Obsah Na transfuzních stanicích nás nechtejí jako dárce krve …….. 2 Kouzelnice Hajnová v Týdnu -- pár vybraných otázek ……... 2 a pár vybraných komentáru Byl Špidla na seminári? ……………………………………….. 6 Predávání cen Trans Prítel 2000 ……………………………… 6 Transvestité versus Transexuálové …………………………… 7 Standa …………………………………………………………... 7 Prodám varlata. Zn: vlastní …………………………………… 9 Skotská policie nabírá do svých rad transsexuály ……………. 9 Homosexualita se dá odnaucit, tvrdí studie ………………….. 10 První pravidelný televizní porad o translidech ……………… 10 Transsexualita nijak neovlivnuje schopnost cloveka ….…….. 11 být dobrým rodicem Tajuplný príbeh Amandy Lear …………………………...…... 11 Jak nás dr. Skalpel vymezuje a rozdeluje …………………….. 12 Minority: Feminismus a my …………………………………… 13 Tolerance: Vykázána z hospody ………………………………. 13 Hormony: To co MtF prebývá, mužum po padesátce chybí … 14 -2-
Na transfuzních stanicích nás nechtejí jako dárce krve Velice patrí díky paní redaktorce z CTK. Na základe jejího tvrzení jsem si ozrejmila fakt, že opravdu patríme a jsme oznacováni lékari mezi osoby s rizikovým chováním - myslím si, že mají lékari na mysli tyto alternativy - (gay, prostituce apod.) a tem se krev nebere. V prípade transsexuálu hraje roli to, že berou vysoké dávky hormonu, což by se pak krví preneslo na príjemce. Dnes jsem zvedavá jak mi budou dokazovat hladiny hormonu ve zvýšené dávce, když jsem je prestala brát úplne .
již jeden rok. A dále jak budou dokazovat u tech rizikových osob, že zrovna "abstinují" ci nic takového neprovádejí. Vždyt homosexualita není nemoc. A myslím, že by melo být morálním aspektem každého cloveka, že když si nebude jist svým zdravým tak se snad zeptá, ci si nechá vysvetlit lékarem proc by nemohl darovat krev. Ale dotazník je neúprosný zkrátka pokud tam máte zaškrtnuté (Gay, TS, prostituce) tak máte smulu. Ale, že i v nerizikových sférách se objevují prípady
nákazy pohlavních chorob, nebo i AIDS o tom se nemluví. No není to zase legrace jak krásne s námi ta spolecnost zachází jak si neustále neco na nás vymýšlí, aby nás izolovala. Za chvíli asi dojde i k "lepším opatrením" ? Nejen, že nás budou merit z pozice antropologie, ale budou na nás zkoušet dávky hormonálních preparátu a zkoumat kolik asi vydržíme ? A jak dlouho budeme žít ? Hladinu hormonu se snaží totiž lékari transgenderum držet v rámci tolerance srovnatelnou s biologickou populací, totiž urcite nemají zase až tak chut experimentovat Míla Šubrtová
Kouzelnice Hajnová v Týdnu -- pár vybraných otázek a pár vybraných komentáru Ten rozhovor nemá cenu pretiskovat celý, takže z neho vybereme jen to, co se zdá zajímavé až pozoruhodné. Za vcelku príznacný lze považovat už samotný jeho název - Kouzelnice s pohlavími. Otázka: Proc došlo k první premene vcetne rodného císla až v roce 1974? Odpovídalo to dobe a vývoji medicíny. Jestliže objevíte neco nového, tak chvilku trvá, než ta záležitost vejde v praxi. On to nebyl úplne první operacní zákrok. Vzpomínám si na svého úplne prvního transsexuála, kterého jsem potkala jako mladá lékarka v roce 1964. Jednalo se o dívku premenenou na muže. Ten výsledek byl tragický, bez jakéhokoli efektu. (poznámka: copak nového a pro ctenáre utajeného kouzelnice objevila v roce 1974?) Otázka: V té dobe dokonce došlo k nejakému soudnímu procesu...
Tech prípadu bylo nekolik. Velký proces se konal v roce 1965. Výsledný efekt pri operaci z ženy na muže zklamal pacienta natolik, že byla stanovena presná pravidla hry, ze kterých tato porucha je upravována, vznikly komise odborníku. (poznámka: ti lidé nepodepisovali revers jako my dnes? kolik bylo tech prípadu? škoda, že kouzelnice tolik mlží) Otázka:Takže clovek je cizincem ve svém tele, z mozku dostává jiný signál o svém pohlaví, než odpovídá jeho telu? Máme-li být vyrovnaní, musí být duše a telo v souladu. To znamená, že mozkové centrum, které rídí naše sexuální chování, musí být v souladu s
-3-
biologickým telem. Ale to u transsexuálu není. (poznámka: co kouzelnice míní "sexuálním chováním?" jestli jste nahore, dole, polohu 69? nebo orientaci? nebo mela na mysli pohlavní role ve spolecnosti? pokud ano, proc si plete sex s pohlavím?) Otázka: Na Slovensku se operace neprovádejí? Je to vliv církve? To se nedá takhle ríci. Na Slovensku se sexuologie vubec ubírá pomalejším tempem i v otázce sexuálních deviací. Zameruje se predevším na otázky reprodukcní medicíny. (poznámka: temi deviacemi míní kouzelnice nás? pak zacínám chápat její prístup)
Otázka: Nekterí clenové pražské transkomunity považují brnenské pracovište za príliš prísné. Hovorí o vašem paternalistickém prístupu, kdy lékar méne dá na prání klienta a více sám rozhoduje o osudu toho cloveka... Lékar nikdy nerozhoduje o osudu cloveka. Lékar má povinnost pacienta vyšetrit a sdelit mu, oc se v jeho prípade jedná a jaké jsou možnosti rešení. Diagnoza se samozrejme nestanovuje z hodiny na hodinu. Nekdy se stane, že diagnozu udeláte od dverí, protože vidíte, že vstoupil "omyl prírody". Ale v mnoha prípadech jsou to dny, týdny, mesíce pozorování, vyšetrování. (poznámka: lékar sice nerozhoduje, ale kouzelnice ano, a opravdu jsme "omyl prírody"???) Otázka: V prípade transsexuálu hlavne roky... Ano, rokxy. My víme, že v Praze existuje trend jednoho pracovište pacienty telesne nevyšetrovat, netraumatizovat. vystupovat v rovine klient zakázka a já jako lékar splním klientovu zakázku. To je zavádející a odporuje základním medicínským kritériím. (poznámka: koho kouzelnice míní tím "my víme"? a proc je z medicínského hlediska špatné netraumatizovat klienty?) Otázka: Cím vším musí u vás clovek projít? Jak dlouho trvá, než je pripušten k operaci? V prumeru kolem dvou let, ale je to velmi individuální. První rok si necháváme na základní pozorování, kdy objektivizujeme údaje, které nám pacient ríká. Nekdy se stává, že životní problémy mají jiný
základ...Potrebujeme se dostat trošku dál. Uvedomte si, co ten clovek chce. Prichází a žádá po medicíne poškození zdravého tela. Medicína není urcena k tomu, aby zdravé tkáne odstranovala a poškozovala. (poznámka: když se kouzelnici nezdá vhodné "poškozovat zdravé telo", at jde proboha delat neco jiného a neplete se do toho!) Otázka: Kolik taková operace stojí? Kdysi dávno se to prepocítávalo a vyšlo to asi na 40.000 marek. Ale tohle bych nerada rozvádela. Jsem ráda, že to pojišt ovna hradí. Skutecne se bojím toho, že jak se prezentuje problematika poruch identifikace, jednoho dne dojde na placení a odensou to všichni pacienti. Uvedomte si, že jsme jeden z mála státu, kde k premene pohlaví a jména stací, když já jako prednosta oddelení napíšu, že je k tomu dán duvod. Jinde to reší soudy. (poznámka: operace MtF se pohybuje kolem 100.000 Kc, FtM je o dražší, ale zdaleka nedosahuje tech 800.000 (podle dnešního kurzu), jak tvrdí kouzelnice. Neví to, nebo chce naštvat ctenáre, co všechno si musejí ze svých daní platit. Celá tahle odpoved jeví se mi jako vrchol pokrytectví.) Otázka: Je pro posouzení toho, zda je clovek "pravý transsexuál", duležité, aby dotycný mel fyzické parametry predpokládající, že se stane verohodným mužem ci ženou? To je skládání mozaiky, kdy máte rozhozené strípky a vy sbíráte vzorec, který vám diagnozu bud priblíží, nebo zpochybní. Samozrejme
-4-
nacházíme klienty, u nichž naprosto ode dverí víte, že je to tato diagnoza. Když vidíte, že jedince má široká ramena, úzké boky, trojúhelník typický pro muže je tam vytvoren. A prestože jsou tam ženská prsa a genitál, nastavení nohou a rukou odpovídá mužskému. A zase opacne najdete muže, který má krásnou figuru ženského tvaru "presýpacích hodin", vše je to krehké a jemné...To je jeden ze znaku, které svedcí zase pro ženské pohlaví. A takhle se dá pokracovat. (poznámka: to nastavení rukou a nohou a dokonalý trojúhelník nelze dost dobre slušne komentovat ...mimochodem, už podruhé kouzelnice použila spojení transsexuál a dvere, že by to o necem svedcilo?) Otázka: Takže metr devadesát vysoký, silný muž nemá šanci? Ale samozrejme, že ano. Musí však pocítat s tím, že se jeho telo nezmení do podoby krásné gracilní ženy. Že to bude žena hromotluk. A ted jde o to: Je jeho psychika pripravena pojmout problémy spojené s tím, že bude nehezká žena, bude cnít v davu a jeho zaclenení bude podstatne horší? Tam se dostáváme do velkých psychologických nuancí. Co se stane až místo ideálu obletované ženy si o ní lidé na ulici po strane budou šeptat: Prosím te, videlas to? A najednou zacne v psychice fungovat neco, co je skryté. I tyto veci jsou známy. (poznámka: pokud predpokládáme, že transsexuál je duševní malorolník, který si myslí, že zákrokem v rozkroku se zmenší treba o tricet centimetru do výšky, pak je tato odpoved vcelku prijatelná...pokud to ale nepredpokládáme...)
Otázka. Co je tedy cíl? Vubec nepoznat na tom cloveku, že byl puvodne biologicky jiný? Ano, priblížit se druhému pohlaví tak, aby to nikdo nepoznal. Ano, dotycný clovek má bezesporu poruchu identifikace, bezesporu tím nesmírne trpí. A já musím vedet, nakolik je medicína schopná privést jej k vytouženému pohlaví. A mojí povinností lékare je ríct: Ale pocítejte s tím, že budete nápadný v tomto a tomto pohledu. (poznámka: formulace svedcí o tom, že ani kouzelnice neverí, že jsou z nás po operaci príslušníci vysneného pohlaví, jen se k nemu "s pomocí medicíny" približujeme, tak proc s tím tolik štráchu?) Otázka: Co zbývá lidem, o nichž rozhodnete, že je do nového tela nevpustíte? Mají možnost žít, mají možnost se prevlékat, vystupovat v opacné roli. Ale nedojde do všech detailu. K operaci se pripustí pouze ten, o nemž je jasné, že všechny s tím spojené nápory zvládne. Vždyt nejde o operaci slepého streva! Dodnes není speciální technika, abychom udelali cáry máry fuk a vyskocili z jednoho tela do druhého. Chirurgie je stále na úrovni zkoušení a poznávání. Osmdesát procent
celosvetove operovaných lidí má problémy s mocením. Vznikají píštele, riziko infekce. Odoperovaný jedinec, kterého vlastne vykastrujeme, je ohrožen zvýšením krevního tlaku, muže dojít k rídnutí kostí. Ti lidé potrebují celoživotní medicínské sledování. To vám musí projít rukama desítky a desítky transsexuálu, abyste se naucila rozpoznat ty jemné nuance. (poznámka: ano, není to operace slepého streva, výborný postreh! ale postrehy o tom, že se lidé mohou prevlékat a žít už tak výborné nejsou. Vlastne jsou prímo šílené a svedcí o naprostém nepochopení) Otázka: Stává se clovek pak plnohodnotným mužem, ženou, anebo zustává nejak "mimo pohlaví"? Plnohodnotnost urcuje každý sám svým jednáním, chováním, zaclenením. Jestliže uvízne, je to jeho problém. Ale je to otázka, kterou musí sebereflektovat i terapeut. Klient ke mne neprichází proto, že chce uvíznout, on chce splynout a mojí povinností je varovat ho pred riziky, která cítím a o kterých vím. Reknu jiný prípad. Prišel k nám muž stredního veku, svobodný, bezdetný, vysokoškolsky vzdelaný. Když jsem se na nej podívala, jenom mne zatrnulo. Proboha, jak ten
clovek v nové roli bude vypadat? Pleš, výrazná brada, asymetrický nos. Ale když jsme skládali mpzaiku dohromady, bylo jasné, že jde o transsexualismus. Poradili jsme mu, že by bylo nejlepší zacít s plastikami obliceje a transpalntacemi vlasu - a to si ten clovek samozrejme platí. Pak jsme tam trošicku, na podporu rustu vlasu, nasadili ženské hormony. A ejhle, najednou vám vykvetl jiný clovek! Vykvetla žena stredního veku. Žádná krasavice, ale tu ženu tam najdete. (poznámka: pokud se zacleníme a splyneme, nebudeme se moci ozývat a umožníme "medicíne" a jejím verným, aby s námi a s generacemi, co príjdou po nás, dál cloumala jak chtela, kouzelnice je velmi mazaná..."když mí príápadní kritici splynou a zmizí, nebude me mít kdo kritizovat") Otázka: Z vás by byla/nebyla dobrá žena? Já to nereknu takto. Já musím cloveku nastavit zrcadlo a ríci, co všechno muže nastat. Ano, my obracíme pacienta horem dolem, ale je to naše povinnost. (poznámka: kouzelnice se vyhnula odpovedi ohledne své vlastní identitu...ale vždyt ta se pozná hned od dverí, paní Hajnová...:))))
Co k tomu rozhovoru dodat? Dozvedeli jsme, vlastne respektive ctenári Týdne se dozvedeli, že netrauamtizovat klienta je z medicínského hlediska špatné, dobré je naopak mít v pohode kosti, pánve, oblicej. Co má ale tento fakt spolecného s medicínou nevíme, to se paní Hajnové podarilo utopit v záplave slov o odpovednosti a zdopovednosti. Treba to proste taky s medicínou nic spolecného nemá. Když to vezmeme do dusledku, tak hormony by mel predepisovat endokrinolog a operaci provádí urolog. Na sexuology typu pí Hajnové tak v celém procesu už zbývá jen žvanení a prípadné kladení prekážek. C'est la vie. Prevzato z casopisu Týden
-5-
Byl Špidla na seminári? Když jsem se dneska docetla, že Vladimír Špidla hodlá zrušit rodná císla, vzpomnela jsem si na transgenderový seminár a napadlo me: ten chlap tam snad musel být…:)) O cem je rec? Na seminári se diskuse mimo jiné stocila i na problém identifikace lidí, respektive na to, že v mezidobí mezi comingoutem a operací transsexuálové sice mužou mít neutrální jméno, ale kolonky pohlaví a rodné císlo zustávají puvodní a beze zmen a zhusta odporují vizuální podobe ditycného cloveka. Kdosi tam tehdy navrhl, že by se obcanky vubec mely osekat o
údaje, které mnohým z nás mužou delat potíže. Sál to vcelku souhlasne odkýval, a to vlastne ani neprišla rec na ty trand áky, kterí by chteli žít v opacné roli, ale nepotrebují k tomu žádné operace – tem by podobne vykuchaný obcanský prukaz urcite prišel vhod a usnadnil jim život. No a ted do toho znicehonic – jako by na objednávku -- šlápl Špidla s tím, že podle rodného císla se dá clovek vystopovat a poznat až moc jednoduše a že by propríšte mel být každý jedinec v rámci ochrany osobních údaju identifikován jen podle císla sociálního pojištení. Navíc prý
naše praxe odporuje zvyklostem v EU, kde nikdo žádná rodná císla nemá a ani jim zrejme ani nerozumí. Ríkám si: proc ne? Každý pokus o osvobození cloveka ze státní byrokratické pavuciny je fajn. A jaký bude váš další krok, pane ministre? Což takhle zrušit kolonku pohlaví? Vždyt kde je psáno, že musí policista nebo státní úredník najisto vedet, s jakým že to pohlavím má v tu danou chvíli cest? Bud to pozná podle pohledu, nebo ne. A když to nepozná, je to jen jeho problém.
Tereza Spencerová
Predávání cen Trans Prítel 2000 Finálovým vecerem, který zakoncil nultý rocník Trans týdne, bylo predávání cen Trans prítel 2000. Anketa, jíž jste se mohli zúcastnit a povetšinou jste tak neucili, probehla na našich stránkách. Stejne slabá byla i úcast našincu na této akci. Predávání cen se po 17.00 ujala v literární galerii G+G Tereza Spencerová. V první kategorii jsme podekovali nejvstrícnejšímu podniku roku. Tuto cenu prevzala majitelka AClubu Jana Kavánková. Jak sama priznala je naklonena všem dobrým lidem bez ohledu na to zda jsou homosexuálové nebo trans. Me nezbývá než s jejími slovy souhlasit a doufat, že
takových lidicek mezi námi bude pribývat. Mimo jiné jsme ale s Janou pozdeji dohodli naši úcast na dalším lesbickém Aprilfestu, ale v ponekud jiné podobe, než tomu bylo v uplynulých rocnících. Nechme se prekvapit. Další predávání cen bylo doprovázeno bourí blesku všech prítomných fotografu – byl tam Mladý svet, Týden, cetka, což napovídá tomu, že se v dohledné dobe budete moci s atmosférou vecera blíž seznámit v tisku. Cenu z rukou Terezy prebíral Fedor Gál za pocin roku, kterým bylo vydání prekladu Pohlavní štvanci. Jak vítez priznal, bylo to jeho tretí ocenení v živote a nás
o víc teší, že bylo o nás. Vrcholem vecera byla kategorie, v níž se nesoutežilo, ale do níž naše redakce nominovala jednoho cloveka. Za myšlenkový prínos k transgenrovému hnutí jsme udelily cenu Mirkovi Vodrážkovi. Své podekování vítez doplnil i krátkým zhodnocením trans(gender) semináre, který probeh v rámci Trans týdne. Více o tomto seminári se dozvíte v dalších cláncích. To je z nultého rocníku predávání „Trans Oscaru“ vše a mi se tešíme, že se v hojnejším poctu sejdeme zase za rok u dalšího predávání. Vlasta Nomenu.
-6-
Transvestité versus Transexuálové Tímto clánkem bych chtela reagovat na debatu, která se rozpoutala na Tranforáckém diskusním fóru. Je tam toho tolik, že by to pomalu vydalo na knihu. Já se spokojím jen se clánkem, protože jde v podstate o názorové konfrontace mezi jednotlivými „proudy“ v transkomunite. Neberu si za cíl hodnotit tu ci onu stranu, nebot názorove rozhodne nestojím „na pomezí“, jak nás „mimopohlavní“ definuje Katerina Lhotská. Nebudu kritizovat ani postoje a názory jiných. Spíš bych se chtela podívat na celé T* spektrum. Nejprve to vezmu z pohledu toho, co kdo delá, nebo spíš nedelá pro transkomunitu. Zámerne nepoužívám slovo hnutí, nebot si pod ním predstavuji neco ponekud jiného. Jak již ze samotného slova hnutí vyplývá, jde o pohyb. Ten jsem u vetšiny rozhodne nezaznamenala. Tím se celé spektrum rozdeluje do nekolika proudu. Nejvíce je samozrejme tech, co nedelají nic. Tím "nic" myslím naprosto nic – ani nikam nechodí, jen sedí doma a jsou více ci méne spokojeni
sami se sebou a se situací kolem nich. Mezi ty "spokojené" je možno pocítat „ryzí TS“, kterí mají comming out za sebou, a k tem méne ci spíše nespokojeným lze priradit treba TVcka ci TSka, která se ješte nenašla. Již podstatne menší skupinu tvori ti, co nekam obcas zajdou, a už úplnou minoritou jsou ti, co neco delají. Za úplné „úchyly“ se pak dají oznacit ti, kterí navíc chtejí po tech druhých, aby neco delali. To, že by to "neco" delali vlastne sami pro sebe, temto „obetem“ asi nedochází. Podobne, jako jsem zachytila T* spektrum podle aktivity lidí, je možné je popsat i podle jeho genderové orientace. Symboly TV a TS jsou v tomto prípade jakými mantinely v nich se pohybuje naše vedomí a predstava transsveta. Bohužel nám v tom tomto nepomohl ani Terezcin již tolikrát zminovaný preklad Pohlavních štvancu a pasáž o Indiánech, na kterou zacínám být alergická. Oba zminované symboly jsou a to ješte možná
jakými si koncovými body úsecky na níž se pohybujeme. Možná by bylo výstižnejší oznacit toto spektrum spíš za prímku s tím, že ony dva body na ní proste jen jsou a nic nevymezují. Toto spektrum se dá definovat od „ryzích“ TS až po „ty co si ho honí“ (vypujcila jsem si oznacení, které použila Katerina Lhotská). Osobne se prikláním k ponekud pestrejšímu spektru. Ani tyto mantinely nejsou možná nejzazší mezí T* komunity a ona prímka možná není prímkou, ale rovinou a každý (i ty „normální“) by mohli mít svuj bod nekde na této rovine. Tato rovina již zahrnuje více aspektu jako je napr. sexuální orientace, která s genderem nemá (v mém pojetí) nic spolecného. Z toho jednoznacne vyplývá, že je težké definovat nás dvemi lékarskými škatulkami. Stejne utopistické jsou snahy o tríštení tohoto spektra na jednotlivé silne ohranicené úsecky, nebot do nich se dle mého názoru dokáže zaradit nebo se s nimi totožnit jen velmi malé procentu lidí. Vlasta Nomenu
Standa Je to už víc než dvacet let, kdy jsem zacala chodit na žižkovský gympl zvaný Slad árna, kam mimochodem svého casu docházeli taky transforácký Oskar, Janek Ledecký, Václav Belohradský, Premysl Šrut a spousta dalších urcite potenciálne duležitých a slavných lidí…?:))) To ale není duvod, proc to píšu. Hlavním duvodem je totiž Standa, Stána, nebo-chcete-li Marlén. Vystupuju takhle jednou z tramvaje a na zastávce, která se dnes jmenuje tušímže Lipanská, vidím štíhlou postavu, která me vzala dech: byla vysoká, mela dlouhé rudé nehty a stejne barevné rty, mamutí rasy, boty na podpatku a blond vlasy…které se
ovšem táhly jen po stranách hlavy, jíž vévodila pleš. Byl to kluk! Tenkrát ve ctrnácti jsem mela v hlave zmatek, netušila jsem presne, kdo jsem nebo kým chci být, jen jsem vedela, že s mou klucicí podstatou není neco (nebo všechno???) v porádku. A najednou pred sebou vidím nekoho, kdo je stejný jako já! Byl to opravdu šok – ten clovek žil tak, jak bych chtela žít já, dokázal to a vubec si nevšímal, jak se mu ostatní pošklebují. Videla jsem ho pak ješte párkrát, ale nikdy jsem nemela odvahu ho oslovit, strašne jsem se stydela a bála se, že kdyby me s ním nekdo videl, nálepku úchyla už ze sebe jen tak neseškrábu. -7-
Uplynulo patnáct let a jednoho letního dne náš hlavní grafik po vydareném obede v Podskalí rozšafne prohlásil, že "by to chtelo aperitiv". Všichni jsme kývli na souhlas a vyrazili do nedaleké vinárny. A tam me cekalo deja vu: za barem stál ten samý kluk (netušila jsem, že je mu kolem šedesátky – ty vrstvy šminek hrozne matou…?))), kterého jsem si pamatovala ze žižkovské zastávky. Byl sice o neco starší, ale porád stejne pestrobarevný..?))) Pomerne rychle jsme si vyjasnili, že si ho pamatuju z detství, a já do té vinárny zacala chodit pravidelne a poslouchat jeho životní príbeh. Predem musím ríct, že si Stána dost vymýšlel a urcité shodné
prvky v jeho príbezích se daly vypozorovat jen ve stavech jeho silné opilosti. Z vyprávení lidí, kterí ho znali už roky, jsem ale pochopila, že Stána byl Marlen životem i oblékáním už od detství, vyucil se v CKD (komická predstava!!!), kvuli svému zjevu nemohl nikde sehnat práci, a tak ho casto zavírali pro príživnictví, živil se prostitucí nebo krádežemi a jediné "seriozní" zamestnání mel podle ocitých svedku jako "hajzlbába" v nekdejším Luxoru na Václaváku. Na operaci pohlaví prý nikdy jít nechtel, za což ho prý doktor Brzek chválil slovy: "Pane Špacek (jméno jsem mírne pozmenila…), vy jste tak spokojenej, že pro vás by bylo kudly škoda."
Stána Marlén už za barem není, ztratil se mi z ocí, prý ho nekdo videl ve vyšetrovací vazbe na Ruzyni, podle dalších zas šlape chodník na Karláku, nevím. Duležité je, že cloveka, který nechtel nic víc, než být sám sebou, spolecnost vytlacila na okraj, nebo spíš do svého podpalubí, odkud už se po desetiletích diskriminace težko vylézá na denní slunce a hraje podle všeobecne prijímaných norem. Na TF ted probíhá diskuse, kterou odstartovala Katka Lhotská v Reflexu svým vyjádrením, že transsexuálové jsou normální ženy a muži a že by se meli oddelit od transvestitu. Nevím, Stána je "ženou bez operace" celý život, nikdy se nestal otcem žádných
detí a nikdy o svém ženství nemel potrebu presvedcovat svet. Diskuse o tom, zda-li jsme opravdu ženy a muži je ve skutecnosti jen zástupný problém. Ten skutecný je jinde: pokud nás – at už TS nebo TV -bude spolecnost akceptovat jako plnohodnotné lidi, mužeme si být kým chceme a žít jak chceme. Vytlací-li nás na okraj, je úplne jedno, co si tam nekde v príšerí – treba pri podupávání v Perlovce - budeme myslet o své identite nebo o tom, jestli jsou TS lepší než TV (nebo obrácene). PS. Zkouším doma najít nejakou Stánovu fotku, až se mi to podarí, urcite ji na web pošlu Tereza
Tereza Spencerová
-8-
Prodám varlata. Zn: vlastní USA 28. kvetna (CN) Netradicní zpusob jak získat dost penez na vytouženou zmenu pohlaví zvolila americká transsexuálka Sherri LeAnn De Rossettová, která se narodila pred 56lety jako Jerald De Rossett. Aby mohla konecne žít život v tele odpovídajícím jejímu ženskému já, rozhodla se prodat vlastní varlata symbolizující pro ni mužskou past, v níž byla dosud nucená žít, a doufá, že za ne získá 20.000 dolaru, které k operativní zmene pohlaví potrebuje. Lékari ve Spojených státech uvádejí, že už brzy budou používat tkán ze zvírecích varlat k lécení mozkových chorob, jako je Alzheimerova ci Parkinsonova nemoc. Sherri De Rossettová z Portlandu proto soudí, že když už pro ni nemají její varlata žádnou cenu, bylo by lepší použít je pro nekoho, komu by mohly pomoci, než je jenom tak vyhodit. "Jsem
pripravující se na operaci," ríká Sherri v rozhovoru pro BBC News Online. "Varlata už vážne nepotrebuju a ráda bych je prodala. Bylo by fajn, kdyby to pokrylo náklady na operaci, ale nemám tušení, jakou cenu mohu za neco takového chtít, a vlastne nevím ani to, jestli je možné to vubec prodat. Muže to vypadat, jako že jsem hrabivá, ale tak to není jenom bych chtela zaplatit tu operaci." V prubehu lonského roku Sherri podstoupila psychoterapii, která ji pripravila na zmeny, jež její telo cekají. I když se stále fyzicky podobá spíše muži a má výrazne mužský hlas, žije už život jako žena, cítí se prý jako žena, obléká se do ženských šatu a dokonce chodí i na dámské toalety ovšem nosí s sebou lékarské potvrzení, proc to delá. V soucasnosti zacala užívat hormonální léky a príštím krokem už bude operace,
transsexuálka
která by se mela uskutecnit v roce 2002. Její rodina se prý k jejímu osudu postavila velmi vstrícne vcetne trí dospelých detí a bývalé manželky Grecie, s níž Sherri žila tricet let. Navzdory šoku, který jí nastalá situace pripravila, Grecia svého bývalého manžela podporuje a dokonce mu radí, jak se lícit a co si obléknout. "Jsem ráda, že mohu být ženou a moje rodina me už prijala jako Sherri," ríká paní De Rossetová. "Než jsem se rozhodla pro operaci, žila jsem ve vlastním tele jako poustevník, uzavírala jsem se pred okolním svetem. S mou bývalou manželkou dál žijeme ve spolecném dome a já doufám, že to tak bude i dál. Nejsem lesbicka, jestli máte ten pocit, ale cítím za svou bývalou manželku odpovednost. Mezi námi je láska, ne sexuální, ale psychická," dodává Sherri De Rossettová, která má ted jediné prání: dožít život tak, jak se cítí - jako žena. Redakce
Skotská policie nabírá do svých rad transsexuály Za revolucní zmenu v prístupu k náboru nových príslušníku lze oznacit rozhodnutí skotské policie, která vyzvala transsexuály, gaye a lidi náležející k dalším menšinám, aby vstoupili do policejních rad. Ústrední skotská policie by v souladu se snahou o vytvorení rovných príležitostí pro všechny ráda rekrutovala více lidí s "transgenderovou historií", praví se v oficiální prohlášení, které vydal
policejní prezident. Zmena prístupu k transgenderum a dalším menšinám nastala v reakci na tzv. McPhersonovu zprávu, která se zabývala zfušovaným vyšetrováním vraždy cernošského mladíka Stephena Lawrence. Zpráva všech devet skotských policejních okrsku oznacila za "institucionálne rasistické" a doporucila jim radikálne zmenit jejich prístup k menšinám.
Už v únoru policie uverejnila náborové inzeráty v britských gay casopisech, výzva, aby do rad ochráncu porádku vstupovali i translidé, je však první svého druhu. Umíte si podobný inzerát ci výzvu predstavit u nás? Tereza Spencerová
-9-
Homosexualita se dá odnaucit, tvrdí studie USA 9. kvetna (CN) - Výbušnost srovnatelnou s dynamitem obsahuje studie, kterou dnes zverejnila online periodika a v níž americký profesor psychiatrie Robert L.Spitzer tvrdí, že cást homosexuálu muže svou sexuální orientaci zmenit na "normální", pokud se o to opravdu budou snažit. Závery Spitzerovy studie ovšem jdou prímo proti názoru vetšiny odborníku, podle nichž je sexuální orientace cloveka daná a takzvané "opravné" psychologické terapie mohou napáchat víc škody než užitku. Doktor Spitzer, který pusobí na Columbia University, uvádí, že nemuže odhadnout kolik procent "gayu s dostatecne vysokou motivací" muže svou sexuální orientaci zmenit. Tvrdí ale, že výzkum jeho vedeckého týmu jasne dokazuje, že "nekterí lidé se mohou zmenit z homosexuálu na normální, a to bychom meli brát v potaz". Jeho názor okamžite vyvolal vášnivou diskusi nejen mezi obhájci práv gayu a lesbicek, ale také v rámci vedecké komunity i náboženských skupin, z nichž mnohé verí, že z homosexuálu se mohou stát heterosexuálové, když
si nechají poradit a budou se usilovne modlit. Vetšina psychologu se ale shoduje v tom, že zatím nikdo nemuže s urcitostí ríci, co vlastne urcuje sexuální orientaci cloveka. Teorie snažící se vystopovat puvod homosexuality do problematických rodin ci narušeného psychologického vývoje byly vyvráceny a v soucasnosti vetšina psychologu považuje sexuální orientaci za výsledek vzájemne se ovlivnujících komplexních faktoru, mezi než patrí i biologické vlivy a pusobení okolního prostredí. Spitzer uvádí, že sám v soucasnosti není schopen nabídnout terapii, která by dokázala zmenit homosexuála na heterosexuála. Svou studii založil na telefonických rozhovorech se dvema stovkami lidí, kterí se zmenili z gayu a lesbicek na heterosexuály. Prumerný vek této skupiny byl 43 let. Dotázaní odpovídali na šedesát otázek týkajících se jejich sexuálních pocitu pred i po své snaze o zmenu orientace. Vetšina z nich uvedla, že využívala více než jednu strategii, jak dosáhnout zmeny, približne pro polovinu byla nejužitecnejší spolupráce s psychologem.
Spitzer tvrdí, že 66 procent dotázaných mužu a 44 procent žen dospelo k "dobré heterosexuální existenci", pricemž tento termín definuje jako trvalý heterosexuální vztah behem posledních let, který prináší dostatek uspokojení z citového života, pri nemž dochází alespon jednou mesícne k uspokojivému heterosexuálnímu pohlavnímu styku a pri nemž dotycný ci dotycná nemyslí na osobu stejného pohlaví. Psycholog Douglas Haldeman, který pusobí na fakultní klinice Washingtonské univerzity, ale tvrdí, že studie doktora Spitzera neposkytuje dostatek dukazu, že skutecne došlo u dotycných lidí ke zmene sexuální orientace. Podle jeho slov se navíc zdá, že úcastníky studie podstatným zpusobem ovlivnily "náboženští konzervativci a psychiatri s vyhraneným protihomosexuálním postojem". Takoví lidé si pak podle jeho slov mohou myslet, že být homosexuál je špatné a cítit silný tlak na poprení této skutecnosti, ríká Haldeman.
Redakce.
První pravidelný televizní porad o translidech Trannie Talk je název prvního pravidelného poradu venovanému transgenderovým otázkám, který je k videní na 29. placeném kanálu kabelové televize v San Francisku. Pripravují ho a uvádejí Kitty Kastrová a Dina Boyerová, které se obe narodily jako muži a nyní žijí v ženských rolích. Nutnost vzniku takového poradu vysvetlují tím, že je translidí videt stále mnoho otazníku a negativních projevu. A to i v San Francisku, kde je jedna z nejvyšších koncentrací translidí v USA - mestské orgány odhadují, že zde žije asi 16 000
transgenderu, z toho asi 8 000 transsexuálu. "Jsme nová minorita," ríká Kitty Kastro, "a zacínáme se hlásit a bojovat za svá práva." Její porad obsahuje diskuse, novinky i ankety mezi obyvatelstvem, z nichž vyplývá, že povedomí o translidech a jejich problémech je víc než chabé. "Existuje mnoho ruzných dragqueens, které uvádejí ruzné porady nebo v nich vystupují, ale náš Trannie Talk je jiný. Je opravdu o nás," ríká Kitty o svém hodinovém programu, který se vysílá každou tretí nedeli v mesíci v pul dvanácté
- 10 -
dopoledne. "Doufám, že prispejeme k tomu, že lidé pochopí, že nejsme žádná banda zrudicek." Vetšina sanfranciských transsexuálu žije ve ctvrti Tenderloin, kde ulice páchnou mocí a živit se zbytky z popelnic není žádná ostuda. "Kdybychom se chteli prestehovat jinam, proste by nám nikdo nedal nájemní smlouvu," ríká Kitty. "Transsexuálové mají špatnou povest, protože se mnozí z nich živí prostitucí, nemají peníze ani stálou adresu a hodne jich je závislých na alkoholu a drogách, které jim pomáhají unikat z bídy života.“ Tereza Spencerová
Transsexualita nijak neovlivnuje schopnost cloveka být dobrým rodicem Takto zní precedencní rozsudek ontarijského soudu v Kanade, který rešil kauzu Margaret Salibová vs. Howard Forrester o urcení péce o jejich šestiletou dcerku. Rozvedená matka chtela zabránit otci, který si zmenil krestní jméno z Howarda na Leslie, vystupoval jako žena a oznámil úmysl podstoupit operativní zmenu, v prístupu k dceri. Soudce Theo Wolder však po prozkoumání návrhu prohlásil, že "transsexualita jako taková, bez prihlédnutí k dalším možným okolnostem, nezakládá prícinu k nejaké hmotné zmene a nemuže být považována ani za negativní faktor pri urcování péce o díte."
Právnicka Joanne Radbordová, která Howarda/Leslie u soudu zastupovala, soudí, že tento verdikt muže povzbudit mnohé transsexuály, kterí se bojí o své deti bojovat soudní cestou, protože jsou presvedcení, že nemají nejmenší šanci na úspech. "Žijeme v transfobním ovzduší...pritom je ale jasné, že prístup rodicu a jejich péce je v nejlepším zájmu jakéhokoli dítete," konstatovala právnicka s tím, že vztah otce a dcery je v tomto prípade vynikající. Totéž konstatoval i soudce. "Je podivuhodné, jak málo se té dívenky dotkly ty nechutné tahanice u soudu. Ze všech dukazu a pozorování vyplývá, že je to
velmi št astné a spokojené devcátko, které svým zpusobem dokázalo prijmout otcovu zmenu a má s ním nadále vynikající vztahy." Devce u soudu pri zmínkách o otci strídave používalo slova "máma" i "táta", ale na verejnosti, kde by to mohl zaslechnout nekdo cizí, se prý oslovení "tatínku" vyhýbá. Leslie ríká: "Mnozí lidé netuší, že jsem biologicky muž, a mám dojem, že v dnešní dobe je pro spolecnost jednodušší akceptovat fakt, že díte má dve mámy, než cokoli, co by se týkalo transsexuality."
Tereza Spencerová
Tajuplný príbeh Amandy Lear Blízká prítelkyne Salvadora Dalího a diskotéková hvezda, kterou zbožnovaly tisíce fanoušku, si vždy dokázala uhlídat své soukromí a vytváret kolem sebe neproniknutelné mýty. Jejím životem se loni v prosinci zaobíral londýnský deník Observer. V šedesátých a sedmdesátých letech patrila k hvezdickám londýnského polosveta, byla stálicí života tamních nocních klubu. Nikdy sice nedosáhla vehlasu napríklad Bianky Jaggerové, ale i tak její jméno plnilo spolecenské rubriky londýnských bulvárních novin. A pak najednou zmizela. Nepropadla ale drogám, jako mnoho z jejích prátel, ani nezemrela. Naopak, vynorila se v Itálii a stala se z ní hvezda. O jejím puvodu toho moc nevíme. Sama se dobre bavila tím, že jednou tvrdila, že její matka byla Ruska, jindy Francouzka, pri jiné príležitosti dokonce Cínanka nebo Vietnamka a její otec byl postupne Rus, Francouz, Anglican a Indonésan. Narodila se možná v roce 1936 v Hanoji, možná v roce 1941 nebo 1946 v Hongkongu. Jednou ríkala, že
pochází z Transylvánie. A dodnes vlastne ani není jasné, jestli se narodila jako chlapec nebo jako dívka. Poprvé o sobe dala vedet v polovine šedesátých let, kdy se z Francie prestehovala do Anglie a pridala se k particce, která se bavila vymetáním nocních klubu a vecírku. "Byla to taková ta sorta lidí, kterí o sobe s oblibou tvrdívají, že znají nekoho, kdo osobne zná Rolling Stones," ríká k tomuto období publicista Jonathan Meades. Amanda ale v tomhle smeru dosáhla opravdu dokonalosti a doopravdy se sprátelila s kytaristou Stounu Brianem Jonesem. Sama ríká, že práve díky nemu se v roce 1965 poprvé potkala se Salvadorem Dalím, který prý pri jejich prvním setkání prohlásil, že má "nádhernou celist". Po Londýnu však koluje i fáma, že už o dva roky dríve Dalí Amande zaplatil operativní zmenu pohlaví, kterou provedla tehdejší neprekonatelná kapacita v oboru, doktor Bourou v Casablance.
- 11 -
Amanda tyhle údaje nikdy nepotvrdila, ale s oblibou je spíš ješte priživovala. "Dodávají mi nádech tajemna a zajímavosti," rekla v jednom novinovém rozhovoru. "V pop svete nefrcí nic tak dobre, jako otevrení úchyláci." Pozdeji však prece jen zacala trvat na tom, že nikdy nebyla mužem, že všechny ty povesti byly jen soucástí public relations, kterou pro ni údajne vymyslel Dalí. Nebo David Bowie. Nebo ona sama. April Ashley, jedna z nejznámejších britských transsexuálek (stala se slavnou modelkou a nekdy príšte si o ni povíme urcite víc) trvá na tom, že v padesátých letech s Amandou pracovala v parížském transvestitním kabaretu Le Caroussel. Ve své biografii vzpomíná na chlapíka jménem Alain Trapp, z nehož se na jevišti stávala Peki d'Oslo a ješte pozdeji se z neho prý stala Amanda Lear. Podle tohoto zdroje se Dalí s Peki potkal v Le Caroussel už v roce 1959. At už to bylo tak ci onak, faktem zustává, že
si na príštích dvacet let zustali s Dalím blízcí a Amanda dokonce ríkala, že ji slavný surrealista naucil videt svet jeho ocima. Život pak trávila mezi Dalího vilou ve Francii a Londýnem, kde navazovala nescetné milostné vztahy, které komentovala slovy, že "pet hodin je obvykle maximum toho, co s nekým druhým potrebuješ." Od Briana Jonese se privinula k Davidu Bowiemu (kterého pak jako jednoho z mála oznacovala za svého "milence") a poté, co se objevila na obálce skupiny Roxy Music, se zacalo spekulovat i o jejím vzplanutí k Bryanu Ferrymu.
Vyznavacka klasické glamové kultury se ale v Británii, kde nastupoval punk, necítila zrovna dobre a premístila se proto do Itálie, kde zazárila jako hvezda evropských diskoték. Koncem sedmdesátých let si díky svému hlubokému hlasu a nenapodobitelnému stylu vedla v žebríccích dobre. Sama ale znacnou cást úspechu pripisovala svému zjevu, o kterém se nejednou vyjadrovala dost cynicky. "V Itálii me zbožnují, protože jsou tam všichni posedlí sexem, v Nemecku zase všichni cekají na nejakou novou Marlene Dietrichovou. Sázím na jejich potrebu videt opilou ženuvampa z nocního klubu. A chtejí me
i gayové; díky legendám, které me obestírají, mají otevrené ty nejlepší diskotéky v Evrope." Podle Observeru je Amanda té doby dokonalým príkladem postmoderní celebrity. Meades zminuje její touhu po sláve, aniž by mela nejak jasno v tom, jaká by ta sláva mela být. "Chtela být proste slavná jako Amanda Learová." Duncan Fallowell, spoluautor Ashleiných pametí, ze své zkušenosti tvrdí, že jen velmi málo transsexuálek touží po tom být "normální" ženou. "Mají tendenci k tomu nablýskanému stylu ženství. A to je presne Amandina parketa.“ Tereza Spencerová
Jak nás dr. Skalpel vymezuje a rozdeluje Po ctyri dekády jsme žili uzamceni ve vzájemném neporozumení s medicínskou komunitou a spolecne jsme se presvedcovali, že nejenom musíme chtít operaci primárních pohlavních orgánu –(abychom neztratili autenticitu) – ale i být proti tomu, pokracovat v živote bez operace. Jinak zustáváme jen “obycejnými” crossdressery. Teprve nyní nekterí z nás zacínají zpochybnovat pravdivost tohoto transsexuálního mýtu. Mnoho transgenderu nyní zacíná chápat, že nejenom netouží, ale ani nepotrebují podstoupit operaci. Zacínají chápat, že netrpí “poruchou” pohlavní identity, ale spíše podmínkami, díky nimž je na ne takto nahlíženo. Teprve ted se nekterí z nás zacínají oprošt ovat od bizarní spoluzávislosti na falešném systému, který jsme sdíleli s lékari od doby, kdy nás Jorgensenová “svázala” ani ne tak s endokrinology, ale predevším s chirurgy. Dosud je povetšine pravidlem verit, že operaci chtít musíme a poté co ji budeme mít, nejakým kouzlem budeme úplní. Dokonce náš jazyk prevzal a podporuje mýtus, že bez operace nejsme nikým. Termíny jako “Ts pred operací”, “Ts po
operaci” jsou toho dukazem. Tato slova vymezují naši existenci ve vztahu k pouhým trem hodinám stráveným na operacním sále, které se staly dostupnými teprve v nekolika minulých dekádách. Je to jakési šílenství, kterému podlehli i sami naši “ošetrující” lékari ve snaze odlišit “pravé zrno od plev.” Je duležité vedet, že zde nebrojím proti operaci, nýbrž proti jejímu zbožštení. Samozrejme je mi jasné, že pro mnoho z nás je operace kritickou soucástí v našem procesu sebeuvedomení. Spousty z nás by za operaci dali cokoliv. Podstoupit ci nepodstoupit operaci je však vysoce osobní rozhodnutí, a zde píšu predevším o našem uctívání tohoto zákroku. Jde o chápání jedné medicínské události jako definitivního arbitra toho, kdo a co jsme za lidi. Musíme se ucit uvažovat o operaci jako o volbe – stejné tak jako je volbou automatická prevodovka, když si nekdo kupuje automobil – a ne jako o svatém grálu. Nestaneme se cistejší, celistvejší, nebo úplne kompletní jenom proto, že jsme meli odvahu vzít si dve pilulky a usnout. Není to ani žádná demarkacní cára, která z vás udelá nového cloveka. Zvolíme-li operaci, nebudeme jiní
lidé, než ti, kterí se pro ni nerozhodnou. To je ovšem ucivo, které si, obávám se, budeme do hlavy vtloukat ješte dlouho. Mnoho z nás zažilo v minulých životech spoustu bolesti. Jsme tím vystrašeni, prejeme si tomu utéci. Operace je ikonou, zárivým cílem, kterému mnoho z nás venuje spoustu energie a let života. Jakmile tohoto cíle dosáhneme, je lehké si zacít myslet, že ti co byli “úspešní” v ceremoniálu, kdy je chirurg slavnostne poveren cosi od nás oddelit, už se ponekud liší od tech, kterí tento “úspech zatím nezaznamenali.” Samozrejme, že myslet si neco takového je podlehnutí transfobii zevnitr. Je to degradace toho, kým jsme jako individuality. Jako lidé se tak vracíme o radu let v našem vývoji zpet. Operace se stala klínem, který nás pulí na dve poloviny. Ovšemže je to chirurg, jehož ruka drží skalpel, kterým rozrízne naši kuži. Ale naše ruce drží kladivo, které ve strachu z toho, že nezapadneme do spolecnosti, buší do onoho symbolického klínu, vráží ho hloubeji a hloubeji a v dusledku toho neprináší opravdovou svobodu, ale jen další uveznení. Dominika Sandu
- 12 -
Minority: Feminismus a my Na našem/vašem Trangender.cz mužete najít odkaz na stránky o feminismu. Už slyším našince, jak s t ukáním na hlavu nesouhlasne podotýkají: “Co s náma mají feministky spolecného ? Proc je do toho pletou ?” S potešením všem ráda oznamuji, že nejde o chybu “sít ového šotka” ani o momentální úlet a už vubec o žádný nesmysl. Aktivistky a aktivisté, kterí bojují za práva a osvobození žen a jejich podstaty od obtežujícího nánosu patriarchálních sociokulturních tradic patrí totiž k tem lidem, jejichž snahy a cíle je doslova predurcují být jednou z prvních skupin, s kterou my transgenders spojíme své síly. Pravdou je, že jak feministické, tak trans hnutí jsou vetšinovou spolecností vnímány s despektem a pohrdlivými úsmešky na rtech. Na nepochopení ostatních ale naši spolupráci stavet urcite nechceme. Hlavním poutem mezi námi bude pravdepodobne studium
genderové identity. Práve feministická Nadace Gender Studies je mne jediným známým subjektem (institucí ?), která se osvícene venuje publikování na téma sociokulturních rozdílu mezi pohlavími. Konstatování, že tyto rozdíly mezi mužem a ženou nejsou založeny jen na vrozených vzorech chování, ale práve naopak z vetší cásti je urcují kulturní a sociální tradice a zvyky, je totiž škvírou do nového, pro nás vstrícnejšího sveta. Jde o velmi zásadní prínos. Donedávna se melo za to, že jinakost obou pohlaví je dána hlavne biologicky, jenže ukazuje se, že je to presne naopak. Z toho by vyplývalo, že v budoucnu nikým neperzekuované a beztrestné rušení a ignorování techto tradic na obou pohlavních frontách by vysvobodilo mnoho žen a mužu z klecí jejich femininity a maskulinity – budou-li mít o to zájem - a jakou úlevu by to prineslo nám, to už si fakt netroufám odhadnout. Ovšem, to je beh na velmi
dlouhou trat . Každopádne výzkum genderových rolí a identity zatím odkrývá spoustu prostoru pro další otázky a širokou diskusi. Je škoda, že zde v Cechách o takovém výzkumu ví jen málo odborníku. Abych se vrátila k feminismu, není nejpravovernejším “feministou” práve trans clovícek, který svým životem dokonale bourá nesmyslné predstavy o tom, jak “by všechno okolo mužu a žen dle tradic melo být” ? Vždyt onen clovícek tak vlastne “feminismus žije.” Záverem, chce to jenom vykašlat se na urcitý pejorativní nádech, kterým u nás slovo “feminismus” nasáklo. Popremýšlíte-li o veci, zjistíte, že chtít šanci na slušný život a bát se feminismu je stejný jako chtít se stát modelkou a mít strach z odhalení vlastního tela. Také mužete sledovat dál naše stránky, protože otázku feminismu tu budeme rozebírat víc než casto.
Dominika Sandu
Tolerance: Vykázána z hospody Lisa Jones (43), která byla vykázána v Yorkshiru (Anglie) z hospody, získala rozhodnutím soudu písemnou omluvu a odškodnení ve výši 1000 liber. Tento výnatek ze GAIN News by me asi nechal v klidu, kdyby se mi nestala podobná vec. Reknete si Anglie to je daleko, neco takového se u nás prece nemuže stát. Omyl je pravdou. Jen si zkuste "na krásno" a vyrazit do jakéhokoliv baru, který není napr. pro gay komunitu. Muj zážitek si mužete precíst v následujícím clánku. Jednoho nedelního vecera jsme se vypravily do blízkého baru.
Presneji receno moje kamarádky Irca a Dominika vyrazily napred. Já se ješte podívala na zbytek programu, který práve bežel v televizi. Holky už popíjely a klábosily, když jsem vstoupila. Jelikož byla nedele a to, jak známo, se nemusí do práce, mela jsem nalakované nehty. Nemela jsem duvod si lak sundávat. To se pozdeji ukázalo jako osudné. Vezmeme to pekne poporade. Prisedla jsem si k obema a pokracovaly jsme v debate. Obsah debaty není podstatný. S Dominikou jsem se videla po dlouhé dobe a tak na pretres prišla spousta vecí. Po dlouhé - 13 -
chvíli ke mne pristoupil mladý muž, syn majitelky baru. Neochotne se me zeptal co si dám. Mela jsem chut na horkou cokoládu. Objednala jsem si jí. V chladícím pultu moji pozornost upoutala plechovková Fanta. Její príchut nebyla špatná. Holky si objednaly další sklenku vína. Onen mladý muž je prinesl se stejnou neochotou. Musím uznat, že již tyto náznaky by zkušené pozorovatele presvedcily o naší nežádoucnosti. Osobne jsem se nenechala znepokojit temito pocity a pokracovala v hovoru. Holky už si nechtely objednat a já souhlasila. Placení probehlo v poklidu. Trochu me zarazilo,
že nám prinesl spolecný úcet, aniž by se nás zeptal. To co následovalo po opuštení baru, smazalo vše, co se stalo uvnitr. Na reakci majitelky baru, která za námi vyšla ven, rozhodne nemusíte být dobrý pozorovatel. “Nepreji si, abyste ješte nekdy prekrocili práh tohoto podniku.” Jasné a strucné. Nebudu komentovat reakci Irci, která se zacala rozcilovat a argumentovat tím, že deláme tržbu. Velmi laciný argument, který nikoho neprekvapí a neprekvapil ani majitelku. “Prijdou jiní, kterí udelají vetší tržbu než vy.” A dodala “Ostatní se ptají, co se tady deje ?” Nad touto poslední vetou se chci pozastavit. Ostatním “normálním” možná vadíme, možná ne. Je to otázka, kterou my nemužeme zodpovedet. Pokud se ptají co se deje, pak o
nás nic neví a neví o nás ani majitelka. Ve chvíli, kdy o nás nic neví, nemá co ríct tem ostatním. Osobne jí to nezazlívám, je to proste pozustatek minulého režimu. Na nás je to zmenit. Vysvetlit tem “normálním”, že pro mé nalakované nehty ješte nemusím být uchyl nebo deviant. K jednomu se musím priznat. Toto byla moje první konfrontace, která me zastihla nepripravenou. Chtelo to rozhodne argumentovat necím smysluplnejším než je útrata. Navíc nebyla zas tak velká. Podstatne zajímavejší pro mne byla návšteva rockového klubu. Tam jsme vyrazily ve stejné sestave. Jednalo se o studentský klub, kde vystupovala rocková kapela, jejíž clenkou je Ircina kolegyne z práce. Ta byla nakonec jediná, která na nás nahlížela naprosto normálne a
dokonce se s námi prišla seznámit. Ostatní osazenstvo si nás zvedave prohlíželo. Pro nekoho to muže být minimálne nepríjemné. Moje osobní pocity byly v tu chvíli smíšené. Na jedné strane me pobavil kuchar, který málem narazil do zavrených dverí a na strane druhé jsem si pripadala jako postavicka z Marsu. Osobne se nepovažuji za neco výjimecného, i když pro tyto lidi jsem asi byla a to se jednalo prevážne o vysokoškolské studenty. U tech by clovek predpokládal, že díky prístupu k Internetu by tyto informace mohli mít. Zrejme je to omyl. Škoda. Lidská hloupost pramení z neznalosti. Jisteže jsem neobjevila nic nového. Jen bych to ráda pripomnela, protože pokud ostatní nebudou vedet o co jde, budou na nás koukat jako na exoty. Archív TV Scéna brezen 2000 Vlasta Nomenu
Hormony: To co MtF prebývá, mužum po padesátce chybí Podle primáre Vladimíra Kubícka z centra andrologické péce, trpí mezi ctyricítkou a šedesátkou má nižší hladinu pohlavních hormonu sedm procent mužu, po šedesátce toto procento stoupá nad dvacet. Dále dodává, že úbytek hormonu muže být prícinou nejen sexuálních, ale i mnoha
zdravotních potíží. Za nejzajímavejší bych hodnotila tento výrok: "Za své potíže se muži nemusejí stydet a meli by se s nimi sverit lékari. Deficit hormonu muže pozdeji vést i k psychickým poruchám." Z toho vyplývá, že mýtus mít problémy v sexu není mužné, je postupne prekonáván.
Jak je videt co mužum v prechodu chybí nám MfT prebývá. Je videt, že ani matka príroda, to se svou rovnováhou príliš nezvládá. Ješte, že máme medicínu, která tyto nepatrné nedostatky dokáže operativne zmenit.
Vlasta Nomenu
Vydává kolektiv autoru internetového serveru transgender.cz Kontakt: www.transgender.cz
- 14 -