MOHELNICE Postavit katedrálu, navrhnout zahradu, upéct koláče…
Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová:
„Štěstí, lásku ani úspěch si nekoupíte. Každé z toho je především dřina.“ Nečekaně otevřený rozhovor o mužích, životním štěstí, budovaném sebevědomí, osudových lidech, přátelích, naplňující práci a mottu, že ke všemu velkému je prvním krokem odvaha. I k tomu postavit se do čela města, které milujete. „Město není kořist, ale domov, který musíte budovat.“
O NABYTÉM SEBEVĚDOMÍ Kdybychom se ocitli na počátku 80. let na gymnáziu v Zábřehu, které jsi studovala, jakou Janu bychom tam tehdy našli? Plachou, štíhlou, dlouhovlasou dívku s mizivým sebevědomím, která se bála promluvit ve třídě, nedej bože na veřejnosti. Dívku obklopenou knihami, která svůj čas nejraději trávila u psacího stroje. Nebo něco vyráběla – zajímaly mne a zajímají dodnes všechny ruční práce a výtvarné techniky. Ráda za sebou totiž vidím výsledek. Z té dívky dnes mnoho nezůstalo . Ani plachost, bohužel ani štíhlost, ani dlouhé vlasy. Padesátka je za dveřmi. Už je to přes třicet let… Tedy bychom tehdy našli dívku, která nijak nevybočovala z průměru? Přesně tak. Snad jen v jedné věci – sbírala jsem všechny literární ceny, které tehdy šly. Psala jsem stále a všude. Básně, povídky… Dodnes Mám schovaný blok, který jsem u sebe nosila furt. Do kina, na diskotéky…Vyhrávala jsem kde co, i v Mohelnici, to byla soutěž o Zlaté pero klubových večerů mladých. Asi nejvýznamnější pak byla Cena Karla Čapka. Povídka, za kterou jsem ji dostala, vyšla i knižně, a to bylo tehdy něco. Psaní mi zůstalo. Když mne to popadne, nespím, nejím, vstanu ve čtyři ráno a jdu na to. Ani k moři nejedu bez bloku a pera, kdyby přišla múza. Neskutečně mne naplňuje, když se to „políbení“ stane. Píšu, píšu, píšu… Takže se považuješ také za spisovatelku? Tak to by byla drzost. Ale mým snem je to do svého životopisu jednou doplnit. Je pravda, že spisovatelkou jsem chtěla být v životě asi nejvíc, a po vzoru Karla Gotta, který řekl, že na to, aby mohl malovat, si musel vydělat zpíváním, tak říkám svým blízkým s nadsázkou, že já si na to, abych mohla psát, musím napřed vydělat přes paragrafy. A že jednou to přijde. Musím říct, že se k tomu blížím. Jednu knihu mám před dokončením, a najdu-li odvahu, dám si ji k padesátinám.
A jak se stalo, že se z plaché dívky stala sebevědomá žena? Ovlivnily to dvě podstatné okolnosti, které obě byly dílem náhody – první byla studium práv, v průběhu kterých řada spolužáků končila, zatímco já skládala zkoušky udivena bez problémů. Samozřejmě jsem dřela, ale na právech ani to nestačí, když nechápete, co se učíte. Od druhého ročníku to chce logiku, úsudek, zkrátka nejen šprtání, ale mnohem víc. Takže když to zlehčím, až na univerzitě jsem zjistila, že jsem chytrá. Do té doby jsem si myslela, že se prostě jen dobře učím. Na práva bych přitom nikdy nešla, kdybych z nouze nenastoupila na pomaturitní studium sociálně právní, protože jsem měla v osmnácti letech dceru, a sny o vysoké v tu chvíli padly. Chtěla jsem mít alespoň středoškolskou odbornost. Na té nástavbě mne ale právo tak oslovilo, že jsem se je rozhodla vystudovat. Za každou cenu, i osobních obětí. Takže z nouze ctnost se ukázala jako osudová volba. A ta druhá okolnost? Několikaletý vztah se sebevědomým mužem skoro o generaci starším. Ten to ze mne, když mi bylo něco přes dvacet, vydoloval. I když ten vztah nakonec logicky skončil, byl pro můj další život hodně důležitý. Naučil mne jít si za svým, jak vybudovat firmu od nuly, jak se nebát velkých cílů, proč nepodceňovat detaily, proč spoléhat především na sebe a že je nutné stále na sobě pracovat. Pohybovala jsem se díky němu několik let mezi úspěšnými čtyřicátníky, a odnesla si z toho maximum. Dodnes z těch zkušeností čerpám. Na tu dobu ráda vzpomínám, protože mne postavila do života. Od té doby vím, že nic není nemožné, pokud člověk ví, že na to má. Ale taky to, že nic nepřijde samo od sebe. Jak v práci, tak ve vztazích, tak ve všem. Všechno je hlavně velká dřina, práce, úsilí. Můžeš přiblížit, jak se buduje takové sebevědomí v praxi? Jednoduše – když ti někdo říká, že jsi nejen mladá, ale také docela chytrá a schopná, a říká ti to několik let, a pak tě hodí do vody, ať makáš a předvedeš to… Zkrátka dá ti punc výjimečnosti…neuvěř tomu! Navíc když tě postaví do situací, které musíš řešit, učí tě je řešit, a klidně ti vynadá, když to zvoráš... Byla to neskutečná škola. Spojená tehdy s velkou láskou a obdivem, proč to nepřiznat. Vedle něho jsem dospěla, vyzrála, a nabyla do té doby někde schované sebevědomí. Vytáhl ze mne vše na světlo boží. A já zjistila, že na řadu věcí prostě mám. A že je to jenom na mne.
O MUŽÍCH Muži jsou pro ženy tvého typu ale docela problém, nepletu se? Je to jinak. Ženy mého typu jsou problém pro muže. Vždy jsem narazila ne na to, že by mí partneři byli špatní lidé, ale prostě málokterý muž se smíří s tím, že žena vedle něj má vzdělání, buduje kariéru, občas je i chytřejší, občas vydělá více peněz… Mají tendenci s tebou bojovat, soupeřit, a tobě to začne vadit, protože je to únavné, zdržuje tě to. Nebo naopak vedle tebe zpohodlní, protože ví, že si poradíš se vším. A to tě taky ničí. Potom přemýšlíš, zda ti to stojí za to někoho stále přesvědčovat o tom, že doma chceš být normální ženou, nebo se na ten vztah vykašlat, protože to nikam nevede. Dnes už vím, že vedle sebe musím mít velmi sebevědomého muže. A těch není mnoho. Přesto jsi potřetí řekla ano. Proč? Naděje umírá poslední? Tak to by byla lepší otázka na mého manžela, proč řekl ano on, protože i on už byl zapřisáhlý odpůrce jakéhokoli sňatku ve svém životě. Je můj třetí manžel, já jeho třetí žena, a oba jsme proto měli k instituci manželství velkou nedůvěru. Žádný papír štěstí nezaručí. Ale co budu povídat, jako každá žena jsem to samozřejmě nevylučovala, obzvláště když jsem tento vztah považovala za ten druhý osudový ve svém životě. Jakkoli byl komplikovaný. Takže ve skrytu duše ta touha po tom oltáři byla… Ženy pochopí . Můj muž k tomu dozrál. A asi mi chtěl taky udělat radost a něco vyjádřit poté, když při řízení dostal druhý infarkt, a já to vedle něho řešila. Ta chvíle byla pro náš život hodně rozhodující, náš vztah to upevnilo do nerozbitnosti. A asi rozhodlo, že budeme manželé. Šlo o život, a my to prožili přímo vedle sebe. Považuješ partnerský vztah pro život za důležitý? Vedle vztahu s dětmi za nejdůležitější. Uměla bych žít sama, ale i žena jako já potřebuje mužské rámě, aby byla šťastná. Ale taky vím, že vztah je opravdu dřina, aby fungoval, musí oba chtít a mnoho pro to dělat. Stále a pořád. Nic není zadarmo. Ti dva se spolu nesmí nudit, nesmí si vadit, musí se respektovat a tolerovat sebe sama. Musím říct, že mé současné manželství rozhodně nuda není, a necítila jsem nikdy větší podporu ve všem, co dělám. S nadsázkou říkám, že až toto manželství mi dalo neuvěřitelnou svobodu.
Čím to tedy bylo s tvým současným manželem vlastně komplikované? Zpočátku asi vším. S mým současným manželem jsem se znala skoro rok, a byl mi napřed vyloženě nesympatický, dlouho jsme si například dokonce vykali. Mne se zdál příliš macho, příliš svérázný. Nechápala jsem, co na něm ženy vidí. Protože se kolem něj stále nějaké točily . Náhoda nás pak svedla několikrát dohromady, zaregistrovala jsem některá jeho jednání v určitých situacích, které mi imponovaly, a pak jsem zažila něco, co se neprožívá každý den – naše oči se v určitou chvíli potkaly, a od toho okamžiku to bylo jasné. Beze slov, bez něčeho před, jako blesk z čistého nebe. Ten den jsme spolu odjeli, a od té doby jsme pár. Žádný z nás to neplánoval, oba jsme se tomu docela bránili. Neubránili . To se nejeví jako komplikované, spíše jako z románu… Myslíš? Byla jsem v té době vdaná. On bydlel 150 kilometrů daleko, a měl před vážným rozhodnutím, které se týkalo jeho zdraví. Přes naše zahoření pro sebe mi řekl zcela na rovinu, že se nikdy nepřestěhuje do Mohelnice, nikdy si mne nevezme, protože z manželství je vyléčený, a že za pár měsíců možná umře, protože ho čeká vážná operace srdce. A i kdyby ne, že mne varuje; pokud se do něho zakoukám, nebude to lehké, protože není snadný partner pro život. Docela drsné. Jenže právě v tu chvíli jsem pochopila, co na něm ty ženy vidí. Přesně toto. Tu nedostupnost, to sebevědomí, to, že je to ten alfa samec, jak se dnes módně říká. Byl a je v našem vztahu dominantní, což je v mém případě co říct. Neskutečně mi to imponuje. A je jediný člověk, kterého poslouchám ! V řadě věcí mne zkrotil, v řadě nasměroval, málokterý muž vedle něj mi přijde jako chlap. Ta laťka je hodně vysoko. Proto jsi do toho vztahu šla? To se nedalo nejít. To byla opravdu láska jako trám. Rozešli jsme se mnohokrát, ale nedalo se být bez sebe, až nám to oběma přišlo neskutečné. Zažili jsme tak v našem věku neuvěřitelné věci. Třeba i padesát esemesek za den. Prostě tobogan. Oba nás to přitom v tomto věku spíše zaskočilo. Už jsme to neplánovali, a možná ani nechtěli. Ale stalo se, co se stát muselo.
Já ukončila manželství, manžel odstřihl své ctitelky , nakonec se pozvolna do Mohelnice přesunul, a došlo i na to ano… Svědčily nám děti, které si spolu velmi porozuměly. Prostě osudový vztah, který stále prožíváme naplno. Manželovo okolí málem omdlelo, když se provalilo, že se oženil, a v Českém Těšíně se na mne chodili dívat, aby viděli, kvůli komu na tu radnici šel. To skutečně nevymyslíš. Svatbu jste tajili? Tajili. Tedy manžel stoprocentně, já zasvětila rodiče a dvě přítelkyně, které mi pomáhaly péct koláčky. Ale jinak jsme se ráno tajně vzali v Ostravě, a příbuzné a přátele pozvali jako kamufláž na manželovy padesátiny do Mohelnice. A hráli jsme to do poslední chvíle – řekli jsme jim, že pokud přijeli na padesátiny, máme smutnou zprávu, že žádná oslava nebude, a taky že jsme se rozhodli ukončit náš dosavadní vztah. Všichni znejistěli, cože se to děje, načež jim manžel sdělil, že jsou na hostině svatební, a že od rána už nejsme jen přátelé, ale manželé. A ukázali prstýnky, aby pochopili, že to není vtip. Poprvé jsem viděla skupinu lidí, co byla v nehraném šoku. Nikdo nevěřil, že to uděláme, protože náš vztah skutečně nebyl jednoduchý. Pravděpodobnější by jim asi přišlo, kdybychom se rozešli .
O PRÁCI A ZÁJMECH Jsi velmi aktivní člověk, lze vůbec vypočítat, čemu všemu se věnuješ? Tak to se v průběhu let mění. Pravdou je, že nikdy v životě jsem se nenudila, a od osmnácti let se nezastavila. Napřed jsem musela zvládat náročné studium vedle práce a rodiny, narodila se mi druhá dcera, pak se k tomu přidalo budování advokátní kanceláře a další firmy, stavěla jsem dům, do toho psala odborné články, přednášela právo, pak si založila vzdělávací centrum… Určitým zlomem byl samozřejmě i vstup do zastupitelstva v roce 1998, což je kapitola sama pro sebe, a když už mám volno, tak se věnuju ručním pracím. Nebo píšu. Nebo se s manželem sbalíme a jedeme kamkoli. Potřebovala bych dva tři životy, abych všechno stíhala. Co všechno vlastně z ručních prací umíš? Šít, plést, háčkovat, vyšívat, drhat, paličkovat, batikovat, vyrábět šperky, malovat na sklo, síťované brože…A řadu dalších věcí. Občas k tomu ještě utíkám… Kdysi jsem si tím i vydělávala na studium – v Praze se po tom mohli utlouct, a já měla na skripta. Mně neplatili školu rodiče, platila jsem si ji sama. A nebyla to legrace.
Co tě ještě zajímá vedle práce? Filmy, hudba, knihy… Občas si ale zahraju i nějakou počítačovou hru. Všichni se mi smějí, že i tam musím mít nějaký cíl – takže hraju třeba farmu a sázím zeleninu. Aby byla sklizeň . Mám ráda hry s krajinou, kterou dotvářím… Nebo logické hry – karetní, šachy, sudoku… Umím vypnout, nejsem stroj . Ani workoholik. Jen mám mnoho zájmů, a pouze jeden život . Z práce považuješ za nejdůležitější co? To, že jsem se trefila do oboru, kterým žiju. Právo je úžasná disciplína, a například vyhrát u Ústavního soudu, to je vyloženě pocit štěstí. Dělat to, co vás baví, co vám jde, čím můžete pomoci jiným, to je opravdu životní štěstí. Vážím si toho, není to samozřejmé. Často děkuju osudu, že mi právo takovou složitou náhodou otevřel. Jinak bych na tento obor nikdy nenarazila. Pokud hovoříme o tvé profesi, tak co ji všechno vlastně tvoří? Mám klasickou advokátní praxi, tedy vlastně ne až tak klasickou, protože zastupuji hlavně obce a města v celé České republice. Ale pro mohelnické děláme i běžné věci, převádíme nemovitosti, řešíme vlastnictví, smlouvy… Potom jsem založila vzdělávací centrum, které se během pěti let dostalo na špici v daném oboru, přednáším v oboru veřejné právo, také v celé České republice. Pořádáme třeba celorepublikový kongres místní samosprávy, konference v oboru práva, odborné kurzy… Tady spolupracuji například s Tomášem Sokolem, s politology, psychology... Troufám si říct, že v oboru jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla, mohu to už jen rozvíjet. V poslední době jsem to doplnila firmou Prestige for you CZ, aby naše služby byly úplné. Často po mne totiž chtějí strategie, což není až tak právo ani vzdělávání, ale kompletní projekty. I to mne velmi baví. Tak jsem si na to udělala malou firmu. Uvidíme. Dá se to vše zvládnout i v případě starostování? Jistě. Je to náročné na plánování času, ale jde to, avšak jen proto, že moje práce je s řízením měst a obcí spjata pupeční šňůrou. To, co umím ze svého oboru, využívám na radnici, co jiným trvá dva dny, já vyřeším za hodinu. Nepotřebuji kolem sebe právníky, z jiných měst mám stovky zkušeností, jak na určité věci jít. Kdybych měla pekárnu, asi bych vedle pečení chleba nemohla vést město. Jsemli ale právnička se změřením na obce a města, tak přibrat k tomu i své město má pouze vysokou logiku. Proto jsem, slovy jednoho kolegy, v týmu ten Jágr.
Ale samozřejmě chce to i dobré místostarosty, radní a úřad. Sama bych to nezvládla. A firmy by musel řídit manžel, jen bych přednášela a jezdila občas k soudu. A to lze. Jak se díváš na to, že někteří z tvých soupeřů tak rádi zveřejňují tvé příjmy? To je jednoduché, chtějí vzbudit lidskou závist. Jenže zapomínají na to, že lidé si dobře pamatují, že jsem začínala u přepážky na staré poště, pak jako referentka sociálního odboru, u toho řadu let studovala, a pokud dnes na prahu padesátky mám vyšší příjmy, vlastní firmu a advokátní kancelář, je to podloženo letitou prací a schopnostmi, kterým jsem mnoho obětovala. Mí sousedi dobře ví, v kolik v noci zhasínám, a mí spolupracovníci zase to, že kolem sebe utahám další tři lidi, jak makám. Pocházím ze tří dětí a skromných poměrů, studia jsem si platila sama, a mohelničtí to ví. Útočí tedy pouze ti, kteří sami nějak neuspěli, ať v práci, podnikání nebo například i ve volbách. Úspěch se neodpouští, ale já se přece mohu zeptat voličů na rovinu – chcete starostku hloupou a neschopnou, nebo chytrou a schopnou, která už něco dokázala? Musím říct, že těmi pomlouvači pohrdám – ať dokáží to, co já, a pak ať mluví. A jen připomínám, že ne nadarmo jsou to muži, kterým se většinou moc nevede.
MOHELNICE Tvé jméno je velmi výrazně spjato s Mohelnicí, s prací v zastupitelstvu. Nelitovala jsi někdy, že jsi do toho šla? Nebudu lhát, mnohokrát. Právě proto, že bych měla náhradní program okamžitě, protože má práce mne zcela naplňuje a velmi dobře živí. Jenže jak se do toho jednou dáte, vytvoří se kolem vás skupina lidí, se kterou je vám dobře, protože vám jde o stejné věci, a těžko z toho vystupovat. Já navíc byla listopadový student, vozila jsem z Prahy letáky, a zažila dobu, kdy kandidovali Klaus a Zeman na jedné kandidátce OF – oba byli tehdy i v Mohelnici. Znala jsem Šimona Pánka, který dnes řídí Člověka v tísni. Veřejný život mne tedy od té doby zajímá, navíc samospráva je má právní specializace. Takže podle mne z toho nemám úniku. A když už něco dělám, dělám to naplno, neuměla bych sedět a zvedat ruky. Jsem přirozeně vůdčí typ, ráda věci ovlivňuji. Takže jsem se stala postupem let přirozenou autoritou, a nepotřebuji k ní žádné berličky. Třeba nějakou partaj. Lídr se nevolí, lídr se vyskytne. Já se postupně vyskytla.
A to v době, kdy mnozí ani nevěděli, že něco jako zastupitelstvo existuje, a kdy ta práce v něm byl skutečně boj. Něco jako po roce 2010? To nebyl žádný boj, ale trapná karikatura lidí, co si na něco hrají. Skutečným soupeřem byl kdysi Kavřík. Myslím si, že svým způsobem jsme se respektovali, a považuji za chybu, že jsme v určitou dobu k sobě nenašli cestu. Co se ti vybaví pod pojmem Mohelnice? Mnoho důležitých slov. Domov. Rodiče. Náš dům. Náměstí. Dětství. Úsilí. Městská knihovna. Kostel. Betlém. Sokolovna. Park. Tisíce věcí. Mohelnicí jsem prostoupená skrz naskrz. Zatímco jiní ji chápou jako kořist, já ji mám jako další dítě. Je to důvodem, proč pracuješ v zastupitelstvu? Nepochybně. Nepotřebuji to k žádnému svému zviditelnění, to si realizuji ve své profesi. Nepotřebuji funkci pro peníze, mám dvě prosperující firmy, a konec konců není to ani proto, že bych se nudila, naopak. Ale je-li Mohelnice mé třetí dítě, je vedle něj stále potřeba stát. Cítím za Mohelnici odpovědnost. Jsem její součástí, se vším všudy. Chci, aby byla krásná, aby prosperovala, aby se jí člověk mohl pyšnit, když sem někoho pozve. Mnohokrát jsem mohla přesídlit, dokonce má profese by třeba byla logičtější v Olomouci nebo v Praze, ale nikdy bych to neudělala. Tady jsem doma. Proč jsi usilovala o to být starostkou? Tak v posledních volbách jsem o to až tak neusilovala, ale když jsme je vyhráli, byla jsem si dobře vědoma, že se to ode mne čeká. Nejvíce jsem byla připravena v roce 2006, ale tehdy si Ladislav Kavřík opět zobchodoval podporu. Já se kšeftovat tímto způsobem nenaučila, přijde mi to vždy tak tak trochu trapné, ta účelovost, takže v něčem podobném prostě figurovat nechci. Takže i v těchto volbách, co budou, spoléhám ne na obchody, ale na hlasy lidí. Věřím jim, že to tentokrát bude volba natolik jasná, že se nebudu muset nikoho doprošovat o hlas.
Chceš proto komentovat poslední volební období? Je to ještě třeba? Není. Ti pánové rozbili, co šlo, včetně vztahů, starali se jen o sebe, hádali se, intrikovali, uráželi kdykoli kohokoliv, přebíhali ze strany na stranu. Nestyděli se udělat po volbách pro ta křesla neuvěřitelné věci, což se jim vrátilo jako bumerang. Byli k smíchu, k pláči, k vzteku – toto volební období bylo kvůli nim ztracené. Taková karikatura samosprávy. Ještě, že je to už za námi. Tedy doufám. Vždyť to všichni viděli v přímém přenosu. Katastrofa, co s městem prováděli. A tím končím, nechce se mi k tomu vracet, a Nezávislí se zařekli, že povedeme pohodovou kampaň. To negativní se tu dělo teď, a všichni to viděli. Už se to prostě nesmí opakovat. Je čas na nové časy. Takže do voleb opět jdeš a opět s aspirací na starostku města… A mohu jinak? Nemohu. Kvůli Mohelnici chci ještě jedno období zvládnout. Teď jsem měla jen rok, a vyštvali mně kvůli hloupému vyřizování účtů, tedy potřebuji roky čtyři. Udělat pořádek a přinést konečně klid. Autoritou, znalostmi, zkušeností, když bude třeba i trpělivostí, zkrátka vším, co půjde. Rodina je pro? Manžel velmi ano, dcery velmi proti. Manžel je pro, neboť ví, že Mohelnici vrátím na špici, protože mne zná při práci, dcery jsou výrazně proti, protože si myslí, že už bych měla mít klid a nenechat do sebe kopat kde kým, a věnovat se právě a jen práci a psaní knih. Říkám jim – rozhodne volební výsledek. Bude-li podpora vysoká, jdu do toho, bude-li to zase na letité dohadování, končím. Na to už nemám čas ani nervy. To se raději budu věnovat více vnoučkovi . Už bude míc více než rok, a je s ním legrace. A co ty, jsi přesvědčena, že to je správně? Že to to stojí za to? Jen hlupák nepochybuje. Sama chvílemi nevím. Ale co vím určitě, že když se to povede, a budu mít čas čtyři roky, Mohelnici za ty čtyři roky nepoznáš. A pak půjdu třeba do politického důchodu. Bude mi 53, a bude načase psát ty knihy . Ale taky vím, že město bude malebné, rozjeté a v pořádku. A nástupce se jistě najde. Jak vidíš, nechci to nadosmrti. V podstatě na nástupce čekám. Myslela jsem, že se najde v roce 2010, ale nenašel. Jen velké zklamání z nedůvodných ambicí nervózních a hašteřivých mužů. Taky to tak dopadlo.
A když se ten vysoký volební výsledek nepovede podle tvých představ? Budu asi dřív tou spisovatelkou . Ale budu stejně ráda, když se to povede. Protože Mohelnice je moje srdeční záležitost, a chci, aby byla hrdým a krásným městem. Ve kterém se mi bude potom dobře na mé zahradě psát. Věřím, že mohelničtí tentokrát udělají takové jasné referendum, aby už nikdo po volbách nemohl jejich vůli změnit pofiderními dohodami. Zkrátka musí zavelet – bude to takto, a basta. Už toho bylo dost, a chceme konečně klid, pořádek, fungující město. A to se mnou prostě přijde. Na něco jiného už jsem příliš zralá, zkušená, a nemusím si ani honit ego. Chci to prostě jen dobře zvládnout, a vím, že na to mám. A potřebuji, aby mi to nikdo neničil, nekazil a neznepříjemňoval. A aby mne nevydíral jediným hlasem. Protože i to tu bylo. Proč by tě tedy měli lidé volit? Tak nejenom mne, ale celou mou kandidátku. Jak se nemůžete opřít o většinu, jen bezmocně přihlížíte. A proč by měli volit? Protože jsem sázka na jistotu – nikdo si mne nekoupí, nebudu kšeftovat, a chci za sebou nechat prosperující, hezké a pohodové město. I kdybych ho k tomu měla dokopat . Mohelničtí mne znají jako zásadového člověka, který klidně položí funkci, není-li v ní svým pánem. Nebudu nikdy něčí loutkou – jsem nezávislý člověk, což je dar a obrovská svoboda. Navíc mne podporují lidé, kterých si vážím, a o které se mohu opřít. Jeden z mých podporovatelů říká, že jsem generál v sukních. Budiž. Pokud to pomůže, budu i generál. A ten prostě musí velet. Čeká se to od něho.
OSOBNOSTI Setkávala ses s řadou politiků. S kterými vyloženě osobně? Tak nevím, zda si vzpomenu na všechny… S Václavem Klausem vícekrát, s Milošem Zemanem rovněž, to byli tehdy v mém současném věku, a já měla přes dvacet . S Václavem Havlem, Václavem Malým, Pavlem Rychetským, Vladimírem Špidlou… A s řadou dalších. Za podstatnější ale považuji setkání s lidmi, ke kterým mne přivedla moje práce. Například profesor občanského práva Vojtěch Cepl, Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, manželka Tonyho Blaira Cherie Blair, profesor Pavel Zářecký, který mne dovedl k mému oboru, britská velvyslankyně, které mne pozvala proto, že se jí líbily mé blogy o ženách… Úžasná setkání. Jak je o čem mluvit, není nic ztráta času.
Z Mohelnice pro mne bylo klíčové setkání s Jiřím Hanákem v roce 1989. Dodávali jsme si odvahy, když nebylo jisté, zda proti nám nevyjedou tanky. To je pouto navždy, a není okamžik, kdy bychom se o sebe nemohli opřít, i když se nevídáme každý den. Stačí, že o sobě víme. Jsme důkazem, že přátelství mezi mužem a ženou existuje. Jak vidíš mohelnické osobnosti? Tady mnoho dlužíme – nelíbí se mi, když lidé, kteří Mohelnici dělají dobré jméno, aby o podporu skoro prosili, na místo abychom jim řekli – děkujeme, že děláte pro město to, co děláte, a když dáváme granty, jako bychom dávali milodary. Sami bychom jim měli nabídnout partnerskou finanční pomoc. Nebo když se lidé, kteří zatím nic významného nedokázali, otírají o jména těch, kteří naopak dokázali velmi mnoho. Toto vyvolávání špatné nálady a štvaní lidí proti sobě hluboce odsuzuji, nenávidím, a chci ho zatrhnout. Máš na mysli něco konkrétního? Jeden aktuální – celá Mohelnice ví, co pro ni udělal jeden schopný ředitel, který svým umem, důsledností, diplomacií a lidskými kvalitami zajistil práci tisícům lidí, tedy který vybudoval v Mohelnici další místní fenomén – podnik Hella. Hovořím o Oldřichu Svobodovi, který je právem respektovaným a, světe zboř se, přesto, že byl velký šéf, velmi oblíbeným člověkem. Známe se od chvíle, co tu Hella zakotvila, a musím říct, že setkání s ním bylo pro mne vždy obrovsky inspirující. Byl člověkem, který uměl stmelit zastupitelstvo v dobách, kdy se to jevilo téměř nemožné – tím, že zájmy Helly prosazoval zcela otevřeně, choval se korektně ke koalici, opozici, a nebyla pro něj podstatná funkce, ale člověk, a dané slovo bylo pro něj nedotknutelné. Neodlišoval a neodlišuje lidi podle vzdělání, postavení, ale schopností a přímosti. Jak je proto možné, že podobného člověka si bere do úst někdo, kdo mu nesahá ani po kotníky? Namísto aby hltal každé jeho slovo a jeho zkušenosti? Jako ty? To, že mne pan Svoboda podpořil ve volbách, je pro mne největší vyznamenání v posledních letech. A velmi mne trápí, že kvůli tomu patrně bude muset čelit tlaku ze strany těch méně úspěšných a malých lidí. O to více si cením toho, že do toho šel, protože tak jako já si uvědomuje, že je nutné Mohelnici především uklidnit. Proto jsme si porozuměli, protože mne jde o totéž. Ty bojůvky jednoho proti druhému, to už musí skončit. Je to totiž ubohé a městu a nám všem neskutečně škodí. S hádkami, pomluvami a naschvály se nedá budovat ani fabrika, ani město. Víme to oba. Proto došlo k tomuto souznění. Ano, a klidně přiznám hltám ho – protože dokázal více než mnozí z nás. A v životě je taky bojovník. Budu-li starostkou, bude v jednání s lidmi a stylu řízení jedním z mých vzorů.
A která z těchto osobností tě v životě nejvíce ovlivnila? Asi překvapím, nejvíce mne ovlivnila moje babička. Měli jsme k sobě velmi blízko, velmi silné citové pouto. Vděčím jí za velmi mnoho. Formovala mne jako člověka, a dělala to dobře. Vedly jsme hodinové rozhovory, o životě, dětech, mužích… O lidském sobectví, o naději, že to člověk nemá nikdy vzdávat. Měla za sebou těžký život, ale nikdy nepřestala být optimistkou. Pro okolí byla pilíř, já se nyní cítím v podobné pozici. Mnoho lidí se mi svěřuje, pro mnoho lidí jsem byla a jsem až životní oporou, a jsem za to na sebe hrdá. Obdobně vedu své dcery, a obě jsou velmi vzácné bytosti. Jedna z nich, nechci specifikovat, protože by se za to na mne zlobila, napsala kdysi na základní škole krásnou slohovou práci. Téma bylo Můj životní vzor, a zatímco všichni psali o hercích, zpěvácích, sportovcích, moje dcera psala o mně. Bylo to víc, než kdybych dostala Nobelovu cenu. Dnes je to tak, že už se s dcerami radím o všem. A je to úžasné. V podstatě to je moje největší životní výhra, nic jiného to už nemůže přebít. Souvisí to vše nějak s úvodním citátem „Postavit katedrálu, navrhnout zahradu, upéct koláče…“? Ano, To jsem se dočetla ve svém čínském horoskopu, který je trochu složitější konstruovaný než ten náš. Stálo tam mnoho věcí, z nichž mne až mrazilo, a mimo jiné tento výrok - patříte mezi ženy, pro které není problém postavit katedrálu, navrhnout zahradu a upéct koláče, to vše v jednom dni; katedrála bude úžasná, zahrada krásná a koláče lahodné. Jste člověk, který lidi nadchne, dá jim krásu a hladové nakrmí. Jste předurčena k tomu prací pro jiné jim přinášet štěstí, a tím být sama šťastná. Jste pro jiné pilíř v rozbouřené vodě, lano nad propastí a ostrov bezpečí v revolučních dobách. Od té doby mi manžel říká – běž někam ven postavit tu katedrálu, ale napřed upeč koláče a cestou polej zahradu . Je to samozřejmě celé nadsázka, ale hodně jsem nad ní přemýšlela. Ono to tak nějak totiž asi je . Na tu radnici prostě z žádných důvodů nepotřebuji, ale chci něco dělat pro jiné, nejen pro sebe. To je můj jediný motiv. Proto mne někteří nechápou – jejich motivy jsou totiž zcela jiné. Takže – čeká nás předvolební období. Jaké bude?
Bohužel se nadějeme asi pár nechutností, protože proč by to mělo být jiné než poslední čtyři roky…To by byl zázrak. Taky vím, že z mé kandidatury mají soupeři takové obavy, že jim nic nebude svaté. Takže se o mne budete moci dočíst ledasco. S tím nic nenadělám, ale já nic takového dělat nebudu, jsem dáma. Druhým dechem ale říkám, že jsem taky normální holka, která tu vyrostla, od přepážky na poště se sama vypracovala, a teď chci udělat vše, co půjde, pro své město. A vy mi to můžete umožnit. Pokud nechcete ty druhé . BLESKOVÝ DOTAZNÍK Oblíbená barva? Rock nebo pop? Oblíbená květina? Je sex v životě důležitý? Hory nebo moře? Sova nebo skřivan? Krátké nebo dlouhé vlasy? Pivo nebo víno? Nejdůležitější kniha? Největší luxus v životě? Moderna nebo rustikál? Sladké nebo slané? Láska nebo přátelství? Nejlepší přítel? Nejlepší přítelkyně? Jaký humor? Nejlepší vlastnost? Jsou peníze důležité? Vadí sprostá slova? Závislost? Největší úlet? Co by nikdo nečekal? Co by sis vzala na ostrov? Tma nebo světlo? Hella nebo Siemens? Sen? Realita?
Všechny, život není jednobarevný. Ticho. Kterákoli od srdce darovaná. Samozřejmě. Chorvatské pobřeží. Sova. Rozum. Voda. Každá ze stovek v mé knihovně. Spánek. Rustikál. Střídavě. Obojí. Manžel. Dcery a dvě kamarádky. Chytrý. Velkorysost. Neumím se mstít. Dávají svobodu. Vadí sprostí lidé mluvící slušně. Na nezávislosti . Třetí svatba. Že si dodnes kupují komiks Kačer Donald Nafukovací člun . Abych mohla odjet. Světlo ve tmě. Ještě dva další! 60% ve volbách a zhubnout deset kilo Aby se jí stal ten sen
Ke všemu velkému je prvním krokem odvaha…
