pátý festivalový úvodník

.............pátý festivalový úvodník...........

Silvie Šustrová, šéfredaktorka P.S.: Plně si uvědomuji, že dnešní úvodník vypadá, jako by jej ani nepsala dramaturgyně, ale spíš Hana nebo Hana, případě obě jako autorský tým. Se nezlobte, pět dnů vo průměrnejch čtyřech hodinách spaní denně, to by nedal ani Shakespeare. P.P.S.: Bydlet ve škole je fakt super. Za celou dobu trvání festivalu se mi sice podařilo opustit budovu divadelní fakulty celkově na sedm hodin, ale ke svému ateliéru, ve kterém sídlila redakce i moje provizorní lůžko, jsem (také díky tomu, že nás zde svou přítomností poctilo i několik hvězd, mj. jmenujme alespoň populárního pražského herce Jiřího Hájka, který nám dokonce i zaslal svůj příspěvek!) získala naprosto jedinečný vztah.

P.P.P.S.: Chtěla jsem sem dát ještě něco nesmírně vtipného o Orlandovi, ale Vojta byl dnes natolik zavalen prací na Oslíkovinách, že žádné další informace o Bloomovi nezvládl získat. Korektorce Jitce se však podařilo najít za Orlanda důstojného náhradníka - poslední festivalový citát z Bravíčka pochází od podobně významné celebrity, Kate Beckinsale (Pearl Harbor, Van Helsing): “Mám po krk toho mumraje kolem mě. Kašlu na život hvězdy a začínám znovu! Tentokrát je mým cílem dostat se na univerzitu a stát se lékařkou!” To je kráva. P.P.P.P.S.: Redakční rada se rozhodla neoficiálně vyhlásit nejoblíbenějšího festivalového redaktora. Ve vyrovnaném souboji nakonec díky svým nápaditým lingvistickým hříčkám zvítězil Mikuláš Bryan z divadelní vědy v Praze. Blahopřejeme! P.P.P.P.P.S.: Překladatelský tým se v reakci na udělení tohoto titulu rozhodl neoficiálně vyhlásit svého nejneoblíbenějšího festivalového redaktora. Ve vyrovnaném souboji nakonec díky svým nápaditým lingvistickým hříčkám zvítězil Mikuláš Bryan z divadelní vědy v Praze. Blahopřejeme!

9. d

ho dramaturgického humoru pro změnu děkuji já, stejně jako všem ostatním redaktorům a překladatelům. Byli jste skvělí, naprosto jste předčili veškerá má očekávání a především díky vám se noční můra, kterou jsem si původně představovala pod pojmem “šéfredaktor Meeting Pointu” nakonec proměnila v báječný týden, na který budu dlouho vzpomínat a o kterém určitě nikdy nebudu vyprávět svým dětem. (Upozornění - tento odstavec neobsahuje ironii.) Jo, a taky teda končí festival. Děkujeme, odjeďte.

na 2 b u

005

Tak a je to tu. Jednou to muselo přijít, a všichni jsme to věděli. Snažili jsme se na tento okamžik připravit, ale i přesto to naše srdce a mysli zasáhlo tak hluboce, že jsme téměř nebyli schopni sestavit dnešní číslo. Dvanáctiletý izraelský Arab Rami Wanted v Tel Avivu zvítězil v kvízu o dějinách sionismu a státu Izrael. Rami a jeho židovský spoluhráč Guy Gothertz porazili ve finále soutěže všechny ostatní dvojice, složené výhradně z židovských dětí. Jo, a taky jsme rozpoutali skandál okolo Ha(Di)mleta, premiér Gross je připraven podat demisi, proběhl největší pohřeb v dějinách lidstva a končí festival, ale to není až tak důležité. Hm. No dobře, tak to s tím Hamletem celkem důležité je. Offlexe, kterou jsme otiskli ve čtvrtečním čísle, totiž rozbouřila kalné vody festivalu natolik, že dokonce hned několik čtenářů pocítilo potřebu se k jejímu obsahu vyjádřit. Což také do velké míry zapříčinilo fakt, že dnešní číslo je neobvykle obsáhlé - podařilo se nám zaplnit celých 24 stránek. Nebudu tu psát, jak na tuto skutečnost reagoval náš (skvělý, úžasný, geniální, avšak poněkud nevyspalý, a tím pádem poměrně spontánně reagující) grafik Bolívar, protože jsme se zařekli, že se vulgarismů pokusíme vyvarovat. Každopádně vzkazuje, že všem přispěvatelům mockrát děkuje a je fakt rád. Za jeho až neskutečnou ochotu, přístup “Nic není problém” a pravidelný přísun kvalitní-

4.

.1

.. . . .. . ... . .. . . .. . ... . .s. . . e. . . .t. . .k. . . á n í . . . d n e s 10:00 difa DISKUSE 11:00 divadlo polárka štefan capko: MOJE PRVNÍ TANEČNÍ praha 11:00 marta euripidés: ANDROMACHÉ, ALKÉSTIS budapešť 15:00 ced INTERNATIONAL YOUNG MAKERS MARATHON 20:00 ced ZÁVĚREČNÝ VEČER KATEDRA NONVERBÁLNÍHO A KOMEDIÁLNÍHO HERECTVÍ, HUDEBNÍ FAKULTA, AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ praha – česká republika

MOJE PRVNÍ TANEČNÍ Režie: Števo Capko Dramaturgie: Doc. Boris Hybner Scéna a kostýmy: Zorka Velková, Petra Mládková Produkce: Ludmila Stránská studio TON HAMU

.2

Hrají: Mirka Čechová, Magda Rellichová, Zuzana Pavuková, Nina Hlava, Katka Žigunova, Števo Capko Délka představení: 65 minut Federico Fellini řekl: „Clownský talent, na který v podstatě všichni herci - kdoví z jakéhokoli temného komplexu - dodnes hledí se zdrženlivostí a nedůvěrou, je podle mě nejvzácnější vlastností herce. Pokládám ho za nejaristokratičtější a nejautentičtější výraz osobní povahy.“ Každým rokem se jeden z ročníků vydává na nesnadnou cestu hledání onoho neopakovatelného originálního clownského typu uvnitř sebe. Výsledek letošní expedice je možné zhlédnout v představení „Moje první taneční“. Jde o clownerii o dívkách v „blbém“ věku, kdy si připadají naprosto nemožné, ale pořád sní o romantické budoucnosti, která je už už na dosah ruky, ALE . . Hrát clowna je zdravé! Je to užitečné, protože člověk může konečně dělat co chce: všechno rozbít, roztrhat, podpálit, válet se po zemi a nikdo mu to nevyčítá . . . Ať žije clown! Dobře se bavte a dělejte, co je zdravé!

tichý svědek expedice za clownem a také ředitel manéže ,„odbas“ Števo Capko polárka 11:00

ACADEMY OF DRAMA AND FILM budapešť - maďarsko

euripidés: ANDROMACHE, ALKÉSTIS Režie: Lukáts Andor Dramaturgie: Gáspár Ildikó Hudba: Kiss Erzsi Hrají: Kovács Olga, Nemes Vanda, Mészáros Tibor, Nagy Cecília, Martinovics Dorina, Andrássy Máté, Nagy Péter, Tompa Ádám, Krisztik Csaba, Sipos Vera, Barnák László Délka představení: 2 x 50 minut Andromache a Alkestis zastupují věčné a podstatné tragédie dramatické literatury. Poeticky zpracovávají základní otázky lidské existence, její všeobecné i osobní prvky, a jsou klíčem nejen k dramatické literatuře jako takové, ale také k principům věčných lidských pochybností. Divadlo by mělo tyto zachované poklady v podobě antických tragédií uctívat. Podle mé zkušenosti se divadla uvádění těchto her bojí, podobně jako umělecké školy. Věřím, že v řeckých tragédiích leží základy dramatické literatury: např. původ Shakespearova Hamleta je možno hledat v Euripidově Oresteovi. Tyto tragédie jsou tedy nesmírně důležité ve výuce herců a režisérů. Měli bychom právě těmito tragédiemi začínat, jelikož jejich pochopení rozšiřuje naše pole zájmu a také mohou sloužit jako solidní základ. Pro ty, kteří mají zájem a dávají pozor, jsou Euripidovy tragédie zdrojem nesmírné hodnoty. marta 11:00

.......mezinárodní divadelní..MARATON..... mladých tvůrců........ ced,15:00 V letošním roce se festival Setkání/ Encounter 2005 stává i jedním z míst, kde se představí účastníci mezinárodního Maratonu mladých tvůrců. Jde o společnou aktivitu několika evropských festivalů divadelních škol. Základním principem Maratonu je, že každý ze zúčastněných festivalů připraví malé představení pro 2-3 herce v rozsahu kolem třiceti minut a s tímto představením se zúčastní dalších festivalů, které tvoří síť Maratonu. Představení budou předvedena za sebou s menšími přestávkami na přestavbu v tomto pořadí: NSDF, SCARBOROUGH, ANGLIE DARTINGTON COLLEGE OF ARTS

Tea without Mother (23 min.)

k k k k k

Hrají: Joe Mapson, Lynnette Oakey, Mark Stephens, Anna Stewart Pomalu ji tlačí za sebou. Jemně jí otevře záda, vytáhne její kabel a zapojí ji. Ptáčník, stolník a dívka jménem Steve se pokoušejí přijít na tajemství neobyčejné matky v tomto absurdním příběhu odehrávajícím se ve světě bez počasí.

ITs FESTIVAL, BRUSEL, BELGIE - P.A.R.T.S

Eleanor! (10 min.)

Hraje: Eleanor Bauer Studentka z New Yorku ukazuje, jak relativní může být umění. Champ/Contre-Champ (10 min) Hraje: Sanda Iché Perfektní příklad čisté současné taneční performance od francouzské studentky. ENCOUNTER, BRNO, ČESKÁ REPUBLIKA - JAMU

Childhood (25 min.)

Hrají: Eva Kodešová, Robert Mikluš, Radomír Švec Režie: Jiří Honzírek Dětství je nejdůležitější částí lidského života. Utváří charaktery a vytváří předpoklady pro vývoj lidí. Přijďte se na tuto hru podívat a porovnat mládí v západní a východní Evropě. 20 min přestávka. THEATER AAN ZEE, OSTEND, BELGIE

Before…..Existential Make-over (30 min.) Hraje: Laura van Dolron 1946: Filozof Jean-Paul Sartre je právě v baru konfrontován s herečkou tohoto monodramatu. Později přicházejí ještě

Martin Luther King a John Lennon. Vstupte do jejich světa a přemýšlejte o osobní svobodě. Jste vítáni! ACT FESTIVAL, BILBAO, ŠPANĚLSKO - BIZKAIA THEATRE SCHOOL BAI

Was Monna Lisa una lámpara? (30 min.) Hrají: Unai Izquierdo, Saioa Fernández Počínaje mýty, které opřádají malbu geniálního Leonarda da Vinciho, vytváří tato inscenace své vlastní pochybnosti ohledně hry na herectví. Dva restaurátoři, dva přátelé, dva performeři, kteří se v závěru namaskují za Monnu Lisu. Pohádka o nevšední transgresi. 30 minut přestávka. ITs FESTIVAL, AMSTERODAM, HOLANDSKO SCHOOL FOR NEW DANCE DEVELOPMENT (SNDO), AMSTERDAM

This is not a Romantic Duet (40 min.) Hrají: Guillem Mont de Palol, Maria Mavridou This is not a Romantic Duet vytváří tělesnou řeč vycházející z tepla a bezpečí lidských situací. Co se to děje uvnitř mě, díky čemuž se pohnu? Můžeme kontrolovat emoce? Od reálna k abstraktnu teplo mizí a objevuje se hrubost. Přijďte si prožít toto taneční představení plné emocí.

.3

reflexe..........andrej schukin: SVĚT VĚCÍ...................moskva SVĚT VĚCÍ A VĚCI SVĚTA... Poprvé prožívám „Setkání/Encounter - mezinárodní festival divadelních škol“. Tuto citaci naplnili studenti „Outward Actor´s Technique Laboratory Homoexpresus of The Boris Shukin Theatre Institute“ beze zbytku. Jejich čtrnáct čísel bylo vskutku skvělou a precizně provedenou předváděčkou, ba dokonce show. Ano, utvořil jsem si jasnou (...) představu o metodě a směřování této bezesporu kvalitní divadelní školy. Smekám před technickou stránkou provedení. Smekám před invencí tvůrců. Smekám před Světem věcí. Zároveň se ovšem táži: Koho chce Svět věcí zaujmout? Předpokládám, že publikum, lidské bytosti - podařilo se. Pak ale vyvstává další otázka: Co hodlá Svět věcí sdělit? Pravděpodobně skutečnost, že není věc jako věc. Lépe řečeno, že nemusí být právě jedna věc jen tou jedinou věcí. Dobrá, podařilo se - skvěle. Jenže... I můj šestiletý synovec ví, že maminčiny hrnce a pokličky mohou bít bicí sestavou a vařečky bubeníkovými paličkami. V žádném případě nechci snižovat kvalitu nastudování, ta výrazně převyšuje dosavadní konkurenci (snad vyjma finského

.4

dua). Vynikající „varieté“ kolegů z Moskvy zcela jistě uchvacuje dokonalostí provedení. Avšak s jistým časovým odstupem nemohu než konstatovat zklamání. Divadelní umění jsem rozpoznal jen u několika čísel - Klaun a lustr, kruhoví mágové, slečna s pádlem. Domnívám se, že tito lidé pochopili a uchopili svou práci za správný konec - napětí mezi živým a neživým, překonávání nepoddajnosti a nástrah předmětů... Ostatní jsem vnímal jako vydřené, neživé (což se bezvýhradně nevylučuje se slovem bravurní a krásné) exhibiční kreace. Jiné významy věcí (pohyb znaku?) jsou veledůležitou součástí, neřku-li pilí-

řem divadla. Znak či jeho posunutí ovšem významově nefunguje samo o sobě, nýbrž výhradně zakomponováním do nějakého vyššího celku. Pískovec či diamant jsou též úchvatné nerosty, leč ožívají teprve ve chvíli, kdy z nich člověk vytesá sochu či vybrousí šperk, který náležitě umístí... Šíleně mě mrzí, že jsem nebyl svědkem praktického použití těch skvělých nápadů! Což opravdu nebylo možné uvést je v život? Vyvstává další otázka: Je Setkání/ Encounter „prezentací divadelních škol“ nebo „divadelním festivalem a mezinárodním setkáváním studentů a pedagogů divadelních škol“ ? Hmmm (přemýšlím)... Nechť zůstane, jak je - střet „suchopárných“ předváděček s živými a „hotovými“ produkcemi podněcuje uvažování... Ještě nemohu opomenout jednu poznámku pod čarou. Jistě každý divák (14:00 u Bolka) zaregistroval jednoho konkrétního diváka (P.M.), který projevoval své dojmy pro současnou konvenci velmi netradičně, až anarchisticky. Zaregistroval jsem četné negativní ohlasy na jeho chování... Berme to z té zajímavější stránky - možná nastínil svou spontaneitou antické publikum :)

Petr Jan Kryštof

..................andrej schukin: SVĚT VĚCÍ...........reflexe

moskva

A SLNKO PÁLI V ÚPLNEJ SILE Trošku sa mi bridí pošpiniť tak jemný plášť slovami. Neviem čím začať, neviem ako začať a neviem prečo začať. Ľudia sa usmievajú, ľudia chodia a pozerajú do zeme, ľudia komunikujú, ale všetci do jedného sú niečím prestúpení a vstrebávajú svoje vlastné pocity. Znudene prídem domov a pozerám von oknom. Odrazu si všimnem, na okne visí záclona. Zvesím ju a začnem s ňou tancovať. Duje do nej vietor a ja sa vznášam, dostávam krídla a letím si s ňou, letím si v myšlienkach. Zase do práce? Som inžinier. Držím v rukách kus mŕtveho predmetu, ako vždy, samozrejme. Ale....No počkať, počkať! Ja žonglujem. Predmet okolo mňa poletuje, ja sa ho sotva dotýkam. Odhadzujem svoje uniformované sako a kravatu, ktorá ma priškrcuje. V divadle bolo super, ale som trochu uťahaná. Mám chuť sa vyzliecť a ľahnúť do postele. Odkladám veci na vešiak. Predsa v mojom šatníku visí viac vešia-

kov! Držím ich v ruke a oni začínajú meniť tvary. Motýľ. Švihadlo. Ryba. Luster. Rám na obraz. A kde je priestor na lásku? Len dve paličky. Jedna je moja a jedna je tvoja. Skrížia sa a skrýžia naše životy. Ja mám v sebe mnoho okien, tak ako ty. Preskúmavam všetky. A ty preskúmavaš moje. Nie je jednoduché byť spolu. Proces je zložitý. Paličky nás dvoch odhadzujeme. Našli sme sa. Ha, ha, ha. Veľmi vtipné. Tak ty si myslíš, že ma dostaneš, chlapče! Tak to skús! No počkaj, ty chceš odísť?! Nechať ma tu, keď si ma sám zadržal?! Ty si sa snáď urazil. Ja odchádzam. Vlastne nie. Tak, čo ti je? Ja viem, že spolu bojujeme. Krásne je, že obidvaja sme rovnaký. Navzájom sa doberáme. Ale nemáme si čo vyčítať! Nuž, pracujem ako čašník. Ale nebehám len od stolu ku stolu. Nie je to len formálne ukladanie tanierov, pohárov a

príborov na stol. Všetko má i svoju estetiku a poetiku. Niečo vám predvediem. Správne! Tanier može byť hudobným nástrojom vydávajúci rozne tóny. Poháre možu byť výčapným pultom. A čo príbor....? A takto by som mohla pokračovať ďalej. (polovicu krátkych úsekov nespomínam z prostého dovodu - nie je miesta. A priznám sa - tieto mi utkveli úplne presne v pamati) Každá scénka bola jasná. A mnoho z nich ich bolo vtipných. Každý predmet sa v rukách študentov Katedry plastiky menil v rozne veci, živé i neživé. Naozaj musím povedať : Klobúk dolu, a to nie len po stránke vizuálnej ale i technickej, ktorá bola dokonalá. (to sa týka i jasných giest, pohybov, mimiky ) Myslím, že najdoležitejší bol dojem, ktorý si z tohto predstavenia odnášal každý. Na záver možem len povedať : ráno sme sa Zobudili, Umyli si zuby, Pozreli si televízor, Dali si niečo pod zub, Obliekli sa, Usmiali sa do zrkadla a Na pravé poludnie vyšli von na čerstvý vzduch a prešli sa pod strechou hriaceho slnka. Chcete mi odporovať? Radím Vám, nerobte to.

Melánia Krajancová

.5

reflexe..........ivan vyrypajev: KYSLÍK.......................praha JESTLI MÁŠ POCIT, ŽE TO, O ČEM SE TU CELOU DOBU MLUVILO, MÁ ASPOŇ ČÁSTEČNĚ LOGIKU A SMYSL, TAK BĚŽ RADŠI NA BALET Spousta diváků odcházela z toho sálu, v tom centru experimentálního divadla. Ti cizinci česky asi neumí, no asi prostě nerozuměli. Ale i nějací ti, co rozuměli,

.6

taky vyoxidovali někam do tramtárie. Nebo na nějaký ten srozumitelný balet, na nějaké ty tanečky. Já vůbec chci ten Kyslík chválit. Jediná kardinální chyba inscenátorů spočívá v tom, že to prostě nebyla důsledná párty, poslech, bar a ten tanec těch tanečníků všech. Že jsme tam seděli my, ti tanečníci, že jsme tam seděli, jak v nějakým tom divadle. To byla právě ta škoda. Že tam nebyla právě ta nejsvrchovanější odvaha zrušit tu diváckou bariéru, že jsme tam a priori seděli. Právě, že z té párty tak v klidu odejdeš jako nespokojenec a nemusíš teatrálně ignorantsky rušit ty, co tam sedí, v tom divadle, a baví se. Jsem rád, že přijeli ti alternativci, a ne ti činoherci z Prahy, kteří by sem ale do programu bezproblémově zapadli. Rád se chodím dívat do Disku na tu jejich mladoruskou dramaturgii. To je

důležité, ty jejich inscenace. Pro Čechy něco nového otvírají. To je důležité, to inscenovat. Jsem rád, že slečna Krčálová překládá toho Vyrypajeva, Sigareva, Dragunskou, Bugadzeho a že to tenhle ročník poctivě nastuduje a evidentně se tím baví. To je důležité, že se tím baví. Nebudu toto dílo hanit nijak nebudu, jsem z něj nekriticky nadšen, protože to je zdraví-zdravé to dílo. A právě, že mohli klidně přitlačit na tomhle festivalu. Cítím z toho a z nich ten názor divadelní-který mohl být klidně punkovější- tak ten názor toho Vyrypajeva: jako divák chci, aby se mnou mluvili o tom, co mě obklopuje. Právě ty dva názory v té symbióze mám v divadle rád. O čem ten kyslík byl, psát nebudu. Pro mě- jako ten divadelní zážitek, ten, co už jsem reflektoval. To bylo už to, co jsem napsal. Konec adorace. P.S.: Pod recenzi Jany Cindlerové na Hamleta bych se klidně podepsal.

Jan Kačena

...................ivan vyrypajev: KYSLÍK..............reflexe

praha

PAŘBA MÍSTO KYSLÍKU Prozatím asi nejrozporuplnější inscenaci na festival přivezl čtvrtý ročník Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Z loutek použili jen krátce prstové maňásky, slovo alternativní však k jejich představení patří určitě. Na scéně pódium typické pro rockové festivaly, na něm dva mikrofony a vyvýšený DJ. Na playlistu deset skladeb, kapitol hry člena ruského divadla dokumentu teatr.doc Ivana Vyrypajeva. Rapující herci, slova jako refrény, a před tím vším ještě prolog v podání o generaci starší Michaely Bendové, jejíž výstup působí jako hlasatelka před South Parkem. Pokud by Nova měla uvaděčky. A stejně jako ČT 2 nevysílá South Park, nepůjde tradiční divák na Kyslík pražské DAMU. A pokud tam bez varování zamíří, nenadýchá se. Inscenace Petera Chmely však nadchne návštěvníky podobné postavám na jevišti. Ostatní poměrně rychle prchají. V hledištích Setkání to ani při nelibosti není zvykem, během Kyslíku však lapající po vzduchu odcházeli hromadně. Ze sálu koncertu

či diskotéky se přece mizí běžně. Takže exodus. Nebo rezignované sezení (muž na vedlejší židli: „No, já neodejdu, já jsem za to dal sedmdesát korun.”). A proto sklenky s nápojem v několika rukách, zapálené cigaretce zabránil jen místní hasič (nejspíš). Málo stačilo, aby se produkce proměnila v obstojnou pařbu s trávou, piváči a extází při hudbě. A závěrečný mejdan podle některých jediný chyběl k dokonalosti. Uvolněnost, zemitost včetně vulgarity, servírování nikoliv čajového servisu líbivého příběhu, ale žrádla otázek přímo na stůl. Tento způsob divadla zdá se mi poněkud nešťastným. Jsem ale ochotna přijmout tvrzení, že má právo na život, pokud si najde své publikum. Proto by spíše patřilo např. na čtvrteční meeting point, “do prostoru, kde je jen tanec a kyslík”, kam by vyšlo vstříc svým divákům vhodně naladěným vhodnými ladícími prostředky, zároveň by funkčně nahradilo nepříliš podařenou slečnu striptízující z dortu. A ani by tolik nevadilo, že rapující, zpívající (často i dobře), recitující, šmoulející či v rytmu tance se svíjející interpreti příliš nehrají. “A jest-

li jste přišli na balet a čekáte, že budou zpívat, pak ztrácíte čas.” Ne, ale přišla jsem na činohru a čekala, že budou hrát. Obzvlášť na festivalu, kde studenti v podstatě ukazují, co se ve škole naučili (např. v představení moskevského institutu je to “zrakatelné”). Někteří protagonisté se navíc nepříliš ztotožnili s textem, u kterého je to bohužel nezbytné. Chápu, že i obtížné. Publikum ale nesouhlas nesmí odhalit. A ani pocítit rozpačitost, která se z jeviště vracela od interpretů rozpačitých z rozpačitých diváků. Představení se o moc zlepšilo, když se s odchodem celých řad na pódiu vyrovnali. Možná opravdu šlo o divadlo třetího tisíciletí, snad jsou rozporuplné reakce na Kyslík jen další odpovědí konzervativců, kterých již divadelní historie zažila mnoho, v tom případě však patřím mezi ně. “A jestli máte pocit, že to, o čem se tady celou dobu mluvilo, nedává smysl, tak běžte radši na balet.” Myslím, že smršť úvah a otázek o sexu, životě, bolesti či lásce smysl měla. Přesto bych radši na ten balet.

Hana Hejduková

.7

reflexe..........euripidés: SPOJKA - ROZHODUJEME SA STÁLE Musím uznať, dnes som príjemne prekvapená. Zhliadla som ruské predstavenie a maďarské predstavenie. Oboje boli skvelé. Ale porovnávať sa nedajú. Jedno pracuje s pohybom a zručnosťou a druhé je viazané textom. Viete, ja sa držím na tomto festivale pravidla. Pokiaľ nerozumiem danému jazyku, moja pozornosť sa omnoho viac prenáša na divadelné zložky ako sú scéna, réžia, práca s rytmom. A práve v maďarskom predstavení tieto zložky vynikli. Čo to malo za následok? Publikum sa nenudilo a inscenácia udržala po celú dobu jeho pozornosť. Čo si myslím je základom dobrého predstavenia. Poďme po poriadku. Dva osudy žien Andromache a Alkestis. Čo tieto dve ženy spojuje? Rozhodovanie sa, sila a obeta. Andromache sa rozhodne vziať si muža, ktorého nemiluje, aby zachránila život svojho syna. Alkestis ponúkne svoj život za život svojho manžela. Zomrie pre to, aby on mohol žiť. Ale tento čin nezostane bez povšimnutia. Veľmi dobrý priateľ kráľa Adméta (muža Alkestis), Herakles, vybojuje spať Alkestis u boha podsvetia Hada. Príbehy oboch žien sú v inscenácii Lukátsa Andora rozdelené malou prestávkou. Ale nič ich navzájom nedelí od seba.

.8

..........budapešť

ANDROMACHÉ, ALKÉSTIS

Len prostredie, v ktorom žijú a v ktorom vyrastali. Prvý príbeh patrí Andromache. Scéna je veľmi pútavá. Stol, ktorý sa nám, od pohľadu publika, zužuje k jednej postave sediacej za vrcholom stola - Neptolemus, ktorý po páde Tróje získal Andromachu s jej synom ako korisť. Poďme k réžii. Zdvojenie postáv Andromachy a Hermii (dcéry kráľa Menelaa). Andromache spolu sedia pri sebe. Hermia je na strane ľavej, ale od jej zrkadla ju delia iné postavy. Nie je jej sila pevná tak ako Andromachina. Zdvojenie postáv je určité vyjadrenie ich rozpoloženia. Je to prvok nie nový, ale keď sa správne použije, je veľmi účinný. Myslím že, fungoval. Posun textu do dnešnej doby. Snobská spoločnosť za stolom, ktorá sa navonok tvári veľmi kultivovane. No napriek tomu sa strhne hádka, pri ktorej si niektorí prísediaci začnú vykrikovať špinavosti, ktorých sa dopustili. Andromache proti Hermii a Menelaovi. Len o jednom sa s úctou a strachom vraví - Neptolemus. Jeho meno zaznie a všetci sa pozrú na prázdnu stoličku za vrcholom stola. Ale Neptolemus tam sedí, no na inom konci stola. Zrkadlá a zdvojenia. Zdvojenia a zrkadlá. Neptolemus tam prítomný fyzicky byť nemusí, i napriek tomu je všade. Je

prítomný v ovzduší. Veď on je kráľom. On rozhoduje. Všetci túžia zabiť Andromachu. Zviažu ju i s jej malým synom a navlečú si gumenné rukavice - nechcú si pošpiniť ruky krvou. Neptolemus tomu zabráni. Ale i tak zomiera. Opustí svoju snúbenku Hermiu, ktorá sa spolčí s Orestom a spolu zosnovajú plán - Neptolemus počúva a sníva a zomiera. Druhý príbeh - Alkestis. Prichádzajú herci. Postavia sa na vyznačené biele stopy. Zaujmú pozície. Sú ovládaní bohmi, ktorí sa na začiatku dohodnú - Admét zabudol obetovať bohyni. Tá sa nahnevala. Jej hnev sa snažil zmierniť Apollón. Dohodli sa. Admétov trest - pokiaľ sa za neho niekto obetuje, on nezomrie. Zase posun - herci oblečení za chorých pacientov - ovládajú ich bohovia, ktorí sa na nich bavia a chovajú sa ako malé deti. Osudy sú vyšlapané bohmi. Nejak som sa rozkecala. Musím zabrzdiť. Takže zhrnutie. Réžia zaujímavo spracovala dve grécke tragédie. Dramaturgia jemne pracovala s textom. Scénografia bola jasná a pútavá. Spev, výkriky a ticho dali inscenácii nádych emocionálnej hrozy. Posledná veta - dnes druhýkrát smekám klobúk.

Melánia Krajancová

................euripidés: ANDROMACHÉ, ALKÉSTIS....reflexe

budapešť

POD TANGAMA HERKULA LZE NAJÍT I KUŘE Tak aby bylo jasno hned ze začátku, když jsem dostal za úkol napsat reflexi na představení dvou antických her, a ještě k tomu v maďarštině, nebyl jsem z toho nijak nadšený... člověk se toho prostě bojí, přeci jen je to antika... hodně se mluví a málo dělá... ono je tam tolik patosu a základních lidských otázek...a po včerejší Meeting point party a dnešních dvou představeních... Nicméně člověk se jednou zaváže... Z programu víme, že nám bude servírován Euripidés o dvou chodech: Andromaché a Alkéstis. Obě hry mají 50 minut, mezi nimi je 15 minutová přestávka a velký rozdíl. V obou inscenacích hraje jedenáct herců, kteří na sebe, asi nejlíp ze všech souborů, co jsem tu měl možnost shlédnout, „ slyší „. Andromaché - diváci přichází do sálu, kde je nachystána slavnostní tabule, u které sedí deset herců jako na pohřbu. Mafiáni... saka ... a tak... Číšník rozlévá víno, nějaká žena velice hlasitě něco křičí na jinou, hádka... dlouhá hádka... tolik š svět neviděl... najednou přestavba, ubrus je stržen, ocelový stůl, ta žena, co tolik křičela, je přivázaná, ten klučina taky... sakra, ostatní si sundali saka

a mají gumové rukavice a v nich nože... evidentně je chtějí zabít. Šéf - největší mafián, samozřejmě na vozíčku - je zastaví, tříská do stolu svou stařeckou hůlkou, z ostatních se stává chór v pozadí, který vše pečlivě sleduje. Nějaká promluva, přibíhá polonahá

dívka, shodí ten obrovský stůl na zem, vrhá se na nějakého muže. Dlouze se baví, chór lehl kol stolu, i oni jakoby usli. Přijíždí vozíčkář, něco říká, ostatní se budí, začíná je honit, je zlý, kdosi se mu postaví, scéna je vyčištěna, ten mladíček úplně zrudl a strašně řve - flashback s vlnícím se ubrusem - trochu silný scénografický prvek, ale je to poetické, flashback - mladík něco konstatuje, stmívačka.

Nuda... (Ze slov, kterým jsem rozuměl, nejvíc utržil Meneláos - celkem 8x a Achilleus 5x) Dvě cigára a víra, že to druhý bude lepší. Alkéstis - prázdná scéna, prázdný prostor, jen jakési bílé šlápoty na zemi. Přichází herci, zase jich je 11. Jeden má barvu bronzu, inu Apollón...Muži jsou v modrých oblecích jak z nemocnice, ženy v bílých šatech. Taky je tam baletka. Rozestaví se na šlápoty, vytváří sousoší do půlkruhu. V půlkruhu se hraje. Ale jak, úplně jinak než před tím: Apollón si odlehčeně ( asi na 10 vteřin) uprdne na baletku -smrt. Hned je to jiná hra. Herci se baví, publikum taky, vtipné zcizováky, tato forma funguje, tragédie se i přesto nevytrácí. Hluchých promluv je míň, i díky občas používané angličtině. Postava Herkula zbavená všech mýtických nánosů je krásná... víte, on je synem Dia, kterému familiérně říká papá, rád jí - je to na něm vidět, není příliš krásný, ale nosí tanga, rád pomáhá lidem, tančí čardáš, je hodný, veselý a trochu hloupý... budete ho milovat.

Lukáš-hasič P.S.: Stručné obsahy najdete na letáku na sedačce. Antika je fajn, i když napodruhé. Maďarština je krášššná.

.9

offflexe........SCUOLA TEATRO DIMITRI...................DIALOGY Po Meeting Point Party se vyplatilo přivstat si již v dopoledních hodinách. Zní to nelidsky a bylo to nelidské, ale jen do té doby, než jeviště divadla Polárka ovládla partička osobností z klaunské školy v malé vesničce italské části Švýcarska, aby tu představila svou tvorbu. Přijali totiž pozvání pana profesora Turby, který s nimi dříve spolupracoval a který na jejich původní námitku, že “právě nic nemají”, odpověděl: “Nevadí, ukažte cokoli.” Ukázali tedy “11 obrazů”, krátkých nonverbálních scének s expozicí, konfliktem a pointou, odehrávajících se na těch nejběžnějších místech a inspirovaných dobře známými lidskými situacemi: dvě slečny v parku pomrkávají na playboye, aby jej nakonec získala třetí; štíhlá a méně štíhlá slečna se v posilovně trumfují ve svých výkonech, aby se nakonec obě (ta první prvně v životě) alespoň poněkud revitalizovaly čokoládovou tyčinkou; žákyně miluje spolužáka, a proto stále a stále “nepochopuje” řešení geometrického úkolu, jenž si takticky nechává vysvětlovat, aby nakonec svému objektu vlepila

.10

pusu na tvář. “Není to pantomima,” zdůraznil ve své úvodní řeči ředitel školy Florian Reichert, “protože ty představují jen část toho, čím se zabýváme. A neuvidíte ani velké příběhy - spíše takové malé divadelní momenty…” Scuola Teatro Dimitri vyučuje pantomimě, improvizaci, tanci, akrobacii, práci s hlasem, s maskou, s kužely či tyčí - zkrátka práci s tělem: se vším, co k němu patří jaksi od přírody, a také se vším, pro co se aktéři rozhodnou, že k němu v daném okamžiku bude přiléhat. V podání pěti herců, čtyř hereček a za doprovodu reprodukované hudby to byla například tyč, která v prázdném prostoru náhle sama od sebe začala ohrožovat právě s ní posilujícího bojovníka, tři kužely, které si jen tak poletovaly v rukou hocha animujíce pohádku, jíž jakoby nic vyprávěl a jíž mimochodem zahájil i zakončil česky, anebo míček, s nímž rozervanec z důvodu lásky kouzlil na svém těle a vyjadřoval tak svůj žal. Anebo také růže, jíž jedině - a nikoli kufr, se kterým se neustále snažil

komusi pomáhat - byl schopen unést přestárlý Pierot ve velké, úzké a myslitelsky či útrpně pokřivené bílé masce s brýlemi, jehož kousek One more bag patřil spolu s Teen-age - na škále od vtipné rozkošnosti po krutost zobrazující vztah pubertálního synka a jeho starostlivé maminky - k vrcholům první části versciovské produkce. Tu druhou pak představovala ukázka ze scénované italské poémy o lásce a smrti, kde hlavním prostředkem byl již hlas: rytmizovaný, téměř bez ustání doprovázený klavíristou, kytaristou a bubeníkem v emocionálně proměnlivém souzvuku a ovšem precizním pohybem. Na švýcarské herce i jejich úroveň pak v polárkovské zkušebně navázalo šest českých studentů prof. Turby, kteří ve svých Dialozích “zahráli” lásku, svobodu, moc či charakter jen za pomoci rukou, s černou kuklou na hlavě… Obojí promyšlené, hloubavé, vtipné, kruté, čisté, upřímné. Co dodat. Inspirativní. Prostě dobrý dialog.

Jana Alfabeta Cindlerová

....................offflexe

FAHRSTUHL

VÝTAH ani na chvilku nepolevila, udržovala ve stálém napětí nejen sebe, ale i dokonale soustředěný sál. Což si po moskevské smršti zaslouží obzvláštní pochvalu. Za redakci se omlouvám, za sebe tleskám.

č

Mikuláš Bryan

n r e

á dí

ra

To se zase jednou vytáhli. Tentokrát ovšem v redakci. Liboval jsem si původně, jak si odpoledne napíšu krátký textík o krátkém představení, že snad i jednou budu mít čas se v těch dvaceti minutách zorientovat, celou věc si promyslet a pojednat ji poctivě a důkladně. Konečně. Jenže ouha. Vyšší moc nevzala v potaz, že moje němčina zůstala na úrovni vávrošteindlerovského Alles Gute. Těžko mi psát o dvacetiminutovém monologu, z kterého jsem nerozuměl ani jedné celé větě (můžu jen zodpovědně prohlásit, že scheisskaisewetter se v textu nevyskytuje). Nebylo by to dvakrát poctivé k inscenátorům. To, co jsem s to odpovědně posoudit, tedy asi dvacet procent informace, mi nezbývá než bezostyšně pochválit. Výborně budovaná atmosféra dokázala celou dobu svého nekrátkého běhu udržet mou pozornost, což s ohledem na to, že jsem se mohl zaobírat jenom hlasovou a pohybovou technikou, opravdu není zanedbatelný výkon. Herečka

NESLYŠENO - VIDĚNO SVĚT VĚCÍ

Představení studentů moskevské umělecké školy se skládalo asi z deseti částí, ve kterých se představili různí herci buď sólo, nebo ve dvojicích a jednou ve trojici. Vystupovali s různým náčiním (sklenice, plech, velký prapor, stůl s plastovými talíři atd.) a ukazovali divákům hlavně umění zacházení s těmito předměty. Jiný styl akrobacie, práce s rekvizitami a pohybu. Ukázali, že v jednoduchosti je síla, a předvedli velice efektní a zajímavé, lehce cirkusové vystoupení. Výkony herců nebyly sice stoprocentní, ale pořád dostatečně zajímavé a poutavé. Nejvíce mne zaujala část, kde muž a žena předváděli zajímavou akrobacii s využitím vlastních těl. Pro mne bylo celé toto představení velmi příjemné, až relaxační. Nahradilo mi zážitek z poslechu hudby a dobře mne pobavilo. Doporučila bych ho i ostatním lidem jak slyšícím, tak i neslyšícím, kteří se chtějí v divadle dobře bavit.

Michaela Kosiecová (Neslyšící studentka IV. Ročníku ateliéru dramatické výchovy pro Neslyšící, která je Neslyšící)

.11

.12

HANA A HANA SPECIÁL...

1 2

3 4

5 6 7 8

9 11

10 12

.13

za...myšlení........................

DVA HAMLETI Hrou jakési náhody se na programu festivalové přehlídky divadelních škol Setkání ocitla vedle sebe dvě různá představení opatřená názvem Hamlet, představení Univerzity v Essenu a představení HaDivadla, ve kterém účinkuje 2. ročník posluchačů JAMU. Obě představení uchopovala látku Shakespearova Hamleta, obě tak činila netradičním způsobem: obě tak otevřela i na tomto festivalu diskuzi, která pravidelně probíhá např. na známých podzimních divadelních festivalech plzeňských, diskuzi k problematice i dnes stále aktuální - jak o tom svědčí mj. i odezva zmíněných dvou Hamletů - k problematice interpretace klasických dramatických děl na současné divadelní scéně. V té souvislosti včera vyslovil na to téma pozoruhodnou myšlenku Petr Oslzlý: prohlásil, že označení Hamlet již nevyznačuje pro většinu divadel ve světě Shakespearovu tragédii, ale že povětšinou vyznačuje univerzálně vnímanou látku, která svého času posloužila anglickému klasiku k vytvoření jeho díla. Zdá se, že Oslzlý se vyjádřil k velmi podstatné věci, ke skutečnosti, že určité látky přestupují hranice klasických děl, v nichž byly

.14

využity a prezentují se jako primární materiál nezávislý na prostředí své geneze - látky jako “odysseovská“ a “kichotovská“ jsou toho ostatně zvlášť případným důkazem. Tento názor podává i klíč k pochopení různorodých dnešních interpretací onoho druhu dramatické tvorby, jakou představuje Shakespearův Hamlet. K interpretaci tohoto stěžejního díla Shakespearovy dramatické tvorby můžeme přistupovat různým přístupem. Především můžeme k němu přistupovat tzv.“pietně“, tj. pokusit se pomocí divadelních prostředků přepsat jeho text důsledně se přidržujíce způsobu dramatické modelace autorovy, můžeme je však také interpretovat jevištními postupy ve větší nebo menší distanci od originálního podání, které samo o sobě - jak známo - je co do významové určitosti ne zcela konsekventní, je vnitřně rozporuplné, s četnými prvky alogického rozvádění děje, takže spočívá na duši - jak kdysi poznamenal na okraj této hry tuším Goethe - jako “záhada“. Můžeme však utvářet také interpretace v krajním rozporu s původním zněním Shakespearova díla, představující v poměru k němu, v poměru ke zpracovávané látce, řešení zcela originální z našeho dnešního hlediska, z pozice dnešních interpretů, řešení, která usilují zrušit napětí mezi nelogičnostmi hry, aniž by přitom zastřela úplně stopy vedoucí děj tak říkajíc do prázdna,

které Shakespeare porůznu po ploše hry rozhodil a které ji propůjčují cosi z nepravidelností životního dění samotného, všechny ty zavádějící její momenty, které způsobují, že hra “dýchá“ člověčím dechem. Osobně považuji z těch desítek originálních interpretací Shakespeara Hamleta, se kterými jsem se v životě setkal a k nimž jsem v minulosti přiřadil také své explikace vlastní, za nejpozoruhodnější, skutečně výjimečnou interpretaci litevského režiséra Nekrušiuse, která - aniž příliš zasahuje do textové podoby díla - “protahuje“ dějem postavu Hamletova otce, starého zavražděného krále Hamleta a staví ji po bok mladému princi jako zosobněný příkaz otcovy vůle pomstít jeho smrt, který mysl a ruku “nedospělce“ Hamleta, jenž sotva “přičichl“ na univerzitě ve Wittenbergu k systému racionálního renesančního myšlení, už se musí v zaostalém Dánsku konfrontovat se středověkým tmářstvím, vede k jejich zcela nesmyslnému počínání“. A pak je tu ještě jeden zcela legitimní dramaturgický - respektivě dramaturgicko-režijní přístup ke ztvárnění Hamleta, přístup který vnímá Shakespearova Hamleta, tedy především jeho látku, do velké míry jako příležitost k sebevyjádření vlastního tvůrce divadelního artefaktu, a který pravověrní shakespearologové zpravidla označují za přístup z druhu “svévolných interpretací“. O takovou “svévolnou interpretaci“ se

vlastní: jako vizi světa, který jí zčernal do podoby černé fólie, z níž se jen jako střípky zhasínajících světel obrážejí blýskavé plošky prchavého lidského porozumění, pochopení a soucitu. V jejím pojetí - je to pojetí vysloveně osobnostně subjektivovaně motivované výpovědi - se svět jeví jako místo nepřekonatelných absurdit, konání zcela nesmyslných a nelidských, počínání vedoucích ne již jen k individuálním, ale přímo k hromadným vraždám. A učinila tak zkušenou rukou režisérského tvůrce, který ví, že nejdůležitější zásadou tvorby je stylizovat látku, stylizovat a stylizovat, samo slovo tvorba pochází od slovesa utvářet. To znamená zbavovat dílo nečistot, jako své dílo zbavoval Bůh ve dnech Stvoření. Beztvará hmota je ničím, utvářená hmota nese i zřetelný smysl, právě boží i lidský smysl. (Přečtěte si, co o tom píše Karel Čapek ve svém Životě a díle skladatele Foltýna, skrývaje se za postavou dirigenta Trojana!). V černobílém nebarevném provedení stylizuje svou scénickou hmotu, včetně hereckého souboru, pevnou a přísnou rukou: v paměti utkvívají jako výsledek promyšleného aranžmá výtvarně působivé mizanscény (připomínáme si skvělou mizanscénu znázorňující pomoci sochařsky tvárněných lidských těl chodby Elsinoru, jimiž probíhá šílející Ofélie, připomínáme si neméně výtvar-

ně znamenité výjevy “mořské“ anebo “pohřební“). Osvětluje ji po způsobu barokní šerosvitné techniky, světlo jako by tu vycházelo nikoli zvenčí, ale často přímo z postav samých - se světelnou režií tohoto druhu se dnes již skoro nesetkáváme. Hudba v této kreaci není pouhou zvukovou kulisou, jak tomu v soudobých představeních začasté bývá: při minimalistickém výrazu tvoří zcela ústrojnou součást dramatického modelování skoro jako v opeře. Orchestrace všech výrazových složek a prostředků je obdivuhodná, stejně jako rytmické a dynamické (silové vrstvení výrazu) a agogické (jeho pospíchavé spění vpřed) propracování představení. Vážíme si režisérčina úsilí o vycizelování výrazu do čistotného lesku, úsilí neseného vědomím, že podstata umění není jen ve smyslu, v ideách a v ideologiích do něho vkládaných, ale v jeho vlastním smyslu jim - pokud je skutečným uměním - přirozeně zjevovaném, smyslu, který je dán samou povahou umění jako bytostného projevu přemýšlivého a citlivého individua, a chválíme ji za to.

prof. Bořivoj Srba

za...myšlení........................

svého času - již v sedmdesátých letech 19. století pokusil francouzský symbolistní básník, dekadent Jules Laforgue ve své hamletovské novele ve svých proslulých Legendárních moralitách: ten shakespearovského příběhu použil k vyjádření svých vlastních smutků nad stavem lidských záležitostí své doby. O další takovou svévolnou interpretaci se přičinil v zákrytu s ním český divadelní tvůrce E.F. Burian, když Laforgueovu novelu zpracoval roku 1937 v tragikomickou frašku silně satirického zaměření, přitom plnou bolestného hněvu, uvedenou pod názvem Hamlet III. čili Být či nebýt aneb Trůny dobré na dřevo, skrze niž odvážně zaútočil na stalinistický režim v SSSR a na jeho české přisluhovače ve chvíli, kdy tento režim rozvinul likvidační kampaň proti nepohodlným umělcům, jíž za oběť padl Vsevolod Mejerchold, jedna z největších osobností světového divadle všech dob. Režisérka Oxana Smilková nezasáhla ve své inscenaci Hamleta do struktury Shakespearova díla - pokud máme na mysli jeho textové znění - nijak razantně, nicméně zacházela s jeho látkou stejně bezpředsudečně a svobodně, jako s ní zacházeli někteří její předchůdci. Obdobně jako Laforgue nebo Burian představila ji ve své inscenaci nikoli jako shakespearovskou vizi světa, který se “vymkl z kloubů a teď šílí“, ale jako svou vizi

.15

divadla, ve kterých hrajeme(te).............................. ..................................................................MARTA.................................................................... MARTA BEDEKR Prohlídku studia Marta začneme u služebního vchodu, ke kterému lehce dojdeme chodbou u školky přes přední dvůr okolo Tučkovy lipky. Tento vchod otevírá služba, odtud služební. Hned za ním vpravo jsou jedna a čtvrt dílné dveře do fundusu skladu kostýmů. V jeho nejzazším rohu ústí výtah - poloha jedna (nepoužitelná). Dveře vlevo od vchodu patří místnosti mistra zvuku. Pokračujeme-li vstupní chodbou okolo podpisového stolu, dojdeme k rozcestí. Vpravo, po mírném stoupání schodištěm, dojdeme mezi velkou a malou zkušebnu. Na obou z nich je čistý horní vzduch, navzdory skleníkovému efektu. Cestou přímo okolo WC invalidé a ještě jednoho dorazíme ke kuchyňské lince, za níž je kancelář vedoucího a tajemnice studia. Název „tank“ pro okna, připomínající průzory, je zapomenut a není tudíž ani v mapách. Od linky lze dojít dalšími dveřmi k památné lípě, která zbrzdila svými

.16

větvemi bombu, a ta nevybuchla (za války druhé světové). Třetí směr rozcestí nás vede dále do útrob studia. Takzvanou horní chodbou. Hned na jejím začátku vlevo je kumbál - denní místnost techniky s běžnou výzdobou, odpovídající naturelu kulisáků. Za pravoúhlým odbočením pokračujeme, kolem počítačového centra vpravo a vchodu na technickou lávku vlevo, ke kuchyňce - žaludek divadla se honosí další kuchyňskou linkou a sporákem. Současně je šatnou údržbáře a uklízečky a udržována v uklizeném stavu. Sousední místnůstka je vybavena WC a výlevkou. Po delší chůzi planou rovinou dojdeme k horní šatně herců. Tato nudlózní proláklina, ovoněná gely a ponožkami, je zakončena sprchami a WC. Chodba dále pokračuje k dalšímu větvení. Malé schodiště vpravo ústí do ateliéru scénografie. Dveře jsou vždy, když je potřeba, uzamčeny, a naopak. Vchod hned napravo nás zavádí do stolárny jevištního mistra. Ta je průchozí

a za přepážkou ze sololitu se rozprostírá sklad dekorací, skrývající skříň a druhý vchod k lípě. Nesmíme zapomenout na kovové schodiště, které nás vyvede do dalších prostor, kde kraluje rekvizitář. Ze stolárny lze též vyjít na zadní dvůr, kde vzorně ční jevištní konstrukce a materiál. Tudy se mnohdy chodí „pod okno“ na krejčovnu, ta je však běžně dostupná jiným vchodem z ulice. Od druhého větvení scházíme po schodišti do kuřárny, větratelné do rozšířené chodby - místu setkání a čekání herců před výstupem. Dveře, tajemně označené „knihy“, nás zavedou do kulisárny. Místnosti, kde jsou desítky praktikáblů a několik uložených her. Je to místnost, kde se zpravidla nehraje divadlo. Dominuje největšími vraty v domě - levými na jeviště a pravými na dvůr. Z kuřárny pokračujeme do spodní chodby. Vlevo jsou dveře do šatny hereček, která je totožná s horní, pouze odérů je zde podstatně více. Přímo naproti je trojschod a dveře na jeviště.

kabinou“. Napravo je pláň, zastavěná protikáblovou elevací 11 m hlubokou, 6 m širokou a 240 cm vysokou. Okolo ní projdeme pod jeviště. Nacházíme se v nejobjemnější prostoře divadla. Kam až oko dohlédne je čerň. Jeviště je vybaveno všelikými rozličnými prvky, jež je zbytečné popisovat. V levém zadním rohu je odklopný vchod pod jeviště se strojovnou hydrauliky, skladem světel a také mnoha dekoracemi. Dveřmi za druhým portálem poté můžeme sejít do dílny plné nástrojů, materiálů a divadelní patiny. Nechybí zde pracoviště inspicienta s telefonem. V zadní části je malá místnůstka, zvaná modrá dílna, poněvadž je vybavena vodovodem. Po úhelných schodech se vchází do předkotelny a kotelny. Výdobytek nové doby, chvála intendatury. Z dílny vlevo vcházíme do foyer, členitého přísálí, kde nesmí chybět šatna pro diváky a bar s abstraktně pojatým uzamykáním. Sestoupením dvou schodů se ocitáme u toalet. Ty pánské skrývají sklad baru a dámské ovládání nouzových světel. Z foyer pokračujeme po hlavním diváckém schodišti vzhůru ke vchodu, kde je polorondelní pult prodeje vstupenek a

zástěna, kryjící další dekorace a vchod ke kopírovací místnosti centra propagace. Vchod diváků je zabezpečen zámky a novou kovovou mříží. Vrátíme-li se na podestu schodiště, objevíme další černé dveře bez kliky. Ty vedou do kabiny osvětlovačů a zvukaře - mozkového trustu studia. Přes vyleštěnou okenní stěnu přehlédneme celý kraj hlediště i jeviště. Přímou cestou se pak dostaneme do elektrické rozvodny, a dále do již zmíněné místnosti mistra zvuku. Jeho dveře nás pak vyvedou zpět na začátek naší trasy, a to ke služebnímu vchodu. Vitejte v Martě.

Všudebyl Jaromír

lá dír í b

a

Dlouhou chůzí chodbou dojdeme k malé šatně vlevo. Ta je pouze dispoziční a slouží hlavně jako koupelna techniky. Napravo jsou dvoje zvukotěsné dveře do hlediště a mezi nimi parkoviště pianina. Na konci chodby je malá prostora s dveřmi, otevírající chodbu k výtahu. Ta slouží k uložení polopoužitelných dekorací. Výtah sám spojuje první patro (již zmíněný fundus) a obě zkušebny. Je výborný na přepravu praktikáblů, jeho světlá výška je 200 cm (plus mínus kryt světla). Na konci spodní chodby jsou jediné prosklené dveře. Těmi se vchází do trpasličí jeskyně. Původním účelem této celkem prostorné místnosti byla zkušebna, leč nyní je zde také sklad, a to světel, textilu, sametů, laviček, zábradlí, bordelu... Název získala podle nízkého stropu. Vlevo jsou dveře do strojovny vzduchotechniky a hudebního oddělení. Přímým průchodem dospějeme k nouzovému východu, jež ústí na přední dvůr. Budeme pokračovat dalšími zvukotěsnými dveřmi do hlediště, tedy jeho nejzazší části. Prostor nalevo, uzavřený kovovohadrovou bránou, je určen k uložení dekorací právě nehraných představení. Pro jeho pozici se mu říká „pod

.17

oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...os-

MEETING POINT PARTY Stejně jako loni se i letos konala Meeting Point Party v klubu Fléda, jenž byl mezi válkami pověstným brněnským šantánem. Již poněkolikáté se mi dostalo té cti napsat recenzi (vlastně reflexi) na festivalovou party. Jak tak vzpomínám, vybavují se mi útržky mnoha zajímavých momentů z minulých ročníků. Na rekapitulaci tu není dost místa, ani by to do tohoto časopisu asi nepatřilo. Dovolte mi proto vzpomenout namátkou aspoň z každého z minulých tří roků jednu zajímavost: Jihoafrické herečky v úchvatných večerních róbách popíjející pivo z plastových kelímků. Nejmenovaný pedagog pod vlivem nejmenovaného bílého prášku nabádá své studenty na “afterparty”, aby si taky šlehli. Zástupy naklonovaných Leošů Janáčků prohánějících se loni Flédou... Návštěvník letošní Meeting Point Party měl jako obvykle na výběr. Mohl sedět, stát, hovořit, pít, kouřit, nekouřit, tančit, potácet se, rvát se a samozřejmě (jak někteří v ranních hodinách zdatně praktikovali) pospávat. Kromě výše zmíněného měli návštěvníci možnost poslouchat i živou hudbu a sledovat zábavné výstupy moderátorské dvojice “à la teenage” - Marka a Eriky. Za

zvlášť zdařilé ze všech produkcí, které jsem měl možnost shlédnout, považuji dva výstupy: jednak ten šermířský, a potom ten, během něhož Erika vylezla z třípatrového dortu, který upekla Iva Macháčková. To mi nedovolí nevzpomenout nepříliš známou historku, kterak ve třicátých letech přiletěl do Paříže jistý americký multimilionář, aby viděl vše, co je v Paříži k vidění. Když byl znaven neustálým ježděním po Paříži, usoudil, že okýnkem své limuzíny už viděl dost, a tak se vrátí do Ameriky. Manažer večírku na rozloučenou konaného na jeho počest (stejně jako všechny ostatní večírky) usoudil, že by nebylo špatné, kdyby vystoupila proslulá striptérka německého původu Pina Blau. Aby její produkce byla co možná nejefektivnější, dohodl se manažer večírku s šéfkuchařem, že Pina Blau vyleze z obrovského dortu. Nastal zlatý hřeb večera. Manažer mávl rukou, dveře od kuchyně se rozevřely a šéfkuchař přivezl doprostřed sálu několikapatrový dort. Reflektor ho ozářil a smluvená hudba, na kterou měla Pina Blau vylézt z dortu a předvést striptýz, začala hrát. Jenže nic. Pina Blau v dortu hudbu neslyšela. Kapelník tedy mávl taktovkou a hudba

začala hrát silněji. Jenže Pina Blau zase nic. A tak otevřeli dort, z něhož vypadla udušená Pina Blau... Buďme rádi, že se organizátoři letošní Meeting Pint Party takového faux pas nedopustili a do dortu zapekli spolu s Erikou také trubičku na vzduch... Jedním z velkých překvapení Meeting Point Party byla účast legendárního otce českého undergroundu Ivana Magora Jirouse, o němž se tvrdí, že kdyby neexistoval, museli by si ho Češi vymyslet (obdobně jako Járu Cimrmana). Pil vše, na co ho kdo zval, a co chvíli vykřikl: “Může bejt prázdnej celej dům, však na polici měj vždy rum!” Pak se náhle rozběhl na záchod, přičemž zvracel a šíleně řval. Nad ránem už jen seděl a litoval, že tam není jeho kamarád Mrzout, jenž je se svou ženou zrovna v Americe, že...

Pavel Trtílek

líkoviny...oslíkoviny....oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...

.18


UNIVERZÁLNÍ RECENZE Hlavním tématem představení, na které lze jednoznačně doporučit nenejít, je odcizení globální kompaktnosti v individuálním pojetí lásky. Samonosný text, jehož přepracování nepoznatelně protnulo osy hlavních charakterových vlastností, je výjimečný a nabízí uplatnění divákovy fantazie. Od první scény se propadáme do atmosféry éterické reality, která se postupně otevírá a naznačuje dílčí řešení problémů hlavní postavy. Tento hermafrodit, pln gest nebo grimas, prozrazuje touhu po identifikaci nejen vlastní, ale i kolektivní. Vtahuje diváky do děje, a tak má hra nekonečné množství protagonistů. Toto podtrhuje faktická a spirituálně přesná scéna plná prázdnoty. Jakási dadaisticky ohraničená košatost s rustikálními prvky experimentálního sci-fi. Divák pak radostně tápe: „Jsou tam dveře, nebo ne; nebo je to gramofon, či snad další postava?“ Režie tohoto sugestivního prolínání využívá k ozřejmení komplikovanosti akce a nutí herce do vyšších prožitků nejen role, ale i sebe samého. Tato imaginativní forma, dramaturgicky zaštítěná již názvem hry, pak zcela očekávaně překvapí

poučkou, která však přichází několikrát opakovaně a je gradována absencí katarze. I tu si však divák prožije, a to též v sobě samém. Nejmocněji však v závěrečné tmě, která dovolí promítnout si celou inscenaci jako v agónii... Výsledný dojem je pak absurdně ještě mlhavější než před zhlédnutím samým.

Jaromír

KUŘE NEBO KAČENA?! Dopředu bych chtěl předeslat, že jsem viděl danou věc již podruhé, ačkoliv poprvé to byla velice krátká návštěva, ačkoli úderná a rychlá. Bylo to na minifestivalu autorských prací JAMU, Salon a už tehdy mě tato zvláštnost mezi ostatními prezentacemi aktivizovala. Když jsem první den festivalu Encounter vkročil na půdu školy a slyšel svým způsobem zajímavou hudbu linoucí se ze sprch, zastavil jsem se a téměř se zaposlouchal. Opět jsem vkročil do jinak mi utajených prostor školy a byl jsem mile potěšen, neboť ve sprchách konečně netekla voda, což mě při minulém provedení mírně mrzelo. Jinak se nezměnilo nic! Pokusím se v jedné větě vyjádřit jaká vlastně “Drůbežárna” byla. Abych tak stručně řekl, je to dehonestující tran-

scendentální, hyperbolická a dekadentní, dehumanizující, interglaciální kontragenialita, podtržená touhou šokovat a vzbuzovat v člověku všemožné reakce, zpravidla opačné ke kladným. S odstupem mě potěšila myšlenka, že se na vysoké škole umění zase jednou udělala “perflorace” ve stylu pubertálních “hříček” studentů střední školy, podtržena šokující loutkohrou a sexuální touhou sexuálně sexualizovat sexuálně nesexualizovatelné nebo přinejmenším nevhodnému k sexualizaci. Tvůrci nám ukázali vskutku cosi zásadního, a to, že plýtvání vodou a energií může být velké téma pro celý svět a že si filmaři české republiky nemají stěžovat na nedostatek filmového materiálu, neboť je ho na divadelní fakultě zjevně spousta. Díky tomu jsem také pochopil, že tato “videohříčka” musela oslnit celý festival Setkání, tj. osobnosti všech sociálních a inteligenčních vrstev. Závěrem bych rád podotkl, že jsem mírně pod vlivem a doufám, že všichni, kdo se na tomto díle podíleli, byli též a několikrát.

Tichý Jirka Hájek


.19


BÝT ČI NEBÝT (KRITIKEM)? Festivalové zpravodaje mám rád. Sám do nich na různých festivalech velmi často přispívám a rozumím stresu, ve kterém recenze, či lépe - reflexe, vznikají. Rozumím únavě, která provází nekonečné sezení u počítače v ranních hodinách, kdy se člověk marně snaží do počítače naťukat smysluplnou větu. Je to taková hra na kritiku. Studenti mají možnost a prostor psát a mají také o čem psát. Měli by si ovšem uvědomit, jakou odpovědnost na sebe berou. Zejména v případě, je-li zpravodaj ještě překládán do cizího jazyka. Ale proč o tom všem… Jde mi o slečnu Janu “Alfabetu” Cindlerovou, která ve svém textu “Hra na Hamleta” zřejmě podlehla obecnému dojmu, že kritika je tu zejména od toho, aby hloupě a naprosto bez argumentů (navíc jazykem, řekněme, průměrného gymnazisty) dané dílo zepsula, a ještě se libě cítila uražena, že ji zlí divadelníci nepustili na záchod. Nejde ani tak o skutečnost, že nerozumí termínu “entropie”, používá ho zcela špatně, a ještě zbytečně poučuje, že některé její věty neznamenají vůbec nic, ale zejména o to, že inscenaci vyčítá neexistenci interpretace, bez toho, aby

použila jediný argument podporující toto tvrzení. Ano, je v pořádku, pokud napíšu, že mi na jevišti - i přes vydatné fyzické nasazení herců - “chyběl Shakespeare”. Ale proč? Kde? To se zvídavý čtenář z článku slečny Jany Cindlerové nedozví. Stejně jako se nedozví, bohužel, jaký onen Hamlet v HaDivadle vlastně je. V poslední době začínám být na takovéto “kritiky” značně alergický. A také jste si všimli, že se všichni až podezřele otírají o tuto inscenaci? I přesto, že za měsíc existence už byla pozvána na několik zahraničních zájezdů? A že ji po zhlédnutí ve středu pozval do Krakowa i prof. Jerzy Stuhr? Jestli ona to nebude ta zaprděná čecháčská malost zdejších “kritiků”…

Peter Páluš (student Divadelní vědy na UP Olomouc)

okamžitá reakce: Děkuji Vám za Váš názor, potěšil mě.

Jana Alfabeta Cindlerová

BÍT ČI NEBÍT (KRITIKA)? Strhující zážitky na festivalu? Nemusí být jenom divadelní. Nachomítnuv se ve správný čas na správném místě, měl jsem coby redaktor možnost přečíst si rozhořčený dopis Petra Páluše. Přišpendlen k židli promyšlenou kompozicí jsem bulvami jsem koulel tak mohutně, div mi nevypadly z důlků. Závist prostoupila mé nitro. Nikdo mi ještě neotevřel oči tak doširoka v tak málo řádcích. Původně jsem v sobě choval škodolibě vražedný úmysl zesměšnit hned v úvodním odstavci pana Páluše několika dobře mířenými bonmoty a udělat z něj podměrečně inteligentního lidoopa, který mezi bohulibým pojídáním banánů, vydáváním neartikulovaných skřeků a vybíráním vešek z huňatého kožíšku nešťastnou náhodou narazil na svém rodném stromě na klávesnici, k naší velké smůle spojenou s počítačem. Rozmyslel jsem si to, z důvodů níže popsaných. Je ohromně snadné předvádět svou duchaplnost navážením se do jiných, zvlášť když jim nevidíte do očí a oni vám nedosáhnou na nos. Tak odvážní jsme všichni, pročež je celkem marné se do něčeho takového pouštět. Čtenáři se sice pobaví slovní ekvilibristikou a mají toho, či onoho


.20

oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...oslíkoviny...osza naprostého blbce (v závislosti na tom, která strana má zrovna v sofistikované urážlivosti navrch), nicméně o původním jádru pudla se nedozví ani chlup. Chápu, že je těžké se nenechat k podobným slovním výpadům strhnout, sám jsem to málem nedokázal. Nicméně mě mrzí, že se ani pan Páluš nedokázal povznést nad toto obecně rozšířené diskusní schéma. A ještě se v úvodu k osobním invektivám zbaběle zaštiťuje svou láskou k festivalovým zpravodajům. Milý pane, ve vší úctě, kterou bych k vám rád choval, uvědomte si, že reflexe v Meeting Pointu mají z logistických důvodů vzniknout během tří hodin od konce představení. Což je čas, který běžný smrtelník obvykle celý spotřebuje na to, aby složitější divadelní komposici jakžtakž vstřebal. Kdybychom tu všichni měli psát neprůstřelné texty jazykem alespoň nadprůměrných gymnasistů, můžeme si všichni o nějakém festivalovém zpravodaji nechat leda zdát. Tvořit zdůvodněné, promyšlené a vycizelované kritiky bohužel, jak jistě jako student divadelní vědy víte, není cihla. Je to složitý proces zpětné sebereflexe a pečlivé formulace, který se nedá sfouknout jen tak, drze, za dobu tří oběhů velké ručičky. A jak sám jistě víte, při psaní si to ta mrška hasí pěkně svižně.

Co víc, kdybychom si všichni uvědomili tu hrozivou zodpovědnost, o které v úvodu mluvíte, rozklepala by se nám kolena tak, že bychom pro vibrace stolu nebyli s to trefit na klávesnici ani jedno proklaté písmenko. Ne každý se těší komfortu liánových závěsů. Zdá se, že se považujete za zvídavého čtenáře. Když se obezřetně podíváte na osmou stránku druhého čílsa Meeting pointu, najdete mimo spousty malých písmenek i nějaká velká. Ctěnou pozornost bych si dovolil nasměrovat především do levého horního rohu, kde se skví název rubriky. Offlexe. Nevím, jestli se v pojetí tohoto slova shodneme. Osobně je považuji za humorně špásovné spojení anglického „off“ a „reflexe“, pod čímž si představím cosi jako reflexi na off-program. Pro vaši zálibu v citátech dodávám: „reflexe, e ž. (1) kniž. přemýšlení, rozjímání, úvaha”, citováno z aktuálního SSČ (2003). Uvozovky, které jste použil u slov kritika a kritik, by byly zcela na místě, kdyby z nich nečpěla nepatřičná ironie. Máte-li před sebou reflexi, tedy písemný záznam přemýšlení a rozjímání těsně po shlédnutém představení, těžko na něj můžete přikládat stejný metr jako na kritiku. A na autora reflexí jako na kritika. Opravdu.

Inu, pokud v sobě chováte touhu vytýkat autorovi reflexí, že nepíše kritiky, potlačte ji. Zesměšňujete pouze sebe sama. A pokud vám vadí, že přemyšlí a rozjímá bez argumentů a na bídné jazykové úrovni, nemusíte kvůli tomu dělat takový kravál. Každý totiž myslí, jak umí. A má právo myslet si, co chce. Někdo má navíc to pochybné štěstí, že jeho myšlenky vydají tiskem. Pokud se vám nezdají, (a nemá cenu se tvářit, že text Hra na Hamleta žádné myšlenky neobsahuje, i když na jejich patřičné doložení zřejmě nezbyl čas a prostor) zkuste s nimi na úrovni polemizovat. Nimrat se ve vedení argumentace nemá u reflexe valného smyslu. Mnohem plodnější a pro čtenáře jistě zajímavější by bylo nimrat se v inscenaci, jíž se původní text věnuje. Kdybych chtěl být jedovatě kousavý (slíbil jsem si v počátku, že se tomu vyhnu, ale člověk se tak těžko ovládá), mohl bych ještě závěrem otloukat o hlavu kdejakou pikantnost, když vezmeme v potaz, že vy jste měl narozdíl od Jany k sepsání svého textu času, kolik jste potřeboval, a s bičem nad vámi nikdo nestál, nicméně si odpustím uštěpačné poznámky a zakončím tím, čeho si na vašem textu naopak vážím. Odvahy se pod něj podepsat.

Mikuláš Bryan


.21

SVĚT VĚCÍ - MOSKVA Jako klauni, co si o tom myslíme? No, úplně brutální nářez! Hlavně naprosto nejskvělejší na tom je, že to dělají s neuvěřitelnou lehkostí a přesností, to je úžasný. Po tom, co jsem teď viděla, odcházím ze školy. No, je to asi velká dřina, oni to berou asi úplně jinak, jsou to masáci, musí dřít a dřít. A podle mě, je tam asi základ baletní školy. Hlavně od nich se to vyloženě čekalo, to je Moskva a lidi, co sem šli, čekali, že to bude úžasný a bylo to úžasný, takže paráda! Bylo to hodně taneční, vycházelo to z pohybu, to bylo tak skvělý, že se to nedá ani pojmenovat, ohodnotit…

Hromadná reakce našich “ klaunů”, studenti Brno Bylo to dobré, skoro jako praktické cvičení. Párkrát jsem se málem rozplakal, protože jsem byl šťastný, že to vidím. Ale nebylo to tak úplně divadlo v pravém slova smyslu. Bylo to bez příběhu, bez postav, které já miluju, takže si myslím, že to tak úplně nebyla divadelní hra. Ale tentokrát to bylo skvěle zahrané a strašně se mi to líbilo.

Simon, učitel Finsko

Já bych řekl, že se mi to líbilo. Bylo to postaveno na brilantních dovednostech, samozřejmě, že to není divadelní inscenace, spíš jsou to za sebou jdoucí perfektně vypracovaná čísla, která jsou postavená na perfektních cvičeních herců, studentů. Cvičení jsou typu jak koordinačního pohybu, tak jakési žongláže. Ta žongláž je tělesná, tělová a v tomto ranku to byl mistrný výkon a zároveň to bylo zajímavý i vizuálně. Je to vlastně pohybová a žonglérská plasticita.

.22

CO VY................................. Z předmětu, který není plastický, tak z něj školu. Jsou to činoherci, kteří tato cvičení dobrá žongláž udělá opticky plastický předmět. Začíná se před námi prohýbat, je to postaveno na nedokonalosti lidského oka. Pohyb je tak rychlý a dovedný, že to oko ho nestačí sledovat. I ve výtvarném smyslu některá čísla byla velmi zajímavá.

Petr Oslzlý, pedagog Brno

Ukazuje to připravenost studentů, jejich schopnost, jejich fyzickou vybavenost, trénovanost, fantazii a hravost. Jinak si myslím, že nám přinesli ukázkovou hru, kterou nemáme u nás v republice a to je plastika, kterou specielně na této umělecké škole pěstují. Pro mě to bylo ohromně inspirativní, a i když jsem viděl některé ukázky plastiky na videozáznamu, tak to setkání s živým hercem a ještě před publikem, které to oceňovalo, to bylo úžasné. Doufám, že se kontakty s touto moskevskou školou rozvinou a že se naši studenti budou těšit, že takový obor se u nás taky bude studovat.

Miroslav Plešák, pedagog, Brno

No mně se to ohromně líbilo, chtěla bych to taky umět, takže teď odcházím s obrovskou závistí, že to neumím. To je tak všechno.

Šárka Bilíková, student, Brno

To není inscenace v pravém slova smyslu, byla to fantastická ukázka výuky. Jako existuje ve Francii hnutí novýho cirkusu, kde oni jdou od cirkusových dovedností a vytvářejí určitý druh studia, tak to je podobný způsob představení, který vychází od cirkusových dovedností. Tihleti mají jakoby cirkusovou

používají k rozvíjení své schopnosti práce s pohybem, s rekvizitou, tělem, partnerem a myslím si, že je to velmi cenný. Je to ukázka toho, jak tato škola jde jakoby nad toho realistickýho Stanislavskýho, jak Vachtangov říkal fantaskní realismus, a ti herci jsou vedení k rozvíjení reálných věcí do groteskních. To je podle mě skvělá ukázka výuky, navíc to jsou vlastně předváděčky po druhým ročníku toto. Teda ty děcka, co to ukazujou, už teďka nejsou druháci, ale ukazujou něco, co vzniklo, já jsem to viděl v tý Moskvě, jako předváděčky druhýho ročníku.

Aleš Bergman, pedagog JAMU

Jsem nadšen a mám depresi.

Roman Groszmann, student Brno

Představení se mi velice líbilo, byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Tato hra měla moc výborné pohybové efekty a výrazy. Byla bych moc ráda, kdybych tuto hru mohla ještě jednou shlédnout. Musím říci, že se režisérovi hra velice povedla.

Neslyšící Daniela z JAMU

KYSLÍK - PRAHA Po vizuální stránce to bylo skvělé, občas byla dobrá i hudba, ale nic víc.

Alexander Gier, student Austria

Všem nám mohli dát texty do rukou a v klidu jsme si to mohli přečíst. Já jsem se těšila na ten text, který jsem znala, bohužel toto bylo velmi nekomunikativní představení vzhledem k tomu, že to je mezinárodní

..............................NA TO? festival. Možná to mělo pro tu komunitu, Já jsem s prominutím absolutně nasranej, když to vznikalo, nějaký smysl, ale asi ne pro festival.

Světlana Waradzinová, pedagog, Bratislava

Nerozumněla jsem textu. Bylo to strašné, úplně o ničem. Lidé na jevišti neměli co nabídnout. Nebylo se ani na co koukat, takže nevím.

?Viviana? from Switzerland

Nechápu, proč dělají věc, kde z herectví není vůbec nic.

Lenka, student Brno

Mně se to líbilo, hlavně ten text, myslím, že je spíš prozaický, nevím, jak to seškrtali, neznám to. Spíš jsem si vyposlechl ten text, hudba se mi líbila a líbilo se mi to.

Ondra, student Brno

I ve vzduchu je kyslík jen jednou ze složek.

Jan Šotkovský, student Brno

Nechápu, proč jezdí na festival s inscenací, kde se jenom mluví, takže zahraniční publikum z toho nemůže mít vůbec nic, když nejsou příznivci tanečních party. Proč tam mají židle a vydávají to za divadlo, proč si raději neudělají koncert, kde se lidi vytančí a občas je budou poslouchat? Překrásná, ale jako fakt moc překrásná

Jitka Korektůrka, student MU Brno

Asi to není šálek mého čaje. Kdyby tenhle text dali napsaný na pár papírech a pustil jsem si ve walkmanu muziku, která k tomu hraje, tak budu možná spokojenější.

Vašek, student Brno

nechápu, jak něco takovýho může prezentovat jakoukoli dramatickou školu. Dal bych si k tomu pivo, máte někdo zapalovač?

manželku, která už se vlastně podle mě snad ani nechtěla vrátit, to se mi hrozně líbilo. I herecky to bylo naprosto perfektní, jedinečný.

Přemek, knihovník Brno

Jirka Hájek, herec Brno

Mně se to líbilo, kdybych rozuměla textu, tak by to bylo asi zajímavější.

Co k tomu říct? Ha, ha... Chtěli zničit divadlo, chtěli provokovat. Ale zatancovali jsme si. Nerozuměli jsme jazyku, takže to pro nás bylo nudné. Rozhodli jsme se, že budeme dělat to, co oni, takže jsme si koupili pivo a vrátili se s ním do sálu.

Já na to píšu recenzi a jsem strašně ráda , že na to píšu recenzi. Protože se mi to strašně páčilo, škoda, že jsem tomu nerozuměla. Režijně to bylo výborně zpracovaný.

Zea, student

Kdyby tam lidi mohli pařit, chlastat a kouřit a bavit se s nima, tak by to bylo asi lepší.

Petra, student MU, Brno

To, co jsem viděl, se mnou vůbec nic nedělalo. V momentě kdyby se udělal otevřený happening bez elevace, kdyby to bylo otevřené, kdyby si tam lidi mohli přinést pivo, sednout si, byl by volnej pohyb, pak by to pro mne fungovalo. Takhle ne, protože to nebylo divadlo. Nevadí mi to ať si to dělají, ale nefunguje to.

Michal, student Brno

ALKÉSTIS - BUDAPEŠŤ Tak pro mě to byl takovej zvláštní zážitek, protože my jsme Alkéstis hráli jako první v Čechách, takže jsem jaksi věděl přesně, o čem se to hraje a ohromně se mi líbil ten způsob, jak to bylo inscenovaný - veškerý ty prvky, i ten způsob, jakým to ten Hérákles na konci totálně podělá, a zničí vlastně veškerý vztahy, protože přivede dávno mrtvou

Gábina, student Brno

Melánie, student Brno

Mně se to líbilo, myslím, že to bylo představení, kde každej mohl ukázat svoje herecký kvality, třeba i na krátkým kousku. Zdálo se mi, že je to kvalitně zahraný a že lidi věděj, o čem hrajou, takže se mi to líbilo, i když jsem hlavně té první části moc nerozuměla. Takhle by nějak mělo vypadat studentský představení - absolventský.

Veronika Poláčková, herečka Brno

Dobrý, no. Mně se to líbilo. Maďarsky nerozumím ani slovo, ale je to půvabný jazyk. A přijde mi, že je to skvělý představení. Líbilo se mi to vizuálně, hlavně v tý přísnosti a v čistotě projevu, jako že mi to přišlo hodně dobrý. Takhle se dneska dělá antika.

Maruška, student Brno

Mně se líbí, jak je řečtina temperamentní a má rytmus, takže ta maďarština je jí hodně blízká. Hlavně tím rytmem - když tam byli ti mafiáni. Takže ten jazyk hrozně seděl.

Pavel, student Brno

.23

CELKOVÁ ZNÁMKA 12345

.24

#

vaše vzkazy redakci:

Ilona Bára Šumná, Hana Hejduková, Lukáš Večerka, Michaela Kosiecová, Jana Alfabeta Cindlerová, Petr Jan Kryštof, Melánia Krajancová, Jan Kačena, Pavel Trtílek, Jaromír překladatelé:..............................Alžběta Nagyová, Alice Dvořáková, Martina Procházková, Lenka Váňová, Míša Tvrdoňová, Iva Dankovčíková inspirace:.........Oslík Vojta, Orlando Bloom, Martes Teatralis Brunensis, aj.

Ocenění ”Marta” Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter jsou udělována jako výraz uznání za mimořádné umělecké výkony studentů, kteří se podíleli na vzniku inscenací zařazených do hlavní přehlídky festivalu. Smyslem těchto ocenění není vytvářet ”pořadí” inscenací, nýbrž vyzdvihnout inspirativní, objevné umělecké činy mladých divadelníků. Porota může udělit maximálně tři ceny, které mohou být předány v jakékoliv kategorii. Znamená to, že ne ve všech kategoriích budou ceny uděleny. Kterékoli z ocenění je možno udělit pouze uměleckému činu studentů. Pedagogové, divadelní profesionálové atp. nemohou ocenění získat. Ocenění je možno udělit v těchto kategoriích: původní dramatický text či scénář inscenace, dramaturgie či úprava textu, režie, scénická výprava (tj. celek scénické výpravy nebo její jednotlivé prvky), hudba, ženský herecký výkon a mužský herecký výkon. O udělení ocenění rozhoduje porota Mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Encounter. Porota je v letošním roce 4 členná, složená ze zahraničních i tuzemských divadelních odborníků. V porotě jsou: D.Monmarte z Francie, B. Janmat z Holandska, J.Roubal a J.Kerbr. Děkan Divadelní fakulty a ředitel festivalu mají právo udělit svoje ocenění označené jako ”Cena ředitele festivalu”. Tato ocenění udělují na základě vzájemné dohody a podle svého uvážení, které může být nezávislé na názoru poroty festivalu a na kategoriích ocenění. Toto ocenění nemusí být uděleno.

redakce:......................Mikuláš Bryan, Miloš Maxa,

1 2 3 4 5 ANOTACE 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 REFLEXE 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 OFFLEXE 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 ROZHOVORY 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 ÚVODNÍKY 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 CO VY NA TO? 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 DIVADLA 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 BÁSNIČKY, FÓREČKY 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 OSLÍKOVINY 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 KOMIKS 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 GRAFIKA 1 2 3 4 5

OCENĚNÍ MARTA

šéfredaktor:...............................................Silvie Šustrová zástupce šéfredaktora, šéfredaktor ENG verze: .............Kateřina Boukalová produkce: ..........................................Ludmila Frištenská grafika & DTP:.........................Jan Bolívar Pohořelický korektorka CZ verze:...........................Jitka Páleníková korektor ENG verze:...................................Henry Majer fotografie:............................................Zuzana Pitnerová

Doufáme, že se vám letošní Meeting Point líbil. I přesto je nám ale jasné, že určitě ne se vším jste byli spokojeni. Chtěli bychom vás tedy požádat o spolupráci na tom, aby byl v příštích ročnících zpravodaj ještě lepší, úžasnější, zajímavější, prostě aby více odpovídal tomu, co od něj požadujete, a také provést určité zhodnocení tohoto ročníku. Pomozte nám prosím v této bohulibé aktivitě vyplněním krátkého dotazníku, který posléze odtrhněte a vhoďte do označené krabice na Infocentru. V levé části se zakroužkováním hodnotí důležitost a zajímavost dané položky, v pravé pak její letošní úroveň. Známkuje se stejně jako ve škole - 1 znamená výborné, nejdůležitější, 5 rovná se zbytečné a nekvalitní. Všem respondentům předem děkujeme!

.................redakce dnešního meetingpointu no. 3.....................

# EVAKUACE, EVALUACE

pátý festivalový úvodník

Recommend Documents