Obsah. Editorial. Jiří František Potužník tiskový mluvčí předsedy vlády ČR pro předsednictví ČR v Radě EU

Obsah Unie nesmí selhat v zajištění prosperity, říká Alexandr Vondra, vicepremiér pro evropské záležitosti str. 4 – 7

Editorial

Co je České pivo? O tažení nejcennější české komodity na Brusel str. 8 – 11 Tatra – slavná česká značka možná bude vyrábět díly až v USA str. 12 – 13 Blata Blansko – český výrobce motocyklů v boji s čínskými plagiáty ukázal, že má „tuhý kořínek“ str. 14 – 15

Vážení čtenáři,

Maestro of Crystal – příběh českého skláře Miroslava Havla str. 16 – 19

Vážení čtenáři,

na své předsednictví Evropské unii se Česká republika připravovala dlouho a zodpovědně. Jsme si vědomi toho, že od něj Evropa příliš nečeká. Tím spíše by mohlo překvapit. Věřím, že pozitivně. Jen tak se můžeme v očích Evropanů zviditelnit a mimo jiné naplnit očekávání téměř devadesáti procent českých podnikatelů, kteří si od předsednictví slibují v té či oné míře přínos pro jejich byznys, zejména pro export. Ostatně i obsah letošního druhého vydání revue Vítá Vás srdce Evropy potvrzuje, že máme být na co hrdí, na české tradiční značky, oceňované výsledky české vědy či skvělou výkonnost naší ekonomiky, právě zkoušenou důsledky finanční a hospodářské krize. Čeká nás hospodářský útlum. I kdyby se nás dotkl výrazněji, než si přejeme, je to příležitost k opatřením, která mohou posílit konkurenceschopnost podniků i celé Evropy. A to je jedna z priorit českého předsednictví, stejně jako odstraňování bariér v podnikání a nastavení nové strategie pro oblast energetiky. Všichni nyní hledají recept na krizi, evidentní je posilování státních zásahů. Je ale skutečně státem řízené hospodářství lepší než tržní ekonomika? Není náhodou umožnění volného trhu tou cestou, jak zmírnit hospodářský pokles? Je přece znám výrok Miltona Friedmana: „Pokud svěříte federální vládě saharskou poušť, do pěti let začne docházet písek.“ V každém případě jsem mírným optimistou. Teď máme příležitost začít dělat opatření, k nimž dříve nebyla odvaha a na která nezbýval čas.

témata tohoto vydání revue „Vítá Vás srdce Evropy“ dokazují, že člověk může hýbat vesmírem, pokud je pevným bodem on sám. A že těmito hybateli byli a jsou i Češi. Více než přehlídku elitní jednotky národního sebevědomí vidím ve jménech Blata, Havel, Nikl, Holý, Žďárek, Vilímek či Martinů galerii osobností, jimž se podařilo původní myšlenky uvést do života a učinit z nich i – ať mi umělci a filantropové odpustí – zboží na export. Evropská unie čelí v současné době dopadům finanční krize, která sice začala jinde, ale která se v globalizované ekonomice promítá jako hospodářská recese i v členských státech. O to důležitější je shodnout se a trvat na nástrojích, které mohou být sedmadvacítce společné – vedle českým předsednictvím zaklínaných pravidel volného trhu a férové hospodářské soutěže je to i zvyšování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Práci českých tvůrců a inovátorů proto můžeme vnímat i jako doporučení, jak důležitá je podpora a zjednodušení pravidel, aby se zkrátila cesta, po níž se myšlenka přes realizaci dostane ke svému spotřebiteli. Vždyť právě inovace je tradiční přidanou hodnotou evropské vědy a kultury.

Jaroslav Míl

tiskový mluvčí předsedy vlády ČR pro předsednictví ČR v Radě EU

Jiří František Potužník prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR

3

Fotogalerie – představujeme projekt Sto ikon českého designu str. 20 – 21 V Bruselu si budou hrát – interaktivní výstava Orbis Pictus aneb Sahat je dovoleno str. 22 – 25 Čeští vědci na vzdálených kontinentech – entomolog Jan Žďárek bojuje s mouchou tse-tse str. 26 – 27 Je Machu Picchu v ohrožení? – geolog Vít Vilímek zkoumá posvátné město Inků str. 28 – 29 Mé místo je v laboratoři – český vědec Antonín Holý vynalezl desítky superúspěšných léků str. 30 – 33 Mosaika událostí vztahujících se k českému předsednictví v Radě EU str. 34 – 35 Martinů Revisited – Češi si připomínají 50 let od úmrtí jednoho ze svých nejslavnějších hudebních skladatelů str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Jiří Sáva Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. MK ČR E 6574 ISSN 1802–3657

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

Unie nesmí selhat v zajištění prosperity, říká Alexandr Vondra, vicepremiér pro evropské záležitosti Evropané často sdílí dojem, že Evropská unie je jakousi byrokratickou konstrukcí, která shora diktuje obtížné příkazy, že jí jako každému „ouřadovi“ schází empatie... EU předloni sfoukla 50 svíček z pomyslného dortu a to je příležitost bilancovat. Evropská integrace je bezesporu ekonomickým i politickým úspěchem – na začátku integračního procesu bylo evropské HDP na obyvatele zhruba na úrovni 40 % HDP ve Spojených státech – dnes je to asi 70 %. Unie je dnes největším trhem na světě a její regulatorní rámec přejímají podniky na celém světě. Po více než padesát let mezi členy Společenství/Unie nepropukl ozbrojený konflikt – to je poprvé v evropských dějinách.

Přes tyto úspěchy Unie skutečně nedokázala „strhnout masy“. Bývá jí vyčítáno, že je projektem elit, a i když ovlivňuje životy občanů čím dál hlouběji, zajímají se o ni méně a méně. Zamítavá referenda ve Francii a Nizozemí odhalila propast mezi názory politických zastupitelů, kteří většinově schválili ústavní smlouvu, a názory občanů, kteří ji stejnou většinou odmítli. Jinými slovy, Unie trpí deficitem legitimity. Pro české předsednictví je právě tento deficit Unie důležitým impulsem k reflexi, která se odrazila ve výběru našich hlavních priorit. Mohl byste je ve zkratce vyslovit? Pro předsednictví ČR v Radě EU jsme zvolili motto „Evropa bez ba-

Alexandr Vondra a Hans-Gert Pöttering.

riér“. V jeho duchu chceme odstraňovat zbývající překážky čtyř základních svobod EU – volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Plnému rozvoji potenciálu Evropy brání i další vnitřní bariéry – administrativní zátěž podnikatelů či nepropojenost energetické infrastruktury. Kromě zastřešujícího motta předsednictví jsme si vytkli tři hlavní prioritní oblasti – ekonomika, energetika a Evropská unie ve světě. První týdny předsednictví jasně ukázaly, že jsme naše stěžejní priority vybrali správně. Kromě dlouhodobých cílů totiž korespondují i s prvořadými výzvami, kterým EU aktuálně čelí.

Řekl jste, že v zemích, které přijaly euro, občané vidí přímou vazbu mezi politikou Unie a ekonomickými výsledky svých zemí... Evropané skutečně momentálně cítí zpomalení Evropy ve svých peněženkách – a až přistoupíme ke společné měně, budou ji vnímat i čeští občané. Jestliže selžeme právě v tom, co bylo základním zdůvodněním evropské integrace – totiž v zajištění ekonomické prosperity, nepodaří se nám občany získat na stranu EU. Projeví se stín ekonomické krize i na financích, které na realizaci svého předsednictví vydá ČR? Čísla mohou vypadat impozantně, ale ve skutečnosti se držíme velmi při zemi. Celkové náklady činí asi osmdesát milionů eur, tedy totéž, co utrácely s námi srovnatelné země jako Holandsko, Finsko a Švédsko. Jen pro představu, Francie utratila za předsednictví zhruba čtyřikrát tolik, než plánujeme vydat my. V čem vidíte příčiny tzv. globální krize? Obecně platí, že ekonomika se vyvíjí v určitých cyklech, a teď je to prostě na té křivce dolů. Tomu se nedalo vyhnout, i když nikdo neočekával, že by to (třeba) mohlo být tak hluboké. V podstatě není účinnější lék, než se připravit a přečkat to, není v silách žádné vlády na světě tomu zabránit. To jsou cyklické vývoje v hospodářství. Můžete je ztlumit, můžete se na ně nějakým způsobem adaptovat, můžete udělat pár kroků, které pomohou nastartovat budoucí růst, ale celkový běh ekonomiky neovlivníte. Co ale je určitý problém: máme za sebou období, kdy se nám všem nesmírně dařilo. Tedy čas, kdy bylo třeba jednat s péčí řádného hospodáře. Např. česká vláda se poslední dva roky snažila snižovat rozpočtové deficity. Protože, když přijdou horší časy, je toto sebeukáznění daleko obtížnější dodržovat. V eurozóně, jejíž stabilita je položena na určitých


Rada ministrů pro všeobecné záležitosti

a vnější vztahy. (Zleva) Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Benita Ferrero-Waldner.

5

(Zleva) Alexandr Vondra, José Barroso, Mirek Topolánek.

sebeomezeních členských států, se toto může vyvinout v problém, se kterým nebude jednoduché se popasovat. Není jednou z příčin ekonomické krize také byrokracie? Je. Evropa musí snížit administrativní zátěž malých a středních podniků, které jsou hlavním zdrojem hospodářského růstu. Politiky, které byly vytvořeny před půl stoletím, již čelem k silné globální konkurenci a změněným vzorcům spotřeby i výroby neobstojí. Například: nemůžeme se bránit liberalizaci služeb, když jen mezi lety 1980 a 2000 podíl služeb na evropském HDP stoupl o 13 % na 70 %

a když dnes zajišťují 50 % evropské zaměstnanosti. S jakými problémy se ještě evropská ekonomika potýká? Zatímco začátek evropské integrace se vyznačoval rychlým doháněním USA v ekonomické výkonnosti, od počátku 80. let již k žádnému pokroku nedochází: Unie sice za prvních dvacet let integrace poskočila ze 40 % na 70 % procent ekonomického výkonu USA, od té doby se ale neposunula dál. Již dvacet let se nehýbeme z místa. Ještě více alarmující je, že produktivita práce v Evropě od 90. let neroste. Zatímco každoroční růst výstupu

Ze slavnostního zahájení českého předsednictví v Národním divadle v Praze. (Zleva) Jean-Pierre Jouyet, Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, Karel Schwarzenberg.

z jedné odpracované hodiny v EU-15 byl mezi lety 1995–2005 v průměru 1,4 %, u Spojených států to bylo 2,4 %. Fakt, že tento trend v produktivitě trvá více než celý jeden ekonomický cyklus, poukazuje na to, že jde o strukturální problém: máme nedostatek technologických inovací a pracovní trhy, které nejsou dostatečně konkurenceschopné, aby umožnily podnikům zvýšit produktivitu. Je nutné podpořit inovace a investovat do vzdělání, které nám dodá kvalifikovanou pracovní sílu, jenž pomůže evropskému hospodářství obstát v globální konkurenci.

Na půdě EU jistě soupeří určité obecné koncepty, jak se s krizí vyrovnat. Řeší se asi otázky, do jaké míry mají jednotlivé vlády a úřady EU zasahovat do konkrétních ekonomických problémů... V EU existují v podstatě tři názorové proudy, jak s takovouto situací zacházet. Buď nasypat víc peněz do ekonomiky, to je typický přístup třeba Francie. Druhá možnost je povzbudit poptávku tím, že snížím nepřímé daně a povzbudím tím tržní mechanismy, to je přístup, který volí např. britská labouristická vláda.

Alexandr Vondra a Milena Vicenová – spuštění instalace „Entropa“ českého výtvarníka Davida Černého na budově Evropského parlamentu v Bruselu.

Za třetí je tu přístup, řekněme, německý, který říká, že navzdory všem těmto opatřením bychom neměli nechat „rozorat“ veřejné finance, to znamená držet rozpočtové hospodaření v určitých mezích. Zároveň existuje plán obnovy, podle něhož státy Evropské unie vydají asi 1,5 procenta HDP na různá stimulační opatření. Země jako Řecko ale mohou mít tento rozpočtový deficit až přes deset procent. Pokud se tento trend nezastaví, čekají nás těžké doby. Tématem, úzce souvisejícím s ekonomikou, je energetika, třetí ústřední bod českého předsednictví... Nedávná plynová krize rozpoutala živou diskusi o zajištění energetické bezpečnosti Evropské unie. České předsednictví zařadilo toto téma mezi své priority dávno předtím, nežli jsme tušili, jak perné první týdny nám rusko-ukrajinský spor připraví. Náš úkol však neskončil puštěním kohoutků. To hlavní české předsednictví teprve čeká: nepromarnit politickou dynamiku, kterou krize nastartovala, a využít ji k urychlenému přijetí krátko-, středně- i dlouhodobých opatření, která posílí energetickou bezpečnost EU. K tomuto účelu chceme využít mj. i jarního zasedání Evropské rady, na kterém budeme věnovat velkou pozornost energetice. Jak konkrétně se na integraci a budoucí nezávislosti evropské energetiky může/bude podílet Česká republika? Jako předsednická země chceme dotáhnout do zdárného konce legislativní kroky nutné k dokončení vnitřního trhu s energií. Součástí našeho návodu na posílení nezávislosti EU je také rozvoj přeshraničních sítí a větší diverzifikace – energetických zdrojů, přepravních cest i dodavatelských zemí. Důležitá je i modernizace a ochrana kritické energetické infrastruktury. Pro rozvoj „inteligentní“ distribuční soustavy nového typu je nezbytným předpokladem i použití satelitního



Alexandr Vondra na vyhlášení soutěže o nejhezčí pohlednici k českému předsednictví.

6

navigačního systému Galileo. Ten umožní monitorování a kontrolování energetické sítě v reálném čase a tím koneckonců i její ochranu. Česká republika, která je mezi kandidáty na sídlo Evropského úřadu pro dohled nad GNSS (Global Navigation Satellite System), je připravena poskytnout mu veškeré podmínky, které bude pro plnění těchto důležitých úkolů potřebovat. Zdroj: projevy Alexandra Vondry ke Dni Evropy na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a na konferenci „Zajištění energetické bezpečnosti členských států EU v rámci společného trhu s elektřinou“, vystoupení A. Vondry v pořadu ČT Otázky V. Moravce na téma Priority českého předsednictví, rozhovory s A. Vondrou pro Český rozhlas 1 Radiožurnál a pro rádio Frekvence 1 Foto: www.eu2009.cz

Rada ministrů pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy – Alexandr Vondra a Javier Solana.

Brána plzeňského pivovaru.

Místní rozvoz Plzeňského Prazdroje na historické fotografii.

Historický podtácek Pilsner Urquell.

CO JE ČESKÉ PIVO?

Červen roku 2008. Inženýr Jan Veselý, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven, se kaboní. Doba je zlá. „Už v paleolitu pěstovali zemědělci plodiny hlavně pro potravináře,“ prská, „zhruba pět tisíc let to fungovalo dobře. Ale teď sedláci sejou hlavně pro výrobce biopaliv a Evropská unie je za to ještě dotuje. Pitomý zelený europokus.“ Výsledek? Ceny ječmene vzrostly vloni oproti předloňsku o sto procent. A co chmel? „Produkce významně klesá,“ chmuří se Jan Veselý, „a čtyři pětiny jdou na vývoz. Žatecký poloraný červeňák je Rolls Royce mezi chmely, však je taky drahý. Navíc proti jiným odrůdám poměrně málo hořký, takže se ho do piva musí dávat víc. Kdo si to může dovolit? Pokud vím, pouze šišticemi žateckého červeňáku chmelí jedině Budvar. Pivovary, které nemají takové zisky, si pomáhají dovozem. Čísla se nezveřejňují. Ale většina chmele v každém českém pivu je pořád ještě domácí.“ Huba plná piva, žádné pivní preso

Co moderní technologie? Světové velkopivovary vaří vesměs infuzním způsobem: celá várka se zahřívá v jedné nádobě. Je to nejlacinější a nejrychlejší. „To je jen takové pivní preso, nemá skoro žádnou chuť,“ ohrnuje nos Jan Veselý, „českýho piva musí bejt plná huba! Musí v něm být zbytkový neprokvašený extrakt. České pivo je přece co? Chlebnaté.“ Klíčovým fíglem českých sládků je dvourmutový, u plzeňského Prazdroje

třírmutový dekokční varný postup. Po vystírání se prostě rmut rozdělí na dvě, případně na tři části, které se zahřejí na různé teploty. Každý enzym má totiž jinou ideální teplotu, při níž štěpí cukry. Nakonec se díly opět smísí a pivo se nechá dokvášet. Je to pracnější, zdlouhavější a dražší. Ale ta chuť! Jak můžou čeští pivovarníci konkurovat světovým gigantům, kteří se s pivem nemažou, prostě ho nepiplají? „Vy si myslíte, že šetřit se dá jen změnou výrobní technologie? Ošizením výrobního postupu?“ odfrkne pan výkonný ředitel a upije doušek nealkoholického. Vzděláním sice není „pivovarskej“, nýbrž ekonom, ale pivo miluje… Na Brusel „Víte, co to jsou Štramberské uši?“ táže se Jan Veselý. Že by nějaké nové filtry na pivo?

Pozor, to je chyták. Nějaký marcipán, ne, perníčky. Ale co to má co dělat s pivem? „Jo, kornoutové perníčky. Regionální specialita,“ hovoří záhadně, „a jestlipak víte, že to je první potravinářský artikl z Česka, který dostal od Evropské unie ochranu zeměpisného původu? Loni v lednu.“ Uši jsou tedy ve vybrané společnosti takových pojmů jako Šampaňské nebo Bordeaux. „Třeba český ječmen, ten Unie zatípla. Neříkám český smažák nebo utopence, to je blbost, ale náš ječmen? Jarní dvouřadý český ječmen? To je přece pojem, ne?“ dotírá pan inženýr. Ano, je to pojem, ale ne takový, jako české pivo. Ani to zatím nemá evropskou ochrannou známku. Takže když začne třeba nějaký pivovarník na Korsice vyrábět nějaké patoky, dá jim název Napoleon a druhové označení České pivo, nedá se proti tomu nic dělat? „Ne,“ zdvíhá prst nejvyšší funkcionář českého piva, „pojem České pivo uznávají na základě smlouvy z roku 1987 jen v Portugalsku. Zatím.“ „Doneste mi, prosím, mapu,“ volá hned na svou asistentku a sám vytahuje z šuplete takzvanou specifikaci. „Tohle jsou dokumenty, na jejichž základě jsme si v únoru v Bruselu požádali o ochranu zeměpisného původu Českého piva,“ poklepává rukou na štos papírů. Kde se smí vařit České pivo? Vidím normální nástěnnou mapu České republiky, která je maličko okrájená černou linií. „Tak tahle linie označuje území, kde se může vařit České pivo,“ spustí Jan Veselý, „takže když někdo třeba přijde s tím, že si postaví pivovar na severu Šluknovského výběžku, tak mu řeknem ‘Dobře, Franto, ale nebudeš mít na etiketě České pivo’.“ Proč to? „No, nechtěli jsme to mít vymezené státní hranicí, ta se často mění,“ vysvětluje pan ředitel a naklání se ke mně: „Mezi námi, ona ta Unie slyší spíš na ty menší, regionální věci. Celý stát, to se jim zdálo moc velké území, tak jsme to trochu ořízli, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Je to venkovní hranice produkčních

Historický pohled na varnu Plzeňského pivovaru.

Sládek Plzeňského pivovaru Václav Berka křtí ležáckou káď Plzeň.

Historický podtácek Pilsner Urquell.

oblastí pivovarských surovin. Za tou čárou stejně žádný český pivovar nestojí.“ Hranice má i detailní, čtyřstránkový slovní popis. Skoro osm normostran. Zdá se, že Český svaz pivovarů a sladoven opravdu nic nepodcenil. Co je České pivo?

Antonín Holeček, první sládek Českého akciového pivovaru (dnes Budějovický Budvar).

Plzeňský pivovar – zátiší z Pivovarského muzea.

Specifikace Českého piva má pro novináře jednu vadu. Je plná technické hantýrky: „Po ukončení procesu rmutování a odstranění nerozvařených zbytků sladu tzv. procesem scezování začíná příprava mladiny tzv. chmelovarem…“ Co s tím budu dělat? „Ukažte. Tady tomu přece musí rozumět každej,“ bere mi dokument z rukou pan ředitel a předčítá: „Tuzemská piva v naprosté většině obsahují zbytkový, neprokvašený extrakt. Je to jeden z nejtypičtějších znaků Českého piva. Dále se České pivo vyznačuje v porovnání se zahraničními ležáky vyšší barvou, hořkostí, vyšším pH a vyšším obsahem polyfenolových látek. Po technologické stránce má dominantní vliv složení sypání a míra chmelení a jejich sladění s výběrem kvasničného kmene, použitým způsobem kvašení, to vše v jednom celku zajištěném tradicí a lidským faktorem. Jedinečnost výroby vychází z mnohasetleté tradice vaření piva na vymezeném území a předáváním z generace na generaci byla uchována až do dnešních dnů ve specifické podobě. O světovou pověst Českého piva se zasloužily jak výhodné podmínky pro pěstování sladovnického ječmene a chmele na vymezeném území, tak i vysoká odborná úroveň pracovníků, kterou získali studiem na českých pivovarských školách všech stupňů.“ Vykládám panu řediteli, že páni sládkové v Plzeňském Prazdroji, kam jsem mezitím zajel, nad specifikací Českého piva tak trochu ohrnovali nos. Normy jsou prý příliš měkké, oni striktně dodržují německý zákon o čistotě. „No jo,“ nenechá se vyvést z míry pan inženýr, „oni žádnou značku České pivo nepotřebujou. Ani Budějovický Budvar, ten je v Unii chráněný. Ochrana zeměpisného původu Českého piva má pomoct spíš těm menším, méně známým.“ A kdy že jim začne pomáhat? „Kdykoliv po dvacátém červenci může padnout rozhodnutí,“ říká výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven Jan Veselý a jeho víra, že to dobře dopadne, je očividná, „teda takhle, ono se v létě v Bruselu dohro-

mady nic neděje. Záleží na tom, jak to tam budou naši lidi popostrkovat.“ Vítězství V září roku 2008 Evropská unie udělila českému pivu ochrannou známku. Čeští pivovarníci nezaznamenali žádný vážnější odpor. Kdyby to dopadlo jinak, vzbudilo by u českých pivních patriotů, to jest bezmála u všech Čechů, nelibost a nedůvěru k samotné podstatě Evropské unie. Neboť české pivo je vynikající, a zdaleka se to netýká jen vyhlášených značek jako Plzeňský Prazdroj či Budějovický Budvar. Je pilířem české národní hrdosti. Ještě jedno vysvětlení na závěr. Turisté, zejména ti ze Západu, jsou často překvapeni, že se v českých pivnicích čepuje jen jedna nebo dvě značky. Jsou zvyklí na velký výběr píp a považují českou situaci za zpozdilost, snad i relikt komunismu. Omyl. Každý český znalec ví, že aby si točené pivo uchovalo špičkovou kvalitu, nesmí stát v trubkách. Musí neustále proudit. Na elitních pracovištích, jako je například pražská pivnice U zlatého tygra, teče pouze plzeňský Prazdroj a výčepní obsluhuje jen dva kohoutky. Tak to totiž má být.

Kontrola kvality v pivovaru Budějovický Budvar.

Ladislav Verecký redaktor deníku MF Dnes Foto: www.pilsner-urquell.cz, www.budvar.cz, www.czechtourism.cz

Vykládka Budějovického Budvaru v Egyptě na dobové fotografii.

TATRA TATRA, a. s., patří s více než stopadesátiletou historií mezi nejstarší automobilky světa. Na snímku montáž kabin.

Možná budeme vyrábět v USA

Tatra T 810.

Tatra T 815, 6 x 6.

Tatra T 87.

Závodní speciál Tatra – Loprais Team.

Tatra Jamal. Tatra sklápěcí, 6 x 6.

O Tatře T 603 z roku 1956, vystavené na losangeleském autosalonu 2007, si návštěvníci mysleli, že jde o nový model osobního vozu. Nákladní automobily z produkce české Tatry zase proslavila opakovaná vítězství v Rallye Paříž–Dakar. Díky unikátnímu podvozku jsou to jedny z nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších těžkých užitkových vozů na světě. Celá léta po neúspěšném pokusu o privatizaci počátkem 90. let se kopřivnická Tatra potácela na pokraji krachu. Dnes je z krize venku, v posledních letech vydělává a začíná růst. Tvrdí to alespoň hlavní akcionář a zároveň výkonný šéf Tatry, Američan Ronald Adams. Ten plánuje nejen dvojnásobné zvýšení dnešní produkce 2,5 tisíce nákladních vozů za rok do pěti let, vážně zvažuje i obnovení výroby osobních aut. „Tatra je báječné jméno a skvělá značka,“ tvrdí muž, který s partnery Tatru koupil od amerického koncernu Terex Corporation. „S Tatrou si v terénu můžete dovolit to, co by automobily ostatních značek podstoupily jen s rizikem poškození!“ napsal v roce 2006 trefně časopis Trucker. Konstrukce podvozku nákladních aut Tatra zahrnuje několik chráněných technických řešení. Podvozek s centrální nosnou rourou je světový unikát, který vznikl v Tatře už před 70 lety. Ve srovnání s vozidly klasické rámové konstrukce je 5–10x tužší v krutu a 5x tužší v ohybu. Třeba australský Ausdrill používá platformy Tatra k nesení vrtných souprav. Vozidla, vybavená polárním paketem (bezpečný start při teplotách do -50° Celsia apod.) a splňující požadavky na ekologický provoz, se exportují do ruského Zabajkalí. Nejstarší domácí automobilka byla už několikrát chválena za pružné reakce na evropské normy šetrného provozu. V praktické nabídce dnes má vozy, vybavené motory náročné emisní třídy Euro 4. Češi považují značku Tatra tak trochu za rodinné stříbro. Firma do dnešního dne přežila především kvůli své přetrvávající dobré pověsti. Od roku 1991 až do současnosti prošel podnik spoustou problémů, dělalo se téměř vše pro to, aby společnost byla zničena, ale ona přežila. A právě kvůli jménu. Jen kvůli němu do Tatry stále chodily objednávky z celého světa – bez ohledu na to, jaké měla problémy, jaké byly dodací lhůty i potíže s kvalitou. I v těch nejtěžších časech lidé stále tatry objednávali. Značka sice o dost lesku přišla, přesto se nyní neohroženě pouští do velkých výzev. V roce 2007 získala velkou za-

13

kázku na dodávky vozů pro českou armádu. „Nakonec je to skvělé auto,“ chlubí se Adams. „První vozy jsme armádě předali v dubnu loňského roku. Zároveň jsme pro americkou armádu dotestovali model 10 x 10. Podle generálů, kteří u toho v Nevadě byli, byly výsledky úžasné. Také jsme testovali obrněný transportér, vyvinutý ve spolupráci s izraelským partnerem. Používá podvozek tatra 4 x 4 a je podobný obrněnci Dingo, který česká armáda kupuje od firmy Iveco. Naše vozidlo ze zkoušek vyšlo jako výborné auto, dost odolné.“ Nejsilnější trh pro civilní vozy, které Tatra vyrábí, se nachází v Rusku – hlavně kvůli rozvoji těžby ropy a plynu a dalších surovin. „Tatra do Ruska prodává 700 aut ročně, ale myslím, že tam můžeme prodávat ještě o 700 kusů víc,“ uvažuje nahlas Adams. Firma si stále drží svůj montážní závod v Indii. Směřují sem díly z České republiky, ze kterých tady vzniká 500 nákladních vozů ročně. Firma se mezitím poohlíží, kde by mohla vybudovat další výrobní závod. Loni se jednalo ve Vietnamu, poslední Adamsova idea je opatřit výrobce autodílů pro Tatru v Americe. Koneckonců, i jiné evropské automobilky dnes přesunují výrobu do Států. „USA by mohly být zdrojem naší nové kapacity, vyráběli bychom tam celá auta pro tamní trh. Máte tam kvalifikované síly z automobilového průmyslu, strojní vybavení a lidi bez práce. Když to dáte dohromady s produktivitou amerického dělníka a s kurzem dolaru vůči koruně, tak můžete v Americe vyrábět za stejnou cenu jako v Česku. Chceme-li se v tržbách dostat na 20 miliard korun ročně, kapacity potřebujeme. Takové množství vozů můžeme prodat, protože zájem o ně už tu je. Otázkou jen je, jak je vyrobit,“ říká Adams.

Tatra T 57.

Tatra T 600.

Tatra T 603.

Roman Šitner Hospodářské noviny Foto: www.tatra.cz Tatra T 603.

BLATA BLANSKO Máme tuhý kořínek

Pohled do výroby společnosti Blata Blansko.

Pavel Blata, zakladatel a majitel firmy Blata Blansko, byl v 70. letech motocyklovým závodníkem a úspěšným továrním jezdcem Povážských strojíren. Po pádu komunismu se rozpomněl na svůj sen vyrábět automobily. K dispozici měl ale jen miniaturní výrobní prostory – svou garáž. Dokonce i velké motocykly byly pro začátek příliš, jeho zázemí ovšem stačilo na vývoj malého motocyklu – minibiku. První úspěch jeho výrobků se okamžitě promítnul do dalšího vývoje firmy. Několik vyrobených strojů prodal, na rozšíření výroby si půjčil od kamaráda. Vydělané peníze stále investoval, až se ozval obchodník z New Yorku, který měl zájem o jiný jeho výrobek, o motorovou koloběžku. Firma se svými produkty vyjížděla na veletrhy a výstavy a stále rostla. „Rok 2003 byl nejproduktivnější, prodali jsme téměř 20 000 výrobků,“ říká manager firmy Lukáš Vašíček. „Právě v tu dobu se ovšem objevily první čínské napodobeniny.“ Na přelomu let 2003 a 2004 se Blatovi donesly zprávy, že asijský vý-

Z nové produktové řady společnosti – Enduro 125 BXE.

14

robce nabízí plagiáty jeho minimotorek. Na trhu ve Spojených státech se objevil padělek, který si lidé od Blaty prohlédli a shledali ho tak nekvalitním, že v něm neviděli konkurenci. „Ve velmi krátké době ale přišla na trh obrovská vlna napodobenin. Jen na evropský trh Čína expedovala sto tisíc minimotorek měsíčně, čímž během relativně krátké doby zničila poptávku,“ říká Vašíček. Příliv čínských padělků nejenže nasytil trh, v mnoha případech i poškodil jeho samotné základy. Evropský komisař Kyprianu se v té době musel vážně zabývat smrtelnými úrazy, ke kterým na nekvalitních minimotorkách docházelo. Donutil pak EU zavést účinná opatření proti plagiátům. Firma sama začala se stopováním a úřední likvidací napodobenin. V Itálii byly padělky odhaleny rovnou na výstavě motocyklových novinek, další byly zadrženy v Británii, Nizozemí, Německu, Portugalsku, na Maltě a na Slovensku. Blata zkusil i netradiční strategii – rozjet novou produktovou řadu a než se objeví napodobeniny, prodat tolik výrobků, kolik bude možné. Začal pracovat na motorové miničtyřkolce. V dubnu 2005 ji uvedl na trh. Ze zkušenosti očekával, že má půl roku na to, aby čtyřkolek prodal co nejvíce. Plán předpokládal výrobu 10 000 kusů během šesti měsíců, na což byl připraven i takt výrobní linky. Kopírování nové čtyřkolky ale začalo již několik dní poté, co vzorky výrobku vstoupily na britský trh. Čínský výrobce začal prodej kopií inzerovat 14 dní po oficiálním představení Blatovy miničtyřkolky (dříve, než ji měl připravenou ve výrobě), což je běžný způsob, jak zkoumat poptávku. Za jediný měsíc byla kopie na světě. Blatovi nezbývalo, než se vydat do Číny. Jeho lidé navštívili v zemi deset velkých právních kanceláří, kde se ujistili, že práva výrobce a majitele průmyslového vzoru lze skutečně v Číně efektivně bránit. Bohužel získání ochrany průmyslovým vzorem v Číně trvá jeden rok i déle. „Navštívili jsme dokonce dvanáct továren, kde se napodobeniny našich strojů vyrábějí,“ usmívá se Vašíček. „Vystupovali jsme jako zájemci o produkty, pořídili jsme fotografie a zhruba pět hodin videozáznamu. Právní kroky jsme podniknout nemohli, jelikož jsme stále neměli v ruce příslušnou průmyslovou ochranu. Dnes už jí disponujeme, trh je ale natolik poničen,

15

že právní kroky by vzhledem k nákladům nepřinesly požadovaný efekt.“ Blata se rozhodl dál nevysilovat. Své portfolio obohatil o silniční motocykly Blata 125 Enduro a Blata 125 Motard, určené jiné cílové skupině a podléhající přísnějším technickým požadavkům a kontrolám při uvádění na evropský trh. Dále vyrábí skútry řady Blatino, které vynikají stylovým designem, nízkou spotřebou a skladností (dají se dokonce přenášet v tašce na rameni). U minibiků se soustředí na výrobky pro závodní segment, u kterých záleží na technických vlastnostech a ne na – nejčastěji kopírovaném – designu. „Pracujeme usilovně na tom, abychom znovu dosáhli předchozího růstu. Máme tuhý kořínek a teď jsme navíc bohatší o řadu cenných zkušeností,“ uzavírá Vašíček.

Testy nové série o objemu 125 ccm v terénu.

Jakub Šmíd Foto: www.blata.com

Nová série minibiků od Blaty – Blata Ultima.

Pavel Blata (uprostřed), zakladatel společnosti Blata Blansko.

Můj otec, Miroslav Havel, zemřel v irském Waterfordu 5. září 2008 ve věku 86 let. Odešel tiše a v pokoji, přesto nečekaně. Těžce ho postrádám. Velkou útěchou mi přitom je, že jsem mohl napsat a knižně vydat jeho pozoruhodný příběh. Ve světle dnešních smutných zpráv o bankrotu Waterford Crystal – jedné z mála irských světových značek – je jeho příběh ještě jímavější. Paleta mistrovských schopností

Lustry, které Miroslav Havel navrhnul pro Westminsterské opatství v Londýně.

Maestro of Crystal Příběh skláře Miroslava Havla

Miroslav Havel, umělecký sklář původem z Československa, obnovil výrobu skla v irském Waterfordu a dovedl firmu ke světovému věhlasu. Vytvořil mj. světově proslulou kolekci křišťálového skla Lismore, která až do stávajícího období finančního propadu zůstává nejprodávanějším vzorem křištálového skla vůbec. Havel byl také jedním z nejuznávanějších designérů skla. Na osobní popud Jacqueline Kennedy Onassisové navrhnul křišťálové lustry pro Kennedyho centrum ve Washingtonu, D. C. Vytvořil také slavnostní lustry na objednávku Westminsterského opatství v době, kdy toto tradiční místo korunovace a posledního odpočinku anglických panovníků slavilo 700 let své existence. Havel rozvinul a vytříbil svůj všestranný talent v mnoha sklářských disciplínách. Sklo uměl nejen navrhovat, ale i foukat, řezat, leštit, sochařsky tvarovat a zdobit uměleckými rytinami. Disponoval paletou schopností, nevídanou ani u jiných mistrů sklářského oboru. Svá studia technického oboru prestižní pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové musel na rok přerušit, když byl za německé okupace českých zemí poslán na nucené práce v uhelných dolech. V posledních dnech druhé světové války se připojil k domácímu odboji, který likvidoval zbytky odporu německých vojsk. Při nuceném nasazení ho výbuch v uhelné sloji částečně připravil o sluch, na pravé ucho už nikdy neslyšel. Tento handicap byl důvodem, proč si i po 60 letech strávených v Irsku uchoval silný český přízvuk. Také nemohl telefonovat, což ovšem obrátil ve svůj prospěch, součástí jeho odkazu je řada dlouhých, poetických dopisů. V zemi oplývající pomeranči Svůj druhý domov Havel po odchodu z Československa nalezl v Irsku. Nejzajímavější pasáží jeho životního

16

příběhu zůstává z pohledu Irů epizoda, v níž na počátku vystupuje jako zmatený imigrant přicházející do Irska jako „slunné země, plné tropického ovoce“. Postupně (ve 40. a 50. letech) se pak stává obnovitelem a buditelem celého průmyslového segmentu – výroby a prodeje křišťálového a broušeného skla. Po putování skrze válkou rozervanou Evropu došel Havel do Waterfordu v červenci 1947. Přicestoval na pozvání svého bývalého zaměstnavatele Charlese Bacika, jehož osud byl s Havlovým úzce propleten. Ve Waterfordu se Havel plánoval zdržet jen několik měsíců. S Bacikem, dříve majitelem několika českých skláren, se znal z dob, kdy k němu po studiích nastoupil jako asistent. V roce 1946, když se v Československu schylovalo k vítězství komunistů ve volbách, Bacik s celou svou rodinou uprchl přes Švýcarsko do Irska. Zde znovu navázal obchodní kontakty s bývalým obchodním partnerem, prominentním dublinským klenotníkem Bernardem Fitzpatrickem. Kdyz se Bacik v Irsku usadil, poslal otci dopis. Irsko v něm popsal jako „zemi vlídného klima, oplývající banány a pomeranči“ a pozval Havla ke spolupráci ve „sklárnách Waterford Glass“. Když ale Havel dorazil na místo, zjistil, že jeho cesta mu nepřinesla kýžené ovoce (doslova!) a že slíbené sklárny vůbec neexistují. Bacik a Fitzpatrick ve skutečnosti disponovali jen nezastavěným pozemkem a také nadějí a vírou, že je možné vzkřísit průmysl, který britský systém spotřební daně zadusil asi před sto lety. Když se Havel zeptal Bacika (sešli se v malé stavitelově boudě na pozemku, vyhrazeném pro budoucí továrnu), kolik zaměstnanců bude ve sklárně Waterford Glass pracovat, Bacik beze stopy ironie prohlásil: „Jenom ty.“ Od půllitrů ke křištálovým sochám Počáteční léta šla těžce. Bacik a Havel spustili malou provozní linku, na které vyráběli sklenice na limonádu a pivo. Jejich odběrateli se staly hospody a hotely. Do podniku však záhy vstoupili irští rodinní investoři, McGrath a Griffin, kteří poskytli kapitálové zázemí pro otevření nové továrny. Ta už měla dostatečnou kapacitu pro produkci křišťálového skla. Havlovy designové návrhy, odvozené z antických vzorů starodávného waterfordského skla, vzbudily zájem amerického trhu.

17

Miroslav Havel a Charles Bacik, Tramore, hrabství Waterford, 1949.

Miroslav Havel (vpravo dole) a jeho první pracovní tým, 1949.

Setkání Miroslava Havla s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, Jižní trávník Bílého domu.

A jak se věci vyvíjely dál? S ohledem na neslavnou současnost značky je dobré si připomenout, že v roce 1987, kdy otec odcházel do důchodu, byla společnost Waterford Crystal nejúspěšnější irskou firmou. Navíc mu není připisováno jen autorství slavných produktových řad Lismore, Colleen a dalších, byl také uměleckým sklářem, který stvořil jedny z nejkrásnějších skleněných soch a plastik 20. století. „Z mořské vody žloutnou vlasy“ Neštěstí mého otce tkvělo nejen v tom, že ztratil právo vrátit se do své rodné země, kde ho komunisté označili za „zrádce“. Selhaly také plány, že se mu z Československa podaří dostat jeho milou Rosu, kterou si chtěl vzít za ženu. Se svou Rosou se rozloučil na pražském Wilsonově nádraží v roce 1947. Víc už ji nikdy neviděl. Později si vzal Betty Storey, Irku, se kterou založil na československé poměry nezvykle velkou rodinu čítající šest dětí (sám byl jedináček). Když chtěli rodiče Miroslava Havla svého syna navštívit, potýkali se s nevolí československých úřadů. Matka Anna mohla svého syna krátce navštívit jen dvakrát, otec František pouze jednou. Anna, zvyklá na stojaté hladiny českých rybníků, v sobě objevila velkou vášeň pro mořské vlny, tříštící se o waterfordské pobřeží. Dokonce zapomněla i na předchozí varování, kterými Miroslava opakovaně častovala („Po mořské vodě ti vypadají nebo zežloutnou vlasy.“). Otec František dlouhá léta trpěl, když ho komunisté označili za „buržousta“ a odsoudili ho k mnoha letům nucených prací v jáchymovských uranových dolech. V Irsku si oblíbil nejen rybu s hranolkami, oceňoval především zdejší družnost, pohostinnost a svobodomyslnost. Přitom si byl moc dobře vědom, že z výletu za synem se musí vrátit, jinak by jeho ženu Annu režim jistě poslal do vězení. Z Držkova do Bílého domu Miroslav Havel stál u zrodu nejsilnější irské značky, věhlasem srovnatelné s pivem Guiness. Sklárnám Waterford Crystal pomohl vytvořit designové vzory a postupy, které se staly standardem pro celý sklářský průmysl. Do Irska přišel jen na tři měsíce, svůj pobyt nakrátko prodloužil, aby koleReplika Sochy Svobody, kterou Miroslav Havel a Bernard Fitzpatrick předali prezidentovi USA Ronaldu Raeganovi.

18

govi Bacikovi pomohl rozjet malou sklářskou výrobu. O cestovní pas i o statut Čechoslováka ho připravil komunistický převrat, ke kterému v jeho vlasti došlo v únoru 1948. Své rodiče neviděl, ani s nimi nehovořil až do roku 1962, kdy ho v Irsku konečně mohla navštívit jeho matka Anna. Československo a svou rodnou ves přirozeně navštívit také nemohl. V roce 1972 dostal víza do Československa už jako irský občan. Od jeho příjezdu do Waterfordu uplynulo 25 let. Co říci závěrem? Snad je na místě zmínit Havlovo setkání s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Došlo k němu v době, kdy Američané slavili sté výročí vztyčení Sochy svobody a Havel spolu s Fitzpatrickem prezidentovi hrdě předali repliku sochy z křišťálového skla. Můj otec by svou cestu, která ho vedla z malé české vesnice Držkov až na Jižní trávník Bílého domu, měl za „dlouhou a mimořádnou“. Těmito slovy jsem také zakončil svou knihu o něm. Snad její stránky předají dál svědectví o jeho životě i o významné společnosti, kterou pomohl vybudovat a jíž věnoval svůj život.

Souprava Sheila, navržená Miroslavem Havlem.

Brian Havel Autorova kniha Maestro of Crystal vyšla v nakladatelství Currach Press, nejprve v roce 2005 v tvrdé vazbě, o rok později jako paperback. Foto: Archiv Briana Havla

Souprava Hibernia, navržená Miroslavem Havlem.

Těžítko objednané v roce 1980 irskými biskupy pro papeže Jana Pavla II.

19

Souprava Curraghmore, navržená Miroslavem Havlem.

Lustr, navržený Miroslavem Havlem pro Centrum J. F. Kennedyho ve Washingtonu, D. C.

Galerie 1. Libuše Niklová, nafukovací hračka Buvol, 70. léta. 2. Adolf Matura, nápojová souprava, 1959–1960. 3. Pavel Janák, dóza s víkem, 1911. 4. Bořek Šípek, křeslo Filzka, 1998. 5. Sportovní obuv Botas, model Classic, 70. léta. 6. Josef Gočár, krbové hodiny, 1913. 7. Stanislav Lachman, žehlička ETA 211, konec 60. let. 8. Skútr ČZ 175, 1957–1960. 9. Škoda Felicia, 1959–1964. 10. Škoda Design Roomster, 2002. 11. Jawa 250 Pérák, 1946–1953.

Czech 100 Design Icons

12. Zdeněk Lhotský, mísa S.K.L.O., 2000. 13. Hans Ledvinka, Erich Ubelacker, Tatra 77, 1934–1935. Foto: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Botas, a.s., Modernista, Technické muzeum Tatra Kopřivnice

1

2

4

5

7

8

3

11

6 9

12 10

13

V Bruselu si budou hrát

Petr Nikl

„Tvořivost a schopnost imaginace je zásadní inovační motor,“ říká výtvarník, muzikant a divadelník Petr Nikl a podotýká, že tvořivost je v každém z nás, jen je ji třeba „z nás dostat co nejvíc“. Sám tomu hodně pomáhá. Zaměřil se totiž, kromě jiných svých uměleckých aktivit, na hravé, inspirativní produkce, jejichž je autorem, strůjcem, iniciátorem, koordinátorem, ale k nimž také zve další kolegy. Většinou výtvarníky s hudebním cítěním nebo hudebníky se schopností „vidět“, umělce, jejichž invence a zájem přesahuje z jednoho žánru do druhého, možná i třetího či čtvrtého. „Všichni autoři počítají s tím, že jejich nástroj či objekt splyne ve společném organismu s ostatními,“ potvrzuje Nikl. „Tím se obsahová individualita dostává do pozadí. Tyto nástroje jsou komunikačními prostředky společné hry a návštěvníci do nich mohou – obrazně i reálně – vstoupit.“ Petr Nikl (*1960) je malíř, hudebník, fotograf a divadelník. Pro jeho obrazy je typická decentní barevnost a námětová nekonvenčnost. Vystavoval například masky, které se podobaly podivným zvířatům – sám v nich pak vystupoval při svých hudebních či divadelních produkcích. Vydává autorské knihy pohádek, organizuje výtvarné a divadelní performance, spolupracuje s různými divadelními tělesy i s jednotlivci, vystupuje a natáčí desky s originálním souborem dětí a jejich maminek Lakomá Barka. Zpočátku se věnoval spíše malbě,

grafice a kresbě, postupně se v jeho tvorbě začaly čím dál víc uplatňovat kombinace žánrů, jeho projekty dnes bezvýhradně zahrnují kromě výtvarna i hudbu, dramatické vstupy, interaktivní prvky. Kdo zavítá na některou z Niklových produkcí, třeba koncert z jeho CD, je až zaskočen tím, jak vcelku nenápadný, křehký umělec dokáže v nepřetržitém sledu scének a improvizovaných výstupů své vlastní tělo a hlas používat jako nástroj hravosti a zdroj téměř nepředstavitelných nápadů. Z instalace výstavy Orbis Pictus v Českém centru v Paříži.

Sahat je žádoucí! Základem Niklových interaktivních expozic jsou výtvarné objekty, jež ovšem stejně (ne)přesně můžeme nazvat hudebními nástroji. Jsou zajímavé konstrukčně, všechno originály, vlastnoručně vytvořené přemýšlivými koumáky, krásné na pohled, barevné, i v klidové pozici vysoce estetické, třebaže vlastně asi docela jednoduché. Vyluzují zvuky samy o sobě i podle impulsů zvenčí, divák se jich dotýká, zvoní na ně, cinká jejich součástkami, roztáčí kovové talíře, buší do kovových misek metličkami, obdivuje skleněné zvony ve „svatební kytici“ a kromě zvuků vytváří i barvy duhy, houká do zvukových trychtýřů, rozeznívá klávesnice chvějivých vodních varhan, vlastní silou pohání válce, nafukuje přístřeší pro zvuky a barvy… Nikdo jej neodhání, nevisí tu cedulky „Pozor, nesahat!“ Naopak, „atak“ ze strany diváka je žádoucí a vítaný, autoři se těší z toho, jak hodně lidí se nechá vtáhnout do jejich her. A divák baví sebe i okolí, komunikuje s hudebně-výtvarným objektem i s dal-

šími návštěvníky, někdy viditelnými, jindy skrytými za odvrácenou hudební stěnou. Někdy si může zahrát sám, jindy k tomu, aby bylo slyšet šumění moře, musí se zapojit víc rukou, jež napřed hladí a pak tlačí na válec. To vše je snadno pochopitelné, srozumitelné i bez návodů, mezinárodní, protože zapojuje mozek a srdce, nikoli řeč. „Nabízíme jakýsi nástrojový happening, místo pro imaginativní setkání, živé prostředí,“ vysvětluje Petr Nikl a s potěšením konstatuje, že tyto interaktivní expozice, jichž už vytvořil několik, se pravidelně stávají místem, v nichž se odehrávají – už bez přičinění autorů – mikropříběhy, nečekané situace, které rád pozoruje, dokonce si reakce lidí natáčí. „V takto aktivním prostředí se lidé uvolní, nejsou potichu, necítí se jako v chrámu, kde by jeden rušil druhého. Vzniká tak zajímavé energické pole.“ Pro toto všechno a ještě víc čehosi nesdělitelného, co je třeba prožívat, nikoli popisovat, byla Niklova putovní

Petr Nikl, Sklo Mámení – otočné křeslo se zvětšovacím sklem.

Orbis Pictus v kanadském Vancouveru.

Luboš Fidler, Motýl zpěvavý – klávesový nástroj, jehož pianová mechanika rozeznívá sestavu hliníkových tyčí, dosahujících vibrací vysokých alikvotních tónů.

Petr Nikl, Sklo Mámení – otočné křeslo se zvětšovacím sklem.

Martin Janíček, Hrací válec – akustickooptický nástroj (kovový válec roztáčený klikou).

Luboš Fidler, Motýl zpěvavý (detail).

Petr Nikl, Srdce (detail) – nafukovací objekt s imaginativním kinetickým labyrintem.

expozice Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie prohlášena za symbol letošního evropského roku tvořivosti a inovací. V dubnu bude otevřena v bruselském sídle Evropské unie. Výstava měla světovou premiéru na podzim 2006 v Českém centru v Paříži a v roce 2007 ji viděla Praha a další česká města, s úspěchem byla uvedena i v italské Florencii. Právě nyní okouzluje diváky v kanadském Vancouveru. Projekt, který zahrnuje také obrazovou publikaci, jež je vlastně pozoruhodným výtvarným atlasem výstavy, a DVD s ukázkami z instalací, záběry ze „života“ vystavených hravých a hracích soustav i vysvětleními autorů jednotlivých objektů, je inspirován dílem proslulého českého humanisty Jana Amose Komenského. V každém místě, kam výstava Orbis Pictus aneb… zavítá, je využita základní sestava, pro každý prostor je však obměňována podle výstavních možností i podle invence autorů, které by zkrátka nebavilo ukazovat pokaždé totéž. Hravé expozice, jež ovšem mají i další roviny, – nejsou pouhou zábavou, od prvního plánu rozptýlení vedou dál, k zamyšlení nad tím, jak svět a člověk se svými pocity a možnostmi vnímat a komunikovat vlastně funguje – koncipuje Petr Nikl už deset let. První větší ohlas zaznamenal v roce 2000 s výstavou Hnízdo her, která byla natolik vstřícná bezmezné aktivitě publika, že ji lidé takřka rozebrali. Nikl byl hlavním autorem, přizval však dalších třicet spřízněných umělců. Výstava v pražském Rudolfinu byla velkou událostí a putovala do dalších míst. Od ní se potom odvíjely další příležitosti. Například pověření, aby Petr Nikl vytvořil interaktivní expozici Českého pavilonu pro světovou výstavu EXPO 2005 v japonském Aichi. Škola hrou Orbis Pictus je didaktické dílo Jana Amose Komenského (1592–1670, teolog, filosof, pedagog a spisovatel), v němž se ve sto padesáti kapitolách autor věnuje popisu neživé přírody (např. Nebe, Povětří, Voda, Země, Kamení), rostlinstvu (např. Strom, Stromové ovoce, Květy, Zahradní ovoce), fauně (např. Ptáci, Vodní ptactvo, Potoční a jezerní ryby), ale i náboženství… Další kapitoly jsou věnovány člověku a jeho činnostem (např.

Petr Nikl, Petr Lorenc, Jiří Melzer, Klobouk – pozorovací stan s camerou obscurou.

Z instalace výstavy Orbis Pictus v italské Florencii.

Ivan Havlíček, Pampeliška, optický objekt.

Hlava a ruce, Lidská duše, Výroba medu, Pekařství, Lovení ryb, Lovení ptáků, Bitva na moři). Děj je vždy v těchto kapitolách zobrazován v pohybu (např. malující malíř, měřící geometr, pečící pekař). Dílo má ucelený didaktický postup: na neživou přírodu navazuje svět rostlinstva, živočišstva a nakonec svět člověka. Po popisu člověka následují činnosti nejprve ty, které člověku poskytují obživu, ošacení a potom složitější činnosti (umění, věda, školství, technika, ale i ekonomika). Komenský je v Česku označován za „učitele národů“. Kromě jiného se proslavil svými dodnes moderními návody, jakým způsobem učit už malé děti, aby je dospělí zainteresovali k touze po poznání. Zjednodušeně se používá terminus Komenského škola hrou. Tou se i Petr Nikl a jeho kolegové nepochybně při svých koncepcích hravých i poučných expozic inspirují. Prvním podnětem k celému projektu byla výzva, aby ilustroval anglické vydání jiného Komenského spisu Labyrint světa a ráj srdce (nakladatelé Radana a Jiří Waldovi jej vydávají v různých jazycích s různými ilustrátory). Měl navrhnout i trojrozměrný interaktivní objekt, který by byl volnou metaforou této knihy. „Nakonec se z tohoto zadání vyvinul celý interaktivní soubor, který má neustálý vývoj. Vznikla tak zmiňovaná expozice Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie,“ říká Petr Nikl. Na otázku, jak je Komenského dílo pro současného výtvarníka moderní, odpovídá: „Komenský nás stále inspi-

Zprava Ondřej Smeykal, Slunečnice – akustický periskop; Petr Nikl, Oko – optický objekt na principu camery obscury; Petr Nikl, Srdce – nafukovací objekt.

ruje svými aktuálními myšlenkami. Ale nepřísluší nám budovat nějaké jeho didaktické muzeum. Vytvořili jsme volnou metaforu k jeho myšlenkám a zdůrazňujeme otevřený tvůrčí proces poznávání sebe sama a světa skrze naši imaginaci a vlastní smysly. Takže Orbis Pictus nechápeme jen jako vnější svět zpodobněný v obrazech, ale hlavně jako vnitřní reflexivní svět, který si zrcadlíme v mysli a přetavujeme ve své fantazii.“ Marta Švagrová redaktorka deníku Lidové noviny Foto: www.pampaedia.cz

Jaroslav Kořán, Čtyřtlampač – zvukový objekt. Petr Lorenc, Bludiště světla – kónický kaleidoskop, optický nástroj štěpící obrazy v průhledu.

25

V popředí Ondřej Smeykal, Chřestící tubus – akustický objekt.

Jan Žďárek na svém pražském pracovišti (Akademie věd ČR).

Larvy (uprostřed) a kukly mouchy tse-tse, chované pro vypouštění sterilních samců.

Jan Žďárek:

Bojuji s mouchou tse-tse Moucha tse-tse a Popelka? Co mají společného? Moucha přenáší smrtelnou nemoc na lidi a hovězí dobytek. Postup, jak nebezpečný hmyz zlikvidovat, doposud připomínal práci Popelky při třídění čočky a hrachu. „Moucha tse-tse mě fascinuje svou zvláštností. Je to hmyz a přitom plodí potomky podobně jako savci,“ říká entomolog profesor Jan Žďárek z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR v Praze. Moucha tsetse neklade stovky vajíček, ale každých deset dní vytvoří pouze jedno, které po oplodnění nosí v těle, kde z něho vyroste larva. „Potomek se v útrobách matky krmí speciálním

sekretem. Je to jakési hmyzí mléko,“ vysvětluje profesor Žďárek. Fascinace zvláštním hmyzem přivedla českého odborníka až k projektu Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Tým sestavený ze zahraničních expertů dostal za úkol vypracovat a ověřit metodu, jak snížit množství much tse-tse, nebo je úplně vyhubit. Neobvyklý dvoukřídlý hmyz totiž přenáší parazita, který u člověka vyvolává spavou nemoc a u dobytka chorobu jménem nagana. Trpí mozek, játra, ledviny a další životně důležité orgány. Člověk přestává jíst, stává se malátný až ospalý, a když se včas nezačne

léčit, pomalu umírá. Stejný osud čeká i hovězí dobytek. Spavou nemoc má nyní asi půl milionu lidí, ročně přibývá 40 tisíc pacientů. Moucha tse-tse zároveň brání využívat k chovu skotu v rovníkové Africe území přibližně o rozloze Evropy. Pokud se ji podaří vypudit, mohli by Afričané chovat až čtyřikrát více dobytka než dosud. Pro kontinent sužovaný hladem dost pádný důvod k vyhlášení války. Ovšem chemické postřiky jsou na tento zvláštní hmyz krátké. Vědci proto do akce nasadili „pátou kolonu“. Namnoží miliony samečků, sterilizují je zářením gama z kobaltové bomby a vypustí do přírody. Neplodný samec spářením potlačí zájem samičky o další nápadníky, přičemž svedená netuší, že tohle spojení bude neplodné. Akce vypadala jednoduše, ale vyvstala řada praktických problémů. Vědci museli například vyřešit otázku, jak mouchy v zajetí krmit. Zpočátku sloužili jako zdroj potravy králíci. Později odborníci vyvinuli mnohem ohleduplnější a praktičtější způsob. Mouchy sají krev zahřátou na teplotu zvířecího těla přes silikonovou membránu. Napodobenina dobytčí kůže se osvědčila. Dalším problémem bylo roztřídit vylíhnuté mouchy podle pohlaví. Sameček se od samičky pozná jen podle tvaru pářících orgánů. Donedávna se mouchy hned po vylíhnutí podchladily, aby neulétly a lidé museli do chladicího boxu strčit ruce a štětečkem oddělovat jedince podle pohlaví. Popelka třídila možná tisíce zrnek čočky a hrachu, ve srovnání 26

Čeští vědci na vzdálených kontinentech s africkými Popelkami, které musejí roztřídit miliony much, však měla snadnou práci. Africké Popelky nakonec vysvobodil český entomolog profesor Jan Žďárek. Vypracoval metodu, jak určování pohlaví a třídění zjednodušit. Jako znalec fyziologie hmyzu věděl, že kukly samiček se vyvíjejí rychleji než kukly samečků, a proto přicházejí na svět dříve. Mohl tedy říci: První dva dny vylézají samičky, třetí a čtvrtý den samečci. Líhnutí lze ještě detailně načasovat a doladit teplotou vzduchu v inkubátoru. Vědci ověřovali velkoplošnou metodu boje pomocí sterilních samců na ostrově Zanzibar. Tažení skončilo během 16 měsíců úplným vítězstvím člověka. Ovšem na ostrově vzdáleném 60 km od pevniny neměl hmyzí

protivník šanci doplňovat ztráty novými posilami. Na kontinentu je válka složitější. Proto tým vědců vybral v Etiopii a v několika dalších afrických státech oblasti připomínající svým charakterem ostrov – údolí, oddělené horskými hřbety, které moucha tse-tse nedokáže překonat, nebo izolované pralesní porosty podél řek, kde tento zvláštní hmyz s oblibou přebývá. Vyhubit v Africe mouchu tse-tse do posledního jedince se asi nepodaří. Nevěří tomu ani profesor Žďárek, ale vytlačit ji z míst, kde lze bez omezení původní přírody chovat dobytek, je podle něho reálné. „Munice“ už se připravuje. Poté, co mezinárodní tým vědců vypracoval, ověřil a předal Afričanům technologii chovu, by měla první „továrna“, postavená v Addis Abebě, produkovat každý měsíc až milion samečků ke sterilizaci. Postupně má podobných hal vzniknout v Etiopii ještě několik. Foto: Simon Chang, archiv Jana Žďárka



Do některých oblastí Etiopie se ještě nedostal vynález kolečka.

Krmení much tse-tse na uspaném nosorožci před jeho transportem do jiného parku. Před převozem se zjišťuje, zda není nakažen bičíkovci, přenášejícími spavou nemoc.

Moucha tse-tse.

Prostá, ale půvabná africká vesnička.

Vít Vilímek:

Hrozí Machu Picchu zkáza?

Nápad postavit posvátné město Machu Picchu na planince mezi horami neměl chybu. Místo obklopené skalnatými štíty oplývalo mystickou atmosférou, leželo dostatečně daleko od civilizace, aby kněží našli klid k rozjímání, a hlavně – na stavitele tady čekala hromada balvanů. Připomínala kamenolom opuštěný po odstřelu skalní stěny. Stačilo přitesat kameny pro stavbu chrámů, paláce, mnoha domků, a dokonce zbyl materiál i na terasy pro políčka na strmých svazích okolo města. Jedno ale inčtí stavitelé nemohli vědět. Tím pradávným „střelmistrem“ v přírodním kamenolomu bylo nejspíše zemětřesení. Vrcholek hory se před mnoha miliony let rozpadl. Část balvanů spadla do údolí řeky Urubamby, zbytek zůstal na plochém hřbetu. Důsledky katastrofy jsou patrné dodnes. Navíc geologové zjistili, že kultovní sídlo Inků stojí na křižovatce tří zlomů. Horniny se podél nich pohybují a vyhlazené plochy tvoří tzv. tektonická zrcadla. Od prosince 1995 do ledna 1996 se čtyřikrát zřítilo několik tisíc kubických metrů horniny. Dvakrát závaly poškodily přístupovou silnici a horniny se odtrhly jen nedaleko od okraje inckých ruin. Podrobné výzkumy lokality začaly poté, co dva švýcarští profesoři z Polytechniky v Lausanne prohlásili, že z horského hřbetu pod Machu Picchu by se mohlo zřítit až šest milionů kubických metrů. Jako první přijeli měřit pohyby hory japonští geologové v roce 1999. Výsledky jejich průzkumu, vytržené z kontextu, pak publikovala média a v roce 2000 zaplavily svět poplašné zprávy: Machu Picchu se každou chvíli zřítí do kaňonu nebo se propadne, protože puklina pod plošinou se stále více rozevírá. Na místo odjely další výzkumné týmy – nejprve z Česka, poté z Itálie, Slovenska a Kanady. „Napříč trhlinám ve skalách a přes hlavní náměstí jsme instalovali monitorovací systém,“ říká docent Vít Vilímek z Přírodovědecké fakulty UK, který společně s Jiřím Zvelebilem z České geologické služby a Janem Klimešem z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR tvoří jádro českého týmu. Mezi odborníky ve světě zdaleka nepanovala shoda o rozsahu nebezpečí. Jedni tvrdili, že se hora rozestupuje, a navrhovali drastická řešení (například 200 metrů hluboký vrt na území archeologického naleziště). 29

Odlišný názor zaujal tým českých odborníků. Zcela nepopírají, že by památkám mohlo hrozit nebezpečí, ale podle nich je toto riziko výrazně nižší, než tvrdí japonský tým. Čím Češi tento názor odůvodňují? Hřbet se rozpadl pravděpodobně po silném zemětřesení, ke kterému došlo dávno před stavbou města. Pokud by hluboká rozsedlina pod náměstím skutečně existovala a dodnes pracovala, po několika stoletích jejího pohybu by z inckých staveb zbyly jen rozpadlé ruiny. Plošina se propadává především tam, kde dávní stavitelé zasypali prohlubně a drobné rozsedliny, aby získali rovnou stavební parcelu. Propadliny nejvíce narušily tzv. Hlavní chrám na úpatí pahorku Intiwatana. Archeologové se dokonce domnívají, že právě proto jej Inkové nedostavěli. Podle posledních výzkumů českých geologů a geomorfologů je pravděpodobné, že se přilehlá část posvátného pahorku zřítila i s dostavěnými terasami. Právě pukání velkých chrámových staveb, tedy jasný projev nepřízně bohů, by mohli přírodovědci nabídnout archeologům jako hypotézu k vysvětlení toho, proč obyvatelé město náhle opustili. Českým vědcům se také podařilo objasnit, proč se budovy v okolí Chrámu Slunce sesedají. V tomto místě totiž do zástavby s komplexem rituálních lázní ústí původní incký vodovod. Dodnes přivádí vodu z pramene vzdáleného více než kilometr ve svahu hory. Voda unikala z porušeného kanálu, prosakovala do podloží budov v okolí chrámu a vyplavila drobné částečky hornin. Vznikl tak prostor, do něhož mohly poklesávat větší stavební bloky. Jejich pohyb se pak přenášel do základů a do zdí inckých staveb. Další prosakování a odplavování se naštěstí alespoň zčásti vyřešilo dosti zvláštním způsobem. Vodu ve velké míře odebírá hotel postavený nedaleko archeologické lokality... Josef Matyáš redaktor Lidových novin Foto: Simon Chang, archiv Víta Vilímka

Vít Vilímek na svém pražském pracovišti (Karlova univerzita).

Lama u lokality Machu Picchu – posvátné město Inků leží na planince mezi horami. Kultovní sídlo Inků stojí na křižovatce tří geologických zlomů.

Mé místo je v laboratoři Sympatický starší muž staví kostku cukru na špičku. Předsednictví České republiky v Evropské unii propaguje klip „Evropě to osladíme“ a s kostkou cukru si v něm hrají nejznámější Češi. Modelka, hokejista, fotbalista, primabalerína, dirigent – a náš nejvýznamnější vědec. Chemik, objevitel látek, z nichž vznikly léky, které léčí miliony lidí na světě. Antonín Holý. Chemii si zvolil jako své povolání již coby středoškolský student. Původně se zabýval klasickou organickou chemií, naprosto vzdálenou medicíně. Možná o jeho dalším smě-

řování rozhodla návštěva nemocnice a pohled na holohlavé děti s leukémií, možná jen zákonitě od klasické chemie nukleotidů došel ke studiu enzymů, začal syntetizovat nové látky a postupně se dostal až k minimálním strukturám a v organismu stálým biologicky aktivním látkám. Osudovým okamžikem v jeho práci však byla stáž v německém Göttingenu, po níž následovalo i sympozium, na kterém se poprvé (je tomu již čtyřicet let) setkal s Erikem De Clercquem. Mladý lékař z Katolické univerzity v belgickém Leuvenu a virolog s výbornými

znalostmi chemie sem přijel s návrhem, že by bylo zajímavé se podívat na nové látky z oblasti nukleových kyselin – zda neúčinkují proti virům. „Tehdy to byla úplně nová myšlenka,“ vzpomíná profesor Holý v rozhovoru pro Tváře vědy. Léky proti virům a vývoj antivirových látek byly zcela na počátku – kromě acylpyrinu existovaly pouze antivirové vakcíny. Antonín Holý vylíčil De Clercqueovi, že připravil zajímavé látky, které se nerozkládají v organismu, a on nabídl, že je vyzkouší. 30

To se stalo v roce 1976. Antonín Holý poslal do Belgie v obálce šest vzorků po několika miligramech. Jeden z nich byl skutečně účinný. Později právě z něj vznikl lék Duviragel, účinný proti oparům. Antonín Holý začal pracovat na nových látkách s protivirovými účinky systematicky. Tak začala spolupráce, která trvá dodnes. Trojice Holý – De Clercq – Martin Ze třetí série pokusů, které se odehrály kolem roku 1985, vzešly tři léky. Vistide proti planým neštovicím a dalším virům, Viread proti AIDS a Hepsera proti hepatitidě B. Skupina Antonína Holého by však nikdy sama nemohla vyvinout z účinné látky lék. Na to je třeba 15 let, ale hlavně spousta peněz. Bylo třeba zahájit spolupráci s farmaceutickou firmou. Třetím partnerem se stala firma Gilead Sciences. Vznikla trojice, které se ve světě někdy s velkou nadsázkou – a s odkazem na jméno českého vědce – říká Holy Trinity. „Svatou“ trojici tvoří Holý – De Clercq – a ředitel kalifornské firmy Gilead Sciences John Martin. Díky této spolupráci mohly z objevů Antonína Holého vzniknout léky proti AIDS, neštovicím, oparům, žloutence… A těchto účinných léků proti virům je již pěkná řádka: Na základě Holým vyvinutých látek je dnes možné prodloužit a zásadně zkvalitnit život pacientů s AIDS – jedna tableta truvady (schválená v USA v roce 2004) nahradí 13 různých pilulek pro nemocné AIDS. Pacientům prodlužuje život, v raném stadiu potlačuje množení viru HIV a při porodu brání přenosu HIV na novorozence. Vistide (1996) působí na viry pásového oparu, planých neštovic, žaludeční vředy i záněty oční sliznice. Hepsera (2003) je lékem proti žloutence typu B a zachraňuje tisíce pacientů před transplantací jater či před cirhózou a rakovinou jater. Viread (2001) je v současnosti jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS, zásadním způsobem zvyšuje kvalitu života pacientů s AIDS… 31

Firma Gilead Sciences, která i díky Holého objevům utěšeně prosperuje, se v roce 2006 zavázala a ročně dává darem domovskému ústavu Holého – Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR – 1,1 milionu dolarů. Sám profesor Holý osobně má na svůj výzkum podle smlouvy každý rok k dispozici 200 tisíc dolarů. Z licenčních poplatků plyne ročně 400 milionů korun, a tak se za peníze z profesorových léků ústav mohl vybavit nejmodernějšími přístroji. Profesor Holý mezitím pracuje trpělivě dál, i ve svých 72 letech je v ústavu prakticky denně. Přesně podle svých slov: „V laboratoři je moje místo.“ A těm, kteří jej obdivují za „zázraky“, které pod jeho rukama vznikají, říká: „Nezachraňuji lidstvo. To bych se musel zbláznit. Já prostě v laboratoři rád tvořím nové látky, které dosud ve světě neexistovaly…“ Na obzoru další lék – proti rakovině Loni se začalo hovořit o další nové látce profesora Holého, která by se mohla stát účinnou složkou nového léku proti rakovině lymfatických uzlin a chronické leukémii. Zkušební preparát z účinné látky GS-9219 slavil úspěch v USA při testech na zvířatech. Ukázalo se, že ničí jen nádorové buňky a zdravé nepoškozuje. Loni v červenci se začal testovat v pěti českých nemocnicích. V listopadu proběhly testy na bezpečnost léku pro pacienty – a opět – s dobrými výsledky. I tak však potrvá dalších pět nebo šest let, než bude lék běžně přístupný pro pacienty. „Na látku jsem přišel náhodou asi před čtyřmi roky,“ zmínil se profesor Holý v jednom rozhovoru, „náhoda tomu chtěla, že byla účinná na uvedený typ rakoviny.“ Náhoda, štěstí, ale také trpělivost a roky zaujaté, nepřetržité a soustředěné práce, to jsou slova, která používá profesor Holý, když popisuje svoji cestu k úspěchu a slávě. Ovšem on sám slovo sláva nemá rád. „Sláva mě nikdy nezajímala, to není pro mě, mám rád chemii a dodnes mne fascinuje, co se stane,

když smícháte dvě látky dohromady,“ říká skromně tento vědec. Kandidát na Nobelovu cenu Hovořit o respektu a uznání, kterého se dostává Holému mezi českými kolegy, je zbytečné. Za všechny snad jen vzpomínka nově zvoleného předsedy Akademie věd Jiřího Drahoše: „Profesora Holého jsem blíže poznal jako ředitelského kolegu ve druhé polovině 90. let, kdy on vedl Ústav organické chemie a biochemie a já Ústav chemických procesů AV ČR. Obdivoval jsem ho, že i ve funkci ředitele se velmi intenzivně věnuje svému výzkumu a že si najde čas i na práci v laboratoři. Občas na ředitelování žehral, stěžoval si na zbytečnou administrativu, která ho odvádí od vědy, ale přesto vydržel ve funkci po oba čtyřleté termíny. Já sám se věnuji chemickému inženýrství, takže chemie nukleových kyselin není mým „šálkem čaje“, ale už tehdy jsem věděl o úspěchu léku Duviragel, za který dostal v roce 1986 prof. Holý se svými spolupracovníky státní cenu. Na profesoru Holém se mi vždy líbilo, že odmítal zjednodušené, čistě scientometrické hodnocení úspěšnosti vědecké práce – jako jeden z nejcitovanějších českých chemiků si to ostatně mohl dovolit. Vždy zdůrazňoval dobrou myšlenku, tvrdou práci a nezanedbatelnou porci štěstí, kterou každý vědec potřebuje, má-li jeho práce dojít světového uznání. Ale je třeba dodat, že to štěstí přeje většinou jen připraveným.“ Když požádáte profesora Drahoše, aby zařadil profesora Holého do kontextu světové vědy, je stručný. „Profesor Holý je bezesporu vědcem světového formátu.“ To všechno jsou důvody, proč se často v souvislosti se jménem Antonína Holého zmiňuje Nobelova cena. Loni Akademie věd potvrdila, že navrhne profesora Holého jako kandidáta na Nobelovu cenu za medicínu. Z českých vědců ji zatím získal jen Jaroslav Heyrovský v roce 1959. Šance podle odborníků nejsou veliké, vzhledem k Holého meziobo32

rovému postavení mezi medicínou a chemií a velké konkurenci. Je však jisté, že je jedním z mála vědců v historii české vědy, který do nobelovské třídy patří. Ať už cenu dostane či nikoliv.

Kdo je Antonín Holý?

Eva Bobůrková Foto: František Vonderka, časopis Doba seniorů

Narodil se 1. září 1936 v Praze, do roku 1959 studoval Karlovu univerzitu, obor organická chemie na Matematicko-fyzikální fakultě. Doktorskou práci dělal na Ústavu organické chemie a biochemie, kde působí dosud (osm let ve funkci ředitele). Je autorem nebo spoluautorem více než 650 publikací, počet jejich citací přesahuje 9500, což ho řadí k nejúspěšnějším světovým chemikům. Má na kontě 60 českých i zahraničních patentů. Dostal mj. Descartovu cenu EU za vědecký výzkum a státní medaili ČR Za zásluhy I. stupně (2002), Národní cenu Česká hlava (2007), medaili za zásluhy o rozvoj vědy Učené společnosti ČR (2008), je čestným profesorem univerzity v Manchesteru, Doctor honoris causa Univerzity Palackého v Olomouci, VŠCHT v Praze a University v Gentu. Je ženatý, má dvě dcery.

33

Češi schválili Lisabonskou smlouvu Sněmovna českého parlamentu schválila tzv. Lisabonskou smlouvu, zásadní dokument Evropské unie. Smlouva má reformovat evropské instituce po rozšíření unie na 27 zemí. Může platit, uznají-li ji všechny členské státy EU. V Irsku o ní loni v červnu rozhodovali v referendu a smlouva neprošla.

tovací kapacity za třetí nejsolidnější na světě. Ankety, která se zaměřila na tří a čtyřhvězdičkové hotely, se zúčastnilo více než 600 000 uživatelů odborného serveru. Praha získala známku 7,66, a ocitla se tak pouhé dvě desetiny za prvním Tokiem. Na druhém místě se umístil portugalský Lisabon. Některé velké metropole – Moskva, New York a Londýn – se neumístily ani v první dvacítce hodnocených. Ocenění je už druhým prestižním vysvědčením pražských služeb v poslední době. Za nejluxusnější hotel světa byl nedávno označen malostranský hotel Aria.

Dvacet let od pádu železné opony Ondřej Doležal, 12 let.

Také v ČR se schvalovací proces dokumentu setkal s mnohými překážkami. Loni v dubnu smlouvu například senátoři nechali prošetřit u Ústavního soudu, který ji v listopadu 2008 shledal nezávadným. Soud však vyvrátil jen základní argumenty, celou Lisabonskou smlouvu neprošetřoval, čímž ponechal další prostor ke spekulacím. „Vítám schválení smlouvy jako významný krok v ratifikačním procesu v ČR. Jde o krok zodpovědný, kterému předcházela důkladná demokratická diskuse,“ vyjádřil se ke schválení dokumentu vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra.

Během českého předsednictví si Evropa připomíná dvacáté výročí pádu železné opony a také páté výročí rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, Kypr a Maltu. Třetího března se proto v Bruselu uskutečnil koncert orchestru, na kterém pěvecké sbory z Ústecka vystoupily společně se svými protějšky z regionu Sasko-Anhalt. Večer byl věnován hudební produkci za železnou oponou a způsobům, jakými se hudba nebo lidová tvořivost (protestsongy) promítly do boje s totalitou.

Z konference „Rozšíření EU – 5 let poté“, březen 2009, Praha.

Pražské hotely mezi světovou špičkou Uživatelé internetového portálu Hotel.info označili Prahu a její uby-

Dvacáté výročí pádu železné opony připomíná také výstava fotografií zachycující listopadové události (Sametovou revoluci) v Československu. Putovní expozice navštíví čtyři irácká města. Jejím cílem je seznámit iráckou veřejnost s děním v revolučních dnech roku 1989, které

předznamenaly pád komunistického režimu v Československu. Projekt poběží do 30. 6. 2009 v režii zastupitelského úřadu v Bagdádu.

Mezi užaslými obdivovateli Trnkova „Stromu pohádek“ (vystaveného na EXPO ’58 v Bruselu) byl i americký výtvarník Walt Disney.

Jiří Trnka a jeho následovníci Zastoupení českých regionů v Bruselu přicházejí s konceptem nazvaným Dny krajů České republiky v Bruselu. V rámci tohoto projektu probíhá v době českého předsednictví EU série odborných seminářů a doprovodných kulturních akcí. Například ve dnech 24. 3.–2. 4. se v Českém centru v Bruselu uskuteční výstava Jiří Trnka a jeho následovníci. Mezinárodně známý výtvarník, loutkář a režisér animovaného filmu Trnka je ceněn hlavně proto, že evropskému loutkovému a animovanému filmu pomohl vymanit se z amerického vlivu. Do této umělecké formy Trnka vnesl rozměr poezie a umělecké vytříbenosti. Spolu s Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem je považován za zakladatele tohoto žánru v Čechách. Na jeho odkaz navázali i další domácí výtvarníci – Stanislav Látal, Adolf Born či Zdeněk Smetana.

Neformální summit EU Prvního března proběhl v Bruselu neformální summit členských zemí Evropské unie. Věnován byl zejména potírání dopadů finanční krize. Kromě

34

Mozaika

hlav členských států a vlád se ho zúčastnili i vrcholní představitelé Evropské komise a Evropského parlamentu. Setkání mělo podle českého premiéra vyslat jasný signál, že země Evropské unie budou v naplňování Plánu hospodářské obnovy postupovat koordinovaně. „Evropská solidarita není myslitelná bez národní odpovědnosti,“ řekl Mirek Topolánek s tím, že má-li být udržena a posílena důvěra v jednotný trh, musí všechny členské země respektovat jeho pravidla. Dále uvedl, že protekcionismus a porušování pravidel férové soutěže mohou v budoucnu způsobit větší ekonomické i politické škody než krize sama.

Sešli se ministři spravedlnosti EU Ministři spravedlnosti ze všech zemí Evropské unie jednali 27. února 2009 pod vedením českého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila v Bruselu. České předsednictví přitom předložilo ministrům k projednání návrh rámcového rozhodnutí o předcházení a řešení konfliktů jurisdikcí. Důvodem tohoto návrhu českého předsednictví je zájem na tom, aby orgány činné v trestním řízení nemusely plýtvat časem, prostředky i energií na stíhání trestných činů, které již účinně stíhají orgány jiného státu EU. „Je značně neefektivní, aby stejný trestný čin téže osoby byl souběžně stíhán či dokonce souzen v různých členských státech. Řízení by se mělo optimálně koncentrovat do jedné země, abychom ušetřili náklady i lidské

zdroje,“ prohlásil na jednání český ministr Jiří Pospíšil. Rada ministrů se také usnesla, že bude podporovat spuštění evropského portálu e-Justice již v prosinci 2009 a přípravu dokumentů, zaměřených na usnadnění použití přeshraničních videokonferencí na soudech a odbornou veřejností.

Z Čech až na konec světa Jihočeský kraj naplánoval pro čas českého předsednictví velkou putovní akci, která startuje 27. 3. 2009. Akce Z jižních Čech až na konec světa je inspirována evropskou misí, na kterou v 15. století vyslal král Jiří z Poděbrad zástupce české země. Tehdejší delegace volala po spojení evropských zemí v rámci „smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu“ a byla první aktivitou svého druhu na evropském kontinentu. Dobrovolníci z Evropské asociace pěších turistů se dnes v pomyslné reminiscenci vydávají po stopách mise českého vyslance Lva z Rožmitálu. Na své čtyřměsíční cestě se zastaví v České republice, Německu, Nizozemí a Belgii. V ulicích různých evropských měst také odehrají pouliční divadelní představení.

Život a doba spisovatele Karla Čapka Putovní výstava, která probíhá od 1. 9. 2008 do 30. 11. 2009 byla loni sestavena k 70. výročí úmrtí jednoho

35

z nejslavnějších českých spisovatelů. Je zpracována v několika jazycích a navštíví různá německá města (Ulm, Tübingen, Freiburg, Norimberk, Mnichov, Kostnici) i belgický Brusel. Její návštěvník se seznámí s osobností Karla Čapka v mnoha rovinách – i v těch méně oficiálních. Vedle připomenutí autorova dramatického a prozaického díla známého a překládaného ve světě (R. U. R., Bílá nemoc, Válka s mloky, ...) postihuje i jeho činnost novinářskou, občanské postoje, přátelské a milostné vztahy, záliby. Součástí výstavy je i krátký umělecký filmový dokument o Čapkově životě od režiséra Josefa Císařovského.

Praha hostila setkání o změně klimatu Zástupci ministerstev životního prostředí a ministerstev financí členských států Evropské unie a Evropské komise se 24. února sešli v Praze. V průběhu svého setkání delegáti podpořili ambici EU být klíčovým globálním hráčem v boji s klimatickou změnou. Evropská unie již podnikla významný krok, když se v klimaticko-energetickém balíčku zavázala ke snížení objemu emisí skleníkových plynů o 20 % do roku 2020. České předsednictví vede v Radě EU jednání s významnými producenty skleníkových plynů, aby se zapojili do mezinárodního systému ochrany klimatu a přistoupili k nové klimatické dohodě, která má být vyjednána v prosinci 2009 v Kodani. „Státy Evropské unie si uvědomují, že tato dohoda bude vyžadovat zavedení fungujících mechanismů, na jejichž základě rozvinuté země poskytnou pomoc rozvojovým zemím pro zmírnění dopadů klimatických změn,“ řekl Tomáš Zídek, náměstek ministra financí ČR.

Martinů Revisited Hudba Bohuslava Martinů, ač ovlivněna internacionálními vlivy včetně jazzu, vyvěrala vždy z hloubky českých a moravských pramenů. Pro svoji oduševnělost, krásu a nezaměnitelnou harmonii si však našla mnoho příznivců v celém světě.

Dvě sezony s hudbou Martinů Letošní rok je rokem 50. výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů, Bohuslava Martinů (1890–1959). Tento světoobčan z donucení odešel z domova před válkou do Francie načerpat nové zkušenosti. V roce 1939 zde byl již jako renomovaný skladatel zaskočen překotným vývojem událostí. Po okupaci Československa Německem nebylo již návratu a v roce 1940 volí Martinů emigraci do USA. Zde vznikají další jeho významná díla, především symfonie, a dosahuje světového uznání.

Bohuslav Martinů.

Ani po skončení války mu však kvůli komplikovanému úrazu není přáno vrátit se do milované vlasti. Když pak sleduje nešťastný vývoj v Československu, směřující ke komunistickému puči v roce 1948, rozhodne se zůstat. Posledních 11 let plodného skladatelského života stráví střídavě ve Francii, USA a Švýcarsku, kde v roce 1958 umírá. Proč je projekt nazvaný Martinů Revisited, který inicioval muzikolog Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů v Praze, jedním z nosných projektů v době českého předsednictví v EU? Výstižně a krásně se k tomu vyjádřil ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg, který nad Martinů Revisited převzal záštitu: „Osobností formátu Bohuslava Martinů není a nebylo mnoho. Nejen v české společnosti. Jeho život a dílo se ostatně vyznačuje neustálými přesahy, v místě i v čase. Bohuslav Martinů byl nejen pravým světoobčanem s evropskou adresou, ale i cestovatelem napříč hudebními žánry, historií a experimenty… Je proto pro mě velkou ctí převzít záštitu nad projektem Martinů Revisited. Jeho dílo i osud si zaslouží naši pozornost a ohlížení. Pochopením odkazu Bohuslava Martinů jedině získáme.“ Vytrvalou několikaletou prací Institutu Bohuslava Martinů, spolu s pražským Divadelním ústavem, se podařilo dosáhnout toho, že se do projektu zapojily také desítky světových hudebních a kulturních institucí, což je pro uznání skladatelovy tvorby velice významné. Jejich účast a zájem potvrzují, že Martinů je skutečně světovým skladatelem, jehož hudba si zaslouží stejnou pozornost, jako odkaz již běžně uznávané trojice Smetana – Dvořák – Janáček, která nás nejčastěji reprezentuje na zahraničních pódiích. Projekt Martinů Revisited by měl vyvolat trvalý zájem domácí i světové hudební veřejnosti o jeho odkaz. Zejména v zahraničí by měl Martinů hudbě pomoci znovu vydobýt skvělou pozici, kterou již měla v době, kdy skladatel sklízel velké úspěchy ve Francii, v USA i jinde. 36

Hudba Bohuslava Martinů doma Podívejme se tedy nejprve, co mezinárodní projekt Martinů Revisited znamená pro Prahu. V průběhu roku se budou intenzivněji zabývat díly Martinů jak Česká filharmonie, tak Symfonický orchestr hlavního města Prahy, FOK i další významná hudební tělesa. V květnu pak zahájí České muzeum hudby velkou výstavu Fenomén Martinů, jejíž putovní podobu bude během roku hostit i několik Českých center v zahraničí. Na nejvýznamnějším hudebním festivalu v České republice, Pražském jaru, nejen že zazní skladatelova hudba, ve dnech festivalu se tu uskuteční i mezinárodní konference, věnovaná jeho osobnosti. Pozornost si jistě zaslouží i velký tanečně-pedagogický projekt Špalíček, o němž Aleš Březina říká: „Už v roce 2007 se tým z taneční konzervatoře začal věnovat výběru asi 160 dětí z pražských středních škol, ze všech možných sociálních vrstev, ale i různých národností, většinou bez větší zkušenosti s tancem či vážnou hudbou. Smyslem toho projektu je zjistit, nakolik intenzivní setkávání s hudbou Bohuslava Martinů v choreografii Evy Blažíčkové může v nich probudit zájem o tento druh hudby, zda si na ni mohou zvyknout. Třešničkou na dortu budou dvě vystoupení se Špalíčkem v červnu v Kongresovém centru. Navíc vše od počátku až po závěrečná vystoupení natáčí dokumentaristka Olga Sommerová pro Českou televizi. Film tak zachytí svědectví o tom, jak se vážná hudba a tanec odráží na vývoji dětské duše.“ Na podzim 2009 ke skladatelově poctě přinese slavnostní koncert i Státní opera Praha, Národní divadlo pak provede jeho operu Hry o Marii. Mimo Prahu proběhne mnoho koncertů a výstav i na festivalech v Brně či Ostravě a jinde, otevřeno bude Centrum Bohuslava Martinů v jeho rodné Poličce. Martinů Revisited v zahraničí Při příležitosti skladatelova výročí se podařilo – i díky členům meziná37

rodní společnosti Martinů Circle – do projektu Martinů Revisited zapojit celou řadu významných hudebních těles a institucí. Jen namátkou – slavnostní koncerty s díly Martinů odehrají například BBC Symphony Orchestra s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, berlínští i newyorští filharmonici, na hudbu Martinů se zaměří i festival Budapešťské jaro či slovenská hudební tělesa. Ve Švýcarsku, kde Martinů také žil a tvořil, uvedou téměř všechny operní scény některou z jeho oper. Na severu, ve švédském Norrköpingu, bude mít zdejší premiéru skladatelova 6. symfonie. Martinů zazní i v brazilském Sao Paulu či v Johannesburgu v JAR. Koncerty České filharmonie a Symfonického orchestru Českého rozhlasu doprovodí putovní výstavu o skladatelově životě a díle, instalovanou postupně například v Bruselu, Vídni, Berlíně, Paříži, Moskvě či ve Stockholmu a Kyjevě v Českých centrech. Po pražské muzikologické konferenci proběhnou další dvě i v Drážďanech a ve Vídni. A to je pouze velmi neúplný výčet událostí, které všechny ponesou společné logo Martinů Revisited. Jak říká Aleš Březina: „Padesát let od úmrtí skladatele bývá rozhodujícím momentem pro ověření životaschopnosti jeho díla. Je to období, ve kterém odcházejí poslední žijící přímí příbuzní, blízcí přátelé a spříznění interpreti a zbude „jen“ dílo samotné. A zájem o dílo Bohuslava Martinů v posledních desetiletích

naštěstí kontinuálně vzrůstá.“ To s potěšením konstatují i členové čestného výboru Martinů Revisited, čeští umělci světového renomé, cemballistka Zuzana Růžičková, sopranistka Gabriela Beňačková a houslista Josef Suk. Martina Fialková www.martinu.cz Foto: archiv Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, Zdeněk Chrapek, Radek Kalhous

Sopranistka Magdalena Kožená a Sir Charles Mackerras, zahajovací koncert projektu Martinů Revisited, 11. 12. 2008.

Světnička Bohuslava Martinů na poličské věži.

Věž kostela v Poličce.

Ze zahajovacího koncertu projektu Martinů Revisited, 11. 12. 2008.

38