pátek 03 06 19.30 hod. Hustopeče Kurdějov, kostel sv. Jana Křtitele
KVARTETO MARTINŮ Lubomír Havlák ∫ 1. housle Libor Kaňka ∫ 2. housle Zbyněk Paďourek ∫ viola Jitka Vlašánková ∫ violoncello
Festivaloví partneři města
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫1
Program
ERWIN SCHULHOFF (1894–1942) Pět kusů pro smyčcové kvarteto op. 46 Alla valse viennese Alla serenata Alla ceca Alla tango milonga Alla tarantella
BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959) Smyčcový kvartet č. 7 „Concerto da camera“ Poco allegro Andante Allegro vivo
LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) Smyčcový kvartet č. 10 Es dur op. 74 „Harfový“ Poco adagio – Allegro Adagio ma non troppo Presto – Più presto quasi prestissimo Allegretto con variazioni – Un poco più vivace
∫2
CONCENTUS MORAVIAE
Erwin Schulhoff (1894–1942), generační druh Bohuslava Martinů, měl skvělý umělecký start: jako dítě ze zámožné a kultivované pražské rodiny byl – zásluhou Antonína Dvořáka – přijat na konzervatoř už desetiletý a pokračoval pak v řadě význačných německých učilišť, vykazoval skvělé studijní úspěchy jako pianista i jako skladatel. Brzy po válce, ve které bojoval, ač Němec původem i výchovou, v československých legiích na italské frontě, se stal mezinárodně respektovaným představitelem evropské hudební moderny, hojně provozovaným a vydávaným. V souladu s jeho politickou orientací (komunista a nakonec čestný občan Sovětského svazu) probíhal pak také jeho další tvůrčí vývoj, zaměřený ve třicátých letech na monumentální formy (kantáta Komunistický manifest, řada symfonií, nejvýraznější v bojové Symfonii svobody z roku 1941); jejich provedení se už nedočkal, protože se po napadení Sovětského svazu nacisty stal jako žid, komunista a sovětský občan obětí perzekuce. Zemřel ve sběrném táboře ve Wülsburgu. Pět kusů je jeho kvartetní prvotinou (napsal pak ještě dva smyčcové kvartety); devětadvacetiletý skladatel se v ní pohybuje výrazovou a stylistickou oblastí, v níž byla jeho rozmanitá a tehdy namnoze experimentální tvorba nejvíc doma: v oblasti grotesky a parodie. Na rozdíl od stylizace jazzové a vůbec tehdy moderní taneční hudby, jež si nasazuje klaunovskou masku v jeho klavírních skladbách, jde tu o persifláž konvenčních a spíš staromilských tanečních typů. Vznášivá plynulost vídeňského valčíku v prvém čísle je povážlivě ohrožována rytmickými nepravidelnostmi – proto je prostě bez ohledu na výsledný účin napsán do sudého taktu alla breve; rovněž serenáda druhého čísla karikuje milostné roztoužení pětidobým rytmem a rušivými zvukovými efekty v melodickém přednesu; alla ceca třetí věty nezní česky, nýbrž spíš slovácky jako parodie romantického folklorního nadšení, nadsazující temperament „lidového veselí“ s jakousi naivní tupohlavostí; exotiku a erotičnost tanga, tehdy donekonečna rozmělňované přívalem módní taneční hudby, postihuje čtvrtá část (milonga je argentinským druhem tanga a název měl označit zvlášť původní typ); tarantella je konečně se svým šestidobým prestem odedávna nositelkou na odiv stavěné virtuozity. Třebaže dnešního posluchače zaplaví při poslechu této hudby kouzelný pocit bezprostředního vtipu, leží její vlastní smysl hlouběji: je výrazem skepse a zároveň hledání ve světě, jemuž válka zničila nebo posunula uznané hodnoty – a zároveň jasnozřivými obavami z příštího vývoje.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫3
Poslední ze svých sedmi smyčcových kvartetů dokončil Bohuslav Martinů (1890–1959) bezprostředně před příjezdem Jana Nováka, tehdy šestadvacetiletého absolventa brněnské konzervatoře, který dostal v roce 1947 stipendium ke studiu skladby v Americe. Martinů se ještě pořád zotavoval z úrazu málem smrtelného; přivodil si ho v létě 1946 pádem z neohrazeného balkonu. Po svém vážném zranění se věnoval poměrně dlouho pořád jen komorní hudbě, a tak vznikly postupně: šestý kvartet, Tři madrigaly pro housle a violu a Concerto da camera, jak zní vlastní titul sedmého kvartetu. V literatuře (H. Halbreich) se dočítáme, že jde o dílo spíš konzervativní, neprůbojné a místy, hlavně ve své druhé části, dvořákovsky melodické; navíc bez jakéhokoli koncertantního charakteru, proklamovaného italským názvem. Formální rozbor by tento názor možná potvrdil, zejména cizímu odborníkovi. Ovšem stejně tak bychom mohli popsat třeba Otvírání studánek, jež má pro českého interpreta i posluchače přímo magické kouzlo a význam ryzího pramene skladatelovy české hudebnosti, jako primitivní pseudofolklorní zpěvánky pro potřeby amatérů… Sedmapadesátiletý Martinů se po svém těžkém úrazu vracel k životu a tvorbě s poněkud pozměněným životním pocitem a nazíráním; do vší jeho tvorby teď zahrává stále naléhavěji představa návratu a účtování; návrat k životu se mu prolíná se stále ještě promýšleným návratem do vlasti a ten pak – jen zdánlivě paradoxně – s představou návratu posledního, smrti. Tato tematika se tak či onak dotýká všech skladeb posledních dvanácti let; v komorních skladbách ze sedmačtyřicátého roku se objevuje jen diskrétně, ale dává jejich zdůrazňováním hráčsky virtuóznímu rázu (o premiéře Madrigalů se psalo jako o vrcholu newyorské koncertní sezóny) zvláštní vnitřní napětí. V sedmém kvartetu se Martinů pokusil umocnit smyčcovým čtyřhlasem koncertantní brilanci Madrigalů (odtud název díla) i jejich rozechvívající smysl. Proto je po bravurní vstupní části, nesené motorickou energií ustavičných barevných figurací, adagio druhé věty jednou z jeho nejopravdovějších a nejsoustředěnějších meditací – s vidinou rodné Vysočiny v závěrečné cellové kantiléně B dur. Rázný pochodový živel, jenž pak prostupuje celou finální částí, je trochu ironickým výrazem rozhodnutí opravdu se vrátit; skutečnou výpovědí o skladatelově vnitřním dialogu jsou však ztichlé epizody, vracející se k magické atmosféře druhé věty.
∫4
CONCENTUS MORAVIAE
Napoleonská okupace Vídně, jež probíhala od května do října 1809, přivodila ve tvůrčím vývoji Ludwiga van Beethovena (1770–1827) hlubokou krizi. Známe-li naděje, jaké Beethoven skládal několik let předtím ve hvězdu Prvního konzula, bojovníka za myšlenky Revoluce, a potom jeho vztek, když se dal Napoleon korunovat na císaře, pochopíme bytostné rozrušení, jež pocítil tváří v tvář jeho vojákům jako nenáviděným okupantům. Celé měsíce trvala Beethovenova hluboká skleslost; teprve na podzim se mu vracejí tvůrčí síly. Dílem, jež ho vyvedlo z krize, je kvartet op. 74. Není jejím obrazem, ale právě mohutnost jeho invenčního výtrysku a výrazových protikladů dává tušit její hloubku. Svědčí o ní už čtyřiadvacetitaktový adagiový úvod k první části: není přípravou jejího nástupu, nýbrž meditací, položenou v čelo celé skladby jako otázka, na niž mají postupně odpovídat všechny věty. Nástup allegra je prvou odpovědí: rozhodnost a jas čtyř úvodních akordů a navazující melodie hlavní myšlenky se přesvědčivě hlásí k heroickému ladění tóniny Es dur, jak je známe ze třetí symfonie (nebo z pátého klavírního koncertu). Tento vzlet nelze přerušit: pokračuje v něm ještě další motiv, dovětek hlavní myšlenky s drnkaným basem; tento zdánlivě drobný nápad je později rozveden způsobem, jenž dal kvartetu jméno Harfový. Provedení pak neopouští kantilénu hlavního tématu, vedouc ji mohutnou bojovnou gradací k vrcholu a odtud vítěznou cestou v imitaci mezi primem a cellem a bouřícími šestnáctinami v obou vnitřních hlasech; jen zvolna míjí posluchače tento triumfální průvod a postupně mizí jeho sluchu. Z pianissima, v němž utkví jeho dozvuk, začnou pak vystupovat „harfové“ tóny druhého motivu; jeho úloha ještě není u konce – v obsáhlé kódě se objeví znovu a provede novou vítěznou gradaci, vraceje se k pochodovému vzletu provedení. Adagio v As dur nenavazuje na vítězný závěr první části, nýbrž odpovídá po svém na otázku, položenou úvodem skladby. Napadlo-li nás už v prvé větě několikeré srovnání s Hrdinskou symfonií, utvrzuje nás i smuteční ladění adagia v názoru, že opus 74 je Beethovenovou komorní Eroikou, zralejší a niternější. Čtyřiadvacetitaktový zpěv hlavní myšlenky, plný bolesti, je v každém z obou svých návratů variačně proměněn, zatímco do popředí vystupují stále bohatší průvodné a kontrapunktující figurace, prozařujíce svým třpytem jeho žal a oslabujíce jeho původní bezútěšnost. První z epizodních myšlenek je zoufalý a jakoby opuštěný recitativ primu (v as moll), projev největšího a nezastřeného smutku; druhou pak útěšná melodie v Des dur,
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫5
přednášená nejprve prvními houslemi a pak violoncellem. Překrásný závěrečný oddíl se vyvine z připomínky truchlící první epizody; z hlubokosti cellového hlasu se však zvolna vznese všemi nástroji vzdušně a lehce do nadzemské výše a teprve poslední smířená reminiscence hlavní myšlenky jej vrátí zpět měkce hasnoucím závěrečným akordům. Také třetí část kvartetu nutno chápat ve vztahu k otázce položené úvodem k první větě; odpovědí je tentokrát vzdor: bezdeché presto (není označeno jako scherzo) řítí se jako smršť mnohonásobnými návraty hlavního dílu s dvojím triem, hnáno svrchovaně vzpurnou energií. Beethovenův „osudový“ motiv v příznačné beethovenovské c moll nedopadá tu jako pěst osudu; ovládá naopak celý hlavní díl jako výraz nepoddajnosti a vzpoury. Trio je vedle něho vysloveným bitevním obrazem: v prestissimu a na vrcholu silových možností souboru probíhá ustavičně dvojí lapidární pásmo – apokalyptický dusot rychlých čtvrtí a pochodový krok celých taktů ve fanfárových akordech. Dvakrát se obě scény vystřídají; třetí návrat hlavního dílu pak setrvá od devátého taktu v pianissimu, probíhaje celý jako vzdalující se přízračný sen. Rovněž dlouhá kóda má neskutečný snový ráz; teprve attacca nastupující Es dur poslední věty je úlevným probuzením do jasného jitra. Líbezné allegrettové téma k jejím šesti variacím neví vůbec nic o svízelích předchozích částí; zrodí se z nich jakoby bezděčně a ve své nevinné čistotě představuje poslední a rozhodující řešení mučivé otázky úvodu. Jednotlivé variace jsou rovněž jakoby beze vztahu ke všemu, co se odehrálo; každá z nich domýšlí po klasickém rozumu jediný nápad: první pracuje s akordickým rozkladem v energických staccatových osminách, druhá s lyrickou triolovou melodií ve viole, třetí s humorně fidlavými šestnáctinami v sekundu a violoncellu, čtvrtá s rozjímavým prolínáním čtyřosminového motivu, pátá s virtuózní figurou prvních houslí nad rytmickým ostinátem průvodu; šestá, nesená střetávajícím s triolovým a osminovým rytmem, má zvláštní zvukové a harmonické kouzlo; její složitý, velmi poetický účin konečně přihlásí celou větu jaksi dodatečně k velké skladbě, tím spíš, že obsáhlá kóda, jež z ní vychází, vede básnivý proud dlouhým a důrazným stupňováním k mohutně nasazenému závěru. Jiří Beneš
∫6
CONCENTUS MORAVIAE
Kvarteto Martinů, původně Havlákovo kvarteto, založili v roce 1976 tehdejší studenti pražské konzervatoře. Inspirací a vzorem pro ně byla existence takových těles jako Vlachovo nebo Smetanovo kvarteto. Naplno využili podmínek vhodných pro intenzivní přípravu a studium repertoáru a to se posléze zúročilo v podobě sedmi laureátských titulů na významných mezinárodních kvartetních soutěžích. Mezi nejvýznamnější patří soutěže ARD Mnichov, Evian (Francie), soutěž Yehudi Menuhina (Portsmouth, Velká Británie) nebo Pražské jaro. Tyto výsledky významně přispěly k nastartování úspěšné mezinárodní kariéry a Kvarteto Martinů se tak zařadilo mezi soubory tvořící světově respektovanou českou kvartetní tradici. Kvarteto přijalo své nynější jméno v roce 1985 jako závazek k propagaci jména a díla jednoho z géniů české hudby Bohuslava Martinů. Tato jeho snaha byla odměněna například cenou MIDEM v Cannes 2004 za nejlepší CD roku v oblasti komorní/sólové nahrávky hudby 20. století, kterou obdrželo za druhé ze tří CD společnosti NAXOS se 7 smyčcovými kvartety a další komorní hudbou B. Martinů. Ačkoliv těžištěm jeho repertoáru je hudba velikánů české a světové hudby, obrací se kvarteto s oblibou k vyhledávání děl zapomenutých nebo k premiérám děl soudobých. Dostalo ocenění CD měsíce na prestižních internetových stránkách MW Classical MusicWeb za nahrávku skladeb Sylvie Bodorové (Terezín Ghetto Requiem) a R. Stevensona. Dlouhodobě se věnuje koncertnímu provádění a nahrávání kompletního kvartetního díla Tomáše Svobody, předního českého skladatele žijícího v USA. Kromě bohaté koncertní činnosti zahrnující koncertování na prestižních světových pódiích spolupracuje Kvarteto Martinů úzce s Českým rozhlasem stejně jako v minulosti s BBC, Radio France, ARD nebo ORF. www.martinuquartet.eu téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫7
