RADOSTI SKAUTSKÉHO ŽIVOTA

RADOSTI SKAUTSKÉHO ŽIVOTA

SKAUTSKÁ RADOST Skaut vnímá víc než jiní vždyť umí hledat stopy umí z nich mnohé usoudit co jiní nepochopí Když kráčí stezkou zelenou v hlubokém lesa stínu pro sojčí pírko shýbne se pozdraví kapradinu Příroda je mu domovem bratří se se vším v lese a z každého dne táborů radost si v srdci nese

1

2

ÚVODEM… áš život se skládá zejména ze starostí a radostí. Autorem N této skromné publikace je pětadevadesátiletý pamětník a člen Severočeské družiny čestného Svojsíkova oddílu Junáka Ctibor Vořech – Borek, skaut od roku 1933. Prožil trpké chvíle za nacizmu i mnoho drsných roků totality, přesto se dovede radovat z maličkostí. Snad ho ovlivnil spisovatel a básník Jaroslav Seifert. Básník byl patronem literárního kroužku 11. roverského kmene Junáka - odbojové skupiny proti nacizmu Lužické hory – Dejvice a 7. oddílu skautek z Prahy XIX, což mělo významný vliv na jejich tvorbu skautské poezie a celý život. Více než polovina členů 11. roverského kmene Junáka se už do svobodné vlasti nevrátila. Pracovali v odboji proti nacizmu. Někteří bojovali se zbraní v ruce anebo zažili i otřesné hrůzy pracovních lágrů a koncentračních táborů. Snad ho k sepsání publikace Radosti skautského života vedla také velká láska k naší vlasti a její historii, nezničitelné přírodě a skautským ideálům, které mají již stoletou tradici a staly se jeho životním kritériem. Snad ho vedla touha a povinnost napsat a předat všechno to, co prožil, nové skautské generaci, aby neopakovala dřívější chyby, prohry a omyly a mohla se věnovat jen radostem. Ať ho vedlo cokoliv, snad Vás tato publikace potěší, nedá zapomenout na naši minulost a dá Vám potřebnou chuť žít v lásce a radovat se v míru se všemi rozumnými lidmi světa. Snad se mi povedlo zaznamenat všechno to podstatné, co mi řekl a napsal bratr Borek za posledních pět let, na co by se nikdy nemělo zapomenout. Snad. Mimoňský Balú kronikář Severočeské družiny čestného Svojsíkova oddílu Junáka

3

ROK RADOSTI... Členové 11. roverského kmene Junáka nazvali rok jejího vzniku 1935 a další léta radostná skautská léta. ejich tábor na Orlíku byl již čtvrtým letním táborem. Všichni vůdcové družin a roveři plnili řádně své povinnosti a starali se o své mladší bratříčky a snažili se, co mohli ulehčit bratru Vallovi vedení tábora. Heslem dne byla „Skautská druhotřídka”. Zkouška zahrnovala základní junácké znalosti a dovednosti, jako je chování v přírodě a její poznávání, umění vaření a rozdělávání ohně, znalost hvězd, první pomoc, orientace a morseovka, vědomosti o ČSR, skautská literatura, atletika, cvičení a plavání. Jí rovnocenná byla i roverská zkouška. Snili o tom, jak získat odborky, rytířské stužky, orlí pera a začali přemýšlet o zkouškách prvotřídních skautů a roverů. I vlčata měla řadu svých zkoušek zdatnosti a my jsme jim pomáhali, aby je poctivě nacvičovala a také složila. Žebrákovský potok byl dost mocný, aby stačil na ranní mytí, případně na mytí nádobí. Postavili jsme malou přehradu, za níž bylo dostatek vody. Vltava byla v těchto místech sice krásná, ale záludná. Tam se mohli odvážit jen dobří plavci. Na druhém břehu se tyčil majestátný Orlík. Na tomto starobylém místě ho dal postavit český král Přemysl. Později byl sídlem Schwarzenbergů, z nichž maršál Karel Filip vedl vojska monarchie v bitvě u Lipska roku 1815 a obdržel od císaře titul Vítěz nad Napoleonem. To vše věděl a zámkem nás prováděl bráška Čego. Nás pochopitelně nejvíce zajímala lovecká síň, pušková chodba a Teskův sál. Místní truhlář Jan Teska byl prý bratrancem Mikoláše Alše. Rádi jsme také vyráželi i na delší výlety, hlavně do Kostelce po cestě skalami a lesem, kolem božích muk a jánské sochy. Prohlédli jsme si i ranně gotický kostel s krásnou klenbou a věž s obrazy Mánesovými. Odvážlivci Čego a Lutyk pronikli Českou Sibiří až k Chýškám, ležícím na sněžné čáře, chudého

J

4

kraje Čertovy hrbatiny. Jiní odvážlivci jako Marťan a Borek doputovali v rámci Vallova průzkumu okolí až do Krásné Hory, starého horního města, kde se dolovalo zlato a ještě antimon. Další nezmaři byli až v Petrovicích, působišti F. Douchy spolupracovníka J. Jungmanna a K. J. Erbena. Vlčata se vyřádila v přilehlém lese kosteleckého revíru. Z tábořiště to byla ovšem strmá stráň, jen se stezkami k oběma hájovnám. Tam poznali nejenom srnky, koloušky, různé ptáky, a datly, dravce i sovy ale alespoň hlasem. Lodičku – pramičku jsme měli jen jednu s několika pádly. Na potoce se moc jezdit nedalo a na Vltavě to bylo nebezpečné. Nejvíce si tento sport oblíbil bratr Balú a Silvestr. Možná to byl začátek jejich vodáckého skautingu. My ostatní jsme si užili vodu až na Lužnici a Blanici. Zajímaví byli i dva hoši Pepík a Čenda Musilovi, tuším z Kostelce, kteří k nám rádi chodili na hry do tábora. Bratr Valla to trpěl a tvrdil, že z nich též budou dobří skauti. Často jsme měli hosty i u táboráků a jednou i zábavné vystoupení v kostelecké restauraci nám dokonce vyneslo nějakou korunu. Vzhledem k tomu, že roveři Marťan, Buňa, Bob a Borek byli všeobecně známí jako šprti a škrobi, měli radost, když jejich vlčata měla také odborky Za školní prospěch. Všichni totiž pocházeli z tak zvaných chudých rodin. Byli ctižádostiví, spořiví a mimořádně nadaní všechno se naučit. Pomáhali všem, kteří to potřebovali, a proto byli velmi oblíbeni. Také oni tím přispěli k tomu, že byl tento rok nazván Rokem radosti.

5

DO VÁLKY… Bylo nám sedmnáct, když jsme šli do války ta ještě nebyla, jen potupa hrozná za okny kvetly již vánoční azalky Nacisté jásali – však ještě se pozná My šli jsme bez slávy, ba téměř potají pušky na ramenou a prsty sevřené pak první mrtví – dnes už je neznají pomníky nemají – kdopak si vzpomene Skauti - roveři i naše rusalky vedli boj v lesích, na dlažbě v ulici v žalářích... sedm let za války stateční padli. Zapálí někdo jim svíci?

6

VELKÉ ROZHODNUTÍ… létě roku 1939 nastala poslední možnost úniku z okupovaného Československa. O našem skromném, zásadovém skautu a statečném pilotu mi vyprávěl bratr Marťan: „Na druhém táboře nad Lužnicí jsem pozoroval bratra Vallu a Vikiho, jak často spolu v podvečer hovoří. Něco vážného viselo ve vzduchu. Ke konci tábora, časně z rána srazil jsem se s nimi na kopci nad kuchyní. Viki byl v kroji s tornou na zádech. Usmál se a podal mi levici. Pohlédl jsem mu do jeho modrých očí a rázem jsem vše pochopil. Viki se loučí a odchází do války. Jakoby nůž mi projel srdcem. Též jsem se usmál, jako že vím. Při ranním nástupu ke vztyčování vlajky se denitivně rozloučil a odešel. Díval jsem se za ním, jak odhodlaně kráčel vstříc svému dalšímu osudu. Cítil jsem se silně, že na řadě jsme teď my. Rázim, Buňa, Borek a já. I my půjdeme touto cestou, nebo možná jinou a jinde, ale i my splníme úkoly našeho skautského slibu. Tušil jsem, že ho už asi nikdy neuvidíme.“ Bratr Viki – Viktor Krcha vstoupil do 138. československé perutě RAF jako poručík. Ale jeho letoun byl sestřelen blízko Tunisu v roce 1943. Jmé no je uvedeno v památníku El Alameinu v Egyptě a v památníku československých letců v Praze na ministerstvu národní obrany. Viki a Roy odešli polskou cestou do Francie a do Velké Británie. O polské cestě k československé jednotce v Sovětském svazu mi jednou vyprávěl bratr Toník Sochor, který tudy šel, a nebylo to vždy příliš radostné. Sice splnil svůj úkol, jako hrdina. O tom psal i generál Ludvík Svoboda. Ale přišel o život za totality v roce l950, při zinscenované autohavárii, znelíbil se mocipánům a byl příliš čestný, moc toho věděl a viděl, ctil pravdu spravedlnost a skautské ideály. Rumunskou cestu si našel z vlasti bratr Balú a Silver. Rok1943 se stal osudným pro Zdenka Řezáče – Roye. Sloužil u 311. perutě RAF a našel smrt v troskách svého letadla. Bratr Tausig – Tór uprchl z koncentráku balkánskou cestou do Haify, kde se přihlásil do naší čs. jednotky. Podobné to bylo u dalších našich roverů, ale u všech to bylo jasné rozhodnutí naplnit slova skautského slibu věrnosti. Zůstali věrni odkazu našich prezidentů Masaryka a Beneše.

V

7

UŽ MI DOCHÁZÍ SÍLY… ento povzdech – tato okřídlená věta patřila nejenom naší skautské T činnosti před nacisty a likvidací oddílu, ale také našim klukům, kteří se rozhodli vybudovat podzemí, tajnou díru – místnost pod naší klubovnou pro skrýš všeho, coby nemělo být na očích „nácků“. Vždyť jim skutečně docházel dech. Nebylo to jednoduché. Potichu, opatrně vykopat malou lopatkou a vybírat hlínu pod podlahou, tajně ji vynést a navíc uklidit. Úkol neuvěřitelný. Klubovna, vlastně náš srub, stál na betonových základech asi 70 centimetrů výšky, takže stačilo vykopat díru pro místnost. Tak zněl jednoduchý úkol. Bylo třeba ve vyztuženém tunelu prolézt po břiše a vytvořit další místnost tak dva na jeden a půl metru a vchod zamaskovat skříní, v jejímž přišroubovaném dnu bude vchod do podzemí. Tím vznikne zcela utajená druhá místnost již řemeslně vyvedeným vstupem, kde by byly později naše zbraně střelivo a výbušniny. Tak se stalo. Vzniklo tajné podzemí naší klubovny, schované před zvědavci, podle Peckova nápadu, že pod svícnem bývá největší tma. Měl pravdu. Byla. Nacisté naše tajné vchody a skladiště neobjevili.

POKLAD ROVERŮ V MĚSÍČNÍM ÚDOLÍ… iž v roce 1942 bylo rozhodnuto ukrýt některé naše doklady, materiály J a oddílové cennosti ve Vlašimi za Kupsovým mlýnem. Když se tlak nacistů začal zvyšovat a probíhalo intenzivní zatýkání, prohlídky, sledování a nasazování kondentů, rozhodli jsme se, že vše odvezeme právě tam a zakopeme to do země. Po poradě s bratrem Vallou se ustavila skupina mající za úkol shromáždit a bezpečně zabalit vše, co mělo zmizet. Asi tři týdny jsme věci dávali dohromady a skládali v obalech do plechových pouzder od plynových masek a dvou bedniček, jež Eda Lamata důkladně zevnitř izoloval měděnými plechy. Byly to především seznamy všech skautů a skautek střediska činovníků a rodičů aktivních v našem hnutí. Kroniky, fotograe a zápisy, dokumenty jako třeba jmenovací dekrety a pochvalná uznání. Dále to bylo 8

několik československých vlajek, velká zelená skautská vlajka se žlutou lilií, některé knihy, jako Svojsíkem věnovaná a podepsaná kniha Základové skautingu, též zpěvníky, publikace Setona a Baden Powella i časopisy. Uložili jsme i vyznamenání a odznaky, mezi nimi i tři Za čin junácký a 300 kusů medailí Chci zdatný být, které vydalo ministerstvo národní obrany, a už se nedostaly ke skautům. Byly tam i naše památné zbraně: Dva bubínkové revolvery z 1. světové války a čtyři nože z Balkánu a Turecka. Výprava mající za úkol provést uložení věcí a dokumentů se uskutečnila v létě 1942. Zakopání provedla skupina roverů: Čego, Car, Razin, Borek a Gez, ke které se za skautky ve Vlašimi připojila Saly. Pracovala tam ve zbrojovce. Sešli jsme se na nádraží oblečeni spíš dělnicky než jako turisté. Náš poklad jsme měli ve dvou samostatných zavazadlech a ve vlaku jsme je dali z opatrnosti do jiného oddělení. Tam už seděl Géz a hlídal. Byli jsme připraveni na nečekané kontroly i tím, že každý měl svůj doklad, kam jede a proč. Všude byl klid i v Benešově a cestou dál. Ve Vlašimi jsme se též nevyhrnuli z vlaku najednou. A vůbec jsme se snažili nevzbudit pozornost. Kufr a balík táhl Car s Rázimem na kolečkách, jež pohotově zhotovil náš dobrý Eda z Odipu. Pod zámkem, na místě nám známém, jsme vytáhli z Kulíkovy provizorní kůlny dvě kánoe a opatrně naložili poklad. Řeka byla klidná. Pluli jsme známou cestou pod zeleným loubím Blanice až do kotviště v náhonu Kupsova mlýna. Čego šel pěšky se Saly. Byl už téměř večer. Kupsovi byli připraveni, kufr a balík jsme skryli v kůlně a lodě vytáhli z vody. Předali jsme dárky: fotky, balíčky cigaret, obraz klubovny a potom chutně pojedli a šli spát na seno. Ráno Čego vyměřil místo, Géz ho zakreslil a vykopali jsme jámu. Do přesně zaměřené jámy byly v plechových krabicích a navíc ještě zabaleny do voskového plátna zakopány doklady. Bednu i plechovky jsme ještě zabalili do starého černého gumáku. Šli jsme se umýt a převléci do skautských košil se šedými šátky. Nastal pohřeb našeho pokladu. Čego a Rázin byli připraveni zasypat jámu. Saly tam hodila kytici a my stáli v pozoru. Géz zahrál na křídlovku roverský pochod a hymny. Vše jsme urovnali, zahladili a šli do mlýna na oběd. Borek sundal z krku řetízek se lvem a nápisem ČSR 1938, vyrobený z mince a schoval ho do neomítnuté zdi stodoly (v červnu roku l945 ho neporušený vyzvedl). Potom jsme všechno sbalili a rozloučili se. 9

Cestou zpět jsme se zastavili u bratra Kulíka, naložili si několik velkých pecnů chleba, pak několik salámů a jeli domů. Jídlo se tentokrát výjimečně neposílalo do Reichu, ale rozdalo potřebným v Praze. Jen bratru Eimanovi jsme poslali balík. Přesný nákres uložení našeho pokladu se bohužel nezachoval. Byl v dopise zaslán jedné skautce, které bezpečně nehrozilo zatčení. Ukryla ho na vlastní chatě, ale ta v roce 1945 vyhořela. Poválečné pátrání bez plánku po našem pokladu bylo bezvýsledné. Přesto se zachovalo několik cenných relikvií. Třeba oddílová vlajka jedenáctky některé odznaky, obrazy jako indiánský náčelník malovaný na kůži, totem a v Zelené ulici bedny s tábornickým vybavením, sportovní náčiní a několik družinových vlajek. Podařilo se také zachránit vlajku 11. RS, která byla potom uschována u bratra Borka, posledního vůdce oddílu. Počátkem roku 2007 zorganizoval vnuk bratra Vally výpravu na místo úkrytu pokladu dle Borkova vyprávění. Účastníkem za 11.RS byl bratr Šípek – Pišpek. Za pomoci několika kamarádů a detektoru kovu bylo prozkoumáno celé určené místo úkrytu. Hledání roverského pokladu i tentokráte skončilo neúspěchem.

KDYŽ JSEM MĚL STRACH… oznal jsem, co je to strach. Bylo to v době, kdy jsem přičiněním seleziP ánů a pana biskupa Štěpána Trochty utíkal z pracovního lágru domů vlakem s padělanými osobními doklady, kdy se o mně obdivuhodně staral

český průvodčí, který tím také riskoval svůj život. Ale do Prahy jsme šťastně dojeli. Naše radost při setkání s brášky byla obrovská. yl březen roku 1945 a my jsme dostali další úkol. Převést do Belgie pět Francouzů. Bylo to v malém koutku Belgie – Malmédy, který byl odtržen a včleněn do Velkoněmecké říše. Vyšli jsme podle plánu do městeč ka S. Veit a šli do belgické vesničky Gui, v které na okraji byla hospůdka našeho otce – pastýře Petra – Peré Bergera. Tam jsme vždycky naše předávali. Ale, co to. Zrada? Čekalo nás nemilé překvapení. Nějaká německá jednotka, asi tak velikosti naší roty, tam měla jakýsi úkol a my jsme byli přesvědčeni, že o nás nemohli vědět. Smůla. Zpozorovali nás. Okamžitě jsme byli chyceni a velící lajtnant bez přemýšlení rozhodl: „Ihned zastřelit!“ Ale protože Němci musí mít všechno vždy přesně podle předpisu, tak nám napřed přečetli rozsudek, sestavili popravčí četu a postavili nás před terénní vlnu k vykonání rozsudku.

B

10

Vzpomínám a ještě dnes si namlouvám, že když jsem zavřel oči, tak jsem slyšel povel.: „Gewehr an!“ (zacílit!), ale další povel, který měl následovat – už ne. Slyšel jsem střelbu – ne z pušek, ale z kulometu. Otevřel jsem oči a k našemu překvapení popravčí četa ležela v krvi na zemi. Z malého letadla se znakem US a bílou hvězdou, kroužící nad námi se na nás zubil černoch. Ještě jednou se nad námi otočil, aby se snad přesvědčil, že to dobře dopadlo, zamával nám na pozdrav a odletěl. Na nic jsme nečekali. Naše radost neznala mezí. Bylo to nevěřitelné štěstí, snad osudové a tak jsme upalovali k otci – pastýři Petrovi. A tak to bylo, kdy jsme za války měli ale opravdový strach a poznali co je to ukrutná úzkost a beznaděj, ale současně i štěstí a radost. zpomínám také na chvíle strachu, kdy jsem ležel ve sklepě na uhlí, než jsme vyfasovali v pražských Štefánikových kasárnách na Malé Straně vše od košil, spodků, ponožek, po uniformu, přilbu, celou výstroj s puškou a náboji včetně protipancéřových pěstí. Pak jsme už šli bez zaváhání do toho. Pomáhali jsme vlasovcům likvidovat fašisty na úpatí Petřína. Dále jsme se protáhli ulicemi na Staroměstské náměstí, Karlovkou na most a po nových zámeckých schodech na Hradčany. Tam nás čekaly podle rozkazů našeho vedení další úkoly Zatýkali jsme Němce, kteří se fanaticky bránili. U Matyášovy brány nás čekal smutný pohled na naše padlé. Posádka Hradu složená z rakouských „fotrů“ se vzdala bez potíží. Poblíž zabarikádované Prašné brány nad Jelením příkopem, jsme se tři proti třem „procvičili“ v osobním zápase o život. Můj život mi zachránil dvoumetrový člen našeho oddílu bráška Lorka, dobře umístěnou ranou esesákovi. Vyvázl jsem tehdy jen s prostřelenou rukou a pobodaný nožem. Ale to bylo opravdu naposledy, kdy jsem měl strach, na který se nedá zapomenout.

V

ZMÝLENÁ NEPLATÍ... ěl se konat shoz zbraní u Chýňavy. Nepovedl se. Čeekali jsme zbytečně. Spojenci nic neposlali. Nedozvěděli jsme se, kde byla chyba. Ze M Zpravodajské brigády nás tam bylo velké množství skautů pěšky, na kolech i auty. Já jsem jel nákladním autem vedle řidiče. Nad Loděnicí vidím v příkopu německého vojáka, který vyskočil na silnici a namířil na nás samopal. Odjistil jsem pistoli a slyším: „Stoj!“, Ptal se mě, kdo jsme a co tu děláme. Krátce jsem mu řekl, co bylo třeba. To mu stačilo a řekl: „ U nás zděs kakája nibuď rabota“. Pokrčil rameny. „No charašo, jechajtě.“ Usmál jsem se, on také, a tak jsme jeli dál. A to bylo naše první setkání s našimi osvoboditeli – Rusy vlasovci. 11

POSLEDNÍ DNY VÁLKY… oncem dubna 1945 jsme dostali, jako členové Zpravodajské K brigády další úkol: Hlídat budovu paláce Dunaj na Národní třídě v Praze, kde zasedala Česká národní rada. Měli jsme střežit jednání jedné skupiny „budoucích vůdců národa“, kteří měli býti přivedeni k rozumu a k podřízenosti České národní radě. V ulici byly připraveny dva nákladní vozy pro případ, že bychom je museli svázané odvézt. Průchod do Voršilské ulice byl v době jednání uzavřen a přístup zakázán. Stáli jsme tam dva s pistolemi v kapse. Nečekali jsme dlouho. Jeden důstojník wermachtu se mermomocí dožadoval vstupu dovnitř. Zastoupili jsme mu cestu a dostalo se mu od nás rázného upozornění v němčině, že je průchod uzavřen a přístup zakázán. Zamračil se, ale neodporoval. Uposlechl nás. Náš úkol byl splněn a jednání České národní rady proběhlo úspěšně. alší akci měl velet bratr Marťan, ale ten byl podle nového rozkazu s našimi kluky v kasárnách na náměstí Republiky. Měl tam horké chvíle a desítky mrtvých. U nás byl zatím klid. Odzbrojovali jsme jen kolemjdoucí ocírky a vojáky. Ale jeden se dal na útěk a začal střílet. Jíra ho ranou z pušky zneškodnil. V budovách ČVUT byli esesáci a hned zahájili palbu do otevřené Bučkovy ulice. Zabili tam náhodného chodce na rohu třídy krále Alexandra. Když už nastal klid, přesunovali jsme se, i když s potížemi, podle příkazu do Štefánikových kasáren. Park u Písecké brány byl kulomety odstřelován z kadetky. Bratr Žebrák zůstal ukrytý v silně odstřelovaném křoví a jako zázrakem živý. Lorka ležel natažen uprostřed křižovatky, jak tam musel sebou praštit, aby to nechytil. Zachránil ho přijíždějící náklaďáček, jenž nad ním zastavil tak, že mohl vlézt dovnitř. Když nastal klid, pokračovali jsme v naší cestě. Přes Malou Stranu to nešlo projít, protože tam stály tanky a tak jsme šli dál přes Kampu. Cestou se náš hlouček rozrostl, až nás bylo na čtyřicet. Šťastně jsme dorazili do našich Štefánikových kasáren na Újezdě, kde panovala již správná vojenská kázeň. Musili jsme do zástupu a náš četař si zapisoval naše nacionále. Nafasovali jsme všechno. Uniformu, helmu, výstroj a výzbroj i náboje. Byl jsem zařazen jako velitel čety pancéřových pěstí. Ty jsme hned každý dostali po dvou s instruktážní kartičkou pro obsluhu. Bylo to pro nás velké překvapení a dobrodružství, ale my s velkým odhodláním jsme se pak zúčastnili bojů u Petřína, na Smíchově a na Hradčanech, jako již řádní vojáci Československé armády

D

12

polu s Lorkou, Žebrákem a několika dalšími kluky jsme vyrazili brzy ráno 9. května 1945 z Hradu na Prašný most. Hrůza, kterou jsme uviS děli, se nedá snad ani popsat. Na zemi tam leželi umučeni naši studenti – mladíci. Silnice byla plná ruských vozidel a tanků. Vojáci vyčerpání bojem a rychlým přesunem na Prahu, leželi pod auty a spali všude, kde se dalo. Přesto jsme je oslovili a poměrně brzy jsme se domluvili. Řekli jsme jim, že naproti v domku jsou ještě vojáci SS, patrně vrahové těchto našich mladíků. Rusové, i když byli strašně unaveni, hned zasáhli. Do vrat domku u Jeleního příkopu vjeli tankem a Němce našli. Bylo jich deset. Našli je opilé, ale přesto se pokusili o zoufalý odpor. Zbytečně. Rusové je přivedli k zohaveným mrtvolám našich hochů. Náckové se přiznali, že to byli oni... Na to je Rusové bez zaváhání postříleli. Pak následoval útok na kadetku. Německé tři kulomety v oknech umlčeli Rusové dělem z tanku. Za půl hodiny bylo po všem a naše Hradčany byly už opravdu naše. Bohužel na tomto místě je dnes pomníček také jednoho padlého ruského vojáka, který přijel jako mnozí osvobodit nás od fašistů. Tímto příběhem z posledního dne války skočila pro nás válka a my se rozběhli do svých domovů, hledat rodiny, zaměstnání a jak jsme říkali „budovat naši republiku“. Ale také zakládat znovu nové skautské oddíly, které byly gestapem rozpuštěny v roce 1940 dekretem K, H. Franka. Junák byl totiž označen jako organizace nebezpečná říši.

Z VÁLKY Pušku na rameni, granáty v holínce šinu se zvolna – ještě se střílí v půl páté ráno a ptáci šílí vracím se z války ve šťastné hodince Před sedmi lety jsem ve starém lomu přísahal věrnost na tajném sezení prožil jsem boje, úzkosti, vězení a měl jsem štěstí – vracím se domů Do války šel jsem v hodnosti vojína co vojín řadový z války se vracím všechno jsem ztratil a ještě ztrácím s nadějí však, že život zas začíná 13

ZAPOMENUTÍ VOJÁCI... o celé Evropě, ale také ve světě, na souši, v hlubinách moře, jezer P i v bažinách jsou pohřbeni hrdinové bojů – známí i ti neznámí. Mezi těmi vojáky, kteří přežili, jsou desetitisíce hochů nikde nejmenovaných. Byli zapomenuti. Nikdo jim nemusí závidět těch pár vyznamenání za věrnost, odvahu, statečnost, chrabrost, pokud je vůbec dostali. Ostatně je ani nenosili a mají je doma někde v krabici. Nikdo je nemusí litovat. Byli šťastni, splnili svou povinnost a vrátili se domů. V osadě Království na severu Čech má skromnou chatku paní Dana Zahelová. U ní se jednou za teplého večera sešli tři bývalí českoslovenští vojáci – skauti. Arno, Hanuš a její manžel Jirka. Byla veteránkou a sloužila ve Svobodově armádě. U ohýnku pekli živáňskou a zvolna popíjeli víno. Paní Dana navrhla, aby zavzpomínali. Bylo z toho mnoho úsměvů i sladké bolesti, když znovu prožívali dny radostného mládí v míru ve skautských oddílech. Pak došlo na válku a okupaci nacisty. rvní začal rozpačitě Arno. Ač nejmladší, prožil toho dost. Zúčastnil se odboje v roudnické skupině Jindra. Byla to zpravodajská činnost, sabotáže i starost o tiskoviny posilující ducha odporu a svobody. Nakonec též likvidační koncentrák. Byl vybrán do transportu práce schopných. Dovezli je do Friedlandu ve Slezsku, který patřil pod Birkenau. Byla tam nesnesitelná zima, bídná strava a těžká dřina. K tomu bití, ponižování, nemoci a zranění. Vězňové, kterým bylo okolo čtyřiceti let, zemřeli všichni. Přežila necelá čtvrtina těch nejmladších. Na jaře 1945 se přiblížila fronta. Mezi dozorci nastala panika. Naštěstí SSmani byli Ukrajinci. Na rozkaz z Berlína vězně postřílet sice připravili kulomety, ale pak prozíravě všeho nechali a zmizeli. Bylo na čase, protože ruské tanky vjely do města i do tábora. Vězni dostali od Rusů chleba a sádlo. Arno pak s několika ubožáky prchal na západ. Dostali se do Broumova, tam už se mluvilo česky a ujal se jich Červený kříž. Vězni se hlavně léčili a jedli. Arno se spravil o třicet kilogramů a byl zase plný sil. Vrátil se domů, rodinu už nenašel a musel narukovat. Sloužil asi půl roku jako voják v pohraničí, než se dostal na katedru chemie. Později se oženil a měl dvě děti. e vzpomínkami přišel na řadu Hanuš. Byl původně Němec, pak Žid a nakonec Čech. V roce 1942 se z Osvětimi dostal do lágru ve Schwarzwaldu v Dolní Lužici. Život tam byl stejný jako v táboře Friedlandě, snad ještě o něco horší, protože všemožní SS, tam byli Němci. Jen konec byl

P

S

14

jiný. Vyhnali je na pochod smrti. Vězňové se potáceli pěšky směr na jih, až k bývalé hranici ČSR. Ve Varnsdorfu je nahnali do dobytčích vagonů. To už jich byla polovina. Vlak je vezl do Litoměřic přes Krásnou Lípu, Nový Bor a Úštěk. Z Litoměřic je hnali opět pěšky k Terezínu. Tam na křižovatce k Lovosicím dostali povel: „Kdo nezmizí do deseti minut přes hranice, bude zastřelen!“ Utíkali a nesli své nemocné a vysílené. V Terezíně se jich ujal Mezinárodní Červený kříž, a to byl pro ně konec války a utrpení. Bohužel zůstal z rodiny sám. Z jejich majetku nedostal nic. Odsloužil si v naší armádě předepsaných osm měsíců v pohraničí a pak emigroval do Anglie. Tam vystudoval, stal se uznávaným vědcem a dnes, jak je vidno je tady – doma. irka vyprávěl poslední. Původem Lužický Srb, člen 11. roverského kmene Junáka, odbojové skupiny bratra B. Vally. Byl zatčen v létě 1942, při cestě ze Slovenska, kde plnil své úkoly v odboji. Po krutých výsleších na gestapu byl bez soudu dopraven do lágru Dachau. Odtud se mu podařilo utéct s několika Francouzi. Bojoval pak ve Francii s makisty, nejprve v Pyrenejích a dále v Bretani. Stal se důstojníkem a za hrdinství dostal řád Čestné legie. Vrátil se jako příslušník československé obrněné brigády. Sloužil v armádě doma do Vánoc l945. Jeho jediná naděje, děvče – skautka, první a poslední jeho láska byla vdaná. Kamarádi – bratři, víc jak polovina byli mrtví. Se zbylými rovery, co přežili, se rozloučil 18. srpna 1945 u posledního táborového ohně pod horou Luží na Českolipsku. V tiché nouzi dostudoval lesařinu a později pak sloužil v pohraničních kopcích na západě a na severu Čech. Ohníček dohoříval, už nepřikládali. Ještě tiše si zazpívali „Naše ideály“ a šli spát. Tito staří skauti se po válce nehlásili do žádné nové organiza-

J

15

ce bývalých vězňů a vojáků. Přežívali - emigrovali a stali se v cizině významnými vědci a profesory univerzit. Žádný z nich neobdržel vojenská nebo státní vyznamenání. Jen náčelnictvo Junáka jim udělilo vyznamenání Junácký kříž za vlast 1939 – 1945. Jirkovi pak později i medaili Za věrnost a Za vlast. O jejich činnosti vyšly články v novinách. Pokud ještě žili, zůstávali v bratrském styku. Scházeli se častěji než doma, u otce pastýře Pére Bergera v městečku Gui v Belgii, kde měl být kdysi také Jirka zastřelen. O válce a nacizmu mají svůj jasný názor. Ale ještě dnes se u nás i v Evropě najdou novodobí „náckové“, popírající pravdu a metody gestapa a členů SS, existenci koncentračních táborů, vyhlazování Židů, Rusů, Čechů, dalších národů a skupin lidí. Zapomenutí vojáci, živí i mrtví varují! alší léta po válce, v roce 1945 lze nazvat jako radostná. Tehdy D jsme opět mohli skautovat a do Junáka se přihlásilo 250 000 mladých, což je rekordní počet.

SKUTEČNÝ ODDÍLOVÝ POKLAD o Lužických hor mezi Ralsko a Ještěd ke Stráži pod Ralskem se vyD pravil na svůj letní tábor v roce 1946 šestý skautský oddíl z Chebu. Byli to následovníci těch skautů – roverů, které s tímto krajem spojovalo mnoho vztahů předválečných let. Poslední, kteří přežili útrapy války, se tu sešli u táborového ohně pod Luží 18. 8. 1945. Vůdce tábora byl právě bratr Jasan, který byl před válkou členem 11. RS – Vallových roverů. Největší událostí na táboře byl rozruch, když bráška Patron vytáhl z jezera topící se Haničku Michlovou. Byla to velká sláva a rozradostnělý otec daroval skautům hamerský Dolní mlýn. Byla to skoro neopravitelná barabizna, ale pro kluky pravý poklad zejména pro hry. Přesto nejvíce radosti nám udělal, když nás všechny pozval na výlet s obědem do Jablonného v Podještědí. V darovaném mlýně našli bráškové Ježek a Vendelín Vilémovi skutečný poklad. Při hře objevili kluci ve staré mlýnici podezřelé místo v trouchnivějící podlaze. Když pak odstranili prkna uviděli ve vyzděné šachtě v deh16

tovém plátně zabalenou truhlici. Museli ji vytáhnout rumpálem, jak byla těžká. Po otevření se ukázalo, že v ní leží tereziánské tolary. Vůdce tábora Jasan poslal pro starostu a ten dal zprávu na stanici SNB ve Stráži pod Ralskem. Nález byl pak převezen na bezpečné místo. Přijeli odborníci z Liberce a poklad byl předán muzeu. Protože tolarů bylo několik tisíc, dostali skauti vysokou odměnu. Po návratu do Chebu si za ni koupili za kostelem sv. Václava domek nad Ohří a zařídili si v něm pěkné skautské klubovny. Závěrem si připomeňme vypravování pamětníků, že nejenom v darovaném mlýně, ale v celém okolí Stráže pod Ralskem bývala hojnost strašidel. V mlýně čerti, na Děvíně Bílá paní, na cestě ze Svébořic na Nový dvůr bezhlavá hraběnka. Na Stohánku zase strašil černý mnich. Nelze se proto divit, že i pak ve starém domku v Chebu, kam po táboře odjeli naši skauti, se stále něco tajemného dělo. Prý odtud vycházela za měsíčních nocí průzračná postava svaté abatyše Anežky, která hlídala přechod přes řeku i kostel řádu Křižovníků s červenou hvězdou, jehož byla zakladatelkou. To ale nic nezměnilo na tom, že byli naši skauti ve svých nových klubovnách spokojeni. Dobře věděli, že dnes už strašidla nejsou a o všechno, co potřebují, se musí sami postarat. Zázraky se dnes už nedějí. Ale přesto největším a posledním zázrakem by bylo, kdyby si všichni lidé porozuměli, pomáhali si a byli skutečnými bratry a sestrami. Bohužel naši radost nám zkalil „Vítězný únor” a likvidační rok Junáka 1950.

V

elká naše radost byla díky polednové politice v roce 1968 a po sametové revoluci v roce 1989, kdy po zákazu činnosti v totalitních dobách jsme opět mohli dokazovat věrnost skautským ideálům. Zakládali jsme nové oddíly Junáka, které skautují i do dnešních dnů

Jednou skautem

navždy skautem! 17

18

VĚŘÍME VÁM... ak jako se nad našimi kvetoucími loukami stále ještě objevují se všemi motýly otakárci fenykloví a nad vodami krouží rackové a poletují vážky, tak věříme, že se stále ještě budeme setkávat v našich lesích vonící pryskyřicí a mateřídouškou se skauty a skautkami. Věříme, že se budeme stále radovat a zpívat u táborových ohňů s vlčaty a světluškami, které se budou snažit, jako jsme se snažili my, dělat každý den alespoň jeden dobrý skutek. Doba pro naše skautování byla úplně jiná, ale ideály pravdy a lásky zůstávají snad i do dalšího století. Naší nadějí jste vy mladí, kterým věříme, že ponesete štafetu bratrství po foglarovské stezce dál, nezatíženi minulostí. My jsme žili svoji dobu. Nebylo to vždy růžové, ale jako skauti jsme vždy dělali to, co bylo třeba, podle skautského slibu. Aby naše země vzkvétala a lidé se nemuseli bát chudoby a stydět se za svoje jednání. Vše se nám bohužel nepodařilo. Bude teď záležet na mladých, aby pokračovali v naší započaté práci a naplnili tak sny a snahy našeho mládí. Věříme vám. Proto jsme napsali tyto příběhy z našeho života, z kterých si můžete vzít ponaučení i pro život. Jsme přesvědčeni, že vám tak odpadnou zbytečné starosti a budete mít více času na radost a lásku pro své blízké, bratry a sestry a všechny lidi dobré vůle. Nezapomeňte, že kdo byl jednou skautem je jím navždy.

T

Váš starší bratr Borek

19

DO NOVÉHO STOLETÍ... Dohořel oheň... a skauti spí jen skrytá stráž pozorně bdí Tak stoletím vyrostlo junáků tisíce co chápou práci i zář hvězd, měsíce V přírodě, lesích, v každičkém místě všichni se učí žít zdravě, čistě V bratrství bez drog, tabáku, pití ve stopách TGM, dál světem jíti Žít v pravdě, lásce, nebát se a nekrást!

ratr Ctibor Vořech – Borek je trampem z Údolí děsu, skautem tělem a duší od roku 1933. Pamětník válečných událostí druhé světové války. Je poslední žijící svědek odbojové skupiny Lužické hory - Dejvice, zároveň i posledním vůdcem 11. roverského kmene Junáka – Vallových roverů. Osobně se setkal s A. B. Svojsíkem, Baden Powellem, E. T. Setonem, J. Foglarem, R. Plajnerem, J. Charvátem i Štěpánem Trochtou a J. Seifertem, což ovlivnilo jeho život. Za účast v odboji proti fašizmu byl vyznamenán Junáckým křížem za vlast 1939 - 1945, Jubilejní medailí za službu vlasti, válečnými kříži a pamětními medailemi. V roce 1968 byl zvolen do Ústřední rady Junáka. Je nositelem čestného odznaku Žlutý vontský Foglarův kvítek a je členem čestného Svojsíkova oddílu Junáka.

B

20

RADOSTI SKAUTSKÉHO ŽIVOTA „Díkůvzdání”

2. vydání Severočeská družina čestného Svojsíkova oddílu Junáka ve spolupráci se Skautským institutem ABS Praha k 70. výročí konce 2. světové války -1945 nákladem 500 ks 2015

Vytištěno za nančního přispění Libereckého kraje