EUROFEST 2016 Aneb: Zpráva ze sluncem zalitého XJR srazu v Itálii Tak za prvé – pokud jde o to slunce – tak moc jsme ho neviděli. Poprvé jsem zmokl už při příjezdu do místa startu cesty, tzn. na cestě do Hořic. Bylo to celkem symbolické, protože déšť nás pak doprovázel až do Itálie. (Ale jak se říká: „Mokrý motorkář = špatně oblečený motorkář“ … že Máro z ČK ☺ … pozn. Mrožík) V neděli, 10 hod tedy vyjíždíme z Hořic v počtu 17-ti bajků, 12 XJR, po jednom Fazer, TDM, Super Tenere a na chvostu dvě Suzuki. Po pár kilometrech zjišťujeme, že cestování v tak velké skupině bude opruz, jedu s Raďasem dopředu – ale nikdo se nepřídává … (Raďas přihodil pár lopatek koksu pod kotel, Bezďa to stihl taky a zmizeli v první zatáčce, než si ostatní ze skupiny 1A Pirelli Angel stačili vůbec vzpomenout, kde mají lopatku … pozn. Mrožík). Zastavíme, předjede nás celá parta a začne to nanovo. Po dvou takovýchto probíjeních zezadu dopředu to doktor výpravy zakázal, takže jedeme až do Salzburku pohromadě. První velká zastávka – Salzburg, hangár č. 7, Red Bull. K vidění je několik vyřazených F1, jména na kapotách (Räikkönen, Alesi, Vettel,…) dávají tušit, že tyhle stroje už mají něco za sebou. K tomu je tu pár letadel, jedna kára série Indy Car a další technické lahůdky.
Rozhodně to stálo za zastávku – Oldo dík za tip. Jedeme dál a po cca 30 km jsme v Berchtesgadenu, v penzionu který vlastní Miloš Ptáček, rodilý brňák, který zdrhnul zajímavým způsobem do Německa za totáče - na jaře r.1989…. Od té doby tam žije a časem koupil penzion, ve kterém máme tu čest pobývat. Taháme kouř na terase a díváme se na horský masiv na horizontu, kde z něho vyčnívá Hitlerovo „Orlí hnízdo“. Přichází déšť, takže plány na jízdu po vyhlídkové trase padají. Uvidíme ráno. Jdeme se dát do pucu, někteří si před večeří zahulí, jiní zacvičí:
No jo, štíhlá postava holt něco stojí ….. (poprvé jsem se mohl projet na kole s nosností do 130 kg ☺ – pozn. Mrožík)
Hitlerovo Orlí hnízdo
U večeře nám asistuje milý majitelův čokl – podobnost s některými z nás je čistě náhodná….
Dneska to na pařbu nevypadá, poslechneme si majitele Ivoše s jeho story o cestě za svobodou ve speciálně upravené Avii, a jdeme spat. V hospodě jsem si zapomněl peněženku, díky kamarádi, že jste mi neřekli že ji máte, a nechali mně ráno prohledat třikrát můj pokoj, motorku a hospodu….. (Alespoň si na ni dáš příště větší pozor☺ - pozn. Mrožík) Ráno nás vítá krásným jarním deštíkem. Je to v pi…. Vyhlídkový okruh nad Berchtesgademem nedává smysl, takže lezeme do nepromoků a vyrážíme směr Italy.
Nemoky máme na sobě celý den ……. a tím by se asi dal popis tohoto dne ukončit – ale byla by to škoda, protože i v dešti to byl zážitek. Např. Raďas po mnoha letech našel svoji bájnou Atlantidu, úsek který jel asi před 10 lety a od té doby ho nemohl znovu trefit – takže teď konečně. Je to přejezd z Rakouska do Itálie, silnice č. SP44 (Defreggental Landesstrase - vážně se to tak jmenuje), která začíná v Hubenu a končí v Itálii,
kousek před Brunicem. Nádherné zatáčky a počasí na ho… si zpestřujeme předjetím skupiny germánů na GSech. Líbí se mi, jak každý cukne vpravo, když kolem něj proletí Raďas. Pak je to čeká ještě pětkrát, než se přežene naše rychlá 1A Pirelli Angel skupinka. Holt něco takového někde v horách v mlze a na vodě asi nejde moc čekat … Cíl splněn, vrchol průsmyku dosažen, jdeme do hospody u jezera (Obersee) ohřát kosti. Během hodiny vidíme, jak to chodí v Alpách běžně s počasím: přestane pršet, vyjde sluníčko, po půl hoďce se azuro změní na zataženo, pak na deštivo, spadne mlha, chčije a je vidět tak na 20 m. A v těchto sračkách sedáme na bajky a valíme dál, bo servírka říká, že za čtvrt hoďky blikne semafor a budeme muset čekat hodinu na zelenou před následujícími serpentinami. Nakonec - srát na počasí - každý km na biku se počítá - i ten v dešti. (Jezero Obersee se vyznačuje občasným výskytem obrovské rakouské lochnesky, která se po asi 100 letech na malou chvíli ukázala na hladině právě, když jsme tam seděli a sušili se … alespoň to říkal Raďas, který ji jako jediný viděl, když my všichni jsme se dívali jinam ☺ - pozn. Mrožík)
Tady ji prý viděl ☺☺☺
Ještě k Berchtesgadenu. Jako obsluha tam slouží slečny ze Slovenska, což se vědělo předem, bo jeden z účastníků sliboval, že to bude něco…. V podstatě to mělo vypadat tak, že se na nás holky sesypou a nebudou se moci dost nabažit našich vypracovaných, voňavých, motorkářských těl…… a celý večer nám budou dělat společnost. Proto jsem původně nazval výpravu jako Erofest – chápete? No jak se asi dalo čekat, spousta věcí byla jinak. Předně onen propagátor mnohoženství se změnil, je to smutné, ale je to tak, celou výpravu cukruje každou možnou chvilku do telefonu, takže místo toho, abychom čekali, až si při zastávce zahulí, musíme ještě čekat, až si zatelefonuje (aby zjistil, že se za tu hodinu, dvě s jeho milou nic nestalo, všechny orgány jsou na svém místě a lačně čekají na návrat dobyvatele….). A pokud jde o ten personál – holky tam byly celkem dvě, měly hafo práce a slíbený turnus nového „masa“ ze Slovenska má přijet až za 14 dní…. (to jsme si ale oddechli ☺ – pozn. Mrožík) Zpět na průsmyk Passo Stalle. Do cíle v městečku Gisse v Itálii to máme cca 40 km, což je běžně nic – pokud se to nejede v hustém dešti. Po jednom optání jsme v cíli (hodinu před „pomalou“ skupinou, která vyrazila hodinu před námi). Všichni jsme kolem sedmé ubytovaní a zjišťujeme, že nemáme co jíst a pít. Supermarket je zavřený a 3 km do hospody se na motorce nalehko a v dešti pochopitelně nikomu nechce. Vysvobodí nás milý pan domácí, který se mnou objede místní hospody, kde nakoupíme zásoby - každému pizzu, dva steaky pro dietáře, dvě bedny piva a navrch přidává ze svého 3 láhve vína. Tak si tedy představuji pohostinnost v praxi. Nevím, jestli bych to někde v česku zažil…. Takže nakonec spokojeně paříme až do noci. Lehké zahulení má za následek vznik nového vědního oboru – dehydronautiky. Jestli nevíte, co to je, tak ani já ne – zeptejte se Mrožíka… Snažil se to vysvětlit – ale až do konce týdne se mu to nepodařilo – snad příště.
(Je to jednoduché – „Ten, kdo létá do vesmíru, je Astronaut … ten, kdo jezdí v dešti na motorce, je tím pádem Hydronaut a hydronaut, který trpí permanentní žízní, co jsme byli právě my, je Dehydronaut“ …. A od toho pak vědní obor – dehydronautika = nauka o žíznivých Hydronautech …. Chápete??? – pozn. Mrožík) Toto je třeba typický český Dehydronaut ☺
Ráno to vypadá dobře – sluníčko svítí jak blbé, natěšení vyrážíme s vidinou stovek zatáček tzv. na kolínko teda Pirelli Angel gruppe. Pomalá už jela před hodinou. Po 50 km jízdy je to zase v pi…. chčije, lezeme do nemoků a zůstaneme v nich po zbytek dne. Jedeme krásnými horskými cestičkami v okolí Arabby , namátkově – Passo Valparola, Passo Falzarego. Bylo by to fakt super, kdyby bylo sucho. Sem tam (cca 10%) cesty je suchý kousek, kde si užíváme hlubokých náklonů. Ok, Raďas – měl jsi pravdu – lepší gumy jsem na XJRu ještě neměl.
Po cca 200 km nás to u Longarone přestavá bavit a na poslední stovku km zkusíme dálnici. Celkem to jde, největší opruz je na mýtnicích s placením. Pak mi došlo proč. Když vjedou na mýtnici dva bajky těsně za sebou, myslí si ta automatika, že je tam jedno vozidlo, takže ten druhý má problém dostat lístek – a pak i platit. Využíváme toho a na příštím úseku jsem si to dal zadarmo, bez lístku i bez placení. To bysme nebyli češi, abychom s tím jejich systémem nějak nevyjebali. (a že jsi neřekl tento poznatek ostatním, dehydrokamaráde – mohli jsme z motorek udělat autobus i s vlekem ☺ - pozn. Mrožík) V pět dorážíme do cíle naší cesty, pomalejší skupinka tradičně hodinku po nás, téměř současně s doprovodným vozidlem. Vstupní proces odpovídá zemi, kde jsme – hodinová anabáze. Nakonec nás posílají na jinou vrátnici, stříhají pásky, které nám předtím namontovali na ruky, místo zelených dostáváme žluté a můžeme dovnitř (Pedros ten mišmaš s páskami nezachycuje , takže pak má celý týden problém u snídaně s prokázáním, že není místní bezdomovec, ale člen XJR dehydronaut gruppe…).
Jsme tu, vybalujeme, narážíme bečku, pouštíme bigbít a jde se na věc. Náladu nám nepokazí ani mírný deštík (celonoční). Grilujeme, paříme, vítáme se se zahraničními kamarády. Diego u nás tráví skoro celý večer, celou dobu je v plavkách – jako, že si jde zaplavat do moře (které je mimo kemp, cca 1km daleko).
Nikdo to dnes nepřehnal, zelená voda zůstala u šamana v kapse, v poklidu se jde spát. Přece jen únava je velká a čeká nás ještě mnoho dnů lenošení a zábavy. „Na stráži“ zůstávají jen dietáři Mrožík a Raďas. Nad ránem najednou naše „ostraha“ zpozorní! Mrožík vidí, jak kolem po cestě běží nějaký chlap a tlačí motorku. Okamžitě se za ním vydává se spravedlivým úmyslem zadržet zloděje našeho XJRa. Doběhne ho, až když borec zastavil u chatky na druhé straně kempu. Než mu stihne dát do držky, ukazuje se, že XJRo má polskou poznávací značku a borec je „doma“ a motorku tlačil jen kvůli nočnímu klidu… (no jednu „výchovnou“ jsem mu pak natáhnul, hlavně proto, že jsem toho blba nemohl doběhnout ☺ - pozn. Mrožík) Ráno všichni umíráme smíchy…. Je tu středa – den volna, tzn. žádné vyjížďky, jen „parade“ po městě a společná večeře. To se nám hodí, lenošíme, chystáme masíčko na gril, někdo jde na procházku, někdo na bazén, někdo sedí na židli před domečkem celý den….
Stavili se organizátoři s přesnými technickými pokyny, sraz na bráně je v 16.15, odjezd 16.30. Right, v klidu popíjíme a pokuřujeme, slyšíme, že ostatní bikeři vrkají plynem už od tři čtvrtě, nakonec jsem vyměkl, jedu na bránu v 16.10 a vidím, že všichni jsou už pryč ! …Za rohem slyším poslední bajky, tak honem za nimi. Raďas a Mrožík mají smůlu – ale nic se neděje, kolona se otáčí na konci města a do centra jede zase kolem kempu, takže „opozdilci“ se připojují a jsme komplet. Doprovází nás místní měšťáci a je nás hafo. (kolonu na cestě zpět kolem kempu nestihnul jediný Olda, který po cestě k bráně píchnul zadní gumu - pozn. Mrožík)
Na shromaždišti je fajn atmosféra, fotíme se, obdivujeme ty nádherné motorky a volíme nejhezčí XJRo.
Můj hlas získal tento kousek:
Lorenza – organizátorka italské party a její milovaný bajk:
XJR rusáka Máši, tankvak funguje jako psí bouda – resp.psí karavan:
Na večeři se pak všichni scházíme v místním ristorante, kde se pořádají hody:
Nálada je opět skvělá, organizátoři vyhlašují vítěze soutěží (nejhezčí bajk, největší grupa-DE, nejvzdálenější účastník), všichni si ke všemu gratulují a za vše navzájem děkují.
Nejvzdálenější účastník je tedy rus Máša se ženou Inou a psem, který jim dělá celou cestu (asi 3500 km) společnost. Večer pak přišli na besedu, a zjišťujeme že jsou to normální lidi, bikeři tělem i duší, kteří už se těší jak budou za rok cestovat k nám (zase s čoklem). Nakonec je vyhlášeno místo příštího srazu, takže přebíráme oficiálně štafetu. Hurá ! Večer pokračuje volnou zábavou, proloženou několika pivečky. Navštěvují nás angláni a dopíjíme druhou bečku. Hlavním bodem diskuze s cizinci jsou dvě možné varianty pro pořádání českého Eurofestu. Za A je to okolí Prahy, říkáme jí turistická varianta. Varianta B je tzv. bikerská, pořádaná na Moravě, v okolí Brna, s jízdami po okruhu a podobnými chuťovkami. Naprostá většina diskutujících volí Moravu. OK chlapci a děvčata, přemluvili jste nás ! „So Pedros, come with me,…“
Je tu čvrtek ráno, dnes je na programu velká vyjížďka. Začíná pršet – takže je rozhodnuto. Nejedeme nikam, zůstaneme v kempu a budeme se věnovat společné zábavě. Na programu je tedy jídlo, pití, hulákání písniček od Horkýže Slíže a dlouhý kouř. Hlavní filozof výpravy (Mrožík) pronáší moudra typu: „Všechno je jak je a bude jak bude“. Raďas relaxuje, Miro nalévá, já peču masíčko, Mára (Ost) vaří kafe (dobré) a balí cigára (taky dobré) a celý den navzájem přikyvujeme, jak je u toho moře (které jsme ještě neviděli) dobře.
Druhého Máru (ČK), jsme neviděli celý den, bo sháněl po celém Lignanu a okolí motoshop, kde by koupil nepromok. Nakonec - po najetí asi 100km se mu to podařilo, shop byl ve vedlejší ulici….. Samozřejmě, že už ho pak až do konce cesty nepotřeboval. Po 15-ti hodinách na jednom místě se ve dvě v noci zvedáme, a jdeme po kempu navštěvovat kámoše. Žije to jen u Chorvatů, kteří jsou nadšení z naší „rakije“. Za chvíli si neslušně sami nalévají – tož totok? Jdeme dál, jenže všude už je mrtvo. Půlka hostitelů už dokonce odjela. Důkaz, že tam to moře někde bylo:
Shodujeme se, že jsme tedy od Italů čekali více… Moc jich vidět nebylo. Bavili se hlavně vysedáváním v cafetériích a pitím kafe. S nějakým programem si hlavu nedělali. Tak jsme se dopařili k pátku, poslednímu dni v Itálii. V plánu je úklid, balení a přesun k Sigi do Mooshubenu. První má hotovo slovenská parta a kolem deváté startují. Druhá parta startuje za hodinu. Nač ten spěch? Pirelli Angel gruppe vyjíždí někdy po jedenácté. První kousek přesunu volíme potupně po dálnici, abychom se vymotali z civilizace, pak se chceme ponořit zase do hor. Plán nám bohužel nevychází. Mrožík je zvukotěsný, sotva je schopen udržet za jízdy rovnováhu. Je to jasné, jinde než po dálnici to nepůjde, ještě hoďku to zkusíme vydržet. Sjedeme tedy až na rakouských hranicích a klidným tempem (150-160) jedeme kolem Faaker See nahoru do hor. Po cestě máme štěstí, když na Tank Stelle, v rámci akce dostáváme každý pivko a půlku kuřete, to vše za 2 eura. Paráda, hned to jede líp. (i mně, asi jsem měl hlad po těch čtvrtečních celodenních drobných dietních chybách ☺ - pozn. Mrožík) 50 km před Mariazellem dojíždíme pomalou skupinu a nakonec i Slováky, takže k Sigi přijíždíme prakticky všichni pohromadě (kromě Máry (Ost), který netrefil odbočku z hlavní).
U Sigi je to zase tak, jak to tam všichni známe. Pivečko, wiener schnitzel, forelle atd.
Domácí atmosféru nic neruší, v klidu si čepujeme, rekapitulujeme a sdělujeme si skvělé zážitky z dnešního výjimečného dne, kdy jsme poprvé nezmokli. Ráno Sigi s nadšením přebírá vyznamenání – plechovou ceduli XJR klubu. Moc se jí líbila, tak jsem zvědavý, kam ji pověsí. Původní plán, zůstat u Sigi dvě noci padá, všichni jsou natěšení domů , takže v sobotu ráno vyrážíme k domovům. Zpátky to beru s Mrožíkem a Raďasem po hypersuper silnici č. 24 kolem Salzy a pak k Dunaji a nahoru po 216 a 36, směr CZ. Je to pro nás nová trasa, takže si to náležitě užíváme. Drobný déšť už k tomu letošnímu jarnímu cestování jaksi patří, tak se už ani nerozčilujeme a užíváme si to i tak. Loučíme se s Raďasem, který míří do Berouna a odbočujeme na silnici L67, což je super cesta mezi poli a lesy, která už je suchá, takže paráda. Ve dvě přejíždíme hranice – a aby se neřeklo, ještě jednou zmokneme a dom. Rekapitulace: 1. Čísla : zůčastnilo se přes 150 bikerů, prodalo se 165 kitů dárků (tričko, nášivka, taška), na večeři přišlo 120 hostů 2. Najeto 2 175km (Bezďa) 3. 3 bečky piva a´ 50 l na tři dny byly málo, nakonec museli dehydronauty ze svých zásob zachraňovat Němci. 4. Maso – zbyl jeden balík, sežereme ho v létě na grilování jehněčiny (info budou následovat). 5. Přesto, že jsme jezdili každý den na vodě, žádné škody nebyly, ani žádnou krizovku si nepamatuju (rači). 6. Program byl slabý - nebude ho problém překonat.
A na závěr to nejlepší – příští, jubilejní desátý ročník se pořádá v ČR! Místo i termín je už vybráno, takže si zapište do svých menstruačních deníčků následující:
5. až 9. 6. 2017 X. Eurofest XJR, ATC Merkur Pasohlávky
Na tuto akci naváže náš pravidelný jarní sraz, takže kdo bude chtít, může začít kterýkoli den v týdnu (v duchu posledního trendu), a podle programu a chuti může dovolenkovat a pařit s partou XJR až do neděle. Jen namátkou – pár akcí, které připravujeme : Jízdy na okruhu, sprinty na letišti, návštěva vinného sklípku, pivovaru, aquaparku, soutěže národních týmů atd., atd., atd. No máte se na co těšit přátelé !!! Čus Bezďa a Mrožík.
