Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

5 / 2013

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

EDITORIAL

obsah

Bloudění

Dobré zprávy

Kurz pro asistenty pedagoga Postiženi normalitou Neodhalení na vlastních nohou Cesta za snem

4–5

Anketa

Jakou největší bariéru jste musel bez zraku překonat?

Zpočátku to vypadalo skvěle. Nevidomá dívka s vodicím psem se blížila k eskalátoru, dav kolem se rozestupoval a dělal jí místo. Pak ale dívka vyjela nahoru a evidentně nevěděla, kudy dál. Bloudila po vestibulu metra, dokonce zamířila zpět k nahoru jedoucím schodům. A dav se opět rozestupoval. Bylo jasné, že se kolemjdoucí stydí dívku oslovit, každý raději spěchal za svým. Přitom se stačilo zeptat, kam jde, a poradit cestu. Když to konečně jeden muž udělal, slyšel tichou omluvu na adresu vodicího psa: „Víte, my tudy jedeme poprvé a ona ještě neví, kudy kam. Příště už mě povede.“ Kvalifikovaný odhad říká, že na světě žije 40 milionů nevidomých. Lékaři tvrdí, že zhruba 70 až 80 procentům z nich může být zrak vhodnou léčbou částečně obnoven. Medicína i technika se snaží, a tak například na Kostnické univerzitě vznikl projekt NAVI (Navigational Aids for the Visually Impaired), který umožňuje nevidomým „vidět“ pomocí malé kamery umístěné na hlavě a propojené s počítačem na zádech. Tato chytrá osobní navigace bez jakýchkoliv drátů nevidomého hlasem naviguje a díky identifikátorům přilepeným na stěnách může dokonce sdělovat libovolné informace. Další zajímavou pomůckou je Thimble neboli náprstek, který vyvinuli studenti designu ve Washingtonu. Zrakově postižený si jej navlékne na prst a díky připojení bluetooth na mobil pak může číst SMS, e-maily i delší texty. Ty se totiž automaticky překládají do Braillovy abecedy a text se pomocí elektrických impulzů vyťuká na bříško prstu. Náprstek má i mikrokameru, takže tak lze číst i noviny. Díky počítačovému softwaru si ostatně nevidomí mohou číst i Můžeš. A tak zatímco svět se snaží nevidomým pomáhat, jako protimluv zní zpráva, že v současné době je v Saúdské Arábii a Íránu ještě uzákoněn a praktikován trest oslepení. Vůbec tak nepomáhá vzpomínka ze školních škamen, že nevidomý Homér dokázal složit Illias a Odysseu, Jan Lucemburský bez zraku skvěle vládl, Jaroslav Ježek skládal úžasnou hudbu a Stevie Wonder či Andrea Bocelli zpívají tak, že se tají dech. Bylo by skvělé, kdybychom si lidí s tímto postižením (a tudíž i sami sebe) vážili natolik, že je nenecháme bloudit.  Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

6

Téma: Nevidomí

Martin Filipec: O českých, čili evropských očích Bratr Ondrejko Anna Kulíšková: Když skončila škola, nastalo peklo Závodí pořád a vlastně v čemkoliv

Názory

Nevidomí potřebují hlavně šanci

20 let Konta BARIÉRY Na začátku byl pád

Martin Filipec: O českých, čili evropských očích str. 8

8–10 11–12 13–14 15–16 17 18–19

Umělci Konta BARIÉRY René Roubíček: Sklo je ten pravý génius

Na cestách

Cestovatelská vášeň na vozíku

20–21

20 let Konta BARIÉRY: Na začátku byl pád / str. 18

22–23

Charita součástí podnikání Neobyčejní mužové s obyčejnou pravdou

Nové zahraniční technologie Robotická ruka, která cítí

24–25 26–27

Poradna

Problematika sKaret pro mentálně postižené osoby Sleva na dani z příjmu Kdy lze použít sanitku k cestě na vyšetření Kritériem k získání příspěvku na nákup automobilu pro mentálně postižené je jejich IQ 27–28

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Další tvář Nadace Charty 77

Auto-Moto

Nové kombíky ze Ženevy

Tip na výlet

Výtahem až do oblak

Vaše fotografie

V jednoduchosti je síla

SENSEN

Písecká brána seniorům otevřená

Křížovka

Cesta na sever

29 30–31 32–33 35 37 38

Nové zahraniční technologie: Robotická ruka, která cítí / str. 26

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v květnu 2013. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Auto-Moto: Nové kombíky ze Ženevy / str. 30 můžeš / číslo 5 - 2013

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

Kurz pro pracovníky UK

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři, Univerzita Karlova připravuje na práci se studenty s postižením. Foto: archiv

Specifika vysokoškolského studia studentů se zdravotním postižením – tak se jmenuje vzdělávací kurz pro pracovníky Univerzity Karlovy. Uskuteční se ve dvou vlnách: 2. května pro kontaktní osoby a pracovníky studijních oddělení, 7. května pak pro vy učující. V obou případech je místem konání Zelená posluchárna v Celetné 13, Praha 1. Čas konání 8.30–17.30 hodin. Jelikož studenti se zdravotním postižením tvoří specifickou populaci vysokoškolských studentů, rozhodla se Kancelář pro studenty se speciálními potřebami IPC RUK připravit kurz, který má zajistit kvalitu podpůrných služeb poskytovaných těmto studentům. Cílem je zajistit srovnatelné podmínky studia jako studentům bez postižení. Tematický obsah kurzu: Studenti se zdravotním postižením na vysoké škole, studenti s postižením tělesným, zrakovým a sluchovým, studenti se specifickými poruchami učení a s psychickými poruchami, inkluzivní výuka, zásady efektivní komunikace, systém podpůrných služeb na UK, právní úprava zdravotního postižení, financování podpůrných služeb pro studenty se zdravotním postižením. Další informace naleznete na http://www.cuni.cz/UK-4982.html. 

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

ústavem a školami, který slaví sto let od svého založení. I proto výstava potrvá sto dnů, do 29. srpna. Tématem bude vztah společnosti k lidem s postižením, otázky jinakosti, normality apod. K vidění budou umělecké reflexe života s postižením i příběhy lidí, kteří prošli Jedličkovým ústavem. Jako součást výstavy se plánuje i doprovodný program v podobě různých projekcí a besed. Více informací hledejte na www.dox.cz. 

Neodhalení na vlastních nohou

Postiženi normalitou Putovní výstava odhaluje vozíčkáře doslova i obrazně. Foto: Robert Vano

Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích chystá na 23. květen začátek výstavy Postiženi normalitou. Projekt se připravuje ve spolupráci s Jedličkovým

4

„V šatech i nazí, s vozíkem či bez něj. Pořád jsme to my.“ To říká soubor třinácti velkoformátových fotografií s názvem Neodhalení. Snímky vozíčkářů jsou z dílny uznávaného

fotografa Roberta Vana a společně s kolekcí Umíme se postavit na vlastní nohy jsou k vidění od 9. dubna do 31. května v sídle Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR v Orlické ulici 2/2020 na Praze 3. Výstava je otevřena v pracovní dny – PO, ST 8–17 hod., ÚT, ČT 8–16 hod., PÁ 8–13.30 hodin. Iniciátorem projektu je Česká asociace paraplegiků – CZEPA. Výstava je putovní a zájemci o její prezentaci se mohou obrátit na pořádající sdružení. Více informací na www.czepa.cz. 

Simulante Bande

Oceňované taneční vystoupení chodících a lidí na vozících. Foto: archiv Aleny Jančíkové

V inscenaci SIMULANTE BANDE zkoumají VerTeDance neotřelé možnosti pohybového vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného člověka, relativnost pojmu handicap i křehký kosmos mezilidských vztahů. Své často neviditelné limity přetavily netanečnice Alena Jančíková a Zuzana Pitterová do neuvěřitelných výkonů, ve kterých jim „asistují“ profesionální tanečníci Helena Arenbergerová a Petr Opavský. Autorskou hudbu k představení vytvořila skupina DVA. VerTeDance jsou držiteli ceny Divadelních novin za taneční inscenaci sezony 2011/12. Dva zdraví, dva handicapovaní tanečníci. Něžné doteky, razantní údery a pády. Kde je hranice, kterou někdy nazýváme konvencí? Co se smí? Co je zakázáno, co povoleno? O čem se nemluví? Výsledkem je velmi ojedinělé, hluboké a oduševnělé dílo, které diváky zcela jistě zaujme, a to nejen po obsahové, ale i po estetické stránce. To říká v jedné z recenzí Johana Mücková z ČT 24 na představení, které můžete opět vidět 19. a 20. května od 20.00 v Divadle Archa. Bližší informace na http://www.archatheatre.cz/ cs/predstaveni/vertedance-a-divadlo-archasimulante-bande/?date=2013-05-19. 

můžeš / číslo 5 - 2013

Z REDAKČNÍ POŠTY

Cesta za snem

Ztraceno v překladu, aneb Myšlení úřednické Dobrý den, přátelé, jako obvykle jsem si s chutí přečetl Pozoruhodný sloupek Jiřiny život rodiny Šiklové, tentokrát Galóových na téma Reformy v řeči jednoduché. Na konci se píše, že by bylo pěkné, kdyby se úřední texty překládaly do češtiny, které budeme rozumět i my ostatní. Jen aby to neskončilo podle názvu jednoho filmu – Ztraceno v překladu. Problém ale není v tom, že nechápeme úředníkův jazyk, ale hlavně jeho myšlení. Jsou nám totiž předkládány normy, které normální člověk nechápe, jak někdo mohl vymyslet. Hezký den! Karel Novotný, Pardubice Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


●

3/ 20 13

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

strana 11

I díky Cestě za snem může být Simonka Smutná veselá. Foto: archiv Cesta za snem

Pod hlavičkou občanského sdružení Cesta za snem se uskuteční charitativní projekt na podporu Simonky Smutné s názvem Výstup na Sněžku pro Simonku. Akce proběhne na Den dětí, tedy 1. června 2013. Expedice odstartuje na vrchol hory Sněžky z několika míst – z Pece pod Sněžkou, z Boudy pod Sněžkou a dalších. Současně s hlavním výstupem na nejvyšší českou horu bude připraven doprovodný program formou happeningu s ohledem na den konání, tedy na Den dětí. Hry, soutěže, zpívání nebo malování, tím vším se budou děti bavit. Dospělí budou moci změřit síly ve sportovních a vědomostních kláních. Vítáni jsou všichni bez rozdílu pohlaví, věku nebo zdravotního stavu. Čtyřletá Simonka Smutná z Mladé Boleslavi musela po onkologické léčbě podstoupit amputaci levé nohy v půlce stehna. Podle odborného lékařského posouzení, které holčičku zařadilo do prvního stupně postižení, je však téměř zdravá. Pro svůj handicap ale nebyla přijata do klasické mateřské školky. Pokud by rodiče na přijetí trvali, musela by školku navštěvovat s osobním asistentem, kterého by si ale museli hradit ze svého. Simončini rodiče se spojili s ostatními rodiči podobně postižených dětí a snaží se situaci změnit. Sepsali petici. Jedním z lidí, kteří chtějí Simonce pomoci, je paralympionik Jaroslav Petrouš. Příběh Simonky ho zaujal už proto, že sám řeší obdobné problémy – v roce 2011 podstoupil amputaci levé nohy. Společně s kamarádem Mirkem Formánkem vymyslel projekt „výstupu na nejvyšší českou horu“, jehož výtěžek bude určen na nákup nejnutnějších kompenzačních pomůcek, příspěvek na asistenta či na pokrytí dalších nezbytných nákladů na zkvalitnění Simončina života. Amputář Jaroslav Petrouš se rozhodl, že podnikne tuto extrémní cestu, aby tak pomohl čtyřleté Simonce a jejím rodičům, ale také aby upozornil na problém, který tíží více lidí v podobné situaci. Chce inspirovat a vyzvat k podpoře každého, kdo není lhostejný. Výtěžek ze sponzorských darů a z prodeje upomínkových předmětů a triček bude předán rodičům Simonky na pořízení kompenzačních pomůcek a zajištění osobního asistenta. Další podrobnosti se dočtete na http://www.cestazasnem.cz/projekty. 


M03_2013.indd 1

pokračovat. Tuto větu jsme už bohužel museli v našem měsíčníku napsat mnohokrát. Na neschopnost státu vysvětlovat reformy si ve svém sloupku stěžovala i Jiřina Šiklová, na niž shodou okolností reaguje další čtenář. (red)

2/15/2013 1:28:14 PM

Vážený pane Novotný, díky za vaši glosu. Paní Šiklovou jistě potěší, že si s chutí čtete její sloupky. Lidé často bezpochyby nerozumějí ani řeči úřední, ani záměru celé normy, kterou někdo navrhl. Je však problematické ohánět se pojmem „normální člověk“. Těžko říct, kdo se za tím skrývá. (red)

Zase ty sKarty! Chaos a zase chaos Vážená redakce, cítím potřebu se s někým podělit o výkřik: Už zase ty sKarty! Pořád se kolem toho nadělalo, kolik peněz už to muselo stát – a teď se z televize dozvídám, že se na to tedy asi vykašleme. Zkusili jsme to, nepovedlo se, nevadí, jedeme dál… Česká spořitelna buď dostane, co si nechala podepsat, nebo na Českou republiku podá arbitráž a my to všichni zaplatíme, aniž by se našel jeden odpovědný člověk, který za tím vším stojí a pod smlouvy dal svůj podpis. Z mého pohledu by měl největší odpovědnost nést bývalý ministr Drábek, ale pochybuji. Já vlastně nemohu říct, jestli jsem odpůrce nebo přívrženec sKaret, jen mě fascinuje ten chaos a neprůhlednost, které kolem toho všeho panují. Neuvěřitelný amatérismus v rozhodovacích a legislativních procesech, kdy se nadhodí nedomyšlený polotovar a ono to snad nějak dopadne, uvidíme za pochodu. Vysvětlení pro veřejnost je mizerné. Není divu, že se pak konají demonstrace proti zavedení prakticky obyčejné průkazky, která vám navíc umožní vybírat peníze. Kdyby se takhle zmateně a živelně nechoval stát, ale nějaký uživatel sociálních služeb, tak si řeknu: fajn, má na to na nárok. Ale kdo má dělat opatrovníka státu? Co kdybychom si pro změnu do jeho vedení někdy postavili kompetentní profesionály? S pozdravem Petr Svítil, Mladá Boleslav Vážený pane Svítile, chápeme vaše postoje a jistě s nimi nejste sám. V době uzávěrky tohoto čísla nevíme, jak bude projekt sKaret

Nízké ceny půjčoven jsou vstřícnou službou Dobrý den, když jsem si přečetla článek o kompenzačních pomůckách, překvapily mě nízké ceny půjčovného. Například elektrický vozík stojí 45 korun na den. V současné době na něj mám nárok jednou za sedm let. Když tedy použiji jednoduchý výpočet 365 (počet dní v roce) násobeno sedmi a to násobeno 45, dostanu částku 114 975 Kč. Za to přece nemohou nový vozík vůbec pořídit, natož ho ještě opravovat. Jak je to možné? To by vyšlo levněji si vozík na sedm let půjčit než si pořídit vlastní! Zdraví Helga Volfová, Chomutov Vážená paní Volfová, půjčování kompenzačních pomůcek není ziskové podnikání, ale spíše vstřícná služba. Fungování je často dotované z rozpočtu organizace, která půjčovnu vede. Poplatky za pronájem přitom jen částečně kryjí provozní náklady. Ceny zápůjček musejí být na takové úrovni, aby byly pro uživatele dostupné. Teoreticky tak může sedmiletá zápůjčka vyjít levněji než vlastní nový vozík, ale není to tak jednoduché. Jednak vozík nebude „ušit“ vám na míru a zároveň vám nikdo na sedmiletý pronájem nepřispěje. Nehledě na fakt, že na takový „výhodný“ pronájem bude muset někdo celou dobu připlácet za uživatele. (red)

Vozík pro chudé Dobrý den, díky za článek Štěpána Beneše o vozíku pro třetí svět. Člověk si při pohledu na ty fotky uvědomí, v jaké bavlnce si tady žijeme. Rychle jsme si zvykli na kvalitní materiální vybavení a zapomínáme na dřevní doby před rokem 1989, kdy byl člověk rád, že vůbec nějaký vozík má. Jsme za dnešní stav dost vděční? S pozdravem Ondřej Bauer, Klatovy Vážený pane Bauere, díky za vaši poznámku. Pro pokrok je určitě dobré poměřovat se s těmi před námi. Máte však pravdu, že vděčnost a pokora za to, čeho už jsme dosáhli, je také potřeba. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA


Mário Bihári

Josef Cerha

Jaroslav Pata

Milan Pešák

hudebník

ředitel Tyfloservisu

senátor

Protože vystupujeme na různých místech, mění se sály, pódia, neobejdu se bez cizí pomoci. To je bariéra, kterou se mi nikdy asi nepodaří překonat.

V životě jsem musel a musím překonávat celou řadu bariér. Která je ta největší, je ale těžké říct. Hodně vždycky bolí ta, před kterou právě stojíte. Stále mě trápí informační bariéra. Nemohu si na stole před sebou rozložit pět tlustých knih a z nich si elegantně, snadno a v přiměřeném čase udělat potřebné výpisky. Ani digitalizace dostatečně neléčí. Stále je to nepřehledné, dlouhotrvající a únavné. Při veřejných vystoupeních bych si přál mít možnost jen tak komentovat powerpointovou prezentaci. Je velmi stresující být ve společnosti sám, bez někoho blízkého, kde není osoba empatická a obětavá. Často nevím, jací lidé jsou přítomni, jaké pokrmy nebo jaké tiskoviny se podávají, kde je WC.

Český svaz zrakově postižených sportovců

Jako hudebník se potýkám například s tím, že nemohu číst noty a akordy, když hraji s jinými hudebníky, musím mít všechno důkladně naposlouchané. Teď například vystupuji se skupinou Plavci, a zatímco jako vidící bych si stáhl jejich písničky s akordy z internetu, musím si je přehrávat a učit se akordy, což je časově náročnější. 

Pro mě bylo a je největší bariérou to, že jsem po úraze přišel o zrak. S tím se vyrovnávám neustále, ale naučil jsem se s tím žít. Daleko snadnější jsou architektonické bariéry, které rovněž jsou a budou neustále. Díky práci organizací, které se zabývají právě odstraňováním těchto bariér, je náš život a pohyb snadnější než před léty.

Jakou největší bariéru jste musel bez zraku překonat?

Poslední dobou si nějak víc uvědomuji omezené možnosti vnímání výtvarného, resp. vizuálního umění. 

Velkým problémem jsou např. lešení a výkopy. Díky různým proškolováním a propagaci v médiích, především v časopisech vydávaných SONS, se osoby se zrakovým handicapem seznamují s novinkami, které usnadňují samostatný pohyb. Dalším důležitým faktorem je zdravá veřejnost, která je k nám někdy poněkud lhostejná. Ale i v tomto je díky propagaci vidět markantní zlepšení. Vím, o čem píši, neboť jsem dnes a každý den ve styku s těmito lidmi. 

Nějaké bariéry jsou přede mnou pořád. Něco překonáš a naučíš se a zjistíš, že potřebuješ zase něco dalšího. Platí to i v chůzi. Učil jsem se chodit jako nevidomý ještě na gymnáziu, kdy jsem zrak už ztrácel, ale ještě viděl. Trénoval jsem s klapkami na očích. Pak jsem přestal vidět na počítač. Bylo těžké navázat kontakt například s holkama na zábavě na internátu. Stále mám potíž při jednáních vůbec poznávat lidi, kde právě jsou. I když se sedí u stolu, často přebíhají, musím se orientovat, kde právě sedí nebo stojí. Když chci s někým hovořit důvěrněji, nepoznám, jestli je právě na druhém konci místnosti sám. 

DOBRÉ ZPRÁVY Kurz pro asistenty. Kurz vhodný pro asistenty pedagoga začíná 28. 5. 2013 v Praze, bližší informace najdete na www. simp.cz. Kurz má omezenou kapacitu, přihlásit se je třeba co nejdříve na [email protected]. Tábor se slevou. S dostatečným předstihem nám dal na vědomí Petr Vysuček informace o letošním táboře určeném především pro pokročilé a začínající tlumočníky českého znakového jazyka. Tábor je naplánován na 3.–10. 8. 2013 do rekreačního střediska Věšín u Příbrami. Jet mohou neslyšící i jejich rodinní příslušníci, kteří se chtějí formou hry jazyk učit. Podrobnosti najdete na internetových stránkách organizátorů (Pevnost – České centrum znakového jazyka, Institut Neslyšících pro specializované vzdělávání): http://www.inpsv.

6

com/tabor. Ti z tlumočníků, kteří se účastnili běhů v roce 2011 a 2012, dostanou slevu 500 Kč (za jednu účast sleva 300 Kč). Knihovna i pro nevidomé. Součástí nové městské knihovny v Hradci Králové je i samostatné zvukové oddělení pro nevidomé. V budově, která dříve sloužila jako textilní továrna Vertex v centru města, se „vyřádil“ známý architekt David Vávra. Industriální objekt přeměnil na otevřené kulturní centrum, zvýšil využitelnou plochu původní stavby ze 4500 na 5600 metrů čtverečních. To umožnilo sestěhovat do nové knihovny fondy z více skladů rozptýlených po městě. Jste zaměstnatelní? Otestujte se! V rámci mezinárodní kampaně Get Online Week 2013 je v české verzi zpřístupněn

testovací nástroj pro uživatele internetu, kteří si chtějí ověřit své schopnosti v oblasti informačních technologií. Tyto dovednosti jsou často klíčové při hledání zaměstnání. Na internetové adrese www.getonline.cz naleznete srozumitelný test Skillage, v němž se po zodpovězení jednotlivých otázek rovnou dozvíte správné odpovědi. Dotazník, jehož vyplnění vám nezabere více než pět minut, napomůže lepšímu vyhodnocení kampaně. Květen plný akcí. S květnem nepřichází jen láska, ale také kupa konferencí, veletrhů a akcí. Od 14. do 17. 5 se v Brně odehraje Rehaprotex, tradiční veletrh poskytovatelů zdravotní, rehabilitační a sociální péče. Ve dnech 23. až 25. 5. se můžete vydat do Pardubic na Národní abilympiádu, každoroční celorepublikovou soutěž pracovních

schopností a dovedností osob se zdravotním postižením. Mezinárodní konferenci aplikovaných pohybových aktivit lze navštívit od 23. do 24. v Brně ve zdejším univerzitním kampusu. Za volantem snadněji. Opel v ČR zavádí unikátní program HANDYCARS. „Cílem našeho projektu je skutečně komplexní podpora osob se zdravotním postižením – od prvotního poradenství při výběru vhodného vozu přes zařízení jeho přestavby na ruční řízení až po financování a pojištění,“ tvrdí Pavel Šilha, ředitel českého zastoupení značky Opel. Kromě osob se zdravotním postižením je projekt Opel HANDYCARS určený také pro organizace pro zdravotně postižené, neziskové a charitativní organizace a také pro válečné veterány.  (ph)


Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje nový projekt Konta BARIÉRY, který pomáhá lidem s postižením vybírat vhodné automobily? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Karla Křepelková z Jistebníku. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

í kč up 20 K o h o to is u lé ite at to so p ří te pl ed Př ča d p o č / p o n to r y k 3 0 k K o r ié ý v ý t i s Ba t l i v

áč:

v Ko řej h nd y Bů O ř k ará ms ý f ro om kne vid e ře e N ks Ja Je

dn

o

ww

uz

es.c

Ča

z

so

pi

s

pr

o

ty

,

e kt

ří

se

v ne

zd

áv

aj

í

●

5/

20

na

4/2013

●

●

ww

13

w.m

uz

es.c

z

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

Mentálně postižení mají velkou šanci na delší život

Ča

so

pi

s

pr

o

ty

strana 8

11

, k t

eř

í s e

ne

vz

dá

va

Ko to u p í ča h o to p o so p K o d p o is u B a n to ří te r ié ry ot liv ý

Po ži zo Ga vot rruho lóo od dn vý iny ý ch

stra

●

w.m


jí

●

3/

20

13

●

Je

dn

vý

stra

na

M0

3_2

013

9:26

.ind

d

1

3

11

tis

k

30

kč

/ P ř

ed

pl

at

ite

lé

20

kč

AM

11:5

/201

4/16

M04_2013.indd 1

Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení: dd

1

3/14/2013 6:00:08 PM

ulice:

číslo popisné: 2/15

/201

ie.in

013

3

– kop

název organizace:

1:28

:14

5_2

M0

PSČ:

PM

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem

fakturou

telefon:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 380 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Téma: Nevidomí ■ O svém zraku rozhodujeme do velké míry sami. ■ Přibývá seniorů, přibývá makulární degenerace. ■ Vymizí dědičná poškození zraku?

Martin Filipec:

O českých, čili evr Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

V jakém stavu jsou české oči? Ve stejném jako v jiných evropských zemích. Když vezmeme v úvahu jisté genetické předpoklady, trochu jiná situace je třeba v Asii, kde je populace mnohem více krátkozraká. Na druhé straně my trávíme více času v klimatizovaných prostorech, takže například více trpíme tzv. suchým okem. A jak se chováme ke svým očím my, vaši potenciální pacienti? Stejně jako k celému svému organismu. Všichni vidíme a rádi vidíme, že se opravdu mění přístup ke zdraví. Ale ještě dost pomalu. V celé Evropě jako by přetrvávala – použiji možná expresivní výraz – jistá infantilita. Máme představu, že se o nás někdo postará. Ovšem opravdu špičková péče, a zrak takovou jistě potřebuje, je finančně docela náročná. Takže jde o důležitou investici a tu už zřejmě jen veřejné finance přestávají zvládat. Když říkám investice, musím jako oftalmolog připomenout, že dobrý, funkční zrak je předpokladem vykonávání mnoha zaměstnání. A v době, kdy volných pracovních míst není mnoho, mohou právě nemocné nebo poškozené oči představovat velkou nevýhodu na pracovním trhu. To je souvislost, kterou ještě mnoho lidí nechápe. Rád bych viděl, kdyby si mnohem více lidí uvědomovalo vlastní možnosti, jak chránit své zdraví, tedy i oči. Pomalu se mění zaběhané návyky ve stravování, pomalu se mění vztah ke zdravému pohybu, nijak výrazně neklesá počet kuřáků cigaret. A právě tyto nedobré tradice pak docela jasně ukáže při vyšetření oko pacienta. Jaká největší nebezpečí pak na naše oči čekají? Některá ovlivnit můžeme, jiná ne. Velká část patří bohužel do skupiny druhé. Největší hrozbou jsou onemocnění sítnice. Nejčastěji je to věkem podmíněná makulární degenerace neboli změny v místě nejostřejšího vidění, ve žluté skvrně. Máme už ale řadu možností, jak tento proces zastavit nebo zpomalit. Glaukom, zelený zákal, dnes umíme včas odhalit a předejít trvalým poškozením. A šedý zákal je dnes velmi častou

8

a úspěšnou operací. Nicméně vyžaduje precizní provedení. Co tedy může pacient pro svůj zrak udělat sám? Strava, především dostatek vitaminu D, tedy mořských ryb. A pak je tu práce – osm hodin před monitorem počítače opravdu škodí. Zejména v klimatizované místnosti. Klimatizace a oči? Nová souvislost? Klimatizace může vyvolat vážné oční problémy, zejména u lidí, kteří mají narušený slzný film. Při dlouhodobé práci se ještě k tomu sníží frekvence mrkání, oči pálí a horní vrstva oka může být poškozena. Jak často nám hrozí úplná slepota? Mnohem méně než před čtyřiceti padesáti lety. Dříve jsme se setkávali se slepotou způsobenou očními úrazy, především poleptáním očí při hašení vápna. Takových úrazů dnes výrazně ubylo. Dokonce ani někdy kritizované adrenalinové sporty nám ordinace nezaplňují. Kuriózně se občas objeví úraz po úderu tenisového míčku, ještě řidčeji po zasažení míčkem golfovým. To jsme dřív neznali vůbec. O glaukomu jsem už mluvil, diagnostické i léčebné možnosti se výrazně zlepšily, informovanost pacientů je mnohem lepší, takže i tady úplná slepota hrozí mnohem řidčeji. Tradiční příčinou slepoty bývala cukrovka. A dosud stále je u těch lidí, kteří nechodí na preventivní prohlídky k praktickým lékařům, nezdravě se stravují, trpí nadváhou nebo obezitou. Diabetes je

�

info Kdo je prof. MUDr. Martin Filipec, CSc. Zakladatel a hlavní lékař Evropské oční kliniky Lexum. Toto pracoviště je dnes součástí mezinárodní sítě špičkových oftalmologických zařízení Optegra. Profesor Filipec působil několik let jako přednosta Oční kliniky 1. lékařské fakulty UK. Studoval ve Francii, pracoval i na Harvardově univerzitě. Přední světový oční chirurg, pravidelně operuje ve Velké Británii a je členem mnoha mezinárodních odborných společností.

Profesor Martin Filipec dnes patří stejně jako další čeští špičkoví oftalmologové k uznávaným mezinárodním autoritám.



Genová léčba je stále ještě v začátcích. Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše možnosti zasáhnout přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé.

opských očích


9

Téma: Nevidomí

A pak je tu práce – osm hodin před monitorem počítače opravdu škodí. Zejména v klimatizované místnosti. druhu epidemie. Neléčená, nekom� svého penzovaná může vést ke ztrátě zraku,

poškození srdce, ledvin i k nepříjemným amputacím končetin. Ale musím říci, že možnosti diagnostiky i léčby tzv. diabetické retinopatie se v očním lékařství v uplynulých letech podstatně zlepšily a dnes už se diabetik v zásadě nemusí bát slepoty. Ale opakuji – diabetik ukázněný, léčený a spolupracující. Vidíte nové problémy v dnešní běžné praxi – místo k lékaři chodíme k optikovi, tam nás vyšetří, předepíší brýle a čas v ordinaci jsme ušetřili? Tato praxe je běžná a není škodlivá. Většina optometristů, kteří v prodejnách působí, má dobrou kvalifikaci a dokáže rozpoznat, zda oko potřebuje jen korekci brýlemi nebo čočkou. Skoro bych si byl jist, že když zjistí symptomy vážnějšího onemocnění, navrhne vám návštěvu lékaře. Ale musíte se chovat zodpovědně, máte-li v rodině zelený zákal, nečekejte na cizí pokyny a nechte se odborně vyšetřit. Dříve neřešitelná oční onemocnění pomáhá léčit technika. Lékařova zkušenost je však nenahraditelná.

SLOUPEK Daniely Filipiové

Co byste poradil lidem, kteří mají vážně poškozený zrak vrozenými vadami a chtějí přivést na svět děti? Mají se bát? Myslím, že tady máme v Česku ještě dost velký dluh. Žádné pracoviště, které by se specializovalo na genetická oční onemocnění, nemáme. Centrum, které by shromažďovalo informace o všech pacientech, bylo i v kontaktu se zahraničními laboratořemi a měli jsme možnosti přesnější diagnózy, a tedy i případného preventivního zákroku, bychom jistě potřebovali. Můžeme se dočkat vymýcení těchto vad? Genová léčba je stále ještě v začátcích. Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše možnosti zasáhnout přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé. Takže zatím umíme poradit, ale léčit moc ne. Jak znám přední špičková pracoviště, možnost opravy genetického kódu bude zcela jistě dříve nebo později možná. Jsem si tím téměř jist. Vaše proslulost se neopírá jen o odborné výsledky, ale také o zvláštní humanitární aktivitu – jezdíte léčit a operovat do nejchudších afrických zemí. Je to pro vás stále důležité? Určitě je. Všichni bychom si měli občas připomenout, v jak dobrých a (z pohledu většiny světa) možná i komfortních podmínkách žijeme. Před pěti lety jsme založili Světlo pro svět a jsme součástí evropské organizace, která tuto aktivitu rozvíjí. Takže s kolegy s Rakouska, Belgie a Nizozemska se snažíme, aby např. v Etiopii, Burkině Faso a dalších zemích dostali někteří alespoň kousek pomoci, která je u nás naprosto samozřejmá a dostupná všem. My tam můžeme jen trochu nahradit úplně chybějící péči a tak trochu zlepšit životní šance našich pacientů. Rozhodně nevyřešíme příčiny tamější chudoby a zaostalosti. Ale lékař má léčit vždycky, když to jen trochu jde. 

Lékaři se musí učit Poslední měsíce se řeší problém sKaret. Tento systém souvisí, jak všichni víme, se způsobem výplaty sociálních dávek. Projekt jako takový, jeho základní myšlenka, rozhodně nebyl a není špatný. Centralizace výplaty dávek, a zejména úspora za poštovné je správná úvaha. Bohužel realizace projektu měla a má své mouchy. Nechci zde diskutovat o tom, zda je výhodnější projekt zcela zrušit nebo jej upravit tak, aby byl jednak pro stát úsporný, ale především aby byl výhodný pro klienty. Elektronizace výplaty dávek nás stejně v budoucnu nemine. Je ale třeba realizovat systém tak, že nebude klienty zatěžovat a ještě jim komplikovat život. V souvislosti s dávkami mě však trápí jiná věc, a sice nárok na příspěvek na péči a jeho výše. Systém, který zákon o sociálních službách zavedl, svým způsobem zachoval plošnost výplaty, respektive nároku na dávku. Znám mnoho lidí, kteří jsou v různých stupních závislosti, a vím, že mnozí tento příspěvek nepoužívají na nákup služeb (což je jeho smysl). Tím ze systému „utíká“ nemalá částka, ze které by mnohé organizace vyžily, rozuměj „přežily“, a tak mohly poskytovat klientům své služby. Na druhou stranu lidé ve vyšších stupních závislosti, především ti ve čtvrtém, mají velké finanční problémy s tím, aby si mohli zajistit nutné služby. Navíc je zde stále ještě problém s přiznáváním stupně závislosti posudkovými lékaři, kteří neumějí posuzovat klienta a jeho potřeby celkově, tedy i se sociálním aspektem. Neumějí posuzovat podle evropských standardů (i když se podle mých informací blýská na lepší časy – ministerstvo zdravotnictví školí posudkové lékaře tak, aby tento typ posuzování zvládali). Jde o to, že při přiznávání dávky se musí vycházet nejen ze zdravotního stavu – míry handicapu, ale i z konkrétních potřeb klienta, prostředí, ve kterém posuzovaný žije apod. Pokud se opravdu začne tím, že se lékaři naučí posuzovat klienty takto komplexně, bude to jen krok k tomu, aby se dávky nestanovovaly pevnou částkou, ale aby byly finance poskytnuty ve výši skutečných, ale zejména potřebných nákladů. Vydělají na tom obě strany – klienti i stát.  Autorka je senátorka.

10



■ Nevidomý romský evangelický farář Ondřej Kováč pět let marně hledá farnost. ■ Úspěšně vystudoval vysokou školu, oženil se, má tři děti. ■ Na Vysočině proti romskému faráři sepsali farníci petici.

Bratr Ondrejko

Letos na jaře Ondřej Kováč kázal věřícím evangelické církve dvakrát v Táboře.

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

O

smatřicetiletý Ondřej Kováč z Jindřichova Hradce překročil ve svém životě hodně Rubikonů a vysokých zdí. Pochází z Chomutova, je Rom, ve třech a půl letech přestal vidět. Přesto vystudoval teologickou fakultu, oženil se, má tři děti, stal se farářem evangelické českobratrské církve a rodina úspěšně překonala těžkou nemoc nejstaršího syna. V současnosti však svou profesi nevykonává. Už když se hlásil na vysokou školu, slyšel od zástupců církve, v níž chtěl po vystudování vykonávat práci faráře, že studovat může, ale z jejich pohledu farářem českobratrské církve být nemůže. „Nikdo mi to nedal písemně. Tehdejší synodní senior tvrdil, že bych se, protože nevidím, nemohl starat o sbor, nemohl bych ho řídit, křtít, pohřbívat. Neuměl si to představit. Ať studuji, když mám o to zájem, ale nic víc,“ popisuje složité začátky. Na seznam čekatelů, kteří se mohou hlásit o uvolněná místa farářů, ho prý nezapíšou.

Církve nemají jasnou koncepci Ondřej přesto školu s úspěchem vystudoval. Poctivě absolvoval, jak říká, minimálně


devadesát procent přednášek. „Jinak to ani nešlo. Nosil jsem s sebou diktafon, všechno si nahrával, na koleji pak přednášky přehrával. Později získal příspěvek na počítač, získával potřebné texty a přehrával je zvukovým editorem. Jeho diplomová práce patřila k pozoruhodným počinům. Objel celou republiku, hovořil s faráři různých církví i s Romy a výsledkem byla studia zabývající se přístupem církví k Romům. „Už je to deset let, situace se možná změnila, možná ne. Tehdy jsem zjistil, že Romové měli o křesťanství zájem, že jim dalo naději na pozitivní budoucnost. V jednotlivých církvích začaly vznikat ostrůvky, kde se o Romy zajímali, lidé se jim věnovali hlavně v sociální oblasti, vytvářeli pro Romy kluby. Byly to však individuální projekty jednotlivců či malých skupinek. Domnívám se, že osmdesát procent těchto aktivit už neexis tuje. Lidé, kteří se tomu věnovali, kteří tomu dali mnoho vlastní energie, ale nebyla odezva. Chybu jsem viděl v tom, že nebyli podporováni vlastní církví. Občas je vedení pochválilo, ale neviděl jsem u církví jasnou koncepci v přístupu k Romům. To jsem

ve své diplomové práci kritizoval,“ vzpomíná Ondřej Kováč. Po absolutoriu se situace obrátila. Změnil se synodní senior, církev uznala, že Ondřej úspěšným absolvováním fakulty i přístupem je člověkem způsobilým k vykonávání farní činnosti. Byl zapsán na seznam farářů, musel si však najít sbor, kde by mohl absolvovat cosi jako zkušební, zaváděcí období. Dohodl se s farářem v Šumperku, rok prožil pod jeho dohledem a byl komisí uznán jako úspěšný absolvent praxe.

Petice: Prý by přivedl jiné Romy Přesto nebylo vše bez potíží. V Šumperku nebyla ani tak výhrada k jeho původu, zpočátku někomu vadilo, že ne všechny postupy běžné v evangelické církvi vykonává tak, jak byli věřící zvyklí. „Byly to maličkosti, že například nedělám ty pohyby, které bych jako evangelický farář měl při mši dělat, ale měl jsem dobrého vedoucího, který takové připomínky přešel.“ Při hledání vlastního sboru po této praxi však narazil na skutečné problémy. Kandidoval do jednoho sboru na Českomoravské

� 11

Téma: Nevidomí Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď. Farníci však proti němu sepsali � vysočině. petici. Důvody odporu? Kdo se o něj jako

Manželka, dva synové a nejmladší dcera jsou Ondřejovými pevnými životními pilíři.

o nevidomého bude starat a také – jako Rom by do obce přitáhl další Romy a s tím i problémy… „Nevymýšlím si, jsou na to dokumenty,“ říká Ondřej Kováč, ale ne s lítostí. Jeho spolužáci měli všichni už v tom čase místo, jen on byl stále „bezprizorný“. Naštěstí se v té době ucházel o svou budoucí ženu a černé myšlenky se mu tolik hlavou nehonily.

Ve Mšeně Ondřeje přijali Když se objevil sbor ve Mšeně u Mělníka, přihlásil se a uspěl. Přiznává, že malý sbor farníků byl rád, že se o jejich farnost vůbec někdo ucházel, co je Ondřej zač, zjistili, až když osobně přijel a stal se farářem. „Museli jsme oboustranně připustit každý nějaké kompromisy. Rozhodl jsem se, že i když náklady na bydlení v naší církvi hradí faráři sbor nebo farář platí třeba jen desetinu nájmu, převzal jsem placení energií, dohodl jsem si ale, že když někam budu potřebovat zavézt, farníci se o to postarají.“ Jeho „licenci“ farníci v Mšeně obnovovali každý rok (zvyklostí je, že faráře farnost schvaluje na deset let), pokaždé mu vyslovili svou důvěru. Zvládal svatby i pohřby, evidenci a veškerou administrativu. Co mohl, psal na počítači, se zápisy do úředních knih mu pomáhala manželka. „Pochopitelně mě pozorovali, jak se pohybuji po kostele, jak se se vším vyrovnávám. Někteří měli výhrady, ale časem, když viděli, že jsem dobrý farář, mě přijali.“ Přesto ze Mšena v srpnu 2008 odešli. Příčinou bylo špatné ovzduší, Ondřej Kováč říká, že kvůli smogu, kvůli tomu, že lidé v okolí topili uhlím a kdoví čím ještě, nemohli v noci ani větrat, manželka začala mít problémy s dýcháním, neprospívalo to dětem. Nebylo snadné učinit rozhodnutí, ale zdraví rodiny bylo přednější než Ondřejova vytoužená práce faráře. Ondřej psal na sbory, kde sháněli faráře, ale tentokrát už neuspěl. Někde mu sdělili, že by jako nevidomý práci nezvládl, jinde slyšel, že by se s ním věřící těžko kontaktovali. „O skutečných důvodech se mohu jen dohadovat,“ komentuje marnou snahu.

Překonali synovu nemoc Nakonec hledali jen nové bydlení, nové působení neřešili. Rok a půl žili v Humpolci, v bytě, který patřil církvi, ale bylo tam příliš vysoké nájemné, hledali proto dál. Podařilo se jim sehnat byt v Jindřichově Hradci. Se stěhováním jim pomohl zdejší evangelický farář David Balcar, byl vlastně první člověk, kterého ve městě poznali. Byl také první, který jim pomohl v těžkém období. Tři dny po přestěhování do Jindřichova Hradce začal mít syn Timoteus zdravotní problémy – lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Chlapec strávil sedm měsíců v českobudějovické nemocnici, po celou dobu s ním Ondřej v nemocnici žil; manželka zůstala s mladším Vincentem a pětiměsíční Kristýnou v Jindřichově Hradci.

12

Příležitostně však v jeho případě znamená dvakrát třikrát v roce, což ho neuspokojuje. „Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď. Někdy si i se ženou klademe otázku, co dál. Jestli být tady a nepracovat nebo se zase přesunout jinam a zkusit štěstí.“

Jak se řekne romsky Bůh

V Jindřichově Hradci jen vypomáhá, přesto se naděje na vlastní sbor zcela nevzdal.

„Když se synův stav stabilizoval a už mohl být víc doma než v nemocnici, začal jsem hledat možnosti pro nějakou práci ve sboru. Sice jsme se s farářem nedohodli, že bych třeba jednou za měsíc za dva kázal, ale když má dovolenou nebo někam musí jet, přebírám kázání za něj.“ Ondřej se naučil pohybovat po kostele bez bílé hole, našel si orientační body. „Nedělám to kvůli tomu, že by někomu vadilo, že bych ťukal holí. Ale jsem přesvědčen, že když je to možné, má se člověk přizpůsobit podmínkám jako zdraví lidé.“ Příležitostně proto káže buď v Jindřichově Hradci, nebo dojíždí do Tábora.

Dobře ví, že tam, kde žije s rodinou nyní, je nesnadné sehnat práci i pro lidi bez handicapu. „V církvi, kde jsem byl ustanoven farářem, je situace tak špatná, že lidé nějak odlišní, jiní, jsou pro ně velkým břemenem. V mém případě je těch handicapů asi hodně. Pro církve je těžké přijmout nebo si představit ve svém středu někoho, kdo je nepochopitelný zevnějškem, svým životem, komu nerozumějí. Řekl jsem si: Proč se neustále někam cpát? Nikdo se ani nezajímá, co handicapovaní mohou a co už ne. Nechtějí takový problém řešit a jsou rádi, že ani já to neřeším,“ říká hodně otevřeně Ondřej Kováč. Je šťastný, že se synův zdravotní stav hodně zlepšil, chodí do školy, může žít zase běžným životem. Farářem by byl rád, ví, že by to byla určitá stabilizace jejich rodinného života po všem, čím si prošli. „Tady ale není žádná jiná práce pro mě mimo církev. Na handicapovaného člověka se dívají obecně špatně, nejen na Roma a nejen v církvi.“ Ondřej Kováč se proto alespoň částečně realizuje na svých webových stránkách bratrondrejko.cz. Vedle svých úvah tady sepisuje romsko-český slovník. „Myslím si, že je to pro lidi, kteří rádi poznají něco z romského prostředí, z romské kultury a jazyka. Snažil jsem se tam dát věty a slova, která prozrazují něco o běžném životě Romů. Jak se pozdraví, jak se řekne romsky Bůh, Vánoce, aby lidé věděli, že co v češtině běžně používají, je stejně běžné i v romštině.“  Více fotografií k tématu na www.muzes.cz



■ Úspěšná paralympionička se připravuje na Soči 2014 v kanadském Vancouveru. ■ Úřady jsou k handicapovaným vstřícné, musíte si ovšem sami zjistit, na co máte nárok. ■ Nejtěžší bylo shánění práce, ceny v obchodech jsou ve Vancouveru vyšší než jinde.

Anna Kulíšková:

Když skončila škola, nastalo peklo

Vancouver není pro Annu neznámé místo, závodila tu na paralympiádě v roce 2010. Autor: Pavel Hrabica Foto: archiv Anny Kulíškové

Jak proběhl let do Vancouveru s vodicím psem na palubě? Co se týče letu, nejsložitější bylo získat informace, co všechno potřebuji k tomu, abych mohla letět s vodicím psem. Vzhledem k tomu, že to není příliš obvyklé, tak o tom nikdo nic neví a nikdo vám neporadí. Když se mi po dlouhých peripetiích podařilo přece jen informace získat, začalo samotné vyřizování dokumentů. Zase se mi potvrdilo, že když narazíte na ochotné lidi, kteří chtějí pomoci, není problém s ničím. Měla jsem strach, aby mi psa někde nezabavili, přestupovali jsme totiž v Británii a tam jsou na všechno velcí pedanti. Komisař v Londýně kontroloval důkladně každé písmenko a číslo ve všech dokumentech, naštěstí jsme prošli. Pes cestoval se mnou v kabině, celý let prospal


a letušky se na něj chodily nevěřícně koukat a ptaly se, jestli je pod prášky. Měla jsem strach, jak to vyřešit s venčením, a měla jsem připraveno několik variant. Můj zlatý pejsek vydržel z Prahy až do Vancouveru před letiště ke stromku, celkem to bylo 17 hodin. Jak jste si zvykala na nové prostředí? Hned první den byl naprosto úžasný. Kamarád měl cestu do Whistleru, tak nás vzal s sebou. Prošla jsem si místa, kde jsem trávila čas při paralympiádě, a ve skoro letním počasí se mi tu líbilo ještě více než v zimě. Byl to krásný začátek, člověk byl plný očekávání a nabit pozitivní energií. Vancouver jste si jako místo pro přípravu a současně studium vybrala na základě zkušeností z paralympijských her 2010? Po ukončení vysoké školy jsem si řekla, že je nezbytné udělat něco s mojí mizernou angličtinou. Rozhodla jsem se pro kurz

v zahraničí, a protože jsem předtím v Kanadě absolvovala závody světového poháru a nakonec se zúčastnila i paralympiády, zdál se mi Vancouver jako dobrá volba. Říkala jsem si, že se budu moci učit anglicky a při tom lyžovat. Na Vancouveru mě lákalo i to, že během hodiny jste od oceánu na zasněžených kopcích, a také jsem toužila poznat krásnou přírodu Britské Kolumbie. Zatím jsem si nic z toho příliš neužila. Celý podzim a zimu ve Vancouveru pršelo a na výlety nebyla příležitost. Víza mám ale na rok, takže doufám, že zbývajících šest měsíců přinese alespoň pár hezkých zážitků. V čem se liší ve Vancouveru podmínky pro nevidomé? Údajně jste při shánění bydlení měla problémy, aby ubytovatelé přijali vodicího psa. Sehnat podnájem, kde by nebyl překážkou pes, nebylo jednoduché, ale nakonec vše dobře dopadlo. Jinak místní úřady jsou

� 13

Téma: Nevidomí Najednou jste v cizí zemi, všechno je jiné a nové, se vším se musíte poprat sami a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro mě hrozně skličující. Vrátila se (tentokrát i s vodicím psem) na místa svých velkých sportovních úspěchů.

První tři měsíce kanadského pobytu se Anna v kurzech zdokonalovala v angličtině.

info Kdo je Anna Kulíšková Patří k nejvýraznějším postavám českého sportu handicapovaných, je členkou Českého svazu zrakově postižených. Její zrakový handicap se nazývá trubicové vidění – ze zorného pole zdravého člověka vidí jen čtyři stupně. Vystudovala Pražskou konzervatoř Jana Deyla. Rodačka z Plzně (1986) je vynikající lyžařka a má na svém kontě výrazné domácí i zahraniční úspěchy. Medaile sbírá na paralympiádách i ve světovém poháru. Má tři Křišťálové globusy za sjezd s Super-G, stříbro a bronz z paralympiád v roce 2006 a 2010, medaile z mistrovství světa. Letos se na příští paralympijské hry připravuje ve Vancouveru.

vstřícné, vystavili nám místní průkaz � velice vodicího psa, abychom neměli nějaké nepří-

jemnosti, a také průkaz na dopravu pro lidi s handicapem. Samozřejmě za vámi nikdo nepřijde, nezaklepe na rameno a neřekne: Slečno, vy asi nevidíte že, tak tady máte, co potřebujete. Nejsložitější je to všechno zjistit, jak to tady funguje, na co mám nárok. Bylo složité zorientovat se v konkrétním místě, najít si určitá místa a trasy? Doma všechno znáte, tady jste najednou vše znovu objevovat a učit se. Velkou výhodou je, že tady jsou téměř všechny ulice na sebe kolmé a vedou z jedné strany města na druhou pod jedním názvem. Já mám celkem dobrý orientační smysl, všechno si najdu předem na mapě, takže vím, že když vystoupím na určité zastávce, půjdu dva bloky po směru jízdy, odbočím a půjdu ještě tři bloky. Taky se díky interne-

14

tu mohu podívat, jak vypadá budova, kterou hledám. No a zbytek starostí, jako například vyhnutí se sloupu nebo nalezení eskalátorů, za mě vyřeší můj vodicí pes. Také mi pomáhá přítel, který tu se mnou je. Jak se lidé v Kanadě chovají k handicapovaným obecně? Konkrétně ve Vancouveru žije hodně přistěhovalců, takže je to různé a záleží to na konkrétních lidech. Většinou jsou ohleduplní, je znát, že někteří jsou poučeni o komunikaci s handicapovaným, spousta lidí ví, že si vodicího psa nesmějí hladit, ale pak je spousta takových, kteří na psa zamlaskají a pohladí ho při práci nebo mě nechají stát v nacpaném metru, že se ani nemohu chytit tyče. Vloni jste nezávodila, nebo jen minimálně, kvůli financím. Máte ve Vancouveru možnost nějakého výdělku? S hledáním práce to bylo hodně složité. Nakonec jsem narazila na paní z Čech, která tu žije šest let a vybudovala si tu masérské studio. Pracuji pro ni a moc mě to baví. Člověk zkrátka musí mít štěstí na lidi, kteří se nezaleknou toho, že k nim přišel handicapovaný jedinec se psem a žádá ho o místo. Kdy a proč vám bylo nejhůř? Práci jsem sháněla v podstatě od té doby, kdy jsem přijela. Dokud jsem chodila do školy, bylo to fajn, učila jsem se, poznávala nové lidi a věci… Po třech měsících mi ale škola skončila a pak nastalo peklo. V té době jsem si uvědomila, že jsem opravdu člověk s omezenými možnostmi a že zkrátka nemohu dělat to, co zdraví. Bohužel (samozřejmě bohu dík, ale…) jsem byla od malička zvyklá dělat to, co mí zdraví vrstevníci a mnohdy být i úspěšná. Najednou jste v cizí zemi, všechno je jiné a nové, se vším se musíte poprat sami a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro mě hrozně skličující.

Jak nakupujete? A jak trávíte volný čas? Chodíme nakupovat s přítelem, máme vytipované obchody s nižšími cenami, ale i tak je to šílené. Ve Vancouveru je opravdu hodně draho. Volného času moc není, ale když máme štěstí a zrovna vysvitne i sluníčko, jdeme na nějakou delší procházku se psem, podíváme se na hezká místa ve Vancouveru nebo jedeme na hory. Váš kondiční trenér vás trénuje na dálku. Funguje to? Posílá mi tréninky, které plním v posilovně. Dobře mě zná a ví, co potřebuji, já mu pak zase napíšu, jaké to bylo, jak jsem se cítila, nebo konzultujeme po skypu. Funguje to dobře, jsem ráda, že mohu zlepšovat fyzičku, i když jsem pryč. Něco jiného je učit se anglicky a používat jazyk příležitostně a něco jiného je ocitnout se najednou v prostředí na 24 hodin denně. Měla jste zpočátku problémy? Asi nejhorší byl první den ve škole. Po pěti hodinách ve třídě jsem vyšla ven a měla jsem pocit, jako bych právě doběhla maraton. Byla jsem úplně vyčerpaná, opravdu unavená jak po fyzickém výkonu. Asi jsem se nikdy nemusela tolik soustředit tak dlouho v kuse. Postupem času jednak člověk začne rozumět a jednak i získá zkušenosti, zná už konkrétní praktiky, které učitel používá a tak dále. 

Anna Kulíšková je spolu s Romanem Šebrlem a Martinem Kovářem jednou z tváří projektu Konta BARIÉRY Sport bez bariér, který pomáhá handicapovaným sportovcům shánět prostředky na pořízení vybavení.



■ Ivo Budil až do 22 let věřil, že se mu zrak vrátí. ■ Složitá operace se ale nezdařila a musel se ke svému handicapu postavit čelem. ■ Dnes žije spokojený život – stal se masérem, hodně sportuje a je otcem dvou dětí.

Závodí pořád N a vlastně v čemkoliv

Text: Michaela Bučková Foto: Jan Šilpoch

ejvětší neštěstí je naděje, říká Ivo Budil, 46letý nevidomý masér, který pracuje v Praze v Nemocnici na Bulovce. Ví, o čem mluví. Narodil se jako zdravé dítě, dobře si pamatuje rozdíl mezi modrou a červenou barvou. O zrak přišel v devíti letech, když po sobě s kamarády házeli klacky. Trefili ho do oka a on o ně přišel. Později se k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu, a v jedenácti letech přišel o zrak úplně. Musel nastoupit do slepecké školy a začít se vyrovnávat se svým postižením. „Až do 22 let to vlastně bylo jen takové čekání a přežívání. Nebylo to dobré období mého života. Nejhorší byla naděje, že se to zlepší, a tím pádem i odkládání všeho na potom.“ V jeho případě to bylo čekání na operaci. Ta se uskutečnila, když bylo Ivovi 22 let. Jenže nebyla úspěšná. Když se probral z narkózy, lékař mu oznámil, že už nikdy vidět nebude. „Zhroutil jsem se a začal na něj křičet, bylo to strašné,“ vypráví v pražské restauraci, kam dorazil za asistence své fenky Pepi. „Nezbylo mi než se ke všemu postavit čelem,“ říká. Začal sportovat, vybral si práci, které se věnuje dodnes. Stal se masérem. „Byla to trochu z nouze ctnost, ale na druhou stranu – biologie mě vždycky bavila. Byla to dobrá volba,“ dodává. Přiznává ovšem, že díky rozvinutějšímu hmatu umí vnímat napětí ve tkáních, jeho nevýhodou naopak je, že nevidí postavení člověka, nemůže si ho prohlédnout, zda nemá například skoliózu. „Další výhodou je, že se holky přede mnou nestydí,“ dodává se smíchem.

Běžky, kolo i lezecká stěna

Ivo Budil je velký sportovec. Lezeckou stěnu nevidomým velmi doporučuje.


Jeho velkou životní oporou a vášní se stal sport. V zimě jezdí na běžkách, v létě na tandemovém kole. Chodí na lezeckou stěnu, vyzkoušel si sjezdovky, chodí plavat i hrát s kamarády bowling. Ve sportu zvaném goalball, který hrají zrakově postižení, se zúčastnil i paralympiády. „Neumím zpívat, tak sportuji. A vlastně závodím pořád, v čemkoliv.“ Měl štěstí – našel si kamaráda, který ho už dvacet let provází sportem. A nic mu nedaruje. „Kdybyste slyšela, jak na sebe občas křičíme. Máme strašné kecy. Jindy se mě naopak snaží motivovat jako dítě,“ usmívá se tento životní optimista. A pak se rozpovídá o své největší vášni – o běžkách. Několikrát startoval na Jizerské 50, letos si vyzkoušel i další dálkový závod La Transjurassienne ve Francii a závody v Polsku. „Běžecké lyžování je nejlepším sportem pro nevidomé,“ pouští se do vyprávění. „Na běžkách se mohu realizovat, jsou úseky, kde lze střídat techniku, jet soupaž… V tomto sportu je to parťák Petr, kdo se mi přizpůsobuje,“ říká.

� 15

Téma: Nevidomí

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Stal se masérem, protože mu nic jiného nezbylo. Ale svou práci si zamiloval

Slepota je přijímána nejlépe

je to ale při sjezdování. Na svahu � totižJinak musel poslouchat Petra na slovo a přes-

ně zatočit tam, kam na něj zavolal. Jinak je pro něj lyžování nebezpečné. A tak sjezdovky pověsil na hřebík. Závody spolu jezdí i na dvojkole – tandemovém kole. Opět s kamarádem Petrem. „Petr řídí a já jen šlapu,“ vysvětluje tréninkovou strategii. Rád se vydává i na lezeckou stěnu na pražský Smíchov. „Výhodou je, že tady člověk nemusí mít parťáka, stačí, když ho někdo jistí. Můžu jít třeba se svými dětmi, je to jeden z mála sportů, které můžeme dělat společně.“

Technologie pomáhají A pak z kapsy vytáhne iPhone a rozpovídá se o moderních technologiích. Dostaly ho. Když má srovnat život nevidomého před dvaceti lety a nyní, šokuje mě zajímavou větou: „Je to, jako kdybychom právě objevili oheň. Naprosto zásadní revoluce.“ Najde si idnes.cz a spustí zařízení, které mu přečte zprávy, stahuje si knížky a pak je poslouchá. „Můžu si nastavit rychlost, hlasitost. Přečte mi to SMS zprávy.“ Je to pokrok od dob, kdy mu vychovatelka na internátu nebo hodná sestra předčítaly knihy. Jen na iPhone si nemůže zvyknout. Svůj starý telefon dokázal ovládat jednou rukou a za chůze. To není u dotykového telefonu možné. Ivo Budil si chválí i GPS navigaci, kterou také často využívá. „Rád chodím po Praze – předtím to bylo utrpení, odvaha a velký risk.“ Musel se spolehnout, že potká někoho hodného, kdo ho doprovodí. „Teď je to s GPS a mým úžasným psem Pepi lehké,“ dodává. Pepinu celou dobu kontroluje, nepřestává ji chválit, hovoří o ní jako o svém novém oku.

16

info Kdo je Ivo Budil 46letý masér z pražské Bulovky přišel o oko při hře s kamarády v devíti letech. Když se k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu, přišel v jedenácti letech o zrak úplně. Nepomohla ani složitá operace ve 22 letech. Musel se smířit s tím, že už neuvidí. V tom mu pomohl sport, manželka i dvě děti. Ivo Budil jezdí na kole, na běžkách, chodí na lezeckou stěnu, potápí se, reprezentoval Česko na paralympiádě v goalballu, což je slepecký sport podobný fotbalu.

V čem nelze zvítězit Ivo je ženatý (svou ženu potkal, když jednou s pejskem bloudil Kavčími horami) a je tátou patnáctileté Markéty a šestnáctiletého Dana. Mrzí ho, že se jim nemohl věnovat tak, jak by si představoval – dělat s nimi sporty naplno. „Musel jsem k nim přistupovat jinak. Věřit jim – třeba když byli malí a šli jsme po ulici, že mi nevletí pod auto.“ A taky se musel naučit předcházet konfliktům, protože dobře ví, že když jim bude chtít dát facku a začne je honit kolem stolu, nikdy nemůže zvítězit. „Ale myslím, že mého handicapu nikdy nezneužili,“ dodává. „Je to úplně normální chlap s normálním životem,“ shrnuje Magdalena Nováčková z Leontinky. „Po několika letech přátelství vnímám jeho handicap až sekundárně. Pracuje, sportuje, má rodinu… Vzbuzuje ve mě respekt a nikoli soucit,“ dodává.  Více fotografií k tématu na www.muzes.cz

Nepodívat se již nikdy druhému do tváře, nevidět slunce, orientovat se jen pomocí hmatu, hole, být odkázán na druhé lidi – to je strašná představa. A přesto, právě nevidomí lidé jsou v naší společnosti přijímáni nejsnáze. Nejvíce jsou začleněni do skupin ostatních, běžně dneska studují, jezdí veřejnou hromadnou dopravou, na přechodech je pro ně zvláštní signalizace, na stanicích tramvají jsou dokonce zvukové signály, kdy vám neutrální syntetický hlas sdělí, jaké číslo spoje právě vjíždí do stanice. Řidiči sami evidují slepce s bílou holí čekajícího na příjezd tramvaje a otevírají dveře, které jsou pro ostatní zavřeny. V metru, podíváte-li se pořádně na podlahu stanic, jsou v deskách vyryté tři čáry vedle sebe. Jsou tři, aby se slepý člověk mohl dobře orientovat a nemohl náhodou špičkou své hole vjet do spoje dlaždic. A tyto tři čáry, pokud po nich jede svou holí, ho jasně přivedou ke vstupu do dveří. Na mé přednášky na filozofickou fakultu chodil jeden posluchač, který si nahrával, spíše namlouval podstatné body a jeho zvláštní magneťáček mu to pak převedl do počítače v jemu srozumitelném kódu. Nebo to nahrál na další magneťák a dával to svým kolegyním. Byl to velice inteligentní student, tak si takto poznamenával jen to podstatné a jeho „zápisky“ byly lepší, než když si je dělali ostatní. Kéž by byl viděl, jak hezké byly ty jeho kolegyně, co od něho si tyto záznamy braly a podle nich se pak učily. Moudrý slepec patří k archetypálním postavám pohádek a mýtů a stal se symbolem i v učení Carla Gustava Junga. Věštkyně bývaly často v mytologii slepé. Jako by jim právě ta slepota umožňovala poznat podstatu a předvídat budoucnost. Také Spravedlnost je zobrazována jako slepá. Přesto či právě proto jako moudrá a správně rozhodující a ostatní ji poslouchají. Proč ta relativní úcta k nevidomým? Asi proto, že slepých bývalo v lidské společnosti vždy poměrně dost. Byli začleněni mezi ostatní, protože jim rozuměli, slyšeli, sledovali hovory druhých a vyslovovali svoje názory. A taky třeba je to proto, že každý z nás, kdo vidíme, si dovede představit, zavře-li oči nebo zaváže-li si je, jak vypadá svět, pokud nevidíte. To, co si dovedeme představit, je nám bližší. Do takového člověka se dovedeme vcítit, a proto ho laskavěji přijímáme.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.


Názory


■ Ředitel občanského sdružení Okamžik usiluje o vyrovnaný pohled. ■ Jak máme rozumět nevidomým? ■ Moderní technika má i druhou tvář.

Nevidomí potřebují hlavně šanci Foto: Jan Šilpoch

D

vacet let pracuji v organizacích pomáhajících lidem se zrakovým postižením. Za ta léta jsem se na učil, že není dobré chtít porozumět nevidomým, stejně jako jakékoliv jiné skupině lidí, jako celku. Mnoho lidí nás totiž strká do jednoho šuplíku. Prostě vidí bílou hůl a hned mají jasno. Ale nevidomý člověk je vlastně originál jako každý jiný, jen navíc nevidí. Máme sice některé podobné potřeby dané handicapem, ale i v těch se od sebe odlišujeme podle osobních zájmů, schopností a okolností. Tohle „šuplíkování“ může být způsobeno nedostatkem informací, ale také snahou o rychlá a jednoduchá řešení. A taky k tomu někdy přispívá, když si někdo přisvojí právo mluvit za nás za všechny nebo když se naopak mluví o nás bez nás. Co tedy dnes znamená zrakové postižení? Určitě mnoho problémů, ale ne „zpackaný“ život. V jednom článku jsem to pojmenoval „nedobrovolně na překážkové dráze“. Ale to mne přece automaticky neposouvá do poslední řady, do pocitu neustálého neštěstí a soužení. Od roku 1989 se naštěstí informovanost a hlavně vztah veřejnosti k postiženým pod-

info Kdo je Ing. Miroslav Michálek Od r. 1993 vedoucí centra pomůcek pro nevidomé Tyflokabinet Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR, od r. 1997 vedoucí sítě středisek integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, od r. 2000 předseda a výkonný ředitel sdružení Okamžik (www.okamzik.cz). Narozen 1954, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, postupně ztrácel zrak, nyní zcela nevidomý. V minulosti člen Republikové rady SONS, správní rady Asociace pro osobní asistenci a výkonného výboru SKOK (asociace neziskových organizací ze sociálně-zdravotní oblasti), angažoval se v oblasti sociálních služeb pro zrakově postižené a dobrovolnictví, autor desítky knih, člen Obce spisovatelů.


Miroslav Michálek tvrdí, že média ještě nedávno velmi silně zkreslovala život lidí s postižením.

statně zlepšily. Po revoluci se postižení sice objevili v médiích, ale byly prezentovány hlavně mimořádně úspěšné osobnosti, a ne život většiny postižených lidí. Tak vznikal klamný dojem, že stačí jen trochu chtít a všichni postižení budou úspěšnými podnikateli, sportovci, umělci a borci všeho druhu. A to samozřejmě není pravda, dokonce to poněkud nahrává těm, kteří by témata postižení rádi smetli ze stolu, třeba aby se ušetřilo. Naštěstí samotní lidé s postižením udělali spoustu práce a veřejnost nás dnes bere mnohem více jako svou součást.

Nejdůležitější je otevřenost Někdy si říkávám, že je možná někde hluboko v lidské duši uložen podvědomý strach z neznámého, ze smrti, z nemoci a také ze zdravotního postižení. Také strach z jinakosti a nesmyslné pověry možná v lidech přetrvávají mnohem silněji, než si myslíme. Když v Praze vystoupím z metra, často jsou u mne hned dva nebo tři lidé, kteří mi nabízejí pomoc. Když navštívím své malé rodné moravské město, vzbuzuji s bílou holí spíš rozpaky a špatně skrývanou zvědavost. Připadám si tam trochu jako před padesáti lety. Když jsem byl kluk, moje venkovská babička mě občas pohladila po hlavě a řekla: „Chuďátko chvapče, za co ťa Pán Bůh potrestal…“ Slepotu tam lidé chápali jako boží trest a dodnes to tam, a nejen tam, tak trochu cítím. Co s tím? Nejvíce pro změnu pohledu veřejnosti na nás můžeme udělat my sami otevřenou komunikací a svým jednáním. Znovu a znovu vysvětlovat, neplakat nad rozlitým mlékem, nejen si nestěžovat, když není situace opravdu bolestivá, ale také se nesnažit za každou cenu urvat něco na úkor druhých. Zkrátka snažit se o docela normální život. Škodlivá je určitě občasná bagatelizace slepoty, a to jak ze strany vidících, tak i ze strany samotných nevidomých. Slepota prostě komplikuje život a tvářit se, že to je jen zanedbatelná podružnost, je zavádějící. Oči nikdo a nic nahradit nemůže a život bez nich je a bude komplikovaný. Slepota ale nevylučuje hledání radosti, pěkných vztahů nebo i úspěchů mezi zdravými. A je mi líto nedomyšlených kroků sociální reformy. Zkusili si její autoři žít jeden den nevidomého v malé vesničce, kam autobus jezdí jednou denně, kde nikdo ani nezauvažoval o bezbariérovém prostoru, kde nejsou asistenti a další služby? A jaké to je přijít o dávky na vodicího psa, když se bez něj nedá

dojít ani na nákup? A jak obtížné je jednání na úřadu práce, jak skoro nezvládnutelná je mnohá administrativní formalita…

Počítače… Ale? Někdo si myslí, že z nás zdravé nebo skoro zdravé udělá moderní technika. V něčem je naprosto převratná. Bez počítače s hlasovým výstupem bych nikdy naše občanské sdružení nemohl založit a vést. V naší republice máme například zajímavý orientační systém – ozvučené křižovatky, akustické orientační majáky. Anebo mohu pomocí GPS zjistit, kde jsem, jak se dostanu na jiné místo. Na druhé straně – masový rozvoj dotykového ovládání je pro nás úplně novou bariérou. Mobil s hlasovým výstupem je dobrá věc, s dotykovým ovládáním je nám k ničemu. Jeden vozíčkář mi jednou řekl, že kdyby dostal zdravé nohy, nejspíš by se uběhal k smrti. Cítím to podobně a přiznávám, že mě slepota v každodenním životě obtěžuje – umělý hlas počítače, neustálé hmatání, přetížení sluchu… Ale mám rodinu, práci v Okamžiku, literaturu a hudbu. Žiji a vidím, že se vše posouvá vpřed, i přístup společnosti k nevidomým se pozitivně posouvá vpřed, možná pomaleji, než bych chtěl, ale pohyb vidím. To opravdu vidím.  (mezititulky a záznam zj) Delší verze textu na www.muzes.cz

17

20 let Konta BARIÉRY ■ Po pádu z balkonu skončil na vozíku i s částečným postižením rukou. ■ Stal se vrcholovým lukostřelcem, má paralympijské zlato a soutěží i se zdravými. ■ Konto BARIÉRY mu pomohlo posunout se v životě po úrazu dál.

Na začátku byl pád TEXT: Radek Musílek FOTO: Jan Šilpoch

P

říběh Davida Drahonínského je o cílevědomé snaze dostat se ze dna na vrchol. Dnes se může vyhřívat na výsluní sportovních úspěchů. Z Pekingu si za lukostřelbu přivezl zlatou paralympijskou medaili, Londýn mu vynesl stříbro. Druhé místo obsadil i v anketě o nejlepšího handicapovaného sportovce uplynulého roku, další úspěchy nepočítaje. Česká televize o něm natočila 13. komnatu, objevil se i jako tvář podporující jednoho z prezidentských kandidátů. Píší o něm noviny, jezdí po školách besedovat se studenty, bývá hostem různých slavnostních setkání. Tomuto vzestupu ale předcházel pád. A to pád doslovný. Jednoho dubnového dne roku 1999 se tehdy sedmnáctiletý David vrátil z tréninku taekwon-do, kterému se věnoval a v němž ho dost možná čekala úspěšná kariéra. Místo ní se ale druhý den probudil na úrazovém oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. Až z vyprávění se dozvěděl, co se stalo. Jako náměsíčný vypadl v noci z balkonu ve třetím patře. Poranil si míchu v oblasti C7, tedy na pomezí hrudní a krční páteře. Úplně tak ochrnul na dolní polovinu těla.

Poctivý trénink většinou přinese trefu do středu terče, takže je důvod k úsměvu.

Postižení zasáhlo částečně i ruce, naštěstí však jen v menší míře. Přišel také o slezinu, poškozená játra mu lékaři zachránili. Po měsících v nemocnici se přesunul do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Ve cvičení pokračoval i doma a v centru Paraple. Rodina se mezitím přestěhovala z jižních Čech do Prahy. David se rozhodl, že svůj život nevzdá. Chtěl dokončit střední školu, měl za sebou rok a půl na obchodní akademii v Rakousku. Jelikož v té době potřeboval určitou podporu, rozhodl se pro studia na Obchodní akademii v Janských Lázních.

Krutá pravda „Svoji reálnou situaci jsem pochopil, když mi primář traumatologie v Budějovicích na vizitě bez obalu oznámil, ať si nedělám žádné plané naděje. Iluze, které jsem živil čtrnáct dní, najednou zmizely jako pára nad hrncem. Do té doby jsem v duchu procvičoval sestavy z taekwon-da. Zbytek dne jsem probrečel a rozloučil se s minulostí. Možná to bylo kruté, ale pomohlo mi to úplně obrátit myšlení a pohled na věc,“ vzpomíná David na nejtěžší okamžiky. Každý si prý musí sám přijít na to, že je lepší uvědomit si pravdu a žít s ní naplno než se upínat k marným nadějím na uzdravení. David si uvědomuje,

jak významnou roli v takových chvílích může pro člověka po úrazu představovat nějaký pozitivní vzor. Vozíčkář s podobným osudem, který to někam dotáhl. „Zdá se mi, že dnes už je takových vzorů celkem dost, ale lidé mi připadají nějak línější. My jsme tehdy takové možnosti neměli,“ hodnotí David situaci.

Druhé místo v Londýně bylo pro Davida z počátku zklamáním, ale později docenil význam svého úspěchu. Navíc už má v kapse zlato z Pekingu 2008.

18


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí David rád vyzkouší i jiné sporty. Jedním z nich je golf na speciálním vozítku. Fandila mu Lucie Bílá.

V Praze získala Davidova rodina bezba riérový byt. To byl další krok k soběstačnosti. Kromě podpory nejbližších měl ale hlavní podíl na návratu k běžnému životu sport. A že si David vyzkoušel nejeden. Plaval s Kontaktem bB, v Janských Lázních začal hrát bocciu, vyzkoušel i curling a moc rád jezdí na handbiku. Před tím vším ale zvítězila lukostřelba, ve které to dotáhl na úplný vrchol. „Když jsem byl v lázních, objevili se tam v tělocvičně manželé Králíkovi s ukázkou lukostřelby. Zkusil jsem si to a všechny šípy skončily v terči. Zeptali se mě, jestli bych nechtěl zkusit závodit, a já souhlasil,“ vypráví David o svých začátcích.

„Chromej Rambo“ Jeho parádní disciplínou je kladkový luk. Ten získal poprvé v roce 2003. Do té doby střílel z obyčejného dřevěného luku, který měl

Každý si musí sám přijít na to, že je lepší uvědomit si pravdu a žít s ní naplno než se upínat k marným nadějím. půjčený. Nebylo to ale tak snadné. Částečně postižené ruce kvadruplegika nebyly na takovou zátěž trénované. Po prvních nataženích měl pocit, že mu upadnou, a byl úplně vyčerpaný. „Začal jsem na sobě makat. Nosil jsem maskáče a střílel z luku s chromejma rukama. Úplnej Rambo,“ směje se David sám sobě. Ještě v témže roce vyrazil získávat zkušenosti na mistrovství světa. Sice skončil předposlední, ale smutný z toho nebyl. Užíval si pocit, že poprvé letí letadlem, startuje na světovém šampionátu – a přitom před čtyřmi lety bojoval o holý život. „To pochopí jen ten, kdo to zažil na vlastní kůži,“ dodává. Po návratu začal zúročovat nabyté zkuše-


nosti. Začal technickými úpravami vozíku. Už za dva roky získal na halovém republikovém mistrovství bronz v souboji se zdravými střelci, a venku dokonce zvítězil! Jeho úspěchy vykoupené poctivou dřinou začaly brzy přicházet i na mezinárodním poli. V roce 2007 se stal v týmové soutěži mistrem světa mezi lidmi s postižením. O rok později přišel vrchol v podobě zlata z paralympijských her v Pekingu. Druhý vrchol, obhajoba nejcennějšího kovu v Londýně 2012, utekl jen o kousek. Zklamání z druhého místa se na Davidovi nedalo přehlédnout. Ale později význam druhé paralympijské medaile docenil, i když byla tentokrát „jen“ stříbrná. „Došlo mi to asi až v Liberci, kam mě pozvali na vhození buly extraligového hokejového zápasu. Čekal jsem v průchodu s malými kluky, co upravují led, a říkal jsem jim, jestli chtějí vidět medaili, ale že bohužel není z olympiády, ale jen z paralympiády. Ale oni na mě koukali, jako kdyby tam s nimi stál Jarda Jágr, a řekli mi, že jsou na mě hrdí, a medaili osahávali jako vzácnou relikvii.“ Tehdy byl David skutečně naměkko, vzpomněl si totiž na heslo londýnského klání: Inspirovat generace. A tady se mu to všechno zhmotnilo před očima, stal se pro ty kluky vzorem. Co si přát víc? „Uvědomit si podstatné věci je pro dobrý výkon sportovce hrozně důležité. Mně v tom velmi pomohla sportovní psycholožka Katka Kudláčková. Tohle jsou ale okamžiky, na které se nedá připravit.

Odpich s Kontem BARIÉRY Ovšem nejen sportem je člověk živ. David vystudoval obchodní akademii, ale také Metropolitní univerzitu v oboru mezinárodních vztahů a evropských studií. Uplatnil přitom i svoje znalosti němčiny, když absolvoval dva semestry na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Dnes pracuje ve Všeobecné zdravotní pojišťovně jako koordinátor projektů. „I k tomuhle místu mi pomohl sport,“ usmívá se. „Druhý den po státnicích jsem šel na florbal, kde jsem potkal Hanku Potměšilovou z Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Slovo dalo slovo a výsledek už znáte.“ Výraznou roli na cestě od pádu k vrcholu Davida Drahonínského však sehrálo Konto BARIÉRY. „Pomohli mi s koupí mého prvního vozíku, tak začaly naše kontakty. Od té doby mi Konto BARIÉRY přispívá každých pět let, ale nejen to,“ vypočítává David. „Pomohli mi koupit handbike i počítač, dostával jsem stipendium na studiích. Díky lidem, kteří za vší tou prací stojí, jsem se mohl odpíchnout a posunout dál. Nejenže mi život zpříjemnili, ale hlavně zefektivnili,“ pochvaluje si David. „Moc si vážím toho, že to všechno dokáže prakticky hrstka nadšenců. Mrzí mě ale, že vlastně musejí suplovat stát,“ uzavírá David Drahonínský.  Více fotografií k tématu na www.muzes.cz

19

Umělci Konta BARIÉRY ■ René Roubíček ovlivňuje české výtvarné sklářství už téměř 70 let. ■ Po Expu 1958 v Bruselu se sklářům otevřely dveře do světa. ■ S Bořkem Šípkem ho spojuje sklo i role poručníka.

René Roubíček:

Sklo je ten pravý génius

Sklo nesmíte znásilňovat, tvrdí René Roubíček. Ne umělec, ale sklo samotné je ten pravý génius!

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

Coby patnáctiletého nadaného malíře vás prý lákal na akademii samotný Max Švabinský. Jak to tehdy vlastně bylo? Všechno začalo tím, že jsem doma několik měsíců kopíroval Rubensův obraz, pak jsem namaloval ještě pár věcí a otci a dalším lidem se zdálo, že to musí na veřejnost. Tak se postarali o výstavu, psali o tom v novinách a na základě toho si mě pozval Max Švabinský. S tím, že až dokončím střední školu a bude mi osmnáct, mám si podat přihlášku na akademii. Bavilo vás malování? Strašně. Bydleli jsme pod Vyšehradem, já přišel ze školy, hodil učení do kouta a vyrazil do ulic. Ale taky jsme měli na škole výborného učitele výtvarné výchovy, nějakého Severu. On si vždycky na začátku roku očíhl, co komu jde a nejde, a nechal každého dělat především to, k čemu měl talent. Ti méně nadaní navrhovali třeba plakáty, mě nechal celou dobu kreslit například spolužáky při vyučování. A taky si mě, to jsem byl v septimě, jednou vytáhl z vyučování na chodbu, strčil mi do ruky přihlášku na Umprum a diktoval: Hlásím se do školy J. V. Holečka na monumentální malbu a sklo. Já na něho koukal jako blázen, co jako budu dělat se sklem. „O to se nestarej, to přijde samo.“ Takže on a Hitler mohou za nové české sklo.

20

On a Hitler? Svým způsobem. Protože navzdory Švabinského přání přišla válka, Hitler zavřel vysoké školy, akademii pochopitelně taky a jediná výtvarná školy u nás zůstala Umprum, kam mě tlačil už Severa. Tam se za války vlastně sešli všichni, kteří by se jinak rozptýlili po akademii a dalších školách. Tam jsem se ostatně seznámil se svou budoucí ženou a taky se Stanislavem Libenským, který českou sklářskou školu významně ovlivnil. Vy jste po druhé světové válce mnoho let působil na sklářské škole v Kamenickém

info Kdo je René Roubíček Sklář, svá díla tvoří s Jiřím Pačinkem z Hutě Lindava. Narodil se 22. 1. 1922 v Praze. Za prostorovou expozici na Expo 1958 obdržel Grand Prix. Působil na sklářských školách, především v Kamenickém Šenově a Novém Boru. Spolupracoval se sklářskou hutí Ajeto Bořka Šípka a Petra Novotného.



Na sklu je neobyčejné, že předem můžete konečný výsledek jen odhadnout, ono se dotvoří samo. Naučil jsem se, že sklo nesmíte znásilňovat. sofijskou. Určitě na té naší ambasádě ani nikdy nebyl.

Šenově, později v Novém Boru. Co vás tam zaválo? Po pětačtyřicátém jsme začali připravovat různé přednášky a putovní výstavy o umění, že bychom s tím objížděli republiku a dělali osvětu. Jenže jednoho dne si to do Prahy přihasil právě Standa Libenský s dalšími spolužáky, že založil Blok českého skla a že to rozjedeme. V severních Čechách zůstala spousta skláren a podniků i škol bez vedení, sháněli tam lidi. Standa Libenský se vydal do Železného Brodu, odkud pocházel, a já se dostal do Kamenického Šenova. Sice jsem nebyl ředitel, ale de facto jsem určoval směřování školy. Fantastické bylo, že jsem najednou měl k dispozici nejen školu a studenty, ale i sklárny s hutěmi a skláři. Nescházela vám nakonec ta akademie? Nescházela, víte, mojí akademií byla pražská Družstevní práce. To byla organizace, která se zaměřila na designéry a výrobce moderního designu a užitého umění, na věci, které lidé denně používali. Uprostřed Národní třídy měla od konce dvacátých let prodejnu Krásná jizba, tam jste mohl vidět věci od Sutnara, Janáka, Sudka. Tam jsem se při každé návštěvě Prahy ze severních Čech zastavil, to byla moje akademie. Vystavovali tam i skláři, pochopitelně hodně ti ze Železného Brodu. Tam jsem chodil pro poučení místo vysoké. Dnes je mi smutno, když vidím, že tam prodávají boty za pár korun.

Udělal jste hodně lustrů od té doby? Desítky, možná stovky. Stal se ze mě lustrař. Když se někde něco stavělo, renovovalo, tak na Roubíčka se obraceli kvůli lustrům. Vadilo vám to? No, vadilo, to se říct nedá. Spíš toho bylo hodně. Ale sám vidíte, nakonec jsem si jeden takový vyfoukl i pro sebe doma. Tak jednou za půl roku za rok ho rozmontuju a umyju. Kouzlo toho lustru spočívá v tom, že se dá pokaždé složit trochu jinak. Systém hnízd, jak tomu říkám, zůstává, ale umožňuje varianty.

Žlutík, ručně tvarované hutní sklo, 2008

Když používáte termín „nové české sklo“, co bylo české sklo do té doby? Jen čistě užitná záležitost? To samozřejmě ne. Nemůžeme pominout především Ludviku Smrčkovou, ta byla designérkou v moderním smyslu slova už za první republiky. Ale české sklo v tom pojetí, jak se o něm bavíme, je přirozeně spojováno s koncem 50. let, s výstavou Expo 1958 v Bruselu. Vy jste tam měl nádhernou plastiku, pro kterou jste využil vlastně odpadní sklo, co nechávají skláři po tavbě pro další zpracování. Jak vás to napadlo? Podívejte, sklo je šperk, je mnohem hodnotnější než zlato, je to nejvzácnější výtvarný materiál. Ne co se týká faktické ceny, ale mnohotvárnosti, využitelnosti. Sklo je proti zlatu dominantnější a působivější. Je neviditelné, najednou se zatřpytí a najednou tu je. Co se nápadu s odpadem týká, každý nápad chce svou dobu, svůj okamžik, kdy se narodí. Mě to napadlo, když jsem dostal nabídku udělat něco do vymezeného prostoru, který v našem bruselském pavilonu byl. Existuje ještě ta plastika? Ano, ale jen v kopii. Oni ji ti naši funkcionáři hned po výstavě na místě rozprodali po kouscích… Každopádně bruselské Expo 58 otevřelo vám i dalším českým sklářům dveře do světa.


Premiant, ručně tvarované hutní sklo, 2010

To je pravda. Dveře mezi Západem a Východem byly zavřené, po Bruselu se otevřely hodně doširoka. Byla to doba, kdy se začaly předělávat a přestavovat československé ambasády ve světě. Do té doby to byly uzavřené pevnosti. První nabídku jsem ale dostal na lustr do vstupní haly velvyslanectví v Sofii. To ještě nebyl žádný Západ. Pak přišla Amerika, Londýn a další. Co jste v Sofii vymyslel? Přes žárovku jsem vyfoukl ještě jednu velkou žárovku. Až po dlouhých letech jsem to viděl ještě někde jinde, od jednoho cizince. Ale pochybuji, že se inspiroval tou mou

Stal se ze mě lustrař. Když se někde něco stavělo, renovovalo, tak na Roubíčka se obraceli kvůli lustrům. Po smrti rodičů Bořka Šípka jste se stal jeho poručníkem. Také on se proslavil výtvarným sklem, dnes má sklářskou huť. Inspiroval jste ho nějak? Bořek už neměl tátu, když mu umřela máma a potřeboval někoho, kdo za něho třeba chodil na třídní schůzky a sdružení rodičů. Protože seděl ve škole v lavici s mojí dcerou, tak jsem mu toho poručníka dělal rád. Na schůzky vlastních dětí jsem nechodil, to měla na starosti manželka, ale na ty Bořkovy jsem musel. Jinak jsem Bořka do ničeho nenutil, on šel vlastní cestou. Jen jsem mu vysvětlil, že jestli se chce zabývat sklem, musí umět i kreslit. Určitě ho ale ovlivnilo i to moje prostředí.  Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

Konto BARIÉRY zorganizovalo 11. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhla 9. prosince v pražském Karolinu a výtěžek jde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením.

21

Na cestách ■ Vozíčkář Jiří Mára byl na všech obydlených kontinentech. ■ Rodina píše knihy, točí filmy a pořádá besedy. ■ Výpravy plánují a realizují na vlastní pěst.

Cestovatelská vášeň na vozíku

Jízda vyprahlou australskou krajinou skýtá poutavé obrazy jako v případě těchto větrných studní.

Text: z podkladů Jiřího Máry zpracoval Radek Musílek Foto: Alena Márová

D

vaadvacetiletý Jirka Mára z Přerova nepohne prakticky žádným svalem na svém těle. Ukazováček pravé ruky, kterým ovládá počítač, mu však stačí, aby připravoval výpravy po celém světě, které pak absolvuje s rodiči a sestrou. Své zálibě v cestování se věnuje prakticky každý den. O všech státech světa něco ví. Minimálně zná vlajku a hlavní město, ale většinou i největší přírodní, kulturní či historické zajímavosti. Sleduje cestopisné pořady v televizi, bádá v encyklopediích a knižních průvodcích nebo brouzdá po internetu a hledá výjimečná místa naší planety. Úplně nejraději však pochopitelně vyráží na skutečné expedice. Svou zálibou úplně změnil život rodiny, ale také mnoha přátel i úplně neznámých lidí po celé České republice. Z koníčka se stala práce, která zaměstnala každého člena rodinného týmu. Jirka je šéf. Všechny uskutečněné výpravy vymyslel a do posled-

22

ního detailu naplánoval. Jeho otec se naučil dělat dokumentární filmy a psát cestopisné knihy. Jirkova maminka se stala amatérskou fotografkou a sestra Monika zase hlavním řidičem invalidního vozíku, aby se brácha dostal všude tam, kam touží. Když se z cesty vrátí, pořádají po celé republice besedy.

Rodina Márova u posvátné červené hory Uluru.

Vozíčkář rekordman V posledních sedmi letech se Jirkovi a jeho rodině postupně podařilo navštívit všechny obydlené kontinenty a díky tomu byl zapsán i do České knihy rekordů. Postupně se podívali na Nový Zéland, do Karibského moře, Ekvádoru i na Galapágy. Také do Japonska, na Island, Faerské ostrovy nebo dokonce do Grónska. Na „černém kontinentě“ pak důkladně prozkoumali Jihoafrickou republiku, Namibii, Botswanu a Zimbabwe. Zatím poslední velkou výpravou byla cesta kolem celé Austrálie. Márovi se vždy vydávají na vlastní pěst a zážitky jsou tím pádem dobrodružnější. Spát v Africe v kempech a ve vlastním stanu nebo projíždět karavanem australskou pouští je jistě mnohem zajímavější než bydlet v hotelu a jen se koupat v moři. O zkušenostech z výše uvedených cest už vzniklo sedm cestopisných knih. Z nich poslední, s názvem To snad není možný, popisuje dosud nejdelší putování, a to po nejmenším světadílu. Austrálií najezdili 24 tisíc kilometrů během 44 dní. Austrálie je rozlehlá země a vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi jsou místy opravdu extrémní. Někdy bylo třeba urazit i přes tisíc kilometrů za den.



Ani podrobný plán nemůže zahrnout překvapení, která na cestovatele čekají. Vždy nastane něco, co si člověk nedovede ani představit. Jirka mezi skalními sloupy v oblasti Pinnacles.

desátimetrové eukalypty nebo leteckým výletem nad skalami připomínajícími včelí úly. Výčet můžeme zakončit třeba návštěvou slavné věznice na Tasmánii, tenisového turnaje v Melbourne nebo motýlí farmy v tropickém pralese. „Raritou bylo prakticky všechno, co jsme viděli,“ vzpomíná Jirka Mára. „Můžu jen dál vyjmenovávat návštěvu koalí nemocnice, jízdu na speciálním invalidním vozíku v moři při pozorování delfínů, větrné studny v poušti, hru domorodců na didgeridoo, jízdu historickým vlakem přes kapradinový les nebo osobní setkání s ježurou a dugongem.“

Cestovat lze i na zádech

Došlo i k setkání s původními domorodými obyvateli a hře na didgeridoo.

Ani podrobný plán nemůže zahrnout překvapení, která na cestovatele čekají. Vždy nastane něco, co si člověk nedovede ani představit. Naštěstí většina takových okamžiků přinesla Márovým pozitivní emoce. Obrovským zážitkem pro ně byla návštěva v jedné australské rodině. Nabídla jim ubytování a stravu ve svém domě, přestože se viděli poprvé v životě a bylo pár dní před Vánocemi. Nechtěli za to ani žádné peníze. Kolik lidí v Čechách by se asi zachovalo podobně?

lidí, kteří přispěchali na pomoc s traktorem. Dalším australským dobrodružstvím je přítomnost spousty exotických zvířat, včetně jedovatých hadů. I ti se českým cestovatelům vyhnuli. Ukázal se jen jediný, a to až poslední den cesty. Na krokodýly se byli několikrát podívat v národních parcích. Dokonce je krmili a vcelku nečekaně je i ochutnali jako slavnostní večeři na Štědrý den. Paradoxně nejvíce nebezpeční jsou klokani. Sice je Márovi několikrát krmili z ruky, ale záludnost poskakujících symbolů kontinentu číhá na cestách. Zejména v noci migrují přes silnice a srážka s dospělým klokanem může být pro auto i pasažéry osudná. Podél cest je vidět hodně přejetých zvířat. Vyjmenovat všechny zážitky, které Austrálie Jirkovi přinesla, není možné. Dlouhý nekompletní seznam by mohl začít pochodem po pohodlné bezbariérové pěšině kolem posvátné červené hory Uluru. Pokračovat se dá mohutnými skalními jehlami rostoucími z písku, výpravou na Velký bariérový útes, pozorováním obřích želv při kladení vajíček, návštěvou Žraločí zátoky, šplháním na sedm

A jak řeší Márovi nepřístupná místa v divočině? Podle vlastních slov s nadhledem. Důležité je, aby byl vždy po ruce jeden či dva nosiči. Občas Jirka putuje tatínkovi na záda a ten ho na nepřístupné místo donese. Jindy zase vezme jeden člen rodiny vozík vepředu, druhý vzadu a přes říčku nebo těžce průchodný terén se Jirka přenáší jako paša. Jistě je třeba znovu připomenout ochotu všech lidí, které na svých výpravách potkali. Například při nástupu na trajekt z Austrálie do Tasmánie jim kapitán lodě osobně a bez zvláštního příplatku přidělil luxusní bezbariérovou kajutu místo křesílek ve společné noclehárně. Pokud by se chtěl někdo o cestování Márových dozvědět víc, může se podívat na internetové stránky www. jirkamara.cz. Taky se můžete přijít podívat na jejich besedu, případně si přečíst knížku nebo se podívat na některý z filmů. S cestováním Márovi rozhodně nekončí. „Rádi bychom se podívali ještě třeba do Severní Ameriky. Z tohoto světadílu známe jen Grónsko, což přece jen není tak typické jako indiáni, Grand Canyon nebo národní park Yellowstone,“ plánuje Jirka Mára a pokračuje: „Osobně bych se také rád podíval znovu někam do Asie. Japonsko mi přirostlo k srdci asi nejvíce. Zajímalo by mě, jak se žije i v jiných zemích tohoto kontinentu.“  S vozíkem se člověk skrze strom často neprojede. I to se dá v Austrálii zažít.

Požáry, ale i nezištná pomoc Austrálie je bohužel známá i různými přírodními katastrofami, takže Jirka s rodinou několikrát viděli rozsáhlé požáry nebo projížděli oblastí po obrovské povodni. Jim samotným se ale naštěstí katastrofy vyhýbaly. Jen jednou zapadli s autem do bažiny. Tehdy se opět projevila ochota místních


23

Charita součástí podnikání ■ Antivirový gigant vytvořili Češi. ■ Umět dobře darovat je docela dřina. ■ Manželky podnikatelů v těžké roli.

Neobyčejní mužové s obyčejnou pravdou Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

V

lastně to začalo dávno, pradávno. Ještě v dobách socialismu se dva mladí a úspěšní specialisté tehdejšího Výzkumného ústavu matematických strojů zamysleli nad skutečnými efekty své práce a řekli si: Co kdybychom to zkusili na vlastních nohou? Nebo jinak – Pavel Baudiš dostal od kohosi zavirovanou disketu a začal přemýšlet, jak takovému nebezpečí čelit. A napsal první československý antivir. A ještě jinak – v roce 1989 se pootevírala dvířka soukromého podnikání, takže přesně sedmnáct dnů před legendární revolucí vzniklo družstvo programátorů. Poté přes všechny změny a občasné problémy vznikla akciová společnost s obratem přes miliardu korun, více než stovkou zaměstnanců, špičková světová firma v oboru informačních technologií. Za její menšinový podíl zaplatila mezinárodní investiční společnost Summit Partners 100 milionů dolarů. Aby ne, když antivirový program Avast používá na světě na 250 milionů zákazníků.

Mylná představa Druhý ze zakladatelů, Eduard Kučera, s úsměvem vzpomíná: „My jsme chtěli malou, takovou kapesní firmu, která by nás slušně uživila. A hlavně aby nám do toho

24

Autor prvního československého antivirového programu Pavel Baudiš.

nikdo nemluvil. Kdepak mezinárodní společnost ve světové špičce! O to jsme nestáli, pohodlí nám připadalo a vlastně připadá dosud důležitější. Jenže konkurence je a byla neposedná. Takový Symatec nás tak mačkal a doslova pronásledoval na každém kroku, že jsme ty chlapce, kteří mají tisíce zaměstnanců a pobočky po celém světě, museli trochu proškolit. Až z toho je dnešní globální company, těžko říci, na jakém místě v žebříčku podobných firem, ale do první

pětky patříme s velkou rezervou určitě. Sami jsme si to navařili, tak to musíme dál jíst.“ Možná, že právě schopnost sebeironie těchto „pohodlných“ podnikatelů je skutečným zdrojem originálních řešení, která tak úspěšně oslovují světový trh. Vedle populárního antiviru, který je distribuován všem zájemcům zdarma, tu vznikají specia lizované, velmi náročné programy, které chrání důležitá centra státní správy, obrany, bezpečnosti, ale i byznysu v mnoha zemích. A ty už samozřejmě zadarmo nejsou. Zajímavé zisky přinesly docela brzy i novou otázku: Neměli bychom z těch peněz trochu přispět na bohulibé účely? Tak vznikla skvělá myšlenka – začali doslova rozdávat antivirové programy do škol. Ne nějaké hračky, ale regulérní ochranu vznikajících počítačových učeben a pracovišť. V době, která přes všechny vzletné řeči o vzdělání šetří na školství, jak jen může, velká věc. Jenomže velká příležitost také pro jinou paži státu, pro finanční úřady. Je to zboží? Je. Tak zaplaťte DPH! Je to dar? Odpočet můžete uplatnit až na konci zdaňovacího období! Tak české školství ku škodě opět přišlo, protože chtít po Avastu dvojnásobné sponzorství, to už opravdu nešlo.

Těžší než vydělávat je darovat Avast se brzy po svém rozjezdu musel vyrovnávat s mnoha pastmi mezinárodního obchodu. Internet přinesl úplně jinou formu



Nakonec jsme došli k dalšímu světovému objevu – vydělat čtyři sta milionů je skoro lehčí než deset rozdělit. Věřili byste, že toto je pracoviště „velkých mezinárodních bossů?“

prodeje programů, konkurence byla nemilosrdná a hackeři přicházeli s novými a novými zákeřnostmi. Byla i chvíle moc těžká – když najednou chyběly peníze a firmu zachránila jen další typická vlastnost jejích zakladatelů – neumějí se chlubit. Tak se také nepochlubili svým manželkám, že z nerozděleného (a tedy k radostem ze života nepoužitelného) zisku zůstala pěkná rezerva. A záchrana byla na světě. Rostoucí bohatství firmy je přivedlo k charitě. Proč, to se čtenář dozví na samém konci článku. Pavel Baudiš říká: „Hledali jsme partnery, kteří dobročinnost umějí. Našli jsme např. Konto BARIÉRY, kterému věnujeme ročně přes dva a půl milionu. Pomáhali jsme a pomáháme i jiným. Dnes už máme nadační fond, o který se starají naše manželky. Docela se nám ulevilo – jak má totiž člověk poznat, kde je pomoc nejpotřebnější, když žádostí je moc a my nejsme zvyklí dát na dramatické líčení nebo na slzy. To nejsou dobří konzultanti.“ A jeho kolega se svým typickým humorem dodává: „Nakonec jsme došli k dalšímu světovému objevu – vydělat čtyři sta milionů je skoro lehčí než deset rozdělit. Zaplať pánbůh, choďte si stěžovat našim manželkám.“ Dnes musí společnost také dodržovat rozhodnutí rady ředitelů, která reprezentuje i zahraniční vlastníky. Takže příspěvek nadačnímu fondu neschvalují jen otcové


zakladatelé. Ale podstatné jsou výsledky – Avast je partnerem Člověka v tísni, pomáhá každoročně na desítkách míst postiženým, nemocným, studentům i mladým umělcům. Za mimořádnou charitativní aktivitu byla společnost nominována i na cenu Via Bona, kterou uděluje velvyslanectví USA v Praze. Téměř pětadvacetiletá cesta Eduarda Kučery a Pavla Baudiše je unikátním příběhem české podnikavosti a schopnosti přijmout i tvrdé výzvy světa. Jak se změnili oni? Zdá se, že

kromě šedin vůbec ne. Nepůsobí ani nechtějí působit jako velcí bossové, usazení v teplíčku a přepychu. Vědí, že dosáhli ve svém oboru na světové vrcholky, ale stejně dobře si uvědomují, jak tvrdé mohou být z těchto výšin pády. A tak na otázku, proč tolik peněz věnují charitě, odpovídá Eduard Kučera okamžitě: „Chceme totiž zůstat normální.“ A v jeho očích zůstává ještě ohníček s nedořečeným dodatkem: Jak se takhle hloupě může někdo ptát?  Eduard Kučera má rád ironii. Lituje ty, kteří se berou vždycky jen vážně.

25

Nové zahraniční technologie ■ Objevuje se nový druh umělé ruky, která umí „cítit“. ■ První pacient dostane novou náhradu na konci letošního roku. ■ Na stejné univerzitě pracují na přemostění poraněné míchy.

Robotická ruka, která Když se systém osvědčí, mohla by být podobná technologie využívána i v jiných protetických náhradách.

Naděje pro úrazy páteře

Myš začala s implantátem na přerušené páteři znovu chodit. Podaří se prosadit testy u lidských pacientů?

Text: Štěpán Beneš Foto: archiv autora

P

rotetika dosáhla za poslední desetiletí solidního pokroku a je schopná nabídnout velice pokročilé robotické náhrady horních končetin. Ty dosahují dokonce takové kvality, že už existuje první pacient, kterému byla na vlastní žádost (a schválení lékařské komise) amputována nemocná ruka a nahrazena pokročilou umělou končetinou. Nyní zažívá svět bionických náhrad další obrovský krok vpřed. Protézy, které umějí cítit, že v umělé ruce něco držíte.

„Cítit“ robotickou paží Nejpokročilejší bionické robotické protézy se rozpohybují se tak, že se jejich obvody připojí pomocí dvou elektrod na nervová zakončení v pahýlu pacienta. Ten je tak pomocí nervových impulzů schopen (po nějaké době tréninku) s rukou pohybovat, zavírat a rozevírat úchop a podobně. Ideální stav, kterého se snaží technologie v tomto sektoru dosáhnout, je možnost naprosto plynulého pohybu bionickou rukou jen za pomoci mozkových impulzů, podobně jako u zdravých končetin. Pacient by pak v ideálním případě neměl o umělé končetině ani vědět. Nový model robotické ruky od italské firmy Prensilia, na které společnost spolupracovala s výzkumnou laboratoří na švýcarské Polytechnice v Lausanne, však

26

představuje další, poměrně zajímavý krůček ve vývoji. Bionická ruka se k ovládání napojuje na nervovou soustavu pacienta podobě jako u jiných modelů, novinkou je však obousměrná komunikace. Jedním směrem tedy jdou impulzy od mozku jako řídícího centra přes nervovou soustavu až do implantátu, který se pohybuje podle pokynů. Implantát má v konečcích prstů, dlani a zápěstí instalovány speciální senzory, které mají naopak druhým směrem – tedy od implantátu přes nervovou soustavu do mozku – vysílat impulzy vyhodnotitelné jako vjem hmatu. Pacient tedy ucítí, že v ruce něco drží. To znamená poměrně značné vylepšení celkové uživatelské hodnoty umělé náhrady. První verze bionické ruky s obousměrnou komunikací byla testována už v roce 2009. Tehdy byla zkušebně pomocí elektrod připojena na nervový systém pacienta, který pak mohl rukou hýbat, ohýbat prsty, sevřít je v pěst a držet předměty. Zároveň popisoval, že cítí píchání jehlou do dlaně. Po prvních testech byl implantát znovu vylepšován a na konci letošního roku přijde další, už zásadnější zkouška. Ruka bude implantována v italském Římě anonymnímu pacientovi. Ten bude ruku měsíc testovat a lékaři budou sledovat, jak na ni zareaguje fyzicky i psychicky. Pokud se implantát uchytí, produkční model, prostý chyb, by měl být dostupný do dvou let. Lékaři nyní pevně doufají, že se experiment podaří a že nová technologie bude v budoucnu pomáhat pacientům lépe se adaptovat na bionické náhrady končetin.

Z lausannské Polytechniky přišla však i druhá dobrá zpráva. V jiné laboratoři tu totiž pracují na speciální léčbě, díky které „dorůstají“ míšní nervy, spojující pohybový aparát s mozkovým centrem. Jinými slovy vymýšlejí, jak znovu „rozchodit“ pacienty po úrazu páteře. Týmu vedenému doktorem Gregoirem Coutinem se podařilo kombinací léčiv a elektrických impulzů znovu spojit přerušená nervová spojení u laboratorních myší. Ty byly dokonce po dvou týdnech tréninku schopné znovu se pohybovat, dokonce běhat a slézat po schodech. Opakované pokusy na myších se zraněními páteře, svou povahou nejblíže úrazům páteře lidské, potvrdily správnost teorií. I druhá skupina testovaných myší byla po několika týdnech opět schopna pohybu. Systém spočívá ve vývoji neuroprotetického zařízení, které bude poraněné páteři dodávat elektrické impulzy. Mělo by vypadat jako pole elektrod, velice tenké a miniaturní, jako druhá kůže překrývající páteř. Počáteční testy na myších sice potvrdily správnost hypotézy, vědce ale čeká řada dalších výzev, z nichž tou největší je samotná konstrukce neuroimplantátu. Ten musí mimo jiné počítat s různým natahováním a pohyby v lidském těle, musí tedy být vyroben z pružného a zároveň vodivého Schopnost „cítit“, že něco držíte v ruce, je významným vylepšením oproti předchozím modelům.


Poradna ■O tázka existence sKaret je stále ještě nedořešena. ■ MPSV doporučuje sKarty ve dvou vyhotoveních. ■ Problémy je třeba řešit i v domovech pro seniory.

cítí

Problematika sKaret pro mentálně postižené osoby

P

Nový druh umělé bionické končetiny by mohli pacienti dostat už do dvou let.

materiálu. Velkou výzvou je také samotný chirurgický zákrok, který neuroimplantát na páteřní nervová zakončení připojí. Jde o milimetrovou práci v přichycení implantátu na specifické skupiny nervových vláken, přičemž prostor pro chybu nebo napáchání ještě větších škod je poměrně velký. Pro samotnou funkci systému je pak třeba realizovat rozsáhlé studie pohybu samotného, aby se přesně vědělo, co stimulovat a s jakým výsledkem. Které svaly se pohybují jakým způsobem, co se děje v nervové soustavě, co se při těchto činnostech děje v mozku a podobně. Testování na lidských pacientech je vzdáleno ještě řadu let, tým nicméně plánuje vyzkoušet svůj systém elektrostimulace na několika pacientech s omezenou funkcí dolních končetin. Už teď spolupracuje s nadšeným mladíkem, který měl úraz před necelým rokem. Pokud se vše podaří, jak má, vědci doufají, že budou moci obnovit pohyb u pacientů s poraněním páteře do dvou let od úrazu, případně jim pomoci alespoň obnovit některé motorické funkce. 


rojekt sKaret se od počátku potýká s mnohými problémy a v době uzávěrky tohoto čísla není vůbec jasné, zda bude vůbec pokračovat. Přesto se zastavíme u otázky vydávání sKaret osobám, které mají nějakým způsobem omezenu svéprávnost, tedy dětem, osobám omezeným či zbaveným způsobilosti k právním úkonům soudně, osobám s mentálním postižením či jiným druhem postižení, které omezuje jejich schopnost rozhodování. Ministerstvo práce a sociálních věcí v těchto případech doporučuje, aby úřady práce postupovaly tak, že sKartu vydají ve dvou vyhotoveních, jednu sKartu s platební funkcí dostane soudem stanovený opatrovník, zákonný zástupce dítěte či pečující osoba, druhou sKartu bez platební funkce pak postižená osoba. Karta bez platební funkce bude sloužit především k identifikaci (jako případný průkaz TP, ZTP či ZTP/P). V praxi ale narážíme na některé problémy, a to především v případě, kdy osoba trpí nějakým typem postižení, nicméně není omezená či zbavená způsobilosti k právním úkonům, přesto je zde reálné riziko, že sKartu s platební funkcí např. ztratí či ji někdo zneužije. V těchto případech by měl úřad práce individuálně posoudit situaci osoby a zvážit, zda v tomto případě nedostane sKartu s platební funkcí některá z pečujících osob. Často je obtížné tuto situaci řešit také v domovech pro seniory a dalších podobných zařízeních, kde se mnohdy nacházejí osoby postižené pohybově v kombinaci s některým z typů demence či Alzheimerovy choroby. Tyto osoby mnohdy nemají žádné rodinné příslušníky, kteří by se o sKartu a finance na ní starali. Zde by bylo řešením vyjednat nějakou speciální plnou moc pro sociálního pracovníka zařízení, nicméně tato situace není v této chvíli nijak legislativně ošetřena a není také ošetřeno riziko zneužití těchto finančních prostředků. Je tedy otázkou, jak se

Často je obtížné tuto situaci řešit také v domovech pro seniory a dalších podobných zařízeních, kde se mnohdy nacházejí osoby postižené pohybově v kombinaci s některým z typů demence či Alzheimerovy choroby. Tyto osoby mnohdy nemají žádné rodinné příslušníky, kteří by se o sKartu a finance na ní starali. s tímto problémem poperou zákonodárci do budoucna. Zároveň jsou v současné době v meziresortním připomínkovém řízení novely právních předpisů upravujících sKartu. Předpokládá se, že k účinnosti těchto novel dojde v polovině roku 2013. 

Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250

27

Poradna ■K dy je také možno požádat o vrácení daně. ■ J aká jsou kritéria pro dopravu nemocného dítěte. ■P odmínky nákupu auta pro rodiče mentálně postiženého dítě.

Sleva na dani z příjmu Kdy lze použít sanitku k cestě na vyšetření Kritériem k získání příspěvku na nákup automobilu pro mentálně postižené je jejich IQ

?

Chtěl bych se zeptat, zda mám nárok na vrácení daně a v jaké výši, když manželka nepracuje a pečuje o nezletilého mentálně postiženého syna, který má přiznán příspěvek na péči IV. stupně. Slyšel jsem, že si mohu požádat o vrácení určité části daně na FÚ. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Slevu na dani z příjmu na „vyživovanou manželku“ lze uplatnit v případě, že příjem manželky za zdaňovací období (kalendářní rok) nepřesahuje částku 68 000 Kč. Do příjmu se nezapočítávají dávky státní sociální podpory, dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, sociální služby, státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky podle zákona o stavebním spoření a o státní podpoře stavebního spoření a stipendium poskytované studujícím soustavně se připravujícím na budoucí povolání. U manželů, kteří mají majetek ve společném jmění manželů, se do vlastního příjmu manželky (manžela) nezahrnuje příjem, který plyne druhému z manželů nebo se pro účely daně z příjmů považuje za příjem druhého z manželů. Sleva na dani na vyživovanou manželku činí maximálně 24 840 Kč ročně.

?

Mám doma půlroční dítě v pěstounské péči. Holčička se narodila s fetálním alkoholovým syndromem (stigmatizace v obličeji, růstová retardace, známky poruchy chování), psychomotorická retardace a také prolaps rekta. S tím je sledovaná v Motole v proktologické poradně. Máme jet nyní na kontrolu, ale doktorka mi odmítla napsat „cesťák“, že malá není indikovaná. Přitom sama mám zkušenost, že by v tomto neměl být problém. Malá opravdu není schopná cesty veřejnou dopravou (cca 140 km do Prahy a totéž zpět). Motol je přitom nejbližší specializované pracoviště, kam je možné jezdit. Můžete mi, prosím, napsat, jaká jsou kritéria pro dopravu takto nemocného dítěte a jak se mohu bránit?

Odpověď: Nárok na hrazení cestovních výdajů vzniká podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném

28


Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

zdravotním pojištění, § 36–37, těm pacientům, jejichž zdravotní stav vyžaduje dopravu do nebo ze zdravotnického zařízení za použití dopravní zdravotní služby (např. sanitky). Nárok tedy vzniká v případech, kdy podle vyjádření ošetřujícího lékaře zdravotní stav pojištěnce neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby, a ten se přesto rozhodne cestovat soukromým vozidlem. Po schválení této dopravy lékařem může pojištěnec požadovat náhradu těchto svých cestovních výdajů. To znamená, že předepsání dopravy opravdu záleží na rozhodnutí ošetřujícího lékaře. Na věci bohužel nic nemění ani

špatná dopravní dostupnost, ani velká vzdálenost mezi bydlištěm pacienta a zdravotnickým zařízením. Doporučuji vám tedy zkusit se ještě jednou s lékařkou domluvit a konkrétně jí vysvětlit důvody, proč nemůže dítě cestovat veřejnou dopravou. V případě, že se vám nepodaří lékařku přesvědčit, je možné podat podnět k přezkoumání tohoto rozhodnutí, a to jejímu nadřízenému. Dlouhodobějším řešením pak může být změna ošetřujícího lékaře.

?

Doslechla jsem se, že je možné získat příspěvek na zakoupení auta také pro osobu s mentálním postižením, jaké jsou přesné podmínky? Mám dceru se středně těžkým mentálním postižením a cestování veřejnou dopravou pro nás bývá obtížné. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Podle zákona č. 329/2011 Sb. lze přiznat příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení motorového vozidla osobám s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí a osobám s těžkou nebo hlubokou „mentální retardací“ a stavy na rozhraní těžké mentální retardace. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí je těžká a hluboká mentální retardace vymezena takto: Těžká mentální retardace 20–34 IQ Hluboká mentální retardace 0–19 IQ Nejsem si bohužel podle vašeho popisu jista, zda dcera uvedená kritéria splňuje, nicméně žádost můžete rozhodně zkusit podat. Formulář v elektronické podobě i k vytištění naleznete na www.portal.mpsv. cz v sekci Formuláře. Žádost se podává na úřadu práce. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna


Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1


■ Nadace začínala ve Stockholmu v roce 1978 podporou disentu. ■ V letech 1983 až 1987 založil František Janouch tři hlavní ceny. ■ 25. 3. 2013: konečně i mezinárodní Cena Václava Havla za lidská práva.

Další tvář Nadace Charty 77

Slavnostní podpis dohody v Černínském paláci. Zleva předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy Jean-Claude Mignon, František Janouch, Karel Schwarzenberg a ředitelka Knihovny Václava Havla Marta Smolíková. Foto: Archiv nadace

R

ozsáhlé humanitární projekty Nadace Charty 77, především Konto BARIÉRY, Ostrovy života, Konto MÍŠA, Nový start, nově i SENSEN, zpopularizovaly nadaci v celé zemi a přinesly jí i desetitisíce pravidelných dárců. To by však nemělo zakrývat tradiční a stejně významnou činnost „naší matky“. Patří k ní na prvním místě udělování cen za významné společenské přínosy v několika kategoriích. Dovolte mi výjimečně malou reminiscenci do minulosti. František Janouch založil Nadaci Charty 77 koncem roku 1978 ve Stockholmu, kde v nucené emigraci žil. Tehdejšími mluvčími Charty 77 byl pověřen, aby převzal významnou švédskou kulturní cenu Monismanien, udělenou hnutí Charty 77. Využil publicitu, kterou vyvolalo udělení této ceny, k výzvě, aby švédská veřejnost začala finančně podporovat pronásledované československé chartisty. Výzva byla úspěšná a Františka Janoucha to inspirovalo k tomu, že koncem května 1979 požádal několik významných švédských a zahraničních osobností, aby svým jménem tuto iniciativu zaštítily. Mezi oslovenými osobnostmi byl spisovatel Arthur Miller, Per Wästberg (předseda mezinárodního PEN klubu), profesor Giacomo Morpurgo z Janova, Lars Persson (šéfredaktor


Nejvýznamnější je Cena Jaroslava Seiferta, cena prvního nositele Nobelovy ceny za literaturu u nás. František Janouch ji založil v lednu 1986, bezprostředně poté, co se o úmrtí Jaroslava Seiferta dozvěděl. největších švédských novin Expressen), Kenne Fant (ředitel švédského filmového průmyslu), Petr Larsson (organizační tajemník levicové organizace Folket i Bild) a Jaroslav Hutka z Rotterdamu. Předsedou první správní rady Nadace Charty 77 se stal

František Janouch, který od té doby Nadaci Charty 77 vede. Nadace původně podporovala disidentské aktivity Charty 77, financována byla výlučně dary zahraničních dárců. František Janouch ale sledoval dění ve své rodné zemi a to ho vedlo postupně k zakládání cen, jejichž cílem bylo oceňovat významné počiny v oblasti kultury i společenského života v tehdejším Československu, které režim v Praze zamlčoval. Tak mezi lety 1983 až 1987 vznikly tři ceny, které nadace uděluje dodnes. Cena Toma Stopparda byla první. Nese jméno svého sponzora, předního anglického dramatika českého původu a udělována je za eseje, které jsou inspirativní svým myšlenkovým přínosem. Cena Františka Kriegla oceňuje příkladnou statečnost, kterou projevovali její laureáti v minulém režimu, význam ale neztratila ani dnes. Oceňuje osobnosti, které se příkladně angažují ve prospěch zákonnosti, obrany oprávněných zájmů občanů, potírání korupce atd. Nejvýznamnější je Cena Jaroslava Seiferta, cena prvního nositele Nobelovy ceny za literaturu u nás. František Janouch ji založil v lednu 1986, bezprostředně poté, co se dozvěděl o úmrtí Jaroslava Seiferta. Chtěl být rychlejší než oficiální struktury v Praze a povedlo se mu to. Význam ceny dokládají její laureáti. Jenom namátkou: Dominik Tatarka, Ludvík Vaculík, Karel Šiktanc, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Milan Kundera i Ludvík Kundera, Josef Škvorecký, Věra Linhartová, Václav Havel, Jáchym Topol, Jiří Suchý, Vladimír Binar. Celkem třicet dva jmen. Úplně stejně jako v dobách disentu postupoval František Janouch v prosinci 2011. Den poté, co zemřel Václav Havel, přišel s návrhem na zřízení Velké mezinárodní ceny, která ponese jeho jméno. Bylo to trošku složitější, několik institucí, které nesou jméno Václava Havla, se probudilo o pár dní později a nastala malá přetahovaná. Promarnil se čas, ale nakonec letos, při druhém výročí nedožitých narozenin, konečně, vyhlásí Rada Evropy, Nadace Charty 77 a Knihovna Václava Havla tuto cenu. Chceme tak nejen uctít památku prvního prezidenta ČR, ale připomenout navždy jeho celoživotní boj za svobodu, lidská práva a demokracii. Cena připomíná také úzký vztah Václava Havla k naší nadaci, jeho podporu mnoha našich projektů i dlouholeté přátelství s naším zakladatelem Františkem Janouchem. Věřím, že malé ohlédnutí za historií nadace i pohled do budoucna byl pro vás zajímavý. Krásné jaro, nemohli jsme se letos dočkat, že? 

Vaše Božena Jirků

29

AUTO-MOTO ■ Tuzemský bestseller: nová Škoda Octavia stojí od 365 tisíc korun. ■ Golf má stejně velký kufr jako octavia, volkswagen je ale kratší. ■ Dacia představila nový Logan MCV.

Nové kombíky ze Ženevy

Honda Civic Tourer. Japonský kombík dostane stejně výjimečné tvary, jaké má pětidveřová karoserie.

Text: Petr Buček Foto: Archiv autora

J

ednu dobrou zprávu pro řidiče s handicapem přinesl jarní autosalon v Ženevě: do prodeje se chystá celá plejáda nových kombíků: od octavie přes Volkswagen Golf až po Dacii Logan. Škoda Octavia Combi se představila na ženevském autosalonu s ještě větší karoserií, než měla předchůdkyně. Na délku se stejně jako pětidveřová sestra protáhla o devět centimetrů, objem kufru nového mladoboleslavského kombíku činí 610 litrů. Zvětšil se také prostor na zadních sedadlech, řidiči-vozíčkáři získají více místa pro odložení vozíku za přední sedadlo. Nová Octavia Combi je nejen o devět centimetrů delší, ale také o 4,5 cm širší než předchozí model. Rozvor se prodloužil o necelých jedenáct centimetrů. Po sklopení zadních sedadel se zavazadlový prostor zvětší až na 1740 litrů. Předchozí oktávka nabízela 605 až 1655 litrů. Výrobce se u svého nového kombíku chlubí několika praktickými detaily. Patří mezi ně odkládací kapsa na kabáty za zadními sedadly nebo možnost odjištění opěradla zadního sedadla přímo ze zavazadlového prostoru. Přepravu velmi dlouhých předmětů usnadní sklopné opěradlo sedadla spolujezdce. Pod polohovatelnou dvojitou podlahou zase najde své místo roletový kryt kufru a střešní nosič.

lickou bílou a červenou barvu (čtyři tisíce). Pouze modrá octavia je bez příplatku. Další ženevská premiéra mezi kombíky patří Volkswagenu Golf. Na první pohled připomíná svého většího bratra v podobě Passatu Variant. Objem kufru nového Golfu kombi se oproti předchůdci zvětšil o 100 litrů a nabízí nyní 605 litrů. Kombíky octavia a golf tak nabídnou srovnatelný zavazadlový prostor, ale golf si přitom vystačí s kratší karoserií. Se svými 456 centimetry je o 10 centimetrů kratší než Škoda Octavia Combi. Prodloužená karoserie přináší výhody většího interiéru, na druhou stranu je oktávka se svými 4,66 metru až neprakticky dlouhá. Někomu se například parkování do řady stojících aut s takto dlouhým vozem nemusí zamlouvat.

K ženevským premiérám patří také nová Dacia Logan MCV – ve srovnání s octavií a golfem mnohem jednodušší, ale také o dost levnější kombík. Dacia Logan MCV nabízí vzhledem ke své velikosti bezkonkurenční cenu – dobíhající model stojí od 185 tisíc korun, ani nástupce nebude o moc dražší. Logan neztratí svou velkou karoserii, ke koupi však už bude jen jako pětimístný (předchozí model šlo objednat také se třetí řadou sedadel). Objem kufru nové dacie dosahuje 573 litrů, logan má na délku 4,5 metru.

Japonské kombíky Ze zcela jiného soudku je kombík odvozený od Hondy Civic. Toto sportovně až trochu mimozemsky vypadající auto dostane

Nízká základní cena? Základní cena nové Octavie Combi činí 365 tisíc korun. Konkurenční Hyundai i30 kombi stojí od 300 tisíc korun. Za základní cenu octavie je její korejský konkurent k mání buď v dražším dieselovém provedení, nebo s bohatší výbavou. Octavia Combi v základní verzi nabízí na jednu stranu sedm airbagů a například také novou multikolizní brzdu, která auto sama po havárii zastaví. Na druhou stranu si je nutné připlácet za klimatizaci (10 tisíc korun) a za nemeta-

30

Škoda Octavia Combi. Tuzemský bestseller se pochlubí ještě větším prostorem, než nabízí stávající model.



SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

Dacia Logan MCV. Cenový trhák se představí ve svém druhém vydání.

Od stejšna po sportovní BMW

praktickou variantu poprvé – předchůdce ji neměl. Honda pracuje na modelu Civic Tourer kvůli evropským zákazníkům, kteří si praktické karoserie žádají. Do prodeje se novinka dostane až příští rok. Japonský výrobce slibuje „jeden z nejobjemnějších zavazadlových prostorů v dané třídě“. Konkrétní údaje však zatím neoznámil. Civic je přitom až překvapivě prostorný a praktický i ve svých běžných pětidveřových šatech. Kombík nabídne ještě více.

Snad si ponechá praktická sklopná zadní sedadla, u kterých lze jednoduše sklopit sedák podobně jako u divadelních sedaček. Také Toyota vystavila v Ženevě nové kombi – Auris Touring Sports. Model Auris se jako kombík představí úplně poprvé. Kufr praktické toyoty nabídne objem 530 litrů. V nabídce se objeví hybridní verze se dvěma motory pod kapotou – elektrickým a benzinovým.  Více na AutemBezpečně.cz Volkswagen Golf Variant. Kufr bude mít stejný jako octavia, karoserie je ale kratší.

Toyota Auris Touring Sports. Také Toyota se stejně jako Honda ke kombíku nižší střední třídy vrací po několikaleté přestávce.

Většina rodin a sociálně potřebných u nás nemívá více aut v garáži. Důvod je jasný – neřízené ceny paliva a reformy „strany a vlády“ v sociální a dopravní oblasti. My prostě preferujeme kombíky. Tedy univerzální řešení – auto, které vypadá jako jezevčík a které se hodí ke všemu. Všechno se tam naloží a je užitečné jak pro vícečetnou rodinu, tak pro handicapovaného člověka nebo hospodského. Přitom má jízdní vlastnosti vcelku normální a spotřebu přiměřenou nákladu. Historicky lze vystopovat snahu auto prostě prodloužit. Jako malý kluk jsem myslel, že to jsou všechno nějaké sanitky nebo pohřebáky – byly vidět jen kombíky moskvičů, volhy, trabanta a žigulíků. Všechna tato auta byla především sedanem, konstruktér jej pak nastavil o 30 centimetrů a neuměle kombíkovou záď napojil do jednoho celku. Škodovácký pravěk dokumentuje model zvaný lidově stejšn neboli Škoda 1202. Je to vlastně prababička octavie, dnešního hitu z Mladé Boleslavi. Oktávka je vlastně symbolem malého velkého auta. Vypadá o třídu větší, už liftback vlastně svým velkým kufrem udělal ze sedanu kombíka a určitě zamotal v koncernu Volkswagen nejednomu manažerovi hlavu. Dotírá totiž užitnými vlastnostmi a kvalitou nejen na golfa, ale spíš na passata nebo vozy Audi, a to si v Německu asi tak úplně nepřáli. Čechům je ale líto, že na své koncernové sourozence dotírá i cenou – za výborně vybavenou verzi Škody Octavia se špičkovým motorem a převodovkou DSG si prodejci řeknou o tři čtvrtě milionu. Mně osobně se líbí kombíky i z jiné stránky – je to vlastně jiné auto než původní sedan, jiná disciplína než limuzína. Konstruktéři přestali nastavovat karoserii a kufr a začali projektovat aerodynamická nová auta, mnohdy hezčí než jejich kratší bratři a vždy s větší užitnou hodnotou. Průkopník tohoto designu bylo Audi 80 Avant, první krásný kombík, který když stál vedle mladoboleslavské Škody Forman, nevěřili jste, že je to možné. Kombíky v top technologiích typu Audi RS nebo BMW M5 dokumentují zásah i do sportovních s exkluzivních segmentů, kde bych to kdysi optikou toho stejšna nikdy nečekal.  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY.


31

Tip na výlet ■ Přestože se zdá, že věže jsou vozíčkářům zapovězeny, některé je možno navštívit. ■ Bezbariérová jsou například žižkovská věž v Praze či věž Nové radnice v Ostravě. ■ Pro ty nejnáročnější je k dispozici šestihvězdičkové apartmá. Text: Michaela Bučková Foto: CzechTourism, Tower Park Praha, Ostravský informační servis

Výtahem P až do oblak

ražský hrad září do dálky, auta se zapnutými reflektory odtud vypadají jako malé angličáky na autodráze a v okolních žižkovských ulicích se postupně rozsvěcují okna, ulice lemují pouliční lampy, jako by to byly drobné svíčky. I takový je výhled z žižkovského vysílače. V letech 2011 a 2012 prošel nákladnou rekonstrukcí a nově se mu říká Tower Park Praha. Futuristicky pojatý vysílač se svými 216 metry nelze přehlédnout. Turisté se ptají, jak ho mohli postavit v centru starého Žižkova, a místní jim odpovídají, že už si tak nějak zvykli. Zvlášť, když do noci svítí červeno-modro-bílou barvou, chodí ho sem fotit zástupy turistů a už třináct let po něm lezou mimina (deset laminátových soch umělce Davida Černého). Když je někdy z vysílače kvůli údržbě sundají, překvapí vás svou

info Technické podrobnosti Věž televizního vysílače je z technického hlediska unikát – výkyvy věže jsou eliminovány speciálními kyvadly uvnitř konstrukce, která se skládá ze tří válcovitých ocelových tubusů a devíti kabin.

Vyhlídka žižkovské věže je 93 metrů nad zemí a jako na dlani odtud budete mít výhled na celou Prahu.

32

Na tubusech jsou umístěny tři kabiny, první ve výšce 66 metrů, pak je tu také kabina observatoře ve výšce 93 metrů. Nejvýše je umístěná kabina s vysílací technikou. Základna budovy se nachází v hloubce 15 metrů pod povrchem. Tubusy věže dosahují výšky 134 metrů.


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí Ostravu můžete nejlépe pozorovat z vyhlídkové věže Nové radnice. Ta je 85,6 metru nad zemí.

výškou. Měří téměř čtyři metry a pošimrat takové dítě na chodidle, ani to neucítí.

Vyhlídkové kabiny Pražáci na vysílač, který stojí v místech někdejšího židovského hřbitova, chodí, když je dobrá viditelnost, gurmety láká večeře s 360stupňovým výhledem na rozzářenou Prahu a turisty jeho nevšední vzhled. Vždyť si také vysloužil několik nej: je nejvyšší stavbou v Praze, zároveň nejvyšší věží či nejvyšší vyhlídkovou plošinou v České republice. Byl postavený v letech 1985 až 1992 podle projektu Václava Aulického a Jiřího Kozáka a tehdy se na jeho stavbě podílelo mnoho ve své době slavných československých firem. Až nahoru se bez problémů dostanou i vozíčkáři. Vchod do věže je sice pod úrovní terénu a dolů se sestupuje po točitých schodech. Vozíčkáři se sem ale dostanou, když zaparkují v podzemních garážích, které jsou pod věží, a pak mohou vyjet přímo u vchodu (slevy na parkování ZTP či ZTP/P neplatí). Odtud se nahoru pokračuje velkým Jen 66 metrů nad zemí je patro věnované gastronomii – restauraci, kavárně a baru Oblaca. Tady jíte opravdu v oblacích.

Další unikátní zážitek nabízejí Ozvěny Prahy, a to díky pohodlným zavěšeným křeslům připomínajícím bubliny. Tady se můžete jen tak pohubovat, koukat, kam až vám pražský smog dovolí, ale také se zaposlouchat do zvuků typických pro Prahu. Dozvíte se, jak zní Praha – šum jezu na Vltavě, zpěv ptáků ve Stromovce, orloj na Staroměstském náměstí prolínající se s rachotem právě přijíždějícího kočáru s koňským spřežením… Kapsle jsou totiž ozvučené. A pokud vám to nestačilo, lze sjet výtahem o 27 metrů níže, kde celé patro zabírá restaurace, café a bar. Jste tu v oblacích. Proto tady tomu také říkají Oblaca. Pro opravdu náročné je pak šestihvězdičkový jednopokojový hotel – apartmá One Room Hotel, který vznikl v jedné z kabin. Musí to být velký zážitek položit se do prostorné postele a pozorovat město z ptačí perspektivy. Není to však levná záležitost. Okolí Tower Park Praha obklopuje park se zahradní restaurací a letní terasou. Do příštího roku zde přibude také minigolfové hřiště, piknikový trávník a dětské hřiště. Ve venkovním atriu se bude nacházet mobilní pódium s hledištěm. Praktické informace Otevírací doba Observatoř: 8.00–24.00 Bistro: 8.00–24.00 Bar: 8.00–1.00 Restaurace: 8.00–24.00 Vstupné: Dospělí 150 Kč, rodina 350 Kč, držitel průkazu TP, ZTP, ZTP/P 50 Kč, doprovod 50 Kč, děti do 3 let zdarma, děti 3 až 14 let 80 Kč. www.towerpark.cz (na stránkách lze najít i informaci o aktuální viditelnosti) 

Do radnice se vstupuje po schodech, proto v ostravském informačním centru handicapovaným doporučují, ať použijí pravou vrátnici. Tady staví bezbariérový výtah, kterým se dostanou do čtvrtého patra, dále se pokračuje jiným výtahem do šestého patra. Odtud jezdí další výtah až nahoru. O víkendech bývá pravý vchod zavřený, stačí ovšem zazvonit na zvonek a přivolat si vrátného. Praktické informace Otevírací doba březen–listopad – pondělí až neděle 9.00–19.00 Vstupné: 50 Kč dospělý, 40 Kč dítě, student, důchodce, 20 Kč děti od 3 do 6 let www.ostravainfo.cz 

Vyhlídková věž Nové radnice Ostrava

výtahem. Záleží jen na vás, kde si necháte zastavit – v designové restauraci Oblaca, sousední kavárně, dojedete na vyhlídku s tematicky řešenými kapslemi anebo snad až do šestihvězdičkového apartmá? Nejvíce lidí ovšem míří na vyhlídku ve výšce 93 metrů nad zemí. Ta se skládá ze tří kabin: Obrazy Prahy, Ozvěny Prahy, Zlatá Praha. V Obrazech Prahy se lze na zavěšených monitorech seznámit s nejdůležitějšími událostmi, se statistikami hlavního města nebo třeba architekturou. Ze Zlaté Prahy budete mít jako na dlani nejkrásnější místa metropole. Pražský hrad s chrámem svatého Víta nad Malou Stranou, Petřínskou rozhlednu, Národní divadlo, ale také Vyšehrad nebo Letnou. Nejkrásnější výhled je tu večer, kdy jsou v kapsli observatoře ztlumená světla…


Tak jako má Praha svou televizní věž, obdivovat Ostravu můžete nejlépe z vyhlídkové věže Nové radnice. Ta je součástí největší radniční budovy v republice. Věž má 85,6 metru a její terasa je ve výšce 72 metrů. Mimo jiné se tu dozvíte, že Ostrava není úplně černým městem. Odtud shora je totiž dobře vidět ty obrovské zelené plochy. Podle průvodkyně na každého obyvatele Ostravy připadá více než 30 m2 zelené plochy. Když se vydaří počasí, je z věže rozhled až k pohořím Beskyd a Jeseníků, na Opavsko i do nedalekého Polska. Věž byla postavená už v roce 1930, nahoru jezdí výtah, který zajišťuje bezba riérovost, a zdobí ji věžní hodiny vážící více než půl tuny – ciferník má průměr 350 cm, délka ručiček 175 cm, hodinový stroj je dnes již nahrazen moderní technikou umožňující pravidelné bití hodin. Ročně sem míří až 45 tisíc návštěvníků. Věž ostravské radnice je vozíčkářům dostupná a často sem míří. I když je třeba počítat se třemi „výtahovými přestupy“.

Dům pánů z Lipé v Brně V centru Brna je možné vyrazit na bezbariérovou vyhlídku do Domu pánů z Lipé, renesanční stavby s pravidelnou dispozicí obdélníkového půdorysu, jehož dvě dvorní křídla obíhají arkádové pavlače. Dnes zde sídlí spousta firem i kulturní a informační centrum. Rozhlédnout se tu můžete ze dvou míst – ze stylové kavárny Vyhlídka anebo z rozhledny v sedmém patře budovy. Až sem totiž návštěvníky vyváží výtah. A k němu vede nájezd zajišťující bezbariérový přístup. Ocitnete se tu nad brněnskými střechami a pokochat se můžete nejenom výhledem na centrum města. Praktické informace Otevírací doba pondělí až pátek 8 až 20 hodin sobota, neděle, svátek 9 až 16 hodin www.dpl.cz 

33

vaše fotografie

SLOUPEK Ondřeje NEFFA

V jednoduchosti je síla Chtěl jsem začít o fotkách z pozdního jara, ale přece jen se nejdřív zastavím nad záběrem Jana Povýšila. Je to příklad toho, čemu se říká fotografické vidění. Autor postřehl něco, co běžně nevidíme. Ano, plavce samozřejmě v bazénu nepřehlédneme, ovšem že by jeho hlava a vypouštěné bubliny mohly působit jako zajímavý obrazový prvek, na to už musí být určitá fotografická zkušenost. A aby to takhle dobře vyšlo, chce to i kapičku štěstí. Nicméně naprosto si nemyslím, že je to dílo náhody, na dalších koupacích snímcích Jana Povýšila je zřejmé, že má téma jaksepatří zvládnuté.

Jan Povýšil

Petr Žižka

Marie Škorpíková

K bazénu se vypravil i Petr Žižka. Jeho snímky ovšem nejsou tak působivé jako Povýšilovy. Proč? Protože jsou jen mechanicky zaznamenané. Fotografický pohled v nich schází. Tady bych měl jednu radu – je třeba jít blíž k tématu. I tato fotka by vypadala mnohem líp, kdyby na ní nebylo to nicneříkající popředí. Tím jsem se konečně dostal k jaru. Jiří Kaláb nazval svoji sérii „snímky z cest“. Kouzelná fotka, kterou sem zařazuji, určitě nevznikla v tomto jaru… Berme ji jako ukázku, jak by se jaro mělo fotit, až možná nastane! Je postavená na světle. Takové světlo opravdu nebývá každý den, je třeba si ho vychodit, vyčíhat. Ale jakmile nastane, foťte! Což ovšem předpokládá jednu maličkost – musíte u sebe mít fotoaparát. V tomto jaru, jak jsme ho zatím poznali, je typičtější obrázek, jak ho pořídila Marie Škorpíková. Je to zdánlivě nenápadná fotografie, ale má jednu zásadní přednost – je přehledná, sdělná a není v ní nic, co by do ní nepatřilo, a obsahuje vše, co je třeba. No a v jednoduchosti je síla, to platí nejen pro fotografii, ovšem tam se ta zásada uplatňuje především. 

Jiří Kaláb

Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně příroda v květnu je velmi fotogenická, a tak se pokuste zaměřit především na ni. Snímky prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo.  (jš)


35

inzerce zaměstnání Nabízím zaměstnání Hledáme lektora AJ do jazykového centra v Pardubicích. Požadujeme: minimálně SŠ vzdělání; velmi dobrou znalost anglického jazyka (certifikát, studium v anglickém jazyce, pobyt v zahraničí či praxe na obdobné pozici výhodou); flexibilita; trestní bezúhonnost; pozitivní přístup, pracovitost a spolehlivost. Nabízíme: odpovídající finanční ohodnocení; možnost dlouhodobé spolupráce; práci v příjemném kolektivu; zaškolení a poskytnutí materiálů pro výuku. Nejedná se o hlavní pracovní poměr. Pozice je vhodná pro studenty. Své životopisy spolu s fotografií a motivačním dopisem zasílejte na e-mailovou adresu: andrea. [email protected]. Zn. 13032013 Hledáme nové lidi na pozice vývoj elektro, vývoj konstrukce, vývoj optika do vývojového oddělení firmy v MS kraji. Pro více info volej na 604 501 710; [email protected]. Zn.: 15032013-1 Obsluha stánku – hledám brigádníky nebo jednoho pokud bude schopen pracovat od 9 hod. do 19.30 práce od dubna do října každý den. Požaduji dochvilnost, vysoké pracovní nasazení, příjemné vystupování, svědomitost, slušnost a samozřejmě zručnost. Za dobře odváděnou práci dobré platební podmínky. Vysoká frekvence lidí – jen pro schopné!!! Brigádníci jen z okolí Berouna, Středočeský kraj, krásné přírodní prostředí. [email protected] Zn.: 15032013-2 Hledáme zaměstnance pro zákaznickou podporu naší služby www.uschovna. cz. Vzdělání SŠ, komunikační schopnosti, uživatelská znalost práce na PC, orientace na internetu, základní znalost AJ. Nabízíme práci z domova, plný úvazek 9–17 hod., po–pá. Podmínkou je připojení k internetu, PC a telefon. Další podrobnosti dle osobní domluvy. vendula. [email protected]. Zn.: 18032013 Pro společnost Komoditas, s. r. o., hledáme obchodního zástupce. Požadavky: vysoká míra samostatnosti, vzdělání ukončené maturitou, příjemné vystupování. Nabízíme: práce na dohodu, IČO nebo HPP dle domluvy, nadstandardní možnost výdělku, zajímavá, zodpovědná a samostatní práce. Vhodná i jako brigáda či přivýdělek. V případě zájmu uvítám vaše životopisy. Jan Jagoš, manažer divize maloodběratel, www. komoditas.cz, [email protected]. Zn.: 28032013 Hledáme grafika, který dokáže vytvářet „hezké obrázky“ s využitím na dárkových i užitkových předmětech pro domácnost, byt, kancelář. Motivy bude sám vytvářet dle zadání nebo bude vycházet z dodaných podkladů (fotografie, kresby, grafické motivy) a z nich vytvoří výstup pro konkrétní použití. Cílem je vytvořit nový styl s atmosférou českého/moravského (našeho) venkova. Jestli vás to oslovilo, kontaktujte mne, pošlu zadání. [email protected]. Zn.: 31032013

36

Inzeráty můžete posílat na internetovou adresu [email protected] nebo písemně na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Hledáme milou, příjemnou, spolehlivou a usměvavou servírku či číšníka s chutí a zájmem o práci – Brno. Bližší info na tel. č. 775 998 165; koudas.d@ seznam.cz. Zn.: 21032013 Do malé rodinné restaurace v Říčanech u Prahy hledáme kreativního kuchaře, pro kterého je práce koníčkem. Prac. doba Út–Ne 16–22. Bližší informace na tel. č. 737 853 090. utrigracii@ seznam.cz. Zn.: 25032013 Dobrý den, hledám svářeče nebo brusiče kovů. Pro více informací pište na e-mail [email protected]. Děkuji. Zn.: 02042013 Nabízím trvalou práci pro vyučeného elektrikáře (vyhl. 50, alespoň minimální praxe – stačí z brigády). Lokalita Brno – výjezdy po celé ČR. [email protected]. Zn.: 03042013

hledÁM zaměstnání ČID 1. stupně, hledám práci vykonávanou doma bez docházení do firmy, na HPP nebo VPP s řádnou smlouvou a pravidelným měsíčním příjmem. Ne na ŽL a výplaty v provizích. Ovládám i vlastním PC, internet mám, přepisování článků, vyřizování zakázek, objednávek apod. Jsem i manuálně zručná a šikovná. Prosím pouze seriózní nabídky. Děkuji. [email protected] Zn.: 16022013 Jsem v ČID a hledám práci na doma i na HPP od zaměstnavatele se smlouvou, doplňování e-shopů, přepisování článků, administrace webových stránek, tvorba a správa webových stránek pro klíčové zákazníky prostřednictvím jednoduchého administračního rozhraní. Komunikace s klienty na základě jejich požadavků, sběr informací, textů a obrázků od klientů a zadávání do administračního rozhraní třeba na webmium.com. [email protected] Zn.: 17022013 Hledám práci na HPP, úklid činžovních domů v Holešovicích (Praha 7) či v blízkém okolí, mám čistý TR, pracovitá, spolehlivá, mám ČID 1. stupně. [email protected] Zn.: 28022013 Nabízím asistenční – společnickou službu seniorce či mamince handicapovaného dítěte na výpomoc v domácnosti. Jsem ochotná se i přistěhovat. Cena za služby dohodou. Na požádání zašlu životopis a doporučení. klubl@seznam. cz Zn.: 09032013

Hledám domácí práci na PC. Jsem plně invalidní. Pouze na smlouvu, jen solidní nabídky. Děkuji. o.soucek@ seznam.cz Zn.: 06032013 Hledám domácí práci administrativního charakteru – psaní článků na předem dané téma. Preferuji pouze seriózní nabídky. Děkuji. [email protected] Zn.: 15032013 Práce pro OZP – hledám práci, úklid, vybalování nebo pomocná síla v kuchyni. [email protected] Zn.: 17032013 Nabízím celkový úklid rodinných domů, příznivé ceny, kvalitní práce, čistý tr. rejstřík, dlouholetá praxe a slušné jednání, OV a okolí. golinskakamila@ seznam.cz Zn.: 19032013 Hledám práci pro chráněnou dílnu. Ruční montáž a kompletování v oblasti elektro a plast. Pro 10 OZP. prochytech@ seznam.cz Zn.: 01042013 Nabízím výpomoc v květinářství v Praze, praxi a živnostenský list mám, tel. 602 614 030 tana.kusova@seznam. cz Zn.: 05042013

Seznámení 34letá rozvedená, bezdětná v ID hledá přítele. Jsem chodící, soběstačná. Najdu tě? [email protected]. Zn.: 09032013 Ahoj, jmenuji se Martin a hledám možnost ubytování v Praze za výpomoc a fin. odměnu. Je mi 46 let, 178/85, pracující, sympatický. Pokud bys chtěla vědět víc, ozvi se. Díky, Martin. martin. [email protected]. Zn.: 11032013 Je mi 46 let, jsem po amputaci nožky, bohužel. Jsem vdova. Hledám aktivního muže od 35 do 50 let s řidičákem. Odpovědi pište, prosím, na adresu [email protected]. Zn.: 12032013-1 Ráda bych našla spolehlivého přítele ve věku 55–65 let. Tělesné postižení mi nevadí, sama jsem v invalidním důchodu. Je mi 54 let. Co bychom měli mít společné: hudbu, procházky a tak dál. Jsem z Bílovce, okres Nový Jičín. [email protected]. Zn.: 12032013-2 Ahoj, jsem Pavel 47 let z Prahy. Rád bych poznal ženu na trvalý vztah, na celý život. Jsem již delší čas sám a nemám nikoho, s kým bych mohl sdílet každý den. Žádné zvláštní požadavky nemám, jen abychom si rozuměli. Jsem v invalidním důchodu, ale soběstačný. Budu se těšit na každou milou odpověď. Odpovím všem. Pavel. paja.vavrik@ seznam.cz. Zn.: 13032013 Ahoj, jmenuji se Luděk Vondráček a chtěl bych tímto způsobem najít kamarádku, která by se mnou chodila na procházky a jezdila na výlety a které by nevadil můj handicap – jsem na vozíku. Budu rád, když se mi někdo ozve. [email protected] SKYPE: vondracek.l. Zn.: 26032013-1 Ahoj, jmenuji se Petr. Jsem ID 170/49/70, svobodný, nekuřák, abstinent, který hledá přítelkyni. Bydlím v RD mezi Chlumcem nad Cidlinou a Přeloučí. [email protected] Zn.: 27032013

Jmenuji se Pavel, je mi 22 let, jsem ze Zlínského kraje a jsem nevidomý. Hledám kamarádku, zatím jen na povídání přes Skype, abych tě mohl trošku poznat, ale v létě bych se s tebou rád setkal. Hledám tě taky proto, abys mě vytáhla někam ven, protože tady kamarády nemám. Při vzájemných sympatiích můžeme být případně i víc než jen kamarádi. Jaká bys měla být? Milá, hodná, chápavá, empatická, ráda se mazlit a být kousek od Otrokovic. Můžeš mít i handicap, jen nechci holku nevidomou nebo neslyšící. Tak pokud chceš, napiš na e-mail: [email protected] nebo moje Skype jméno je pavelzdilna. Zn. 26032013-2 Najdu tě? 40letá žena po amputaci hledá muže k vážnému seznámení. [email protected]. Zn.: 28032013

Koupím, prodám Prodám Ford Focus Combi r. v. 12/2006, 1600 cm, 16V, automatická převodovka. Přední okna a zrcátka v elektrice, imobilizér, centrální zamykání, originál rádio + CD, zámek řadicí páky defend lock. 1. majitel, koupeno v ČR, pravidelný servis, servisní knížka. Najeto pouze 39 tis. km. Vůz má namontováno ruční ovládání, brzda-plyn na levou ruku – systém API Slapy. Tel.: 382 270 323, mail: kukacka56@seznam. cz Zn.: 07032013 MATRACE ANTIDEKUBITNÍ S KOMPRESOREM-PA 5500. Vhodné při vysokém riziku vzniku dekubitů POPIS: • vyměnitelné příčné TPU komory • 3 statické komory pod hlavou • 13 aktivních komor pod zbytkem těla • objem vzduchu 3–18 l • střídavé přefukování komor matrace – 3 zóny • pulzní kompresor – 220 V / 60 Hz • výběr ze čtyř cyklů: 3, 5, 10, 20 minut • možnost nastavení statického módu • individuální nastavení tlaku dle hmotnosti pacienta • ventilační mikrootvory • alarm při kritickém poklesu tlaku • omyvatelný paroprodyšný potah • aktivní podpora krevního oběhu používáno 6 měsíců – nové (záruka, papíry a originál balení samozřejmostí) Cena: 8000 Kč, foto samozřejmě na požádání zašlu e-mailem. [email protected]. Zn.: 10032013 Prodám zánovní el. vozík – inval. skútr. Je to vozík německého výrobce Meyra Invictus. Vhodný jak do města, tak do terénu. Vysoká nosnost, cca 150 kg, a pohodlnost. Kupovaný jako repasovaný v 5/2012, záruka ještě do 5/2013. Vozík je opatřen držákem na hole. Plně funkční, důvod prodeje – úmrtí majitele. Cena 18 500 Kč. Bydlíme na severní Moravě. Tel. 776 132 612. iva.sumsalova@ seznam.cz. Zn.: 08032013 Prodám invalidní vozík značky Meyra. Nutno vidět, vozík je upraven i pro ležícího kvadruplegika, opěrka hlavy a další. Cena dohodou. Tel: 702 486 247 nebo 222 944 707 (záznamník) Zn.: 13032013


SENSEN


■ První ročník multižánrového seniorského festivalu v Praze. ■ Písecká brána uvítá 8. června soubory z celé České republiky. ■ Programem provedou Lucie Výborná a Alexander Hemala.

Písecká brána seniorům otevřená

Festival SENSEN proběhne v malebném zákoutí Písecké brány u pražských Hradčan.

Text: Zdeněk Procházka Foto: Archiv

D

ruhou červnovou neděli se uskuteční v Písecké bráně a přilehlém malebném okolí poblíž pražských Hradčan první ročník multižánrového Festivalu SENSEN. Následující řádky berte jako srdečné pozvání na tuto určitě nevšední událost, která proběhne v duchu hesla: „Festival pro všechny, kteří toho od života stále hodně čekají.“

Bohatý program Proč jsme se rozhodli festival uspořádat? Za rok trvání projektu Nadace Charty 77 / Konta BARIÉRY – SENSEN – Senzační senioři jsme se přesvědčili, jak rádi se členové klubů SENSEN potkávají, baví se, navzájem se obohacují, ale také jsme poznali, s jak bohatou činností se mohou


pochlubit. A tak jsme si řekli, že by se s ní měli pochlubit nejen před ostatními Senzačními seniory, ale i před nejširší veřejností. Výsledkem je celodenní akce, kterou jsme připravili na počátek června, na níž seniorské kluby z celé republiky předvedou své umění: představí se divadelní, pěvecké a taneční soubory, v doprovodném programu jsou přichystány besedy se známými osobnostmi, zdravotní poradna, originální tvůrčí dílny, ale i například kosmetické poradenství nebo se budete moci inspirovat moderními pohybovými aktivitami… Festival SENSEN by tak měl poskytnout nejen přitažlivé kulturní zážitky, ale senioři by zde měli najít nabídku praktických rad, jak si zkvalitnit a zpříjemnit život ve zralém věku a nalézt inspiraci pro volný čas.

Čas realizovat své sny

Program na hlavním venkovním pódiu a v okolí Písecké brány zahájí v 10.00 hod. Pražský komorní kytarový orchestr, s kterým

zazpívá Eva Pilarová a trio Víta Fialy. Lahůdkou, která jistě přiláká daleko širší než jen seniorské publikum, bude vystoupení The Swings, Please The Trees a sboru Elpida. Pak přijdou na řadu naše seniorské kluby SENSEN. Divadelní spolek Proměna z pražského klubu Remedium předvede Písničkové pásmo. Skvělou kombinaci dovedností a sympatické sebeironie ukážou seniorské Mažoretky z Mostu. Svá originální pojetí country tanců budou moci poměřit hned dva kluby – z Klatov a Prachatic. Kdo dává přednost komornějším útvarům, přijde si na své uvnitř Písecké brány. Program zde otevře unikátní divadelní představení lounského souboru Třetí věk, který během svého působení získal významná ocenění na poli amatérského autorského divadla, jako např. na Wolkrově Prostějově. Nejcennějším rysem tohoto souboru je aktivní přístup žen seniorského věku k vlastnímu životu. Jak samy herečky říkají, důchod nepovažují za tragické období, ale naopak za čas, kdy mohou realizovat své sny a plány, což by mohlo být i další motto našeho festivalu. Dramatický žánr vystřídají tance souboru Jiřinky z Paskova, souboru Babinec z Mladkova a vystoupení Pěveckého sboru ze SENSEN klubu Unhošť.

Senioři v pohybu Festival nenabízí pouze pasivní konzumaci programu, počítá i s aktivní účastí návštěvníků. Název olomouckého klubu Senioři v pohybu naznačuje, s čím lze při jejich vystoupení počítat: tentokrát předvedou cvičení s flexibarem – pružnou tyčí, využívanou ve vrcholovém sportu i při rehabilitaci, která mj. účinně ulevuje od bolestí zad. Cvičení si budou moci návštěvníci sami vyzkoušet. Obdobnou příležitost hned si ověřit teorii v praxi nabídne i nordic walking – praktická instruktáž dnes tak populárního chození s hůlkami. Četné zájemce si určitě najde i workshop zaměřený na trénink paměti. S aktivní účastí počítá celý doprovodný program: mnoho zájemců jistě přilákají tvůrčí dílny – unikátní výroba šperků z recyklovaných elektrosoučástek či pletení z papíru. S našimi předními odborníky budete moci besedovat o zdravém životním stylu či o kosmetice ve zralém věku. Jakousi třešničkou na dortu pak bude povídání s Tomášem Cikrtem, autorem knihy Příběhy léků. A samozřejmě vám na festivalu podrobně představíme projekt SENSEN a činnost Fresh senior klubu, který má bohaté zkušenosti s pořádáním podobných akcí a s prací se seniory, a s kterým jsme proto spojili při pořádání festivalu síly. 

37

Křížovka O CENY


Cesta na sever F insko si stále zachovává něco, co většina starého kontinentu zná už jen z vyprávění – ticho, nedotčený venkov a skutečnou divočinu. Se 188 tisíci jezery a 75 tisíci kilometry silnic je toho v této zemi na severu Evropy mnoho, co může turista objevovat – především pak přírodu a lidi a, tak jako málokde na této planetě, i jejich výjimečnou koexistenci. Finsko má … (tajenka), kamenné kostely s nástěnnými malbami z 18. století a moderní architekturu, která se

1

2

3

4

5

6

7

8

stala v mnohém světovým předvojem. Pyšní se rozsáhlými výletními oblastmi pro pěší i vodní turistiku, pro cesty na kole. Nabízí i aktivní pobyt na březích v jezerních oblastech, bydlení v dřevěných srubech ztracených uprostřed divoké přírody. Láká plavbou lodí po jezerech, která ubíhají kamsi donekonečna, pěším putováním finskou tajgou a konečně navečer pravou parní saunou, která spolu s následnou koupelí v chladné jezerní vodě působí po celodenním výletu jako balzám. 


Čtěte Můžeš na www.muzes.cz

9 10 11 12 13 14 15 16 17

Na co se můžete těšit v červnovém čísle?

A B C D

❛ Reportáž z Auto Jarov,

E

kde auta prodávají a radí s jejich úpravami i lidé s postižením.

F G H

❛ Rozhovor s předsedou

I

družstva invalidů Ergotep Petrem Herynkem.

VODOROVNĚ: A. Výtrus; nalepená vrstva; jihoamerická poušť. – B. Poupě kaparovníku; hudební nástroj; sedativum. – C. Olga (domácky); Rožmberk; odbytový podnik; stanice pražského metra. – D. Třpyt; mentor; tichomořské souostroví. – E. Tajenka. – F. Zásah (obecně); druh nádoru; švýcarská řeka. – G. Rusky „dopisy“; přístav (knižně); vření; francouzsky „duben“. – H. Metrická stopa; sokolská slavnost; velkoměstská třída. – I. Vročit; červené barvivo; klystýr. SVISLE: 1. Starý lyžařský pozdrav; nečistota usazená na zemi. – 2. Svatá země. – 3. Pare; hrát s pomocí trsátka. – 4. Služební pořadí; podnik řemeslnických potřeb. – 5. Papoušek; slovensky „kartáč“; iniciály Vachka. – 6. Dětský pozdrav; kaz; zkratka souhvězdí Piscis Austrinus. – 7. Rusky „obrátka“; český právník 19. století. – 8. Lesklý nátěr; odpor. – 9. Vysoká karta; škrobení; prkenný strop (nářečně). – 10. Mýtina; vesnice. – 11. Jméno herečky Gardnerové; vznášeti se ve vzduchu. – 12. Tenhle; psí jméno; jenž (knižně). – 13. Setina hektaru; hýření; klekání. – 14. Okolo; svislá jeskyně. – 15. Jméno herečky Aimée; mužské jméno. – 16. Utrpení. – 17. Turecké sídlo; antická hra v kostky.

❛ Reportáž z chráněné dílny v Týně nad Vltavou.

❛ Proč se Iva Hütnerová věnuje charitě?

Zdroj: Panoráma křížovek 5/2001, str. 60.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla:

V NĚKTERÝCH RODINÁCH Luštitelé – výherci:

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

38

Mobilní telefon: Eva Starcová Chrást 256 257 41 Týnec nad Sázavou

Knižní cena: Milena Pavlíčková Soukenická 207 588 51 Batelov

Knižní cena: Marie Pichová Držkrajov 26 399 01 Milevsko

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.


Výrobce a dodavatel kompenzačních a rehabilitačních pomůcek pro děti a mladistvé

Sedačkové SyStémy Pohodlné sedačkové systémy nabízí nejvyšší míru opory a mobility

vertikalizační zařízení Bezpečná opora při svislé poloze násobí jak psychickou, tak mentální pohodu

Chodítka dává dítěti možnost se pohybovat, sociálně se zapojit a být s vrstevníky v komunikaci

tranSport Bezpečné a komfortní řešení pro přepravu postižených dětí

toaleta & koupelna Mobilní toalety a koupelnové sedačky zajišťují pečovatelům dobré pracovní podmínky

doplŇky Volba vhodných doplňků je velmi důležitá pro dosažení správné polohy

ina ena š t Vě hraz bků votní . o r vý zdra vnou aktujte t išťomací k očínslech: j o p infor ce na echy) 5 (Č ava) více stup Proaše zá 996 948 (Mor n 773 95 200 739

Nothing compare to a smile! www.R82.cz

Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

Recommend Documents