Památková péče v Mexiku:

Památková péče v Mexiku: živá minulost Sylvie Květinová

Pro správné pochopení významu kulturního dědictví pro současnou me­xic­kou společnost je nutné nejprve vyzdvihnout obecné rysy „mexické kultury“ a osvětlit okolnosti její politické manipulace ve vývoji „mexic­ ké národní identity“. Postižení podstaty a postupného rozvíjení těchto dvou uměle vytvořených pojmů je klíčem k porozumění nejen oblasti kultury, ale i politiky, lingvistiky, hospodářství aj. V následujícím textu tyto koncepty umožní představit právní rámec památkové péče v Mexiku a proniknout do jejího systému včetně některých problémů vyplývají­ cích ze specifik mexického historického a společenského vývoje (vztah zejména indián­ských komunit k archeologickým památkám, drancování lokalit a nezákonný obchod se starožitnostmi, turistické využití kultur­ ního dědictví). Komplexnější chápání pozice archeologie v latinskoamerické společ­ nosti obecně poskytuje nástin vývoje tzv. sociální archeologie jako poli­ ticky angažovaného oboru, jenž reaguje na následky a projevy neoko­ lonialismu. Vztah latinskoamerické archeologie vůči zejména USA tak zůstává ambivalentní.

347

Sylvie Květinová

1. Mexické míšení kultur 1.1 Paralelní existence

Zásadním, avšak mnohdy skrytým či skrývaným znakem „mexické kul­ tury“ je její heterogenita. Tato charakteristika platila již v předhispán­ ském období, kdy se na území současného Mexika rozvíjelo bezpočet nezávislých etnik a kultur v navzájem asymetrických mocenských vzta­ zích, byť si v určitých ohledech navzájem blízkých (koncept mezoame­ rické civilizace) (Bonfil Batalla 1988, 36). Kontakt domorodých kultur se španělskou kulturou se po počátečním střetu obou světů paradoxně omezil na minimum: koloniální správa alespoň de iure zaručovala indiá­ nům velkou míru autonomie (repúblicas de indios) a snahou o jejich izolaci nepřímo podporovala relativně nerušené pokračování domorodých kul­ tur. Výjimku samozřejmě představuje evangelizační úsilí misionářů, jehož vedlejším výsledkem byla pasportizace údajů o zvycích, jazyku a dalších aspektech dané kultury – duchovní a kronikáři v jedné osobě jako Diego de Landa, Toribio de Benavente Motolínia či Bernardino de Sahagún tak na jedné straně podemílali zejména duchovní základy nativních kul­ tur, na straně druhé působili jako první terénní antropologové. Obecně však během koloniálního období nedocházelo k výraznějším snahám o začlenění indiánů do španělské, resp. kreolské společnosti a kultury, ba naopak – obě skupiny existovaly vedle sebe bez vzájemného (socio­ politicky relevantního) prolínání kulturního či rasového. Zcela stranou zůstávala (a dodnes zůstává) černošská či mulatská minorita, patrná zej­ ména ve Veracruzu (Bartolomé 1996, 4–5). Z vnitřní dynamiky „bílé“, resp. kreolské složky koloniální společ­ nosti (její vzrůstající bohatství a neuspokojené mocenské ambice – viz Eichlová, tento svazek) vyplynulo, že boj za nezávislost Nového Španěl­ ska se – přes počáteční zapojení indiánských a mestických mas, anebo právě kvůli němu – odehrával plně pod taktovkou kreolů. Na sklonku 18. století a v prvním století nezávislosti (1810–1910) tak pokračovalo politické i kulturní vyloučení indiánů z kreolské společnosti, ačkoliv se úsilí kreolů o vymezení se vůči španělské moci a snaha o vytvoření me­ xické národní identity opíraly mj. o rozvinuté předkolumbovské tradice  V tomto textu chápeme termín kultura v jeho nejširším obecném významu (sensu categories of practice – R. Brubaker cit. in Vörös 2006, 28), bez nutnosti jeho definice. 348

Památková péče v Mexiku

a domorodý odpor proti španělským conquistadorům (aztekismus). Vlas­ tenecké či „monumentální“ pojetí historie v období porfiriátu (1876– 1910), zdůrazňující vybrané revoluční pasáže minulosti, tak z nejstar­ ších dějin vyzdvihovalo např. aztéckého vůdce Itzcóatla, který vymanil Aztéky z područí Azcapotzalka, nebo Cuauhtémoka, bránícího svoji vlast proti španělským uzurpátorům. Ve světle grandiózní předkolum­ bovské minulosti se pak současnost indiánských skupin jevila jako úpad­ ková fáze, již bylo záhodno eliminovat (Lempérière 1995, 322–324, 344). 1.2 Indigenismus

V době po revoluci z roku 1910 dostal tento paradox – snaha využívat indiánskou minulost pro konstrukci moderní národní identity, a záro­ veň touha oprostit se od současných indiánských pokleslých kulturních a společenských rysů a zcela se otevřít budoucnosti v západním (evrop­ ském) smyslu – teoretický rámec v podobě indigenismu. Kořeny tohoto hnutí sahají ještě do období porfiriátu, kdy bylo schváleno vytvoření Me­ zinárodní školy americké archeologie a etnologie (Escuela Internacional de Arqueología y Etnología Americana) v Mexiku. Přes své krátké trvání (1911– 1922, již od r. 1914 bylo však působení Školy přerušeno pro nedostatek financí) tato iniciativa vědců z USA a Německa ve spolupráci s mexickými odborníky zcela změnila úhel pohledu na mexické dějiny, a to v dvojím duchu: zahraniční vědci zdůrazňovali metodologickou komplexitu a pre­ ciznost výzkumu a přispěli tak ke vzniku moderní archeologie a antro­ pologie v Mexiku. Mexičtí hodnostáři naopak pragmaticky spatřovali význam vědeckých výsledků Školy ve využití prehistorických poznatků  Aztekismus či neoaztekismus přirovnává aztéckou kulturu ke klasickému Řecku a Římu Starého světa a považuje ji za období zlatého věku. Kořeny této myšlenky sahají až do díla Juana de Torquemady Monarquía indiana (poprvé vydaná 1615) a odrážejí se ve spisech mnoha pozdějších autorů, nejlépe pak zřejmě v díle Franciska Javiera Clavijera Historia antigua de México (první vydání 1780–1781). Clavijero v něm nejen glorifikuje Aztéky, ale tvr­ dí, že současný (18. st.) „zvířecký“ stav indiánů zapříčinil španělský útlak. Zlepšení poměrů spatřuje v biologickém míšenectví a předznamenává tak koncepci indigenismu (Fowler 1987, 233). Zároveň aztekismus položil zá­ klady upřednostňování Aztéků na úkor dalších etnik/kultur při tvorbě novodobé „národní“ mexické identity (Kohl 1988, 234–235). 349

Sylvie Květinová

k „pochopení současných podmínek [indiánských] plemen a urychlení jejich vývoje“ (E. A. Chávez, úředník Jednatelství pro veřejné vzdělávání, cit. in Lempérière 1995, 339, překl. a zvýraznění autorka). Teoretické principy indigenismu vycházejí zejména z děl několika vědců a politiků, pro něž je klíčový pojem míšenectví (mestizaje), přičemž se od počáteční ideje biologického míšenectví posouvají ke konceptu míšenectví kulturního, resp. akulturace či asimilace (Sámano Rentería 2004, 142–145). Andrés Molina Enríquez zastával ve svém díle Los grandes problemas nacionales (1909) v podstatě rasisticky zabarvený názor, že k ho­ mogenizaci mexického obyvatelstva musí dojít biologickým smíšením zejména indiánské a bílé složky, čímž dojde k vytvoření lepší rasy bu­ doucnosti. Manuel Gamio ve spisu Forjando patria (1916) a pozdějších dílech prosazoval přetavení stávajících ras a kultur v jednotný mexický národ. José Vasconcelos ve své La raza cósmica (1925) navrhoval vytvo­ ření nové moderní společnosti prostřednictvím vzdělání v západním stylu – indiáni mají odvrhnout vlastní kulturu a identitu ve prospěch ideje mexičanství (mexicaninad). Do praxe uvedl myšlenku na začlenění indiánů do moderní společnosti poskytnutím vzdělání Moisés Sáenz, když r. 1922 založil venkovské školy (Escuela Rural), které se následujícího roku přeměnily na vesnické domy (Casa del Pueblo). Jeho přičiněním také vznikl v hlavním městě internát pro indiánské studenty Casa del Estudiante Indígena, jehož činnost byla nicméně ukončena r. 1932 z důvodu selhání základního poslání – absolventi se nevraceli do svých rodných komunit, aby tam dále šířili vzdělání. Od r. 1926 pak v indiánských obcích působily tzv. kulturní mise, jejichž cílem bylo rovněž přiblížit indiánům západní kulturu. Ve druhé polovině 30. a ve 40. letech 20. století vznikla v Mexiku řada úřadů věnujících se indiánským záležitostem, čímž došlo k faktické institucionalizaci indigenismu jako státní politiky. V rámci tohoto pro­ gramu byly indiánské komunity chápány jako pasivní předmět studia, péče a rozvoje, nikoliv jako subjekty veřejného práva; cílem programu bylo vymazání vlastní identity indiánů a jejich začlenění do většinové společnosti prostřednictvím kulturního míšenectví. Mexická společnost  Z nejdůležitějších Autonomní úřad pro indiánské záležitosti (Departamento Autónomo de Asuntos Indígenas – DAAI) – 1935, Národní indigenistický in­ stitut (Instituto Nacional Indigenista – INI) – 1948; pro další přehled viz Sámano Rentería 2004, 145–147. 350

Památková péče v Mexiku

měla být homogenizována: hovořit jediným jazykem (španělštinou), sle­ dovat jediný (západní) model sociální prosperity a růstu, sdílet jednot­ nou minulost, zakořeněnou v předhispánských kulturách, a směřovat k jednotné – mestické – budoucnosti. Požadavek stejnosti všech Mexi­ čanů byl podmínkou pokroku, a indiánské obyvatelstvo si mohlo za­ chovat pouze ty rysy své kultury, které byly s tímto pokrokem slučitelné (Nalda 2002, 208). 1.3 Kulturní rozmanitost

Požadavky na samosprávu a sebeurčení domorodých skupin se ve větší míře začaly objevovat na sklonku 70. let 20. století s rostoucími snaha­ mi o decentralizaci, kdy např. Sdružení bilingvních indiánských učitelů (Alianza Nacional de Profesionales Indígenas Bilingües – ANPIBAC) upozor­ nilo, že nominálně „bilingvní“ a „bikulturní“ vzdělávací program ve skutečnosti neupevňuje indiánskou identitu, nýbrž prosazuje asimilační přístup (Aikman 1999, 16–18). Guillermo Bonfil Batalla ve své kritice indigenismu z r. 1970 argumentoval, že kulturní rozmanitost sama o sobě není překážkou existenci jednotného národa (cit. in Valencia 1999, 118). První a druhá deklarace z Barbadosu (1970, 1977) a Deklarace ze San José (1981) formulují tzv. teorii etnovývoje (teoría de etnodesarrollo) požadující samosprávu a sebeurčení pro indiánské komunity jako protiváhu pater­ nalistickému přístupu státu. Požadavek na ukončení politiky indigenismu se objevil také v Dohodách ze San Andrés o právech a kultuře domorodců (Acuerdos de San Andrés sobre Derechos y Cultura Indígena), podepsaných r. 1996 mezi mexickou vládou a představiteli Zapatistické armády národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional – EZLN). Zapatisté v nich prosazují mj. důraz na tradice a hodnoty indiánských komunit a realistické zhodnocení a zlepšení neuspokojivé životní úrovně mno­ hých venkovanů. Ačkoliv od 80. let 20. století mexická vláda přistupuje alespoň for­ málně na některé z těchto principů, což se odráží např. ve změně člán­ ku 2 mexické ústavy z roku 1992 a 2001, který deklaruje plurikulturní složení mexického národa a autonomii indiánských komunit v rámci jednotlivých federálních států, tyto legislativní úpravy se v praxi pro­ jevují minimálně, pokud jde o zachovávání kulturních tradic a jazyka indiánských komunit. V mnoha oblastech probíhá tzv. etnický přestup, tj. biologičtí indiáni se začleňují do majoritní mestické společnosti zřeknu­ 351

Sylvie Květinová

tím se vlastní kultury v zájmu zlepšení společenských a ekonomických šancí svých a svých potomků. Vzhledem k absenci výraznější imigrace z Evropy ve srovnání s ostatními latinskoamerickými státy je tedy po­ kračující statistické „odindiánštění“ Mexika výsledkem politických a ide­ ologických, nikoliv biologických procesů (Bartolomé 1996, 2; viz též Hingarová, tento svazek; Mácha, tento svazek). Zároveň se však i fenotypově převážně „bílí“ Mexičané hlásí k indiánským kořenům a považují se za dědice předkolumbovských kultur, jejichž pozůstatky nesou silný sym­ bolický náboj (Bartolomé 1996, 2). Dalo by se tedy konstatovat, že indi­ genistický program byl a stále je úspěšný: potlačuje současnou vlastní identitu a kulturu indiánských skupin, při současném zdůrazňování vý­ znamu předhispánského kulturního dědictví. 1.4 Latinskoamerický rozměr

Tento vývoj není typický jen pro Mexiko, ale i pro další země Latinské Ameriky, kam se indigenismus rozšířil a kde zapustil kořeny. Týká se to především oblastí vyspělých předkolumbovských kultur, kde zároveň existuje silný indiánský substrát společnosti – kromě Mexika tedy nej­ více andské oblasti. Indigenismus propagovali v Peru již Luis Valcárcel, José Carlos Mariátegui a Julio C. Tello. Největšího rozvoje a přerodu v tzv. sociální archeologii pak doznal po Mezinárodním amerikanistic­ kém kongresu v Limě roku 1970 a vydání eseje Luise Lumbrerase La Arqueología como Ciencia Social (1974), na niž bezprostředně reagovala tzv. Schůze v Teotihuacánu (Reunión de Teotihuacán) v říjnu 1975 definicí principů sociální archeologie v manifestu Hacia una arqueología social (1975). Základem sociální archeologie je historicko-materialistická metoda a ideo­ logie marxismu. Hlásá povinnost archeologie aktivně se zapojovat do politického dění a podílet se na přerodu společnosti; praktický dopad této teorie na archeologickou praxi byl však minimální (Politis 2003, 251– 252). Vzhledem k homogennější etnické a kulturní konfiguraci a neklid­ né politické situaci v Peru na sklonku 70. let a v 80. letech 20. století začal indigenismus, resp. sociální archeologie v této oblasti odeznívat dříve než v Mexiku a měl menší společenskou relevanci – omezil se na práci s kon­krétní komunitou sousedící s jednotlivými archeologickými lokalitami. Z dalších států Latinské Ameriky hrála sociální archeologie důležitější roli na Kubě a ve Venezuele (Oyuela-Caycedo et al. 1997, 371).

352

Památková péče v Mexiku

S výjimkou vzniku sociální archeologie však celkový rozvoj teorie humanitních věd a konkrétně archeologie v Latinské Americe tradičně byl a je slabý. Společenské vědy zde většinou s určitým zpožděním přejí­ mají modely a paradigmata vyvinutá v USA nebo Evropě, což je odrazem politické a hospodářské závislosti latinskoamerických zemí a v důsled­ ku projevem neokolonialismu. Zahraniční badatelé většinou přebírají faktografii (publikovaná data), aniž by reflektovali jejich domácí meto­ dologický rámec (Politis 2003, 260–261); porozumění lokálnímu vědec­ kému přístupu dále ztěžuje příslušnost badatelů k odlišným odborným diskurzům (anglosaský vs. hispánský model). Alternativně se zahraniční odborníci sami angažují ve výzkumu v některé ze zemí Latinské Ameri­ ky, ani tento přístup však není bez problémů co do pochopení místních podmínek a naopak místní odborná komunita často na takové projekty nahlíží s podezřením (pro Mexiko viz Jimenez Betts 2007). V následujícím textu se nicméně vraťme do Mexika a pokusme se odkrýt „archeologického indiána“ (Báez-Jorge 1994, 18) legitimizujícího indigenismus na poli mexické památkové péče.

2. Definice a organizace památkové péče v Mexiku 2.1 Stávající legislativa

Dědictví předkolumbovských kultur má pro Mexičany kromě vědecké nezpochybnitelně i ideologickou, politickou a ekonomickou hodnotu a tvoří tak aktivní složku současnosti. Stát proto uplatňuje zvýšenou kontrolu a ochranu zejména archeologických památek (Martínez Muriel 2007, 16–17). Platný mexický zákon o památkové péči se nese v mate­ rialistickém duchu: považuje za kulturní památku movité a nemovité statky archeologické, historické či umělecké povahy. Mexická jurisdikce specifikuje, že (§ 28) archeologickými památkami jsou pozůstatky před­ hispánských kultur a s nimi související lidské pozůstatky, flóra a fauna;  Ley Federal sobre Monumentos y Zonas Arqueológicos, Artísticos e Históricos z roku 1972, novelizovaný roku 1986: DOF 13-01-1986. 353

Sylvie Květinová

(§ 33) uměleckými památkami jsou předměty výjimečných estetických kvalit; (§ 36) historickými památkami jsou stavby a jejich součásti datu­ jící se do 16.–19. století, dokumenty, rukopisy a vědecké či technické sbírky ze stejného období. Proti tomuto znění zákona se v současnosti zvedá vlna kritiky, neboť součást „národní kultury“ nepochybně tvoří i její nehmotné projevy, jako jsou zvyky, znalosti, významy, schopnosti a symbolická sdělení (Bonfil Batalla 1993, 21), konkrétně tedy např. hudba, film, lidové zvyky ad. Tento úhel pohledu má své opodstatnění, otvírá však široké pole pro diskusi o způsobech památkové ochrany zejména nehmotných kulturních projevů, pokud jde o případné zakonzervování lidové kultury v živou­ cích skanzenech. Vztaženo na případ současných indiánských tradic v rám­ci dosud doznívajícího indigenistického programu staví tato kon­ cepce proti sobě dva v podstatě neslučitelné požadavky: na jedné stra­ ně snahu začlenit dnešní indiánské komunity do většinové společnosti, a na straně druhé zachovat starobylou duchovní kulturu. Příznačné je, že zapatistické hnutí požaduje jak rozšíření autonomie indiánských ko­ munit, tak zahrnutí nemateriálních složek kultury do památkové péče (Dohoda ze San Andrés, dokument 3.2, sekce Vzdělání a kultura). V rámci vymezení předmětu památkové péče činí mexický památ­ kový zákon v § 27 důležitý rozdíl mezi archeologickými památkami na straně jedné a historickými a uměleckými památkami na straně druhé: zatímco archeologické kulturní dědictví je výlučným a nezadatelným vlastnictvím státu, předměty deklarované historické a umělecké hodnoty se mohou nacházet i v soukromých rukách. Státní vlastnictví archeo­ logických památek se odvozuje z římského (středověkého španělské­ ho) zákonodárství, v rámci něhož se vlastnictví půdy vztahuje pouze na její povrch – ze soukromého majetku se tedy vylučují nejen archeo­ lo­gické  nálezy, ale např. i vodní zdroje. Tento princip byl v  Mexiku (a celé Latinské Americe) uplatňován již od 16. století souborem zákonů

 Tato koncepce kontrastuje s právním prostředím v USA, vycházejícím ze saského (britského) práva, kde je soukromé vlastnictví půdy absolutní – v majetku vlastníka půdy jsou i veškeré podzemní nálezy, včetně archeolo­ gických, a vodní zdroje. Zatímco tedy v Mexiku je za archeologické památky zodpovědný stát, v USA s artefakty a nalezišti volně disponují soukromé osoby. Tento nesoulad se odráží v problémech vzájemné odborné spolu­ práce obou států (García-Bárcena 2007, 14). 354

Památková péče v Mexiku

Recopilación de Leyes de los Reynos de las Indias  (Libro VIII, Título XII) a pře­ vzaly ho i moderní mexické ústavy z let 1824, 1857 a 1917. Vyplývá z něj mj. i zákaz vývozu archeologického materiálu mimo státní území, který byl výslovně formulován r. 1827 (García-Bárcena 2007, 14) a znovu po­tvrzen památkovým zákonem z r. 1972. Ze státního vlastnictví archeologických nalezišť se odvíjejí i spory s  etnickými či náboženskými skupinami, které si na ně nárokují his­ torické právo, ale postrádají právní subjektivitu vůči státu. Případem op­rávněnosti těchto požadavků je např. zapatistické hnutí, které v Dohodě ze San Andrés (dokument 3.2, sekce Vzdělání a kultura) požaduje mj. vol­ ný přístup členů mayských komunit na archeologické lokality, možnost jejich využití pro ceremoniální účely a zaškolení indiánů umožňující vlast­ ní správu a turistické využití památek. Okolní obce by se tak staly záro­ veň správcem i zárukou ochrany archeologických nalezišť. Jiným typem střetu zájmů státu jako vlastníka archeologických nalezišť se soukromými majiteli příslušné půdy či okolním obyvatelstvem jsou problémy týkající se požadavků na rozvoj infrastruktury zejména venkovských oblastí na úkor archeologických lokalit, nebo naopak přílišný rozmach turistického průmyslu ohrožujícího samotné zachování památek. Jedním z mnoha příkladů neopodstatněných nároků místních lidí na využití archeologic­ kých lokalit jsou pouliční obchodníci v Teotihuacánu: prohlašují se za přímé potomky stavitelů města starého 1500 let, ačkoliv etnicita jeho tvůrců nebyla nikdy objasněna, a z tohoto titulu si osobují právo využívat prostory Teotihuacánu pro své komerční záměry (Nalda 2002, 211). Alespoň částečné řešení těchto rozporů nabízejí integrální plány roz­ voje (Plan de manejo) nejvýznamnějších archeologických zón, jako je Teoti­ huacán, Tajín, Monte Albán, Palenque ad., které kromě archeologického výzkumu zahrnují mj. program spolupráce s okolním obyvatelstvem, udržitelný místní rozvoj, regulaci turistického průmyslu ap. (Martínez  Viz .  Výjimkou je v tomto ohledu postavení zemědělských družstev ejidos. Půdu na území ejidos vlastní mexický stát, který ji dědičně propůjčuje k zeměděl­ skému využití členům družstva. V případě objevu archeologické památky na území ejida je tedy jejím přímým vlastníkem stát, ten nicméně musí druž­ stvu kompenzovat ušlý zisk z jiného než zemědělského využití družstevní půdy podobě, jako by se jednalo o pozemky v soukromém držení. Alter­ nativním řešením by bylo zapojit členy družstva do památkové péče o pří­ slušnou lokalitu (Nalda 2002, 210). 355

Sylvie Květinová

Muriel 2007, 18–19). Příkladem naopak až příliš efektivního ztotožnění místního obyvatelstva s archeologickými památkami je událost z Palen­ que, kdy se zdejší usedlíci tvrdě postavili proti zapůjčení artefaktů z míst­ ního muzea na výstavu o Mayích v benátském Palazzo Grassi (1998– 1999) v domnění, že dotyčné předměty nebudou vráceny; tento postoj samozřejmě souvisí i s ekonomickými zájmy spojenými s turistickou atraktivitou lokality (Nalda 2002, 212). 2.2 Institucionální zajištění

V závislosti na právním postavení kulturního dědictví stanoví památ­ kový zákon nástroje památkové péče. Národní ústav antropologie a histo­ rie (Instituto Nacional de Antropología e Historia – INAH) je zodpovědný za vedení soupisu všech archeologických a historických památek a pa­ mátkových zón (§ 44); stejnou roli pro umělecké památky zastává (§ 45) Národní ústav výtvarných umění (Instituto Nacional de Bellas Artes – INBA). Koordinaci obou úřadů a dalších orgánů činných na poli kultury a umění zajišťuje Consejo Nacional para la Cultura y las Artes (Conaculta), vytvořená r. 1988 oddělením od Subsecretaría de Cultura de la Secretaría de Educación Pública (SEP). INAH byl založen roku 1939 v návaznosti na předchozí vývoj antropologických disciplín a památkové péče v Mexiku obecně.10 Zákon mu, resp. jeho Radě pro archeologii (Consejo de Arqueología), ukládá – vedle vedení registru památek – také povinnost provádět archeologický  Viz .  Viz . INBA zřídil prezidentským de­ kretem z roku 1946 Miguel Alemán a jeho role – kromě registrace památek – spočívá spíše v podněcování a organizaci umění a kulturního života. V současnosti spravuje patnáct muzeí v hlavním městě, šest provinčních muzeí, národní taneční, divadelní a operní soubor a národní symfonický orchestr, školy a výchovná střediska ad. 10 Národní muzeum bylo založeno r. 1825 a v letech 1876–1911 existovalo pod názvem Národní muzeum archeologie, historie a etnografie (Castillo Mangas 2007, 35). Roku 1911 vznikla v Mexiku Mezinárodní škola americ­ ké archeologie a etnologie – viz výše. Zásluhou Manuela Gamia byl v roce 1917 vytvořen předchůdce INAH, Ředitelství pro antropologii při Jedna­ telství pro zemědělství a rozvoj (Dirección de Antropología de la Secretaría de Agricultura y Desarrollo). 356

Památková péče v Mexiku

výzkum, a to exkluzivně: jakákoliv jiná organizace musí mít pro terénní práce oprávnění od této instituce.11 Povinnost vést archeologický vý­zkum či na něj dohlížet plní INAH v současnosti prostřednictvím 31 pobo­ ček v jednotlivých mexických federálních státech. První pobočka INAH mimo hlavní město vznikla r. 1971 ve státě Puebla, následovala centra ve Veracruzu, na Yucatánu a v Jalisco; síť regionálních pracovišť byla do­ končena r. 1995 začleněním států Tamaulipas a Sinaloa. Právním rámcem budování regionálních center INAH byla snaha o decen­tralizaci a posí­ lení místní správy (Programa Nacional de Desconcentración y Fortalecimiento de Centros Regionales, 1986). Komunikaci mezi těmito cen­try zajišťuje od r. 1983 (pod měnícími se názvy) Národní spolupráce středisek INAH (Coordinación Nacional de Centros INAH). Prostřednictvím svých regionálních středisek INAH v současnosti zodpovídá za 110 tisíc historických památek a míst z 16.–19. století a 34 ti­ síc archeologických lokalit (z odhadovaného celkového počtu sto až dvě stě tisíc).12 Projekt Národního archeologického atlasu, který v r. 1985 zahájil INAH, definuje archeologickou lokalitu jako místo se stopami minulé lidské činnosti. K září 2004 zahrnoval atlas 34 789 lokalit na celém území Mexika; 173 z nich bylo přístupných veřejnosti, 47 archeo­ logických zón se těšilo režimu zvýšené ochrany a jedenáct archeologic­ kých památek13 (z celkového počtu 31 mexických položek na tomto 11 V roce 2004 se na území Mexika uskutečnilo 626 archeologických výzku­ mů, 77 % pod vedením INAH, 10 % uskutečnily jiné mexické instituce a 13 % projektů realizovaly zahraniční univerzity a ústavy, z nich na prv­ ním místě z USA, dále Francie a Kanady (García-Bárcena 2007, 15). 12 Kromě toho INAH spravuje Národní knihovnu antropologie a historie (Biblioteca Nacional de Antropología e Historia), která uchovává vedle vědec­ ké literatury řadu původních dokumentů a kodexů. Síť národních fototék (SINAFO) s centrem v Pachuca (Hidalgo) vznikla r. 1993 a archivuje do­ kumentární fotografické snímky; obdobně fonotéka schraňuje nahrávky lidové aj. hudby, od r. 1967 existuje i archiv dokumentárních filmových snímků. INAH zřizuje také ústavy vyššího vzdělávání: Národní školu an­ tropologie a historie (Escuela Nacional de Antropología e Historia – ENAH) se sídlem v hlavním městě Mexiku a v Chihuahua, a Národní školu konzer­ vace, restaurování a muzeografie Manuel del Castillo Negrete (Escuela Na­ cional de Conservación, Restauración y Museografía Manuel del Castillo Negrete – ENCRyM) rovněž v hlavním městě. 13 Calakmul, Xochicalco, Paquimé – Casas Grandes, El Tajín, centrum hlav­ ního města Mexika a Xochimilco, Palenque, Chichén Itzá, Teotihuacán, 357

Sylvie Květinová

seznamu) je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO (Martínez Muriel 2007, 17; Sánchez Nava 2007, 22). INAH zřizuje také 116 muzeí po celém území Mexika. Důraz na prezentaci archeologických nalezišť a nálezů veřejnosti pramení v politice indigenismu, kdy zejména předkolumbovské kulturní dědictví mělo sloužit k posílení „národní“ identity – zviditelnění minulosti mělo v příjemci vyvolat pocit ztotož­ nění. M. Gamio tak doporučoval vznik muzeí, katalogů a průvodců aj. popularizačních materiálů; sám neváhal tvořit scénáře dokumentárních filmů (Lempérière 1995, 342). Rozmach vzniku muzeí souvisí hlavně s ob­ dobím decentralizace v 70. a 80. letech 20. století, kdy např. mezi lety 1982–1985 vzniklo nebo se zmodernizovalo aspoň jedno muzeum v hlav­ ním městě téměř každého federálního státu – vyrojilo se na 31 regionál­ ních muzeí (Nalda 2002, 208–209). Ilustrativním příkladem tohoto trendu je Museo del Templo Mayor a při­ lehlé pozůstatky hlavního aztéckého chrámu v centru dnešního hlav­ ního města. Byly „objeveny“ při pokládání kabelů r. 1978 pod ulicemi Guatemala a Argentina na severovýchod od Zócala; uvozovky u slova „objeveny“ odkazují na skutečnost, že již počátkem 20. století se poměr­ ně přesně o existenci a poloze domněle ztraceného hlavního chrámu Aztéků vědělo. Manuel Gamio, mezi jinými, odkryl r. 1913 jihovýchodní roh chrámu a nalezené artefakty byly dokonce vystaveny, aniž by ovšem v samých počátcích budování moderního mexického státu vzbudily velký ohlas (svoji roli jistě hrálo i to, že se jednalo o rezidenční čtvrť vyšší třídy) (López Luján 2005, 47). O několik desetiletí později, v době vrcholného indigenismu, byla situace komplexnímu archeologickému odkryvu pří­ znivější: za oběť plošnému výzkumu padlo třináct domů, z nichž čtyři pocházely z 19. století a zachovávaly koloniální prvky. Výzkum pod vedením Eduarda Matos Moctezumy vyústil r. 1987 v otevření muzea Templo Mayor; ve stejném roce byl chrám spolu s okolním historickým centrem Mexika D. F. zapsán do seznamu památek UNESCO. 2.3 Aktuální problémy památkové péče

S prezentací předhispánských monumentálních památek souvisí zásadní rys archeologického výzkumu v Mexiku: důraz na zachování a obnovu Uxmal, jeskyně Yagul a Mitla, skalní malby v pohoří San Francisco – viz . 358

Památková péče v Mexiku

památek, což je do velké míry dáno mnohde značně invazivním cha­ rakterem přírodního prostředí (např. tropického pralesa), ale také role, kterou kulturní dědictví hraje v mexické společnosti. Většina výzkum­ ných projektů se do velké míry zaměřuje na restaurování a konzervaci architektonických struktur (Martínez Muriel 2007, 17). V zásadě se při restaurování zejména architektury uplatňovaly dva principy: snaha o re­ konstrukci, tj. doplnění nedochovaných prvků především za účelem zlepšení prezentace památek, a naopak puristický přístup zdůrazňující autenticitu na úkor společenské využitelnosti památek; tento druhý pří­ stup převládá po ratifikaci Benátské dohody (Venice charter) UNESCO z r. 1964 (Robles García 2007, 29). Zahraniční archeologické týmy pracu­ jící v Mexiku ovšem nutnost následné péče o odkryté památky často zanedbávají, hlavně vzhledem k její finanční náročnosti a absenci užšího vztahu k památkám (Nalda 2002, 207). Archeologický výzkum, jehož výsledkem není zpřístupnění nemovitých nálezů veřejnosti, by měl před svým ukončením uvést lokalitu do původního stavu, tj. zahrnout veš­ keré výkopové práce zeminou a přispět tak k zachování zkoumaných struktur. Tato praxe bohužel není pravidlem a obnažení zejména archi­ tektury přispívá jednak k jejímu ničení přírodními vlivy, jednak vybízí k plenění lokality podloudnými obchodníky se starožitnostmi. Přitažlivost pro turistický průmysl nicméně hraje podstatnou roli při správě kulturních památek a mnohdy ohrožuje stav památky samotné (např. zamýšlená světelná a zvuková show v Teotihuacánu (Resplandor Teotihuacán), pro jejíž instalaci – pod dohledem INAH – byly do pyramid Slunce a Měsíce navrtány otvory, nakonec však byl projekt intervencí ICOMOS (International Council on Monuments and Sites) a mexické vlády zastaven (viz mexický denní tisk z ledna 2009). Případem nepřímého poškození archeologických lokalit turistickým ruchem, kdy sice ne­dojde k fyzickému narušení památek, ale je zničen jejich kontext, je tzv. vizu­ ální znečištění. Extrémním příkladem může být zábavní park Xcaret, vybudovaný na předhispánské lokalitě téhož jména na východním po­ břeží Yucatánu: moderní stavby zde stojí mezi monumentálními kom­ plexy a doslova se prolínají se starobylou architekturou, čímž zcela ruší souvztažnost lokality. Méně nápadná, ale o to častější je vizuální konta­ minace stavebními zásahy v bezprostředním sousedství památky, ať už se jedná o růst hotelů nebo rozpínání městské zástavby. Koneč­ ně nejrozšířenějším druhem vizuálního znehodnocení památek je ne­ kontrolovaný stánkový i pouliční prodej turistických suvenýrů, z něhož jsou bohužel místní řemeslníci vytlačováni obchodníky s celostátním 359

Sylvie Květinová

záběrem, nabízejícími převážně bezcenné zboží. Jistým řešením by by­ la  in­stitucionální podpora výroby replik artefaktů, která by částečně sa­turovala i poptávku černého trhu se starožitnostmi (na druhé stra­ ně ovšem existuje také nebezpečí podloudné výroby a prodeje paděl­ ků). Stávající zákony bohužel neumožňují vytvoření tzv. nárazníkových ochranných zón kolem archeologických lokalit či vyhlášení přírodní chrá­ něné oblasti, které by zaručovaly komplexnější ochranu (Nalda 2002, 220–224). Jak vyplývá ze stávajícího mexického památkového zákona, veškeré archeologické práce bez povolení INAH či vlastnictví, obchod s arte­ fakty a jejich vývoz ze země jsou nezákonné. Účelem této legislativní úpravy je – v praxi bohužel málo účinné – omezení rabování archeo­ logických lokalit a černého trhu se starožitnostmi, největší současné hrozby kulturnímu dědictví nejen v Mexiku. Jako plenění archeologic­ kých památek se označují nezákonné, nezaznamenané a nepublikované vykopávky za účelem získání starožitností k prodeji (Renfrew 1999, 6). Pachateli takového drancování mohou být buď obyvatelé okolních ves­ nic (indiáni často považují předhispánské památky za odkaz před­ků, jakýsi „dárek na přilepšenou“ v  současných neutěšených ekonomic­ kých poměrech, kterým se cítí oprávněni volně disponovat), nebo orga­ nizované týmy vlastnící nejmodernější techniku i jisté odborné znalosti umožňující jim efektivnější lup (nutno podotknout, že dnes se jed­ ná zejména o organizovaný zločin, často propojený s narkotrafikanty). Je­jich činnost, zaměřená výhradně na vytěžení sběratelsky zajímavých před­mětů, ničí kontext lokality a vede k jejímu znehodnocení pro vě­ deckou práci. Drancování archeologických lokalit probíhalo na známých lokalitách v podstatě od nepaměti, v současnosti mu však podléhají i památky dosud ukryté vegetací např. v nově kolonizovaných a odlesňovaných oblas­tech Yucatánu (Nalda 2002, 214–219). Předměty vykradené „na ob­ jed­návku“ končí přímo v rukách soukromých, převážně zahraničních sběratelů, ostatní se nabízejí na černém trhu nebo v aukčních síních. Konečným úložištěm mnoha těchto artefaktů jsou paradoxně světová muzea, kam se dostávají buď formou daru od soukromých sběratelů, nákupem, nebo konfiskací. Proti této praxi v současnosti brojí světová archeologická obec, volající po navrácení artefaktů do zemí jejich půvo­ du a zamezení dalších takovýchto akvizic (Renfrew 2010). Ukázkovým případem jsou teotihuacánské masky: ačkoliv jich je známo několik set, pouze čtyři byly vyzvednuty odbornou prací a všechny zbývající prošly 360

Památková péče v Mexiku

černým trhem. Mezinárodní legislativa14 ve snaze omezit ilegální export a prodej starožitností podporuje vzájemnou spolupráci států na odkrý­ vání tohoto druhu zločinu. Od roku 1972 funguje dohoda mezi USA a Mexikem o vzájemném navracení odhalených importů předhispán­ ských a koloniálních uměleckých předmětů, kterou ovšem dealeři často obcházejí využitím prostředníků z jiných latinskoamerických zemí, s nimiž podobné dohody neexistují, zejména Guatemaly. Prvním případem, kdy bylo pět mexických pašeráků odsouzeno na základě aplikace mexické­ ho zákona, je tzv. McClainův případ z roku 1979 (Miller 1982, 39). Jiným typem nezákonného, ale rozsáhlého ničení archeologické­ ho dědictví je stavební ruch. Přes svou zákonnou povinnost chránit archeologické památky INAH provádí záchranný archeologický výzkum pouze v případě větších staveb typu přehrad, silnic či budov v měst­ ských centrech či poblíž již známých lokalit. Drobné stavební aktivi­ ty místních, jako např. využívání materiálů z předhispánských budov pro vlastní domy či ohrady, či zemědělská aktivita, zůstávají neošetřeny. Řešením by v tomto případě byla osvěta v lokálních komunitách. Určitou naději v tomto směru skýtá údaj, že 90 % návštěvníků archeologických památek v Mexiku jsou mexičtí státní příslušníci, z nichž valnou vět­ šinu tvoří školní děti (Nalda 2002, 226). Jaká je ovšem bezprostřední budoucnost památkové péče v Mexiku? 2.4 Perspektivy

V dubnu 1999 předložil senátor za Stranu národní akce (Partido Acción Nacional – PAN) Mauricio Fernández Garza návrh zákona Ley General de Patrimonial Cultural de la Nación (LGPCN), který by nahradil dosud platný památkový zákon z roku 1972. Návrh zákona umožňuje soukro­ mé vlastnictví archeologických památek a de facto vznik privátních sbí­ rek artefaktů a obchod s  nimi a nepřímo tím podporuje nezákonné dran­co­vání archeologických lokalit.15 Decentralizuje zodpovědnost za 14 Convention on the Means of Prohibiting and Preventing the Illicit Import, Export and Transfer of Ownership of Cultural Property (Paris, 1970). 15 Artículo 29:  „El Instituto Nacional de Antropología e Historia podrá con­ ceder: la utilización, aprovechamiento, disposición, custodia y resguardo de los monumentos arqueológicos y aquellos otros históricos o artísticos de propiedad federal, muebles e inmuebles a las dependencias y organis­ 361

Sylvie Květinová

archeo­logické památky z federální na státní a municipální úroveň – což na jedné straně teoreticky umožňuje indiánským komunitám obhos­ podařovat památky na svém území, na straně druhé však ponechává nedořešenou otázku koordinace památkové péče, a zejména zajišťo­ vání zá­chranných archeologických výzkumů. Z organizačního hledis­ ka by podle navrhované legislativní úpravy vznikl nový úřad památkové péče Instituto para la Protección del Patrimonio Cultural, který by do znač­ né míry převzal funkci INAH, INBA a Conaculta, byl by však spíše než odborníky repre­zentován politiky. Další nový orgán by zajišťoval komu­ nikaci a spolupráci mezi různými úrovněmi památkové péče (federální, státní, municipální). Budoucnost INAH a obou škol jím zřizovaných není specifikována (McClung de Tapia 1999). Ve stejném duchu jako navrhovaný nový památkový zákon se nese novela ústavy, resp. jejích článků 3, 4, 73/XXV a 124, navržená týmž senátorem a odsouhlasená senátem v roce 2000, avšak dosud neratifi­ kovaná poslaneckou sněmovnou a vládami jednotlivých federálních států. Jejím hlavním cílem je rovněž decentralizovat památkovou péči i tvorbu příslušné legislativy. Mezi lety 2000 a 2005 bylo předloženo na 40 dal­ ších návrhů zákonů týkajících se kulturního dědictví a zohledňujících primárně ekonomickou stránku věci, což vzbudilo silnou opozici pře­ devším ze strany levicově orientovaných složek mexické společnosti (Genis 2006; Franco 2006). Systém památkové péče v Mexiku popsaný v předchozím textu bude tedy možná brzo minulostí. Pravdou ovšem zůstává, že mexický památ­ kový zákon volá po reformě, která by umožnila kromě efektivní péče o kulturní dědictví také jeho využití přiměřeně specifickým mexickým podmínkám, zejména vzhledem k indigennímu obyvatelstvu. Zárukou dodržení základních standardů týkajících se jak památkové péče, tak práv menšin na poli kultury jsou mezinárodní dohody UNESCO, jichž je Mexiko signatářem.16 mos de carácter público de los tres niveles de gobierno, así como a las perso­ nas físicas y morales que lo soliciten y se obliguen a cumplir con los términos y requisitos que se establezcan en la autorización respectiva.“ 16 Základním dokumentem je Úmluva o ochraně světového kulturního a přírod­ ního dědictví, podepsána v Paříži dne 16. 11. 1972, v platnosti od 17. 12. 1975; Mexiko k ní přistoupilo r. 1984; s tímto dokumentem souvisejí další dohody: Convention for the Protection of Cultural Property in the Event of Armed Conflict with Regulations for the Execution of the Convention (The 362

Památková péče v Mexiku

3. Závěrem

Péče o kulturní dědictví minulosti jakožto neobnovitelný zdroj patří nepochybně k základním úkolům vlád rozvinutých zemí světa. Zároveň je však vhodné vést v patrnosti, že interpretace a role tohoto dědictví ve společnosti je zřídkakdy hodnotově neutrální – nejen mexický pří­ klad dokládá symbolické, nacionalistické využití minulosti pro součas­ nost (viz Fowler 1987).

Bibliografie:

Aikman, S. 1999: Intercultural education and literacy: an ethnographic study of indigenous knowledge and learning in the Peruvian Amazon. Amsterdam – Philadelphia. Báez-Jorge, F. 1994: Antropología e indigenismo en Latinoamérica: señas de identidad. Sociedad y Utopía: Revista de Ciencias Sociales. 1994, 17–38. Bartolomé, M. A. 1996: Pluralismo cultural y redefinicion del estado en Mexico. Departamento de Antropología, Universidad de Brasilia, CESPE/UNB. (Serie Antropológica, núm. 210.) Bonfil Batalla, G. 1988: La teoría del control cultural en el estudio de procesos étnicos. Anuario Antropológico. 1988, 86, Editora Universidade de Brasilia/Tempo Brasileiro, 13–53. Bonfil Batalla, G. 1993: Nuestro patrimonio cultural: Un laberinto de significados. In: Florescano, E. (ed.). El patrimonio cultural de México. México, D. F. Castillo Mangas, M. T. 2007: Archaeological curatorship and material analysis at INAH. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 35–39. Fowler, D. D. 1987: Uses of the past: Archaeology in the Service of the State. American Antiquity. 1987, vol. 52, issue 2, 229–248. Hague, 1954), Recommendation on International Principles Applicable to Archaeological Excavations (1956), Convention on the Means of Prohibiting and Preventing the Illicit Import, Export and Transfer of Ownership of Cultural Property (Paris, 1970), Convention on the Protection of the Underwater Cultural Heritage (Paris, 2001), Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage (Paris, 2003), Convention on the Protection and Promotion of the Diversity of Cultural Expressions (Paris, 2005). 363

Sylvie Květinová

Franco, I. 2006: Ofensiva neoliberal contra el patrimonio cultural de México. Trabajadores. 2006, 55, 26–31. García-Bárcena, J. 2007: Law and the Practice of Archaeology in Mexico. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 14–15. Genis, J. 2006: El patrimonio cultural de México y su defensa. Trabajadores. 2006, 55, 33–38. Jimenez Betts, P. 2007: The relevance of ethics in the Archaeology of Mexico as pertaining to its Northern neighbors. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 32–34. Kohl, P. L. 1998: Nationalis and Archaeology: On the Construction of  Nations and the Reconstructions of the Remote past. Annual Review of Anthropology. 1998, 27, 223–246. LempériÈre, A. 1995: Los dos centenarios de la independencia mexicana (1910–1921): de la historia patria a la antropología cultural. Historia Mexicana. 1995, vol. 45, issue 2, 317–352. López Luján, L. 2005: The Offerings of the Templo Mayor of Tenochtitlán. University of New Mexico Press. Martínez Muriel, A. 2007: The State Control on Archaeology in Mexico. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 16–19. McClung de Tapia, E. 1999: Cultural Patrimony in Mexico: Proposal for a New Law to Replace the 1972 Legislation. SAA Bulletin. 1999, 17, 5. Miller, A. 1982: Archaeological Looting. A New Approach to the Problem. Expedition. 1982, vol. 24, issue 3, 35–45. Nalda, E. 2002: Mexico’s Archaeological Heritage: A Convergence and Confrontation of Interests. In: Brodie, N. – Walker Tubb, K. Illicit Antiquities: The Theft of Culture and the Extinction of Archaeology. New York: Routledge, 205–227. Oyuela-Caycedo, A. – Anaya, A. – Elera, C. G. – Valdez, L. M. 1997: Social Archaeology in Latin America?: Comments to T. C. Patterson. American Antiquity. 1997, vol. 62, issue 2, 365–374. Politis, G. 2003: The Theoretical Landscape and the Methodological Development of Archaeology in Latin America. American Antiquity. 2003, vol. 68, issue 2, 245–272. Renfrew, C. 1999: Loot, legitimacy and ownership. The ethical crisis in archaeology. Amsterdam: AAC/IPP, Universiteit van Amsterdam. Renfrew, C. 2010: The Museum as an Agent in the Conservation or Destruction of the Archaeological Heritage? Opening lecture at the 16th Annual Meeting of the European Association of Archaeologists, The Hague, 1–5 September. Robles García, N. M. 2007: Management and Conservation of Archaeological sites. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 29–31. Sámano Rentería, M. A. 2004: El indigenismo institucionalizado en México (1936–2000): un análisis. In: Ordóñes Cifuentes, J. E. (ed.). La construcción del Estado nacional: democracia, justicia, paz y Estado de Derecho. 364

Památková péče v Mexiku

XII Jornadas Lascasianas. México: Instituto de Investigaciones Jurídicas, UNAM, Serie Doctrina Jurídica 179. Sánchez Nava, P. F. 2007: The Archaeological registry in Mexico. SAA archaeological record. 2007, vol. 7, issue 5, 20–22. Valencia, E. 1999: Etnicidad y etnodesarrollo. La experiencia en México. In: Ordóñez Cifuentes, J. E. (ed.). Pueblos indígenas y derechos étnicos. México: Universidad Nacional Autónoma de México. Instituto de Investigaciones Jurídicas, 115–134. Vörös, L. 2006: Methodological and Theoretical Aspects of „Social Identities“ Research in Historiography. In: Klusáková, L. – Ellis, S. G. (eds.). Frontiers and Identities. Exploring the Research Area. Pisa: Plus – Pisa University Press, 27–45.

Sylvie Květinová (nar. 1977) vystudovala archeologii a etnologii na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2003 je doktorandkou na Středisku ibero-amerických studií FF UK, kde se věnuje studiu latinskoa­ merické, zejména andské archeologie. Absolvovala studijní pobyty v Za­ragoze (Španělsko), Austinu (Texas, USA), Kanadě, Peru a Mexiku. Pracuje v Archeo­ logickém ústavu AV ČR v Praze.

Heritage Management in Mexico: Living Past

While legal aspects of heritage management in developed countries follow the same lines of international treaties, Mexican specificity consists in the relationship between historical and anthropological disciplines and art on one hand, and politics and national identity construction on the other. This close affinity is not uncommon in Latin America and is explored also on a more general level, as well as the role of third countries (USA in particular) in the scientific development in Mexico and elsewhere. An overview of Mexican cultural heritage management and organization, focused mainly on archaeology, is presented and accompanied with commented description of selected sites which illustrates their position in Mexican society. Questions regarding the protection and future social use of Mexican cultural heritage remain largely open. Key words:

indigenism, mestizaje, identity, cultural heritage management, archaeology in Mexico 365