Než se dáte do čtení

Než se dáte do čtení..

Všechny texty v ebooku jsou doslovně převzaty z webu www.archizone.cz. Tato kniha oproti webu postrádá mnoho informací, zejména pak většinu obrázků na kterých často znázorňuji, co popisuji. Z tohoto důvodu mohou texty oproti webové verzi působit neuceleným dojmem. Ebook je volně šiřitelný a zdarma. Všechny obrázky jsou pod licencí CC a mohou být za určitých podmínek dále šířeny, z tohoto důvodu uvádím kdomě údajů o autorství také odkaz na originál, který vždy naleznete v závorce za fotografií. Texty i web jsou výsledkem opravdu dlouhého úsilí. Pokud chcete, knihu pošlete přátelům, vytiskněte si ji, nebo ji použijte klidně jako citaci či zdroj pro seminární práci. Pro další účely je však nutné mé svolení. Moc vám děkuji za pochopení. Kniha bude v budoucnu dále rozšiřována. Děkuji Vám za stažení ebooku a pevně doufám, že si jeho čtení užijete alespoň stejně tak, jako já jeho psaní. Uvítám jakoukoliv zpětnou vazbu či připomínku.

S pozdravem, Ing. arch. Lukáš Dudek [email protected]

poslední úpravy ke dni: 1.12.2014 verze: 1.00

Obsah

Muzeum Maxxi, Řím (2010)

Zaha Hadid

Vila nad vodopádem, Pensylvánie (1937)

Frank Lloyd Wright

Notre-Dame du Haut, Ronchamp (1955)

Le Corbusier

Seagram Building, New York (1958)

L. Mies van der Rohe

Jay Pritzker Pavilon, Chicago (2004)

Frank O. Gehry

Swiss Re Tower (Gherkin), Londýn (2003)

Lord Norman Foster

Robie House, Chicago (1909)

Frank Lloyd Wright

Sagrada Familia, Barcelona

Antoni Gaudí

Farnsworth House, Plano (1951)

L. Mies van der Rohe

Hearst Tower, New York (2006)

Lord Norman Foster

Vila Tugendhat, Brno (1930)

L. Mies van der Rohe

Tančící dům, Praha (1996)

Vlado Milunič, F. Gehry

Unité d´Habitation, Marseille (1952)

Le Corbusier

Guggenheimovo muzeum, New York (1959)

Frank Lloyd Wright

Vila Savoye, Poissy (1931)

Le Corbusier

Pavilon Barcelona, Barcelona (1929,1986)

L. Mies van der Rohe

Skokanský můstek Bergisel, Innsbruck (2003)

Zaha Hadid

Centre Georges Pompidou, Paříž (1977)

R. Piano, R. Rogers

Opera House, Sydney (1973)

Jorn Utzon

Guggenheimovo muzeum, Bilbao (1997)

Frank O. Gehry

Academy of Sciences, San Francisco (2008)

Renzo Piano

Turning Torso, Malmö (2005)

Santiago Calatrava

MAXXI – Muzeum umění 21. století Zaha Hadid (2010)

Autor fotografie: hillman54, flickr.com (link)

Muzeum MAXXI je projekt, který se realizoval přes 10 dlouhých let. Přežil nejrůznější politické a ekonomické krize, 4 různé ministry kultury, škrty v rozpočtech a také pozastavování výstavby. Výsledkem dlouhého úsilí je futuristický plovoucí prostor, který je citlivě včleněn do území bývalých kasáren římské čtvrti Flaminio a dodává celému prostředí novou vitalitu. Funkce MAXXI se skládá ze dvou institucí – MAXXI Arte a MAXXI Architecture. Jedná se o víceúčelovou budovu umění a kultury, která zahrnuje také sál, knihovnu, knihkupectví, kavárnu, multimediální knihovnu, prostory pro dočasné výstavby či místa pro studium a volný čas. Hlavní náplní stavby je však centrum pro výstavu moderního umění.

Kontext Výstavba muzea vyvolala ve veřejnosti celou řadu otázek. Nejpodstatnější z nich byla, zda jsou moderní organické tvary a měkké křivky vhodné do statického města s bohatou historií, jako je Řím. Horizontální charakter muzea však skvěle zapadá do prostředí bývalých kasáren a to nejen citlivě zvoleným měřítkem, ale také tvarovým řešením, které koresponduje s protáhlým tvarem místní zástavby. Z okolních ulic muzeum doplňuje uliční řadu a svým tvarem postupně přechází do oblého nároží. Vyvrcholením celé kompozice vlnitých forem je 20 metrů dlouhý a 45 metrů široký převis nad hlavním vchodem, který svým obrovským oknem vytváří dialog mezi novým a starým. Pozemky muzea původně sloužili automobilové továrně a později jako ubytovny pro vojáky. V roce 2003 je Ministerstvo Obrany v Itálii uvolnilo pro stavbu muzea. Z celkových 29 000 m2 je 21 000 zastavěno. Zbylá plocha je využita pro komunikaci a zahradu, ve které leží 24 metrů dlouhá lidská kostra s nosem Pinocchia. V blízkosti stavby protéká řeka Fiume Tévere a asi 400m východně se nachází Olympic Village a Music Palace (Renzo Piano). Forma Zaha Hadid uchopila koncept muzea zcela odlišným způsobem. Hlavní myšlenkou bylo opustit zažitý archetyp muzea jako jeden objekt. MAXXI, to je série budov, které svou vnitřní strukturou připomínají město. Klíčovými prvky tu nejsou body, ale toky a proudění. Celý komplex působí, jako živoucí organismus, který využívá rozsáhlá vnitřní schodiště a můstky jako důležité dopravní tepny. Ty mezi sebou provokativně spojují jednotlivé programy z oblastí umění a architektury a vytváří tak jedinečný souvislý vzorek. Fluidní prostor také posilují nejrůznější statické formy, které jsou zdánlivě nahodile rozmístěny v interiéru. Tyto objemy usměrňují tok lidí v prostoru a zároveň skrývají nezbytné technické zázemí. Vnější prostor je utvářen betonovými stěnami, které s výjimkou horního převisu neobsahují téměř žádná svislá okno. Stavba tak zvenčí působí jako mohutný kompaktní celek, který je lokálně podpírán sériemi subtilních ocelových sloupů. Muzeum je z větší části osvětleno skrze prosklenou střechu. Množství světla

redukují složité střešní panely, které kromě filtračních zařízení obsahují také integrované žaluzie a zdroje umělého světla. Jednotlivé panely jsou upevněny mezi úzké ocelové rámy, které dále redukují průnik světla svou výškou. Rámy také zdůrazňují zakřivení prostoru a propisují ho do interiéru formou úzkých linií. Navzdory složitosti vnitřního prostoru je barevnost muzea redukována na odstíny bílé, šedé a černé. Pohledový beton spolu se sklem a ocelí poskytují prostoru neutralitu, která má zdůraznit vystavovaná díla a přenést je do popředí. Celé muzeum je protkáno systémem můstků a schodišť, které svou formou umocňují dynamiku v interiéru. Tyto komunikační prvky jsou tvořeny plným ocelovým zábradlím a jsou zdůrazněny černou barvou. Spodní strana podest a schodišťových stupňů je využita k umístění plošných a liniových zdrojů světla. Zajímavým detailem je umístění zdroje světla také mezi styk zdi a zábradlí. Můstek, či schodiště pak působí lehce a dojmem, že se vznáší. Muzeum MAXXI nabízí úžasné prostorové souvislosti. I sebemenší detail je v souladu s celkem. Vše se však odehrává pouze na úkor formy, nikoliv prostorové čitelnosti. Návštěvníci jsou tak nuceni celé muzeum prozkoumávat, podobně jako jedno z italských měst. Ocenění V roce 2010 získalo muzeum MAXXI od Zahy Hadid Stirlingovu cenu za architekturu, kterou uděluje královský institut britských architektů (RIBA). Oceňují se stavby kdekoliv v rámci Evropské Unie. Oceňují se budovy postavené, nebo navržené ve velké Británii. Více na: www.archizone.cz/zaha-hadid/maxxi-muzeum-umeni-21-stoleti.php

zpět na obsah

Vila nad vodopádem Frank Lloyd Wright (1937)

Autor fotografie: Paul Simpson, flickr.com (link)

Vila nad vodopádem je prakticky nejznámější obytnou stavbou světa. Kromě architektonických učebnic je často zmiňovanou položkou mnoha internetových magazínů s působivými titulky, jako například 28 Places To See Before You Die nebo Top Ten World Architecture . Fallingwater také patří mezi první stavby, se kterými novopečení studenti architektury přijdou do styku. Snad i to bylo důvodem mého velkého očekávání, když jsem se řítil po Mill Run Road a už za několik málo okamžiků měl spatřit tento tolik obdivovaný symbol organické architektury.

Funkce Fallingwater sloužil v letech 1937 - 1963 jako rodinný dům pro Kaufmannovi. V roce 1963 jej Edgar J. Kaufmann mladší daroval Western Pennsylvania Conservancy. Jeho přáním bylo, aby kromě jeho rodiny poznala krásy domu také široká veřejnost. Kaufmann také zdůraznil, že si nepřeje z domu vytvořit muzeum, ale chce jej ponechat v původní podobě. Z tohoto důvodu byly zachovány osobní věci, nábytek i výzdoba. Dům si ročně prohlédne až 150 tisíc návštěvníků z celého světa. Kontext Vila nad vodopádem se nachází asi 70km jihovýchodně od Pittsburghu ve venkovské Pensylvánii uprostřed lesů. E. J. Kaufmann starší zde vlastnil přes 1900 akrů pozemku poblíž říčky Bear Run, které si oblíbil zejména díky místům, která přechází v kaskádu šestimetrových vodopádů. Nejznámější částí vily nad vodopádem je hlavní dům, který je přístupný z příjezdové cesty a mostu. Za hlavním domem se nachází garáž, ubytování pro služebnictvo a dům pro hosty s bazénem. Tato část vily byla dokončena o dva roky později ve stejně velkorysém duchu. Historie Edgar J. Kaufmann byl úspěšný podnikatel v Pittsburghu a jedním ze zakladatelů Kaufmann´s Department Store. Jeho syn studoval architekturu na Wrightově škole v Taliesin. Kaufmannovi spolu s rozsáhlými pozemky vlastnili také dřevěnou chatu, která sloužila jako jejich letní sídlo. Když se stav sídla zhoršil, kontaktoval pan Kaufmann učitele svého syna – Franka Lloyda Wrighta, aby jim navrhl nové. V listopadu roku 1934 Wright navštívil místo stavby a nechal pečlivě zaměřit topografii terénu, včetně všech balvanů a stromů. Poté se znovu přesunul do Taliesin. Přibližně 9 měsíců po návštěvě pozemků zavolal pan Kaufmann Wrightovi a chtěl vidět plány celého projektu. Wright ještě neměl vypracováno vůbec nic, řekl však svému klientovi, že plány jsou již hotové a že se na ně může přijet podívat. Wright poté usedl za stůl a před zraky svých učňů nakreslil plány za 2 hodiny. Tak dlouho totiž trvala cesta pana Kaufmanna z Milwaukee

do Taliesin. Kaufmann si po příjezdu uvědomil, že Wright má v úmyslu stavět dům nad vodopády, kdežto jeho představa byla se na vodopády spíše dívat. Wright však svého klienta přesvědčil, že být součástí vodopádů je lepší, než jakýkoliv výhled na světě. V říjnu roku 1935 byly připraveny předběžné plány a odhadnuty náklady. V prosinci téhož roku byl znovu otevřen skalní lom na západ od místa stavby, projekt poté převzal Wrightův učeň Robert Mosher a Wright stavbu dále jen navštěvoval. Forma Vila nad vodopádem je proslulá díky své integraci do okolní přírody. Budova roste zevnitř směrem ven. Na každém ze tří pater lze nalézt rozsáhlé terasy, které se asymetricky rozpínají do všech směrů a zároveň vilu horizontálně rozčleňují. Krémová barva fasády kontrastuje se svým okolím v každém ročním období. Nejdůležitějším prvkem domu je však vodopád, po kterém vila získala své jméno. Nejde však pouze o estetiku, nedílnou součástí vodopádů je také zvuk, který je slyšet skrze otevřená okna v každé místnosti. Vodopád má však ještě jednu důležitou funkci, je totiž zdrojem pitné vody. Wright proto navrhl z obývacího pokoje schodiště, po kterém je možno sejít a nabrat si pitnou vodu přímo u vodopádu. Teplota vody je však pouhých pár stupňů a proto se musí dohřát ve speciální otočné konvici přímo nad krbem. Dům je vytvořen ze čtyř základních materiálů - kamene, betonu, skla a oceli. V interiéru výrazně převládá kámen, který je využit zejména na podlahu a stěny. Oba prvky však nesou jiný způsob opracování. Zdi jsou vytvořeny z přesně opracovaných, pravoúhlých a různě velkých přečnívajících kamenů, podlahy jsou tvořeny plochými a nerovnými kameny, které jsou vyleštěny voskem. Při správném dopadu slunce tak připomínají zvlněnou vodní hladinu. Wright byl mnohdy perfekcionista pokud šlo o vzhled, funkce tak někdy ustupovala až na druhé místo. Tomu odpovídá i nábytek uvnitř domu. Po bližším prozkoumání zjistíte, že všechny skříně a pohovky jsou zavěšeny na zdi a nemají jedinou spodní podporu. Jsou tu i další detaily, kde forma zvítězila na úkor funkce, do obývacího pokoje Wright navrhl židle s půlkruhovou opěrkou,

nicméně jak Kaufmannovi brzy zjistili, byly značně nepohodlné a kvůli nerovné podlaze se viklaly. Tyto židle tak byly brzy nahrazeny praktičtějšími trojnožkami, které se využívají například v Italských horách a jsou vhodné pro nerovný povrch. Jediným důkazem špatného návrhu je originál židle umístěný v pokoji pro hosta. Byly tu však i další názorové neshody. Wright například odmítal umístit žaluzie do pokoje pro hosta a to i přes narušení soukromí z okolních teras. Paní Kaufmannová však na žaluziích trvala a tak je pokoj pro hosta jedinou místností v domě, který je má. Pomyslnou třešničkou na dortu byly síťky proti hmyzu, které Wright důsledně odmítal. Kaufmannovi to bez nich uprostřed lesa vydrželi pouze jediný rok. Z těchto úsměvných detailů se může zdát, že Wright zásadním způsobem upřednostňoval vzhled na úkor použitelnosti. Ve vnitřní dispozici však překvapivě nalezneme principy, které jsou platné i v současnosti a jsou tu také detaily, které zaujmou svým technickým řešením, jako jsou přiznané spáry, které odvádějí vlhkost ze skály nebo venkovní bazén vedle domu pro hosty, který je napájen z místních pramenů. Vždycky jsem měl dojem, že Fallingwater je trochu přeceňován. Když jsem odjížděl z Pensylvánie, poznal jsem že jsem se mýlil. Koneckonců vidět na vlastní oči kvalitní architekturu, odvážné využití betonu, téměř nedotčenou přírodu a zároveň opravdový a fungující domov.. najednou máte pocit, že jste na místě, kde neexistují kompromisy. Více na: www.archizone.cz/frank-lloyd-wright/fallingwater-vila-nad-vodopadem.php

zpět na obsah

Notre-Dame du Haut Le Corbusier (1955)

Autor fotografie: Rory Hyde, flickr.com (link)

Kaple v Ronchamp je dnes považována za jednu z nejdůležitějších náboženských staveb 20. století a zároveň je jednou z nejobdivovanějších staveb, kterou Le Corbusier navrhl. Na posvátném poutním místě vrcholu kopce Boulermont se Corbusier odklonil od svých vlastních pravidel tvorby architektury a postavil něco naprosto nečekaného. Historie V roce 1950 přijal Le Corbusier žádost od arcibiskupa Besanconu na výstavbu nové kaple, která měla nahradit původní kapli pro Pannu Marii, která byla zničena během 2. světové války. Corbusier byl známý díky svému kolektivnímu bydlení, kterým řešil situaci vzniklou po válce, zde byl však postaven před

návrh sakrální stavby. První kontakty neprobíhaly příliš vřele, Corbusier se totiž prohlásil za ateistu. Později však dostal volnou ruku, aby tvořil, jak uzná za vhodné. Kaple byla dokončena a vysvěcena v červnu roku 1955, po pěti letech nepřetržitých problémů a kritiky. Kontext Notre-Dame du Haut stojí na kopci Boulérmont, nad městečkem Ronchamp, několik kilometrů od Belfortu. Hlavní ulice městečka Ronchamp - Rue Le Corbusier je pojmenována po slavném tvůrci. Město bylo vždy místem bohoslužeb, nachází se zde pohanské chrámy, kostely a kaple. Poloha kaple bývá často přirovnávána ke slavné Akropolis. Je tomu zejména díky převýšení, které musíte vytoupat, abyste spatřili kapli na vrcholku. Boulérmont je také výraznou krajinou dominantou s nádherným výhledem na pohoří Jura na jihu. V blízkosti kaple se nachází malá zvonice, pozorovatelna ve tvaru pyramidy, ubytování pro řádové sestry a nově zbudované návštěvnické centrum s ubytováním od Renza Piana. Vedle kaple je také velká zatravněná plocha, určená pro venkovní bohoslužby. Forma Silné okolí donutilo Corbusiera zapomenout na své zásady, které v architektuře uplatňoval. Musel respektovat sílu genia loci místa a jeho okolí. Corbusier tak pro svůj návrh využil trosky původní kaple. Notre-Dame du Haut je tak vybudována na základech původní kaple Panny Marie a využívá její stavební kameny jako plnivo pro nové zdi. Kaple překvapuje svými rozměry, pouhých 13 x 25m. Zakřivené zdi a tvar střechy však zdánlivě zvětšují měřítko stavby. Tmavá střecha, připomínající loď spočívá na bílé podnoži ze silných zdí. Corbusier se při návrhu střechy inspiroval krabí skořápkou, skládá se ze dvou betonových membrán, jejichž dutý prostor je vyplněn soustavou nosníků. Vodotěsnosti střechy je dosaženo vestavěnou hliníkovou krytinou. Zatímco střecha je tvořena hrubým pohledovým betonem šedé barvy, kamenné zdi kaple jsou nastříkané maltou a natřené bíle. Mezi střechou a zdmi je na východní a jižní straně několik desítek centimetrů vysoká mezera, která ještě více opticky odděluje rozdílné materiály

obou konstrukcí a odhaluje nosný systém sloupů uvnitř zdí. Součástí kompozice kaple jsou tři zděné věže, zakončené betonovou kopulí. Každá věž je otočena na jinou stranu a získává tak světlo vertikálním otvorem ve štítu. Komnaty pod věžemi tak získávají rozptýlené denní světlo v rozdílnou denní dobu. Světlo, dopadající shora je silný náboženský motiv. Největším architektonickým skvostem celé kaple je však jižní stěna, která je architekturou sama o sobě. Corbusier strávil jejím vývojem celé měsíce a vymyslel stěnu, která začíná u vchodu s tloušťkou 3 metry a postupně se zužuje na necelých půl metru a stáčí se směrem na jihovýchod. Během této cesty výška stěny postupně graduje a dosahuje dvojnásobné hodnoty. Z exteriéru je zeď posetá drobnými otvory, které kontrastují s hmotnou povahou zdi. Z interiéru se však otvory rozšiřují a vyplňují prostor měkkým a rozptýleným světlem. Ozdobou jsou detaily skla s nápisy a mozaikou v typických barvách Le Corbusiera – tedy červené, zelené, modré a žluté. Okna jsou rozestavěna tak, aby utvářela souhvězdí vah a havrana. Interiér je dynamická hra křivek a tvarů. Podlaha respektuje původní tvar kopce a svažuje se směrem k oltáři. Kromě hlavního prostoru se uvnitř nachází 2 menší kaple, zákristie a malá kancelář. Prosté lavice jsou vytvořeny z afrického dřeva a na vstupních dveřích se nachází Corbusierovy malby. Západně od kaple se nachází zvonice, tvořená jednoduchým ocelovým rámem, na kterém jsou zavěšeny 3 zvony. Na severovýchodě se nachází schodišťová pyramida, která zároveň slouží jako pozorovatelna a je stejně, jako kaple postavena z původních kamenů kostela Panny Marie. Na jihovýchodě poblíž příchodové cesty se nachází obdélníková stavba, která poskytuje zázemí pro řádové sestry.Tuto stavbu také navrhl Le Corbusier v roce 1953 a dokončil ji v roce 1959. Ve sváteční dny však kostel navštíví tisíce lidí denně. Corbusier proto navrhl kazatelnu a oltář i v exteriéru. V těchto frekventovaných dnech je tak možné konat bohoslužbu venku. Zajímavým detailem je dřevěná socha Panny Marie, která byla zachráněna z trosek původního kostela a byla umístěna do speciální skleněné vitríny ve zdi s otočným podstavcem. Socha je tak vždy otočena tváří

k lidem. Dostavba od Renza Piana Po dostavění kaple vyvstala otázka, jak přijímat více lidí. Corbusier silně nesouhlasil s komerčním náboženstvím a chtěl, aby si kaple v Ronchamp zachovala svou odlehlost. Teprve až v roce 2006 začíná Renzo Piano navrhovat návštěvnické centrum a ubytování pro řádové sestry. Z návrhu je vidět snaha dostavbu co nejvíce zneviditelnit, aby nenarušovala posvátný horizont kaple. Piano svou stavbu umisťuje pod zem a schovává pod stromy. Uvnitř dostavby se nachází ubytování pro 12 jeptišek, další kaple, recepce, konferenční centrum a několik pokojů pro návštěvníky, kteří hledají duchovní útočiště. Z materiálů převládá hladký pohledový beton a jednoduché barvy v odstínech červené a oranžové v interiéru, které vzdáleně připomínají a uctívají práci Le Corbusiera. Více na: www.archizone.cz/le-corbusier/notre-dame-du-haut-ronchamp.php

zpět na obsah

Seagram Building Ludwig Mies van der Rohe (1958)

Autor fotografie: Christian Newton, flickr.com (link)

Nenápadný mrakodrap v srdci Manhattanu se dnes od svého okolí příliš neliší. V době dokončení byl však Seagram Building převratnou stavbou, která výrazně ovlivnila vzhled mrakodrapů po několik následujících dekád. Časopis The New York Times ji dokonce označil jako nejdůležitější budovu tisíciletí. Seagram Building však dovede překvapit i dnes po více než 60 letech od dob realizace. Funkce Mrakodrap byl navržen pro kanadskou společnost Josph E. Seagram´s and Sons, která obchodovala s lihovinami. Celková podlahová plocha kanceláří je přibližně 60 tisíc metrů čtverečních. Budovu v současnosti vlastní RFR Realty, společnost spravující portfolio luxusních komerčních nemovitostí. Uvnitř Seagram Building se nachází restaurace The Four Seasons, která existuje již od roku 1959 zachována ve své původní podobě.

Kontext Seagram Building se nachází v centru Manhattanu mezi 52. a 53. ulicí na 375 Park Avenue. Mrakodrap vystupuje z pravidelné mřížky bloků a využívá pouhých 40% parcely. Může se to zdát jako drobný detail, nicméně objem budov a jejich umístění má obrovský vliv na osvětlení ulic a obyvatele New Yorku. V husté zástavbě je prakticky nemožné si budovy lépe prohlédnout pohledem vzhůru či obdivovat jejich detaily. Drobné náměstí vytváří odstup od dopravy. V odpočinkové zóně je možné se nadechnout uprostřed rušné metropole. Mrakodrap ustupuje 25 a 10 metrů směrem od uličních řad a v uvolněném prostoru vytváří žulové náměstí s dvěma vodními plochami a stromořadím. Nejsou tu žádné formální plochy pro sezení, pouze drobná žulová zídka podél severní a jižní stěny. K mrakodrapu jsou přičleněna dvě nižší boční křídla s deseti a čtyřmi podlažími. Historie Budova byla dokončena v roce 1959. Kromě dvojice architektů Ludwiga Miese van der Rohe a Philipa Johnsona sehrála při koordinaci projektu významnou roli dcera ředitele Phyllis Lambert, která měla velký vliv na svého otce a tím i na konečný vzhled díla. V roce 1980 byla budova prodána penzijnímu fondu v oblasti nemovitostí Teachers Insurance and Annuity Association of America. Od roku 1989 je Seagram Building architektonickou památkou. Forma "V průběhu výstavby mrakodrapy odhalují úžasné prostorové souvislosti. Pouze tehdy vnímáme síť ocelových konstrukcí působivě. Když jsou postaveny obvodové stěny je konstrukční systém, základ všech uměleckých návrhů, ukryt za zmatkem nesmyslných a banálních forem. Místo toho, abychom se pokoušeli řešit staré problémy starými formami, měli bychom z podstaty nových problémů vytvářet nové formy.

Nové konstrukční principy můžeme nejzřetelněji vidět, když namísto vnějších zdí využijeme sklo, což je u skeletových staveb možné, protože vnější stěny nenesou žádné zatížení. Použití skla vyžaduje nová řešení." Zdroj: Ludwig Mies van der Rohe from Martin Pawley, introduction and notes. Library of Contemporary Architects.

V roce 1950 se mrakodrapy stavěli jinak, než jak je známe dnes. Většina z nich měla dekorovanou fasádu, zatíženou falešným ornamentem. Mies van der Rohe se při výstavbě Seagram Building rozhodl pro upřímnější výraz a ornament nahradil samotnou konstrukcí, která vůči pozorovateli působí esteticky lépe a mnohem upřímněji. Architekt měl v plánu odhalit konstrukční systém skrze prosklenou fasádu. Požární předpisy však byly neúprosné a všechny ocelové konstrukce museli být obaleny nehořlavým materiálem. Pro tyto účely se nejlépe hodil beton, který však ocel opticky zakrýval. Z tohoto důvodu se Mies van der Rohe rozhodl konstrukci ukázat na fasádě. Podobně jako u své předchozí realizace Lake Shore Drive Apartments využil I profily, které rozmístil formou vertikál. Místo oceli architekt využívá poměrně netypický materiál - bronz. Na profily a dekorace bylo využito 1500 tun bronzu a budova se s celkovou cenou 41 milionů dolarů stala krátce po dokončení nejdražší na světě. Mies van der Rohe na mrakodrapu vůbec poprvé využívá okna s výškou přes celé podlaží. Tak velká úroveň prosklení vyžadovala opatření proti přehřívání interiéru vlivem slunce. Architekt navrhuje zatmavená skla spolu s vnitřními žaluziemi. I zde se projevuje tendence mezinárodního stylu dát fasádě jednotný vzhled. Aby rozdílná nastavení zaměstnanců společnosti nevyvolávala chaos, byly žaluzie omezeny pouze na 3 výškové polohy - otevřené, s poloviční výškou a uzavřené. Mimochodem fasáda má nejhorší energetické hodnocení z celého New Yorku. Energy rating 3/100 je skutečně mizerný. Interiéry a kancelářské prostory navrhl architekt Philip Johnson. Vnitřní výzdoba je provedena z travertinu a mramoru. Uplatňují se nadčasové principy prolínání interiéru a exteriéru.

Urbanismus Přímým důsledkem výstavby mrakodrapů jsou vržené stíny, které zhoršují životní úroveň obyvatel města. V roce 1916 vznikl zónový zákon, který na každém bloku, nebo pozemku vymezuje imaginární obal, který je zároveň maximální obálkou budovy. Mrakodrapy musí po určité výšce ustoupit z půdorysné plochy, aby se plocha vrženého stínu minimalizovala. Věž může do neomezené výšky zabírat pouze 25% půdorysu. Zónový zákon je důsledkem samotného Manhattanu, jehož plocha je omezená a počet bloků je tak jednou pro vždy dán. Prostor je tu omezenou komoditou a je důležité aby byl maximálně a efektivně využit. Seagram Building s výraznými odstupy vybočuje z řady. Mies van der Rohe se distancoval od městské struktury a ekonomie staveb mrakodrapů. Veřejně prospěšným gestem mohl mrakodrap překročit zónování až do výšky 157 metrů. Mrakodrap dokonce přispěl k úpravě stavebního zákona, který začal výstavbu podobných domů podporovat tím, že zavedl vyšší zdanění dolních podlaží. Více na: www.archizone.cz/ludwig-mies-van-der-rohe/seagram-building.php

zpět na obsah

Jay Pritzker pavilon Frank O. Gehry (2004)

Autor fotografie: (vincent desjardins), flickr.com (link)

Jay Pritzker Pavilon je dějištěm koncertů pod širým nebem, které neodmyslitelně patří k atmosféře Chicaga. Organická forma pavilonu se otevírá směrem k rozsáhlé travnaté ploše a vyvolává pocit exploze. Celý komplex dokáže pojmout až 11000 diváků a pomocí speciálních technologií je dosaženo výborné akustiky i ve venkovním prostředí. Funkce Pavilon slouží pro konání tradičních festivalů klasické hudby Grant Park Music Festival či dalších významných uměleckých událostí. Objekt nabízí 4000 pevných sedadel a dalších 7000 návštěvníků může sledovat scénu z přilehlého trávníku.

Kontext Millennium Park je vyjímečným místem sám o sobě. Na ploše 100 000 m2 se nachází nespočet zajímavých archtitektonických a uměleckých děl. Mezi nejznámější patří Cloud Gate, 11 metrů vysoká plastika ve tvaru fazole pokryta nerezovou ocelí, která funguje jako prostorové zrcadlo. Crown Fountain skleněné fontány s videoprojekcí, elegantní most pro pěší od Franka Gehryho, díla z atelieru Renza Piana nebo přilehlé parky a zahrady s menšími exponáty. Millennium Park si získal uznání kritiky za svou přístupnost široké veřejnosti a v tomto ohledu se řadí mezi nejlepší na světě. Jay Pritzker Pavilon je srdcem parku. K extravagantním organickým tvarům podie je přidružena rozsáhlá travnatá plocha - Great Lawn, která je zastřešena soustavou zakřivených ocelových nosníků. Návštěvníci pavilonu se mohou zaposlouchat do některého z koncertů a v sedě na trávníku, obklopeni stromy a siluetami mrakodrapů alespoň na chvíli zapomenout na strasti velkoměsta. Historie Chicago je městem mnoha významných realizací Ludwiga Miese van der Rohe. Právě díky této architektonické ikoně měl zpočátku Gehry v úmyslu svůj osobitý styl trochu krotit a více se podřídit racionálním tvarům. Jeho první návrh byl však odmítnut, nezaujal Pritzkerovu rodinu, která měla na výstavbu přispět částkou 15 milionů dolarů, proto svůj návrh přepracoval do dnešní podoby. Gehry je koneckonců známý tím, že vytváří architekturu, která přitahuje návštěvníky z celého světa a jeho osobitý styl je faktor, kterého si investoři i lidé nejvíce žádají. Pavilon je pojmenován po známém podnikateli Jayi Arthuru Priztkerovi, který vlastnil široké portfolio průmyslových podniků či řetězec hotelu Hyatt a je zakladatelem Pritzkerovy ceny za architekturu (1979). Díky postupnému získávání dalších dotací se rozsah projektu rostl. V blízkosti pavilonu Gehry navrhl elegantní ocelovou lávku BP bridge, která spojuje Millennium Park s Maggie Daley Park a funguje jako podélná akustická bariéra přilehlého trávníku v blízkosti rušné komunikace S Columbus Dr.

V Millennium Parku platí historické výškové omezení budov, proto je Jay Pritzker Pavilon klasifikován jako umělecké dílo. Výstavba probíhala mezi lety 1999 a 2004. Forma Pavilon je rozdělen do dvou úrovní. Fixní část se skládá z organicky pojaté konstrukce z hliníkových plátů s vnější vrstvou z nerezové oceli. V betonovém zářezu je místo pro 4000 diváků. Stage je připojena ka síti propojených ocelových trubek, které zastřešují přidruženou travnatou plochu. Tato pružná část o rozloze 8800 čtverečních metrů pojme dalších 7000 návštěvníků. Celá konstrukce pavilonu je sestavena z 697 panelů s plochou od 0,56 do 28 m2, přičemž nejtěžší váží přes 9 tun a mají tloušťku až 36cm. Celý projekt byl vytvořen v programu CATIA s maximální přesností a tolerancí pouhých 3mm. V zimě může být podium uzavřeno speciálními skleněnými dveřmi. Zázemí pro diváky je umístěno pod terénem s vchody na bočních stranách betonového zářezu. Na přilehlé travnaté promenádě Gehry využívá soustavu ocelových trubkových rámů s rozponem až 91 metrů, které vytváří parabolickou mřížku. Každý ze zakřivených nosníků je na konci podepřen mohutným pilířem s kruhovým průřezem. Prakticky jedinou funkcí celé konstrukce je zajištění akustiky. Přibližně o 3 miliony dolarů levnější variantou by bylo umístit zvukový systém na sloupy, nicméně Gehry se rozhodl pro dražší konstrukci, která by byla více v souladu s architekturou pavilonu. Ve venkovním prostředí bylo nutné udržet přijatelnou kvalitu zvuku a to podél rušné dopravní tepny a na vzdálenost až 200 metrů. Na kovový rám jsou tak zavěšeny další reproduktory spolu s technologií Lares, která napodobuje pevný povrch pomocí vln. Ocelová konstrukce je tak pokryta neviditelným štítem, od kterého se zvukové vlny odráží podobně jako od pevných zdí uvnitř sálu. Tato technologie byla využita v mnoha světových halách, zde však byla poprvé úspěšně převedena do venkovní podoby. Akustika se tak ve srovnání s venkovními stavbami řadí mezi nejlepší na světě

Stavba je kritiky i veřejností hodnocena ve většině případů kladně. Jay Pritzker pavilon je právem označován jako vrcholné dílo Millennium parku. Je tu však i pár vad na kráse, zejména pak orientace fasády pouze jedním směrem, což při pohledu z Randolph Street odhaluje masivní nosné konstrukce. V Chicagu jsem strávil 4 dny. Každý den jsem se alespoň na chvíli vracel do Millennium Parku, prohlédnout si Cloud Gate, či poslechnout koncert v pavilonu. Atmosféra je pokaždé jiná a neopakovatelná. Koncerty jsou zdarma pro širokou veřejnost a vzhledem k přísné americké legislativě je možné v areálu během koncertu konzumovat alkohol. Mě se poštěstilo a po dlouhých měsících strávených v USA jsem narazil i na českou Plzeň :-). Více na: www.archizone.cz/frank-gehry/jay-pritzker-pavilion.php

zpět na obsah

Swiss Re Tower (Gherkin) Lord Norman Foster (2003)

Autor fotografie: Matt Brown, flickr.com (link)

Pro Londýn má podobnou symboliku, jako Eiffelovka pro Paříž. 180ti metrové dominantě města jen málokdo řekne jinak, než okurka. Pod netradičním pláštěm budovy se však ukrývají zajímavá řešení a jednoduché technologie, díky kterým je Swiss Re Tower až o 50% úspornější, než jiné stavby o podobném objemu a zároveň prvním zeleným mrakodrapem v Londýně. Okurka nabízí téměř 48 tisíc metrů čtverčních kancelářských ploch. V posledních patrech je umístěna luxusní restaurace, bar a soukromé jídelny pro zaměstnance. Původním vlastníkem byla švýcarská pojišťovna Swiss Reinsurance Company, která v roce 2007 budovu prodala IVG Immobilien a Evans Randall. Kapacita budovy je až 4000 zaměstnanců.

Kontext Swiss Re Tower se nachází na malé čvercové parcele v ulici St. Mary Axe 30 v samotném srdci města. Užší základna a kruhový půdorys uvolnili prostor pro malé náměstí s odpočinkovou zónou pro pěší. Vzniklé náměstíčko nabízí příjemné odstupy od blokové zástavby, nicméně tu chybí velkorysejší pojetí parteru, které by bylo více adekvátní k jedné z Londýnských dominant. Historie Swiss Re Tower stojí na místě původní baltické burzy, která byla v roce 1992 silně poškozena výbuchem bomby. Celý incident měla na svědomí Irská republikánská armáda, která bombu nastražila do auta a nechala ji vybuchnout v úzké uličce. Budova burzy byla poškozena tak vážně, že nemohla být obnovena a pozemek o 3 roky později kupuje společnost Trafalgar House, která v roce 1996 publikuje plány na výstavbu 386 metrů vysoké stavby se 140 tisíci čtverečními metry kancelářských ploch, obchodů a restaurací. Celý projekt byl nakonec zavržen, protože byl zcela mimo měřítko Londýnské zástavby a narušoval leteckou dopravu z letiště Heathrow. Norman Foster plán přepracoval a vytvořil jeho zmenšenou verzi, která byla schválena. Výstavba začala v roce 2001 a neobešla se bez silné kritiky. Veřejnost vyčítala Swiss Re Tower, že ničí panorama a znehodnocuje výhled na nejkrásnější části Londýna. Svým tvarem byla také budova odsouzena k nejrůznějším posměškům a další pochybnosti vyvolaly teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku. Co však začalo poměrně tvrdou kritikou se postupně proměnilo v sympatie a podporu veřejnosti. Swiss Re Tower byla dokončena v roce 2003 a otevřena v dubnu následujícího roku. Konstrukce Tvar vnější obálky je z velké míry odvozen z nutností lokality. Swiss Re Tower se nachází v oblasti silných větrů a zaoblený tvar výborně odolává proudění a turbolencím. Průměr mrakodrapu se navíc po výšce mění. Základna budovy má průměr 49 metrů a tato hodnota stoupá až do 16. patra na limitních 56,5 metru a poté směrem k vrcholu mrakodrapu klesá na pouhých 26,5 metru ve 40. podlaží.

Aby byl interiér chráněn proti přehřívání, byla navržena zdvojená skleněná konstrukce, která přirozeným komínovým efektem napomáhá chlazení. Funkci komínového efektu podporuje 6 velkých trojúhelníkových šachet, které prostupují napříč celým mrakodrapem od paty až po vrchol. Zde je na místě zmínit, že klimatizace a vnitřní osvětlení patří mezi nejdražší provozní položky administrativních budov. Komínový efekt funguje prakticky bez další mechanizace a díky prosklenému plášti je v kontaktu s přirozeným světlem 97% vnitřních prostor, což výrazně přispívá k úsporám elektrické energie. Trojúhelníkové komíny mají hned několik dalších důležitých funkcí. Kromě větrání slouží jako atria a místa pro setkávání zaměstnanců. Díky svému tvaru také rozdělují poměrně nepraktický kruhový půdorys na téměř obdélníkové segmenty a zároveň umožňují hlubší průnik světla do interiéru. Každý segment tak využívá přirozené denní světlo ze 3 stran. Jednotlivá patra budovy jsou vůči sobě o 5 stupňů pootočena a to dává komínům charakteristický tvar šroubovice, který je zdůrazněn tmavě modrým prosklením na fasádě. Nosný systém se skládá z centrálního kruhového jádra a sítě propojených ocelových nosníků ve tvaru V, které přesahují vždy přes 2 patra. Mřížka fasády je složena z 5500 trojúhelníkových prosklených panelů. Všechny panely jsou rovné s výjimkou zakřivené skleněné kopule na vrcholu mrakodrapu. Plášť budovy byl také důkladně testován na průsak vody při silném dešti a větru. Zajímavosti Výtahy umožňují přepravu 378 lidí najednou. Nicméně do luxusní restaurace či baru na vrcholu mrakodrapu je nutné absolvovat hned 2 cesty. Výtah jezdí pouze do 34. patra a je nutné si přestoupit do speciálního výtahu tlačeného ze spodu. Okurka je v současnosti 10. nejvyšší mrakodrap v Londýně (Tallest buildings and structures in London). Nejvyšší je 306 metrů vysoký The Shard od Renza Piana.

Swiss Re Tower předcházely dva další Fosterovy návrhy. Prvním byla budova Hong Kong and Shanghai Banking Corporation v Číně (1986) a druhým Commerzbank v Německém Frankfurtu (1997). Obě realizace jsou okurce velmi blízko svým přístupem k ekologii a využití technologií. Více na: www.archizone.cz/lord-norman-foster/swiss-re-tower.php

zpět na obsah

Robie House Frank Lloyd Wright (1909)

Autor fotografie: Teemu008, flickr.com (link)

Dům Fredericka C. Robieho od amerického architekta Franka Lloyda Wrighta bývá často označován za nejzdařilejší příklad prérijní architektury. Přes 100 let starý dům z římských cihel a vápence vyniká úžasnými detaily a nadčasovým plynoucím interiérem. Funkce Dům byl navržen pro úspěšného podnikatele Fredericka C. Robieho, manželku Lauru Hieronymus a jejich dvě děti. Robie House plnil funkci bydlení 16 let a poté sloužil Chicago Theological Seminary až do roku 1958. Dům poté získala místní univerzita, která jej využívala do roku 1997. V současnosti je rezidence

spravována Frank Lloyd Wright Preservation Trust a je otevřena pro veřejnost jako muzeum. Kontext Parcelu nedaleko kampusu University of Chicago si manželé zvolili, aby se drželi blízko společenského života vysoké školy. Drobná a úzká parcela o rozměrech 18 x 55 metrů leží na rohu 58. Street a Woodlawn Ave nedaleko Hyde Parku. Nárožní dům je ukrytý za vzrostlými stromy. Oproti svému okolí je Robie House působí díky své převládající horizontalitě měřítkově mnohem menší a více spjatý s půdou a krajinou. Historie Návrh domu vznikl mezi lety 1908 – 1909 ve Wrightově ateliéru v Oak Park. Inspirativní předlohou se stala vila pro Ferdinanda F. Tomeka v Riverside, která byla navržena o rok dříve. Výstavba domu započala 15. dubna v roce 1909. Frederick Robie s rodinou se nastěhovali v květnu o rok později, přičemž drobnosti jako nábytek nebo koberce byly definitivně dokončeny až v roce 1911. Původní rozpočet 60 tisíc dolarů Wright bez problémů dodržel. Celkové náklady stavby se vyšplhali na 58,5 tisíce dolarů, přičemž 13,5 tisíce dolarů stál pozemek a 10 tisíc dolarů nábytek. Celková suma je však dnes po započtení inflace ekvivalentem 1,4 milionu dolarů. Krátce po dokončení vily se kvůli smrti svého otce Frederick Robie dostal do finančních problémů a jeho manželství se zhoršilo. Po 14 měsících života dům mění majitele. Tím se stal David Lee Taylor, prezident reklamní agentury. Ani ten však dům neobývá dlouho, o rok později umírá a do domu se nastěhovala rodina Wilberových, která byla posledním obyvatelem domu až do roku 1926. Dalším majitelem se stala Chicago Theological Seminary a v roce 1957 přichází pro Robie House nejvážnější existenční hrozba. Seminary oznamuje

své plány na demolici, aby zahájila výstavbu kolejí pro své studenty. V té době se do domu vrací devadesátiletý Frank Lloyd Wright spolu s řadou studentů a médii na protest proti zamýšlené demolici. Celou situaci však zachraňuje jen o pár týdnů dříve zřízená organizace na ochranu památek Commission on Chicago Landmarks, která pro výstavbu kolejí nabídla dvě další alternativy v bratrských domech kampusu. V srpnu 1958 dům získal developer William Zeckendorf a v roce 1963 jej daroval chicagské univerzitě, která jej využívala až do roku 1997. Poté se škola obrátila na Frank Lloyd Wright Preservation Trust s plánem o znovuuvedení do podoby z roku 1910 a Robie House byl otevřen pro veřejnost. V roce 2014 byl dům nominován na zápis do seznamu UNESCO. Forma Prérijní domy Franka Lloyda Wrighta se vyznačují surovými materiály, masivními konstrukcemi, přesahující střechou a otevřeným půdorysem. Nejdůležitějším znakem je však horizontála, která odkazuje na americké prérie. Prérijní domy byly navrženy tak, aby splynuly s krajinou a nenarušovali ji svou výškou. Frank Lloyd Wright jako materiál obvodového zdiva volí římskou cihlu, která je oproti tradičním cihlám plošší, ale vodorovné rozměry má delší. Spáry jsou pak tvořeny ze dvou druhů malt. Vodorovné spáry jsou zdůrazněny maltou krémové barvy, zatímco ty svislé jsou zbarvené cihlově. Jedná se o velmi pracný a náročný detail, výsledek však ještě více podtrhuje horizontalitu domu a naopak minimalizuje vzhled jednotlivých cihel. Překlady a prahy jsou tvořeny z Bedfordského vápence. Subtilní střechy s přesahem i několik metrů byly vytvořeny díky oceli. Dnes to není nic, nad čím bychom se pozastavili, ale v roce 1910 bylo využití oceli pro rodinný dům velmi vzácné a ojedinělé. Robie House je dispozičně rozdělen do dvou obdélníkových celků. V prvním podlaží hlavní lodi je umístěna místnost s kulečníkem a dětský koutek. Prostory jsou přístupné z centrálního schodiště a jižní zahrady. Ve vedlejší lodi je

umístěno technické zázemí, sklady a z malého dvorku garáž pro 3 automobily. Ve druhém podlaží hlavní lodi se nachází obývací pokoj a jídelna, které jsou opticky rozděleny krbem a schodištěm. Prostor je v jižní části prosvětlen dvanácti francouzskými okny s uměleckými skly, které umožňují volný pohyb mezi interiérem a jižním balkonem. Ve vedlejší lodi na severu parcely se nachází funkční místnosti – kuchyně, prostor pro služebnictvo a pokoj pro hosty s přilehlou koupelnou. Frank Lloyd Wright využívá principů cirkulace a nepřímých vstupů do objektu. Okolí člení pomocí zdí, které napomáhají vytvářet pocit soukromí. I zde se projevuje inspirace z japonské architektury. Ve třetím podlaží se nachází prostor s krásným výhledem. Na jižní straně je umístěna ložnice s šatnou, koupelnou a balkonem. Dvě další ložnice s koupelnou jsou v severní části. Celý dům má plochu přibližně 842 m2. Díky ocelovým konstrukcím bylo možné váhu efektivně rozložit do vnějších zdí a nebylo tak potřeba využívat vnitřních podpor. Interiér i exteriér jsou navrženy až do nejmenších detailů. Wright využívá poměrně malých světlých výšek, nicméně díky řadě oken nepůsobí prostor stísněně. Vnitřní krby jsou navrženy ze stejného zdiva jako obvodové zdi. Wright navrhuje 4 krby a umisťuje je do kulečníkové místnosti, obývacího pokoje, dětského pokoje a hlavní ložnice. Zajímavým detailem jsou svítidla tvaru koule osazená ve čtvercovém rámu. Poměrně masivní obvodové zdivo je rozčleněno 174 otvory s uměleckým sklem ve 29 provedeních. Wright využívá své oblíbené úhly 30 a 60 stupňů a vytváří rozmanité abstraktní vzory, které opakuje na návrh vrat či gobelínů uvnitř domu. Robie House je často označován za dům století či za jednu z nejvýznamnějších rezidencí ameriky. V roce 1991 jej American Institute of Architects ohodnotil jako nejlepší práci mezi americkými architekty. Práce Franka Lloyda Wrighta se později stali důležitou inspirací pro řadu dalších světově významných architektů.

Více na: www.archizone.cz/frank-lloyd-wright/robie-house.php

zpět na obsah

Sagrada Familia Antoni Gaudí

Autor Fotografie: André, flickr.com (link)

Slavný chrám Svaté rodiny se pyšní rozsáhlými dekoracemi a křesťanskou symbolikou. Výstavba probíhá už od roku 1882 a dokončené dílo bude se třemi velkolepými fadádami a 18 věžemi nejvyšším chrámem na světě. Kontext Sagrada Familia (chrám Svaté rodiny) se nachází uvnitř šachovnicového, čtvercového rastru bytových domů. Jako reakce na kompozici chrámu jsou dvě sousední pole šachovnice tvořeny parky Placa de la Sagrada Família a Placa de Gaudí. Právě okolí je poměrně překvapivým faktorem, protože fotografie jsou poměrně zavádějící. Skvěle to dokumentuje článek na www.planetazem.com , kde je mimo jiné zaznamenána i Sagrada Familia.

Historie Stavební práce započali v roce 1882. Sám Antoni Gaudí převzal projekt hned o rok později po jeho předchůdci F. de Paulo del Villarovi. Gaudí umírá v roce 1926, přičemž svému dílu se věnoval tak intenzivně, že zapomněl pečovat o svůj zevnějšek. Když ho počátkem června srazila tramvaj, byl zprvu považován za žebráka – poznali jej až po několika dnech a jeho smrt se stala národní tragédií. Po Gaudího smrti vyvstala palčivá otázka, zda by nemělo být jeho dílo ponecháno raději nedokončené. I když výstavba chrámu pokračuje podle původních podkladů, nově dokončené části jsou původnímu Gaudího dílu velmi nepodobné. Práce trvají až do dnešních dnů a stavba bude pravděpodobně dokončena až v roce 2026. Pokud jsou tyto odhady správné, chrám bude dokončen na sté výročí od Gaudího smrti a celkem 144 let od zahájení výstavby. V okamžiku Gaudího smrti byla dokončena méně, než pouhá čtvrtina stavby. Rychlost výstavby komplikuje i financování, které probíhá pouze formou soukromých darů a příspěvků. Sagrada Familia je spolu s dalšími pracemi Antoni Gaudího zapsána na seznam UNESCO. V listopadu 2010 byl chrám vysvěcen papežem Benediktem XVI. Forma Chrám Sagrada Familia je osobitým pojetí gotiky v kombinaci se zakřivenými secesními tvary. Šachovnicový systém města se podepsal na tvaru celé stavby a oproti tradičním chrámům je Sagrada Familia příliš krátká. Další zvláštností jsou 3 různé fasády a portály. Konvence tradičních chrámů je porušena také v půdoryse, kdy je katedrála namísto kaplí obklopena obdélníkovou krytou chodbou. Sagrada Familia je plná křesťanských symbolů. Patrně tím nejdůležitějším je 18 věží. Každé ze 3 fasád jsou přidruženy 4 a dohromady symbolizují 12 apoštolů.

Vnitřní věže symbolizují 4 evangelisty a v budoucnu budou doplněny o sochy, které přísluší jednotlivým patronům (sv. Lukáš – býk, sv. Matouš – anděl, sv. Jan – orel, sv. Marek – lev). Zbylé dvě věže jsou přidruženy Panně Marii a Ježíši Kristovi. Podle Gaudího návrhu věž Panny Marie nedosahuje výšky evangelistů. Ježíšova věž je navržena jako nejmohutnější a dosahuje až do 170 metrů. Tato výška je zvolena s ohledem na nedaleký kopec Montjuic. Gaudí údajně nechtěl převyšovat dílo boží a proto bude kříž nejvyšší věže ukončen jen několik metrů pod vrcholem kopce. Dnes jsou však dokončeny pouze 2 ze tří fasád a na konečný výsledek si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Výška 170 metrů však bude stačit na překonání nejvyšší současné katedrály v německém Ulmu (161,53m). Patrně nejúžasnějším uměleckým dílem jsou 3 velkolepé fasády umístěné symbolicky vůči světovým stranám. Narození – severovýchod, Umučení – jihozápad a Zmrtvýchvstání – jihovýchod. Fasáda Narození (Nativity facade) nese největší vliv Gaudího, byla postavena v letech 1894 – 1930 a je první dokončenou fasádou. Bohatá výzdoba v sobě nese prvky života a zrození, v základnách sloupů jsou želvy a najdeme zde například i dva chameleony, symbol změny. Sám Gaudí původně zamýšlel fasádu vytvořit polychromovanou, aby se každý detail jevil stejně živý, jako ve skutečnosti. Některé sochy byly zničeny v roce 1936, jejich rekonstrukci provedl japonský sochař Etsuro Sotoo. Fasáda Umučení (Passion facade) je naopak velmi strohá. Jednoduché tvary jsou inspirovány kubismem. Holé a drsné přímky připomínají kosti. Jednotlivé výjevy jsou věnovány poslední noci před ukřižováním, umučení Krista a jeho utrpení. 6 dlouhých, šikmých sloupů se podobá kmenům sekvojí. Zajímavá je zde také hra světel a stínů. Nedaleko sochy Jidášova polibku se nachází zajímavý sochařský detail. Magický čtverec 4 x 4, kde jsou jednotlivá pole vymyšlena tak, aby jejich součet v libovolném řádku či sloupci dal součet 33, věk Ježíše v době ukřižování. Fasáda Zmrtvýchvstání (Glory facade) bude znázorňovat vzestup k bohu.

Nebudou chybět ani symboly 7 smrtelných hříchů a ctností. Výstavba byla zahájena v roce 2002 a plné dokončení bude vyžadovat demolici bloku Carrer de Mallorca.

Půdorys chrámu vychází z latinského kříže. Najdeme tu 5 traktů, přičemž centrální klenby dosahují výšky 60 metrů a v apsidě je to dokonce 75 metrů. Centrální 4 sloupy podepírají hyperbolické klenby, které nevytváří vodorovné zatížení. Unikátní sloupy se větví podobně, jako stromy a průřezy sloupu se po výšce často mění. Nedílnou součástí interiéru je světlo, které svou barvou oživuje jemné neutrální odstíny kamene. V roce 2010 byly instalovány varhany, které mají 1492 trubek. K překonání tak obrovského prostoru bude však zapotřebí více varhan, na které lze hrát samostatně a v případě potřeby i najednou. Sagrada Familia je výrazným symbolem Barcelony. Pro značnou část z 2,5 milionů návštěvníků ročně však návštěva končí zklamáním. Jedno z největších děl několika generací je v současnosti hyzděno jeřáby a pokrývá jej lešení. Kontroverzní je i samotná architektura chrámu. Zatímco Walter Gropius či Louis Sulliven dílo zhodnotili jako zázrak technické dokonalosti či největší dílo kreativní architektury za posledních 25 let, spisovatel George Orwell o chrámu prohlásil, že se jedná o jednu z nejohavnějších budov na světě. Chrám má ještě poměrně daleko do svého dokončení, už teď však zaujímá pomyslnou první příčku největších lákadel Barcelony. Navzdory rozporuplným názorům je Sagrada Familia stavbou, kterou zkrátka stojí za to vidět. Snad k tomu bude možnost v roce 2026, kdy by měla být stavba dokončena. Doufejme, že se finální termín nebude příliš měnit. Více na: www.archizone.cz/antoni-gaudi/sagrada-familia.php

zpět na obsah

Farnsworth House Ludwig Mies van der Rohe (1951)

Autor fotografie: Relevateur Studio, flickr.com (link)

Dům o jediné místnosti bez vnitřních podpor, uzavřený ve skle a nesen minimálním potřebným množstvím konstrukcí. Sídlo pro doktorku Edith Farnsworth je jedním z nejrozporuplnějších děl mezinárodního stylu. Brilantní po stránce formy, ale absolutně rezignující na té nejzákladnější složce každého domova - soukromí. I přes některé nedostatky je však dům silnou vizí budoucnosti a stává se prototypem pro další stavby Miese van der Rohe, jako Crown Hall nebo Seagram Building. Funkce Dům byl postaven pro doktorku Edith Farnsworth jako relaxační sídlo, určené pro její záliby - překlad poezie, přírodu a hru na housle. Zadání nebylo blíže

definované, Mies van der Rohe měl návrh domu pojmout tak, jako kdyby jej stavěl sám pro sebe. Kontext Farnsworth house se nachází 89km jihozápadně od centra Chicaga. Jižně od Plano, nedaleko řeky Fox. Na rozsáhlé ploše 60 akrů si Mies van der Rohe vybral lokalitu v záplavovém území řeky. Podlahu domu staví pomocí sloupů nad stoletou hladinu vodu, ale i přes tato opatření byl dům v minulosti několikrát zaplaven. V letech 1956, 1996 a naposledy v roce 2008 v důsledku hurikánu Ike, kdy voda vystoupala o půl metru nad podlahu domu. Farnsworth house je chráněn vzrostlými stromy, které kromě nejnutnějšího soukromí zajišťují bariéru před sluncem. Příjezd na pozemek se nachází z River road. Historie Farnsworth house byl navržen v letech 1945 - 1947. Práce na domu však začali až v roce 1950. Celková cena se vyšplhala na 74 tisíc dolarů, což je asi o 16 tisíc víc nad stanovený rozpočet. Důvodem navýšení byla cena materiálu po válce. Kromě ceny doktorce Farnsworthové vadila skutečnost, že v létě se vnitřní prostor přehřívá a v zimě na oknech kondenzuje vlhkost. Tyto nedostatky vyústily až v soudní spor, který rozhodl ve prospěch Miese van der Rohe. Soudní rozepře vyvolaly vlnu publicity a Mies van der Rohe už s doktorkou nikdy nepromluvil. Edith Farnsworth využívala dům dalších 21 let. V roce 1968 však vzniká projekt místní silnice a mostu přes řeku Fox. Doktorka dům prodává a stěhuje se do své vily v Itálii. Dům kupuje sběratel umění Lord Peter Palumbo, který do domu přidal vzduchotechniku, provedl rozsáhlé terénní úpravy a na zahradu přidal svou rozsáhlou sbírku moderního umění. Dům vlastnil po dalších 31 let, poté se stává kulturní památkou a je otevřený veřejnosti jako muzeum. Forma Dům zaujme svým minimalistickým vzhledem. Převládající bílá barva a tvarové řešení domu kontrastují s okolní přírodou. Jediným zjemňujícím prvkem mezi

domem a okolím je obdélníková terasa, která zároveň slouží jako podesta pro velkorysé vstupní schodiště. Dvě horizontální desky tvoří podlahu a strop. Dům nese 8 ocelových sloupů ve tvaru H a zvedají podlahu domu 1,5m nad terén. Dům je kromě svého stropu a podlahy zcela bez obvodových zdí. Jedinou hranicí mezi exteriérem a interiérem je tenká vrstva skla. Interiér tak prakticky nelze vnímat bez okolní přírody. K ochraně soukromí sloužily pouze jednoduché závěsy, rozmístěné po obvodu domu a nejintimnější provozy - šatna a koupelna byly uzavřeny do pravoúhlého dřevěného jádra. Interiér je volný prostor. Jedinou členící funkci zastává jádro a vnitřní nábytek, který zónuje všechny funkce domu. V původních plánech Mies van der Rohe uvažoval nad členění prostoru dalšími závěsy, nicméně tato myšlenka nebyla nikdy zrealizována. Materiály byly zvoleny s ohledem na čistotu a jednoduchost. Travertin, sklo, ocel a dřevo. Ocelové spoje jsou provedeny precizně s prakticky neviditelnými svary. Princip less is more sahá až do detailu. Budova si vysloužila obdiv i kritiku. Mezi obdivované části bezesporu patří forma domu a nosné konstrukce. Dům byl však kritizován za velkou energetickou náročnost, kvůli vysokému podílu prosklených ploch. V zimě byl interiér vytápěn podlahovým vytápěním a v horkých letních dnech se musel spolehnout na nedostatečné chlazení stíny stromů a příčné větrání. Potom tu také byly duševní aspekty, jako ztráta pohodlí, útulnosti a soukromí. I přes tyto pochopitelné aspekty se dům stal díky konceptu transparent glass box zdrojem inspirace pro další Miesova díla. Dokonce inspiroval architekta Philipa Johnsona k vytvoření podobné realizace skleněného domu. Farnsworth house je nadčasové architektonické dílo a zároveň důležitý architektonický experiment. Více na: www.archizone.cz/ludwig-mies-van-der-rohe/farnsworth-house.php

zpět na obsah

Hearst Tower Lord Norman Foster (2006)

Autor fotografie: gula08, flickr.com (link)

Norman Foster si pro svůj mrakodrap Hearst Tower zvolil odvážné místo i čas. Pravidelná krystalická forma vyrůstá ze zcela odlišné, 80 let staré zástavby jako první mrakodrap po tragádii 11. září. Pod skleněnou fasádou se skrývá řada inovativních technologií, které z Hearst Tower dělají nejúspornější mrakodrap na Manhattanu. Funkce Uvnitř 182 metrů vysoké skleněné věže o 42 podlažích s celkovou plochou 80 tisíc čtverečních metrů sídlí Hearst Corporation, pod kterou spadají redakce 300 časopisů a magazínů, mezi nejznámější patří například Cosmopolitan, Esquire, ELLE či Marie Claire.

Kontext Hearst Tower se nachází na 57. Street a 8. Avenue na New Yorkském Manhattanu. Mrakodrap byl postaven na místě stávající 6 podlažní budovy Hearst Magazine Building. Nedaleko se nachází stanice metra Columbus Circle, která je jihozápadním cípem Central Parku. Hearst Corporation je díky své nezaměnitelné siluetě důležitým orientačním bodem. Historie William Randolph Hearst si nechal od vídeňského architekta Josepha Urbana navrhnout novou budovu pro své novinářské imperium. Stavba byla dokončena v roce 1928 s celkovou cenou 2 miliony dolarů a podlahovou plochou 3700 čtverečních metrů. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o podstavu pro budoucí věž mrakodrapu, která však kvůli Velké hospodářské krizi nikdy nebyla dokončena. Mrakodrap Normana Fostera byl otevřen v říjnu roku 2006 a stal se prvním mrakodrapem postaveným po tragédii 11. září 2001. Konstrukce Architektura budovy je založena na kontrastu nové a staré formy. Původní 6ti podlažní budova ve stylu Art Deco od Josepha Urbana a nová krystalická forma Normana Fostera jsou od sebe vzdáleny v časovém horizontu 80 let. Z původní podstavy Foster využívá pouze obvodové zdivo. Hearst Tower vyplňuje původní skořápku vlastní superkonstrukcí, kterou tvoří 12 masivních diagonálních sloupů, čímž vzniká obrovský prostor vstupní haly. Prosklená část obálky je tvořena systémem trojúhelníkové konstrukce zvané Diagrid. Právě tato konstrukce s absencí svislých podpor po obvodu budovy dává prostorově členěné fasádě charakteristický a symetrický tvar vzdáleně podobný brusům diamantu. Od místních si však detail nároží vysloužil trochu méně vznešenou přezdívku - bird´s mounth, neboť trojúhelníková okna připomínají otevřený ptačí zobák. Volba diagonálního systému vyplynula z rozhodnutí přestěhovat komunikační jádro mimo střed budovy. Na západní straně Hearst Tower se nachází

mrakodrap, který znemožňuje výhled a kvůli ziskům světla bylo nutné otevřít budovu více směrem na východ. Asymetrický systém pak bylo nutné efektivně vyztužit, proti působení větru. Výška jednoho trojúhelníku je 16,5 metru a prochází přes 4 podlaží. Systém Diagrid umožnil úsporu 21% oceli oproti tradičním metodám výstavby, navíc byla použita z 90% (z celkem 10480 tun) ocel recyklovaná. Hearst Tower využívá speciální plošinu na čištění oken. Aby se plošina dostala i na nepřístupná místa, bylo ji nutné opatřit kloubem, který umožňuje vodorovné natočení. Takové řešení umožňuje natáčet ramena plošiny do libovolného úhlu. Hearst Tower je se svým úsporným přístupem a technologiemi nápadně podobný Londýnské Swiss Re Tower. Ve skutečnosti se totiž jedná o první zelený mrakodrap v New York City. Budova si vysloužila druhé nejvyšší LEED ocenění - gold a Energy Rating 88 ze 100 bodů. Otevřený půdorys bez zbytečných příček umožňuje maximální využití přirozeného světla. Uvnitř se nachází světelné senzory, které redukují množství elektrické energie, která je potřebná k umělému osvětlení. Světla jsou nastavena tak, aby hladina osvětlení byla stále stejná. Mrakodrap také disponuje vlastním systémem pro sběr dešťové vody a jejímu využití pro účely vodní kaskády v atriu či zalévání rostlin. Voda je však primárně rozváděna polyethylenovým potrubím pod akumulační vrstvou z vápencové podlahy. V zimě je využívána k vytápění a v létě k chlazení. Atrium vyniká značnou výškou a podlahové vytápění je jedinný možný a úsporný způsob, jak zajistit správnou teplotu v dosahu výšky lidského těla. Přirozené větrání je umožněno téměř 3/4 roku. Výhodou je, že díky jedinnému vlastníku budovy je možné po všech zaměstnancích vyžadovat veškeré předpisy a realizovat další šetrné technologie, které jsou důležitou součástí image společnosti. Atriu dominuje vodní kaskáda Icefall, která je vytvořena z 595 ručně litých skleněných tvárnic. Dílo vytvořili Jamie Carpenter, Jim Garland a Norman Foster. Výška celé kaskády je 8,3 metrů a překvapivě tichý tok vody je upravován a pravidelně měněn prostřednictvím počítačových systémů. Tok

navíc příjemně zvlhčuje a chladí vzduch v celém atriu. Zajímavé je také umístění 3 dlouhých eskalátorů, které prochází diagonálně skrz celou kaskádu. Eskalátory spojují vstup s úrovní ulice s navazujícím atriem, které patří mezi nejúchvatnější vnitřní prostory New Yorku. Atrium bohužel není přístupné široké veřejnosti, zvláště kvůli událostem 11. září. Kritik Paul Goldberg Hearst Tower označil za nejkrásnější mrakodrap na Manhattanu od roku 1967. Veřejnost mrakodrap vnímá většinou pozitivně s výjimkou výrazného střetu nové a staré formy. Fosterův design oba styly neslučuje. Naopak podle architektových slov se vzájemné vylučování obou stylů respektuje s původní formou lépe, než jakékoliv nostalgické pokusy o propojení. Ocenění Oceněno Emporis Skyscraper Award - nejlepší mrakodrap dokončený v roce 2006. Více na: www.archizone.cz/lord-norman-foster/hearst-tower.php

zpět na obsah

Vila Tugendhat Ludwig Mies van der Rohe (1930)

Autor fotografie: Vít Švajcr – dobresvetlo.com, wikipediacommons.com (link)

Brněnská funkcionalistická vila Tugendhat je jednou z našich nejkrásnějších staveb. Neomezený rozpočet, kvalitní materiály, lukrativní parcela či návrh propracovaný do nejmenších detailů. Tak by se dalo několika slovy popsat jedno z nejvýznamnějších předválečných děl architekta Miesa van der Rohe, které po formální i technické stránce výrazně předběhlo svou dobu. Funkce Dům sloužil v letech 1930 - 1938 manželům Tugendhatovým. Kvůli jejich židovskému původu však byli nuceni domov brzy opustit. Dalšího roku byla vila zabavena gestapem a v roce 1942 - 1945 ji měl v pronájmu Walter Messerschmidt. Roku 1945 zde byli ubytováni vojáci rudé armády včetně jejich koní, později prostory využila škola taneční gymnastiky či rehabilitační centrum

pro děti s vadami páteře. V roce 1992 zde byla podepsána dohoda o rozdělení Československa. Počátkem července roku 1994 byla vila zpřístupněna veřejnosti a dodnes slouží jako muzeum. Kontext Vila se nachází v Černopolní ulici. Lokalita v severní části města vyniká lukrativním pohledem na Brno a Špilberk. Zahrada byla řešena zahradní architektkou Markétou Müllerovou. Strmá travnatá plocha spolu s okolními stromy vytváří po vzoru architekta Miese van der Rohe prázdné a plné plochy, které zdůrazňuje okružní cesta která je dále napojena na Löw Beerovu vilu. Vila Tugendhat těží ze svého okolí maximum. Krajina je další místností domu a to zejména díky obřím skleněným tabulím napjatým od podlahy ke stropu a rozsáhlým terasám orientovaným na jihozápad. Rodina Tugendhatových tak měla během svého krátkého života ve vile vždy místo, kam se mohla uchylovat. Historie Bohatá historie vily začíná v roce 1928. Fritz a Greta Tugendhatovy byli fascinováni domem, který Mies van der Rohe navrhl pro obchodníka Huga Perlse. Oba manžele učaroval styl jednoduchých a čistých tvarů, který byl naprostým opakem přezdobené secese. Návrh byl dokončen koncem roku 1928 a výstavba byla zahájena o rok později. V prosinci roku 1930 se Tugenthatovi mohli nastěhovat. Vila vyvolávala již od počátku velký rozruch. Přáním obou manželů byl zprvu mnohem skromnější dům o pěti pokojích, obývací místnosti a jídelně. Mies van der Rohe pojal návrh mnohem velkoryseji a celková cena stavby se vyšplhala až na 5 milionů korun. Za tuto částku mohlo být tenhdy pořízeno několik desítek honosných vil a na tento fakt dodnes nejraději poukazují všichni kritici, pro které je celé dílo pouhým projevem snobismu. I když dům dnes působí chladně a opuštěně, rodina v něm strávila spokojený život. Tyto radostné chvíle však netrvaly dlouho. V roce 1938 rodina emigrovala

do švýcarského města Sankt Gallen. V říjnu o rok později budovu konfiskovalo gestapo a v roce 1942 se dům stal majetkem Německé říše. Následující těžká léta se na vile výrazně podepsala. Vzácný ebenový obklad z půlkruhové stěny v jídelně ukradlo gestapo. Walter Messerschmidt inicioval další stavební úpravy a nechal zazdít mléčnou stěnu v průčelí či průchod na horní terasu. Do interiéru také přidává další příčky a zvyšuje komín. V letech 1945 dům zcela devalvuje jezdecký oddíl Maršála Malinovského, který z obývací místnosti udělal stáj pro koně. Celé dílo dokonaly výbuchy od bombardování, které zničily prosklené stěny. V následujících letech byla vila používána pro účely soukromé taneční školy a později zde bylo zřízeno rehabilitační centrum, které fungovalo až do konce sedmdesátých let. První rekonstrukce vily proběhla až v letech 1981 – 1985. Nosné konstrukce naštěstí neutrpěly vážnější poškození. Druhá rekonstrukce proběhla v letech 2010 – 2012, kdy bylo navráceno například ebenové dřevo, které bylo nalezeno v bývalém baru gestapa v menze brněnské právnické fakulty. O tento nález se zasloužil historik Miroslav Ambroz. V roce 2001 byla vila zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Forma Třípodlažní vila působí při pohledu z ulice jako přízemní objekt. Ludwig Mies van der Rohe využívá jihozápadního svahu a tradiční koncept domu obrací vzhůru nohama. Dům orientuje směrem od ulice a obrací jej směrem k výhledu na Brno a Špilberk. Nosný systém domu je tvořen ocelovým systémem sloupů s křížovým profilem o rozteči 5 metrů. Toto inovativní řešení umožnilo architektovi zbavit zeď tradiční nosné funkce a tím uvolnit půdorys i fasádu. Třetí podlaží je rozděleno na několik jednoduchých celků, které jsou kompozičně doplněny stěnou z mléčného skla a plochou střechou s průhledem na město. V prvním celku nalezneme oddělené ložnice rodičů spolu s koupelnou. V dalším pokoje dětí spolu s ložnicí vychovatelky, úklidovou místností a koupelnou. Oba celky jsou spojeny reprezentativní vstupní halou. Poslední hmotou je garáž pro dvě auta spolu s bytem správce. Všechny

místnosti jsou obklopeny rozsáhlou terasou. Ve druhém podlaží se nachází volný plynoucí obytný prostor rozdělený na vstupní, pracovní, jídelní a odpočinkovou zónu o celkové výměře 15x 25 metrů. Mies van der Rohe využívá k optickému dělení prostoru luxusní materiály. Půlkruhová stěna kuchyňského koutu je obložena makasarským ebenovým dřevem a o kus dál se nachází slavná příčka z onyxu. Prostor lze dále dělit závěsy z hedbábí a sametu. Na obytný prostor navazuje zimní zahrada. V severozápadní části objektu pak nalezneme prostor kuchyně spolu s pokojem pro kuchařky a pokojské přístupné ze samostatného vstupu personální terasy. Mies van der Rohe nechtěl hlavní obytný prostor zohavit otopnými tělesy. Do spodního podlaží ukládá strojovnu vzduchotechniky, která kombinovala vytápění, ochlazování a zvlhčování vzduchu. Jednalo se o novou a nevyzkoušenou technologii, ale fungovala výtečně. Najdeme tu i další technické místnosti – kotelnu s výtahem na popel či strojovnu se spouštěním oken. Dále je tu prádelna, sušárna, žehlírna či sklad ovoce a zeleniny. Zajímavostí je molová komora, která slouží jako sklad kožichů nebo temná komora pro vášnivého fotografa Fritze Tugendhata. Ludwig Mies van der Rohe navrhuje i sebemenší detaily, jako kování, nábytek či svítidla. Nalezneme tu slavné židle Brno, křeslo Tugendhat či křeslo Barcelona. Kruhový jídelní stůl obklopený půlkruhovou ebenovou stěnou lze volně rozšiřovat pomocí speciálních segmentů a vytvořit slavnostní stolování až pro 15 lidí. Architekt však osobně dohlížel i na rozřezání a složení zdi z medově žlutého onyxu, která pochází z pohoří Atlas z arfického Maroka. Hodnota této zdi byla asi 200 tisíc korun a dalo se za ní pořídit i několik domů. Okna i dveře v hlavním prostoru jsou navržena od podlahy až ke stropu. Splynutí interiéru a exteriéru bylo dosaženo skrze 7 okenních tabulí s rozměry 5x 3,5 metru na které bylo použito 1 cm silné sklo. Aby splynutí bylo úplné, dvě z těchto tabulí bylo možné díky strojovně vzduchotechniky zcela zasunout do podlahy. Vila Tugendhat se v mnohém podobá německému pavilonu v Barceloně. Snad

právě proto veřejnost vyslovila otázku, zda je možné ve vile pohodlně bydlet. Podle mnohých kritiků jsou prostory vily až příliš velkolepé, než aby mohly plnit funkci bydlení. Koneckonců i dnes bez přítomnosti rodiny Tugendhatových působí obytné prostory odtažitě a chladně. Necelých 8 let šťastného života ve vile dokládají snad už jen dobové fotografie. Více na: www.archizone.cz/ludwig-mies-van-der-rohe/vila-tugendhat.php

zpět na obsah

Tančící dům Frank O. Gehry, Vlado Milunič (1996)

Autor fotografie: Lwyang, flickr.com (link)

Tančící dům patří mezi nejrozporuplnější pražské moderní stavby. Zatímco příznivci vychvalují moderní architekturu a tvarové řešení, kritici vyčítají, že se dům nehodí do okolní zástavby secesních dům a svým tvarem narušuje uliční řadu. Faktem však zůstává, že se jedná o jednu z mála českých realizací, které se dostalo světového uznání na poli architektury. Je to dům se silným příběhem a vlastní osobností. Funkce Tančící dům se nachází na Rašínově nábřeží, poblíž Jiráskova mostu. Z hlediska zakládání se jedná o velmi nelehkou parcelu, protože v místě vyosení mostu od Resslovy ulice protéká zatrubněný Svatoštěpánský potok. Z tohoto důvodu předsazené věže ukončují pohledový uzávěr ulice a svádí dopravu na

Jiráskův most. Dům je dobře viditelný z Malé Strany, Hradčan i Smíchova. Je důležitou součástí Rašínova nábřeží a pražské architektury. Historie Původní nárožní budova na Rašínově nábřeží byla zničena 14. února roku 1945. Skupina amerických bombardérů začala z dodnes nevysvětlených důvodů bombardovat namísto Drážďan Prahu. Ničivý útok si vyžádal 701 obětí a zničeno bylo přes 180 domů včetně nedalekého Emauzského kláštera. Odklízení trosek trvalo dalších 15 let a až do roku 1990 se objevovaly nejrůznější návrhy, jak uvolněnou parcelu znovu využít. Od Rakouského kulturního, společenského a reprezentativního centra, přes budovu Svazu českých novinářů až po objekt České obchodní komory. Všechny návrhy však byly zamítnuty. V roce 1989 se nárožím začal zabývat slovinský architekt Vlado Milunič, který shodou okolností bydlel ve vedlejším objektu spolu s Václavem Havlem. Vztah bývalého prezidenta k projektu nároží byl velmi blízký a jeho představou bylo vybudovat společenské centrum s knihkupectvím, galerií a vyhlídkou na Pražský Hrad. První skicy se zrodily už o rok později. Na konci roku 1991 však parcelu zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden (ING) a tak byla budova předurčena ke komerčnímu využití. Milunič byl zpočátku pověřen sám celým projektem. Později si však uvědomil, že aby stavba měla naději na realizaci, bude potřebovat záštitu silné osobnosti. Touto osobností se původně měl stát Jean Nouvele, ten však odmítl a tak byl osloven architekt Frank O. Gehry. Intenzivní česko-americká spolupráce vyústila až v dnešní podobu domu. Poněkud smutnou skutečností je, že Frank Gehry bývá zejména ve světě považován za jediného autora a zásluhy Vlada Miluniče jsou často opomíjeny. Pro návrh domu Gehry využil softwaru CATIA, který původně sloužil k

navrhování automobilů. Tančící dům se stal první budovou na světě, která byla místo 2D výkresů odevzdána jako 3D v počítačovém programu. Projekt byl hotový v roce 1994 a stavba byla dokončena roku 1996. Dům vznikl za pomoci mnoha šťastných náhod. Milunič bydlel ve stejném domě s Havlem, který byl později zvolen prezidentem. Projekt se také zalíbil Pavlu Kochovi, který zastupoval společnost Nationale Nederlanden a tak mohlo být čerpáno z vysokého rozpočtu. Forma Tančící dům byl inspirován slavným tanečním párem Freda Asteira a Ginger Rogersové. Podobně jako dvě taneční postavy je i dům zajímavou souhrou kontrastu a protikladu. Zatímco železobetonová věž „Fred“ zaujímá statickou pozici na nároží, „Ginger“ jej dynamicky doplňuje štíhlou ocelovou konstrukcí s prohnutými sloupy a skleněnou výplní. Zbylá část obálky domu je provedena podobným způsobem, jako věž Fred. Na fasádu bylo využito 99 prefabrikovaných panelů z nichž každý je originál, který se od ostatních liší mírou prohnutí, tloušťkou a plastikou na lícové straně. Z každého panelu vystupuje obdélníkové okno s předsazeným hliníkovým rámem a spolu s křivkami dodávají fasádě domu na detailu. Uspořádání oken a křivek také umožňuje plynule navázat na okolní secesní domy, jen málokdo si tak všimne, že tančící dům má při stejné výšce o jedno podlaží navíc. Statická povaha věže Fred je zdůrazněna osamoceným kruhovým pilířem. Věž se po výšce rozšiřuje a je zakončena trubkovou konstrukcí, která je obalena pletivem. Pod konstrukcí „klobouku“ o průměru 7m se ukrývá velky krůhový světlík, který osvětluje interiér restaurace. Fasádu Ginger tvoří dvouplášťová skleněná konstrukce. Na rozdíl od Freda je podepřena sérií zakřivených sloupů, které pomáhají tvarovat elegantní tělo. Sloupy jsou v úrovni komunikace rozděleny na dvě části a v místě prvního podlaží se sbíhají v jeden. Dům tak díky sloupům zcela neblokuje průhled k řece.

Interiéry kanceláří byla pověřena Eva Jiřičná. Bohužel, jen málokdo nahlédne pod pozoruhodnou fasádu. Luxusní restaurace Céleste nepatří svými cenami zrovna mezi lidové a administrativní plochy nejsou určeny pro návštěvy široké veřejnosti. V prosinci roku 2003 tančící dům odkoupila Pražská správa nemovistostí a v současné době je možné dům navštívit v rámci výstav galerie Art Salon S. Doufejme, že podobných náplní "pro lidi" bude dále přibývat. Konstrukce Fasádní panely mají rozměry 3x3 metry a jsou krouceny ve dvou směrech. Každé okno má rám z hliníku a dvojité zasklení. Na fasádních panely byla dodatečně dolepena tepelná izolace a vytvořena omítka. Střecha domu je dřevěná s titanzinkovou krytinou. Věž Ginger má dvouplášťovou skleněnou fasádu, která je zavěšena na nosné ocelové konstrukci. Mezi oběma plášti je funkční vzduchová mezera. Ocenění Tančící dům získal ocenění v americkém časopisu Time za design. V českém časopisu Architekt se dům dostal mezi 5 nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Více na: www.archizone.cz/frank-gehry/tancici-dum.php

zpět na obsah

Unité d´Habitation Le Corbusier (1952)

Autor fotografie: yisris, flickr.com (link)

Kolektivní bydlení v Marseille je unikátní svým sociálním programem. Monumentální objekt svým uspořádáním představuje město. Chodby jsou ulicemi, výtahy městskou hromadnou dopravou. Střecha s funkcemi občanské vybavenosti plní funkci náměstí a dvě obchodní ulice unitř domu zajišťují základní životní potřeby obyvatel. Funkce Corbusier navrhl 337 bytů o 23 typech, které se liší svou velikostí a provedením. Počínaje minimálním bytem pro 1 osobu a konče rozsáhlými mezonety přes celou šířku komplexu s výhledem do dvou stran. Převážná část

bytů je kvůli maximální úspoře místa navržena jako dvoupodlažní mezonety. V sedmém a osmém patře se nachází obchodní ulice, na střeše - náměstí jsou umístěny stavby občanské vybavenosti - školky, jesle, tělocvična a bazén. V současné době je však školka kvůli změnám bezpečnostních předpisů uzavřena a uvažuje se o její přestavbě na knihovnu či galerii. Kontext Unité d´habitation bylo navrženo jako vertikální zahradní město. Před realizací na 280 Boulevard Michelet bylo uvažováno o 4 lokalitách, nicméně právě tato se stala vítěznou. Objekt je fasádami orientován ve smyslu západ-východ. Vstup do domu je přístupný ze zpevněné plochy směrem od Bd Michelet, v severozápadní části je umístěno parkoviště pro obyvatele domu. Forma Objekt je při své kapacitě navržen jako jeden ohromný blok o 19ti podlažích. Díky své výšce přes 50 metrů a půdorysným rozměrům 130 x 21 metrů dům zcela dominuje svému okolí, podobně jako zaoceánský parník nekonečné vodní hladině. Zkosené spodní podlaží uložené na sloupech a „velitelský můstek“ spolu se sochařsky pojatými komíny na střeše domu skutečně loď zdánlivě připomínají. I přes typizované dispozice domu si fasáda žije vlastním životem. Je bohatě prostorově členěna a nahodile doplněna o barevné plochy, které jsou protipólem k rozsáhlé šedi a textuře betonových ploch. Jen marně bychom hledali rytmus, nebo symetrii. Lodžie jsou doplněny o zábradlí s odlišnou texturou a betonové slunolamy, které zamezují nadměrnému průniku světla do interiéru. Plocha fasády je kompozičně rozdělena na dva velké obdélníky. Jeden je svými poměry blízký čtverci a druhý je rozdělen v poměru zlatého řezu. Celý komplex je postaven na sloupech a uvolňuje tak místo k volnému průchodu. Skeletový systém je vyplněn mezonetovými byty, které efektivně využívají celý prostor budovy. V objektu se tak nachází pouze 7 chodeb, které

svou šřkou 3 metry připomínají spíše ulice. Tomu je uzpůsoben výtah, který zastavuje na každém třetím podlaží. Dveře z chodby jsou barevně odlišeny v typickém Corbusierově spektru barev – modré, červené, žluté a zelené (obloha, lidský prvek, slunce a příroda). V 7. a 8. patře se nachází obchodní ulice, která je přístupná z bočního betonového schodiště nedaleko parkoviště. Střecha je využita jako terasa či náměstí s plaveckým bazénem, občanskou vybaveností nebo 300 metrů dlouhou běžeckou tratí. Celému střešnímu prostoru dominují dva sochařsky pojaté komíny určené pro odvod vzduchu. Byty jsou rozměrově uspořádány v proporčním systému Modulor. Prakticky každý rozměr se tak opírá o lidské proporce. Světlá výška bytu 2,26m odpovídá člověku se zdviženou rukou a šířka 1,83m odpovídá délce rukou při rozpažení. Byty jsou velmi úzké a hluboké avšak na svoji hloubku překvapivě dobře osvětlené. Pravděpodobně kvůli značné stísněnosti Corbusier v další realizaci Unité d´habitation zvyšuje světlou výšku na 2,5m. Do bytů se vstupuje z chodby do malé kuchyně s jídelnou a obývacím prostorem. Po jednoramenném schodišti vystoupáme do dalšího podlaží, kde se nachází ložnice rodičů a dvě menší, propojené ložnice pro děti. Uprostřed patra se nachází společná koupelna. Při otevření všech dveří je možné vidět z jedné strany traktu na druhou, tedy celých 21 metrů délky. Náš pohled však neskončí na slepé zdi ale na dvoupodlažním oknu, které osvětluje obývací prostor o dvojnásobné šířce i výšce, prostor je tak možné příčně provětrat. Aby celé schéma fungovalo, druhý byt je vertikálně otočený. Kolektivní bydlení v Marseille už od počátku provázeli nezdary s realizací. Dělníci neznali práci s železobetonem a při provádění tak v konstrukcích vznikaly dutiny, které poté vyplňovali maltou. Vzniklý dojem nebyl příznivý a lidé často upozorňovali na nekvalitně provedenou práci. Corbusier své dílo hájil a upozorňoval na asociaci s lidskou tváří, která také díky znaménkům či vráskám neztrácí na kráse. Unité d´habitation dnes již nefunguje v takové míře, jako při dokončení realizace. Nicméně celý komplex je kladně hodnocen veřejností a stále čeká na svůj zápis do seznamu UNESCO.

Více na: www.archizone.cz/le-corbusier/unite-de-habitation.php

zpět na obsah

Guggenheimovo muzeum Frank Lloyd Wright (1952)

Autor fotografie: Vincent Desjardins, flickr.com (link)

Guggenheimovo muzeum v New Yorku patří mezi nejznámější muzejní stavby na světě. Objekt spirálovitého tvaru výrazně kontrastuje s pravoúhlým okolím. Strhující atrium obklopuje jedinná stoupající rampa bez podpor jež je sama o sobě pozoruhodným exponátem, kterému řada návštěvníků dává přednost před probíhající výstavou. Funkce Budova slouží jako muzeum moderního umění, jehož jádro tvoří sbírka samotného Solomona R. Guggenheima, která se postupem času rozrostla o sbírky soukromých sběratelů. Ze všech 3 velkých muzeí v New Yorku (MoMa a Whitney muzeum of American Art) je Guggenheimovo muzeum jedinné, které vedle amerického umění vystavovalo i díla evropských umělců.

Kontext Muzeum se nachází na rohu 5th Avenue a 89. Street, nedaleko Central Parku v horním Manhattanu. Park se nachází prakticky přes ulici a jeho blízkost je pro architekturu muzea veskrze pozitivním faktorem. Příroda ulehčuje od hluku a betonu města. Ke komplexu také patří vyšší věž podle návrhu G. Siegela z roku 1992, která byla postavena podle originálních skic Franka Lloyda Wrighta. Výsledný dojem z vnějšího prostoru kazí pouze pouliční prodavači a stánkaři, které přítomnost návštěvníků přitahuje jako magnet. Historie Solomon R. Guggenheim pocházel z bohaté hornické rodiny. V roce 1926 se setkává s Hillou von Rebay, která mu představila evropské avantgardní umění. Obrazy se pro Guggenheima staly vášní a jeho sbírka se začala rozrůstat. V roce 1937 zakládá nadaci Solomona R. Guggenheima, která pro veřejnost otevřela o dva roky později v centru Manhattanu. V roce 1943 už bylo zřejmé, že nadace shromáždila tak velkou sbírku avantgardních maleb, že bude potřeba stálé muzejní budovy. Guggenheim spolu s Hillou von Rebay oslovili Franka Lloyda Wrighta a požádali ho, aby navrhl nové muzeum. Wright tuto zakázku přijal a stavba byla dokončena o 15 let později. Za tuto dlouhou dobu Wright vypracoval přes 700 skic a 6 různých pracovních plánů, přičemž nejvíce experimentoval s prostorem vnitřního atria. Ve čtyřech různých variantách mělo jedno z atrií dokonce hexagonální tvar a červeně zbarvený interiér. Zbylé návrhy byly kruhové. S podobnou rampou Wright experimentoval také na domu pro svého syna z roku 1952 v Arizoně. Na projektu muzea spolupracoval také český konstruktér Jaroslav Josef Polívka, který vyřešil stoupající rampu bez nutnosti podpor. Samotná výstavba trvala od roku 1956 do 1959. Bohužel, Wright ani Guggenheim se dokončení muzea nedožili. Guggenheim zemřel v roce 1949 a až do své smrti shromažďoval umělecká díla. Wright zemřel v dubnu roku 1959, tedy pouze půl roku před oficiálním otevřením. Nadace Solomona R. Guggenheima existuje dodnes a provozuje galerie ve Venice, Bilbao či Abu Dhabi.

Forma Wright představil vnitřní prostor jako chrám ducha, který by usnadnil pohled na kolekci moderních děl. Návrh je silně založen na geometrii, která má podle Wrighta nezanedbatelný vliv na lidské myšlenky, nálady a pocity. Kruh a spirála v tomto případě evokují nekonečno a pokrok. Rampa z betonu postupně stoupá až do 6. podlaží, nicméně díky absenci schodiště je spíše vnímána jako jeden kontinuální prostor, který je umístěn podél stěn. Spirálovitá rampa se výrazně propisuje i do exteriéru muzea a je jeho charakteristickým znakem. Co se týče provozu, muzeum je postaveno na jednoduché myšlence cirkulace. Návštěvníci jsou vyvezeni výtahem do posledního patra a poté schází po téměř 500 metrů dlouhé rampě dolů. Jakkoliv je tento systém pro návštěvníky výhodný, pro vystavovaná díla tomu tak není. Kruhový půdorys a kontinuální sklon rampy výstavy značně komplikují. Své o tom ví i tehdejší ředitel českého původu Thomas M. Messer, který byl ve funkci dlouhých 27 let. Díky sklonu je problém vystavit díla tak, aby stála kolmo. Dokonce i v případě přesné vertikality se lidskému oku exponáty zdají nakřivo. Všechna díla tak balancují někde na hranici obou extrémů. Užitný prostor se směrem vzhůru rozšiřuje a tato vlastnost někdy podle potřeby převrací prohlídku směrem vzhůru. Denní světlo však jen obtížně proniká pod hluboká zalomení spirály. Zde je využito rozptýlené umělé osvětlení, které je pro obrazy vhodnější. Nedaleko velké spirály se nachází i malá spirála, která měla být bytem pro Hillu Rebay a Solomona R. Guggenheima. Namísto toho je však využita jako úložný prostor a kanceláře. Guggenheimovu muzeu bylo často vyčítáno, že svou velkolepostí zastiňuje i samotná díla. To je do jisté míry pravda. Mnoho návštěvníků nemá ani potuchy a vystavovaných obrazech a raději obdivují 28 metrů vysoké atrium s obrovským kruhovým světlíkem. Slova Thomase Messera mluví za vše: „Budova konkuruje a sama je uměleckým dílem. Umění musí být dobré.“ Krátce po realizaci Guggenheimova muzea řada umělců ostře vystoupila a prohlásila, že v těchto prostorách nechtějí vystavovat. Považovali za trapné svá díla pověsit do mělkých konkávních výklenků v budově bez oken. Na vině byl

také nízký strop spirály a obvodové zdi objektu nakloněné směrem ven, které neumožnili obraz pověsit kolmo. Tyto vady údajně bránili zobrazení díla tak, jak bylo původně zamýšleno. Vše vyvrcholilo peticí, pod kterou se podepsalo 21 umělců. Kritik architektury Paul Goldberg později píše: „Před návrhem Wrightovy modernistické budovy byly běžné pouze dvě formy muzea. Neoklasicistní palác, nebo pavilon v mezinárodním stylu. Budova Guggenheimova muzea se stala katalizátorem pro změnu, je sociálně i kulturně přístupná a prostředí je vysoce působivé a intenzivní. V určitém smyslu je tedy téměř každé současné muzeum dítětem Guggenheimova muzea.“ Více na: www.archizone.cz/frank-lloyd-wright/guggenheimovo-muzeum.php

zpět na obsah

Vila Savoye Le Corbusier (1931)

Pavilon Barcelona Ludwig Mies van der Rohe (1931)

Autor fotografie: Ashley Pomeroy, Wikipedia Commons (link)

Německý pavilon byl navržen k příležitosti mezinárodní výstavy, která se konala v roce 1929 na úpatí hory Montjuic v Barceloně. Po skončení výstavy byl celý exponát rozebrán a znovu složen až v roce 1986 skupinou katalánských architektů. Rekonstrukce je nezvratným důkazem architektova věhlasu a důležitosti jeho díla. Dnes má pavilon své nezastupitelné místo v architektuře Barcelony a to i přes to, že není originálem. Funkce Budova pavilonu byla využita na oficiální otevření německé části výstavy. Pavilon měl reprezentovat Německo po první světové válce jako demokratický a progresivní stát. Uvnitř však nejsou žádné formální plochy pro výstavy budova je exponátem sama o sobě. V době výstavy pavilon sloužil

španělskému králi Alfonsovi XIII pro přijímání německých představitelů a návštěvníkům pak jako prostor pro odpočinek. Kontext Pavilon se nachází na úpatí hory Montjuic. Je součástí důležité kompoziční osy města Barcelona, kterou tvoří ulice Av. Reina Maria Cristina, která směřuje k Národnímu muzeu umění Katalánska. V centru této osy se nachází Magic Fountain of Montjuic. Historie Mies van der Rohe byl kromě návrhu pavilonu pověřen dohledem nad dalšími německými exponáty. Ve stejné době také pracoval na brněnské vile Tugendhat a obě stavby jsou si formou i použitými materiály velmi blízké, funkčně jsou však zcela odlišné. Po ukončení výstavy byla budova rozebrána. Materiály byly poslány zpátky do Německa a byly znovu použity u jiných staveb. V roce 1983 se vedení města rozhodlo pavilon rekonstruovat a za tímto účelem byla založena The Mies van der Rohe Foundation, která existuje až do dnešních dnů a kromě organizace dočasných výstav uvnitř pavilonu se stará o předávání cen Evropské Unie za současnou architekturu. O vynikající rekonstrukci se postarali architekti Ignasia de Sola-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramose. Práce byly dokončeny v roce 1986. Forma Jednopodlažní pavilon spočívá na podstavci z travertinu podobně jako jeden z antických chrámů. Celá forma se nese ve znamení rozkladu, jednotlivé elementy budovy jsou rozloženy a zůstává pouze pravidelný rastr chromových sloupů, podepírající plochou střechu, která se vznáší bez jakýchkoliv známek tíhy. Pravoúhlé kompozice jsou navrženy v principu "less is more". Celému prostoru dodávají kvalitu využité materiály. Nachází e zde 4 druhy mramorů, které jsou uspořádány tak, aby svou texturou utvářeli protkané mřížky. Při rekonstrukci

pavilonu byl kladen důraz na zachování stejných nalezišť jako u originálu z roku 1929. Nalezneme tu mramor, travertin i zlatý onyx z oblastí jako je Řím, Řecko a pohoří Atlas. Některé dělící stěny jsou vytvořeny z tónovaných skel, přičemž Mies van der Rohe využívá celou škálu od čirého, šedého, zeleného až po mléčné. Za jednoduchou formou pavilonu se skrývá řada promyšlených detailů. Sloupy s křížovým průřezem navazují na spáry podlahy, které jsou dokonalým modulem celé stavby. Na černém koberci uvnitř pavilonu jsou umístěna křesla Barcelona. Koberec spolu s červeným závěsem a oranžovo-žlutě zbarvenou mramorovou stěnou vytváří prostorovou německou vlajku. Pavilon lze prostorově rozdělit na 3 části. Odpočinkovou zónu před domem, vnitřek pavilonu a intimní atrium v zadní části domu. Najdeme tu dvě vodní nádrže. Ve vnější části je umístěna větší nádrž o rozměrech 25x11 metrů, menší nádrž v zadním atriu je polovičních roměrů. Malé nádrži dominuje ženská socha Alba od George Kolbeho, která je zdá se všudepřítomná díky četným průhledům napříč pavilonem. Unikátní umístění sochy v severozápadním rohu nádrže umožňuje znásobení jejího odrazu skrze vodní hladinu a okolní mramory. Měkké křivky konstrastují s úřísnou geometrií budovy. Pavilon byl původně navržen jako blok. Byl postaven návštěvníkovi do cesty a stěny dále usměrňovali jeho pohyb. Úzké pasáže se otevírají do prostorově větších součástí. Zdi tvoří důmyslnou kompozici a návštěvník může objevovat detaily, které pro něj byly předtím neviditelné. Křeslo Barcelona Autory slavného křesla jsou Mies van der Rohe spolu s německou designerkou Lilly Reich. Při návrhu architekt cítil, že křeslo musí být elegantní, důležité, nákladné a monumentální. Koneckonců měl na ně usednout španělský král s královnou. Myšlenka křížové podstavy byla odvozena z historické stoličky curule, která byla typická pro římskou říši. V roce 1950 byl návrh křesla renovován. Namísto šroubových spojů byla podstava navržena z jednoho kusu

nerezové oceli a namísto polstrování z vepřovice byla použita hovězí kůže. Lidé často namítají, že tvorba křesla nevyžaduje téměř žádné úsilí, pokud jej porovnáme s návrhem budovy, architekt byl však jiného názoru. "Vytvořit židli je velmi obtížné. Každý kdo se o to někdy pokusil to velmi dobře ví. Jsou tu nekonečné možnosti a spousta problémů - židle musí být lehká, silná a pohodlná. Je skoro jednodušší postavit mrakodrap, než navrhnout židli." Mies van der Rohe jako architekt Bauhausu věřil, že nábytek může být masově produkován a tím dostupný pro každého. Křeslo Barcelona však do tohoto rámce úplně nezapadá. V roce 1953, 6 let po smrti Lilly Reichové Mies van der Rohe předal práva na výrobu křesla společnosti Knoll, která je vyrábí dodnes. Každé křeslo je vytvořeno z kvalitních materiálů a ruční výroby, součástí každého výrobku je i razítko s podpisem Miese van der Rohe. Cena je však poměrně vysoká - přes 5000 dolarů za kus. Pokud se vám to zdá moc, nejste sami. Tom Wolfe ve své knize "From Bauhaus to Our Hause" píše: "Když spatříte tento svatý grál na konopném koberci, jste v domácnosti, kdy začínající architekt a jeho mladá žena udělali všechno pro to, aby přinesli tento božský symbol do svého domova." Více na: www.archizone.cz/ludwig-mies-van-der-rohe/pavilon-barcelona.php

zpět na obsah

Skokanský můstek Bergisel Zaha Hadid (2003)

Autor fotografie: Richard Wasenegger, Wikipedia Commons (link)

Innsbruck je nádherné město obklopené horami. Skokanský můstek Bergisel dostal jméno právě po jedné z nich. Unikátní konstrukce můstku se rozvíjí jako had od elegantně tvarované hlavy až po doskočiště. Můstek se stal téměř okamžitě stal symbolem města s dlouholetou tradicí skoků na lyžích. Funkce Skokanský můstek nabízí kromě seskoků také rozhlednu a kavárnu pro celou stovku návštěvníků. Tyto funkce jsou dány především atraktivní lokalitou, kterou okolí Innsbrucku nabízí a dlouhodobou tradicí zimních sportů. Celý komplex

nabízí podívanou pro 28 tisíc diváků. Kontext Areál se nachází v jižní části města Innsbruck na hoře Bergisel (746m). Pod areálem probíhá dálnice Brennerautobahn. Historie Zimní areál Bergiselschanze se proslavil množstvím konaných soutěží, blízkostí centru města a hlavně nádherným výhledem. První lyžařský můstek zde byl slavnostně otevřen již v roce 1967 a o 6 let později se na něm konalo i mistrovství světa. V roce 1941 se nájezd chátrajícího můstku zřítil a usmrtil 4 lidi. Po druhé světové válce byl skokanský můstek rekonstruován podle originálních plánů a v roce 1953 již hostil tradiční turné čtyř můstků. Bergisel se stal i dějištěm zimních olympijských her a to dokonce 2x – v roce 1964 a 1976. Můstek byl pro tyto příležistosti důkladně modernizován podle nejnovějších standardů a došlo také k rozšíření tribun. V době konání 50. výročí slavného turné čtyř můstků měl lyžařský stadion zářit ve zcela novém světle. V roce 1999 byla vypsána soutěž, kterou ze 6 účastníků vyhrála architektka Zaha Hadid. Kromě věže a můstku byl navržen nový výtah, lanová dráha, doskočiště a osvětlení. Práce byly dokončeny v roce 2003. V roce 2012 se areál stal dějištěm zimních olympijských her mládeže. Forma Zaha Hadid definovala svůj projekt jako mezistupeň mezi mostem a věží. Téměř 50 metrů vysoký můstek se rozvíjí podobně jako had od své hlavy až po doskočiště. Hlava hada je určena kromě lyžařů i pro návštěvníky, kteří mohou navštívit místní kavárnu, nebo obdivovat úžasný výhled na město Innsbruck a Alpské panorama. Kombinace těchto funkcí je zcela logicky určena lokalitou, nicméně kombinovat jakoukoliv další funkci právě se skokanským můstkem je poměrně ojedinělý jev.

Skokanský můstek se stal díky tradici zimních soutěží důležitým symbolem města Innsbruck. Každý z pohledů na objekt vypadá docela jinak, pozorovatelům se tak nabízí ke čtení trojrozměnrý objekt, tvarem připomínající botu na vysokém podpatku či golfovou hůl. Od vchodu po vrchol věže vede schodiště o 455 stupních. Můstek však nabízí i 2 funkčně oddělené výtahy – jeden je určený návštěvníkům a druhý skokanům na lyžích. V prvním patře se nachází prostor na seskok spolu se zázemím lyžařů. Ve druhém patře je luxusní kavárna Café im Turm s kapacitou až 100 osob. Skokanský můstek je koncipován tak, aby z interiéru nabídl výhled do 360 stupňů. Ve třetím patře se nachází vyhlídková terasa. Můstek má i 3 podzemní podlaží pod stojinou věže. Zde se nachází technické místnosti, sklady, kanceláře, zázemí pro personál a přípravný prostor pro skokany. Délka odrazového můstku je 98 metrů a sklon 35 stupňů. Betonová konstrukce je díky ztužujícímu zábradlí a ocelové příhradovině až překvapivě tenká. Statika objektu byla navržena ve spolupráci s Christianem Astem. Zatímco povrch stojny je z betonu, věž skokanského můstku a sjezdová rampa jsou pokryty lesklým plechem s jemnými svislými drážkami. Plechová fasáda sleduje křivky a odráží světlo v závislosti na aktuálním počasí a denní době. Zajímavou součástí architektury je i noční osvětlení, které je primárně vedeno z interiéru kavárny a vnitřkem rampy o průřezu písmene U. Světla v dlouhých pruzích, zdůrazňují tvar rampy a postupně mění svou barvu. Realizace Zahy Hadid slavila velký úspěch. Důkazem je i další realizace pro město Innsbruck, která přišla o 5 let později – stanice lanové dráhy Hungerburgbahn. Ocenění V roce 2002 byla stavba oceněna Austrian State Prize for Architecture.

Více na: www.archizone.cz/zaha-hadid/bergisel-skokansky-mustek.php

zpět na obsah

Centre Georges Pompidou Renzo Piano, Richard Rogers (2003)

Autor fotografie: Robert S. Donovan, flick.com (link)

Továrna, hromada šrotu, rafinérie, zapomenuté lešení. Centrum Georgese Pompidou je jednou z nejvíce kontroverzních staveb v Evropě. Lidé ji milují i nenávidí, rozhodně však nejsou lhostejní. Snad právě proto je Centrum Pompidou navštěvovanější více, než Eiffelova věž. Denně jej navštíví více než 20 000 návštěvníků. Funkce Centrum Georgese Pompidou funguje jako kulturní centrum. Uvnitř se nachází muzeum moderního umění, knihovna, centrum designu, obchody, kavárny a

kina. 4. a 5. patro je věnováno stálým sbírkám, které pochází z let 1905 – 1960. Nachází se zde expozice Pabla Picassa, Marcela Duchampa, Jacksona Polloka či Vasila Kandinského. 1. a 6. patro je věnováno příležitostným expozicím. Dále jsou tu 3 podzemní podlaží z betonu určené pro parkoviště. Celková podlahová plocha je 100 tisíc metrů čtverečních. Kontext Stavba je výrazným protipólem ke svému okolí a zejména pak k blízkému kostelu Saint-Merri. Mezi oběma dominantami se nachází menší náměstíčko se Stravinsky Fountain s 580m2 vodní plochy, která obsahuje 16 umělěckých soch, které reprezentují práci Igora Stravinského. Renzo Piano i Richard Rogers kladli velký důraz na veřejný prostor, který by byl protipólem k masivnímu celku. Tato myšlenka se vyplatila a náměstí žije hudbou a pouličním uměním. Prostranství se mírně svažuje směrem k centru a uvnitř hlavního atria život pokračuje, jako kdyby se nic nestalo. Historie Kulturní centrum George Pompidou vzniklo v letech 1970 – 1977. Hlavním iniciátorem celého komplexu byl francouzský prezident Georges Pompidou, který chtěl pro svou zemi pod jednou střechou vytvořit muzeum umění, veřejnou knihovnu, centrum designu a institut současné hudby. Volná parcela byla známá pod jménem Plateau Beaubourg a vznikla po likvidaci blokové zástavby ve 30. letech, která již nevyhovovala tehdejším zdravotním požadavkům. Na 18 tisících čtverečních metrech později vzniklo parkoviště a nyní se toto místo mělo stát dějištěm něčeho daleko většího. Mezinárodní architektonické soutěže se zůčastnilo téměř 700 architektů z 50 zemí. Porotci Oscar Niemayer, Jean Prouvé a Philip Johnson byli nejvíce zaujati návrhem č. 466 od tehdy naprosto neznámé architektonické dvojice Renza Piana a Richarda Rogerse. Návrh vyvolal mnoho bouřlivých reakcí veřejnosti. Stavba rozdělila Paříž na dva

odlišné tábory. Jedni stavbu považovali za originální a zdařilé dílo, pro druhé bylo centrum kupou šrotu, továrna či rafinérie. Jen málokdo zůstává lhostejný i dnes a snad právě proto je Centrum Georgese Pompidou nejnavštěvovanějším místem v Paříži. Se svými 7 miliony návštěvníky ročně je navštěvovanější než Louvre či Eiffelova věž. S tím nepočítali ani samotní autoři projektu a centrum tak muselo být po dvaceti letech užívání v důsledku opotřebování rekonstruováno. Tato nákladná rekonstrukce trvala 2 roky. „Pokaždé, když jsme s slyšeli o kultuře, bylo nám s Richardem nanic. Měli jsme dojem, že jsme na hony vzdáleni typu téhle nafouklé soutěže a atmosféře, která ji obklopovala. Odpověděli jsme jako správní uličníci, prostě jsme si na porotu troufli udělat dlouhý nos.“ Zdroj: Renzo Piano – dokument Le Centre Georges Pompidou (přeložila ČT v cyklu architektura 7/45)

Forma Centrum Pompidou je od svého okolí tak odlišné, jak jen budova může být. Kolos s uctyhodnými rozměry 166 metrů délky, 60 metrů šířky a 42 metry výšky téměř dvojnásobně převyšuje okolní zástavbu a plocha jedinného poschodí odpovídá dvěma fotbalovým hřištím. Daleko více emocí však vyvolává samotný koncept budovy, který by se dal popsat jako dům naruby. Konstrukční systém spolu s veškerými instalacemi a komunikacemi se totiž odehrává na vnejší straně fasády. Složité tvary instalací připomínající High-tech jsou reprezentovány s hrdostí, jako něco za co se není potřeba stydět. Při bližším prozkoumání ocelovo-skleněné fasády lze najít v systému instalací řád. Architekti barevně odlišili instalace s různými funkcemi. Nalezneme tu modré potrubí s kanalizací, zelené vodovodní potrubí, žluté rozvody elektřiny, bílou vzduchotechniku a konečně červenou, která souvisí s přepravou osob, či požárními předpisy. V některých místech sklo mizí a rastr nosné konstrukce zůstává. Budova na sebe bere podobu staveniště či skici a na své okolí působí nedokončeným dojmem, jako kdyby tu právě stálo lešení. Uvnitř budovy zbývá pouze čistý prostor se světlou výškou 7 metrů. Vše bez jedinné podpory či

schodiště, přičemž vnitřní prostor může být využíván s nekonečnou variabilitou a rozmanitostí. Centrum Pompidou připomíná důmyslný stroj. Je však pravým opakem Le Corbusierova pojetí. Fasáda budovy je také místem pro nákladní výtahy, dlouhé lodžie s funkcí promenád či charakteristickým zalamovaným venkovním tubusem, který ukrývá pohyblivé eskalátory – hlavní komunikační tepnu celé budovy. Fasáda ožívá vlastním životem a zdá se, že je vertikálním pokračováním města. V roce 2010 otevřelo Centrum Georgese Pompidou novou pobočku ve městě Metz, necelých 300km od Paříže. Budovu navrhl architekt Shigeru Ban. Menší pobočka slouží jako muzeum současného umění a je charakteristická svým zakřivením a výškou značných 77m. I menší pobočka slaví velké úspěchy s návštěvností, se svými 550 tisíci návštěvníky ročně se jedná o nejvíce navštěvovaný kulturní stavbu mimo Paříž. Je těžké říct ano i ne. Centrum Pompidou je stavba naruby a naruby převrací i své okolí. Tento vztah není harmonický, naopak je tak odlišný jak jen může být. Synonymem by bylo snad jen přistání lodi z jiné planety. Právě tato odlišnost však přilákala život tam, kde předtím nebyl a jakkoliv je stavba kontroverzní, už bude navždy zapsána i v tom nejlevnějším cestovním průvodci Paříží. Více na: www.archizone.cz/renzo-piano/pompidou-centre.php

zpět na obsah

Opera House Jorn Utzon (1973)

Autor fotografie: James Cridland, flickr.com (link)

Opera v Sydney je jednou z nejznámějších budov na světě a důležitým symbolem Austrálie. Tato nesmírně drahá a v mnoha ohledech unikátní stavba vyžadovala nová materiálová a konstrukční řešení, která překvapí i dnes, přes 40 let od dob realizace. Funkce Budova Opery disponuje 5 hlavními sály, výstavní síňí a nahrávacím studiem. Dále se zde nachází 3 restaurace, 6 barů a knihovna. Celková kapacita hledišť je 5467 míst. Zázemí je kvůli zachování čistých geometrických tvarů umístěno v podzemním podlaží. V koncertním sálu s kapacitou 2679 sedadel se nachází

největší mechanické varhany na světě – 10 154 píšťal. Kontext Opera House je postavena na malém výběžku Bennelong Point na jížní straně zálivu poblíž Sydney Harbour Bridge. Nedaleko se nachází Hyde Park a Royal Botanic Gardens. Utzon si byl při návrhu vědom, že budova Opery bude často vnímána z výšky a návrh přizpůsobil také pohledu shora. Historie Plánování nové budovy opery začalo už na konci 40. let. E. Goossens, ředitel Státní konzervatoře hudby Nového Jižního Walesu hledal vhodné místo pro nové divadlo. V roce 1954 se mu podařilo myšlenku prosadit u premiéra Josepha Cahilla. Vhodnou parcelou se měla stát plocha v centru města Sydney – Bennelong Point. V roce 1955 vláda vyhlásila mezinárodní architektonickou soutěž na budovu opery. Zadáním bylo navrhnout prostor s kapacitou sálu pro 3000 diváků a menší sál pro 1200 diváků. Celkem se sešlo 233 návrhů z 32 světových zemí. Zvítězil poměrně neznámý dánský architekt Jorn Utzon. Proslýchá se, že jeho návrh nejdříve porotu zprvu nezaujal a až na poslední chvíli jej jeden z porotců vytáhl z odpadkového koše. Náklady na výstavbu rostly. Z původního rozpočtu 7 milionů australských dolarů se částka vyšplhala na téměř patnáctinásobek – 102 milionů dolarů (ekvivalent 850 milionů v roce 2012). Vládě se překračování nákladů nelíbilo a Utzon byl nucen rezignovat. Interiéry Opery byly svěřeny australskému architektovi Peteru Hallovi. Právě nekonzistentnost interiéru a exteriéru celou stavbu nejvíce poškodila. Stavba byla dokončena v roce 1973 a slavnostně otevřena 20. října britskou královnou Alžbětou II. Realizace budovy byla oproti původním plánům zpožděna o 9 let. Jorn Utzon se do Sydney údajně nikdy nevrátil. Opera v Sydney byla v roce 2005 zařazena na seznam australského kulturního dědictví a v roce 2007 byla zapsána do seznamu UNESCO, vůbec poprvé

proběhl tento zápis ještě za života autora. Konstrukce Budova opery proslavila Austrálii a především Sydney po celém světě. Poznávacím znakem se stala především silueta budovy, která připomíná kusy lastur, lodní plachty či kůži pásovce. Celý komplex zabírá plochu 1,8 hektarů a lukrativní parcela Bennelong Point se nachází přímo v centru dění města Sydney. Jednotlivé povrchy lastur byly kvůli prefabrikaci navrženy ze stejné kulové plochy, která odpovídá povrchu koule o poloměru 75,2m. Výsledkem jsou čisté, geometrické tvary o různé velikosti – nejvyšší bod budovy se nachází ve výšce 55m. Povrch fasády je pokryt dvěma druhy drobných čtvercových dlaždic o straně 12cm. Celkem bylo použito 1 056 006 lesklých a matných dlaždic, které vytváří jemný vzor. Výrobcem byla švédská společnost Hoganas. Bílé skořepiny spočívají na podnoži z panelů z růžové žuly, těžené v Teraně. Tato podnož dodává celé stavbě na důstojnosti a důležitosti. Opera v Sydney tak z dálky připomíná loď s bílými plachtami. Skořepiny se však staly největším konstrukčním problémem. Předepjaté betonové segmenty museli přenést zatížení 27 tisíc tun a zároveň si bez jakýchkoliv středových podpor zachovat svou subtilnost. Další komplikací bylo využití rozsáhlých prosklených ploch v kolmých čelech. Opera v Sydney byla v době realizace budovou s nejrozsáhlejším souvislým zasklením o celkové ploše 6200 m2. Využití klasických skel by zde nebylo možné a musela být využita vrstvená polyvinyl butyralová skla. Tato skla byla vyrobena ve Francii a na místě nařezána do potřebných rozměrů. Dalším konstrukčním problémem byla tepelná roztažnost betonové konstrukce. Jakékoliv nerovnoměrné odchylky by měli fatální vliv na vnitřní působení sil. Prefabrikáty byly proto spojeny lepidlem na bázi epoxydové pryskyřice. Každá z lastur tak tvoří jeden celistvý celek.

Výstavba spustila vlnu nevole, zejména kvůli rozsáhlým nákladům. Na manipulaci s prefabrikáty byly využity tehdy největší jeřáby na světě a výstavba si vyžádala 1 smrtelný úraz. Kritika nejsilněji zasáhla architekta Jorna Utzona, který se již dále na výstavbě nechtěl podílet a v roce 1966 rezignoval. Zajímavé je, že v době Utzonovi rezignace byla cena projektu pouze ve čtvrtině celkové částky. Budova opery byla založena na 588 betonových pilotech, které zasahují až 25 metrů pod hladinu moře. Pro objekt s tak vysokou návštěvností bylo zapotřebí vyvinout chlazení, které by nenarušovalo charakteristický vzhled obálky budovy. Hlavní chladící složkou je sladká voda, která je v druhé etapě chlazena mořskou vodou. Chladící systémy jsou před korozí, kterou způsobuje agresivní voda chráněny zinkem. Interiéry stavby se začal nejvíce zabývat architekt Peter Hall ve spolupráci s odborníkem na akustiku Lotharem Cremerem. Došlo k úpravě a přesunutí některých funkcí a novému návrhu akustickému podhledu. Později se ukázalo, že Utzonův návrh nebyl z akustického hlediska vůbec špatný, nicméně interiéry byly v mnoha ohledech nedořešené. Zajímavou součástí celé stavby je úžasné nasvícení, které spolu s video projekcemi dělají i z fasády nezapomenutelný kulturní zážitek. Ocenění RAIA Merit Award (1974) Lighting Award of the Illuminating Engineering Society of Australia (1974) RAIA Civic Design Award (1980) RAIA Commemorative Award, Jorn Utzon – Sydney Opera House (1992) Více na: www.archizone.cz/other/opera-sydney.php

zpět na obsah

Guggenheimovo muzeum Frank O. Gehry (1997)

Autor fotografie: Tony Hisgett, Wikipedia Commons (link)

Muzeum v Bilbao bylo navrženo v polorozpadlém přístavu průmyslové čtvrti města. Budova na první pohled zaujme svým designem a integrací do okolního prostředí. Tyto dva aspekty jsou však popuze třešničkou na dortu. Muzeum každoročně přiláká statisíce turistů a posiluje ekonomiku města do takové míry, že se mluví o "Bilbao efektu". Funkce Guggenheimovo muzeum je centrem moderního a současného umění. Hlavní náplní jsou sbírky významných umělců 20. století jako jsou Andy Warhol, James Rosenquist, Robert Rauschenberg, Willem de Kooning či Antoni Tápies. Celková kapacita výstavních ploch je 11000m2. Součástí muzea je také

restaurace zaměřená na Baskickou kuchyni. Kontext Parcela muzea je ze severu definována řekou Nervion, kde se nachází elegantní oblouková promenáda, na východě ji ohraničuje most La Salve s nápadnou rudě zbarvenou konstrukcí. V jižní části je to silnice s železnicí, která jemnou křivkou odděluje městské bloky od zbytku nábřeží. Právě zde na rozhraní muzea a města se nachází velkorysé náměstí. Celý komplex muzea je položen 16 metrů pod výškou města. Jakkoliv se zdá být tato parcela omezující, Guggehneimovo muzeum je navrženo tak, že se zdá být naprosto přirozenou součástí města a přitom si zachovává svůj osobitý charakter. Fúze komplexních forem připomínající z ptačí perspektivy květ však nemůže být od šachovnicové zástavby města odlišnější. Historie V roce 1991 se Baskická vláda dohodla na výstavbě muzea s nadací Solomona R. Guggenheima, která má stejně slavnou pobočku také v New Yorku (Frank Lloyd Wright). Muzeum mělo být navrženo v dezolátní oblasti přístavu Bilbao a vláda na tento projekt poskytla celkem 100 milionů dolarů, které pokryly veškeré stavební náklady. Nadace výměnou souhlasila s řízením instituce, což zahrnovalo i pořádání dočasných výstav. Tak komplexní projekt musel být navržen pomocí softwaru CATIA, to mimo jiné zahrnovalo také ruční skenování fyzických modelů do virtuální podoby. Slavnostní otevření proběhlo 18. října 1997 dřívějším králem Španělska – Juanem Carlosem I. Práce byly dokončeny včas a bez navýšení rozpočtu, což je pro podobný typ architektury poměrně neobvyklé. Jedním z mecenášů projektu byly také aerolinky KLM, které na výstavbu darovali 1 milion dolarů.

Forma Budova je hrou tvarů a světel. Tvar fasády vychází ze vzájemného proložení náhodných forem nejrůznějšího způsobu horizontálního i vertikálního zakřivení. Poměrně úzké stěny ukrývají lehký ocelový skelet, který je seskládán do trojúhelníků. Lepšímu přenosu vnitřních sil také napomáhá tvar konstrukce, která ohybem získává tuhost. Nestává se moc často, aby byl architekt a tím spíše zrovna Frank Gehry žádán statiky, zda by některé tvary nemohl více zdůraznit. Komplex stojí na zastavěné ploše 24 000m2, přičemž nabízí 11 000 m2 výstavních ploch, které jsou rozloženy do 19 různých galerií ve 3 patrech. Mimochodem, to je více výstavní plochy než u tří poboček v New Yorku a Benátkách dohromady. Deset galerií z celkového počtu má dokonce klasický pravoúhlý půdorys, přičemž tyto segmenty jsou z venku obloženy vápencovým povrchem. Největší ze všech galerií však pravoúhlými tvary nedisponuje, na šířku má 30 metrů a na délku dokonce 130 metrů, to vše bez jedinného sloupu. Uvnitř se nachází stálá instalace Matter of Time od Richarda Serra. Jedním z nejúžasnějších prvků Guggenheimova muzea je plášť, který je vytvořen z 30 000 titanových plátů. Materiál pláště byl pečlivě vybírán, zvláště jeho chování při změnách počasí. Titan na rozdíl od ostatních materiálů vytváří dojem určité plasticity a fasáda se chová jako živý organismus, který je často přirovnáván k rybím šupinám. Vysoká úroveň lesku se v minulosti na Gehryho projektu Walt Disney Concert Hall projevila negativně. Díky lokálním ohniskům vznikala místa s vysokou teplotou a jasem, která spalovala své okolí a oslňovala řidiče města. Tento problém musel být odstraněn vybroušením dílčích částí. Titanové pláty jsou pouze půl milimetru tenké a materiál se tak dovede vyrovnat s každým záhybem. Charakteristická zlatavost materiálu se však nevyskytuje v přirozené podobě - tuto barvu titan získá až díky vrstvě oxidu. S rostoucí vrstvou oxidu se výrazně mění také zabarvení plátů. Každý kus titanového plechu je tak naprostý unikát.

Nejvíce překvapivým aspektem budovy je však její vliv na ekonomiku města. Stavby Franka Gehryho přitahují turisty z celého světa, jsou jedinečné a neopakovatelné. Co přesně tedy znamená „Bilbao efekt“? Město přispělo na výstavbu muzea částkou 100 milionů dolarů. Jen během prvních 3 let muzeum navštívilo 4 miliony turistů a zaznamenalo 500 milionů eur zisku. To se pozitivně projevilo na hotelech, restauracích, obchodech a městské dopravě, přičemž bylo odebráno více, než 100 milionů eur na daních. Architektura se stala nevídanou investicí s návratností do několika desítek měsíců. Budova je také příznivě hodnocena ze stran odborníků a kritiků. Architekt Philip Johnson muzeum označil za „největší dílo naší doby“, kritik Calvin Tomkins z The New Yorker muzeum přirovnal k „fantastické loďi se zvlněnou formou v titanovém plášti“. Kritik umění Brian O´Doherty pozitivně hodnotí zevnějšek, interiéry jsou však podle něj příliš rozlehlé a práce slavných mistrů umění vypadají na stěnách muzea až absurdně drobně. Guggenheimovo muzeum je skutečným uměleckým dílem a podobně jako jeho starší bratr z New Yorku je vážným konkurentem všech uměleckých děl. Slova Thomase Messera platí i zde: „Budova konkuruje, umění musí být dobré“. Více na: www.archizone.cz/frank-gehry/guggenheim-museum.php

zpět na obsah

Academy of Sciences Renzo Piano (2008)

Autor fotografie: Doug Letterman, flickr.com (link)

Jedno z největších muzeí přírody na světě od Renza Piana bylo navrženo tak, aby dostálo své funkci. Díky inovativním technologiím, využitím přirozeného větrání a recyklovaných stavebních materiálů získala budova 54 bodů v systému LEED a je v současnosti nejúspornějším muzeem jaké kdy bylo postaveno. Zelená střecha s rozlohou přes 10 tisíc čtverečních metrů je prostředím pro 1,7 milionů rostlin. Kontext Budova akademie je součástí Golden Gate Park v San Franciscu. V sousedství se nachází muzeum De Young od ateliéru Herzog and de Meuron. Architektovým záměrem bylo vytvořit budovu, která bude vizuálně i funkčně

propojena s okolím. Střecha muzea působí se svou kopcovitou krajinou jako přirozené pokračování parku. Prosklená fasáda pak nabízí zajímavé průhledy z interiéru do parku. „Muzea nejsou obvykle transparentní, jsou neprůhledná a uzavřená. Jsou jako království temnoty a vy jste uvězněni uvnitř a nevíte, kde jste. Ale tady jste uprostřed krásného parku Golden Gate a při pohledu ven tak můžete vnímat i své okolí.“ /Renzo Piano Historie Kalifornská akademie věd byla založena v roce 1853. Základním úkolem této instituce byl systematický průzkum každé části státu a podpora žen ve vědě. V roce 1874 akademie otevřela své první oficiální muzeum, které přitáhlo 80 tisíc návštěvníků ročně. Rostoucí poptávka vyžadovala rozsáhlejší prostory a v roce 1891 se muzeum přestěhovalo do budovy na Market Street. V roce 1916 se sídlo akademie přesouvá do budovy Nord American Hall of Birds and Mammals v Golden Gate parku. Steinhart Aquarium bylo založeno v roce 1923. V roce 1951 byla přidána Science Hall a o rok později Morrisonovo planetárium. V roce 1989 byla budova akademie značně poškozena při zemětřesení, které je pro oblast San Francisca poměrně časté. Poškozena byla také část exponátů. Vzhledem k nákladné a náročné rekonstrukci bylo rozhodnuto o výstavbě nového objektu. Muzeum obsahuje přes 20 milionů vědeckých vzorků a 8 vědeckých výzkumných oddělení. Celková cena stavby se vyšplhala na 500 milionů dolarů. Výstavba započala 12. září 2005 a dokončena byla 27. září 2008. Exponáty byly přesunuty do dočasného muzea na Howard Street. Nové muzeum zdvojnásobilo počet návštěvníků ze 750 tisíc na 1,5 milionu ročně a hned první den po otevření jej navštívilo přes 15 tisíc lidí.

Konstrukce Budova je jednoduchou kompozicí základních tvarů. Obdélníkový půdorys ukrývá ve svém těžišti dvě koule o průměru 27 metrů, které se propisují do kompozice střechy. Na jihozápadě se ve skleněné kouli ukrývá exponát deštného pralesa – Rainforests of the World, na severovýchodě se nachází Morrison Planetarium, největší digitální planetárium na světě. Mezi oběma funkcemi je umístěno malé náměstí o ploše 1160m2 s výhledem do Steinhart Aquarium, nádherného světa korálových útesů, bažin či kolonie afrických tučňáků. Celé muzeum je zastřešeno ocelovými nosníky o délce až 29 metrů, které jsou zakřiveny podle tvaru vnitřního prostoru. Centrální náměstí mezi kopulemi je zastřešeno prosklenou střechou z trojúhelníkových skel, které jsou podporovány sítí ocelových nosníků. Plocha zasklení je 22x30m. Střecha náměstí hraje důležitou roli v přirozeném větrání stavby a musela být navržena tak, aby podobně jako masivní skleněný dóm deštného pralesa odolávala zemětřesení. Renzo Piano chytře využívá fotovoltaických panelů tak, aby se podílely na architektonickém řešení stavby. Kolem celého objektu vytváří z panelů zastřešené podloubí, které chrání skleněný plášť před přehříváním a ostrým letním sluncem. Podloubí zároveň nabízí příjemný stín či ochranu před povětrností pro návštěvníky muzea. Celkem je využito 60 tisíc článků s účinností 20%, které ročně ušetří 213 tisíc kWh. Panely pokryjí až 10% spotřeby akademie. Okna a fasádní systém včetně větracích jednotek vyvinula německá firma D+H Mechatronik AG z Hamburku. Speciální sklo snižuje úroveň absorbce tepla a tím také snižuje tak výkon potřebný k chlazení budovy. Inteligentní systém využívá světlíků ve střeše a pomocí úhlu jejich otevření přivádí čerstvý vzduch v závislosti na směru větru, aktuální vnější a vnitřní teplotě či úrovně CO2 v interiéru. Světlíky se automaticky zavírají v případě deště, mlhy i silného větru. V případě režimu nočního chlazení se otevírají pouze nejvyšší okna v dómu.

Střecha je pokryta 15 cm půdy a její ztvárnění připomíná kopcovitou krajinu. Rostliny absorbují 98% veškeré dešťové vody. Teplota zelené střechy je díky rostlinám mnohem nižší, než je tomu u domů s krytinou z asfaltových pásů. To se samozřejmě promítá na celkové kvalitě přiváděného vzduchu pomocí přirozeného větrání. 90% prostor v interiéru je odvětráno a osvětleno přirozeně, což v konečném důsledku šetří další náklady za umělé osvětlení a vzduchotechniku. Muzeum bylo vytvořeno z recyklovaných materiálů. Tepelná izolace je z 85% vytvořena ze starých džínových kalhot a bavlněných oděvů, na nové konstrukce bylo využito 15 tisíc krychlových metrů recyklovaného betonu s příměsí strusky a popílku. V případě oceli došlo k 100% recyklaci veškerých konstrukcí o váze 5000 tun. Pokud jde o demolici staré budovy muzea, i zde došlo na úsporná opatření. 90% veškerého stavebního materiálu bylo použito na vozovky nebo jiné stavební projekty. Nová budova muzea celkově vykazuje o 30-35% nižší spotřebu energie, než byl požadavek normy a vyprodukuje o 50% méně odpadní vody, než v případě předchozí realizace. Celkově bylo využito 20% místních materiálů, které pochází z okruhu 500km. Zaměstnanci jsou také odměňováni za využití kol, nebo veřejné hromadné dopravy. Tato ekologicky šetrná opatření vedla k udělení certifikátu LEED platinum s celkovým hodnocením 54 bodů. To dělá z Californie Academy of Science nejúspornější muzeum na světě. Více na: www.archizone.cz/renzo-piano/academy-of-science.php

zpět na obsah

Turning Torso Santiago Calatrava (2005)

Autor fotografie: Björn Söderqvist, flickr.com (link)

Vezměte 9 identických jednotek a rovnoměrně je rozmístěte po 190 metrů vysokém jádru. Každou jednotku mírně pootočte a cípy propojte elegantní ocelovou konstrukcí. To je Turning Torso, hrdý symbol a dominanta města Malmö a nejvyšší mrakodrap ve Švédsku. Funkce Uvnitř 54 podlažní budovy se nachází luxusní byty a kanceláře. Obě funkce jsou striktně odděleny, kancelářím o celkové ploše 4200m2 náleží spodní dvě jednotky. Vrchních 7 jednotek o celkové ploše 13500m2 je místem pro 147 nadstandartních bytů s opravdu zajímavými službami a benefity. Parkování je řešeno samostatně ve vedlejší nadzemní garáži, která je s Turning Torsem

propojena podzemní chodbou. Kontext Turning Torso se nachází na jihu Švédska ve městě Malmö, které je se svými 300 tisíci obyvateli 3. největším švédským městem. Calatravův projekt se stal završením sanace západního přístavu města a důležitým orientačním bodem. V těsné blízkosti se nachází most Öresund, který je důležitou spojnicí s Dánskem, Turning Torso tak mimojiné plní i funkci vizitky a nezbytného prvního dojmu na hranicích země.

Mrakodrap nabízí ideální pozici vzhledem k nedalekým městským parkům, možností atraktivního výhledu a svou vzdáleností k městskému centru. Parter v okolí domu je ztvárněn velmi drobně, Turning Torso vyrůstá z umělé vodní hladiny, která kopíruje půdorysný tvar věže. Do domu se vstupuje přes můstek, skrze prosklenou část podlaží. Součástí kompozice parteru jsou i dvě menší plastiky od Santiaga Calatravy. Historie Návrhu stavby předcházela socha Twisting Torso, kterou Calatrava použil v prezentaci architektonické soutěže na nedaleký most Öresund. Když sochu uviděl Johnny Örbäck, bývalý ředitel HSB Malmo, rozhodl se formu šroubovitě uspořádaných kostek zrealizovat ve velkém a odjel za Calatravou do Curychu. Výstavba začala v létě roku 2001 a byla dokončena o 4 roky později. Jedním z hlavních cílů bylo vytvořit novou dominantu města, která by nahradila přístavní jeřáb Kockums Crane (138m), který se nacházel nedaleko Turning Torsa a byl odstraněn v roce 2002. Celkový rozpočet stavby se vyšplhal na 55 milionů Euro, při realizaci byl však 2x překročen. Konstrukce Turning Torso je vůbec první mrakodrap šroubovitého tvaru na světě. Svou formou mimo jiné inspiroval i Cayan Tower v Dubaii, která se svými 306 metry drží výškovou první příčku mezi stavba mi podobného charakteru.

Základním nosným prvkem Turning Torsa je betonové jádro s průměrem 11,6 metru. Na jádro je rozmístěno 9 sekcí s pětiúhelníkovým půdorysným tvarem. Uvnitř každé sekce se nachází 5 podlaží, z nichž každé je pootočeno přibližně o 1,6 stupně. Drobné pootáčení vytvoří na 54. podlaží otočku o 90 stupňů. Hlavní cíp budovy je po délce vyztužen masivní ocelovou páteří, která je složena z 20 horizontálních a 18 diagonálních vzpěr. Páteř spolu s hlavním cípem budovy významně ovlivňuje vzhled mrakodrapu a to zejména z hlediska vnímání stability. V některých momentech je zdánlivě více váhy v horních podlažích a věž působí nestabilně. Ocelová páteř je důležitým nosným prvkem a ztužuje mrakodrap proti působení větru. Při stoleté vichřici o rychlosti 44m/s se horní patro vychýlí o pouhých 30cm. Vnitřní jádro je kromě statické funkce využíváno pro vertikální dopravu, která je zajištěna douramenným schodištěm a soustavou vysokorychlostních výtahů. I zde došlo na oddělení funkcí, dva z pěti výtahů slouží výhradně k obsluze spodních kancelářských sekcí a zbylé tři jezdí až do posledního patra, tuto cestu zvládnou za méně, než 40 vteřin. Vnější plášť je tvořen z 2800 hliníkových panelů a 2250 oken. Půdorysné zakřivení se projevuje i na tvaru fasádních prvků. Panely jsou spolu s rámy oken provedeny v kosoúhlém tvaru. Okna nelze kvůli bezpečnosti otevřít celá a čištění z venčí je prováděno pomocí speciální závěsné kabiny na vlastní konstrukci podobné jeřábu. Kabina může být spouštěna po celé výšce mrakodrapu a má dokonce i vlastní rameno s protizávažím. Uvnitř dvou podzemních podlaží se ukrývá technické zázemí. Mrakodrap je postaven na mohutném základu o tloušťce 7 metrů a pilotami uchycen na vápencovou skálu. Půdorysná plocha bytů se pohybuje od 45 do 190m2. Na podlahy a obklad Calatrava využívá dubové dřevo. Ve vstupních halách jsou leštěné podlahy ze světlého vápence a stejný materiál je využit i na okenní parapety. Kuchyňské linky jsou vytvořeny z bílého laminátu a mořeného dubu. Nabízené služby jsou podobně luxusní jako využité materiály. Mezi jednotlivé sekce mrakodrapu jsou vložena mezipatra s dalšími provozy. Naleznete zde tělocvičny, sauny či pokoje pro hosty s výhledem na moře (43. a 49. patro). Obyvatelé bytů si mohou

rovněž pronajmout kancelářské buňky ze spodních dvou sekcí, nebo mají přístup do vlastního vinného sklepa. V 7. patře je místnost určená pro oslavy a společenské večeře. K službám je nonstop recepce, otevřená 24 hodin denně. Většina těchto benefitů je již zahrnuta v ceně nájemného. Běžný návštěvník si bohužel dům zevnitř neprohlédne, přístup široké veřejnosti není povolen. Mrakodrap je napojen na systém zásobování energií Sydkraft, který získává 100% energie z obnovitelných zdrojů. Odpady z bytů jsou dále využívány a sváženy do bioplynových stanic. Pozoruhodný je také dvojitý systém zásobování vody s vlastním napájením a nezávislé zdroje energie pro výtahy a nouzová osvětlení. Ocenění Turning Torso získalo ocenění Fib Award za vynikající konstrukci (2006). Tato cena se uděluje každý 4. rok, přičemž stavba upoutala porotu svým zajímavým technickým a konstrukčním řešením. Více na: www.archizone.cz/santiago-calatrava/turning-torso.php

zpět na obsah