MOZAIKA ŽIVOTA HIERONYMA LORMA Jan Jakeš
Úvodem Kdo byl Hieronymus L o r m (1821-1902)? Říká j e h o j m é n o někomu něco? Promlouvá nějak k dnešku? V roce 1922, tedy 20 let po jeho smrti, o něm Kreisler napsal: „Dnes o něm víme jen o málo více než to, že byl neslyšící a nevidomý a že napsal pár pěkných básní," (Kreisler, 1922, s. 3). C o je o něm z n á m o nyní, 111 let po jeho smrti? Široká laická veřejnost v České republice asi neví nic. Lidé s hluchoslepotou a ti, kteří jim pomáhají překonávat důsledky hluchoslepoty, možná vědí (měli by vědět), že byl hluchoslepý a že je autorem dotykové dlaňové abecedy pro hluchoslepé, pojmenované po něm Lormova abeceda. V tom spočívá j e h o velký a trvalý význam - vymyslel a vytvořil jeden z dorozumívacích prostředků pro osoby s hluchoslepotou, který se používá dodnes. S t r a n o u z á j m u zůstává zatím
málo
d o c e ň o v a n á s k u t e č n o s t , že při své hluchoslepotě
byl
spisovatelem a
aktivním filozofem.
novinářem, Svojí literární
a p u b l i c i s t i c k o u č i n n o s t í živil sebe a r o d i n u . P o z o r u h o d n é j e právě to, že o n , hluchoslepý, se věnoval slovesné bě, j e j í m ž s m y s l e m j e reflektovat,
tvorlíčit
a z t v á r ň o v a t svět a dění ve světě p r o s t ř e d n i c t v í m p s a n é h o slova. Jak m o h l člověk s hluchoslepotou čtenářům
přibližovat
život a svět, když neviděl a neslyšel? Snad by se to d a l o p o c h o p i t u poezie o b v y k l e č e r p a j í c í p o d n ě t y z n i t e r n ý c h p o c i t ů , ale i zde L o r m ve svých b á s n i c k ý c h o b r a z e c h v y c h á z í ze v š e d n í c h reálií lidského života a světa. R o z h o d n é udivující j e j e h o noviPortrét Hieronyma Lorma (autor: grafik, rytec a kaligraf Michal Vondráček, Praha; portrét byl transkribován z méné kvalitní reprodukce otiSténé in Wolkan, 1926, s. 133)
1001
n á ř s k á č i n n o s t , vždyť ž u r n a l i s t i k a , j a k s a m o její o z n a č e n í n a z n a č u j e , souvisí s aktuálním děním a předpokládá od novináře s c h o p n o s t p o h o t o v é o r i e n t a c e . A j a k zná-
Objevujeme
zapomenuté
mo, hluchoslepota n e s m í r n é znesnadňuje až znemožňuje orientaci nejen ve fyzickém, ale také v sociálním prostředí. Přesto byl ve své dobé oblíbeným a čteným autorem. Řadu svých dél vydal ve dvou či třech vydáních a j e h o sbírka básní se dočkala dokonce sedmi edicí! S tím souvisí další otázka a velké, dosud zcela opomíjené téma: odkud a jak Lorm čerpal sílu nejen překonávat bariérové působení hluchoslepoty ve svém osobním životě, ale navíc při svém deficitu sluchových a zrakových informací být aktivně činný v oblasti slovesného umění a formulovat svoji životní filozofii bezedného optimismu a to vše srozumitelné sdělit vidícím a slyšícím lidem. Odpověď lze hledat v jeho díle, které bezesporu je potenciálním zdrojem cenných informací a podnětů pro zkoumání dopadů hluchoslepoty na Lormův život a obecně na život jedince s hluchoslepotou. To samo o sobě ale nestačí. Lormovo dílo je třeba zkoumat a hodnotit v širším kontextu jeho doby a jeho života. Lormův zdravotní stav měl bezesporu výrazný vliv na jeho život a dílo. Tuto skutečnost zdůrazňují všichni Lormovi životopisci. Až dosud Lorma hodnotili lidé vidící a slyšící. Zde je předkládán pokus o zpracování Lormova životopisu jaksi pod úhlem vnitřních zkušeností s vlastní hluchoslepotou, pokus vnímat jeho život a dílo z pozice hluchoslepoty, v dimenzích hluchoslepoty. 1
Heinrichovo dětství a školní léta Mikulov a dobové prostředí „Hieronymus Lorm, svým občanským jménem Heinrich Landesmann, se narodil 9. srpna 1821 v malém moravském městečku Mikulově (Nikolsburg) ze židovských rodičů..." (Wolkan, 1926, s. 133). V Mikulově té doby žila silná židovská menšina. Pro snazší pochopení skutečností, které zásadně ovlivnily vývoj a formování Hein1
Osobni p o z n á m k y a u t o r a : Jakožto hluchoslepý človék jsem o d k á z a n ý při studiu p r a m e n ů na o f i jiných, na svépo-
m o c n o u digitalizaci původních textů s k e n o v á n i m n e b o přepisem, na digitálni elektronické d o k u m e n t y z K n i h o v n y digitálních d o k u m e n t ů S j e d n o c e n é organizace nevidomých a slabozrakých Č R ( K D D S O N S ) a na zdroje na Internetu dostupné z d a r m a a přístupné p o m o c í d i g i t á l n í h o č t e c í h o zařízení pro nevidomé. VétSina původních p r a m e n ů o životé a díle H i e r o n y m a L o r m a i j e h o dílo s a m o t n é jsou psány n é m e c k y a tiStény Švabachem. Část p r a m e n ů , zejména z Internetu, je psána anglicky. V š e c h n y c i z o j a z y č n é texty jsou v této práci zásadné citovány v českém překladu. D o k u m e n t y tiSténé Švabachem nebylo m o i n é digitalizovat v textovém formátu, protože nebyl k dispozici p r o g r a m o p t i c k é h o rozpoznávání znaků pro Švabach. P r o t o j s e m byl zcela závislý na zraku svého přítele losefa Matuly, který t y t o texty p ř i m o překládal do čeStiny. Článek by nevznikl, nebýt obétavé a neziStné p o m o c i nékolika osob. Propůjčovaly svůj zrak a síly vSude tam, kde jsem narážel na o m e z e n í daná svojí vlastni hluchoslepotou a na bariéru danou softwarovými a t e c h n i c k ý m i l i m i t y digitálních čtecích zařízení pro nevidomé. Dékuji t í m t o V é ř e Tafatové z N á r o d n í k n i h o v n y Č R , Miroslavu landovi z dnes již z a n i k l é h o Odvétvového i n f o r m a č n í h o střediska dopravy a svému již výSe z m í n é n é m u příteli Josefu Matulovi. Dékuji vřele své m a t c e , která mi často p o m á h a l a orientovat se v tiSténých p r a m e n e c h a zejména mi vytvářela vhodné p o d m í n k y pro moji práci.
153
richovy osobnosti, je důležité uvést nékteré okolnosti kulturního, společenského a ekonomického pozadí doby a prostředí, v nichž se Heinrich narodil, rostl a dospíval. Pozoruhodný genius loci Mikulova, Heinrichova rodišté, mél jisté významný vliv na Heinrichovy rodiče, kteří zde žili: „Byla to vážená rodina" (Kreisler, 1922, s. 5). Projevovalo se to vysokou úrovní rodinného prostředí, v némž Heinrich vyrůstal, což platilo i poté, když se rodina vystěhovala z Mikulova. Proto je vhodné připomenout některé rysy ducha tohoto místa. Židé tvořili tehdy polovinu počtu obyvatel Mikulova. Mikulov byl významným kulturním střediskem Židů na Moravě. Byl sídlem hlavního zemského rabína pro Moravu. Prvním z nich byl v letech 1553-1573 proslulý rabín Lów (okolo 1520-1609), pozdější pražský rabín, který podle pověsti vytvořil Golema. V Mikulově byla také „význačná vysoká talmudická škola ješíva", která v době Heinrichova narození byla na vrcholu své slávy (Nikolsburg, 1906). Zvláštností dějin tohoto židovského sídla pod Pálavou je, že vzniklo a rozšiřovalo se nárazově, když se zde usazovali pod ochranou šlechtického majitele Mikulova skupiny Židů vypovězené ze svých původních domovů. První se zde usídlili v roce 1420 nebo 1421 Židé vykázaní z Vídně a Dolního Rakouska, v roce 1454 sem přišli Židé vypuzení z Brna a Znojma a v roce 1670 přibyla do Mikulova velká skupina židů z Vídně (Jewish, 2012; Mikulov, 2012; Nikolsburg, 1906). Židovská obec v Mikulově byla jakoby „tavícím kotlem", který dokázal integrovat přistéhovalecké vlny uprchlíků. To vše bezesporu utvářelo kulturní, duchovní a sociální klima města. Císař Josef II. „... byl obhájcem německé kultury [...]. Podle něj bylo třeba, aby se .židovský národ' integroval a přijal německou kulturu" (Bogdan, 2003, s. 152-153). Podle jeho nařízení Židé „...od 1. ledna 1788 se museli přejmenovat jen na německá křestní jména a příjmení" (Veber, 2002, s. 357-358). „Aron ať se napříště jmenuje Arnold, Nathan bude Norbert, Hugo může být Hubert" (Borská, 1996, s. 4 3 - 6 3 ) . Johnson uvádí příklady nových rodinných jmen, která úředníci přidělovali Židům podle seznamu „přípustných" jmen. Za úplatek byla jména hezká, například podle květin nebo drahokamů „Lilienthal, Edelstein, Diamant, Saphir, Rosenthal", velmi drahá byla jména „Kluger (rozumný) a Fróhlich (šťastný)". Většinou se dávala jména „Weiss (bílý), Schwartz (černý), Gross (velký) a Klein (malý)". Chudí často dostali nelichotivá jména: „Galgenstrick (oprátka; gauner), Eselkopf (oslí hlava), Taschengregger (kapesní zloděj), Schmalz (sádlo), Borgenicht (nepůjčuj)" Kněžská a levitská jména jako „Cohen, Kahn, Katz, Levi" se musela poněmčit na „Katzman, Cohnstein, Aronstein, Levinthal". Mnozí dostali „jméno podle místa narození: Brody, Epstein, Ginzberg, Landau, Shapiro (Špýr), Dreyfus (Trevír), Horowitz a Posner" (Johnson, 1995, s. 294). Příjmení Landesmann přidělil pravděpodobně Heinrichovu dědečkovi jakýsi úředník nejspíše na konci roku 1787. Lze je snad volné přeložit jako krajský muž, když das Land znamená kraj a der Mann znamená muž, člověk. Je možno je chápat jako výraz uznání neformálního společenského postavení v kraji váženého a respektovaného muže, Landesmanna.
1001
Objevujeme
zapomenuté
Josef II. „... zakázal používání jidiš a hebrejštiny v o b c h o d ě a na veřejných listin á c h " ( J o h n s o n , 1995, s. 2 9 3 - 2 9 4 ) . „Žádá, aby židé na veřejnosti mluvili n ě m e c k y " [Borská, 1996, s. 4 3 - 6 3 ) . Proto r o d n ý m jazykem H e i n r i c h o v ý m byla n ě m č i n a a on sám se stal n ě m e c k ý m b á s n í k e m a filozofem. Zde lze hledat původ Lormových politických názorů. Byl později zastáncem idey připojení Rakouska k n ě m e c k é říši. Přes jistá uvolnění, která přinesla j o s e f í n s k á doba, ale dál platil pro Židy diskrim i n a č n í „ f a m i l i a n t s k ý patent z d o b císaře Karla V I . včetně m i m o ř á d n é židovské d a n ě z doby t e r e z i á n s k é " (Veber, 2 0 0 2 , s. 3 5 7 - 3 5 8 ) . Podle f a m i l i a n t s k é h o zákona „z židovských rodin v j e h o říši se smí ženit pouze prvorozený syn. O s t a t n í zůstanou s v o b o d n í a zbývající dívky neprovdané. P o v i n n é m u o s a m ě n í u n i k n o u , j e d i n é kdyby odešli do c i z i n y " ( B o r s k á , 1996, s. 4 3 - 6 3 ) . V praxi to například pro mladého H e i n r i c h a z n a m e n a l o , že j a k o d r u h o r o z e n ý syn nemél právo se oženit. Jak uvedeno dále, H e i n r i c h se oženil, ale až v roce 1856, kdy už tento zákon neplatil. „ Z r o v n o právnění Židů s k ř e s ť a n s k ý m obyvatelstvem bylo v podstatě p o t v r z e n o již v březnových d n e c h roku 1848, ale zásadnější a p r a k t i c k ý v ý z n a m mělo až zrušení zvláštních židovských berní
patentem
z 20. října 1848. Zároveň byl zrušen fam i l i a n t s k ý zákon, p o t v r z e n o právo právoplatných sňatků včetně dodatečných z á z n a m ů v rodných m a t r i k á c h " (Veber, 2 0 0 2 , s. 4 3 9 - 4 4 1 ) .
Heinrichovi rodiče a sourozenci Heinrich
byl
„druhý
syn
kupce
Christiana Landesmanna a jeho manželky Theresy"
(Kreisler,
1922,
s.
5).
Heinrichův otec j e v Hellerově č l á n k u označován za „váženého o b c h o d n í k a " , který ve Vídni založil „úctyhodný obc h o d n í dům", a p ř i p o m í n á se, že j e h o současníci o n ě m hovořili j a k o o „muži v š e s t r a n n é h o vzdělání, znalci a pečovateli o hebrejskou literaturu a příteli chud ý c h " (Heller, 1892a, s. 6 0 ; Heller, 1892b, Pamětní deska H. Lorma s českou verzi Lormovy abecedy na rodném domě v Mikulově (autor: ak. soch. Nikos Armutidis)
s. 60). Byl úspěšným podnikatelem. Jak o n ě m píše Straub, o b c h o d n í d ů m j í m založený v roce 1822 nesl později název
155
„C. Landesmann & syn (C. Landesmann & Sohn)" (Straub, 1960). Heinrichův otec zemřel ve Vídni „v březnu 1856" (Heller, 1892a, s. 60; Heller, 1892b, s. 60). Datum a místo jeho narození a případně další podrobnosti o jeho životé se z dosud získaných pramenů nepodařilo zjistit. O Heinrichové matce Therese se zatím nepodařilo excerpovat z dostupných pramenů žádné bližší zprávy. Lormovi životopisci shodně zdůrazňují její příkladnou péči o své churavé dítě: „Heinrich byl ve svém dětství tak slabý a nemocný, že se zdálo velmi nejisté, zda vůbec zůstane naživu. Ale starostlivost a péče milující matky přinesly překvapivé výsledky a dítě se zotavilo nečekaným způsobem" (Heller, 1892a, s. 60; Heller, 1892b, s. 60). Když se Heinrich narodil, „byly moudré ženy, které při takových příležitostech obklopují matku a její dítě, názoru, že chlapec nepřežije osmdesát hodin. Ve skutečnosti se dožil více než osmdesáti let. Obětavá mateřská láska udržela jeho život" (Friedegg, 1912, s. 5 - 6 ) . Heinrich měl čtyři sourozence: „... po narození tohoto dítěte [druhorozeného Heinricha, pozn. aut.] následovaly ještě tři další..." (Kreisler, 1922, s. 5). Zatím je známo jméno mladší sestry Niny a staršího bratra Zikmunda. Ten se v roce 1846, ještě v době platnosti familiantského zákona, „oženil a usadil se v Berlíně" (Muzejní, 2011, s. 1). Heinrichova „sestra Nina se stala chotí slavného spisovatele Bertholda Auerbacha" (Heller, 1892a, s. 62; Heller, 1892b, s. 62). Nic bližšího však o Heinrichových rodičích a sourozencích zatím není známo.
Přesídlení do Vídně (1822) a prostředí rodičovského domu „Když byl Heinrichovi sotva jeden rok, přesídlil otec do Vidné a stal se tam zakladatelem váženého obchodního domu" (Friedegg, 1912, s. 6). Heinrich „prožil svoje bezstarostné mládí v pohodlí rodičovského domu ve Vídni. [...] V rodičovském domě se setkával s umělci a spisovateli" (Muzejní, 2011, s. 2). Heinrich vyrůstal v intelektuálně bohatém a pestrém prostředí utvářeném bezpochyby v první řadě jeho vzdělaným otcem se zálibou pro literaturu a ovzduším intelektuálních debat a rozhovorů vedených četnými hosty domu rodiny Landesmannových. Lze se domnívat, že k tomu přispívala svým dílem také Heinrichova matka. Heinrichův zájem o hudbu, literaturu, poezii a filozofii zde měl určitě své hluboké kořeny, z nichž v pozdějších letech čerpal sílu ke zvládání těžkých životních chvil. Adresu domu rodiny Christiana Landesmanna ve Vídni se zatím nepodařilo vypátrat.
Školní léta a první zdravotní potíže (1826-1836/1837) Průběh školních let a významné události života mladého Heinricha Landesmanna popisují Životopisci s různými akcenty a menšími či většími odchylkami.
1001
Objevujeme
zapomenuté
Pro úsek života od narození do roku 1834 a dále až do roku 1837 namísto konkrétního datování všichni používají údaje o jeho véku. Je tedy obtížné určit data, kdy začal chodit do školy a kdy vlastně nastoupilo k o m b i n o v a n é smyslové postižení sluchu a zraku - hluchoslepota. Ze srovnávání textů různých autorů vyplývá, že pozdější autoři přebírali někdy doslovná, někdy upravená znění starších autorů. Přesnou odpověď zde může dát až pátrání v archivech a p r i m á r n í c h pramenech, například ve v ý r o č n í c h zprávách škol, které Heinrich navštěvoval. „Ve svém šestém roce začal L a n d e s m a n n navštěvovat školu u sv. A n n y ve Vídni. Zde vzbudil chlapec brzy díky svému neobvyklému nadání všeobecnou poz o r n o s t " (Heller, 1892a, s. 6 0 ; Heller, 1892b, s. 60). š e s t ý rok Heinrichova života spadá do období od dovršeného pátého roku věku do dovršení šestého roku véku, tedy od 9. srpna 1826 do 8. srpna 1827. Školní rok tehdy začínal v listopadu (Schulkodex, 1805). Malý Heinrich tedy začal chodit do školy v listopadu 1826, kdy mu bylo pět let. Právě Heinrichovo nadání přivedlo j e h o rodiče k rozhodnutí poslat ho na gymnázium. Není z n á m o , ve kterém roce to bylo. Lze usuzovat, že v roce 1831, kdy mu bylo devět až deset let (v srpnu dovršil desátý rok života) na gymnáziu již studoval. K r o m ě toho Heinrich od dětství „studoval vášnivě hudbu, měl vlohy i sklony ke komponování, j a k o desetiletý [1831/1832, pozn. aut.) dosáhl již uznání velkého mistra klavíru Josefa Fischhofa" (Friedegg, 1912, s. 6). Během studia na gymnáziu se podle Hellera ale také objevily první Heinrichovy vážné zdravotní potíže. Kvůli n i m „musel školní docházku přerušit" a nadále „byl vyučován doma" (Heller, 1892a, s. 60; Heller, 1892b, s. 60). O povaze této studentovy nemoci není nic známo. D o m á c í vyučování bylo v té době běžné: „ve městech byl přibližné stejný počet dětí j a k o ve veřejných triviálních školách vyučován d o m á c í m i učiteli" (Veber, 2 0 0 2 , s. 3 5 8 - 3 5 9 ) . Podobná praxe byla zavedena také ve škole u sv. Anny: „Vedle kontinuální návštěvy školy a závěrečné zkoušky bylo m o ž n é absolvovat i s o u k r o m é vyučování a nechat se u sv. A n n y vyzkoušet j a k o privatista" (Sienell, 2004). Heinrich dokončil g y m n á z i u m formou s o u k r o m é h o studia. T í m asi také ukončil povinnou školní docházku. M o h l o to být v roce 1832, kdy v srpnu Heinrich dovršil jedenáctý a zahájil dvanáctý rok svého života. Na začátek školního roku v listopadu 1832 lze totiž přiřadit W o l k a n o v u zprávu, podle níž Heinrich „ve svém 12. roce učinil pokus studovat na polytechnice ve Vídni, z n á m k y ochrnutí, které se náhle objevily, jej však donutily vzdát se i tohoto cíle a vyhledat léčivé prameny v Teplicích, které mu přinesly alespoň dočasně uzdravení" ( W o l k a n , 1926, s. 133). Podle Kreislera (1922, s. 6) Heinricha „postihlo o c h r n u t í " v roce 1834. Otazníky kolem tohoto datování Heinrichova o c h r n u t í ale vyvolává Hellerova zpráva, což j e nejstarší zatím z n á m ý životopisný článek o H i e r o n y m u Lormovi: „Ovšem
157
po dovršení patnáctého roku věku [tj. po 9. srpnu 1836, pozn. aut.] postihlo jeho tělo náhlé ochrnutí, které jej za nejprudších bolestí poutalo na lůžko déle než rok. [...] O c h r n u t í se podařilo později v lázních Teplice odstranit, ale sluch a zrak byly nemocí těžce zasaženy" (Heller, 1892a, s. 60; Heller, 1892b, s. 60).
Nástup hluchoslepoty, vyrovnávání se s ní a vynalezení dotykové abecedy Zdá se, že Heinrich po svém léčení v Teplicích v roce 1834 (podle Hellera v roce 1836) pokračoval ve studiu na polytechnice. Pravděpodobné se dál věnoval hudbě, snad ještě hrál na piano, možná uplatňoval své vlohy i sklony ke komponování. Až do onoho osudového kritického úseku života, kdy náhle ztratil sluch a přišel částečné o zrak - stal se hluchoslepým. Je zvláštní, že není známo, kdy přesné k této závažné životní události došlo. Zprávy životopisců se rozcházejí v řádu let, čímž vznikly tři redakce datování nástupu Heinrichovy hluchoslepoty. Podle první redakce se Heinrich stal hluchoslepým v 15. roce života, tedy v časovém úseku srpen 1835 až srpen 1836 (Ottúv 1900a; Ottův, 1900b; Vrchlický, 1902; Wolkan, 1926). Druhá redakce zařazuje nástup Heinrichovy hluchoslepoty do jeho šestnáctého roku života, tedy do úseku srpen 1836 až srpen 1837 (Heller, 1892a; Heller, 1892b; Friedegg, 1912; Lorm, 2008). Třetí redakce datuje počátek Heinrichovy hluchoslepoty do sedmnáctého roku jeho véku, tedy do podzimu 1837, kdy mu bylo šestnáct let (Landesmann, Marie, 1908; Landesmann, Marie, 1983; Kreisler, 1922; Straub, 1960; Knebel, Doeberitz, 2011; Muzejní, 2011). Musíme však uzavřít, že není známo, co bylo příčinou Heinrichova ochrnutí, ztráty sluchu a částečného oslabení zraku, ani kdy přesné k tomu došlo. Jednoznačnou odpověď na tyto otázky mohou dát až výsledky pátrání v prvotních podkladech a archivních pramenech. Snad jsou někde k dispozici archivy tehdejších léčebných domů v Teplicích nebo vídeňských lékařů specialistů. Pracujme zatím s hypotézou, že Heinrich ohluchl a částečně ztratil zrak pravděpodobné někdy v období od podzimu 1836 do jara 1837. V té době mu bylo patnáct let, jinými slovy bylo to v šestnáctém roce jeho véku. V této životní fázi, náročné pro každého dospívajícího člověka, musel navíc zápasit s velmi těžkým kombinovaným smyslovým postižením a jeho závažnými důsledky na osobní život. Heinrichovo rozpoložení líčí jeho životopisci například následujícími slovy: „Veškeré vyučování odpadlo, a také vyučování hudbě, což chlapce hluboce zasáhlo" (Heller, 1892a, s. 60; Heller, 1892b, s. 60). „Když ho nikdo neviděl, sedával u klavíru a plakal" (Smrčková 2011a; 2011b). „Upadl do hluboké rezignace - ba dokonce se díval do budoucnosti velmi pesimisticky. Tato rezignace netrvala příliš dlouho a on našel sílu uvědomit si své schopnosti" (Knebel Doeberitz, 2011). Svědčí o Heinrichově vnitřní síle a psychické nezdolnosti, že se dokázal trvale postupně vyrovnávat s radikální změnou životních podmínek, kterou nástup hlu-
1001
Objevujeme
zapomenuté
choslepoty vždycky vyvolává. Přirozená lidská potřeba seberealizace jej spontánné vedla k hledání nových oblastí, kde by uplatnil svoji tvořivou sílu a mohl se opét č i n n ě zapojit do společnosti. Hudbě se mohl věnovat již jen teoreticky a, j a k dokládá j e h o dcera Marie, „po celý svůj život projevoval živý zájem o uměleckou produkci tohoto d r u h u " a L o r m o v o u abecedou „vnímal i noty m o d e r n í c h a klasických sklad e b " ( L a n d e s m a n n , Marie, 1908, s. 4; 1983, s. 203). Jeho velká láska nejen k hudbě, ale také k poznávání, studiu a práci duševní přinesla nové plody: „Výjimečný talent se ale brzy změnil v hloubavý zájem o filozofii, jež se stala určujícím faktorem pro j e h o další duševní vývoj. Začal studovat m a t e m a t i k u a logiku a obzvláště se zajímal o literaturu" (Muzejní, 2011, s. 2). Šel houževnatě za svým cílem: „Byl nyní zcela o d k á z á n na s a m o s t u d i u m a musel čelit i dalším p ř e k á ž k á m , neboť rodiče i lékaři se domnívali, že veškerá studia škodí j e h o zdraví, a upírali mu k n i h y tak dlouho, dokud nepochopili, že otřesenému tělesnému stroji poskytují vlákna duševní č i n n o s t i o h r o m n o u oporu. Právě v této chvíli, za tak p o c h m u r n ý c h okolností, se započal L a n d e s m a n n ů v intenzivní vnitřní život a probudil se v n ě m básník a později také hloubající myslitel" (Heller, 1892a, s. 6 0 ; Heller, 1892b, s. 60). Heinrich se měnil z hudebníka na literáta a filozofa. K vyjadřování obsahu svého vnitřního svéta začal používat místo hudby slova básní. Již j a k o šestnáctiletému (tj. v se• ]
e
d m n á c t é m roce j e h o života) mu byla na pod-
•
(Klage eines Tauben)". Začíná slokou:
zim „1837 otištěna báseň .Nářek neslyšícího' „Když v podvečer
'1 •
\
\»w \ v•
/
vane lehký
zapadá
zefýr
slunce,
ticho a klid když vítají každého tu vyzývá
\
\*
a na obzoru
zvon k
a zažíhá
svaté světlo pobožnosti
já ubohý
hlas zvonu
Každá
další sloka
„Já ubohý...
znaveného,
modlitbě -
neslyším."
končí
veršem
neslyším."
Báseň vrcholí poslední, č t v r t o u strofou: „A zazní-lí
z mé hrudi přece
zádumčivá
a plná
co mé má
potěšit,
co naplnit
mé srdce
Však všeho Já ubohý
nic
píseň,
tísně, radostí?
toho byl jsem
zbaven:
neslyším..."
(Friedegg, 1912, s. 6 - 7 ; překlad Původní Lormova abeceda
Miroslav Janda, 1992).
Náhlé ohluchnutí doprovázené zhoršením zraku s sebou přineslo potíže s dorozumíváním s druhými lidmi a pravděpodobné také s orientací a zpracováním zrakových informací. Heinrich se stal do jisté míry závislým na pomoci druhých lidí. Potřeba dorozumívat se a touha po samostatnosti a nezávislosti však vedly mladého Heinricha k hledání náhradních způsobů dorozumívání. Zřejmé zkoušel tehdy používané způsoby komunikace neslyšících - odezírání a prstovou abecedu. Zeman o této abecedě píše: „Původcem jejím je Španěl Juan Pablo Bonet (1620). V podstatě nebyla jeho abeceda nic jiného než obrazce z prstů jako .tajná řeč'; výchovného významu tehdá neměla. K tomu byla posvěcena teprve koncem osmnáctého véku. U nás je spojena se jménem Lormovým" (Zeman, 1925, s. 79). Odezírání a prstová abeceda nemohly Heinrichovi kvůli zrakové vadě zcela vyhovovat. Avšak prstová abeceda jej inspirovala, až vytvořil zcela nový systém - dotykovou abecedu. Friedegg to popsal takto: „Ve svých 16 letech, kdy jej postihla hluchota, vynalezl rychle zvládnutelnou abecední řeč na bázi dotekových znaků, která umožňovala a poměrně zjednodušovala komunikaci s ním" (Friedegg, 1912, s. 10). Heinrichova dcera Marie tento vskutku zdařilý počin svého otce líčí vytříbeným a poeticky jemným slohem a překvapivé moderním akcentem. Rozhodně si zaslouží tuto delší citaci: „Už jako šestnáctiletý přišel nadaný mladík zcela o sluch a brzy mu onemocněly i oči, takže postupné ztrácel i schopnost odezírat znaky tvořené pohybem prstu ve vzduchu nebo na stole. Proto si sám vymyslel tuto jedinečnou ,řeč', jejímž prostřednictvím se s ním jeho okolí mohlo snadno dorozumět. Všichni přátelé, později bližší i vzdálenější známí se brzy naučili používat tuto jednoduchou abecedu a můj otec tak nebyl vyloučen ze společenského ani z pracovního života a mohl založit vlastní dům a vlastní rodinu. Jeho manželství se vyvinulo ve šťastný vroucí vztah s manželkou a dětmi. Jakmile děti pochopily písmena a byly schopné tvořit z nich slova, naučily se od matky prstovou abecedu a už v nejútlejším věku ji výborně ovládaly, takže v komunikaci s milovaným otcem necítily žádné překážky. Od chvíle, kdy Lorm zcela oslepl (roku 1881, pozn. aut.], nechával si dotykovou abecedou zprostředkovávat veškerou literaturu potřebnou pro jeho spisovatelskou činnost, studium i zábavu, včetně cizojazyčné. Pro své velké hudební nadání pomýšlel od počátku na povolání hudebníka, po celý svůj život .projevoval živý zájem o uměleckou produkci tohoto druhu a uvedeným způsobem vnímal i noty moderních a klasických skladeb. Jako vynikající šachista se až do konce života těšil ze hry v šachy a používal při ní tuto řeč tak, že si nechával sdělovat tahy svého protihráče" (Landesmann, Marie, 1908, s. 3 - 4 ; 1983, s. 203). Heinrich Landesmann svoji abecedu nikdy nezveřejnil. Až v roce 1908, tedy šest let po jeho smrti a dva roky po smrti jeho manželky ji uveřejňuje jeho dcera Marie: „Byla jsem podnícena kompetentními lékařskými autoritami k tomu, abych se poku-
1001
Objevujeme
zapomenuté
sila písemně a obrazové znázornit prstovou řeč, jíž se dorozumíval s okolním světem můj neslyšící a nevidomý otec. Dosud byla tato řeč známa pouze okruhu naší rodiny a našich známých, neboť jsme ji střežili jako osobní vlastnictví" (Landesmann, Marie, 1908, s. 2; 1983, s. 202). Pod názvem Lormova abeceda se poté rychle rozšířila zejména v Rakousku, Německu a Švýcarsku, je používána také v Belgii. Používala se také u nás, původně v úpravě A. Špičky, ale její použití zaniklo po roce 1948. Lormova abeceda v České republice byla znovu zavedena do praxe až v roce 1993, je to česká modifikace německé úpravy původní Lormovy abecedy a provedli ji sami čeští hluchoslepí lidé na psychorehabilitačním setkání hluchoslepých v Berouně. Původní Lormova abeceda prošla různými úpravami, „... jednotliví učitelé v ústavech si mění umístění značek podle své praktiky. Tak si Lormovu abecedu upravil G. Pipetz ve Štýrském Hradci, A. Godai ve Vídni, A. Špička v Brně" (Zeman, 1930, s. 157). „Podobné pro českou abecedu bylo nutno upraviti značky, zejména pro hlásky zdloužené a změkčené" (Zeman, 1925, s. 79). Ale Lormův princip dotekové abecedy zůstal zachován. Pouze dvojité dotyky špičkami prstů na článcích prstů přijímající osoby byl nahrazen tahy - čarou vyznačovanou špičkou prstu. Změnilo se u některých písmen jejich provedení a umístění na dlani příjemce. Rozdíl je patrný z přiložených schémat původní Lormovy abecedy a dnešní verze české Lormovy abecedy (viz obrázky). Původní systém Landesmannovy dotykové abecedy byl zčásti fonetický. Některá písmena se značila tak, jak se v řeči vyslovují, například X se značilo jako KS, Q jako KU. Písmeno C nemělo svůj znak, přepisovalo se podle výslovnosti v daném slově jako K nebo Z, které se v němčině vyslovuje C. Například jméno Carl se značilo Karl, slovo circa se značilo zirka. Ale dvojhláska CH měla svůj samostatný znak. Písmena J a Y také neměla svůj znak a značila se jako I. Například slovo Junge se značilo iunge, slovo Typus se značilo tipus. Německé přehlásky také neměly své zvláštní znaky a transkribovaly se obvyklým způsobem pomocí připojené samohlásky E, například ä by se značilo jako AE; zdá se, že obdobné ostré S se přepisovalo obvyklým způsobem j a k o dvě S. Dlužno ještě připomenout, že Lormova abeceda inspirovala v roce 1911 Aquinu Annu Sedláčkovou 2 k vytvoření české dotykové abecedy, kterou pak zavedla pro komunikaci s hluchoslepou Bertou Bartlovou a dalšími hluchoslepými osobami. Marková to popisuje slovy: „V roce 1911 byl slepecký sjezd v Brně. Sjezdu se zúčastnil také známý politik z vídeňského parlamentu, baron Chlumetzky, který byl 20 let slepý a hluchý. Jeho průvodkyně mu psala prstovou abecedou slova řečníkova a pohotový Chlumetzky i přes svou hluchotu zapojoval se do debaty. Učitelka A. Sedláčková, rovněž zde přítomná, postřehla zvláštní způsob dorozumívání a vzpomněla si na stejné postiženou Bertu" (Marková, 1947, s. 370). Zeman o abecedě Aquiny Sedláčkové na1
Aquina A n n a Sedláčková ( 1 8 7 7 - 1 9 5 0 ) byla řeholní sestra, v ý z n a m n á tyflopedka a v letech 1 9 2 6 - 1 9 2 8 ředitelka školy
ústavu pro nevidomé v Praze na H r a d č a n e c h , vénovala se též hluchoslepým.
161
psal: „Řádová sestra Aquina Sedláčková, učitelka nevidomých v hradčanském ústavě, vymyslila si dotekovou abecedu nejjednodušší a nejpraktičtější. Její abeceda jde prosté v témže pořádku, jak následují písmena v abecedé vůbec, počíná s A na špičce palce, jde po špičkách prstů, po druhých a třetích článcích prstů, po dlani a po kořenu dlaně. Dlouhé samohlásky naznačuje prodlouženým dotekem, hlásky měkké označuje jako tvrdé, ale dvojím dotekem čárkovitým, CH spojením C s H. Znaménkem jako v písmé vidomých (+ - x : ). Číslice označuje tak, jako je má i Brailleovo písmo, tj. 1 jest A, 2 jest B, 3 jest C, 4 jest D, 5 jest E, 6 jest F, 7 jest G, 8 jest H, 9 jest I, 0 jest J. A. Sedláčková tedy zpracovala první systém český, zcela logický a dodělala se velikých úspěchů ve vyučování zmíněných chovanek Bartlové a Syrové" (Zeman, 1930, s. 157-159). Dnes se tento systém v České republice nepoužívá - zanikl po roce 1950. Je zajímavé, že se velmi podobá v Itálii aktivně používanému systému dotykové abecedy, který vypracoval hluchoslepý Ital Eugenio Malossi (1885-1930).
Landesmannova či vlastně Lormova dráha spisovatelská Literární začátky (1837-1846) Mladý Heinrich Landesmann se postupné smiřoval s tím, že svůj život místo hudbě zasvětí literárním zájmům. Z počátečního období zaslouží zmínku epos Abdul (1843), což je jakýsi orientální Faust, a kritické studie. Wolkan tuto jeho tvůrčí fázi shrnuje: „Byl kriticky činný ve všech oblastech literatury a estetiky, psal politické zprávy pro časopis Grenzboten a zprávy o společenských událostech v hlavním mésté pro Laubeho .Elegante Welť pod pseudonymem Asmodeus junior. A vždy zdůrazňoval nezbytnost duchovního, ale i politického splynutí rakouských Némců s velkou německou vlastí podobné, jako to činil jeho přítel Hartmann; .německý básník', říká, ,může mít náhodně svou otčinu v Rakousku, ale v každém připadě má v německé kultuře svou matku a v mateřštině svůj orgán a básníkům byly odedávna matky ještě posvátnější nežli otcové* " (Wolkan, 1926, s. 135). Bylo to období Metternichova absolutismu, což se odráželo i v Landesmannových studiích. Občanská práva byla do jisté míry omezována. Například „roku 1813 bylo dokonce zakázáno užívání zahraničních lázní s odůvodněním, že doma je jich dostatečný počet" (Veber, 202, s. 3 7 9 - 3 8 4 ) . Židé neměli dosud plnou občanskou rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem, což se dotýkalo i Landesmanna jakožto Žida. Landesmannův duch byl sice nucen přijmout omezení daná tělesným a smyslovým postižením, ale rázně odmítal zevnější omezení ducha kladená státní mocí. Proto ostře vystupoval proti cenzuře, policejnímu dohledu a omezování názorové svobody. Landesmann byl policii podezřelý už dříve pro svoji čilou korespondenci. Bylo jasné, že mu v Rakousku hrozí policejní vyšetřování i možné uvěznění v některé
1001
Objevujeme
zapomenuté
z rakouských pevností. K tomu ho postihlo další zhoršení zraku: „25. července 1845 po o č n í m zánětu zcela oslepl na levé oko a pravé se očividné zhoršilo" (Straub, 1960). „V této době zrálo jeho rozhodnutí opustit Rakousko. Dlouho pomýšlel na Švýcarsko, na svůj milovaný Curych"(Muzejní, 2011, s. 1). Pro mladého hluchoslepého Landesmanna to bylo složité rozhodování. Musel vážné brát v potaz závažná omezení způsobovaná hluchoslepotou: byl neslyšící, na levé oko nevidomý, na pravé oko slabozraký. Byl závislý na pomoci druhých osob v každodenních činnostech při obstarávání životních potřeb, zajišťování a zapojení do životních situací. Ve Vídni žil pravděpodobné u svých rodičů společné se svými dosud svobodnými sourozenci. Rodina byla zámožná a určitě měl v rodičovském domě velmi dobré zázemí. Možná měl někoho, společníka, který ho provázel a - řečeno dnešním jazykem - byl jeho osobním asistentem. Právě zabezpečení spolehlivé pomoci v cizině asi bylo největším problémem. Určité by bylo zajímavé zjistit v pramenech, jak potřebu trvalé pomoci Landesmann řešil jak doma, tak zejména během svého pobytu v exilu. Nakonec se rozhodl odejít do Německa, kde se právě usadil jeho bratr Zikmund a kde již pobýval jeho přítel Moritz H a r t m a n n . Rakousko opouští „na konci listopadu 1846" (Straub, 1960).
Exil v Německu (1846-1848) „Lorm sám následoval v této době příkladu četných Rakušanů a odešel do Lipska a později do Berlína, aby tam mohl svobodné žít pro spisovatelskou činnost" (Wolkan, 1926, s. 135). Jisté předem netušil, jak dlouho jeho pobyt v Německu potrvá, zda to budou roky, nebo desetiletí. Nakonec zde žil necelé dva roky do dubna 1848. V Lipsku Landesmann dokončil práci na přípravě vydání své první knihy - sbírky svých kritických studií nazvané Vídeňské literární mávání křídly a pelichání (Wiens poetische Schwingen und Federn, Lipsko, 1847). „Aby nevystavil svoji rodinu ve Vídni policejnímu stíhání, vystoupil pod pseudonymem Hieronymus Lorm, který si už natrvalo ponechal. Lorm je j m é n o jedné z postav Jamesových románů, která Landesmanna mimořádné přitahovala. A Hieronymus je prvním a jediným světcem, který psal o osamělosti, jejíž kalich musel Landesmann vypít bez vlastního přičinění a v tak mladých létech až do dna" (Heller, 1892a, s. 61; 1892b, s. 61). Při volbě jména Hieronymus měl Landesmann na mysli sv. Jeronýma (asi 3 4 0 - 4 2 0 ) , který žil několik let v samotě pouště jako poustevník. Kromě jiného přeložil Bibli z původních jazyků do latiny, překlad je nazýván Vulgáta. Označení Lorm odvodil Landesmann ze jména De L'orme, což je jméno „titulního hrdiny" stejnojmenného „románu G. P. Jamese, vydaného r. 1830, k némuž cítil Landesmann zvláštní sympatii a bytostné spříznění" (Wittner, 1906, s. 236). Během pobytu v Berlíně se Lormův zdravotní stav opět zhoršil. Proto v roce 1847 odjel do lázní v Gráfenbergu (dnešní Lázně Jeseník). Dojmy, kterými na něj zapůso-
163
bil lázeňský život tohoto místa, shrnul do knihy Gráfenbergské akvarely (Gráfenberger Aquarelle, Berlín, 1848). V humoristickém a anekdotickém ladéní tu podal „obraz tehdejší morální zkaženosti vyšších kruhů" (Heller, 1892a, s. 61; 1892b, s. 61). 11. března 1848 propukla ve Vídni revoluce, která smetla Metternicha: „Vláda, kterou vytvořil baron Pillersdorf, zrušila cenzuru a oznámila volby do Ústavodárného shromáždění" (Bogdan, 2003, s. 172-173], Hieronymus Lorm se nyní mohl svobodné vrátit domů do Vídně.
Návrat do Vidné - revoluční rok 1848 V revolučních letech 1 8 4 8 - 1 8 4 9 proběhly ve Vídni tři revoluce. Lorm, který se vrátil do Vidné koncem dubna 1848, se rázem ocitl ve víru událostí, do nichž se aktivně zapojil. Stal se také „očitým svědkem nočního stavění barikád a byl často ohrožen na životě" (Muzejní, 2011, s. 1). Revoluce, nazývaná podle své první fáze březnová, byla potlačena. Ale její zásadní politické požadavky byly novým režimem postupné uskutečňovány. Například to byl výkup z roboty a zrušení poddanství. Březnová revoluce měla značný přínos také pro židovské obyvatelstvo a tedy také pro Lorma jakožto Žida. Došlo k plnému zrovnoprávnění Židů s křesťanským obyvatelstvem. Byly zrušeny mimořádné židovské dané z doby Marie Terezie. Byl zrušen familiantský zákon, podle kterého se v židovských rodinách směl ženit jen nejstarší syn. Bylo potvrzeno právo právoplatných sňatků včetně dodatečných záznamů v rodných matrikách (familiantský zákon se také obcházel a mnohé židovské páry žily spolu bez souhlasu úřadů „nadivoko"). Židům bylo přiznáno právo svobodné si zvolit místo pobytu, lidé se mohli svobodné vystěhovat. Ani podle těchto ústav se však Židé až do šedesátých let 19. století nesměli bez povolení stěhovat. V Rakousku byla všeobecná zákonná emancipace vyhlášena až v roce 1867. Také probíhala postupná liberalizace občanského života.
Lormův život po březnové revoluci ve Vídni a Badenu u Vídně (1848-1873) „Po březnových dnech roku 1848 se vrátil Lorm zpět do Vídně a zůstal v Rakousku 25 let, většinou to bylo v lázeňském městě Baden u Vídně" (Friedegg, 1912, s. 9). Rok po návratu do Vídně to bylo s jeho zdravím „velmi špatné, takže se koncem července 1849 rozhodl pro léčbu v Mariánských Lázních. V téch dnech napsal Bertholdu Auerbachovi: .Mariánské Lázně rozhodnou, jestli budu ještě potřebným člověkem či neužitečným chřadnoucím tvorem'. Po léčebném pobytu se jeho stav alespoň přechodné zlepšil" (Straub, 1960). Byl nesmírně houževnatý: „Už v této dobé se mohl Lorm dorozumívat jen pomocí svého dotykového jazyka do dlaně, který sám vynalezl. Čtení a psaní zvládal jen pomocí důmyslné zkonstruovaného optického přístroje. Jeho talent se pojil s obrovskou silou vůle" (Muzejní, 2011, s. 1).
1001
Objevujeme
zapomenuté
Lorm pracoval jako novinář. Psal fejetony, literární kritiky, komentáře k politickému a společenskému déní, literární texty uveřejňované na pokračování. Dokonce „v roce 1850 převzal redakci fejetonů časopisu .Wiener Zeitung' " (Wolkan, 1926, s. 135). V roce 1861 se Lorm „živé zúčastnil nového založení časopisu .Osterreichische Wochenschrifť " (Wolkan, 1926, s. 135). Vedle novinářské práce se Lorm věnoval samostatné tvůrčí činnosti. Psal dramata, romány, novely, povídky a básně. Friedegg rozsáhlou Lormovu tvorbu shrnuje stručné: „Béhem této doby se objevily v knižním vydání také jeho první epické spisy a několik jeho jednoaktových veseloher bylo opakované s úspěchem provedeno ve vídeňském Burgtheater i na řadě německých scén. V roce 1870 vydal Lorm první díl svých básní" (Friedegg, 1912, s. 9). „Padesátá a šedesátá léta 19. století jsou vrcholem jeho tvorby. Lormova lyrika má přes jeho hluchotu osobitou melodičnost, jako kritik byl vysoce uznáván a jako fejetonista vídeňských novin se řadil k vedoucím osobnostem rodícího se žánru. Dává lehkovážnému tlachání brilantnost a filozofickou hloubku, ještě dříve než o pár let později Daniel Spitzer, který dovedl vídeňský fejeton k satirické dokonalosti" (Koucká, 2005). Společenský salón ve vídeňském domě Lormových rodičů stále navštěvovaly osobnosti kulturního života. Lorm si vydobyl svojí prací a věcností, přesností a rázností svých úsudků uznání a respekt svého okolí. V roce 1853 Lorm méní své sídlo přestěhováním do Badenu u Vídně. Zdá se, že jedním z důvodů tohoto stěhování byly tamní horké sirné koupele. V nich Lorm mohl hledat a nacházet relaxaci a částečnou úlevu od svých pohybových potíží, které mu zůstaly jako následek přechodného ochrnutí v mládí. Důvodem zřejmé byla také potřeba společenské reprezentace. V Badenu pokračovala tradice diskusního salonu navštěvovaného osobnostmi z kulturního světa. Tři roky po přestěhování do Badenu u Vídně Lormův otec Christian Landesmann v březnu 1856 zemřel. Rozhodné by bylo zajímavé vysledovat v pramenech, co bylo dál s jeho obchodním domem, j a k ý m způsobem byl vypořádán majetek, který po sobě zanechal, a jak byl poté jeho zdravotně postižený syn hmotně zabezpečen. Po otcové smrti Lorm žije dál v Badenu u Vídně, snad sám nebo se sourozenci a svojí ovdovělou matkou. Zatím známé prameny o tom mlčí. V témže roce, kdy zemřel jeho otec, prožívá Lorm i jinou významnou událost svého života: „V roce 1856 se oženil v Badenu u Vídně se svou sestřenicí Henriettou Franklovou" (Wolkan, 1926, s. 135). Našel v ní „ženu, která neměla od okamžiku sňatku žádné jiné zájmy, než mu utvářet jeho život tak pohodlné, jak to jen bylo pro néj možné. Svou naprostou nezištností, svým splynutím s přáními a potřebami svého muže dosáhla toho, že ho nikdy zcela neopustila jeho veselost a že byl jeho život před veškeré strádání protkán řadou šťastných hodin" (Friedegg, 1912, s. 9). Lormova manželka byla o devět let mlad-
165
Jí. Narodila se ve Vídni „2. listopadu 1830" (Flodrová, 2011). Svého manžela přežila o necelé čtyři roky, zemřela v Brné „14. dubna 1906" (Flodrová, 2011) a je pochována ve stejném hrobé jako její muž. Manželům se v Badenu narodily tři déti, dcera Marie a synové Ernst a Adolf. Heller v roce 1892 o Lormových détech píše (Heller, 1892a, s. 62; 1892b, s. 6 2 - 6 3 ) : „Ernst, narozen 17. srpna 1861, studoval ve Vídni medicínu, promoval v roce 1884. Byl lékařem sekundářem v místní Všeobecné nemocnici, napsal dílo , 0 terapii na vídeňských klinikách', 3. vydání 1891, a usadil se v r. 1890 z podnétu sanitárního rady Med. Dr. Moritze Kuha, přítele jeho otce, jako praktický lékař v Brné, kde je jako specialista na krční a kožní nemoci velmi vyhledáván." „Adolf, narozený 24. října 1867, je úředníkem Némecké banky (Deutsche Bank) v Berlíně." „Marie je nejen pečlivá ošetřovatelka, nýbrž také rozvážná, moudrá sekretářka a knihovnice svého otce, který, jak již bylo řečeno, je úplné neslyšící a nevidomý, a s nímž se jeho okolí může dorozumět pouze uměle, prostřednictvím jím vynalezené znakové řeči." Marie byla z Lormových dětí nejstarší. Podle Strauba (1960) se narodila v Badenu u Vídně 23. října 1857. Lormův zrak se stále více zhoršoval. „Jedno oko brzy odmítalo jakoukoliv službu, a aby se zachovalo druhé oko, zakazovali lékaři nezřídka každou řádku, která by mohla být výsledkem jeho uměleckého plánu. V roce 1867 se musel Lorm podrobit dvěma operacím, které provedl ve Vídni prof. Arit, výsledek těchto operací umožnil Lormovi ještě na řadu let čtení a vlastnoruční psaní" (Friedegg, 1912, s. 10). Rok 1866 přinesl prusko-rakouskou válku, kterou Rakousko v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866 prohrálo. 23. srpna 1866 byl v Praze uzavřen mír. Výsledkem těchto mírových jednání byl kromě jiného souhlas Rakouska s rozpadem německého spolku, jehož bylo až dosud vlivným členem. Vznikl pak nový tzv. severonémecký spolek pod pruskou hegemonií bez rakouské účasti. Rakousko tak ztratilo vliv na řešení némecké otázky. Lorm se hlásil k německé národnosti a jakožto zastánce idey sjednocení Německa „vítal politický výsledek roku 1866 a viděl v německém kulturním (duchovním) životě možnost obrody a svobodného rozvoje" (Hanuš, 1954, s. 429).
Drážďany - Lormova druhá vlast (1873-1892) „Unaven n o v i n á ř s k o u č i n n o s t í pro . W i e n e r Zeitung', přestěhoval se H i e r o n y m u s L o r m v d u b n u 1873, tedy v d v a a p a d e s á t é m r o c e života, se svojí r o d i n o u do D r á ž ď a n , p r o t o ž e doufal v lepší p o r o z u m ě n í č t e n á ř ů v N ě m e c k u pro svá díla" (Straub, 1960). D r á ž ď a n y se m u „staly na t é m ě ř celých dvacet let j e h o d r u -
1001
Objevujeme
zapomenuté
hou vlastí" ( W o l k a n , 1926, s. 135). Prožil zde své n e j p l o d n ě j š í t v ů r č í o b d o b í : „pracoval tu j a k o n o v i n á ř a vydal tucet r o m á n ů , z n i c h ž n e j z n á m é j š í j e K r á s n á Vídeňačka (Die schóne Wienerin, 1886)" (Lorm, 2008). Pro L o r m a to také byla, j a k píše W o l k a n , d o b ? „sbírání a filozofických úvah". Uspořádal v r o c e 1873 „nejlepší ze svých kritických spisů do sbírky .Filozoficko-kritické pásmo' ( P h i l o s o p h i s c h - k r i t i s c h e Streifzúge)". Toto dílo, uveřejněné pod j e h o m í r n é z k o m o l e n ý m o b č a n s k ý m j m é n e m Heinrich L a n d s m a n n , mu vyneslo čestný doktorát filozofie, který mu udélila podle některých p r a m e n ů univerzita v Lipsku ( L o r m , 2 0 0 8 ) , podle jiných p r a m e n ů to byla univerzita v T ú b i n g e n u (Straub, 1960). „V roce 1875 vydal třísvazkové . O k ř í d l e n é h o d i n y ' (Geflugelte Stunden)." V roce 1876 publikuje j e d n o ze svých „hlavních dél .Požitek z přírody' ( D e r Naturgenuss)." Při d r u h é m vydání roku 1884 je rozložil „do dvou s a m o statných svazků, z nichž ten první si podržel původní titul a ten druhý vyšel pod názvem . P ř í r o d a a duch v p o m ě r u ke k u l t u r n í m e p o c h á m ' ( N á t u r und Geist im Verhaltnis zu den K u l t u r e p o c h e n ) " ( W o l k a n , 1926, s. 1 3 5 - 1 3 6 ) . P o d o b n ě j a k o filozofické spisy tvořil L o r m „z n e j n i t e r n é j š í p o t ř e b y své duše" také „články, v y p l ň u j í c í svazek .Večer d o m a ' ( D e r A b e n d zu Hause), v y d a n ý A. F o r m a n e m v r o c e 1881 v B e r l í n ě ve V š e o b e c n é m s p o l k u pro n ě m e c k o u lit e r a t u r u , a č e t n é b á s n ě , v y d a n é n a p o s l e d y v r o c e 1894 v 7. v y d á n í u H e i n r i c h a M i n d e n a v D r á ž ď a n e c h " (Friedegg ,1912, s. 11). L o r m v r o c e 1881 úplné oslepl „v d ů s l e d k u o d c h l í p e n í s í t n i c e " (Friedegg, 1912, s. 10). T e h d y již j e úplně neslyšící a n e v i d o m ý : „Ten, kdo s b á s n í k e m h o voří n e b o mu p ř e d č í t á , se d o t ý k á levou r u k o u r u k y L o r m o v y a provádí na ní určité j e m n é h m a t y . D o t y k y na š p i č k á c h prstů z n a č í v o k á l y apod. Z p o č á t k u p o s t u p u j e k o m u n i k a c e s a m o z ř e j m é j e n v e l m i z t u h a a p o m a l u , ale č a s e m získám e t a k o v o u z r u č n o s t , že p r o v á d í m e z n a k y tak m e c h a n i c k y a rychle, j a k o když m l u v í m e . S t e j n ý m z p ů s o b e m h r a j e h l u c h o s l e p ý m u ž šachy, svou o b l í b e n o u k r a t o c h v í l i " ( H e l l e r 1892a. s. 6 2 - 6 3 ; 1892b. s. 6 2 - 6 3 ) . N a v z d o r y své úplné h l u c h o s l e p o t ě L o r m dál rozvíjí svoji l i t e r á r n í č i n n o s t : „V r o c e 1887 získal se svou u m ě l e c k o u novelou . M a d o n i n š á t e k ' ( D a s Kopftuch der M a d o n n a ) p r v n í c e n u v soutěži V í d e ň s k é v š e o b e c n é u m ě l e c k é k r o n i k y ( W i e n e r A l l g e m e i n e n K u n s t - C h r o n i k ) " (Heller 1892a, s. 6 2 ; 1892b. s. 62).
Brno - poslední léta a závěr Lormova života (1892-1902) Na jaře 1892 přesídlil Lorm s manželkou a dcerou Marií do Brna, kde již žije a pracuje jeho syn Ernst. Lorm se tak po devatenáctiletém pobytu v saských Drážďanech vrátil zpět do své vlasti. Jak uvádí Flodrová (2011), adresa jeho bydliště byla „Údolní ulice č. 29 - dnes č. 27".
167
L o r m předtím nikdy v B r n ě nebyl: „ M ě s t o ale neznal, takže jen zřídka vycházel z bytu ven" ( M u z e j n í , 2011, s. 2). „Nejraději ležel skoro celý den na lenošce, protože se tak cítil n e j m é n ě o m e z e n svým p o s t i ž e n í m , přemýšlel, tvořil, diktoval a přijímal návštěvy. Stále ho při tom doprovázela j e h o dcera M a r i e a vše mu překládala do dotykové abecedy. (...) Ačkoli v 16 letech úplné ohluchl, uměl do vysokého véku zřetelně a dokonale artikulovat" ( K o u c k á , 2 0 0 5 ) . V Brně se L o r m ze všeho nejvíce věnuje filozofii: „Čím byl starší, t í m hlouběji se zabýval filozofickými problémy. Vznikla zde celá řada těchto dél, které m u s í m e posuzovat ve v z á j e m n é souvislosti: v roce 1894 uveřejnil díla ,Múza štěstí' (Die Muse des Glucks) a . M o d e r n í osamělost' ( M o d e m e Einsamkeit), po nichž následovalo ještě v témže roce j e h o hlavní dílo v této oblasti .Bezedný o p t i m i s m u s ' ( D e r grundlose O p t i m i s m u s ) " ( W o l k a n , 1926, s. 136). A r n e Novák H i e r o n y m a L o r m a charakterizuje j a k o „... n ě m e c k é h o básníka-myslitele (...], který j a k o mluvčí židovského vzdélanstva našich zemí stál asi uprostřed mezi Kapprem, Freyem, H a r t m a n n e m na jedné, G o m perzem, M a u t h n e r e m a Popprem-Lynkeem na straně d r u h é ! " (Novák, 1935, s. 1). V Brně roku 1901 L o r m oslavil své osmdesátiny. L o r m o v o životní j u b i l e u m bylo p ř e d m ě t e m pozornosti literárních k r u h ů a m i m o j i n é také českého a k a d e m i c k é h o světa, j a k dokládá V r c h l i c k ý (1902): „... zdá se mi v h o d n o býti, obrátíme-li zraky své do ciziny a věnujeme-li k r á t k o u vzpom í n k u dvěma m u ž ů m v y n i k a j í c í m , kteří letos [1901, pozn. aut.) dovršili č i n n o s t svou v o b o r e c h č i n n o s ti naší příbuzných. Jsou to básníci Giosué C a r d u c c i a H i e r o n y m u s [v o r i g i n á l n í m textu uvedeno Hyeron i m u s , pozn. aut.) L o r m . (...) L o r m o c t l se na prahu o s m d e s á t k y života svého, plného bolestí fysických, h o j n é a p o ž e h n a n é práce v n i t ř n í , která přivedla jej k resignujícímu klidu pravého m u d r c e " (Vrchlický, 1902, s. 138). „Oslava L o r m o v ý c h osmdesátin byla velkou událostí. P o č á t k e m roku 1902 však ochuravěl a - 3. prosince 1902 v k r u h u rodiny z e m ř e l " ( M u z e j n í , 2011, s. 2). Zemřel ve svém bydlišti v byté u svého syna E r n sta v B r n ě v Údolní ulici č. 29. Byl p o h r b e n 5. prosince 1902 a je p o c h o v á n v Brně na Židovském hřbitově, „oddělení 21b, řada 1, h r o b číslo 1" (Flodrová, 2011). Hrob Hieronyma Lorma na židovském hřbitově v Brně náhrobní deska
1001
Z e m s k ý rabín Dr. B a r u c h Placzek ve svém n e k r o logu o Lormovi v souvislosti s j e h o hluchoslepotou nad j e h o ú m r t n í m ložem řekl: „On, který se stranil
Objevujeme
zapomenuté
víry v zázraky, byl sám zázrakem. A lidstvo sotva zná druhý takový. Zázrak, že duch může být nezávislý na těle, že duch zbaven nejpodstatnéjšího spojení se světem si dokáže vytvořit vlastní svět osvícený vyšším světlem pro sebe i pro druhé" (Placzek, 1902, s. 4). V soustrastném projevu rodině v roce 1902 bylo uvedeno: „Město Brno si bude vždy považovat za čest, že zde velký básník prožil konec života" (Flodrová, 2011). V Brně v roce 1911 (dne 9. 10. 1911) pojmenovali po Lormovi jednu novou ulici - Hieronymus Lorm-Gasse, čili ulici Hieronyma Lorma (Flodrová, 2009, 2011). Bohužel v roce 1918 byla přejmenována na ulici U plovárny a od roku 1928 až dodnes, vyjma let 1 9 4 2 - 1 9 4 6 , to je ulice Výstavní (Flodrová, 2009). Po Hieronymu Lormovi je od roku 1956 až dodnes pojmenována také jedna ulice ve Vídni Floridsdorfu (21. vídeňský městský obvod), je to Lormweg (Lormova cesta) (Hieronymus, 2012b). Jeho j m é n o nese občanské sdružení L O R M - Společnost pro hluchoslepé, založené v roce 1991, které kromě jiného každoročně pořádá pro hluchoslepé uměleckou soutěž „Cena Hieronyma Lorma" a sportovní soutěž „Lormolympiáda". Na Lormově rodném domě v Mikulově je od roku 2011 pamětní deska s Lormovou bustou a schématem české verze jeho abecedy (Massowová, 2012; Smrčková, 2011a, 2011b). Dokonce jeden z penzionů v Mikulově se jmenuje Lormův dvůr (Hieronymus, 2012a). Trvalou památkou na Hieronyma Lorma je jím vynalezený systém dotykové ruční abecedy, označovaný jako Lormova abeceda. Dodnes ji používají hluchoslepí lidé v Německu, Rakousku, Švýcarsku (zejména v jeho německy hovořící části) a České republice. Je známa též v Belgii. Jak výstižné o Lormovi napsala Iveta Koucká: „dosáhl vrcholu, jakého jen spisovatel dosáhnout může: dal lidem novou řeč" (Koucká, 2005).
Lormovo literární dílo Lorm po sobě zanechal rozsáhlé literární dílo. Určité by si zasloužilo podrobné kritické zpracování a vyhodnocení. Je pozoruhodné přinejmenším tím, jak hluchoslepý autor koncipoval, rozvíjel a fabuloval děj a zápletky svých románů a povídek, jak se vyjadřoval ve své poezii, jak psal své kritiky a jak filozofoval. Závěry těchto analýz mohou posloužit k bližšímu pochopení dopadů hluchoslepoty na vnitřní psychologický fenomenální svět člověka s hluchoslepotou a odhalení způsobu vnímání světa jinými než pro člověka typickými audiovizuálními prostředky a procesy. To by také mohlo napomoci psychologům a pedagogům lépe promýšlet postupy výchovy a vzdělávání osob s vrozenou i získanou hluchoslepotou. Počet Lormových dél je úctyhodný. Je autorem desítek novel, románů, básní, literárních kritik a fejetonů, filozofických úvah a několika dramat. Byl ve své době oblíbeným autorem, protože mnohé práce se dočkaly dvou či více vydání. Nejúspěšnější asi byly sbírky jeho básní, z nichž sbírka Gedichte z roku 1870 se dočkala sedmi edicí.
169
Lorm byl némecký autor a psal německy. I když některé jeho knížky byly vydávány také v Praze, Brně nebo Těšíně, žádná z nich nebyla vydána v českém překladu. Dnes běžný český čtenář o díle Hieronyma Lorma nemá ani tušení. Zájemci naleznou seznamy jeho nejdůležitějších prací nejsnáze na Internetu (viz např. Heinrich (a) 2012; Heinrich (b) 2012; Landesmann, Heinrich 1906). Posuzovatelé Lormova díla se nejčastěji shodují ve dvou závěrech: 1. Lorm se jeví jako představitel pesimismu v německé literatuře. 2. Pokud jde o obsah jeho poetických a prozaických prací, jsou to myšlenkové konstrukce bez zřetelné vazby na skutečný život a skutečné příběhy. Oba názory se odvolávají na důsledky Lormovy hluchoslepoty. V případě pesimismu je s oblibou připomínáno, že hluchoslepota jakožto závažné smyslové postižení nutné vedla k pocitům beznaděje a skeptickým náladám. Navíc právě v té době byl pesimismus snad až módní záležitostí ve filozofii. Dnes se teze o Lormové pesimismu považuje za předsudek, který možná má původ ve skutečnosti, že Lorm byl ovlivněn Arthurem Schopenhauerem a zejména Eduardem von Hartmannem (1842-1906), s nímž se osobné znal a přátelil. Zdá se, že Hartmannovo dílo Filozofie nevědomí (poprvé vyšlo v roce 1868), mělo zásadní vliv na Lormovu cestu k jeho bezednému optimismu: „Přes své neštěstí si totiž Lorm udržel nepřemožitelné bohatství svého nitra, které jej přenášelo přes všechnu bídu bytí, .žádné vězení', řekl jednou, ,do něhož vrhá neštěstí život jednotlivce, nemůže být tak těsné a tmavé, aby jeho půda nerodila nečekané krásné růže a aby jej nenaplňovaly velké postavy, které v rozporu s pozemskými zákony o prostoru tím více rozšiřují těsné vězení, čím hojněji jej zabydlují* " (Wolkan, 1926, s. 134). Podobné se Lorm bránil názoru, že jeho básně a literární tvorba jsou myšlenkovou konstrukcí. Přiznává, že zdrojem jeho lyriky je bolest. „Oskar Blumenthal, který byl po léta s Lormem v osobním styku, o něm v jednom fejetonu napsal: .Básník pestrý svět jevů, který mu hrozný osud zahalil neproniknutelným závojem, znovu vybudoval z bohatství svých vnitřních hodnot a osvědčil se ve skutečnosti, jak to 0 sobě příležitostné říkal, jako .král utrpení', který dokázal pevné ovládání a potlačování svého zuboženého lidu povznést až na životní radost...' " (Friedegg, 1912, s. 14). Ale popravdě řečeno, hluboká informační deprivace způsobená jeho hluchoslepotou se zřetelně projevila v jeho prozaických dílech. Lormovi chyběla reflexe aktuálních reálií každodenního života, což je samozřejmý problém všech hluchoslepých lidí 1 dnes: „když již nemohl vnější svět sám slyšet a vidět, byl odkázán na to, čerpat všechny problémy a postavy, jevící se jako jejich nositelé, ze svého vlastního nitra, konstruovat je ve své duši a propůjčovat jim pak formu. Tuto konstrukci, toto umělé vytváření můžeme u jeho osob zřetelné rozeznat a nemůžeme je proto sledovat s plným zaujetím, cítíme, že za nimi nestojí žádný skutečný prožitek a pociťujeme značnou měrou nezúčastněné úvahy básníka (úvahy bez zaujetí a vášně)" (Wolkan, 1926, s. 136).
1001
Objevujeme
zapomenuté
V této souvislosti je zajímavé Lormovo odmítání naturalismu, které ale pramení spíše z estetického cítění než z absence reálných sluchových a zrakových podnětů: „Básník zůstal trvale zapřísáhlým nepřítelem naturalistického směru, který získával v posledních letech jeho života v Německu stále víc půdu. .Jestliže je úkolem umění', řekl jednou, .klamat s úmyslem povznést, pak se moderní umění snaží klamat s úmyslem ponížit, když své skutečnosti přibásňuje více hnusu a špíny a idealizuje ji jako větší kaluž, nežli tomu po pravdě je' " (Wolkan, 1926, s. 136).
Lormův Bezedný optimismus Hlavním Lormovým filozofickým dílem je kniha Bezedný optimismus. Vydal ji v roce 1894 ve Vídni (Lorm, 1894) a roku 1897 v Drážďanech [(Lorm, 1897). V roce 2010 vyšel v USA její dotisk (Lorm, 2010). Koucká shrnuje hlavní znaky Lormova bezedného optimismu takto: „... každá živá bytost - stejné tak člověk - je ve značné míře vybavena optimismem, je to vlastnost a nemusí se jí člověk učit. Důraz klade na překonávání překážek na rozdíl od pesimistického Schopenhauera. [...] A proto zůstal ve své lyrice - přes všechny pesimistické tendence - optimistický" (Koucká, 2005). Wittner (1906, s. 248) načrtává Lormův myšlenkový komplex bezedného optimismu zase takto: „... požitek z přírody upevní vnější klid a vnitřní mír. Dle jeho vnímání se stanou osud a příroda bytostně stejnými. T í m , že zbaví osud jeho subjektivního prvku, stane se přírodním jevem. Tím se ho náš nejvnitřnéjší vnitřek zbaví, zprostí. Už nás nemůže dráždit ani se nás dotýkat. Pokud tyto strusky odpadnou, tak i vše časové pro nás ztratilo svůj význam. A zatímco jsme se vzdálili od konečného, tím více jsme se přiblížili nekonečnému. Pozorování přírody nás naplní nejvznešenéjší veselostí, pro kterou nemůžeme najít žádné vysvětlení, doslova .prasilným' blahem. To je Lormův .bezedný optimismus' Friedegg (1912, s. 14) podotýká: „Básník-filozof Lorm svůj 'Bezedný optimismus' nejen napsal, ale také prožil, a v jeho dopisech se zračí zklidněná veselost, k níž se jeho heroismus dokázal vzepnout." Kniha Bezedný optimismus byla posledním dílem, které Lorm napsal a jako by jí završil svoji životní dráhu.
Ukázky z Lormovy knihy Bezedný optimismus Jsou uvedeny dva úryvky z Lormovy knihy Bezedný optimismus (1894). Texty přeložil Josef Matula v únoru 2012. Úryvek ze 4. oddílu - Důsledek vědeckého pesimismu: „Bezedný optimismus ve vědomé činnosti
171
Toto označení dávám nejvzácnéjšímu a necennějšímu plodu, který může přinést duševní život jednotlivce - a pouze jednotlivce. Kdyby dozrál ke všeobecnému užívání, byl by svét spasen. T í m plodem je součinnost rozumového poznání a metafyzického citu. Obé části spočívají na zkušenosti, jinak by nemohly být védéním, nemohly by mít žádnou apodiktickou jistotu. Poznání spočívá na vnéjší zkušenosti, cit na vnitřní. Pokud si cit nebo touha po ,véci o sobě' ujasní, že je vlastním pozitivním obsahem jevů, které vznikly pouze subjektivné, které jsou podmíněny apriorními funkcemi poznání a v důsledku toho neukazují svou vlastní podstatu, stane se cit vědomou činností v utváření individuálního života. Rozumové poznání se objasní a bude proto nutné uznáno každým rozumem. Metafyzický cit je nepřístupný všem pojmům, protože je nepoznatelnou pravdou." (Lorm, 1894, s. 312)
Ukázky z Lormova básnického díla Žádná z Lormových básnických sbírek nebyla přeložena do češtiny. Několik jednotlivých Lormových básní přeložil Jaroslav Vrchlický ve svém kritickém rozboru Lormova díla (Vrchlický, 1902). V této dle Vrchlického „kmitá naděje onoho příštího bezedného optimismu": „Co zdravé srdce rádo cítí, v tom přírody je kejklířem, pro její cíle musíš žiti, tvé cíly jsou jí vnadidlem." (Vrchlický, 1902, s. 145) „Kde kolem víry se noc klene, můž klíčit lepších světů vznět, duch, jenž má oči otevřené sám pro sebe je lepší svět." (Vrchlický, 1902, s. 146) V německé maturitní čítance pro československé střední školy z roku 1937, kterou sestavili Vojtěch Jirát a Jan Rehberger, byla tato krásná Lormova báseň Zwei Wanderer (Dva poutníci): „Dva poutníci šli lesem v dál, zvuk seker se v něm ozýval. Co s touhou přál si každý z nich, znělo jim vstříc v těch duněních. Ten statný pravil: ,To staví nám k daleké cestě pevný prám.' Slabý pravil: ,Kéž kryje květ dům, co tam chtějí vystavět.' Když prodrali se větvemi, měl každý pravdu, zdá se mi.
1001
Objevujeme
zapomenuté
K daleké cestě je tu prám i dům, co přeje květinám: stesal tajemný seker zpěv pár lesních kmenů na rakev." (Evermod, 2012) Lormův životní postoj snad nejvýstižněji vyjadřuje toto dvojverší: „A zachvátí-li noc bolestí celý můj život, tu pošetilý lesk slunce mé srdce neopustí"
(Friedegg, 1912, s. 12;Wolkan, 1926, s. 137).
Závěrem Práce je prvním pokusem zdůraznit v Lormově životním příběhu aspekty zejména implicitních znaků hluchoslepoty a otevřít obecnější otázku interakce vnějšího světa a světa hluchoslepoty. Vidící a slyšící Lormovi životopisci akcentují všechny explicitní znaky, které jsou komponentami definice hluchoslepoty: kombinované postižení sluchu a zraku, potíže s výkonem řady činností a zapojením a potřebu vnější pomoci. Potřebu pomoci, která odráží faktor prostředí, lze rozvinout v duchu dnešních definic hluchoslepoty: potřeba speciálních služeb, pomůcek a úprav prostředí. V Lormově době se ješté nehovořilo o speciálních službách. Je však evidentní, že Lorm byl odkázán na pomoc lidí kolem sebe, stačí připomenout klíčovou roli jeho manželky Henrietty a jeho dcery Marie. Roli jím vynalezené dotykové abecedy není zajisté třeba blíže popisovat. Podobně jsou v textu zmínky o speciálním optickém přístroji. Potřeba úprav prostředí není rozváděna. Jejich potřebnost lze ale vystopovat například ze zmínek, že při pobytu v Brně se cítil nejbezpečněji ve své lenošce (Koucká, 2005) nebo že v Brné prakticky nevycházel z domu, protože neznal město (Muzejní, 2011, s. 2, sl. 3). Jen náznakem se ale všechna dosavadní zpracování Lormova životopisu dotýkají implicitního znaku hluchoslepoty, který je nutnou komponentou definice hluchoslepoty: je to záporný účinek synergetického působení funkcí sluchu a zraku na vnitřní život člověka. Tento implicitní znak poukazuje na změny ve struktuře vnitřního fenomenálního psychického světa člověka s hluchoslepotou. V excerpovaných životopisech je připomenut například v souvislosti s konfliktem mezi mladým Heinrichem a jeho rodiči a lékaři kvůli studiu, kdy „otřesenému tělesnému stroji poskytují vlákna duševní činnosti ohromnou oporu" (Heller, 1892a, s. 60; 1892b, s. 60). V důsledku hluchoslepoty člověk vnímá svět jinak, neauditivně a nevizuálně. Proto jinak konstruuje skutečnost ve svém vnitřním psychickém světě - jeho vnitřní svět je principiálně jiný, není audiovizuální. Tedy je také jiné i jeho skutečné výsledné poznávání. Při tom se uplatňují základní kognitivní operace, jako jsou vnímání, zapamatování, vybavování, znovupoznávání, myšlení, představivost, fantazie, rozvoj řeči, používání symbolů, též podprahové v n í m á n í smyslových a dalších nevědomých
173
procesu. Ty ve svém souhrnu spolupůsobí na výslednou strukturu poznání člověka s hluchoslepotou. Výchozí daností jejich funkce je zobrazovaný svět a prostředí člověka. Proto je v práci důraz na dobové pozadí a rodinné a společenské prostředí, v němž Lorm žil a které jej formovaly od narození až po závěr života. Lorm sám si zřejmé byl vědom toho, jaká je propast mezi světem vidících a slyšících lidí a jeho vlastním světem hluchoslepoty. Určité chápal, že jeho okolí je schopno postřehnout jen vnějškové projevy jeho hluchoslepoty. Dnešním slovníkem řečeno, jeho okolí vnímalo vnější znaky a bariéry hluchoslepoty, tedy explicitní znaky hluchoslepoty. Implicitní znaky zůstávají vnějšímu pozorovateli skryté. Může je rozpoznat pouze osoba postižená hluchoslepotou při konfrontaci se světem vidících a slyšících lidí, když vnímá a reflektuje svět prizmatem své hluchoslepoty, přes clonu hluchoslepoty. Možná, že právě kvůli této v podstatě environmentálni bariéře Lorm nerad hovořil o svém postižení, jak dokládá jeho dcera: můj otec, který se ničemu nevyhýbal tolik jako zmiňování svého zdravotního stavu na veřejnosti" (Landesmann, Marie 1908, s. 2; 1983, s. 202). Pravděpodobně ze stejného vnitřního pocitu pramení jistý ostych, k jehož zakoušení se hluchoslepí lidé někdy přiznávají, když mají o sobě prohlásit „jsem hluchoslepý". Uvádějí, že jim toto přiznání obtížné přechází přes rty, i když vnitřně svoji hluchoslepotu přijímají jako součást své identity. Mají pocit, jako by tím řikali, že jsou naprosto a zcela odjinud, úplně odlišní, absolutně jiní. Proto Lorm volil symbolický jazyk, když chtěl vyjádřit závažnost své situace: „Můj život byl pensylvánskou samovazbou" (Wittner, 1906, s. 225). (Poznámka: samovazba byla poprvé zavedena roku 1791 ve Filadelfii v Pensylvánii, odtud název „pensylvánská samovazba".) V básnické zkratce Lorm svůj život vyjádřil ve verších: „Vím, že v sobě chovám rozum, nad kterým neměl osud žádnou moc: Stojím na troskách všech myslitelných radostí života a neležím pod nimi" (Kreisler, 1922, s. 4). Lorm objevil, lze-li to tak říci, díky své hluchoslepoté bezedný optimismus jako novou životní filozofii. Jestliže ale jiný jeho vynález - Lormova abeceda - je stále živý, čeká jeho koncept bezedného optimismu na hlubší prozkoumání. Hodnotu Lormovy dotykové abecedy nejvíce oceňují sami hluchoslepí lidé. Dejme slovo čtyřiaosmdesátileté ženě, které tento komunikační prostředek otevřel okno do světa i k dorozumění s člověkem nejbližším: „Že Lormova abeceda nepotřebuje žádné dodátko, papír, tabulku, to byla výhoda! K domluvě stačila. A veřejnost? Pro tu máme rukavici, na které je ta celá abeceda natištěna... Manžel a já jsme znovu nabyli klid, zbavili se strachu, vždyť se přece snadno domluvíme! Nastaly pro nás opět krásné i radostné životné chvíle. Znalost Lormovy dotykové abecedy považuji za vel-
1001
Objevujeme
zapomenuté
ké zdédéné bohatství, které nám předala rodina Hieronyma Lorma. Moc děkujeme!" (Marie Doležalová, Jihlava, 11. února 2012) LITERATURA BOGDAN, H. Historie Habsburků [online). Praha : Brána, 2003, 272 s. [Cit. 31.12.2003]. Dostupné z W W W :
. ISBN 807243-188-9. Digitalizovaný dokument, jsou stránkovány jen dvojstrany. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. BORSKÁ, I. Moje město Otázka [online], Praha: Primus, 1996. [Cit. 23.01.2010]. Dostupné z W W W : . Digitalizovaný dokument, není stránkován. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakové postižených. EVERMOD, F.G. Stifterovy Polní kvétiny a Hieronymus Lorm. In: Kohoutí Kříž: šumavské ozvěny [online]. České Budějovice : Jihočeská vědecká knihovna. [Cit. 09.07.2012]. Překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš. Dostupné z W W W : . FLODROVÁ, M. Lorm-Gasse, Hieronymus. In: Encyklopedie dějin města Brna: Profil ulice [online]. Brno : Muzeum města Brna. [Cit. 31.03.2012]. Dostupné z W W W : chttp:// encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice8řload=1649>. FLODROVÁ, M. Dr. phil. Heinrich Landesmann. In: Encyklopedie dějin města Brna: Profil osobnosti [online]. Brno : Muzeum města Brna. [Cit. 03.02.2012], Dostupné z W W W : . FRIEDEGG, E. Hieronymus Lorm. In: Lorm, Hieronymus. Ausgewählte Briefe: Briefe von 1845-1888. Berlin : K. Siegismund, 1912, s. 5-15. HANUŠ, V. Landesmann Heinrich, Ps. Hieronymus Lorm. In: Osterreichisches biographisches Lexikon 1815-1950. Bd. 4. Lfg. 16-20. Knolz - Lan. Wien : Verlag der Osterreichischen Akademie der Wissenschaften, 1954, s. 4 2 8 - 4 2 9 . „Heinrich Landesmann". In: Wikipedia: The Free Encyclopedia [online], San Francisco : Wikimedia Foundation, 2012a. [Cit. 02.02.2012 ]. Dostupné z W W W : . „Heinrich Landesmann". In: SiidmährenWiki: Kultur-Datenbank (wikij [online]. Niedersulz-Súdmährerhof : Súdmahrer Kulturstiftung, 2012b. [Cit. 10.03.2012]. Dostupné z W W W : . HELLER, H. Landesmann Heinrich. In: Heller, Hermann. Mährens Männer der Gegenwart: Biographisches Lexikon. 5. Theil. Brunn : H. Heller, 1892a, s. 6 0 - 6 3 . HELLER, H. Landesmann Heinrich. In: Heller, Hermann. Mährens Männer der Gegenwart: Biographisches Lexikon [online]. 5. Theil. Brúnn : H. Heller, 1892b, s. 6 0 - 6 3 . [Cit. 16.02.2012]. Dostupné z W W W : . „Hieronymus Lorm". In: Mikulov: Lormův dvůr [online], 2012a. [Cit. 04.02.2012]. Dostupné z W W W : .
175
„Hieronymus Lorm". In: Wikipedia: Diefreie Enzyklopádie [online). 2012b. San Francisco: Wikimedia Foundation [Cit. 22.05.2012). Dostupné z: . Jewish Mikulov. In: Mikulov: Facts, Discussion Fórum, and Encyclopedia Article [online). Mikulov : Absolute Astronomy. [Cit. 25.02.2012). Dostupné z W W W : . JOHNSON, P. Dějiny židovského národa [online). Praha : Nakladatelství Alexandra Tomského Rozmluvy, 1995, 591 s. [Cit. 27.03.2005). Dostupné z W W W : . ISBN 80-85336-31-6. Digitalizovaný dokument. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. KNEBEL, D.W. von. Wer oder was ist Lorm/en? [online). Graz : Petra Raissakis. [Cit. 04.04.2012). Dostupné z W W W : . KOUCKÁ, I. Péče o hluchoslepé v Českých zemích v minulosti [elektronická pošta). Praha, 2005. Seminární práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra speciální pedagogiky, [cit. 02.04.2012). Pracovní komunikace. KREISLER, K. Hieronymus Lorms Schicksal und Werk. Brunn : L. & A. Brecher, 1922, 107 s. „Landesmann, Heinrich". In: Jewish Encyclopedia: The uneditedfull-text of the 1906 Jewish Encyclopedia [online). [Cit. 06.02.2012). Dostupné z W W W : . LANDESMANN, M. Dr. Phil. Heinrich Landesmanns leichtfassliche und einfach ausfúhrbare Finger-Zeichensprache fur Taubstumme, Taube, Taubblinde und Schwerhôrige. Brunn : Fridr. Irrgang, 1908, 8 s. LANDESMANN, M. Dr. Phil. Heinrich Landesmanns leicht fassliche und einfach ausfiihrbare Finger-Zeichensprache fůr Taubstumme, Taube, Taubblinde und Schwerhôrige. In: CARDINAUX, H. Weit ist der Weg: Leitfaden der Pádagogik fur mehrfachbehinderte hór-seh-geschádigte und taubblinde Kinder. Hannover : Deutsches Taubblindenwerk, 1983, s. 202-205. LORM, H. Dergrundlose Optimismus. Dresden : H. Minden, 1897, 329 s. LORM, H. Dergrundlose Optimismus. Ein Buch der Betrachtung. Wien : Verlagder Literarischen Gesellschaft, 1894, 329 s. LORM, H. Dergrundlose Optimismus. Ein Buch der Betrachtung. Reprint. Whitefish (MT) : Kessinger, 2010, 348 s. ISBN 1160616310,9781160616317. „Lorm, Hieronymus". In: Jewish Virtual Library: Encyclopaedia Judaica [online). [Cit. 12.02.2012). Dostupné z W W W : . MARKOVÁ, M. O vzniku české dotekové abecedy a zkušenostech s ní při vzdělávání a výchově dětí slepých a zároveň hluchých. Pedologické rozhledy. 1947, roč. 3, s. 369-373. MASSOWOVÁ, D. Hieronymus Lorm (1821-1902): 190 let od narození významného spisovatele a žurnalisty, tvůrce dotykové abecedy pro hluchoslepé [elektronická pošta). Message to: Jan Jakeš. [Cit. 02.04.2012). Pracovní komunikace. „Mikulov". In: Wikipedia: The Free Encyclopedia [online). San Francisco: Wikimedia Foundation. [Cit. 11.07.2012). Dostupné z W W W : .
1001
Objevujeme
zapomenuté
Muzejní spolek v Mikulově. Hieronymus Lorm: 190 let od narození / 190. lahrestag der Geburt [online], Mikulov : Muzejní spolek v Mikulově, 2011, 2 s. [Cit. 10.02.2012]. Dostupné z W W W : . „Nikolsburg". In: Jewish Encyclopedia: The unedited full-text of the 1906 Jewish Encyclopedia [online]. [Cit. 25.02.2012). Dostupné z W W W : . NOVÁK, A. Děti pesimistovy. Lidové noviny. 1935, roč. 43, č. 113, s. 1-2. Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 1900a. Díl 15. Krajčij-Ligustrum. Praha : J. Otto, s. 613. Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí [online]. 1900b. Díl 15. Krajčij-Ligustrum. Praha : J. Otto, s. 613. [Cit. 19.02.2012], Dostupné z W W W : . PLACZEK, B.J. Nachruf, gehalten an der Bahre Hieronymus Lorm's am 5. Dezember 1902. Brunn : B. Epstein, 1902, 5 s. Schulkodex 1805, platný od roku 1806. SIENELL, S. Das Archiv der Wiener Normalschule und späteren Lehrerbildungsanstalt St. Anna (1775-1963/67). Wiener Geschichtsblátter. 2004, roč. 59, č. 2, s. 140-146. SMRČKOVÁ, D. Město poctilo Hieronyma Lorma [online]. In: Mikulov: Novinky a aktuality. 27.06.2011a. [Cit. 07.02.2012], Dostupné z W W W : . SMRČKOVÁ, D. Mikulov poctil rodáka Hieronyma Lorma. Novinky.cz [online], 27.06.2011b. [Cit. 07.02.2012], Dostupné z W W W : . STRAUB, J. Hieronymus Lorm: Einleitende Kurzbiographie [elektronická pošta]. In: STRAUB, J. Hieronymus Lorm. Miinchen : Ner-Tamid Verlag, 1960. [naskenované nestránkované listy], Message to: Jan Jakeš, 22.09.2012. Pracovní komunikace. VEBER, V., HLAVAČKA, M. a kol. Dějiny Rakouska [online]. Praha: Lidové noviny. [Cit. 01.02.2003], Dostupné z WWW: . ISBN 80-7106-491-2. Digitalizovaný dokument, není stránkován. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. VRCHLICKÝ, J. Carducci a Lorm: dvě jubilea letošního roku. In: Almanach České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Sv. 13. Praha : Česká Akademie, 1902, s. 138-160. W I T T N E R , O. Hieronymus Lorm. In: W I T T N E R , O. Osterreichische Portráts und Charaktere [online]. Wien : Hugo Heller & Cie, 1906, s. 225-259. [Cit. 14.02.2012]. Dostupné z W W W : . WOLKAN, R. Heinrich Landesmann. In: Sudetendeutsche Lebensbilder. Bd. 1. Hrsg. von Erich Gierach. Reichenberg : Stiepel, 1926, s. 133-137. ZEMAN, J. Doteková abeceda. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 2, s. 77-83. ZEMAN, J. Svět nevidomých. Praha : Dědictví Komenského, 1930, 244 s.
177
