Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Studijní texty z e-learningového kurzu

Politologie Autor: doc. PhDr. Felix Černoch, CSc., [email protected] Vytvořeno v rámci projektu OPPA CZ.2.17/3.1.00/31075 Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu Soukromé vysoké školy ekonomických studií

© Copyright 2011, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o. Materiál je možné libovolně používat a šířit, není povoleno ho pozměňovat.

Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o., Lindnerova 575/1, 180 00 Praha 8-Libeň tel.: 284 840 027, 284 841 027, e-mail: [email protected], web: www.svses.cz, facebook: www.facebook.com/svses, e-portál: elearning.svses.cz Kurz včetně interaktivních aktivit, které nemohly být v tomto dokumentu zveřejněny, u nás můžete absolvovat v rámci celoživotního vzdělávání. Kurzem Vás bude provázet učitel. Nabízíme spolupráci při tvorbě Vašich e-learningových kurzů.

Politologie Soukromá vysoká škola ekonomických studií, Praha doc. PhDr. Felix Černoch, CSc. 14. 10. 2010

Úvodní slovo pro studenta Vítejte v tomto kurzu, který je věnován politologii. Zároveň Vám dopředu děkujeme za jeho volbu. Projevujete tím pozitivní vztah k dané problematice a zároveň důvěru vůči nám, tvůrcům vlastního textu, i těm kdo Vás jím budou provázet. Ostatní už ponechejme vzájemné spolupráci při jeho postupném procházení. Cíle Jsou v podstatě trojjediné:  Informativní  sledující seznámení s pojmoslovím a vědoslovím.  Formativní – rozvíjející schopnost posuzovat politické jevy.  Motivační – podporující zájem o jejich kvalifikované sledování.

Obsah Úvodní slovo pro studenta................................................................................................................ 1  Obsah ............................................................................................................................................ 2  1 Základní informace ....................................................................................................................... 4  1.1 Vznik kurzu ............................................................................................................................. 4  1.2 Kontakt .................................................................................................................................... 5  1.3 Jak postupovat při studiu ........................................................................................................ 5  1.4 Literatura ................................................................................................................................. 6  1.5 Podmínky klasifikace .............................................................................................................. 6  1.6 Nepřehlédněte!!....................................................................................................................... 6  2 Politologie jako vědní disciplina ................................................................................................... 8  2.1 Pojem vědy.............................................................................................................................. 8  2.2 Pojem politologie .................................................................................................................. 10  2.3 Systémové pojetí politologie................................................................................................. 13  2.4 Metodologie a metody politologie ........................................................................................ 15  2.5 Cvičení: Hledání souvislostí ................................................................................................. 17  2.6 Zrod a vývoj politologie........................................................................................................ 18  3 Politika jako předmět vědeckého zkoumání................................................................................ 21  3.1 Pojem politiky ....................................................................................................................... 21  3.2 Politická teorie a praxe.......................................................................................................... 23  3.3 Politická základna ................................................................................................................. 27  3.4 Politická nástavba ................................................................................................................. 33  4 Stát a právo .................................................................................................................................. 40  4.1 Geneze a podstata státu ......................................................................................................... 40  4.2 Fungování státu ..................................................................................................................... 43  4.3 Občanství .............................................................................................................................. 50  4.4 Státnost .................................................................................................................................. 56  4.5 Právo a bezpráví .................................................................................................................... 62  5 Demokracie a diktatura ............................................................................................................... 66  5.1 Dialektika souvztažnosti demokracie a diktatury ................................................................. 66  5.2 Budování demokracie ........................................................................................................... 70  5.3 Konfrontace s realitou ........................................................................................................... 76 

5.4 Cvičení: Program repetiční ................................................................................................... 84  5.5 Cvičení: Program fixační ...................................................................................................... 85  6 Politické doktríny ........................................................................................................................ 87  6.1 Cvičení: Hodnocení jevů....................................................................................................... 87  6.2 Pojem doktrín ........................................................................................................................ 88  6.3 Doktríny pluralitní ................................................................................................................ 91  6.4 Doktríny totalitární 1............................................................................................................. 96  6.5 Doktríny totalitární 2............................................................................................................. 99  6.6 Doktríny totalitární 3........................................................................................................... 104  7 Mezinárodní vztahy ................................................................................................................... 108  7.1 Pojetí mezinárodních vztahů ............................................................................................... 108  7.2 Mezinárodní politika ........................................................................................................... 113  7.3 Bezpečný svět ..................................................................................................................... 116  7.4 Mír kontra válka .................................................................................................................. 121  7.5 Cvičení: Národní a mezinárodní bezpečnost ...................................................................... 132  8 Závěr.......................................................................................................................................... 134  8.1 Příprava na zápočtové testování.......................................................................................... 134  8.2 Poslední promluva .............................................................................................................. 134  Zadání úkolů ................................................................................................................................. 136  Kapitola 4: Stát a právo............................................................................................................. 136  Kapitola 5: Test demokracie ..................................................................................................... 136  Diskuse ke kapitolám ................................................................................................................... 137  Kapitola 3: Mravná politika ...................................................................................................... 137  Kapitola 4: Výměna pohledů a názorů s vrstevníky ................................................................. 137  Kapitola 5: Diskuze: Program aplikační ................................................................................... 137  Kapitola 6: Aplikace doktrinálních teorií ................................................................................. 137  Kapitola 7: Rozvoj aplikačních dovedností .............................................................................. 137 

1 Základní informace V této části nalezneme informace o tom, co pomůcka obsahuje, co je obsahem jednotlivých lekcí. Cíle  Seznámit se s prostředím kurzu  Naplánovat si studium

1.1 Vznik kurzu Poznat jev předpokládá pochopit jeho genezi neboli vznik a vývoj. Ve vědomí, že vše, co má svůj počátek, musí nutně mít i konec. Záleží na tom, aby se obojí dalo posuzovat jako úspěšné. Týká se to v plné míře i tohoto kurzu. Cíle Seznámit se s autorem a tutorem, znát ho jménem a rozeznat i jeho podobu, ale hlavně sjednat kontakt s ním.

Vznik kurzu Tento kurz vznikl na Soukromé vysoké škole ekonomických studií Praha v rámci projektu "Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu", který získal podporu z Operačního programu Praha  Adaptabilita. Byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem hl. města Prahy a realizován od listopadu 2008 do dubna 2011. Autorem celého kurzu je doc. PhDr. Felix Černoch, CSc., který pracuje na Katedře jazyků a společenských věd SVŠES. Kurz testovali tester odborník PhDr. Karel Helman, Ph.D., a studentka Marta Stehlíková. Obrázky včetně animací, u kterých není uveden zdroj, zpracovala dle námětů autora Bc. Magda Uxová, DiS. Na technickém zpracování se kromě autora podíleli pracovníci Katedry matematiky a informačních technologií SVŠES Mgr. Jarmila Helmanová a Bc. Magda Uxová, DiS. Kurz oponovala PhDr. Lucie Rohlíková, Ph.D. z Ústavu celoživotního vzdělávání Západočeské univerzity v Plzni. Všem výše jmenovaným děkuji za spolupráci a podnětné návrhy či připomínky. Felix Černoch (autor kurzu)

 Copyright 2009, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o., Praha Všechna práva vyhrazena. Neoprávněné kopírování, zapůjčování, použití nebo další distribuce jsou zakázány.

1.2 Kontakt Jako tutor i autor jsem zde pro Vás  buď prostřednictvím pojítek anebo i tváří v tvář. Cíle Zafixovat si všechna spojení.

Není Vám lhostejné, kdo Vás bude tímto kurzem provádět? Pak vězte, že osobně jeho autor. Jméno jste se už sice dozvěděli z tiráže na předchozí stránce, leč pro úplnost a pořádek se představím ještě jednou. Jsem doc. PhDr. Felix Černoch, CSc. Pokud Vás neodradila fotografie vídeňského rodáka ročník 1936  vítejte a děkuji za ve mne kladenou důvěru, kterou zajisté nezklamete. Na škole působím externě, ale zato již od jejího založení, tč. na Katedře jazyků a společenských věd. Mou Alma Mater je Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, kde nyní vedu Katedru Public Relations a komunikace (předtím prorektor). Vše ostatní ponechejme našim vzájemným kontaktům, které nebudou jen prostřednictvím tohoto média. Pak si obrázek dotvoříte plasticky sami a já se budu snažit ve Vašich očích více být než se zdát.

Kde a kdy mne najdete?

Obrázek 1.1-2 Tvůrce kurzu

Budeme se vídat pravidelně v rámci rozvrhových hodin předmětu Politologie a čas před nimi či po nich je Vám k dispozici na případné konzultace nejenom o učivu. Jinak můžete spoléhat na elektronickou komunikaci, která právě odstartovala. Lze také využít e-mailového spojení a pro tyto případy udávám adresu, na níž bývám k zastižení: [email protected]

1.3 Jak postupovat při studiu Nebudeme zbytečně předbíhat! Vše potřebné si sdělíme raději až v souvislosti s každou nabíhající lekcí. Cíle Být připraveni respektovat pokyny, které jednotlivé lekce uvádějí či provázejí.

Pár slůvek přece Předpokládáme, že to není Vaše první setkání s politologií a s politikou pak zcela určitě ne. Vždyť jste s ní v každodenním styku. Někdo spíše aktivněji a jiný zase naopak o něco méně. Ale vyhnout se jí zcela  to prostě nejde! Konečně jste mnohé vstřebali už předchozím vzděláváním a prostřednictvím řady předmětů, zejména humanitní povahy. Na to společně navážeme  VY i já.

1.4 Literatura Považujeme předložený distanční text za vcelku dostačující studijní základ. Přesto je místy nezbytné ponořit se i do publikací tištěných. Na některé z nich upozorňujeme úryvky nebo citacemi z nich a na jiné odkazujeme. Cíle Sestavit si vlastní bibliografii. Nejspolehlivějšími zdroji jsou ty, které už jsme někdy vytěžovali. S ohledem na zpožďování našeho vědomí, doporučujeme návrat k učebnicím středoškolským. Možná máte i zkušenost, že učivo základní školy Vám tzv. "došlo" až při dalším vzdělávání po jejím ukončení. Vřele doporučujeme využít Slovník politického myšlení britského vědce Roger Scrutona, který Vám dobře poslouží v přípravě na výstupní test. Jinak není rozhodující, z čeho se budete chtít poučit, rozhodující je míra onoho poučení. Také bychom co nejvíce měli zaměstnávat internetové servery.

1.5 Podmínky klasifikace Již od začátku je dobré vědět, co musíte udělat pro to, abyste předmět Počítačová podpora řízení projektu úspěšně absolvovali. Cíle Vědět, jaké jsou podmínky klasifikace. Předmět končí "jenom" zápočtem, ale to nikterak nesnižuje laťku náročnosti, jak se přesvědčíte už jen z pouhého výčtu požadavků pro závěrečnou examinaci: Začít recenzí volného titulu oborové literatury a pokračovat semestrální prací na téma podle vlastního výběru, kterou je nutné seminárně obhájit. Nakonec to bude dvojice didaktických testů, z nichž první bude orientován pojmoslovně, kdežto druhý na vědosloví. Počítejte s jejich klauzurní administrací neboli zpracováním v rámci tutoriálů, resp. vyučovacích jednotek. Podrobnějšího poučení se Vám dostane včas, avšak už nyní si je můžete stáhnout ze školního webu. Abyste získali zápočet, musíte obdržet minimálně 50 bodů.

1.6 Nepřehlédněte!! Automaticky otevíraná okna Ke vzájemné komunikaci budeme používat zprávy posílané systémem LMS Moodle. Aby systém fungoval, je nutné, abyste ve svém prohlížeči povolili automatické otevírání oken z našeho e-learningového portálu (http://elearning.svses.cz).

Diskuze U jednotlivých diskuzí si můžete nastavit, aby Vám příspěvky byly posílány na e-mail. Nic Vám pak neunikne.

E-mail V profilu na e-portálu máte uvedenu e-mailovou adresu. Musí být funkční a musíte ji čistit, aby do ní bylo možné doručovat zprávy.

2 Politologie jako vědní disciplina Začíná první lekce. Na ní byste se měli "vyučit" pohybu po předkládaných textech podle postupně zadávaných instrukcí, aby v těch následujících už mohlo být vaše počínání bezproblémové, až hladké. Proto si na jejím detailním a důkladném osvojení dejte obzvláště záležet; vyplatí se vám to. Pokud ale přece jenom narazíte na nějakou překážku či jenom obtíž  bez odkladu a zábran se obraťte na mne. Jsem vašim tutorem. Nuže  zkusme to! Cíle Otevřít okno do tohoto vědního oboru, tzn. pochopit, o čem je, čím se zabývá, co řeší a přináší. Klíčová slova Analýzy; české dějiny; disciplina; globální problémy lidstva; justice; metoda; metodologie; ministerstvo; nacionalismus; nauka; politologie; racionální; řád; teorie; věda; zbraně hromadného ničení.

2.1 Pojem vědy Abyste věděli, do čeho se pouštíte, musíte porozumět širšímu zázemí tématu čili podstatě vědy. Zde i ve všech dalších kapitolách budeme postupovat po šesti krocích, které se vám budou snažit osvojování studijní látky usnadnit. Jsou v podstatě shodné se sledem aktivit nabízených tímto programem. Cíle Pochopit, co věda je, a co ne! Odlišit přístupy a postupy vpravdě vědecké od pavědeckých, které se tak jen tváří. Klíčová slova Nauka; nominální; normativní; ontologie; pojem; politika; quasi-; teorie; terminologie; věda; zákonitost. Než začneme, tak vysvětlíme onu šestici slibovaných kroků čili etapizaci studia: 1 prezentační fáze  neboli prvotní seznámení s učivem, jeho expozice, 2 repetiční fáze  čili opakování probrané látky, 3 fixační fáze  spočívající v upevňování osvojených vědomostí, 4 aplikační fáze  jež vede k utváření intelektových dovedností a návyků, 5 examinační fáze  kde půjde o prověrku míry zvládnutí dané partie. Obrázek 2.1-1 Poznání

Jestliže jste přijali pravidla hry, můžeme se do ní směle pustit, provázeni na cestu odkazem zakladatele našeho státu  prezidenta Osvoboditele  TGM, jak se říkalo ve zkratce, jíž každý rozuměl a kterou zajisté znáte už i vy. „Hrejte si vesele, ale pracujte vážně!“

Pojem vědy Tedy vážně: Co je věda? Odpověď: Teorie předmětu, který je jí sledován. Otázka: Co to je teorie? Odpověď: Odhalování zákonitostí pozorovaného, resp. studovaného jevu. Znamená to, že si nutně musí klást nekonečně otazníků, jeden za druhým, neboť lidské poznání rovněž nemá právo klást si hranice, tím spíše konečné meze. Věda přináší důkazy, jimiž bourá dogmata; na rozdíl od náboženství, které je buduje, neboť staví na zjevení, o němž se pochybovat nesmí.

Obrázek 2.1-2 Definiční obor vědy

Odpočinek Tak tohle měla být ve smyslu výše uvedeném ona fáze prezentační neboli expoziční, mající vám zprostředkovat prvotní seznámení s učivem, zahrnutým do 1. studijního článku 1. kapitoly tohoto e-learningového kurzu, věnovaného politologii. Tímto krokem jste ho právě otevřeli a odstartovali. Pokud se to povedlo  blahopřejeme vám i k pochopení podstaty zvolené metodické posloupnosti a pro její další pokračování držíme palce, dokonce fandíme. Co tedy následuje? Jak už jste se dozvěděli  fáze repetiční čili opakování probrané látky. Přesně tak tomu bylo rovněž ve vašem předchozím vzdělávání buď u jiných předmětů na vysoké, nebo předtím na škole střední. Nuže  nyní slíbená repetice.

Repetice Činíme to grafickým znázorněním, které je zde připojeno. Jestliže se vám zdařilo předestřené schéma zobrazit, pokuste se ho prostudovat a poté komentovat vlastními slovy. Konfrontujte si je potom s původním textem studijního článku. Autorské řešení bychom pro vaši sebekontrolu vyjádřili následovně: Pojem spočívá v pojímání předmětu zkoumání, a nikoli v jeho redukci na pojmenování. Věda = teorie toho, co je zkoumáno a tou se pak chápe odhalování tomu odpovídajících zákonitostí.

Fixace Fixace, tj. upevnění osvojené vědomosti  se zaměří na objasnění toho, co je vlastně pojem , co jím rozumět a jak ho vysvětlovat. Protože je obsažen již v názvu studijního článku, který je tudíž i vstupní učební otázkou daného tématu, nacházíte ho i v předloze autorského řešení. To aby osvojení látky bylo spojeno s jejím důsledným pochopením. Vězte, že pod pojmem si představme především věci samy o sobě, tedy jako skutečnost. Jejich myšlenkový odraz, tedy slovní vyjádření, je následné; chápejme ho jako tzv. nominální (nominovat značí jmenovat), respektive normativní (norma = pravidlo, předpis), ev. terminologickou složku (termín = odborný název, pojmenování). Nelze tudíž dělat rovnítko mezi pojmem a slovem. V logice je definován jako souhrn podstatných znaků předmětu. Jestliže se jím až takto podrobně zabýváme, předjímáme tím přístup i ke všem dalším pojmům, s nimiž se v tomto kurzu setkáte. Je jich nemálo a jsou shrnuty do kategorie klíčová slova. Očekáváme, že to předznamená váš přístup k zacházení s nimi a jejich výkladu. Díky!

Obrázek 2.1-3 Pojem

2.2 Pojem politologie Nyní nebude zajisté ničím složitým vymezit si na vytvořeném pozadí "portrét" vědy zvané politologie a souběžně a neoddělitelně i předmět jejího bádání.

Cíle Definovat politologii jako samostatný vědní obor a předmět, který je jí koncentricky v komplexu zkoumán čili politiku. Klíčová slova Definice; nauka; politika; politologie; sociální; teorie; věda; zákonitost. Osvojili jste si a tudíž i podle nás pochopili, co je to věda a co pojem. Přichází tedy na řadu obě dovednosti spojit a prokázat, nakolik s nimi umíme zacházet, říkáme manipulovat nebo též operovat. Je to nesmírně důležité pro jakékoliv poznání, pro politologii a konečně i politiku pak obzvláště. Neboť jednomu ani druhému se nedá prostě naučit, ev. jen vyučit či dokonce zaučit. Dá se nanejvýš osvojit a to tak, že vstřebáme spolehlivé základy politického potažmo až politologického myšlení. Nastala tudíž ta pravá chvíle přejít k fázi aplikační.

Obrázek 2.2-1 Hierarchie věd

Aplikace učiva Pokuste se proto ve prospěch svého sebevědomí vyvodit z předchozího výkladu pojmu vědy, oč jde v politologii a čím se zabývá. Tichou odpověď si můžete porovnat s následujícím textem tohoto článku a třeba se i oznámkovat.

Definice politologie Jako názvy spousty jiných věd odvodila politologie svoje pojmenování z antiky, konkrétně z řeckých slov polis  obec či chcete-li, tak třeba i stát, městský stát, podle význačného filozofa

Platóna, který tomuto pojmu věnoval celý spis  a obecně známého i vžitého slova logos označujícího vědu, nauku, myšlenku, také ono slovo či slovo znamenající myšlenku, ideu. Je to přece široce uplatněna druhá část složených slov snad u většiny pojmenování vědeckých disciplin. Odtud už snadno dovodíme definiční obor náš  věda o polis  neboli polisvěda, což v moderním výrazu chápejme jako politvědu neboli také vědu o politice.

Předmět politologie Nepochybujeme o úspěšnosti pokusu nikoho, kdo pozorně pročetl pasáže o pojmu vědy a definice politologie. Budiž to povzbuzením v oné pečlivosti vytrvat. Spěchat se má pomalu, šetříte čas i námahu a k cíli dorazíte často dříve, každopádně pohodlněji a svěží. Znovu gratulujeme! A teď už bez okolků. Předmětem politologie je politika. Je to přece věda (logos) o politice (polis), jak jinak. Pochopili jste to správně i naprosto přesně. Takže stačí porozumět ještě pojmu politika, neboť bez něj nebudeme rozumět ani politice jako takové. V našem výkladu ji pojímáme jako vyrovnávání vztahů mezi velkými skupinami lidí; učeněji řečeno jejich harmonizaci, která by měla být provázána s jejich kultivací. Ta ovšem někdy dosti vázne, nezaostává-li vůbec obojí. Přijde na úroveň tzv. politické kultury, o níž jste se již zaručeně mnohé dozvěděli, nebo sami přímo z ní odzírali. Však se k tomu v našem kurzu posléze zaručeně vrátíme. Zbývá shrnout, co rozumět oněmi "velkými skupinami lidí"? Hle  další otazník! Inu věda! Jsme teď přece rovnou ve středu jejího dění. Měli jsme tedy předtím pravdu pravdoucí. Držte se jí. Nuže, odpovězte si jednohlasně s námi: státy, národy, třídy, sociální vrstvy, věkové skupiny, nejrůznější etnika, rasy, odbory, profesní svazy, zájmové organizace, náboženská sdružení či obce, církve, masová hnutí, politické strany, spolky... Ostatní už domyslíte pro představu sami a výčet si případně ještě doplníte. Tím lépe, každý podložený přírůstek je bonifikovatelný, čili započitatelný jako bonus, tzn. k dobru. Obrázek 2.2-2 Politologie

Examinace neboli prověrka zvládnutí probraného učiva Na základě prostudovaných odstavců zkuste si už nyní a jen tak sami pro sebe definovat následující pojmy: 1 pojem vědy, 2 pojem politologie, 3 pojem politiky.

2.3 Systémové pojetí politologie Pochopení systému předpokládá nejenom vhlédnutí do něj, ale porozumět i jeho systémovému okolí; neboť každý organismus funguje pouze interakcí s prostředím, v němž existuje. Cíle Poznat vědy, s nimiž politologie spolupracuje, a její vlastní vědní obory. Klíčová slova Antropologie; axiologie; disciplina; filosofie; geografie; gnoseologie; historie; humanitní; kooperace; kybernetika; logika; politologie; právo; psychologie; sociální; sociologie; statistika; systém; věda.

Začlenění politologie do systému věd Moderní vědy se rozvíjejí ponejvíce ve svých mezních polohách, tzn. nejbouřlivěji na rozhraní s jinými. To proto, že se jimi obohacují anebo přinejmenším podněcují pokrokem v jejich specifickém poznání. Proto úspěšné jsou zvláště tzv. hraniční vědy vznikající na jejich vzájemném styku. Pro politologii jsou to především vědy sociální čili společenské, tj. zabývající se zákonitostmi vývoje lidské společnosti.

Obrázek 2.3-1 Klasifikace věd

Kooperuje např. s filozofií, sociologií, psychologií, pedagogikou, ale i vědami historickými, ekonomickými, právními. Na druhé straně ovšem plní vůči nim i funkci koordinační, a to na bázi předmětu svého vlastního  politiky. To proto, že v tomto směru je absolutní jedničkou, když ji sleduje jako téma ústřední a pojímané komplexně, kdežto vědy jiné se politikou zabývají pouze marginálně čili okrajově, doplňkově a teprve v návaznosti na to, co je s ní spojuje.

Realizačním výrazem toho může být např. filozofie politiky resp. politická filozofie, psychologie politiky neboli politická psychologie, sociologie politiky či recipročně politická sociologie, státověda, tj. státní právo,

Obrázek 2.3-2 Systémové začlenění politologie

Vnitřní struktura politologie Jak již bylo naznačeno  politologie se specializuje na poznávání různorodých politických jevů, procesů a dějů, což vede ke vzniku specializovaných disciplin, které se jimi zabývají. Tak můžeme registrovat řadu jejích odvětví, jako třeba dějiny politických teorií, komparaci (srovnávání) politických systémů, politické rozhodování, nauky o politických stranách, politickoekonomickou geografii, metody a techniky řízení společnosti, učení o mezinárodních vztazích, aplikace informačních technologií, teorie a praxe propagandy.

Repetice a fixace Ke zopakování a upevnění obsahu předestřené dvojice textů vám napomůže ještě i připojená dvojice jeho schematického zjednodušení na grafech. Prostudujte si je po způsobu zkušenosti z lekce o vědě, aby vaše pochopení bylo širším, hlubším, názornějším, ucelenějším, plnějším, soustavnějším, uvědomělejším a hlavně trvalejším.

Obrázek 2.3-3 Členění politologie

Aplikace a examinace Do které skupiny vědních oborů byste zařadili politologii? Nedokážete-li se rozhodnout a hned (z mosta do prosta), pomozte si výběrem z následujících možností: 1 2 3 4 5

vědy společenské (sociální), vědy přírodní, vědy technické, vědy administrativní, vědy formální.

Odpověď Odpověď pro ty, kdož si nejsou naprosto jisti. Ale aby to neměli zase tak snadné, tak přetlumočeně do Morseovy abecedy, byť ta se už dnes tolik nepoužívá jako kdysi. Jistotně budete vědět či aspoň odhadnete, PROČ k tomu došlo / .--. / .-. / ...- / _. / .. / Pokud si nevíte rady s morseovkou, stačí kliknout na odkaz

a tam zvíte odpověď na obojí.

Obrázek 2.3-4 Řešení

2.4 Metodologie a metody politologie Věda se opírá o důkazy a ty musí být cíleně a podloženě získávány i vedeny, aby přesvědčily o zákonitostech daných dějů a stavů čili své nezvratnosti. O tom je metodologie a tomu slouží metody, techniky a procedury z jejího souboru. Předestřeme vám je aspoň v přehledné podobě, neboť jejich funkční osvojení předpokládá specializovanou průpravu  teoretická studia i náročný aplikační výcvik. To však překračuje určení a možnosti tohoto kurzu. Cíle Představit skupiny metod využívaných politologií k analýze politických jevů.

Klíčová slova Abstraktní; analýzy; aplikace; axiologie; deskriptivní; determinismus; empirie; fenomén; filosofie; formální; generalizace; geneze; gnoseologie; harmonizace; humanitní; integrace; komparace; konkrétní; metoda; metodologie; nauka; objektivní; ontologie; periodizace; pojem; sociologie; statistika; syntézy; systém; tendence; trendy; zákonitost.

Metodologie a metody politologie Metoda, jak už asi víme, je "prostředkem směřujícím k cíli". Jejich souhrn, zvaný metodologií, zaručuje postupy vpravdě vědecké neboli věrohodné způsoby pro získávání průkazných poznatků. Složitost jevů reálného světa si vyžaduje různost přístupů i postupů, a tedy i volbu pestré škály prostředků zkoumání. Je to však zároveň spojeno se změnou pohledů, jak se můžete sami hned přesvědčit na připojeném schématu , které má charakterizovat právě onen pluralismus názorů: krychle je stále tatáž, ale její vidění a hlavně vnímání se může měnit  záleží na oscilaci pohledů, event. jejich zorných úhlech. Dodejme, že pouze malá část z nich náleží toliko politologii a je používána pouze jí. Většinou sahá do arzenálu společného všem vědám dohromady anebo jenom některým z nich. Na oplátku jim pak dává k dispozici postupy, jež jsou jejím výdobytkem vlastním. A nyní k věci, zatím jen prostým výčtem. Budeme lišit metody (a opět bez nároků na zdůvodněné pořadí):  deskriptivní,  genetické,  komparační,  logické,  empirické,  statistické,  plebiscitní,  experimentální,  simulační,  filozofické.

Obrázek 2.4-1 Metody poznání

Obrázek 2.4-2 Různost

Obrázek 2.4-3 Názorový pluralismus politologie

Rozumíte výše uvedeným výrazům? Pokuste se připojit k nim český ekvivalent. Nejste-li toho schopni, jak se říká z chodu, máte k dispozici náš výběr klíčových slov anebo se můžete pro hlubší poznání ponořit iniciativně do slovníků a encyklopedií, tištěných či ještě raději elektronických.

2.5 Cvičení: Hledání souvislostí Čeká vás první souhrnné procvičení kombinace jednotlivých poznatků v nové celky a vyvozování politologických závěrů z těchto procedur i jejich výstupů. Cíle Podpořit kreativní uvažování a podnítit vlastní tvořivé představy o dynamice prvků vědního systému politologie i jejího komplexu. Klíčová slova Ekvivalent; elaborát; graficky; charakteristika; komentář; koryfej; metoda; metodologie; pojem; politika; politologie; selekce; taxativní; teorie; věda; zákonitost.

Zadání 1 Pročtěte si znovu studijní článek o metodách politologie a pokuste se jejich přehled znázornit graficky. Pro jejich názvy najděte český ekvivalent, případně připojte alespoň stručnou charakteristiku. Elaborát pak opětovně porovnejte s textem o této partii učiva, případně ho zkorigujte či doplňte. 2 Totéž proveďte s učivem o výrazných politických myslitelích. Nástavbově doporučujeme dozvědět se výběrově o jejich životě a díle více z tištěných či elektronických médií. Selekci potom ponecháváme na každém jednotlivě podle zájmu, který ten či onen velikán (koryfej) u koho vyvolal. V jejich seznamu zkuste vyznačit vývojové předěly, jak jsou taxativně uvedeny v článku o dějinách politologie.

Tipy pro řešení 1 Zvažte možnost exkurze do metodologie jiných vědních oborů - například sociologie, psychologie, ekonomie  na základě učiva předmětů, které jste ve škole studovali. To proto, že metody mají oborový přesah. Žádná nepatří jenom jedné vědě a každá může sloužit i vědám jiným  podle jejich styčnosti. 2 Buďte pamětliví lidové moudrosti, že méně je někdy  ne-li vždycky  více. Na množství nehleďte, na kvalitu ano. Čili je třeba jednu osobnost poznat co nejdůkladněji  nejlépe "do mrti" (mimochodem, víte, co to znamená? Od čeho je to odvozeno? Etymologický slovník vám to prozradí, stejně jako spoustu dalších zajímavostí)  než o všech z tabulky soustředit z internetu jen pár povrchních životopisných dat. Přece to děláte pro sebe! Pro vlastní kultivaci aby vám to něco dalo, obohatilo mysl, nikoliv bylo čárkou pod splněným úkolem.

Návrh řešení Dáno grafickými schématy k oběma úkolům  začněte třeba zrovna jejich studiem a snažte se na ně navázat: rozšířit je, obohatit je i sebe.

2.6 Zrod a vývoj politologie Již jsme si připomenuli, že poznat jev a porozumět mu, předpokládá a znamená seznámit se s jeho genezí čili příčinami a podmínkami vzniku, průběhu, narůstání do současných podob. Nepůjde tudíž o samoúčelnou exkurzi, poněvadž minulost má pro nás význam ponejvíce tehdy, když slouží jako nástroj porozumění současnosti, pomáhá řešit naléhavé aktuální problémy a přispívá odhadu způsobů přibližování se k lepší budoucnosti. Platí to nejenom pro daný případ, nýbrž všeobecně a napořád. V tom hrají nezadatelnou roli výrazné osobnosti  koryfejové politického myšlení a jeho proměny v ucelené teorie, respektive vědu. Cíle Představit oblasti poznání, z nichž je politologie odvozena a o něž se stále opírá i jež ji nadále sytí. Tímto prostřednictvím poznat cestu politologie za jejím uznáním coby samostatného vědního oboru. To vše s představením osobností, které se o to všechno také zasloužily. Klíčová slova Ekonomie; filosofie; historie; juristický; kybernetika; politika; psychologie; sociologie; statistika; teologický.

Kořeny politologie Zůstaňme u pouhého výčtu, neboť zčásti jsme už poučeni předchozími výklady o vědách, s nimiž politologie komunikuje nejčastěji a nejvíce. Tedy jde o kořeny  filozofické,  sociologické,  historické,  psychologické,

 juristické,  ekonomické,  teologické,  statistické,  kybernetické a pochopitelně také  politické, řazeno volně, čili nikoliv alfabeticky ani dle důležitosti; spíše jen prostou exkurzí po časové ose.

Dějiny politologie Při určitém zjednodušení periodizace na podstatné momenty zvratu se dostaneme k rozlišení 4 základních vývojových etap v podobě jistého rozkvětu politického myšlení a jeho posunů:  počátek je v antickém Řecku,  prohloubení přichází za renesance,  uznání se dostává koncem 19. století v USA,  prosazení do politické praxe po 2. světové válce.

Obrázek 2.6-1 Dějiny politologie

Obrázek 2.6-2 Historický vývoj v českých zemích

Obrázek 2.6-3 Názorové školy soudobé politické vědy

Na odlehčenou... Podle doporučení testerky tohoto programu  studentky Magdaleny Stehlíkové  zařazujeme před myšlenkově náročnější a také obsáhlejší pasáží malou vsuvku k oddechu. Není vzdálena učivu, ale je určena pouze k volnému vstřebávání. Půjde o trojici citátů ze souboru, který vybral, uspořádal a roku 1947 u nakladatele Antonína Vaďury v Brně vydal F. A. Šídlo. 1 Politická dohoda je možná jen tehdy, když velmoci skončí s metodami, které vždy ukazují, že jsou ve své politice ochotny užít krve a železa jako prostředku k dosažení cíle. Ernst Bevin  britský ministr zahraničí po 2. světové válce. 2 Politik je obchodník, člověk, který slouží své vlasti nejlépe, když nalézá den za dnem řešení odporujících požadavků tříd a jednotlivců, odborníků i amatérů, problémů, považovaných za naléhavé všemi nebo jenom několika, problémů skutečných či pouze smýšlených. D. W. Brogan, znamenitý britský politolog, znalec americké politiky a hospodářských poměrů. 3 Politika je úsilí o pokoj lidí s lidmi, národů s národy. Politika má usměrnit lidi, aby si svou prací vzájemně nepřekáželi. Jan Ámos Komenský.

Osobnosti politologie Jakpak by se dala věda odmyslet od jejích tvůrců? Představíme vám zde jména, která stojí za více než jen prosté zapamatování, když právě přes ně  jejich život a hlavně dílo, mající charakter odkazu pro pokolení přicházející po nich  pronikáme do tajů vědecké analýzy politické reality.

3 Politika jako předmět vědeckého zkoumání Že je politika ústředním a výlučným, komplexně pojímaným předmětem politologie už víte. V této kapitole se s ním seznámíte konkrétněji a podrobněji. Cíle V záplavě definic politiky a jejich konfrontaci se sjednotit na pojetí, s nímž budeme dále pracovat. Klíčová slova Faktor; lid; národ; objektivní; politická praxe; politická strana; politické hnutí; politické instituce; politické myšlení; politické systémy; politický program; politika; politologie; studie; subjektivní; tendence; teorie; tradice; trendy; věda.

3.1 Pojem politiky Pokusíme se společně odlišit subjektivně laděné názory od formulací objektivizujících. Nabízenou formulaci, která vám chce usnadnit probírku změtí nabídek a cestu k vlastnímu názoru, o němž budete vnitřně přesvědčeni, nemusíte přijmout. Pak si ovšem budete muset ujasnit, v čem vám nevyhovuje, případně co je na ní nepřijatelné. To ale doložitelně podrobit kritice a s pozitivní definicí si pomoci sami nebo ji převzít uvážlivě odjinud, avšak vždy dodat k tomu přesvědčující argumentaci. Cíle Podat co nejjednodušší a přesvědčivou definici politiky, vědecky se na ní sjednotit. Klíčová slova Argumentace; definice; erudice; formulace; hegemonie; kapitola; komentář; kontra; lapidární; objektivní; pojem; politická praxe; politické instituce; politické myšlení; politické systémy; politické teorie; politika; program; recitace; schéma; subjektivní; tolerance; věda; versus; vulgární.

Pojímání politiky Odmítnout bychom z principu měli náhledy zjevně pavědecké, tzn. zdůrazňující pouze jednu ze stránek politiky, navíc ještě povrchně, předpojatě či dokonce vulgárně, například politika je svinstvo…. Stejně tak se vyhnout redukci politiky na rozhodování vladařů, ať jsou jakkoliv mocnými á la slovutný výrok francouzského krále Ludvíka XIV.: „Stát jsem já!“. Na druhé straně však vliv elit (horních desetitisíc) nijak nepodceňovat, leč nepřeceňovat ani sílu mas (dolních deseti milionů). Ve snaze o vědeckou solidnost musíme usilovat ze všeho nejvíce o šťastnou volbu posuzovací pozice a hodnotícího kritéria. Jak se můžete přesvědčit na připojeném schématu, lze politiku chápat v rovině názorové, programové a činnostní.

Pokud se přikloníme k pojetí třetímu, pak budeme moci politiku posuzovat podle těžiště činnosti, což nám opět přiblíží připojené schéma, doplněné tady o příklady jmenovitých nositelů toho kterého konceptu.

Obrázek 3.1-1 Masarykovo pojetí politiky

Zamyslete se Nahlédněte do nabízeného schématu

a snažte se ho "přečíst" a okomentovat.

Definice politiky Zkrátka a dobře, stručně a jasně, pohlížíme na politiku jako harmonizátora hry různých sil společnosti ve prospěch jejího progresivního pohybu směrem pozitivních perspektiv. Jinými slovy řečeno, jde tu o vyrovnávání vztahů mezi velkými skupinami lidí, závislém do značné míry na úspěšnosti boje o hegemonii v tomto úsilí, a to souběžně se vzájemnou tolerancí při sledování společných zájmů, resp. potřeb společnosti jako celku. Kontrolní otázka Pamatujete si ještě onu definici politiky, kterou jste si spolu s námi vyvodili v souvislosti s rozborem předmětu politologie hned na počátku předchozí kapitoly? Odrecitujte ji a případně zpřesněte náhledem o lekci zpět. Odpověď

Obrázek 3.1-2 Politologie

3.2 Politická teorie a praxe V dalším se Vám dostane poučení o politických systémech, stranách a programech, což jsou záležitosti navzájem provázané. Takto jsou tudíž koncipovány nejenom cíle následující lekce, ale i části tohoto studijního článku. Cíle Seznámit se s různými systémy reálné politiky, rozlišovat politické strany od hnutí či nátlakových skupin a umět posuzovat jejich programové dokumenty. Klíčová slova Akce; aktér; analýzy; autorita; dokument; dokumentace; euforie; existence; fáze; formální; funkce; harmonizace; historie; chaos; integrace; komparace; koncentrace; koncept; konflikt; konfrontace; konkrétní; kooperace; koordinace; lekce; organizace; politická praxe; politické instituce; politické studie; politické systémy; politické teorie; politologie; praxe; proces; program; progres; realita; rekrutace; rotace; selekce; stabilita; strategie; struktura; systém; teorie; terminologie.

Politické systémy Začněme definičním oborem pojmu systém, pro který máme jinak velmi pěkné a naprosto výmluvné označení soustava, jak ho uvádějí encyklopedie nebo slovníky cizích slov. Obecně lze z nich vyvodit, že jde o přesně vymezený způsob zorganizování a fungování konkrétního celku. Proto například známý sociolog Parsons vytvořil respektovaný model, který trefně nazval strukturně funkcionálním. Vystihl tím, že každý systém je dán vždy dvojicí nezbytných prvků: skladbou čili uspořádáním a projevy čili činností. Můžeme si to přirovnat ke vztahu konstrukce budov (stavby) a provozu v nich (obývání) nebo lidského těla (anatomie) a jeho žití (fyziologie). Z toho je zřejmé, že i společnost si lze představit jako strukturovaný celek (sociální systém) s relativně trvalými vazbami mezi jeho částmi (prvky), který podmiňuje a podněcuje určité způsoby chování. V užším smyslu to vztáhněme k systémům politickým. Zde bude ovšem nezbytné odlišit opětně další pojmový pár, a sice  politický systém  zahrnující všechny prvky daného sociálního systému čili všechny navzájem propojené složky společenského života, resp. veřejného dění,  politický režim  jinak také nazývaný státním zřízením a soustřeďující jen složky mocenské čili vládnoucí a správní. Odvozeně jde o úpravu vztahů mezi státem a občany, což v jiném ohledu značí vztah mezi vrstvami, které stát ovládají a těmi, kdož jsou jím ovládány. Pokud jde o to, zda stát slouží pouze zájmům některých skupin svých obyvatel nebo sleduje všeobecné blaho čili prospěch obyvatel všech, každého občana, lišíme ve shodě s přístupem Aristotelovým státní režim (formu státu) znovu do dvou dichotomických kvalit:  formy dobré  kam řadil monarchii (vládu jedince = autokracii), aristokracii (vládu vzdělanců = ideokracie) a politeiu (vládu lidu = demokracii),  formy škodlivé  k nimž zahrnoval tyranii (diktaturu jedince), oligarchii (diktaturu elit) a demokracii (diktaturu davu).

Později se dospělo ke zjednodušenému rozlišování státního zřízení (formy státu) na monarchii nebo republiku. Dnes však převládá kromě toho spíše členění na právní stát (vláda zákona) nebo diktaturu (vláda zvůle).

Politické strany Obsahem tohoto článku bude podstata, důvody vzniku, zrod, funkce, poslání a činnost politických stran, jejich odlišnost od politických hnutí a nátlakových skupin. Pokud bychom chtěli být pří vyjádření jejich podstaty a zároveň i opodstatněnosti velice strohými, nabízí se nám velice výstižná formulace, že je to spojnice politické teorie s politickou praxí, což pochopitelně platí rovněž v gardu opačném. Jinými slovy řečeno to znamená, že vnášejí určité poznatky o společenském pohybu do mas čili tam, kde se onen pohyb děje. To už jsme si vysvětlili v rámci definice politiky, jakožto řešení vztahů mezi makroskupinami. Konkretizovaně  a ze strany druhopohledové  jde o zjišťování a tlumočení, resp. prosazování ev. probojovávání, zájmů oněch skupin. Podle Arona si kladou za cíl uchopení a výkon moci. Samozřejmě s pomocí oněch cílových skupin a v jejich prospěch.

Důvody vzniku stran lze tudíž vymezit aristotelovskou terminologií několikavrstvově. 1 Účelovou příčinou je vskutku dosažení podílu na moci. 2 Materializovanou příčinou se stává sociální stratifikace čili existence reálných společenských sil, jejich diferencovaných zájmů. 3 Vzorovou příčinou pak bývá příslušný ideologický projekt. 4 Formální příčinu zavdává potřeba volby organizace a strategie. 5 Účinnou příčinu představují a tvoří vlastní aktéři  především voliči.

Obrázek 3.2-1 Důvody vzniku politických stran

Proces vzniku Proces vzniku má rovněž spoustu podob. Souběžně s historicko-konfliktovým přístupem (Stein Rokkan) prosazuje se také přístup institucionalistický (Duverger), a tak rozlišujeme strany

volební nebo mimovolební, následně potom parlamentní či mimoparlamentní, ale též strany mas kontra strany kádrů, resp. pro voliče a pro všechny. Rodí se tak jako "tuhé" případně jen "volební" a procedurálně lišíme mimo klasický vznik takříkajíc zrodem, přesněji novozrozením, ještě i možnost sloučením anebo naopak rozštěpením stran již na politické scéně činných. Všechny bez rozdílu však v dosud nám známých jejich dějinách procházejí čtyřmi vývojovými fázemi, které pojmenoval C. Brinton: euforie  rozkol  jakobínství  chaos. Poté nastupuje volání po autoritách a postupné přepouštění pole klasickým politickým strukturám (Muller).

Charakteristické rysy a funkce Za charakteristické rysy (prvky) se u nich většinou považují: trvalá organizace (často přežívající své zakladatele i vůdce), trvalé místní články (navzájem ovšem propojené a spřažené se svým ústředím), vůle po moci (získat ji či ustát) a hledání podpory lidu (pro volby, leč i mimo ně). Odtud se pak odvíjí taktéž jejich funkce:  rekrutace, selekce a rotace řídících pracovníků,  strukturace veřejného mínění a tvorba politických programů,  integrace sociálních skupin a harmonizace jejich zájmů,  kontrola, koordinace, ev. stabilizace orgánů vládní moci.

Obrázek 3.2-2 Strany vs. hnutí

Těmito znaky se ovšem nevyznačují politická hnutí , ale jisté ani politické kluby, a o to méně nátlakové skupiny . Snad nanejvýš ještě politické spolky.

Obrázek 3.2-3 Příklady hnutí

Obrázek 3.2-4 Politické strany vs. nátlakové skupiny

Politické programy Následující stať bude pojednávat nejenom o jejich účelu, ale samozřejmě též o procesu tvorby, obsahové skladbě, prosazování do života a nakonec i o hlavních způsobech realizace čili uskutečňování, čímž rozumějme proměnu idejí v činy. Nositeli politických programů jsou především politické strany, pro něž jsou jedním z nejcharakterističtějších znaků, jak jistě snadno usoudíte na základě vývodů v předchozí stati. Jejich prostřednictvím vyjadřují zájmy a potřeby svých potenciálních voličů. Jimi tak potom oslovují cílové skupiny, o jejichž důvěru se ucházejí a s jejichž mandátem vstupují na politické kolbiště v boji o moc. Základ proto tvoří strategický cíl, který zřetelně shrnuje, čeho se má v dlouhodobém výhledu dosáhnout, jakým způsobem a s jakým rozložením do časových horizontů. Zohledňuje se v nich jak politika vnitřní podle jednotlivých oblastí společenského života, tak politika zahraniční s výčtem sledovaných směrů a priorit. Vychází se přitom z ideové orientace daných subjektů (viz výše), jež vyjadřuje stěžejní hodnoty, které ve snaze o hegemonii mají býti sledovány.

Repetice učiva Prostudujte si znovu pozorně předchozí text a snažte se jeho podstatné sdělení ztvárnit graficky jednoduchým schématem.

Fixace učiva Pokuste se vyhledat aktuální, ev. třeba jenom archivní, programový dokument některé z politických stran české politické scény (parlamentní nebo neparlamentní, jedno zda vládní či opoziční) a seznamte se s jeho skladbou. Posouzení obsahu je iniciativou pro vaše dobro.

Aplikace a examinace Získané poznatky dostanete možnost prezentovat na semináři v rámci nejbližšího tutoriálu jako bodovanou aktivitu.

3.3 Politická základna Rozvrstvení společnosti přináší s sebou potenciální konfliktovost, odrážející různost zájmů jednotlivých sociálních skupin a vyjevující jejich případný střet. V souladu se snahou o přístup k moci je tím založen permanentní politický boj, který konflikty zakládá, nastoluje i řeší. Právě o tom bude nyní řeč, k níž předesíláme, že jde o jednu z klíčových otázek praxe i teorie politiky, a tudíž i důležitou partii Vašeho politologického sebevzdělávání. Cíle Na pozadí rozložení politických sil a jejich vzájemného boje postřehnout konfliktové momenty a poučit se o možnosti řešení takových situací resp. jejich včasné prevenci.

Klíčová slova Aktuální; antagonismus; diference; diverze; eskalace; frekvence; intenzita; konflikt; kritický; krize; likvidace; potenciální; potřeby; prevence; recidiva; rozpor; situace; stratifikace; zájmy. Politická scéna představuje bohatě diferencovaný celek, jenž je vertikálně hierarchicky vrstven a horizontálně větven čili členěný programově. Ona rozpornost se vedle jednoty, jejímž společným jmenovatelem je politické kolbiště (aréna), projevuje i bojem vzájemných protikladů (ring). Připomeňme si v naznačené souvislosti kardinální otázku politiky, jíž byla, je a provždy zůstává moc: buď se bojuje o její získání, anebo naopak udržení, podle toho, zda ji už máme, či o ni teprve usilujeme.

Obrázek 3.3-1 Pojmová souvztažnost

Obrázek 3.3-2 Moc

Obrázek 3.3-3 Moc

Obrázek 3.3-4 Autorita

Stratifikace společnosti Politiku nelze pochopit, a dokonce si ani představit bez identifikace jejích nositelů, resp. sil, jež jsou zde ve hře a vedou mezi sebou nekompromisní boj. Stratifikace je o jejich horizontálním a hlavně vertikálním rozložení čili rozvrstvení, ev. vzájemných poměrech a hierarchii. Pomáhá orientovat se v oněch vazbách a diferencovat, zda jsou povahy nadřízenosti či podřízenosti, nakolik v nich vládne duch kooperační či koordinační, jaké jsou rozdíly, ev. odlišnosti systému politického a sociálního... Zkrátka a dobře jde tu také o určení skupin a seskupení, které jsou do těchto vztahů zataženy, jsou jimi podmíněny, ale také je podněcují, vytvářejí a ovlivňují.

Fixace učiva K jejich snazšímu pochopení si vypomozme sociologickým aparátem, který sestává ze souboru terminologicky vyhraněného instrumentáře. Výchozím bodem tohoto pojmosloví se stal tzv. společenský neboli sociální STATUS, někdy označovaný též jako pozice, což není ničím jiným, než vymezením zastávaného postu v daném sociálním POLI. Tomu pak odpovídají příslušné sociální ROLE, čili společností, zejména nejbližším (kontaktním) okolím, očekávané chování osob takto postavených a dané funkce plnících. Politický význam získává status i role spojením s podílem na moci, neboť navozují vůli nadřízených a poslušnost podřízených. Vzniká tak složitá síť  někdy až změť  v níž bývá obtížné se vůbec vyznat a natož pohybovat. Každý člověk přece zastává řadu pozic a plní jím odpovídající role, čímž se zařazuje kříženě i do spousty vrstev nastíněné struktury. Měl by proto přesně znát svá místa v tvarech a náplně z toho plynoucí. Jen tak mimochodem extempore  máte o svých rolích přehled vy sami? KDE všude ve společnosti stojíte a CO všechno je tím dáno? Oxfordský profesor německého původu, sociolog Ralf Dahrendorf, přišel v protikladu ke středověkému členění společnosti na stavy, či marxismem přejatému a potrženému dělení na třídy s pojmem vrstvy. Z pohledu moderní industriální společnosti rozlišuje:

 elity  vlastníci majetku, držitelé moci, tvůrci hodnot),  služebné vrstvy  byrokracie a podílníci na moci),  střední stav  živnostníci a rolníci,  falešný střední stav  inteligence a nesamostatní zaměstnanci,  dělnická elita  vysoce kvalifikovaní pracovníci,  ostatní dělnictvo  produkční masa,  nejnižší vrstva společnosti  spodina, kriminální živly atp.

Aplikace učiva Jednotlivé vrstvy jsou větveně provázány a zároveň sceleny do takto uspořádané a fungující SOCIÁLNÍ STRUKTURY. Do ní je tedy objektivně zasazen každý jedinec se subjektivně přípustnými přesuny nazývanými MOBILITOU, která se může dít horizontálně či vertikálně. Vzestupné posuny považujeme za kariérní. Poněvadž v centralizovaných politických režimech jde o procesy dosti podvázané, označujeme tyto SPOLEČNOSTI UZAVŘENÝMI, kdežto demokraticky podložené státní zřízení tvoří naproti tomu SPOLEČNOST OTEVŘENOU. Takto ji pojmenoval a také popsal vídeňský rodák sir Karl Raimund Popper. Souvisí s demokracií, tj. lidovládou, čili musí zde nutně jít o zvyšování podílu lidu  mas  na moci. Žabomyší válku proto znamenají vcelku nicotné spory, který -ismus je lepší, zda ten soci- či kapi-, když tak jako tak záleží na stupni rozvinutosti demokracie. O tu a o to jde prvořadě, sem jest soustředěno hlavní úsilí a musí tomu tak nejenom být, nýbrž se to i děje. Vždyť čím dále více lidí  lidu, mas  je v globalizovaném či globalizujícím se světě vtahováno do produkčních i distribučních procesů již dnes a co teprve při akceleraci vývoje předpokládaného!

Konfliktní situace Bude vám předestřena charakteristika konfliktů, vývojové fáze zrodu a průběhu, druhy a typy situací, jež mohou nastat, ale také způsoby jejich řešení s důrazem na prevenci vzniku či eskalace.

Obrázek 3.3-5 Druhy konfliktů

Samozřejmě nám půjde o situace a konflikty politické. Přiznejme si hned na začátku, že potenciálně existují konflikty, resp. konfliktní situace, vždycky! Aby se však mohl vyjevit a být následně řešen, potřebuje spouštěcí mechanismus. Politikové by proto měli mít stále prst na tepu dění, aby cítili už jen to, co teprve "visí ve vzduchu". A aby na to uměli včas přiměřeně (adekvátně) s taktem reagovat aby kritickým, případně až krizovým situacím účinně předcházeli. Obrázek 3.3-6 Zrod konfliktů

Člověk se může za takovýchto situací kdykoli octnout a vystupovat v nejrůznějších rolích, které už citovaný text Fibichův předpokládá:  pouhý divák,  manipulovaný objekt,  stoupenec některé strany,  aktivní spoluhráč,  tvůrce hry.

Obrázek 3.3-7 Propuknutí konfliktu

Tamtéž se dovídáme o hlavních způsobech politického řešení konfliktů, které už aktuálně propukly:  boj nebo válka, vedené ideovými nebo násilnými prostředky,  vyjednávání nebo dohadování ve prospěch konsensu,  předstírané či falšované řešení,  hlasování o dalším postupu,  kooperace a participace na dohodnutém řešení.

Obrázek 3.3-8 Vývojové fáze konfliktů

Repetice K tomuto studijnímu článku a konkrétně této jeho části se váže série tabulek a schémat, které jsou vám nyní k dispozici pro zopakování látky. Zároveň v jistém smyslu probrané učivo také překračují, takže jsou jeho rozšířením a prohloubením. Slouží tudíž i fixaci osvojených vědomostí, ale pouze v tom případě, že si dáte práci s jejich prostudováním a komentováním  "dešifrací".

Politický boj Není pochyb o nezvratné rozpornosti jevů a dějů, včetně procesů politických. Je-li jim rozpor vlastní a zůstává zároveň podstatou jejich vnitřních i vnějších vztahů, nemůže nemít zásadní, rozhodující vliv pro vývoj každého z nich v prostoru či času. Takové jsou jeho zákonitosti. Dialektika  "nejúplnější, nejhlubší a nejméně jednostranná nauka o vývoji"  zkoumající, hledající, nacházející, potvrzující a dokazující rozpory ve věcech samých, definuje jako stěžejní zákonitost jednotu a boj protikladů. Znamená to přítomnost protikladných stránek, kde jedna nemůže existovat bez druhé, jež mezi sebou nepřetržitě bojují o udání směru dalšímu vývoji předmětnosti, která je sceluje, pojí dohromady, "zastřešuje". Přesně tak to platí pro politiku. Na jejím bitevním poli se střetávají a utkávají často velmi protichůdné síly, které se z toho důvodu nemají naději vyhnout vzájemnému měření sil, kdy a kde již začíná jejich boj  v příznivější podobě jako souboj programů neboli soupeření o přízeň mas (voličů, veřejnosti vůbec).

Příklady sociálních rozporů Řadu jsme si jich už uvedli v předchozích statích či článcích. Jistě si snadno vzpomenete na paměťově čerstvou stratifikaci odlišující společnost otevřenou od uzavřené, případně také ještě svěží poznatek o konfliktech potenciálních versus aktuálních. Sem patří zajisté už vžité dělení na levici a pravici. Velmi důležitým a pro společenský pohyb významným je rozpoznání rozporů antagonistických čili nesmiřitelných a neantagonistických čili smiřitelných. Ilustrací těch prvých je například vztah kapitálu a práce, kolonie a impérium, vykořisťovatel kontra vykořisťovaný... Ilustrací těch druhých pak třeba rozdíl mezi prací tělesnou a duševní, městem a venkovem, rodiči a dětmi, ženami a muži, nadřízenými a podřízenými, i když i zde může protichůdnost přerůst v nepřátelství až roztržku.

Příklady sociálních bojů Odhalili jsme si příčiny střetů mezi subjekty společenských aktivit a pojednali o vzniku, eskalaci, ev. řešení konfliktů, takže máme naději porozumět podstatě a průběhu boje mezi aktéry politického života. Ten může mít různou podobu podle rozsahu, intenzity, trvání, forem apod. Není to pro nás v danou chvíli až tak podstatným, jako rozlišení bitevního pole podle povahy cílů, které bojující strany sledují a s nimiž do boje vstupují, rvou se za ně a i o ně. Vizte dále:  Boje ekonomické neboli hospodářské, sledující hmotný zisk, např. stávky za vyšší mzdy, odborářské akce proti propouštění, ale i konkurenční boje na trhu.

 Boje ideologické čili souboj myšlenek a koncepcí, agitace a propaganda, boj o diváka či posluchače, soupeření uměleckých směrů, vedení psychologických válek, indoktrinační tendence, ideologické diverze.  Boje politické představující a vyjevující vždy především boj o moc, minimálně vliv, pokud možno převažující neboli hegemonii. Zvláštní formou bojů, vlastně krajně vystupňovanou, se stávají války. Mají však tolik specifických rysů a hlavně důsledků, že o nich pojednáme později zcela samostatně, natolik jsou pojmem pro politiku i politologii důležitým.

3.4 Politická nástavba Všimli jste si párového přístupu ke členění tohoto článku? Odborně se mu říká dichotomický (di = dvě, tomie = řez). Páry jsou sestaveny z protikladů podle stejného kritéria: teorie kontra praxe, základna versus nástavba. Kvůli lepšímu pochopení i zapamatování, ale i jako rastr pro studium dějů na politické scéně. Stojí to za obecnější poučení pro analýzy také na jiných sociálních polích. Cíle Porozumět základům ideologie, morálky a kultury, jakožto podstatných dimenzí praktické politiky. Klíčová slova Absolutní; aréna; dichotomie; dimenze; doktrína; entita; etika; etiketa; fenomén; forma; idea; ideologie; ideovost; indoktrinace; institut; interpretace; kolbiště; konflikt; konfrontace; kontext; kultura; morálka; mravnost; politický boj; scéna; teologický; teorie; věda; versus.

Pojem ideologie Předpona ideo- je odvozena z řeckého slova idea, znamenajícího myšlenku či přeneseně i mínění. Poněvadž tímto způsobem vytvořených pojmů je mnoho, musíme diferencovat mezi jejich významy, a to velice bedlivě. Ukažme si to na jejich prostém přehledu: idea, ideál, idealismus, idealista, idealistický, ideální, idealizovat, ideokracie, ideokrat, ideografie, ideogram, ideografický. Rozlišení nuancí ponecháváme pro nastíněné příklady zcela na vaší zvídavosti a práci nad slovníky. Společně se však nyní soustředíme jenom na pojmové objasnění ideologie. Předem však upozornění, že není totéž co idea, byť je tu shodný slovní základ a zčásti rovněž předmětný. Ona předmětnost vychází totiž z potřeb, které se v ideách odrážejí a jsou vyjadřovány rovněž ideologiemi.

Obrázek 3.4-1 Kategorizace potřeb

Věnujme se proto napřed výkladu naznačené rozdílnosti. IDEA byla podle antického původu označením, tzv. širokopásmovým neboť vyjadřovala netoliko výše uváděnou myšlenku či mínění, byť nám pořád objasňuje základní pravdu, ale zároveň se onen význam vztahuje také na tvar, obraz, formu, typ, vidění, podobu, jev. Aktuálně dotaženo to bude v nejširším slova smyslu výrazem pro určitý produkt mysli (myšlenka, pojem, představa, názor, koncept) anebo jeho význam (smysl, podstata, princip). Spočívá tudíž ve věci samé, spřažena s vlastním  vnitřním  obsahem dění! Naproti tomu IDEOLOGIE je do něj vnášena zvenčí a odvozována z idejí pojatých velice úzce na podporu prosazování skupinových potřeb či zájmů. Pak se jí s plnou oprávněností dostalo pojmenování falešné vědomí. Moderní doba, odstartovaná sérií buržoazních revolucí, přinesla rozštěpení pole politiky na levici a pravici. Asi budete vědět, že oba pojmy přinesla revoluce francouzská, odvozeně z toho, na které straně se nacházely lavice radikálů a umírněných. Promítá se to i do soudobých ideologií jakožto jazyka, jímž ta či ona strana hovoří. Levice operuje hlavně idejemi spravedlnosti, a tudíž zároveň rovnosti, kdežto pravice zdůrazňuje převážně ideje vlastnictví, a tudíž taktéž svobody. Kardinálním problémem proto zůstává najít vždy míru rovnovážnosti! Lech Walensa, zakladatel polské Solidarity, který to po jejím vítězném tažení dotáhl na prezidenta státu, k tomu kdysi moudře dodal, že na jedné noze se stát nedá. Rozhodně ne natrvalo. Poučné je ostatně i varování staročínského učení TAO, když upozorňuje, že kdo se staví na špičky, dlouho nevydrží.

Repetice učiva Z předchozího snad přesvědčivě vyplynulo, že ideologii možno považovat za zkreslený světonázor, který jasně slouží k účelovému ovlivňování veřejnosti. Tak je tomu zcela záměrně už od počátku 19. století, kdy byl tento termín zaveden a rozšířen ve společenských vědách. Nicméně ale praktiky jím symbolizované jsou data mnohem staršího. Setkáváme se s nimi dokonce v té nejhlubší historii lidstva. Obrázek 3.4-2 Proces hodnocení

Fixace učiva Jestliže vás to zajímá a máte dějepisně - filozofickou orientaci, nabízíme vám dobrovolnou exkurzi do středověku i starověku prostřednictvím dobové literatury, u níž doporučujeme začít "učením o idolech" anglického filozofa 17. století Francise Bacona. Podobný účel splní rovněž návrat až před náš letopočet k Platonovi, u něhož jsou ideje našeho světa pouhým stínem těch pravých − nehmotných, zato věčných a neměnných. Zato stojí však i opakování kantovské teorie a kritiky čistého rozumu, kde zmiňovaná "produkce idejí" není považována věc rozvažování, nýbrž rozumu, jehož ideje nejsou zkušenostně potvrditelné ani vyvratitelné, a proto mají funkci nanejvýš regulativní. Setkáte se u něj s trojicí základních idejí (teologická, kosmologická, psychologická), jež "usměrňují pohyb poznání za hranicí daného". Nu a poučná bude jistě taktéž "absolutní idea" Hegelova.

Aplikace učiva Z konstatovaného můžeme již "vařit", a to v několika chodech podle chuti. Tradicionalisté se mohou držet osvědčených receptur z minulosti, jak jsou zakonzervovány v "kuchařkách" známého Thomase Hobbese či méně populárního Destutt de Tracyho anebo autorů modernějších, jako byli například Karel Marx, Auguste Comte, Emile Durkheim, Vilfreda Pareto, Karl Manmeim. Milovníci odvážného a tvořivého pokusnictví zajisté sáhnou rádi po gurmánské literatuře ze současnosti. Je hojnější, přístupnější, stravitelnější a hlavně také vydatněji sytící hlad podle gusta. Máme tím na mysli stále aktuální kulinární směry, z nichž pak akcentujeme liberalismus, konzervativismus, socialismus, fašismus. Poučení o nich lze najít ve spoustě učebnic, encyklopedií, slovníků. Pro náš případ si dovolujeme doporučit vysokoškolskou učebnici Politologie od Vladimíra Proroka s Alešem Lisou a Slovník základních pojmů z filosofie Petra Nesvadby, odkud jsme čerpali zčásti také my pro tento článek i vaše úkoly.

Examinace neboli prověrka zvládnutí probraného učiva Jak jsme řekli, tak činíme a předkládáme několik otázek. Jejich zodpovězení slouží jen vaší sebekontrole, proto volný výběr i míra vkladu spočívají na vás. 1 V čem spatřujete jádro přínosu jmenovaných myslitelů k odhalení příčin, podstaty a důsledků zkresleného poznávání skutečnosti? Vyberte si jednoho. 2 Posuďte případně pro svoje vlastní poučení i to, jaké jsou základní principy výše uvedených směrů a čím se od sebe liší. 3 Proč a čím zkresluje ideologie vědecké poznání?

Odpověď Stručně řečeno  sleduje jistou účelovost a daným účelům podřizuje obsah i formu vlivu na veřejnost, přesně v duchu principu, podle něhož "účel světí prostředky". Nemá tedy často ani zájem na objektivizovaném poznání pravdy, proto nezřídka vědomě ignoruje i zdůvodnění vědecká. 4 Co je kritériem pravdivosti a jak podle něj postupovat u konkrétních analýz?      

Odpověď Kritériem pravdy je koneckonců praxe! Jí se držet a sem orientovat rozbory toho, co se říká a co dělá, co se subjektivně chce a co fakticky dosahuje, co kdo sleduje a oč mu jde...

Obrázek 3.4-3 Koryfejové

Politická morálka Smyslem této stati je přiblížit vám etickou dimenzi politiky a etiketu politiků (etika = mravouka, etiketa = chování). Být etickým znamená být mravným, chovat se podle pravidel, jež nejsou v rozporu s obecnou morálkou, ale ani s vlastním svědomím. Právě o tom bude těžiště započaté řeči. Opřeme se tu o interpretaci vztahu morálky k politice v učebním textu pro střední školy, na který se snad mnozí z vás rozpamatují. Podle něj existují názory, které 1 nadřazují politiku morálce (Nicolo Machiavelli), 2 podřizují politiku morálce (Jan Amos Komenský), 3 nenadřazují ani nepodřizují jedno druhému (Jean Jacques Rousseau). Důležitější než samo nabízené utřídění je však váš postoj neboli pojetí, k němuž se přikláníte. Zdá se tu působit zákonitost vyloučení varianty čtvrté. Nebo máte názor jiný? Třeba žádný? Ponecháváme to v tuto chvíli pouze na vás, leč vězte, že politice, a tudíž mravním zásadám se nelze vyhnout, ať jakkoli velkým obloukem. Jádrem společenské morálky i osobní mravnosti jsou sdílené hodnoty, v nichž pak je nutno si učinit jasno prvořadě a podle nich soudit sebe i své okolí. A chcete snad říci, že se vás to netýká?

Obrázek 3.4-4 Hodnotové rozhodování

Zakladatel německé klasické filozofie Immanuel Kant vyřešil ono dilema čili obtížnou, nicméně vždy nutnou volbu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi, apriorním principem, který označil za kategorický imperativ. Jde v něm o přikazující tvrzení, jež respektuje autonomii člověka, tedy rozhodování a jednání podle určitých principů či norem, nezávisle na okolnostech. Nazývá se to jinými slovy mravní svoboda.

Obrázek 3.4-5 Kantova etika

V politice a u politiků by to tudíž mělo nejenom platit ještě kategoričtěji, ale být prosazováno i vyžadováno mnohem imperativněji. Chcete si na toto téma vyměnit názory se spolužáky? Proč ne! Dostáváte k tomu šanci.

Politická kultura Přibližme si teď pro změnu průnik dvou množin (entit), tj. politiky a kultury, ve smyslu jejich definičních oborů. Politično jakožto aktivity soustředěné na řízení společnosti s kulturnem coby souhrnem vytvářených hodnot, duchovních, ale i hmotných. Nic až tak moc nového. Doložme si to příkladem Edvarda Beneše  prezidenta Budovatele  který se pojmem politické kultury zasvěceně věnoval a sám na ni velice přísně v praxi dbal. Považoval ji totiž za předpoklad skutečné demokracie a pojímal ji v jednotě subjektivního i objektivního aspektu politiky, tj. psychologie straníků a chování institucí, potažmo stran. Pojednává o tom jeho Povaha politického stranictví,

vydaná roku 1920 v Praze. Pojímá tudíž politickou kulturu šířeji, než je tomu dnes, kdy se konfrontuje nanejvýš model s realitou, vzory se situací. O publicitu pojmu se zasloužili Almond a Verba, kteří ho vynesli na světlo světa knihou The Civic Cultur (Princeton 1963). Rozlišují v ní trojí úroveň lidí na politický systém - vědomou, citovou a hodnotovou, čímž předjali současně též tři typy politické kultury  účastnickou (participační), založenou na podřízenosti (subordinační), a lokální (parochiální redukovaně farskou). Samozřejmě, že se projevuje ve všech podobách prostřednictvím komunikace mezi aktéry na politické scéně, proto se mluví rovněž o politické komunikaci. A opětovně můžeme ony jevy posuzovat v jejich širokém nebo úzkém smyslu, tj.zahrnující veškerou nadstavbu (přesvědčení, sdružování podle něj, rituály...) anebo jenom její účelové výseče (politické postoje, kooperace subjektů nebo boj o moc...). Funkčnějším se však zdá být pro naše potřeby kategorizace podle kritéria hodnot , k nimž jeden anebo druhý politický či chcete-li též ideologický, ideový směr inklinuje a jaké, lépe řečeno které hodnoty staví do popředí. Podívejme se na to pro názornost konkrétněji s využitím části odkazů učebního textu Základy politologie určeného středním školám (Jindřich Fibich).

 Environmentalismus  zdůrazňující přírodní podstatu světa i člověka, jeho zdravý styl života resp. trvale udržitelný rozvoj společnosti.

Obrázek 3.4-6 Dimenze hodnot

Obrázek 3.4-7 Druhy hodnot

 Nacionalismus  vyzvedávající hodnoty určitého národa oproti jiným, ev. vůči hodnotám občanským, přičemž může usilovat o právo na svébytnost stejně jako se nadřazovat proklamovanou výjimečností.  Populismus  odvolávající se na veřejné zájmy a zneužívající masovou podporu, kasající se svou přeceňovanou lidovostí.  Solidarismus  navazující převážně na religiózně orientovaná témata, kde se mimo dovolávání božích hlasů, promluv z bible a poselství papežů bere zřetel na lidské svědomí, osobní milosrdenství a vzájemnou pospolitost.  Technokratismus  opírající se o pokroky vědeckého poznání a jeho aplikaci do materiálního světa, kdežto člověka bere za přívěsek strojů a nástrojů, s nímž se dá dle libosti manipulovat.

Obrázek 3.4-8 Vztah morálky a práva

Zkuste si A na závěr něco jako tradiční "domácí úkol" šitý každému z vás přesně "na míru", neboť máte se pokusit a jen pro sebe samého najít v politické realitě, nejlépe nejsoučasnější, nějaký příklad z naší politické kultury, resp. "nekultury".

Obrázek 3.4-9 Hledání hodnot

4 Stát a právo Stát platí zřejmě doposud za nejvýraznější nástroj moci a tím pádem i nejtypičtější výraz politiky, rámec, v němž se ona uskutečňuje, čili moc prosazuje. O tom teď půjde mezi námi řeč. Cíle Pochopit podstatu státu i práva. Klíčová slova Bezpráví; moc; občan; oprávnění; právní řád; právní stát; právní výsada; právní vztahy; právo; resort; řád; smlouva; sociální stát; spojenectví; státní zřízení; ústava.

4.1 Geneze a podstata státu Začínáme opět pěkně po pořádku čili vymezením pojmů, mezi nimiž bude dominovat právě pojem státu. V jeho definičním vymezení byste měli postřehnout a pochopit i jeho podstatu. Na tomto pozadí se vám pak vyjeví geneze státních útvarů v kontextu s důvody jejich proměn. Cíle Porozumět pojmu stát  získat představu o tom, CO a ČÍM stát ve skutečnosti je. Klíčová slova Administrativa; anarchismus; antika; aristokracie; autokracie; buržoazie; definice; demokracie; diktatura; exekutiva; harmonizace; historie; justice; konflikt; konfrontace; legislativa; národ; obec; řád; stát; suverén; teokracie; zákon.

Definice státu Místo dlouhých, obšírných a složitých výkladů si uveďme vcelku lapidární definici T. G. Masaryka, která vymezuje stát jako "určitou část člověčenstva, žijící spolu v určité zemi jakožto celek organizovaný a historický".

Rozbor definice TGM Zajisté jste si všimli, že mezi charakteristické znaky státu podle TGM patří následující:  jde o lidské společenství (tedy nikoliv přírodní útvar – např. daný geograficky),  situované zeměpisně (čili zahrnující určité území – vymezené hranicemi),  historicky vzešlé (nebylo tu odvždy – vzniklo na jistém stupni vývoje),  nějak organizované (více méně pevné, ale podléhající proměnám, ev. zániku). Intimní úkol – poznámka Klíčovou fází osvojovacího procesu je co nejintimnější čili co nejdůvěrnější kontakt se studovanou materií  úplný a nerušený ponor do ní! Pouhým poslechem, a dokonce ani pouhým čtením se nám učivo do paměti nevryje; už vůbec ne natrvalo. PROTO!

Repetice učiva Pokuste se nyní  a bez podvádění sebe sama  definici TGM vybavit a zopakovat. Pokud se vám to nepovede, beze studu se k ní vraťte a znovu si ji bedlivě pročtěte; jedno či potichu nebo nahlas, prostě tak, jak jste zvyklí se učit. Snažte se přitom postřehnout hlavní uváděné rysy státu a ty si co nejpřesněji zapamatovat. Ideálem je doslovné zapamatování pro trvalost.

Fixace učiva Předpokládáme, že jste se zařídili podle naší instrukce a daný úkol v důsledném soustředění splnili a že se naplnil i jeho smysl. Přerušte nyní práci na této části textu a přejděte k seznamování s obsahem pasáže další. Teprve až jí projdete, vraťte se znovu zpátky sem, kde vás asi překvapí úkol na vás tu již čekající. Pamatujete si předchozí definici? Když ne doslovně, tak aspoň v podstatných znacích? Shrňte podstatné znaky státu vymezené Masarykovou definicí! Povedlo se? Máte zaznamenáno? Nejlépe uloženo rovnou v paměti a natrvalo? Pak výborně! Tak to má být! Intimní úkol – poznámka Účelem tohoto odskoku tam a zase zpět byla prověrka paměti -schopnosti vybavit si učivo s odstupem času, což je více věcí cviku než dannosti. Ne nadarmo se přece traduje moudrost věků 3x slyšet  2x vidět  1x zkusit  No nepotvrďte to teď sami!

Definice soudobé Nejdříve se pokusme o konfrontaci už detailně pochopené a pevně v paměti ukotvené definice TGM s dneškem. Pak teprve budeme moci poukázat na rysy státu moderního. Masarykovo pojetí je zajisté nosné i pro dnešek, neboť i současný stát je charakterizován územím (hranicemi), obyvatelstvem (občany), organizací (uspořádáním), dějinami (historií). Přesto však i tady dochází k proměnám či vývojovým posunům.

Aplikace učiva Dokázali byste sami od sebe postřehnout, v čem nastaly či nastávají změny? Napovíme Vám otázkou: víte, co vneslo do dějinného uspořádání českého státu jeho začlenění do EU? Nepochybujeme! Jakpak byste mohli přehlédnout zrovna prožívané? A nepostřehnout přitom třeba souvislosti nebo i dosah vytváření tzv. Schengenského prostoru, překonávající dosavadní pojetí státních hranic. Zamyslete se nad tím raději teď hned začerstva  leč nanečisto. Jen jakoby zkusmo. Doopravdické zadání je pro vás nachystáno až po dokončení tohoto článku celého čili za statí, která zrovna nyní následuje.

Vznik a vývoj státu Pro inspiraci a zároveň jisté zjednodušení se přidržíme dalšího z učebních textů pro střední školy, který budete možná i znát, nebo si dokonce obsahově pamatovat. Jsou to Základy teorie státu a práva, kde autor Jan Zouhar na straně 12 píše doslova: "Lidská společnost žila v počáteční době své existence bez státních forem. Základní jednotkou společnosti byl rod (rodová společnost). Společenské vztahy byly upravovány nepsanými pravidly, která se přenášela zvykovým právem. Na našem území tento stav trval do 7. až 8. století, kdy vznikly předpoklady pro vznik státních útvarů. Mezistupeň tvořil Sámův kmenový svaz v letech 623 až 658, který vznikl především z důvodů obrany proti nájezdům Avarů. Prvním státním útvarem na našem území byla Velkomoravská říše v 9. století. Počátky českého státu sahají do 10. století." Dovolujeme si k tomu přičinit jen tu poznámku, že v uvedených případech na úsvitu našich raných dějin to byly útvary ještě tzv. předfeudální. Nicméně pokračujeme v citaci, která má autorsky podobu otázek pro vás. Zamyslete se Prostudujte si níže následující názory a uvažte, které pojetí pokládáte za nejsprávnější a proč. 1 2 3

Stát vznikl dohodou mezi lidmi, kteří část svých přirozených práv předali státu (vládci), který zajišťuje společné soužití. Stát je hlavní nástroj politické moci. Je to forma organizovaného násilí a vzniká se vznikem soukromého vlastnictví. Stát existuje jako produkt boží vůle a dle božích přikázání je každý povinen stát uznávat a podřizovat se mu.

Repetice učiva Stát je suverénní politickou institucí společnosti, organizující obyvatelstvo podle území pomocí státní moci (státní aparát, policie, armáda atd.) a mocenského mechanismu. Suverenita, svrchovanost  samostatné, nezávislé, svobodné rozhodování občanů dané země. (Doslova dle Jana Zounara.)

Fixace učiva Všimněte si, že v předešlém citátu stojí proti sobě ve vzájemné svázanosti pojmy hnedle dva  oba kardinální (viz klíčová slova)  stát: společnost! Vychází se tu zjevně z jejich pojmové odlišnosti, tedy rozdílu dosti zásadního. Roger Scruton k tomu dodává ve svém Slovníku politického myšlení, že "právo sice nelze odmyslet od státu, ale nemusí být pro společnost nezbytné" (strana 154). Téhož mínění byl i významný teoretik státu Max Weber, když tvrdil a dokazoval tezi, že stát je organizace, která "monopolizuje legitimní násilí nad daným územím". Onou legitimní mocí se ale pochopitelně rozumí taková, která si udělila umělou sankci, jež zase sama o sobě není ničím jiným než zvláštním druhem práva i moci.

S ním se na téže platformě sešli víceméně i marxisté, pro něž zůstává stát organizovaným násilím (jedné třídy nad druhou).

4.2 Fungování státu Sledujte nyní státní proměny v toku času, co do charakteru a jejich určení až po dnešek; tady totiž spatřujeme těžiště sdělení i pochopení. Historická exkurze je pouze prostředkem onoho pochopení. Cíle Výklad obecných principů ve prospěch poznání české reality, prioritně současné. Klíčová slova Administrativa; aparát; ekonomie; establishment; funkce; justice; kultura; mechanismus; moc; orgán; organizace; parlament; povinnosti; právní stát; právní vztahy; právo; samospráva; stát; státní hranice; státní správa; státní zájmy; suverenita; ústava; veřejná správa; zákon.

Funkce státu Nejúplnější odpověď nalezneme vlastně u odůvodňování zrodu státních útvarů. Ostatně - dávají nám za pravdu opět slova TGM, podle nichž stát se udržuje  čili funguje  idejemi, na kterých vznikl. Nabízí se v této souvislosti paralela s vývodem Hegelovým o tom, že stát je uskutečnění mravní ideje. Masaryk ho zcela nepochybně znal. Ohlédneme-li se od toho, bývají zpravidla uváděny dvě stěžejní funkce státu, resp. jejich skupiny:  Vnější  zajišťující stát navenek, proto se někdy redukuje na tzv. obrannou. Pro ni zřejmě původní státy vznikaly, aby chránily své obyvatelstvo před napadením. Nicméně nová doba ji posouvá i do sféry spolupráce  pochopitelně se spřátelenými, ev. spojenecky svázanými subjekty. Vůči těm znepřáteleným zůstává vztah stále setrvávajícím na historicky zakotveném a tradovaném principu.  Vnitřní  také zde byla původně silová čili potlačovací, když jeho tvůrci se začínali chránit před svými "soukmenovci". Proč? Prostě si začali přivlastňovat více, než jim náleželo z kořisti, ale nakonec i občin, takže se museli od ostatních izolovat a ohrazovat silou. Dá se tudíž soudit, že stát vzniká souběžně se soukromým vlastnictvím čili poté, kdy člověk začal říkat "to je moje!" (Engels). Posléze však i na tomto bitevním poli došlo k posunům, takže státu přibyly funkce další a obecně prospěšnější: politicko-ekonomické či kulturně-výchovné.

Formy a typy státu Také zde se můžete setkat s plejádou názorů místy naprosto protichůdných. Inu  jsme v pluralitní společnosti! Ale jak se vyznat v té změti? Jak najít pak hlavně sám sebe? Vždyť nejde o školometskou záležitost, ale životní orientaci opřenou o pevný světonázor. Pokusíme se vám informačně pomoci, leč s tím, že příklon tam či onam už spočívá cele na vás. Pro jednotu vedení myšlenek se i nadále přidržíme už použitého zdroje (Zounar).

Forma (učlenění) státu Formou státu rozumíme územní organizaci státu a systém vztahů mezi státem jako celkem a jeho územními částmi. 1 Unitární stát se vyznačuje jednotnou soustavou nejvyšších státních orgánů, jednou ústavou a tím, že orgány jeho administrativních částí nemají původní, nezávislou suverénní moc, tj. nezávislou na nejvyšších státních orgánech. Stupeň závislosti administrativních částí je různý, proto rozlišujeme stát centralizovaný nebo decentralizovaný. 2 Složený stát se skládá z několika víceméně nezávislých celků, odvozujících svou moc z národní či občanské suverenity. Takové státy rozdělujeme podle míry vzájemného soužití a vzájemných vztahů částí a celku na federativní (spolkové) a konfederativní, případně jiná integrační seskupení (unie, aliance). Zamyslete se Rozhodněte, do které z těchto skupin patří podle své ústavy současný český stát, případně kterými prošel v novodobé historii. Zkuste pak  rovněž jen tak sami pro sebe  uvést aspoň jeden příklad pro každou skupinu, ne-li 2 až 3.

Fixace učiva Odlišit lze ovšem formu státu od formy vlády. Tou totiž rozumíme způsob výkonu státní moci, přičemž každý z vás jistě už dávno ví, že se jedná o vládnutí na bázi demokratické či autokratické (autoritativní). Proto je principiálně nebudeme rozvádět. Nicméně u té druhé formy se ale pro její politickou a vůbec i společenskou závažnost, možná jistou naléhavost, poněkud pozdržíme. Jde v ní totiž o koncentraci moci do rukou určitých skupin anebo jedinců, což je i v dnešní době hrozící, zato tím nebezpečněji. Zůstaňme však u přehledu historizujícího, vždyť i on je schopen poučit nás a varovat. Poněvadž jde převážně (ne-li výlučně) o vládu bez vlivné opozice. Spokojme se přitom s prostým  lakonickým  výčtem.  Aristokracie  vláda šlechty či jiné dědičně vymezené skupiny lidí "vznešených" (dle řeckého aristos  vznešený), osob"urozených", jak se dříve říkávalo.  Byrokracie  vláda úřadů  Gerontokracie  vláda starců  Gynaikokracie  vláda žen (matek)  Ideokracie  vláda vzdělanců  Meritokracie  vláda zasloužilých  Monokracie  samovláda (monos  jeden)  Plutokracie  vláda bohatých, např. finanční oligarchie  Teokracie  vláda duchovenstva, církevní hierarchie  Timokracie  vláda vážených Zamyslete se A opět máte možnost posoudit realitu jak světovou, tak rovněž tuzemskou, a to aktuálně či v historické reminiscenci. Záleží zcela na vaší zvídavosti a samozřejmě i píli. My k tomu přidáme ještě něco podnětného. Někde se totiž můžete setkat se škálou mající

svůj základ v posloupnosti vývoje společenských formací, potažmo státního zřízení. Pomineme-li řád prvobytně-pospolný, dospíváme k následujícím typům státu:  otrokářskému,  feudálnímu,  kapitalistickému,  socialistickému.

Pro ilustraci Ze sbírky citátů F. A. Šídla vyjímáme moudrá slova prvního amerického prezidenta George Washingtona: "Každý ví, že zkaženost bují na tajných místech a vyhýbá se místům veřejným, a považujeme za oprávněný předpoklad, že tajnost pomýšlí na nepřístojnost. Proto pravím, naši čestní politikové a naše poctivé korporace jsou v zájmu svého dobrého jména povinni přenésti své jednání na veřejnost. V každém případě, ať se jim to líbí nebo ne, ty věci musejí se vytáhnouti na veřejnost. Jsme úzkostlivější o jejich dobrou pověst, nežli jsou oni sami. Jsme příliš starostliví o jejich mravnost  nejsou-li oni sami  abychom jim dovolili vydávati se nadále pokušením tajnosti. Víte, že jest pokušení v osamělosti a tajnosti. Nezkusili jste to? Já ano. Nikdy nemáme tak pěkného chování, jako když každý může se dívati a viděti přesně, co děláme."

Právní stát V čem vlastně spočívá principiální podstata ideje právního státu a její reálná materializace v normativních i procedurálních opatřeních? Zkusme si na tu otázku odpovědět vývodem z historického kontextu, což je nejspolehlivější. Z článku o zrození již prvních státních útvarů vzešel naprosto nezpochybnitelný poznatek, že to byl vysocepolitický akt a že stát byl, jest a zůstane i nadále organizací vyhraněně politickou. Nicméně ruku v ruce s tím se prokázalo, že onen proces byl, jest a zůstane i nadále právním  když se už i v oné rodící se formaci, tím více pak naplno fungující, nutně musely upravovat, nepsaně a posléze i psaně, všechny jeho důležité vnitřní vztahy, stejně jako vazby navenek. Trvalo však dosti dlouho, prakticky až po současnost, než se přebolestně a pracně dospělo k dnešnímu institutu, který ony dvě relativně odlišné, nezřídka protichůdné složky téhož celku dokázal přijatelně sladit, cíleně, plánovitě a řízeně vyvažovat. (Hle  krásný příklad jednoty a boje protikladu, tj. dialektiky!) Právě o tom je právní stát, jeho idea i fakticita. Co ale vlastně obsahuje a co znamená? Čím je naplňován a jak? V čem zase on plní své poslání, jak a vůči komu? Otázek nesčetně a nejen pro vědu, která si je klást musí.

Explikace Pokud bychom chtěli zůstat velestručnými a vyjádřili jedno i druhé lapidárně, včetně kritérií poměřování rovnovážné spravedlnosti, resp. spravedlivé rovnováhy, nabízí se lakonský sukus vyjádřený ostatně navíc také schematicky.

Obrázek 4.2-1 Právní stát

Co není zakázáno, je dovoleno!  vztaženo k právům občana, kdežto pro instituci platí gard opačný, neboť co není dovoleno, je zakázáno! Čili jiným slovosledem sděleno  zakazuje se, co se výslovně  taxativně  nedovolí. A že zákazy i příkazy jsou možné toliko prostřednictvím jejich uzákonění, to už dávno víme a ctíme, že? Závěr? Činnost instituce je legislativně regulována v tom, co smějí, zatímco počínání občanů se reguluje pouze v tom, co nesmějí!

Rozšířená expozice Z předchozího rovněž vyčteme, že 1 pro stát vskutku právní je při vší paritě příznačný absolutní primát práva před politikou! Byť se politika na tvorbě práva bezpochyby podílí  jak jinak by mohlo vznikat (?); proto její orgány navrhují a přijímají zákony  ale nemůže jít o žádnou libovůli. Předně připusťme, že to musí být politika státu, která se v demokratické společnosti vyjevuje pluralitními cestami  formulační konkurencí politických stran, a nikoliv zvůlí jediné z nich; výjimkou je eventualita případu, kdy se jí zdaří zakotvit své vůdčí postavení ústavně. Snad o tom sami budete vědět více... Leč to se už vracíme do sféry totalitarismu, která je ale právnímu státu na hony vzdálena, dokonce programově. 2 Pro právní stát jsou však navzdory tomu charakteristická ještě navíc také jasná pravidla hry. Stanovená včas, předem v dostačujícím předstihu, nahlas a závazně pro všechny případy. 3 Ta musí ovšem být materializována v zákonných i podzákonných normách, tedy předpisech právních (tj. zákonech) i prováděcích (vyhlášky, směrnice, pokyny). 4 Je-li tomu vpravdě tak, mluvíme o stabilitě právního systému. 5 A ta staví na jeho všeobecné platnosti a závaznosti  všude, vždy a pro všechny. 6 Tím se dostáváme k principu rovnosti před zákonem, a to bez výjimek. 7 Jejich vyloučení nastoluje a nárokuje nezvratnost. 8 Zároveň i tedy zpětnou účinnost práva. Co je dáno, platí a zůstává, ale minulost již měnit nelze, a to ani zákonem. 9 Na druhé straně však musí být umožněna, resp. zajištěna, vymahatelnost práva (vedle stanovení hypotéz i stanovení sankcí). 10 Garancí je potom právo na odvolání s možností nejzazší dovolatelností. 11 V užším smyslu práva trestního je všeobecně a striktně platným princip presumpce neviny. Dokazovat nutno vinu a nepožadovat prokazování neviny, jako tomu bylo za Stalina podle Vyšinského. Samozřejmě, že bez omezení jenom na politiku, nýbrž v aplikaci na všechny oblasti dosahu práva, včetně třeba občanského či rodinného.

Fixace učiva Poněvadž běží zde o penzum látky mimořádně perspektivní a užitečné i pro vlastní praktický život, podpoříme ji ještě dalším poučením. Vždyť dodnes běží veřejně debaty o tom, zda již jsme právním státem, či dosud nikoliv; podle toho, jak se to komu hodí a oč zrovna jde, co se potřebuje nebo chce dokázat, event. prosadit. Právní stát je tudíž vždycky zároveň demokratický. Z obojího tak plyne, že občan, ale vlastně každý jednotlivec, je zde plně chráněn vůči všem (jakýmkoliv) násilnostem, ať se dějí odkudkoliv

či od kohokoliv: od jiných jedinců nebo i skupin, či dokonce od státu samotného. Pochopitelně, že stejných práv i stejného zastání se možno dovolávat a domáhat i skupinově. Excerpovaný text Základů teorie státu a práva to shrnuje v následující definici, výkladovou s komentáři. Právní stát je charakterizován jako vnitřně hierarchicky a logicky uspořádaný soubor určitých ústavních a zákonných norem, které musí být v souladu s normami mezinárodně právními. Třebaže v tom neobjevíme zase až tak moc nového a překvapivě oslňujícího, jedno je tu opětovně zřejmé: že totiž stát je hlavním ručitelem práv a svobod svých občanů. Ale nejen to! Důležitějšími jsou mechanismy, jimiž je schopen to doopravdy zaručit. Čímpak principiálně? 1 Tím, že je výhradním tvůrcem práva závazného i pro něj samého. 2 Přesnými úpravami legislativních procesů i pravomocí. Dodejme, že legislativa sama je procesem, slaďujícím systém a jeho řád, nikoliv prostým souborem právních aktů, natož jen jednotlivých ustanovení jednotlivých zákonů. 3 Trvalostí práva, nezávislým na politických zvratech, politiku spíše determinující než jí být samo determinováno. Právní normy proto i po takových změnách platí tak dlouho, dokud nejsou zrušeny a nezanikají ani tehdy, když nejsou fakticky využívány. 4 Sebeomezením státu ve vztahu k občanům, do jejichž soukromí zasahuje výlučně v rámci zákonného vymezení. 5 Právní osvětou, aby každý mohl svá práva i své povinnosti znát. 6 Právními jistotami, kdy v jedné věci bude vždy rozhodnuto stejně orgánem k tomu příslušným a s jistotami ochrany před zneužitím státní moci. 7 Nepřípustností zpětného působení (retroaktivity) práva. 8 Kontrolou ústavnosti právních předpisů prostřednictvím ústavního soudu. 9 Svrchovaností (suverenitou) zákona a nezávislostí soudů i soudců. Zamyslete se Přemýšleli jste již v průběhu seznamování se s těmito pravidly o tom, nakolik právním státem je, či není také Česká republika, vaše domovina, vaše vlast? Máte nyní opakující se příležitost posoudit v čem již ano a v čem dosud nikoliv, případně čem už zase ne.

Pro nadhled Znovu moudrá slova George Washingtona: "Čím více práv poskytuje stát svým občanům, tím více též ať pečuje o jejich vychování a duchovní vzdělání."

Sociální stát Na vaše rozjímání o aktuální právnosti českého státu navažme společnými rozvahami nad systémovým pojetím a ztvárněním sociálně-ekonomických jistot se státní garancí, ale taktéž nad vlastní spoluodpovědností a osobně individualizovaným podílem za vlastní sociální bezpečí. Přitom sociální stát je v poslední době i u nás docela frekventovaným pojmem, viďte? Se všeobecně rozšířenou světovou finanční krizí se stává tím intenzivněji diskutovaným. Většinou ve smyslu potřeby jeho destrukce či aspoň jakéhosi "přiškrcení". Někdy bývá  a nezřídka  předváděn jako přepych doby a líčen pod zorným úhlem nadbytečnosti, pro niž se nedostává prostředků anebo je jich škoda vynakládat.

Nechť prý se každý postará (nejdříve) o sebe sám! Nepostarání se a v tomto směru společenské neprosazení je považováno za sociální nezpůsobilost, ev. liknavost. Nepřipouští se objektivní příčiny situací, za nichž lze sociální sítí propadnout i bez vlastních zásluh. Co k tomu říci? Máte snad již vytvořen svůj ucelený názor na tuto věc? V opačném případě se o to pokuste s námi.

Geneze Už jsme si dříve opakovaně připomenuli odhalování věcné podstaty jevů návraty k jejich počátkům, ev. momentům určujícím jejich vývoj. Jak tedy vznikl sociální stát? Na jakých principech se zrodil? Proč a čí zásluhami? Kde a kdy? Nač a začpak? Lze vůbec na tolik otázek posloužit jedinou jednoznačnou odpovědí? Máme-li se toho dopustit, pak neváhejme a prohlasme to za velký výdobytek sociálních tlaků lidových mas. V kulminačních polohách sociálních států hrálo zcela určitě vlivnou stimulační roli tzv. mírové soutěžení či spíše až soupeření kapitalismu se socialismem o míru předností a dokonalosti sociálního režimu a společenského řádu vůbec. Ekonomicky vyspělé země, kromě dědictví humanizačního pokroku, jež nebylo možno vrhnout zpět, natož zvrátit (dáno solidaritou lidí práce), potřebovaly naznačená pozitiva prokázat a také to hmatatelně dokázaly. Přiznejme jim, že při svém bohatství ve svých sociálních programech socialistického konkurenta i protivníka lidumilností daleko předčily. Ale co teď? Vzniklo prostředí bezkonkurenční či malokonkurenční? V realitě a návazně i na kolbištích ideálů? Nebo zavážilo ještě i něco jiného? Nesmlouvavějšího? Zákonitosti krizových cyklů? Suďme!

Podstata V čem tedy aspoň spočívá u sociálního státu principiálně  vůbec? Pokusme se o jakés takés modelové rekapitulace, když obecně přijatý ani přijatelný mustr k dispozici není a snad ani být nemůže. Mohli bychom sice vycházet z Listiny základních lidských práv a svobod, která řadu nosných prvků přece jen obsahuje, nebo se opřít o Evropskou sociální chartu, jež s tím tematicky a problémově koresponduje naprosto viditelně. Leč v těchto dokumentech jest spíše zakotvena filozofie zohledňující jedince než motivující či zavazující stát. Přesto se jich dotkněme a jejich prizmatem se poohlédněme po scéně nám informačně dostupné. Základním lidským právem je průkazně právo na život! Odtud vyjděmež. Znamená, že sociální stát ho musí zajistit prvořadě od začátku do konce, ale také na úrovni lidské důstojnosti. Co to může nyní znamenat věcně? 1 Péči o rodinu  prioritně o matku a dítě  snad nemusíme být podrobní ve výčtu, co to všechno zahrnuje a předpokládá, když všichni vědí, že to začíná bydlením, podporou porodnosti a mateřství, eliminací sociální nouze. 2 Péči o dorůstající generace  čili budoucnost národa i státu, což se týká zejména jejich vzdělávání, kulturního rozvoje  duchovně i fyzicky, volno-časových aktivit. 3 Péči o zdraví lidu  kam patří dostupnost lékařské a nemocniční péče, nemocenské pojištění, preventivní prohlídky a rehabilitace, rekonvalescenční programy, bezpečnost práce a ochrana při ní, komunální hygiena. 4 Péči o životní prostředí  trvale udržitelný rozvoj  čistota ovzduší, vod a půdy, bezbariérové přístupy, eliminace nebezpečí, pomoc při všech živelních pohromách, haváriích a katastrofách.

5 6

Péči o seniory  právo na pokojné a hmotně i duchovně dobře zajištěné stáří s podporou jeho aktivit. Péči o zaměstnanost  včetně podpor v nezaměstnanosti a zabezpečení případných rekvalifikací, spolupráce s odbory a zaměstnavateli (tripartita), řešení dopravní obslužnosti a infrastruktury, spravedlivost odměn za práci.

Dovětek Byť pojednání je toliko kusé a v žádném ohledu ne dostačující, natož vyčerpávající, jistou představu si lze o povaze i poslání učinit. I tak je to však záležitost překračující rámec pouhého učiva o požadující po vás vhled především do zákoutí ev. i zákulisí veřejného života v hospodářské i sociální sféře. Zajisté připustíte, že se tak stane a bude tomu dít v souladu s vašimi nejbytostnějšími zájmy. A na závěr tohoto dodatku ještě přičiňme alespoň v lakonickém přehledu jednu s tím související a na Listinu základních lidských práv a svobod navazující věc pro reálný tedy tzv. normální či běžný, všední, každodenní život veledůležitou. SOCIÁLNÍ SVOBODY  právo na svobodnou volbu povolání,  právo na práci,  právo organizovat se odborově,  právo na spravedlivou odměnu za práci,  právo na sociální zabezpečení,  právo na vzdělání,  ochrana rodiny a rodičovství,  ochrana žen, mladistvých a tělesně postižených.

Ústava Jde o základní zákon doslova a do písmene  zákon zákonů  přeneseně nejvyšší právní normu s největší právní silou, závaznou pro všechny ostatní, řádu to nižšího a síly slabší, tudíž harmonizujícího, tj. slaďujícího veškerý právní systém. V našem případě  Ústava České republiky, jež nabyla účinnosti 1. ledna 1993, tedy spolu se vznikem současného státního útvaru a jeho novým uspořádáním -zakotvuje osnovní zásady, na nichž staví celý právní systém, řád a režim. Zaručuje nedotknutelnost lidské důstojnosti a svobodu všech občanů, avšak souběžně formuluje základní ustanovení, vymezující fungování právního státu. Přihlašuje se již úvodními články k dodržování a obraně lidských práv a svobod. Listinu, v nichž jsou deklarována, tak činí součástí zaváděného právního řádu. Státní moc podle ní sestává z triády složek, a sice zákonodárné, výkonné a soudní. Státní moc, ale i občana je možno v jejich konání omezit jen zákonem. Politické rozhodování přitom respektuje a ctí demokratický princip převažující vůle většiny, jejímž vyjádřením však může být vždy jenom svobodné hlasování, leč za předpokladu ochraněného práva menšiny. Poznámka Podrobnější rozvedení ponecháváme na jiných předmětech.

4.3 Občanství Stát je tvořen občany, ale nikoliv jejich součtem. Občan představuje jeho elementární jednotku, a tudíž i základní stavební kámen jeho výstavby. Aby tomu tak bylo, nestačí deklarace. Proto se vám komplex podmínek pro naplnění onoho poslání pokusíme nastínit. Přemýšlejte už teď o tom a hlavně ve vztahu k sobě i od sebe. Cíle Představit občanské principy společnosti vpravdě demokratické a motivovat k jejich osvojení, ctění a činnému naplňování. Klíčová slova Absolutismus; elementární; občan; občanská práva; občanská společnost; občanské fórum; občanské svobody; občanský zákoník; obec; otevřená společnost; právní stát; zákon.

Občan Máme co činit s pojmem povahy právní, proto jej nesmíme ztotožňovat s jinými, ač se nám to nabízí. Je vázán definičním oborem občanství, a proto rozhodně neznamená téhož, kdo je nanejvýš řazen mezi obyvatelstvo. Asi vám bude již prvopohledově jasné, že mezi pojmy občan versus obyvatel je rozdíl zcela zásadní: ne všichni obyvatelé toho kterého státu musí a mohou být také jeho občany, a dokonce mohou být případy, kdy ani občana nebudeme považovat za obyvatele státu, který mu přiznal občanství. Třeba v případě, že žije mimo svou vlast anebo u občanství dvojího, kdy je uděleno rovněž cizímu státnímu příslušníku. Tolik tedy na úvod i zamyšlení, abychom si onen základní vztah mohli ozřejmit pro další ozřejmění.

Definice Občanství je institutem striktně individualizovaným. Jednak není benevolentně nárokové, neboť spadá do kompetence státu, který je oprávněným subjektem k jeho přiznání či udělení. To se děje za jím přesně stanovených podmínek, pochopitelně přísně zákonných. Podle toho však nemůže být vztahováno na skupiny, ale vždy zůstává ryze individuálním aktem. Občanem je z tohoto titulu výlučně jednotlivec, který se svému státu zavazuje zmíněným aktem k věrnosti a oddanosti. Z toho se nelze libovolně vyvázat, ale pouze předepsanou procedurou, která je součástí závazku občanství. Za toto získává občan od státu garance osobní ochrany, takže má právo hledat u něj zastání ve všech případech, kdy je v mezích zákonem daných podmínek jeho suverenita ohrožena. A občan plnoprávným suverénem vskutku je.

Historie Počátky hledejme tam, kde jsme začali s kořeny politologie a vlastně i úsvitem politiky podobající se základům jejího dnešního smyslu, totiž u polis antického Řecka. Podle Aristotela byl občanem kdokoliv schopný zastávat úřad. Posléze se z toho vyvodilo, že občanství je možné pouze za podmínky dostatku veřejně se nabízejících úřadů. Nicméně toto pojetí zůstává v jistém ohledu přijatelným též pro dobu moderní, jež se přece odvolává na vzájemnou odpovědnost občanstva.

Přelomem v pojímání společenského postavení a sociálních rolí občana se ale staly až buržoazní revoluce, jmenovitě americká s francouzskou. Odmítly totiž vztahy poddanství a pojem poddaného nahradily právě občanem. Podstatným rozdílem tu bylo vymanění z podřízenosti vůči vrchnosti, která dokonce nemusí být právně ustanovena. Máte o tom bezpochyby dostatek poznatků z dějin obou zmiňovaných zemí  o americkém otrokářství či francouzském feudalismu. Posun se udál tak, že za občana mohl být člověk považován výlučně v rámci jistého ústavního zřízení. V této souvislosti bude pro vás myslím zajímavou ta okolnost kolem americké ústavy, že byla přijata 4. července, tedy v den, kdy se narodil a zároveň i zemřel její tvůrce, autor právě tehdy vyhlášené Deklarace nezávislosti Spojených států Thomas Jefferson, pozdější jejich 3. prezident.

Občanství

Obrázek 4.3-1 Činitelé politiky

Vlastně jsme po pravdě měli začít zrovna objasněním jeho náplně, když je takto nazván celý tento článek. Ale žádná chyba, když jsme se ho už stejně dotkli při výkladu pojmu občana, který je sem zahrnutelný. Konečně jedná se tu tak jako tak o navzájem propojený a prostupný pár.

Výklad pojmu Podmínky občanství si určuje každý stát sám  nejsou tudíž všeobecně dány, natož závazně předepsány třeba mezinárodním právem. Činí tak výhradně ve své kompetenci suveréna čili plně v dikci vlastních "interních" předpisů. Potom není ani nezbytně nutné, aby každý, kdo sídlí ve sféře jurisdikce určitého státu byl jeho občanem, i když je příslušníkem tohoto státu a není občanem státu jiného. (Scruton). Vzniká tím vlastně stav jakéhosi bezobčanství, které asi má cosi společného s tzv. kosmopolitismem. Ačkoliv to ve starověku bylo naprosto běžným, dnes jde o jev patrně velmi řídký. Zbývá dodat pro úplnost a pravdivost, že mezinárodní právo nerozlišuje státní příslušnost a občanství, pro ně to prostě splývá v jedno. Opírá se tudíž přitom o postulát, občanství je dostatečně a cele určeno již samou státní příslušností. Pokud máte chuť se tím zabývat podrobněji a hledat mezery v jedné či druhé koncepci - prosím. Každopádně to pomůže hloubce ujasněnosti problému, ale to už je nad rámec našich předsevzetí a nároků na vás. Nicméně - iniciativě se meze klást nemají snad nikde a té studijní už absolutně nikdy. A ještě jeden podnět navíc.

Zamyslete se Jestliže jste se "chytli" a nabídnutou výzvu k iniciativitě přijali, osmělujeme se navázat "kutím nažhaveného železa". Vedle diference pojmů občanství a státní příslušnost máte nyní možnost jejich komparace či přímo konfrontace s dalšími, jako je pojem národnost, ale případně ještě rasa nebo víra, čili náboženství, náboženské vyznání. Víte, že se veřejně nedeklaruje, neboť podle občanských i lidských práv platí za důsledně soukromou věc, chráněnou jako integrita osobnosti, její nedotknutelnost. Proto žádný formulář nesmí tyto údaje a položky předepisovat, stejně jako je požadovat při jiných administrativních aktech. Přesto se s nimi často frekventovaně operuje například při výzkumech veřejného mínění, sčítacích a registračních akcích nebo v žurnalistice. Stačí připomenout opakovaný exodus romského etnika do Velké Británie či Kanady. Posuďte sami a oproštěně od skrupulí.

Občanská společnost Dovolíme si opomenout u tohoto tématu přímý skok do pojmotvorného výkladu a zalistujeme místo vás v oborové literatuře, která o tom pojednává z poněkud živějších a životodárnějších pozic i poloh. Vybrali jsme si k tomu docela útlou knížečku, spíše brožurečku renomovaného, plodného, přitom čtivého autora profesora sociologie na Ostravské univerzitě Jana Kellera  Politika s ručením omezeným, řešící Proměny moci na prahu 21. století, jak uvádí podtitulek. Vřele doporučujeme aspoň k prolistování, stejně jako další jeho dílka či spisky. V poslední kapitolce, nazvané podnětně Dilemata občanské společnosti, tu čteme: Četné ideologie v minulosti předpokládaly postupný zánik státu. Stát však dnes slábne jinak, než jak prorokovali marxisté, prosazovali anarchisté a snili krajní libertariáni. Ti všichni připouštěli, že stát se stane zbytečným, neboť moc bude předána přímo občanům. Globalizace může učinit stát nepotřebným, aniž by občané získali větší prostor k rozhodování o svých vlastních osudech. Mohlo by stačit k elementárnímu pochopení a jako impuls pro soustavnější zamyšlení každopádně. Leč postupme dále a pokračujme započatou citací: Zklamání z politiky, jež se stala neúmyslně karikaturou hesel 19. století, obrací pozornost k polozapomenutému konceptu občanské společnosti. Občanská společnost by měla sloužit zároveň jako protiváha státu, který zneklidňuje svou zjevnou bezmocností, i jako protiváha sil globalizace, které zneklidňují svou tušenou všemocností. Má-li se však občanská společnost stát nástrojem k řešení problémů, jež v rostoucí míře tíží občany, musí si nejprve vyřešit některé své problémy vlastní. Jan Keller je shrnul do 3 základních dilemat, která trefně nastoluje, analyzuje a komentuje. 1 Dilema ziskovosti (Budou občané ochotni hájit obecné zájmy, když navíc nejsou vždycky zřejmé, ale státem za ně jenom účelově vydávány?). 2 Dilema organizovanosti (Nebezpečí rigidity, jež anuluje ducha spontánnosti nebo pravděpodobnější rozvolnění v realizační bezzubost). 3 Dilema sítí (v jejichž věku žijeme. Slábnutí státní moci může vést až ke klientelismu, jako cesty ke spoluvytváření vlastních osudů).

Bráníme se pokračování v zástupném předčítání, a tudíž i rozborům tezí v jejich obsahu. Když jsme však nakousli, musíme "dojíst", proto aspoň "vyzobeme" pár podstatností jakožto "rozinek". Občanská společnost bývá automaticky považována za něco, co je samo o sobě hodnotné a ušlechtilé, nezištné, žádoucí a pro vývoj společnosti zdravé. Můžeme být v tomto ohledu skutečně zcela bezstarostní? Proč by měla být vlastně občanská společnost již ze své podstaty kladným hrdinou? (Ad 1) Po celosvětově velkém vzedmutí nejrůznějších iniciativ a hnutí v 70. letech nastal o 10 let později stejně zjevný útlum a většina hnutí ekologických, protijaderných, komunitních, pacifistických, feministických a mnohých dalších přestala buď existovat, anebo se rozpadla na řadu znesvářených frakcí a skupinek. (Ad 2) Ironicky bychom řekli, že ze všech těch hnutí přežilo jenom "hnutí mysli"  a vyzvali vás k nesmlouvavé kritice tuzemské politické scény, včetně jejích nazelenalých sektorů. Občanskou společnost nelze redukovat pouze na tržní vztahy, neboť z nich není možno odvodit solidaritu, bez níž je nemyslitelná. (Ad 1). Nelze ji však bezvýhradně podřídit ani organizačnímu principu, neboť staví na hierarchii a funkční nerovnosti. (Ad 2) Chce působit jako neziskový sektor, a to zároveň nezbyrokratizovaný, ale fungující účinně, trvale a spolehlivě. Existuje model vztahů fungující právě takto a odzkoušeně už v předmoderních společnostech  klientelismus. (Ad 3) Co k tomu dodávat krom vašeho vlastního "domýšlení"? Snad jenom ještě několik moudrých jadérek prezentovaného autora + dílka. Pak už se zahloubat rovnou do rozjímání pro pochopení celku i částí. Moc má ten, kdo dokáže dávkovat druhým nejistotu, a bezmocný je ten, kdo musí v této nejistotě žít. Světový ekonomický systém dnes dokáže dávkovat nejistotu všem, včetně suverénních států. Pokud se politici smíří s nejistotou, v níž jsou nuceni žít řadoví občané, a pokud ji budou považovat za nejvyšší formu modernizace, musejí se také smířit s tím, že občané se budou snažit za jakoukoliv cenu nejistotě ubránit. Touto cenou pak může být i renesance klientelismu, této bytostně předmoderní a nemoderní strategie redukce nejistoty. Zdravá občanská společnost zatím vždy vyrůstala v rámci silného státu, ať již jako jeho soupeř, anebo partner. Zůstává otázka, zda se může zdravá občanská společnost vyvinout v podmínkách slábnoucího státu. Uzavřeme tento výtah slovy Baltazara Graciana, španělského teologa 17. stol. a zřejmě Kellerova oblíbeného spisovatele, autora Kritikonu a Dvořana: Je lepší bláznit s druhými než zůstat moudrým zcela sám. Zamyslete se Jaký postoj nejenom k posledním slovům, ale i ke koncepci Kellerově a konec konců k ideálu a realitě občanské společnosti zaujmete nyní VY?

Občanská práva Představují jednu ze skupin práv lidských, a to velice významnou, která bývá nazývána možná častěji občanské svobody. Ve volném a nekomentovaném přehledu mezi ně zahrnujeme následující:  svoboda a rovnost všech lidí v jejich právech,  právo na život,  nedotknutelnost osoby a obydlí,  nikdo nesmí být nucen k pracím a službám,  ochrana lidské důstojnosti, cti, pověsti a jména,  právo na majetek,  listovní tajemství,  svoboda pohybu,  svoboda myšlení. K nim se takřka na dosah blíží svobody politické:  svoboda projevu,  právo petiční,  shromažďovací právo,  sdružovací právo (spolčovací),  právo účastnit se řízení státu,  ochrana menšin. Snad bychom v načaté souvislosti mohli připojit ještě právo na soudní a jinou ochranu:  každý má právo domáhat se práva zákonným způsobem,  každý má právo odepřít výpověď, pokud by způsobil újmu sobě či blízkým,  nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,  jen soud rozhoduje o vině či nevině  právo obhajoby.

Občanské povinnosti Dlužno předeslat, že v jejich vymezování neexistuje ani zdaleka taková shoda, jako u výčtu občanských práv, a to jak teoreticky, tak ještě méně v praxi. Setrvejme nejdříve u koncepcí, které je možno utřídit následujícím způsobem přejatým v zásadě ze Slovníku politického myšlení:  teorie společenské smlouvy (Locke, Rousseau, Bodin),  teorie souhlasu (méně než smlouva),  teorie nonkonsensu (Hegel, Burke),  teorie legitimity (božské právo králů),  teorie negativní (Aristoteles). Složitost klasifikace povinností spočívá konečně i v tom, že mohou být vždy orientovány jinak, resp. obousměrně. Všichni jsou totiž občany a sobě rovnými, ať řadoví příslušníci, nebo panovníci. A tak by se dalo vedle povinností prostého, či chcete-li běžného, vůči státu nebo poddaného vůči Jeho Veličenstvu mluvit o vztahu "vrchnosti" vůči jednomu každému členu dané pospolitosti.

V praxi se tak rýsuje jako optimální řešení respektování toho, co je taxativně stanoveno, počínaje Ústavou a zákony. Rozhodně nepřipadá do úvahy varianta podmíněná souhlasem s dekretovanými povinnostmi. Jistá závaznost přece tu být musí a je-li kryta legalizovaným výnosem, není důvod se tomu bránit. Je to naprosto demokratické, byť podle Rousseaua paradoxně.

Občanská neposlušnost Okřídlené sousloví, jež zčasu načas vyplave z jinak poklidné masy, označuje skutečnost, která je pochopitelně na hraně legality i legitimity, neboť hlásá programově nezákonnost či protizákonnost.

Objasnění Každopádně se jedná o porušování zákonů, a to zcela záměrně a otevřeně. Jde vždy o činy burcující veřejnost k nepodřízení se přijatým a platným právním normám. Odůvodňování však může být přitom různé, oprávněné i neoprávněné, někdy strohé, jindy obšírné, jednou pádnější podruhé méně, nárazové i trvalejší. Tu napadá naprostou neopodstatněnost právních či prováděcích předpisů, tam zase jejich neospravedlnitelnost morální, nebo dokonce škodlivý dopad na lidi a přímé křivdy na občanech.

Důsledky Zainteresovaným osobám a zúčastněným zjevně musí být předem jasno, do čeho jdou a co jim hrozí. Jsou smířeni s následnými sankcemi a nacházejí v tom dokonce smysl i účel. Nemohou předpokládat, že jim věci jen tak projdou, anebo dokonce budou oficiálně tolerovány, natož "puncovány. Tratily by tím na významu a síle účinnosti. Jde přece o přesvědčování veřejnosti a skrze ni tlak na orgány státu ve prospěch změny stavu (status quo). Zdar zvolené strategie tudíž závisí značnou měrou na manévrování v mezích zákonnosti, dovednosti argumentovat slovníkem práva, opoře o masovost ohlasu, síle odezvy úřadů, možnostech oddalovat soudní jednání, ev. je vyloučit úplně...

Počátky Samotný výraz občanské neposlušnosti se připisuje člověku, který ho prvně zveřejnil. Byl to Henry David Thoreau a uvedl ho přímo v názvu své eseje z půle 19. století, kde brojí proti placení daní vládě, jež schvaluje otroctví (On Duty of Civil Disobedience). Mnohem známějším prosazovatelem, a to nejenom verbálně, byl světově právě tím proslulý zakladatel Indie jako svobodného státu  Mahátma Gándhí. Začal s ní roku 1913 a sedm let poté ji jeho strana Indický národní kongres přijal jako neozbrojenou formu boje proti britské koloniální nadvládě a rozhodující nástroj totální destrukce tamější odnože administrativního aparátu této imperiální mocnosti. Zdařilo se, jak dějiny potvrdily a každý z nás už ví.

Obecné blaho Co to je? Co to znamená? Co se pod tím rozumí? Co tím vůbec míníme? Zdá se, že přinejmenším dvě věci: buď prospěch společnosti jako celku, anebo prospěch každého jednotlivého člena. Neboť v obou případech se blaho stává obecným neboli dotýkající se všech, dopadající na všechny a všem něco přinášející. Dá se ovšem odlišovat "obecné blaho společenské" od "blaha všech", jako rozlišuje J. J. Rousseau "obecnou vůli" od "vůle všech" T. H. Green svým dílem z roku 1924 nazvaném Lectures on Political Obligation charakterizuje stát právě jakožto "instituci, která má prosazovat obecné blaho". V jeho náhledu tedy jde o blaho pro každého čili prospěch individualizovaný. Tvrdí, že stát by tomu měl napomáhat vytvářením podmínek, za nichž se bude dařit etickým hodnotám a v nichž pak bude možno i eticky jednat. Připomíná to Kantovo stanovisko, že podmínky pro růst ctnosti v kterémkoliv jednotlivci jsou také podmínkami pro růst ctnosti všech. Obecné blaho je tudíž takové, jež slouží univerzální lidské přirozenosti. Přeloženo z češtiny do češtiny, či chcete-li, tak ještě lépe  do lidštiny,  by to znělo jako vytváření veřejného dobra = společenský prospěch pro všechny.

4.4 Státnost Kardinální otázkou politiky, a tudíž i ústřední kategorií politologie, se prokazatelně stala MOC a na ni neoddělitelně vázaná všemi podobami své síly AUTORITA  přirozená i vynucená, silou zbraní či myšlenky. Pochopením právě tohoto vztahu se přiblížíte ještě více k poznání a skoro i vstřebání jádra politického dění. A to vše na pozadí osudů české státnosti. Cíle Představit MOC jako podstatnou a určující dimenzi politiky ilustrovanou proměnami českého státu, návazně pak i AUTORITU jako její atribut. Klíčová slova Autorita; česká státnost; české dějiny; český stát; demokracie; diktatura; doktrína; establishment; exekutiva; historie; justice; legislativa; moc; národ; občan; progres; reakce; realita; stát; státní hranice; státní správa; státní zájmy; státní zřízení; státnost; státověda; ústava; ústavní pořádek; zákonnost.

Moc Podstatou moci je reálná síla, s níž je prosazován a v konečném důsledku pak prosazen rozhodující vliv. Jejím kritériem se tak stává míra, do jaké se podařilo dosáhnout změn u protistran. Mohou se týkat názorů, postojů, chování, ale třeba i hodnot, resp. statků materiálních. Dít se tak může pokojně, jde-li o souhlas, anebo donucením, je-li kladen odpor vznášeným představám či požadavkům. První je příznačné u hegemonů charizmatického typu, kdežto se druhým přicházejí zpravidla tyrani či tyranie. Tady a v tom nacházíme rozdíl mezi vlivem a ovládáním, přičemž obojí značí moc, nikoliv jen jedno z toho.

Vždycky totiž zůstanou podstatou moci schopnosti docílit žádoucího výsledku, a to bez ohledu na způsob, ev. i cenu dosažení, jakož i charakter toho, co je prosazováno. Jde tudíž o kategorii univerzální čili pojem obecné povahy. Faktem ovšem také je, že ji můžeme považovat zároveň za ústřední kategorii či pojem každé politiky, ať je založena, resp. orientována jakkoliv, tudíž taktéž kardinální otázkou veškeré politické praxe. V tomto zorném úhlu ji posuzuje i politologie, resp. vědy o politice vůbec.

Diferenciace moci Zčásti už jsme rozlišovat a třídit začali, byť zatím jen hrubým sítem intenzity uplatňování síly v politice. Jemnějším členěním dospíváme ke škále mnohem bohatější, zejména volíme-li více třídicích znaků. My se jich zde pro tuto chvíli důvodně zříkáme, neboť se více méně spokojíme s pouhým jejich výčtem pro povšechnou informovanost a přehled. Moc ekonomická, politická, vojenská, státní, veřejná, informační, ... legální a nelegální, legitimní a nelegitimní, ... a podle toho lze modifikovat i donucení jako jeden z jejích hlavních způsobů: ekonomické, fyzické, psychické, veřejné, informační, ... (Lisa, Prorok) V analogii s tím stojí za připomenutí známé právnické rozhraní mezi termíny de facto a de iure, jimiž se odlišuje faktická schopnost od jejího uznání; jinak řečeno, jde o svolení k výkonu oprávněných činností bez právního postihu, tj. udělené plným právem jako pravomoci. (Scruton)

Autorita Má bezprostřední souvislost s mocí a bojem o její uhájení či uchvácení, proto i zde půjde prioritně o akcent na přirozenost kontra násilí. Podstatu tvoří tudíž ta vlastnost konkrétního subjektu, s níž se prosazuje jeho vůle. Mluvíme o tom, že se takto autorizuje příslušné rozhodnutí. Autorita se vztahuje nejenom k osobám, ale i orgánům, například vůči státu a může být přímá nebo nepřímá, ev. formální nebo neformální, resp. ještě racionální versus iracionální. Ve výkladu se přidržíme interpretace podané vysokoškolskou učebnicí Politologie z roku 2003, kde se pojímá autorita jako forma vlivu vyvolávající kladné emoce a vedoucí k přijetí navrhovaného stanoviska. O přímé autoritě se mluví tehdy, když se otevřeně požaduje přijetí názoru jako jediného způsobu řešení, kdežto v opačném případě se na tom netrvá. Racionální autorita se vyjevuje prostřednictvím prokázaných schopností, zatímco její opak na základě důvěry získané přeneseně, např. díky sympatiím. Max Weber ve spise Wirtschaft und Gesellschaft z roku 1922 uvádí celkem tři druhy autority, a to  právně racionální (rozhodnutí autorizována normativisticky),  tradiční (legitimita odvozována ze zavedeností),  charizmatickou (dána půvabem a přitažlivostí subjektu).

Aplikace učiva Posuzujeme-li tedy vztah autority k moci podložené de iure místo de facto, pak autorita je tu spíše práva rozhodovat, než-li moc rozhodovat. Moc ji dle Scrutona může provázet a tak podporovat anebo autorita existovat bez ní a být přehlíženou. V opačném směru lze posuzovanou dvojici vnímat jako trojí projev:  moc podpořená autoritou,  moc doložená vírou v její autoritu,  moc tzv. "holá". Dokázali byste nyní s naznačenými variantami operovat, například se pokusit o "dekódování" uvedených hesel a rozuzlení naznačovaných situací a vztahů případně jejich ilustraci historickými událostmi nebo jen konstrukcemi poskládanými z logických prvků?

Rada nad zlato Nejde o tu známou knížecí, ale spíše metodickou poznámku respektive studijní pokyn. V následujícím textu, věnovanému vývoji české státnosti, předpokládáme jistou znalost naší národní historie, přinejmenším na úrovni rozsahu a hloubky dějepisného učiva středního školství. Zároveň však očekáváme rozličnou míru osvojenosti základních faktů a rovněž nestejný vztah k této problematice jako celku i diferencovaný zájem o jednotlivá období. Proto ponecháváme zcela na vaší volbě, čemu budete podle své inklinace i píle věnovat pozornost větší či menší. Proto spoléháme spíše na vaše vlastenecké cítění a smýšlení, než abychom se uchylovali k rigorózní examinaci. Leč věříme, že nezklamete nás ni sebe v přístupu i jeho výslednici.

Česká státnost neboli průvodce dějinami českého státu.

Předstátní historie Cesta k vytvoření zorganizovaného a navenek respektovaného českého státu byla zdlouhavá i trnitá, vyjádřeno symbolicky. V první etapě zapadala dokonce do rámce předfeudální společensko-ekonomické formace, tedy období, kdy ještě na zhruba dnešním našem území neexistoval stát Čechů ani feudalismus.

Slovanské osídlení Příchod Slovanů - a ten je migračně prokázán, že k nám přibyli v důsledku rozrodu v pravlasti za Karpaty - se datuje uznávaně do 5. století, byť přesné časové určení není doložitelné. Podle archeologických nálezů postupovali zřejmě v několika vlnách a snad i různými směry. Nejstarší písemnou zmínkou o jejich přítomnosti je zpráva byzantského historika Prokopia o cestě germánského kmene Herulů do Skandinávie z dolnorakouského Podunají - patrně přes Moravu.

Říše Sámova Pomiňme migraci germánských kmenů (Langobardové, Durynkové i vzpomenutí už Herulové) a vpád Avarů, turkotatarských kočovníků z jihoruských stepí (r. 567). Počátkem 7. století však zanikly poslední neslovanská zde žijící etnika, takže Slované se stali jedinými obyvateli země.

Nicméně jejich boj s nomádskými Avary trvaly. Roku 623 nebo 624 přišel některému ze západoslovanských kmenů pomoci v protiavarském odboji franský kupec Sámo. Za své bojové zásluhy i pro své vůdčí schopnosti byl sjednocenými slovanskými kmeny uznán za jejich vládce. Tím byl až do své smrti roku 658 nebo 659. Není účelem popisovat průběh jeho cca 30 leté vlády, či výrazná vítězství na všech bitevních polích s Avary a Franky. Podstatným je vytvoření onoho předfeudálního útvaru, který jsme si dovolili nazvat předstátním. To proto, že vzešel z reakce na ohrožení zvnějšku a tedy pouze jako přechodný, brzy zaniklý. Faktem je, že důkazy o přetrvávání západoslovanské říše po Sámově smrti nám scházejí, byť její další existence bývá předpokládána. Písemné prameny o tom ale mlčí cca 150 let. Až v oslavném životopisu Karla Velikého, vydaném ke dni jeho úmrtí 28. ledna 814 a zákonu jeho nástupce a syna Ludvíka Pobožného z července 817 (Charta divisionis imperii) jsou Čechy uváděné mezi podrobenými zeměmi. V listopadu 822 se konalo ve Frankfurtu nad Mohanem shromáždění zástupců zemí franské říše, kde se vzpomínají a jmenovitě uvádějí i Čechové a Moravané. Tak se objevují poprvé v historických pramenech. Ovšem vztah k franské říši se tu nezpřesňuje, stejně jako charakter územně správního uspořádání formy jejich organizace.

Říše Velkomoravská Zrodila se na počátku 9. století po vleklých mezikmenových bojích, o nichž toho moc nevíme, jako mocný nadkmenový svaz. Jednou z příčin vzniku zajisté byla expanze franských vojsk, jejichž vpády se ale za Rastislava i Svatopluka dařilo  i s ohledem na vnitřní rozbroje mezi Franky samotnými úspěšně odrážet. Rozlohu měla nemalou, na tehdejší naše poměry až neuvěřitelnou: rozprostírala se od Posálí do Povislí a Panonie. Porovnejte sami na mapě prostor ohraničený řekami Saal v Německu na západě a Visla v Polsku na východě, resp. na jihu pravobřežím středního toku Dunaje Dolní Rakousy, bratislavské předmostí a část Maďarska. Významným historickým počinem bylo přijetí křesťanství. Když papež Mikuláš I. odmítl Rostislavovi při tom býti nápomocen, vyhověl mu byzantský císař Michal III. a na Moravu přicházejí roku 863 e. 864 věrozvěstové Konstantin (Cyril) a Metoděj. Znamená to začlenění do euroideologického proudu kultovního rozvoje čili svým způsobem již i mezinárodní respekt. Nicméně vnitřní rozpory i útoky zvenčí onen heterogenní útvar značně oslabovaly, takže není divu, když se pod prudkým náporem ugrofinských kočovníků (Maďarů), silně též ovlivněných elementem tureckým, po smrti Svatoplukově roku 894 již rozpadl a definitivně zanikl. Popřít ovšem nelze, že přes rovněž relativně krátkou existenci prvky státu ji měl. Ještě předtím se v červenci 895 odtrhli od Velkomoravské říše Čechové a jejich poslové (vedli je Spytihněv a Vitislav) se dostavili do Řezna (Regensburg) na říšský sněm a slíbili tu franskému panovníkovi poslušnost.

Vznik českého státu Latinské prameny označují Spytihněva za prvního křesťanského Přemyslovce, čímž zamlčují záměrně primát Bořivojova křesťanství slovanského. Přesto jde o akt uznání, který českou státnost výrazným způsobem symbolizuje. To už je ovšem raná éra feudální, což její dobový

obraz rovněž podstatně dokresluje. Vývoj asi není pro vás žádnou zcela neznámou. Proto budete možná vědět, že po smrti Spytihněvově (905 nebo 915) se vlády ujal jeho mladší bratr Vratislav, otec knížete Václava (matka Drahomíra, babička Ludmila). Ale nepouštějme se do detailního výčtu proměn v osazování knížecího stolce či královského trůnu. Důležitější jsou přelomové momenty vývoje české státnosti, a to až po dnešek. Zamyslete se V rámci národní hrdosti a stavovské cti vám navrhujeme osvojit si pro vlastní vzdělanost i sebevědomí to, co výše odkazujeme, mimo penzum zadaného učiva. Možná jste někteří už teď schopni vyjmenovat všechny české panovníky i představitele státu moderního nazpaměť. Ostatním doporučujeme pořídit si pro první chvíli aspoň jejich seznam a ten postupně vstřebat ve znalost natrvalo.

Periodizace Jak jsme předeslali  soustředíme se pouze na mezníky znamenající jistý zvrat ve vývoji českého státu, resp. české státnosti. Částečně jsme s tím již začali, takže jen volně navazujeme a pokračujeme. Bořivojem tedy začalo údobí, kdy Čechům vládla knížata. Tak je tomu až do dubna 1085, kdy kníže Vratislav II. obdržel od Jindřicha IV. za své služby titul krále. Nic na tom, že toliko pro svou osobu. Dědičně se to zdařilo až Vladislavu II. od Fridricha Barbarossy 11. ledna 1158. Za definitivní zakotvení českého království v dějinách Evropy můžeme již směle považovat rok 1212, kdy byla vydána Fridrichem II. Sicilským tzv. Zlatá bula sicilská. Jí byla završena letitá snaha Přemysla I. (králem od roku 1198), aby dořešil státoprávní poměry Čech a jejich vztah k říši. Současně upravil záležitosti vnitřní reformou mince, primogeniturou v Čechách a sekundogeniturou na Moravě. Uzavřel také konkordát s římsko-katolickou církví, zavedl trojpolní systém hospodaření, emfyteuzi neboli dědičně dlouhodobý nájem pozemků a podpořil rozvoj měst i gotické kultury. Přemyslovská rodová dynastie, která se na úsvitu národních dějin prosadila do čela českého kmene a s ním se stala hegemonem západního Slovanstva, vymírá tzv. po meči zavražděním Václava III. při cestě do Polska v Olomouci roku 1306 a po mezivládí plném vzruchů nastoupil na uvolněný český trůn vlivný evropský rod Lucemburků, ovládající dokonce tzv. Svatou říši římskou. Jan, Karel, Václav a Zikmund jsou jména světoznámá, stejně jako to, čím prosluli. Víme však i to, že za jejich panování se rozhořelo husitské revoluční hnutí. V jeho dozvucích je opět volen českým králem Čech  Jiří z Poděbrad, zvaný též králem husitským, který nezůstal nic dlužný ani své pověsti mezinárodní, jak dokazuje mírotvorný plán, jímž oslovil evropské panovnické dvory. Posléze se na český trůn dostávají ještě polští Jagellonci a po nich roku 1526 na téměř 400 let Habsburkové.

Právní úpravy Některé už jsme zmínili v rámci pojednání o jednotlivých periodách vývoje českého státu, proto začněme tam, kde jsme skončili.

Vladislavské zemské zřízení Vladislavské zemské zřízení bylo zavedeno za vlády prvního z Jagellonců, jak patrno z pojmenování, jež se vžilo. Šlo v něm o souhrn dosavadních právních předpisů, jež ovšem byly upraveny ve prospěch panstva proti zájmům měst. Samozřejmě, že ta s oněmi úpravami zásadně souhlasit nemohla, proto je nikdy nepřijala za své, přestože byla odsouhlasena sněmem, a to 11. 3. 1500.

Obnovené zřízení zemské Obnovené zřízení zemské mimo jiné fakticky uzákonilo dědičnou vládu, a tedy i moc Habsburků v našich historických zemích. Pro Čechy začalo platit již v roce 1627, kdežto na Moravě bylo zavedeno až o rok později  1. června 1628. Oč v něm šlo? Zachovávalo sice formální samostatnost zemí Koruny české, ale važme, že se tak stalo krátce po tragické bitvě na Bílé hoře. Ostatně, vymíněná dědičnost pro habsburskou rodinu je výmluvná sama o sobě. Sem, ve prospěch panovníka, se přesunula i politická váha, uvnitř stavovské obce pak ve prospěch panstva. Posílena byla moc České dvorské kanceláře ve Vídni, zemští úředníci byli jmenováni panovníkem se zodpovědností jen jemu a naproti tomu omezovala se pravomoc sněmů. Na sněm byl uveden stav duchovní a stavu městskému byl ponechán jen jeden hlas. Katolictví se stalo jediným legálním náboženstvím a také byla zrovnoprávněna němčina s češtinou.

Prosincová ústava z roku 1867 Prosincová ústava z roku 1867 zakotvila mimo nové státoprávní uspořádání také základní občanská práva. Došlo k rozdělení monarchie na dva samostatné státy  Rakousko a Uhry (dualismus)  spojené osobou panovníka. České země spadaly do tzv. Předlitavska (řeka Litava byla hranicí mezi oněmi celky, jež se o rok poté oficiálně začaly nazývat Říše rakousko-uherská). To dostalo do vínku svou vlastní ústavu, která oproti předcházející vrcholné normě obsahovala i prvky demokratické, byť národnostní požadavky českého národa zcela pominula. Zato kodifikovala některé svobody osobní a náboženské, svobodu slova, spolčovací a shromažďovací, umožňovala svobodné bádání, vyučování, stěhování a zaměstnání. Zrušen byl konkordát, ministři se stali odpovědnými parlamentu, poslanci byli chráněni imunitou a soudcům byla přiznána nezávislost. Císař (František Josef I.) si však ještě ponechal právo dirigovat vládu, rozpustit parlament a vládnout formou zákonů tzv. zmocňovacích. Zachován zůstal dvoukomorový systém, přičemž poslanecká sněmovna se nadále volila zemskými sněmy ve čtyřech kuriích.

Právní akty Republiky Československé Prvním z nich byla tzv. recepční norma; tou se deklarovala existence nezávislého Československa, leč zároveň potvrzovala právní kontinuita čili platnost veškerých stávajících norem i fungování dosavadních úřadů. Zatímní ústava z 13. listopadu 1918 byla oktrojována Národním výborem. Jejím charakteristickým rysem bylo přenesení moci na jedinou sněmovnu. Určila, že Národní shromáždění vznikne z Národního výboru, a to podle stejného klíče, jímž byl tento utvořen v červenci téhož roku se zastoupením všech hlavních politických stran. První schůze Národního shromáždění se uskutečnila den poté  14. listopadu 1918 a byla na ní vyhlášena republikánská forma státu. Prezidentem zvolila Tomáše G. Masaryka a ustavila vládu vedenou Karlem Kramářem.

29. února 1920 schválilo Národní shromáždění (NS) ústavu, která prohlásila ČSR za "demokratickou republiku, jejíž hlavou je volený prezident". Platila pak až do roku 1948! Zákonodárnou moc podle ní vykonávalo NS složené z poslanecké sněmovny (300 členů, aktivní volební právo od 21 let, pasivní od 30 let, na 6ileté volební období, 22 volebních krajů) a senátu (150 členů, aktivní volební právo od 26, pasivní 45 let, 12 volebních krajů, 8 leté volební období). Opírala se o ideu čechoslovakismu, což znamenalo neuznávání Slováků za svébytný národ, ale jenom odnož společného národa s Čechy. Řada ustanovení zůstala navzdory její závaznosti nerealizována (samospráva Podkarpatské Rusi, zastoupení v nižších správních úřadech). Ústava 9. května z roku 1948 označila ČSR jako lidově demokratickou a uznala Slováky jako národ. Přiznala jim značnou autonomii v rámci tzv. asymetrického modelu tím, že vznikla Slovenská národní rada jako orgán zákonodárný a Sbor pověřenců jako orgán výkonný. Ústava přijatá v červenci 1960 uzákonila socialistické zřízení spolu s vedoucím postavením komunistické strany, zrušila slovenské národní orgány a změnila název státu na Československou socialistickou republiku. Přes různé novelizace ústavními zákony, z nichž snad nejzásadnější pocházel z října 1968 a pojednával o federaci a národnostech, přežil až do rozpadu České a Slovenské Federativní republiky v roce 1992. Dnem 1. ledna 1993 vzniká jako samostatný stát Česká republika, která buduje vlastní právní systém a řád, vymezený ústavou, jejíž rozbor byl předmětem článku o fungování státu.

4.5 Právo a bezpráví Předestíráme další dialektický pár, jak jsme si už dříve předsevzali postupovat metodou kontrastů, pokud bude to možné. A tady se to přímo nabízí. Lépe se tímto způsobem učí a vlastně tak doslova "zabíjíme 2 mouchy jednou ranou", neboť si zde "jedním zátahem" osvojíme dva nové pojmy. Protože jde navíc o spřaženou dvojici navzájem protikladných kvalit, získáváme šanci jejich snadnějšího a pevnějšího zapamatování. Cíle Rozlišit nuance rozmezí práva s bezprávím a dovozovat předpoklady i důsledky obojího. Klíčová slova Komentář; komplikace; občan; občanská práva; občanská společnost; občanské svobody; obec; povinnosti; právní stát; právní výsada; právní vztahy; právo; vztahy pracovní; vztahy příbuzenské; vztahy vlastnické; zákon; zákonnost; závazek.

Právo Právo bývá tradovaně definováno jako "souhrn společenských pravidel předpisujících vnější chování, jejichž porušení se považuje za žalovatelné". Přesně toto znění pochází od H. Kantorowitze (18771940) a bylo kriticky komentováno Rogerem Scrutonem v jeho Slovníku politického myšlení. Poněvadž je vám tento titul předepsán za hlavní studijní zdroj, dovolujeme si odkaz na seznámení se s jeho výkladem přímo tam (strany 114115). Stojí za to zde zalistovat i kvůli dalším

souvislostem a hlavně stylu podání, který není právnicky strohý, ale spíše opisný. Oceníte zajisté i dokonalý, tedy i srozumitelný překlad profesora Petra Pitharta, dosud stále činného politika. Snad nebude nezajímavé vědět, že tento světoznámý skotský politolog byl vyznamenán prezidentem Havlem a při dekorování na Hradě pronesl děkovnou zdravici v češtině. Kromě doporučované pasáže si povšimněte i vzápětí za podanou definicí trojího rozdílného teoretizování o ní, a to z pozice:  přirozené teorie práva,  právního pozitivismu,  právního realismu.

Právní vztahy V téže pramenné literatuře naleznete i rozbor tématu, které nastolujeme nyní. Trochu studijní námahy vám ušetříme zestručněnou interpretací textů rozložených mezi sérii hesel, na to původní  Právní vztahy (jural relations)  navazující. Že jde vždycky o právně upravované poměry, asi zdůrazňovat nemusíme, když to vyplývá z označení samého. Jen tolik, že jde pokaždé o specifickou podobu či odnož základního významu pojmu práva, zřejmě také odlišenou atributem právní síly a závaznosti.

Oprávnění Oprávnění neboli právo v nejvlastnějším slova smyslu, tj. nárokovosti, a to nikoliv jenom na bázi zákona, ale třeba "jen" závazku. Patří sem tudíž též všechny ostatní právně podložené akty, třeba smlouvy nebo delikty podle občanského práva (například náhrady způsobených škod). Oprávnění lze tudíž při troše zjednodušení, zato ve prospěch lapidární srozumitelnosti nazvat právem subjektivním, na rozdíl od práva objektivního, tj. "pravého".

Závazek Může být vpravdě právním  spočívajícím v tom, že jedné straně se udělují vynutitelná práva (oprávnění), kdežto druhé vynutitelné povinnosti anebo "jen" morálním, odvozeným z představy, že někdo je někomu něčím povinován.

Výsada Obecně lze za ni považovat jakýkoliv prospěch, jenž nám odněkud vzešel či byl udělen, avšak nemůže být nárokován jako právo (oprávnění). Váže se ovšem na ledacos, třeba třídní, stavovskou kastovní či jinou příslušnost. Takto jsou zpochybňovány výsady politické notabene pak partajní (stranické), neboť narušují rovnost příležitostí (stejné soutěžní podmínky a šance na obsazování úřadů). Právnicky však znamená již možnost si ji nárokovat, mít k ní jisté oprávnění. Takovým příkladem budiž třeba princip exteritoriality, tj. vynětí zpod právní odpovědnosti anebo institut imunity před trestním stíháním, jak ho známe dejme tomu z aktuální praxe našich zákonodárců.

Nezpůsobilost k právům Konkretizovaně se často mluví o nezpůsobilosti k právním úkonům. Jde samozřejmě o důležitý právní vztah, takže nemůže v jejich výčtu scházet, i když de facto, ale i de iure, neboť jeho

přiznání je kompetencí soudů, znamená vyřazení (exkluzi) z ostatních právních vztahů jakoby postavení mimo právo vůbec. Už s ohledem na tento kontext jedná se zároveň o věc zcela mimořádné závažnosti, a to nejenom z důvodů čistě humánních. Ona už totiž koresponduje do značné míry s tou druhou částí našeho tématu  totiž bezprávím. Na ně už jsme vlastně narazili v souvislosti s neoprávněným udělováním výsad (privilegií). Týká se to vlastně skoro vždycky ne-spravedlnosti! A o té už víme snad všichni své. Navíc je to i jeden z problémových okruhů zařazených do tohoto kurzu. Takže blíže tam. Ve zde započatém sledu se dotkneme pouze jedné z dimenzí problému, společensky vysoce nebezpečného. Právě jemu je totiž věnován článek následující.

Problém Vedou se spory o tom, zda sociální zákonodárství představuje přiznáváním prospěchu diferencovaným skupinám občanů (obyvatelstva) výsadu anebo právo. U obou verzí se jedná prokazatelně o nárok. Tedy spravedlnost! Jenže výsadu lze odejmout, někdy dokonce libovůlně. Rovněž spravedlivé, ač ne příjemné. Když by ovšem nastal případ, že bude někomu odepřeno, nač má zákonné právo, nejenom nárok plynoucí "jen" z udělené výsady, jedná se o evidentní nespravedlnost čili bezpráví.

Diskriminace Podstatou je nestejnorodý, znevýhodňující přístup a hlavně rozdílné, hrubě poškozující či urážlivé chování vůči subjektům na společenské scéně. Týká se však nejenom jednotlivých osob, ale i jejich seskupení podle nejrůznějších kritérií. A osoby nemusíme brát jen jako individua, ale ještě jako osoby dané jinak  juristicky. Terminologie osob fyzických a právnických, kterou zde máme na mysli, je ostatně známá i jasná. Nepochybně musíme připustit, že rozdíly mezi lidmi a rovněž jejich skupinami existují, nicméně existuje také obecně přijímaný a tím pádem i závazně platný princip rovnosti, jak se o něm ve čtverých vrstvách pojednává na jiných místech tohoto kurzu. Nezakládá to tudíž opodstatněnost odlišného jednání na základě rozdílů přirozeně daných, takže máme tu co činit s dokladem již vzpomenuté nespravedlnosti. O ní vlastně diskriminace pokaždé je, a nikoliv jen ve smyslu právnické. Zdá se to dokonce být prioritně záležitostí morální. Nespravedlivé rozlišování, a o to méně manipulování, zůstane provždycky a také "provšude" irelevantním.

Aplikace učiva Příkladů okolo sebe nacházíme i bez velkého hledání více než dost. Jsou povahy rasové, národnostní, náboženské, politické, sociální, xenofobní, profesní, zdravotní, ale i na základě věku či pohlaví. Dokázali byste pro každou z uvedených kategorií uvést alespoň jedno ilustrativní doložení, aniž byste ho museli rozvést? Prostě jen tak pro sebe a svoje niterné ujasnění. Možná přijdete na skupinu, kterou jsme v předloženém výčtu opomenuli.

Převrácená diskriminace Možná už budete o tom něco vědět či aspoň tušit a mnohé se dovtípíte ihned po přečtení tohoto mezititulku, když vás k tomu podnítí i bez našeho nabádání. V čem tedy spočívá a čím se projevuje? Jestliže klasická diskriminace, jíž jsme se věnovali před chvílí, znevýhodňuje či poškozuje někoho na rozdíl od ostatních, pak tady jde naopak zase o jeho zvýhodňování. Poškozování resp. znevýhodňování se týká právě ostatních. Jinými slovy  diskriminována je ona většina ve prospěch určité menšiny, tedy protežováno specifické na úkor obecného. Snad se tomu dá porozumět i z této zkratky. Pro bližší určení se ptejme po kořenech, když předešlé plynulo zjevně z odlišností přirozených, zatímco tady onu odlišnost "převracíme".

Příčinnost Asi to bude opět v téže odlišnosti, ale v opačném gardu. Zřejmě se tu projevuje snaha korigovat nerovnost, kterou ten či onen subjekt zakouší. Může se týkat kterékoliv ze skupin, které jsme označili jako potenciálně diskriminovatelné. V momentě, kdy se jejich diskriminace vyjevuje, případně hrozí tímto výbuchem aktuálně, nastává příhodná chvíle i situace k vystoupení obhájců a zastánců ("advokátů chudých" nebo minimálně arbitrů  smiřovatelů), většinou samozvaně, ale nezřídka puncovaně oficiálními akty, včetně právních. Zamyslete se Že i tady jde znovu o nespravedlnost a v jakém smyslu, není obtížné s jistotou odtud vyvodit. Chcete se o to pokusit konkrétně doloženými případy (kauzami), které byste prezentovali na kolokviu v rámci nejbližšího tutoriálu, a to včetně projevů i příčin?

5 Demokracie a diktatura Oba termíny z názvu kapitoly jsou zvláště v poslední době velmi frekventované užívané publicisticky, odborně i hovorově. Zjevně pro jejich politickou naléhavost, ale i bytostný zájem veřejnosti. Ale rozumíme vždy jejich pojmové podstatě? Vnímáme dostatečně hluboko jejich diametrální rozdíl? Dokážeme jejich hodnoty a trendy odlišit i v jemnějších nuancích? Následující články mají ambici naznačit cesty k co nejdokonalejšímu porozumění oněm jevům a osvojení metod jejich sociálních analýz. Cíle Pochopit lépe podstatu demokracie i diktatury ve prospěch vnímání jejich kontrastů v praxi. Klíčová slova Antagonismus; atrofie; autokracie; autorita; axiologie; bezpráví; demokracie; despocie; dialektika; diference; diktatura; Evropská unie; fenomén; globalizace; historie; hrozba; hypertrofie; lid; moc; právo; rovnost; spravedlnost; svoboda; ústava; vláda; zákonnost.

5.1 Dialektika souvztažnosti demokracie a diktatury Takže začínáme naplňovat avizované předsevzetí. Ze všeho nejdříve půjde o postižení dialektiky vzájemnosti pojmového páru v jeho kontrastech i svázanosti, tedy jednoty a boje protikladů. Na jejich prolínání a proměnách lze pozorovat puls reálného života i usuzovat na tendování k tomu či onomu pólu. Cíle Pochopit co nejúplněji dialektično věci a umět ho prakticky aplikovat. Klíčová slova Antagonismus; aristokracie; autokracie; demokracie; despocie; dialektika; diktatura; dynamika; kategorie; komplementární; rovnost; rozpor; společnost; spravedlnost; svoboda; teokracie; vláda. Dialektično problému již je i v tom, že oba tyto pojmy uvádíme spolu a prezentovali tak nejenom jejich prostý kontrast, ale rovnou jejich antagonistickou rozpornost čili nesmiřitelnost protikladů na pozadí jejich neoddělitelnosti na bázi kritérií, podle nichž je posuzujeme. Jednota je dále hlavně v tom, že jedno bez druhého vlastně není, když jedno se vyjevuje pomocí druhého jako protiva. Zrušte či přehlédněte D/1 a zmizí, ztratí se, zanikne i D/2, resp. naopak, neboť splynou tím v jedno. Zůstanou jen dvě strany stejné mince. Odvrácené strany téže skutečnosti. Odlišný vývoj a projev celistvé pospolitosti. Takto byste měli na prezentovaný jev nahlížet a zcela určitě vám ono dialektikum neunikne. A jenom jeho prostřednictvím pochopíte lépe to i ono každé zvlášť, ale zároveň na pozadí úplnosti toho i onoho dohromady.

Demokracie Obecně už poučeni jste, neboť jen málokdo nebude vědět, že jde o vládu lidu, odvozeno z řeckého demo + kracie. Ale je nám to jasné nikoliv jenom jako slovo do křížovkářské legendy,

ale je vám jasný pojem se vším všudy? To znamená ve smyslu již v první kapitole objasněný? Čili především ve tvaru skutečného běhu a vzápětí i podobě vypreparování podstatných, tj. charakteristických neboli určujících znaků?

Pojímání Vždyť i v renomovaných encyklopediích se můžeme setkat s pochybnostmi, ev. nedůslednostmi až povrchnostmi právě u pojmových interpretací. Na důkaz uveďme citaci ze Slovníku cizích slov Lumíra Klimeše, kde se v jeho 6. vydání, zásadně přepracovaném a doplněném (SPN Praha 1998), uvádí: demokracie  "Pojem, který se používá velmi nejednoznačně. Zpravidla se jím označuje forma politického zřízení, spočívající na principu podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů." Rozlišuje se demokracie přímá, kdy si lid sám rozhoduje bezprostředně o sobě a svých státních záležitostech, kdežto demokracie nepřímá je státní forma, kdy většina souhlasí s přenosem vládní moci na volené zástupce, ale za podmínky jejich veřejné kontroly. Z dějin antického Řecka si budeme pamatovat, že Platon i Aristoteles lišili ji v rámci třídění forem otrokářského státu, jimiž mohla být a také skutečně byla vedle pojednávané otrokářské demokracie ještě aristokracie a monarchie (resp. oligarchie). K označení společnosti za otrokářskou nemějme výhrad, neboť ona takovou vskutku byla, uvědomovala si to a netajila; ještě neměla důvody to zakrývat, když otrok neměl naprosto žádných práv, a dokonce ani nemusel být považován za člověka.

Definice Snad vůbec nejlapidárnější definici podal 16. americký prezident Abraham Lincoln, když demokracii vymezil jako "vládu lidu, skrze lid a pro lid". Dokonalost spatřujeme v tom, že tím postihl její formu (vláda lidu), metodu (skrze lid) i cíl (pro lid). Zračí se v tom vlastní účel demokracie, který není a nemůže být v ní samé a pro sebe samu. Má i musí sloužit prioritně těm, jimž je již svým pojmenováním určena, což je vždy většina. Proto lid bývá často ztotožňován s pojmem národ, a nikoliv bezdůvodně, náhodou. Jazyk obvykle ví, co říká i co vyjádřit chce.

Znaky Jestliže jsme si připomenuli pojmoslovný výklad jakožto souhrn podstatných vlastností, setrvejme u něho i pro náš případ zpřesnění obsahu demokracie:  vláda lidu podložená i ctěná ústavně s možností reálně prosazovat svou vůli,  připouštění opozice v existenci i aktivitách a ochrana menšin (minorit),  trojdělba moci ve státě (zákonodárná, výkonná, soudní), respekt kompetencí,  spolupodíl občanů na politickém rozhodování (volby a referenda),  garance občanských práv a svobod (přesvědčení, projevu, sdružování ...),  legalizace obhajoby občanských zájmů (politické strany, odbory, spolky ...),  průhledný volební systém (umožňující účast a uznávající hlasy vítězů),  usilující o fungování plně právního státu a skýtající právní jistoty občanů.

Předpoklady Demokracie není žádné abstraktum, nýbrž reálný systém, který funguje, ale ne "jen tak nějak". Ideálům přece nestačí ke vzletům jenom křídla, ať jsou jakkoliv dokonalá, přesně propočítána, pečlivě zkonstruována i dostatečně rozměrná. Potřebují také odpovídající a spolehlivou startovní plochu. To je účelem oněch předpokladů, které právě to mají za poslání zajistit. Jsou dvojího druhu:  Objektivní  institucionální  což zahrnuje legislativní akty, tedy zakotvení do ústavního řádu, potažmo právních (zákony) a prováděcích (vyhlášky, směrnice) předpisů, ale i realizační a garantující mechanismus účelně a sladěně dělené moci, včetně její delimitační distribuce.  Subjektivní čili společenské vědomí, včetně povědomí právního, obecně i osobně. Jde o znalost závazných norem, a zejména přesvědčení o jejich prospěšné nutnosti. Prostředníkem toho je úroveň kultivace, spojená těsně se vzděláváním a vzdělaností. Připomeňme si v naznačené souvislosti myšlenku Jana Amose Komenského, kterou vyjádřil svým životním krédem a vtěsnal do svého pedagogického systému: "Pansofií k panharmonii" neboli vrcholným věděním k vrcholnému souladu. A tisíciletí, před ním k témuž dospěl už Platón, když požadoval ideokracii, tj. vládu vzdělanců jako demokratizační nezbytnost. Není to však zdaleka to jediné, co zakládá k tomu přepotřebnou mravní úroveň. O tom tudíž dále.

Principy  Nikdo nevlastní monopol na pravdu.  Nejde o to, KDO ji má, ale KOHO má ONA.  Proto se může vyjevit jen ve společném hledání a poctivém nacházení.  Žádná však není absolutní - platnou provždy a všude.  Má svůj vývoj v čase a proměny v prostoru.  V tom je relativní.  Všechny náhledy na ni mají nárok na zveřejnění (publicitu).  Vyhnout se jakýmkoliv dogmatům.  Každé předem zpochybnit, klást si otazníky.  Nic nepřijímat ve slepé důvěřivosti.  Opírat se o vědu přinášející pádné důkazy.  Stěžejním kritériem ve vědě zůstává průkazná pravda.  Vláda je pro lidi, ne naopak.  Požadovat obměnu lidí ve funkcích.  Výrazem vůle lidu jsou plebiscity, volby a referenda.  Výměna stran podle hlasu lidu se musí dít bez postihů, msty a odvety.  Všichni musí projevovat smysl pro spolupráci a ochotu k toleranci.  Kompromisy nejsou prohrou ani vítězstvím; nanejvýš oboustranným.  Vyžaduje se za všech okolností slušné chování a čestné jednání.

Poznámka  Apendix Naznačenými cestami lze dosahovat jednotného mínění, které se tím ale ještě nezaručuje. Reálnou metou by mohlo být alespoň vytvoření názoru většinového. Co je ovšem k tomu zapotřebí učinit? Souhlasíme v zásadě s Janem Zouharem. 1 Zapojení celé společnosti nastolením svobodné a zasvěcené diskuse. 2 Aktivní přítomnost a podíl reprezentativní části společnosti. 3 Diskutovat se musí rozvážně, bez podléhání momentálním náladám.

Paradoxy Mohou se vyskytnout kdykoliv, kdekoliv a v čemkoliv. Něco nacházíme již v samotné podstatě věcí, něco vyvstane se změnou pohledového úhlu, něco navodí okolnosti. Na demokracii je hledal a podrobil zkoumání J. J. Rousseau. Jeho zobecněné poznatky byly a jsou tlumočeny různě, ale jádro je možno spolu se Scrutonem shrnout výstižně do několika velmi přesvědčivých vývodů seřazených do logického algoritmu: 1 Jestliže věřím v legitimitu demokratické volby, pak věřím, že politika zvolená jako výsledek demokratické procedury by měla být učiněna zákonem. 2 Existují dvě neslučitelné politiky  A a B 3 Protože věřím, že zákonem by měla být učiněna politika A, hlasuji pro A 4 Většina však hlasuje pro B

Co z toho pro mne vyplývá? 1 Tím, že věřím v i a uznávám iiii, přijímám, že uzákoněna má být politika B. 2 Věřím-li však ve iii, očekávám uzákonění politiky A. 3 Zároveň ovšem vím, že platí ii, tzn. neslučitelnost politiky A s politikou B. 4 Zdá se tedy, že moje víra v demokracii mne nutí přijmout rozporná anebo dokonce konfliktová stanoviska:  smířit se?  odporovat?  měnit postoj?

Diktatura Už víme, že tímto pojmenováním se míní diktátorský stát, obecněji pak ovládání diktátem, tj. neomezenou mocí, která se nikomu nikdy nezpovídá. Nanejvýš skládá účty po svém pádu, což se také často stává. Diktát je totiž ve všech ohledech vnucovaným příkazem, jenž je autoritativní, nekompromisní, ultimativní. Neomezený samovládce se tak svým počínáním pasuje na diktátora. ON i JEHO stát si přivlastňují veškeré politické pravomoci a také zásadní kompetence rozhodovací. Jde se dokonce tak daleko, že jsou naproti tomu odebírána "poddanému lidu" jeho nezadatelná občanská práva. V náhradu stát přejímá za své občany plnější odpovědnost, než jaké by prý byli schopni sami. Jsou tím odsouzeni k pasivitě, která z nich posléze může udělat poslušné, přitom spokojené a nadšené loutky velebící principála. Tyto hrátky mají pochopitelně mnoho podob a jejich libreta se mění s počtem repríz. A pořád není ještě dohráno.

Anamnéza Není těžké konstatovat, že je to chorobný stav. Snadno i odlišíme, zda jen akutní nebo chronický. Ten první je léčitelnější, zejména v zárodku, když se podchytí ještě nerozbujelé příznaky. Tam bude mít naději na úspěch i včasná prevence. S tím druhým to hrozí být svízelnějším. Už pro vleklost onemocnění, jež zachvátí zpravidla více orgánů a podváže funkčnost ostatních.

Diagnostika Každé zachvácení má nejenom různý průběh a odlišné projevy, ale i jinak propuká, vyvoláno jinými zárodky a ty se líhnou za jiných podmínek i z jiných příčin. Matoucí je tudíž hledat jejich monodimenzialitu, ale určitá depistáž podle společných znaků zde možná je a nabízí se bez aspirací na generalizaci. Tak třeba lze odpozorovat, že většina diktátorů "vyplavala" spíše ze vzedmutých vln a také diktátorské režimy byly nastolovány jako "spasná" východiska z krizí. Nebude proto od věci zorganizovat si trochu klinické praxe, kdy si přinejmenším prostudujeme chorobopisy třeba už "vyléčených" pacientů nebo těch, kteří "skonali", nebudou-li k dispozici ti, jež teprve či dosud "stonají". Potřebujete poradit? Nebo to zvládnete sami? Konzultace s tutorem jsou možné podle domluvených pravidel. Hlavně si vyberte "svého", toho pravého a správného diktátora anebo rovnou diktátorský stát. Pak bezodkladně zapátrejte po jeho genezi, tj. okolnosti a způsobu objevení se na scéně.

Terapie Doporučené způsoby léčby  represe i prevence  vyvodíte z příčin. Obecně naznačené výše a konkrétní intervence musíte vyčíst sami ze sekundárních analýz prostudovaných kazuistik a horobopisů. Přejeme vám úspěch, jenž bude srovnatelný s atestačním řízením.

5.2 Budování demokracie Půjdeme od jevu k podstatě, od známého k neznámému, od jednoduchého ke složitému - přesně ve šlépějích Jan Amose Komenského a jeho Velké didaktiky. Vězte, že Didactica magna může být pro vás i článek, do něhož se chystáte ponořit Cíle Porozumět kategoriím svobody, rovnosti a spravedlnosti jako základovým hodnotám demokracie. Klíčová slova Aktuální; komentář; majorita; ministerstvo; minorita; parciální; parlament; politika; právo; prezident; realita; scéna; senát; sněmovna; stát; státní zřízení; systém; veřejná správa; vláda; volby; vyhláška; zákon.

Má-li se demokracie budovat, musí být ozřejměny principy čili zásady, na nichž se dá stavět, ev. i přistavovat nebo nastavovat. Vedle toho však nesmí scházet chuť do stavby, přístavby, nástavby se kurážně pustit a vytrvat, ale ještě s tím, že ony základní kameny a stavivo vůbec něčím neznehodnotíme, nezdefraudujeme, nenecháme si rozkrást.

Demokratické hodnoty Věrni ouvertuře, neboli předehře, jež právě dozněla, soustředíme pozornost na triádu spřažených pojmů, tvořících onen výše shrnutý základ a jádro moderní společnosti, jež nemůže nebýt jasně demokratického ražení.

Svoboda Filozoficky vzato je svobodou každé nespoutané bytí, nedeterminované zvnějšku, avšak vždy spojeno s jistou vnitřní schopností sebeurčení. Podle Kanta spočívá inteligibilní svoboda v tom, že vůle je určena jedině čistým rozumem nezávisle na smyslových podnětech a sleduje kategorický imperativ, proto je vůlí mravní. To už má velmi blízko k interpretaci právní, kdy svorníkem se stávají momenty psychologické rovnovážnosti. Také marxisté hovoří o svobodě jako poznané nutnosti.

Interpretace Z přirozenosti člověka vyplývá, že jeho svoboda nemůže být neomezená, jak to žádá liberalismus, a ještě více anarchismus či antinomismus. Vžila se téze, podle níž svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Mohli bychom teď konečně i opáčit, že začíná tam, kde končí jiná.

Druhy Svoboda ovšem nepředstavuje monolit, něco jednolitého. Už jen v tomto bodě, kdy to připustíme, uvolňujeme si prostor k celistvějšímu porozumění a vymaníme se z kleští úzkoprsého či naopak širokoramenného přístupu k těmto pravdám. Stačí si uvědomit existenci různých podob jejího projevu a jsme doma. Liší se přece svoboda svědomí, bádání, vyznání, jednání, povolání, tisku, slova, mysli, vůle, citu, umělecké tvorby, pohybu, pobytu a bůhví jaká ještě. My tu však mějme na paměti svobodu politickou, a to v ohledech právních. Tím odstíníme svobodu jako libovůli  svévoli od škály svobod (lidských, občanských, sociálních, ...).

Souhrn 6. ledna 1941, tedy uprostřed 2. světové války, vystoupil 32. prezident Spojených států demokrat Franklin Delano Roosevelt před Kongresem se zásadním projevem. Tedy v době a stylu, kdy se tam tradičně předkládá pravidelná Zpráva o stavu Unie. V jejím rámci se dotkl i otázky, kterou zrovna řešíme a jejíž bravurní zformulování došlo věhlasu pod názvem "Princip čtyř svobod". Protože ho považujeme za výstižné zodpovězení i pro nás, pokusili jsme se o grafické vyjádření, které vám předkládáme jako studijní předlohu. Zdá se nám být pro ten účel výmluvnou natolik, že nepotřebuje slovní doprovod.

Obrázek 5.2-1 Princip čtyř svobod

Autoexaminace Pokusíte-li se o písemně komentovanou dešifraci způsobem, kterým byste onen princip vysvětlovali někomu jinému, pak to uvítáme a budeme bonifikovat. Jestliže svůj výklad poskytnete rozesílkou i ostatním z vašeho studijního kruhu, onen bonus vám zdvojnásobíme.

Rovnost Patří do trojice hesel, které vynesla na svém vítězném tažení francouzská revoluce: "Liberté  egalité  fraternité" v překladu "volnost/svoboda, rovnost, bratrství". Dlužno však dodat, že vedle rozdílů mezi hesly a skutečností existuje i škála dalších, například mezi rovností a rovnostářstvím. Podobně nelze redukovat rovnost na stejnost. Není tedy rovnost jako rovnost! Zkusme to vše odlišit, abychom věrohodně zjistili, v čem je možné rovnost porovnat a v čem si rovny nejsou.

Expozice Sama o sobě bude rovnost vždy jenom rovností v jí vymezeném zorném poli. Stane-li se nám "okoměrnou" aparaturou instrumentář politologický, jak to asi nejlépe odpovídá zaměřenosti právě a zrovna tady studovaného kurzu, pak se nám nabízí snad nejúplnější koncept pro přijatelnou prezentaci tohoto hesla jako předepsaného učiva. Nacházíme ho ve čtveřici poloh, do nichž si lze rovnost natočit pro poměření hodnoty jejích tvarů. Kterépak to jsou? 1 Rovnost před zákonem 2 Rovnost politická 3 Rovnost materiální 4 Rovnost příležitostí

Snad by je ani nebylo zapotřebí komentovat, natolik mají vypovídací hodnotu samy o sobě. Nebo to ponechat vaší tvůrčí představivosti a píli? Co vy na to? Ta možnost vám zůstane tak jako tak, jestli chcete nebo ne. Předestřené pojmy si totiž musíte osvojit stejně a praktická potřeba vyznat se v tom pro život profesní i soukromý nabíhá k tomu jako hnací motor.

Spravedlnost Začneme úryvkem z novinového komentáře, jakých čtete dnes a denně spousty, neboť sledování tisku není jen politologickým údělem, ale patří k běžně zavedenému stylu života, předpokládáme, že vašeho nevyjímaje. Pokračujte  jen tak dále, ale s nadhledem, který se vyzná. Americký sociolog rakouského původu Paul F. Lazarsfeld (19011976) se vyslovil v tom smyslu, že nejen média ovlivňují naše postoje, ale naše postoje ovlivňují jejich výběr. Skoro kruh: čteme to, co jsme si sami vybrali, ale podle toho, čím a jak jsme byli předtím ovlivnění. Každopádně však máme svobodu volby a vládneme relativně nezávislou myslí, která si utváří vlastní názory a usměrňuje naše postoje. Platí to i pro tento případ. Erudovaný žurnalista Martin Hekrdla ve svém  jako vždy fundovaném komentáři, otištěném 20. července 2009 deníkem Právo pod názvem Vyjednávací pozice a inspirovaném změnou kanadských pravidel vízového režimu pro Čechy, nastoluje vážně míněný vážný problém, který v tuto chvíli zaměstnává i nás. Že zahraničněpolitickou díru do světa Česko neudělá, zdá se být jasné: je nás deset milionů a "lidské zdroje" zkrátka nepostačují, aby se nás jinde báli. A o nic dalšího na mezinárodním hřišti nejde. Bohužel platí, co kdysi řekl tomuto listu Petr Robejšek, politolog z Hamburku: "Na světě neexistuje spravedlnost. Pravidla určuje ten, kdo je mocnější."

Analýza Myslet si můžete, co chcete. Ztotožnit se s názorem a nekriticky ho převzít nebo s ním vejít ve spor, oponovat mu. Není důležité! Proto se postavme na vlastní nohy  leč pamatujme Walensovo poučení, že na jedné se stát nedá. Pak si můžeme postavit i svou vlastní hlavu. Třeba jakkoliv tvrdou. S čím na vás přicházíme? Předkládáme podnětovou výzvu: Poohlédněte se po současném světě  plus minus, rok sem rok tam  jestli najdete příklady PRO i PROTI k tomu, co Hekrdla s Robejškem nadhodili. Přednost byste měli dát republice naší, když už jsme s ní tuto diskusi otevřeli. Dojdete-li k nějakým zajímavým zjištěním, případně rovnou závěrům z nich učiněných, nestyďte se zapojit do diskuse. Beze všeho mi to přímo sdělte, aniž z toho činím pro vás povinností. Případně se poraďte s jinými frekventanty tohoto kurzu nebo bádejte jako skupinka (tré facit collegium - tři tvoří kolektiv) nebo třeba jen v párech.

Syntéza Vyjadřujme se pokud možno co nejpřesněji, abychom si nepletli pojmy s dojmy a navíc je navzájem ještě mixovali. Nemíchat proto mezi sebou ani spravedlnost a spravedlivost, natož činit rovnítko mezi nimi a rovností. Jak to tedy tady s tím vším je? Budeme se držet hledisek politologicko-právnických, byť jde o problém také eticko-ekonomický.

Spravedlnost Co to tedy je? V souvislosti s diskriminací jsme se dotkli její protivy  nespravedlnosti. Dá se však u definičních oborů postupovat metodou kontrastu vůči negativismu? Zajisté, všechno je možné, ale vede nás to k žádoucímu? Pravdě evidentně pozitivní? Můžeme se ostatně pokusit! Že otázka spravedlnosti není řešitelná zjednodušenou recepturou, nás přesvědčí názorně výtah ze středoškolské učebnice Základy etiky od Radima Bureše: A co je spravedlivé? Když se jeden snaží pilně pracovat a druhý ne a oba dostanou stejnou mzdu? Nebo když všichni dostanou odměnu podle odvedené práce, bez ohledu na to, jaké mají pro práci podmínky? Někdo je silnější, někdo slabší, někdo je chytřejší, někdo méně, někdo má v životě štěstí, někdo má smůlu. Má zdravotně postižený dostávat skutečně pouze podle toho, co vyprodukuje, a tedy ve většině případů méně než jeho šťastnější kolega jenom proto, že neměl to štěstí býti zdráv? Nebo má dostávat průměrný příjem, či má někdo určit jeho potřeby? Jak se k té zapeklitosti stavíte vy a jak byste podobné situace řešili vy? Prakticky a vyvozeně třeba i teoreticky. Souhlasíte, že spravedlnost je vždy nedokonalá jako člověk sám? Tvrdívá se od nejstarších dob, že co je správné, musí být současně spravedlivým. Myslíte si v naznačené souvislosti, že je správné, a tudíž i automaticky spravedlivé, když si lidská společnost vytváří určitý systém psaných i nepsaných pravidel, jež považuje za jednotu obého? A přesně tak je tomu i ve vztahu k tomu, co se považuje za dobré. Můžete to soudně posoudit? Berete či ne? Oceněníhodným a snad i chvályhodným hodným bude myslím ale vždycky poctivost snahy "dobírat se relativní spravedlnosti bez ohledu na její absolutní nedosažitelnost". S tím by se snad už i souhlasit mohlo, či také ne? Jak potom z toho, kudy a kam? Věděli byste si rady?

Vůle lidu Asi nám všem utkvěla v paměti po dlouhá léta tradovaná sentence, podle níž lid je zdrojem veškeré moci ve státě! Výroky jsou však jedna věc a praxe druhá. Dosažení jednoty obou těchto stránek je podmíněno mírou důsledné materializace proklamovaných tézí, aby se zajistilo jejich zhmotnění neboli proměna do pevně a trvale zakotvených hodnot skutečného života. Ptejme se tudíž právem občana, zda tomu tak doopravdy je. Minimálně si trénujeme takovýmto posuzováním rovnováhy slov a činů svůj politický úsudek.

Rozhodování ve věcech veřejných Již jsme si stihli přiblížit rozlišení demokracie na tzv. přímou a nepřímou. Právům lidu odpovídají samozřejmě lépe a více formy demokracie přímé, neboť v nich může prosazovat svou vůli bez prostředníků a nejúplněji. Proto má i větší váhu. Pomineme-li samosprávnost obcí, pak nás v naznačené souvislosti zajímají dvě hlavní:  referendum  zahrnující hlasování všech občanů s volebním oprávněním o všech otázkách, jež se týkají celospolečenského vývoje.  plebiscit  představující hlasování o změnách či zachování formy státu nebo setrvání určité skupiny obyvatelstva v hranicích daného státu.

Znamená to, že přímé demokracii nutno dát průchod ve všech případech, kdy se jedná o lid jakožto suveréna moci, čili nejen suverenitu státu, kde je to naprosto zřejmé, například změny hranic. Zamyslete se Jako podklad k zamyšlení by mohlo sloužit přijetí mnichovského diktátu, rozdělení Československa v roce 1992 nebo vstup do schengenského prostoru. Co si myslíte vy a čím svůj názor argumentačně podpíráte?

Příklady demokracie přímé Jsou státy, kde právě pro tyto formy platí absolutní primát, jako je například Švýcarská konfederace, kde jsou respektovaně připouštěny i samosprávným kantonům, a to i bez časově omezované frekvence. Snad ještě výraznější je to u libyjské džammahírije v níž se nesetkáváme s politickými stranami, ale ani parlamentem, neboť nástrojem vlády jsou zde lidové kongresy a výbory. Ostatně v "zelené knize" zakladatele této formy uspořádání státu a jeho prezidenta Muammara Al-Kaddáfího  se můžeme dočíst: Všechny politické systémy ve světě jsou nyní produktem boje o moc mezi nástroji vlády... Výsledkem je vždy vítězství jednoho nástroje vlády ... a porážka lidu, tj. porážka skutečné demokracie. Politický boj, jehož výsledkem je vítězství kandidáta například s 51 procenty hlasů voličů, vede k diktátorskému vládnímu orgánu, maskovanému jako falešná demokracie, protože 49 procent voličstva je ovládáno nástrojem vlády, pro který nehlasovalo, ale který jim byl vnucen. To je diktatura. Zamyslete se Srovnejte s jinde objasňovaným paradoxem demokracie J. J. Rousseaua!

Pojetí demokracie nepřímé Odvozeně z realizačního tvaru se v této souvislosti často mluvívá se o ní jako zastupitelské nebo též reprezentativní. Vychází se z rozdělení daného území na volební okrsky podle počtu křesel v orgánu, do něhož se volí. Tak například u Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je jich 200, zatímco v horní jeho komoře  Senátu  jenom 81. A tomuto zplnomocnění poslance či senátora voliči se říká mandát, který je opravňuje hlasováním rozhodovat za ně. Protože podle našeho ústavního pořádku je nepřímou také volba prezidenta republiky, platí onen mandát i pro tuto proceduru, která je aktem spojených komor. Tím už jsme se ale dotkli volebních práv občana, která jsou dvojího druhu:  aktivní  umožňující oprávněným občanům volit,  pasivní  skýtající mu možnost býti volen.

Pojmy Protože volby jsou důležitým právním aktem, již tím, že je výrazem vůle lidu, musí být i terminologicky přesně vymezeny. Základní pojmosloví ostatně dost pregnantně vyjadřuje nejen obecný charakter daného typu voleb, ale i další jejich rysy či způsoby provedení. Přesvědčme se o tom na rozkladu definice, podle níž je naše volební právo  všeobecné, rovné, přímé a tajné. Co to značí?  Všeobecné volební právo  dává právo volit všem občanům, kteří v den voleb dosáhli k tomu předepsaného věku a nebyli ve svých právech omezeni.  Rovné volební právo  spočívá v tom, že všem občanúm přísluší pouze po jednom hlasu, jež mají mezi sebou navzájem srovnatelnou váhu.  Přímé volební právo  znamená, že své hlasy odevzdáváme jmenovitému kandidátu rovnou, nikoliv přes prostředníky  tzv. volitele.  Tajné hlasování  je opakem veřejného, kdy je registrovatelné, koho a jak jsme volili; v tomto případě je příprava, resp. úprava volebních lístků prováděna intimně, odděleně od okolí, většinou za plentou. Volit otevřeným způsobem  manifestačně  a odmítnout volbu tajnou, je přísně zakázáno!  Volební census  představuje zákonem stanovené omezení voličských práv, například věkem, pobytem nebo majetkem.

Volební systémy Jde o principiální záležitost, která usměrňuje způsob volby a zakládá její řád i organizaci. Mohou se pochopitelně navzájem nejenom lišit, ale také kříženě uplatňovat podle orgánů, do nichž se volí. Příklad máme u našeho parlamentu, kde se aplikují odlišné systémy u voleb senátních a poslaneckých.  Většinový systém  majoritní  vybírá kandidáta s největším počtem hlasů, jako je tomu ve volbách do Senátu České republiky. Vítězí ten, kdo v 1. kole získá více než 50 % hlasů. Pokud nedosáhne tento limit nikdo, probíhá 2. kolo, do něhož postupuje dvojice nejúspěšnějších. Ti pak soutěží mezi sebou, kdo s koho, a podle zisku většího počtu voličských hlasů je rozhodnuto definitivně.  Poměrný systém  proporcionální  praktikovaný u nás především ve volbách do sněmovny, ale setkáváme se s ním třeba i na nižších stupních naší veřejné správy. Podstatou je, že nevolíme jmenovité kandidáty  osobnosti,  jak se říká, ale politické strany. Na jejich hromadné kandidátce jsou adepti seřazeni svou stranou, avšak voliči mají právo preferenčních hlasů, jimiž mohou toto pořadí měnit. Mandáty se potom přidělují podle počtu odevzdaných hlasů.

5.3 Konfrontace s realitou Představíme vám i nabízíme k aplikaci Hajdův a Deutschův test demokracie. Budete jími poměřovat nejen českou politickou scénu, ale máte možnost použít je třeba i k posouzení diktátorských forem rozváděných druhou částí tohoto článku.

Cíle Seznámit se s modifikacemi diktátorských režimů a na nich, ale hlavně demokratické realitě si ověřit administraci předložených šablon. Klíčová slova Aplikace; demokracie; diskriminace; etnikum; minorita; občan; obec; rovnost; samospráva; spravedlnost; stát; státní správa; test. Sociální procesy, mezi něž politické rozhodně patří  nejsou substanciální povahy, tzn. redukovatelné na jednoduché definování, tj. svou podstatu, ev. vtěsnatelné do symboliky ještě jednoduššího vzorce. Přesto ani u nich se neobejdeme bez tzv. zpětné vazby čili měřitelnosti účinku  efektivity  přínosu, ať je to jakkoliv složité  náročné  nejisté. Děje se to zpravidla cestou expertních odhadů, spočívající v dotazování se těch nejkvalifikovanějších z oboru, preferenčně renomovaných politologů. Avšak ani tady nelze vyloučit chybovost - nepřesnosti  odchylky. Riziko se proto snižuje přizváním většího počtu expertů, dá se říci  čím více tím lépe. Pak se škrtají extrémní hodnoty a pomocí interpolace stanoví ten optimální tip. Lze samozřejmě postupovat i cestou průměrování a orientovat se třeba na střední hodnotu (medián) anebo tu, která se vyskytuje častěji než jiné (modus).

Testy demokracie Nejnověji se vědci snaží měřit politickou realitu i prostřednictvím účelově konstruovaných testů. Nevyhnula se tomu ani politologie a v jejím rámci potom koncentrace i na téma našeho momentálního zájmu  demokracii. Již počátkem 70. let 20. století se v politologické literatuře západoevropské provenience objevily snad vůbec první testy demokracie. Rádi bychom vám představili jejich dostupné ukázky, ale nikoliv jen ornamentálně, nýbrž jako instrumenty k aplikaci v rámci studované látky. Jejich obsah vycházívá povětšinou  a v našem případě pochopitelně taktéž  z liberalistického pojetí demokracie, které je kromě tohoto rozhodujícího znaku příznačné založením na  individualismu,  formalistickém konceptu demokratických institucí,  možnosti občanů vytvářet autonomní organizace,  opozicí vůči systému vlády. Poměřuje se jimi výkonnost politických systémů demokratického ladění, resp. srovnává, do jaké míry se ony samy jako takové blíží svému ideálu, jak si ho vytýčily a jak ho deklarují ev. nakolik a v čem se mu vzdalují. Na jejich základě by se následně i mohlo korigovat praktické fungování dané pospolitosti či adaptovat se na měnící společenské podmínky.

Deutschův test demokracie Jeho autor  německý politolog Karl Deutsch  vytvořil model sestavený ze souboru čtrnácti otázek, jež aspirují na prokázání míry naplňování stěžejních kritérií ideální představy o demokracii. Co sledují a jak to zjišťují?

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

Nezdeformoval se majoritní princip  s nímž bývá demokracie obvykle ztotožňována  v konformní většinu, která se staví bezohledně k právům jednotlivců a menšin? Je princip rovnosti uplatňován komplexně? Nikoliv jen ve smyslu rovných šancí pro všechny, ale také reálných možností jejich naplnění? Jsou všechna občanská práva zajištěna jen pro vládnoucí většinu? Nikoli také pro opozici, menšiny a každého jednotlivce či malou skupinku? Zaručuje daný politický systém rovná práva pro zvlášť soudržné menšiny sdružené na základě jednoty jazyka, etnického charakteru, náboženství, kultury, filozofie a politického myšlení? Jaké je postavení nejchudších a nejníže stojících společenských vrstev? Existuje možnost přímé účasti jednotlivců na rozhodování v otázkách, jež se jich vážně dotýkají? Nakolik se připouští asociační autonomie, možnost prosazování různých zájmů ve společnosti se projevujících? Garantuje se fakticky svoboda projevu? Slova, informací a smýšlení? Jak je to s ústavností a zákonností? Zabezpečuje práva občanů? Bylo tu vytvořeno demokratické prostředí, charakteristické oboustrannou důvěrou státní moci a občanů? Daří se plně ochránit soukromou sféru jednotlivce? Stal se politický systém přístupný konfrontaci s realitou a nápravě chyb? Generuje vládní činnost výstupy uspokojující potřeby občanů? Reaguje se citlivě na požadavky a iniciativy lidí?

Upozornění Jednotlivým testovým položkám jsme na rozdíl od originálu dali charakter otázek a také zjednodušili text ve smyslu jeho zkrácení, úpravy znění, zdůraznění podstaty kritérií a vypuštění balastních výkladů. To vše ve prospěch srozumitelnosti a zřetelného návodu pro cvičnou aplikaci v rámci tohoto kurzu.

Hajdův test demokracie Tento model je výrazně jednodušší už tím, že je podstatně zredukován, a to na pouhých položek pouze 6. Čechoameričan J. Hajda ho vytvořil o desítku let později, takže se dá předpokládat, že se od svého předchůdce něco přiučil a něco přímo využil. Také zde ovšem vynecháváme komentáře připojované ke každé položce spolu s instrukcí pro jejich administraci. Máme k tomu stejné důvody jako v případě předchozím čili přispět srozumitelnosti a ulehčit vám operaci s ním. 1 Shoduje se politická reprezentace s vůlí, požadavky a přáním většiny? 2 Cítí se politická reprezentace za své počínání zodpovědná veřejnosti? 3 Jaká je míra souladu počínání politické reprezentace s ústavou a zákony? 4 Zaručuje politická reprezentace základní lidská práva a svobody? 5 Má politická reprezentace důvěru nejširší veřejnosti? 6 Je povolební změna politické reprezentace považována za samozřejmost?

Návod Nabídka těchto dvou textově zjednodušených předloh má ryze výukové poslání. Je proto určena jen vám, a to k procvičení v analýzách politické situace s cílem určit aspoň přibližně míru demokracie v té které zemi. Testy demokracie bývají ostatně aplikovány stejně spíše ze studijních důvodů, většinou k teoretickým komparacím různých politických systémů jednoho typu anebo konfrontaci typů navzájem odlišných. Lze jimi také porovnávat vývoj daného systému čili jeho proměny v čase. V rámci našeho zadání si lze odzkoušet obojí. Velký význam pro praktickou politiku jim však nepřipisujme. Jednak to naráží na ochotu k autoreflexi a jen málo politiků je ochotno si nastavovat kritické zrcadlo. Druhou stranou mince je pak průmět poznatků do realizace konkrétních opatření zakládajících změny ve fungování politických systémů. Konečně diskutabilním se může stát i způsob manipulace s testy, tj. sběrem dat od respondentů  expertů, s tříděním a vyhodnocováním výpovědí, ale hlavně s interpretací zjištění, ev. formulacemi doporučení, návrhů a představ pozitivních řešení. Konečně  přesvědčte se sami, že to není zase tak jednoduché, jak se prvopohledově může možná zdát.

Legenda V jednoduchosti je síla  radí jedno moudré české přísloví  tak se ho přidržme. Protože oba tyto testy postrádají vyhodnocovací mřížku, a dokonce i předpis bodových hodnot, musíme si pomoci jinak. Navrhujeme převod na percentuální stupnici. Podělíme-li její úplnou škálu počtem testových položek, obdržíme hodnotu jedné z nich. U Deutschova testu to bude zaokrouhleně 7 (100 : 14 = 7,1), kdežto u Hajdova bude váha jedné položky zjevně vyšší (100 : 6 = 16,6) a shodněme se třeba na 17. Výsledkem bude stanovení percentuální úrovně demokracie. Snadno si spočtete, že 10 pozitivních odpovědí na otázku Deutschova testu představuje přiznání demokracie na 70% hladině. Pro Hajdův test by 5 kladných vyjádření znamenalo 85% úroveň demokracie. Přistoupíme-li na dvojkový systém posuzování obsahu položek, tzn. ANO x NE, potom si můžeme dovolit každé kladné odpovědi přidělit bod (1)  negativní čili záporné v tomto případě nebodujeme (0). Pro hrubé posouzení by se nám tento postup mohl jevit zajisté dostačujícím. Nicméně ... Pokud chceme, nebo dokonce potřebujeme být ve svých soudech přesnější a mít je podloženější, zvolme si pro stanoviska k jednotlivým otázkám vícebodovou škálu. Nabízí se minimálně 3místná stupnice, tzn. zase  ANO x NE  jenže s mezistupněm. Záleží potom na nás, jak to převedeme na body. Záporu můžeme ponechat i zde nulu a kladům přisoudit podle kvality body až dva. Nebo nelišíme + :  a jenom přidělujeme bodovou hodnotu 13 na základě svých vhledů do problematiky Máme přitom plnou svobodu rozhodování, samozřejmě zodpovědného. Jinak je spolehlivé přiklonit se ke školskému známkování, tedy klasifikaci 15. Další postup je vlastně opět podobnou aritmetikou, jakou jsme předvedli nahoře:

Sečteme všechny body a vztahem k jejich maximu zjistíme hledanou míru. Tak například u volby 5 bodové stupnice bude dosažitelné maximum 70 (Deutsch), ev. 30 (Hajda), kdežto u plně 3bodové činí horní mez 42, resp. 18 nebo jen 28/12  to když NE = 0. U dvojkové soustavy, kde se počítají jen kladné body, lze jich docílit nanejvýš 14 nebo 6. Konečný verdikt se stanoví metodikou nám už známou: poměrem dosažených bodů k jejich možnému maximu nám vyjde opětovně percentuální míra. Vezměme na zkoušku za příklad potenciálně nejvyšší bodový zisk = 70 a k tomu aktuálně dosažený výsledek 40. Počítejme: 40  100 : 70 = 57,1 Tím je dána úspěšnost čili stanovení úrovně demokracie na 57 %.

Závěr Teorii demokracie se v rámci moderní politologie věnuje oprávněně pozornost zcela mimořádná. Nese to s sebou pochopitelně také diferenciaci přístupů a také výstupů. Vznikla řada škol, které se sice navzájem jedna s druhou doplňují, ale jak už to bývá, rovněž si mezi sebou navzájem jedna s druhou konkurují. Zastávají potom názory, které jsou často nejenom odlišné, ale někdy i protikladné. Setkáváme se v nich mimo jiné s etapizací demokratizačního vývoje, v níž se hovoří o tzv. první a druhé demokratické transformaci, na niž navazuje už i třetí: "Od demokracie dneška k demokracii zítřka!" Její ústřední krédo vyjádřil americký politolog R. A. Dahl ve své knize "Demokracie a její kritici" slovy: Ať na sebe vezme jakoukoli formu, demokracie těch, kdo přijdou po nás, nebude a nemůže být demokracií našich předků. Ani by neměla být. Neboť hranice a možnosti demokracie ve světě, který jsme s to jen mlhavě předvídat, budou radikálně odlišné od hranic a možností našich dnů.

Diktátorské režimy Exkurze po současném světě s odkazem na typické příklady minulosti má nám pomoci postřehnout jejich společného jmenovatele a diferencovat mezi jejich typy.

Absolutismus Jde o formu vlády, která je charakteristická koncentrací neomezené, neřku-li veškeré moci do rukou jediné osoby anebo malé, zpravidla okolo ní soustředěné a většinou i uzavřené skupinky, každopádně izolující se dostatečným odstupem od nižších hierarchických stupňů. Setkáváme se s ním nejenom v historii, ale i v nejžhavější současnosti. Za příklad mohou posloužit některé někdejší monarchie anebo novodobé politické převraty, zejména provedené vojenským pučem, po němž se ujímá vlády samozvaná junta. Pro středověk byl typickým odůvodněním boží příkaz: Co je císařovo  císaři, co je božího  Bohu. Souviselo to s tzv. bojem o investituru, čili kdo koho má jmenovat. Zda císař papeže či papež císaře. Problém vyřešil konkordát Wormský roku 1122. Absolutismus byl ovšem pozorovatelný přinejmenším prvkově na obou stranách. Vždyť obě byly přímo proslulé přísně pyramidální strukturou řízení. To se násobilo koordinací a kooperací obou těchto systémů, kdy jeden podporoval druhý a byl jím na oplátku podporován rovněž. Už jsme citovali okřídleně slovutný výrok francouzského krále Ludvíka XIV.  Stát jsem já! Vycházel z oboustranně si nahrávající teze, dle níž Král je od Boha, zákon od krále. (A Deo rex, a rege lex).

Fixace učiva Markantním dokladem budiž ruský carismus, který se opíral o 3 pilíře, z nichž tím prvním byl ten jeho vlastní - samoděržaví, což bylo specifickou formou absolutismu, pravoslaví a nevolnictví. Dokonale propojená triáda, není-liž pravda? Podobných příkladů byste zajisté našli více. Vždyť z dějepisného učiva si nemůžete nepamatovat absolutismus třeba Metternichův z první a Bachův z přelomu do druhé poloviny 19. století, podpírající habsburskou nadvládu nad "jejich národy" v postnapoleonské Evropě, resp. po revolučním roku 1848. Jejich říše padla s koncem 1. světové války, stejně jako zanikl ruský carismus či rozpadlo se panství Prusů či Osmánců. Jimi zmizely rovněž ony autokratické režimy, jimž už teď snad rozumíme více než jen dobře.

Repetice učiva Určitě o nich všech dokážete uceleně pojednat v rysech společných i různých. Přesto absolutismus jakožto universum těchto jevů jsme se podujali shrnout. Víme, že jde o formu vlády, za níž nejvyšší moc náleží plně, tzn. neomezeně čili absolutně panovníkovi  carovi, císaři, sultánu, chánu, králi, ale třeba "jen" emírovi či jak si všichni ti samovládci vlastně říkají. Není to podstatné, určitě ne to nejpodstatnější. Tím je rozhodně tvrdý způsob ničím nepodmíněné vlády. Asi nebude náhodou, že se většinou jedná o monarchie, které mají snad nejblíže ke koncentraci moci, podepřené v jejích absolutistických podobách autoritativně. Příčinně možno dodat, že v období rozkladu feudálních vztahů a rodícího se řádu založeného na kapitálu nahradil dřívější monarchii stavovskou čímž se vlastně stal poslední a již nezastřenou formou diktatury třídně zcela vyhraněné šlechty  aristokracie. Absolutní = bezpodmínečný, neomezený, uzavřený, dokonalý, úplný, na ničem nezávislý  v protikladu k relativnímu (relativismus).

Etymologie Pojem absolutismus je odvozen z přídavného jména absolutní, jež odpovídá významu na ničem nezávisící, s ničím nesrovnávaný, naprostý, nepodmíněný, existující bez vztahu k něčemu jinému, resp. ve smyslu příslovce absolutně, znamenajícího tolik, co naprosto, vůbec, nezávisle, svrchovaně, samovládně, neomezeně čili absolutisticky.

Autokracie S tímto pojmem se tu již setkáváme podruhé. Jak si pamatujete, prvně tomu bylo u kapitoly o státu a konkrétně v článku věnovaném jeho formám a typům.

Etymologie Neboli původ slova, jímž je stejnojmenný pojem nazván. První část složeniny autov cizojazyčných složeninách značí samo-, sebe-, vlastní, původní, zatímco druhá část -kracie je v překladu -vláda, vládnutí. Vyvozeně  autokracie = samovláda, neomezená vláda jedince nebo skupiny. Tedy podobnost nikoliv náhodná s pojmem absolutismus. Nu a panovník s mocí absolutní je totožný s autokratem čili vládcem rovněž svrchovaným, ničím a nikým neomezovaný, prostě samovládce.

Poznámka – vysvětlivka S ohledem na odůvodněnou totožnost pojmu autokracie s absolutismem budeme zde podávaný etymologický výklad považovat za dostačující, když o absolutismu jsme pojednali snad až moc detailně.

Despocie V dějinách se s ní setkáváme zhruba ve 3. tisíciletí před naším letopočem, a to v Egyptě a Mezopotámii (historické území mezi řekami Eufrat a Tigris shodné přibližně s dnešním rozložením Iráku). Právě tam vznikla despocie jako státní útvar, který se posléze uplatnil i v jiných částech tehdejšího, hlavně arabského světa. Byl příznačný krutovládou, pramenící z povahy a hlavně absolutistického postavení vládce autokratického, který mohl nakládat se všemi obyvateli svého státu jako s otroky, včetně jeho svobodných občanů. Měl tudíž také neomezenou moc, ovšem ve formách uplatňování daleko vypjatější. Pojem despota  čili označení vládce v tomto typu otrokářského státu se vžilo natolik, že se přeneseně užívá dodnes pro lidi budující své pozice na týchž povahových prvcích čili panovační (ale nejenom panovníci), krutí, bezohledně tvrdí, na nikoho nedbající a přímo sobecky prosazující svou vůli. A to nemusí už být obdařeni ze zákona a vůbec podle práva neomezenou pravomocí. Nás ovšem probíraná otázka zajímá ve vztahu k pojetí státu a forem vládnutí. Myslím, že etymologické objasnění pojmu despocie se stává nadbytečným, poněvadž bylo i toto hledisko dostačujícím objemem přiblíženo už v průběhu expozice jádra tohoto učiva. Nicméně pro jeho repetici a fixaci nelze bránit iniciativní excerpci oborové literatury přednostně historicky orientovaných a laděných encyklopedií.

Tyranie Je tomu obdobně jako s despocií, takže etymologie vyplyne z líčení obsahu, který má svůj původ rovněž ve starověku, jenže tentokráte na území antického Řecka. Tyranida zde představovala jeden z typů monarchistické formy státu. Setkat jsme se tam s ní mohli v rozmezí 7. až 6. století před našim letopočtem. O cca pár století později jsme mohli být jejími svědky na Sicílii (4.3. století před naším letopočtem), i když za poněkud jiných okolností. Třebaže dosah řeckého vlivu až sem byl evidentně prokázán, tady došlo k posunům, jejichž důvody jsou známy rovněž. Jejich účel spočíval prioritně ve snaze o zlomení, případně likvidaci moci aristokracie  staré rodové šlechty. Snadno se dovtípíme, kdo stál tady v čele a panoval. Nebyl to nikdo jiný a menší než tyran. Co ale možná až tak známým není je interpretace významu uvedeného titulování. Nebylo totiž vůbec něčím hanlivým. Teprve mnohem později nabrala dnešní pejorativní nádech. Nicméně podobnost s těmi předchozími co do psychologických hodnot se tu nejenom nabízí, protože šlo a stále jde taktéž o krutovládce, utiskovatele, utlačovatele, trýznitele, toho, kdo někoho týrá, mučí, tedy mučitele, vykořisťovatele, prostě totéž, co značí despota. Poněvadž velice často se zmocňoval vlády neústavními cestami, převážně také násilnými, má blízko i k tomu, co jsme zmínili o autokratovi. Čili něco mezi, jak se lidově říká.

Shrnutě k titulku tedy platí, že i v tomto případě máme co činit s krutovládou, hrůzovládou, útiskem, útlakem, násilím, ...

Teokracie Doslova je to vláda boží. Pojmově se váže na teismus, čili náboženské učení, založené na víře v existenci boha (v případě Boha jediného jde o tzv. monoteismus). Považuje se za bytost rozumnou (absolutně nejrozumnější), která svět a lidi stvořila i řídí. Proto má přídomek vševědoucího, všemohoucího vševidoucího, všeslyšícího ... neskonale dobrého, velkorysého, moudrého ... V případě teokracie jde o způsob vlády, kde bezprostřední politickou moc drží ve svých rukou duchovenstvo. Převážně může jít o církevní státy (Vatikán) či země religiózně fundamentalistické, kde je uzákoněno státní náboženství jako totalitární ideologie. Vysocí církevní hodnostáři jsou zároveň vedoucími či aspoň vlivnými činiteli při řízení státu této formy uspořádání (viz prezident Jozef Tiso za Slovenského štátu během 2. světové války a pod Hitlerovou patronací). Opakem jsou státy orientované sekulárně čili světsky.

Aplikace učiva Co vám říkají pojmy Talibán a šiíté? Co třeba jméno kardinála Richelieu? Slyšeli jste někdy o imámu Chomejním? Kdo to vlastně imám či ajatolláh jsou? Je podle vás Turecko stát sekulární, nebo teokracie, když přes 90 % obyvatel jsou muslimy? Rozumíte dobře těmto pojmům a dokážete vysvětlit návazně i pojmy mohamedán, islám, korán, ev. jejich styčnosti či diference?

Diktatura S tímto pojmem jsme se před chvíli  nějaký ten článek zpátky  setkali v dosti obšírném vysvětlování, takže sem už jako nadbytečný vlastně nepatří. Ostatně sem nenáleží ani proto, že je navíc i pojmem nadřazeným všem ostatním, jež jsou tu rozebírány. Leč pro úplnost podání (neboť jde rovněž o formu  typ státu založeného na zabsolutizované moci), fixaci osvojené studijní látky, tak činíme.

Stručná (etymologická) repetice Moc neomezená žádnými zákony a opírající se o nezprostředkovanou sílu vládnoucí vrstvy (třídy) ve státě, jejíž zájmy chrání a rozvíjí pořádky upevňující její vůdčí postavení. Ve vypjaté poloze jde o soustředění veškeré moci do rukou jediných  panovnických rukou  nanejvýš rukou úzké skupiny okolo něj.

Aplikační posun Protože v elementárním výkladu jsme se soustředili prioritně na absolutistické monarchie  pro zjednodušení a taktéž názorné přiblížení vcelku vyhraněnými podobami. Zkusme je opustit a všimnout si diktátorských režimů založených na modernějších základech, což jim však na jejich zpátečnickém (reakčním) vyznění nemůže nic ubrat.

Předně si všimněme režimů fašistických! Jsou příznačné přísně centrálním systémem řízeni či spíše velení na čele s osobností nadané až charizmaticky podbarvenou mocí. Podrobně se k tomu vrátíme v rámci kapitoly, resp. článku o totalitárních doktrínách. Tady a teď se budeme spíše ptát, abyste měli dost prostoru pro aplikace spíše z hlavy vaší vlastní. Otázky bez odpovědí Podněty k vážnému zamyšlení a hledání cesty za pravdou. Internetové stránky se přímo vnucují nabídkou tribun pro kvalifikované poučení. To však nikdy není účelem samo sobě, pouhým ornamentem dekorujícím naši vzdělanost, abychom ji mohli dávat okatě najevo. Kdo je veden zvídavosti motivovanou toliko vnitřními potřebami, a tudíž prahne vědět o věcech více, aby jim pronikal co nejvíce pod jejich povrch, ten je obdobným přístupům dalek, vzdaluje se jim na stále větší hony. Troufáme si vás proto řadit právě do této kategorie, neboť vládnete jistou moudrostí už tím, že jste se začetli do těchto řádek. Sami se o ní přesvědčíte ponorem do probádávání toho, co se vám chystáme předestřít. Pídění po tom, faktech až detailních jako základu argumentace při sebepřesvědčování se, vás ve vědomí osobní hodnoty už jen utvrdí. Nuž  do toho! 1 Říkají vám něco jména Benito Mussolini, Antonio de Oliveir Salazar, Francisco Franco? Pokud ne, snažte se je vyhledat v dostupných zdrojích! 2 Slyšeli jste někdy o fašistických režimech v Itálii, Portugalsku a Španělsku? Do kterého dějinného údobí byste je zařadili? Přesnější letopočty jsou plusem. 3 Jak to bylo s diktátorskými režimy v Latinské Americe během XX. století? Které země, kdy a kdo je představoval? Vyhledejte v historických pramenech. 4 O německé nacistické diktatuře toho víte zajisté dost, stejně jako o jejích čelných představitelích. Zkuste z toho vyvodit příčiny a podmínky vzniku. 5 Totéž platí o kultu osobnosti Josifa Vissarionoviče Stalina (Džugašviliho)! Pokuste však porovnat jeho diktaturu s Hitlerovou  shodnosti a rozdíly! 6 Jste názoru, že není diktatura jako diktatura nebo zastáváte opačný, podle něhož diktatura vždycky je a zůstane diktaturou, stejnou jako kdekoliv jinde? 7 Co myslíte  existují diktátorské režimy dosud? V současném světě? Kde? Podle čeho tak soudíte? Dokažte si to! Máte z čeho věrohodně usuzovat?

5.4 Cvičení: Program repetiční Touto kapitolou započala druhá polovina tohoto e-learningového kurzu politologie. Na její závěr nabízíme nejdříve tzv. opáčko (repetiční program), jež by mělo shrnout nejdůležitější části probraného učiva v rámci programu prezentačního. Cíle Zopakování podstaty učení o demokracii a diktatuře.

Zadání Projděte si připojený slovníček a na něm si ověřte, že rozumíte dobře všem klíčovým slovům v něm obsaženým.

Počítejte zároveň s tím, že na závěr bude zadán test (klauzurně, tzn. živě na tutoriálu, vypracovávaný ručně na formulářích), který bude zahrnovat všechny pojmy (klíčová slova) prezentované v celém kurzu. Připravujte se na to již nyní!

Tipy pro řešení Stačí stručná definice, nejlépe jednoslovná, pokud v češtině takový ekvivalent existuje. Jako příklad uveďme demokracie = vláda lidu (lidovláda).

5.5 Cvičení: Program fixační Repetitia est mater studiorum! Okřídlené latinské heslo či spíše už přísloví, jež bývá téměř výlučně překládáno ve tvaru "opakování je matkou moudrosti". Ne, že by to v nabízeném vyjádření bylo v rozporu s objektivní pravdou. Leč překladově to není přesné  doslovné. Bude možná i pro vás překvapivým a zároveň motivujícím zjištěním, že slovo studium znamená v latině tolik, co snaha, úsilí a slovesný tvar studiósus má českou podobu přídavného jména snaživý, horlivý, vědění chtivý. Že tím pádem označujeme titulem student osobu usilující o poznání, dychtivou po něm a nacházející v něm zálibu (studére = usilovat, studeó = usiluji, snažím se, jsem oddán)  je vám teď jasné, takže do toho! - ať víte, že na tom takto doopravdy jste... Cíle Upevnit poznané  zafixovat si je natrvalo. Klíčová slova Demokracie; dialektika; diktatura.

Zadání Zkuste si "střihnout" tříminutovou přednášku o demokracii a stejně dlouhou na téma diktatury. Doporučujeme vzít si před sebe zrcadlo a sledovat i svůj nonverbální projev, tj. mimiku, ev. pantomimiku.

Tipy pro řešení Stopněte si časy! Pokud nedosahujete limitů a nechcete se hned zdokonalovat návratem k podpůrným textům, zkuste obě témata spojit a propojit s pojmem dialektična jejich vztahu do limitu 5 min.

Návrh řešení Vyplývá již ze samotného zadání. Jde o kreativitu čili vlastní tvořivost.

6 Politické doktríny POZOR! Jestliže začínáme tuto kapitolu  na rozdíl od předchozích  výčtem úkolů, pak to neznamená ihned je plnit. S ohledem na relativně menší rozsah věcného učiva jsme si dovolili předestřít předem, kam jím směřujeme a k čemu dospět. Pouze stačí se s oněmi požadavky seznámit a vrátit se k nim v dané posloupnosti znovu až po prostudování nabízených studijních článků. Mělo by se to projevit na jejich cílevědomějším vstřebávání. Cíle Porozumět pojmu doktríny, charakterizovat jejich předestřené typy a pro každý z nich uvést, resp. rozvést maximum názorových směrů. Klíčová slova Analýzy; definice; demokracie; diktatura; doktrína; ideologie; pluralita; politická praxe; politické studie; politické systémy; politické teorie; totalita; věda.

6.1 Cvičení: Hodnocení jevů Připravte se na uvádění zástupců jednotlivých doktrinálních typů a identifikací jejich ideologické podstaty i reálných dopadů. Cíle Umět konkrétní doktríny třídit podle typu, k němuž náležejí, a okomentovat je. Klíčová slova Anarchismus; doktrína; environmentalismus; fašismus; feminismus; fundamentalismus; komunismus; konzervatismus; liberalismus; nacismus; pluralita; rasismus; socialismus; totalita.

Zadání Předestřené doktríny se pokuste bez předběžné studijní přípravy roztřídit na 2 základní jejich typy, tzn. buď pluralitní, anebo totalitární. Posléze o tom pojednáme v textu podrobněji a na závěr lekce vás očekává testová prověrka z tohoto učiva. Na jejím základě si pak posuďte sílu svého intelektu a citu pro hodnocení společenských situací či jevů. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

anarchismus, environmentalismus, fašismus, feminismus, fundamentalismus, komunismus, konzervatismus, liberalismus, nacionalismus, rasismus, socialismus.

Tipy pro řešení Opřete se o svou zkušenost a využijte doposud získaných poznatků.

Návrh řešení Členění je předestřeno v článku nazvaném "Pojem doktrín", a to textově i schematicky.

6.2 Pojem doktrín Ač je pojem doktrín velmi frekventovaným, není jeho význam adekvátně tomu znám. Lepší je to s vymezováním obsahu konkrétních doktrín, byť nejsou někdy odlišovány od společenského uspořádání a jeho režimu. Čeká vás obojí: objasněním obecného pojetí a kategorizace doktrín si hlouběji osvojíte ty konkrétní, o kterých už přece jenom něco víte. Cíle Pochopit podstatu doktrín, seznámit se s jejich klíčovým členěním a umět uceleně pojednat o každém ze zástupců jednotlivých skupin. Klíčová slova Agrese; axiologie; definice; demokracie; diametrální; diskuse; doktrína; ideologie; indoktrinace; intervence; konfrontace; pojem; politické myšlení; politické studie; politické teorie; politický boj; politický program; politika; politologie; prezentace; státní zřízení; studie; teorie; vláda. Oporou a vodítkem při studiu vám budiž připojené schéma, podle něhož lze díky názornosti snadněji sledovat rozdělení do dvou diametrálně se lišících skupin a následně si osvojovat orientaci, resp. obsah každé z představených doktrín, ať pluralitního nebo totalitárního typu. Toto rozlišení budete muset zvládnout naprosto perfektně a podle něj zařazovat ony takto diferencované názorové proudy.

Pojem doktrín Opakovaně zdůrazňujeme, že pojem značí nikoliv prosté pojmenování, ale pojímání věci − v tomto případě jevu, resp. děje. Nestačí tudíž odpapouškování definice přejaté ze slovníku cizích slov  jímž však přesto začneme  ale umět si představit, co ta slova "koštují": Jinými slovy pochopit, čemu doktríny slouží, jaký mají účel, kdo je formuluje a organizuje naplňování jimi sledovaných cílů, způsob transformace do praktické politiky, ev. vliv na její teorie a čerpání z nich, vědecké, resp. quasi- či pseudovědecké základy jejich konstruování, jakož i mechanismu fungování a spousty dalších podrobnosti a souvislostí. Čím více toho o nich víme, čím přesnější

jsou vhledy do jejich reálných běhů, tím lépe jsme si daný pojem osvojili. Nemusíme se tak přesvědčovat, že jeho poznávání je doopravdy nekonečné.

Obrázek 6.2-1 Politické doktríny

Definice Vědecká teorie, soustava zásad; teoretické učení; poučka; často (hanlivě) též dogma. (Klimeš) Doktrinář je podle něj ustrnulý zastánce nějaké doktríny, učení nebo názoru, nepružný teoretik; dogmatik. Nauka; soustava vědeckých pouček určitého oboru; strnulé neživotné učení; v mezinárodní politice základní politicko ekonomická zásada nebo směrnice pro praktickou činnost, a to zvláště ve vztahu k určitým zemím či jejich skupinám případně určitým politickým skutečnostem či názorům. (Rejman) Doktrinářství se zde vymezuje jako lpění na doktrínách, slepé plnění některé konkrétní z nich. Z latinského doctrina  učení. Představuje ucelený soubor názorů, tj. nauku neboli učení, resp. soustavu pouček a výkladů, náležející určitému autorovi či škole. (Nesvadba)

Ilustrace Příkladů se nabízí v historii nespočetně a pro nás by měly plnit roli názorného přiblížení obecného pojmu. Ve svém souboru totiž skýtají plastický obraz jevu, který pak nevnímáme zploštěle ani staticky. Zprostředkují tak pojem jako děj velice dynamický, tzn. v pohybu a proměnách, jak to má být.

Doktrína Monroova Doktrína Monroova se opírá vědecky o teorii izolacionismu, čili snahy po izolaci, tj. odloučení, odluce, odblokování, vzdalování se, uzavření do sebe ... Šlo v ní o zahraničně politickou strategii Spojených států severoamerických a kurz na ní založený. Deklarovala nezájem o světové dění, resp. mezinárodních vztahů, pokud se nedotýkají bytostných (životních) zájmů vlastního národa.

2. prosince 1823 ji vyhlásil 5. prezident USA James Monroe (17581831), po němž je konečně i pojmenována. Jejím autorem byl ovšem někdo jiný a ví se to  John Quincy Adams (17671848). Nicméně ve známost i světový věhlas vešla se jménem člověka, jenž stál zrovna v čele státu (18161825). Bylo tomu tak za tzv. éry vnitřního míru v jeho zemi, třebaže na americkém kontinentu tomu až tolik nebylo. Mocnosti Svaté aliance, přebývající po proběhlých válkách napoleonských rovněž v podmínkách evropského míru, se soustředila snad o to více na potlačování národně-osvobozeneckého revolučního hnutí v Latinské Americe. Právě proti ní směřovala zmíněná doktrína, jejíž jádro bylo vtěsnáno do jednoznačného hesla "Amerika Američanům". Ztělesňovalo tím nejenom politiku odporu vůči aliančním snahám, ale zároveň se tu proklamoval program budoucích zásahů v amerických zemích nepochybně vedených těmi "bytostnými zájmy USA". Tak začala jejich cesta k vytěsňování Španělska, tj. za prosazení vlastních hegemonistických ambicí na Jiho- a Středoamerickém kontinentu. Nepřipomíná to tak trochu dekolonizaci jako rekolonizaci, třebaže prováděnou v rukavičkách, ohleduplně, šetrně, jemněji. Snad ono až přílišně podrobné vylíčení napomůže porozumění pojmu doktrín ve tvaru, jaký jsme si předsevzali prezentovat a jaký si představujeme jako finalitu stupně osvojenosti. O to více budeme moci u dalších příkladů zůstat stručnějšími, případně vám je přenechat k dohledání.

Doktrína Trumanova Doktrína Trumanova určovala od března 1947 politiku tzv. zadržování komunismu, do jejíhož konceptu zapadá i Marshallův plán a remilitarizace Západního Německa.

Doktrína Eisenhowerova Doktrína Eisenhowerova byla vypracována státním tajemníkem USA Johnem Fosterem Dullesem s určením pro Blízký a Střední Východ. Prezident ji předložil formou poselství Kongresu 5. ledna 1957. Vycházela z teze, že po tzv. suezské krizi vzniklo v tomto regionu mocenské vakuum, do něhož hrozí proniknout "mezinárodní komunismus".

Doktrína Hallsteinova Doktrína Hallsteinova je realizovaná vůdčí koncepce zahraniční politiky BRD -Spolkové republiky Německa. Ta byla podle ní jediným představitelem Němců na mezinárodním poli. Proto styky kterékoliv země (kromě Sovětského svazu) s Německou demokratickou republikou se kvalifikují jako důvod postačující pro přerušení mezistátní spolupráce s ní.

Doktrína Brežněvova Doktrínu Brežněvovu motivoval názor, že je povinností zabránit i silovými prostředky hrozícímu rozpadu socialistického zřízení v některé spojenecké zemi a poskytnout jí bratrskou pomoc. (Československo  21. srpen 1968).

Pluralitní doktríny Předpokládáme, že pojem doktrín a doktrinálních teorií je nám v obecnosti už perfektně znám. Přejděme tedy rovnou k pojmu čili pojetí plurality. Odvozen je z latinského plus = více, což vás možná nečekaně udiví, ale už v tom se nám zračí podstata.

Pluralismus Ve společenských vědách a speciálně politologii se jím rozumí souběžnost rovnocenné existence různých názorů, stran, forem vlastnictví a tržních subjektů, čímž se stává jedním z typických a nezadatelných rysů moderní demokracie. Jeho filozofické založení je však mnohem starší. Týká se ontologie, kde se předpokládalo množství rovnocenných substancí, které ve svém souhrnu tvoří univerzum. Korunuje tak trojlístek sestávající ještě z monismu (učení jen o jediné světové substanci) a dualismu (učení o dvou rovnocenných substancích). Vycházeli z něj například atomisté (Démokritos, Epikúros) později Leibniz pro svou monadologii. Novodobě ho vstřebal a uplatnil pragmatismus (James), když prosazoval množství rovnocenných pohledů na svět a připouštěl tím také nekonečné množství "pravd".

Totalitární doktríny Jsou pravým opakem předchozího  v terminologické interpretaci, ale hlavně pak na politickém jevišti. V latině totiž znamená pojem totalis asi tolik, co úplný, naprostý, celkový... odvozeně od totus = celý.

Totalitarismus Označení pro ideovou platformu podkládající reálné politické systémy, u nichž je velice striktně omezena individuální svoboda ve prospěch plného podřízení zájmům celku s nadvládou preferované složky. Tou se může stát v podstatě kterákoliv z vrstev sociální stratifikace, třeba třída, národ, rasa nebo instituce či politická strana, dokonce i jedinec, jak už jsme poznali v pasážích o režimech diktátorských. Neboť i ty totalitární jsou stejného ražení, tzn. též postavené na bázi, kterou tvoří diktát. Promítlo se to zejména do konstrukce a výstavby fašistických států (viz dříve), ale v modifikované podobě rovněž u zemí budujících a rozvíjejících tzv. reálný socialismus (viz dále). Projevilo se to tady především ústavním zakotvením vedoucího postavení komunistické strany ve státě se supervizorskou rolí vůči všem jeho mocenským orgánům, přísnou centralizací veškerého řízení, zvláště plánovitě ekonomického, naprostou monopolizací jediné ideologie, spojeném těsně s likvidací politické plurality a v neposlední řadě glajchšaltováním všech článků státního aparátu a nakonec i celé společnosti; jejím splynutím v pseudojednotu dosahovanou koncentrací na dirigentský pult a jedinou taktovku za ní, pevně třímanou a všechny nástroje orchestru dovedně ovládající.

6.3 Doktríny pluralitní Zvládli jste pojem doktrín a osvojili si jejich dichotomické rozdělení, jež se vám stane rastrem pro systematické poznávání směrů reprezentujících každou z takto utříděných skupin. Nejdříve začneme pluralitními, neboť odpovídají stávajícímu směřování české společnosti. Cíle Poznat blíže hlavní představitele pluralitních doktrín.

Klíčová slova Anarchismus; environmentalismus; feminismus; idea; ideologie; konzervatismus; liberalismus; pluralita; politický program; politika; praxe; reprezentace; teorie; typ.

Anarchismus Reprezentuje světonázor odmítající stát a vůbec jakékoliv autority. Realizační výraz nachází v politickém hnutí, které však paradoxně není a nemůže být až tak neorganizovaným, jak deklaruje. Naopak − brojí proti chaosu a tvrdí, že právě nastolení svobody a spravedlnosti navzájem sobě rovných lidí (viz dříve) je možné ve své důslednosti toliko likvidací mocenské autority státu, spjaté vždy také s represivní praxí a využitím donucovacích prostředků. Zdůrazňuje velmi kategoricky suverenitu jednotlivce a jeho přirozenost, stejně jako schopnost sdružovat se na těchto základech do neformálních komunit, jež dokáží organizovat svůj společenský život mnohem efektivněji. Paradoxem ovšem bývá, že přes proklamace o nenásilí se tu sahá poměrně nezřídka k silovým akcím. Z minulosti známe případy pokusů o destrukci státu, dokonce někdy teroristicky pojatých, například explozivními atentáty. Teoretické základy moderního anarchismu zformuloval již v předminulém století Michail Alexandrovič Bakunin (18141876). V této souvislosti lze uvést i další inspirátory, sociálního filozofa  pozitivistu Josepha Piérra Proudhona (18091865, dílo "Vlastnictví je krádež") a hegeliána  solipsistu Maxe Stirnera, vlastním jménem Kaspar Schmidt (18061856,"Der Einzige und sein Eigentum"Jedinec a jeho majetek.  TGM však ve svých "Ideálech humanismu" na straně 23 překládá tento spis, věnovaný ženě-milence Marii Dahnhartové, jen jako "Jediný", přičemž řadí Stirnera filozoficky k individualistům a přisuzuje mu absolutní egoismus).

Citace Vybíráme úryvky z Masarykova spisku (84 maloformátových stránek) z roku 1901 (6. vydání 1930 v Činu Praha, tiskovém a nakladatelském družstvu Čs. legionářů)  Ideály humanitní s podtitulem Několik (9) kapitol, z nichž volíme 3. nazvanou Individualism. Jednak pro fakticitu, ale stejně zprostředkování dobových pohledů a přiblížení osobnosti TGM, jeho erudice vědecké, ale také stylu podání. Může to být pro vás ve všech těchto dimenzích zajímavé. Stirner chce pojímat člověka realisticky, a ne již idealisticky ... musí přestat rozdvojenost mezi tím, co být má, a co je. Ne člověk všeobecný je člověkem, ale já, docela určitý člověk  já Max Stirner jsem člověkem. Člověcké, lidské je, co dělám, myslím, cítím já. Tento docela určitý člověk, toto individuum, je měřítkem všeho. Já, toť měřítko všeho. --- Jestliže já jsem měřítkem všeho, pak mně není pranic do nikoho a do ničeho jiného. Já jsem pravda. Já jsem nadpravda, všecko to, co mně jest vhod, jest správné. Právo je to, co chci já a co dělám já. --- Liberalism ve vší formě jest mu nesnesitelný. Především liberalism politický, protože on vůbec odmítá stát. Stát je násilím proti individuu. Tudíž nějaký liberalism politický, usilující o nějakou nápravu státu, to je chyba sama v sobě. Stát o sobě a vůbec za nic nestojí, tedy se nesmí chtít jej reformovat. Jen stát konstituční se mu trochu líbí, protože v něm vidí jeho rozklad. Také liberalism sociální (komunism) je mu nemilý, a stejně nemilý, neboť komunista, socialista ještě věří ve strašidlo společnosti. Společnost, to je abstrakce  pryč s ní! A konečně také liberalism humanitní neboli

kritický stejně nedostačuje. Celá praxe "jediného" tkví v tom  mít moc sám a sám. Moc je pravda. Moc jde před právem. Moc je nad právem, jedinec domáhající se a užívající své moci je dokonalý. Lidí chybujících, dokonce hříšníků není  my všichni jsme dokonalí. (strany 2426)

Environmentalismus Pojem, který bude znít nově nejenom pro mnohého z vás, ale tvrdím, že i pro většinovou společnost, včetně její vzdělanější části, odborné předvoje přitom nevyjímaje. Naproti tomu připouštím, že k pojmu ekologie už stihla dospět minimálně společenská většina. Nicméně  rovnítko mezi touto pojmovou dvojicí opodstatnění nemá, byť se i v zasvěcených kruzích přečasto vyskytuje. Zkusme si v tom zjednat aspoň trochu pořádek excerpcí pramenné literatury, kterou považujeme za reprezentativní. Nejdříve saháme po knize renomovaného autora tohoto tematického zaměření, vedoucího katedry politologie a evropských studií filozofické fakulty Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře  docenta PhDr. Ivana Dubničky, Ph.D.  vydané roku 2007: Kultúra a environmentálna kríza (486 stran). Její součástí je totiž Slovník základnych pojmov, navazující na samostatnou kapitolu pod názvem Inventúra pojmov. Zde jsme našli spolehlivou oporu pro definice, které si vám dovolujeme na základě vlastního překladu v mírně upraveném znění nabídnout.

Pojmosloví Environmentalismus  myšlenkový směr prosazující komplexní zkoumání životního prostředí, kultury a člověka. Vytváří filozofické základy vlastní nauky o životním prostředí, resp. jeho přímé ochrany čiže tzv. environmentalistiky. Jeho podstatou je interdisciplinárně fundovaný světový názor, který nesleduje pouze zachování biologické různorodosti, ale především projevuje úctu k životu a dbá tím pádem na etiku i hygienu ducha vůbec, ale zároveň i hospodárnost. Proto je s ním neoddělitelně propojená i environmentální etika, hraniční vědní obor, jehož předmětem je mravní vztah člověka k přírodě. Ekologie jako věda o vztahu mezi živými organizmy a prostředím  nazval ji tak německý zoolog Ernst Haeckel (18341919)  je tudíž v naznačených souvislostech zaměřena úžeji, takže nepokrývá dostatečně poznáním se rozšiřující potřeby moderní doby. Hovoří se totiž dneska spíše již o trvale udržitelném rozvoji než o prostém ochranářství přírody (Keller,Vavroušek). Rád bych k tomu však s ohledem na zdrojové krytí dodal poněkud uštěpačně, že to ale předpokládá trvale nezadržitelný rozvoj ekonomiky. Samozřejmě s vědomím, že co není ekologické, není ani ekonomické, a naopak. Koneckonců. Aby tomu tak bylo a přinejmenším zítra, když ne už dnes, musí proběhnout otevřený boj myšlenek, počínající na půdě vědeckých teorií. Za takový příklad bych rád uvedl zakladatele slovenské ekofilozofie  Ivana Kučírka  tragicky bohužel v mladém věku zahynuvšího (19552000) při horolezeckém výstupu. Svůj konceptuální přístup sám nazval environmentální antropocentrismus. Jasná orientace i její vyhraněnost. Již prvopohledově víme, oč se usiluje. Proto vedl polemiky po dvou krajních liniích na jediném strategickém směru: kritikou biocentrismu na straně jedné a sociální disharmonie

na straně druhé. Opět už z názvu odchylek vidno proč a v čem. V pozitivním tónu nato přichází s vizí "Zelené revoluce", znamenající v Dubničkově interpretaci proměnu lidstva z nelidskosti v lidskost, chápanou v jednotě environmentálního a sociálního. Nejde o chiméru, ale kategorický imperativ, který trefně vyjádřil polský morální ekolog, filozof a teolog Henryk Skolimowski: "XXI. století bude ekologickým, anebo XXII. století už nebude vůbec!"

Komentář Nemusíme souhlasit, akceptovat přehnaný pesimismus či jeho stejně ražený protějšek  bezbřehý a ukonejšující optimismus, ale nejvyšší čas chytat se za nos přinejmenším. Není to varování ojedinělé. Na ilustraci a důkaz jedno ještě i z domoviny  od brněnského profesora, evolučního ontologa Josefa Šmajse: "Chceme-li přežít  musíme přírodě ustoupit!" A znovu dostáváme možnosti "proti tomu třeba i souhlasit", že? Není-liž pravda?

Feminismus Původně snaha žen po jejich zrovnoprávnění s muži  emancipaci. Dozajista zcela oprávněné, pokud jde o vymanění se z jejich područí, resp. osvobození se ze závislosti na nich a dosažení stejných práv, prvořadě před zákonem. Víme přece, jak to bylo s prostou účastí ve volbách  nejdříve aktivní, tzn. moci volit, a posléze i pasivní čili možností býti voleny. Stačí vzpomenout Švýcarskou konfederaci. Moderní, vyspělý, rozvinutý a bohatý demokratický stát. Přesto tam ženy stanuly po prvé před volebními urnami až ve 2. polovině XX. století! Ještě složitější to je v ukazatelích ekonomických, kde nemusíme chodit za hranice naší země: jestliže zákon stanovil, že hlavou rodiny je muž, nebyl to jenom symbol nerovného vztahu, když to znamenalo absolutní rozhodování rovněž ve věcech majetku a peněz, včetně přinesených věnem. Dodnes není vše v pořádku ani formalisticky, natož neformálně. Vezměme péči o děti a domácnost, ale třeba i diskriminaci v přístupu k zaměstnání a v něm, včetně obtěžování sexuálního, vrchnostenského počínání a šikany. Každopádně pořád půjde o posilování důstojného postavení žen ve všech sférách jejich společenského angažmá, někde někdy dokonce teprve obnovu oné důstojnosti. Nic na tom, že se to jindy jinde trochu s tou falešnou hrdostí přežene, třeba když se ženě dává přednost při vstupu do výtahu. Protože i na této názorové úrovni zůstává feminismus pořád na listině doktrín pluralitních, neboť nemůže popřít existenci mužského plemene ani jejich sociální roli mužů. Dokonce jim nebere ani jejich práva, netlačí je do izolace a nezříká se vztahů s nimi.

Konzervatismus Též konzervativismus. Lpění na tom, co je vžité, snaha uchovat osvědčené a vůbec tradiční hodnoty. Patří do toho i setrvačnost institucí a norem, jak to lze pozorovat konkrétně na zákonodárství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Z toho plynou skeptické postoje vůči všemu novému vůbec anebo minimálně ostražitost při prosazování změn s nevyzkoušenými postupy a o to méně pak podle utopických představ.

Na druhé straně je třeba kvitovat s povděkem důvěru ve vztahy zavedené na bázi přirozenosti a upevňované zvyklostmi. V politické praxi převládají stanoviska pragmatická, byť někdy až opatrnická. Proto si často vysloužil nálepku zpátečnictví a připisuje se mu až zaujetí proti všemu novému, neli přímo charakterproudu ze zásady reakčního, brzdícího pokrok. Onomu označení se tudíž nevyhnou ani jednotliví stoupenci tohoto názorového směru  konzervativci  což už samo o sobě vyzívá pejorativně. Že má i sklon k dogmatismu a zapříčiňuje i jeho vznik, rovněž nelze vyvrátit.

Liberalismus Liberális  podle latinského slovníku týkající se občanské svobody, čili čestný, slušný, vlídný, laskavý, ušlechtilý, jinak též snášenlivý, shovívavý, tolerantní a při tom všem svobodomyslný. Právě tyto hodnoty obecně razí a prosazuje, ale zároveň hledá, podporuje a rozvíjí také u jedinců, které staví do centra i popředí své pozornosti, doktrína vyvozující svůj název nikoliv náhodou právě z výše uvedených významů slov o svobodě lidské mysli a individuálního konání. Takový je liberalismus. Postupem času se v běhu dějin vyhranil právě takto a zorganizoval nakonec názorový proud i politické hnutí nemalého vlivu. Filozofickou inspirací počínaje (John Lock, Thomas Hobbes, Charles Louis Montesquieu), pokračujíce přes ekonomické teorie (Adam Smith, David Ricardo) až k utilitarismu usilujícímu zakotvit i v úpravách státoprávních (Jeremy Bentham, John Stuart Mill). Chcete-li proniknout k věcným základům pojednávaného doktrinálního proudu, vřele doporučuji začíst se alespoň výběrově do některých pasáží pronikavého díla apoštola klasického a reprezentanta ekonomického liberalismu, vskutku vynikajícího, podle Charlese Gida nejvlivnějšího, představitele francouzské školy liberálního optimismu  Frédérica Bastiata (narozen 29. června 1801 na maloměstě Bayonne pod Pyrenejemi a zemřel na Štědrý den roku 1850 v Římě) "Co je vidět a co není vidět"  vydáno Liberálním institutem Praha roku 1998 v překladu a zasvěcenou prefací docenta PhDr. Jána Pavlíka.

Charakteristika Liberalismus v souladu s úvodními odstavci vymezujeme tudíž jako doktrinální směr filozoficko-ekonomicko-státoprávní. Jeho základem je úcta k člověku jako individualitě a důvěra v jeho všestranné dispozice uspořádat si svůj život sám. Proto je mu třeba zajistit veškerá jeho přirozená práva - na život, svobodu, vlastnictví a nakonec i štěstí. Úsilí o jeho maximální volnost a prostor pro jeho iniciativu i tvořivost se obvykle vtěsnává do šestice principů (Toth): 1 víra v pokrok, 2 individualismus, 3 preference osobní svobody, 4 uznání soukromého vlastnictví, 5 akceptace státní ingerence (souhlas se zásahy státu), 6 požadavek (předpoklad) vymezení pravomocí státního aparátu.

Podporuje se tedy zjevně a priorizovaně vytváření optimálních podmínek pro podnikavost, ruku v ruce s naprosto striktním odmítáním dirigismu ze strany státu, ale stejně také kolektivismu a totalitarismu již vůbec. Stát je odkazován do role "garanta legislativních pravidel chování"  nanejvýš se připouští možnost jeho intervencí, leč i to s respektováním volné konkurence (Nesvadba). Znamená to uznání legitimity státu (na rozdíl od anarchismu), avšak pouze je-li státem pro všechny, jinými slovy není ideologickým. V tomto směru se musí důsledně řídit právem, kde si sám sobě omezuje své výkonové pravomoci. Daleko problematičtější to už ovšem je s vymezením svobody občana: zda je pouze negativní svobodou od nátlaku anebo zahrnuje i práva pozitivní, resp. jaká je v této rovině úloha státu, např. na úseku spravedlnosti (Sokol).

6.4 Doktríny totalitární 1 Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout. Cíle Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti. Klíčová slova Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus; nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.

Fašismus Dílčím způsobem byl vzpomenut v kapitole o demokracii a diktatuře, dokonce představen i s galerií typických představitelů na pozadí režimů, které zavedli či udržovali. Přejděme nyní ke zobrazení úplnějšímu i zásadnějšímu.

Pojem Fasces cum securibus  svazek prutů se sekerou; v antickém Římě symbol státní moci nošený před konzuly a přejatý do znaku italského korporativního fašismu B. Mussoliniho, který ho "vymyslel" a roku 1922 poprvé na světě také zavedl pod názvem, jenž se široce ujal (španělský falangismus Francův nebo německý nacismus Hitlerův ...). Termín se zdá být výstižný pro totalitu čili celostní jednotu vůbec, nejenom její fašizujíci formy, jak nás přesvědčí další latinské odnože označení pro svazek: fascia = povázka ev. obinadlo; fasciace = svazčitost; fascikl = svazek spisů. Svazkem prutů je představována jednota společnosti, kdežto sekera z něj trčící její politické vůdcovství. Jak příznačné pro už tehdy předjímaný vývoj, že?! Fašismus platí snad za nejreakčnější politický směr moderní doby, prosazující se v sekundárním svazku se šovinistickými, nacionalistickými a rasistickými hnutími a promítaný do režimů, vyznačujících se neobyčejnou krutostí, přímo brutální diktaturou. Typická je likvidace

jakéhokoliv demokratismu, výměnou za princip jediného a obdivovaného vůdce (Duce, Fúhrer, Caudillo, ...). Tady někde- snad ve spojení s populismem  spočívá tajemství schopnosti získat si poměrně rychle masovou podporu lidu. Nahodilou potom není ani všestranná příprava na válku s nezastíranou deklarací agresivních záměrů, drzou rétorikou porůznu dopředu ospravedlňovaných. V tom se může najít rovněž vysvětlení dalšího jeho svazku, a to s finanční oligarchií, která ho pak nejenom vítá či podporuje, ale rovnou přidává k otevřené spoluvládě.

Rysy Kromě již uvedených, které se nemusí vyskytovat vždy a všude, natož ve stejné podobě, se tak možno vyslovit o jejich nových obměnách či obohacení o další:  úcta ke kolektivní organizaci (až "stádovitost"),  láska k symbolice s tím spojené (uniformy, přehlídky, rituály, ukázněnost,...),  kult charizmatického vůdce a bezmezná důvěra v něj,  odmítnuté rovnostářství ve všech oblastech,  nepřátelství vůči všem formám demokracie,  negace osvícenecky liberálních hodnot,  vypjatý nacionalismus nejhrubšího zrna,  velebení síly až do polohy obdivovaného násilí.

Rasismus Stává se jako názorový proud a směr totalitární doktrínou v tom případě, když vychází z vědomí nadřazenosti té či oné rasy (viz nacismus) a povyšuje ji na vůdčí v daném společenství, přičemž se sám považuje za jedinou přípustnou ideologii, která si ostatní podřizuje (viz tamtéž).

Rasa Vnímáme ji jako historicky se utvářející skupinu lidí, vykazující stejné druhotné znaky své tělesné konstituce, jako je barva pleti, tvar lebky, typ vlasů, habitus. Odrážejí shodné vývojové podmínky a jejich vzájemné rozdíly jsou podmíněny životním prostředím, z něhož vzešly. V důsledku toho bývá rovněž typickou i svými vlastnostmi duševními - psychikou individuální i kolektivní. Synonymicky je totožná s pojmenováním plemeno, a to se většinou ještě dále konkretizuje do názvů přesnějšího určení (viz rasa nordická).

Extempore Světově proslulý antropolog Aleš Hrdlička, český rodák z Humpolce, prokázal, že veškeré lidstvo pochází z jednoho kmene. Tento jeho vývod je uznáván a vyvrací z kořene všechny rasisticky podbarvené teorie, čímž jsou zpochybněna i na ně vázaná hnutí. Opodstatněnost ztrácejí tak i pokusy o jakoukoli rasovou diskriminaci (viz heslo v článku o právu a bezpráví pod kapitolou Stát a právo). Již naprosto nepřijatelnou je snaha po rasové segregaci a neudržitelná je pak politika apartheidu, jak se praktikovala vcelku ne až tak dávno v Jihoafrické republice (viz batustany).

Fenomén Rasismus je pseudovědecká ideologie, zneužívající biologické teorie, dle nichž určitá skupina organismů vzniká z různých, tj. odlišných předků. Souhrnně se tomu říká polyfyletismus. Jeho protinázorem je monofyletismus, který jsme už předmětně zmínili, neboť jeho průkopníkem byl právě Aleš Hrdlička. V něm se naopak tvrdí, že určitá skupina organismů (rostliny, zvířata i lidé) pochází z jednoho společného základu  z jednoho předka. Podstatu člověka spatřuje především v oněch rasových znacích a podle jejich rozdílnosti, třídí rasy na více či méněcenné, resp. nadřazené a podřízené. To jim pak umožňuje pěstování nadvlády tzv. "vyšších" ras a pronásledování, ev. fyzickou likvidaci "podřadných". To zejména tam, kde jsou takové názory povýšeny na státní linii jako zcela legální doktrína, oficiální politika. Antropologie rozlišuje podle sekundárních anatomicko-morfologických znaků 3 základní druhy lidských ras: europoidní, negropoidní a mongolopoidní. Toto členění ovšem neříká nic o jejich axiologických rozdílech, čili větší nebo menší hodnotě té které z nich.

Pozadí Rozmach rasistických teorií a následně také praktik je snadno vystopovatelný v 19. století. Dělo se to na vlnách zejména tzv. sociáldarwinismu, který dal poznatkům o "přirozeném výběru druhů v boji o jejich přežití" falešný výklad neadekvátní aplikací na procesy povahy ryze sociální. Že je to spojeno s apologetikou koloniálních výbojů, expanze a válek se ani nemusíme moc a dlouze přesvědčovat, stejně jako s genocidou národů či ras (Arméni nebo holocaust). Není tomu ostatně vzdálena teze "Blut und Boden" (německá krev a půda), hlásající pokrevní příbuznost a zakotvená dokonce ústavně. Na nich vyrostla mimo jiné i zrůdná koncepce vyšlechtění čisté árijské rasy  nacistická eugenika, tzn. snaha o zlepšování dědičného základu podepřená odpovídající naukou, jako bývá u takovýchto aktivit zvykem. A to ještě nebylo rozvinuto genové inženýrství, které je k dispozici dnes! Další nebezpečná to křižovatka s rozcestníky, kde neradno přehlédnout, KAM vedou!?! Pochopitelně, že kromě tohoto pozadí musíme připustit i podhoubí, z něhož to všechno vyrůstá. Sem lze zahrnout prioritně sociální situaci a ekonomické podmínky, ale do úvahy je třeba brát i kulturní tradice, náboženskou orientaci a hlavně politické ovzduší, pozorně onen komplex pozorovat a ještě pozorněji je umět analyzovat.

Aktualizace Bylo by horším než scestným domnívat se, že to vše už je nevratná minulost nebo dění daleko od nás. Přitom jde o věci, které je vždy lepší přecenit, než podcenit. O tom nás konečně poučují bolestné zkušenosti, včetně vlastních. Vždyť mezi hodnotově podřadné druhy byli započítávání i Slované, k nimž i my náležíme a přehlíživým postojům jsme se nevyhnuli z různých stran ještě ani teď.

Pro pocity sebevyrovnání a jistou kompenzaci vlastního umenšování až malosti to zase oplácíme jiným. Asi nemusíme uvádět, na kom všem se to dá dobře hojit. Cizinců i s nápadným vzezřením u nás žije a pracuje zrovna nyní dost. Kromě toho máme i svoje vlastní spoluobčany s odlišnou pletí. Nejhorší na tom, že nejde o střet pohledů na svět, ale už i snahy "brát" jeho vývoj a proměnu "do svých rukou"; a to je vždy velice nebezpečné. Zvláště, když násilné akce už přestaly být ojedinělými a jsou provázeny  rovněž ne už jen ojediněle  ztrátami životů, vážnými poraněními a škodami na majetku. Není to mentorování, pouze otevřené vyslovení názoru se zcela jednoznačným vyjádřením postoje k událostem na pozadí učiva, které není indiferentního ražení. Pak nemáme právo být sami raženi jinak.

6.5 Doktríny totalitární 2 Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout". Cíle Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky, a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti. Klíčová slova Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus; nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.

Komunismus Nejčastěji bývá ztotožňován se systémem vlády, v němž panuje komunistická strana, aniž připouští opozici, a jejímž "hlavním vynálezcem" je Lenin.(Scruton) Samotná myšlenka a dokonce pokusy o jejich uvádění v život jsou však data mnohem staršího. Stačí vzpomenout spotřební komunismus husitů v reálné praxi anebo zárodky komunistického myšlení v odkazu zakladatelů /otců/ teorie ideálního státu: Platóna, Mora, Campanelly, ... jako výrazu prastaré touhy po vytvoření univerzálně spravedlivé společnosti, jež by tak musela být založena na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků. (Nesvadba) Vlastní pojmenování novodobého pojetí komunismu jako sociálně politického hnutí pochází z Francie 40. let XIX. století, čímž se zrodil i titul komunista. Karel Marx (18181883) a Bedřich Engels (18201893) vydali přece roku 1848 svůj programově laděný Komunistický manifest, již rok předtím založili Svaz komunistů a podnítili ustavení Mezinárodního dělnického sdružení  nazvaného Internacionála (První 1864), později (jako Třetí) překřtěna na Komunistickou.

Idea Společensko-politické uspořádání je determinováno tím, že nikdo nevlastní více než kdokoliv jiný, poněvadž veškerý majetek se pokládá za společný (a) nebo institut majetku neexistuje (b).

Komunismus je nutné odlišit od uspořádání, kdy majetek není vlastněn společně, ale má ho v držení jakýsi neosobní, nicméně autonomní vlastník, například stát. Skutečný (úplný) komunismus je tak neslučitelný i s jakoukoli formou směny či směnné hodnoty. Je reálně ekonomickým výrazem demokracie symbolicky vyjádřené heslem "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" (Marx v Kritice Gothajského programu). Důraz na potřeby říká, že mizí směnná hodnota, vytlačována hodnotou užitnou. Právě tím se komunistická společnost odlišuje od forem přerozdělování, s nimiž by jinak mohla být zaměňována. (Scruton) Jeho předstupněm je socialismus, jako vývojově přechodová etapa od řádu kapitalistického k formaci (dovršeného) komunismu, charakterizovaná stejně lapidárním heslem o individuální angažovanosti a spravedlivé odměny za to: "Každý podle svých předpokladů - každému podle jeho zásluh".

Realita V praxi je komunismem nazýváno každé hnutí usilující uvést v život stav, který byl výše popsán jako politický ideál. Jeho nastolením by se zaručilo směřování k "obecnému blahu" cestou sebeřízení společnosti, která tím docílí rovnosti, svobody, spravedlnosti a štěstí. Na trase k tomuto ušlechtilému cíli se však zjevily závažné poruchy, které vedly nakonec k jeho podstatné deformaci. Došlo totiž k nastolení diktatur partajních aparátů, přílišné centralizaci řízení, nivelizaci odměňování a hlavně monopolizaci ekonomické, politické, ideologické i duchovní. (Nesvadba) Ideály se zdály být nejenom eticky vznešené, ale i vábné: nový člověk, obětavý, pracovitý, nesobecký ..., nicméně povýšené na zákon, mohou velice snadno sklouznout (Příkaský). Také že sklouzly! Zklamal systém a nejenom v krajině české, kde reakcí na to byl jiný zákon  o protiprávnosti komunistického režimu a odboji proti němu  přijatý 1. srpna 1993 a zakotvující hodnocení, které není důvod zpochybňovat. V § 1 se totiž posuzuje morálka onoho období: "Komunistický režim v Československu a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo jejich hrozbami vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým." Bez ohledu na pravdivost obsahu, zato ve vědomí dosažené svobody slova jen malá "procedurální" douška: Zákon je zákon a zákonem vždy zůstává, ať je to ten (1.) nebo ten (2.) Ale nikdy se jím nedá překrýt pravda o skutečném stavu reality (1.), měnit minulost pak už vůbec ne (2.). Co se stalo, nelze odestát. Možné je nanejvýš poučení z chyb svých či někoho druhého, napravení těch vlastních a snaha obejít se bez nich, bez jejich repetice každopádně, dělat věci dokonaleji  prostě překonávat své předchůdce i sebe.

Socialismus Hlavním kritériem ve vědě je pravda! Musí to nutně platit i pro politologii, byť její pozice je složitější o nezvykle těsnou vazbu na její předmět  politiku. Obé tak prolíná, takže pravdivost i vědeckost se někdy těžko prokazují. Pak ale nevíme, nakolik se věda stává politickou a politika

vědeckou, zda se politický závěr nevydává za vědecký a vědci nevstřebávají politické pravdy nekriticky až apologeticky jako poznatky vědou akceptované.

Posouzení Pokusme se na to podívat naprosto věcně a hodně zblízka, padni komu padni. Začneme otevřením jednoho takového dílka z doby označované dnes i tady za totalitu. Máme před sebou Stručný politický slovník z roku 1962, příznačně vydaný Nakladatelstvím politické literatury v Praze. Na jeho 230. stránce se nachází právě naše nyní aktuální heslo socialismus, pod nímž níže čteme: První fáze komunistické společnosti. Odstraňuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, vykořisťování a tím i třídní antagonismus; spočívá na společenském, socialistickém vlastnictví výrobních prostředků. V s. jsou ještě třídy: dělnická třída a rolnictvo, jejichž odlišnost vyplývá z rozdílného stupně zespolečenštění výrobních prostředků, a vrstva inteligence (protože existuje ještě podstatný rozdíl mezi fyzickou a duševní prací). V s. je uplatňována zásada odměňování podle práce. Vedoucí silou socialistické společnosti je dělnická třída vedená komunistickou stranou. S. uskutečňuje nejširší demokracii, umožňuje aktivní účast všech pracujících na řízení společnosti. Vytváří morálně politickou jednotu lidu založenou na společných zájmech všech pracujících a na vědeckém světovém názoru  marxismu-leninismu. Ostatní ponecháváme bez komentáře a čistě na vašem vědecko-kritickém posouzení bez jakýchkoliv dobových skrupulí, jak jsme je zmínili na úvod. Raději skočíme do žhavé současnosti a odcitujeme inspirativní pasáž z vám už známých "Základů politologie", vydaných o 30 let později se souhlasem ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod čj. 10 686/92-20 jako učební text pro střední školy. Začíná jí 2. kapitola nazvaná jednoznačně " Základní rysy totality a posttotalitní situace u nás" (strany 46): Hlavní současné politické problémy mají dvojí podobu. Jednu ukazují masové komunikační prostředky (televize, rozhlas, tisk). To je však podoba značně proměnlivá, neboť ulpívá na povrchu událostí a jevů. Druhá podoba je skryta mnohem hlouběji za těmito aktualitami a má povahu více dlouhodobou a podstatnou. Ta musí politologii zajímat především, protože může mít dlouhodobé důsledky. Všechny současné i příští úvahy o politice u nás proto nemohou ignorovat několik základních výchozích a principiálních zjištění o naší minulé totalitní a současné POSTTOTALITNÍ společnosti a situaci. Po listopadové revoluci v roce 1989 se naše občanská společnost i nově vytvářený demokratický stát ocitly na osudové a historicky dalekosáhlé křižovatce. Nad naší téměř padesátiletou totalitní minulostí nelze jen mávnout rukou. Všechno nevyřeší ani prosté napodobení osvědčených západních vzorů demokracie a tržních vztahů. Naše budoucnost bude do značné míry také záviset na rozborech a nápravném překonávání naší minulostí.

Expozice Prvotní seznámení s učivem již máte fakticky za sebou, protože bylo zčásti prezentováno v rámci přibližování a vysvětlování komunismu jako přechodová fáze k němu. Bude to tak spíše jeho repetice a fixace, návazně pak jasně učivo rozšiřující a prohlubující. Pusťme se tedy do něj.

Předně se vyhněme záměnám, ale i prostupům pojmů socialismus, sociální a socializace, ač to příbuzný slovní základ navozuje a k tomu tou podobností svádí. Odolejme svodům a střízlivě hledejme rozdíly mezi nimi. Sociální znamená v širokém smyslu totéž co společenský a v této obdobě se s ním i tady setkáváme nejčastěji, takže můžeme v daných souvislostech pominout jeho interpretaci v úzkém smyslu, vyjadřující význam charitativní. Socializace může sice být chápána socializování nebo i posocialističťování, ale většinou se zde míní začleňování do společnosti. Socialismus nám v podstatě pomůže objasnit již původ jeho pojmenování neboli etymologie. Nacházíme ho v latině, kde má významů hned několik, leč povětšinou si dosti blízkých: socialis (společný, společenský, spojenecký), societas (společnost, společenství, pospolitost, spolek), socio (spojovat), socius (společný, spojenec). Poprvé ho užili, vysvětlili a rozšířili utopičtí socialisté, konkrétně Angličan Robert Owen roku 1833 a patrně nezávisle na něm i Francouz  saintsimonista Leroux.

Definice Souhrn rozličných filozofických, politických a ekonomických názorů, jimž je společné přesvědčení, že k zajištění spravedlivého sociálního řádu nestačí dát v ekonomické oblasti volný průchod svobodné iniciativě a naprosto volné hře individuálních zájmů, jako je tomu v klasickém liberalismu, ale že je nutno se dohodnout na takové jejich organizaci, která povede nakonec k výsledkům spravedlivějším, ale také prospěšnějším pro plný rozvoj osobnosti člověka. Rozlišuje se několik druhů socialismu podle způsobu jeho transformace do praktického života: 1 vylučující nekontrolovanou soutěž, ale bez násilí na jednotlivci, tzv. volné asociace (owenismus) na rozdíl od spoléhajícího na veřejné instituce (Marx), 2 dosažitelný legálními prostředky, např. volbami  tzv. reformistický nebo evolucionistický, na rozdíl od revolucionářského, akcentujícího násilný zvrat, 3 založený na konstrukci, popisu ideálu ev. budoucího stavu  právě utopisté (Thomas Morus, Claude Henry Saint-Simon, Francois Marie Charles Fourier).

Diferenciace Stejně jako v jiných názorových skupinách a proudech musíme i tady přísně rozlišovat předlohu (projekt, model, vzor) od produktu (konstrukce, výrobek, replika, kopie). Je zcela vysvětlitelné, a tudíž i snadno pochopitelné, že každá myšlenka se na cestě za svým uskutečněním poněkud od své trasy odchýlí případně dozná změn i na sobě samé. Ideál se přece při proměně v realitu láme nezbytně skrze subjekt a ten ho nemůže nepoznamenat svým vlivem, kreativitou i nedokonalostí. Objektivně pak vyzní jinak, ale tak tomu bude vždycky. Ideál musí zůstat nenaplněným už proto, že jinak by přestal býti sebou samým, tj. ideálem se vším všudy. Bude tudíž pořád nedostižným už i z toho důvodu, že realita si ho roluje před sebou - posouvá k vyšší metě po dosažení každé nižší. Pokud bychom na ideál povýšili stávající realitu, jak se často žádá, dočkali bychom se i tady jeho redukcí a následného rozčarováni z nesplněného snu. V politice prostě nemáme právo snít, zato na povinnosti držet se reálných úvah můžeme jen a jen získat. Socialismus budeme pod tímto zorným úhlem rozlišovat ve 3 etážích

1 jako ideu sociálně spravedlivého uspořádání společnosti, založené na zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, vyloučení všech forem vykořisťování, ovládání a nespravedlnosti, posílení přerozdělovací role státu a nastolení rovnosti, 2 jako sociální hnutí, jež se v opoře o tradičně silnou dělnickou základnu snaží onu ideu přetavit v čin, 3 jako realitu společenského uspořádání prvofázové formace komunismu.

Deformace Podle Scrutona postrádá socialismus liberalistickou systematičnost jakož i konzervativistický pragmatismus, zato však má dlouhou historickou tradici a velký vliv také v moderní společnosti. Podívejme se na to spolu s Jindřichem Fibichem průzorem tuzemské praxe, kde se v sociálně politické oblasti silně zakořenila řada nezdravých struktur a mechanismů:  podřizování národních zájmů velmocenským,  podřizování zájmů občanských stranickým,  falšování obecných zájmů samozvanci,  stranické ovládání státu, ekonomiky a společnosti,  totalitní nadvláda nad všemi oblastmi života,  ovlivňování zákonnosti mocenskou zvůlí,  korumpování vlivných sociálních vrstev,  pronásledování kritiků režimu,  likvidace nezávislého myšlení a soukromých iniciativ,  podpora pudových složek na úkor morálně racionálních,  šíření pocitu závislosti na sociálních jistotách,  povyšování osobního prospěchu nad mezilidské vztahy,  padělání kulturních tradic i národních dějin,  umělé vytváření nepřátel a vyvolávání agresivity vůči nim.

Poučení Respektovat faktum, že myšlenka socialismu má ve světě i našich poměrech dlouhodobé zakořenění a snad i hlubší, než si povrchními soudy připouštíme. Její masový ohlas jistě nemohl být bezdůvodný, takže se dá předpokládat, že dosud nemusely vyhasnout podmínky, za nichž se ujala. Nemalý vliv tu bude mít i osobní zkušenost s reálným socialismem. Počítat s tím, že lidé srovnávají, a to nejenom včerejšek s dneškem, ale rovněž dnešní skutečnost s ideály, které ho zrodily. Ne vše, co bylo a odešlo, muselo být nutně špatné, ale zrovna tak ne všechno, co přichází, musí být absolutně dobré. Přitažlivost myšlenek se nedá negovat pouze jejich kritikou, ale hlavní měrou rozvojem jejich pozitivnějšího protipólu, především v praktickém ztvárnění, jež přesvědčuje samo sebou. Boj o vědomí se vede vždycky na 3 frontách ve vzájemné propojenosti: 1 proti přetrvávajícím přežitkům v myslích lidí a jejich konání, 2 proti soustředěným útokům našeho ideologického protivníka, 3 proti všem důsledkům vlastních omylů, chyb a přehmatů.

To naposled uváděné bojiště je největší a nejkrutější, neboť právě zde se svádí bitva rozhodující. Nejtěžší na tom však zůstává schopnost a ochota k otevřené autoreflexi. A společnost vskutku demokratická nenachází jediný dosti pádný a rozumný důvod, pro který se toho štítit. Nikdy nám to neublíží, a to co nám neubližuje, může nás nanejvýš posílit. Známá i dost rozšířena lidová moudrost. Václav Bělohradský, český filozof žijící a přednášející v italském Terstu a také odtud i pro nás pilně a plodotvorně píšící, razí názor, že recidivy komunismu se můžeme bát pouze v důsledku deformací repolitizačního kurzu, který jsme na přelomu 80. a 90. let minulého století s velkými nadějemi národa odstartovali a už plné dvacetiletí sledujeme. Přesně tak dlouho, kolik trvala 1. republika, čili interval, kdy už vzniká oprávněný nárok registrovat i tzv. budovatelské úspěchy.

6.6 Doktríny totalitární 3 Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout. Cíle Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti. Klíčová slova Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus; nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.

Fundamentalismus Přísné a nekompromisní lpění na určitých pricipech, vedoucích přečasto až do nekritického a zaslepeného fanatismu, nezřídka provázeného i frenetickými projevy souhlasu s prosazovaným učením či jeho jednotlivými myšlenkami.

Redukce Netýká se pochopitelně pouze religiozity, ale jakékoliv ideologie, bez ohledu na její politickou či etickou orientace. Už vůbec je silnou deformací vázat se přitom na jediné náboženské vyznání, například judaismus anebo islám, notabene jenom některou z jejích větví, třeba šiítskou.

Výklad Fundament  základ, podklad, podstata, jádro. Fundamentální  základní, podstatný, hlavní, původní. Fundamentalismus  myšlenkový proud, který poskytuje absolutní a nikým nezpochybnitelné odpovědi na všechny otázky, obvykle spojovaný s nárokem na výlučnou platnost a snahou po ničím a nikým neomezené duchovní případně i politické moci respektive vládě (volně podle Teologických textů).

Fundamentalista  přívrženec některého z fundamentalistických směrů, vůbec kdosi bazírující na dogmaticky interpretovaných, přijímaných a obhajovaných tzv. základních a neměnných pravdách.

Rozklad Odvozeně z podané výchozí charakteristiky bývá při určité povrchnosti, ale zároveň i opodstatněnosti puncován jako krajně reakční  zpátečnický  směr. Zejména tam, kde je zcela poplatný principům, na nichž dané učení vzniklo, kdy se vrací k nesmlouvavé apologetice původní formulace stěžejních dogmat, když projevuje příkrý odpor k jakékoliv liberalizaci a vůči liberalismu vůbec, jestliže se staví naprosto nesnášenlivě k odlišným názorovým proudům nebo jiným náboženským naukám, obcím, církvím, pastoracím, liturgiím apod. Setrváme-li u posledního příkladu, nemůžeme přehlédnout problematiku tzv. sektářství, která se stává čím dále aktuálnější, expanzivnější, leč zároveň také společensky závažnější, a dokonce i nebezpečnější. Není potřeba ilustrovat, hemží se toho v současném světě i v naší bezprostřední blízkosti více než dost. Přes veškeré proklamace o ekumenismu a trendy k jeho podpoře se i nadále můžeme setkat s fundamentalistickými prvky nejen mezi eucharistiány, např. striktním odmítáním jakékoliv kritiky bible a křečovitou vírou v její doslovné znění, resp. trváním na něm, jak přesvědčují reakce kolem snah o modernizaci jejího jazyka, přístupnější styl a dikci, případně aktualizování obsahu.

Nacionalismus Každý vypjatý nacionalismus musí být považován za doktrínu totalitární, když usiluje o svou výjimečnost a jedinečnost, když odmítá jakoukoliv alternativu a prosazuje se absolutisticky jako univerzální. Ve zbytku již platí, co jsme na tuto adresu předeslali obecně. U nacismu pak jde o nacionalismus asi bezkonkurenčně nejvypjatější, jak lze soudit z jeho relativně krátké, avšak o to hrůznější vlády nejenom ve státě, jež ho přivedl na svět  hitlerovském Německu. Na vlastní kůži ho kromě tuzemské opozice pocítily mnohé národy jím porobené Evropy. Co to vlastně je  či už jen byl? Z čeho vzešel, proč a za jakých předpokladů? Čím se projevoval, čím poutal a upoutal, čím působil a co způsobil? Jaký měl vliv, případně dosud má, kde, kdy, koho, čím, proč a jak ovlivňuje? Jenom část otázek, jež jsme si v této souvislosti kladli, klademe a klást ještě budeme, neboť i nadále musíme. Nezdá se totiž být mrtvým a pochovaným spolu s pádem nacistické Říše, proponované jako Tisíciletá. Ptejme se tady, ale nenechávejme své otázky bez odpovědí.

Geneze Nacismus představuje zkratku za nacionální socialismus, tj.socialismus národní. Jeho stoupenci jsou označováni za nacisty, vulgárně jako náckové (od Nazi). Jde o specificky německou, národnostně laděnou formu fašismu po 1. světové válce. Jako politické hnutí se konstituovalo v roce 1919 a bylo tak reakcí na dopady Versaillské mírové

smlouvy. K moci je přivedl Adolf Hitler, když se v lednu 1933 stal říšským kancléřem. Tímto aktem byla fakticky nastolena přímá fašistická diktatura, jíž se dostalo posléze i označení hitlerismus. Nestyďme se nyní zapátrat pro kontrast i příbuznost ve Stručném politickém slovníku, vydaném za éry socialismu českého roku 1962 (Svoboda Praha): Nacismus  krajně reakční politický směr v Německu. Název n. vznikl podle tzv. německé nacionálně socialistické strany založené roku 1919, která usilovala o zavedení fašistické diktatury v zemi. V roce 1933 nacisté jako představitelé nejreakčnějších kruhů německých monopolistů uchopili v zemi moc, u které se udrželi až do porážky hitlerovského Německa ve druhé světové válce r. 1945. Vysvětlivka: Doslovný název citované politické strany v němčině zní  Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei  známé pod zkratkou  NSDAP.

Podstata Teoreticky symbolizuje směsici různých motivů, jež je možno vyčíst z názvu. Ten prozrazuje cílové skupiny, na něž se orientuje: nacionalisté, socialisté, Němci a dělnictvo jako celky. Obracelo se tudíž čelem k těm, kteří si po debaklu 1. světové války nedokázali představit v Německu jinou vládu, než-li socialistickou a nacionalistickou. V kontextu doby nám nemůže ujít a nedá se ignorovat moment, že tu zároveň šlo taktéž o protiváhu socialismu internacionálnímu, reprezentovanému po Velké říjnové socialistické revoluci 1917 Leninovým Ruskem. (Scruton) Zanedbatelná ovšem není ani vazba na odkaz německého (resp. pruského) císařského imperialismu, která se ostatně ani nezakrývala, spíše veřejně proklamovala. Vždyť kdo jiný stál za podněty k vypuknutí 1. světové války, angažoval se v ní a pocítil tíživé důsledky své porážky?

Atributy Na místě bude podat podrobnější výklad prezentovaného jevu, vysvětlit rovněž jevy průvodní. Teprve z nich je možno vypreparovat, pravými jmény nazvat, hlavně ale zřetelně prezentovat příznačné a neodlučitelné vlastnosti nacismu i jeho charakteristické znaky:  nacionalismus,  antidemokratismus,  rasismus,  antisemitismus,  arizace,  šovinismus,  rozpínavost,  agresivnost,  militarismus,  brutalita,  demagogie,  totalizace.

Deklarace Výčet rysů, jež jsou bezesporu povahy podstatně, odráží nejenom obsah vlastní doktríny, nabíledni totalitární, ale i založení a orientaci excentrických, tj. výstředně si počínajících vůdců NSDAP, kteří ji formulovali a ve ztotožnění s ní nesmlouvavě prosazovali. Vyhraněně se tak nacistická ideologie spojovala s vírou v Lebensraum neboli životní prostor, doplněnou o ideál Herrenvolk čili vládnoucí národ, což dávalo právo do tohoto prostoru se rozšířit, vyhnat odtud lidi, kteří tu žili, a odstranit (vyhubit) degenerované rasy. Hodilo se k tomu a také důsledně využilo Nietzscheho učení o nadčlověku, dotažené ještě k nadřazenosti nordické rasy. Tak došlo i ke znovuvzkříšení představy Volkstaatu  státu bez rozdílů mezi ním a politickými institucemi což se rovná objevu státu jedné strany, jenž vedl ke vládě totalitního typu. Tady ještě znásobené vůdcovským principem s kultem charismatické osobnost na pozici Vůdce. Výrazem toho budiž davem freneticky často provolávané heslo Ein Volk  ein Fúhrer!

Komparace Nabízí-li se srovnání s reálným socialismem jinde, mimo Německo a jeho nacistickou formu, třeba zrovna u nás, nelze před tím couvat nebo se oklikou vyhnout jasné odpovědi. Nacionální socialismus přetvořený Hitlerem se od onoho stalinského odlišoval přežíváním soukromého vlastnictví výrobních prostředků (1.), dále fanatickým antisemitismem (2.) a nakonec i nepřátelstvím k dělnickému hnutí a vůči levici vůbec (3). V ostatních ohledech, jako je vedoucí postavení strany ve společnosti a její totalitní charakter, zůstávají oba systémy srovnatelné. (Scruton)

7 Mezinárodní vztahy Otevíráte poslední lekci kurzu politologie, která kulminuje problematikou mezinárodních vztahů. Tak je tomu i v politické branži, kde platí nepsaná zásada, že na tuto úroveň se musí dorůst, ne "vykvasit" či pouze "vyhnít". Prostě důkazem schopností a ne proto, že jsme zbyli nebo obdrželi "trafiku". Říkáme to zcela otevřeně, tak jak se o tom nahlas mluví, a také proto, že průběhem kurzu jste už i vy na vstřebání těchto pravd rozhledem i nadhledem dorostli. Cíle Přiblížit obsahy a formy politiky v internacionalistických rozměrech, jako zahraniční politiku ČR i její pohyb na světové scéně. Klíčová slova Mezinárodní měnový fond; mezinárodní politika; mezinárodní právo soukromé; mezinárodní právo veřejné; mezinárodní smlouvy; mezinárodní soud; mezinárodní vztahy.

7.1 Pojetí mezinárodních vztahů Mezinárodní vztahy chápejme ve smyslu mezistátních, resp. nadnárodních a suďme je i subjekty mezinárodního práva přes jeho principy. Cíle Pochopit, co jsou mezinárodní vztahy a co mezinárodní právo. Klíčová slova Etnikum; Charta OSN; iredentismus; konvence; mezinárodní smlouvy; mír; národ; právo na sebeurčení; ratifikace; stát; válka.

Vymezení pojmu mezinárodních vztahů Od začátku vás v tomto kurzu nabádáme k otevřenosti mysli a podněcujeme ke kritičnosti pohledů na politické skutečnosti, ale i jejich politologické reflexe. Teď, když jsme dospěli k jeho poslední lekci a začínáme vbíhat již do cílové rovinky, měli bychom se k vám přidat, ne? Anebo vy k nám? Předat si třeba jenom jeden druhému štafetové kolíky? Tož  pojďme do toho. Let´s go, jak se říká na mezinárodní scéně, kde angličtina platí za uznávaný, zavedený i všemi subjekty docela přirozeně respektovaný dorozumívací prostředek, a dokonce až jazyk úřední. Snadno se dovtípíte, PROČ k tomu došlo a JAK se to mohlo stát.

Obrázek 7.1-1 Mapa světa

A co říkáte na ukázku ze skript plodné autorky v oboru Šárky Waisové  takto pedagožky Západočeské univerzity v Plzni, fakulty humanitních studií, katedry sociologie a politologie?

Mají název "Úvod do studia mezinárodních vztahů" a jejich editorem je renomované a tudy orientované Vydavatelství a nakladatelství Aleše Čeňka z Dobré Vody u Pelhřimova, emise vročena 2002 v 1. vydání. Tolik pro úplnost podle citační etiky, do níž byste také měli být zasvěceni; částečně už i předchozími kapitolami byli. Nuže  přetiskujeme doslova ze strany 9, kde se v posledním odstavci píše: Pojem "mezinárodní vztahy" užíváme nejčastěji k označení dvou skutečností  zaprvé jím označujeme samostatnou vědní disciplínu a za druhé jím označujeme oblast či sumu vztahů mezi aktéry v mezinárodním systému. Abychom dosáhli pojmové jasnosti a rozlišení obou skutečností, používáme v těchto skriptech dvou označení: mluvíme-li na následujících stránkách o mezinárodních vztazích jako o oboru, používáme označení "Mezinárodní vztahy"; mluvíme-li o vztazích mezi aktéry v mezinárodním systému, používáme označení "mezinárodní vztahy".

Kritická analýza Máte k tomu co dodat? Nebo vznést k něčemu výhradu? Či beze zbytku se vším souhlasíte? Nic proti tomu, jsou to názory vaše a jenom vaše. Pak je ale musíte umět i hájit. Přejímka cizího názoru již přestává být cizím, neboť ten se již stává i naším. Proto je nutno přijímat vše s velice kritickým ostřím. Podívejme se pod tímto úhlem prizmatem toho, čím jsme v tomto kurzu stačili už projít a berme předestřený úryvek jako cvičiště politologické analýzy. Ještě jsme neslyšeli, že by se věda poznávala podle velikosti začátečních písmen, jimiž má být symbolizována. To za prvé. Za druhé nám vzniká problém s akustickou složkou, tzn. hovorovým rozlišením, co zrovna míníme, když se v řeči asi těžko dají rozeznat velká písmen od malých. Představte si, že jste u zkoušky a dostanete ústně zadanou právě takovou otázku. Máte mluvit o vědě nebo jejím předmětu čili realitě. Do třetice: pojem je především věcí samou o sobě  an sich  až potom její terminologický výraz. Jde o dvě stránky téže věci, jak jsme si hned u 1. kapitoly ozřejmili, ale nikoliv ztotožňování obojího  pojímání a pojmenování. Konečně i termín, resp. terminologie, jsou zase jenom pojmy a samostatné. Ale sestupme do poloh vážnějších a připomeňme si zase jednu důležitou věc také ještě z 1. kapitoly. Abyste se nemuseli vracet: Věda je teorie předmětu jí zkoumaného a teorií rozumíme odhalování jeho zákonitostí! Co z toho plyne? Stačí rozlišovat mezinárodní vztahy jako realitu od teorie mezinárodních vztahů, jakožto jejich vědecké reflexe a jsme nejenom doma, ale máme už i vymalováno. Odpadne i problém či malosti počátečního písmene, když na to velké může vzniknout nárok i názvům vyučovacích předmětů (5.) a máme ve hře třetího. To už stojí za rozdání karet, jež jsme právě rozmíchali, nemyslíte?

Resumé Konečně  dojde i k širší názorové shodě, neboť na téže pozici je i ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák, jestliže své principiální dílo nazval právě "Teorie mezinárodních vztahů". Je vědeckým pojednáním v pravém slova smyslu i všemi kategorizačními atributy a v textu, počínajícím rovněž zasvěcující předmluvou, si vůbec nečiní násilí, co se velkých a malých písmen týče. Dokonce i jeho vědecká teorie, aspirující mimochodem proklamativně na učebnici základů teorie mezinárodních vztahů, si sama o sobě docela dobře vystačila s malým t. Ona se

skutečná věda nepotřebuje prosazovat Velkými Písmeny a upozorňovat na sebe tak ještě dříve, než začne. Takže tolik jako repetice, fixace i aplikace již probraného učiva ve spojitosti s rozvojem analyticko-kritického myšlení na politologických polích orných i válečných.

Teorie versus praxe Setrvejme ještě u citované knihy Petra Druláka, kterou vydalo nakladatelství Portál Praha v roce 2003 a s rozsahem 224 tiskových stran. V její úvodní části na stránce 29 rozlišuje 3 funkční skupiny přínosu teorie mezinárodních vztahů pro jejich praxi, a to poznávací, normativní a politickou. Můžeme-li na toto jeho třídění navázat a využít je pro náš účel, dovolíme si ho interpretovat jako trojí funkci teorie mezinárodních vztahů: 1 gnoseologickou  poznávací  podle Druláka soustředěnou na vydělování těch podstatností, které nám dovolují pochopit minulost, orientovat se dobře v současnosti a připravit na budoucnost (minimální cíl), ev. ji umět předvídat (maximální cíl), 2 normativní  rozlišující už nejenom pravdivé od nepravdivého á la funkce 1., ale již dobré od špatného, žádoucího a nežádoucího, resp. pozitiv a negativ, neboť je jistým předpisem, nebo slouží přinejmenším jako vodítko, návod, 3 instrumentální  působící jako politický nástroj přetvářející realitu, kterou samy současně spoluvytvářejí. Tím se otevírá prostor ze současnosti  čili mapování a posuzování aktuálních událostí  do historie  usilující uchopit jedinečnost událostí v mnohosti příčin i důsledků  a k predikci  odhadující varianty, možného vývoje, vývojové trendy. Rozdíl přístupů teorie vůči přístupům historie či prognostiky nespočívá toliko v odlišném vztahu k času, ale i v postupech zkoumání, jeho záměrech a finalitách. Zřejmě to tedy bude v akcentu na Drulákem preferovanou monokauzalitu pro teorii (jediná, zákonitě nevyhnutelná souvislost příčiny a účinku), na rozdíl od multikauzality mimo ni.

Terminologická spornost Nejde o věc až tolik zásadní a už vůbec ne naději na zvrat reality. Nicméně je-li hlavním kritériem ve vědě pravda, musíme jí dát průchod bez ohledu na okolnosti. Proto budete možná i souhlasit, že samotný termín mezinárodní neodpovídá obsahu daného pojmu, v němž jde přece prokazatelně o vztahy mezi státy, a nikoliv národy. Bylo by tudíž opodstatněným hovořit o vztazích mezistátních, když stejně máme na mysli zrovna je. Příčinou je zřejmě setrvačnost z dob, kdy se státy rodily, a to evidentně jako státy národní. To už ovšem dávno není pravdou. Jednak docházelo k pohybu obyvatelstva (stěhování národů, nebo i moderní migrace po vlnách skupin), ale souběžně také ke změnám hranic mezi státy, během nichž se měnilo také jejich etnické složení (např. po anexi cizích území). Každopádně však musíme diferencovat pojmově mezi státem a národem. Víme totiž všichni velmi dobře, že v jednom státě může žít a také žije více národů (třeba Srbsko s minoritou cca 250 000 Maďarů ve Vojvodině na severu či 2 milionů Albánců na jihu v Kosovu), a naopak jediný národ může sídlit na teritoriu více států, jako je tomu s Kurdy, usazenými v Turecku, Sýrii, Iránu a Iráku.

Právní aspekt Možná trochu předjímáme, ale nabízí-li se přímá souvislost s předchozími vývody, proč na ně nenavázat. Zvláště, když nejde o tématiku až tak moc odtažitou. Jak jinak, přestupujeme-li z oblasti mezinárodněvztahové do sféry mezinárodněprávní. Té pak už zůstaneme věrni článkem následujícím, který tak vlastně uvozujeme. Jde konkrétně o právo národů na sebeurčení. Rozumí se jím nárok na vytvoření vlastního státu. Podle regulí v mezinárodním právu přijatých, byť ne vždy ctěných (a tady se nám pojmy mezinárodního a mezistátního, jak jsme o tom pojednávali, vzácně scházejí), jednoznačně platí, že zmíněné oprávnění se přiznává pouze tomu národu, který dosud nemá vlastní stát. Proč tomu tak je? Má-li některý z národu již někde ve světě svůj vlastní stát, mají členové onoho národa u KOHO hledat zastání, či dokonce KAM se uchýlit v případě nouze. Většinou tomu tak bývá v počínání i odezvě. Některé státy to mívají dokonce zakotveno v ústavách tím, že příslušníky svých národů, ať žijí kdekoliv na světě, považují automaticky za občany svých států. Nejsme si jisti, ale snad je to možno vztáhnout na Maďarsko a Maďary a v historii se to týkalo myslím i Německa, připomeneme-li si znovu heslo německé krve a půdy (Blut und Boden), jež značně zjednodušovaly nejen emigrační procedury. Jde tu ovšem o určitou dvojsečnost, která zakládá nebezpečí iredentismu, nacionalisticky orientovaného směru politiky, podněcujícího hnutí národnostní menšiny o připojení území, na kterém žije, ke státu, v němž vládne národ, ke kterému se ona menšina hlásí. Zamyslete se Rozhodněte, jest-li výše uvedené právo na sebeurčení je podle vysvětleného principu možno přiznat následujícím národům, uváděným v abecedním pořadí: Abcházové v Gruzii, Albánci v Kosovu a Makedonii, Arméni nebo Azarové v azerbejdžanskoarménském Náhorním Karabachu, Baskové ve Španělsku či Francii, Čečenci v Rusku, Irové v Severním Irsku, Kurdové v Iráku, Iránu, Sýrii a Turecku, Maďaři na Slovensku, v Srbsku  Vojvodině, Rakousku  Burgenlandu (Zalitavsku), Osetinci v Gruzii a Rusku (Severní a Jižní Osetije), Palestinci v Izraeli, Turci na Kypru, Vlámové anebo Valoni v Belgii.

Subjekty mezinárodního práva Vyjděme z rozboru slovního významu, který je v dané konstelaci opakem objektu  toho, co reálně existuje a má předmětný charakter, tj. v podstatě všeho, co je svébytné a primárně nezávislé na našich představách, ale čeho se týká naše činnost, čím se zaobíráme. V tomto kontextu to tudíž může být i subjekt sám a v případě mezinárodního práva tomu tak určitě bude. Subjekt v protikladu k objektu není předmětem konání (činnosti), ale jeho podmětem.

Vymezení V politice je tudíž samostatnou jednotku a tím pádem představuje i činitele na poli mezinárodních vztahů. Pokud bychom své obecné úvahy dotáhli až do roviny mezinárodního práva, je jím každý aktér, který je oprávněn do takových vztahů vstupovat, čili bylo mu k tomu přiznáno právo, a to i respektováno. Samozřejmě to jsou na první pozici právě státy, jimž se dostalo mezinárodního uznání. Jinými slovy řečeno, když jiné státy vzaly na vědomí jeho existenci a ev. s ním navázaly styky

(diplomatické, hospodářské, kulturní apod). Není tu podmínkou, aby tak učinily státy všechny a rozvíjely se vzájemné kontakty ve všech oblastech, nemusí se projevit činorodě třeba vůbec.

Kulminace Výrazem jejich uznání na vyšší úrovni je členství v mezinárodních organizacích, jež samy mohou být rovněž považovány za subjekt v naznačeném smyslu. Sem náleží především Organizace spojených národů  OSN  čítající dnes již skoro dvě stovky členů, členských zemí jako subjektů mezinárodního práva. Přiznání mezinárodní právní subjektivity jim umožňuje podílet se plnoprávně na její činnosti, včetně volby do jejích orgánů, jako je Rada bezpečnosti, kde kromě stálých členů z řad velmocí, možno se ucházet o místo členů nestálých omezené časově. Tutéž příležitost mají a dostávají členské vztahy v nejvyšším orgánu OSN  jejím Valném shromáždění. Této pocty se dostalo i nám, České republice, když mu předsedal někdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan.

Státní suverenita Další klíčový pojem, kterému stojí zato porozumět, poněvadž jinak s ním budeme obtížně operovat při analýzách mezinárodních vztahů a tím spíše nám to bude scházet ve studiích mezinárodně-právních. Konečně se bez něj neobejdeme ani při běžném, byť jen letmém sledování světového dění. Představuje totiž vskutku základní princip mezinárodního práva, což není fráze, ale podstatný prvek nejenom právnického a politického uvažování, ale hlavně pak rozhodování. Tak je to kodifikováno Chartou OSN, která ji provází po celou její historii od založení a byla signována všemi, kdož v ní postupně přijali členství. Státní suverenita je právnicky přesně definována, ale pro naše politologické pochopení a uvažování postačí vědět, že spočívá v nedotknutelnosti hranic, nevměšování se do vnitřních věcí a nenarušování územní celistvosti. Nejde tu však o prosté zapamatování několika znaků, ale zacházení s tímto pojmem, který je závažným právním institutem. Prověřme se, jak nám to půjde, když budeme mít posuzovat mezinárodně-politické akty či jenom ojedinělé aktivity na světové scéně.

Rozpor Možná jste již slyšeli o nové strategii NATO, inspirované USA  New Strategy. Podle ní jsou hodnoty stojící nad jmenovaným principem, jako jsou třeba lidská práva, resp. jejich nedodržování, či dokonce porušování nebo v jiném ohledu terorismus, organizovaný zločin, drogy. Ve všech těchto, ev. dalších případech, vzniká právo k zásahům i za cenu porušené suverenity oněch států nad opodstatněností odstartovaného liniotvorného kurzu, ale i jeho souvislostmi, dopady a nakonec i efektivitou, přínosem, smyslem, účelem. Zamyslete se Posuďte přes oba představené koncepty intervence mezinárodních sil v Afghanistanu, Iráku, Jugoslavii případně Somálsku či jinde dle vlastní volby. Zkuste přitom stanovit, nakolik se stávají precedentem či bezprecedentními.

Kontrolní otázka Který národ má (nemá) právo na sebeurčení? Uveďte příklady.

Odpověď Pouze ten národ, který dosud nemá vlastní stát. Toto právo mají Baskové, Čečenci, Kurdové, Palestinci, ... Toto právo nemají Maďaři na Slovensku, v Rumunsku nebo Srbsku, kosovští a makedonští Albánci, Vlámové v Belgii, ...

7.2 Mezinárodní politika Půjde o exkurzi do mezinárodní politiky prostřednictvím prohlídky šestice polí, na nichž se realizuje. Cíle Osvojit si penzum vybraného pojmosloví a vědosloví z oboru mezinárodní politiky. Klíčová slova: Evropská unie; mezinárodní měnový fond; Mezinárodní organizace práce; NATO; OBSE; OECD; Organizace spojených národů; Rada bezpečnosti OSN; Světová banka; Světová obchodní organizace; Světová zdravotnická organizace; Šanghajská organizace; UNESCO; UNHCR; UNICEF. Ještě si pamatujete, jak jsme definovali politiku? Že je to vyrovnávání vztahů mezi velkými skupinami lidí? Připouštíte, že kromě národů, tříd nebo dalších sociálních uskupení jsou takovými rovněž subjekty mezinárodního práva, státy prvořadě? A jsme doma! Tedy v mezinárodní politice! Právě ona by se měla pasovat na harmonizátora mezinárodních vztahů, o něž v ní realizačně jde!

Světová a mezinárodní politika Pozor! Aby nám nevznikl pojmový galimatyáš  zmatenina! Už se nám těch pojmů nashromáždilo více než dost. Udělejme si malou letmou rekapitulaci, abychom si mohli vše odlišit, roztřídit, usoustavnit:mezinárodní vztahy, právo a politika, světová politika. Myslím, že bude stačit, když si uděláme jasno u poslední dvojice, neboť ta předtím se nám snad už neplete.

Mezinárodní politika Mezinárodní politiku jsme vysvětlili na pozadí vyrovnávání mezinárodních vztahů jako překlenování rozdílů, případně sporů mezi státy. Samozřejmě, že se to děje na bázi bilaterálních, trilaterálních nebo až multilaterálních styků, ale vždy uskutečňovaných přímo, tzn. nezprostředkovaně. Dá se to chápat i tak, že se tak děje prostřednictvím zahraniční politiky každého ze států na onom dění nějak zainteresovaného, přímo do něj zaangažovaného.

Světová politika Světovou politikou chceme naproti tomu rozumět její rovinu nadnárodní, tzn. překračující kontakty párového typu a usilující obsáhnout oněch států co nejvíce, ne-li všechny. Postupuje se tudíž spíše cestou koordinace, či chcete-li slaďováním společného úsilí, harmonizací zájmů anebo podporou vzájemné kooperace. Sleduje prevenci konfliktů v globále a snaží se o jejich likvidaci v zárodku, aby nehrozilo expandování či eskalace. Pokud jsme tomu porozuměli a výklad přijali za svůj, můžeme postoupit o krůček dále, neboť jím předjímáme další téma s tímto propojené.

Globalizace Podle Baumana Podle známého a i u nás po léta populárního, hojně vydávaného, čteného, studovaného, akceptovaného, často citovaného polského sociologa, žijícího v Anglii a tam také přednášejícího i publikujícího na cambridgeské univerzitě  Zygmunta Baumana  je výraz globalizace nejčastěji definován takto: Globalizace je komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století. Za jejich jádro považujeme vytváření nové mocenské asymetrie, která je dána různými možnostmi mobility. Schopnost mobility zde vystupuje jako zdroj, umožňující přenášet negativní externality na vše, co zůstává vázáno prostorově. To má vážné důsledky především pro oblast sociálna a ekologie. Poznámka  studijní rada Pokud se vám tato více méně volně podaná definice zdá příliš obsáhlou a málo srozumitelnou, pročtěte si ji pomaličku ještě jednou nebo i dvakrát, ale s rozmyslem čili snahou porozumět funkčnosti každého slovíčka. Nebudete-li mít ani potom jasno, zkuste to potřetí a tentokráte po jednotlivých větách. Ta první se dá ve všech jejích třech částech pochopit jistě už napoprvé, stejně jako asi čtvrtá, poslední. Druhá vyjevuje střet moci politické s ekonomickou, kdy stát ztrácí schopnost z pozice prvé ovlivňovat onu druhou, čili dělba moci není souměrná neboli symetrická. Avšak vzpomenutá asymetrie čili nesouměrnost se promítá i do ekonomické sféry samé, a to striktně mezi řídícími centry korporací a jejich periferními dodavateli. Pokusíme se to za chvíli přiblížit podrobněji.

Nu a třetí věta, dešifrující vlastně mobilitu z té předchozí, nabízí pro ni dvojí možnou interpretaci: firem, které mohou  vulgárně řečeno - kdykoliv zvednout kotvy a přesunout se do méněnákladových lokalit, resp.personálu což je záležitost vícevrstvová ve smyslu mobility horizontální, třeba pohyb za firmou, ale i vertikální (nahoru  dolů, vzestup i pád). Obojí se chystáme vzápětí rovněž doložit.

Asymetrie Zahájili jsme studijní vsuvkou, navážeme na ni. V didaktice to nazývají tzv. problémovým učením, i když z pohledu studenta je takovým vždycky. Tady učit se učit. A učitelé, včetně tutorů, jsou tu právě kvůli problematizování. Zlí jazykové tvrdí, že nám pomáhají s problémy, které bychom bez nich asi neměli. Problémová metoda začíná vskutku uvedením do problémové situace neboli nastolením něčeho, co nám není až tak zřejmé. Tam jsme se právě dostali. Jak dále, radí Jan Amos Komenský: od jednoduchého se složitému nebo od konkrétního k abstraktnímu. Stihli jste si všimnout, že kráčíme v protisměru? Vždyť se ještě tolik nestalo! Možné je dnes obojí.

Vyrážení citátu citátem (na konto věty číslo 2 ve výše citované Baumanově definici) Úspěch velkých firem ... je založen především na striktní mocenské asymetrii mezi řídícím centrem a periferními dodavateli. Malé firmy, které slouží jako dodavatelé, nemají nezávislý přístup k trhu. Navzájem soupeří o přežití, soutěží o to, které z nich se podaří alespoň dočasně se prosadit jako přívěsek mocného centra. Jan Keller v knize "Vzestup a pád středních vrstev", SLON Praha 2000, kapitole "Duální struktura korporací" na straně 54 podle Davida Kortena.

Mobilita V globalizovaném světě přejímají stále větší díl hospodářské iniciativy velké nadnárodní korporace. Působí přes hranice jednotlivých států a celých kontinentů, jejich výrobky jsou kompletovány ze součástí pocházejících z různých zemí, jejich personál je multinárodní a jejich služby mohou být nabízeny prakticky kdekoliv na zeměkouli. Existuje shoda v tom, že oproti velkým firmám z éry formálních organizací jsou dnešní nadnárodní korporace zpravidla mnohem štíhlejší, mají relativně malý počet trvalých zaměstnanců a chovají se velmi dynamicky. Kellerův autentický komentář  tamtéž. Odtamtud i jeho parafráze názorů amerického ekonoma Roberta Reicha  autora knihy "Dílo národů" (1995): Velké korporace ... vděčí za své komerční úspěchy tomu, že opustily strnulé formy průmyslové velkovýroby a zaměřily se na nová a neobvyklá řešení a na poskytování speciálních produktů a služeb připravených přímo na míru zákazníka. Namísto nehybné pyramidy formálních organizací nastupují pružné sítě schopné navazovat neustále nová a nová spojení ve stejném tempu, v jakém se mění poptávka po jejich službách. Aby byly co nejodlehčenější, nezatěžují se starostmi o stabilní zařízení, továrny, sklady a pevné mzdy. Provozní prostory i s vybavením a dalšími službami

si pronajímají, většinu pracovníků zaměstnávají na nestandardní, dílčí a dočasné pracovní úvazky. Tato pružnost a dynamičnost umožňuje relativně malému počtu kmenových řídících pracovníků dosahovat obrovských zisků.

Na konto pružnosti (a věty číslo 3) Keller: Možnost centra přesunout prostředky prakticky den ze dne tam, kde se zaváží odevzdat svou práci co nejlaciněji, zaručuje sama o sobě vysoce efektivní využití těchto prostředků. Neúprosná konkurence na periferii zase umožňuje kontrolovat řadové zaměstnance z jakkoli vzdáleného centra, zato naprosto dokonale. Reich: Zmizela celá skupina manažerů střední úrovně, kterým se kdysi říkalo bílé límečky. Keller: Zeštíhlené a odlehčené organizace přicházejí o většinu pater své organizační hierarchie, jejich osazenstvo přichází o práci. Existuje celý arzenál technik určených k odlehčení vertikální organizační struktury. Organizace zeštíhlují ovšem také horizontálně, když ze svých jednotlivých oddělení činí samostatné dodavatele, kteří tržně soutěží o zakázku s druhými dodavateli. (S odvolávkou na L. Boltanského) Barbara Ehrenreich: Někteří ekonomové začali předpovídat, že střední třída  definovaná jednoduše jako ti, kdo disponují průměrným množstvím peněz  zcela zmizí a zanechá Ameriku rozervanou, podobně jako je tomu v mnoha zemích třetího světa, na blahobytnou menšinu a armádu beznadějně chudých. Reich: Privilegovaná pětina (horní část středních vrstev, jež spojila své osudy s globalizovanou ekonomikou) ve stále větší míře prodává svoji odbornost na globálním trhu a dokáže udržet životní úroveň svoji a svých dětí dokonce i v době, kdy životní úroveň ostatních Američanů klesá. Keller: Nejúspěšnější patro středních vrstev se stalo díky globalizaci natolik mobilní, že tito lidé jsou stále jednou nohou na odchodu. Symboličtí analytici se v zásadě nepotřebují vázat na žádné místo na žádnou zemi.

7.3 Bezpečný svět Svět stojí na nejednom rozcestí. Za jedno z nejrizikovějších platí to bezpečnostní. Proto k němu nyní dáme obšírnější řeč, neboť mu budeme věnovat výjimečně celé dva články. Tento a příští, orientovaný na rozhraní mezi mírem a válkou. Cíle Identifikovat bezpečnostní rizika současného světa a poznat instrumentář směřující k jejich eliminaci. Klíčová slova Eliminace; Evropská unie; garance; hrozba; Charta OSN; mezinárodní smlouvy; mezinárodní vztahy; ohrožení; Rada bezpečnosti OSN; Rada Evropy; riziko; stát; státní hranice; státní zájmy; strategie; suverenita.

Pojmu bezpečnost se dá rozumět již proto, že je ryze český, a tedy ví, co chtěl vyjádřit: obejít se bez péče! Nemít obav, nedělat si vrásky, mít jistoty. No řekněte sami  není to jednoznačné? Opakovaně se potvrzuje, že jazyk má většinou, ne-li vždy, jasno v tom, oč mu jde. To znamená i v protipólu, když nám jistoty scházejí, začínáme si vyrábět na čele vrásky a za ním registrovat obavy, strachovat se třeba až po miniaturizaci dušičky. Dá se to vše překonat, leč ne bez péče. Kde hrozí nebezpečí, tam nelze zůstat laxními, netečnými, ale musíme něco udělat: s tím, co hrozí anebo se sebou, to ostatně tak i tak. Prostě zajistit si bezpečí nebo se do něj uchýlit. Nedat se ohrozit  raději ohrožení předcházet. Platí to jako vzorec individuálně i kolektivisticky, bezpečnost osobní i masovou.

Moderní koncept bezpečnosti V čem spočíval ten starý? Reflektující strategie studené války, odstartované projevem Winstona Churchila 5. 3. 1946 na univerzitě v americkém Fultonu? Tam vyhlásil, že protihitlerovská koalice mocností ztratila na smyslu a vyzval k vytvoření západní aliance pro boj se sovětským nebezpečím. Svět se tímto aktem rozdělil na dva.

Prezentace vývoje Vznikly tak i dva nové koncepty garance světové bezpečnosti, kdy protiváhou kolektivního úsilí se začaly hledat záruky v rovnováze sil bloků. První z nich byl ustaven hned 30. VIII. 1947 a podle místa zrodu v Brazílii nazván RIO. Další zorganizován podpisem Bruselského paktu 17..1948 a brzy nato také NATO  North Atlantic Treaty Organisation − Organizace Severoatlantické smlouvy. To se stalo 4. 4. 1949. Následoval ANZUS podepsaný 1. 9. 1951 v San Francisku a 8. 9. 1954 SEATO, 24. 2. 1955 Bagdadský pakt rozšířený později v CENTO. V odezvě na všechny tyto kroky, ale teprve po začlenění tehdejšího Západního Německa do NATO na základě ratifikace tzv. londýnských a posléze ještě také pařížských dohod, vzešla 14. května 1955 Varšavská smlouva. Začala vzájemná konfrontace, ale pořád bylo ve hře dilema: kolektivní bezpečnost nebo bloky?! Podpis mírové smlouvy s Německem znamenal nejenom jeho sjednocení a také faktické ukončení 2. světové války, ale symbolickým pádem berlínské zdi rovněž obnovu jednoty světa čili novou šanci pro kolektivní zajištění bezpečnosti světa. To vše ve spojení s koncem studené války, jež neměla vítěze, ač se za něj někdo stále prohlašuje; zvítězili jsme nad ní a vyhráli všichni. Zažehnala se sice akutní hrozba raketojaderné války, ale nikoliv ambice držet se i nadále politiky vedené z pozice síly.

Nová situace Z čeho pramení neochota zmíněných ambicí se natrvalo zříct ve prospěch nás všech? Vždyť nemůže být vyšších zájmů než bezpečí nedělitelného světa a lidí v něm! Garance světového míru se právem řadí na popřední místo globálních čili společných problémů lidstva a ty jsou za všech okolností řešitelné vespolek.

Zdá se, že příčina bude důsledkem překonání bipolárního systému rovnováhy sil po rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu. Začalo se mluvit o unipolaritě a záhy podle tohoto sebevědomí jednat. Jenže náš svět už se dnes  možná i naštěstí  stal multipolárním.

Nové přístupy V polovině 90. let minulého století se v debatách o bezpečnosti na Zeměkouli kromě setrvačných přídomků evropská, globální, kontinentální, mezinárodní, národní, regionální, ev. jiných objevi i pojem lidská  human security  o níž píše Šárka Waisová v jí redigovaném sborníku "Bezpečnost a strategie. Východiska- Stav - Perspektivy" (Vydal Aleš Čeněk 2003). Na straně 42 pod statí "Lidská bezpečnost  současné paradigma" cituje koncepční přístup OSN : Obrázek 7.3-1 Organizace spojených národů

Lidská bezpečnost ... musí klást důraz na člověka, ne jenom na státy a národy. Koncept bezpečnosti se musí změnit  z exkluzivního konceptu národní bezpečnosti na koncept, jehož cílem bude bezpečnost člověka, musí se změnit z bezpečnosti, které je možné dosáhnout zbrojením, na bezpečnost, jíž můžeme dosáhnout podporou rozvoje, z teritoriální bezpečnosti na bezpečnost (jistotu) v otázkách zajištění potravin, zaměstnání a zdravého životního prostředí. Převzato z Human Development Report 1993. Je to kurs nastavený správným směrem a v pravou chvíli. Stačí letmé porovnání s modelem Pax Americana. Staví na dosahování své národní bezpečnosti právě výše kritizovanou posilou zbrojení, směřující k vedení politiky z pozice síly bez opory o spojence a usilující dosáhnout hegemonistického postavení na špici uni-polárně uspořádané sestavy. USA chtějí takto zajistit bezpečnost světa i lidstva a přitom nejsou, jak vidíme s to, zorganizovat si spolehlivě ani tu vlastní. A co více?! Nedokázaly zabezpečit ochranu svých občanů, kteří v důsledku politiky státu si nejsou individuálně jisti snad nikde ve světě. Tím nemějme na mysli jen bojová dobrodružství, do nichž přijímají angažmá. Nejvyšší čas ke změně! Zjevně dozrál. Konkrétně: USA vydaly v roce 2007 na zbrojení skoro 3x více než v posledních letech studené války a vystupňovaného napětí mezi Východem a Západem  celkem 547 mld. USD, což činí 45 % světových výdajů! V přepočtu na hlavu to je 1.799 USD a jinak jsou to plná 4% HDP. Pro zajímavost a porovnání  Rusko se na světových zbrojních výdajích podílí jen 3 % s částkou 35 mld. USD a 249 USD na hlavu.

Pojetí kanadské vlády Lidská bezpečnost zahrnuje celé spektrum přístupů pro prevenci a řešení násilných konfliktů, pro ochranu civilistů v případě konfliktů a pro posílení kapacity státu pro zajištění bezpečnosti vlastního obyvatelstva. Zahrnutí lidí do jádra bezpečnostních politik států posiluje národní i mezinárodní bezpečnost a podporuje lidský rozvoj a blahobyt. Bezpečnost národního státu i mezinárodního systému je podmíněna předcházením a řešením konfliktů uvnitř států ... Současně lidská bezpečnost posiluje legitimitu a stabilitu státu. Program pro lidskou bezpečnost zahájila kanadská vláda již někdy v polovině 90. let 20. století a spolu s norským protějškem dala v květnu 1998 dohromady systém států a nevládních organizací, které ideu lidské bezpečnosti nejen sdílejí a podporují, nýbrž v propojeném svazku

také prosazují. Pro úplnou informovanost dodejme, že činorodě se do něj zapojily státy Chile, Irsko, Jordánsko, Mali, Nizozemí, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Thajsko. Důležité je však zároveň zdůraznit i to, že kanadské pojetí nevylučuje v krajních případech ani humanitární intervenci, ale právo na ni musí být vždy převáženo "odpovědností chránit". Ta zavazuje státy a mezinárodní společenství k jednání před vypuknutím krize i po ní spolu s poválečnou rekonstrukcí. To i dále podle interpretace Šárky Waisové v citované již stati na stranách 51 a 52. Humanitární intervence ... je přípustná, pokud dochází k nezvratným zásahům proti civilistům či hlubokému utrpení civilního obyvatelstva a stát není schopen anebo ochoten ukončit toto utrpení nebo je sám jeho původcem.

Bezpečnostní politika Vývoj světa i naší republiky dospěl do stadia, v němž nemáme tolik důvodů k pocitům ohroženosti jako v dobách studené války, ale o to méně jich máme k sebeuspokojení. Základem se proto musí stát objektivizovaný rozbor stavu, a to ne samoúčelně, nýbrž ve prospěch rozhodnutí KAM a JAK dále. O to jde.

Bezpečnostní analýzy Dá se říci, že se zlepšilo naše bezpečnostní prostředí, když už nejsme ani západní výspou bloku východního, ale ani výspou východní bloku západního. Prostě jsme přestali žít na rozhraní světů. Není to málo! Po léta se tradovalo, jak je to riskantní sídlit uprostřed Evropy a jako její srdce, ale zároveň také na křižovatce jejích cest i zájmů. Teď jsme obklopeni už jen samými spojenci. Dokonce nemusíme střežit ani hranici Schengenskou. Zlepšila se nám i celková bezpečnostní situace. Stali jsme se členy NATO i EU, což všestranně násobí naše síly i jistoty. Získali jsme práva na zastání i ochranu, ale s nimi i povinnosti stejnou měrou splácet jiným či oběma oněm institucím. Dostalo se nám deštníku, který nás je schopen víceúčelově překrýt či aspoň zastínit, ale zakotvením třeba někam strhnout nebo zatáhnout. Tak i tak ale máme reálné bezpečnostní záruky a bez nich to dneska nejde. V současném světě neobstojí solitér, ale nelze ani natáčet kabát podle větru a už vůbec být i ten, kdo chce vyhovět lidem všem. Pak stačí, aby dva z nich se postavili na protivné pozice anebo projevili protichůdná stanoviska.

Bezpečnostní strategie Jestliže kardinální otázku politiky představuje moc, potom klíčové postavení má moc ozbrojená, neboť je krajním prostředkem její ochrany, ev. obrany. Právě o tom je bezpečnostní politika, jako principiální vymezení a založení oblastí, v nichž má být bezpečnost státu a jeho obyvatel budována, a směrů, do nichž by se měla rozvíjet. Rozlišujeme ji na: 1 vnitřní  zajišťovaná nejenom bezpečnostními sbory, ale komplexem prvků bezpečnostního systému, sloužících souběžně bezpečnosti ekonomické, ekologické, osobní, dopravní, majetkové, veřejnému pořádku a klidu, stabilitě společnosti, výkonu státní správy (justice, vězenství, policie, cla),

2

vnější  jejímž jádrem jsou ozbrojené síly (Armáda ČR, Hradní stráž), ev. další bezpečnostní složky mající zabezpečovat ostrahu případně obranu státu před nebezpečím zvenčí. Samozřejmě ne samy a nejen svými prostředky, neboť obranný potenciál tvoří také průmysl (a nejen zbrojní), energetika, věda, technický pokrok, zdravotnictví, finance, diplomatické služby, zpravodajství, média, zásobování, logistika ...

Realizačním výrazem bezpečnostní politiky, resp. jejím konkrétním a věcným rozpracováním, je právě citovaná bezpečnostní strategie, která není jen tak obyčejnou písemností, či dokonce souhrnem nepsaných pravidel, ale oficiálním dokumentem schvalovaným vládou, která zodpovídá za bezpečnostní politiku ve státě a formuluje ji ve shodě se zahraniční, neboť obě i přímo řídí. Jako poradní orgán jí slouží Bezpečnostní rada státu v reprezentativním složení vysokých funkcionářů vybavených nezadatelnými rozhodovacími pravomocemi. Na strategii bezpečnostní, postihující bezpečnost celistvě, navazuje těsně Vojenská strategie soustředěná předmětně hlavně na bezpečnost vnější, tedy zaměřená v rámci bepečnostní parciálně jako její imanentní součást. Nu a nad oběma bdí bezpečnostní politika, které přísluší definovat a koordinovat bezpečnostní zájmy, jakož i stanovovat mezi nimi bezpečnostní priority.

Bezpečnostní rizika Škála pojmů, které jsme vám právě předestřeli, není rozhodně malá, a to není ještě u konce, natož aby pokryla bezpečnostní oblast, sféru, pole, komunitu v úplnosti. Jsou to všechno záležitosti vyhraněně odborné jako na jiných úsecích společenské praxe a tady navíc neobyčejně vážné, jak už jsme odůvodněně připomenuli. Každý z těch, které jsme uvedli, představuje, jakse říká, terminus technicus. Porozumět jim znamená domýšlet, co za nimi stojí, jak věci probíhají, a dokázat jimi nejen verbálně operovat, ale zvládnout je činně, provozně.

Klasifikace rizik V jednoduchém členění, naší oblíbenou a spolehlivou dichotomií, kde nehrozí naděje na osudovou mýlku, můžeme postupovat podle dvou kritérií. První je možnost navázat na bezpečnostní politiku a pak se dostaneme ke dvojím rizikům: nebezpečím hrozícím nám zvenčí, anebo naopak objevujícím se uvnitř. Pro názornější prezentaci učiva si však dovolíme přiklonit se k tomu druhému, odvozenému z bezpečnostní strategie a na ni návazné strategie vojenské, podle nichž lze bezpečnostní rizika rozdělit na dvě skupiny: vojenská a nevojenská. Obě zahrnují několik druhů a u každého z nich pak více stupňů, podle jejich intenzity a samozřejmě míry společenské nebezpečnosti či akutnosti. Také je možno u nich identifikovat pravděpodobnost výskytu, závažnost účinku apod. Protože nejde o instruktáž v rámci profesní přípravy, ale jen o vytváření představy v rámci politologické výuky, omezíme se na ilustraci na příkladech. Co se týká rizik vojenských, na nich je možno velice názorně exponovat jejich gradaci  odstupňování míry nebezpečí: ohrožení, hrozba, napadení  agrese. Mezi rizika nevojenská ukázkově řadíme přírodní katastrofy, průmyslové havárie, sabotáže, diverzní útoky, zneužití nebezpečných látek a technologií, šíření drog, narušování informačních

a řídicích systémů, ohrožení veřejného pořádku, organizovaný zločin, masivní a nelegální migrace osob... Zvláštními druhy, hraničícími fakticky s riziky vojenskými, jsou každopádně teroristické činy. Také tady třídíme a případně vrstvíme. Rozlišit můžeme terorismus explozivní (ale neredukovat ho a neztotožňovat s atentáty), dále bioterorismus (bakteriologické prostředky), chemoterorismus (chemické látky, ev. radioaktivní), jaderný terorismus, cyberterorismus (kybernetický, počítačový).

Eliminace rizik Jsou zde rovněž k dispozici, výběru, ale především přípravě a nastoupení dvě možné cesty: prevence a represe. Snad není třeba dešifrovat, čím se liší a kam která směřuje. Dokonce předjímáme, že správně položíte důraz na první. Nejen proto, že je účinnější a zabraňuje škodám, případně ztrátám na životech, zdraví, majetku. Klíčovou roli tu sehrávají zpravodajské složky, případně diplomatické služby, jejichž posláním je depistáž a následné avizování hrozících nebezpečí, ev. je podle možností likvidovat v zárodku. Do prevence zahrnujeme i předběžná bezpečnostní opatření, jež by měla předcházet vzniku nebezpečných situací (viz povodňová) nebo rizika snižovat či omezovat. Sem patří zcela určitě a funkčně osvěta čili poučení, školení, vzdělávání, instruování obyvatel, resp. zaměstnanců. To se samozřejmě už dotýká přípravy na represi, tzn. likvidaci toho, co již propuklo (požár, sesuvy půdy, havárie jaderné elektrárny...), nejde-li potlačit jevy hned při výskytu, zamezit jejich šíření (epidemie, výrony plynů...). Nesmíme v těchto souvislostech opomenout ale ani děje plynoucí z rizik vojenských. Prevencí je tu odstrašování či odrazování. Zní to paradoxně, ale čím lépe vyzbrojená a vycvičená vojska, tím bude menší naděje toho využít. Pochopitelně ještě menší bude při znásobení toho všeho aliančními svazky.

7.4 Mír kontra válka Jak jsme uvedli minulou lekcí, dotkneme se kardinální otázky lidstva i Země. Na základě jejího pochopení do hloubky byste si měli otevřít výhled na budoucnost Cíle Získat přehled o současné situaci mezi mírem a válkou a pochopením vědeckých reflexí jí lépe i prognosticky porozumět. Klíčová slova Agrese; aktér; atrofie; expedice; hypertrofie; Charta OSN; ideologie; mezinárodní vztahy; ozbrojené síly; ozbrojený zápas; politika; Rada bezpečnosti OSN; strategie; taktika; válka; vojenská technika; vojenské operace; zbraně hromadného ničení.

Edi  TU  torial Vraťme se o desítku let zpátky pro motivaci následujících úvah o válce. Než se začnete zamýšlet, začtěte se do reprodukce sloupku tehdejšího komentátora časopisu Ekonom  Oskara Krejčího.

V 18. čísle ročníku 1999 byl otištěn pod názvem ETICKÁ VÁLKA. Berte ho za podnět ke hledání širšího kontextu. Nikdo menší než nejvyšší představitel České republiky našel v dějinách válku, která je morální. Důvodem má být fakt, že válku na Balkáně nevede NATO jménem určitých zájmů, ale jménem principů a hodnot. Je to prý válka nadřazující lidská práva právům státu. Podle projevu českého prezidenta v kanadském parlamentu je válka proti genocidnímu režimu etická. Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidy z prosince 1948 pokládá za genocidu čin spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Masové vyhánění obyvatel z jejich sídel lze za takový čin pokládat. Kdo ale rozhodne, která strana se v páté válce na Balkáně v tomto století při vyhánění obyvatelstva dopouští genocidy a která nikoliv? I haagský tribunál konstatoval, že vyhnány byly nejen statisíce Albánců, ale i statisíce Srbů. A jak se rozezná od genocidy bombardování celého státu, když potrestán má být jen režim? Pro někoho může být právě válka v Jugoslávii historické novum, ovšem vražedná důslednost znalců věčného Dobra a Zla je známá po tisíciletí. Kořeny dnešních představ o spravedlivé válce jsou v křesťanské etice 4. století, kdy na oficiální církevní úrovni došlo k přechodu od pacifismu k víře v právo a povinnost bojovat za správnou věc. Pacifismus byl nahrazen spory o to, co je spravedlnost. Spravedlivou se tak stává svatá válka ve jménu principů a hodnot, tedy zabíjení jinověrců. Věří-li někdo v jiného boha nebo v jinou koncepci lidských práv, je třeba vést proti němu džihád. Politikové, kteří se domnívají, že právě oni pochopili, co je Dobro a Zlo, hřeší proti bohu i rozumu. Svému názoru na zabíjení přisuzují pravomoc nejvyššího soudu. Štěpí lidstvo v duchu svých vizí na My a Oni, přičemž Oněm je možné ve jménu Dobra cokoliv. Státnická politika, která má vytvářet snesitelnou harmonii rozličných zájmů, se mění v bitvu Armagedon. Skutečná etika státníka však není dána znalostí absolutního Dobra. Začíná pochopením neúplnosti vlastního poznání a tolerancí k jiným názorům. Fanatismus pak vyrůstá z nevzdělanosti a egocentrismu, jenž vlastní zájmy a hodnoty pokládá za univerzální, věčné a ideální. Takzvaná etická válka přináší smrt tisícům nevinných lidí. Kdo a jakým právem za ně rozhodl, že mají zemřít ve jménu falešných představ o mravnosti? Otazníky si klaďte sami nebo je "vyzobejte" z ukázky. Jsme přesvědčeni, že na konci kurzu na to již každopádně máte a u tématu takové emocionální i racionální síly vás to nemůže ostatně nechat netečnými ani vlažnými. Bude to vhodnou duševní rozcvičkou pro ponor do hlubšího studia podstaty válek.

Věda o válce Carl von Clausewitz  filozofickým založením novohegelovec  dosáhl světové proslulosti svým traktátem O válce. Vlastně jsou to jeho přednášky z Pruské vojenské akademie, které posmrtně uspořádala s jeho žáky a přáteli vdova po něm. Není to pojednání ucelené, ale provázané vzácně scelenou a důslednou vnitřní logikou. Sestává z 8 knih shrnutých do 3 dílného svazku. Pro studující politologie má zvláštní přitažlivost i přínos díl 1. a speciálně 1. kniha, která ho uvozuje. pojednává O povaze války, proto je tak i nazvána. Druhá kniha nese název O teorii války, takže víte, čím se zabývá.

Vřele doporučujeme obejmout dílo jako celek, neboť přes uplynutí dvousetletí od svého vzniku má stále co říci dnešku i nám. Svou vlivnost ostatně po celou tu dobu prokazovalo více než jasně a nezvratně. Máte nyní možnost posoudit na výběru několika citací, jež mají vztah k našemu tématu a učivu, že bylo, je a zřejmě i bude pro politicko-vojenské nauky určující.

Expozice Válka není nic jiného než jakýsi rozšířený souboj. Než bychom myslili v souhrnu na nespočet jednotlivých soubojů, ze kterých se válka skládá, bude lépe, představíme-li si dva zápasníky. Každý z nich se snaží donutit druhého fyzickým násilím, aby se podřídil jeho vůli; nejbližším jeho cílem je porazit protivníka a tím mu znemožnit jakýkoli další odpor. Válka je tedy akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli. Násilí se vyzbrojuje vymoženostmi umění a věd, aby čelilo násilí. Jsou s ním spojena neznatelná omezení, stěží zasluhující zmínky, která si násilí samo ukládá z titulu zvyklostí mezinárodního práva; přitom je tato omezení podstatě oslabují. Násilí, tj. fyzické násilí (neboť mimo pojem státu a zákona není násilí mravního) je tedy prostředek; účel je vnutit nepříteli naši vůli. Abychom bezpečně dosáhli tohoto účelu, musíme docílit, aby už nepřítel neměl možnost se bránit, a to je co do pojmu vlastní cíl válečné činnosti. Tento cíl zastupuje účel a do určité míry jej zatlačuje jako něco, co nenáleží k válce samé. Na jiných místech knihy se touto myšlenkou zaobírá podrobněji a dospívá při jejím rozvádění k závěru, že ve válce nejde o to zvítězit, ale zničit protivníka, zlikvidovat ho. Leč držme se listů, od nichž jsme se začali odvíjet. Pokračování se děje v číslovaných tezích, které po své prezentaci jsou rozvíjeny a komentovány. Z nich zde ovšem uvádíme pouze výběr, korespondující s právě probíraným učivem, nicméně jejich číslování ponecháváme původní; to pro lepší orientaci těch, kdož ve své zvídavosti a studijní píli sáhnou hned rovnou po citované knize. 4. Cílem je zbavit nepřítele možnosti obrany 7. Válka není nikdy izolovaný akt 8. Válka nepozůstává z jediného úderu bez trvání 9. Válka není svým výsledkem nikdy nic absolutního Konečně ani úplné rozhodnutí celé války nelze vždy považovat za rozhodnutí naprosté. Stát, který byl poražen, vidí v takovém rozhodnutí často jen přechodné zlo, které je možno ještě napravit v politických vztazích někdy později. Je samozřejmé, že i tím se nutně snižuje intenzita napětí a důraznost nasazení sil. 10. Pravděpodobnosti skutečného života nastupují namísto krajností a absolutnosti pojmů Nejsou-li už protivníci pouhé pojmy, nýbrž individuální, jednotlivé státy a vlády, není-li už válka pomyslný postup jednání, nýbrž postup osobitých, svérázných akcí - pak z toho, co tu skutečně jest, získáme údaje nutné ke zjištění toho, co neznáme, co nás čeká. 11. Politický účel je prvotní pohnutkou 13. Je jen jediný důvod, který může zdržet akci, a ten, jak se zdá, může být jen u jedné strany

16. Útok a obrana jsou různé věci nestejné síly, nelze tedy u nich mluvit o polaritě 20. Náhoda činí z války hru a náhod je ve válce dost a dost 21. Válka se stává hrou nejen pro svou objektivní povahu, ale i pro svou povahu subjektivní EXTEMPORE: Tady si zase dovolujeme přeskočit o několik stránek dále k vývodu, majícímu s dvojicí právě prezentovaných tezí 20 a 21 úzkou souvislost Clausewitz podloženě dokázal, že když už válka začne, řídí se vlastními zákonitostmi... a poněvadž... jde v ní o to, kdo s koho... sahá každá strana ke krajním prostředkům, jež má k dispozici... a to třeba i za cenu sebezničení! 23. Ale válka přesto vždy zůstává vážným prostředkem k vážnému účelu. Taková je válka, takový je vojevůdce, který ji vede, taková je teorie, kterou se řídí. Válka však není kratochvíle, není to pouhé potěšení z odvahy a zdaru, není to dílo nespoutaného nadšení: válka je vážný prostředek k vážnému účelu.

Definice války její podstaty 24. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky Válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky. Co je pak ještě příznačné pro válku samu, týká se pouze svérázné povahy jejích prostředků. Aby se směry a záměry politiky nedostávaly do rozporu s těmito prostředky, to může vyžadovat válečné umění všeobecně a v každém jednotlivém případě vojevůdce; tento nárok vskutku není malý; ale i když sebevíce zpětně působí v jednotlivých případech na politické záměry, přesto je třeba, aby to bylo myšleno vždy jen jako jejich modifikace; neboť politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu. GLOSA: Posuďte spojitost s vývodem, že válka se ve svém průběhu řídí vlastními zákonitostmi. Pořád zůstává prostředkem politiky, která ji uvedla do chodu ... čili ani v plném chodu nepřestává být pokračováním této politiky pořád jí slouží a naplňuje cíle, které jí byly vytýčeny. Tyto závěry považujeme za jádro nejenom vybraných ukázek, ale Clausewitzova odkazu vůbec. Z hlediska učiva této kapitoly a ztvárněného tímto článkem je to pasáž vskutku nejdůležitější pro jeho pochopení a osvojení. Sem soustřeďte proto i svoje úsilí čtecí, paměťové a zejména přemýšlivé. 26. Na všechny války je možno pohlížet jako na politické akty 27. Důsledky tohoto názoru pro pochopení dějin válek a základy jejich teorie Vidíme tedy za prvé, že je třeba, abychom rozhodně nikdy nechápali válku jako cosi samostatného, nýbrž jako nástroj politiky; a jen tehdy,budou-li se tím řídit naše představy, je možné, abychom se nedostali do rozporu s dějinami všech válek. Jedině takovýto názor nám umožňuje, abychom tu velkou knihu rozumně chápali.  Za druhé nám právě tento názor ukazuje, jak je nutné války lišit podle povahy svých pohnutek i vztahů, z nichž vznikají K čemu musí státník a vojevůdce ve svém usuzování dospět především, co má největší dosah a rozhoduje nejvíce, je, aby v tomto ohledu správně pochopil válku, do které se pouští, aby ji nepovažoval za něco ani z ní nechtěl udělat něco, čím co do povahy poměrů nemůže být.

Charakter válek Právě to nastolila poslední Clausewitzova teze o povaze války, která dokreslila její podstatu a vlastně už naznačila cestu k zobecňující teorii, ale souběžně také strategii (3. kniha 1. dílu). Pokud po prezentovaném díle sáhnete  a stojí to zato, vyplatí se i vrátí  nebudete litovat. Přiznáváme, že výběr z tiskových předloh má v sobě tento motivační účel. Ale ne sám o sobě. Mají vás navést ke studiu originálních pramenů, čerpat z původní literatury a tak trochu se v ní orientovat a naučit se ji na drobnějších segmentech číst. Aplikace učiva Z Clausewitzova vyzvání plyne, že není válka jako válka, že se mezi sebou navzájem liší a rozdíly jsou podmíněny političnem, které je determinuje vznikem, průběhem a hlavně cílově. Tam také je třeba hledat ústřední diferenciační kritéria. Ne tedy pseudoetická, jak jsme se přesvědčili na začátku. Neboť každá válka je svým způsobem nemravná, když v ní hynou lidé, přináší jim útrapy a činí škody. Už proto je amoralitou, že základním lidským právem je nárok na život a ten tudíž i stěžejní hodnotou. Je-li tedy v sázce, musí být převážena nějakou vyšší a tou může být zase jen život, je-li on tou nejvyšší. Je ho tedy možné obětovat jen tehdy, je-li ohrožen zase jen on. Vlastním počínaje a životem blízkých pokračujíc až k širším, na životě ohroženým pospolitostem. Dříve bylo rozšířeno rozlišování válek na spravedlivé a nespravedlivé. Je i teď přijatelné, poněvadž se s ním dosud často manipuluje, bohužel účelově  jak se to kdy komu a k čemu hodí. Pro příklady nemusíme chodívat ani moc daleko. Jsou to dodatečná razítka pro expediční sbory anebo aspoň zdůvodňování post festum, když na důvody expanze ex ante jaksi nevybyl čas. Ale agrese zůstává agresí, i když dosáhne, čeho chtěla. Nezřídka s vědomým porušováním vlastních smluv a deformací či přehlížením obecně platných principů. Nechceme být až příliš konkrétní, abychom nechali něco i pro vaše vlastní soudy. Dozajista se jim nevyhnete, neboť si to těžko odpustit, když je toho tolik, co se na mysl tlačí.

Vzorec Jak tedy rozlišit spravedlivé od nespravedlivého, toť otázka! Co je, a co není spravedlivé? Tam se ptejme! Vymezit spravedlivé  ale spravedlivě  a všechno mimo tyto meze zařazovat k nespravedlnostem, považovat za neospravedlnitelné Jasné to je v případě napadení  tam a tehdy se musím bránit, a tudíž je právo na mé straně. Pojem agrese je přitom v mezinárodním právu přesně definován. Asi bychom neměli dát puvoár bojovým zástavám s hesly "vyšších principů", když v nich jde spíše o "vyšší zájmy"  a zase bychom to mohli dokládat na příkladech, které vám zajisté vytanou na mysl spontánně samy. Pokud bude k něčemu podobnému docházet  například pod hlavičkou ochrany lidských práv, což se poslední dobou často děje  pak zásadně, tzn. kategoricky  se souhlasem OSN, resp. na základě rozhodnutí její Rady bezpečnosti, a to vždy předem!

Prázdné dušování ve jménu demokracie či civilizace sem určitě nepatří, stejně jako fráze o hrozícím nebezpečí, nezřídka podporované vykonstruovanými argumenty. Jde o vážné věci k vážným účelům, jak jsme se shodli. Války nejsou hrátky, ale vždycky hra s ohněm a to už tady opakovaně bylo a ne tak dávno! Nemělo by se rovněž připouštět a trpět zasahování do vnitřních věcí, ať jsou nám jakkoliv proti srsti anebo nejsou po chuti. Měnit režimy, jeho představitele, nebo anulovat výsledky voleb apod. není asi to nejvhodnější a žádoucí pak už vůbec. Navíc je to precedentní rozsévání větru může vést ke sklizni bouří.

Literární vložka Nejenom k odlečení, ale jen lehčeji vstřebávanému poznávání a také zapojení citovému. Jako fixace osvojené látky. Zvolili jsme k tomu verše od čínského filozofa Lao-C známé jako TAO TE ŤING neboli O TAO a cnosti. LVII Spravuj zemi s opravdovostí, používej vojska s důmyslností, získávej svět nevměšováním. Odkud vím, že tomu tak má být? Odtud: Čím více je na světě zákazů a zápovědí, tím více lid chudne. Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem, tím více je zmatků v zemi. Čím více chytrosti a obratnosti má člověk, tím více vzniká výmyslů a výstředností. Čím více se vydává zákonů a nařízení, tím více je zlodějů a lupičů. Proto praví moudrý: Já nezasahuji - a lid se sám rozvíjí; setrvávám v klidu a tichu - a lid se sám napravuje; nevměšuji se - a lid sám od sebe prospívá; nic si nežádám - a lid sám si uchovává jednoduchost.

LVIII Je-li vláda mírná a nevtíravá, lid je prostý a počestný. Je-li vláda ostrá a podezíravá, lid je lstivý a úskočný. Štěstí, žel, vyrůstá z neštěstí! Neštěstí, žel, se skrývá ve štěstí! Kdo rozpozná jejich krajní meze? Nemožnost je zastavit? Tak se opravdovost zvrací v prohnanost, dobrota se zvrací v šalebnost. Pobloudilost lidská trvá věru od nepaměti! Proto moudrý může být příkrý, aniž ubližuje může být ostrý, aniž zraňuje, může být přísný, aniž omezuje, může zářit, aniž oslňuje. LXIII Jednej bez zasahování, uskutečňuj bez vměšování, chutnej bez vychutnávání. Nahlížej v malém velké, v nepočetném mnohé. Odplácej křivdu ctností. Připravuj obtížné, dokud je snadné, prováděj velké, dokud je nepatrné.

Obtížné věci světa je nutno konat od snadných; velké věci světa je nutno konat od nepatrných. Proto moudrý tím, že nikdy neusiluje o velikost, může svou velikost dovršovat. Kdo lehce přitakává, nutně pozbývá důvěry. Kdo mnohé bere lehkovážně, nutně má četné obtíže. Proto moudrý tím, že pokládá vše za závažné, nikdy se neocitá v obtížích.

Věda o míru Jestliže o válkách se toho v registrovatelné historii lidstva napřemýšlelo a také namluvilo i popsalo  asi v reflexi na jejich drastičnost  více než dost, na jejich pokornějšího sourozence už toho moc nezbývalo  asi v reflexi, že tolik nebolí. Obrázek 7.3-1 Mírotvorci na Jaltské konferenci

Zdalipak jste si všimli ještě jiných rozdílů mezi nimi? Válka je rodu ženského, ačkoliv účast v nich přijímají většinou mužové, kdežto mír je rodu mužského, ač je spíše doménou žen! Není to paradoxní? Žeby údělem, který je za války všestranně těžší možná právě pro ženy, než pro muže mír? Nechme to raději otevřené pro poezii než to uzavírat vědecky. Ostatně i tady je na tom bit více mír než válka, která je uměním zpracovávána v působivějších obrazech než poklidný život, kde nám ani mírovost prostředí nedochází. Většinou si ho uvědomujeme právě také jen a jenom na kulisách války či v kontrastu s ní. To nemluvíme o tom, nakolik se zorganizovali a kolik toho naprodukovali teoretici války na rozdíl od hrstky kolegů, kteří se odhodlali zkoumat mír a věnovat se jeho teorii.

Konkursní nabídka Protože jsem nenatrefil na odvážlivce tohoto ražení  pro vás a naše záměry vhodného  jehož bych vám "předhodil" jako ideovou potravu, budete muset vzít zavděk názory mými vlastními. Osměluji se vám je předložit v surovém stavu s tím rizikem, že dojde k souboji našich myšlenek. Proč by ale nemělo? Vždyť o to se celou dobu snažíme, když apelujeme na vlastní až bezohledné myšlení. Ujišťuji vás, že "sebe-krýti-ka" jest mi cizí, takže nemusíte mne nijak šetřit! Dokonce ji uvítám nabídkou ke spolupráci, či dokonce přizváním do týmu, který se chystá mírem zabývat. Začít můžete diskusním sdělením či semestrální prací. Polský satirik Jerzy Lec mi utkvěl v paměti trefným aforismem: " Kdo se chce dostat k prameni, musí jít proti proudu!"  Berte to za inspiraci, stejně to činím i já zrovna teď výběrem titulku pro svou stať. Jsou to slova skutečného poety - dokonce zakladatele básnického směru, který poetismem sám nazval. Byť se jmenuje

Nezval. Vítězslav. Neprávem dnes upozaďovaný. Možná i pro sbírku Zpěv míru, kdysi oceněnou i mírovou cenou, z níž je také tento výstižně pravdivý nadpis, který je schopen se nám vrýt jako krédo rozumu, srdce i vůle.

Mír není kořist ani dar! Tvrdí se všeobecně a se vší vážností, že dějiny jsou vlastně historií válek. Což o to  nekriticky to přijímá snad kdekdo. Je však tomu tak i doopravdy? Hlavním kritériem vědy je přece pravda. Takže KDO že ji vlastně má, respektive KOHO pak má ona? Už i docela obyčejný, hanlivě řečeno "selský" rozum nám napovídá, že pokud existuje válka, musí přece zákonitě existovat i mír. Před ní a rovněž po ní. Bývá dokonce odbornými kruhy definován jako "stav mezi válkami". Patrně v návaznosti na tezi citovanou na úvod. Ale stejně tak bychom pak mohli válku situovat jakožto "přerušený mír". KDE tedy hledat objektivizovanou odpověď? Kompromisem někde mezi tím? To je zajisté pro seriozní účel nepřijatelné. Jde o teoretickou důslednost, a tudíž průkaznou argumentaci pro podložené definice. Jestliže u války jsme tyto jistoty díky zkonstituované vědě o ní již dávněji získali, pro ucelenou teorii míru doba teprve dozrává. Asi závisle na vývoji praxe a jejích potřeb.

Úsvit paxologie? Pax je mír, logos věda, tedy věda o míru. Tak nějak bychom ji při veškeré skromnosti mohli pro jednoduchost nazvat. Alespoň pracovně, ač pojmenování není ani v daném případě to nejdůležitější. Rozhodující je náplň a hned za ní nezanedbatelně také tvar. Znamená to vymezit ze všeho nejdříve předmět zkoumání, což se tady jeví naprosto průkazně jednoznačným. Nicméně to samo nestačí, avšak může posloužit za východisko aspoň pro rekapitulaci, co bylo na ono konto v dosavadním vývoji zejména koryfeji lidského poznání sneseno. K tomu se samozřejmě vrátíme a vracet budeme, neboť právě odtud mohou vzejít stěžejní pojmy neboli tzv. klíčová slova, jimiž ona disciplina operuje a jež se potom pro ni stanou kategoriemi. To už není jenom dešifrací předmětu, ale jakýmsi pracovním itinerářem pro jeho rozpracování, snad rovněž konturou zárodečných podob cílového stavu. Tím bychom se vlastně ponořili do metodologie, která je pro každý vědní obor bez výjimky páteří. Ta se mu zpevňuje především pojmotvorným procesem, protože pojmosloví představuje víc než jen odrazový můstek pro vědosloví, skoro či spíše jeho spolehlivý základ. Víme totiž ještě z aristotelovské logiky, že pojem představuje souhrn podstatných znaků toho, co vyjadřuje. Jenom dodejme, že ho musíme vnímat především jako součást reality a teprve potom v podobách jejích odrazů. Již z toho prostého důvodu, že ty budou vždycky chudobnější než ona sama. Jinak řečeno  mezi pojmem a slovem, jež ho symbolizuje, označuje, neleží rovnítko. Rozlišujeme tudíž mezi složkou ontologickou čili věcí nebo jevem o sobě, tj. existenčně, a jejich terminologickým vyjádřením neboli složkou normativní. Chápeme tak pojem především jako pojímání skutečnosti a teprve následně její výstižné pojmenování čili rozměr nominální. Tady se blížíme k podstatě nastolovaného problému, totiž otázce, co je to vlastně věda? Co lze za vědu považovat a co ne, kdy se nějaké učení vědou stává, za jakých podmínek se to děje, ev. jaké předpoklady musí být k tomu splněny. Zkusme si na to hned i odpovědět. Nejprve k té vzpomenuté podmíněnosti vzniku vědy, která je podle obecně respektovaného názoru dána trojí potřebou resp. jejím pokrytím:

1 2

Existence vědeckého problému, tedy jevu, který dosud není teoreticky průkazně objasněn. Aplikace vědecké metody, tedy argumentačně dobře podložené vedení přesvědčujících důkazů. 3 Formulace vědeckých závěrů, to znamená definování prokazatelných a obecně platných zákonitostí.

Nespornost předmětu Jestliže budeme hledat jistoty, z nichž je možno spolehlivě vycházet, pak zde se nabízejí rovnou samy a naprosto průkazně. Jakékoliv zpochybnění tu považujeme za předem vyloučené. Oním předmětem zkoumání se totiž jednoznačně stává mír. Samozřejmě, že mírem se zabývá spousta věd, zejména společenských, ty snad skoro všechny. Proč tedy takové odlišování a vyhraňování v samostatný vědní obor? Zdá se to být nasnadě, neboť jde o vědy s jiným předmětem své ústřední pozornosti, a tudíž i generální orientace. Mír pro ně tudíž zůstává záležitostí relativně marginální, takže se jím zabývají toliko v určitých souvislostech problematiky, kterou řeší jako imanentní. V naznačené podobě tomu tak je například u filozofie, příznačné zaměřeností na nejobecnější zákonitosti přírodní a sociální, potažmo i lidského myšlení. Proto má k pojednávanému tématu až nepoměřitelně blízko. Ale zanedbatelné to nebude ani u věd politických, historických, právních, ekonomických nebo i (paradoxně) vojenských... Čím potom bude charakteristickou vědní disciplina, jejíž potřebu i možnosti touto statí chceme nastolit a odůvodnit? Jednoduchá odpověď, kterou jsme ostatně už náznakově předznamenali dvěma momenty: koncentrací na mír jako centrum své pozornosti a návazně na to komplexností nazírání. Toto nečiní zatím žádná jiná. Odtud potom vyplývá nejenom oprávněnost požadavku na konstituování disciplíny samostatné, nýbrž i její nenahraditelnost a rovněž nezastupitelnost. Vymezení předmětu znamená zároveň její opodstatněnost a systémové začlenění mezi vědy ostatní. Souběžně s tím zakládá svůj kategoriální aparát, jemuž dominuje právě mír. Fakt, že v tomto pojmu splývá předmět oboru vědního a jeho stěžejní kategorie, není zase až tak samozřejmé. Zato tím průkaznějším argumentem na podporu její svébytné existence se to stává.

Spory o definici Vyjděmež z toho, že i rozvoj už dávněji zavedených věd opakovaně znovu a znovu poměřuje předmět svého zkoumání a prověřuje okruh kategorií, s nimiž operují. Vracejí se tím rovněž také k definicím, jež podrobují v nejvlastnějším zájmu permanentní kritice. Bodejť bychom si potom ve fázi zrodu té naší mohli počínat jinak. S tím, že naše postupy musí být přísně vědecké čili zcela objektivní, bez předsudků a spekulací. Zde si proto znovu klademe již výše předestřenou otázku po jasném kriteriu vědeckosti, jinými slovy  co je vlastně věda, kde a kdy začíná, kam až sahá, čím kulminuje, případně končí. A taktéž tady nabízíme odpověď: věda je teorií předmětu svého zkoumání. Poněvadž věda se nikdy nemůže a nesmí zastavit u žádného z otazníku před ní vyvstavších, natož ho nahrazovat vykřičníkem absolutní platnosti, ptejme se dále: co potom rozumíme onou teorií? Nic jiného, než odhalování zákonitostí sledovaných jevů. Nu a o těch přece víme, že v daných časoprostorových souřadnicích musí prokazovat všeobecnou platnost. Jinými slovy  trvale se všude, vždy a za všech vymezených okolností potvrzovat.

Tím si již otevíráme prostor k serioznímu posouzení nejrůznějších pokusů o přesné definování pojmu mír coby ústředního, to znamená kategorie řádu nejvyššího. Jeden z nich jsme odmítli již v prvním odstavci, aniž jsme cítili potřebu nějak důsledněji se s ním vypořádávat. Natolik se nám to zdálo i nadále pozdává zjevně neudržitelným. Napravme to kritickým rozborem definic publkovaných na reprezentativnějších platformách. Mezi ně budou rozhodně zařaditelné encyklopedie, které jinak aspirují na pregnantní výklady, puncující jejich věrohodnost. Pro ten účel jsme si dovolili poučit se uznávaným, rozšířeným, vyhledávaným a snad oblíbeným Diderotem. Ve 3. díle čtyřsvazkové edice je na straně 152 vymezován MÍR jako stav pokoje, klidu, ticha, blahodárné situace, legality a uznání závazků, smluv, vstřícnosti a pochopení mezi lidmi, národy a státy. Pomiňme obšírnost formulace, příliš volný výčet rysů, dokonce také jejich synonymní repetice či absenci jasné třídicí pozice. Můžeme mnohé z toho třeba i úplně prominout. Leč výstižnost ani obecnou přijatelnost si konstatovat netroufáme. Nanejvýš připustíme využití jednotlivých znaků pro podrobnější charakteristiku míru a jeho vlastnostzí, resp. hodnot v něm soustředěných. Chápeme je totiž v roli znaků pojmotvorných. Zkusme to nyní pro kontrast v definičním oboru války, zda bychom odtud nemohli dospět až k pozitivnímu vyhranění jejího protipólu. Doslova se nám nabízí okřídlený a hlavně všeobecně přijímaný výrok pruského generála Carla von Clausewitze, zakotvený v jeho traktátu "O válce". Jsou to vlastně jeho přednášky z pruské vojenské akademie, které posmrtně vydala vdova po něm. Dostalo to tím pádem charakter odkazu podaného uceleně a se všemi prvky zakládajícími výklad konceptu vpravdě systémového. Navíc v opoře o novohegeliánskou dialektiku získávající na pronikavé nezvratnosti vývodů, kterou se násobí respekt před realitou jaká je, neboli pohled beze skrupulí apologetických apriorismů. Podle něj představuje válka pokračování politiky násilnými prostředky. Poněvadž je to jím velmi solidně doloženo rekapitulací prokázaných a dále se prokazujících zákonitostí ozbrojených zápasů, považujeme onu tezi za naprosto spolehlivé východisko i pro započaté úvahy naše vlastní. Proto si dovolujeme parafrázovat ji v aplikaci na možnost lapidárního definování míru, který tak budeme chápat jako politiku vedenou prostředky nenásilnými. Dá se to zajisté akceptovat  už proto, že je to přece jenom přesnější než vymezovat mír jako protiklad války nebo situace, v nichž se neválčí  ale bez otazníků se neobejdeme ani tady. Takovou již věda ve svém založení je. A tak se v prvé řadě ptáme, musíme se ptát, a nemůžeme se neptát, co rozumíme politikou. Teprve následně na její zaměřenost, obsah, nositele, prostředky, formy, typy, důsledky a podobně. Čili nejdříve vyjevit pravdy obecnější a teprve poté je konkretizovat v projevech. Než tedy postoupíme dále bez větších restů, dovolujeme si předznamenat, že v naznačovaném smyslu setrváváme u vžitého názoru, že politika představuje harmonizaci vztahů mezi velkými skupinami lidí. Tudíž nikoliv jenom prosté politikaření, či dokonce toliko počínání politických činitelů, ať jakkoli vlivných. Odmítneme-li zároveň živelnost, resp. samočinnost dějinného vývoje, pak se ptejme po nositelích či hybných pákách onoho pohybu. V čem spatřovat jeho rozpornost, jednotu a boj protikladů? Kdo náleží mezi ty velké skupiny lidí, kteří jsou z jedné strany odrazem poměrů, ale za druhé zároveň jejich tvůrci? Dozajista sem patří státy, národy, třídy, společenské vrstvy, náboženská hnutí, politické strany ..., abychom pro ilustraci představy uvedli alespoň těchto několik příkladů

a mohli tak potom pokračovat v započatých úvahách o možných směrech rozvoje a konsolidace teorie míru.

Pokusy o klasifikaci jevu Nejsou ojedinělé a přiznejme jim většinou i úspěšnost. Zejména tam, kde se opíraly o průkazné třídicí znaky čili spolehlivý kriteriální aparát. Proto i jejich výsledky jsou obecně přijatelné a mohou posloužit nejenom jako východisko zkoumání zákonitostí míru, ale přímo vstupovat i do rodící se vědy o něm. Přidržíme-li se již citovaného titulu  encyklopedie Diderot  máme co činit hned s několika přístupy k rozlišování různých podob míru čili jeho druhového členění. Přinejmenším poslouží jako inspirace anebo dokonce podnět k následování a pokračování v naznačeném směru.  Podle délky trvání ho pak můžeme dělit na krátký, nazývaný též příměřím,  a různě dlouhý, případně ještě věčný, což ovšem považujme za stylistický obrat vzdálený realitě.  Podle územního rozsahu lze rozeznávat mír například lokální, regionální, kontinentální, globální.  Podle míry účinnosti připadá do úvahy mír totální (absolutní, naprostý, úplný) nebo jenom parciální (omezený, dílčí, částečný), ev. dočasný (toť ono uvedené příměří) nebo trvalý (korespondující s tím věčným).  Podle charakteru neboli způsobu dosahování, resp. udržování, se nabízí hned několik možných a blahodárných přístupů. Na jejich základě budeme moci posuzovat, zda jde o mír bezpodmínečný nebo něčím nějak podmíněný, kdežto v jiných případech třeba vnucený versus přijatý, jindy zase smluvní kontra nestvrzený, případně v sekundárních patrech výhodný či nevýhodný,  a to dejme tomu jednostranně  oboustranně  vícestranně  všestranně (bilaterální, trilaterální, multilaterální)... (ne)kompromisní, (bez)precedentní, ... Z jiného hlediska setkáváme se dnes velice frekventovaně s pojetím nepárovým, tj. bez dichotomického instrumentáře, jak o to svědčí třeba pojmy obrana míru, prosazování míru, budování míru, zajišťování míru, upevňování míru ... Není ostatně účelem podávat na tomto místě a v nastolených souvislostech detailnější, ev. širší výčet, když aspirace na jeho úplnost jsou již předem v jeho nekonečnosti liché. Účel spočíval v otevření prostoru pro náznaky možné klasifikace pojednávaného fenoménu, což považujme za vcelku schůdnou cestu, po níž se dá dospět k vyhranění, ale i pregnantnímu formulování kategorií  základu každého vědosloví a pojmosloví, jak jsme to zmínili na počátku této stati. Ostatní si proto tentokráte ponechejme na kroky následné.

7.5 Cvičení: Národní a mezinárodní bezpečnost Zde se soustředíme pouze na jeden okruh probíraného učiva, který považujeme za nosný pro pochopení tohoto tematického celku. Cíle Ujasnit si hrozící bezpečnostní rizika, umět je třídit a odhadovat míru pravděpodobnosti vzniku i závažnosti.

Klíčová slova Agrese; aktuální; bezpečnost Evropy; bezpečnostní politika; direktivy; diverze; doktrína; eliminace; eskalace; expanze; globální problémy lidstva; historie; hranice; hrozba; intervence; iredentismus; izolace; konflikt; konfrontace; kontrola zbrojení; likvidace; mezinárodní politika; mezinárodní smlouvy; mezinárodní vztahy; minorita; mírová hnutí; mírová jednání; mírové inspekce; mírové konference; mírové mise; mírové operace; mírové organizace; mírové síly; mírové smlouvy; moc; modré přilby; nacionalismus; NATO; OBSE; odzbrojení; Organizace spojených národů; ozbrojené síly; ozbrojený zápas; politika; politologie; potenciální; potřeby; právní řád; právní stát; právo na sebeurčení; Rada bezpečnosti OSN; Rada EU; rasismus; ratifikace; referendum; regionální zájmy; republika; sankce; spojenectví; stabilita; stát; státní zájmy; státní zřízení; státnost; strategie; subjekt mezinárodního práva; suverén; suverenita; světové zájmy; svoboda; taktika; UNHCR; válka; vojenská technika; zahraniční politika; zákonnost.

Zadání Vyjmenujte nejzávažnější bezpečnostní rizika současného světa!

Tipy pro řešení Rozlište vojenská a nevojenská.

Návrh řešení Vojenská: ohrožení, hrozba, napadení Nevojenská: ekologické katastrofy, průmyslové havárie, organizovaný zločin, migrační vlny, terorismus Poznámka: Jde o náznak modelového řešení (vzor)  doplnit podle učiva dané kapitoly, příslušných studijních článků

8 Závěr Prošli jste celým kurzem, nyní si prověříte, nakolik jste si penzum látky osvojili. Cíle Examinace míry zvládnutí učiva.

8.1 Příprava na zápočtové testování Naše požadavky nejsou tajné. Proto ani výstupní testy neskrýváme. Není totiž našim stylem "nachytat studenta na hruškách". Dostáváte je tudíž k dispozici dopředu, abyste se mohli svědomitě připravit. Budou administrovány v některém z posledních tutoriálu a konány tzv. klauzurní formou čili nikoliv distančně prostřednictvím elektronických médií, jak probíhá tento kurs, nýbrž nad jeho rámec a v přímém kontaktu s vyučujícím. Dostává se vám ovšem kromě odhaleného záměru i času k přípravě a její podloženost materií v kurzu probíhaného učiva. Předložené testy tak vlastně sumarizují penzum látky, která je a bude od vás požadována. Cíle Osvojit si kladené výstupní nároky a připravit se na jejich splnění. Klíčová slova Administrativa; distanční; forma; Klauzura; kontakt; Kurz; media; Penzum; Sumarizace; test; Tutoriál. Dostáváte k dispozici tři podklady pro závěrečné testování na jehož základě se budou udělovat zápočty. Studovaný kurz je tak vlastně přípravkou na jejich zdárné absolvování. Přesto máte možnost jistého autotestu, tzn. sebeprověrky na "nečisto", abyste při vyplňování testových archů takříkajíc "naživo" či "naostro", uspěli co nejépe. Držíme vám tudíž palce  mezi vámi se většinou užívá rčení "mačkat pěsti"  pro teď i potom.

8.2 Poslední promluva Nastala chvíle loučení Cíle Bilance zdaru.

EPILOG  neboli závěrečná řeč Vše, co má svůj začátek, mívá i svůj konec. Taktéž kurs, jimž jste právě prošli. Úspěšně. Jinak byste se nepropracovali až sem. Máte za sebou i závěrečné examinace, takže víte i to, jak na tom vlastně jste, resp. nakolik jste uspěli. Oba testíky měly průřezový charakter, takže z nich lze vyvodit míru zvládnutí prezentované látky. Její penzum nebylo zrovna malé, takže o to více můžete být na své absolutorium a nakonec i sami sebe hrdi. My, tedy autor i tutor, kteří jsme se

vás pokoušeli získat pro danou tématiku, motivovat pro její cíleně uvědomělé osvojení a v jeho průběhu vás k tomu vést, vám blahopřejeme. Zároveň děkujeme za příjemnou spolupráci a oceňujeme vedle výkonu hlavně vůli vytrvat až potud. Nepochybujeme, že si mnohá poučení odnášíte pro další svůj život, neboť politologie platí za vědu o životě, jemuž tak můžete lépe rozumět. Pokud se nám podařilo podnítit vaši zvídavost v dané sféře společenské praxe a pro její fundovanější posuzování, máme vyhráno na obou stranách. Vy i my. Neboť o to tu v podstatě šlo a hrálo se. Držte se všeho, co vás drželo již v tomto studijním cyklu. Věříme vám a fandíme zároveň.

Zadání úkolů Kapitola 4: Stát a právo Budeme analyzovat a porovnávat! Zadání Zpracujte odpovědi na následující otázky: 1. V čem doznaly změnu charakteristické znaky českého státu po vstupu do EU? 2. Znáte jinou definici státu, než kterou podal TGM? Pokud ano, porovnejte ji s definicí TGM. Tipy pro řešení Vyhledejte potřebné informace v textu či jiných zdrojích např. na internetu.

Kapitola 5: Test demokracie To, co vás nyní čeká, děláte jen a jenom pro sebe. Nebudete konfrontováni se spolužáky, Váš text uvidí pouze Váš vyučující. Navázat můžete na předchozí aplikační program, kde jste ovšem ještě nemuseli postupovat až tak exaktně, jak to budeme požadovat při zpracování tohoto úkolu. Zadání V přiloženém souboru Hajdův test demokracie.doc posuďte pomocí Hajdova testu míru demokratičnosti předlistopadového režimu naší republiky se současným. Na závěr odpovězte na uvedenou otázku. Zpracovaný soubor odevzdejte. Tipy pro řešení Osvojte si přesné znění testu a na jeho základě proveďte požadovanou analýzu.

Diskuse ke kapitolám Kapitola 3: Mravná politika "Nebát se a nekrást" - prohlašoval jako své krédo Jan Werich, moudrý to člověk, nikoli jen slavný. Budiž to vodítkem i pro nás a nejenom ve právě otevírané diskusi. Připravte si úvahu na téma "Politika - morálka - my (já)" a vzájemně si sdělte její podstatné myšlenky jako diskusní podklad.

Kapitola 4: Výměna pohledů a názorů s vrstevníky Zajímáte se o shodu či rozdíl v názorech se spolužáky? Pak tedy do toho! Co získala ČR členstvím v EU a co naopak ztratila?

Kapitola 5: Diskuze: Program aplikační Sami jste si mohli na sobě ověřit, co všechno už o demokracii a diktatuře resp. jejich odlišnostech či podobnostech víte i jak dokážete s osvojenými dovednostmi operovat. Nastala tudíž ta pravá chvíle toho k aplikaci na konkrétní politické situace a poměřit se v tomto směru se spolustudujícími tento kurz formou názorové výměny. Zvolte si libovolný stát - subjekt mezinárodního práva - a poměřte jeho politické zřízení prizmatem právě probraného učiva. Své závěry svěřte ostatním studujícím tento běh kurzu politologie.

Kapitola 6: Aplikace doktrinálních teorií Opět máte šanci prokázat své aplikační schopnosti. Připravte se na to pečlivým procházením prezentačního programu - expozice učiva o doktrinách a jejich členění. Vyberte z každé skupiny doktrín jednu a pro každou z nich uveďte alespoň jediný příklad z dějin, starších či nejnovějších. Neopakujte však příklady uvedené již někým před vámi.

Kapitola 7: Rozvoj aplikačních dovedností Čeká vás intelektuálně i morálně náročná úloha: objektivně porovnat ustanovení zakládací smlouvy NATO s jeho uplatněním v akci proti Jugoslavii roku 1999. Citujeme článek 5 Washingtonské dohody ze 4. dubna 1949, kterou byla založena Severoatlantická aliance (NATO). Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo smluvním stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat

za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Prostudujte si bedlivě celý tento článek a měřítkem podstaty, jeho ustanoveními posouďte intervenční zásah NATO v Jugoslavii roku 1999. Ucelené stanovisko sdělte v této diskuzi spolužákům a reagujte na jejich příspěvky.