neděle 05 06 19.30 hod. Retz Dominikánský kostel
Záštitu koncertu udělili J. E. Jan Sechter, velvyslanec ČR v Rakousku, a Dr. Erwin Pröll, hejtman Dolního Rakouska. Koncert se koná v rámci přeshraniční spolupráce Jihomoravského a Dolnorakouského kraje.
PAVEL HAAS QUARTET rezidenční soubor festivalu Veronika Jarůšková ∫ 1. housle Marek Zwiebel ∫ 2. housle Radim Sedmidubský ∫ viola Peter Jarůšek ∫ violoncello
Ve spolupráci
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫1
Program
BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1958) Smyčcový kvartet č. 3 Allegro Andante Vivo
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928) Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého“ Adagio – Con moto Con moto Con moto – Vivace – Andante Con moto
ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904) Smyčcový kvartet F dur op. 96 „Americký“ Allegro ma non troppo Lento Molto vivace Vivace ma non troppo
∫2
CONCENTUS MORAVIAE
Ve třetím ze svých sedmi smyčcových kvartetů formuloval Bohuslav Martinů (1890–1958) poprvé a velmi rozhodně tvarovou představu, jež se pak tak či onak opakuje ve většině jeho komorních skladeb. Jde o sonátové třívětí s allegrovou vstupní částí, v níž se uplatňuje brilantní prvek soutěživě koncertantní („jsem typ concerta grossa“, říká Martinů), jehož objektivizujícímu charakteru oponuje ve volné druhé větě melodický živel spíše subjektivní lyriky (návraty domů na Vysočinu); ve finále bývá přítomna jadrnější představa konkrétního pohybu (polky, pochodu). Mezi skladbami z roku 1929 představuje třetí kvartet jakýsi nejzazší výběžek nebo spíš bod obratu ve vývojové linii, na níž se Martinů vyrovnával s útočícími podněty moderního světa jako tvůrce v každém smyslu soudobý. Sám přisuzoval v pozdějších letech tuto úlohu spíš Pěti krátkým kusům pro klavírní trio, sesterské skladbě třetího kvartetu, jež hodnotí jako své nejvýznamnější komorní dílo a mezník v celé své tvorbě, ale hlavně proto, že trio dokonale znal z častých provedení, kdežto na třetí kvartet dávno zapomněl („je to dílo radostné, má křehký komorní zvuk, jako by bylo z porcelánu“ píše Šafránkovi – ačkoli tato charakteristika platí snad jen pro začátek první věty). Ve skutečnosti se v kvartetu střetají velmi expresivní a velmi protikladné podněty skládajíce bezpečně (chtělo by se říci bravurně) a s přehledem zvládaný životní pocit moderního člověka v evropském velkoměstě. Charakteristická synkopická rytmika dostává občas (v prvé části) zřetelně jazzový charakter, melodika volné části postrádá tentokrát obvyklou českou líbeznost a je spíš jaksi exoticky těžkomyslná („nová polyfonie“, o níž Martinů mluví v souvislosti s triovými Pěti kusy, dává všemu hudebnímu dění kvartetu mimořádně disonantní účin), kdežto divá energie finále, ženoucího se jakoby jedním dechem, propůjčuje ironickému flažoletovému pohvizdování v triové epizodě uprostřed věty maximálně kontrastní účin a sama nemá snad v komorní tvorbě Bohuslava Martinů vůbec obdobu. Třetí kvartet Bohuslava Martinů je charakteristicky kvartetní skladbou v citlivém místě osudového lomu jedné z linií skladatelova tvůrčího vývoje. Neznamená slepou kolej, o níž mluví znalci, nýbrž naopak obohacení novými podněty, postupy a zkušenostmi.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫3
Když byl devětašedesátiletý Leoš Janáček (1854–1928) Českým kvartetem vyzván ke kompozici kvartetu, sáhl námětově po známé Tolstého novele – a po starší skladbě (klavírním triu), kterou už před lety na tento námět napsal. Její problematiku – manželský trojúhelník – totiž teď prožíval sám, a to jako postava cizího muzikanta, zasahujícího do osudu manželské dvojice; jeho očima také vidí příběh především jako tragédii milované ženské bytosti. První kvartet (trio mezitím zničil) je Janáčkovým nejstručnějším a přitom nejtragičtějším hudebním dramatem. Jeho ústřední myšlenka, motiv vzestupné kvarty a velké sekundy, je Janáčkovým „životním motivem“, známým z řady jiných Janáčkových skladeb. Ve svém prvním taktu obsahuje třítónový osudový motiv, ve druhém druhý jeho volný sestupný obrat – a to celé odpovídá osudové otázce (Muß es sein?) a odpovědi (Es muß sein!) z posledního kvartetu Beethovenova. Jako motiv blížícího se a nezadržitelného osudu zazní jen v úvodu k první větě pětkrát, vystřídán pak – v ději už rozběhlém – vášnivým tématem ženské hrdinky a dalším, krajně podrážděným motivem, obklopeným plameny šlehající figurací a charakterizujícím – chceme-li – třetí postavu trojúhelníku. Rondové téma druhé věty je taneční: polkový rytmus se sekundovými přiznávkami a úvodní figura klouzavého chromatického sestupu mu propůjčují ráz jakési elegantní společenské konvence, kterou ovšem ustavičně ruší vstupy dramatičtější hudby. Jde o střetání společenského rámce s nepotlačitelným vnitřním vzruchem, jenž svého protagonistu z tohoto rámce ustavičně vytrhuje; situaci, pro Tolstého hrdinku charakteristickou, prožíval Janáček po celá léta při všech setkáních s milovanou bytostí. Nad závěrečným pasivně ležícím dvojzvukem se pak ozve dvojí patetická připomínka vedlejšího tématu jako probuzené a trvající tragické vášně. Milostný děj třetí věty se rozvíjí dvouhlasým kánonem krásné ruské myšlenky, přerušovaným zlověstným svistem obou zbylých (vnitřních) nástrojů; před svým žhavým a přitom drsným vyvrcholením je přerušen vpádem cizího prvku a po svrchovaně násilnické scéně se opakuje už jen jako monologická reminiscence, vystupňovaná ovšem k novému extatickému vrcholu – a po něm teskně doznívající. Pomalý úvod finále se vrací k začátku skladby trojím vstupem osudového motivu. Děj, který se z něho rozběhne, spěje už vzdornou a neovladatelně vášnivou scénou ke katastrofě: motiv dopadajícího osudu se v ní střídá s výjevy násilí, jež vrcholí výkřikem sólové violy se svrchovaně dramatickou podobou dvořákovského motivu smrti. Pod dojmem její neodvolatelnosti pak nasadí proslulá repríza, nesoucí všechny protikladné myšlenky věty v jediném strhujícím proudu k veliké katarzi, k vyznání víry v člověka a jeho mravní sílu. Skladba tak nekončí jako uzavřený tragický příběh několika postav, nýbrž jako výzva k mravnímu hodnocení všeho lidského jednání i tváří v tvář neodvratnému osudu.
∫4
CONCENTUS MORAVIAE
Svou nejproslulejší komorní skladbu napsal Antonín Dvořák (1841–1904) lehkou rukou, ráz naráz; Americký kvartet vznikl v náčrtu za tři dny (partitura pak ve dvou týdnech nato) za skladatelovy první dovolené na americkém venkově (celou sezonu předtím v New Yorku zabrala kompozice Novosvětské symfonie). Všechno to zanechalo ve skladbě výrazné stopy: americké prostředí se projevilo nápěvnými i rytmickými prvky, jež jsou společné všem Dvořákovým americkým skladbám, letní příroda pak nápadným uvolněním výrazu a nepřetržitým proudem invence náhle zdůvěrnělé, přívětivé a srdečné. Vstup první části s voláním sólové violy do vázaných průvodných figur obojích houslí nad pedálovým basem cella připomene svým ustrojením proslulý začátek prvního kvartetu Smetanova; ne však výrazem: skladba se neotvírá nijak dramaticky a rázem, jednotlivé hlasy nastupují po sobě a na lehkou dobu, jako by se neznatelně zjevovaly z ticha, a hlas violy s hlavní myšlenkou zní vlídně a s jakousi radostnou dychtivostí. Uzavřené čtyřtaktové téma nabízí dalšímu průběhu čtyři (!) výrazné motivy; jejich návraty a nečekaná zjevení dávají hlavní myšlence mozartovskou všudypřítomnost a pomohou uvést mollové „indiánsky“ znějící vedlejší téma. To není lyrickým protějškem hlavního, nýbrž – stejně jako v první větě Novosvětské – jakousi náladovou peripetií, ztemnělým přechodem ke zpěvnému těžišti, něžné a vřelé melodii závěrečné myšlenky. Ani teď však není invenční proud vyčerpán: Dvořák se jakoby nemohl ubránit novým závažným myšlenkám, ale všechny se mu do hudebního textu začleňují lehce a samozřejmě obohacujíce jeho výraz i klasický sonátový tvar. Proslulé Lento druhé části je Dvořákovou snad nejprostěji napsanou pomalou větou: nad jednoduchým průvodem, jehož ostinátní figuru přednáší ponejvíce viola, vznáší se melodická linka, buď jednohlasá nebo v kánonickém dialogu. Působí však kouzlem přímo magickým: monotonie houpavého průvodu, harmonicky zprvu nehybného a teprve později oživeného, dává všemu melodickému dění teskný podtext; melodie sama pak patří svou úchvatnou modelací a dlouhodechou výstavbou, v jejímž průběhu se vzepne z původního jímavého smutku k jakémusi opojenému vzrušení a sklesne pak v temné cellové poloze do hlubin nostalgie, k největším melodickým vnuknutím komorní literatury nejen české; vedle Haydnovy Serenády je toto jediná velká kvartetní věta, tvořená jedinou melodickou linií nad ostinátním průvodem. Hodně z této klasické a svrchovaně účinné prostoty má také variační scherzo, pracované ve své pětidílné rondové formě z jediného tématu; liché oddíly v F dur jsou veselé a plny ptačího švitoření (motiv často opakovaného závětí napověděl skladateli ptačí zpěv), přičemž třetí je přísnou variací prvního a pátý jeho opakováním, kdežto oba sudé plny buď elegického stesku, nebo temného a úderného vzruchu.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫5
Variační práce je přísná a přesná; přesouváním hlasů a dosazováním motivických útvarů a figur do stále stejného půdorysu působí bezmála mechanicky. Nad tento dojem však anebo snad právě z něho pozvedá se vlastní výraz věty, bezprostřední a jedinečně účinný v každé ze svých rozmanitých poloh. Rozmarné finální rondo zůstává věrno tvarové prostotě předchozích vět, stupňujíc svou myšlenkovou přístupnost až k nenáročnosti. Na bravurně vtipném účinu hlavního rondového oddílu se podílí jednak veselé téma, jednak schubertovsky vynalézavý a jednoduchý průvod staccatových osmin. Vedlejší myšlenka nad rytmickým ostinátem úvodu zní snad až příliš podbízivě, zato chorální Meno mosso středního dílu, připravené náhlým ztišením a tichými chromatickými harmoniemi, je ušlechtilé a vážně zamyšlené. Kóda pak stojí za zmínku také pro svůj rozsah a jako typicky dvořákovské využití kvartetního zvuku, nadsazeného sice v síle i délce fortissima, ale respektujícího i v těchto polohách barvu jednotlivých nástrojů i jejich seskupení. Jiří Beneš
∫6
CONCENTUS MORAVIAE
foto: Marco Borggreve
Za čtrnáct let svého působení na hudební scéně dosáhl Pavel Haas Quartet pozice mezinárodní interpretační elity. Kvarteto, které nese jméno skladatele Pavla Haase (†1944 v Osvětimi), Janáčkova žáka a autora tří skvělých kvartetních skladeb, hraje od roku 2002; jeho učiteli byli členové pěti špičkových mezinárodně působících kvartetních souborů. Průběžně spolupracuje s Milanem Škampou ze Smetanova kvarteta a v rámci studijního programu ProQuartet s Walterem Levinem (LaSalle Quartet). Už roku 2003 vystoupilo společně se Škampovým kvartetem v londýnské Wigmore Hall, následujícího roku získalo Rimbottiho cenu ve Florencii, v roce 2005 zvítězilo v Borcianiho soutěži v Reggiu dell’Emilia, v roce 2006 dostalo Cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Téhož roku se stalo jednou z vycházejících hvězd ECHO (Organizace evropských koncertních síní) a zahájilo soustavnou činnost na prestižních pódiích celého hudebního světa. Kvarteto zároveň začalo na základě exkluzivní smlouvy natáčet pro label SUPRAPHON a do dneška vydalo celkem šest CD, které byly všechny vysoce oceněny (CD týdne, CD měsíce, CD roku, Gramophone Award, Diapason d’Or, Supersonic Award) respektovanými zahraničními odbornými časopisy. V letošním roce kvarteto získalo již páté ocenění Gramophone Awards, tentokrát za nahrávku díla Bedřicha Smetany. Za stejnou nahrávku bylo oceněno také BBC Music Magazine Award v kategorii komorní hudba. www.pavelhaasquartet.com
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫7