Nabývání vlastnického práva v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Nabývání vlastnického práva v ČR Bakalářská práce

Autor:

Petra Šťastná Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Tomáš Hájek

Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Dubí, dne 29. 04. 2011

Petra Šťastná

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce Mgr. Tomášovi Hájkovi za připomínky a odborné rady, které mi poskytl při zpracování této bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce obsahuje popis právní úpravy nabývání vlastnického práva v ČR. Zpočátku se zabývám obecným výkladem, kde popisuji pojem vlastnického práva, obsah vlastnického práva a jeho omezení. Dále jsem se zaměřila na základní způsoby nabývání vlastnického práva, jakými jsou převod a přechod vlastnického práva a poté na jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva. Na závěr zmiňuji další formy nabývání vlastnického práva, kde jsem zvolila podílové spoluvlastnictví, společné jmění manželů, vlastnictví bytů a nebytových prostor a vlastnické právo státu. Zároveň jsem porovnala (v rámci vlastnického práva) platný občanský zákoník s návrhem nového občanského zákoníku.

Annotation Bachelor thesis describes legal regulations of the acquisition of ownership in the Czech Republic. At first I deal with a general description, I describe the concept of ownership, content of ownership and limitation of ownership. Then I focused on the basic methods of acqusition of ownership, such as a transfer of title, and then individual methods of acquiring ownership. Finally, I mention other forms of acquisition of ownership, where I chose mutual ownership, community property, ownership of dwellings and commercial premises and ownership of state law. I also compared a valid Civil Code with the new proposed Civil Code.

OBSAH Úvod ...................................................................................................................... 6 1 Obecný výklad ............................................................................................... 7 1.1 Pojem vlastnického práva .......................................................................... 7 1.2 Obsah vlastnického práva .......................................................................... 9 1.2.1 Oprávnění věc držet ........................................................................... 10 1.2.2 Oprávnění věc užívat ......................................................................... 10 1.2.3 Oprávnění věc požívat ....................................................................... 11 1.2.4 Oprávnění s věcí nakládat .................................................................. 11 1.3 Omezení vlastnického práva .................................................................... 11 1.3.1 Omezení ze zákona ............................................................................ 12 1.3.2 Omezení úředním výrokem................................................................ 15 1.3.3 Omezení právním úkonem ................................................................. 15 2 Způsoby nabývání vlastnického práva ...................................................... 16 2.1 Rozdělení nabývání na původní a odvozené ........................................... 16 2.2 Nabytí smlouvou ...................................................................................... 17 2.2.1 Kupní smlouva ................................................................................... 21 2.2.2 Darovací smlouva .............................................................................. 25 2.2.3 Směnná smlouva ................................................................................ 26 2.2.4 Smlouva o dílo ................................................................................... 27 2.2.5 Spotřebitelské smlouvy ...................................................................... 29 2.3 Dědění ...................................................................................................... 31 2.4 Ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu ......................................... 34 2.5 Vydržení................................................................................................... 35 2.6 Vytvoření, zhotovení, zpracování věci .................................................... 36 2.7 Přírůstek ................................................................................................... 37 2.8 K věci ztracené, opuštěné a skryté ........................................................... 38 3 Další formy nabývání vlastnického práva ................................................. 40 3.1 3.2 3.3 3.4

Podílové spoluvlastnictví ......................................................................... 40 Společné jmění manželů .......................................................................... 42 Vlastnictví bytů a nebytových prostor ..................................................... 45 Vlastnické právo státu.............................................................................. 47

Závěr ................................................................................................................... 50

5

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila „Nabývání vlastnického práva v ČR“. Je to téma velice zajímavé a s touto problematikou se setkáváme všichni v běžném životě, neboť každý je vlastníkem nějaké věci, či se může kdykoliv vlastníkem stát. Kdo z nás může říct, že se ho vlastnické právo a jeho nabývání nějakým způsobem netýká? Z tohoto důvodu se domnívám, že by každý z nás měl alespoň z části znát práva a povinnosti, které se týkají oblasti vlastnických práv.

Jelikož je institut vlastnického práva a i způsoby jakými můžeme nabývat vlastnické právo v občanském zákoníku málo rozvedeny, rozhodla jsem se tuto problematiku popsat a usnadnit tak pochopení také laické veřejnosti. Zároveň bych chtěla porovnat různé právní skutečnosti, na základě kterých dochází k nabývání vlastnického práva. Tyto způsoby nabývání vlastnického práva se pokusit vysvětlit a objasnit na příkladech.

V současné době je téměř dokončen návrh nového občanského zákoníku, který je jedním ze základních pramenů vlastnického práva. Návrh přináší i několik zásadních změn, týkajících se oblasti vlastnického práva. Změny v oblasti vlastnického práva, které jsou součástí návrhu nového občanského zákoníku, porovnám se současnou právní úpravou občanského zákoníku. Nutno podotknout, že návrh nového občanského zákoníku by měl být účinný až od 1. ledna 2013. Do této doby se může ještě vše změnit, takže zatím ponecháme všechny tyto změny s otazníkem?

„Cílem práce je přiblížit jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva a vytvořit ucelený přehled a popis jejich úpravy.“

Při zpracování práce budu čerpat informace z monografií, právních předpisů, internetových zdrojů a částečně také ze svých znalostí, které jsem získala v průběhu mého studia.

6

1 Obecný výklad 1.1 Pojem vlastnického práva Vlastnické právo je základním a nejdůležitějším právem věcným. Toto právo je zaručeno v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) čl. 11 odst. 1. Tento článek Listiny prohlašuje, že každý má právo nabývat vlastnictví a vlastnické právo kohokoliv má stejný obsah a ochranu. Jinými slovy je tato myšlenka vyjádřena rovněž v ustanovení § 124 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.

V právním řádu České Republiky jakož i v právní teorii i praxi se často zaměňují výrazy „vlastnictví“ a „vlastnické právo“, působí mnohokrát jako synonyma. Důkazem toho je např. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 11 odst. 4 a čl. 11 odst. 2 a 3. Občanský zákoník používá v hlavě první, části druhé výraz vlastnického práva, avšak v následujícím ustanovení § 123 hovoří o předmětu vlastnictví. Obecně tedy lze konstatovat, že vlastnictví je souhrn (systém) vlastnických práv.

Vlastnické právo lze rozlišovat jako:  vlastnické právo objektivní  vlastnické právo subjektivní

Pokud hovoříme o vlastnickém právu v subjektivním smyslu, jedná se o subjektivní vlastnické právo, kde je zákonem daná míra možnosti chování vlastníka. Vlastnické právo ve smyslu objektivním představuje soustavu norem upravující společenské vztahy, které jsou zařazeny v Listině a ve druhé části občanského zákoníku. Vlastnického právo upraveno v Listině, jakož i v občanském zákoníku, tvoří obecnou regulaci pro celý právní řád České republiky.

V právní vědě a i v zákonech se můžeme setkat s termíny jako je „duševní vlastnictví“ a „průmyslové vlastnictví“. Duševním vlastnictvím se rozumí práva k výsledkům tvůrčí lidské činnosti, jejichž subjektem mohou být z povahy věci jen osoby fyzické, kdežto průmyslovým vlastnictvím lze rozumět

7

zpravidla práva k nehmotným součástem obchodního jmění ve smyslu § 6 odst. 1 obchodního zákoníku, mimo pohledávky.1 Předmětem vlastnictví mohou být věci movité i nemovité, předmětem mohou být i cenné papíry. Věci dělíme na:  Movité a nemovité - Občanský zákoník v ustanovení § 119 odst. 2 vymezuje pouze věci nemovité, kterými se rozumí pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Ostatní věci lze považovat za věci movité.  Zastupitelné a nezastupitelné – Zastupitelné věci, jsou věci, které lze nahradit věcmi stejného druhu, případně kvality (například potraviny, peníze, nástroje apod.). U nezastupitelných věcí je důležitý jejich individuální charakter. Takové věci nelze nahradit jinými věcmi (například originální umělecké dílo, starožitnické a historické věci apod.).  Druhově určené a individuálně určené – Tyto věci jsou obdobné jako věci zastupitelné a nezastupitelné. Věci druhově určené, jsou věci, které jsou určeny podle počtu, míry nebo váhy. Individuálně určené věci, jsou takové věci, které jsou individuální (specifické) a nezaměnitelné s jinými.  Zuživatelné a nezuživatelné – Zuživatelnými věcmi jsou například potraviny, nebo pohonné hmoty. Jsou to věci, které se užíváním spotřebovávají. Nezuživatelnými věcmi, jsou věci, které se nespotřebovávají, ale opotřebovávají.  Reálně dělitelné a nedělitelné – Reálně dělitelné jsou věci, které lze rozdělit na části bez jejího znehodnocení nebo ztráty jejího ekonomického určení (například pozemek). Reálně nedělitelné věci, jsou věci, které se po rozdělení zcela znehodnotí (například stroje, nábytek apod.). Návrh nového občanského zákoníku přináší změnu chápání pojmu věci v právním smyslu a výslovnou definici tohoto pojmu v zákoně. Dle návrhu § 463 odst. 2 občanského zákoníku, je věc v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Platný občanský zákoník nevymezuje přesnou definici věci. V právní teorii se pod termínem věci, rozumějí hmotné předměty, které jsou ovladatelné a slouží potřebám lidí.

1

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 - str. 317 8

Nově bude řešena právní povaha zvířat, která jsou nyní považována za věci movité v právním smyslu. Návrh stanovuje, že živé zvíře není věcí ve smyslu práva. V tomto směru je návrh inspirovaný některými zahraničními zákony, ale i mezinárodními smlouvami. Dále rozlišujeme vlastnické právo podle toho, zda je vlastníkem věci jen jedna osoba (fyzická či právnická), nebo dvě a více osob. Vlastnictví rozdělujeme na:  Individuální vlastnictví  Podílové vlastnictví  Společné jmění manželů Individuální vlastnictví je základním druhem vlastnického práva, kdy vlastníkem věci je pouze jedna osoba. Můžeme se také setkat s pojmem výlučné vlastnictví. Význam těchto pojmů je jednotný. O podílové spoluvlastnictví jde v případě, že více osob vlastní jednu věc. Více o tomto druhu vlastnictví viz kapitola 3.1 Podílové spoluvlastnictví. Společné jmění manželů je vázán na vznik manželství, je tedy možný pouze mezi manželi. Více o tomto druhu vlastnictví viz kapitola 3.2 Společné jmění manželů. Vlastnictví je upraveno v občanském zákoníku v části druhé Věcná práva, Hlava první Vlastnické právo. V nově navrhovaném občanském zákoníku je vlastnictví upraveno v části třetí Absolutní majetková práva, Hlava II. Věcná práva, Díl. III. Vlastnictví. Předmět vlastnictví je uveden v ustanovení § 956 jako vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.

1.2 Obsah vlastnického práva Obsahem vlastnického práva jsou jednotlivá vlastníkova oprávnění. Jedná se o oprávnění předmět vlastnického práva (tj. hmotnou věc) držet (ius possidendi), užívat (ius utendi), požívat (ius fruendi) a nakládat s ní (ius disponenti). Toto oprávnění je vymezeno v ustanovení § 123 občanského zákoníku. K obsahu vlastnického práva patří také povinnosti. Například povinnost udržovat pozemek v řádném stavu, povinnost nezneužívat svého vlastnického práva vůči ostatním. Obsah vlastnického práva vychází také z tzv. Hedemanovy koncepce vlastnického práva, která je

9

vyjádřena v čl. 11 odst. 3 LZPS, že vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Tato koncepce silně ovlivnila legislativu po první světové válce. Bylo tomu tak především v Německu, kde jejím zastáncem byl tehdy věhlasný právní vědec W. J. Hedemann.2

1.2.1 Oprávnění věc držet Oprávnění věc držet (ius possidendi) je nejširším a základním oprávněním vlastníka. Je důležitým předpokladem k výkonu některých dalších vlastníkových oprávnění (například: Aby mohl vlastník věc užívat, požívat a disponovat s ní – musí jí mít především ve své faktické moci (v držení). Vlastník věci a její držitel je jedna osoba. V takovém případě tvoří oprávnění věc držet pouze jedno z oprávnění, které vlastník vykonává a které zároveň tvoří součást celého obsahu vlastnického práva. Držení věci je oprávněním vlastníka, ale může být i samostatným věcným právem, které není závislé na vlastnictví. To znamená, že vlastník a držitel mohou být rozdílné osoby. Občanský zákoník upravuje držbu jinou osobou než vlastníkem samostatně. Dle ustanovení § 129 odst. 1 je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo ten, kdo vykonává právo pro sebe.

1.2.2 Oprávnění věc užívat Oprávnění věc užívat (ius utendi) umožňuje vlastníkovi realizovat užitnou hodnotu věci. Vlastník je oprávněn věc využívat pro své potřeby (individuální či podnikatelské), ale i pro potřeby své rodiny a domácnosti. Vlastník může přenechat využívání věci fyzické i právnické osobě za úplatu či bezúplatně, na dobu určitou či neurčitou. Věci jako předměty denní potřeby, potraviny jsou užívány tím způsobem, že se spotřebovávají a jako předmět vlastnictví zanikají. Oprávnění věc užívat vlastník vykonává jak užíváním věci, tak i neužíváním věci, tzn. že, vlastník v rámci oprávnění věc užívat, může věc ponechat nevyužitou.

2

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005, Aspi – str. 326 10

1.2.3 Oprávnění věc požívat Oprávnění věc požívat, brát užitky a plody věci (ius fruendi) je uvedeno v ustanovení § 123 občanského zákoníku samostatně. Toto oprávnění vlastníka, přichází v úvahu pouze u plodonosných věcí. Plody se rozlišují na plody přirozené (fructus naturales – například plody půdy) a plody obecné (fructus civiles – například úroky z vkladů). V případě plodonosných věcí, má vlastník, kromě oprávnění věc užívat, také oprávnění přivlastňovat si její oddělené plody. Například: Vlastník stromu je oprávněn brát plody, které se na tomto stromě urodily. Terminologicky zákon rozlišuje mezi užitky a plody, ale v případě nabývání vlastnického práva se hovoří o přírůstcích, viz § 135a občanského zákoníku, který stanoví, že vlastníku věci náleží i přírůstky věci, i když byly odděleny od věci hlavní. V případě oddělení plodu či užitku od věci hlavní se stávají samostatnými předměty. Více viz 2.7 Přírůstek.

1.2.4 Oprávnění s věcí nakládat Oprávnění s věcí nakládat – disponovat (ius disponenti) umožňuje vlastníkovi realizovat směnnou hodnotu věci. Vlastník má možnost s věcí disponovat na základě svého svobodného rozhodnutí. Jedná se zejména o právo věc zničit, opustit, spotřebovat, převést věc na někoho jiného, přenechat věc na základě smlouvy o výpůjčce nebo smlouvy o nájmu apod.

1.3 Omezení vlastnického práva Omezením vlastnického práva se rozumí právní omezení dovolenosti jeho výkonu neboli zákonná mez výkonu vlastnictví, při jejímž překročení se tento výkon stává nedovoleným, tj. stává se protiprávním úkonem.3 Omezení zpravidla spočívá v určitém nekonání, výjimečně se může jednat o povinnost něco konat. Omezení vlastnického práva jsou dvojího druhu:  Vnitřní - Pojmová – vyplývají z pojmu vlastnictví, platí za určitých podmínek pro všechny vlastníky, (tzv. projev principu „vlastnictví zavazuje“)  Vnější - Skutečná omezení – vyplývají ze vztahu vlastníka k jiným vlastníkům (tzv. sousedská práva) 3

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005, Aspi - str. 324 11

Dle vzniku rozlišujeme omezení vlastnického práva na:  Omezení ze zákona  Omezení úředním výrokem  Omezení právním úkonem

1.3.1 Omezení ze zákona 1.3.1.1 Povinnost nerušit Mezi omezeními plynoucími ze zákona se zpravidla na prvém místě uvádí povinnost nerušit výkonem svého vlastnického práva ostatní vlastníky. V souladu s právě uvedeným je tedy vlastník věci omezen ve výkonu svého vlastnického práva tak, že se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.4 Toto ustanovení § 127 občanského zákoníku je tzv. generální klauzulí. Dle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a zároveň nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Definici dobrých mravů však zákon nezná. Záleží na konkrétní situaci a o tom, co je nebo není v rozporu s dobrými mravy, rozhoduje soud. Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Může se domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 125 odst. 1 občanského zákoníku). Například: Jestliže se k držbě věci dostane osoba, které pro to nesvědčí žádný právní titul, může se vlastník domáhat toho, aby soud rozhodl, že je povinen mu ji vydat. Stejně je tomu tak, obývá-li někdo z právního titulu nemovitost jiného, může se vlastník domáhat, aby rozhodl soud, že je povinen se vystěhovat. Dle ustanovení § 415 občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Například: Provádí-li zhotovitel opravu motorového vozidla, počíná si tak, že upozorní objednatele na existenci jiné závady, než která byla předmětem opravy a informuje ho o

4

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kolektiv – Občanské právo hmotné, Plzeň 2007 - str. 232 12

možnosti vzniku škody. Zároveň mu nabídne odstranění této závady. V případě, že by tak neučinil, může odpovídat za vzniklou škodu.

1.3.1.2 Zákaz imisí Zákaz imisí vychází z tzv. sousedských práv, obecně imisemi rozumíme výkon vlastnického práva, kterým se neoprávněně zasahuje do cizího práva nad míru přiměřenou daným poměrům. Jedná se o jedno z nejstarších omezení vlastnického práva. Příkladný výčet imisí je uveden v ustanovení § 127 občanského zákoníku. Vlastník nesmí výkonem vlastnického práva např.:  ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku  nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek Dle ustanovení § 127 odst. 2 občanského zákoníku může soud rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen oplotit pozemek, pouze za předpokladu je-li to potřebné a neomezuje-li to užívání sousedících pozemků a staveb.

1.3.1.3 Věcná břemena Věcná břemena se dělí na:  Zákonná  Smluvní

Zákonná věcná břemena jsou upravena v ustanovení § 127 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého jsou vlastníci sousedících pozemků povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit, této odpovědnosti se nemůže zprostit.

13

Například: Vlastník sousedního pozemku je povinen strpět krátkodobý pobyt vlastníka budovy, jejíž obvodová stěna leží na hraně jeho a sousedova pozemku. V případě, že vlastník budovy chce opravit fasádu, okap apod. a ze svého pozemku ke stěně nemá přístup. Jestliže pak soused při opravě fasády např. lešením poškodí dlažbu na jeho pozemku, odpovídá za způsobenou škodu.

Smluvní břemena jsou věcná břemena vznikající na základě písemné smlouvy. Smlouva o zřízení věcného břemene může být uzavřena samostatně, nebo je součástí smlouvy o převodu nemovitostí. Podstatnými náležitostmi smlouvy o zřízení věcného břemene je dohoda o obsahu věcného břemene. Především by měla být řádně určena zatížená nemovitost, panující nemovitost, případně osoba, které náleží právo odpovídající věcnému břemeni (ze smlouvy tedy musí být zřejmé, zda je právo odpovídající věcnému břemeni spojeno s vlastnictvím nemovitosti nebo svědčí určité osobě). Další podstatnou náležitostí je vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky. Podle platné právní úpravy mohou být věcná břemena zřízena pouze k nemovitosti… K platnému vzniku věcných břemen je nutný zápis do katastru nemovitosti.

1.3.1.4 Použití věci bez souhlasu vlastníka Dalším významným omezením vlastnického práva dočasné povahy je upraveno v ustanovení § 128 odst. 1 občanského zákoníku, které ukládá povinnost vlastníkovi strpět, aby ve stavu nouze (například živelní pohroma) nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Tento zásah do vlastnických práv musí být trpěn pouze:  na nezbytnou dobu k dosažení účelu - Nezbytná délka doby, se posuzuje podle okolností a konkrétního případu.  v nezbytné míře k dosažení účelu - Jedná se o co nejohleduplnější způsob použití věci. Lze použít i cizí věc k jinému účelu, než k jakému byla určena.

1.3.1.5 Omezení vlastnictví ad hoc Jedná se např. o případy:  Zákonného zástavního práva (§ 608, § 628 odst. 1, § 672 odst. 1 obchodního zákoníku).

14

 Zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon (věcná břemena – výkon oprávnění dle energetického zákona na nemovitostech, zřizování energetických zařízení a příslušenství).  Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (věcná břemena – veřejné komunikační sítě, telekomunikační vedení apod. – omezení práva).

1.3.2 Omezení úředním výrokem K omezení vlastnického práva může dojít i úředním výrokem. Jedná se o zřízení věcného břemene nebo o zřízení zástavního práva rozhodnutím správního úřadu nebo soudu. Může se jednat také o vyvlastnění.

Ustanovení § 128 občanského zákoníku ukládá vlastníkovi

povinnost trpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc. Nelze-li dosáhnout účelu jinak. Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Vyvlastnění je nejzávažnější zásah do vlastnického práva, tzv. přechod vlastnického práva na nového vlastníka, proti vůli vlastníka. Dle § 128 odst. 2 lze vyvlastnění a omezení vlastnického práva provést jen ve veřejném zájmu, na základě zákona, vždy za náhradu a s právními účinky ex nunc.

1.3.3 Omezení právním úkonem Vlastník navíc může své vlastnické právo omezit i sám, svým vlastník úkonem. Například, pokud dá věc do zástavy nebo do nájmu (pronajímatel potom musí respektovat užívání své, ale pronajaté věci nájemcem atd.). Vlastnické právo může být omezeno i právním úkonem vlastníkova předchůdce (např. dřívější majitel pozemku jej zatížil věcným břemenem).5 Jedná se o tzv. dobrovolné omezení vlastnického práva.

5

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kolektiv – Občanské právo hmotné, Plzeň 2007 - str. 234 15

2 Způsoby nabývání vlastnického práva 2.1 Rozdělení nabývání na původní a odvozené Nabytím vlastnického práva se rozumí případ, kdy se vlastníkem konkrétní věci a nositelem subjektivního vlastnického práva stane někdo, kdo jím dosud nebyl, protože: A, jejím vlastníkem byl někdo jiný, anebo B, jím nebyl nikdo, tzn., věc nebyla předmětem vlastnického práva a zákon ji přitom z nabytí do vlastnictví nevylučoval.6 Nabytím vlastnického práva vzniká nabyvateli souhrn oprávnění podle ustanovení § 123 občanského zákoníku. Nabytí vlastnictví rozlišujeme na nabytí:  Původní (originární)  Odvozené (derivativní) Původní (originární) nabytí vlastnického práva spočívá v tom, že vlastníkovo právo není odvozeno od vlastníkova předchůdce, nýbrž vlastnické právo k určité věci vzniká zcela nezávisle na někom dalším. Originárně můžeme nabývat vlastnictví:  Vydržením – (viz 2.5. Vydržení)  Vytvořením, zhotovením, zpracováním věci - (viz 2.6. Vytvoření, zhotovení, zpracování věci)  Přírůstkem - (viz 2.7. Přírůstek)  K věci ztracené, opuštěné a skryté - (viz 2.8. K věci ztracené, opuštěné a skryté)  Ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu - (viz 2.4. Ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu) Odvozeným (derivativním) nabytím vlastnického práva se rozumí případ, kdy nabyvatel věci odvozuje své vlastnické právo od svého právního předchůdce.

6

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 - str. 346 16

Například: Dosavadní vlastník věci převede svá vlastnická práva na nového vlastníka (nabyvatele) – jedná se o převod vlastnického práva. Převod se děje na základě smlouvy, a to zpravidla úplatně (kupní smlouva, směnná smlouva, dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), anebo neúplatně na základě darovací smlouvy. Věc, která už byla ve vlastnictví někoho jiného, se nabývá:  Mezi živými (inter viros)

- na základě smlouvy (např. kupní smlouva, směnná

smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo)  Pro případ smrti dosavadního vlastníka (mortis causa) – nabytí děděním Ustanovení § 132 občanského zákoníku je základním ustanovením o způsobech nabývání vlastnického práva, které stanoví, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. V případě, že se vlastnictví nabývá rozhodnutím státního orgánu, nabývá se dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. Občanský zákoník neupravuje všechny případy nabývání vlastnického práva, pouze vyjmenovává možné způsoby nabytí. Vlastnictví nelze nabýt protiprávním přisvojením si věci, zejména jde-li o trestní čin. Odcizená věc nepřechází do vlastnictví pachatele trestného činu ani v případě, že byl odsouzen k náhradě škody.7

2.2 Nabytí smlouvou Nabytí vlastnického práva smlouvou je nejčastějším derivativním způsobem, jedná se o tzv. převod vlastnického práva. Smlouvu můžeme definovat jako dvoustranný či vícestranný právní úkon, vznikající souhlasným projevem vůle smluvních stran. Zákon v ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku, uvádí kupní a darovací smlouvu a jiné. Mezi jiné smlouvy můžeme zařadit např. směnnou smlouvu a smlouvu o dílo. Tyto smlouvy jsou upraveny v občanském zákoníku v následujících ustanoveních:  § 588 – 626 Kupní a směnná smlouva  § 628 – 630 Darovací smlouva 7

HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BOROVSKÝ, Jaroslav - Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 9. aktualizované a doplněné vydání 2002, Linde Praha a.s. - str. 177 17

 § 631 – 656 Smlouva o dílo

Prostřednictvím smluv jsou převody vlastnictví vymezeny i v jiných právních předpisech a proto je třeba zkoumat, zda jde o postup upravený jen občanským zákoníkem, nebo zda je převod upraven zvláštním předpisem. To znamená, že občanský zákoník upravuje smlouvy obecně v občanskoprávních vztazích a neobsahuje specifickou právní úpravu pro převod vlastnictví. Například: V případě, že se převádí vlastnictví nemovitosti, použije se zvláštní zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Zákon upravuje problematiku zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí ČR. Jedná se především o zápis vlastnického práva, zástavního práva, práva odpovídajícímu věcnému břemeni a předkupního práva s účinky věcného práva.

Mezi smlouvy zajišťující převod vlastnického práva patří také smlouvy upravené v obchodním zákoníku. Jedná se zejména o ustanovení:  § 409 – 470 Kupní smlouva  § 476 – 488a Smlouva o prodeji podniku  § 489 – 496 Smlouva o koupi najaté věci  § 536 – 565 Smlouva o dílo

Dále sem patří smluvní převody na základě zvláštních zákonů, například:  Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (viz 3.3 Vlastnictví bytů a nebytových prostor)  Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech - dle ustanovení § 1 tohoto zákona jsou cennými papíry zejména akcie, zatímní listy, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy. A podle ustanovení § 13 se smlouva o úplatném převodu cenných papírů řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného. Pro platnost smlouvy se vyžaduje, aby v ní byly určeny převáděné cenné papíry a jejich kupní cena. Smlouva o bezúplatném převodu cenného papíru se řídí úpravou darovací smlouvy v občanském zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného.

18

K převodu listinného cenného papíru dochází jeho předáním nabyvateli. Nestanoví-li zákon nebo dohoda stran něco jiného (dle § 17 odst. 1 zákona o cenných papírech).

Smluvní převod vlastnictví je dvoufázový proces. Nabytí vlastnictví rozlišujeme na právní důvod a právní titul. Je důležité, zda právní řád přiznává smlouvě translační nebo obligační účinky. Translační účinky znamenají, že k převodu vlastnického práva dochází samotou smlouvou. Obligační účinky znamenají, že je smlouva právním titulem, vzniká tu závazek převést vlastnické právo. Při převodu vlastnického práva musíme rozlišovat, zda se převádí věc movitá nebo nemovitá. U nemovitých věcí je důležité, zda jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí či nikoliv. Dle ustanovení § 133 občanského zákoníku, které stanoví, že vlastnické právo se nabývá převzetím věci, v případě převodu movité věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. V případě převodu nemovité věci, se vlastnictví nabývá vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Není-li nemovitá věc předmětem evidence v katastru nemovitostí, vlastnické právo se nabývá okamžikem účinnosti smlouvy. U převodu nemovitosti je také důležitý úředně ověřený podpis na smlouvě o převodu vlastnictví.

Změny týkající se smluvního nabývání vlastnického práva se připravují v návrhu nového občanského zákoníku. Návrh hodlá změnit způsoby odvozeného nabývání vlastnického práva k věcem movitým, a to tak, že by ke změně vlastnického práva u movitých věcí docházelo již samotnou účinností smlouvy, takže nebude zapotřebí např. převzetí věci. Pro nemovitosti zapisované do katastru, zůstává zachován současný stav, kdy vlastnické právo k nemovitosti vznikne až vkladem do katastru nemovitostí.

U smluvních převodů platí zásada, že nikdo nemůže převést víc práv než má sám. Občanský zákoník připouští výjimky, kterými jsou ustanovení:  § 486: Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. V ostatních případech ten, kdo nabyl věci od někoho, kdo nebyl sám jejím vlastníkem, jejího vlastnictví nenabude, i když sám byl v dobré víře a věc získal na základě skutečnosti, která by jinak působila převod vlastnického práva. Byl-li ovšem v dobré

19

víře, stane se oprávněným držitelem věci ve smyslu § 132 s možností ji vydržet (§ 134).8  § 161: Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví. Na rozdíl od občanského zákoníku, je v obchodním zákoníku umožněno nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V rámci úpravy kupní smlouvy, dle ustanovení § 446 kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem. Tento odlišný přístup v občanském zákoníku a obchodním zákoníku, k nabytí vlastnického práva od nevlastníka, vyvolává úvahy o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je stanoveno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Návrh nového občanského zákoníku připravuje další změnu, kterou je možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného držitele. Dle návrhu ustanovení § 1048 se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo:  ve veřejné dražbě  od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku  za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil  od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno  při obchodu s investičním nástrojem nebo s cenným papírem na doručitele, anebo  při obchodu na komoditní burze 8

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005, Aspi - str. 352 20

Vlastníkem věci se stane i ten, komu byla věc vydána, prokáže-li dobrou víru v oprávnění převodce převést na něho vlastnické právo k věci, třebaže k převodu došlo za jiných okolností. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

2.2.1 Kupní smlouva Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, kdy se jedna strana (prodávající) zavazuje odevzdat druhé straně (kupujícímu) předmět koupě a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit. Dvoustrannost nevylučuje, aby na jedné nebo na obou stranách bylo více účastníků. Tato smlouva je nejčastějším způsobem nabytí vlastnického práva. Občanský zákoník upravuje obecně kupní smlouvu v ustanovení § 588 a násl. Kupní smlouva je samostatně upravena v obchodním zákoníku § 409 a násl. za předpokladu, že je předmětem koupě věc movitá. Je-li předmětem smlouvy nemovitost, posuzuje se vždy podle občanského zákoníku. Občanským zákoníkem se řídí kupní smlouva, kde jedna strana není podnikatelem. Na rozdíl od obchodního zákoníku, kde se kupní smlouva uzavírá mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikáním. Podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je určení předmětu koupě, kupní cena, označení smluvních stran, další náležitosti smlouvy jako je např. doba a místo plnění, předkupní právo, způsob dopravy, balení apod. si smluvní strany sjednají libovolně. Předmětem koupě nebo prodeje mohou být všechny věci, které jsou ve vlastnictví prodávajícího, a nejsou vyloučeny z občanskoprávního vztahu. Předmětem smlouvy mohou být:  věci individuálně určené  věci druhově určené  věci hromadně nebo úhrnně určené (jak stojí a leží)  spoluvlastnický podíl Předmětem koupě nemůže být součást věci, pokud nedošlo k oddělení a příslušenství věci, pokud je užíváno společně s věcí hlavní. Dle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc tím

21

znehodnotila. Příslušenstvím jsou věci, které patří vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (dle ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku). Je-li příslušenství věci dostatečně specifikované jako samostatná věc a ztratí charakter příslušenství, může být předmětem koupě. Dostatečně specifikované tzn., že je určeno vlastníkem věci hlavní, že nemusí být nadále užíváno s věcí hlavní, dále je to i přesné popsání věci. V době uzavření smlouvy nemusí předmět koupě existovat, může se jednat o tzv. koupi budoucí, kdy je jisté, že věc opravdu vznikne a bude předána kupujícímu na rozdíl od koupě naděje, kdy předmětem koupě jsou věci, které teprve vzniknou. Kupující se tak zavazuje zaplatit kupní cenu za věc, která má v budoucnosti vzniknout bez ohledu na to, zda se očekávání splní nebo nesplní, zda bude dodrženo množství, jakost apod. Například: Koupě úrody jablek, jedná se o tzv. riskantní koupi. Další podstatnou náležitostí je stanovení kupní ceny. Kupní cena je úplata za předmět koupě, musí být vyjádřena v penězích, jinak se nejedná o kupní smlouvu, ale o smlouvu darovací. Cena, je stanovená dohodou smluvních stran nebo zcela výjimečně stanovena cenovým předpisem. Splatnost kupní ceny může být:  zaplacení současně s převzetím předmětu (z ruky do ruky např. prodej v obchodě)  zaplacení až po převzetí předmětu (např. fakturou)  před převzetím předmětu (prenumerační koupě) Zvláštním druhem kupní smlouvy je prodej zboží v obchodě, který požaduje podrobnější právní úpravu. Na straně prodávajícího je podnikatel, který v rámci svého podnikání prodává zboží a na straně kupujícího je osoba (fyzická či právnická), která není podnikatelem. Na rozdíl od obecné úpravy kupní smlouvy je zde omezená smluvní volnost účastníků. Tato smlouva je upravena v občanském zákoníku v ustanovení § 612. Občanský zákoník upravuje v ustanovení § 613 prodej věci na objednávku, kde je předmětem smlouvy věc, kterou v době uzavření prodávající nemá k dispozici. Prodávajícímu vzniká tak závazek jejího obstarání. Občanský zákoník upravuje prodej v obchodě a prodej např. po internetu ještě v ustanovení § 52 – 65 Spotřebitelské smlouvy. Více viz 2.2.5 Spotřebitelské smlouvy.

22

Dle ustanovení § 614 odst. 3 občanského zákoníku přechází vlastnické právo na kupujícího okamžikem převzetí věci. Toto pravidlo neplatí, pokud se jedná o:  koupi zboží v samoobsluze  zásilkový prodej Při zásilkovém prodeji přechází vlastnictví na kupujícího převzetím věci kupujícím na místě dodání jím určeném. Při samoobslužném prodeji dochází k převodu vlastnictví ke koupené věci okamžikem zaplacení ceny za vybrané zboží. Do tohoto okamžiku může kupující vybrané zboží vrátit na původní místo. Jestliže kupující svým zaviněním poškodí nebo zničí vybrané zboží před převodem vlastnického práva, odpovídá za škodu podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu (§ 614 odst. 3 občanského zákoníku). Zákon nepředepisuje formu kupní smlouvy, výjimku tvoří pouze kupní smlouvy, jejichž předmětem je nemovitost (§ 46 odst. 1 občanského zákoníku), zde se vyžaduje písemná forma. Smlouva je platná, jakmile se prodávající a kupující dohodnou na obsahu smlouvy a tento obsah neodporuje právním předpisům. Při sjednání smlouvy je prodávající povinen upozornit na případné vady, o kterých ví. Pokud prodávající neupozorní na vady, o nichž věděl nebo i nevěděl, má kupující právo požadovat slevu, ze sjednané kupní ceny. Pokud se jedná o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, kupující má právo na odstoupení od smlouvy. Podle § 597 odst. 2 občanského zákoníku, má kupující právo odstoupit od smlouvy i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti (zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady) a toto ujištění se ukáže nepravdivým. Vadou, rozumíme vše, co snižuje možnost užití a upotřebení věci. Dále má také kupující nárok na úhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady (§ 598 občanského zákoníku). Jedná se například o náklady spojené s odbornou prohlídkou, nepatří sem náklady na opravy věci. Dle ustanovení § 599 odst. 1 občanského zákoníku, musí kupující uplatnit vady u prodávajícího bez zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u soudu, jen tehdy, jestliže vady vytkl nejpozději do 6měsíců, jde-li o vady krmiv, do 3 týdnů a jde-li o vady zvířat, do 6 týdnů od převzetí věci. Součástí smlouvy může být vedlejší ujednání při kupní smlouvě, které jsou upraveny v ustanovení § 601-610 občanského zákoníku. 23

Zejména se jedná o tyto:  Výhrada vlastnictví  Předkupní právo  Právo zpětné koupě  Jiná vedlejší ujednání Výhrada vlastnictví je upravena v ustanovení § 601 občanského zákoníku. Výhrada vlastnictví, je dohoda mezi smluvními stranami, podle které vlastnické právo k věci movité přechází na kupujícího až po zaplacení kupní ceny. Tato výhrada musí mít písemnou formu. Kupující nese nebezpečí nahodilé zkázy a zhoršení věci současně s nabytím vlastnictví. Výhrady, které se týkají vlastnického práva kupní smlouvy, připravuje nově navrhovaný občanský zákoník, který umožňuje vázat nabytí vlastnického práva nejen na podmínku zaplacení kupní ceny, ale také na splnění jiných odkládacích podmínek. Dle platného občanského zákoníku se může vázat převod vlastnického práva kupní smlouvou také na odkládací podmínky, které jsou vedlejšími ustanoveními v právním úkonu. Odkládací podmínky na sebe vážou účinnost právního úkonu tak, že vznik účinnosti je spojen až se splněním odkládací podmínky.9 Předkupní právo je upraveno v ustanovení § 602 - 606 občanského zákoníku. Sjednáním předkupního práva se kupující zavazuje přednostně nabídnout prodanou věc původnímu prodávajícímu. Může být sjednáno pro všechny případy zcizení věci. Při dohodě o předkupním právu si smluvní strany mohou sjednat lhůtu, ve které má být prodej proveden, dle ustanovení § 605 občanského zákoníku, není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Po uplynutí této doby předkupní právo zaniká. Předkupní právo může působit vůči nástupcům kupujícího, pokud si smluvní strany dohodnou předkupní právo jako právo věcné. Za porušení předkupního práva hrozí náhrada škody dle obecných ustanovení. Poškozený se může domáhat proti novému vlastníkovi i určení, že je vlastníkem a to žalobou na určení podanou u příslušného soudu.

9

HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BOROVSKÝ, Jaroslav - Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 9. aktualizované a doplněné vydání 2002, Linde Praha a.s. – str. 67 24

Právo zpětné koupě (§ 607 – 609 občanského zákoníku), umožňuje prodávajícímu v určité době požadovat věc zpět do svého vlastnictví. Smlouva o právu zpětné koupě musí být uzavřena písemně a platí pouze, pokud se jedná o věc movitou. Smluvní strany si mohou sjednat dobu, do níž lze výhradu zpětné koupě uplatnit, pokud byla výhrada zpětné koupě sjednaná bez uvedení lhůty, právo zpětné koupě lze uplatnit dle zákona do jednoho roku od odevzdání věci kupujícímu. Jiná vedlejší ujednání, dle § 610 občanského zákoníku, stanoví možnost, aby si účastníci kupní smlouvy sjednali i jiná vedlejší ujednání, jako např. výhrada zpětného prodeje, podmínky připouštějící zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou. Toto ustanovení předepisuje písemnou formu a stanoví, že od uplynutí jednoho roku od uzavření kupní smlouvy, zanikají stanovené výhrady a podmínky.

2.2.2 Darovací smlouva Darovací smlouva je další smluvní typ, kterým lze nabýt vlastnické právo, přičemž na jedné straně je dárce a na druhé straně obdarovaný. Darovací smlouva je upravena v ustanovení § 628 - 630, jako smlouva, kdy dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Stejně jako u kupní smlouvy se nejedná o jednostranný právní úkon. Pokud obdarovaný převezme věc do své faktické moci, dochází tak k převodu vlastnického práva k darované věci. Na základě přijetí daru nebo slibu dochází teprve k darování. Pojmovými znaky jsou:  Předmět daru  Bezplatnost  Dobrovolnost Předmětem daru může být věc (movitá i nemovitá), případně spoluvlastnický podíl na věci. O bezplatnost jde tehdy, jestliže obdarovaný nemá právní povinnost poskytnout protihodnotu. Darování neztrácí tuto svou povahu, jestliže se obdarovaný zavazuje k protislužbě, kterou nelze vyjádřit v penězích.10

10

PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef – Základy občanského práva 5. upravené vydání 2010, Aleš Čeněk s.r.o. – str. 184 25

Dalším předpokladem darovací smlouvy je dobrovolnost. Poskytuje-li se něco sice bez protihodnoty, avšak na základě právní povinnosti, nejde o darování. Darováním není např. plnění vyživovací povinnosti rodiče vůči nezletilému dítěti. Ani v případech plnění naturálních závazků nejde o darování (např. dlužník zaplatí promlčený dluh).11 Zákon nepředepisuje formu darovací smlouvy, smlouva tak může být uzavřená písemně, ústně nebo konkludentně. Je-li předmětem daru nemovitost, musí být smlouva písemná a podpisy jejich účastníků musí být na stejné listinně. Dále je písemná forma vyžadovaná v případě, nedošlo-li k odevzdání či převzetí věci. Pro darovací smlouvu je významné jedno omezení. Dle ustanovení § 628 odst. 3 občanského zákoníku, je darovací smlouva neplatná, podle níž má být plněno až po dárcově smrti. Darovací smlouvu lze uzavřít pouze mezi živými (inter viros). Dárce neodpovídá za vady věci, ať už se jedná o vady právní nebo faktické. Nicméně má povinnost upozornit na vady, o nichž ví. Má-li věc vady, na které dárce neupozornil obdarovaného, je obdarovaný oprávněn vrátit dar (dle ustanovení § 629 občanského zákoníku). Jestliže se dárce domáhá zrušení darovací smlouvy, právní vztah z darování tak zaniká. Ustanovení § 630 občanského zákoníku, umožňuje dárci domáhat se zpětně svého daru, pokud se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Dobré mravy nejsou nikde zvlášť stanoveny, avšak pronikají celým právním řádem. Můžeme je chápat jako pravidla morálního charakteru, přičemž síla jednotlivých mravních pravidel se hodnotí různě za daných okolností. Při hodnocení se dbá na konkrétní individuální případ, a záleží spíše na společenském hodnocení, než na názoru jednotlivce. Okamžik nabytí vlastnického práva je stejný jako u kupní smlouvy. U nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází k nabytí vlastnického práva na základě vkladu do katastru nemovitostí. U věci movité dochází k nabytí vlastnického práva jejím odevzdáním.

2.2.3 Směnná smlouva Směnnou smlouvou si smluvní strany vyměňují věc za věc. Protože věcí jsou samozřejmě i peníze, musíme ještě navíc upřesnit, že směnnou smlouvou se vyměňuje jiná věc nežli peníze zase za jinou věc nežli peníze (na tom nic nemění, že takto může třeba jeden numismatik 11

PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef – Základy občanského práva 5. upravené vydání 2010, Aleš Čeněk s.r.o. – str. 185 26

s druhým směnit minci za minci či bankovku za bankovku, protože při této směně neplní mince funkci platidla neboli peněz.)12 Ustanovení o kupní smlouvě platí přiměřeně pro smlouvu směnnou, tzn., že směnná smlouva musí mít stejné podstatné náležitosti jako smlouva kupní. K nabytí vlastnického práva dojde převzetím věci. Směňovat lze i nemovitosti, přesto platí pravidlo, že vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí vzniká vkladem do katastru nemovitostí (stejně jako u kupní smlouvy).

2.2.4 Smlouva o dílo Na základě smlouvy o dílo vzniká závazek mezi objednatelem a zhotovitelem díla, jehož předmětem je provedení díla. Zhotovitel díla se zavazuje provést dílo pro objednatele za sjednanou cenu na své nebezpečí a objednatel se zavazuje převzít dílo a zaplatit za něj sjednanou cenou. Občanský zákoník upravuje smlouvu o dílo obecně v občanskoprávních vztazích v ustanovení § 631 a násl. Dále upravuje zvláštní druh smlouvy o zhotovení věci na zakázku (§ 644 – 651) a smlouvu o opravě a úpravě věci (§ 652 – 656). Podstatné náležitosti pro vznik smlouvy jsou:  Předmět díla  Cena  Provedení díla na nebezpečí zhotovitele Předmětem smlouvy o dílo je zhotovení, oprava, úprava, údržba věci. Cena může být určena různými způsoby, přičemž dle zásad občanského práva, zákon preferuje určení ceny dohodou smluvních stran. Dle ustanovení § 636 odst. 1 občanského zákoníku může být cena díla určená i odhadem. Další podstatnou náležitostí smlouvy je provedení díla na nebezpečí zhotovitele. Zhotovitel se tím zavazuje plnit výsledek díla, tzn., že svou povinnost splní až dokončením díla a jeho odevzdáním. Občanský zákoník nepředepisuje k platnosti této smlouvy zvláštní formu.

12

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kolektiv – Občanské právo hmotné, Plzeň 2007 – str. 533 27

Dle ustanovení § 633 občanského zákoníku je zhotovitel povinen provést dílo podle smlouvy, řádně a v dohodnuté době. V případě, že je pro provedení díla stanovena závazná technická norma, musí provedení díla odpovídat této normě. Dle obsahu smlouvy a povahy díla závisí, zda je zhotovitel povinen provést dílo osobně. Není-li ve smlouvě výslovně stanoveno, že zhotovitel má povinnost provést dílo osobně, může provedení díla přenechat třetí osobě, ale i v tomto případě platí, že dílo bylo provedeno na nebezpečí zhotovitele. Zánik závazku ze smlouvy o dílo nastává splněním. Může se také jednat o odstoupení od smlouvy. Dle ustanovení § 642 občanského zákoníku, může objednatel od smlouvy odstoupit až do zhotovení díla, tzn., že nemůže odstoupit, jestliže dílo bylo zhotoveno. Objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit i v případě, že dílo nebude hotovo a provedeno řádně. Zhotovitel má právo odstoupit od smlouvy (dle ustanovení § 638 občanského zákoníku), v případě, pokud k provedení díla byla nutná součinnost objednatele a zhotovitel mu určil přiměřenou lhůtu k této součinnosti a objednatel ji nesplnil. Totéž platí, pokud zhotovitel provádí dílo u objednatele a ten neprovede potřebná zdravotní a bezpečností opatření pro osoby provádějící dílo. Zvláštním druhem smlouvy o dílo je smlouva o zhotovení věci na zakázku, kterou upravuje občanský zákoník v ustanovení § 644 - 651. Účelem této smlouvy je poskytnout objednateli věc, kterou si nemůže obstarat při prodeji zboží v obchodě. Vlastnické právo přechází ze zhotovitele na objednatele teprve převzetím věci a to i tehdy, jestliže objednatel dodal materiál potřebný ke zhotovení věci. Dodaný materiál byl zapracován a stal se součástí věci, a tím objednateli vlastnické právo k věci zaniká. V případě, že zhotovitel nespotřeboval všechen materiál, který mu objednatel odevzdal, vlastnické právo k tomuto materiálu patří stále objednateli a zhotovitel je povinen tento materiál odevzdat. Provádí-li zhotovitel stavbu přímo objednateli jako stavebníku podle stavebního povolení znějícího na objednatele, nabývá objednatel vlastnictví stavby průběžně, jak stavba roste.13 Dalším zvláštním druhem smlouvy o dílo je smlouva o opravě a úpravě věci. Předmětem této smlouvy jsou práce a výkony směřující k opravě nebo úpravě existujících hmotných předmětů. Tento druh smlouvy upravuje občanský zákoník v ustanovení § 652 – 656. Vlastnické právo k věci se opravou či úpravou nemění. 13

HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BOROVSKÝ, Jaroslav - Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 9. aktualizované a doplněné vydání 2002, Linde Praha a.s. – str. 562 28

Úpravu smlouvy o dílo v občanském zákoníku je třeba odlišit od úpravy smlouvy o dílo v obchodním zákoníku. Obchodní zákoník upravuje komplexní úpravu smlouvy o dílo ve vztazích mezi podnikateli v ustanovení § 536 a násl. Dle ustanovení § 536 odst. 2 obchodního zákoníku se dílem rozumí:  Zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu  Montáž věci  Údržba věci  Oprava věci případně úprava věci  Jakákoliv další činnost, která má hmotnou povahu Vlastnické právo k zhotovované věci upravuje § 542 - 545 obchodního zákoníku. Pokud zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, tzn. v jeho sídle, v místě podnikání, popřípadě bydlišti nebo provozovně, vlastníkem zhotovované věci je její objednatel. V ostatních případech, je vlastníkem věci zhotovitel až do okamžiku předání díla, kdy vlastnické právo přechází na objednatele. Pokud zhotovitel věc udržuje, upravuje, opravuje, tak vlastnické právo na zhotovitele nepřechází, jejím vlastníkem je stále objednatel (dle ustanovení § 542 odst. 3 obchodního zákoníku).

2.2.5 Spotřebitelské smlouvy Nabývání vlastnictví prostřednictvím některých smluv, např. smlouvou kupní, se odehrává v hospodářském prostředí, kde funguje hospodářská soutěž podnikatelů. Osoby, které vystupují při uzavírání těchto smluv, se označují za spotřebitele a dodavatele. Občanský zákoník upravuje spotřebitelské smlouvy v ustanovení § 52 – 65. V případě, že na jedné smluvní straně vystupuje podnikatel, jsou rovněž důležitá ustanovení dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Mezi spotřebitelské smlouvy patří dle ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku:  kupní smlouva  smlouva o dílo  jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel

29

Dle ustanovení § 52 odst. 2 občanského zákoníku, je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti (dle ustanovení 52 odst. 3 občanského zákoníku). Občanský zákoník vymezuje pravidla pro smlouvy uzavírané na dálku (§ 53) a smlouvy uzavírané mimo provozovnu (§ 57). Smlouvy uzavírané na dálku jsou jednou ze dvou forem spotřebitelských smluv. Jedná se o tzv. distanční smlouvy. Pro uzavření těchto smluv jsou použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Dle ustanovení § 53 odst. 1 občanského zákoníku jsou prostředky komunikace na dálku, všechny prostředky s výjimkou písemného styku, provozované podnikatelem, k jehož předmětu činnosti náleží poskytování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku, a to zejména neadresovaný i adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s lidskou i bez lidské obsluhy, rozhlas, videotelefon, videotext, elektronická pošta, fax, televize. Jedná se zejména o letáky, obchod prostřednictvím internetu, teleshopping apod. Výjimky ze smluv sjednaných na dálku, stanoví § 54 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvy:  o finančních službách podle zvláštních zákonů  uzavírané prostřednictvím prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních provozoven  uzavírané provozovateli prostředků komunikace na dálku prostřednictvím veřejných telefonů  uzavírané na výstavbu či prodej nemovitosti nebo týkající se jiných práv k nemovitosti, s výjimkou nájmu  uzavírané na základě dražeb  na dodávku potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby, dodávaného stálými doručovateli do domácnosti nebo sídla spotřebitele  ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době

30

Dalším druhem spotřebitelských smluv, jsou smlouvy sjednané mimo provozovnu. Tzv. podomní obchody. V ustanovení § 57 odst. 4 jsou vyjmenovány smlouvy, na něž se nevytahuje ustanovení o podomních obchodech. Jsou to:  smlouvy, jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných  smlouvy na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa  smlouvy na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž spotřebitel měl možnost se seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi spotřebitelem a dodavatelem má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a dále za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě  smlouvy pojistné a smlouvy o cenných papírech

2.3 Dědění Dědění je dalším ze způsobů, jakým lze nabýt vlastnické právo. Občanský zákoník upravuje dědické právo v ustanovení § 460 - 487. Obecně můžeme dědické právo charakterizovat jako přechod práv a povinností zemřelého jedince na jeho právní nástupce. Pro přechod vlastnického práva děděním jsou důležité tyto předpoklady:  Smrt zůstavitele  Existence dědictví  Právní důvod dědění  Způsobilý dědic Smrt zůstavitele, jehož majetek má v případě jeho smrti přejít na jeho nástupce, je základním předpokladem k realizaci dědického práva. Smrt je právní skutečnost, na kterou se váže vznik, změna či zánik občanskoprávních vztahů. Prokazuje se předepsaným způsobem, tj. úmrtním

31

listem. Smrt fyzické osoby je předpokladem pro zahájení dědického řízení. Cílem dědického řízení je vydání rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví. Soud zjišťuje v rámci řízení o dědictví rozsah a předmět dědictví, okruh dědiců, dluhy zůstavitele apod. Podle ustanovení § 38 občanského soudního řádu soud pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, se považují za úkony soudu. Existence dědictví je existence práv, která mají přejít na dědice. Jedná se zejména o věci movité a nemovité, pohledávky zůstavitele, autorská práva a práva z vynálezů. Může se jednat také o dluhy zůstavitele, netýká se dluhů, které byly vázány na osobu zůstavitele. Dle ustanovení § 470 občanského zákoníku dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. V případě, že je více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Právní důvod dědění upravuje občanský zákoník v ustanovení § 461. Jedná se o dědění ze zákona, ze závěti, nebo kumulací obou těchto důvodů. Dědění ze závěti (testamentární dědická posloupnost) je projev vůle zůstavitele, komu má v případě jeho smrti připadnout zanechaný majetek. Dědění ze závěti je upraveno v ustanovení § 476 - 480 občanského zákoníku. Formální stránka závěti je stanovená zákonem:  Závěť vlastnoruční (holografní)  Závěť allografní – sepsána jinak než vlastní rukou např. na psacím stroji  Závěť formou notářského zápisu Dědění ze zákona (intestátní dědická posloupnost) upravuje občanský zákoník v ustanovení § 473 - 475a a nastává v případě, že zůstavitel nezanechal platnou závěť. Majetek zůstavitele přechází na osoby určené zákonem tzv. zákonní dědicové. Zákonní dědicové jsou rozděleni do skupin podle stupně příbuzenství. Občanský zákoník rozlišuje čtyři dědické skupiny:  První skupina (§ 473 občanského zákoníku) - děti, manžel(ka), dědí rovným dílem  Druhá skupina (§ 474 občanského zákoníku) – manžel(ka), rodiče zůstavitele, osoba, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně jeden rok (tzv. osoba spolužijící). V této skupině nejsou dědické podíly jednotlivých dědiců rovné. Manžel musí dostat ½ dědictví a druhá polovina se rozdělí rovným dílem mezi ostatní dědice, kteří patří do této skupiny. 32

 Třetí skupina (§ 475 občanského zákoníku) - sourozenci zůstavitele, osoba spolužijící. Dědí se rovným dílem.  Čtvrtá skupina (§ 475a občanského zákoníku) – prarodiče zůstavitele (děd, bába), nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. Pokud dědictví nenabude žádný dědic, připadne dědictví státu tzv. odúmrť.

Dalším důležitým předpokladem pro nabytí dědictví je dědická způsobilost. Dědicem může být každý subjekt, který má právní subjektivitu, tzn., že dědicem může být osoba fyzická i právnická (včetně státu). Právnická osoba může dědit pouze ze závěti a musí v době dědictví existovat. Dle ustanovení § 469 občanského zákoníku, může být nezpůsobilým dědicem jen osoba fyzická, v případě že se dopustila:  úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům  zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele

Návrh nového občanského zákoníku se vrací k tradičním institutům dědického práva. Například dědické tituly jsou rozšířeny o dědickou smlouvu, která má nejvyšší právní sílu. Dědická smlouva je dvoustranný právní úkon a proto ji nelze jednostranně zrušit. Dědění ze zákona a ze závěti zůstává zachováno, přičemž k dědění ze zákona by mělo dojít jen ve výjimečných případech. Tímto způsobem by se měla omezit tzv. odúmrť (aby majetek připadl státu). Co se týče závěti, zavádí možnost pořídit závěť s úlevami, která je určena osobám, které jsou v ohrožení života (např. při živelné pohromně, válce apod.). Ke změně dochází i u dědických skupin, které jsou rozšířeny o praprarodiče, sestřenice a bratrance. Další výhodu, kterou přináší návrh nového občanského zákoníku je obecné náhradnictví, které umožňuje povolání náhradního dědice za dědice původního např. v případě, že původní dědic není způsobilý dědit, nebo odmítne-li dědictví. Návrh se vrací také k odkazu, kterým má osoba (odkazovník) obdržet od dědice věc druhově určenou. Osoba, která je odkazovníkem, není dědicem.

33

2.4 Ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu Vlastnické právo lze nabýt ze zákona jen zcela ve výjimečných případech. K nabytí vlastnického práva ze zákona dochází účinností zákona, nebo od data stanovené zákonem. Jelikož není podstatné, kdo je právním předchůdcem nabyvatele, jedná se o nabývání originární. Např. dle ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tím není dotčeno. Dle tohoto ustanovení rozhodne soud na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, která ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona. Zejména v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

Dalším příkladem je zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve kterém je např. uvedeno, že do vlastnictví obcí přecházejí nezastavěné pozemky, pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí apod. Jedná se i o zřízení stavby na cizím pozemku. V případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, i když k tomu nebyl oprávněn, soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout o tom, že ten, kdo stavbu na cizím pozemku zřídil, ji musí na své náklady odstranit dle ustanovení § 135c občanského zákoníku. Nelze- li stavbu účelně odstranit, soud může rozhodnout o přikázání této stavby do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud vlastník pozemku s tím souhlasí. Soud může také k pozemku stavby zřídit věcné břemeno, nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Dalším výjimečným případem, jakým lze nabýt vlastnické právo, je nabytí na základě rozhodnutí státního orgánu. Státním orgánem máme na mysli soud nebo správní úřad. Dle ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku, kdy o nabytí vlastnického práva rozhoduje

34

státní orgán, se vlastnictví nabývá dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. Občanský zákoník upravuje jen některé případy nabývání vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu, jedná se například:  o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 občanského zákoníku)  při zpracování věci (§ 135 občanského zákoníku)  zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku (§ 135c občanského zákoníku) Nejčastějším případem nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu je nabytí vlastnického práva na základě vyvlastňovacího řízení. Typickým příkladem je zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

2.5 Vydržení Vydržení je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které je upraveno v ustanovení § 134 občanského zákoníku. Jedná se o dlouhodobou nepřetržitou oprávněnou držbu věci někým, kdo není vlastníkem věci. Účinky vydržení nastanou po splnění zákonem stanovených podmínek:  Způsobilý subjekt (fyzická či právnická osoba)  Způsobilost předmětu – jakoukoliv věc lze vydržet, rozumíme tím věc, která může být předmětem vlastnického práva, výjimku tvoří věci (podle ustanovení § 125 odst. 2 občanského zákoníku), které mohou být ve vlastnictví státu, nebo zákonem určených právnických osob.  Uplynutí stanovené vydržecí doby – u movité věci je vydržecí doba 3 roky, u nemovité věci je vydržecí doba 10 let. Do této doby se započítává i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Dle ustanovení 134 odst. 4 občanského zákoníku se pro počátek a trvání doby použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.  Nepřetržitá držba po celou její dobu – v případě ztráty držby, znamená konec běhu vydržecí doby.

35

Dle ustanovení § 129 občanského zákoníku je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držitel může být:  Oprávněný  Neoprávněný Oprávněným držitelem je ten, kdo v dobré víře ví o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník, tzn., že smí věc užívat, nakládat s ní, spotřebovat ji apod. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, tvrzení držitele, že je v dobré víře, nestačí. Např. v dobré víře nemůže být ten, kdo získal věc násilím, tajně, pochybnou koupí apod. Neoprávněným držitelem je ten, kdo ví, že není vlastníkem věci a i přesto si ponechal nalezenou věc. Neoprávněný držitel nemůže nabýt vlastnické právo, tj. nemůže věc vydržet. Při splnění všech výše uvedených podmínek dochází k nabytí vlastnického práva.

2.6 Vytvoření, zhotovení, zpracování věci Vlastnické právo lze nabýt vytvořením, zhotovením nebo zpracováním věci. Jedná se o originární způsob nabývání vlastnického práva. Vytvoří-li, resp. zhotoví-li někdo ze své věci (z vlastního materiálu) novou věc (např. stavbu), stane se jejím vlastníkem v okamžiku jejího zhotovení.14 V případě zhotovení nemovitosti se provádí záznam v katastru nemovitostí za předpokladu, že je předloženo rozhodnutí o kolaudaci a geometrický plán. Záznamem se vyznačují změny v právních vztazích k nemovitostem, ke kterým došlo jinak než na základě smlouvy. Záznam provádí katastrální úřad z úřední povinnosti, podkladem postupu je dodání listiny, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí.

14

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 - str. 355 36

Zpracování věci je upraveno v ustanovení § 135b občanského zákoníku. Pro právní poměry ke zpracované věci je důležité posoudit, zda zpracovatel byl nebo nebyl v dobré víře, že má právo věc zpracovat. Je-li zpracovatel v dobré víře a zpracováním vytvoří věc novou, stává se vlastníkem nové věci, pokud je jeho podíl na věci větší. Je však povinen uhradit původnímu vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. Pokud nastane situace, že jsou podíly stejné, musí se účastníci mezi sebou vzájemně vypořádat. Nedohodnou-li se, rozhodne na návrh kteréhokoli z nich soud. Zpracovatel není v dobré víře, tzn., že dotyčný věděl, že zpracovává cizí věc, která mu nepatří. Vlastnické právo zůstává původnímu vlastníkovi věci, který se může dožadovat vrácení věci nebo uvedení v předešlý stav. V případě, že věc nelze vrátit do původního stavu a účastníci se nedohodnou, rozhodne ve věci na návrh kteréhokoli z nich soud. Soud určí, kdo se stane vlastníkem věci a současně určí výši náhrady, která bude náležet zpracovateli nebo původnímu vlastníkovi. Toto platí i v případě smísení věcí nebo jiného nerozdělitelného sloučení věcí dvou či více vlastníků. Viz 2.2.4 Smlouva o dílo Při užití cizí věci na opravu jiné věci, připadne cizí věc vlastníkovi opravené věci, bez ohledu na její hodnotu. Vlastník opravené věci musí nahradit její hodnotu původnímu vlastníkovi.

2.7 Přírůstek Dalším z originárních způsobů nabytí vlastnického práva, je možnost přírůstku věci. Přírůstkem se rozumí:  přírůstky věci, kterými jsou plody půdy, tzn. to, co se na ní urodilo a mláďata zvířat, tj. přírůstky přirozené  výnosy peněz, cenných papírů (např. úroky z vkladů, úroky z půjčky, dividendy) Možnost nabytí vlastnického práva přírůstkem, vyplývá z obsahu jednoho z vlastníkových oprávnění, a to je věc požívat a brát z ní plody a užitky. Dle ustanovení § 135a občanského zákoníku je uvedeno, že vlastníku věci náležejí i přírůstky věci, i když byly odděleny od věci hlavní.

37

Přírůstky věci dále dělíme na:  přírůstky neoddělené - přírůstek není oddělen od věci hlavní (tzn. je její součástí) např. ovoce na stromě, vlastníkem tohoto ovoce je vlastník stromu.  přírůstky oddělené – stávají se samostatnou věcí, např. spadlé ovoce na sousední pozemek, v tomto případě se vlastník stromu stává vlastníkem spadlého ovoce. Zároveň je vlastník sousedního pozemku povinen umožnit vlastníkovi stromu, aby si ovoce očesal.

2.8 K věci ztracené, opuštěné a skryté Právní úprava věci ztracené, opuštěné a skryté je obsažena v ustanovení § 135 občanského zákoníku. Ztrátou věci, ztrácí vlastník věci faktickou možnost výkonu svých vlastnických oprávnění, ale přesto zůstává vlastníkem věci. Ztrátu věci považujeme za právní událost, kterou vlastník nevědomě věc pozbyl, tzn., že ztrátou věci neprojevuje svou vůli. Ztracená věc může být pouze věc movitá. Dle ustanovení § 135 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Pokud vlastník není znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nálezce má také možnost nechat věc na místě bez povšimnutí. V případě, že nálezce věc odevzdal obci a vlastník ztracené věci se o ni nepřihlásí do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví obce. V případě, že se vlastník před uplynutím této lhůty u obce přihlásí, má povinnost uhradit obci náklady, které ji vznikly v souvislosti s opatrováním věci. Dle ustanovení § 135 odst. 2 občanského zákoníku má nálezce právo na náhradu nutných výdajů (např. údržba věci, přeprava věci apod.) a na nálezné, které tvoří 10% ceny nálezu. V případě, že si nálezce ponechá nalezenou věc, nebo ji neodevzdá příslušné obce, vzniká na jeho straně bezdůvodné obohacení. Opuštění věci, je na rozdíl od ztráty věci projevem vůle vlastníka, že už nadále nechce být vlastníkem věci. Opuštěním věci, zaniká vlastnické právo dosavadního vlastníka a zároveň vzniká vlastnické právo obci. Stejně jako v případě ztracené věci, může být opuštěná věc

38

pouze věc movitá. V případě, že vlastník opustí nemovitost, tak stále zůstává vlastníkem, protože má vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí. Dle ustanovení § 135 odst. 4 občanského zákoníku platí ustanovení o věcech ztracených přiměřeně i pro věci opuštěné. Toto ustanovení platí pouze pro práva a povinnosti nálezce. Návrh nového občanského zákoníku stanovuje, aby věc, která nikomu nepatří, mohla být kýmkoliv přivlastněna, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného (dle ustanovení § 989). Ustanovení § 135 odst. 4 občanského zákoníku se užije obdobně i na nález věci skryté, jejíž vlastník není znám. Skrytá věc, je věc, z jejíhož uložení je zřejmé, že její vlastník ji chtěl ukrýt před nějakým nebezpečím. Není důležité, kdy byla věc skrytá. Většinou se jedná o věci, které jsou zakopané v zemi, zazděné nebo jinak skryté. Dříve se jednalo o tzv. poklad. Nálezce věci skryté, má povinnost odevzdat věc příslušné obci. Můžeme usoudit, že se obec stává vlastníkem věci v okamžiku jejího nálezu, nikoli v době, kdy ji nálezce odevzdal. Tento okamžik není ze zákona patrný. V případě, že se vlastník věci skryté dodatečně přihlásil a bylo by zjištěno jeho vlastnictví, postupovalo by se dle ustanovení § 135 odst. 1 občanského zákoníku.

39

3 Další formy nabývání vlastnického práva 3.1 Podílové spoluvlastnictví Podílové spoluvlastnictví upravuje občanský zákoník v ustanovení § 137 – 142. O podílové spoluvlastnictví jde v případě, že více osob vlastní jednu věc. Důležitým pojmem je spoluvlastnický podíl (dle ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku), který vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podíl je hodnota, která je vyjádřena procentem, nebo zlomkem. Výše podílu je stanovena právním předpisem, nebo je dohodnuta mezi spoluvlastníky. V případě, že se spoluvlastníci nedohodnou na výši podílu, platí, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Podílové spoluvlastnictví chápe občanský zákoník jako spoluvlastnictví ideální, protože výše podílu neodpovídá reálné konkrétní části společné věci.15 Například: Dva spoluvlastníci vlastní dvoupodlažní dům, neznamená to, že by každý z nich vlastnil jedno patro domu, ale každý z nich je vlastníkem ½ celého domu. Podílové spoluvlastnictví se nabývá stejným způsobem, jakým se nabývá vlastnictví, tzn. dle ustanovení § 132 občanského zákoníku:  Smlouvou (kupní, darovací, směnnou)  Rozhodnutím státního orgánu (např. při vypořádání dědictví)  Ze zákona (např. vydržením) Subjekty podílového spoluvlastnictví jsou:  Osoby fyzické  Osoby právnické  Stát Předmětem spoluvlastnictví je „společná věc“. Může se jednat o věc movitou, nemovitou. V případě, že je předmětem podílového spoluvlastnictví nemovitost, musí být uvedena velikost podílu každého spoluvlastníka v katastru nemovitostí.

15

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kolektiv – Občanské právo hmotné, Plzeň 2007 – str. 259 40

Obsahem podílového spoluvlastnictví jsou práva a povinnosti subjektů. Tyto práva a povinnosti vznikají:  mezi spoluvlastníky  mezi spoluvlastníky a třetími osobami  mezi každým spoluvlastníkem a třetí osobou Velikost podílu je rozhodující při hospodaření se společnou věcí. Hospodařením se rozumí údržba, úprava, oprava, včetně odstranění či likvidace. Například: Tři spoluvlastníci pozemku, rozhodují o provedení oplocení pozemku. Každý má ideální podíl 1/3. Dva spoluvlastníci navrhují dřevěné oplocení a jeden spoluvlastník kovové oplocení. Jeden spoluvlastník byl přehlasován a pozemek bude mít dřevěné oplocení. Jedná-li se o důležitou změnu (např. přistavění dalšího patra domu) a spoluvlastníci se mezi sebou nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Při převodu spoluvlastnického podílu mají spoluvlastníci předkupní právo, v případě že spoluvlastník nechce převést svůj podíl na osobu blízkou. Osobou blízkou se rozumí dle ustanovení § 116 občanského zákoníku příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner, dále jsou to osoby v poměru rodinném nebo obdobném, a to za podmínky, že pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z těchto osob, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Spoluvlastník, který chce převést svůj podíl na jinou osobu než blízkou, musí nejprve svůj podíl nabídnout ke koupi ostatním spoluvlastníkům. Předkupní právo vzniká pouze pro případy převodu, nevzniká při přechodu spoluvlastnického podílu. Při převodu vlastnického práva dochází k nabytí na základě projevu vůle (tj. kupní smlouvou, darovací smlouvou apod.) a při přechodu dochází k nabytí na základě právních skutečností (nejsou projevem vůle), tj. na základě zákona, rozhodnutím státního orgánu, děděním. Dle ustanovení § 141 odst. 1 občanského zákoníku se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. Nedohodnou-li se, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku, soud provádí vypořádání podílového spoluvlastnictví těmito způsoby:  reálným rozdělením věci podle velikosti podílů  přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům

41

 prodejem věci a rozdělením výtěžku podle velikosti podílů Toto pořadí vypořádání je závazné. To znamená, že soud nejprve zvažuje, zda jde věc reálně rozdělit. V případě, že věc nelze reálně rozdělit, tak věc přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům a pokud nelze přikázat (např. nechce ji žádný ze spoluvlastníků nebo nemají peníze na zaplacení vypořádacího podílu), tak nařídí prodej věci a výtěžek rozdělí dle velikosti podílů mezi spoluvlastníky.

3.2 Společné jmění manželů Společné jmění manželů představuje právní formu majetkového společenství mezi manžely. V občanském zákoníku je institut společného jmění manželů upraven v ustanovení § 143 – 151. Společné jmění manželů bylo dříve označováno jako „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“. Pojem jmění se obecně označuje souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot patřících určité osobě (aktiv), a to po odečtení penězi ocenitelných hodnot, které tato osoba dluží jinému (pasiv).16 Společné jmění vzniká ze zákona vznikem manželství. To znamená, že může vzniknout jen mezi manžely, mezi jinými osobami společné jmění nevzniká. Platí zde zásada rovnoprávnosti manželů na stejné a společné účasti nabývání vlastnických práv. Manželé mají vlastnické právo k celé věci, ačkoli omezené stejným právem druhého z manželů. Předmětem společného jmění manželů jsou:  Věci  Majetková práva  Závazky Dle ustanovení § 143 občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří: Majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou:  majetku získaného dědictvím nebo darem  majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela 16

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 - str. 382 42

 věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů  věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka Závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, výjimkou jsou:  závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich  závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela

V rámci společného jmění se majetkem rozumí především věci (movité, nemovité), pohledávky a jiné hodnoty, které jsou ocenitelné penězi, například cenné papíry. K nabytí majetku do společného jmění, musí dojít jedním či oběma manžely za trvání manželství. Nabytím se rozumí způsoby dle ustanovení § 132 občanského zákoníku. Dále se může jednat o vydržení, směnu apod. Dle ustanovení § 143a občanského zákoníku mohou manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Zákonný rozsah společného jmění může soud ze závažných důvodů na návrh některého z manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (dle ustanovení § 148 odst. 1). Pojem obvyklé vybavení společné domácnosti zákon blíže nevymezuje, ponechává ho na rozhodovací praxi soudců. Důvodem je to, že každá rodina má jiné příjmy a zájmy, takže se „obvyklé vybavení domácnosti“ nedá vymezit univerzálně.

Výlučný majetek, je majetek, který není předmětem společného jmění manželů, tzn., že se jedná o majetek, který zůstává samostatným majetkem každého z manželů. Druhý manžel nemá žádné právo k výlučnému majetku manžela. Není oprávněn ho používat, disponovat s ním apod. bez souhlasu jeho vlastníka. V případě, že výlučný majetek nese užitky, jsou tyto užitky ve společném jmění manželů. Závazky, týkající se výlučného majetku do společného jmění nespadají, není- li sjednáno jinak, například dle ustanovení § 143a. Obsah společného jmění tvoří práva a povinnosti vznikající:  mezi manžely navzájem  mezi manžely a třetími osobami

43

Dle ustanovení § 145 občanského zákoníku, manželé společně užívají a udržují majetek, který tvoří jejich společné jmění. Obvyklou správu majetku může vykonávat každý z manželů. V ostatních případech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. V případě, že by byl právní úkon jednoho z manželů učiněn bez souhlasu druhého manžela, může se druhý manžel domáhat prohlášení tohoto právního úkonu za neplatný u soudu. Termínem „obvyklá správa majetku“ rozumíme hospodaření a disponování s majetkem.

Ustanovení § 146 občanského zákoníku umožňuje, aby majetek ve společném jmění manželů nebo jeho část byla jedním z manželů použita k podnikání. Podmínkou je však souhlas druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku ve společném jmění manželů nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela zákon nevyžaduje.

Dle ustanovení 149 občanského zákoníku zaniká společné jmění se zánikem manželství. Při vypořádání společného jmění se přihlíží:  k podílům obou manželů, které jsou stejné – jedná se i o závazky obou manželů, které vznikly za trvání manželství  k tomu, že každý má právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek a zároveň má povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek  k potřebám nezletilých dětí  k tomu, že každý z manželů se staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění Vypořádáním, rozumíme rozdělení majetku a závazků, které do společného jmění manželů spadaly v den zániku. Manželství zaniká:  smrtí jednoho z manželů  prohlášením jednoho z manželů za mrtvého  právní mocí rozsudku o rozvodu manželství

Společné jmění manželů může zaniknout i za trvání manželství a to pouze v případě prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů, nebo soudním výrokem o propadnutí majetku některého z manželů.

44

V českém právu lze vymezit vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, z čehož vyplývá, že společné jmění vůbec nevznikne. K vypořádání společného jmění, může dojít trojím způsobem:  dohodou - dle ustanovení § 149a, 150 občanského zákoníku  soudním rozhodnutím – dle ustanovení § 150 odst. 3 občanského zákoníku  uplatněním zákonné domněnky – dle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku

3.3 Vlastnictví bytů a nebytových prostor Občanský zákoník v § 118 odst. 2 stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být byty nebo nebytové prostory. Předmětem vlastnického práva je tedy byt jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Občanský zákoník sám pojem bytu nevymezuje. Pojem byt byl do 31. 12. 1991 definován v zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a to jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou k tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Zákonnou definici bytu znovu do právního řádu vnesl zákon č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, podle něhož se pro účely tohoto zákona bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. K žádné podstatné změně v definici bytu nedošlo, byť současná definice je stanovena výslovně pro účely tohoto zákona. Definici bytu pro své účely obsahuje také vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Podle ustanovení této vyhlášky, je byt soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Musí proto jít o byt, který je bytem podle stavebních předpisů, tzn., že kromě splňování výše uvedeného stavebně technického popisu, musí být jako byt užíván. Byt má většinou příslušenství. Dle ustanovení § 121 odst. 2 občanského zákoníku jsou příslušenstvím bytu vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. 45

Příslušenství věci v ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku je charakterizováno především tím, že patří témuž vlastníku jako věc hlavní a tímto vlastníkem je určeno k trvalému užívání společně s věcí hlavní. Věci, které mají povahu příslušenství věci hlavní, jsou samostatnými věcmi, proto lze jejich vlastnictví převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní. Pojem nebytové prostory je vymezen v § 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen zákon o nebytových prostorách), a to jak pozitivně, tak negativně. Pozitivní vymezení definuje nebytové prostory jako místnosti nebo soubory místností určené rozhodnutím stavebního úřadu pro jiný účel než k bydlení a byty, u kterých byl dán souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Co se týče negativního vymezení, pod pojem nebytových prostorů nelze zařadit tzv. společné prostory domu (např. chodby, půdní a sklepní prostory) ani příslušenství bytu, které tvoří samostatný druh místností a pro něž je charakteristické, že nemohou být samy o sobě předmětem právního vztahu. Platná právní úprava je založena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy, ke spoluvlastnictví budovy přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru.17 Nutno konstatovat, že zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů lze aplikovat za předpokladu, že v určitém souvislém komplexu (zpravidla budově) jsou:  minimálně dvě jednotky, tudíž dva byty  dva samostatné nebytové prostory  jeden byt a jeden nebytový prostor Prohlášením vlastníka na základě § 4 zákona o vlastnictví bytů vymezuje původní vlastník prostorové části budovy, které se v souladu se svým stavebním určením stanou jednotkami a společnými částmi domu. Jedná se o jednostranný právní úkon, který musí mít písemnou formu se speciálními obsahovými náležitostmi včetně příloh, které určují dle ustanovení § 4 zákona o vlastnictví bytů odst. 2 a 3. Dílčí obsahové náležitosti prohlášení jsou taxativně vyjmenovány v § 4 dotčeného zákona odst. 2. Zákon v této souvislosti odkazuje na zvláštní 17

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 – str. 409 46

náležitosti. Je nutné konstatovat, že prohlášení musí obsahovat i určení dílčích částí budovy, které jsou částmi společnými. Zde má vlastník možnost vymezit, jak společné části pro všechny jednotky v domě, tak i části domu, které budou společné jen pro některé jednotky. V další části prohlášení vlastníka jsou uvedena práva a závazky týkající se budovy, jejích společných částí a pozemku, která přejdou z vlastníka budovy na vlastníky jednotek. Jedná se jak o věcná práva, jako jsou věcná břemena, zástavní práva apod., tak i závazková, zejména o uvedení uzavřených smluv s dodavateli služeb, nájemní vztahy a dalších závazků týkajících se budovy jako celku. Dle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů přecházejí z původního vlastníka na vlastníky jednotek všechna práva a závazky týkající se společných částí domu a pozemku.18 Vznik vlastnictví jednotky vymezuje § 5 zákona o vlastnictví bytů několika způsoby. Vlastnictví jednotky vzniká dle odst. 1 vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí. Vlastnictví jednotky vzniká v souladu s ustanovením tohoto odstavce, též výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o výstavbě. Jedná se o původní vznik vlastnického práva, jehož podmínky jsou stanoveny v části třetí zákona o vlastnictví bytů. Odst. 2 dále uvádí, že vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může

vlastnictví

jednotek

vzniknout

jen

po

předchozím

vypořádání

podílového

spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu.

3.4 Vlastnické právo státu Způsobilost právnických osob mít práva a povinnosti vyplývá z ustanovení § 18 občanského zákoníku. Ustanovení § 21 občanského zákoníku pak výslovně stanoví, že pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou.

Stát je tedy v mezích

zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi (§ 123 občanského zákoníku).

18

FIALA, Josef a kol. - Zákon o vlastnictví bytů: komentář. 3. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005 str. 51

47

Stát je právnickou osobou typu korporace, současně je stát mocenská organizace, která je nadaná významnými kompetencemi, kterými může zasáhnout výrazně do osobní sféry různých subjektů. Stát má význam pro rovinu práva veřejného a do soukromoprávní sféry se nepromítá. Česká republika vystupuje v občanskoprávních vztazích jako právnická osoba a jako subjekt na téže úrovni jako ostatní účastníci občanskoprávních vztahů. Stát tedy má, podobně jako jiné právnické osoby, vlastní, od jiných subjektů oddělený majetek, a jeho právní subjektivita má především podobu majetkoprávní subjektivity. Majetkoprávní způsobilost státu musí být chápána dostatečně široce, tedy nemůže být omezována pouze na oblast práva občanského, případně obchodního, neboť se týká i práva správního, finančního, ústavního apod. To znamená, že majetkoprávní pojetí státu je prolínáno dalšími právními odvětvími, např. u správního práva je to převod státního majetku na obce nebo propůjčení majetku za účelem plnění přenesené působnosti. Majetkem státu nejsou jen věci, jimiž je stát nadán (vlastnickým právem), nýbrž i pohledávky, jiná majetková práva a jiné majetkové hodnoty, které vznikly a vznikají z činnosti státu, respektive z činnosti jeho organizačních složek a organizací. Vlastnické právo, jakož i práva k ostatním složkám svého majetku, vykonává stát prostřednictvím jednotlivých organizačních složek (ministerstev, správních úřadů, soudů) nebo prostřednictvím státem zřízených organizací. Je nutno dodat, že „organizační složky nejsou právnickými osobami, proto vystupují jménem státu a s právními důsledky (s právy a závazky) pro stát. Naproti tomu státní organizace (státní podniky, státní příspěvkové organizace) právnickými osobami jsou, proto při hospodaření s majetkem státu vystupují svým jménem, takže i práva a závazky vznikají jim. 19 Na „státní majetkový aparát“ se vztahuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Tento zákon představuje zvláštní předpis o majetku státu oproti obecným ustanovením občanského a obchodního zákoníku. On sám je přitom vůči jiným zvláštním právním předpisům upravujícím majetkovou problematiku státu, zpravidla předpisem obecným. To znamená, že se uplatní podpůrně, tj. pouze tehdy, neupravuje-li danou otázku předpis vůči němu zvláštní jinak. Použití „majetkového zákona“

19

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005 - str. 429 48

pak může být i jím samým vyloučeno ohledně určitých vztahů, respektive subjektů v určité roli, hospodařících s majetkem státu právě podle zvláštních předpisů. Z uvedeného tedy vyplývá, že hospodaření s majetkem státu se řídí tímto zákonem a působnost tohoto zákona nelze omezit nebo vyloučit dohodou stran, pokud zvláštní právní předpis, vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva nestanoví jinak (§ 2 odst. 1 zákona). Zákon se nevztahuje na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou trestní, občanskoprávní, správní nebo jiné obdobné řízení anebo navrhují a schvalují právní předpisy. Způsoby nabývání majetku státem:  Smluvní – bezúplatné a úplatné smluvní nabývání  Na základě zákona  Dědění ze závěti  Rozhodnutím příslušného orgánu  Pro smluvní úplatné nabývání vlastnictví, respektive majetku platí určité zásady:  Nabývaný majetek musí být způsobilý k využití k plnění funkcí státu, anebo v souvislosti s jejich plněním nebo k zajišťování veřejně prospěšné činnosti nebo pro účely podnikání.  Dále platí, že dotčený majetek je potřebný pro organizační složku nebo státní organizace, v souvislosti s jejím výkonem činnosti nebo působnosti.  V neposlední řadě platí, že smlouva o nabytí majetku musí mít vždy písemnou smlouvu, jinak je dotčený právní úkon od počátku neplatný. V případě smluvního bezúplatného nabývání vlastnictví, stát nabývá majetek na základě darovací smlouvy (§ 628 – 630 občanského zákoníku). Nabývání na základě zákona, upravuje situace a podmínky, při nichž stát musí nabýt majetek. Jedná se například o vydržení (§ 134 občanského zákoníku). Dědění ze závěti, nastává v případě, že je stát uveden jako dědic v platné závěti. Více viz 2.3. Dědění.

49

Závěr V bakalářské práci jsem popsala a přiblížila jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva a zároveň porovnala platné právo s návrhem nového občanského zákoníku. Práci jsem rozdělila mezi tři hlavní kapitoly, které byly dále rozdělené na jednotlivé podkapitoly. První kapitola Obecný výklad popisuje pojem vlastnického práva, obsah vlastnického práva a jeho omezení. Ve druhé kapitole Způsoby nabývání vlastnického práva jsem se nejprve zaměřila na základní nabývací způsoby, jakými jsou převod a přechod vlastnického práva. Dále jsem se zaměřila na jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva. Nejčastějším způsobem nabytí vlastnického práva je nabytí smlouvou. Jedná se zejména o smlouvu kupní, darovací, směnnou, smlouvu o dílo. Zmínila jsem také spotřebitelské smlouvy. Dalším způsobem jak můžeme nabývat vlastnické právo je děděním, ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu, vydržením, vytvořením, zhotovením nebo zpracováním věci a přírůstkem. Vlastnické právo můžeme nabýt také k věci ztracené, opuštěné anebo skryté. Kapitola poslední popisuje další formy nabývání vlastnického práva. Jako další formy nabývání vlastnického práva jsem zvolila podílové spoluvlastnictví, společné jmění manželů, vlastnictví bytů a nebytových prostor a nakonec vlastnické právo státu. V každé kapitole jsem popisovala hlavně platný občanský zákoník a zmínila jsem zásadní změny, které nastanou v případě, že bude schválen návrh nového občanského zákoníku. Návrh nového občanského zákoníku můžeme nazývat jako staro-nový, protože vychází z tradičních řešení a zavádí v našem právním řádu instituty, které u nás platily v minulosti. Například, že je stavba součástí pozemku, dále umožňuje nabývání vlastnictví od nevlastníka apod. Návrh nového občanského zákoníku, by měl být účinný od 1. ledna 2013. V jaké formě a jestli vůbec bude právní úprava vlastnického práva v nově navrhovaném občanském zákoníku dostatečně vymezena, jaké klady a zápory nám přinese, nám ukáže až budoucnost.

50

Seznam použité literatury Právní předpisy: 1. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 2. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník 3. Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník 4. Zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů 5. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) 6. Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) 7. Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů 8. Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů 9. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech 10. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku 11. Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí 12. Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) 13. Zákon č. 41/1964 Sb., Národního shromáždění o hospodaření s byty 14. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor 15. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích 16. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem 17. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele 18. Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu 19. Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád

51

Monografie: 1. FIIALA, Josef a kol. – Občanské právo hmotné, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk 1993, ISBN 80-7239-002-3. 2. FIALA, Josef a kol. - Zákon o vlastnictví bytů: komentář. 3. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, ISBN 80-7179-337-X. 3. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kolektiv – Občanské právo hmotné, Plzeň 2007, ISBN 978-80-7380-058-1. 4. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BOROVSKÝ, Jaroslav – Občan a vlastnictví v českém právním řádu (Praktická příručka) 2002, Linde Praha a.s., ISBN 80-7201348-3. 5. HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BOROVSKÝ, Jaroslav - Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 9. aktualizované a doplněné vydání 2002, Linde Praha a.s., ISBN 80-7201-390-4. 6. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv – Občanské právo hmotné 1. díl, 4. aktualizované a doplněné vydání. 2005, Aspi, ISBN 80-7357-127-7. 7. PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef – Základy občanského práva 5. upravené vydání 2010, Aleš Čeněk s.r.o., ISBN 978-80-7380-293-6.

Internetové zdroje: 1. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html

52