P¤EHLED JUDIKATURY ve vûcech dokazování
Sestavila PETRA POLI·ENSKÁ
PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech dokazování
PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech dokazování Sestavila Petra Polišenská
Vzor citace: Polišenská, P. Přehled judikatury ve věcech dokazování. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 404
Právní stav citované judikatury byl uzavřen k 31. 12. 2009. © Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010 ISBN: 978-80-7357-553-3 Všechny naše publikace si můžete objednat na adrese: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3 tel.: 246 040 400, fax: 246 040 401, e-mail:
[email protected], www.wkcr.cz
Obsah PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech dokazování Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
A.
Dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
I.
Důkazní povinnost (k § 120 o. s. ř.) . 17 1. Důkazní břemeno . . . . . . . . . . . . . . 2. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení, že právní úkony dlužníka jsou vůči věřiteli neúčinné . . . . . . . . . . . 3. Důkazní břemeno ve sporu o náhradu škody při střetu provozů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Dobrá pověst právnické osoby. Presumpce dobré pověsti právnické osoby a rozložení důkazního břemene ve sporu o její ochranu . . . . 5. Zásada projednací v občanském soudním řízení. Kritéria pro vypořádání podílového spoluvlastnictví a jejich přezkoumání v dovolacím řízení . . . 6. Rozsah zákonné koncentrace občanského soudního řízení. Zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů. Zásada koncentrace občanského soudního řízení a provedení účastníky nenavržených důkazů. Poučení účastníka o povinnosti označit důkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. Nevyhovění návrhu na provedení důkazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8. Smysl institutu důkazního břemene . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9. Důkazní břemeno ohledně nedostatku zavinění . . . . . . . . . . . . 10. Důkazní břemeno o zhoršení zdravotního stavu natolik, že neumožňuje poškozenému pracovat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11. Kritika a právo na ochranu osobnosti kandidátů ve volbách do zastupitelských sborů . . . . . . . . 12. Důkazní břemeno ohledně skutečností z doby dávno minulé . .
17
18
19
20
22
24 26 27 27
29
29 30
13. Oprávnění konkursního soudu provádět v řízení i jiné než účastníky navržené důkazy . . . . . . 31 14. Určení pravděpodobného výdělku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 15. Obsah návrhu a povaha listin připojených k návrhu na zahájení řízení ve věcech obchodního rejstříku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 16. Mentální rezervace jednoho z účastníků smlouvy a neplatnost smlouvy. Neprovedení navrženého důkazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 17. Neunesení důkazního břemene . . . 37 18. Možnost odvolacího soudu rozhodnout o odvolání bez jednání při použití i jiných odvolacích důvodů, než je nesprávné právní posouzení. Význam shodného tvrzení účastníků o právní povaze věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 19. Povinnost účastníka navrhujícího provedení důkazu . . . . . . . . . . . . . . 40 20. Důkazní břemeno v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 21. „Přechod“ důkazního břemene na protistranu . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 22. Důkazní břemeno v případě sporu o peněžité plnění . . . . . . . . . . . . . . 42 23. Provádění důkazů, které účastníci ve sporném řízení nenavrhli. Leasingové smlouvy v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů 43 24. Dovolací námitka, že soud neprovedl nenavržený důkaz . . . . . 45 25. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k absolutní neplatnosti právního úkonu . . . . . . 45 26. Důkazní břemeno v případě odstoupení od kupní smlouvy. Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy . . . . . . . . 46
5
Obsah 27. Vymezení a smysl důkazního břemene každé ze stran sporného řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 28. Důkazní břemeno ohledně tvrzení žalovaného, že splnil pohledávku uplatňovanou žalobcem . . . . . . . . . 48 29. Výše náhrady nákladů na výživu pozůstalým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 30. Důsledky nesplnění povinnosti tvrzení. Poučení soudu o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní . . . . . 50 31. Studna jako příslušenství pozemku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 32. Vedlejší ujednání o možnosti zrušení kupní smlouvy dohodou . . 52 33. Zrušení smlouvy nebo části smlouvy týkající se darování zemědělských pozemků a důkazní břemeno . . . . . . . . . . . . . 53 34. Vztah tísně a bezprávné výhrůžky. Dokazování skutečností, majících za následek absolutní neplatnost právního úkonu, z úřední povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 35. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity dle § 195 zák. práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 36. Výpověď z nájmu bytu pro porušování povinností nájemcem. Výpověď z nájmu bytu, protože nájemce má více bytů. Prokázání důvodu výpovědi z nájmu bytu . . . 58 37. Na kom leží důkazní břemeno. Popírání pravosti soukromé listiny . . . . . . . . 60 38. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní v řízení o náhradu škody . 61 39. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu . . . . . . . . 62 40. Důkazní břemeno v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 41. Vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Přesun břemene tvrzení a důkazního břemene v kontradiktorním procesu na žalovaného . . . . . . . . . . . . . . . . 65
6
42. Důkazní břemeno. Určitost právního úkonu . . . . . . . . . . . . . . . 67 43. Výklad ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 44. Nepředvídatelné soudní rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 45. Promlčení – jeho podstata a důkazní břemeno. Námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 46. Prokazování držby věci v řízení o jejím vydání . . . . . . . . . . . . . . . . 72 47. Důkazní břemeno o tom, zda akcionář pozbyl v důsledku odstoupení od smlouvy vlastnictví akcií legitimujících jej k podání návrhu na zmocnění ke svolání valné hromady . . . . . . . . . . . . . . . . 74 48. Uznávací prohlášení dlužníka neobsahující příslib zaplacení dluhu a důkazní břemeno ohledně existence a výše dluhu . . . . . . . . . 74 49. Koncentrace řízení. Zákonná koncentrace řízení. Dokazování . . 75 50. Darovací smlouva uzavřená oběma stranami za účelem poškození věřitele a odporovatelnost. Absolutní neplatnost právního úkonu a dokazování . . . . . . . . . . . . 76 51. Odvolání shodného tvrzení . . . . . . 78 52. Domněnka dobré víry a odstoupení od smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 53. Povinnost soudů zjistit skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé . . . . . . . 81 54. Důkaz provedený justičním čekatelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 55. Procesní následek námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení . . . . . . . . . . . . . 85 56. Přepravní smlouva. Nákladní list. Odesílatel zásilky. Břemeno tvrzení. Důkazní břemeno . . . . . . . 88 57. Bezdůvodné obohacení v obchodních závazkových vztazích. Plnění z neplatného právního úkonu. Promlčecí doba. Smlouva o úvěru. Subjekty oprávněné uzavřít smlouvu o úvěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Obsah 58. Pracovní poměr. Výpověď z pracovního poměru. Kumulace výpovědních důvodů . . . . . . . . . . . 93 59. Rozsudek. Náležitosti rozsudku. Odůvodnění rozsudku. Hodnocení důkazů . . . . . . . . . . . . . 96 60. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí učiněnou do protokolu v jiném řízení 97 61. Důkazní povinnost. Důkazní břemeno. Poučovací povinnost soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 62. Uznání dluhu. Vyvratitelná právní domněnka. Důkazní břemeno . . . . 103 63. Výkon rozhodnutí. Vykonatelnost rozhodnutí. Doložka vykonatelnosti. Veřejná listina. Důkazní břemeno . 104 64. Odvolání. Neúplná apelace. Nové skutečnosti a důkazy . . . . . . 104 65. Smlouva o dílo. Odstoupení od smlouvy o dílo . . . . . . . . . . . . . 106 66. Dokazování. Záloha na náklady důkazu. Omezení odvolacích důvodů. Důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 67. Odvolání. Neúplná apelace. Omezení odvolacích důvodů. Důkaz nebo skutečnost, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Žaloba na obnovu řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 68. Dokazování. Shodná tvrzení účastníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 II.
Známé skutečnosti (k § 121 o. s. ř.) . 119 69. Rozhodnutí soudu založené na skutečnostech známých soudu z jeho úřední činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . 119 70. Zásada přímosti, hodnocení důkazů a jeho přezkum v dovolacím řízení . . . . . . . . . . . . . 120 71. Prokázání přechodu práva při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 72. Konkurs. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000. Hlavní úpadkové řízení. Vedlejší úpadkové řízení. Provozovna ve smyslu nařízení
Rady (ES) č. 1346/2000. Výrok usnesení, jímž soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení, a přípustnost odvolání proti takovému usnesení. Skutečnost obecně známá. Projednání věci bez nařízení jednání . . . . . . . . . . . . 123
B.
Provádění důkazů . . . . . . . . . . . . . . 131
I.
Způsob dokazování (k § 122 o. s. ř.) . 131 73. Povaha činnosti soudu spočívající ve čtení judikatury při jednání . . . . 131 74. Opakované posuzování platnosti listiny v dalším řízení ve věcech obchodního rejstříku . . . . . . . . . . . 132 75. Důvody zmatečnosti. Nesprávný postup soudu v průběhu řízení. Dokazování. Hodnocení důkazu. Věrohodnost důkazu. Doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 76. Kontrola plnění pracovních úkolů zaměstnance . . . . . . . . . . . . . 136 77. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu. Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Vedlejší účastník řízení na straně zaměstnavatele . . . . . . . . 137 78. Postup soudu při výkonu rozhodnutí, vyjde-li po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí najevo, že povinný již není vlastníkem postižené nemovitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 79. Možnost nenařizovat jednání o věci dle ustanovení § 200e odst. 3 věty druhé o. s. ř. . . . . . . . . 140 80. Řízení před soudem. Dokazování u dožádaného soudu . . . . . . . . . . . . 141 81. Postup soudu při zkoumání otázky procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 82. Účast stran při provádění dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 83. Dokazování vykonatelnosti exekučního titulu . . . . . . . . . . . . . . 144 84. Doručení vykonatelného rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
7
Obsah 85. Řešení sporu o existenci společné domácnosti v řízení o dědictví, dokazování před soudním komisařem, okruh účastníků dědického řízení při sporu o dědické právo . . . . . . . . . . . . . . . 147
II.
Práva účastníků při dokazování (k § 123 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 86. Akciová společnost. Akcie. Povinná nabídka převzetí. Řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Další návrh na zahájení řízení. Přistoupení k řízení. . . . . . . 150
C.
Důkazní prostředky . . . . . . . . . . . . 153
I.
Druhy důkazů (k § 125 o. s. ř.) . . . . . 153 87. Důkaz záznamem telefonického hovoru 153 88. Zvukový záznam jako důkaz v občanském soudním řízení . . . . . 153 89. Důkaz fotokopií listiny . . . . . . . . . 155 90. Použití zachycených projevů osobní povahy v důkazním řízení . 156 91. Použitelnost úředního záznamu podle § 158 odst. 5 tr. ř. jako důkazního prostředku v občanském soudním řízení . . . . . 158 92. Sazebník zařazení zboží dle celního zákona. Hodnocení znaleckých posudků v řízení před soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 93. Dokazování v případě ztracené smlouvy o převodu nemovitostí. Okruh osob vázaných rozhodnutím vydaným v dědickém řízení . . . . . . 163 94. Důsledky popření pravosti soukromé listiny. Přezkoumávání hodnocení důkazů v dovolacím řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 95. Dokazování soukromou listinou. Právní důsledky popření pravdivosti kvitance 165 96. Využití protokolu o výpovědi svědka v jiném řízení k dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 97. Provádění dokazování . . . . . . . . . . 167 98. Nepřípustné důkazy . . . . . . . . . . . . 168
8
99. Porušení práva na ochranu osobnosti fyzické osoby neoprávněným pořízením záznamu jejího projevu osobní povahy 170 100. Poměr mezi znaleckým posudkem a neodkladným opatřením soupisem na místě . . . . . . . . . . . . 172 II. Svědci (k § 126 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . 174 101. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 102. Výpověď advokáta jako svědka . . 175 103. Závazný právní názor. Vázanost soudu nálezem Ústavního soudu . 178 104. Svědectví o správné aplikaci nebo významu právního předpisu. Správní akt jako předpoklad konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Konfiskace a Lex Schwarzenberg . . . . . . . . . . 180 105. Výslech statutárního orgánu právnické osoby v občanském soudním řízení 183 106. Uzavření smlouvy o nájmu bytu. Výslech statutárního zástupce obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 107. Petit reivindikační žaloby týkající se nemovitosti. Změna žaloby při stejném požadovaném plnění. Rozporná tvrzení v žalobním návrhu a ve vylíčení skutkových okolností. Důsledky vadné změny žaloby . . . . . . . . . . . . . . . . 185 108. Právo na vydání věci . . . . . . . . . . 187 109. Odepření výpovědi podle § 126 odst. 1 o. s. ř. . . . . . . . . . . . 189 III. Znalci a odborná vyjádření (k § 127 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 110. Ustanovení znalce za účelem vytyčení hranice pozemku v řízení o vyklizení části pozemku . . . . . . 191 111. Postup soudu při neúplně (nedostatečně) zpracovaném znaleckém posudku. Oceňování nemovitostí náležejících do vypořádávaného společného jmění manželů . . . . . . . . . . . . . . . 192
Obsah 112. Provádění důkazu posudkem znalce. Hodnocení znaleckého posudku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 113. Rozsah náhrady škody vzniklé poškozením použité a částečně opotřebované věci. Použití znaleckého posudku vypracovaného v jiném řízení . . . 194 114. Rozsah dokazování v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu k bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. . . . . . . . . . . . . . 196 115. Vztah žaloby na uložení povinnosti provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody k vlastnické žalobě. Podmínky vzniku nároku na uložení povinnosti provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Posuzování skutečností, ke kterým je třeba odborné znalosti, soudem . . . . . . 197 116. Ustanovení znalce (zeměměřiče) za účelem vyhotovení geometrického plánu v řízení o určení vlastnického práva k části pozemkové parcely z titulu vydržení . . . . . . . . . . . . . . 199 117. Nevypořádání se s dalším znaleckým posudkem jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Přiměřená náhrada podle § 142 odst. 1 obč. zák. Založení práva na bytovou náhradu za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. . . . . . . . . . . . 200 118. Nepřípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek o omezení nebo zákazu styku s nezletilým dítětem. Postup soudu při nedostatku součinnosti účastníka se znalcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 119. Hodnocení znaleckého posudku zpracovaného znalcem, který nebyl soudem dle § 127 odst. 1 o. s. ř. ustanoven. Povinnost soudu provést další důkazy při procesní pasivitě účastníka řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
120. Obecná cena akcií, které nejsou obchodovány na veřejném trhu . . 206 121. Uložení povinnosti poskytnout součinnost znalci (§ 127 odst. 3 o. s. ř.) . . . . . . . . . 207 122. Postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem–posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 123. Výslech znalce v době, kdy již nevykonává znaleckou činnost . . . 210 124. Náhrada hotových výdajů znalce vynaložených při zpracování znaleckého posudku v řízení o určení (popření) otcovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 125. Odborné vyjádření . . . . . . . . . . . . 212 IV.
Sdělení významných skutečností (k § 128 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 126. Sdělení ceny akcií . . . . . . . . . . . . 214
V.
Listiny (k § 129 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . 216 127. Odlišná právní kvalifikace listinného důkazu odvolacím soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128. Vadné provedení důkazu spisem souhrnným způsobem . . . . . . . . . 129. Hodnocení důkazu listinou . . . . . 130. Doručování. Náhradní doručení písemnosti. Povaha doručenky v době od 1. 7. do 31. 12. 2000 . . . 131. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132. Odročení jednání a posudek znalce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
216 216 217
218
221 223
VI. Výslech účastníků (k § 131 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 133. Povaha výslechu statutárního orgánu právnické osoby v řízení, jehož je tato právnická osoba účastníkem. Okolnosti týkající se této právnické osoby . . . . . . . . 224 134. Posuzování intenzity porušení pracovní kázně. Odnětí možnosti jednat před soudem neprovedením výslechu účastníka . . . . . . . . . . . . 227
9
Obsah 135. Hodnocení tvrzení účastníka učiněného v rámci plnění povinnosti tvrzení a jeho svědecké výpovědi odvolacím soudem. Podmínky vzniku závazku . . . . . . 229
D.
Hodnocení důkazů . . . . . . . . . . . . . . 231
I.
Volné hodnocení důkazů (k § 132 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 136. Přezkoumávání hodnocení důkazů v dovolacím řízení . . . . . . 231 137. Odlišné hodnocení výpovědí, jež byly v odvolacím řízení zopakovány prostřednictvím dožádaného soudu, odvolacím soudem jako procesní vada . . . . . . . . . . . . 232 138. Dohoda o změně splatnosti dluhu jako důkazu o tom, že právo na plnění vzniklo a trvá . . . 233 139. Námitka promlčení jako možná forma zneužití práva . . . . . . . . . . 233 140. Změna v obsazení soudu a dokazování. Ztracená smlouva o převodu nemovitosti . . . . . . . . . 234 141. Rozsah dokazování v detenčním řízení 235 142. Vyvrácení právní domněnky o existenci uznaného závazku. Důkaz fotokopií listiny . . . . . . . . 236 143. Volné hodnocení výpovědi svědka náležejícího k určité sociální skupině. Setrvání zástupce účastníka v soudní síni a vyloučení soudce . . . . . . . . . . . . 238 144. Ověřování pravosti podpisu zemřelé osoby . . . . . . . . . . . . . . . 239 145. Hodnocení výpovědi svědka a jeho chování před soudem . . . . 239 146. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jestliže se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval námitkami účastníka, který neměl ve věci úspěch . . . . . 240 147. Důsledky žádosti advokáta o odročení jednání pro kolizi s jiným jednáním. Držba pozemku sousedícího s nabytým pozemkem. Vydržení části parcely. Hodnocení důkazů v dovolacím řízení . . . . . . 241
10
148. Odůvodnění soudního rozhodnutí dle § 157 odst. 2 a 3 o. s. ř. . . . . . 244 149. Hodnocení důkazů při zjišťování, zda zaměstnanec konal osobně práci podle pracovní smlouvy . . . 245 150. Hodnocení důkazů a skutkové zjištění nemající v podstatné části oporu v provedeném dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 151. Prokazování skutečnosti jen nepřímými důkazy a jejich zhodnocení 247 152. Zásada volného hodnocení důkazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 153. Přezkoumatelnost rozsudku se zaměřením na řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Případy vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úprava vypořádání BSM zaniklého před 1. 1. 1992. Vypořádání věcí a vkladů na vkladních knížkách, s nimiž bylo naloženo v rozporu s § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 91/1998 Sb. Stanovení hodnoty cizí měny, ceny nemovitosti, možnosti nestejných podílů a přikázání věci při vypořádání BSM. Výrok o vydání věci v řízení o vypořádání BSM . . 250 154. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 155. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu. Příčinná souvislost. Plnění pracovních úkolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 156. Pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru. Výklad pojmu „výkon výdělečné činnosti“ podle § 75 zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 157. Odvolání. Neúplná apelace. Omezení odvolacích důvodů. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků . . . . . . . . . 262 158. Pracovní poměr na dobu určitou. Kolektivní smlouva . . . . . . . . . . . 264
Obsah 159. Odpovědnost za škodu. Ztížení společenského uplatnění. Vědomost poškozeného o škodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 160. Rozsudek pro zmeškání. Samostatný společník . . . . . . . . . 266 161. Dědické právo. Vydědění. Důvody vydědění . . . . . . . . . . . . 268 II.
Domněnky (k § 133 o. s. ř.) . . . . . . . 269 162. Důkazní břemeno. Uznání dluhu. Vyvratitelná domněnka . . . . . . . . 163. Účinky zápisu práva v katastru nemovitostí . . . . . . . . . . . . . . . . . 164. Vyvrácení domněnky existence uznaného dluhu . . . . . . . . . . . . . . 165. Důkazní břemeno v případě uznání závazku . . . . . . . . . . . . . . 166. Plnění před uzavřením smlouvy a záloha. Důkazní břemeno v řízení o vrácení půjčky . . . . . . 167. Přesun důkazního břemene v případě uznání závazku . . . . . .
269 270 271 272
274 275
III. Dokazování tvrzené diskriminace (k § 133a o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . 277 168. Prokázání diskriminace a důkaz opaku podle § 133a odst. 2 o. s. ř. . . . . . . . . . . . . . . . . 277 169. Pracovní doba. Kratší pracovní doba. Úprava pracovní doby soudce. Péče o dítě mladší než 15 let. Vážné provozní důvody . . 279 IV.
174. Povaha protokolu o jednání . . . . 288 175. Poštovní doručenka jako veřejná listina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 176. Rozhodná doba uložení písemnosti soudu určené účastníkovi na poště. Charakter doručenky o doručení písemnosti soudu. Charakter doručenky o doručení písemnosti soudu jako veřejné listiny . . . . . . 290 177. Náležitosti doručenky jako veřejné listiny . . . . . . . . . . . . . . . 292
Veřejné listiny (k § 134 o. s. ř.) . . . . 284 170. Označení účastníka smlouvy. Obchodní firma. Vady projevu vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 171. Důkazní břemeno. Pravost podpisu. Ověření podpisu orgánem obce. Veřejná listina. Smlouva o převodu obchodního podílu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 172. Veřejná listina ve správním řízení. Posuzování odborné způsobilosti v živnostenském podnikání . . . . 286 173. Povaha zápisu právních vztahů v evidenci nemovitostí. Kdy došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu . . . . . . . . . 287
V.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu (k § 135 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 178. Neplatnost právního úkonu (smlouvy), kterým byl jedním z jeho účastníků spáchán trestný čin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 179. Význam skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení pro posouzení platnosti právního úkonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 180. Přezkoumávání platnosti smlouvy, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo . . . . . . . . . . . . . . 296 181. Příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a újmou na zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 182. Vázanost soudu rozhodnutím o přestupku při zkoumání odpovědnosti dalšího subjektu . . . 298 183. Rozsah působnosti zákona č. 229/1991 Sb. a rozhodnutí správního orgánu 299 184. Řešení otázky překročení pravomoci celního orgánu, jestliže pod pojem zboží zahrnul dopravní prostředek . . . . . . . . . . . 300 185. Zásah do osobnostních práv způsobený rozhodnutím samosprávné nepolitické stavovské organizace . . . . . . . . . . 301 186. Možnost přezkoumat lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Obsahové náležitosti lékařského posudku o zdravotní způsobilosti zaměstnance
11
Obsah k práci z hlediska existence výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce . . . 302 187. Možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, došlo-li k vyvlastnění ve prospěch jiného subjektu než státu. Nulita správního aktu, který zakládá právo někomu, kdo nemá subjektivitu . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 188. Rozsah náhrady nákladů pohřbu.Vázanost trestním rozsudkem v otázce spoluzavinění poškozeného při rozhodování o náhradě škody . . . . . . . . . . . . . . 306 189. Posuzování zdravotního stavu při sporu o platnost výpovědi podané podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce . . . . . . . . . . . . 308 190. Povaha otázky, zda určité ložisko nerostů je ložiskem vyhrazeným. Řešení otázky, zda určité ložisko nerostů je ložiskem vyhrazeným, jako otázky předběžné. Přistoupení do řízení v případě vzájemného návrhu. Jeskyně jako předmět vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 191. Vliv správního rozhodnutí, které zakládá vlastnické právo, na práva osoby, která nebyla účastníkem správního řízení . . . . . . . . . . . . . . 311 192. Přezkoumávání platnosti dohody o vydání věci schválené ve správním řízení . . . . . . . . . . . . 312 193. Vada správního aktu spočívající v nepříslušnosti správního orgánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313 194. Použitelnost § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, při zkoumání účinnosti správních aktů vydaných v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 195. Vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu, jímž byly podle zákona o hospodaření s byty přiděleny místnosti, které nemají charakter bytu 315
12
196. Vázanost soudu rozhodnutím správce daně o uplatnění zástavního práva v nalézacím řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316 197. Trestná činnost soudce (přísedícího) jako důvod žaloby pro zmatečnost . . . . . . . . . . . . . . . 316 198. Vázanost soudu správním rozhodnutím, které nebylo doručeno všem účastníkům řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 199. Vázanost občanskoprávního soudu odsuzujícím pravomocným trestním rozhodnutím . . . . . . . . . . 318 200. Vázanost výměry o rozsahu znárodnění. Okamžik nabytí znárodněné věci státem . . . . . . . . 319 201. Vázanost soudu rozhodnutím pozemkového úřadu. Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě . . . . . . . . . 321 202. Zřízení práva osobního užívání pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy. Závaznost vyjádření místního národního výboru k charakteru domu. Obytná budova a rodinný domek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 203. Vázanost soudu správním rozhodnutím o uložení poplatkové povinnosti při poskytování teleinformační služby . . . . . . . . . 324 204. Řešení otázky, zda jde o obytnou místnost . . . . . . . . . . . . 326 205. Vznik škody způsobené advokátem včasným neuplatněním nároku klienta . . . . . . . . . . . . . . . 327 206. Zkoumání správních aktů obecnými soudy. Nicotný správní akt. Účinky rozhodnutí krajského národního výboru o průmyslovém využití ložiska nerostů . . . . . . . . . 328 207. Závaznost správního rozhodnutí nedoručeného všem účastníkům řízení 330 208. Mezitímní rozsudek a předběžná otázka. Obnova řízení proti mezitímnímu rozsudku . . . . . . . . 331 209. Závaznost rozsudku o určení neplatnosti kupní smlouvy . . . . . 332
Obsah 210. Závaznost správního rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, jež byly účastníky správního řízení ze zákona . . . . . 333 211. Závaznost hodnocení předběžné otázky pro jiná řízení. Pravomoc soudu nařídit katastrálnímu úřadu vyznačení vlastnictví v katastru nemovitostí . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 212. Vázanost soudu rozhodnutím katastrálního úřadu . . . . . . . . . . . 334 213. Identifikace nemovitostí v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku. Povaha prohlášení okresního národního výboru o opuštění majetku a k posuzování projevu vůle věc opustit . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335 214. Věcná správnost správního aktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 215. Vázanost soudu zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Výslech osoby, která je statutárním orgánem účastníka řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339 216. Předběžné posouzení platnosti smluv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 217. Závaznost rozsudku . . . . . . . . . . 342 218. Přezkoumání transformačního projektu soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 219. Platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor z hlediska jejich účelového určení . . . . . . . . 344 220. Příslušnost správního orgánu k provedení opravy správního rozhodnutí pro jeho zřejmé nesprávnosti a důsledky opravy nepříslušným orgánem . . . . . . . . . 345 221. Vázanost obecného soudu správním rozhodnutím a jeho opravou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 222. Vázanost soudu trestním rozhodnutím ve vztahu k další osobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 223. Vázanost adhezním výrokem v řízení o tzv. postižním právu pojišťovny . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349 224. Vázanost soudu rozhodnutím o tom, že žalovaný je avalem ze směnky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
225. Vázanost soudu v řízení o náhradě škody nezahájením trestního stíhání příslušným orgánem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351 226. Platnost vadného správního aktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352 227. Konkurs. Vyloučení věci z konkursní podstaty. Konkursní podstata. Majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí. Restituční nároky v konkursu. Právo na bezplatný převod bytové jednotky. Předkupní právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353 228. Zástavní právo. Vznik zástavního práva. Daňová pohledávka. Rozhodnutí správce daně. Majetek státu, k němuž má státní příspěvková organizace právo hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . 359 229. Důvody zmatečnosti. Zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Obsazení soudu. Rozvrh práce. Změny rozvrhu práce . . . . . . . . . . . . . . . 361 230. Vázanost rozhodnutím rejstříkového soudu. Zápis prodeje podniku do obchodního rejstříku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363 231. Náklady řízení. Paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Spojení více věcí ke společnému řízení. Snížení sazby odměny při odmítnutí dovolání v jedné ze spojených věcí . . . . . . . . . . . . . . . 365 VI. Určování výše nároků (k § 136 o. s. ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 232. Určování výše nároku, kterou nelze zjistit vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi . . . . . . . 367 233. Zjišťování výše škody způsobené exhalacemi na lesních porostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368 234. Rozsah vrácení bezdůvodného obohacení při užívání souboru zemědělského majetku na základě neplatné nájemní smlouvy. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů . . . . . . . . . 369
13
Obsah 235. Bezdůvodné obohacení plněním zástavce za dlužníka. Vyloučení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení při plnění za jiného . . . 371 Výběr z ustanovení právních předpisů . . . 375 Přehled uveřejněných judikátů podle právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . 379 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
14
PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech dokazování
Sestavila Petra Polišenská
Úvodem Přehled judikatury ve věcech dokazování představuje rozhodnutí vztahující se k § 120 až 136 občanského soudního řádu. Jde rozsahem o malý počet ustanovení, jejichž význam je však z hlediska výsledku občanského soudního řízení zásadní. Soubor je sestaven převážně z rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž každé rozhodnutí je zpracováno formou standardního judikátu, včetně právní věty a podstatné části odůvodnění, a měl by poskytnout ucelenou představu o rozhodovací praxi soudů v oblasti dokazování. Při vydávání ediční řady Přehledů judikatury jsme si vědomi značného vlivu judikatury na rozhodování soudů i na právní praxi vůbec. Tematicky je Přehled rozdělen do čtyř kapitol. Jednotlivé kapitoly odpovídají členění podle zákona, tzn. dokazování, provádění důkazů, důkazní prostředky a hodnocení důkazů. Kapitoly jsou dále členěny podle jednotlivých ustanovení, jejichž názvy charakterizují problematiku v nich upravenou, např. důkazní povinnost, známé skutečnosti, způsob dokazování, práva účastníků při dokazování, druhy důkazů, svědci atd. Toto uspořádání je pro rychlé vyhledávání judikátů k danému užšímu tématu velmi praktické. Přehled je, jako již tradičně u publikací této řady, doplněn věcným a paragrafovým rejstříkem. Připojen je rovněž výňatek dotčených ustanovení o. s. ř. Soustředěním vybraných judikátů o dokazování v občanském soudním řízení do jedné publikace vznikla praktická příručka pro všechny, kteří se zabývají občanským procesem. Redakce
15
Zkratky Periodika a další prameny: R, Rc, Rt PrRo SoRo SoJ Soubor Sb. n. u. ÚS Sb. NSS AdN Výběr www.nsoud.cz
Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu Právní rozhledy (vydává C. H. Beck) Soudní rozhledy (vydává C. H. Beck) Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu (vydává C. H. Beck) Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (vydává C. H. Beck) Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ad Notam – časopis vydávaný Notářskou komorou Výběr judikatury/katastrální internetové stránky Nejvyššího soudu
Právní předpisy: Listina notářský řád obč. zák. obch. zák. o. s. ř. spr. ř. tr. zák. tr. řád ZKV insolvenční zákon exekuční řád
16
Listina základních práv a svobod, vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zák. č. 500/2004 Sb., správní řád zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)
A. DOKAZOVÁNÍ I. Důkazní povinnost 1. Důkazní břemeno § 120 odst. 1 o. s. ř. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla nebo nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006 SoRo č. 1/2008, s. 11 Z odůvodnění: Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 7). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku žalobkyně na zaplacení částky 634 016 Kč postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat, že došlo k pojistné události ve smyslu pojistné smlouvy ze dne 22. 11. 2001, č. 030001246, tj. ke zničení zboží živelní katastrofou (povodní) při jeho přepravě,
17
Dokazování nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnila-li žalobkyně tuto povinnost, stíhá ji nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.
2. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení, že právní úkony dlužníka jsou vůči věřiteli neúčinné § 42a obč. zák. § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř. V řízení o určení, že právní úkony dlužníka jsou vůči věřiteli neúčinné, nese věřitel břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno i ohledně úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a ohledně toho, že tento úmysl musel být druhé straně znám; jestliže druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké, je naopak na těchto osobách, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005 PrRo č. 21/2005, s. 803 Z odůvodnění: Podle § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou
18
vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužní-
Důkazní povinnost ku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popř. vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí, tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejich důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv –
nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99). Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v § 116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
3. Důkazní břemeno ve sporu o náhradu škody při střetu provozů § 431 obč. zák. § 120 odst. 3 o. s. ř. Ve sporu o náhradu škody při střetu provozů je soud povinen provést i jiné než účastníky navržené důkazy nejen k otázce porušení právní povinnosti, ale i ke zjištění všech okolností střetu a následně k určení míry účasti obou provozovatelů. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1948/2005 C 5069 – Soubor
19
Dokazování Z odůvodnění: Podle ustanovení § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Jestliže došlo ke střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah při vypořádání škody posuzovat podle § 431 obč. zák., který upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení § 427 a 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody.
4. Dobrá pověst právnické osoby. Presumpce dobré pověsti právnické osoby a rozložení důkazního břemene ve sporu o její ochranu § 19b odst. 3, § 420 obč. zák. § 120 odst. 1 o. s. ř. I. Dobrá pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a má povahu osobního práva. Dobrou pověst právnické osoby je ne-
20
zbytné v konkrétním případě hodnotit podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud tento subjekt neplní své závazky řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostojí svým povinnostem včas, nelze dospět k závěru, že jde o právnickou osobu-podnikatele, která by požívala dobré pověsti. II. Dokud není prokázán opak, předpokládá se, že právnická osoba má dobrou pověst. Není proto věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že (difamující) tvrzení žalovaného jsou nepravdivá. III. Zákon chrání dobrou pověst právnické osoby před neoprávněným zásahem. Jde především o ochranu před šířením různých nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Tato ochrana může být realizována zejména tak, že zásahem dotčená právnická osoba se může u soudu domáhat, aby od neoprávněných zásahů bylo upuštěno a aby byl odstraněn závadný stav. Rovněž je možné požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být představováno i peněžitým plněním. Pokud v případě neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby vznikne škoda, lze se domáhat její náhrady. Prostředek ochrany je třeba zvolit v závislosti na povaze každého případu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006 PrRo č. 12/2008, s. 456 Z odůvodnění: Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 19b obč. zák., podle něhož právnické osoby mají svůj název, který musí být určen při jejich zřízení (odst. 1). Při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel
Důkazní povinnost zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích (odst. 2). Odstavec 2 platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby (odst. 3). Odvolací soud vycházel především z úvah, podle nichž, pokud žalobci b) a c) tvrdí, že jim jednáním žalovaných vznikla škoda, pak se tato tvrzení nepodařilo prokázat, což neznamená nedostatek věcné aktivní legitimace žalobců ve sporu, ale pouze neunesení důkazního břemene z jejich strany. V řízení bylo podle odvolacího soudu jednoznačně prokázáno, že žalovaní pouze využili svobody slova, garantované jim čl. 17 Listiny, a informovali o výhradách, které (ve vztahu k žalobcům) mají. Tyto úvahy odvolacího soudu se však dovolacímu soudu jeví jako nepřípadné (resp. jako výrazně nejasné) a nejsou v souladu s uvedenou právní úpravou. Dobrá pověst právnické osoby, podobně jako její název, patří k několika osobním právům, která jsou právnickým osobám zákonem přiznávána. V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se rovněž předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není úspěšně proveden důkaz opaku. To znamená, že podle tohoto východiska se hodnotí i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrá pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a trvá po celou dobu její existence. Dobrá pověst právnické osoby má – podobně jako její název – povahu osobního práva, které je nezcizitelné (viz např. Fiala, J.; Hurdík, J.; Korecká, V. Občanský zákoník – komentář. Část I., Hlava II., Oddíl druhý. Praha : C. H. Beck, 1999). Současně je však třeba přihlížet k tomu, že dobrou pověst právnické osoby je nezbytné v konkrétním případě hodnotit podle je-
jího chování v obchodních vztazích. Pokud tento subjekt neplní své závazky řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostojí svým povinnostem včas, nelze dospět k závěru, že jde o právnickou osobu-podnikatele, která by požívala dobré pověsti. Z uvedeného je patrné, že dobrá pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu. Ustanovení § 19b odst. 3 obč. zák. chrání dobrou pověst právnické osoby před neoprávněným zásahem. Jde především o ochranu před šířením různých nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Tato ochrana může být realizována zejména tak, že zásahem dotčená právnická osoba se může u soudu domáhat, aby od neoprávněných zásahů bylo upuštěno a byl odstraněn závadný stav. Rovněž je možné požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být představováno i peněžitým plněním. Pokud v případě neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby vznikne škoda, lze se její náhrady domáhat podle § 420 obč. zák. Prostředek ochrany je třeba zvolit v závislosti na povaze každého případu. Napadený rozsudek odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku podle § 19b odst. 3 obč. zák. zcela zřetelně nerozlišuje mezi ochranou, kterou toto ustanovení zajišťuje dobré pověsti právnických osob, a mezi institutem náhrady škody, pokud takovým zásahem právnické osobě (též) vznikne. Je proto zřejmé, že již z tohoto důvodu odvolací soud nemohl uplatněný nárok žalobců náležitě posoudit. Tato okolnost je o to významnější, že vadná je již ve své podstatě i jeho úvaha týkající se údajného neunesení důkazního břemene žalobci v tomto sporu. Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových
21
Dokazování tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Není proto věcí žalobce domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá (analogicky např. srov. Knap, K.; Švestka, J. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde, 2004, s. 318). Jako nepřesný a nevyvážený se dále jeví názor odvolacího soudu, že vyhověním žalobě by byla omezena svoboda slova žalovaných, resp. svoboda projevu a právo na informace, která zaručuje čl. 17 Listiny. Soud v tomto případě zcela přehlíží již samotný fakt, že toto právo je třeba vždy posuzovat v souvislosti s právy ostatních subjektů, v daném případě s právem na ochranu dobrého jména právnické osoby. Je pak obecně uznávanou zásadou, že svoboda slova není institutem bezbřehým. Za výkon tohoto práva obecně nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností.
5. Zásada projednací v občanském soudním řízení. Kritéria pro vypořádání podílového spoluvlastnictví a jejich přezkoumání v dovolacím řízení § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř. § 142 odst. 1 obč. zák. I. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povin-
22
ností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat. II. Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít v úvahu hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 PrRo č. 4/2007, s. 152 Z odůvodnění: Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.). V usnesení ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší
Důkazní povinnost soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít v úvahu, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor rozhodnutí NS, sv. 26, C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“ V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podí-
lů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 – www. nsoud.cz). Z uvedeného je zřejmé, že podle konstantní judikatury není ani velikost spoluvlastnických podílů jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že pozemek bude účelněji využit, bude-li přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, jehož podíl na něm je sice menší, ale má na rozdíl od dalšího spoluvlastníka k němu zajištěn přístup, není zjevně nepřiměřená a v dovolacím řízení ji nelze zpochybnit. Tuto otázku řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu [k tomu lze poznamenat, že zákon jako podmínku pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků nepožaduje, aby dělení věci (pozemku) nebylo vůbec možné, ale aby nebylo „dobře možné“, což je i případ, kdy na předmětný pozemek má zajištěn přístup jen jeden ze spoluvlastníků – viz též R 38/1971 Sbírky soudních roz-
23
Dokazování hodnutí a stanovisek]. Ani průběh předchozích vztahů mezi účastníky nedává zákonný podklad pro připuštění dovolání. Významná není ani námitka, že dovolatel měl zajištěn k pozemku přístup po pozemní komunikaci. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat. S tímto tvrzením dovolatel přišel až v odvolacím řízení, v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani skutečnosti, ze kterých by bylo možno existenci pozemní (v dané věci zřejmě účelové) komunikace dovodit, ač byl soudem prvního stupně poučen o nutnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí (§ 119a o. s. ř.). Proto šlo o tvrzení vznesené opožděně; ze spisu ani není zřejmé, že by o účelovou komunikaci mělo jít. I pokud by dovolací soud neprávem opomenul skutkové okolnosti, ze kterých by existence takové komunikace vyplývala, šlo by tu o vadu uvedenou v § 241a odst. 3 o. s. ř., kterou by bylo možno uplatnit jen v případě přípustného dovolání. I kdyby pak byly správné námitky, že u soudu se ztratily dokumenty a že soud měl řízení přerušit až do rozhodnutí o vyvlastnění práva přístupu, šlo by jen o vady řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ke kterým by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; odvolací soud navíc správně vyšel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
24
6. Rozsah zákonné koncentrace občanského soudního řízení. Zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů. Zásada koncentrace občanského soudního řízení a provedení účastníky nenavržených důkazů. Poučení účastníka o povinnosti označit důkazy § 118a odst. 1, § 118b odst. 1, § 118c odst. 2, § 120 odst. 3 o. s. ř. I. Zákonná koncentrace občanského soudního řízení ve věcech uvedených v § 118b odst. 1 o. s. ř. se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, ani na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést. II. Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkaz, jehož pomocí lze zjistit jiný skutkový stav věci, než jaký vyplývá z dosud provedených důkazů. III. Zásada koncentrace se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet. Jde o zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoliv o prostor k uvážení soudu. Při dokazování soud přesto není odkázán jen na návrh účastníka na provedení důkazu. Ve sporném řízení soud může provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů; soud však nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu ani v průběhu dosavadního jednání. IV. Poučení účastníka o povinnosti označit důkazy musí mít konkrétní ob-
Důkazní povinnost sah. Soud v rámci poučení účastníku sdělí, že k určité skutečnosti, kterou tvrdil, nenabídl důkaz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006 SoRo č. 3/2007, s. 91 Z odůvodnění: Pokud se týče žalobcem fakticky uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dopadá na případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolání dovozuje nesprávný postup soudu v souvislosti s úpravou obsaženou v § 118b odst. 1 o. s. ř. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a v dalších v tomto ustanovení vyjmenovaných věcech, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo, takže k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To však neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Podle § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. nejde-li o řízení uvedená ve druhém odstavci téhož ustanovení (kdy je soudu ukládána povinnost provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, je-li to potřeba ke zjištění skutkového stavu), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Z obsahu spisu vyplývá, že při prvním jednání konaném v této věci u soudu první-
ho stupně soud přítomné účastníky poučil podle § 118b o. s. ř. o nutnosti navrhnout důkazy do konce uvedeného jednání s tím, že jinak k nim nebude přihlíženo. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 10. 2005, byla při něm vyslechnuta svědkyně R. K., přičemž odvolací soud, jak vyplývá z napadeného rozsudku, tak učinil s odůvodněním, že jde o důkaz, který nebyl do skončení prvního jednání navržen účastníky a jehož provedení je odůvodněno § 120 odst. 3 o. s. ř. V řízení o ochranu osobnosti, v němž se uplatňuje princip koncentrace ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., lze tvrzení o rozhodných skutečnostech a důkazy k jejich prokázání uvést nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo, ve vztahu k celému předmětu řízení. Účastník v tomto řízení musí do skončení prvního jednání beze zbytku splnit povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Koncentrace řízení se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, a z povahy věci také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést. Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkaz, jehož pomocí lze skutkový stav věci zjistit jinak, než jak vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Zásada koncentrace se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet. Jde o zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoliv o prostor k uvážení soudce, který by se promítl do rozhodnutí o věci závěrem, zda účastník splnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní. To pak ovlivňuje i úvahu o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení důkazu, který nebyl účastníky navržen, ve smyslu § 120 o. s. ř. Poučení
25
Dokazování účastníka o povinnosti označit důkazy ovšem musí mít současně zcela konkrétní obsah. Soud v rámci poučení účastníku sdělí, že k určité skutečnosti, kterou tvrdil, nenabídl důkaz, resp. že se nevyslovil k tomu, proč tak neučinil (obdobně srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z.; Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 436 a násl.). Při dokazování ve sporném řízení soud přesto není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), aby i v tomto řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Ve sporném řízení, které se vyznačuje především soukromoprávní povahou uplatňovaných nároků, nesmí toto právo soudu zasahovat do rovného postavení účastníka řízení. Soud tak svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a v průběhu dosavadního jednání (obdobně srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z.; Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 449 a násl.). Nadto z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 1. 2005 vyplývá, že poučení o povinnosti účastníků navrhnout důkazy se omezilo pouze na obecně formulovanou větu „účastníci poučeni podle § 118b (zřejmým nedopatřením uvedeno § 18b) občanského soudního řádu o nutnosti navrhnout důkazy do konce dnešního jednání, jinak k nim nebude přihlíženo“. Dovolací soud má zato, že takto formulovaná výzva postrádá požadovanou konkrétnost, o níž již byla zmínka výše. Je proto třeba uzavřít, že nebylo shledáno, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo dovolatelem vytýkanou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26
7. Nevyhovění návrhu na provedení důkazu § 119a odst. 2, § 120 odst. 1 o. s. ř. Návrh na provedení důkazu, jemuž nevyhoví, soud zamítne usnesením a v rozhodnutí o věci pak vyloží důvody, proč navržené důkazy neprovedl. Soud neprovede zejména důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 C 3794 – Soubor Z odůvodnění: Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí zamítnout usnesením (§ 119a odst. 2 o. s. ř), a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 153 odst 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Především neprovede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o dů-
Důkazní povinnost kazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován. Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnutí o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 59, ročník 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86, ročník 2002).
8. Smysl institutu důkazního břemene § 101 odst. 1, § 120 o. s. ř. Smyslem institutu důkazního břemene je umožnit soudu, aby mohl rozhodnout i v těch případech, kdy určitá skutečnost nebyla, popř. ani nemohla být prokázána. Pak musí soud rozhodnout v neprospěch účastníka, v jehož zájmu bylo tvrzenou skutečnost prokázat.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1193/2004 C 3475 – Soubor Z odůvodnění: Smyslem důkazního břemene, které je institutem procesního práva, je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost nebyla, popř. ani nemohla být prokázána. V takovýchto případech soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo tvrzenou skutečnost prokázat. Odvolací soud v této souvislosti nezatížil svoje rozhodování žádným relevantním pochybením, pokud nevycházel z žalobci tvrzeného vlastnického práva F. S., protože nejpozději datovaným rozhodným písemným dokladem, který byl důkazně upotřebitelný, byla v dané věci dle zápisu ze dne 16. 5. 1934 odevzdací listina D 388/32-9, která dokládá vklad vlastnického práva F. S. V další argumentaci dovolatelů jde již výhradně o hodnocení důkazů, čili o hodnocení určitých skutečností charakteristických pro předmětný spor. Z takovéhoto hodnocení neplyne žádný obecný právní názor, který by napadený rozsudek mohl povýšit na rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací argumentace brojící proti skutkovým zjištěním je na místě pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (viz ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se ale v souzené věci nejedná.
9. Důkazní břemeno ohledně nedostatku zavinění § 120 odst. 1 o. s. ř. § 420 obč. zák. Jestliže škůdci přímo ze zákona plyne konkrétní povinnost, může se ve
27
Dokazování smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou porušením takové povinnosti, prokáže-li, že škodu nezavinil; důkazní břemeno v tomto směru tíží jeho, nikoliv poškozeného. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2199/2004 C 4270 – Soubor Z odůvodnění: V posuzovaném případě dovodil soud prvního stupně (odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, ostatně v tomto směru formuloval i své předchozí zrušovací rozhodnutí), že žalovaný za škodu způsobenou žalobcům neodpovídá, protože žalobci neprokázali, že by žalovaný při manipulaci s přívodem vody o možnosti vzniku škody věděl, a že žalovaný z žádných dostupných informací ani nemohl mít vědomost o možném ohrožení chovu ryb. Již z tohoto závěru je zřejmé, že ustanovení § 420 obč. zák., zejména jeho odstavec 3, nebylo vyloženo správně, neboť důkazním břemenem ohledně toho, zda žalovaný věděl či mohl vědět, že uzavřením přívodu vody způsobí žalobcům škodu, by tak byli v rozporu s citovaným ustanovením zatíženi žalobci, nikoliv žalovaný. Kromě toho nelze přehlédnout, že u nedbalosti nevědomé se předpokládá, že škůdce sice nevěděl, že škodu může způsobit, avšak vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Vzhledem k rozsahu dovolání není předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb. (každý, kdo využívá území nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí nebo odstraňuje stavby, je povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na život-
28
ní prostředí a zatížení území, a to v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními předpisy). Toto ustanovení tedy vyžaduje, aby ten, kdo určitým způsobem nakládá s přírodními zdroji, bral v potaz i možné dopady na životní prostředí, a klade tak na jednající osobu zvýšené požadavky ohledně její informovanosti o možných důsledcích jejího počínání. Odvolací soud však ve světle této úpravy subjektivní vztah žalovaného ke vzniku škodlivého následku neposuzoval; aniž se blíže zabýval konkrétními okolnostmi případu a postavením žalovaného, pouze obecně konstatoval, že mu o možném vzniku škody nebylo nic známo. Jestliže však škůdci přímo ze zákona plyne povinnost zhodnotit vliv činnosti na životní prostředí, může se ve smyslu ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že ani z tohoto pohledu škodu nezavinil; důkazní břemeno v tomto směru samozřejmě tíží škůdce (žalovaného), nikoliv poškozeného (žalobce). Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Důkazní povinnost
10. Důkazní břemeno o zhoršení zdravotního stavu natolik, že neumožňuje poškozenému pracovat § 447 obč. zák. § 120 odst. 1 o. s. ř. Poškozený, kterému nebyl po skončení pracovní neschopnosti přiznán invalidní důchod, je povinen v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku tvrdit a prokázat (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), že v důsledku újmy na zdraví je jeho zdravotní stav takový, že mu neumožňuje pracovat vůbec nebo ho omezuje jen na výkon některých zaměstnání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2326/2004 C 4633 – Soubor Z odůvodnění: Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je vznik škody, který se v této souvislosti odvíjí od okolnosti, že poškozený trpí ztrátou pracovní způsobilosti znemožňující mu dosahovat příjmů ve stejné výši jako před poškozením. Jde o podmínku objektivní, jejíž existenci je povinen tvrdit a prokazovat poškozený. V případech přiznání invalidního důchodu zpravidla ztrátu pracovní způsobilosti dokládá samotná okolnost, že byl důchod přiznán, neboť nárok na invalidní důchod je kromě jiného podmíněn i ztrátou či omezením pracovní způsobilosti. Jestliže poškozenému nebyl invalidní důchod přiznán, je povinen v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku tvrdit a prokázat (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), že v důsledku újmy na zdraví je jeho zdravotní stav takový, že mu neumožňuje pracovat vůbec nebo ho omezuje jen na výkon některých zaměstnání.
Žalobce v dané věci tvrdí, že následky zranění mu znemožňují vykonávat původní profesi taxikáře, aniž by tento stav dokládal důkazem o konkrétních zdravotních obtížích či omezeních. Požaduje přitom náhradu za ztrátu na výdělku odpovídající tomu, že není schopen pracovat vůbec, tedy ani v jiné, méně náročné, byť hůře placené profesi. Odvolací soud bez dalšího zkoumání zdravotního stavu poškozeného dovodil zánik jeho pracovní způsobilosti v plném rozsahu, ačkoliv žalovaný tvrdil, že zdravotní stav žalobci neznemožňuje řízení automobilu či výkon některých prací. Soud přitom odkázal na zprávu lékaře vypracovanou pro účely poskytování dávek v nezaměstnanosti (nikoliv tedy z hlediska dopadu újmy na zdraví na pracovní způsobilost žalobce), aniž uvedl, jaká konkrétní skutková zjištění z ní činí ohledně přetrvávajících zdravotních obtíží poškozeného a z toho plynoucích omezení vedoucích v konečném důsledku ke ztrátě jeho pracovní způsobilosti. Přestože žalobce byl pod sankcí neúspěchu ve sporu povinen prokázat, že jeho zdravotní stav v předmětném období mu neumožňoval vykonávat žádné zaměstnání, odvolací soud dovodil, že to byl žalovaný, kdo neprokázal své tvrzení o možnosti žalobce uplatnit se v dosavadní či jiné profesi, čímž vyložil nesprávně ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. v otázce, koho tíží důkazní břemeno, a jeho rozhodnutí je tak nesprávné.
11. Kritika a právo na ochranu osobnosti kandidátů ve volbách do zastupitelských sborů § 11, § 13 odst. 1, 2 obč. zák. Žaloba na ochranu osobnosti za výroky, které pronesli kandidáti ve volbách, je výjimečným a podpůrným pro-
29
Dokazování středkem ochrany osobnosti kandidáta a lze jí vyhovět, jen je-li odůvodněna kvalifikovanými okolnostmi. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 23 C 118/2004 SoRo č. 2/2006, s. 65 Z odůvodnění: V případě dalších výroků žalovaného, že si žalobce hned po revoluci navlékl dres liberála, že byl označen jako „taky kandidát“ a v souvislosti s jeho osobou žalovaný uvedl, že doba 15 let po revoluci je příliš krátká na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty prali znovu o moc, se jedná podle názoru soudu o hodnotové soudy, které nevybočily z mezí ústavnosti, neboť tyto hodnotové soudy mají dostatečný faktický podklad. Při hodnocení podkladu hodnotového soudu je nutno vzít na zřetel celý obsah předmětné internetové diskuse, nikoliv jen jednu či dvě dotčené věty, jak činí žalobce, a stejně tak je nutno přihlédnout k celospolečenskému kontextu, v němž byly tyto hodnotové soudy pronášeny, tedy že šlo o názory kandidáta ve volbách pronesené ve veřejné a politické diskusi, tedy v rámci předvolební diskuse na internetových stránkách kandidátů. Podle názoru soudu je nepochybné, že hodnotový soud žalovaného, že žalobce si hned po revoluci navlékl dres liberála, má zcela reálný hodnotový základ, neboť je nepochybné, že dlouholetého člena KSČ nelze označovat za liberála, a stejně tak je nepochybné, že toliko listopad 1989 umožnil žalobci a nejen jemu, aby se za liberála mohl nejen označit, ale také jako liberál konat. Není nic difamujícího na tvrzení, že pokud byl žalovaným žalobce označen jako „taky kandidát“ a stejně tak obecná úvaha žalovaného, že doba 15 let po revoluci je příliš krátká na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali znovu o moc, je zcela namístě.
30
Nelze přehlédnout, že tato úvaha je úvahou obecnou, byť se žalovaný o ní zmínil v diskusi o osobě žalobce. Nelze však dospět k závěru, že by byla přímo vztažená na osobu žalobce. V souvislosti s hodnocením všech okolností také nelze přehlédnout tu skutečnost, že žalobce měl možnost reagovat na nepravdivé tvrzení či difamující výroky na své webové stránce, tedy měl stejnou možnost, jakou měl žalovaný, ovšem není tvrzeno, že by této možnosti využil. Místo toho se domáhá mocenského zásahu po soudu, tedy zásahu do práva na svobodu projevu. Podle soudu lze přijmout obecný závěr, že žaloba na ochranu osobnosti za výroky, které pronesli kandidáti ve volbách, je výjimečným a podpůrným prostředkem ochrany osobnosti kandidáta a lze jí vyhovět, jen je-li odůvodněna kvalifikovanými okolnostmi, které však v daném případě nebyly shledány, a proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
12. Důkazní břemeno ohledně skutečností z doby dávno minulé § 120 odst. 1 o. s. ř. Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 C 3255 – Soubor Z odůvodnění: Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětná smlouva nebyla schválena kraj-
Důkazní povinnost skou odborovou radou, učinil odvolací soud na základě zjištění, že svědek H. „si nepamatuje na to, že by byl vyžádán písemný souhlas krajské odborové rady ke smlouvě. Pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Na druhou stranu se nepamatuje na to, že by krajská odborová rada vyslovila s uzavřením smlouvy nesouhlas“. Podle názoru dovolacího soudu učiněnému závěru právě citované skutkové zjištění neodpovídá. Ze skutečnosti, že se svědek po prakticky 40 letech domnívá, že byl souhlas udělen a nepamatuje si, že by krajská odborová rada s převodem sporných nemovitostí nesouhlasila, nemůže bez dalšího vést soud k závěru, že žádný souhlas udělen nebyl, jestliže jej nelze jinak (zřejmě v písemné podobě) prokázat. Podle názoru dovolacího soudu v případech, jako je tento, je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu § 1 o. s. ř.) třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle docházelo, nepatřičný, obdobně jako je tomu (v jiných případech) při zpochybňování správnosti správního rozhodnutí, včetně správnosti postupu správního orgánu v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo (zde v případě pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu). Z řečeného tak vyplývá, že je dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Závěrem lze poznamenat, že není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou (viz výše) dály obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním) postupem, je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. Oprávnění konkursního soudu provádět v řízení i jiné než účastníky navržené důkazy § 120 odst. 3 o. s. ř. Konkursní soud je oprávněn provést v řízení i jiné než účastníky navržené důkazy. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 377/2002 C 2957 – Soubor Z odůvodnění: K argumentaci „nálezem“ (správně usnesením) Ústavního soudu Nejvyšší soud poznamenává, že uvedené usnesení se zabývalo tím, zda má konkursní soud povinnost zjišťovat skutkový stav věci z úřední povinnosti (bez odpovídajících tvrzení a případných důkazních návrhů účastníků řízení), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Nicméně, žádné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ani žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jehož přiměřené užití přicházelo v úvahu, nevylučuje (a Ústavní soud se v tomto kontextu věcí rovněž nezabýval) právo konkursního soudu provést k tvrzení navrhujícího věřitele o dlužníkově úpadku i jiné než tímto navrhovatelem tvrzené důkazy a na základě poznatků z těchto důkazů nabytých se vyslovit k otázce, zda dlužník je v úpadku. To ostatně plyne přímo z dikce ustanovení § 120 o. s. ř. v rozhodném znění. Podle tohoto ustanovení platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhodu-
31
Dokazování je, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3). Ustanovení v rozhodném znění (ke dni prohlášení konkursu) určovalo, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§ 1) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§ 1a, § 12a odst. 3 a § 67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§ 4 odst. 4). Soud tedy může prohlásit konkurs na majetek dlužníka až poté, kdy je osvědčeno, že se dlužník nachází v úpadku (poté, co z předložených důkazů vyjde najevo úpadek dlužníka). Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že z dikce uvedeného ustanovení ve spojení s § 1 odst. 2 ZKV vyplývá, že konkurs na majetek dlužníka lze prohlásit pouze v případě, že další věřitel dlužníka byl uveden konkrétně v návrhu na prohlášení konkursu. Nic nebrání tomu, aby soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka i za situace, kdy existence dalších věřitelů vyplynula např. z dalšího návrhu na prohlášení konkursu podaného jiným věřitelem dlužníka nebo z vyjádření dlužníka k návrhu na prohlášení konkursu (jak tomu bylo v této věci) teprve v průběhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu. I kdyby konkursní soud provedl v řízení jiné než účastníky navržené důkazy, je takový postup v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. a rovněž i s dispoziční zásadou, kterou se konkursní řízení řídí.
32
V právní teorii srov. k tomu např. též např. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z.; Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2003, s. 452–453 (bod 2. poznámek k § 120), kde se mimo jiné uvádí, že má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou pro soud snadno dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu. Dovoláním napadené závěry odvolacího soudu tudíž v intencích podaného výkladu nejsou (oproti mínění dovolatelky) v rozporu ani s citovanými úvahami Ústavního soudu, ani s ustálenou judikaturou soudů na dané téma. V řešení otázky, zda byla vskutku prokázána existence pohledávky společnosti S., a. s., pak dovolání postrádá potřebný judikatorní přesah. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
14. Určení pravděpodobného výdělku § 17 zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku § 195 zák. práce § 101, § 120 odst. 1, 4 o. s. ř. Určení pravděpodobného výdělku je otázkou nejen skutkovou, ale i právní. Určení výdělku, kterého by zaměstnanec „zřejmě dosáhl“, je ovšem v každém případě záležitostí přísně individuální a stává se především otázkou skutkovou.
Důkazní povinnost V řízení proto musí být tvrzeny a prokázány rozhodné skutečnosti, ze kterých bude pravděpodobný výdělek zjištěn. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 21 Co 493/2001 SoRo č. 8/2004, s. 305 Z odůvodnění: Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že určení pravděpodobného výdělku podle § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. je nejen otázkou právní, ale i skutkovou a jde o záležitost přísně individuální. V řízení proto musí být tvrzeny a prokázány rozhodné skutečnosti, ze kterých bude pravděpodobný výdělek zjištěn. Je na žalobci, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal. Pokles výdělku je škodou a její výši musí prokázat žalobce, a to i když jde o odpovědnost povahy objektivní. Názor žalobce, že by v rozhodném období dosáhl stejných výdělků jako ostatní řidiči, nemůže podle názoru odvolacího soudu bez dalšího obstát. Ustanovení o pravděpodobném výdělku nelze totiž vykládat tak široce, že by bylo možno jej bez dalšího určit z výdělku ostatních pracovníků na podobných místech. Potíž je pak zejména s určením pravděpodobné výše pohyblivé části mzdy, která u každého z pracovníků (zde řidičů nákladního vozidla) byla různá a závislá na práci přidělované v každém jednotlivém měsíci. Proto nelze použít výdělek jiných pracovníků zejména v těch případech, kdy je práce každému z nich přidělována individuálně, jak se děje právě u řidičů. Z tohoto důvodu se stala jediným spolehlivým vodítkem pro určení pravděpodobného výdělku žalobce jeho základní mzda, když žalobce žádné jiné skutečnosti, ze kterých by mohl být pravděpodobný výdělek spolehlivěji zjištěn, nenabídl.
15. Obsah návrhu a povaha listin připojených k návrhu na zahájení řízení ve věcech obchodního rejstříku § 79 odst. 2, § 120 odst. 1 o. s. ř. § 31 odst. 2 obch. zák. I. I pro rejstříkové řízení platí povinnost navrhovatele vylíčit v návrhu na zápis do obchodního rejstříku rozhodující skutečnosti, což znamená uvést právní skutečnost či skutečnosti, na základě nichž má dojít k zápisu, resp. změně zápisu v obchodním rejstříku. II. „Označení důkazů v návrhu na zahájení řízení“ v rejstříkovém řízení znamená v prvé řadě označení listin, jež byly navrhovatelem připojeny k návrhu za účelem doložení tvrzeného skutečného právního stavu. III. Listiny, jimiž navrhovatel dokládá právní skutečnost či skutečnosti, na základě nichž má dojít k zápisu do obchodního rejstříku, nejsou součástí návrhu na zahájení řízení. Navrhovatel je povinen je k návrhu připojit. Jestliže tak neučiní, návrh není neúplný, a nelze proto postupovat dle § 43 o. s. ř., ale navrhovatel porušil povinnosti dle § 79 odst. 2 o. s. ř., § 31 odst. 2 obch. zák., jakož i § 120 odst. 1 o. s. ř. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 7 Cmo 117/2003 PrRo č. 7/2004, s. 271 Z odůvodnění: Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. návrh na zahájení řízení musí kromě obecných náležitostí obsahovat mimo jiné i vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Podle § 200b odst. 1 o. s. ř. se řízení ve věcech obchodního rejstříku zahajuje na ná-
33
Dokazování vrh. Občanský soudní řád ve speciálních ustanoveních týkajících se tzv. rejstříkového řízení – řízení před soudem vedoucím obchodní rejstřík ve věci zápisu do tohoto rejstříku, tedy v § 200a až 200d o. s. ř. ohledně obsahu návrhu nestanoví ničeho, tedy pro povinný obsah návrhu na zápis do obchodního rejstříku neplatí odlišná úprava od obecné úpravy uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Odlišnost obsahu návrhu na zahájení řízení je tedy dána pouze specifikou rejstříkového řízení a obsahem zápisů, resp. do obchodního rejstříku zapisovanými skutečnostmi. Do obchodního rejstříku se totiž zapisují jen zákonem dané skutečnosti (např. společník společnosti s ručením omezeným, výše jeho vkladu a rozsah splacení tohoto vkladu, jakož i výše obchodního podílu každého společníka), přičemž k zápisu skutečnosti, resp. změně údaje v rámci zapsané skutečnosti může dojít jen na základě určité právní skutečnosti (např. smrti společníka a nabytí jeho obchodního podílu v rámci dědictví), která znamená takovou změnu skutečného, a tím i právního stavu, jež musí mít odraz v zapisovaných skutečnostech. Vylíčení rozhodujících skutečností v rejstříkovém řízení tedy znamená uvedení právní skutečnosti či skutečností, na základě nichž má dojít k zápisu či změně zápisu do obchodního rejstříku. Právní skutečností může být jak právní úkon, tak i právní stav, může jít o jednoduchou skutečnost či složenou skutečnost či několik skutečností v jejich souhrnu. V případě úmrtí společníka společnosti s ručením omezeným jsou od novely obchodního zákoníku účinné od 1. 1. 2001 (zákon č. 370/2000 Sb.) rozhodnými právními skutečnostmi jednak smrt společníka (právní skutečnost, na základě níž musí být společník z obchodního rejstříku vymazán), jednak nabytí jeho obchodního podílu dědicem (pokud společenská smlouva dědění nevylučuje), tedy pravomocné rozhodnutí příslušného dědického soudu o nabytí obchodního podílu příslušným dědi-
34
cem (právní skutečnost odůvodňující zápis dědice coby společníka namísto společníka zemřelého). I pro rejstříkové řízení tedy platí povinnost vylíčit v návrhu na zápis do obchodního rejstříku rozhodující skutečnosti, což v takovém řízení znamená uvést právní skutečnost či skutečnosti, na základě nichž má dojít k zápisu, resp. změně zápisu v obchodním rejstříku. Vylíčení relevantních skutečností totiž soud orientuje v rámci jeho povinnosti zjistit skutečný stav, a tudíž za tímto účelem vyžádat i jiné doklady, resp. důkazy, než předložil navrhovatel. V návrhu na zahájení řízení dále musí být označeny důkazy, jichž se navrhovatel dovolává (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 79 odst. 2 o. s. ř. je navrhovatel k návrhu povinen připojit listinné důkazy, jichž se dovolává. Podle § 31 odst. 2 obch. zák. návrh na zápis do obchodního rejstříku musí být doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Podle § 200d odst. 2 o. s. ř. o obsahu zápisu lze rozhodnout bez nařízení jednání, jestliže rejstříkový soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo jestliže o něm lze rozhodnout bez provádění důkazů na základě listin, jimiž se podle zvláštních předpisů dokládají zapisované skutečnosti. Z uvedeného tedy plyne, že v rejstříkovém řízení není vždy nutné provádět dokazování, tedy že je není nutné provádět tehdy, jestliže jde rozhodnout jen na základě předložených listin a zároveň není-li dán požadavek nutnosti nařízení jednání (§ 200d odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Jinak řečeno, standardním postupem v rejstříkovém řízení je neprovádět tzv. dokazování, ale jen zkoumat listiny připojené v návrhu nebo na něž je v návrhu odkázáno, pakliže je není nutné z jiných důvodů provést jako důkaz. Z uvedeného plyne, že „označení důkazů v návrhu na zahájení řízení“ v rejstříkovém řízení znamená v prvé
Důkazní povinnost řadě označení listin, jež byly navrhovatelem připojeny k návrhu za účelem doložení tvrzeného skutečného právního stavu (stavu, na základě nějž má být proveden zápis v obchodním rejstříku). Samozřejmě, že v rejstříkovém řízení je možné v návrhu na zahájení řízení navrhnout i důkazy, což znamená důkazní prostředky dle § 125 a násl. o. s. ř., jež musí být soudem prováděny při jednání. Uvedení listin, jimiž navrhovatel dokládá právní skutečnost či skutečnosti, na základě nichž má dojít k zápisu do obchodního rejstříku, v návrhu, neznamená, že by tyto listiny byly součástí návrhu, tedy že by jejich absence mohla být řešena dle § 43 o. s. ř. Tyto listiny nejsou součástí návrhu na zahájení řízení. Jak je zřejmé z § 79 odst. 2 o. s. ř. i ze speciálního ustanovení pro rejstříkové řízení – § 31 odst. 2 obch. zák., příslušné listiny se pouze přikládají k návrhu na zahájení řízení, tedy navrhovatel je povinen je k návrhu připojit. Jestliže tak neučiní, nejde o návrh, jenž by byl neúplný, a nelze tedy postupovat dle § 43 o. s. ř., ale jde o porušení povinnosti dle § 79 odst. 2 o. s. ř., § 31 odst. 2 obch. zák., jakož i § 120 odst. 1 o. s. ř. V rejstříkovém řízení je soud povinen provést i jiné důkazy, tedy postarat se o doložení i jiných dokladů, než byly účastníky navrhovány, resp. účastníky doloženy.
16. Mentální rezervace jednoho z účastníků smlouvy a neplatnost smlouvy. Neprovedení navrženého důkazu § 37 odst. 1 obč. zák. § 120 odst. 1, § 157 odst. 2, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, za-
tímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. II. Pokud soud prvního stupně neprovedl účastníkem navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí nevyložil, proč jej neprovedl, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003 C 2086 – Soubor Z odůvodnění: O neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. V podobném případě Nejvyšší soud vyslovil, že „i kdyby zjištění skutkového stavu opravňovala závěr, že ten, kdo právní úkon … učinil, jej sice chtěl učinit, ale nechtěl způsobit jeho následky nebo alespoň některé z nich, nebylo by možno na jejich podkladě učinit závěr o neplatnosti právního úkonu pro nedostatek vážnosti vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.)“; k vnitřní výhradě při posuzování platnosti právního úkonu se nepřihlíží (rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99). Také v odborné literatuře se v této souvislosti uvádí: „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy…“ a popírá se tu význam mentální rezervace (Sedláček, J.; Rouček, F.
35
Dokazování Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha, 1936, díl IV., s. 78). V daném případě však nelze přisvědčit závěru, že bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy bylo jednání obou stran simulované. Je třeba vyjít ze skutečnosti, že stranami smlouvy byly akciová společnost Č. a žalovaná, nikoliv tedy H. N.; ten jen jednal jménem společnosti. Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony). Od projevu vůle je třeba odlišit tvorbu vůle právnické osoby, která se řídí jejími vnitřními předpisy (například stanovami), není-li upravena přímo zákonem. Takto vzniklou vůli právnické osoby nelze ztotožňovat s vůlí osoby, která jménem právnické osoby jedná. Vytvoří-li se v souladu s vnitřními předpisy, příp. s obecně závaznými právními předpisy vůle právnické osoby učinit právní úkon určitého obsahu a tento úkon je tak učiněn, nemůže mít vnitřní výhrada osoby jednající za právnickou osobu, resp. její odhodlání práva a povinnosti vzniklé na základě učiněného úkonu nerespektovat, vliv na existenci vůle právnické osoby. V dané věci soud prvního stupně zjistil, že H. N. uzavřel v souladu se skutečností, že právní úkony mohl uzavírat po předchozím souhlasu dalšího člena představenstva, právní úkon se souhlasem a za účasti dalšího člena představenstva Ing. L. V. Za této situace nemůže být pro posouzení vážnosti vůle smlouvu uzavřít rozhodující jen úmysl H. N., ale je třeba vyjít i z vůle Ing. V. I když platné právo neřeší
36
rozpory ve skutečné a projevené vůli mezi více osobami vytvářejícími vůli právnické osoby, je třeba v zájmu ochrany právní jistoty v občanskoprávním styku a dobré víry třetích osob, jakož i vzhledem k ochraně zájmů právnické osoby, jejíž vůle je vytvářena, dát přednost vůli projevené více osobami oprávněnými tuto vůli vytvářet před navenek neprojeveným nedostatkem vůle (resp. vnitřní výhradou týkající se následné realizace některých práv a povinností ze zamýšleného úkonu) jedné z těchto osob. Proto závěr o tom, že zmíněná společnost neměla vůli úkon uzavřít, by bylo možno přijmout jen v případě, že by tuto vůli neměla žádná z osob ji vytvářejících. Z tohoto hlediska se soudy věcí nezabývaly a nevěnovaly pozornost vědomí Ing. V. o výhradě druhého jednajícího, ani nepřihlédly k následnému jednání Ing. V., který se jménem žalobkyně domáhal zaplacení kupní ceny; jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotná okolnost, zda ze smlouvy bylo plněno či nikoliv, může být sice nepřímým důkazem, nasvědčujícím úmyslům stran, ale sama o sobě není pro posouzení platnosti smlouvy rozhodující. Strany jasně projevily vůli právní úkon uzavřít a nepochybně jejich vůle směřovala k uzavření kupní smlouvy. To, že jedna z nich snad neměla v úmyslu plnit, nemůže způsobit neplatnost smlouvy. Pokud by navenek neprojevený nedostatek úmyslu plnit způsobil neplatnost smlouvy, způsobilo by to zmatek v právním styku a bylo by v podstatě jen na vůli dlužníka, zda povinnost splní anebo prohlásí svou vůli za nevážnou. V těchto případech proto právo dává věřiteli možnost domáhat se plnění ze smlouvy nebo za splnění zákonných podmínek od smlouvy odstoupit (buď pro prodlení dlužníka, nebo i pro omyl věřitele vyvolaný dlužníkem). V dané věci sice může toto pravidlo být pro žalobce nevýhodné,
Důkazní povinnost ovšem v případě, že by (např. v důsledku prudkého poklesu cen nemovitostí) se smlouva stala pro žalobce výhodnou, nebylo by možno v případném sporu o zaplacení kupní ceny přijmout námitku žalované proti žalobě na zaplacení sjednané kupní ceny, že ona ani H. N. se zaplacením kupní ceny ve skutečnosti nepočítali; taková námitka by byla zcela bezvýznamná. Proto pokud soud prvního stupně dovozoval neplatnost kupní smlouvy ze skutečnosti, že kupní cena „zřejmě vůbec zaplacena nebyla, každopádně však nebyla předisponována“ na žalobce, a odvolací soud na tento právní závěr nereagoval, spočívá rozhodnutí obou soudů i v této otázce na nesprávném právním posouzení věci. Nadto je třeba přisvědčit žalované v tom, že pokud by částku H. N. přijal, bylo by vnitřní věcí žalující společnosti, jak s ní naložil, a pokud by ji H. N. nepředal společnosti, nemohlo by to mít na právní postavení žalované vliv.
17. Neunesení důkazního břemene § 120 odst. 3 o. s. ř. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, že jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003 C 2083 – Soubor
Z odůvodnění: Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze – jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení – v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, 2002).
37
Dokazování
18. Možnost odvolacího soudu rozhodnout o odvolání bez jednání při použití i jiných odvolacích důvodů, než je nesprávné právní posouzení. Význam shodného tvrzení účastníků o právní povaze věci § 214 odst. 3, § 120 odst. 4 o. s. ř. I. Domáhal-li se účastník přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných odvolacích důvodů, nemohl odvolací soud o odvolání rozhodnout bez nařízení jednání. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas. II. Soud nemůže bez dalšího převzít „shodné tvrzení účastníků“ o právní povaze závazkového vztahu (typu smlouvy), jenž mezi nimi vznikl. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002 C 2065 – Soubor Z odůvodnění: Dovolání je důvodné. Řízení v této věci je postiženo vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Jak je zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud, maje za splněné podmínky podle § 214 odst. 3 o. s. ř., ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jenom z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popří-
38
padě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 213 o. s. ř. Výše citované ustanovení upravuje výjimku ze zásady, že k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zákon v tomto případě (rozuměj: je-li jediným odvolacím důvodem, který byl v odvolání uplatněn, poukaz na nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně) připouští, aby se souhlasem účastníků, případně na základě výslovného úkonu, kterým se vzdali práva účasti na projednání věci, odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání. I v tomto případě však platí, že rozsudek musí být vždy veřejně vyhlášen (srov. § 156 odst. 1 o. s. ř.) a že veřejné vyhlášení rozsudku musí být zachyceno v protokolu o tomto úkonu soudu. Se závěrem odvolacího soudu o splnění podmínek podle § 214 odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud neztotožňuje. Z odvolání žalobce je totiž nepochybné, že žalobce vedle odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jímž zpochybňoval správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, uplatnil i odvolací důvody jiné. Konkrétní výhrady vznesl k postupu soudu, pokud jde o protokolaci provedených důkazů, a nesouhlasil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Poukazoval dále na rozpory ve výpovědi svědka V. a zpochybňoval jeho věrohodnost. Těmito námitkami tak žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a e) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Domáhal-li se žalobce přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s pou-
Důkazní povinnost kazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných odvolacích důvodů, Nejvyšší soud dospívá k závěru, že podmínky vymezené v § 214 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly, a odvolací soud tak o žalobcem podaném odvolání nemohl rozhodnout bez nařízení jednání. Na tomto závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas. Spis navíc neobsahuje ani protokol o vyhlášení rozsudku, v důsledku čehož lze mít výrazné pochybnosti o tom, zda odvolací soud vůbec rozsudek v souladu s § 156 odst. 1 o. s. ř. veřejně vyhlásil. Pokud odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoli nešlo o případ uvedený v § 214 odst. 2 nebo 3 o. s. ř., odňal žalobci v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem, čímž mu znemožnil realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává. Zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Naplněn je i další dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož prostřednictvím zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Odvolací soud v usnesení ze dne 2. ledna 2001 vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, že žalovaná nebyla dopravcem, nýbrž zasílatelem. Tento závěr odvolací soud učinil s odkazem na obsah spisu, zejména pak na shodné prohlášení účastníků. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 4, pod číslem 52, a ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise, 2002, č. 9, pod číslem 178, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli. Není-li soud právní kvalifikací závazkového vztahu, jak jej provedl žalobce, popř. oba účastníci řízení, vázán, a je-li naopak povinen uplatňovaný nárok právně posoudit podle výsledků provedeného dokazování, nemůže bez dalšího převzít „nesporné prohlášení účastníků“ o tom, jaký typ smlouvy byl účastníky sjednán, když v intencích § 120 odst. 4 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, nikoli však jejich shodné právní posouzení závazkového vztahu, jenž mezi nimi vznikl. Skutková tvrzení žalobce o obsahu uzavřené smlouvy jsou v průběhu celého řízení rozporná. V žalobních tvrzeních žalobce hovoří o objednávce dopravy u „zprostředkovatelské firmy“ (rozuměj žalované) s tím, že tato zprostředkovala dopravu u Č. s. p. H. K. U jednání dne 11. ledna 2000 naproti tomu žalobce uvedl, že „zavolal“ žalované, že potřebuje provést přepravu zboží z České republiky do Holandska, a o této přepravě jednal s K. Následně u jednání 16. května 2000 účastníci učinili nesporným, že mezi nimi šlo pouze o smlouvu o zprostředkování dopravy a v rozporu s tím u téhož jednání v rámci závěrečného návrhu zástupce žalobce zdůrazňoval, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva podle obchodního zákoníku. V rámci účastnického výslechu u jednání 20. října 1999 dále ža-
39
Dokazování lobce vypověděl, že neví přesně, zda žalovaná měla zajistit dopravu jako zprostředkovatel nebo jako dopravce, když bylo běžné, že provedla přepravu zboží svým vozidlem nebo „dalším smluvním dopravcem“. Jestliže odvolací soud vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor o vzniku zasílatelské smlouvy (§ 601 a násl. obch. zák.) mezi účastníky, aniž se pokusil výše uvedené rozpory odstranit a aniž se zabýval obsahem této smlouvy z hlediska v ní vymezených práv a povinností smluvních stran (odvolací soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání), nelze než jeho právní posouzení věci považovat za neúplné, a tudíž i nesprávné.
19. Povinnost účastníka navrhujícího provedení důkazu § 120 odst. 1 o. s. ř. Pokud účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 375/2004 C 2538 – Soubor Z odůvodnění: Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); o těchto procesních povinnostech je soud
40
povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Pokud účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést k němu skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány; jinak se vystavuje nebezpečí, že navržený důkaz, u kterého nebude patrno, jaká skutečnost jím má být prokázána, nebude proveden. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.). Ani zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků.
20. Důkazní břemeno v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. § 447 obč. zák. V řízení o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti musí žalobce, který v době poškození zdraví nepracoval, vedle skutečnosti, že měl již sjednán nástup do zaměstnání či jinou výdělečnou činnost, a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, současně prokázat, že ztratil výdělek (příjem z podnikání), který by jinak – nebýt poškození zdraví – dosahoval. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 435/2003 C 2550 – Soubor
Důkazní povinnost Z odůvodnění: Podle § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví výdělek jako před poškozením. Pokud poškozený v době úrazu, popř. poškození zdraví nepracoval, avšak prokazatelně měl nástup do zaměstnání či jiného obdobného poměru již sjednán, a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, vychází se z předpokládané výše příjmu, jakého by v tomto zaměstnání či při výkonu jiné výdělečné činnosti dosáhl, a to ode dne, kdy tato činnost měla započít (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 18, pod č. 1288). Právní řád tak vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu
na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v době poškození zdraví pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později.
21. „Přechod“ důkazního břemene na protistranu § 120 odst. 3 o. s. ř. V závislosti na hypotéze právní normy každá ze sporných stran musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; povinnost tvrzení, důkazní povinnost, břemeno tvrzení a důkazní břemeno nemohou „přecházet“ v řízení z jedné strany sporu na stranu druhou. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003 C – 2321 Soubor Z odůvodnění: Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
41
Dokazování Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze – jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení – v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání týchž skutečností mohlo přivodit ve sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných tvrzení než důkazní povinnost,
42
která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého účastníka, neboť v závislosti na hypotéze právní normy každá ze sporných stran musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Protože však strany mají různý zájem na výsledku řízení, mají také různou a zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, a tedy odlišné a zcela samostatné z toho vyplývající břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Z toho, co bylo o povaze povinnosti tvrzení, důkazní povinnosti, břemenu tvrzení a důkazním břemenu uvedeno, nutno dovodit, že povinnost tvrzení, důkazní povinnost, břemeno tvrzení a důkazní břemeno nemohou „přecházet“ v řízení z jedné strany sporu na stranu druhou. Z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením – z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce – vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení pracovní kázně, má zaměstnavatel. Neunese-li zaměstnavatel v tomto směru důkazní břemeno, pak musí být srozuměn s tím, že spor o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bude soudem rozhodnut v jeho neprospěch (tedy, že žalobě na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru bude vyhověno).
22. Důkazní břemeno v případě sporu o peněžité plnění § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř. Domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému pře-
Důkazní povinnost dal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení, a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001 C 2123 – Soubor Z odůvodnění: Pokud jde o řešení otázky důkazního břemene, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení, a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 197, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněného v témže časopise č. 4, ročník 2001, pod číslem 52). Od výše uvedeného závěru Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci. Žalovanou tak tížilo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že peněžní plnění žalobkyni skutečně poskytla, a bylo na žalobkyni, která naopak tvrdila, že toto plnění přijala z titulu úhrady dodaného zboží (oleje), aby prokázala, že zde tento důvod plnění existoval.
23. Provádění důkazů, které účastníci ve sporném řízení nenavrhli. Leasingové smlouvy v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů § 120 odst. 3 o. s. ř. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. § 489 obč. zák. § 150 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. I. Má-li soud ve sporném řízení na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní povahy, provede i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba jejich provedení a jde o důkazy, které jsou dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu. II. Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku, zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy uzavřené za trvání manželství účastníků jedním z nich a spláceným jen jím i po zániku manželství (do jaké míry byly částky zaplacené v rámci leasingu nejenom nájemným z pronajaté věci a nakolik současně představovaly zálohu či splátky kupní ceny z jejího následného prodeje účastníku, resp. tuto cenu snižovaly), se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001 SoRo č. 2/2003, s. 41 Z odůvodnění: Přípustnost podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dána, protože nelze říci, že by judikatura k problematice povinnosti nahradit to, co bylo za trvání manželství vynaloženo na
43
Dokazování leasingové splátky na věc pronajatou si k podnikání jedním z manželů, byla ustálena. Dovolacímu soudu je k této problematice známo jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2051/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1177, sv. 16, podle kterého „při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se nepřihlíží k tomu, co bylo za trvání tohoto spoluvlastnictví vyplaceno jedním z účastníků – podnikatelem – na leasingových splátkách, jestliže šlo jen o výdaje na podnikání tohoto účastníka. Právně významnými pro nabývání věci do BSM se stávají teprve v závěru, jako součást výsledku podnikatelské činnosti (se všemi nahodilostmi a riziky), po splnění příslušných daňových povinností“. Nejde však o právní názor všeobecně sdílený. K právní povaze leasingové smlouvy je třeba uvést, že v dispozitivních ustanoveních § 489 až 496, vyjma § 493 odst. 1 věta druhá obch. zák. o smlouvě o koupi najaté věci je v podstatě upraven pouze jeden typ leasingu – tzv. dvoustranný operativní leasing, zakotvující mimo jiné právo nájemce koupit si najatou věc během platnosti této smlouvy nebo po jejím zániku. Jinak se tento pojem (zvláště pak tzv. finanční leasing) v právním řádu nevyskytuje. Leasingovou smlouvu, i s přihlédnutím k úpravě operativního leasingu obsažené v obchodním zákoníku, lze obecně pokládat za smlouvu, jejíž podstatou je pronájem konkrétní věci za předem dohodnuté částky (leasingové splátky) a na předem stanovené období. Součástí obsahu smlouvy je zpravidla též ujednání, které nájemci umožňuje, aby uzavřením další smlouvy (nejčastěji smlouvy kupní) převedl předmět leasingu do svého vlastnictví. V praxi se ustálily dva typy leasingu, a to leasing finanční a leasing operativní.
44
Pro leasing finanční je charakteristické to, že na nájemce jsou pronajímatelem dlouhodobě a za úplatu převedena veškerá užívací práva k předmětu leasingu, včetně ovšem povinnosti zabezpečit péči o předmět leasingu a nést nebezpečí a rizika s užíváním věci spojená. Tento typ leasingu většinou končí převodem předmětu leasingu (pronajaté věci) do vlastnictví nájemce. Leasing operativní představuje spíše krátkodobější nájem věci, kdy pronajímatel zabezpečuje též údržbu předmětu leasingu a po skončení doby pronájmu se věc může vrátit zpět pronajímateli. V obou typech leasingu je podstatné to, že pronajímatel zůstává vlastníkem věci po celou dobu jejího pronájmu. Nájemce je pouhým uživatelem věci, a to i v případě zaplacení všech leasingových splátek. K převodu vlastnického práva na nájemce je zpravidla třeba v souladu s podmínkami leasingové smlouvy totiž učinit ještě další právní úkon (např. uzavřít kupní smlouvu s pronajímatelem). Dále je nutno konstatovat, že při uzavření leasingové smlouvy (před vlastním převzetím předmětu leasingu) je nájemce obvykle povinen uhradit první zvýšenou splátku – tzv. akontaci. Povaha a význam akontace pak vyplývá z obsahu konkrétní leasingové smlouvy (např. jde o zálohu na další platby nájemného). Při absenci výslovné právní úpravy tohoto smluvního typu ve vztahu k finančnímu leasingu a s ohledem na dispozitivní charakter úpravy operativního leasingu lze mít za to, že pro řešení výše vymezené právní otázky je významný obsah konkrétní leasingové smlouvy uzavřené s dovolatelem. Bez posouzení jejího obsahu nelze říci, do jaké míry byly částky zaplacené v rámci leasingu nejenom nájemným z pronajatého automobilu a nakolik současně představovaly zálohu či splátky kupní ceny z jeho následného prodeje, resp. snižovaly tuto cenu.
Důkazní povinnost Soudy obou stupňů vycházely toliko ze splátkového kalendáře leasingu, jímž provedly důkaz. Nevyžádaly si však a neprovedly důkaz pro rozhodnutí ve věci podstatnou leasingovou smlouvou. Účastníci sice důkaz leasingovou smlouvou nenavrhli, zákon však v § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. připouští, aby i v řízení sporném soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy přichází v úvahu především v souvislosti s právním posouzením věci při aplikaci právního předpisu kogentní povahy na skutkový základ. Pokud má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu. Tím soudy obou stupňů zatížily řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Důsledkem neposouzení obsahu leasingové smlouvy je také neúplnost, a tudíž i nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
24. Dovolací námitka, že soud neprovedl nenavržený důkaz § 120 o. s. ř. § 241 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř., nelze v dovolání úspěšně namítat, že soud neprovedl důkaz, jehož provedení nebylo v nalézacím řízení navrženo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002 C 1451 – Soubor
Z odůvodnění: Dovolatel zmiňuje důkazy, které bylo podle jeho názoru třeba provést, a naznačuje, jaký měl být postup odvolacího soudu při dokazování. Je však třeba uvést, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí a tyto skutečnosti nevyjdou v řízení jinak najevo, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci; důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením, vzneseným v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. V dovolání tedy nelze úspěšně namítat, že soud (nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř.) neprovedl důkaz, jehož provedení nebylo navrženo v nalézacím řízení. Proto k této části dovolání nebylo možno přihlédnout.
25. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k absolutní neplatnosti právního úkonu § 39 obč. zák. § 119a odst. 1, § 120 odst. 1 a 3, § 212a odst. 3 o. s. ř. Skutečnosti rozhodné pro posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu nespadají do okruhu skutečností, ohledně nichž má účastník řízení povinnost tvrzení a důkazní povinnost.
45
Dokazování Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002 C 1322 – Soubor Z odůvodnění: Výklad § 39 obč. zák. je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. BECK/SEVT, 1994) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z § 120 odst. 1 a 3 věty druhé o. s. ř. Uvedená povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle § 39 obč. zák. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního procesu vyplývajících z § 1 až 3 o. s. ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účast-
46
ník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani § 19a odst. 1 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně, ani § 212a odst. 3 o. s. ř.
26. Důkazní břemeno v případě odstoupení od kupní smlouvy. Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy § 120 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. § 48, § 3 odst. 1, § 588 obč. zák. I. Tvrdí-li kupující, že odstoupil od uzavřené kupní smlouvy, je na něm, aby prokázal, že tento jeho projev vůle došel do dispoziční sféry prodávajícího. II. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností, které nastaly po jejím uzavření a s obsahem ani účelem smlouvy nesouvisejí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001 C 1336 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. pro jeho nedovolenost tedy nastává v těchto případech: 1. právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2. právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis), 3. právní
Důkazní povinnost úkon se příčí dobrým mravům (contra bonos mores). Námitku dovolatele, že kupní smlouva účastníků je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 39 obč. zák.), nelze považovat za důvodnou. Námitku dovolatele o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že žalobce nevede doručnou knihu o doporučených zásilkách a že zákazníky neurguje o zaplacení kupní ceny, resp. že je k jejímu zaplacení vyzývá až s určitým časovým odstupem po uzavření kupní smlouvy, nelze považovat za důvodnou. Jestliže totiž ustanovení § 39 obč. zák. spojuje absolutní neplatnost právního úkonu s jeho nedovoleností spočívající v tom, že právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, pak je zřejmé, že z namítaných okolností nelze neplatnost právního úkonu podle citovaného ustanovení dovozovat.
27. Vymezení a smysl důkazního břemene každé ze stran sporného řízení § 120 odst. 3, § 101 odst. 1 o. s. ř. I. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. II. V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002 C 1483 – Soubor Z odůvodnění: Dovolatel namítá, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno, že poškození zdraví dne 28. 8. 1990 utrpěl při plnění pracovních úkolů, neboť podle jeho názoru za daného stavu, kdy „nebylo zjištěno, jakým mechanismem k úrazu došlo“, byla „naopak žalovaná povinna tvrdit a prokázat“, že žalobcovo jednání v okamžiku úrazu „vybočilo z mezí plnění pracovních úkolů“. Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný má rovněž povinnost (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy (v posuzované věci v odvolání žalovaná tvrdí, že „ke zranění došlo ve spánku, tj. při činnosti, která nikterak nesouvisela s plněním úkolů pomocníka dozorčího výstrojního skladu“). Ohledně této obrany má tedy žalovaný rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provede-
47
Dokazování ných důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání týchž skutečností mohlo přivodit ve sporném řízení rozhodnutí ve
prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch žalovaného. Každá ze stran má tak v závislosti na hypotéze právní normy zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, a tedy odlišné a zcela samostatné z toho vyplývající břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
28. Důkazní břemeno ohledně tvrzení žalovaného, že splnil pohledávku uplatňovanou žalobcem1) § 120 odst. 1 o. s. ř. Při tvrzení žalovaného, že žalobci peněžitý dluh splnil, je pojmově vyloučeno, aby žalobce prokazoval, že tato právní skutečnost tvrzená žalovaným, která měla nastat, nenastala; v tomto směru proto dochází k přesunu důkazního břemene na žalovaného, který tvrdí právně významnou skutečnost (splnění dluhu), nikoliv na žalobce, který vznik takové skutečnosti popírá. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 10 Co 537/2001 SoRo č. 5/2002, s. 161
Poznámka autora: K této otázce srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1183/96 (in Soudní rozhledy 1999, č. 7), v němž dovolací soud mj. vyložil tento právní názor: „Brání-li se žalovaný ve sporu námitkou, tedy tvrzením skutečností zabraňujících vzniku práva nebo jeho účinnosti, popř. skutečností způsobujících zánik práva, jež dříve žalobci vzniklo, dovolává se účinků určité právní normy a tímto způsobem nabývá žalovaný ohledně jím tvrzených dalších skutečností postavení subjektu zatíženého břemenem tvrzení a břemenem důkazním.“ 1)
Problematiku důkazního břemene řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, publikované v Soudních rozhledech, 2001, č. 1, které uvádí: „Samotné popření pravdivosti kvitance (popřípadě jiné soukromé listiny) nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti kvitance tomu účastníkovi, který z existence v kvitanci uvedeného prohlášení věřitele o přijetí splnění vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.“ Ohledně důkazního břemene se v něm konstatuje: „Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi; pokud bylo prokázáno, že taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi.“
48
Důkazní povinnost
29. Výše náhrady nákladů na výživu pozůstalým § 448, § 447 odst. 2 obč. zák. § 195 zák. práce I. Výše náhrady nákladů na výživu pozůstalému je dána rozdílem mezi tím, co mu byl zemřelý povinen na výživě podle zákona o rodině poskytovat, popř. co mu poskytoval dobrovolně, a mezi výší důchodových dávek pobíraných pozůstalým z důvodu smrti osoby výživou povinné či výživu mu poskytující. II. Součet všech náhrad nákladů na výživu poskytovaných jednotlivým pozůstalým nesmí ve svém součtu převyšovat částku odpovídající výši náhrady za ztrátu na výdělku zemřelého podle předpisů pracovního práva. Rozlišení, zda škoda byla způsobena úmyslně či hrubou nedbalostí, není již od 1. 6. 1994 právně významné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000 C 1018 – Soubor Z odůvodnění: Existence nároku podle § 448 obč. zák. je závislá buď na právní povinnosti k poskytování výživného, nebo na tom, že byť zemřelý k tomu nebyl podle zákona povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je tedy přímo úměrná výživě, které se pozůstalým dostávalo nebo mělo se dostávat od zemřelého za jeho života. Dovolatelkám je třeba přisvědčit v tom, že nárok jimi uplatňovaný je nárokem na náhradu škody a že podmínkou jeho vzniku není odkázanost výživou pozůstalých na zemřelého. Výše nároku na náhradu se však řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popř. rozsahem, v jakém na výživu skutečně přispíval. V tomto rozsahu pak přísluší pozůstalým náhrada podle
§ 448 odst. 1 obč. zák. Její výše tedy závisí na posouzení otázky rozsahu výživného, kterou soud jako předběžnou zcela správě řešil podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Pobírají-li pozůstalí dávky důchodového zabezpečení (důchod vdovský, sirotčí), jako je tomu v daném případě, snižuje se výše náhrady o tyto částky. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval na dosavadní judikaturu, konkrétně na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod číslem 87 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod číslem 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, nepochybil, neboť tehdejší právní úprava náhrady nákladů na výživu pozůstalým vycházela ze stejných zásad jako nyní, a stanovisko býv. Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod číslem 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, na právním posouzení tohoto nároku nic nezměnilo. Výše nákladů na výživu pozůstalému podle § 448 odst. 1 obč. zák. je dána rozdílem mezi tím, co mu byl zemřelý povinen na výživě podle zákona o rodině poskytovat, popř. co mu poskytoval dobrovolně, a mezi výší důchodových dávek pobíraných pozůstalým z důvodu smrti osoby výživou povinné či výživu mu poskytující. Při určení výše nákladů na výživu, jejichž náhrady podle § 448 obč. zák. se žalobkyně domáhají, odvolací soud v právním posouzení nepochybil a jeho výklad je v souladu s konstantní judikaturou. Ustanovením § 447 odst. 2 obč. zák., na něž odkazuje § 448 odst. 2 obč. zák., je výše náhrady za ztrátu na výdělku omezena částkou stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Tím občanský zákoník odkazuje na ustanovení zákoníku práce.
49
Dokazování Podle § 195 odst. 2 zák. práce ve znění účinném v době smrti manžela a otce žalobkyň se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity zaměstnance poskytovala po dobu prvních dvanácti měsíců od vzniku nároku až do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody a po dobu poté nesměla přesáhnout částku 3 000 Kč; byl-li průměrný výdělek pracovníka před vznikem škody vyšší než 3 000 Kč, pak se tato částka, kterou náhrada nesměla překročit, zvyšovala o 75 % rozdílu mezi průměrným výdělkem a částkou 3 000 Kč. Tato úprava v zákoníku práce platila do 31. 5. 1994. Od 1. 6. 1994, kdy byl zákoník práce novelizován a ustanovení § 195 bylo změněno, již toto omezení náhrady za ztrátu na výdělku (do výše tzv. limitovaného průměrného výdělku) neplatí. Podle nyní platné úpravy náhrady za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce se náhrada poskytuje v takové výši, aby spolu s výdělkem zaměstnance po úrazu a s připočtením případného invalidního důchodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Vzhledem k tomu, že omezení výše náhrady za ztrátu na výdělku stanovené předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 195 zák. práce), na které odkazuje § 447 odst. 2 obč. zák., bylo s účinností od 1. 6. 1994 zrušeno (zákon č. 74/1994 Sb. – novela zákoníku práce), ztratila své opodstatnění i poslední věta § 447 odst. 2 obč. zák. – umožňující v případě škody způsobené úmyslně, popř. hrubou nedbalostí, překročit částku stanovenou předpisy pracovního práva – neboť náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti lze nyní stanovit až do výše průměrného výdělku, který podle předpisů pracovního práva platných od 1. 6. 1994 není již krácen. Toto se pak promítá i v rozsahu nároku na náhradu nákla-
50
dů na výživu pozůstalých podle § 448 odst. 2 obč. zák., podle nějž náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 odst. 2. Z toho pak vyplývá, že podle § 448 odst. 2 obč. zák. celková náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých (tj. součet všech náhrad) nesměla za dobu do 31. 5. 1994 převýšit částku vypočtenou z průměrného výdělku postupem podle tehdy platného ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce a po tomto datu celková náhrada nesmí převýšit částku odpovídající průměrnému výdělku zemřelého.
30. Důsledky nesplnění povinnosti tvrzení. Poučení soudu o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní § 120 odst. 1 a 3, § 5 o. s. ř. I. Následkem nesplnění procesní povinnosti tvrdit skutečnosti, z jejichž existence účastník řízení vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, je pro něj nepříznivé rozhodnutí. II. O povinnosti tvrzení a na ni navazující povinnost důkazní je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1418/2000 C 1236 – Soubor Z odůvodnění: V rozsudku z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněném pod R 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl Nejvyšší soud, že „v důsledku uplat-
Důkazní povinnost nění projednací zásady mají účastníci občanskoprávního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a nesplnění povinnosti tvrzení má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto procesní povinnost nesplnil. Existence uvedených procesních povinností se podává i z § 120 odst. 1 o. s. ř., podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Povinnost důkazní i povinnost tvrzení jsou povinnostmi procesními, a proto se na ně vztahuje ustanovení § 5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech“. Žalobkyně v žalobě tvrdily, že předmětný pozemek je v držbě jejich právních předchůdců a žalobkyň nepřetržitě od roku 1894 a že „splňují vydržecí doby podle všech dosavadních občanskoprávních zákonů, které byly v průběhu doby platné“. Jestliže však formulovaly žalobní petit tak, že jsou spoluvlastnicemi předmětného pozemku, bylo povinností soudu zkoumat, zda právě žalobkyně vydržením spoluvlastnictví k němu nabyly. To odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, učinil. Pro rozhodnutí o žalobkyněmi vymezeném předmětu řízení žalobní tvrzení a žalobkyněmi nabídnuté, resp. soudem provedené důkazy, postačovaly. Odvolací soud tak neměl důvodu k tomu, aby poučoval žalobkyně o povinnosti tvrdit a dokazovat, kteří právní předchůdci spoluvlastnické podíly nabyli a ke dni smrti vlastnili, když žalobní petit k určení, že k takovému dni byl pozemek ve vlastnictví těchto předchůdců, ani nesměřoval. K porušení povinnosti odvolacím soudem podle § 5 o. s. ř. tedy nedošlo. Nejvyšší soud ještě odkazuje na usnesení Ústavního soudu ČR z 27. 3. 2000, sp. zn. IV ÚS 37/2000, uveřejněné pod č. 9, svazek 17
Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí poloviny specifikovaných nemovitostí, v němž Ústavní soud uvedl, že „pokud žalobce sám vymezil předmět řízení nesprávně voleným petitem žaloby, pak v postupu obecných soudů, které na takovém podkladě návrh zamítly, nelze spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
31. Studna jako příslušenství pozemku § 121 odst. 1 obč. zák. Studna vytvořená z betonových skruží je stavbou nemovitou a příslušenstvím pozemku; jako taková může být i samostatným předmětem právních vztahů. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000 C 1070 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 297 o. z. o. patří k nemovitým věcem rovněž ty, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako „domy a jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi, rovněž nejen vše, co je do země zapuštěno, ve zdi upevněno, přinýtováno a přibito, jako kotle na vaření piva, na pálení kořalky a jejich zazděné skříně, nýbrž i takové věci, které jsou určeny, aby se jich při nějakém celku užívalo: například u studní okovy, provazy, hasicí nářadí a podobně“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že studna zřízená na pozemku před rokem 1950 se stala součástí tohoto pozemku. Ja-
51
Dokazování ko součást nebyla věcí v právním smyslu a snášela osud věci, k níž patřila, tj. jako součást pozemku náležela vlastníkům pozemku. K 1. lednu 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který upravil rozdílné vlastnictví stavby a pozemku; § 25 stanovil, že stavby nejsou součástí pozemku. Dále bylo v § 26 uvedeno, že pozemky a stavby, s výjimkou staveb dočasných, jsou věci nemovité. Předmětná studna se jako stavba trvalá stala věcí nemovitou a jako věc určená k tomu, aby byla trvale užívána s pozemkem, se stala příslušenstvím pozemku. Podle § 27 tohoto zákoníku příslušenstvím jsou vedlejší věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale užívalo. Po 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), který definuje v § 119 odst. 2 nemovitosti jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, považuje judikatura studnu za samostatnou věc, která je příslušenstvím věci hlavní. K takovému závěru dospěl bývalý Nejvyšší soud v Rozboru a zhodnocení notářské praxe a řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv (Pls1/67 z 21. 2. 1967), uveřejněném ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Praha : SEVT, 1974, když uvedl, že „pozemky přidělené rozhodnutím ONV do osobního užívání občanů … mohou být opatřeny stavbami různého druhu (kůlnami, altány atd.), zařízeními (studnou, vodovodním vedením, bazény atd.) nebo osázeny nejrůznějším porostem. Uváděné stavby, zařízení a porosty však nemohou být předmětem kupní smlouvy, pokud nemají povahu samostatných věcí, což zpravidla u těchto staveb, zařízení, tím méně pak u porostů, nebývá. Jde totiž téměř vždy o součást po-
52
zemku (ve smyslu ustanovení § 120 obč. zák.), jako je tomu zjevně např. u porostů, nebo o příslušenství věci (ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák.), jako je tomu u studní a sklepů na těchto pozemcích (s. 592 Sborníku)“. Je-li studna příslušenstvím věci, musí být i samostatným předmětem práv a povinností, neboť příslušenstvím mohou být jen samostatné věci. Studna je jako výsledek stavební lidské činnosti – stavba nemovitá – hospodářským zařízením určeným k čerpání vody. Studna, ohledně které je veden spor, podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně splňuje požadavky kladené na studnu jako samostatný předmět právních vztahů, v daném případě věc nemovitou. Nachází se na společném pozemku účastníků, který jinak tvoří přístupovou cestu k sousedním nemovitostem účastníků, vzniklým stejně jako tato cesta z jedné zemědělské usedlosti. Za situace, kdy předmětný pozemek zůstal společný jako přístupová cesta se stavbou k čerpání vody, je studna hospodářsky určena k trvalému užívání s pozemkem, na kterém se nachází, a je proto příslušenstvím pozemku ve smyslu § 121 obč. zák. Je-li studna samostatnou věcí v právním smyslu, lze za podmínek daných § 80 písm. c) o. s. ř. rozhodnout o vlastnictví k této věci, a to i když je příslušenstvím věci.
32. Vedlejší ujednání o možnosti zrušení kupní smlouvy dohodou § 588, 610 obč. zák. Ujednání účastníků obsažené v kupní smlouvě, podle kterého „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě“, lze
Důkazní povinnost vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jen tak, že jde o dohodnutou možnost zrušení kupní smlouvy dohodou, jež předpokládá písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou prodávajícímu a souhlas prodávajícího s touto žádostí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1349/2000 C 1015 – Soubor Z odůvodnění: Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. S názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva účastníků obsahuje ujednání o možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupujícího, se dovolací soud ztotožňuje. Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 17. 9. 1993, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny“, nelze totiž vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. § 48 odst. 2, § 457, § 507 odst. 1, § 518, § 648 odst. 2 obč. zák.). Zamýšlený účinek zrušení smlouvy nastává zrušova-
cím projevem, kterým je odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon. Pojmu zrušení uvedenému ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
33. Zrušení smlouvy nebo části smlouvy týkající se darování zemědělských pozemků a důkazní břemeno § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. § 120 odst. 1 o. s. ř. Pokud prodávající obdržel při prodeji domu více, než podle písemné smlouvy činila jeho kupní cena, přičemž zemědělské pozemky podle smlouvy daroval kupujícímu, a kupující tvrdí, že částka navíc představovala cenu darovaných pozemků, musí kupující prokázat, že podle tehdejší dohody stran byla platba navíc poskytnuta proti znění smlouvy právě za převod zemědělských pozemků. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1540/2001 C 1023 – Soubor Z odůvodnění: Dovolací soud se otázkou posuzování bezúplatnosti převodů zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 8 odst. 4 (dříve odst. 3) zákona o půdě již mnohokrát zabýval. Z celé řady rozhodnutí lze jmenovat např. rozsudek ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 28 Cdo 1521/99, v němž vyslovil, že pokud žalobce prokazuje bezúplatnost převodu notářským zápisem, tedy veřejnou listi-
53
Dokazování nou, o níž platí, že – pokud není prokázán opak – potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, je na žalovaných, aby prokázali, že v rozporu s písemnou smlouvou o bezúplatném převodu zemědělských pozemků uzavřeli s převádějícími další dohodu, že přesto budou pozemky převedeny úplatně. Dovolací soud zde vycházel z toho, že v době, kdy se obytné budovy musely převádět za úředně stanovené ceny, neodpovídající jejich skutečné hodnotě, se za tyto budovy, stavební parcely a zahrady často platilo více, než bylo ve smlouvě uvedeno; naopak zemědělské pozemky užívané socialistickými organizacemi neměly tehdy prakticky žádnou tržní hodnotu. V rozsudku ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 3058/2000, dovolací soud uzavřel, že v případě, kdy bylo prokázáno, že převádějící obdržel více, než činila kupní cena, a dle písemné smlouvy byly pozemky darovány, musí žalovaný prokázat, že podle tehdejší dohody stran byla platba navíc poskytnuta právě za převod zemědělských a lesních pozemků. V rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2932/99, dovolací soud vyložil: Okolnost, že platba poskytnutá navíc proti znění písemné smlouvy představovala podle vzájemné dohody stran smlouvy a v rozporu s jejím zněním platbu na zemědělské pozemky, musí prokázat ten, jemuž byly pozemky podle smlouvy darovány.
34. Vztah tísně a bezprávné výhrůžky. Dokazování skutečností, majících za následek absolutní neplatnost právního úkonu, z úřední povinnosti § 37, 39, 49 obč. zák. § 120 odst. 1, § 132 o. s. ř.
54
I. Při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto právní úkon není absolutně neplatný. II. Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. III. Ke skutečnostem, které mají za následek absolutní neplatnost právního úkonu, přihlíží soud i bez návrhu, ovšem jen v případě, že vyjdou v řízení najevo. Soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu, jehož platnost k návrhu účastníka zkoumá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/1999 PrRo č. 4/2001, s. 175 Z odůvodnění: Podle § 37 obč. zák. ve znění platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení
Důkazní povinnost psychické spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhrůžka. Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost. Občanský zákoník stanoví pouze obecně, že právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, je neplatný. V případě nepřímého (psychického) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná výhrůžka. Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi (pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je omezen finančními možnostmi, je též „donucen“ zakoupit levnější a méně kvalitní zboží, než by si přál; toto omezení vůle však není právně významné). Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (přímé donucení nebylo žalobci tvrzeno). Také při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tí-
seň, a ani v tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto na tento stav nelze vztáhnout § 37 obč. zák. Nepřímé donucení a tíseň jsou podobné jevy, neboť v obou případech se vůle jednajícího utváří pod vlivem právně významné pohnutky jinak, než by se utvářela, nebýt skutečnosti tuto pohnutku utvářející. Liší se však v tom, že nepřímé donucení předpokládá, na rozdíl od tísně, bezprávnou výhrůžku. Zákon blíže nestanoví, co je třeba rozumět svobodou vůle, případně nepřímým donucením; judikatura proto vychází z právní teorie, která tuto otázku řeší dlouhodobě ustáleně a jednotně tak, jak je uvedeno ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, a za právně významné považuje nepřímé donucení, které bylo vykonáno kvalifikovanou výhrůžkou. V dané věci je zřejmé, že vůle prodávající se utvářela v důsledku skutečností nastalých po roce 1948, tedy i v důsledku toho, že jí bylo znemožněno bydlet ve vlastním domě. Nebylo však prokázáno, že by se tato vůle vytvářela pod vlivem bezprávné výhrůžky, která by v ní vyvolala důvodnou bázeň. Prodávající prodala dům, jehož údržba v daných poměrech přesahovala její možnosti, za cenu, kterou bylo možno dosáhnout, a jako podmínku si též stanovila uvolnění bytu v rodinném domku, ke kterému jí žalovaný pomohl. Ke tvrzení dovolatelů, že k rozhodnutí o prodeji přispěla okolnost, že pracovníci národního výboru na ni naléhali, aby dům, jehož údržbu nemohla zajistit, darovala státu, je třeba uvést, že nešlo o bezprávnou výhrůžku, která by směřovala k prodeji domu právě žalovanému a za úplatu. Správný je právní názor odvolacího soudu, že mohlo jít o jednání v tísni, nešlo však o nesvobodnou vůli utvářenou bezprávnou výhrůžkou.
55
Dokazování Lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu „hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu bývalým místním národním výborem, zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny a k období totality, představuje pro převodce všechny znaky tísně, neboť za podmínek demokratického státu by nemovitosti nikdy neprodal“ (nález ze dne 11. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 296/96).
povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti a označí důkazní prostředky. Ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci nesou tzv. břemeno tvrzení a břemeno důkazní; neunesení těchto břemen vede k vydání nepříznivého rozhodnutí ve věci.
Pokud pak dovolatelé tvrdí, že sama prodávající potvrdila uzavření smlouvy v donucení, když požádala o vrácení nemovitostí v restitučním řízení, je třeba připomenout, že ze spisu vyplývá, že tak učinila pro tvrzené uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Ke skutečnostem, které mají za následek absolutní neplatnost právního úkonu, přihlíží soud i bez návrhu, ovšem jen v případě, že vyjdou v řízení najevo. Soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu, jehož platnost k návrhu účastníka zkoumá.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se měl i bez návrhu zabývat otázkou, zda kupní smlouva není neplatná z jiného důvodu. Uvádí, že smlouva je neurčitá, neboť převáděné pozemky nejsou řádně identifikovány, není zřejmé, ve kterém katastrálním území se nacházejí, jsou ve smlouvě označeny jako příslušenství, ačkoliv jde o samostatné věci. Parcelní čísla jsou do smlouvy „jakoby dopisována“. Smlouva obsahuje dodatek obsahující názor nadřízeného orgánu žalovaného o neplatnosti části smlouvy (týkají se její registrace státním notářstvím a placení poplatků), přičemž nebylo zjišťováno, zda z hlediska vůle prodávající šlo o oddělitelné části smlouvy. Smlouva sice obsahuje dva podpisy členů žalovaného, jeden z těchto podpisů je však nečitelný a nebylo zjištěno, o čí podpis jde. Konečně se nikdo nezabýval otázkou, zda smlouva nebyla neplatná pro překročení kupní ceny stanovené podle cenových předpisů (§ 399 obč. zák. v tehdy platném znění). V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která je vyjádřena v § 101 odst. 1 o. s. ř. tak, že účastníci jsou
56
V dané věci lze tedy přihlížet jen k těm skutečnostem tvrzeným dovolateli, které v nalézacím řízení vyšly najevo; jsou to jen skutečnosti, které se podávají z textu kupní smlouvy. Je skutečností, že ve smlouvě není uvedeno, ve kterém katastrálním území jsou převáděné pozemky, je však zřejmé, že se nacházejí ve V. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platné občanské právo vychází z toho, že skutečná vůle účastníků má být respektována. Proto skutečnost, že účastníci ve smlouvě o převodu nemovitostí neuvedli katastrální území, nemá za následek neplatnost dohody pro neurčitost podle § 37 obč. zák., pokud bylo z písemné smlouvy objektivně zřejmé, ve kterém katastrálním území se pozemky nacházely (v dané věci šlo o uvedení obce stejného jména jako katastrální území). Samotná skutečnost, že pozemky jsou – kromě uvedení parcelních čísel – nesprávně uvedeny jako příslušenství domu, není důvodem neplatnosti smlouvy. Ostatní skutečnosti, které měly mít podle dovolatelů za následek neplatnost smlouvy, v nalézacím řízení nevyšly najevo, dovolatelé je netvrdili, a proto k nim nelze přihlížet ani
Důkazní povinnost v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným. To platí i o tvrzení, že převodkyně by nesouhlasila s platností smlouvy, pokud by tato nepodléhala registraci státním notářstvím.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 16 Co 290/2000, SoRo č. 1/2001, s. 13 Z odůvodnění:
Bylo by nadbytečné zabývat se otázkou, zda úvahy odvolacího soudu o formulaci žalobního petitu jsou správné. Rozsudek odvolacího soudu je totiž věcně správný a i v případě, že žalobní petit by byl formulován správně, případně pokud by byl po poučení změněn v souladu s názorem odvolacího soudu, nebylo by možno žalobě vyhovět.
35. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity dle § 195 zák. práce § 195 zák. práce § 5, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř. Aby soud mohl rozhodnout o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce u zaměstnance, kterému nelze přiznat tzv. fixní rentu ani náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před rozvázáním pracovního poměru z důvodu nesouvisejícího s pracovním úrazem a skutečně dosahovanými příjmy, musí žalobce tvrdit, nebo v řízení musí vyjít najevo takové skutečnosti, které by soudu umožňovaly stanovit náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého by zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konal, kdyby k pracovnímu úrazu (poškození na zdraví úrazem způsobeného) nedošlo, a skutečně dosahovaného (nebo předpokládaného) výdělku.
Údaji, které účastník uvede ke splnění své povinnosti tvrzení (§ 101 odst. 1 o. s. ř.), není soud při rozhodování věci vázán. Při zjišťování skutkového stavu věci je povinen přihlížet nejen k tomu, co během řízení účastníci uvedli, ale ke všemu, co za řízení vyšlo najevo (srov. § 132 o. s. ř.). Jestliže účastník neuvede všechny potřebné skutečnosti (nesplní povinnost tvrzení) a tyto skutečnosti ani jinak nevyjdou najevo, musí být srozuměn s tím, že soud rozhodne pro nedostatek potřebných zjištění (z důvodu neunesení břemene tvrzení) v jeho neprospěch. Za stavu, kdy žalobce neuvedl všechny potřebné skutečnosti, tedy nesplnil povinnost tvrzení, jakého průměrného výdělku by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru. Z uvedeného vyplývá, že lze přijmout závěr, podle kterého, aby soud mohl rozhodnout o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce u zaměstnance, kterému nelze přiznat tzv. fixní rentu ani náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před rozvázáním pracovního poměru z důvodu nesouvisejícího s pracovním úrazem a skutečně dosahovanými příjmy, musí žalobce tvrdit, nebo v řízení musí vyjít najevo takové skutečnosti, které by soudu umožňovaly stanovit náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého by zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konal, kdyby k pracovnímu úrazu (poškození na zdraví
57
Dokazování úrazem způsobeného) nedošlo a skutečně dosahovaným (nebo předpokládaným) výdělkem.
základě žádosti žalobce registroval žalobce v oboru 00205-opravy spotřební elektroniky IČO 18480161.
Okresní soud však přehlédl skutečnost, která v řízení vyšla najevo a kterou žalobce po poučení u odvolacího soudu tvrdil. Okresní soud totiž přehlédl, že žalobce ve svém podání ze dne 14. 12. 1999 uvedl, že další předpokládanou možností jeho výdělečné činnosti se ještě v roce 1991 jevila možnost soukromého podnikání v jeho oboru, a jako důkaz přiložil fotokopii živnostenského listu. Dále uvedl, že ve svém oboru podnikat nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav a že v tomto případě by jeho příjem byl podstatně vyšší než dále uváděné mzdy v jeho oboru. Po poučení odvolacím soudem tvrdil, že nebýt následků pracovního úrazu, pak již při likvidaci žalovaného by nenastupoval do pracovního poměru u žádného zaměstnavatele a podnikal by na základě živnostenského listu, který si vyřídil z toho důvodu, že při jedné z kontrol za trvání pracovní neschopnosti způsobené úrazem mu bylo řečeno, že by se jeho zdravotní stav mohl zlepšit natolik, že by byl schopen vykonávat původní profesi televizního opraváře. Z těchto důvodů také došlo k prodloužení pracovní neschopnosti po dobu tří měsíců. Zdravotní stav se však nezlepšil a byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Žalobce tvrdil, že kdyby jako živnostník podnikal ve svém oboru, to je opravy spotřební elektroniky, měsíčně by dosahoval čistého příjmu ve výši 30 000 Kč, když takového příjmu dosahují jeho spolupracovníci, kteří soukromě podnikají. V tomto příjmu je zahrnuta i odměna za prodej, kdyby nejen opravoval, ale také spotřební elektroniku prodával.
Za tohoto stavu je odvolací soud toho názoru, že žalobce splnil svou povinnost tvrzení (byť až v odvolacím řízení), že mu vznikla škoda po skončení pracovní neschopnosti, a to z toho důvodu, že na následky pracovního úrazu nebyl schopen soukromě podnikat v oboru oprava spotřební elektroniky a že v tomto oboru podnikání by dosahoval příjmu ve výši 30 000 Kč měsíčně. Nemůže tedy obstát závěr soudu prvního stupně, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení, a proto s výjimkou výroku soudu prvního stupně pod bodem II. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to podle § 221 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Odvolací soud provedl důkaz fotokopií rozhodnutí Okresního úřadu ve FrýdkuMístku, živnostenského referátu, č. j. 01908D ze dne 23. 4. 1991, ze kterého zjistil, že Okresní úřad ve Frýdku-Místku na
58
36. Výpověď z nájmu bytu pro porušování povinností nájemcem. Výpověď z nájmu bytu, protože nájemce má více bytů. Prokázání důvodu výpovědi z nájmu bytu § 711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák. § 120 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Za důvod výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. II. Druhým (dalším) bytem ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. není místnost či soubor místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení, byť jsou k takovémuto účelu fakticky užívány.
Důkazní povinnost III. K výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1900/1999 C 293 – Soubor Z odůvodnění: O situaci, kdy „nájemce má dva nebo více bytů“ [§ 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.] jde v případě, kdy mu svědčí právní důvod k užívání dvou (nebo více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt např. z titulu vlastnického práva k domu či bytu nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu § 151n a násl. obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 2 Cdo 122/94, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, č. 10 z roku 1995). Není rozhodující, zda jde o byty družstevní či nedružstevní. Pojem „byt“ není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení § 118 odst. 2 obč. zák. je, bez definice uvedeného pojmu, zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je obsažena právě v tomto zákoně. Podle § 2 písm. b) citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v § 3 odst. 1 citované vyhlášky – bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebnětechnickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností – rozhodnutím stavebního úřadu – k bydlení. Z těchto definic pojmu „bytu“ lze vyjít rovněž při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., konkrétně při hodnocení toho, zda „nájemce má dva nebo více bytů“. S přihlédnutím k uvedenému rozboru lze pokládat za správný závěr, že z hlediska citovaného ustanovení nemá žádný právní význam faktické bydlení žalované v ateliéru Ž., nejde-li, jako v případě zmíněného ateliéru, o byt podle kolaudačního rozhodnutí, jinak řečeno, nejsou-li tyto prostory určeny k bydlení podle rozhodnutí stavebního úřadu. Naopak nelze přisvědčit žalobcům, mají-li za to, že z hlediska § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je druhým bytem objekt, který je k bytovým účelům pouze fakticky užíván. V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. uplatněn důvodně. Za správný lze pokládat rovněž závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) (ve spojení s § 719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zák. Nebylo-li totiž v řízení prokázáno, že „žalovaná poskytovala byt (ať již za úplatu či nikoliv) třetím osobám“, uplatní se zde závěr přijatý Krajským soudem v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1–2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž závěr, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze zpravidla považo-
59
Dokazování vat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Přisvědčit nelze ani úvahám žalobců o „rozvržení“ důkazního břemena. K výpovědi může totiž soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel (a nikdo jiný) v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže, tj. důkazní břemeno je i v tomto případě na pronajímateli – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99. Z uvedených důvodů nebyl ani v tomto ohledu dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. uplatněn důvodně.
37. Na kom leží důkazní břemeno. Popírání pravosti soukromé listiny § 120, 129 o. s. ř. I. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. II. Popírá-li vystavitel pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky.
60
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/1999 C 528 – Soubor Z odůvodnění: Žalovaní nesouhlasí s tím, že odvolací soud podcenil možnost ztráty originálu kupní smlouvy, naopak žalobce podcenil význam jejího originálu, resp. důsledků spojených s jeho ztrátou. Závěr odvolacího soudu, že žalobce neunesl důkazní břemeno o pravosti smlouvy, je správný; opírá se jak o opis smlouvy, tak o zprávu katastrálního úřadu. Z výpovědi žalované 1. také rozhodně nevyplývá, že její otec si byl vědom převodu pozemku na žalobce, jestliže žalovaná 1. uvedla, že otec si byl vědom toho, že pozemek neprodal, ale nebyl mu dostatečně znám právní důvod, na základě kterého žalobce pozemek užíval. Ani schvalovací řízení neznamenalo, že byla zkoumána pravost podpisu J. P. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá hlava I bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) a neshledal dovolání opodstatněným. Nabytí vlastnictví k pozemkům žalobce dovozoval z kupní smlouvy – soukromé listiny, jejíž pravost byla žalovanými popřena. „Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností dovozuje příznivé právní důsledky: jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 7/1998). Nejvyšší soud dále uvedl v rozsudku z 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 2/2001, že „u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pra-
Důkazní povinnost vost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Dovolací soud může hodnocení důkazů v nalézacím řízení přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení“. Byla-li tedy popřena pravost kupní smlouvy z 12. 12. 1962, tj. že ji J. P. vůbec nepodepsal, bylo na žalobci, aby své opačné tvrzení prokázal. V opisu této smlouvy z 9. 2. 1963 pouze za jediným z více jmen – kromě účastníků smlouvy jsou uvedena také jména osob jednajících za příslušné schvalující orgány – a to jménem vedoucího zemědělského odboru, je uvedena zkratka v. r., a podle záznamu Střediska geodézie v T. a zprávy Katastrálního úřadu v T., J. P. při místním šetření v roce 1969 prohlásil, že kupní smlouvu se žalobcem nikdy nepodepsal. Vzhledem k tomu je skutkové zjištění odvolacího soudu, že podepsání této smlouvy J. P. nebylo prokázáno, v souladu s pravidly logického myšlení. Toto zjištění nemůže zpochybnit ani průběh schvalovacích řízení, kterými smlouva prošla, a poplatková registrace. Neobstojí ani námitka žalobce, že sama žalovaná 1. uvedla, že její otec J. P. si byl vědom prodeje pozemku žalobci, neboť vypověděla, že se domníval, že pozemek přešel na žalobce „nějakým vyvlastněním“. Vypověděla-li také, že kupní smlouvu nepodepsal, koresponduje její výpověď s vyjádřením J. P. při místním šetření při komplexním zakládání evidence nemovitostí. Skutkové zjištění odvolacího soudu bylo učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a má tak v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K návrhu žalobce na doplnění dokazování, dovolací
soud uvádí, že ve věci samé nelze již důkazy v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, provádět (§ 243a odst. 2 o. s. ř.). Neobstojí-li dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., pak je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal nabytí vlastnictví k pozemku, resp. pozemkům po jeho rozdělení, tvrzenou kupní smlouvou. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný.
38. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní v řízení o náhradu škody § 101 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. § 120 o. s. ř. § 420 obč. zák. I. Nesplnění povinnosti tvrzení v podobě povinnosti vylíčit všechny skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnosti důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž účastník hodlá svá tvrzení prokázat, má za následek neúspěch ve sporu. II. V řízení vedeném proti předchozímu vlastníku motorového vozidla o náhradu škody spočívající v tom, že vinou špatného technického stavu vozu nynější vlastník havaroval, musí z hlediska příčinné souvislosti žalobce tvrdit a prokazovat, že příčina havárie tkví právě v konkrétním technickém nedostatku vozu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 812/1999 C 256 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání
61
Dokazování svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření otcovství, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení ve věcech obchodního rejstříku, v řízení o zrušení politické strany nebo politického hnutí, pozastavení a znovuobnovení jejich činnosti, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Účastníka tzv. sporného řízení podle této úpravy zatěžuje povinnost tvrzení v podobě povinnosti vylíčit všechny skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat. Nesplnění některé z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou (tzv. kauzální
62
nexus) je jednou ze čtyř podmínek (vedle porušení právní povinnosti, existence škody a zavinění) obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin musí být poškozeným prokázána (a tedy i ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. tvrzena) stejně jako protiprávní jednání a vznik škody. V řízení vedeném proti předchozímu vlastníku motorového vozidla o náhradu škody spočívající v tom, že vinou špatného technického stavu vozu nynější vlastník havaroval, musí z hlediska příčinné souvislosti žalobce tvrdit a prokazovat, že příčina havárie (tedy potažmo vzniklé škody) tkví právě v konkrétním technickém nedostatku vozu.
39. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu § 711 odst. 1 obč. zák. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř. I. Hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu podle § 711 odst. 1 obč. zák. je – vedle hmotněprávního úkonu pronajímatele, tj. výpovědi – jednak existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán, jednak danost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi pronajímatele.
Důkazní povinnost II. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti o naplnění uvedených předpokladů, jakož i povinnost nabídnout k nim důkazy, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tíží žalobce, tj. pronajímatele; nejsou-li jeho tvrzení prokázána, stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000 C 171 – Soubor Z odůvodnění: V projednávané věci odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí o závěr, že žalovaným nesvědčí právo (společného) nájmu předmětného bytu, neboť toto jejich právo zaniklo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti, a nájemcem bytu se tak stal ze zákona syn 1. žalovaného D. Č. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu z důvodů taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení pod písmeny a) až i). Hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je – vedle hmotněprávního úkonu pronajímatele, tj. výpovědi – jednak existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán, jednak danost výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi pronajímatele. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti o naplnění uvedených předpokladů, rozhodných pro aplikaci citované hmotněprávní normy, jakož i povinnost nabídnout k nim důkazy, tíží v tomto řízení (které je svou povahou řízením sporným, ovládaným zásadou projednací) žalobce, tj. pronajímatele (§ 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.); nejsou-li jeho tvrzení prokázána (ani na základě navržených důkazů, ani na základě
důkazů, které soud provedl bez návrhu), stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené. V souzené věci dovolatelky zpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalovaným nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu, námitkou, že účastníci učinili nesporným, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a že tudíž soud nemůže tuto otázku posuzovat odlišně. Této námitce dovolatelek nelze přisvědčit. Ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků; to však neznamená, že by soud byl shodnými tvrzeními účastníků (která ostatně mohou být v průběhu dalšího řízení odvolána) vázán a nemohl je učinit předmětem dokazování, a to zejména tam, kde rozhodnutí soudu musí být v souladu s ustanovením hmotného práva kogentní povahy. Ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. má nesporně povahu normy kogentní. Odvolací soud proto nepochybil, když se v řízení zabýval otázkou, zda je naplněn jeden ze základních hmotněprávních předpokladů pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, to jest otázkou, zda žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a to i s přihlédnutím k procesní obraně žalovaných, opírající se o tvrzení, že právo nájmu předmětného bytu přešlo na D. Č. (syna 1. žalovaného). Vzhledem k uvedenému tvrzení žalovaných (kteří k němu též nabídli důkazy), se odvolací soud v řízení správně zabýval – jako otázkou předběžnou – otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky přechodu práva nájmu k předmětnému bytu na D. Č., stanovené v § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. Vycházel přitom ze skutkových zjištění, že žalovaní žili se synem 1. žalovaného v předmětném bytě od listopadu roku 1998 do února roku 1999, že jmenovaný přispíval žalovaným na náklady spojené s provozem domácnosti, že jim
63
Dokazování pomáhal při úklidu a chodil nakupovat, že 2. žalovaná mu prala a vařila, jakož i ze zjištění o důvodech, pro které se D. Č. nepřestěhoval se žalovanými do jejich nového bytu. Uvedená zjištění čerpal z důkazů provedených soudem prvního stupně – výslechu obou žalovaných, výslechu svědka D. Č. a písemného sdělení 1. žalovaného ze dne 9. 11. 1998. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Pokud pak žalobkyně (jak vyplývá z obsahu spisu) žádné důkazní návrhy ohledně svého tvrzení, že žalovaní nikdy nevedli s D. Č. v předmětném bytě společnou domácnost, a že s nimi jmenovaný nebydlel, neučinily (a to ani u jednání před odvolacím soudem – viz protokol o jednání konaném dne 9. 11. 1999, č. l. 56 spisu), nelze jejich dovolací námitce, že v řízení nebylo prokázáno, že na D. Č. přešlo právo nájmu předmětného bytu, přisvědčit. Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru (který je závěrem právním, nikoli skutkovým zjištěním, jak je mylně dovozováno v dovolání), že na syna 1. žalovaného přešlo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanými. V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanými zaniklo pak jejich právo nájmu bytu.
40. Důkazní břemeno v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení § 451 odst. 2 obč. zák. § 101 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. § 120 odst. 1 o. s. ř.
64
Domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku žalovanému bez právního důvodu zaplatil, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/1999 C 268 – Soubor Z odůvodnění: Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy – ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění (§ 456 obč. zák.). Domáhá-li se tedy žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku žalovanému zaplatil, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení. Je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání o odměně za činnost, k níž se zavázal a kterou provedl, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout. K tomu však nestačí jen tvrzení žalovaného o ústní dohodě, které žalobce popírá, nýbrž za situace, kdy správnost tohoto tvrzení je mezi účastníky sporná, musí být v řízení prokázáno. Ke zjištění této sporné skutečnosti však nemohly sloužit důkazy, v jejichž neprovedení spatřuje do-
Důkazní povinnost volatel neúplnost řízení a které navrhl ke zjištění obsahu, rozsahu a ceny prací, jež provedl pro žalobce. Jestliže nebyl prokázán právní důvod plnění, které žalovaný od žalobce přijal, nelze soudu vytýkat neúplnost řízení z hlediska rozsahu dokazování, neboť skutečnosti, které měly být objasněny prostřednictvím důkazů, na něž dovolatel poukazuje, nejsou v daném případě z hlediska oprávněnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující a na rozhodnutí o uplatněném nároku nemohly mít ani vliv. Vytýkaný nedostatek zjištění odvolacího soudu se tedy netýká těch okolností, které byly podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva.
41. Vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Přesun břemene tvrzení a důkazního břemene v kontradiktorním procesu na žalovaného § 120, 132 a § 241 odst. 3 písm. b), c) o. s. ř. I. Vadou řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatíže-
ná povinnostmi tvrdit a uvést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry. II. Neprovedení důkazu navrženého procesní stranou k potvrzení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodnocení skutku v rovině právní, aniž by bylo možno z jiných řádně provedených důkazů uvedenou skutečnost dovodit, je vždy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze předjímat, jakým způsobem by soudy obou stupňů řádně provedený důkaz hodnotily a z jakých právních závěrů by následně vycházely. III. Zjišťování skutečností důležitých pro meritorní rozhodnutí soudu hodnocením neprovedených důkazů zkracuje účastníky řízení v jejich právu k těmto důkazům se vyjádřit, popř. navrhnout protidůkazy. III. Brání-li se žalovaný ve sporu námitkou, tedy tvrzením skutečností zabraňujících vzniku práva nebo jeho účinnosti, popř. skutečností způsobujících zánik práva, jež dříve žalobci vzniklo, dovolává se účinků určité právní normy a tímto způsobem nabývá žalovaný ohledně jím tvrzených dalších skutečností postavení subjektu zatíženého břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1183/1996 SoRo č. 7/1999, s. 216
65
Dokazování Z odůvodnění: Jiné vady řízení (než uvedené v § 237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo. Způsobilým dovolacím důvodem a právně relevantními jsou též vady v řízení před soudem prvního stupně, jestliže jimi bylo postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu. Vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinnostmi tvrdit a vést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry.
66
Brání-li se žalovaný ve sporu námitkou, tedy tvrzením skutečností zabraňujících vzniku práva nebo jeho účinnosti, popř. skutečností způsobujících zánik práva, jež dříve žalobci vzniklo, dovolává se určité právní normy a tímto způsobem nabývá žalovaný ohledně jím tvrzených dalších skutečností postavení subjektu zatíženého břemenem tvrzení a břemenem důkazním. V projednávané věci žalovaní namítají, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona, podle něhož se nevydává pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, brání ve vyhovění žalobě týkající se vydání pozemků, neboť k těmto pozemkům bylo zřízeno právo společného užívání podle předpisů účinných do 31. 12. 1991. Ve vyjádření ze dne 19. 12. 1991 navrhli důkaz rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání ze dne 10. 6. 1976, kupní smlouvou a smlouvou o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 11. 6. 1976, při jednání soudu I. stupně dne 19. 2. 1993 dokonce předložili soudu rozhodnutí o přidělení pozemků do užívání a výpis z bývalé evidence nemovitostí ze dne 10. 6. 1976, nehledě na to, že soud I. stupně si sám vyžádal celý spis bývalého Státního notářství v D. sp. zn. R I 429/76 a RII 195/76. Z protokolů o jednání před soudy obou stupňů však není zřejmé, že by důkaz těmito listinami soudy postupem podle ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. provedly, byť soud I. stupně učinil závěr o zřízení práva společného užívání pozemků ve prospěch žalovaných a odvolací soud jej převzal a zaujal právní názor o nemožnosti vydání předmětných pozemků, který se opírá o kladné zhodnocení otázek platnosti a účinnosti aktů vedoucích ke zřízení práva osobního užívání podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1991. Neprovedení důkazu navrženého procesní stranou k potvrzení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodno-
Důkazní povinnost cení skutku v rovině právní, aniž by bylo možno z jiných řádně provedených důkazů uvedenou skutečnost dovodit, je vždy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze předjímat, jakým způsobem by soudy obou stupňů řádně provedený důkaz hodnotily a z jakých právních závěrů by následně vycházely. Vytčené pochybení důkazního řízení má odraz i v oblasti základních ústavou zaručených práv a svobod občanů. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady dne 16. 2. 1992, publikované pod č. 2/1993 Sb., která je součástí ústavního pořádku České republiky, má každý právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. § 123 o. s. ř.). Zjišťování skutečností důležitých pro meritorní rozhodnutí soudu hodnocením neprovedených důkazů zkracuje účastníky řízení v jejich právu k těmto důkazům se vyjádřit, popř. navrhovat protidůkazy. Učiněný závěr odvolacího soudu, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., vylučuje úvahy o možnosti přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dalšího v dovolání uvedeného důvodu. Jeho následkem je zrušení rozsudků soudů obou stupňů (vytčená vada řízení se projevila již v řízení před soudem I. stupně, aniž by odvolací soud zjednal nápravu) a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, odst. 2, 5 o. s. ř.).
42. Důkazní břemeno. Určitost právního úkonu § 120 o. s. ř., § 35 odst. 2, § 37 odst. 2 obč. zák. I. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. II. Právní úkon je neurčitý (§ 37 odst. 2 obč. zák.) tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/1997 PrRo č. 7/1998, s. 372 Z odůvodnění: Podle § 34 odst. 1 obč. zák. ve znění platném dne 27. 8. 1991 je projev vůle třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům občanského (v původním textu „socialistického“) soužití. V dané věci pak prohlášení žalobce, že „ve prospěch bývalé manželky D. J. se zříkám ostatní zbylé částky“, je srozumitelné. Sporné však bylo, zda výraz „ostatní zbylá částka“ je určitý, tedy zda lze určit, o jakou pohledávku jde. Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). V dané věci účastníci netvrdili a ze spisu se ani nepodává, že by ke dni 27. 8. 1991 měl žalobce vůči žalované jinou pohledávku než z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví; také věta o „ostatní zbylé částce“ navazuje na potvrzení o plnění z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud na základě tohoto zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že „ostatní zbylou částkou“ se rozumí dosud neuspokojené nároky žalobce z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a o toto skutkové zjištění opřel právní závěr, že smlouva není neplatná pro neurčitost, není jeho právní hodnocení nesprávné. Ostatně dovolatel ani ne-
67
Dokazování tvrdí (a to již v důsledku postoje, že „dodatek“ dopsala svévolně žalovaná), že by „ostatní zbylou částkou“ mohlo být něco jiného, než nárok žalobce z dohody o vypořádání BSM. Dovolací soud se též ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná svůj souhlas s písemnou nabídkou potvrdila podpisem. Výkladem listiny ze dne 27. 8. 1991, provedeným za pomoci § 35 odst. 2 obč. zák. odvolací soud dovodil, že účastníci se dohodli na tom, že žalobce nebude nadále požadovat po žalované zaplacení zbytku dluhu a svůj souhlas potvrdili podpisem. K tomuto skutkovému zjištění dospěl odvolací soud způsobem odpovídajícím ustanovením občanského soudního řádu o dokazování a o hodnocení důkazů. V tomto případě ovšem nebylo namístě uvažovat o tom, že by sporný právní úkon nebyl smlouvou anebo že by předmět úkonu byl neurčitý, když výkladem provedeným způsobem upraveným v § 35 odst. 2 obč. zák. byla nejasná místa v dohodě uzavřené mezi účastníky vysvětlena.
43. Výklad ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání § 120 o. s. ř. Návrh na prohlášení konkursu nelze zamítnout jen proto, že osoby, které věřitel v návrhu označil jako další věřitele se splatnými pohledávkami za dlužníkem, neodpověděly na výzvu soudu a existenci těchto pohledávek nepotvrdily, případně nedoložily. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/1998 R 52/98 Věřitel, který podává návrh na prohlášení konkursu pro insolvenci dlužníka (§ 4
68
odst. 2, § 1 odst. 2 věta první zákona), nemá zpravidla k dispozici listiny, jimiž by mohl již při podání návrhu doložit (osvědčit), že pohledávky dalších věřitelů proti dlužníkovi v právu skutečně existují (obvykle disponuje toliko sdělením oněch věřitelů, že jim dlužník dluží určitou částku), ať již proto, že ony listiny tvoří součást obchodního či služebního tajemství, nebo proto, že tito věřitelé nemají na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zájem a s navrhujícím věřitelem nespolupracují. Zákon proto také věřiteli–navrhovateli neukládá, aby existenci pohledávek dalších věřitelů sám doložil (osvědčil). Soud je povinen i bez výslovného návrhu navrhovatele prověřit, zda tito další věřitelé mají splatné pohledávky proti dlužníku. Jde o projev vyšetřovací zásady, jež se zejména v té fázi konkursního řízení, která končí rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu, často prolíná se zásadou projednací (srov. § 120 o. s. ř.) a která je tu omezena pouze tím, že existenci dalších splatných závazků dlužníka je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (aniž je tím dotčeno ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř.) především u osob, které jsou v návrhu na prohlášení konkursu označeny jako další věřitelé dlužníka. Za této situace je vyloučeno zamítnout návrh na prohlášení konkursu jen proto, že ony osoby na výzvu soudu, aby potvrdily (případně i doložily) existenci pohledávek proti dlužníkovi, v poskytnuté pořádkové lhůtě vůbec nereagovaly. Je na soudu, aby splnění povinnosti na dotaz soudu odpovědět (srov. § 128 věta první o. s. ř.) na oslovených subjektech vynutil, a to i za použití pořádkového opatření ve smyslu ustanovení § 53 o. s. ř.
Důkazní povinnost
44. Nepředvídatelné soudní rozhodnutí § 115a, 120 o. s. ř. Jde o nepředvídatelné rozhodnutí, jestliže soud chtěl zprvu rozhodnout ve věci bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.), avšak pro nesouhlas žalovaného s tímto postupem nakonec ve věci nařídil jednání, k němuž se žalobce nedostavil, a posléze žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce ve sporu neunesl důkazní břemeno, když k prokázání žalobních tvrzení neoznačil potřebné důkazy, aniž by tento důkazní deficit (realizovanou poučovací povinností) žalobci signalizoval. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 12 Co 233/2005 SoRo č. 6/2009, s. 219 Z odůvodnění: Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dne 10. 1. 2005) odvolání, k němuž v příloze připojuje listinné důkazy, jež se (podle něj) vztahují k projednávané věci. Trvá na tom, že žalovaný neuhradil vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu ve výši 13 715 Kč, jak vyplývá z přílohy nadepsané jako „Vývoj plateb nečleněný, kumulovaný“. Žalovaný sice, jak sám uvádí, platil řádně nájemné a zálohy na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, ale unesení důkazního břemene o tom, že uhradil vyúčtování záloh za uvedené období, je na žalovaném. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud změnil napadený rozsudek a podané žalobě zcela vyhověl. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci dosud nebyly osvědčeny podmínky
ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku, který byl okresním soudem vydán při níže zjištěné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v této věci. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 13 715 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za období od ledna 2000 do března 2001. Okresní soud zprvu návrhu vyhověl, když vydal platební rozkaz, jímž (v intencích žalobního petitu) zavázal žalovaného k předmětným platebním povinnostem; proti tomuto rozhodnutí žalovaný podal odpor (čímž byl platební rozkaz zrušen) s tvrzením, že „žalobci jsem úhradu plateb zasílal řádně, jak mohu doložit ústřižky poštovních poukázek. Žádný dluh vůči žalobci nemám.“ V dalším podání pak žalovaný uvedl, že nesouhlasí se žalovanou částkou, přičemž na výzvu okresního soudu (formou usnesení) ze dne 13. 1. 2004, aby „písemně doplnil svá tvrzení, v čem spatřuje nesprávnost uplatněného nároku o zaplacení vyúčtování zálohovaných služeb spojených s užíváním bytu za období leden–prosinec 2000 a leden–březen 2001“ a „písemně označil důkazy k prokázání svých tvrzení, předložil soudu listinné důkazy“, již procesně nereagoval. Za této procesní situace okresní soud dne 22. 3. 2004 přistoupil k vydání usnesení, jímž vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobce s rozhodnutím bez projednání věci vyslovil písemný souhlas, když v tomto svém podání současně odkázal na svá žalobní tvrzení, uvedl, že žalovaný podal odpor zcela účelově, a navrhl, aby okresní soud podané žalobě vyhověl. Poněvadž žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, okresní soud nařídil na den 11. 11. 2004 jednání, při kterém vy-
69
Dokazování hlásil napadený rozsudek, jímž žalobu zamítl s odůvodněním (nyní již ve stručnosti shrnuto), že žalobce neunesl důkazní břemeno stran svých žalobních tvrzení. Ustanovení § 115a o. s. ř. stanoví, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. Tím, že okresní soud přistoupil k postupu předvídanému v § 115a o. s. ř., implicite také signalizoval žalobci, že a) jednak jeho žaloba je i z pohledu žalobních tvrzení perfektní (jinak by bylo nutno žalobce vést k doplnění narační části žaloby), jednak žalobce b) ke svým právně relevantním skutkovým tvrzením označil listinné důkazy, které umožňují, aby mohla být věc rozhodnuta i bez nařízení jednání. Pokud posléze okresní soud – s ohledem na procesní postoj žalovaného, který s projednáním věci bez jednání nesouhlasil – nařídil jednání na 11. 11. 2004, žalobce za shora vyložené procesní situace nemohl vskutku předvídat, že při následně nařízeném jednání dojde k tak zásadní změně procesního náhledu nalézacího soudu, že bude kladeno k tíži žalobce, že (citováno z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu) „nenavrhl všechny důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení“. Postup okresního soudu, jenž se posléze procesně odrazil v jím vydaném rozsudku, tak očividně nese prvky (ve vztahu k žalobci) tzv. nepředvídatelného rozhodnutí, neboť nelze připustit, aby soud v jednom procesním okamžiku a při neměnnosti žaloby a důkazů, jichž se strana žalující k prokázání svých tvrzení dovolává, shle-
70
dal, že jsou dány podmínky pro projednání věci podle (žalobcem již předložených) listinných důkazů bez nařízení jednání, a na straně druhé v jiném procesním okamžiku zase uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž by takto změněný procesní postoj (rozuměj z hlediska úplnosti listinných důkazů, jichž se žalobce dovolával k verifikaci svých skutkových tvrzení, jež jsou zásadně významná pro právní posouzení věci) žalobci realizovanou poučovací povinností zákonu odpovídajícím způsobem signalizoval (§ 43 odst. 2 ve vztahu k § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a násl. o. s. ř.). Byl tedy v tomto případě jednoznačně osvědčen kasační důvod ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; krajský soud proto z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude okresním soudem přihlédnuto i k žalobcem tvrzeným skutečnostem v jím podaném odvolání, k nimž žalobce také označil a připojil (další) listinné důkazy.
45. Promlčení – jeho podstata a důkazní břemeno. Námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení § 100 odst. 1 obč. zák. § 388 odst. 1 obch. zák. § 120 odst. 1, § 213 odst. 5 o. s. ř. I. Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž způsobí, že promlčené právo nelze přiznat (věřitelovo právo však trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace). Žalovaný má důkazní břemeno, povinnost tvrzení a povinnost důkazní k námitce promlčení, tj. musí
Důkazní povinnost uvést všechny okolnosti promlčení práva (že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba, ve které žalobce své právo nevykonal). II. V režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení, vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení je bezdůvodná, pokud promlčení nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 SoRo č. 2/2009, s. 5 Z odůvodnění: Výhrada dovolatelky, že námitka promlčení, kterou žalovaný uplatnil v odvolacím řízení, byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, je důvodná. Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení ve smyslu § 388 odst. 1 obch. zák., tj. aby námitka soudu bránila o takovém právu věcně rozhodnout a přiznat žalobci promlčené právo, musí ze skutkových zjištění vyplývat, že k promlčení práva (k tzv. první fázi – k marnému uplynutí promlčecí doby) došlo, a žalovanému (dlužníku) tak vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení dosáhnout toho, že proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaný má důkazní břemeno, povinnost tvrzení a dokazování ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. k námitce promlčení, tj. uvést všechny okolnosti promlčení prá-
va – že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal. Tyto skutkové okolnosti žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil. V režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 162/2003). Systém neúplné apelace má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení (tím, že je vede k tomu, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvního stupně a neponechávali si je až na odvolací řízení) a ve svých důsledcích zrychlit projednávání sporu a zamezit účelovému jednání účastníků se záměrem prodlužovat soudní řízení a oddalovat konečné rozhodnutí soudu. Proto nemůže být v neprospěch žalobce, který důkazní břemeno nenese ve vztahu k promlčení práva, vznese-li žalovaný až v průběhu odvolacího řízení námitku promlčení a z okolností ve spise a skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že marně uplynula promlčecí doba. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. Bylo by v rozporu s právem na spravedlivý proces odepřít protistraně právo na uplatnění skutečností promlčení vylučujících. Dokud totiž námitka k promlčení nebyla vznesena, neměla druhá strana důvod a ostatně ani oprávnění tvrdit skutečnosti vylučující promlčení a navrhovat k nim důkazy. Námitka promlčení je bezdůvodná, pokud z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba. Odvolací soud se proto v dané věci neměl zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, protože tato námitka je spoje-
71
Dokazování na s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů.
46. Prokazování držby věci v řízení o jejím vydání § 120 o. s. ř. § 126 odst. 1 obč. zák. Žalobce je v řízení o vydání věci povinen prokázat nabytí držby (detenci) věci žalovaným, nikoliv držbu žalovaného požadované věci v době soudního řízení. Důkazní břemeno o pozbytí držby (detence) je na žalovaném. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 C 5580 – Soubor Z odůvodnění: Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo vydat ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí blíže identifikované účetní doklady, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V souzené věci se žalobce domáhá účetních dokladů zaniklé odborové organizace, která byla jeho organizační složkou s tím, že tyto doklady převzala žalovaná, která se považuje za právního nástupce této zaniklé organizační složky. Soud prvního stupně po provedeném dokazování za přihlédnutí „ke skutkové věci obrany žalované“ dospěl k závěru, že účetní doklady, které byly náležitě specifikovány, nepochybně existují, jsou v držení žalované a žalobce má vůči žalované oprávněný zájem na vyřešení právních vztahů k věcem, které byly v majetku zaniklé odborové organizace. Se závěrem, že žalovaná je povinna žalobci vydat účetní doklady, se odvolací soud neztotožnil, byť souhlasil s tím, že žalobce je vlastníkem majetku zaniklé odborové organizace.
72
Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v souzeném sporu. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je tedy dovolání žalované přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu, a to aniž to dovolatel namítal, musí dovolací soud soudu odvolacímu především vytknout, že nepostupoval při hodnocení skutkové stránky souzeného sporu v souladu s procesními pravidly zakotvenými v občanském soudním řádu. Odvolací soud totiž dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat držbu požadovaných účetních dokladů žalovanou, tedy o neunesení důkazního břemene žalobcem, zatímco soud prvního stupně dosáhl skutkového závěru, že předmětné účetní dokumenty se v držbě žalované nacházejí. Odvolací soud přitom k tomuto zásadně odlišnému skutkovému hodnocení dospěl bez provádění jakéhokoliv dokazování, na základě svých – od soudu prvého stupně odlišných – hodnotitelských úvah. Takový postup je procesně nepřípustný obdobně jako v těch případech, kdy odvolací soud dosahuje odlišných (od prvostupňových) skutkových závěrů. I tehdy, jestliže výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená povinností důkazní splnila svou základní procesní povinnost vyplývající z § 101
Důkazní povinnost odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř., a tudíž zda v důsledku nesplnění takové povinnosti nastal stav nazývaný neunesením břemene důkazního, jde, i pokud se jedná o vypovídací hodnotu (relevanci) důkazů, o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu § 132 o. s. ř., dle něhož důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při takovém hodnotícím procesu se nepochybně uplatňují důsledky obecné základní zásady civilního soudnictví, mj. i zásady přímosti, která se uplatňuje především v činnosti soudu prvostupňového jako podstatného článku nalézacího řízení. Proto, hodlá-li se odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene [a nemá-li tudíž odvoláním napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu uvedeného v § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V souzené věci je nepřehlédnutelné, že soud prvního stupně hodnotil skutkový stav způsobem, který vyjadřuje aplikaci zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. Vysvětlil, že za přihlédnutí „ke skutkové verzi obrany žalované“, která „v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovala své právo na držení dokladů … a obecně všechny požadované doklady odmítala vydat s poukazem na nemožnost zbavovat se své účetní evidence“, a při nepochybnosti „normálního běhu věcí“, vy-
hodnotil provedené dokazování ve smyslu dosaženého skutkového závěru. Takový postup nebylo možno bez dalšího překonat závěrem o neunesení důkazního břemene žalobcem. Závěr odvolacího soudu založený jen na odlišném hodnocení vypovídací vlastnosti důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, včetně projevů účastníků, mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a to zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti, což dovolací soud považuje za dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání a rozsah dovolacích důvodů umožnil však dovolacímu soudu, aby se vyjádřil – byť jen předběžně – ke skutkovému a právnímu posouzení věci. Z rozhodnutí napadeného dovoláním je zřejmé, že odvolací soud založil své zamítací rozhodnutí zejména na skutkovém závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že požadované účetní doklady „jsou nyní v držení žalované“. V této souvislosti však dovolací soud upozorňuje na to, že dle ustáleného výkladu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl, a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl. V souzeném sporu je tedy třeba zaměřit se na skutečnost, zda žalobcem požadované účetní dokumenty přešly do držby žalovaného, tedy zda kdy byly v jeho faktické moci, a to se všemi důsledky případného neunesení důkazního břemene ležícího na žalobci. Jestliže soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokumentů žalovanou,
73
Dokazování bude právě na žalované, aby prokázala, že tyto dokumenty již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyla.
47. Důkazní břemeno o tom, zda akcionář pozbyl v důsledku odstoupení od smlouvy vlastnictví akcií legitimujících jej k podání návrhu na zmocnění ke svolání valné hromady § 120 odst. 1 o. s. ř. § 181 obch. zák. Prokázala-li akciová společnost, že předchozí vlastník jejích akcií učinil úkon směřující k odstoupení od smlouvy o převodu akcií pro nezaplacení kupní ceny a tento úkon byl kupujícímu (žalobci) doručen, bylo na žalobci, aby prokázal, že sjednanou cenu akcií zaplatil. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005 C 5640 – Soubor Z odůvodnění: Zásadně právně významnou však dovolací soud shledává otázku, kdo nese důkazní břemeno o tom, zda akcionář pozbyl v důsledku odstoupení od smlouvy (kterou získal akcie legitimující jej k podání návrhu) vlastnictví těchto akcií. K tomu dovolací soud uzavřel, že prokázala-li společnost v projednávané věci, že A.-P., spol. s r. o., učinila úkon směřující k odstoupení od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny a tento úkon byl dovolateli doručen (což dovolatel nezpochybňuje), bylo na dovolateli, aby jako dlužník prokázal, že sjednanou cenu akcií zaplatil. Pokud se mu takový důkaz nezdařil, neunesl důkazní břemeno ve věci a odvolacímu
74
soudu nelze vytýkat, že z toho důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud při posuzování, kterým okamžikem ztratil dovolatel aktivní legitimaci, ve věci sice správně uzavřel, že odstoupil-li prodávající od smlouvy pro její podstatné porušení až po více než devíti měsících, nemohl odstoupit za podmínek stanovených pro odstoupení pro podstatné porušení smlouvy (§ 345 odst. 1 obch. zák.), ale jen za podmínek nepodstatného porušení smlouvy (§ 345 odst. 3 a § 346 odst. 1 obch. zák.). Nepřihlédl však k ustanovení § 350 odst. 1 obch. zák., ze kterého vyplývá, že odstoupí-li oprávněná strana od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, nastávají účinky odstoupení sice teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta, leč přesto nastanou. Chybný závěr odvolacího soudu v tom směru však nemá vliv na správnost závěru o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele ve věci.
48. Uznávací prohlášení dlužníka neobsahující příslib zaplacení dluhu a důkazní břemeno ohledně existence a výše dluhu § 110 odst. 2, § 558 obč. zák. § 120 odst. 1 o. s. ř. Jestliže dlužník písemnou formou uzná dluh co do důvodu a výše bez výslovného příslibu jeho zaplacení, věřitelovo právo na zaplacení dluhu se promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení věřitele stíhá důkazní povinnost ohledně existence a výše dluhu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008 C 6601 – Soubor
Důkazní povinnost Z odůvodnění: Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat exi-
stenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák., svědčí i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.).
49. Koncentrace řízení. Zákonná koncentrace řízení. Dokazování § 118b odst. 1, § 120 odst. 3 o. s. ř. I v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 Rc 28/2009 Z odůvodnění: Soud prvního stupně v důvodech svého rozsudku vypočítává listiny, jimiž pro-
75
Dokazování váděl dokazování (srov. s. 2, předposlední odstavec rozsudku), aniž by z nich činil konkrétní zjištění a podal jejich hodnocení, případně aby vysvětlil, proč ten či onen důkaz – ač provedený – nepokládal pro rozhodnutí ve věci za významný. Z těchto listin pak soud činí souhrnný skutkový závěr o obsahu smlouvy o půjčce a o tom, že „pohledávka byla částečně uhrazena“. Přitom je na první pohled zjevné, že ze smlouvy o půjčce nemohl soud získat žádné údaje o částečné úhradě půjčky a naopak např. listiny označené v rozsudku jako soupis plateb ze 6. 11. 2000 nebo potvrzení Ž. banky nemohou mít žádnou vypovídací schopnost ohledně obsahu smlouvy o půjčce. Takový postup soudu prvního stupně je v hrubém rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede soud, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé (k tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Je přitom zjevné, že ukládá-li citované ustanovení soudu, aby v rozsudku dokonce uvedl, proč neprovedl i další důkazy (tedy, aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl), pak tím více platí, že se soud
76
musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů. Rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, je nepřezkoumatelný (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný nezrušil. Přitom dále platí, že i v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.
50. Darovací smlouva uzavřená oběma stranami za účelem poškození věřitele a odporovatelnost. Absolutní neplatnost právního úkonu a dokazování § 39, § 42a odst. 1 obč. zák. § 120, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I. V případě, že by žalovaný a dlužník uzavřeli darovací smlouvou se zá-
Důkazní povinnost měrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce, byla by darovací smlouva neplatná (§ 39 obč. zák.); současně by nemohly být splněny podmínky odporovatelnosti a odpůrčí žalobě by nemohlo být vyhověno. II. Jde-li o posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, musí k ní soud přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007 SoRo č. 5/2008, s. 182 Z odůvodnění: Podle § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat. V souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) se „vymahatelnou pohledávkou“ ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit vý-
kon rozhodnutí (exekuci). Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Smyslem žaloby podle § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 31 Cdo 1172/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 35/2002). Z uvedených závěrů – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu vycházel. Správně vystihl, že je třeba vyjít ze smyslu odpůrčí žaloby, a dovodil, že v řízení o odporovatelnost právního úkonu je účastníkem řízení na straně žalovaného osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči němuž má žalující věřitel vymahatelnou pohledávku. Ve smyslu citovaného § 100 odst. 1 obč. zák. tato osoba odlišná od dlužníka není tudíž oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky, a soud k ní proto nepřihlíží. Rozhodující pro závěr soudu, že pohledávka je vymahatelná, je posouzení, zda pohledávka byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnu-
77
Dokazování tím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Ve světle uvedených závěrů judikatury je třeba souhlasit i s názorem odvolacího soudu, že námitku promlčení věřitelovy pohledávky by bylo možno uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle § 42a obč. zák. Výkon rozhodnutí (exekuci) je v takovém případě třeba vést proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoliv proti dlužníku. Této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, tudíž náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit, mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Nelze však již souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jestliže uzavřel, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti dle § 42a obč. zák., aby odpůrčí žalobě mohlo být v projednávané věci vyhověno. Jak bylo oběma soudy zjištěno, proti dlužníku P. N. a žalovanému bylo v souvislosti s odporovatelnou darovací smlouvou ze dne 8. 6. 2005 zahájeno trestní řízení pro trestný čin poškozování věřitele. V případě, že by žalovaný a dlužník P. N. skutečně uzavřeli darovací smlouvou ze dne 8. 6. 2005 se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce (tím, že P. N. pozbude veškerý majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena cestou výkonu rozhodnutí), pak by účel darovací smlouvy odporoval zákonu (a poškozování věřitele je podle § 256 tr. zák. trestným činem). Tato smlouva by byla proto neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
78
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Pokud by byl tímto způsobem určen účel darovací smlouvy oběma jejich účastníky, bylo by to tedy důvodem neplatnosti smlouvy podle citovaného § 39 obč. zák. a současně by nemohly být splněny podmínky odporovatelnosti podle § 42a obč. zák., který – má-li být právní úkon jen vůči věřiteli právně neúčinný – předpokládá, že úmysl zkrátit věřitele má jen dlužník a že druhá strana právního úkonu o tomto úmyslu věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám). Za tohoto stavu věci by ovšem nemohlo být odpůrčí žalobě žalobce vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 134, roč. 2001). Protože v daném případě jde o posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, měly k ní oba soudy v souladu se soudní praxí přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56, roč. 2003).
51. Odvolání shodného tvrzení § 120 odst. 4 o. s. ř. Vznesou-li účastníci shodná skutková tvrzení, nemá to za následek, že by v dalším řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznáší námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje, anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto jeho
Důkazní povinnost pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006 C 5767 – Soubor Z odůvodnění: Za otázku zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), považuje dovolací soud výklad § 120 odst. 4 o. s. ř. ve vztahu ke skutečnosti, že jeden z účastníků řízení, kteří učinili shodné skutkové tvrzení, později toto tvrzení odvolá a uplatní tvrzení jiné. Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“ – § 135c odst. 1 obč. zák.). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§ 135c odst. 2 obč. zák.). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 2 obč. zák.). Ze znění § 135c odst. 1 obč. zák. vyplývá, že žalobu na odstranění neoprávněné stavby může podat jen vlastník pozemku, na kterém je zřízena neoprávněná stavba nebo její část. Stane-li se vlastník neoprávněné stavby později vlastníkem pozemku, na kterém je stavba zřízena, nelze již žalobu na vypořádání této stavby podle § 135c obč. zák. uplatnit a nadále o neoprávněnou stavbu ve smyslu tohoto ustanovení nejde.
V dané věci žalovaná společnost v průběhu řízení uplatnila námitku, že vlastnické právo k zastavěné části pozemku, jehož vlastnictví se žalobkyně dovolává, nabyla vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák. – viz č. l. 211 a násl.). K tomuto tvrzení sice nenabídla potřebné důkazy, ze spisu ovšem ani nevyplývá, že by byla o nutnosti doplnit konkrétně toto tvrzení a označit důkazy poučena (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně se pak námitkou vydržení vůbec nezabýval; odvolací soud jen konstatoval, že jde o námitku bezpředmětnou, neboť účastníci v průběhu řízení učinili skutkovou okolnost, že v dané věci je část stavby garáže umístěna na pozemku žalobkyně, nespornou. Vznesou-li však účastníci shodná skutková tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř., nemá to za následek, že by účastníci v řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznáší námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto jeho pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná. V projednávané věci žalovaná uplatnila námitku vydržení a tím popřela svůj předchozí postoj v řízení, který vycházel z toho, že část stavby leží na pozemku žalobkyně. Proto nebylo nadále možno vycházet z toho, že podle shodných tvrzení účastníků je stavba částečně umístěna na pozemku žalobkyně. Pokud odvolací soud vycházel z jiného výkladu § 120 odst. 4 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhod-
79
Dokazování nutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
52. Domněnka dobré víry a odstoupení od smlouvy § 120 o. s. ř. Nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra – v rovině právní – ku prospěchu. Proto v případě, že vzdálenější právní předchůdce vlastníka odstoupí od smlouvy, kterou věc nabyl přímý předchůdce, který ji později vlastníkovi převedl, nese procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry při uzavření kupní smlouvy žalovaný pozdější nabyvatel. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 C 5913 – Soubor Z odůvodnění: Obecněji se pak v daných souvislostech klade otázka, čeho (jakých skutečností) se má dobrá víra „dalšího nabyvatele“ týkat. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skuteč-
80
nosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1999, pod číslem 56, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části II., pod pořadovým číslem 35). Přitom při nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní význam, jen pojí-li se k domnělému právnímu titulu (titulus putativus); je-li zde skutečný nabývací titul (např. platná kupní smlouva), dobrá víra při nabytí vlastnického práva samostatný význam nemá (srov. § 130 a násl. obč. zák. a opět i posledně citované usnesení Ústavního soudu, jež uvádí, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není). Nález pléna Ústavního soudu spočívá jednoznačně na závěru, že byl-li v době dalšího převodu majetku první kupující (první nabyvatel) skutečným vlastníkem majetku, pak (nevymínil-li si první kupující jinak) převedl na druhého kupujícího (druhého nabyvatele) vlastnické právo v celé jeho šíři, s tím, že ze žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících (srov. k tomu zejména odstavec 18. odůvodnění nálezu pléna). Jinak řečeno, Ústavní soud vychází z toho, že i poté, co první prodávající účinně odstoupil od kupní smlouvy č. 1 uzavřené s prvním kupujícím, zůstala kupní smlouva č. 2 [uzavřená před odstoupením od kupní smlouvy č. 1 mezi prvním kupujícím (jako druhým prodávajícím) a druhým
Důkazní povinnost kupujícím] platným nabývacím titulem, nikoli jen titulem domnělým. U platného nabývacího titulu (kupní smlouvy č. 2), který nezanikl odstoupením od kupní smlouvy č. 1, je existence dobré víry nabyvatele o tom, že se stal vlastníkem převáděného majetku, bez právního významu (vlastnické právo by nabyl, i kdyby v dobré víře o tom, že mu převáděná věc nebo právo patří, nebyl). Ústavní soud ovšem ve výroku nálezu pléna podmiňuje ústavní ochranu vlastnického práva dalších nabyvatelů tím, že své vlastnické právo nabyli „v dobré víře“; z toho logicky vyplývá, že tato dobrá víra se musí týkat jiných skutečností než toho, že kupovaná věc dalším nabyvatelům patří. Jelikož předmětem výkladu nálezu pléna bylo ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., je logické usuzovat, že dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaci Ústavního soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech, na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo i vůči nim. Nejvyšší soud interpretuje nález pléna Ústavního soudu v otázce dobré víry nabyvatelů následovně: Nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanovením § 48 odst. 2 obč. zák., a že
důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2, ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů), a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval, a jím provedené právní posouzení věci je proto nesprávné. Z výše podaného pojetí dobré víry jako psychického stavu určité osoby nadto plyne, že nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra – v rovině právní – ku prospěchu. V posuzované věci to znamená, že odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že důkazní povinnost a odtud plynoucí důkazní břemeno ohledně (ne)dobré víry žalovaných stíhá dovolatele. Ve skutečnosti procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry při uzavření kupní smlouvy č. 2 nesou žalovaní (srov. k tomu opět i nález pléna, konkrétně tu část bodu II. věty druhé jeho výroku, která obsahuje formulaci: „Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře.“).
53. Povinnost soudů zjistit skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé § 120 odst. 2 o. s. ř. Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spraved-
81
Dokazování
Z odůvodnění:
volání k ústnímu jednání stanovená občanským soudním řádem tak byla dodržena. Ze spisu (č. l. 422) dále vyplývá, že dne 2. 8. 2006 požádal právní zástupce stěžovatele o odročení jednání, neboť se mu nepodařilo spojit se se stěžovatelem. Uvedl, že si není jist, zda i stěžovatel obdržel předvolání k jednání, ale že mu zároveň nejsou známy překážky, které brání tomu, aby se s klientem (stěžovatelem) mohl spojit. Uvedený stav jej prý vede k pochybnostem, zda neexistují objektivní okolnosti, které brání tomu, aby byl stěžovatel o nařízení jednání vyrozuměn. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a ve věci jednal i za přítomnosti stěžovatele, který se dostavil toliko o 11 minut opožděně. Ústavní soud zvážil skutečnosti, které k tomuto bodu stěžovatel uvedl, a dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání v přiměřené době. Odvolací soud zaslal předvolání k ústnímu jednání v dostatečném časovém předstihu (předvolání bylo doručeno stěžovatelovu právnímu zástupci dne 10. 7. 2006, tedy měsíc před nařízeným ústním jednáním), tak aby měl stěžovatel možnost se na toto jednání připravit.
Stěžovatel především namítal, že mu byla postupem odvolacího soudu odňata možnost přípravy na odvolací jednání, což i vzhledem ke skutečnosti, že věc byla nově převzata jinou advokátní kanceláří, mohlo mít značný vliv na výsledek sporu. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Ze spisu (č. l. 394 revers) vyplývá, že předvolání k odvolacímu jednání bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 10. 7. 2006 s tím, že ústní jednání bylo nařízeno na den 4. 8. 2006. Lhůta pro před-
Druhá námitka stěžovatele směřovala proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu ve věci výchovy dětí. Tvrdil, že objektivní podklady (zejména znalecké posudky), z nichž soudy vycházely, byly staršího data a nezohledňovaly jiné závažné důkazy; soudy prý měly provést další důkazy, jejichž provedení se domáhal a které byly soudem zamítnuty. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za
livý proces. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání v přiměřené době. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sv. 3, s. 257, a ustálenou judikaturu vyplývající z tohoto nálezu). Ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu pro řízení ve věcech péče o nezletilé (jako pro řízení, které je možno podle § 81 občanského soudního řádu zahájit i bez návrhu) zakotvuje zásadu vyšetřovací, z níž vyplývá, že soud je povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány, tak aby dostatečně zjistil skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci. Nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 704/2006 Sb. n. u. ÚS 134/2007, svazek č. 46/07
82
Důkazní povinnost situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, který je součástí práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sv. 3, s. 257, a ustálenou judikaturu vyplývající z tohoto nálezu). V předmětné věci Ústavní soud neshledal žádný nesoulad závěrů obecných soudů s vykonanými skutkovými zjištění-
mi, ani nedovodil, že by k těmto závěrům nebylo možné přijatelnou interpretací napadených rozhodnutí dojít. Z výše uvedených zásad, zejména pak ze zásady volného hodnocení důkazů, vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, jsou však v rámci odůvodnění svého rozhodnutí povinny uvést důvody, proč tak neučinily. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se odvolací soud touto otázkou široce zabýval, řízení sám doplňoval, dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované důkazy nebylo nutno provádět, a podrobně rozebral, proč potvrzuje výrok soudu prvního stupně o svěření dětí do výchovy matce. Proto Ústavní soud dovozuje, že ani ve vztahu k této námitce k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatel rovněž namítal, že pokud dochází ke změně výchovného prostředí, byť oproti rozhodnutí vydanému formou předběžného opatření, jedná se z hlediska ustanovení § 99 zákona o rodině o změnu poměrů, kterou je třeba zjistit a odůvodnit. Ústavní soud se ani s tímto procesním názorem stěžovatele neztotožnil. Konstatuje, že procesní postup obecných soudů je v souladu s příslušnou právní úpravou. Teprve po vydání předběžného opatření obecné soudy podrobně zjišťovaly skutkový stav věci a vydaly ve věci meritorní rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat i na vyjádření odvolacího soudu, které bylo stěžovateli zasláno k eventuální replice. Poslední námitka stěžovatele se týkala nedostatečně zjištěných příjmů účastníků, pokud jde o rozhodnutí o výživném. Této námitce Ústavní soud přisvědčuje. Podle obsahu spisu soud prvního stupně rozhodl na základě stěžovatelem předloženého daňového rozhodnutí Finančního úřadu ve V. (podle něhož otcův hrubý příjem činil za rok 2003 46 822,67 EUR a daň 15 525 EUR) a podle stěžovatelovy výpo-
83
Dokazování vědi, že za posledních 6 měsíců odpracoval 786 hodin, takže provedený propočet vychází na 2 097 EUR měsíčně (č. l. 353 revers). Tyto závěry převzal i odvolací soud a nepovažoval za důkaz stěžovatelem předložený doklad o jeho příjmech za rok 2004, podle něhož jeho hrubý příjem činil 18 541,56 EUR a daň 2 620,14 EUR, což podle stěžovatele představuje toliko částku 16 000 EUR za rok. Sám odvolací soud pak sice oproti rozhodnutí soudu prvního stupně výživné snížil, leč z jiných důvodů, než stěžovatel uváděl. Za tohoto stavu je třeba se dovolat zákona o rodině, který stanoví, že oba rodiče jsou povinni přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Současně je třeba poukázat na ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., který pro řízení ve věcech péče o nezletilé (jako pro řízení, které je možno podle § 81 o. s. ř. zahájit i bez návrhu) zakotvuje zásadu vyšetřovací, z níž vyplývá, že soud je povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány, tak aby dostatečně zjistil skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci. Ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tento soud při stanovení výše výživného vycházel z údajů starších a sám neučinil žádné další kroky potřebné pro shromáždění dostatečných podkladů pro své rozhodnutí o výživném. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že principům spravedlivého soudního řízení odpovídá, jestliže obecné soudy zjistí stěžovatelovy výdělkové poměry a možnosti přesněji a aktuálněji, jak stěžovatel – který při odvolacím jednání signalizoval značný pokles příjmů – požadoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rovněž usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost nahradit státem zálohované znalečné a tlumočné. Namítal, že soud nepřihlédl k jeho aktuálním majet-
84
kovým poměrům, zejména k tomu, že se jeho hospodářská a sociální situace podstatně zhoršila, což odůvodňuje, aby byl osvobozen od soudních poplatků. Není prý proto namístě, aby mu byla uložena povinnost zaplatit tyto náklady. Tomu Ústavní soud nepřisvědčuje. Obecné soudy svá rozhodnutí o povinnosti stěžovatele hradit státem zálohované náklady na znalečné a tlumočné řádně odůvodnily (srov. výše) a opřely se o příslušná zákonná ustanovení s poukazem na výsledek řízení ohledně výchovy dětí. K námitce stěžovatele, že se jeho situace tak prudce zhoršila, že splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud připomíná, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti; v jednání před odvolacím soudem sice obecně poukazoval na snížení příjmů a zvýšení výdajů, nikoliv však v takovém rozsahu, že by se dovolával existence podmínek osvobození od soudních poplatků. Proto Ústavní soud – v souladu s ustálenou judikaturou – k této námitce nepřihlédl.
54. Důkaz provedený justičním čekatelem § 120, 122, 132 o. s. ř. K důkazu provedenému justičním čekatelem věcně a místně příslušného soudu nelze při hodnocení důkazů přihlédnout. Opačný postup by zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 24 Co 214/2002 SoRo č. 8/2003, s. 269 Z odůvodnění: Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání
Důkazní povinnost (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Výjimku ze zásady přímosti ve prospěch zásady rychlosti a hospodárnosti občanského soudního řízení připouští ustanovení § 122 odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 39 o. s. ř., jež umožňuje provést dokazování mimo jednání procesního soudu. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod poř. č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, s. 334, sv. č. 7). Rozsah účasti justičních čekatelů na činnosti soudů ve věcech projednávaných v občanském soudním řízení vymezuje
ustanovení § 6 odst. 2, 4 a 5 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Posuzované věci se týká odstavec 2 uvedeného ustanovení, jež podává taxativní výčet jednotlivých úkonů, jimiž může předseda soudu pověřit justiční čekatele (a soudní tajemníky), ač jinak přísluší předsedovi senátu (samosoudci). Jestliže provádění důkazů ve věcech péče soudu o nezletilé před věcně a místně příslušným (procesním) soudem není do uvedeného výčtu zahrnuto, okresní soud tím, že dopustil, aby důkaz (místní ohledání) provedl justiční čekatel, zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
55. Procesní následek námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení § 213, § 219 až 221 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Není porušením zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, pokud odvolací soud sám ve svém nikoli zrušujícím rozhodnutí posoudí opodstatněnost námitky promlčení, vznesené účastníkem poté, co již rozhodl ve věci soud prvního stupně, není-li k tomu třeba provádět dokazování, které by přesáhlo meze dané ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 26 Co 216/2000 SoRo č. 9/2002 s. 314 Z odůvodnění: Předmětem poznámky je hodnocení právního názoru odvolacího soudu o tom, že posouzení opodstatněnosti námitky pro-
85
Dokazování mlčení vznesené účastníkem v odvolacím řízení odvolacím soudem a její promítnutí do nikoli zrušujícího rozhodnutí není porušením zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Zásada dvojinstančnosti ve zkratce konstatováno znamená, že k řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutí rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Odvolacím soudům je svěřen přezkum odvoláním napadených rozhodnutí soudu prvního stupně. Zásada dvojinstančnosti se projeví mimo jiné i tím, že odvolací soud nemůže nedostatek rozhodujících (pro právní posouzení věci významných) skutkových zjištění nahradit vlastním doplněním dokazování, nebo že tato skutková zjištění převezme od okresního soudu, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil a tyto skutečnosti se staly významnými až v odvolacím řízení s ohledem na nový právní názor odvolacího soudu. Tímto postupem by byla účastníkovi odňata možnost domáhat se přezkumu těchto z jeho pohledu nových skutkových zjištění a rozhodnutí na těchto zjištěních založené by bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Pokud jde o definici podstatných skutkových zjištění v souvislosti s podmínkami pro vydání potvrzujícího nebo měnícího rozhodnutí odvolacího soudu, odkazuji mimo jiné na výklad podaný Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000. Cesta k závěru o shodě zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení a postupem odvolacího soudu, který si sám posoudí opodstatněnost námitky promlčení, jež byla vznesena účastníkem po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (ta může být totiž vznesena ještě před podá-
86
ním odvolání v odvolací lhůtě samostatným podáním, v odvolání, po jeho podání ještě před jednáním odvolacího soudu nebo přímo u jednání odvolacího soudu) a jeho závěr vyústí v nikoli zrušující rozhodnutí, nevede přes úvahu, zda námitka promlčení je bez dalšího důvodem pro zrušující rozhodnutí či nikoliv, ale přes to, zda k posouzení její opodstatněnosti je třeba dalších podstatných (pro posouzení námitky významných) skutkových zjištění, když pod pojmem podstatná skutková zjištění je třeba rozumět zjištění definovaná v citovaném judikátu. Ve světle tohoto názoru nakonec na věc jistě pohlížel i odvolací soud v předkládaném rozhodnutí, protože výslovně v odůvodnění uvedl, že „je možno v plném rozsahu vyjít z důkazů provedených a hodnocených již soudem prvního stupně“. Spory o tom, zda tomu tak v daném konkrétním případě skutečně bylo či nebylo, nejsou z hlediska správnosti právní věty potřebné. Ve shodě s názorem odvolacího soudu lze především uvést, že posouzení důvodnosti námitky promlčení je otázkou právního hodnocení, nikoli otázkou skutkovou. Promlčení je upraveno v předpisu práva hmotného, a to v hlavě osmé první části občanského zákoníku. Pro úvahy procesněprávní je důležité, že námitku promlčení lze vznést v jakémkoliv okamžiku řízení do doby jeho pravomocného skončení, tedy i v řízení odvolacím. Na tom nezměnila nic ani novela o. s. ř. provedená zákonem č. 30/2000 Sb. Soud za předpokladu, že námitka promlčení byla vznesena dlužníkem důvodně, nemůže věřiteli promlčené právo přiznat. Dovolá-li se dlužník účinně promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by se zabýval věcnou podstatou sporu. Bylo by to v rozporu s ekonomikou řízení. Doposud se tedy posouzení námitky promlčení jeví jako součást právního hodnocení věci (a také tomu tak je). Je ovšem jisté, že soud se při těchto právních závěrech neobejde bez od-
Důkazní povinnost povídajícího dokazování, hodnocení důkazů a z něho plynoucích skutkových závěrů. A zde se právě skrývá úskalí celé otázky. Složitost dokazování, které bude muset soud provést, náročnost hodnocení důkazů a složitost skutkových závěrů bude odlišná věc od věci a nelze ji obecně postihnout. Nejjednodušší to bude patrně u námitky promlčení u práva na peněžité plnění, plynoucího z jednoduchého smluvního závazku, u kterého bude nesporná doba splatnosti. Větší potíže při zjišťování skutkového stavu lze předpokládat u posouzení počátku běhu objektivních a subjektivních promlčecích lhůt (právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení), promlčení práva z věcného břemene, promlčení uznaného práva atd. Najde se podle mého mínění řada soudců, kteří potvrdí, jak složité bylo někdy dokazování u tak zdánlivě jednoduché skutečnosti, jako je počátek a běh promlčecí doby v konkrétním případu. Stručně řečeno, právní hodnocení soudu (v našem případě odvolacího) o opodstatněnosti námitky promlčení se vždy opírá o odpovídající skutková zjištění vycházející z provedeného dokazování. Nelze účastníkovi účinně procesně zabránit v tom, aby vznesl námitku promlčení až v odvolacím řízení a odvolací soud ji nesmí přehlédnout. I při vznesení této námitky ovšem účastníka tíží jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní s následky jejího nesplnění podle § 120 odst. 1, odst. 3 věta druhá o. s. ř. V souvislosti se vznesenou námitkou proto bude účastník (sám nebo po poučení soudu) tvrdit skutečnosti, ze kterých vyplývá počátek a marný běh promlčecí doby, popřípadě jiné rozhodné skutečnosti významné pro posouzení důvodnosti námitky a popřípadě i označí nebo předloží o svých tvrzeních důkazy a nebo pouze odkáže na skutečnosti již zjištěné okresním soudem. A v tomto okamžiku je odvolací soud postaven před kardinální otázku celé věci. Poruší zásadu
dvojinstančnosti občanského soudního řízení, pokud tyto důkazy provede a vyvodí z nich skutková zjištění potřebná pro posouzení námitky a založí na nich své rozhodnutí? Odpověď zní: „Ano, pokud by toto dokazování mělo přesáhnout meze dané § 213 odst. 2 o. s. ř.“ Těmito důkazy budou totiž prokazovány skutečnosti, které jsou významné pro právní posouzení věci (promlčení práva), když navíc rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo na těchto skutečnostech postaveno. Účastník, jemuž jde tvrzení o promlčení k tíži, je tak zkracován na svém právu domáhat se přezkumu správnosti těchto skutkových zjištění. Nelze se ovšem ubránit představě, že ve většině případů se odvolací soud kasaci nevyhne, neboť pro posouzení důvodnosti námitky promlčení nebude mít dostatek skutkových zjištění provedených okresním soudem (a na kterých také rozhodnutí okresního soudu stojí) k dispozici. Zejména tato představa nabývá ostrých obrysů při vědomí judikatury Ústavního soudu, která spíše tíhne k názoru, že podstatná změna právního náhledu odvolacího soudu (zde posouzení promlčení) je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť tím se otvírá pro účastníky možnost k věci se vyjádřit a předložit nové důkazy. Stanovisko opačné (námitka promlčení v odvolacím řízení je vždy důvodem pro kasaci, protože jde o nové právní hodnocení, ke kterému neměli účastníci vůbec možnost vyjádřit se v řízení v prvním stupni) budí důvodné obavy z poskytnutí prostoru pro toho účastníka, v jehož zájmu je řízení protahovat a sabotovat. Proto jsem se, i když po váhání, přiklonil k názoru odvolacího soudu s tím, že rozhodující význam přikládám závěrečné části právní věty, poukazující na meze odvolacího soudu při doplňování dokazování.
87
Dokazování
56. Přepravní smlouva. Nákladní list. Odesílatel zásilky. Břemeno tvrzení. Důkazní břemeno § 120 o. s. ř. Je-li sporné, zda odesílatelem zásilky je jiná osoba, než která je jako odesílatel označená v nákladním listě, nese o tom břemeno tvrzení a důkazní břemeno dopravce. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 799/2001 SoJ 217/02, sešit č. 11/02 Z odůvodnění: Podle čl. 11 § 1 Přípojku B k Úmluvě je přepravní smlouva uzavřena, jakmile odesílací železnice přijala k přepravě zboží s nákladním listem. Podle § 3 téhož článku nákladní list opatřený datovým razítkem nebo strojovým účtovacím označením je důkazem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy. Podle čl. 13 § 1 písm. h) téhož předpisu nákladní list musí vždy obsahovat též jméno a adresu odesílatele. Konečně podle čl. 15 § 1 uvedeného předpisu přepravné zaplatí buď odesílatel, nebo příjemce podle dále uvedených ustanovení, a podle § 2 téhož článku, chce-li odesílatel vzít na sebe přepravné zcela nebo zčásti, musí to vyznačit v nákladním listu jedním ze záznamů dále předepsaných v tomto paragrafu. Z těchto ustanovení, zejména z čl. 15 Přípojku B k Úmluvě, jednoznačně vyplývá, že povinnost platit přepravné nemůže stíhat jinou osobu než odesílatele nebo příjemce. Proto k naplnění podmínky věcné legitimace žalované je nezbytným předpokladem to, že ve smyslu citovaných ustanovení byla odesílatelem těchto zásilek. Nákladní list je důkazem nejenom o uzavření přepravní smlouvy, ale též i dů-
88
kazem o jejím obsahu, jehož součástí (náležitostí) je též označení odesílatele jeho jménem a adresou. Tvrdí-li proto dopravce, že odesílatelem zásilky je jiná osoba, než která je jako odesílatel označena v nákladním listě, spočívá důkazní břemeno o tomto tvrzení na dopravci, tedy v daném případě na žalobkyni. Skutečnosti, že žalovaná je v nákladním listě uvedena jako plátce, že se žalobkyní jednala jako s dopravcem, resp. že obstarávala přepravy pro svého příkazce, samy o sobě postavení žalované jako odesílatele nemohou prokazovat a údaje uvedené v nákladním listě o odesílateli vyvracet, jak nesprávně dovodil odvolací soud, vycházeje přitom z ničím neodůvodněného výkladu, že údaje o subjektu v kolonce 10 nákladních listů, ve které má být označen odesílatel zásilky, se týkají pouze místa nakládky zásilky. V důsledku těchto nesprávných, resp. neúplných zjištění a jejich právního posouzení pak odvolací soud uzavřel, že námitky žalované zpochybňující její pasivní legitimaci ve sporu nejsou důvodné, neboť jsou obsahem přepravních smluv vyvráceny, čímž nepřípustně přesunul shora zmíněné důkazní břemeno na žalovanou. Zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (nekorespondují s údaji uvedenými v nákladním listu) a vycházejí rovněž z nesprávného právního posouzení věci. Tím došlo k naplnění dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Důkazní povinnost
57. Bezdůvodné obohacení v obchodních závazkových vztazích. Plnění z neplatného právního úkonu. Promlčecí doba. Smlouva o úvěru. Subjekty oprávněné uzavřít smlouvu o úvěru § 5, 120, § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001 § 15, 16, § 394 odst. 2, § 397 obch. zák. § 107, § 451 odst. 2, § 457 obč. zák. Vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem; právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. Smlouvu o úvěru (§ 497 obch. zák.) může jako věřitel uzavřít kterýkoli subjekt. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. Zn. 29 Odo 813/2001 SoJ 180/03, sešit č. 10/03 Z odůvodnění: Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. se nepodávají ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se proto zabýval především dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, přičemž nejprve – v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním – prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou dovolatelem rovněž zpochyb-
něny [prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K úvahám, na nichž odvolací soud vybudoval závěr o promlčení závazku z bezdůvodného obohacení, Nejvyšší soud uvádí následující: Podle ustanovení § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2). Z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se podává, že touto částí zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) se řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497). Podle ustanovení § 451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení § 454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
89
Dokazování Dle ustanovení § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
smlouvy o úvěru) se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku (srov. i výše citované ustanovení) je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.).
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. Tak je tomu i v tomto případě, neboť neplatným právním úkonem, ze kterého bylo podle odvolacího soudu poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením úpadkyně, je smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák., která je tzv. absolutním obchodem (obchodním závazkem) bez zřetele k povaze smluvních stran.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. nebo o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby, vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatného právního úkonu (zde – podle odvolacího soudu – přijetím plnění z neplatné
90
Podle ustanovení § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. pak určuje, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. K otázce, podle jakého předpisu má být posouzen obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu, se Nejvyšší soud vyjádřil (byť jen na okraji tam řešené problematiky) již v rozsudku ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83. Tam mimo jiné uzavřel, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch.
Důkazní povinnost zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Ve výše již citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel – zabývaje se promlčením obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl – že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích, jež jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit. Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák. Ovšem i při čtyřleté promlčecí době (ve smyslu § 397 obch. zák.), jejíž počátek odvolací soud správně (ve shodě s § 394
odst. 2 obch. zák.) určil k 31. 8. 1993, by byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru promlčen uplynutím dne 1. 9. 1997 (pondělí), neboť u soudu byl uplatněn až 30. 10. 1997. Závěr o použití ustanovení obchodního zákoníku tedy vylučuje uvažovat – ve smyslu argumentů, jež dovolatelka snesla za použití ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. – o tom, že poskytnuté plnění se promlčuje v desetileté promlčecí době. Úsudek odvolacího soudu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, je tedy ve svém výsledku správný, byť k němu odvolací soud dospěl aplikací nesprávné normy (aplikací § 107 obč. zák.). Zbývá vypořádat se s otázkou, zda skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, odvolacímu soudu dovoloval učinit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Pro další úvahy Nejvyššího soudu v naznačeném směru je rozhodný výklad občanského zákoníku a obchodního zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, to jest ve znění účinném k 3. 8. 1993. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že smlouvu o úvěru může platně uzavřít (ať již jako věřitel nebo jako dlužník) jakýkoli subjekt. To, zda poskytování úvěru je předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr (srov. § 499 obch. zák.), nebo právě pro úvahu o určení okruhu osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit.
91
Dokazování Podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. (na něž dovolatelka výslovně odkazuje) totiž za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové (nikoliv tedy jen statutární orgány, o nichž pojednává § 20 odst. 1 obč. zák.), pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odstavec 2).
Odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně neuvádí, o ustanovení které právní normy opřel svůj závěr, že smlouvu o úvěru za žalobkyni i za pozdější úpadkyni uzavřely osoby, jež k tomu nebyly oprávněny. Z jím užitých formulací (o tom, že „žádný z účastníků přitom neprokázal, že subjekty uzavírající příslušnou úvěrovou smlouvu mohly tento právní úkon učinit v souladu s vnitřními předpisy, či že by to bylo vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé“) však lze usuzovat, že zkoumal (vycházeje z toho, že poskytování úvěru nebylo předmětem činnosti žalobkyně) právě (a jen) podmínky aplikace ustanovení § 20 odst. 2 věty první obč. zák. Jeho právnímu posouzení věci lze již na tomto základě vytknout neúplnost, a tudíž i nesprávnost, jestliže stranou svých úvah ponechal ustanovení § 15 a 16 obch. zák., jež mají pro obchodní závazkové vztahy přednost před úpravou obsaženou v občanském zákoníku.
V této souvislosti je dále pro výsledek dovolacího řízení určující, že odvolací soud nepřisvědčil skutkové verzi dovolatelky o platně sjednané smlouvě o úvěru proto, že podle jeho přesvědčení neprokázala (neunesla důkazní břemeno o tom), že osoby, které uzavíraly smlouvu o úvěru, mohly takový úkon učinit v souladu s vnitřními předpisy, nebo že to bylo vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé.
Tak podle ustanovení § 15 obch. zák. platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (odstavec 1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba
92
Ustanovení § 16 obch. zák. pak jde ještě dál, neboť podle něj podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Obsah spisového materiálu (konkrétně zkoumaná smlouva o úvěru) pak vybízel k tomu, aby se odvolací soud věcí zabýval též z pohledu posledně citovaného ustanovení.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené
Důkazní povinnost účastníku ustanovením § 120 odst. 1 věty první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
2 a 5 o. s. ř.). S přihlédnutím k tomu, že zkoumané rozhodnutí neobstálo již v rovině právní a pro vady řízení, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat též existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen (ve smyslu § 5 o. s. ř.) poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.).
58. Pracovní poměr. Výpověď z pracovního poměru. Kumulace výpovědních důvodů
Dovolatelka v odvolacím řízení výslovně uváděla, že z pracovní náplně funkcí osob, které smlouvu uzavřely (ředitel finanční sekce a ekonomický ředitel), je zřejmé, že byly oprávněny uzavírat úvěrové smlouvy. Odvolací soud pak závěr o neunesení důkazního břemene dovolatelky co do oprávnění osob jednajících za ni a za pozdější úpadkyni uzavřít smlouvu o úvěru, učinil, aniž by dovolatelku – jak je patrno z obsahu spisu (zejména protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. 2. 2001) – poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna. Vzhledem k této vadě, jakož i k tomu, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl rovněž (v části, jež má vliv na výsledek dovolacího řízení) uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1,
§ 120 o. s. ř. § 46 odst. 1, § 64 zák. práce Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci není neplatná jen proto, že v ní zaměstnavatel uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce. Uvedená skutečnost má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák. práce je třeba jednotlivé výpovědní důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsoletními. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004 SoJ 108/05, sešit č. 7/05 Z odůvodnění: Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď dopisem ze dne 30. 4. 2002, který žalobkyně převzala téhož dne – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] – dále jen „zák. práce“.
93
Dokazování Výpověď z pracovního poměru je jedním ze způsobů skončení pracovního poměru (srov. ustanovení § 42 zák. práce), který účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním úkonem adresovaným druhému účastníku. Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce se právním úkonem rozumí projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. I když náležitosti pracovněprávních úkonů zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví, lze z ustanovení o jejich neplatnosti [srov. zejména § 242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o náležitosti subjektu (osoby), náležitosti vůle, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu právního úkonu. Náležitostí předmětu právního úkonu je (kromě možnosti fyzické) také jeho možnost právní (jeho dovolenost). Dovolenost právního úkonu znamená, že chování, které je předmětem právního úkonu, není v rozporu s právním předpisem, a to ani svým obsahem nebo účelem, nebo právní předpis neobchází ani se jinak nepříčí zájmům společnosti [srov. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Předpokladem pro posouzení dovolenosti předmětu právního úkonu z tohoto hlediska je tedy existence zákona, popřípadě jiného obecně závazného právního předpisu kogentní povahy; v rozporu s jeho obsahem nebo účelem pak může být právní úkon pouze tehdy, jestliže neodpovídá příkazu nebo zákazu právní normy nebo jestliže nesleduje účel v právní normě vyjádřený a jedině dovolený. Podle ustanovení § 44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
94
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1 zák. práce; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit. Z citovaných ustanovení, jimiž jsou vymezeny formální náležitosti platné výpovědi, je zřejmé, že zaměstnavatel je oproti zaměstnanci při použití tohoto způsobu skončení pracovního poměru limitován tím, že může dát výpověď zaměstnanci jen z důvodů výslovně stanovených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, které pod literami a) až f) vymezuje jednotlivé skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem, jimiž jsou například organizační důvody, dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost zaměstnance pro výkon sjednané práce či porušení pracovní kázně určité intenzity. Všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen; může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, i když s jednotlivými výpovědními důvody eventuálně nemusí být spjata stejná výpovědní doba (srov. § 45 odst. 1 zák. práce). Jestliže tedy zaměstnavatel má možnost dát zaměstnanci výpověď z více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, pro které eventuálně může z ustanovení § 45 odst. 1 zák. práce vyplývat odlišná výpovědní doba, je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby
Důkazní povinnost odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené ustanovením § 46 odst. 1 zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna. Nelze proto sdílet názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že předmětná výpověď daná z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) a e) zák. práce „nemůže obstát“, neboť „kumulace těchto důvodů je nepřípustná pro rozdíl v délce výpovědní doby (§ 45 odst. 1 zák. práce) u jednotlivých uplatněných výpovědních důvodů“. Argumentuje-li odvolací soud v této souvislosti též tím, že „tříměsíční výpovědní lhůta, uvedená ve sporné výpovědi, by v žádném případě nemohla platit pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť je vyhrazena jen pro výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“, a že „zavádějící formulace výpovědi ponechává žalobkyni v nejistotě zejména ohledně běhu výpovědní doby pro případ platnosti pouze jednoho z použitých výpovědních důvodů“, je třeba připomenout, že výpovědní doba je zákonným důsledkem výpovědi. Nemusí být proto, má-li být výpověď platná, ve výpovědi správně uvedena, a nemusí být výslovně uvedena vůbec. Neuvede-li tedy zaměstnavatel nebo zaměstnanec ve výpovědi výpovědní dobu vůbec, nebo ji uvede nesprávně, není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr končí uplynutím zákonné výpovědní doby podle ustanovení § 45 odst. 2 zák. práce (srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, s. 70). Skutečnost, že zaměstnavatel ve svém jednostranném právním úkonu směřujícím
k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák. práce je třeba jednotlivé výpovědní důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsoletními. Z toho, že soud vždy posuzuje (je povinen posuzovat) jednotlivé důvody podle ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce samostatně, vyplývá, že ve vztahu ke každému z uplatněných výpovědních důvodů je třeba také samostatně zkoumat, zda byla dodržena lhůta uvedená v ustanovení § 64 zák. práce. Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Bylo-li právo podle § 64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. § 261 odst. 4 zák. práce). Z ustanovení § 64 zák. práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže ustanovení § 64 zák. práce ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním“. V případě, byla-li dána výpověď, je začátek běhu této lhůty shodný s uplynutím výpovědní doby, protože s okamžikem
95
Dokazování uplynutí výpovědní doby zákon (srov. § 45 odst. 1 větu první zák. práce) spojuje skončení pracovního poměru. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 64 zák. práce je lhůtou prekluzivní (propadnou), jejímž marným uplynutím právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká, a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo neplatné, je účinné. K zániku práva podle ustanovení § 64 zák. práce je soud povinen přihlédnout, i když to účastník řízení nenamítne (§ 261 odst. 4 zák. práce). Jestliže tedy byla žaloba na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru podána opožděně (po marném uplynutí dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce), soud žalobu zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatný právní úkon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Protože v posuzované věci se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí žalovaná dopisem ze dne 30. 4. 2002 dala z více (ze dvou) důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce, a protože – jak uvedeno výše – jednotlivé výpovědní důvody je vždy třeba posuzovat samostatně, bylo za tohoto stavu povinností soudu, aby se ve vztahu ke každému z uplatněných výpovědních důvodů (bez ohledu na to, zda oba důvody byly ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce náležitě skutkově vymezeny či nikoliv) z úřední povinnosti (ex officio) zabýval otázkou dodržení zákonem stanovené lhůty k uplatnění práva podle ustanovení § 64 zák. práce. Z odůvodnění rozsudků soudu obou stupňů však vyplývá, že soud prvního stupně veden ne-
96
správným právním názorem takto neučinil a zabýval se bez dalšího posouzením věci samé, a ani odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 o. s. ř. nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci, aniž by v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
59. Rozsudek. Náležitosti rozsudku. Odůvodnění rozsudku. Hodnocení důkazů § 120, 132, § 157 odst. 2, § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 23, 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. povinen se výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004 SoJ 101/06, sešit č. 7/06
Důkazní povinnost Z odůvodnění: V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení § 24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku – vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné. Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp.
zn. 29 Odo 817/2003). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
60. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí učiněnou do protokolu v jiném řízení § 120, § 122 odst. 1, § 126, § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Jestliže účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006 SoJ 100/07, sešit č. 7/07 Z odůvodnění: Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných ja-
97
Dokazování ko důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být – podle okolností projednávané věci – též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. S názorem odvolacího soudu, že tento listinný důkaz, ač jeho pravdivost a věrohodnost žalobce v průběhu řízení zpochybňoval a navrhoval jako důkaz přímý výslech svědka, bez dalšího postačuje k prokázání sporné skutečnosti významné pro posouzení dané věci (tj. toho, zda se žalobce dopustil jednání, jímž žalovaná odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 11. 2000), neboť – jak odvolací soud zdůraznil – v obou řízeních „svědci vypovídají po poučení o hrozbě možného trestního stíhání v případě křivé výpovědi“, však nelze souhlasit. Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § l22 odst. l o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu) zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem je zejména nákladnost nebo obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech svědků mimo obvod soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování
98
prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak jako při provádění důkazů při jednání – mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně se souhlasem předsedy senátu klást svědkům otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.). Postup při dokazování a pořadí, v jakém budou jednotlivé důkazy prováděny, určuje předseda senátu v závislosti na povaze věci, s cílem, aby hned na počátku dokazování byly soustředěně provedeny takové důkazy, které nejlépe osvětlí skutkový děj. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha. Při provádění důkazu výslechem svědků (§ 126 o. s. ř.), na němž se mohou aktivně podílet i samotní účastníci řízení tím, že se souhlasem předsedy senátu mohou svědkům dávat otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.), případně výslechem znalců (§ 127 o. s. ř.) nebo účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.), se jednoznačně projevuje již zmíněná zásada
Důkazní povinnost přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 62, ročník 1968). Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.). Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka před dožádaným soudem (který – jak uvedeno výše – je možno provést jen výjimečně – srov. § 122 odst. 2 o. s. ř.), je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z tohoto důvodu, vzhledem k zásadě přímosti, je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.), který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveném v jiném řízení, i kdyby v tomto jiném řízení vyslýchaná osoba vypovídala po poučení o následcích křivé výpovědi, neboť – kromě toho, že se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby – soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí
pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující, neboť v případě, jestliže účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v případě, popírá-li účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř.
61. Důkazní povinnost. Důkazní břemeno. Poučovací povinnost soudu § 5, 122, 123, 211 o. s. ř. § 120 odst. 1, § 120 odst. 3, § 213 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 I. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
99
Dokazování II. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. III. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 SoJ 86/02, sešit č. 5/02 Z odůvodnění: V pracovní smlouvě je organizace povinna s pracovníkem dohodnout druh práce, na který je pracovník přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon, který je uzavřen, dohodnou-li se pracovník a organizace alespoň o jejích náležitostech uvedených v ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce. Organizace je povinna uzavřít pracovní smlouvu písemně, ledaže jde o sjednání pracovního poměru na dobu kratší než jeden měsíc, kdy má tuto povinnost, jen jestliže o to pracovník požádá nebo jde-li o pracovníka, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena (srov. § 32 odst. 1 zák. práce). Neuzavře-li organizace v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 zák. práce pracovní smlouvu písemně, nemá to za následek (srov. § 242 odst. 2 zák. práce) neplatnost smlouvy; pracovní smlouvu lze tedy platně sjednat rovněž ústně, popřípadě konkludentně. Organizace smí zaměstnávat v pracovním poměru jen pracovníka, který prokáže,
100
že skončil jeho předchozí pracovní poměr (srov. § 25 odst. 1 zák. práce). Uvedené omezení se nevztahuje mimo jiné na zaměstnávání pracovníka v pracovním poměru sjednaném v jiné organizaci na dobu, kdy pracovník čerpá souvisle v rozsahu nejméně pěti pracovních dnů dovolenou na zotavenou v organizaci, u níž je zaměstnán v pracovním poměru po stanovenou týdenní pracovní dobu [srov. § 25 odst. 2 písm. e) zák. práce]; pracovní poměr v jiné organizaci lze v tomto případě sjednat jen po dobu trvání dovolené na zotavenou. Uzavře-li organizace s pracovníkem pracovní smlouvu v rozporu s ustanovením § 25 zák. práce, je pracovní smlouva neplatná a nároky účastníků tzv. faktického pracovního poměru se řídí ustanovením § 243 odst. 4 zák. práce. Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě anebo v kolektivní smlouvě. Pracovní nebo jiná smlouva, v níž je sjednána nižší mzda, než náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona, je v této části neplatná (srov. § 4 odst. 3 a 5 zákona o mzdě). V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení mzdy, kterou podle svého tvrzení sjednal se žalovaným ve výši 15 000 Kč měsíčně v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že by se žalovaným uzavřel pracovní smlouvu a že by s ním sjednal mzdu. Podle ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazní povinnost Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobce, aniž by ho – jak vyplývá z obsahu spisu (zejména protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 10. 2000) – poučil o jeho procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna. Neoznačí-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. soudu ukládá, aby při zjišťování skutkového stavu vycházel z důkazů, které byly provedeny. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břeme-
no, lze proto učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Odvolací soud v projednávané věci však uvedeným způsobem nepostupoval. Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno o svých tvrzeních (že by uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu a smlouvu o mzdě) jen – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – na základě zhodnocení některých důkazů (převážně listin). Stranou svých úvah ponechal ostatní důkazy provedené před soudem prvního stupně, zejména výslechy žalobce, jednatele žalovaného M. P. a svědků J. Š., J. H., J. N., J. T. a L. O., aniž by vysvětlil, proč tak učinil. Uvedený závěr odvolacího soudu proto nelze z tohoto hlediska považovat za podložený. Odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když přihlédl rovněž k tomu, že žalobce byl zaměstnán do 30. 9. 1992 u společnosti s ručením omezeným DOMESA, a že proto od 18. 9. 1992 „v žádném případě nemohl být v pracovním poměru jak pro žalovaného, tak pro firmu DOMESA“. Uvedené hodnocení této skutečnosti nelze považovat za odpovídající; byl-li žalobce do 30. 9. 1992 zaměstnán v pracovním poměru u společnosti s ručením omezeným DOMESA, nelze jenom z této skutečnosti – logicky vzato – dovozovat, že by nemohl v září 1992 uzavřít pracovní smlouvu se žalovaným, ale jen to, že pracovní smlouva v této době uzavřená je neplatná, jestliže účastníci nerespektovali ustanovení § 25 zák. práce, a že nárok žalobce se řídí ustanovením § 243 odst. 4 zák. práce. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobcem předložené listiny o mezinárodních jízdách dokládají to, že „jezdil pro různé firmy“ (a pouze jednou pro žalova-
101
Dokazování ného). Dovolatel důvodně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho tvrzením, že tyto „různé firmy“ byly „pouze odesílateli či příjemci převáženého zboží, popř. speditéři, kteří žalovaného vytěžovali a na které se měl žalobce dle pokynů žalovaného při provádění jízd kontaktovat“. Odvolací soud v této souvislosti nevzal v úvahu ani to, že žalovaný sám uvedl, že žalobce pro něj vykonal cesty ve více případech. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř., podle kterého odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah (pracovní poměr) a že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o mzdě, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce o těchto skutečnostech neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud tedy nepovažoval skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně, za správně zjištěný a při rozhodování věci vycházel z odlišného posouzení skutkového stavu věci. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta první o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o. s. ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem
102
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a z výpovědí svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval (s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 o. s. ř.) důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokolu zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, a opatřit si tak pro posouzení věci podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Protože to neučinil, nemůže být jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem v souladu s ustanoveními § 122, 123, 211 a 213 o. s. ř. Řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci; dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla výslovně uplatněna v dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Důkazní povinnost
62. Uznání dluhu. Vyvratitelná právní domněnka. Důkazní břemeno § 120 odst. 1, § 133 o. s. ř. Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001 SoJ 127/02, sešit č. 7/02 Z odůvodnění: Podle ustanovení § 132 hosp. zák., platilo, že uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá (odstavec 1). Uzná-li povinná organizace písemně svůj závazek před uplynutím promlčecí (prekluzivní) lhůty nebo i po uplynutí promlčecí lhůty, běží nová promlčecí (prekluzivní) lhůta ode dne takového uznání (odstavec 2). Byla-li uznána jen část závazku, nastávají uvedené účinky jen pro tuto část (odstavec 3). Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. plyne, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
připisuje právní úkony, k nimž došlo v průběhu roku 1991, stávajícím účastníkům řízení, ač šlo o jednání jejich právních předchůdců. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o právním nástupnictví, však Nejvyšší soud nepokládá označenou nedůslednost samu o sobě za důvod ke zrušení napadeného rozsudku. Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud ponechal beze změny, byl však i závěr o tom, že právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu předchůdci žalobce písemně – dle § 132 hosp. zák. – uznal co do důvodu a výše, a to listinou ze dne 12. prosince 1991. Jestliže odvolací soud uvedenou listinu nehodnotil jinak než soud prvního stupně (a takový závěr se z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává), pak nemohl žalobu v dotčeném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobcem, jelikož v důsledku uznání uskutečněného dle § 132 hosp. zák. ke dni 12. prosinci 1991 jejím právním předchůdcem byla důkazním břemenem ohledně skutečnosti, že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj závazek, zatížena žalovaná (srov. též výše cit. ustanovení § 120 odst. 1 a § 133 o. s. ř.). Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, jelikož spočívá na vadné úvaze ohledně důkazního břemene žalobkyně, a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dle ustanovení § 133 o. s. ř. dále platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že při formulaci právních úvah
103
Dokazování
63. Výkon rozhodnutí. Vykonatelnost rozhodnutí. Doložka vykonatelnosti. Veřejná listina. Důkazní břemeno § 120 odst. 1, § 134, § 261 odst. 2 a 3 o. s. ř. Doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), případně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o. s. ř.), má charakter veřejné listiny; potvrzuje tedy pravdivost v ní uvedených údajů. Namítá-li povinný její obsahovou nesprávnost, je povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004 SoJ 167/05, sešit č. 10/05 Z odůvodnění: Dovolatelce nutno přisvědčit především v tom, že povinný nedoručení vykonávaného platebního rozkazu vůbec nenamítl. Uvádí-li tedy odvolací soud v posledním odstavci druhé strany napadeného usnesení (č. l. 49 zdola), že okolnosti doručení „musel zkoumat k námitkám povinného …, že platební rozkaz do vlastních rukou neobdržel,“ nemá tato část odůvodnění oporu v obsahu spisu, jelikož povinný v odvolání (č. l. 21, 41) opakovaně přednesl pouze to, že „si není vědom toho, že by mu platební rozkaz z 24. 3. 1993 byl doručen“. Jestliže povinný – posuzováno nejen podle obsahu, nýbrž i podle výslovného znění odvolání – nedoručení exekučního titulu (vůbec) nenamítl, pak – logicky – platí, že k takovémuto (nepřednesenému) tvrzení ani nenabídl důkazy (aniž by přitom – protože takové tvrzení vůbec nebylo předneseno – bylo možno dovozovat zanedbání poučovací povinnosti soudu o důkazním břemeni).
104
Za tohoto stavu měl soud vycházet z doložky vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu (§ 24 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy), jíž byl – v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 o. s. ř. – opatřen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, což oprávněná osvědčila úředně ověřenou fotokopií listiny obsahující na jedné stránce návrh na nařízení exekuce opatřený zmíněnou doložkou a na stránce druhé text vykonávaného platebního rozkazu. Ten má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), z něhož vyplývá, že tvrdí-li účastník opak (v daném případě, že platební rozkaz vykonatelnosti nenabyl, protože nebyl doručen), musí své tvrzení prokázat, a tedy předně k němu nabídnout důkazy. Protože nic z výše uvedeného nenastalo, a to ani v rovině tvrzení, a tím méně pak v rovině jeho průkazu, platí, že oprávněná vykonatelnost titulu – již samotným předložením úředně ověřené fotokopie návrhu na nařízení exekuce, opatřeného doložkou vykonatelnosti titulu, osvědčila. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek formální vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu – přes doložku právní moci (a tedy i vykonatelnosti) – spatřuje v tom, že „nebylo nepochybně doloženo“ jeho doručení, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
64. Odvolání. Neúplná apelace. Nové skutečnosti a důkazy § 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 a 3, § 205a odst. 1, § 211 o. s. ř. Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrze-
Důkazní povinnost ní, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 SoJ 78/09, sešit č. 6/09
smlouvy ze dne 29. 9. 1992, reg. státním notářstvím ve Z. nevzniklo“, neboť uvedená smlouva je neplatná. Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Z odůvodnění: V projednávané věci bylo pro její posouzení – mimo jiné – významné posouzení otázky, zda okolnost, že účastník řízení teprve v odvolání tvrdí skutečnosti, jež by mohly být důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu, mění něco na systému neúplné apelace uplatňovaném v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.) a na povinnosti tvrzení a důkazní, jak vyplývají z ustanovení § 101 odst. 1 a § 120 o. s. ř. Uvedená právní otázka (kterou žalobce také v dovolání označuje) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že „zástavní právo zapsané do Katastru nemovitostí na základě zástavní
Žalovaný má rovněž povinnost (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti, jež mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.
105
Dokazování umožňuje soudu, aby provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. slova „v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“ v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). To platí bez ohledu na to, zda má být touto novou skutečností okolnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti (v tom lze s dovolatelem souhlasit), avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. To ostatně logicky vyplývá i z toho, že, nemohl-li by takový důkaz pro rozpor s principem neúplné apelace uplatnit
106
účastník, tím méně může takový důkaz provést sám soud. Stejným způsobem postupoval v projednávané věci odvolací soud, jestliže za situace, že teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) žalobce předestřel nová, v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení a navrhl k nim provedení důkazu (a nešlo o případy uvedené v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.), navržený důkaz neprovedl a k nově uplatněným tvrzením nepřihlédl. Nemohl-li k novým tvrzením přihlédnout (nevěděl o nich), nemohl ani sám z vlastní iniciativy provádět důkazy, které by toto (nepřípustné) tvrzení měly objasňovat, bez ohledu na to, že z takového tvrzení by mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
65. Smlouva o dílo. Odstoupení od smlouvy o dílo § 35 odst. 2, § 40 odst. 2, § 451 odst. 2, § 454, 457, § 458 odst. 1, § 642 obč. zák. Pro nároky vzniklé odstoupením od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. se neuplatní způsob vypořádání podle ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009. sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 SoJ 111/09, sešit č.8/09
Důkazní povinnost Z odůvodnění: Dovolání je důvodné. 1. K dovolatelem uváděným vadám řízení. a) K poučování účastníků odvolacím soudem Podle § 213b odst. 2 o. s. ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že skutkový stav je po právní stránce třeba posoudit jinak, než jak jej posoudil soud prvního stupně, přičemž z nového právního posouzení neplyne potřeba uvést další tvrzení nebo navrhnout další důkazy, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně dostačuje. Jestliže z odlišného právního názoru odvolacího soudu nevyplynula potřeba uvést nové skutečnosti ani důkazy, nezatížil odvolací soud řízení vadou, jestliže poté, co účastníky poučil o změně právní kvalifikace a poskytl jim možnost se vyjádřit (srov. protokol na č. l. 558 spisu), ve věci rozhodl. Odvolací soud tak jednal rovněž v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, který za překvapivá považuje jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). b) K námitce žalovaného, že mu nebyl umožněn opakovaný výslech svědků Podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury
Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález ÚS ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999). V projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč zamítl návrh na opakované výslechy svědků, když uvedl, že svědci byli již jednou soudem vyslechnuti a vzhledem k době, která od rozhodných událostí uplynula (v době rozhodování soudu prvního stupně 12 let), nepovažuje opětovný výslech svědků za potřebný. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal. Nelze proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 2. K právnímu posouzení věci a) K ukončení právního vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o dílo Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu odvolacího, podle něhož byl vztah účastníků založený smlouvou o dílo z 21. 4. 1995 ukončen tak, že žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 1. 1. 1996. K závěru, že uvedený dopis je odstoupením od smlouvy, lze dospět výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák., tj. podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem. V souladu s uvedeným nelze projev vůle žalobkyně, která v závěru uvedeného dopisu uvádí, že k žalovanému nemá důvěru, neboť jí způsobil velké škody, a že žádá o vrácení částky, kterou od ní dostal, vylo-
107
Dokazování žit jinak, než že žalobkyně jím projevuje vůli smluvní vztah se žalovaným ukončit a od smlouvy odstoupit.
dentní dohoda o zrušení smlouvy neplatná pro nedostatek formy (srov. § 40 odst. 1 obč. zák.).
Tomuto závěru není na překážku skutečnost, že žalovaný dopis ze dne 1. 1. 1996 odmítl převzít. Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je potřeba, aby došel druhému účastníku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu písemný projev vůle (písemnost) je – obecně vzato – doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat (srov. např. rozsudek NS ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2008). Jak vyplývá z předeslaného, jestliže žalovaný možnost seznámit se s obsahem zásilky nevyužil, neboť ji odmítl převzít, nelze to klást žalobkyni k tíži.
b) K nároku žalobkyně na vrácení záloh poskytnutých žalovanému Podle § 642 odst. 1 obč. zák. až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.
Námitkou žalovaného, podle níž nebylo prokázáno, že zásilka ze dne 1. 1. 1996, kterou dne 15. 1. 1996 podle záznamu pošty odmítl převzít, obsahovala předmětný dopis, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se jedná o tvrzení nové skutečnosti, které podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání uplatnit nelze.
Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého odvolacím soudem plyne, že žalobkyně vady díla žalovanému vytýkala v listopadu 1995, tj. již před odstoupením od smlouvy, přičemž žalovaný jejich odstranění přislíbil v prosinci, což však neučinil. Rovněž ze samotného dopisu ze dne 1. 1. 1996 je zřejmé, že žalobkyně od smlouvy odstoupila právě pro vady díla, které žalovaný neodstranil. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně od smlouvy odstoupila podle ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák., neboť v době odstoupení bylo zřejmé, že dílo nebude provedeno řádně a žalovaný neučinil nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě, když naopak sdělil, že ve zhotovení díla nebude pokračovat.
Nepřípadná je rovněž námitka žalovaného, podle níž ke zrušení smlouvy o dílo došlo již dříve konkludentně uzavřenou dohodou účastníků. Podle § 40 odst. 2 obč. zák. může být písemně uzavřená dohoda zrušena pouze písemně. Protože smlouva o dílo ze dne 21. 4. 1995 byla uzavřena písemnou formou, byla by případná konklu-
Dále dovolací soud uvádí, že shora citované ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní. Jedná se totiž o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy od-
108
Důkazní povinnost stoupí bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas. Uvedené ustanovení chrání zájem zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, a na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít obecného ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. Podle § 457 obč. zák., byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, poskytne se podle § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka – objednatele díla (srov. např. rozsudek NS ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). V projednávané věci tak odstoupením od předmětné smlouvy o dílo vznikl žalobkyni nárok na vrácení záloh poskytnutých žalovanému, zatímco žalovanému vznikl nárok na vydání peněžité náhrady, odpovídající nejnižším nákladům, které by žalobkyně musela v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby, s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala. Protože odvolací soud vycházel při stanovení náhrady za část stavby zhotove-
nou žalovaným z cen dohodnutých mezi účastníky ve smlouvě o dílo, výši náhrady nesprávně právně posoudil [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. c) K nároku žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla tak, aby ve stavbě bylo možno pokračovat Dovolací soud nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který nárok žalobkyně na náhradu nákladů, které jí vznikly při odstranění vad díla tak, aby ve stavbě bylo možno pokračovat, posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Podle § 451 odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (kdy se jeho majetkový stav zvětšil, nebo, ač se tak mělo stát, se nesnížil), a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila (srov. rozsudek NS ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, nebo publikaci Švestka; Spáčil; Škárová. Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Praha : C. H. Beck 2008, s. 1176). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.), anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.) (srov. rozsudek NS ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005). V projednávané věci nelze dospět k závěru, že žalovaný tím, že žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na opravu vadného díla, získal majetkový prospěch. Žalovaný totiž v souvislosti s opravou
109
Dokazování vad neobdržel od žalobkyně žádné plnění (jeho aktiva se nezvýšila), a nedošlo ani ke snížení jeho pasiv – žalobkyně za něj neplnila, co měl po právu plnit sám. Posuzovaný nárok není ani nárokem z odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad (plnění) nelze domáhat z titulu náhrady škody. … Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu (plnění) , nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění; pouze škoda, která z vady vznikla, je odškodnitelná v rámci náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2007). Naproti tomu o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném provedení díla (srov. rozsudek NS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001). Protože se v projednávané věci jedná o náklady na odstranění vad nedokončeného díla, a nikoli o jinou škodu vadami díla způsobenou (a ani o nárok z bezdůvodného obohacení), nelze předmětný nárok žalobkyni přiznat. Nároků z vad samotného díla se lze domáhat pouze podle právní úpravy odpovědnosti za vady, což žalobkyně učinila tím, že od smlouvy o dílo odstoupila. K vadám zhotovené části díla a nákladům na jejich odstranění bude přihlédnuto při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků účastníků z bezdůvodného obohacení [srov. výše ad b)], a proto přiznáním nároku na náhradu nákladů na odstranění vady by byl žalobkyni ve skutečnosti přiznán tentýž nárok dvakrát.
66. Dokazování. Záloha na náklady důkazu. Omezení odvolacích důvodů. Důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně § 41a odst. 2 a 3, § 101 odst. 1 písm. b), § 118a odst. 3, § 120 odst. 1, § 120 odst. 3, § 141 o. s. ř. I. Nezaplatil-li účastník zálohu na náklady důkazu, k jejímuž složení byl usnesením soudu vyzván, není to samo o sobě důvodem k tomu, aby soud neprovedl důkaz, který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci. Ustanovení § 141 o. s. ř. soudu neumožňuje, aby jen z důvodu nezaplacení zálohy na náklady důkazu upustil od provedení důkazu, který nařídil a který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci. II. Navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení § 41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. III. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002 SoJ 232/02, sešit č. 12/02
110
Důkazní povinnost Z odůvodnění: K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci řízení povinni mimo jiné plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [srov. § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 věta první o. s. ř.). Předseda senátu může uložit účastníku, u něhož nejsou podmínky pro osvobození od soudních poplatků, aby složil zálohu na náklady důkazu, který navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu (srov. § 141 odst. 1 o. s. ř.). Náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou, platí stát (srov. § 141 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci žalobce – jak uvedeno již výše – navrhl za řízení před soudem prvního stupně k prokázání svého tvrzení, že byl splněn ukazatel č. 3 (a že mu proto náleží požadovaná část roční odměny za rok 1996), aby soud provedl důkaz znaleckým posudkem. Soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodl (tím, že jednání ze dne 27. 3. 2000 odročil „za účelem ustanovení znalce“) o tom, že uvedený důkaz provede. Zálohu na náklady spojené s provedením tohoto důkazu uložil usnesením ze dne 5. 12. 2000 v souladu s ustanovením § 141 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce provedení důkazu navrhl a nejsou u něj (jak potvrdil i v průběhu odvolacího řízení) podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Žalovanému nebylo možné zálohu na náklady tohoto důkazu – jak se mylně
domnívá žalobce – uložit, neboť provedení důkazu nenavrhl a provedení tohoto důkazu nebylo – z pohledu důkazního břemene, které v prokázání, že byl splněn ukazatel č. 3, nepochybně zatěžuje žalobce – nařízeno o skutečnostech jím uvedených ani v jeho zájmu. Důkaz znaleckým posudkem soud prvního stupně, ačkoliv rozhodl, že bude proveden, nakonec neprovedl a při rozhodování věci navíc vycházel ze závěru, že žalobce provedení důkazu znaleckým posudkem nenavrhl. Uvedený závěr učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – na základě podání žalobce, který soudu sdělil, že „v současných ekonomických podmínkách není schopen splnit výzvu soudu a zaplatit na záloze 100 000 Kč“ a že, „nelze-li výši zálohy snížit ani ji rozložit na oba účastníky sporu“, z „ekonomických důvodů“ upouští „od návrhu na vypracování znaleckého posudku, netrvá na jeho vypracování, výslovně prohlašuje, že tento důkazní návrh nečiní, a to i s vědomím možných rizik souvisejících s rozhodováním soudu věci samotné“. S tímto postupem soudu prvního stupně nelze souhlasit. Nezaplatil-li účastník zálohu na náklady důkazu, k jejímuž složení byl usnesením soudu vyzván, není to samo o sobě důvodem k tomu, aby soud neprovedl důkaz, který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci. Ustanovení § 141 o. s. ř. soudu neumožňuje, aby jen z důvodu nezaplacení zálohy na náklady důkazu upustil od provedení důkazu, který nařídil a který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci. Na základě vykonatelného usnesení, kterým byla účastníku uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu, soud vymáhá zaplacení zálohy cestou výkonu rozhodnutí, a to až do vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu
111
Dokazování ČSR ze dne 29. 2. 1984, Cpj 88/82, uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). Nejsou-li ani tímto způsobem kryty, platí náklady důkazu stát (§ 141 odst. 2 o. s. ř.). Navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení § 41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. V případě, že návrh na provedení důkazu nebyl účinně odvolán (a nejde ani o návrh, který je vázán na splnění podmínky, k němuž se nepřihlíží – srov. § 41a odst. 2 o. s. ř.), nelze dovodit, že návrh nebyl podán, i když účastník soudu později sdělil, že na návrhu na provedení důkazu „netrvá“, že „nenavrhuje“ jeho provedení, že takový návrh „nečiní“ apod. Uvedená vyjádření účastníka řízení mohou být pro soud jen podnětem k posouzení, zda navrhovaný důkaz provede, popřípadě zda od nařízeného důkazu neupustí; důkaz však neprovede nebo od jeho provedení upustí jen tehdy, jde-li o důkaz, jehož provedení není potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Žalobce v projednávané věci „upustil“ od svého návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem. I když tak učinil „s vědomím možných rizik souvisejících s rozhodováním soudu věci samotné“, nebylo možné za řízení před soudy postupovat stejně, jako kdyby uvedený důkaz nikdy nenavrhl. Na tomto závěru nic nemění ani to, že byl řádně poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a že soud prvního stupně před skončením jednání řádně postupoval podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. Poučovací povinnost soudu podle uvedených ustanovení totiž sleduje, aby účastníci řízení byli poučeni o své důkazní povinnosti, o následcích nesplnění důkazní
112
povinnosti a o způsobilých odvolacích důvodech podle ustanovení § 205a o. s. ř. v případném odvolacím řízení a aby pro nedostatek znalostí neutrpěli v souvislosti s plněním důkazní povinnosti újmu na svých právech; neslouží však k tomu, aby účastníci posuzovali, zda jimi navržený důkaz má být proveden, neboť o tom, který z navrhovaných důkazů bude za řízení proveden, rozhoduje jen soud (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně lze odůvodnit mimo jiné tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností [§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], nebo že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny [§ 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]; skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou ve věcech neuvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. u odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být individualizován), byl z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. před soudem
Důkazní povinnost prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul).
67. Odvolání. Neúplná apelace. Omezení odvolacích důvodů. Důkaz nebo skutečnost, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Žaloba na obnovu řízení
V projednávané věci žalobce navrhl před soudem prvního stupně provedení důkazu znaleckým posudkem; i když od jeho provedení posléze „ustoupil“, nelze – jak vyplývá z výše uvedeného – důvodně dovozovat, že by tento důkaz nebyl před soudem prvního stupně uplatněn. Poukazoval-li žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na to, že důkaz znaleckým posudkem nebyl soudem prvního stupně proveden, ačkoliv byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, a domáhal-li se proto provedení tohoto důkazu, neuplatnil tím odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., ale odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.; okolnost, jak soud prvního stupně s tímto důkazem naložil, je přitom nerozhodná.
§ 120 odst. 2, § 205a odst. 1, § 213 odst. 3, § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005 Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, protože je účastník nemohl bez své viny použít za řízení před soudem prvního stupně, nejsou podle právní úpravy účinné do 31. března 2005 – s výjimkou věcí uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. – způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku soudu prvního stupně nebo jeho usnesení ve věci samé; za podmínek uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však mohou představovat důvod žaloby na obnovu řízení.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že nejde ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. o důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, když dovodil, že uplatnění důkazu znaleckým posudkem žalobcem v odvolacím řízení bránilo ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1224/2005 SoJ 102/06, sešit č. 7/06 Z odůvodnění: V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci třeba řešit otázku, zda jsou způsobilým odvolacím důvodem (z pohledu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, protože je účastník nemohl (podle svého názoru) použít za řízení před soudem prvního stupně. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
113
Dokazování význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou proto u odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy (srov. § 205a odst. 1 o. s. ř.), jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř.; e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (srov. § 211a o. s. ř.). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. nebo § 211a o. s. ř. (srov. § 213 odst. 3 o. s. ř.). Skutečnost, že žalovaná smlouvou o prodeji části podniku, uzavřenou ve smyslu
114
ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dne 12. 6. 2001, prodala odštěpný závod úpadce Hotel P. P., v němž do okamžitého zrušení pracovního poměru pracoval žalobce, společnosti F. C., s. r. o., žalovaná v řízení před soudy poprvé uplatnila – jak vyplývá z obsahu spisu – v podání ze dne 29. 11. 2004 (doručeným odvolacímu soudu dne 1. 12. 2004), tedy za odvolacího řízení. Protože uvedená skutečnost nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, mohl by k ní odvolací soud při zjišťování skutkového stavu přihlédnout podle ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř., jen jestliže to umožňuje některá z výjimek ze systému tzv. neúplné apelace, uvedená v ustanoveních § 205a odst. 1 písm.a) až e) o. s. ř. Z povahy ustanovení § 205a odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. vyplývá, že předpoklady v nich stanovené se ve vztahu ke skutečnosti nově uvedené žalovanou nemohou uplatnit, výjimka podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) není dána, neboť soud prvního stupně poskytl účastníkům (podle obsahu spisu, který nebyl zpochybněn) poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a nemůže být naplněno – jak správně uvedl odvolací soud – ani ustanovení § 205a odst. 1 písm.e) o. s. ř., neboť nově uvedená skutečnost vznikla nejen před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale už v době před zahájením řízení. Závěr odvolacího soudu o tom, že k této skutečnosti nemohlo být při zjišťování skutkového stavu, a tedy i při rozhodování věci přihlédnuto, je tedy v souladu se zákonem. Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani tvrzení dovolatelky o tom, že tuto skutečnost nemohla dříve použít („doložit“), neboť „uvedenou smlouvu neměla k dispozici, protože tato smlouva byla předmětem šetření kontrolních orgánů“.
Důkazní povinnost Bez ohledu na to, že tvrzení o uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12. 6. 2002 mohla žalovaná uvést kdykoliv za řízení před soudem prvního stupně, i kdyby ji opravdu „neměla k dispozici“, je zde především rozhodující to, že žádná z výjimek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., které umožňují odvolacímu soudu, aby při zjišťování skutkového stavu přihlédl k novým skutečnostem nebo důkazům, nespočívá v tom, že by skutečnost nebo důkaz účastník nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně bez své viny. I kdyby žalovaná nemohla skutečnost nebo důkaz uplatnit v řízení před soudem prvního stupně bez své viny („neměla ji k dispozici“), nemůže to mít za následek, že by se mohly při rozhodování odvolacího soudu uplatnit; skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně, představují důvod žaloby na obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Má-li žalovaná opravdu za to, že uvedenou skutečnost nemohla „doložit“ v průběhu řízení před soudem bez své viny, může ji – neuplynula-li jí dosud lhůta podle ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. – uplatnit jako důvod žaloby na obnovu řízení.
68. Dokazování. Shodná tvrzení účastníků § 120 odst. 4 o. s. ř. § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě I. Shodná tvrzení účastníků může soud vzít podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. II. Soud nemůže ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skut-
ková zjištění shodná prohlášení účastníků o tom, kolik činí výše náhrady mzdy poskytovaná zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 SoJ 42/03, sešit č. 9/03 Z odůvodnění: Žalobce požaduje náhradu mzdy „za období šesti měsíců po 31. 3. 2000“. Jeho nárok je proto třeba i v současné době posoudit podle v té době účinných právních předpisů, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2000. Nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními § 61 až 64 zák. práce (srov. nadpis nad těmito ustanoveními). Ustanovení § 61 až 64 zák. práce upravují – jak vyplývá z jejich znění – práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává a v němž panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím
115
Dokazování a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, je tím stav nejistoty ve vztazích účastníků pracovního poměru (spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o jeho další trvání) odstraněn; jejich vztahy se proto po právní moci rozhodnutí řídí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Jestliže byl neplatně rozvázán pracovní poměr se zaměstnancem a pracovní poměr nadále trvá a jestliže zaměstnavatel po právní moci soudního rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci práci, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, popřípadě též na náhradu škody podle ustanovení § 187, 205a a 205b zák. práce (srov. též právní názor uvedený v Rozboru a zhodnocení rozhodování soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III na s. 147). Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada,
116
šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby. Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků – jak vyplývá z výše uvedených ustanovení – nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává – ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru – právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§ 61 odst. 3 zák. práce).
Důkazní povinnost Při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele má zaměstnanec vždy nárok na náhradu mzdy. Rozsah náhrady mzdy je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Jestliže zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a pracovní poměr skončil na základě právní fikce podle ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku pouze za dobu výpovědní doby. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání, změnit a například sdělit zaměstnavateli, že netrvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ačkoliv mu původně sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání (srov. například Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících, uveřej-
něný ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III na s. 145–146). S názorem žalované (a soudu prvního stupně), že zaměstnanec musí při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí oznámit – má-li mít oznámení sledované právní účinky – zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, během (před uplynutím) výpovědní doby, nelze souhlasit. V ustanovení § 61 zák. práce a ani v žádném jiném zákonném ustanovení není výslovně určena lhůta, během které by zaměstnanec musel oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, aby jeho oznámení mělo právní následky; zaměstnanec proto může právní úkon v tomto směru učinit kdykoliv, kdy jeho oznámení může mít z hlediska ustanovení § 61 zák. práce právní význam. Vzhledem k tomu, že smyslem ustanovení § 61 zák. práce je – jak uvedeno výše – upravit práva a povinnosti účastníků v pracovním poměru v době ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit na základě neplatného rozvázání pracovního poměru, a nejpozději do dne, kdy byla rozhodnutím soudu určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, že zaměstnanec může své stanovisko k otázce, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit a že náhrada mzdy přísluší zaměstnanci – jak uvádí ustanovení § 61 odst. 1 věta druhá zák. práce – ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dospěla soudní praxe již dříve při výkladu ustanovení § 61 odst. 1 a 3 zák. práce za přihlédnutí k ustanovením § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je pro rozhodnutí (rozsudek nebo usnesení) soudu rozhodující stav v době jeho vyhlášení, k závěru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), že
117
Dokazování zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 a 3 zák. práce), kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. V tomto období je totiž učiněné oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, významné z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, které umožňuje přiznat zaměstnanci náhradu mzdy nejdříve ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a nejpozději do rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (samozřejmě za předpokladu, že dříve nedošlo k platnému skončení pracovního poměru nebo že dříve zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci). V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 19. 11. 1999 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, byla žalobci doručena dne 22. 11. 1999, že žalobce dopisem ze dne 30. 3. 2000, který byl žalované doručen dne 31. 3. 2000, oznámil, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala, a že žalobu na určení neplatnosti uvedené výpovědi podal žalobce u soudu dne 26. 4. 2000. Protože oznámení učinil v době do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena její neplatnost, do-
118
spěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Námitka dovolatelky, že odvolací soud měl žalobci postupem podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce požadovanou náhradu mzdy nepřiznat, rovněž není důvodná. Žalovaná přehlíží, že podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud na žádost zaměstnavatele přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat, jen – jak vyplývá z jeho znění – přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada, šest měsíců; přiměřeně snížit, popřípadě nepřiznat náhradu mzdy je možné jen za „další dobu“, tj. za dobu, která přesahuje šest měsíců. Protože žalobce požadoval náhradu mzdy jen za dobu 6 měsíců, nepřicházelo nepřiznání nebo snížení náhrady mzdy postupem podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce vůbec v úvahu. Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud v projednávané věci chybně aplikoval ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. Podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Zákon v ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soudu umožňuje, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení § 125 o. s. ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků, a aby tedy skutkový stav věci zjišťoval též na základě shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním.
Známé skutečnosti
II. Známé skutečnosti 69. Rozhodnutí soudu založené na skutečnostech známých soudu z jeho úřední činnosti § 121, § 157 odst. 2 o. s. ř. Vzal-li soud v úvahu skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti a založil na nich své rozhodnutí ve věci, musí v odůvodnění rozhodnutí vyložit, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známy, jak se o nich dozvěděl a jsou-li známy všem členům senátu, jde-li o rozhodnutí senátu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 C 6389 – Soubor Z odůvodnění: Ustanovení § 121 o. s. ř. stanoví, že „není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy (zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu), nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti. Skutečnosti úředně známé pak jsou jinými slovy takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 578). Taková skutečnost pak musí být známá z téže úřední činnosti všech rozhodujících soudců a i ohledně ní musí být účastníkům umožněno, aby
se v řízení o ní vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury – např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2007, s. 266. Uvedené ustanovení umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v § 122a násl. a v § 132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě. V souzeném sporu však odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami nepostupoval. Lze mu především vytknout, že skutečnosti, jež označil za jemu úředně
119
Dokazování známé, použil jako podklad pro rozhodnutí ve věci, aniž by účastníky s takovými skutečnostmi seznámil, či je na ně jakkoliv upozornil. Dále neuvedl, z které jeho úřední činnosti jsou mu takové skutečnosti známé a získali-li o nich poznatky stejným způsobem všichni členové senátu. Odvolací soud tak neposkytl účastníkům prostor pro to, aby se k takovým skutečnostem vyjádřili či dokonce nabídli tvrzení a důkazy je zpochybňující či vyvracející. Významně tak porušil pravidla civilního soudního řízení v míře, která má ústavněprávní přesah vzhledem k požadavkům Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, vztahujícím se mimo jiné k zajištění práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), a to zejména co do předvídatelnosti soudního rozhodnutí a náležitosti jeho odůvodnění. Dovolací soud má sice za to, že se v daném případě ve vztahu ke skutečnostem ohledně veřejné činnosti žalobcovy matky mohlo jednat spíše o skutečnosti obecně známé – neboť soud neměl zřejmě možnost se ve své úřední činnosti s takovými skutečnostmi nastalými v 30., 40. a 50. letech minulého století seznámit – avšak na právě uvedeném závěru to nic nemění, neboť podmínky pro uplatnění výše zmíněné výjimky ze zásad dokazování platí i pro skutečnosti obecně známé (ovšem kromě okruhu subjektů, jimž musí být taková skutečnost známa). Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud vyjadřuje svoje pochybnosti nad úvahou odvolacího soudu spočívající ve spojení skutečností jemu známých (o veřejné angažovanosti žalobcovy matky v politicky velmi exponovaných funkcích) se závěrem o tom, že žalobcova matka nebyla při výše zmíněných právních úkonech učiněných ve 40. a 50. letech minulého století v tísni, tedy že na ni nebyl činěn vnější nátlak. Přestože je možné z veřejné činnosti
120
určité osoby usuzovat na její postoje k jistým společenským tématům (např. k institutu soukromého vlastnictví), neznamená to ještě, že v konkrétním případě nemohl být ze strany politických orgánů či státních institucí vyvíjen nátlak směřující k tomu, aby taková osoba učinila určitý právní úkon proti své vůli. Není pak zcela zřejmé, jak soudu odvolacímu mohla být z jeho úřední činnosti známa skutečnost o neexistenci tísně v jednání na straně žalobcovy matky při činění výše zmíněných právních úkonů, aniž by byl vyvolán dojem, že se ze strany odvolacího soudu jedná v tomto případě o spíše spekulativní závěr nežli o známou skutečnost. Dovolací soud uzavírá, že vzhledem k odvolacím soudem popsaným postojům žalobcovy matky v inkriminované době lze sice předpokládat, že zmíněné právní úkony neučinila v tísni, avšak tuto skutečnost nelze bez dalšího dovozovat na základě důvodu vyloženého odvolacím soudem, byť by mu byl znám z jeho úřední činnosti či jako skutečnost obecně známá. Taková v řízení relevantní skutečnost musí být zjevně v řízení zjištěna podle zásad dokazování, tj. musí být žalující stranou tvrzena (se zátěží břemene tvrzení) a jako tvrzená musí být prokázána. V opačném případě se žalobce vystavuje riziku neunesení důkazního břemene. Nabídl-li by k tvrzení o odmítnutí dědictví v tísni relevantní důkazy, bylo by na soudech, aby jejich provedením a vyhodnocením dosáhly zjištění o skutkovém stavu věci.
70. Zásada přímosti, hodnocení důkazů a jeho přezkum v dovolacím řízení § 122 odst. 1 o. s. ř. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnos-
Známé skutečnosti ti, a k jeho chování při výpovědi. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 SoRo č. 1/2007, s. 19 Z odůvodnění: Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České re-
publiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7). V dané věci dovolací soud nemůže přezkoumat zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalovaná, slyšená k důkazu jako účastnice řízení, vypovídala nepřesvědčivě. S přihlédnutím k dalším skutečnostem uvedeným shora nelze dovodit, že by hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, bylo zjevně nepřiměřené. Proto dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), není dán. Neobstojí ani tvrzení, že v důsledku postupu soudu nemohla žalovaná vznést tvrzení, že peníze získané za prodej vozu žalobce použil pro svou potřebu. Žalovaná věděla, že žalobce v řízení tvrdí, že s prodejem vozu souhlasila, a měla tedy možnost vznést všechny námitky ohledně tohoto tvrzení, tedy mohla tvrdit nejen nedostatek jejího souhlasu, ale i to, že žalobce utrženou částku použil pro svou potřebu. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tak není dána.
71. Prokázání přechodu práva při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) § 121, 256 o. s. ř. § 36 odst. 3 a odst. 4 exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů Povinnost oprávněného podle § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř. není dotčena tím, že otázka přechodu práva z exekučního titulu byla předběžně řešena rozhodnutím soudu v jiném řízení.
121
Dokazování Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2824/2004 SoJ 80/05, sešit č. 5/05 Z odůvodnění: O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud při přezkumu správnosti zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně vyložil § 36 odst. 3 a 4 zák. č. 120/2001 Sb. v plném souladu s výkladovými standardy exekučních soudů vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit 2/1997 pod poř. č. 13, v němž byl zaujat názor, dle nějž povinnost oprávněného doložit (prokázat) způsobem uvedeným v ustanovení § 256 o. s. ř. přechod práva nebo povinnosti je jeho procesní povinností a že nesplní-li tuto povinnost, je soud povinen mu poskytnout potřebné poučení a vyzvat jej, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu současně určí, a jestliže ani poté oprávněný přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Uvedený právní názor se nepochybně uplatní též ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zák. č. 120/2001 Sb. při rozhodování o nařízení exekuce. Učinil-li odvolací soud v dané věci závěr, že oprávněná nedoložila listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem přechod vymáhané povinnosti v exekučním titulu označeného oprávněného na jednoho z jejích tvrzených předchůdců, užil přitom přiléhavou právní normu a vyložil ji způsobem nejen nevybočujícím z ustáleného výkladu, ale přímo mu odpovídajícím. Oprávněná se totiž mýlí ve svých názorech, když se domnívá, že postup a rozhodování soudu v jiné věci (ve věci výkonu téhož rozhodnutí) představuje skutečnost známou soudu z jeho činnosti (§ 121 o. s. ř.);
122
povinnost, kterou musí splnit ve smyslu § 36 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., nemůže být nahrazena obecnými pravidly dokazování; uvedená povinnost oprávněného je v souvislosti s každým návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce nezastupitelná jiným postupem. Rozhodnutí soudu procesního charakteru v jiném řízení nezavazuje soud pro řízení jiné a nepředstavuje v tomto ohledu listinu vydanou státním orgánem; aktivní legitimaci oprávněného (i z hlediska splnění povinnosti oprávněného prokázat přechod práva) musí exekuční soud vždy při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce individuálně posoudit podle konkrétních okolností případu a takové rozhodnutí ani nepředstavuje skutečnost známou soudu z jeho činnosti. V souzené věci nemůže jít o věc totožnou s řízením vedeným pod sp. zn. 1 E 276/97 u okresního soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 10/2003 pod poř. č. 187). Odvolací soud pak rozhodně nevyjadřuje, ba ani nenaznačuje, závěr přičítaný mu oprávněnou, že by na základě retroaktivního působení exekučního řádu bylo možno titul vykonat jen výkonem rozhodnutí podle občanského soudního řádu – vyjadřuje jen, že pohledávku titulem přiznanou pro důvody vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí podle exekučního řádu vymáhat nelze.
Známé skutečnosti
72. Konkurs. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000. Hlavní úpadkové řízení. Vedlejší úpadkové řízení. Provozovna ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000. Výrok usnesení, jímž soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení, a přípustnost odvolání proti takovému usnesení. Skutečnost obecně známá. Projednání věci bez nařízení jednání § 1 odst. 2, § 4 odst. 2, § 12a ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007 § 121, 201, § 229 odst. 3 o. s. ř. I. Proti usnesení, jímž český soud na základě návrhu, aby konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen jako hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, prohlásí konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení, se může odvolat i ten, kdo podal návrh na zahájení řízení nebo k němu přistoupil. II. Český soud, jenž uznal, že hlavní úpadkové řízení na majetek dlužníka bylo účinně zahájeno v jiném členském státě EU (že v jiném členském státě EU jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy), může prohlásit konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, jen je-li osvědčeno, že dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) uvedeného nařízení. Prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází na území České republiky, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení nestačí, stejně jako pouhá skutečnost, že
dlužník je v tuzemsku činný jako jednatel společnosti s ručením omezeným. III. Jestliže český soud prohlašuje konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, vyjádří skutečnost, že jde o vedlejší úpadkové řízení, též ve výroku usnesení. Učiní tak např. výrokem, podle kterého: „Soud prohlašuje konkurs na majetek dlužníka XY jako vedlejší úpadkové řízení.“ IV. Obsah webové stránky není ve smyslu § 121 o. s. ř. obecně známou skutečností. V. Možnost soudu rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání předpokládá, že všechny rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z toho, co je obsahem spisu; jinak může soud činit skutková zjištění nebo mít určité skutečnosti za osvědčeny jen na základě těch důkazů, které byly provedeny při jednání. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006 SoJ 84/08, sešit č. 6/08 Z odůvodnění: V mezích uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud shledává nezbytným vyslovit se (zatím pouze dílčím způsobem) k některým právním aspektům věci, tedy k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v jehož rámci dovolatel namítá, že u něj nebyly splněny předpoklady pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení ve smyslu nařízení, jelikož nemá v České republice provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení. Navrhující věřitelka oponuje této námitce zčásti tvrzením, že ve skutečnosti byly u dovolatele splněny podmínky pro vedení hlavního úpadkového řízení (že místem jeho hlavních zájmů ve smyslu nařízení je Česká republika).
123
Dokazování Nejvyšší soud se tudíž na tomto místě zabýval otázkou, zda při uplatnění zásady vázanosti uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), mu případně náleží právo usuzovat na neopodstatněnost dovolání při řešení popsané dovolací námitky na základě argumentu, že řízení vedené proti dlužníku v České republice je ve skutečnosti hlavním úpadkovým řízením, případně zda při přezkumu této dovolací námitky může založit své zrušující usnesení na závěru, že o vedlejší úpadkové řízení ve smyslu nařízení nejde proto, že zahájené řízení je hlavním úpadkovým řízením ve smyslu nařízení. Jak se opět podává z judikatury Evropského soudního dvora, v systému určování příslušnosti soudů členských států zavedeném nařízením existuje zvláštní soudní příslušnost (pravomoc) pro každého dlužníka. Pojem místa, kde jsou soustředěny (dlužníkovy) hlavní zájmy (coby kritérium pro určení příslušnosti soudu členského státu k zahájení hlavního úpadkového řízení), je specifickým pojmem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 30 a 31). Tamtéž se vychází z toho, že podmínky a formální náležitosti vyžadované k zahájení úpadkového řízení (v dané části odkazovaného textu míněno ve vazbě na hlavní úpadkové řízení) spadají do vnitrostátního práva a do značné míry se stát od státu liší, přičemž (a) může být zahájeno pouze jediné hlavní řízení, které způsobuje účinky ve všech členských státech (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 51 a 52). V poměrech českého právního řádu to znamená, že v konkursním řízení s mezinárodním prvkem (v tom pojetí, že by
124
mohlo dojít ke střetu úpadkových řízení mezi členskými státy) zahájeném před 1. lednem 2008 [srov. § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů] se v případě, že Česká republika je státem, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, posuzují obecné předpoklady pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka ve smyslu příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění. Pro usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vydané v hlavním úpadkovém řízení obecně platí, že bylo-li vydáno na základě dlužnického návrhu na prohlášení konkursu, nelze se proti němu odvolat (§ 12a odst. 1 ZKV ve znění účinném před 1. lednem 2008) a bylo-li vydáno na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu, může se proti němu odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§ 4 odst. 4 ZKV). Omezení možnosti podat odvolání tu má přímý vliv na možnost podat dovolání, které je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu vedlejší úpadkové řízení podle kapitoly III. nařízení je kromě již zmiňovaného rozdílu v jeho účincích (omezených na majetek, který se nachází v členském státě, kde takové řízení probíhá) omezeno nařízením na vnitrostátní úrovni i tím, že: 1) musí být založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu členského státu podle článku 3 odst. 2 nařízení, což znamená, že dlužník musí mít na území tohoto členského státu provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení (srov. opět i případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 28),
Známé skutečnosti 2) nařízení kromě osoby nebo orgánu oprávněného podat návrh na zahájení úpadkového řízení podle práva členského státu, na jehož území je zahájení vedlejšího řízení navrhováno [článek 29 písm. b) nařízení], přiznává věcnou legitimaci k podání návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení i správci podstaty v hlavním řízení [článek 29 písm. a) nařízení], 3) se nezkoumá dlužníkova platební neschopnost ve státě, na jehož území je zahájeno vedlejší úpadkové řízení (článek 27 nařízení). Věřitel ani dlužník, o jehož návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení rozhodl soud v České republice tak, že prohlásil konkurs ve vedlejším úpadkovém řízení, tak není osobou, která by podléhala omezením kladeným možnosti podat odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu ustanovením § 12a ZKV (ve znění účinném před 1. lednem 2008), tedy proti úpravě založené na předpokladu, že důvod podat odvolání nemá ten, jehož návrhu bylo vyhověno. Navrhující věřitelce, která se v řízení domáhala (a u soudu prvního stupně i domohla) toho, aby prohlášení konkursu mělo účinky zahájení hlavního úpadkového řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení, tedy nic nebránilo prověřit správnost napadeného usnesení (na jehož základě má prohlášení konkursu toliko účinky zahájení vedlejšího úpadkového řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení) dovoláním. Na základě argumentace obsažené v dovolání dlužníka (jenž uznává, že hlavní úpadkové řízení řádně probíhá ve Spolkové republice N. a zpochybňuje předpoklady pro vedení vedlejšího úpadkového řízení) otázku, zda nemělo jít o hlavní úpadkové řízení, v dovolacím řízení znovu otevřít nelze; tím více to platí (s přihlédnutím k možnosti navrhující věřitelky podat vlast-
ní dovolání) pro argumentaci obsaženou toliko ve vyjádření k dlužníkovu dovolání. Nejvyšší soud nicméně dodává, že v rovině závěrů, jež odvolací soud formuloval k: 1) výkladu pojmu „zahájení úpadkového řízení“, 2) principu uznávání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení soudem jiného členského státu ve smyslu článku 16 nařízení, a 3) možnosti uplatnit proti uznání hlavního úpadkového řízení zahájeného ve Spolkové republice N. výhradu veřejného pořádku ve smyslu článku 26 nařízení, se ve své judikatuře rovněž již vyslovil Evropský soudní dvůr (a potud jde opět o acte éclairé). Evropský soudní dvůr na dané téma uzavřel, že: 1) Článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58). 2) Článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že hlavní úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musí být uznáno soudy ostatních členských států, aniž by tyto soudy byly oprávněny přezkoumávat pří-
125
Dokazování slušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 44). 3) Článek 26 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá osoba dotčená takovým řízením (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 67).
že jeho (dlužníkova) ekonomická činnost „spočívala a dosud i spočívá v podnikání v oblasti cestovního ruchu“, na což navázal úvahou, podle které je možno chápat jako provozovnu dlužníka – fyzické osoby ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení i bydliště fyzické osoby, pokud ta (např. s ohledem na charakter jejího podnikání) k tomuto podnikání již žádné jiné prostory fakticky nepotřebuje a pokud bydliště dlužníka je vzhledem k okolnostem, za nichž jeho závazky vznikly, jediným pro třetí osoby snadno identifikovatelným místem, ze kterého svůj majetek spravuje.
Závěr formulovaný v předchozím odstavci je přitom vyústěním úvah, na jejichž základě shledal Evropský soudní dvůr při výkladu článku 26 nařízení použitelnou svou judikaturu vztahující se k článku 27 odst. 1 Bruselské úmluvy (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 62 až 64).
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil (měl za právně významné), že: 1) dlužník je občanem České republiky s bydlištěm v P., 2) konkursní řízení je vedeno pro pohledávky, které vznikly tím, že dlužník zajistil závazky z úvěrů poskytnutých společnostem, jejichž firma obsahuje příjmení dlužníka a v nichž byl dlužník v datu prohlášení konkursu minoritním společníkem, 3) dlužník je jednatelem společnosti V., s. r. o.
Ve světle těchto judikatorních závěrů Evropského soudního dvora bylo zkoumané nařízení vyloženo soudem prvního stupně v této věci ve všech aspektech popsaných v jeho usnesení nesprávně a odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že nemusí přihlížet k účinkům zahájení hlavního úpadkového řízení vyvolaným výše zmíněným rozhodnutím Obvodního soudu v H., správně nepřisvědčil. Zbývá vypořádat se s otázkou, zda obstojí závěr, že v souzené věci byly splněny podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení (rozuměj „zahájení“ ve významu přisuzovaném tomuto termínu nařízením). Soud prvního stupně se podmínkami pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení nezabýval, chybně uzavíraje, že jde o hlavní úpadkové řízení. Odvolací soud své úvahy na dané téma zahájil prohlášením, že není sporu o tom,
126
K výše formulovaným názorům dále odvolací soud připíná argumentaci, podle níž by opačný výklad byl v přímém rozporu s účelem nařízení (podporoval by tzv. forum shopping) a kdyby konkurs na majetek dlužníka nebyl prohlášen ve Spolkové republice N., byla by dána pravomoc českých soudů rozhodnout o návrhu na prohlášení konkursu na dlužníkův majetek. K těmto úvahám Nejvyšší soud především podotýká, že v napadeném rozhodnutí nenalézá žádnou (slovní nebo jinak formulovanou) spojitost mezi definicí pojmu „provozovna“ obsaženou v článku 2 písm. h) nařízení (definice téhož pojmu na vnitrostátní úrovni v obchodním zákoníku nebo v živnostenském zákoně jsou pro věc nepodstatné) a okolnostmi, jež v této sou-
Známé skutečnosti vislosti označil za právně významné odvolací soud. To, že dlužník je občanem České republiky s bydlištěm v P., dokládá (při vědomí toho, že ohledně něj bylo zahájeno úpadkové řízení ve Spolkové republice N.) jen to, že jde o věc s mezinárodním prvkem podléhající režimu nařízení (srov. k tomu výklad podaný výše ve vazbě na článek 3 odst. 1 nařízení). Stejně tak není pro vymezení pojmu „provozovna“ ve smyslu nařízení podstatné (a potud jde i po srovnání všech jazykových verzí nařízení o acte clair), jak vznikly pohledávky, pro něž je v České republice vedeno konkursní řízení. Ze zjištění, že dlužník je jednatelem společnosti V. H., s. r. o., závěr, že má v České republice provozovnu ve smyslu nařízení, rovněž neplyne (srov. podrobněji níže). Otázkou nepřípustnosti tzv. forum shopping ve vazbě na zkoumané nařízení, se Evropský soudní dvůr zabýval v rozsudku svého velkého senátu ze dne 17. ledna 2006 (případ C-1/04 S. S.-S., [2006], Sbírka rozhodnutí, 00701, odstavce 23 až 29). Nicméně úvahy, jež odvolací soud v této souvislosti formuluje, nemají oporu v textu nařízení a jsou s ním naopak v přímém rozporu, což plyne i z judikatury Evropského soudního dvora. Jak již bylo zmíněno výše, nařízení vychází z toho, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy a tedy pouze jeden soud příslušný zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení. Situací, kdy je podán návrh na zahájení řízení v členském státě, ve kterém nejsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (jehož soudy nejsou příslušné podle článku 3 odst. 1 nařízení) a kdy hlavní úpadkové řízení nebylo v příslušném členském státě dosud zahájeno, se za-
bývá článek 3 odst. 4 nařízení. Ten dovoluje (za tam stanovených předpokladů) zahájit pouze vedlejší úpadkové řízení podle článku 3 odst. 2 nařízení, přičemž i v tomto případě je zahájení vedlejšího úpadkového řízení vázáno na existenci dlužníkovy provozovny. Odvolací soud na jedné straně uznal (ve vazbě na rozhodnutí Obvodního soudu v H.), že místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, se nachází ve Spolkové republice N., nemůže tedy na druhé straně tvrdit, že kdyby tohoto rozhodnutí nebylo, byly by splněny podmínky pro prohlášení konkursu v České republice. K tomu, že mezinárodní prvek (zde založený již tím, že dlužník je občanem obou zemí, v nichž probíhají konkursní řízení a v obou těchto zemích má bydliště) zakládající působnost nařízení nutně vede k závěru, že může být zahájeno (bez zřetele k tomu, zda již bylo zahájeno) pouze jediné hlavní řízení, které způsobuje účinky ve všech členských státech, srov. opět případ C-341/04 E. IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 51 a 52. K poukazu odvolacího soudu na to, že dlužník je jednatelem společnosti V. H., s. r. o., Nejvyšší soud dodává, že po srovnání jazykových verzí článku 2 písm. h) nařízení (jak citovány výše) nemá žádné pochybnosti o tom, že tato skutečnost nevede k závěru, že dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu nařízení. Potud závěr Nejvyššího soudu odpovídá i judikatuře soudů dalších členských států. Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu R. ze dne 13. března 2005, sp. zn. 8 Ob 135/04t, jež uzavírá (v souladu se zřetelně vyjádřeným záměrem nařízení), že prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází ve druhém členském státě, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení v tomto státě nestačí a dále uvádí, že nedostačující
127
Dokazování pro existenci provozovny je pouhá skutečnost, že dlužník je v tuzemsku činný jako orgán tuzemské společnosti. [Nejvyšší soud poznamenává, že Nejvyšší soud R. jak v rozhodnutí ze dne 13. března 2005, sp. zn. 8 Ob 135/04t, tak (zejména) v rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 8Ob 12/06g, taktéž uzavřel, že samotná vlastní činnost dlužníka k naplnění znaku provozovny ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení nepostačuje]. Nejvyšší soud neshledává problematickým závěr odvolacího soudu, že „provozovnou“ ve smyslu nařízení může být i bydliště dlužníka. Sama o sobě však skutečnost, že provozovnou může být i bydliště dlužníka, nevypovídá ničeho o tom, že toto bydliště provozovnou ve smyslu uvedené definice také je [není odtud zřejmo, jak jsou naplněny další rozhodné znaky definice uvedené v článku 2 písm. h) nařízení], tj. jakou „nikoli přechodnou hospodářskou činnost“ dlužník v tomto svém bydlišti (podle odvolacího soudu) vykonává a jaké jsou (podle odvolacího soudu) „lidské“ a „materiální“ zdroje, za jejichž „pomoci“ tak činí. Také úvaha odvolacího soudu, že nelze v žádném případě přijmout závěr o tom, že by dlužník v České republice nevyvíjel vůbec žádné obchodní aktivity (když již z internetové adresy dlužníka, jejíž stránka je opatřena dlužníkovou fotografií, podle odvolacího soudu plyne, že dlužník pokračuje, byť třeba ve zmenšeném rozsahu, ve svých aktivitách při poskytování služeb souvisejících s cestováním, neboť doporučuje jednotlivé zájezdy různých cestovních společností a jako jedno ze sídel zde uváděné Cestovní agentury V. F. je uvedena adresa v P. 1,), postrádá vysvětlení, na naplnění kterého ze znaků zkoumané definice je odtud usuzováno. Dovolatel a navrhující věřitelka (a od 4. ledna 2008, kdy krajský soud prohlásil
128
usnesením sp. zn. 40 K 51/ 2007 konkurs na majetek navrhující věřitelky, Ing. J. K. jako správce její konkursní podstaty) vedou před dovolacím soudem polemiku na téma, zda naplnění pojmu provozovna ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení odpovídá požadavek, aby tak činil za pomoci jiných (než on sám) „lidských zdrojů“, skutečností nicméně zůstává, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyslovuje vůbec. Není z něj patrno, zda odvolací soud vyšel z předpokladu, že dlužník jiné (než on sám) lidské zdroje využívá (a pokud ano, pak chybí skutkový závěr o tom, v jaké formě se tak děje), nebo zda založil své závěry na úvaze, že k naplnění pojmu provozovna ve smyslu nařízení postačí, že dlužník – fyzická osoba vykonává ve svém bydlišti „nikoli přechodnou hospodářskou činnost“ sám (že je sám sobě „lidským zdrojem“ ve smyslu zkoumané definice). Absenci odpovídajícího závěru v dotčeném směru nenahrazuje ani poukaz odvolacího soudu na to, že dlužník podle obsahu odvolacím soudem označených internetových stránek nějaké obchodní aktivity vykonává. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dovolání již proto důvodné. Nejvyšší soud dále uzavírá, že shledává opodstatněnou i námitku, že bylo porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces. V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“), na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, jaký vliv na výklad ustanovení § 66a odst. 2 věty druhé ZKV ve znění účinném před 1. lednem 2008 (podle kterého soud v konkursní věci jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon
Známé skutečnosti nebo jestliže to považuje za nutné), má rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. července 2005 ve věci E. proti České republice (stížnost č. 49962/92) a formuloval zásady, jimiž se konkursní soudy mají v návaznosti na označený rozsudek řídit při úvaze o potřebě nařídit jednání v konkursní věci. Obecně platným pravidlem plynoucím z R 64/2006 je, že o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhoduje soud prvního stupně zásadně po jednání, přičemž z výčtu tamtéž stanovených výjimek z tohoto pravidla se podává, že jednání musí být nařízeno, není-li skutkový stav věci mezi účastníky řízení nesporný. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že ani na základě odvolacích námitek neshledal důvody pro nařízení jednání, neboť z hlediska hmotného práva byly okolnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti odvolání (dlužníkův úpadek a osvědčení aktivní legitimace navrhující věřitelky) s konečnou platností vyřešeny rozhodnutím Obvodního soudu v H. Odvolací soud nicméně přehlédl, že tím, že ve věci zkoumal a (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení, se ve skutkové rovině otevřela (jako nikoli mezi účastníky nesporná) otázka, zda dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) nařízení. Jinak řečeno, odvolací soud rozhodl o návrhu věřitelky na prohlášení konkursu na majetek dlužníka bez nařízení odvolacího jednání, i když mezi účastníky zůstala ve skutkové rovině spornou otázka, zda dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu nařízení. Navrhující věřitelka nabízela k prokázání této skutečnosti listinné důkazy a zvukový záznam zachycený na CD ROM již soudu prvního stupně (v podání z 18. dubna 2005, č. l. 75,
s tím, že je na žádost soudu předloží), až do vydání napadeného usnesení se však tyto důkazy součástí spisu nestaly. Dlužník sám pak skutkové i právní předpoklady pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení v řízení od počátku zpochybňoval. Jestliže odvolací soud za této situace rozhodl o podaném odvolání bez nařízení odvolacího jednání, pak zatížil odvolací řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K principům práva na spravedlivý proces aplikovaným ve vztahu k nařízení judikaturou Evropského soudního dvora srov. ostatně opět případ C-341/04 E. IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 65 a 66. Závěr o naplnění popsané zmatečnostní vady pak nelze zvrátit ani poukazem na to, že soudy vyšly (jak tvrdí navrhující věřitelka) ze skutečností obecně známých. Skutečností obecně známou (kterou ve smyslu § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat) sice za určitých okolností (nikoli vždy a bez dalšího) může být informace, že některá fyzická osoba nebo právnická osoba má své webové stránky, nikoli však vědomost o obsahu těchto stránek (jenž vzhledem k povaze daného média může být – a začasté i je – proměnlivý v čase). Obsah odvolacím soudem citovaných webových stránek dlužníka proto nemohl být (nebyl) obecně známou skutečností; odvolací soud ostatně v této souvislosti ustanovení § 121 o. s. ř. ani neaplikoval. S těmito závěry dále souvisí obsah námitek, jež dovolatel pojí k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Možnost soudu rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání předpokládá, že všechny rozhodné skutečnosti jsou zřejmé
129
Dokazování z toho, co je obsahem spisu; jinak může soud činit skutková zjištění jen z těch důkazů, které byly provedeny při jednání. Z řečeného plyne, že soud může příslušné skutkové závěry formulovat [ať již v režimu prokázaných skutečností nebo (v konkursních věcech) v režimu skutečností, jež byly náležitě osvědčeny] na základě nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) a na základě důkazů (zásadně listinných) tvořících obsah spisu.
nutím k obsahu dovolání a vyjádření k němu), že v další fázi řízení budou soudy nižšího stupně znovu postaveny před otázku, zda výkladu článku 2 písm. h) nařízení ve smyslu komunitárního práva odpovídá, jeli za „lidské zdroje“ ve smyslu označeného článku pokládán pouze dlužník, v rovině zásad plynoucích z případu 283/81 CILFIT [1982], ECR 3415, neshledal ani v tomto ohledu možným položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru.
Jak Nejvyšší soud uzavřel výše, obsah dlužníkových webových stránek nebyl obecně známou skutečností a odvolací soud je za takovou skutečnost ani neprohlásil. Pak je ovšem třeba si položit otázku, jakým způsobem si odvolací soud příslušné zjištění vlastně opatřil. Obsah spisu nedokládá, že by v době vydání napadeného usnesení byly jeho součástí listiny zobrazující podobu dlužníkových webových stránek, ani to, že by si odvolací soud (nebo před ním soud prvního stupně) opatřil zjištění o obsahu těchto stránek jiným způsobem a jakým (záznam o takovém kroku ve spise chybí). I kdyby tedy odvolací soud mohl o věci rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání, nemohl by své rozhodnutí založit na důkazech, které netvořily součást spisu.
V situaci, kdy skutkové závěry, z nichž právní posouzení věci odvolacím soudem vychází, zůstaly neúplné, jelikož se nepojí ke všem rozhodným znakům definice „provozovny“ obsažené v článku 2 písm. h) nařízení, a kdy byly (nadto) přijaty za porušení norem procesního práva, což vedlo k porušení dlužníkova práva na spravedlivý proces, chybí pro takový postup předpoklad, aby byly spolehlivě zjištěny skutkové okolnosti případu (případ 36 a 71/80 I. C. M. S. A. v. I. [1981], ECR 748, odstavec 6).
Nejvyšší soud (který sám není skutkovou instancí a jemuž možnost přihlédnout k obsahu listin, jež mu v průběhu dovolacího řízení předložila navrhující věřitelka, zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.) proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož z důvodů popsaných výše nemůže obstát ani rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom uzavírá, že jakkoli nelze beze zbytku vyloučit (s přihléd-
130
Zbývá dodat, že vztah hlavního úpadkového řízení a vedlejšího úpadkového řízení je natolik specifický a jejich účinky (jak rozebráno výše) natolik rozdílné, že k tomu, aby prohlášení konkursu na majetek dlužníka ve vedlejším úpadkovém řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení bylo odlišeno od universálních účinků prohlášení konkursu v hlavním úpadkovém řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení, je zapotřebí vyjádřit tento rozdíl také ve výroku usnesení o prohlášení konkursu. Jinak řečeno, zvláštní povaha soudního rozhodnutí tu vyžaduje specifické (další) požadavky na obsah výrokové části rozhodnutí. V souladu s výše řečeným je v případě prohlášení konkursu jako vedlejšího úpadkového řízení ve smyslu nařízení, takový výrok, podle kterého: „Soud prohlašuje konkurs na majetek dlužníka XY jako vedlejší úpadkové řízení.“
Způsob dokazování
B. PROVÁDĚNÍ DŮKAZŮ I. Způsob dokazování 73. Povaha činnosti soudu spočívající ve čtení judikatury při jednání § 122 odst. 1 o. s. ř. Jestliže soud při jednání čte soudní rozhodnutí, aby se seznámil s odbornými názory na danou problematiku v těchto rozhodnutích vyjádřenými, nejde o dokazování. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002 C 2958 – Soubor Z odůvodnění: O vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde přitom i tehdy, jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný. Výklad podávaný soudní praxí je pak jednotný v závěru, že nepřezkoumatelný je i rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Rovněž platí, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skut-
ková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. K tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud prvního stupně v rozporu s výše uvedeným v rozsudku provedl výčet více než třiceti provedených důkazů, přičemž odpovídající skutková zjištění, na nichž bylo lze v omezeném rozsahu budovat právní závěry, učinil jen ze smlouvy, z dodatku č. 38, z usnesení vlády a jeho přílohy, z dopisu ze 7. března 1997 a ze zápisu z jednání ze dne 19. března 1997. Jen s přihlédnutím k těmto dílčím skutkovým zjištěním a závěrům se mohl Nejvyšší soud – v rovi-
131
Provádění důkazů ně právní – vyslovit k některým z právních otázek, jež mu byly předloženy k řešení. V dalším již soud prvního stupně nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění. Přitom z rozsudku není ani zřejmé, jakou důkazní hodnotu z hlediska skutkových závěrů soudu prvního stupně mělo několik k důkazu čtených rozsudků soudů různých stupňů (zda ve skutečnosti nešlo o to, že se soud seznamoval s odbornými názory na danou problematiku, v těchto rozhodnutích vyjádřenými, což za dokazování považovat nelze). S přihlédnutím k výše uvedenému je nepřezkoumatelný skutkový závěr soudu prvního stupně, že se neprokázala skutková tvrzení žalobkyně o omezení svobody její vůle při podpisu dodatku č. 38. Soud prvního stupně potud mimo jiné odkazoval na účastnickou výpověď JUDr. C. a svědecké výpovědi MUDr. L. a MUDr. V., aniž by ovšem obsah čehokoli, co jmenovaní před soudem uvedli, v rozsudku zmínil a odpovídajícím způsobem tyto důkazy zhodnotil. Přitom dovolací argumenty ve prospěch opačného skutkového závěru dovolatelka opírá právě o výpověď svědkyně MUDr. L. Totéž platí i ohledně právních námitek dovolatelky, že dodatek č. 38 je rozporný se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník a se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák., pro jejichž řádné zodpovězení mohou být významné skutkové závěry (vzhledem k procesnímu pochybení soudu prvního stupně nepřezkoumatelné) o omezení svobody vůle žalované při podpisu dodatku č. 38. Již tato okolnost je sama o sobě důvodem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž měl z tohoto důvodu přikročit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně [dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
o. s. ř. zrušil pro zčásti neúplné (a tak i nesprávné) právní posouzení a pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek neobstál již v rovině právní a v rovině vad řízení, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat též existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jelikož nepřezkoumatelnost rozsudku je závažnou procesní vadou, nařídil Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 243b odst. 5 a § 221 odst. 3 o. s. ř., aby věc v dalším řízení před soudem prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.
74. Opakované posuzování platnosti listiny v dalším řízení ve věcech obchodního rejstříku Má-li být posuzována platnost listiny, která již jednou byla způsobilým podkladem zápisu a nyní má být podkladem zápisu opačného, nemůže být platnost této listiny (opakovaně) posuzována v řízení ve věcech obchodního rejstříku. § 122 odst. 1, § 200d odst. 1 písm. e) o. s. ř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008 C 6428 – Soubor Z odůvodnění:
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2
132
Byť řízení ve věcech obchodního rejstříku obsahuje – i po změnách provede-
Způsob dokazování ných zákonem č. 216/2005 Sb. – převážně prvky nesporného řízení, přinesla právní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku účinná od 1. července 2005 zásadní změnu koncepce rejstříkového řízení. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona lze tuto koncepci stručně charakterizovat mimo jiné tím, že se opouští tzv. věcný přezkum a zavádí se princip registrační – rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu a pouze dílčím způsobem také předpoklady hmotněprávní (a to zásadně jen tehdy, jestliže zapisované skutečnosti nemají podklad v notářském zápisu). Jednou ze stěžejních změn spojených s novelizací rejstříkového řízení, provedenou s účinností od 1. července 2005 zákonem č. 216/2005 Sb., je určení zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o zápisu nebo pro provedení zápisu. Obecná lhůta činí pět pracovních dnů. Podle části páté čl. V bodu 2. zákona č. 216/2005 Sb. v období jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. července 2006) platilo, že lhůta podle § 200db odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se pro potřeby zápisu pro zmeškání lhůty prodlužuje o dalších pět pracovních dnů, a to i v případě, že je lhůta prodloužena podle § 200db odst. 2 o. s. ř. Do lhůty pro provedení zápisu do obchodního rejstříku se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, tedy den, kdy byl podán návrh na zápis do rejstříku. Marné uplynutí lhůty pro zápis do rejstříku má uplynutí za následek fikci zápisu, spočívající v tom, že navrhovaný zápis se považuje za provedený (zapsaný) dnem následujícím po uplynutí zákonné lhůty, a to v té podobě, v jaké byl navržen (§ 200db odst. 3 věta před středníkem o. s. ř.). V projednávané věci byl navržen zápis skutečností, jejichž účinnost a platnost ne-
nastává až zápisem do obchodního rejstříku, tedy skutečností, jejichž zápis má jen deklaratorní povahu, přičemž navrhovatelem a jediným účastníkem řízení je pouze dovolatelka, tedy podnikatelka, které se zápis týká. Rejstříkový soud by proto zápis do obchodního rejstříku měl provést přímo, tedy bez toho, aby o něm vydával rozhodnutí (§ 200da odst. 4 věta první a druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně tak byl povinen ve lhůtě deseti pracovních dnů buď provést tzv. přímý zápis, nebo o návrhu rozhodnout usnesením. K zápisu byla navržena změna v osobách společníků dovolatelky, jež měla být doložena smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 23. října 1995 (již založenou v rejstříkovém spise). Na základě této listiny byla přitom do obchodního rejstříku dovolatelky v minulosti zapsána opačná změna v osobách společníků. Dovolatelka tvrdí, že smlouva je absolutně neplatná. Je zjevné, že za této situace je okruh společníků dovolatelky sporný a k jeho zjištění bude třeba provést dokazování. Dokazování ovšem provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). Z povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku po novele provedené zákonem č. 216/2005 Sb., vyplývá, že rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání. Námitka dovolatelky, že k absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud vždy přihlížet z úřední povinnosti, nevystihuje podstatu hmotněprávní otázky, kterou měl soud prvního stupně jakožto soud rejstříkový řešit. Otázku platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu bude soud muset vyřešit jako otázku toliko předběžnou ve vztahu k otázce, kdo je v současné době společníkem dovolatelky, a může tudíž hlasovat na valné hromadě. Dokazování k této základní sporné otázce se přitom nemusí omezit pouze na provedení důkazu smlouvou o převodu obchodního podílu.
133
Provádění důkazů Při posuzování otázky, kdo je v současné době společníkem dovolatelky, může vyvstat potřeba zjistit i jiné rozhodné skutečnosti (viz např. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 50/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Odo 794/2006) a provést i jiné důkazy. Smlouva o převodu obchodního podílu potom nebude listinou, jež by sama o sobě dokládala, kdo je společníkem dovolatelky. Za této situace postupoval odvolací soud správně, pokud dovodil, že má-li být posuzována platnost listiny, která již jednou byla způsobilým podkladem zápisu a nyní má být podkladem zápisu opačného, nemůže být platnost této listiny (opakovaně) posuzována v řízení ve věcech obchodního rejstříku. Procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku účinná od 1. července 2005 (ovládaná registračním principem), rejstříkovému soudu nedává prostor pro zjišťování sporných skutečností tak, jak je běžné v občanskoprávním (ať už sporném či nesporném) řízení. Naproti tomu v řízení podle ustanovení § 200e o. s. ř., které je jako tzv. řízení nesporné ovládáno zásadou vyšetřovací, má soud dostatek prostředků ke zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o návrhu na určení, kdo je společníkem dovolatelky, řeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu a vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu – tj. společnosti, osob, které jsou jako společníci dovolatelky zapsány v obchodním rejstříku, a osob, které se tohoto postavení domáhají. Tento názor odvolacího soudu se plně uplatní i pro tu část návrhu, kterou se dovolatelka domáhala zápisu změn v osobách svých jednatelů. Rozhodnutí o odvolání dosavadních a jmenování nového jednatele dovolatelky totiž učinily osoby, jejichž postavení jakožto společníků dovolatelky je sporné. Teprve na základě stanovení okru-
134
hu společníků lze uzavřít, zda osoby, které na valné hromadě dne 28. prosince 2005 vystupovaly jako společníci dovolatelky, těmito společníky skutečně byly, a mohly tudíž jako společníci rozhodovat. Dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci není ani prostor pro zahájení řízení bez návrhu. Nejde totiž o situaci, kdy by tvrzený rozpor skutečného (právního) stavu a stavu zapsaného v obchodním rejstříku byl listinami připojenými k návrhu osvědčen nebo kdy by bylo možno takový rozpor alespoň hodnověrně předpokládat.
75. Důvody zmatečnosti. Nesprávný postup soudu v průběhu řízení. Dokazování. Hodnocení důkazu. Věrohodnost důkazu. Doručování § 57 odst. 1, § 175 odst. 1, § 122 o. s. ř. I. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají, mimo jiné, právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.). II. Rozhodnout o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bez jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] může odvolací soud jen tehdy, neprovádí-li dokazování. Zjišťuje-li rozhodné skutečnosti o včasnosti námitek pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provede-
Způsob dokazování ného šetření vyjádřit, jde o nesprávný postup soudu v průběhu řízení. III. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 SoJ 190/02, sešit č.10/02
nem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, může představovat jen vadu řízení (jinou než uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která naplňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Cdo 75/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 146). K takové vadě lze ovšem v dovolacím řízení přihlédnout, pouze je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z odůvodnění: Při zkoumání, zda směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.). Srov. mutatis mutandis závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2002“). V mnoha svých rozhodnutích Nejvyšší soud také vysvětlil, že to, že soud neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břeme-
Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní
135
Provádění důkazů řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí směnečných námitek pro opožděnost zjišťuje rozhodné skutečnosti o včasnosti námitek pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí řízení vadou dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (shodně srov. opět R 25/2002). Jestliže tedy odvolací soud v této věci hodnotil věrohodnost žalovaným nabízených prohlášení, aniž nařídil odvolací jednání, při němž by tyto listiny četl nebo sdělil jejich obsah (srov. § 129 o. s. ř.) a při němž by dal účastníkům řízení možnost se k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, pak jeho postup správný nebyl a odvolací řízení je postiženo zmatečností dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
76. Kontrola plnění pracovních úkolů zaměstnance § 172, § 170 odst. 2 zák. práce § 241a odst. 2 písm. a), § 122 o. s. ř. Povinnost zakotvená v ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce, soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, jako součást systému prevenčních povinností, ukládá zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škod; zaměstnavateli však není uložena povinnost předví-
136
dat každý v budoucnu možný vznik škody, a tím případný vznik škody zcela vyloučit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2172/2002 SoJ 102/03, sešit č. 6/03 Z odůvodnění: Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností. Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení povinností zaměstnava-
Způsob dokazování tele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích zaměstnanců (srov. § 9 odst. 3 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě – je-li zaměstnavatel fyzická osoba – k porušení povinností přímo tímto zaměstnavatelem.
dány důvody ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu zcela nebo zčásti, může za řízení uplatnit nejen žalovaný (ten, kdo za škodu při pracovním úrazu odpovídá podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce), ale i vedlejší účastník, který v řízení vystupuje na jeho straně.
K povinnostem zaměstnavatele náleží nepochybně rovněž povinnost zakotvená v ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce, soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Jde o součást systému prevenčních povinností, ukládající zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škod. Uvedené ustanovení však zaměstnavateli neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody, a tím případný vznik škody zcela vyloučit; takový požadavek by znamenal, že by zaměstnavatel vždy alespoň zčásti snášel škodu, kterou nepředvídal, resp. ani nemohl předvídat, a ve svých důsledcích by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004 SoJ 143/05, sešit č. 9/05
77. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu. Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Vedlejší účastník řízení na straně zaměstnavatele § 190 odst. 1, § 191 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. práce § 122 o. s. ř. Námitku spočívající v tom, že jsou ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce
Z odůvodnění: Podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 věty první o. s. ř. se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, který byl uveřejněn pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) rozumí výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející
137
Provádění důkazů z hmotněprávní úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu. Z povahy věci pak vyplývá, že vedlejší účastník vystupující v řízení na straně žalovaného nemůže ani prostřednictvím obrany proti žalobě činit takové úkony, které znamenají dispozici s předmětem řízení (například uznání nároku, uzavření smíru apod.).
práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 (dále jen „zák. práce“).
Námitka spočívající v tom, že jsou ve smyslu ustanovení § 191 zákoníku práce dány důvody ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu zcela nebo zčásti, nepředstavuje dispozici s předmětem řízení, a může ji tedy za řízení uplatnit nejen žalovaný (ten, kdo za škodu při pracovním úrazu odpovídá podle ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce), ale i vedlejší účastník, který v řízení vystupuje na jeho straně. Soudy tedy v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže se zabývaly námitkou úplného zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce vznesenou vedlejším účastníkem, aniž by ji za řízení uplatnil také žalovaný, a jestliže v tomto směru odmítly výhrady žalobce, svojí podstatou vůbec zpochybňující institut vedlejšího účastenství (jeho funkčnost) v občanském soudním řízení.
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány [srov. § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody [srov. § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce].
Otázku zproštění odpovědnosti úpadce za škodu vzniklou žalobci při pracovním úrazu je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku
138
Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru (srov. § 190 odst. 1 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel; vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii, a proto není třeba zkoumat kontro-
Způsob dokazování lu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má – jak vyplývá již ze znění ustanovení § 191 odst. 1 a 2 zák. práce – zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
78. Postup soudu při výkonu rozhodnutí, vyjde-li po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí najevo, že povinný již není vlastníkem postižené nemovitosti § 267 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř., § 150 odst. 4 obč. zák. I když právo k věci, které nepřipouští výkon rozhodnutí, může třetí osoba uplatnit excindační žalobou, nelze vyloučit, aby soud postupoval podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.2)
Poznámka autora: Pro účely této poznámky ponechávám stranou, že z rozhodnutí okresního ani krajského soudu, které byly k vypracování stanoviska k dispozici, nebylo možno zjistit, zda s manželkou (bývalou) povinného bylo jednáno jako s účastnicí řízení, neboť ze záhlaví obou rozhodnutí to nevyplývá a ani odůvodnění rozhodnutí o tom nepodává žádnou informaci. Obsah odůvodnění usnesení okresního soudu pak dále nasvědčuje spíše tomu, že okresní soud nerozhodoval na základě návrhu povinného, nýbrž bez návrhu. Protože pro účely poznámky je základní otázkou, zda na změny ve vlastnických vztazích, které nastanou po pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, je možné kromě postupu podle § 267 o. s. ř. reagovat také postupem podle § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř., není předmětem rozboru otázka, zda okresní soud a potažmo krajský soud měly v tomto konkrétním případě dostatek důkazů, získaných zákonem předepsaným procesním postupem, pro závěr, který učinily.
2)
K vlastní možnosti aplikace ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř. pro případ, že po nařízení výkonu rozhodnutí bylo zjištěno, že nemovitost (její část) již není ve vlastnictví povinného, je pak třeba uvést, že ji připouštěla již soudní praxe před novelou občanského soudního řádu účinnou od 1. 1. 1992 (zákon č. 519/1991 Sb.); viz též Handl, V.a Rubeš, J.. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 272. Znění ustanovení § 267 a § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř. se novelou účinnou od 1. 1. 1992 nezměnilo a ani v kontextu se změnami jiných ustanovení o. s. ř. o výkonu rozhodnutí nelze dovodit, že by aplikace ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř. byla pro daný případ vyloučena. Ostatně ani z novely občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.) nelze v tomto směru dovodit žádnou změnu. Žádné ustanovení o. s. ř. však exekučnímu soudu neukládá, aby po nařízení výkonu rozhodnutí zjišťoval, zda nemovitost, jež je výkonem rozhodnutí postižena, je ve vlastnictví povinného. Objeví-li se ovšem pochybnosti, je namístě třetí osobu poučit o právu podat excindační žalobu a vyčkat výsledku sporu, pokud žaloba ve stanovené lhůtě byla třetí osobou podána. Pouze v obecné rovině nad rámec daný právní větou je v této souvislosti možno poznamenat, že i pro exekuční řízení platí, že rozhodné skutečnosti lze zjistit (prokázat) v rámci dokazování a dokazovat lze v soudním řízení pouze v rámci jednání (§ 254 odst. 1 o. s. ř., § 122 odst. 1 o. s. ř.). Exekuční řízení vzhledem ke své specifičnosti má sice řadu stadií, která předpokládají, že je rozhodováno bez jednání, má-li však být proveden důkaz, musí se tak stát při jednání, kterému mají právo být účastníci přítomni, aby se k provedeným důkazům mohli vyjádřit (§ 254 odst. 1, § 123 o. s. ř.). Při respektování těchto zásad není postup podle § 268 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř. vyloučen.
139
Provádění důkazů Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 18 Co 471/2000, SoRo č. 8/2002 s. 281 Z odůvodnění: Odvolací soud usnesení okresního soudu v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že i když právo k věci, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), tato možnost třetí osoby, domáhat se žalobou vyloučení věci z exekuce, nesnímá ze soudu povinnost zkoumat a kdykoliv v průběhu exekučního řízení přihlížet k tomu, zda je podmínka vlastnictví splněna. Vyjde-li tedy po nařízení výkonu rozhodnutí najevo, že povinný není vlastníkem nemovitosti, jejímž prodejem se exekuce vede, je to nepochybně důvod pro postup, který zvolil okresní soud. Pro opačný závěr není důvod ani tehdy, došlo-li ke ztrátě vlastnictví povinného (případně její části) po nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže tedy prvostupňový soud z rozvodového spisu zjistil, že od rozvodu manželství povinného uplynuly 3 roky, a nebyl-li podán důkaz o tom, že neplatí nevyvratitelná právní domněnka obsažená v ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. (od 1. 8. 1998 správně § 150 odst. 4 obč. zák.), pak je třeba dospět k závěru, že povinný vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí není. Okolnost, že dluh, který je vymáhán, je společným dluhem povinného a jeho manželky, nemůže správností napadeného usnesení otřást, neboť exekučními tituly byla uložena povinnost k zaplacení vymáhaných částek pouze povinnému, nikoliv jeho (bývalé) manželce.
140
79. Možnost nenařizovat jednání o věci dle ustanovení § 200e odst. 3 věty druhé o. s. ř. § 122, § 200e odst. 3 o. s. ř. Jestliže ustanovení § 200e odst. 3 věta druhá o. s. ř. v řízení umožňuje nenařizovat jednání, nejde o případy, kdy je třeba provádět dokazování. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 3 Cmo 1007/98 SoRo č. 3/1998, s. 81 Z odůvodnění: Proti usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na prohlášení usnesení valné hromady odpůrce ze dne 10. 10. 1997 v části, kterou se schvaluje zvýšení základního jmění, za neplatné a uložil navrhovateli nahradit odpůrci náklady řízení v částce 1 150 Kč, podal navrhovatel včas odvolání a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítal zejména, že soud prvního stupně měl ve věci k provedení dokazování nařídit jednání, i když ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. umožňuje rozhodnout i bez nařízení jednání. Odvolací soud projednal věc bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c), e) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Podle obsahu spisu soud ve věci nenařídil jednání a poté, co se k návrhu na zahájení řízení odpůrce vyjádřil, rozhodl napadeným usnesením, v jehož odůvodnění provádí zjištění z notářského zápisu, jímž byl osvědčen průběh valné hromady, o tom, že bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění za přítomnosti všech akcionářů a že usnesení bylo přijato 99,93 % hlasů a dále provádí obsáhlé skutkové i právní hodno-
Způsob dokazování cení, které nemá podklad ve zjištění z provedených důkazů, a rovněž neuvádí, proč neprovedl i další důkazy, zejména důkazy navrhované navrhovatelem (písemná pozvánka na valnou hromadu, výpisy z katastru nemovitostí, posudky znalců o hodnotě nepeněžitých vkladů atd.). Veškeré listinné důkazy založené ve spise jsou pouze v neověřených kopiích. Jestliže ustanovení § 200e odst. 3 věta druhá o. s. ř. v tomto řízení umožňuje nenařizovat jednání, nejde o případy, kdy je třeba provádět dokazování, neboť i na tato řízení se vztahuje ustanovení § 122 o. s. ř., podle něhož dokazování provádí soud zásadně při jednání a účastníci mají právo být přítomni u prováděného dokazování. Účastníci mají také právo vyjádřit se k navrhovaným i k provedeným důkazům (§ 118 odst. 3, § 123 o. s. ř.). V tomto řízení je podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. navíc soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Při hodnocení důkazů v odůvodnění rozhodnutí je pak třeba postupovat důsledně podle ustanovení § 132, § 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř. Jde-li o provádění listinných důkazů, měl by soud provádět dokazování zásadně originály listin, případně spokojí-li se s tím, ověřenými kopiemi listin (shodu kopie listiny s jejich originálem lze zjistit i provedením dalších důkazů nebo postupem podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř.). Protože soud prvního stupně shora uvedeným způsobem nepostupoval, zejména prováděl dokazování bez nařízení jednání, musel odvolací soud pro vady řízení napadené usnesení zrušit [§ 212 odst. 2, § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
80. Řízení před soudem. Dokazování u dožádaného soudu § 122 odst. 2 o. s. ř. § 64, § 103 odst. písm. d) s. ř. s. I ve správním soudnictví mají účastníci řízení právo být přítomni u prováděného dokazování (§ 122 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Vyslechl-li krajský soud svědka prostřednictvím dožádaného okresního soudu bez přítomnosti účastníků řízení, ačkoliv účastníci řízení k takovému postupu nedali souhlas, nemůže krajský soud z takto provedeného důkazu ve svém rozhodnutí vycházet. Učinil-li tak, jde o vadu řízení, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, čj. 5 Ads 5/2003-57 Sb. NSS 55/2004, sešit č. 1/04 Z odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozsudku vycházel i z výpovědi svědka Jana D., kterého žalobkyně označila jako zaměstnavatele svého manžela a jehož adresu Krajskému soudu také sdělila. Krajský soud ve věci jednal dne 26. 3. 2002 a toto jednání odročil za účelem výslechu svědka Jana D. Protokol o jednání ze dne 26. 3. 2002 neobsahuje vyjádření účastníků řízení, resp. žalobkyně, zda souhlasí s výslechem svědka bez své účasti či nikoliv. Krajský soud v Ústí nad Labem požádal o výslech svědka Jana D. Okresní soud v Chomutově, přičemž tomuto soudu nedal pokyn k tomu, aby o výslechu svědka uvědomil účastníky řízení, resp. žalobkyni. Okresní soud svědka vyslechl dne 29. 5. 2002 bez účasti účastníků řízení, které o výslechu svědka nevyrozuměl. Postupem krajského soudu při provádění důkazu
141
Provádění důkazů výslechem svědka bylo porušeno právo účastníků na přítomnost u takto prováděného dokazování. Toto právo vyplývající ze zásad spravedlivého procesu mají účastníci i ve správním soudnictví. V daném případě krajský soud prováděl výslech svědka před 1. 1. 2003, tedy před účinností soudního řádu správního, a postupoval podle části páté občanského soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2002, která obsahovala i § 246c odkazující na přiměřené užití prvé a třetí části občanského soudního řádu, tedy i jeho § 122 odst. 2 věty druhé, podle níž účastníci mají právo být přítomni u prováděného dokazování. Jestliže krajský soud neprovedl důkaz výslechem svědka zákonem stanoveným způsobem, nemohl z takto provedeného důkazu ve svém rozhodnutí vycházet. Jde přitom o dokazování o samotné podstatě sporu mezi účastníky, tedy zda manžel žalobkyně byl v době od 8. 6. 1996 do 31. 1. 1999 pojištěn. Podle § 5 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jsou pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci v pracovním poměru a zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti. Podle § 8 uvedeného zákona jsou tyto osoby účastny pojištění, pokud jsou účastny nemocenského pojištění (péče) podle zvláštních předpisů, tzn. podle zákona č. 54/1956 Sb. Přihlédnout je třeba i k § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27 odst. 2 zákoníku práce). Ustanovení § 32 odst. 1 věta prvá zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost uzavřít pracovní smlouvu písemně; s nesplněním této povinnosti však zákoník práce nespojuje neplatnost právního úkonu, takže i pracovní smlouva neuzavřená písemně může být
142
platná za předpokladu, že obsahuje nezbytné náležitosti o vzniku pracovní smlouvy uvedené v § 29 odst. 1 zákoníku práce. Pokud by tyto náležitosti neobsahovala, nevznikla by. Takovými náležitostmi jsou druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotka nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce. Pro přezkoumání rozhodnutí žalované z důvodu uplatněných žalobkyní je tedy rozhodující, zda a jaký pracovní vztah její zemřelý manžel uzavřel s Janem D. – jinak řečeno, zda manžel žalobkyně byl zaměstnancem Jana D. a zda v žalobkyní tvrzeném období od 8. 6. 1996 do 30. 1. 1999 byl pojištěn podle zák. č. 155/1995 Sb. Pro přezkoumání rozhodnutí žalované je zapotřebí vyslechnout svědka Jana D. za přítomnosti účastníků řízení (resp. účastníci řízení mají právo být přítomni prováděnému dokazování), přičemž na Krajském soudu v Ústí nad Labem bude posoudit, jaké eventuální další dokazování bude třeba provést k zjištění skutkového stavu pro přezkoumání rozhodnutí žalované. Dosavadní závěry krajského soudu byly učiněny i na základě důkazu provedeného nezákonným způsobem, a tedy na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu; tato vada řízení měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Žalobkyně může k prokázání svých tvrzení navrhnout důkazy. Soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné (§ 52 odst. 1 s. ř. s.).
Způsob dokazování
81. Postup soudu při zkoumání otázky procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení § 107 o. s. ř. § 122 odst. 1 o. s. ř. Šetření podmínek procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení není dokazováním o skutkovém stavu věci, proto k němu není třeba nařizovat jednání. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 311/2004 C 2719 – Soubor Z odůvodnění: V případech, kdy původní žalobce po zahájení řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), nastává situace předvídaná ustanovením § 107 o. s. ř. a povinností soudu je posoudit, zda v řízení může pokračovat, a pokud ano, rozhodnout o tom, s kým bude v řízení pokračováno. K objasnění otázky, kdo je procesním nástupcem zaniklého účastníka ohledně práv a povinností, o něž v řízení jde, soud provede, a to z úřední povinnosti, potřebná šetření; protože jde o postup soudu v řízení (a nikoli o dokazování o skutkovém stavu věci), soud přitom není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce (srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z.; Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 376). Jestliže odvolací soud, zkoumaje, zda jsou splněny podmínky řízení, zjistil, že žalobkyně zanikla výmazem z obchodního rejstříku, a na základě šetření okolností
shora popsaným způsobem prověřil podmínky procesního nástupnictví, přičemž s odkazem na výpis z obchodního rejstříku dospěl k závěru, že v řízení lze pokračovat, a rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno, aniž nařídil jednání, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a z obsahu spisu se nepodává ani existence vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
82. Účast stran při provádění dokazování § 122 odst. 1, § 123, § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Je nepřípustné, aby v občanském soudním řízení bylo prováděno dokazování, ke kterému by účastníci anebo jejich právní zástupci nebyli předvoláni. II. To platí i v případě, že odvolací soud provádí dokazování ke zjištění včasnosti podaného odvolání. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 624/2002 C 1350 – Soubor Z odůvodnění: Právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání podaného žalobkyní se
143
Provádění důkazů opírá o § 218 odst. 1 písm. c), § 204 odst. 1 a § 47 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud k němu dospěl na základě zjištění učiněného z obsahu doručenky zásilky, kterou byl žalobkyni doručován rozsudek soudu prvního stupně, a z výpovědi poštovní doručovatelky. Dokazování provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). K jednání předvolá předseda senátu zejména účastníky (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.). Na závěr mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (§ 118 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených ustanovení vyplývá, že je nepřípustné, aby v občanském soudním řízení bylo prováděno dokazování, ke kterému by účastníci anebo jejich právní zástupci nebyli předvoláni. To platí i v případě, že odvolací soud provádí dokazování ke zjištění včasnosti podaného odvolání. V dané věci však odvolací soud prostřednictvím dožádaného soudu provedl dokazování výslechem svědkyně I. M., ke kterému dovolatelka nebyla předvolána. Bylo porušeno právo dovolatelky klást svědkyni dotazy a vyjádřit se k provedenému dokazování; odvolací soud jí tak odňal nesprávným postupem možnost jednat před soudem [§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
83. Dokazování vykonatelnosti exekučního titulu § 122, 253 o. s. ř. I. I když při zjišťování předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle § 122 a násl. o. s. ř. II. O šetření postupy podle uvedených ustanovení nejde, jestliže soud vý-
144
konu rozhodnutí činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu pouze z obsahu spisu, v němž byl titul vydán. V takovém případě se požadavek, aby účastníci řízení o výkon rozhodnutí mohli být přítomni provádění tohoto šetření a aby se mohli vyjádřit k jeho výsledkům, neuplatní. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 30/2001 C 1031 – Soubor Z odůvodnění: Při zkoumání, zda k výkonu navržený platební rozkaz byl napaden včasným odporem, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech podání odporu zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný) nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mimo jiné mají právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či při provádění důkazu listinou (§ 129 odst. 1 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly v rámci šetření provedeny (§ 123 o. s. ř.). O šetření postupy podle § 122 a násl. o. s. ř. oproti tomu nejde, a požadavek, aby účastníci řízení o výkon rozhodnutí mohli být přítomni při provádění tohoto šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům, se neuplatní, jestliže soud výkonu rozhodnutí či-
Způsob dokazování ní závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně toho, že platební rozkaz nebyl napaden včasným odporem) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 11, pod poř. č. 135). V projednávaném případě prováděl odvolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně šetření, jehož cílem bylo zjistit, zda proti vykonávanému platebnímu rozkazu skutečně podala povinná řádně a včas odpor. Závěr o tom, že platební rozkaz je vykonatelný (protože nebyl napaden odporem), založil (vedle zjištění čerpaných z nalézacího spisu) také na výpovědi V. H., zaměstnankyně Okresního soudu v Karlových Varech, která byla dne 24. 3. 2000 vyslechnuta prostřednictvím soudu prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že povinná, resp. její zástupce, nebyla o výslechu předem vyrozuměna. Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech podání odporu), musí i v případě uvedeném v § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařídit jednání. Využití postupu podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123, 215 o. s. ř.). Jestliže v daném případě odvolací soud při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně zjišťoval rozhodné skutečnosti týkající se vykonatelnosti exekučního titulu pomocí šetření, aniž nařídil
odvolací jednání a aniž dal účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, zatížil řízení vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
84. Doručení vykonatelného rozhodnutí § 122 a násl. o. s. ř. I. Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř ), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř. ) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o. s. ř ). II. Činí-li soud výkonu rozhodnutí závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy dle § 122 a násl. o. s. ř a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. III. Oprávněný je povinen označit se v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem odpovídajícím ustanove-
145
Provádění důkazů ním § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř, i když takové označení neodpovídá jeho z hlediska správnosti a úplnosti vadnému označení ve vykonávaném rozhodnutí. IV. Vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/1999 Rc 25/2002 Z odůvodnění: Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí (zde platební rozkaz) bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení exekuce (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný) nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (stav. § 123 o. s. ř.). O šetření postupy dle § 122 a násl. o. s. ř. oproti tomu nejde a požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být pří-
146
tomni při provádění tohoto šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (v intencích § 123 o. s. ř.), se neuplatní, jestliže soud výkonu rozhodnutí činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. V daném případě však obsah spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. Ro 1481/92, sám o sobě nedovoloval uzavřít, že zkoumaný platební rozkaz je vykonatelný, jelikož zde založená doručenka nebyla opatřena podpisem osoby jednající jménem povinné (žalované). Soud prvního stupně závěr o tom, že vykonávaný platební rozkaz je vykonatelný, neboť byl řádně doručen statutárnímu orgánu povinné (faráři K.), založil především na obsahu sdělení pošty v D. ze dne 30. 11. 1994 (srov. č. 1. 18), jež nebylo součástí nalézacího spisu a které si naopak exekuční soud sám vyžádal (srov. referát soudce na č. 1. 17. p. v. a tam připojenou doručenku). Důkaz touto listinou však způsobem, kterým by účastníkům umožnil se k ní vyjádřit (tedy tak, že ji nebo její část při jednání přečte nebo sdělí její obsah), neprovedl. Uvedenou vadu nezhojil ani odvolací soud, který měl pro závěr o vykonatelnosti platebního rozkazu za rozhodný rovněž obsah citovaného sdělení pošty. Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní
Způsob dokazování řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně zjišťuje rozhodné skutečností pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí řízení vadou dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (shodně Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1119/2000, a od této argumentace nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci). Jestliže soud prvního stupně pochybil [a řízení zatížil vadou dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] tím, že činil rozhodná zjištění o okolnostech doručení z příslušné listiny, aniž nařídil jednání, při němž by účastníkům umožnil se k výsledkům tohoto šetření vyjádřit, pak ani odvolací soud nemohl takové „zjištění“ převzít, aniž by (za současného předpokladu, že to nebude na újmu přezkumné povaze odvolacího řízení – srov. § 213 o. s. ř.) nařídil odvolací jednání, při němž možnost vyjádřit se k výsledkům šetření z této listiny plynoucím poskytne účastníkům řízení on sám.
85. Řešení sporu o existenci společné domácnosti v řízení o dědictví, dokazování před soudním komisařem, okruh účastníků dědického řízení při sporu o dědické právo § 122 o. s. ř. I. Spor o to, zda určitá osoba splňovala podmínky společné domácnosti,
které zakládají její dědické právo (tj. zda žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a zda z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele), je skutkovým sporem a v dědickém řízení po osobách, které zemřely po 1. 1. 1993, může být řešen pouze postupem podle § 175k odst. 2 o. s. ř. Soud, který vede řízení o dědictví, není o této otázce oprávněn sám rozhodovat. II. O dokazování před soudním komisařem platí totéž, co o dokazování před soudem (§ 38 odst. 3 o. s. ř.). Provádí-li soudní komisař dokazování, musí tak činit při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), ke kterému je povinen předvolat všechny účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o. s. ř.), tedy i toho, jehož dědické právo je předmětem sporu. Při dokazovaní před soudním komisařem mají účastníci řízení stejná práva jako při dokazování před soudem, tedy např. právo navrhovat důkazy, vyjádřit se ke všem návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, klást se souhlasem soudního komisaře otázky svědkům apod. (§ 120 a násl. o. s. ř.). III. Při sporu o dědické právo je stát účastníkem dědického řízení jen tehdy, nezanechal-li zůstavitel kromě osob, jejichž dědické právo je sporné, žádné dědice ze zákona ani ze závěti, jejichž dědické právo je nesporné (§ 175b o. s. ř. první věta). Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, č. j. 24 Co 207/1998-60 AdN č. 5/1998, s. 119 Z odůvodnění: Při řešení sporů o dědické právo je nutno důsledně rozlišovat na jedné straně spory, které nemají sporný skutkový podklad a lze je řešit jen právní úvahou bez rozho-
147
Provádění důkazů dování o skutkovém stavu, tj. bez zjišťování sporného skutkového stavu. Pouze na takové spory se vztahuje ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř., tzn. že soud je oprávněn v rámci dědického řízení sám v těchto případech rozhodnout o tom, kdo je dědicem. K takovým otázkám patří např. spor o platnost závěti, ve které není uvedeno datum nebo která postrádá jiné formální náležitosti, posuzování, zda závěť či její část je srozumitelná a určitá, a zda tedy na základě takové závěti může být určitá osoba považována za dědice, posuzování, zda má být za dědice považován např. sourozenec, který se domáhá dědictví, když zůstavitel zanechal dítě apod. Na druhé straně jsou zde spory o dědické právo, které spočívají na sporných skutkových okolnostech, vyžadují zjišťování skutkového stavu dokazováním a lze je řešit nikoli pouhou právní úvahou, ale jen na základě hodnocení provedených důkazů a příslušných právních závěrů. Na tyto spory nelze vůbec ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. použít a je nutno postupovat dle § 175k odst. 2 o. s. ř., který jedině upravuje řešení těchto sporů. Soud není v těchto případech oprávněn posuzovat takovou spornou otázku v rámci řízení o dědictví a rozhodovat o ní. Je povinen dle § 175k odst. 2 o. s. ř. uložit tomu z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby toto právo uplatnil žalobou. Na rozdíl od dřívější právní úpravy (§ 18 bývalého notářského řádu, tj. zák. č. 95/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) není oprávněn sám o takové otázce rozhodovat dokonce ani v tom případě, že dědic, který byl odkázán na podání žaloby, tuto žalobu nepodá. Není-li žaloba v soudem stanovené lhůtě podána, soud již v dědickém řízení postupuje bez ohledu na tvrzení dědice, který žalobu nepodal. Sám však o sporné skutkové otázce žádné dokazování neprovádí a nerozhoduje o ní – tento postup je vyhrazen jen spornému soud-
148
nímu řízení. K těmto sporům patří např. spory o to, zda zůstavitel pořídil závěť pod nátlakem, zda písmo na vlastnoruční závěti je písmem zůstavitele, zda závěť byla pořízena v duševní poruše, zda existovaly důvody pro vydědění potomků uvedené v listině o vydědění a také spory o to, zda někdo vedl se zůstavitelem společnou domácnost či nikoli. V této věci postupoval soud v rozporu s ustanovením § 175k odst. 1 a 2 o. s. ř., když sám dle § 175k odst. 1 o. s. ř. rozhodoval na základě provedených důkazů o sporné otázce společné domácnosti, která má nepochybně sporný skutkový podklad (je zde totiž spor nikoli o právní posouzení, ale o skutkový stav, tj. o to, zda zde vůbec byla společná domácnost, což předpokládá zjišťovat, jak se vedení společné domácnosti projevovalo, zda zůstavitel a spolužijící bydleli společně, zda společně obstarávali potřeby pro domácnost, z jakých prostředků, v jaké době byla společná domácnost vedena, zda tento stav trval ještě v den úmrtí zůstavitele atd.). Jde tedy o případ, na který se vztahuje ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. a soud nemůže o této otázce sám rozhodovat v rámci řízení o dědictví. Vzhledem k této skutečnosti bylo nutné, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu 1. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Kromě této zásadní nesprávnosti, která již sama o sobě je důvodem, proč napadené usnesení nemůže obstát, lze soudu vytknout i další hrubá porušení procesních předpisů. Především je nutno upozornit na to, že pokud soud (soudní komisař) provádí dokazování, děje se tak při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), ke kterému je povinen předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1
Způsob dokazování o. s. ř.). Účastníkem dědického řízení je ve smyslu § 175b o. s. ř. ten, koho lze důvodně považovat za dědice. Je-li jeho dědické právo předmětem sporu, ať již skutkového nebo právního, musí s ním být nakládáno jako s účastníkem řízení o dědictví až do té doby, než postupem dle § 175k odst. 1 či 2 o. s. ř. toto postavení ztratí, tzn. než se o jeho dědickém právu pravomocně rozhodne v jeho neprospěch nebo do uplynutí lhůty dle § 175k odst. 2 o. s. ř., jestliže nepodal žalobu, jejíž podání mu bylo uloženo. Účastníci řízení mají povinnost i právo navrhovat důkazy ke svým tvrzením (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), mají při dokazování právo např. klást otázky svědkům (§ 126 odst. 3 o. s. ř.), vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.). V této věci je třeba považovat V. L. za účastníka řízení až do té doby, dokud nebude postupem dle § 175k odst. 2 o. s. ř. vyřešena otázka jeho dědického práva z titulu společné domácnosti se zůstavitelkou. Bude-li vyřešena v jeho neprospěch, přestane být účastníkem řízení. Bude-li rozhodnuto na základě podané žaloby v jeho prospěch, zůstane účastníkem dědického řízení jako dědic zůstavitelky. Soud však postavení V. L. jako účastníka dědického řízení nerespektoval a prováděl dokazování (výslechy svědků) o sporné skutečnosti, která se týká jeho dědického práva, při jednání, ke kterému jej vůbec nepředvolal, pouze za přítomnosti zástupce státu. Tím byl V. L. zkrácen ve všech shora uvede-
ných právech, neboť nebyl přítomen dokazování, nemohl se vyjádřit k návrhům na důkazy, nebylo mu umožněno navrhnout důkazy k jeho tvrzením, klást svědkům otázky, vyjádřit se před vydáním usnesení k provedeným důkazům. Soud se však dopustil ještě dalšího pochybení, neboť ve věci jednal se zástupcem státu, který je účastníkem dědického řízení jen tehdy, není-li osob, které lze důvodně považovat za dědice (§ 175b o. s. ř.), resp. v případech sporů o dědické právo jen tehdy, kdyby ten, jehož dědické právo je sporné, přicházel v úvahu jako jediný dědic zůstavitele. Přitom soud I. stupně zcela opominul skutečnost, že podle § 475a obč. zák. dědí ve čtvrté dědické skupině také děti prarodičů zůstavitele (tj. sourozenci rodičů zůstavitele). Takovou osobou je podle svého tvrzení B. Ř. (viz dopis na č. l. 40). V případě, že odpovídá skutečnosti její tvrzení, že zůstavitelka byla dcerou O. H., který byl bratrem B. Ř., jde o sestru zůstavitelčina otce, resp. o dceru zůstavitelčiných prarodičů, a tedy o dědičku ve 4. skupině dědiců ze zákona. V takovém případě ovšem spor o dědické právo bude nutno řešit mezi V. L. (jako spolužijící by byl jediným dědicem 3. skupiny dědiců ze zákona) a B. Ř. (dědička 4. skupiny) a nikoli za účasti státu, kterému by dědictví mohlo připadnout jen tehdy, kdyby nebylo prokázáno spolužití V. L. se zůstavitelkou, a kdyby ani B. Ř. nebyla sestrou zůstavitelčina otce.
149
Provádění důkazů
II. Práva účastníků při dokazování 86. Akciová společnost. Akcie. Povinná nabídka převzetí. Řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Další návrh na zahájení řízení. Přistoupení k řízení § 123, § 159a odst. 2 o. s. ř. I. Řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou ve smyslu § 183c odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008) není věcí uvedenou v § 83 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008). II. Ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008) je zvláštním právním předpisem ve smyslu § 159a odst. 2 věty druhé o. s. ř., který stanoví, v jakém rozsahu („co do základu přiznaného práva pro navrhovatele“) a vůči jakým jiným osobám než účastníkům řízení („ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly“) je výrok pravomocného rozhodnutí v této věci závazný. Základem přiznaného práva je třeba rozumět rozdíl mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a cenou přiměřenou připadající na jeden cenný papír. III. Je-li návrh podle § 183c odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008) podán akcionářem poté, kdy již bylo návrhem jiného akcionáře řízení ve věci stejné nabídky převzetí zahájeno, ale dříve, než je pravomocně skončeno, je nutno tento další návrh považovat za přistoupení k prvnímu řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1019/2006 SoJ 148/08, sešit č. 10/08
150
Z odůvodnění : S přihlédnutím k datu konání valné hromady společnosti PPF investiční holding, a. s., jež rozhodla o zrušení registrace akcií (12. března 2002), a datu vydání napadeného rozhodnutí (5. prosince 2005) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad obchodního zákoníku ve znění zákona č. 353/2001 Sb. a o. s. ř. ve znění zákona č. 383/2005 Sb. Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). Zahájení řízení v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky [§ 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazným nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (§ 159a odst. 2 o. s. ř.). Přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí musí být doložena posudkem znalce. Přestože cena v povinné nabídce převzetí nebyla přiměřená, je smlouva platná. Ten, kdo takovou nabídku převzetí přijal, je oprávněn domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Soudní rozhodnutí, jímž se přiznává právo na dopla-
Práva účastníků při dokazování cení tohoto rozdílu, je co do základu přiznaného práva pro navrhovatele závazné i vůči ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly (§ 183c odst. 5 obch. zák.). Předně Nejvyšší soud uzavírá, že řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou (§ 183c odst. 5 obch. zák.) je řízením podle § 200e odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., tedy řízením nesporným (viz § 120 o. s. ř.), a účastenství v něm se řídí v souladu s § 200e odst. 3 o. s. ř. ustanovením § 94 odst. 1 větou první o. s. ř. V tomto řízení proto nepřipadá v úvahu aplikace § 93 o. s. ř., neboť vedlejší účastenství je přípustné pouze v řízení sporném (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1999, pod číslem 73). Ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. upravuje překážku litispendence pro věci, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis. Odvolací soud založil své rozhodnutí na názoru, podle kterého je tímto zvláštním právním předpisem i § 183c odst. 5 obch. zák. Citované ustanovení však žádné důsledky pro řízení zahájené osobou v něm uvedenou (dále též jen „akcionář“) později, než řízení o návrhu jiného akcionáře týkajícího se stejné nabídky převzetí, neupravuje. Nestanoví, že podání návrhu má pro případné další navrhovatele účinky překážky věci zahájené dříve, tedy účinky předpokládané ustanovením § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a není proto zvláštním právním předpisem, předjímaným v § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou ve smyslu § 183c odst. 5 obch. zák. není věcí uvedenou v § 83 odst. 2 o. s. ř., nedopadá na ně ani ustanovení § 159a odst. 2 věty první o. s. ř.
Ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. je zvláštním právním předpisem ve smyslu § 159a odst. 2 věty druhé o. s. ř., který stanoví, v jakém rozsahu („co do základu přiznaného práva pro navrhovatele“) a vůči jakým jiným osobám než účastníkům řízení („ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly“) je výrok pravomocného rozhodnutí v této věci závazný. Základem přiznaného práva je třeba rozumět rozdíl mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a cenou přiměřenou připadající na jeden cenný papír. Účelem této konstrukce je koncentrovat provádění důkazů do jediného řízení, a to jak z důvodu procesní ekonomie, tak i proto, aby se předešlo situaci, kdy by ohledně stejné nabídky převzetí byla v různých řízeních určena jiná výše přiměřené ceny. Podá-li tedy osoba uvedená v § 183c odst. 5 obch. zák. návrh na doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a cenou přiměřenou až poté, kdy již nabylo právní moci rozhodnutí, jež jinému navrhovateli přiznává ve vztahu ke stejné nabídce převzetí právo na doplacení tohoto rozdílu, musí soud při určení výše doplatku vycházet z přiměřené ceny připadající na jeden cenný papír určené v tomto pravomocném rozhodnutí (jen v tomto směru lze tudíž hovořit o překážce věci rozsouzené). Je-li však návrh podle § 183c odst. 5 obch. zák. podán akcionářem poté, kdy již bylo návrhem jiného akcionáře řízení ve věci stejné nabídky převzetí zahájeno (dále též jen „původní návrh“), ale dříve, než je pravomocně skončeno, je nutno tento další návrh považovat za přistoupení k prvnímu řízení. Předpokládá-li totiž obchodní zákoník v citovaném ustanovení, že základ nároků všech dotčených osob bude vyřešen v jednom řízení, je nutné i všem pozdějším navrhovatelům, kteří se doplacení rozdílu v souladu s tímto ustanovením domáhají u soudu, umožnit plné uplatnění je-
151
Provádění důkazů jich procesních práv, včetně práva vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.). To je možné pouze tehdy, stanou-li se účastníky prvního řízení, v němž budou důkazy k prokázání základu jejich nároků prováděny. Soud nerozhoduje o spojení věcí ke společnému řízení (§ 112 o. s. ř.) ani o přibrání dalšího navrhovatele do řízení (§ 94 odst. 3 o. s. ř.), neboť závěr, že o všech návrzích se vede jedno (společné) řízení, vyplývá – jak dovodil Nejvyšší soud výše – přímo ze zákona (§ 183c odst. 5 obch. zák.). Je-li další návrh omylem podán u jiného než místně či věcně příslušného soudu, postoupí jej dotčený soud neprodleně sou-
152
du, u kterého probíhá řízení o původním návrhu. Nejedná-li soud s dalším navrhovatelem jako s účastníkem řízení (zahájeného původním návrhem), nemůže soudní rozhodnutí nabýt právní moci před doručením opomenutému navrhovateli. Pro každého dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení. Z uvedeného (mimo jiné) plyne, že došel-li další návrh soudu poté, kdy rozhodnutí o návrhu původním bylo již účastníkům řízení doručeno, avšak dosud nenabylo právní moci, není třeba (vzhledem ke stavu, v němž se řízení nachází) toto rozhodnutí novému účastníku doručovat. Jeho právo napadnout rozhodnutí odvoláním zůstává zachováno, a to ve lhůtě, v níž je oprávněn podat odvolání původní navrhovatel, a bylo-li jich více, ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí poslednímu z nich.
Druhy důkazů
C. DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY I. Druhy důkazů 87. Důkaz záznamem telefonického hovoru § 125 o. s. ř. Pořízení záznamu telefonického hovoru jeho účastníkem není nezákonné a důkaz tímto záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 C 6548 – Soubor Z odůvodnění: Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§ 125 o. s. ř.). V nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, se uvádí: „Je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory … existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu … Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů
osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Citovaným nálezem byl též zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1224/2004, na který dovolatelé poukazují. V daném případě soudy vyšly z právního názoru, že již samotná skutečnost, že záznam telefonického rozhovoru byl pořízen bez vědomí hovořících osob, činí důkaz tímto záznamem nepřípustný; měly za to, že již pořízením záznamu byla porušena práva jedné z hovořících osob. Avšak podle citovaného nálezu Ústavního soudu není pořízení záznamu telefonického hovoru nezákonné a důkaz tímto záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. O vyžádání souhlasu JUDr. E. Ř. se soudy vzhledem ke svému právnímu názoru ani nepokusily. Postup v dokazování tak vycházel z nesprávného právního názoru, a je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
88. Zvukový záznam jako důkaz v občanském soudním řízení § 125 o. s. ř. § 11 obč. zák. Zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zazname-
153
Důkazní prostředky nání projevu osobní povahy; důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 C 3495 – Soubor Z odůvodnění: Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999). V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) opřel svá skutková zjištění také o důkaz (navržený žalobcem) zvukovým záznamem (nahrávkou na magnetofonovou pásku) „rozhovoru všech tří společníků žalobce“ J. R., P. H. a P. J., který byl pořízen s vědomím P. H. a P. J. a bez vědomí J. R. Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. V dané věci vycházel odvolací soud, ze závěru, že sporný zvukový záznam byl,
154
ve vztahu k J. R., „záznamem projevů fyzické osoby osobní povahy“ pořízeným bez jejího svolení, a že tím bylo „porušeno právo na ochranu osobnosti fyzické osoby“, že však tato okolnost nebrání tomu, aby byl záznam v řízení o předmětné věci použit jako důkaz. Tento závěr odvolacího soudu není správný, a to již proto, že vychází z nesprávného závěru o povaze zaznamenaného projevu J. R. Ustanovení § 11 a 12 obč. zák. totiž poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu. Osobní povahu proto – jak z logiky věci plyne – zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků zaznamenávaného hovoru považovat za projevy osobní povahy. Z uvedeného pak vyplývá, že pořízením předmětného zvukového záznamu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv J. R. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení proto není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Druhy důkazů
89. Důkaz fotokopií listiny § 125, 132 o. s. ř. Ačkoli originály listin jsou obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu. V této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005 C 4706 – Soubor Z odůvodnění: K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. V situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že se předložené fotokopie
listin neshodují s originály, shledává Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů, podle kterých jde o „nevěrohodné“ důkazy, jelikož nebylo možno ověřit jejich shodu s originálem, popř. samotnou existenci originálu, nesprávnými. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obstojí právní posouzení věci odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) co do (ne)unesení důkazního břemene žalobcem ohledně pravosti žalobou uplatněného nároku na úhradu mzdy. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci). Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že (vedlejší) pracovní po-
155
Důkazní prostředky měr žalobce u úpadkyně vznikl (na základě pracovní smlouvy ze dne 30. června 1997) ke dni 1. července 1997, s tím, že dodatkem k pracovní smlouvě datovaným 10. února 1998 byl původně sjednaný druh práce – poradce generálního ředitele změněn na „generální ředitel“, a to při zachování sjednané „měsíční mzdy“ 150 000 Kč. Pokud za tohoto stavu odvolací soud žalobce poučil, že „v této fázi řízení lze navrhnout důkazy o nevyplacení mzdy“ (viz protokol o jednání ze dne 10. ledna 2005 – č. l. 46 až 48), a následně se – vzhledem k absenci důkazních návrhů – ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož „žalobce neprokázal existenci svého práva na předmětnou částku“, podle přesvědčení Nejvyššího soudu nerespektoval ustanovení § 120 odst. 1 větu první o. s. ř. Žalobce totiž tížilo důkazní břemeno ohledně vzniku nároku na mzdu a nikoli ve vztahu k jeho „existenci“ (tj. co do jeho trvání – „nevyplacení mzdy“). Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají (zčásti) i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
90. Použití zachycených projevů osobní povahy v důkazním řízení § 12 obč. zák. § 125 o. s. ř. Zákonné úřední licence k užití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvu-
156
kových záznamů bez svolení fyzické osoby, jíž se týkají (§ 12 obč. zák.), umožňují pro účely důkazního řízení použít hmotné nosiče zachycující jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, které mají bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1224/2004 C 3187 – Soubor Z odůvodnění: Podle ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té osoby, které se týkají. Zmíněné ustanovení případnou neoprávněnost zásahu proti jím chráněným osobnostním hodnotám vylučuje v případech, kdy konkrétní fyzická osoba k takovému pořízení, resp. použití udělí souhlas (jde v tomto případě o naplnění jedné z možných okolností vylučujících neoprávněnost zásahu proti osobnostní sféře fyzické osoby). Toto svolení pak nemusí mít zvláštní formu a za určitých okolností může být dáno ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o. s. ř. i konkludentně (v této souvislosti je možno příkladmo zmínit případy, kdy jsou televizními kamerami střežena některá veřejná místa v obcích, kdy lze dovozovat – při současné obecné známosti této skutečnosti – že fyzická osoba, která se na těchto veřejných místech ocitne, k pořízení svých obrazových snímků svoluje – srovnej např.: Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H Beck, 2003, s. 89, 90). V souzeném případě bylo v zásadě nesporné, že telefonáty ze dne 6. června 2000
Druhy důkazů mezi svědkem Ing. P. K. a druhým žalovaným byly iniciovány tímto svědkem. Přitom druhý žalovaný pořídil o těchto telefonních rozhovorech záznam, který žalovaní v tomto řízení navrhli k důkazu. Při posouzení toho, zda byl takto žalovanými navržen k provedení nepřípustný důkaz, je nutno se nejprve obecně zabývat okolnostmi jeho pořízení. V případech (privátních telefonických hovorů), kdy volající oslovuje volaného telefonního účastníka, dává tím především podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími konsekvencemi. K tomu přistupuje fakt, že volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo, že samy mohou být vybaveny řadou technických funkcí – např. telefonní přístroje mimo jiné např. funkcí „hlasitý telefon hands–free“ (umožňující především větší komfort při telefonování), nebo funkcí „nahrávání hovoru“ (mající zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru) apod. Je též známo, že takto technicky vybavené telefony lze běžně a legálně opatřit mimo jiné ve značkových obchodech poskytovatelů telefonních služeb v České republice. Volající proto hovor iniciuje za situace obecné povědomosti o možnosti, že takový hovor muže být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván (dovolací soud zde odhlíží od alternativy, kdy by hovor případně zaznamenával sám volající, neboť v posuzované věci se o takový případ nejedná). Pokud pak volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že tím současně konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu (neprojeví-li přitom ovšem opak).
V daném případě nebylo prokázáno a ani prokazováno, že by se v době uskutečnění telefonických hovorů dne 6. června 2000 svědek Ing. P. K. ohradil proti možnému pořízení záznamu těchto telefonátů. Za tohoto stavu proto lze mít za věcně správný závěr Vrchního soudu v Olomouci, že v daném případě tak nedošlo k zásahu do základních lidských práv Ing. K., neboť to byl on, kdo telefonicky volal, a oslovoval tak druhého žalovaného (který proto, jak vyplývá z logiky věci, nemohl za těchto okolností jako adresát tohoto telefonátu současně ani porušit tajemství dopravovaných zpráv). Za tohoto stavu zbývá řešení otázky možnosti použití takto pořízeného zvukového záznamu (§ 12 odst. 1 obč. zák.) jako důkazu v občanském soudním řízení. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, Ing. P. K. vůči soudu vyslovil nesouhlas s tím, aby tímto záznamem telefonátu byl proveden důkaz. O neoprávněný zásah do práv chráněných § 12 obč. zák. nejde podle druhého odstavce tohoto ustanovení mimo jiné v případech, kdy dojde k užití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů bez svolení fyzické osoby, jíž se tyto týkají, je-li to k účelům úředním na základě zákona. Jde o tzv. zákonné licence pro úřední účely. Pokud v těchto případech nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tyto zákonné úřední licence především nahrazují v těchto případech příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle zmíněného ustanovení tak mohou být např. pro účely důkazního řízení užity hmotné nosiče zachycující jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, přičemž musí mít vždy bezprostřední věcný vztah k předmě-
157
Důkazní prostředky tu úředního řízení a k jeho účelu (obdobně srovnej: Kolektiv autorů. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Linde Praha, a. s., 2004, s. 113). Vzhledem k vyloženému proto i zde tak odvolací soud důvodně konstatoval, že nic nebránilo v řízení provést důkaz předmětným záznamem. Současně je třeba uzavřít, že z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z tohoto rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. proto též není v souzené věci opodstatněné.
91. Použitelnost úředního záznamu podle § 158 odst. 5 tr. ř. jako důkazního prostředku v občanském soudním řízení § 125 o. s. ř. V občanském soudním řízení, na rozdíl od řízení trestního, není úřední záznam o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. ř. procesně neúčinným důkazem, ovšem s ohledem na jeho slabou důkazní sílu lze na jeho základě učinit závěr o skutkovém stavu věci, jen pokud skutkový stav věci nelze zjistit jiným způsobem, např. proto, že některá ze slyšených osob zemřela. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 324/2004 PrRo č. 22/2006, s. 835
158
Z odůvodnění: Naopak námitka, že do textu směnky bylo později zasahováno, nebyla soudem prvního stupně řádně projednána, neboť žalovanému nebylo umožněno svá tvrzení navrženými důkazy prokázat. Příčinou toho, že skutkový stav věci byl ohledně této námitky zjištěn neúplně, je okolnost, že soud neprovedl žalovaným navržené důkazy teoreticky způsobilé prokázat namítanou právně významnou skutečnost. Pro úplné zjištění skutkového stavu věci je potřebné ustanovit v tomto řízení znalce z oboru písmoznalectví a provést důkaz znaleckým posudkem k namítané změně textu směnky v údaji o směnečné sumě a dále provést výslech svědků P. Sch. a P. S. Podle § 126 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný právo dávat svědkovi se souhlasem předsedy senátu otázky a není důvodu mu toto procesní právo odpírat. Nutno souhlasit s žalovaným, že pokud soud prvního stupně založil své rozhodnutí o nedůvodnosti námitky zfalšování textu směnky pouze na listinách z vyšetřovacího spisu Policie ČR, jedná se o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť tyto důkazy mají velmi nízkou důkazní sílu. Soud prvního stupně použil pro zjištění skutkového stavu věci úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3, 4 tr. ř., přičemž podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze úřední záznam v řízení před soudem použít jako důkaz. Úřední záznam slouží pouze ke zvážení, zda osoba, která takové vysvětlení podala, bude vyslechnuta jako svědek. Občanský soudní řád vypočítává jednotlivé důkazní prostředky v § 125 jen příkladmo (nikoliv taxativně), což znamená, že v občanském soudním řízení soud může jako důkazní prostředek užít vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav věci, tedy i úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný v trestním řízení. V občanském soudním řízení, na rozdíl od řízení trestního, není úřední záznam o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 5
Druhy důkazů tr. ř. procesně neúčinným důkazem, ovšem s ohledem na jeho slabou důkazní sílu lze na jeho základě učinit závěr o skutkovém stavu věci, jen pokud skutkový stav věci nelze zjistit jiným způsobem, např. proto, že některá ze slyšených osob zemřela. V posuzované věci bude proto namístě, aby soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel rovněž z podaného vysvětlení P. B., který zemřel a nemůže již být vyslechnut v tomto řízení jako svědek. Za situace, že předmětem námitkového řízení je především námitka, že text směnky byl změněn v údaji směnečné sumy, bude třeba v intencích čl. I. § 69 SŠZ řešit pomocí znaleckého posudku otázku, zda v původním textu předmětné směnky byl údaj směnečné sumy ve výši 30 000 Kč. K této otázce bude třeba také vyslechnout svědky P. Sch. a P. S. K úspěšnému uplatnění námitky žalovaného, že na tuto směnku dluží podle původního textu pouze 30 000 Kč, je třeba, aby prokázal, že text směnky byl v údaji směnečné sumy změněn, a nikoliv účel vystavení směnky na 30 000 Kč, neboť žádná kauzální námitka proti této směnce uplatněna nebyla. Bude na soudu prvního stupně, aby v tomto směru vůči žalovanému splnil svoji poučovací povinnost. Teprve poté, kdyby žalovaný námitku změny textu neprokázal, bude třeba zabývat se jeho kauzální námitkou, že směnka na 930 000 Kč, která je předmětem tohoto řízení, nemá vůbec žádný důvod. Důkazní břemeno k prokázání této námitky leží výhradně na žalovaném. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 221 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
92. Sazebník zařazení zboží dle celního zákona. Hodnocení znaleckých posudků v řízení před soudem § 56 až 58 a § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb. § 125 o. s. ř. I. Při zařazování zboží do podpoložky kombinované nomenklatury celního sazebníku (§ 58 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona) je třeba vycházet prvotně ze znění čísel a poznámek tak, jak to vyplývá ze znění prvního všeobecného pravidla pro interpretaci Harmonizovaného systému; čísly se přitom míní právě ona čtyřmístná čísla, jež tvoří jednu z úrovní členění Harmonizovaného systému. Poznámky ke třídě lze aplikovat až po řádném zařazení výrobku do odpovídajícího čísla, a to postupně, tj. poznámku uvedenou na druhém místě lze aplikovat teprve po vyloučení možnosti aplikace poznámky uvedené na místě prvém. II. Při posouzení, do kterého čísla celního sazebníku podle práva náleží předmětné zboží, které by při zdůraznění jedné z více funkcí náleželo do více různých čísel, je pro sazební zařazení rozhodující funkce, jež je převažující či prvotní, a to obzvláště tehdy, je-li převažující či prvotní funkce dobře identifikovatelná. Pokud by doplňková funkce určitého přístroje měla mít za následek zařazení tohoto přístroje do jiného čísla, než kam je obvykle zařazován, muselo by takové pravidlo vyplynout výslovně z právní normy. III. Ke znaleckým posudkům, pokud se zabývají vlastnostmi, funkcí a využitím zboží, tj. otázkami skutkovými, soud ve správním soudnictví přihlédne v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 77 odst. 2 s. ř. s.).
159
Důkazní prostředky Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. 2 As 59/2003-70 Sb. NSS 628/2005, sešit č. 8/05 Z odůvodnění: Celní sazebník používá pro účely klasifikace kombinovanou nomenklaturu Evropské unie. Tato nomenklatura vychází z Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží, který rozděluje zboží do 21 tříd (I až XXI) a 97 kapitol (01 až 97). Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a šestimístné položky. Kombinovaná nomenklatura doplňuje hierarchii Harmonizovaného systému o dvoumístné číselné označení, tj. na osmimístné podpoložky. Součástí celního sazebníku jsou všeobecná pravidla pro interpretaci Harmonizovaného systému (bod II Úvodu k celnímu sazebníku). Podle v pořadí prvního všeobecného pravidla má znění názvů tříd, kapitol a podkapitol pouze orientační charakter; pro zařazování je směrodatné znění čísel a poznámek k třídám a kapitolám, jakož i všeobecných pravidel pro interpretaci Harmonizovaného systému, pokud tato pravidla nejsou v rozporu se zněním uvedených čísel a poznámek. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že pokud je pro zařazování zboží do celního sazebníku rozhodující na prvém místě znění čísel, míní se čísly právě ona čtyřmístná čísla, jež tvoří jednu z úrovní členění Harmonizovaného systému. V daném případě je předmětem sporu správné zařazení dovezeného zboží – grafických karet typu all in wonder, jež jsou vybaveny TV tunerem. Soud má za prokázané, že tyto grafické karty představují zařízení, jež je určeno výhradně pro instalaci do osobního počítače, jehož funkcí je – obdobně jako je tomu u jiných grafických karet – zpracování počítačových digitálních dat na analogovou formu vhodnou pro monitor. Specifikem
160
dovezeného typu karet, které není běžné u jiných typů grafických karet, je skutečnost, že jejich součástí je zařízení, jež umožňuje příjem TV signálu a jeho zobrazení na monitoru počítače a jež rozšiřuje jejich funkci. Tato funkce se však s obecnou funkcí grafických karet nevylučuje, neboť grafická karta může plnit funkce obě. Nejvyšší správní soud považuje za nutné při zařazování zboží do celního sazebníku vycházet prvotně ze znění čísel a poznámek tak, jak to vyplývá ze znění prvního všeobecného výkladového pravidla. Soud má rovněž za nepochybné, že poznámky ke třídě XVI uvedené pod bodem 2 písm. a) a b) lze aplikovat až po řádném zařazení výrobku do odpovídajícího čísla. Tyto poznámky je navíc třeba aplikovat postupně, tj. poznámku uvedenou pod bodem 2 písm. b) aplikovat teprve po vyloučení možnosti aplikace poznámky uvedené pod bodem 2 písm. a). Číslo 8528, do nějž dovezené zboží v napadeném rozhodnutí zařadil stěžovatel, zní: Televizní přijímací přístroje, též s vestavěnými rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu; videomonitory a videoprojektory. Číslo 8473 zní: Části, součásti a příslušenství (vyjma krytů, kufříků a podobných výrobků) používané výhradně nebo zejména se stroji a přístroji čísel 8469 – 8472; číslo 8471 přitom zní: Zařízení pro automatizované zpracování dat a jejich jednotky; magnetické nebo optické snímače, zařízení pro přepis dat v kódované formě na paměťová média a zařízení na zpracování těchto dat, jinde neuvedená ani nezahrnutá. Jestliže tedy osobní počítač splňuje charakteristiku znění čísla 8471, pak grafická karta (byť se zabudovaným TV tunerem) – jakožto část, součást nebo příslušenství vhodné pro použití výhradně se strojem čísla 8471 – musí být nutně zařazena do čísla 8473. Funkce TV tuneru není bez dalšího pro za-
Druhy důkazů řazení zboží do odpovídajícího čísla nomenklatury rozhodná, neboť rozhodující je ta vlastnost grafické karty, která předurčuje její použití výhradně nebo hlavně s osobním počítačem, a nikoliv s jiným strojem či přístrojem, což vyplývá ze znění čísla 8473. Naopak, ze znění čísla 8528 vyplývá, že prvotní funkcí zboží zařazovaného do tohoto čísla je příjem televizního signálu. Podpoložka 852812 98, do níž dovážené grafické karty zařadil stěžovatel, je podpoložkou čísla 8528, a proto tuto charakteristiku nutno vztáhnout i na zboží do ní zařazované. Dále má Nejvyšší správní soud za to, že při posouzení, do kterého čísla podle práva náleží předmětné zboží, které by při zdůraznění jedné ze dvou funkcí či účelu náleželo do více různých čísel, je nutno zohlednit zejména funkci, jež je převažující či prvotní, a to obzvláště tehdy, je-li převažující či prvotní funkce dobře identifikovatelná. Ze znaleckých posudků předložených původním žalobcem vyplývá, že prvotní funkcí grafických karet all in wonder je zpracování počítačových digitálních dat na analogovou formu vhodnou pro monitor, přičemž tato funkce je společná všem grafickým kartám. Naproti tomu funkce příjmu TV signálu je funkcí přídavnou, což vyplývá ze znaleckých posudků, expertního odhadu podílu využívání karty k tomuto účelu a též ze skutečnosti, že funkce TV tuneru je podmíněna existencí funkce grafické karty, nikoliv naopak. V případě, že stěžovatel tvrdí, že funkce televizního tuneru je pro sazební zařazení dovážených grafických karet rozhodující, neuvádí s ohledem k výše uvedeným úvahám pro toto své tvrzení jakékoliv podpůrné argumenty. Pokud by doplňková funkce určitého přístroje měla mít za následek zařazení tohoto přístroje do jiného čísla, než kam je obvykle zařazován, muselo by takové pravidlo vyplynout výslovně z právní normy, což však není daný případ.
Základem stěžovatelovy argumentace o nutnosti zařadit dovážené zboží do podpoložky 8528 12 98 je skutečnost, že v důsledku funkce příjmu TV signálu se jedná o zboží číslo 8528. Stěžovatel však v průběhu správního ani soudního řízení neuvedl žádný konkrétní důvod ani jakékoliv ustanovení celního zákona či celního sazebníku, ze kterého by vyplývalo, že pro sazební zařazení grafických karet all in wonder je rozhodující funkce TV tuneru. Tato argumentace naopak nezohledňuje hlavní a prvotní funkci grafických karet. Stěžovatelovu argumentaci by bylo možné dle Nejvyššího správního soudu částečně přijmout tehdy, když by prvotní funkcí zařízení určeného pro používání s osobním počítačem, resp. určeného pro instalaci do něj, byl příjem TV signálu, jako je tomu např. u samostatných TV tunerů do PCI slotů nebo externích TV přijímačů, které lze připojit k osobnímu počítači prostřednictvím USB slotu. Je-li prvotní funkce grafických karet all in wonder totožná s funkcí grafických karet jiných typů, pak je nutno dovážené zboží zařadit do stejného čísla, do nějž jsou zařazovány ostatní grafické karty, tj. do čísla 8473. Z výše uvedených důvodů nelze přijmout námitku stěžovatele, že se výrobek (např. předmětná grafická karta), přestože je částí počítače kapitoly 84, zařadí do kapitoly 85, čísla 8528, neboť zmíněná funkce televizního tuneru z něj činí výrobek kapitoly 85 ve smyslu celního sazebníku. Tuto argumentaci opírá stěžovatel o znění poznámky 2 písm. a) ke třídě XVI: ta hovoří o částech a součástech, které se zařazují jako výrobky kteréhokoliv čísla kapitol 84 a 85, avšak s výjimkou čísel tam uvedených, mezi nimiž je i číslo 8473. Tato skutečnost dle Nejvyššího správního soudu vylučuje aplikaci poznámky 2 písm. a) a vede k aplikaci poznámky 2 písm. b), podle něhož se ostatní části a součásti (tj. ty, na které se nevztahuje předchozí po-
161
Důkazní prostředky známka), jsou-li vhodné k použití výhradně nebo hlavně pro jeden nebo několik strojů téhož čísla (zde čísla 8471 – zařízení pro automatizované zpracování dat, jímž osobní počítač je), zařazují buď jako stroje, ke kterým náleží (tedy do čísla 8471), nebo do odpovídajících čísel, mezi nimiž je uvedeno mj. číslo 8473. Proto rovněž nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že aplikací poznámky 2 písm. b) by došlo k rozšíření čísla 8473 nad jeho rámec, nýbrž naopak, jejich zařazení do čísla 8528 za podpůrného využití poznámky 2 písm. a) umožněného absolutizací významu funkce umožňující příjem TV signálu by vedlo k nesprávnému rozšíření čísla 8528. Ke stěžovatelově námitce, že celně tarifní zařazení je právní otázkou, která přísluší výlučně orgánům celní správy, nikoliv znalcům, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel tu nesprávně směšuje posouzení právních a skutkových okolností. Jak vyplývá z obsahu znaleckých posudků, posudky se nezabývaly správným zařazením grafických karet typu all in wonder do příslušného čísla celního sazebníku, tedy otázkou právní, nýbrž posuzovaly vlastnosti, funkci a využití předmětného zboží, tedy otázky skutkové. Znalecké posudky jsou přitom výslovně připuštěny jako důkazní prostředek v řízení před celními orgány [§ 31 odst. 4 daňového řádu ve spojení s § 320 odst. l písm. c) celního zákona], jakož i ve správním soudnictví (§ 125 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Nelze tedy považovat za pochybení, jestliže krajský soud ke znaleckým posudkům předloženým předchozím žalobcem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů přihlédl a vycházel z nich, jestliže stěžovatel skutečnosti ve znaleckých posudcích uvedené (tj. vlastnosti, funkci a využití grafických karet) nikterak věcně nezpochybnil. Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž Nejvyšší správní soud žádá, aby přihlédl
162
k tzv. závazným informacím o sazebním zařazení zboží vydaným Generálním ředitelstvím cel dle § 46 celního zákona ve stejné míře jako ke znaleckým posudkům, neboť ze závazných informací vyplývá, že grafická karta obsahující TV tuner má být zařazena do čísla 8528. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že Městský soud v Praze nepochybil, když uvedl, že není závaznými informacemi správního orgánu vázán, přičemž se však s právním názorem zde uvedeným a stěžovatelem přijatým vypořádal. Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že nařízení Evropské komise, na které stěžovatel odkazuje, je normativním aktem práva Evropského společenství, jež zavazuje členské státy Evropské unie a vnitrostátní subjekty těchto členských států, nikoliv však bez dalšího státy, které teprve do Evropské unie vstoupit mají, a jejich vnitrostátní subjekty. To platí bezprostředně před vstupem České republiky do Evropské unie a platilo to i v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu. Městský soud v Praze tedy nepochybil, jestliže ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel při doměření cla žalobci postupoval v rozporu se zákonem, když žalobcem dovezené zboží zařadil do podpoložky čísla 8528 celního sazebníku, pod které toto zboží podle pravidel celního sazebníku zařadit nelze, a když žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci zrušil a současně vyslovil, že věc se vrací stěžovateli k dalšímu řízení.
Druhy důkazů
93. Dokazování v případě ztracené smlouvy o převodu nemovitostí. Okruh osob vázaných rozhodnutím vydaným v dědickém řízení § 125 o. s. ř. I. Pokud byla v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 1991 uzavřena smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. II. Rozhodnutí soudu v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení; tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 AdN č. 2/2003, s. 36 Z odůvodnění: Byla-li tedy v době od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník z roku 1950, do 31. 12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb., smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví (tj. do vlastnictví státního, družstevního nebo do vlastnictví společenské organizace) účinná okamžikem uzavření smlouvy, resp. okamžikem účastníky dohodnutým, nabýval subjekt tzv. socialistického vlastnictví na základě takové smlouvy vlastnictví, aniž by k tomu bylo třeba jakýchkoliv náležitostí (např. zápis do evidence nemovitostí). Nabytí vlastnictví na základě takové smlouvy bylo objektivní skutečností, kterou lze v případě, že se původní smlouva nedochovala, prokázat i ne-
přímými důkazy. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob a listiny (viz § 125 o. s. ř.). Je třeba přihlížet zejména k listinám, ze kterých se existence smlouvy o převodu nemovitosti podává, a také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. K tomu, aby soud učinil závěr, že smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví byla uzavřena a vyvolala právní účinky, není nutné předložení originálu této smlouvy nebo její kopie soudu. Právní předpisy, upravující uzavření smlouvy, v uvedené době výslovně nevyžadovaly, aby smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví obsahovala datum uzavření. Pokud toto datum neobsahovala, nebyla z tohoto důvodu neplatná; okamžik jejího uzavření bylo v takovém případě možno zjistit dokazováním. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Pokud soudy v nalézacím řízení na základě hodnocení provedených důkazů dospějí k závěru, že smlouva o převodu nemovitosti s určitým obsahem byla uzavřena, může dovolací soud takový způsob hodnocení důkazů přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy jsou zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě není.
163
Důkazní prostředky V dané věci měl odvolací soud existenci smlouvy za prokázanou na základě listiny, označené jako „kupní smlouva“, která obsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy, prohlášení prodávajícího, že obdržel kupní cenu, i jeho podpis, jehož pravost nebyla popřena. Chování prodávajícího – právního předchůdce žalovaných – po předpokládaném datu uzavření kupní smlouvy, tedy po roce 1970, odpovídalo skutečnosti, že sporné nemovitosti prodal. Proto nelze způsob hodnocení důkazů, provedený odvolacím soudem, prohlásit za nepřiměřený. Neobstojí námitka, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda smlouva byla vůbec uzavřena. Odvolací soud konstatoval, že smlouva uzavřena byla, a to nejpozději do roku 1970. Skutečnost, že neměl originál smlouvy k dispozici, ještě nevylučuje závěr, že smlouva byla uzavřena. Pravost podpisu prodávajícího žalovaná strana nezpochybnila, a proto se jí odvolací soud nemusel zabývat; to vyplývá ze zásady projednací, jejíž uplatnění má za důsledek, že účastník je povinen tvrdit skutečnosti, které by mohly přivodit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení; tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu (srov. též R 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 6/1999).
164
94. Důsledky popření pravosti soukromé listiny. Přezkoumávání hodnocení důkazů v dovolacím řízení § 125, 132 o. s. ř. I. U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. II. Dovolací soud může hodnocení důkazů v nalézacím řízení přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/1999 PrRo č. 2/2001, s. 91 Z odůvodnění: V dané věci nesl žalobce důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nabyl předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze 17. 12. 1979. Jelikož pravost podpisů převodců na této smlouvě byla popřena, bylo na žalobci, aby prokázal, že podpisy jsou pravé. Vzhledem k tomu, že soudní znalec dospěl k závěru, že podpis převodce J. V. není pravděpodobně jeho pravým podpisem, dospěl soud k závěru, že J. V. smlouvu nepodepsal. Tento způsob hodnocení důkazu znaleckým posudkem není v rozporu s pravidly logického myšlení, a proto dovolací soud nemůže dospět k závěru, že nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že také převodkyně M. V. tvrdila, že smlouvu nepodepsala, ačkoliv znalec shledal její podpis pravděpodobně (byť s určitou výhradou) pravým,
Druhy důkazů nemá na posouzení vliv. Sama skutečnost, že M. V. smlouvu podepsala, totiž nic nemění na zjištění, že J. V. ji nepodepsal; pokud by pak soud na základě dalšího šetření dospěl k závěru, že ani ona smlouvu nepodepsala, právní postavení žalobce by toto zjištění nijak nezlepšilo. Pokud dovolatel hodlá poukázat na nevěrohodnost výpovědi M. V. (z formulací užitých v dovolání se tato možnost podává), lze poukázat na skutečnost vyplývající ze spisu, že M. V. bylo v době, kdy byla k věci vyslechnuta, 81 let, byla nemocná, nevycházela z domu a na jednání s žalobcem si nepamatovala; tvrdila též, že nemovitosti prodali žalovaným v době asi před pěti lety, zatímco ve skutečnosti od prodeje uplynulo již více než osm let. Při hodnocení její výpovědi muselo být přihlédnuto k jejímu zdravotnímu stavu. Ovšem i kdyby odvolací soud hodnotil její výpověď jako nevěrohodnou, neměla by tato skutečnost na znaleckým posudkem podložené zjištění, že J. V. smlouvu nepodepsal, žádný vliv. Ani skutečnost, že svědkové tvrdili, že manželé V. chtěli nemovitost prodat, ještě neznamená, že J. V. smlouvu podepsal, nebo že by souhlasil s převodem spoluvlastnického podílu jeho manželky k pozemku. Svědek S. A., na jehož výpověď dovolatel odkazuje, jednal podle svého vyjádření se žalobcem 10. 8. 1979 a znalecký posudek vypracoval 16. 8. 1979; k uzavření smlouvy však mělo dojít až 17. 12. 1979. I kdyby bylo prokázáno, že J. V. v době jednání s S. A., kdy mu nebylo ani známo, jakou částku by převodci měli za převod nemovitosti obdržet, s uzavřením smlouvy souhlasil, neznamenalo by to, že s převodem souhlasil i ke dni uzavření smlouvy. Nelze pominout významnou skutečnost, že z textu smlouvy, která měla být mezi právním předchůdcem žalobce a manžely V. uzavřena, se nepodává, že by její účastníci sledovali převod jednotlivých spoluvlastnických podílů; ze skutečnosti, že manželé V.
měli v úmyslu prodat nemovitosti jako celek, nelze dovozovat souhlas s prodejem jednotlivých spoluvlastnických podílů, a to již z toho důvodu, že po prodeji jednoho podílu by byl druhý podíl těžko prodejný někomu jinému než spoluvlastníkovi, a omezoval by tak prodávajícího při výběru případného kupce. Při polemice s hodnocením důkazů dovolatel opomíjí skutečnosti, které jsou v jeho neprospěch, zejména že se o údajně nabyté pozemky po delší dobu nestaral, nenechal vyznačit změnu v evidenci nemovitostí a že dal dokonce souhlas k jejich převodu na žalované. Dovolateli nelze přisvědčit ani v části, ve které vytýká odvolacímu soudu, že poté, co byl vypracován znalecký posudek k pravosti podpisů manželů V., neprovedl jím navržené zkoumání pravosti podpisu na jiném, žalobcem označeném stejnopisu smlouvy. Žalobce totiž neuvedl, proč by měl být důkaz dalším vyhotovením smlouvy proveden; zejména netvrdil, že by se podpisy účastníků na jednotlivých smlouvách lišily. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, na kterém bylo rozhodnutí, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), že důkaznímu návrhu nevyhověl.
95. Dokazování soukromou listinou. Právní důsledky popření pravdivosti kvitance § 125, 132 o. s. ř. § 569 obč. zák. Samotné popření pravdivosti kvitance (popřípadě jiné soukromé listiny) nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti kvitance tomu účastníkovi, který
165
Důkazní prostředky z existence v kvitanci uvedeného prohlášení věřitele o přijetí splnění vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998 SoRo č. 1/2001, s. 5 Z odůvodnění: Písemná kvitance je soukromou listinou. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. V souvislosti s hodnocením důkazu soukromou listinou je třeba poukázat na hodnocení veřejné listiny, které je v § 134 o. s. ř. upraveno tak, že listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v § 132 o. s. ř. Jinak bude třeba přistupovat k důkazu kvitancí vystavenou věřitelem a jinak k důkazu listinou, ve které dlužník tvrdil, že dluh splnil, a ko-
166
nečně jinak k dopisu, ve kterém osoba třetí sděluje, že byla přítomna splnění dluhu. Pokud věřitel popře pravdivost listiny, ve které sám dlužník tvrdí, že ke splnění dluhu došlo, bude tuto skutečnost třeba hodnotit jinak, než popření pravdivosti kvitance, kterou popírající věřitel sám vystavil. Závěr, že pokud věřitel popře pravdivost kvitance, kterou sám vystavil, musí dlužník prokázat, že kvitance je pravdivá, je nesprávný. Jiné důsledky než popírání pravdivosti soukromé listiny má popření její pravosti. Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. V dané věci však odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že listinu podepsali dva členové představenstva žalobce. Toto skutkové zjištění nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o § 239 odst. 2 o. s. ř., přezkoumávat a dovolací soud musí považovat listinu za pravou. Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou
Druhy důkazů volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
96. Využití protokolu o výpovědi svědka v jiném řízení k dokazování § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Za jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat, jestliže soud učiní zjištění z obsahu jiného soudního spisu, včetně tam zaznamenaných svědeckých výpovědí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/1998 C 652 – Soubor
sp. zn. 7 C 202/93, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, a tyto prostředky zákon vyjmenovává jen příkladmo. Obecně je důkazem každá skutečnost, která je způsobilá objasnit skutkový stav. Nelze tedy vyloučit, že soud činí zjištění z obsahu jiného soudního spisu, včetně tam učiněných svědeckých výpovědí. V takovém případě nejde ovšem o důkaz výslechem svědků ve smyslu § 126 o. s. ř., ale o důkaz spisem jako jiným důkazním prostředkem.
97. Provádění dokazování § 125 o. s. ř. V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování. Oprávněná osoba se vůči zmocněnci, který její nárok na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včas neuplatnil, může domáhat náhrady škody v penězích; nárok na vydání věci (podílu na ní) však vůči tomuto zmocněnci, jemuž byla věc jako další oprávněné osobě vydána, nemá.
Z odůvodnění: Nejvyšší soud provedl řízení o dokazování podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 Sb. (bod 17. hlava I část dvanáctá zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Za jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], nelze považovat, jestliže soudy obou stupňů učinily zjištění o průběhu stavby předmětného domu ze spisu soudu prvního stupně,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/1998, 16 Co 96/1998 Rc 62/2000 Z odůvodnění: Předně odvolací soud se soudem prvního stupně souhlasí, že v souzené věci nebylo nutno provádět dokazování ve smyslu důkazních návrhů žalobce obsažených v jeho žalobě, neboť již z obsahu žaloby vyplývá, že žalobcem uplatněný žalobní návrh nemůže být v žádném případě důvodný.
167
Důkazní prostředky I kdyby totiž byla prokázána veškerá žalobní tvrzení žalobcem v řízení od žaloby až po okamžik rozhodnutí odvolacího soudu uplatněná, nemohl by žalobcem tvrzeným a případně prokázaným skutečnostem svědčit podle hmotného práva nárok, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít s ním dohodu o vydání spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti. Tento závěr přitom platí i pro případ, že by žalobce žalobním návrhem požadoval vydání nemovitosti. V tomto smyslu se odvolací soud neztotožňuje s nedůsledným odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Ať by žalobce žaloval na nahrazení projevu vůle žalovaného ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. a nebo na vydání spoluvlastnického podílu na nemovitosti, vždy by tak totiž usiloval o to, aby mu v důsledku soudního rozhodnutí vzniklo spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku. Takový jeho požadavek však nemá oporu v platném českém soukromém právu. Žalobce se již žalobním tvrzením hlásí k tomu, že nejen sám neuplatnil restituční nárok, ale že tak neučinil ani jeho tvrzený zástupce, totiž žalovaný. Za takovéhoto tvrzení nelze vážně uvažovat o žalobcových restitučních možnostech, když je třeba restitucí chápat obnovení předchozího stavu. Nebyl-li žalobcem uplatněn restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže mít žalobce nárok vyplývající z ustanovení § 13 odst. 2 tohoto zákona. Jedině toto zákonné zmocnění v režimu zákona o půdě řeší konflikt mezi oprávněnými. Vztah mezi účastníky tak, jak je identifikován žalobními tvrzeními, vyplývá z tvrzení o existenci zastoupení žalobce žalovaným při vyřizování jeho restitučního zájmu. Důsledky případného nedodržení povinností vyplývajících ze závazkového poměru mezi zastoupeným a zástupcem, jsou uvažovatelné jedině z hlediska odpovědnosti za náhradu škody. Z obecného
168
ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák. pak vyplývá, že by případné nároky musely být zaměřeny na plnění v penězích, nikoli na uvedení do předešlého stavu, neboť takový předešlý stav, že by žalobce byl podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, ani neexistoval. Aplikace zásad o odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. pro žalobcem tvrzené skutečnosti pak již nepřichází pojmově v úvahu. Žalovanému realizací jeho restitučního nároku nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. V této rovině žalobce zjevně nepřiléhavě vykládá zásady vydání bezdůvodného obohacení. Účastníci totiž nebyli ve vzájemném vztahu, v němž by bylo možno ve smyslu zákona uvažovat o obohacení jednoho z nich na úkor druhého. Konkurence jejich předpokladů pro splnění znaků oprávněné osoby mezi nimi navzájem nevytvořila, na rozdíl od vztahu k osobě povinné, žádné relevantní poměry; ty by mohly být dány jedině jejich vzájemnými ujednáními, např. o zastoupení. Účastník řízení není zásadně povinován k právní kvalifikaci svých nároků či vylíčených rozhodných skutečností. Žalobce přesto v žalobě vyjádřil domnělou právní konstrukci uplatněného žalobního návrhu. Jeho právní názor je ovšem právním omylem, který má za následek nedůvodnost žalobního návrhu bez potřeby zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu § 153 odst. 1 o. s. ř.
98. Nepřípustné důkazy § 125 o. s. ř. Navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účast-
Druhy důkazů níkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob. Rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1998, 21 Cdo 1009/1998 Rc 39/1999 Z odůvodnění: Při posuzování důkazů navržených účastníky z hlediska jejich zákonnosti je třeba rovněž přihlédnout k ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ustanovení § 2 o. s. ř. ukládá soudům též povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Z těchto ustanovení upravujících hlavní poslání soudů, obsah jejich činnosti v občanském soudním řízení a předmět a účel občanského soudního řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly porušeny nebo jsou ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v řízení, jímž je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti sloužící jejímu upevňování a rozvíjení (§ 3 věta první o. s. ř.), nelze připustit, aby při činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických a právnických osob, docházelo k porušo-
vání nebo k využívání porušení jiných práv těchto osob. Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. V posuzované věci žalovaná navrhla provedení důkazu magnetofonovým záznamem telefonických rozhovorů mezi žalobcem a dalším zaměstnancem žalované Ing. M. Š. pořízeným bez jejich vědomí, jehož přepis předložila soudu. Tímto důkazem hodlala prokazovat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem uvedený v jejím dopise ze dne 27. 8. 1996. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb. každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Článek 13 uvedené Listiny stanoví, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., která je ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, jíž je Česká republika vázána a jež je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy České
169
Důkazní prostředky republiky), každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srov. též čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech publikovaného pod č. 120/1976 Sb.) Z uvedených ustanovení vyplývá zákaz porušování tajemství dopravovaných zpráv (korespondence), včetně zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možný jen v případech a způsobem stanovených zákonem. Takovým zákonem je v českém právním řádu zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení (srov. ustanovení § 88 tohoto zákona). Pracovněprávní předpisy záznam ani odposlech telekomunikačního provozu, jehož účastníky jsou zaměstnanci nebo zaměstnavatelé, neumožňují. Právní názor žalované, podle něhož jsou „obecná“ práva pracovníka na tajemství zpráv dopravovaných telefonem zaručená ústavou omezena „rámcem pracovní smlouvy a zákoníkem práce”, proto není správný.
99. Porušení práva na ochranu osobnosti fyzické osoby neoprávněným pořízením záznamu jejího projevu osobní povahy § 125 o. s. ř. § 12 odst. 1, 2, § 15 odst. 1 obč. zák. I. Jednání spočívající v pořizování záznamu projevu fyzické osoby osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní, soudní či jiné řízení, porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Ustanovení pro-
170
cesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (např. § 125 o. s. ř., § 34 odst. 1 spr. ř.), pouze umožňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním orgánem (vytvářejí tedy zákonnou úřední licenci k použití projevu fyzické osoby osobní povahy v důkazním řízení), ale nijak nezbavují toho, kdo je pořídil, odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení. II. Přiměřeným zadostiučiněním podle § 15 odst. 1 obč. zák. nemůže být omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti doví o zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, o němž by se pak nedověděla, a jenž by tedy do té doby ani nemohl vážnost postižené fyzické osoby v očích dané části veřejnosti snížit. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1997, sp. zn. 23 C 3/1997 SoRo č. 6/1997, s. 147 Z odůvodnění: V posuzovaném případě je třeba souhlasit se žalobcem, že jednáním žalovaného, který dne 4. 1. 1996 pořídil zvukový záznam hlasu žalobce bez jeho svolení, bylo porušeno právo na ochranu osobnosti žalobce. Hlas fyzické osoby totiž patří mezi její projevy osobní povahy, které jsou chráněny ustanoveními § 11 a § 12 odst. 1 obč. zák. a jejichž zvukové záznamy lze zásadně pořizovat nebo používat jen se svolením fyzické osoby, jíž se týkají. Žalovaný výslovný souhlas žalobce k nahrávání jeho hlasu 4. 1. 1996 neměl (podle svých slov o tento souhlas žalobce nežádal a ani ho o nahrávání neinformoval) a nebylo ani prokázáno, že by žalobce svolení k nahrávání poskytl jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že chtěl takový souhlas dát, tedy tzv. konkludentně (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Konkludentní svolení
Druhy důkazů žalobce k nahrávání svého hlasu nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že si žalobce mohl všimnout magnetofonu umístěného na sousedním pozemku žalovaného, pokud není současně prokázáno (a to prokázáno nebylo), že si byl vědom toho, že přístroj je zapnut na nahrávání, a že tedy musel být s pořízením zvukového záznamu projevu své osobní povahy srozuměn. Žalovaného k jeho jednání neopravňovala ani ustanovení § 12 odst. 2 a 3 obč. zák., neboť zvukový záznam nepořídil (nepoužil) k úředním účelům na základě zákona ani pro vědecké, umělecké nebo zpravodajské účely. Pokud jde o tzv. úřední licenci podle § 12 odst. 2 obč. zák., žádný zákon neopravňuje občany k tomu, aby si mohli opatřovat důkazy pro účely správního, soudního či jiného řízení zachycováním projevů jiných fyzických osob osobní povahy, a to i přes ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. např. § 125 o. s. ř., § 34 odst. 1 spr. ř.); tato ustanovení pouze umožňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním orgánem (vytvářejí tedy zákonnou úřední licenci k použití projevů fyzických osob osobní povahy v důkazním řízení), ale nijak nezbavují toho, kdo je pořídil, odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení (zákonná úřední licence podle § 12 odst. 2 obč. zák. se ani pořizování projevů osobní povahy netýká, když podle zákonné dikce se vztahuje pouze na jejich použití). Přestože ze strany žalovaného došlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo lze jeho žalobě vyhovět, neboť nároky uplatněné žalobcem z tohoto titulu neodpovídají ust. § 13 obč. zák. Nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se upuštění (zdržení se) od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické
osoby podle § 13 odst. 1 obč. zák. je, aby neoprávněný zásah trval, popř. aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Z toho plyne, že právní prostředek tohoto druhu nemá místo tam, kde neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby byl již ukončen (dokonán) a netrval, popř. kde neexistuje žádné bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Tím tento občanskoprávní prostředek, který směřuje k tomu, aby žalovaný upustil od neoprávněného zásahu, a tak bylo zabráněno újmě na osobnosti fyzické osoby, nabývá výrazně preventivního charakteru. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný kdykoli šířil zvukový záznam hlasu žalobce nebo že by tak mínil činit v budoucnu (k použití zvukového záznamu došlo jen v jednom případě v přestupkovém řízení vedeném proti žalobci, a to ještě nikoli ze strany žalovaného, nýbrž jeho manželky). Zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce byl konzumován pořízením zvukového záznamu jeho hlasu dne 4. 1. 1996. V daném případě nebyly splněny podmínky pro zdržovací (negatorní) žalobu ohledně šíření zvukového záznamu zachycujícího hlasový projev žalobce ze dne 4. 1. 1996 podle § 13 odst. 1 obč. zák. Pokud jde o požadované morální zadostiučinění formou omluvy za neoprávněné pořízení zvukového záznamu a jeho použití v přestupkovém řízení na zasedání zastupitelstva městského obvodu O., nelze toto zadostiučinění považovat za přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. Především není důvodu k tomu, aby se žalovaný omlouval žalobci za použití zvukového záznamu v přestupkovém řízení, neboť v tomto řízení zvukový záznam nepoužil on, nýbrž jeho manželka; žalovanému tak v tomto směru schází pasivní věcná legitimace. Nepřiměřená je též požadovaná forma omluvy, která by vedla ke zveřejnění
171
Důkazní prostředky jednání žalovaného spočívajícího v pořízení zvukového záznamu hlasu žalobce (zasedání obecního zastupitelstva jsou veřejná – srov. § 40 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů), přestože žalovaný projev osobní povahy žalobce pořídil jen za přítomnosti a s vědomím své manželky a nikoli dalších osob, zejména ne za přítomnosti členů zastupitelstva městského obvodu O. a veřejnosti navštěvující jeho zasedání. Morální zadostiučinění podle § 15 obč. zák. sleduje cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Tento cíl ovšem nemůže splnit omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti doví o zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, o němž by se jinak nedověděla, a jenž by tedy do té doby ani nemohl vážnost postižené fyzické osoby v očích dané části veřejnosti snížit. Jelikož jednání žalovaného nemělo se zasedáními zastupitelstva městského obvodu O. žádnou souvislost (jinak by tomu bylo např. v situaci, kdy by žalovaný záznam hlasu žalobce pořídil právě na veřejné schůzi obvodního zastupitelstva), nemá požadovaná omluva povahu přiměřené satisfakce podle § 13 odst. 1 obč. zák. Soud též neshledal podmínky pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy žalobci v penězích ve výši 100 000 Kč podle § 13 odst. 2 obč. zák., neboť nebyly prokázány okolnosti, pro které by bylo nutné mít za to, že se nejeví postačujícím přiměřené zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák., zejména proto, že by byla ve značné míře snížena důstojnost žalobce nebo jeho vážnost ve společnosti. S přihlédnutím ke konkrétní situaci, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce došlo, zejména k tomu, že žalovaný zvukový záznam
172
pořídil jen za přítomnosti své manželky a sám s ním nijak nenakládal (a ani rozhodnutí správních orgánů o přestupku žalobce vyznívající v jeho neprospěch není založeno jen na tomto důkazu, nehledě k tomu, že v přestupkovém řízení záznam nepoužil žalovaný, ale jeho manželka), je na místě závěr, že k vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti žalobce by postačovala satisfakce formou omluvy žalovaného žalobci, příp. dané na vědomí manželce žalovaného (takového zadostiučinění, které lze považovat za přiměřené ve smyslu ust. § 13 odst. 1 obč. zák., se však žalobce nedomáhal – srov. ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.).
100. Poměr mezi znaleckým posudkem a neodkladným opatřením soupisem na místě § 125 o. s. ř. Znalecký posudek o ceně movitých věcí v bytě zůstavitele (nebo na jiném místě, kde měl zůstavitel věci uloženy), který podal ustanovený soudní znalec na podkladě vlastní prohlídky uskutečněné bez jednání a v nepřítomnosti notáře, je důkazem o ceně posuzovaných movitých věcí, ale nenahrazuje neodkladné opatření soupisem na místě samém. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1996, čj. 24 Co 206/96-135 AdN č. 6/1996, s. 141 Z odůvodnění: Podle § 175e odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví. Zajištění dědictví se provede zejména jeho uložením u soudu nebo u schovatele, zape-
Druhy důkazů četěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém (§ 175e odst. 2 o. s. ř.). Neodkladné opatření soupisem na místě provede soudní komisař v přítomnosti účastníků (§ 83 odst. 1 vyhl. č. 37/92 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). Nejsou-li přítomni nebo nejsou-li známi, lze tento úkon dle cit. ustanovení provést jen tehdy, bude-li soupisu přítomna nezúčastněná osoba jako svědek. Další podrobnosti, týkající se postupu při soupisu, upravuje § 83 odst. 2 až 5 cit. vyhl. Dotýká-li se neodkladné opatření důležitých zájmů účastníků nebo týká-li se třetích osob, rozhodne o neodkladném opatření soud usnesením, které doručí všem, jichž se tyká (§ 80 odst. 2 o. s. ř.). Znalecký posudek je naproti tomu důkazem o skutečnostech, ke kterým je třeba odborných znalostí, tedy např. o ceně použitých movitých věcí (§ 125, 127 o. s. ř.). Soupis majetku (jako neodkladné opatření ve smyslu § 175e o. s. ř.) a znalecký posudek (jako důkaz o odborných otázkách ve smyslu § 127 o. s. ř., např. o ceně majetku) mají tedy zcela odlišnou funkci, jejich provádění je upraveno různým způsobem v různých právních ustanoveních a nelze je zaměňovat. Úkolem znalce je podat odborný posudek a nikoli nahrazovat činnost soudu tím, že znalec namísto soudu bude zjišťovat skutkový stav (např. které věci
jsou v bytě). K projednávání věci, zjišťování skutkového stavu i provádění neodkladných opatření v řízení o dědictví je povolán soud, resp. soudem pověřený soudní komisař, nikoli soudem ustanovený znalec. Z toho je zřejmé, že soud 1. stupně zcela nesprávně zaměňuje dva odlišné instituty. V usnesení, kterým nevyhověl návrhu odvolatele na provedení soupisu (tj. neodkladného opatření, při kterém by byl postupem dle § 83 jednacího řádu pro krajské a okresní soudy podchycen majetek v bytě zůstavitele), argumentuje tím, že byl vypracován znalecký posudek (který v daném případě může sloužit jen jako důkaz o ceně věcí, které jsou v posudku uvedeny). Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že provedení neodkladného opatření soupisem v bytě vyžaduje důležitý zájem dědice, který nemá do bytu přístup, navíc dědice nezletilého, je třeba, aby soud 1. stupně usnesením tento soupis nařídil a pak aby soud (soudní komisař) soupis provedl při dodržení postupu dle § 83 jednacího řádu. Znalecký posudek může sloužit jen jako důkaz o ceně věcí, nikoli jako náhrada soupisu. Soupis provede soud (soudní komisař) v přítomnosti účastníků.
173
Důkazní prostředky
II. Svědci 101. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí § 126, § 132 o. s. ř. § 642 obch. zák. Při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí je významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení účastníků. Věrohodnost svědecké výpovědi ovlivňuje i to, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1004/2003 SoJ 83/06, sešit č. 6/06 Z odůvodnění: Dovolací důvod uplatněný dovolatelem v rovině jím užitých argumentů zjevně není dán. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, totiž dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005 pod číslem 98). Jinak řečeno, prověrku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem nelze provést způsobem uplatněným v posuzovaném dovolání, totiž tak, že dovolatel zde po skutkové stránce jinak (než odvolací soud) hodnotí provedené důkazy a na nesprávnost napadeného rozhodnutí usuzuje z takto přetvořeného skutkového stavu.
174
V podobě obsažené v dovolání nevystihují uplatněné argumenty po obsahové stránce dostatečně ani dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží právě k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Jinak řečeno, dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. (srov. k tomu mu-
Svědci tatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto způsobem však dovolatel výhrady ke skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem neformuloval (jeho námitky se soustřeďují na polemiku s významem skutkových zjištění odvolacího soudu z výpovědí svědků B. a V.). Ani tím, jak sám hodnotí výpověď svědka B., však dovolatel nevyvrací závěr odvolacího soudu, že tomuto svědku nebylo o obsahu zprostředkovatelské smlouvy a o tom, zda vůbec byla uzavřena, ničeho známo. Výpověď svědka V. hodnotí dovolatel jinak než odvolací soud uváděje, že jí byla prokázána ústní zprostředkovatelská smlouva, s tím, že to, zda provize činila 200 000 Kč přesně nebo jen přibližně, není významné, stejně jako námitky žalobkyně k věrohodnosti tohoto svědka (s tím, že ať už je svědek zaměstnancem nebo společníkem některé ze stran sporu, vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi). Takto formulované argumenty však – jak řečeno výše – správnost skutkových závěrů odvolacího soudu co do významu této výpovědi nejsou způsobilé zpochybnit. Obecně platí, že z hlediska věrohodnosti svědecké výpovědi může být významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení účastníků. Podstatné přitom není – jak se dovolatel domnívá – ani to, že zprostředkovatelská smlouva nevyžaduje ke své platnosti ujednání o výši provize (vskutku stačí, že jde o smlouvu úplatnou), nýbrž to, že v daném případě byla dohoda o provizi tvrzena (a proto i prokazována). Stejně tak platí, že z hlediska úvah o věrohodnosti svědeckých výpovědí přihlíží soud i k tomu, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení.
102. Výpověď advokáta jako svědka Vypovídá-li advokát, jenž je zástupcem účastníka, ve stejném řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takový důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím. § 46 odst. 1 písm. c), § 126 o. s. ř. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 C 5742 – Soubor Z odůvodnění: Občanský soudní řád v žádném svém ustanovení nevylučuje, aby jako svědek byl v řízení slyšen také advokát, případně i advokát účastníka řízení (jako v projednávané věci). Má-li však vypovídat o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, může tak učinit, jen je-li zbaven povinnosti mlčenlivosti (srov. § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek, vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem; je-li zmocněncem advokát, dopadají na něj ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
175
Důkazní prostředky Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem (s právem) nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Citovaná, ale i další ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, charakterizují vztah mezi advokátem a jeho klientem jako vztah založený na důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními citovaného zákona chráněna. Jen tak totiž může být zajištěno, že advokát může řádně plnit roli ochránce práv svého klienta a že klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež by bez této jistoty neuvedl. Na tomto vztahu advokáta a klienta (zmocněnce a zmocnitele) se nic nemění ani za situace, že je advokát (v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) zbaven povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Nadále totiž platí, obzvláště trvá-li dohoda o plné moci i po zbavení mlčenlivosti, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, i to, že je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Vypovídá-li advokát po zbavení povinnosti mlčenlivosti v řízení jako svědek, je sice poučen o trestních následcích křivé výpovědi (srov. §
176
126 odst. 2 větu druhou o. s. ř. a § 175 odst. 2 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), ale ani tato okolnost nemění nic na tom, že zároveň trvají jeho povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nelze proto bez dalšího očekávat, že by vypovídal v neprospěch svého klienta (porušil by princip důvěry v advokáta). Z uvedeného vyplývá, že vypovídá-li advokát, zástupce účastníka řízení, v tomtéž řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takový důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Mgr. A. V. náležitě nepřihlédl k tomu, jaký má tento svědek vztah k účastníkům řízení (k žalované) a k projednávané věci, zejména k možné kolizi zájmů žalované jako zmocnitele a jejího advokáta, a naopak přecenil význam skutečnosti, že „tento svědek vypovídal po poučení o trestních následcích křivé výpovědi“. Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že advokát Mgr. A. V. v celém řízení vystupoval jako zástupce žalované na základě plné moci (§ 28 odst. 1 o. s. ř.) a že u jednání odvolacího soudu dne 4. 5. 2006 byl vyslechnut jako svědek o okolnostech ukončení pracovního poměru se žalobcem až v samém závěru řízení se znalostí celého průběhu a obsahu dokazování před soudy obou stupňů. Stranou pozornosti odvolacího soudu nemělo zůstat, že na závěr odvolacího jednání se Mgr. A. V. – tentokrát opět jako zástupce žalované – vyjádřil k doka-
Svědci zování a ke skutkové a k právní stránce věci (hodnotil tak, mimo jiné, i svoji vlastní výpověď jako svědka). Odvolací soud navíc nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen zjištění svědčící ve prospěch jím zaujatého závěru, které získal doplněným dokazováním. Při úvaze, zda žalovaná unesla na ní spočívající důkazní břemeno k prokázání splnění nabídkové povinnosti, bylo totiž třeba zahrnout do rámce příslušných úvah také námitky žalobce uplatněné v průběhu řízení a ostatní důkazy provedené soudem prvního stupně, které přijatému závěru odporují, a s nimi se vypořádat. Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobci se předtím, než mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, dostalo nabídky jiného pracovního místa (pozice vedoucího – disponenta skladu náhradních dílů BMW), kterou žalobce odmítl, jako výsledek vadného hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., a jeho rozhodnutí založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování; nemůže proto zatím obstát ani právní závěr odvolacího soudu, který byl na tomto zjištění založen. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud přihlédne též k tomu, že soud prvního stupně vyslechl statutárního zástupce žalované –
předsedu představenstva a jejího generálního ředitele Dr. H. U. R. (který se měl dne 25. 3. 2003 spolu s Mgr. A. V. osobně zúčastnit jednání se žalobcem a nabízet mu pracovní místo v oddělení náhradních dílů) jako svědka [poučil ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi (§ 126 odst. 1 a 2 o. s. ř.), namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat], ačkoliv měl (mohl) být správně vyslechnut jako účastník řízení (§ 126 odst. 4, § 131 o. s. ř.), a že při posouzení, zda byla splněna nabídková povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být s přihlédnutím k tomuto jeho procesnímu postavení hodnocena jako výpověď účastníka. Ze zásady rovného postavení účastníků řízení vyplývá, že v občanském soudním řízení, jež se týká právnické osoby, nemůže mít odlišný procesní význam výslech osoby, která v době, kdy se staly okolnosti významné pro rozhodnutí věci, vyjadřovala vůli právnické osoby, od výslechu jiných účastníků řízení. Má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, může být o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2678/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněném pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Soud prvního stupně tedy postupoval v rozporu se zákonem, když předsedu představenstva
177
Důkazní prostředky žalované Dr. H. U. R. vyslechl jako svědka a když jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi.
103. Závazný právní názor. Vázanost soudu nálezem Ústavního soudu § 226 o. s. ř. Obecný soud se neřídí právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008 SoJ 176/08, sešit č. 12/08 Z odůvodnění: K námitce vztahující se k vázanosti soudů obecných nálezy soudu Ústavního je však třeba přípustnost dovolání založit, neboť obdobná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v civilních věcech dosud řešena a její zodpovězení může mít zajisté přesah i do jiných, před obecnými soudy rozhodovaných případů. Konkrétně se jedná o otázku, zda jsou soudy obecné soustavy soudní povinny respektovat právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu v dané věci i tehdy, jestliže v mezidobí bylo vydáno stanovisko pléna Ústavního soudu, které se od takového právního názoru odchyluje. Především je nutné konstatovat, že i pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Přiměřeně se též uplatní ustanovení o. s. ř., pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví
178
jinak (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142 či nález ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný v téže Sbírce, svazek 5, č. 9). Z tohoto pohledu tedy nepochybně platí, že obecné soudy musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. Situace je však podstatně odlišná v případě, že po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky a jímž je senát Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu v dalším řízení vázán (v daném případě se jedná o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, publikované jako sdělení Ústavního soudu ve Sbírce zákonů pod č. 13/2006). Právní teorie i judikatura Ústavního soudu vyjádřily názor, že stanovisko pléna Ústavního soudu nemůže mít dopady na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc. Uvedený závěr byl formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 10, č. 42, s tím, že „vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro
Svědci jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“ Totožný závěr lze dovodit i z komentářové literatury – např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 87, bod 13. Uvedené souvislosti je však zjevně možné vztahovat jen na neexistenci procesních následků stanoviska ve vztahu k dřívějšímu konkrétnímu nálezu vyjadřujícímu právní názor o téže věci v tom smyslu, že takový nález, od něhož se stanovisko pléna Ústavního soudu odchyluje, zůstává co do svých konkrétních účinků nedotčen. Naproti tomu není vhodné aplikovat uvedené – takto obecně procesní – závěry na další řízení, byť by to bylo vedeno v totožné nezměněné věci (a to jak po stránce předmětové, tak i po stránce subjektové). Vždyť i v případě, bylo-li by po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v němž by se konkrétní senát Ústavního soudu musel řídit stanoviskem pléna. Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem. Z výše uvedeného plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo
v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje. Soudy pak postupují správně, pokud vycházejí ze změněného postoje Ústavního soudu vyjádřeného v jeho publikovaném stanovisku. Takový výklad odpovídá i smyslu a účelu civilního soudního řízení i řízení před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jímž je poskytnutí ochrany ústavně garantovaným právům a svobodám účastníků řízení (čl. 4 a čl. 90 Ústavy), a to za podmínek jejich rovnosti v právech a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Jiný přístup, založený na ignoraci vývoje právního názoru Ústavního soudu a na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně překonanému, by těžko naplňoval vládu práva a další atributy právního státu. Nevycházel by z většinového názoru soudního orgánu, kterému samotný právní předpis nejvyšší právní síly svěřil poslání spočívající v ochraně ústavnosti, tedy jinými slovy řečeno autoritativně rozhodovat o tom, co je a co není v souladu s ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy ČR). Nespravedlivým by se v takovém případě muselo jevit rozhodnutí, jež by vycházelo z právního názoru odporujícího – dle většinového právního postoje soudců Ústavního soudu – ústavně konformnímu výkladu, a to jen z toho důvodu, že dotčený soud byl z hlediska procesního formálně vázán ústavně již neaprobovaným právním názorem. Je tudíž nepřípustné vykládat § 226 o. s. ř. ryze formalistickým způsobem, neboť taková interpretace zabraňuje průchodu spravedlnosti a vydání rozhodnutí, jež by šetřilo základní práva a svobody účastníků řízení, tak jak jsou vymezeny v ústavním pořádku České republiky (zejména pak v Listině základních práv a svobod). Takový důsledek jistě nemá a nemůže mít citované ustanovení občanského soudního řádu na mysli.
179
Důkazní prostředky Lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly podobné závěry učiněny ve vztahu mezi zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu a novým rozhodnutím soudu prvního stupně – rozhodnutí ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. března 2008 s právní větou: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval.“ Princip vázanosti soudu (či soudů) nižší instance právním názorem soudu vyššího (či soudu Ústavního) vyjádřený v § 226 o. s. ř. je v každém jednotlivém řízení nepochybně nutno respektovat, ovšem s tou výhradou, pokud zákonem ke sjednocování rozhodnutí nadaný soudní orgán, jenž svým právním názorem jiný soud zavázal, tento svůj právní názor (třeba i v jiném řízení) kvalifikovaně, tj. procesně řádně nezmění. Nejvyšší soud si je vědom toho, že změna právní kvalifikace či interpretace v rámci jednoho soudního řízení není obvyklá a neměla by se stávat pravidlem potud, pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení účastníků takového řízení nebo jejich právní jistota. Rozhodnutí odchylující se od původního právního posouzení musí být proto více než kdy jindy pečlivě odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem se soud řídil a z jakého důvodu. V daném případě dovolací soud pokládá tuto podmínku za splněnou, a to jak ze strany soudu prvního stupně, tak i ze strany soudu odvolacího. Lze proto konstatovat, že námitka dovolatelky ve vztahu k vadě řízení spočíva-
180
jící v porušení postupu podle § 226 o. s. ř. není důvodná. Jiné vady řízení dovolatelka neuplatnila a nevyplývají ani ze spisového materiálu.
104. Svědectví o správné aplikaci nebo významu právního předpisu. Správní akt jako předpoklad konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Konfiskace a Lex Schwarzenberg § 121, 126 o. s. ř. I. Návrhu na slyšení osoby navržené za svědka s tím, že vypoví o tom, jak má být aplikována, popřípadě jaký má význam určitá právní norma, jež je či byla součástí tuzemského právního řádu, soud nevyhoví. II. V případech, kdy deklaratorní rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. nenabylo právní moci, nelze zemědělský majetek, jehož se rozhodnutí týkalo, považovat za konfiskovaný. III. Zemědělský majetek náležející hlubocké větvi Schwarzenbergů přešel po druhé světové válce na stát nikoli v důsledku konfiskace podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nýbrž podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003 C 2539 – Soubor Z odůvodnění: Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Po-
Svědci znatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování není. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Z těchto důvodů nelze považovat neprovedení navrženého důkazu – výslech svědka prof. JUDr. Š. za procesní vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně účastníku řízení nic nebrání, aby v rámci své právní argumentace, jež má vést k jeho úspěchu, odkázal na názory jakéhokoli právního experta nebo aby přijal a přednesl právní názory jiné osoby jako názory vlastní. Pokud pak je taková argumentace zaměřena na meritum věci, soud podání či přednes účastníka (jeho zástupce), v němž je zahrnuta, nemůže pominout. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že výpověď osoby navržené za svědka s tím, že vypoví o tom, jak má být aplikována, popřípadě jaký má význam určitá právní norma, jež je či byla součástí daného právního řádu, nemůže být považována za svědectví, a soud nemá důvodu s ohledem na zásadu iura novit curia návrhu na slyšení takové osoby vyhovět. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Pokud dovolací soud v předchozím rozhodnutí z 28. 5. 2003 uvedl, že k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu, šlo o obecný právní závěr o době přechodu majetku na stát v důsledku konfiskace podle dekretu, nikoli o konstatování, že v tomto řízení sporná nemovitost byla podle uvedeného dekretu konfiskována. Dovolací soud, který v tomto dovolacím řízení již není vázán užším rozsahem dovolacích námitek uplatněných v předchozím dovolacím řízení, může nyní vyjádřit názor, že v případech, kdy deklaratorní rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci podle dekretu nenabylo právní moci, nelze zemědělský majetek, jehož se rozhodnutí týkalo, považovat za konfiskovaný. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 146, svazek 16, s. 87, v němž Ústavní soud zaujal právní názor, že „podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. … přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena“. Dále nález Ústavního soudu z 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, publikovaný tamtéž pod č. 152, s. 129, podle kterého „konfiskační dekret presidenta republiky č. 12/145 Sb. stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny
181
Důkazní prostředky podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č. 12/1945 Sb. sám ve svém § 3 odst. 2 na rozhodnutí správního orgánu odkazuje“. Nepravomocnému správnímu rozhodnutí ze 4. 10. 1945, který se týká sporného pozemku pak nelze přiznat žádné právní účinky, neboť ty (byť pouze deklaratorní povahy) by byly spojeny jen s jeho právní mocí. Sporný majetek tak nepřipadl státu konfiskací podle uvedeného dekretu. Uvažovat o požadavku, aby v započatém konfiskačním řízení bylo pokračováno, by bylo namístě v jiných případech, v nichž by bylo státem nebo jeho právním nástupcem tvrzeno, že příslušný majetek byl konfiskován, než je případ daný. Ostatně žalovaná strana ani netvrdí, že předmětná nemovitost byla konfiskována podle dekretu, a ani podle názoru dovolacího soudu o konfiskaci v daném případě nelze bez pravomocného rozhodnutí správního orgánu uvažovat. Samotné konfiskační rozhodnutí okresního národního výboru, které nenabylo právní moci, neznamenalo, že předpoklady konfiskace byly dány. Naopak v daném případě je zřejmé, že stát představovaný vyšším správní orgánem – Zemským národním výborem, kterému také měl být daný případ jako pochybný postoupen k dobrozdání podle § 1 odst. 3 dekretu, na majetek dr. A. S. nepohlížel jako na majetek konfiskovaný (viz přípis tohoto orgánu všem okresním národním výborům a politickým expoziturám z 19. 8. 1947, jímž byl v řízení proveden důkaz). Nadto sám zákonodárce představovaný Ústavodárným Národním shromážděním přijetím zákona č. 143/47 Sb. vyjádřil svůj jednoznačný náhled na otázku, zda majetek dr. A. S. podléhal konfiskaci podle prezidentských dekretů. Kdyby měl tento vrcholný státní orgán za to, že konfiskaci podléhal, neměl by důvod se na takovémto zvláštním zákonu usnášet. V dané zcela specifické věci tak nebylo důvodu, aby soud např.
182
postupem podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyčkal rozhodnutí příslušného správního orgánu o odvolání proti konfiskační vyhlášce ONV v Č. ze 4. 10. 1945 nebo rozhodnutí o výjimce podle § 1 odst. 3 dekretu. Státní orgán příslušný pro rozhodnutí o konfiskaci měl rozhodovat jen ve vztahu k majetku, který konfiskaci podle dekretu podléhal. Jinou věcí, jež však nemá vliv na výsledek tohoto řízení (protože ani žalobkyně netvrdí, že všechny předpoklady konfiskace podle dekretu byly v souzeném případě naplněny), je, zda zahájená správní řízení byla řádně ukončena. Na tomto místě lze jen podotknout, že dovolací soud v tomto řízení nemůže přihlížet k důkazním prostředkům, např. listinám, jimiž v předchozích řízeních nebyl proveden důkaz; brání tomu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Podle argumentace od většího k menšímu (a maiori ad minus), dopadá toto ustanovení i na vyjádření k dovolání. Závěrem pak lze jen poznamenat, že nároku uplatněnému žalobkyní by (bez jakékoliv prejudice, zejména v otázce právního nástupnictví) nešlo upřít jisté opodstatnění, pokud by uvedený zákon nebyl vydán. S ohledem na výše konstatované nelze mít za to, že by odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku z 28. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 683/2002-139. Pokud jeho právní názory vyjádřené v napadeném rozsudku nejsou zcela konformní s právě vyjádřeným názorem dovolacího soudu, nejde o rozdíly právně významné, jež by mohly vést k rozdílnému rozhodnutí ve věci samé. Podstatná je shoda v tom, že v době před 25. únorem 1948 došlo k přechodu sporného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. (jestliže k jeho konfiskaci nedošlo), a že proto nelze žalobě uplatněné v dané věci žalobkyní vyhovět.
Svědci Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 242 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
105. Výslech statutárního orgánu právnické osoby v občanském soudním řízení § 131 o. s. ř. V řízení, jehož účastníkem je právnická osoba, může být fyzická osoba, která u něj vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta o okolnostech, které nastaly při výkonu této funkce, jen jako účastník řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2678/2000 C 853 – Soubor Z odůvodnění: Jak již bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2368/98-180, mohl být v tomto řízení ing. B. U., který byl v době, kdy došlo k vyloučení dovolatele z družstva, předsedou žalovaného družstva, a tedy ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1988, a § 31 odst. 1 písm. e) zákona č. 122/1975 Sb. ve znění zákona č. 111/1984 Sb. jeho statutárním orgánem, vyslechnut jen jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.) a jeho výpověď měla být hodnocena s přihlédnutím k tomuto procesnímu postavení.
kdy byl odvolacím soudem vyslechnut (při jednání před odvolacím soudem konaném dne 3. 3. 2000), byl již v důchodu. Rozhodné v tomto směru totiž je, že předmětem jeho výslechu byly okolnosti z doby, kdy byl předsedou žalovaného, popřípadě jeho činnost při výkonu této funkce. Ze zásady rovného postavení účastníků řízení vyplývá, že v občanském soudním řízení, jež se týká organizace, nemůže mít odlišný procesní význam výslech osoby, která v době, kdy se staly okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci, vyjadřovala vůli organizace jako právnické osoby, od výslechu jiných účastníků řízení. Má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu organizace-právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato organizace-právnická osoba, může být o okolnostech, které se týkají této organizace-právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení. Odvolací soud proto postupoval v rozporu se zákonem, když ing. B. U. vyslechl jako svědka a když jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi. Skutkové zjištění jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu žalovaným v dopise ze dne 1. 12. 1986, kterým bylo dovolateli sděleno rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva, za této situace nemůže mít oporu v provedeném dokazování.
Na tomto závěru nic nemění to, že ing. B. U. od roku 1993 funkci předsedy žalovaného družstva nevykonává a že v době,
183
Důkazní prostředky
106. Uzavření smlouvy o nájmu bytu. Výslech statutárního zástupce obce § 21 odst. 1, § 126 odst. 1, § 131 odst. 1 o. s. ř. § 685 obč. zák. I. Pojmovým znakem smlouvy o nájmu bytu jakožto dvoustranného právního úkonu je existence projevu vůle směřujícího k uzavření takovéto smlouvy, a to jak na straně nájemce, tak i pronajímatele. Smlouva o nájmu bytu musí vyhovovat nejen obecným náležitostem právních úkonů (§ 34 a násl. obč. zák.), ale též náležitostem stanoveným v § 685 odst. 1 obč. zák. II. Statutární zástupce právnické osoby, tedy i obce, má být v občanském soudním řízení, jehož účastníkem je tato obec, vyslýchán soudem vždy jako účastník řízení a nikoliv jako svědek. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/1999 C 100 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 685 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku ve znění účinném před novelou č. 267/1994 Sb. (dále jen „obč. zák.“) nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci byt do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem (nájemcem) a prvým žalovaným (za kterého jednal ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. pověřený pracovník) jako pronajímatelem byla dne 18. 3. 1992 uzavřena smlouva
184
o nájmu bytu, na jejímž základě vzniklo žalobci (oběma žalobcům) právo (společného) nájmu předmětného bytu. Současně dovodil, že žalobce při uzavírání smlouvy nemohl vědět o tom, že pověřený pracovník prvého žalovaného překročil při uzavírání smlouvy svoje oprávnění. Úvaha odvolacího soudu, podle níž žalobce a prvý žalovaný uzavřeli smlouvu (dvoustranný právní úkon) především předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy (ke vzniku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují – srov. § 34 obč. zák.), a to jak na straně nájemce, tak i pronajímatele. Mělo-li jít o smlouvu o nájmu bytu, musela by takováto smlouva vyhovovat nejen obecným náležitostem právních úkonů (§ 34 a násl. obč. zák.), ale též výše uvedeným náležitostem dle § 685 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „z výsledků dokazování je zcela nepochybné”, že se účastníci dohodli na obsahu smlouvy dne 18. 3. 1992; neuvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně (když sám – jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 9. 8. 1999 – č. l. 85 spisu, dokazování v tomto směru neopakoval, ani nedoplnil) tento svůj závěr učinil. Tato skutečnost činí – i s přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se nepodává, že by obvodní soud učinil skutkové zjištění o obsahu listiny, obsahující smlouvu ze dne 18. 3. 1992 – jeho závěr nepřezkoumatelným a ve svém důsledku vede k závěru o existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud též pochybil, pokud – v rozporu s ustanovením § 213 o. s. ř. – učinil odlišný skutkový závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, a to ohledně
Svědci okolnosti, že na straně žalobce nebyla dána vědomost o tom, že pracovník prvního žalovaného při uzavírání smlouvy překročil svoje oprávnění. Jak bylo výše uvedeno, subjektem nájemní smlouvy je – vedle nájemce – pronajímatel, tj. vlastník věci, resp. ten, komu svědčí právo obdobné právu vlastnickému. Odvolací soud však okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, kdo byl oprávněn jako pronajímatel dne 18. 3. 1992 nájemní smlouvu uzavřít, nezjišťoval, ačkoliv oběma žalovanými bylo zpochybňováno (viz č. l. 65, 66 spisu) jejich oprávnění s předmětným domem (bytem) disponovat. Odvolací soud ani nepostupoval v souladu s § 5 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.) a nepoučil účastníky o jejich procesních povinnostech. Pokud se pak odvolací soud zabýval posouzením otázky pasivní věcné legitimace žalovaných, činil tak ve vztahu k době následné, nikoli k době uzavření nájemní smlouvy. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že odvolací soud (jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozsudku i z obsahu protokolu o jednání konaném dne 9. 8. 1999 – č. l. 85 spisu) přitom vycházel ze statutu města P., aniž by tímto předpisem provedl důkaz (§ 129 o. s. ř.), ačkoliv se nejedná o předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů České republiky, ohledně něhož se dle § 121 o. s. ř. dokazování neprovádí. Z hlediska vad při provádění dokazování nelze přehlédnout skutečnost, že soud prvního stupně vyslechl starostu městské části P. – L. Ing. J. D., tedy statutárního zástupce – jako svědka (viz protokol o jednání konaném dne 27. 1. 1995 – č. l. 18), ač měl být slyšen jako účastník řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 6, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98). Odvolací soud však z této skutečnosti nevyvodil odpoví-
dající procesní důsledky, a proto je i v tomto směru řízení před ním postiženo vadou dle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] a k nimž dovolací soud přihlédl, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu bylo předčasné zabývat se uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Ve shodě se závěrem o důvodnosti dovolání Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem a odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
107. Petit reivindikační žaloby týkající se nemovitosti. Změna žaloby při stejném požadovaném plnění. Rozporná tvrzení v žalobním návrhu a ve vylíčení skutkových okolností. Důsledky vadné změny žaloby § 126 o. s. ř. I. Ochranu vlastnického práva, jde-li o nemovitost, nelze požadovat žalobou na vydání věci. II. Změnou žaloby je též procesní úkon, jímž žalobce, ačkoli požaduje stejné plnění (vydat věc), tak napříště činí na základě jiných skutečností, než které vylíčil v žalobě. III. Logická rozpornost žalobního návrhu a vylíčení rozhodných skutečností má za následek, že procesní úkon (ať žaloba či návrh na její změnu) je vadný ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.
185
Důkazní prostředky IV. Soud nemůže pominout návrh na změnu žaloby jen proto, že jde o návrh vadný.
hodnutí ve věci, neboť se dotýká zásady, že nelze přiznat něco jiného, než co účastník řízení navrhuje (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1129/1999 C 372 – Soubor
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen účastníka vyzvat, aby procesní úkon, je-li jím nesprávné nebo neúplné podání (včetně návrhu změny žaloby), opravil nebo doplnil, a účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Z odůvodnění: V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.), což znamená nejen nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to jest žalobními (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jinými (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrzeními o právně významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok. Totéž platí o žalobě změněné, resp. o žalobcově návrhu, aby původní žaloba byla změněna (§ 95 o. s. ř.).
Za okolnost, jež zakládá potřebu takového poučení, je nutné pokládat nejen logický rozpor mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním návrhem, ale i rozpor, který vyplývá z neurčitého (neozřejměného) vztahu mezi žalobním petitem navrženým dosud a nově vylíčenými skutečnostmi, případně z toho, že k nově vzneseným skutkovým tvrzením adekvátní žalobní petit chybí.
Ustanovení § 95 o. s. ř. umožňuje účastníku se souhlasem soudu měnit za řízení návrh na jeho zahájení. Změnou návrhu je též procesní úkon, jímž žalobce, ačkoli požaduje stejné plnění (vydat věc), tak napříště činí na základě jiných skutečností, než které vylíčil v žalobě.
Žalobkyně v odvolání změnila (při zachování původního žalobního petitu znějícího na vydání nemovitosti) vylíčení rozhodných skutečností tím (jak bylo uvedeno), že namísto tvrzení, korespondujících žalobě o navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb., nově uváděla, že „vydání“ nemovitého majetku žádá proto, že jeho vlastníkem nikdy být nepřestala.
Jestliže tedy žalobkyně ve stadiu odvolacího řízení žalobu (takto) změnila, resp. učinila – v odvolání – tomu obsahově odpovídající úkon (oproti skutkovým tvrzením, že jí dotčené nemovitosti byly odňaty, a to za okolností, jež jsou rozhodné pro jejich navrácení, v odvolání tvrdila, že odňaty nebyly a že nepřestala být jejich vlastníkem), odvolací soud nemohl postupovat jinak než podle § 95, 211 o. s. ř., a pokračovat v řízení o původním návrhu bylo možné jen za předpokladu, že změnu žaloby usnesením nepřipustil (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). V opačném případě řízení zatížil vadou, jež mohla mít vliv na správnost roz-
186
Konstantním závěrem soudní praxe ale je, že ochranu vlastnického práva (které se takto dovolávala), jde-li o nemovitost, zprostředkovat žalobou na vydání věci nelze, neboť výrok jí odpovídajícího soudního rozhodnutí nemůže být materiálně vykonatelný. Žalobu na vydání věci (nemovité) připouští judikatura pouze v tzv. restitučních sporech (např. o nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/19991 Sb. či zákona č. 173/1990 Sb.), kde ovšem není prostředkem ochrany existujícího vlastnického práva, ale plní funkci jinou, a to nástroje nápravy majetkových křivd a obnovy původních majetkových vztahů (srov.
Svědci rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jejž s žalobou na vyklizení identifikovat nelze (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 115/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 124/1998). Logická rozpornost žalobního návrhu a vylíčení rozhodných skutečností způsobuje, jak bylo řečeno, že procesní úkon (ať žaloba či návrh na její změnu) je podáním ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. nesprávným, a to se všemi důsledky, které odtud pro soud vyplývají. Neodstranění této vady má za následek nejistotu v otázce, o jakém nároku má být rozhodnuto. Odvolací soud tedy tím, že vycházel z nesprávného názoru, že návrh změny žaloby, je-li postižen vadou, může být ignorován (čímž pominul ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.), a v důsledku toho rozhodl (nepřípustně) o něčem jiném, než co žádala žalobkyně (a contrario principu dle § 153 odst. 2 o. s. ř.), své rozhodnutí zatížil tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy vadou, již mají na mysli ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a § 242 odst. 3 o. s. ř.
108. Právo na vydání věci I. Právo na vydání věci (§ 126 obč. zák.) se – jde-li o nemovitost – realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti. II. Jestliže soud považoval svědeckou výpověď za znalecký důkaz (převzal z ní odborné závěry svědka), pak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/1996 Rc 49/2000 Z odůvodnění: Od jiných důkazních prostředků se důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení (§ 132 o. s. ř.) nepodléhají znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. V porovnání se svědeckou výpovědí (§ 126 o. s. ř.) je tento důkaz specifický právě tím, že soud při rozhodovací činnosti, založené na řešení odborné otázky, vychází z odborných znaleckých závěrů, nikoli pouze ze skutečností, jež příslušná osoba vnímá svými smysly a jež soudu svou výpovědí zprostředkuje bez toho, že by o nich mohla či měla činit pro soud závazné skutkové závěry. Podle výkladu formulovaného soudní praxí mají písemné znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) povahu důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle § 127 o. s. ř. (srov. např. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78, bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem tohoto soudu dne 5. prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9–10, ročník 1979, pod číslem 22, s. 200). Povahu „jen“ listinného důkazu má také znalecký posudek ze dne 4. 12. 1976, podaný dne 6. 12. 1976 v řízení o omezení žalobce ve způsobilosti k právním úkonům. MUDr. P. M., který uvedený posudek
187
Důkazní prostředky vypracoval, byl v této věci slyšen soudy obou stupňů toliko jako svědek (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 8. 1993, č. l. 48 p. v., protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 2. 1995, č. l. 84 p. v. a výslovné konstatování této skutečnosti odvolacím soudem v napadeném rozsudku – č. l. 92, druhý odstavec shora). Odborné závěry, které jmenovaný ohledně ovládacích schopností žalobce při uzavírání kupní smlouvy jako svědek přednesl, jsou pak ovšem bezcenné, neboť vybočují z mezí zjištění, jež lze učinit z výpovědi svědka. Odvolací soud námitky žalovaného, spočívající na skutečnostech, jež soud prvního stupně zjistil a odvolací soud převzal z výpovědi svědka P., vyloučil poukazem na odborné závěry znalce; tím jednak zatížil řízení tzv. „jinou vadou“, jež měla (ve smyslu mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (naložil se svědeckou výpovědí MUDr. M. jako se znaleckým důkazem), jednak založil své skutkové závěry na logicky nesprávném hodnocení svědeckých výpovědí J. P. a MUDr. P. M. co do jejich závažnosti. Nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí se týkalo skutečností významných pro rozhodnutí věci; odtud se podává, že dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. byl uplatněn právem. K existenci jiných vad pak dovolací soud přihlíží – v mezích přípustného dovolání – z úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Mimo již popsanou vadu přitom ze spisu vyplývá i další „jiná vada řízení“. Výrok, kterým soud ukládá žalovanému „vydat“ nemovitost, je vykonatelným exekučním titulem toliko v restitučních souvislostech, kde žaloba na vydání věci vede k restituci vlastnického práva k této věci. Že však ani zde nejsou pojmy „vydat“
188
a „vyklidit“ pojmy navzájem zaměnitelnými, uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod číslem 124. Právo na vydání věci (srov. § 132 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991 a § 126 obč. zák. ve stávajícím znění), eventuálně právo na vrácení vzájemného plnění z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák., ve znění před i po 1. lednu 1992), se – jde-li o nemovitost – realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou na vyklizení nemovitosti; potud jsou i nadále využitelné závěry obsažené ve zprávě o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1973, pod číslem 53, s. 186–187. Domáhal-li se žalobce podle ustanovení občanského zákoníku „vydání“ nemovitosti oproti zaplacení částky 40 100 Kč, byla žaloba postižena vadou, která měla být zhojena postupem dle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Odvolací soud, aniž respektoval dispozitivní povahu řízení, sám změnil (upřesnil do projednatelné podoby) žalobní návrh (tzv. petit); vzhledem k tomu, že tak bez dalšího učinit nemohl (pojem „vydání nemovitosti“ v obecné rovině „vyklizení nemovitosti“ nezahrnuje), lze uzavřít, že řízení je i potud postiženo jinou vadou ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř.
Svědci
109. Odepření výpovědi podle § 126 odst. 1 o. s. ř. Nejsou dány důvody pro odepření výpovědi advokáta, který sepisoval závěť, ani jeho zaměstnance, který byl svědkem tohoto úkonu podle § 476b obč. zák., o tom, zda pořizovatel závěti před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, sp. zn. 18 Co 302/1998 AdN 5/1999, s. 105 Z odůvodnění: V dané věci byla soudu dne 19. 3. 1997 předložena advokátkou JUDr. M. K. závěť napsaná na psacím stroji, datovaná v B. 15. února 1993, podepsána J. Z., v jejímž záhlaví je razítko JUDr. M. K., advokátní kancelář B. V úvodním odstavci listiny nadepsané „Závěť“ je uvedeno, že J. Z. výše uvedeného dne, měsíce a roku před advokátkou JUDr. M. K. a dvěma svědky, a to J. N. a Mgr. H. Š., advokátní koncipientkou, nadiktoval tuto svoji závěť. Po textu obsahujícím ustanovení dědičky a vydědění dětí následuje ručně psaný text: „Potvrzuji, že tato listina projevuje moji jedinou a pravou vůli, Z. J.“, a poté opět strojem psaný text: „Potvrzujeme, že závěť byla diktována před námi a že obsahuje poslední vůli pana J. Z.“ Pod tímto textem jsou podpisy J. N. a H. Š. V závěru listiny je strojem napsáno: „Prohlašuji, že jsem totožnost zůstavitele ověřila z jeho občanského průkazu a že jsem také ověřila totožnost dvou shora uvedených svědků.” Pod tímto textem je podpis Dr. M. K. Z uvedené listiny nevyplývá, že označené svědkyně byly přítomny při pořizování závěti jako zaměstnanci advokátky JUDr. M. K., která předmětnou listinu se-
pisovala. Jsou zde označeny jako svědkyně, z celkového obsahu lze dovodit, že se jedná o svědkyně úkonu ve smyslu ust. § 476b obč. zák. Vzhledem k tomu, že v listině samotné není uvedeno, že pořizovatel prohlášení o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, projevil před svědky současně přítomnými, postupoval soud správně, pokud svědkyně úkonu předvolal za účelem zjištění, zda byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro platnost závěti po formální stránce. Okolnost, zda pořizovatel to, že listina obsahuje jeho poslední vůli, projevil před dvěma svědky současně přítomnými, nelze zjistit jinak než výslechem podle ust. § 126 o. s. ř. v listině uvedených svědků. I kdyby svědkyně úkonů J. N. byla zaměstnancem advokátky JUDr. M. K., která závěť a listinu o vydědění sepisovala, není její výpověď v tomto požadovaném rozsahu v rozporu s ust. § 21 odst. 9 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Povinnost mlčenlivosti podle tohoto ustanovení se vztahuje na skutečnosti, o nichž se zaměstnanec advokáta dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Požadované svědectví však nemá být zaměřeno na zjištění obsahu či rozsahu advokátkou poskytované právní služby, o které by se pracovnice kanceláře případně dozvěděla v souvislosti s poskytováním této služby. Ve funkci svědka úkonu podle hmotného práva (podle § 476b obč. zák.) nelze spatřovat souvislost s poskytováním právních služeb. Stejně tak případné svědectví advokátky samotné (které by zřejmě bylo třeba až v případě, že by svědectví svědkyň úkonu nepostačovalo k závěru o splnění formálních náležitostí závěti ve smyslu ust. § 476 obč. zák.) se nemůže týkat obsahu jí poskytované právní služby ve vztahu k J. Z., ale pouze toho, zda a jak plnily funkci svědka úkonu J. N. a Mgr. H. Š. Vycházeje z uvedeného závěru odvolací soud změnil usnesení soudu prvního
189
Důkazní prostředky stupně v části, která byla napadena odvoláním, podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze tak, že přesně specifikoval rozsah výpovědi, kterou nemohou odvolatelky v této věci odepřít, a to, že nejsou dány důvody pro odepření výpovědi JUDr. M. K. a J. N.
190
o tom, zda J. Z. při pořizování závěti, datované v B. dne 15. února 1993, před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Znalci a odborná vyjádření
III. Znalci a odborná vyjádření 110. Ustanovení znalce za účelem vytyčení hranice pozemku v řízení o vyklizení části pozemku § 126 odst. 1 obč. zák. § 127 odst. 2 o. s. ř. Zpochybňuje-li žalovaný v řízení o vyklizení části pozemku vlastnické právo žalobce k této části pozemku, je zapotřebí, aby soud ustanovil znalce z oboru geodézie a kartografie za účelem vytyčení hranice mezi dotčenými pozemky. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 36 Co 504/2005 SoRo č. 1/2007, s. 27 Z odůvodnění: Odvolací soud se neztotožňuje s právním názorem okresního soudu, že žaloba ani její doplnění neobsahuje právně relevantní tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo možné vyhovět žalobě na určení vlastnictví, eventuálně na vyklizení pozemku. Podle názoru odvolacího soudu jsou skutková tvrzení týkající se žaloby na vyklizení pozemku v žalobě a v jejím následném doplnění dostatečná, žalobci v nich jednoznačně tvrdí, že jsou vlastníky stavební parcely č. 77 a pozemku č. 409/13, a to na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, kterou uzavřeli 25. 5. 1984 s MNV v J., jež byla registrována Státním notářstvím v D. 28. 5. 1984, a toto právo osobního užívání pozemku se dnem účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., tj. 1. 1. 1992 změnilo na vlastnictví těchto pozemků. Dále tvrdí, že žalovaný je vlastníkem domu č. p. 85 stojícího na st. p. č. 78, pozemku č. 409/11 za-
psaných pro k. ú. V. L. Žalovaný pak poté, co si nechal vypracovat vytyčovací náčrt pro vytyčení hranice mezi pozemkem 409/13 a 409/11 svévolně odstranil stávající plot a posunul jeho hranice v neprospěch žalobců a část jejich pozemků neoprávněně a bez právního důvodu užívá. Proto se žalobci domáhají uložení povinnosti žalovanému vyklidit pozemek, který je součástí pozemkové parcely č. 409/13 v k. ú. V. L. a který je ohraničen způsobem přesně popsaným v doplnění žaloby. Při posuzování požadavku žalobců na vyklizení pozemku žalovaným je pak třeba žalobcům dát za pravdu, že bez určení hranice mezi pozemky č. 409/13 a 409/11 nelze dospět k závěru, zda je neoprávněně zasahováno do práva žalobců. Tuto otázku bude třeba řešit jako předběžnou v řízení o žalobě na vyklizení pozemku. Proto bude zapotřebí ve věci ustanovit znalce z oboru geodezie a kartografie (jak okresní soud již ostatně učinil) za účelem vytyčení hranice mezi výše uvedenými pozemky, neboť jak už je výše uvedeno, bez určení hranice nelze dospět k závěru, zda je neoprávněně zasahováno do práv žalobců, či nikoliv. Jak je patrno z obsahu žaloby, vyklizení se domáhají jednak z titulu vlastnictví nabytého transformací práva osobního užívání, případně z titulu vydržení, bude-li znaleckým posudkem prokázáno, že dlouhodobě v dobré víře užívali část pozemku žalovaného. Žalobci se tedy nedomáhají rozhodnutí soudu, kterým by byla určena nová hranice mezi pozemky (takové rozhodnutí soudu opravdu nepřísluší, neboť nemá oporu v hmotném právu), jak se domníval okresní soud, nýbrž se prostřednictvím vlastnické žaloby domáhají ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 126 obč.
191
Důkazní prostředky zák., v němž jako předběžnou otázku správně navrhují řešit určení průběhu hranice, která je mezi nimi a žalovaným sporná.
111. Postup soudu při neúplně (nedostatečně) zpracovaném znaleckém posudku. Oceňování nemovitostí náležejících do vypořádávaného společného jmění manželů § 127, 132 o. s. ř. I. Soud, který po vypracování znaleckého posudku zjistí, že znalecký úkon, který byl znalci usnesením soudu uložen, znalec nesplnil nebo jej splnil pouze částečně, podle okolností případu posoudí, zda znalce (dalším) opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (§ 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví znalce jiného. II. Závěr znalce o zjištěné obvyklé (tzv. tržní) ceně nemovitostí musí mít oporu v provedených zjištěních a musí v něm být zohledněny všechny aspekty spoluurčující faktickou prodejnost oceňovaných nemovitostí. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 10 Co 406/2002 AdN 6/2002, s. 140 Z odůvodnění: Při rozhodování o odměně musí soud zkoumat, zda znalec provedl jemu soudem zadaný znalecký úkon řádně, ve stanovené lhůtě, přičemž současně přihlíží ke stupni odborné náročnosti provedeného úkonu.
192
Z usnesení okresního soudu o ustanovení znalce vyplývá, že soud uložil znalci zjistit cenu předmětných nemovitostí podle cenových předpisů „v době podání znaleckého posudku“ a dále u těchto nemovitostí zjistit i cenu obvyklou (tržní). Jak se přitom podává ze znalcem zpracovaných posudků a jinak je (věcně) správně podchyceno i v opravném prostředku žalobkyně, znalec toto zadání okresního soudu ne zcela dodržel, když buďto provedl ocenění „podle stavu ke dni 16. 2. 2002“ (posudek sub „a“), nebo „podle stavu ke dni 15. 5. 1998“ (posudek sub „b“), avšak podle tehdy platného oceňovacího předpisu. Při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) manželů, se vychází ze stavu věci ke dni zániku společného jmění (bezpodílového spoluvlastnictví), ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Přihlíží-li soud při stanovení obvyklé ceny nemovitosti k ceně podle cenového předpisu, nemůže vycházet z cenového předpisu, který již byl zrušen předpisem pozdějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000). Podkladem pro vypořádání může být jen obecná cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Za takovou však nelze považovat cenu závislou jen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří stavby, ale i na zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná podle cenových předpisů má v řízení o vypořádání společného jmění (bezpodílového spoluvlastnictví) manželů jen určitý informativní a orientační význam a jako taková může sloužit jako jeden z předpokladů pro určení obecné ceny (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96).
Znalci a odborná vyjádření Z výše vyložených souvislostí vyplývá, že soud při rozhodování o odměně znalce musí primárně zkoumat, zda provedený znalecký úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atp.), a dále pak přihlíží k otázce včasnosti zpracování posudku, stupni odbornosti potřebnému k provedení úkonu, k množství účelně vynaložené práce, jakož i k dalším (pro stanovení odměny znalce zásadním) okolnostem. Jestliže soud po vypracování znaleckého posudku zjistí, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec nebo nedostatečným způsobem, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to příp. i cestou realizace pořádkového opatření (§ 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
112. Provádění důkazu posudkem znalce. Hodnocení znaleckého posudku § 127, 129 o. s. ř. I. Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou podle § 129 o. s. ř. II. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsled-
ky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 C 1186 – Soubor Z odůvodnění: K námitce dovolatele, že nebyl odstraněn zásadní rozpor mezi znaleckými posudky MUDr. K. a MUDr. D. na straně jedné a znaleckým posudkem Univerzity Palackého na straně druhé, je třeba především uvést, že vzhledem k tomu, že znalec MUDr. D. podal znalecký posudek mimo řízení na základě žádosti žalobce, nejedná se o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou podle § 129 o. s. ř. Závěr znalce MUDr. D. v jeho posudku ze dne 29. 5. 1991, že nynější zdravotní stav žalobce (Bakerova cysta) je výhradně důsledkem úrazu ze dne 22. 8. 1989, byl ostatně učiněn na základě pouze části zdravotnické dokumentace žalobce (za dobu od 22. 8. 1989 do 31. 1. 1991), kterou měl znalec k dispozici a kterou mu žalobce předložil. Znalec prof. Dr. M. K., CSc., ve svém posudku ze dne 4. 6. 1992, vypracovaném na podkladě stručné anamnézy od žalobce, z níž vyplývalo, že žalobce s levým kolenem nebyl nikdy léčen ani práce neschopen a před 22. 8. 1989 byl plně zdráv, uvedl, že Bakerova cysta vznikla u žalobce sekundárně na podkladě vnitřního traumatického postižení vnitřních struktur kolena, a nešlo tedy o primární diagnózu Bakerovy cysty, a že současný zdravotní stav a invalidita má přímou a kauzální souvislost s úrazem ze dne 22. 8. 1989. Znalec MUDr. R. L., který ve svém posudku stanovil hodnocení trvalých následků úrazu v rozsahu 7 %, uvedl, že by jeho hodnocení bylo možno považovat za odpovídající
193
Důkazní prostředky úrazu z 22. 8. 1989 za splnění 3 předpokladů: že kolenní kloub byl předtím zcela zdráv, že ke vzniku Bakerovy cysty došlo jednoznačným úrazovým mechanismem a že stav kolenního kloubu v době vyšetření nebyl způsoben či ovlivněn následným úrazovým mechanismem nebo jeho trvalými následky. Revizní posudek Univerzity P. byl vyžádán k odstranění rozdílných závěrů v předchozích znaleckých posudcích, neboť ani soudem ustanovení znalci z oboru ortopedie a traumatologie MUDr. K. a MUDr. L. nedospěli ke shodným a jednoznačným závěrům. Jestliže revizní posudek univerzity, který byl zpracován nejen na podkladě předchozích posudků, ale i na podkladě obsáhlé zdravotnické dokumentace žalobce za dobu od 4. 7. 1989 do 10. 3. 1994, včetně opakovaného vyšetření magnetickou rezonancí dne 15. 11. 1994 a dne 13. 5. 1996, a po zjištění, že žalobce utrpěl úraz levého kolena již 4. 7. 1989 s následnou pracovní neschopností a další úraz pak 10. 3. 1994, uzavřel, že postižení levého kolenního kloubu prokázané v r. 1994 a 1996 se nevztahuje k úrazu z 22. 8. 1989 a že tento úraz nezanechal žádný trvalý následek, nejedná se o rozpor ústavního posudku se závěry předchozích znaleckých posudků v odpovědi na soudem položenou otázku. Na rozdíl od závěru posudku znalce MUDr. K., který neměl k dispozici údaje o předchozích zraněních levého kolena žalobce (stejně tak MUDr. D.), lékařská komise univerzity vycházela z kompletní zdravotnické dokumentace žalobce, včetně údajů o jeho předchozím úrazu ze 4. 7. 1989 a o následném zranění kolena 10. 3. 1994, takže její závěr vychází i z jiných, a to úplnějších podkladů o předúrazovém stavu kolena a jeho poúrazových změn, ovlivňujících současný zdravotní stav žalobce z hlediska trvalých následků, a ve svém výsledku je shodný se závěrem posudku MUDr. L.
194
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.
113. Rozsah náhrady škody vzniklé poškozením použité a částečně opotřebované věci. Použití znaleckého posudku vypracovaného v jiném řízení § 127, 125, 129 o. s. ř. I. Při stanovení výše škody vzniklé poškozením použité a částečně opotřebované věci není podstatné, zda poškozený věc opravil či nikoliv. Rozsah náhrady se určuje s přihlédnutím k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu jejího poškození; částka vyjadřující náklady na opravu věci se snižuje o částku odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu. II. Písemné znalecké posudky zpracované v jiné věci mají povahu listinného důkazu, a mohou tak v jiném řízení sloužit jako důkaz k otázkám, jejichž posouzení vyžaduje odborných znalostí. Převzetí odborných závěrů svědka, který v jiném řízení vystupoval jako znalec, soudem představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000 C 871 – Soubor
Znalci a odborná vyjádření Z odůvodnění: Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Bez ohledu na to, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 (po novele č. 509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v penězích před tzv. naturální restitucí (uvedením v předešlý stav), jsou i nadále uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu (v opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými). Zároveň však není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988,
sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990). Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že újma na majetku vlastníka poškozeného motorového vozidla představuje rozdíl mezi obecnou cenou vozu v době poškození a částkou, za kterou bylo poškozené vozidlo prodáno. Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud výši náhrady škody vzniklé poškozením ojetého vozidla žalobkyně určil podle nákladů potřebných k jeho uvedení do stavu před poškozením, tedy s přihlédnutím k hodnotě vozidla podle jeho stavu před havárií, stanovil rozsah poškození a za výši škody pak vedle hodnoty práce na opravě považoval hodnotu náhradních součástek nutných k opravě sníženou o tzv. amortizaci korespondující s rozsahem opotřebení vozu, vyložil otázku rozsahu náhrady škody v souladu s ustanovením § 442 obč. zák. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že obsah svědecké výpovědi znalce, který vypracoval znalecký posudek v jiném řízení, je použitelný k prokazování skutečností, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit písemným posudkem znalce. Důkaz znaleckým posudkem má místo tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí a vědomostí. Písemné znalecké posudky zpraco-
195
Důkazní prostředky vané mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) mají povahu důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle § 127 o. s. ř., a záměna svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaný pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000).
114. Rozsah dokazování v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. § 120 odst. 2 o. s. ř. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není soud bez dalšího povinen zabývat se otázkou správnosti výše stanoveného nájemného či záloh (jejich vyúčtováním) za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 230/2002 SoRo č. 10/2002, s. 358 Z odůvodnění: V souzené věci jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalovaným z důvodů uvedených v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Žalobní skutek zde vychází z tvrzení, že žalovaní v období od května 1999 do října t. r. žalobci neplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu. Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. může pronajíma-
196
tel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Existenci uplatněného výpovědního důvodu přitom posuzuje soud k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. Okresní soud na straně jedné dospívá k závěru, že „ke dni doručení výpovědi žalovaným výpovědní důvod byl dán“, na straně druhé uzavírá, že „zálohy na služby byly žalobcem stanoveny v nepřiměřeně vysoké výši“, kterýžto závěr logicky předpokládá, že pronajímatel stanovil nájemci zálohy za tyto služby nesprávně, resp. ve vyšší částce. Tyto dva vyložené závěry soudu jsou tedy navzájem rozporné. I když v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu soud ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány, neznamená to ještě, že je zásadně v tomto řízení povinen verifikovat otázku správnosti výše stanovených záloh za plnění poskytovaná s užíváním bytu či správnost vyúčtování těchto záloh. Jestliže však žalovaný nájemce v rámci své procesní obrany zpochybňuje výši těchto záloh či správnost jejich vyúčtování (neplacení záloh za služby spojené s užíváním bytu se totiž mohou odvíjet buďto o žalobcem tvrzené skutečnosti, že nájemce neplatí zvýšené zálohy, které pronajímatel stanovil, nebo proto, že nájemce nezaplatil nedoplatek z vyúčtování těchto záloh, které pronajímatel po nájemci požaduje zaplatit) s tím, že správně měl na těchto zálohách platit méně, resp. že jím placené úhrady za služby – oproti v žalobcem (pronajímatelem) požadované výši – byly hrazeny ve správné výši, vyvozuje (žalovaný) z takto tvrzených skutečností pro sebe příznivější právní důsledky, a proto ohledně rozsahu tohoto tvrzení přechází na něj tzv. důkazní břemeno, tj. procesní
Znalci a odborná vyjádření povinnost – pod sankcí procesního neúspěchu – důkazními prostředky prokázat svá tvrzení, která mohou být (při jejich osvědčení) pro posouzení věci právně rozhodná. V souzené věci – do vyhlášení napadeného rozsudku – v uvedeném směru vyložená procesní obrana žalovaných učiněna nebyla, když žalovaní pouze uvedli, že se „v dokladech, které se týkají placení nájemného a záloh“ příliš neorientují. I kdyby však taková obrana žalovaných uplatněna byla, pak by bylo nutno uzavřít, že rozsudek okresního soudu v části zjištění, že „zálohy na služby byly žalobcem stanoveny v nepřiměřené výši“ je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku se nepodává žádný skutkový podklad pro přijetí takového závěru. Jelikož výpověď z nájmu bytu byla žalobcem (pronajímatelem) dána nejen z toho důvodu, že žalovaní neplatí úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, nýbrž také proto, že žalovaní ve vymezeném období neplatili nájemné, je zapotřebí tyto skutečnosti – z hlediska právního posouzení věci – při dokazování zohlednit. Jen v tom případě, pokud by bylo zjištěno, že v předmětném období žalovaní nájemné řádně platili a že by dluh sestával toliko ze záloh na službách, které byly žalobcem (pronajímatelem) stanoveny v nesprávné výši, přičemž žalovaní po tuto dobu platili úhrady sice v nižších částkách, leč (objektivně) ve správné výši, nebylo by možno podané žalobě vyhovět, resp. k dané výpovědi z nájmu přivolit, příp. bylo by možno se zabývat otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy žalovaní zálohově na služby platili v nižších částkách blížících se výši, kterou správně měli platit, než (v nepřiměřené výši) požadoval pronajímatel, a to s přihlédnutím k dalším (v řízení zjištěným) okolnostem, které z pohledu aplikace cit. ust. je nutno zohlednit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 1997, a č. 3, ročník 1999, pod čís. 55 a 23, případně další rozhodnutí). Protože rozhodnutí okresního soudu z výše vyložených důvodů po věcné stránce nelze přezkoumat, odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.
115. Vztah žaloby na uložení povinnosti provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody k vlastnické žalobě. Podmínky vzniku nároku na uložení povinnosti provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Posuzování skutečností, ke kterým je třeba odborné znalosti, soudem § 126 odst. 1, § 127 odst. 1 o. s. ř. I. Domáhá-li se žalobce, aby soud žalovanému uložil povinnost provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení), neboť žalobci hrozí závažná škoda, jde o žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák., nikoliv o vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. II. Podmínkou pro aplikaci § 417 odst. 2 obč. zák. je vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku; není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení vznikne škoda v budoucnosti. III. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností pro-
197
Důkazní prostředky vedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/1999 PrRo č. 8/2001, s. 391 Z odůvodnění: Podle § 417 odst. 2 obč. zák. jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Již v žalobě opírali žalobci uplatněný nárok výslovně o § 417 odst. 2 obč. zák., přičemž této právní kvalifikaci odpovídalo i jejich skutkové tvrzení, že jim v důsledku podmáčení nemovitosti hrozí závažná škoda. V dané věci byl i žalobní petit formulován v souladu s ustanovením § 417 odst. 2 obč. zák.; pokud mělo přicházet v úvahu posouzení žaloby jako negatorní (§ 126 odst. 1 obč. zák.), musel by být petit žaloby formulován tak, že žalobce je povinen zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv něco konat. Tato problematika byla opakovaně řešena v publikované judikatuře (viz R 3/1971, R 65/1972, R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Domáhá-li se žalobce, aby soud žalovanému uložil povinnost provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení), neboť
198
žalobci hrozí závažná škoda, jde o žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák., nikoliv o vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Podmínkou pro aplikaci § 417 odst. 2 obč. zák. je vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku; není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení vznikne škoda v budoucnosti. V dané věci tedy žalobci jednoznačně uplatnili nárok na provedení opatření k zamezení vzniku škody podle § 417 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně provedl ve věci mimo jiné i znalecké dokazování a na jeho základě dospěl k závěru, že k vlhnutí nemovitosti žalobců dochází jednak v souvislosti s existencí jímky, jednak v souvislosti s úpravou plochy před garáží žalovaných. V dlouhodobém působení vody na dům žalobců, způsobeném existencí jímky a uvedenými úpravami, spatřoval vážné ohrožení domu žalobců. Odvolací soud důkazy znaleckými posudky neprovedl, pouze na základě místního ohledání konstatoval, že na nemovitosti žalovaných jsou „známky“, resp. „stopy“ vlhkosti, konstatoval však, že se jedná o pozůstatky dřívějšího vlhnutí a že nelze vyloučit, že jde o důsledek umístění domu žalobců. Odvolací soud, který, jak vyplývá z § 127 odst. 1 o. s. ř., sám není oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, tak sám učinil odborný závěr o příčinách, rozsahu i možných důsledcích vlhnutí domu žalobců. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K námitkám dovolatele ohledně formulace žalobního návrhu se poznamenává, že důvodem zamítnutí nebyla formulace
Znalci a odborná vyjádření petitu; odvolací soud se jen zmínil o tom, že petit považuje za neurčitý a obtížně vykonatelný (nikoliv nevykonatelný). Měl-li soud za to, že žalobě nelze vyhovět z věcných důvodů, a jen z věcných důvodů žalobu zamítl, bylo by nadbytečné uvažovat o tom, zda skutečnost, že o formulaci petitu žalobce nepoučil, byla ve shodě s § 43 odst. 1 a § 5 o. s. ř.
116. Ustanovení znalce (zeměměřiče) za účelem vyhotovení geometrického plánu v řízení o určení vlastnického práva k části pozemkové parcely z titulu vydržení § 127 o. s. ř. Jestliže žaloba o určení vlastnického práva k části pozemkové parcely z titulu vydržení nebyla podána jako zjevně nedůvodná, je zapotřebí zajistit vyhotovení geometrického plánu, který jinak tvoří vždy neoddělitelnou součást listin nebo rozhodnutí, podle nichž má být proveden příslušný zápis do katastru nemovitostí, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy [§ 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů]; v takovém případě soud dle § 127 odst. 1 o. s. ř. ustanoví znalce (zeměměřiče jako osobu odborně způsobilou k výkonu zeměměřičských činností). Je však zcela vyloučeno, aby se součástí soudního rozhodnutí stal geometrický plán, jenž byl vyhotoven mimo rámec ust. § 127 o. s. ř. (např. na základě objednávky žalobce). Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 12 Co 429/2000 AdN 3/2001, s. 67
Z odůvodnění: Postup okresního soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, je nesprávný. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. (před novelou zák. č. 30/2000 Sb.) předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky tak, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení, není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen. Ze spisového materiálu lze dovodit, že okresní soud si po napadnutí žaloby neujasnil, zda podání žalobkyně splňuje – stran formulace žalobního návrhu (petitu) – požadavek přesnosti, určitosti a srozumitelnosti či nikoliv. Okresní soud na straně jedné již v roce 1995 doručil návrh žalovaným s výzvou, aby se k němu vyjádřili, přičemž teprve v roce 1999 požaduje po právní zástupkyni žalobkyně předložení geometrického plánu a v urgující výzvě poukazuje na to, že pokud geometrický plán nebude ve stanovené lhůtě předložen, řízení bude zastaveno, aniž by se žalobkyni dostalo řádného procesního poučení (srv. § 5, § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a § 43 o. s. ř.). I když žalobní návrh je dosud formulován neurčitě, a tedy v dané fázi nesplňuje kritéria podání ve smyslu ust. § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., bylo povinností soudu o tom žalobkyni řádně poučit a teprve v případě, pokud by se vady podání nepodařilo odstranit, bylo by možno postupovat ve smyslu ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. Za dané situace proto rozhodnutí okresního soudu bylo předčasné. Na závěr odvolací soud dodává, že pokud okresní soud dospěje k závěru, že rozhodnutí ve věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je nutno ve smyslu ust. § 127 o. s. ř. usta-
199
Důkazní prostředky novit znalce (zeměměřiče), resp. – v případě tvrzeného vydržení části pozemkové parcely – zajistit vyhotovení geometrického plánu, který podle § 19 odst. 1 věta prvá zákona ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, tvoří vždy neoddělitelnou součást listin nebo rozhodnutí, podle nichž má být proveden příslušný zápis do katastrální mapy; je však zcela vyloučeno, aby součástí takového rozhodnutí byl geometrický plán, který byl vyhotoven mimo rámec ust. § 127 o. s. ř.
117. Nevypořádání se s dalším znaleckým posudkem jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Přiměřená náhrada podle § 142 odst. 1 obč. zák. Založení práva na bytovou náhradu za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 3 odst. 1 obč. zák. I. Jestliže odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem, kterým se stanoví cena nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví jím přikázaných některému z účastníků za náhradu (§ 142 odst. 1 obč. zák.) odchylně od ceny vyplývající z jiného znaleckého posudku, z níž vycházel, avšak v odůvodnění rozsudku se s ním nevypořádal, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. II. Přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka přisouzený ostatním spoluvlastníkům.
200
Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Za takovou nelze považovat náhradu vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí. Obvyklou cenu nemovitosti neovlivňuje skutečnost, že z podílového spoluvlastnictví vyloučený spoluvlastník pozbývající právní důvod užívání nemovitosti v ní zůstává bydlet. III. Právo na bytovou náhradu nelze ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníkovi založit ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000 C 110 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Žalovaný v odvolacím řízení k námitkám vzneseným v odvolání předložil soudu znalecký posudek znalce F. M. ze dne 15. května 1997, podle kterého obecná cena označených nemovitostí činí 3 665 038 Kč, tedy částku podstatně vyšší, než kterou vyčíslil znalec Ing. Z. K. v doplňujícím znaleckém posudku. Odvolací soud sice provedl důkaz znaleckým posudkem F. M., ale v odůvodnění rozsudku se s ním nevypořádal (ani se o něm nezmínil), ač právě cena nemovitostí je jádrem sporu. Tím po-
Znalci a odborná vyjádření rušil ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Podle § 142 odst. 1 obč. zák., nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Otázka přiměřené náhrady při odejmutí vlastnického práva byla řešena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 15. prosince 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, podle něhož přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Za takovou nelze tedy považovat náhradu vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří stavby, ale i na zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. „Musí jít tedy o náhradu, která by představovala cenu, za niž by bylo možno věc prodat.“ Odvolací soud při rozhodování o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného vyšel z doplňku znaleckého posudku Ing. Z. K. ze dne 15. dubna 1997, a to z ceny reprodukční, k níž znalec dospěl, jak vyplývá z uvedeného doplňku znaleckého posudku a z doplňku znaleckého posudku ze dne 20. března 1996, tak, že cenu staveb po odpočtu opotřebení, zjištěnou podle vyhlášky č. 178/1994 Sb. (viz
4.0 znaleckého posudku ze dne 13. prosince 1995), vzhledem k cenovému vývoji (inflaci) povýšil indexem růstu cen stavebních prací a dodávek podle zjištění Ústavu racionalizace stavebnictví v P., když vyhláška č. 178/1994 Sb. vychází z cenové hladiny roku 1992. Jde tedy o cenu zjištěnou podle vyhlášky č. 178/1994 Sb. toliko zvýšenou o inflaci od roku 1992 do roku 1996. Znalec Ing. Z. K. považuje za reprodukční cenu takovou cenu, za kterou je možno v daném místě a čase hodnocenou nemovitost nově pořídit při zohlednění cenového vývoje od roku 1992, to znamená bez ohledu na amortizaci. Přitom ovšem ve svém znaleckém posudku a jeho doplňcích nejdříve stanoví cenu nemovitostí podle vyhlášky č. 178/1994 Sb., včetně amortizace, a teprve následně přihlíží k vývoji cen od roku 1992. Tento rozdílný postup při výpočtu reprodukční ceny by mohl mít vliv na výslednou cenu, neboť amortizace by byla odečítána z jiného základu. Obstarání obdobné věci nemusí znamenat jen její vybudování, ale také její koupení. Proto při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného je třeba vycházet nejen z reprodukční ceny, ale, byť jsou k tomu oprávněné výhrady, jak se podává z doplňku znaleckého posudku Ing. Z. K. ze dne 15. dubna 1997, přihlížet i k cenám, za něž byly prodány obdobné nemovitosti v téže lokalitě. Přiměřená náhrada tudíž musí odrážet poptávku a nabídku v daném místě a čase. Znalec Ing. Z. K. při stanovení ceny dané nabídkou a poptávkou přihlížel k tzv. obsazenosti bytu v nemovitosti. Otázkou vlivu tzv. obsazenosti bytu na tržní cenu vypořádávané nemovitosti se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku ze dne 2. listopadu 2000 ve věci, sp. zn. 22 Cdo 1217/99, týkající se vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Tento rozsudek byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 1/2001,
201
Důkazní prostředky s. 42. Závěry v něm uvedené jsou však použitelné i pro vypořádání podílového spoluvlastnictví.
jiné omezení vlastnického práva, které může být stanoveno jedině zákonem (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
Obsazení bytu v bytovém domě je skutečností, jež má vliv na prodejnost domu, a tudíž ovlivňuje jeho cenu. Z tohoto hlediska je třeba rozlišovat mezi případy, kdy je prodáván rodinný či bytový dům prázdný či uvolněný, popřípadě kdy je mezi stranami jeho vyklizení v určitém (zpravidla krátkém) termínu bez zajištění bytové náhrady dohodnuto, a případy prodeje domu, který je obýván osobami majícími právní titul k užívání bytu v něm se nacházejícího (např. nájemci na dobu neurčitou nebo osoby užívající je z titulu věcného břemene) anebo osobami, které mají právo byty v něm užívat do doby, než jim bude zajištěna bytová náhrada ve smyslu § 712 obč. zák. Pro prvou skupinu uvedených případů je pravidlem, že se vychází z obvyklé ceny nesnížené pro obsazenost, zatímco pro druhou skupinu platí, že její obvyklá cena je pro jejich obsazenost, a tedy pro omezenou možnost užívání nabyvatelem významně nižší. V daném případě nelze uvažovat o jiné ceně domu, než která odpovídá případům zmiňovaným v první skupině.
Právo na bytovou náhradu nelze ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníkovi založit ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle citovaného ustanovení lze odepřít výkon práva, nelze však aktem jeho aplikace konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (srov. Nález Ústavního soudu publikovaný pod pořadovým č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení). Nutno ovšem také poznamenat, že by bylo značným zvýhodněním ze spoluvlastnictví vylučovaného účastníka, kdyby mu vedle nesnížené finanční náhrady měli druzí účastníci zajistit ještě náhradu naturální – náhradní byt či náhradní bydlení. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. by naopak mohlo odůvodňovat zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti ze spoluvlastnictví vyloučeným účastníkem (pro tentokráte), pokud by mu nebyla do té doby vyplacena částka stanovená soudem na vypořádání podílu, protože především ta by měla žalovanému umožnit získat bytovou náhradu (např. nájem bytu). Žalovaný se však mýlí, pokud tvrdí, že je jeho právem za spoluvlastnický podíl obdržet ekvivalent umožňující obstarání minimálně bytu, jež obýval v předmětném domě, jestliže užíval nemovitosti ve větším rozsahu, než jaký by odpovídal jeho spoluvlastnickému podílu.
Podle názoru dovolacího soudu ani skutečnost, že z podílového spoluvlastnictví k domu vyloučený účastník v něm zůstává bydlet, neovlivňuje obvyklou cenu nemovitosti, kterou je třeba stanovit pro účely vypořádání spoluvlastnictví; nejde totiž o skutečnost, která by v době rozhodování soudu o tomto vypořádání představovala obsazenost bytu v domě snižující tak jeho cenu, jako je tomu v případech výše uvedené druhé typové skupiny. Ze spoluvlastnictví vyloučený účastník pozbývá právní důvod užívání domu a žádné ustanovení zákona výlučnému vlastníku domu neukládá, aby mu trpěl jeho užívání nebo aby mu zajistil bytovou náhradu či snášel
202
Požadavku spravedlnosti odpovídá, aby soud vycházel z obvyklé nesnížené ceny, neboť jen tak se žalovanému v rámci jeho podílu dostane ekvivalentní náhrady toho, co žalobci přikázáním nemovitostí do jejich vlastnictví získávají.
Znalci a odborná vyjádření
118. Nepřípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek o omezení nebo zákazu styku s nezletilým dítětem. Postup soudu při nedostatku součinnosti účastníka se znalcem § 127 odst. 3 o. s. ř. I. Dovolání proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek o omezení nebo zákazu styku rodiče s nezletilým dítětem, není přípustné. II. Ponechal-li soud bez povšimnutí sdělení znalce o nedostatku potřebné součinnosti účastníka řízení, stejně jako sdělení tohoto účastníka, proč se vyšetření znalcem nepodrobí, včetně jeho návrhu na ustanovení nového znalce, jde o postup soudu, jímž odňal účastníku možnost jednat před soudem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000 C 392 – Soubor Z odůvodnění: V posuzované věci směřuje dovolání otce proti rozsudečnému výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o styku otce s nezletilým tak, že tento styk byl otci zakázán. Podle formy rozhodnutí a výsledku odvolacího řízení vyjádřeného rozsudečným výrokem ve věci samé (rozsudek odvolacího soudu měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně) by bylo možno uvažovat o přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., závěru o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení však brání povaha věci, o níž odvolací soud rozhodl. Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení není dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení. O dva naposledy uvedené případy se zjevně nejedná a rovněž se nejedná ani o případ omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti či pozastavení jejího výkonu. Zákon o rodině vymezuje pojem rodičovské zodpovědnosti v § 31 odst. 1 jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupování dítěte a správu jeho jmění; nezahrnuje však omezení nebo zákaz styku rodiče s dítětem ve smyslu § 27 odst. 3 zákona o rodině. Opatření, která je soud péče o nezletilé povinen učinit v případech, kdy rodiče spolu nežijí (§ 50 zákona), kdy se nedohodli o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 49 zákona) nebo v případě rozvodu manželství rodičů (§ 25, 26 zákona), ve svých důsledcích zpravidla vždy představují určité faktické omezení výkonu práv jednoho nebo obou rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti; nejde však o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 44 odst. 2, 3 zákona o rodině, jak byla výše vymezena. Závěr o přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 o. s. ř. proto nelze učinit [§ 238 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. opravňuje soud, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Za takovou nečinnost však bez dalšího nelze považovat stav, kdy otec uvedl soudu důvody, pro které se vyšetření ustanoveným znalcem nepodrobí, vyznívající v závěr o pochybnosti o objektivitě vyšetření provedeného znalkyní a posudku a návrh, aby k podání znaleckého posudku byl ustanoven jiný znalec. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodlé-
203
Důkazní prostředky hají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Právo účastníka vznést námitky proti osobě znalce, který soudu sděluje subjektivní výsledek svého posouzení, nelze z hlediska jejich uplatnění zredukovat na dobu lhůty stanovené soudem k podání případných námitek; je mu zachováno v průběhu celého řízení (§ 17 odst. 1, § 15 odst. 2 o. s. ř., § 11 zákona č. 36/1967 Sb.). Usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, tedy ani usnesením ve vztahu k provedení důkazů, sice soud není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), je však povinen při určení postupu řízení podle svého uvážení zajistit účastníkům k uplatnění jejich práv stejné možnosti (§ 18 o. s. ř.), k čemuž směřuje i plnění poučovací povinnosti soudu o procesních právech a povinnostech účastníků řízení ve smyslu § 5 o. s. ř. Tuto povinnost odvolací soud ve vztahu k otci nesplnil. Sdělení znalkyně o nedostatku součinnosti otce při vyšetření potřebném pro znalecké posouzení, rovněž tak i sdělení otce, pro které okolnosti se vyšetření znalkyní nepodrobí, a jeho návrh na ustanovení nového znalce, ponechal bez vážnějšího povšimnutí, jež by se jinak muselo promítnout do odpovídajícího opatření soudu. Snaha znalkyně přesvědčit otce o potřebě jeho aktivní účasti při odborném vyšetření, vztahujícím se k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychologie, nemůže činnost soudu, zejména ve vztahu k § 5 o. s. ř. nahradit. Přestože obsah sdělení otce byl způsobilý závěru, že otec jím míní vyjádřit pochybnost o nepodjatosti znalkyně se zřetelem k průběhu vyšetření matky (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), odvolací soud se jím z hlediska námitky podle § 14 odst. 1, § 17 odst. 1 o. s. ř. nezabýval. Měl-li pochybnosti o obsahu a účelu tohoto sdělení
204
či je jako podání učiněné vůči soudu shledal nesprávným nebo neúplným, byl povinen postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a v jeho smyslu poskytnout otci poučení. I jinak však odvolací soud opomenul v konkrétní situaci otce poučit o jeho povinnosti aktivní účasti při vyšetření znalkyní, a to i s ohledem na možné důsledky pro zjištění skutkového stavu, rovněž o jeho důkazní povinnosti ke skutečnostem jím tvrzeným za stavu, kdy ve spise založené listiny, a to posudky ať podané v souvislosti s trestním řízením vedeným proti matce pro maření výkonu úředního rozhodnutí, nebo z podnětu matky neobsahují vyšetření a rozbor ve vztahu k otci, který je delší dobu bez možnosti styku s nezletilým. Odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť nesprávným postupem v řízení odňal otci jako účastníku možnost realizovat procesní práva zajišťovaná občanským soudním řádem. Protože řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., pro níž je dovolání nejen přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), ale i důvodné [§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek prvního stupně o úpravě styku otce s nezletilým a ten otci zakázán, i ve výroku o náhradě nákladů řízení, které platil stát.
119. Hodnocení znaleckého posudku zpracovaného znalcem, který nebyl soudem dle § 127 odst. 1 o. s. ř. ustanoven. Povinnost soudu provést další důkazy při procesní pasivitě účastníka řízení § 127 o. s. ř. I. Předložil-li žalobce k důkazu listinu, označenou jako znalecký posudek,
Znalci a odborná vyjádření aniž si soud sám zpracovaní takového znaleckého posudku vyžádal, je nutno na takovou listinu pohlížet ve smyslu § 129 o. s. ř. (nikoliv jako na znalecký posudek dle § 127 o. s. ř.), kterou je soud povinen hodnotit podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. II. I když je žalobce v řízení procesně pasivní (nemá další důkazní návrhy s ohledem na námitky žalovaného) a jeli zjevné, že rozhodnutí soudu bude záviset na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je v takovém případě povinností soudu vyžádat si zpracování znaleckého posudku postupem dle § 127 o. s. ř.; samotná úvaha soudu, že náklady znaleckého posudku mohou případně přesáhnout částku, která je předmětem sporu, nemůže redukovat důkazní řízení (neprovádět další důkazy), zejména když soud má možnost (i povinnost) uložit účastníku, aby složil zálohu na náklady důkazu, který navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu (srov. § 141 odst. 1 o. s. ř.).
doklad, označený jako znalecký posudek R.M. z 9. 4. 1997, písemný doklad označený jako znalecký posudek J. L. ze dne 4. 6. 1997 a některé další doklady, které mají hodnotit vliv emisí na lesní porosty ve správě žalobce. Podle názoru okresního soudu, jak byl vyjádřen v odůvodnění napadeného rozsudku, nemohou předložené doklady prokázat spolehlivě nárok žalobce proti žalovanému družstvu, když byly předloženy soudu pouze v neověřených kopiích a „žalovaný zpochybnil správnost jejich obsahu“. Žalobci vytkl procesní pasivitu a uvádí, že soud „v zásadě není povinen provádět další dokazování“, když žalobce neoznačil další důkazní návrhy. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu povinnost rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Z odůvodnění:
Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhodne, které z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo. Důkazní prostředky vymezuje § 125 a násl. o. s. ř.
Předmětem sporu je náhrada škody. Žalobce tvrdí, že žalované družstvo provozuje zdroj emisí, „tj. komín, který vyprodukoval v roce 1995 38 980 tun oxidu síry, který působí na lesní porosty v konkrétním území“. Podle předložené rozptylové studie žalovaný měl způsobit exhalacemi v roce 1995 škodu na lesních porostech, snížený přírůst, předčasné smýcení, pěstební a těžební činnost a ztráta při zpeněžení vytěženého dřeva ve výši 26 808 Kč. Na důkaz pravdivosti svého tvrzení žalobce soudu předložil písemný
V souzené věci jde nepochybně o obtížný spor, zejména po stránce skutkových zjištění, a žalobce bude jen velmi obtížně prokazovat existenci svého nároku, zejména pak jeho výši. Rozhodnutí soudu bude záviset na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a soud se zřejmě neobejde bez vyžádání znaleckého posudku (srov. § 127 o. s. ř.). S okresním soudem lze souhlasit, že takové dokazování bude nákladné, že náklady znaleckého posudku mohou i přesáhnout částku, která je předmětem sporu. Tato úvaha ovšem sama
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 9 Co 164/2000 PrRo č. 9/2000, s. 412
205
Důkazní prostředky o sobě nemůže redukovat důkazní řízení, zejména když soud má možnost (i povinnost) uložit účastníku, u něhož nejsou podmínky pro osvobození od soudních poplatků, aby složil zálohu na náklady důkazu, který navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu (srov. § 141 odst. 1 o. s. ř.). Ze spisu je patrno, že žalovaný u okresního soudu nezpochybnil pravost kopií předložených listin. Zpochybnění se týká správnosti obsahu (tedy závěrů) osob, které vydaly listiny označené jako znalecký posudek. S odvolatelem lze souhlasit potud, že pokud se okresní soud nespokojil s opisy listin, měl povinnost si od žalobce vyžádat originály nebo ověřené opisy těchto listin. Předložené listiny, označené jako znalecký posudek, nejsou znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., když soud sám si zpracování znaleckého posudku nevyžádal. Jde o listinu ve smyslu § 129 o. s. ř., kterou je soud povinen hodnotit podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. Pokud žalovaný popírá správnost závěrů osob, které „listiny“ zpracovaly, nezbude okresnímu soudu než nařídit důkaz znalcem z příslušného oboru a žalobci uložit povinnost na náklady takového důkazu složit přiměřenou zálohu. Pro úplnost odvolací soud připomíná důkazní návrhy odvolatele, obsažené v jeho odvolání, tedy výslech J. L. a P. H., a nelze vyloučit potřebu provést i některé další důkazy, jejichž potřeba ke zjištění skutkového stavu vyjde najevo.
120. Obecná cena akcií, které nejsou obchodovány na veřejném trhu Obecnou cenu veřejně obchodovatelných akcií, které v době smrti zůstavitele nebyly obchodovány na veřejném trhu, nebo veřejně neobchodovatelných akcií
206
soud při rozhodování o obecné ceně zůstavitelova majetku určí ve výši ceny, za kterou by je bylo možné v době smrti zůstavitele prodat s dodržením případných cenových předpisů platných v době smrti zůstavitele. Není-li možné zjistit, za jakou cenu byly tyto akcie v době smrti zůstavitele obchodovány, určí se jejich obecná cena v době smrti zůstavitele částkou, která se rovná podílu akcie na čistém obchodním jmění akciové společnosti, určeném na základě účetní uzávěrky sestavené za období (měsíční, a není-li to možné, roční), v němž zůstavitel zemřel. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1419/98 AdN 1/2000, s. 12 Z odůvodnění: Není-li veřejně obchodovatelná akcie ve skutečnosti na veřejném trhu obchodována nebo jde-li o akcii, s níž nelze veřejně obchodovat, nelze z toho bez dalšího – jak to činí dovolatel – dovozovat, že by taková akcie neměla vůbec žádnou hodnotu (cenu). Takové akcie mohou být (a zpravidla jsou) předmětem obchodu (předmětem kupní smlouvy podle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. a § 13 a násl. zák. o cenných papírech), i když takový obchod neprobíhá na veřejném trhu. Přestože jejich hodnotu nelze vyjádřit kursem, má na jejich cenu vliv stav jmění emitenta, jeho podnikatelské záměry, stav nabídky a poptávky (byť se uskutečňuje mimo veřejný trh) a řada dalších okolností. Obecnou cenou zůstavitelova majetku (§ 175o o. s. ř.) se rozumí cena, za kterou by bylo možné v době smrti zůstavitele věci nebo jiné majetkové hodnoty prodat s dodržením případných cenových předpisů platných v době smrti zůstavitele (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 2 Cz 6/70,
Znalci a odborná vyjádření uveřejněný pod č. 32 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971). Protože předmětem koupě a prodeje může být – jak uvedeno výše – také veřejně obchodovatelná akcie, která ve skutečnosti není na veřejném trhu obchodována, nebo veřejně neobchodovatelná akcie, dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení o dědictví se její obecná cena stanoví podle ceny, za kterou by ji bylo možné v době smrti zůstavitele prodat. S názorem odvolacího soudu, že cena akcie, která není obchodována nebo obchodovatelná na veřejném trhu, se stanoví ve výši nominální (jmenovité) hodnoty, z uvedených důvodů nelze souhlasit, neboť nominální (jmenovitá) hodnota akcie vůbec nevypovídá o tom, za jakou cenu by ji bylo možné v době smrti zůstavitele skutečně prodat. Argumentuje-li odvolací soud tím, že podle ustanovení § 157 odst. 1 obch. zák. součet jmenovitých hodnot všech akcií musí odpovídat výši základního jmění společnosti, a že tedy nominální hodnota akcie představuje hodnotu příslušné části základního jmění společnosti, která na ni připadá, pak pomíjí, že základní jmění společnosti je peněžním vyjádřením souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti (srov. § 58 odst. 1 obch. zák.), které na skutečnou hodnotu takové akcie (cenu, za níž je prodávána a kupována) nemá a ani nemůže mít významnější vliv; pro cenu akcie, která není obchodována nebo obchodovatelná na veřejném trhu, je naopak podstatné, jaký je stav čistého obchodního jmění společnosti, popřípadě stav vlastního jmění společnosti v době prodeje. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že obecnou cenu (§ 175o o. s. ř.) veřejně obchodovatelných akcií, které v době smrti zůstavitele nebyly obchodovány na veřejném trhu, popřípadě veřejně neobchodovatel-
ných akcií nelze stanovit ve výši jejich nominální (jmenovité) hodnoty a že není možné dovodit ani to, že by neměly žádnou obecnou cenu. Obecnou cenu ve smyslu ustanovení § 175o o. s. ř. je třeba rovněž u těchto akcií stanovit ve výši ceny, za kterou by je bylo možné v době smrti zůstavitele prodat s dodržením případných cenových předpisů platných v době smrti zůstavitele. Usnesení odvolacího soudu, které je založeno na právním názoru, že takové akcie se oceňují ve výši jejich nominální (jmenovité) hodnoty, tedy není správné. Výši ceny, za kterou by bylo možné v době smrti zůstavitele prodat veřejně obchodovatelnou akcii, která v době smrti zůstavitele nebyla obchodována na veřejném trhu, nebo veřejně neobchodovatelnou akcii, lze zjistit v první řadě pomocí důkazů, jimiž lze prokázat, za jakou cenu tyto akcie byly v rozhodné době skutečně obchodovány; takovými důkazy mohou být kupní smlouvy o prodeji těchto akcií, sdělení obchodníka s cennými papíry nebo akciové společnosti, o jejíž akcie jde, anebo jiných osob, které jsou o rozhodných skutečnostech informovány, o ceně těchto akcií apod. Nepodaří-li se tímto způsobem obecnou cenu uvedených akcií zjistit, lze považovat za jejich obecnou cenu v době smrti zůstavitele částku, která se rovná podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti, určeném na základě účetní uzávěrky sestavené za období (měsíční, a není-li to možné, roční), v němž zůstavitel zemřel.
121. Uložení povinnosti poskytnout součinnost znalci § 127 odst. 3 o. s. ř. I. Ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. neumožňuje soudu uložit účastníkovi říze-
207
Důkazní prostředky ní, popřípadě i někomu jinému, aby poskytl znalci součinnost spočívající v úkonech, které by nahrazovaly úkony, jež mají být prováděny znalcem jako součást jeho znalecké činnosti při zpracování znaleckého posudku. II. Usnesení ukládající účastníkovi řízení, popřípadě i někomu jinému, povinnost, jež mu nemůže být uložena podle § 127 odst. 3 o. s. ř. ani podle jiného zákonného ustanovení, není rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a je proti němu přípustné odvolání. Právo podat odvolání proti takovému rozhodnutí má osoba, které byla rozhodnutím povinnost uložena, a to i v případě, že jinak není účastníkem řízení. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 18 Co 81/1996 SoRo č. 6/1997, s. 142 Z odůvodnění: Ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu, mimo jiné, uložit někomu jinému než účastníku řízení povinnost něco vykonat, je-li to třeba k podání znaleckého posudku. Smyslem takto soudem ukládané povinnosti je zajistit znalci poskytnutí potřebné součinnosti uvedenými osobami při zpracování znaleckého posudku. Úkony poskytování součinnosti však nemohou nahrazovat úkony, jež mají být prováděny znalcem, jako součást jeho znalecké činnosti při zpracování znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Odvoláním napadeným usnesením byla odvolateli uložena povinnost provést úkony, jež nelze považovat za úkony poskytnutí součinnosti znalci ing. P. V. při zpracování znaleckého posudku o výši vypořádacího podílu zůstavitele u obchodní společnosti A., spol. s r. o., ke dni úmrtí zůstavitele, zadaného rozhodnutím vydaným
208
soudem prvního stupně v projednávané věci dne 5. 4. 1995. Jedná se o uložení povinností nahrazujících činnost znalce, jejichž rozsah přesahuje rámec povinností, jež mohou být soudem uloženy ve smyslu ust. § 127 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí soudu, kterým se účastníkovi řízení, popřípadě jiné osobě, ukládá povinnost ve smyslu ust. § 127 odst. 3 o. s. ř., je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, a není proti němu tedy přípustné odvolání [§ 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Přezkoumávaný výrok rozhodnutí soudu I. stupně však byl odvolacím soudem, jak je výše uvedeno, posouzen jako výrok, který nemá oporu v ust. § 127 odst. 3 o. s. ř., ani v žádném jiném zákonném ustanovení, nelze jej tedy považovat za rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a je proti němu proto přípustné odvolání. Obchodní společnost A., spol. s r. o., není sice účastníkem celého řízení o dědictví po zůstaviteli § 175b o. s. ř., avšak ve fázi rozhodování o její povinnosti poskytnout součinnost znalci, je třeba ji považovat za účastníka řízení s právem podat odvolání proti rozhodnutí, kterým je jí ukládána povinnost (§ 201 o. s. ř.). Vycházeje ze všech výše uvedených závěrů posoudil odvolací soud odvolání podané obchodní společností A., spol. s r. o., proti usnesení soudu I. stupně jako důvodné, podané osobou k tomu oprávněnou v zákonné patnáctidenní lhůtě.
Znalci a odborná vyjádření
122. Postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení § 127 odst. 2 o. s. ř. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 SoRo č. 4/2009, s. 134 V dané věci dovolatelka zpochybňuje určení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu; zjištění této hodnoty představuje skutkové zjištění, jehož případnou nesprávnost by bylo možno napadnout jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v tomto řízení nelze uplatnit. Neobstojí ani odkaz na § 127 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s Rc 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku
bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz Rc 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou podle § 129 o. s. ř.; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor rozhodnutí NS jako C 1186). V dané věci tak nešlo (na rozdíl od věci uvedené v Rc 45/1984) o rozpor ve dvou znaleckých posudcích, a soudy se nesouladu obou uvedených důkazů (tj. znaleckého posudku a listiny) věnovaly a vysvětlily, proč i nadále považovaly za správný znalecký posudek vypracovaný ustanoveným znalcem. Postupovaly tak zcela v souladu s Rc 45/1984. Pokud dovolání odkazuje na zmíněný judikát, opomíjí, že v něm šlo o rozpor posudků vypracovaných soudem ustanovenými znalci, a také přehlíží, že v dané věci soudy jednaly zcela v duchu tohoto judikátu, když se rozporem v důkazech řádně zabývaly. Také proto napadené rozhodnutí ne-
209
Důkazní prostředky může být v rozporu s Rc 45/1984; jde tedy o otázku hodnocení důkazů, přičemž úvahy soudů nejsou zjevně nepřiměřené. Není tu tak nic, co by z napadeného rozsudku činilo zásadní rozhodnutí.
123. Výslech znalce v době, kdy již nevykonává znaleckou činnost § 127 o. s. ř. Znalec, který před soudem „stvrzuje“ podaný písemný posudek, činí tak jako znalec i v době, kdy již znaleckou činnost nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat; to platí i v případě znaleckého ústavu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2719/2005 C 5515 – Soubor Z odůvodnění: Důkaz znaleckým posudkem, podaným písemně či ústně, se od jiných důkazních prostředků liší v tom, že při jeho hodnocení (§ 132 o. s. ř.) soud nehodnotí znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti, nýbrž hodnotí přesvědčivost posudku z hlediska úplnosti jeho podkladů, vyčerpání vymezeného úkolu a zodpovězení zadaných otázek, logické odůvodnění odborného nálezu a soulad s ostatními provedenými důkazy. Jestliže soud za účelem upřesnění či doplnění odborných závěrů písemně podaného znaleckého posudku nařídí důkaz výslechem znalce, jenž posudek vypracoval, nejde o zadání nového posudku a není rozhodující, zda tento výslech provede v době, kdy znalec vykonává znaleckou činnost, či poté, kdy již znalcem není. Má-li se znalec vyjádřit ve své výpově-
di k odborným otázkám, jejichž zkoumání bylo předmětem podaného posudku, nelze jej vyslýchat jako svědka či mu v řízení připisovat jiné procesní postavení. Znamená to, že znalec, jenž před soudem v podstatě pouze „stvrzuje“ podaný písemný posudek, činí tak jako znalec, a to i v době, kdy již znaleckou činnost nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat. Jestliže je tato osoba vyslechnuta soudem jako znalec k obsahu podaného znaleckého posudku, je i taková výpověď znaleckým důkazem. Totéž platí i v případě, že po podání písemného ústavního znaleckého posudku soud provede důkaz výslechem jeho zpracovatele v době, kdy znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké činnosti nemá. Není proto vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže po podání písemného znaleckého posudku ústavu byl vyslechnut zpracovatel tohoto posudku v době, kdy již ústav nebyl zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost.
124. Náhrada hotových výdajů znalce vynaložených při zpracování znaleckého posudku v řízení o určení (popření) otcovství § 127 odst. 1 o. s. ř. Náklady vzniklé v souvislosti se znaleckým posudkem zpracovaným na základě diagnostické metody DNA lze uhradit pouze znalci, nikoliv přímo právnické či fyzické osobě, která na základě objednávky znalce provedla příslušná měření či rozbory nutné k vypracování posudku.3)
3) Poznámka autora: V soudní praxi byly zaznamenány dokonce případy, kdy Ústav provedl vyúčtování za tzv. materiálové náklady přímo vůči soudci, který byl ve faktuře označen jako objednatel. Účetní a z toho vyplývající da-
210
Znalci a odborná vyjádření Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 19 C 131/1999 SoRo č. 10/2003, s. 341 Z odůvodnění: Závisí-li rozhodnutí soudu na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Byl-li podán znalecký posudek, vzniká právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu (znalečné). Zvláštní zákon stanoví, komu a v jaké výši se znalečné a tlumočné vyplácí. Znalec má za podání posudku právo na odměnu podle stanovených sazeb. Odměna se stanoví podle stupně odbornosti potřebného k provedení úkonu a podle množství účelně vynaložené práce (§ 17 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb.). Odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a podle stupně odbornosti, kterou bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 75 až 125 Kč (§ 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících). Státní orgán, který si vyžádal znalecký posudek rozhodne o odměně a náhradě nákladů v rámci řízení, v němž byl znalecký úkon proveden. Při určování odměny za znalecký posudek se hodnotí především povaha a rozsah úkonu a stupeň odborné kvalifikace potřebné k jeho provedení, charakter a účelnost pomocných prací, přiměřenost doby trvání úkonu, jakož i dodržení stanovené lhůty znalcem (§ 25 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb.).
Pokud jde o odměnu znalce, soud dospěl k závěru, že znalkyni náleží odměna ve výši 6 800 Kč; součást odměny však netvoří vyúčtované úkony za odběry krve (1 × 30 minut a 1 × 20 minut á 120 Kč/ 1 hod.), jelikož znalkyně tyto odběry neprováděla, a dále za tzv. administrativu (180 minut, tj. 3 × 110 Kč); zde postačí zdůraznit, že náklady spojené s běžnými kancelářskými pracemi jsou již zahrnuty v odměně znalce (viz k tomu níže cit. rozhodnutí). Znalec má dále právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem (§ 18 odst. 1 zákona č. 37/1967 Sb.). Těmito náklady jsou zejména cestovní výdaje, náhrada ušlé mzdy při předvolání ke státnímu orgánu, náklady, které znalec uhradil podle § 14 odst. 2 cit. zákona (tj. za použití přístrojů, jiných zařízení a materiálů organizace, u níž znalec pracuje, příp. jiné organizace, která má takové přístroje a jež je povinna přístroje znalci umožnit k použití), věcné náklady a náklady spojené s přibráním pracovníků pro pomocné práce (§ 17 odst. 1, 2, § 18 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb.). Náhrada hotových výloh se poskytuje znalci na základě předložených dokladů; obdobně se postupuje v případech, kdy znalec účtuje odměnu, kterou poskytl za provedení pomocných prací jiné osobě. Za pomocné práce lze přiznat náhradu vyplacené odměny v souladu se mzdovým (platovým) tarifem pro takové nebo obdobné činnosti (§ 28 odst. 4 vyhlášky č. 37/1967 Sb.). Odměnu a náhradu nákladů je znalec povinen vyúčtovat zároveň s podáním posudku. Její výši určí orgán, který ustanovil znalce (§ 19 odst. 1 cit. zák.).
ňové souvislosti, které pochopitelně otázka uvedených výdajů znalce s sebou přináší, však nemohou nic změnit na tom, že nikomu jinému než znalci nelze hradit odměnu, resp. náklady byť (fakticky) související se zpracováním znaleckého posudku. Platební problémy, na které v cit. rozhodnutí poukazoval znalec, lze totiž řešit prostřednictvím znalci poskytnuté zálohy ve smyslu § 28 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Z procesního hlediska je třeba také pamatovat na to, že rozhodl-li soud prvního stupně o „náhradě hotových výdajů“ Ústavu za tzv. materiálové náklady, je Ústav (v důsledku pochybení soudu) legitimován proti takovému rozhodnutí (v části týkající se jemu přiznané či snad zamítnuté náhrady výdajů) podat odvolání.
211
Důkazní prostředky Jak vyplývá z vyúčtování znalkyně, jejího přípisu i z úředního záznamu, znalkyně není s to prokázat hotové výdaje spojené se zpracováním posudku v této věci, přičemž u tzv. materiálových nákladů došlo k situaci, kdy tyto vůči soudu fakturuje přímo Ústav. Jestliže tedy znalkyně soudu ani přes urgenci nedoložila (neprokázala) vzniklé hotové výdaje (za použití přístrojů, konzultace, použitý materiál atd.), nelze tyto výdaje pochopitelně přiznat. Jen pro úplnost soud dodává, že znalkyní účtované režijní náklady netvoří, resp. nejsou součástí nákladů vynaložených znalcem v souvislosti se znaleckým posudkem ve smyslu § 18 zákona č. 36/1967 Sb. (srov. kupř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 18 Co 280/97, in Ad Notam, 1999, č. 6). Pokud znalkyně namítala, že s ohledem na pozdní úhrady znalečného by při nápadu znaleckých posudků nebyla s to Ústavu hradit tzv. materiálové náklady, soud v tomto směru odkazuje na § 28 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., podle něhož znalec (tlumočník) má nárok na poskytnutí zálohy na úhradu cestovních a jiných výdajů. Institut zálohy tedy podobným situacím předchází, to ovšem v případech, pokud znalec o takovou zálohu soud s příslušným odůvodněním požádá. Bylo by však zákonu odporující, pokud by soud hradil náklady Ústavu, to vše za situace, kdy tyto náklady znalci nevznikly. Je totiž pouze věcí znalce – též v souvislosti s daňovými a účetními aspekty – jakým způsobem si vyřeší otázku použití přístrojů Ústavu, příp. jiné organizace z hlediska úhrady nákladů, které poté – v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku – je oprávněn (jako vzniklé náklady) vyúčtovat. Případné nedostatky v této oblasti však jdou, jako se tomu stalo také i v tomto případě, k tíži znalce.
212
125. Odborné vyjádření § 127 odst. 4 o. s. ř. Potvrzení nebo odborné vyjádření (§ 127 odst. 4 o. s. ř.) může být předloženo i samotným účastníkem řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1619/1996 SoJ 20/00, sešit č. 2/00 Z odůvodnění: Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, ohledání, listiny a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Podle § 127 odst. l o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečnosti, k níž je potřeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí a místo posudku znalce lze použít potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti (§ 127 odst. 2 a 4 o. s. ř.). Zatímco za znalecký posudek podle § 127 odst. l o. s. ř. lze považovat jen takový posudek, který podal soudem ustanovený znalec, ze slovního spojení „lze použít“, uvedeného v § 127 odst. 4 o. s. ř., vyplývá, že potvrzení nebo odborné vyjádření nemusí být vyžádané soudem, ale může jím být potvrzení nebo odborné vyjádření předložené účastníkem. Sama skutečnost, že soud provedl důkaz potvrzením nebo odborným vyjádřením předloženým účastníkem řízení, není tedy vadou řízení, neboť jde o důkazní prostředek ve smyslu § 127 odst. 4 o. s. ř., který je podle § 125 o. s. ř. způsobilý k tomu, aby sloužil za důkaz, jímž lze zjistit stav věci.
Znalci a odborná vyjádření Za vadu řízení nepovažuje dovolací soud ani postup soudu, který znalecký posudek, o jehož správnosti vznikly pochybnosti, nepodrobil reviznímu znaleckému přezkumu. Z dikce § 127 odst. 2 o. s. ř. povinnost takového postupu nevyplývá. I když jde o postup obvyklý, nelze vyloučit případy, kdy soud vezme za podklad svého rozhodnutí odlišný závěr vyplývající z odborného vyjádření, o jehož správnosti nemá pochybnosti. Tak je tomu i v daném případě. Dalším žalobcem uplatněným důvodem byl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. V daném případě žalobce zpochybnil skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně výše ceny předmětných nemovitostí, zejména stolařské dílny. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutkové zjištění odvolacího soudu o ceně stolařské dílny ke dni převodu na stát vychází z odborného vyjádření Ústavu soudního inženýrství v B. z 23. 5. 1995, kterým odvolací soud provedl důkaz. Postup při určení ceny stavby pořízené po 20. 6. 1939 tak, že se odhadní stop-cena, tj. cena zjištěná ke dni 20. 6. 1939, zvýší vynásobením cenovým indexem, vyjadřujícím zvýšení výrobních nákladů k době provedení stavby, odpovídá také postupu vyplývajícím ze Sborníku o oceňování obytných a menších hospodářských stavení z roku 1965. Z toho se také logicky podává, že jde-li o stavbu novou jen zčásti, stejným způsobem je třeba zjistit cenu nové části stavby, a k ní připočíst jen cenu staré části stavby (existující k 20. 6. 1939).
Připočtením ceny celé stavby by došlo k nesprávnému navýšení ceny, jak se uvádí v odborném vyjádření „o jeden násobek ceny nové stavby“, tedy cenový index by byl zvýšen o hodnotu l. Námitka žalobce, že odvolací soud převzal logice odporující závěr odborného vyjádření o nesprávném navýšení ceny o jeden násobek nové ceny stavby, nemůže proto obstát. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, jakými úvahami se při hodnocení odborného vyjádření samotného, i ve vztahu k důkazům ostatním, zejména znaleckému posudku Ing. B. H. řídil, v čem spatřoval přesvědčivost odborného vyjádření oproti znaleckému posudku. Skutkové zjištění odvolacího soudu o ceně nemovitostí ke dni jejich převodu na stát má tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není dán. Skutkové zjištění odvolacího soudu o ceně nemovitostí vedlo odvolací soud k právnímu závěru, že předmětná smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. l písm. g) restitučního zákona (ten nebyl dovoláním napaden). Povinnost vydat věc podle tohoto ustanovení vzniká jen za splnění dvou předpokladů: uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Jestliže nebyl naplněn předpoklad uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, považoval dovolací soud za nadbytečný přezkum rozsudku odvolacího soudu v otázce skutkového a právního posouzení druhého předpokladu – tísně, neboť ani důvodnost dovolání v této části by nemohla nic změnit na správnosti rozsudku odvolacího soudu, kterým žalobu zamítl.
213
Důkazní prostředky
IV. Sdělení významných skutečností 126. Sdělení ceny akcií § 129 o. s. ř. Sdělení ceny akcií organizátorem mimoburzovního trhu soudu (soudnímu komisaři) je sdělením skutečností, které mají význam pro řízení a rozhodnutí ve smyslu § 128 o. s. ř. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1998, sp. zn. 5 Cmo 809/1998 Rc 60/1999 Z odůvodnění: Je správná úvaha soudu prvního stupně, že o odborné vyjádření ve smyslu § 127 odst. 4 o. s. ř. se může jednat jen tehdy, jestliže se jím posuzují skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a kdy by byly důvody pro ustanovení znalce. To předpokládá, že znalec nebo ten, kdo odborné posouzení zpracovává, přináší k informacím, ze kterých vychází, něco dalšího, vnáší do této věci své odborné hledisko, svůj odborný názor. Zároveň jde o činnost, které není schopen kdokoliv, ale jen osoby zvláště školené, s odbornými znalostmi a zkušenostmi, které nejsou obecně přístupné. Takovou odbornou činností mohl by být konečně i samotný sběr informací, pokud by byl prováděn kvalifikovanými technikami statistického šetření, sociologických průzkumů a podobně. Jde-li o takové zprávy, má podle uvedeného ustanovení ten, kdo je poskytuje, právo na odměnu podle zvláštního předpisu. Jde-li však o případ, kdy poskytovatel zprávy jen vezme informace, které jsou mu známy, a sdělí je soudu, aniž by byly jakkoliv odborně zpracovávány, hodnoceny, posuzovány atd., jde o sdělení ve
214
smyslu § 128 o. s. ř. a poskytovatel takové informace má jen nárok na výlohy s podáním zprávy spojené, nemůže požadovat odměnu. Údaje požadované soudem po odvolateli nebyly jím teprve získávány. Ceny cenných papírů za minulá období již byly dříve vytvořeny. Jde o údaje, které jsou v době, kdy jsou aktuální, obecně přístupné, jsou publikovány způsobem, který umožňuje každému zájemci se s nimi bez překážek seznámit (ku příkladu v příslušné příloze deníku Hospodářské noviny). Odvolatel z mnoha důvodů tyto údaje schraňuje a uchovává, a jsou tedy u něj souhrnně k dispozici. Obdobně by mohl postupovat i kdokoliv jiný, převzít tyto publikované údaje a obdobný soubor informací z nich vytvořit. Mohl by takto postupovat nejen v době, kdy jsou tyto údaje uveřejňovány, ale i kdykoliv později třeba tím, že by studoval archivované exempláře příslušných novin a potřebné údaje z nich převzal. Tedy k požadavku soudu neučinil odvolatel nic jiného, než že vyhledal ve své evidenci požadované údaje a sdělil je soudu. K vyhledaným informacím již žádný svůj vlastní odborný výkon nepřipojil. Proto podané informace je nutno považovat jen za sdělení skutečností ve smyslu § 128 o. s. ř. K pořízení obdobné informační databáze také není nutné disponovat zvláštními znalostmi a zkušenostmi a je toho schopen každý, kdo se na trhu cenných papírů pohybuje. Má-li odvolatel shromážděny tyto informace, je jistě jeho právem s nimi obchodovat, to jest nabídnout veřejnosti, že jim je poskytne, čímž zájemci o tyto informace jsou ušetřeni jejich pracného vyhle-
Sdělení významných skutečností dávání v jiných pramenech. Za tuto službu má jistě právo na odměnu. Tak je také nutno se dívat na odvolatelův Tržní řád a jeho Ceník. Nejde konec konců o nic jiného, než o určité kvalifikované obchodní pod-
mínky pro poskytování těchto služeb ve vztahu ke klientům. Jde z toho hlediska o součást smluvních vztahů mezi odvolatelem a jeho zákazníky. Jedná se tedy o vztah soukromoprávní.
215
Důkazní prostředky
V. Listiny 127. Odlišná právní kvalifikace listinného důkazu odvolacím soudem
hodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
§ 129, 132, 213 o. s. ř. Jestliže byl v řízení před soudem prvního stupně proveden listinný důkaz, je odvolací soud oprávněn k odlišnému právnímu hodnocení takového důkazu oproti soudu prvního stupně, aniž by byl povinen tento důkaz v odvolacím řízení opětovně provést. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1104/2005 C 5330 – Soubor Z odůvodnění: Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, tento vycházel ze shodného důkazního materiálu, jak byl shromážděn v řízení před soudem prvního stupně. Šlo především o listinné důkazy, jež byly v řízení probrány k důkazu postupem odpovídajícím ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Tomu ostatně odpovídá, že účastníci proti obsahu tam čtených listinných důkazů námitky nevznášeli a jejich doplnění ani nenavrhovali. Je věcí předvídavosti a procesní pečlivosti každého z účastníků, aby zvážil dosah důkazu nabídnutého soudem a probraného k důkazu. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů, jejichž pravost a úplnost namítána nebyla, odlišným způsobem je však právně hodnotil. Posouzení právních aspektů listinného důkazu nespadá do oblasti skutkových zjištění. Odvolacímu soudu nelze upřít právo odlišného právního posouzení listinného důkazu, jenž byl v řízení před soudem prvního stupně řádně probrán k důkazu. Pak ovšem nelze dospět k závěru, že jeho roz-
216
128. Vadné provedení důkazu spisem souhrnným způsobem § 129 odst. 1 o. s. ř. Jestliže soud provedl důkaz připojeným „celým spisem“ souhrnně, aniž jednotlivé listiny založené ve spise, z nichž vycházel, přečetl nebo sdělil jejich obsah, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001 C 1227 – Soubor Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví účastníků přikázal blíže označené movité věci a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 23 631,25 Kč. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného nepřikázal radiomagnetofon AIWA a lyže a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání jejího podílu 17 429,25 Kč. V ostatních napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že jí
Listiny soud prvního stupně znemožnil realizovat právo zakotvené v § 123 o. s. ř., tedy vyjádřit se ke každému provedenému důkazu; dokazování bylo podle jejího tvrzení prováděno tzv. souhrnným způsobem. Dovolání je opodstatněné, neboť řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně listinné důkazy provedl souhrnným způsobem, tedy jednotlivé listiny nepřečetl a nesdělil jejich obsah. Pokud provedl dokazování „celým spisem“, zatížil řízení vážnou vadou. K uvedenému vadnému postupu došlo podle dovolatelky při jednání soudu prvního stupně 11. 11. 1999. V protokolu o jednání je provedení důkazu zaprotokolováno jako důkaz „celým spisem“ (jde o spis OS-SNB v D., spis OÚV v D. a spis Obvodního soudu pro Prahu 10). Dále poukázala na tzv. souhrnný způsob dokazování i v případě účetních dokladů. Podle § 129 odst. 1 o. s. ř. se důkaz listinou provede tak, že ji předseda senátu při jednání přečte nebo sdělí její obsah. Podle ustálené judikatury musí být tento způsob provedení důkazu patrný z protokolu o jednání. Provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, kterých konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Jestliže tedy soud prvního stupně prováděl důkazy souhrnně, jak to vyplývá z obsahu spisu, zatížil tím řízení tzv. jinou (tj. v § 237 odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ – neuvedenou) vadou, tj. nesprávným zjišťováním skutkového stavu věci, která mohla mít a v konečném důsledku i měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. O vady řízení při
zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění důkazů nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., důkaz listinou byl proveden v rozporu s § 129 odst. 1 o. s. ř., případně soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo takovou vadou, dovolací soud je zruší, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými důvody.
129. Hodnocení důkazu listinou § 129 o. s. ř. I. Jestliže v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz listinou, může odvolací soud tento důkaz sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. II. Nebyla-li v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna pravost či správnost obsahu soukromé listiny, jíž byl proveden důkaz, nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitce nepravdivosti jejího obsahu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000 C 997 – Soubor Z odůvodnění: Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně při jednání; to především proto, že při hodnocení důkazů
217
Důkazní prostředky spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být v protokole zachyceny. Jde-li však o listiny, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud doplnil řízení opětovným výslechem žalobce a obsahem spisu Krajského soudu v O., sp. zn. 31 T 1/94. Vzhledem k tomu, že důkaz oběma dopisy JUDr. K. byl proveden již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, měl odvolací soud podle § 132 o. s. ř. podmínky k tomu, aby tyto důkazy mohl sám hodnotit, aniž by byl povinen opakovat dokazování, neboť tak měl pro hodnocení důkazů, týkajících se uvedené skutkové okolnosti, k dispozici podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu, v němž dovolatel spatřuje vadnost skutkových zjištění, byl v souladu s § 213 o. s. ř., a nezakládá tedy vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Pokud žalobce v dovolání popírá správnost obsahu listin, předložených k důkazu na podporu žalobních tvrzení, je třeba poukázat na to, že ani při jednání u okresního soudu dne 29. 9. 1998, kdy byl proveden důkaz oběma listinami, ani na závěr jednání, kdy účastníci mohou shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (§ 118 odst. 3 o. s. ř.), nebyly žádné námitky proti pravosti či správnosti obou listinných důkazů uvedeny, a žádné námitky v tomto směru nevznesl žalobce ani v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že správnost obsahu těchto soukromých listin neby-
218
la v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna a teprve v dovolání je namítána nepravdivost jejich obsahu s tím, že jejich obsah má být předmětem dalšího dokazování, nelze k této námitce v dovolacím řízení přihlížet. Činnost dovolacího soudu je totiž činností zásadně přezkumnou, kdy rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i správnost, popř. úplnost jeho skutkových zjištění lze přezkoumat jen na základě skutečností a důkazů obsažených v soudním spise. V dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.), a nelze v něm proto navrhovat nové důkazy, ani uplatňovat nové skutečnosti.
130. Doručování. Náhradní doručení písemnosti. Povaha doručenky v době od 1. 7. do 31. 12. 2000 § 129 o. s. ř. I. V době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 neměla doručenka povahu veřejné listiny. II. Pro účely závěru, že byly splněny podmínky pro náhradní doručení písemnosti, platí, že fyzická osoba, která se z místa, kde pracuje, každý den vrací (byť jen „přespat“) do místa svého bydliště, se na adrese bydliště „zdržuje“. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002 SoJ 191/03, sešit č.11/03 Z odůvodnění: Odvolací soud vydal napadené usnesení, aniž nařídil jednání, přičemž z odůvodnění jeho usnesení plyne, že předložené prohlášení pokládal za nejasné a neměl je za dostatečně věrohodné.
Listiny Při zkoumání, zda rozsudek byl účastníku řízení doručen, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.). Obdobné závěry Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usneseních uveřejněných pod čísly 25/2002 a 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2002“ a „R 40/2003“). V mnoha svých rozhodnutích Nejvyšší soud také vysvětlil, že to, že soud neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, může představovat jen vadu řízení (jinou než uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která naplňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 23 Cdo 75/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 146). Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že
jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. Z ustanovení § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se podává, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání ani v případě, že se odmítá odvolání podle § 218 o. s. ř. Možnost odmítnout odvolání bez jednání má však odvolací soud, jen neprovedl-li v odvolacím řízení dokazování, jehož výsledky mají být podkladem pro rozhodnutí o odvolání; pro šetření o okolnostech doručení to platí obdobně. Přistoupí-li tudíž odvolací soud ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření, musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle označeného ustanovení nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zjišťuje rozhodné skutečností o včasnosti odvolání pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí řízení vadou dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Hodnotil-li tedy odvolací soud v této věci věrohodnost žalovanou nabízené listiny (čestného prohlášení její matky), aniž naří-
219
Důkazní prostředky dil odvolací jednání, při němž by tuto listinu četl nebo sdělil její obsah (srov. § 129 o. s. ř.) a při němž by dal účastníkům řízení možnost se k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, pak jeho postup správný nebyl a odvolací řízení je postiženo zmatečností dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (shodně srov. opět R 25/2002 a zejména R 40/2003). Odvolací soud své rozhodnutí založil na k závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že se v místě doručování v rozhodný okamžik nezdržovala. Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. (jak platilo v rozhodné době), nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Výklad podávaný soudní praxí je pak jednotný v tom, že závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou nemůže – v intencích § 47 odst. 2 věty první o. s. ř. – obstát, není-li splněna podmínka, že adresát písemnosti (který nebyl zastižen) se v místě doručení při prvním pokusu o doručení písemnosti zdržuje. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá).
220
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebyla (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 věty první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen (ve smyslu § 5 o. s. ř.) poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.). Odvolací soud pak závěr o neunesení důkazního břemene dovolatelky co do tvrzení, že se v době doručování rozsudku v místě bydliště nezdržovala, učinil, aniž dovolatelku – jak je patrno z obsahu spisu – poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení a o následcích případné nečinnosti v uvedeném směru. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené platí tím více, že od 1. července 2000 do 31. prosince 2000, neměla byť i řádně vyplněná doručenka povahu veřejné listiny. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon
Listiny 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod číslem 127) vycházela z předpokladu, že k tomu, aby doručence bylo možné přiznat povahu veřejné listiny (s procesními důsledky plynoucími z § 134 o. s. ř.), zde musí být právní předpis vymezující náležitosti doručenky. V době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 tomu tak nebylo, neboť vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jež se zabývala náležitostmi doručenky („doručováním úředních písemností s hnědým pruhem“ a „doručováním úředních písemností s modrým pruhem“) v příloze číslo 5, byla s účinností od 1. července 2000 zrušena zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách. Jinak řečeno, doručenka prokazující doručení písemnosti v době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 byla pouze soukromou listinou a zpochybnil-li účastník řízení údaje v takové doručence uvedené, bylo věcí soudu prokázat, že k doručení písemnosti způsobem předjímaným v ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. skutečně došlo. Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení je postiženo zmatečností dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a trpí i jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci; Nejvyšší soud je proto – s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně týkající se žádosti žalované o prominutí zmeškání lhůty – zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Na odvolacím soudu bude, aby v mezích procesního poučení, jež dovolatelce poskytne, jmenovanou poučil i o tom, že jen důkazy, jež se budou vztahovat ke dni, kdy byl činěn první pokus o doručení rozsudku (ke dni 28. července 2000), jsou způsobilé doložit tvrzení, že se v rozhodné době nezdržovala v místě svého bydliště.
131. Dokazování. Svědecká výpověď. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí § 126 o. s. ř. Svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu. Svědku nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil, a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry; svědek proto o svých skutkových nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán, a uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry (názory), soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006 SoJ 163/07, sešit č.11/07 Z odůvodnění: Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení dů-
221
Důkazní prostředky kazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu, tedy – řečeno jinak – o tom, co viděl, co slyšel a co bezprostředně vnímal. Svědku nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil, a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry; svědek proto o svých skutkových nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán a, uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry (názory), soud k nim nemůže při hodnocení jeho výpovědi přihlížet. Svědek A. K. – jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 12. 2005 a z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. 8. 2005 – ve své výpovědi uváděl nejen údaje popisující obsah jeho jednání, které vedl (jako vedoucí zaměstnanec žalované) se žalobkyní (údaje o skutečnostech tvořících předmět výslechu), ale také svůj názor o tom, jaký byl po právní stránce výsledek tohoto jednání. Uváděl-li tedy svědek A. K., že podle jeho názoru byla dohoda o rozvázání pracovního poměru účastnic uzavřena ke dni 27. 3. 2005, nevypovídal o tom, co svými smysly vnímal, ale o svém závěru (úsudku) o vnímaných skutečnostech. Odvolací soud proto v souladu se zákonem k hodnotícím úsudkům svědka nepřihlížel a z jeho údajů vzal v úvahu jen takové údaje, které se týkají skutečností,
222
jež svědek svými smysly vnímal (postřehl), tedy popis průběhu jednání (hovorů) vedených se žalovanou. Dovodil-li odvolací soud na základě výpovědi svědka A. K., že žalovaná sice „měla v úmyslu ukončit se žalobkyní pracovní poměr“, avšak „neadresovala žalobkyni zcela určitý návrh na uzavření dohody, a to včetně sjednání konkrétního termínu, kdy měl pracovní poměr skončit“, postupoval při hodnocení tohoto důkazu v souladu s požadavky ustanovení § 132 o. s. ř. Důvodná není ani námitka žalované, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť předseda představenstva žalované M. M. byl v rozporu s ustanovením § 126 odst. 4 o. s. ř. vyslechnut jako svědek. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 12. 2005 je nepochybné, že M. M. byl vyslechnut podle ustanovení § 131 o. s. ř. (jako účastník řízení). Okolnost, že byl při jednání dne 17. 8. 2005 soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, na uvedeném závěru nic nemění, neboť pochybení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem napraveno a na hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem nemohlo mít vliv. Uvedená vada řízení před soudem prvního stupně tedy nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Žalobkyně nebyla – jak vyplývá z obsahu protokolů o jednání před soudy obou stupňů – za řízení vyslechnuta jako účastník řízení. Už z tohoto důvodu nemohlo být řízení v této věci, v níž žalovaná měla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o namítané dohodě o rozvázání pracovního poměru ke dni 27. 3. 2005, postiženo tím, že by – jak uváděla žalovaná v dovolání – byl proveden důkaz výslechem žalobkyně v rozporu s ustanovením § 131 odst. 1 o. s. ř.
Listiny
132. Odročení jednání a posudek znalce § 119 odst. 1, § 129 o. s. ř. Soud, který má k dispozici znalecký posudek vypracovaný v řízení, není povinen odročit jednání jen proto, aby vyčkal předložení účastníky ohlášeného listinného důkazu – posudku jiného znalce – který dosud nebyl vypracován. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006 C 5781 – Soubor Z odůvodnění: K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Tak je tomu i v tomto případě, neboť dovolání se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá. V dovolání jsou (nepřípustně) zpochybňována skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a jsou tvrzeny vady řízení; ty by mohly být ovšem důvodem pro připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že by šlo o řešení procesní otázky zásadního významu. Nic takového však dovolatelé neuplatňují; k jejich námitkám lze uvést, že soud prvního stupně, který má k dispozici znalecký posudek vypracovaný v řízení, není povinen odročit jednání jen proto, aby vyčkal účastníky ohlášeného předložení listinného důkazu podle § 129 o. s. ř. – posudku jiného znalce – který dosud nebyl vypracován. Není relevantní ani tvrzení, že stavební úpravy byly prováděny bez vědomí stavebních orgánů, resp. katastrálního úřadu; vědomí stavebního úřadu o stavebních úpravách ani nedostatek následného zápisu v katastru nemovitostí nemohou mít vliv na vlastnické právo ke stavbě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2660).
223
Důkazní prostředky
VI. Výslech účastníků 133. Povaha výslechu statutárního orgánu právnické osoby v řízení, jehož je tato právnická osoba účastníkem. Okolnosti týkající se této právnické osoby § 131 o. s. ř., § 20 odst. 1 obč. zák. Osobu, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, soud v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, vyslechne o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, jako účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006 R 1/08 Z odůvodnění: Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný 1) poskytl podle smlouvy o úvěru ze dne 21. 10. 1992 Ing. K. V. úvěr ve výši 10 000 000 Kč [nyní je věřitelem této pohledávky žalovaný 3)] a že k zajištění této pohledávky uzavřel žalovaný 1) se žalobcem dne 9. 11. 1992 zástavní smlouvu, podle které byly dány do zástavy nemovitosti označené jako „budova čp. 5 se st. parc. č. 235/1 a 235/2 v k. ú. a obci K.“. Žalobce nyní dovozuje, že uvedené nemovitosti nejsou ve prospěch pohledávky z úvěru zatíženy zástavním právem, neboť žalobce uzavřel zástavní smlouvu ze dne 9. 11. 1992 bez souhlasu zastupitelstva města, a jedná se proto o neplatný právní úkon.
224
Oprávnění rozhodovat o právních úkonech města nebo jiné obce (dále jen „obce“), tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, bylo podle v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 9. 11. 1992 účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění zákonů č. 439/1991 Sb., č. 485/1991 Sb., č. 553/1991 Sb., č. 302/1992 Sb. (dále jen „zákona o obcích“) rozděleno mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu. Obecní zastupitelstvo rozhodovalo o nejzávažnějších právních úkonech, taxativně vypočtených v ustanovení § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, a o všech ostatních právních úkonech obce rozhodovala na základě generální (zbytkové) klausule obsažené v ustanovení § 45 písm. p) zákona o obcích obecní rada. Obecní rada ani obecní zastupitelstvo však nemohly vystupovat jménem obce navenek; toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (§ 52 odst. 2 věta první zákona o obcích) a v době jeho nepřítomnosti zástupci starosty (§ 52 odst. 4 věta druhá zákona o obcích). Starosta (zástupce starosty) obce přitom nemohl vytvářet vůli obce; byl oprávněn pouze tuto vůli (přijatou obecním zastupitelstvem nebo obecní radou) navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva (§ 36a zákona o obcích) nebo obecní rady [§ 45 písm. p) zákona o obcích] je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis); absence takového rozhodnutí způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, který starosta (zástupce starosty) jménem obce učinil (srov. též právní názory vyjádřené například v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo
Výslech účastníků v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). O zástavní smlouvě, kterou se dává do zástavy nemovitost obce, rozhodovalo obecní zastupitelstvo [§ 36a odst. 1 písm. h) zákona o obcích]. Protože rozhodnutí obecního zastupitelstva o zástavní smlouvě je – jak uvedeno výše – zákonem stanovenou podmínkou platnosti tohoto právního úkonu, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že zástavní smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a žalobcem dne 9. 11. 1992 je (by byla) neplatným právním úkonem, kdyby ji za žalobce uzavřel starosta (zástupce starosty) žalobce, aniž by o ní rozhodlo zastupitelstvo M. K. Žalovaný 1) při uzavření zástavní smlouvy nemohl „jednat v dobré víře“, neboť – vzhledem k ustanovení § 36a odst. 1 písm. h) zákona o obcích a s přihlédnutím k základnímu principu českého právního řádu, podle něhož „neznalost zákona nikoho neomlouvá“ – věděl (musel vědět), že zástavní smlouva na nemovitost uzavřená bez rozhodnutí obecního zastupitelstva je neplatná; žalovaný 1) tedy nemohl z pohledu ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2000) přijmout zastavenou nemovitost „v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit“. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že „starosta (v zastoupení místostarosta)“ žalobce uzavřel zástavní smlouvu ze dne 9. 11. 1992 bez rozhodnutí městského zastupitelstva na základě skutkového zjištění, podle kterého městské zastupitelstvo při jednání dne 12. 10. 1992 „revokovalo“ své původní rozhodnutí ze dne 10. 8. 1992 „ručit nemovitostí č. 5“ za pohledávku z úvěru poskytnutého Ing. K. V., když „navrhlo Ing. V. ručení objektem č. 414 (SAL K.) místo domem č. 5 s tím, že odhad zajistí na vlastní náklady
Ing. V.“. Dovolatel uvedené skutkové zjištění zpochybňuje – jak vyplývá z obsahu jeho dovolání – prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy z důvodu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvola-
225
Důkazní prostředky cí soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění o tom, že městské zastupitelstvo na svém jednání ze dne 12. 10. 1992 „revokovalo“ své původní rozhodnutí ze dne 10. 8. 1992 a „navrhlo ručení jiným objektem“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z obsahu zápisů z jednání městského zastupitelstva ze dne 16. 7. 1992, dne 10. 8. 1992 a dne 12. 10. 1992, jimiž provedl důkaz podle ustanovení § 129 o. s. ř. Z uvedených důkazů však ve skutečnosti takové skutkové zjištění bez dalšího nevyplývá. Podle bodu 3.3. zápisu č. 08 z jednání městského zastupitelstva konaného dne 10. 8. 1992 městské zastupitelstvo – poté, co starosta „seznámil přítomné s referencemi, které městský úřad získal ohledně osoby a firmy Ing. V. v době od minulého zasedání MZ dne 16. 7. 1991 a s konkrétním podnikatelským záměrem, který Ing. V. zaslal“ – rozhodlo „ručit nemovitostí č. p. 5“ a „ve smlouvě s firmou Ing. V. zakotvit výši roční provize ze zaručené částky“. V zápisu č. 10 z jednání městského zastupitelstva konaného dne 12. 10. 1992 se pod bodem „3.3. Ručení pro Ing. V.“ uvádí, že „starosta seznámil přítomné s dopisem Ing. V., ve kterém žádá o doplnění finančního krytí (ručení úvěru u K.) do výše 3 000 000 Kč“, že „zástupce starosty navrhl použít k ručení objekt zdravotního střediska SAL č. p. 414“ a že „MZ rozhodlo: navrhnout ing. V. ručení objektem č. p. 414 (SAL K.) namísto domem č. p. 5, odhad zajistí na vlastní náklady Ing. V. (9 pro)“. Vzhledem k tomu, že městské zastupitelstvo rozhodlo dne 12. 10. 1992 „navrhnout ing. V. ručení objektem č. p. 414 (SAL K.) namísto domem
226
č. p. 5“, nelze bez dalšího (pouze z obsahu zápisu č. 10) dovozovat, že by tím městské zastupitelstvo zrušilo své rozhodnutí ze dne 10. 8. 1992 a nahradilo novým (jiným) rozhodnutím, neboť obsah rozhodnutí ze dne 12. 10. 1992 lze vykládat i například tak, že „ručení objektem č. p. 414 (SAL K.) namísto domem č. p. 5“ Ing. K. V. jen „nabídlo“, tedy učinilo závislým na tom, zda je Ing. K. V. přijme (s tím, že jinak, v případě odmítnutí „nabídky“ ze strany Ing. K. V., zůstává v platnosti rozhodnutí ze dne 10. 8. 1992). V této souvislosti odvolací soud neměl pominout skutečnost, jak místostarosta Ing. B. T. (jako účastník jednání městského zastupitelstva dne 12. 10. 1992) rozhodnutí zastupitelstva „pochopil“, jakož ani to, že – jak správně upozorňuje dovolatel – městské zastupitelstvo (podle výpovědi místostarosty Ing. B. T.) nenamítalo, že by zastavení „nemovitosti č. p. 5“ odporovalo jeho rozhodnutí, ani poté, co bylo na jednání v prosinci 1992 informováno o zástavní smlouvě ze dne 9. 11. 1992. Protože odvolací soud z provedených důkazů (z obsahu zápisů z jednání městského zastupitelstva ze dne 16. 7. 1992, dne 10. 8. 1992 a dne 12. 10. 1992) učinil zjištění, které z nich ve skutečnosti nevyplývají, a protože při hodnocení těchto důkazů pominul poznatky, které jinak za řízení vyšly najevo, nemá výše uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; nemohou proto zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto zjištění založeny. V projednávané věci bylo ze spisu zjištěno, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem vyslechl Ing. B. T., který uzavřel jako místostarosta žalobce dne 9. 11. 1992 zástavní smlouvu, jako svědka (§ 126 o. s. ř.), ačkoliv měl (mohl) být správně vyslechnut jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.), a že při zjišťování, zda se jednalo
Výslech účastníků v městském zastupitelstvu o uzavření zástavní smlouvy (ručení nemovitostí v majetku města), hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být hodnocena s přihlédnutím k tomuto procesnímu postavení. Na tomto závěru nic nemění to, že Ing. B. T. v době, kdy byl soudem prvního stupně vyslechnut (při jednání konaném dne 26. 1. 2005), byl již v důchodu. Rozhodné v tomto směru totiž je, že předmětem jeho výslechu byly okolnosti z doby, kdy byl místostarostou žalobce, popřípadě jeho činnost při výkonu této funkce. Ze zásady rovného postavení účastníků řízení vyplývá, že v občanském soudním řízení, jež se týká právnické osoby, nemůže mít odlišný procesní význam výslech osoby, která v době, kdy se staly okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci, vyjadřovala vůli právnické osoby, od výslechu jiných účastníků řízení. Má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, může být o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení. Soud prvního stupně proto postupoval v rozporu se zákonem, když Ing. B. T. vyslechl jako svědka a když jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi. Skutkové zjištění jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2678/2000). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve
vztahu k žalovanému 3), není správný; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 3) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [s výjimkou výroků týkajících se určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 11. 1992 a výroků týkajících se žalovaných 1) a 2), jež nebyly dovoláním žalovaného 3) dotčeny] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
134. Posuzování intenzity porušení pracovní kázně. Odnětí možnosti jednat před soudem neprovedením výslechu účastníka § 131 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
227
Důkazní prostředky zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením musí vzít na zřetel, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. II. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejde o postup, kterým by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000 C 198 – Soubor Z odůvodnění: Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce organizace může dát pracovníku výpověď, jsou-li u pracovníka dány důvody, pro které by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát pracovníku výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k pojmu pracovní kázně a kritériím umožňujícím posouzení pracovní kázně z hlediska její intenzity se v rozhodovací praxi soudů již ustálil a také odvolací soud při posuzování projednávané věci z konstantní ustálené výkladové praxe vycházel. Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vyme-
228
zil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně”, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem” definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996). Tento názor, vyslovený rovněž v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 45/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3, roč. 1997, s. 139-143, byl v poslední době připomenut v časopise Soudní judikatura, příloha č. II – Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních, roč. 2000, poř. č. 66 a v současné době je také v soudní praxi jako správný přijímán. Konformně
Výslech účastníků s uvedenými závěry postupoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání u soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je povinen, jde-li skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání. Výklad podávaný soudní praxí je však jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25).
135. Hodnocení tvrzení účastníka učiněného v rámci plnění povinnosti tvrzení a jeho svědecké výpovědi odvolacím soudem. Podmínky vzniku závazku § 131 o. s. ř. I. Skutková tvrzení vznesená účastníkem v rámci plnění povinnosti tvrzení nemůže soud posuzovat z hlediska věrohodnosti; může jen zkoumat, zda jsou tato tvrzení dostatečně podepřena provedenými důkazy. Za takový důkaz může sloužit i svědecká výpověď účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.). Tuto výpověď pak může soud v rámci hodnocení důkazů označit za nevěrohodnou, musí však vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud nemůže označit za nevěrohodnou výpověď účastníka řízení, provedenou před soudem I. stupně, pokud tohoto účastníka sám nevyslechl. II. Soud nemůže konstatovat vznik pohledávky a odpovídajícího dluhu na základě pouhého zjištění, že došlo k předání a převzetí věcí; je třeba vždy zjistit právní důvod (kauzu) tohoto předání (nešlo-li o plnění bez právního důvodu). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/1996 PrRo č. 11/1996, s. 521 Z odůvodnění: Podle ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na
229
Důkazní prostředky základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (R 64/66). Skutková tvrzení vznesená účastníkem v rámci plnění povinnosti tvrzení nemůže soud posuzovat z hlediska věrohodnosti; může jen zkoumat, zda jsou tato tvrzení dostatečně podepřena provedenými důkazy. Za takový důkaz může sloužit i svědecká výpověď účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.). Tuto výpověď pak může soud v rámci hodnocení důkazů označit za nevěrohodnou, musí však vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud nemůže označit za nevěrohodnou výpověď účastníka řízení, provedenou před soudem I. stupně, pokud tohoto účastníka sám nevyslechl. Konečně odvolací soud dovodil ze skutečnosti, že žalobce potvrdil, že dne 26. 6. 1992 převzal od žalovaného movité věci v hodnotě celkem 20 398 Kč, existenci dluhu žalobce vůči žalovanému v této výši. Ke vzniku pohledávky a odpovídajícího dluhu však nepostačuje předání a převzetí věci; rozhodující je právní důvod (kauza) tohoto plnění. Žalovaný, slyšen jako účastník řízení, uvedl, že žalobce od něj převzal zboží v hodnotě 20 398 Kč v červnu 1992, přičemž účastníci se dohodli, že o cenu tohoto zboží se sníží pohledávka žalobce vůči žalovanému; žalobce naopak existenci takové dohody popíral. Z provedeného dokazování pak nebyl vyvozen zatím závěr, že předané věci byly ve vlastnictví
230
žalovaného, ani že se jejich vlastníkem stal žalobce. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost, že ve smlouvě o zániku konsorcia ze dne 24. 6. 1992 se v článku I uvádí, že dnem 30. 6. 1992 zaniká konsorcium založené účastníky, v článku IV se stanoví, že „Všechno zbývající movité i nemovité jmění získané během činnosti konsorcia se stává osobním vlastnictvím ing. Z. T.“. V článku VI se uvádí, že účastníci se dohodli, že ke dni zániku konsorcia budou ze společného jmění převedeny žalobci 4 věci v tam uvedené ceně a že „Vydání movitých věcí, které M. R. přinesl za účelem podnikání nebo vyrovnání za tyto věci, bude předmětem zvláštní dohody“, a článek VII stanoví, že „Tato smlouva nabývá platnosti podpisem smluv o provozování hracích automatů a smlouvy o spolupráci na využití ubytovací a stravovací kapacity“. V dané věci by tedy bylo třeba zkoumat právní důvod předání věcí v hodnotě 20 398 Kč žalobci, jakož i skutečnost, zda došlo k převodu vlastnictví věcí i s přihlédnutím k článkům IV a VII dohody o zániku konsorcia. V řízení totiž nebylo zkoumáno, zda byla splněna podmínka „platnosti“ smlouvy, stanovená v čl. VII větě první. Lze tedy konstatovat, že samotná skutečnost, že žalobce převzal od žalovaného věci v hodnotě 20 398 Kč neznamená, že by žalovanému vznikla vůči žalobci pohledávka v této výši. Aby bylo možno konstatovat existenci takové pohledávky, bylo by třeba zjistit právní důvod (kauzu) předání věcí žalobci. Pokud soud postupoval jinak, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.].
Volné hodnocení důkazů
D. HODNOCENÍ DŮKAZŮ I. Volné hodnocení důkazů 136. Přezkoumávání hodnocení důkazů v dovolacím řízení § 132 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004 C 3685 – Soubor Z odůvodnění: Jádro dané věci bylo v posouzení, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží i sporná část pozemku. Právními otázkami vytčenými v dovolání se judikatura dovolacího soudu již zabývala a napadené rozhodnutí s ní není v rozporu. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud pak opakovaně konstatoval, že závěry učiněné soudy v nalézacím řízení ohledně existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, může v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjev-
ně nepřiměřené. Samotné posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované pod č. C 1068, sv. 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000). Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že tu jde vždy o individuální posouzení věci a připouští překročení výměry nabytého pozemku podle okolností až o 50 %, výjimečně i více (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud též uvedl,
231
Hodnocení důkazů že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2000).
137. Odlišné hodnocení výpovědí, jež byly v odvolacím řízení zopakovány prostřednictvím dožádaného soudu, odvolacím soudem jako procesní vada § 132, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Hodnotil-li odvolací soud jinak než soud prvního stupně výpovědi účastníků či svědků, kteří byli vyslechnuti přímo soudem prvního stupně, ač důkaz jejich výslechem zopakoval pouze přečtením protokolů o jejich výpovědích před dožádaným soudem, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005 C 4561 – Soubor Z odůvodnění: Nejvyšší soud ČR nejen ve zrušovacím rozhodnutí v dané věci, ale v řadě svých dalších rozhodnutí opakovaně vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předlože-
232
nými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů, neboť v opačném případě trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci znovu nedodržel. Čerpal-li totiž soud prvního stupně skutkové zjištění, že žalobci v řízení neprokázali, že žalovaným dne 19. 12. 1996 půjčili 300 000 Kč, na němž posléze založil své zamítavé rozhodnutí, i z výpovědí účastníků a svědků I. P., M. F., F. Š., JUDr. L. S. a R. C., kteří byli slyšeni při jednání (tedy z bezprostředně před ním provedených důkazů), nemohl se odvolací soud – s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – odchýlit od takových skutkových zjištění, aniž účastníky řízení a svědky znovu sám nevyslechl. Při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Svědci, které v dané věci soud prvního stupně vyslechl při jednání a z jejichž výpovědí čerpal skutkové zjištění ohledně namítané půjčky, byli v průběhu odvolacího řízení vyslechnuti pouze dožádaným soudem. Čtením svědeckých výpovědí si odvolací soud nezjednal rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení těchto důkazů a znovu zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než ze stejných důvodů zrušit i v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Volné hodnocení důkazů
138. Dohoda o změně splatnosti dluhu jako důkazu o tom, že právo na plnění vzniklo a trvá § 132 o. s. ř. Dohoda o změně splatnosti dluhu sama o sobě není důkazem o tom, že právo na plnění vzniklo a trvá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1235/2005 C 4755 – Soubor Z odůvodnění: Ačkoli se žalobkyně domáhá v řízení po žalované doplacení části ceny díla, odvolací soud uvedená ustanovení obchodního zákoníku zcela pominul, v důsledku čehož je právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že přisuzuje dohodě o změně splatnosti dluhu (doby splnění) právní účinky, které takový úkon nemá. Podle odůvodnění rozhodnutí založil odvolací soud posouzení dohody o změně splatnosti dluhu na úvaze, že navrhuje-li někdo změnu splatnosti nějakého dluhu, pak existenci takového dluhu nepopírá. Odvolací soud, byť uvedenou dohodu o změně splatnosti dluhu nekvalifikuje jako uznání závazku, jí však přisuzuje právní účinky, tj. domněnku o trvání dluhu, které lze spojovat toliko s uznáním závazku, a nikoli s dohodou o změně splatnosti dluhu, z níž samotné existenci nároku dovozovat nelze. Jinak řečeno, dohoda o změně splatnosti dluhu sama o sobě není důkazem o tom, že právo na plnění vzniklo a trvá.
139. Námitka promlčení jako možná forma zneužití práva § 132 o. s. ř. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004 PrRo č. 1/2006, s. 34 Z odůvodnění: Ústavní soud shledal, že obecné soudy tento princip nedodržely, a to při hodnocení významu projevů vůle zúčastněných osob při uzavírání tzv. dohody o platebních podmínkách dne 15. 11. 1994. Smluvní strany (tj. stěžovatelka, vedlejší účastník a dcera stěžovatelky, tj. nikoliv též JUDr. S., jak tvrdí krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku) v ní dohodly: „Po připsání jakékoli splátky na úhradu předkupního práva či na úhradu kupní ceny se zmocňuje JUDr. S., aby proti písemnému potvrzení o převzetí finančních částek vyplatil z částek připsaných na účet jednu polovinu paní D. K. a jednu polovinu panu P. P., a to ve lhůtě 15 dnů od připsání jednotlivé platby. Stejnopis potvrzení o vyplacení těchto podílů na kupní ceně a úplatě za zřízení předkupního práva doručí advokát paní E. P., která souhlasí s uvedeným rozdělením jejího podílu na kupní ceně.“ Tímto způsobem bylo sjednáno místo plnění (tzv. splniště) povinnosti advokáta, který převzal kupní cenu za prodané nemovitosti. Přitom je zřejmé, že každému z podílových spoluvlastníků příslušelo právo na jednu třetinu kupní ceny. Ohledně převyšující částky pak oba soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlej-
233
Hodnocení důkazů ším účastníkem nebyla uzavřena ani inominátní svěřenecká smlouva (okresní soud), ani mezi nimi nevznikl závazek opatrovat peníze nebo vykonat jinou určitou činnost (krajský soud), a tudíž tyto peníze si vedlejší účastník po jejich výplatě ponechal, aniž k tomu měl právní důvod, a tudíž jde o bezdůvodné obohacení. Takové právní hodnocení považoval Ústavní soud za rozporné se zjištěnými okolnostmi, zejména nezohledňující kontextový rámec jednání zúčastněných osob. V případě uzavření tzv. nepojmenované smlouvy platí, že obsah vzniklého právního vztahu se řídí jednak obsahem smlouvy, jednak i těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší. Není proto správný závěr okresního soudu, že v inominátní smlouvě musí být obsaženy všechny náležitosti a nelze pouze spoléhat na ustanovení zákona o smlouvě příkazní a smlouvě o úschově. Právě naopak, jednoduchost nepojmenované smlouvy je v občanskoprávních vztazích založena na možném použití příslušných ustanovení, což je výrazem povahy těchto vztahů a v nich se uplatňující autonomie vůle. Ústavní soud dále dodal, že i v případě zjištění, že by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem šlo o bezdůvodné obohacení, bylo namístě posuzovat všechny související aspekty vznesené námitky promlčení, tedy i její případnou neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Není pochyb o tom, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
234
neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 309/95, rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).
140. Změna v obsazení soudu a dokazování. Ztracená smlouva o převodu nemovitosti § 119, 132 o. s. ř. I. Zásada, že došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů, platila i před novelou o. s. ř. č. 30/2000 Sb.; proto pro změnu v obsazení soudu nebylo nutno opakovat již provedené důkazy. II. Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 SoRo č. 9/2004, s. 335 Z odůvodnění: Dovolatelé namítají vadu řízení, která podle nich mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, že odvolací soud, který ve věci rozhodoval po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem v jiném složení senátu, měl opakovat důkaz výslechem žalovaného 1); pokud tak neučinil, jednal v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti. Této námitce nelze přisvědčit. Ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména
Volné hodnocení důkazů s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Proto občanský soudní řád ve znění novely č. 30/2000 Sb. stanoví, že „došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů“ (§ 119 odst. 3 o. s. ř. ve znění novely č. 30/2000 Sb.). Toto ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, a aby tak bylo např. pro onemocnění soudce nutno opakovat celé dokazování. V dané věci sice odvolací soud postupoval podle o. s. ř. ve znění před uvedenou novelou, ale i tehdy platilo, že „na začátku nového jednání sdělí předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů“ (§ 119 odst. 2 o. s. ř.). Tento postup byl dostatečný i tehdy, jestliže při novém jednání zasedal soud v jiném složení než při jednání předchozím (viz Občanský soudní řád. Komentář. díl I. Praha : Panorama, 1985, s. 550). Problematikou nedochované smlouvy o převodu nemovitostí se dovolací soud již vícekrát zabýval. V rozsudku ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, se uvádí: „Byla-li tedy v době od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti obč. zák. z roku 1950, do 31. 12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb., smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví (tj. do vlastnictví státního, družstevního nebo do vlastnictví společenské organizace) účinná okamžikem uzavření smlouvy, resp. okamžikem účastníky dohodnutým, nabýval subjekt tzv. socialistického vlastnictví na základě takové smlouvy vlastnictví, aniž by k tomu bylo třeba jakýchkoliv náležitostí (např. zápis do evidence nemovitostí). Nabytí vlastnictví na základě takové smlouvy bylo objektivní skutečností, kterou lze v případě, že se původní smlouva nedochovala, prokázat i nepřímými důkazy. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek,
zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, a listiny (viz § 125 o. s. ř.). Je třeba přihlížet zejména k listinám, ze kterých se existence smlouvy o převodu nemovitosti podává, a také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. K tomu, aby soud učinil závěr, že smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví byla uzavřena a vyvolala právní účinky, není nutné předložení originálu této smlouvy nebo její kopie soudu.“ Pokud jde o důkazní břemeno, uplatňuje se zásada, že každý z účastníků prokazuje ty skutečnosti, ze kterých vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Toto pravidlo odvolací soud neporušil. Na základě podrobného hodnocení důkazů dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena, a opakovaně uvedl, že existence kupní smlouvy byla prokázána, příp. že nesouhlasí s názorem, že prokázána nebyla; odvolací soud též podrobně uvedl důkazy, ze kterých přitom vycházel. Na tom nic nemění ani nadbytečná poznámka, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by existenci smlouvy zpochybnil. Nelze tedy souhlasit s dovolateli, že odvolací soud předpokládal bez dalšího existenci kupní smlouvy a „obrátil“ tak důkazní břemeno.
141. Rozsah dokazování v detenčním řízení § 119, 132 o. s. ř. I když v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nemocného do ústavu soud zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň v tom (zákonem minimálně stanoveném) rozsahu, že vyslechne nemocného a jeho ošetřujícího lékaře. Provedené důkazy pak soud vyhodnotí způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř., přičemž zjištěné skutkové závěry s navazující právní kvalifikací
235
Hodnocení důkazů též zákonu odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí.
vyložil, když pouze provedl opis výpovědí lékaře a nemocného (viz arg.: „lékař k věci uvedl …“, „pacient uvedl …“).
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 798/2003, SoRo č. 9/2004, s. 177
Protože z napadeného rozhodnutí nelze vůbec zjistit, na jakém podkladě okresní soud dospěl k závěru obsaženém v jeho výrokové části, odvolacímu soudu nezbylo nic jiného, než uvedené rozhodnutí ve smyslu § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek důvodů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž již budou respektovány shora vyložené notoriety.
Z odůvodnění: Podle § 191b odst. 1 o. s. ř. o každém, o němž je ústav povinen učinit oznámení podle § 191a o. s. ř., zahájí soud, v jehož obvodu je ústav, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu, ledaže převzetí a držení nařídil soud v jiném řízení. Podle § 191b odst. 3 o. s. ř. soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí (§191a odst. 1 a 2) došlo ze zákonných důvodů, vyslechne nemocného a ošetřujícího lékaře. Jednání není třeba nařizovat. Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení předpisu do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle § 191a, soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§ 191a odst. 1). I když v uvedeném řízení soud zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování, a to alespoň v tom (zákonem minimálně stanoveném) rozsahu, že vyslechne nemocného a ošetřujícího lékaře. Provedené důkazy pak soud vyhodnotí způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř., přičemž zjištěné skutkové závěry s navazující právní kvalifikací zákonu odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění písemného vyhotovení usnesení (srov. § 157 odst. 2 ve vazbě na § 168 odst. 2 o. s. ř.). V posuzovaném případě okresní soud sice provedl (v zákonem minimálně stanoveném rozsahu) dokazování (výslechem nemocného a ošetřujícího lékaře), leč výsledky zhodnocení těchto důkazů (§ 132 o. s. ř.) v odůvodnění svého usnesení ne-
236
142. Vyvrácení právní domněnky o existenci uznaného závazku. Důkaz fotokopií listiny § 132 o. s. ř. I. Důkazy, jimiž by žalobkyně neunesla důkazní břemeno o neexistenci uznaného závazku, nemusí být samy o sobě důkazem opaku. II. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003 C 2735 - Soubor Z odůvodnění: Jestliže určitá listina (fotokopie hospodářské smlouvy, jíž byl důkaz prováděn a na níž chybí podpis jednoho z účastníků) neprokazuje určitou skutečnost, tj. v posuzovaném případě vznik hospodářské smlouvy, neznamená to ještě, že postačuje sama o sobě k důkazu opaku, tj. že k uzavření hospodářské smlouvy nedošlo. Hospodářský zákoník totiž kromě písemného uzavření hospodářské smlouvy připouštěl i vznik hospodářské smlouvy ústní formou (srov. § 24 odst. 2 a § 167 hosp. zák.) a pří-
Volné hodnocení důkazů padně i jinými způsoby – např. nahrazením dohody o předmětu a času plnění, popřípadě o ceně a o dalších náležitostech stanovených jako podmínka vzniku smlouvy (srov. § 153 odst. 2 hosp. zák.). Obdoba platí o dodacích listech, jimiž odvolací soud doplnil dokazování a z nichž dovodil, že k dodání zboží nedošlo. Skutečnost, že dodací list není potvrzen odběratelem (v posuzovaném případě právním předchůdcem žalované), není sama o sobě důkazem opaku, tj. není důkazem žalované o tom, že její právní předchůdkyně jako odběratel zboží nepřijala. Z uvedeného vyplývá, že důkazy (fotokopie hospodářské smlouvy č. 674/91 a dodací listy), jimiž by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, pokud by jí svědčilo, nemusí být samy o sobě důkazem opaku. Jinak řečeno, zpochybněním listin, které ve prospěch žalobního nároku nesvědčí, není ještě prokázán opak. Tím, že právní předchůdkyně žalované závazek podle § 132 hosp. zák. uznala, se v návaznosti na § 133 o. s. ř. dostala do situace, že k vyvrácení právní domněnky musí prokázat opak. Na tom nic nemění, že jde o důkaz o negativním tvrzení; to nese pozice žalované, na kterou přešlo v důsledku uznání závazku její právní předchůdkyní důkazní břemeno. Za situace, kdy odvolací soud listiny (fotokopie hospodářské smlouvy a dodací listy), které vyhodnotil jako nepostačující k prokázání žalobního nároku, posoudil samy o sobě jako důkaz opaku žalovanou o tom, že její právní předchůdkyně uznala nedluh, založil své rozhodnutí na nesprávném výkladu ustanovení § 132 hosp. zák. a § 133 o. s. ř. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná, jíž v důsledku uznání závazku její právní před-
chůdkyní důkazní břemeno o existenci závazku svědčilo, neprokázala uvedenými listinami opak (neuzavření písemné hospodářské smlouvy a nepotvrzené dodací listy ještě neprokazují, že nedošlo k uzavření smlouvy či ke splnění dodávky jiným zákonným způsobem), lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná unesla důkazní břemeno k prokázání jejího tvrzení, že její právní předchůdkyně uznala nedluh, tedy že takto uznaný dluh v době uznání neexistoval, nemá oporu v provedeném dokazování, a že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. byl rovněž naplněn. K námitce dovolatelky o provádění důkazů fotokopiemi listin je třeba uvést, že občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. Ustanovení § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou a § 123 o. s. ř., na něž dovolatelka rovněž odkazovala, které dává účastníkům právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64) konstatoval, že podle ustanovení § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu.
237
Hodnocení důkazů
143. Volné hodnocení výpovědi svědka náležejícího k určité sociální skupině. Setrvání zástupce účastníka v soudní síni a vyloučení soudce § 132 o. s. ř. I. Zásadě volného hodnocení důkazů neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy za nezpůsobilý důkazní prostředek je označena svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině. II. Skutečnost, že právní zástupce účastníka, který zastupuje jiného účastníka i v dalším, bezprostředně následujícím jednání, setrvá před vyvoláním další věci v jednací síni, není sama o sobě důvodem pro závěr o podjatosti soudců. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002 C 1351- Soubor Z odůvodnění: Skutečnost, že právní zástupce účastníka, který zastupuje jiného účastníka i v dalším, bezprostředně následujícím jednání, setrvá před vyvoláním další věci v jednací síni, je sice v rozporu s § 11 odst. 1 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, není však sama o sobě důvodem pro závěr o podjatosti soudců. V dané věci dovolací soud opatřil vyjádření členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval. Podle těchto vyjádření nikdo z nich nemá k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům takový poměr, který by měl za následek pochybnost o jeho podjatosti; dovolatelka ostatně takové konkrétní okolnosti ani netvrdí. Proto důvod přípustnosti dovolání, uvedený v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., není dán, a to bez ohledu na skutečnost,
238
zda k tvrzenému setrvání právního zástupce v jednací síni došlo. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka neuvádí, kterou otázku považuje za zásadní. V odvolání za zásadní označila otázku, zda žalobce může prokázat své vlastnické právo jen na základě své výpovědi, výpovědi svých známých a příbuzných. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že způsob hodnocení výpovědí svědků bez ohledu na jejich vztah k účastníkovi a stejně tak hodnocení výpovědi účastníka není předepsán a záleží na konkrétní situaci, je natolik zřejmá, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Otázkou hodnocení důkazů se navíc dovolací soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaném v Soudní judikatuře, 1999, č. 2, ve kterém uvedl: „Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon – jak plyne z výše uvedeného – nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdi-
Volné hodnocení důkazů vostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která – důsledně vzato – znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině.“
144. Ověřování pravosti podpisu zemřelé osoby § 132 o. s. ř. Hodnotící závěr soudu, že nelze ověřit pravost podpisu osoby, jestliže již zemřela, aniž by byla vyloučena existence jiných písemností s písmem zemřelého, je případem skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2030/2001 C 1697 – Soubor Z odůvodnění: Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8 dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., mimo jiné protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo ji-
nak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638). Skutkové zjištění, že nabyvatelka nezaplatila J. M. „něco nad rámec kupní ceny stanovené ve smlouvě“, spočívá v logickém rozporu v hodnocení potvrzení o převzetí peněz z 2. 4. 1990 z hlediska jeho věrohodnosti a pravdivosti. Nelze totiž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za situace, kdy J. M. zemřel, nelze bez dalšího ověřit pravost listiny o převzetí peněz, včetně jeho vlastnoručního podpisu. Pokud vedle listiny obsahující vlastnoruční podpis osoby, jehož pravost má být posouzena, existují i jiné písemnosti s nesporným vlastnoručním podpisem či jiným textem téže osoby, čili potřebný srovnávací materiál, nic nebrání tomu, aby pravost podpisu byla ověřena (znalecky přezkoumána), byť již tato osoba zemřela. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je tak dán.
145. Hodnocení výpovědi svědka a jeho chování před soudem § 132 o. s. ř. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti, a k jeho chování při výpovědi. Rozsudek Nejvyššího souddu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002 C 1692 – Soubor
239
Hodnocení důkazů Z odůvodnění: Dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soudu, který vyšel z výpovědi svědka B., a nesouhlasí s označením výpovědi svědka P. za málo přesvědčivou. Tyto námitky nejsou důvodné. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Hodnocení výpovědi svědka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti, a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7). V dané věci lze konstatovat, že odvolací soud se při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků neodchýlil od hodnocení skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi vztahují, když přihlédl k tomu, že výpověď svědka P. byla málo přesvědčivá (tj. vyjádřil názor, jak na něj působil způsob, jakým tento svědek sděloval své poznatky soudu), zatímco svědek B. vypovídal konkrétně a jeho výpověď působila věrohodně. Proto nelze dovodit, že by soud v dané věci hod-
240
notil důkazy v rozporu s § 132 o. s. ř., a dovolání v té části, v níž polemizuje s hodnocením důkazů, nelze přisvědčit.
146. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jestliže se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval námitkami účastníka, který neměl ve věci úspěch § 132, § 157 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Jestliže se soud v odůvodnění svého rozsudku nezabýval právně významnými námitkami neúspěšného účastníka, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející vážnou procesní vadou, která již sama o sobě zakládá důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 10 Co 527/2001 SoRo č. 1/2002, s. 10 Z odůvodnění: Ustanovení § 132 o. s. ř. uvádí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy se pak vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 157 odst. 2 a 3 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení (ve znění před novelou) v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový
Volné hodnocení důkazů stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Z odůvodnění soudního rozhodnutí (rozsudku) musí nejen přesně, určitě a srozumitelně vyplývat – v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům – skutková zjištění, která v souhrnu vytvářejí skutkový nález soudu, po němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem aplikované právní normy), ale také i (pro dotčeného účastníka negativní) výsledek hodnocení těch v řízení provedených důkazů, z nichž soud nečerpal poznatky vedoucí k jím zjištěnému skutkovému stavu věci, ať již pro jejich nevěrohodnost, sníženou důkazní sílu či pro jiné důvody, které však v odůvodnění soudního rozhodnutí musí být zákonu odpovídajícím způsobem vyloženy. Jestliže tedy soud při hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. některý z důkazů provedených v řízení opomenul, resp. se jím nezabýval, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející vážnou procesní vadou, která již sama o sobě zakládá důvod pro zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí, jež nelze pro nedostatek důvodů (pro absenci zhodnocení některých v řízení provedených důkazů) přezkoumat [§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stejné důsledky nastávají také v případě, jestliže se soud nezabýval námitkami účastníka, které se – z pohledu jejich příp. právní kvalifikace při osvědčení tvrzených skutečností – jevily, resp. jevit mohly jako nikoli nepodstatné. K takovým vadám přitom došlo i v souzené věci. Bylo již uvedeno shora, že žalovaní také namítali (absolutní) neplatnost předmětné kupní smlouvy mj. pro nemožnost jejího plnění spočívající v povinnosti právních předchůdců žalovaných vyklidit předmětnou nemovitost do termínu, který však v době uzavření smlouvy již uplynul; takovou povinnost již nebylo možno splnit. Okresní soud se však s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabývá, ačkoli otázka nemožnosti plnění může mít příp. hmotněprávní dopad z hlediska posouzení
platnosti kupní smlouvy, od níž žalobce odvíjí svůj žalobní návrh. V odůvodnění napadeného rozsudku rovněž absentuje zhodnocení výslechu účastníků, kteří se – zejména druhý žalovaný – vyjadřovali k okolnostem předcházejícím uzavření předmětné kupní smlouvy. Jestliže za této situace pak okresní soud uzavírá, že žalovaní ke své námitce stran uzavření kupní smlouvy jejich právními předchůdci v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, příp. v důsledku nedostatku (absence) svobody projevu vůle (právní kvalifikace účastníky tvrzených skutečností je totiž na soudu) nenavrhli žádné důkazy, je tento závěr okresního soudu v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Proto skutečnost, že okresní soud nezhodnotil – v rámci postupu dle § 132 o. s. ř. – důkazní prostředek, tj. výslechy žalovaných – rovněž představuje zrušovací důvod dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nebyly-li ze strany okresního soudu respektovány principy uvedené v ust. § 132 a 157 o. s. ř., krajskému soudu nezbylo, než napadený rozsudek dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit.
147. Důsledky žádosti advokáta o odročení jednání pro kolizi s jiným jednáním. Držba pozemku sousedícího s nabytým pozemkem. Vydržení části parcely. Hodnocení důkazů v dovolacím řízení § 132 o. s. ř. I. Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání. Dů-
241
Hodnocení důkazů ležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce, nelzeli na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak. II. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. III. Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely. IV. Hodnocení důkazu je věcí soudu, který důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Přezkoumání hodnocení důkazů v dovolacím řízení z tohoto hlediska je však namístě jen tehdy, byly-li důkazy provedeny zákonným způsobem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 C 836 – Soubor Z odůvodnění: Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
242
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2000, č. 7). Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení věci bylo mimo jiné podstatné zjištění, zda žalovaní věděli o tom, že užívají část parcely žalobců a zda se o této skutečnosti dověděli až v roce 1996. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že uvedená skutečnost vyšla najevo až v roce 1996; toto zjištění vyvodil z výpovědí svědků A. M. a S. V. Dovolatelé nyní zpochybňují jak hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem, tak i obsah výpovědi svědků. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Přezkoumání hodnocení důkazů je namístě tehdy, byly-li důkazy provedeny zákonným způsobem. Z referátu ve spisu se podává, že dne 2. 8. 1999 byl zmocněnec žalovaných, advokát JUDr. P. Č., předvolán k jednání v rámci odvolacího řízení, konanému u dožádaného Okresního soudu v Litoměřicích dne 2. 9. 1999 za účelem výslechu svědka M.; předvolání bylo vypraveno dne 5. 8. 1999.
Volné hodnocení důkazů Dne 26. 8. 1999 obdržel Okresní soud v Litoměřicích žádost právního zástupce žalovaných o odročení tohoto jednání s tím, že téhož dne má jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 a že též probíhá jednání o mimosoudní dohodě a svědka snad nebude třeba vyslýchat; jinak žalovaní trvají na přítomnosti právního zástupce u výslechu. Jednání přesto proběhlo 2. 9. 1999 a výslech svědka A. M. byl proveden. Žalovaní poté jeho výpověď písemně zpochybnili.
o. s. ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnost, nesplnil. Tím účastníku odňal možnost jednat před soudem.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání. Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak.
O odnětí možnosti jednat před soudem jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. například tehdy, jestliže odvolací soud projednal věc v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněného pod č. 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998). Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově přítomnosti (viz článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout bez této přítomnosti; účastníku je však vždy povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o. s. ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Podle § 101 odst. 2
Ani obsah spisu, ani odůvodnění napadeného rozhodnutí neskýtá oporu pro závěr, že podmínky, za kterých mohl odvolací soud provést důkaz prostřednictvím dožádaného soudu v nepřítomnosti jejího zmocněnce, byly splněny. Otázkou, jaké důsledky pro tento závěr může mít to, že advokát je podle § 25 odst. 3 o. s. ř. oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem jako dalším zástupcem nebo advokátním koncipientem (případně, zda o takovou substituci zmocněnec žalované vskutku marně usiloval), se zabývat nelze, neboť ani odvolací soud se k ní nevyjádřil (viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, publikovaný v Bulletinu advokacie, 2000, č. 5, a ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96,
243
Hodnocení důkazů publikovaný pod č. 62 v Soudní judikatuře, 1998, sešit č. 8). Řízení tak trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu.
148. Odůvodnění soudního rozhodnutí dle § 157 odst. 2 a 3 o. s. ř. § 132, § 157 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musejí přesně, určitě a srozumitelně vyplývat – v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům – skutková zjištění, která (v souhrnu) vytvářejí skutkový nález soudu, po němž následuje jeho právní posouzení. Z povahy věci přitom vyplývá, že dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazních prostředků nemohou být protichůdná; v opačném případě je rozhodnutí postiženo – v části zjištěného skutkového stavu věci – nesrozumitelností, a nelze jej tudíž v odvolacím řízení věcně přezkoumat. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2001, sp. zn. 12 Co 661/2000 SoRo č. 9/2001, s. 300 Z odůvodnění: Ustanovení § 132 o. s. ř. uvádí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy se pak vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 157 odst. 2 a 3
244
o. s. ř. Dle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. V zájmu výchovného působení rozsudku dbá soud o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé a zabývalo se i příčinami sporu. Z uvedeného vyplývá, že z odůvodnění soudního rozhodnutí musí přesně, určitě a srozumitelně vyplývat – v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům – skutková zjištění, která (v souhrnu) vytvářejí skutkový nález soudu, po němž následuje jeho právní posouzení. Z povahy věci přitom vyplývá, že dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazních prostředků nemohou být protichůdná, jelikož v takovém případě je rozhodnutí postiženo – v části zjištěného skutkového stavu věci – nesrozumitelností, a nelze jej tudíž v odvolacím řízení věcně přezkoumat. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když okresní soud z důkazního prostředku – výslechu žalobce – zjistil, že mezi účastníky „bylo dohodnuto, že žalobce žalované poskytne částku 260 000 Kč na byt … Po výběru předmětné částky z konta žalobce byly žalované předány peníze …“, přičemž „u žalobce šlo o půjčku mezi ním a žalovanou … nebyla sepsána písemně … mezi účastníky bylo dohodnuto, že dokud nedostane žalovaná peníze z nemovitostí, nemůže dávat měsíčně více jak 1 000 Kč“, na straně druhé – po provedení dalších důkazů (výslechu žalované a svědkyně T.) – dospívá zase k závěru, že se „žalobci nepodařilo dokázat na základě předložených důkazů, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce v tomto případě ústní formou“. Napadené rozhodnutí je tudíž pro nesrozu-
Volné hodnocení důkazů mitelnost jeho odůvodnění, a to v části týkající se skutkového zjištění soudu, nepřezkoumatelné.
149. Hodnocení důkazů při zjišťování, zda zaměstnanec konal osobně práci podle pracovní smlouvy § 132 o. s. ř. I. Závěr o tom, zda žalobce konal podle pokynů zaměstnavatele osobně práci podle pracovní smlouvy představuje skutkové zjištění soudu. II. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. III. Do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru soudu odporují, s těmito důkazy se vypořádat a zhodnotit i okolnost, do jaké míry lze přihlížet k těm skutkovým závěrům svědka, které neplynou z jeho vlastních poznatků, nýbrž ke kterým dospěl svou úvahou. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1416/2000 C 550 – Soubor Z odůvodnění: Závěr o tom, zda žalobce nekonal podle pokynů zaměstnavatele osobně práci podle pracovní smlouvy, kterou mu žalovaný „mohl a chtěl i po dobu výpovědní lhůty“ přidělovat, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud
hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.). Podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje § 133-135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda žalovaný mohl přidělovat žalobci práci podle dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 30. 8. 1996 i po rozhodnutí o zrušení tohoto druhu práce (funkce) „k datu 1. 12. 1997“, vzal odvolací soud v úvahu jen okolnosti, které vyplývají z výpovědí svědků P. K. a P. P. S přihlédnutím k tomu,
245
Hodnocení důkazů že žalobce byl upozorňován na porušování pracovní kázně, že nebyl převeden na jinou práci („k takovému úkonu ze strany žalovaného vůbec nedošlo“), dospěl k závěru, že „přes organizační změny, o nichž bylo rozhodnuto výkonným výborem ČS., mezi něž patřilo i zrušení funkce vedoucího útvaru SW a registrace“, žalobce měl „dále vykonávat práci podle pracovní smlouvy, pracovního řádu a pokynů nadřízených pracovníků a řídit podřízené pracovníky až do skončení výpovědní doby, jak mu to ukládá § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o „náplň činnosti“ vedoucího střediska software a registrace, podle níž vedoucí „řídí a koordinuje činnost střediska“, o „Systemizaci funkcí aparátu VV ČS., Se RK a OPS ČS. k 1. 12. 1997“, podle něhož byl odbor SWR „jako takový“ zrušen, funkce v tarifním stupni 9 a 7 převedeny do organizačního začlenění úseku ekonomického ředitele, funkce v tarifním stupni 4 převedena do organizačního začlenění oddělení služeb, o usnesení Výkonného výboru ČS. ze dne 19. 11. 1997, č. 97/51/385, jímž zrušil funkci vedoucího odboru SW a registrace „s platností 1. 12. 1997“. Zhodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy bude zapotřebí výpověď svědka P. K., podle které „útvar softwaru byl prakticky rozdělen na dvě části“, „úkolem žalobce bylo řádně ukončit jeho funkci“ a to, co měl žalobce dělat po dobu výpovědní lhů-
246
ty „zcela jednoznačně vyplývá z pracovního řádu“, a obdobně výpověď P., podle něhož naopak „útvar softwaru běžel prakticky dál zhruba se stejnou pracovní náplní“. V rámci prováděného hodnocení důkazů bylo namístě náležitě uvážit, do jaké míry lze přihlížet k těm skutkovým závěrům svědka, které neplynou z jeho vlastních poznatků, nýbrž ke kterým dospěl na základě úvahy vycházející z nesprávné premisy (v řízení před soudem prvního stupně svědek K. odvíjí svůj postoj k otázce, že žalobce „má chodit do práce“, ze skutečnosti, že mu nebyl krácen plat, P. pak dovozoval, že žalobce „měl plat, stále platnou smlouvu, takže věcně měl práci vykonávat pořád“).
150. Hodnocení důkazů a skutkové zjištění nemající v podstatné části oporu v provedeném dokazování § 132, § 241a odst. 3 o. s. ř. Hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1813/2008 C 6361 – Soubor Z odůvodnění: Jestliže dovolatelka zpochybňuje věrohodnost listiny delimitační a majetkové komise ze dne 30. 7. 1991, nejedná se o námitku, která by byla způsobilá k přezkumu v dovolacím řízení. Samotné hodnocení důkazů nelze totiž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout (Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1268). Dovolacím
Volné hodnocení důkazů důvodem uvedeným v právě citovaném ustanovení nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994). Neprosadila se tak v řízení obrana žalované založená na tvrzení o právní protinormě, že totiž žalobkyní požadovanému určení brání existence jejího vlastnického práva. K těmto pro rozhodnutí ve věci zásadním skutkovým zjištěním a jim odpovídajícím právním posouzením dospěl tedy odvolací soud v souladu s procesními předpisy vztahujícími se k provádění a hodnocení důkazů, nepominul žádné pro danou věc rozhodující skutečnosti a naopak nedospěl k žádným skutkovým zjištěním, které by nevyplývaly z obsahu spisu. Mezi jednotlivými skutkovými zjištěními nepanuje ani logický rozpor a výsledek hodnocení důkazu zcela odpovídá tomu, co mělo být v daném řízení zjištěno.
151. Prokazování skutečnosti jen nepřímými důkazy a jejich zhodnocení § 132 o. s. ř. Pro závěr o prokázání určité skutečnosti v civilním řízení na základě nepřímých důkazů je dostačující, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Nepřímé důkazy nemusí tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud dospěl, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru na rozdíl od jiných možných závěrů vedou.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 C 6359 – Soubor Z odůvodnění: Dovolateli vymezená právní otázka, kdy soustava nepřímých důkazů tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž je možno odvodit jen jeden skutkový závěr a zároveň vyloučit možnost závěru jiného, a kdy nikoliv, se týká pravidel hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů). Uvedená zásada plyne z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy a je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), a proto soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. též Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vyd., Praha : C. H. Beck 2006, s. 609). Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a proto nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť postrádá význam pro judikaturu soudů (tzv. judikatorní přesah). K otázce hodnocení nepřímých důkazů považuje dovolací soud za potřebné poukázat na to, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že sku-
247
Hodnocení důkazů tečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.
152. Zásada volného hodnocení důkazů § 132 o. s. ř. Jádrem ústavní stížnosti je proces hodnocení důkazů provedený obecnými soudy, zejména pak soudem odvolacím. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů zásadně nezasahuje a považuje ho za vlastní činnost obecných soudů. Tento závěr však platí jen pro případ, že obecné soudy v procesu dokazování postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o. s. ř. Obecné soudy – v souladu s touto zásadou – mají hodnotit provedené důkazy každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění svých rozhodnutí se pak mají zabývat všemi provedenými důkazy a přesvědčivě a úplně je vyhodnotit a vyjádřit stanovisko, které k těmto důkazům za ujaly. V případě, že postupují výše uvedeným způsobem, je jejich postup ústavně konformní a nelze v něm spatřovat zásah do základních práv účastníka řízení. Z ustálené rozhodovací praxe však
248
také vyplývá, že Ústavní soud může zasáhnout do procesu dokazování a hodnocení důkazů v případě, že obecné soudy vybočily z výše uvedených hranic, popřípadě lze-li konstatovat extrémní nesoulad se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Vrchní soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, protože – podle jeho názoru – stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Poukázal na možnost podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud však tomuto názoru Vrchního soudu nepřisvědčil. Považuje ústavní stížnost za přípustnou, protože všechny procesní prostředky byly vyčerpány. To proto, že v předmětné věci nelze podat žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř, protože touto žalobou může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. V předmětné věci však bylo Krajským soudem v Brně jako soudem prvního stupně odmítnuto jako opožděné dovolání stěžovatele, tedy takový procesní prostředek, na který citované ustanovení zákona nedopadá. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 578/06 Sb. n. u. ÚS 49/2007, svazek 44 Z odůvodnění: Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, je-
Volné hodnocení důkazů hož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem ústavní stížnosti je proces hodnocení důkazů, provedený obecnými soudy, zejména pak soudem odvolacím. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů zásadně nezasahuje a považuje ho za vlastní činnost obecných soudů. Tento závěr však platí jen pro případ, že obecné soudy v procesu dokazování postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o. s. ř. Obecné soudy – v souladu s touto zásadou – mají hodnotit provedené důkazy každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění svých rozhodnutí se pak mají zabývat všemi provedenými důkazy a přesvědčivě a úplně je vyhodnotit a vyjádřit stanovisko, které k těmto důkazům zaujaly. V případě, že postupují výše uvedeným způsobem, je jejich postup ústavně konformní a nelze v něm spatřovat zásah do základních práv účastníka řízení. Z ustálené rozhodovací praxe však také vyplývá, že Ústavní soud může zasáhnout do procesu dokazování a hodnocení důkazů v případě, že obecné soudy vybočily z výše uvedených hranic, popřípadě lze-li konstatovat extrémní nesoulad se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. V předmětné věci stěžovatel doložil obecným soudům (Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu) „Podrobný rozpis hovorů“ z telefonních stanic právního zástupce stěžovatele (č. l. 88–89), prove-
dený Českým Telecomem, který byl právnímu zástupci stěžovatele zaslán dopisem Českého Telecomu zn. 1-4ZVVHX ze dne 27. 2. 2006. Z uvedeného výpisu operátora vyplývá, že hovor z čísla 547 250 653 (telefonní stanice právního zástupce stěžovatele) odpovídá stanici uvedené na faxovém podání na č. l. 64 na číslo 542 103 362 (telefonní stanice Krajského soudu v Brně); hovor se uskutečnil dne 14. 11. 2005 s počátkem 23:05 v trvání 2:17 minut, přičemž účtovaná délka spojení byla 3:00 minuty. Touto skutečností se odvolací soud – jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí – vůbec nezabýval, ačkoliv tento důkaz stěžovatel předložil spolu s odvoláním proti usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo jeho dovolání pro opožděnost odmítnuto. Odvolací soud se rovněž nezabýval posouzením tohoto důkazu ve vztahu k výpisu z telefonní stanice Krajského soudu v Brně (č. l. 87 – výpis vlastní, nikoliv výpis provedený operátorem) a vyřešením uvedeného rozporu. Ústavní soud považuje tento postup za porušení zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, který měl zásadní vliv na možnost využití použitého procesního prostředku, tj. dovolání, stěžovatelem k ochraně jeho nejen zákonného, ale i základního práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, protože – podle jeho názoru – stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Poukázal na možnost podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud však tomuto názoru Vrchního soudu v Olomouci nepřisvědčil. Považuje ústavní
249
Hodnocení důkazů stížnost za přípustnou, protože všechny procesní prostředky byly vyčerpány. To proto, že v předmětné věci nelze podat žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., protože touto žalobou může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.V předmětné věci však bylo Krajským soudem v Brně jako soudem prvního stupně odmítnuto jako opožděné dovolání stěžovatele, tedy takový procesní prostředek, na který citované ustanovení zákona nedopadá.
153. Přezkoumatelnost rozsudku se zaměřením na řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Případy vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úprava vypořádání BSM zaniklého před 1. 1. 1992. Vypořádání věcí a vkladů na vkladních knížkách, s nimiž bylo naloženo v rozporu s § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 91/1998 Sb. Stanovení hodnoty cizí měny, ceny nemovitosti, možnosti nestejných podílů a přikázání věci při vypořádání BSM. Výrok o vydání věci v řízení o vypořádání BSM § 132 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Jestliže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková
250
zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a pokud ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není pa trné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jde o nepřezkoumatelný rozsudek. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. II. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný, a řízení je tak postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. III. Jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. lednem 1992, je třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. IV. Nezabývaly-li se soudy obou stupňů námitkami žalobkyně týkajícími se okolností rozhodných pro posouzení věci, přestože žalobkyně k jejich prokázání navrhla důkazy, jde o vadu řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V. Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998
Volné hodnocení důkazů Sb., pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat. Přikázání vkladu na vkladní knížce některému z účastníků výrokem rozsudku však nepřichází v úvahu, jestliže ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad na vkladní knížce již neexistoval. Pokud neexistoval, protože účastník vklad bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat ji. Přitom však není třeba, aby povinnost prvého účastníka tuto částku do společného majetku nahradit byla vyslovena výrokem rozsudku. VI. Zůstatky na účtech, na nichž byly uloženy peněžní prostředky v cizí měně, které byly vybrány po zániku bezpodílového spoluvlastnictví, se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vyčíslují v Kč podle kurzu měn v době jejich spotřeby. Pokud nejsou tyto prostředky spotřebovány, je rozhodující kurz v době rozhodnutí soudu. VII. Při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti. VIII. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné. Tak tomu může být v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících značných příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty. Na společných dluzích se účastníci podílejí zásadně ve stejném
poměru, v jakém se podílejí na společném majetku. IX. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemůže soud přikázat určitou věc do podílového spoluvlastnictví účastníků, aniž se vypořádal s námitkami účastníků, že tuto věc nedrží, popřípadě že jako předmět jejich spoluvlastnictví již neexistuje. X. Výrok stanovící povinnost vydání věci v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemusí být součástí žalobního návrhu, soud takto může rozhodnout i bez návrhu, neboť ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobním návrhem vázán. Předpokladem takového rozhodnutí ovšem je, že věc, jež má být vydána, byla učiněna předmětem řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/1999 C 45 – Soubor Z odůvodnění: Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. V daném případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a pokud jde o závěry soudu ohledně různých sporných položek, není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při hodno-
251
Hodnocení důkazů cení důkazů řídil. Rozsudek soudu prvního stupně tak nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř., a v důsledku toho je nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem, ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit [§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, částečně dokazování doplnil znaleckým posudkem o cenách nemovitostí a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. K tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, publikovaný pod číslem 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 1/1993. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný. Tak tomu je i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu, z něhož nevyplývá, jak odvolací soud došel k částce 3 367 278,80 Kč, kterou uložil zaplatit žalovanému žalobkyni. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jak je tomu v daném případě, trpí řízení jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků
252
zaniklo dne 29. července 1988, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – srov. též § 868 obč. zák. Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 150 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), které spočívá ve zjištění a rozdělení společného majetku, může být jen ten majetek, který existuje ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví jako společný. Z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví však nelze vytvářet vzájemné vyúčtování celého spotřebního společenství manželů. Samotné zjištění výše příjmů žalovaného za určité časové období z ročenek příjmů, případně z reklamních smluv, by samo o sobě nemohlo vést k závěru, že část těchto příjmů měl žalovaný uloženou na dalších účtech v cizině; při vypořádání by k nim tedy nemohlo být bez dalšího přihlíženo. Pokud to žalobkyně tvrdí, pak bylo na ní, aby k tomu navrhla odpovídající důkazy – aby označila peněžní ústav a číslo účtu. To však neučinila. Lze také poznamenat, že příjmy, které tvořily zdroje bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, se dostávaly do jejich bezpodílového spoluvlastnictví až skutečnou výplatou. Soudy obou stupňů při rozhodování vycházely ze zůstatku na devizovém účtu žalovaného u Ž. banky ke dni 29. července 1988, tj. ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Vzhledem k námitkám žalobkyně, že vklady na tento devizový účet učiněné žalovaným v říjnu 1988 pocházely z finančních prostředků získaných žalovaným za trvání manželství, je dokazování původu peněz vložených na tento účet nedlouho po rozvodu manželství účastníků odůvodněno. Žalobkyně v tomto
Volné hodnocení důkazů směru navrhla důkazy, jak vyplývá z jejích podání na č. l. 188 a 245 spisu. Soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. se námitkami žalobkyně týkajícími se vkladů na devizový účet v říjnu 1988 vyjma výslechu účastníků blíže nezabývaly, přestože jde o okolnosti rozhodné pro posouzení věci a přestože žalobkyně k jejich prokázání navrhla důkazy. Za tohoto stavu jde rovněž o vadu řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák., pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat. Odvolací soud přikázal do vlastnictví žalobkyně vklad na vkladní knížce ve výši 214 766,50 Kč. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad v uvedené výši na vkladní knížce skutečně existoval. Ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví však vklad v uvedené výši na vkladní knížce neexistoval, neboť žalobkyně tuto částku z vkladní knížky bez souhlasu žalovaného za trvání manželství vybrala a spotřebovala sama pro sebe. Protože z její strany šlo o jednání v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák., je třeba částku 214 766,50 Kč zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat ji, aniž by bylo třeba výrokem rozsudku určit, že žalobkyně je povinna tuto částku do společného majetku nahradit. Z obsahu spisu se podává, že se společnými úsporami uloženými na devizovém a tuzexovém účtu a účtu u D. B. disponoval i žalovaný bez souhlasu žalobkyně poté, co žalobkyni dne 22. dubna 1987 zrušil její podpisové právo. Žalovaný by tedy
měl vysvětlit a doložit, jak s jednotlivými výběry naložil, a na soudu bude, aby zkoumal, nakolik je žalovaný použil na svůj oddělený majetek nebo s nimi nakládal v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák. Pokud byly zčásti použity na rekonstrukci objektu v B. po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a nepromítly se do ceny tohoto objektu, pak by bylo třeba (stejně jako v případě žalobkyně nakládající částkou 214 766,50 Kč) k těmto finančním prostředkům přihlédnout tak, jako by je měl žalovaný, jemuž je nemovitost přikazována, vrátit do bezpodílového spoluvlastnictví. Při jejich částečném použití na hrazení nákladů potřeb členů domácnosti, jak tvrdí žalovaný, nelze při hodnocení důvodnosti takto vynaložených finančních prostředků nepřihlížet k výši příjmů žalovaného v té době při zvážení, zda šlo o běžné náklady (v rámci rodinných poměrů účastníků) nebo se jednalo o mimořádně zvýšené náklady vynaložené v jeho prospěch. K otázce vyčíslení zůstatků na účtech, na nichž byly uloženy peněžní prostředky v cizí měně, vychází dovolací soud z následující úvahy. V době zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tyto prostředky uložené u peněžního ústavu (dnes banky) nepředstavovaly společnou věc, ale pohledávku za peněžním ústavem. I když pro stanovení hodnoty věcí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví je rozhodující jejich stav v době zániku tohoto spoluvlastnictví, nelze u peněžních pohledávek přehlížet jejich přírůstky obvykle v podobě úroků. I pro tyto přírůstky platí stejný právní režim jako pro pohledávku či jistinu samu a není rozumného důvodu je vypořádávat odděleně. Aby nedošlo ke zvýhodnění toho z manželů, který je použil po zániku bezpodílového spoluvlastnictví pro sebe, odpovídá požadavku spravedlivého vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, aby bylo vycházeno z přepočí-
253
Hodnocení důkazů tacího kurzu měn v době jejich spotřeby. Jde o obdobný přístup jako v případě zničené společné věci, kdy se při vyčíslení její ceny (škody) nevychází z cenových předpisů platných až v době pozdější, ale z cenových předpisů platných v době zániku věci. Pokud nejsou tyto prostředky spotřebovány, měl by být rozhodující kurz v době rozhodnutí soudu, stejně jako je pro oceňování věci rozhodný cenový předpis platný v době rozhodování. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 obč. zák. sestává jednak ze stránky kvalitativní, tj. uspořádání vlastnictví k jednotlivým věcem, jednak ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z cen odpovídajících – ať již podle obecně závazných předpisů či vývoje cen věcí – cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně vyšel při rozhodování z cen nemovitostí zjištěných znaleckým posudkem podle cenového předpisu, tedy z tzv. odhadních cen. Podkladem pro vypořádání však může být jen obecná cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti a je běžně označována jako cena tržní, odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná podle cenových předpisů má jen určitý informativní a orientační význam, a sama o sobě proto nemůže být základem pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Srovnej k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 1999, pod číslem 15, podle něhož soudy postupují obdobně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či
254
společného jmění manželů, pokud zjišťují cenu vypořádávané nemovitosti. Podle § 150 věty prvé obč. zák. jsou sice podíly obou manželů na společném majetku zásadně stejné, soud však může tyto podíly stanovit jinak s přihlédnutím k zásadám dále v § 150 obč. zák. uvedeným. Rozhodnutí odvolacího soudu, který stanovil rozdílné podíly účastníků na společném majetku, nelze nic vytknout. V daném případě to byl nesporně především žalovaný, který jako jeden z nejlepších světových tenistů ve své době dosahoval značných příjmů, umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku, jež je předmětem vypořádání. I při zohlednění péče žalobkyně o děti a společnou domácnost jsou dány předpoklady pro zvýhodnění žalovaného, který nepochybně musel vyvíjet značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl zmíněného postavení a tomu odpovídajících příjmů. Citované ustanovení § 150 obč. zák. je třeba užít přiměřeně i pro vypořádání společných dluhů. Manželé by se proto měli podílet zásadně na společných dluzích ve stejném poměru, v jakém se podílejí na společném majetku. Z rozsudku odvolacího soudu jednoznačně nevyplývá, v jakém poměru byl vypořádán dluh z půjčky u Č. s., splácený po zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalovaným. V tomto směru je rozsudek odvolacího soudu rovněž nepřezkoumatelný. Pokud byl tento dluh vypořádán ve stejném poměru, pak jde o pochybení, jestliže podíly účastníků na společném majetku byly stanoveny rozdílně. Dovolací soud se nemohl ztotožnit s rozhodnutím odvolacího soudu ani pokud jde o olejomalbu J. A. z cyklu P. a č., přikázanou účastníkům do podílového spoluvlastnictví, a to žalobkyni v rozsahu 2/5 a žalovanému v rozsahu 3/5. Soud prvního stupně tento obraz přikázal do výluč-
Volné hodnocení důkazů ného vlastnictví žalovaného, aniž se vypořádal s jeho námitkami, že obraz ve svém držení nemá, a aniž k tomu učinil odpovídající skutková zjištění. Odvolací soud přikázáním tohoto obrazu do podílového spoluvlastnictví změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly dány podmínky s ohledem na § 220 odst. 1 o. s. ř., jestliže soud prvního stupně neučinil správná skutková zjištění, a s ohledem na podmínky § 220 odst. 2 o. s. ř., jestliže odvolací soud dokazování nedoplnil a vycházel toliko z přednesů účastníků. Tím rovněž zatížil řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V tomto rozsahu není také správné ani právní posouzení věci, neboť důvody, jež odvolací soud použil ve svém rozhodnutí, nemohou obstát. Soud měl nejprve zjistit, zda tato věc ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků existovala jako předmět tohoto spoluvlastnictví, který z účastníků ji měl ve svém držení, případně který z nich, kdy a za jakých okolností ji zcizil. Teprve na základě potřebných skutkových závěrů bude možné tuto věc právně posoudit v praxi soudů obvyklým způsobem. Výrok o vydání věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví je častou součástí výroku rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a to v těch případech, kdy je tato věc přikazována jednomu z účastníků do výlučného vlastnictví, ale má ji v držení druhý účastník. Výrok stanovící tzv. ediční povinnost v rámci soudního vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemusí být součástí žalobního návrhu; soud takto může rozhodnout i bez návrhu, neboť ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobním návrhem vázán. Předpokladem takového rozhodnutí ovšem je, že věc, jež má být vydána, byla učiněna předmětem řízení. Nebylo tudíž možno přisvědčit žalobkyni, že v řízení došlo k vadě podle § 237 odst. 1
písm. d) o. s. ř.; dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že ani právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo zcela správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a poněvadž důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, vrátil věc posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
154. Hodnocení důkazu svědeckou výpovědí § 132 o. s. ř. Skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/1997 SoJ 18/99, sešit č. 2/99 Z odůvodnění: Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za
255
Hodnocení důkazů důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
256
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon – jak plyne z výše uvedeného – nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která – důsledně vzato – znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině. Samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, ještě sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby (tento závěr nemusí být nezbytně logickým důsledkem uvedené premisy). Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka
Volné hodnocení důkazů (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Jeho závěr o nevěrohodnosti svědkyň je sám o sobě logicky rozporný, jestliže zároveň uvádí, že „z ničeho nelze dovodit, že by svědkyně zjevně a vědomě nemluvily pravdu“, neboť přisouzení pravdivostní hodnoty v sobě současně zahrnuje i závěr o věrohodnosti hodnoceného důkazu. Nesprávný je i postup, na základě něhož odvolací soud z obecných hledisek hodnotí (stanoví) „důkazní sílu“ svědeckých výpovědí, která – jak odvolací soud uvádí – je „objektivně podstatně snižována tím, že obě svědkyně byly a i nyní ještě jsou zaměstnankyněmi žalovaného“, ve srovnání se „svědectvím osoby, která by v žádném vztahu s účastníky řízení nebyla“. Protože zákon stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. § 125 o. s. ř.), není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek z „objektivních“ důvodů. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Z výše uvedeného vyplývá, že samotná existence pracovněprávního vztahu svědkyň a žalovaného (aniž by k této skutečnosti přistupovaly další relevantní skutkové okolnosti charakterizující konkrétně obsah a kvalitu tohoto vztahu) sama o sobě pro posouzení míry jejich závislosti na
„nadřízeném a plátci mzdy“ a pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti jejich výpovědí nestačí, neboť jejich nevěrohodnost ze vztahu k žalovanému pouze presumuje.
155. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu. Příčinná souvislost. Plnění pracovních úkolů § 132 o. s. ř. Při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, soud posuzuje tuto souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000 SoJ 11/02, sešit č. 1/02 Z odůvodnění: V řízení o náhradu škody při pracovním úrazu má poškozený zaměstnanec (žalobce) povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno – jak vyplývá z ustanovení § 190 zák. práce – při prokazování, zda utrpěl pracovní úraz, zda mu vznikla škoda a zda je dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a pracovním úrazem. Neunese-li břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu – jak správně uvádí odvolací soud – vždy vyznít v jeho neprospěch. V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že úraz utrpěla při cestě, která byla
257
Hodnocení důkazů nezbytná k tomu, aby vyznačila svůj odchod v Knize příchodů a odchodů, tedy při úkonu, který je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda lze k takové souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti, při níž k úrazu došlo, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. Časová a místní souvislost činnosti, při níž žalobkyně utrpěla úraz, je v projednávané věci nepochybná, neboť podle zjištění soudů došlo k úrazu poté, co žalobkyně ukončila výkon práce, a v místě, jež bylo na cestě, kterou bylo potřebné vykonat k tomu, aby mohla vyznačit svůj odchod z práce v Knize příchodů a odchodů. Při posouzení, zda je dána také souvislost věcná, bylo třeba zkoumat vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění její pracovní povinnosti, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize příchodů a odchodů. V tomto směru měl odvolací soud – jak vyplývá z ustanovení § 132 o. s. ř. – pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z výsledků dokazování je zřejmé, že ze samotné činnosti žalobkyně, při níž utrpěla úraz (tj. v tom, že vyšla před budovu, v níž měla své pracoviště, kde upadla), nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nehodlala splnit svou pracovní povinnost, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize příchodů a odchodů. Za této situace nemůže být dán vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění uvedené pracovní povinnosti, jen kdyby bylo zjištěno, že uvedenou pracovní povinnost nehodlala splnit, a že tedy svým jednáním sledovala jiný záměr (např. vydat se bez dalšího na cestu ze zaměstnání).
258
Odvolací soud zjistil, že žalobkyni ještě před skončením výkonu práce vyznačila v Knize příchodů a odchodů odchod z práce její spolupracovnice a nadřízená M. L. Uvedené zjištění nasvědčuje tomu, že žalobkyně svým jednáním nesledovala vyznačení ochodu v Knize příchodů a odchodů, ale cestu ze zaměstnání, avšak jen tehdy, kdyby o tom věděla, popřípadě kdyby na tom byla s M. L. dohodnuta. Nic takového však nebylo prokázáno; dovolatelka důvodně poukazuje na výpověď svědkyně M. L., která před soudem prvního stupně uvedla, že „dne 27. 11. 1995 odcházela ze zaměstnání dříve než žalobkyně a její odchod bez jejího vědomí do knihy zaznamenala“. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že se sama neodepsala, ač to měla po úrazu v úmyslu, z Knihy příchodů a odchodů, neboť hlavní budova byla uzamčena; uvedený závěr učinil na základě výpovědi svědka Mgr. J. N., z níž měl za prokázané, že budova byla v rozhodné době otevřená a že svědek ji uzamkl až v 16.45 hodin. Dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění, které odvolací soud učinil z výpovědi svědka Mgr. J. N. s tím, že jde o nevěrohodnou a nepravdivou výpověď. V tomto směru tedy napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o. s. ř. Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
Volné hodnocení důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Námitky žalobkyně, kterými odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k záznamu o úrazu ze dne 29. 11. 1995 a k výpovědi svědka Ing. M. M., nejsou důvodné. Záznam o úrazu není sám o sobě důkazem způsobilým prokázat, že by úraz žalobkyně byl pracovním úrazem. Svědek Ing. M. M. ve své výpovědi uváděl údaje o tom, kde došlo k úrazu žalobkyně; tato skutečnost byla v řízení prokázána v souladu s jeho výpovědí, a proto nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud jeho výpověď nedůvodně pominul.
156. Pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru. Výklad pojmu „výkon výdělečné činnosti“ podle § 75 zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně § 132 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 O výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce jde v případě, že zaměstnanec vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního
vztahu činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny). Okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě významná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001 SoJ 9/03, sešit č.1/03 Z odůvodnění: Žalobce v žalobě, v průběhu řízení i v dovolání namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 5. 1999 je podle ustanovení § 55 a § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatným právním úkonem, neboť není přesně uvedeno, jakou „stejnou činnost“ měl bez souhlasu žalované vykonávat. Soud prvního stupně (a odvolací soud, který se s jeho závěrem v tomto směru ztotožnil) s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem považoval odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru za určité a srozumitelné. Ani dovolací soud nemá důvodu na těchto závěrech něco měnit, neboť ze skutkových zjištění v řízení učiněných vyplývá, že jak žalobci, tak žalované bylo od počátku zřejmé, kterou „stejnou činnost“ má žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru na mysli. Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Jak správně uvádí odvolací soud, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru, srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce, a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, 74 a 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízené-
259
Hodnocení důkazů ho vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce pro účely rozvázání pracovního poměru rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru § 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce, závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Podle ustanovení § 75 odst. 3 zák. práce omezení stanovené v odst. 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti. Výdělečnou činností se – obecně vzato – rozumí každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Výdělečnou činností je mimo jiné též podnikání (soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku). Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci vytýká, že bez jejího souhlasu soukromě vykonával stejnou činnost jako žalovaná,
260
je pro posouzení věci podstatné, zda za výkon výdělečné činnosti lze považovat skutečnost, že se zaměstnanec přihlásí do výběrového řízení na poskytování stejné činnosti, kterou vykonává jeho zaměstnavatel. S tvrzením odvolacího soudu, že za použití extenzivního výkladu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce lze dovodit, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň i tehdy, jestliže „pro brzký, resp. bezprostřední výkon výdělečné činnosti, totožné s předmětem činnosti zaměstnavatele, zajistí nezbytná opatření“, dovolací soud nesouhlasí. Účelem ustanovení § 75 zák. práce je regulovat výkon další výdělečné činnosti zaměstnanců, která je vyvíjena vedle jejich zaměstnání konaného již v jednom pracovněprávním vztahu. Jde přitom též o to, že zaměstnanci využívají při takových činnostech i poznatků a informací, včetně výsledků práce, dosažených při výkonu práce v pracovněprávním vztahu. Proto právní úprava umožňuje výkon výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s jeho předchozím souhlasem. Výdělečnou činností je, jak výše uvedeno, každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Rozhodující je tedy vůle zaměstnance touto činností majetkový prospěch získat. Přitom není podstatné, zda nakonec k dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv. Podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena. Významné není ani to, zda jde o pracovněprávní vztah, občanskoprávní vztah, o podnikání na základě živnostenského listu či o výkon práce v obchodních společnostech. Z uvedeného vyplývá, že vždy musí jít o činnost, která je charakterizována tím, že majetkový prospěch pojmově přináší, a zároveň, že jde o činnost totožnou s předmě-
Volné hodnocení důkazů tem činnosti zaměstnavatele. Nelze proto, jak to učinil odvolací soud, za takovou činnost považovat „zajišťování nezbytných opatření“ k provozování takové činnosti, jež má být vykonávána teprve v budoucnosti (příprava na výkon takové činnosti). Samotné obstarání si živnostenského oprávnění nezbytného pro výkon konkrétní činnosti, které je teprve právě takovou přípravou (vytvářením si podmínek) pro výkon určité činnosti, proto nemůže výkon jiné výdělečné činnosti představovat. Vykonávání konkurenční činnosti (v projednávaném případě koncesované živnosti „Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob“) neznamená toliko vlastní výkon takové činnosti v úzkém slova smyslu (fyzickou ostrahu majetku a osob), ale zahrnuje v sobě i další úkony, činnosti, jednání, jež s touto vlastní činností v úzkém slova smyslu nezbytně souvisí. Tak je kupříkladu nezbytné vyvíjet aktivitu k získání zákazníka (klienta), připravit a projednat smlouvu o provedení (provádění) příslušné činnosti, provést analýzu střeženého majetku a osob z hlediska v úvahu přicházejících rizik, vyhodnotit nejvhodnější způsob ochrany, stanovit režim ostrahy apod. K takovým činnostem patří logicky také účast ve výběrovém řízení, jež v sobě zahrnuje i vypracování a učinění konkrétní nabídky. Takovouto činností není sledována nějaká příprava na budoucí abstraktní výkon konkurenční činnosti, ale jde, jak výše uvedeno, o vědomě vykonávanou činnost, jež je vykonávána v přímé souvislosti s vlastní (hlavní) činností, jejíž předmět je stejný jako je předmět činnosti zaměstnavatele. Aby se jednalo o konkurenční činnost ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce, nestačí, že se jedná o jakoukoli z činností, jež mají shodný předmět s předmětem činnosti zaměstnavatele, případně o činnost s ní přímo související. I pro tyto související činnosti platí, že musí být splněna i druhá
z podmínek uvedených v ustanovení § 75 zák. práce, totiž, že jde o činnost výdělečnou. Znamená to, že i shodné činnosti v širším slova smyslu (přímo souvisící s činností hlavní) musí ve své souvislosti být činnostmi výdělečnými (spojenými obvykle s poskytováním odměny). Kdyby taková činnost, byť i jinak shodná s činností zaměstnavatele, nebyla spojena s poskytováním odměny, nebylo by možné ji jako konkurenční jednání ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce posuzovat. Proto ani samotná účast ve výběrovém řízení, jež v sobě zahrnuje i vypracování a učinění konkrétní nabídky, i když pojmově představuje činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, vzhledem k tomu, že není spojena s poskytováním odměny, nemůže představovat konkurenční činnost ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce jde v případě, že zaměstnanec vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního vztahu činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny). Okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě významná. Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by se zaměstnanec tím, že se přihlásí do výběrového řízení pro vykonávání činností shodných s předmětem činnosti jeho zaměstnavatele, nemohl dopustit porušení pracovní kázně. Uvedeným jednáním se totiž zaměstnanec pokouší získat pro sebe zakázku (zákazníka), kterou by jinak (kdyby se do stejného výběrového řízení nepřihlásil) snadněji získal zaměstnavatel; zaměstnanec tedy přímo konkuruje zaměstnavateli. Takové jednání nemůže být v zájmu zaměstnavatele a podle okolností případu by mohlo jít o jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměst-
261
Hodnocení důkazů navatele, § 74 odst. 1 písm. d) zák. práce, jejichž ochrana je jednou z povinností zaměstnance. Protože, jak výše uvedeno, jednání žalobce vytýkané mu v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 19. 5. 1999 porušením pracovní kázně nebylo (žalobce nevykonával jinou činnost výdělečně – § 75 zák. práce) a jiné porušení pracovní kázně mu vytýkáno nebylo, nezabýval se již dovolací soud námitkami žalobce, jež se týkaly posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
157. Odvolání. Neúplná apelace. Omezení odvolacích důvodů. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků § 132 o. s. ř. I. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. II. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 SoJ 175/03, sešit č. 10/03
262
Z odůvodnění: Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé – jak správně dovodil odvolací soud, neboť v posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. – odvolacím důvodem jen tehdy (srov. § 205a odst. 1 o. s. ř.), jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř.; e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. S názorem dovolatele, že jím v odvolání tvrzená skutečnost, že žalobce „záměrně a zcela úmyslně“ nepřevzal doporučený dopis o ukončení jeho pracovní neschopnosti, o čemž se žalovaný dozvěděl (podle svého tvrzení) až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, představovala takovou skutečnost, pomocí které měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozsudek soudu prvního stupně [a že tedy šlo o přípustnou novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nelze souhlasit. Přípustnou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná sku-
Volné hodnocení důkazů tečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost. Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků). Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní
prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet), nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Prostřednictvím tvrzení skutečnosti, že žalobce „záměrně a zcela úmyslně“ nepřevzal doporučený dopis o ukončení jeho pracovní neschopnosti, v posuzovaném případě žalovaný nezpochybňoval věrohodnost důkazního prostředku, ale pravdivost tvrzení žalobce o tom, že „neměl nejmenšího tu-
263
Hodnocení důkazů šení, že mu byla ukončena pracovní neschopnost“, které v řízení před soudem prvního stupně nepopřel a z něhož při formulaci svého stanoviska k žalobě (jak je vyjádřil při jednání u soudu prvního stupně dne 10. 6. 2002) vycházel. Uvedená žalovaným tvrzená skutečnost směřuje k tomu, aby soud (odvolací soud) na jejím podkladě zjistil skutkový stav jinak, než jak byl zjištěn před soudem prvního stupně, a není tedy způsobilá zpochybnit žádný z důkazních prostředků, na nichž spočívá rozsudek soudu prvního stupně.
158. Pracovní poměr na dobu určitou. Kolektivní smlouva § 132 o. s. ř. Kolektivní smlouva, která podle právní úpravy účinné v době od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004 vyloučila možnost sjednat pracovní poměr na dobu určitou v jiných případech, než které byly uvedeny v ustanovení § 30 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 29. 2. 2004), je v této části neplatná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2633/2004 SoJ 21/05, sešit č. 2/05 Z odůvodnění: Podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání. Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupují4)
cími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek, b) mladistvými, c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva, d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP4). Podle ustanovení § 30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že s účinností od 1. 6. 1994 (do 29. 2. 2004) nebyla zákonem – na rozdíl od předchozí právní úpravy – nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu, neobcházela jej
Ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999.
264
Volné hodnocení důkazů a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné bylo jen ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181). Tento výklad je v právní praxi jako správný přijímán, odvolací soud z něj vycházel a ani dovolací soud nemá důvodu na těchto právních závěrech cokoliv měnit. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na ustanovení článku 35 Kolektivní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími odborovými organizacemi pro období let 2001 až 2002, ze kterého podle jejího názoru „nelze dovodit nic jiného, než že pracovní poměr na dobu určitou nebylo možno se žalobkyní znovu platně prodloužit do 30. 9. 2002“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že v otázce možného (dovoleného) rozsahu úpravy pracovněprávních nároků v kolektivních smlouvách vychází ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 50, ročník 1995) z názoru, že kolektivní smlouva uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem (popřípadě organizací
zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž obsah není v rozporu s právními předpisy. Jde-li však o závazky upravující mzdové nebo ostatní pracovněprávní nároky, jsou tu závazky možné jen v rámci daném pracovněprávními předpisy (§ 20 odst. 2 zák. práce). Protože ze znění ustanovení § 30 zák. práce (účinného od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004) vyplývá, že jde o kogentní ustanovení, které neumožňuje upravit otázku doby trvání pracovního poměru odlišně v kolektivní smlouvě a či sjednat v kolektivní smlouvě jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení, odvolací soud – byť z ne zcela přiléhavých důvodů – správně dovodil, že „argumentace žalobkyně o zákazu opakovaného sjednávání pracovních smluv (nejvýše třikrát) na dobu určitou dle čl. 53 Kolektivní smlouvy žalované na období let 2001 až 2002“ nemá na posouzení dané věci žádný vliv.
159. Odpovědnost za škodu. Ztížení společenského uplatnění. Vědomost poškozeného o škodě § 132 o. s. ř. § 263 odst. 3 zák. práce O škodě spočívající ve ztížení spo lečenského uplatnění se poškozený ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce zpravidla doví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 SoJ 52/06, sešit č. 4/06
265
Hodnocení důkazů Z odůvodnění: Ztížení společenského uplatnění vzniká – jak z uvedeného vyplývá – v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený, a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36, ročník 2001). Protože poškozenému může vzniknout z původní škodné události (pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další (nový) nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení společenského uplatnění), je třeba z uvedených zásad vycházet i při posouzení tohoto dalšího dílčího nároku práva na náhradu škody a posuzovat jej z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobu a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 159, ročník 1998, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1986). O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze te-
266
dy na základě skutkových okolností, které má k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla nemusí být totožný s dobou (datem) vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo ztížení společenského uplatnění poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již dříve bylo možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený do té míry, že bylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo. Z tohoto důvodu nelze považovat za významnou skutečnost, kterou žalobkyně zdůrazňuje v dovolání, že „ztížení společenského uplatnění bylo jednoznačně zjištěno až na základě znaleckého posudku MUDr. O.“ ze dne 23. 8. 2003, ve kterém „se hovoří o možnosti zvýšení ztížení společenského uplatnění“.
160. Rozsudek pro zmeškání. Samostatný společník § 132 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 Také před 1. lednem 2001 platilo, že bylo-li v jedné věci více žalovaných, kteří měli ve sporu postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), bylo možné vydat rozsudek pro zmeškání i jen vůči jednomu z těchto žalovaných, jestliže se – ač řádně obeslán – k jednání nedostavil. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 431/2003 SoJ 100/06, sešit č. 7/06 Z odůvodnění: Úprava přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro uznání a rozsudkům pro zmeškání stála podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem byla okolnost, že nebyly splněny formální předpo-
Volné hodnocení důkazů klady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy), a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení věci tkví právě v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (shodně srov. též rozhodnutí uveřejněná pod čísly 45/1996 a 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 45/1996 a R 40/2001“). Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že (výše citovaná) žalobní tvrzení plně opodstatňují přiznání nároku na požadovanou jistinu, když z těchto tvrzení žalobcem uplatněné peněžité plnění logicky vyplývá. Dovolatelé tím, že nesoulad v žalobních tvrzeních dovozují z pozměněné písemné smlouvy o dílo, přehlížejí, že podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. soud při zmeškání žalovaného vychází (jako z nesporných) ze žalobních tvrzení a nikoli z listin, jimiž jsou tato žalobní tvrzení dokládána (jež jsou nabízeny k důkazu). To platí bez zřetele k tomu, zda v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování. V rozsudku pro zmeškání výsledky takového dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání (a tedy ani následné dovolání) založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení nemůže být úspěšné (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 39/2003 Sbírky soudních roz-
hodnutí a stanovisek). Z týchž příčin není pro posouzení závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání v řízení o odvolání žalovaných proti takovému rozsudku významné, zda po vydání rozsudku pro zmeškání bylo v souvislosti s označenou smlouvou o dílo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání, ani to, v jakém stadiu se toto trestní stíhání nachází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku z 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 447/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 1997, pod číslem 93, předpoklady, za kterých může soud vydat rozsudek pro zmeškání, musí být splněny v době prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno, a správnost závěru soudu prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto okamžiku. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl. V usnesení ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2001, pod číslem 111, pak Nejvyšší soud na dané téma doplnil, že odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího ze žalobních tvrzení nemůže být úspěšné. Jinak je tomu ovšem ohledně požadovaného příslušenství. V daném případě byl žalobou uplatněný nárok posuzován jako nárok ze smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák. V situaci, kdy jde o uplatnění nároku vyplývajícího z obchodních vztahů účastníků, však nelze pominout úpravu úroků z prodlení, obsaženou v ustanovení § 369 obch. zák. Ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. v rozhodné době (v únoru 1998, kdy se žalovaná pohledávka měla stát splatnou) rozlišovalo mezi smluvenou sazbou úroků z prodlení a zákonným úrokem z prodlení; určovalo totiž, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena
267
Hodnocení důkazů sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch. zák. Z toho, že žaloba neobsahuje žádná tvrzení, na jejichž základě by bylo lze usuzovat na povahu požadovaného úroku z prodlení a způsob určení jeho výše, pak plyne, že rozsudek pro zmeškání v dané věci neměl být co do tohoto příslušenství vydán, neboť žalobní tvrzení k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat žádané příslušenství, nevedou. Potud je tedy dovolání opodstatněné.
161. Dědické právo. Vydědění. Důvody vydědění § 132 o. s. ř. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 SoJ 111/07, sešit č. 8/07 Z odůvodnění: Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
268
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998]. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti. Chování žalobkyně popsané zůstavitelem v listině o vydědění ze dne 24. 7. 1993 sice zjevně nemůže být naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák., ovšem mohlo by být – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Závěr odvolacího soudu, že „znění listiny o vydědění neodpovídá ani § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“, protože „ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, které by jako potomek projevovat měl“, proto není správný.
Domněnky
II. Domněnky 162. Důkazní břemeno. Uznání dluhu. Vyvratitelná domněnka § 133 o. s. ř. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.) tímto účastníkem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003 SoJ 113/03, sešit č. 7/03 Z odůvodnění: Podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Podle ustanovení § 323 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku (poskytnutým za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku) vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání (nešlo-li o závazek promlčený). V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je
v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v něž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Na uplatnitelnosti tohoto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že předmětem řízení není splnění závazku hlavního (dle odvolacího soudu uznaného), nýbrž splnění závazku k úhradě smluvní pokuty, kterou bylo řádné splnění závazku hlavního zajištěno. Odvolací soud sám přisvědčil dovolatelce v závěru, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku uhradit cenu díla přešlo (ve smyslu § 407 odst. 3 a § 323 odst. 2 obch. zák.) na žalovanou. Splnění tohoto důkazního břemene žalovanou pak spatřoval v tvrzení žalované, že jí žalobkyně dílo řádně nepředala a v tom, že žalobkyně nenabídla důkaz k vyvrácení tohoto tvrzení. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž z takové úvahy vyšel, proto nelze mít za správné.
269
Hodnocení důkazů
163. Účinky zápisu práva v katastru nemovitostí § 133 o. s. ř. Zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví ani jeho nevyvratitelnou domněnku. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 C 5048 – Soubor Z odůvodnění: Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti může mít i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, je-li její právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1413). Je tomu tak proto, neboť samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. To je zřejmé z § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve kterém je stanoveno: „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“ Proto i osoba, která je v katastru nemovitosti zapsána jako vlastník nemovitosti, má naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva proti žalovanému, který její právo popírá a tvrdí, že vlastníkem je on.
270
V dané věci žalovaní popírali vlastnické právo žalobců a tvrdili jeho vydržení; proto žalobci měli naléhavý právní zájem na určení jejich práva. Pokud soudy vyšly z jiného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázkou důvodnosti žaloby se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat (viz R 72/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135 odst. 1, 3 obč. zák.). Žalobci se domáhali též toho, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s žalobci nájemní smlouvu ohledně pozemků zastavěných žalovanými; uplatněný nárok opírali o tvrzení, že jde o stavbu zřízenou na jejich pozemku bez jejich souhlasu. Podle obsahu žaloby tak požadovali vypořádání neoprávněné stavby na cizím pozemku (§ 135c obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 2001, uvedl, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák., včetně třetího odstavce
Domněnky tohoto ustanovení, ve kterém se uvádí, že soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak (tj. jinak, než je uvedeno výslovně v tomto ustanovení). Proto bylo třeba v dané věci návrh (po případném dotazu směřujícím k jeho upřesnění) považovat za návrh na vypořádání neoprávněné stavby a pokud by o takovou stavbu šlo, provést vypořádání podle § 135c obč. zák. Pokud soudy postupovaly jinak a vyšly z toho, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení občanského zákoníku, spočívá jejich rozhodnutí i v této části na nesprávném právním posouzení věci.
164. Vyvrácení domněnky existence uznaného dluhu § 133 o. s. ř. § 558 obč. zák. Právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše lze vyvrátit důkazem, že dluh vůbec nevznikl. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004 C 4198 – Soubor Z odůvodnění: V dané věci jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 obč. zák.). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení leží na žalobci břemeno tvrzení, že žalovanému poskytl plnění, že právní důvod tohoto plnění dodatečně odpadl a že žalovaný mu poskytnuté plnění nevydal. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá břemeno důkazní o tom, že plnění poskytl a že jeho důvod dodatečně odpadl (101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe [srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Bek, sešit 30/2004, č. C 2736/2004)] je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky. Jestliže tedy žalovaná dne 20. 5. 1997 platně podle § 558 obč. zák. uznala vůči žalobkyni svůj dluh co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, přešlo na ni důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu. Proto žalobkyně (věřitel) ve sporu nemusela prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a naopak žalovaná
271
Hodnocení důkazů (dlužník) musela prokázat, že její písemně uznaný dluh vůči žalobkyni nevznikl, případně zanikl. Závěr odvolacího soudu, že existence uznaného dluhu byla v řízení žalovanou vyvrácena tím, že se jí podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobkyni nevznikl, lze pokládat za správný. Jak bylo výše rozvedeno, rozhodovací praxe připouští možnost vyvrátit právní domněnku existence dluhu prokázáním skutečnosti, že dluh nevznikl. Předpokladem existence dluhu je totiž jeho vznik. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem (§ 133 o. s. ř.). Vzhledem k řečenému proto nemůže mít napadené rozhodnutí ve věci samé z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak byl žalobkyní pro dovolací soud závazně po obsahové stránce vymezen, zásadní právní význam. Dovolání tak nelze přiznat přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani výtky žalobkyně směřující proti správnosti skutkových zjištění (resp. proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů), z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Namítá-li, že z potvrzení ze dne 18. 8. 1994 jednoznačně vyplývá, že záloha na kupní cenu byla žalované poskytnuta z prostředků žalobkyně, poukazuje-li na účelovost tvrzení žalované o vrácení poskytnuté částky L. G. a zpochybňuje-li věrohodnost svědeckých výpovědí svých rodičů s přihlédnutím k jejich věku, jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které je ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela vyloučené. Dovolacímu soudu proto nepříslušelo, aby se v rámci úvah o přípustnosti dovolání takovými námitkami zabýval.
272
Dovolání nelze shledat přípustným ani pokud směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. Tento výrok má vždy povahu usnesení, i když je součástí rozsudku. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tu není dána již proto, že napadený výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé, a ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
165. Důkazní břemeno v případě uznání závazku § 133 o. s. ř. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem dokazování. Nebyla-li domněnka existence uznaného závazku v řízení vyvrácena, má soud tuto skutečnost za prokázanou. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003 C 2736 – Soubor Z odůvodnění: Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, kterým, vycházeje zejména z ustanovení § 132 odst. 1 hosp. zák. a § 133 o. s. ř., předchozí zamítavý rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2000 pro nesprávné právní posouzení věci zrušil, zavázal odvolací soud právním názorem, že jestliže právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně uznal, nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního bře-
Domněnky mene žalobkyní, jelikož v důsledku uznání závazku byla důkazním břemenem ohledně skutečnosti, že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj závazek, zatížena žalovaná. Podle ustanovení § 132 odst. 1 hosp. zák., platilo, že uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá. Uznáním dluhu podle § 132 odst. 1 hosp. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Nejvyšší soud již ve svém shora citovaném rozsudku formuloval a odůvodnil závěr, že jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Z uvedeného je třeba vyvodit, že skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní
domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. Cdo 2854/99, zveřejněný v časopise Obchodní právo, ročník 2001, číslo 1, s. 29, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, zveřejněný v časopise Obchodní právo, ročník 2001, číslo 7, s. 20, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, zveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 7 ročník 2003, pod číslem 113). V řízení mohou nastat tedy jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li povinný (dlužník) takovou skutečnost negativními tvrzeními. Jestliže tedy odvolací soud v posuzované věci vyšel ze závěru soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně platně dle § 132 hosp. zák. uznal, nemohl opětovně žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobkyní o tom, že jí vzniklo právo fakturovat, jelikož v důsledku uznání závazku uskutečněného právní předchůdkyní žalované dle § 132 hosp. zák. byla důkazním břemenem, že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj závazek, zatížena žalovaná. Odvolací soud, ačkoli v odůvodnění napadeného rozsudku zá-
273
Hodnocení důkazů vazný právní názor dovolacího soudu cituje a rovněž v něm uvádí, že „i když uznáním obecně přechází důkazní břemeno na dlužníka, a je tedy na něm, aby prokázal, že závazek – dluh – nevznikl nebo již zanikl“, tento závazný právní názor Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozsudek zrušil, nerespektoval a postupoval v rozporu s ustanoveními § 132 hosp. zák. a § 133 o. s. ř.
166. Plnění před uzavřením smlouvy a záloha. Důkazní břemeno v řízení o vrácení půjčky § 120 o. s. ř. I. Pokud žalobce plnil žalovanému před tím, než mezi nimi byla uzavřena kupní smlouva, hledí se na plnění jako na zálohu na budoucí závazek z kupní smlouvy; je na tom, kdo tvrdí, že bylo plněno na základě jiného právního důvodu, aby tuto zákonnou domněnku vyvrátil. II. V řízení o vrácení půjčky leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že plnění žalovanému poskytl, i o tom, že plnění bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce se žalovaným uzavřené. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000 C 946 – Soubor Z odůvodnění: Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat.
274
Vzhledem k tomu, že k půjčce (§ 657 obč. zák.) dochází na základě smlouvy, bylo na žalobci důkazní břemeno nejen o tom, že částku 200 000 Kč žalovanému skutečně zaplatil, ale i o tom, že poskytnutá částka byla plněním v jejich právním vztahu založeném smlouvou o půjčce. Odvolací soud sice zcela správně uvedl, že při neexistenci písemného ujednání bylo na žalobci, aby doložil své tvrzení, že právním důvodem částky poukázané žalovanému byla smlouva o půjčce, z tohoto hlediska však při zjišťování skutkového stavu věci důsledně nevycházel, když prokázání existence a obsahu tvrzené smlouvy o půjčce nepovažoval za potřebné, a chybějící zjištění o právním důvodu poskytnutého plnění nahradil úvahou, že vzhledem k tomu, že uvěřil tvrzení žalobce o výši částek předaných žalovanému na kupní cenu dne 17. 5. 1996 a při předání domu, nelze než uzavřít, že částka 200 000 Kč nebyla žalobcem poskytnuta jako záloha na kupní cenu převáděných nemovitostí, nýbrž jako půjčka. Ustanovení § 498 obč. zák. stanoví, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Za skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a z něhož vycházely oba soudy, že účastníci spolu jednali v dubnu 1996 o koupi rodinného domku žalovaného, že dne 18. 4. 1996 žalobce převedl na účet žalovaného částku 200 000 Kč a že dne 15. 5. 1996 byla sepsána a dne 17. 5. 1996 podepsána kupní smlouva na rodinný domek žalovaného, v níž je uvedeno, že celá kupní cena byla žalobcem před podpisem smlouvy zaplacena, bylo třeba vycházet ze zákonné domněnky § 498 obč. zák., která platí, pokud účastníci nesjednali něco jiného. V dané věci bylo proto rozhodující, zda žalobce, který tvrdí, že nešlo o zálohu na kupní cenu, ale že částku 200 000 Kč poskytl ke splnění svého závazku poskytnout žalobci půjčku, vyvrátil uvedenou do-
Domněnky mněnku, tedy zda prokázal smlouvu o půjčce jakožto právní důvod, na jehož základě žalovanému plnil dne 18. 4. 1996.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000 C 255 – Soubor
Ke zjištění této sporné skutečnosti však nestačí jen tvrzení žalovaného o ústní dohodě, které žalobce popírá, a za skutečnost prokazující uzavření smlouvy o půjčce v dubnu 1996 nelze považovat ani tu okolnost, zda žalobce prokázal, že následně v květnu 1996 zaplatil žalovanému víc, než kolik by měl zaplatit podle jejich smluvního ujednání o koupi domu.
Z odůvodnění:
Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který určité skutečnosti tvrdí a z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, bylo na žalobci, aby rovněž svá tvrzení o výši částek zaplacených na kupní cenu domu v květnu 1996 (konkrétně ohledně výše částky zaplacené v den podpisu smlouvy a následně při předání domu) prokázal. Proto i za situace, že se tvrzení účastníků o výši plateb lišila, záleželo zjištění skutkového stavu v tomto směru především na hodnocení věrohodnosti tvrzení žalobce a důkazů svědčících v jeho prospěch. Tak ovšem odvolací soud nepostupoval, když z hlediska věrohodnosti žalobcových tvrzení posuzoval jednotlivé údaje žalovaného a svůj závěr o věrohodnosti tvrzení žalobce o výši zaplacených částek odůvodnil v podstatě jen poukazem na některé rozpory v tvrzeních žalovaného.
167. Přesun důkazního břemene v případě uznání závazku § 120, 133 o. s. ř. § 323 obch. zák. Uznal-li žalovaný svůj závazek, je na žalovaném, aby neexistenci uznaného závazku tvrdil a dokázal.
Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak, že žalobu o zaplacení 418 558,80 Kč s příslušenstvím, které soud prvního stupně vyhověl, zamítl. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení žalované částky za dodávku stropních svítidel. Soud se předně zabýval „Dohodou o uhrazení dlužné částky“, kterou uzavřel žalobce s žalovaným a interpretoval ji jako uznání závazku podle § 323 obch. zák.; tím byla podle něj založena vyvratitelná právní domněnka existence závazku. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil, pak dovodil, že mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva podle § 409 a násl. obch. zák. Žalobce však podle odvolacího soudu v průběhu řízení netvrdil a neprokazoval, kdy a jak umožnil žalovanému se zbožím nakládat (např. výzvou k odvozu zboží). Odvolací soud proto s poukazem na § 450 odst. 1 obch. zák. dospěl k závěru, že „žalovanému se podařilo vyvrátit právní domněnku o existenci závazku v době jeho uznání, protože žalobce neprokázal, že by žalovanému poskytl plnění, jehož zaplacení se domáhá“, a žalobu zamítl v celém rozsahu. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Žalobce zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce je dále názoru, že odvolací soud věc vadně zhodnotil z právního hlediska, neboť byl nesprávně aplikován § 323 obch. zák. Odůvodnění rozsudku ob-
275
Hodnocení důkazů sahuje zásadní rozpor, neboť na jedné straně odvolací soud konstatuje, že nastala právní domněnka existence závazku, a na straně druhé poukazuje na to, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Bylo však na žalovaném, aby domněnku o existenci závazku vyvrátil a k tomu podle dovolatele v odvolacím řízení nedošlo. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání žalobce podle ustanovení o. s. ř. ve znění platném před novelou č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje ze skutkových zjištění soudů učiněných v předchozím řízení zjistil, že žalobce se domáhal zaplacení částky 418 558,80 Kč s příslušenstvím jako ceny za zboží, které bylo podle jeho tvrzení žalovanému dodáno a žalovaným bylo převzato. V dohodě
276
o uhrazení dlužné částky žalovaný svůj závazek zaplatit dlužnou částku uznal. Jestliže odvolací soud opřel své rozhodnutí o to, že se věřiteli (žalobci) nepodařilo prokázat, kdy a jak umožnil žalovanému se zbožím nakládat a kdy žalovaný zboží převzal, tedy existenci závazku, spočívá toto rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene, neboť za tohoto stavu bylo naopak na dlužníku (žalovaném), aby neexistenci uznaného závazku tvrdil a dokázal (srov. § 79 a § 101 odst. 1 o. s. ř.). Povinností žalovaného bylo, aby prokázal, že zboží nepřevzal. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné, neboť spočívá na nesprávném posouzení důkazního břemene v situaci, kdy žalobce disponuje uznáním závazku žalovaným podle § 323 obch. zák.
Dokazování tvrzené diskriminace
III. Dokazování tvrzené diskriminace 168. Prokázání diskriminace a důkaz opaku podle § 133a odst. 2 o. s. ř. § 133a odst. 2 o. s. ř. Za stavu, kdy žalobkyně prokázala, že byla diskriminována na základě své příslušnosti k romské etnické menšině, nemůže být důvodná námitka žalované, že k diskriminaci žalobkyně nedošlo, neboť v řízení žalovaná podala důkaz opakem podle § 133a odst. 2 o. s. ř. tím, že prokázala, že u ní obecně nedochází k diskriminaci zájemců o ubytování příslušejících k romské etnické menšině. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 23 C 110/2003 SoRo č. 3/2005, s. 90 Z odůvodnění: Po provedeném dokazování na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že jednání zaměstnankyně žalované I. K. naplňuje znaky diskriminace na základě etnického původu, když diskriminací se rozumí odlišné, méně příznivé zacházení s osobou náležející k určité skupině oproti osobám jiným, kdy pro toto zacházení neexistuje přijatelné ospravedlnění sledovaným legitimním zájmem nebo kdy přijaté opatření není takovému legitimnímu zájmu přiměřené. V daném případě je nesporné, že žalobkyně je příslušnicí romské etnické menšiny a právě pro příslušnost k této menšině byla vystavena méně příznivému odlišnému zacházení tím, že její žádost o ubytování v ubytovně žalované byla odmítnuta s odůvodněním, že možnost ubytování na ubytovně není a ještě dlouho nebude, a na to byla v témže místě nabídnuta dvěma osobám, které nejsou pří-
slušníky etnické romské menšiny, ubytovací jednotka. Tímto jednáním I. K. došlo k porušení práva na ochranu osobnosti žalobkyně, a to práva za občanskou čest a lidskou důstojnost. Za tento neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně neodpovídá s ohledem na § 420 odst. 2 obč. zák. aplikované per analogiam (§ 853 obč. zák.) I. K., nýbrž žalovaná společnost, jejímž byla I. K. zaměstnancem. Z uvedeného vyplývá, že v dané věci soud je toho názoru, že žalobkyně prokázala neoprávněný zásah žalované do svých osobnostních práv, a za tohoto stavu nebylo nutné, aby soud na daný případ aplikoval § 133a odst. 2 o. s. ř., účinný od 1. 1. 2003. Podle tohoto ustanovení skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Žalovaná totiž prokazovala, že nedošlo k diskriminaci žalobkyně, tím, že prokazovala rovné zacházení s ostatními ubytovanými příslušníky romské etnické menšiny ať již na ubytovně M., nebo na ubytovně V. Soud je toho názoru, že za stavu, kdy žalobkyně prokázala, že byla diskriminována na základě své příslušnosti k romské etnické menšině, nemůže být důvodná námitka žalované, že k diskriminaci žalobkyně nedošlo, neboť v řízení žalovaná podala důkaz opakem podle § 133a odst. 2 o. s. ř. tím, že prokázala, že u ní obecně nedochází k diskriminaci zájemců o ubytování příslušejících k romské etnické menšině. Stejně tak není důvodná námitka žalované, že soud v dané věci nemohl provést důkaz audiozáznamem. Podle § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy tý-
277
Hodnocení důkazů kající se fyzické osoby nebo jejich projevu osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Dle názoru soudu pojmu „zvukové záznamy projevu osobní povahy“ používá zákon v obdobném smyslu jako u osobnostních písemností. Z povahy předmětu i z funkce práva k hlasovému projevu vyplývá, že se toto právo nemůže vztahovat na projevy, k nimž dojde na veřejnosti v rámci činnosti úřední, obchodní apod. Audiozáznam nebyl pořízen v rozporu s obecně závaznými předpisy, a proto soud neviděl důvod, proč by tímto audiozáznamem neprovedl důkaz. Vzhledem ke shora uvedenému skutkovému zjištění má soud za to, že za této situace je namístě přiznat žalobkyni, jejíž právo na ochranu osobnosti bylo porušeno, a to zásahem, jak shora uvedeno, nárok na přiměřené zadostiučinění podle § 13 obč. zák. Dle názoru soudu je zcela namístě přiznat žalobkyni morální zadostiučinění, a to formou doporučeného dopisu, jehož znění je uvedeno v žalobě. Žádná forma zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. však nepostačuje k tomu, aby byla přiměřena, vyvážena a zmírněna nastalá nemajetková újma na osobnosti žalobkyně. Při úvaze o tom, zda jsou splněny předpoklady k poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobkyni podle § 13 odst. 2 obč. zák., soud přihlédl především ke skutečnosti, že bylo porušeno právo na rovné zacházení, které patří mezi základní kvalifikované chráněné právo jednotlivce, a v tomto směru je možno poukázat na tu skutečnost, že tímto právem se zaobírá jak článek 3 odst. 1, tak článek 4 Listiny i Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Bylo porušeno právo na rovné zacházení a právo na rovné zacházení by mělo být zcela základním postulátem v demokratické společnosti, neboť pokud tomu tak není, je dotčené osobě sdělováno, že je osobou nižší kategorie,
278
a je tedy důvod s ní jednat odlišně od osob, které nejsou osobami nižší kategorie. Z daných okolností lze dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a postavení žalobkyně, neboť jednáním žalované byla ve značné míře snížena důstojnost žalobkyně, a jsou proto splněny předpoklady i pro náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích soud ve smyslu § 13 odst. 3 obč. zák. přihlédl zejména k závažnosti nastalé nemajetkové újmy na právech žalobkyně, která je dána mírou intenzity tak, jak bylo rozebráno výše, a s přihlédnutím k tomu, že podle článku 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech publikovaného pod č. 120/1976 Sb. má každý právo na přiměřenou životní úroveň, která zahrnuje přístup k bydlení. Následkům jednání žalované, jak byl charakterizován s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, podle úvahy soudu odpovídá požadovaná peněžitá náhrada ve výši 50 000 Kč pro žalobkyni, která je postačující k tomu, aby přiměřeně vyvážila a zmírnila prokazatelnou nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované utrpěla. Je nutno také přihlédnout k tomu, že žalobkyni se dostává určitého zadostiučinění, již obsahem odůvodnění tohoto rozsudku, v němž je konstatování, že k porušení jejích osobnostních práv ze strany žalované skutečně došlo. Vzhledem k těmto závěrům bylo vyhověno žalobě i na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč.
Dokazování tvrzené diskriminace
169. Pracovní doba. Kratší pracovní doba. Úprava pracovní doby soudce. Péče o dítě mladší než 15 let. Vážné provozní důvody § 133a odst. 1 o. s. ř. I. Provozem ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006) je třeba rozumět plnění úkolů nebo činnosti zaměstnavatele, a to zejména úkolů, které souvisejí se zajištěním výroby nebo poskytování služeb, a jiné obdobné činnosti, kterou zaměstnavatel provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. II. Vážné provozní důvody brání vyhovění žádosti zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let, těhotné zaměstnankyně, zaměstnance pečujícího o dítě mladší než 15 let nebo zaměstnance, který prokázal, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu (§ 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), bez ohledu na to, že by znemožnění, narušení nebo vážně ohrožení řádného provozu zaměstnavatele nenastalo, kdyby přijal další zaměstnance. III. Soudce má nárok na kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby za podmínek vyplývajících z přiměřeného užití ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 nebo § 270 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006) na pracovní vztah soudce; provozem se přitom rozumí plnění činnosti při výkonu soudnictví v soudním oddělení, do něhož byl zařazen soudce, který žádá o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006 SoJ 148/07, sešit č. 10/07 Z odůvodnění: Z uvedeného v první řadě vyplývá, že na žádost zaměstnankyně pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujícího o dítě mladší než 15 let anebo zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, je zaměstnavatel povinen sjednat v pracovní smlouvě, popřípadě jinak oprávněným zaměstnancům povolit kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní nebo kratší pracovní doby způsoby uvedenými v ustanovení § 86 zák. práce (nemůže-li vyhovět požadavkům zaměstnankyně nebo zaměstnance z vážných provozních důvodů v plném rozsahu, je povinen poskytnout kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby alespoň v takové podobě, jak mu to jeho provoz umožňuje), a že takovou žádost smí odmítnout, jen jestliže vyhovění žádosti brání vážné provozní důvody. Na kratší pracovní dobu nebo na jinou vhodnou úpravu pracovní doby má tedy zaměstnanec a zaměstnankyně (právní) nárok, kterého se může domáhat, neupokojí-li ho zaměstnavatel dobrovolně, u soudu. Odmítá-li zaměstnavatel vyhovět žádosti, musí v řízení před soudem tvrdit a také prokázat vážné provozní důvody, které tomu brání. Provozem ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce je třeba rozumět plnění úkolů nebo činnosti zaměstnavatele, a to zejména úkolů, které souvisejí se zajištěním výroby nebo poskytování služeb, a jiné obdobné činnosti, kterou zaměstnavatel provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
279
Hodnocení důkazů Pro závěr, zda povolení kratší pracovní doby nebo jiné vhodné úpravy stanovené týdenní pracovní doby brání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele, je především rozhodující vyhodnocení, jaký (jak významný) by představovala zásah do provozu zaměstnavatele skutečnost, že by zaměstnankyni (zaměstnanci) byla povolena požadovaná kratší pracovní doba nebo jiná vhodná úprava pracovní doby, ve srovnání se stavem, kdy pracuje (by pracovala nebo by pracoval) po stanovenou týdenní pracovní dobu. Pouze v případě, že by byl znemožněn, narušen nebo vážně ohrožen řádný provoz zaměstnavatele, lze dovodit, že vyhovění žádosti zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let nebo těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujícího o dítě mladší než 15 let anebo zaměstnance, který prokázal, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby brání zaměstnavatelovy vážné provozní důvody (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1561/2003, který byl uveřejněn pod č. 29 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Při posuzování, zda jsou na straně zaměstnavatele dány vážné provozní důvody ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 nebo § 270 odst. 2 zák. práce, je rozhodný stav provozu zaměstnavatele, jaký tu je v době, v níž dochází k posuzování opodstatněnosti žádosti o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby. Ze stavu v době, v níž je posuzována žádost oprávněného zaměstnance o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je třeba při posuzování vážnosti provozních důvodů vycházet jak při zkoumání povahy
280
provozu a dalších skutečností o organizačně-technických poměrech zaměstnavatele, tak i při posuzování množství (počtu) zaměstnanců působících u zaměstnavatele, možností jejich vzájemného zastupování a možnosti (úrovně) jejich odměňování za vykonanou práci. Je – obecně vzato – nepochybné, že zaměstnavatel může vyhovět žádosti o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby tím „snadněji“, čím více má zaměstnanců, čím lépe se jeho zaměstnanci mohou vzájemně zastupovat a čím více má peněžních prostředků použitelných pro jejich odměňování, a že vážné provozní důvody nemohou nikdy bránit ve vyhovění žádosti podané zaměstnancem, jehož práci zaměstnavatel pro plnění svých úkolů nebo činnosti nepotřebuje vůbec. Na druhé straně, zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy umožňují zaměstnavateli, aby zaměstnával při plnění svých úkolů nebo činnosti vždy jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jak to odpovídá jeho aktuálním potřebám; se zaměstnanci, kteří jsou pro něj z těchto hledisek nadbyteční, může při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvázat pracovní poměr výpovědí. Po zaměstnavateli proto nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnával – v rozporu se svými potřebami – další (jinak nadbytečné) zaměstnance jen proto, aby mohl případně vyhovět žádosti o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, která by v budoucnu (po přijetí takového zaměstnance) mohla být snad podána některým z jeho zaměstnanců k takové žádosti oprávněným. Zaměstnavatel je sice povinen vytvářet podmínky, aby mohlo být vyhověno žádostem o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby (srov. § 86 odst. 1 větu třetí zák. práce), k tomu přijatá opatření však nemohou spočívat v přijetí dalších zaměstnanců jen pro případ, že
Dokazování tvrzené diskriminace některý jiný jeho zaměstnanec v budoucnu uplatní (může uplatnit) nárok podle ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 nebo § 270 odst. 2 zák. práce; opačný názor by nutně (ve svých důsledcích) vedl – v rozporu se zákonem – k závěru, že žádosti musí být vyhověno vždy, pečuje-li zaměstnanec nebo zaměstnankyně o dítě mladší než 15 let, jde-li o těhotnou ženu nebo prokázal-li zaměstnanec, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, jestliže znemožnění, narušení nebo vážnému ohrožení řádného provozu zaměstnavatele, vyvolanému případným povolením kratší pracovní doby nebo jiné vhodné úpravy pracovní doby, by bylo zabráněno tím, že by zaměstnavatel přijal jiného (dalšího) zaměstnance, a že by se tím žádající zaměstnanec stal z hlediska zajištění řádného provozu pro zaměstnavatele „postradatelným“ nebo jinak „nadbytečným“. Závěr o tom, zda vážné provozní důvody nebrání vyhovění žádosti, proto nemůže být ovlivněn úvahou, že by zaměstnavatelem tvrzené znemožnění, narušení nebo vážné ohrožení řádného provozu nenastalo (bylo odvráceno), kdyby přijal jiného (dalšího) zaměstnance. Vážné provozní důvody ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce na druhé straně nelze spatřovat v tom, že by zaměstnavatel, kdyby vyhověl žádosti jednoho z oprávněných zaměstnanců o úpravu pracovní doby, vytvořil „precedens“, který by mohly využít i další oprávnění zaměstnanci. Nárok na kratší pracovní dobu nebo na jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby totiž mají všechny zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let, všechny těhotné zaměstnankyně, všichni zaměstnanci pečující o dítě mladší než 15 let a všichni zaměstnanci, kteří prokáží, že převážně sami dlouhodobě soustavně pečují o převážně nebo úplně bezmocnou fy-
zickou osobu, a zaměstnavatel, jestliže o to požádají, je povinen s nimi dohodnout, popřípadě jim povolit kratší než stanovenou pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní nebo kratší pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Rozhodujícím z hlediska ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce tedy nemůže být to, zda by byl vyhověním žádosti vytvořen „precedens“, ale skutečné provozní poměry zaměstnavatele. Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, § 61 odst. 1 a § 63 zákona o soudech a soudcích). Přestože je funkce soudce veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též § 2 zák. práce). Obsahem funkce soudce je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen. Součástí funkce soudce je proto pracovní vztah, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů; nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). I když se zákoník práce nevztahuje na vztahy vyplývající z výkonu funkce soud-
281
Hodnocení důkazů ce, z uvedeného vyplývá, že na pracovní vztah soudce, nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, se použijí ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů „přiměřeně“. Legislativní termín „přiměřeně“ je nutno chápat jako interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita; na rozdíl od legislativního termínu „obdobně“, které ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, naznačuje termín „přiměřeně“ volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy; teprve na základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno. Přiměřeně podle ustanovení zákoníku práce je třeba v první řadě posoudit, zda je soudci pro působení ve funkci (pro výkon soudnictví) určena pracovní doba, tedy, řečeno jinak, zda je soudce povinen vykonávat svou funkci (vykonávat soudnictví) v pracovní době. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 84 odst. 2 zákona o soudech a soudcích hovoří o „rozvržení pracovní doby“ a o „pružné pracovní době“ a že
282
podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, je soudci stanoven plat s přihlédnutím k případné práci přesčas s výjimkou práce přesčas konané v noci a v den pracovního klidu, je nepochybné, že pro výkon funkce soudce (pracovní vztah soudce) je stanovena pracovní doba, jejíž délka činí nejvýše 40 hodin týdně; takto určená pracovní doba je stanovenou týdenní pracovní dobou soudce. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatelky v tom, že by soudci byla „práce přidělována bez stanovení týdenního rozsahu pracovní doby“. Rozvržení pracovní doby pro soudce, popřípadě pružnou pracovní dobu pro soudce a její formu stanoví předseda soudu v pracovním řádu; postupuje přitom tak, aby byl u soudu zajištěn řádný výkon soudnictví (srov. § 84 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Právní úprava v tomto směru – jak vyplývá zejména z ustanovení § 84 odst. 2 a 4 zákona o soudech a soudcích – předsedovi soudu umožňuje (a současně ukládá), aby ve vztahu ke každému soudci, který byl k soudu přidělen nebo přeložen, rozvrhl týdenní pracovní dobu nebo uplatnil pružnou pracovní dobu (a některou její formu) a aby tato opatření provedl v souladu s požadavkem na zajištění řádného výkonu soudnictví u soudu, aniž by přitom byl „omezen“ těmi ustanoveními zákoníku práce nebo jiných pracovněprávních předpisů, která by rozvržení pracovní doby nebo uplatnění pružné pracovní doby a některé její formy způsobem odpovídajícím požadavku na zajištění řádného výkonu soudnictví u soudu neumožňovala (bránila). K zajištění řádného výkonu soudnictví dále může předseda soudu nařídit soudci pracovní pohotovost na pracovišti, v místě jeho bydliště nebo na
Dokazování tvrzené diskriminace jiném vhodném místě (§ 84 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Vykonává-li soudce svůj pracovní vztah podle rozvržení pracovní doby nebo v pružné pracovní době, vyplývá již z povahy věci, že jsou také možné vhodné úpravy jeho stanovené týdenní pracovní doby. Přiměřené užití ustanovení § 86, § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 nebo § 270 odst. 2 zák. práce totiž nevylučuje cíle sledované právní úpravou pracovního vztahu soudce, neboť povolení (sjednání) kratší pracovní doby nebo jiné vhodné úpravy pracovní doby u soudců nemůže samo o sobě (bez dalšího) bránit tomu, aby byl u soudu zajištěn řádný výkon soudnictví. Není proto správný názor dovolatelky, podle kterého „na výkon funkce soudce“ nelze vůbec aplikovat ustanovení § 156 odst. 2 zák. práce. Soudkyně pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná soudkyně nebo soudce pečující o dítě mladší než 15 let anebo soudce, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, tedy mají podle přiměřeného užití ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a § 270 odst. 2 zák. práce nárok, aby jim byla na jejich žádost povolena kratší pracovní doba nebo jiná vhodná úprava stanovené týdenní pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem (srov. čl. 82 odst. 1 větu první Ústavy a § 79 odst. 1 větu první zákona o soudech a soudcích) a jsou povinni zákon vykládat podle svého
nejlepšího svědomí, rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem (§ 79 odst. 1 věta druhá zákona o soudech a soudcích). Nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců (srov. čl. 82 odst. 1 větu druhou Ústavy a § 79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Z principů soudcovské nezávislosti je nutno mimo jiné dovodit, že předseda soudu a ani jiné orgány státní správy soudů nejsou vůči soudci „nadřízenými vedoucími zaměstnanci“, a nemohou mu tedy ani „přidělovat práci“, ani jinak podle své úvahy určovat pracovní vztah soudce; práva a povinnosti předsedy soudu a jiných orgánů státní správy soudů vůči soudcům (a tedy také k pracovnímu vztahu soudců) přiděleným nebo přeloženým k určitému soudu upravují právní předpisy, zejména právní předpisy o státní správě soudů. Ministerstvo spravedlnosti (jakožto ústřední orgán státní správy soudů) každoročně stanoví s ohledem na množství projednávaných věcí pro každý soud počty soudců, asistentů, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků, vykonavatelů a dalších zaměstnanců u něj působících [srov. § 123 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Základem vnitřní organizace soudu jsou soudní oddělení, vytvořená podle senátů nebo samosoudců; počet soudních oddělení odpovídá počtu soudců, které pro soud stanovilo uvedeným způsobem Ministerstvo spravedlnosti (§ 40 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
283
Hodnocení důkazů
IV. Veřejné listiny 170. Označení účastníka smlouvy. Obchodní firma. Vady projevu vůle § 134 o. s. ř. Uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní svou obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001 SoJ 21/02, sešit č. 2/02 Z odůvodnění: Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že zástavní smlouvou ze dne 12. 1. 1995 dali žalovaní k zajištění pohledávky věřitele (zástavního věřitele) za A. S. ve výši 600 000 Kč do zástavy své nemovitosti, označené jako „dům čp. 95 v k. ú. 02 S. na parcele 96/2 o výměře 297 m2“, zapsané „na LV 635 v KÚ Z.“; věřitel (zástavní věřitel) je v záhlaví smlouvy označen jako „O. s. r. o. J. H., J. 1142/II“, u podpisu věřitele (zástavního věřitele) je otištěno razítko uvádějící „O. J. H. spol. s r. o. J. 1142 J. H.“. Podle této smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Z. č. j. 20/10 V 2-96/95 povolen vklad práva, vklad práva byl zapsán do katastru nemovitostí dne 29. 6. 1995 a právní účinky vkladu vznikly dnem 13. 1. 1995. Ve výpisu z listu vlastnictví č. 635 pro obec N. Š. – S. a katastrální úze-
284
mí S., vedeného u Katastrálního úřadu ve Z., je ve vztahu k zástavnímu právu, vloženému podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995, označen zástavní věřitel jako „O. spol. s r.o. J. H.“. V obchodním rejstříku je zapsáno od 2. 7. 1993 (ode dne zápisu do obchodního rejstříku) obchodní jméno žalobce ve znění „O. J. H., spol. s r.o.“ Pro rozhodnutí o žalobě bylo mimo jiné významné, zda oprávněným ze zástavního práva, zřízeného podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995, je žalobce. Se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo uvedené zástavní právo zřízeno ve prospěch „subjektu zcela odlišného od žalobce“, nelze souhlasit. Zástavní právo vzniká mimo jiné na základě písemné smlouvy (srov. § 151b odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (§ 151b odst. 2 obč. zák.). Katastr nemovitostí České republiky je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zvláštního zákona a dalších práv k nemovitostem [srov. § 1 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákonů č. 89/1996 Sb. a č. 103/2000 Sb., dále jen „katastrální zákon“]. Výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru v okamžiku je-
Veřejné listiny jich vyhotovení (§ 22 odst. 2 katastrálního zákona). Podle výpisu z katastru nemovitostí (z listu vlastnictví č. 635 pro obec N. Š. – S. a katastrální území S.) bylo zástavní právo zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 ve prospěch obchodní společnosti „O. spol. s r. o. J. H.“. I když je tento výpis veřejnou listinou, z ustanovení § 134 o. s. ř. vyplývá, že prokazuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno, jen není-li dokázán opak. Při zjišťování toho, v čí prospěch bylo zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 zástavní právo k nemovitostem žalovaných, neměl odvolací soud přihlížet jen k obsahu výpisu z katastru nemovitostí. Měl vzít v úvahu i další za řízení před soudy provedené důkazy, a to zejména obsah zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 a spisu Katastrálního úřadu ve Z. zn. V-96/95. I přes nepřesnost v označení věřitele (zástavního věřitele) v záhlaví zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 z této smlouvy vyplývá, že ji se žalovanými uzavřel žalobce. Podle obsahu spisu Katastrálního úřadu ve Z. zn. V-96/95 podal návrh na vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 spolu se žalovanými žalobce a ve spise je založen výpis z obchodního rejstříku týkající se žalobce. Protože odvolací soud k těmto dalším důkazům při svém rozhodování nepřihlédl, nemá jeho zjištění o tom, v čí prospěch bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalovaných, oporu v provedeném dokazování. S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že uvedení obchodního jména právnické osoby odlišně od toho, jak bylo zapsáno v obchodním rejstříku, má „za následek, že se jedná o jinou právnickou osobu nebo subjekt“, i když „tato odlišnost spočívá v nepřesnosti nebo v neúplnosti obchodního jména“.
Obchodní jméno obchodní společnosti je název, pod kterým je zapsána v obchodním rejstříku; součástí obchodního jména právnické osoby je i dodatek označující její právní formu (srov. § 9 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Pod obchodním jménem činí obchodní společnosti a další podnikatelé právní úkony při své podnikatelské činnosti (srov. § 8 obch. zák.). Uvede-li v písemném právním úkonu obchodní společnost nebo jiný podnikatel své obchodní jméno nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná obchodní společnost, jiná právnická osoba, popřípadě fyzická osoba). Opačný názor (zastávaný odvolacím soudem) by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedené obchodní jméno neodpovídalo žádné obchodní společnosti nebo jinému podnikateli, by pak znamenal, že právní úkon vlastně nebyl – ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující – učiněn. Ve skutečnosti jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu (§ 266 obch. zák., § 35 odst. 2 a 3 obč. zák.), neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). V případě, že označení „O. spol. s r. o. J. H.“ představuje nesprávné uvedení obchodního jména žalobce, nemůže být v souladu se zákonem závěr, že zástavní právo zřízené podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995 svědčí někomu jinému než žalobci. Je-li možné tuto nesprávnost odstranit pomocí výkladu (a všechny dosavadní poznatky tomu nasvědčují), dovolatel důvodně namítá, že mu svědčí zástavní právo vůči nemovitostem žalovaných, vložené do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 12. 1. 1995.
285
Hodnocení důkazů
171. Důkazní břemeno. Pravost podpisu. Ověření podpisu orgánem obce. Veřejná listina. Smlouva o převodu obchodního podílu § 134 o. s. ř. Je-li smlouva o převodu obchodního podílu opatřena ověřovacím razítkem Městské části P., podle něhož žalobkyně listinu vlastnoručně podepsala, je řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti takového podpisu závislé na tom, zda ověřovací doložka obsahuje zákonem předepsané náležitosti. Je-li tomu tak, je na žalobkyni, která zpochybňuje údaje v ověřovací doložce, aby prokázala opak. Nesplňuje-li ověřovací doložka požadavky kladené na její obsah zákonnou úpravou, tíží důkazní břemeno co do pravosti podpisu žalobkyně žalovanou.
splňuje požadavky dle shora uvedeného ustanovení (a není tak veřejnou listinou), tíží důkazní břemeno co do pravosti podpisu navrhovatelky odpůrkyni. Pokud jde o námitku dovolatelky, že rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady nelze napadat postupem podle ustanovení § 131 obch. zák., dovolací soud zásadní právní význam neshledal, protože námitku nepřípustnosti takového postupu dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. Přitom řešení této otázky odvolacím soudem není ani v rozporu s hmotným právem. Za této situace se již dovolací soud nezabýval dalšími námitkami dovolatelky, neboť jejich posouzení nemůže ničeho změnit na posouzení věci.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1178/2005 SoJ 51/07, sešit č. 4/07
172. Veřejná listina ve správním řízení. Posuzování odborné způsobilosti v živnostenském podnikání
Z odůvodnění:
§ 134 o. s. ř.
V situaci, kdy je smlouva o převodu obchodního podílu opatřena ověřovacím razítkem Městské části P., podle něhož navrhovatelka listinu vlastnoručně podepsala, je řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti takového podpisu závislé na tom, zda tato ověřovací doložka obsahuje náležitosti podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady. Je-li tomu tak, je na navrhovatelce, která zpochybňuje údaje v ověřovací doložce (mající povahu veřejné listiny – § 134 o. s. ř.), aby prokázala opak. V případě, že ověřovací doložka ne-
I. Z povahy veřejné listiny a z analogického použití § 134 občanského soudního řádu pro řízení před správním orgánem vyplývá, že není na účastníkovi správního řízení, aby správnímu orgánu předkládal důkazy o tom, že obsah veřejné listiny byl sepsán v souladu se zákonem a k tomu oprávněnou osobou. Je právě na správním orgánu, aby důkazem opaku vyvrátil obsah veřejné listiny, či aby prokázal překročení pravomoci správního orgánu při vydání veřejné listiny, pokud o taková tvrzení opírá své rozhodnutí. II. Prokazuje-li žadatel o vydání koncese splnění zvláštní podmínky odborné způsobilosti podle § 7 zákona
286
Veřejné listiny č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, doložkou na zadní straně maturitního vysvědčení, z níž jednoznačně vyplývá, že vzdělání žalobce získané na gymnáziu složením maturitní zkoušky v základech elektrotechniky je stavěno naroveň úplnému střednímu vzdělání ve smyslu zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), není důkazem opaku obsahu veřejné listiny prokázání nižší hodinové dotace výuky konkrétního předmětu na gymnáziu v porovnání se střední odbornou školou. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 31. 5. 2006, čj. 52 Ca 17/2006-39 Sb. NSS 1408/2007/I, sešit č. 12/2007
173. Povaha zápisu právních vztahů v evidenci nemovitostí. Kdy došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu § 134 o. s. ř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. I. Pro zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí (§ 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) platí stejně jako pro veřejné listiny, že prokazují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, a že však je možné dokazovat, že jejich obsah neodpovídá skutečnosti. II. O převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 615/2002 C 1839 – Soubor
Z odůvodnění: Podle § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv, zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak. Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Z porovnání obou citovaných ustanovení je zřejmá jejich obsahová a významová shoda, z níž logicky vyplývá jejich shodná důkazní síla (v porovnání s listinami soukromými) a obdobné použití v právních vztazích. To, co platí pro veřejné listiny, platí i pro zápisy právních vztahů ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Toto konstatování lze dovodit i z § 22 odst. 2 katastrálního zákona (zákona č. 344/1992 Sb.), podle kterého výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku jejich vyhotovení. Zápis odpovídající § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. tedy prokazuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno, což ovšem neznamená, že soudy nejsou oprávněny hodnotit jejich pravdivost. Je tedy možné dokazovat, že obsah zápisu neodpovídá skutečnosti, respektive že je nepravdivý. V daném případě žalovaní doložili, že jejich právní předchůdci K. a M. N. byli
287
Hodnocení důkazů vlastníky pozemku, ze kterého byl sporný pozemek oddělen. Pak je ovšem na žalobci, aby doložil, kdy a jakým způsobem na něj, případně jeho právního předchůdce, sporná část pozemku přešla. Toto se však žalobci nezdařilo. Ostatně sám připouští možnost přechodu sporného pozemku na stát bez právního důvodu. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. K dovolací námitce, že převod pozemku na stát bez právního důvodu by zakládal pouze případný restituční nárok, dovolací soud pouze poznamenává, že obě posledně citovaná ustanovení dopadají na případy okupace věci státem, kdy dosavadní vlastník věci o vlastnické právo k ní nepřišel. V dané věci však žalovaní sporný pozemek v rozsahu oplocení, jehož odstranění se žalobce domáhal, užívají a stát k ní žádná práva nevykonával. V tomto směru lze též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 71. Podle tohoto rozhodnutí o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti).
288
174. Povaha protokolu o jednání § 40, 134 o. s. ř. Protokol o jednání sepsaný soudem, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002 C 2770 – Soubor Z odůvodnění: Náležitosti protokolu, včetně protokolu o jednání, upravují zejména ustanovení § 40 o. s. ř., § 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v rozhodném znění (tj. ve znění účinném před 1. lednem 2001) a ustanovení § 20 a 21 (při použití záznamové techniky též ustanovení § 43 a násl.) instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky, č. j. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění účinném před 1. lednem 2001. Pode ustanoveni § 40 o. s. ř. o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů a výroky rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (odstavec 1). Protokol podepisuje předseda senátu a zapisovatel; nemůže-li předseda senátu protokol podepsat, podepíše jej za něho jiný člen senátu. Byl-li uzavřen smír, podepisují protokol také účastníci. Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel (odstavec 2). Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti. Předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění (odstavec 3).
Veřejné listiny V daném případě protokol o jednání před odvolacím soudem pořízený přítomnou zapisovatelkou obsahuje všechny předepsané náležitosti, přičemž z jeho obsahu žádná ze skutečností, jež dovolatelka tvrdí v rovině ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neplyne. Nepodává se z něj především, že by se obecný zmocněnec dovolatelky nemohl k projednávané věci uceleně a metodicky vyjádřit (naopak je z něj patrno, že možnosti vyjádřit se – včetně přednesu závěrečného návrhu – několikráte využil), ani to, že by tomuto zástupci bylo bráněno v přednesu nových skutečností a důkazů, případně, že by odvolací soud vyhrožoval žalobkyni uložením pořádkové pokuty, že by se nevěnoval přednesům žalobkyně nebo odmítal protokolovat její projev, a že by tím „přisoudil obecnému zmocněnci žalobkyně roli nesvéprávné osoby, které bylo umožněno pouze nečinně a mlčky přihlížet jednání soudu a nezasahovat do jeho průběhu“. Přitom platí, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je – v intencích § 134 o. s. ř. – veřejnou listinou (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6). Má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i prostřednictvím zástupce), uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Podle obsahu zkoumaného protokolu však žalobkyně (její zástupce) takovou námitku neuplatnila (v závěru protokolu je naopak výslovně zaznamenáno, že byl diktován bez námitek) a výhrady proti věcné správnosti (věrnosti) protokolu nevznáší ani v dovolání. Na tomto základě Nejvyšší soud
uzavírá, že řízení netrpí ani zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
175. Poštovní doručenka jako veřejná listina § 134 o. s. ř. § 47 o. s. ř. ve znění zák. č. 30/2000 Sb. Popírá-li účastník správnost (pravdivost) obsahu poštovní doručenky, povinnost tvrzení i povinnost dokazování spočívá na něm. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1815/2000 C 153 – Soubor Z odůvodnění: Doručenka je listinou mající povahu listiny veřejné; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). V případě doručování písemnosti soudu určené k doručení do vlastních rukou adresáta (§ 47 odst. 2 o. s. ř.) to platí za předpokladu, že doručenka vykazuje všechny náležitosti podle vyhl. č. 78/1989 Sb. ve znění pozdějších předpisů,v bodech 18, 19 a 20 přílohy poštovního řádu, tj. údaj o výzvě doručovatele na určitý den, podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. Doručenka rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 1999, č. j. 58 C 285/98-17 (l. 20 p. v. soudního spisu), jako průkaz doručení dovolateli vykazuje všechny požadované náležitosti; datum první výzvy ze dne 22. 4. 1999, k tomu podpis doručovatele, datum 23. 4. 1999 jako den druhého pokusu o doručení a uložení písemnosti, razítko dodací pošty a podpis pracovníka pošty. Podle obsahu záznamů na doručence se adresát – dovola-
289
Hodnocení důkazů tel v místě doručení zdržoval, písemnost se mu nepodařilo osobně doručit při prvém ani při druhém pokusu o doručení. Dovolatel namítal, že postup stanovený pro náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou nebyl zachován. Údaje z dovolání opravil tak, že doručovatelem byla učiněna toliko jedna výzva, na níž bylo uvedeno, že zásilku má uloženu k vyzvednutí od 23. 4. do 8. 5. (rozumí se roku 1999). Správnost tohoto tvrzení se mu však nepodařilo prokázat ani tím, že by předložil k posouzení vyrozumění doručovatele, jehož obsah co do správnosti a souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a poštovního řádu zpochybňoval, ani vysvětlujícím vyjádřením pracovnice pošty M. P., která byla pověřena doručováním poštovních zásilek v obvodu bydliště dovolatele. Jmenovaná si konkrétní podrobnosti v souvislosti s posuzovaným doručováním nepamatuje, popsala však postup, který standardně dodržovala při doručování písemností určených k doručení do vlastních rukou. Po nahlédnutí do záznamů učiněných na sporné doručence odkázala na jejich časový sled a obsah, aniž by na správnosti těchto záznamů cokoli měnila. Okolnost, že se dovolatel v době doručování označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě v místě doručení zdržoval, nebyla zpochybněna ani dovolatelem, ani M. P. a rovněž ani navrhovatelkou, která se k okolnostem doručování pro účastníky obecně vyjádřila. Správnost tvrzení dovolatele, jimiž by spolehlivost záznamů na doručence rozsudku výše označeného, určeného k doručení dovolateli do vlastních rukou, byla zpochybněna, se nepotvrdila, a proto dovolací soud shledal napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání dovolatele jako opožděné odmítnuto, správným. Dovolání bylo ve smyslu § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítnuto (§ 243b odst. 5 o. s. ř.).
290
176. Rozhodná doba uložení písemnosti soudu určené účastníkovi na poště. Charakter doručenky o doručení písemnosti soudu. Charakter doručenky o doručení písemnosti soudu jako veřejné listiny § 134 o. s. ř. § 47 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Při doručování písemnosti soudu uložením na poště je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátu písemnost doručit (kdy jej nezastihl), a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. II. Doklad o doručení písemnosti soudu (tzv. doručenka) má povahu veřejné listiny. Zpochybňuje-li účastník řízení správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom soudu předložit důkazy a tímto způsobem své tvrzení prokázat. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2371/2000 C 175 – Soubor Z odůvodnění: Stejnopis písemného vyhotovení usnesení o dědictví se doručuje do vlastních rukou (srov. § 175a odst. 3 o. s. ř.) účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům (srov. § 167 odst. 2 a § 158 odst. 2 o. s. ř.); má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se pouze tomuto zástupci (srov. § 49 odst. 1 věta první o. s. ř.). Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli
Veřejné listiny se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, z ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že písemnost mu může být doručena uložením na poště nebo u orgánu obce jen tehdy, jestliže se v místě doručování zdržuje; z tohoto hlediska je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátu písemnost doručit (kdy jej nezastihl), a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle záznamů uvedených na doručence byla zásilka obsahující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 7. 1998, č. j. 3 D 448/94-98, doručována zástupkyni I. Z. L. H. dne 30. 7. 1998 na adresu jejího bydliště. Adresátka však nebyla v místě doručování zastižena, a proto ji doručovatel uvědomil, že jí zásilku přijde znovu doručit dne 31. 7. 1998. Protože ani dne 31. 7. 1998 nebyla L. H. v místě doručování zastižena, uložil v tento den doručovatel zásilku na poště a adresátku o tom vyrozuměl. Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejné listiny. Platí proto (srov. § 134 o. s. ř.), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že
stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Dovolatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně nebylo jeho tehdejší zástupkyni L. H. ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty třetí o. s. ř. doručeno, neboť v době doručování (tj. dne 30. 7. 1998) se nezdržovala v místě doručování (tj. v místě svého bydliště), ale že pobývala ve Švýcarsku. Vzhledem k tomu, že tím zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence o doručení usnesení soudu prvního stupně L. H., je v řízení povinen – jak vyplývá z výše uvedeného – pomocí důkazů svá tvrzení v tomto směru prokázat. L. H., ačkoliv v listině ze dne 25. 11. 1999 předložené soudu prvního stupně prohlásila, že „koncem července 1998 a srpen 1998, v době zastupování pana I. Z.“ byla na dovolené ve Švýcarsku, ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 21. 9. 2000 nebyla schopna s určitostí uvést, zda se dne 30. 7. 1998 zdržovala v místě bydliště anebo byla na dovolené, a ani údaje v tomto směru jakkoliv doložit. Výpověď L. H. proto nelze hodnotit tak, že by bez pochybností prokazovala, že se L. H. dne 30. 7. 1998 v místě doručování nezdržovala. Vzhledem k tomu, že blíže nespecifikovaný důkaz „zprávou Policie Švýcarské konfederace ohledně pobytu, resp. vstupu a výstupu L. H.“ ve Švýcarsku, navržený dovolatelem, zjevně není způsobilý tvrzení dovolatele prokázat a že provedení dalších důkazů dovolatel nenavrhnul, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatel v řízení neprokázal nepravdivost údajů uvedených na doručence o doručení usnesení soudu prvního stupně tehdejší zástupkyni dovolatele L. H.
291
Hodnocení důkazů Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání I. Z. podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
177. Náležitosti doručenky jako veřejné listiny § 134 o. s. ř. § 47 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Obsahuje-li doručenka zásilky určené k doručení adresátu do vlastních rukou, jež byla doručena uložením u pošty, pouze jediný podpis pracovníka pošty, nemá povahu veřejné listiny, neboť neobsahuje všechny předepsané náležitosti. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2537/2000 C 155 – Soubor Z odůvodnění: Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; tj. s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
292
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2, § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání [§ 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl nebo že se v místě doručování nezdržoval, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na tomto účastníku tedy spočívá tzv. důkazní břemeno. Jestliže však doručenka znaky veřejné listiny nemá, soud při šetření, zda bylo odvolání podáno včas, této konstrukce využít nemůže; závěr o tom, že podmínky náhradního doručení přesto byly v daném případě splněny, musí tedy být (řádně) jinak odůvodněn, a to zvláště v případě, že je účastníkem zpochybňován. Soud je při tomto šetření povinen prověřit správnost tvrzení odvolatele i bez toho, že sám nabídne prostředky, jimiž je lze prokázat. Požadavky na toto šetření vyplývají z toho, že jeho případná neúplnost nebo správnost a jemu odpovídající nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání, se dotýkají základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí, resp. na jeho věcné projednání (článek 90 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993Sb., ustanovení § 201 o. s. ř.). Z doručenky zásilky pošty, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, je patrné, že byla doručována odpůrci na adresu v zá-
Veřejné listiny hlaví označenou dne 31. 3. (2000) a znovu dne 3. 4. (2000), kdy byla uložena u pošty, protože adresát, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení písemnosti zanechána v odevzdacím místě na uvedené adrese zastižen, byla písemnost uložena na poště; při druhém pokusu o doručení byl písemně vyrozuměn o tom, že si má uloženou písemnost do tří dnů vyzvednout, nevyzvedne-li si zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Doručenka dále obsahuje otisk dvou poštovních razítek s daty 31. 3. a 19. 4. 2000 a podpis doručovatele. Adresa odpůrce je po celé výšce seshora dolů třemi souběžnými čarami přeškrtnuta. Doručenka obsahuje otisky razítek pošta „ZPĚT – nevyžádáno v odběrní lhůtě“ a „ULOŽIT 5 DNŮ“ a posléze podpis odpůrce o převzetí zásilky dne 25. 4. 2000. V místě vyhrazeném razítku dodací pošty a podpisu pracovníka (pošty) podle předtisku na doručence je obsažen otisk poštovního razítka s datem 19. 4. 2000; podpis pracovníka (pošty) chybí. Odvolací soud vycházel především z toho, že doručenka zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř., protože obsahuje potřebné náleži-
tosti. Tento závěr však nelze sdílet již proto, že doručenka obsahuje pouze jediný podpis pracovníka pošty, ač – jak již bylo vyloženo – stanovenou náležitostí doručenky je nejen podpis doručovatele v souvislosti s jeho výzvou adresátu na určitý den nového doručení, ale též podpis pověřeného pracovníka pošty spolu s razítkem pošty při uložení zásilky na poště, nehledě na další rozporné údaje v doručence, tj. přeškrtnutí adresy odpůrce a pokyn k vrácení zásilky pro její nevyžádání v odběrné lhůtě se současným záznamem o převzetí zásilky odpůrcem, opatřeným jeho podpisem. Za tohoto stavu proto nemohl odvolací soud vycházet z toho, že doručenka má povahu veřejné listiny ve smyslu § 134 o. s. ř. Pak ovšem nemohl ani výsledek šetření o podmínkách náhradního doručení založit na důsledcích, jež by naopak z existence veřejné listiny vyplývaly, v daném případě tedy závěr o tom, že se adresát (dovolatel) v místě doručení zdržoval a že mu písemnost byla řádně doručena náhradním doručením. Na odvolacím soudu tudíž bylo z uvedeného pohledu náležitě objasnit okolnosti doručování zásilky dovolateli. Tomuto požadavku však zjištění odvolacího soudu nepostačují.
293
Hodnocení důkazů
V. Vázanost rozhodnutím jiného orgánu 178. Neplatnost právního úkonu (smlouvy), kterým byl jedním z jeho účastníků spáchán trestný čin § 39 obč. zák. § 135 odst. 1 o. s. ř. Právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem.5) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 SoRo č. 7/2008, s. 253 Z odůvodnění: Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že žalovaný vylákal na M. P. v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy o převodu jedné ideální poloviny nemovitostí, přičemž nad rámec smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve výši 320 000 Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy.
Odvolacímu soudu je tudíž třeba vytknout nesprávný právní názor, jestliže při řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy opominul, že soud v souladu s § 135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele, a na základě toho dovodil, že kupní smlouva je platná, ačkoliv se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 30/2005, platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§ 34 obč. zák.), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Ustanovení § 39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní právo ne-
Poznámka autora: Rozhodnutí dovolacího soudu je jistě v konečných důsledcích spravedlivé, k právním úvahám v něm uvedeným lze však připojit poznámky kritického rázu. V dané věci byl žalovaný odsouzen pro podvod, a tak byl soud v občanském soudním řízení vázán závěrem o jeho podvodném jednání, čili o úmyslném uvedení právní předchůdkyně žalobců v omyl. Takové jednání je sice z hlediska občanského práva nepřípustné a nezákonné, není však sankcionováno neplatností absolutní, ale relativní, jak zjevně vyplývá z § 49a obč. zák. Soud byl tedy vázán jen tím, že šlo o smlouvu uzavřenou v omylu úmyslně vyvolaném žalovaným. Kromě pozitivněprávní argumentace lze uvést, že i smlouva uzavřená v omylu, a to dokonce i v omylu úmyslně vyvolaném, se může nakonec ukázat pro mýlící se stranu výhodnou (např. někdo koupí v omylu zboží značně přeceněné, avšak v krátké době po uzavření smlouvy jeho cena vzroste tak, že smlouva se pro něj stane výhodnou). Proto právo tradičně neváže na právní úkony učiněné v omylu absolutní neplatnost, ale neplatnost relativní, resp. možnost odstoupit od smlouvy. Opačně a správně řeší věc rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, publikovaný v Právních rozhledech, 2008, č. 11, s. 416. 5)
294
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu připouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat. Právě o takový případ se jedná v dané věci, když bylo zjištěno, že žalovaný při uzavření předmětné kupní smlouvy uvedeným jednáním spáchal trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení pravomocně odsouzen. Lze uzavřít, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
179. Význam skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení pro posouzení platnosti právního úkonu § 39 obč. zák. § 135 odst. 1 o. s. ř. Výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení, osvědčující, že (ne)byl spáchán trestný čin, samy o sobě nemají pro posouzení platnosti jednání v občanskoprávních vztazích a jejich právních důsledků přímý právní význam, nicméně skutkové závěry těchto orgánů mohou (budou-li prokázány v občanském soudním řízení) vyústit v závěr o neplatnosti právního úkonu.
rozpor s dobrými mravy (event. rozpor se zásadami obchodního styku), je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v tomto směru především hodnotil stanovisko Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 4. 2002, o němž měl za to, že pouze popisuje průběh trestního stíhání a nepodává závazný závěr o spáchání trestného činu a že pro výsledek řízení, pokud jde o závěr o neplatnosti právních úkonů, nemá žádný význam. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje, když samotný odvolací soud uzavírá, že „obecně je třeba připustit, že výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení nemusí nutně vést k závěru o neplatnosti právních úkonů“, přičemž vzápětí dovozuje, že „vzhledem k tomu, že v době od podání odvolání se tak nepotvrdil předpoklad o spáchání trestného činu, v čemž odvolatelé shledávali důvod neplatnosti ručitelských prohlášení pro rozpor s dobrými mravy, nelze odvolání v tomto bodě považovat za důvodné“.
Z odůvodnění:
Dovolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporné a nepřesvědčivé, když na jedné straně vychází z názoru, že výsledky trestního řízení nemají pro věc samu v občanském soudním řízení žádný význam a na druhé straně obecně připouští, že výsledky trestního řízení mohou vést k závěru o neplatnosti právního úkonu, pokud „by se mělo jednat o důkaz o obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy“. V závěru pak odvolací soud výslovně připouští, že „lze se ztotožnit s názorem dovolatelů, pokud ti existenci případného podvodného úmyslu jednajících osob přikládají zásadní právní význam“.
Je nepochybné, že na právním závěru, že případné deliktní jednání žalovaných nemělo za následek neplatnost právních úkonů (smluv o úvěru a ručitelských závazků) pro obcházení zákona, popř. pro
Dovolací soud v tomto směru dospívá k závěru, že výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení osvědčující, že byl spáchán trestný čin, skutečně samy o sobě nemají pro posouzení platnosti jednání
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 122/2003 C 3816 – Soubor
295
Hodnocení důkazů v občanskoprávních vztazích a jejich právních důsledků přímý právní význam, nicméně mohou mít pro posouzení právních úkonů a jejich důsledků význam rozhodující, resp. mimořádně významný.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2237/2004 C 3505 – Soubor
V tomto smyslu se odvolací soud se stanoviskem Vrchního státního zastupitelství nevypořádal.
Právní úkony týkající se převodu nemovitosti musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí; tento požadavek se uplatní i v případě, je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (např. vedlejší stavby na převáděném pozemku). Postihovala-li by vůle účastníků převést jako příslušenství samostatné věci movité, nelze vyloučit možnost dospět ke zjištění skutečného obsahu této vůle (určení jednotlivých věcí), event. pomocí výkladu ve smyslu ust. § 35 odst. 2 obč. zák.
Podstatné tedy není, že šetření orgánů činných v trestním řízení nevyústilo v odsuzující rozsudek, který by byl (co do závěru, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal) pro soud v občanském soudním řízení závazný (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž to, zda skutková verze případu, popisovaná dovolatelkou a opíraná o skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení, mohla v případě své pravdivosti (byla-li by prokázána v občanském soudním řízení) vyústit v závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy nebo o neplatnosti ručitelského prohlášení dovolatelky. Pokud je v tomto smyslu právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, je tudíž i nesprávné a zakládá dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
180. Přezkoumávání platnosti smlouvy, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo § 135 odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že smlouva o převodu nemovitostí byla přezkoumána katastrálním úřadem, který pravomocně rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost této smlouvy.
296
Z odůvodnění:
V posuzované věci odvolací soud – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 – dovodil, že projevili-li účastníci v bodě II. smlouvy (byť označeném jako cena nemovitostí) vůli převést převáděné nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím a je-li příslušenství – budovy bez p. č./ev. č. – popsáno v bodě I. smlouvy s uvedením, na kterých pozemcích (označených) jsou postaveny, včetně způsobu jejich využití, byl předmět kupní smlouvy vymezen dostatečně určitě (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a v souladu s ust. § 5 zákona č. 344/1992 Sb.; za nesprávný proto považoval závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy a žalobu o určení vlastnictví z toho důvodu zamítl. S tímto názorem se však za daného skutkového stavu věci ztotožnit nelze. K závěru o určitosti předmětu kupní smlouvy o převodu nemovitostí totiž nepostačuje pouze projevená vůle jejích účastníků příslušenství v písemné formě převést, ale též zjištění, že tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky tak, aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi. Jestliže v kupní smlouvě ze dne 18. 9. 2002 bylo uvedeno, že předmětem prodeje jsou – kromě označených pozemků – též jiné stavby bez p. č./č. e. a technická vybavenost bez p. č./č. e., zatímco ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že na pozemcích se nachází (kromě jejich součástí) více staveb, přičemž některé z nich nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, bylo pro právní posouzení věci z hlediska požadavku určitosti předmětu koupě (§ 37 odst. 1 obč. zák.) rozhodující zjištění, zda se na pozemcích nacházejí jen stavby bez p. č./č. e. a technická vybavenost bez p. č./č. e. uvedené v kupní smlouvě a v evidenci katastru nemovitostí, či i další nemovité stavby a vedlejší stavby tvořící příslušenství věci hlavní, které splňují podmínky příslušenství podle § 121 odst. 1 obč. zák., či nikoliv, a případně též další movité stavby. Skutečnost, že smlouva o převodu nemovitostí byla v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 265/1992 Sb. přezkoumána katastrálním úřadem a že ten pravomocně rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost sporné smlouvy podle příslušných ustanovení zákona. Obsahem rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu není prohlášení smlouvy o převodu nemovitosti za platnou či neplatnou, ale povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele.
181. Příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a újmou na zdraví § 135 odst. 1 o. s. ř. V občanskoprávním řízení je soud oprávněn zkoumat otázku příčinné sou-
vislosti mezi opomenutím lékaře při výkonu služby, který byl odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci, a škodou na zdraví, která vznikla osobě, jíž nebyla poskytnuta pomoc. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2511/2005 C 4036 – Soubor Z odůvodnění: Obecně platí, že soud v občanském soudním řízení je vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, přičemž rozsah této vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o vzniku určité újmy, kterou v případě trestných činů proti životu a zdraví představuje i nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou (srov. Zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 12. 1979, sp. zn. Pls 2/79, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, s. 491–492). Škodný následek ani příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a vzniklým následkem není znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, za který byl žalovaný pravomocně odsouzen (podle ustanovení § 207 odst. 2 tr. zák. kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán
297
Hodnocení důkazů odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti). Právnická literatura v souladu s ustálenou soudní praxí dovozuje, že trestní odpovědnost lékaře při výkonu služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy, nevznikly-li z jeho opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení § 219 až § 224 tr. zák. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1238, bod 14, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 72/97, publikovaný pod č. 37, bod II., ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Jestliže byl tedy v této konkrétní věci žalovaný odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci, neobsahuje pravomocný trestní rozsudek ve výroku o vině závěr o vztahu opomenutí žalovaného vůči vzniklému následku; odvolací soud byl proto oprávněn otázku příčinné souvislosti sám posoudit na základě jím provedených důkazů, aniž byl rozhodnutím trestního soudu v tomto směru vázán. Za situace, kdy z hlediska otázky příčinné souvislosti neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, pozbývá významu otázka pasivní legitimace žalovaného; nepodléháli totiž dovolacímu přezkumu otázka příčinné souvislosti jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se ani jakékoliv řešení otázky pasivní legitimace projevit v poměrech dovolatelky kladně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
298
182. Vázanost soudu rozhodnutím o přestupku při zkoumání odpovědnosti dalšího subjektu § 135 o. s. ř. Pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, je soud vázán, pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2086/2005 C 4281 – Soubor Z odůvodnění: Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí přitom jít o zjištění (jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla. Rozhodující tedy je, kdy se o takových skutkových okolnostech prokazatelně dozvěděl, a nikoliv zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. roz-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu sudek Nejvyššího soudu ČR z 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1546/2006 C 4501 – Soubor Z odůvodnění:
Pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, je sice soud ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, avšak pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikované pod č. 22 v Soudní judikatuře, ročník 2001). Ostatně pravomocné rozhodnutí o přestupku žalobkyně neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním (§ 441 obč. zák.), a nezbavuje ji možnosti domáhat se v soudním řízení náhrady škody proti odpovědnému subjektu ať již z hlediska ustanovení § 420 nebo § 431 obč. zák. Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) na otázku promlčení, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný.
183. Rozsah působnosti zákona č. 229/1991 Sb. a rozhodnutí správního orgánu § 135 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování otázky, zda se na nemovitosti označené v restituční žalobě vztahují kritéria stanovená v § 1 zákona č. 229/1991 Sb., je přípustné vyjít z rozhodnutí Ministerstva zemědělství o této otázce, stalo-li se pravomocným a nebylo-li napadeno žalobou proti rozhodnutí správního orgánu.
Dovolací soud i nadále setrvává na své judikatuře, podle níž je pro posouzení, zda na restituci konkrétního nemovitého majetku se vztahuje zákon o půdě, směrodatné zjištění, zda tento majetek splňoval faktická kritéria uvedená v § 1 odst. 1 písm. b) až c) tohoto zákona nejen ke dni účinnosti zákona, ale i ke dni jeho odnětí původnímu vlastníkovi. Zákon dává pravomoc k rozhodnutí o charakteru tohoto majetku v hraničních případech správnímu orgánu – Ministerstvu zemědělství. Při posouzení této otázky tedy bylo možno vyjít ze závazného pravomocného rozhodnutí tohoto orgánu, jehož zákonnost zřejmě nebyla napadena žalobou podle části páté o. s. ř. ve znění platném v roce 2001. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, však pojaly zjištění, obsažená v rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jako jeden z důkazů, o jehož správnosti neměly s ohledem na další doplňující důkazy pochybnost. Dovolací soud pak nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu, pokud je přípustnost dovolání dána jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř. a contr.). V dané věci tedy dovolací soud nemohl přezkoumávat skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, totiž že předmětné nemovitosti neslouží a nesloužily ani v době jejich odnětí původnímu vlastníkovi zemědělské výrobě. Za této situace, kdy podle jedině možného závěru odvolacího soudu, jenž ze skutkového zjištění vyplývá, totiž že na danou věc se nevztahuje zákon o půdě, nelze aplikovat ani ustanovení tohoto zákona, jejichž výkladu se dovolatelé doža-
299
Hodnocení důkazů dují, včetně jeho ustanovení § 28b odst. 2. Dovolací soud neshledal právní závažnost v ostatních otázkách, vytyčených dovolateli, jednak pro jejich řešení v judikatuře, které odpovídá právním závěrům rozsudku odvolacího soudu a odpovídá i hmotnému právu (např. při posouzení, jaký majetek je předmětem restitucí z hlediska § 4 odst. 1 zákona o půdě). Zbývající otázky, uplatněné dovolatelem, nemají zásadní právní význam pro jejich samozřejmost, eventuálně na daný případ nedopadají.
184. Řešení otázky překročení pravomoci celního orgánu, jestliže pod pojem zboží zahrnul dopravní prostředek § 135 odst. 2 o. s. ř. Otázka, zda dopravní prostředek lze či nelze zahrnout pod pojem „zboží“ ve smyslu příslušných ustanovení celního zákona, není otázkou překročení pravomoci celního orgánu, nýbrž otázkou věcné správnosti jeho rozhodnutí, kterou je možné přezkoumat pouze v rámci řízení podle části páté občanského soudního řádu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1172/2004 C 4743 – Soubor Z odůvodnění: Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2345/2002) se podává, že obecné soudy jsou oprávněny zkoumat rozhodnutí správních orgánů mimo rámec správního soudnictví zásadně
300
jen se zřetelem k tomu, zda určitý správní akt je vůbec správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, přičemž za nicotný je právní teorií i právní praxí pokládán správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Za takový orgán se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. V usnesení ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, zaujal Nejvyšší soud stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). O nicotnost správního aktu pro překročení pravomoci správního orgánu však v dané věci nejde, neboť celní orgán pravomoc vydat rozhodnutí o zajištění zboží dle § 309 celního zákona má. Otázka, zda předmětný dopravní prostředek lze či nelze zahrnout pod pojem „zboží“ ve smyslu příslušných ustanovení celního zákona, totiž není otázkou překročení pravomoci celního orgánu, nýbrž otázkou věcné správnosti jeho rozhodnutí, kterou bylo možné přezkoumat pouze v rámci správního soudnictví, resp. nyní v rámci řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Mimo „řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“, které je upraveno v části páté občanského soudního řádu, soud rozhodnutí jiného orgánu přezkoumat nemůže, nýbrž naopak podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z takového rozhodnutí vychází.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu Vyšel-li proto v souzené věci odvolací soud z vázanosti soudu rozhodnutím celního úřadu o zajištění věci podle § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona a z účinků tohoto rozhodnutí (§ 135 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a žalobu o vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. zamítl, aniž přezkoumával, zda se režim zajištění zboží na předmětný dopravní prostředek vztahuje, jak se dožaduje dovolatelka, žádné právní pochybení mu vytýkat nelze, neboť tuto otázku mu v řízení o vydání věci podle § 126 obč. zák. nepřísluší přezkoumávat (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2308/2000).
185. Zásah do osobnostních práv způsobený rozhodnutím samosprávné nepolitické stavovské organizace § 11, 13 odst. 1 obč. zák. Soud nemůže na základě žaloby na ochranu osobnosti přezkoumávat žalobcem označené nezákonné rozhodnutí samosprávné nepolitické stavovské organizace s povinným členstvím s tvrzením, že tímto rozhodnutím byl narušen subjektivní pocit osobní důstojnosti žalobce a porušeno jeho právo a právo všech členů na rovné zacházení. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 23 C 112/2004 SoRo č. 9/2005, s. 329 Z odůvodnění: Podle názoru soudu však je nutno vyhovět žalobě žalobce, pokud požadoval po žalované omluvu za to, že byl v oficiálním materiálu představenstva ČLK ze dne 11. 10. 2003 rozeslaném e-mailem na všechna okresní sdružení ČLK dne 27. 10.
2003 zcela bezdůvodně prohlášen za osobu jednající v souvislosti s prošetřením licencí MUDr. R. hrubě nekolegiálně a neeticky. Ze zápisu ze zasedání představenstva ze dne 10. a 11. 10. 2003, ze stanoviska představenstva ČLK o licenci vyplývá zcela jednoznačně, že postup Dr. V. v této věci hodnotí představenstvo jako hrubě nekolegiální a neetický. Z uvedeného vyplývá, že představenstvo hodnotilo jednání žalobce toliko a pouze ve věci jeho podnětu revizní komisi a nelze dnes akceptovat stanovisko žalované, že i v jiných případech a u jiných příležitostí se žalobce choval nekolegiálně a neeticky, např. že falšoval cestovní příkaz apod. Nebylo prokázáno, že by žalobce jakýmkoliv způsobem mediálně vystupoval před 11. 10. 2003, tedy přede dnem, kdy představenstvo hodnotilo činnost žalobce v této věci. V daném případě se jedná o hodnotící úsudek, tedy o kritiku jednání žalobce, ovšem i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku, jsou v demokratické společnosti limitovány. V případě přípustné kritiky nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a je dodržen i požadavek její přiměřenosti. Věcnou je ovšem jen taková kritika, která vychází z pravdivých výchozích podkladů a která z nich zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky. Nejsou-li však tyto podklady pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou. Za konkrétní je třeba považovat kritiku, při níž potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti [tj. taková kritika nevychází jen ze všeobecných soudů, které nejsou podepřeny konkrétními skutečnostmi (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000)]. Ze shora uvedených důkazů je nutno dospět k závěru, že jediným podkladem, když žalobce se nezúčastnil ani jednání revizní komise ani jednání představenstva, bylo jeho podání revizní komisi, přičemž
301
Hodnocení důkazů není tvrzeno, že by v tomto podání bylo cokoliv hanlivého či urážejícího osobu Dr. R., a přesto ve věci podnětu žalobce, i když § 7 organizačního řádu dává právo každému členovi ČLK obracet se na příslušné orgány se svými připomínkami, představenstvo kritizuje činnost žalobce v této věci, hodnotí jeho postup jako hrubě nekolegiální a neetický a toto hodnocení osoby žalobce zasílá na 76 okresních organizací ČLK. Z uvedeného je nutno dospět k závěru, že kritika žalobce ve věci licence MUDr. R. není založena na pravdivých výchozích podkladech, resp. pro tuto nejsou žádné podklady, a za tohoto stavu soud dospívá k závěru, že bylo zasaženo do osobnostního práva žalobce, a to práva na občanskou čest, neboť je nepochybné, že tvrzení žalované o tom, že žalobce jednal nekolegiálně a neeticky, jsou tvrzeními difamující povahy, když zvláště u lékaře je vyžadováno, aby tento se choval eticky, a protože musí spolupracovat i s ostatními lékaři, také i kolegiálně. Soud dospívá k závěru, že hodnocení žalobce je objektivně způsobilé snížit čest a vážnost žalobce v očích veřejnosti, zejména odborné veřejnosti, která s ním byla seznámena prostřednictvím e-mailu, a žalovaná je proto povinna poskytnout žalobci zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák., přičemž jako přiměřená forma tohoto zadostiučinění bylo shledáno, aby se žalovaná omluvila žalobci v časopise České lékařské komory Tempus Medicorum v rozsahu jedné čtvrtiny celé tiskové strany a zároveň se omluvila žalobci formou doporučeného dopisu s obsahem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Soud zamítl návrh žalobce, aby omluva v bodě 1) byla zveřejněna v rozsahu celé tiskové strany, když takto byl formulován původní žalobní petit vzhledem k mnohem rozsáhlejší omluvě, které nebylo vyhověno a podle názoru soudu je dostatečné, pokud bude omluva zveřejněna v rozsahu jedné čtvrtiny tiskové strany.
302
Soud neprováděl řadu důkazů navržených žalovanou, zejména výslechy členů představenstva ČLK, kterými chtěla prokázat, co členové představenstva mínili svým závěrem, že žalobce se choval nekolegiálně a neeticky, neboť subjektivní mínění jmenovaných v tomto směru není rozhodující; rozhodující je výsledný projev jejich vůle, který je zachycen bez jakýchkoliv pochybností ve stanovisku představenstva, a stejně tak nebyli vyslechnuti navržení svědci, kterými hodlala žalovaná prokázat, že v jiných případech se žalobce choval neeticky, například že falšoval cestovní příkaz či se vyjadřoval tak či onak po datu 11. 10. 2003, což pro posouzení věci není rozhodné.
186. Možnost přezkoumat lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Obsahové náležitosti lékařského posudku o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci z hlediska existence výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce § 135 odst. 2 o. s. ř. § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce I. Byl-li lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci vydán v souladu s právními předpisy, soud v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru z takového rozhodnutí vychází. II. Obsah lékařského posudku o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci z hlediska existence výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu musí být přizpůsoben tomu, jaké důsledky mají za daného právního stavu vzhledem k odbornému posouzení zdravotního stavu zaměstnance ve vztahu účastníků pracovního poměru nastat; obecný závěr, podle něhož je zaměstnanec „neschopen těžké fyzické zátěže a práce na směny“, není způsobilým podkladem pro závěr o existenci důvodu výpovědi dané zaměstnanci podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 829/2004 C 3105 – Soubor Z odůvodnění: Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. § 240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu se děje rovněž zkoumání podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce vždy podle stavu v době výpovědi (k tomu srov. též Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, s. 130). Soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí),
například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003). Obdobná situace nastává, pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, a v důsledku toho není pro něho práce, kterou se zavázal vykonávat podle pracovní smlouvy, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu prací vhodnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce. Protože povinností zaměstnavatele podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce je převést zaměstnance na jinou, pro něho vhodnou práci, a předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má tedy nastat jinak, nejsou zde splněny podmínky ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť chybí příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou. O takový případ, kdy je organizační změna realizována jinak (objektivně nastane) z důvodů nezávislých na osobě zaměstnance, a kdy tedy jemu daná výpověď pro organizační změny ztrácí opodstatnění, se však v posuzované věci nejedná. Pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy způsobilost konat dále dosavadní práci, je jistě dán důvod k výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť zaměstnanec je neschopen konat osobně práce podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] z důvodů spočívajících v jeho osobě. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „… podle lékařského posudku nebo rozhodnu-
303
Hodnocení důkazů tí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení …“ v § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o trvalé zdravotní nezpůsobilosti k plnění pracovních úkolů vydává zpravidla ošetřující lékař, případně odborná komise zdravotnických zařízení (srov. § 21 odst. 1 a § 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu); přezkoumání správnosti lékařského posudku se lze domáhat podle ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších změn a doplňků). Byl-li posudek vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení zahájeném na návrh zaměstnavatele podle ustanovení § 64 zák. práce přezkoumání soudem z hlediska svého obsahu, a soud z takového rozhodnutí vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Ze skutečnosti, že v konkrétním případě soud z lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že tedy není oprávněn závěry posudku jakkoli doplňovat, zároveň vyplývá, že i když zákon neurčuje přímo, jaké náležitosti má posudek obsahovat, je z povahy věci zřejmé, že, aby byl naplněn smysl a účel léčebně preventivní péče při posuzování způsobilosti k práci, musí být jeho obsah přizpůsoben tomu, jaké důsledky mají za daného právního stavu vzhledem k odbornému posouzení zdravotního stavu zaměstnance ve vztahu účastníků pracovního poměru nastat. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že obecný závěr obsažený ve vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. L. F. ze dne 26. 9. 2001, podle něhož byla žalobkyně „neschopna těžké fyzické zátěže a práce na směny“, není způsobilým podkladem pro závěr o souběžné existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce v době dání výpovědi ze dne 5. 10. 2001.
304
187. Možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, došlo-li k vyvlastnění ve prospěch jiného subjektu než státu. Nulita správního aktu, který zakládá právo někomu, kdo nemá subjektivitu § 126 odst. 1 obč. zák. § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Původní vlastník se nemohl domáhat restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jestliže jeho věc přešla vyvlastněním nikoliv na stát, ale na jiný subjekt. V případě nulity vyvlastňovacího správního aktu by se tak mohl domáhat ochrany vlastnického práva podle obecného předpisu. Na tom by nic neměnil ani další případný převod tohoto pozemku na stát. II. Správní rozhodnutí, které zakládá právo pro někoho, kdo nemá právní subjektivitu, je nulitním aktem. III. Jestliže správní rozhodnutí založilo právo pro ústřední výbor politické strany, který právní subjektivitu neměl, je třeba mít za to, že jím bylo založeno právo politické straně, která právní subjektivitu měla; v takovém případě o nulitní správní akt nešlo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2385/2003 C 3106 – Soubor Z odůvodnění: Neobstojí námitka, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení, že ke dni své smrti 3. 1. 1955 byla M. T. spoluvlastnicí pozemku z ideální poloviny, neboť jim nepřísluší ochrana podle obecného předpisu, když se měli domáhat ochrany podle
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu předpisu speciálního, tj. restitučního, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Podle § 3 odst. l tohoto zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. V daném případě byl výměrem ze 17. 12. 1954 vyvlastněn pozemek nikoli ve prospěch státu, když podle § 20 odst. 3 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, mohlo dojít k vyvlastnění i pro subjekt od státu odlišný. Za předpokladu, že uvedený výměr nebyl nulitním správním aktem, když k takovému závěru, jak bude dále uvedeno, dovolací soud dospěl, pak aplikace zákona č. 87/1991 Sb. by nepřipadala vůbec v úvahu, neboť k přechodu věci z původních spoluvlastníků, resp. spoluvlastnického podílu M. T. na stát nedošlo (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 2/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy 4/1995). Na tom by nic neměnil ani další případný převod tohoto pozemku na stát. Jak už bylo uvedeno, dovolací soud nepovažuje za správný závěr soudů obou stupňů, že vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 byl nulitním správním aktem. Vrchní soud v Praze uvedl v rozsudku z 23. 4. 1993, sp. zn. 6 A 14/93, publikovaném pod R 22/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu uložilo povinnost někomu, kdo není osobou (subjektem) v právním smyslu a není způsobilý mít práva a povinnosti, má za následek nulitu (nicotnost) právního aktu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti“. Obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat správní akty jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty, které vykazují tak závažné vady, že jich nikdo nemusí dbát a jsou po-
važovány za akty neexistující. Je-li za takovou závažnou vadu považováno, že správní rozhodnutí ukládá povinnost někomu, kdo nemá práva a povinnosti, tedy není osobou v právním smyslu, pak logicky stejnou vadu vykazuje správní rozhodnutí, které zakládá právo pro někoho, kdo rovněž není osobou v právním smyslu, tedy nemá právní subjektivitu. Takový správní akt je tedy aktem nulitním. Ve výměru odboru pro výstavbu rady ONV v P. ze 17. 12. 1954 je uvedeno, že se ve prospěch Ústředního výboru Komunistické strany Československa vyvlastňuje pozemek parc. č. 3641, zapsaný ve VL č. 2549 pozemkové knihy kat. území Ž., a to pro účel výstavby bytových jednotek. Byť z tehdejších stanov této politické strany nevyplývá právní subjektivita tohoto jejího orgánu, nelze přehlédnout, že tyto stanovy kromě sjezdu, scházejícího se jednou za čtyři roky, označují ústřední výbor za nejvyšší orgán této strany. Jestliže právě prostřednictvím tohoto nejvyššího orgánu ve vyvlastňovacím řízení politická strana také jednala, pak nelze dospět k jinému závěru, než že subjektem, v jehož prospěch k vyvlastnění došlo, byla tato politická strana, ve výměru označená svým ústředním orgánem. Jiný výklad byl by výkladem formalistickým. To, že tato politická strana byla tehdy osobou právnickou, byť postavení politických stran nebylo upraveno zvláštním zákonem, vyplývá nepřímo např. z vyhl. ministerstva financí č. 64/1953 Sb., o nakládání s nemovitým majetkem ve správě ústředních úřadů. V § 14 této vyhlášky bylo stanoveno, že správu majetku lze po dohodě administrativně převést na socialistické právnické osoby, jsou-li povolány spravovat národní majetek. Jiným právnickým osobám (lidová družstva, dobrovolné organizace, strany Národní fronty apod.) může být majetek toliko odevzdán do trvalého užívání (§ 103 odst. 2 obč. zák.) nebo dán k využití právem požívání nebo užívání, právem stavby nebo právem ná-
305
Hodnocení důkazů jemním (§ 172, 175, 160, 387 obč. zák.) nebo jinak přenechán k využití (§ 7 odst. 2 nařízení), pokud není výjimečně účelnější majetek jinak zcizit (§ 7–9 nařízení). Také zákonné opatření Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, dále nařízení vlády České a Slovenské republiky č. 212/1990 Sb., o odnětí movitého majetku státu v trvalém užívání Komunistické strany Československa, a ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské republiky, vycházejí z toho, že Komunistická strana Československa byla subjektem způsobilým nabývat a pozbývat majetek, tedy subjektem, který měl práva a povinnosti, neboli právní subjektivitu. Lze předpokládat, že s přihlédnutím k předcházející právní subjektivitě také § 9 zákona č. 15/1990 Sb., o politických stranách, stanovil, že za politickou stranu podle tohoto zákona se považuje mimo jiné i Komunistická strana Československa, jejíž právní subjektivitu také výslovně deklaruje.
hlediskem přiměřenosti, avšak náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky, která je jejich součástí, je navíc limitována maximální částkou 10 000 Kč, stanovenou prováděcím předpisem, která omezuje náhradu za náklady vynaložené na pořízení takové věci, která – na rozdíl od jiných nákladů pohřbu – není jen jednorázové povahy v souvislosti s pohřbem zesnulého. II. Rozhodnutí, jímž byl pachatel trestného činu uznán vinným, neznamená, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním; jestliže se kromě pachatele trestného činu podílelo na vzniku škody i jednání poškozeného, není soud v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody při posouzení spoluzavinění poškozeného vázán výrokem o vině pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř.
Pak ovšem nelze předmětný vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 považovat za nulitní správní akt, neboť jak už bylo uvedeno, subjektem vyvlastnění mohla být podle § 20 odst. 3 zákona č. 280/1949 Sb. i jiná právnická osoba než stát, v daném případě politická strana.
K provedení občanského zákoníku bylo vydáno nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které v § 3 pod rubrikou „Přiměřené náklady spojené s pohřbem (k § 449 odst. 2)“ stanoví: Přiměřené náklady spojené s pohřbem se určí podle pracovněprávních předpisů o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání; to platí i o výši náhrady nákladů na zřízení pomníku nebo desky. Poznámka 2) pod čarou pak odkazuje na § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony.
188. Rozsah náhrady nákladů pohřbu. Vázanost trestním rozsudkem v otázce spoluzavinění poškozeného při rozhodování o náhradě škody § 135 o. s. ř. I. Náhrada nákladů spojených s pohřbem je sice ze zákona omezena jen
306
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004 PrRo č. 14/2005, s. 532 Z odůvodnění:
Ustanovení § 37 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. ve znění nařízení č. 461/2000 Sb. vymezuje, co tvoří náklady pohřbu: jsou jimi zejména náklady účtované pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zří-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu zení pomníku nebo desky a úpravu hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí jen nejbližším příslušníkům rodiny a domácnosti zemřelého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí přesáhnout částku 10 000 Kč. V dané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů spojených s pohřbem, které požaduje uhradit do částky, kterou proplatila na základě faktury. Již ze samotné dikce § 449 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že v rámci tohoto nároku se nehradí veškeré náklady ve výši, v jaké byly skutečně vynaloženy, nýbrž náhrada těchto nákladů je omezena hlediskem přiměřenosti. „Přiměřenost“ vynaložených nákladů pohřbu, mezi něž vedle nákladů účtovaných pohřebním ústavem, hřbitovních poplatků, cestovních výloh a nákladů na smuteční ošacení patří též náklady na zřízení pomníku nebo desky a náklady na úpravu hrobu, je sice třeba posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť podle konkrétních okolností, avšak tím, že právním předpisem je u některých z výše uvedených nákladů stanovena maximální výše náhrady, je tak omezena i výše, do níž lze náhradu za tyto náklady poskytnout. Z nákladů pohřbu, jak jsou uvedeny v § 37 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., je výše omezena jednou třetinou u smutečního ošacení, které není předmětem tohoto řízení, a jednak u nákladů na zřízení pomníku nebo desky tak, že náhrada nesmí přesáhnout částku 10 000 Kč. To samozřejmě platí i v případě, že skutečné náklady byly vyšší, a zdůraznit je třeba, že toto omezení se vztahuje jen na samotné zřízení pomníku nebo desky, nikoliv již na další náklady uvedené v § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., na něž odkazuje nařízení vlády č. 258/1995 Sb., vydané k provedení občanského zákoníku, konkrétně k § 449 odst. 2 obč. zák. U těchto dalších nákladů, včetně nákladů na
úpravu hrobu, je otázka přiměřenosti ponechána pouze na úvaze soudu. Odvolací soud výši nároku určil částkou rovnající se „přiměřené výši nákladů na pořízení standardního pomníku v cenové hladině roku 2001“. Nehledě k tomu, že úvaha soudu o ceně pomníku v r. 2001 zůstala v řízení zcela nepodložená, je třeba připomenout, že ani samotná částka stanovená prováděcím předpisem, kterou nesmí náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky přesáhnout, není pouhým vyjádřením přiměřené ceny za pořízení pomníku v době vydání prováděcího předpisu, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž znamená omezení výše přiměřených nákladů vynaložených na pořízení takové věci, která – na rozdíl od jiných nákladů pohřbu – není jen jednorázové povahy v souvislosti s pohřbem zesnulého. Otázkou jednotlivých druhů nákladů, které žalobkyně v souvislosti s pohřbem dcery vynaložila, se odvolací soud nezabýval a ze souhrnné částky, žalobkyni fakturované, nerozlišil částky na jednotlivé druhy nákladů účtované, ačkoliv žalobkyně ve svých podáních žádala náhradu i za úpravu hrobového místa a hrobu dle faktury. Ve faktuře je sice uvedeno, že je vystavena za kamenické práce při zhotovení náhrobku, nicméně podle jejího obsahu (rozpis prací a materiálu), příp. po provedení dalších důkazů, lze rozlišit, zda a které z jednotlivých účtovaných položek za práce či materiál sloužily k úpravě hrobu, popř. k úhradě dalších nákladů, za něž je náhrada poskytována (omezení není stanoveno a výše náhrady je dána hranicemi přiměřenosti), a které sloužily čistě ke zřízení náhrobku, náhrada za něž je limitována částkou 10 000 Kč. Pokud jde o otázku spoluzavinění, je třeba vycházet z toho, že odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu je dána
307
Hodnocení důkazů v tom rozsahu, v jakém by jako pachatel trestného činu byl povinen nahradit škodu poškozené. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, znamená konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele a ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán, avšak pouze pokud jde o jednání tohoto pachatele. Jestliže okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele mohlo podílet i jednání poškozeného, není soud při posouzení jeho spoluzavinění výrokem o vině pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Soud sice v občanském soudním řízení nemůže předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal určitý skutek, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, avšak takové rozhodnutí neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním.
189. Posuzování zdravotního stavu při sporu o platnost výpovědi podané podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce
V rozsahu, v němž se na vzniku škody podílelo spoluzavinění poškozeného (příp. dalších osob), totiž škůdce za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho zaviněným protiprávním jednáním. V případě spoluzavinění poškozeného platí zásada vyjádřená v § 441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 40 000 Kč, vychází z nesprávného právního názoru, dovolací soud jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování platnosti výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce je podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „… podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení …“ v § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vy-
308
§ 135 odst. 2 o. s. ř. Lékařský posudek nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení nepodléhají v řízení o neplatnost výpovědi dané podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem; z tohoto rozhodnutí soud vychází. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2032/2002 C 2052 – Soubor Z odůvodnění:
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu plývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o trvalé zdravotní nezpůsobilosti k plnění pracovních úkolů vydává příslušný obvodní lékař, lékařská poradní komise, případně posudková komise sociálního zabezpečení (srov. § 17 odst. 2 a § 18 směrnice Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. prosince 1967, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, registrované v částce 1 Sbírky zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1968, a § 21 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Jak vyplývá z § 1 odst. 1 písm. b) a § 3 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní a odbornou způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, u fyzických osob provádějících ostatní činnosti při provozování dráhy a drážní dopravy a uchazečů o výkon těchto činností zdravotní způsobilost posuzuje a posudek o zdravotní způsobilosti vydává lékař závodní preventivní péče („posuzující lékař“). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat postupem podle § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; to žalobce, ovšem bez úspěchu, učinil. Byl-li posudek nebo rozhodnutí podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle § 64 zák. práce a soudy obou stupňů správně z uvedeného rozhodnutí vycházely (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Z § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce dále vyplývá, že zjištění soudu, zda zaměstnanec ztratil způsobilost konat dosavadní práci, se vztahuje k obsahu lékařského posudku (nebo rozhodnutí příslušného orgánu), neboť jedině jim svěřuje zákon oprávnění rozhodnout o ztrátě způsobilosti konat dosavadní práci. Pro posouzení platnosti výpovědi podle § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce tak není důležité, zda zaměstnanec nebyl schopen práci vykonávat již při nástupu do zaměstnání, ale byl-li a kdy vydán posudek nebo rozhodnutí o tom, že je dlouhodobě nezpůsobilý konat dále dosavadní práci. Proto okolnost, jaký byl zdravotní stav žalobce v době, kdy byl dohodou ze dne 28. 1. 1999 převáděn na jinou práci (a tedy i otázka platnosti takové dohody), nemůže mít žádný vliv na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Jinak řečeno, vyřešení této další právní otázky (v dovolání žalobce předkládané) nemůže být pro posouzení projednávané věci určující.
190. Povaha otázky, zda určité ložisko nerostů je ložiskem vyhrazeným. Řešení otázky, zda určité ložisko nerostů je ložiskem vyhrazeným, jako otázky předběžné. Přistoupení do řízení v případě vzájemného návrhu. Jeskyně jako předmět vlastnictví § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Závěr, že určité ložisko nerostů je ve smyslu horního zákona ložiskem vyhrazených nerostů, je závěrem právním. II. Ustanovení horního zákona o tom, že v pochybnostech, zda některý nerost je nerostem vyhrazeným nebo nevyhrazeným, rozhodne příslušný ústřední orgán, nevylučuje, aby si soud tuto okolnost pro svoje potřeby posoudil v občanském soudním řízení jako předběžnou otázku. III. Žalovaný, který podal vzájemný návrh, jenž nebyl soudem vyloučen k samostatnému řízení, může (ve vztahu ke vzájemnému návrhu) v řízení před sou-
309
Hodnocení důkazů dem prvního stupně navrhnout, aby do řízení přistoupila další osoba. IV. Jeskyně je přírodou v ložisku nerostů vytvořený podzemní prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li o ložisko nerostů vyhrazených, patří jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1181/2002 C 1912 – Soubor Z odůvodnění: Dovolací soud neshledává pochybení odvolacího soudu, pokud dospěl k právnímu závěru, že ložisko nerostů obklopující předmětnou jeskyni je ložiskem vyhrazených nerostů ve smyslu § 3 odst. 1 písm. i) horního zákona. Tento závěr lze opřít především o potvrzení Ministerstva stavebnictví ČSR z 1. 6. 73, v němž se uvádí, že ložisko D. H., místně P. H., v katastrálním území D. H., se stává výhradním ložiskem podle § 5 odst. 1 zákona č. 41/1957 Sb., a o rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 21. 5. 1999 o odpisu zásob výhradního ložiska, přičemž i těmito listinami byl proveden důkaz při jednání u soudu prvního stupně 22. 2. 2000. Ustanovení § 3 odst. 3 horního zákona o tom, že v pochybnostech rozhodne příslušný ústřední orgán, nevylučuje, aby si soud tuto okolnost pro svoje potřeby posoudil v občanském soudním řízení jako předběžnou otázku. Odvolací soud v tomto ohledu učinil logické závěry, které korespondují s obsahem listin různých státních orgánů, především orgánů báňské správy. Dovolací soud sdílí jeho právní závěr, že rozhodnutí o odpisu zásob učiněné podle §
310
14c horního zákona nemění nic na povaze ložiska nerostu, jehož se týká, když rozhodující je skutkové zjištění, zda nerost, z něhož se ložisko sestává, je některým z nerostů uvedených v taxativním výčtu uvedeném v § 3 odst. 1 horního zákona. Rozhodnutí příslušného ministerstva, jímž se odepsaly určité zásoby výhradního ložiska, nic nezměnilo na povaze nerostu předmětného ložiska. Nelze z něj dovodit, že by další dobývání nebylo možné, nebylo pouze shledáno, že by odpovídalo společenskému zájmu. Pokud jde o povahu jeskyně, je dovolací soud toho názoru, že jde o podzemní přírodou v ložisku nerostů vytvořený prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li o ložisko nerostů vyhrazených, patří jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. V daném případě pak sporná jeskyně, pokud se nachází pod povrchem pozemku žalobkyň, nemůže být v jejich vlastnictví. Pokud jde o otázku aktivní legitimace žalobkyně, jejíž označení dovolací soud změnil s ohledem na ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jak vyplývá z pozdějších změn, a ustanovení § 28 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, dovolací soud poznamenává, že v daném případě je nesporné, že žalobkyně má nepochybně zájem na určení vlastnictví k předmětné jeskyni, neboť její organizační složka zajišťuje péči o veřejnosti přístupnou jeskyni. Tím je pak dána i aktivní legitimace žalobkyně v tomto sporu, neboť rozhodnutí, jímž se její žalobě vyhovělo, má příznivý dopad na její právní postavení – žalované mu nemohou bránit v užívání Ch. j. Nadto lze pozname-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu nat, že žalované v průběhu odvolacího řízení tuto námitku neuplatnily. Jestliže se samy vzájemným návrhem domáhaly, že ony jsou vlastnicemi předmětu sporu a soud jejich vzájemný návrh nevyloučil k samostatnému řízení podle § 112 odst. 2 o. s. ř., mohly také v postavení žalobkyň (ve vztahu ke vzájemnému návrhu) v řízení před soudem prvního stupně navrhnout, aby do řízení přistoupila další osoba, o které se domnívají, že se řízení měla účastnit (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně.
191. Vliv správního rozhodnutí, které zakládá vlastnické právo, na práva osoby, která nebyla účastníkem správního řízení
žalobě vyhověl. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že pozemek č. 119/15 byl přidělen rodičům žalobce. Vlastnické právo k předmětnému pozemku vzniklo právním předchůdcům žalobce 9. 8. 1957 a ti své vlastnické právo nepozbyli. Žalobce pozemek zdědil, a dohodu o vydání věci uzavřenou 25. 7. 1994 mezi ZOD T. s žalovanými odvolací soud proto shledal neplatnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. I kdyby právní předchůdci žalobce nabyli ke spornému pozemku vlastnické právo na základě přídělové listiny, pak jim zaniklo v důsledku rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání pozemku podle zákona o půdě. Právní předchůdci žalobce takto nabyté právo doložit nemohli, neboť nikdy nedošlo k jeho vkladu. Proto pozemkový úřad vydání sporné nemovitosti stvrdil.
§ 135 odst. 2 o. s. ř. Dovolání není důvodné. Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002 C 1837 – Soubor Z odůvodnění: Žalobce se domáhal určení svého vlastnického práva ke zděděnému pozemku, který jeho právní předchůdci nabyli v rámci tzv. přídělového řízení. V katastru nemovitostí jsou jako jeho vlastnice kromě něj vedeny i V. H. a B. P., které tento pozemek měly nabýt v restituci. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
Nelze přisvědčit názoru, že vlastnictví žalobce zaniklo proto, že pozemkový úřad schválil podle zákona o půdě dohodu o vydání předmětných pozemků, uzavřenou mezi povinnou osobou a žalobci. Přestože zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá ustanovení obdobné § 159 odst. 2 o. s. ř., podle kterého výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány, je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého; je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno. Proto rozhodnutí o vydání pozemků žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobce (o kterém se toto rozhodnutí ostatně nezmiňuje) vliv.
311
Hodnocení důkazů
192. Přezkoumávání platnosti dohody o vydání věci schválené ve správním řízení § 135 odst. 2 o. s. ř. Byla-li platnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě posouzena ve správním rozhodnutí, je v soudním řízení na místě vycházet z tohoto rozhodnutí; přezkoumávání platnosti schválené dohody je v pravomoci soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1472/2002 C 1903 – Soubor Z odůvodnění: Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. a v souvislosti s tímto ustanovením pak také podle ustanovení § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř.; tato ustanovení se projednávané právní věci týkala. Bylo ovšem třeba v dovolacím řízení posoudit, zda s použitím těchto ustanovení odvolací soud dospěl k vydání usnesení spočívajícího na správném právním posouzení věci. Odvolací soud neshledal při svém rozhodování podmínky k řízení v této právní věci (ve smyslu ustanovení § 103 o. s. ř.), když poukazoval na to, že není dána pravomoc soudu k rozhodování o platnosti dohody o vydání nemovitostí podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., není-li dána pravomoc soudu k projednávání žaloby o splnění povinností, které vyplývají z ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.; proto odvolací soud také řízení zastavil. O zastavení občanského soudního řízení v souvislosti s ustanovením § 9 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo [na s. 51 (129)]:
312
„Je-li u soudu uplatněna žaloba oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) vůči povinné osobě (§ 5 zákona č. 229/1991 Sb.) o vydání věci, aniž předcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., soud řízení o takové žalobě zastaví pro nedostatek soudní pravomoci. Není v pravomoci soudu jednat a rozhodovat o žalobě, jíž se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, která by se opírala o nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.“ O takový případ v právní věci, jíž se týká dovolání dovolatelů, nešlo. Žalobní návrh žalobců se ovšem týkal dohody o vydání nemovitosti, uzavřené podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která podle ustanovení § 9 odst. 2 téhož zákona podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Tak tomu bylo v daném případě, v němž byla dohoda mezi V. D. a K. D., uzavřená 22. 6. 1992 ohledně vydání pozemků, schválena rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v L. podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání a stalo se pravomocným a vykonatelným dne 2. 9. 1991. Uváděné rozhodnutí nebylo přezkoumáváno ani mimo odvolací řízení (srov. § 65–68 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu). Šlo tu tedy o rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž byla posouzena důvodnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. bylo tedy v tomto soudním řízení na místě vycházet z rozhodnutí tohoto příslušného správního orgánu, když byla otázka důvodnosti a také platnosti dohody o vydání nemovitostí posouzena vydaným rozhodnutím správního orgánu. Nešlo tu v žádném případě o správní akt nicotný (nulitní), jehož přezkoumání by
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu bez dalšího náleželo k přezkoumání soudu i mimo rámec správního soudnictví (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle názoru dovolacího soudu však nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by tu k projednání určovací žaloby žalobců nebyly splněny podmínky, za nichž může soud rozhodovat ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 103 o. s. ř. Nešlo tu totiž o věc, která by vůbec nevyplývala ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř.
193. Vada správního aktu spočívající v nepříslušnosti správního orgánu § 135 odst. 2 o. s. ř. Byl-li správní akt vydán správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodnutí patří, nemá skutečnost, že v rámci vymezeného úseku státní správy rozhodl jiný z jeho nižších orgánů (organizačních složek), než který by podle právního předpisu nebo podle vnitřního organizačního uspořádání měl rozhodovat, za následek jeho nicotnost. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2055/2003 C 2063 – Soubor Z odůvodnění: Dovolací soud již opakovaně rozhodl, že soudy nejsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu, ovšem vždy zkoumají, zda jde o správní akt (tedy zda nejde o tzv. paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (srov. např. rozsudek ze
17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. R 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicotnými správními akty se rozumí takové akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatní zásada presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akty nicotnými, současný ani dřívější právní řád neobsahují. Právní teorií a soudní praxí je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. V dané věci ovšem ani žalobce nezpochybňuje, že rozhodnutí o konfiskaci majetku J. C. vydal věcně (i místně) příslušný správní orgán, tedy ONV v Praze 11. Tento orgán byl v souladu s vládním nařízením č. 80/1949 Sb., o vnitřní organizaci pražských orgánů lidové správy, rozčleněn na nižší orgány (organizační složky – radu, referenty, referáty, komise), jimž byly vyhrazeny různé úkony při výkonu státní správy podle stupně jejich závažnosti. Žalobce se v této souvislosti zmiňuje o „funkční příslušnosti“ jednotlivých složek správního orgánu, což ovšem není přesné, neboť funkční příslušnost určuje, který správní orgán je povolán rozhodnout o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí, nikoli jaká z nižších složek správního orgánu je oprávněna rozhodnutí vydat. Rozdělení působnosti mezi referáty podle jednotlivých úseků
313
Hodnocení důkazů státní správy pak bylo upraveno v částce 13 Normativního věstníku hlavního města Prahy z 15. 4. 1949. Z této organizační struktury je třeba vycházet při úvahách o tvrzené nicotnosti výměru hospodářské komise ONV v Praze 11 z 8. 12. 1949. Žalobce v dovolání namítá, že právní názor, který soudy obou stupňů přijaly, by mohl vést k závěru, že o konfiskaci mohl platně rozhodnout např. i referát zdravotnictví. S tím ovšem nelze souhlasit. Právě rozdělení působnosti podle jednotlivých úseků státní správy vymezilo okruh záležitostí, o nichž ten který referát mohl rozhodovat, a vybočení z tohoto okruhu by mohlo být vadou, která způsobuje nicotnost správního aktu. Rozdělení provedené normativním věstníkem však rozhodně nevylučovalo, aby v určeném okruhu působnosti vydala rozhodnutí i příslušná komise národního výboru, tím spíše, že pověření komisí rozhodovací pravomocí umožňoval § 13 vládního nařízení č. 80/1949 Sb. Pokud by komise v okruhu působnosti, který jí byl vymezen, vydala správní rozhodnutí, aniž by byla podle § 13 odst. 1 uvedeného vládního nařízení pověřena rozhodovací pravomocí, mohlo by toto rozhodnutí být považováno za vadný správní akt, jehož zrušení by bylo možno se domáhat opravnými prostředky ve správním řízení, ale nikoli za akt nicotný, který nemá žádné právní účinky. Pro rozhodnutí v této věci je tedy lhostejné, zda bylo prokázáno, že rada ONV v Praze 11 pověřila hospodářskou komisi téhož ONV k vydání konfiskačního výměru, či nikoli, podstatné je, že takovouto možnost tehdejší právní předpis dával, a tak případný nedostatek pověření nemohl být takovou vadou, která by způsobila nicotnost tohoto výměru. Odvolací soud tedy rozhodl správně, když nepovažoval výměr ONV v Praze 11 za paakt, a z tohoto důvodu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
314
194. Použitelnost § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, při zkoumání účinnosti správních aktů vydaných v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 § 135 odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že k přechodu vlastnického práva došlo v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 na základě právních předpisů, které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, sama o sobě neumožňuje pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu tohoto práva jako na rozhodnutí neúčinné. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1012/2003 C 1991 – Soubor Z odůvodnění: Otázkou zpětné účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku z 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaném v Soudních rozhledech, 2001, č. 2, v němž vyslovil právní názor, že „zákonodárce nechtěl v § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“. Skutečnost, že k přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku z právních předchůdců žalobců na družstvo K. došlo na
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, proto sama o sobě neumožňuje pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu tohoto práva jako na rozhodnutí neúčinné. V daném případě rozhodnutí o přechodu vlastnického práva byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich legální pravomoci, a tudíž je nelze považovat za nicotné akty či paakty. Soud je tak jimi vázán, a proto není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost.
195. Vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu, jímž byly podle zákona o hospodaření s byty přiděleny místnosti, které nemají charakter bytu § 135 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí národního výboru, jímž byl podle zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, přikázán nájemník pro místnosti, které neměly charakter bytu, není nicotným správním aktem a soud je povinen z něj v občanském soudním řízení vycházet. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003 C 2368 – Soubor Z odůvodnění: Již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000, dovolací soud vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán
v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 17, pod č. C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Pro daný případ tento závěr znamená, že i když rozhodnutí místního národního výboru vydané podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, jímž byl „pro byt přikázán nájemník“, se zásadně mělo týkat pouze místností, které měly charakter bytu, je nutno vycházet i z rozhodnutí, jímž byl takto přikázán nájemník pro prostory, které bytem ve skutečnosti nebyly. Takovéto rozhodnutí je sice věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nelze je považovat za nicotný správní akt, k němuž by nebylo možno přihlížet, a který by tedy neměl žádné právní důsledky. Jestliže pak přímým zákonným důsledkem rozhodnutí o „přikázání nájemníka“ byl podle § 2 odst. 3 uvedeného zákona vznik nájemního poměru, nezbývá než uzavřít, že na základě rozhodnutí z roku 1948 (jehož existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny) se žalovaná stala nájemkyní sporného nebytového prostoru o výměře 19,07 m2. Tento závěr, odlišný od právních závěrů soudu prvního stupně i soudu odvolacího, má samozřejmě vliv i na posouzení, zda žalovaná má právní důvod i k užívání ostatních prostor, které jsou předmětem sporu, a zda je oprávněný požadavek žalobců, aby žalované bylo uloženo umožnit jim provedení zamýšlených stavebních úprav. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů posoudily celou věc v rozporu s hmotným právem,
315
Hodnocení důkazů což zakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a současně i naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
196. Vázanost soudu rozhodnutím správce daně o uplatnění zástavního práva v nalézacím řízení § 135 odst. 2 o. s. ř. Z rozhodnutí správce daně o určení rozsahu zástavního práva, vydaného podle § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vychází soud v řízení v prvním stupni jen v případě, že posuzuje, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, pokud k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší nároky osoba, která při rozhodování správce daně nebyla daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 500/2004 C 2670 – Soubor
nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem. V projednávané věci nebyl žalobce při vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 1996, č. j. FÚ V/1635/96/Sou, ani daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani právním nástupcem daňového dlužníka státního podniku P. H. K., vůči němuž rozhodnutí směřovalo. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva proto není vůči žalobci závazné (účinné) a soud při rozhodování, zda je důvodná žaloba o určení, že nemovitosti v jeho správě nejsou zatíženy „daňovým zástavním právem“, z tohoto rozhodnutí nemohl vycházet. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že tímto rozhodnutím správce daně není vázán a že je – bez zřetele k tomuto rozhodnutí – oprávněn samostatně posoudit požadované určení.
197. Trestná činnost soudce (přísedícího) jako důvod žaloby pro zmatečnost § 135, § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Z odůvodnění: Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že z rozhodnutí správce daně o určení rozsahu zástavního práva podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) soud v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu vychází jen tehdy, posuzuje-li, jakou věc, pohledávku
316
O zmatečnost řízení z důvodu, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, jde nejen v případě, kdy byl soudce nebo přísedící za takový trestný čin pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen a ani proti němu nebylo zahájeno trestní
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu stíhání, takový trestný čin ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. představuje. Zda jde o takový případ, posuzuje soud jako předběžnou otázku. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003 C 2322 – Soubor Z odůvodnění: Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Pro řízení o žalobě pro zmatečnost platí přiměřeně ustanovení o řízení v prvním stupni, není-li v ustanoveních § 235b a násl. o. s. ř. stanoveno něco jiného (§ 235a odst. 2 o. s. ř.). Vyplývá z toho, že soud prvního stupně nemusí k projednání žaloby pro zmatečnost a k rozhodnutí o ní nařídit jednání, jen jestliže žalobu zamítá proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt
počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí (srov. § 235f o. s. ř.). K projednání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (srov. § 214 odst. 1 o. s. ř.); jednání není třeba nařizovat pouze v případech uvedených v ustanoveních § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř. V posuzovaném případě soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 8. 2002, č. j. 9 C 526/2002-54 žalobu pro zmatečnost zamítl z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení § 235f o. s. ř., a v souladu s ustanoveními § 235a odst. 2 a § 115 odst. 1 o. s. ř. nařídil k projednání žaloby a k rozhodnutí o ní jednání. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání žalobce proti tomuto usnesení, aniž by – jak je zřejmé z obsahu spisu – předseda senátu odvolacího soudu nařídil jednání. Předpoklady k rozhodnutí o tomto odvolání bez nařízení jednání uvedené v ustanoveních § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř. přitom nebyly splněny. Odvolací soud totiž nerozhodl o odmítnutí odvolání, o zastavení nebo přerušení odvolacího řízení nebo o zrušení usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř., odvolání žalobce nesměřovalo toliko do výroku o náhradě nákladů řízení, lhůtě k plnění nebo předběžné vykonatelnosti a účastníci se práva na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení nesouhlasili. Bez nařízení jednání neumožňovalo odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání žalobce ani ustanovení § 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto z pohledu předmětu žaloby pro zmatečnost „ve věci samé“ a – vzhledem k tomu, že jím nebylo rozhodnuto způsobem uvedeným v ustanovení § 235f o. s. ř. – nebylo podle zákona možné je vydat bez nařízení jednání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn.
317
Hodnocení důkazů 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné pod č. 73 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
198. Vázanost soudu správním rozhodnutím, které nebylo doručeno všem účastníkům řízení § 135 odst. 2 o. s. ř. Nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1508/2002 C 2262 – Soubor Z odůvodnění: Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2219/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 1, ročník 2001, s. 6, vyslovil právní názor, že „nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky“. Právní názor odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím ONV Brno-venkov o přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989, které nebylo doručeno všem účastníkům řízení, aniž se vypořádal s tvrzením žalobkyň, že uvedené rozhodnutí nebylo doručeno B. T. jako vlastnici pozemku, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání proti výroku rozsudku odvola-
318
cího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut návrh na určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí, je proto podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
199. Vázanost občanskoprávního soudu odsuzujícím pravomocným trestním rozhodnutím § 135 odst. 1 o. s. ř. § 420 obč. zák. I. V rozsahu, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán odsuzujícím pravomocným trestním rozhodnutím. II. Jsou-li ve výrokové části odsuzujícího trestního rozhodnutí podrobně popsána konkrétní zranění, jež poškozený v příčinné souvislosti s jednáním odsouzeného škůdce utrpěl, je pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal a jaká újma na zdraví byla v příčinné souvislosti s tímto skutkem poškozenému způsobena; soud je vázán i v otázce zavinění. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004 C 2776 – Soubor Z odůvodnění: Podle ustanovení § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Toto ustanovení zakládá právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví, náhradu nákladů vynaložených na ošetření a léčení zranění, které poškozený utrpěl následkem zaviněného protiprávního jednání třetí osoby. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
ního jednání žalovaného (srov. R 47/1954, R 22/1979). Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma na zdraví byla tímto skutkem poškozenému způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a újmou, spočívající v ublížení na zdraví. Ani otázku zavinění (tj. úmyslného či nedbalostního jednání) nelze v občanskoprávním řízení přezkoumávat, neboť soud je vázán i tím, že jde o zavinění úmyslné.
200. Vázanost výměry o rozsahu znárodnění. Okamžik nabytí znárodněné věci státem § 135 odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem a odsouzen pro skutek, který je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatele, včetně popisu zranění, jež svým jednáním poškozenému způsobil, postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z celého výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán. Konkrétní zranění, jež poškozený v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného utrpěl, jsou podrobně popsána ve výrokové části odsuzujícího trestního rozhodnutí a v občanskoprávním řízení je soud vázán i výrokem o vzniku konkrétní újmy na zdraví poškozeného, způsobené následkem protipráv-
I. Nejde-li o řízení o vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který umožňuje posoudit, zda jde o případ, kdy v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, je soud právoplatným výměrem o rozsahu znárodnění, vydaným podle § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, vázán. II. Stát nabyl vlastnické právo k nemovitostem převedeným do správy podniků podle dekretu č. 100/1945 Sb. i bez zápisu tohoto práva v pozemkové knize, a to dnem převzetí nemovitostí ve smyslu § 13 odst. 2 uvedeného dekretu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1244/2002 C 1430 – Soubor
319
Hodnocení důkazů Z odůvodnění: V daném případě šlo o nárok žalující Židovské obce B. o vydání nemovitostí, jenž nemá povahu a náležitosti nároku oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo § 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, anebo § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Žalobkyně nárok opírá o § 126 odst. 1 obč. zák. a o zákon č. 344/1991 Sb., o katastru nemovitostí ČR [a contrario § 5 odst. 6)]. Nemovitosti označené nyní jako dům č. p. 1944 s pozemkem parc. č. 3602 a zapsané na listu vlastnictví č. 1803 pro katastrální území Č. v B., dříve zapsané ve vložce č. 140 pozemkové knihy pro katastrální území V. N. v B. jako dům č. p. 146 v B., J. č. 31, s pozemky parc. č. 251 a parc. č. 22, byly uvedeny ve výměru Ministerstva těžkého strojírenství ze 4. 2. 1952, č. j. 220 561/52, vydaném podle § 4 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (ve znění článku II zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých znárodněných a národních podniků), týkajícího se rozsahu znárodnění bývalého podniku a. s. G. P., jehož znárodnění zestátněním podle § 1 odst. 1 bod 6 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.) bylo uveřejněno vyhláškou ministra průmyslu z 27. 12. 1945 č. 171/1946 Úředního listu I. V průběhu tohoto soudního řízení nebylo doloženo, že by uvedená rozhodnutí o znárodnění byla zrušena nebo změněna. Předpisy o znárodnění jsou povahy kogentní a je třeba k nim přihlížet v průběhu občanského soudního řízení. Přitom tu nešlo o řízení o vydání nemovitostí podle § 5 a 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoud-
320
ních rehabilitacích, takže tu nebylo možné aplikovat § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., které jen pro účely posouzení podmínek k vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňuje posoudit, zda jde o případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Jinak tedy pravoplatným výměrem o rozsahu znárodnění podle § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.), o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, je soud vázán. Stát se stal vlastníkem věcí, které byly převedeny do správy podniků podle § 15 dekretu č. 100/1945 Sb., i bez zápisu v pozemkové knize, a to dnem převzetí nemovitostí ve smyslu § 13 odst. 2 uvedeného dekretu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, navazující již na kdysi uveřejněná rozhodnutí pod č. 100/1950 i č. 21/1949 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem). Proto dovolací soud nedospěl k závěru, že by řešení právních otázek, uvedených v rozhodnutí odvolacího soudu a označených jím jako otázky zásadního významu po právní stránce, bylo pro rozhodnutí v této projednávané právní věci rozhodné. Při posouzení právní povahy a právních důsledků správních rozhodnutí o znárodnění, shora již uvedených, není právně relevantní řešit otázku, odvolacím soudem kladenou, které rozhodnutí o znárodnění má „účinky konstitutivní“ a které má „účinky deklaratorní“; řešení takové otázky nemá vliv na posouzení významu a důsledků znárodňovacích rozhodnutí pro nabytí vlastnictví státu, přičemž znárodnění má povahu nabytí vlastnictví originárního, pro něž je nerozhodné (pokud znárodňova-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu cí předpis nestanoví jinak), jakým způsobem a od koho nabyl vlastnictví subjekt, jehož práv a jehož majetku se znárodňovací rozhodnutí týká. Dovolací soud tedy při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání posoudil rozsudek odvolacího soudu jako správný a dovolání zamítl.
201. Vázanost soudu rozhodnutím pozemkového úřadu. Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě § 135 o. s. ř. I. Soud je vázán rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je osobou povinnou. II. Kupní smlouva o převodu pozemku uzavřená v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě je absolutně neplatná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000 C 1338 – Soubor Z odůvodnění: K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, s. 142, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též rozhod-
nutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, jež nabylo právní moci dne 20. 9. 1997 (viz čl. 32 spisu), bylo rozhodnuto podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., že oprávněná osoba, kterou je podle § 4 odst. 1 a 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. paní E. D., je vlastnicí (mimo jiného) poz. parc. č. 3842/8 v katastrálním území Ž., a že povinnou osobou jsou Z. s., a. s., Ž. (žalovaný). K návrhu Z. s., a. s., Ž. na přezkoumání tohoto rozhodnutí vydalo Ministerstvo zemědělství ČR – Ústřední pozemkový úřad v Praze dne 13. 12. 1999 rozhodnutí (jež nabylo právní moci dne 22. 1. 2000), jímž správní řízení zahájené podle § 65 zákona č. 71/1967 Sb. bylo podle § 30 citovaného zákona zastaveno (viz čl. 63 spisu), neboť nebyly shledány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že Okresní pozemkový úřad v L. jako správní orgán věcně a místně příslušný [§ 11 písm. a) a 12 písm. a) zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech] vydal citované rozhodnutí ze dne 18. 8. 1997 v mezích své pravomoci, a vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 1997 a k jeho zrušení nedošlo ani v mimoodvolacím řízení vedeném u Ministerstva zemědělství ČR – Ústředního pozemkového úřadu v P., není soud v řízení podle části čtvrté o. s. ř. oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000) a je povinen vycházet z jeho účinků (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s.
321
Hodnocení důkazů ř.). V tomto směru byly soudy v dané věci správním rozhodnutím vázány potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby E. D. k předmětnému pozemku a o tom, že žalovaný je osobou povinnou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, o čemž byl v katastru nemovitostí pořízen zápis formou záznamu podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. R 17/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 5, s. 142). Ostatně vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí bránila (§ 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) skutečnost, že ohledně předmětné nemovitosti byl uplatněn nárok na její vydání podle § 9 zák. č. 229/1991 Sb., o němž zatím nebylo s konečnou platností rozhodnuto (srov. R 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již nad rámec dovolacího přezkumu a jen pro úplnost k námitce žalovaného, že E. D. neuplatnila nárok podle zák. č. 229/1991 Sb. řádně, když žalovaného ani jeho právního předchůdce k vydání předmětného pozemku nevyzvala, Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury (srov. např. R 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, event. rozsudek NS ČR ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99) je ve smyslu § 9 odst. 1 věta prv-
322
ní zák. č. 229/1991 Sb. rozhodující uplatnění nároku u pozemkového úřadu; je-li tedy nárok řádně uplatněn u pozemkového úřadu a oprávněná osoba nezašle zároveň povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí, rozhodne pozemkový úřad podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. jako v případě, kdy nedojde k uzavření dohody. Rovněž nedůvodná je námitka, že při právním posouzení dané věci odvolací soud nepřihlédl k § 14a zákona č. 30/1996 Sb., jímž byl VlVzP s účinností od 9. 2. 1996 novelizován, neboť jeho aplikace nepřicházela v úvahu. Toto ustanovení se totiž netýká nároků uplatněných před tímto datem, nýbrž nároků osob, které je nemohly uplatnit ve lhůtách stanovených zák. č. 229/1991 Sb. pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a právo na vydání zemědělských nemovitostí jim bylo nově založeno v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, č. 29/1996 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000). Uvedenou problematikou se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, v němž posuzoval následky § 14a citovaného zákona k povinnostem povinné osoby podle § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že ustanovení § 14a citovaného zákona nelze aplikovat v neprospěch osob, jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., a že jeho aplikace by působila retroaktivně. Dále vyslovil názor, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů. Podle § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. povinnými osobami jsou stát a právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti drží, s výjimkami uvedenými pod písm. a) a b), z nichž výjimka pod písm. a) neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. 10. 1990. Podle
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu odstavce 2 tohoto ustanovení osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník. Podle odst. 3 citovaného ustanovení povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno. Převedl-li žalovaný předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1997 na žalobce, ačkoliv na vydání tohoto pozemku uplatnila oprávněná osoba dne 23. 12. 1992 nárok podle § 9 zák. č. 229/1991 Sb., o němž do okamžiku uzavření kupní smlouvy nebylo s konečnou platností rozhodnuto, je tato smlouva absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. (nikoliv podle § 37 odst. 1 obč. zák., jak odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí), neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem (§ 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb.), přičemž není rozhodující, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Jestliže žalobci na základě této neplatné smlouvy zaplatili žalovanému kupní cenu předmětného pozemku ve výši 26 600 Kč, vzniklo žalovanému v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení, které je žalobcům povinen vydat podle § 457 obč. zák., dle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
202. Zřízení práva osobního užívání pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy. Závaznost vyjádření místního národního výboru k charakteru domu. Obytná budova a rodinný domek § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno v rozporu s „tehdy platnými předpisy“, jestliže stavba, která byla na pozemku vybudována, nesplňovala kritéria rodinného domku. II. Vyjádření prodávajícího MNV, že stavba na pozemku je rodinným domkem, učiněné pro účely prodeje, nebylo správním rozhodnutím a není pro soud závazné. 3. Obytnou budovu, která nebyla stavebně spojena s hospodářskou částí zemědělské usedlosti, je třeba posuzovat jako jeden celek; rodinným domkem nemohla být jen její část. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 124/2002 C 1392 – Soubor Z odůvodnění: Odvolací soud posoudil nárok žalobce podle správného právního předpisu, jímž je ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, a v návaznosti na skutkovou podstatu nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak je definováno v tomto ustanovení, podle občanského zákoníku v tehdy platném znění. Úvaha odvolacího soudu, že dům č. p. 3 byl v době zřízení práva osobního užívání zastavěného pozemku č. 77 v soukromém vlastnictví žalovaných, není úplně přesná. Do doby registrace kupní smlouvy
323
Hodnocení důkazů o převodu domu č. p. 3 státním notářstvím totiž vlastnictví k domu na žalované nepřešlo. Z obsahu připojeného spisu Státního notářství v T. pak vyplývá, že registrace kupní smlouvy i dohod o zřízení práva osobního užívání k pozemkům se uskutečnila jedním rozhodnutím státního notářství ze dne 30. 1. 1973. Přesto však je výrok o přechodu vlastnického práva žalovaných k tomuto pozemku správný, protože zákonem jasně deklarovaný důvod zřízení práva osobního užívání k pozemku (§ 198 odst. 1 obč. zák.) byla výstavba rodinného domku, nebo získání práva k pozemku, na němž byl rodinný domek již vystavěn. Dovolací soud pak nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu o charakteru obytného domu, opírajícího se o důkazy provedené v řízení, když ze samotného popisu domu č. p. 3, zejména počtu obytných i neobývaných místností, je na první pohled zřejmé, že dům jako celek nemohl splnit kritéria stanovená zákonem pro rodinné domky. Odvolací soud nebyl vázán vyjádřením místního národního výboru, který byl jednou ze stran kupní smlouvy, že jde o rodinný domek, protože nešlo o rozhodnutí vydané ve správním řízení. Odvolací soud proto byl povinen posoudit stavební charakter domu podle skutkových zjištění učiněných soudem. K tomu je třeba dodat, že dům č. p. 3 bylo třeba posuzovat jako jednu nemovitou věc, a nebylo možno za rodinný domek označit jen její část, a to ani podle § 128 odst. 2 obč. zák. Původní zemědělská usedlost měla totiž hospodářskou část zcela oddělenou a dům č. p. 3 sloužil jen k bydlení. Dovolací soud pro úplnost dodává, že nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na nějž se žalovaní odvolávají, řeší jinou problematiku, tj. zda rozhodnutí správního orgánu o zřízení práva osobního užívání k pozemku mělo právní účinky i v případě, kdy vlastníkem pozemku nebyl stát. V daném případě nebyly
324
účinky správního rozhodnutí (tj. zřízení práva osobního užívání k pozemkům) zpochybňovány, a právě proto bylo možno vyslovit výrok o přechodu vlastnického práva žalovaných. Posouzení nároku žalobce podle zvláštního předpisu, jímž je § 8 odst. 1 zákona o půdě, se týká otázky jiné, tj. zda právo osobního užívání žalovaných bylo zřízeno v souladu či v rozporu s právními předpisy tehdy platnými. Odlišnost tohoto vztahu vyplývá i z uvedeného nálezu Ústavního soudu, který na možnost řešení podle zákona o půdě upozorňuje v závěru odůvodnění.
203. Vázanost soudu správním rozhodnutím o uložení poplatkové povinnosti při poskytování teleinformační služby § 451 obč. zák. § 135 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Českého telekomunikačního úřadu o uložení poplatkové povinnosti v souvislosti s povolením k poskytování teleinformační služby představuje právní důvod zaplacení vyměřeného poplatku a vylučuje možnost vzniku bezdůvodného obohacení na straně státu. Nejde o rozhodnutí nicotné, neboť bylo vydáno věcně příslušným správním orgánem, a soud je jím proto vázán. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2894/2000 C 1501 – Soubor Z odůvodnění: V posuzované věci o takový případ nejde. Ministerstvo hospodářství bylo v rozhodné době ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti spadalo vydávání
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení (podle § 22a zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb. a 150/1992 Sb., do doby nabytí účinnosti zákonů národních rad uvedených v § 21 odst. 4 rozhoduje federální ministerstvo spojů ve správním řízení i v jiných věcech podle tohoto zákona, než uvedených v § 21 odst. 3. Podle Čl. 3 odst. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, působnost ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky nařízením. Podle § 3 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění účinném do 20. 3. 1994 Ministerstvo hospodářství je ústředním orgánem státní správy pro pošty a telekomunikace s výjimkou správy kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové a televizní vysílání). Rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 7. 3. 1994, č. j. 2178/1994-611, o povolení k poskytování teleinformační služby Audiotex, tak bylo vydáno věcně příslušným orgánem, tj. správním orgánem, do jehož kompetence věc spadala. Výhrada dovolatelky, že pro uložení poplatkové povinnosti neměl tento orgán zákonnou oporu, není způsobilým důvodem k závěru o nicotnosti rozhodnutí; směřuje totiž proti věcné správnosti rozhodnutí a tu soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, totiž
platí presumpce jejich správnosti, což znamená, že dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (srov. R 9/1999 a R 11/2000). Odvolací soud tedy nepochybil, vyšel-li v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. z uvedeného rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Českého telekomunikačního úřadu, považoval-li je za právní důvod plnění, jehož vrácení se dovolatelka domáhá, a vyloučil-li tak možnost vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. na straně žalované. Správně za této situace zvažoval i podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, s nímž žalobkyně spojuje vznik škody, bylo vydáno před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
325
Hodnocení důkazů Zákon zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1. nezákonné rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. V daném případě je nesporné, že rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 7. 3. 1994, č. j. 2178/1994-611, jímž byly žalobkyni vyměřeny poplatky, zrušeno nebylo – žalobkyně sama dokonce opravný prostředek proti němu (rozklad) podat odmítla. Odvolací soud tedy správně dovodil, že tato podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. není splněna a že stát za případnou škodu vzniklou v souvislosti s tímto rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. neodpovídá.
204. Řešení otázky, zda jde o obytnou místnost § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Otázku, zda místnost v domě je místností obytnou, si soud může vyřešit sám, pokud o této otázce již nerozhodl stavební úřad. Soud musí vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. II. Jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud posuzující charakter domu vycházet z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí,
326
vydané ve třicátých letech minulého století, takové určení neobsahuje. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002 C 1720 – Soubor Z odůvodnění: Rozhodnutí otázky, zda jde o rodinný domek, je věcí právního posouzení, které přísluší soudu. Soud musí učinit skutkové zjištění, zda obytný dům splňuje znaky uvedené v § 121 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. I při tomto zjištění platí zásada volného hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že právní předpisy ani v minulosti neumožňovaly správním orgánům vydat rozhodnutí o tom, zda určitý dům je domem rodinným, může tuto otázku řešit jen soud. Také otázku, zda určitá místnost je místností obytnou, si soud může vyřešit sám, pokud ovšem o této otázce již nerozhodl stavební úřad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SR z 30. 4. 1971, sp. zn. 6 Cz 166/70, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení č. IV. Praha 1986). Soud musí v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li, jak tomu bylo v tomto případě, o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení charakteru domu z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí, vydané ve třicátých letech minulého století, takové určení neobsahuje.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
205. Vznik škody způsobené advokátem včasným neuplatněním nároku klienta § 135 odst. 2 o. s. ř. V řízení o nároku na náhradu škody způsobené tím, že advokát neuplatnil nárok žalobce proti jeho dlužníkovi včas, lze jako předběžnou otázku řešit existenci a promlčení práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi, aniž by muselo o promlčeném nároku proběhnout soudní řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002 C 1721 – Soubor Z odůvodnění: Otázka vzniku škody, jako jednoho z předpokladů obecné i objektivní odpovědnosti za škodu (včetně odpovědnosti advokáta podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), je sice otázkou skutkovou, jak správně uvedl odvolací soud, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním. Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že škoda spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, může vzniknout teprve, až soud rozhodne o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu promlčení, není správný. Vznik škody, v daném případě ušlého zisku, představovaného ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalovaných při výkonu advokacie, lze prokázat i jinak než jen soudním rozhodnutím. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho
právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní i námitka promlčení vznesená proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně i dosavadní judikatura (srov. R 13/1986). K prokázání vzniku škody není tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, nehledě k tomu, že i neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který v soudním řízení vznesl námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze strany dlužníka. Promlčením totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv samo právo věřitele, takže ani zamít-
327
Hodnocení důkazů nutí žaloby pro promlčení není nezvratným důkazem o tom, že právo věřitele nemůže být dlužníkem ani v budoucnu dobrovolně uspokojeno. Splní-li dlužník dluh, který tomuto promlčenému právu odpovídá, nejde o bezdůvodné obohacení, jehož vydání by mohl dlužník později požadovat. Protože ani pravomocným rozhodnutím soudu o zamítnutí žaloby věřitele proti dlužníkovi z důvodu promlčení závazek dlužníka nezaniká, trvá dál jako naturální obligace a i poté může být dobrovolně splněn, nelze dovodit, že by pravomocné zamítnutí žaloby proti dlužníkovi tvořilo překážku, aby se věřiteli nedostalo totéž plnění dvakrát, jednou z titulu náhrady škody od žalovaných a jednou dobrovolným plněním promlčeného dluhu z titulu úroků z prodlení od dlužníka. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého.
206. Zkoumání správních aktů obecnými soudy. Nicotný správní akt. Účinky rozhodnutí krajského národního výboru o průmyslovém využití ložiska nerostů § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – které nevyvolávají právní účinky. Nicotnými jsou zejména akty vydané věcně nepříslušným orgánem. II. Rozhodnutí krajského národního výboru o tom, zda se prozkoumávané ložisko hodí k průmyslovému využití, vydané v době platnosti horního zákona
328
č. 41/1957 Sb., bylo rozhodnutím vadným, ale nešlo o rozhodnutí nicotné, takže vyvolalo zamýšlené právní důsledky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000 C 969 – Soubor Z odůvodnění: Problematikou nicotných správních aktů se zabývá rozhodnutí publikované pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm se uvádí, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny je mimo rámec správního soudnictví zkoumat zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akt nicotným, tehdejší československé právo neobsahovalo a neobsahuje je ostatně ani dnešní české právo. Právní teorií a soudní praxí je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Oproti tomu s vadou spočívající v nedostatku funkční (instanční) příslušnosti
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu správního orgánu v poměrech, kdy o věci rozhodl v právním stupni funkčně nepříslušný orgán vyššího stupně, není nicotnost správního aktu spojována. Nedostatek funkční (instanční) příslušnosti byl pokládán za důvod nezákonnosti, nikoli nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly CCCXCIV/1930, 10303/1933, jakož i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1998, sp. zn. 6 A 86/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ve věcech správních, ročník 1998, č. 16, pod číslem 347.
rech nadále nebylo možno kompetenci KNV k rozhodování vyhrazenému ústředním orgánem opírat o zákon o národních výborech. Ustanovení § 19 zákona o národních výborech, podle kterého národní výbory podle zvláštních předpisů vykonávají státní správu i na úseku ochrany a využívání nerostného bohatství, nelze interpretovat tak, že by národní výbory nadále vykonávaly veškerou státní správu na daném úseku; jde jen o deklaraci připomínající, že národní výbory jsou činné i v této oblasti, pokud je tím zvláštní zákon (tj. jiný zákon než zákon o národních výborech) pověřuje.
Nejvyšší soud proto pokládá za nicotný ten správní akt, který byl vydán k tomu absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem, nikoli však správní akt, vydaný ve správním řízení v prvním stupni orgánem vyššího stupně, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu.
K 1. 1. 1972 byla do § 13 horního zákona zařazena věta, že jde-li o těžební podnik řízený národním výborem, rozhodne příslušný okresní nebo městský národní výbor, případně Národní výbor města B., Národní výbor města O. nebo Národní výbor města P. (dále jen „národní výbor“). V dané věci šlo o Okresní stavební podnik M. Přestože žádný ze soudů rozhodujících v nalézacím řízení výslovně neuvedl, že tento podnik byl řízen národním výborem, podává se tato skutečnost jak z odůvodnění rozsudku prvního stupně, který tento podnik uvedl a poté konstatoval, že krajský národní výbor plnil úkoly ústředního orgánu vůči podnikům řízených národními výbory, tak i z dovolání, kde dovolatel uvádí, že tento podnik byl organizací řízenou okresním národním výborem; vyplývá i z příloh v soudním spisu a je, pokud jde o bývalé okresní stavební podniky, obecně známá. I když by tedy ve věci byl podle § 13 horního zákona ve znění platném v době rozhodování krajského národního výboru oprávněn rozhodnout okresní národní výbor, šlo by v případě, že by v prvním stupni rozhodl krajský národní výbor, ve smyslu citovaného R 11/2000 o rozhodnutí vadné, nikoliv však nicotné. I takové vadné rozhodnutí vyvolalo zamýšlené právní důsledky.
Z § 5 odst. 1 horního zákona vyplývalo, že výhradním národním majetkem jsou i taková ložiska nevyhrazených nerostů, která jsou vhodná k průmyslovému dobývání. O tom, zda se prozkoumané ložisko hodí k průmyslovému dobývání, rozhodoval orgán v tomto ustanovení uvedený. Jakmile nabylo rozhodnutí o tom, že ložisko se hodí k průmyslovému dobývání, právní moci, stávalo se toto ložisko národním majetkem, tedy vlastnictvím státu. V původním znění horního zákona nebyla pravomoc národních výborů k rozhodování podle § 13 tohoto horního zákona zakotvena. Kompetenci k vykonávání pravomoci ústředních orgánů stanovených v § 13 horního zákona přiznalo shora uvedené vládní nařízení krajským národním výborům u těžebních podniků řízených národními výbory. Po zrušení tohoto vládního nařízení zákonem o národních výbo-
329
Hodnocení důkazů Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudů vydaná v nalézacím řízení jsou správná, pokud vycházejí z právního názoru, že na základě shora uvedeného rozhodnutí krajského národního výboru se vlastníkem ložiska nevyhrazených nerostů stal stát. Skutečnost, že odvolací soud vyvozoval nepřesně pravomoc krajského národního výboru z oprávnění ústředního hospodářského orgánu, na věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně nic nemění.
207. Závaznost správního rozhodnutí nedoručeného všem účastníkům řízení § 135 odst. 2 o. s. ř. Správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované účinky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001 C 774 – Soubor Z odůvodnění: Odvolací soud rozhodnutí o žalobě postavil na právním závěru, že žalobkyně ve vztahu k předmětnému pozemku nemůže uplatňovat jiná práva než práva restituční podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že možnost uplatnění nároků podle speciálního restitučního zákona vylučuje použití obecného právního předpisu. Uplatnění restitučního nároku podle restitučních předpisů především předpokládá, aby v důsledku správního rozhodnutí (aktu) k přechodu majetku na stát skutečně došlo. Muselo by tedy jít o právně relevantní přechod vlastnictví, jehož základem je pravomocné, účinné a na-
330
dále závazné rozhodnutí orgánu státní správy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2419/98, publikovaný v Právních rozhledech, sešit 9, ročník 2000, s. 405, který je použitelný i v této věci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2163/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 463, svazek 5, s. 114, pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů. Podle rozhodnutí publikovaného v Soudních rozhledech, sešit 1, ročník 2001, s. 6, „správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované účinky“. V takovém případě, kdy stát nabyl věc bez právního důvodu, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného právního předpisu (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 12, s. 431). Za předpokladu, že žalobkyně se stala k 1. 1. 1951 vlastnicí označeného pozemku, pak měla být podle § 2 odst. 2 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení, účastnicí řízení o vyvlastnění pozemku. Pokud se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci, a tudíž ani závaznosti. V tomto případě proto není zbavena možnosti domáhat se svých nároků podle obecných předpisů. Jestliže není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice označeného pozemku, přestože tak zapsána má být, jak tvrdí, nelze naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení zpochybňovat. Pak ovšem právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu u žalobkyně není správný.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
208. Mezitímní rozsudek a předběžná otázka. Obnova řízení proti mezitímnímu rozsudku § 152 odst. 2, § 135 o. s. ř. § 228 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. I. Mezitímním rozsudkem nemůže být rozhodnuto o předběžné otázce. II. Návrh na obnovu řízení může být podán i proti rozsudku mezitímnímu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/1999 C 880 – Soubor
dů v řízení, o jehož obnovu žalobkyně žádá, je sporný již proto, že tam vydaný „mezitímní“ rozsudek vyslovené závěry nerespektuje a nepřípustně se zabývá toliko jednou z předběžných právních otázek, totiž otázkou, zda náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů se má řídit výpočtem podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, podle nějž posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí).
Z odůvodnění: Návrh na obnovu řízení může být podán nejen vůči konečnému rozsudku ve věci, nýbrž i proti rozsudku částečnému nebo mezitímnímu (shodně srov. např. i Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 655). Mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.) může být rozhodnuto pouze o základu projednávané věci, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o základu věci pak je v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z nějž se odvíjí právní posouzení základu věci; není-li základ nároku prokázán skutkově, nelze jej posoudit ani právně (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 121). Postup sou-
Jestliže by označenému rozsudku vskutku měly být přičítány vlastnosti mezitímního rozsudku, tedy rozhodnutí o celém skutkovém základu sporu, pak by ve skutečnosti řízení ve věci nemohlo pokračovat, neboť žaloba zamítnutá co do základu, nemůže být důvodná ani co do výše. S přihlédnutím k pochybnostem o povaze a účincích rozsudků vydaných v řízení, o jehož obnovu jde, nelze mít bez dalšího za správný názor odvolacího soudu o tom, že důkazy provedené soudem v řízení po vydání „mezitímního“ rozsudku mohou zvrátit závěr promítnutý i do výrokové části „mezitímního“ rozsudku. Důkazy, které žalobkyně soudu nabízí k prokázání důvodu obnovy, je tedy třeba hodnotit v intencích § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a nelze se s nimi vypořádat argumentem, že mohou být (pro účel, který dovolatelka sleduje, to jest zvrátit závěr mezitímního rozsudku) zohledněny až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Takovou volnost totiž soud, který předtím vydal rozsudek, jenž vskutku má povahu rozsudku mezitímního, co do základu sporu nemá. Jinou otáz-
331
Hodnocení důkazů kou je, že důvodem obnovy občanského soudního řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení řízení (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 101/1953 Sbírky rozhodnutí čsl. soudů).
209. Závaznost rozsudku o určení neplatnosti kupní smlouvy § 135 odst. 2 o. s. ř. Řeší-li soud v řízení o ochraně vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, SoRo č. 8/2001, s. 268 Z odůvodnění: Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Soud však není vázán rozhodnutím vydaným v blokovém řízení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází. Aplikace tohoto ustanovení odvolacím soudem v daném případě není správná, neboť soud nemůže vycházet z rozsudku, který není pro účastníky řízení, a tím ani pro soud, ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř.
332
závazný. V dané věci se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva k nemovitostem, přičemž jako předběžnou musí soud řešit otázku platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem tyto nemovitosti také byly, avšak účastníkem takové smlouvy žalobce nebyl. O platnosti této smlouvy bylo sice soudem rozhodnuto, ale v řízení, jehož nebyl žalobce účastníkem, přičemž i odvolací soud uvedl, že rozsudek, jímž bylo v uvedeném řízení rozhodnuto, není rozsudkem absolutně závazným. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je totiž výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. To znamená, že není-li rozsudek subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto v jiném řízení. Žalobci musí být v soudním řízení poskytnuta možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, to znamená důkazy navrhovat, být přítomen provedení důkazů (122 odst. 1 o. s. ř.), včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky (§ 126 odst. 3 a § 131 odst. 2 o. s. ř.) a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (§ 123 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci § 135 odst. 2 o. s. ř. aplikoval nesprávně.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
210. Závaznost správního rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, jež byly účastníky správního řízení ze zákona § 135 odst. 2 o. s. ř. Nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2213/1999 SoRo č. 1/2001, s. 6 Z odůvodnění: Vzhledem k rozsudku Okresního soudu v S. ze dne 29. března 1995, jímž bylo určeno, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, uzavřená mezi žalobkyní a čs. státem – MěNV v L., je neplatná podle § 39 obč. zák., byla žalobkyně ke dni uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku mezi čs. státem – MěNV v L. a prvními dvěma žalovanými, tj. ke dni 12. dubna 1989, spoluvlastnicí ideální 1/3 předmětného pozemku. Za této situace se označená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku příčila § 199 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., neboť se jí zřizovalo právo osobního užívání k pozemkům, které nebyly v socialistickém společenském vlastnictví, a tudíž byla podle § 39 obč. zák. neplatná. Na základě této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout prvním dvěma žalovaným právo osobního užívání pozemku, a proto se ani nemohlo přeměnit na je-
jich vlastnické právo. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Práva žalobkyně jako spoluvlastnice pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení o přidělení pozemku do osobního užívání, byla tímto správním rozhodnutím přímo dotčena, a proto žalobkyně měla být podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účastnicí tohoto řízení. Protože se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci, a tudíž ani závaznosti. Jestliže žalobkyně své spoluvlastnické právo k pozemku nepozbyla, může se domáhat ochrany tohoto práva nejen vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák., ale i určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný pod číslem 70 v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000). K argumentaci Ústavního soudu uvedené v odůvodnění výše zmíněného nálezu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, na níž odvolací soud poukazoval, dovolací soud poznamenává, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky.
211. Závaznost hodnocení předběžné otázky pro jiná řízení. Pravomoc soudu nařídit katastrálnímu úřadu vyznačit vlastnictví v katastru nemovitostí § 135 odst. 2, § 7 o. s. ř. I. Hodnocení předběžných otázek v občanském soudním řízení není závaz-
333
Hodnocení důkazů né pro jiné řízení než pro to, ve kterém bylo provedeno. II. Soud nemá pravomoc nařídit katastrálnímu úřadu, aby vyznačil něčí vlastnictví v katastru nemovitostí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2574/2000 C 387 – Soubor Z odůvodnění: Je zřejmé, že hodnocení předběžných otázek v občanském soudním řízení není závazné pro jiná řízení než pro ta, ve kterých bylo toto hodnocení provedeno; tím spíše pak nejsou závazné právní názory soudu na právní otázku, která se přímo nedotýká předmětu řízení. To však neznamená, že by soud nemohl přihlédnout k výsledkům dokazování provedeného v jiném řízení, zejména pokud účastníky obou řízení byly stejné osoby, byť v opačných procesních rolích. Ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích nebylo vlastnictví státu předmětem sporu a právní názor vyslovený odvolacím soudem, že v důsledku vydržení se stal vlastníkem stát, není pro jiná řízení závazný. V projednávané věci však soudy ze závaznosti tohoto právního názoru nevycházely. Při zjišťování skutkového stavu pouze přihlédly k důkazům, provedeným v řízení ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích, jakož i k dalším důkazům, vzaly v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a poté ve věci rozhodly, aniž by vycházely ze závaznosti právního názoru vysloveného v uvedené věci. To ostatně uvedl i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, ve kterém se z námitkou, kterou nyní dovolatel uplatňuje, vypořádal. Nejde tedy o posouzení právní otázky, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu; proto dovolání není přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
334
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Podle rozhodnutí, publikovaného pod č. 56/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, do pravomoci soudu nenáleží rozhodování o uložení povinnosti katastrálnímu úřadu provést určení nebo vyměření hranice mezi pozemky. U soudu nelze uplatňovat nárok na uložení povinností správnímu orgánu pokračovat nebo navrženým způsobem postupovat v probíhajícím správním řízení. Ani žalobcem uplatněný nárok proti katastrálnímu úřadu, kterému by mělo být uloženo vyznačit vlastnictví žalobce v listu vlastnictví, nemá oporu v soukromoprávních předpisech a není nárokem soukromoprávním. Domáhat se oprav v katastru nemovitostí lze jen ve správním řízení vedeném před katastrálním úřadem; přitom lze využít zákonem stanovené opravné prostředky. V pravomoci soudu však není nařídit katastrálnímu úřadu „vyznačit vlastnictví“ v katastru nemovitostí. V úvahu nepřicházelo ani postoupení věci jinému orgánu, neboť orgán, který by byl oprávněn katastrálnímu úřadu (mimo případy odvolacího řízení) uložit povinnost tvrzenou žalobcem, neexistuje.
212. Vázanost soudu rozhodnutím katastrálního úřadu § 135 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/1998 SoRo č. 5/2000, s. 142 Z odůvodnění: Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z § 11, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. 1. 1993 (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Stejně tak v § 16 odst. 1 téhož zákona je uvedeno, že zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak (v dané věci bylo vlastnické právo žalovaného zapsáno
v roce 1990 podle zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí). Z toho vyplývá, že soud je oprávněn v žalobě na vyklizení nemovitostí jako předběžnou řešit otázku vlastnického práva k vyklizované nemovitosti, resp. neplatnosti smlouvy jako nabývacího titulu k nemovitosti. Odvolací soud tedy ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vyložil správně.
213. Identifikace nemovitostí v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku. Povaha prohlášení okresního národního výboru o opuštění majetku a k posuzování projevu vůle věc opustit6) § 135 odst. 2 o. s. ř. I. Požadavku náležité identifikace pozemku, jenž není evidován zjednodušeným způsobem [§ 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 344/1992 Sb.], a budov nikoli rozestavěných, jimž se přiděluje číslo popisné nebo evidenční, v žalobním návrhu či ve výroku soudu odpovídá u pozemku jeho označení parcelním číslem s uvedením katastrálního území, ve kterém leží, a u budovy označení pozemku, na němž je budova postavena, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním. II. Prohlášení okresního (obvodního) národního výboru o tom, že určitá věc je ve smyslu § 453 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou, provedenou zák.
Poznámka autora: Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že si tento soud nebyl vědom ustanovení § 135 odst. 3 obč. zák. ve znění po novele provedené zák. č. 509/1991 Sb., podle kterého „ustanovení odstavců 1 a 2 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné“. Tím je právní otázka, zda vlastník věci opuštěné musí být neznám, pro niž odvolací soud připustil dovolání, pro případy opuštění věci po 1. 1. 1992, kdy uvedená novelizace občanského zákoníku nabyla účinnosti, vyřešena. 6)
335
Hodnocení důkazů č. 509/1991 Sb., věcí opuštěnou, není rozhodnutím jiného orgánu, z něhož je soud povinen podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. III. Otázka, zda se vlastník věci choval či jednal takovým určitým způsobem, z něhož by bylo možno usoudit na jeho vůli věc opustit, je otázkou skutkovou. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/1997 SoRo č. 2/2002, s. 39 Z odůvodnění: Dovolací soud již v jiné věci, v kontinuitě s judikaturou z doby před přijetím zák. č. 265/1992 Sb. vyslovil názor, že přezkoumání smlouvy o převod nemovitostí katastrálním úřadem a jeho pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. Cdon 330/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1999). Soud tedy může dospět k závěru, že vlastníkem určité nemovitosti je někdo jiný než ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a určit jej vlastníkem sporné nemovitosti. Dovolatelé blíže neuvádějí, které údaje ohledně předmětných nemovitostí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybějí, aby mohl být podkladem pro zápis do katastru. Z hlediska požadavku náležité identifikace nemovitostí, a to pozemku a budovy jako předmětu řízení v žalobním návrhu či ve výroku soudu v řízení o určení vlastnictví k uvedeným nemovitostem, lze odkázat na § 5 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle uvedených ustanovení v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny pozemky, jež nejsou
336
evidovány zjednodušeným způsobem [§ 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 344/1992 Sb.], parcelním číslem s uvedením katastrálního území, ve kterém leží, a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušnosti stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, pokud se budově toto číslo přiděluje. Rozsudek soudu jako rozhodnutí státního orgánu potvrzující vlastnické právní vztahy je listinou, jež je podkladem pro zápis do katastru. V daném případě pak rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem, takovým rozhodnutím státního orgánu je a jeho výrok, jímž bylo určeno vlastnictví k předmětným nemovitostem, uvedené nezbytné identifikační údaje obsahuje. Ve vztahu k výše zmíněnému prohlášení Obvodního národního výboru B. z 13. 3. 1990 dovolací soud uvádí, že nejde o rozhodnutí jiného orgánu, z něhož je soud povinen podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. Jde o pouhé stvrzení či deklaraci příslušného státního orgánu, že (podle jeho úvahy či posouzení) určitá věc se již dříve a ze zákona (na základě § 453 odst. 2 obč. zák.) stala vlastnictvím státu. K přechodu vlastnictví podle § 453 odst. 2 obč. zák. nebylo totiž třeba žádného úředního rozhodnutí; vyhl. č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jež na daný případ dopadala, je nevyžadovala. V citovaném prohlášení se ostatně výslovně uvádí, že nejde o rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Toto rozhodnutí nadto ani neobsahuje poučení o opravném prostředku, nehledě k tomu, že nebylo žalobkyním doručováno. Žádné ustanovení zákona tudíž nebrání soudu v posuzování sporné otázky, zda určitá věc byla svým vlastníkem skutečně opuštěna, a zda tedy přešla či nepřešla na stát, i když ji stát začal považovat za své vlastnictví. Dovolateli zmiňovaná iniciativa prokuratury či státního zastupitelství ve vztahu k uvedenému prohlášení je z uvedených důvodů právně nevýznamná.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu Konečně k otázce správné aplikace § 453 odst. 2 věty prvé obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Otázku, zda i v případě věci opuštěné (stejně jako u věci skryté) byla předpokladem jejího připadnutí státu skutečnost, že její vlastník není znám, řešila právnická literatura s náležitou argumentací rozdílně. V daném sporu však není třeba, aby dovolací soud zaujal názor, který z protichůdných názorů je správný, neboť by to bylo zcela nadbytečné. V každém případě totiž předpokladem připadnutí věci státu bylo, aby vlastník věci tuto opustil, tj. aby jakkoli projevil vůli, jíž se navždy vzdával svých vlastnických práv k ní. Podle názoru dovolacího soudu otázka, zda účastník právního vztahu (v úmyslu dosáhnout určitého cíle) jednal konkrétním způsobem, něco svými činy či nečinností projevoval – konal či nekonal, něčeho se zdržoval či něco trpěl (něco napsal, něco zničil, na něco nereagoval, něčemu přihlížel), je otázkou skutkovou, nikoli právní. Proto také otázka, zda se vlastník věci choval či jednal takovým určitým způsobem, z něhož by bylo možno usoudit na jeho vůli věc opustit, je otázkou skutkovou. V tomto směru však odvolací soud učinil skutkové zjištění, že „žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo“. Z tohoto zjištění současně logicky vyplývá skutkový závěr, že neučinily nic, z čeho by šlo usoudit na vzdání se vlastnictví předmětných nemovitostí. Jak již bylo vyloženo výše, tento skutkový závěr nemůže dovolací soud v případě přípustnosti dovolání založené výrokem soudu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přezkoumávat a naopak z něho musí vycházet. Správné aplikaci § 453 odst. 2 obč. zák. na uvedené skutkové zjištění pak logicky odpovídá správný závěr, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu podle tohoto ustanovení, neboť nedošlo
k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly. Ze všech těchto důvodů vyplývá, že žádná z dovolacích námitek žalovaných nebyla opodstatněná. Odvolací soud tedy věc posoudil po právní stránce správně. Proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítnuto.
214. Věcná správnost správního aktu § 135 o. s. ř. I. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. II. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný. III. Vada spočívající v tom, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému plné apelace, nezpůsobuje nicotnost aktu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996 Rc 11/2000 Z odůvodnění: K přezkoumatelnosti dříve vydaných správních aktů (zde rozhodnutí ÚNV o rozpuštění Spolku) Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97) uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny je mimo rámec správního
337
Hodnocení důkazů soudnictví zkoumat zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní) – tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do „záporné kvality“ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Mimo povinnosti zkoumat, zda předkládaný správní akt vůbec je správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, jsou soudy rovněž povinny zabývat se tím, zda správní akt nabyl právní moci nebo zda je vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). Úsudek odvolacího soudu, že pravomocné (správní) rozhodnutí o rozpuštění Spolku nelze v tomto řízení přezkoumat a že je soud nemůže zrušit nebo vyslovit jeho neplatnost, tedy ve své obecnosti neobstojí, neboť je v rozporu s výše formulovanými závěry. Odvolací soud sám se však přesto vyslovil k otázce, zda místo okresního národního výboru mohl Spolek rozpustit orgán vyššího stupně (ÚNV), připouštěje, že možnost orgánu vyššího stupně takto postupovat nebyla vyloučena. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akt nicotným, tehdejší československé právo neobsahovalo; neobsahuje je ostatně ani dnešní české právo. Právní teorií a soudní praxí však byl – a je i nyní – pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonné-
338
ho vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich a. s. v Praze, Praha 1937, s. 289–290, nebo Půlpán, O. in: Poměr soudů k správním aktům, s. 73–81; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo – obecná část, Nakladatelství C. H. BECK/SEVT, Praha 1994, s. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období lze co do shodných závěrů odkázat např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239. Oproti tomu s vadou spočívající v nedostatku funkční (instanční) příslušnosti správního orgánu v poměrech, kdy o věci rozhodl v prvním stupni funkčně nepříslušný orgán vyššího stupně, dobové prameny nicotnost správního aktu nespojovaly a nečiní se tak ani v současnosti. Z výše citovaných autorů řadí popsaný nedostatek
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu funkční příslušnosti k důvodům nulity správního aktu pouze O. Půlpán; tento závěr však podmiňuje tím, že funkčně vyšší orgán by jinak mohl rozhodnutí nižšího funkčně příslušného orgánu jen zrušit. V pravomoci funkčně nepříslušného orgánu vyššího stupně nahradit akt nižšího funkčně příslušného orgánu vlastním pozměňujícím aktem jako odvolací instance spatřuje i zmíněný autor důvod, jenž zabraňuje pohlížet na dotčený správní akt jako na akt nulitní (srov. cit. dílo, s. 84–85). Nedostatek funkční (instanční) příslušnosti byl pokládán za důvod nezákonnosti, nikoli nicotnosti správního aktu např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly CCCXCIV/1930, 10303/1933, jakož i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1998, sp. zn. 6 A 86/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 16, ročník 1998, pod číslem 347.
bor hlavního města Prahy, v soustavě národních výborů postavený na roveň krajskému národnímu výboru (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb.), oprávněn řídit národní výbor nižšího stupně (okresní národní výbor); odtud se odvíjelo i jeho právo přezkoumávat usnesení a opatření národního výboru, který řídí, a tato měnit nebo rušit (srov. § 12 zákona č. 13/1954 Sb.). Obdobné zásady byly stanoveny i pro radu národního výboru – potud, že byla podřízena jednak svému národnímu výboru, jednak radě národního výboru vyššího stupně a vládě, a že vyšší orgány měly právo přezkoumávat usnesení a opatření rad, které jsou jim podřízeny, a měnit nebo rušit tato rozhodnutí (srov. § 25 zákona č. 13/1954 Sb.). O právu odvolacího správního orgánu rozhodnout ve věci samé vypovídá též ustanovení § 36 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních (správního řádu).
V intencích podaného výkladu pokládá i Nejvyšší soud za nicotný správní akt, který byl vydán k tomu absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem, nikoli však správní akt, vydaný ve správním řízení v prvním stupni orgánem vyššího stupně, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému plné apelace.
215. Vázanost soudu zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Výslech osoby, která je statutárním orgánem účastníka řízení
Nehledě k tomu, že nelze vyloučit (ale při daných skutkových zjištěních ani potvrdit), že pravomoc ÚNV rozhodnout o rozpuštění Spolku byla založena postupem předvídaným v § 1 odst. 3, větě druhé, vládního nařízení č. 23/1954 Sb., o organizaci výkonných orgánů národních výborů (že tedy šlo o úkoly, jež ústřední národní výbor se souhlasem vlády určil jako ty, které z důvodu jednotného provádění nebo z důvodu účelnosti nezbytně vyžadují, aby je vykonával ústřední národní výbor a jeho výkonné orgány), byl Ústřední národní vý-
§ 135 o. s. ř. I. Soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení; na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o. s. ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. II. Nařídí-li soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech jejího pracovníka nebo člena,
339
Hodnocení důkazů jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.). Vyslechnul-li soud účastníka řízení jako svědka, provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá oporu v provedeném dokazování. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998 SoRo č. 8/1999, s. 246 Z odůvodnění: Okolnost, že odvolací soud nepřihlédl ke skutkovým zjištěním Okresního soudu v M. učiněným v jeho rozsudku, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby z trestného činu, jehož se měl dopustit jednáním vytýkaným mu ve vyloučení z družstva (že tato skutková zjištění nepřevzal), sama o sobě dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Soud je v občanském soudním řízení vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.). Zprošťujícím rozsudkem vydaným soudem v trestním řízení např. z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal sku-
340
tek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo že tento skutek není trestným činem [srov. § 226 písm. a) a b) tr. ř.], však soud v občanském soudním řízení vázán není. Na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o. s. ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání (např. porušení občanskoprávní povinnosti, ze kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody, porušení družstevní kázně členem družstva apod.), se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Důvodná je však námitka dovolatele, že odvolací soud při zjišťování, zda se žalobce dopustil jednání, pro které byl vyloučen z družstva, hodnotil výpověď ing. B. U. jako výpověď svědka, přestože jmenovaný měl být správně vyslechnut jako účastník řízení. Pracovník nebo člen organizace, který je jejím statutárním orgánem, jedná jménem organizace navenek (srov. § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1988, tj. před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1989 zákonem č. 173/1988 Sb.), a vyjadřuje tak vůli organizace jako právnické osoby. Nařídí-li proto soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech jejího pracovníka nebo člena, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.). Opačný postup by – v případech, kdy druhým účastníkem je fyzická osoba, která byla soudem vyslechnuta jako účastník řízení – vedl k porušení zásady rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení (srov. ustanovení § 18 o. s. ř.). Účastník totiž na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu (srov. § 175tr. zák.); tomu odpovídá i rozdílný obsah poučení, které účastníku řízení a svědku poskytne soud před započetím jejich výslechu a pod jehož vlivem účastník a svědek vypovídají. Okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.). Vyslechnul-li proto soud účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem.
i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvy uzavřely.
Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi [z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít], pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá – jak bylo uvedeno výše – oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud vyšel z toho, že v řízení, jehož účastníky nejsou všechny subjekty, které uzavřely smlouvu, nelze jako předběžnou otázku posuzovat její platnost. Dovolával se přitom soudní praxe. Názor odvolacího soudu není správný. Je pravdou, že konstantní judikatura vychází z toho, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Určovací žaloba je totiž preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého
216. Předběžné posouzení platnosti smluv § 135 o. s. ř. V řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv,
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, 22 Cdo 189/1998 Rc 53/1999 Z odůvodnění: Žalobci nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některým z uvedených vad došlo. Proto se dovolací soud dále zabývá správností právního názoru odvolacího soudu v intencích podaného dovolání.
341
Hodnocení důkazů právního zájmu. O splnění této podmínky lze přitom uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr ovšem platí pouze pro určovací žaloby. Není důvodu, proč by soud ve sporu, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, nemohl při splnění podmínek stanovených v § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvy uzavřely. Předběžné otázky jsou totiž takové otázky, jejichž předchozí vyřešení procesním soudem je nutné, aby bylo možno rozhodovat věc samu. Bez toho, aby si soud udělal názor na to, jak by měla být předběžná otázka vyřešena, není možné konečné rozhodnutí ve věci samé. Nejde o její rozhodnutí ve výroku rozhodnutí, nýbrž jen o její vyřešení v důvodech rozhodnutí, takže předběžně vyřešená otázka nikdy nemůže nabýt právní moci. Její závazné řešení je věcí jiného procesu. V případě porušení tvrzeného vlastnického práva žalobce nemusí být rušiteli všechny osoby, které se dovolávají svého práva věc držet a které byly účastníky smluv, jejichž platnost je sporná. Reivindikační žaloba přitom může směřovat pouze proti údajným rušitelům vlastnického práva žalobce. Výrok pravomocného rozsudku bude závazný pouze pro účastníky řízení a pro všechny orgány (§ 159 odst. 2 o. s. ř.). Pro ostatní osoby závazný nebude. Není tedy dán žádný důvod, proč by soud v rámci tohoto řízení nemohl posoudit jako
342
předběžnou otázku platnost uzavřených smluv. Je věcí účastníků řízení, které bude výrok pravomocného rozsudku zavazovat, aby řádně uplatňovali svá procesní práva (vyjadřovali se k věci, navrhovali důkazy apod.). Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem a odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
217. Závaznost rozsudku § 135 o. s. ř. Rozsudek, kterým byla (z věcných důvodů) zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto závěru závazný (§ 159 odst. 2 o. s. ř) a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet. I když podle § 159 odst. 2 o.s.ř je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno – z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/1998, Výběr judikatury/katastrální, Výběr/ 1999 Z odůvodnění: Taková situace přitom nastala i v daném případě. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 2. 1994 byla zamítnuta žaloba, kterou se ža-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu lobce (účastníci jsou v obou řízeních totožní) domáhal určení, že je vlastníkem předmětného pozemku. Žaloba přitom nebyla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nýbrž z věcných důvodů. Soud totiž dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem sporného pozemku. V tomto řízení, v němž se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva, přitom soud musel jako předběžnou otázku posoudit, zda je žalobce vlastníkem dotčeného pozemku. Odvolací soud správně dovodil, že uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Táboře je pro něho závazné (odvolací soud přitom odkázal na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř, ač měl správně odkázat na ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř). Pokud žalobce v dovolání namítá, že výrok rozsudku otázku práva žalobce nekonstituuje ani nedeklaruje, přičemž závazný je pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, je třeba konstatovat, že námitka žalobce není opodstatněná. Žalobce má pravdu, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci. Tento závěr je třeba vztáhnout i na shora označený rozsudek Okresního soudu v Táboře.
218. Přezkoumání transformačního projektu soudem § 7, 135 o. s. ř. Žádné ustanovení zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (tzv. transformační zákon), nepřipouští jakýkoli zásah soudu do již schváleného transformačního projektu. Opačný postup by byl v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2 tohoto zákona, neboť schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. 19 Co 353/1996 SoRo č. 6/1997, s. 145 Z odůvodnění: Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 410 451,50 Kč, když dospěl k závěru, že nelze přezkoumávat již schválený transformační projekt. Tento právní názor mimo jiné odůvodnil s poukazem na ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., podle kterého schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný. Z provedeného řízení bylo prokázáno, že došlo v rámci procesu transformace žalovaného k výpočtu transformačního podílu žalobce a jeho otce podle ustanovení § 14 a násl. zák. č. 42/1992 Sb. Transformační projekt žalovaného, jehož součástí byl i výpočet majetkových podílů oprávněných osob v transformaci, byl schválen usnesením valné hromady a žalovaný byl jako nově transformované družstvo na základě tohoto transformačního projektu zapsán do příslušného obchodního rejstříku. Usnesením o schválení transformačního
343
Hodnocení důkazů projektu se tento projekt stal podle zák. č. 42/1992 Sb. závazným pro oprávněné osoby i orgány družstva. Zákon o transformaci nezná možnost přezkoumání schváleného transformačního projektu, a tedy ani možnost přezkoumání výpočtu majetkových podílů oprávněných osob, vypočtených podle transformačního projektu. Z toho důvodu není možné již schválený transformační projekt družstva, které je nově zapsáno do obchodního rejstříku, přezkoumat, případně měnit, a to ani rozhodnutím soudu. Ve včas podaném odvolání žalobce namítl, že okresní soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že nemůže přezkoumávat transformační projekt podle zák. č. 42/1992 Sb. a majetkové podíly oprávněných osob. Není mu známo žádné ustanovení, které by bránilo přezkoumání takového projektu soudem, když pravomoc soudu pro takové spory je dána. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dodal, že žalobce má pravdu, že pro tento spor je dána pravomoc soudu. Nelze však souhlasit s jeho názorem, že lze v tomto řízení přezkoumat správnost výpočtu majetkových podílů oprávněných osob podle zák. č. 42/1992 Sb. Okresní soud správně poukázal na to, že transformační projekt byl schválen postupem podle citovaného zákona a stal se plně závazný. Zákon č. 42/1992 Sb. nemá žádné ustanovení, které by připouštělo jakýkoli zásah do takového projektu, a tedy ani do jeho jednotlivých částí, jako je např. výpočet majetkových podílů oprávněných osob. Přezkoumání schváleného transformačního projektu soudem není sice ze zákona vyloučeno, avšak soud nemůže svým rozhodnutím obsah transformačního projektu měnit, ale
344
může nanejvýš – obvykle jako předběžnou otázku – posoudit jeho platnost.
219. Platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor z hlediska jejich účelového určení § 135 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor z hlediska souladu s účelem, ke kterému jsou stavebně určeny, soud vychází z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není bezvýjimečně vázán. To platí zejména tehdy, jedná-li se o kolaudační rozhodnutí vydané téměř před sto lety, které vymezuje stavební určení nebytových prostor k účelu, který je vzhledem ke společenskému vývoji a umístění nebytových prostor neudržitelný (konírna a sklad pícnin) při současně existující okolnosti, že před desítkami let došlo k zásadní přestavbě spojené s faktickou změnou účelu nebytových prostor. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007 C 5573 – Soubor Z odůvodnění: Z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že určujícím pro úvahu o neplatnosti nájemní smlouvy z 1. 8. 1991 byl kolaudační stav k 13. 8. 1895, resp. rozpor mezi účelem, ke kterému měly být podle nájemní smlouvy z 1. 8. 1991 předmětné prostory užívány (obchod s dílnou a skladem), a účelem, ke kterému byly označeny podle kolaudačního stavu z 13. 8. 1895 (konírna, sklad pícnin). V uvedeném směru se však dovolací soud ztotožnil s dovolací námitkou žalova-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu ného, totiž že nebytové prostory byly určeny k účelu, ke kterému byly také desítky let užívány a fakticky uzpůsobeny, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005, v němž se uvádí: „svízelnost nynějšího posuzování situace, […] je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948–1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto ‚historického‘ aspektu bez dalšího abstrahovat“, nebo ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, který dospívá k závěru, že „[s]oud musí v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li, jak tomu bylo v tomto případě, o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení charakteru domu z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí, vydané ve třicátých letech minulého století, takové určení neobsahuje.“ Od uvedených rozhodnutí – a též od rozhodnutí ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2899/2005, a ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 85/2007 – neshledal dovolací soud důvod se odchýlit ani v dané věci, a to tím spíše, že se jedná o kolaudační stav z r. 1895 a že je zjevně neudržitelný závěr, který staví na uzpůsobení nebytových prostor jako konírny a skladu pícnin, navíc nacházejících se ve středu hlavního města v roce 1991. Pokud soudy nižšího stupně na základě pouhého odkazu na více než sto let starou listinu z r. 1895 uzavřely, že na posouzení nájemní smlouvy jako neplatné nemohla nic změnit ani zásadní přestavba – spojená s faktickou změnou účelu nebytových prostor a dle tvrzení žalovaného
učiněná před desítkami let – , zatížily svá rozhodnutí přepjatým formalismem, stejně tak jako porušily bez dostatku rozumných důvodů zásady závaznosti smluv (pacta sunt servanda) a smluvní autonomie, a tím nezohlednily ani nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný ve Sb. n. a u., sv. 37, č. 75: „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.“ S ohledem na změnu právního posouzení uplatněného nároku se dovolací soud již dalšími námitkami uvedenými v dovolání nezabýval a rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
220. Příslušnost správního orgánu k provedení opravy správního rozhodnutí pro jeho zřejmé nesprávnosti a důsledky opravy nepříslušným orgánem § 135 o. s. ř. § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. K opravě správního rozhodnutí podle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. je příslušný správní orgán, který vydal opravované rozhodnutí. Byla-li oprava provedena subjektem, jenž byl účastníkem správního řízení, představuje oprava správního rozhodnutí nicotný akt. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2461/2007 C 5574 – Soubor
345
Hodnocení důkazů Z odůvodnění: I. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že stranou odvolacího řízení zůstala otázka, zda provedená oprava není nicotná, tj. bez právních účinků, z důvodu, že ji provedl zcela nepříslušný orgán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 1 Afs 130/2004, a Ústavního soudu z 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02). Dovolací soud se v uvedeném směru ztotožnil s názorem dovolatele potud, že k opravě podle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. je příslušný správní orgán, který vydal opravované rozhodnutí. Jestliže v dané věci opravu provedl vedlejší účastník na straně žalované, který navíc byl účastníkem řízení před Pozemkovým úřadem m. P., nezbývá než uzavřít, že oprava správního rozhodnutí vydaného Pozemkovým úřadem m. P. je nicotným aktem, přičemž k nicotnosti se přihlíží z úřední povinnosti. II. Pokud jde o vázanost soudů (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) opravou správního rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., dovolací soud uvádí, že jak zákon č. 71/1967 Sb., tak i judikatura na něj navazující, nepřipouštějí proti opravě rozhodnutí odvolání (či jiný opravný prostředek, na jehož projednání by účastník měl právní nárok). Srovnej např. výše citované rozsudky Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 50/99-26, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 351/96, nebo Ondruš, R. a kol. Správní řád. Komentář. Praha : Linde, 2003, s. 425. Uvedená absence opravných prostředků plynula i z doslovného znění § 53 zákona č. 71/1967 Sb., podle kterého odvolání lze podat proti „rozhodnutí správního orgánu“, ve spojení s § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., které samotnou opravu za rozhodnutí neoznačovalo a naopak uvádělo, že se o opravě účastníci „vyrozumí“, nikoli že se jim oprava doručí. V případě opravy správním
346
orgánem až po uplynutí lhůty pro uplatnění opravných prostředků tak účastníci neměli možnost obrany, a závěr o vázanosti soudů provedenou opravou se tak dostal do rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, podle jehož první věty „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ Nelze totiž přehlédnout, že správní orgán není nezávislým soudem (orgánem) ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. např. rozsudek senátu ESLP z 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Británii, č. podání 7819/77 a 7878/77, odst. 78), a proto také nemůže provedením opravy de facto rozhodnout v „poslední instanci“ o „občanských právech nebo závazcích“ účastníka. (Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený pojem má autonomní povahu, jeho obsah plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a zahrnuje tak i některé vztahy kvalifikované podle českého práva jako veřejnoprávní.) Za této situace nezbývá než uzavřít, že ačkoli soudy v občanskoprávním řízení vychází z rozhodnutí správního orgánu, musí – má-li být jejich rozhodnutí na něm založeno – zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť oprava ve smyslu § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. toliko sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem. K námitkám vedlejšího účastníka na straně žalovaného týkajícím se zániku nároku žalobce na vydání sporného pozemku dovolací soud uvádí, že z hlediska provádě-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu ného dovolacího přezkumu není relevantní, zda by se žalobce mohl domáhat pouze pekuniární restituce (peněžního plnění), anebo i restituce naturální (vydání pozemku).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006 C 6306 – Soubor Z odůvodnění:
221. Vázanost obecného soudu správním rozhodnutím a jeho opravou § 135 odst. 2 o. s. ř. Vychází-li soud v občanskoprávním řízení z rozhodnutí správního orgánu a má-li být jeho rozhodnutí na něm založeno, musí zjistit jeho obsah. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí, není soud provedenou opravou vázán. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2461/2007 C 5575 – Soubor Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 220.
222. Vázanost soudu trestním rozhodnutím ve vztahu k další osobě § 135 odst. 1 o. s. ř. § 420 obč. zák. Pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že určitá osoba spáchala trestný čin, je soud v občanském soudním řízení vázán, pouze jde-li o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní.
Výhrady dovolatele směřují proti závěrům odvolacího soudu o jeho úmyslném protiprávním jednání a o nepromlčení uplatněného nároku z hlediska počátku subjektivní promlčecí doby a délky objektivní promlčecí doby, přičemž obsahují námitku postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 135 o. s. ř. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Pro rozlišení délky objektivní promlčecí doby (tříletá a desetiletá) je rozhodující forma zavinění škůdce, totiž zda z jeho strany šlo o jednání úmyslné. Občanské právo nevymezuje pojem zavinění a tradičně při zkoumání této otázky vychází z hmotného práva trestního (ustanovení § 4 a § 5 trestního zákona). Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícím ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícím v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Jde-li o úmysl, platí buď že škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl), anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
347
Hodnocení důkazů Odvolací soud založil svůj právní závěr – se soudem prvního stupně shodný – že žalovaný způsobil žalobkyni škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný uzavřel vědomě neplatnou leasingovou smlouvu za účelem získání půjčky od J. Š., ačkoli věděl, že tímto jednáním může způsobit škodu žalobkyni a byl s tímto následkem srozuměn. Jestliže se zřetelem k tomu dospěl soud k závěru, že námitka promlčení práva žalobkyně není důvodná, protože před uplatněním nároku u soudu neuplynula desetiletá objektivní promlčecí doba, jde o správné právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Brojí-li dovolatel proti tomuto závěru námitkami, zpochybňujícími skutková zjištění o předmětném jednání, z nějž odvolací soud úmyslné zavinění dovodil, nejde o výhrady k právnímu posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem. Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž okamžik vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být odlišný. V případě více škůdců může být počátek běhu promlčecí doby odlišný ve vztahu k jednotlivým osobám. Ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici
348
údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela, tedy skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí bez ohledu na to, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděla nejpozději dne 26. 3. 2002, kdy jí byla doručena obžaloba v trestní věci vedené proti J. Š., z níž vyplývalo, že na jednání obžalovaného měl určitou účast i nynější žalovaný, byť za to nebyl trestně stíhán. Na tomto skutkovém závěru nic nemění ani procesní právo poškozeného nahlížet do trestního spisu. Namítá-li totiž dovolatel, že žalobkyně jako poškozená v trestním řízení se mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, v den, kdy žalovaný poprvé vypovídal na Polici ČR, neboť měla právo nahlížet do spisu, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Tato námitka směřující proti skutkovým zjištěním není námitkou proti řešení otázek právních (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Jestliže pak žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody změnou žaloby podanou
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu u příslušného soudu dne 8. 9. 2003, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby a právní názor odvolacího soudu na otázku promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. je v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí soudů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani námitka žalovaného, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 135 o. s. ř. (podle něj jsou jím soudy vázány nejen ve smyslu pozitivním, ale i negativním), jestliže dospěl k závěru o jeho úmyslném protiprávním jednání, ačkoli dovolatel nebyl za toto jednání trestně stíhán a odsouzen. K tomu lze uvést pouze tolik, že soud je podle výslovného znění § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že určitá osoba spáchala trestný čin, tj. je vázán jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, nikoli rozhodnutím zprošťujícím, a to pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikované pod č. 22 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001). Ostatně ani pravomocné trestní rozhodnutí o vině J. Š. neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním (§ 441 obč. zák.), a poškozeného (žalobkyni) nezbavuje možnosti domáhat se v soudním řízení náhrady škody proti jinému (spolu)odpovědnému subjektu, jak je tomu v daném případě.
223. Vázanost adhezním výrokem v řízení o tzv. postižním právu pojišťovny § 135 odst. 2 o. s. ř. Soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006 C 6579 – Soubor Z odůvodnění: V projednávané věci dovolatel především zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (který je pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím), že na daný skutkový stav dopadá ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., neboť plnění poskytnutá žalobkyní VZP ČR na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 1 T 108/2001-118, je pojistným plněním za dovolatele, na kterého se vztahuje pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona (§ 6 odst. 1 zákona). Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. e) zákona porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné
349
Hodnocení důkazů nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Toto ustanovení zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného (porušil-li základní povinnost při provozu na pozemních komunikacích a toto protiprávní jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody) náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Náklady, které zdravotní pojišťovna vynaložila na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, sice nejsou náklady spojenými s léčením ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák., jak ne zcela přesně (bez dopadu na správnost rozhodnutí) dovodil odvolací soud, nicméně jde o nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle zvláštního zákona (vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, srov. též rozsudek téhož soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 279/2001, publikovaný tamtéž pod R 60/2003). Jestliže tedy žalobkyně jako pojistitel plnila za svého pojištěného (žalovaný) náhradu nákladů, které VZP ČR zaplatila příslušnému zdravotnickému zařízení za péči poskytnutou M. Z. v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, který řídil pod vlivem alkoholu a způsobil dopravní nehodu (žalovaný tato skutková zjištění nezpochybňuje), vyplývá žalobkyni z ustanovení § 10 zákona právo požadovat po žalovaném, aby jí tyto náklady nahradil. Právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že na daný skutkový stav dopadá § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. a že jsou splněny všechny předpoklady pro přiznání tohoto regresního nároku, je v souladu s hmotným právem,
350
a nezakládá tak důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Na tom nic nemění ani dovolací námitka, že nebylo přihlédnuto, do jaké míry měl na vzniku škody podíl spolujezdec M. Z., který nebyl v době dopravní nehody připoután bezpečnostními pásy, resp. že pro soud v občanském soudním řízení není v tomto směru závazný výrok rozsudku trestního soudu, jímž byla VZP ČR jako poškozené v trestním řízení přisouzena náhrada škody. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti poukazuje, řeší závaznost výroku o vině vydaného v trestním řízení pro soud rozhodující v občanském soudním řízení o náhradě škody vůči pachateli, a není tedy použitelná na tento případ, kdy bylo v trestním řízení soudem pravomocně rozhodnuto nejen o vině, nýbrž i o povinnosti žalovaného k náhradě škody vůči zdravotní pojišťovně (tzv. adhezní řízení). Výrok o náhradě škody pojatý podle § 121 písm. a) trestního řádu do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, má charakter vykonatelného soudního rozhodnutí, tedy jde o rozhodnutí stejné síly, jako je rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení. Z ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 159a odst. 4 o. s. ř. přitom plyne, že soud rozhodující v občanském soudním řízení o tzv. postižním nároku pojišťovny, která za pojištěného plnila povinnost k náhradě škody, uložené mu pravomocným rozsudkem soudu, není oprávněn posuzovat, zda pojištěný za škodu odpovídá, případně v jakém rozsahu; podroboval by tím již vydané pravomocné rozhodnutí nepřípustnému zkoumání či přezkumu. Námitky, které nyní žalovaný uplatňuje ohledně spoluzavinění poškozeného spolujezdce na vzniku škody, mohl a měl uplatnit v původním adhezním řízení o náhradě škody, v němž jedině by se jimi soud musel zabývat. Ostatně pokud
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu by se na dovolatele nevztahovalo zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, byl by bez dalšího povinen sám plnit VZP ČR právě na základě vykonatelného výroku předmětného trestního rozsudku, a to částku tímto rozhodnutím určenou.
224. Vázanost soudu rozhodnutím o tom, že žalovaný je avalem ze směnky § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř. Soud není vázán rozhodnutím z jiného řízení o tom, že žalovaný není avalem ze směnky, jestliže žalobce tehdy nebyl jeho účastníkem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1599/2007 C 6689 – Soubor Z odůvodnění: V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 378/2004 se (dle tvrzení dovolatelky bývalý) manžel dovolatelky domáhal určení, že dovolatelka není avalem ze směnky. Z ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu, vyplývá, že soud může posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (tedy i otázky, o nichž rozhodoval v jiném řízení soud) sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Protože pro rozhodnutí o určení, je-li dovolatelka avalem ze směnky, zákon jinak nestanoví, je toto rozhod-
nutí závazné (jen) pro účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno, a soud by z něj byl povinen vycházet v jiném řízení mezi týmiž účastníky (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2000). V řízení mezi jinými účastníky však takový rozsudek pro soud (ani pro účastníky řízení, kteří nebyli účastníky řízení, ve kterém byl vydán), závazný není. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že ve vztahu k ní není tento rozsudek závazný, je jeho názor správný. K námitce dovolatelky, že není avalem ze směnky proto, že její manžel s převzetím toho závazku nesouhlasil, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť ji neuplatnila v odvolacím řízení a odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil.
225. Vázanost soudu v řízení o náhradě škody nezahájením trestního stíhání příslušným orgánem § 135 odst. 1 o. s. ř. Soud v řízení o náhradu škody není vázán skutečností, že příslušný orgán nezahájil trestní stíhání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006 C 6652 – Soubor Z odůvodnění: 5. Dovolací soud nesdílí námitku žalovaného, že pokud by řidič pracovního stroje porušil právní povinnost, byl by nepochybně trestně stíhán. Trestněprávní odpovědnost, jakož i trestní stíhání, jsou instituty odlišné od občanskoprávní odpovědnosti
351
Hodnocení důkazů za škodu. Podle ustanovení § 135 o. s. ř. je sice soud „vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal…“, není však vázán z hlediska odpovědnosti za škodu skutečností, že příslušný orgán trestní stíhání nezahájil (srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 621 a 622).
226. Platnost vadného správního aktu § 135 odst. 2 o. s. ř. Vadný správní akt, který není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný do doby jeho zrušení úředním postupem. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1937/2006 C 5819 – Soubor Z odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání k první námitce dovolatelů, zpochybňující povinnou osobu, na kterou nemovitosti přešly nikoliv z původního vlastníka, ale získala je na základě dalších převodů. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami ty subjekty, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti drží; je tomu tak proto, že smyslem restitučních zákonů je náprava křivd způsobených v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy v období, jehož délka sama o sobě implikuje více majetkových změn. Z uvedeného plyne i správnost závěru soudu o povinnosti S. M. L. – subjektu, který ke dni účinnosti uvedeného záko-
352
na nemovitosti držel – postupovat podle § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., tj. nepřevést nemovitosti. Uvedený závěr je také v souladu s konstantní judikaturou soudů opírající se o znění § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a navazující jak na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se zabývá výkladem obdobného ustanovení v zákoně č. 403/1990 Sb. (§ 4 odst. 1) s tím, že platí i pro zákon č. 87/1991 Sb., tak i Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které bylo přijato k výkladu zákona č. 229/1991 Sb. K námitce dovolatelů stran aplikace a interpretace § 135 odst. 2 o. s. ř. v případě jimi tvrzeného rozhodnutí správního orgánu vydaného v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu vycházející z tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle které i vadný správní akt, který není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, kde se uvádí, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný]. V předeslaném směru Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud i soud prvního stupně vycházely z pravomocného správního rozhodnutí, které bylo vydáno v mezích pravomoci příslušného pozemkového úřadu, neboť se jednalo o vydání nemovitostí spadajících do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení § 1 a zejména § 30, jest-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu liže šlo v době odnětí o zemědělskou usedlost, a proto neshledal, že by správní rozhodnutí trpělo takovými vadami, jež by zakládaly nicotnost tohoto správního aktu. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že otázky předložené druhým žalovaným a třetí žalovanou k posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, neboť se jedná o otázky, které jednoznačně řeší příslušná zákonná úprava a které odvolací soud rozhodl v souladu s touto úpravou, a navíc jde o otázky v rozhodnutích dovolacího soudu již vyřešené, které odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl. V souvislosti s rozhodováním o přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkou vydržení uplatněnou až v rámci dovolacího řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
227. Konkurs. Vyloučení věci z konkursní podstaty. Konkursní podstata. Majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí. Restituční nároky v konkursu. Právo na bezplatný převod bytové jednotky. Předkupní právo § 135 o. s. ř. I. Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky z vlastnictví družstva, jejíž součástí není vzájemné vypořádání pro-
středků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství připadajících na převáděnou jednotku (§ 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů), je neplatná (§ 39 obč. zák.). II. Dům ve vlastnictví bytového družstva, v němž se nacházejí družstevní byty, není vyloučen z výkonu rozhodnutí jen proto, že člen družstva uplatnil podle zákona č. 72/1994 Sb. ve znění poz dějších předpisů právo na bezplatný převod bytové jednotky v tomto domě. III. Za trvání konkursu na majetek bytového družstva mají členové družstva, kteří podle zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů uplatnili právo na bezplatný převod bytové jednotky v domě ve vlastnictví bytového družstva, k této bytové jednotce pouze zákonné předkupní právo. IV. Nároky vzešlé ze zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů nejsou restitučními nároky ve smyslu ustanovení § 68 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 560/2001 SoJ 51/03, sešit č. 3/03 Z odůvodnění: Právo správce konkursní podstaty zařadit do majetku konkursní podstaty jakoukoliv věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu, o níž má pochybnosti, zda do podstaty náleží, pak jednoznačně vymezuje ustanovení § 19 odst. 1 ZKV, a to bez zřetele k tomu, zda případný zápis v katastru nemovitostí svědčí jiné osobě. V konkursních poměrech je (a s přihlédnutím k historickému vývoji českého úpadkového práva vždy byl) obsah ustanovení § 19 ZKV standardní metodou řešení spo-
353
Hodnocení důkazů rů o majetek z neplatného či neúčinného právního úkonu. Jde o institut obecně známý i v zahraničních úpravách úpadkového práva, přičemž dostatečnou ochranou osob, jež tvrdí, že majetek byl sepsán neoprávněně, je právě excindační žaloba. Ostatně, nejde o úpravu vlastní toliko konkursnímu právu; stejnou metodou (vylučovací žalobou, kterou musí podat ten, kdo se domnívá, že má k věci silnější právo) se totiž řeší (a z historického pohledu v českých zemích vždy řešil) i spor o majetek sepsaný v rámci exekuce (srov. např. § 267 o. s. ř.). Ve shodě s výše uvedeným byl již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formulován [pod bodem XXIX. stanoviska, s. 197-199 (373-375)] závěr, podle nějž správce konkursní podstaty zařadí do soupisu konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. Zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny – nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci – jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty. Přitom též vysvětlil, že ani rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva žalobce k věci není takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Marné uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a stejně tak i jiné než vyhovující
354
soudní rozhodnutí o této žalobě pak má za následek nevyvratitelnou právní domněnku, že věc byla pojata do soupisu oprávněně (a že tedy může být bez ohledu na původní pochybnosti, zda patří do podstaty, a bez zřetele k tomu, kdo je zapsán jako vlastník majetku v katastru nemovitostí, jako součást konkursní podstaty zpeněžena). Ani potud proto námitka dovolatelky důvodná není. Dovolatelka dále tvrdí, že nelze současně akceptovat neplatnost i neúčinnost smlouvy. K tomu je nutno uvést, že z pohledu důvodu, pro který správce konkursní podstaty příslušný majetek sepíše do konkursní podstaty, ačkoliv je vlastnicky připsán jiné osobě, je plně možné (též proto, aby se vyjasnil okruh sporných otázek v případném sporu o vylučovací žalobě), aby jako důvod soupisu uvedl neplatnost smlouvy a pro případ, že nejde o neplatnou smlouvu, její neúčinnost [k tomu srov. opět též bod XXIX. stanoviska, s. 198 (374), třetí odstavec zdola, kde se mimo jiné uvádí, že soupis se provede s poznámkou o důvodech, které zařazení do soupisu zpochybňují; poznámku správce učiní ihned poté, co se o těchto důvodech dozví (buď na základě vlastního šetření, nebo z námitek, které proti soupisu byly vzneseny úpadcem nebo třetími osobami)]. Jako výtka adresovaná odvolacímu soudu však tento dovolatelčin argument též neobstojí, jelikož ten své rozhodnutí založil pouze na závěru o neplatnosti smlouvy a sám uzavřel, že je-li smlouva neplatná, není na místě posuzovat její neúčinnost dle § 15 odst. 1 písm. c) ZKV (ta přichází v úvahu jen u platných úkonů). Nedůvodná je též námitka dovolatelky, že soud pominul její argumentaci, podle které by jí zamítavým rozhodnutím soudu byla způsobena škoda (v důsledku nesouladu zákona o vlastnictví bytů se zákonem o konkursu a vyrovnání), za kterou by od-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu povídala Česká republika. To, zda a na jakém základě může dovolatelce vzniknout škoda, není a nebylo předmětem tohoto sporu, takže odvolací soud se touto argumentací (pro výsledek řízení právně bezvýznamnou) správně nezabýval. Pro úplnost se dodává, že mezi zákonem o vlastnictví bytů a zákonem o konkursu a vyrovnání podle Nejvyššího soudu (bez ohledu na výsledek tohoto řízení) žádný rozpor není a nebyl. Další námitky vznáší dovolatelka k výkladu ustanovení § 222 obch. zák., opakujíc (ve shodě se svou argumentací v předchozích fázích řízení), že uplatnění rozsudků soudů nižších stupňů by popíralo v tomto ustanovení formulovanou zásadu, že členové neručí za závazky družstva.
Jinak řečeno, je-li smlouva, na základě které měla dovolatelka nabýt bytovou jednotku do svého vlastnictví, neplatná, pak dovolatelka o „svůj majetek“ nepřišla. K popření zásady formulované v § 222 odst. 2, věty první, obch. zák. v takovém případě nedochází. Zbývá vypořádat se se závěrem odvolacího soudu, že smlouva je neplatná pro rozpor s ustanovením § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.
Podle ustanovení § 222 obch. zák. (ve znění platném v současné době, v době uzavření smlouvy i v době prohlášení konkursu na majetek družstva) družstvo je právnickou osobou. Za porušení svých závazků odpovídá celým svým majetkem (odstavec 1). Členové neručí za závazky družstva (odstavec 2 věta první).
Úvahu odvolacího soudu, podle níž označené ustanovení ukládá členu družstva povinnost podílet se na vyrovnání případných nedoplatků vzniklých v souvislosti s financováním oprav a údržby budovy (…), jakož i na případném záporném zůstatku základního fondu bytového hospodářství družstva, označuje dovolatelka za matoucí, s tím, že povinností členů družstva je pouze uhradit své nedoplatky, to jest platby interně předepsané orgánem družstva, a že jakoukoliv jinou uhrazovací povinnost člena družstva ve vztahu ke ztrátám družstva je možné založit pouze postupem podle § 222 obch. zák.
Dovolatelka se mýlí, usuzuje-li, že postup uplatněný vůči ní v konkursním řízení uvedenou zásadu popírá. Je-li správný závěr, že smlouva o převodu vlastnictví bytu ze dne 30. 4. 1998 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, pak majetek, který je nyní v katastru nemovitostí vlastnicky připisován dovolatelce, nikdy nepřestal být majetkem družstva. Jeho zpeněžením v konkursu prohlášeném na majetek bytového družstva situace, kdy by dovolatelka ručila za závazky družstva „svým majetkem“, nenastala (k pojmu bytové družstvo a k tomu, jaká práva mají členové takového družstva, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 12/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 12/2001“).
Ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů v době uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu (ze dne 30. dubna 1998) určovalo, že součástí smlouvy o převodu jednotky uzavřené podle odstavce 1 nebo 2 je závazek nabyvatele uhradit družstvu částku, která odpovídá nesplaceným úvěrům s příslušenstvím poskytnutým družstvu, připadajícím na převáděný byt, popřípadě nebytový prostor (garáž, ateliér) k datu pravidelné pololetní splátky úvěru ve smyslu odstavce 6. Vlastnictví k jednotce přechází až po splnění tohoto závazku (odstavec 5). Součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva je vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále pro-
355
Hodnocení důkazů středků tvořených ze zisku bytového hospodářství (dále jen „prostředky určené k vypořádání“), připadajících na převáděnou jednotku. Vzájemným vypořádáním se přitom rozumí vyrovnání jak nevyčerpaných zůstatků, tak vyrovnání nedoplatků ze strany nabyvatele. Nevyčerpané prostředky určené k vypořádání převede družstvo právnické osobě zabezpečující správu domu (§ 10). Pro použití převedených prostředků platí ustanovení § 15 obdobně. V případě, že správa domu není zajišťována právnickou osobou, převede družstvo nevyčerpané prostředky určené k vypořádání vlastníku jednotky (odstavec 7). Odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti smlouvy na skutkovém zjištění učiněném z obsahu smlouvy, podle kterého smlouva neobsahuje vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství připadajících na převáděnou jednotku. Na tomto místě je třeba opět zdůraznit, že nemají-li u dovolání přípustného podle § 239 o. s. ř. místo skutkové argumenty [nelze-li úspěšně uplatnit dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], zužuje se dovolací přezkum na posouzení otázky, zda absence uvedeného ujednání má vskutku za následek absolutní neplatnost smlouvy. Potud pak Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, že náležitost předepisovaná ustanovením § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů je obligatorní náležitostí smlouvy, jejíž absence vskutku zakládá neplatnost celé smlouvy pro rozpor se zákonem (srov. § 39 obč. zák.). Tato interpretace opět není – jak se mylně domnívá dovolatelka – v rozporu s úpravou obsaženou v § 222 obch. zák. Závazky, k jejichž úhradě je nabyvatel bytové jednotky povinen podle § 24 odst. 5 a 7 zákona o vlastnictví bytů a které musí být upraveny smlouvou, jsou
356
totiž těmi, jež na sebe nabyvatel bere dobrovolně, v souvislosti se zvláštní zákonnou úpravou, která mu v případě, že se tak rozhodne, umožní získat jako protihodnotu příslušnou bytovou jednotku. Úsudek odvolacího soudu byl zčásti nepřesný toliko v posouzení důsledků této neplatnosti. Je-li smlouva neplatná, pak se dovolatelka nestala vlastnicí majetku, o jehož vyloučení ze soupisu konkursní podstaty vede spor, a již tento závěr postačuje k zamítnutí excindační žaloby (proto, že dovolatelce nesvědčí právo, jež by odůvodňovalo vyloučení majetku ze soupisu). Nelze však přisvědčit názoru, podle kterého jak při neplatnosti, tak při neúčinnosti smlouvy musí práva dovolatelky vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů respektovat i správce konkursní podstaty (potud, že ani on nemůže převést bytovou jednotku na žalobkyni jinak než bezplatně). V této souvislosti (a to i ve spojení s námitkou, která zazněla v předchozích fázích řízení a na kterou reagoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně) je nezbytné přičinit několik poznámek k objasnění otázky, zda majetek, o který se vede spor, podléhá výkonu rozhodnutí (exekuci). Podle ustanovení § 6 odst. 2 věty druhé ZKV do (konkursní) podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není. Majetek, který nepodléhá výkonu rozhodnutí, upravují (v rozhodné době upravovala) především ustanovení § 317 až 322 o. s. ř. Ustanovení § 317 a 319 o. s. ř. se týkají pohledávek, které nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí, ustanovení § 320 odst. 2 o. s. ř. výkonu rozhodnutí postižením členského podílu člena družstva a ustanovení § 322 odst. 2 o. s. ř. tam
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu vyjmenovaných movitých věcí. Jelikož o žádný z těchto případů nejde, zbývá vypořádat se s úpravou obsaženou v § 321 a 322 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 321 o. s. ř. platí, že výkonem rozhodnutí nemohou být postiženy věci, jejichž prodej (a tím i zpeněžení ve smyslu § 27 ZKV) je podle zvláštních předpisů zakázán nebo které podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají. V posuzované věci o žádný z těchto případů nejde, když občanský soudní řád, zákon o konkursu a vyrovnání ani zákon o vlastnictví bytů (případně jiný zákonný předpis) zákaz prodeje bytových jednotek, podílu na společných prostorách domu a podílu na pozemcích neformulují, stejně jako (pro případ, že zde by v důsledku neplatnosti smluv v domě nebylo vyčleněných bytových jednotek – srov. § 7 zákona o vlastnictví bytů) nevyslovují zákaz prodeje domů ve vlastnictví bytového družstva, v nichž se nacházejí družstevní byty. Nejde také o věc, která by podle těchto (nebo jiných zvláštních předpisů) nepodléhala výkonu rozhodnutí.
konkursního řízení ostatně vystihuje samo slovo „konkurs“, jež pochází z latinského termínu „concursus creditorum“, odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za účelem jejich uspokojení z konkursní podstaty (shodně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 74/2001 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Někdy bývá konkurs zjednodušeně označován též jako hromadná exekuce. Jak se podává již z R 12/2001, družstvo je právnická osoba a představuje společenství neuzavřeného počtu osob založené za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů (§ 221 odst. 1, § 222 odst. 1 věta první obch. zák.), s tím, že může jít i o potřeby bytové. Ustanovení § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů upravují (mimo jiné) právě vztahy družstva k jeho členům (tím, že zakládají specifická oprávnění členů bytového družstva k majetku tohoto družstva).
V intencích ustanovení § 322 odst. 1 o. s. ř. pak výše označené věci nespadají ani do kategorie věcí, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, a věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. U povinného, kterým je právnická osoba (zde bytové družstvo), takové kritérium již z povahy věci není použitelné.
Osobami, které pak svými hlasy v rámci toho, co se nazývá družstevní demokracií, ovlivňují (mohou ovlivnit) chování družstva navenek (a to i prostřednictvím volby jeho statutárních orgánů) a na rozdíl od osob, které s družstvem vstupují do obchodních vztahů, znají nebo při náležité pečlivosti alespoň mohou znát přesné majetkové poměry družstva a mají nebo mohou mít i řadu vnitřních informací o chodu družstva, jsou pak právě členové družstva.
Pro konkursní řízení je pak typické, že je zde více věřitelů, kteří uplatňují více majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému dlužníku a kteří se z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro tyto účely hledí jako na dlužníkův majetek, ač je vlastnicky připsán osobám jiným) uspokojí poměrně. Podstatu
Závěr, že věřitelé družstva nemohou uspokojit své oprávněné nároky z majetku družstva jen proto, že ustanovení zákona o vlastnictví bytů přiznávají zvláštní práva k tomuto majetku (práva na bezúplatný převod) členům družstva, že tento majetek není postižitelný exekucí, a tudíž ani konkursem, případně, že tato práva přetrvávají
357
Hodnocení důkazů i v exekučním nebo konkursním řízení, by byl nejen v rozporu se zásadami, na nichž spočívá majetková odpovědnost družstva za závazky družstva (§ 222 odst. 1, věta druhá), nýbrž i v hrubém rozporu s ochranou práv třetích osob (jež na rozdíl od členů družstva nemají na případné nezodpovědné chování družstva co do přebírání závazků, které není schopno hradit, žádného vlivu). Je naopak logické se domnívat, že zákonodárce úpravou vztahů mezi členem družstva a bytovým družstvem v zákoně o vlastnictví bytů (pro účely případného vyčlenění a převodu bytové jednotky do vlastnictví člena bytového družstva) neměl v úmyslu ohrozit nebo oslabit dobytnost stávajících nebo v budoucnu vzniklých pohledávek třetích osob vůči bytovému družstvu tím, že by tento majetek učinil (v intencích právních názorů předestíraných dovolatelkou) prakticky neupotřebitelným pro účely zajištění závazků družstva. Také celkové pojetí úpravy zpeněžování majetku sepsaného do konkursní podstaty v zákoně o konkursu a vyrovnání nasvědčuje závěru, že správce konkursní podstaty úpadce, jímž je bytové družstvo, povinnost převést bytovou jednotku do vlastnictví člena úpadce bezplatně nemá. Tak z ustanovení § 27 odst. 2 poslední věta ZKV plyne, že při zpeněžení majetku podstaty není správce konkursní podstaty vázán smluvními předkupními právy a podle § 28 odst. 5 ZKV zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, též zajišťovací práva (zástavní právo, zadržovací právo, omezení převodu nemovitosti, převod práva dle § 553 obč. zák. nebo postoupení pohledávky dle § 554 obč. zák.), a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky. Z principu ochrany práv třetích osob proto plyne jednoznačný závěr, že právo člena družstva dle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tj. právo na bezplatný
358
převod bytové jednotky v domě ve vlastnictví bytového družstva – úpadce) lze jak v případě, že družstvo je v konkursu, tak v případě, že na majetek ve vlastnictví bytového družstva, který podléhá režimu zákona o vlastnictví bytů, je vedena exekuce, zachovat jen v rozsahu, ve kterém nezasahuje do práv třetích osob (věřitelů družstva). V rozporu s tímto závěrem je představa, že by správce konkursní podstaty měl povinnost i za trvání konkursu převést majetek (bytovou jednotku) úpadce (družstva) do vlastnictví člena družstva bezplatně. Nemůže-li z výše uvedených důvodů za trvání konkursu již jít o bezplatný převod, je nutno s právem na převod bytu do vlastnictví osob uvedených v zákoně o vlastnictví bytů v konkursu nakládat jako se zákonným předkupním právem. Nepřesnost úvahy odvolacího soudu o dalším možném postupu správce konkursní podstaty však sama o sobě není důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí (závěr o neplatnosti smlouvy obstojí i tak). K dovolatelkou namítané jiné vadě řízení [ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], spočívající v tom, že soudy nesprávně odmítly provést důkaz dědickým spisem, který měl prokázat, že hodnota členského podílu (a tedy i bytu, který získala do vlastnictví) byla penězi ocenitelná a podléhala daňovým předpisům v rámci dědického řízení, Nejvyšší soud uzavírá, že touto vadou řízení postiženo není. Závěr, že členský podíl k družstevnímu bytu je hodnotou penězi ocenitelnou, podléhající dědické dani, je v soudní praxi (včetně rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu) všeobecně přijímán jako platný, avšak nemá a nemůže mít žádného vlivu na výsledek sporu o excindační žalobě (předmětem sporu není převod členského podílu ani vyloučení členského podílu z majetku konkursní podstaty). Dovolání tedy ani potud důvodné není.
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
228. Zástavní právo. Vznik zástavního práva. Daňová pohledávka. Rozhodnutí správce daně. Majetek státu, k němuž má státní příspěvková organizace právo hospodaření § 135 o. s. ř. Rozhodl-li správce daně za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči státní příspěvkové organizaci o zřízení zástavního práva (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, k níž má příslušná státní příspěvková organizace právo hospodaření, došlo tímto zástavním právem k zatížení majetku ve vlastnictví České republiky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1092/2006 SoJ 125/07, sešit č. 9/07 Z odůvodnění: Správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů patří do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že správce daně nerozhodne o zřízení zástavního práva, není nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám stanovit (a to ani formou předběžné otázky), že by k zajištění daňové pohledávky nebo jejího příslušenství vzniklo k věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňových subjektů nebo osob zúčastněných na daňovém řízení zástavní právo; naopak, při svém rozhodování musí dospět k závěru, že daňová pohledávka a ani její příslušenství nejsou zajištěny zástavním právem, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik „daňového“ zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Vydal-li správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, soud je nesmí v řízení podle Části třetí ob-
359
Hodnocení důkazů čanského soudního řádu přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a je povinen z něho (ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje „daňové“ zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky nebo jakého příslušenství této pohledávky bylo zástavní právo zřízeno. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňový subjekt nebo osobu zúčastněnou na daňovém řízení), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů daňovým subjektem a ani osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem, a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Z rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů tedy soud v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu vychází, jen posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové
360
právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Státní příspěvkové organizace jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem České republiky (srov. § 54 odst. 1 větu první a § 8 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Znamená to mimo jiné, že státní příspěvková organizace vystupuje v právní vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, a že je tedy také způsobilým poplatníkem (dlužníkem) a jiným daňovým subjektem nebo způsobilou osobou zúčastněnou na daňovém řízení. Z uvedeného současně vyplývá, že státní příspěvková organizace může mít právo hospodaření jen s majetkem České republiky; vlastníkem majetku, k němuž jí svědčí právo hospodaření, tedy z povahy věci nemůže být nikdo jiný než Česká republika. Rozhodl-li správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů proti státní příspěvkové organizaci, dojde (může dojít) tím jen k zatížení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, k nimž má státní příspěvková organizace právo hospodaření. Protože státní příspěvková organizace může mít právo hospodaření jen – jak uvedeno výše – s majetkem České republiky,
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu platí, že tím současně došlo ke zřízení zástavního práva k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám ve vlastnictví České republiky, aniž by o tom muselo být jednáno a rozhodováno s někým jiným než s příslušnou státní příspěvkovou organizací. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocným rozhodnutím Finančního úřadu v T. ze dne 9. 1. 2002, č. j. 894/02/160971 bylo zástavní právo zřízeno závazným způsobem nejen vůči státní příspěvkové organizaci Nemocnici P. u M. L., ale i vůči vlastníku zástavním právem zatížených nemovitostí, tj. České republice; rozhodl-li totiž správce daně za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči státní příspěvkové organizaci o zřízení zástavního práva (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, k níž má příslušná státní příspěvková organizace právo hospodaření, za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči této organizaci, došlo tímto zástavním právem k zatížení majetku ve vlastnictví České republiky. Protože žalobce je ve vlastnictví zástavním právem zatížených nemovitostí právním nástupcem České republiky, je uvedené rozhodnutí správce daně závazné (účinné) i proti němu. Při posuzování otázky, zda k nemovitostem označeným jako „pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1 816 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a budova čp. 274 – obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641“ v kat. území P. u M. L., obec P., vzniklo zástavní právo, je proto třeba vycházet ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu v T. ze dne 9. 1. 2002, č. j. 894/02/160971, aniž by soudy byly oprávněny přezkoumávat jeho věcnou správnost; uvedený postup implikuje závěr, že žaloba nemůže být důvodná.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce sice má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však žaloba není důvodná; rozsudek odvolacího soudu tedy je (i když z nikoliv zcela přiléhavých důvodů) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
229. Důvody zmatečnosti. Zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Obsazení soudu. Rozvrh práce. Změny rozvrhu práce § 135 odst. 1 Soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen (a došlo tedy k odnětí účastníkova zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tehdy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, do něhož byla následně přidělena novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) nebo opatřením předsedy soudu vydanými v rozporu s ustanoveními § 42 odst. 4 a § 44 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů, než v soudním oddělení, do kterého náležela (příslušela) podle způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení určeného rozvrhem práce ke dni, kdy věc došla soudu [§ 42 odst. 1 písm. c) a odst. 2 uvedeného zákona], popřípadě bylo-li novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce)
361
Hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 42 odst. 4 tohoto zákona dotčeno zařazení soudců a přísedících do příslušného soudního oddělení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 SoJ 79/09, sešit č. 6/09 Z odůvodnění: Jak vyplývá z obsahu spisu, v projednávané věci bylo do opatření předsedy okresního soudu ze dne 1. 12. 2003 provedeno množství úkonů a přijetí tohoto opatření nebylo zdůvodněno tím, že by k tomuto dni došlo u soudu prvního stupně ke zřízení nového soudního oddělení nebo ke zrušení příslušného soudního oddělení. Byla-li s účinností ode dne 1. 5. 2002 zavedena u soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 písm. b) bodu 11 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, specializace pro řízení ve věcech pracovněprávních, nemohlo tím být dotčeno do té doby provedené rozdělení věcí do soudních oddělení, neboť zákon neumožňoval, aby dříve zahájená řízení byla jen z důvodu (nově zřízené) specializace přidělována jiným soudním oddělením, než kterým připadla při rozdělování věcí po zahájení řízení podle v té době účinného rozvrhu práce. Vzhledem k tomu, že předsedkyně senátu JUDr. L. K. po dni 1. 12. 2003 nadále působila u soudu prvního stupně, bylo nepochybně možné, aby také v dalším období byla určena do toho soudního oddělení, v němž byla tato věc dosud projednávána a z něhož (správně) neměla být přidělována (odnímána) do jiného soudního oddělení. Na ustanovení § 2a odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů se opatření předsedy okresního soudu
362
odvolává nepřípadně. Podle tohoto ustanovení [a shodně podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] předseda soudu přidělí věc jinému senátu (samosoudci), nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout žádný senát nebo samosoudce, a v něm předvídaná situace k vydání opatření ze dne 1. 12. 2003 nemohla vést, neboť nebyla zjištěna žádná překážka bránící tomu, aby věc byla projednána a rozhodnuta senátem v soudním oddělení, do něhož připadla při rozdělování věcí po zahájení řízení podle v té době účinného rozvrhu práce. Protože přidělením projednávané věci do soudního oddělení 11 C, provedeným opatřením předsedy okresního soudu ze dne 1. 12. 2003, bylo v rozporu se zákonem dotčeno rozdělení věcí, provedené po zahájení řízení podle v té době účinného rozvrhu práce, neboť jím věc byla protiprávně přidělena do jiného soudního oddělení, nelze považovat – jak dovodil odvolací soud – „postup podle ustanovení § 2a odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb.“ za „přípustný“. Naopak, popsaný postup vedl ve svých důsledcích k tomu, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený soud prvního stupně, a že tedy v řízení před soudem prvního stupně byl účastníkům odňat zákonný soudce. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen, a že tedy došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, do něhož byla následně přidělena novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) nebo opatřeními předsedy soudu vydanými v rozporu s ustanoveními § 42 odst. 4 a § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, příse-
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu dících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, než v soudním oddělení, do kterého náležela (příslušela) podle způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení určeného ke dni, kdy věc došla soudu [§ 42 odst. 1 písm. c) a § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], popřípadě byloli novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) v rozporu s ustanovením § 42 odst. 4 č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů dotčeno zařazení soudců a přísedících do příslušného soudního oddělení.
230. Vázanost rozhodnutím rejstříkového soudu. Zápis prodeje podniku do obchodního rejstříku § 135 odst. 2 o. s. ř. Usnesení, jímž rejstříkový soud zamítl návrh na povolení zápisu prodeje podniku s odůvodněním, že smlouva o prodeji podniku je neplatná, není ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. závazné v jiném soudním řízení, v němž má být otázka platnosti této smlouvy posuzována. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 13 Cmo 274/2001 SoJ 10/04, sešit č. 1/04 Z odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem
jednak z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ve vztahu k žalobkyni A), rozhodl o tom, že se jí nevrací soudní poplatek a že ve vztahu mezi touto žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení [výroky pod body I) až III)], a dále zamítl žalobu žalobce B) (dále jen „žalobce“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi tímto žalobcem a žalovaným tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení [výroky pod body IV) a V)]. Zamítavý výrok ve věci samé [pod bodem IV)] odůvodnil tím, že úpadce nepozbyl vlastnické právo k movitému majetku, jehož vyloučení ze soupisu konkursní podstaty se žalobce domáhal, neboť smlouva o prodeji části podniku, uzavřená mezi úpadcem a žalobkyní A) dne 22. 1. 1999, zahrnující i předmětný movitý majetek, je neplatná. Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, vycházel v tomto ohledu ze závěru, že o neplatnosti dané smlouvy bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1999, č. j. F 38336/99-1, C 37706/04-1, jímž byl zamítnut návrh nynějšího úpadce na zápis předmětného prodeje části podniku do obchodního rejstříku (usnesení nabylo právní moci 8. 9. 1999). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle výsledku sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to výslovně do výroků pod body IV) a V). Soudu prvního stupně v něm vytýká, že rozhodl na základě neúplně zjištěného stavu věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po právní stránce. Jeho zásadní pochybení spatřuje ve skutečnosti, že se zabýval pouze smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou mezi úpadcem a žalobkyní A) dne 22. 1. 1999, aniž by vzal v úvahu, že nárok na vyloučení daného majetku ze soupisu
363
Hodnocení důkazů konkursní podstaty a vlastnické právo k němu uplatnil žalobce, na něhož žalobkyně A) majetek převedla smlouvou o prodeji části podniku ze dne 23. 2. 1999, která nabyla účinnosti dnem 1. 3. 1999. I kdyby snad v pořadí první z uvedených smluv byla neplatná (s čímž žalobce z důvodů specifikovaných v odvolání nesouhlasí), nemohla by mít její neplatnost za následek neplatnost smlouvy pozdější z důvodu nabytí od nevlastníka, a to se zřetelem k ustanovení § 483 odst. 3 ve spojení s § 446 obch. zák. Za nesprávný konečně žalobce pokládá i závěr soudu prvního stupně, že je v otázce neplatnosti první z uvedených smluv vázán výše označeným pravomocným usnesením rejstříkového soudu, neboť určení této neplatnosti není obsaženo ve výroku daného usnesení. Odvolací soud posoudil podané odvolání a konstatoval, že bylo podáno včas k němu oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné a obsahuje předepsané náležitosti, včetně způsobilých odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Přezkoumal proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 212 a 212a o. s. ř. z hlediska všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nutným předpokladem posouzení správnosti napadeného výroku ve věci samé je jeho řádné odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné též jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení každého jednotlivého důkazu a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Uvedeným
364
ustanovením se soud prvního stupně v posuzovaném případě vesměs neřídil. Jak vyplývá z obsahu spisu, při jednání, které se konalo 4. 10. 2001, provedl rozsáhlé dokazování účastníky k důkazu předloženými listinami. V odůvodnění rozhodnutí se však omezil na konstatování těch skutečností, které pokládal za podstatné pro rozhodnutí ve věci, aniž by uvedl, ze kterých konkrétních důkazů a na základě jakých úvah při jejich hodnocení je zjistil. Řada provedených důkazů není v odůvodnění vůbec zmíněna, natožpak uvedeno jejich hodnocení a zjištění z nich. Mimo jiné tak nelze zjistit, jak soud prvního stupně hodnotil smlouvu o prodeji části podniku uzavřenou mezi žalobci 23. 2. 1999, z níž žalobce dovozoval své vlastnické právo k předmětnému majetku jako právo nepřipouštějící jeho zápis do soupisu konkursní podstaty, a proč pro zamítnutí žaloby pokládal za dostatečný důvod závěr o neplatnosti předchozí smlouvy o prodeji tohoto majetku uzavřené mezi nynějším úpadcem a žalobkyní A) dne 22. 1. 1999, aniž by náležitě objasnil, proč pokládá ohledně smlouvy pozdější za nesplněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka z hlediska § 446 ve spojení s § 487 a § 483 odst. 3 věta třetí obch. zák. Navíc je žalobci třeba přisvědčit i ohledně námitky, že závěr soudu prvního stupně o jeho vázanosti uvedeným usnesením rejstříkového soudu v otázce neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. 1. 1999 je chybný. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je totiž pro účastníky řízení a pro všechny orgány, resp. v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném i pro jiné osoby než účastníky, závazný pouze výrok rozhodnutí. Předmětem řízení o provedení zápisu do obchodního rejstříku je pak posouzení oprávněnosti nároku navrhovatele na provedení požadovaného zápisu. I když v rejstříkovém řízení
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu soud posuzoval jako předběžnou otázku i platnost uvedené smlouvy, její právní posouzení nebylo přímo obsahem rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zápis, a nemohlo tedy nabýt právní moci. Závěr rejstříkového soudu o neplatnosti této smlouvy proto nemohl být pro soud prvního stupně ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. závazný, nýbrž tento soud měl danou otázku, rovněž jako otázku předběžnou, posoudit sám.
231. Náklady řízení. Paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Spojení více věcí ke společnému řízení. Snížení sazby odměny při odmítnutí dovolání v jedné ze spojených věcí § 135 odst. 2 Bylo-li ke společnému řízení spojeno více věcí, u kterých se sazba odměny určuje podle § 17 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a rozhodl-li dovolací soud v jedné z těchto věcí o odmítnutí dovolání, projeví se snížení sazby odměny podle ustanovení § 14 odst. 1 uvedené vyhlášky tak, že z celkové odměny se na polovinu krátí část, která odpovídá poměru předmětu řízení ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2989/2005 SoJ 84/06, sešit č. 6/06 Z odůvodnění: V dovolacím řízení vznikly žalobci a) v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v odměně za zastupování určené z částky 29 700 Kč, tedy z předmětu řízení ze součtu předmětu dílčích řízení 24 000 Kč a 5 700 Kč, ve výši 4 477,50 Kč [srov. § 17 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb. – dále jen „vyhlášky“]. Protože nárok na náhradu nákladů řízení v případě zamítnutí částky 24 000 Kč se řídí ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování ve výši jedné pětiny, odpovídající dílčímu předmětu řízení 5 700 Kč, tj. částka 895,50 Kč, proto musí být snížena na polovinu, na částku 447,50 Kč (§ 14 odst. 1 vyhlášky), zatímco poměrná část odměny ve výši 3 582 Kč odpovídající předmětu řízení 24 000 Kč, přísluší zcela. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru – srov. § 16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 4 030 Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem v částce 4 105 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce a) advokátka JUDr. M. P. je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci a) v dovolacím řízení vznikly (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2005), rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř.
365
Hodnocení důkazů ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 780 Kč. Protože dovolání žalovaného bylo ve vztahu k žalobci a) odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci a) nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 885 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobce a) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci b) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady určené z předmětu řízení ze součtu předmětu dílčích řízení 19 000 Kč a 5 700 Kč, tedy z částky 24 700 Kč, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2 060 Kč [srov. § 17 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
366
ve výši 75 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce b) advokátka JUDr. M. P. je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci b) v dovolacím řízení vznikly, vedle paušální odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést \podle zvláštního právního předpisu (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 406 Kč. Protože dovolání žalovaného bylo ve vztahu k žalobci b) odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci b) nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 541 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobce b) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Určování výše nároků
VI. Určování výše nároků 232. Určování výše nároku, kterou nelze zjistit vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi § 136 o. s. ř. Soud může postupovat podle § 136 o. s. ř. tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006 C 5987 – Soubor Z odůvodnění: Z obsahového vymezení dovolacích důvodů (spočívajících v nesprávném právním posouzení věci a v nedostatcích ve skutkových zjištěních). V dovolání je zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. Zejména nesouhlasí s tím, že „chybí skutková tvrzení, podle kterých by bylo možné stanovit výši částky“, kterou by byl žalovaný povinen zaplatit za skladování a další práce (expedici knih) a dále polemizuje i se skutečnostmi, které vzal odvolací soud v úvahu při aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. (váha knih, doba skladování, množství skladovaných knih). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji nesprávně aplikoval.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud může podle ustanovení § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá a bylo nesporné, že účastníci (resp. jejich právní předchůdci) uzavřeli dne 1. 6. 1991 hospodářskou smlouvu o obstarávání záležitostí jiného, na jejímž základě žalobce prováděl pro žalovaného skladování a expedici jeho knih. V článku V. smlouvy bylo dohodnuto, že za skladování a expedici knih zaplatí žalovaný 9 Kč za 1 tunu a den za jednotlivý titul. Fakturou ze dne 27. 4. 1992, č. 0003/92 Eu, jejíž přílohou bylo vyúčtování, vyúčtoval žalobce žalovanému částku 175 680 Kč za celé období skladování, tj. od 1. 6. 1991 do 31. 3. 1992 (tj. za 305 dní) s tím, že bylo uloženo 64 tun knih (plně obsazený sjednaný prostor pro skladování, tj. 128 palet po 500 kg); žalobce měl skladné a další práce vyúčtovávat do jednoho měsíce. Ze skladových karet soud prvního stupně zjistil, že 1. 6. 1991 bylo uskladněno 6 124 ks knihy „Ž. H.“, 1 890 ks knihy „Ž.“ a 8 880 ks knihy „M.“, což bylo celkem 16 894 ks knih. Odvolací soud poté zopakoval dokazování skladovými kartami a zjistil, že byly skladovány ještě tituly „S. l.“, „R. a r.“, „S. o. j.“, „O. k.“, „S.“, „S. z. v. í“ a „N., p., r.“. V kartách nebyla uve-
367
Hodnocení důkazů dena váha uskladněných knih, ale pouze jejich počet, byl zaevidován příjem a výdej knih, včetně dne a množství, někde byl uveden i konečný stav. Ze svědecké výpovědi K. S. vyplynulo, že k 31. 3. 1992 bylo uskladněno 64 tun knih. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (po zopakování dokazování skladovými kartami) vyplývá, že ve skladových kartách byl uveden počet kusů jednotlivých titulů, den příjmu titulu, popř. jeho vydání (expedice) a množství přijatých a vydaných knih, event. i konečný stav zásob (tj. počet nadále skladovaných knižních titulů). Dospěl-li odvolací soud za uvedeného skutkového stavu k závěru, že nelze (pro stanovení výše odměny za skladování a expedici) stanovit hmotnost uskladněných knih, a proto bylo nutné aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř., je tento závěr nesprávný. Z uvedeného je zřejmé, že prostým zvážením jednotlivého uskladněného titulu (knihy) lze zjistit jeho váhu a pokud, jak uvádí odvolací soud v odůvodnění rozsudku, je ve skladových kartách uveden počet uskladněných knih (titulů), a dále den a množství (v kusech přijatých a vydaných knih, lze podle názoru dovolacího soudu poměrně snadno zjistit hmotnost knih skladovaných v určitém období, popř. i váhu palet, vč. obalu. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyl důvod pro aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci, a to že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nelze zjistit vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
368
233. Zjišťování výše škody způsobené exhalacemi na lesních porostech § 136 o. s. ř. § 420a, § 442 odst. 1 obč. zák. Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody způsobené exhalacemi na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004 C 3276 – Soubor Z odůvodnění: Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši
Určování výše nároků škody (srov. ustanovení § 136 o. s. ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k určení výše škody v souladu s ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. Jestliže pak dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckým posudkem ani s tím, jakou váhu mu soudy přiložily, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
234. Rozsah vrácení bezdůvodného obohacení při užívání souboru zemědělského majetku na základě neplatné nájemní smlouvy. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2004, sp. zn. 10 Co 874/2004 SoRo č. 11/2005, s. 416 Z odůvodnění: S tímto názorem Nejvyššího soudu se odvolací soud zcela ztotožňuje. Sama okolnost, že žalovaný fakticky užíval jen určitou část ze žalobcem přenechaného majetku (movitých věcí), nepředstavuje okolnost, jež by měla limitovat rozsah bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen – vzhledem k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy – vydat žalobci (bylo totiž na uvážení žalovaného, v jakém rozsahu takové věci bude fakticky užívat), ledaže by bylo prokázáno, že z tohoto žalobcem přenechaného souboru věcí žalovanému určité věci objektivně (např. pro vady zjištěné již při předání) žalovaný nemohl užívat. V tomto směru však stíhá důkazní břemeno nikoli žalobce, jak se nesprávně domnívá žalovaný, nýbrž právě žalovaného, který z takto jím tvrzených okolností vyvozuje pro sebe příznivější právní následek (povinnost vrátit bezdůvodné obohacení žalobci v podstatně menším rozsahu, než je žalobou uplatňován).
§ 136 o. s. ř. I. Při rozhodování o vrácení bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu (souboru) movitých věcí zpravidla nebude rozhodující, zda povinný fakticky užíval všechny nebo jen část věcí z tohoto souboru. II. Vyhověl-li soud žalobě o vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžitého plnění, musí z odůvodnění písem ného vyhotovení rozsudku jednoznačně vyplývat, jak nalézací soud (nejen početně) dospěl k takto žalobci přisouzenému plnění, jinak je rozsudek pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Jestliže okresní soud v uvedeném směru procesní obranu žalovaného po provedeném dokazování neshledal za relevantní, měl žalovaného cestou realizace poučovací povinnosti upozornit, že je zapotřebí, aby k těmto svým tvrzením, při jejichž osvědčení by mohly pro žalovaného nastat (z pohledu uplatněného žalobního nároku) příznivější následky, označil jiné (další) důkazní prostředky, jimiž by tato svá tvrzení prokázal. Protože v posuzované věci okresní soud takto nepostupoval, zatížil řízení vadou, která – odhlédnuto od již shora vyložených kasačních důvodů – mohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud – i přes výše popsanou
369
Hodnocení důkazů absenci právně významných skutečností vztahujících se k bezdůvodnému obohacení – přistoupil k určení výše bezdůvodného obohacení na podkladě aplikace § 136 o. s. ř., podle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není předně vůbec zjistitelné, jak (nejen matematicky) okresní soud dospěl k žalobci přisouzené částce. Okresní soud sice popsal rámcově mechanismus zjišťování výše bezdůvodného obohacení v dané věci tak, že toho obohacení „lze postavit do relace s nájmem tak, jak byl způsob jeho výpočtu žalobcem nastaven, tzn. jednak do výše odpisů, jednak v případě odepsaných strojů ve výši odpisové sazby“, avšak konkrétní způsob takového výpočtu – ač by měl být bez jakýchkoliv pochybností zjistitelný právě z odůvodnění žalobě vyhovujícího rozsudku – zůstává pro subjekty interpretace vydaného rozhodnutí utajen. I na tomto místě je tedy nutno zdůraznit, že rozsudek je nepřezkoumatelný. Navíc – jak již bylo nastíněno citací judikatury dovolacího soudu – otázka určení výše bezdůvodného obohacení v případě neplatné nájemní smlouvy se odvíjí od zjištění, za jaké částky by bylo lze v daném místě a čase si pronajmout uvedené mobilie, nikoliv od porovnání mezi účastníky neplatně sjednaného nájemného. Protože ohledně rozsahu takového majetku, jeho technického stavu, využití v dané oblasti, mohou vyvstat otázky odborného charakteru, je v takové procesní situaci třeba zvážit i možnost zpracování znaleckého posudku znalcem z předmětného oboru, v němž by byly výše uvedené okolnosti odborně posouzeny a kterážto skutečnost by se mohla stát relevantním podkladem pro případ aplikace § 136 o. s. ř. Soudem prvního stupně přijatý závěr, že v dané věci „nemohl použít žádný další srovnávací materiál, neboť neexistují žádné stanovené sazebníky
370
společností, za které by byly zemědělské stroje a zařízení pronajímány“, totiž nemůže nalézací soud vést k rezignaci na takové zjištění, resp. k vzetí podkladu toliko sjednaného nájemného mezi účastníky podle neplatné smlouvy. Výše uvedené zjištění je tedy třeba odvíjet v daném místě a čase z pohledu nabídky a poptávky po pronájmech uvedených věcí a je třeba také zohlednit specifickou situaci, která nastala v českém zemědělství v souvislosti s jeho transformací, kdy řada zemědělských subjektů sice na straně jedné čelila náporu na zákonné vypořádávání restitučních a transformačních nároků a na straně druhé měla v dispozici určitý soubor zemědělské techniky, k níž se zájem oprávněných osob z restitucí a transformace – vzhledem k jejich faktické nevyužitelnosti na menších půdních celcích – neupínal, a mohl se tudíž stát předmětem vyšší nabídky než poptávky, a ve svém důsledku mít tedy vliv na cenu nájemného. Jen v tom hypotetickém případě, že by bylo snad prokázáno, že žádný (podnikající) subjekt by v daném místě a čase nebyl schopen předmětný zemědělský majetek vůbec (i krátkodobě) pronajmout, bylo by nutno výši bezdůvodného obohacení učinit bez takového podkladu dle § 136 o. s. ř. úvahou soudu, obsahující zdůvodněný postup při sumarizaci takového obohacení a kritérií, kterých soud při takové úvaze použil. Pokud jde o námitku žalovaného stran počátku běhu subjektivní promlčecí doby, na tomto místě odvolací soud považuje za nezbytné zdůraznit, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o skutkových okolnostech, z nichž lze (objektivně) odvodit vznik bezdůvodného obohacení a to, kdo jej získal, a dále, že jde-li o bezdůvodné obohacení získané plněním z absolutně neplatné smlouvy, je (vedle vědomosti o oso-
Určování výše nároků bě povinné) rozhodné, kdy se oprávněný dozvěděl o skutkových okolnostech zakládajících důvod neplatnosti; přitom platí, že účastník, který uplatnil námitku promlčení, je povinen tvrdit skutkové okolnosti, potřebné pro posouzení běhu promlčecí doby, a svá tvrzení doložit důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, in Civilní judikatura, s. 536).
235. Bezdůvodné obohacení plněním zástavce za dlužníka. Vyloučení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení při plnění za jiného § 151a obč. zák. ve znění před novelou č. 367/2000 Sb. § 454 obč. zák. I. Zástavce nemá nárok na přímý postih vůči zástavnímu dlužníku a nárok vzniklý tím, že za něj zástavce přesto uhradí dobrovolně dluh, se posuzuje podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. II. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. je vyloučena, jestliže povinnost toho, kdo po právu měl plnit sám, již v době, kdy za něj bylo plněno, neexistovala. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 SoRo č. 12/2002, s. 432 Z odůvodnění: Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nepřihlédl odpovídajícím způsobem k důsledkům neplatnosti nájemní smlouvy na vzájemné vztahy účastníků; pro vztahy účastníků je přitom platnost smlouvy rozhodující. Soud prvního stupně
dospěl ke správnému závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené účastníky dne 1. 9. 1992 s tím, že při uzavření smlouvy jednak chyběl předchozí souhlas příslušného orgánu podle § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jednak je ujednání o výši nájemného neurčité (§ 3 odst. 3, 4 tohoto zákona), neboť nerozlišuje nájemné za nájem nebytových prostor od nájemného za prostory určené k bydlení; dovolatel tento právní závěr nezpochybňuje. Právní názor odvolacího soudu, že platnost smlouvy není pro rozhodnutí významná, je nesprávný, protože v případě neplatnosti smlouvy je třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení. Podle § 457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy jde u obou účastníků o plnění ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění jednoho či obou účastníků má charakter nehmotný, takže takové plnění nelze vydat (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované
371
Hodnocení důkazů ustanovení výslovně stanoví, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného (včetně přijatých záloh) a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). V tomto směru vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný užíval předmětné nebytové prostory v době od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994, přičemž na nájemném uhradil předem zálohu ve výši 750 000 Kč (charakter a účel této platby potvrdil sám žalovaný podpisem „dohody o složení části úhrady nájemného“ ze dne 18. 5. 1992 a k jeho námitce, že o zálohu nešlo, kterou uplatnil teprve v dovolání, dovolací soud nepřihlédl vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení nelze podle § 243a odst. 2 věty první o. s. ř. uplatňovat nové skutečnosti či důkazy) a po dobu užívání platil 2 000 Kč měsíčně. Přijetí uvedených peněžitých plnění na základě neplatné smlouvy zakládá
372
bezdůvodné obohacení na straně žalobce, které je povinen vydat, a to oproti vydání prospěchu, jehož dosáhl žalovaný užíváním nebytových prostor a jehož výši lze zjistit jako obvyklé nájemné, které by v daném místě a čase byl povinen platit za nájem takové nemovitosti, nikoliv jako nájemné, které účastníci v neplatné smlouvě sjednali. Tyto právní následky neplatnosti nájemní smlouvy nastávají bez ohledu na to, jak žalobce s částkou 750 000 Kč naložil a bez ohledu na to, že za žalovaného uhradil dluh (jeho část) bance. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobce zaplacením úvěru bance přišel o zaplacené nájemné, a že žalovaný v důsledku toho užíval nemovitost téměř zadarmo (s výjimkou částky 2 000 Kč měsíčně), ani s tím, že se odvolací soud ohledně hodnoty užívání nemovitosti spokojil s konstatováním, že částka požadovaná žalobcem se mu jeví jako přiměřená i pro případ, že by nájemné nebylo žalovaným uhrazeno, a jestliže se vůbec nezabýval výší obvyklého nájemného v daném případě. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním
Určování výše nároků spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku (vždyť při neexistenci povinnosti mu takové zmenšení ani nehrozilo). Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení – ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce dne 4. 10. 1994 zaplatil bance částku 782 409 Kč na úhradu dluhu, který vůči bance měl žalovaný na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992. Žalobce tedy za žalovaného splnil jeho dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Ani v případě platnosti zástavní smlouvy by žalobce jako zástavce ke splnění dluhu žalovaného zavázán nebyl, neboť jeho povinnost odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní (zákon nárok věřitele na přímý postih, tzv. regres, vůči zástavnímu dlužníku nezakládá). Tím spíše pak samozřejmě žalobce nebyl povinen uhradit cizí dluh, jestliže byla zástavní smlouva shledána ne-
platnou (rovněž tento právní závěr soudu prvního stupně dovolatel nezpochybňuje), přičemž neurčité ujednání v čl. III dohody o skončení nájemního vztahu ze dne 3. 6. 1994 o tom, že účastníci budou při úhradě dluhu spolupracovat, mu takovou povinnost nezaložilo. V každém případě je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalovaného posuzovat podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Zároveň je zřejmé, že v rozsahu, v němž povinnost žalovaného vůči bance ze smlouvy o úvěru neexistovala (zanikla), nemohl žalobce za něj plnit, co měl žalovaný plnit po právu sám, neboť by tak plnil na povinnost, kterou žalovaný vůbec neměl. Bezdůvodné obohacení tedy může být žalobci vydáno jen do výše jím uskutečněného plnění, pokud tak došlo ke splnění dluhu žalovaného vůči bance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 1999, 25 Cdo 1449/98, podle nějž odpovědnost za bezdůvodné obohacení je vyloučena, jestliže povinnost toho, kdo po právu měl plnit sám, již neexistovala v době, kdy za něj bylo plněno). Jestliže tedy v daném případě žalobce bance zaplatil v době, kdy dluh žalovaného již částečně zanikl splněním, vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému jen v rozsahu, v němž tímto plněním za žalovaného dluh skutečně splnil; zbývající plnění, které případně banka od žalobce obdržela na již splněnou část dluhu žalovaného, by pak představovalo bezdůvodné obohacení na straně banky získané plněním bez právního důvodu. Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu o tom, že pro závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného není významné, zda a v jaké části žalovaný sám svůj dluh vůči bance splnil. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru si odvolací
373
Hodnocení důkazů soud neopatřil potřebná skutková zjištění a nezabýval se tím, zda a v jaké části žalovaný svůj dluh vůči bance z úvěrové smlouvy splnil k okamžiku zaplacení jeho dluhu žalobcem a v jaké výši tak žalovanému skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Kromě toho pro posouzení nároků z neplatné nájemní smlouvy je třeba na straně žalovaného zjistit hodnotu užívání nemovitosti zjištěné shora popsaným způsobem, od níž se odečte výše žalobcem přijatých plateb nájemného, včetně záloh (kom-
374
penzace vzájemných nároků v rámci ustanovení § 457 obč. zák. se provádí bez návrhu). K námitkám dovolatele nutno dodat, že k případnému započtení peněžitých nároků na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. (nelze vyloučit, že bezdůvodné obohacení zde nevzniklo žalovanému, nýbrž žalobci) oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. lze přihlédnout jen na základě námitky započtení.
Výběr z ustanovení o. s. ř.
Výběr z ustanovení právních předpisů citovaných v textu Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2009 Hlava druhá Dokazování
Důkazní povinnost
§ 121
§ 120
Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (2) Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. (3) Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. (4) Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Provádění důkazů § 122 (1) Dokazování provádí soud při jednání. (2) Je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu provést mimo jednání. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit. (3) Senát může vždy rozhodnout, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány. § 123 Účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. § 124 Dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenli-
375
Výběr z ustanovení o. s. ř. vost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem56) a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem.
slechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo jeli zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna.
Důkazní prostředky § 125 Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. § 126 (1) Každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. (2) Na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi. (3) Předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu vý56)
(4) Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131. § 126a (1) Fyzická osoba, která má vypovídat o okolnostech, týkajících se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, je povinna dostavit se na předvolání k soudu v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba. (2) Výslech fyzické osoby uvedené v odstavci 1 se provede podle § 131 odst. 2 věty druhé a § 131 odst. 3. § 127 (1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
376
Výběr z ustanovení o. s. ř. (2) Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
(2) Jinak se ohledání provádí na místě. Je k němu třeba předvolat ty, kteří se předvolávají k jednání.
(3) Účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba.
§ 131
(4) Místo posudku znalce lze použít potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti. Za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření náleží finanční úhrada, stanoví-li tak zvláštní předpis.
(1) Důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut; to neplatí v řízeních uvedených v § 120 odst. 2 a v řízení o rozvod manželství nebo v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství. (2) Nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu. Při svém výslechu mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat; o tom musí být poučeni.
§ 128 Každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Ustanovení § 139 odst. 3 tím není dotčeno. Odmítnout soudu sdělit tyto skutečnosti může jen ten, kdo by tak mohl učinit jako svědek podle § 126 odst. 1. § 129 (1) Důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. (2) Předseda senátu může uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil, nebo ji opatří sám od jiného soudu, orgánu nebo právnické osoby. § 130 (1) Ohledání předmětu, který je možno dopravit k soudu, provede se při jednání. Za tím účelem může předseda senátu uložit tomu, kdo má potřebný předmět, aby jej předložil.
(3) Ustanovení § 126 odst. 3 se zde použije obdobně. Hodnocení důkazů § 132 Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. § 133 Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. § 133a Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze
377
Výběr z ustanovení o. s. ř. strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách 56b), b) na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb56c), nebo c) na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám56d), je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.
§ 134 Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. § 135 (1) Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. (2) Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
§ 133b § 136 Byl-li ohledán přiměřený vzorek zboží, jehož výrobou mohlo být porušeno právo z duševního vlastnictví, má soud zjištění z ohledání vyplývající za prokázané vůči veškerému zboží.
56b)
56c)
56d)
Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. Směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997 o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování.
378
Rejstřík ustanovení
Přehled uveřejněných judikátů podle právních předpisů
Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) §5
§7 § 21 odst. 1 § 40 § 41a odst. 2 § 41a odst. 3 § 471) § 47 odst. 22) § 57 odst. 1 § 79 odst. 1 § 79 odst. 2 § 101 § 101 odst. 1
§ 101 odst. 1 písm. b) § 107 § 118a odst. 1 § 118a odst. 3 § 118b odst. 1 § 118c odst. 2 § 119 § 119 odst. 1 § 119a odst. 1 § 119a odst. 2 § 120
Číslo judikátu
Strana
30 35 57 61 211 218 106 174 66 66 175 176 177 75 64 15 14 2 5 8 22 27 35 382) 402) 64 66 81 6 66 6 49 6 140 141 132 25 7 8
50 57 89 99 333 343 184 288 110 110 289 290 292 134 104 33 32 18 22 27 42 47 57 61 64 104 110 143 24 110 24 75 24 234 235 223 45 26 27
379
Rejstřík ustanovení
§ 120 odst. 1
380
24 362) 37 38 41 42 43 44 46 50 52 53 54 56 57 58 59 60 166 167 1 2 4 5 7 9 10 12 14 15 16 19 20 22 25 262) 28 30 33 34 35 39 40 45 47 48 61
45 58 60 61 65 67 68 69 72 76 80 81 84 88 89 93 96 97 274 275 17 18 20 22 26 27 29 30 32 33 35 40 40 42 45 46 48 50 53 54 57 62 64 70 74 74 99
Rejstřík ustanovení
§ 120 odst. 2 § 120 odst. 3
§ 120 odst. 4
§ 121
§ 122
§ 122 a násl. § 122 odst. 1
§ 122 odst. 2 § 123
62 63 64 66 673) 114 3 6 13 17 20 21 23 25 27 30 39 49 61 64 66 14 18 51 68 69 71 72 104 54 61 75 76 77 79 83 85 84 60 70 73 74 81 82 80 61 82
103 104 104 110 113 196 19 24 31 37 40 41 43 45 47 50 62 75 99 104 110 32 38 78 115 119 121 123 180 84 99 134 136 137 140 144 147 145 97 120 131 132 143 143 141 99 143
381
Rejstřík ustanovení
§ 125
§ 126
§ 126 odst. 1 § 127
§ 127 odst. 1 § 127 odst. 2 § 127 odst. 3 § 127 odst. 4 § 128 § 129
382
86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 97 98 99 100 113 60 101 102 104 107 108 109 106 115 131 111 112 113 116 119 120 123 115 124 110 122 118 121 125 126 37 112 113 127 129 130 132
150 153 153 155 156 158 159 169 164 165 167 168 170 172 194 97 174 175 180 185 187 189 184 197 221 192 193 194 199 204 206 210 197 210 191 209 203 207 212 214 60 193 194 216 217 218 223
Rejstřík ustanovení § 129 odst. 1 § 131
§ 131 odst. 1 § 132
§ 133
128 105 133 1342) 135 106 34 41 54 59 89 94 95 101 111 127 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 1532) 154 155 1562) 157 158 159 1602) 161 62 162 163 164 165
216 183 224 227 229 184 54 65 84 96 155 164 165 174 192 216 231 232 239 233 234 235 236 238 239 239 240 241 244 245 246 247 248 250 255 257 259 262 264 265 266 268 103 269 270 271 272
383
Rejstřík ustanovení
§ 133a odst. 1 § 133a odst. 2 § 134
§ 135
§ 135 odst. 1
§ 135 odst. 2
384
167 169 168 63 170 171 172 173 174 175 176 177 182 188 197 201 208 214 215 216 217 218 220 227 228 178 179 181 199 222 225 229 180 183 184 186 187 189 190 191 192 193 194 195 196 198 200
275 279 277 104 284 286 286 287 288 289 290 292 298 306 316 321 331 337 339 341 342 343 345 353 359 294 295 297 318 347 351 361 296 299 300 302 304 308 309 311 312 313 314 315 316 318 319
Rejstřík ustanovení
§ 136 § 141 § 152 odst. 2 § 157 odst. 2
§ 157 odst. 32) § 159a odst. 1 § 159a odst. 2 § 175 odst. 1 § 200d odst. 1 písm. e) § 200e odst. 3 § 201 § 205a odst. 1 § 211 § 212a odst. 3 § 213 § 213 odst. 33) § 213 odst. 5 § 214 odst. 3
202 203 204 205 206 207 209 210 211 212 213 219 221 223 224 226 230 231 232 233 234 66 208 16 59 69 117 1462) 1482) 148 224 86 75 74 79 72 64 673) 61 64 25 55 612) 127 67 45 18
323 324 326 327 328 330 332 333 333 334 335 344 347 349 351 352 363 365 367 368 369 110 331 35 96 119 200 240 240 240 351 150 134 132 140 123 104 113 99 104 45 85 99 216 113 70 38
385
Rejstřík ustanovení § 2192) § 219a odst. 1 písm. b) § 2202) § 2212) § 226 § 2282) § 228 odst. 1 písm. a)3) § 229 odst. 1 písm. g) § 229 odst. 3 § 237 odst. 1 písm. c) § 237 odst. 1 písm. f)2) § 237 odst. 3 § 241 odst. 1 písm. b)2) § 241 odst. 3 písm. b)
§ 241 odst. 3 písm. c) § 241a odst. 2 písm. a)
§ 241a odst. 3 § 253 § 256 § 261 odst. 2 § 261 odst. 3 § 267 odst. 1 § 268 odst. 1 písm. f) § 268 odst. 1 písm. h)
55 59 55 55 103 208 67 197 72 60 82 60 24 232) 41 572) 962) 41 16 50 76 136 137 150 83 71 63 63 78 78 78
85 96 85 85 178 331 113 316 123 97 143 97 45 43 65 89 167 65 35 76 136 231 232 246 144 121 104 104 139 139 139
26 117 11 88 185 90 99 99 11
46 200 29 153 301 156 170 170 29
Ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Ve znění účinném do 31. 12. 2000. 3) Ve znění účinném do 31. 3. 2005. 1) 2)
Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) § 3 odst. 1 § 11 § 12 § 12 odst. 1 § 12 odst. 2 § 13 odst. 1
386
Rejstřík ustanovení
§ 13 odst. 2 § 15 odst. 1 § 19b odst. 3 § 20 odst. 1 § 35 odst. 2 § 37 § 37 odst. 1 § 37 odst. 2 § 39
§ 40 odst. 2 § 42a § 42a odst. 1 § 48 § 49 § 100 odst. 1 § 107 § 110 odst. 2 § 121 odst. 1 § 126 odst. 1 § 142 odst. 1 § 1501) § 150 odst. 4 § 151a2) § 420
§ 420a § 431 § 442 odst. 1 § 447 § 447 odst. 2 § 448 § 451 § 451 odst. 2
185 11 99 4 133 42 65 34 16 42 25 34 50 178 179 65 2 50 26 34 45 57 48 31 46 110 187 5 23 78 235 4 9 38 199 222 233 3 233 10 20 29 29 203 40 57 65
301 29 170 20 224 67 106 54 35 67 45 54 76 294 295 106 18 76 46 54 70 89 74 51 72 191 304 22 43 139 371 20 27 62 318 347 368 19 368 29 40 49 49 324 64 89 106
387
Rejstřík ustanovení § 454 § 457 § 458 odst. 1 § 489 § 558 § 569 § 588 § 610 § 642 § 685 § 711 odst. 1 § 711 odst. 1 písm. d) § 711 odst. 1 písm. g) 1) 2)
65 235 57 65 65 23 164 95 26 32 32 65 106 39 36 114 36
106 371 89 106 106 43 271 165 46 52 52 106 184 62 58 196 58
57 57 15 47 167 45 57 57 101
89 89 33 74 275 70 89 89 174
58 102 186 58 76 76 77 77 77 14 29 35
93 175 302 93 136 136 137 137 137 32 49 57
Ve znění účinném do 31. 7. 1998. Ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.) § 15 § 16 § 31 odst. 2 § 181 § 323 § 388 odst. 1 § 394 odst. 2 § 397 § 642 Zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) § 46 odst. 1 § 46 odst. 1 písm. c) § 46 odst. 1 písm. d) § 64 § 170 odst. 2 § 172 § 190 odst. 1 § 191 odst. 1 písm. a) § 191 odst. 2 písm. a) § 195
388
Rejstřík ustanovení Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) § 47 odst. 6 220
345
Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku § 8 odst. 4 33 53 Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání § 1 odst. 21) § 4 odst. 21) § 12a1) § 23 § 24 1)
72 72 72 59 59
123 123 123 96 96
Ve znění účinném do 31. 12. 2007.
Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku § 17 14 32 68 115 Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon § 561) § 571) § 581) § 320 odst. 1 písm. c)1) 1)
92 92 92 92
159 159 159 159
Ve znění zákona č. 113/1997 Sb.
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů § 36 odst. 3 71 121 § 36 odst. 4 71 121 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní § 64 § 103 odst. 3 písm. d)
80 80
141 141
389
Výběr z ustanovení o. s. ř.
Věcný rejstřík
advokát – jako svědek – odměna – – paušální sazba – způsobení škody – – včasné neuplatnění nároku klienta – žádost o odročení jednání pro kolizi s jiným akcie – cena – – obecná – – sdělení akciová společnost – povinná nabídka převzetí bezdůvodné obohacení – plněním zástavce za dlužníka – právo na vydání – – důkazní břemeno – rozsah vrácení – v obchodně závazkových vztazích – vyloučení odpovědnosti bezpodílové spoluvlastnictví manželů – vypořádání – – leasingové smlouvy – – přezkoumatelnost rozsudku bezprávná výhružka – vztah k tísni
Číslo judikátu
Strana
102
175
231
365
205 147
327 241
120 126
206 214
86
150
235
371
40 234 57 235
64 369 89 371
23 153
43 250
34
54
85 93 85
147 169 147
161
268
břemeno tvrzení – viz povinnost tvrzení dědictví – dědické řízení – – existence společné domácnosti – – okruh osob vázaných rozhodnutím – – okruh účastníků – vydědění – – důvody
390
Věcný rejstřík dluh – uznání – – bez příslibu zaplacení – – vyvratitelná právní domněnka dobrá víra – domněnka dokazování – absolutní neplatnosti právního úkonu – čtení judikatury při jednání – diskriminace – doručení písemnosti – držby – koncentrace řízení – použití projevů osobní povahy – provádění – před soudním komisařem – při procesní pasivitě účastníka – při shodném tvrzení účastníků – přivolení k výpovědi z nájmu bytu – – rozsah dokazování – svědeckou výpovědí – – viz svědek – u dožádaného soudu – účast stran – v detenčním řízení – vykonatelnosti exekučního titulu – z úřední povinnosti – záloha na náklady důkazu – změna obsazení soudu – ztráta smlouvy doručování – doba uložení – doručenka – – náležitosti – – povaha – náhradní – jednání soudu – – postup prokazování doručení – vykonatelného rozhodnutí
48 62 164
74 103 271
52
80
34 50 73 168 75 46 49 90 97 85 119 68
54 76 131 277 134 72 75 156 167 147 204 115
114
196
80 82 141 83 34 66 140 93
141 143 235 144 54 110 234 169
176
290
177 130 175 176 130
292 218 289 290 218
75 84
134 145
391
Věcný rejstřík dovolání – dovolací důvod – – hodnocení důkazů – – nevypořádání se s dalším znaleckým posudkem – – podle § 241 odst. 3 písm. b), c) o. s. ř. – dovolací námitka – – neprovedení navrženého důkazu – dovolací řízení – – přezkoumání podílového spoluvlastnictví – – přezkum hodnocení důkazů
150 117 41
246 200 65
24
45
– nepřípustnost
5 70 94 136 147 118
22 120 164 231 241 203
držba – dokazování – pozemku
46 147
72 241
37 42 1 27 61 4 40
60 67 17 47 99 20 64
2 17 47 28 166 10 26 48 9 62 63 171 45 21 56 12 8 27 165 167
18 37 74 48 274 29 46 74 27 103 104 286 70 41 88 30 27 47 272 275
důkazní břemeno – definice – dobrá pověst právnické osoby – nárok na vydání bezdůvodného obohacení – neúčinnost právních úkonů dlužníka – – vůči věřiteli – neunesení – o pozbytí vlastnictví akcií – o splnění pohledávky – o vrácení půjčky – o zhoršení zdravotního stavu – odstoupení od kupní smlouvy – ohledně existence a výše dluhu – ohledně nedostatku zavinění – ohledně neexistence závazku – popření doložky vykonatelnosti – pravost podpisu – promlčení – „přechod“ na protistranu – přepravní smlouva – skutečnosti z doby dávno minulé – smysl – uznání závazku
392
Věcný rejstřík – v kontradiktorním řízení – – přesun na žalovaného – v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku – ve sporu o náhradu škody – ve sporu o peněžité plnění – vyvratitelná právní domněnka – zrušení smlouvy
41 20 3 22 162 33
65 40 19 42 269 53
138
238
59
96
7 16 6 151 98 66 67 6
26 35 24 247 168 110 113 24
13 23 54 19 128
31 43 84 40 216
152
248
87 91 88 6 157
153 158 153 24 262
evidence nemovitostí – povaha zápisu
173
287
jeskyně – předmět vlastnictví
190
309
katastr nemovitostí – pravomoc soudu nařídit vyznačení vlastnictví – přezkoumání platnosti smlouvy – účinky zápisu
211 180 163
333 296 270
důkazy – dohoda o změně splatnosti dluhu – fotokopie listiny – – viz listina – hodnocení v rozsudku – návrh na provedení – – nevyhovění – nenavržené účastníky – nepřímé – nepřípustné – neuplatněné před soudem prvního stupně – povinnost označit důkazy – provedení – – jiných než navržených účastníky – – justičním čekatelem – – povinnost účastníka navrhujícího provedení – – spisem souhrnným způsobem – – znaleckým posudkem – – – viz znalec – volné hodnocení – záznam – – telefonického hovoru – – úřední dle § 158 odst. 5 tr. ř. – – zvukový – zpochybnění věrohodnosti
393
Věcný rejstřík kolektivní smlouva
158
264
227 72
353 123
13 227
31 353
72 227 43
123 353 68
95
165
89 142 129 127
155 236 217 216
37 94 95
60 164 165
– – ověření pravosti podpisu – – ve správním řízení
63 175 176 171 172
104 289 290 286 286
ložisko nerostů – rozhodnutí o průmyslovém využití – vyhrazené
206 190
328 309
29 188
49 306
233 113 38 3
368 194 61 19
35 20
57 40
konkurs – bezplatný převod bytové jednotky – hlavní úpadkové řízení – konkursní soud – – oprávnění provést nenavržené důkazy – restituční nároky – vedlejší úpadkové řízení – – přípustnost odvolání proti usnesení o zahájení – vyloučení věci z konkursní podstaty – zamítnutí návrhu na prohlášení kvitance – popření pravdivosti listina – fotokopie – hodnocení – odlišná právní kvalifikace – soukromá – – popírání pravosti – veřejná – – doložka vykonatelnosti – – doručenka
náhrada – nákladů – – na výživu pozůstalým – – pohřbu – škody – – na lesních porostech – – poškození použité věci – – povinnost tvrzení a povinnost důkazní – – při střetu provozů – za ztrátu na výdělku – – dle § 195 zák. práce – – po skončení pracovní neschopnosti
394
Věcný rejstřík nájem bytu – uzavření smlouvy – výpověď – – byt s více nájemci – – porušování povinností nájemcem – – prokázání důvodu – – přivolení nákladní list – odesílatel zásilky neposkytnutí pomoci – příčinná souvislost s újmou na zdraví
106
184
36 36 36 39 114
58 8 58 62 196
56
88
181
297
obchodní rejstřík – obsah návrhu na zahájení řízení – posuzování platnosti listiny – – opakované – povaha listin – zápis prodeje podniku
15
33
74 15 230
132 33 363
obnova řízení – proti mezitímnímu rozsudku – žaloba
208 67
331 113
odborné vyjádření – předložení
125
212
77 155 77 159
137 257 137 265
137 18 75 45 55 64
232 38 134 70 85 104
66 67 157
110 113 262
odpovědnost za škodu – při pracovním úrazu – zproštění zaměstnavatele – ztížení společenského uplatnění odvolání – hodnocení výpovědi – – zopakované dožádaným soudem – možnost rozhodnout bez jednání – námitka promlčení – nové skutečnosti a důkazy – odvolací důvody – – omezení
395
Věcný rejstřík ochrana osobnosti – fyzické osoby – – neoprávněný záznam projevů osobní povahy – kandidátů ve volbách – kritika – zásah rozhodnutím stavovské organizace
99 11 11 185
170 29 29 301
ověřování podpisu – zemřelé osoby
144
239
53
81
5 5
22 22
6 61 30 61
24 99 50 99
25 38 39
45 61 62
25 30
45 50
2 56 41 38 39
18 88 65 61 62
pozemek – právo osobního užívání – studna jako příslušenství
202 31
323 51
pracovní doba soudce – kratší – péče o dítě mladší 15 let
169 169
279 279
péče o nezletilé – povinnost soudu zjistit skutkový stav podílové spoluvlastnictví – kritéria vypořádání – přezkoumání v dovolacím řízení poučení – účastníka – – povinnost označit důkazy – – povinnost tvrzení a povinnost důkazní povinnost důkazní – absolutní neplatnost právního úkonu – v řízení o náhradu škody – v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu povinnost tvrzení – absolutní neplatnost právního úkonu – důsledky nesplnění – neúčinnost právních úkonů dlužníka vůči věřiteli – přepravní smlouva – přesun na žalovaného v kontradiktorním řízení – v řízení o náhradu škody – v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
396
Věcný rejstřík pracovní kázeň – intenzita porušení – zvlášť hrubé porušení
134 156
227 259
158 156
264 259
186
302
58 189
93 308
14
32
34 25 50
54 45 76
57 178 2 179 42
89 294 18 295 67
4
20
promlčení – bezdůvodné obohacení – námitka – – možná forma zneužití práva – – vznesená v odvolacím řízení – podstata – vztah k důkaznímu břemenu
57 45 139 55 45 45
89 70 233 85 70 70
převzetí věci – státem bez právního důvodu
173
287
59 213
96 335
pracovní poměr – na dobu určitou – okamžité zrušení – rozvázání – – neplatnost – výpověď – – kumulace výpovědních důvodů – – posuzování zdravotního stavu pravděpodobný výdělek – určení právní úkon – absolutní neplatnost – neplatnost – – plnění – – trestný čin – neúčinnost – platnost – určitost právnická osoba – presumpce dobré pověsti
rozhodnutí soudu – viz soudní rozhodnutí rozsudek – hodnocení důkazů – identifikace nemovitostí
397
Věcný rejstřík – náležitosti – nepřezkoumatelnost – – pro nedostatek důvodů – mezitímní – pro zmeškání – závaznost
59
96
234 208 160 217
369 331 266 342
72 92 111 112 119 – možnost nenařídit jednání dle § 200e odst. 3 o. s. ř. 79 – náklady řízení 231 – odnětí možnosti jednat 134 – odročení – – znalecký posudek 132 – posuzování – – ke kterému je třeba odborných znalostí 115 – procesní nástupnictví – – při ztrátě způsobilosti být účastníkem 81 – protokol o jednání 174 – přezkoumání transformačního projektu 218 – přistoupení k řízení 86 190 – rozvrh práce 229 – samostatný společník 160 – setrvání zástupce v soudní síni 143 – určení výše nároku, kterou nelze zjistit 232 – vedlejší účastník na straně zaměstnavatele 77 – vyloučení soudce 143 – zásady – – koncentrace 6 49 – – projednací 5 – – přímosti 70 – – volného hodnocení důkazů 152 – závaznost hodnocení předběžné otázky 211 – změna obsazení soudu 140
123 159 192 193 204 140 365 227
řízení před soudem – bez nařízení jednání – hodnocení znaleckého posudku
223 197 143 288 343 150 309 361 266 238 367 137 238 24 75 22 120 248 333 234
sazebník zařazení zboží – dle celního zákona
92
159
skutečnosti známé – obsah webové stránky – z úřední činnosti
72 69
123 119
398
Věcný rejstřík skutková tvrzení – shoda – – její odvolání účastníky smlouva – darovací – – odporovatelnost – – týkající se zemědělských pozemků – – za účelem poškození věřitele – – zrušení – kupní – – neplatnost pro rozpor s dobrými mravy – – neplatnost pro rozpor se zákonem o půdě – – odstoupení – – vedlejší ujednání – – zrušení dohodou – leasingová – mentální rezervace účastníka – neplatnost – o dílo – – odstoupení – o nájmu bytu – – uzavření – o nájmu nebytových prostor – – účelové určení prostor – o převodu akcií – – odstoupení – o převodu nemovitosti – – dokazování v případě její ztráty – o převodu obchodního podílu – o úvěru – – subjekty oprávněné k uzavření – označení účastníka – platnost – – předběžné posouzení – – přezkoumání – plnění před uzavřením – přepravní – – důkazní břemeno a povinnost tvrzení soudní rozhodnutí – nepřezkoumatelnost – odůvodnění – předvídatelnost – založené na skutečnostech známých
51
78
50 33 50 33
76 53 76 53
26 201 26 52 32 32 23 16 16
46 321 46 80 52 52 43 35 35
65
106
106
184
219
344
47
74
93 140 171
163 234 286
57 170
89 284
216 180 166
341 296 274
56
88
146 148 44 69
240 244 69 119
399
Věcný rejstřík společné jmění manželů – oceňování nemovitostí
111
192
104 187 206 226 206 214 193
180 304 328 352 328 337 313
194
314
– příslušnost k opravě – zakládající vlastnické právo
198 207 210 220 191
318 330 333 345 311
správní řízení – o vydání věci – účastník – veřejná listina
192 191 172
312 311 286
143
238
102 101 131 135 143 145 154
175 174 221 229 238 239 255
104 109 135 60 96
180 189 229 97 167
105 106
183 184
34
54
správní akt – jako předpoklad konfiskace – nulita – platnost vadného – přezkum obecným soudem – věcná správnost – vydaný nepříslušným orgánem – vydaný od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 správní rozhodnutí – nedoručené všem účastníkům
svědek – náležející k určité sociální skupině – svědecká výpověď – – advokáta – – hodnocení
– – o aplikaci nebo významu právního předpisu – – odepření – – účastníka řízení – – učiněná do protokolu v jiném řízení výslech – statutárního orgánu tíseň – vztah k bezprávné výhružce
400
Věcný rejstřík tvrzení účastníků – shoda vázanost soudu – adhezním výrokem – kolaudačním rozhodnutím – – otázka, zda jde o obytnou místnost – lékařským posudkem – nálezem Ústavního soudu – nezahájením trestního stíhání – prohlášením okresního národního výboru – rozhodnutím katastrálního úřadu – rozhodnutím o přestupku – rozhodnutím pozemkového úřadu – rozhodnutím rejstříkového soudu – rozhodnutím soudu o tom, kdo je avalem ze směnky – rozhodnutím správce daně – rozhodnutím správního orgánu
– rozsudkem o neplatnosti kupní smlouvy – trestním rozsudkem
– vyjádřením místního národního výboru – výměrem o znárodnění vydání věci – právo – řízení – – dokazování výkon rozhodnutí – doložka vykonatelnosti – prodejem nemovitostí – – povinný není vlastníkem – prokázání přechodu práva výslech – účastníka řízení
18 68
38 115
223
349
204 186 103 225 213 212 182 201 230
326 302 178 351 335 334 298 321 363
224 196 183 184 195 198 203 221 209 188 199 215 222 202 200
351 316 299 300 315 318 324 347 332 306 318 339 347 323 319
108
187
46
72
63
104
78 71
139 121
133 134 215
224 227 339
401
Věcný rejstřík vyvlastnění – ve prospěch nestátního subjektu
187
304
zaměstnanec – kontrola plnění pracovních úkolů – osobní výkon práce
76 149
136 245
zástavní právo – vznik – zatížení majetku České republiky
228 228
359 359
75 197 229
134 316 361
124 118 121 110 116 123
210 203 207 191 199 210
92 112 119 111 132
159 193 204 192 223
100 122 119 113
172 209 204 194
žaloba – identifikace nemovitosti – na odvrácení škody – petit – vlastnická – změna
213 115 107 115 107
335 197 185 197 185
živnostenské podnikání – posuzování odborné způsobilosti
172
236
zmatečnost – důvody
znalec – náhrada hotových nákladů – neposkytnutí součinnosti účastníkem – povinnost poskytnout součinnost – ustanovení – výslech v době nevykonávání znalecké činnosti znalecký posudek – hodnocení – neúplně zpracovaný – odročení jednání – poměr k neodkladnému opatření soupisu na místě – rozpor s posudkem jiného znalce – vypracovaný neustanoveným znalcem – vypracovaný v jiném řízení
402
Výběr z ustanovení o. s. ř.
PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech dokazování Sestavila Petra Polišenská Publikace číslo 769 Vydává Wolters Kluwer, a. s., U nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, v roce 2010 jako 61. svazek ediční řady Přehledy judikatury Šéfredaktor: JUDr. Václav Fiala Redaktorka: JUDr. Libuše Kováčová Sazba a tisk SERIFA®, s. r. o. Jinonická 80, 150 00 Praha 5
404