Seznam příloh Příloha č. 1 Mlhy a deště (básně) Příloha č. 2 Básníkův povzdech (básně) Příloha č. 3 Osvity (básně) Příloha č. 4 Nesnadné léto (básně) Příloha č. 5 Smuténky (básně)
Přílohy
Příloha č. 1 Mlhy a deště (básně)
Mlhy a deště
Ó zimy šedivé a jara zablácená, omamná období, ó, buďte pochválena! Zahalujete mi jak rozum, tak i cit svým mlžným rubášem a temným rovem v klid.
V té pláni, v jejíchž tmách lká vítr, vpřed se žena, a v nocích bez konce mdlá korouhvička sténá, má duše může líp než v teplém máji snít a křídla havraní k svým letům rozevřít.
Ó doby pobledlé, vy kněžny našich pásem, nic není sladšího pro srdce chmurných snů, na které padá sníh od nepamětných dnů,
než vaše temnoty, jež neoživí jasem, leč by se jednu noc, jíž měsíc vale dal, na lůžku hazardním žal ve dvou uspával.
Posedlost
Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál; hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi, komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal, vaše De profundis nám ozvěnou se budí. Nenávidím tě, moře! Skoky tvé a ryk sám v sobě nacházím; ten
přehořký smích hoře, jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk, já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře. Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá! Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha! Než samy temnoty jsou plachty visící, kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.
Puklý zvon
Je sladkobolno snít za zimních večerů a slyšet u krbu, kde bliká plamen v kouři, jak dávné vzpomínky se rojí v etheru, když zazní klekání a v mlhách dlouze bouří.
Buď blahoslaven zvon s tím statným srdcem svým, přes stáří těšící se stále plné síle a burcující svět svým hlasem nábožným jak starý válečník, pod stanem bdící čile.
Mně duše pukla však, a když chce za svých běd do chladu noční tmy své písně někdy pět, zní její slabý hlas jak chrapot bojovníka,
který v své bezmoci nad mořem krve vzlyká a v zapomenutí pod kupou mrtvých těl za strašné námahy bez hnutí zmírá, žel!
Zdroj: Baudelaire, Charles: Květy zla, překlad Svatopluk Kadlec.
Příloha č. 2 Básníkův povzdech (básně)
Vytrvám
Lásky rytířem jsem kdysi byl a v službách paní věrně stál a třeba nebezpečný, pošetilý byl čin, jejž si její pokyn přál já podnikl jej bezhlavě z lásky k té, jež nepohlédla, jež nepohlédla nikdy na mne poctivě
Kdybych teď přestal tou žit už, tím mohl bych se zachránit, leč od bitev jen babský muž pře-je si na sto honů být. Kéž splní se mé přání, na pospas osudu se dám na pospas se dám rád a bez váhání.
Kdyby mě však chtěla ráda mít, kdyby mě milovala dál a kdyby mi dovolila žít můj bol by zmírnila a žal. Když ohlédnu se za ní zdá se mi, že oštěpem svým, že oštěpem svým Venuše mě raní.
Pastýřská
Jednou selská dívčice pastýřskou hůl vzala, a jak zhasla denice, na pastviny hnala.
V jejím stádu oslice s ovečkou se brala, jalůvka i bahnice, kozlík, koza malá.
Na palouku uhlídala žáka, jak tam sedí sám. "Co tu děláš?" zavolala oddáme se spolu hrám.
Básníkův povzdech
Horác s Laurem na skráni pravdu děl ne bludy: víc než vítr uhání čas žrout všeho všudy.
Kam se číše poděly se s vou sladkou pící? Pryč je svár, smír, pocely s dívkou růžolící. Dívka vyrostla už dost, hrozen zraje k sklizni, básník však ta hanebnost šedivý a žízní.
Věčnost, jméno, sláva, řád k čemu je mu v žití, když nemůže milovat, když nemůže píti.
Pijácké mravy
V hospodě když zasedáme, pak se o nic nestaráme. Námaha tu jediná je o sto šest když každý hraje. Peníz v krčmě nosí pití. Teď však musím vylíčiti jaké mravy v krčmě platí Kdo chce, může poslouchati.
Ten kdo nevázaně žije a kdo zač má, tak to pije: nesvobodným první číši, druhou těm, kdo ještě dýší, na křesťana pak se pije, na toho kdo umrlý je, potom na děvčata z města, na vojáky číše je šestá.
Za zlé mnichy číš je dále, potom za vyhnané krále, devátá je za lodníky, desátá je za poutníky, další za ty, kdo se kají, kdo se perou, druhým lhají, kteří mají v rukou vládu a pak to jde bez všech pádů.
Plyne peníz po penízku, když se pije takhle v trysku. Nemyslí se na placení, když se pije v rozjaření. Jenže potom po nás slídí
ač jsme chudí všichni lidi a my od nich zle jsme dřeni. Ať jsou pro to zatraceni.
Mnichova rada
O podivném zázraku budu nyní pěti, mějte jej i v budoucnu stále na paměti. Takového nebylo od světa početí
a sotva se podobný stane za staletí.
Jednou opat do číše víc než třeba hleděl, a tu pravil mnichovi, s kterým takto seděl, že učinil velký slib, k pánu bohu že děl: „Poputuji do Říma letos za pár neděl.“
Mnich sotva to uslyšel, tleskal, poskakoval, „Žila baba Sibila“, bujně prozpěvoval. Veršík „Sudram sudracum“ stále opakoval, hymnus „Hobri pomozi“ jaře recitoval.
Drže v ruce plnou číš, k opatovi praví: „Pij, jen pij, jen napij se, poslouží to zdraví!“ Po spasení, po zdraví vidím, že jsi žhaví pij, tohle tě povede a nezdaru zbaví!“ Zdroj: Anonymní středověka studentská poezie ze 13. století.
Příloha č. 3 Osvity (básně)
I.
Mdlé slunce mlhou zkalené s šerem bojuje bez oddychu a zvuky napůl zlomené ztěžka dodýchávají v tichu
Jen z dáli pěnné koňů zažrání utkvělo na okamžik ve dlani
II.
Poslové slepí rozlámali poslední světla po dáli náhle je večer měkce malý obzorem blýskly opály
Naposled s hravě bdělým gestem obhlédlo kopce vesnice a odtančilo po své cestě jak rozpustilá světice
III.
Vzduch voněl skořicí a Slunce v zenitu pronikla modří tříšť jas zlata v rozkmitu
Zvolna se poddává tmy vládě růžový inkoust na západě
IV.
Z trychtýře bledá záře tryskem letí naproti městu
Krok nohou hledá jako popaměti neznámou cestu
Zdroj: Soukup, Daniel: Osvity. In: PLŽ (Plzeňský literární život), Ročník III, Číslo 2. Ason – klub, Středisko západočeských spisovatelů, Knihovna města Plzně, Kruh přátel knižní kultury. Plzeň 2008.
Příloha č. 4 Nesnadné léto (básně)
Nesnadné léto Na stromech usychají hnízda kdo nenašel ten neztrácí a světlo zni a v jeřabinách nesnadné léto krvácí
A dlouho uléhají stíny do trav a karmínová krev skropila větve vysel měsíc vyplašila se koroptev
Do ticha zasouvá se ticho a marně ptáš se co je tvé když zbýváš sám a stromy u cest haluze mají od krve
Zimní Jako by pokoušel se zrušit svět snáší se sníh a cesty k nám jsou bílé jsme zasaženi čistotou té chvíle a kde je odpověď Neslyšně za nás vyzvánějí zvony ohluchlý zvoník usnul v závějích a zabolela dálka bez ozvěny když přestal padat sníh
Budeme bílé kroky počítat Tak blízko klavíru který je křídlo zanechané labutí tak blízko klavíru budeme bílé kroky počítat. Začíná koncert. Dojata té slavnostní chvíle, bereš mne za ruku.
Celou tě slyším v dlani. Hle, Mozart tabatěrku upustil a o parkety zazvonilo stříbro.
Most Přeletěl pták a křivka letu Utkvěla pevně nad vodou Tak jako most tak jako úžas A smutní lidé po něm jdou
Po mostě který nad bolestí Jak krásné paví oko tkví Na druhou stranu přecházejí Kde smutek smutné netrápí
Čí smutek nebyl spravedlivý Ten po tom mostě málo smí Pod jeho kroky zmlkne píseň A most se pod ním prolomí
A znovu přelétají ptáci Jak ve snu lidé přes most jdou Který tu zbyl jak zbytek křídla A modrý úžas nad vodou
Zdroj: Skácel, Jan: Básně (II). Blok, Brno 1996.
Příloha č. 5 Smuténky (básně)
Chvíle Za žádnou pravdu na světě. Ale jestli chceš, za malý pětník ticha. Je chvíle, která půlí krajinu. Pokorný okamžik, kdy někdo z nás dýchá.
Otázka Kdopak to kácel v malinkém mém dětství, kdo se to odvážil a kdy?
A proč se říká, že po první bouřce přestanou vonět v lese fialky?
Poslepu poznám všechna prázdná místa. V pařezích dodnes stromy za mne klečí. „Ej, proč zabili jelena, jelena. V tej breclavskej seči.“
Vteřina v lednu A den je tichý, křehký jako skořápka. Uvnitř je slunce, také celé bílé. I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh. I tato vteřina, i tato bílá chvíle. Příliš čistý sníh
Vždycky, když padne první sníh, mráz zamkne tůně na tři zámky, zahodí klíče do studánky sekerou třikrát rubané.
Bývá mi smutno jako nikdy. jako by vítr z duše svál poslední lístek prudce bílý a všechno čisté polím dal.
Zaplakala bych plná studu. Čistota jasná na polích. To tiché nebe... jednou budu... Umřeme všichni pro ten sníh.
Smuténka To až se v září stmívá, už bez sametu, drsně, naholo, po poli chodí smuténka a zpívá, smuténka chodí kolem hrud šedých jak skřivani a zpívá, (je příběh starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť) zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu.
Zdroj: Skácel, Jan: Smuténky. Vyšehrad, Praha 2010.