Podzimní nešvar aneb i nuda je prevít, který mění
Datum vydání: 1. ledna 2013
e ráno. Z kalendáře byste vyčetli, že je úterý, dvacátého října roku dva tisíce osmdesát dva. On, stoje zachmuřeně u okna, dívá se ven na podzimní plískanici. Je profesionál, svou práci miluje. Není to jeho práce, je to vášeň, kterou neumí popsat slovy. Naplňovala ho, snad proto jí tolik obětoval. Na mzdu pohlížel jako na vedlejší produkt svého štěstí, jimž mu byl bicykl. Jediné, co na svém štěstí neměl rád, dokonce to přímo nenáviděl, byl podzim a začátek jara, tedy měsíce, kdy se najížděly kilometry - jediná věc v zajímavém bytí, která ho nudila. Ačkoli se vždy dokázal s nudou vypořádat, při pohledu z okna mu bylo jasné, že dnes bude právě ona jeho společnicí, ať chce, či ne. Při představě tupého pohledu na ubíhající asfalt, ještě tupějšího šlapání a nekonečného pokukování na svůj sport tester, se otřásl. Neměl rád objemové fáze. Věděl však, proč je tam, kde je.
J
Před sebou viděl lány asfaltu a barevná pestrost podzimu mu pozvolna splývala v šeď. Jmenuje se Alfred. Zrovna, když v ústech žmoulal náustek lahve na pití, zdálo se mu, že vedle sebe něco uslyšel. Všiml si dámského kola, jež ho zrovna minulo. Náustek mu překvapením zůstal viset mezi zuby a div, že s kolem neskončil na svodidlech. Po chvíli ji poznal. Byla to Nanja, Dánka a kolegyně z pelotonu. Oba dva patřili ke špičce ve svých kategoriích, a i když oba vyhrávali téměř se stejnou pravidelností jakou je ranní hygiena, vždycky museli svést vzájemné souboje a měli potěšení z toho, když jeden porazil druhého – nestačilo jim jen vyhrát v mužské či ženské kategorii. Jejich sehranost a kreativita v pelotonu neměli obdob, dokázali stejně dobře spolupracovat, jako se navzájem překvapit. Jakmile se oba ocitli v pelotonu na závodě Grand Tour vedle sebe, kameramani měli jasno a diváci jistotu, že bude divadlo. Mezinárodní cyklistická unie totiž sjednotila starty mužů a žen, ačkoli jsou hodnoceni zvlášť. Oni dva dovedli diváky svými souboji dostat do varu a moc dobře to věděli a užívali si to. Dělali show, svým týmům vydělávali miliony. Stařičký Alberto Contador, někdejší hvězda profíků, dokonce kvůli jejich dech beroucím a nervy drásajícím soubojům doma poslal do šrotu už tři plazmové televize.
Teď byly hvězdy dvě. A obě nyní na jihu Moravy! Alfredova nuda byla v tu ránu tatam. „Co tady dělá?“ pomyslel si, a tak, když srovnali tempo a jeli vedle sebe, se jí na to zeptal. „Víš, Alfe, v Dánsku už padá sníh a je tam pod nulou. Musela jsem do tepla,“ odpověděla mu. „Už v říjnu?“ podivil se Alfred sám pro sebe. Ujeli v těsném závěsu – tak jak byli zvyklí – asi deset kilometrů, když tu Nanja velmi prudce zabrzdila. Proč to udělala, ví jen ona. My však víme, že chudák Alfred se sice vyhnul srážce s kolem, ale už nezabránil srážce se značkou v protisměru. Helma mu v tu chvíli byla k ničemu, protože ta zůstala celá, ale jemu v hlavě strašlivě zazvonilo.
~1~
©Tomáš Salák | 2013
Probral se, až když ucítil něco hnusného. Byl to čpavek a Nanja mu lahvičku s touto chemikálií držela u nosu. Než aby zavolala pomoc, zvedla ještě pořád tápajícího Alfreda a odvedla ho do pole vedle silnice. Studená země a účinky čpavku Alfredovi pomalu zastavovaly točící se hlavu a pomalu si uvědomoval, kde je. Počasí se ale ráčilo zhoršit, k sílícímu větru navíc začalo pršet a ještě více se zatáhlo. Alfred doufal, že jeho tréninková partnerka volá pomoc, Nanja ale místo toho vytáhla ze svého objemného batohu prostěradlo a deku. Nemluvila, jen vše dělala pomalu a oči jí divně svítily. Ačkoli oba mluvili plynně anglicky, kromě větru a deště nebylo slyšet vůbec nic. „Prober se, Alfrede!“ znělo mu hlavou. On, otřesený, to nevnímal. Uběhly dlouhé vteřiny, než mu došlo, co mu vlastně dílo, které vedle něj pod Nanjinima rukama vznikalo, připomíná. „Panebože, postel!!!“ zařval česky, jak nejvíce mu to jeho otřesené tělo dovolilo. „Jen to ne!!! To snad…“ A jak mu síly stačily, snažil se odtamtud co nejrychleji dostat. Věděl totiž, co se asi bude dít a už vůbec to nechtěl zažít. Ne teď, ne tady, ne v tomhle prostředí, ne v tomhle počasí. Jenže narazil. Jeho zmatené tělo mu vypovědělo službu. Otřesený mozek si náhle nevzpomněl ani na jedno anglické slovo, natož aby byl schopen vytvořit větu. „Ha! Tlačítko nouze, kde je?“ napadlo ho. Jeho znojemský tým, který je díky němu jedním z patnácti přímých Pro Tour týmů, totiž své jezdce vybavil tlačítkem, které smí použít jen v krajně nouzových situacích. Po stisknutí vyšle GPS signál, který pomocí navigačního systému Galileo zaměří tým a na místo vyjede manažer, mechanik a lékař. Než si Alfred stačil uvědomit, že si ho tentokrát vložil do kapsy dresu, namísto připnutí na šortky jak to doporučuje směrnice týmu, zjistil, že dres na sobě už nemá, jen šortky. Nanja ho vzala, nehybného jako loutku položila na deku a někam odkráčela. Náš Alf se snažil natáhnout se po dresu, leč příroda byla proti. Roztřásla jím taková zimnice, že nebyl s to pohnout se. „Je po nudě, kamaráde,“ pronesl koktavě polohlasem. Ledový vítr a déšť stékající mu po hrudi ho nadobro paralyzovaly. „Tobě je zima, viď?“ pravila navrátivši se Nanja s další dekou pod paží anglicky a něžně, takže měl Alfred pocit, jako by mu roztávaly vnitřní orgány. „Neboj, já tě zahřeju,“ pravila ještě něžněji. To už v něm zase všechno zmrzlo, pročež počasí nebylo zrovna milosrdné, ba ještě víc přituhlo. „U všech pastorkůůů!“ zaječel, ale skučící vítr jeho poslední slova vzdoru odnesl kamsi pryč. „Říkals něco?“ otázala se zvesela Nanja a černé oči se jí smály. Pak přes těžce zkoušeného Alfreda přehodila deku, kterou třímala v rukou. Nemohl utéci, nemohl se bránit. Byl v pasti.
~2~
©Tomáš Salák | 2013
Alfovi se během nastalého zmatku nějak podařilo nahmatat „Tlačítko nouze“ ačkoli to pro něj vzhledem k okolnostem byl takřka nadlidský úkol - a doufal, že signál o jeho poloze byl odeslán. Než se však ozval skřípot pneumatik ERVUPu (elektromobil na recyklovatelný vodíkový ultra pohon s tichým chodem) u krajnice, bylo už půl hodiny po všem. Alfred ležel na zemi, neschopen pohybu, teplota vzduchu mezitím vyskočila nad dvacet stupňů celsia a obloha byla vymetená. Nanja u něho klečela a obvazovala mu rány, které utržil nejenom při pádu. V hlavě mu hučelo, z rány na obličeji mu krev crčela ještě víc a pálila ho v očích a ústech. Snažil se pochopit, co se vlastně stalo, co mu Nanja říkala a kde se kolem něj vzal takový nepořádek. Jakoby vzdáleně k němu doléhala směsice zvuků a pachů. Nebyl ale schopen logicky myslet, hlavou mu běžela stále stejná otázka, na niž nemohl najít odpověď: „Proboha PROČ??“
„Cha, cha, vidím, že jste se nenudili,“ řekl manažer vesele, když dorazil na místo, překvapen, že Nanju vidí. Úsměv mu však rychle zmizel z tváře, když kolem sebe spatřil učiněný obraz zkázy. Jemu i jeho dvěma kolegům, doktorovi a mechanikovi, bylo nad Slunce jasné, co se na místě odehrálo a jak to asi muselo vypadat – oba dva, Alf i Nanja, byli celí od krve – i když zjevně nebyla její - rozsápaný dres místy potřísněný jakousi červenou tekutinou, zpřetrhané kšandy cyklistických šortek (ty samy na Alfredovi držely jen taktak), v okruhu tří metrů se povalovaly cucky funkčního prádla a svrchního oblečení, udusaná půda, zvratky, stopy po nehtech na jeho kůži, odřeniny… Ne, takovou paseku nemohl způsobit jen čelní náraz do dopravní značky sám o sobě, tu musel způsobit někdo. A vzhledem k Alfredovu takřka polomrtvému stavu bylo zřejmé, že on to být nemohl. Avšak deky a prostěradlo byly pryč. „Já bych se nudil hrozně rád,“ hlesl náš hrdina, když se ho doktor jal ošetřovat. Všechno se s ním točilo. „Pro čtyři neděle!!!“ zavyl mechanik, když viděl tu spoušť u značky a hned se ptal Alfreda, cože dělal, protože prý tak slisovaný rám kola ještě jak je živ neviděl. „Vždyť to byl fungl novej rám na příští rok! V Hostivicích teda nebudou mít radost, ba ne, ti nás poženou sviňským krokem, pánové, to je na beton,“ lamentoval. „Cože?!! Novej rám?“ V Alfredovi to hrklo, už si vzpomněl. Jak potkal Nanju, jak spolu jeli, potom až na to, když vedle něho skládala improvizované lože, i na pachy a zvuky kolem. Na vůni jejich vlasů, viskozitu její rtěnky, odér parfému, zvláštní pach jejího těla. Jen to, co se odehrálo mezitím a kdesi ve tmě pod dekou, mu jeho paměť nenabídla.
~3~
©Tomáš Salák | 2013
Když ho doktor vyšetřil, zašil mu tržnou ránu v obličeji a shledal, že i přes otřes mozku je Alfred schopen dojet trénink, mechanik ze střechy sundal a během pěti minut zprovoznil nový rám. „Tak a je to,“ pravil. „Ale ona mě… Ona mě…,“ snažil se Alfred zoufale oponovat, že není schopen pokračovat, ale nic naplat. „Ale ona tě co?!“ utnul ho rázně manažer a trenér v jedné osobě a měl co dělat, aby udržel záchvat smíchu, který ho ale vzápětí, při pohledu na ten nepořádek kolem, přešel. „Už jsem řekl,“ pokračoval. „Pojedeš a tečka!“ zvýšil hlas. „Nebo ti zatrhnu start na příští Tour,“ dodal. To náš cyklista ztuhl a podlomila se mu kolena, taktak se zachytil palivových článků ERVUPu. Střídavě pohlédl na manažera, doktora, mechanika a Nanju. Ta na něho spiklenecky mrkla, naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Ale stálo to za to, ne?“ Cuklo to s ním. Možná dvě vteřiny prázdně zíral před sebe a chtě vrátit úder se nadechl. Ovládl se však a jen si odfrkl. Nasedl na kolo. Už nevěděl, co to je slovo „nuda“ (no přeci prevít, který mění, milí čtenáři!) a s pocity, že ten podzimní nešvar vlastně nebyl až zas tak špatný, se vydal vstříc dalším kilometrům.
Ti dva se nakonec díky nudě sblížili. Vstoupili do svazku manželského, vyhráli spoustu závodů, v nejlepším závodit přestali a žili spolu šťastně až do smrti. Dlouho předlouho po ukončení jejich aktivní kariéry nebylo v pelotonu profesionálů nikoho takového, jako byli Alfred a Nanja.
KONEC
~4~
©Tomáš Salák | 2013