Katedra historie
Morová epidemie v dějinách
Kateřina Postránecká 3. ročník 13. října 2002 Plzeň
Obsah 1 Úvod
2
2 Mor z lékařského hlediska
2
3 Obávaná černá smrt
3
4 Důsledky
4
5 Morové epidemie v historii
4
6 Mor v Čechách
5
7 Použitá literatura
5
1
1
Úvod
Období 11. století je často v dějinách středověku chápáno jako statické období, kdy se nic významného neděje. Ve skutečnosti se však jedná o dobu, kdy dochází k pozvolnému hospodářskému růstu a tvoří se tak zázemí pro ekonomické a společenské změny, které proběhnou ve století dvanáctém a třináctém. Dvanácté a třinácté století v Evropě je považováno za období vrcholného středověku. V tomto období se mění tvář Evropy. Vzniká pozemková šlechta, probíhají boje za emancipaci církve, v hospodářství se prosazuje peněžní směna a nerůznější inovace v zemědělské i řemeslné výrobě a v neposlední řadě dochází i ke změnám ve vzhledu kulturní krajiny vlivem probíhajících procesů kolonizace a urbanizace. Díky tomuto období relativního blahobytu a prosperity došlo také k populačnímu růstu. Počet obyvatel Evropy stoupl během 11. a 12. století ze 40 na 60 milionů. Středověká ekonomika však měla také svá slabá místa. Touto Achillovou patou hospodářství se stalo právě životně důležité zemědělství, které bylo závislé zcela na přírodních podmínkách a hlavně na rozmarech počasí. Právě tento nedostatek se plně projevil na počátku čtrnáctého století. Tehdy došlo v letech 1315–17 k opakující se neúrodě, která způsobila hladomor v severní a východní Evropě. Tehdy ještě nikdo netušil, že přijde pohroma daleko horší, katastrofa, která zapříčiní smrt milionů lidí. Nikdo nepředvídal epidemii moru.
2
Mor z lékařského hlediska
Jako mor se označuje nákaza, která postihuje hlavně hlodavce a díky parazitům (hlavně blechám) se přenáší i na člověka. Trvale nebo občas se vyskytuje v oblasti jižního Vietnamu, Indonésie, Barmy, Mongolska, střední Asie, Madagaskaru, Keni, Namibii, Angoly, Zairu, Mosambiku, Tanzanie, Ugandy, Zimbabwe, Jihoafrické republiky, Peru, Bolívie a Brazílie, výjmečně se objeví i ve Spojených státech v Novém Mexiku, Texasu, Oklahomě, Kansasu, Dakotě, Kalifornii, Utahu a Arizoně. Původcem této nemoci je bakterie Yersinia pestis, kterou na člověka přenesou blechy, nejčastěji krysí. V USA byly dokonce zaznamenány případy nákazy člověka domácí kočkou. Inkubační doba je 2–6 dnů. Rozlišují se dva druhy moru, dýmějový a plicní. Při dýmějovém moru bývají nateklé uzliny v tříslech, podpaží a na krku. Pokud se urychleně nezahájí léčení, postižené uzliny zhnisají a hnis se dál šíří krevním oběhem. Tímto způsobem může vzniknout sekundární zánět plic. Horší než dýmějová forma je plicní mor, neboť tato forma moru je šiřitelná kapénkovou infekcí, tedy podobně jako rýma. Je jasé, že několik případů plicního moru můžou snadno vyvolat epidemii, proto musí být postižení izolováni. Při neléčeném dýmějovém moru dosahuje úmrtnost přibližně 50 procent, kdežto úmrtnost při plicním moru je téměř stoprocentní. V dnešní době už mor nepředstavuje takové nebezpečí jako ve středověku, je léčitelný poměrně rychle a spolehlivě antibiotiky. Každý člověk, který chce vycestovat do oblastí s 2
možným výskytem moru, by se však měl informovat na příznaky této nemoci a na možnosti očkování.
3
Obávaná černá smrt
Už jednou zmíněný vzestup obchodu, hlavně dálkového námořního měl také za následek zavlečení moru do Evropy. Posádky dvanácti janovských lodí se v roce 1347 nakazily ve městě Kaffa v dnešní Feodosii na jihozápadním Krymu. Se svými loděmi potom přistály v přístavu Messina na Sicílii. Rozšíření epidemie byla už jen otázka času. Během roku 1348 se nákaza rozšířila po celém Středomoří a dostala se i do jihoanglických přístavů. Z písemných pramenů se zachovalo svědectví františkána Michele da Piazza, který ve svém spisu Historia Sicula napsal: „Nesli ve svých tělech takovou nemoc, že každý, kdo s nimi mluvil, byl přepaden smrtící nemocí a nebyl způsob, jak by mohl uniknout jisté smrti.ÿ Bakterie moru se na pevninu dostaly spolu s krysami, jejichž blechy přenášely morovou mákazu. Stačilo několil málo dnů a onemocněli obyvatelé Messiny a blízkého okolí. Do půl roku polovina města buď umřela nebo se vystěhovala do bezpečnějších oblastí. Zanedlouho však málokteré území hlavně jižní a západní Evropy bylo bezpečné. Takový útěk před morem zachytil ve svém díle Dekameron i Boccaccio. Původ této nákazy se zatím nepodařilo objasnit. Podle jedné z teorií se bakterie moru dostala na Krym prostřednictvím kupců nebo kočovných nájezdníků, kteří přišli z oblastí, kde se mor vyskytuje v přírodních centrech, jako např. v některých oblastech Mongolska. Obyvatelé Evropy 14. století se mohli proti moru jen těžko bránit. Mor tedy získal různá jména jako „černá smrt, velká smrt, velké umírání apod.ÿ. Po dlouhá staletí se téměř jakákoli neléčitelná nemoc nazývala morem. Mor se stal synonymem smrti. Název „černá smrtÿ pochází od černých skvrn, které vznikají na kůži postiženého následkem podkožního vnitřního krvácení, ke kterému dochází při onemocnění plicním morem. Nemocný tak umírá do několika dnů. Je jasné, že tehdejší medicína byla bezmocná. Všeobecně se doporučovalo dodržovat čistotu, což bylo velice obtížné obzvláště mezi městskou chudinou, která také nákaze podléhala v obrovských počtech. Druhou nejohroženější skupinou bylo duchovenstvo, které konalo své povinnosti poskytování svátostí mezi nemocnými. Už tehdy lékaři věděli, že mor se šíří vzduchem, proto se lidé měli vyhýbat „zkaženému vzduchuÿ, kterým se nákaza přenášela. Dále se doporučovalo koupání v lázni a vykuřování místností spalováním vonných esencí a nejrůznějších „zázračných směsíÿ. Lidem na cestách se doporučovala houba s octem, neboť potírání pokožky octem prý odvracelo nákazu. Jako další velmi oblíbený léčebný postup se užívalo pouštění krve žilou. Poté, co se tato opatření ukázala jako neúčinná, některá města se pokoušela chránit se karanténou. Bohužel ta byla jen málokdy správně dodržovaná a tudíž neúčinná. Roku 1377 byla zavedena karanténa pro připlouvající lodě v Dubrovníků (tehdy Ragusa). Lodě musely kotvit na vyhrazeném místě mimo přístav a zdravotní stav posádky se sledoval. Nejprve byla karanténní lhůta 30 dní (tzv. trentina), později byla tato doba prodloužena na 40 dní 3
(quarantina). Úplná izolace města nastala například v italském Reggio nell’Emilia.
4
Důsledky
Morová nákaza měla pro obyvatelstvo Evropy důsledky jak hospodářské tak i sociální. Nejmarkantnějším důsledkem byl úbytek obyvatel, od kterého se pak dají odvozovat další problémy. Odhaduje se, že v průběhu morové epidemie v roce 1347–1348 zemřela téměř čtvrtina evropského obyvatelstva. V některých oblastech byly ztráty větší jinde menší. Čechám, Slezsku a Polsku se mor úplně vyhnul. S tak drastickým úbytkem obyvatel souviselo i nedostatečné obdělávání zemědělské půdy, s tím související hladomor a jiné epidemické nemoci, na které byli lidé v důsledku oslabení organismu náchylnější. Úbytek obyvatelstva se do konce 15. století nedařilo překonat díky opakujícím se epidemiím morové nákazy. Mor se stal součástí života lidí na téměř 300 let. Ve 14. století došlo k dalším epidemiím v letech 1369 a 1375. Postiženy byly hlavně děti, což vedlo k dalšímu populačnímu propadu. K poslední velké morové epidemii došlo v Anglii roku 1665 a byl zasažen hlavně Londýn. Díky úbytku obyvatelstva nastal nedostatek pracovních sil, přerušila se jak zemědělská tak řemeslná výroba, ceny začaly prudce stoupat. Také spotřeba a výroba potravin poklesla. Mnohá pole zůstala opuštěná a neobdělávaná, z toho důvodu se šlechta snažila udržet výši svých příjmů zvyšováním rolnických dávek a povinností, což ovšem vedlo k odporu poddaných. Akutní nedostatek pracovních sil však během následujících desetiletí paradoxně způsobil úpadek nevolnictví a zvýšení životní úrovně venkovského i městského obyvatelstva. Šlechta se ocitla v nevýhodném postavení, byla nucena rolníkům pronajímat půdu za výhodnějších podmínek nebo opuštěné pozemky využívat na pastviny. Morová rána měla ovšem i psychologické důsledky. V podstatě logickou reakcí na neustálou hrozbu smrti a s ní spojený i očekávaný konec světa byla snaha co nejvíce si užít těch posledních dní, které ještě zbývají. Konec světa však nepřišel, a tak bouřlivý život nahradilo pokání a hledání viníků. Běžné byly procesy kajícníků a veřejné sebebičování, které mělo usmířit Boží hněv. Ze stejného důvodu docházelo i k pronásledování nejrůznějších sekt, kacířů, čarodějnic a také Židů. Na druhou stranu docházelo ke zpochybnění církevní autority a snahám o reformu.
5
Morové epidemie v historii
Mor se v dějinách lidstva vyskytoval už od starověku. Ne všechny epidemie v písemných pramenech označené jako morové, ve skutečnosti morové byly. Nejvýraznější jsou 3 případy epidemie. První byl aténský mor v 6. století před Kristem, další byla Černá smrt ve 14. století našeho letopočtu a poslední velká pandemie moru nastala v 19. století v Číně, Indii a jihovýchodní Asii.
4
6
Mor v Čechách
Ani českým zemím se morová epidemie nevyhnula. V kronikách existuje spousta zmínek o hromadném umírání lidí, ale opět nelze odlišit, zda jde opravdu o mor nebo o nějakou jinou nemoc. První velká morová rána se českým zemím téměř vyhnula, o to horší byla epidemie v roce 1380. Po skončení této epidemie zůstaly některé oblasti Čech a Moravy skoro vylidněné. Další velká epidemie nastala v roce 1483 a postihla hlavně Prahu. Za jediný den v Praze zemřelo téměř 300 lidí. Byl to zrovna den svatého Václava. Mor se v českých zemích objevoval s menšími přestávkami až do 18. století. Epidemie nacházela vhodné podmínky k šíření hlavně v přelidněných městech, kde úroveň hygieny byla velice špatná. Poslední morová epidemie se objevila v našich zemích po válce o španělské dědictví v letech 1713–1714 a kromě lidí zasáhla i dobytek. V době moru města vydávala různá zařízení ohledně zabránění šíření infekce. Opět se doporučovalo vykuřování hlavně pelyňkem, jalovcem, kadidlem, sírou a tabákem. Jako další lék se prosazovalo přidávání česneku, cibule, fíků a ořechů do jídla a pití silného vína. Podle mého názoru jezení česneku bylo jednou z těch účinnějších metod léčby, protože česnek má také jisté antibiotické účinky. O moru psalo velké množství evropských lékařů. Z našich vědců se moru věnoval například Zikmund Albík z Uničova (1347–1427), Jan Černý (1456–1530), Jan Berka z Chocně (1494–1545), Jan Kopp z Raumenthalu (zemřel asi 1530), Václav Zelotín z Krásné Hory nebo Jan Jakub Václav Dobřenský (1623–1697).
7
Použitá literatura • kol. autorů: Guinessova encyklopedie historie světa, Guiness Publishing, 1998 • Schott Heinz: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1993 • Prof. MUDr. Šerý Vladimír: Lexikon cestovní medicíny, Encyklopedický dům, Praha, 1996
5
