zpravodaj
I / 2012
48. Mezinárodního festivalu poezie čtvrtek 25.10.
Podzimní cesta na Mezinárodní festival poezie
infor m ace o festi va lu na leznete na poslední str a ně
Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava.
48. Mezinárodní festival poezie
Slovo na úvod Pred začiatkom 48. medzinárodného festivalu poézie si uvedomujem dva osobité javy. Zdá sa, že rok 2012 je rokom odchodov významnej zakladateľskej generácie nielen tohto podujatia, ale aj hnutia amatérskeho prednesu v oboch republikách. Vlaňajší pozdrav Josefa Fabiana účastníkom 47. MFP v záverečnom galavečere bol vlastne jeho rozlúčkou s festivalom a s nami všetkými, ktorí k nemu patríme, hoci to vtedy asi málokto takto vnímal. Z porotcovského zoskupenia odišli po Vladimírovi Justlovi, v tomto roku Jiří Hraše, významný český teoretik, vedec literatúry a umeleckého prednesu, a pred pár dňami tiež Ernest Weidler, významný rozhlasový redaktor a lektor umeleckého prednesu na Slovensku. Za jeho žiakov sa hlásim nielen ja, ale iste aj moderátori Peter Zemaník a Soňa Müllerová, hispanistka Eva Palkovičová a ďalší slovenskí recitátori. Odchody osobností však nečakajú od nás
len spomínanie a pietu, ale vyzývajú, aby sme dielo, ktoré vytvorili, nenechali odísť za nimi do večnosti. Netvorili ho totiž pre svoju slávu, ale pre nás všetkých, ktorí ešte zostávame. Záleží preto na nás, či po našom odchode bude mať kto spomínať a čo držať pri živote. Presun Medzinárodného festivalu poézie z neskoršej do skoršej jesene, pred sviatky zosnulých, mohol by byť preto aj symbolom jeho ochrany pred zánikom. Určite nás asi zbaví možnosti sledovania stôp v snehu, ale umožní sledovať nad Bečvou silu a žiaru jesene, jej premenu zo zelene na zlato, aj v umeleckých prednesoch. A hádam si tiež v októbrových dňoch budeme intenzívnejšie uvedomovať, najmä mladá generácia, že Česi a Slováci k sebe existenčne patrili v spoločnom štáte a že jedni druhých, aspoň v amatérskom umeleckom prednese, stále skutočne potrebujeme. Jaroslava Čajková
Letos odešel Josef Fabián
V pondělí 12. března prohrál svůj statečný boj s těžkou nemocí Josef Fabián. Bylo mu sotva osmašedesát. Do poslední chvíle pracoval, stýkal se s přáteli, do poslední chvíle neuměl odpočívat, vzpíral se nemilosrdným ranám osudu, nevzdával se. Josef Fabián, valašskomeziříčský patriot, nepřehlédnutelná osobnost, téma kavárenských diskusí, sám kmenový člen pravidelné stolní společnosti, přitahoval pozornost jako hromosvod blesky. Někdy až nemístně laskavý, vybavený zvláštním druhem sociální inteligence, jindy v příznačné urputnosti nemilosrdně tvrdý, ale vždy a v jakékoli funkci nezištný. V tom byl z dnešního pohledu téměř postavou z říše starých pověstí českých. Bojoval za kulturu, za opravu meziříčského zámku Žerotínů, za rozumná řešení sporných věcí, za cokoli, co ho v ten moment zajímalo, ale ne za osobní prospěch. A dokázal se rvát i sám se sebou, bez cizí pomoci porazit své zaužívané zlozvyky. Dobré jméno Kulturního zařízení ve Valašském Meziříčí od roku 1990 celých deset let úspěšně šířil ve funkci ředitele. Právě on se znalostí věci na samém počátku 90. let dokázal bývalými poměry svázanou instituci pozvednout na úroveň kvalitního a dobře organizovaného zařízení. V roli šéfa organizace dokázal také vydávat noviny, řídit městskou televizi i zimní stadion. Zároveň inicioval vznik folklorního festivalu Babí léto, udržel a rozvinul zde tradici Mezinárodního festivalu poezie i pravidelných Setkání divadel malých jevištních forem. Podporoval alternativ2
ní festival Valašský špalíček i Mezinárodní festival cimbálu, který je soutěží interpretů vážné hudby. Josefova celoživotní práce v kultuře měla skutečně široký záběr. Svůj literární a dramatický talent postupně přetavil ve více než 20 divadelních her, které nastudoval se souborem v Meziříčí populárního Divadla Schod, napsal i řadu pozoruhodných knih. Mezi nimi k nejoceňovanějším se řadí Slovník nespisovného jazyka valašského nebo Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Sepsal také historii valašskomeziříčských divadel v knížce Otevřená opona. A jeho pozornosti neunikla ani historie některých sportů v našem městě, jako byly lyžování a volejbal, o nichž pojednávají tituly Bílou stopou a Zlatá léta padesátá. V partě nadšenců kolem zdejšího M-klubu patřil k nejpracovitějším už v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zdaleka se nestaral jen o své Divadlo Schod. Odvedl tu kus organizační a tvůrčí práce, podílel se na mnoha, často i dost recesních akcích, a snad do všeho, čím se zabýval, dokázal vmanipulovat také herce svého souboru. Zájem o veřejné dění i politiku přivedl v roce 1990 Josefa Fabiána do křesla poslance Federálního shromáždění. Ve Valašském Meziříčí později zastával funkci radního a zastupitele a bez ohledu na rizika či osobní újmu, otevřeně sděloval své názory v regionálním tisku. Při tom vymyslel a založil občanské sdružení Valašské Athény, které bylo spolupořadatelem řady programů Kulturního
zařízení a v obecné rovině usilovalo o kulturní rozvoj města. Ani souboj s nemocí a s přibývajícími léty Josefa Fabiána neodrazoval od kulturních aktivit. Do poslední chvíle naplňoval svá slova: „Sedět jen tak na zadku a nic nedělat, to jsem nikdy nedokázal.“ Karel Prokeš a Aleš Linduška
Josef Fabián v tiskovém středisku 47. Mezinárodního festivalu poezie 12. 11. 2011.
festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Jiříkovo vidění Poezie života
Po nějakém čase vrací se sem zase rubrika Jiříkovo vidění. Měl bych asi napsat, že z toho mám radost, ale znamená to pro mě povinnost promazat a znovu pomalu roztáčet zarezlé mozkové závity… poněvadž kde ausgerechnet dneska vzít inspiraci, že ano? Rozhodl jsem se tedy zvolit osvědčený postup: splantám dohromady všechno možné i nemožné, abych nakonec došel k závěru, který ani závěrem není. To by mohlo fungovat… Znáte tetřeva honzlovce? V mé mysli úspěšně žil více než pětadvacet let. To přece Waldemar Matuška s Milošem Kopeckým v Noci na Karlštejně zpívají „…kdypak tetřevi honzlovci prohrají – když tokají, když tokají“. Nikdy jsem nepátral po původu toho záhadného druhu tetřevů, až jsem se před třemi týdny dozvěděl zdrcující pravdu; zpívá se tam původně „hon s lovci“. Samozřejmě, zdánlivě je to jenom jeden z přeslechů v písních typu „už měkoně vyvádějí“, „boryš umí po skalinách“, nebo jako když Ewa Farna zpívala „pohlídej mi meloun“. Ovšem s tetřevem honzlovcem je to trochu jinak… Napadlo mě totiž, že by nebylo od věci napsat o něm mystifikační heslo do internetové Necyklopedie (to je taková ta „politicky zcela nekorektní“ parodie na Wikipedii). A zjistil jsem, že honzlovec už to vlastní heslo má, a to poměrně zdařilé. Pro ukázku: „Tetřev honzlovec (Tetrao Honzlii) byl uměle vyšlechtěný druh. Jeho duchovním otcem byl první purkrabí hradu Karlštejna, Kurt Honzl. (…) Podle dobových pramenů se vzhledem nijak neliší od svého příbuzného tetřeva hlušce. Vyznačuje se ovšem několikanásobně větší mozkovou kapacitou, která mu dává skvělou paměť, schopnost kombinovat a všechny další nezbytnosti pro dobré strategické myšlení. (…) Zajímavostí je, že se tetřevi honzlovci už rodí s vrozenou schopností hrát šachy. Během své krátké historie prosluli jako neporazitel-
ní šachoví hráči. Pouze na jaře v období toku přesouvají tetřevi honzlovci dočasně svou pozornost na okolní samičky a hrají velmi roztržitě.“ (Viz výše.) Vždycky jsem si říkal, jak přiblížit poezii lidem, kteří ji považují za „něco z knížek“ a za nebetyčnou nudu. A ona má být přitom pravý opak nudy, pokud je to skutečně poezie. Tetřev honzlovec a Necyklopedie jako taková jsou krásnou demonstrací přístupu, který bychom mohli nazvat poezie života. Poezie nejsou jenom verše, znamená hlavně netradiční a tvůrčí přístup ke slovům, věcem i životu, znamená nepřijímat automaticky to, co nám jiní předprogramovali. Třeba z jednoho takového přeslechu v písničce začít vytvářet samostatnou „mytologii“o nadpozemském ptákovi honzlovci. Dovolím si na tomto místě hanebně zneužít citát Jiřího Žáčka: „Čím je pro mne poezie? Způsobem myšlení, myšlení hlavou i srdcem. Hledáním společného jazyka. Trvalou vzpourou proti všemu, co život mrzačí a ničí.“ V záplavě blbství a manipulace v médiích i každodenní realitě považuji za poezii života každé, i nepovedené nebo nechtěné popření oficiálně vnucované normy. Je poezie, když můj kamarád řekl průvodčímu ve vlaku zpožděném o dvě hodiny: „Jízdenku mám, ale nedám vám ji, protože podle jízdního řádu jsem již dávno doma.“ Svérázná poezie je i ne zcela chtěný a lehce morbidní novinový titulek „Mrtvých na českých silnicích je víc, než žádal Brusel“. Patří sem urban legends, moderní městská mytologie a fámologie, která zpochybňuje nezpochybnitelné vědecké pravdy a svérázně čerpá ze starých pověr a pověstí (vždyť pověra je poezie života, psal přece Goethe). Myslím si, že poezii škodí obecná představa, že je něčím vznešeným a ustrnulým. Měla by být především tvůrčí. Co si třeba máme myslet o vogonské poezii – údajně třetí nejhorší ve vesmíru:
Ó fretná chrochtobuznosti! Tvé mikturace jsou mi Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to! Literární kritik vogonské verše jistě neuzná za něco hodného své pozornosti, ale tato jediná báseň inspirovala tolik zájmu, výkladů, parafrází a napodobenin, že si zaslouží naši pozornost. Je v ní totiž obrovská radost ze hry. Podobně osvěžující je třeba nádherně bizarní nonsensová mikropovídka Ivana Wernische Nesetkání: K Josefu Kroutvorovi, Radlická 20, přišla na návštěvu Claudia Cardinalová. Kroutvor nebyl doma. Cardinalová našla pod postelí květovaný župánek a převlékla se do něj, napsala rtěnkou na okno Y love you, my dárlink, pak si vzala z dřezu nedopitou láhev čerta, vlezla do postele a čekala. Kroutvor nepřicházel. Cardinalová si z popelníku vybrala vajgla a kouřila. Ale popálila si prsty. Vajgl jí spadl do výstřihu, vyskočila a vytřepala ho. Kroutvor stále nepřicházel. Bůhví kudy se fláká, vykašlu se na něj, řekla si Cardinalová. Svlékla župánek, hodila ho na lustr a oblékla si zase své šaty. Najednou začaly hořet peřiny, Cardinalová popadla hrnec s dršťkovou polévkou, vylila polévku do postele a peřiny uhasila. Pak ještě připsala rtěnkou na okno Tintili vantili! a odešla. Za chvíli se Kroutvor vrátil domů. Ten koukal! Měl by se konat nějaký závěr? Snad vyplývá z kontextu. Třeba že je na nás, kolik poezie si v životě dovolíme a sneseme. Anebo si nějaký lepší vymyslete. Jiří Jurečka
Ze čtenářského deníku Terezy Volfové Všimli jste si, že nejen poezie, ale knihy celkově, se z našich životů postupně vytrácejí? Jakoby slovo v konzumní době ztratilo váhu. Je to snad tím, že každý bez obav může říci, či napsat, co ho napadne? Nebo jsme jen pohodlní a vším tím spěchem i trochu otupělí? A při tom v historii sehrála literatura nemalou roli. Prostřednictvím poezie básník burcoval lid. Lyričtí autoři dokázali vypsat svůj zármufestivalový zpravodaj I/2012
tek, vyzpívat bolest, vyjádřit znechucení nad nepříznivými politickými, či společenskými situacemi. Vzpomeňme například Karla Havlíčka Borovského či Františka Halase, jenž ve svém Zpěvu úzkosti vyjádřil smutek nad Mnichovem. Mladí lidé nečetli jen z povinnosti, proto, že museli, ale také aby byli moderní a šli s dobou. Na gymnáziu nám vtloukali do hlav, že kdo z mládeže neměl v jisté době
přečtený Máchův Máj, nebyl pro své vrstevníky dostatečně v obraze. Současná doba je však zejména pro poezii úpadkem. Myslím, že jen málo lidí by dokázalo bez přemýšlení vyjmenovat více než tři ze současných aktivně píšících básníků. Sama přiznávám, že i já na beletrii už delší čas jen stěží vyšetřím nějakou tu tichou hodinku. Málokdy mi škola dovolí, abych se vzdálila od politologických knih a evropských 3
48. Mezinárodní festival poezie smluv (které jsou občas pořádná nuda). O to více si však chvíle s krásnou literaturou užívám. Doufám, že se čtenář neurazí, když si tu dovolím předložit pár knižních tipů, na které jsem před nedávnem natrefila. Kniha, která mě velmi zaujala, nese název 2666 a je posledním dílem již zesnulého Roberta Bolaňa. Román se skládá z pěti samostatných naprosto odlišných knih, které ovšem spojuje tentýž detektivní motiv. Kniha je žánrově velmi pestrá a vřele ji doporučuji. Další román, který stojí za povšimnutí, napsal Izraelský spisovatel Amos Oz a jmenu-
je se Příběh o lásce a tmě. Děj poutavého autobiografického příběhu se odehrává v Izraeli na pozadí židovské poválečné historie. Dva proti Říši, to je „kousek“, který mě v poslední době fascinoval asi nejvíc. Jedná se o románové zpracování atentátu na Heydricha, kterým se v literárním světě prosadil Jiří Šulc. Ačkoli tu čtenář předem ví, k jak tragickému konci příběh míří, je Šulcova kniha velmi čtivá a ohromně napínavá. Nespornou předností je fakt, že zde naleznete přesná historická fakta. Všem zájemcům o moderní historii tento titul vřele
doporučuji. Možná je to trochu ostudné, ale až o letošních prázdninách jsem objevila lechtivého, naturalistického a zároveň myšlenkově hlubokého Charlese Bukowského, jenž je teď mým posledním dnešním tipem pro čtenáře. Například jeho Ženy, i když je to čtení spíš pro silnější povahy, uchvátily nejen mě, ale oblíbily si je i mé kamarádky a rodina. Doufám, že vás alespoň některá z mých oblíbených knih zaujme a třeba se stane vaší milou společnicí za dlouhých podzimních večerů. Tereza Volfová
Veni, vidi… Valmez Víme, že někteří z vás k nám už v minulosti zavítali, následující řádky jsou tedy určeny spíš těm, kteří jsou zde poprvé. Věřte, že Valašské Meziříčí, nebo také ukráceně Valmez, má dost co nabídnout. Historie Meziříčí sahá až na konec 13. století. Městečko vyrostlo nad soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy, a rožnovské rameno Bečvy oddělilo Meziříčí od sousedního Krásna. Ve středověku obě městečka dostávala jednu ránu za druhou, mor, válka nebo hlad... Zatímco se v průběhu dalších let Krásno zaměřovalo spíše na průmysl, Meziříčí stavělo školy a mezi jinými vzniklo tu i první dívčí gymnázium na severovýchodní Moravě. Kvetl zde též spolkový život a v součtu to časem vedlo k přídomku “Valašské Atény”. Přízvisko “Valašské” pak Meziříčí dostalo až v průběhu 18. století a v roce 1924 bylo spojeno s Krásnem. V současné době má něco pod 30 000 obyvatel, ale brzy to bude méně, protože se nám tu emancipovaly a od města odlučují dvě obce, Poličná a Krhová. Máte-li rádi vodní sporty, určitě nezapomeňte navštívit nedávno otevřený krytý
bazén, který krom jiných atrakcí nabízí také skvěle vybavené wellness centrum. Najdete ho v kraji města na levém břehu Bečvy směrem k Rožnovu. Kousek od bazénu se nacházejí i tenisové kurty a krytý zimní stadion. Jestliže jste spíše romantičtější typ a počasí vám bude přát, můžete se podívat do nedalekého zámku a parku Lešná. Vstupné není vysoké a v současné době zde můžete vidět expozice fotografií Lumíra Drápala nebo Radka Potočného. Krásenský Zámek Kinských, dnes Muzeum regionu Valašsko nabízí různorodé výstavy a víkendové akce. A jestli vás lákají vesmírné dálky, nebo aspoň noční obloha, navštivte zdejší Hvězdárnu, která ná také zajímavou historii. V noci po festivalových programech si můžete i trochu zařádit. Jestliže rádi tančíte, zamiřte do Disco klubu Černý orel, který je známý i pod názvem Mikulka, neb zde bývala Mikulovská vinárna, či do Music Baru Lira. A chcete-li si jen tak posedět, nebo si jednoduše poslechnout muziku, nabízí se příjemně zakouřená retro hospůdka Přístav (žlutá budova stojící kousek za mostem na pravém břehu Rožnovské Bečvy), nebo trochu nóbl
nekuřácké prostředí Blues Jazz Clubu v kavárně u Zvonu na náměstí. Jste-li spíše čajovnický typ, zastavte se v Labyrintu, který vede místní folkový písničkář Honza Hlucháň kousek od náměstí na Poláškově ulici, nebo navštivte čajky U Půlměsíce v Mostní ulic, či Mezi světy vedle kostela. Pro příznivce kávy či vína a stylového prostředí nabízí místní Gobelínka posezení ve Schlattauerově kavárně, kde se krom mnoha druhů kávy můžete v nekuřáckém prostředí kochat ručně tkanými koberci s návrhy umělců takového formátu jako je například J. Sopko, etc… A rozhlédnete-li se po okolí, nepomiňte nedaleký Rožnov pod Radhoštěm, lákadlo Pivních lázní a legendárního Valašského muzea v přírodě, které je v barvách podzimu doslova okouzlující. Patříte-li ke sportovnějším povahám, pak si “vyslápněte” na Lhoty s dřevěným evangelickým kostelíkem, kde sloužil také autor nezapomenutelných Broučků Jan Karafiát. Doporučují Nika R., Tereza V.
Anketa Terezy Volfové Rozhodla jsem se být trošku zákeřná a donutila své kamarády studenty, aby zapátrali v paměti a prozradili mi název knihy, kterou četli naposledy, a čím je zaujala. V jejich odpovědích jsem našla poměrně dost zajímavých tipů, titulů, které se třeba stanou inspirací také pro vás. A potěšil mě i ten záběr. Lidé v mém věku rádi sáhnou po klasice, životopisných knihách i po fantasy. Rasmus Nilsson (22 let, Umeská univerzita, Švédsko) Nedávno jsem přečetl It‘s so easy (and other lies) od Duffa Mckagana. Bylo velmi zajímavé vidět, co všechno se může stát, když se mladý nezkušený chlapec z ničeho nic stane superhvězdou. Najednou je středem pozornosti, každý po něm 4
něco chce… Je to hrozné číst, co všechno můžou drogy pokazit, zároveň však je tato kniha důkazem, že se z nich dá dostat. Martina Hanušová (20 let, MU) Naposledy jsem četla Květ pouště od Waris Dirie. Četla jsem tu knížku už podruhé. Napoprvé mi přišla natolik zajímavá, že jsem si ji chtěla přečíst ještě jednou a vůbec jsem nelitovala. Byla jsem překvapena, kolik zajímavých detailů mi při prvním čtení uniklo. Knížky od Waris Dirie mám ráda, protože mi nabízí jiný pohled na svět a jsou někdy až brutálně šokující. Taky se, díky jejím knihám, dozvím hodně věcí o jiné kultuře a proniknu trochu do jejího fungování. Myslím, že je dobré si trochu rozšířit obzory. festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie Gabriel Kožík (20 let, MU) Kyril Bonfiglioli - Pistole má přednost. Katka Růčková (20 let, studentka) Co jsem četla? Zvonokosy - Gabriel Chevallier. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Doporučuju všem. Matúš Manko Cicko (20 let, MU) Posledná kniha, ktorú si tak výraznejšie pamätám je Gándhí člověk od Eknatha Easwarana. Zaujala ma zobrazením Gándhího osobnosti, jeho života, dobrých i zlých skúseností. Ondřej Hladík (21 let, MU) Čtu Černou kniha od Orhan Pamuk. Martin Klein (22 let, ČVUT)
Čet jsem od Matkina Laska je chyba v programe. Z části deník, z části porno. Líbilo se mi to, bylo to zábavné a o mém oblíbeném tématu.
Pavel Kučera (18 let, Gymnázium Rožnov) Dekameron..., a předtím Jak vystoupit z EU od Petra Macha.
Kája Němečková (15 let, Gymnázium Rožnov) Naposled jsem četla Hamleta. Shakespeara mám ráda, ale zrovna tahle kniha mě od něj moc nezaujala.
Petra Zbránková (20 let, Mu) Já nevím..., asi nějaké básničky. Romanci pro křídlovku…
Veronika Matochová (20 let, studentka, Masarykova univerzita) Výchova dívek v Čechách, ale nedočetla jsem ji, protože už asi na padesáté stránce jsem se dozvěděla, že ta hlavní hrdinka spáchá sebevraždu. Jenže po nějaké době jsem zjistila, že ji nespáchala.
Lenka Ondryášová (20 let, VŠB) Já naposledy četla učebnici angličtiny, počítá se to? (Smích) Ale jinak Ženy od Bukowského. Petr Večeř (20 let, VUT) Naposledy jsem četl k maturitě, myslím, že to byl Moliére. Lakomec. Já dobrovolně nečtu. Mira Maceček (22 let, MU) Momentálně čtu Šňupec od Terryho Pratchetta.
Zkoušeli jste někdy učit poezii? Zkoušeli jste někdy učit poezii? Já ano. Je to totiž můj denní chleba. Na střední škole se pokouším svět této půvabné a nikdy nestárnoucí dámy přiblížit i těm nejzarputilejším ignorantům. Ne vždy se mi to daří. Vinu však necítím a nezlobím se ani na ty, kteří rande s poezií s mladistvým nadhledem zamítnou dříve, než zjistí, o co přicházejí. Je to tak, poezii nemůžete nikomu vnutit. Není to žádná bachařka, není to bezzubá tetka ideologie. Poezie se sama nikomu nevnucuje. Nemá to zapotřebí. Je tady s námi už tisíce let a ti, kteří objeví její kouzlo, jí bezhlavě či bezradně podléhají. Nevím, jak jsou na tom dámy, vzhledem ke gramatickému rodu této čarodějky, ale já jako muž si své okouzlení mohu omluvit prostou zamilovaností. Je to už pár let, co jsem se do ní ještě s mlíkem na bradě zakoukal a myslím, že s tím už umřu. Všechny dámy mého srdce nechť mi prominou, pro Poezii je v něm totiž vždycky dost místa. Jsou chvíle, kdy s ní mé lásky bojují, snaží se její místo vytěsnit jinými bohulibými zálibami. Já ale s úsměvem utíkám úspěšně od vaření, vysávání, zametání a domácího kutilství k noblesní krásce, abych s ní mohl vyjít do kraje. Abych ji potkal. A někdy ji potkávám nečekaně, na místech, kde bych ji ani nehledal. Občas její krása zahoří při slunečních paprscích lámajících se na hřebenech hor. Jindy slyším její zpěv v zurčení hladin řek, tu slyším vlát její vlasy v korunách stromů. Je však se mnou, i když se zlobím na celý svět. Když mám chuť se rvát, přichází s plamenným výrazem ve tváří a říká bojuj. Protože opětuje lásku bez příčiny a nechce platit účty, nemohu a ani nechci opustit její náruč, v níž rád uléhám, v níž mohu být sám sebou. Ne, neděste se, tohle svým studentům nevyprávím. Parafrázoval bych zde génia moderní literatury Ernsta Hemingway: Prožil festivalový zpravodaj I/2012
jsem tisícerá dobrodružství, mnohokrát jsem čelil nebezpečenstvím a mnohokrát jsem miloval. Ale ne proto, abych se tady před vámi teď chvástal. Pravé kouzlo poezie totiž zaznívá mezi řádky, v srdcích těch, kteří ji chtějí potkat v nenápadných gestech a v upřímnosti slov. I když je tedy můj boj za poezii ve školních lavicích často předem prohraným soubojem stárnoucího muže s mladými žraloky, nevzdávám to. Někdy uléhám na pokraji vysílení, aby mě polibek mé věčné milé znovu probudil s nadějí ve výhru v soubojích příštích. Nepřestanu se rvát po boku mé životní lásky dokud budu živ. A jsem vděčný ženám, které dávají poezii tvář, nezapomenutelná jména, kouzlo gest a svůdnost věčné ženy v srdci muže. To je ta poezie, která nás učí milovat krásu a touhu po opravdovosti života. Vím, namítnete, že poezie umí také plakat, tvářit se odtažitě, někdy dokonce komanduje. Ale to není její pravá tvář, to dělá Poezie na truc těm, kteří si myslí, že si za ni dokážou koupit úspěch, vavříny či místo v zaprášených encyklopediích. Pro ty vykuky bude vždy odtažitou a protivnou snobskou dámičkou. Já ji však potkávám v její okouzlující svůdné kráse, usmívá se jako slunce mých dní. Když vidím její pohled, chce se mi znovu běžet a vítězit, prát se jako kluk a snášet rány osudu. Vím to, jsem snílek. Ale jinak bych ji neměl, jinak bych její lásku nadobro ztratil. To nechci. To bych tu raději vůbec nebyl. Tak tedy, učili jste někdy poezii? Já ano, ale nikdy jsem o ní před studenty takto nemluvil. Vidím však na očích některých z nich, že vědí, že tuší, že to tak myslím, že jí jednou budou také milovat. Vidím, že mladé slečny se budou chtít stát její tváří, jejím kouzlem, aby tak na světě básníci nezůstali sami, aby znovu nacházeli svou věčnou inspiraci. Aby nikdy nepřestali milovat tu věčnou milou
jménem Poezie. Viléme, Aleši, Jarmilo! Příště zkouším poezii! Aleš Linduška Odvážným Potkal jsem člověka, který se radoval jako svobodný muž Viděl jsem hrdinu, jenž šel životem do konce svých sil Potkal jsem muže, který to nevzdal ani po desítkách ran Viděl nebojácného vlka, jenž se rval s osudem Potkávám člověka v zrcadle, který pochyboval Našel však sílu jít cestou těch, kteří se nevzdávají Vidím člověka, který miluje svobodu Nacházím odhodlání, díky těm, kteří šli přede mnou Řekněte mi, může být na světě pro chlapa něco cennějšího než jeho odvaha a čest. Řekněte, může být na světě něco důležitějšího než svoboda a přátelství. Potkal jsem muže v oblecích a krásných autech Potkal jsem pyšné majitel pravd Já však nemohu mít úctu k pozlacené slávě Vidím totiž jinou cestu, kterou šli ti, k nimž chovám úctu Děkuji mužům, kteří nám ukazují cestu, Vidím stále jejich sílu, ač jsou na jejím konci Potkávám radost v srdci odvážných Potkal jsem člověka, který je pro mě nadějí, jež neumírá (Věnováno všem, kteří se rvali s osudem až do konce svých sil… Arnoštu Lustigovi, Janu Werichovi, E. Hemingwayovi, Zdeňkovi Kotrčovi, Josefovi Fabiánovi, Jiřímu Křižanovi a mnoha dalším odvážným)
5
48. Mezinárodní festival poezie
Radošinci a jejich upřímný pohled na současnou realitu
Česká a slovenská kulturní scéna vyniká úctyhodnou tradicí autorských divadel malých jevištních forem. Začalo to někde u Voskovce a Wericha, pokračovalo Semaforem, Divadlem Járy Cimrmana nebo spoustou regionálních divadel. Jedinečným příkladem je valašskomeziříčské Divadlo Schod, jehož dobrou duší byl Josef Fabián, s nímž se už bohužel na festivalu poezie nesetkáme. Ale stále se objevují noví divadelníci, kteří se nebojí dělat věci po svém. Třeba v pozoruhodném projektu Láhor/Soundsystem, který se dal dohromady na severu Moravy. Ale to už jsme se dostali příliš daleko... Zlatým písmem se do historie autorského divadla zapsal také soubor, který nyní uvidíme v zámku Žerotínů – Radošinské naivné divadlo. Stejně jako mnohá další autorská divadla vzniklo i toto v tvůrčí atmosféře počátku šedesátých let, kdy režim začal uvolňovat otěže, kterými svazoval umělce. Divadlo založil tehdejší student Pedagogické fakulty nitranské univerzity, radošinský ochotnický herec a režisér Stanislav Štepka. Dodnes soubor vede, je jeho dobrou duší a autorem všech her, které divadlo uvedlo a uvádí. A navíc ve všech inscenacích hraje. První premiéra se odehrála 25. prosince 1963 v Radošině u Piešťan.Premiérovým představením byla satirická jevištní koláž
scének, monologů, básní a písniček nazvaná „Nemé tváre alebo Zver sa píše s veľkým Z“. Od svého vzniku Radošinci uvedli úctyhodných 52 vlastních inscenací a jak už bylo řečeno, všechny napsal Stanislav Štepka. Celková bilance souboru za téměř půlstoletí existence obnáší bezmála osm tisíc odehraných přestavení a skoro tři miliony diváků. Za tu dobu prošla souborem řada herců, kteří patří k největším osobnostem slovenské divadelní scény - Katarína Kolníková, Darina Porubjaková, Zuzana Kronerová, Jana Nagyová, Milan Markovič, Pavel Schwarz, Soňa Norisová, Mojmír Caban, Csongor Kassai, Anna Šišková a další. Od roku 1989 do současnosti má Radošinské naivné divadlo stálou scénu ve Škultétyho ulici v Bratislavě – Novém Mestě. Patří k nejúspěšnějším divadlům na Slovensku, představení jsou permanentně vyprodaná. Hra „Len tak prišli“ je zatím nejnovějším počinem jeho souboru, premiéru měla před rokem. Režie se ujal Ondrej Spišák, hrají Stanislav Štepka , Csongor Kassai, Sveťo Malachovský, Darina Abrahámová, Lenka Barilíková-Spišáková, Maruška Nedomová, Michal Kubovčík, Martin Škoda, Michaela Szöcsová, Richard Felix, René Štúr, Ladislav Hubáček a Milan Šago. Děj inscenace začíná na pohřební hosti-
ně, kde se lidé loučí s primátorem provinčního města, který zemřel při dopravní nehodě. Pozůstalí s napětím čekají na závěť, která má zaznít. A nestačí se jí divit. Korunu všemu nasadí návštěvníci z kosmu, kteří vstoupí do děje, a všechno najednou vypadá jinak. Procestovali už devět galaxií, ale nikde ještě neviděli to, co se může stát na Slovensku… Dokážou totiž vidět pravdivou minulost i budoucnost každého člověka a to nějak neladí s tím, co se odehrává před nimi – všichni totiž lžou, přetvařují se a něco skrývají. Upřímní a nesobečtí mimozemšťané nedokáží pochopit všechnu tu hloupost, pokrytectví, prospěchářství, intriky a chamtivost. Do hry vložil Stanislav Štepka to, co ho v dnešním světě nejvíc štve. Ukazuje nelichotivý obraz současných poměrů na Slovensku. Ale stejně dobře může být hra aktuální kdekoliv jinde. Někde více, někde možná méně, ale všude se najdou sobci a chamtivci, kteří se nahoru, za mocí a za penězi, bezohledně škrábou po zádech ostatních. Vzpomeňme jen na některé nynější kauzy z českých poměrů… Takže inspirace měl kolem sebe autor spoustu. A nejen z toho, co zazní v médiích. Stanislav Štepka zdůrazňuje, že umí naslouchat lidem a jejich příběhům. „Často se mě ptají, kam chodím pro nápady. Řeknu vám to – ročně máme víc než 240 představení. Setkáváme se s diváky od Košic až po Prahu. Na rozdíl od politiků vím, čím žijí, co je trápí a rozčiluje. Úžasnější studnice inspirace sotva může existovat,“ říká slovenský divadelník. Smutné je, že my všichni máme sami díky dnešním poměrům pokřivené vidění světa. Pokrytectví a intriky nám už připadají jako docela samozřejmá součást života kolem. Stanislav Štepka tento problém vyřešil vtipně tím, že nám nastavuje zrcadlo v podobě nezaujatých návštěvníků z jiné planety. Díky nim mohou diváci rozklíčovat deformovaný obraz a odhalit nejskrytější pohnutky aktérů. Pavel Stojar
Moderní poezie? Co Vám říká moderní poezie? Na tuto otázku je pro mnohé těžké odpovědět. Poezie všeobecně je zatlačována do pozadí. Na žebříčku oblíbenosti se zuby nehty drží próza. Ale poezie...? Jistě, uznávám, že poezie není stravitelná pro každého. Ale nakonec..., každý ji může tvořit! Jde přece hlavně o vyjádření pocitů. Není důležité ji chápat, musí se především prožít. Někteří si ze školních let možná ještě vybaví Máchův Máj, Bezručovy Slezské písně 6
či Wolkerovu Poštovní schránku. A co takhle něco moderního? Něco ze současnosti? Jaromír Typlt, Norbert Holub, Vít Slíva nebo Radek Malý. Zvučná jména, která jsou bohužel pro řadu lidí velkou neznámou. Přitom třeba poslední zmiňovaný básník letos obdržel prestižní literární cenu Magnesia Litera. Naštěstí tu stále vycházejí literární časopisy jako Tvar, Host, A2 či Aluze, na jejichž stránkách mohou mladí básníci projevit své literární sklony. Jenže, jak vzkřísit
zájem o současnou poezii? Jen literární časopisy ji nezachrání. Proto mají své významné místo právě festivaly poezie, jako je právě tato soutěžní přehlídka, Mezinárodní festival poezie ve Valašském Meziříčí. A možná by stálo za pokus uspořádat zde i pravidelná autorská čtení a podobná setkání, na nichž by lyričtí autoři představili svá nejnovější díla. Nenechejme poezii zemřít! Jana Bajanová
festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie
V prvním kole 48. ročníku MFP recitují... Příjmení, jméno
Bydliště
Autor
Dílo
Bako Juraj
Bratislava - SR
Franz Kafka
Výber z diela
Berčíková Anežka
Praha - ČR
Boris Vian
Strastiplný příběh
Coufalová Karolína
Rousínov - ČR
Daisy Mrázková
A co potom, Slone?
Čepičanová Gabriela
Bratislava - SR
David Albahari
Kráľ
Féderová Sidónia
Vištuk - SR
Anthony Burgess
Mechanický pomeranč
Hadravová Eva
Praha - ČR
Richard Brautigan
Mé jméno
Hartingerová Adéla
Praha - ČR
Oscar Wilde
Obraz Doriana Graye
Ilavská Adriana
Važec - SR
George Orwell
1984
Iždinská Dominika
Bratislava - SR
Teodor Križka
Šavol
Jelínková Terezie
Praha - ČR
František Halas
Naše paní Božena Němcová
Jurečka Jarek
Plzeň - ČR
Ivan Wernisch
Zenové pásmo
Kovaničová Alžbeta
Jelenec - SR
Jurij Klavdijev
Poďme čaká nás auto
Pirník Michal
Tatranská Lomnica - SR
Vladimír Sorokin
Zasadnutie závodného výboru
Rusková Kateřina
Kolín - ČR
Karel Čapek
Goneril, dcera Learova
Řehák Martin
Kolín - ČR
Karel Čapek
Rekord
Schumerová Mária
Michalovce - SR
Wislawa Szymborska
Montáž básne - Každý prípad, Prvá fotografia
Svěráková Tereza
Praha - ČR
Arkadij Timofejevič Averčenko
Ninočka
Štochlová Tereza
Horní Sloupnice - ČR
Jacques Prévert
Picasso na procházce
Vašková Johana
Praha - ČR
Arkadij Timofejevič Averčenko
Poklad
Jerigová Annamarie
Kapušany – SR
Alexandr Sergejevič Puškin
Eugen Onegin
Kotorová-Jenčová Mária
Miňovce - SR
Publius Ovidius Naso
Filémon a Baucis
Machalíková Jana
Praha – ČR
Thomas Bernhard
Jeskyňáři
Mihálová Lucia
Levice – SR
František Švantner
List
Náther Pavol
Bratislava - SR
Rainer Maria Rilke
Orfeus, Eurydika, Hermes
Nátherová Lenora
Bratislava - SR
Daniel Hevier
Čitateľ
Pariláková Soňa
Humenné - SR
Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ (úryvek)
Pelikán Martin
Praha - ČR
Elmar Klos
Věrné lásky zmar
Šimková Kristína
Nitra - SR
Michail Zoščenko
Kolotoč
I. kategorie
II. kategorie
Co byste měli vědět o ubytování Vážení účastníci festivalu, ubytování je pro vás zajištěno v Zámeckém penzionu Kulturního zařízení a v nedalekém hotelu Apollo v ulici Křižná. Ze zámku Žerotínů se tam snadno dostanete po lávce přes řeku a po chodníku mezi dětským hřištěm vpravo a sportovním hřištěm Základní školy Křižná po levé ruce. Hotel Apollo stojí naproti této školy, z terasy zámku na dohled. Hosté ubytovaní v Zámeckém penzionu odevzdají klíče při odjezdu do schránek k tomu určených. Hosté ubytovaní v hotelu Apollo budou o všem, co potřebují vědět, informováni personálem tamní recepce. Příjemný pobyt ve Valašském Meziříčí vám všem přeje organizační výbor. Hotel Apollo festivalový zpravodaj I/2012
7
48. Mezinárodní festival poezie
48. ročník MFP pro vás připravili a zajišťují: Ředitel festivalu Roman Štěrba NIPOS ARTAMA Praha Ivana Lubinová NOC Piešťany Mgr. Jaroslava Čajková Organizační středisko Hana Marková Magda Siekliková Dana Půstová Jana Štefánková Tiskové středisko Karel Prokeš Ondřej Smolka Pavel Stojar Dominika Žitníková Tereza Volfová Jakub Feranec Aleš Linduška Jiří Jurečka Propagace Ondřej Smolka Ekonom Eva Králová
Ubytování Kristýna Bajanová
Režie přehlídky vítězů Martina Longinová
Péče o porotu Zdeňka Křížanová Kateřina Kudělková
Tajemník poroty Dušan Utinek
Produkce doprovodného programu David Schwager Technika Martin Janírek Martin Krejčí Šatna a prodej vstupenek Pavla Mitášová Lada Griningerová Výpočetní středisko Alena Svozilová Radka Svozilová Porota Hana Kofránková – předseda Jaroslava Čajková Petr Zemaník Marcel Šustek
Festivalové menu Nakládaný hermelín, chléb Párek v rohlíku Utopenec, chléb Kuřecí hamburger
45Kč 15 Kč 39Kč 35Kč
Kyselice, chléb Kotlíkový guláš, chléb Davelská klobása, chléb, hořčice Kuřecí steak na grilu Vepřový steak na grilu Zeleninový salát
29Kč 69Kč 35Kč 65Kč 65Kč 55Kč
Hranolky Chléb Tatarka, kečup
25Kč 5 Kč 10Kč
Program 48. MFP
Provozní doba
Čtvrtek 25. října 15.00 Divadelní kavárna – prezence účastníků 20.00 velký sál KZ – zahájení MFP, losování I. kola soutěže – Radošinské naivné divadlo „LEN TAK PRIŠLI“
Čtvrtek 25. října Divadelní kavárna – bar prezence, ubytování – salonek Divadelní kavárny velký sál – Radošinské naivné divadlo: Len tak prišli šatna Divadelní kavárny
Pátek 26. října 09.00 M-klub – I. kolo soutěže 14.00 – pokračování I. kola 20.00 – losování II. kola – KADIŠ – Pořad z písní a veršů ruského básníka a písničkáře Alexandra Galiče. Sobota 27. října 09.00 M-klub – II. kolo soutěže 14.00 velký sál KZ – seminář s porotou 19.30 M-klub – vyhlášení výsledků – přehlídka vítězů – slavnostní zakončení 46. ročníku MFP partneři
8
Libor Vacek Aleš Vrzák David Kroča Matej Čertík – náhradník
Cestovné Vlasta Frantíková Eva Hajná
14.00–24.00 hod. 15.00–22.00 hod. 20.00–22.00 hod. 18.00–24.00 hod.
Pátek 26. října divadelní kavárna – bar M-klub – soutěž M-klub – Kadiš šatna Divadelní kavárny šatna M-klubu
08.00–18.00 hod. 08.00–18.00 hod. 20.00–24.00 hod. 08.00–18.00 hod. 18.00–24.00 hod.
Sobota 27. října Divadelní kavárna – bar M-klub – soutěž M-klub – závěrečný večer šatna Divadelní kavárny šatna M-klubu
08.00–17.00 hod. 08.00–13.00 hod. 17.00– ? hod. 08.00–18.00 hod. 18.00– ? hod.
Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka.
festivalový zpravodaj I/2012