 2002 uplynulo už 135 let. Tiché jsou ty rozsáhlé lesy na Javoøince, a všude kolem. Už jen vzdálenou ozvìnou sem doléhá hømìní, kterým pøed sto lety otøásly zemí Slezské písnì.

J a o ø i n k a ,

Letmá setkání

k v ì t e n

2 0 0 2 .

13

PB

KAVALÈANKY ÚRYVEK Z KNIHY VZPOMÍNEK ZDENKY TOMÁŠKOVÉ NA PETRA BEZRUÈE Únor, pøesto že to byl nejkratší mìsíc v roce, pøipadal staøíèkovi nekoneènì dlouhý. Dny ubíhaly pomalu a tak si je krátil èetbou. Tìžké myšlenky potøeboval odvádìt kratochvilnými pøíbìhy. Èetl Karlštejnské vigílie a literární studie Arne Nováka. Bøezen otevøel bránu všemu jarnímu potìšení. Došlo k tomu, že jsme jednoho jarního dopoledne vyšli, jako každý rok, pøezkoumat kvetoucí koniklece. Rozkvétalo jich rok od roku ménì. Když jsme se vraceli domù, dalo se do deštì. Dorazili jsme celí mokøí. Sušili jsme kabáty a mezi tím vybírali knížky. Starý pán si vybral Puškina a Malou Doritku. Pana Pickwicka odmítl s tím, že tak tlusté

Letmá setkání

14

PB

bichle již nehodlá èíst. Èetby si v tom roce mnoho neužil. Byl to opìt rok životního jubilea. Když se starý pán dozvìdìl, že k oslavám jeho narozenin byla ustavena celostátní komise, rozhodl se, že je nejvyšší èas odsunout se do klidnìjších míst. Blížilo se záøí a doruèovaná pošta byla jako varování. Dopisù pøibývalo a bylo jich mnohem víc než pøed pìti lety. Krásná báseò pøišla od O. F. Bablera z Kopeèku u Olomouce. Pøicházela však i jiná pøání: Bezruèi Petøe, necháte se oslavovat, když sta slezských rolníkù je vyhánìno z rodných statkù. Burcoval jste naše svìdomí a volal do boje proti utiskovatelùm našeho lidu. A dnes? Mlèíte, když tisíce našich èeských lidí je vrháno do vìzení... Pro staøíèka co slovo, to úder kladiva. Rozhodl se pro odjezd na Ostravici. Tam susedek Sládek dosti nešastnì otevøel téma ponìkud choulostivé. Pøi odpolední kávì, na kterou staøíèka pozval, položil otázku, jak míní starý pán v budoucí dobì naložit se

Letmá setkání

15

PB

svým majetkem. Mínil tím pozemek se srubem na Ostravici i s písemnostmi a autorskými právy plynoucími z Bezruèovy literární èinnosti. Zmínil se i o tom, zda by Bezruè jako místo svého posledního odpoèinku nezvolil Lysou horu, èi zda by neuvažoval o ostravickém høbitovì. Ze srubu by se v takovém pøípadì mohlo zøídit muzeum, kde by byla archivována literární pozùstalost. Ze staøíèkovy zasmušilosti bylo patrné, že to bylo to nejnešastnìjší téma rozhovoru pro siestu odpolední svaèiny. Jednou odpoledne v druhé polovinì srpna se staøíèek svìøil, že se zabývá myšlenkou na nìjaký èas opustit srub. Že bychom se pod jinými jmény nìkam uchýlili a tu kritickou dobu, nejménì 14 dnù, pøežili v nenápadnosti a klidu. Z dob, kdy ještì mùj otec lesník pùsobil ve službách pana arcibiskupa, byl úèetní Stolièka na lesní správì na Ostravici. Zasvìtila jsem ho do situace. Nakažlivá konspirativní èinnost pana úèetního zcela pohltila, když nenápadnì prozkoumával jednu myslivnu za druhou. Starý pán mi dal volnou ruku, jen vy-

Letmá setkání

16

PB

hrožoval: “Jestli to dobøe nedopadne, naønu ti!” Panu Stolièkovi se podaøilo vytipovat myslivnu Kavalèanky. Rozložitá pøízemní budova se dvìma boèními køídly, s lesem za zády a kvìtinovou zahradou pøed okny. Pøíjezdovou cestu lemují jeøáby, stromy, které staøíèka vždy vzrušovaly. Do myslivny jsme se pøesunuli hned na poèátku záøí. Na Ostravici jsme šikovnì vklouzli do posledního vagónu hamerského slimáka. V koneèné stanici Bílá èekal koèár a následovala bohatýrská jízda kolem øíèky Èurabky po dobøe udržované lesní cestì mezi porosty ztepilých smrkù až na prostranný palouk, na kterém stála okrovì zbarvená budova s èervenou støechou - naše budoucí obydlí. Pøíroda byla dosud v plné síle, na louce byly rozhozeny kopky otavy a mezi nimi se popásala kravka. Pan nadlesní, usmìvavý a s krásnýma oèima, paní Linda mírnì prošedivìlá a velmi ustaraná. Srdeèné uvítání zmírnilo napìtí, kte-

Letmá setkání

17

PB

rému jsme všichni podlehli. Starý pán byl v nejlepším rozmaru a víøe, že ho nevypátrá ani nejzavilejší reportér, nenajde listonoš, nepøekvapí neèekaná návštìva. Pan nadlesní je nesvùj a omlouvá se. Jelení øíje letos zaèala trochu pøedèasnì a jeden paroháè troubí veèer co veèer v blízkosti myslivny. Snad to nebude pøíliš rušit. Pak se zase omlouváme my, a již sedíme u stolu a je nám dobøe. Jsme ubytováni ve dvou pohostinských pokojích. Po stìnách visí desítky loveckých trofejí. Pod okny kvetou floxy všech barev, afrikány a polštáøe høebíèkù. Jiøiny nasadily desítky poupat. Za teplého poèasí stoupala do pokojù vùnì božího døevce, máty a dobromysli. Nechybìl libeèek a pøi nízkém plotì záhon aster. Každý nᚠnávrat z procházek byl provázen buèivým hlaholem, ozývajícím se z lesa hned z té èi oné strany. Myslivna vítala opozdilce žlutìrùžovým osvìtlením oken. Svitem, jaký vydávají petrolejové lampy, protože do myslivny nebyl v té dobì ještì zaveden elek-

Letmá setkání

18

PB

trický proud. V kachlových kamnech se již také pøitápìlo a ticho kolem bylo tak nezvyklé, až to v uších vytváøelo iluzi tichého zvonìní. Jedinì zde usínal starý pán bez práškù, krabièka Epistopù na noèním stolku byla témìø zbyteèná. Veèeøívali jsme spoleènì s našimi hostiteli a staøíèek s panem nadlesním brzy našli spoleènou øeè. Povídalo se pøi èerné hodince. Polena v kamnech praskala a pohárky byly naplnìny. Na ty veèery jsme se tìšívali, nebo pan nadlesní byl dobrý vypravìè. Když jsme vyprázdnili sklenky a staøíèek dokouøil pùlku britanièka, vìnovali jsme se ještì obloze. Mìsíc se blížil k úplòku a pan nadlesní mínil, že je to dobrý èas pro houby a že jelen na protìjší stranì pasínku si pøímo øíká o ránu. Popøáli jsme si dobrou noc. Úkryt v horách byl jen krátkým únikem. Rozveseluje mne však vzpomínka na to, co se nám tehdy podaøilo. Dozvìdìli jsme se všechno až když naše krátká lesní idylka skonèila. Tehdy pøi devadesátých narozeninách byl starý pán nároèností oslav tak vyèerpán,

Letmá setkání

19

PB

že to vážnì ohrozilo a i do budoucích dnù ovlivnilo jeho zdravotní stav. Tehdy byl tak unaven, že se zakymácel a upadl. Když se posadil, prohlásil: “Nechci již žít, vždy je to týrání.” Odpoèíval tehdy krátkou dobu a nìkdo pøišel oznámit, že ministerští šoféøi otevírají dveøe další delegaci. Starý pán se zvedl a šel jim tìžkým krokem vstøíc, byl již tak unavený a vysílený, že veškerou pozornost soustøedil na výdrž a korekci svého chování... Dnes je obec Bílá poslední èeská výspa, myslivna Kavalèanky stojí od hranice se Slovenskem co bys kamenem dohodil. Rovnìž vlakové spojení bylo zrušeno, malebné údolí Ostravice bylo zalito vodami pøehrady. (Kvìten - záøí 2002.)

Letmá setkání

20

Dosud nezveøejnìný rukopis Petra Bezruèe. Z archivu Zdenky Tomáškové.

Richard Sobotka LETMÁ SETKÁNÍ DVAKRÁT O PETRU BEZRUÈOVI Kresba Max Švabinský Obálka, grafická úprava, foto a reprofoto Richard Sobotka Edice Malé tisky, svazek 4 Rožnov p. R. 2002