DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 15 - 18 LET PRO PŘEDMĚT: lidská práva
Azyl v ohrožení Christiane Berthiaume "Stav světové uprchlické populace, 1993: Výzva k ochraně" Bylo to v Evropě, na kontinentu azylu, kde vznikla bible práv uprchlíka - Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 - i UNHCR, jejímž cílem je zajišťovat, aby práva uprchlíků byla respektována. Minulý rok byla Evropská Unie druhým největším přispívatelem do ročního rozpočtu, jen malý kousek za USA. Vlády západních zemí vydaly jen v roce 1993 na péči o uprchlíky a žadatele o azyl $11.6 bilionů. Evropské země jsou bezesporu k uprchlíkům velice štědré. Ale pád Berlínské zdi a rozpad komunistického režimu výrazně pozměnily vztahy na kontinentu - a to až do té míry, že se někteří pozorovatelé obávají, že by základní koncept azylu mohl být ohrožen. Od konce druhé světové války se evropské země před uprchlíky stále více zavírají. Na konci druhé světové války bylo všechno úplně jiné. Válka způsobila značné škody a v Evropě byl nedostatek pracovní síly potřebné na jejich opravu. Navíc, v období studené války měla řada zemí ideologické zájmy na tom, aby na svém území přijímala uprchlíky. Dnes se však politické a hospodářské klima změnilo. Hospodářský růst už dlouho není považován za něco samozřejmého. Dnes je důraz kladen především na zachování toho, co Evropa má. Dnešní vysoká nezaměstnanost - v Západní Evropě je 12 milionů lidí bez práce - přispívá k sílícímu pocitu xenofobie. Na evropském kontinentě dojde každé tři minuty ke spáchání rasově motivovaného trestného činu - přijímací střediska pro žadatele o azyl jsou až příliš často cíli těchto útoků. A Evropa zatím dál produkuje uprchlíky. Spolu s humanitární krizí v bývalé Jugoslávii a s dramaty odehrávajícími se na území Kavkazu - v Gruzii, Arménii, Ázerbajdžánu a v Čečensku - je na evropském kontinentě víc než 6.5 milionu uprchlíků. "Kdybychom v roce 1991 řekli Evropanům, že za několik let budou poskytovat útočiště více než 500.000 uprchlíků z bývalé Jugoslávie, nikdo by nám nevěřil," říká John Horekens, ředitel oblastní kanceláře UNHCR pro Evropu.
Přestože se katastrofické předpovědi o migraci milionů osob z bývalého Sovětského svazu do Západní Evropy nesplnily, až do nedávné doby vykazoval počet podaných žádostí o udělení statusu uprchlíka vzestupný trend. Například v 70. letech 20. století bylo v Evropě každoročně podáno kolem 30.000 žádostí o azyl. Na konci 80. let se tento údaj zvýšil na 300.000 žádostí. V roce 1992 už to bylo skoro 700.000 podaných žádostí. Počet podaných žádostí o udělení statusu uprchlíka v evropských zemích v letech 1987-1994 Země, ve které byla žádost 1987 podána Belgie 6,000 Dánsko 2,800 Finsko 100 Francie 24,800 Holandsko 13,500 Itálie 11,100 Německo 57,400 Norsko Portugalsko Rakousko Řecko Španělsko Švédsko Švýcarsko Velká Británie Celkem
8,600 500 11,400 7,000 2,500 18,100 10,900 5,900 180,600
1988
1989
1990
1991
1992
1993
1994
5,100 4,700 100 31,600 7,500 1,300 103,100
8,100 4,600 200 61,400 13,900 2,300 121,300
13,000 5,300 2,700 53,100 21,200 3,200 193,100
15,200 4,600 2,100 46,500 21,600 23,300 256,100
17,700 13,900 3,600 26,900 17,500 2,500 438,200
26,900 14,400 2,000 27,600 35,400 1,500 322,600
14,400 6,700 800 26,000 52,600 1,400 127,200
6,600 400 15,800 8,400 3,300 19,600 16,800 5,700 230,000
4,400 200 21,900 3,000 2,900 30,300 24,400 16,800 315,700
4,000 100 22,800 6,200 8,600 29,400 35,800 38,200 436,700
4,600 200 27,300 2,700 8,100 27,400 41,600 73,400 554,700
5,200 700 16,200 1,900 11,700 84,000 18,100 32,300 690,400
12,900 2,100 4,800 800 12,300 37,600 24,100 28,000 553,000
3,400 700 5,100 1,300 12,000 18,600 16,100 42,200 328,500
Poznámky: Čísla udávají počet osob. Roční údaje jsou zaokrouhleny na stovky. Údaje z Francie zahrnují i znovu-usídlené indo-čínské uprchlíky. Údaje za rok 1994 z Velké Británie jsou předběžné. Údaje z Belgie až do roku 1990 Údaje některých zemí byly zpětně upraveny.
udávají
pouze
počet
dospělých
Velký příliv uprchlíků donutil země Evropské Unie přehodnotit jejich azylové politiky. V roce 1993 Belgie, Francie, Německo, Holandsko, Portugalsko a Velká Británie začaly přijímat opatření na zmenšení přílivu uprchlíků do země. V roce 1994 je následovaly Dánsko, Itálie a Rakousko. Během času se tato opatření stávala stále více a více přísnějšími, a to až do té míry, jak se nechávají slyšet kritické hlasy, že vládní snahy zamezit ekonomické migraci jakkoli opodstatněné - narušují základní principy azylu. Evropa však ve skutečnosti nečelí vážnějším azylovým problémům. Má ale problémy s imigrací - bohužel jsou to právě uprchlíci, kteří na to doplácí. V posledních letech celých 80 % světových uprchlíků uteklo z chudé země do jiné chudé země. Jen málo z nich skončilo na prahu bohatších evropských států. Ředitel oblastní kanceláře UNHCR, pan Horeken, přirovnává příliv uprchlíků a imigrantů ke dvěma tokům, které dlouhou dobu existovaly bez vážnějších problémů vedle sebe. Ale pokud je jeden z nich přehrazen - imigrační tok přelije se do uprchlického kanálu. Výsledkem je povodeň. Od 70. let 20. století se evropské dveře před imigranty zavírají. Jediný způsob, jak se dostat do těchto zemí, a to i pro člověka, který hledá lepší ekonomické zázemí - který neutíká před pronásledováním - je požádat o udělení statusu uprchlíka. Ekonomičtí migranti uvažují rozumně: budou moci pracovat tak dlouho, než bude jejich žádost o azyl vyřízena - to může trvat i několik let. V nejhorším případě, pokud bude jejich žádost zamítnuta, se vrátí domů s balíkem peněz a, pokud budou mít štěstí, i s novými pracovními zkušenostmi. Zhruba čtvrtině z 80 % žadatelů o azyl, jejichž žádost je zamítnuta, je udělen alespoň humanitární status, většinou proto, že je velice složité deportovat je domů. V době, než je azylová procedura ukončena, rodiny žádající o azyl si v nové společnosti již zvykli, a jejich děti se alespoň z části sžily s novou kulturou. "Azylová procedura většinou trvá tři roky," říká Jean-Francois Durieux z oddělení UNHCR pro mezinárodní ochranu. "Mezitím si žadatelé naleznou práci, sponzory, dokonce se mohou i oženit. Není jednoduché takového člověka deportovat."
avřené žádosti o udělení statusu uprchlíka v Evropě - 1990-1994
osob.
mě, ve 1990 1991 1992 1993 1994 eré byla Uprchl.Zam. Pov. Uprchl. Zam. Pov. Uprchl. Zam. Pov. Uprchl. Zam. Pov. Uprchl. Zam. dost dána kousko 900 11,800 2,500 17,200 2,300 21,200 1,200 14,200 700 8,300 gie 700 1,200 600 1,700 800 2,000 1,000 2,500 1,500 3,300 nsko 700 1,400 1,000 2,000 800 2,000 700 2,100 500 1,400 sko 20 300 100 20 600 1,700 10 1,300 600 10 1,400 2,100 20 500 300 ncie 13,500 74,500 16,000 65,800 10,800 27,600 9,900 25,600 6,200 23,800 mecko 6,500 116,300 11,600 128,800 9,200 163,600 16,400 348,000 25,600 238,400 cko 200 2,300 120 5,200 100 1,700 40 700 90 700 ie 800 600 800 15,700 300 6,600 100 1,300 300 1,400 ozemí 700 9,000 900 800 14,500 1,900 4,900 20,300 6,900 10,300 15,800 4,700 6,700 32,200 12,700 rsko 100 2,100 1,200 100 2,300 1,700 60 2,900 1,000 50 4,700 500 20 3,000 1,800 tugalsko40 50 10 50 20 0 40 600 10 1,700 40 anělsko 400 3,000 200 5,500 500 10,600 1,300 16,300 600 12,200 édsko 2,200 4,500 9,200 1,400 4,300 15,500 600 8,200 8,800 1,100 41,400 34,700 800 10,300 36,600 ýcarsko 600 11,200 900 28,500 1,500 30,100 3,800 18,700 2,900 18,800 ká 1,600 900 3,600 800 5,400 3,000 1,900 35,500 21,700 2,900 18,600 15,500 1,400 20,900 5,400 tánie kem 29,000 238,000 16,000 37,000 296,000 26,000 34,000 332,000 41,000 49,000 510,000 60,000 47,000 376,000 58,000 známky eplatné/ nedostupné
rchl. Udělen status uprchlíka m. Žádost zamítnuta
v. Povolen pobyt z humanitárních nebo podobných důvodů. ční součet údajů ze všech vyjmenovaných zemí je zaokrouhlen na 1.000. echny ostatní údaje byly zaokrouhleny na 100, kromě údajů menších jak 100, které byly zaokrouhleny na 10. aje z Dánska a Francie zahrnují usazené uprchlíky. aje z Itálie za rok 1991 jsou předběžné: zahrnují především Albánce.
aje některých zemí byly zpětně upraveny.
Přesto jsou lidé ochotni zaplatit obrovské sumy peněz a podstoupit obrovské riziko, aby zrealizovali svůj sen o lepším životě, který zahrnuje lepší pracovní příležitosti a vyhlídky na slušné vzdělání pro děti. Informace díky televizi a moderním komunikačním systémům překročily mezinárodní hranice a způsobují nové frustrace, přání a zlost u těch, kteří oproti rozvinutým státům nemají nic. Jedním důsledkem je pašování lidí, způsob podnikání, který je přitažlivý zejména pro organizované zločinecké sítě a který je příčinou nepopsatelné bídy a utrpení. Pašerácké stezky spojují řadu oblastí: Albánii dávají přednost Makedonci, Kurdové, Pákistánci a Číňané; Kosované přicházejí přes Maďarsko; přes baltské státy přicházejí Iráčané, Afghánci a Srí-Lančané. Někteří migranti jsou úplně na mizině. Jiní riskovali - a někteří dokonce i ztratili - v honbě za svým snem vlastní život. Je nesporné, že Evropa v poslední době čelí velkému náporu neopodstatněných žádostí o udělení azylu a že je nutné tento nápor zastavit. "Soucítíme s těmi, kteří prchají z ubohých ekonomických podmínek, aby zajistili svým dětem lepší budoucnost," říká Horekens. "Rozvinuté země by se měly více zajímat o osudy chudších národů, umožnit jim aby našli to, co hledají, ve své vlastní zemi. Ale mezitím si musíme uvědomit, že lidé, kteří hledají lepší ekonomické vyhlídky, nespadají do mandátu UNHCR. Musíme mít odvahu toto udělat, a zároveň je třeba si uvědomit, že je pouze záležitostí každé konkrétní země, jestli pošle ilegální imigranty zpět do jejich vlasti." Ale pro řadu vlád, jakkoli jim záleží na názoru veřejnosti, se takové prohlášení snadněji říká, než uskutečňuje. Horekens se domnívá, že "Největší nebezpečí pro instituci azylu v Evropě představuje rostoucí počet podaných žádostí o azyl od lidí, kteří nejsou skutečnými uprchlíky, a které vláda nechce deportovat ať už kvůli sympatizující veřejnosti, odporu tisku, veřejnému mínění nebo nevládním organizacím". Pokusy deportovat odmítnuté žadatele o azyl bývají často marné. Rozhodnutí francouzských úřadů deportovat skupinu 51 Rumunů, po dohodě s rumunskými úřady, se setkalo s ostrými protesty nevládních organizací. Ve stejné době vyvolalo obdobnou reakci i rozhodnutí Francie, Belgie, Německa a Nizozemí deportovat zpět do vlasti 60 Zaiřanů. Stejně jako Rumuni, ani Zaiřané nikdy nepožádali o azyl. Nebyl mezi nimi žádný uprchlík. Ale okolnosti jejich deportace si přesto vyžádali vyšetřování.
"Přestože to bolí, naší prácí je, mimo jiné, podporovat vlády, které se rozhodnou deportovat osoby, které o sobě tvrdí, že jsou uprchlíky ale uprchlíky ve skutečnosti nejsou," říká Horekens. "Ale to pouze za předpokladu, že jsou splněny konkrétní podmínky - včetně toho, že tito lidé museli mít plný přístup k mezinárodně akceptované azylové proceduře. Což se stalo málokde." "Musíme si být úplně jistí, že tito lidé nejsou uprchlíci," pokračuje. "Jsou-li vlády připraveny za každou cenu zlepšit kvalitu a nestrannost azylových procedur, pak jsme i my připraveni jim ve všech ostatních případech pomáhat. Naším úkolem je zajistit, aby dveře pro uprchlíky byly stále otevřené." Mnohé opatřeních, která evropské státy přijaly, přispěly ke zlepšení nepřehledné situace. Na mnoha místech jsou však aplikována s přílišnou tvrdostí, a to až do té míry, že mnohdy omezují právo každého hledat útočiště a ochranu v jiné zemi, pokud jsou jeho život a svoboda v domovské zemi ohroženy. Aby se zkrátila doba mezi vlastním podáním žádosti o azyl a rozhodnutím úřadů, rostoucí počet evropských zemí využívá zrychlené azylové procedury. Avšak stává se, že některé případy jsou "zrychlené" do té míry, že se žadatelům o azyl nedostane potřebného prostoru pro obhajobu jeho žádosti. A ti, kdo o případu rozhodují, nemívají vždy potřebnou kvalifikaci. Zrychlená azylová procedura umožnila Belgii výrazně omezit příliv ilegálních migrantů: 90 % procent žádostí o azyl je zamítnuto již na hranicích. Ani ne před třemi lety byla belgická záchytná střediska přeplněna žadateli o azyl do té míry, že si situace vyžádala výstavbu dalších center. Dnes jsou tato střediska jedno po druhém zavírána. Ale přístup Belgie k azylové proceduře se stal natolik obtížným, že odrazuje dokonce i "opravdové" uprchlíky. Cítí, že nemají šanci uspět - a raději se do země pokoušejí dostat ilegálně. Nejvíce uprchlíků z evropských zemí každoročně uznává Francie - 25 % v porovnání s 10 %, což je průměr v ostatních státech. Největší problém pro žadatele je dostat se přes hranice. O francouzských četnících se říká, že jsou nejméně přístupní z celé Evropské Unie. Dvě třetiny žadatelů o azyl se nedostanou ani přes hranice. Navíc, vytvoření Evropské Unie nutí její členské státy harmonizovat jejich azylové procedury. Zatímco někteří si zatím ještě nejsou jisti potřebou harmonizovat, politiky ostatních zemí směřují k nejmenšímu společnému jmenovateli. "S postupným odstraňováním formalit v Evropské Unii, je celkem přirozené, že je vyvíjen i tlak na harmonizaci azylových politik," říká Horekens. "Je normální očekávat, že sjednocená Evropa bude cítit potřebu hlídat své vnější
hranice. Z tohoto úhlu pohledu nepředstavují harmonizační opatření žádný problém - stejně jako zrychlená azylová procedura - ale pouze za podmínek, že harmonizace proběhne na přijatelné úrovni. Tak tomu ale vždy nebývá." Podstata problému tkví v tom, že se každá země Evropské Unie snaží být vůči uprchlíkům "přísnější" než její sousedi, tím se snaží docílit minimálního počtu podaných žádostí o status uprchlíka. Příklad Nizozemí je obzvlášť názorný. Léta bylo Nizozemí, stejně jako skandinávské státy, vzorem svobody, štědrosti a přizpůsobivosti. Ale jak může země zůstat štědrá, pokud její sousedi uzavírají své hranice? V malém světě žadatelů o azyl se zprávy šíří velice rychle. Zprávy o nových opatřeních vlád se šíří stejně rychle jako způsoby, jak je lze obejít. Žadatelé o azyl vědí, které země mají nejliberálnější azylovou politiku a do těchto zemí míří. Například v Holandsku se v důsledku uzavírání hranic ostatních států mezi léty 1992 a 1993 počet podaných žádostí o azyl zdvojnásobil. Počet žádostí se v roce 1991 zvýšil o dalších 51 %. Holandsko však nechtělo přijímat žadatele, kteří byli v jiných zemích odmítnuti, a tak v lednu 1995 přijalo novou úpravu uprchlického práva. Pomalu, kousek po kousku, zvyšují evropské země hradby kolem svých pevností, hledají nové způsoby, jak zabránit nepravým žadatelům o azyl ve vstupu do země. Naneštěstí úplně stejná opatření mohou zabránit ve vstupu i skutečným uprchlíkům, kteří zoufale hledají bezpečí. Nejdříve se přišlo s nápadem zavést vízovou povinnost pro občany zemí produkujících uprchlíky, a to včetně bývalé Jugoslávie, Rumunska, Iráku a Srí Lanky. Stačí si pouze představit všechny překážky, kterými museli projít uprchlíci z válkou ničené Bosny a Hercegoviny, aby získali víza a mohli před válkou utéct. Poté byly zavedeny sankce a pokuty pro ty letecké společnosti, které přijali pasažéry bez řádných cestovních dokumentů. Zaměstnanci aerolinií však nemají dostatečnou kvalifikaci, aby mohli rozhodovat o tom, kdo mezinárodní ochranu potřebuje a kdo ne. V některých zemích, především v zemích třetího světa, už na letištích, ještě před vstupem na palubu mezinárodního letadla, kontrolují evropští imigrační úředníci dokumenty cestujících. Pak se přišlo s konceptem tzv. "bezpečné třetí země", v rámci kterého vlády odmítají dokonce i uvažovat o žádosti někoho, kdo již před tím prošel přes území země, která je považována za "bezpečnou". Žadatel o azyl je jednoduše vrácen na území této "bezpečné" země. "Aby mohl tento koncept fungovat, z pohledu UNHCR, je třeba vždy prokázat, že konkrétně tento člověk bude mít rovný přístup k řádné azylové proceduře a ochraně v zemi, do které je navrácen," říká Michael Petersen, regionální právní poradce UNHCR pro Evropu. "Bohužel ve skutečnosti to tak není." Například v Německu, ti, co se na německé území dostali přes zemi, která je považována za "bezpečnou" nemají
právo na získání azylu. Tito lidé jsou posláni zpátky do "bezpečné" země. Seznam "bezpečných" zemí zahrnuje všechny státy, se kterými Německo sousedí. Některé patří mezi východoevropské státy, které podepsaly Úmluvu z roku 1951 teprve nedávno a ještě stále se učí a stále dělají chyby - v dodržování práv uprchlíků. Tento seznam zahrnuje i všechny země Evropské Unie včetně Řecka a Rakouska a to i navzdory výhradám UNHCR. Koncept třetí bezpečné země se vztahuje dokonce i na osoby, které strávily jen několik málo desítek minut v tranzitní hale cizího letiště. Řecko přijímá pouze ty žadatele o azyl, kteří na řecké území přijeli přímo ze země původu. Ti, kteří prošli přes území jiné země, jsou posláni zpátky. Tento přístup se může stát osudným například pro žadatele, kteří projdou pře turecké území. Turecko totiž sice přistoupilo k Úmluvě z roku 1951, ale s územní výjimkou, která říká, že azyl mhou získat pouze žadatelé z evropských zemí, ostatní o něj ani nemusí žádat. "Mnoho iránských uprchlíků nemůže ze země odcestovat letadlem, protože iránská letiště jsou velice přísně střežena. Řada z nich proto volí ilegální přechod přes iránsko-turecké hranice," říká Henrik Nordentoft z oddělení UNHCR pro mezinárodní ochranu. "Většina raději hledá ochranu u západoevropských států, protože se obávají, že turecké úřady jim ji neposkytnou. Ti, kterým se podaří dostat až do Řecka jsou odmítnuti, protože nepřišli přímo z Íránu. Řecké úřady je pravděpodobně deportují zpět do Turecko, přestože tato země, nemá k íránských žadatelům o azyl ani podle Úmluvy z roku 1951 ani podle žádného jiného dokumentu žádné povinnosti. Situace, kdy neexistuje dohoda mezi zeměmi o tom, kdo by měl být odpovědný za ochranu uprchlíků, představuje další veliké riziko pro bezpečnost uprchlíků. Ve stejném duchu vytvořily evropské země termín "bezpečná země původu" - také pojem, ve kterém se skrývá nebezpečí, pokud je aplikován slepě a bez uvážení. Francie nedávno zařadila Rumunsko na mezi bezpečné země původu, ale s dodatkem, že- s přihlédnutím k dodržování menšinových práv v zemi - rumunští žadatelé o azyl nebudou automaticky zbaveni práva získat status uprchlíka. Existuje také tzv. neodkladnost v řízení, podle které odmítnutí žadatelé o azyl, kteří se však proti rozhodnutí odvolali, nemohou zůstat v hostitelské zemi a tam čekat na rozhodnutí druhé instance. Země jako Rakousko, Francie, Švédsko a Německo aplikují taková přístup na některé případy. Ale kam mají uprchlíci jít, když jsou jejich životy v nebezpečí a nemohou se tak vrátit domů? Proto často zůstávají v zemi ilegálně. Ale pokud jsou odhaleni, hrozí jim uvěznění. Mnoho zemí otevřelo kvůli žadatelům o azyl tzv. "tranzitní zóny". Kritikové tohoto přístupu říkají, že ve skutečnosti to jsou spíše vězení. Nejen ve Velké Británii byli někteří žadatelé o azyl nuceni v těchto střediscích pobývat déle než rok. Někteří tam spáchali sebevraždu. "Žadatele o azyl nelze a priory považovat za kriminálníky," říká Petersen. "Neexistuje jediný důvod, proč s nimi zacházet jako se zločinci. Životy většiny z nich již byly dostatečně traumatické."
Ještě více je však třeba se obávat přísného výkladu Úmluvy z roku 1951, který některé evropské země aplikují. V rámci tohoto přístupu mají právo na uprchlický status pouze ti žadatelé, kteří jsou ve své zemi původu perzekuovaní státem. Ti, kteří jsou pronásledování nestátními aktéry - např. odbojovými skupinami nebo extremistickými organizacemi - nemají na uprchlický status nárok. Například lidé pronásledovaní Alžírskou extremistickou skupinou nejsou v některých evropských zemích - včetně Francie a Švýcarska - pouvažováni za uprchlíky. Avšak členové stejné extremistické skupiny mohou mít na uprchlický status nárok, pokud se obávají pronásledování ze strany státních autorit a pokud se neúčastnili žádných teroristických akcí. V jiných státech aplikace "přístupu nestátních aktérů" na případy osob z bývalé Jugoslávie znamenala, že kosovští Albánci mají nárok na získání statusu uprchlíka, avšak Bosňané, kteří utíkají z mnohem nebezpečnějších podmínek, kdy jsou ohroženy i jejich životy, nárok na získání statusu uprchlíka nemají. Navíc oběti všeobecného násilí, jako je občanská válka a porušování lidských práv, bývají často zbaveni svého práva na získání statusu uprchlíka, protože nečelí individuálnímu pronásledování ze strany státu. Proto, nebyl udělen status uprchlíka Libéřanům, kteří před pěti lety prchali před brutální občanskou válkou. Stejně dopadli i Bosňané kteří jsou často používáni jako názorný příklad definice z Úmluvy z roku 1951. Rakousko je jedinou zemí v západní Evropě, která deportuje Bosňany - přes Maďarsko, kde se mnohým podaří utéci. Minulý rok Rakousko deportovalo 43 Bosňanů, přestože tím došlo k hrubému porušení článku 33 Úmluvy z roku 1951 o zákazu vyhoštění a navracení (non-refoulement). Některým pozorovatelům se zdá, že evropské vlády neumějí rozhodnout - na jedné straně například opravdu chtějí financovat programy na pomoc uprchlíkům a vyhoštěncům z konfliktů v bývalé Jugoslávii, ale jejich štědrost zmizí v momentě, když se stejní lidé objeví na jejich prahu. "Tento přístup evropských vlád vytváří UNHCR složité dilema," říká Cecil Kpenoum zástupce UNHCR u Evropské Unie v Bruselu. "Na jednu stranu požadují po UNHCR pomoc a ochranu pro oběti konfliktů, a to s jejich plnou politickou i finanční podporou. Ale na straně druhé, když se stejným obětem stejné války podaří dotáhnout hranic Evropské Unie, se jejich přístup úplně změní: lidé, o které se UNHCR stará, najedou přestávají být uprchlíky." Podle UNHCR je odmítnutí udělit status uprchlíka osobám, které jsou, nebo které se obávají, že by mohly bát perzekuovány jinými aktéry než jejich státními autoritami, v rozporu s Úmluvou z roku 1951. "I pronásledování, na kterém se nepodílejí státní úřady je pronásledování," vysvětluje Petersen. "Úmluva má být použita ve všech případech, kdy stát není schopen těmto osobám poskytnout ochranu sám." Na obranu států, které těmto osobám odmítají udělit uprchlický status - především proto, že se obávají, že by v
zemi zůstali natrvalo - je třeba zmínit, že přišli s řadou způsobů, jak těmto osobám umožnit legální pobyt do doby, kdy bude návrat domů bezpečný. To zahrnuje "dočasnou ochranu" pro stovky tisíc Bosňanů, stejně jako udělení "ochrany z humanitárních důvodů", "status strpění" a "výjimečné právo v zemi setrvat". "UNHCR nemá žádné výhrady k těmto různým pojetí právních statusů," dodává Horekens, "avšak jen do té doby, kdy jsou příjemci tohoto statusu chráněni před největším nebezpečím, které jim hrozí - před nedobrovolným vyhoštěním do země původu, kde by se jejich životy mohly opět ocitnout v nebezpečí. Naneštěstí rozsah občanských a sociálních práv, které tyto osoby mají, se liší stát od státu, často se takovým osobám dostává zmiňovaných práv v menším rozsahu, než uznaným uprchlíkům. To je problém, který potřebuje dořešit. Evropské vlády také zkoušejí v praxi přístupy jako je "možnost bezpečného útočiště ve vlastní zemi" a "regionalizace". Podle prvního přístupu by člověk, který se obává pronásledování, měl nejdříve zkusit vyhledat útočiště v bezpečné oblasti ve vlastní zemi. Pokud neuspěje, měl by hledat ochranu ve svém geografickém regionu, a to na základě předpokladu, že přechod do podobného kulturního prostředí je méně traumatický. Samozřejmě, že tyto přístupy nemusí být problematické, ale nemohou být aplikovány na všechny případy. "Taková řešení jsou použitelná jen v některých případech," říká Petersen. "Ale nemohou být bez rozmyšlení použity na každého. V oblasti nemusí být uspokojivé bezpečnostní podmínky, nebo na území některých států není přítomná potřebná humanitární pomoc. Najít uprchlíka mezi hranicemi jeho vlastní země je velice obtížné, uprchlík se může obávat přechodu přes hranice, protože by tam mol být zastřelen a navíc, uprchlík nemusí být v absolutním bezpečí v sousední zemi - všechny tyto argumenty lze použít proti bezmyšlenkovitému používání zmiňovaných konceptů." Dennis McNamara, ředitel oddělení UNHCR pro mezinárodní ochranu, souhlasí, že v dychtivosti evropských států znemožnit ilegálním imigrantům vstup do země, tkají západoevropské vlády síť tak hustou, že se do země nemohou dostat ani legitimní uprchlíci. "Nikdo - ani jeden politik - se nezmiňuje o tom, že existuje rozdíl mezi uprchlíkem a ilegálním migrantem," doplňuje McNamara. "Nikdo si neuvědomuje, že ve skutečnosti se do země snaží dostat i uprchlíci a že by státy měly využít všechny možné prostředky, aby pro ně našly místo. Namísto toho, jsou všichni dáváni do jednoho pytle." Takto přehnaný přístup některých států je ve středu zájmu činnosti UNHCR. "Nepřehánějme - buďme realističtí," varuje McNamara. "S 300.000 každoročně podanými žádostmi o azyl v Evropě, z nichž většina stejně není opodstatněná, není toto číslo tak veliké. Taková situace může být vyřešena snadno - bez zbytečné paniky, ale musí existovat politická vůle."
Dnes stojí Evropa na křižovatce. Byla to právě Evropa, kde se zrodil koncept azylu, je to opět Evropa, kde je stejný koncept nejvíce ohrožován. Uslyší někdo toto varování? Pokud ne, důsledky nepocítí jen vybrané regiony, ale celý svět. Jak by mohly být chudé země přesvědčeny, aby přijímali uprchlíky, pokud nejbohatší národy světa zavírají dveře i před tím málem, kteří před nimi stále čekají? Jedna věc je jistá: jestli Evropa půjde příkladem, ostatní jí budou následovat. "Doufáme, že náš pohled na věc zvítězí," říká Kpenou. "Jakékoliv omezení definice uprchlíka státy západní Evropy ovlivní rozhodování a dobrou vůli zemí Afriky a Latinské Ameriky, které jsou zatím k uprchlíkům velice štědré."
