Nebezpečná epidemie - šikana

Nebezpečná epidemie - šikana

"Šikana se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech typech našich škol," říká psychoterapeut a etoped dr. Michal Kolář, který se fenoménem šikany zabývá více neţ dvacet let. "Jednoznačně určit, kdy se jedná o šikanu a kdy o klukovinu, není vůbec jednoduché, často to vyţaduje uţ odborný pohled. Zjednodušeně lze ale říci, ţe rozhodující je skutečnost, jak 'legrácky' svého okolí proţívá postiţený. Někdy vypadají výpovědi dětí, které se staly oběťmi počáteční šikany, na první pohled jako banality, ale seřadí-li se za sebou, sečtou-li se, výsledek bývá hrůzný," vysvětluje odborník. Šikana se jako epidemie rozšířila do všech škol (na některých, jako jsou například učiliště či základní školy, má těţší "průběh", na gymnáziích mírnější), zejména do těch, kde se praktikují tradiční způsoby pedagogické práce s autoritativním přístupem k ţákům, kde se nepracuje s ţákovskými skupinami, kde svět dětí je neprostupně oddělený od světa dospělých. Není tedy divu, ţe se většina učitelů na těchto školách domnívá, ţe u nich šikana neexistuje. A tak se tato "sociální nemoc", skrytá zraku veřejnosti i učitelů, můţe rozvíjet a ze zárodečné formy vybujet do pokročilého stadia.Tím je podle současných výzkumů postiţeno zhruba dvacet procent skupin na našich školách. Znamená to tedy, ţe u nás je šikanováno na 300 tisíc dětí. Ţádný rodič si nemůţe být jistý, ţe se jeho dítě nestane obětí šikany. "Situace je velmi bolestivá, nebudu mluvit o dopadech, o následcích, ty jsou katastrofální," konstatuje Michal Kolář. "Ale kdyţ uţ se něco takového ve škole provalí, přesvědčuji se o tom, ţe se oběti spíš ublíţí, neţ pomůţe. Na školách většinou neexistuje nějaká metodická příprava učitelů. Ačkoliv jsou kantoři v první linii, vůbec nevědí, co mají dělat. Zůstali na holičkách. V současné době snad nastal trochu posun v tom, ţe se o šikaně mluví a ţe se alespoň na některých fakultách teoreticky probírá. Přestoţe existují i vzácné výjimky, celkově je ve školách situace velice nepříznivá." Slova dr. Koláře potvrzuje i příběh, který před časem šetřil: Na jedné škole spoluţáci váţně psychicky i fyzicky poranili chlapce. Zoufalí rodiče šli za ředitelkou. Ta si dala zavolat agresory a z jejího "šetření" vyplynulo, ţe chlapec své spoluţáky psychicky týral, nadával jim, takţe jim vlastně nezbylo nic jiného, neţ zavléci ho do sklepa a tam mu kromě jiného zlomit ruku. "Takových případů šetřím poměrně dost," přiznává psychoterapeut. "I kdyţ se podaří prokázat, ţe jde, stejně jako v případě zmíněného chlapce, o šikanu, ale školu pro spolupráci nezískáte, pak pomoc je jen částečná. Šikana můţe pokračovat dál, tentokrát třeba vůči někomu jinému." Na druhé straně ani učitelé, kteří chtějí šikaně čelit, to nemají snadné. Ve škole se sportovními třídami v Havlíčkově Brodě pět hokejistů týralo a těţce poranilo svého spoluţáka.Chlapcova maminka se z toho zhroutila a skončila na psychiatrii. Agresoři byli ze školy vyloučeni. To však vzbudilo obrovský odpor sportovního oddílu a spoustu negativní reakce vůči ředitelce školy. ("Vy je za klukovinu vylučujete! My do nich dáváme miliony!") Nakonec bylo přece jen spravedlnosti učiněno zadost. "Ne vţdy to takhle skončí. V několika podobných případech byli ředitelé škol i odvoláni," zpochybňuje optimismus Michal Kolář. "Vina se svalí na lidi, kteří byli nějakým způsobem u toho. Veřejnost i nadřízení se mylně domnívají,ţe kdyby dotyčný měl kázeň, bylo by vše v pořádku. Ale to je omyl a velké zjednodušování. Právě tam, kde je vnější kázeň vynikající, jako na vojně nebo ve výchovném ústavu, dosahuje šikana nejdokonalejší podoby." Agresoři a oběti

V kaţdém z nás je agrese. Do vínku nám ji dala matka příroda. Nechybí-li nám v této výbavě i soucit, schopnost vcítění se do druhého, máme šanci, ţe nad námi nebude mít vrch. Ţe nám například nebude dělat radost ubliţovat druhým. "Pro aktéry šikany, respektive agresory je charakteristické, ţe jsou extrémně egoističtí a sebestřední, nejsou schopni vidět utrpení druhého, mají pocit, ţe to všechno je zábava," vysvětluje psychoterapeut. "Strach v očích oběti, to, ţe ji mají ve své moci, je pro ně vzrušující. Je to slast, kterou potřebují opakovat a postupně i zvyšovat. Je to podobné jako s drogovou závislostí." V pokročilém stadiu šikany se stejně tak závislou můţe státi oběť, která se se svým trýznitelem identifikuje, bere ho jako kamaráda. "Připomíná to zápas dvou boxerů, kdy jeden je velký a silný a ten druhý malý a slabý. Pokud chce ten slabý přeţít, musí se drţet co nejblíţ toho velkého," dokresluje odborník. Podle Michala Koláře existují v šikanování tři základní typy agresorů. První z nich je primitivní, brutální, na první pohled grázlík, který druhé zastrašuje. I jeho rodiče jsou spíš lidé s násilnými sklony. Druhý typ je velmi slušný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, ţe by nebyl v pořádku. Oběť trápí většinou někde stranou, třeba na záchodě, aby ho druzí neviděli. (Zajímavostí je, ţe jeho rodiče často pracují buď na vnitru, nebo v armádě.) Třetím typem agresora je ţák oblíbený, vlivný, s dobrým prospěchem, s výborným sociálním chováním. Umí si získat kantory, je zábavný, rád pořádá "představení" s obětí a občas k tomu má i "své" lidi. V jeho rodině není na první pohled znát zřejmá patologie, rodiče ho mají rádi, "pouze" jsou hodně zaměřeni materiálně a konzumně, v rodině chybí duchovní a morální rozměr. Obecně lze říci, ţe i oběť se dá vytypovat. Ohroţenější a rizikovější bývají většinou děti z rodiny, kde chybí otec nebo kde je hyperprotektivní výchova, v rámci které se dítěti "umetá cestička" a kdy jej většinou matka svou péčí svazuje. Ale obětí se můţe stát za určitých okolností kaţdý, třeba jen tím, ţe se nějak odlišuje. Dr. Kolář to ilustruje případem holčičky, která měla rakovinu a proţila si velké utrpení. Vlivem toho se změnil i její ţebříček hodnot. To však provokovalo její spoluţáky. Ubliţovali jí, třeba tím,ţe jí vytrhávali řasy. Existuje nebezpečí, ţe se tlaku šikany poddá i docela obyčejný člověk. Děti, které to dělají, nejsou nenormální, jsou to obyčejní kluci a holky, "jen" více sebestřední. Svou roli tu hrají i velmi silné davové fenomény, podle výzkumů také vliv médií, přemíra násilí v nich, které v člověku posiluje jeho slabá místa a můţe jej vyprovokovat k napodobování. Nelze opomenout ani vliv společnosti, ve které se uplatňují hodnoty zaměřené na prosazení se, na agresivitu, ve které je hodnota lásky a soucitu devalvovaná. A tak se kolotoč násilí na našich školách roztáčí čím dál tím rychleji. Dá se zastavit? Je to v našich silách? Podle dr. Michala Koláře to v našich silách je. Ale o tom příště. Zuzana Fojtíková 

Významná skupina ţáků ve státních i nestátních vzdělávacích a výchovných institucích je beztrestně psychicky a fyzicky týrána. Jejich psychické a tělesné zdraví je dlouhodobě a někdy i nezvratně poškozeno. U pokročilých stadií šikan je ohroţen i ţivot obětí. Někdy se agresor pokusí oběť přímo zabít či zmrzačit, jindy oběť řeší svou









situaci sebevraţdou. Těmto dětem není nic platná mezinárodní Úmluva o právech dítěte, která jim v těchto zařízeních zaručuje bezpečnost a ochranu zdraví. Šikanování nabývá často charakteru skupinové trestné činnosti a má některé "dětské" rysy organizovaného zločinu. Beztrestné páchání násilí a porušování trestního zákona ve velkém měřítku poškozuje morální charakter většiny členů skupiny. Důsledkem je podceňování a přehlíţení mravních norem, utváření a upevňování antisociálních postojů. Celkově vede i při mírných formách k připravenosti pro kriminální dráhu, a to nejen u agresorů, ale do určité míry i u přihlíţejících. U obětí i svědků vede šikanování k nedůvěře k autoritám a ztrátě iluzí o společnosti, která by kaţdému člověku měla poskytnout ochranu proti jakékoli formě násilí. Tito lidé se v mládí "naučí", ţe nikdo není schopen zajistit ochranu a bezpečnost slabým a bezbranným, a tudíţ nemá vlastně cenu proti bezpráví něco dělat. Šikanování totálně paralyzuje výchovnou funkci skupiny a proměňuje její působení v destruktivní. Lapidárně řečeno: Pod vnější slupkou seriózního zařízení se poniţuje lidská důstojnost, nerespektují se základní lidská práva a odehrává se tam nikoliv pedagogická činnost, ale antisociální výcvik. Občané naší společnosti se pak mohou těšit na spoluţití s dalšími násilníky.

(Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách. Příčiny,diagnostika a praktická pomoc. Portál 1997) Nebezpečná epidemie?

Učitel vešel do třídy a uviděl Honzu, jak stojí před tabulí, má roztrhanou košili a brečí. Na otázku, co se stalo, chlapec neodpovídal, jen se nejistě díval po třídě. "To byla legrace," "Honza to bere moc vážně," "Vždyť se nic nestalo," ozvaly se hlasy ze zadních lavic. Honza rozpačitě přikývl. Učiteli se viditelně ulevilo. Vyšetřování mohlo skončit. Převáţná část našich pedagogů je tváří v tvář šikaně bezradná. Jak uţ jsme zmínili v předchozím čísle Rodiny a školy, většině z nich chybí teoretické i praktické vybavení, a i kdyţ mají snahu věci řešit, velmi často se dopouštějí řady nenapravitelných omylů. Naším cyklem o šikaně, kterým nás provází etoped a "specialista na šikanu" dr. Michal Kolář, bychom rádi přispěli k větší informovanosti učitelů i rodičů a také k vědomí, ţe za určitých podmínek je moţné se šikaně ubránit. Jak se bránit šikaně I. Východiska první pomoci

Kaţdá účinná obrana musí vycházet ze znalosti protivníka, platí to jak pro odhalování zločinu, léčení nemoci, tak i pro šikanu. "Pedagog, který chce pomoci a neublíţit musí znát dvě podstatné věci. Potřebuje porozumět šikanování ze tří praktických pohledů a rovněţ potřebuje vědět, jak funguje zakrývající a protiúzdravný systém, tzv. komplot velké šestky," vysvětluje Michal Kolář. "To jsou dvě nezbytná východiska pro účinnou metodiku první pomoci. Ten, kdo tyto věci nezná, a tudíţ je nerespektuje, pracuje rizikově a v zásadě vţdy chybně." Tři praktické pohledy

Etoped dr. Kolář popisuje šikanování ze tří praktických pohledů, které povaţuje za důleţité: pohled z vnějšku - ten chápe šikanování jako nemocné chování, a dva pohledy zevnitř,

rozumějící šikanování jako závislosti a jako těţké poruše vztahů ve skupině. Při řešení konkrétního případu se ţádný z nich nesmí opomenout. Zpověď oběti počátečního šikanování Šikanování jako nemocné chování

"Pohled na šikanování jako na nemocné chování či patologické chování se zaměřuje na jeho nejnápadnější projevy, které porušují školní, nebo dokonce trestné právní normy. Tento pohled je nejběţnější a většinou také jediný. Pro první orientační posouzení je však nezbytný a nezastupitelný, v tomto smyslu definujeme šikanování následovně: Jeden nebo více ţáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spoluţáka či spoluţáky a pouţívá k tomu agresi a manipulaci," uzavírá definicí odborník. Brutální projevy šikanování se však odehrávají uvnitř skupiny, "za zavřenými dveřmi", proto je důleţité, aby si učitelé všímali i "jemnějších" projevů násilí a manipulace. Ty většinou provázejí tzv. počáteční stadium šikany. (Její velmi přesný obraz poskytuje autentická výpověď oběti - viz text na konci článku.) Tím je někdy moţné zabránit takovým projevům agrese a manipulace, které vycházejí najevo aţ při šetření pokročilých či "provalených" šikan a připomínají víc atmosféru thrillerů a hororů neţ prostředí některé z našich škol. "Repertoár" agresorů bývá neuvěřitelně pestrý - od slovní agrese, vyhroţování, krádeţe a ničení věcí, násilných a manipulačních příkazů (jakým je například nošení poniţující cedule, nebo dokonce pití moče či onanie před ostatními) aţ po brutální fyzickou agresi. V knize Skrytý svět šikanování ve školách uvádí Michal Kolář desítky projevů šikany, které vyšly najevo během vyšetřování na některých našich učilištích: 

     

Agresoři drţí oběť na zádech, odhalí jí břicho a házejí kovovou mincí na pupek (tzv. pupendo), případně otevřenou dlaní nebo hranou ruky bouchají oběť do břicha (tzv. pigbelky). Hromadné kopání do oběti ("Pojďte si kopnout, je to zadarmo!"). Bodání noţem do hýţdě, říznutí noţem do nohy, naříznutí ušního boltec ţiletkou. Oběť je mučena a "vynervována" aţ k sebevraţednému či sebepoškozujícímu úniku. (Např. skoku z okna v 1. poschodí, coţ má za následek zlomenou nohu a potlučení.) Váţně míněné pokusy o vyhození z okna, shození z mostu a pod. Agresoři oběti sváţou ruce, na hlavu jí navléknou igelitový pytlík a pozorují, jak se zmítá. Škrcení kabelem, provazem, šálou, páskem (do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku nebo "jen" do "zmodrání" obličeje a dušení).

"Vnější pohled slouţí také k posouzení toho, zda jsou přítomny významné projevy násilí a znaky šikany, a to záměrnost, opakovanost, nepoměr sil a samoúčelnost agrese," upozorňuje odborník. Nerozluční "kamarádi" Šikanování jako závislost

Před časem proběhl ve sdělovacích prostředcích příběh Mirka, kterého spolužáci nutili, aby ostatním klukům kradl občanky a peníze. Na jejich pokyn dokonce polil na učňáku podlahu

benzínem a zapálil ji. Dělal všechno, co mu poručili. Nakonec se zhroutil a skončil na psychiatrii. "Mezi obětí a agresorem existuje nesvobodný vztah, jakýsi scénář skryté spolupráce. Oběť se chová bizarně, jakoby vstřícně, kamarádsky, někdy běhá za svými trýzniteli jako poslušný pejsek. Je to věc, která řadu lidí - i specialistů - mate," vysvětluje Michal Kolář. "Existuje mylný názor, ţe kdyţ má člověk svobodnou vůli, ţe ho nikdo nemůţe přinutit k tomu, aby udělal něco proti svému přesvědčení. Znám řadu případů, kdy člověka zlomí a dělají si s ním, co chtějí." Na počátku závislosti je vlastně běţné hraní se strachem (existuje i mezi dospělými). Spočívá v nejrůznějších "ţertících" a jde o to, nachytat nebo dokázat tomu druhému, ţe má větší strach neţ já a svůj strach dokonale skrýt. Ze začátku to je legrace, která se najednou přesmykne do závislosti, jakou známe z drog. Agresor proţívá při trápení oběti příjemné pocity slasti, které chce opakovat a zvyšovat. Oběť se zpočátku "hře" podvolí, vyhledává ji, důvodem můţe být i obdiv k autoritám nebo jisté "dispozice" z rodiny. Ale pak se začne trápení zvyšovat a její křehké obrany proti bolesti, ať fyzické či psychické se prolomí. V oběti se nastartují sebezničující tendence - pocity viny, chronické deprese. Projev závislosti můţe jít tak daleko, ţe oběť s agresorem ztotoţní a povaţuje jej za kamaráda, obdivuje ho a dělá vše, co jí přikáţe. "Pedagogové se někdy nechají zmást a domnívají se, ţe si oběť za všechno můţe sama. 'Provokoval, tak si to zaslouţí!' To je omyl, protoţe se tu nejedná v pravém slova smyslu o provokaci. Navíc východisko v této nepřehledné situaci je jasné: nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat druhého člověka!" zdůrazňuje etoped. Porozumět šikanování jako závislosti je důleţité pro vedení a interpretaci výsledků vyšetřování. Vyplývá z toho mimo jiné kategorický poţadavek, ţe nikdy se nesmí konfrontovat oběť s agresorem! Podstatné je vědět o skrytém scénáři zvláštní spolupráce mezi agresorem a zlomenou obětí a nenechat se zmást sebezničujícím a bizarním chováním oběti. Například chlapec v následujícím případu přišel po "popravě" poslušně druhý den do školy. Zhroutil se aţ následující den, to však jiţ definitivně. Nicméně obhájci agresorů to zneuţili a tvrdili, ţe to ukazuje na jeho lhaní a simulaci. Všichni volali: "zabte ho!" Šikanování jako onemocnění celé skupiny

Výchovná komise složená ze zástupců jedné střední školy řešila obtížný úkol. Měla rozhodnout o spravedlivých a účinných opatřeních v případě šikany, kde oběť pouze shodou šťastných okolností přežila svou popravu. Byl jí chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky. Tato "poprava komunisty" byla vykonána do krátké ztráty vědomí a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové nechali manipulativně ostatní o "popravě" hlasovat. Rozsudek byl bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem "Komunistovi smrt", kterou vykonavatelé rozsudku připevnili odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali "Komunistovi smrt" a další bojová hesla. Potom chlapce vytáhli tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu brunátněl. To nestačilo, "kati" ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a ztratil vědomí. "Zábava" byla přerušena, někdo mu sundal smyčku z krku. Chlapec se během krátké doby probral.

"Šikanování není nikdy pouze záleţitostí jednotlivce nebo jen agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké konkrétní skupiny. Je důsledkem těţké poruchy vztahů ve skupině. Ve zdravém společenství s fungující imunitou dochází podstatně méně k nákaze a hlavně, kdyţ uţ k ní dojde, lze ji rychle rozpoznat a účinně léčit," vysvětluje odborník. Podle dr. Koláře má onemocnění skupiny svůj vnitřní vývoj, který prochází pěti stadii. Od počátečního aţ po rozvinuté. Pět stadií onemocnění Ostrakismus

V kaţdé skupině se najdou lidé, kteří jsou nejméně uznávaní, nejméně oblíbení a právem se cítí nemilováni. Děje-li se tak ve školní třídě, jde většinou o mírné, převáţně psychické formy násilí zaměřené na "neoblíbence". Ostatní takového ţáka více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet "drobné" legrácky apod. Fyzická agrese a přitvrzování manipulace

V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní ţáci instinktivně slouţit jako jeho ventil. Můţe to být před písemkou, po konfliktu s učitelem, ale také paradoxně v situacích, kdy o nic nejde - na horách, na brigádách. Pro zvládnutí nejistoty nebo "přeţití" šedivého programu nutkavě vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují "zábavu" na úkor nejzranitelnějšího spoluţáka. "Dochází k mechanismu tzv. 'scapegoatingu', upevňování soudrţnosti skupiny na účet obětí. Záţitek agresorů při týrání slabých a ustrašených spoluţáků můţe vyvolat u disponovaných jedinců prolomení zábran a oni začnou agresivní chování opakovat," říká etoped. Vytvoření jádra

Toto stadium povaţuje Michal Kolář za klíčový moment, kdy se rozhoduje, zda se počáteční stadium šikany přehoupne do stadia pokročilého. "Jestliţe se přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců nepostaví pevná hráz, potom se často utvoří 'úderné jádro', skupinka agresorů, která systematicky, nikoliv náhodně, začne šikanovat nejvhodnější oběti." Většina přijímá normy

V tomto stadiu pokročilé šikany jsou normy agresorů přijaty většinou a následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. "Je to něco podobného, jako kdyţ virus přemůţe buňku a plně ji ovládne," vysvětluje etoped. "Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby fungováním organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů "virem" přemoţené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců." Totalita neboli dokonalá šikana

Ţáci jsou rozděleni na "otrokáře" a "otroky", kdy agresoři sebe sama označují za nadlidi, krále atd. a své oběti za podlidi, poddané atd. Otrokáři vyuţívají na otrocích všechno, co je vyuţitelné, od peněz po školní znalosti. Největším důkazem moci nad těmito otroky je to, ţe jim otrokáři mohou způsobit bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou schopni se

bránit. Čas pracuje převáţně pro nárůst a zdokonalování násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu. "Pro ty, kdo chtějí se šikanováním bojovat, mají stadia vnitřního vývoje mimořádnou důleţitost. Je nutné vědět, ţe existuje zásadní rozdíl ve vyšetřování a v první pomoci u stadia počátečního (1. - 3.) a u pokročilého (4. a 5.). Podstatný je také fakt, ţe celková léčba skupiny, která je k zastavení epidemie klíčová, musí přísně rozlišovat jednotlivá stadia onemocnění," shrnuje Michal Kolář. Zuzana Fojtíková (Příště: zakrývající a protiúzdravný systém. V článku byly použity citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000) Zpověď oběti počátečního stadia šikanování

(doslovný přepis)                         

nadávaj mi dělaj mi naschvály maj na mě poznámky, kdyţ přídu po nemoci rejpaj do mě kdyţ se učitel rozhoduje, koho vyzkoušet, dycky mu poraděj mě kdyţ nejsem ve škole, říkaj učitelům, co není pravda kdyţ něco provedou, snaţej se to svalit na mě kdyţ učitel se zeptá, jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou, ţe ho mám já vo hodině, kdyţ je písemka, tak z ničeho nic se ozve, abych neopisoval zničeho nic na mně přistane houba a pak, kdyţ je obtisk na zdi, tak to hoděj na mě všichni maj strašnou radost, kdyţ dostanu špatnou známku kdyţ sem sluţba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek nepustí mě mezi sebe, kdyţ si povídají kdyţ si řeknu o sešit, tak řeknou, ţe ho nemaj dopsanej a pak ho pučej někomu jinýmu ve frontě na oběd mě předbíhají kdyţ čteme o nějakém blbci, hned říkaj, ţe je to o mně kdyţ je ve třídě smrad, hned řeknou, ţe jsem si prd povyšujou se nade mnou nic mi nepučej kdyţ něco udělám, hned to všem řeknou plivou mi na ţidli a na všechny ostatní, abych si nemohl najít jinou na výtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho strašnou srandu, kdyţ ho hledám kdyţ o matyce někdo počítá na tabuli, tak mu raděj a řeknou mu výsledky, ale mně ne. Kdyţ uţ mi poraděj, tak špatně někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, ţe od ní nemají klíč kdyţ se učitel zeptá, kdo chybí, tak místo mého jména řeknou nadávku

Nebezpečná epidemie

V minulé části našeho cyklu jsme s etopedem dr. Michalem Kolářem hovořili o prvním východisku účinné obrany proti šikaně - metodě tří praktických pohledů. Tím druhým

východiskem, o kterém bude řeč tentokrát, je znalost tzv. zakrývajícího a protiúzdravného systému. Kdo se rozhodl pustit do nelehkého boje s šikanou, musí počítat s tím, ţe ho čeká řada překáţek a pastí. Pokud jim podlehne, nemá šanci zvítězit. A nejenom to. Nevědomost, neodbornost a diletantství jsou v tomto případě stejně nebezpečné jako šikana sama. Oběti nepomohou, a někdy dokonce riskují i její ţivot. "Virus" můţe bez omezení bujet dál a škodit s ještě větší intenzitou a razancí. A ať si to připouštíme či nikoliv, v jeho ohroţení se ocitáme všichni, celá společnost. Jak se bránit šikaně II. Komplot velké šestky

Na jednom učilišti si tři mladíci hlásící se k hnutí skinheads vybrali k šikanování romského spoluţáka. Zpočátku ho bránil jeho kamarád, který se několik let věnoval řeckořímskému zápasu. Naneštěstí však dlouhodobě onemocněl a pro osamoceného romského chlapce nastaly zlé časy. Trojice vůdců, podporována značnou částí třídy, na něj pořádala hony, bila ho, vyhroţovala mu, ţe ho zabije. Jednou na něj čekali před školou ozbrojeni obuškem s ocelovou výstuţí, ţeleznou tyčí a noţi. Chlapec zůstal do pozdního večera v budově školy, aby se zachránil. Od té doby proţíval záchvaty panického strachu ze zabití a hrůzu z mučení. Trpěl bolestmi hlavy a nespavostí. Doma ale po celou dobu nic neřekl. Do této situace se vrátil spoluţák - zápasník. Znovu se pokusil stát se ochráncem, ale poznal, ţe beze zbraně to uţ nepůjde. Nosil s sebou nůţ. Kdyţ pochopil, ţe útočníky nezastraší a ke rvačce na noţe by skutečně mohlo dojít, sebral všechnu odvahu a šikanování prozradil i za cenu, ţe ho celá třída, věrná skupinové pseudomorálce, zavrhne. Při vyšetřování agresoři tvrdili, ţe zápasník je postrachem třídy, ţe je surově bije. Jeden z nich srdceryvně plakal, zbývající dva upřímně vyprávěli, jak byli týráni. Několik falešných svědků jim to dosvědčilo. A kdyţ přišla řeč na to, ţe zápasník měl u sebe nůţ, coţ on nezapíral, začaly se matky agresorů doţadovat tvrdého potrestání: okamţitého vyloučení oběti a jejího ochránce ze školy. Argumenty a emoční projevy agresorů působily velmi přesvědčivě. Kdo nevěděl, jak to ve skutečnosti bylo, kdo neměl k dispozici speciální diagnostiku, nechal se od počátku velmi snadno zmást. Zdánlivě nelogicky jednal i chlapcův otec. Kdyţ se dozvěděl o šikanování, kterému byl jeho syn vystaven, úplně ho to ochromilo, propadl zoufalství a strachu o chlapcův ţivot. Chtěl, aby syn byl tajně převeden na jinou školu a prosil, aby agresoři zůstali nepotrestaní. Mechanismy, které brání vyšetřování šikany a uzdravení skupiny se v mnoha případech vymykají běţnému selskému rozumu. Čím je šikana pokročilejší, tím je dokonalejší zakrývající a protiúzdravný systém. Etoped Michal Kolář tento systém nazývá "komplotem velké šestky", podle základního počtu aktérů. Ve své konečné podobě se projevuje tím, ţe    

oběť nedokáţe podrobně vypovídat o tom, čemu byla vystavena, agresoři úporně, přesvědčivě a organizovaně lţou, většina ostatních spoluţáků také lţe nebo nechce vypovídat; objevují se falešní svědkové, rodiče agresorů jsou přesvědčeni, ţe jejich děti byly nespravedlivě nařčeny, někdy se snaţí dokonce vyvolat dojem, ţe agresorem je oběť,

 

rodiče oběti mají většinou strach o osud svého dítěte a bojí se dalšího vyšetřování, při pokročilé šikaně brání nevědomě vyšetřování i pedagog.

TOTÁLNÍ BEZMOCNOST

V rámci kurzů první pomoci, které dr. Kolář připravuje pro učitele, vychovatele a další odborníky jsou nacvičovány různé modelové situace. Patří k nim třídní lynčování. Tento experimentální výcvik mnohdy otřese i silnými jedinci. Při jednom z nich přiznal tělocvikář, vybraný do role oběti, ţe proţil takový strach a pocit totální bezmoci, ţe se to dá jen těţko popsat slovy. Zaskočeni svými reakcemi byli i "agresoři". Jeden z nich byl šokována zjištěním, ţe se dostal do tranzu, ve kterém proţil silnou nenávist vůči oběti. Michal Kolář soudí, ţe právě díky těmto modelovým situacím si mohou učitelé vyzkoušet, co všechno šikana obnáší. Po takovémhle proţitku jsou schopni pochopit oběť a někteří z nich najednou vidí i svou pedagogickou práci úplně jinak. "I kdyţ by šikanovaný často chtěl spolupracovat, nejde to. Jsou věci, které mu v tom brání. Nedokáţe vypovídat, protoţe by ztratil poslední zbytky sebeúcty, hrozí mu rozpad osobnosti. Proţívá pocity srovnatelné s oběťmi znásilnění. Kaţdé další vyšetřování se pro něj můţe stát druhotnou traumatizací," upozorňuje etoped. Je-li šikana v počátečním stadiu, někdy se oběť rozhodne jít sama za pedagogem a snaţí se mu to říct. Učitel ji většinou vyslechne, ale poté si zavolá agresora a pokouší se výpovědi konfrontovat. To je však velká chyba. Na rozdíl od nejisté, nepřesvědčivě mluvící oběti je agresor většinou suverénní a všechno popře. Vyšetřování jde do ztracena. Šikana pokračuje dál a oběť uţ mlčí. "V pokročilé šikaně oběť sama pomoc nehledá. Kdyţ se to provalí, původce svého trápení kryje a například předstírá, ţe byla napadena někým neznámým," vysvětluje dr. Kolář. "Bývá také běţné, ţe nechce vypovídat, protoţe to povaţuje za 'bonzování'. Uţ jen pouhá takováto 'špatná' myšlenka v ní vyvolává výčitky a pocity viny vůči trýzniteli. Je pod vlivem tzv. skupinového pseudosvědomí, které přijalo normy agresorů, kdy lidská schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu. Dalším komplikujícím mechanismem je stav, ve kterém oběť popírá, ţe jde o šikanování, zlobí se, ţe by se mělo něco napravovat a někdo měl být trestán. Stává se také, ţe své hrůzné záţitky vytěsní z vědomí natolik, ţe si je nedokáţe vybavit. V neposlední řadě bývá důvodem k mlčení strach z pomsty, nebo dokonce strach o ţivot." "MAFIÁNI" VE ŠKOLNÍCH LAVICÍCH

Je těţké uvěřit, ţe "ty děti, které přece tak dobře znám", jsou rafinované, lţou, nebo dokonce vystupují jako falešní svědci. "Je to vůbec moţné?" ptají se učitelé, rodiče a lidé kolem. Je to moţné. "Šikana je vlastně předstupeň organizovaného zločinu," upozorňuje odborník. "Spolupráce skupiny je aţ neuvěřitelně propracovaná, zvlášť v uzavřených institucích, jakými jsou například výchovné ústavy, učňovské internáty. Někdy mohou rafinovaností překvapit i ţáci základní školy." Agresoři dovedou velmi úporně a důmyslně lhát. Jsou to vůdcové, kteří umějí přizpůsobit fakta svým potřebám a vnutit je ostatním. Mají úţasnou moc, velký vliv a řadu obdivovatelů. "V poslední době jsem se vícekrát setkal se šikanou ve sportovních třídách, zejména mezi

hokejisty. Jsou to moderní gladiátoři," říká dr. Kolář. "V jedné škole byli v běţné třídě tři hokejisté a platili za absolutní hvězdy. Většina spoluţáků chodila na jejich zápasy. Pouţívali velmi kruté metody šikany, a kdyţ se to provalilo, tatínek jednoho z nich prohlásil: 'Já vám můţu přivést polovinu třídy a ti vám dosvědčí, ţe syn nikoho netýral.' A oni by určitě přišli. Svědkové často vidí skutečnost očima agresorů, chtějí jim vyhovět. Jsou přesvědčeni, ţe oběť 'provokovala', přejímají skupinové pohledy a ztrácejí svoji vlastní individualitu. Působí tu určitá konformita, tlak skupiny, i to, ţe jsou na straně moci. Proto svědčí falešně a dělají všechno, aby vyšetření zmátli." TO NEMŮŢE BÝT PRAVDA!

Mezi rodiči agresorů převaţuje skupina těch, kteří neunesou pravdu. Nedokáţí přijmout skutečnost, ţe by jejich dítě mohlo být kruté, ţe by mohlo týrat slabší. Někdy dokonce zjevně nebo skrytě se svým potomkem souhlasí: "Kdyţ se někdo neumí bránit, tak si to zaslouţí. I v přírodě přeţívají silnější mláďata." (Taková odpověď by nepotěšila ani Darwina.) "Nezřídka dochází k paradoxním reakcím, kdy matky agresorů pláčí a mají strach o ţivot potomka. Ušlo jim, ţe právě on to byl, kdo ohroţoval ţivot oběti. Argumentují i tím, ţe jejich dítě se muselo nějak bránit. To je stejná situace, jako kdyţ agresor zaútočí, kope oběť a přitom prohlašuje: proč mě kopeš? To vás šokuje dvojím způsobem - zraní vás a ještě absurdně překrucuje pravdu," soudí odborník. Z častých zkušeností dr. Koláře také vyplývá, ţe mnoho rodičů agresorů poţaduje, aby se oběť dostavila a "řekla jim to do očí". Kdyţ to učitel připustí a pozve všechny najednou, skončí to zpravidla fiaskem. Mnozí z těchto rodičů se také dovolávají "spravedlnosti" na nejvyšších místech. Zejména, kdyţ jsou vlivní, získávají často opravdu spojence. Tím se situace školy a cesta k nápravě značně komplikuje. A tak dochází k tomu, ţe skutečná spravedlnost dostane na frak a do budoucna je "zaděláno" na problémy, které mohou být mnohonásobně závaţnější - pro oběť, pro agresora, ale i pro "přihlíţející". "Nápravě šikany brání i rodiče obětí. Poměrně často to bývají lidé úzkostní, ustrašení, mající obavy z řešení. Poţadují, aby se nic nedělalo. Mají pocit, ţe se s tím ani nic dělat nedá. Někdy přesouvají odpovědnost na dítě a chtějí, aby si to vyřídilo samo. Dokonce se na něj i zlobí," prozrazuje etoped. V pokročilém stadiu šikany můţe bránit vyšetřování i pedagog. A to tím, ţe na takovou situaci není připravený anebo je nevědomky vtaţený do hry. Stává se to, kdyţ je agresorem "šikovný" ţák, oblíbenec, hvězda třídy. Učitel má pocit, ţe jde o nedorozumění, ţe všechno bylo jinak a chce agresora chránit. "Šikaně nahrává i výuka, ve které převládá frontální vyučování. Aby pedagog udrţel ve třídě kázeň, je pro něj výhodné, kdyţ se spojí s většinou, která třídu ovládá. Té vychází vstříc, domlouvá se s ní. Kdyţ se dělají nějaké srandičky, připojí se. Někdy, a není to zdaleka výjimečné, vyprovokuje šikanování sám, kdyţ třeba o ţákovi prohlásí, ţe kazí průměr a ať mu ostatní dají zabrat. Většinou stačí málo." POBOUŘENÍ "SPRAVEDLIVÝCH"

Stává se, ţe mechanismus, který brání vyšetření šikany přesáhne i hranice školy. "Není výjimkou, ţe se potlačení pravdy a svalení viny na oběť zúčastní všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole - ředitel školského úřadu, školní inspektor, ministerský úředník, policista, psychiatr, novinář a další," varuje odborník. "Hlavním důvodem jejich selhání je neznalost mimikrů šikanování, včetně 'komplotu velké šestky'. Důleţitou roli zde jistě mohou hrát kromě jiného i byrokratický postoj a bagatelizace." Částečně to ilustruje případ tzv. ţlutické šikany, ve které všechny autority, od vychovatelky výchovného ústavu aţ po náměstka ministra, drţely basu. V něm se projevila obecná nechuť odhalovat pravdu a tendence udrţovat zavedený pořádek. Coţ dokresluje věta ministerského úředníka pronesená na adresu šikanovaných chlapců (poté, co z ústavu utekli a v zoufalství se pokusili o sebevraţdu): "mohli si podat oficiální stíţnost". "Na druhé straně hraje důleţitou roli v ochraně agresorů osobní zájem mocných lidí o jejich osudy. Zaţil jsem mezi nimi například místostarostu a hokejového trenéra v jedné osobě, který chránil své hráče nebo mecenáše školy, který byl příbuzným agresora," shrnuje své zkušenosti dr. Kolář. "Nezřídka jde o jakousi vzájemnou sympatii 'silných' proti 'slabým'. V praxi se setkávám s tím, ţe členům výchovné komise chování agresora imponuje. Ani to příliš neskrývají. Říkají například - Ten nekňuba si to zaslouţí. - Je dobře, kdyţ srab dostane zabrat. Lze říci, ţe 'slabý' ţák nevyhovuje sociální normě 'silných'." Michal Kolář soudí, ţe tato motivace ochránců agresorů je velice obtíţně postiţitelná a dokazatelná. Je však třeba o ní přemýšlet. O něčem svědčí a něco o naší společnosti vypovídá. Zuzana Fojtíková (Příště: cesta k nápravě. V článku byly použity citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000) Takto odpovídali učitelé na otázku: Jak byste postupovali, kdybyste ve své škole nebo ve své třídě objevili šikanu?

       

Zavolám si oběť a agresora a zjistím, jak to je Přesvědčím šikanovaného, aby šikanu oznámil Udělám rozhovor se ţákem a potom s celou skupinou Podchytím silné, oni mi třídu táhnou, v případě problému bych to s nimi rozebral Vyslechnu nezávisle obě strany, vzájemně je konfrontuji, zhodnotím a zjednám nápravu, trest Vyšetřím do podrobností Řešil bych to rozhovorem se skupinou, snaţil bych se dopátrat pravdy volnou asociační metodou Nejdříve rozhovor s rodiči a ţákem, následně rozhovor s agresorem, nakonec s oběma společně, dát jim nůţ na krk

Souhlasili byste s některými z nich? Pozor, podle slov odborníka jsou vesměs přehlídkou chyb a omylů. Nebezpečná epidemie CESTA K NÁPRAVĚ I.

Vycházíme-li z toho, že šikanování se ve svém počátečním stadiu vyskytuje prakticky na všech školách, zcela logicky z toho vyplývá, že k nezbytné výbavě učitelů by měla patřit účinná metodika první pomoci. V předcházejících dílech našeho cyklu jsme s etopedem dr. Michalem Kolářem hovořili o tom, co je šikana a dozvěděli jsme se o dvou nezbytných podmínkách (RaŠ č. 4 a 5), které musíme respektovat, má-li být naše pomoc účinná. Cestu k nápravě začneme vyšetřováním - jeho strategií a taktikou. Rozšířené chyby a omyly

Metodika vyšetřování má svá pravidla. Uvedeme zde jeden z nejvíce rozšířených chybných postupů, jenţ se, bohuţel, objevuje i v odborných materiálech, které mají dnes učitelé nebo studenti pedagogiky k dispozici. Tento postup obsahuje například doporučení, aby při vyšetřování šikany byl po rozhovoru s poškozeným vyslechnut obviněný a následně pak svědkové (za vhodné jsou povaţovány nejslušnější děti). "Vyslýcháme-li obviněného hned po oběti, většinou všechno zapře a ještě hrozí nebezpečí, ţe se bude oběti mstít," varuje etoped Michal Kolář. "Takové vyšetřování bude mít uţ od počátku špatný průběh. Nejprve je důleţité zjistit maximum informací, abychom pak v rozhovoru s agresorem měli v ruce co nejvíce argumentů. To znamená, ţe ještě před jeho vyšetřováním musíme vybrat vhodné svědky a hovořit s nimi. Doporučení ´nejslušnější´ děti je velmi matoucí. Učitel je často přesvědčený, ţe ví, kdo je ve třídě agresivní. Ale ono většinou nejde o hrubou, viditelnou agresi. Šikanujícím můţe být napohled slušný, velmi se ovládající člověk, který je krutý a dělá to skrytě. Tato skutečnost je častá." Ve výše zmíněných metodických doporučeních najdeme i rady, podle kterých bychom měli výpovědi oběti i agresora konfrontovat, a navíc, jsme-li schopni zajistit ochranu oběti, měli bychom ji přemlouvat, aby souhlasila se zveřejněním svého udání. "Chtít na oběti, aby souhlasila se zveřejněním své výpovědi je absolutně chybné," varuje dr. Kolář. "Ještě nepřípustnější je však konfrontace agresora s obětí. NIKDY bychom ji neměli dopustit - připomeňte si šikanování jako závislost. Jisté je, ţe takové ´měření´ pravdy vyjde vţdy v neprospěch oběti a navíc ji vystavíme druhotné traumatizaci. V případě pokročilé šikany můţeme ohrozit i její ţivot, neboť ´nevinný´ agresor se bude mstít. Nedoporučuji ani konfrontaci mezi agresorem a svědky, coţ je rovněţ v uvedeném postupu doporučováno." Michal Kolář upozorňuje také na to, ţe tento chybný a obecně zavádějící postup nepočítá s řadou praktických komplikací. Například nepředpokládá přítomnost více obětí a několika agresorů, přítomnost falešných svědků apod. Zcela pak přehlíţí taktiku vyšetřování, která je kapitolou sama pro sebe. "Nutné je umět pracovat se speciální skupinovou diagnostikou, neverbálními technikami a výslechovými praktikami," vysvětluje etoped. "Uvedený postup v podstatě chápe šikanování jako konflikt dvou dětí na hřišti, který není obtíţné vyřešit naším ´selským rozumem´. Nicméně šikana, jak jiţ víme, je předstupněm organizovaného zločinu a běţné metody zde zcela selhávají." Kdy začít vyšetřovat

Učitel, který toho o mechanismu šikany uţ hodně ví, bude nejspíš citlivější na projevy, které naznačují, ţe v "jeho" třídě není něco v pořádku, a bude se snaţit (nenápadně) zjistit, o co jde. Kdyţ ţák třeba před vyučováním postává před dveřmi třídy, kdyţ je osamocený, kdyţ je při hodině zdrojem posměchu, nemá kamarády, je nešťastný - poučený pedagog pozná, ţe se jedná o tzv. nepřímé varující signály, charakteristické většinou pro počáteční stadium šikany

(viz Zpověď oběti počátečního stadia šikany, kterou jsme uveřejnili v RaŠ č.4). Pro budoucnost a z hlediska prevence je podle odborníka velmi ţádoucí, aby si učitel všímal právě těchto nepřímých varujících signálů a záměrně a systematicky je vyhledával například formou depistáţních dotazníků. Podaří-li se mu totiţ v takové chvíli "postavit hráz" šikaně, zamezí jejímu dalšímu rozvoji a nezvratným škodám, které by jinak napáchala. "Bohuţel, současná praxe je taková, ţe učitelé začnou šikanu řešit, aţ ve chvíli, kdy se objeví přímé varující signály. To jsou případy, kdy dojde k výbuchu a provalení šikany nebo kdyţ rodiče ţádají školu o prošetření šikany jejich dítěte," upozorňuje odborník. "Změna" profese

"Neţ začneme s vyšetřováním, musíme zjistit závaţnost ´onemocnění´. Je to velmi důleţité," vysvětluje odborník. "Je totiţ zásadní rozdíl mezi vyšetřováním a první pomocí u počátečních stadií šikany a u pokročilých." Podle dr. Koláře existují čtyři kritéria, s jejichţ pomocí se dá poměrně bezpečně posoudit, zda je šikana počáteční, či pokročilá. V první řadě je to způsob chování a výpovědi obětí a svědků - mluví-li poměrně otevřeně, nebo ustrašeně, nepopírají-li násilí, nebo naopak tvrdí, ţe neexistuje, zda soucítí s obětí, nebo ji třeba obviňují. Druhým kritériem je závaţnost a častost agresivních projevů. "Dojde-li například k těţkému zranění, je pravděpodobné, ţe šikana měla nějaký vývoj, gradovala a to je známkou toho, ţe jde o pokročilé stadium," upozorňuje etoped. Doba, po jakou šikanování trvalo, je třetím kritériem. Objeví-li se projevy šikany třeba v první třídě nebo v prvním ročníku na střední škole po dvou měsících, je to jiné, neţ kdyţ se šikana provalí v 9. třídě. Tam je pravděpodobnost, ţe šikanování běţí jiţ delší dobu, třeba i několik let. Posledním, čtvrtým kritériem je počet obětí a agresorů. Je-li jich více, jde většinou o pokročilou šikanu. "Pedagog, který nemá speciální výcvik, by se neměl pouštět do vyšetřování pokročilé šikany. Měl by především zajistit ochranu oběti a obrátit se na odborníka. Někdy situace nedovoluje čekat, je to například při tzv. školním lynčování. Pro takový případ je třeba mít poplachový plán," říká dr. Kolář. Strategie vyšetřování

Existuje několik strategií první pomoci a všechny mají jedno společné - snaţí se chránit informátory, tj. svědka a oběť. Proto se vyšetřování děje nenápadně (svědkové se volají po vyučování nebo za jiným účelem apod.), aby se nedalo vyhodnotit, kdo co řekl a nebyl tak vystaven moţné pomstě agresorů. Cílem vyšetřování je získat odpovědi na otázky: Kdo je obětí, případně kolik je obětí? Kdo je agresorem nebo kolik je agresorů? Kdo je iniciátorem? Kdo je aktivním účastníkem? Co kdy, kde a jak konkrétního dělali agresoři obětem? "Rozhodnou-li se učitelé pro vyšetřování šikany, mají před sebou velmi těţkou úlohu - měli by se stát psychoterapeuty, kteří pomáhají v krajní nouzi oběti a zároveň by se měli stát vyšetřovateli, kteří vyšetřují přinejmenším závaţný přestupek," vysvětluje Michal Kolář "Je velmi důleţité, aby si od počátku vedli podrobné poznámky - napsali si seznam agresorů s tím, kdo, kdy, kde, jak a komu co dělal a připojili poznámku, kdo to řekl - tuto informaci samozřejmě nebudou zveřejňovat. Taková dokumentace je významná v případě stíţností rodičů agresorů a také je důleţitým materiálem, potřebným při dalších krocích. Pro účinnou a razantní první pomoc, dostupnou učitelům (zejména v případě počáteční šikany) je nejvhodnější lokální a vnější strategie, která mapuje, symptomy šikanování a

pracuje pouze s vybranými svědky. Je univerzální, platí pro děti i dospělé i pro různé typy škol. Obsahuje schéma strategických kroků, které je třeba dodrţovat: 1. Rozhovor s informátory a oběťmi 2. Nalezení vhodných svědků 3. Individuální případně konfrontační rozhovory se svědky (Nekonfrontovat oběť a agresora a svědky s agresory) 4. Zajistit ochranu obětem 5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi "Tyto kroky jsou konstantní," říká dr. Kolář, "pouze při váţné šikaně, kdy hrozí ublíţení a je potřeba okamţitě ochránit oběť, se čtvrtý krok udělá ze všech nejdříve. Pokud jde o svědky, u počáteční šikany není tak sloţité najít ty vhodné. Měli by to být ţáci, kteří s obětí kamarádí, sympatizují s ní, neodmítají ji, nebojí se, nejsou závislí na agresorech a nejsou poplatní normám šikanování. Hlavní smysl rozhovoru s agresorem není v tom, abychom zjistili nějaké zásadní informace, ale abychom ho zastavili. V počátečním stadiu šikany agresor většinou nezapírá absolutně, pouze bagatelizuje. Měli bychom s ním mluvit ve smyslu, ţe mu dáváme šanci, chceme mu pomoci, ale se šikanováním musí absolutně skončit. Navrhneme, ţe společně s ním budeme hledat řešení, jak věc napravit," uzavírá odborník. Taktika vyšetřování

Na rozdíl od strategie je taktika pruţná, alternativní. Závisí na odhadu vnitřního vývoje šikany, na věku dětí a na mnoha dalších okolnostech. Zatímco u pokročilé šikany je taktika psychologicky tvrdá a odborně sloţitá, u počáteční je psychologicky měkká a odborně méně náročná. Nicméně metody musejí mít vţdy charakter překvapení a skrytosti. Taktika vyšetřování má čtyři části: 1. 2. 3. 4.

Zahřívací předkolo Monolog "Dialog" Konfrontace

V "zahřívacím předkole" je třeba navodit určitou atmosféru. Ta je jiná mluvíme-li s obětí a se svědkem a jiná při hovoru agresorem. Zatímco v prvním případě se snaţíme vzbudit pocit jistoty a bezpečí, agresora naopak znejišťujeme, vyuţíváme napětí, momentu překvapení a šoku. "Monolog" můţeme ve vyšetřování vynechat. Slouţí k tomu, aby ţák - svědek nebo agresor svými slovy řekl, co se přihodilo. Někdy se zaplete do vlastní lţi. "Dialog" není dialogem v pravém slova smyslu, jde v něm o kladení otázek vyšetřovanému ţákovi a o jeho odpovědi. Po celou dobu je třeba udrţovat citové napětí. Nejběţnější variantou je tzv. přitlačení ke zdi. Agresorovi jsou nabídnuty nějaké polehčující okolnosti, kdyţ se přizná, zároveň je ubezpečen, ţe v případě dalšího šikanování bude nekompromisně potrestán. Při rozhovoru s agresorem je důleţité, na co se ptáme a jakým způsobem. Významnou roli hraje neverbální komunikace. Např. jak se na agresora díváme (dlouhý chladný pohled znejistí), v jaké jsme od něj vzdálenosti (příliš velká vzdálenost i přílišná blízkost

zneklidňují), zda on sedí a my stojíme (pocit převahy). I kladenými otázkami agresora znejišťujeme, hledáme v jeho slovech rozpory, chytáme se přeřeknutí atd. Konfrontace není nutná v kaţdém případě. Někdy se dělá buď mezi svědky - aby se ujasnily rozpory - nebo mezi agresory. Konfrontaci agresorů (posadíme je tváří v tvář) regulujeme, sledujeme rozpor mezi slovy a gesty. "Neverbální komunikace je starší neţ verbální a je mnohem pravdivější," zdůrazňuje dr. Kolář. Vyšetřování šikany je velmi citlivou záleţitostí. Učitel by neměl podlehnout pocitu, ţe je "poslední spravedlivý", ani tomu, ţe se "zase tak moc nestalo". Na cestu za nápravou by měl být "vybaven" láskou k dětem, schopností empatie, soucitem a etickými normami. (Příště: Metody nápravy. V článku byly použity citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000) Nebezpečná epidemie

Svěřují-li rodiče škole své dítě, většinou věří, že prostředí, ve kterém bude trávit převážnou část svého raného života, k němu nebude nepřátelské, nebude poškozovat jeho zdraví, či dokonce ohrožovat jej na životě. I přes tuto víru však jednoho dne přijde syn ze školy se zlomenými žebry, protože si do něj "jen tak koplo" několik spolužáků anebo po týdnech ranní nevolnosti a viditelné nervové vyčerpanosti se přizná, že mu pár kluků ve třídě připravuje každodenní "legrácky", z nichž většina končí namáčením jeho hlavy v záchodové míse. Rodina je v šoku - dítě se stalo obětí šikany. Ale šok zažívají i učitelé. Nad hlavami všech visí otazník: Co s tím? CESTA K NÁPRAVĚ II.

Šikana se stala aktuálním problémem řady našich škol a s tím vyvstala i naléhavá potřeba vybavit učitele (ale také rodiče) potřebnými informacemi i dovednostmi, s jejichţ pomocí bude moţné se jí postavit na odpor. K tomu bychom rádi přispěli i tímto cyklem o šikaně, který jiţ od března připravujeme s naším předním odborníkem, etopedem dr. Michalem Kolářem. V minulém díle jsme hovořili o tom, ţe někdy musí učitel na chvíli "změnit" svou profesi a stát se vyšetřovatelem, popsali jsme strategii a taktiku vyšetřování. Tentokrát se seznámíme s dvěma zásadně odlišnými metodami nápravy, kterými jsou vnější nátlak a usmíření. Vnější nátlak aneb Stavění hrází agresi

Metoda vnějšího nátlaku je "léčbou" symptomatickou, neřeší příčiny problému, nejde do hloubky vztahů. Jejím cílem je udělat rázně přítrţ agresi, zastavit šikanu, ochránit skupinu a obnovit dodrţování společenských norem, bez ohledu na potřeby jednotlivců. Aby byla účinná, je při ní třeba podle dr. Koláře dodrţovat tři základní kroky: I. Individuální nebo komisionální pohovor s agresory a jejich rodiči

Představitelé školy (ředitel, výchovný poradce, třídní učitel) vytvoří komisi a postupně se sejdou s agresory a jejich rodiči. Zásadně je nevhodné pozvat si rodiče agresorů najednou. Většinou to končí tak, ţe škola se ocitá v defenzívě, v roli nespravedlivě osočujícího a rodiče

v jednom šiku velmi rychle převezmou roli "spravedlivě" rozhořčených, bojujících za svá "nevinná" dítka. Pro zdárné řešení situace by komise měla zvolit následující postup: 1. Seznámení rodičů agresorů s problémem. (Toho by se měl ujmout člověk, který šikanu vyšetřoval a nejvíc o ní ví. Tím bývá často výchovný poradce.) 2. Postupné vyjádření všech pedagogů k problému. 3. Vyjádření agresora. ("Bývá velmi vzácné, ţe se viník přizná a chce své chování napravit. Častěji všechno popře. Navíc doma ještě mystifikuje rodiče a oni přijdou rozzlobení, s pocitem, ţe jejich dítěti se děje křivda," shrnuje své zkušenosti odborník.) 4. Vyjádření rodičů agresora. 5. Rozhodování komise. ("Členové komise by měli hledat řešení společně s rodiči," doporučuje etoped. "Kdyţ rodiče odmítají spolupracovat, musejí rozhodnout samostatně. Důleţité je neustoupit tlaku rodičů, neprozradit jména svědků a dojít ke konkrétnímu řešení, i kdyţ jde třeba o vyloučení dítěte ze školy. Pak je na rodičích agresorů, zda se odvolají nebo zvolí jiný postup.") II. Výsledky šetření (včetně potrestání agresorů) oznámit před celou třídou

V počáteční šikaně děti potrestání viníků přijmou. Záleţí na zvolené formě, kterou se jim to řekne. Určitě není dobrým řešením, kdyţ před celou třídu předstoupí jako trestné komando hřímající ředitel společně s třídním učitelem či výchovným poradcem. "Je velmi důleţité získat děti pro hledání společného řešení, sednout si s nimi do kruhu, probrat to. Říci si: Problém se týká nás všech, teď je to za námi a jde o to, co uděláme, aby se všechno zlepšilo," radí Michal Kolář. "Jiná situace je u pokročilé šikany, kdy stojí třída za agresory. Samotný akt oznámení a potrestání viníků nelze přeceňovat, postoj dětí to nezmění. Ale i tak je potřebné, aby škola demonstrovala svůj pevný morální postoj: šikanování nebude trpěno! Zásadní změna k lepšímu předpokládá "rozbití jádra agresorů". III. Ochrana oběti

Metoda nátlaku potlačuje jen příznaky, a proto není vyloučeno, ţe se situace nebude opakovat. Z toho důvodu je třeba být i po vyšetřování s obětí (nebo i s jejími rodiči) v kontaktu. Setkávat se s ní, zvát si ji třeba do pedagogicko-psychologické poradny, mít o ni stále zájem, případně být ve spojení ještě s někým, kdo monitoruje situaci ve třídě. Usmíření aneb Pozitivní šok

Metoda usmíření sleduje namísto vnějšího donucení k poslušnosti pomocí trestu hlubší proměnu vztahů ve skupině i mezi obětí a agresorem. Jejím cílem je eliminovat agresivní, nepřátelské postoje a dojít k domluvě a usmíření. Agresor není tvrdě potrestán. Projevuje se mu naopak důvěra, dostává šanci vše napravit. Při této metodě je důleţité, aby si byl vědom toho, ţe ublíţil a aby chtěl odčinit své jednání. "Je to pro něj naprosto nová emočně korektivní zkušenosti, jakýsi pozitivní šok, který můţe někdy vést ke změně či oslabení jeho agresivních postojů. Kantor se totiţ zachová v emočně vypjaté situaci zcela jinak, neţ agresor očekává, neţ je zvyklý od rodičovských a jiných autorit. Tím se prolomí dosavadní bludný kruh a otevře se nová cesta, nebo se alespoň oslabí patologické chování."

Předností této metody je také to, ţe se vyhýbá "slabým místům" represe. Vychází totiţ z poznání, ţe většina agresorů má často špatné zkušenosti z rodiny - rodiče je týrají a oni potrestání berou jako další nespravedlnost ze strany školy. Obviňování a trestání vedou k prohloubení narušeného vztahu útočníka ke spoluţákům, k učitelům a ke škole vůbec. "Je těţké odhadnout, jestli metoda usmíření bude úspěšná," říká dr. Kolář. "Ale v kaţdém případě při vhodném a odborném pouţití ji stojí za to zkusit, protoţe při ní nehrozí větší nebezpečí oběti a vţdy se dosáhne alespoň malého pozitivního efektu." Ale pozor, podle odborníka by bylo krajně nezodpovědné aplikovat metodu usmíření nahodile, bez kvalifikovaného posouzení stavu onemocnění skupiny a bez orientačních znalostí vnějšího obrazu šikany. Můţe se pouţít u prvního a druhého stadia šikany, někdy i u třetího, ale v ţádném případě u pokročilého stadia. O aplikaci této metody je třeba se rozhodovat jiţ během diagnostiky šikany. Prostřednictvím prvních tří kroků strategie první pomoci (psali jsme o ní v RaŠ č.6-7/2000) zjistíme předběţně vhodnost metody usmíření. Definitivně si to však ověříme pomocí dvou "pojistek" rozhovorem s obětí a rozhovorem s agresorem. Postiţenému nabídneme dvojí způsob řešení buď ţe můţeme agresora potrestat, nebo hledat usmíření. Oběti jsou téměř vţdy pro usmíření. Po rozhovoru s obětí promluvíme s agresorem (agresory). Je důleţité zjistit, jaký je jeho vztah k oběti. Je-li tu náznak nějakého pokání, vědomí toho, ţe se provinil a chtěl by s tím něco dělat, volíme usmíření. Nechce-li si agresor chybu přiznat nebo ji nevidí, je nebezpečí, ţe bychom mohli oběti ublíţit, a proto se rozhodneme pro jiný postup. Postoj agresora si můţeme poměrně dobře ověřit například při pouţití techniky neodeslaného dopisu oběti. DOPIS (doslovný přepis)

(Technika neodeslaného dopisu agresora oběti slouţí k orientaci, jak se agresor staví ke své osobní vině. Prověření agresora je jednou z pojistek, aby metoda usmíření byla dělána pouze tehdy, kdyţ je bezpečná a vhodná.) Karle, myslím si, že to byla náhoda a že to nebylo nic úmyslného, chtěli jsme tě jenom zkoulovat a hodit do sněhu, podle mě nikdo neudělal přímo nic, aby tě zranil. Taky si myslím, že k tomu přispěla tvoje vysoká lámavost kostí. To, co jsme udělali tobě, jsme jiným dětem dělali i předtím, házeli je ze svahu a koulovali se. Asi jsi spadnul na nějaký kámen nebo něco tvrdého. Dobiáš (Z dopisu je patrné, ţe obranné mechanismy agresora jsou tuhé. Realita byla zcela jiná. Šikanování oběti vyvrcholilo jejím lynčováním, sraţením na zem a zkopáním. Následkem bylo zlomení obratle. Uvedený případ nebyl z více důvodů indikovaný pro metodu usmíření.) Dalším následným krokem je společné setkání vybrané skupiny dětí. Vedle agresora a oběti by v ní měly převaţovat ty, na které je spolehnutí, které sympatizují s obětí, pozitivní autority třídy. Velikost skupiny se můţe pohybovat od dvou do dvaceti dětí. Práce ve skupině začíná vstupní informací, kdy se děti dozvědí, co se stalo a ţe je v zájmu všech nastalou nepříznivou situaci změnit. Následují hry, které napomáhají "ponořit se" do problému, vidět věci i z druhé strany. Agresor například dostává roli oběti. Omluva a usmíření, které pak následují, jsou většinou po takovém proţitku upřímnější. Všichni členové

skupiny také navrhují, co by se mělo udělat, aby se vztahy zlepšily. Nakonec se vše shrne a určí se termín příštího kontrolního setkání. Při všech těchto postupech je třeba dbát na ochranu oběti. Metoda usmíření je předstupněm léčby celé skupiny. Pokouší se zlepšit vztahy mezi obětmi a agresory. Pro nápravu vztahů v celé třídě pouţívá dr. Michal Kolář základní intervenční program. Jeho součástí je kromě jiného tzv. třídní charta proti šikanování, kterou děti vypracují samy. Jednu z jejích moţných forem představujeme na této straně. Zuzana Fojtíková (Příště: jak mohou ochránit své dítě rodiče. V článku byly použity citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000.) CHARTA TŘÍDY PROTI ŠIKANOVÁNÍ

Motto: Šikanování a jakékoliv ubližování nebude v naší třídě trpěno. Všichni máme právo na bezpečí. Společně jsme proto domluvili pravidla, která budou chránit každého z nás. Svým podpisem potvrzujeme, že se smlouvou souhlasíme a v případě jejího porušení poneseme následky. 1. Nikdy nepraštím holku. 2. Nevytahuji se na slabší. 3. Budu-li chtít udělat někomu nějaký ţert, nejdřív si představím, jak by bylo mně, kdybych byl na jeho místě. 4. Budu uznávat druhé bez ohledu na jejich odlišnosti. 5. Spoluţákům, které někdo napadne, pomohu. Kdyţ to nezvládnu sám, řeknu to učiteli. 6. Kdyţ se učitel dozví, ţe nám někdo ubliţuje, nedopustí, aby se to opakovalo. 7. Spoluţákům, kteří stojí mimo skupinu, pomohu začlenit se do společných činností.

Přehled výcvikových kurzů pro odborníky a rodiče

(vede etoped Michal Kolář)    

Úvod do první pomoci při šikanování Základní výcvikový seminář - první pomoc při šikanování Supervizní setkání absolventů základního výcvikového kurzu - Celková léčba skupiny nemocné šikanováním - základní intervenční program Budování a udrţení školní komunity

Zájemci se mohou obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu, Zelený pruh 1294/50, 147 08 Praha 4, tel.: 4446 1551-9, l. 295. Strkáním hlavy do písku se svých potíží nezbavíš TRÁPÍŠ SE KVŮLI ŠIKANĚ? O šikaně mluvíme jestliže jeden nebo více spolužáků úmyslně, většinou opakovaně ubližuje jiným. Znamená to, že ti někdo, komu se nemůžeš ubránit, dělá, co je ti nepříjemné, co tě ponižuje, nebo to prostě bolí.

Strká do tebe, nadává ti, schovává ti věci, bije tě. Ale může ti znepříjemňovat život i jinak. Pomlouvá tě, intrikuje proti tobě, navádí spolužáky, aby s tebou nemluvili a nevšímali si tě. CHYBA:

 

Není v tobě, ale často ve špatných vztazích celé třídy. Ostatní jsou k tvému trápení lhostejní, nebo mají strach se tě zastat, nebo se dokonce zlomyslně na tvém neštěstí přiživují.

PAMATUJ:

 

Nikdo nemá právo ti ubližovat! Strach obrátit se o pomoc /dospělí mi nebudou věřit, děti se mi pomstí apod./ je častý a pochopitelný, ale bohužel všechno ještě zhoršuje.

OBRAŤ SE:

 

Na rodiče, výchovného poradce nebo učitele ke kterému máš důvěru a svěř se. Je povinností nás dospělých tento problém řešit. Jedná-li se o opakované potíže, tak na ně většinou děti samy nestačí a často dochází k jejich zhoršování. Na Linku bezpečí, bezplatně můžeš volat na telefon 800 155 555. Napsal dr. Michal Kolář

Šikana z právního hlediska

Tento příspěvek si klade za cíl seznámit oběti šikany se základními právními nástroji, které můţe pouţít v boji proti šikaně a jejím následkům. Má poskytnout první pomoc a orientační přehled o postavení poškozeného-oběti šikany. Problematika některých částí je mnohdy širší, zasluhovala by další rozbor, text se však zaměřuje pouze na problematiku šikany (např. rada školy). Proto je vţdy nezbytné hledat podrobnosti v právních předpisech, na které v textu odkazuji, u sloţitějších případů je vhodné vyhledat pomoc advokáta. Tento materiál se věnuje šikaně páchané především ve školách, učňovských zařízeních či výchovných ústavech, nikoliv např. šikaně na pracovištích či při výkonu vojenské sluţby. ÚVOD Šikanování je nebezpečný sociálně patologický jev, při němţ je zejména omezována osobní svoboda, svoboda rozhodování, je poniţována lidská důstojnost a čest, mnohdy je obětem ubliţováno na zdraví či na majetku. Jedná se o sloţitý a komplexní problém, který není moţno právně pojmout jako jeden celek, neboť svými znaky a důsledky zasahuje do různých právních odvětví. DEFINICE ŠIKANY

Právní definici šikany v našem právním řádu nenajdeme, nicméně na potřebu komplexního řešení šikany reagovalo Ministerstvo školství, které vymezilo problematiku šikany v metodickém pokynu MŠMT č. 28 275/2000-22 (dále jen „pokyn“). Pokyn dává školám a jejím pracovníkům návod, jak šikaně předcházet a jak ji řešit. Pokyn však pokrývá pouze školní oblast, neřeší a z povahy věci ani nemůţe řešit všechny právní následky šikanování. Ostatní nástroje je nutno hledat v právních předpisech trestního, občanské či správního práva. Metodický pokyn MŠMT definuje šikanu takto:

„Šikanování je jakékoliv chování, jehoţ záměrem je ublíţit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného ţáka, případně skupinu ţáků. Je to cílené a obvykle opakované uţití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině ţáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů

nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeţí, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhroţování či poniţování. Můţe mít i formu sexuálního obtěţování aţ zneuţívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlíţení a ignorování ţáka či ţáků třídní nebo jinou skupinou spoluţáků.“ PRÁVNÍ ŘEŠENÍ ŠIKANY je tedy problematické. Právní nástroje, jak agresora potrestat a zastavit další šikanu, se mohou lišit podle různých situací, ve kterých se bude oběť šikany nacházet.

I. Prvním místem, kam se obrátit, je sféra školy, neboť právní řád přiznává ţákům, resp. jejich zákonným zástupcům významná oprávnění a stanoví povinnost školy zajišťovat preventivní, ale i aktivní následnou ochranu před šikanou. Školy a její pracovníci však mnohdy existenci šikany popírají a snaţí se zbavit odpovědnosti. Státní dohled nad školní činností vykonává Česká školní inspekce, dohled rodičů je zajištěn formou školních rad. Na chod školy má vliv téţ zřizovatel školy, ve většině případů je jím obec či kraj. II. Pokud šikana vyústí v trestní stíhání agresora pro některý trestný čin (např. vydírání, ublíţení na zdraví apod.), pak bude mít oběť šikany postavení poškozeného s procesními právy v trestním řízení (např. právo na náhradu škody apod.). Mnohdy však na trestní stíhání nedojde, resp. je zastaveno např. pro nedostatek věku pachatele. III. Při způsobení materiální škody nebo způsobení morální újmy je moţno vyuţít občanskoprávního řízení (ţaloba na náhradu škody, ţaloba na ochranu osobnosti).

Problémem šikany je ta skutečnost, ţe je prováděna dětmi a na dětech, které nejsou plně duševně vyvinuty, následky mohou negativně ovlivnit další výchovu oběti i agresora. Agresoři nejsou mnohdy pro nedostatek věku trestněprávně či občanskoprávně odpovědni. Lze proti nim uplatnit mnohdy nedostačující výchovná opatření, agresor uniká potrestání a mnohdy v šikanování pokračuje, coţ u oběti vede k pocitu nespravedlnosti. Někdy je oběť pod pohrůţkou násilí donucována k páchání trestných činů (krádeţe, ubliţování mladším apod.), čímţ se stává nedůvěryhodnou osobou v očích učitelů, ale i policie, kteří oběti nevěří, ţe delikty spáchala z donucení. Praví agresoři zůstanou neprozrazeni a oběť můţe být ještě více poškozena. I. OBLAST ŠKOLNÍ Je škola vůbec odpovědna za šikanu a kdy tato odpovědnost nastupuje ? Pedagogičtí pracovníci stejně jako ředitel školy nesou odpovědnost za chování ţáků probíhající během výuky, ale i o přestávkách, jinak řečeno mají odpovědnost po celou dobu, kdy je ţák svěřen jejich dočasnému dozoru (od vstupu do školy aţ po její opuštění, ale např. i při různých výletech, exkurzích apod.). Pokud je tedy šikana páchána v tomto období, pak je na místě odpovědnost příslušných pedagogických pracovníků za ní. Odpovědnost pedagogických pracovníků je stanovena v § 27 nařízení vlády č. 108/1994, kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, dále čl. 8 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení č. 14 269/2001-26. Povinnost ředitele je potom stanovena v § 3 zák. č. 564/1990 o státní správě a samosprávě ve školství. Přímo povinnost preventivně působit a řešit šikanování je stanovena i v preambuli a čl. 2 odst. 2 Metodického pokynu MŠMT č. 28 275/200-22. PREVENCE ŠIKANY

Řešením šikany se zabývá Metodický pokyn ministra školství č. 28 275/2000-22. dále jen „pokyn“. Ten navazuje na pokyn MŠMT čj. 14 514/2000-51 o řešení sociálně patologických jevů na škole. Pokyn stanoví tyto základní povinnosti školy a jejích pedagogů v případě výskytu šikany u ţáků.

„Školy a školská zařízení mají mimořádnou odpovědnost za to, aby předcházely vzniku tohoto problému a aby se s ním odpovědně vyrovnávaly jiţ při jeho vzniku.“ Preambule ...“Všechny školy a školská zařízení mají proto povinnost předcházet všem náznakům agresivity a všem způsobům šikanování mezi žáky a svěřenci. Šikanování nesmí být pracovníky školy v jakékoli formě akceptováno. Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Probíhá nejčastěji mezi žáky ve stejné třídě či výchovné skupině a odehrává se v době přestávek, cestou do školy a ze školy nebo v době osobního volna. Škola či školské zařízení má jednoznačnou odpovědnost za děti a žáky v době vyučování a školních akcí, a to podle § 27 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. a podle Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školních zařízení (např. čl. 2). Podle § 422 občanského zákoníku odpovídá škola nebo školské zařízení i za škodu způsobenou žákům v době vykonávání přechodného dohledu, tj. při vyučování a v přímé souvislosti s ním. Z tohoto důvodu pedagog musí šikanování mezi žáky neprodleně řešit a každé jeho oběti poskytnout okamžitou pomoc. ....“ Cílem pokynu je upozornit pedagogy, ţáky a rodiče na problematiku šikany, upozornit na znaky jejích projevů a poskytnout návod, jak postupovat při jejím řešení. Článek 3 stanoví povinnosti školy v prevenci a řešení šikany. Škola má zejména tyto povinnosti: Za systémové aktivity v oblasti prevence šikanování odpovídá ředitel školy. Jeho povinností je zejména:

- seznámit ţáky, učitele, vychovatele, výchovné poradce, ředitele a školní inspektory s problematikou šikany, má zajistit školení a další vzdělávání pedagogů v této problematice (článek 3), - seznámit pedagogy se systémem školy pro oznamování a vyšetřování šikany, vést pečlivou evidenci všech případů agresivního chování a šikanování (školní metodik prevence, výchovný poradce), spolupracovat s odbornými institucemi ministerstva školství, - ustanovit metodika prevence šikany, který odpovídá za informovanost pedagogů a aktivně se podílí na řešení problémů šikany, - spolupracovat s ţáky, rodiči a pedagogy při řešení šikany (zde má být kladen důraz na důvěrnost informací viz článek 6), - stanovit pravidla chování a sankcí ve školním řádu, - zajistit zvýšený a kvalitní dohled pedagogů o přestávkách Škola a její pracovníci mají povinnost oznámit Policii ČR a orgánu sociálně-právní ochrany dětí skutečnosti, které ohroţují ţáka, a spáchá-li ţák trestný čin či opakovaně spáchal přestupek.

Škola je povinna spolupracovat se specializovanými institucemi (lékaři, obhájci soudce apod.)

Kde si stěžovat vyskytne-li se šikana ? 1) PEDAGOGICKÝ PRACOVNÍK První osobou, na kterou je třeba se obrátit, je pedagogický pracovník šikanovaného ţáka.

Pedagogičtí pracovníci mají kromě výše uvedených povinností v oblasti prevence šikany, povinnost zejména vykonávat dozor nad ţáky během doby, kdy jim je ţák svěřen do přechodného dohledu, tj. během vyučování či v přímé souvislosti s ním (čl. 14 Pracovního řádu). Pokud by se pedagogický pracovník dozvěděl o šikaně, která by mohla být trestným činem (např. ublíţení na zdraví, krádeţ apod.), a tuto trestnou činnost by neoznámil na policii, mohl by být stíhán pro trestný čin neoznámení trestného činu (§ 168 tr. zák.), nepřekáţení tr. činu (§ 167), nadrţování (§ 166), popř. schvalování tr. činu (§ 165), za určitých okolností účastníkem na tr. činu dle § 10 trestního zákona (např. pedagog by viděl, jak je dítěti ubliţováno, a ponechal by ho bez pomoci mezi šikanujícími ţáky). Zanedbání jeho pracovních povinností by bylo moţno kvalifikovat i jako porušení pracovní kázně a vyvodit z toho pracovněprávní důsledky (sníţení platu, výpověď apod.). Zanedbání dohledu (dozoru) můţe téţ zakládat občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou nezletilými, na které byl povinen dohlíţet. 2) ORGÁNY VYKONÁVAJÍCÍ ŠKOLNÍ SPRÁVU Nelze-li vyřešit situaci přes pedagoga, je nutné se obrátit na další instance. Výkon školní správy je uveden v zákoně číslo 564/1990 Sb. ve znění pozdějších novel. Níţe uvedené subjekty se dělí o výkon státní správy a samosprávy ve školství. Toto rozlišení má význam z hlediska případných opravných prostředků a moţností nápravy, orgánů dozoru apod. A. Státní správu ve školství vykonávají:

- ředitel školy - okresní úřady - (financování škol, odvolací instance proti rozhodnutím obcí) - orgány kraje - Česká školní inspekce - provádí inspekci dle zákona č. 552/1991 Sb., a vyhlášky MŠMT č. 357/1997

- jiné ústřední orgány - Ministerstvo školství

B. Samosprávu vykonává:

- obec - zřizuje se souhlasem kraje ZŠ, činí opatření na základě výsledků ČŠI, dává souhlas se jmenováním ředitele. - kraj - zřizuje střední školy a VOŠ, odborná učiliště. - rada školy (je-li zřízena) ad.A) STÁTNÍ SPRÁVA

a) ŘEDITEL ŠKOLY (§ 3 školského zákona) Ředitel řídí školu, předškolní zařízení nebo školské zařízení a pokud jsou právnickými osobami, plní povinnosti vedoucího organizace a jmenuje a odvolává své zástupce. Ředitel odpovídá za odbornou a pedagogickou úroveň výchovně vzdělávací práce školy, předškolního zařízení nebo školského zařízení a za efektivní vyuţívání svěřených hospodářských prostředků; odpovídá za vytvoření podmínek pro činnost rady školy, pro výkon školní inspekce a přijetí následných opatření, kontroluje práci pedagogických pracovníků a ostatních pracovníků a studijní výsledky ţáků. Ředitel odpovídá za zpracování a zpřístupnění veřejnosti výroční zprávy o činnosti školy a výroční zprávy o hospodaření školy a předkládá tyto zprávy radě školy. Ředitel je povinen účastnit se jednání rady školy, je-li přizván radou školy. Ředitel školy zajišťuje, aby zákonní zástupci byli informováni o průběhu vzdělávání a výchovy ţáka.

nezletilého ţáka

a

zletilí ţáci

Ředitel můţe rozhodnout o podmíněném vyloučení ze studia a o vyloučení ze studia. Je-li nepochybné a prokazatelné, ţe ředitel školy, v níţ dochází k šikaně, porušuje své povinnosti a nebo šikanu neřeší, lze se domáhat jeho odvolání. Jmenování a odvolání ředitele školy souvisí s tím, kdo je zřizovatelem školy. Kraj jmenuje a odvolává ředitele škol zřizovaných jím (krajem) nebo obcemi, ministerstvo školství potom jmenuje a odvolává ředitele jím zřízených škol. Ministerstvo téţ uděluje souhlas se jmenováním a odvoláním ředitele škol zřizovaných krajem. b) ZŘIZOVATEL ŠKOLY

- Předškolní zařízení, základní školu a školská zařízení jim slouţící, základní uměleckou školu, střediska pro volný čas dětí a mládeţe, školní druţinu, školní klub a školní knihovnu zřizuje nebo se souhlasem kraje v přenesené působnosti zrušuje obec. potom zřizuje a zrušuje střední školy, odborná učiliště, vyšší odborné školy a školská zařízení jim slouţící, konzervatoře aj.. - Kraj

zřizuje a ruší školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele můţe zřizovat a rušit střední školy, odborná učiliště, vyšší odborné školy, speciální základní školy, speciální střední školy, speciální předškolní zařízení a školská zařízení jim slouţící. - Ministerstvo školství a mládeţe

c) KRAJSKÝ ÚŘAD

Orgán kraje v přenesené působnosti (při výkonu státní správy) zejména přijímá opatření na základě výsledků školní inspekce v předškolních zařízeních, školách a školských zařízeních. Dále rozhoduje o odvoláních proti některým rozhodnutím ředitele, v souvislosti s šikanou připadá v úvahu zejména rozhodnutí o přerušení studia, o podmíněném vyloučení ze studia a o vyloučení ze studia ţáků. Jinak řečeno, pokud by byl agresor rozhodnutím ředitele např. vyloučen ze školy a proti tomuto rozhodnutí by se odvolal, bude o odvolání rozhodovat krajský úřad. e) ČESKÁ ŠKOLNÍ INSPEKCE (§ 18 zák. o školách, vyhláška MŠMT č. 357/1997 o organizaci, výkonu a úkolech školní inspekce)

Česká školní inspekce je orgánem státní správy, která je rozpočtovou organizací přímo řízenou ministerstvem. V čele České školní inspekce stojí ústřední školní inspektor, který navrhuje ministerstvu jmenování a odvolání školních inspektorů. Česká školní inspekce vykonává školní inspekci školními inspektory, kteří jsou oprávněni vstupovat do objektů a zařízení orgánů a organizací, obcí, církví a občanů, v nichţ se zabezpečuje výchova a vzdělávání. Inspekční činnost se řídí zákonem č. 552/1991 Sb. o státní kontrole. Inspekční činnost se provádí na základě podnětů školského úřadu, zřizovatele školy, obcí, ředitele školy, rady školy, občanů, předchozí inspekční činnosti. Z toho vyplývá, ţe provedení inspekce se můţe domáhat kaţdý občan. školní inspekce v předškolních zařízeních, ve školách, školských zařízeních, ve střediscích praktického vyučování a v pracovištích praktického vyučování (dále jen „školy“) zjišťuje a hodnotí: Česká

a) výsledky vzdělávání a jeho průběh vzhledem k platným učebním plánům a učebním osnovám, popřípadě k jiným schváleným učebním dokumentům, které zahrnují podmínky omezující přijetí uchazečů ke studiu a které byly schváleny ministerstvem (dále jen "učební dokumenty"), b) personální a materiálně technické podmínky vzdělávací činnosti vzhledem ke schváleným učebním dokumentům,

c) efektivnost vyuţívání finančních prostředků přidělených ze státního rozpočtu vzhledem k účelu jejich poskytnutí a vzhledem ke schváleným učebním dokumentům. d) vykonává státní kontrolu dodrţování obecně závazných právních předpisů ve školách. Česká školní inspekce se dále:

a) účastní opakovaného projednávání výroční zprávy ředitele o činnosti školy v radě školy, b) účastní zjišťování, zpracování a zveřejňování výsledků vzdělávání a přípravy pro účely souhrnné zprávy o stavu vzdělávání. VÝSLEDKY INSPEKCE, INSPEKČNÍ ZPRÁVA

Výsledky zjištění a hodnocení zaznamenány formou inspekčních zpráv.

školních

inspektorů

jsou

Inspekční zpráva musí být: 1.uloţena ve škole nebo školském zařízení a u územně příslušného orgánu České školní inspekce, 2.veřejně přístupná u územně příslušného orgánu České školní inspekce a ve škole po dobu deseti let od jejího vydání, 3.zaslána zřizovateli školy, orgánu kraje v přenesené působnosti, řediteli školy a radě školy pokud byla zřízena.

Výsledky inspekční činnosti jsou povinni zaměstnanci inspekce projednat s ředitelem školy. Pokud školní inspektor zjistí, ţe nebyly odstraněny nedostatky zjištěné školní inspekcí nebo nebyly vytvořeny podmínky pro výkon inspekční činnosti, můţe uloţit odpovědnému pracovníkovi pořádkovou pokutu aţ do výše 1000 Kč, a to i opětovně. Pokutu lze uloţit do jednoho roku ode dne nesplnění povinnosti. AdB) SAMOSPRÁVA

a) OBEC Obec kromě zřizování a zrušování škol přijetí opatření na základě výsledků České školní inspekce zařízeních, školách a školských zařízeních, která zřizuje.

v

rozhoduje o předškolních

Téţ sděluje orgánu kraje v přenesené působnosti souhlas se jmenováním a odvoláním ředitele předškolních zařízení, škol a školských zařízení zřizovaných obcí. Obec uplatňuje své zájmy, zájmy rodičů nebo jiných zákonných zástupců dětí a ţáků (dále jen "zákonní zástupci") a pedagogických pracovníků na rozvoji výchovy a vzdělávání vůči předškolním zařízením, školám a školským zařízením v obci. Dále obec projednává s ředitelem předškolního zařízení, školy a školského zařízení, které zřídila, zejména koncepci rozvoje, personální a sociální podmínky pracovníků, poţadavky obce na zkvalitnění péče poskytované předškolním zařízením, výchovně vzdělávací činnosti předškolních zařízení, škol a školských zařízení a způsob úhrady nákladů zvýšených z tohoto důvodu, zprávy o výsledcích výchovně vzdělávací činnosti předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Obec zpravidla zřizuje komisi pro výchovu a vzdělávání. Komise pro výchovu a vzdělávání se vţdy zřizují v obci s více neţ pěti školami. Předškolní zařízení, školy a školská zařízení jsou zastoupeny v této komisi dvěma pětinami zástupců z řad pedagogických pracovníků. b) KRAJ

Mimo výše uvedené zřizování škol kraj se souhlasem zřizovatele jmenuje a odvolává ředitele předškolních zařízení, škol a školských zařízení, které jsou zřízeny obcemi. Při jmenování vychází zejména z výsledků konkurzního řízení a stanoviska rady školy, pokud je zřízena. Při opakované nedohodě zřizovatele s orgánem kraje rozhodne o jmenování nebo odvolání ministerstvo.

Kraj v samostatné působnosti přijímá opatření na základě výsledků školní inspekce ve školách a školských zařízeních, která zřizuje. c) RADA ŠKOLY (§ 17 zák. o školách)

Rada školy je orgánem školy umoţňujícím zákonným zástupcům nezletilých ţáků, zletilým ţákům, pracovníkům školy, občanům obce a dalším osobám podílet se na správě školy. Radu školy zřizuje zřizovatel školy. Ve škole se zřizuje pouze jedna rada školy. Rada školy se zřizuje bezodkladně na základě:

a) písemné ţádosti nejméně jedné desetiny zletilých ţáků a zákonných zástupců nezletilých ţáků školy v případě vyšší školy a konzervatoře, pokud má škola více neţ 300 ţáků, nebo b) písemné ţádosti nejméně jedné pětiny zletilých ţáků a zákonných zástupců nezletilých ţáků školy v případě vyšší školy a konzervatoře, pokud má škola méně neţ 300 ţáků, nebo c) písemné ţádosti alespoň poloviny pracovníků školy nebo d) rozhodnutí zřizovatele školy.

Rada školy má šest aţ patnáct členů. Ředitel školy není členem rady školy. Členové rady jsou voleni, popřípadě jmenováni na funkční období dvou let. Podmínky a průběh voleb je podrobně stanoven v § 17 c) zákona o školách. Nejvýznamnější pravomocí rady školy je schvalování výroční zprávy o činnosti, o hospodaření, můţe poţádat Českou školní inspekci o provedení kontroly hospodaření školy, vyjadřuje se ke studijním plánům, ke jmenování a odvolávání ředitele. V odůvodněných případech můţe navrhnout odvolání ředitele zřizovateli školy, v případě základních škol příslušnému orgánu státní správy ve školství.

Ředitel je povinen umoţnit radě školy přístup k informacím o škole, zejména k povinné dokumentaci školy. Tyto informace ředitel není povinen poskytnout, pokud tak stanoví zvláštní zákon (např. zák. č. 101/2000 o ochraně osobních údajů). Výroční zpráva o činnosti školy obsahuje zejména charakteristiku školy, údaje o pracovnících školy, jejich kvalifikaci, praxi a způsobilosti, údaje o výsledcích inspekce provedené Českou školní inspekcí. 3. PETICE A STÍŢNOSTI Dalším právním nástrojem, jak aktivně ovlivňovat věci veřejného zájmu, tedy např. řešení šikany, jsou petice a stíţnosti. a. Petiční právo je zaručeno kaţdému jednotlivci, a to v Listině základních práv a svobod (čl. 18), které je provedeno petičním zákonem č. 85/1990 Sb.

Ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má kaţdý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s ţádostmi, návrhy, stíţnostmi. Peticemi se však nesmí zasahovat do nezávislosti soudů a nesmí se v nich vyzývat

k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. Peticí je upozorňováno na některé problémy veřejného zájmu. b. Stíţnost (ve správním smyslu, nikoliv dle trestního řádu) je naproti tomu nástrojem k prosazení osobních zájmů. Stíţnosti a podněty (nespadají sem petice) jsou upraveny vládní vyhláškou č. 150/1958 Úředního listu o vyřizování stížností, oznámení a podnětů. Vyhláška je sice jiţ zastaralá, nicméně poskytuje alespoň moţnost upozorňovat státní a samosprávné orgány na určité problémy (stíţnost u ředitele školy, obce, České školní inspekce apod.). Lze si stěţovat na postup orgánů veřejné správy, nesprávné posouzení skutkového stavu, které vedlo k určitému rozhodnutí apod. Opět platí zákaz zasahování do nezávislosti soudu (občanské i trestní řízení zná vlastní opravné prostředky). Takovou stíţnost je oprávněn podat kaţdý a orgán veřejné správy je povinen na ni odpovědět. Stíţnost, kterou není třeba prošetřovat na místě nebo na podkladě spisového materiálu musí být vyřízena do 10 dnů od doručení. Stíţnosti, které nelze vyřídit do 10 dnů, musí být vyřízeny nejdéle do 30 dnů. Tuto lhůtu lze překročit jen výjimečně a se souhlasem vedoucího. O důvodech prodlouţení lhůty musí být stěţovatel uvědoměn. Opakuje-li stěţovatel stíţnost, je orgán povinen přezkoumat, zda původní stíţnost byla správně vyřízena.

Stíţnost nesmí být postoupena k vyřízení útvaru nebo pracovníkovi, proti kterým stíţnost směřuje.. Poţádá-li stěţovatel, aby jeho jméno nebylo uváděno, nebo je-li to v zájmu vyřízení stíţnosti, postupuje se k prošetření jen opis stíţnosti bez uvedení jména stěţovatele. Stíţnost je však pouhým podnětem pro veřejný orgán Přestoţe má povinnost ji prošetřit a odpovědět na ni, není povinen se jí řídit, ani provést ve stíţnosti navrhované opatření (např. zahájit určité řízení např. o vyloučení ţáka ze školy apod.). Stíţnost se povaţuje za vyřízenou, jakmile po jejím prošetření byla učiněna opatření potřebná k odstranění závad a stěţovatel o tom vyrozuměn. Ustanovení § 10 výše uvedené vyhlášky stanoví povinnost vedoucích provést neprodleně opatření potřebná k odstranění zjištěných závad a zajistit, aby se neopakovaly. 4. VÝCHOVNÁ OPATŘENÍ VŮČI AGRESOROVI DLE ŠKOLNÍCH PŘEDPISŮ

Dle školního zákona je moţno agresorovi (ţáku školy) uloţit tato výchovná opatření (čl. 5): - napomenutí,důtka třídního učitele, důtka ředitele, podmíněné či nepodmíněné vyloučení ze školy pro závaţné provinění proti školnímu řádu (to však platí pouze u středních škol, dle § 20 školského zákona nelze vyloučit ţáka, který neukončil povinnou školní docházku), o vyloučení rozhodne ředitel školy, nejpozději do dvou měsíců co se o provinění dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku, kdy k provinění došlo. - sníţení známky z chování, - převedení do jiné třídy, pracovní či výchovné skupiny,

- doporučení rodičům obětí i agresorů návštěvy v ambulantním oddělení střediska výchovné péče pro děti a mládeţ (dále SVP) nebo v nestátních organizacích majících obdobnou náplň činnosti jako SVP. II. TRESTNÍ OBLAST ÚVOD Trestní stíhání můţe být problematické u agresorů, kteří nedovršili 15 let věku, jejichţ trestní stíhání je nepřípustné.

V případě závaţné trestné činnosti (trestné činy, za něţ by připadal v úvahu výjimečný trest, např. vraţda) těchto trestně neodpovědných agresorů starších 12 let soud uloţí ochrannou výchovu ve zvláštních výchovných zařízeních, jejíţ podmínky jsou stanoveny v § 84-86 trestního zákona dále jen „TZ“; soud tak můţe učinit téţ, jestliţe je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší patnácti let, která spáchala čin, který by byl jinak trestný. Agresorovi je třeba spolehlivě dokázat, ţe spáchal trestný čin, proto je třeba pro účely případného trestního řízení uschovat všechny věci, které by mohly slouţit jako důkaz lékařské zprávy, popř. znalecké posudky psychologa, rozbité věci, které byly poškozeny v souvislosti s šikanou, fotografie. Problémem vyšetřování šikany je její skrytá povaha, agresoři mají mnohdy dobrou pověst mezi učiteli, šikana nemusí zanechat fyzické stopy, můţe se však projevit na psychice oběti, coţ můţe být váţným problémem při vyšetřování a dokazování šikany. Důkazem je mnohdy pouze výpověď poškozeného - oběti nebo znalecký posudek psychologa, neboť ostatní svědkové často odmítají vypovídat ve strachu z moţné persekuce ze strany agresora. Může se agresor dopustit v souvislosti se šikanou trestného činu ? Šikanózní jednání agresora můţe naplnit skutkovou podstatu trestných činů vydírání (§ 235 trestního zákona), omezování osobní svobody (§ 231), útisk (§ 237), ublíţení na zdraví (§ 221), loupeţ (§ 234), krádeţ (§ 247), poškozování cizí věci (§ 257), znásilnění (§ 241), kuplířství (§ 204). U majetkových trestných činů je nutné, aby škoda způsobená trestným činem přesáhla částku 5 000 Kč, jinak se jedná o přestupek a čin bude projednán v přestupkovém řízení. Pachatel trestného činu je stíhán v trestním řízení prováděném dle trestního řádu. Aby byl pachatel trestně odpovědný, musí být splněny tyto podmínky trestní odpovědnosti: 1. musí se dopustit protiprávního jednání (trestného činu), jehoţ znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a jeţ je společensky nebezpečné 2. protiprávním jednáním musí být poškozen či ohroţen právem chráněný zájem 3. mezi protiprávním jednáním a poškozeným zájmem musí existovat příčinné souvislost (jednání musí přímo způsobit škodlivý následek) 4. zavinění pachatele (úmysl, nedbalost) 5. pachatel musí v době spáchání trestného činu dovršit minimálně 15-ti let a být příčetný. POŠKOZENÝ (ve smyslu trestního řádu (dále jen TŘ) Poškozeným je ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. (§ 43 TŘ). Za poškozeného se nepovaţuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Oprávnění poškozeného nemůţe vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Práva a povinnosti poškozeného jsou potom uvedeny v § 43 an. trestního řádu. Poškozený má právo: uplatnit vůči obviněnému nárok na náhradu škody a navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit tuto škodu. činit návrhy na doplnění dokazování

nahlíţet do spisů (§ 65) zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání před koncem řízení se o věci vyjádřit (tzv. závěrečná řeč poškozeného) moţnost vzdát se procesních práv na doručování písemností na adresu, kterou uvede

poškozený se téţ můţe nechat zastoupit zmocněncem (§ 50), ten potom můţe za zastoupenou osobu podávat návrhy, stíţnosti, opravné prostředky a zúčastnit se všech právních úkonů, které náleţí poškozenému (bezplatná právní pomoc) Jak včas uplatnit nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 3) Nárok na náhradu škody je základním právem poškozeného. Účelem je nahradit škodu, která vznikla v souvislosti s trestným činem. K vymáhání škody má poškozený další procesní práva. Návrh na náhradu škody však nelze podat, bylo-li o něm jiţ rozhodnuto v občanskoprávním nebo obdobném řízení. Při uplatnění nároku na náhradu škody přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce (dědice). Nárok na náhradu škody je potřeba uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. (§ 43 odst. 3 TŘ). Součástí rozsudku je pak vţdy výrok o náhradě majetkové škody (§ 228). Odsuzuje-li soud obţalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, soud uloţí obţalovanému, nebrání-li tomu zákonná překáţka, povinnost k náhradě škody. A) Soud rozhodne o náhradě škody takto (u odsuzujícího rozsudku): 1. Uloţí obţalovanému zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliţe byl nárok včas uplatněn dle § 43 odst. 3 (§ 228 TŘ) 2. Odkáţe poškozeného na občanskoprávní řízení, jestliţe dle výsledků dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo bylo-li by třeba provádět další dokazování nad rámec trestního řízení (§ 229 odst. 1). 3. Přizná poškozenému nárok na náhradu škody zčásti a se zbytkem ho odkáţe na občanskoprávní řízení (§ 229 odst. 2) B) U zprošťujícího rozsudku soud vţdy odkáţe poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 3) Odvolacím prostředkem je vţdy podání odvolání. U poškozeného se omezuje však pouze na výrok o náhradě škody. Poškozenému nenáleží odvolání proti výroku o vině či trestu odsouzeného. Odvolání je upraveno v § 245. Podává se do osmi dnů od doručení rozsudku u soudu, který ho vydal. Zmocněnec poškozeného (§ 50 a násl. TŘ) Zmocněncem můţe být pouze osoba, jejíţ způsobilost k právním úkonům není omezena. Zmocněnec je oprávněn činit za poškozeného návrhy a podávat za něj ţádosti a opravné prostředky, je téţ oprávněn účastnit se všech úkonů, kterých se můţe zúčastnit poškozený. Novelou trestního řádu účinnou od 1.1. 2002 můţe poškozený ţádat právní pomoc zmocněncem (advokáta), a to buď bezplatně či za sníţenou odměnu a to jiţ od přípravného řízení. Přitom musí poškozený osvědčit, ţe nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce. To však neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení bylo zřejmě nadbytečné ( např. způsobená škoda by byla malá).

Poškozený podává návrh na poskytnutí právní pomoci, včetně příloh, jimiţ má být prokázána jejich důvodnost prostřednictvím státního zástupce. O návrhu rozhodne předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, a to buď ustanovením zmocněnce-advokáta či zamítnutím návrhu. Náklady advokáta hradí stát. Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce, rozhodne předseda senátu či soudce o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného. Proti zamítnutí návrhu na ustanovení zmocněnce, proti osobě ustanoveného zmocněnce a proti usnesení o zproštění práva na zmocněnce je přípustná stíţnost (stíţnost dle trestního řádu). VÝVOJOVÁ STADIA TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

V tomto oddíle se pokusím nastínit jednotlivá stadia trestního stíhání s ohledem na práva poškozeného: 1. Fáze prověřování 2. Přípravné řízení 3. Hlavní líčení 4. Odvolání OZNÁMENÍ TRESTNÉHO ČINU

Kaţdý občan má právo a povinnost podat trestní oznámení, popř. podnět k vyšetřování, je-li podezření, ţe byl spáchán trestný čin. Trestní oznámení přijímá Policie ČR či státní zastupitelství. Oznamovatel trestného činu má právo na vyrozumění o postupu prověřování a vyšetřování trestného činu. Pokud je oznamovatel zároveň poškozeným (obětí trestného činu) přistupují k těmto procesním právům další práva - důleţité je zejména právo navrhovat důkazy, na bezplatnou právní pomoc, právo podat opravné prostředky (stíţnost proti zastavení trestního stíhání apod.) viz výše. Oznamovatel trestného činu Oznámení o skutečnostech nasvědčujících, ţe byl spáchán trestný čin, je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán. Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných úkonech (§ 158 odst. 2 TŘ). PROVĚŘOVÁNÍ Policejní orgán můţe k objasnění a prověření skutečností, zda byl spáchán trestný čin, zajišťovat potřebné podklady a stopy, mimo jiné vyţadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob (to můţe být poškozený, agresor, učitel, rodiče apod.). Při podání vysvětlení má kaţdý právo na právní pomoc advokáta (pouze aby byl přítomen, nikoliv však bezplatně, o tom musí být poučen). Je-li poţadováno vysvětlení od nezletilého, je třeba o úkonu předem vyrozumět zákonné zástupce; to neplatí, jestliţe provedení úkonu nelze odloţit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit. O podání vysvětlení musí být sepsán úřední záznam. Ten slouţí ke zváţení státního zástupce či obviněného, zda později v soudním řízení má být vyslyšen jako svědek, neboť tento úřední záznam, nestanoví-li zákon něco jiného, nemůţe být pouţit v soudním řízení jako důkaz (obviněný musí mít v rámci práva na obhajobu moţnost se k důkazu vyjádřit, tuto moţnost vzhledem k povaze podání vysvětlení nemá, tu má aţ v hlavním líčení při výslechu svědka). Jinak řečeno, policejní orgán provede podání vysvětlení, sepíše o něm záznam, na jehoţ základě se státní zástupce či obviněný rozhodne, zda toho, kdo podával vysvětlení, navrhnou jako svědka. Zvláštní postup je u tzv. neodkladných či neopakovatelných úkonů (blíţe § 158 odst. 8), coţ by však překračovalo rozsah tohoto příspěvku.

Ve fázi prověřování je úkolem policejních orgánů zejména zjistit, zda byl vůbec trestný čin spáchán a zda je tedy nutné přistoupit k trestnímu stíhání, zjistit pachatele a sbírat podklady a důkazy pro další trestní stíhání. Není ještě sděleno obvinění obviněnému. Fáze prověřování končí: a) Odloţením věci usnesením (pro nepřípustnost trestního stíhání viz § 11 TŘ, například pro nedostatek věku pachatele, pro neúčelnost viz. § 172 odst. 2 písm. a), b), nepodařilo-li se zjistit skutečnosti opravňující k zahájení trestní stíhání viz § 160). Usnesení o odloţení věci musí být doručeno poškozenému, pokud je znám. Poškozený (jeho zákonní zástupci) můţe podat proti usnesení o doloţení věci stížnost do tří dnů od doručení usnesení u orgánu, který usnesení vydal (blíţe o stíţnosti a jejích náleţitostech § 141 TŘ). Oznamovatel se o odloţení věci pouze vyrozumí (nemá právo podat stíţnost), a to pouze poţádá-li o to dle § 158 odst. 2 TŘ. b) odevzdání věci orgánu k projednání přestupku (spáchaný skutek nemá závaţnost trestného činu, ale můţe to být přestupek), kázeňskému nebo kárnému projednání c) dočasné odloţení trestního stíhání (je-li to třeba k dalšímu objasnění trestné činnosti), po pominutí důvodů je třeba zahájit trestní stíhání. d) zahájení trestního stíhání ZAHÁJENÍ TRESTNÍHO STÍHÁNÍ - PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ Zde je jiţ sděleno obviněnému obvinění, který má od tohoto okamţiku právo na obhajobu. V přípravném řízení probíhá vyšetřování (§ 164 TŘ), zejména se sbírají podklady a důkazy, aby mohly být pouţity v hlavním (soudním) líčení. Výslechy svědků se provádějí výjimečně: 1. jde-li o neodkladný či neopakovatelný úkon 2. jde-li o osobu mladší patnácti let a hrozí-li, ţe vzhledem k jejímu psychickému stavu nebude později schopna reprodukovat skutečnosti, nebo hrozí-li ţe na ni bude vyvíjen nátlak. Za podmínek uvedených v bodě 2 se vyslechne téţ poškozený. Rozhodnutí (konec) v přípravném řízení:

např. k projednání přestupku, kárnému projednání (§ 171 TŘ) - proti tomuto rozhodnutí můţe podat poškozený stížnost do tří dnů od doručení usnesení a) Usnesení o postoupení věci jinému orgánu,

např. není-li prokázáno, ţe skutek je trestným činem (§ 172) - proti tomuto rozhodnutí můţe podat poškozený stížnost do tří dnů od doručení usnesení b) Zastavení trestního stíhání,

c) Přerušení trestního stíhání, po odpadnutí překáţky se v trestním stíhání pokračuje (§ 173 TŘ) - zde není přípustná stíţnost d) podání obţaloby Nad prováděním přípravného řízení vykonává dozor státní zástupce, který má téţ právo: - dávat závazné pokyny policejním orgánům k vyšetřování, vyţadovat od nich spisy,

- zúčastnit se provádění úkonů, - rušit nezákonná či neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu a můţe je nahrazovat vlastními apod. (§ 174). V případě vad přípravného řízení je moţné obracet se s podněty na státního zástupce vykonávajícího dozor. Zde je na místě vţdy přesně formulovat, v čem policejní orgán pochybil. Novela trestního řádu zavedla téţ institut zkráceného přípravného řízení (§ 179a TŘ), na nějţ navazuje zkrácené řízení před soudem (§ 314a Tř řízení před samosoudcem), v němţ jsou projednávány některé méně závaţnější trestné činy, zejména je-li podezřelý přistiţen při činu apod. Poškozený má podobná oprávnění jako v přípravném řízení (podrobněji viz trestní řád). Schválení narovnání - U méně závaţných trestných činů je moţno napravit trestný čin schválením dohody s poškozeným o náhradě škody poškozenému a přispěním pachatele peněţitou částkou na dobročinné účely. Narovnání se snaţí napravit nepříznivé následky trestného činu a upustit tak od případného uloţení trestu odnětí svobody, pokud pachatel svého činu lituje a jedná se o méně závaţnou trestnou činnost. Soud musí schválit dohodu o úhradě škody poškozenému. Proti návrhu o narovnání může poškozený podat stížnost. HLAVNÍ LÍČENÍ (§ 196)

Poškozenému (či jeho zmocněnci) zejména náleţí v této fázi trestního řízení práva: - na doručení obţaloby, jsou-li jeho pobyt nebo sídlo známé, soud vyzve poškozeného, aby včas sdělil soudu návrhy na provedení důkazů a aby uvedl okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny (§ 196), - na vyrozumění o konání hlavního líčení nejméně tři dny předem, má-li poškozený zmocněnce, vyrozumí se pouze zmocněnec (§ 198), pokud se poškozený nedostaví k hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na škodu rozhodovat na podkladě jeho vlastních návrhů, jsou-li jiţ obsaţeny ve spise, o tomto musí být poučen ve vyrozumění o konání hlavního líčení,

- při výslechu osob můţe poškozený či jeho zmocněnec klást otázky vyslýchaným (§ 215), - právo pronést závěrečnou řeč (má-li zmocněnce, pronese řeč zmocněnec) Zvláštní pravidla platí pro výslech osoby mladší 15-ti let (§ 102 TŘ ) Výslech musí být prováděn zvlášť šetrným postupem, za přítomnosti pedagoga apod. K jeho výslechu mohou (ale nemusejí) být přibráni rodiče. Ti mohou navrhnout odloţení výslechu na pozdější dobu či jeho přerušení, pokud by to nepříznivě ovlivnilo psychiku vyslýchaného. V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. Soud v rámci hlavního líčení rozhodne takto: a) Vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 221)

b) Postoupí věc pro nepříslušnost soudu, k projednání přestupku apod. (§ 222)- stíţnost můţe podat pouze státní zástupce c) Zastaví trestní stíhání (§ 223)- stíţnost pouze státní zástupce d) Podmíněné zastaví trestní stíhání nebo schválí narovnání - poškozený může do 3 dnů podat stížnost e) Přeruší trestní stíhání - stíţnost můţe podat pouze státní zástupce f) Rozsudek 1. Zprošťující

2. Odsuzující rozsudek Proti rozsudku můţe do 8 dnů od doručení opisu rozsudku podat poškozený odvolání, ovšem pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody. STÍŢNOST Trestní řád stanoví proti některým rozhodnutím (usnesení) orgánů činných v trestním řízení opravný prostředek, kterým je stíţnost; podrobnosti jsou upraveny v §§ 141-150 TŘ. Stíţností lze napadnout kaţdé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze napadnout jen, kdyţ to zákon výslovně připouští a rozhodují-li jako I. instance. Stíţnost můţe v zásadě podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, nebo která dala k usnesení podnět. V případě, ţe je u usnesení státního zástupce či soudu uvedeno, ţe proti jejich usnesení lze podat stíţnost, je uveden i okruh stěţovatelů. Usnesení lze stíţností napadnout pro nesprávnost některého výroku nebo pro vady řízení, které usnesení předcházelo, jestliţe tyto vady mohly způsobit nesprávnost některého z výroků napadeného usnesení.. Stíţnost lze opřít o nové skutečnosti či důkazy.

byť v zásadě rozhoduje o stíţnosti nadřízený orgán. Stíţnost je třeba podat do tří dnů od oznámení usnesení. Do této lhůty se nezapočítává den, kdy bylo usnesení oznámeno. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbliţší pracovní den. Např. dojde-li Vám oznámení o odloţení věci v pátek 13.1., končí lhůta pro podání stíţnosti v pondělí 16.1., oproti tomu, dojde-li Vám to samé oznámení ve středu 11.1., je posledním dnem pro podání stíţnosti opět aţ pondělí 16.1. Lhůta je zachována, je-li v této lhůtě podána stíţnost na poštu a je-li adresována orgánu, kterému má být podána. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje,

III. OBČANSKOPRÁVNÍ ŘÍZENÍ 1. ŘÍZENÍ O NÁHRADU ŠKODY Je-li v souvislosti s šikanou způsobena materiální škoda (např. zničení věcí, oděvů, školních pomůcek apod.), je moţno ţádat náhradu škody v občanskoprávním řízení. Tohoto řízení se pouţije téţ, odkáţe-li soud v trestním řízení poškozeného s nárokem o náhradu škody na občanskoprávní řízení. Kaţdý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (§ 420 an.občanského zákoníku). Pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za škodu musí být splněny tyto čtyři znaky: 1. protiprávní jednání - porušení právní povinnosti (tj. někdo jedná v rozporu s právem, např. neoprávněně poškodí něčí věc, která mu nepatří, ublíţí někomu na zdraví apod. ); naproti tomu oprávněným porušením právní povinnosti by bylo ublíţení na zdraví v rámci nutné obrany či krajní nouze (napadený v rámci přiměřené sebeobrany způsobí újmu na zdraví či věcech). 2. škodlivý následek - vzniklá škoda 3. příčinný vztah mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou

4. zavinění toho, kdo škodu způsobil, a to buď úmyslné nebo nedbalostní; odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáţe, ţe škodu nezavinil.

Navíc musí být u pachatele dostatečně vyvinuta rozumová a volní sloţka, tj. musí být schopen rozpoznat a ovlivnit své jednání (viz níţe). Co všechno lze požadovat při náhradě škody ? (§ 442 an.) a) ŠKODA NA VĚCECH Hradí se skutečná škoda (roztrţené oblečení apod.) a ušlý zisk (to, co poškozenému ušlo např. ušlý výdělek při pracovní neschopnosti, poškození počítače, na kterém vykonává poškozený svou výdělečnou činnost, ušlý zisk u poškození vozidla taxikáře apod.) Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhoţ měl pachatel majetkový prospěch, můţe soud rozhodnout za podmínek § 442 odst. 2 Občanského zákoníku, ţe je moţno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl pachatel. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. b) ŠKODA NA ZDRAVÍ

Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného (bolestné) a ztíţení společenského postavení (§ 444 Občanského zákoníku). Výše odškodnění se stanoví na základě bodového ohodnocení vymezeném v lékařském posudku podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztíţení společenského uplatnění. Pro úplnost uvádím všechny nároky, které můţe poškozený ţádat na škůdci, i kdyţ v případě školní šikany se většina těchto nároků neaplikuje: účelné náklady spojené s léčením (§ 449), škody na výdělku (§ 445 OZ), náhrada za dobu pracovní neschopnosti (§ 446), náhrada po skončení pracovní neschopnosti (§ 447), náhrada za ztrátu důchodu (§ 447a).

c) NÁHRADA PŘI USMRCENÍ (§ 448 an.) Při usmrcení se hradí peněţitým důchodem: 1. náklady na výţivu pozůstalým, kterým zemřelý výţivu poskytoval nebo byl povinen poskytovat (např. placení výţivného na děti) 2. účelné náklady spojené s léčením 3. přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře. ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU TĚMI, KTEŘÍ NEMOHOU POSOUDIT NÁSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ (§ 422 Občanského zákoníku)

Pachateli šikany (škůdci) jsou mnohdy nezletilí, coţ můţe vést k tomu, ţe nebude splněna jedna z podmínek odpovědnosti a to dostatečná rozumová a volní sloţka pachatele - tedy ţe ten, kdo škodu způsobil, nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a rozhodnout se pro tu, která je v souladu s právem.. Po dětech (např. niţšího věku), kteří ještě plně nechápou důsledky svého jednání, by proto nebylo spravedlivé ţádat náhradu škody. Aby tímto faktem nebyl ohroţen nárok na náhradu

škody poškozeného, stanoví občanský zákoník v § 422 odst. 1, ţe není-li ten, kdo způsobil škodu pro nezletilost nebo pro duševní poruchu, schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Pokud nezletilý byl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, v reálu můţe jen stěţí škodu nahradit, proto podle zákona odpovídá s ním společně a nerozdílně opět ten, kdo je povinen nad ním vykonávat dohled. Subjekty odpovědnosti podle § 422 OZ jsou jednak ti, kdo zanedbali dohled (dozor), zaloţený zákonem či úředním rozhodnutím, jednak nezletilí či ti, kteří jsou stiţeni duševní chorobou.

Ti, kdo zanedbali dohled (dozor) jsou zejména rodiče, resp. osvojitelé, opatrovník pěstouni, osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy dle § 45 odst. 1 zákona o rodině. Navštěvují-li ţáci školu, potom povinnost dohledu přechází na školu (v době vyučování,ale i o přestávkách, na školních akcích apod.). Odpovědnost se pak můţe projevit v této formě:

1. Dohlíţející (škola v době vyučování popř. rodiče) tak nezletilci odpovídají společně a nerozdílně (solidárně), jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti jak u nezletilých, tak u dohlíţejících (např. povinnost dohledu nad nezletilými trvá aţ do jejich 18-ti let), mezi sebou se vypořádají podle své účasti na škodě. (§ 439) 2. Nezletilí (bez ohledu na věk) odpovídají výlučně, pokud byli schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je, a ten, kdo měl nad nimi vykonávat dohled, prokáţe, ţe náleţitý dohled nezanedbal. 3. Dohlíţející je odpovědný výlučně, není-li nezletilý vůbec schopen toto jednání ovládnout či posoudit jeho následky (např. velmi malé děti). Ten, kdo byl povinen dozor vykonávat, se odpovědnosti za škodu můţe zprostit, pokud prokáţe, ţe dohled nezanedbal. Náleţitým dohledem se nerozumí stálé hlídání nezletilého, ale učinění přiměřených opatření, která je třeba posuzovat vţdy v konkrétním případě. Škola odpovídá poškozenému za škodu jako právnická osoba, ta pak následně vymáhá nárok na zaměstnanci, který dohled zanedbal v rámci pracovněprávního poměru. Škodu je potom moţno vymáhat buď na škole (došloli by ke škodě v době, kdy škola měla povinnost dohledu) a pokud by se tato zbavila odpovědnosti (prokázala by, ţe nezanedbala dozor), pak přímo na pachateli, resp. jeho zákonných zástupcích.

Zvláštní druh odpovědnosti je uveden v zákoně č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jedná se o zvláštní druh odpovědnosti, který nastupuje v případě vadného úředního postupu či rozhodnutí při výkonu veřejné správy (tj. buď státní správy či samosprávy). Ten by přicházel v úvahu zejména při výkonu veřejné správy ve školství, ale i v trestním řízení apod. 2. OCHRANA OSOBNOSTI dle Občanského zákoníku Při šikanování často dochází k slovnímu napadání, uráţkám, poniţování před ostatními apod.. Zde přichází v úvahu ochrana osobnosti dle občanského zákoníku. Jsou známy případy, kdy se oběť šikany (respektive její rodiče) domáhají vyšetření šikany, potrestání agresorů a vyvození důsledků ve škole. Mnohdy se stanou terčem dalších útoků ze strany pedagogů či ředitele, kteří odmítají odpovědnost za šikanu a kteří oběti obviňují z toho, ţe šikanu zveličují, přehánějí apod. Stávají se tak paradoxně „dvojí obětí“ jednak přímé šikany a následné šikany ze strany ostatních spoluobčanů či školního

vedení. Mnohdy útoky a uráţky dosáhnou takové intenzity (např. výslovné uráţky, jednoznačně nepravdivé informace, pouţití tisku, televize apod.), kdy je sniţována lidská důstojnost či váţnost osoby ve společnosti, a je tak zasahováno do práva na ochranu osobnosti. Jedná se zejména o různé pomlouvání, rozšiřování nepravdivých informací o poškozeném či jeho rodičů, osočování.

Ochranu osobnosti poskytuje vedle práva trestního zejména právo občanské v § 11an. Občanského zákoníku. Fyzická osoba má právo na ochranu osobnosti, zejména ţivota, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Generální klauzule se však neomezuje na aspekty uvedené v § 11. Její záběr je širší. V souvislosti se šikanou přichází v úvahu ochrana těchto osobnostních práv: a) Právo na tělesnou integritu (ochrana ţivota a zdraví) b) Právo na osobní svobodu – ochrana je poskytována téţ jinými právními předpisy (např. trestní zákon) c) Právo na občanskou čest a důstojnost - ochrana spočívá zejména v zákazu neoprávněných zásahů na cti či důstojnosti. Při uráţce na cti se vyţaduje, aby pomluva či jiný zásah byly nepravdivé a dosáhly určité intenzity, která je schopna sníţit váţnost napadené osoby ve společnosti. Právo na podobu a právo k podobizně (podobiznou je jakékoliv hmotné zachycení člověka např. obrazem, fotografií) d)

e) Právo na slovní projevy (právo uplatnit svůj slovní projev) f) Právo na soukromí - právo jednotlivce rozhodnout, v jakém rozsahu mají být skutečnosti týkající se jeho soukromého ţivota zpřístupněny ostatním. Právo na soukromí můţe ohrozit zveřejnění či rozšíření nejen nepravdivých, ale i pravdivých informací. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti uvádí § 13 Občanského zákoníku. Fyzická osoba má ţalobou na ochranu osobnosti právo domáhat se zejména: 1. aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti 2. aby byly odstraněny následky těchto zásahů 3. aby jí bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění (tím můţe být nejen např. veřejná omluva, ale i peněţité zadostiučinění v případě, ţe byla značně sníţena důstojnost fyzické osoby nebo její váţnost ve společnosti). Výši škody určí soud s přihlédnutím k závaţnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichţ k porušení práva došlo.

Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu (materiální), např. v důsledku pomluv dojde ke ztrátě zaměstnání, odpovídá za ni podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Tato většinou materiální škoda přistupuje k morální újmě, která byla způsobena zásahem do práva na ochranu osobnosti a náhradu za tuto škodu lze poţadovat vedle peněţitého zadostiučinění. PROCESNÍ OTÁZKY, PŘÍSLUŠNOST SOUDU Nárok na náhradu škody či na ochranu osobnosti se uplatňuje u věcně a místně příslušného soudu, a to podáním ţaloby (návrh na zahájení řízení). Ţaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání (§ 42 Občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb. ve znění novel, dále jen OSŘ) - označení soudu, kterému je podání určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsáno a datováno a dále zvláštní náleţitosti ţaloby

(§ 79 OSŘ), tj. jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a musí být patrno čeho se navrhovatel domáhá.

je stanovena v § 84 občanského soudního řádu. Místní příslušnost odpovídá na otázku, který konkrétní soud bude věc rozhodovat (zda okresní soud v Benešově či Táboře). Místně příslušným je zejména obecný soud ţalovaného (pachatele, škůdce), neníli v zákoně stanoveno jinak (§ 84 OSŘ). Tím je u fyzické osoby (např. pachatele) okresní soud, v jehoţ obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehoţ obvodu se zdrţuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichţ obvodu bydlí s úmyslem zdrţovat se tam trvale (§ 85 OSŘ). Obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehoţ obvodu má sídlo. Soudem příslušným k projednání nároku na náhradu škody můţe být, místo obecného soudu ţalovaného, soud, v jehoţ obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (např. k napadení, rozbití věci). Místní příslušnost soudu

Věcná příslušnost soudu odpovídá na otázku, zda se věc bude projednávat u okresního či u krajského soudu. Nároky na náhradu škody projednávají okresní soudy. Krajský soud by rozhodoval o věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku (§ 11 an. OZ). PROMLČENÍ NÁROKU NA NÁHRADU ŠKODY

- nejpozději do dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jinak se nárok promlčí. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níţ škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Náhradu škody je třeba uplatnit u soudu (podáním ţaloby) do určité doby

Jinak řečeno, nejpozději po těchto třech letech od škodné události se právo promlčí (i kdyby se poškozený o škodě nedozvěděl). V rámci této tříleté lhůty běţí tzv. subjektivní promlčecí lhůta, a to od okamţiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Pokud do dvou let od tohoto zjištění nárok neuplatní, pak se právo promlčí. U škody na zdraví se však výlučně uplatňuje subjektivní promlčecí lhůta. ___________________________________________________________________________ Uvítáme připomínky. Materiál zpracoval Martin Šíp, [email protected], Konzultuje a doplňuje Mgr. Radka Jelínková, rjelinkova@llp-cz V Táboře 1.10.2002 _________________________________________________________________________________________ Kanceláře Ligy lidských práv: Bratislavská 31, 602 00 Brno, tel/fax +420 545 240 012, [email protected] Kostnická 1324, 390 01 Tábor, tel/fax +420 381 254 866, [email protected] Za Poříčskou bránou 12, 186 00 Praha 8, tel/fax +420 224 816 765, [email protected]

Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy Čj.: 28 275/2000-22

Metodický pokyn ministra školství, mládeţe a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi ţáky škol a školských zařízení Metodický pokyn ministra školství, mládeţe a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeţe čj. 14 514/2000-51 platný od 1.1.2001 se systémově zaměřuje na celou škálu sociálně patologických jevů. Vymezuje minimální preventivní programy na úrovni škol a školských zařízení, role jednotlivých institucí a definuje funkci školního metodika prevence. Šikanování ţáků škol a školských zařízení označuje za jeden z váţných negativních jevů. Školy a školská zařízení mají mimořádnou odpovědnost za to, aby předcházely vzniku tohoto problému a aby se s ním odpovědně vyrovnávaly jiţ při jeho vzniku. Poznatky jasně ukazují, ţe tam, kde se věnuje náleţitá pozornost kvalitní prevenci šikanování, její výskyt významně klesá a nepřenáší se ani mimo školy a školská zařízení. Dětští a dospívající agresoři se často stávají členy marginálních sociálních skupin, které pak v dospělosti mají zpravidla daleko více konfliktů se zákonem neţ ostatní. Dokáţeme-li zastavit jejich agresivní chování v tomto věku, sníţí se i riziko jejich kriminalizace v dospělosti. Cílem předkládaného metodického pokynu je upozornit v návaznosti na výše uvedený předpis na závaţnost šikanování, poskytnout pedagogickým pracovníkům základní informace o jeho projevech a napomoci hledat řešení těchto specifických problémů.

Čl. 1 Charakteristika šikanování (1) Šikanování je jakékoliv chování, jehoţ záměrem je ublíţit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného ţáka, případně skupinu ţáků. Je to cílené a obvykle opakované uţití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině ţáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeţí, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhroţování či poniţování. Můţe mít i formu sexuálního obtěţování aţ zneuţívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlíţení a ignorování ţáka či ţáků třídní nebo jinou skupinou spoluţáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závaţnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoţivotních následcích na duševním a tělesném zdraví. (2) Pocit bezpečí kaţdého jedince je neodmyslitelnou podmínkou vytváření produktivního prostředí a dobrého sociálního klimatu školy. Všechny školy a školská zařízení mají proto povinnost předcházet všem náznakům agresivity a všem způsobům šikanování mezi ţáky a svěřenci. Šikanování nesmí být pracovníky školy v jakékoli formě akceptováno. Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Probíhá nejčastěji mezi ţáky ve stejné třídě či výchovné skupině a odehrává se v době přestávek, cestou do školy a ze školy nebo v době osobního volna. Škola či školské zařízení má jednoznačnou odpovědnost za děti a ţáky v době vyučování a školních akcí, a to podle § 27 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. a

podle Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení (např. čl. 2). Podle § 422 občanského zákoníku odpovídá škola nebo školské zařízení i za škodu způsobenou ţákům v době vykonávání přechodného dohledu, tj. při vyučování a v přímé souvislosti s ním. Z tohoto důvodu pedagog musí šikanování mezi ţáky neprodleně řešit a kaţdé jeho oběti poskytnout okamţitou pomoc. (3) Z hlediska trestního zákona můţe šikanování ţáků naplňovat skutkovou podstatu trestných činů vydírání, omezování osobní svobody, útisku, ublíţení na zdraví, loupeţe, vzbuzení důvodné obavy, poškození cizí věci, znásilnění, kuplířství a pod. (4) Učitel nebo vychovatel, kterému bude znám případ šikanování a nepřijme v tomto ohledu ţádné opatření, se vystavuje riziku trestního postihu pro neoznámení, případně nepřekaţení trestného činu. V úvahu přicházejí i další trestné činy jako např. nadrţování či schvalování trestného činu, v krajním případě i podněcování. Skutkovou podstatu účastenství na trestném činu podle § 10 trestního zákona můţe jednání pedagogického pracovníka naplňovat v případě, ţe o chování ţáků věděl a nezabránil spáchání trestného činu např. tím, ţe ponechal šikanovaného samotného mezi šikanujícími ţáky apod.

Čl. 2 Projevy šikanování Šikanování má ve svých projevech velice různou podobu s následky především na psychickém zdraví. Jejich znaky je moţno rozdělit podle různých hledisek přibliţně do následujících skupin:   

verbální přímé a nepřímé, fyzické přímé a nepřímé, aktivní a pasivní.

Za určitých okolností můţe šikanování přerůst aţ do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závaţných případech nabýt i rysy organizovaného zločinu. Příklady znaků šikanování, které neustále přibývají, jsou uvedeny v příloze.

Čl. 3 Školy a školská zařízení v prevenci šikanování (1) Je nutné, aby se s podstatou, formami a nebezpečnými důsledky šikany jako antisociálního chování jedinců i skupin ţáků seznámili všichni ţáci, učitelé, vychovatelé, výchovní poradci, ředitelé škol a školní inspektoři. Ţáci i pedagogové by měli vědět, ţe tyto formy chování nejsou neškodnou legrací a zábavou, měli by být seznámeni zejména s negativními důsledky šikany, a to jak pro její oběti, tak pro její pachatele. Za zvlášť nebezpečnou je třeba povaţovat tendenci podceňovat počáteční projevy šikanování. (2) Kaţdý pedagogický pracovník na všech úrovních a typech škol ve výchovně vzdělávacím procesu vede důsledně a systematicky ţáky a studenty k osvojování norem

mezilidských vztahů zaloţených na demokratických principech, respektujících identitu a individualitu ţáka a rozvíjí zejména:    

pozitivní mezilidské vztahy a úctu k ţivotu druhého člověka, respekt k individualitě kaţdého jedince, etické jednání (humanita, tolerance), jednání v souladu s právními normami a s důrazem na právní odpovědnost jedince.

Všichni pedagogičtí pracovníci by měli vyuţívat moţností osobní, společenské a morální výchovy v prevenci šikanování a prohlubovat si své znalosti a dovednosti v tomto oboru. Důleţité aktivity školy nelze spojovat jen s určitým vyučovacím předmětem nebo skupinou předmětů. To se týká zejména situací, kdy se ţák učí přijímat všeobecné hodnoty společnosti, identifikovat se s nimi a jednat v jejich duchu v kaţdodenním ţivotě. (3) Pedagogická centra a další subjekty poskytující další vzdělávání pedagogickým pracovníkům zajistí v tomto oboru podle úrovní a typu škol a podle akreditovaných programů toto vzdělávání výchovných poradců, školních metodiků prevence i dalších učitelů. (4) Ředitelé škol a školských zařízení odpovídají za systémové aktivity školy v oblasti prevence šikanování a agresivity. Vychází se přitom z komplexního pojetí preventivní strategie, která je ve smyslu metodického pokynu ministra k prevenci sociálně patologických jevů součástí minimálního preventivního programu školy. V rámci účinné prevence šikanování je při přípravě a realizaci celoškolské (celoústavní) strategie důleţité zejména: 



 



 

Zajistit účast školního metodika prevence a případně i dalších učitelů v akreditovaných kurzech k problematice šikanování. Školní metodik prevence bude zodpovídat za informovanost všech pedagogických pracovníků školy nebo školského zařízení o dané problematice. Bude se aktivně podílet na řešení případů šikanování a napomáhat svým kolegům zvládnout základní postup a strategii při řešení konkrétních situací. Doporučuje se seznámit pedagogické pracovníky mimo jiné téţ s informací MŠMT ČR č.j. 14 144/98-22 "Spolupráce škol a předškolních zařízení s Policií ČR při prevenci a při vyšetřování kriminality dětí a mládeţe a kriminality na dětech a mládeţi páchané". Navodit úzkou spolupráci mezi ţáky (svěřenci), rodiči a pedagogy a jasně vymezit moţnosti oznamovat i zárodky šikanování (při zachování důvěrnosti takovýchto sdělení). Ve školním (ústavním) řádu jasně stanovit pravidla chování včetně sankcí za jejich porušení. Zajistit v souladu s pracovním řádem zvýšený a kvalitní dohled pedagogů o přestávkách, před začátkem vyučování, po jeho skončení i během osobního volna, a to hlavně v prostorách, kde k šikanování jiţ došlo nebo kde by k němu mohlo docházet. Seznámit pedagogy se systémem školy pro oznamování a vyšetřování šikanování, vést pečlivou evidenci všech případů agresivního chování a šikanování mezi spoluţáky (školní metodik prevence, výchovný poradce). Aktivně zapojit do prevence šikanování i nepedagogické pracovníky. Zvyšovat informovanost pedagogů v této oblasti, doplňovat školní knihovnu o literaturu z oblasti problematiky agresivního chování a šikanování, organizovat semináře s odborníky zabývajícími se danou problematikou, začleňovat témata šikany do dalšího vzdělávání učitelů apod.





Informovat pedagogy, ţáky (svěřence) i rodiče o tom, co dělat v případě, kdyţ se dozvědí o šikanování (např. umístit na přístupné místo kontakty a telefonní čísla na instituce, které se problematikou šikanování zabývají, viz příloha č. 2 a 3). Spolupracovat s odbornými sluţbami resortu školství (pedagogicko-psychologickou poradnou, střediskem výchovné péče a s dalšími odbornými pracovišti poradenských a preventivních sluţeb v regionu, poskytujícími odbornou konzultaci a psychoterapeutickou péči, s metodiky preventivních aktivit a s dalšími odborníky v regionu).

Čl. 4 Metody řešení šikanování (1) Odhalení šikany bývá někdy velmi obtíţné i pro zkušeného pedagoga. Nejzávaţnější negativní roli při jejím zjišťování hraje strach, a to nejen strach obětí, ale i pachatelů a dalších účastníků. Strach vytváří obvykle prostředí "solidarity" agresorů i postiţených. (2) Pro vyšetřování šikany lze doporučit strategii prováděnou v těchto pěti krocích: 1. Rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili a s obětmi. 2. Nalezení vhodných svědků. 3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů). 4. Zajištění ochrany obětem. 5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi. (3) Při výbuchu brutálního skupinového násilí vůči oběti, t.zv. "školního lynčování" je nutný následující postup: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti. Domluva pedagogů na spolupráci a postupu vyšetřování. Zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi. Pokračující pomoc a podpora oběti. Nahlášení policii. Vlastní vyšetřování.

(4) Účastní-li se šikanování většina problémové skupiny, nebo jsou-li normy agresorů skupinou akceptovány, doporučuje se, aby šetření vedl odborník-specialista na problematiku šikanování (z pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, diagnostického ústavu, krizového centra apod.)

Čl. 5 Výchovná opatření (1) Pro potrestání agresorů lze uţít následující běţná výchovná opatření:

   

Napomenutí a důtka třídního učitele, důtka ředitele, podmíněné vyloučení a vyloučení ze studia na střední škole. Sníţení známky z chování. Převedení do jiné třídy, pracovní či výchovné skupiny. Doporučení rodičům obětí i agresorů návštěvy v ambulantním oddělení střediska výchovné péče pro děti a mládeţ (dále SVP) nebo v nestátních organizacích majících obdobnou náplň činnosti jako SVP.

(2) V mimořádných případech se uţijí další opatření: 





Doporučení rodičům na dobrovolné umístění dítěte do pobytového oddělení SVP, případně doporučení realizovat dobrovolný diagnostický pobyt ţáka v místně příslušném diagnostickém ústavu. Podání návrhu orgánu sociálně právní ochrany dítěte k zahájení řízení o nařízení předběţného opatření či ústavní výchovy s následným umístěním v diagnostickém ústavu. Vyrozumění policejního orgánu, došlo-li k závaţnějšímu případu šikanování.

(3) Školské zařízení řeší tuto problematiku na základě opatření ve výchově, systému hodnocení svěřence zařízení popř. programu rozvoje osobnosti dítěte. (4) Oběti šikanování se doporučuje nabídnout psychoterapeutickou péči PPP nebo jiného poradenského pracoviště.

Čl. 6 Spolupráce školy s rodiči ţáků Při podezření na šikanování ţáka je nezbytná spolupráce vedení školy nebo školského zařízení, výchovného poradce a dalších pedagogických pracovníků jak s rodinou oběti, tak i s rodinou agresora. Nelze však předpokládat, ţe rodiče budou vţdy hodnotit situaci objektivně, proto se doporučuje upozornit je na to, aby si všímali moţných příznaků šikany a nabídnout jim pomoc. Při jednání s rodiči dbají pedagogičtí pracovníci na taktní přístup a zejména na zachování důvěrnosti informací. Pokud se rodiče setkají s příznaky šikanování (viz příloha č. 1), měli by se poradit s třídním učitelem, školním metodikem prevence, ředitelem školy, popř. psychologem, etopedem nebo jiným specialistou.

Čl. 7 Spolupráce školy se specializovanými a ostatními institucemi (1) Při předcházení případům šikany a při jejich řešení je důleţitá spolupráce vedení školy nebo školského zařízení, výchovného poradce nebo zástupce školy s dalšími institucemi a orgány, a to zejména ve zdravotnictví s pediatry, odbornými lékaři, psychiatrickou péčí, v oblasti soudnictví se soudci, obhájci a ţalobci (také vyuţívání alternativních trestů), v oblasti sociální péče s oddělením péče o rodinu a děti, s oddělením sociální prevence (moţnost vstupovat do kaţdého šetření, jednat s dalšími zainteresovanými stranami, s rodinou).

(2) Při podezření, ţe šikanování naplnilo skutkovou podstatu přestupku nebo trestného činu, je ředitel školy nebo školského zařízení povinen oznámit tuto skutečnost Policii ČR. (3) Školy a školská zařízení jsou povinny bez zbytečného odkladu oznámit orgánu sociálně právní ochrany skutečnosti, které ohroţují ţáka (svěřence), nebo ţe ţák (svěřenec) spáchal trestný čin, popř. opakovaně páchá přestupky.

Čl. 8 Závěrečné ustanovení Tento pokyn nabývá účinnosti dnem 1.1.2001.

Mgr. Eduard Zeman, v.r. ministr

V Praze dne 8. prosince 2000

Příloha č. 1 Příklady nepřímých a přímých znaků šikanování Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:              

Ţák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády. Při týmových sportech bývá jedinec volen do muţstva mezi posledními. O přestávkách vyhledává blízkost učitelů. Má-li ţák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený. Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči. Stává se uzavřeným. Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje. Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené. Zašpiněný nebo poškozený oděv. Stále postrádá nějaké své věci. Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo pouţívá nepravděpodobné výmluvy. Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy. Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole. Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit. (Zejména je třeba věnovat pozornost mladším ţákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)

Rodiče ţáků se doporučuje upozornit zejména na to, aby si všímali těchto moţných příznaků šikanování:   

Za dítětem nepřicházejí domů spoluţáci nebo jiní kamarádi. Dítě nemá kamaráda, s nímţ by trávilo volný čas, s nímţ by si telefonovalo apod. Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.



        

 

Nechuť jít ráno do školy (zvláště kdyţ dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm moţno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu. Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem. Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu). Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!" Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně. Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o moţné sebevraţdě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí. Dítě ţádá o peníze, přičemţ udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, ţe je ztratilo), případně doma krade peníze. Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí. Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, moţná projevuje i zlobu vůči rodičům. Dítě si stěţuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, moţná ráno zvrací, snaţí se zůstat doma. Své zdravotní obtíţe můţe přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.) Dítě se vyhýbá docházce do školy. Dítě se zdrţuje doma víc, neţ mělo ve zvyku.

Přímé znaky šikanování mohou být např.: 

     

Posměšné poznámky na adresu ţáka, pokořující přezdívka, nadávky, poniţování, hrubé ţerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný ţák konkrétní přezdívkou nebo "legrací" zranitelný. Kritika ţáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským aţ nenávistným, nebo pohrdavým tónem. Nátlak na ţáka, aby dával věcné nebo peněţní dary šikanujícímu nebo za něj platil. Příkazy, které ţák dostává od jiných spoluţáků, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, ţe se jim podřizuje. Nátlak na ţáka k vykonávání nemorálních aţ trestných činů či k spoluúčasti na nich. Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, ţe je oběť neoplácí. Rvačky, v nichţ jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaţí se uniknout.

Příloha č. 2: Příklad informačního letáku pro ţáky ZŠ

Nepřehlédni, trápíš-li se kvůli šikaně Pomohu ti! Jmenuji se:

Najdeš mě: Návštěvní hodiny mám: Telefon: Vím, ţe je to moc těţké. Cítíš se sám, je ti smutno, máš strach a nevíš, co máš dělat. Přečti si proto následující řádky. Co je to šikanování? Za šikanování se povaţuje to, kdyţ jeden nebo více ţáků úmyslně, většinou opakovaně ubliţují druhým. Znamená to, ţe ti někdo, komu se nemůţeš ubránit, dělá, co ti je nepříjemné, co tě poniţuje, nebo to prostě bolí. Strká do tebe, nadává ti, schovává ti věci, bije tě. Ale můţe ti znepříjemňovat ţivot i jinak. Pomlouvá tě, intrikuje proti tobě, navádí spoluţáky, aby s tebou nemluvili a nevšímali si tě. Proč jsi šikanován? Není to proto, ţe jsi špatný, nebo proto, ţe si to nějak zaslouţíš. Chyba není v tobě, ale ve špatných vztazích mezi některými ţáky vaší třídy nebo školy. Převládá v nich bezohlednost a násilí. Pamatuj si, ţe nikdo ti nemá právo ubliţovat! Kdyţ se ptali jednoho zoufalého ţáka, proč o svém trápení neřekl rodičům, odpověděl: "Já nevím, kdyţ přijdu domů, tak se na to snaţím nemyslet. A doufám, ţe uţ to bude lepší." Myslet si, ţe to bude lepší, je omyl. Nikomu nic neříct je strkání hlavy do písku, které situaci jenom zhoršuje. Nevzdávej to a udělej následující:   

Obrať se na mne jako na výchovného poradce. Mohu ti skutečně pomoci, budu ti věřit a neprozradím tě. Svěř se svým rodičům. V případě, ţe nenajdeš odvahu říct to mně ani svým rodičům, zavolej na praţskou Linku bezpečí, telefon 0800155555. Bezplatně můţeš telefonovat z celé republiky. Nepotřebuješ k tomu peníze ani telefonní kartu. Tito lidé ti budou věřit, protoţe nejsi sám, kdo se takto trápí.

Příloha č. 3: Příklad informačního letáku pro mládeţ

Nikdo nemá právo druhému ubliţovat! Spoluţáci se k tobě chovají nepřátelsky, ubliţují ti a ty nevíš, jak dál.

Víš o někom, kdo je šikanován, a je ti ho líto. PŘEKONEJ STRACH A ZAJDI ZA VÝCHOVNÝM PORADCEM.

Jmenuje se Najdeš ho Návštěvní hodiny má Telefon

Co je to šikanování? Za šikanování se povaţuje, kdyţ silnější ţák nebo ţáci pro vlastní potěšení, často opakovaně, ubliţují druhým. V počátku se to děje nenápadně, prostřednictvím různých legrácek a "testíků" (strkání, nadávání, schovávání věcí...), případně odmítáním, přehlíţením, zesměšňováním a pomlouváním. Později se otravování ţivota stupňuje a zdokonaluje. Nastupuje fyzické násilí (bití, krádeţe a poškozování věcí). Šikanování je váţná věc a v řadě případů bývá trestným činem. Oběti mohou následky šikanování na těle i duši nést celý ţivot. Proč bývá člověk šikanován? Není to proto, ţe by byl špatný, nebo proto, ţe by si to nějak zaslouţil. Chyba není v něm, ale ve špatných vztazích mezi některými spoluţáky. Převládá v nich bezohlednost a násilí. Jak se můţeš bránit? Kdyţ se ptali jednoho zoufalého ţáka, proč o svém trápení neřekl rodičům, odpověděl: "Já nevím, kdyţ přijdu domů, tak se na to snaţím nemyslet. A doufám, ţe uţ to bude lepší." Myslet si, ţe to bude lepší, je omyl. Nikomu nic neříct je strkání hlavy do písku, které situaci jenom zhoršuje. Nevzdávej to a udělej následující:   

Obrať se na mne jako na výchovného poradce. Mohu ti skutečně pomoci, budu ti věřit a neprozradím tě. Svěř se svým rodičům. V případě, ţe nenajdeš odvahu říct to mně ani svým rodičům, zavolej na praţskou Linku bezpečí, telefon 0800155555. Bezplatně můţeš telefonovat z celé republiky. Nepotřebuješ k tomu peníze ani telefonní kartu. Tito lidé ti budou věřit, protoţe nejsi sám, komu se něco podobného děje.

Příloha č. 4: Seznam doporučené literatury z oblasti agresivity a šikanování: Kolář, M.: "Skrytý svět šikanování ve školách", Portál, Praha 1997, 2000

Říčan, P.: "Agresivita a šikana mezi dětmi", Portál, Praha 1995 Parry, J., Carington, G.: "Čelíme šikanování - sborník metod", Metodický materiál IPPP, Praha 1995 Fontana, D.: "Psychologie ve školní praxi", Portál, Praha 1997 Kolář, M.: Bolest šikanování. Cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách, Portál, Praha 2001 Časopisy: Kolář, M.: "Omyly kolem šikanování", Moderní vyučování, č. 9/1997 Fojtíková, Z.: Nebezpečná epidemie. Cyklus o šikaně s dr. Kolářem, Rodina a škola č. 312/2000 Kolář, M.: Poplachový plán při výbuchu brutální šikany. Školní "lynčování" vyvolává zatím jen bezmoc. Bezpečnostní teorie a praxe, in Sborník Policejní akademie ČR, č. 1/2000 Kolář, M.: Soudce Lynch na českých školách? Vyšetřování a léčba specifických typů šikan, in Sborník "Prevence šikanování ve školách", Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, Praha 1998