Pád dynastie Jin, dynasti jižní Song a Mongolové Džurčeni odstranili dynastii Liao. Severní Song – pád – úpadk od začátku 12. století. Na trůn Huizóng – nevěnuje se vládnutí, více se věnuje svým zálibám, jediný čínský císař, který byl vysoký umělec (kaligrafie, malířství), podoruje kulturní snahy, založil malířskou akademii – rozkvět malířství, literatury, kaligrafie. Nestará se ale o politiku – povstání – díky nejznámějšímu vzniklo liter. dílo Shui hu zhuan – slavný čínský román, z doby Mingů, hrdinové bojovníci – bouří se proti císaři a úředníkům – nejneoblíbenější nařízení, císař nutí lid pracovat na budování paláců v hl. m., vozit těžký materiál z dalekých krajů atd. Největší povstání v r. 1120-1121 ve Fujianu – velitel Fangla. Za pádem dynastie ale byla zahraniční politika. Stále chtějí 16 provincií, Liao se hroutí, Song chce využít Džurčeny, poštvat barbary proti barbarům. Songové v r. 1123 – dohoda s Džurčeny uzavřená na moři (protože mezi Songy a Džurčeny bylo Liao, proto byli poslové vysláni po moři) – Song se záváží, že dobudou jižní hlavní město Liao a připadne jim 16 provincií. Zakladatel dynastei Jin - Aguda už nežije, vládne jeho bratr Wuqimai – po zábární území Liao vyšle generály do Číny a nechá je, ať si táhnou dál, kam chtějí. Ti táhnou na Songy, císař abdikuje, vládne jeho syn (vláda pouze 1 rok). Džurčeni oblehnou hl. m. Kaifeng, Huizong musí přistoupit na ponižující podmínky, velké platby, předat několik provincií (dnešní severní Hebei) Jinům. Džurčeni se stáhli, ale někteří generálové ne, měli od vládce volnou ruku. Prohlásili, že Songové porušili podmínky a opět na ně vytáhli, obléhání trvalo cca 6 měsíců – do r. 1127 – město kapitulovalo, Huizong i jeho syn byli zajati a celý dvůr byl poslán na sever, kde dožili v hrozných podmínkách. Pád hl. m. ještě není úplnou porážkou, vláda byla zlikvidována, ale v provinciích byli ještě guvernéři s vojenskou mocí, velice brzy se probudí hnutí odporu, jeden z císařských potomků uprchl (později založil jižní Song). Džurčeni stále postupují na jih, překročí dlouhou řeku, ohrožují prozatimní hl. m.. Pro Džurčeny není příznivé horké vlhké léto na jihu, stahují se zpět na sever. 40. léta – uzavření smlouvy mezi Jiny a jižními Songy. Džurčeni chtěli původně jen tribut, ale dostalo se jim celé velké území a nebyli schopni převzít administrativu. V Mandžusku přijali to, co zavedla dynastie Liao (která nikdy do Číny nepronikla úplně). V Číně si nevěděli rady. Chtěli vytvořit loutkový stát, dosadili čínského císaře, byl by to nárazový stát Chu - rychle zanikl. Zkusili to znovu, nový loutkový stát Qi – vydržel 7 let. Kmenová struktura Džurčenů: Uvolněná a jednodušší než u Kitanů, nebylo tam tolik vrstev poplatínků, kmenové struktury nebyly tak silné. Centralizovali centrální moc, vyhlásili dynastii. Prosazovali vládnoucí rod Wanyan, Džurčeni neměli problém prosadit svu autorit (oproti Kitanům). V čele kmenů stojí náčelníci, dědiční, tzv. bojilie (boqile). Spojeni v radě náčelníků, později jsou jmenování státem, není už to dědičné, jsou to státní úředníci dosazováni z centra – vazby nejsou tak silné a tím lépe se to státu ovládá. Společnost: Jednotky, na které se dělí kmen (spíše vojenské rozdělení) – meng 'an (tisíc mužů a jejich rodin a závislých lidí atd.), mouke (sto mužů). Obojí se používá jako titul hlavy těchto jednotek. Každá rodina musela vybavit a živit jednoho bojovníka (koně – musel jich mít 5). Stát nevybírá daně, povinná je pouze služba ve vojsku. Pokud je rodina, která nemá koho poslat do boje (nemají mužského potomka nebo o něj přišli v boji), přejímá povinnost jednotka - jiná rodina pošle bojovníka, rodina bez bojovníka za něj platí. Mouke změněno z 100 na 300 mužů - šlo o počet rodin, bojovníci zůstávají. Děje se to kvůli pádu dynastie Liao - museli zařadit do svých jednotek další obyvatele (Kitanů atd.). Není z nich sestaveno vojsko, jen byli pod vojenskou správou. V jednotkách Bohaici, Číňané, Kitani atd. atd. Jen na územích s usedlým obyvatelstvem, povodí řeky Liao ponechali původní liaoskou správu v číském duchu – kitnský systém duální vlády, dva sekretatiráty.
Snažili se vyhnout počínštění - své vlastní písmo, později druhou verzi. Používání nebylo tolik rozšířené. Džurčeni po dobytí Číny tvoří jen 10% z celého obyvatelstva (3 mil.). Přejímali kitanský systém, někde nechávali v úřadech i lokální úředníky. Později nový systém: 20. léta 12. st. - začíná velká migrace. Jinové své obyvatele přemístili do centrální planiny - centrum usedlé civilizace. Migrace trvá cca 20 let, téměř všichni obyvatelé se přesunuli. Bralo se to jako permanentní přesun, přesunuli se se vším – cesta k úpadku. Mingany a mouke byly rozímstěny tam, kde je jich potřeba. S přesunem i změna centrální vlády - Wuqimai v r. 1134 zrušil radu kmenů, posílil autoritu vládce, nastávají spory s náčelníky a spory ve vládnoucím rodě Wanyan – každý člen rodiny si myslí, že má nárok na výhody z dobytého území, stepní přístup – to, co se dobyje, to je všech. Nástupci pokračují ve stejné politice. Džurčeni chtěli zavést císaře jako absolutní moc, ale nechtěli konfucianismus. Číňanů v severní Číně bylo cca 30 milionů. Nebylo jednoduché je spravovat. Džurčeni ale byli původně usedlým obyvatelstvem, takže oproti dynastii Liao mají výhodu, chápou usedlý způsob života. Začali obdělávat půdu na novém území, spor s Číňany tu není. Hanové a Džurčeni později splývají. Náčelníci meng'a nů a mouke byli začleněni do nějaké oblasti a začínají tam mít zájem, jsou s tím místem spjati, mají tam ekonomické příjmy, prosazují zájmy své oblasti. Rychleji splývají s Hany. Do r. 1191 zakázáno uzavírt smíšená manželství, ale zákaz porušován, asimilace nevyhnutelná. Nejvyšší vládní kruhy si to uvědomují, u dvora soupeří dvě strany, zda pokračovat s asimilací nebo se zcela vrátit ke kmenové formě. Do r. 1161 (do konce vlády knížete z Hailingu) panovníci prosazují centralizaci s císařem s absolutní mocí. Prvně zrušení rady kmenů, zrušen titul náčelníků (poslední pozůstatek kmenových konfederací na vládní úrovni), velitelé jednotek zůstávají, ale nemají vojenské zájmy, ale zájmé své oblasti a komunity. Císař Xīzōng zavražděn, jeho bratranec kníže z Hailingu nastupuje na trůn, (později není uznán jako právoplatný císař, nemá posmrtné jméno, prožtoe se na trůn dostal vraždou). Zrušil duální systém vlády, zavedl pouze jediný čínský model. Zrušil autonomii vojenských správců, nahradil je civilní správou, členy klanů i rodiny, kteří se mu postavili, popravuje a ještě chtěl dobýt dynastii jižní Song. Song ale útok odrazí, mají stále početná vojská. Kníže se ale nechce vzdát a plánuje další tažení. Ale šlechta udělá spiknutí a zavraždí ho r. 1161 – opět kmenová politika. Kníže z Heilingu přesunuje v r. 1153 hl. m. do dnešního Pekingu, nechal přesunout i císařské hrobky, v původním hl. m. nechal všechny rezidence zničit (aby se šlechta neměla kam vracet). Chtěl přesunout hl. m. do Kaiengu, ale dřív ho zabili. Další císař Shízōng (wányányōng) – lid chtěl opět kmeny, ale on si potřeboval zachovat autoritu. Elita doufá, že jeho dosazení získá zěpt své postavení, což se ale nestalo. Odmítl čínský model vládnutí, ale byl synem ženy z Bohai, takže měl čínské konfuciánské vzdělání. Vzdělání mu pomohlo k myšlenkovému obratu: využil konfucianismus a jeho zahledění do minulosti a vyzdvyhl dobu dynastie Zhou (ideální zlatý věk, kdy vše funguje) a přizpůsobil to na svou situaci, ke snaze k návratu ke kmenům. Řekl, že doba kmenů byla stejně dobrá jako doba dynastie Zhou. Obnovil původní hl. m. na everu a často se tam vracel, k původním rituálům, zvykům atd. Zároveň nechal všechna centralizační nařízení knížete. Šlechta dostala zpět své tituly ale ne své postavení. Ale když už všichni byli na jiném území, původní kmenová struktura ztrácí hodnoty. Nemohli zachovat úplně stejný způsob života jako kdysi na severu. Jin – 1234-8 – válka s novým svazem Mongolů. R. 1211 – Čingischán první útok na hranici Jinů. Mongolové sjednotili stepní kmeny, Jinská říše je
bohatá. Mongolové v nájezdech úspěšní, několikrát oblehnou dnešní Peking a vyplneí východní i západní hl. m., R.1214 – smlouva s Mongoly. Původní Kitani se bouří a dávají se k Mongolům. Stejně to dělají Tanguti (říše Xi Xia) a stát se rozpadá. Císař ve 20. letech přesunul hl. m. do Kaifengu, Mongolové to považují za porušení smlouvy. Přesunutí bylo vzdálení se hranicím a Mongolům, porušení = znepřátelení. R. 1215 - Mongolové oblehnou a dobyjí dnešní Peking, velký masakr (u Mongolů normální – psychologická válka – vyvraždění jednoho města = poddání dalších několika měst – šetřio to síly a náklady tažení). Mongolové ale část obyvatel nechali a zotročili si je (umělci, myslitelé, dělníci) – Yelü Chucai (potomek vládnoucí rodiny) – rádcem Čingischána. Byl to archiekt mongol. vládnutí nad Čínou. Čingischán odtáhne do západní Asie – čínská bojiště přenechal generálovi jménem Muchali (aj Mukhali), který vedl tažení proti Jinům v severní číně. Války celá 20. a 30. léta - Čína ekonomicky i populačně úplně zničena. Sever naprosto zničen, kulturní a ekonomický život se sune na jih. Dvůr nebyl schopen Mongolům čelit. Jin tedy chce spojení se Songy nebo se tam přesunout i přes Songy. Druhá možnost vyhraje, táhnou na Songy v době, kdy na ně útočí Mongolové. R. 1216 útočí na jih přes řeku Hui, r. 1219 ale všechno odraženo a ještě více se vyčerpali. R. 1229 – po smrta Čingischána, jeho nástupce útočí znovu – úspěšně. R. 1232 oblehnut Kaifeng, dvůr prchá na jih, město vyplěněno, později poslední jinský císař Ai1zong1 spáchá r. 1234 sebevraždu – konec dynastie Jin. Mongolové vše zaberou – až na hranicii Dlouhé řeky. Tangutská říše Xi Xia: Dokázali využít pádu Songů v r. 1127 a získali některá území, Džurčeni jim je odstoupili po dobytí Songů. Po většinu 12.st. - dva panovníci – Chóngzóng a Rénzōng, otec a syn, společně vládnou více než 100 let - problémy jako u Džurčenů, snaha centralizace podle čínských vzorů, ale nepočínštění. Sjednotí čínský a tangutský sekretariát. Pád – r. 1205 – Číngischán k hranicím, pak oblehne hl. m., město téměř dobyje, zaplavili hradby města, Xi Xia nucena uzavřít mír - museli poskytovat své vojenské jednotky – vyčerpávající – špatná smlouva, císař musí odstoupit r. 1223. Nový císař se musel podvolit vůli lidu a vystoupit proti spojeneckým smlouvám s Mongoly, to Mongoly naštve – Čingischán znovu oblehne hl.m. (umírá během toho obležení r. 1227) – město ale padne, císař se sám vzdá, v táboře Mongolů ho rozsekají, město zcela zničeno, zničeny i hrobky, celý stát zničet. Tanguti se rozptýlí do Tibetu, na východ (Henan, Hebei – zbytky ještě za Mingů – z té doby tangutské písmo). Styl života Tangutů – pastevecký způsob, částčně usedlí, někdo chová dobytek, někdo koně (ty si bere Čingischán). Důležitý buddhismus – moc stavěna na buddhismu (buddhismus je mnohovrstevné náboženství). Ovlivněno tibetským buddhismem. V Tibetu tzv. druhé šíření víry – nová vlna mnichů – obnovují buddhistické náboženství, Tibeťané odchází do Indie se učit jazyky a přináší posvátné texty. Tibeští mniši důležití na dvoře Xi Xia. Jinská společnost: Převzali zkouškový systém. Převzali literátskou elitu, ale ne do úřadů. Byli k nedžurčenům velice opatrní a drželi je mimo úřady. Sloužili většinou pod někým džurčenským, někam nebyli pusštěni vůbec. Zkouškami si získávali Džurčeni tituly a postavení na stejné urovni jako čín. literáti nebo vyšší. Zkoušky v džur. jazyce, velice jednoduché. Jin je jediná z nečínských dynastií, která měla dostatečný počet kandidátů, aby obsadili své úřady pouze lidmi ze zkoušek. Projít zkouškou = milost císaře – posílení centralizační snahy vládců. Jin považovali svou dynastii za nástupce severních Songů, ne jako nástupce Liao.
Kitani i Jinové – není to konec kulturního života na severu, pomáhají kulturnímu životu, ekonomice – systém pohraničních tržišť – quecháng – oficiální tržiště, obě strany sem chodí se zbožím, probíhá to přes úředníky, strany se nestýkají mezi sebou. Stát to provede sám a zůstane mu clo. Vede to k pašeráctví. Ale obchod kvete. Tržišť více než 20. Songové vyváží čaj, léky, hedvábí, zázvor, luxusní zboží z JV Asie (z přístavů) – žraločí ploutve, korál, slonovina, koření. Jinové exportují zlato, perly (z Bohaiského zálivu), lékořice, kožešiny, hedvábné látky. Na jih nesmí koně a zbraně! Jižní Song: Zakladatel Goazong – r. 1162 abdikoval ve prospěch svého adoptivního syna, ale politiku sledoval ještě dlouho. Jako princ prchá od Džurčenů a vojenští velitelé se k němu přidají a musel přijmout odpovědnost za říši (bylo mu cca 20 let), po r. 1127 přijal i císařský titul. Postavení problematické – dokud Jinové měli pod kontrolou další prince, právoplatné váldce (měli větší nárok na trůn než Gaozong), takže Gaozong to neměl jednoduché. Jinové to ale nikdy neudělali, Gaozong je ale stejně raději neprovokoval. Císařský titul přija v Shangqiu (Shangský pahorek, Shang podle dynastei Shang) - spjato se státem Song – to ho mělo se Songy pojit. Shangqiu musel opustit, byl moc blízko Jinům, prchá k Dlouhé řece, do Hanzhou (tehdy Lin'an) – buduje si svůj dvůr. Jižní Song – raekce k situaci za severních Songů – kladou si otázku, proč padli severní Songové. Za vše podle nich mohou reformátoři severních Songů, následovali prý své vlastní zájmy. Reformátoři se pojí se zahraniční politikou. Nový Gaozongův dvůr vidí v reformátorech hlaívn příčinu úpadku severních Songů. Vše, co reformátoři reprezentují se zavrhuje! Gaozong měl vytvořit Song stejnou jako minule, dobýt zbytek severní Číny. Ale neměl provokovat Jiny kvůli svému nelehkému postavení. Proti Džurčenům vystupuje jen formálně, snažil se ale o mírové narovnání – 40. léta – smlouva. Pasivní přístup – r. 1127 posvtání, které ho svrhlo a nasadilo na trůn jeho 2letého syna. Ale vojenští velitelé provincií to nedovolili a dosadili Gaozonga zpátky. R. 1130 prchá dál na jih, skrývá se na ostrovech u Fujian, jelikož Džurčeni postupují dále ne jih (kvůli počasí se jim to ale nevede). Dále promírová/proválečná politka na dvoře v Lin'anu – nejznámější – Yuèfēi (generál, 1103-42) a jeho nepřítel Qínguì (první ministr). Yue4fei1 – ze skromných poměrů, kvalitní vojenský výcvik, jmenován generálem v pohraničí, podnik 4 velké výpravy na sever proti loutkovým státům Jinů (r. 1134) – úspěch, oblíbenost. Dostal do správy město na Dlouhé řece, střední část Dlouhé řeky. Byl ale pro dobytí severu, to se moc nelíbilo císaři, který si nemohl na Jiny dovolit. Ale táhne tam a vítězí a provokuje Jiny, ale podporuje tím songské protidžurčenské nálady. Qingui – odborník na Džurčeny, pochází ze severu, prostředkuje jednání mezi Jiny a jižními Songy. Džurčeni chtěli odvolání Yuefei, byl nebezpečný pro mírová jednání. Yuefei zatčen, obviněn, že buduje soukromou armádu, plýtvá veřejnými prostředky atd., je ve vězení, kde ho Qingui nechá otrávit. Qingui dožil jako kancléř. R. 1141-1142 – dojednány všechny podmínky mírové smlouvy. R. 1142 otráven Yuefei. Očištěn až později, když Jinové vytáhnou na Songy (kníže z Hailingu), Gaozong potřebuje mobilizovat – Yuefeiovi předci dostanou úřady a privilegia. Odraženy útoky. Obr: Yuefei
Proč chtěl Gaozong mír? 1. Byla to otázka legitimity – Jinové měli následovníky (jeho otce a bratra) a když je pustí, říše nebude vědět, ke komu se přiklonit. 2. Vědomí fungujících mírových vztahů s dynastií Lioa, které byly nákladné, ale levnější než nákladná válka, která hrozila zničit celou říši. 3. Odstavit Yuefie od moci - obava mocné armády. Podle nové smlouvy nové podmínky, velice těžké, celá platba = tribut (gong4), ne dar, to se Songů nelíbí, ale nic nenadělají. Vysoký tribut – 300 tis. štůčků hedvábí ročně, velké dávky stříbra, dary k narozeninám a Novému roku. Jinové za to vrátili rakve potomků a propustili Goazongovu matku (stala se z ní císařovna vdova). Později smlouva revidována, po pokusu Jinů dobýt jih, Songůvé dosáhli sínžení tributu. R. 1208 – snaha získání území Jinů, když je utlačovali Monogolové = znovu obnovení původní výše tributu. Do r. 1189 - 1264 – období mocných ministrů – čínsky quanxiang – bylo jich asi 6. Fiskální, civilní i vojenská složka se dostanou do rukou 1 člověka, je ve více úřadech, takže v čele těchto 3 administrativních složek. Spory na vnitřním dvoře. Zájmy císařské rodiny vs. zájmy oficiální byrokracie – literátské elity (reprezentováno káncelřem, první ministr). Žádný z císařů jižních Songů nevládne sám, vždy se dělí o moc s byrokracií. Liter. elita díky vzdělání se cítí pro vládu povoláni. Vláda musí být vykonávána literáty, mají morální autoritu díky svému vzdělání, díky zkouškám. Rozhodují politiku a diktují císaři. Původně severní Song počítali, že tři složky budou rozděleny a ovládat je bude císař. Jenže ten nebyl schopný, tak to celé začala ovládat byrokracie. Hantuozhou – po Qinguieovi další první ministr. Neprošel státními zkouškami, neměl to vzdělání. Dostal se k moci jako příbuzný císaře přes manželky. Šel proti zájmům literátské elity, vystupoval ostře proti neokonfucianismu, proti Zhuximu. Zhuxiho učení je označeno za falešné, svádí císaře na špatnou cestu. Neokonfuciáni jsou prý špatní, jsou vyházeni z úřadů. Ale bylo to tak mocné učení, takže když ji prohlásí za špatnou, podryje to autoritu vlády. Hantuozhou navazuje na tradice reformistů, propaguje aktivnější zahraniční politiku, r. 1206 – dvůr vytáhne proti Džurčenům, ale byli poraženi, Hantuozhou degradován, Džurčeni si vyžádají jeho hlavu a smlouva mírová je revidována na původní poplatky. Další první ministr. Neokonfucianismus (Zhuxiho učení) je normativním způsobem výkladu konfucianismu. Všechna ostatní myšlení v rámci konfucianismu jsou podle vlády úchylky. Vytvořeny tzv. Čtyři knihy (Konf. hovory, Mencius, Velké učení a Učení o středu) – kánon -
základem na konfuc. akademiích a postupně jediným možným. Zhuxi nechal znovu editovat pět kanonických knih a sepsal k nim komentáře. Obr: Zhuxi
Spis Jiālǐ (“rodina” + “spisek”) – autorem Zhuxi: O všech rituálních obřadech (jak vykonat obřady, svatební obřady, zásnuby, pořební obřady atd.) – normativní příručka, formuje život elity, ovlivní to i pozdější doby. Pád jižních Songů: Po pádu Džurčenům r. 1234 Mongolové chtějí mír se Songy, ty to ale nechtějí. Na vině jsou první ministři, jelikož poslední císaři jsou nezletilí, vládnou první mistři. Pád dynastie už není připisován poslednímu neschopnému císaři (jako do teď) – ten je cnostný, dobrý - ale mocným ministrům. Význam songské společnosti: 1. Nová literáská elita – zdůrazňování individuálního studia, kutivace osobnosti – základ kultivace celé společnosti. 2. Postupné odcizení od severu - ještě za Tangů je sever důležitější. Jižný Songové na jižním břehu Dlouhé řeky, mizí snaha ovládnout opět sever. S tím mizí ideál fyzicky zdatného úředníka. Ideál estéta, zženštělého, nepěstuje vojenské umění. Příslušníci elity slouží u dvora, ale i ve svých komunitách – kulturní centra po celé zemi, působení v lokalitě (silné vazby) je mnohdy důležitější než působení u dvora. 3. Do elity patří i bohatí vlastníci půdy. Považují se za nóng – rolníky – jsou elita, mají majetek (mohou dosáhnout vzdělání), ikdyž nemají nic společného s řízením státu. Obchodní rodiny se spojují s vyššími rodinami, s úředníky, s bohatými vlastníky půdy často se spřízňují. Rodina tak vyžije tak i z něčeho jinýho než jen z úřadničení jednoho syna, každý syn dělá něco jiného – více ekonomických základen rodiny. 4. Instituce – charitativní statky – spravuje, vlastní nějaká rodina – půda, území, která produkuje pro chudší členy toho klanu – drží při sobě. 5. Zavedení papírových peněz kolem r. 1000, kvalitní papír, v několika barvách, jeden papír několik šňůrek měďáků. Přejali to Mongolové a rozšířili do Asie. 6. Rozvoj díky novému zahraničnímu uspořádání, musí vyjednávat se sousedy, důležité postavení mají národy ve stř. Asii, Ujguři. Obchod velmi lukrativín, to, co Songové získají na pohraničním obchodě, plně pokryje výlohy tributu, který platí.
Mongolové Literatura: Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, BBart, Praha 2006 Grollová Ivana, Zikmundová Veronika: Mongolové - Pravnuci Čingischána, Triton 2001
Původ Mongolů – nejasný – poprvé v 11. st., ale zprávy už za Tangů. R. 1084 doloženo mongolské poselstvo do dynastie Liao, ale nejsou uváděni jako závislý kmen kitanské říše. 12. st. - na západ od Velkého Chinganu, na východ od Balchaše. Okoli nich další kmeny (Tataři, Merkité, Kereité, Najmani (hranice mezi dnešním západním Mongloskem a stř. Asií) - některá etnika mluví turkickými, některá mongolskými jazyky). Čingischán - titul přijatý na kmenové sjezdu, vl. jm. - Temüdžin, narozen asi r. 1160 (nebo 1167) , vládnoucí rod, ztratil otce (otráven Tatary) na cestě za nevěstou Temüdžina. 8 letý chlapec dědicem, ale nikdo ho neposlouchá, kmeny odkočují, Temüdžin a matka zůstanou někde ve stepi. Později se spoléhal na rodiné vazby, na otce nevěsty, který ho podpořil, dal mu dceru Börte – podporovala ho. Získal zastání u bratra svého otce, který vládl Kereitům (turkický kmen) – pomstili otce, podmanil si Tatary a další kmeny. Na přelomu 12. a 13. st. stál Čingis v čele kmenů – přijali novou identitu - Mongol. Původní kmeny zničily, zbaveny velení a kmeny přijaly identitu Mongolů. Obr.: Čingischán
Zavádí vojenské správy, několik stupňů, nejvyšší 10 tisíc mužu (tümen), pod nimi 1000 atd. Všechny na bázy osbního velení a osobních vztahů. Od r. 1204 sjednotil celou step a je nebezpečím pro okolní státy. Zavádí institut společníků, kteří vykonávají jeho rozkazy, spravují jeho jurtu – základ budoucí státní správy. Zavádí osobní gardu, garda nejvěrnějších, kteří jsou stále kolem vládce, tvoří jádro jeho armády. Důležitá kodifikace stepních zákonů – zavádí tzv. jasa (zákon)/džasak (nařízení) – série ediktů, potvrdil tím zákony, které měla stepní společnost, použito ve všech oblastech, kam Monogolové přišli. Dodržování se tvrdě vyžadovali, porušení (př. zabití posla atd.) = vypálení měst atd. R. 1204 se vzdaly poslední kmeny – Ujguři a Onguti. Mongolové se poprvé setkají s čínským způsobem vlády. R. 1206 – Temüdžim potvrzen na shromáždění (churiltaj) vládcem, přijímá titul Čingischán (velký chán). Velká autorita. Zachoval Mongolsko (jako dnešní stát) jako jádrovou oblast, která nepodlehla jiénmu etniku. Později jsou tam pohřbíváni háni. Možná je tam pohřben i Čingis (to se přesně neví). R. 1227 cca – 129 jednotek po tisíci mužů (750 tis. lidí). Jsou to i vojenské i samostatně správní jednotky. Jako zajatci více a více obyvatel z různých území, počet se zvyšuje.
Tažení: 1218-1225 – zahájil Čingischán, vychází z nároků jeho nejstaršího syna – Džoči. Podle tradic se čeá, že nejstarší syn odejde nejdál a založí si svůj nový stát, nové uzemí, kde bude kočovat. Otcovskou jurtu dědí nejmladší syn, starší odchází. Džočimu chtěl Čingis pomoci k nějakému území někde dál → Džoči je vyslán na západ, proti Najmanům, pak proti Karakitanům – připojí jejich území (dnešní jižní Kazachstán), narazil na území Chórézm – stř. Asie (Bukhara, Samakand), kde se Mongolům postaví – r. 1219 zmasakrují v Otraru mongolské a ujgurské obchodníky (byli vysláni dojednat podmnky smlouvy) – vyhlášení války! Mongolové dobyjí celou střední Asii – velký teror, zastrašování, vypálení měst, vyvraždění obyvatel atd. Mongolové se dostávají až k řece Indus, ale podnebí Indie kočovníkům nevyhovovalo, takže do Indie nepostupují. R. 1121 – povstání Tangutů – hlavní armáda s Čingisem táhne sem. Dále na západ postupuje Džoči – postupují do dnešního jižního Ruska, r. 1223 – bivta na řece Kalka – poražena ruská knížata – první krok k ovládnutí Rusy a k založení tzv. Zlaté hordy (jeden z nástupnických chanátů). R. 1227 – Čingischán umírá při obléhání tangutského hl. města – nastupuje jeho třetí syn – Ögödej (1. syn Džoči, 2. Čaghadaj, 3. Ögödej, 4. Toluj) – v r. 1231 potvrzen na churiltaji jako velký chán, vytáhne proti Číně – proti Jinům, do Sečuánu (připojen r. 1231-32) – otvírá se cesta k invazi proti Jinům i Songům. R. 1233-34 – dokončeno dobývání severní Číny – pád dynstie Jin. Ögödej dále táhne na západ. Panství Mongolů se rozděluje na 4 ulusy (=úděl), každý ze synů Čingise dostane 1 ulus: 1. Džoči dostal území nejdále na západě, dnešní jižní Rusko – vznikne tam útvar Zlatá horda (později se rozpadne na Bílou hordu a Modrou hordu, na různé chanáty) – Mongolové v této části Asie/Evropy až do 17. st. 2. Čaghadaj dostal území stř. Asie – bývalé sovětské republiky v stř. Asii. Bývalý říše Karakitanů. Jeho potomci zde vládnou (tzv. Mongolistán) až do konce 14.st. - vystřídají je Timurovci – Timug Leng (mongolský původ po matce, turkický původ po otci) – jejich potomci dobývají Indii. 3. Ögödej se stává velkým chánem, sám ulus nemá, po jeho smrti jeho potomci nenastoupí na trůn a dostávají malý ulus ve stř. Asii. 4. Toluj dědí jurtu, postavení svého otce, získá oblast Mongolska a severní Čínu – vzestup jeho rodiny – dva z jeho synů se stávají velkými chány a další syn zakládá svůj chanát v Persii. Ögödej po rozdělení říše míří na západ – chce získat nadvládu. Zájmy větví se rozcházejí, v každé oblasti je jiná společenská i ekonomická situace – zájmy nejsou jednotné. Západní tažení dokáže kmeny sjednotit. V čele tažení Džočiho syn Bátu(chán) (zakladatel Zlaté hordy) – problém: Džoči se nepohodne se svými bratry - je nejstarší, ale jeho matka, manželka Čingise, byla unesena Merkity (unášení manželek normální), zpět se vrátila těhotná – původ Džočiho je zpochybňován. Čingischán ho ale chce jmenovat následníkem, což se bratrům nelíbí. Ögödej by tak rád ovládal i území, které získal Džoči. Postupují přes Džugarsko, na sever od Aralu, k Volze – zničí říši Bulharů (město Bulgar na střední Volze) (nejspíš příbuzní evropským Bulharům, tihle byli ale muslimové) – pokračují na ruská knížectví (Vladimir, Moskva – není to významné knížectví) – knížectví podrobena (do r. 1238). Tažení Ukrajinou (r. 1240) – dobyt Kyjev (centrum Rusy). Dále do Polska a Uherska . R. 1241 vpadne část vojsk do dnešního Polska přes dnešní Slezko – bitva u Liegnitze (účastní se i pár českých jednotek) - Liegnitze dobyta, vypálena. Druhá část vojsk postupuje Uherskem, porazí Uherského krále. R. 1261 – Ögödej umírá a Mongolové jsou svoláni na churiltaj zpět do Mongloska.