Dětská práce v Chiapasu, Mexiku

Dětská práce v Chiapasu, Mexiku

Mgr. Lucie Nečasová [email protected]

Dětská práce, chudoba a nedostatek vzdělání jsou jedním ze zásadních problémů, kterým Chiapas, nejjižnější a nejchudší stát Mexika, dodnes čelí. Řada indiánských dětí, jak na vesnici, tak ve městě, je nucena vstoupit na pracovní trh již ve věku 6-7 let. Většina dívek prodává na místním trhu, uklízí v obchodech či domácnostech. Chlapci čistí boty, prodávají žvýkačky, sladkosti a suvenýry v ulicích, věnují se zemědělství, sběru odpadků atd. Řada dětí pracuje více než 8 hodin denně, pravidelně nejí, více než polovina pracujících dětí nechodí do školy nebo ji opouští během prvních pár let. Rodiče těchto dětí obvykle neměli možnost získat ani základní vzdělání, obvykle nemají žádnou nebo velmi špatně placenou práci, příjmy dětí proto tvoří nedílnou součást rodinné ekonomiky.

Chiapas se nachází na jihu Mexika, kde přímo hraničí s Guatemalou. Situace státu je stejně jako u řady dalších rozvojových zemí paradoxní, neboť přes své přírodní a nerostné bohatství patří mezi nejchudší státy Mexika s největším počtem indiánského, domorodého obyvatelstva. V Chiapasu žijí přibližně 4.7 milionů obyvatel, z nichž více než 1.6 milionů je přičítán domorodé populaci (INEGI, 2010)1. Domorodé obyvatelstvo se na základě jazykových, kulturních a etnických odlišností dělí do několika skupin na Tsotsily, Tseltaly, Choly, Tojobaly, Zoquei a Lakandony. Nejvíce je Tsotsilů a Tseltalů, kteří obývají horskou oblast Los Altos a jižní část Lakandonské džunle. Nejméně je Lakandonů žijících v pěti domorodých komunitách v severní části Lakandonské džungle. Ačkoliv se životní podmínky jednotlivých etnických skupin v řadě aspektů shodují (negramotnost, zdravotní péče, úroveň obydlí), je nutné podotknout, že jejich ekonomická situace je často rozdílná, zejména diky podpoře mexické vlády.

Většina indiánského obyvatelstva žije dodnes v zemědělských komunitách, i když od roku 1970 prudce vzrostl jejich počet i v největších chiapaských městech jako je Tuxtla Gutierrez, Tapachula a San Cristóbal de Las Casas. Jak již bylo zmíněno Chiapas je jedním z nejchudších států Mexika, zejména kontrastní čísla ukazuje srovnání venkovské a městské populace, 31.47 % dětí ve věku 0-5 let trpí podvýživou, 70.3 % indiánských dětí žijících v komunitách trpí podvýživou. Pouze 30.9 % obyvatel Chiapasu má do obydlí zavedenou vodu, elektřinu a odpad, 31 % dětí umírá na následky nemocí do jednoho roku po narození (UNICEF 2010, CONAPO, 2000).2 1 2

Instituto Nacional de Estadística y Geografía. Censo de población y vivienda 2010. México, INEGI, 2011 UNICEF, Fondo de Naciones Unidas para la Infancia, Mexico 2010, CONAPO, 2000, www.conapo.gob.mx

Život v domorodých osadách, migrace do velkých měst Lidé v indiánských komunitách se věnují hlavně zemědělství a chovu dobytka. Většina obyvatel produktivního věku neobdržela žádné vzdělání, proto pouze minimum z nich má v komunitě příležitost získat placenou práci, a to za minimální mzdu. Téměř ve všech indiánských osadách je patrná chudoba, špatný přístup ke vzdělání a základní zdravotnické péči, což zapříčiňuje frustraci a v některých případech i rostoucí násilí, jak uvnitř jednotlivých rodin, tak v rámci komunity.

Jak již bylo zmíněno od 70. – 90. let se tisíce rodin rozhodlo opustit své vesnice a začalo se stěhovat do měst. Hlavní důvody migrace domorodého obyvatelstva mají převážně ekonomický, politický a náboženský charakter. První migrační vlna přišla v 70.-80. letech a to zejména kvůli neúrodě, narůstající chudobě a nedostatku pracovních příležitostí. Lidé si od městského způsobu života slibovali zlepšení ekonomické situace, která by jim umožnila zajistit lepší život pro sebe a své děti. Druhá migrační vlna (pol. 70. -90 let) způsobená silnými náboženskými konflikty měla dlouhodobější a masivnější charakter. Obyvatelům konvertujícím od tradičního náboženství k evangelickým církvím byl odepřen přístup k vodě, k lékařské péči a ke vzdělání. Tisíce rodin násilně vypuzených z domorodých komunit odešlo do městských center hledat pomoc a nový domov. Poslední migrační vlna je úzce spojena s politickými konflikty a Zapatistickou revolucí, která se odehrála v roce 1994 s cílem zlepšit životní podmínky domorodého obyvatelstva. Rozpory mezi Zapatisty3 a polovládními jednotkami vyvrcholily v roce 1997 v indiánské vesnici Acteal, kdy při náboženském obřadu byly vyvražděny všechny ženy a děti. Řada rodin tak odešla ze strachu z rostoucích nepokojů, jiné s vidinou získání půdy vhodné k zemědělství.

Desetitisíce rodin se tak od 70. let až do roku 2000 začaly usazovat ve slumech na periferiích všech větších měst. Většina z nich přišla do města bez prostředků, jejich obydlí proto byla velmi skromná. Domky na periferii jsou stejně jako v domorodých komunitách vystavěny zejména ze dřeva, z hlíny a z kartonů. Obydlí zpravidla nemají vybaveny žádným nábytkem, chybí okna a často také základní věci jako přístup k vodě a elektřině. 3

Zapatistická revoluce začala 1. Ledna 1994, kdy tisíce indiánských obyvatel zejména Tsotsilové, Tseltalové a Tojolobalové z horských oblastí a z džungle povstali za svá práva a obsadili největší chiapaská města. Obyvatelé požadovali přerozdělení zemědělské půdy, kterou vlastnili velkostatkáři, přístup ke vzdělání a lékařské péči.

Lidé migrující do měst nemají většinou žádné vzdělání, neumí číst ani psát, proto jsou stejně jako v komunitách i ve městech jejich pracovní příležitosti značně omezené. Muži často pracují jako dělníci na stavbách nebo pouliční prodavači. Ženy uklízí v domácnostech ekonomicky stabilnějších rodin, prodávají na ulici nebo na místních trzích, věnují se výrobě a prodeji šperků a oblečení. Muži i ženy si průměrně za10 hodinovou práci vydělají maximálně 40- 60 Kč, když mají štěstí a mají pravidelný příjem. Příjem pouličních prodejců je do značné míry závislí na turistickém ruchu a na tom kolika lidem jsou schopni své výrobky prodat.

Chudoba, špatné životní podmínky a frustrace tak často vyúsťuje stejně jako v domorodých komunitách v nadměrnou konzumaci alkoholu, v násilí a v neposlední řadě v nutnost zapojit do pracovní činnosti rovněž děti.

Dětská práce v indiánských komunitách a v městských centrech V Mexiku je oficiálně registrováno 3.6 milionu pracujících dětí ve věku 5-17 let, z toho je zaznamenáno 200 198 dětí v Chiapasu (153 266 chlapců, 46 932 dívek) (INEGI, 2007).4 Je však nutné podotknout, že číslo zahrnuje pouze děti, jejichž rodiny při výzkumu práci svých dětí otevřeně přiznaly. Číslo nevypovídá o dětech zapojených do práce v domácnosti, do prostituce nebo do obchodu s drogami. Dle oficiálních statistik se dětská práce dělí do tří hlavních sektorů, 29 % dětí pracuje v zemědělství, 25 % v obchodu a 24 % ve službách (INEGI, 2007).5

Práce indiánských dětí nabývá jiných rozměrů v domorodých komunitách a ve městech, ačkoliv jsou do práce zapojeny děti obou skupin. Dalo by se hovořit o třech skupinách pracujících dětí. Děti pracující v domorodých, zemědělských komunitách vzdálených od města, dále děti z domorodých komunit dojíždějící za prací do blízkého, většího města a děti z periferie velkých měst.

Dětská práce v indiánských komunitách 4

Ačkoliv dětská práce je v Chipasu evidentnější mezi indiánskou populací, není to vždy pravidlem např. v Mexico city jsou do dětské práce zapojeny děti z jakýchkoliv chudých rodin, děti žijící na ulici, děti migrantů. 5 Instituto Nacional de Estadística y Geografía. Resultados del módulo de trabajo infantil 2007. Encuesta nacional de ocupación y empleo 2007. México, INEGI, 2008

Děti žijící v indiánských komunitách pracují především v zemědělství, v domácnosti nebo v místních obchodech. Obvykle vykonávají stejnou činnost jako jejich rodiče, proto se jejich práce bere jako výpomoc a nedostávají za ní žádnou mzdu. Přesto tyto děti pracují velmi často více než 8 hodin denně a jejich práce je fyzicky velmi náročná. Kromě již zmíněných sektorů mají děti na starost obstarávání dřeva, vody, zajištění stravy pro dobytek atd. Většina z nich chodí na základní školu, pokud jí má přímo ve své komunitě. Na střední školu však pokračuje pouze minimum z nich. Rodiče obvykle nevidí ve vzdělání žádnou výhodu proto dětem další vzdělání často ani nepovolí. Děti se obvykle po dokončení základní šestileté docházky plně věnují práci, kterou vykonávaly již během studia na základní škole.

Marco –věk 11 let, cholská komunita v blízkosti guatemalských hranic, Chiapas Marco spolu se svými sourozenci pracuje na kukuřičném poli svého otce. Každý den ráno musí vstávat v pět hodin ráno, aby stihl obstarat pole, nakrmit zvířata a donést vodu z nedaleké řeky. V 9 hodin po snídani odchází do školy. Po škole už ho čeká jeho otec, aby mu opět pomohl na poli. Večer se vrací domů, je unavený, občas si udělá úkoly, ale často už na to nenajde sílu. Až vyroste chtěl by být doktorem. Za svou práci nedostává žádnou odměnu, pouze jednou za čas mu otec koupí sladkost nebo coca- colu v místním obchodě.

Děti dojíždějící za prací z komunit do města

Řada dětí žijících v komunitách blízkých městu má situaci mnohdy ještě složitější. Kromě práce v zemědělství a v domácnosti musí často dojíždět do práce i do nejbližšího města, aby podpořily ekonomický příjem rodiny popř. si koupily pomůcky do školy, uniformu, jídlo nebo zaplatily léky nebo lékařské ošetření pro někoho z blízkých příbuzných. Děti ve věku 6-8 let většinou dojíždí do města v doprovodu některého z rodičů nebo starších sourozenců. Starší děti dojíždí většinou sami. Tyto děti jsou velmi často podvyživené a unavené.

Bety – věk 13 let Bety žije společně se svými rodiči a pěti sourozenci v tsotsilké komunitě Zinacantán, asi 15 minut vzdálené od města San Cristóbal de Las Casas. Bety již ukončila šestou třídu základní školy, střední školu už jí otec nepovolil. Během dne se Bety stará o domácnost a mladší sourozence. Odpoledne šije společně s matkou blůzy a vyrábí náramky, které pak 3x týdně

vozí prodávat do San Cristóbalu. Rodina nemá místnou na místním tržišti, tak Bety musí chodit s výrobky na zádech a nabízet je kolemjdoucím. Někdy si může vydělat až 100 Kč jindy zase vůbec nic, pouze utratí za dopravu.

Dětská práce a děti z městských periferií

Většina dětí z periferií měst má práci mimo svůj domov jako nedílnou součást života. Chlapci pracují jako čističi bot tzv. boleros, sběrači odpadků, pomocníci v supermarketech, pouliční prodavači artesanías, žvýkaček nebo cigaret. Dívky uklízí v domácnostech ekonomicky stabilnějších rodin, vyrábí šperky a blůzky, prodávají na místních tržištích. Většina dětí z městských periferií pracuje více než 8 hodin denně v podmínkách, které zásadně narušují jejich základní práva.

Alejandro věk 12 let Alejandro žije v rodině pouze s matkou a mladšími sourozenci. Ve svých 12 letech má již třetí zaměstnání, které dodnes úspěšně kombinuje se školní docházkou. Alejandro začal pracovat, když mu bylo šest a jejich otec od nich odešel. Nejdříve prodával na ulici žvýkačky, kde byl jeho příjem závislí na tom, kolik lidí si je koupí. Druhé zaměstnání si našel, když mu bylo osm let a začal pracovat jako pomocná síla v supermarketu. Jeho příjem byl závislí na tom, kolik lidí mu dá spropitné za to, že jim zabalil nákup. V současné době prodává na místním tržišti sýr. Vstává v 5 hodin ráno a od šesti hodin do tří prodává. Od půl čtvrté do sedmi chodí do školy. Polovinu peněž, která si vydělá dává své matce jako příspěvek na jídlo do domácnosti, za zbytek si kupuje školní pomůcky, uniformu nebo oblečení.

Okolnosti a důsledky dětské práce Z dostupných statistik, akademických výzkumů a informací místních i mezinárodních neziskových organizací je patrné, že pracující děti jsou přetěžovány, jsou podvyživené, unavené a často vystavované násilí, jak v rodině, tak na ulici.

Domácnosti, ve kterých musí děti vstoupit na pracovní trh spojuje řada společných charakteristik jako je chudoba, negramotnost a nedostatek příležitostí. Přesto ne všechny rodiny jsou stejné a ne všechny děti pracují ze stejného důvodu a ve stejných podmínkách.

Rodiny pracujících dětí se dají klasifikovat do čtyř základních kategorií. Jedná se o rodiny, kde jsou oba rodiče nebo alespoň jeden nezaměstnaní. Dále jsou to nekompletní rodiny, v nichž chybí zejména otec. Děti tak musí podpořit rodinný příjem, neboť matka sama nemůže vydělat tolik peněz, aby mohla zajistit základní jídlo a oblečení pro všechny své děti. Dalším příkladem jsou rodiny, kde je otec alkoholik a velká část rodinných prostředků tak mizí v pití. Zejména nejstarší chlapci jsou nuceni převzít roli otce a pomoci zajistit domácnost. Dalším příkladem jsou děti žijící s prarodiči nebo se staršími sourozenci. Jejich rodiče zpravidla emigrovali do USA a neposílají jim pravidelně žádné peníze. Prarodiče, u kterých bydlí mají minimální nebo žádný příjem a bez podpory se nejsou schopni o své vnuky a vnučky postarat.

Až 40 % pracujících dětí nedostává za svou práci žádnou odměnu, jedná se zejména o děti v indiánských komunitách, u kterých je práce považovaná za součást výchovy. Průměrný týdenní výdělek dětí, které mají pravidelnou výplatu činí 150-200 Kč týdně. Většina z nich odevzdává celou výplatu nebo alespoň polovinu svým rodičům jako příspěvek na chod domácnosti. Většina dětí v hloubkových rozhovorech uvádí, že druhou polovinu výplaty utrácí za jídlo během pracovní doby, za školní pomůcky a oblečení. Oficiální statistiky uvádějí, že 29 % dětí pracuje, aby si zaplatily školu a ostatní výdaje, 28 % protože rodina potřebuje a závislá na jejich příjmu, 18 % dětí pracuje, protože se chce naučit něco nového (INEGI, 2007)6. Z jiných výzkumů zase vyplývá, že některé děti jsou nuceny vydělat alespoň 60 Kč denně, jinak je rodiče nepustí domů a nedostanou najíst. Ovšem jsou i děti, které pracující i přes zákaz rodičů, aby podpořily rodinnou ekonomiku, a aby získaly zkušenosti (rozhovor, Dr. José Luis Escalona Victoria, CIESAS7).

Caty věk - 10 let Caty a José jsou sourozenci. Žijí v jedné z nejchudších kolonií 24 de mayo na periferii města San Cristóbal de Las Casas. V rodině je šest sourozenců, Caty je třetí nejstarší, José čtvrtý. Děti žijí pouze s mámou, která dlouhodobě nepracuje, protože se cítí vážně nemocná. Otec dětí emigroval do USA, s rodinou již neudržuje žádné kontakty, neposílá jim peníze, o děti neprojevuje zájem. Děti s matkou žijí v jednom pokoji v malém domku vystavěném ze dřeva a desek. Podlaha je z hlíny, střecha z plechu. Nemají žádný nábytek, koupelnu ani okna. Nejstarší sourozenci nepracují a ti co se snaží vydělat nějaké peníze a zajistit pro rodinu jídlo 6 7

INEGI, 2007: http://www.inegi.org.mx, Instituto Nacional de Estadística y Geografía CIESAS – Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social

a léky pro mámu jsou právě Caty a José. Caty začala prodávat žvýkačky, když jí bylo 8 let. Dneska prodává na trhu ve své kolonii vařenou kukuřici. Její mladší bratr José se živí jako sběratel odpadků, za což se velmi stydí. V rodině není dostatek peněz na jídlo, proto jsou děti nuceny několikrát týdně hledat jídlo v popelnicích a na smetištích. Caty dodnes kombinuje práci se školou, José ukončil pouze první rok základní školy.

Roberto věk 9 let

Roberto žije pouze s babičkou v kolonii Peje de Oro na periferii města San Cristóbal de Las Casas. Jeho rodiče a nejstarší sourozenci odešli za prací do USA, když mu byly čtyři roky. Roberto vyrábí a prodává nanuky na místním trhu, aby si vydělal na jídlo, a aby pomohl babičce zaplatit léky, protože je nemocná. Do školy Roberto stále chodí, i když ne pravidelně. Až bude velký, chtěl by také odjet pracovat do USA, vydělat si peníze, aby si mohl v Mexiku postavit nějaký menší dům.

Dětská práce má mezi jinými důsledky vliv i na vzdělání dětí. Dle oficiálních statistik z celkového počtu 200 198 pracujících dětí v Chiapasu nechodí více než 105 048 do školy, 95 150 kombinuje školní docházku s prací (INEGI, 2007)8 Pracující děti mají ve srovnání s nepracujícími mnohem horší průměr, často propadají a během vyučování velmi často nedávají pozor. Ačkoliv v Chiapasu působí řada neziskových organizací, které zajišťují stipendia pro pracující děti, stále se jim úplně nedaří eliminovat dětskou práci nebo ji alespoň snížit na přijatelnou úroveň.

Dulce věk 8 let

Dulce vstává každý den ve tři ráno, aby jela se svou matkou pro zboží na trh za město. Ovoce a zeleninu, kterou nakoupí pak prodává na místním trhu v centru města. Od šesti hodin od rána až do osmi prodává na trhu, poté jde do školy a od dvou hodin odpoledne zase prodává až do večera. Dulce obvykle nemá čas připravit si úkoly ani se učit. Když přijde večer domů musí uklidit a pomoc mámě připravit večeři. Když dostane špatnou známku, tak jí rodiče zbijí.

Dětská práce a gender 8

INEGI 2007, www.inegi.gob.mx, Instituto Nacional de Estadística y Geografía

Ačkoliv oficiální statistiky uvádí, že je mnohem více pracujících chlapců než dívek (153 266 chlapců, 46 932 dívek) realita je často jiná. U dívek je těžké přesně určit, co lze zahrnout do dětské práce a co ne. Většina z nich je v indiánských komunitách i ve městech přetěžována prací v domácnosti. Dívky ve věku osmi let jsou často zodpovědné za celé obydlí, hlavně v době kdy jsou jejich rodiče v práci. Chodí pro vodu, vaří a perou pro celou rodinu, starají se o mladší sourozence. Nadměrná zátěž v domácnosti provází téměř všechny dívky, porušuje jejich základní práva, oficiálně však není klasifikována jako dětská práce. Za svou práci nedostávají ani minimální mzdu a často musí domácí práce kombinovat ještě s jinou činností, která jim umožní vydělat nějaké peníze. Dívky kromě toho, že pracují více než osm hodin denně trpí často frustrací ze samoty, neboť většinu času tráví doma sami zatímco zbytek rodiny pracuje mimo obydlí.

Lili věk 8 let Lili žije se svou matkou a sourozenci na periferii města San Cristobal de Las Casas v kolonii 1 de enero. Celá rodina žije v jedné místnosti bez nábytku, bez koupelny, bez oken v domě z hlíny a desek. Celkem je jich 6 sourozenců, Lili je třetí nejstarší. Její matka pracuje jako hospodyně více než 10 hodin v jiných domácnostech. Nejstarší dva bratři prodávají na místním tržišti celý den. Lili je tak zodpovědná za celou domácnost. Připravuje jídlo, pere prádlo pro celou rodinu, uklízí, stará se o mladší sourozence. Téměř celé dny je doma sama s mladšími sourozenci ve věku 0-4 roky. Když má chvilku čas prodává ve své kolonii použité oblečení.

V Chiapasu se stejně jako v řadě jiných rozvojových zemí neklade takový důraz na vzdělání dívek, na jejich očkování, na jejich budoucnost. Dle hloubkových rozhovorů je jedním z hlavních důvodů fakt, že dívka se jednou vdá, rodinné obydlí opustí a rodičům se z ní nic nevrátí. Investice do dívek je tak často vnímána jako zbytečné utrácení peněz za někoho, kdo dříve nebo později z rodiny odejde. Proto, když rodina nemá dostatek prostředků, aby například ve vzdělání podpořila všechny své děti, dá přednost chlapcům. Dívky, jak už bylo zmíněno, pracují hlavně v domácnosti, aby se připravily na roli budoucích manželek a matek.

Závěr:

Dětská práce je jednou z hlavních charakteristik rozvojových zemí a samozřejmě sebou nese řadu rizik. Většina rodin obhajuje práci svých dětí jako kulturní fenomén se slovy my jsme také pracovali, když jsme byli ještě děti. Jaké má dětská práce hranice, aby neohrožovala zdraví dítěte, jeho vývoj a vzdělání?

Dětská práce v Chiapasu je jedním z důležitých problémů, kterým stát čelí. Ačkoliv se mexická vláda a neziskové organizace snaží dětskou práci úplně eliminovat nebo ji aspoň zredukovat na minimální úroveň nemají zatím moc velký úspěch, neboť se stále objevuje více dětí prodávajících na ulici nebo na místním tržišti. Pracující děti opouštějí školu nebo nemají čas se jí věnovat, jsou častěji nemocné, podvyživené a unavené. Jaká budoucnost může tyhle děti čekat? Většina z nich nedokončí ani základní školu, na střední školu už z nich chodí pouze minimum. Dívky a chlapci spolu často začínají žít jakmile dokončí základní školu. První děti mají dívky ve věku 14-15 let. Šance těchto dětí zajistit si lepší život a mít nové pracovní příležitosti je kvůli nedostatku vzdělání, informovanosti a omezených příležitostí ze strany rodičů téměř nemožná.

Vybraná literatura: Bigmore, Pablo y Raúl Pérezgrovas Garza, 2003, „Vida cotidiana en las colonias indígenas en la zona peri-urbana de San Cristóbal de Las Casas“, en Anuario de Estudios Indígenas IX, Chiapas, Instituto de Estudios Indígenas de la Universidad Autónoma de Chiapas, 2003, pp. 13-61. Celis, Barbara. Entrevista con Ann Veneman, Directora del Fondo de Naciones Unidas para la Infancia (UNICEF). Lo difícil es hacer cumplir la ley, Defensor, México, Comisión de Derechos Humanos del Distrito Federal, 2010, pp. 15-18. Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé de las Casas, 2002, Caminando hacia el amanecer. Informe especial sobre desplazados de guerra en Chiapas. Chiapas, Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé de las Casas. Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé, “Carpeta Básica para talleres de Derechos humanos”, Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé, Chiapas, México 2005. Comisión de Derechos Humanos del Distrito Federal, “Las niñas mexicanas: una población altamente discriminada”, en Revista Defensor, México, Comisión de Derechos Humanos del Distrito Federal, 2010, pp. 61-64.

Convención sobre los Derechos del Niño, México, Red por los Derechos de la Infancia en México, 2009. Derechos Infancia México A. C. La infancia cuenta en México 2009, Las Niñas. México, Red por los Derechos de la Infancia en México, 2009. Geremia, Valeria. Índice de medición de calidad de leyes en el marco normativo de ellos derechos de la infancia, Red por derechos de la infancia, México DF. 2009 Instituto Nacional de Estadística y Geografía. Censo de población y vivienda 2010. México, INEGI, 2011 Instituto Nacional de Estadística y Geografía. Resultados del módulo de trabajo infantil 2007. Encuesta nacional de ocupación y empleo 2007. México, INEGI, 2008 Instituto Nacional de Estadística y Geografía. Perspectivas estadísticas Chiapas, junio 2011. México, INEGI, 2011 López Moya, Martín de la Cruz y Flor María Pérez Robledo (1993), Conflicto social y derechos humanos, Tesis de licenciatura en sociología. Facultad de Ciencias Sociales de la Universidad Autónoma de Chiapas. Melel Xojobal, Infancia indígena y trabajo en San Cristóbal de Las Casas, México. Sus actores y sus voces. México, Melel, 2009 Melel Xojobal (varios), 2008, „So that you know“, Aspirations and stories by women of Chiapas, Melel Xojobal, Chiapas, México 2008. Smith, Alejandra, „Los indígenas no hablan „bien“. Defensores comunitarios, ciudadanía étnica y retos ante el racismo estructural en México“, Culturales, vol. III, núm. 005, 2007, pp. 105-134. Melel Xojobal (varios) Una tierra para soñar cuentos, Melel Xojobal, 2003. Red por los Derechos de la Infancia, La infancia cuenta en México, 2009. Las niñas. México, Red por los Derechos de la Infancia, 2009. Robledo Hernández, Gabriela, 2009, Identidades femeninas en transformación: religión y género entre la población indígena urbana en el altiplano chiapaneco, México, Cetro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social (CIESAS), 2009. Rus, Jan 2009, „La nueva ciudad maya en el valle de Jovel: urbanización acelerada, juventud indígena y comunidad en San Cristóbal de las Casas“, en Marco Antonio Estrada (edit.), Chiapas después de la tormenta. Estudios sobre economía, sociedad y política. México, El Colegio de México, 2009, pp. 169-219.

Rus, Jan 2009b. “La lucha contra los caciques indígenas en los Altos de Chiapas”, en ANUARIO XIII del Instituto de Estudios Indígenas de la Universidad Autónoma de Chiapas. Chiapas, IEI-UNACH, 2009 Velázquez Torres, David, et. al. 2004, „Barrio Primero de de Enero, San Cristóbal de las Casas, Chiapas“, en Rodríguez Herrero, Hipólito, Los barrios pobles en 31 ciudades mexicanas. Estudio de Antropología Social, México, Secretaría de Desarrollo Social (SEDESOL) y Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social (CIESAS), 2004, Tomo III (Centro, Sur y Sureste), pp. 28/7–28/42.