O kytarách a o přestrojeních Čím víc se vám v muzikantské branži daří, tím víc vás to tak či onak trochu svazuje, ať jste sebevětší samorost a nenecháte se v zásadních věcech v ničem ovlivnit, natož do něčeho nutit. (Ještě to tak !) Přesto, s léty odkroucenými na jevišti vzniká mezi vámi a neznámým posluchačem (který i dnes večer určitě sedí někde v publiku), oním tajemným adresátem, kterému to všechno píšete, a pro kterého jste ochotni vytrpět útrapy profese, kterého si idealizujete (a který možná ani neexistuje), jisté pouto vzájemné naivní důvěry. Zatímco vy skálopevně věříte tomu, že on (nebo je to ona ?) všemu správně porozumí, on věří bezmezně tomu, že vy jste prostě nejlepší (a to jí nikdo nevyvrátí), že do posledního upšouku všechno co děláte, děláte nejlíp jak umíte a za žádných okolností byste se nesnížili k něčemu, co by bylo pod vaši (hluboce vysokou) úrověň. A čím více respektu si získá vaše práce v očích prostých (i neprostých) posluchačů, kolegů, a posléze i velevážených autorit, tím méně jste schopni toho nevinného neznámého zklamat, zranit, případně zničit tím, že byste mu vzali hračku a zahráli mu z toho nejprachsprostějšího soudku, který si z bezpečnostních důvodů raději necháváte pro sebe. Čím víc je lidí, kteří se uctivě sklánějí před originalitou, noblesou a krystalickou jednoduchostí Promyšlené Architektury vašich děl, před Vaší Velikostí a před všemi těmi zdáními, která jste se v nich celá léta usilovně pokoušel vzbudit, tím větší máte svrbění vzít záskok s nějakou méně známou kapelou, třeba na nějaké venkovské tancovačce, kde se hraje od Bacha po Vlacha vše, čeho lid si žádá (vždyť jste to kdysi taky museli všechno umět), pokud možno někde v kraji, kde nebydlí moc známých (a třeba s falešnou pleší nebo s parukou a brýlemi, aby vás nikdo nepoznal), anebo si jen tak pro nic za nic zabřinkat s kamarády na soukromé párty, něco úplně primitivního, co vás právě napadne, bez ambicí, bez touhy po uznání, na rozladěnou kytaru... jen hrát jako smyslů zbavený jednu figuru pořád dokola, až dokud se všichni nedostanou úplně do transu, vykašlat se na to, jak u toho budete vypadat a na chvíli zapomenout, že od vás všichni čekají něco inteligentního a smysluplného, zkrátka bušit do toho jen tak pro radost, že můžete tropit rámus (jako když dáte dítěti do ruky kladívko a činel). Ach ano, taková pokušení se nepochybně doceněnému hudebníčkovi nevyhnou... A málokterý se jim ubrání, a proč by taky měl, ale kdo není úplně padlý na hlavu, nepůjde je realizovat někam, kde by ho při tom mohli přistihnout a odhalit. Umělec je totiž sice také jen člověk (a čím méně na to zapomíná, tím lépe pro něj v práci), ale přesto, bohužel, obecně platí, že jaksi nejsme stavěni na to, aby se nám naši idolové zjevovali bez jisté elementární stylizace, i kdyby měla spočívat třeba jen v tom, že ze svého civilního projevu odstraní vše nesrozumitelné, nezajímavé a odpudivé. Je mi to osobně také proti srsti, ale všiml jsem si, že my lidé chceme vidět svého umělce stát o stupínek výše, než kde se cítíme být sami, cítíme potřebu k němu aspoň trošičku vzhlížet, aby se nám lépe věřilo tomu, co se nám snaží sdělit (potažmo že nám vůbec má co říci), a jakékoli větší porušení tohoto pravidla může způsobit nevratnou ztrátu našich iluzí a následně i důvěry, a nebo - u méně šťastných kolegů - ztrátu iluze důvěry. Pro člověka, který nechce přijít o svoji lidovou podstatu a všední občanská práva (jako např. chodit s chlapama na fotbal a na pivo) existují v zásadě pouze dva způsoby, jak tuto neblahou skutečnost přelstít, aniž by se člověk musel vzdát své svobody a strávit zbytek svého slavného života někde za V.I.P. plotem, oddělen od normálního světa neprodyšným kordonem bodyguardů, tajemníků a jiného cvičeného služebnictva, a to - buď chodit mezi lidi v převleku, nebo se již rovnou v přestrojení proslavit. Většina populárních osobností ale na tu druhou možnost přijde příliš pozdě, když už je jejich podoba zcela provařena v médiích, a tak jim nezbývá, než vycházet z domu v černých brýlích přes půl obličeje
a s šátky do čela. (A stejně to moc nepomáhá.) Vždycky jsem si proto vysoko cenil prozíravosti maskovaných umělců kalibru rockových Kiss nebo třeba Alice Coopera, jejichž civilní tváře vlastně nikdo nezná - ti se prostě po vystoupení jen odlíčí, sundají paruky a kostým, a vzhůru inkognito do hospod ! Přece - kdo opravdu inteligentní by se dobrovolně zříkal možnosti chodit si po světě kudy se mu zachce, nikým neobtěžován - zvlášť když vydělává tolik, že by si mohl koupit třeba ostrov v Karibiku, kdyby už jo hodně zatoužil po tiché samotě ? Snad leda úplný cvok ! Jednu dobu jsem podezíral i skupinu ZZ Top, že si ty jejich slavné půlmetrové fousy přilepují jenom když jdou na plac... Chytří jsou na to jistě dost - jak dokazuje už jen jejich název, který si zvolili ještě jako neznámá začínající skupina proto, aby byli v obchodech s deskami snadno k nalezení podle abecedy úplně na konci regálu. Hezkýýý ! Tleskám jim v duchu. Jejich manažer byl rovněž génius - přesvědčoval je, aby hráli jako předkapela megahvězdám, které byly buď už trochu za zenitem, nebo měly čím dál větší problémy s omamnými látkami. Tak se stávalo, že hvězdu show diváci vypískali (nebo se sama složila pod tíhou důkazů) a ZíZí zachraňovali pořadatele před vracením vstupného a měli plný stadion celý večer jen pro sebe ! Tím nechci nijak snižovat jejich význam a přínos, naopak, jsem jejich zarytým příznivcem, dokonce jsem se po vzoru Billyho Gibbonse po návratu z USA učil nějaký čas hrát čtvrtdolarem (dřív to fakt nešlo), než jsem zjistil, že nové kousky a starý pes nejdou ani v mém případě dohromady... ale ráčíte uznat, že moje podezření logiku má - proč by právě oni neměli mít rozumný plán co s případnou popularitou, když dovedli myslet na budoucnost s takovou předvídavostí už v době, kdy ještě byli hovno v trávě ? Mám pro to ještě jeden argument, ale neztraťte nit, vrátím se k němu za chvíli. Rozhodně nepatřím mezi hudebníky, kteří na festivalech procházejí šatnami a v rámci zdvořilostní konverzace ohmatají všechny instrumenty, aby je mohli kolegům pochválit. Nerad hraju na cizí kytary. Nerad se jich vůbec jen dotýkám. A stejně se vždycky najde kamarád, který se chce pochlubit novým nástrojem a cpe mi ten svůj zázrak do ruky, ať si ji taky vyzkouším, ale ani v takovém případě si ji nevezmu na klín, jen jí tak povšechně (znalecky) hrábnu do strun hřbetem ruky a odborně proklepu ozvučnici a luby, avšak přitom pečlivě dbám, abych ji náhodou nechtě nepohladil, asi jako lékař, kterému rodiče přivedli do ordinace krásnou dospívající dceru. Pak stanovím diagnózu a navrhnu způsob léčby (zajímavě stavěná, hezký krk, příjemná barva, hlavně ve spodních středech... možná bych jí obul trochu silnější struny) a víc se o ten případ nezajímám. S cizími kytarami je to totiž jako s cizími ženami. Buďto se vám nelíbí, nebo byste ji taky chtěli. Obojí je špatně. Je dokonce možné, a určité indicie tomu nasvědčují, že (některé) hudební nástroje mají duši. Inu, úplně se to vyloučit nedá. Jedni tvrdí, že mají, jiní že ne... a já říkám - záleží kdo na ně hraje. A taky co. A jak. Pokud by ale něco takového vůbec možné bylo, pak je ovšem nade vší pochybnost, že kytara má duši ženy. Kytara je prostě ženského rodu. Už jen ta podobnost tvarů... (tedy, ehm... když pomineme ženy-klavíry a ženy-trubky). Můj dlouholetý souputník Petr, se kterým sdílím podobný názor na tuto věc, jednou udělal dobrý skutek a půjčil svoji mistrovskou baskytaru kolegovi v tísni. Cha ! Měsíc s ním pak nemluvila ! Úplně z toho šoku ztratila tón. Musel ji pak dlouho odprošovat a hrát na ní potupné stupnice a etudy, jako když se poznali, než se zase naučila normálně znít. Sám jsem zažil něco podobného, když jsem dostal k narozeninám od přítele-kytaráře Pepy unikátní elektrickou kytaru, kterou pro mě osobně vyráběl několik let. Nějaký čas visela jen tak na zdi, jako ozdoba mého kytarového harému, chodil jsem se kochat její krásou (byla tak
panensky nepoužitá), než mě napadlo, že ji vezmu na šňůru jako rezervní kytaru a ukážu jí ten velký svět, Le Mond, jak říkají Francouzi. Samozřejmě, mé stálé partnerce, Fender Winner, se kterou hraji už asi 20 let, praskla struna (vzteky) hned při první písni. Chci o ní napsat pár slov, protože mezi kytarami byla největší láskou mého života. Vlastně ani nevím, jak jsem k ní přišel. Byl jsem zrovna bez kytary, moje bývalá se utopila ve sklepě při povodni, na novou jsem neměl, tak jsem hrál nějaký čas na to, co mi zrovna kdo půjčil, a pak jsme objevili v nějakých novinách inzerát. Mezitím jsem asi konečně něco vydělal a tak jsme tam jeli a já jsem ji koupil. Stála mě 8 500,- Kčs. Byla to hrozná sukovice, pořád vrčela, neladila a měla hodně ujeté názory na to, jak má kytara znít, a vůbec dost svérázné představy o slušném chování v rukou hudebníka. Hotové neštěstí. Ale na normální kytaru by uměl hrát každý a tak mi to svým způsobem i vyhovovalo, mít zas něco extra. Vždycky jsem si také zakládal na tom, že na rozdíl od synků z bohatších papalášských rodin, kteří odmalička týrali značkové aparáty, jsem dokázal vyždímat poctivý rockový feeling i z kdejaké laciné napodobeniny, často stlučené na koleně z opovrhovaných tuzemských součástek. Moje nová spolubydlící v sobě měla cosi zvláštního, něco nepopsatelného, co mě na ní od začátku velmi přitahovalo. Byla úplně jiná než ostatní kytary, na pohled snad i celkem hezká, ale nijak atraktivní, věčně neupravená, nenalakovaná, byla bystrá a pohotová, ale neskutečně drzá, panovačná, všechno muselo být po jejím, odmítala poslušnost a byla opravdu velice divoká, stálo mě opravdu hodně síly a vynalézavosti ji zkrotit. To pak ale dovedla vydávat opravdu výjimečné zvuky… Bylo to často o nervy, protože mi nikdy nic nedarovala, musel jsem během hraní v podstatě každý tón tlakem prstů permanentně dolaďovat a doslova násilím jí ho vnutit a přitom jej něžně procítit (bylo pod její hrdost mi to nějak usnadnit), což však bylo v konečném důsledku pro mě velice užitečné, protože mě to aspoň naučilo být v každém okamžiku ve střehu a vnímat co hraju. Kdykoli jsem třeba jen chvilku nedával pozor, hned se utrhla a začala hrát něco sama. Časem jsme si na sebe zvykli a tak jsem na ni hrál dál i potom, když už jsem si mohl dovolit koupit mnohem dražší a z obecného hlediska kvalitnější nástroje. Také z ní ale po mém boku za ty roky (v pozvolna sílící záři reflektorů) vyrostla opravdu nádherná, jedinečná osobnost. Kolegové na ni vrhali lačné pohledy, ale nikdo z těch, kteří se jí odvážili dotknout, na ni nezahrál ani to obligátní HOŘÍ. Každému, kdo se o to pokusil, se dost potupným způsobem vysmála. Mělo to na mě velmi pozitivní účinky. Je možné, že až ona ze mě udělala toho originálního, sebevědomého kytaristu, za jakého mě dnes mnozí mají. Onoho večera, kdy jsem jí utrhl strunu, jsem tedy (v nouzi) nabídl rámě její náhradnici, která vycítila šanci a uvedla se velmi slušně (na to že nic neuměla), a tak místo toho, abych o pauze nechal své staré strunu vyměnit, odehrál jsem celý koncert na svoji novou hračku. Druhého dne začal koncert už opět klasicky, tedy s Winnerkou, ale to vám bylo neskutečné rodeo ! Kytara se mě snažila za každou cenu znemožnit, hrála, s prominutím, úplně zprdele vrčela, chrčela, chroustala, bruměla, nedala se naladit a dokonce mě několikrát kopla, když jsem nechtě sáhl na její zástrčku... Nechápal jsem, co se děje, došlo mi to až večer, když jsme se o tom bavili s klukama. - A ty se jí divíš ? káral mě Pepa, kapelník - vždyť tys jí tam veřejně nasadil parohy... - Kdybys jí aspoň přikryl stojan hadrem, aby se na to nemusela dívat ! Vzal jsem tedy milou kytaru v noci na hotel, ustlal jsem jí vedle sebe a tak jsme spolu ulehli. Omluvil jsem se jí a poprosil jsem ji, aby mi odpustila. Neříkala nic, tak jsem se ji pokusil
pohladit, ale propíchla mi prst o konce strun, co trčí z kolíků. To už jsem se naštval i já a tak jsem ji nechal být. Však ty ještě přijdeš, bestie, uklidňoval jsem se a otočil se na druhý bok. Ráno jsem ji našel nepřikrytou a prochladlou ležet na koberci vedle postele. - Dobře, tak si trucuj, řekl jsem jí výhružně - ale večer budeš hrát, nebo něco zažiješ ! Příští večer ovšemže začala zase jankovatět. Chvíli jsem se to pokoušel vydržet, ale pak mi ruply nervy. Mnozí z návštěvníků v předních řadách byli poněkud zaskočeni, když jsem v půlce jedné velmi tiché písničky zničehonic strhl Fenderu z ramen a rozkřikl se na ni - Ty mi tady nebudeš dělat před lidima scény ! Držel jsem ji pod krkem a třásl s ní - Jestli nezačneš okamžitě hrát, tak tě ještě dneska v noci prodám prvnímu trampovi a budeš hrát až do smrti samé askalóny ! Načež konečně změkla a přestala střečkovat, doladil jsem ji, a ona se krásně rozplakala a hráli jsme spolu dál, jakoby se mezi námi nikdy nic nestalo. (Přece jen ne všechny kytary jsou stejné, a na ty rockové platí spíš přísnější zacházení.) Spřízněné duše soudí, že každému novému instrumentu chvíli trvá, než se naučí hrát, a že záleží hodně na tom, kdo jej zaučuje. Tehdy ta duše v tom nástroji kdesi teprve vzniká, a když se při tom procesu nic nepokazí, po jisté době už dobře naučená kytara za určitých okolností zahraje i sama. A to je pravda. Vzpomínám, jak jsem jednou šokoval kolegu Vladimíra, když jsem v šatně položil kytaru na židli, kopl jsem tomu nábytku jemně do nohy a ona bezchybně zakvílela ve zpětných vazbách jakousi známou melodii. Některé kytary ovšem mají tu smůlu, že za celý život nepoznají jaké to je, když se jejich hmatníku dotkne ruka Skutečného Mistra. Ale myslím, že je to pro ně pořád lepší, než kdyby to na okamžik zažily a pak se musely už navždy vrátit do necitlivých, tápajících rukou svého prstoklada bez fantazie, který svému nástroji nedovede naslouchat, jen tak pidliká, co se naučil jinde už dřív, a vlastně neví, co je to opravdové souznění (rezonance) a neumí ani pořádně najít bod, kde leží G-dur. Proto se od jisté doby fyzickému kontaktu s cizí kytarou raději vyhýbám. Nechci, aby se pak po zbytek života trápila. Tuto zásadu jsem, samozřejmě, také musel párkrát porušit, ale v jednom případě nemám důvod toho litovat. Bylo to v Boise, hlavním městě státu Idaho, kde nás Samsonovi přátelé pozvali večer na bigbít do nefalšovaného Cowboy Saloonu, kde hráli místní Red Stone, momentálně prý nejlepší kapela ve městě. Skupina byla opravdu mimořádně skvělá, až nám jich přišlo líto, že hrají jen pro nějakých osm hlučných stolů a možná deset postarších párů, tančících v pilinách - bigbít nebigbít obligátní americkou čtverylku. Borci na jevišti ale nejevili žádné známky roztrpčení nad touto křivdou, naopak, hráli jako stádo ze řetězu utržených čertů a ještě při tom stihli dohánět celou hospodu k mohutným výbuchům řehotu, jak prokládali hudební fóry mluvenými... Přiznám se, že jsem jim tehdy moc nerozuměl, ale naši přátelé nám sem tam něco přeložili, tak jsme se občas zasmáli taky. No, řeknu vám - je to trochu boj o holé sebevědomí, projet celé Spojené Státy, a na každé štaci večer co večer slyšet i v tom posledním zapadákově muzikanty hrát tak, že by v Evropě brali bank. (Kdyby se jim tam chtělo jet.) A tihle chlapíci byli zatím nejlepší ze všech, které jsme tu viděli. Hráli všechno, co si člověk dovede vymyslet, na přání, a sázeli se s publikem, že nikdo nevymyslí song, který by neuměli zahrát. Lidi na ně volali názvy písní všech možných žánrů, a oni se vždycky jen usmáli a bubeník odklepal raz-dva-tři-čtyři. Zkusil jsem to taky, nechal jsem si zahrát Tush od ZZ TOP a už jsem se těšil, jak se v tom budou plácat (a jak potom půjdu kytaristovi ukázat, jak by se to mělo zahrát správně), ale vyšili to jak z praku, a co víc, kytarista sáhl do kapsy a ukázal mi čtvrťák a pak zahrál to slide sólo s prstem v nose o stojan od mikrofonu, lotr, a tak jsme jim zatleskali vestoje a poslali tam rundu Jacka Danielse,
protože - jak nám poradil Samsonův kámoš - to je nejdražší chlast co tu maj, tím nejde nikoho urazit, a když nastala pauza, muzikanti se nám přišli omluvit, že ve službě nesmí pít, ale že si snámi dají sklenku, až to dohrají. Seděli jsme tam potom, jak už tak sedávají hudebníci po celé planetě, kolem jednoho stolu a povídali jsme si, kde kdo všude byl a hrál, a jaký má kdo aparát, a naši noví kolegové byli překvapeni, že jsme tu dálku až sem ujeli ve starém Chevroletu, a my jsme jim (po těch všech přípitcích) naznačili, že doma nejsme úplně bezvýznamné osoby, a že bychom je mohli nechat zahrát na festivalu, kde se sejde třeba i několik desítek tisíc lidí, a kolik by to, kluci, stálo ? Ale oni se jen culili, a ten kytarista, který mě fakt nasral, jak senzačně vypálil to Gibbonsovo sólo, řekl - Víte... my se tady do Evropy nikdo moc nehrneme, pro nás to jsou - jak my tady říkáme - easy money. Ale že jste to vy tak vám tam přijedeme zahrát jen za letenky a za flašku Jacka. A tak jsme si na to plácli a družba se ještě přiostřila, a nakonec nám nabídli, že nám na zítra domluví audienci u pana kytaráře Bolina, který ve své dílně vyrábí extra special hand made elektriky pro tu nejbohatší rockovou elitu, třeba právě pro Billyho Gibbonse a mnoho dalších takových es (a podle toho vypadají i jejich ceny). Druhého dne dopoledne nás odvezli před nenápadný dům v lepší části města. - Díky za to pozvání, kluci, moc si toho vážím, ale já dovnitř nejdu, na dovolené totiž zásadně nepracuju, odmítl jsem jejich přemlouvání zdvořile, ale možná víc než lpění na zásadách mě odradily piktogramy na vratech. Zákaz kouření, zákaz manipulace s otevřeným ohněm, a pak tam byla ještě, zřejmě jako džouk, přeškrtnutá trumpeta, ale takovéhle vtipy my Češi, národ Vejvody a Vacka, nevidíme rádi, a to ani když jsme třeba povoláním rockeři. - Strčte si, povídám si pro sebe, já si tady radši v klidu zdřímnu, po tom mejdanu. To je stejně hrůza, až by člověk nevěřil, co se toho na takové cestě vypije, táhlo mi hlavou. Ale dřímota se ne a ne dostavit (ačkoli jsem usilovně počítal ovečky, které za zvuků řízné dechovky pochodují přes zakázanou lávku a přitom kouří) takže jsem po chvíli vylezl z auta a vzal za kliku od brány, nebyla zamčená, a tak jsem prošel dvorem a naveden cedulí VSTUP ZAKÁZÁN jsem vešel do haly. Exkurze i s odborným výkladem majitele se zatím vzdálila na opačný konec objektu. Hned u vchodu byl malý výklenek, jako oltářík v kapličce v polích, přehrazený šňůrkou, a tam stál ten div světa - velká bílá lubovka, tvarem trochu připomínající slavný Gibson, model B.B. King, ale tahle byla opravdu přebohatě vykládaná zlatem a perletí, ve které byl na hlavě kytary umně vyveden kaligram iniciál jména Bill Gibbons, a snad bych - neviset na tom špagátku cedulka NESAHAT - ani nezatoužil se toho krámu dotknout, ale takhle jsem prostě musel, uznáte... Překročil jsem zábranu a naklonil se k ní, ona se na mě plaše zablýskla, tak jsem se jí uklonil a poklekl před ní na jedno koleno, sundal jsem ji z toho stojanu a něžně ji pohladil po krku a když jsem ucítil, jak se zachvěla, začal jsem na ni hrát. Nejdřív potichu, pak už trochu hlasitěji, a pak ještě víc, a pak jsem cítil, jak se ke mně přitiskla ozvučnicí... Byla to opravdu dobrá kytara, myslím, že bych ji nemusel ani bůhvíjak dlouho učit, než by začala jaksepatří znít... když tu - kde se vzal tu se vzal, rozzuřený pan Bolin u mě stál, kytaru mi z ruky rval a něco nesrozumitelného na mě řval. Omluvil jsem se mu co nejzdvořileji a řekl jsem mu, že bych jeho vyprávění dovedl naslouchat celé hodiny, ale že bohužel spěchám (možná, že to v mé kostrbaté angličtině znělo trochu podobně jako naše české aby ses neposral) a vycouval jsem s úklonami z té jeho slavné dílny, kde jsem zažil takové vzrušující chvíle. O pouhých pár týdnů později, už v Čechách, jsem dostal z ředitelství BMG čestnou vstupenku na koncert ZZ TOP, zezadu na ní byla pozvánka na meet and greet party, což je vlastně něco jako raut, kde si může hrstka vyvolených přiťuknout se svými idoly, a protože
jsem celý život po tancovačkách ty ZíZíTopy hrával, nechal jsem se tam ředitelem dostrkat, ačkoli mi bylo jasné, že chlapci mají takovouto milou povinnost vůči místní honoraci a sponzorům nejspíš ve smlouvě, takže se od toho nedá čekat žádný velký odvaz. - Já tě s nimi seznámím, trval na svém ředitel - neboj se, oni jsou úplně normální. A tak jsme tam postávali a popíjeli šampaňské, které roznášelo třicet pikolíků (bylo jich tam víc než hostů) a přiťukl jsem si již s bubeníkem i s basistou, a se šesti krásnými tanečnicemi, které se po celou dobu koncertu vlnily na visutých plošinách, skryty zrakům diváků, a jen vrhaly ladné stíny na bílé plachty v pozadí jeviště, a řekl jsem jim, že koncert nebyl špatný, ale že by byl mnohem hezčí, kdyby se jeviště otočilo zadkem dopředu (chichichi), ale pan Gibbons, na kterého všichni čekali, pořád nešel, a na mě venku čekal kamarád, který dovnitř nesměl, a tak jsem asi po půl hodině poděkoval za krásný večer a vydal jsem se dlouhou točitou chodbou k východu ze sportovní haly. Když jsem byl asi v polovině zatáčky, objevila se na konci tunelu postava. Když se přiblížila, poznal jsem v ní slavného kytaristu. Nenašel jsem odvahu jej oslovit, ale když mě míjel, usmál se a pozdravil mě sám. - Hi, odpověděl jsem a minuli jsme se, ale něco se ve mně přece jen vzepřelo a tak jsem se otočil a povídám - skjúzmí, Mister Gibbons, načež on trochu zpomalil. - What about your white gitar ? From Mister Bolin, Boise, Idaho ? Zeptal jsem se. - Oh ? Popošel ke mně zpátky - co o ní víš ? Prohlížel si mě nevěřícně. Chvíli jsem ho nechal, ať se na mě dosyta vynadívá. - Ále... celkem nic... vychutnával jsem si ten okamžik - já jen, že jsem na ni hrál dřív než ty, dorazil jsem ho s úsměvem a nechal jsme ho tam stát. Pomalu se otočil a jak odcházel, ještě párkrát se za mnou ohlédl, zřejmě si nebyl jistý, jestli jsem se mu jen nezdál. Během té kratičké chvilky, kdy jsme si hleděli do tváře, se mi vrátily mé někdejší pochybnosti o pravosti jeho vousu. V jednom okamžiku jsem dokonce musel potlačit naléhavé nutkání ho za tu fousnici pevně uchopit a pořádně zatahat. Moje podezření ale po tomto setkání spíše ještě zesílilo. Měl velmi bystré oči a vypadal mnohem mladší než na fotkách. Nemohl jsem se navíc ubránit pocitu, že jsem ty oči už jednou takhle zblízka viděl. No tak jo, asi se mi automaticky uložily do podvědomí, když jsem někde zahlédl kus jejich klipu... při nějakém detailním záběru... Hlavně z toho nedělej drámo, Vlastimile, napomenul jsem se, s tou tvojí pamětí na tváře... A pak mě zamrazilo. Ten kytarista tehdy v Boise !