ODBORNÁ KOMISE Dům evropských dějin
Základy koncepce Domu evropských dějin
Rukopis dokončen v říjnu roku 2008 Vydáno v Bruselu, Belgie
2
Obsah Úvodní slovo......................................................................................................................... 5 Koncepční a muzejní základy................................................................................................ 7 Základní obsahové rysy stálé expozice ................................................................................ 11 Původ a vývoj Evropy do konce 19. století ...................................................................... 11 Evropa v době světových válek ....................................................................................... 14 Evropa po druhé světové válce ........................................................................................ 17 Otázky k evropské budoucnosti ....................................................................................... 24 Výhled ................................................................................................................................ 24 Členové odborné komise ..................................................................................................... 25
3
Členové odborné komise na své ustavující schůzi s předsedou Evropského parlamentu Hansem-Gertem Pötteringem a generálním tajemníkem EP Haraldem Rømerem. Zleva doprava: Giorgio Cracco, António Reis, Mária Schmidt, Włodzimierz Borodziej, Hans Walter Hütter, Marie-Hélène Joly, Matti Klinge, Michel Dumoulin. Na fotografii chybí Ronald de Leeuw.
„Rád bych inicioval místo pro vzpomínku a pro budoucnost, na němž by mohlo dále růst povědomí o myšlence Evropy. Rád bych navrhl vybudování „Domu evropských dějin“. Mělo by to být [...] místo, které bude společně udržovat naši vzpomínku na evropské dějiny a na evropské sjednocování a zároveň bude otevřeno pro další formování evropské identity prostřednictvím všech současných i budoucích občanů Evropské unie.“
Předseda Evropského parlamentu Prof. Dr. Hans Gert Pöttering 13. února 2007 4
Úvodní slovo 1.
„Rád bych inicioval místo pro vzpomínku a pro budoucnost, na němž by mohlo dále růst povědomí o myšlence Evropy. Rád bych navrhl vybudování „Domu evropských dějin“. Mělo by to být [...] místo, které bude společně udržovat naši vzpomínku na evropské dějiny a na evropské sjednocování a zároveň bude otevřeno pro další formování evropské identity prostřednictvím všech současných i budoucích občanů Evropské unie.“ Těmito slovy předseda Evropského parlamentu Prof. Dr. Hans Gert Pöttering ve svém programovém projevu dne 13. února 2007 inicializoval zřízení „Domu evropských dějin“.
2.
Po podrobné diskusi předsednictvo Evropského parlamentu tuto iniciativu jednomyslně schválilo a svolalo komisi odborníků, která má vypracovat koncept Domu evropských dějin. Tato komise se skládala z devíti členů – historiků a muzejních expertů – z různých zemí Evropy. Po několika schůzích v Bruselu vznikla tato koncepční studie, která byla 15. září 2008 schválena vzájemnou shodou.
3.
Členové odborné komise zdůrazňují, že primárním cílem Domu evropských dějin je prohloubit znalosti Evropanů všech generací o svých vlastních dějinách, a takto přispět k lepšímu porozumění vývoji Evropy v současnosti i v budoucnu. Zařízení by se mělo stát místem, na němž ožívá evropská myšlenka.
4.
Musí být objasněny základní rysy evropských dějin, aby bylo možno pochopit novější dějiny a současnost. Na základě historických zkušeností a účinků by měl být znázorněn vznik a rozvoj evropských institucí ve druhé polovině 20. století. Výstava má rovněž ukázat podobnost kořenů stojící za rozmanitostí evropských dějin.
5.
Myšlenka dobrovolně se sejít v nadnárodních institucích na evropské úrovni a ochota při její realizaci utvářejí nejnovější dějiny kontinentu. Definitivní překonání nacionalismu, diktatury a války, stejně jako již od padesátých let minulého století trvající vůle společně žít na evropské úrovni svobodně a v míru, stejně jako nadnárodní unie občanského charakteru mají být hlavními poselstvími Domu evropských dějin. Výstavy mají zřetelně ukázat, že sjednocená Evropa může na základě společných hodnot žít společně v míru v jednom pokrokovém světě. Dům evropských dějin má podněcovat k co největší účasti občanů na politických rozhodovacích procesech ve sjednocené Evropě.
6.
Jedním z úkolů Evropské unie je přispívat ke zlepšení znalostí a šíření kultury a dějin evropských národů (článek 151 smlouvy ES).
5
6
Koncepční a muzejní základy 7.
Dům evropských dějin má být zřízen jako moderní výstavní, dokumentační a informační centrum. Má disponovat jak stálou expozicí k evropským dějinám s výstavní plochou až 4 000 metrů čtverečních, tak i prostory pro prezentaci obměnných výstav. Dále bude navrženo zřízení informačního centra, v němž budou návštěvníkům nabídnuty hlubší informace o evropské minulosti a současnosti. Tato nabídka může být doplněna pořádáním nejrůznějších akcí a vydáváním publikací.
8.
Pro úspěch zařízení jsou důležité rozmanité faktory, které musí být vzájemně sladěny:
9.
Na prvním místě stojí vědecká nezávislost a objektivita. Zvláštním přáním komise je, aby základ práce Domu evropských dějin tvořily vědecky fundované poznatky a metody. Pravdivost prezentace je nezbytným předpokladem pro uznání tohoto zařízení v odborném světě i u návštěvníků. Multiperspektivní a otevřené vylíčení historických faktů a procesů je důležité proto, aby si návštěvníci mohli utvořit vlastní názor a získali podněty k diskusi. Garantem pro tuto nezávislost může být špičkově obsazená vědecká rada složená z odborných vědců a muzejních odborníků, která bude práci doprovázet.
10. Pro úspěšný a věrohodný koncept je dále podstatným základem instituční samostatnost zařízení, které bude zřizovatelem Domu evropských dějin. 11. Zařízení je vnímáno především jako zprostředkovací instance. Je prostředníkem mezi vědou a širokou veřejností. Při výstavbě a provozu musí být zohledněny nejnovější poznatky v oboru muzeologie. Je třeba vyvinout a následně použít obsáhlé muzejně pedagogické nabídky, které se musí přizpůsobit různorodému návštěvnictvu. I když má vědeckost coby podstata práce velký význam, nemá Dům evropských dějin provozovat základní výzkum v užším smyslu. 12. Komise se však přimlouvá za to, aby se u Domu evropských dějin jako dodatečná nabídka zřídily prostory pro setkávání mladých vědců, kteří se zabývají tématy evropských dějin. Tyto prostory pro setkávání přispějí nejen k čilému ruchu zařízení, ale také s Domem svážou mladé talenty z celé Evropy. 13. Dům evropských dějin se obrací na Evropany ze všech regionů kontinentu a ze všech věkových vrstev a se všemi úrovněmi vzdělání. Tato široká cílová skupina vyžaduje, aby výstavy, které se budou instalovat, nepředpokládaly u svých návštěvníků žádné obsáhlé znalosti. Jejich cílovým publikem jsou především laici, kteří o ně mají zájem. 14. Při porozumění historickým událostem a procesům pomůže předpokládané cílové skupině chronologicky uspořádaný narativní výklad. Chronologické podání usnadňuje prostorové a časové zařazení konkrétních událostí a vývojových procesů. Vznikne tak rámec pro rozmanité předměty, texty a mediální prvky, jimiž je historie v muzeu prezentována. 15. Následně by měl být celý Dům evropských dějin zařízením, které se ve všech oblastech své práce řídí zájmy svých návštěvníků. To mimo jiné platí pro vícejazyčnost textů expozic a audiovizuálních nabídek. Dalšími určujícími faktory pro práci Domu evropských dějin je vědomá orientace na návštěvníka a pravidelné prověřování tohoto základního principu průběžnými evaluacemi. 16. Dům evropských dějin by měl kromě toho vypracovávat obměnné a putovní výstavy. Putovní výstavy poskytují především možnost dostat se k lidem ve všech částech Evropy i mimo ni. 7
17. K atraktivitě Domu evropských dějin mají vedle výstav přispívat jak pořádané tematické akce, tak i vlastní publikace. Moderní muzeum musí být navíc ve 21. století zastoupeno obsáhlou prezentací na internetu. 18. Zásadní význam má vybudování vlastní muzejní sbírky. Možnost využívat vlastních sbírek je nezbytná k tomu, aby mohly být vytvářeny vizuálně atraktivní stálé, obměnné a putovní výstavy. Sbírky současně pomohou zapojit Dům evropských dějin do mezinárodního výměnného styku a zajistit mu zde významné postavení. Při budování sbírky je nutno dbát na to, aby se těžiště zaměřilo na specificky evropské aspekty dějin. Je nutno se vyhnout zdvojování již existujících národopisných sbírek. 19. Pro úspěch Domu evropských dějin je nezbytná jeho centrální poloha. Musí být situován do proudu návštěvníků evropských institucí. Je třeba úzce propojit nabídku Domu s nabídkami ostatních evropských institucí a začlenit ho do evropské muzejní sítě. 20. Pro činnost a úspěch Domu evropských dějin je nezbytné jeho plynulé financování. Prostředky bude třeba vynaložit nejen na vybudování a instalaci prvních expozicí, ale rovněž na trvalý provoz. Po otevření budou vznikat náklady na udržení návštěvnické atraktivity zařízení. Další plynulý vývoj výstav a muzejních infrastruktur je základem pro to, aby instituce byla vnímána jako trvale pozitivně. 21. Protože má Dům evropských dějin sloužit politickému vzdělávání všech lidí, přimlouvá se odborná komise za to, aby byl vstup do Domu evropských dějin bezplatný. 22. Jádrem nového muzea bude stálá expozice Domu evropských dějin, jejímž těžištěm je představit na ploše až 4 000 metrů čtverečních evropské dějiny od První světové války až do současnosti. Návrat ke kořenům kontinentu a evropskému středověku i novověku jsou v menším rozsahu nutné, aby bylo možné lépe porozumět současnosti a budoucnosti. Pro úspěch nového muzea má velký význam vztah k současnosti, neboť jednak svědčí o jeho aktuálnosti, jednak zdůrazňuje bezprostřední vztah ke každodennímu životu návštěvníků. Vazba na současnost navíc poskytuje možnost s krátkým odstupem zachytit důležité změny týkající se Evropy se a vývoj v politice, společnosti, hospodářství i kultuře. 23. Stálá expozice nemá být souborem národních a regionálních dějin Evropy, ale měla by se daleko více soustředit na evropské fenomény. Hlavní roli má přitom hrát období míru po skončení Druhé světové války. Je ovšem nutné pamatovat na to, že rozmanitost Evropy je vlastně výlučným znakem tohoto kontinentu. Tato heterogennost stejně jako zpřítomnění uplynulého jsou pro kolektiv tvůrců expozic velkou výzvou. Tyto aspekty poskytují rovněž styčné body pro různé návštěvníky. Začlenění biografických prvků do expozic má vzhledem k očekávané heterogenní struktuře návštěvníků ulehčit přístup k rozmanitým evropským tématům a procesům. Životopisy slavných Evropanů a Evropanek na jedné straně a neznámých obyvatel kontinentu na druhé straně dávají možnost ke srovnání pohledů na dané dobové poměry. V expozici musí hrát důležitou roli aspekty každodenního života. 24. Atraktivita stálé expozice bude velkou měrou záležet na vystavených objektech, síla jejichž aury má umožnit vedle kognitivního přístupu také afektivní přístup ke kladení historických otázek. Nebudou-li však jednotlivé exponáty začleněny do širšího kontextu, jejich význam zůstane nepřístupný. Cílené použití audiovizuálních médií je v této souvislosti samozřejmé. Při historických výstavách je nezbytné využívat jednak filmové a zvukové dokumenty z dobových zdrojů, jednak materiály vycházející z expozičně-didaktických premis. Moderní audiovizuální média dělají výstavu 8
dynamičtější a ulehčují její recepci především pro mladší generaci. Obohacení výstavy průvodním slovem napomáhá umožnit kognitivní i afektivní přístup k tématům stálé expozice. 25. Závěrem je nutno upozornit na to, že dobré přijetí a atraktivitu Domu evropských dějin ve střednědobém a dlouhodobém výhledu mohou zajistit turnusové obměny stálé expozice. 26. S ohledem na požadavky, kterým musí kolektiv tvůrců expozic dostát, se jeho otevření v létě 2014 jeví jako značně ambiciózní cíl, který by však měl být při dobré spolupráci všech zúčastněných reálný.
9
10
Základní obsahové rysy stálé expozice Původ a vývoj Evropy do konce 19. století 27. Formy vyšší, již „evropské“ kultury se vyvíjely v souvislosti s obchodem ve východním Středomoří a u Černého moře, v regionech, které sice nebyly dostatečně úrodné, ale skýtaly lepší předpoklady pro rozvoj lodní plavby a vznik malých států namísto velkých, zemědělsky rozvinutých států v povodích Nilu, Eufratu a Tigridu. 28. Fenomén kolonizace dokládá význam jedné z nejdůležitějších hybných sil evropských dějin – migrace způsobené přelidněním. Migrační pohyb nutil lidi k průzkumu nových krajin a vedl k rozvoji mocné vojenské kultury, která sloužila dobývání kolonií a jejich udržení. Státy, respektive městské státy v egejské oblasti expandovaly například díky koloniím, které již byly rozšířeny ve Středomoří a u Černého moře. 29. Fenomén migrace a kolonií se v evropských dějinách objevuje často, ať už ve formě válečných tažení, nebo jako masová kolonizace. Migrace v rámci Evropy je stejně významná jako kolonizace jiných kontinentů. 30. Evropané odjakživa věnovali svůj zájem bohatství Indie a Číny a cestám vedoucím do těchto oblastí, a to již za dob Alexandra Velikého, za Římské říše o několik století později, během „křížových výprav“ po roce 1000, stejně jako v době vzniku koloniálních říší, které od 16. století budovaly hlavně Francie, Anglie, Portugalsko a Nizozemí a které z části přetrvaly do sedmdesátých let minulého století. Koloniální říše Španělska a Portugalska se rozšiřovaly hlavně do Ameriky, ruská říše na Sibiř a do Střední Asie. 31. Řecko-římské území vytvořilo od pátého století před Kristem vysoce rozvinutou formu kultury, která byla základem pro filozofický, literární, legislativní a státní rozvoj evropské kultury v její dnešní podobě a která byla v „renesančních“ obdobích několikrát oživena. Tato epocha trvala celé tisíciletí. Její hlavní jazyky, řečtina a latina, tvoří gramatický, lexikální a sémantický základ pro téměř všechny ostatní evropské jazyky. 32. V 16. století vedla „renesance“ antiky a nové informační médium, kterým byla kniha, k pozoruhodné relatinizaci francouzštiny a jiných románských jazyků. Zároveň přinesla latinská kultura velkou zásobu nových slov do germánských, ugrofinských a slovanských jazyků. „Očištěná“ latina si až do 20. století zachovávala v celé Evropě důležitou roli v univerzitním a školském systému i v katolické církvi. To mělo velký vliv na všechny národní jazyky, především na sémantiku a terminologii v jejich psané podobě. Univerzální roli latiny později převzala francouzština, především v 18. století, se silným lexikálním vlivem na němčinu, ruštinu, švédštinu i jiné jazyky. Od konce 20. století dokázaly řečtina a latina svoji pozici znovu posílit díky výzkumu v biologii a inovacím v oblasti techniky, jejichž terminologie má jazykové kořeny téměř výhradně v řečtině nebo latině. 33. Důležitou roli při tvorbě kulturní jednoty Evropy, která probíhala od středověku, od 12. a 13 století, hraje školský a vysokoškolský systém díky vzdělávání vůdčích elit. Tento systém se zakládá na latinském způsobu myšlení a psaní a umění argumentovat a kriticky myslet. Předmětem rozhovorů často plných ostřejších sporů byla také dogma křesťanského náboženství. Od 17. století, kdy vznikají první akademie, se myšlení a psaní osvobozují od církevní kontroly, i když různé formy morální a politické cenzury zůstaly v mnoha zemích zachovány. 11
34. Asijské vlivy byly patrné především v náboženské oblasti. Křesťanská víra se vytvářela od 4. století po Kristu jako směs židovské (semitské) tradice a církevní organizace. Tato organizace se již před rokem 1000 rozdělila na řeckou větev, která zahrnovala Konstantinopol a řecko-římskou říši a později především Rusko, a latinskou větev, která spadala do sféry vlivu papežství a byla řízena z Říma, kde se hovořilo a především psalo latinsky. Neustávající asijské invaze postihovaly především východní část a dosáhly svého vrcholu ve 14. a 15. století podmaněním Ruska a dobytím Konstantinopole Turky v roce 1453. Dlouho přetrvávající turecká nadvláda na Balkáně a v oblasti Černého moře měla značný vliv na evropské dějiny, nejprve na Rakousko a Rusko, ale později také na Francii a Velkou Británii, které se stále snažily získat vliv na Blízkém východě a na cestě do Indie. Etnicko-nábožensky motivované války na Balkánském poloostrově trvají do současnosti. 35. Ve 4. století začal pozvolný úpadek Západořímské říše. V římské církvi žila myšlenka sjednocení částečně dále a umožnila kolem roku 800 vznik nové říše evropských dimenzí pod vládou Karla Velikého, a to na principu politické jednoty, která formálně existovala až do roku 1806. 36. Ve středověku se církevní a státní organizace vyvíjely dlouhou dobu paralelně – vznikaly vojenské, společenské a politicky vzdělávací systémy, které se profilovaly především formou zdanění. Významnou roli ve společenském a kulturním životě převzaly kláštery. Vedle členění Evropy do biskupství, lenních statků, knížectví a hrabství vznikala nezávislá města obehnaná hradbami, která se často sjednocovala do městských svazů, hlavně v Itálii, Nizozemsku a v Německu, kde byla nejdůležitějším městským svazem hanza. 37. Západní křesťanství se pozvolna rozšiřovalo na sever a na východ. Latinská abeceda tak určila církevní, kulturní a politickou příslušnost Polska, Maďarska, Chorvatska, pobaltských států, Švédska a Finska k západu, zatímco Rusko, Srbsko, Bulharsko, Řecko a v minulosti i Rumunsko si ponechaly písmo řecké, hlavně v jeho slovanské, cyrilské podobě, které je spojeno s řecko-pravoslavným vyznáním. 38. O významu i společenské a hospodářské moci klerikálního systému, stejně jako o mimořádně vysoké úrovni architektury a stavitelství, výtvarného umění a hudby v epoše mezi lety 1000 a 1500 po Kristu svědčí přes tisíc středověkých katedrál (biskupských kostelů) téměř všude v západní Evropě, z nichž se většina dochovala. Poté následuje doba rezidenčních zámků jako Versailles ve Francii či Petrodvorec v Rusku a výstavba měst s opevněním a hradbami. 39. Rozdělení lidí do stavu duchovního, šlechtického a měšťanského, selského či služebnického bylo po dlouhou dobu chápáno jako přirozený, Bohem daný řád. Na základě způsobu života, popřípadě příslušnosti ke stavu šlechty, měšťanstva, selského lidu a později průmyslového dělnictva, úřednictva apod. se ve všech částech Evropy utvářely podobné kultury. To se odráželo ve způsobu oblékání, stravování, v zájmech a zálibách v hudbě či jiných uměních. 40. Západní křesťanstvo se v 16. století rozštěpilo na katolickou církev a protestantské konfese, například ty, které se nechaly inspirovat kalvinismem a které se ve Francii, Nizozemsku, ve Švýcarsku a ve Skotsku zformovaly do skupin nebo vytvořily nezávislé církve. Církve luteránského vyznání se staly státními církvemi v několika německých zemích, v Dánsku, Norsku, na Islandu, ve Švédsku, Finsku a dnešním Estonsku a Lotyšsku. Pobaltští sousedé se rozštěpili: severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Estonsko a Lotyšsko byly luteránské, Rusko z velké části pravoslavné, Polsko a Litva katolické. Lutherova reformace čerpala sílu ze své vazby na utvářející se centralizované 12
státy, které zabavily podstatnou část církevního majetku a použily ji pro státní účely. S tímto fenoménem se znovu setkáme v katolickém Německu, ve Francii a v Itálii v revoluční a napoleonské epoše kolem roku 1800. 41. Různá „protestantská“ učení měla společný zájem na židovské tradici, tak jak byla vylíčena v biblickém Starém zákoně. Bible byla v 16. a 17. století protestanty přeložena téměř do všech evropských jazyků a ve většině případů tvořila základ běžného jazyka těchto jazykových území. Řecko-latinská gramatika a stylistika tak významně ovlivnily nové sjednocené jazyky, které začínaly být používány i v písemné podobě. Ty byly úzce spjaty s „renesancí“ literatury a filozofie a s politickým duchovním bohatstvím řeckořímské antiky. Nyní se díky vynálezu knihtisku a vzniku všeobecného knižního trhu rychle rozšiřují mezi všemi evropskými elitami. 42. V různých zemích Evropy kulturně dominovaly různé třídy, přičemž španělská, francouzská a polská kultura zůstaly většinou u ideálů, které vytvořila šlechta, zatímco v Nizozemsku, Anglii a Skotsku i Dánsku byl určující způsob života měšťanstva. Prusko a Rusko byly státy založené převážně na efektivní a moderní vojenské organizaci. 43. Na základě rychlého rozvoje poznání od konce 17. století a díky politické a občanské filozofii 18. století – „století rozumu“ – se utvářelo nové vnímání člověka a občana, opírající se o hodnoty kritického rozumu a svobody názorů a svědomí, které vedlo k odstranění privilegií duchovenstva, šlechty, řemeslnických mistrů, městských práv apod. Tyto myšlenky nalezly své vyjádření v deklaracích „práv člověka a občana“, která byla v protikladu s náboženským učením o podřízenosti člověka boží vůli. Tento vývoj začal násilně, řadou revolucí, z nichž první vypukla ve Francii v roce 1789, a pokračoval po více než jedno století revolučními i evolučními procesy. Následovaly, často jen nesměle, nové zákony, které zavedly rovnost se zřetelem na právo dědické (namísto přednostního práva prvorozeného), dále právo zastávat veřejné úřady bez ohledu na původ, právo volit a být volen při komunálních a parlamentních volbách. První volby se všeobecným volebním právem se konaly v revoluční Francii. První parlamentní volby se všeobecným volebním právem včetně aktivního a pasivního volebního práva žen se konaly v roce 1907 ve Finském velkoknížectví. 44. Rivalita států, národů a konfesí byla příznačná již pro „středověk“, velkými válkami 16. století však dosáhla mnohem větší ničivosti. Třicetiletá válka v Německu v 17. století, války mezi Francií, Nizozemskem a Anglií, válčení Švédska a Polska mezi sebou stejně jako proti Rusku, války Rakouska-Uherska proti Turecku, války Španělska s Itálií, neustálé dánsko-švédské, rusko-turecké, francouzsko-britské a jiné konflikty formovaly evropské dějiny po několik století. Od 18. století se také vedly boje kvůli otázce mocenské nadvlády v koloniích východní Indie, Ameriky a jiných částí světa. 45. Již v roce 1648 se u příležitosti Vestfálského míru vyvinuly formy, které umožňovaly vedení jednání mezi státy; to se stalo východiskem pro moderní diplomacii. Jednání Vídeňského kongresu v letech 1814-1815 po válkách a francouzsko-napoleonské nadvládě představovala další významnou etapu v politickém systému Evropy a zaručila, i přes několik neúspěšných revolucí a krátkých válek, dlouhé období míru a hospodářského, společenského a kulturního rozvoje. Typickými rysy tohoto období jsou význam kladený na primární vzdělávání, podstatné snížení analfabetismu, vytvoření kulturních institucí a veřejných muzeí, ústřední role hudby, rozvoj díky železnici, využití parní síly v průmyslu a v dopravě, a to také v zámoří a v sibiřské Asii, a konečně rozmach elektrochemického průmyslu. 13
46. Paříž, Londýn, Berlín, Petrohrad, Vídeň a všechna ostatní hlavní města přitahovala v době průmyslové revoluce ohromné masy přistěhovalců. Byly vybudovány velké bulváry, vybavila se tramvajemi, systémy vytápění a parky. Hradby obklopující města byly zbourány. Ve městech a na venkově bylo hodně sociální bídy. Později bylo vynaloženo úsilí k zavedení systému sociálního pojištění. Od druhé poloviny 19. století se vzrůstající tlak ze strany pracujících projevoval ve formě odborových svazů. Ale i ze strany podnikatelů existovala vůle dosáhnout efektivity a modernizace výroby za pomoci vzdělanějších a zdravějších dělníků, to znamenalo rovněž podpořit intenzifikaci výroby a vzdát se jejích extenzivních forem. 47. K hospodářskému rozvoji Evropy mimo jiné přispěly také koloniální državy v Africe a Asii. Panovala až vyhrocená rivalita, hlavně mezi Francií a Velkou Británií, mezi Velkou Británií a Ruskem a mezi Německem a Rakouskem-Uherskem. První světová válka byla v první řadě válkou pro Evropu mimořádně zničující a se svými enormními ztrátami na lidských životech tou největší od dob Napoleona. 48. Od 19. století převládal princip národa. Toto století se na jedné straně vyvíjelo ve znamení internacionalismu a kosmopolitismu, na straně druhé bylo naplněno nacionalismem. V této době rozkvétalo několik nových jazyků a literatur, které dosud existovaly jen jako nářečí. 19. století bylo obdobím liberální a národní emancipace, přičemž oba proudy profitovaly z moderního tisku, vytváření politických stran a občanského zastoupení ve spolcích a sdruženích. 49. Vzorem a vztažným bodem evropské moderny byla Velká Británie. Spojené království se dříve než jiné mocnosti vyvinulo v moderní průmyslovou společnost. Tradiční parlamentní systém několikrát prokázal spolehlivost svých institucí; velké konflikty bylo možno vyřešit dohodou a vyjednat evoluční rozšíření lidských práv a práv občanů státu. Velkoměsto Londýn bylo světovým finančním centrem, britské válečné námořnictvo bylo považováno za neporazitelné, koloniální správa za vzornou, životní styl „gentry“ za nejlepší. Symbolem této doby rozkvětu Velké Británie v 19. století byla královna Viktorie (1837–1901). 50. Téměř po celé 19. století se diskutovalo o myšlence všeobecného a trvalého míru. Organizace jako Červený kříž a intelektuálové jako velký francouzský spisovatel Victor Hugo při tom hráli vůdčí úlohu. Rozvíjely se organizace pro posílení a rozšiřování mírové myšlenky. V roce 1899 byl z iniciativy mladého ruského cara Mikuláše II. a díky daru amerického milionáře Andrewa Carnegieho zřízen Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a v roce 1907 bylo jeho zřízení formálně potvrzeno. V roce 1920 pak byla založena Společnost resp. Liga národů, předchůdce dnešní Organizace spojených národů, která však byla daleko více zaměřená na Evropu, než je tomu v případě OSN.
Evropa v době světových válek 51. Rok 1917 znamená pro Evropu výrazný předěl. Bolševickým pučem v Rusku vzniká na východě diktatura a zároveň alternativní společenský model. Utopie sociální rovnosti získá četné příznivce v mnoha zemích. Začíná konflikt Východu a Západu. Ve své podstatě je to boj mezi komunistickou diktaturou a svobodnou demokracií. V Rusku samotném komunistická vojska v letech po převzetí moci násilně zdolávají snahy o samostatnost neruských národů. Slib pokroku a spravedlnosti je od dvacátých let dvacátého století spojen s mocenskými zájmy sovětského Ruska, které je všemi ostatními státy vnímáno jako hrozba. Komunismus se v žádné evropské zemi neprosadil 14
pokojnou a demokratickou cestou. Éra totalitních ideologií končí až zánikem SSSR v roce 1991. 52. Příměřím dne 11. listopadu 1918 končí do té doby nejkrvavější válka v dějinách lidstva. Svět zpytuje svědomí nad deseti miliony mrtvými. Obrovské válečné úsilí zatížilo zúčastněné národy až do nejzazších mezí. Jako přímý důsledek války zanikají tři dynastie: Habsburkové, Hohenzollerni i Romanovci. Mapa Evropy se od základů mění. Současně se rychle ukázalo, že První světová válka vede k tomu, že se evropské mocnosti samy zbavují moci. Především v koloniích sílí snahy o nezávislost původního obyvatelstva. 53. Mírová smlouva z Versailles z 28. června 1919 a ostatní v Paříži uzavřené smlouvy jsou pod silným vlivem prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Právo na národní sebeurčení se stává řídícím principem nového uspořádání Evropy. Z konkurzní podstaty tří zaniklých císařství vznikají národní státy, které jsou většinou parlamentními demokraciemi. Část Versailleského mírového řádu tvoří stanovy Společnosti národů. Ve Společnosti národů se setkávají – jak se jim dříve říkalo – „civilizované národy“. V první řadě má tato instituce zabránit budoucím válkám. Ani Německá říše, ani bolševické Rusko nepatří mezi zakládající členy Společnosti národů. Oba tyto státy ale později přistupují, zatímco Spojené státy se od Společnosti národů distancují až do jejího formálního konce v roce 1946. Princip Společnosti národů vytvořit systém kolektivní bezpečnosti nesplňuje do něho vložená očekávání. 54. Problémem zůstává etnická promíšenost nově založených států ve střední a východní Evropě, protože sny o etnicky homogenním národním státě jsou ještě stále nakaženy nejen vůdčích elity, ale mnohdy také většinové obyvatelstvo. Smlouva o ochraně menšin z 28. června 1919 je přímou reakcí na multietnické složení Polska. Národnostní menšiny jsou pod zvláštní ochranou, která je mezinárodně garantována státy, jež smlouvu podepsaly. V přímém protikladu k tomuto principu stojí smlouva z Lausanne z 24. července 1923, která vznikla díky zprostředkování Společnosti národů. S cílem zabránit budoucím konfliktům směřuje k vytvoření etnicky homogenního obyvatelstva. Z důvodu řešení problémů menšin mezi Řeckem a Tureckem se prováděla masová vysídlování a přesídlování a nejméně 1,5 milionů lidí ztrácí své trvalé bydliště a domovské kořeny. 55. Vítězství fašismu nad demokracií v Itálii je varovným znamením poválečné doby. Totalitarismus nastolený Benitem Mussolinim je přitažlivým příkladem pro extrémní pravici v jiných zemích. Zatímco se politická a hospodářská situace v západní a střední Evropě v polovině druhého desetiletí dvacátého století stabilizuje, mnohé z parlamentních demokracií na východě kontinentu v této době ztroskotaly. Autoritářské režimy se stávají dominantní státní formou mezi Baltským mořem, Černým mořem a Středomořím. Poražení z První světové války, kteří zůstali s prázdnýma rukama – „have-nots“ – provádějí revizní politiku zaměřenou proti ustanovením Versailleské smlouvy. Vítězné mocnosti se současně pokoušejí evropský pořádek stabilizovat. 56. Jako přímá reakce na První světovou válku se podnikají organizační kroky, které měly za cíl základní změnu mezinárodního systému. Briand-Kellogův pakt z roku 1928 je ve státní rovině pokusem o zákaz válek. V průběhu jednoho roku k paktu přistupuje 54 států. Společenské síly se například v Panevropském hnutí pokoušejí nad zákopy bývalých válečných konstelací apelovat na celoevropské cítění odpovědnosti a solidarity. Tato hnutí jsou však pouze záležitostí elit a zůstávají bez odezvy mas. 15
57. Světová hospodářská krize, která vypukla na podzim roku 1929 ve Spojených státech, silně ovlivňuje ekonomickou, politickou a společenskou situaci v Evropě. Zdá se, že kapitalismus definitivně ztroskotal, že se trh jako faktor pořádku zdiskreditoval. Masová nezaměstnanost, sociální úpadek a hlad se znovu staly základními zkušenostmi Evropanů. V této zdánlivě bezvýchodné situaci získávají velký vliv radikální koncepty stojící proti sobě – levicové i pravicové. Demokratické formy státu jsou v širokých okruzích evropských společností považovány za neschopné přežít a řešit aktuální problémy. 58. Jako osudný se pro kontinent ukazuje triumf národních socialistů vedených Adolfem Hitlerem v Německé říši. Převzetí moci nacisty dne 30. ledna 1933 je důležitým mezníkem evropských dějin. Vzestup NSDAP z pozice bezvýznamné malé strany k největší frakci německého Říšského sněmu se zdůvodňuje mnoha specifiky německých dějin, přičemž za podstatné faktory se považují traumatická porážka v první světové válce, tvrdé důsledky světové hospodářské krize i selhání demokratických stran. Bezprostředně po svém nástupu do úřadu německého říšského kancléře začíná Hitler potlačovat demokratickou formu státu. Cesta k diktatuře „státu vůdce“, v němž rozhoduje jedině a pouze vůle Adolfa Hitlera, byla závratně rychlá. Vnitřní konsolidace „Třetí říše“ je dokončena již v létě roku 1934. Brzy navíc vychází najevo radikální nenávist národních socialistů k Židům, která nachází svoji právní odezvu v norimberských rasových zákonech z roku 1935. 59. Vojenský puč, který v červenci 1936 proběhl v protektorátu Španělsko-Maroko, je počátkem tříleté občanské války ve Španělsku, která je na obou stranách vedena s krajní brutalitou. Iberský poloostrov se stává vojenským cvičištěm totalitních diktatur, zatímco demokratické mocnosti – Francie a Velká Británie – vyhlásily neutralitu. Vítězství Francisca Franca na jaře 1939, k němuž by bez německé a italské pomoci nedošlo, zpečetí budoucnost Španělska jako pravicově orientované diktatury, která končí teprve ve druhé polovině sedmdesátých let po Francově smrti. 60. V závětří světové politiky se Hitlerovi podaří vyzbrojit Německou říši. Hitler opakovaně rozněcuje mezinárodní krize; západní mocnosti – především Velká Británie – sází na politiku usmiřování a ústupků a chtějí národně socialistické Německo integrovat do celoevropského mírového systému. Politika „appeasementu“ vrcholí na konferenci v Mnichově koncem září roku 1938, když válku odmítající Britové a Francouzi obětují expanzním tlakům Hitlera jednoho demokratického spojence. Rozdělení Československa podle etnických území osídlení je triumfem egoistického jednání Adolfa Hitlera v otázce menšin. Hitler ovšem Mnichovskou dohodu pociťuje jako těžkou porážku, protože nedosáhne vytčeného cíle – velké války. 61. Rozpoutání Druhé světové války se Adolfovi Hitlerovi podaří až poté, co se sovětským diktátorem a úhlavním ideologickým nepřítelem Josefem Stalinem uzavře dne 23. srpna 1939 německo-sovětský pakt o neútočení. Obě totalitní diktatury kromě toho v dodatečném protokolu dojednaly rozdělení sfér vlivů ve střední a východní Evropě. Důležitými ustanoveními dodatečného protokolu jsou čtvrté dělení Polska i expanze SSSR západním směrem. 62. 1. září 1939 začíná útokem německého Wehrmachtu na Polsko Druhá světová válka. O dva dny později vyhlašují Německé říši válku Velká Británie a Francie. Polské ozbrojené síly jsou v rozmezí čtyř týdnů poraženy. Kromě bojových akcí dochází k obrovským zločinům proti polskému civilnímu obyvatelstvu. Německé tažení již nese rysy vyhlazovací války. 17. září 1939 napadá východní Polsko podle ujednání Rudá 16
armáda. Počátkem října 1939 polský odpor definitivně mizí; země je obsazena dvěma totalitními diktaturami. 63. Zatímco se na západě až do jara roku 1940 vede „podivná válka“ („drôle de guerre“), Sovětský svaz agresivně postupuje proti sousedním státům. V „zimní válce“ 1939/40 se Finové hájí s obratností a za velkých ztrát na lidských životech; stejně však musí SSSR postoupit velká území. V létě 1940 jsou Rudou armádou obsazeny tři pobaltské státy a integrovány do SSSR jako sovětské republiky. 64. Po vítězství německého Wehrmachtu nad Francií v květnu a v červnu 1940 je Adolf Hitler na vrcholu své moci. Jedině Velká Británie pod svým novým ministerským předsedou Winstonem Churchillem pokračuje v boji proti národně socialistické diktatuře. 65. Již v létě roku 1940 se rozjíždějí první německé plány na rasovou a likvidační válku proti Sovětskému svazu, která začíná 22. června 1941. Tato ideologická válka dvou světových názorů je na obou stranách vedena s maximální brutalitou a bezohledností. Německá okupační politika v Rusku se vyznačuje opovrhováním lidskými životy. Za německou frontou dochází od začátku tažení k masakrům na civilním obyvatelstvu; cílem systematického vyvražďování jsou především Židé. 66. Krátce po německém útoku na Sovětský svaz uzavírá Velká Británie se SSSR Smlouvu o vzájemné pomoci a podpoře. Teprve japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a německé vyhlášení války 11. prosince 1941 způsobí vstup USA do války. 67. Německá okupace velké části Evropy je pro mnohé lidi traumatickou zkušeností. Ve všech okupovaných oblastech se formují skupiny odporu proti německé nadvládě, zároveň se však ve všech obsazených státech objevuje fenomén kolaborace. 68. Jedním z hlavních cílů národně socialistické politiky je národnostní vyhlazení evropských Židů. Zbavování práv, pronásledování a následné vraždění Židů se uskutečňuje v několika etapách. Na konci tohoto strašlivého procesu stojí koncentrační a vyhlazovací tábory. Národní socialisté celkem zavraždili kolem šesti milionů Židů.
Evropa po druhé světové válce 69. Nejpozději v době obratu ve válce, k němuž došlo díky bitvě o Stalingrad v zimě 1942/43, začínají válčící státy i exilové vlády tvořit plány na dobu po vítězství Spojenců. Londýn se v těchto letech stává mezinárodní laboratoří pro myšlenky o vytvoření budoucí Evropy. Všem zúčastněným se před očima živě promítají zážitky z období po první světové válce. Dvěma nejdůležitějšími cíli politiky Spojenců jsou kompletní obsazení poraženého nepřítele a zničení pověstného německo-pruského militarismu. Rychle ale vyšlo najevo, že vytyčené cíle Spojenců lze sotva realizovat ke spokojenosti všech: zatímco Sovětský svaz nechce dělat žádné kompromisy u svých teritoriálních zisků z let 1939 až 1941, západní spojenci sází na právo národního sebeurčení národů. Především o osudu Polska vzplály prudké spory, v nichž se Stalin z velké části dokáže prosadit. USA, Velká Británie a Sovětský svaz rozhodly na velké válečné konferenci na počátku února 1945 na Jaltě, že se Polsko posune na západ, získá bývalá německá území, zatímco východní Polsko do svého území integruje Sovětský svaz. 70. „Velká trojka“ se na Jaltě současně dohodne na založení Organizace spojených národů: stálí členové Rady bezpečnosti obdrží právo absolutního veta. Tímto je zajištěno, že světová organizace nemůže proti vůdčím mocnostem postupovat na základě usnesením 17
většiny. Až do konce konfliktu mezi Východem a Západem je OSN dějištěm ideologické konfrontace mezi oběma bloky. 71. Deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 je důležitým odrazovým můstkem pro boj proti útlaku a rasismu. Tvoří základ, na kterém má být vybudována nová Evropa. 72. Hlavní tíhu boje proti národně-socialistickému Německu nese Rudá armáda. Již během posledních měsíců války vychází najevo, že Stalin využívá svá vojska, aby ve státech střední a východní Evropy dosazoval loajální komunistické mocnáře. Jeho cílem je zřídit pás satelitních států na západ od Ruska. Z této perspektivy dostává vítězství nad národně socialistickým Německem, které je formálně poraženo 8., respektive 9. května 1945, kdy bezpodmínečně kapituloval německý Wehrmacht, dvojí tvář: zatímco na západě, kam se západní spojenci stáhli se svými vojsky, se bezpochyby dá hovořit o dni osvobození, vyvíjí se situace ve střední a východní Evropě podstatně odlišným směrem. Také tady se vítězství nad Německem hodnotí jako vysvobození, ale pocity jsou kvůli obavám před novou diktaturou smíšené. 73. Po skončení bojových operací, které si v Evropě vyžádaly 50 milionů mrtvých, začíná na evropském kontinentu masová migrace. Největší skupinu uprchlíků a vyhnanců představují Němci – asi 12 až 14 milionů lidí, odcházejících především z východních oblastí Německa. Na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945 hlavní vítězné mocnosti nehovoří pouze o přesunech obyvatelstva, ale také o budoucnosti Německa. Již během konference se ovšem ukazuje, že protichůdné názory západních vítězných mocností a SSSR se často daří urovnat pouze formálními kompromisy. 74. V západních společnostech dochází po skončení války k posunu doleva. Viditelným znakem tohoto vývoje je nezvolení vítězného válečného premiéra Winstona Churchilla v červenci 1945; ještě na Postupimské konferenci je nahrazen svým nástupcem z Labour Party Clementem Attleem. Přes tyto změny politického kurzu není pochyb, že se evropské koloniální mocnosti snaží obnovit svou nadvládu nad závislými územími v Africe a Asii, která se za války často zhroutila. Například v nizozemské Indonésii nebo ve francouzské Indočíně brzy dojde k ozbrojeným konfliktům, které budou trvat po další dvě desetiletí. 75. Bývalé říšské hlavní město Berlín a hlavní město Rakouska Vídeň jsou rozděleny do čtyř zón. Situace v těchto metropolích odráží počínající dělení kontinentu. Berlín zůstal jedním z ohnisek konfrontace supervelmocí. Studená válka nicméně nepropukne v centru Evropy, ale na jejím okraji. Americká zahraniční politika se po počáteční zdrženlivosti rozhodným způsobem přikloní ke konfrontaci se Sovětským svazem. Zamezení sovětské rozpínavosti, které v konečném důsledku staví na nukleárním odstrašování, tvoří konstantu americké zahraniční politiky až do konce konfliktu mezi Západem a Východem. 76. Zatímco Sovětský svaz ve své mocenské sféře dosazuje vlády podle stalinistického střihu, západní mocnosti vsadí na demokratizaci západního Německa. Dělicí čára mocenských sfér prochází Německem a rozděluje kontinent. Churchillova slova o „železné oponě“ (5. března 1946) jsou pro novou situaci příznačná. Ani ne o šest měsíců později se Churchill ve svém směrodatném projevu (19. září 1946) přimlouvá za vytvoření „spojených států evropských“. Tyto vize ovšem zatím nemají žádné konkrétní výsledky. 77. V těchto letech jsou založeny četné instituce, které hájí evropskou myšlenku. Nositeli těchto snah jsou nejprve křesťansko-demokratičtí politici měšťanského původu jako 18
Konrad Adenauer, Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman a Paul-Henri Spaak. 78. Pro bezprostřední budoucnost je důležitější americký „European Recovery Program“, který evropským státům od poloviny roku 1947 otevírá možnost hospodářského ozdravení. Současně, a to je conditio sine qua non Washingtonu, jsou státy, jimž je poskytnuta pomoc, nuceny ke spolupráci. V bezprostředním sledu vznikají organizace zabývající se teorií mezinárodních vztahů, které koordinují opatření při vytváření struktur. Demokracie a tržní hospodářství jsou na Západě charakteristickými znaky tohoto období. 79. Na východě Evropy se situace vyvíjí úplně jinak. Pod vedením SSSR jsou státy mezi Baltským a Černým mořem podrobeny horlivě zaváděné stalinizaci. Jakýkoli odpor je potlačen brutálním násilím; Obyvatelstvo je terorizováno krutovládou a tajnou policií. Deportace do sovětských lágrů (gulagů) je společnou zkušeností opozice střední a východní Evropy, která nesouhlasila s nařízeným kurzem. Zároveň postupuje ve státech východního bloku dopředu rekonstrukce; nejhorší válečné materiální škody jsou postupně odstraněny . 80. Západní národy se pod sovětským tlakem stmelují. V Bruselské smlouvě ze 17. března 1948 se spojuje pět západoevropských demokracií, aby se společně bránily proti možné agresi z východu. Na podnět Británie jsou vyzvány i Spojené státy a Kanada, aby se připojily k obrannému paktu. Dne 4. dubna 1949 se ve Washingtonu podepisuje smlouva NATO. Mnohé evropské státy zůstávají neutrální. NATO dodnes tvoří páteř evropské bezpečnosti. 81. Již tři měsíce předtím založily státy Západní unie Radu Evropy (28. ledna 1949), která má podporovat spolupráci členských zemí v oblasti hospodářského a sociálního pokroku. Již v srpnu 1950 přijímá Rada Evropy za svého člena Německou spolkovou republiku založenou v květnu 1950. 18. dubna 1951 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli. Je jádrem evropského sjednocování a omezuje tradiční rivalitu mezi Francií a Německem v oblasti těžkého průmyslu. V západní Evropě začíná po vypuknutí Korejské války enormní hospodářský růst, který se specifickými charakteristikami trvá až do roku 1973. Tato fáze boomu nevede jen ke stabilizaci západoevropských společností, ale také přináší mnohým Evropanům pohodlí v každodenním životě. Masová spotřeba se stává znakem západních průmyslových společností. 82. Rozvoj současně umožňuje budování státních sociálních služeb. „Stát blahobytu“ se v průběhu několika desetiletí stává součástí evropské identity. Je specifickou evropskou vymožeností a svůj původ má ve Skandinávii. Explozivní nárůst porodnosti po skončení Druhé světové války klade nové požadavky na státní infrastrukturu. Západoevropská společnost se proměňuje na základě nutnosti výstavby zdravotnických i vzdělávacích zařízení. Společenským fenoménem se stává kultura mládeže, jejímž prostřednictvím se v první řadě uskutečňuje amerikanizace západoevropské společnosti. 83. Pestrá rozmanitost Evropy je v naprostém kontrastu s vývojem za „železnou oponou“. Až do Stalinovy smrti dne 5. března 1953 trvá diktátorský uniformizační tlak s neochabující intenzitou. Během bojů o následnictví na postu diktátora se útlak ze strany státních orgánů uvolňuje. Dne 17. června 1953 ukazuje krvavá porážka lidového povstání v NDR, že komunistická vláda ve východním bloku se opírá o bajonety Rudé armády. Destalinizace, kterou od února 1956 progresivně zavedl nový silný muž Kremlu, Nikita S. Chruščov, otřese celou oblastí sovětské moci. Zatímco v Polsku krize nachází politické řešení, je maďarské lidové povstání v listopadu 1956 potlačeno Rudou armádou; tisíce Maďarů umírají, statisíce prchají do exilu. 19
84. Plánované ekonomiky ve střední a východní Evropě v padesátých letech zaznamenávají celkem pozoruhodný růst. Péče o obyvatelstvo se pomalu zlepšuje. V průběhu dalších let ale národní hospodářství stále více zaostává za konkurencí v západní Evropě. Technologie ve východním bloku, ovšem především v SSSR, je konkurenceschopná a z části i vede jen v jediné oblasti: v technologii zbraní. Západním sebevědomím otřese 4. října 1957 šok zvaný Sputnik, který poskytne věcný základ triumfálnímu vystupování sovětského vedení. 85. Po debaklu Velké Británie a Francie v suezské krizi na podzim 1956 se znovu vyostří dekolonizace. Národně osvobozenecká hnutí v koloniích přechází k ozbrojenému boji s cílem odstranit nadvládu „bílého muže“. Po získání nezávislosti se mnohé nově založené státy orientují na Sovětský svaz a upřednostňují komunistickou cestu modernizace. Převaha západoevropských mocností ve světové politice se stále více zmenšuje. 86. Reakcí na tuto ztrátu významu je sloučení do Evropského hospodářského společenství, které je slavnostně zpečetěno 25. března 1957 v Římě. EHS je organizačně a právně předchůdcem dnešní Evropské unie. EHS bylo vystavěno na myšlence, že členské státy mají být natolik soudržné, aby byly strukturálně neschopné mezi sebou válčit. Charakter politiky mezi členskými státy se skutečně mění: přes všechny přetrvávající třecí plochy mezi státy není už válka možná. 87. Důležitým mezníkem v dějinách studené války je stavba Berlínské zdi 13. srpna 1961. Zeď se stává symbolem rozdělení kontinentu. 88. Po stabilizaci v Evropě se ohnisko studené války přenese do třetího světa. Usmíření mezi Francií a Německem, o které se zasazují Charles de Gaulle a Konrad Adenauer, je důležitým předpokladem pro prohloubení evropské integrace. Z integrace institucí zatím zůstávají vyloučeny tři západní diktatury ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. 89. V lednu 1963 zabrání francouzský prezident vstupu Velké Británie do EHS. Politika Ch. de Gaulla vede v šedesátých letech k opakujícím se těžkým krizím uvnitř EHS. Organizaci se ale podaří tyto krize překonat. 1. července 1967 se tři evropská společenství sjednotí do Evropského společenství (ES). O rok později vstoupí v účinnost celní unie ES, která ruší vnitřní cla pro obchodní a průmyslové zboží. Přitažlivost ES stoupá a posiluje britský zájem o přistoupení, k němuž formálně dochází dne1. ledna 1973. Společně s Velkou Británií podepisují akt o přistoupení Dánsko, Irsko a Norsko. Norové se ovšem v referendu v září 1972 rozhodují proti přistoupení. 90. Rok 1968 je v poválečných dějinách Evropy přelomový, a to na Západě i na Východě. V západních společnostech se lidé, především mladí, bouří proti zavedenému systému. Nepokoje, které ve Francii vedou až na pokraj povstání, pramení z nejrůznějších zdrojů. Mimo jiné je to generační konflikt a vyjádření nesouhlasu s americkou válkou ve Vietnamu. Celkově v této souvislosti dochází k renesanci neomarxistického myšlení. 91. Násilné potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 je varovným znamením pro další vývoj uvnitř východního bloku. Především intelektuálové prožívají deziluzi; komunismus sovětského ražení se zdá být nereformovatelný a ideologicky strnulý. Vyhlášení Brežněvovy doktríny dodává neomezeným mocenským nárokům SSSR neotřesitelnost. 92. Koncem šedesátých let začíná éra, která se vyznačuje převahou sociální demokracie. Willy Brandt v Německé spolkové republice, Bruno Kreisky v Rakousku a Olof Palme ve Švédsku se zasazují o liberalizaci vnitřní politiky a odbourání politického napětí ve vztazích se Sovětským svazem. Především německý spolkový kancléř Brandt určuje 20
svojí „novou východní politikou“ mezinárodní tendence. Jeho spontánní symbolické pokleknutí před památníkem povstání v židovském ghettu ve Varšavě v prosinci roku 1970 se stává ikonou této doby. Tyto snahy o uvolňování napětí, které dosáhly svého vrcholu podpisem Smlouvy o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna v Helsinkách, změnily smýšlení kontinentu. Sovětský svaz již není vnímán mnohými současníky jako hrozba; pro mnohé státníky na Západě jsou disidenti, kteří se zasazovali za svobodu a lidská práva ve východní Evropě, spíše elementy narušujícími politiku uvolňování napětí. 93. Na společenské úrovni se v sedmdesátých letech prosazuje životní styl spojený s rostoucím blahobytem a rozsáhlou motorizací. V předchozím desetiletí započatá proměna hodnot se vztahuje na velkou část západoevropských společností. Individualizace a sebeurčení se stávají důležitými orientačními znaky. Větší sexuální volnost a svoboda se stávají symbolem doby. Dlouhé vlasy a krátké sukně určují obraz ulice evropských metropolí. Tato nová móda a způsob života jsou přejímány i za „železnou oponou“. 94. Takzvanou ropnou krizí roku 1973 současně končí dlouhá fáze boomu průmyslových států. Sedmdesátá léta se v západní Evropě vyznačují těžkou hospodářskou krizí (stagflace), která je spojena s úpadkem tradičního průmyslu. Hornictví a těžký průmysl se stávají odvětvími, která strukturálně ztrácejí. Celé regiony, například severní Anglie, Porúří nebo Lotrinsko, se stávají ohnisky sociálních problémů způsobených vysokou nezaměstnaností. Jiné regiony profitují z přechodu k terciárnímu sektoru a mikroelektronice. Moderní společnosti orientované na služby zažívají dynamický rozvoj. 95. Současně vede celá řada faktorů, mezi nimi zprávy Římského klubu, ke změně smýšlení v otázkách hospodářského růstu a ekologických následků drancování přírody. V některých zemích dochází k velkým společenským zlomům. Z občanských iniciativ a levicových skupin vznikají strany „zelených“. 96. Strukturální přesuny v západoevropských národních hospodářstvích ani zájem o ekologii nejsou pro státy pod vlivem sovětské nadvlády aktuálním tématem. V sedmdesátých letech ztrácí státy za „železnou oponou“ definitivně technologický kontakt se Západem. Na Západě se razantně zrychluje vývoj v oblasti počítačové technologie. 97. Jak se ale bude Evropa dále vyvíjet, nelze ve druhé polovině sedmdesátých let s jistotou předvídat. V Itálii a v Německé spolkové republice musí stát čelit provokacím teroristů z řad fundamentalistů a levicových radikálů. Boj proti terorismu prostřednictvím státoprávních metod je nárokem, který politické systémy velmi zatěžuje. 98. Na jihu Evropy dochází uprostřed sedmdesátých let k demokratickým transformačním procesům. V Řecku se v roce 1974 zhroutí režim Obristů, ve stejném roce skončí také portugalská diktatura. Stejně jako ve Španělsku o rok později jsou tyto diktatury nahrazeny parlamentní demokracií. „Karafiátová revoluce“ v Portugalsku v roce 1974 ukončuje války v Africe; Portugalsko jako poslední z evropských států uznává nezávislost svých kolonií Angoly a Mozambiku. Po smrti diktátora Franca dne 20. listopadu 1975 vyvolává velkou pozornost pokojný přechod Španělska od diktatury k demokracii, který připomíná události ve státech východního bloku koncem osmdesátých let. 99. Procesy demokratizace perspektivně připravují cestu pro přístup obou jihoevropských zemí do ES, který se uskuteční k 1. lednu 1986. Již 1 září 1981 přistoupilo k ES Řecko. 21
100. V roce 1979 je poprvé volen Evropský parlament, který se formuje v červenci 1979. Jeho pravomoci jsou zprvu omezené, ale postupně se rozšiřují. 101. Ve světové politice se značně ochlazují vztahy mezi Východem a Západem. Konflikty kolem dalšího vyzbrojování NATO, o němž bylo rozhodnuto 12. prosince 1979 v reakci na rozmístění sovětských raket SS-20 a sovětskou intervenci do Afghánistánu o Vánocích roku 1979, vedou k novému napětí. Problémy se zásobováním v Polsku vedou k vlně stávek. Pod vedením Lecha Wałęsy se odborové hnutí „Solidarność“ ve východním bloku poprvé otevřeně postaví na odpor proti vedoucí roli komunistické strany. Odvážnou stávku v Gdaňsku podporuje v duchovní rovině polský papež Jan Pavel II., který je v úřadu od roku 1978. Situace v Polsku se vyostřuje. Jako jediné východisko vidí státní a stranické vedení vyhlášení výjimečného stavu dne 13. prosince 1981. 102. Vědomá podpora ideologické konfrontace americkým prezidentem Ronaldem Reaganem naráží v SSSR na velkou nedůvěru a prudký odpor. Nová americká sebedůvěra postaví současně v roce 1983 před zkoušku soudržnosti také NATO. Rozmístění zbraní středního doletu NATO v roce 1983 vede k dosud nepoznané společenské mobilizaci. 103. Současně je patrné, že se SSSR v poslední fázi Brežněvovy éry dostává do období strnulosti, kterou se nepodaří rozhýbat ani oběma jeho nástupcům. Až převzetí moci Michaelem Gorbačovem v březnu 1985 otevírá nové možnosti. Hlasnost a perestrojka se stávají novými cíli sovětské politiky. Společenské přeměny nacházejí ohlas především v neruských částech Sovětského svazu. Také ve státech východního bloku se mění poměry mezi komunistickými stranami a lidem. Celkově je patrný proces rozkladu komunistické schopnosti udržet si moc. Současně se nedaří zastavit hospodářský úpadek v sovětské sféře vlivu. Plánované ekonomiky ve stále větší míře přestávají dostát komplexním výzvám moderního hospodářského života. Havárie jaderného reaktoru v Černobylu dne 26. dubna 1986 si vyžádá nejen četné oběti, ale je také varovným signálem zaostalosti sovětské technologie. 104. Na Západě probíhají osmdesátá léta úplně jinak než na Východě. Přes některé adaptační potíže se sektor služeb a mikroelektronika rozvíjejí a stávají garanty nové fáze vzestupu. Začíná vítězné tažení osobního počítače. Uprostřed osmdesátých let sjednávají státy ES další výstavbu společných institucí. V těchto letech je položen základní kámen pro pozdější Evropskou unii. 105. Rok 1989 se v evropských dějinách stává rokem epochálním. Pád Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989 je obrovskou událostí světové politiky a signálem pro budoucnost. Nadvláda SSSR a komunistických stran v zemích jeho vlivu končí – s výjimkou Rumunska – bez použití násilí. Revoluční proces kontinent natrvalo změní. Neagresivní lidová hnutí si svými demonstracemi vynucují odchod komunistických vládců. SSSR narozdíl od padesátých a šedesátých let neintervenuje. Přechodu k demokratickým poměrům se ve většině států východního bloku dosahuje vyjednáváním. Nové státy se vrátí do přirozené vývojové linie svých národních dějin. 106. Jinak je tomu ve zvláštním případě NDR. 3. října dochází ke znovusjednocení s Německou spolkovou republikou, o které se s podporou amerického prezidenta George H. W. Bushe v první řadě zasazuje spolkový kancléř Helmut Kohl. Snaha o národnostní sebeurčení působí i na SSSR, který se začíná rozpadat. Bývalé svazové republiky jako Estonsko, Lotyšsko a Litva opět vznikají jako samostatné státy a navazují na své dlouhé dějiny. 25. prosince 1991 vlaje rudá vlajka nad Kremlem naposledy. Teritoriálně zřetelně zredukované Rusko se stává nástupnickou zemí 22
Sovětského svazu. Mezi lety 1990 a 1993 přistupuje osm středoevropských a východoevropských států k Radě Evropy . 107. Renesance národních států vede u části západoevropské veřejnosti ke zmatkům. Cílová perspektiva vývoje Evropské unie, která je zpečetěna Maastrichtskou smlouvou v únoru 1992, se stává předmětem diskusí. Brzy je jasné, že jednotný evropský stát za změněných podmínek už není tím, čeho by se dalo politicky dosáhnout. Maastrichtská smlouva a především Amsterodamská smlouva učinily zavedením, respektive rozšířením spolurozhodování pro Evropský parlament v evropské legislativě evidentní krok k parlamentizaci v Evropské unii. 108. Po skončení studené války propukají nové konflikty, jejichž příčinou jsou národnostní menšiny. Že to není problém pouze střední a východní Evropy, dokládají trvalé konflikty například v Severním Irsku, španělském Baskicku nebo na Korsice. Bývalé Československo se 1. ledna 1993 pokojně rozdělí na dva státy; oba následnické státy tvoří celní unii. Naproti tomu rozpad Jugoslávie přináší nejen válku na evropském kontinentu, ale také utrpení pro statisíce lidí. Role, kterou ve válkách hrají evropské instituce, je ostudná. Vlastní organizační blokace a vojenská neschopnost přispívají k prodloužení válečných konfliktů. Teprve s převzetím vedoucí úlohy Spojenými státy americkými je možné ukončit první fázi bojů (Daytonská smlouva ze dne 14. prosince 1995). Evropská vojska jsou v bývalé Jugoslávii až do dnešního dne, aby dohlížela na klid zbraní. 109. Rozšíření EU se urychluje. Dne 1. ledna 1995 přistupují Finsko, Rakousko a Švédsko. V prosinci 1997 je podpořeno a právně formalizováno rozšíření EU směrem na východ. Současně se provádějí dalekosáhlé změny. Druhá Schengenská dohoda z 26. března 1995 obsahuje rozhodnutí o zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích EU. Zavedení eura jako platebního prostředku ve vybraných státech EU k 1. lednu 2002 posiluje propojenost národních hospodářství. Zároveň bylo v mnoha zemích EU, především ve Spolkové republice Německo, zjevné, že si veřejnost národních měn stále velice cení. 110. Teroristické útoky z 11. listopadu 2001 v USA jsou počátkem nové kapitoly světové politiky. Teroristická hrozba militantního islamismu zasahuje také Evropu. Atentáty v Madridu (11. března 2004) a Londýně (7. července 2005) ukazují, že se islamistické teroristické organizace zaměřují také na Evropu. Válka proti Iráku pod vedením amerického prezidenta George W. Bushe kontinent rozděluje. Zatímco například Francie a Spolková republika Německo aktivní účast odmítají, Velká Británie a Španělsko, stejně jako státy střední a východní Evropy vyslaly vojenské kontingenty. 111. 1. května 2004 dochází k největšímu posunu v dějinách EU, pokud jde o další rozšiřování. S přistoupením deseti nových členských států – Estonska, Litvy, Lotyšska, Malty, Polska, Slovenska, Slovinska, České Republiky, Maďarska a Kypru – zvyšuje EU počet svých členů na 25. Rozdělení kontinentu je definitivně překonáno. Přistupující země patří k čistým příjemcům a profitují z EU rozličnými způsoby. 112. 1. ledna 2007 pak ještě přistupují Bulharsko a Rumunsko. Proti velkému rozšiřování na východ se ve „starých“ zemích EU zvedá odpor. Kritici se na jedné straně obávají renacionalizace evropské politiky, na druhé straně oslabení integrace. Současně perspektiva přistoupení přispívá ke stabilizaci těžkých a tvrdých transformačních procesů v jednotlivých státech.
23
Otázky k evropské budoucnosti 113. Budoucnost Evropské unie je otevřená. Není jasná cílová perspektiva a nepřevládá ani jednotný názor o hranicích EU. Závěrečný úsek expozice by měl pouze formulovat otázky, aby byla návštěvníkům zřejmá otevřenost situace. Tento přístup také umožní v krátké době reagovat na nový vývoj. 114. Možné otázky směřující k návštěvníkům: Je možné další prohloubení EU? Jak se bude reagovat na neúspěchy při hlasování o ústavě EU? Je Lisabonská smlouva plodným kompromisem? Kdy se rozšiřování EU ukončí? Může se Turecko stát právoplatným členem EU? Jak lze překonat demokratický deficit EU? Proč EU neumí vzbudit opravdové nadšení mezi obyvatelstvy členských zemí? Jak může EU překonat strukturální slabiny ve vojenských otázkách a v zahraniční politice? Jak má EU reagovat na demografickou přeměnu zasahující všechny členské státy? Je zvýšená imigrace vhodným nástrojem? Je nutno k vytvoření evropského sociálního modelu harmonizovat rozdílné tradice? Jak vypadá budoucnost EU: vyvíjí se směrem k federaci, konfederaci nebo ke spolkovému státu?
Výhled 115. Odborná komise tyto koncepční podklady pro Dům evropských dějin předá předsedovi Evropského parlamentu. 116. Po diskusi v kompetentních grémiích a přijetí potřebných zásadních politických rozhodnutí je nezbytné vytvořit kvalifikovaný tým pro vybudování Domu. Bude mu příslušet realizace institučních a obsahových základů, o kterých bude rozhodnuto. Komise doporučuje, aby se pro Dům evropských dějin vytvořila na základě zásadních politických rozhodnutí odpovídající dozorčí a vědecká doprovodná grémia.
24
Členové odborné komise Włodzimierz Borodziej (PL), profesor soudobých dějin, Varšavská univerzita Giorgio Cracco (IT), profesor církevních dějin, Turínská univerzita Michel Dumoulin (BE), profesor historie, Katolická univerzita v Louvain-la-Neuve Hans Walter Hütter (DE), profesor, prezident Nadace Domu dějin Spolkové republiky Německo v Bonnu Marie-Hélène Joly (FR), hlavní kurátorka a zástupkyně ředitele oddělení pro kulturní památky, majetek a archivy, ministerstvo obrany Matti Klinge (FI), emeritní profesor dějin severských zemí, Helsinská univerzita Ronald de Leeuw (NL), profesor, bývalý ředitel Rijksmuseum v Amsterdamu António Reis (PT), profesor historie, Nová univerzita v Lisabonu Mária Schmidt (HU), ředitelka muzea Dům teroru v Budapešti
25
