Příčiny nejsou vnější, tak jako demokracie není z dovozu"

Demokracie a její krize Napsal uživatel Erazim Kohák Pondělí, 30 Listopad 2009 11:45 - Aktualizováno Pondělí, 30 Listopad 2009 11:58

Příčiny nejsou vnější, tak jako demokracie není „z dovozu"

Pokud jsou mezi vámi pamětníci či historikové století válek, naše dnešní politická situace jim musí připadat povědomá. Demokracie přestává být diskuse. Nahrazuje ji politika jako nevybíravý boj o moc a peníze. Znechucení voliči se odvracejí, prý od politiků. Spíš od demokracie. Pošilhávají totiž po politicích silných slov a silné ruky, kteří by udělali pořádek. Ten pořádek by mohl být konzervativní: obnova tradičních hodnot a řádů, jen tentokrát silnou rukou místo silné víry. Tak to kdysi slibovali fašisté. Nebo to může být revoluční „národní" řád, jak jej slibovali nacionalisté. Hnutí silných slov srocují davy v Dánsku, prosazují Berlusconiho v Itálii, pochodují v polovojenských stejnokrojích v Maďarsku. Demokratičtí politici trapně přihlížejí. Nejsou schopní čelit násilnickým postojům - či jen přimět ústavního činitele, aby konal svoji povinnost.

Pro pamětníky a historiky je to všechno až důvěrně známé! Ve třicátých letech jsme tomu říkali krize demokracie . Pro nás vyvrcholila Mnichovem. Pro Evropu světovou válkou. Tehdy jsme se zaklínali, nikdy víc! A už je to tu zas.

Proč vznikají krize demokracie? Hledáme viníky, vyhledáváme vnějšího záškodníka. Jsou za tím zrádní spojenci. Nebo židé. Nebo nacisté. Nebo komunisté. Nebo teroristé. Jen my nic, my muzikanti. To někdo jiný, vnější.

1/8


Zní to hezky, jen ne moc důvěryhodně. Zvenčí přicházejí hrozby, nebezpečí, nátlak. Krize je vnitřní záležitost. Je to něco v nás samých. Příčiny krizí demokracie potřebujeme hledat u kořenů demokracie samotné, a ne v jejích vadách, nýbrž v tom, co je na demokracii největší, ve velkém osvobození evropského ducha, v osvícenství. Totiž právě světlo osvícenství, z něhož se zrodila demokracie, vrhá stíny nejtemnější.

Rozum proti tradici

Osvícenství bylo to především vzpourou utlačených proti nadvládě návyku a tradice. Vzpourou kritického rozumu. Návyk a tradice konejší, avšak nemají místa pro svobodu, pro rozlet, pro nové obzory. Jsou vytesané do kamene. Oplétají jedince tkání vztahů, až se nemůže hýbat ani dýchat. Když se osvícenci odvrátili od návyku k rozumu, od tradice k citu, od Boha k přírodě, věřili, že otvírají Evropě cestu od zatuchlého přežívání k plnohodnotnému lidství. Cestu k humanitě.

V jistém smyslu to byla i pravda. Svoboda jako něco přirozeného, rozum a cítění jako přirozené světlo, které rozsvěcuje temnotu pověry a návyku, to je osvobozující pomyšlení. Po tisíc let platilo jako přirozené to, co je obvyklé. Tím byl pro většinu lidstva odvěký lidský úděl - poroba, ponížení, bída. Jenže co návyk velí, to ještě nedává rozum. Když vítr kritického rozumu odvane pavučiny návyku, člověk se stává svobodným, lidé rovní, bratři.

Demokracie se rodila z osvícenských ideálů, ze svobody, rovnosti, bratrství. Společenství pánů a rabů může být tradice, ale příčí se prostému rozumu i lidskému soucitu. V kolébce nikdo není pán. Jsme bratři, rovnou měrou schopní rozumu a soucitu, přirozeně schopní svobody. Cokoliv nad to jest, je umělé, nepřirozené. Rozum i ušlechtilý cit prokazují, že nejlépe, nejpřirozeněji se člověku žije ve svobodném soužití rovných, v dobré vůli. Svoboda, rovnost, bratrství!

Odtud demokracie. Páni káží majestát, ale od přírody není rabů, není pánů. Či lépe, všichni jsme páni. Společnost se z osvícenského hlediska rodí z dohody svobodných a rovných, kteří v dobré vůli omezují svoji svévoli. Společně přijímají a zaručují řád, který ochrání svobodu

2/8


každého z nich. Nejen to: společně zajistí předpoklady růstu každého jedince k plné humanitě. Protože, jak osvícenci pevně věřili, žádný člověk není od přírody špatný. Je jen nedokonalý. Úkolem společnosti je zajistit každému možnost růstu k dokonalosti, či aspoň k plnohodnotnému lidství, k humanitas. Osvícenská demokracie je demokracie humanitní.

Svoboda osamocuje

Odkud potom její krize? Ne, do světa humanity se nevloudil ďábel. Svoboda sama je vytvářela. Veliké světlo vrhá ostré stíny. Člověk osvobozený, je zároveň člověk vykořeněný, osamocený bez vztahů, bez vzpomínek, bez pout vzájemnosti. Robert Musil to zachytil v názvu svého románu, Der Mann ohne Eigenschaften. Člověk bez vlastností. Sartre v Les Mouches popisuje dopad svobody jako nekonečnou osamělost. Stínem svobody je osamělost.

V demokracii, věci veřejné, se ze svobody a samoty rodí otázka sociální. To už je až trapně prozaická záležitost. Tradiční vesnické společenství vytvářelo návykové sociální zajištění. Bylo ovšem nespolehlivé, většinou nespravedlivé, často kruté, avšak přesto poskytovalo určitou sociální jistotu. Rodinu, sousedy, příbuzné svazovaly návykové odpovědnosti poskytování pomoci v nouzi, v nemoci, ve stáří. Vesnický život nebyl spravedlivý, byl však sociální. Člověk tu byl součástí společenství, ne osamělý jedinec. Svoboda jak si ji dnes představujeme, byla výsadou pánů. Rabům ji nahrazovala jistota, či alespoň základní sociální zajištění.

S tím svoboda skoncovala. Čistě politická demokracie vnímá člověka jako osamělého jedince. Ten má svá jednotlivá práva a povinnosti vůči státu. Vůči ostatním, kdysi bližním, jsou teď vztahy soukromá záležitost, bez opory tradice. Osamělý jedinec, vržený do urbanistických konglomerátů industrializace bez tradiční a návykové opory, si nemohl zajistit předpoklady důstojného lidství. Čistě politická demokracie se stala a‑sociální.

Tak vzniká to, čemu 19. století říkalo otázka sociální. Není to jen otázka bídy, řešitelná dobročinností. Je to otázka strukturální. Demokracie předpokládá svobodné občany, jednotlivě svobodné a jednotlivě odpovědné ve svých rozhodnutích. Řízni po přízni je výzva ke korupci. Každý sám! Jenže osamělý jedinec, předpoklad demokracie, si těžko může vytvořit sociální zajištění.

3/8


Kvadratura kruhu pro demokracii? Ne tak docela. Můžeme ovšem vyhlásit krizi demokracie a vrátit se k tradici a návyku, jak radili fašisté. Jenže můžeme také usilovat o demokracii, která by nebyla pouze politická a a‑sociální. Společně potřebujeme zaručit dostupnost předpokladů důstojného života každému jedinci. Dát demokracii sociální rozměr.

Kam náležím?

Svoboda vrhá i méně hmatatelný stín - tak zvanou otázku národnostní. Tu sociální demokraté přehlíželi ve svém zaneprázdnění hmotným vykořeněním. Jenže svoboda představuje i ztrátu osobní totožnosti, sebevědomí vlastní důstojnosti. Nepodceňujme to! Lidé opětovně prokazují, že jsou schopní snášet hmotnou bídu a strádání, pokud si zachovají jistotu vlastní důstojnosti, vlastní platnosti - a tomu jsou ochotní obětovat často i život.

I tu jistotu poskytovala tradiční návyková společenství. Nespravedlivě a krutě, to jistě, avšak poskytovala ji. V sociální tkáni vesnice měl každý své místo, byl někým, i když to bylo jen pastouškem z pazderny. S nástupem demokracie vyměnili Evropané i tu jistotu za svobodu - a osamělost. Protože není dobře člověku samotnému, hledali lidé osvobození a osamělí náhradní totožnost v etnické příbuznosti. Tehdy se tomu říkalo národnost, kterou pojil v lepším případě jazyk, v častějším nenávist k jiné národnosti. Otázka totožnosti tak vystupovala jako otázka národnostní.

I takový je stín osvícenství. Pro středověk byla národní příslušnost nanejvýš nedůležitá náhoda domova či jazyka v docela jinak uspořádaném světě. Po rozpadu tradičního světa nabyla nové důležitosti. Když jedinec ztrácí totožnost tradičního společenského postavení, chytá se stébel. Jazyk a domov, pro romantiky Blut und Boden, vytvářejí náhradní pocit náležení. Nejsem sám ve své svobodě. Náležím ke svému národu. Je to nesmírně silná odpověď na potřebu osobní totožnosti.

Spolu se svobodou tak demokracie vytvořila problém bídy a problém totožnosti. Řešení problému bídy nabízela sociální demokracie, řešení problému vykořenění nabízela národní

4/8


příslušnost. Jenže když se příslušnost ke kulturnímu společenství národa zvrátilo v sevřený šik národního státu, vznikl nacionalismus, hrůzná směs šovinismu, nesnášenlivosti a krutosti. Když víra nahrazovala ztracenou totožnost, předvedly hrůznou logiku ztotožnění náboženské války. Ideologie předvedly totéž ve století jako válka. Otázka národnostní se prokázala jako jen jeden vzor problematiky ztráty totožnosti.

Další kvadratura kruhu? Zas ne nutně. Láska ke společenství země a jazyka obohacuje. Bez zázemí určité kulturní totožnosti se člověk snadno stává jednorozměrným konzumentem. Jenže láska k národu se mění v nacionalismus, když propojíme národ a stát. Když podmíníme občanskou jistotu - rámec státu - příslušností ke kulturnímu společenství národa. Když se společnost spokojí s čistě politickou demokracií, dochází k tomu nutně. Demokracie potřebuje pečovat o sociální, ale i kulturní zázemí. Potřebuje být sociální i kulturní.

Národ a nacionalisté

Tu máme osudy evropské demokracie v kostce. Prospívá, když aktivně řeší otázku sociální a otázku kulturní. Prochází krizí, kdykoliv se omezí na zápolení o moc.

Na to evropská demokracie narazila v úsilí o sebeporozumění v devatenáctém století. Máme rozumět demokracii populisticky, jako vládě určité většiny (např. lidu) nad zjevnou menšinou (např. aristokraty)? Nebo jí máme rozumět humanisticky, jako společné hledání společně přijatelných řešení? Devatenácté století došlo k uvědomění, že demokracie jako boj o nadvládu není nosná. Je možná jen jako diskuse na cestě k širokému konsensu. Všem potřebuje zajišťovat základní předpoklady lidství - tak zvaná „lidská práva". I menšinám. V podvečer svaté Anny v srpnu 1914 se zdálo, že evropská demokracie je na dobré cestě.

Pak výstřel v Sarajevu nastartoval třicet let apokalyptického vraždění. Evropská demokracie sice vyhrála první kolo válek, ale zhroutila se. Nezničil ji až Hitler. Zanikla na přesvědčení vyčerpaných Evropanů, že demokracie není schopná řešit otázku sociálního zajištění ani otázku osobní totožnosti. Krize vyvrcholila, když se Evropané obrátili k silným slovům a gestům. Po celé Evropě spadla moc do klína zastáncům siláckého konzervatismu nebo siláckého revolucionismu, Mussolinim a Hitlerům tohoto světadílu.

5/8


Nedělejme si iluze o Československu jako ostrůvku demokracie. V jistém smyslu jím bylo. Jenže nejsilnější stranou v československém parlamentu byla v českých zemích Henleinova Sudetendeutsche Partei, na Slovensku Hlinkova strana ľudová. Mezi českými voliči to byla Agrární strana pozdějšího protektorátního ministerského předsedy Berana a Gottwaldova Komunistická strana Československa. Masarykovi věrní dokázali udržet demokratickou strukturu, ale nedokázali udělat z Československa zemi demokratů.

Sociální stát

Apokalypsa silných gest a činů zpustošila Evropu. Ve své části evropského spáleniště Sovětský svaz sáhl k silovým řešením. Američané se na spáleništi zasazovali o obnovu čistě politické demokracie. Evropané věděli svoje. Západoevropské vlády, konservativní stejně jako sociálně demokratické, se zaměřily na řešení obou otázek, sociální i národnostní čili kulturní. Výsledek byl vrcholný triumf evropské demokracie.

Otázku sociální řeší evropský sociální stát. Na to nestačí politická demokracie, omezená na stanovení pravidel soužití. Ten slouží spíš, než vládne. Zajišťuje předpoklady důstojného soužití, avšak nevynucuje svá řešení. Zajišťuje občanům dostup k předpokladům soužití ve svobodě a v dobré vůli, ponechává jejich svobodě, aby je využili.

Společnost potřebuje dostupnost předpokladů osobní bezpečnosti. Dostupnou zdravotní péči. Dostupnost vzdělávání. Jistotu stáří. Společnost je může zajistit prostřednictvím státu, anebo také podporou družstevnictví, systémem neziskových zařízení nebo zařízení veřejné služby. Jde o to, že stát je tu sociální, protože v něm společnost zajišťuje demokraticky, co kdysi nedokonale zajišťovala tradice. To byl první skutečný triumf demokracie.

Druhou, „národnostní" otázku kulturní totožnosti, řešila poválečná Evropa velikým morálním vzepětím, Evropskou unií. Základ je prostý: Evropská unie usiluje o osvobození kulturního sebeurčení čili národů od zátěže státních odpovědností. Národní totožnost posiluje osamocené jedince, ale nenutí je ke střetům mezi národy. Jednotlivé země v Evropské unii sdílejí části své

6/8


svrchovanosti. Diskuse nahrazuje boj.

Či může nahradit, pokud se do cesty nepostaví nedostatek důvěry ve vlastní národní totožnost a touha po bezpečí ostnatých drátů „svrchovanosti". Cestu otevírá občanská vyspělost a kulturní sebedůvěra. Ty dovolují pečovat o zájmy celého společenství, ne jen jeho jednotlivých složek. K národním totožnostem přistupuje totožnost sdílená, totožnost evropského ideálu svobody, odpovědnosti a vzájemné úcty. Padesát let po konci války bylo možné hovořit o triumfu evropské demokracie.

Vývoj: nacionalismus, válka, bída, eko-krize?

Jenže v toku dějin nejsou žádná řešení konečná. Časy se mění. Vzpoura sobectví v osmdesátých letech povýšila chamtivost na ctnost a nezodpovědnost na politickou moudrost. Nároky elit nahlodávají daňovou základnu sociálního státu. Krátkozraké sobectví nových členských států podrývá to nejcennější, povědomí evropské totožnosti. Malichernost jejich občanů i politiků svědčí o občanské nevyspělosti. Znovu narůstají národnostní vášně, znovu sílí pocit vykořenění. Znechucení voliči zas pošilhávají po mužích silných slov a silných gest. Pamětníkům - a historikům - je to povědomé. Zas krize demokracie.

Že by se dějiny opakovaly? Ne docela, ač změna není nutně k lepšímu. Na konci světových válek se Evropa mohla uchýlit ke strategii Růstu. Zapeklité problémy sociální i národní za nás vyřeší dramatický Růst spotřební úrovně. I dnes se mnohé evropské vlády snaží čelit krizi demokracie stejným způsobem.

Jenže dějiny se neopakují. Změnil se poměr mezi lidmi a Zemí. Růst v primitivním smyslu navyšování spotřební úrovně už není řešení. Dnes to je problém. Hrozí zničením předpokladů důstojného soužití. Tudy už cesta z krize demokracie nevede.

Zhroucení demokracie znamená ovšem stejnou hrozbu. Muži silné ruky navýší polarizaci přepychu a bídy. Z polarizace vycházejí války - a ty jsou ekologicky neúnosné. Předvádí nám to

7/8


Afrika. Války tu vytvářejí ekologickou katastrofu. Jen humanitární pomoc z dosud funkčních částí světa zamezuje úplnému zhroucení civilizace. Jenže kdo ji poskytne, když se krize stane celosvětovou? Je to konečná kvadratura kruhu?

Ne nutně. Je tu ještě alternativa přijetí odpovědnosti, nejen osobní, nýbrž společenské odpovědnosti demokracie:

Za otázku sociální. Když Růstem cesta nevede, potřebujeme růst morální: sociální spravedlnost. Kde není větší koláč, tam je třeba spravedlivější dělení koláče.

Odpovědnost za otázku národní. Neomezená „svrchovanost" je převlečené sobectví. Problémy různorodosti civilizací potřebujeme řešit oddělením kulturní totožnosti a státní odpovědnosti na celoevropské a jednou i celosvětové úrovni.

Odpovědnost za pořadí důležitosti. Udržitelnost už není jednou z našich otázek. Je předpokladem všeho dalšího. Dnes si potřebujeme vyjasnit pořadí a soustředit se na tři pilíře přežití - sociální spravedlnost, mírové soužití, udržitelný systém hodnot.

Tím však překračujeme dnešní námět a dostáváme se k úkolům nastupující generace. Přistoupí k tomu jako její dědové ve třicátých letech? Nebo jako jejich otcové po válce? Dokáže si uvědomit, že rubem svobody je odpovědnost, a žít podle toho?

Nevím. Ale nevzdávám to.

Text je podkladem přednášky, která zazněla 11. listopadu na konferenci Krizové a postkrizové scénáře. Akci pořádalo Centrum globálních studií, společné pracoviště Filosofického ústavu Akademie věd ČR a Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.

8/8

Příčiny nejsou vnější, tak jako demokracie není z dovozu"

Recommend Documents