Reportáž z mezinárodního utkání XJR CZ vs. MT-01 Europe v italské Aostě Náš team ve složení Meruňka, Šváb a Honzezz se jednoho slunečného červnového rána roku 2014 sešel na pumpě v Č.Budějovicích a vyrazil na dlouho plánovanou expedici, jejímž cílem bylo celoevropské setkání Yamaha MT-01 v malebném horském lázeňském městečku Saint Vincent nedaleko Aosty a masivu Mt. Blancu. Pokusím se zde stručně popsat naše zážitky z cest.
1. Den TRASA: Č.Budějovice – Vyšší Brod - Linz – Gmunden – Bad Ischl – Bischofshofen – Grossglockner – Lienz (celkem 444 km) Hned z kraje napíšu poznámku o počasí, abych se nemusel opakovat v průběhu celého cestopisu – bylo krásně, krásně, krásně a občas až trochu horko. Za celou dobu našeho výletu pršelo jenom výjimečně. Na motorce jsme v dešti jeli všeho všudy asi 45 minut, převážně cestou zpět. Hned kousek za Lincem jsme se setkali s následky řádění Společenstva Kreténů v Mordoru. V protisměru kolona jako prase a v jejím čele policejní blokáda a chlapíci se samopalama. Hned jsme odtušili, že chytají poslední ještě bloudící účastníky puškvorcového dýchánku v Chorvatsku. U Traunsee dáváme první oddych a několik nealkoholických piv. Ano i Šváb požil tuto nízkovoltážní tekutinu. Slibujeme mu, že večír přitvrdíme a vyrážíme vstříc Grossglockneru. Jako já chápu, že ten kapitalismus se sám nevybuduje, ale 24 EUR za průjezd po Hochalpenstrasse je vcelku překvápko. Ne že bysme to nějak řešili, ale viděno ve světle pozdějších přejezdů různých italských kopců, které se mně osobně zdáli zajímavější, už na Grosák znovu ani nemusím. Nicméně bylo tam krásně a vcelku lidu a strojů prázdno, takže jsme si to užili. Večer se ubytováváme v předem domluveném horském hotýlku vysoko nad Lienz. Sotva stíháme slézt z motorek, už nám pán domu s úsměvem na rtech otevírá garáž. Tomu říkám vcítění se do potřeb a přání zákazníka.
1
2. Den TRASA: Lienz – Brunicko – Vipiteno – Passo Giovo – Merano – Passo Stelvio – Bormio – Colico (celkem 460 km) Vyrážíme krásným slunečným ránem směrem na italskou hranici. Bohužel jsme si ještě v Rakousku nedotankovali plnou s tím, že to přeci v té Itálii zase nemůže být o tolik dražší. Omyl! Stavíme na pumpě u Brunecku a tankujeme za neuvěřitelných 1,80 EUR za litr. Nemáme ale čas o tom moc dumat, jelikož každá minuta strávená na místě bez pohybu vpřed znamená další decilitry potu v kombinéze. Začínám zjišťovat, že se dá jezdit i s rozepnutou kombinézou a jenom doufám, že nepotkám čmeláka. Ještě je třeba zmínit způsob naší navigace – jedna úžasná mapa celých Alp v měřítku 1: 800 000 a z ní vyčtená čísla silnic a názvy větších měst. Víc není potřeba. Meruňka má navigaci, která se velmi osvědčuje, když hledáme konkrétní adresu ubytování v rámci města, ale jinak není potřeba se displejem zabývat.. Bezďo.. ☺ Přes velmi pěkné Passo Giovo (kousek nad Vipitenem) přejíždíme do Merana a pokračujeme směr Passo Stelvio. Palmy a kvetoucí rododendrony pod zasněženými vrcholky Alp stojí skutečně za to. Vyjíždíme na Passo Stelvio a to je skutečně nekonečnej kopec. Cyklisty, které v hojném počtu míjíme, považujeme za přemotivované sebevrahy. S jedním z nich si nahoře povídám, a když mi sdělil, že ráno vyrazil z Bormia, přejel ho na druhou stranu až dolů a teď, že se vrací zase zpět do Bormia, tak získávám pocit, že mluvím se strojem. No nic, dáváme si wurstla od místního svérázného pouličního prodavače, kterej umí říct česky zelí a hořčice a jedeme dál. V podvečer dojíždíme na severní konec Lago di Como do městečka Colico a hledáme ubytování na blind. V hotelu na pláži naštěstí neměli volno. Našli jsme tedy u místního infocentra nástěnku s inzeráty a voláme na různá čísla. Asi na třetí pokus to bere někdo, kdo mluví vcelku slušně anglicky a že prý není problém, že nás ubytujou. Přijíždíme do krásného domu na okraji obce, vítají nás milí lidé, koupeme se v bazénu, pani máma nám vaří dvouchodovou večeři (není to restaurace, prostě skočila do kuchyně, že nám něco udělá), pijeme vynikající víno a perlička večera je, že její syn vaří pivo. Žije střídavě v Mnichově a doma v Colicu a vaří vynikající pivo! 2
Takže nám dává ochutnat různé vzorky a parný den se pomalu mění ve vlahou letní noc. Pivo se jmenuje TRÜBES BIER.
3
3. Den Paní domu si zřejmě myslela, že se přes noc rozmnožíme, jelikož jinak si nedovedu vysvětlit to množství jídla, které na nás čekalo u snídaně. Několik věcí ani nebylo v našich silách ochutnat. Srdečně se loučíme, děti se fotí na motorkách, vyměňujeme si adresy a kontakty a Šváb jako správný jihočeský gentleman dává paní domu pořádnýho hubana. Ve finále kdo by se nerad přitisknul na ty její pětky.. ☺ Tento den je ve znamení zrychleného přesunu do cíle naší cesty. Jedeme tedy po rychlostních komunikacích a také po dálnici přes Lecco, Monzu a Miláno. Na pumpě v Monze se nám pumpař svěřuje, že měl také XJR a smutně dodává, že už ho nemá, páč to někde položil a motorka mu shořela. Do Saint Vincent dorážíme kolem 15. hodiny, na terase místních lázní se registrujeme na akci, získáváme na krk účastnické karty, ubytováváme se v nádherném hotýlku přímo v centru, na pokoji jede klimatizace, vše je tak jak má být. Převlékáme se do italských moto kombinéz – kraťasů a trička s krátkým rukávem – sedáme na mašiny a jedeme zpět na kopec do lázní, kde je přípraven bohatý raut. Dáváme si jedno, dvě, tři piva a po ujištění organizátorů, že v tom jedou i místní carabinieri sedáme opět na moto a spouštíme se z kopce a parkujeme na náměstí přímo na místní pěší zóně. Tam už jede zábava a pivko teče proudem. Šváb ožívá ☺ Večírek se příjemně rozjíždí a zrovna vám nemusím popisovat, jak zhruba to probíhalo. Jen mě překvapuje, jak dlouho trvá, než vypiju placatici meruňkovice. Množství, které by zmizelo na našem srazu za 5-10 minut při všeobecném vítání se, tady vydrží o dost déle. Perla večera a troufám si říci celého našeho výletu, přichází hned na konci prvního večírku a není těžké uhádnout, kdo z nás tří se o ni postaral. Meruňka se takhle vrací jako poslední z náměstí do hotelu asi ve 4 ráno a před hotelem u stolečku sedí a spí Šváb. Na dotaz co tam dělá a proč není na pokoji, odpovídá, že má rozbitou tu čipovou kartu, kterou se otevírá hotelovej pokoj. Že prej to zkoušel několikrát a že mu to prostě nejde otevřít. Poté, co se jim podaří zdolat schodiště (díky Meruňkově hlasité navigaci ví o jejich návratu většina hotelových hostů), je Šváb vyzván, aby ukázal, jak mu to nefunguje. Bratr Šváb se tedy naklání k elektronickému snímači na zdi a namísto čipové karty, kterou má někde v kapse, začne před snímačem mávat účastnickou kartou srazu, která mu visí na krku a kde je pouze napsáno, jak se jmenuje a kde bydlí.. Ale hotel trefil správně kluk jeden šikovnej ☺
4
4. Den Páteční program je významně ovlivněn čtvrtečním večerním programem. Přicházíme na náměstí a naše motorky jsou tam jako na samotce. Naplánovat vyjížďku na 9 není prostě dobrej nápad. Sedáme na mašiny a po první silničce, která nás napadne, jedeme vzhůru do kopce. Po 20 km zatáček se dostáváme na vrchol a zjišťujeme, že o moc dál to dnes nepůjde. Meruňka má pocit, že se mu v helmě začíná zvětšovat hlava. Najdeme si tedy kavárnu, dáme si 2 rundy minerální vody a coca-coly a velmi volně se vracíme do Saint Vincent. Uléháme ke krátkému odpolednímu spánku a kolem 3 už zase jucháme spolu s ostatními. Večer vystupuje kapela, jejíž zpěvak vypadá, pohybuje se a zpívá jako mix Elvise Presleyho s Druppim. Zábava jede a první cizinci se nás začínají ptát, zda ještě máme trochu té dobroty, co jsme jim včera nabízeli. Však oni by se na to naučili. Kalíme s jednou Češkou a jednou Slovenkou, které tam již léta žijou. Češka má chudák doma nějakého týpka z Kalábrie a tedy vcelku pevnej řád a docela ji dává práci si zařídit opušťák od dítěte a domácnosti. Opušťák získává a kalí takovým způsobem, že další asi jen tak nedostane.. ☺ Kolem půlnoci nastává všeobecná startovačka motorů. Podotýkám, že na pěší zóně v centru města. Několik desítek vytočenejch 5
MT-01 motorů udělá dost bugr. Samozřejmě, že to se Švábem podporujeme našimi ixjéery a vodíme naše stroje nadšeným davem a shlukem dalších strojů. Opět jsme jedni z posledních, kdo se potácí na hotel.
5. Den Opět jsme poslední, kdo se dopotácí na snídani ☺ Nicméně je nám dnes trochu líp a vyrážíme směr Aosta a dále do horského údolí podél švýcarské hranice. Odpoledne kupujeme 1,5 l Lambrusca a dáváme si pozvolný rozjezd na lavičce. Večeříme opět výborně (samozřejmě ve dvou chodech) a opět v jiné restauraci (byl nastaven systém, kdy každý den byla večeře v jiné restauraci a skupiny se po těchto restauracích točili). Večer na nás přeci jen už doléhá únava, a jelikož musíme druhý den vstávat a překonat více jak 500 km až někam do Tyrolska, jdeme spát poměrně brzy a loučíme se tak se srazem.
6
6. Den Úspěšně svádíme boj s tankovacím automatem (obecně v Itálii moc obsluhu na pumpě nepotkáte, a když tam je a využijete platbu na kase, tak platíte za benzín o trochu víc) a vyrážíme urazit asi 250 km po dálnici přes Milan až do města Brescia, kde opouštíme pekelně drahou dálnici (cca 3,50 CZK za každý ujetý km!!). V podstatě poprvé se potýkáme s deštěm. Zastavujeme na pumpě, tankujeme za rekordních 1,90 EUR za litr, bereme si nemoky a proměňujeme se tak v „teletabýs“ a pokračujeme. Pochopitelně, že za 15 minut přestává pršet a začíná se oteplovat ☺ Na zastávce u Milána se zase svlékáme a zejména Meruňka je rád, že se mu nechce nijak urgentně na záchod, jelikož jinak by měl dost smůlu a musel by to pustit do kombinézy. Následuje cesta kolem Lago di Garda a po nádherné silnici přes Trento – Bolzano – Brixen až zpět do Rakouska, kde si hledáme ubytování v nádherné vesničce vysoko nad údolím. Tento den překonáváme pro nás rekordních 560 km, což lehce oslavíme asi půllitrem Tullamorky. Vůbec je zarážející, že to ta lahev přežila tak dlouho. Na našem srazu by se nedožila sobotního rána.
7. Den Návrat na rodnou hroudu přes celé Rakousko bez použití dálnic nás vcelku vyčerpá a každý je jistě rád, že si doma dá sprchu, sklenku a pomalu se začne vracet do reality. Šváb večeří „segeťák“ a moje milá mě po návratu z Itálie překvapuje a vaří těstoviny ☺
7
Poznatky a důležitá data z cesty a ze srazu -
-
urazili jsem cca 2400 km, většinu po nádherných horských silnicích sraz v podání italských organizátorů byl vynikajícím způsobem zařízenej. Bylo tam přibližně 150 účastníků, zapojeno bylo několik hotelů, restaurací, místní radnice, místní lázně, policie a ani místní obyvatelé se netvářili, že jim to nějak vadí. Hráli živé kapely, Djs, tancovaly krásný holky ve spodním prádle a když byla vyjížďka (na které jsme nebyli) tak bylo domluveno s policií uzavření dané silnice nahoru do průsmyku, aby si mohli lidé bez obav pěkně zajezdit. moje XJR (r. výroby 1999), žere 6 l na 100 km, což naprosto nechápu (čekal jsem 7-8 l). V žádném případě, jsem ji nešetřil.. benzín a dálniční poplatky v Itálii jsou d.r.a.h.é. intercom do helmy je vynikající záležitost. Človek si po cestě pokecá, komentuje okolní krajinu apod. a při navigaci odpadají problémy nejezděte bez helmy a to ani kousek v okolí hotelu. Své by o tom mohl vyprávět jeden Francouz, kterému za to italská policie zabavila na 2 měsíce motorku..
Honzezz©
8