Služební cesta na jih

Služební cesta na jih aneb

Jde sem s lesem! Ráno následujícího dne se dobrodruzi rozloučili s Plotovískami a vydali se na cestu do Kirdenu. Zpočátku se zdálo, že jim bude přát i počasí; leč ještě před polednem se začalo znova zatahovat. Zhruba tou dobou je minul kupecký vůz; cestující jim nabídli svezení, dobrodruzi však odmítli. Dokonce se je i pokusili odradit od další cesty, ale to pochopitelně nemělo naději na úspěch. Kolem poledne se spustil déšť a putující vstoupili pod první větve Jižního hvozdu. . .

Karavana Lilo. Provazce deště se řítily z oblohy, jako by chtěly utopit vše živé pod ní. Setmělo se a vzduch se prudce ochladil; ze stromů a křovin, lemujících kupeckou stezku, zůstala jen temně zelená hradba, zmítaná větrem a proudy vody. Zpomalili jsme; cesta, sestupující do hlubokého údolí, se během několika chvil změnila v koryto bahnitého potoka. Zahřmělo a nedaleko se ozval ptačí křik. Okamžitě ale utichl a vše ostatní znova přehlušil zvuk pleskajících kapek a svistot větru mezi větvemi. Proti vší vůli mi začala naskakovat husí kůže. Sotva bych ji mohl svést jen na lezavý chlad. To ten nepříjemný pocit v zátylku. . . 191

Dno údolí jsme ještě zdaleka neměli na dohled, když Elanor přede mnou strnula uprostřed pohybu. Něco se děje. První zachvění země následovalo rychleji, než stačila otevřít ústa. Za okamžik se nám stezka pohnula pod nohama podruhé – a silněji. „Kurvadrát!� vyjekl Martis. Jednotlivé otřesy se slily v nepřetržité chvění. „Neutíkejte,� zašeptala hobitka nezřetelně. Cvakající zuby jí sotva umožňovaly srozumitelně vyslovovat. S potížemi jsme se kolem ní shlukli. Z Elanor byl hříbek promáčeného pláště a provazců splihlých vlasů, mezi kterými vykukoval její bledý, drobný obličej. Pokud ještě něco stálo mezi námi s zlobou lesa, byla to právě ona. V tu chvíli se na nás snesla sprška servaného listí a drobných větviček. Země se pohnula s takovou silou, že Phoenix ztratil na poničené stezce rovnováhu. S rychlostí, kterou dodává jenom strach, se vyhrabal na nohy. Oči mu v černé tváři strašidelně svítily, obličej měl plný bláta, které rychle smýval déšť. „Co máme dělat?� Elanor neodpovídala. Její tvář byla napjatá a soustředěná, jako by se snažila oslovit někoho, kdo neslyší nebo neposlouchá. „Zapomeňte na nenávist,� vypravila ze sebe nakonec. „Prokažte lesu pokoru a úctu, pokud můžete.� Ani ve snu by mě nenapadlo se s ní hádat. Přes clonu deště jsem pozoroval kymácející se hradbu lesa. Nechte nás projít, prosím. Nejsme žádnou hrozbou. Jenom se chceme dostat skrz. Nikam mimo stezku. Jenom projít. Žádné nebezpečí. Prosím. A hradba, ač nevyzpytatelná a v neustálém pohybu, zatím zůstávala na svém místě. Poznenáhlu se dokonce zmírnil i déšť a změnil se v docela obyčejný lijavec. Otřesy ustaly. Zuby mi drkotaly strachem i zimou. Zhluboka jsem se nadechl a dovolil si krátké rozhlédnutí. Tak ne, touhle stezkou už nic neprojede. Pro pěšího nebo jezdce byla stále schůdná, avšak vyrvané kameny, praskliny a napadané větve ji pro vozy učinily neprůjezdnou. Se zachvěním jsem pomyslel na karavanu, která nás dopoledne míjela. Pomalu a nejistě jsme vykročili na další cestu. Nic jiného než doufat, že se nad námi les smiluje i nadále, nám koneckonců nezbývalo. 192

V ostré zatáčce, kterou stezka vbíhala do údolí, se nám naskytl pohled, kterého jsem se od dnešního rána tajně obával. Trosky vozu byly rozesety částečně na cestě, částečně rozmetány mezi nejbližšími stromy. Podle toho, jak vypadalo žebroví nesoucí plachtu a zpřerážené postranice se vůz musel několikrát převrátit, než zůstal ležet, kola trčící k šedivé obloze. Jeden z koní našel svou smrt přímo pod ním, druhý, hnědák s křečovitě nataženýma nohama, byl zaklíněn mezi stromy na protějším svahu. Ale jak zaklíněn! Kmeny, které jej z obou stran tiskly, nebyly vzdáleny snad více než půl sáhu. S námahou jsem od toho výjevu odtrhl zrak. Během těch několika chvil jsem se stal cizincem ve vlastní zemi. „U všech bohů. . . � zašeptal někdo za mnou. Zem pod nejbližšími stromy pokrývaly polštáře mechu, vysoké, sytě zelené a nacucané vodou. Připomínaly hladinu zvlněného moře, hebkou a chladnou. Lidská paže, trčící zpod kořenů jednoho ze stromů, v něm spočívala jako na marách.

V pohybu Otřeseni na těle i na duchu jsme pokračovali v cestě. Samozřejmě, já i Elanor jsme věděli, že se s lesem už nějakou dobu cosi děje, ale na tohle jsem nebyl připraven ani zdaleka. První demonstrace síly Hvozdu, kterou jsem na Bukové hoře okusil na vlastní kůži se, hodnoceno zpětně, dala přirovnat spíše ke shovívavé výchovné lekci. Jak snadno se necháváme zaskočit! Jsme tak zaslepeni vlastními starostmi, uzavřeni ve svém malém světě, ve svém malém městě, že zapomínáme na bytosti starší než celý lidský rod, a mocnější. . . dokud se po dlouhé době neprobudí a nepřipomenou se nám samy. Asi hodinu poté, co jsme našli zbytky kupeckého vozu se začalo dít to, co ve svém důsledku zanedlouho ochromí celý jih: Hvozd se dal do pohybu. Začalo to podobně jako předtím – nejprve otřesy, které ale rychle zesílily natolik, že nebylo možné udržet se na nohou. Ze země začala 193

vyletovat hlína a kameny, jak se silné kořeny draly nad povrch, zvedaly se a kroutily jako hadi. Jeden po druhém začaly stromy opouštět svá místa a přesouvat se – kam? Proč? Nevěděli jsme a doteď nevíme. . . dokonce ani jestli nějaký lidem srozumitelný důvod vůbec existoval. Z příčin, o kterých se necítím povolán pronášet úsudky, jsme v rozbouřeném lese neměli najít svou smrt – postupně byl každý z nás tak či onak vysazeni, postrčen či dosti nešetrně vyvlečen na některý ze stromů,∗ kde jsme to běsnění přečkali bez úhony. Když utichlo chvění Na cestě do Kirdenu, a stromy stály zase pevně, dali zběsilý útěk před náhle se jsme se na další cestu. Tentokrát vzbouřivším lesem. . . jsme ovšem byli odkázáni už jen na PJ: Takže vy dva tam ještě sprintujete naši, především Elanorčinu, intuici dopředu... tam to a smysl pro orientaci. Strach už jsme vypadá v podstatě úplně stejně jako kdekoliv necítili – tváří v tvář tak nezměrné jinde. moci to prostě není možné.

Zaniklá vesnice Schylovalo se už k večeru a pomalu jsme se začali ohlížet po vhodném místě k přespání. V jednu chvíli se nám zazdálo, že před námi jsou stromy trochu řidší – zamířili jsme tam. Tak jsme se setkali s první z vesnic, které pohltil Hvozd. Nějakou dobu jsme jen v úžasu a smutku bloumali kolem a prohlíželi trosky chalup, a, bohužel, občas i trosky zdejších obyvatel. Nic strašného – jen tu a tam dlaň či noha, čouhající zpod kořenů některého stromu, či pramen dlouhých vlasů zapletený ve větvích. Barevný šátek, zachycený ve křoví. Střepy z nádobí. Kolíbka válející se uprostřed torza chalupy, jejíž střechu prorostl mohutný buk. Mnoho toho nebylo – co neskončilo v hlubinách země, to pokryla tráva, vysoká a smaragdově zelená. Kolem vládlo ticho a klid, déšť a vítr ustaly už před nějakou dobou. ∗ Vysazeni,

postrčeni či vyvlečeni stromy.

194

Znova jsem se musel ptát sám sebe, jak tohle pochopit, jak se s tím vyrovnat. Nešlo o to, že by nám snad měl někdo skládat účty nebo dávat odpovědi. Nešlo o to, jestli rozumná odpověď vůbec existuje. Jenom jsem si v té chvíli nebyl jistý, jak najít své místo ve světě, který prostě pro některé věci nemá odpovědi. Jedna stavba však přece zůstala ušetřena – dřevěná svatyňka Woodagova byla v dobrém stavu, se suchou podlahou a nepoškozenou střechou, jen vítr dovnitř navál trochu rozmoklého listí. Vyčistili jsme ji a rozhodli se strávit noc uvnitř. Proběhla klidně a brzy ráno jsme vesnici v tichosti opustili. Dál už nás nepotkalo nic mimořádného, a kolem poledního nás les vyvrhl do otevřené krajiny nad Kirdenem.

Kirden Stáli jsme na náměstí v Kirdenu a zmateně pomžikávali do ostrého slunečního světla. Vítr od moře přinášel pach rybiny a slané vody. Takhle nějak se asi cítí námořníci, kterým jejich kocábku moře roztříská napadrť a potom je vyplivne na neznámé pobřeží a nenechá jim víc než několik prken a dost nepříjemné vzpomínky. My jsme měli pár modřin, něco peněz a jméno jakéhosi neznámého člověka, u něhož jsme měli dělat kdo ví co. Nějak mi nebylo jasné, cože to má být, ale doufal jsem, že je to jasné Phoenixovi a/nebo Martisovi, nebo přinejmenší že to bude jasné tomu člověku, až si přečte dopis od Manuciho. Tedy za předpokladu, že Matyáš Bodrych skutečně existuje. Tak tedy prý existuje. Zjistil to Martis, který k tomu dostal i tak podrobný popis cesty, že jej okamžitě zase zapomněl. Nazdařbůh jsme bloumali ulicemi. Kirden není nijak zvlášť staré město – asi před šedesáti lety jej postavili prakticky na zelené louce, aby sloužilo jako přístav a spojovací bod na cestě mezi Subou a Parletem. Krátce po jeho založení jej vydrancovaly šamanské hordy ze Zámoří. Přestože vyhořel téměř do základů, vzpamatoval se z utrpěné rány rychleji než třeba Suba 195

nebo Sadar a byl brzy vybudován znovu. Ulice, jimiž jsme nyní procházeli, jen málo připomínaly to, na co jsme byli zvyklí z Parletu – ty zdejší byly velmi široké, nezvykle světlé a většinou na sebe navazovaly v pravých úhlech, což nám kazilo orientaci. Tak jako před hradbami, i zde, ve městě, se pohybovaly skupinky vojáků. Na kdejaké větší křižovatce panoval shon a zmatek – vozy přijížděly, aby byly naloženy proviantem, zbraněmi, vším, čeho bylo třeba na frontě. Obyčejný život jako by tu ustrnul. Kirden bylo město žijící válkou, město umírající válkou.

Bodrych a bedny sněhu Zaměstnanci pana Manuciho skutečně úspěšně vyhledali pana Matyáše Bodrycha, lékárníka a kupce. Ten se je po přečtění (a ověření pravosti) doporučujícího dopisu uvolil na několik dní zaměstnat u sebe. Protože v současné době plnil zakázky výhradně pro armádu – šlo o dodávky medicínského materiálu na frontu – naléhavě se mu nedostávalo lidí, kteří by mohli jeho vozy doprovázet. Dohodl se tedy s lidmi od pana Manucciho, že pro něj jednu takovou zásilku, která měla vyrážet za tři nebo čtyři dny, doručí do vojenského tábora před Faledhelem. Všichni přítomní s tím souhlasili. Dokud se ještě zdržovali v Kirdenu, byli Matyášem Bodrychem posláni prozkoumat jakýsi starý statek za městem, který kupci patřil, leč byl v zanedbaném stavu a bylo třeba odhadnout, kolik oprav je třeba provést, aby se dal využít jako skladiště. 196

Martis hodnotí Matyáše: Haha, apatykář, haha, kamarád od Manuciho, bezpochyby JEN apatyář!

Martis zjišťuje, co je vlastně Matyáš Bodrych a ta jeho zásilka zač: Martis ke Stefanovi: Omlouvám se za tu noc,a ale mělo to svůj účel, ač jsem nezjistil cele co jsem chtěl. Vše ale může být časem důležité. Bývala to apatyka s luxusním zbožím. Teď zásobují vojáky. Mají pro ně spoustu drog. BEDNY SNĚHU! Tím by se sjela celá armáda 2x. Těch peněz! Ta spousta drog v pidiměstě. To není samo sebou. Na něco si chystají arzenál. a V mírně podnapilém stavu se snažil Stefanovi vlízt do postele. . .

Zdálo se, že se nemůže nic stát, ale během prolézání statku dobrodruhy čekalo jedno překvapení – zjistili, že objekt je již kýmsi využíván pro předávání šifrovaných vzkazů ∗ a podezřelých zásilek, s největší pravděpodobností drog. Během pátrání v útrobách statku byli náhle překvapeni dvěma muži ve vojenských uniformách, kteří je vyhnali s tím, že objekt je nebezpečný a vstup do něj je úředně zakázán. Zmatení dobrodruzi nejprve uposlechli, ale potom rychle došli k přesvědčení, že šlo o pouhé blufování a ti důstojnící že byli právě oni pašeráci či překupníci. S rozpornými názory na osobu Matyáše Bodrycha a jeho známého, alchymisty, se vrátili do Kirdenu. Zde zmatek ještě vyvrcholil tím, že Matyáš mezitím najal jednoho šermíře, který by družině na cestě do Faledhelu poskytoval ozbrojenou podporu, a poslal jej, aby družiníky vyhledal. Ti ale měli v té chvíli nervy už úplně v kýblu a tak, jakmile spatřili neznámého člověka s mečem, jak k nim míří, ve zmatku před ním uprchli. Následovala zběsilá honička po městě, trvající necelých čtyřiadvacet hodin, během kterých se Rinbald snažil kontaktovat s družiníky, družiníci se snažili vyhnout Rinbaldovi i Matyáši a navíc byli pronásledováni jedním z pašeráků. ∗ Pro

O přibyvším Rinbaldovi: Martis: Jak že se jmenuje? Stefan: Já myslím, že jsem to nepostřeh. Martis: Proč by Matyáš s milionem kontaktů najímal obyčejného bezprizorního ŽOLDÁKA? Stefan: No a proč ne? Čistě jako doprovod ozbrojený - a čím míň toho ten člověk ví, tím líp. Martis: Čert ví kdo ho nastrčil... lépe mít svého, prokádrovaného. Stefan: Zatím nás ten člověk nemá jak ohrozit, nic moc o nás neví a my mu hned tak nic o sobě vykládat nebudeme.

Stefana ovšem dlouho zašifrované nezůstaly: Prijedu desateho cervna v jedenact pan zeleny hodinu pockejte bude nove zbozi a Patnacteho se stavim pan cerny. Laskavý čtenář jistě přehlédne datumy, poněkud nesouhlasící s časovou osou Příběhu. Třeba vzkazy byly už neaktuální.

197

Situace se vysvětlila až další den, Rinbald byl představen družině, Bodrych předal vyšetření případu tentokrát už pravé úřední moci a nebohý pašerák, poté, co zjistil, že družina disponuje kušemi a neváhá je použít, vzdal své pokusy získat zpět své zašifrované – teď už tedy rozšifrované – vzkazy. Nutno dodat, že i přesto panovala mezi družinou a Rinbaldem zpočátku nedůvěra, zejména ze strany Martise. Hned druhý den cesty došlo k dosti nepříjemné události. . .

O přibyvším Rinbaldovi: Martis: Jistě, to souhlasí, ale mně jde o to, že dle mě lže, není bezprizorní žoldák. Stefan: Jasně je možné, že je tam od toho aby na nás dohlíd’; ale na tom nic nezměníme, když se Matyáš rozhodl, že jej pošle s námi. Ale Martis je opravdu paranoidní. . . Martis: Dám si pozor a po dobu co bude držet hlídku Rinbald budu vzhůru a bdělý a ostražitý.

Krev, pot a Slzy Družina s vozem, naloženým zdravotnickým materiálem, v ponuré náladě táhne přímořskou vesnicí. . . Vesničanka: Od vojska, od vojska? Elanor: Bohužel taky u vojska. Phoenix: Ale v podstatě jedeme nezávisle. Elanor: Prostě jim něco vezem.

Martis se vynořil zpoza zatáčky. Okamžitě jsem zadržel koně – výraz v jeho tváři a tasený meč v ruce nevěstily nic dobrého. „Došlo tu asi k přepadení,� vypravil ze sebe stísněně. „Kus tady za tou zatáčkou leží vyvrácený vůz, kolem něj několik těl. . . ještě jsem to nezkoumal podrobně, útočníci nemusí být daleko.� Já, Elanor a Phoenix jsme zůstali na místě a Martis s Rinbaldem odspěchali zmapovat terén. Vrátili se po hodné chvíli. „Zdá se, že les kolem je čistej,� kývl na mě Martis. „Ale ten povoz nám zatarasil cestu.� Pobídl jsem koně. Pomalu jsme se vykodrcali na podlouhlou paseku. Zhruba uprostřed trčel vykolejený vůz, kolem něj v různé vzdálenosti pět či šest těl, některá v uniformách, některá náležející lapkům. 198

Spěšně jsme se pustili do odstraňování barikády, zatímco Elanor a Phoenix hlídali okolí. Šlo to naštěstí docela snadno, protože byl úplně prázdný, jasná to zpráva, v čí prospěch střetnutí dopadlo. Jeden z mrtvých ležel hned vedle povozu; na tom člověku mě zaujal jeho na první pohled civilní zevnějšek – od širokého břicha až po šaty, které ukazovaly spíše na měšťana nebo zámožnějšího řemeslníka. Než jsme se znova dali do pohybu, na chvilku jsem se k němu sklonil. Všiml jsem si, že mu z úst, umazaných od jakési lepkavé hmoty, trčí růžek papíru. V křečovitě zaťaté ruce, částečně skryté pod tělem, svíral větší kožený váček. Těžko říct proč mu jej lapkové nesebrali – nejpíš proto, že neskrýval žádné mince, ale pouze jakési tuhé bobulky. Opatrně jsem mu jej vykroutil ze zčernalých prstů a nahlédl dovnitř. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Vrhnul jsem rychlý pohled přes rameno – ale ne, ostatní se ještě o čemsi dohadovali u vozu. Přeopatrně jsem vzal za onen růžek, čouhající z úst mrtvého, a začal jej povytahovat ven. Byla to odporná procedura; kromě té hnědé patlanice byl mrtvý potřísněn zvratky a krví ze široké rány na břiše. Nutil jsem se to pokud možno nevnímat a soustředit se jen na to, abych papír nepotrhal. Naštěstí byl kvalitní a dosud celkem pevný. Konečně! Už na první pohled bylo vidět, že se jedná o mapku. Utřel jsem ji z nejhoršího svazkem trávy a přidal do váčku. Do váčku, obsahujícího neuvěřitelné množství Hadích slz. Nález drog tak málem zapříčinil vykolejení dalšího vozu, neboť Martisovi, jakmile si uvědomil závažnost situace, se začaly klepat ruce tak strašně, že na otěžích vytvořil dokonalé stojaté vlnění. Strhla se vášnivá a zprvu i dosti hlasitá debata, co s Hadími slzami provést. S rozumným návrhem v tu chvíli nevyrukoval nikdo,∗ to dobrodruhům ovšem nezabránilo v tom, aby hezkou chvíli naprosto přestali sledovat okolí. Před hrozící katastrofou je tak chránila jen Rinbaldova ostražitost. A možná i něco dalšího, o čem však zatím neměli tušení ani dobrodruzi, ani Rinbald. . . ∗ Navzdory

Martisově obhajobě toho, že pekelně se sjet je to nejlepší, co se s nečekaným nálezem dá udělat.

199

Sotva jsem měl na voze chvilku klidu,∗ prohlédl jsem si důkladně i ten plánek. Šlo o dosti schematickou mapku pobřeží, pokrývající cestu od Kirdenu až k řece Gaerlant, s vyznačenými vesnicemi a hrubě načrtnutým okrajem Hvozdu. U některých názvů bylo v závorce uvedeno číslo. Nad jednou z osad, zvanou Osada, byl zakreslen prázdný obdélník, který jsem identifikoval jako hranice výřezu z mapy, tedy jádro pudla. A to nadmíru zajímavé jádro – kdyby jenom proto, že podle mapky se tam zřejmě nalézá jakýsi klášter. Což bývá obvykle věc, o které se v okolí široko daleko ví. Nám se ale o žádné svatyni nikdo ani slovem nezmínil. Jistě, mohlo jít o pouhé ruiny. . . Z nějakého důvodu tvůrce mapy považoval za nutné nad ně přikreslit několik vran. Nad klášterem, hlouběji v lese, se rozlévaly bažiny – několik zaškrtnutých cest končilo přímo v nich. A ještě výše bylo něco, čemu jsem nedokázal připsat význam s jistotou – tmavý obdélník, rozparcelovaný na několik menších, zřejmě na mýtince. . . inu, nedokázal? Ve skutečnosti bych byl ochoten vsadit celkem dost na to, že vím, kde se nachází jedno z center produkce Hadích slz. Různé časy, různá místa. Selik a jeho banda hrdlořezů. Pokusy s černým práškem, Martisovy informace o údajných halucinogenních účincích Hadích slz. Stará mohyla za Plotovískami, kde jsem se poprvé skláněl nad divoce rostoucí Serpentou, a kdesi v pozadí slaboučký, ale zřetelný hlas Elanorčiny babičky: „Její pravé jméno je Serpentalis. Můžete se s ní dodnes setkat na místech jako staré chrámy, svatyně, bývalá obětiště. . . a u naší mohyly. Serpentalis, která vyroste na takové půdě, má velkou moc a účinek. . . �

Vzato kolem a kolem, byl bych ochoten vsadit dost i na to, že vím alespoň o jedné složce Hadích slz. Čistě pragmaticky budu odteď považovat za svůj nejdůležitější úkol zabránit Martisovi, aby ty drogy sežral, dokud nedorazíme do Parletu a nebudu moci udělat rozumnou analýzu. Z tohoto hlediska ∗ Vykoupenou

bohužel tím, že Hadí slzy byly svěřeny do úschovy Martisovi.

200

se sice jevilo dost hloupé mu celou zásobu svěřovat; na druhou stranu jsem se mohl spolehnout, že u něj Hadí slzy dojdou úhony jen přes jeho mrtvolu.∗ Tuto noc jsme neměli už takové štěstí jako včera, kdy jsme spali v jednom hostinci, a vypadalo to, že se budeme muset spokojit s tábořením pod širým nebem. V krajině hemžící se lapky, dezertéry a marodéry všeho druhu to nebyly zrovna příjemné vyhlídky. Radost z toho neměli dokonce ani naši koně – ačkoliv museli být po dlouhém dni utahaní, chovali se neklidně a hlasitým frkáním dívali najevo nespokojenost. Vypadalo to, že toho moc nenaspíme. Předtucha nezklamala. Už při druhé hlídce nás vyburcoval Phoenix, který v lese nad námi zahlédl nějaká světla. Měl pravdu; připravili jsme se, že možná dojde k boji, ale z nějakého důvodu světla, jež se zpočátku přibližovala, postupně pohasla a nebo se opět vzdálila. Zbytek noci už proběhl celkem klidně.

Bude-li nás víc, nebudeme se bát vlka nic Táhli jsme dál. Panovalo úmorné vedro a dusno, jako před bouří. Bylo už k polednímu, když ze země vyrostla ženská. Musela se schovávat někde ve škarpě, jinak to není možný, ale vůbec jsem si jí nevšiml, dokud nám nevstoupila do cesty. Oblečená byla po elfském způsobu a po boku se jí houpal krátký meč, ale postavou se podobala spíše venkovance a neměla špičaté uši. Na chvíli se mi po tom zjištění ulevilo. Ale jen na chvíli. Příjemně se na nás usmála a řekla něco v tom smyslu, že by si s námi ráda promluvila. Za normálních okolností bych jí přeochotně ∗ Ano.

Stefan bohužel patří k tomu druhu lidí, pro které je dobrým důvodem něco udělat prostý fakt, že „by to mohlo být zajímavé�. Například tento experiment mu v budoucnu opravdu poskytne zajímavé zkušenosti, mezi nimi i poznatek, že někdy i dobré důvody po čase nejsou už tak dobré, jak se zdály na počátku.

201

vyhověl; teď jsem se však snažil přimět naše zvířata, aby se přestala snažit ukopnout hlavu každému v dosahu, především teda mně. Ona se chvíli s tím milým úsměvem na rtech koukala, jak visím na dvou uzdách zároveň. Když se dost nakoukala, cosi řekla a koně rázem přestali jančit. To už nějakou čertovinu čuchali i ostatní a naše malá skupinka∗ se naježila† zbraněmi.‡ Došlo ke krátké výměně názorů, během níž vylezlo najevo, že ona se jmenuje Alisa, pochází z vesnice Mračná pláž a ten nebezpečně vypadající chlápek, který se kdovíjak objevil za naším vozem, je její bratr a, ano, rovněž on by si s námi rád promluvil. Pokud možno bez použití násilí, ale v principu jsou ochotni přistoupit i na krajní způsob argumentace. Rozhodli jsme se zachovat diplomaticky; naše krédo ovšem značně poškozoval Martis, který stále ještě nevzdal pokusy o úsměv typu copak-děláš-dneska-večer? Načež se Alisa namíchla a prostě na něj zavrčela, zavrčela jako kočka. Nebo, když jsem pozoroval její chřípí, chvějící se a nasávající pach koní, nás a Martise, spíš jako — Dále jsem úvahu nedovedl, protože Alisa už zase povídala. Zkrátka a dobře – ti dva nás nežádali o nic jiného, než abychom jim umožnili proniknout do vojenského tábora ve Faledhelu. Co tam hodlají provádět, s tím se nám neráčili svěřit, ale sotva to bude nějaká humanitární činnost. Takže pokud se to nějak zvrtne, pojedeme v tom s nimi. Zejména pokud se přijde na to, že Alisa a Dolf jsou vlkodlaci. Vzhledem k okolnostem – byli to právě oni dva, kdo nás včera v noci ušetřil krvavého střetu s bandou dezertérů – a celkově nízké bojové morálce mezi námi jsme jejich podmínky přijali. „Lesy kolem se hemží všelijakou havětí. Nakonec budete za naši společnost ještě rádi,� usmála se Alisa na Rinbalda, který se pořád ještě tvářil, že by dal přednost těm krajním způsobům argumentace. ∗ Vyjímaje

Martise. U něj v té chvíli převzala velení jistá nadměrně vyvinutá část mozku(?). † Což v praxi znamenalo, že Rinbald vytasil. ‡ Martis se na to konto začal na ženu imbecilně šklebit.

202

Díval jsem se, jak odchází za Dolfem a něco s ním rozebírá. Tenká látka přiléhavých kalhot přitom věrně kopírovala každý pohyb jejích silných, hezky stavěných nohou. „Má úplně pravdu,� zamumlal Martis. Alisina slova se ukázala být pravdivá do posledního putníku. Co pravdivá – přímo prorocká. Dobrodruzi s vozem zrovna vyjeli na jakousi mýtinu, když k jejich uším dolehlo obávané: „Ruce vzhůru!� Ruce do vzduchu zvedl jen Stefan, a to pouze proto, aby čaroval. Rozpoutala se lítá řež. . .

Lítá řež Další rána mečem mě přirazila na stěnu vozu. Pokud jsem se chtěl ještě o něco pokusit, měl jsem poslední příležitost. Bleskurychle jsem mávl rukou v nacvičeném gestu, ale druhý z útočníků mě předstihl. Dostal jsem ránu, která by mi normálně hladce usekla hlavu. Magie bez užitku vyprchala z ochromených prstů. Holí jsem vykryl druhého z mužů, ale bylo to špatný, namouduši špatný. Sílu už jsem neměl žádnou. Docela dobře jsem si během toho, jak tam se mnou střídavě mlátili o vůz, ohmatal půdu za sebou. Teď jsem jim pod vozem zmizel. Ocitl jsem se v pěkným chaosu a mačkanici. Na zemi, nevím kdy a jak se tam dostal, se válel Martis a vyřizoval si kuší účty s někým schovaným v lese. Elanor dřepěla na bobku vedle něj a pokoušela se o to samé. Neměl jsem ale čas se moc rozhlížet, protože to už se tam začali sápat ti dva. Byli příšerně nasraní. Podle těch zásahů, co jsem schytal, jsem měl být dávno na kusy. Jediné, co se jim ve skutečnosti podařilo, bylo rozseknout mi košili a lehce mě škrábnout na paži. Kolem ucha mi prosvištěla šipka a zabodla se někde nahoře. Martis vztekle zaječel a vzápětí jsem dostal ránu mečem, tentokrát už bez pardónu. Viděl jsem, jak se chlap, nalezlý napůl pod vůz, vítězoslavně šklebí, ale to už jsem měl plné ruce práce, abych odrazil toho 203

druhého, který se sem sápal zpoza kola. To ale neměl dělat, protože tím pěkně naštval Elanor. S potěšením jsem zaznamenal jeho zaúpění. Slyšel to i ten první. Viděl jsem jeho vztekle vyceněný zuby, popraskaný žilky na zpoceným nose, krví podlitý oči. Jenom ruka s mečem byla někde z dosahu zornýho pole. To byla chyba. Bolestí se mi zatmělo před očima, když mi něco chladnýho klouzalo pod žebra. Zmateně jsem o malej kousek ustoupil, rukama šátraje po zemi, kam mi vypadla hůl. Jak se po kolenou cpal za náma pod vůz, napůl ji překročil. Jako ve zpomaleným snu jsem viděl, jak se napřahuje k dalšímu, tentokrát už smrtícímu úderu. Trhl jsem holí vzhůru. Na okamžik se zarazil, jeho oči si daly sraz nad kořenem nosu a on docela tiše jakoby zakuňkal a padl na záda. Na bojišti nastal obrat. Martis už si to zřejmě vyříkal s tím zálesákem, protože teď se briskně obrátil a napálil do ležícího chlapa salvu šipek, než se stačil zvednout nebo aspoň odvalit. Konečně jsem získal trochu víc prostoru a mohl se věnovat i tomu druhýmu, kterej doteď obtěžoval Elanorku. Zařval jako tur, když jsem ho přes holeně praštil holí, a složil se na kolena. Ještě když padal, přilítla šipka od Elanorky a našla si místo v jeho krku. Zachroptěl, zamával kolem sebe rukama a převrátil se naznak. Najednou bylo všude ticho. Před vozem se válely dvě, tři mrtvoly. Vlkodlaci nikde, Rinbald nikde. Phoenix taky nikde.∗ Krajina po bitvě. Kola a stěny vozu byly jako jehelníček; v loukotích a postranicích tam trčelo aspoň šest šipek, a mezi tím jsme klečeli my a tiše bublali krev. Elanor trčela šipka ze zad – dostala to hned na začátku. Martis vypadal podobně, jenom že ty šipky z něj trčely dvě a zepředu. V tu chvíli se objevily dva páry nohou, přičemž jeden z nich mi byl víc než povědomej. Dolf s Alisou mezi sebou táhli polomrtvýho Rinbalda a koukali na nás dost nevěřícně, jako že ještě žijem. Oni sami měli taky pěkných pár šrámů a z Dolfa krev jenom crčela, ale tvářili se, že jim to nijak zvlášť nevadí a začali místo toho ošetřovat nás. Hezkou dobu jsme se tam dávali dohromady; Alisa se nekompro∗ Hurá. . .

204

misně vrhla na chudáka Martise, Dolf vytáhl ze zad šipku Elanorce. Elanor potom zašila mě a konečně Dolf s Alisou se o sebe postarali navzájem. Alisa vyrazila pro koně, které čert ví kdy stihla odehnat a zachránit nás před přejetím, a my jsme mezitím odtahali mrtvoly do roští u cesty. Zběžně jsme s Martisem jednu nebo dvě prohledali, ale lapkové u sebe neměli nic mimořádného. Vyhodili jsme z vozu Phoenixe, který se tam prozíravě ukryl hned na začátku bitky, a na jeho místo naložili Rinbalda – dostal mečem přes obě nohy a vypadalo to, že se na ně pěkně dlouho nepostaví. Elanor si sedla na kozlík a jelo se dál. Sotva se začalo šeřit, zastavili jsme na prvním příhodném místě. Hlídky obstarali Dolf s Alisou.

Nejedem, nejedem, sebrala nám voda most Když jsem se probudil, cítil jsem se jako Woodag Znovuzrozený – zmatený a s pocitem, jako by na mně přenocoval medvěd. Ale nedalo se nic dělat, a navíc jiní na tom byli ještě hůř. Cesta se nyní trochu rozšířila, a tak jsem mohl jít pohodlně vedle koní. Včera večer se o ně vlkodlaci postarali dobře, ale i tak bylo vidět, že toho ti chudáci∗ už začínají mít tak akorát. Po poledni jsme se přešplhali přes jeden menší hřebínek a pohlédli do údolí před námi. Neviděli jsme skoro nic, a to z prostého důvodu – celý prostor před námi byl zahalen do šedivého oparu, od šedivých mraků přes provazce šedivého deště až po šedivou mlhu válející se při šedivé zemi. Nad Faledhelem lilo, a lilo s neutuchající úporností hrozících záplav. Zkontrolovali jsme plachty, co nejvíce je vypjali a začali sestupovat dolů. Bylo poznat, že na téhle straně hřebene prší už hezkou dobu, cesta byla vymletá tak, že se podobala spíš říčnímu korytu, a stejně tak ∗ Ti

chudáci koně.

205

jí tekl hotový potok. Koním se dolů moc nechtělo, smekali se po kamení a děsila je váha, která se na ně tlačila zezadu, takže jsem je musel pomalu vést. Elanor třímala opratě a Dolf s Martisem brzdili. I navzdory plášti jsem byl během půl hodiny mokrý na kůži. Odpoledne jsme míjeli jakousi vesnici a já, Martis a Elanor jsme se tam stavili vyzvědět, jak vypadá cesta před námi. Paní, která nám otevřela, byla tak laskavá, že nás pozvala na čaj; řekla, že tady prší už asi týden a zhruba tak dlouho už se tu neobjevil nikdo z tábora za Faledhelem. Jestli budeme mít štěstí, povídala, dorazíme k řece už dnes k večeru, ale je možné, že se nedostaneme přes – hladina se jistě pořádně zvedla. Poděkovali jsme jí alespoň za čaj, když už ne za dobré zprávy, a vyrazili dál. Po dalších dvou hodinách škobrtání jsme měli pobřežní vrchovinu za sebou a konečně se z lesa vykodrcali mezi rozbahněné, promáčené louky. Teď už jsme se nemuseli bát, že se nám vůz utrhne nebo vykolejí; zato se začal bořit a koně jen těžko tahali kopyta z bahna. Všechno, co mohlo jít po svých, muselo z vozu. Na korbě jsme nechali jen Rinbalda a na kozlíku Elanor. Táhli jsme se kupředu, lilo, vlkodlaci se ošklíbali a pomalu se začínalo šeřit. I za dne jsme neviděli víc než na padesát sáhů, ale teď se horizont scvrkl na nějakých deset. S večerem přicházel nepříjemný chlad, drze nám zalízající pod kůži a pronikající mokrým oblečením. Jedinou naší nadějí na odpočinek v suchu a teple byl tábor. Tma už padala, když k nám přes šumění deště dolehl ještě jiný zvuk – hluboké hučení a šplouchání tekoucí vody. Někde před námi se valil rozvodněný Faledhel. Nechali jsme vůz stát na louce. Vlkodlaci někam odběhli. Elanor využila příležitosti a začala převazovat Rinbaldovy rány. Phoenix dřepěl vedle ní a tvářil se zmokle. Vzal jsem lano, Martis lucernu a vyrazili jsme zjistit, jak je na tom most přes Faledhel; pokud ještě existuje. Prodírali jsme se tmou a deštěm, zatímco hučení před námi sílilo do burácení, ve kterém bylo stěží slyšet vlastního slova. Bažiny zmizely a my jsme teď stáli po kolena v proudící vodě. Cesta tu mizela, ale na dohled vepředu se ze záplavy cosi zvedalo, nějaký sloupek. 206

Dohodli jsme se, že mě Martis bude jistit na laně, a já zkusím dosáhnout mostu. Na louce dosahovala voda asi po pás a ani proud nebyl nijak zvlášť silný. Pod nohama jsem ucítil první kameny. Pár kroků to vypadalo stále ještě dobře, ale potom jsem náhle šlápl do prázdna, proud mi podrazil nohy a nakonec jsem byl rád, že se mi podařilo dostat zpátky na břeh. Lucerna však vzala za své. Podobni dvojici hastrmanů jsme se vlekli studeným bahnem zpátky a za krk nám stékal déšť. U vozu jsme potkali vlkodlaky, jak o něčem debatují s Elanor. Byli se podívat podél řeky a asi míli proti proudu objevili provazový můstek. Dolf se začal dohadovat s Martisem o nějakých detailech. Zkontroloval jsem mezitím koně. Po té strašné cestě na tom byli pěkně bídně, třásli se vyčerpáním. Odpřáhl jsem je a zaopatřil, jak jen to šlo. „Stefane,� přišel za mnou Martis. „He?� „Možná by bylo lepší, kdyby jsi šel taky. Dohodl jsem se s Dolfem, že zkusím přejít ten mostek.� Nic jsem proti tomu neměl, u vozu jsem stejně už nemohl být příliš platný. Dolf nás chvíli vedl vzhůru loukou, pak nám cestu zastoupil les a my se prodírali hustým mlázím. Poznenáhlu se údolí zúžilo a zvedlo a pod nohama nám místo stojatého bahna klouzaly vrstvy do čista propraného jehličí. Obešli jsme ostrý zákrut a před námi jsem vytušil se ze břehu zvedat vysokou skálu. „Tady to je,� řekl Dolfa a popošel ke skalisku. Když jsem do tmy napjal zrak, spatřil jsem pevná lana zapuštěná do ocelových kruhů ve skále. Mostek byl jen těsně nad hladinou a co chvíli se přes něj převalila některá větší vlna, vypadal však nepoškozeně. Vykročil jsem, abych si jej prohlédl zblízka. Na rameno mi dopadla Dolfova ruka a nekompromisně mě stáhla zpátky. „Počkej! Tobě na tom nepřipadá nic divného?� Řekl to takovým tónem, že mě to v okamžení zarazilo, a na chvíli jsem se soustředil a snažil se na tom místě najít něco podezřelého – po všech stránkách. Nic jsem ale neobjevil. 207

„Ne,� zavrtěl jsem hlavou. „Prostě bych řekl, že ten most je docela nový, a protože je pouze provazový, nemá velký odpor a voda jej nestrhla. To ti připadá divné?� Dolf na mě chvíli pátravě hleděl, ale potom pokrčil rameny. „No, dobře. Chtěl jsem slyšet nezávislý názor. Tak pojď, budeme jistit Martise.� Zapřeli jsme se jak nejlépe to šlo a sledovali, jak se Martis brodí k můstku. Lehce se na něj vyhoupl a pořádně zabral za lana. Trochu se prohnula, ale vypadalo, že drží. Obratně se pustil dále a my jsme pomalu odvíjeli provaz. Martis byl sotva ve třetině, když jedno z lan znenadání vyklouzlo z kruhu, hladce a tiše jako živý had. Martis vykřikl a zavrávoral. Přes našikmenou lávku se proudem převalila voda. „Vrať se, tohle nevypadá dobře!� zakřičel za ním Dolf. „Slyšíš? Pojď zpátky!� Martis však buď neslyšel, nebo se rozhodl neposlouchat. Zmizel nám z očí a popustili jsme ještě několik sáhů lana. V tom okamžiku se uvolnilo i druhé z lan a lávka hladce sklouzla do rozbouřené vody. Asi bych za Martisem následoval, nebýt Dolfovy duchapřítomnosti. Ustál první nápor o síle, která by hravě stáhla za sebou tři muže, jenom se patami lehce zabořil do bahna. Ta chvíle mi stačila, abych nabyl ztracenou rovnováhu. „Tak a pomalu přitahuj,� zafuněl po chvilce vlkodlak. Plynulými tahy jsme zabírali za silný provaz, až se nám ze tmy začala nořit Martisova bledá tvář. Plácal rukama kolem sebe a držel se jakž takž nad hladinou, ale očividně neměl daleko k naprostému vyčerpání. Vytáhli jsme jej na břeh, kde se bez hlesu zhroutil a začal vykašlávat vodu. Dlouho se nemohl pořádně nadechnout a já si v tu chvíli lál jako už dlouho ne. Mohlo jej to stát život, a to jenom díky mé neschopnosti. Snažil jsem se mu pomoct jak jen to šlo a podpírat ho cestou zpátky. Kašel, který ho trápil už nějakou dobu, se po tomto dobrodružství ještě zhoršil a já jsem s obavami pozoroval, jak se zimničně třese. Na tvářích mu naskákaly promodralé skvrny a co chvíli jsme se museli zastavovat, když dávil bahnitou říční vodu.

208

Situace u vozu nám na náladě neEmrys o našem hraní: přidala – Rinbald ležel jako kláda, „Ale s tím mostem jsme tam nakonec Elanor si z něj začínala zoufat a vlezli, což teda Phoenix se mrzoutsky krčil v koutě. pro nás není úplně typické, že bysme něco Museli jsme se smířit s tím, že dnešní udělali...doopravdy.� noc strávíme opět v mokru na voze. Zapřáhli jsem koně a vytáhli vůz o trochu výš, až pod první stromy. Dolf s Alisou nám popřáli dobrou noc a odběhli do tmy, strávit noc v nějaké vhodnější podobě. Postaral jsem se o zvířata, jak nejlépe to šlo, ale ani jim jsem nebyl s to příliš ulevit. Mokré šaty jsme shodili a nechali je viset v loukotích kola, vylezli na vůz a přikryli se několika plachtami. Byla to mizerná noc, dlouhá a studená, Martisem třásla horečka a Rinbald se neprobouzel.

Na druhém břehu Ráno jsme zapřáhli a odtáhli vůz zpátky ke strženému mostu. Teď, za šedivého denního světla, byla spoušť viditelná v celém rozsahu – v místech, kde býval břeh, trčely nad hladinu kamenné sloupky jako vykotlané zuby, a korytem kdysi krotkého Faledhelu se valil hotový veletok. Tábor byl blízko, vlastně hned na druhém břehu – zřetelně jsme viděli palisádu a ochozy. Pršelo s nepolevující intenzitou. Chvíli jsme tam jenom tak postávali a snažili se zachytit známku života – někoho, komu bychom mohli dát znamení o své přítomnosti. Netrvalo dlouho a ve strážní věži se pohnula malinká postavička, zamžená deštěm. Elanor hbitě skočila na vůz a shodila nám dolů jednu z náhradních plachet. Dolf a Alisou se jí chopili a začali mávat. Za pár okamžiků jsme postřehli hemžení na druhé straně řeky. Uchopil jsem koně za uzdy a přiměl je, aby otočili vůz bokem, takže znak mediků na jeho plachtě byl jasně viditelný. Ti na druhé straně nám zamávali na oplátku červenou vlajkou. Potom někam zmizeli a na břehu zůstal jen vlajkonoš. Nějakou dobu trvalo, než se brána tábora znovu otevřela a ven se vyvalilo dřevěné monstrum, obléhací 209

stroj – balista. Muž začal s praporkem začal rázně trhat doprava. Vzal jsem koně a pobízel je do kroku, dokud se praporek nesnesl dolů. Vojáci, pracující na balistě ji zatím pečlivě zaměřovali naším směrem. Lhal bych, tvrdit, že jsem nebyl ani trochu nervózní. Po nějaké době se zdálo, že už jsou spokojeni; začali natahovat. Nyní se vlajka kmitala do kříže, což jsme si vyložili jako: kryjte se! Zaslechl jsem svištění a plesknutí, jak něco těžkého dopadlo na zem, kde jsme prve stáli. Elanor vyrazila nejhbitěji, ale i tak bylo pozdě – voda lano strhla těsně před tím, než jej stačila zachytit, a hák zmizel v řece. Praporek se opět zvedl a celá procedura se opakovala. Tentokrát jsme byli rychlejší a lano se nám podařilo zachytit. Osvícen náhlým nápadem, cože máme vlastně udělat, vzal jsem jej a zahákl za osu zadních kol. Praporek nás nyní pobízel směrem od řeky. Alisa otočila koně a společně, každý z jedné strany, jsme je nutili táhnout. Síla, která cukala vozem, je znervózňovala, a nadto byli strašně vyčerpaní. Několikrát jsem se ohlédl a sledoval, jak muži od tábora táhnou loďku a poutají ji karabinou na napjaté lano. Člověk, který za námi přejel, byl už starší a od pohledu ostřílený voják. Ze všeho nejdřív se ptal po zraněných; když jsme odpověděli kladně, zamával něco na ty na druhé straně. Potom obhlédl vůz a s jeho pomocí jsme jej zajistili klíny, abychom ulehčili koním. Mezitím se za námi připlavilo pár ženistů a pustili se do práce. Do člunu, jištěného karabinou, vykládali zátěž a vynesli zraněné. Cestou zpět jim při veslování pomáhalo vlečné lano, které ti na břehu navíjeli na velký rumpál. Na poslední chvíli jsem od Martise převzal balíček se Slzami a společně s mapou jej schoval u sebe.

Tábor Vyčerpáni na těle i na duchu tedy dobrodruzi dorazili do tábora ve Faledhelu. Únava a zranění si vybraly svou daň – Rinbalda, který se již dva dny neprobíral z horeček a bezvědomí, svěřili místním lékařům. V lazaretu skončil rovněž Martis, jehož kašel hrozil přerůst v zápal plic, a dílem osudu, který si rád zažertuje, nakonec i Phoenix, 210

který jako jediný zatím unikal šípům, vodě i čepelím. V zájmu zachování jeho života byly černému elfovi důkladně obvázány špičaté uši, obličej a většina zbývajících dredů. Ostatních obyvatel tábora se pak stranil s poukazováním na vleklou kožní chorobu, kterou chytil už před rokem někde v Ontře. Vzhledem k tomu, že takto bude nucen strávit téměř týden, nelze Phoenixovi zazlívat, že se jeho obvyklé morousovité chování zhorší téměř k nesnesení. Znechucen všeobecnou hloupostí světa, bude – až na nezbytí – ignorovat své druhy a ti, inu, zase budou ignorovat jeho. Ostatní, na které ruka osudu nedopadla tak těžce, se v té chvíli rozdělili na dvě více či méně samostatně operující skupinky. Dolf s Alisou se představili jako ozbrojený doprovod Bodrychových lidí a nabídli se po dobu, kterou budou nuceni zůstat, armádě k službám. Vzhledem k jejich slušné výzbroji a přesvědčivě demonstrovaným schopnostem ji používat byla tato pomoc s radostí přijata. Elanor a Stefan nalezli místo ve vojenském lazaretu, ovšem, na rozdíl od Martise a Rinbalda, v roli zdravotníků.

Situace na bojišti Tábor je zhruba čtvercového tvaru, obehnaný příkopem a palisádou; západní branou většinou vycházejí jednotky směrem k Faledhelu a tato strana je velmi pečlivě střežená. Východní brána směřuje k řece; severní hlídá cestu k lesu a také k vojenskému hřbitovu. Už na první pohled je vidět, že tábor je prakticky poloprázdný. Byl postaven tak, aby pojal k pěti stům lidí, nyní jich tu je ne více než dvě stovky – výmluvný doklad o tom, že Faledhel se brání tvrdošíjněji, než by se na tak titěrnou pevnost slušelo. Kromě elfů samotných vojákům nesmírně ztěžuje život váznoucí zásobování – prioritu má hlavní frontová linie za Subou – a také prudké deště, které již dva týdny s neutuchající intenzitou buší do stanových plachet. A je jenom otázkou času, kdy se projeví následky blokace přístupové cesty od Parletu. Tak jako na celé frontě, i zde se vedou boje se, slušně řečeno, střídavými úspěchy. Faledhel sám o sobě není nijak velké město, vlastně jen dobře opevněný elfský přístav, ale mít ho v zádech ve chvíli rozho211

dujícího útoku na Subu by bylo víc než nepříjemné. Velitelé jsou tedy tlačeni k tomu, aby „to� už rychle skončili. Snaží se o to ze všech sil, stejně jako se snaží příliš si nepřipouštět myšlenku na onen rozhodující útok, který prý přijde co nevidět. Co nevidět – už skoro rok . . .

Osoby a obsazení Fialka

Vrchní medik. Jeho holá hlava má sytě nachovou barvu, v chladnu s tendencí k modrání. To je tím, že o kůži na lebce přišel během jednoho ošklivého povstání v Záhvozdí, ještě ve službách nebožtíka knížete Herberta. Dostat se mu do rukou je požehnání i prokletí. Fialka umí. Fialka nezná slitování.

Kněz

Jak už se v armádě stalo zvykem, i tento tábor má vlastního Woodagova kněze. Mezi vojáky se jeho mše těší velké oblibě, snad až příliš velké pro vkus velitelů. Chtě nechtě však i oni musí uznat, že kněz je výraznou oporou jejich mužů a zřejmě nejsilnější ochranou před elfskou strategií, zaměřenou na demoralizaci vojska.

Pulec

Seržant, spravující provozní záležitosti tábora. Vede mimo jiné záznamy o pohybu osob a věcí v táboře. Právě v jeho knihách jsou zanesena jména všech, kteří kdy v táboře za tím či oním účelem pobývali.

Kuchař Romanelli

Kuchař. Vaří třikrát denně. Jíst se to dá. Oficiálně působí jako lékař-specialista se zaměřením na léčebnou magii, ovšem komunikaci s Fialkou omezuje na minimum. Uzavřeli spolu jakousi tichou dohodu – Romanelli si do své péče bere jen některé, zejména ty těžší případy, ostatní zraněné ošetřuje Fialka a jeho kolegové. O Romanelliho metodách kolují zvláštní a děsivé historky. . . jisté je ale jen to, že od samotného prahu smrti dokázal vrátit do světa živých nemálo vojáků. Zda při tom občas trochu nepřešlápl, to je otázka, kterou položí až historie. 212

Hřbitov Ještě téhož dne, co dorazili, se Stefan vydal severní cestou z tábora. Z toho, co říkali Pulec a Fialka, tušil, že přístup na hřbitov není obyčejným vojákům umožňován, ale byl zvědav, jak je tento zákaz silný a čím je zdůvodněn. Vydal jsem se rozblácenou cestou. Byla rozrytá stopami vozů, v nichž stály hluboké kaluže. Tábor brzo zmizel za clonou deště a já šel naslepo lijákem; jen blížící se nezřetelná hradba stromů potvrzovala, že se pohybuji. Hvozd od tábora dělila necelá míle. Mezi prvními stromy jsem se na okamžik zdržel a našel si pěknou hůl. To jen tak pro jistotu. Potom jsem však kráčel snad jen nějakých sto sáhů, než přede mnou začala prosvítat čerstvá mýtina. Na Zelný trh by se hřbitov vešel aspoň šestnáctkrát; nebyl tedy nijak zvlášť velký. Zato vypadal skrz naskrz překopaný. Snad ani píď půdy nezůstala neobrácena od té doby, co byl založen. Tu a tam se k nebi žalostně zvedaly neumělé náhrobky a cedulky se jmény. Déšť studený jako podsvětní řeka a mlčenlivé přihlížející smrky dokreslovaly ponurou atmosféru místa. Jak jsem se rozhlížel kolem, můj zrak zabloudil do levého rohu mýtiny. Spatřil jsem tam malý srub s okny obrácenými ke hřbitovu. V té chvíli se dveře srubu otevřely. Ven vyšly dvě postavy v tmavých pláštích a zamířily ke mně. Jedna z nich nesla kopí. Vojáci se zastavili a shodili s hlav kápě. „Dobrý den přeji,� řekl jsem přátelsky. „Dobrý,� zahučel jeden z nich, ten vyšší s hnědými vlnitými vlasy. „Dál vás nemůžeme pustit. Na hřbitov je vstup přísně zakázán, to jste nevěděl?� Mluvil zdvořile, ale tón jeho hlasu byl lhostejný. Viděl jsem, že je asi k velké sdílnosti nepřemluvím, ale měl bych aspoň dohrát svou roli do konce. Zatvářil jsem se značně překvapeně. „Vážně? To mě mrzí, to jsem nevěděl. Víte, dorazili jsme teprve včera a o nějakém zákazu se nám nikdo nezmínil.� Kopiník pokrčil rameny. 213

„Měli vám to říct. Ten zákaz vydal doktor Romanelli a my zodpovídáme za jeho dodržování. Je to kvůli nákaze, která by se mohla rozšířit do tábora. Nás už Romanelli zajistil, abychom nic nechytli, ale nikoho dalšího sem pustit nesmíme.� Poděkoval jsem jim za varování a vycouval. V táboře jsem řekl Elanor i Martisovi o tom zákazu. Okamžitě jsme se pustili do zjišťování, kdy se v táboře naposledy vyskytla nějaká epidemie. Martis se vyptával spolupacientů, já s Elanor jsem vyzpovídali ostatní zdravotníky. Kromě nějakého toho kašle z prochladnutí se tu však za poslední měsíc nic nakažlivého neobjevilo.

Mše

aneb

Když už ne čistě, tak alespoň opatrně

K večeru prvního dne své služby v táboře byli Stefan a Elanor pověřeni dohlédnout na několik zraněných, kteří se toužili po uzdravení opět zúčastnit Woodagovy bohoslužby. Úkol přijali rádi; ačkoliv oba hleděli na učení tohoto kultu podezřívavým okem, pro tentokrát nad odporem převládla zvědavost. Lidí, které jsme měli doprovodit na mši bylo pět, vesměs už docela zdravých vojáků. Pouze jeden, který se zotavoval z komplikované zlomeniny nohy, potřeboval ještě trochu podpírat. Nebe se už tmělo, když jsme procházeli táborem. Cestou jsme potkávali jednotlivce i skupinky mířící stejným směrem. Stan Woodagova kněze nás přivítal měkkým světlem luceren a lehkou vůní kadidla. Skoro celý byl zaplněn lavicemi, židlemi a na zemi vepředu dokonce leželo několik polštářků. Oproti lezavé vlhkosti tu bylo příjemně teplo a tichý hovor shromážděných lidí dokresloval uklidňující atmosféru. Našli jsme místo našim svěřencům a usadili se na zemi za nimi. Lidé stále ještě přicházeli, a tak jsem měl čas se v klidu porozhlédnout; byl jsem nesmírně zvědav, jak taková polní mše může vypadat. Kolem stěn byly rozvěšeny barevné přehozy vesměs s geometrickými motivy, mezi nimiž pochopitelně figuroval symbol Woodaga. 214