NOVY ŽIVOT MĚSÍČNÍK CYRILOMETODĚJSKÉ LIGY. Roč. V. (III.) BŘEZEN KVĚTEN Číslo 3 4

NOVY ŽIVOT MĚSÍČNÍK CYRILOMETODĚJSKÉ LIGY

Roč. V. (III.)

B Ř E Z E N — K V Ě T E N 1953.

MATKA

Číslo

3—4.

EXULANTŮ

Každý člověk zná dobře význam slova „ m a t k a " a ještě lépe ten, kdo ji ztratil. To dovedou pochopit zvláště exulanti. Cítíme, jak nám chybí její soucit, porozumění, její mateřská péče. Postrádáme její útěchy a hřejivého tepla lásky, kterou jenom matka dovede dát. Štastný je úděl věřících, kteří ve skutečnosti nikdy matky neztratí. Blahý pocit pro věřící matku, která může odevzdat své děti jiné — ještě více milující Matce. Vskutku, kdyby nám v exilu mohly naše maminky z domova odepsat na náš bolestný stesk, mnohé by napsaly prostinká slova plná hluboké víry a důvěry: „Modlím se, aby Ti Panna Maria byla M a t k o u a nahradila vše to, co já pro Tebe nemohu uči­ nit". Proto úcta mariánská nám tak přirostla k srdci. Ctíme svou nejlepší Nebeskou Matku. Mimoděk vzpomínám na 30. duben 1945. Přivezli mne z koncentráku do Prahy. Nákladní a u t o nás vysadilo na předměstí Prahy. Do tramvaje mně pomohli dva mladí lidé. Přivedli mne úplně vysíleného, až k bráně našeho domu. Zamčeno, žádná odpověď. Co t o ? „Dnes je první májová", odpovídá jeden z mých průvodců. Posílám ho do kostela, aby zavolal vrátného. „Není možno, kostel je tak nabit, ani pomy­ šleni protlačit se do sakristie". A podobně tomu bylo nejen v Praze... Milá byla Panna Maria Če­ chům,.. Možná však, že by se také o naší mariánské úctě mohlo říci to, co napsal Tomáš Merton (konvertita, nyní trapista) o sobě: „Věřil jsem v Ni, věřil jsem všemu, co Církev svatá o Ni učí, modlil jsem se Zdrávas, ale to bylo asi vše. A přece to zdaleka není význam a místo, které Panně Marii v životě lidí náleží. Ona je i nyní ještě Matkou Kristovou, Jeho matkou i v našich duších; je Matkou nadpřirozeného života v n á s " . Vskutku veškera starost a péče Mariina směřuje k tomu, abychom co nejvíce čerpali ze zdrojů spásy a vykoupení, které nám otevřel Její Syn. Nesahá-li naše úcta až tam, není ryzí a my jsme sirotami v nad­ přirozeném životě. M a t k a Boží chce být pro nás Prostřednicí Božského života, zprostředkovat n á m život milosti, podobný tomu, jejž viděla u svého Božského Syna, život v lásce Boží, plný ctností, a to po celou dobu našeho pozemského putování. Proto budeme vzpínat své ruce, zvláště v měsíci květnu, k naší Nebeské Matce s prosbou, aby nám zajisté připravila šťastný návrat do vlasti, k našim drahým, k naší matce pozemské; nezapomeneme však na to hlavní: „obrať k nám své milosrdné oči, a Ježíše, který jest požehnaný plod života Tvého, nám po t o m t o putování u k a ž ! " Šťastní exulanti, které provází blahý pocit: jde s námi, působí v nás a chrání nás Matka nejlepší a nejmocnější — Maria, M a t k a Slova Věčného. L. Evropa je dnes terénem, na němž zápasí dva typy civilisace: typ rodinný, jenž staví v popředí osobu a hodnoty kvalitativní; a typ asijský, stádový, kvantitativní. Zřídlem prvního je od pravěku svoboda a dům — druhého pak kočovnictví a nevole. Svět bude nový, až velké množství lidí bude opravdu chtít, aby novým byl. Vidíme, co se stane s člověkem, když je ponechán sám sobě, neb sobě podobným. (J. de Fabregues)

SLOVO V PRAVÝ CAS O SPOJENÉ EUROPE Evropa — tento kdysi nej významnější světadíl — je dnes ve svém nejhlubším úpadku. Větší její část stala se jen asijskou provincií a nemá-li potkati tento osud i její zbytek, nýbrž naopak má-li být znovu c e l á Evropa Evropou, j e bezpod­ mínečně nutné, aby se již konečně sjednotila. Papež Pius XII přijal 15.III. t.r. profesory a studenty Evropské koleje z Bruges (Belgie) a ve své řeči těmto universitním občanům, symbolisujícím úsilí o sjednocení Evfopy, připomenul, na jakých principech lze t o h o t o cíle — nutného pro záchranu E v r o p y — d o s á h n o u t . Hned na začátku svého projevu zdůraznil: „Důležitější než nalézti národohospodářské řešení je potřeba vytvářeti pod­ něty pro to, co se nazývá Evropským duchem t.j. onen pocit vnitřní jednoty spočívající na společných duchovních hodnotách. Tento pocit vnitřní jed­ noty je natolik životný, aby ospravedlňoval a udr­ žoval vůli žiti v jednotě." Sv Otec j i m vysvětlil, že bez probuzení t o h o t o evropanství není sjedno­ cení Evropy trvale myslitelně. Toto sjednocení totiž, i když je bezpodmínečně žádoucí, bude ode všech zúčastněných států vyžadovat trvalé ústup­ ky a všichni občané budou musit stále přinášet pro ně oběti. Veřejnému mínění musí být proto vysvětlena nezbytnost těchto obětí. Nebude to vždy snadné, neboť nepřátelé evropské jednoty budou využívat sobeckých zájmů jednotlivců i států, aby tuto jednotu zmařili. Nemusíme však býti pesimisty. Evropského ducha — díky Bohu — není třeba teprve vytvářet. Nedávno jsme byli svědky jeho ukázky; kdy skutečné nezištné přá­

telství p o m á h a l o obětem strašných zátop v Ev­ ropě. Evropský duch je zásluhou křesťanství pevně zakořeněn v obyvatelích Evropy. „Křes­ ťanství — jak krásně řekl Sv. Otec — jim vtisklo znaky svobodné osobnosti, ale zároveň jejich zod­ povědnost před Bohem nejen za osobní osud, ale i za osud společnosti jíž jsou členy". Je tedy třeba jen hledat podněty k vyburcování této vnitřní evropské jednoty. Je samozřejmé, že tyto pod­ něty najdeme v oněch duchovních hodnotách, jež evropského ducha vytvářely — t.j. v křesťan­ ství. Sv. Otec proto zakončil svůj projev slovy: Pravá křesťanská víra je základem civilisace a kultury. Bez ní nebude mít Evropa vnitřní síly, aby uhájila nejen nedotknutelnost svých ideálů, ale i územní a materiální nezávislost proti svým moc­ ným nepřátelům". Hledati podněty pro vzkříšení evropského ducha nesmi být jen pracovním programem pro Evrop­ skou kolej. Je to úkol pro všechny skutečné Ev­ ropany a je to především úkol pro nás emigranty. Naše země jsou totiž zaplaveny horší povodní,, než která postihla kraje Holandska a Anglie. Jen Evropa s probuzeným evropským duchem p o ­ může odstranit zátopu a její škody se stejnou přátelskou ochotou a samozřejmostí, j a k o to udě­ lala nedávno. Probouzejme p r o t o v sobě a ostatních ducha pravého evropanství. K této buditelské práci ze všeho nejvíce je nám zapotřebí víry! Dr Augustin Přibyl, Anglie

PAPEŽ PIUS XII. O ARCIBISKUPU BERANOVI (Z listu gen. opatovi O.S.B. k svatoprokopskému jubileu 15.111. t. r.)

Ať je pamatováno ve vroucích modlitbách především těch, — kteří byli buď uvrženi do žaláře, n e b o žijí zbaveni svobody v koncentračních táborech, nebo konečně byli deportováni daleko od místa svého pobytu; dále pak ať stoupají k nebi vroucí modlitby především za církevní hodnostáře, kteří proto prošli tolika bolestmi a strastmi a kteří dosud ještě trpí, protože chtěli zůstat za každou cenu věrni svým svatosvatým povinnostem. J e d n o m u z nich však si přejeme věnovat zvláštní zmínku, totiž nám tak drahému ctihodnému bratru Josefu Beranovi, pražskému arcibiskupovi, jenž se snažil dle svých sil splnit své pas­ týřské povinnosti zářným a vznešeným příkladem víry a pevnosti.

SV. OTEC K RAKOUSKÝM NOVINÁŘŮM (Při audienci 23. dubna 1953.). Patříte názorově k různým táborům. Rádi bychom však, abyste byli za jedno v tom, že národ bez víry v Boha a bez úcty k Jeho příkazům nemůže nadlouho obstáti. Pojednávejte proto o těchto nejvyšších hodnotách vždy s náležitou úctou!

2

Z

PRAMENŮ

VODY

ŽIVÉ

„Je mně vždy trochu hořko, když čtu a slýchám o činnosti církví" píše mně přítel. Ať je to v cha­ ritě, v misiích či mezi emigranty, v lágrech, vždy jen církve. Jakmile řečník vysloví: katolická Církev, katolický kněz, ihned dodá a církev evangelická, anglikánská a jiné církve d u c h o v n í — Chápu, před ka­ tolickým publikem z úst katolíka je to trochu trapné, ale v zemi smíšené, kde je tolerance víc než víra, snad vysvětlitelné. Pravda zajisté je, že Kristus založil jen j e d n u Církev: „ N a té skále vzdělám Církev s v o u " , řekl Petrovi ( M t 16, 18). Kdo Církve neuposlechne... A dnes kdyby přišel na svět, nehledal by církve, ale jen Církev svou, jednu Církev, kterou založil. Stavět církve vedle sebe do řady na způsob spolků, z nichž se dává církvi katolické první místo j a k o nejstarší a nejpočetnější, je ústupek indiferentní době, konvenční mluva; mluva biblická však je jiná. * i

*

*

*

Letos dne 6.1. svatý Otec Pius XII svým listem Christus Dominus zmírnil eucharistický půst a dovolil sloužit mše svaté i odpoledne od 4. hodin a to nejen v neděli nýbrž i ve všední den, třebas první pátek v měsíci, podle dobrozdání ordináře. Hlavní rozdíl proti dřívějšku je v tom, že přirozená voda neruší postu, vyžadovaného k svatému přijímání. K d o p a k má těžkou práci ráno, delší cestu do kostela, bohoslužby jsou v pozdější hodinu, může požít i něco tekutého, ne-alkoholického. Tak co bylo dosud povoleno v některých zemích, je nyní rozšířeno na celou církev. Před večerní mší svatou je eucharistický půst 3 ho­ diny a hodinu aspoň od nápojů. D o b ř e je vědět a znát, jaké reformy staletých zvyků v Církvi se dnes dějí a jaké úlevy poskytují, ale také jich využít! Vždyť to je jejich smysl: umožnit svaté přijímání všem, i těm, kteří mají po n o č n í " . Svátosti jsou prostředky posvěcení, jimi se dokonává připodobnění Kristu, zde Duch svatý vytváří v nás duchovní p o d o b u Božského Spasitele. Zvláště svaté přijímání, skutečné tělo Kristovo pod způsobou chleba, je p o k r m e m dítek Božích. Tato praxe patří mezi to „jedno p o t ř e b n é " , zvláště v dnešní rozhárané době. Kolik našich emigrantů — katolíků si to uvědomilo a aspoň jedenkrát za rok přijalo tělo Páně. O svatá hostino, v níž je Kristus požíván. Hospodář připravil večeři velikou a pozval mnohé. Po­ zvaní však nebyli h o d n i : žena, pole, dobytek byli přednější. Materialismus zvítězil. Ale jak chceme svrhnout panství bezbožeckého materialismu, když ho nepotíráme ve své duši? Kristus Pán, hlava mys­ tického těla, zdroj milosti a posvěcení je s to jej přemoci, On jediný. Zve nás, ale nenutí, stojí u dveří a tluče. Tehdy velká hodina udeřila. Přijmeme-li Hosta nebeského, bude nám hned lépe, snad zcela dobře. *

*

*

Svěcení neděle je základní pilíř Božího řádu na zemi. K d o zanedbává nedělní povinnost, pozvolna zvlažní ve víře a ztratí nadpřirozené hodnoty. Je pak zcela osamělý, dvakrát vyhoštěný. Veřejná spo­ lečná úcta Bohu povinná se projevuje liturgickou obětí. Mše svatá připomíná Kristovu smrt na kříži, jež je dokonalou smírnou obětí, usmiřující Majestát Boží. A co více, tato tajuplná oběť se obnovuje před našima očima — v kostele na oltáři. Nic vyššího se neděje na světě a díti nebude. Slunce eucharistické září a já bych spal neb chodil po cestách jež nevedou k životu, k pokoji ? Oběť se i za mne koná, lid Boha slaví, zpívá, Církev důtklivě volá a já bych měl být hluchým. Měl bych p a k ještě právo naříkat na tíhu a hořkost života? Dávejme Bohu, co Božího jest!

A neděle je den Páně.

Každý pokrok je opravdovým pokrokem jen tehdy, dovede-li přidružit nové vymoženosti a nové hodnoty k oněm v minulosti získaným; jedním slovem, dovede-li využít celé dosavadní zkušenosti. (Pius XII. ve vánočním poselství 1952). Člověk ovládl vesmír, ale nedovede ovládat sebe. pokrokem. Odtud dnešní krise.

Morální p o k r o k nešel ruku v ruce s technickým (Kard. Saliěge)

Dokud Západ bude ignorovat přítomnost duše v člověku, bude bez ideálu a cíle, bez ideologie a síly, nutné k vítězství nad materialismem vlastním a cizím. (A. Huxley)

3

KVĚTNOVÉ Koná-li Čech pout do Říma, zajde ovšem nej­ prve ke sv. Petru; a tam vedle hrobu apoštol­ ského knížete vidí památný oltář zemského dě­ dice sv. Václava. Potom však učiní dobře, jde-li do starobylého chrámu sv. Vavřince in Lučina. Sám tento kostel ovšem vyzývá k hloubavému přemítání. Hodnost jáhenská je dnes v očích veřejnosti jakýmsi neživým pozůstatkem staro­ bylosti; zde tedy, ve chrámě nejslavnějšího řím­ ského jáhna, uvážíme j a k . živý je tento příklad duchovenstva. Sv. Vavřinec, vzor katolického sociálního pracovníka — slavný hrdina v do­ bách pronásledování — právem je dodnes vzý­ ván v nejslavnostnějších modlitbách Církve a uc­ tíván v této historické svatyni. Po levé straně je v tomto kostele oltář, zdobený 16ého května čerstvým kvítím: oltář našeho krajana. Byly časy, kdy nejenom nevěřící si dovolovali různé vtipy na kanovníky — uživatele pohodlných obročí a jinak, zdálo se, málo zaměstnané staré pány. Zde tedy doklad toho, co musí kanovník u m ě t ! Na stěnách kaple vyobrazil umělec výjevy z pro­ cesu kanovníka Jana z Pomuku. Zde stojí před králem, který ho vyslýchá; je to onen Václav IV., který svůj lidový charakter projevoval přede­ vším návštěvou alkoholických lokálů. Vedle pa­ novníka znázornil malíř dvě postavy, které jsou nezbytným průvodem antiklerikálních režimů. Jedna postava je policejní moc, nebo (jak stře­ dověk bezpečnostnímu orgánu kratčeji říkal) kat, ten co z obžalovaných vymáhá přiznání. Jeho kolegou a druhou oporou pokrokového trůnu je představitel duchaplnosti ve službách moci — výrobce nechutných a nejedlých vtipů — ten, jenž si dělá ze zatčeného legraci a baví mocnáře všeli­ jakými šprýmy, neslušnostmi a kotrmelci; chla­ pík vtipný, ale který se zřekl lidské důstojnosti; dvorní blázen. — Druhý obraz představuje břeh Vltavy, s pražským Hradem v pozadí: na břehu mezi chudobnými chatami tehdejší vykřičené čtvrti (dnes tam stavějí ministerstva) leží utope­ ný kanovník, nad jehož tělem světélkují kmitavé hvězdičky... A na oltáři svatý Jan Nepomucký svírá kříž — jedinou lásku mučedníka. Toť tedy obrazy, které českému poutníku p o m o h o u slavit jeden květnový svátek; a připomenou mu, jaký je osud věrných kněží ve všech dobách.

SVÁTKY Ale pozvedněte oči! Na temže oltáři nahoře obraz připomíná jiný květnový svátek, pro Čechy neméně památný. Postava sv. archanděla Mi­ chaela, který plamenným mečem poráží soptícího ďábla, připomíná svatomichalský svátek osmého května; den, kdy před osmi lety se zhroutila Hitlerova říše a její protektorát nad Čechami. Tu tedy zase nás Církev volá, nejen abychom pozvedli oči k obrazu, nýbrž i slovy Evangelia „ K d y ž p a k tyto věci se počnou díti, pozvedněte hlavy své: neboť se přiblížilo spasení vaše...' Neboť neumírají j e n o m mučedníci. I knížata t o h o t o světa umírají. A když 5ého března letoš­ ního roku úmrtní zpráva kolovala po všech stra­ nách t o h o t o světa, Církev t o h o dne měla psanou v misále modlitbu:

„Dej nám, prosíme, Pane, pomoc své milosti; abychom o posty a modlitby náležitě pečujíce, byli vysvobozeni od nepřátel ducha i t ě l a . " Záviděníhodní katolíci, kteří nemusejí k ničemu vymýšlet nový k o m e n t á ř ; ke každé události mají nehybnoucí poučení připraveno ve svých pos­ vátných p a m á t k á c h ! (Na 25. února Církev dává číst epištolu o Jidáši: „a on sice získal pozemek z úplaty nepravosti, a oběšen pukl u p r o s t ř e d . . . " což v době procesu Slánského a spol. dávalo velmi poutavé čtivo). Účelem oslavy svátečních dnů je ovšem, abychom od událostí časných po­ zvedali mysl k věcem věčným. I to nám sváteční modlitby ukládají. Tak tedy na den sv. Pia V., kdy před oněmi osmi roky začal v Čechách pád jedněch modloslužebníků, Církev se zprvu modlí „abychom překonajíce úklady všech nepřátel, z ustavičného míru se radovali", a chválí Prozře­ telnost, která zasahuje „ k u potření nepřátel Círk­ ve Tvé, a k obnově b o h o p o c t y " ; ale pak ve slavnější okamžik mše, po přijetí Těla Páně, nám vyprošuje „abychom za obdržené dary vděčnost prokazujíce, větších dobrodiní dosahovali". A opět k závěru t o h o t o měsíce nám na den naší krajanky blahosl. Zdislavy Církev vyprošuje a ukládá „horlivou snahou se věcí nebeských domáhati, a lásku dobrými skutky vykonávali". Není to dobrý „návod k p o u ž i t í " emigrantské existence? Jindřich

Středa

Hledáme-li prameny své víry také v Tradici (ústní podání), nevolíme, jak myslí protestante, mezi autoritou lidskou a Biblí, Zjevením Božím, — nýbrž mezi Biblí a Zjevením potvrzenou autoritou, jež nás chrání před vlastní fantasií.

4

Týž Bůh je to, který promlouvá v Písmě í v Tradici.

MISIONÁŘ

Z KAMEROUNU

Donala! Mladý lettmatros se široce usmívá. Chápu. Jen námořník ví, jaké kouzlo se skrývá, obzvláště pro mladší členy posádky, za slůvkem „přístav". Znamená to krátké osvěžení po několikatýdenní nepříjemné plavbě v tropickém vedru, ač kotvíme jen v malých primitivních zátokách přímo u džungle, odkud nám černí dělníci dopravovali na palubu vzácné druhy dřeva mahagonového a okoume. Donala je přístavní město Camerounu, bývalé německé kolonie, kterou po I. světové válee převzali do své správy Francouzi. Obdivuji je, jak dovedli v poměrně krátké době vtisknouti tomuto městu jeho nynější francouzský ráz. V po­ slední době lze zaznamenati značný příliv „bílých" z ma­ teřské země, kteří tam staví nové moderní budovy. Je sobota odpoledne. Kráčím přes prostorné tržiště smě­ rem ku katedrále, která se majestátně tyčí na malém návrší s palmovým hájem. Kol „Le marché" se hemží domorodci. Prodává se vše možné' od ryb a ovoce až po staré hřebíky a podkovy Nejvíce jdou na odbyt staré obrázkové časopisy. Později u příležitosti návštěvy černošské chaty jsem zjistil, proč. Domorodci zdobí vystříhanými obrázky své bídné dřevěné chatrče Srdečně jsem se zasmál, když jsem v jedné takové domácnosti objevil na stěně „učitele národů" J V. Stalina v pestré společnosti maršála Tita, gen. de Gaula, Gottwalda, Churchílla, Mac Arthura a arcibiskupa Stepinace a jiných. Nahoře byl zavěšen obrázek Božského Srdce Páně. Že by nádoda? Či fantasie prostého dítěte přírody? Dotazuji se domorodce na nejbližší cestu ke katedrále. Zdvořile a skromně se nabízí, že mne doprovodí, je prý též katolík. Zřejmě sí zakládá na tom, že jde s „bílým pá­ nem". Francouzi dovedou udržet autoritu bílé rasy v těchto černých koloniích. Katedrála, jeden ze 4 kostelů v Donale, je výstavná budova v polorománském slohu. Kolem jsou misijní budovy a Col­ lege Líbermann. Měl jsem vskutku štěstí, že jsem zrovna padl do rukou řediteli této koleje: P. Antoiné Gruberovi, rodilému Alsasanu. Krásný typ kněze z bojující Církve, která rozsévá símě pravdy za okolností, o kterých se nám Evropanům ani nesní. Misionář! Kolik hrdinství, oběta­ vosti, a sebezapření vyžaduje toto povolání! V prostorném refektáři při chlazených nápojích a přátelském hovoru, ob­ klopilo mne zvláštní světlo. Oba cítíme, že to nebyla jen náhoda, která nás svedla dohromady. Při tolika problé­ mech nás pojí jeden společný cíl. Zřídka se stává, aby si tak dobře rozuměli dva lidé různých světů, kněz a námoř­ ník. Vyšší síly, spojující nás, neznámé a přece tak blízké. Misie pracuje dobře. Prvními misionáři v Donale byli střídavě Švýcaři, Američané a Francouzi: — katolíci i pro­ testante V r. 1900 přišli Pallotiner Patres Křesťanství se rozvinulo v plné míře mezi domorodci až po r. 1920. Pře­

DOPIS ŘEHOLNICE Z Č S R Při této nucené a jednotvárné prácí, která nikoho nemůže těšit, cítíme účin­ nost modliteb tak mnohých. Ještě On zůstává s námi, a neopustí nás. To

vahu získala Církev katolická Před krátkou dobou přiše' do Donaly řád „Pereš du St Esprit" z Alsaska, kteří zalo­ žili College Libermann. Tam je vychovávána domorodá inteligence (středoškoláci) 110 žáků, v Makak 150 žáků. V diecesi pracuje také asi 30 černých knězi. V poslední době však je Církev vystavena velkému náporu se strany komunistické propagandy, jež se snaží bořiti v duších domo­ rodců to, co celé generace misionářů těžce vybudovaly — světlo víry, bohužel místy úspěšně. V kostele se modlíme na společný úmysl: dostává se mi otcovského požehnání. Domorodci klečí neb stojí v dlouhých řadách před čtyřmi zpovědnicemi. „Ti všichni půjdou zítra ku sv. přijímání", praví Otec Gruber. Kolik pak nás exulantů chodí tak často a hromadně ke Stolu Páně? Cítím se zahanben. „Zítra na shledanou u Stolu Páně" — loučí se se mnou Otec Gruber. V neděli ráno slunce nemilosrdně pálí a pod tropickou helmou pot se jen řine. Spěchám na devátou. Kostel je přímo nabit domorodci. Muži, ženy v pestrých krojích, neb v evropském šatě zpívají kostelní písně za doprovodu var­ han. Je to úžasné a krásné divadlo; moře černých kudrna­ tých hlav sklánějících se nad modlitebními knížkami. Vpře­ du u oltáře sedí na zemi černá, neposedná drobotina. Stří­ davě se horlivě modlí a bojuje o lepší místo, výhled k hlav­ nímu oltáři. Vážný černý kostelník vyzbrojený dlouhým rá­ kosem, zjednává pořádek a kázeň. V tu chvíli mi tanou na mysli slova Kristova: „Nechte maličkých přijití ke-mně..." Zůstávám na jedenáctou, k níž přichází evropská, rtsp. francouzská kolonie Většinou přijeli auty. Kostel je opět naplněn černými a bílými věřícími, kteří přiklekli pokorně a usebraně ku Stolu Páně. Viceguvernér s vysokými důs­ tojníky v uniformách, zlatem zářícími, společně se svými černými sluhy a domorodou obcí věřících. To je Církev, v níž Bůh rozdává své milosti všem stejně: není „acceptatío persoTiaram" (ohled na osoby) u Boha — piaví Písmo sv. Loučím se s Otcem Gruberem, tentokráte definitivně: „Bůh Vám žehnej, můj synu", praví laskavě. Z přístavu zaznívají lodní sirény. Ale posílen hledím na mizející věže donalské katedrály. Jsem opět v jiném světě, tvrdém, drsném a nebojácném. Moře se se svými dětmi nemazlí. V tu chvíli mne pojal pocit hrdosti, jsem námořníkem, a vždyť také první spolupracovníci Kristovi byli prostými rybáři — námořníky. Také milovali moře, a rozuměli mu dříve, než nalezli novou, dokonalejší lásku, a stali se rybáři lidí. Ocelově moJrý oceán mně znovu zpívá svou věčnou píseň o kráse života a moci Boží. Jaká úch­ vatná synthesa — Bůh a moře! Snad proto je moře tak krásné, že je nezkazila hříšná ruka lidská. A nikdy je ne­ zvládne úplně. To víme nejlépe my — námořníci.

nás sílí a duch vyznavačstčí den ze dne roste. Proto budeme dále příští, neboť mnohým chybí nebeský šat. 10.XI... Dostali jsme přírůstek — nových 16 čs. dominikánek; I ony mu­ sejí do továrny, ale jsou všechny mladé

Emil Pilař (Atlantik)

do 30 let a již na pátém místě. Já jsem za tu dobu velice zhubla, zestárla. Před vánocemi nám byly nabídnuty nové oděvy, ale všechny odmítly. Zů­ staneme věrny řeholnímu oděvu. Svoboda, 21.XIÍ.

5

SV. PROKOP OPATEM NA SÁZAVĚ Oldřicha ven Prokop vyved, ukázal mu cestu lesem a též místo, které nejlíp pro klášter by hodilo se. Jiný život nastal nyní. Po třech dnech se Oldra vrátil, ne už sám, než s družstvem svojím, ne už sám, leč s lidem dělným; Nástroje vše měli s sebou, s Prokopem šli, kam je vedl, práce začla, topor lítal; Nejdřív vymýtěn kus lesa, základy pak položeny. Hvozd teď ožil řečí lidskou, ruchem vozů skřípajících, dopadáním pádných seker, hlasy honců, řevem býků. Dřevěné zdi rychle rostly, chrám se brzy vzpínal k nebi a kol něho nízký klášter, cel v něm dvanáct vedle sebe, ve prostředku s refektářem, špižírny a zásobárny. Do Prahy pak odjel kníže, uchystal vše ku slavnosti zasvěcení nové stavby, přijel a s ním dvanáct mnichů. Ze všech končin české země hrnuly se davy lidu ku Sázavě jako divem oživnul kraj druhdy pustý; kde se vzaly, těžko říci. Od severu, od západu, od Labe a od Vltavy, neznámí tu vítali se, neznámí si tiskli ruce, cítili jen dobře všickni, že zde našli, co tak dlouho scházelo jim, čeho ani

nedala jim zlatá Praha, Vyšehrad ni šedostěnný. V středu mnichů ve průvodu biskup Šebíř kráčel vážně v skvostném rouše pod nebesy; pražské kněžstvo v plné kráse, Prokop s nimi s holou hlavou ruce spjaty, nohy' bosy, tak jak druhdy živ byl v sluji; nechtěl nijak změnit roucho. Kráčel klidně volným krokem, výškou hlavy všechny předčil; černé jeho dlouhé vlasy, jimiž sem tam prokmitával, proužek šedý jako stříbro, v kadeřích mu na ramena splývaly do černých vousů. Oko jeho plálo blahem, zástupy kol hrnuly se, každý k Prokopu se tlačil, chtě se dotknout jeho řízy. Zatím Oldra, biskup Šebíř, zemani a vladykové, smluvili se jednohlasně, aby nové obci Boží opatem byl Prokop zvolen. A když z chrámu vyšli v sboru, před vším lidem biskup Šebíř pronášel tu prosby jemu; mnichů sbor hned přizvukoval a dav lidu hlučně jásal. Ale Prokop sklopil hlavu, nejmenší chtěl býti z bratří, ano prosil, o samotě by jej v sluji zanechali s králíky a jeho laňkou s včelami a s milým Bohem.

HLASY

O

(John Foster Dulles na světové konferenci Církví v Am­ sterodamu r. 1948). *

*

Nová kniha švýcarského publicisty K. Stegera: Im Banne de Kommunismus obsahuje kritiku učení, jež chtělo vyko­ upit lidstvo leč uvrhlo národy v bezpočetné bědy. Široké masy musejí nyní trpce pykati za svou netečncst a lhostej­

6

Kostky padly, Prokop zvolen. Zpěčoval se, znova prosil, zaklínal a zapřísahal, všecko marné; ve průvodu byl juž veden do kláštera, jenž mu se vším celou správu Oldřichem měl předán býti. Lid se valil jako mračno, ale brzy zpět se hrnul, s ustrašenou tváří čekal, u kláštera velké brány a zvěstoval udivený: „Nelze nijak otevřití". Vystoup z davu kníže Oldra, chytil kliku — marná snaha, jak by vrostla v zem tak pevně bez pohnutí stála vrata. Vystoup z davu biskup Šebíř, chytil kliku — marná snaha, jak by srostla s zemí v jedno bez pohnutí stála vrata. Vystoup z davu svatý Prokop, nedotknul se ještě kliky, a juž samy rozlétly se obě půlky velké brány až dokořán s hlasným třeskem. „Hospodin sám nyní volil!" pravil Šebíř, žehnaje se: vypuk v jásot zástup celý, — Prokop opat vstoupil v klášter. (Jar. Vrchlický: MYTHY)

KOMUNISMU

Stalinismus, jejž nutno chápati jako antithesi carismu, obsahuje také dobré myšlenky. Aspoň přiměje demokracie k přemýšlení o sociálních reformách. Sociální cíle komu­ nismu mohou být zpřízněny s křesťanskými snahami, pro­ středky však jsou naprosto odlišné. Komunismus nelze zničit vojensky. Rozpoutání křížové výpravy proti sovět­ skému Svazu by bylo stejně zavrženíhodní jako násilné metody komunismu.

*

„Dobře", pravil biskup Šebíř, „když se zdráháš, budem volit!" Vrženy jsou kostky losem.

nost, s niž se daly zlákat komunismem. Podstatnými rysy marxismu jsou materialismus a bojovné bezbožectví. (Stimmen der Zeit, únor 1953). *

*

*

Setkání marxismu s křesťanstvím může být vyřešeno jen smrtelným soubojem. Netajil se lim politický komisař v Číně, jenž pravil skupině křesťanů: „Naše demokracie má dva velké nepřátele: s hlediska materiálního Ameriku, z ideového hlediska papeže a katolickou Církev. Této síly se musíme více obávati než americké. Nejprve musíme zničit katolickou Církev, abychom mohli nastolit na celém světě svůj režim, neboť Církev a její hlava se mu bude vždy protivili". — Došli jsme nesporně na rozhraní času. Lenin měl pravdu, když tvrdil, že jednoho dne bude proti sobě stati jedině křesťanství a komunismus. A už jsme tak daleko. (Orientierung 15.11.1953).

Je mnoho svědectví pro to, že ani Lenin ani Stalin nevě­ řili v t. zv. koexistenci Sovětů a kapitalistického světa. Oba byli přesvědčeni, že jeden z těchto systémů musí nutně potříti druhý. Všechna jiná tvrzení dnes jsou činěna úmyslně jen na oklamání prostoduchých myslitelů a mají skytnout propagační materiál vědomým či nevědomým služebníkům Kremlu. (The *

Tablet, London, 28.111.1953). *

*

Marxismus je problém dnešní doby, ba jediný centrální problém. Marxismus znamená především filosofii — ma­ terialismus, popření ducha, atheismus; je nesmiřitelným ne­ přítelem jakékoliv spiritualistické koncepce světa. Ba je víc než filosofie, je theologií, anti-theologií. Apeluje na dymismus v člověku; slibuje vykoupení, vysvobození, vyšší život, k jehož dosažené vyvíjí energii nejvyšší, jaká vůbec je, adoraci. Leč kam člověka povznese? Není jiného trans­ cendentna, když je mrtev Bůh. Zbývá jen jedna věc: práce jako moc světa, jež má přetvořit svět i člověka. Práce, to je produkce. Tak člověk je odkázán na moc produkce, jež je takto zbožštěna. Člověk zbaven tyranství výrobce stává se nevolníkem výroby. Člověk právě tehdy když je prohla­ šován za spasena, ve skutečnosti je ztracen, zotročen a obě­ tován materielní moci světa. Hodina pro člověka udeřila; není ho už. Je obětován produkci, tomu sociálnímu, neb v marxismu to lidské a sociální je zásadně totéž. — Opravdu není-lí duchovosti a morálnosti, vysvobození člověka se

stává nejvyšším a definitivním zotročením. je úplně nelidský a vnitřně zvrácený.

Tak marxismus

(Z nové knihy P. Bigo: Marxisme et Humanisme, Paris) * * * Nemůže být sporu o tom, že sovětský imperialismus jako takový bude dřív či později poražen. Komunistické hnutí může však ohrožovat lidstvo i nadále, i když zajisté jinými prostředky a metodami. Spiklenectví proti Bohu a organisované vyhlazování lidských duší, které na sebe vzalo v přítomné době podobu komunismu, nemůže být zastaveno atomovými pumami, bajonety vojáků anebo třeba i tím, že se vrátí majetky původním majitelům. Čeho je především třeba? Boje proti nákaze šílenství v dnešním světě, která olupuje duše o Boha a hromadně je vraždí. Jedna věc je naprosto jistá: kdyby si ta téměř půlmiliarda katolíků dnes na světě uvědomila, co to zna­ mená být katolíkem a spojila své síly, pak by ještě tento rok nebezpečí světového komunismu bylo odstraněno. Kdyby všude byli katolíci kvasem a solí společnosti, jakými maji být, pak bychom se vlastně ani do dnešní situace nemohli nikdy dostat. A kdyby jen třetina katolíků dokázala tak vyznávat a propagovat svou víru jako propagují a vy­ znávají komunisté svou pa-víru, pak by se tvářnost světa změnila od hodiny. Komunismus, jako organisované ší­ lenství pa-víry může být vyhlazen jenom opravdovější a konkrétnější vírou, která důvěřuje rozumu a opírá se o lo­ giku. (Oldřich Václavek, Kanada

SPIKNUTÍ TICHA PROTI NÁBOŽENSTVÍ V ČSR. Když se probíráme vládním tiskem a když i velmi pozorně sledujeme vládni rozhlas, najdeme spíše to, čemu říká Svatý Otec „spiknutí ticha", než zprávy o zatýkání, deportacích a divadelních procesech, jak tomu bylo dříve. Ani veřejná propaganda v tisku a v rozhlase se nyní takřka vůbec nezabývá výslovným bojem proti náboženství. Dokonce ona najzáludnější zbraň režimu, hnutí tak zvaných vlasteneckých kněží, které se drze roztáhlo i do biskupských kanceláří, ustupuje dnes ve veřejném životě do pozadí a živoří jen ve schůzkách takřka pokoutních a na stránkách tak zvaných Katolických Novin v neko­ nečně nudném omílání několika málo frází a v drobných klepech proti katolíkům svobodného světa. 1 to je ovšem taktika, která není bez nebezpečí. Pozor­ nost veřejnosti má být obrácena jiným směrem. Křesťané mají mít dojem, že není proti čemu bojovat. Mají ve shonu denních starostí a denní dřiny zapomenouti na všechno, co se stalo a co se dosud ve skrytu děje a zvyknouti si na dnešní živoření a pomalé zkomírání Církve jako na něco normálního. Ano, „na západní frontě klid" — vyčerpá­ vající a rozkladná posiční válka, za kterou se skrývají nesmírně bolestné osudy, romány, neznámé širší veřejnosti. S touto taktikou však úzce souvisí něco ještě nebezpeč­ nějšího. Zatím co komunisté o náboženských věcech mlčí, snaží se tím horlivěji vytvořit novou lidskou společ­ nost, která by byla bez Boha ne snad jen v teorii, nýbrž především v praxi. O velikonocích se na příklad pražský

a bratislavský rozhlas ani slovem nezmínil o největším svátku křesťanstva. To se dalo očekávat. Ani se už ne­ pokusili vykládat křesťanské velikonoce komunisticky, jak to dělali dříve. Ale je příznačné, že jako hlavní rozhlasový pořad zařadili na Boží hod velikonoční besedu komunis­ tických předáků pro zemědělce. Nejde tedy jen o to, aby bylo náboženství umlčeno, jde o to, aby v bylo vytlačeno a nahrazeno něčím jiným, jakousi modloslužbou práce, jakýmsi budováním babylonské věže technického kolek­ tivu, který má být sám sobě bohem. Na Boží hod veliko­ noční v 8 hodin ráno sice tvrdil Václav Lacina v Živých slovech pražského rozhlasu, že komunisté nemají viděit účel a cíl ve výrobě a její organisaci, že mají vidět člověka, jehož potřebám, jehož životu to má všechno sloužit — a dovolával se při tom poslední práce Stalinovy. Ale co je to platné, když právě obraz člověka, který komunistům tane na mysli, je tak žalostně kusý, zkreslený a znetvořený. Pro ně je člověk asi tolik, jako včela v roji. Taková včelka se sice lidskému oku jeví jako samostatná bytost, ale ve skutečnosti je jenom součástí vyššího životního celku, kterým je roj. Roj si v přírodě počiná jako samo­ statná bytost; jednotlivá včelka plní určité pracovní úkoly, ale sama o sobě nemá smyslu, ba není schopna ani samo­ statné existence ne dalšího rozmnožování, je prostě na život a na smrt spjata se svým rojem. V něm se jí daří dobře, mimo něj s osudovou nutností hyne. Dr. A. H. v rozhlase Svobodná Evropa, 21.IV. 1953.

7

NEDÁVNÝ UPRCHLÍK VYPRAVUJE

DELE UZ NELZE MLČET

Jaká ironie v jednání komunistických žalářníků! Když, poset modřinami jste šel od výslechu, zeptali se: „Odkud máte ty modřiny?". I musil jste si vymyslit cokoliv jiného níimo bití. Většinou se říkalo, že spadl se schodů. Dokud vězeň trval na tom, že to má od bití, byl trýzněn znovu a znovu, dokud na to nepřišel, co ma hlásit. Takovým, kteří měli tato znamení, se mezi námi říkalo, že byl povýšen do stavu šlechtického, (měl totiž monokly pod očima). Také se říkalo, jací jsou vlastně ti komunisté dobří, když nám snesou modré s nebe až pod oči. Ta­ kovými způsoby jsme se povzbuzovali k vytrvalosti. Pro nás nováčky byly nejhorší první dny, kdy utrmáceni celo­ denními výslechy, jsme již ani pořádně nevěděli, co se vlastně děje, a neko­ nečně se vlekoucí dny ve stálém oče­ kávání, co s námi budou dělat zítra, nás duševně ubíjely. Ale pak přece jsme se dočkali soudu a někteří po od­ pykání soudu i propuštění. —n.

Opět jeden výstražný hlas pod shora uvedeným titulem došel naší redakci — tentokrát ze zámoří. Nový Život má promluvit o exi­ lovém stínu, a nešvaru, o způsobu veřejných diskusí neb soukromé­ ho štvaní, jimiž se přímo porušuje mravní řád. Vskutku jde tu nejen o slušnost, ale o Boží přikázání, jež je po­ rušováno veřejně, chladnokrevně a bez skrupulí a to nejen lidmi bez víry, nýbrž i některými katolíky. Jakoby osmé přikázání neexisto­ valo, j a k o by uprchlík neměl práva na čest. Je pravda, exilový život je tvrdý; vykořeněný člověk se steskem po domově, žijící pod ú r o ­ veň, .na niž byl zvyklý, cítí se často skleslým a je nedůtklivý, což se projevuje přísnou kritikou a negací. To je vysvětlení, nikoli však omluva. Platí stále táž morálka, a zavazuje všechny doma i v exilu. Osočování, lekovážné podezírání, spílání a vůbec napadání jiných ať slovem či veřejně písmem, je n u t n o vždy odsouditi, zvláště když napadený třebas na druhém konci světa, se nemůže bránit. Slušný člověk doma by se k takovým způsobům nikdy nesnížil,, už také proto, že by musel svá tvrzení prokázat třebas u soudu. Tim trapnější je to podívaná, když je patrný nízký úmysl odpravit soka,, pomstít se; bývá v tom i hodně závisti, neukázněná vášnivost, pano­ vačnost a vždy neláska. Tyto zjevy rozdělují exil, znechucují stejně už roztrpčené uprchlíky a přidávají k bolestem našich bratří doma,, jimž je známa hašteřivot exilu. Ale osmé Boží přikázání svým kategorickým příkazem: Nepro­ mluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému — vyvstává na obranu cti a dobrého jména bližního. Každý člověk má právo na čest už j a k o lidská osoba. O každém máme smýšlet, mluvit s ním a oněm j a k o s čestným člověkem a to i tenkrát, když bezdůvodně požívá dobré pověsti; není dovoleno vyjevovati jeho skryté chyby. Toto právo člověka na čest je absolutní a všeobecné; ani řeholník v klášte ře se ho nezříká. Morálka mluví hlavně o 2 hříších, jež označuje podle závaž­ nosti věci za těžké — o nactiutrhání a pomluvě. Prvního se dopou­ ští člověk vyjevováním tajných hříchů a chyb či zločinů, druhého pak ještě horšího — zveličováním neb dokonce vymýšlením chyb, podkládáním zlých úmyslů, překrucováním fakt a výroků či podob­ ným ostouzením. A tak se stává, že z ničeho nic tu stojí lidé j a k o zloději, podvodníci, prostopášníci, bezcharakterní, nevědouce ani, jak k t o m u přišli. Tím je raněn nejen exulant, nýbrž i řád Boži je porušen. To jsou velké hříchy proti spravedlnosti a lásce a Bůh je neodpustí ani ve svátosti pokání, nenapraví-H vinník podle svých možností škodu, již způsobil. K d o připravil druhého o majetek? který tento svou přičinlivostí získal, musí jej vrátit; tak i pomluvač je povinen nahradit škodu na dobrém jméně. A jak je to těžko, když jedovaté šípy dolétly až na kraj světa a mnozí-nejen naivní čtenáři si řeknou: „Musí na tom něco být, když ten to prohlašuje".

CO SE DĚJE DOMA? Dědinské divadlo jezdilo po Sloven­ sku, roznášet kulturu mezi pracující lid. Ale to nebylo hlavním cílem. Po každém představení byly t. z v. debaty, při nichž každý občan mohl pronést své mínění o režimu. Zatím za opo­ nou stál jeden zapisovatel, který pro­ nesené názory pečlivě zapisoval spolu se jmény osob, které si dovolily být nespokojené s vládou, nebo s poměry u nás panujícími, byly tyto názory zasílány denním hlášením na ředi­ telství divadla, a odtud postu -ovány na příslušná místa. Oněm lidem bylo pak názorně vysvětleno (jak to do­ káží jen komunisté), že se mýlili. (Dě­ dinské a Vesnické divadlo patřilo pod ministerstvo (poverenicívo) polnohospodářství. CESTA DNES „PŘES KOPEČKY" Přelezl jsem trať, a octl jsem se před konečnou překážkou — trojnásobnými dráty. To už jsem — po přestálém nervovém vypětí — považoval za ma­ ličkost, a divil jsem, se, že to bylo tak snadné k drátům se dostat. Pěkně jako po žebříku jsem přelezl prvou řadu drátů, vylezl jsem na druhou, pomalu slézám dolů, a v tom vidím před očima obrovský záblesk světla. V prvním okamžiku jsem si pomyslil: „Elektrické 8

Má tedy křesťan ke všemu mlčky přihlížet, k oněm hanebnostem, pletichám a nízkostem, jež se vskutku dějí? Nikoli, křesťan cítí tíhu nízkosti ještě víc, neb vidí v ní urážku Boží, porušený řád a hrozící meč spravedlnosti Boží. Nemlčí a nesmí mlčet, rozlišuje však nepra­ vost (rosumí se — skutečnou) a pachatele nepravosti, jehož spíše omlouvá, chce mu pomoci, jej získat, neb j a k o pravý učedník Kris­ tův má milovat i největší nepřátele. Nelze-li obojí spojit, morálka přikazuje — raději mlčet. Jen když dobro vyšší, obecné je v sázce,

je možno vyjeviti osobu a to nejlépe soukromě a to s bolestí a sou­ strastí vůči chybujícímu. Jak by jednal Kristus Pán na našem mís­ tě? Kéž bychom měli na mysli aspoň zásadu přirozené morálky: „ C o nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty j i m ! " Bohudík všichni ani v exilu se nedali strbnouti hrubými a drsný­ mi metodami. Ba jimi zhnuseni tím ušlechtilejšími se stali. Ctnost je ovšem skryta, ale jest jí dost v srdcích jednotlivců i v rodinách. Lidé s jemným křesťanským cítěním nevěří jakémukoliv nařčení, i když ten tam prohlašuje, že „ m á jasné d ů k a z y " . K d o má trochu sociálního cítění, je vždy při tom slabším a tím je onen napadený a bezbranný a také jak se bránit pistolníku? Nevyřknou svého sou­ du, dokud by nebyla slyšena i druhá strana. Kéž by jen takových bylo m n o h o ! Pak vyvoláme v život nové obrodné hnuti, jež prospěje nejvíc exilu a konečně i našemu osvobození. Voláme proto všechny lidi dobré vůle pod tento p r a p o r obrody, jehož heslem by mohlo být ono krásné slovo sv. Pavla: „Láska nemyslí o z l é m " . P.

NAŠE NOVÁ ANKETA O B U D O U C Í M IDEOLOGICKÉM VÝVOJI Na podkladě těchto dvou výroků: 1. Ustoupí dosavadní éra ideologické snášenlivosti a resignace éře ideologické nesnáženlivosti a novému vzletu v světě? (Observer, I5.III.1953) 2. Člověk nemůže žít, aniž by byl něčím poután; to už bude dnes pomalu všem zřejmé. • Odmítne-li člověk poddanost a závaznost vzhle­ dem k duchovním skutečnostem, upadne v područí moci politické a hospodářské. Zatím, co duchovní síly a hodnoty by mu mohly do určité míry dát oprávněnou svobodu, panství politických a hospodář­ ských činitelů vede k ujařmení. (Alex. Rustow: Der Weg der Freiheit, (Cesta svobody), Zurich 1952. Zahajuji diskusi: Je jisto, že minulost obsahovala m n o h o ne­ správného. Omyly nutno hledati hlavně na poli ideologickém. Pochybená orientace nás zavedla tam, kde jsme. Ještě trpčeji to pociťuje národ doma. Chyby minulosti nutí k ostražitosti. N u t n o připraviti lepší budoucnost. Komunismu a všem podvratným směrům, jež boří při­ rozený řád, a vedou v nevoli, nebude p ř i š l e p o p ř á n o místa. Neo­ mezená ideologická snášenlivost je neblahá, nebezpečná a zavržení­ hodná. Tuší to i nekatolický Observer. Co je však dobro a co je zlo ? Zajisté to, co vyhovuje rozumové lidské přirozeností a blahu lidské společnosti. Co chrání důstoj­ nost lidské osoby, a je základem pevného a rozumného řádu. Mo­ rální měřítko musí být pevné a trvalé. Nemůže být zůstaveno libo­ vůli člověka. Vidíme a cítíme, co se stane s člověkem, když je po­ nechán sám sobě a sobě rovnému. N u t n o počítati s lidskou při­ rozenosti takovou, j a k á je. Žijeme ve stavu přirozenosti padlé, Kristem Pánem povýšené. Jsme na rozhraní časů. Liberalismu je navždy odzvoněno, a to především v ohledu mravním. Člověk musí být poután už ohledy na druhé, podstatou je určen pro společnost. Velkým omylem však by také bylo ustrnout na reformě vněj­ šího řádu. Organisace, sebe více rozvětvená,, nezachrání lidstvo. Člověk se musí především zreformovat. Lidské hodnoty a civilisace nutno postavit na lepší a pevnější základy. Poutanost ovšem musí být člověka důstojná. Ap.

dráty; konec; Bože, odpusť mi moje hříchy!" Nevím, byl-li jsem nějakou chvíli v bezvědomí. Vím jenom, že jsem neslyšel žádnou ránu — později jsem zjistil, že mi výbuch protrhl oba ušní bubínky. Když jsem přišel k so­ bě, viděl jsem již normálně světla ves­ nice na druhé straně. S bolestmi jsem se provalil poslední řadou drátů, a plížil jsem se k řece. Přeplazil jsem jedno boční rameno, které bylo zamrzlé, až jsem se doplazil k vodě. — hodil si věci přes ruku, a chtěl jsem řeku pře­ brodit. Ale již po několika krocích jsem zapadl do vody celý, a namočil jsem sí věci, myslím, že některé (věci mi již tam spadly do vody. Ostatek jsem vlekl ssebou přes vodu V polo­ vině řeky jsem již spatřil na každé stra­ ně vystřelit po jedné raketě. Šaty a prádlo jsem pak — vysílen plaváním — ve studené řece ztratil; vlekl jsem za sebou pouze kabát Několikrát jsem se ponořil i do vody. Konečně jsem se přiblížil k spásonosnému břehu, kam jsem se vyškrabal s posledním vypětím sil. Můj bezvýsledný pokus o vylo­ vení kabátu skončil málem utopením, a tak jsem se pustil asi po čtyřminuto­ vém odpočinku a masáži nohou — jen v trenýrkách, košili a bundě — bos, celý zakrvácený od výbuchu miny — směrem ke světlům. Pokud to bylo možno, snažil jsem se o jakýsi klus, aby se mi trochu rozproudila krev. Mým úmyslem bylo najít kněze, a požádati ho o pomoc. Jakmile však jsem byl v dědině, z obavy, aby mne snad někdo nezahlédl, zaklepal jsem na okno malé chaloupky na okraji vesnice. Aby mne tam snad někdo neviděl stát, pře­ lezl jsem plot a doprošoval se pomoci za dveřmi. Tam nejprve nevěděli, co se děje. Domnívali se, že je to opilec, který spadl někde do příkopu. Ko­ nečně se mi podařilo vysvětlit, že jsem uprchl z ČSR, a že je prosím o pomoc. (Sami své otázky psali na papír, neboť jsem neslyšel.) Uvařili mi horkého čaje, dali mně šaty, a uložili do postele. Celou noc jsem nespal, jednak pro bo­ lesti na celém těle, jednak z neustá­ lého strachu, aby mne nepřišli zatknout. Tři dny jsem nemocen proležel u rodiny, nežli jsme se odhodlali — několik dní před vánocemi 1952 — k cestě do Vídně. To již mi štěstí přálo, a bez jakékoli kontroly jsem se dostal až do americké zony, kde jsem se přihlásil na M. P. K. N. Rakousko 9

ÚSMĚVY KOLEM KATAFALKU (PŘEHLED SVĚTOVÉHO DĚNÍ) Až roku 2053 budoucí historik evropské federace bude psát dějiny jejího vzniku, pozastaví se nad měsícem břez­ nem 1953 a napíše: „V rozpětí několika dnů došlo tehdy ke dvěma dalekosáhlým událostem. Ve Štrasburku, v bu­ dově Evropské Rady, schválili představitelé šesti evrop­ ských států 50 hlasy proti nule první opravdovou evrop­ skou ústavu. A sotva dohasla sensace tím způsobená, J. V. Stalin, nejmocnější tehdy odpůrce štrasburského po­ jetí evropské jednoty, odešel s tohoto světa. Bezpostředním důsledkem události druhé bylo, ž e . . . " Co bude následovati po tomto že, nemůže nám dosud býti známo. Tolik je však už jasné, žé když se dědici Sta­ linovi jali dělati inventář jeho pozůstalosti v zahraniční politice, stanuli nad řadou položek dubiosních. Ve třech z nich, mimořádně důležitých, se jim politika zemřelého diktátora musila jeviti ve světle zviáště sporném. Jsou to válka na Koreji, problém Německa, a Tito. O tom, že korejská válka dosáhla stadii, za kterých naděje na plný komunistický úspěch je tam vzdálenější než kdy jindy, lze těžko míti pochyb. Vysocí čínští soudruzi, kteří při­ jeli na Stalinův pohřeb, se netajili tímto názorem a jejich hlas v Moskvě nelze bagatélisovati. Radili zřejmě k ome­ zení komunistického úsilí v korejské zápletce, ne-li k její úplné likvidaci. V Německu je od konce války velkým cílem sovětské taktiky zabrániti plnému splynutí Západního Německa s demokratickým obranným systémem a překaziti znovuvybudování německé branné moci, která za dané situace ve světě by nemohla sloužiti proti nikomu jinému nežli proti Rusku. A tu se ukázalo v posledních týdnech, že pokračováním ve Stalinově německé politice by bylo sotva s to zabrániti obávaným výsledkům. Německému kanclé­ ři Adenauerovi se podařilo prosaditi v parlamentě ratifi­ kaci bonnských úmluv o skončení okupace v Západním Německu a o jeho účasti na evropské armádě; i když francouzská ratifikace je dosud pochybná, Němci už do­ kumentovali, že jsou ochotni postavit svých 12 chystaných divisí co nejrychleji do protisovětského šiku. S tímto vavřínem v ruce odejel kancléř do Ameriky navštívit presi­ denta Eisenhowera. Dostalo se mu tam vřelého přijetí ve smyslu hesla „Nechrne minulost minulostí", které pre­ sident razil ještě jako generál, když byl před svým zvo­ lením za hlavu Spojených Států velitelem sil Atlantického Paktu v Evropě. Konečně případ Titúv nabyl v posledních týdnech rov­ něž forem pro Kreml nemálo povážlivých. Tento deserter z moskevských řad si nejen žije spokojeně, ale zaznamenal nedávno dva značné úspěchy. Dne 28. února podepsal v Ankaře pakt s Tureckem a Řeckem, který je v podstatě obnovením Balkánské Dohody, jež existovala před pos­ lední válkou, a trojstrannou aliancí proti Sovětům a jejich satelitům. Sotva pakt podepsal, rozjel se do Londýna na oficielní návštěvu; byl tam přijat s obřadností a pompou hodnou představitele spojenecké velmoci. Formálním spojencem Anglie se sice nestal, ale dostalo se mu závaž­ ného slibu, že kdyby jej noví vládcové Ruska napadli

10

vojensky, ať už přímo či prostřednictvím satelitů, Velká Britanie by neusilovala o lokalisováni konfliktu tak jako to činí na Koreji, nýbrž podporovala by Tita s plným risikem, že se věc změní v obecný konflikt evropský. Spo­ jené Státy nepochybně sdílí anglické stanovisko, takže lze říci, že po britském slibu a po paktu ankarském se posice Jugoslávie v mocenské zahraniční politice stala konsolidovanější nežli kdy před tím. Za těchto okolností .dědicové Josefa Stalina nemohli shledati poslední fási jeho vnější politiky zvláště úspěšnou. Proto se zdá, že zbaveni jeho drsné pánovitosti, rozhodli se provésti v ní podstatné změny. Na Koreji dali souhlas k uzavření úmluvy o výměně zajatců a obecné příměří mezi oběma tamními válečnými stranami se zdá býti v dohledu. Dojem, jakým to působilo ve světě, je nejlépe ilustrován tím, že perspektiva korejského míru dala pří­ ležitost k prvému případu úplné jednomyslnosti ve Spo­ jených Národech. Když totiž Brazílie navrhla dne 18. dubna valnému shromáždění Spojených Národů, aby vyjádřilo resolucí svoje zadostiučinění nad novým vý­ vojem věcí na Koreji, byla resoluce přijata jednomyslně, všemi členy Spojených Národu včetně Ruska a satelitů. Bylo to poprvé v celé historii Spojených Národů, co po­ dobné jednomyslnosti bylo ve .valném shromáždění do­ cíleno. Změna sovětské taktiky v Německu je také už naznačo­ vána, a to zprávami, že Sověty by si přály novou kon­ ferenci velmocí o Německu. Zde však změna kursu bude pro ně obtížnější. Kdežto na Koreji je ruská politika angažována konec konců jen nepřímo, takže može po­ měrně snadno vymanévrovati z tamních věcí, v Německu běží o velmi důležitá rozhodnutí, jež se týkaji Ruska pří­ mo. Po. řadě neúspěšných konferencí o Německu musily by Sověty přijít s podstatnými ústupky (na př. se svole­ ním ke vše-německým volbám pod mezinárodní kontro­ lou), aby Západ s nimi obnovil seriousní jednání o ně­ meckých věcech. Avšak i takové ústupky se nyní zdají přicházeti v úvahu, jestliže by Moskva mohla od nich očekávati zmaření německé účasti na evropské armádě. Proto Německo bude zkušebním kamenem k zodpově­ dění otázky, zda dnešní kampaň sovětských úsměvů vůči Západu, zahájená nad hrobem Stalinovým, je jenom tak­ tickou ofensivou mírové propagandy ve stylu nebožtíko­ vě, nebo zda je myšlena jako vážný pokus o konsolidaci poměrů ve světě. Pokud se týče Tita, nedošlo dosud k žádným novotám v postoji Kremlu vůči němu. Po smrti tvrdého diktátora, jímž byl Stalin, je otázkou, zda jeho dědicové budou s to udržeti tutéž prestiž a autoritu v zacházení se satelitskýmí vasaly. Příklad Titův by mohl býti přitažlivý. Jugosláv­ ský maršál vyšlapal cestu, na níž by se v budoucnosti mohli vyskytnouti jini rebelové, vedoucí nespokojené ko­ munistické strany ke vzpouře proti Moskvě. Českoslo­ vensko se v tomto směru nezdá skýtati mnoho inspirace. Po smrti Slánského a Gottwalda lze tam těžko rózpoznati mezi zbývajícími pohlaváry osobnost kalibru Titova.

Avšak obecná perspektiva tohoto druhu, týkající se všech satelitů, zůstává pro Sověty hrozivou a poslední diploma­ tické úspěchy Jugoslávců ji činí jen povážlivější. A tak historikové příštích pokolení shledají asi rok 1953 velmi zajímavým. Možná, že budou popisovat, kte­ rak dědicové Stalinovi, chystajíce se k mohutnému klání mezi sebou o nástupnictví zemřelého, uzavřeli se Zápa­ dem narovnání na delší dobu, zahrnující i určitý stupeň odzbrojení, jak to navrhoval president Eisenhower ve svém projevu k federaci amerických novinářů dne 16. dubna, v němž vítal náznaky sovětské mírumilovnosti. Možná, že budou líčit jen staronový propagandistický manévr komunistů, ochotných odepsati ze sporných po­ ložek Stalinovy pozůstalosti nanejvýš Koreu, stejně pro­ hranou; manévr takový by ovšem nemohl vésti než k ještě intensivnějšímu semknutí a zbrojení v demokratickém

DUCHOVNÍ

světě. V každém případě však zaznamenají náležitě onu událost, o které jsme se zmínili úvodem. Ve Štrasburku zástupci šesti evropských států odhlasovali první evrop­ skou ústavu, vykazující společnou vládu a parlament, ome­ zené ve své příslušnosti zatím jen na uhlí a ocel, jež byly zmezinárodněny Schumanovým plánem, a na evropskou armádu. Osud ústavy bude úzce spiat se současnými mírovými iniciativami Sovětů, neboť pro ně je evropská armáda přízrakem nad jiné znepokojivým. Možná, že se jim podaří — s pomocí Francouzů typu generála de Gaulle — ústavu torpedovat i s evropskou armádou. Až už tomu však bude tak nebo onak, základ ke skutečné evropské federaci byl položen a víra jejích stoupenců neochabne. Velké věci se málokdy rodí na jeden ráz a jejich konečné dosazení bývá tím solidnější, čím větší byly překážky, které bylo nutno překonati. Zdenek Petr

PRAČE

Brazílie je již dávno církevně rozdělena a má značný počet biskupství a arcibiskupství. To ovšem platí jen o územích obydlených delší dobu. Hustota obyvatelstva se mění, protože staré obyvatelstvo se rychle stěhuje podle toho, kde vidí možnosti rychlého a lehčího zbohatnutí. Takovou možnost poskytuje půda, vhodná k pěstování kávy, bavlny neb různých plodin. Tak se stává, že takřka přes noc vyrostou někde města s tisíci obyvateli. Za nimi přicházejí kněží a zřizuje se hierarchie. Prvním stupněm jsou tak zvané „prelacie", které jsou považovány za mi­ sijní území.

V

BRAZÍLII

Nesmí chybět tak zvaná kapa. Je to široký plášť, kterého zde jezdci používají v dešti. Přikryje se jím jezdec i kůň. Pouze hlava koně zůstane nepokryta. Tak jsem tedy cestoval den co den po celé týdny. Vždy k večeru jsem přijížděl na nové místo. Lidé se shromáždili v kapli nebo v některém domě. Modlili jsme se růženec a zazpívali několik pís,ní. Po nich následoval výklad katechismu. Ráno jsem obvykle zpovídal přede mší svatou, při. které bylo společné svaté přijímání. Pak přišly na řadu svatby, připravené při poslední návštěvě. Po snídaní jsem udě­ loval křest, a připravoval nová manželství. Program obyčejně končil rozdáváním katechismů nebo růženců. Pak jsem znovu připevnil brašny k sedlu na koni, a nebyloli jiných záležitostí, vydal jsem se na cestu k další kapli.

Práci v naší prelacii (v jižním státě Parana) začali dva kněží; nyní je nás patnáct. Farnost, kterou spravuji ještě s jiným knězem, má téměř 50.000 obyvatel. Kromě far­ ního kostela máme ná starosti ještě 52 kaplí. Obyvatelstvo rošte, nikoli však počet kněží. Podle statistiky z minulého roku má Brazílie přes 52 milionů obyvatel. Kdybychom počítali na tisíc duší jednoho kněze, bylo by jich zapo­ třebí přes 52 tisíc. Zatím je jich jen přes 7 tisíc. Z toho pouze polovina je světských kněží. Velké procento kněží tvoří cizinci. V naší prelacii jsou jimi všichni. Mým trvalým bydlištěm je fara, ale většinu roku jsem na cestách. První návštěvy kaplí, které jsou mi svěřeny, jsem podnikl na koni, abych lépe poznal cesty. Do dvou kožených brašen na jezdeckém sedle je třeba uložit všech­ ny potřebné věci ke mši svaté, ke křtu, a některé osobní věci. Pod sedlo přijdou deky, nutné pro noční odpočinek.

Poslední cestu jsem již nekonal na koni, nýbrž jeepem spolu s panem biskupem, který uděloval svátost biřmová­ ni. Cesta trvala skoro celý měsíc. Užili jsme i deště. Z malých potůčků se během několika hodin staly potoky, ba řeky. Proto bylo naše cestování velmi pomalé a spo­ jeno s nebezpečím. Cesty v našem slova smyslu zde ne­ existují. Za deště se zde nikdo nevydává na cestu, pokud nemusí. Kněz se však nesmí zaleknout těchto překážek, protože je očekáván v sousední kapli. Náboženská nevědomost je velká. Škol je málo. Mnoh dy jediným učitelem je kněz, který přijde 3-4 krát do roka. Dá Bůh, že se to zlepší, až bude mít Brazilie více kněží— Prosím o modlitbu. P. František Proft S.V.D.

„Je s politováním, že svobodný západní svět nemá dosud cílevědomou politiku vůči Sovětům, a že vždy jen improvisuje ad hoc. Klame se, jelikož chce býti klamán... Čteme zejména v britském, francouzském a švýcarském tisku hlubokomyslné úvahy, že prý dnes už žádné sovětské nebezpečí nehrozí, a že Malenkov definitivně opustil agresivní politiku Stalinovu, a že prý je upřímný hcrlitel mírumilovného sou­

žití s kapitalistickým světem... Hlavní důvod těchto paclfistických a neutralistických úvah musíme hledati hlouběji. Není to pouze neznalost marx-leninismu a dialektické me­ tody, neb jen krátkozrakost státníků a politiků. Je to pří­ znak hlubokého mravního poklesu, duchovní degenerace, chcete-li." (ROZPRAVY, Řím č 3-4)

Bůh uchovej nás před prostředností!

(Na V. sjezdu vysokoškoláků, 10. VIII. 1952).

II

POŽÁR

V

„BUŠI"

(Z dopisu misionáře) Od začátku března nám ještě nezapršelo. Země je zprahlá, a když se k tomu přidá vítr, je z toho neutěšená vá­ nice písku a prachu. Kromě toho nám tu často víří vzdu­ chem saze. Ne že bychom zde měli na blízku sopku nebo továrnu! Způsobují to časté požáry v buši. Cestou na hřbitov jsem k nemalému podivení zjistil, že na mne odněkud z neznáma padají saze a kousky zuhelnatělé trávy. Když jsem vyšel na širší prostranství, spatřil jsem na obzoru vznášet se oblaka dýmu nad vzdálenými lesy. Byl to požár v buši. Takové požáry jsou zde nyní takřka na denním pořádku. Je to hrůzná podívaná, zvláště za večerní tmy! Minulý měsic jsme tu na blízku sami ha­ sili takový požár. Oheň vypukl nějakých 5 km od naši stanice, a silou větru se rychle blížil v šíři 1-2 km směrem k misii. Sebrali jsme naše dělníky a chlapce na nákladní auto, a rozestavili jsme se po skupinách podél ohnivé hradby, na místech, odkud hrozilo největší nebezpečí. Každý z nás byl vyzbrojen jednou nebo dvěma palmovými větvemi. Ty jsou k ubíjení ohně jedinečnou zbraní, neboť mají dobré dva metry dlouhou, silnou a pružnou stopku, která, končí hustým vějířem dlouhých tuhých listů. Situace byla téměř zoufalá. Oheň hučel pod nárazy větru, vrhal proti nám dlouhé plameny, a zuřivě hltal suchou trávu. Ta zde v lesích naroste za letních dešťů

DOBŘE

MÍNĚNÉ SLOVO

Není ani právem ani úkolem tohoto časopisu vměšovat se do otázek, jak má být rozdělena politická moc mezi jedno­ tlivými politickými ideologiemi v exilu, kdo je a kdo není oprávněn exil poli­ ticky representovat, co by se mělo dělat atd., není ale již možné dále mlčet na př. k tomu, jakým způsobem je veden v exilu politický zápas a jak se zde, před očima ciziny, diskutuje. V tomto . případě jde totiž již jasně o porušování mravního řádu zejména v tom smyslu, že se šíří nenávist, užívá se lži, uskoku, pomlouvají se čestní lidé, utrhá se na jejich cti, bez vážných příčin se podezřívá atd. Aspoň vyzna­ vači katolického světového názoru mají být umírnění, střízlivě realističtí, ni­ koliv intuitivní, romantičtí znevažující a překrující fakta. Jejich psané i mlu­ vené projevy mají být neseny křesťan­ skou láskou a hledáním pravdy. Jinak otravují ovzduší, které musíme všichni, ať již patříme k té či oné politické ideolí^ii, dýchat.

tlustá jako kožich a vysoká až ke korunám stromů. Člo­ věk si v ní připadá jako trpaslík. Touto dobou je suchá na padrť, a když do ní padne jiskra, vzplane jako benzin. Připadalo mi to jako vidina pekla! Oheň silou větru po­ stupoval vpřed. Hučel, syčel, praskal, chrlil na nás saze a jiskry, metal proti nám plameny, a sálal horkem jako pec, takže jsme chtěj nechtěj museli ustupovat. Jen chví­ lemi, kdy nefoukal vítr, a plameny šlehaly kolmo do výše, jsme se mohli přiblížit a pustit se v nerovný zápas s pe­ kelným živlem. Prorazili jsme přece šťastně na několika důležitých místech, a ohnivá hradba se pak pomalu zten­ čovala na kratší a kratší úseky. Boj byl snazší na místech, kde tráva byla řidčí a kratší. Na jedné straně nám výteč­ ně posloužila řeka. Zápas nám však trval až do večera. Jen jeden úsek ohně jsme museli nechat jít svou cestou. Tráva tam byla ve velké rozloze zvlášť hustá, obrana marná, a misie byla tak jako tak mimo nebezpečí. Pro jistotu jsme večer opatr­ ně vypálili široký pruh trávy kolem misie, aby se tam oheň v každém případě musel sám zastavit. Bývala by to jedi­ nečná fotografie, ale na takové hračky nebylo věru ani času ani pomyšlení! P. F. Kovanda S. J., Lusaka, N. Rhodesia, 10.

Mějte si své strany, stranicky a frak­ ce, když už to jinak dělat nedokážete, však neposílejte hned ty druhé, kteří s Vámi v něčem nesouhlasí, do ohně. A když již všichni chcete dnes závodit a předhánět se v osvědčovaní toho, co jest lepší a křesťansky opravdovější, pak pomáhejte si navzájem v exulantské bídě, ctěte jeden druhého a buďte lepší, charakternější! Mnoho politické tak­ tiky se očividně dnes v exilu ukrývá za bojem o tak zvané plné a správné uplatnění křesťanských mravních ideálů ve veřejném životě. Ne bratři, Češi a Slováci, tak to opravdu dále dělat nelze. Nepromarněme vzácnou dějinnou příležitost, kdy jsme všichni společným utrpením a osudem k sobě přibližováni! Oldřich Václavek, Kanada ZDA ZAPOMENE SRDCE MÉ? (Z básní Pátera Karla J. Dvořáka) Březová u Slušovic (Kraj Zlín) je rodná víska , autora sbírky básní; Květy na chudé půdě zkvetlé P. Karel J. Dvořák v jedenácti letech opustil

domov s ovdovělou matkou i dvěma staršími sestrami r. 1905. Po čtvrt století pracoval na poli misionářském v texaském Panhandle. Od r. 1944 je redaktorem české části měsíčníku Katolický Dělník (4114 S, 13th Str. Omaha 7, Nebr. U.S.A.). Kde dnes má vlast, kde otčina, v tom světě širokém, v tom směsu velikém, kde, rci, mne přijmou za syna? Hle, vlasti nové, svobodné, jsem věrným občanem, a hrdým Texanem — jak srdce mé to rozhodne? Aj, za svého mne přijala a svou mi dala čest, i vše, co její jest, část srdce přec mi nevzala. Část srdce z drahé Moravy, mých oteů kolínky, kde první polibky a první dětské pozdravy.

Poměrné zastoupení je d o b r á věc, ale nikoli pro ideologické strany.

(Dr. Bohdan Chudoba)

12

ODKLON OD SOCIALISMU? Nedávno se konala neveřejná konference socialistické Internacionály v Bentveldu na téma: Socialismus a nábo­ ženství. Týdenník této internacionály přináší nyní znění některých přednášek. Ačkoli nám neni známá sjezdová resoluce, přednášky vyznívaly jednomyslně v tomto smy­ slu: „I když v minulosti nebyla možná na evropském kon­ tinentě harmonie mezi křesťanstvím a socialismem, nyní je to možno a záhodno, neboť za poslední generace se socialismus změnil tou měrou, že je téměř k nepoznání". Tak prof. Banning z holandské strany dělnické kon­ statoval, že v minulém věku křesťanství bylo zasnoubeno s buržoasně kapitalistickou formou společnosti, zatím co socialismus byl spjat s atheistickým marxismem. To však nyní odpadá. Tak zvaní křesťanští socialisté angličtí F. D. Maurice a Ch. Kingsley rovněž konstatuji, že tradiční postoj v XIX. stol. se změnil v prospěch křesťanských hod­ not, tvrdí dokonce, že povaha socialismu se nyní od ko­ řene změnila. Německý soc. demokrat Eichler z Bonnu poukazuje na to, že socialistické hnuti bylo sice animováno motivy morální povahy, t.j. zmírnění lidské bídy a posílení lid­ ské důstojnosti, ale uznává, že „morální pojmy" byly spíše estetickým přídavkem, nehrály rozhodující roli, a neměly místa v socialistické theorii. Byl to jen politický Opportunismus. Ani nyní prý nemůže být socialismus spjat s žádnou filosofii výlučně, a to z úcty k individuu". To vše patřilo minulosti. Proto není důvodu, proč křesťané na kontinentě by dnes nemohli být socialisty. „Zavržení socialismu se strany Církve" praví holandský prof. Banning, „týkalo se marxismu jakožto filosofie,

Z DOPISU... „Bez mocenského zásahu zajisté komunismus nebude odstraněn, ale to jest jen část řešení. Druhá část je důle­ žitější, a my na ni zapomínáme: náš vlastni přerod. Sa­ motné vojenské vítězství svět nepřivede blíže k Pánu Bohu... Naše křesťanství je vlažné a polomrtvé... Bude-lí válka, nebude křížovým tažením křesjanů proti nevěřícím, neboť Západ je stejně materialistický jako Východ, a kryje se zajzástěrku křesťanství. Kéž bychom měli proroky jako v době starozákonní! Kéž bychom měli, kdo by nás pro­ budil! O. P. Z Říma předseda „del Comitato Cecoslovacco presso Pontificia Commissione Assistenza", jenž je vlastně spoj­ kou všech našich bratří, rozprchlých po světě, se Svatou Stolicí, sděluje radostné zprávy o práci tamějších krajanů: „Máme na skladě pěknou sérii pohlednic Prahy (5 kusů za 150 lir), dále frnacouzsky psaný životopis p. arcibiskupa Berana: Deux prisons — Dvojí vězení. Zasíláme ho za příspěvek na náš tiskový fond. V těchto dnech vy­ chází další svazek naší edice: Křesťanství a obnova světovéha řádu. Zase jsme se rozběhli s „Veritas", ale chybí nám Dr. Hrubý, který dovede nejen psát životopisy našich arcibiskupů, ale také dovedně točit klikou; nyní už dojel do Texasu"—í-Dr. Er. Planner. Roma (40) Via Concordia, 7. •

neslučitelné s náboženskými hodnotami, dále učeni o socialisaci výrobnich prostředků, jež odporuje právům in­ dividua na soukromé vlastnictví, a konečně „kulturní policie", provozované socialistickými stranami, zvi. ve výchově. Když hnuti se vzdává marxismu, není důvodu, proč by se nemělo odstoupiti od dogmatu socialismu". *

*

*

Katolický časopis Tablet, jenž přináší tuto zprávu, k tomu dodává, že to vše je pochopitelné, zvláště v roce, kdy se budou konati ve dvou velkých západních zemích volby, rovněž také vzhledem k velké politické proměně v rozdělení Západní Evropy. Rozhodně to znamená od­ klon od takového socialismu, jak jej viděl a znal konti­ nent. Nás by zajímalo, zda byly na konferenci zúčastněny i naši socialisté, a zda souhlasí s tímto vývojem. N. SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE NA ROZCESTÍ Bylo to patrno na posledním neoficiálním sjezdu socia­ listické internacionály. Zatím co delegáti z Anglie a Ho­ landska snažili se upravit cestu křesťanům k socialismu, či naopak, němečtí soc. demokraté byli na rozpacích. Od dosavadního socialistického dogmatu: vědeckého ma­ terialismu (společného s komunisty) byli nuceni upustit nikoli však od praktického materialismu. Proklamuje se sice nutnost morálních principů, soc. spravedlnosti a svo­ body člověka, ale jen pragmaticky; mlčí se o tom, odkud nutno odvozovat tyto principy, lnu, nelze se jen tak lehce zříci marxismu. T

„Nedávno jsem se zúčastnil Communion Breakťast v Newman Clubu, a se zájmem jsem vyslechl promluvu dp. Dr. Meehena CSSR o tom, co pravá svoboda je a co není. „Nikdo mi přece nebude říkat, co já mám chtít! Já si mohu chtít to, co já uznám za v h o d n é ! " — slyšíme často... Ale od kdy je to slovíčko „ j á " kriteriem svobody? Má člověk právo jednat třeba tak jako moderní diktátoři? Má člověk mravní svobodu k tomu, aby mohl chtít man­ žela nebo manželku svého bližního? Člověk má sice úplnou fysickou svobodu, nikoli však neomezenou mravní svobodu. Může vytasit nůž na, dru­ hého, muže se stát náruživým alkoholikem e t c , ale je to dovoleno? Spočívá svoboda v nevázanosti?" zr. Canada *

*

*

*

„Dopsal jsem svou brožurku o řemesle. Ma tři dily: I. Co je řemeslo? Vliv řemesla na kulturu a civilisaci. Řemeslo ve středověku a ve věku Novém... II. Program práce řemeslického stavu. Stát a řemeslo. Politika střed­ ního sta\ u. Organisace řemesla. Odborné školení a od­ borná výchova. Řemeslo a soc. politika... III. Řemeslo v jednotlivých státech... Znáte nějaké katolické nakladatelství, na něž bych se mohl obrátit se svou knížečkou? Dr. V. Veverka Madrid, Callé del Almirante 20, Espana

13

Z

JINÉHO

Na okraj nové knížky: Křeszanství a obnova společenského řádu. V úzkostech a bloudění dneška hle­ dáme světlo naděje a útěchu. Ani jedno ani druhé nenalezneme v dnešní kul­ tuře, jež je v hlubokém úpadku Du­ chovní tkanivo společenského řádu je hluboce narušeno. Beznadějnost tako­ vého názoru může vésti k jednotlivým konversím, intelektuálů, nikoli k obrodě lidstva. A té jest obzvláště třeba. Jdeme-li na kořen věci, tedy příči­ nou jest roztyžka kultury a víry v ev­ ropském myšlenkovém vývoji posled­ ních dvěstěpadesátí let, ač toto údobí nelze ještě nazvati zhroucením kultury. Přes úzkosti dneška nežijeme v bez­ nadějných troskách křesťanského řádu. Potencionální síly zla, zrodivší se v po­ sledních staletích, našly sice cestu do mysli širokých vrstev, dosud však nad nimi nezískaly nadvlády, naopak, vše­ obecně se objevují znaky touhy po uni­ versální víře, jež by byla přístupná rozumovému chápání mas, a zlidštila současné sociální problémy. Z takto postaveného problému vyrůstá otázka: „Má křesťanství citovou přitažlivost pro dnešní lidstvo?" První knihu, která se v české emigrační literatuře dotýká této otázky, vydala Křesťanská Akademie v Římě. Autor rozdělil knihu na dvě části, jež se zásadně kryjí se způsobem, jakým bylo křesťanství rozšiřováno ve svých počátcích. Nutno říci, že se au­ toru plně podařilo ve zkratce narýso­ vat základní prvky křesťanství. Nadto se musíme podivovati, s jakou znalostí a úsporností vybíral a třídil hojný materiál, aby vytvořil citově plný a ži­ vý obraz. V dnešní vyšinuté době je poučná kapitola „O vině a odpuštění", jež příkladně vysvětluje, proč v Česko­ slovensku tak favorizované učení o synergismu vedlo k mravní vlažnosti. Poslání křesťana na zemi je přiblíženo poměrům v emigraci touto myšlenkou: „Fakt, že náš pozemský svět není na­ ším domovem, a že se toliko probojováváme domů do vlasti, je nejsilnějším tonem v myšlenkovém světě věřícího křesťana". Kniha v této části klade větší důraz na víru, už také proto, že odloučení křesťanské mravnosti od víry

14

OVZDUŠÍ...

(racionalismus, humanismus) položilo zá­ klady k dnešním zmatkům. Přes to se v knize jasně rýsuje mnohostrannost křesťanského náboženství, jež neklade důraz jen na složku náboženskou (víru, služby Boží, svátosti, cestu k spáse, spojení s Bohem etc ), ani jen na složku mravní (chování, mravní soud, filantro­ pii, sociální řád atd.). Obě složky ne­ rozlučně tvoří náplň křesťanství, neboť nelze rozeznávat mezi službou Bohu a chováním v sociálním řádu. Jestliže druhá část knihy nezanechá v náš stejně hluboký dojem jako část první, je to tím, že se zabývá otázkami živými, které se nás přímo dotýkají. Přáli bychom si, aby v ní bylo více, než je možno na tak málo stránek vtěs­ nat. Jedno však třeba říci. Obnova řádu v lidské společnosti je nejen otáz kou vnitřní proměny jedince, ale také otázkou vztahu kolektiva k jedinci a naopak. Není to tudíž otázka: s kým možno spolupracovat, ale především zcela jasné, nesmlouvavé prohlášení, s kým není možno spolupracovat, koho nutno odmítat. Nejasnost a mlhavost v této otázce (i když je způsobena nejlepšími úmysly: neublížit) vede k tomu, že široké vrstvy z nedostatku času ne­ dovedou a nemohou myšlenky apliko­ vat v denním životě. Tak na př. nejas­ nost nutně vznikne po přečtení citátu z T.G.M. Ovšem, T.G.M. byl theista; ale jeho humanitu tvoří řecko latinský ideál vnitřní svobody, víry v ducha a evropskou kulturu. Proto jeho láska k lidstvu, chápaná rozumově, se ne­ kryla s křesťanskou láskou k bližnímu. Vzdělání chápal se všemi znaky, jež charakterisovaly člověka vzdělaného z konce min. století. Nemohl tudíž neuznati křesťanství za hlavní sílu po sledních dvou tisíc let. Avšak sama idea T G M je popřením křesťanské jednoty ve víře a mravech. Ani výhrady vzhledem k některým jiným citátům však nezmenšují nijak hodnotu knihy, naopak, je nutno si práti,' aby kniha se stala majetkem kaž­ dého exulanta. A aby majetek hmotný se ovšem proměnil v duchovní. S. M. Vydala Křesťanská Akademie v Řimě (40), Via Concordia 1, Italia.

Cena knihy je: 300 lir, tj asi 3 sh Vřele doporučujeme. Red. Ustavení „Svazu slovanského Orel stva v exilu" Za účasti zástupců: Československého Orla, Katolické akce, ukrajinské mládeže „Orly", Jugoslavskéhq Orelského svazu a Ukrajinského katolického svazu akademiků „Ob­ n o v a " byl jednomyslně v neděli dne 22 února 1953 tento svaz ustaven v New Yorku. Úkol Svazu slovanského Orelstva jest podpora unionistických snah Cirkve katolické, koordinace tělo­ výchovy pro společné slety v osvobo­ zených vlastech, kulturní zblížení slo­ vanských národů a zejména -boj proti komunistickému materialismu. Památné ustavující sněmování Sva­ zu Slovanského Orelstva konalo se právě v den, kdy před pěti lety došlo v Československu k nástupu světového komunismu proti svobodné Evropě a svobodnému světu vůbec. Ustavení slovanského bratrstva právě v před­ večer tohoto chmurného výročí vhodně symbolisuje i jednu z ústředních myš­ lenek sjednoceného Slovanstva v exilu; nekompromisní boj proti komunistic­ kým podmanitelům slovanských náro­ dů, křižácké tažení proti komunismu ve všech odrůdách, sovětské, titovské a marxisticko - socialistické, jakož i ideový boj proti materialismu a bezbožectví jako organisovaným hnutím, jež pod nerozmanitějšími maskami promyšleně usilují o vyhlazení křesjanské kultury v Evropě. J. R. Redakce děkuje Jar. Diviškovi jiným za literární příspěvky.

ČESKÉ" B O H O S L U Ž B Y V LONDÝNĚ KAŽDOU NEDĚLI v 10.30 114, MOUNT STREET, W.l.

a

Z ČINNOSTI CLM VE SVĚTE CML — Kanada Rušno bylo v Torontě, kam se 12. dubna sešlo 17 dele­ gátů a 30 hostů k oblastní valné schůzi CML. Zprávy o činnosti jednotlivých skupin podali: P. Janíček za Mont­ real, kde má CML 30 členů; pomáhají ve farnosti, pořá­ dají nábož. studijní besídky, a mají vlastní hudební sbor; předsedou montrealské CML je Ing. Hlávka. CML-Toronto čítá 50 členů, za něž promluvil arch. Štalmach. Za CML-Chatham promluvil P. Jar. Popelka, jenž se hned po příjezdu z Anglie ujal činnosti v novém působišti. Nastínil ve svém prosfbvu úkoly Kat. Akce v exilu. Obětavost a spolupráce kněží i laiků je nutná k záchraně společnosti. Za CML-Hamilton, která má 120 členů, promluvili: taj. V. Vostřez a místopředseda Fedinec st. Tato skupina vykázala činnost: duch. obnovy, oslavy, pouti, uspořádají kulturní přednášky a vydávají kult. oběžníky... Při nových volbách do oblastní C M L byli zvoleni: přesedou (jako dosud) hrabě Alfons Kinský; mpř: V. Fedinec a Št. Blažek; jednatelem V. Vostrěz, Ing. Kalfus, pokladníkem Dr. Ředina a dalších 18 členů výboru; du­ chovním rádcem zůstává P. Frant. Dostal S.J. Na to se konala rodinná beseda a večer schůze nového Výboru; navrženo spojení farních Věstníků, a odhlaso­ vána finanční pomoc ústřednímu časopisu Nový Život 30 dolarů. Hostitelem i duší rušného dne byl P. Bernáček OMI. (48, Dewson St., Toronto, ONT). CML V OSLO V pondělí dne 13. dubna 1953 konala se ustavující valná hromada Kroužku C M L v Oslo, v bytě p. Frant. Ku­ chyňky, Rikshospitalet, Oslo. Přítomné — v počtu asi 15 osob — uvítal jménem londýnského Ústředí C M L Mr. Emil Pilař, jenž v krátkém proslovu nastínil účel a poslání měsíčníku Nový Život; současně byla provedena sbírka na podporu tisku, která vynesla 5 dolarů. Chceme splnit úkoly vyjádřené heslem Ligy: Omnia instaurare in Christo, a na tomto základě sjednotit všechny čs. krajany, uprchlíky a lidi dobré vůle. Věříme, že touto cestou pro­ spějeme své vlasti a dobrému jménu Čechů a Slováků, namnoze v cizině povážlivě pošramocenému. V nečěfi dně 12. dubna t.r. se sloužila poprvé v Oslo česká mše svatá (t.j. výhradně pro naše krajany) v kapli sv. Josefa. Celebroval P. Josef Schmid^ který za tím úče­ lem přijel až ze Švédska, na pozvání Katolického Komi­ tétu. Ve svém kázání doporučil založiti Kroužek CML, jako dalšího bojovníka za lepší a hlubší víru, čehož je v dnešním materialistickém světě tolik třeba. E. P.

Melbourne. Také naše tisková činnost se značně roz­ růstá. Křesťanská akademie přetiskuje pravidelně anglickou „Veritas", vydávanou v Římě, zasílá ji na redakce aus­ tralského tisku a rovněž na redakce zdejších krajanských časopisů. Dále vydává českou „Veritas", která slouží hlavně jako informační leták pro návštěvníky krajan­ ských bohoslužeb. Čeští kněží v Austrálii vydávají list pod názvem „Naše zvony"; (rediguje P. Zdražil). Tisk a distribuci pro celou Austrálii obstarává CML v Mel­ bourne. — K minulým vánocům natiskla C M L v Mel­ bourne české koledníčky. byl založen „Český dětský pě­ vecký sbor v Melbourne". Sbor cvičí pravidelně každou sobotu, vedoucím je br. Beran. Pro potřeby tohoto sboru natiskla C M L texty 24 národních písní. — Koncem úno­ ra t.r. byly odeslány do Německa pro čs. uprchlíky 2 bed­ ny šatstva a prádla, obsahující 363 kusů pánského prá­ dla a šatstva, 227 kusů dámského prádla a šatstva, 114 kusů dětského prádla a šatstva, 39 kusů šatstva a prádla pro nemluvňata. Celkem tedy 743 kusů prádla a šatstva. Tuto sbírku pro uprchlíky provedla C M L v Melbourne. — Z další sociální činnosti uvádíme úspěšnou peněžní sbírku pro českou matku s dvěma dětmi, jejíž manžel tragicky zahynul. Konečný výtěžek sbírky oznámíme příště. C M L získala dvě trvalé klubovny: jednu na ne­ děli večer, druhou na sobotu odpoledne a večer. Naši členové a jejich přátelé mají tedy možnost pravidelně se scházet, nejen za účelem náboženských a debatních kro­ užků, ale též k účelům zábavním. K disposici je stolní tenis, šachy, klavír, a.j. C M L připravuje založení teni­ sového odboru, jehož členové mají možnost hráti na je­ suitských tenisových dvorcích v blízkosti jedné z klubo­ ven. — Křesťanská akademie zahájila opět 14. března t.r. pravidelné měsiční debatní kroužky. Ant. Diviš N E J N O V Ě J Š í PUBLIKACE K N Á B O Ž . SITUACI V ČSR. Research and Publications Service of N.C.F.E. v New Yorku vydala v roce 1953 pozoruhodnou publikaci pod názvem: The Red and the Black. The Church in the Communist State. 76 stran, cena 50 centů. Situace nábožen­ ských pomérů v jednotlivých zemích za železnou oponou jest načrnuta statisticky a po stránce právní. Českoslo­ venským náboženským poměrů jest věnováno 13 stránek této knihy. Hlavní pozornost jest věnována státem sponsorované Katolické Akci a právní situaci poměru Církve a Státu vlivem tak zv. nových „církevních z á k o n ů " ze dne 14. října 1949 pod jurisdikcí Státního úřadu pro vě­ ci církevni. Jest připojena i kritika Hromádkovych pro­ testantů a servilni postoj Československé Církve. V krát­ kosti obsažná informace. Dr Ludvik Němec

AUSTRALIE-CML — Melbourne Řádná valná hromada CML konala se v prosinci 1952. Rovněž byli zvoleni funkcionáři zdejší odbočky Křesťan­ ské akademie. — Dne 26. prosince pořádala C M L vá­ noční besídku s nadílkou. Pří besídce účinkovaly české děti, které sborově zpívaly koledy a recitovaly básně. Úvodní proslov měl duchovní rádce CML P. Zdražil; besídce byl přítomen představený australských jesuitů v

Papežský řáď „Pro Ecclesia et Pontífice" byl odevzdán paní Marii Baťové kardinálem Spellmanem v New Yorku. Je to vysoké vyznamenání za její vzácnou sociální práci v rámci katolické Církve. Slavostnímu aktu byl přítomen také Tomáš Baťa. (Čechoslovák 23.IV.). Blahopřejeme

15

ZE

SVĚTA

FILMU

Rayé des vivants: (Vymazán ze seznamu živých). Re­ žisér Maurice Cloche si rád všimá současných sociálních problémů. Ve filmu „Vymazán ze seznamu živých" řeší problém zločinnosti. — Na vězních, kteří sotva že si odpykali trest a znovu se zase vracejí ke svým zločinům, zdůrazňuje zákony vlivu a dědičnosti. Konstatuje, že určité případy zločinnosti spadají do lékařského oboru, a dají se odstraniti chirurgickým zákrokem. Konečně naznačuje, jak možno rehabilitovati ty, které lidská spo­ lečnost vyloučila ze svého středu. Film velkého sociálního významu. Svým zpracováním však u mnohých narazí a pohorší. Jest to však pohoršení nutné a spasitelné. — Dospělým vřele doporučuji. The Well: (Studna). Francouzský název filmu: Le Puits). Námětem filmu je historická událost. Malá černoška spadne do jamy. Když se nevrací, rodiče alarmují policii. Podezření padá na bělocha. Doutnající rasová nenávist vzplane, a město se stává bojištěm mezi černochy a bě­ lochy. Maličká však je objevena; všichni pracují na její záchraně a do města se vrací klid a rozvaha. Zpracování velmi dokonalé. Film poukazuje nepřímo na bratrství všech lidí, a odsuzuje rasovou nenávist. (I pro dětí v doprovodu rodičů). Nous sommes touš des assasins (Všichni jsme vrazi). Advokát z povolání a zároveň dobrý filmař, André Cayatte svým filmem se snaží přesvědčit o neužitečnosti trestu smrti. Dochází asi k tomuto závěru: Nikdo se nedá odraditi od vražednosti tím, že někdo před ním byl za vraždu popraven. Postarejte se spíše, doporučuje, aby dítě vy­ růstalo v morálně zdravém prostředí, dávejte mu dobrý příklad, vyhledávejte zljčinné typy a věnujte jim zvláštní péči ve výchově, a budete mít méně věznic a vrahů.

Škoda jen, že názor Církve je vyložen dvěma kněžími, z nichž jeden je rutinář, a druhý se velmi snadno vzru­ šuje. (Pro dospělé s výhradami). „II est minuit, Docteur Schweitzer!" (Je půlnoc, doktore Schweitzere!). Život protestantského pastora, který teprve v pokročilém věku studuje medicínu, a odchází do Afriky ošetřovati černochy. Heroická obětavost, která vyzařuje z každého gesta a slova pastorova, je zpestřena tajemností pralesa a zvyky domorodců. Přátelství pastora, jenž léčí těla černochů, s katolickým misionářem, získávajícím svými obětmi a svou kontemplací Bohu duše, je příjemnou episodou filmu. (I pro děti v doprovodou rodičů). Viva Zapata! V roce 1911 vládne v Mexiku president Diaz, ve skutečnosti diktátor. Venkovan Zapata staví se v čelo odboje, osvobodí zemí od tyrana, a je jmenován presidentem. Uvědomí si však, že i on jedná jako diktá­ tor. Vzdává se proto úřadu a je zabit v léčce. Film připomíná, že je třeba čin předem uvážit, a že řízení země je úkol neobyčejně těžký. Vladař vyhne se diktatuře, jíž jde v zápětí občanská válka, smrt a zpusto­ šení, jen tehdy- má-li upřímnou lásku k lidu. (Pro do­ spělé a mládež). Detective Story: (Příběh tajného policisty). Neobyčejně zajímavé a živé episody ze života tajného policisty, který chce pozvednout lidskou společnost bezohlednou přís­ ností. Teprve před smrti se přesvědčí, že se spravedlností musí jít ruku v ruce i láska. Do filmu je mistrně a nenu­ cené zasazena dokonalá lítost, její nutnost a význam. Francouzský titulek filmu: Histoire de detective. (Pro dospělé i mládež). P. Augustin

Z londýnské CML. Kroužek, který se pravidelně schází — na způsob anglického The Sword of the Spirit nebo The Cell Movement — ukazuje opravdový zájem. Do­ ufáme, že se nám v dohledné době podaří ustavit i jiné, specialisované skupinky. Navázali jsme čilejší spojení s Newman Association, v jichž středisku bude možno konati naše schůzky (je téměř ve středu města.) O veliko­ noční neděli byla naše kaplička svědkem velké účasti našich londýnských věřících. Jen kdyby častěji přišli — v témž množství! — Pocítili by skutku to, co nás jedině všechny v exilu pojí — jednota naší víry a vyznání. V těchto dnech se loučíme s naším věrným varhaníkem, Josefem Ivičičem. Po odchodu Dr. F. P. Uhlíře byl naší velkou pomocí a téměř ani jediné neděle nevynechal, ač ho to stálo mnoho obětí — dojížděti až z dalekého Chiswicku. Pán Bůh, pro jehož slávu to činil, nechť mu hod­ ně odplatí na jeho novém působišti v USA. Z naší školy:

bude 10. května. O velikonocích se s námi rozloučili Ivan a Helenka Šnicerovi, kteří vyemigrovali do Kanady. Těšíme se na zprávy z jejich nového prostředí. Brzy bude moci naše krajanská veřejnost uvidět propagačcí filmek o naší škole, a jak vypadá život a činnost žáků v ní. Rov­ něž doufáme, že se nám podaří zachytit pásmo z oslavy svátku Matek, a ukázat ji tak těm, kteří se nebudou moci zúčastnit oslavy samé.

4. a I I . dubna byly na naší škole prázdniny. 18.IV. jsme přivítali svěžích 50 žáků, kteří kromě pravidelného vy­ učování také pilně připravují oslavu Svátku Matek, která Imprimatur:

Z administrace: Obětavostí těch, kteří nám pomohli uhradit finanční výdaje, dostáváte do rukou toto další číslo našeho časo­ pisu. Doufáme, že i jiní pochopí svou povinnost, a umož­ ní tak vydání čísla dalšího. Dík těm, kteří tak v poslední době učinili: S. & V. Martínkovi, Dr. K. Schwarzenberg, Ph. Glover, R. Schmidt, J. Švejda, P. Fr. Zdražil S.J., J. Uhlíř, V. Gibian, K. Vrdlovec, J. Haník, F. Kuklová. O. Václavek, V. Sedláček, Dr. .1. Vondráček, V. Barták, CML-Oslo, Dr. A. Wiesner, J. Záruba, Msgr. O. Zlámal, T. F. Š., Josef Stasa, H. Skalický, CML-Australie-Melbourne atd.

t Edward, Bishop of Nottingham, Chairman of the Hierarchy's Committee for EVWs

Vydává Cyrilometodějská Liga, 39 Fitzjohn's Avenue, London, N.W.3. Printed by M. Caplin

& Co. Press

Ltd.

1-2 West

Street,

Cena jednotlivého čísla sh. 1 Croydon. Tel. C R O 2347