DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁLY PRO UČITELE PRO PŘEDMĚT: OBČANSKÁ VÝCHOVA
Opravdu nás to zajímá? Christiane Berthiaume Časopis Uprchlíci
"Mohli jsme udělat více a mohli jsme to udělat lépe. Něčeho jsme již dosáhli, ale před sebou máme ještě velice dlouhou cestu." Takto shrnuje Ann Howarth-Wiles, koordinátorka UNHCR pro ženy, politiku UNHCR za posledních pěti let vůči těm, kteří reprezentují - spolu s dětmi - téměř 80 procent světové uprchlické populace. Příliš tvrdý výrok? Problémy uprchlických žen jsou až příliš často odsouvány na druhou kolej. Vždy je něco důležitějšího než vypořádat se s těžkostmi, se kterými se setkávají uprchlické ženy. Často se zdá, že pouze krize - jako byla masová znásilnění v bývalé Jugoslávii nebo v Somálsku - dokáží vyprovokovat nějakou reakci, přestože realizací preventivních opatření by se dalo vyhnout utrpení. Před deseti lety si začala UNHCR uvědomovat, že uprchlickým ženám se nedostává takové ochrany a pomoci, na kterou mají nárok. Ke zhodnocení a k analýze nedostatků ve svých programech pro uprchlické ženy vytvořila UNHCR pracovní skupinu složenou převážně z žen. Brzy se ukázalo, že UNHCR bez jakýchkoliv postranních úmyslů přehlížela specifické potřeby velké části uprchlické populace. Uprchlické ženy bývaly často opomíjeny, a to i navzdory skutečnosti, že mají očividně větší rozsah potřeb. Řada z nich utekla pouze se svými dětmi - jejich manželé zemřeli, bojují a nebo byli zajati. UNHCR nebyla jediná, kdo prošel těmito změnami. Mnoho nestátních organizací (NNO) také začalo analyzovat svůj neúspěch při snaze uchopit témata, která ovlivňují uprchlické ženy, a všechny organizace došly k podobným závěrům. V roce 1988 několik nejvýznamnějších NNO uspořádalo seminář a vydalo první příručku o uspokojování specifických potřeb uprchlických žen. Poté, v roce 1998, zástupce Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Eugene Dewey požádal kanadskou vládu o pomoc. Kanada se svými mezinárodně uznávanými programy na podporu žen zdála být nejvhodnějším partnerem pro tak radikální změnu. Kanada souhlasila s tím, že bude první tři roky platit koordinátora. UNHCR zajistí administrativní podporu. V roce 1989 byl jmenován první koordinátor UNHCR pro
ženské otázky. Jeho hlavním úkolem bylo zaškolení pracovníků k tomu, aby dokázali rozpoznat konkrétní břemena dopadající na uprchlické ženy - a zároveň aby na ně dokázali vhodně reagovat. "První čtyři měsíce jsem neměla sekretářku," vzpomíná Howarth-Wiles. "Nakonec se mi podařilo jednu zaměstnat - na poloviční úvazek. V ten moment jsem si uvědomila, že budu muset bojovat, a že vítězství je v nedohlednu, dokonce i uvnitř organizace." Nejtěžší okamžiky ještě měly přijít. Ve skutečnosti je nutné se s nimi potýkat neustále. Během jednoho roku se podařilo navrhnout politiku pro problematiku uprchlických žen a zároveň byl vytvořen i školící program, který měl být financován Spojenými státy a Kanadou. Bylo navrhnuto "na-lidi-zaměřené plánování" (people-oriented planning - POP), které mělo pracovníkům pomoci odhalovat a řešit potřeby všech uprchlických skupin - mužů, starších osob, dětí i žen. "Školící program, který by se zaměřoval pouze na potřeby žen, by nezaujal mnoho lidí," vysvětluje Howarth-Wiles. "Nikoho by to nezajímalo. Navíc jsem cítila, že můj mandát je širší - že by měl zahrnovat všechny uprchlíky, jinak by naše programy nemohly být efektivní." POP se během let neustále mění. Jak dochází ke změnám v geopolitické situaci, která nutí utíkat nové populace uprchlíků, mění se i jejich potřeby. Programy navrhnuté ke krytí potřeb uprchlických žen v Africe nemusejí nutně pokrývat potřeby uprchlických žen v Evropě - jež se dnes svým počtem Africe téměř vyrovnají. Dnes je POP hlavním školícím programem UNHCR. V posledních letech se více než 990 zaměstnanců UNHCR účastnilo 50 školení. V roce 1990 vydala UNHCR obecnou politiku pro řešení problémů uprchlických žen. Rok na to vydala UNHCR Směrnice k ochraně uprchlických žen. Ale změny byly pomalejší, než se očekávalo. Hlavní překážkou je stále nedostatečná motivace. "Změnit postoje pracovníků k potřebám uprchlických žen, abychom zlepšili naše výsledky, je pro nás tou největší výzvou," dodává Howarth-Wiles. "Každý se musí cítit odpovědný - a každý si musí uvědomit, že to není izolovaný problém - to je největší překážkou našich snah. I na nejvyšších postech se lze setkat s prvky úzkoprsosti a mužského šovinismu. Dokonce ještě dnes na většina pracovníků UNHCR obrací na Staršího koordinátora pro uprchlické otázky, aby získali informace o uprchlických ženách v
konkrétních situacích - přestože jejich problémy by měli umět vyřešit všichni řadoví zaměstnanci. "Zaměstnanci by měli umět zodpovědět otázky o problémech žen stejně rychle, jako odpovídají na otázky o dodávce potravin, počtu stanů, počtu uprchlíků, zdraví, bezpečnosti a apod.," říká Howarth-Wiles. "Naneštěstí tomu ve skutečnosti tak bývá jen zřídka." Potřeby ženy by měly být automatickou součástí plánování výstavby všech táborů. Utrpení žen lze částečně zmenšit již na počátku, všechny tábory by měly být navrhnuty tak, aby ti nejzranitelnější - samotné ženy či samotné matky mohly být jednoduše ochráněny. Mnoho z nich by mohlo uniknout sexuálnímu násilí, jehož se často stávají obětmi, pokud by nemusely žít daleko od ostatních, nebo pokud by nemusely chodit pro potravu několik mil. "Tohle všechno však bohužel závisí na důvtipu a dobré vůli zaměstnanců, kteří jsou v terénu," poznamenává Howarth-Wiles. Všude tam, kde byli pracovníci vysoce motivovaní, zohledňovaly programy UNHCR i specifické problémy uprchlických žen. Tak mohly - mezi jinými - i guatemalské uprchlické ženy v Mexiku, mozambické uprchlické ženy v Malawi a Zimbabwe, afghánské ženy v Pákistánu a uprchlické ženy, které se vrátily do Kambodži čerpat z kvalitních programů a promyšlené pomoci. Jiné operace, na kterých se podíleli méně motivovaní zaměstnanci, byly daleko méně úspěšné. "Jediný nástroj, který máme k dispozici k tomu, abychom zainteresovali pracovníky jsou různé školící programy, které nejsou povinné, nýbrž dobrovolné," podotýká Howarth-Wiles. "Navíc kvůli nedostatku zdrojů můžeme dnes nabídnout méně kurzů, než jsme nabízeli dříve - vezmeme-li v úvahu i nárůst počtu našich zaměstnanců s postupující humanitární krizí v bývalé Jugoslávii, v bývalém Sovětském svazu a ve Rwandě a Burundi. A to stále máme nejlevnější školící programy v celé organizaci." Navíc se musíme potýkat s několika tématy, která jsou pro většinu lidí stále tabu. Podle vnitřního hodnocení politiky UNHCR k uprchlickým ženám z roku 1993, se mnoho zaměstnanců domnívá, že znásilňování a sexuální obtěžování jsou sice politováníhodné, avšak nevyhnutelné incidenty uprchlického života. "V rámci této organizace existují dva protichůdné názory. Jsou lidé, kteří věří, že by organizace neměla zasahovat do zvyklostí uprchlíků. Podle této teorie není naším úkolem měnit kulturu lidí nebo jejich postoje. Měli bychom respektovat tradice uprchlíků, ať už to znamená povinnost nosit závoj, dohodnutá manželství, nedostatečné vzdělávání dívek, zohavování pohlavních orgánů nebo nemožnost využívat plánovaného rodičovství. K této teorii namítám, že respektování
lidských práv je rovněž součástí poslání UNHCR." "Naším úkolem je pomáhat uprchlíkům přizpůsobit se novému životu," pokračuje. "Pokud uteče žena, která byla celý život absolutně závislá na své rodině, a zůstane sama v cizí zemi, potřebuje naši pomoc, aby si dokázala osvojit svoji novou roli." Taková pomoc musí být samozřejmě velice citlivá. "Samozřejmě, že musíme být zdrženliví," říká Howarth-Wiles. "Jsme tu, abychom uprchlickým ženám nabízeli možnosti, aby si samy mohly vybrat, nemůžeme jim vnucovat své názory." V Mexiku byly programy pro guatemalské ženy zvláště úspěšné. Kritické hlasy, které se obávaly o budoucnost těchto žen po návratu domů - do prostředí, které tradičně nevěnuje právům žen velkou pozornost - umlčely samy uprchlické ženy. "Říkají, že nepotřebují žádný paternalismus - že to je jejich problém," říká Howarth-Wiles. "Je to jejich volba." Postoje a názory uvnitř UNHCR se mění pomalu, ale mění se. "Když jsem poprvé přijela do agentury a když jsem začala mluvit o znásilňování, lidé jen krčili rameny," vzpomíná Howarth-Wiles. "Někteří pracovníci mi dokonce řekli, že ke znásilňování v uprchlických táborech vůbec nedochází. Nebo k zohavování pohlavních orgánů říkali, že je to součást jejich kultury." Až záznamy o brutálním znásilňování v Bosně zvedly celosvětovou vlnu odporu, překonaly mnoho překážek. Nikdo nyní nemůže popřít, že k takovým věcem dochází. 7. března, na Mezinárodní den žen, vydalo UNHCR svoji první směrnici k prevenci a reakci na sexuální násilí páchané na uprchlících. V Keni vytvořilo UNHCR speciální program pro uprchlické ženy, které trpěly sexuálním násilím. Mnoho táborů bylo přeprojektováno a obětem těchto činů a jejich rodinám se dostává speciální lékařské a psychologické péče. Program již byl vyzkoušen v praxi a nyní může být použit v jakémkoliv uprchlickém táboře kdekoliv na světě. Přesto je využíván jen zřídka. Zohavování pohlavních orgánů bylo dlouhou dobu tabu. "Vždy, když jsem o tomto tématu chtěla začít mluvit, někdo mi řekl, že je to téma příliš delikátní," dodává Howarth-Wiles. Mezitím UNICEF a Světová zdravotnická organizace zaujaly k této praxi silně odmítavý postoj. Dnes již UNHCR řídí programy v táborech pro somálské uprchlíky v severní Etiopii, jejichž cílem je odrazovat od ženské obřízky. Pilotní program je zaměřen na náboženské představitele, porodní asistentky a zdravotní personál a může být zopakován v jakémkoliv jiném táboře. Zatím je jeho využití výjimkou.
Je toho ještě mnoho, co je třeba udělat a UNHCR je stále daleko od svého cíle pokrýt všechny potřeby uprchlických žen. Je však třeba zmínit, že tento cíl nepatří mezi ty jednoduché. V krizových situacích, kdy uprchlíci přicházejí za velmi dramatických podmínek a kdy je třeba překonat řadu překážek, musejí pracovníci udělat maximum s minimem finančních zdrojů, které jim jsou k dispozici. Ale je třeba brát v úvahu i skutečnost, že většina uprchlických žen žila ve stabilnějších podmínkách. A řada z nich tedy potřebuje mnohem více pozornosti.