Obr. 1 Herwig Pecoraro (Fatty), Elisabeth Kulman (Leokadja Begbick), Tomasz Konieczny (Trojjediný Mojžíš), foto Michael Pöhn.
helníkového tvaru – příběh i cesta k úniku byly uzavřeny. Hudební nastudování Ingo Metzmachera stálo především na akcentování prokomponovaných pasáží. Ve spolupráci s citlivou dramaturgií se podařilo vytvořit téměř jednolitý tok hudby, jen nepatrně a v nejnutnější míře přerušovaný výstupy vypravěče. Ten však byl zároveň povýšen do role hybatele, který řídí běh událostí (úlohy se zhostil legendární spieltenor Heinz Zednik). Velký důraz byl kladen na perfektně sezpívané a detailně propracované sbory a ansámbly. V orchestru byla proti originálnímu předpisu posílena skupina smyčců, takže zvuk se rovněž přiblížil klasickému orchestru i při použití saxofonů, banja, klavíru či jazzově znějících trubek a pozounů. Zvuk orchestru byl velmi měkký a lyrický a připomínal sladký zvuk meziválečných tanečních orchestrů.
74 ~ 75
Výsledné sweet melodies se významně podílely na ironickém vyznění díla. Nad celkově výborný projev orchestru bych vyzdvihl stylově suverénní žestě. Pěvcům dominovala Angelika Kirchschlager v roli prostitutky Jenny. Populární Alabama Song zazpívala lyricky, jemně a s decentní dávkou patosu, skvělá byla v loučení s Jimem před jeho popravou. Výborný dojem z její kreace bohužel narušilo několik nepřesně intonovaných tónů v úplném závěru. Christopher Ventris byl jako dřevorubec Jim nejpřesvědčivější ve svém vězeňském uvažování nad temnou budoucností. Na skvěle propracovaném monologu měla bezpochyby podíl jeho wagnerovská praxe. Z dalších účinkujících si nejvíce říkala o pozornost Elisabeth Kulman jako mozek zločineckého seskupení Leokadja Begbick. Ostatní účinkující bych vzhledem
UDÁLOSTI události
Obr. 2 Christopher Ventris (Jim Mahoney), Angelika Kirchschlager (Jenny Hill), Clemens Unterreiner (Bill), foto Michael Pöhn.
Obr. 3 Celkový pohled na scénu z restaurace "U boháče", foto Michael Pöhn.
k charakteru jejich rolí označil za individuality spojené do jednotného ansámblu a přitom schopné přesně charakterizovat své postavy v krátkých sólových výstupech. Vzhůru na Mahagonny! – tvrdá kritika establishmentu z pódia jednoho z nejlepších a nejbohatších operních domů světa je svým způsobem pozoruhodný paradox, byť možná o něco málo menší než inscenace ve snoby prolezlém Salcburku. Mimochodem, ve srovnání se starší salcburskou inscenací (dirigent Dennis Russell Davies, režie Peter Zadek) je ta vídeňská méně drásavá a akční, ale hudebně i divadelně sevřenější a zakládá si na skutečně operním vyznění díla, což je vlastně ve shodě s tvůrčím záměrem Kurta Weilla.
Kurt Weill: Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny), libreto Bertolt Brecht. Hudební nastudování: Ingo Metzmacher, režie: Jérôme Deschamps, scéna: Olivia Fercioni, kostýmy: Vanessa Sannino, světla: Marie-Christine Soma. Elisabeth Kulman – Leokadja Begbick, Tomasz Konieczny – Dreieinigkeitsmoses (Trojjediný Mojžíš), Angelika Kirchschlager – Jenny Hill, Christopher Ventris – Jim Mahoney, Herwig Pecoraro – Fatty, Norbert Ernst – Jack O’Brien, Clemens Unterreiner – Bill, Il Hong – Joe, Wolfram Igor Derntl – Tobby Higgins, Ileana Tonca, Valentina Nafornita, Ildikó Raimondi, Juliette Mars, Stephanie Houtzeel, Monika Bohinec – dívky, Heinz Zednik – vypravěč. Orchestr a sbor Wiener Staatsoper. 24. 1. 2012, Wiener Staatsoper.
opus musicum 2/2012
Orfeusztratil ztratil Orfeus gloriolu bájného bájného gloriolu pěvce pěvce
Obr. 1 John Mark Ainsley (Orfeo), Mari Eriksmoen (Euridice), foto Monika Rittershaus.
76 ~ 77
UDÁLOSTI události
V
VLADIMÍR ČECH KARLA HOFMANNOVÁ
V prosinci uplynulého roku uvedlo Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien) ve vlastní produkci šestivečerovou stagionu s Orfeem Claudia Monteverdiho (premiéra se konala 14. 12. 2011). Toto dílo stojí na samém počátku opery jako žánru, nicméně úplně první operou není, tou je Periho Dafne, k jejíž premiéře došlo v roce 1598. Z díla se však zachoval pouze závěrečný sbor. Připomeňme, že nedávno Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar zrekonstruovali Dafne v duchu vlastního autorského barokního minimalismu a opera se pak úspěšně prezentovala mezi diváky v Mozartově sále brněnské Reduty. Týž Jacopo Peri je také autorem opery Euridice, která byla provedena roku 1600 ve Florencii.
Monteverdiho Orfeus, italsky L'Orfeo, spatřil světlo světa „až“ 24. února 1607 v Mantově, přesto jistý primát mu upřít nelze. Zatímco oba Periho tituly jsou považovány spíše za kuriozity, z nichž se navíc mnoho materiálu ztratilo, nese Monteverdiho Orfeus etiketu první zralé a také první opravdu repertoárové opery, což platí do nejživější současnosti. Sílu a přesvědčivost Monteverdiho geniální hudby zdůraznilo rovněž uvedení v Divadle na Vídeňce. Pětiaktový Orfeus s prologem není dlouhá opera, jeho rozezvučelá partitura se zpravidla vtěsná do dvou hodin, ve Vídni však do ní včlenili pauzu a hned tu byla půlhodinka navíc. V Divadle na Vídeňce je železným pravidlem, že hudební nastudování nejen barokních oper, ale i těch z období klasicismu jsou svěřována renomovaným souborům z oblasti tzv. poučené interpretace staré hudby. Nejinak tomu
Obr. 2 Phillip Ens (Caronte/Plutone), Mari Eriksmoen (Euridice), John Mark Ainsley (Orfeo), foto Monika Rittershaus.
opus musicum 2/2012
bylo i v případě Monteverdiho Orfea. Zárukou „historické patiny“ byl skvělý Freiburger Barockorchester, dílo nastudoval Ivor Bolton, v současné době šéfdirigent tělesa Mozarteum Orchester Salzburg. Každopádně však jde o světoběžníka, který je vítaným hostem jak v prestižních operních domech, tak na renomovaných koncertních pódiích. Monteverdiho Orfeovi jednoznačně vévodí deklamační styl. Aby tyto parlandové pasáže nepůsobily jednotvárně, přizval Bolton osmičlenný Monteverdi Continuo Ensemble, v němž sám zvládal jedno z cembal. Osm instrumentalistů dodávalo na výrazové a barevné rozmanitosti třeba za pomoci varhan, kytary, harfy, violy da gamba apod. Sborovou složku jistil skvělý Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner), který je ve stagionách Divadla na Vídeňce sborem rezidenčním. Tíha provedení této opery vždy spočívá na představiteli titulní role. Orfeem v této stagioně byl John Mark Ainsley. Ten si při čtvrtém provedení Orfea v tomto nastudování (ve čtvrtek 22. prosince 2011) správně rozvrhl síly, jeho technika byla skvělá, vypracování ozdob, všemožných trylků, koloratur, to vše bylo příkladné. V konfrontaci s některými dalšími pěvci nešlo však o hlas nijak objemný, navíc dotyčný šíří výrazové škály rozhodně neoplýval. Omluvou mu ale budiž, že snad dva dny před recenzovaným představením měl tento tenorista ze zdravotních důvodů pouze hrát, zatímco dva náhradníci se z orchestřiště dělili o orfeovskou pěveckou kládu. Takže v onen předvánoční čtvrteční večer nemusel být John Mark Ainsley zdaleka ještě fit. Podstatně menší part musela zvládat představitelka Eurydiky, přesto norská sopranistka Mari Eriksmoenová stačila přesvědčit o lahodnosti svého hřejivého témbru. I další sólisté, jejichž jména jsou nám zatím víceméně neznámá, jsou hodni nemalého uznání. Takže po této stránce vídeňský Orfeus rozhodně nezklamal, přičemž
78~ 79
celé hudební nastudování bylo dalším z důkazů, že stylová interpretace staré hudby vůbec nemusí zavánět muzeem. Naopak. Pod inscenací, která celou operu aktualizuje do současnosti, byl jako režisér podepsán z Frankfurtu pocházející Claus Guth. Ten spolu s výtvarníkem Christianem Schmidtem situoval veškeré dění do prostorné haly Orfeova bytu. Scéně vévodí tmavě hnědé dřevěné lomené schodiště, jímž se přechází do horního patra, ve kterém tušíme jakýsi záhadný pokoj, z něhož však divák vidí pouze trojici úzkých oken, za kterými lze občas spatřit světlo a nějakou siluetu postavy. Inscenace je velmi rozpohybovaná, v tom bývá Guth mistr. Zmíněné schodiště zdaleka není samoúčelné, pořádně si na něm užije především zoufalstvím zmožený Orfeus, když se po něm řítí i hlavou napřed. John Mark Ainsley takovéto martyrium zvládal bravurně. Jak vlastně Guthův Orfeus končí, se lze dohadovat. Orfeův otec Apollo se synovi zjevuje a zve ho, aby ho následoval vzhůru do nebes. I u Gutha se tomu Orfeus podvoluje. To je tradiční a oficiální verze, která je ve shodě s libretem Alessandra Striggia ml. Záhy však Orfeus sestupuje do interiéru svého moderního domu, klesá k zemi, hroutí se, až lze nabýt dojmu, že snad umírá, nebo že dokonce mohl spáchat sebevraždu. Ze zadních řad hlediště nebylo finále opery stoprocentně identifikovatelné, ostatně i ti, kteří seděli blíže, si v této otázce nebyli zcela jisti. Kostýmy nezapřely současné fazony. Jedny z prvních sekvencí přibližovaly bujaré oslavy svatby Orfea s Eurydikou, pěkně rozparáděný dav do oné haly doslova vpadl, nechyběl dokonce obrovský nápis s konstatováním „just married“ (právě sezdáni), svatebčané přinášeli dokonce bílé antické sloupy, aby vzniklo alespoň zdání antické patiny, všichni působili převesele, alkohol se začal projevovat. Do buja-
