UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
Odváţné kroky praotce Abraháma Inspirace pro pastoračně – sociální pracovníky Marie Mentlová
Katedra filosofie a teologie Vedoucí práce: Dr. Ing. Ladislav Heryán, Th.D. Studijní program: B7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce
Praha 2013
1
2
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem „Odváţné kroky praotce Abraháma, Inspirace pro pastoračně-sociální pracovníky“ napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Plzni dne 5.6.2013
Marie Mentlová
3
Bibliografická citace Odváţné kroky praotce Abraháma [rukopis]: Inspirace pro pastoračně – sociální pracovníky: bakalářská práce / Marie Mentlová; vedoucí práce: Ladislav Heryán. Praha, 2013. 44 s.
Anotace Práce rozebírá čtyři biblické pasáţe z příběhu praotce Abraháma (Gn 12,1-9; Gn 13,1-18; Gn 18,16- 33 a Gn 22,1-19). Tyto části ukazují neobyčejnou odvahu Abraháma, který následuje Boţí zaslíbení, opouští vše staré a jisté a vykračuje do neznáma. Tyto kroky můţe udělat pouze s vírou a poslušností. V prvním příběhu Abrahám opouští svou rodinu a zemi a odchází do země, kterou mu Bůh zaslíbil. Ve druhém ukazuje svou moudrost a vzdává se úrodné země, protoţe ví, ţe důleţitější neţ vlastnictví je poţehnání. Ve třetím příběhu s odvahou polemizuje se samotným Bohem. Ve jménu spravedlnosti a soucitu se přimlouvá za obyvatele hříšných měst. V posledním příběhu prodělává nejtěţší zkoušku, kdy má obětovat svého milovaného syna Izáka. Jednotlivé biblické pasáţe jsou exegeticky rozebrány a jsou zde přiblíţeny jejich hlavní myšlenky. Ve druhé části práce jsem se pokusila najít v těchto myšlenkách inspirace pro pastoračně - sociální pracovníky. Objevila se zde silná témata týkající se smyslu utrpení a zkoušek, odvahy k pravdivosti, odvahy postavit se zlu, ale i témata v běţném ţivotě lehce přehlédnutelná, jako např. schopnost snést nejistou, poslušnost v malých věcech, odvaha ke změně, vztah vlastnictví, téma lpění na věcech i lidech nebo nesamozřejmost věcí kolem nás.
Klíčová slova Odvaha, poţehnání, zkouška, víra, poslušnost, pastoračně-sociální pracovník
4
Summary Courageous steps of forefather Abraham, Inspiration for pastoral and social workers. This thesis deals with four biblical passages of forefather Abraham´s story (Gn 12,1-9; Gn 13,1-18; Gn 18,16-33; Gn 22,1-19). These parts show unusual courage of Abraham, when he follows God´s promise, leaves what is secure and familiar and steps towards the unknown. These steps can be done only with faith and obedience. In the first story Abraham leaves his family and country and sets for the promised land. In the second story Abraham shows his wisdom and gives up the fertile land because he knows that blessing is more than properity. In the third story he boldly argues with God and in the name of justice and compassion he intercedes for the inhabitants of the sinful cities. In the last story he goes through the hardest ordeal when he is to scrifice his beloved son Isaac. Each passage is analysed in order to find and explain the main topics. In the second part of the thesis I tried to find the inspiration in these biblical stories for the pastoral and social workers. There have been revealed strong topics such as meaning of ordeal, courage to be truthful, courage to stan up against evil and also topics that can be easily overlooked in everyday life, such as how to withstand uncertainty, topic of the obedience in small things, courage to make changes, relation to possession, topic of dependence on things and people or self-evidence of things around us.
Keywords Courage, blessing, ordeal, faith, obedience, pastoral and social worker
5
Poděkování Děkuji všem, kdo mě přivedli ke čtení Bible, jmenovitě Majce a Tomovi Lachmanovým, Josefu Kašemu, díky za podporu a rady našemu páteru Pavlu Petrašovskému a v neposlední řadě děkuji vedoucímu práce páteru Ladislavu Heryánovi za skvělé hodiny biblistiky při našem studiu a za pomoc při psaní bakalářské práce.
6
Obsah Úvod………………………………………………………………..8 1. Historický kontext Abrahámova příběhu………………………10 2. Literární kontex Abrahámova příběhu...................…………….12 3. Odváţná vykročení……………………………………………. 13 3.1.Odejdi, Genesis 12,1-9……………………………………..13 3.1.1. Literární kontext……………………………………..13 3.1.2.Rozbor biblického textu……………………………...14 3.1.3. Moţné inspirace……………………………………...17 3.2. Velkorysost, Genesis 13,1-18……………………………..21 3.2.1. Literární kontext…………………………………….22 3.2.2. Rozbor biblického textu……………………………. 22 3.2.3. Moţné inspirace……………………………………...24 3.3. Abrahám, přímluvce, Genesis 18,16-33…………………...26 3.3.1. Literární kontext…………………………………… 27 3.3.2. Rozbor biblického textu…………………………….27 3.3.3. Moţné inspirace…………………………………… .29 3.4. Nejtěţší zkouška, Genesis 22,1-9………………………….30 3.4.1. Literární kontext…………………………………….31 3.4.2. Rozbor biblického textu…………………………….31 3.4.3. Moţné inspirace……………………………………..35 4. Závěr……………………………………………………………39 Seznam literatury...............................................................................40
Úvod Jako studentku pastoračně – sociálního oboru mě zajímá propojenost obou částí našeho studia, které nás má připravovat na náročné úkoly, spojené s pomáháním potřebným lidem v naší společnosti. Více neţ kde jinde je zde důleţitá osobnost pomáhajícího, jehoţ jednání a postoje se přímo promítají do jeho práce. Jedním ze zdrojů, ze kterých můţeme při své práci čerpat, je biblické poselství. Ke své práci jsem si vybrala mimořádnou postavu praotce Abraháma. V jeho příběhu jsou pasáţe, kde praotec musí projevit velkou odvahu, aby dostál toho, k čemu byl povolán. V práci uvádím čtyři úseky Abrahámovy ţivotní cesty, kdy praotec dělá odváţné kroky ze zajištěnosti do neznáma a kdy se musí spolehnout pouze na svoji víru. Příběh praotce Abraháma je starý 4000 let. Jde jen o historickou událost? Je zřejmé, ţe jeho vykročení je počátkem třech světových náboţenství: ţidovství, islámu a křesťanství. Čím nás jeho dramatický příběh oslovuje dnes, čím nás můţe po tolika letech inspirovat jeho odvaha? Prvním cílem mé práce je srozumitelný výklad hlavních myšlenek vybraných biblických úseků, druhým cílem je vyvození moţných inspirací pro pastoračně – sociální pracovníky. Metodou mé práce je exegeze daného biblického textu, práce s odbornou literaturou a jinými odbornými zdroji (zaznamenané přednášky a exercicie) i vyuţití vlastní zkušenosti sociálního pracovníka a věřícího člověka. Biblický příběh Abraháma (původně Abrama) je fascinující. Abrahámovo jméno znají ţidé, křesťané i muslimové. Povaţují ho za svého praotce . V hebrejštině toto jméno zní Avraham, Avram a znamená „otec mnoţství“ nebo „vznešený otec“. Jeho ţivotní příběh je příběhem začátku víry v jediného Boha. Je příběhem o odvaze k opuštění všeho starého, známého a vykročení do nového, neznámého. Jistotou je zde pouze Boţí příslib. Jak uvádí J. Hřebík ve svých exerciciích: „Slovo odejdi stojí na počátku víry a to pro vţdycky.“1 První slova „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a ze svého otcovského domu a jdi do země, kterou ti ukáţu!“ jsou podle britského rabína Sackse vyjímečně důleţitá pro celou lidskou historii. 2 V prvním příběhu (Gn 12) Abrahám odchází ze země svých předků, rodových a náboţenských tradic. Opouští svoji zemi, rodinu i svatyni.3 Poslechne Boţí volání a jde. Vzdává se svých plánů. Dělá krok do prázdna. V druhém příběhu (Gn 13) prokazuje Abrahám svoji moudrost a nezávislost na získaných věcech a statcích. Dává svému synovci Lotovi vybrat území, kde se má se svým lidem usadit. Sám přijímá to, co zbude, neúrodnou oblast 1
HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s.31 3 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s.90 2
8
Kenaanu. Ví, ţe důleţitější je Boţí poţehnání, neţ vlastní majetek. Ve třetím příběhu (Gn 18) Abrahám odváţně předstupuje před samotného Hospodina a nebojí se s ním polemizovat ve jménu spravedlnosti a soucitu s obyvateli Sodomy. V posledním příběhu (Gn 22) proţívá Abrahám zkoušku nejtěţší. Má se rozloučit se svým milovaným synem, na kterého tak dlouho a touţebně čekal. Má ho obětovat Bohu. I tehdy Abrahám ukáţe svoji poslušnost, která vychází z jeho víry v Boţí dobrotu. Je připraven vzdát se toho nejdraţšího a v hrozné zkoušce obstojí.
9
1. Historický kontext Abrahámova příběhu Většina biblistů se shoduje, ţe Abrahám je historickou postavou. Pocházel z města Ur, které bylo v té době světovou a chrámovou metropolí.4 Leţelo v dolní Mezopotámii, při jiţním toku Eufratu, nedaleko Perského zálivu. Původní vlast Abraháma byla zřejmě díky rozvinutému obchodu silná a bohatá. Četné vykopávky dokazují, ţe do města Ur vedlo sedm silnic. Lidé zde ţili v blahobytu, bydleli ve státních domech o mnoha místnostech, které byly vybaveny veškerým pohodlím: koberci, křesly, řezbářskou výzdobou. Město bylo dobře zásobované vodou. Vzdělání bylo na vysoké úrovni.5 Abrahám se narodil cca před 4000 lety jako nejstarší ze synů Teracha. Jeho bratři byli Náchor a Háran. Abrahám a jeho o 10 let mladší ţena měli společného otce. Po smrti bratra Hárana Abrahám odchází se svou ţenou Sárou (původně Sáraj), se svým otcem Terachem a s Háranovým synem Lotem z Uru. Jdou do Cháranu, který leţí v severozápadní Mezopotámii. Mezopotámie byla úrodná a rozvinutá země, Ur a Cháran byla důleţitá střediska té doby. V 75 letech, po smrti otce, odchází Abrahám do Kenaanu, kam ho Bůh povolává. Kenaan je také země pohanská, uctívají se zde přírodní boţstva. Na rozdíl od Mezopotámie je to země hornatá a neúrodná..6 Obě města, Ur i Cháran uctívala měsíčního Boha Sin, na jehoţ počest se stavěly věţe.7 Konaly se zde okázalé slavnosti novměsíce. Chrámy měly tvar umělých návrší. Jak uvádí W. Luthi: „Lidé ţili plně svým náboţenstvím.“8 V Orientě byl otec nositelem náboţenských tradic. Abrahám byl vychováván ve světě polyteismu a modlářství.9 Následoval Boha, který nebyl bohem jeho předků. Opouští modlářskou zemi.10 Lidé v té době ţili kočovným způsobem ţivota, bydleli ve stanech, chovali ovce, kozy, osly. Tam, kde pobývali se svými stády, obdělávali i půdu..11 O ţivotě Abraháma do jeho sedmdesáti pěti let vlastně nic nevíme a o jeho posledních 75 letech jeho ţivota toho víme minimálně. (Abrahám zemřel ve sto sedmdesáti pěti letech.) Rozhodující roky jsou ty od sedmdesáti pěti do sta let.
4
Srov .SCHNEIDER, Klíč k tóře, s. 14 Srov. LUTHI, Abrahám, s. 9 -10. 6 Srov. KUSCHEL, Spor o Abraháma, s. 32 7 Srov. Výklady ke Starému zákonu I, s. 74 8 LUTHI, Abrahám, s. 10 9 Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 92 10 Srov. KUSCHEL, Spor o Abraháma, s. 32 11 Srov. Jeruzalémská bible, s. 55 5
10
V sedmdesáti pěti letech Abrahám odchází z Cháranu a ve sto letech se mu narodí vytouţený syn Izák. Mezitím se odehrávají důleţité události jeho ţivota: pobývání v zaslíbené zemi, narození syna Ismaele, smlouva s Bohem.12
12
Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 82
11
2. Literární kontext Abrahámova příběhu Příběhy obsaţené v Genesis 1–11 tvoří biblické pradějiny. Jde o vyprávění spíše mýtického neţ historického rázu. Od kapitoly 12 začíná historie izraelských praotců, historie Bohem vyvolených lidí. První je příběh o Abrahámovi. Předěl mezi mýtickou a historickou částí tvoří rodokmen od Šéma (syna Noeho) po Teracha (otce Abraháma i jeho ţeny Sáry), v Gn 11, 10–32. Jak Bůh jedná v příbězích, které předcházejí příběhu o Abrahámovi? Kdyţ Bůh v kapitolách Genese 1 – 11 trestá lidi za jejich hříšnost, zároveň pak ukazuje své milosrdenství. Kdyţ zhřeší Adam, Bůh mu dále dovoluje ţít a obléká ho, aby se nemusel stydět. Po Kainově hříchu ho Bůh milosrdně označí znamením, aby nebyl zabit těmi, kdo ho neznají . Poté, co Bůh sesílá na hříšné lidi potopu, slíbí Noemu, ţe uţ svět nikdy víc nepotrestá takovou katastrofou. Na znamení této smlouvy mu dává duhu v oblacích. Příběh, který Abrahámově příběhu těsně předchází, je příběh o stavbě Babylónské věţe. Bůh zde trestá lidi za to, ţe si chtějí vystačit sami a nespoléhají se na něho. Trestá jejich pýchu a svévolnost. Lidem jsou zmateny jazyky a jsou rozehnáni do různých částí světa. Neslyšíme zde ale ţádné Boţí ujištění o tom, ţe Bohu na lidech stále záleţí a ţe se o ně nepřestal starat. A právě tady navazuje příběh o Abrahámovi, který je Bohem vybrán, aby se stal prostředníkem jeho milosrdenství a spásy lidí. Bůh tedy na lidstvo nezapomněl. Zaměřuje se ale teď na konkrétní lidskou bytost, skrze kterou chce lidstvo poţehnat.13 Do vyprávění o Abrahámovi se promítá několik pramenů, z nichţ se postupně vytvářel Pentateuch. Uvádí se, ţe jahvistický pramen (10 .- 9.stol.) zdůrazňuje Abrahámovo Boţí poţehnání, elohistický (8.stol.) Abrahamovu víru a kněţský (6.stol.) smlouvu s Hospodinem a ustanovení obřízky.14 Abrahám je v ţidovství vnímán jako praotec národa. V této souvislosti se na něj vícekrát odvolávají evangelia, např. v Jeţíšově rodokmenu (Mt 1,2; Lk 3,34) nebo v polemikách mezi Jeţíšem a jeho odpůrci (Lk 3,8; Jan 8,39-40; Jan 8,58). U apoštola Pavla je praotec Abrahám vnímán jako příklad ospravedlnění vírou, nikoli skutky (Řím 4,1 -3; Gal 3,8). List Jakubův ale polemizuje s touto extrémně pojímanou Pavlovou teologií, kdyţ se zde píše: „Coţ nebyl náš otec Abrahám ospravedlněn ze skutků, kdyţ poloţil na oltář syna Izáka? Nevidíš, ţe víra působila spolu s jeho skutky a ţe ve skutcích došla víra dokonalosti?“ List Ţidům pouţívá praotce Abraháma jako vzor víry (Ţd 11,8; Ţd 11,17). 13 14
Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s.52 Srov.LEON-DUFOUR, Slovník biblické teologie, s. 1
12
3. Odváţná vykročení Následují čtyři pasáţe Abrahámova příběhu, které jsou příkladem praotcova odhodlání vykročit ze zajištěnosti a jeho odvahy spolehnout se na Boţí příslib. Kaţdá část obsahuje literární kontext daného příběhu (tedy do jakého rámce je příběh zasazen, co příběhu předcházelo), samotný výklad biblického textu a moţné inspirace pro pastoračně – sociální pracovníky. 3.1. ODEJDI, Genesis 12,1-9 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. 3.1.1. Literární kontext Jak jiţ bylo výše řečeno, příběh o Abrahámovi v Bibli bezprostředně navazuje na uvedení rodopisu Šémova. Do něho je jakoby bez souvislosti vloţena zpráva o budování babylónské věţe (Gn 11,1-9). Přesto zde souvislost je. Šémovce nelze sice povaţovat za vlastní stavitele města a věţe, ale určitě se tohoto konání také účastnili.15 Bratr Abraháma Háran umírá v Uru. Otec Abraháma se vydal také na cestu z Uru do Cháranu, ale i tam pokračuje v modlosluţbě. Nepoučil se a dělá stejnou chybu.16 V Cháranu také umírá. Ursko – cháranská oblast je tak vyjádřením místa smrti. Abrahám, jako
15 16
Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 86 Srov. SCHNEIDER, Klíč k Tóře, s. 14
13
představitel nového ţivota, tuto oblast opouští.17 Proti zemi bábelských věţí zde stojí země, kterou Abrahámovi ukazuje Bůh.18 3.1.2. Rozbor biblického textu Abrahám v 75 letech uposlechne Boţí příkaz a opouští své rodiště. Se svou neplodnou ţenou a synovcem Lotem se vydává na dalekou cestu. Neví, co ho čeká, co je před ním. Odejdi je prvním slovem Boha člověku, kterého lze nějak historicky zařadit. Proč si Bůh mezi všemi jinými na celé zemi vybírá právě Abraháma? Důvod se zde nedozvíme. Boţí volba je pouze v Boţích rukou a není na nás se po těchto důvodech ptát. Bůh svět nejen tvoří, ale i řídí jeho spásu a vybírá lidi, skrze něţ má být tato spása uskutečněna.19 Pokud člověk uslyší Boţí volání, musí odejít z místa, kde právě je.20 To neznamená pouze fyzické opuštění nějaké oblasti, ale opuštění starého způsobu myšlení, opuštění toho, co nás odděluje od našeho povolání. Abrahám se nemá o co opřít a neví dopředu, ţe jeho cesta je jistá. Má pochybnosti, ale přesto vykročí s vírou. Vzdává se svých plánů.21 Bůh povolává, ale také potřebuje, aby mu člověk na jeho volání odpověděl. Boha následovat není jednoduché. Častým důvodem, proč lidé nevěří, je, ţe je pro ně obtíţné Boha poslouchat. Abrahámova tichá poslušnost mění směr světové historie.22 Abrahám neváhá a jde. Nemůţe jinak. Slyší jak výzvu k odchodu, tak zaslíbení země a potomků. Bere s sebou všechen svůj majetek i lidi a opouští modlářskou zemi. Odchází do země nové, která je také modlářská, ale zároveň i zaslíbená Bohem. Abrahámovo dobrodruţství je riskantní také proto, ţe mu Bůh cestu ukazuje vţdy jen v náznacích, Nic mu blíţe nevysvětluje a neurčuje konkrétní cíl cesty. Ten je zatím neznámý.23 Na Boţí zaslíbení (vyskytne se 5x ve dvou verších 12,2-3) reaguje Abrahám stavěním oltářů a vzýváním Hospodinova jména.24 Oltáře a stavění stanu jsou symboly Abrahamova ţivota. Oltáře představují jeho spojenectví s Bohem a stavění stanu jeho pozemskou pouť z místa na místo v úplné závislosti na Bohu.25 Jak je o Abrahámovi uvedeno v Listu ţidům: „Věřil, a proto ţil v zemi zaslíbené 17
Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 88 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 89 19 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 52 -53 20 Srov. HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM 21 Srov. Jeruzalémská bible, s.55 22 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 53 23 Srov.HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 92-93 24 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 90 25 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 54 18
14
jako cizinec, bydlel ve stanech….a upínal naději k městu s pevnými základy, jehoţ stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Ţd, 11, 9-10). Abrahám opouští nejen místo, kde ţil, opouští také svoji rodinu, tradice, ve kterých vyrůstal, uctívání měsíčního Boha Sin. Vrchní britský rabín Jonathan Sacks uvádí, ţe Abrahám není tradiční hrdina ve starořeckém slova smyslu. Podle Sackse je Abrahám anti–hrdina, který jde za Boţím voláním a koná dobro, protoţe je to prostě tak správné, bez ohledu na slávu a okolí. Ţije v souladu se svým přesvědčením, i kdyţ si všichni ostatní myslí něco jiného. Je věrný „hlasu věčnosti, ne hluku současnosti.“26 Co vše mohou první slova „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a ze svého otcovského domu a jdi do země, kterou ti ukáţu!“ vyjadřovat? Sacks uvádí, ţe známý vykladatel Tóry Raši jimi rozumí: “Vydej se na cestu pro své vlastní dobro.“ Tím je myšleno, ţe pro budoucnost je někdy nutné obětovat svoji minulost. Co se nyní zdá jako oběť, se s odstupem času jeví jinak. Tento odváţný krok můţeme učinit pouze s vírou. Jiný výklad uvádějí podle Sackse midraše. Cestování z místa na místo je zde vnímáno jako důsledek takové víry, která vidí Boha všude. Bůh není svázán s určitým místem. Zde se předjímá osud Abrahámových potomků, kteří budou rozptýleni po celém světě. Mystičtější výklad vnímá tato slova jako: „Jdi k sobě!“, k základům své duše. Je třeba dlouhá cesta, abychom poznali, kdo opravdu jsme. Abrahám musí opustit místa a věci, které ho činí někým jiným. Poslední moţný výklad, který Sacks uvádí je vyjádřen slovy: „Jdi sám.“ Jen pokud je člověk dost silný na to, ţe dokáţe stát sám ve své jedinečnosti a dokáţe opustit přirozené zdroje své osobnosti (rodina, kultura), můţe se setkat s Bohem. Abrahámovi potomci jsou zde proto, aby odporovali představě, ţe jsou produkty přirozené danost. Lidé jsou ovlivňováni ekonomickými, biologickými a psychologickými vlivy, ale pokud mají odvahu, mohou je překonat. Abrahám se má stát představitelem věčného národa, který nezanikne, jako vše přirozené. Být potomkem Abraháma znamená mít odvahu být jiný.27 Praotec Abrahám vykročil. Byl vyzván k odvaze, aby se mohl naplnit Boţí plán. Měl se odváţit ke kroku do prázdna, který je moţné udělat jedině s vírou. Víra znamená opuštění toho, čím jsme doposud byli, co jsme shromaţďovali a na čem jsme lpěli. Víra znamená zřeknutí se lidských výkonů a přiznání vlastní bezmoci. Člověk sám nemůţe být základem své existence a spásy. Víra otevírá cestu do budoucnosti a moţnost zatím netušených věcí. Hluboce věřící člověk neočekává nic od sebe, ale vše od Boha. Jak uvádí ve svých exerciciích J. Hřebík: „Víra je jakousi nádobou, umoţňující, aby bylo Boţí království
26 27
Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 32 Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s.32 - 33
15
v tomto světě přítomné“.28 Skoro vţdy je takový krok do prázdna, kdy dáváme všanc svůj úděl, krokem odvahy. J. Sacks rozebírá detailně, co můţe znamenat jednotlivé „odejdi“. „Odejdi ze své země,“ můţe znamenat nezávislost na svých statcích, na ekonomické zajištěnosti, na materiálním vlastnictví kaţdého z nás. „Odejdi ze svého rodiště,“ můţe vyjadřovat nezávislost na svých instinktech, na své lidské přirozenosti a „Odejdi ze svého otcovského domu“ nezávislost na nevědomých, iracionálních touhách (u Freuda představovaných hlavně Oidipovským komplexem).29 Bůh nás vyzývá k opuštění všeho, co nás svazuje a činí nás nesvobodnými. Ve svých exerciciích J. Hřebík uvádí, ţe nás Bůh vyzývá radikálně. Do jaké míry je člověk ochoten opustit své sebezajišťování, do té míry ho Bůh můţe naplnit svým poţehnáním.30 „Bůh není nakloněn tomu, aby obýval jen část lidského ţivotního příbytku.“31 Bůh zaslibuje Abrahámovi, ţe ho učiní velkým národem, ţe ho poţehná a jeho jméno učiní velkým, ţe poţehná těm, kdo jemu ţehnají a prokleje ty, kdo mu zlořečí. Chce, aby se Abraham doslova stal poţehnáním. V Abrahámovi mají dojít poţehnání všechny čeledi země. Zní to neuvěřitelně. Abrahám i jeho ţena jsou uţ staří. Bůh jim ale zaslibuje zemi a potomky. Jak asi oba na takové zaslíbení reagovali? Walter Luthi se ve své knize zamýšlí nad moţnou odpovědí Abraháma na toto zaslíbení. Napadá ho paralela s odpovědí Panny Marie, která na zvěstování anděla, ţe se stane matkou Boţí, jen bezmocně zvolala: „Jak se to můţe stát, vţdyť neţiji s muţem.“ Stejně tak nepravděpodobné se mohlo zdát zaslíbení i Abrahámovi. Byl starý a jeho ţena neplodná.32 Bůh zaslibuje, ţe učiní Abrahámovo jméno velkým. Jméno znamená v Bibli samotné bytí. Hospodin sám ze své lásky připravuje poţehnání pro všechny lidi. Abrahám se má stát otcem národů. Lidé uţ nebudou muset hledat smysl svého ţivota v moci, plození, válkách, vědění apod. Abrahám má být prostředníkem Boţí dobroty mezi lidmi. Pokud se lidé touţili zajistit sami, jejich snaha většinou končila v začarovaném kruhu pomsty a krveprolití. Abrahámovým poţehnáním se má dostat dobrota a milosrdenství všemu lidu.33 V těchto slovech je začátek spásy pro kaţdého z nás. Ve svých exerciciích J. Hřebík uvádí, ţe Bůh je začátkem všeho dobrého a slibného dění. Tam, kde se člověk rozhodne, ţe by měl Bohu vše přenechat, tam mu jde Boţí poţehnání vstříc. Bůh nás vede k plodnosti. Musíme nechat stranou to, co našemu nejvnitřnějšímu povolání neodpovídá. 28
HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s.30 30 Srov. Hřebík, exercicie 2010, CD-ROM 31 . HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM 32 Srov.LUTHI, Abrahám, s.11 33 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 89 - 90 29
16
Bůh mnou můţe procházet, pokud jsem pro něj prostupný, pokud ţiji v pravdě. Musím se vzdát toho, co se mně snaţí nasadit nějakou masku a opustit to, co je v mém okruhu falešné, abych mohl být pravdivý. Kaţdý člověk v sobě nese různá zranění a slabosti. Je otázkou, jak můţe být poţehnáním, kdyţ je tak nedokonalý. Podle J. Hřebíka se můţe člověk stát poţehnáním i přes své slabosti a nedokonalosti, pokud dovolí, aby se tato poranění a slabosti stala branou, kterou můţe Bůh procházet. 34 Abrahámovo vykročení do zaslíbené země nebylo nějakou expedicí čítající stovky mil. Byla to cesta k hledání duchovní pravdy. Toto hledání se stalo základním tématem biblické historie.35 3.1.3. Moţné inspirace ODVAHA K ODCHODU Abrahám byl vyzván k odchodu a povolán na cestu. Neměl jistotu, jak to dopadne, ale přesto odváţně vykročil. Jakou inspirací by mohl být tento postoj pro nás dnes? Můţeme zkusit nahlédnout svůj ţivot a zamyslet se, v čem je potřeba opustit to staré a vydat se na cestu. Zkusit odhalit, kde se aţ příliš zabydlujeme ve svých názorech, pohledech na lidi, v rutinním řešení situací a nejsme ochotni opustit to přehledné a jisté co máme, přestoţe cítíme, ţe jsme voláni k něčemu jinému. Následuje několik moţných otázek, které bychom si v této souvislosti mohli poloţit a zkusit si zodpovědět. Jsme ochotni vydržet nejistotu a pochybnosti, i kdyţ výsledek naší práce je nejistý? Někdy nemáme dost trpělivosti a snaţíme se situaci klientů řešit moc rychle i tam, kde to nejde. Lépe dokáţeme pomoci tam, kde předpokládáme, ţe vše dobře dopadne, neţ kde se situace zdá beznadějná. Naše práce ale předpokládá i kroky do prázdna a pomáhání v situacích, kde výsledek nevidíme nebo kde řešení situace v daném okamţiku neexistuje. Pro ohroţeného člověka je důleţitější, ţe nezůstane sám, ţe s ním tuto bezmoc a nejistotu pomáhající pracovník sdílí a ţe mu naslouchá.36 Jeden důleţitý předpoklad pro práci pomáhajícího pracovníka je snést svoji bezmocnost. Být si bezmocnosti vědom a přesto potřebného neopustit. Podobně v doprovázení těţce nemocných musíme terminální situaci unést a přijmout především my a nesnaţit se nemocného falešně utěšovat. Krizové situace (jako např. náhlá úmrtí, 34
Srov. HŘEBÍK, exercise 2010, CD-ROM Srov. SPEISER, The Anchor Bible, Genesis, s. 88 36 Srov. OPATRNÝ, přednáška Pastorace, sluţba, ke které je člověk povolán, CD-ROM 35
17
katastrofy) se nemohou ihned řešit, ale člověk je musí projít. Úloha pomáhajícího pracovníka je v takovém případě u člověka být, popř. mu naslouchat, být mu oporou, pomoci mu uspořádat myšlenky.37 Vztah mezi pomáhajícím a klientem by měl být na úrovni dvou dospělých lidí. Měli bychom vydrţet nejistotu toho, jak to dopadne a nezačít se ke klientovi chovat jako rodič k dítěti Nakolik dokáţeme udržet vztah k tomu, co je věčné a opustit to, co nesměřuje k pravdě? Často se necháme ukolébat tím, co je tady a teď, co máme spočitatelné a přehledné. Je lákavé nechat se vést zaběhnutým způsobem ţivota a neklást si otázky po směru našeho ţivota. Odejít ze současného způsobu ţivota, i kdyţ cítíme, ţe jdeme špatným směrem, není většinou lehké. Co pro nás znamená být poutník a směřovat k něčemu, co má pevné základy? Co v našem ţivotě nám brání v novém vykročení? Kaţdý člověk má své ţivotní plány a můţe být těţké se jich vzdávat. Pro kaţdého je cesta „vyjití“ jiná. Vyjití znamená být v souladu se svým přesvědčením, i kdyţ se okolí chová jinak. Bible nám dává celou řadu příkladů, kdy lidé zanechali starý zaběhnutý způsob ţivota aby mohli nalézt ţivot nový. A jejich „vyjití“ také nebylo vůbec jednoduché (Mojţíš a izraelský lid, Jonáš na cestě do Ninive, prorok Jeremiáš a vlastně všechny postavy Nového zákon, kteří uvěřili v Jeţíše Krista). Co můţe v dnešní době znamenat být Abrahamovým potomkem? Moţná mít odvahu k tomu být jiný, nenechat se převálcovat davem, reklamou, tím, co si myslí ostatní. Mít odvahu naslouchat tichému hlasu pravdy. Nebát se pomáhat i tam, kde se to zdá beznadějné. Pokud odpovíme na povolání, účastníme se něčeho, co nás přesahuje. a na co sami nestačíme. Útěchou nám můţe být, ţe to není jen na nás a ţe to nezávisí naštěstí pouze na našich schopnostech a silách. POŢEHNÁNÍ Abrahám byl Bohem poţehnán. Pokud chceme přijímat poţehnání, musíme být pro něj prostupní – tzn. opustit, co je v našich ţivotech nepravdivé. Součástí pastorační sluţby můţe být doprovázení člověka k jeho vnitřní pravdivosti a opravdovosti.38 Zranění a slabosti se mohou stát přístupovou cestou k poţehnání. Co znamená být poţehnáním pro druhé? J. Hřebík ve svých exerciciích uvádí, ţe poţehnáním jsme např. tehdy, kdyţ napomůţeme tomu, aby se někdo osvobodil k pravdivému bytí nebo kdyţ 37 38
Srov. OPATRNÝ, přednáška Pastorační zásady laiků, CD-ROM Srov. OPATRNÝ, přednáška Zásady pastorační sluţby laiků, CD-ROM
18
umoţníme, aby se z nějaké uzavřenosti otevřely dveře. Poţehnáním jsme, kdyţ se díky nám určitá situace v mezilidských vztazích nebo atmosféra, v níţ se vede rozhovor, otevře směrem k pravdě, spravedlnosti a lásce. Poţehnáním můţeme být např. i kdyţ jen mlčky prokáţeme nějakou sluţbu.39 Poţehnání nemůţe proniknout tam, kde se lidé snaţí zajišťovat sami. Způsob současného ţivota můţe svádět k domnění, ţe Boha nepotřebujeme a vystačíme si. Pokud budeme mít vše, co potřebujeme (dobrý dům, dobré auto, dobrou kariéru či vzdělání), budeme se cítit bezpečně. J. Hřebík k tomu ve svých exerciciích poznamenává: „Můţe majetné a bohaté lidi Bůh poţehnat? Jak by mne mohlo naplnit Boţí poţehnání, kdyţ já sám se ţehnám. Svatý Augustin říkal: „Musíš nejdříve vylít dţbán octa, aby mohl být naplněn vínem.“ Teprve tam, kde je určitá touha být svobodný pro Boha, dát mu prostor, tam se můţe Bůh k člověku přiblíţit jako ţehnající.“40 POVOLÁNÍ Abrahám byl povolán. Jeho úkol byl náročný. Někdy se můţe zdát, ţe povolaní jsou jen určití lidé, jako např. kněţí, řeholníci, pastorační pracovníci, moţná zdravotníci nebo sociální pracovníci. Jak píše ve své knize Kateřina Lachmanová, Bohem povolaní jsou všichni lidé na světě. Kaţdý byl stvořen, aby něco vykonal a byl něčím, pro co nebyl stvořen nikdo jiný. To, co je ale mnohem těţší, je umět z takové milosti ţít.41 Většinou čeká člověka dlouhý proces, neţ se to naučí: „ Člověk ţijící z milosti Boţího povolání si je vědom vlastní identity v Bohu, identity milovaného Boţího dítěte a svého poslán….Není rozerván touhou být někým docela jiným, neţ je, ale usiluje naplnit své povolání, které objevuje v hloubce svého srdce… Nebuduje si své vlastní království, a proto, i kdyţ se pro dobré dílo plně nasadí, zůstává nezávislý na výsledku….Proţívá nesnáze všeho druhu, ale zná ještě jinou sílu, neţ jen svou, tu, jeţ ho pozvedá, nedá mu klesnout úplně na dno.“ 42
Nebo jak uvádí ve své knize Herbert Alfonso: „Nejsem jeden z davu, nejsem sériové číslo ani katalogová karta. Jsem neopakovatelně jedinečný, protoţe Bůh mne zavolal jménem...Povoláním je kaţdé Boţí volání k určitému ţivotnímu směru nebo poslání.“43 Pokud jdeme za svým povoláním, moţná 39
Srov. HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM HŘEBÍK, exercicie, 2010, CD-ROM 41 Srov. LACHMANOVÁ, Dvojí tvář lenosti, s. 88 42 LACHMANOVA, Dvojí tvář lenosti, s. 88 -92 43 Srov. ALPHONSO, Osobní povolání 40
19
budeme postaveni před věci, které se zdají nad naše síly. Věřící posiluje vědomí, ţe na to nejsou sami a ţe Bůh posílá člověka tam, kam on sám chce přijít. Pokud uposlechneme volání, nemůţeme se spoléhat, ţe uvidíme celou cestu, ale moţná jen kousek cesty před námi. Je třeba dělat stále další kroky a mít trpělivost. Nejde o jednorázovou událost. Bůh se stále touţí setkávat. OBDOBÍ ŢIVOTA, KDY JE VOLÁNÍ NEJVÍCE SLYŠET V některých ţivotních fázích člověk obvykle slyší takové volání zřetelněji. Určitě je to období adolescence. Člověk zaţívá odstup od rodičů a hledá svoji identitu. Tehdy můţe Boţí volání být vnímáno nejintenzivněji. Člověk toto volání slyší např. v potřebných lidech, ve volání k nějaké sluţbě, v touze svého srdce. Toto volání se ale časem můţe mísit s vlastními plány a potřebami člověka, aţ nakonec ustupuje do pozadí. Další fáze, kdy člověk silně slyší volání po smyslu ţivota, je střed ţivota. J. Hřebík ve svých exerciciích uvádí, ţe někteří mystici i známý K .G. Jung tvrdí, ţe teprve ve středním věku je člověk připraven opustit své lidské jistoty a plně se spolehnout na Boţí volání. Od poloviny ţivota je ţivý v pravém slova smyslu jen ten, kdo přestává lpět na lidských jistotách, kdo chce svým ţivotem zemřít. Naposled se volání k odchodu ozývá naléhavě ve stáří. Abrahám se vydal na cestu a bylo mu 75 let. A nebylo pozdě!44 I kdyţ průměrný věk byl za doby Abraháma více neţ 100 let, byl Abrahám povolán ke své sluţbě ve zralém věku. Boţí volání není vázáno na věk – ani na mládí, ani na tzv. nejlepší léta. V této souvislosti nás můţe napadnout podobenství o dělnících na vinici, kdy Pán teprve před západem slunce dává některým příleţitost jít k němu do sluţby. (Mt 20,1-16). Ať je člověk jakkoli starý, na povolání není nikdy pozdě.45 POSLUŠNOST Téma poslušnosti se táhne celým biblickým poselstvím. První, kdo neuposlechl, byl Adam. „Bůh vyţaduje od člověka poslušnost jako prostředek rozvoje celého stvoření, na kterém má člověk ve víře spolupracovat.“46 Bůh si vybírá Abrahama, kterého podrobí zkoušce poslušnosti.47 Poslechnout není lehké. Poslušnost neznamená, ţe by Bůh z nás chtěl mít nemyslící loutky, ale chce, abychom se dotazovali na jeho vůli. Bůh nás nechce manipulovat, chce 44
Srov. HŘEBÍK, exercise 2010, CD-ROM Srov. LUTHI, Abrahám, s.15 46 LEON-DUFOUR, Slovník biblické teologie, s .352 47 Srov. LEON-DUFOUR, Slovník biblické teologie, s. 352 45
20
pro nás svobodu a tvořivý ţivot.48 Jak píše ve své knize Dvojí tvář lenosti Kateřina Lachmanová: „Člověk, který se o Boţí vůli pro svůj ţivot nezajímá, se vydává v nebezpečí, ţe prosupí svou pozemskou pouť jako parní lokomotiva. Ta sice táhne a na chvíli po sobě zanechá i jiné výrazné stopy (produkuje totiţ notný rámus a čmoud), ale její účinnost je údajně něco kolem pouhých pěti procent. Na pohyb vpřed spotřebuje jen nepatrné mnoţství energie, zbytek jde nevyuţitý do vzduchu.“49
Poslušnost pro nás můţe znamenat jít správným směrem a spotřebovat co nejvíce energie na pohyb vpřed. O poslušnosti píše zajímavě i britský pastor Nick Cuthbert, jehoţ knihy se staly v Anglii bestsellerem. Zamýšlí se nad otázkou, zda je důleţitější úspěch nebo poslušnost. V dnešním světě se úspěch velmi cení. Podle dnešních měřítek by např. Jeţíšova cesta byla označena za neúspěšnou. Jeţíš ale splnil poslušně to, proč přišel. Byl pod velkým tlakem být úspěšný, ale odolal mu. Apoštol Pavel sám sebe nazývá sluţebníkem. V jeho době dělal dobrý sluţebník to, co se mu nařídilo, nejednal z vlastního popudu.50 „Jinak řečeno, přinejmenším v záleţitostech týkajících se Boha není podstatné to, jakých jste dosáhli výsledků, ale zda jste vykonali to, k čemu jste byli vybaveni a povoláni.“51
3.2. Velkorysost, Genesis 13,1-18 I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. 2 Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. Tu řekl Abram Lotovi: "Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. 48
Srov. LACHMANOVÁ, Dvojí tvář lenosti, s. 96 LACHMANOVÁ, Dvojí tvář lenosti, s. 99 50 Srov. CUTHBERT, Jak přeţít ve sluţbách církve, s. 40-41 51 CUTHBERT, Jak přeţít ve sluţbách církve, s. 42 49
21
Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo." Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili. Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: "Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám." Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. 3.2.1. Literární kontext V zemi nastal hlad a Abrahám sestoupil do Egypta. Chtěl se zabezpečit. Čeká ho však zkouška ještě těţší, kdyţ se kvůli své ţeně Sáře obává o svůj ţivot. Jeho ţena se zalíbila samotnému panovníkovi. Abrahám plně nevěří v Boţí moc a chce se zabezpečit tím, ţe vydává Sáru za svou sestru. Nakonec Bůh v pravý čas zasahuje a egyptský panovník Abraháma a jeho lidi propouští. 3.2.2. Rozbor biblického textu Abrahám vychází, vystupuje z Egypt, kam předtím sestoupil.. Těmito výrazy je naznačeno, ţe Egypt je zemí přízemní, ba podsvětní.52 V Egyptě, bylo Abrahámovo chování hanebné. Neodchází odtamtud proto, ţe by v Kenaanu hlad pominul, ale proto, ţe uţ není v Egyptě vítán. Faraón mu nařizuje odejít. Abrahám se učí ze svých chyb a jeho následující postoj to dokazuje.53 Nyní je rozhodnut vydat se dobrým směrem a putuje do Behtelu, kde dříve stál jeho stan a kde postavil oltář. V Egyptě ţádné oltáře nestavěl, ţil sám za sebe, ze své vynalézavosti a ne podle víry v Boha.54 Jde do Bethelu, aby tam opět vzýval Boţí jméno. Přináší si s sebou nabytý majetek. Spolu s ním se vrací do země zaslíbené i synovec Lot, který má také značné jmění. Se svými lidmi a dobytkem putují krajem. 52
Srov. Starý zákon, Výklad s překladem, Kalich, s. 95 HAMILTON, The handbook on the Pentateuch, s. 93 54 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 56 53
22
Mezi oběma skupinami vznikají spory. Majetek obou muţů je velký a země je všechny nedokáţe uţivit. Bývalí emigranti z Mezopotámie velmi zbohatli a nyní musí čelit vnitřním svárům. Tyto rozpory by měly být urovnány dříve, neţ do nich začne zasahovat početné kanaanské obyvatelstvo, které ţije kolem.55 Abrahám je strýc Lota. Od doby, kdy Lot osiřel, staral se o něj nejdříve dědeček Terach a po jeho smrti Abrahám. Ten o něj pečoval vţdy starostlivě a něţně.56 V současné situaci se Abrahám ukazuje jako moudřejší a zkušenější. Lotovi navrhuje, aby se rozdělili a bratrsky rozešli. Jako starší a hlava společenství by zde Abrahám mohl situaci vyřešit, vyuţít převahy nad svým synovcem a sám rozhodnout.57 Přesto nabízí území Lotovi. Lot je typ člověka, který je soustředěn na tento svět a věci kolem něj. Pohlédne dolů od Béthelu a vidí před sebou zavlaţované zelené a úrodné údolí Jordánu. Tato oblast není závislá na dešti, jako oblast Kenaanu. Nedokáţe jí odolat, přestoţe ví, jací obyvatelé tam ţijí.58 Vybírá si a, jak se později ukáţe, vybírá špatně. Zvolí si území, které se mu zdá bohaté a připomíná egyptskou zemi.59 Lot zde vidí větší zajištěnost a budoucnost. Podlehne sobectví a touze po materiální prosperitě. Nestačí mu Boţí poţehnání. Tato země se mu jeví jako ráj. Tamní města a jejich hříšnost zde zatím nejsou popsány, ale více se nich dočteme v kapitole 18. Pro Starý zákon jsou tato města synonymem pýchy, bezstarostnosti, nadbytku, lţi, cizoloţství a neochoty k pokání. Lot vejde s těmito obyvateli v příliš úzké styky, protoţe zajištěnost je v tu chvíli pro něj důleţitější.60 Co čeká Abrahama po rozchodu s Lotem? Abraham je na rozdíl od Lota muţ víry, který se nespoléhá na pomíjivé odměny tohoto světa. Abraham se spolehá na Boţí poţehnání a Bůh ho ujišťuje, ţe veškerou zemi, kam se vydá, dá jemu i jeho potomkům. Má jich být jako prachu země. A tak se hornatá země Kanaanu stane předmětem zvláštní Boţí péče .61 Co je tedy tématem této pasáţe? Naskytuje se otázka, co člověk opravdu vlastní. Otázka vlastnictví např. půdy má v Izraeli přesně stanovené podmínky. Část úrody se ponechávala chudým. Kaţdý sedmý rok museli být otroci propuštěni a dluhy smazány. Kaţdý padesátý rok se půda navrací původnímu majiteli.(Milostivé léto, Lv 25,8-17). Jak uvádí J. Sacks tato nařízení zabezpečují, aby byl volný trh korigován, protoţe sám o sobě nemůţe zajistit spravedlnost. Hebrejské slovo pro dobročinnost je cedaka a je odvozeno od slova spravedlnost. Abrahám zde vyjadřuje postoj judaismu, ţe neexistuje absolutní lidské vlastnictví a ţe na světě jsme pouze hosty. Majetek je nám 55
Srov. SPEISER, The Anchor Bible, Genesis, s. 97 Srov. SPEISER, The Anchor Bible, Genesis, s. 98 57 Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 93 58 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 56 59 Srov.SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 35 60 Srov. SZ, Překlad s výkladem, s. 96 61 Srov. SZ, Překlad s výkladem, s. 96 56
23
pouze svěřen do opatrování. Poţehnání je slovním uznáním Boţího vlastnictví. Pokud majetek neţehnáme, znamená to, ţe vše uţíváme pouze k soukromým účelům. Pokud poţehnáme, Bůh nám dá to, co jsme si přáli. Svěří nám správu nad svým majetkem. Pokud máme ale uţitek z tohoto světa, aniţ bychom ţehnali, je to, jako bychom zneuţívali zasvěcených věcí.62 „To, co dáváme, nedáváme z vlastní dobrosrdečnosti. Jen naplňujeme jednu ze základních podmínek, za jakých nám Bůh svůj majetek svěřil, totiţ, ţe se o něj budeme dělit s těmi, kdo mají méně neţ my. Doopravdy vlastníme jen to, čeho jsme schopni se vzdát.“63 Ve chvíli, kdy je Abrahám ochoten se vzdát části své země, nabízí mu Bůh celou zemi celou. 3.2.3. Moţné inspirace CO SI PŘIVLASTŇUJEME Pro Lota bylo nejdůleţitější to, co vlastnil. Tím si chtěl zajistit bezpečí a spokojenost. Kdyţ člověk zabezpečuje sám sebe a nedává prostor Bohu, aby do toho vstoupil, ţije na úkor poţehnán . Zamysleme se nad tím, co pro nás znamená majetek. Jsme ochotni se o něj dělit s těmi, kdo mají méně neţ my? Jsme si vědomi, ţe jsme pouhými správci? Problém přivlastňování se vztahuje i na práci, kterou děláme. Nakolik si z ní děláme svůj majetek a neuvědomujeme si, ţe jsme pouhými prostředníky? Je v naší práci opravdová touha nosit lidem dobro? Tzn. přijmout poţehnání. Jak uvádí Aleš Opatrný: „Touţíme, aby z toho, ţe jsem přijal evangelium, měl něco i ten druhý?“64 Nezaměňujeme své potřeby za pomoc lidem? Nepracujeme na své vlastní image? Pokud nás práce naplňuje a zároveň cítíme vděčnost za to, ţe jsme mohli pomoci, je to v pořádku. Problém nastává, kdyţ je sebeuspokojení pomáhajícího hlavním motivem jeho práce.65 V knize Lidský vztah jako součást profese uvádí Karel Kopřiva různá úskalí pomáhajících profesí. Jedním z nich je potřeba pracovníka, aby byl klienty oceňován: „Jak snadné je,v takové situaci potřebovat, aby pracovníka jeho klienti oceňovali – buď přímo projevenou chválou a vděčností, nebo nepřímo tím, ţe se pod jeho vlivem viditelně změní k lepšímu. – a tím ho zbavovali nejistoty o profesionální kompetenci. V ten okamţik se však vztah mezi pracovníkem a klientem podstatně změní. Uţ to není jen klient, kdo něco důleţitého potřebuje. Přijetí, úspěch a dobrý vztah potřebuje teď i pomáhající, a to nejen jako
62
Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 36-37 SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 37. 64 OPATRNÝ, přednáška Zásady pastorační sluţby laiků, CD-ROM 65 Srov. OPATRNÝ, přednáška Jak pomáhat a neublíţit, CD-ROM 63
24
signál, ţe práce je hotova nebo ţe se zřejmě daří, ale jako uspokojení své emoční potřeby dobrého sebehodnocení.“66
ŢIJEME JEN TÍM, CO NÁS OBKLOPUJE? Lot se spoléhal na to, co ho viditelně mohlo zabezpečit (úrodná oblast). Nezajímal se o to, jestli ta oblast je poţehnaná, jací lidé tam ţijí a co je v jejich srdci. Nepatříme k lidem jako Lot, kteří jsou řízeni hlavně z vnějška? Podléháme lehce psychologicky zaměřené reklamě, manipulacím masmédií, tomu, co se říká, co se ode mě očekává? UMĚNÍ USTOUPIT Abrahám věděl, ţe je důleţitější poţehnání neţ majetek. Nestaral se proto, jaké území dostane. Šlo mu o poţehnání, proto ustoupil. Umíme také ustoupit, v zájmu věci samotné? Známý příběh z doby krále Šalamouna ukazuje, ţe komu jde opravdu o věc, raději ustoupí. „Král Šalamoun získal pověst nejmoudřejšího z králů Izraele. Obzvláště jedno jeho soudní rozhodnutí zanechalo ve čtenářích Tanachu hluboký dojem. Dvě ţeny před ním stály s jedním dítětem a obě tvrdily, ţe dítě je jejich. Obě porodily, ale jedna z nich své dítě omylem zalehla a udusila. Kaţdá z ţen nehodu přisoudila té druhé a obě prohlašovaly ţivé dítě za své. Král Šalamoun ve své veliké moudrosti nařídil sluţebníkovi pozdvihnout meč, dítě roztít a kaţdé z ţen nabídnout půlku. Jedna z nich v hrůze odmítla. „Ať je dítě dáno té druhé, nechci ho. „Ty,“ řekl král, „ty jsi matka a tobě to dítě dám.“ Jak mohl Šalamoun vědět, ţe právě ona je pravá matka? Protoţe se raději vzdala ţivého dítěte, neţ aby viděla jeho smrt. Skuteřně totiţ vlastníme jen to, čeho jsme schopni se vzdát.“67
SMYSL ZKOUŚEK, POUČENÍ Z CHYB Abrahám se vrátil z Egypta, kde se choval svévolně. Teď ale ví, ţe to byl špatný směr. Bylo to těţké, ale dokázal to přijmout a vrátil se na správnou cestu. Jak uvádí ve své knize Celým srdcem Dom Samuel, ţivot nám je často prezentován jako snadný a ti, kdo prochází zkouškami si myslí, ţe vše vzali za špatný konec. Často děláme omyly a neumíme lidem kolem pomoci.68 Je důleţité se opět vracet na správnou cestu, ať jsou naše chyby jakkoli velké.
66
KOPŘIVA, Lidský vztah jako součást profese, s. 25 SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 35 68 Srov.SAMUEL, Celým srdcem, s. 37 67
25
Dom Samuel dále píše: „Ţivot není něco poklidného, od čeho bychom měli očekávat snadnost, potěšení, štěstí…nebo přinejmenším naději, ţe ze dvou misek na vahách miska snadnosti převáţí nad tou druhou. To je mladický sen. Zralý muţ je právě ten, který čelil zkoušce bez vzdoru. To, co si začínáš uvědomovat, není popravdě řečeno zkouška, nýbrţ jedna z nevyhnutelných součástí běţného ţivota… Touţíme po velikých věcech, hlavně po činech – ta naše věčná potřeba výkonnosti – a to, co dokáţeme, je směšné, nicotné….Proto se drţ, neutíkej, ale zakořeň se a pokračuj v zakořeňování, i kdyţ tě to třeba stojí obrovskou námahu.“69
3.3. Abrahám, přímluvce, Genesis 18,16-33 Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil. Tu Hospodin řekl: "Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. 19 Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil«." Hospodin dále pravil: "Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je." Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu." Abraham pokračoval: "Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?" Odvětil: "Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět." On však k němu mluvil ještě dále: "Možná, že se jich tam najde čtyřicet." Pravil: "Neudělám to kvůli těm čtyřiceti." I řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet." Pravil: "Neučiním to, najdu-li jich tam třicet." Řekl pak: "Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet." Pravil: "Nezahladím je kvůli těm dvaceti." Nato řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde 69
SAMUEL, Celým srdcem, s. 38
26
deset." Pravil: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti." Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu. 3.3.1. Literární kontext V části Gn 18,1-15, která předchází tomuto textu, Abraháma navštívili tři hosté. Došlo k tomu při odpolední siestě, kdy Abrahám v horku seděl před svým stanem. Kdo byli tito muţi? Obecně se vykládá., ţe šlo o samotného Jahva, doprovázeného dvěma anděly (podle Gn 19.1). Text zde na mnoha místech váhá mezi jednotným a mnoţným číslem. Mnozí Otcové viděli v těchto třech muţích, na které se Abrahám obrací v jednotném čísle, předzvěst tajemství Nejsvětější trojice, které bude zjeveno aţ v Novém zákoně.70 Podle tradičního čtení Tóry zde Abrahám přerušil hovor se samotným Bohem, aby se mohl věnovat hostům. Podle J. Sackse zde jde o jednu z nejvznešenějších myšlenek Starého zákona, kdyţ se sděluje, ţe pohostit poutníky je přednější neţ přijmout Boţí přítomnost.71 Poutníci přijímají Abrahamovu pohostinnost a ten vybírá to nejlepší, co má. Následuje příběh, kdy se Abraháma přimlouvá za hříšná města. Jde zde o prvním z přímluvnou modlitbu ve Starém zákoně. Obdobné přímluvy se pak vyskytují např. v Ex 32,11-13; 31-34; 34,9, Dt 9,16-29; 1 Sam 7, 5-9; 1 Král 17, 17-23; 2 Král 4,33; Job 42,7-9. 3.3.2. Rozbor biblického textu Dva muţi odcházejí do Sodomy a Abrahám je doprovází. Pak se ocitá před samotným Bohem. Nejdříve jako by Bůh promlouval sám k sobě a zvaţoval, jestli má Abrahámovi sdělit své záměry zničit hříšná města. Nebude to více, neţ Abrahám dokáţe unést? A neotřese to jistotou jeho víry?72 Bůh si Abrahama vybral, aby mezi lidi přinášel pravou víru a aby přijímal boţská zaslíbení.73 Vyvolil si ho, a proto s ním má otevřenější a důvěrnější vztah, neţ s ostatními lidmi. Člověk musí být nejdřív poznán Bohem, neţ sám Boha můţe poznává. Abrahám se dozví, co je ostatním zatím skryté, protoţe jeho prostřednictvím mají lidé přijít na Boţí cestu.74 Po té, co se Abrahám dozvídá, proč má být Sodoma zničena, předstupuje před Boha a odváţně s ním smlouvá o záchranu tamních lidí.. V původním 70
Srov. JERUZALÉMSKÁ BIBLE, s. 61 Srov.SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 39 72 Srov. LUTHI, Abrahám, s.100 73 Srov.FRITSCH, The Layman´s´S Bible Commentary, s.67 74 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, s. 119 71
27
hebrejském textu stálo, ţe Bůh zůstal stát před Abrahámem. Ţidovským učencům ale skutečnost, ţe by Bůh před někým stál, nepřipadala slučitelná s Boţí důstojností, proto text pozměnili. Takţe v textu zůstalo, ţe Abrahám zůstal stát před Hospodinem. Tak došlo k jedné z mála svévolných změn v biblickém textu.75 Co mohlo toto původní vyjádření Boţího zastavení nebo zaváhání znamenat? A proč Bůh čeká na vyjádření Abraháma? Bůh sám určitě znal pravdu o Sodomě a Gomoře. Proč potřebuje ke svému rozhodnutí Abrahámovo vyjádření? Abrahám znovu projevuje odvahu a přistupuje těsně k Hospodinu. Jeho prosba je naléhavá a Bůh jí naslouchá. Abrahám prosí za ty obyvatele Sodomy a Gomory, kteří jsou spravedliví. Nechce, aby Bůh potrestal spravedlivé spolu s hříšnými. Abrahám zde protestuje proti nespravedlnosti. Jde mu o lidi těchto měst, se kterými má upřímný soucit a o které se bojí. Jak uvádí J. Hřebík: „Snaţí se do krajnosti vyburcovat Boţí spravedlnost.“76 Podle právních zvyklostí platila v judaismu kolektivní vina. Nekladla se otázka, jestli mají být ušetřeni jednotlivci, pokud jsou spravedliví. Individuální odpovědnost je vyvozena aţ v Dt 7,10 a 24,16, Jer 31,29-30, Ez 14, 12, 18. 77 Proč se úplný cizinec stará o osud hříšných lidí tohoto města? Abrahám nasazoval svůj ţivot ve válce s těmito lidmi (Kapitola 14) a nyní se za ně přimlouvá k Bohu? Abrahámova láska k lidem pochází z jeho lásky k Bohu. To, co zde Abrahám vyjadřuje, je jeho pevná víra v nekonečnou Boţí spravedlnost a dobrotu.78 J. Sacks si klade otázku, odkud Abrahám bral odvahu protestovat před samotným Bohem. Vrací se k tomu, co se stalo, kdyţ Abrahám vítal 3 poutníky. (Gn 18, 1.15): „Jaká zboţná vnímavost ospravedlňuje Abrahámovo smlouvání s Bohem? Ta, jeţ před Boţí přítomností v prorockých vizích dává přednost Boţí přítomnosti v lidských bytostech.
Abraham se podíval na tři cizince a choval se k nim, jako by to byli andělé. Kvůli jejich potřebám dokonce přerušil rozhovor s Bohem. Jen takový muţ můţe protestovat proti Boţímu rozsudku a jen taková víra můţe snést Boţí přítomnost do pozemského světa lidí.“79
Podle Speiserova komentáře k tomuto příběhu je jeho tématem vztah mezi jednotlivcem a společností. Pro Boha je důleţitý jedinec Abrahám, který má být prostředníkem jeho vůle mezi lidmi. Otec Abrahám se, na druhé straně, snaţí prosadit pro spravedlivého člověka výsadu zachránit i jinak bezcennou společnost lidí.80 75
Srov. HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM HŘEBÍK, exercicie, 2010, CD-ROM 77 Srov .Jeruzalémská bible, s. 62 78 Srov. FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 68 79 SACKS, O svobodě a náboţenství, s. 40 80 Srov. SPEISER, The Anchor Bible, Genesis, s. 135 76
28
Abrahám prosí nejen o záchranu lidí spravedlivých, ale o záchranu celého města. Jako na trhu smlouvá s Bohem o to, kolik spravedlivých bude stačit na záchranu těchto měst. Objevuje se zde myšlenka zástupnosti. Můţe jen několik spravedlivých zachránit ostatní hříšné? Je spravedlnost silnější neţ bezboţnost? Abrahám hledá jistotu, zdali můţe spravedlnost přemoci vinu. Hospodin mu odpovídá a je připraven zachránit město pro několik spravedlivých. Abrahám se tak učí o Boţím milosrdenství. Bůh se zde uţ nejeví jako neúprosný soudce, který ţádá vyrovnání.81 Svět není drţen právem a skutky, ale milosrdenstvím Boţím a těmi, kteří se drţí Hospodinovy spravedlnosti.82 Pokud existují lidé jako Abrahám, kteří se nebojí vystupovat proti zlu a nespravedlnosti, a kteří spoléhají na Boţí dobrotu, bude zlo na světě potlačeno a Boţí hněv odvrácen.83 Přímluvná modlitba předpokládá víru v takového Boha, který je milosrdný i spravedlivý, soucitný i svatý, něţný i přísný.84 Hospodin nakonec slíbil, ţe hříšná města ušetří, pokud tam najde alespoň 10 spravedlivých. Ale ani ti se tam nakonec nenašli. Zajímavé je srovnat Jer 5,1 a Ez 22,30, kde by Bůh odpustil Jeruzalému, i kdyby tam byl jen jediný spravedlivý. Na záchranu celého světa však bude plně stačit jediný – Jeţíš Kristus (Iz 53,11; J 4,42). 3.3.3. Moţné inspirace HOSPODIN POTŘEBUJE KE SPOLUPRÁCI LIDI Proč Hospodin čeká na vyjádření Abrahama? Bůh potřebuje lidi, protoţe jinak by se jeho milosrdenství nemohlo předávat dál. Tolik si přeje do svého díla Abraháma zapojit, ţe dokonce připouští, ţe by on sám mohl být nemilosrdný. Jedna věc je zřejmá: Bůh nemá jiné moţnosti prokazovat dobro na světě neţ skrze lidi. Pokud je člověk vtaţen do Boţí blízkosti, můţe dobro i předávat dál. Neznamená tento příběh i důleţitost přímluvy za naše klienty? Jak uvádí ve své knize K. Lachmanová, někdy přejeme člověku dobro, ale nevíme, jak mu ho předat a zde je právě prostor pro přímluvnou modlitbu.85 Páter Aleš Opatrný ve své přednášce uvádí, ţe součástí pomáhání věřícího člověka je modlitba a to jak za sebe jako
81
Srov. HŘEBÍK, exercicie 2010, CD-ROM Srov.SZ, Překlad s výkladem, Kalich, s.120 83 Srov. THE LAYMAN´S BIBLE COMMENTARY. s. 68 84 Srov. HANDBOOK ON THE PENTATEUCH, s. 96 85 Srov. LACHMANOVÁ, Síla přímluvné modlitby, s. 7 82
29
pomáhajícího, abych druhému pomohl a neublíţil, tak za toho, komu se snaţíme pomoci, aby našel správnou cestu.86 ODVAHA POSTAVIT SE ZLU Abrahám měl odvahu postavit se zlu. V tomto příběhu můţeme číst i to, ţe my lidé jsme povoláni k tomu, abychom se stavěli proti zmaru a zlu. V modlitbě vlastně vţdy vstupujeme do zápasu mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou.87 I kdyţ jsme prach a popel, jsme povoláni, abychom spolu s Abrahámem stáli před Hospodinem a přimlouvali se za tento svět.88 V pomáhající profesi se můţe stát, ţe pro klienta v dané chvíli nemůţeme nic praktického vykonat a nemůţeme ani zabránit tomu, aby se situace neubírala špatným směrem. Pokud jsme věřící, můţeme se v této chvíli za něho modlit. ODVAHA K PRAVDIVOSTI Abrahám se nebojí protestovat ani před samotným Bohem. Je pravdivý. Dokáţeme být pravdiví i před velkou autoritou, před někým, z koho máme velký respekt a jehoţ úsudek pro nás hodně znamená? Dokáţeme říci svůj názor, i kdyţ je to pro nás ohroţující a nevýhodné? Pravdivost znamená ve vztahu k lidem nepředstírat, respektovat moţnosti druhého, znát své hranice. Pravdivost znamená přiznat, ţe nevíme jak v dané situaci dál a ţe místo toho nezačneme uţívat zboţné fráze nebo rychlé rady.89
3.4. Nejtěţší zkouška,
Genesis 22,1-19
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem 86
Srov. OPATRNÝ,přednáška Jak pomáhat a neublíţit, CD-ROM Srov. LACHMANOVA, Síla přímluvné modlitby, s. 15 88 Srov. LUTHI, Abraham, s.102 89 Srov. OPATRNÝ, přednáška Jak pomáhat a neublíţit, CD-ROM 87
30
půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí." Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu." Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil.
3.4.1. Literární kontext Příběhu o těţké zkoušce předcházela řada pro Abraháma šťastných událostí: narození vytouţeného syna Izáka, smlouva s Abímelekem, záchrana syna Izmaela, kterému Bůh také poţehnal. Ve stáří Abrahám proţívá období naplnění, začalo se mu dobře dařit. A právě nyní je vystaven nejtěţší zkoušce.90 3.4.2. Rozbor biblického textu Jen chvíli si směl Abrahám odpočinout a čeká ho zkouška největší. Hospodin ho oslovuje a Abrahám poslušně odpovídá: „Zde jsem.“.91 Tato 90 91
Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 103 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 139
31
krátká Abrahámova odpověď vyjadřuje přímost a otevřenost v jeho vztahu k Bohu. Abrahám si je vědom, komu vděčí za všechno své dobro i za dobro své rodiny.92 Bůh oslovuje Abraháma jménem. Jméno v Bibli vţdy vyjadřovalo celou podstatu člověka a bylo přístupovou cestou k tajemství jeho existence. V určitém smyslu znát jméno znamenalo mít nad tím člověkem vládu. Proto zde Bůh oslovuje Abraháma jménem a vyjadřuje tak jejich bezprostřední blízkost. Závislost Abraháma na Bohu vyrůstá z jeho důvěry v Boţí lásku a milosrdenství.93 Poţadavek Boha je radikální a hrozivý. Má obětovat svého syna. „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ.“ Jak uvádějí komentáře ke Starému zákonu, slovo jediný znamená spíše jedinečný nebo ojedinělý, neţ kvantitu. Abrahám má obětovat vytouţeného syna, na kterého léta čekal a který mu byl zaslíben. Výzva „Odejdi“ zde připomíná stejnou výzvu, kterou Abrahám slyšel, neţ opustil Cháran. Tehdy opouštěl svoji minulost a nyní má odevzdat svoji budoucnost. A to je daleko těţší.94 Takový rozkaz nemohl Abrahám tušit. Zdá se, ţe Hospodinův nárok zničí samotné zaslíbení, ţe se Abrahám v Izákovi stane otcem velkého národa. Ale Hospodinova slova jsou jasná. Hospodin ví, co dělá. Chce od Abraháma to nejdraţší, chce to, co nejvíce miluje. Ví, ţe by Abrahám určitě za syna rád poloţil svůj ţivot.95 Tato zkouška připomíná příběh Jóba a jeho utrpení. V obou případech nebylo nejdůleţitější uskutečnění a splnění nějakého poţadavku, ale to, jak se vyzvaní v dané chvíli zachovají. Podle ţidovského učení si Hospodin dovoluje zkoušet jen ty spravedlivé, protoţe on ví, ţe ve zkoušce obstojí. Oni to ale v té době nevědí.96 Pozoruhodné je srovnání příběhů v Gn 18 a Gn 22. V prvním Abrahám smlouvá o záchranu hříšných lidí města Sodomy, ve druhém neslyšíme ani slovo reptání a odporu, aby zachránil svého syna. V prvním případě ale nejde o oběť Bohu. Jde o spravedlnost nebo dokonce zástupnost spravedlivých za nespravedlivé. Ve druhém příběhu je ale situace jiná, Jde o poslušnost k oběti Bohu. Můţeme zde vidět podobnost Abrahámova chování a chování Jeţíše na kříţi, kdyţ se přimlouvá za spoluodsouzené hříšníky (Lk 23,34), ale sám sebe zachránit od kříţe odmítá (23,35). Jinými slovy jak Abrahám, tak Jeţíš vyuţívají svého jedinečného vztahu s Bohem ke prospěchu druhých, ne sebe.97 Také se nabízí srovnání Abrahámovy poslušnosti při odchodu z Mezopotámie v Gn 12 a jeho poslušnost v Gn 22, kdy má obětovat syna. Jak uvádí ve svém komentáři Speiser, důvod této zkoušky byl objevit, jak silná je 92
Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 104 Srov. AUGUSTYN,, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 103 94 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 139-140 95 Srov. AUGUSTYN, Jak hleda a nalézat Boţí vůli, s. 104 96 Srov.SCHNEIDER, Klíč k Tóře, s. 17 97 Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 98 93
32
Abrahámova víra. Něco jiného je opustit svou rodinu a zemi a něco jiného nabídnout svého syna za oběť, tedy rozhodovat se v situaci, kdy se vše zdá být ztraceno. Podle Speisera byla tato zkouška nezbytná, protoţe díky ní celý biblický proces neskončil a mohl projít dalšími útrapami a zkouškami.98 Jak velká je zde Abrahámova poslušnost? Dokáţe tváří v tvář nejtemnějšímu zoufalství a beznaději přijmout skutečnost, ţe je Izák Boţím darem a ţe ho Bůh můţe ţádat zpět? V textu nečteme o útrapách Abrahámovy duše. Čteme jen, ţe Abrahám poslechne a vydává se na cestu.99 Jak píše ve své knize V. Hamilton, Abrahám se nám zde můţe jevit aţ nadlidský a bez emocí, jeho postoj se zdá být v rozporu s realitou. Jedná rezignovaně a jako automat. Podle tohoto výkladu nás chtěl Autor ušetřit popisování agónie, kterou Abrahám musel projít a kdy za bezesné noci zápasil s Bohem. Stejně bolestný zápas se odehraje aţ v Getsemanské zahradě.100 Kde k takovému odhodlání bere Abrahám sílu? Abrahám Bohu věří. Ví, ţe pro Boha není nic nemoţné. Uţ viděl, ţe se jeho neplodné ţeně narodilo dítě. Věří, ţe dokáţe vzkřísit i Izáka.101 Abrahám se připravuje na cestu. Zrána sedlá svého osla, bere s sebou syna a dva pomocníky. Má jít do země Mória. Tato oblast je ztotoţňovaná s horou Chebrón, kde bude v budoucnu postaven Chrám a kde bude obětovat i král David. Abrahám vykonává všechny ty malé věci, aby mohla být cesta uskutečněna. To připomíná Jeţíšova slova: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také v té veliké. (Lk 16,10)“.102 Tři dny všichni putují na místo. Pro Abraháma začíná něco nového. Podle Augustyna se Abrahám během těchto tří dnů putování proměňoval a stával se stále svobodnějším. Celou cestu rozmlouval s Bohem, svěřoval se mu a s důvěrou ho prosil. Během cesty stále hlouběji chápal, jak je závislý na Bohu. Vnitřně se očišťoval. To, co měl udělat bylo nepředstavitelně bolestné. Ale tato svoboda, vycházející z velkého utrpení ho od syna nevzdalovala, ale naopak ho k němu více přibliţovala. Člověk dokáţe tolik milovat, nakolik je svobodný.103 Při výstupu na horu chce být Abrahám sám a zanechává pomocníky na místě stejnš jako Jeţíš apoštoly v Getsemanské zahradě (Lk 22,41). Komentáře ke Starému zákonu k tomu uvádějí: „Kdyţ člověk uposlechne Boha na slovo, dočká se věcí předivných…..Rozhodující zápasy musí člověk vybojovat
98
Srov. SPEISER, The Anchor Bible, Genesis, s.166 Srov.FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 74 100 Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 98-99 101 Srov.FRITSCH, The Layman´s Bible Commentary, s. 74-75 102 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s 106 103 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 106-107 99
33
vţdycky sám.“ 104 Abrahám říká před výstupem na horu pomocníkům: „Vrátíme se“, jako by si byl jist, ţe se zpět vrátí oba i se synem. Izák sám nese dřevo a spolu s otcem tvoří jednotu, oběť a obětník. „A šli oba pospolu.“ Na rozdíl od Jeţíše, který ví, ţe na kříţi zemře, se Izák vedle svého otce cítí bezpečně. Vnitřní postoj Abraháma vyjadřuje pokoj a jednotu. V jeho odpovědi: „Bůh si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ se spojuje láska k synovi i odevzdanost Bohu. Abrahám věří, ţe Bůh Izáka zachrání.105 Věří, ţe mu vrátí ţivot. V Listě Ţidům se o tom píše: „Abrahám věřil, a proto šel obětovat Izáka, kdyţ byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení…Počítal s tím,. ţe Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Ţd 11,17-19 )106 Na hoře, kam jdou obětovat, mají vzdát poctu Bohu. Co si pod tím lze představit? Mají se klanět Hospodinu při té hrozné oběti? Zní to aţ paradoxně. Jak se Abrahám můţe klanět Pánu, kdyţ mu bere to nejmilovanější? Augustyn tento paradox vysvětluje tak, ţe plněním Hospodinovy vůle vyznáváme, ţe Bůh je dobrý a ţe chce naše dobro. Přijímáme, ţe Boţí chvála je totoţná s dobrem člověka. Pokud tyto dvě věci vidíme odděleně, můţe se nám zdát, ţe Boţí vůle jakoby soupeří s naším vlastním dobrem.107 Na hoře Abrahám vše opět pečlivě připravuje. Beze slov. Dělá to, co má udělat, skoro, jako by byl v tranzu. Autor zde nechává mnoho nevysloveného, situaci popisuje stroze. Hrozí aţ nebezpečí, ţe v tom čtenář bude hledat více nebo méně, neţ tam je.108 V pravý čas Hospodin zasahuje a zabraňuje Abrahámovi syna zabít. Abrahám ţil v době, kdy některé tamější národy obětovaly boţstvům děti. Izrael byl touto modlosluţbou ohroţen i přitahován. Protest proti těmto praktikám můţe vyjadřovat i příběh o obětování Izáka. Bůh si ţádá celého člověka, ne oběť. Vţdyť člověk sám sebe nedokáţe spasit i tou největší obětí. Ve hříšném světě je oběť dokladem toho, ţe jsme viníky. To dokazují i oběti ve Starém zákoně. Ale zde zároveň zde ukazují, ţe je Bůh shovívavý, odpouští a dává ţivot. Všechny starozákonní oběti pak vrcholí v oběti Kristově, který, sám nevinný, umírá za hříšné.109 Abrahámova oběť v minulosti i dnes pohoršovala mnoho humanistů a ochránců člověka. Šlo zde ale o nepochopení podstaty této zkoušky a kulturního prostředí, ve kterém se odehrála. Boţí vůle se vţdy projevuje v určitém historickém kontextu, ale zároveň ho i překračuje. Veškeré vnější oběti mají pouze vyjádřit oběť srdce, tzn. pokoru srdce. Zabití Izáka by
104
Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 140 Srov, AUGUSTYN, Jak hledat Boţí vůli, s. 108-109 106 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 107-108 107 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 107 108 Srov. SPEISER, The Anchor Bible Genesis, s. 165 109 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 141 105
34
bylo zlo a Bůh nemá zalíbení ve zlu.110 Bůh zde ukazuje, ţe oběť zároveň ţádá, ale i dává. Církevní otcové viděli v Izákově záchraně proroctví, ţe kaţdý člověk bude zachráněn. A to se uskutečnilo v Jeţíši Kristu, který na sebe vzal hříchy světa. „On byl vydán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ (Iz 53,5)111 Víra se u člověka pozná v čase, kdy mu ostatní opory selţou. Abrahám se také dříve snaţil Boha „přechytračit“ a sám se zajistit. Teď je jiný. Věří a víra je poslušnost. Bůh mu je nade vše, i nad syna. Abrahám ve zkoušce obstojí.112 Hora, kde měl být Izák obětován, byla pak Abrahámem nazvána „Hospodin vidí“, protoţe zde se Hospodin slitoval. Anglický překlad zde uvádí jméno „The Lord will provide“, coţ se dá přeloţit jako Hospodin zajistí nebo Hospodin obstará.113 Augustyn o tom píše: “Hospodin vidí je jiné jméno pro Boţí prozřetelnost. Hospodin opatruje – vidí ze všech stran, vidí všechno – v úplnosti. Zkušenost zkoušky je zároveň zkušenost Boţího pohledu, zkušeností Boţí prozřetelnosti.“114 Ve zkouškách a pokušeních se odhalí, jak je naše víra silná. Augustyn o tom píše: „Čas zkoušky odhaluje pravdu o hloubce našeho spojení s Bohem.“ 115
Pak Abrahám naposled dostává zaslíbení od Hospodina. Kaţdý člověk, i ten Bohem povolaný, potřebuje slyšet ujištění. Abrahámovým potomkům připadne úloha zastavovat ve světě zlo a soudit nepřátele.116 3.4.3. Moţné inspirace SMYSLUPLNOST Abrahám poznal, co dává člověku smysl. I kdyţ příkaz Hospodina nechápal, věřil v jeho dobrotu. Nebylo to lehké, ale věřil, ţe to má smysl. Podobně píše ve své encyklice Deus caritas est minulý papeţ Benedikt XVI. o Jobově utrpení: „Často nám není znám důvod, proč Bůh zadrţuje své rámě a nezasahuje. On nám však rozhodně nebrání v tom, abychom mocně volali jako Jeţíš na kříţi: „Boţe můj, boţe můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Měli bychom setrvat s touto otázkou před jeho tváří
110
Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 111 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí tvář, s. 112 112 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, Kalich, s. 140-142 113 Srov. HAMILTON, Handbook on the Pentateuch, s. 98 114 AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 113 115 AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 112 116 Srov. Starý zákon, Překlad s výkladem, s. 142 111
35
v modlitebním dialogu: „Pane svatý a věrný, jak dlouho ještě budeš váhat?“ (Zj 6,10) Svatý Augustin k tomu dává odpověď: „ Kdybys to chápal, pak by to nebyl Bůh.“117
Jsme si vědomi, co dává smysl našemu ţivotu a práci a čím skutečně ţijeme? Náš postoj k ţivotu má určitě vliv i na náš vztah k práci. Mnoha věcem nerozumíme, proč se dějí. Máme důvěru, ţe to s námi Bůh myslí dobře? Nebo si spíše myslíme, ţe čeká na naši chybu, aby nás mohl potrestat? U kaţdého jednotlivce záleţí na tom, v jakém prostoru důvěry vyrostl a jaká je jeho tzv. bazální důvěra. Ale ani to není absolutní určenost, i kdyţ určité věci pro něho např. vţdy zůstanou těţší.118 Pro věřící je důleţité přijmout, ţe se naše štěstí skrývá v Boţí vůli. Nebojme se ptát, jaký je důvod naší naděje. Jaký je náš ţivotní styl? V co od Boha doufáme, jaká přání máme a jaký mají vztah k Boţí vůli? Pokud je mezi mým přáním a Boţí vůlí rozpor, jsem rozervaný.119 Věřící i nevěřící potřebují vědět, ţe jejich ţivot má smysl. Pomáhající pracovníci často nevidí výsledek své práce. Často neví, jak jejich pomoc dopadne a nemohou se spoléhat na viditelné výsledky. Pomáhat se nedá v logice tohoto svět. Jak říká Aleš Opatrný, často se musíme učit vydrţet svoji i cizí bezmoc a nezhroutit se.120 I kdyţ věci nedopadnou dobře, neznamená to, ţe nemají smysl. Jak kdesi řekl Václav Havel: „Naděje neznamená věřit, ţe vše bude dobré, ale ţe to má smysl.“ Pro věřící tento smysl přiděluje Bůh. NAŚE MODLY Abrahám se musel vzdát toho, co mu bylo drahé, co miloval nejvíce na světě. Jak jsme na tom my, kdyţ máme přijít o něco, na čem obzvláště lpíme? . Lidská emocionalita se můţe stát problémem. Člověk je v pokušení si druhé přivlastňovat nebo na nich být závislý. Můţe se to stát i v pomáhajícím vztahu. V takové případě je důleţité v této závislosti klienta nepodporovat, ale podpořit ho ve zvládání své vlastní cesty. Můţe se stát, ţe lidé přijdou o blízké, o práci, o bydlení, o apod. To, k čemu jsme emocionálně připoutáni, se pro nás můţe stát modlou, která nahrazuje náš vztah k Bohu. Čím méně lpíme na věcech a lidech kolem nás, tím více se můţeme otevřít Boţí lásce.121 Co se týče pomáhajících profesí, i ty se lehce mohou stát naší modlou. Ve své knize Syndrom pomocníka Wolfgang Schmidbauer píše:
117
Encyklika DEUS CARITAS EST, s. 54 Srov. OPATRNÝ, přednáška Vím o svých chybách, CD-ROM 119 Srov. AUGUSTYN, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, s. 114 120 Srov.OPATRNÝ, přednáška Pastorace, sluţba ke které je člověk povolán., CD-ROM 121 Srov. AUGUSTYN, Hledání a nalézání Boţí vůle, s. 204 118
36
„Syndrom pomocníka tkví v neschopnosti projevit vlastní city a potřeby, která se stala součástí osobnostní struktury. V ní se spojila se zdánlivě nenapadnutelnou fasádou v oblasti sociálních sluţeb a latentními fantaziemi o vlastní všemohoucnosti.“122
Pomáhající by měl vyzařovat opravdovost. Klienti často jasně vycítí pravdivost nebo rozpor mezi verbálním a neverbálním projevem. Poznají, co jsou prázdná gesta. Pomáhající pracovník doprovázející lidi v nějaké těţké situaci by si neměl nasazovat masky. Měl by si být vědom svých pravých motivů, proč pomáhá. Měl by se oprostit od toho, ţe všemu rozumí a je „nad“ klientem. 123 POSLUŠNOST V MALÝCH VĚCECH Abrahám dělal poslušně i ty malé praktické věci, které bylo třeba udělat – např. přípravu na cestu nebo přípravu k oběti. A to dělal za podmínek, kdy ho čekal tak velký a strašný úkol, jako je obětování vlastního syna. Dokáţeme také poslušně dělat to, co máme, i kdyţ se v to v dané chvíli zdá nudné a nepodstatné? I kdyţ v tom zrovna nic důleţitého nevidíme, jen rutinu, která se musí udělat? Jsme věrni v malých věcech? Pokud se zaměřujeme jen na velké úkoly a ty malé, které se zdají nedůleţité, neuděláme, nedojdeme ani k těm velkým. V této souvislosti mne napadají dva příklady z knihy Dvojí tvář lenosti od Kateřiny Lachmanové. Na jednom místě knihy se uvádí, ţe se nám často chce dělat něco jiného, neţ právě dělat máme. A třeba jsou obě věci stejně dobré. Kdyţ se máme učit, zrovna bychom raději umývali nádobí, kdyţ máme jít nakoupit, daleko raději bychom pomáhali na zahradě. Ale důleţité je udělat, co udělat máme. Je to prosté, ale zároveň to vyţaduje sebekázeň. Někdy se soustředíme jen na větší a větší výzvy, a ty malé zůstanou nesplněny.124 Dále se v knize uvádí tento způsob chování na příkladu studenta, který se v ničem nepřemáhá. Vţdy si najde nějakou výmluvu, proč od učení odejít. Vţdy se najde něco, co ho rozptýlí. Najednou se diví, ţe nestihl nic. Takový typ lidí bez vytrvalosti opouští svoje dílo při první překáţce.125 A to je nečeká ţádný tak hrozivý úkol, jako Abraháma, kdyţ šel obětovat syna. Pro nás všechny můţe být vytrvalá poslušnost Abraháma v malých věcech velkou inspirací. CO JSME DOSTALI, NENÍ SAMOZŘEJMÉ 122
SCHMIDBAUER, Syndrom pomocníka, s. 16 Srov. HÁJEK, Práce s emocemi pro pomáhající profese, s. 64 124 Srov. LACHMANOVA, Dvojí tvář lenosti, s. 109 125 Srov. LACHMANOVÁ, Dvojí tvář lenosti, s. 65-66 123
37
Vrchní rabín J. Sacks se ve své knize zamýšlí nad tím, proč Abrahámovi Hospodin přislíbil syna a pak ho vyzval k jeho obětování . Jednou z moţných odpovědí je podle něj ta, ţe si ceníme právě toho, na co dlouho čekáme nebo o co jsme málem přišli. Často vnímáme věci jako samozřejmé. Ţidovství podle Sackse přeţívá kromě jiného také díky poznání, ţe to, co dostáváme, není samozřejmé. „Judaismus přeţívá díky poznání, ţe ţivot není samozřejmostí. Jsme národ zrozený z otroctví, abychom si váţili svobody...Naši předci si prošli údolím stínu smrti, abychom nezapomněli na svatost ţivota.“126 Pokud si všímáme toho, co jsme od Boha dostali, naplňuje nás to radostí a vděčností. Můţeme se zamyslet nad tím, co bereme ve svém ţivotě jako samozřejmost. Je to např. zdraví, rodina, děti. Někdy aţ moc pozdě zjišťujeme, jak jsou věci nesamozřejmé. Jak uvádí ve své přednášce Aleš Opatrný: „Víme, ţe jsme byli obdarováni? Někdy děláme, jako bychom nic nedostali.“127 Jak není samozřejmé, ţe chodíme, mluvíme, máme, co jíst. Jak nesamozřejmé je, ţe máme děti a ţe máme, kde bydlet. Některé zkoušky jsou pro nás ranami, kdy si tuto nesamozřejmost můţeme znovu uvědomit. Pak se náš pohled změní, protoţe zjistíme, ţe vše jsme dostali, ţe vše nám bylo darováno.
126 127
Srov. SACKS, O svobodě a náboţenství, s.44 OPATRNY, přednáška Vím o svých chybách, CD-ROM
38
4. ZÁVĚR V této práci jsou rozebrány čtyři texty, týkající se biblické postavy praotce Abraháma. Jeho ţivotní cesta je obdivuhodná a je zde nahlíţena z různých stran. Pomocí odborné literatury a komentářů jsem rozebrala hlavní myšlenky a souvislosi biblických pasáţí. Praotec Abrahám v nich vykazuje neobyčejnou odvahu k naplnění svého poslání. Tyto texty jsou plny krásných myšlenek a inspirací. Z kaţdého biblického příběhu jsem vybrala některá témata, která jsou aktuální dodnes a mohou se stát zdrojem moudrosti a pomoci pro pastoračně – sociální pracovníky. Z těchto pasáţí vyplynuly myšlenky, které mohou být inspirací nejen pro pomáhající profese. Objevují se zde silná témata jako smysl utrpení a zkoušek, odvaha k pravdivosti, odvaha postavit se zlu, ale i témata v běţném ţivotě lehce přehlédnutelná, jako např. zvládání nejistoty, poslušnost v malých věcech, odvaha ke změně, vztah k vlastnictví, téma závislostí na lidech i věcech nebo nesamozřejmost věcí kolem nás. Biblické texty jsou studnicí, ve které se skrývá nekonečné bohatství moudrosti a inspirace. Je dobré toto bohatství vyuţívat. Náš studijní obor je pastoračně – sociální a liší se proto od běţného studia sociální práce. Nejedná se o dva oddělené obory, ale o propojení sociální práce s určitým přesahem, či duchovní dimenzí. Bylo by velkou škodou se tohoto spirituálního zdroje pro naši práci zříkat.
39
Seznam literatury ALFONSO, Herbert, Osobní povolání, Hluboká proměna prostřednictvím duchovních cvičení, Přel. Ivana Peprná, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994 AUGUSTYN, Jozef, Jak hledat a nalézat Boţí vůli, Přel. J. Hubková, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997 CUTHBERT, Nick, Jak přeţít ve sluţbách církve, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2012 Encyklika Deus Caritas Est nejvyššího pontifika Benedikta XVI. Praha: Paulínky, 2006 FRITSCH, Charles T., The Layman´s Bible Commentary, The Book of Genesis, Fourth printing, Great Britain, London: SCM Press Ltd, 1966 HAJEK, Karel, Práce s emocemi pro pomáhající profese, Tělesně zakotvené proţívání, 2. vyd., Praha:Portál, 2007 Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou Biblickou školou, Přel. F.X. a Dagmar Halasovi Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009 HAMILTON, Victor P., Handbook on the Pentateuch, Genesis, Exodus, Leviticus, Numbers, Deuteronomy, Second edition, Grand Rapids: Baker Academic, 2006 HŘEBÍK, Josef, záznam exercicií pro řeholníky, Vranov 2010 KOPŘIVA, Karel, Lidský vztah jako součást profese, 6.vydání, Praha: Portál, 2011 KUSCHEL, Karl-Josef, Spor o Abraháma, Co ţidy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje, Přel. J. Slabý, Praha: Vyšehrad, 1997 LACHMANOVÁ, Kateřina, Dvojí tvář lenosti, Zrcadlo pro lenochy klasické i notoricky přetíţené, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000 LACHMANOVÁ, Kateřina, Síla přímluvné modlitby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007 LÉON-Dufour, Xaver, Slovník biblické teologie, 2.vydání, Velehrad: Křesťanská akademie, 2003 LUTHI, Walter, Abrahám, Výklad 1. knihy Mojţíšovy, kapitola 12-24, Čtrnáct kázání s úvodními a závěrečnými modlitbami, Přel. L. Kopecký, Praha: Evangelické nakladatelství, 1990 OPATRNÝ, Aleš, přednáška Jak pomáhat a neublíţit, CD-ROM, Biskupství plzeňské, záznam přednášky ze dne 18.11.2009 OPATRNÝ, Aleš, přednáška Pastorace, sluţba ke které je člověk povolán, CDROM, Biskupství plzeňské, záznam přednášky ze dne 8.10.2008 OPATRNÝ, Aleš, přednáška Vím o svých chybách, CD-ROM, Biskupství plzeňské, záznam přednášky ze dne 25.2.2009
40
OPATRNÝ, Aleš, přednáška Zásady pastorační sluţby laiků, CD-ROM, Biskupství plzeňské, záznam přednášky ze dne 22.10.2008 SACKS, Jonathan, O svobodě a náboţenství, Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně ţivými tématy biblických příběhů, Přel. J. Divecký, Praha: Nakladatelství P3K, 2005 SAMUEL, Dom, Celým srdcem, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2013 SCHMIDBAUER, Wolfgang, Syndrom pomocníka, Praha:Portál, 2008 SCHNEIDER, Ludwig, Klíč k Tóře, Rabínské myšlenky k 54 týdenním čtení Tóry, Přel. L. Hallerová, Ostrava: A-Alef, 2000 SPEISER, E.A., The Anchor Bible, Genesis, Introduction, translation and notes, Garden City, New York: Doubledny and Copany, 1964 Starý zákon, Překlad s výkladem, První kniha Mojţíšova, Genesis, Praha: Kalich, 1978 Výklady ke Starému zákonu I, Starozákonní překladatelská komise, Praha, 1991
41
42
43