Kostel Nanebevzetí P. Marie V Ústí nad Labem stojí několik kostelů, tím nejznámějším je tzv. kostel se šikmou věží. Říkají mu tak již několik desítek let obyvatelé města pro zajímavou odchylku, kterou kostelní věž má. Kostel Nanebevzetí P. Marie začali stavět němečtí kolonisté někdy v první polovině 14. století ve slohu rané gotiky. Postupem let byly přistavovány další součásti kostela a ten se pak stal na dlouhou dobu jednou z nejzajímavějších církevních staveb v severních Čechách. Město Ústí nad Labem bylo v minulosti mnohokrát postiženo válečnými událostmi a kostel Nanebevzetí P. Marie byl také kvůli různým poškozením opravován. Největší pohroma však přišla až v století minulém, téměř na samém konci 2. světové války. Tehdy, 17. dubna 1944, vybuchly během náletu na město Ústí nad Labem, v těsné blízkosti kostela, tři letecké bomby. Čtvrtá, nevybuchlá, zůstala uvězněna v kněžišti. Chrám s věží byl tak poničen, že se po náletu čekalo několik dní, zda se jeho poškozené části nezřítí. Kostelní věž se naklonila k jihu a její odchylka od středové osy byla skoro 2 metry. Pro zajištění nakloněné kostelní věže bylo postaveno mohutné opěrné lešení, které mělo zabránit jejímu zřícení. Poničení kostelní věže bylo tak velké, že se věž dokonce od sousedního zdiva odtrhla. Nakonec se přistoupilo k rekonstrukci poničené církevní stavby, věž byla zachráněna metodou betonových injekcí, a v průběhu druhé poloviny 20. století byl celý kostel zrenovován a zpřístupněn veřejnosti. Dnešní stav odchylky věže je 186 cm a to činí z ústeckého chrámu vedle světoznámé šikmé věže v italské Pise zajímavou ústeckou dominantu.
Střekov Hrad Střekov byl po svém dokončení opravdu nedobytnou stavbou. Stál na vysoké tmavé čedičové skále nad údolím řeky Labe a bylo z něj vidět daleko do kraje. Každým rokem se na výstupcích a drobných puklinách skály objevovaly a objevují na jaře zlatožlutě kvetoucí drobná kvítka tařice skalní. Vypráví se, jak se tato bylina na skalisku pod hradem objevila. Když vládce Střekova časem zestárl, začal se starat, jak zabezpečí kraji klid a mír i v budoucnosti. Měl jen dceru a o její kráse a dlouhých zlatých vlasech se vyprávělo široko daleko. Mládenci ze všech okolních hradů a tvrzí by se rádi stali jejím manželem. Ale hradní kráska měla oči jen pro obyčejného pacholka, který na hradě pomáhal u koní. Tajně se spolu scházeli a slibovali si věrnou lásku až do smrti. Tatínek krásné dívky nic netušil a doufal, že si jeho dcera časem některého ze šlechtických synů vybere. Nakonec se sám pro jednoho z nich rozhodl a svou volbu dceři oznámil. Jaké bylo jeho překvapení, když ho odmítla poslechnout a ještě mu pověděla o svém chudém milém. Vládce se rozzlobil a poručil dceři, aby se svého milého vzdala a nechal ho hned z hradu vyhnat. Když z hradeb dívka uviděla, jak stráže vedou chlapce pryč, vyšplhala se po stupních na hradní zeď a skočila z ní dolů do údolí řeky Labe. Její dlouhé zlaté vlasy ulpívaly na skalních výčnělcích a do daleka zářily svou zlatožlutou barvou. Vítr, čas i lidská paměť časem vlasy odvlály a dnes po nich zůstaly jen kvetoucí trsy tařice skalní.
Střekov V kronice Václava Hájka z Libočan nacházíme zmínku o hradu Střekovu, v níž se vypráví o Němcích, kteří v roce 820 často napadali a loupili v okolí dnešních Litoměřic a Bíliny. Kradli dobytek, úrodu a přitom brali do otroctví i obyvatele okolních statků a vesnic. Ukradené zboží a lidi nakládali na dřevěné vory a po řece Bílině a Labi je odváželi ze země pryč. Kníže země české nevěděl, jak obyvatelům litoměřického a bílinského kraje pomoci, a proto svolal nejstarší muže své země a požádal je o radu. jeden z nich, jménem Střek, knížeti navrhl vystavět na břehu řeky Labe hrad, který by zabránil Němcům plavit se po řece. Posádka hradu by chránila obyvatelstvo a znemožnila by Němcům plavit se na lodích a vorech nahou a dolu. Knížeti a ostatním se rada zalíbila a požádali Střeka, aby sám takové příhodné místo ke stavbě hradu na Labi našel. Střek povolal svoji čeleď a vypravil se po proudu řeky Labe, až se dostal ke střekovské skále na jejímž temeni bylo vhodné místo, ze kterého mohla posádka hlídkovat a hlásit, jaké lodě kolem projíždějí. Střek rozkázal opracovat pevné klády ze stromů, které pokáceli v okolních lesích a postavit z nich na skále dřevěný hrad. Vedla k němu jen těžce přístupná pěšina. Hrad byl brzy hotov a byl opravdovou překážou všem, kteří se do okolní krajiny pouštěli s nečestnými úmysly. Němci po řece dál do vnitrozemí nesměli a do krajiny se vrátil klid a mír. Na památku po moudrém Střekovi byl hrad pojmenován jeho jménem a dodnes ho nazýváme Střekovem.
Větruše Za dávných dob stál na levém břehu řeky Labe při soutoku s říčkou Bílinou hrad. Pod ním procházela stará zemská solní stezka. Dnes se tu nad městem Ústím vypíná nově opravená a zdaleka dobře viditelná stavba výletního zámečku. Vypráví se, že v dobách, kdy místo, kde dnes stojí město Ústí, často napadaly vojenské voje Míšňanů, postavil si jeden rytíř jménem Labohoř na svou ochranu vysoko nad městem hrad. Vyhlédl si k tomu popravní vrch, který se tyčil nad vodami obou řek. Jeho žena se prý jmenovala Větruše a od ní pocházel i název hradu. Jeden z pozdějších pánů hradu byl ale člověk zlý a nerudný a často svým poddaným neudělal nic dobrého. Tehdy se ještě vodami řeky Labe proháněli úhoři, kteří se sem dostávali po proudu z dalekých moří, aby se zde dále rozmnožovali. Lidé je často lovili a úhoři s ostatními rybami pro ně byli častou denní potravou. Úhoři se objevovali i na stole hradního pána a ten někdy jen tak z rozmaru, aby pozlobil své poddané, metal velikým prakem zbylé mrtvé a už páchnoucí úhoře dolů mezi ně. Lidé se zlobili a zlomyslnost hradního pána je čím dál tím více vedla k myšlence na pomstu. Ta se naskytla, když rytířova manželka porodila děť átko a na oslavu, jak bylo tehdy zvykem, pozvala z širokého okolí ženy a matky. Hradní pán oslavě nebyl přítomen, jeho povinnosti ho volaly mimo hrad a tak se mužům hodilo oslavu využít ke své pomstě. Když se ženy začaly v předvečer oslavy doma oblékat, sebrali jim jejich manželé oblečení, nasadili si na hlavu čepce, přes své oblečení si přetáhli ženské šaty, ozbrojili se vším, co měli zrovna po ruce a vypravili se na hrad. Posádka hradu nic netušila a tak je stráže nechali pokojně projít hradní branou. Jak se převlečení muži ocitli v hradu, vytáhli zbraně a začali se bít. Nikoho neušetřili a nakonec hrad zpustošili. A tak hrad zanikl.
Kostel sv. Vojtěcha Jednou z nejstarších církevních staveb na území města Ústí nad Labem je zřejmě dnešní, v barokním slohu se prezentující, kostel sv. Vojtěcha na Hradišti. Spočívá přibližně v místech, kde původně v dávných časech stávalo menší knížecí hradiště, které svou funkci plnilo při výběru cla a mýta. Někdy v 11. století byl založen nad ústím říčky Bíliny do Labe kostel, který byl zasvěcen sv. Vojtěchovi. VojtěchSlavníkovec, patron země České, byl na své misijní cestě k východním Prusům někdy v 10. století zavražděn a posléze prohlášen za svatého. K zasvěcení kostela došlo tedy poměrně brzy po jeho smrti a byla to původně zřejmě jen malá dřevěná budova zpevněná kamenem, ve které se konaly církevní obřady. Po dlouhá období byl zván českým, ale pak byli nekatoličtí kněží z kostela vyhnáni. Kostel, stejně jako mnohé další ústecké stavby, byl mnohokrát poničen a nakonec zcela zpustnul. Nakonec připadl kostel sv. Vojtěcha dominikánům a ti si při něm si posléze vybudovali klášter. Podporoval je tehdejší primátor Schösser. To se nelíbilo těm ústeckým osadníkům, kteří odmítali katolickou církev, a tak posléze vypuklo na začátku 17. století proti nenáviděnému primátorovi povstání. Nad miskou vína s nakapanou vlastní krví se vzbouřenci zapřísáhli, že se ho zbaví násilím. Schösser se před nimi nejdříve skryl v klášteře dominikánů, ale posléze ho povstalci v jednom z ústeckých domů našli a shodili ho ze střechy domu na dlažbu ústeckého náměstí. Tam se na primátora vrhl rozzuřený dav a Schössera ubil k smrti. Tak došlo i v našem městě k defenestraci, která předešla tu květnovou pražskou. Na počátku 18. století byl kostel sv. Vojtěcha plánů litoměřického stavitele Octaviana Broggia v barokním slohu přestavěn a v přilehlém klášteře přebývalo třináct řádových mnichů. Nařízením císaře Josefa II. byl klášter rozpuštěn, ale konvent neuposlechl, a tak nakonec zde zůstali 2 kněží, kteří se starali o udržování budov. Svůj význam ztratil, když byl zrušen koncem 60. let 20. století a dnes je kostel sv. Vojtěcha využíván jako reprezentativní výstavní sál.
