Kolik lidí cestuje za vlastní obzory? Lec.
Opět cesta za teplem na Sicílii a jih Itálie 26. 3. - 13. 4. 2012 V pondělí 26. března dopoledne mi sdělil přítel Pavel Čadek, majitel Autospolu ze Strakonic: „spoj se s Pepíkem Surynkem, už Tě zná, tel. 731542515…“. Právě nakládal zboží v Litvínově určené do Castelvetrana na Sicílii. A tak jsem vlakem odjel z Jičína v 14.37 hodin přes Nymburk, Prahu a Březnici do Strakonic s příjezdem 20.45 hodin. Pohodlná byla cesta poloprázdnými vlaky dlouhá 245 km za jízdné 159 Kč + 60 Kč kolo. Na řidiče jsem počkal v restauraci Jiskra nedaleko nádraží a vydali jsme se na cestu, pro mne dlouhou 2100 km, pro řidiče kamionu ještě dalších 350 km. 27. 3. út – cesta po dálnicích přes Rakousko na jih Itálie probíhala hladce, pohodlně. Mladý řidič Pepa mne trochu šokoval neustálým telefonováním se svou přítelkyní Terezou doma, do které je po rozvodu silně zamilovaný. Přiznal se, že měsíčně platí cca 4500 Kč za telefon; nazval bych ho „telefonní maniak“. Byl veselý a příjemný společník a dobrý řidič; stále jsme si měli co povídat a tak cesta rychle plynula. Při zastávce na kávu před Římem jsme se potkali s jeho kolegou Vaškem Fatkou, s kterým jsem cestoval zpět domů. Celý den bylo jasno, modrá obloha, teplota u Říma 24°C. Zastávky jsme využili
pokaždé
na
občerstvení, které připravila má žena Jitka, a vše nám chutnalo. Před vstupem do Kalábrie výstavbě, unavovalo, a tak jsme cestu přerušili a uložili se ke spánku. 1
je
dálnice což
ve velmi
28. 3. st – Milazzo – Terme Vigliatore 20 km Po
devítihodinové
přestávce
jsme ráno pokračovali v cestě na jih při slunečném počasí s teplotou
21°C,
ale
velmi
silným provozem. Pepa moc nejedl, spíše kouřil, a tak jsem snídal místo čaje svůj mazanec s bílým vínem. Projížděli jsme Národním parkem del Pollino v horském terénu s občasnou vyhlídkou na Tyrhénské moře a na druhé straně zasněžené vrcholky
hor.
nedokončená
Bohužel
dálnice
ve
výstavbě pokračovala až na trajekt do Messiny. Kolem ní převažovaly kvetoucí zahrady broskvoní a sady mandarinek. Ve 13 hodin jsme se nalodili a po 30ti minutách přistáli na Sicílii a pokračovali do lázeňského města Milazza. Zde jsem připravil na rozloučenou teplý oběd ještě z domova od Jitky (pečená kachna, špenát, knedlík a Plzeňské). 2
Pepa pokračoval po dálnici směr Palermo a já po frekventované silnici do lázeňského městečka Terme Vigliatore, což bylo 20 km na kole. Předpokládané ubytování v ostellu nebylo možné, neboť bylo mimo provoz. A tak jsem vyhledal díky ochotným místním lidem pěkný, dokonale vybavený, ale prázdný Parc hotel v lázeňském městě za smluvní cenu na dva dny 2 x 25 = 50 € místo požadovaných 40 € za noc. Sympatická a ochotná mladá recepční přišla až v 18 hodin na telefonické zavolání a zjistila mi spojení lodí na zítřejší výlet na ostrov Vulcano a zpět. 29. 3. čt – Terme Vigliatore – Milazzo 22 km – lodí na ostrov Vulcano 30 km – po ostrově na kole 66 km a zpět lodí 30 km – Terme Vigliatore 90 km Přál jsem si odpočinkový den po dvoudenní cestě kamionem a vydal se proto po snídani na kole do Milazza, koupil lodní lístek (jízdné včetně kola 15 €) na nejbližší ostrov Vulcano, jeden ze šesti Liparských ostrovů. Příjemnou plavbu trvající 1 hod. a 35 minut mi
krátil
starší
spolucestující
neustálým
vyptáváním
na
můj
program
v Itálii.
Vzdálenost
rychleji
zvládnou lodi zvané rakety, ale jízdné je dražší a hlavně neberou kola. Původně zamýšlený výlet až na ostrov Stromboli s dřímajícím Gran Cratere a sirným jezírkem na úpatí sopky jsem z časových důvodů musel 3
zrušit (z Vulcano je vzdálen další 3 hodiny
plavby).
Počasí skvělé;
jasná obloha, slunečno, teplota 22°C a slabý vítr. Celý ostrov Vulcano jsem si projel na kole a od přístavu
vystoupal
400
m
k Vulcano Piano a odpoledne dalších 200 výškových metrů; celkem 44 km po asfaltových silnicích. Je tu překrásná přírodní oleandry, pokryté
scenérie, kaktusy, černým
palmy, pláže pískem,
průzračné moře a hodně slunce, před kterým jsem se musel chránit krémem UV 50+. Poblíž přístavu jsou sirné prameny se zápachem, ale působí blahodárně na tělo. Odpoledne teplota vystoupila až na 26 °C. Příjemná byla setkání s německými a švýcarskými turisty na ostrově i v přístavu. Posledním trajektem jsem se vrátil do Milazza, tentokráte jen za 14 € a na kole podél moře do svého Parco hotelu. Zpáteční cestu zpestřila početná skupinka delfínů, kteří plavali za lodí. Vrátil jsem se za šera, na teploměru ještě 20°C. Rychle jsem v supermarketu nakoupil a začal vyvářet a popíjet. V sousední prodejně mobilních telefonů mi ještě předali včera slíbený popis trasy včetně výškového profilu na zítra, tj. cestu do hor k Etně a tak jsem měl večer co studovat. 4
30. 3. pá Terme Vigliatore (u moře) - Novara di Sicilia 23 km – Passo 42 km (1000) – Francavilla di Sicilia 54 km – Catalabiano 70 km – Giare (u moře) – Linguaglossa 88 km – Nicolosi (700) 125 km Po
snídani
hotelu
jsem
na už
v 7.30 hod. začal stoupat do
hor
Monti Peloritani. Opět
překrásný
slunečný
den,
ráno ale jen 10°C. Silnice téměř bez provozu, od 500 m výše provoz žádný, neboť asfaltová silnice je na mnoha místech potrhaná sesuvem. Stoupání převážně piniovým lesem bylo pohodlné a po 3 hodinách jsem byl od moře 1000 výškových metrů a z průsmyku jsem poprvé spatřil svůj cíl – sopku Etnu. Nemohl jsem se nabažit pohledem na ni a často jsem zastavoval, kochal se a občas i fotil. Její vrchol je zasněžený a slunce přitom pálí jako
u
moře.
Úžasný byl sjezd dolů a jel jsem tak rychle, že jsem přehlédl odbočení a znovu sjel až k moři,
ale
na
druhou stranu, tj. k moři Jónskému. Nezbývalo
nic
jiného než znovu začít stoupat, opět skoro do 1000 m nad mořem! 5
Už trochu unavený jsem zastavil v pomerančovníkovém sadě a dopřál jsem si poslední
jídlo
z domova
–
zbytek pečené kachny, ale už italské
pivo. Společnost mi
dělaly dvě mladé Italky jdoucí kolem, což bylo příjemné a milé.
Stále
častěji
jsem
zastavoval a občerstvoval se pomeranči, jejichž sezóna končila. Celý den jsem objížděl kolem Etny a teprve k večeru jsem se přiblížil k městečku Nikolosi, kde jsem hledal ubytování. Ještě předtím jsem doplnil pohonné hmoty mého kola, respektive moje, tj. červené víno, a překvapivě zdarma. Za ubytování požadovali v hotelích 40 až 50 €, ale já měl štěstí na cyklistu, jehož rodiče měli penzion B+B Tomaselli. Za luxusní ubytování jsem zaplatil 30 € a měl k dispozici i velkou zařízenou kuchyň, kterou jsem využil. Jen maso jsem musel koupit v řeznictví a zeleninu včetně brambor, abych se odměnil za dnešní „super dobrou práci“ – 125 km s převýšením neuvěřitelných 2100 m! Po večeři mi dělali společnost mladí Francouzi s menším dítětem, kteří tu bydleli též. 31. 3. so Nicolosi (700) – Etna (1950) 20 km – Nicolosi 40 km – Zafferana Etna 65 km – Taormina 100 km – periferie Messina 145 km Dobře
odpočatý
jsem
posnídal lahůdky penzionu Tomaselli a v 7.30 hod. začal stoupat k Etně, což bylo 20 km a stálé stoupání o 1250 m výše; dál už bylo nutné mít lyže nebo použít lanovku k vrcholu Torre del Filosofo (2935). 6
Trvalo mi to bez zavazadel 2
hodiny
pohodlné části
a
5
jízdy,
mezi
minut v horní
sněhovými
zářezy vysokými až 3 m! Počasí mi přálo a bylo dobře, že jsem začal časně ráno. Nahoře už byl hustý automobilový
provoz,
neboť lyžaři spěchali za posledním sněhem, a přibývalo stále více zájezdových autobusů k této jedinečné turistické atrakci, stejně jako předtím na Liparské
ostrovy. Etna je aktivní sopka, vysoká 3290 m n. m., jedna z největších dosud činných sopek světa. Vrchol je téměř stále pokrytý sněhem. Kromě hlavního kráteru se vyskytuje ještě téměř 200 vedlejších. Největší výbuch se odehrál v r. 1669, kdy se proudy lávy valily až do moře a zpustošily město Catania. Etna je viditelná z okruhu přes 250 km, což jsem mohl potvrdit naposledy při cestě na kole po celé Sicílii před dvěma roky. Zatímco dole ve spodním pásmu pěstují 7
pomerančovníky, olivovníky, agáve, fíkovníky a vinnou révu, o pět set metrů výše rostou kaštany, duby, buky a břízy. Nad pásmem 2100 m vegetace téměř mizí až na jalovce a křoviny. Při sjezdu jsem se řítil dolů až 50 km rychlostí a potkával první cyklisty stoupající nahoru. Na památku jsem si odvezl domů kousek zdejší lávy. Po návratu na penzion mi pan domácí gratuloval a připravil kávu a moučník a stále jsme si povídali o cestě. Nechtěl mě propustit a přál si, abych se ještě jednou s přáteli vrátil. Splnil jsem si opět jeden ze svých snů. Až doma jsem zjistil, že druhý den po mém výjezdu začaly na Etně opět erupce;
z Reggio
Calabria už ale nebyla vidět. Návrat do Itálie byl velmi rychlý a počasí
mi
přálo;
slunečno, 24°C, mírný vítr. Až 20 km před Taorminou v parku dopřál
jsem
zastavil si
a
odložený
oběd a dobré víno na cestě
do
Messiny.
Stále kolem mne příjemní lidé, kteří si chtěli povídat a přáli mi štěstí na další cestu, které prozatím mám. Po obědě se vítr otočil proti a tak to bylo trochu náročnější.
Cesta kolem moře se mi líbila, zvláště pod Taorminou, jejíž
prohlídku jsem tentokráte vynechal (byl jsem tam naposledy před 2 roky). 8
Před Messinou mě na kole oslovil místní cyklista, jehož služby jsem v první chvíli odmítal. Asi po 5 km mě přemluvil, neboť organizuje pobyty cyklistů z celé Evropy ve svém malém penzionu, kde jsem se nakonec také ubytoval. Celý večer se mi Dino maximálně věnoval a společně s jeho rodinou a sestrou jsme povečeřeli messinskou specialitu Focaccia, podobnou pizze. Prožil jsem s nimi příjemný večer a využil i jeho mail k vyřízení své pošty. Za ubytování jsem zaplatil předem domluvených 25 €, i když Dino ráno nic nechtěl. 1. 4. ne Messina přístav 10 km – po městě 20 km – Reggio Calabria 45 km – Melito 95 km – Brancaceone 108 km – Bovacino 130 km – Lorci 145 km Byla neděle a tak jsem si přispal. Po snídani s novým sicilským přítelem Dinem, který mě ještě pozval do baru na snídani, jsem se po 8. hodině rozloučil. Dokončil jsem cestu do Messiny k přístavu a podnikl zhruba dvouhodinovou prohlídku města. Znovu jsem chtěl vidět románský dóm s gotickým průčelím a s 60 m vysokou s astronomickými
zvonicí hodinami,
jež jsou největší na světě; škoda, že už nebylo 12 hodin, abych si poslechl úžasnou zvonkohru a viděl kohouta jako živého (mává křídly). I tak jsem vyslechl mnoho zvonkoher během cesty v jiných městech. Poté jsem jako už poslední pasažér nastoupil na trajekt a za 2.5 € opustil Sicílii a za půl hodiny se vrátil zpět do Itálie, resp. Kalábrie. Ta společně s Puglií tvoří ostruhu, podpatek a špičku „Italské boty“. Kalábrie se rozprostírá mezi Jónským a Tyrhénským mořem. 9
Pokračoval jsem v cestě na jih, do hlavního města provincie Reggio Calabria. Doprovázel mě mladý cyklista, velice sympatický, začínající student medicíny. Dále jsem pokračoval vesničkami podél moře, téměř bez provozu, neboť souběžně výše je nová superstrada. Kolem všech kostelů bylo mnoho lidí a bylo obtížné se mezi nimi proplétat, ale příjemné s nimi mluvit. Opět obloha modrá, ale silný vítr od moře; naštěstí dnes foukal z boku a tak cesta rychle ubíhala. Na oběd jsem zastavil poblíž pláže u moře v kiosku s občerstvením ve vsi Melito 10
a žádal studené pivo. Když jsem odpověděl, odkud a kam jedu, pivo bylo zdarma. V baru sedící Ital mě oslovil slovensky „ako sa máš“, neboť má manželku z Handlové a tak mluvil slovensky a já odpovídal italsky – moc prima chlapík. Oběd jsem protáhl přes 1.5 hodiny a pokračovat stále na jih s větrem v zádech; překrásné nedělní odpoledne. Od Jitky jsem dostal informaci, že Dino už poslal mail a fotky z dnešního rána – super! Po obědě jsem pokračoval podél Jónského moře s překrásnými plážemi a místo na jih jsem se začal stáčet na východ a později na sever a vracet se k domovu. Kolem silnice byly většinou olivové háje, pomerančové sady,
palmy
kaktusy;
a
obrovské
ze
stromů
převažovaly pinie a různé přímořské keře. Cesta byla prosáklá vůní a proto se nazývá Gelsomini“
„Costa –
dei
Jasmínové
pobřeží. Po 17. hodině jsem začal hledat ubytování, ale nakonec jsem se vrátil do luxusního hotelu za 30 €, abych včas vypral a připravil dobrou večeři, kterou jsem si zasloužil za 145 km. Překročil jsem tak svůj limit 25 €, ale všechna předchozí ubytování byla na špičkové úrovni; umývadlo, sprcha, vana, WC, bidet, mnoho ručníků, šampony, fén, lednička, TV, občas vybavená kuchyň, pokoje prostorné,
dvojlůžkové
a
neuvěřitelně čisto; vše jako nové. Byl opět slunečný den s teplotou 21°C a mnoho setkání s italskými cyklisty. Večer jsem brzy usnul u italské TV. 11
2. 4. po Locri – Siderno 11 km – Soverato 60 km – Catanzano Marina 80 km – Crotone 160 km. Podél Jónského moře jsem stoupal k severu a užíval si mořský vzduch a pohodu, neboť na silnici byl minimální provoz. Opět modrá obloha, ale ráno jen 15°C, teplota pak během dne vystoupila na 24°C. Tentokrát jsem měl zdatného soupeře, kterým byl silný vítr proti. Cesta podél moře byla však pohodlná, jen občas s malým převýšením. Všude nabízeli čerstvou zeleninu, nejvíce artyčoky a velké zelené lusky. Pomeranče a mandarinky byly samozřejmostí a tak jsem občas něco „zobnul“. Část cesty byla lemována obrovskými opunciemi s červenými plody, všude přímořská
vegetace,
květena a vůně. Provoz byl minimální, neboť souběžně vede neplacená autostráda, kterou všichni využívají. Při zastávce a dotazu, kde najdu knihovnu a internet, jsem byl pozván na kávu a „kus řeči“. Tak jsem neodmítl, doufajíc, že se vítr mezitím zmírní, což se také stalo. Na oběd
jsem
zastavil
v Catanzano Marina a koupil si grilované kuře, zeleninu, pivo a víno, a poblíž krásné mořské pláže obědval a relaxoval. Oběd se protáhl skoro do 15 hodin. Poté jsem se vzdálil od moře a začal konečně také stoupat, ale přímořská vegetace se mnoho nezměnila. K moři jsem se vrátil až ve městě Crotone, kde bylo obtížné sehnat levnější ubytování. Nakonec nezbylo nic
12
jiného než luxusní hotel Tortorelli, přímo u moře, kde jsem usmlouval cenu ze 48 € na 35 € bez snídaně, kterou mně ráno stejně nabídli. Měl jsem za sebou 160 km a nechtěl jsem dále hledat, když už bylo šero. Během dne jsem ušetřil na jídle a pití, neboť jsem byl stále někým zván na kávu či víno, k tomu nějakou sladkost apod. 3. 4. út Crotone – Cariati 58 km – Rossano 88 km – Cassano 123 km – Marina di Amendolara 159 km
Nasnídaný z hotelu jsem pokračoval do Cariati, kde jsem svlékl cyklistickou bundu. Z blízké pekárny na mě volá zřejmě majitel a chce se pochlubit svou výrobnou. Je též cyklista a tak se zajímá o mé cestování na kole po Itálii a nakonec mi nutí své výrobky včetně cukroví na blížící se Velikonoce. Nemám tolik volného místa v taškách, a tak u něho na místě konzumuji koláče a dopíjím poslední půl litru vína. Majitel však nelení a ihned doplní 1,5 l láhev dalším vínem. Raději se loučím, abych se zde úplně neopil. Vítr se opět změnil a začal být zdatným soupeřem. Mnoho kilometrů jsem už neujel a začal hledat vhodné ubytování. Začal jsem na 60 €, ale skončil jsem v B+B ve vísce Marina di Amendolara, 30 m od moře, které opravdu bouřilo. Velké vlny na moři a na druhé straně poprvé černé mraky nad pohořím. Přivítal mě asi 30letý syn žijící 13
s maminkou v hezkém domě na pobřeží a přinesl láhev vody a chlazené pivo. Ani jsem nesmlouval a zaplatil rovnou 25 € (na 2 noci by stačilo 40 €) a s chutí jsem si dopřál odpočinku po 159 km překrásné cesty. V blízkém malém obchůdku jsem stačil nakoupit a doplnit tekutiny vydané během dne. 4. 4. st Marina di Amendolara – Taranto 100 km – Manduria 146 km Dnešní cíl byl Taranto, 100 km vzdálené město. Poprvé bylo po ránu oblačno až zataženo a na moři velké vlny. Po ránu na silnici slabý provoz aut, který však stále zesiloval. Po 50 km jsem odbočil ze superstrády k moři, kde nejel skoro nikdo. Kolem silnice převažovaly mandarinkové sady, vinice, kaktusy a palmy. Kromě
pomerančových
přestávek
jsem zastavil po 5 hodinách až v Tarantu a obědval v palmovém parku. Nejvíce jsem si pochutnával na
sýru gorgonzole a červeném vínu. Taranto byl významný válečný přístav založený Sparťany už v r. 700 před n. l. Staré město je na ostrově, který spojuje s pevninou otáčivý most. Krásný je pohled z promenády Longomark na 14
tarantskou rejdu. Po obědě jsem si dal ještě siestu, při které jsme si vyměnili se Štěpánem zprávy, které mne od něho vždy potěší. Dlouho trvala cesta podél moře z Taranta, než jsem se dostal na výpadovku směr Lecce. Protivítr byl opět tvrdým soupeřem a tak jsem to na 146 km raději
ukončil
v pěkném
přívětivém Manduria. ještě
městě Předtím
zastávka
byla
v malém
městečku u kostela, kde se loučili s nebožtíkem; pěkně hrála kapela, kterou jsem poslouchal a bavil se s domorodci. Také zde byli lidé
velmi
vstřícní
a
přívětiví okamžitě
a mi
ukázali ubytování typu B+B, které je v centru naproti chrámu San Nicola, což byl penzion San Leonardo. O 5 let
mladší
Enrico,
též
cyklista, mě uvítal skvěle. Za 25 € mi dal k dispozici svůj druhý byt a hlavně zcela naplněnou ledničku. Stačilo jen dojít k řezníkovi pro maso a celý večer jsem vyvářel a hodoval. Nedávno tu měl novomanžele z Prahy a byl z nich nadšený; své krajany prý tak rád nemá. Bohužel měl večer už program a nemohl se mi věnovat, jak by chtěl. Uvědomil jsem si, jak levné je toto ubytování např. ve srovnání s ostellem, tj. ubytovnou, kde platím cca 20 €. Zde jsem však měl maximální komfort jako doma v Jičíně a ještě možnost vaření a snídaně, co hrdlo ráčilo. Dnes teplota během dne poprvé nepřekročila 20°C. 15
5. 4. čt Manduria – Lecce 52 km – Brindisi 106 km Už druhý den dopoledne bylo zataženo, ale tentokrát v poledne začalo
dokonce
pršet.
Výborná
snídaně v penzionu, kde poprvé piji svou
oblíbenou
bílou
kávu
a
pojídám mnoho croissantů. V půl osmé jsem opustil dům a napsal poděkování nepřítomnému majiteli. Asi za 2.5 hodiny po úplné rovině jsem přijel do města Lecce. Na jedné křižovatce jsem váhal kam dále a zastavila mi mladá dáma, ale až po 150 m. Říkala, že se sama trochu bála, ale byla ráda, že může pomoci. Trochu jsme poklábosili a na rozloučenou mi dala sladkost, zřejmě svou snídani, a přidala k tomu ještě letmý polibek
a
úsměv
na
rozloučenou. Po 1.5 hod. na periferii Lecce už jela v protisměru zatroubila,
zpět, zastavila
a
pozvala mě do baru na kávu – moc milé zahájení dne. Město Lecce mě přímo uchvátilo velkým množstvím renesančních a barokních památek, překrásných paláců a kostelů. Město se nazývá „Florencie baroka“ nebo „Barokní Athény“. Náměstí Duomo je překrásné a patří k nejhezčím v jižní Itálii. 16
V katedrále jsem se zúčastnil dopolední mše (Zelený čtvrtek), kde bylo v bílém snad 50 církevních hodnostářů a obrovský Dóm zcela zaplněný věřícími. Vedle Dómu je zvonice a seminář Pallazo del Seminario.
Poté
na
kole
obdivuji
překrásnou baziliku San Croce s bohatě zdobeným průčelím a pokračuji ke kostelu San Nicolo. Začínající déšť mě však zastavil a tak jsem předčasně obědval
pod přístřeškem
malého
obchůdku v centru města. Déšť ještě zesílil a tak jsem se rozhodoval, zda raději
nezůstanu
v tomto
krásném
městě a půjdu hledat ostello, jehož adresu jsem měl. Ubytovna však je 4.5 km za městem a bohužel otvírá až v 16 hodin. Rozhodl jsem se pokračovat v mírném dešti do cca 50 km vzdáleného města Brindisi, kde jsem se rychle ubytoval v malém hotelu Venezia, spíše horší kvality, než jsem bydlel doposud, ale jen za 20 €. Po rychlém vysprchování jsem šel ještě do města, abych nasál jeho atmosféru. Po Tyrhénském a Jónském moři jsem u třetího moře, Jadranského – Adriatico. Z hrůzou jsem zjistil, že můj mobil nefunguje, zřejmě vlivem deště, neboť před ním nebyl dokonale ukrytý. 17
Všechny zprávy zajišťuji díky internetu v blízké kavárně; za 30 minut žádali 1.5€, což není málo. Telefon mi bude chybět hlavně při kontaktu s řidičem při domluvě na zpáteční cestě, až se budu vracet. Za celý večer déšť nepřestal a tak jsem prohlídku města přenechal na další den ráno. Po večeři jsem dopsal deníček a nezvykle brzy, ve 21.30 hod., ulehám do postele v naději, že zítra bude lépe. 6. 4. pá Brindisi – Ostuni 52 km – Alberobello 68 km – Turi 122 km Ranní projížďku městem jsem si opravdu užil. Začal jsem románským kostelem San Bennedetto s krásnou věží, kostel San Paolo – úžasná
bazilika a palác Baldini. Nakonec 19 m vysoký mramorový sloup značící konec Via Appia z r. 312 před n. l. Zde končila známá starořímská silnice Via Appia, „matka“ všech silnic, po které jsem jel mnohokrát na kole, končící v Římě. Letos ale pojedu na sever jinou cestou a znovu chci
navštívit
památné trulli. Dlouho jsem si povídal s 50tiletým cyklistou Giannim, který najezdí za rok 18 000 km, zná famózního Gianniho Mottu z Bergama zrovna jako já, a nechtěl mě propustit z jeho města. Ráno bylo oblačno, ale teplo a příjemněji než včera. Také vítr zeslábl a tak jsem 18
jel po volné silnici souběžně s dálnicí směr Bari. Hned za městem mě dojela 35letá Roberta, která jela na svůj pravidelný trénink 60 km, tzn. na 30. km se otáčela a vracela se domů. Cestou jsme si stále povídali a byla výbornou společnicí více jak hodinu. Popřáli jsme si pěkné Velikonoce a já pokračoval do města Ostuni, kam mě posledních 15 km doprovodil na horském kole 17tiletý mladík, aby mi ukázal své město nazývané „bílé město“. Je to opravdu malebné městečko,
počtem
obyvatel
dvojnásobný
Jičín,
nad
leží
okolní
krajinou, kde převládají olivové háje, stromy staré více jak 200 let. Před
katedrálou jsem poobědval a snažil se usušit díky Robertě propocený dres, která jela na závodním silničním kole. Postupně se vyjasnilo a já se vydal na cestu k památkám trulli, kde jsem byl loni na podzim. Skončily rovinky kolem moře a ve vnitrozemí byl terén velmi
členitý, nahoru a dolů, který mám nejraději, a s minimálním provozem. Kolem silnice kromě vinic převažovaly
rozkvetlé
ovocné sady. Prohlídka překrásných staveb v Alberobellu, což znamená „Krásný strom“, opět nezklamala. Trulli jsou malé kruhové kamenné stavby, bez malty či jiného 19
pojiva, občas vzájemně propojené, které ukončuje kuželovitá střecha z volně se překrývajících kamenů. Chtěl jsem tu přespat, ale za ubytování žádali v turistické kanceláři 60 € a tak jsem raději popojel směrem k moři na Bari a cestu ukončil v městečku Turi a ubytoval se v soukromí typu B+B u velmi sympatických lidí v jejich překrásné vile za 25 €. Moc dlouho jsem si povídal s majitelkou, její krásnou dcerou Ivanou (41 let) a jejím vnukem (22 let), studujícím na vysoké škole. K dispozici mi dali luxusní apartmán, který jsem využil k večernímu hodování. 7. 4. so Turi – Bari 33 km – Trani 98 km – Barletta 112 km Odpočatý a trochu přejedený ze včerejška jsem ráno očistil kolo, hlavně namazal řetěz, a vydal se do přístavního města Bari. Pohodlná a rychlá byla mírně klesající cesta do moderního velkoměsta (asi poloviční Praha). Středověké zachovalo
jádro na
poloostrově kostely,
města
se
malém
s románskými
uličkami,
schody
a
schodišti a městskými hradbami. Nejprve jsem navštívil baziliku San Nicola, poté několik kostelů, které
jsem
už
ani
nefotil.
Dominantou města je velký hrad a městský dóm neboli katedrála San Sabino v románském slohu s barokní fasádou. Na internetu jsem vyřídil velikonoční poštu a po 11. hodině jsem čekal na grilované kuře, abych naplnil své chutě. 20
Po obědě jsem se vydal podél Jadranského moře na sever. Bohužel brzy začalo pršet a déšť vydržel skoro až do Barletty. Projel jsem městem Trani, kde je románská katedrála San Nicola il Peregrini s bronzovými portály a hrad Castel de Monte, ale v dešti jsem fotoaparát ani nevyndal, aby nedopadl jako mobil. Neobvykle brzy, už v 16 hodin, jsem se ubytoval ve velkém penzionu opět za 25 €, i když majitelka žádala 30 €; její otec se za mě přimluvil a bylo to bez účtu. Před večeří jsem se toulal městem, poprvé bez kola a v flísové bundě, neboť teplota klesla na 14°C. Z domova jsem dostal informaci, že na našich horách dokonce sněží. Proto asi odjel na Lago de Garda také můj přítel Pavel ze Strakonic s rodinou, aby si užili trochu tepla. V Barlettě jsem
si
prohlédl slavný Colos, 5.11 m vysokou pozdně antickou bronzovou sochu představující císaře Hadriána, románský Dóm s renesančním portálem s bílou věží a poté hrad s krásnou zahradou hned naproti sousedící s mořskou pláží. Ve městě bylo opět mnoho pěkných zajímavých kostelů, ale já více dával přednost mluvit s lidmi než fotit tyto památky. Lidé se mě stále vyptávají na cestu, kde spím, jak se stravuji, proč cestuji sám, kolik je mi 21
let, zda mám děti, manželku, kolik taková cesta stojí, zda se nebojím cestovat sám, na mé povolání a nakonec vždy něco nabízejí, chtějí mi pomoci a ukázat zajímavosti jejich města. Není snad jediného dne, aby při dotazu odkud jsem, nepadlo slovo Pavel Nedvěd. Je to asi náš nejlepší vyslanec v Itálii. Také díky němu dostávám občas něco zdarma či se slevou (jídlo, pití, ubytování). Děkuji Ti, Pavle! 8. 4. ne velikonoční Barletta – Foggia 75 km – S. Severo 105 km – Termoli 163 km Jako obvykle jsem v 7.30 hod. opustil penzion a vydal se podél moře, ale proti silnému větru do Foggie. Překrásná široká asfaltka, skoro žádná auta, ale těžký soupeř – vítr. Pokud má rychlost klesla pod 15 km/hod., šlapal jsem ze sedla; zvýšil rychlost na 18 km/hod., ale dlouho to nevydrželo a musel jsem ze sedla po každých asi 500 m, často i dříve – tvrdá práce. Naštěstí mě dojela skupina italských cyklistů na nedělní vyjížďce a nabídli mi spolupráci a má rychlost se zvýšila o 10 km/hod na jejich tempo 25 km/hod.! Bohužel jen asi 20 km jsme jeli společně, než odbočili z mé trasy a začali se vracet. I tak jsem jim moc děkoval. Už v poledne jsem byl ve velkém městě Foggia, kde jsem si s místními užíval Velikonoce v překrásném parku. Po obědě se naštěstí vítr otočil a foukal spíše od moře, tzn. z boku. Nakonec byl ke mně milostivý a dofoukal či dotlačil mě až do překrásného města Termoli a bylo ještě dost času na hledání ubytování. Podél cesty byly opět olivovníky a vinice, občas už zelené obilí. Penziony vzhledem 22
k velikonočním svátkům byly obsazené a drahé. Bylo mi doporučeno hledat je spíše ve starém městě, které je kouzelné. Připomínalo mi to Zlatou uličku na Hradčanech v Praze, ale přímo nad mořem, čemuž napomáhalo i velké množství turistů. Nad mořem
se
rychle
obloha zatáhla a byl na ni neuvěřitelný pohled. Štěstí se na mě opět usmálo a díly Italům z Bologni jsem
rychle
(cyklisté) našel
ubytování v penzionu v samotném centru starého města. Díky majiteli, cyklistovi, jsem dostal nabídku za 30 € místo obvyklých 50 € (o velikonocích zde minimální cena). Pokoj v podkroví, ale překrásně zařízený a velké teplo, neboť radiátory hřály. Venku se mezitím ochladilo a začal foukat silný vítr a vytrvalý déšť. Já si o to více užíval příjemného prostředí a tepla, povečeřel a těšil se na ranní vyjížďku. Za těch dlouhých 163 km jsem zaplatil trochu otlačeným zadkem. Jinak jsem však byl nadmíru spokojený, že jsem to zvládl v aprílovém počasí; odpoledne asi půl hodiny jsem jel v dešti, ale do cíle zase oschl. 9. 4. po velikonoční Termoli – Vasto 30 km – S. Vito Marina 66 km – Pescara 105 km Montesilvano 117 km Majitel penzionu mi dal klíče od skladu, kde jsem si vyzvedl kolo, udělal údržbu a připevnil zavazadla. Venku bylo totiž hrozné povětří a tak jsem dlouho snídal a bavil se s panem domácím skoro hodinu. Nedoporučoval mi ráno cestu na kole, prý až po obědě, až se vítr trochu utiší. Ochutnával jsem velikonoční dobroty a poslouchal staršího pana majitele, jak jsou dnešní Italové nemožní. Na rozdíl od předků, kteří byli dobří stavitelé, spisovatelé, hudebníci, lidé kulturní, vzdělaní, dnešní Italy zajímají jen peníze, móda, auta, jsou líní, nevzdělaní, cizí jazyky neumí, až se za ně stydí, on, Ital! Po půl deváté jsem se 23
přece jen vydal podél moře na boj se soupeřem nejtěžším. První 3 hodiny nepřekročila má rychlost v průměru 13 km/hod. a to jsem stále častěji jel ze sedla. Když mě nárazový vítr
skoro
zastavoval
nebo jsem musel šlapat i s kopce,
tak
jsem
si
brumlal: “severní vítr je krutý“ a „lásko, mně ubývá sil“. Zatím co po pravé ruce jsem měl rozbouřené moře a vlny dosahovaly výšky 3 m, vlevo ve vzdálenosti cca 15 km Monti dei Frenrani byly pokryté sněhem. Teplota za den nepřesáhla 14°C. Kolem silnice byla velká nabídka čerstvých ryb, ale v restauracích rybí menu stálo 20 €. Jeden z cyklistů mi doporučil zastávku v městečku S. Vito Marina, kde byly rybí bufety a neuvěřitelně pestrá nabídka produktů moře a vše velmi levné. Za 5 € jich dostal každý plný talíř, smažených, šest druhů a chléb k tomu. Čekal jsem asi 5 minut, než na mě přišla řada, i když mi všichni dávali přednost. Když se mladší prodavač zeptal, odkud a kam jedu, vykřikl: „Pavel Nedvěd!“ – a vše bylo pro mě zdarma. Když jsem přišel poděkovat, dal mi ještě láhev červeného na cestu. Vyhlédla si mě skupinka mladých lidí, asi 15 chlapců a dívek kolem 25 let a strávil jsem s nimi po obědě skoro celou hodinu v družné zábavě, kdy jsme chutnali sladkosti a červené víno a nechtěli mě vůbec pustit. 24
Nakonec poslali Jitce společnou fotku a při odjezdu bouřlivě křičeli „Grazie Ivan, vivat Ivan“ a tleskali, až jsem měl slzy v očích. Právě pro tyto chvilky tak rád cestuji. Po obědě se vítr moc neutišil a byl jsem rád za všechny piniové háje, městečka či tunely, kde byl vítr slabší. Asi 20 km před Pescarou byla silnice označena jako autostráda, ale nebyla značka zákazu kol jako jindy. V tomto úseku byly dva dlouhé tunely a to 2 km a 3.8 km; sice osvětlené, ale byla v nich voda; nebylo to nic příjemného. Asi 6 km před Pescarou mě zastavila policie a odebrala OP. Více jak 10 minut seděli ve svém autě a někam telefonovali a zřejmě se radili, co se mnou udělají. Hájil jsem se, že jedu stále po pobřežní silnice SS 16 už několik stovek kilometrů a nic podobného se mi nestalo. Asi po dalších 5 minutách vzájemné konverzace mi vrátili OP a doprovodili mě na nejbližší sjezd z autostrády, což už bylo ve městě Pescara. Za chybu jsem připustil, že jsem v tunelu nezapnul svou blikačku s červeným světlem pod sedlem. Pescara je velké město, ale ničím není zajímavé. Začal jsem hledat ubytování, ale cenově přijatelné jsem našel až po 10 km u moře v městečku Montesilvano, u sympatického 62letitého cyklisty, který mi poskytl slevu z 30 € na 25 € a ještě přidal vychlazené pivo na přivítání a ráno jeho manželka připravila výbornou snídani. S velkou chutí jsem odpočíval a sbíral síly na další den, který má být dle předpovědi příznivější. Dnešní etapa byla sice kratší, ale určitě nejtěžší ze všech. 10. 4. út Montesilvano San Benedetto 52 km – Porto Sangiorgio 88 km Loreto 122 km – Ancona 152 km Paní
domácí
připravila
pestrou
snídani, ale já měl chuť jen na bílou kávu a výbornou buchtu na způsob našeho
mazance
s mandlemi
a
rozinkami; zbytek mi zabalila na cestu. Počasí proti včerejšku jako vyměněné; po ránu stále chladno, jen 10°C, v poledne 16°C, ale modrá obloha, 25
slunečno a jen slabý vítr, který foukal od jihu, tzn. do zad. Jelo se opravdu skvěle. Moře po pravé straně klidné jako na rybníku, obrovský rozdíl proti včerejšímu dni. Vlevo pohoří Apenin pokryté sněhem; ještě, že jsem se nevydal do vnitrozemí. Na silnici bylo mnoho cyklistů; skoro každé 2 – 3 minuty někdo jel a pochopitelně se zdravíme, pokynutím ruky nebo „Salve“; milé, příjemné. Kolem 11. hodiny jsem zastavil, abych svlékl část oblečení a v baru prohodil pár slov s místními. Ti mi sdělili, že v baru pracuje žena z Čech a tak jsem ji šel pozdravit. Do této doby jsem žádného Čecha na cestě nepotkal. Paní byla ráda, neboť mnoho Čechů v těchto končinách nepotká, zrovna jako já. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází a mimo jiné říkala, že tu pracuje už 20 let. Ve svých 20 letech se provdala za Itala a dnes už je šťastně rozvedená.
Na
oběd
jsem zastavil na pláži u moře ve městě Porto S. Giorgo a vydržel tu skoro 2
hodiny.
Vítr
byl
příjemný a víno také; do Ancony mi zbývalo 60 km, tj. necelé 3 hodiny. 25 km před Anconou vlevo na návrší jsem míjel Loreto, známé poutní místo obehnané hradbou a kruhovými věžemi. Po necelých 6 hodinách dojel
jízdy do
jsem
Ancony,
významného přístavu na Jadranu.
Těsně
před
městem jsem stoupal hodně nahoru a projížděl mnoha tunely, abych poté zase klesal na úroveň moře, přímo do přístavu, kde kotvily obrovské lodě. Jen asi 500 m za starou bránou „Porta Pia“ bylo mé ostello neboli ubytovna, kde jsem sehnal nocleh za 18 €. Mnohem skromnější podmínky, ale sám na velkém 26
pokoji a v přízemí k dispozici kuchyň a jídelna. Opět maximálně spokojený jsem se ještě toulal kolem přístavu, nakoupil dobroty na večeři a dlouho vařil, jedl a popíjel; skvělý den a snadná lehká etapa. 11. 4. st Ancona – Senigállia 40 km – Fano 75 km Dnes ráno poprvé mě překvapil déšť a tak jsem se rozhodl cestu za teplem zde ukončit. Požádal jsem přepravce o možnost návratu kamionem domů, ale vzhledem k Velikonocům budou návraty o den opožděné; první možná až dnes večer. Začal jsem psát deníček, a když déšť ustal, rozhodl jsem se pro prohlídku města na kole. Více jak 150 výškových metrů jsem stoupal
k Dómu,
odkud
skvělý výhled na
je
přístav i
město. Poté jsem si prohlédl náměstí
Piazza
del
Senato
s krásným palácem a znovu Trajánův oblouk z r. 115 n. l. a mnoho kostelů. Kolem poledne jsem se rozhodl pokračovat 27
v cestě podél moře směr Rimini. Cesta byla opět
příjemná
mírným větrem
a
pohodlná, v zádech.
zvláště
s
Projíždějící
přímořská městečka na sebe navazovala a tak se bylo stále na co dívat. Obloha však nevěstila nic dobrého a tak se také brzy stalo. Vítr zesílil a začalo pršet. Tak jsem v průjezdu domů raději zastavil a začal obědvat. Nakonec jsem si oblékl pláštěnku a návleky na boty proti dešti a pokračoval v cestě. Ale jen na předměstí města Fano, kde začalo pršet mnohem intenzivněji a já se schoval v předváděcím salonu aut BMV. Po 2 hodinách jsem se přemístil do knihovny, kde jsem hlavně oschl a vyřídil poslední mailové zprávy, neboť před 22. hodinou měl přijet kamion a já s ním se vracet domů. Čekal jsem v příjemné restauraci na sjezdu z dálnice a po večeři už
převlečen
civilního
do
oblečení
popíjel chlazené bílé víno. Kamion s řidičem Vaškem Fatkou přijel včas a byl jsem v tu chvíli rád, že jsem nedojel do Rimini, jak jsem měl v plánu. V samotném městě jsme po chvilce zastavili v místě zítřejší ranní nakládky zboží (kapusty) a já tak ušetřil za nocleh. Před spaním jsme společně dopili poslední becherovku a brzy šli spát. 12. 4. čt Vstávali jsme až v 8 hodin, posnídali a po naložení části nákladu jsme asi půl hodiny hledali další místo nakládky vzdálené jen asi 12 km odtud. Nakonec na telefonické zavolání pro nás přijel zřejmě majitel a odvedl na neoznačené místo po štěrkové cestě, kde jsme doložili celý kamion. Měl jsem 28
štěstí, že jsme odevzdali ve skladu 20 palet a získali tak místo pro mé kolo. Odtud začala má zpáteční cesta domů, dlouhá cca 1100 km do Prahy - Počernic, kam bylo určené zboží. Řidič Vašek je velký sympaťák, 37 let, ženatý, dvě děti a má velice zdravé názory na život. U firmy pracuje 8 let a je spokojený jak s prací, tak se svou rodinou; to jsem zatím u předchozích řidičů často postrádal. Jel velice rozumně a plynule a byl příjemným společníkem. Přestávky využíval nejen k odpočinku, ale i k vlastní hygieně (sprcha byla pro něho samozřejmostí zrovna jako čisté auto a to nejen v kabině). Cestu však musel v Rakousku z bezpečnostních důvodů na 9 hodin přerušit a nabídl mi možnost pokračovat s jiným řidičem, který jel za námi. A tak jsme společně naposledy povečeřeli, vypili láhev červeného a já přestoupil do dalšího kamionu, který řídil Martin Pšenička. Je to mladý řidič (25 let), který u firmy pracoval asi 3 roky a po úrazu odešel. Poté se znovu do firmy vrátil, ale cítí se zde trochu ukřivděný, resp. nedoceněný, i když dostal nové auto. Pracuje také s velkým nasazením, ale jde mu pouze o peníze; ostatní ho moc
nezajímá
–
bohužel;
omluvou mu je jeho mládí. 13. 4. pá Krátká byla zastávka na benzínce už v Česku, kde jsem pozval Martina na kávu s moučníkem. Stejně tak krátká byla zastávka na vysprchování ve firmě u Strakonic. Kolem půl osmé jsme zastavili už na vykládce v Horních Počernicích, kde jsme se rozloučili, a já dokončil cestu do Jičína na kole, což bylo jen 85 km, ale za velmi chladného počasí. Přivítání nejmilejší bylo jak od manželky, tak od vnučky Kateřiny a společný oběd. 29
Přehled ujetých kilometrů a převýšení na kole po dnech: 28.3. Milazzo – Terme Vigliatore
20 km
29.3. Vigliatore – Milazzo a zpět + po ostrově Vulcano
90 km
600 m
30.3. Milazzo – Nicolosi
125 km
2100 m
31.3. Nicolosi – Etna – Mesina
145 km
1750 m
1.4. Mesina – Lorci
145 km
300 m
2.4. Lorci – Crotone
160 km
450 m
3.4. Crotone – Marina di Amendolara
159 km
300 m
4.4. Marina di Amendolara - Manduria
146 km
250 m
5.4. Manduria Lecce – Brindisi
106 km
150 m
6.4. Brindisi - Alberobello –Turi
122 km
450 m
7.4. Turi - Bari - Barletta
112 km
200 m
8.4. Barletta - Termoli
163 km
250 m
9.4. Termoli - Pescara - Montesilvano
117 km
350 m
10.4. Montesilvano - Ancona
152 km
350 m
11.4. Ancona - Fano
75 km
13.4. Horní Počernice - Jičín
85 km
Celkem
1912 km
7500 m
Denní průměr
136 km/den
530 m/den
Vlakem ujeto
245 km
Kamionem 2100 + 1100
3200 km
Lodí 6 + 30 + 30 + 6
72 km
Kolo
1912 km
Celkem
5429 km
Za 18 dní, z toho 14 dní na kole
30
TRASA NA KOLE
Poděkování: 1/ Pavlovi Čadkovi z Autospolu Strakonice a všem jeho řidičům, kteří mě vezli 2/ Dinovi z Messiny, který o mě pečoval jako o vlastního 3/ všem, kteří mi poskytli slevy při ubytování 4/ mladým lidem ze S.Vito Marina, kteří mi připravili nádhernou atmosféru na velikonoční pondělí 5/ Honzovi Malému z CYKLO SKI Žitník v Lomnici nad Popelkou – jako vždy perfektní připravení kola, na které jsem si postupně zvykl; žádný defekt ani závada 6/ jako vždy manželce Jitce za umožnění celého výletu a občasné maily či SMS 31
Náklady na cestu: 1/ Doprava lodí 15 € + 2.5 € + 14 € = 31.5 € 790 Kč Vlak 220 Kč 2/ ubytování 14 dní á 25 € = 350 € 9000 Kč 3/ stravování včetně pití 16 dní á 12 € = 192 € 4800 Kč Celkem 14810 Kč Poznámka, resp. nabídka pro případné zájemce o jižní Itálii, na okraji Messiny u moře: penzion pro max. 12 osob, sedmidenní pobyt, tj. ubytování a snídaně za 150 €; při delším pobytu možná ještě sleva. Jisté slunečné počasí a teplo od května do října. Možnost výletů po Sicílii, hlavně překrásná Taormina s řeckým divadlem 40 km, Liparské ostrovy – do Milazza též cca 40 km, odtud lodí; možný výlet k sopce Etna a další památky na Sicílii jako jsou Syrakusy, Agrigento, Trapani, Monreale u Palerma a další. Kontakt:
[email protected] http://www.vacanzefaidate.com/proposta/a-messina-nella-casa-vacanze/dettagli
PS: můj starší syn Pavel, pracující ve firmě Emco, mě přihlásil na závod „50 km Českým rájem“ na horských kolech, který byl pořádán v sobotu 21. dubna. Jel jsem tento závod před rokem a tehdy jsem myslel, že to pro mne bude poslední závod v životě. Přidal jsem se letos k 28 startujícím za firmu Emco na svém trekovém kole a nakonec byl spokojený, když jsem z 1200 startujících, převážně mladých závodníků, obsadil celkově 437 místo a v kategorii nad 60 let z 22 startujících 6. místo; bohužel jsem byl nejstarším závodníkem vůbec. Jel jsem však ve velké pohodě a můj syn mě porazil o celé 4 minuty, což jsem mu přál. Doufám, že už nebudu takové bláznivé věci opakovat, abych ve sjezdu jel rychlostí 63 km za hodinu, a budu se raději s kamarády kochat přírodou v Českém ráji, který mám nejraději. Za 2 týdny se už pošesté vydám pěšky na poutní cestu do Santiaga de Compostela, tentokrát pro mne novou cestou Camino Primitivo z Ovieda.
V Jičíně 17. dubna 2012
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2012
32
