Prolog Můj generále, selhal jsem snad při plnění úkolu, který jste mi svěřil? Neúnavně jsem jel na jih přes tuto zemi. Vaši propustku jsem nemohl uplatnit u barbarských kmenů, na které jsem po cestě narazil. Mluvili nesrozumitelným jazykem a ukázalo se, že jsou nepřátelští. Občas jsem musel tasit meč a prosekávat si cestu. Po zbytek cesty jsem se rozhodl vyhýbat se kontaktu s lidmi. Pak hory, údolí a planiny ustoupily a nahradila je obrovská plocha slané vody. Neměl jsem jinou možnost, než pokračovat na západ podél pobřeží a doufat, že najdu cestu přes moře a budu moci pokračovat na jih. Našel jsem přístav, kde kotvilo několik obchodních lodí. Pomocí gest a zlatých mincí, které jste mi svěřil, se mi podařilo vyjednat s kapitánem jedné z lodí místo na palubě. Svého koně jsem ale na loď vzít nesměl. S lítostí jsem ho pustil na svobodu. Uplynulo mnoho mil naší cesty přes moře a já si zrovna začínal užívat kolébání vln. Vtom na nás zaútočila galéra. Piráti byli zuřiví a lstiví. Když se jim podařilo přirazit bok jejich lodi k naší, začali se naloďovat. S posádkou jsme statečně bojovali, ale brzy jsem si uvědomil, že útočníci mají navrch a rozhodl jsem se zariskovat. Rozřízl jsem si stehno a do rány jsem zasunul předmět, který jste mi svěřil. Nohu jsem si ovázal kusem roztrhané plachty. Piráti pozabíjeli všechny, kteří byli vážně zraněni, ukradli všechen náklad a pak naši loď poslali ke dnu. Přeživší skončili připoutaní k veslům pod ranami nemilosrdného biče. A tak začal můj život otroka na galéře. Toto moře se stalo dějištěm mnoha bitev mezi barbary. Každá byla ještě krvavější než ta předchozí. Přežíval jsem jako lidské zboží. Hrubá síla mi dovolila ujmout se vesla bez fňukání nebo škemrání. Útěk byl nemožný. Rána na stehně se zahojila neobvykle brzo a nikdo neměl šanci uhodnout, co se v ní skrývá. A tak ubíhala roční období a pak i celé roky. Jako otrok jsem žil střídavě na moři i na pevnině a objevoval jsem velikost a rozmanitost tohoto světa, kterému chtěl Alexandr vládnout. Můj život v otroctví skončil po tom, co bouře roztrhala loď mého posledního pána na kusy. Proud mě odnesl spolu s troskami k neznámému pobřeží. Řetěz, který stále poutal mé kotníky, jsem rozdrtil o kameny. Byl jsem sám a konečně zase svobodný. Moře jsem nechal za sebou. Jeho vlny v sobě mají více potu a krve než bojiště, která jsme společně překonali při honbě za slávou pro Alexandra Velikého. Co se s vámi stalo po porážce u řeky Hydaspés, generále? Co se stalo s naším králem, který padl a pak byl odnesen z bojiště na nosítkách na váš rozkaz? Vzpomínám si na mladého, okázalého krále, jak sedával obkročmo na svém úžasném koni Bukefalovi. Byl fascinující a neporazitelný a každý z jeho mužů by za něj bez váhání dal život. Proč musela jeho nezkrotná touha dobýt svět přivést všechny ke křivdě, přemíře a šílenství takových krveprolití? Do závěrečné bitvy proti Indům jsme šli s pocitem strachu a znechucení a jen proto, že jste nám to přikázal, generále. Vaši muži věřili pouze vám. A přesto jsme věděli, že pro většinu z nás to bude poslední bitva…
Moře mě vyplavilo na břeh na kraji světa, kde jsem až do západu slunce nespatřil nic než vlny. Upustil jsem tedy od hledání cesty na jih. Rozhodl jsem pro odchod do vnitrozemí. Jednoho dne, když únava a samota zvítězily nad odvahou a sílou, jsem narazil na barbarskou ženu s hrstkou útlých dětí. Přijali mě a dali mi najíst. Naučil jsem se její řeči a pomáhal jsem jí s prací na poli. Také jsem lovil zvěř, takže jsem se postaral i o zpestření jídelníčku. Až do dne, kdy jsem při lovu vyrušil horského medvěda. Než jsem ho dokázal porazit, způsobil mi těžká poranění. Cítím, jak ze mě vyprchává život. Snažím se dojít zpět ke své družce, ale po chvíli se dokážu už jen plazit. Už nespatřím tvář svého nenarozeného dítěte, které v sobě nosí. Nestihnu jí vyprávět příběh o tom, co se skrývá v mém stehně. Bude pohřben spolu s mým tělem v této cizí zemi, která jednou mohla být mou vlastní. Generále Ptolemaie, donesl jsem svěřený předmět tak daleko, jak jsem jen mohl. Přestože se mi nepodařilo donést ho k jižní hranici, po celá ta léta zůstal ukrytý a tak tomu bude i nadále. Generále, umřu bez odpovědi na mou otázku. Selhal jsem? Voják Efcharisto, zhruba 310 př. n. l.
- 1 Narodila se předčasně. Té noci řádila zuřivá bouře, které říkáme Tormenta. Zatímco se můj dědeček Ramundo snažil zachránit její matku před vykrvácením, já otíral klisničku slámou, abych odstranil zbytek blány plodového vaku a snažil jsem se ji zahřát. Byla tak malinká a sotva se hýbala. Aniž bych věděl proč, začal jsem ze všech sil vdechovat do jejích nozder. Jako bych jí snad ve svých pěti letech mohl dodat sílu dýchat. Pak jsem jí dál třel na hrudi, povzbuzoval ji, vdechoval do nozder i přes naléhání mého dědečka, abych přestal ubohou kobylku trápit. Propukl jsem z toho v pláč. Pevně jsem ji držel, kolébal ji a prosil ji, ať se probudí. Pak jsem ucítil, jak mě dědečkova ruka tahá za rameno a musel jsem ji pustit. V tu chvíli se ozval ohlušující hrom. Hluboko v hrudi jsem ucítil silné pálení a nehybné hříbě mi skočilo do náručí. Uvolnil jsem své sevření. Nemohl jsem uvěřit zázraku, který se právě stal. Její nohy se začaly pohybovat v pomalém cvalu díky vrozenému pudu sebezáchovy. Snažila se zvednout hlavu a já slyšel chaotický tlukot jejího srdce. “Maldito!” vykřikl dědeček nevěřícně. “Pablo, tys ji zachránil. Podívej, snaží se postavit na nohy!” Slzy radosti mi zastřely zrak. Byl to úžasný pohled, sledovat novorozené hříbě, jak se snaží postavit, udělá pár kroků a pak vyčerpáním spadne zpátky na zem. Pak to zkouší znovu, nemotorně stojí na nožkách a i přes zmámenost už hledá cecík své matky. “Dál ji zahřívej,” vykřikl dědeček. “Já dojdu pro mléko a deku.” Došla zpátky ke mně a zkoušela mi cucat prsty, uši a nos, zatímco jsem ji dál intenzivně masíroval. Když se dědeček vrátil do stájí, kapala z něj voda. Klisnička zatím usnula opřená o mě. Do ruky mi strčil láhev a přes ramena mi dal deku jako plášť, aby nás oba zakryla. Bylo to poprvé, co dědeček Ramundo ukázal svou citlivou stránku. Kobylka se třásla ve spánku, její rty hledaly ve vzduchu cecík, až nakonec našly lahvičku. Začala pít velkými doušky. Dědeček zavrtěl hlavou a pak zamumlal: “Statečný drobeček. Jak jí budeš říkat?” “Tormenta.” Ta noc, kdy se Tormenta narodila, je pořád mou nejsilnější vzpomínkou. Vyrůstali jsme spolu, poznávali se a uklidňovali jeden druhého. Brzy nabrala na velikosti i síle a stala se z ní půvabná kobylka šedohnědé barvy s čokoládovou hřívou a vysokými, bílými podkolenkami. V létě jsme se spolu čvachtali v brouzdališti, na jaře jsme hráli na schovávanou ve vysoké trávě a dokonce jsem ji naučil hrát i fotbal! Kdyby moje babička nebyla tak neoblomná — “Verdammt, wir sind keine Tiere” (nejsme zvířata!) — spal bych ve stáji vedle své klisny každou noc. První drama se odehrálo, když mi řekli, že musím jít do školy. V Argentině je povinná školní docházka od 6 do 14 let. Snažili se mě utěšit a tak mi dovolili jezdit do školy do sousední vesnice na koni, jako to dělaly děti pracovníků ze statku. Koně jsme “parkovali” na poli vedle školy. Další tragédie přišla, když mi bylo 14 a musel jsem začít pětileté studium na střední škole před Bachillerato, maturitní zkouškou,
ve městě Santa Rosa. To už jsem do školy nemohl jezdit na koni a místo toho jsem jezdil autobusem. Nejtěžší pro mě bylo, když jsem odcházel na univerzitu do Buenos Aires. Samozřejmě jsem se těšil na to, až opustím hnízdo a užiju si trochu nezávislosti na kolejích v hlavním městě, ale zároveň mi trhalo srdce, že Tormenta zůstává tady. Viděl jsem ji jen během prázdnin mezi semestry. Den před odjezdem do Buenos Aires se mnou promluvil dědeček Ramundo. Vím, že byl velmi smutný z toho, že se stěhuju pryč z našeho statku, kde je budoucnost hrdých gauchos ze starých časů už teď stejná jako budoucnost paesanos, chudých rolníků. Mluvil ale jenom o tom, jak je hrdý na mě a na to, že jdu studovat. Pak ukázal na kus kovu na mé hrudi pověšený na kožené šňůrce, který pochází od našeho předka Estebana. Nosím ho už od malička. “Vždy naší rodině přinášel štěstí. Měj ho vždy u sebe a buď silný. A neztrať se v hlavním městě. Adios!” Teď, když vím, odkud ten proklatý kus kovu pochází, už chápu, proč mi nikdy žádné štěstí nepřinesl…
- 2 “Mexičané pocházejí z Aztéků, Peruánci z Inků a Argentinci z lodí.” Octavio Paz, básník, esejista a mexický diplomat (1914—1998) V roce 1877 můj předek Esteban Ruiz Escobar Mendoza zažil těžké zkoušky osudu: jeho mladá žena zemřela při porodu a s ní i jejich první dítě. Jeho stáda zdecimovala epidemie slintavky a kulhavky a jeho pole a farmu zpustošil lesní požár. Nezbylo mu nic kromě tohoto kusu kovu, na kterém jsou vyryty nerozluštitelné symboly. V rodině se předává už od nepaměti a když ho našli v popelu shořelé farmy, byl jako zázrakem bez jakéhokoli poškození. Osamocený a zchudlý Esteban se rozhodl opustit rodné Španělsko a vydat se do Nového světa. Byl odhodlaný začít tam nový život a zbohatnout. Do Buenos Aires v Argentině dorazil v roce 1878. Esteban neúnavně pracoval a podařilo se mu vydělat dost peněz na to, aby mohl koupit několik kusů dobytka a pozemek. Vybral si pozemek mezi Rio Salado a Rio Colorado v rozlehlých, ponurých pláních jihoamerických pamp nesoucích jméno indiánského kmene, který tu dříve žil. Svůj statek vybudoval v této úrodné oblasti, kde výživné trávy byla hojnost a kde se snadno choval dobytek i koně. Brzy potřeboval pomoc s chovem zvířat a tak si najal pasáky dobytka, kterým se říká gaučové. “Gaučo” znamená v domorodém jihoamerickém jazyce kečua tulák. V podstatě se jedná o míšence španělů a jihoamerických domorodců, kteří žijí mimo společnost. Jezdí na koních plemene criollo, což je odvážné argentinské plemeno. Ukázalo se, že gaučové jsou velmi mlčenliví a stejně tak pracovití. Jednoho dne, když projížděl svůj pozemek, narazil Esteban na jednoho z gaučů, jak se myje v řece. Ke svému překvapení zjistil, že ve skutečnosti to byla mladá žena, která tajně žila mezi těmito hrubými, nezávislými muži. Byla to láska na první pohled. Esteban si tuto silnou, tajemnou, bezejmennou míšenku vzal za ženu. Porodila mu mnoho dětí, které hýčkala svým vlastním způsobem, ale říká se, že nejraději jezdila sama v pampách. Vzpomínám si na jeho vybledlou fotku nad krbem, na které má na nohách guardamontes. Vypadají jako kožená motýlí křídla a chrání nohy proti poškrábání. Jeho tvář byla přísná a odměřená, při pohledu na ni jsem si říkal, že bych se s ním nechtěl utkat v souboji. Můj dědeček Ramundo Ruiz Escobar Mendoza říkával, že jsem určitě zdědil jeho zkaženou povahu. Za mou “zkaženou povahu” částečně nese zodpovědnost také muž, kterému říkají “El Zorro”, neboli liška. Ten železnou rukou řídí statek, který nám přenechali naši předkové. Zřejmě na mě přenesl naději v to, že uvidí vlastního syna pokračovat v jeho šlépějích jako správce statku. A to je velký tlak… Můj drahý dědeček si vzal Helgu Siegfried, dceru německých přistěhovalců. Okouzlila ho svými světlými vlasy a indigově modrýma očima (které jsem po ní zdědil). Měli jen jednoho syna, mého otce Cesara Ruize Escobara Mendozu. Ten rychle opustil kravín a stal se profesionálním tanečníkem tanga. Ach, ta ohromující melancholie tance horečnatých těl a duší… Vzal si mou matku Mafaldu, která je také úžasnou tanečnicí. A mě pojmenovali Pablo podle malíře Picassa, kterého matka zbožňovala. Nechali se ale unést horečkou tanga a vystupují po celém světě. Mou výchovu tedy dostali na starost dědeček Ramundo a
babička Helga. Stručně řečeno, pokud opravdu jsem tajemný samotář se zkaženou povahou, může za to hlavně moje rodina. Ale když sedím na hřbetě Tormenty a plnou rychlostí se proháníme rozlehlými pampami, jsem úplně jiný. Štěstím a spokojeností se usmívám tak doširoka, že by se mi do zubů mohly chytat mouchy. Musím přestat myslet na to, kdy zase uvidím svou klisnu, a pospíšit si do konferenční místnosti. Dnes bude přednášet vědec až z Mongolska na druhé straně světa: Profesor Temudjin společně se studenty na Univerzitě v Ulánbátaru vyvinul robota, který hledá pohřešované lidi v extrémním počasí. Vypadá to, že tento projekt byl inspirován skutečným příběhem, který se stal jednomu z jeho studentů v ledových horách v pohoří Altaj…
- 3 Na desáté narozeniny mi přišel poštou dárek ze Šanghaje. Byl od mých rodičů, kteří byli věčně pryč a v té době měli zrovna turné v Číně. Poslali mi dálkově ovládané vrtulové letadlo, které bylo propojené dlouhým kabelem s něčím, co vypadalo jako starověký Game Boy. Radostí celý bez sebe jsem poskakoval po domě s letadlem v ruce a vydával hlasité zvuky motoru. Nakonec mě babička vyhnala ven svým velitelským “Raus!” Tahle hračka přímo vyzývala k neobyčejnému dobrodružství. Představoval jsem si sebe jako hrdého a svobodného pilota mého letadla. Můžu si zaletět za rodiči na druhý konec světa, kdykoli se mi zachce. Můžu Argentinu nechat za sebou a navštívit neznámé země. Byl jsem hrdina, dobrodruh a zachránce. Shazování zásob jídla v chudých zemích nebo bombardování super padouchů, dokázal jsem cokoli. Stal se ze mě Antoine de Saint Exupéry. Doručoval jsem poštu pro Aéropostale v dobrém i ve zlém. Nebo Charles Lindbergh, první člověk, který dokázal přeletět Atlantik. Byl jsem neúnavným a nepřemožitelným pilotem. Nakonec jsem přistál… ve větvích stoleté žakarandy, kterou mí předkové zasadili u vjezdu na statek. Okázalé modré květy jakoby nade mnou tvořily oslňující oblohu a já přemýšlel, jak se mi podaří vyletět dost vysoko na to, abych své letadlo získal zpět. Samozřejmě jsem zkusil pořádně zatahat za kabel, ale podařilo se mi ho akorát utrhnout. Plán B byl vylézt na strom. Ale na první větvě, po kterých by se dalo šplhat, bych dosáhl jedině ze žebříku. A tak jsem se rozhodl jít na to jinak. Dlouze jsem zapískal na mou věrnou Tormentu, která se nonšalantně pásla pár set metrů ode mě. Když zaslechla mé volání, nastražila uši. Šťastně zařehtala a rozběhla se cvalem ke mně. Čumákem mi strkala do krku, okusovala mi vlasy a poskakovala kolem mě, chtěla si hrát. Dalo mi zabrat vysvětlit jí, že ji chci použít jen jako stoličku, ale nakonec se mi podařilo ji uklidnit a postavit ji pod větve žakarandy. Postavil jsem se na jejím hřbetě, natáhl ruce, chytil se větvě a přitáhl se nahoru jako opice. K letadlu jsem musel vyšplhat ještě o kousek výš. Po několika manévrech, kterými jsem shodil spoustu květů, se mi podařilo dostat k letadlu a uvolnit ho. Vítězně jsem vykřikl, ale v té chvíli mi uklouzla noha. Padal jsem dolů, odrážel jsem se od větví jako přezrálé ovoce. Nakonec jsem dopadl na zem v oblaku modrých okvětních lístků. Plody mé práce byly jedno letadlo a dvě zlomené holenní kosti. Byl jsem příliš v šoku na to, abych volal o pomoc. Naštěstí pro mě začala Tormenta dělat bouřlivý rámus a přivolala tím pracovníky na statku. Následující týdny zotavování určily mou budoucnost. Samozřejmě jsem nemohl jezdit na koni nebo chodit do školy, ale ze všech sil jsem se snažil opravit své letadlo. Použil jsem součástky z jiných elektrických hraček, které mi přinesli soucitní spolužáci, nástroje zapůjčené od pracovníka, který mě našel pod stromem, a také rady nasbírané od modelářů a RC nadšenců. Nakonec se mi podařilo letadlo úplně předělat a tentokrát nepotřebovalo k řízení spojovací kabel. Během dalších let před maturitou, když bylo počasí příliš špatné na to, abychom s Tormentou dováděli v pampách, jsem se bavil vylepšováním letadla: používal jsem lehčí a tvrdší materiály, prodlužoval délku letu a dosah dálkového ovládání… dokonce jsem na něj namontoval ruční kameru a přišel na způsob, jak letadlo ovládat z notebooku. V posledním ročníku na střední škole můj učitel
přesvědčil dědečka, aby mě přihlásil na univerzitu v Buenos Aires. Řekl mi, že mysl tak zvídavá a bystrá, jako je ta moje, může při objevování nových technologií jen vzkvétat… a že bych taky mohl zmenšit svůj létající tank! Takže proto teď studuju nanotechnologii a tolik se zajímám o drony, ať už létají, plazí se nebo se kutálí. Nemůžu se dočkat, až se dozvím všechno o tom robotovi, kterého vytvořili studenti v dalekém Mongolsku…
- 4 Myslím si, že “Drobot”, dron a robot v jednom vytvořený studenty profesora Temudjina, je geniálním výtvorem! Jeho tvar připomíná něco mezi zmutovanou housenkou a létajícím švábem a i když na první pohled nevypadá zrovna pěkně, může díky tomu fungovat ve všech geografických a klimatických podmínkách. Tento stroj by mohl vyhrát zlatou medaili v desetiboji — umí létat, skákat, plazit se, běhat, plavat, lyžovat, vystřelovat háky na laně, šplhat po hladkých stěnách a dostat se z každé situace. Je také “inteligentní”, přizpůsobuje se podmínkám v okolí a dokáže samostatně plnit úkoly přímo na místě nebo podle příkazů vysílaných na dálku. “Vypadá jak robot Luka Skywalkera ze Star Wars, jen ošklivější!” zasměje se můj kamarád Tiago burácivým hlasem a plácne mě po zádech. Prostě mě vždycky musí ztrapňovat hloupými poznámkami. Ale profesor Temudjin se nenechá vyvést z míry a čeká, až smích utichne. “Který, R2-D2 nebo C-3PO? V každém případě doufám, že ať už náš “Drobot” vypadá jakkoli, bude lidstvu pomáhat stejně, jako roboti pomáhali Luku Skywalkerovi!” A pak profesor pokračuje ve svém proslovu. “Drobot je vybaven celou řadou senzorů. Má GPS, sonar, gyroskopy a mnoho dalšího. Počítačová jednotka zpracovává všechny nasbírané informace, což mu umožňuje přizpůsobovat se. Dokáže například zareagovat na poryv větru nebo oceánský proud a upravit svou trajektorii. Může také odebírat vzorky materiálu, natáčet je, skenovat, nasvětlovat a vytvářet záznamy. Ve zkratce je s tímto robotem možné provádět na dálku úkoly, které by tým zkušených, dobře vybavených vědců musel normálně dělat přímo na místě. A to vše lze provést i bez použití notebooku, stačí obyčejný smartphone! Potom profesor Temudjin na velkém plátně přednáškového sálu pustí krátký film zachycující způsoby, jak lze robota využít v místech nebezpečných pro člověka. Například při posuzování toxicity znečištěné podzemní vody nebo při kontrole poškozené jaderné elektrárny, jako je třeba Fukušima. Může také předávat cenné informace záchranářským týmům v případě lesního požáru nebo závažných přírodních katastrof jako cyklon nebo hurikán. Možnosti civilního použití jsou nekonečné. Na všechny z nás ale udělala dojem obzvlášť ta část filmu, kde robot dokázal zjistit polohu lidí zasypaných lavinou, čímž urychlil jejich záchranu a výrazně zvýšil jejich šanci na přežití. “Tady můžete vidět, jak se Drobot odlišuje od vojenských dronů, kteří jsou určeni pro přesně cílené útoky, kdy je cíl zasažen z dálky bez nutnosti riskovat život útočníka.” Tiago, věčný pacifista, vstává a začíná jeden ze svých oblíbených proslovů. “Je to hanebné! Tyto takzvané “přesně cílené útoky” způsobují nepřijatelné vedlejší škody. Nevinní civilisté umírají nebo jsou raněni a…” “Zcela správně, mladý muži,” přerušuje ho profesor. Pak s Drobotem přeletí celým sálem, zastaví se před Tiagem a obraz jeho obličeje promítne na velké plátno. “Proto jsem svým studentům doporučil, aby si podali žádost o patent a zabránili tak zneužití tohoto vynálezu
pro násilné účely. Teď mi ale dovolte přejít k hlavnímu bodu mé řeči,” pokračuje a Drobota přivolá zpět na svůj stůl jediným dotykem na telefonu. “Jelikož se jedná o zaměření vašeho studia, chci vám objasnit, jak neocenitelný přínos nanotechnologie nabízí a jak ji lze využít k dalšímu zefektivnění práce našeho robota…” Tiago, uchvácený tichým sebevědomím tohoto obdivuhodného chlapíka, se bez jediného slova posadí. Na konci jeho úžasného proslovu všichni studenti tleskají a pak pomalu začnou odcházet ze sálu. Všichni si povídají o vynálezu mongolského profesora. Já jsem se ale rozhodl jít přímo za ním a vyjádřit mu svůj obdiv a zeptat se ho, zda by se nechtěl podívat na můj výtvor, můj “Draeroplán”. Profesor Temudjin si zrovna balí věci, vzhlédne ke mě a usměje se. Potom, jakoby se ve mě prolomila nějaká hráz, na něj vychrlím příběh o mém letadle. Ale po chvíli si uvědomím, že už mě neposlouchá. Jeho oči se upřeně dívají na mou hruď. Pak se vrátí zpět k mému obličeji. Vypadá vyjeveně. Ostatní studenti se ho snaží oslovit, ale profesor Temudjin je ignoruje a horlivě něco hledá v kapse svého obleku. Pak vytáhne pero a malý, odrbaný bloček, který mi podává. “Napiš mi sem své jméno a telefon a pak pošli na e-mailovou adresu ulánbátarské univerzity svoje výkresy a fotky.” Pak z druhé kapsy vytáhne telefon a zeptá se mě: “Můžu si tě vyfotit, abych si tě zapamatoval? Každý den potkávám spoustu lidí, je těžké zapamatovat si tvář každého…” Nevím co říct a přikyvuju. Profesor mi pokyne, narovná mi límec a udělá pár fotek. Cítím se hrozně trapně, obzvlášť když na mě Tiago a pár dalších studentů začne pokřikovat. “Úúúúúú! Seňor Pablo jde na konkurz?” V tu chvíli přijde ředitel, rozptyluje dav a připomíná profesorovi, že pokud chce stihnout letadlo, musí si pospíšit. Profesor kývne, telefon, bloček a pero si strčí zpátky do kapsy, vezme kufřík a těsně před odchodem mi zašeptá do ucha: “Já… někdo ode mě ti velmi brzy zavolá. Promiň, rád bych si s tebou promluvil o něco déle. Tomu člověku můžeš zcela důvěřovat…” “Pospěšte si!” volá netrpělivě ředitel. “Víte přece, jaký je v Buenos Aires provoz…” Tiago mě popadne za ruku a táhne mě davem, kolébá se jako slepice a vysokým hlasem kdáká: “Bude z tebe hvězda, drrrrrahoušku! Budeš mít vlastní seriál, bude se to jmenovat Hra o drony! Nebo snad Dr. Pablo? Můžeš se mi podepsaaaat?” Na Tiagovo škádlení zareaguju smíchem, ale nemůžu z hlavy dostat ta podivná slova, která mi profesor zašeptal: “Někdo ti zavolá. Věř mu”…
- 5 Můj mozek běží na plné obrátky. Snažím se vymyslet nový způsob, jak vylepšit svůj “Draeroplán”. Zrovna jsem vešel do univerzitní kavárny, kde se to hemží hlučnými studenty. Dolívám si kalabasu z dávkovače horké vody. Tady, stejně jako téměř v celé Argentině, můžete popíjet maté (povzbuzující bylina, kterou pijeme místo čaje a kávy) kdykoli se vám zachce. Nasaju trochu teplého, lehce nahořklého nálevu hliníkovým brčkem a snažím se urovnat si myšlenky v hlavě. Najednou můj telefon začne naléhavě vibrovat… Neznámé mezinárodní číslo. Že by to byl ten důvěryhodný člověk, o kterém mluvil profesor Temudjin? S určitou obavou přijmu hovor. “Tady John Fitzgerald Hannibal ze společnosti Hannibal Corp. Kalabasa mi vypadla z ruky na zem. Je snad na světě někdo, kdo by neznal pana Hannibala, toho geniálního miliardáře? Jeho společnosti jsou v čele nejvyspělejších technologických inovací a navíc sponzoruje vědecké pracovníky po celém světě. Kdo by nesnil o tom, že by třeba dostal stipendium, na které dosáhnou jen ti nejnadějnější studenti? Netuším ale, proč mi volá samotný pan Hannibal. Vždyť jsem na univerzitě právě začal a musím teprve ukázat, co ve mně je. Ledaže by mě přímo doporučil některý z mých učitelů… nebo snad profesor Temudjin? Nerozumím tomu. Nákresy svého letadla jsem mu zatím neposlal. “Mladý muži,” pokračuje Hannibal perfektní španělštinou s jen slabým náznakem amerického přízvuku, “nosíš přívěsek, o který mám velký zájem kvůli jeho historickému významu. Byl bych rád, kdyby se na něj mohl podívat odborník z naší nadace pro historii lidstva, který právě pracuje v Buenos Aires. U hlavního vchodu univerzity na tebe čeká taxík, který tě odveze na místo setkání. Můj odborník, Horacio Cortès, se s tebou vyrovná. Samozřejmě bude nejlepší, když přijdeš sám.” Ani jsem se nedostal ke slovu a už zavěsil. Mám takový hrozný pocit, jako když dostanu příkaz, který musím uposlechnout. Je to horší, než když mi dědeček Ramundo něco přikázal a neřekl proč. Nesnáším to. Chci zavolat Hannibalovi zpátky a říct mu, ať se jde vycpat. Zvednu prázdnou kalabasu a naštvaně ji nacpu do batohu. Přes hluk v kavárně zaslechnu hlasitý smích a automaticky se otočím směrem k jeho zdroji. Aha, Tiago se zase vychloubá před harémem omdlévajících obdivovatelek. Je to hračka, pokud máte tělo jako Cristiano Ronaldo… Jakmile se jednou rozjede, nic ho nezastaví. Ani když na něj začnu zuřivě gestikulovat, nepodaří se mi získat jeho pozornost. Chtěl jsem mu říct o tom telefonátu, ale teď očividně není vhodná doba. Spolknu svůj vztek a jdu k východu, přitom tiše nadávám. Sotva projdu dveřmi, všimnu si řidiče stojícího černožlutého taxíku. Dívá se na obrazovku svého telefonu a pak mi pokyne. Říkám si, že bych aspoň mohl potěšit dědu. Třeba se dozvím něco zajímavého o tom proklatém kusu kovu, který ze Španělska přivezl náš předek Esteban… Řidič taxíku zapne rádio na plné pecky, takže se ho nemůžu na nic zeptat. Jede jako
Fangio, argentinský pětinásobný mistr světa ve Formuli 1. Buenos Aires se rozprostírá na téměř 200 čtverečných kilometrech a ulice jsou uspořádány do šachovnice, která jakoby neměla konec. Když jsem přijel do hlavního města, proletěl jsem se svým “Draeroplánem” nad městem, abych se na tu geometričnost mohl podívat pěkně z výšky. Řidič jede jako šílenec. Prohání se po bulvárech ve “francouzském stylu”, které jsou plné haussmannovských domů a alejí stromů. V zatáčkách nám pískají gumy. Vypadá to, že jede cestou, kterou zná jen on a tak úplně ztratím pojem o tom, kde jsme a musím bojovat s nevolností, která se mě začíná zmocňovat. Otevřu okna a pověsím se za držadlo na dveřích. To řidiče přinutí zpomalit a projíždět dlážděnými uličkami o něco pomaleji. Podle světle malovaných fasád na domech postavených na pilotách bych řekl, že jsem v oblíbené čtvrti La Boca. Zdejší domy vychází z nápadu malíře Benito Quinquela Martina z 20. let 19. století. Skrze otevřená okna slyším kolemjdoucí, jak spolu mluví italsky. Přes zápach nedaleké řeky cítím lahodnou vůni bublajících rajčat, smaženého jídla, česneku a křupavé mozzarelly linoucí se z rušných teras místních restaurací. Taxikář naštvaně troubí na loudající se kolemjdoucí a projíždí uličkami. Nakonec se ocitáme na malém náměstí na konci slepé uličky. Pošle někomu textovou zprávu a během několika vteřin se otevřou dveře zarostlé popínavými rostlinami. V nich stojí velký muž ve světlém lněném obleku. Řidiči podá balík peněz a řekne mi, abych vystoupil z taxíku. Na pozdrav lehce přikývne a pak se představí. “Jmenuji se Horacio Cortès, jsem obchodník se starožitnostmi a pracuji jako odborník v nadaci pro historii lidstva společnosti Hannibal. Pojďte prosím za mnou…” Polknu a pak ho poslechnu a jdu za ním. Do čeho jsem se to zapletl?
- 6 Pan Horacio Cortès mě vede bludištěm tmavých chodeb až do velké místnosti zaplavené slunečním světlem z proskleného arkýře. Za oknem vidím překrásné nádvoří. Můj pohled přeskakuje z decentních orchidejí na růže s hedvábnými lístky a na záhony pestrobarevných květin. Otočím se zpět dovnitř a mé oči si musí zvykat na změnu světla. Ve vzduchu cítím vůni včelího vosku. Perfektně navoskované zlaté parkety odráží světlo na nábytek: velký vyřezávaný stůl vykládaný perletí a obklopený měkkými koženými křesly. Stěny lemují knihovny od podlahy až ke stropu plné starých knih a nejrůznějších starožitných předmětů. Z tohoto ukrytého místa dýchá luxus a vytříbenost, přestože je zastrčené uprostřed chudé čtvrti… “Posaď se prosím,” řekne Cortès a pokyne mi směrem ke křeslu naproti němu. Přisune ke mně křišťálovou sklenici s limonádou, ve které cinkají kostky ledu. Pak se dlouze napije ze své sklenice a přitom si mě soustředěně prohlíží. Jakmile postavím svou sklenici zpátky na zdobený podnos, Cortès vytáhne z šuplíku průhlednou krabici z plexiskla. Obsahuje vybavení hodné zubního lékaře. Pak jeho ruka s dobře pěstěnými nehty ukáže na koženou podložku mezi námi. “Ukaž mi ten předmět.” Neochotně si sundávám přívěsek a pokládám ho na podložku. Cortès si před oko dá zvláštní lupu a otáčí přívěskem pomocí jemné pinzety podobné těm, jaké používají filatelisté. Jeho tvář neprozrazuje žádný náznak emocí, žádný zvláštní zájem. Hádám, že to všechno je součástí jeho práce odborníka na starožitnosti… Pak přívěsek položí a jakoby mimochodem řekne: “Tenhle kus šrotu nemá žádnou tržní hodnotu. Předpokládám ale, že to už víš.” Pokrčím rameny. “Není to zlato, jen stará kovová slitina. Tak jako tak není na prodej. Je to rodinné dědictví.” “Dobrá tedy, řekni mi, co tvoje rodina o tom přívěsku ví,” pokračuje pan Cortès. Sundá si zvětšovací čočku a usadí se do křesla s rukama položenýma na opěrkách. Stručně mu povyprávím o výpravě mého předka Estebana ze Španělska do Argentiny, ale protože mě ten povýšenecký přístup dost otravuje, zapomenu zmínit, že tento kousek kovu přežil i požár… “Takže tento předmět byl dovezen do Argentiny v roce 1878.” “Správně. Teď byste mi zase mohl něco říct vy. Vyčetl jste z toho předmětu něco? A proč se pan Hannibal tolik zajímá o můj přívěsek?” Jeho rty se zkroutí do tenkého, chladného úsměvu. “Nadace společnosti Hannibal se velmi zajímá o Helénistické období. Předpokládám, že
ses nikdy neučil starou řečtinu, mladý muži. Jinak bys poznal některé z písmen starořecké abecedy vyrytých na přívěsku.” “Tenhle kousek kovu pochází z Řecka? Tak co proboha dělal ve Španělsku? Jak je starý? Víte, co je na něm napsané?” “Zpomal, hochu,” řekne Cortès a stále se usmívá. “Pro začátek, nevím, co je na něm napsané. Některé z těch vyrytých symbolů jsou skutečně v řečtině, ale samy o sobě nedávají smysl. Tento přívěsek je jen úlomek z něčeho většího. Nadace bohužel neví, kde se nachází ostatní části. A stejně jako ty nemám ponětí, odkud pochází nebo proč byl na konci 19. století ve Španělsku. Pokud chceš vědět, kdy byl vyroben a zjistit víc o jeho původu, budeš nás muset nechat prozkoumat ho v naší specializované laboratoři.” Náhlý záblesk chamtivosti v jeho očích mi v hlavě rozezní poplašné zvony. Natáhnu se směrem k podložce pro přívěsek, ale Cortès ho vezme těsně přede mnou. Drží ho za koženou šňůrku a houpá s ním přede mnou, jako by mě chtěl zhypnotizovat. Úlisně zašeptá: “Po analýze ho samozřejmě dostaneš zpátky spolu s podrobnými výsledky. Nadace je velmi štědrá k těm, kdo pomáhají výzkumu historie.” “To stačí. Vraťte mi ho,” řeknu a snažím se zachovat v hlase klid a přitom natáhnu ruku. “Copak bys nechtěl jezdit v krásném sportovním autě? Nebyli by snad tví prarodiče vděční za zasloužený důchod místo toho, aby se museli tahat do Buenos Aires a prodávat zvířata na trhu? Cena masa dnes není zrovna vysoká…” Zmocňuje se mě nepříjemný pocit. Jak může Cortès vědět tolik o mojí rodině? A proč se tak zoufale snaží získat tento “bezcenný kousek šrotu”? Cortès pomalu položí přívěsek na moji dlaň a jeho úsměv vystřídá výraz smutku. “Jaká ztráta pro historii… Nicméně naše nadace by si ráda ponechala… něco jako fotokopii originálu. Slyšel jsi o 3D tisku? No, je pravda, že od finanční krize v Argentině se dotace pro univerzity poněkud omezily. Ale mé zdroje mi říkají, že vaše škola si na takové zařízení dělá zálusk. Snad by nadace mohla udělat menší gesto dobré vůle? A co kdyby ses mohl na vlastní oči podívat, jak tento stroj vytváří přesnou kopii čehokoliv, co do něj vložíš? Třeba v místnosti hned vedle této kanceláře…” No teda… Myšlenky mi v hlavě poskakují jak gumové míčky. Moje zvědavost je na hraně a i když moc nevěřím tomuto až příliš dobře informovanému člověku, asi mě přece jen přesvědčil… Ale nakonec je to přece pro dobrou věc! 3D tiskárna na univerzitě? To by bylo skvělé! A dodržel bych slib mému dědečkovi, že přívěsek nikdy nespustím z očí, protože při kopírování budu u toho. Zatraceně, tak dobře!
- 7 Nikdy by mě nenapadlo, že za kanceláří vybavenou v luxusním starožitném stylu se skrývá další místnost, která je naopak ultramoderní, sterilní, bez oken a přede jako technologické monstrum. Přístroj je napojen na mnoho počítačů a zařízení a způsob, jakým to všechno funguje, mě zcela fascinuje. Cortès mi ukazuje fáze trojrozměrného tisku. “Starožitné předměty v kanceláři jsou dokonalé kopie vyrobené ze sochařské sádry pomocí metody aditivní výroby vyvinuté na Massachusettském technologickém institutu, který naše nadace samozřejmě sponzoruje. V tomto případě ale použiju metodu FDM, Fused Deposition Modelling. Kovový předmět se ‚vytiskne’, ale místo inkoustu slouží vosk, keramika, plast nebo jiné materiály.” Přívěsek bez kožené šňůrky položil na skleněnou desku uprostřed jakési průsvitné koule. “Nejdřív pomocí počítačového softwaru vymodeluju objekt, který chci vytisknout. Potom upravím nastavení tisku, jako je rychlost, tloušťka vrstvy a přesnost. Pak nastavím rozložení tiskových trysek pomocí G-kódu. Chceš spustit tisk?” Stisknu tlačítko “Enter” a hned vidím, jak se za tepluvzdorným sklem začne pohybovat tryska. Dojede na konec ramene a začne pokládat drobná vlákna tekutého kovu. Začne u krajů a pak vyplňuje střed, vrstvu po vrstvě, dokud celý předmět není hotový. Skládáním vrstev na sebe vzniká objem. Je to fascinující. Nevím, jak dlouho jsem sledoval tanec tiskové trysky, ale kručení v břiše mi připomíná, že bych měl něco sníst. Jako by mi četl myšlenky, nebo má možná jen výborný sluch, Cortès mi podává balík bankovek. “Kam se podělo mé vychování? Zajdi se najíst. Doufám, že máš rád italskou kuchyni. Já zůstanu tady. Musím ten proces sledovat každou vteřinu. Ještě zbývá hodina a čtyři minuty.” Nechci tady nechat svůj přívěsek. Co když Cortès zmizí a vezme ho s sebou? Vycítil mé váhání. Mává mi penězi před očima a upřeně se na mě dívá. “Podívej, mladý muži. Byl jsem pověřen vytvořit tuto kopii a budu za to náležitě odměněn. Dokončím to. Zaručuju ti, že neopustím tuto místnost.” Jeho slib mě přesvědčil. Říkám si, že mi nakonec nemůže uškodit trochu se protáhnout. Vezmu peníze a strčím si je do kapsy. Pak se protáhnu, prokřupu si záda a jdu směrem tam, odkud jsem přišel. To není možné, už je skoro noc! Lahodná vůně jídla dráždí můj nos. Moje břicho odpoví hlasitým kručením. Ne, počkat, to vibruje můj telefon. To je určitě Tiago, chce se sejít na jídlo. Než hovor přijmu, všimnu si několika dalších nepřijatých hovorů. Proč telefon nezvonil ani nevibroval, když jsem byl v Cortèsově kanceláři? “Tiago, běž beze mě, já teď něco mám…” “Pablo?” ozve se mužský hlas, který zní mladě, ale odhodlaně a má zvláštní cizí přízvuk.
“Prosím,” pokračuje angličtinou, které není moc dobře rozumět, “pozorně mě poslouchej. Volám ti jménem profesora Temudjina. Jsem jeden z jeho studentů, Battushig. Ten, co se mu stala ta nehoda v Mongolských horách a o kterém profesor mluvil při prezentaci Drobota. Spadl jsem do ledové trhliny a objevil koně zamrzlého v ledu. Po tom, co mě zachránili, našli vědci z mongolské Akademie věd i jezdce a další předměty, které nám umožnily stanovit dobu jejich úmrtí na konec čtvrtého století před naším letopočtem. Pak ale všechno převzala společnost Hannibal Corp. Všechny ‚objevy’ odvezli v chladících letadlech do kryogenického centra v Massachusetts ve Spojených státech. Bývalý student naší univerzity, který tam pracuje, mi řekl, že ten jezdec u sebe měl směnku a vojenskou propustku podepsanou Ptolemaiem, generálem Alexandra Velikého, v roce 326 př. n. l. Ten jezdec měl u sebe také kovový předmět s vyrytými symboly, který se velmi podobá tomu, co máš na krku.” “Nerozumím tomu!” “Poslouchej. Pomocí fotek, které mi poslal profesor Temudjin, se mi podařilo identifikovat tvůj přívěsek jako část pěticípé hvězdy. Je totožný s částí, kterou měl na sobě zamrzlý jezdec v Mongolsku a s částí ukradenou v Egyptě. Tyto tři fragmenty dokonale zapadají do šablony. Tuto hvězdu nosil Alexandr Veliký, jeden z největších dobyvatelů v historii světa. Doufám, že jsi přívěsek nikomu nedal nebo ho neprodal?” “Ne, odmítl jsem. Ale pan Cortès zrovna vytváří jeho 3D kopii. Je to pro výzkum nadace pro lidskou historii společnosti Hannibal a—” Přeruší mě silný dunivý zvuk. Battushig okamžitě pokračuje. “Promiň. Nadace je jen záminka. Na ten přívěsek si dělá zálusk sám John Fitzgerald Hannibal. Nesmí ho dostat za žádnou cenu! Setkal jsem se s ním. Je opravdu nebezpečný, věř mi.” “Ale… já…?” “Tato pěticípá hvězda je pečetí moci, díky které byl Alexandr neporazitelný. Ale také ho přivedla k šílenství. Proto Ptolemaios hvězdu rozlomil a její kousky dal několika elitním jezdcům, kterým přikázal odvést je co nejdál od Alexandra. Hannibal už má nejméně dva díly. Pokud využije sílu své zpravodajské sítě, ohromné finanční prostředky a navíc nejvyspělejší technologii, tak je dokáže všechny najít, spojit dohromady a hvězdu znovu ukovat. Pak bude tak silný a neporazitelný jako jeden z největších dobyvatelů — a diktátorů — na světě!” Společně se všemi z naší ‚Sítě’ se snažíme mu v tom zabránit, ale je vždy o krok před námi! Ten Cortès je prostředník. Jeho úkol je vzít ti ten přívěsek. Nesmíš mu to dovolit!” Z těchto zjištění se mi začíná motat hlava. Zamumlám: “Ale… můj přívěsek… ta 3D kopie… pan Cortès…?” “Nesmí se Hannibalovi dostat do rukou! Musíš ten přívěsek co nejdřív získat zpátky a zmizet odtamtud. Schovej ho, schovej i sebe, ale nejdřív se zbav telefonu, aby tě nemohl sledovat. Nepoužívej ani počítač. Má špehy všude a…‚ Síť’ je… Krrrr… Chrrr… Blok…
Chrrr… ovaná… H… Štěstí… Pak hovor vypadne. Srdce mi buší jako zvon a začínám se opravdu bát… Jak se mi podaří získat přívěsek zpět a uniknout odtud, aniž by mě chytili?
- 8 “Každou chvíli to bude!” oznamuje Cortès a zavírá za mnou dveře. “Pospěšme si.” Sotva mu stačím, jsem totiž přecpaný ze všeho toho jídla z místních pulperias, což jsou kavárny a obchody v jednom, kde prodávají všechno, co si jen dokážete představit, hlavně jídlo. Snažil jsem se zajíst úzkost, kterou ve mě vyvolala Battushigova slova. Pořád mám v ruce mastný papírový pytlík. Když si ho Cortès všimne, znechuceně ohrne nos a ukáže směrem do jeho kanceláře. “Tohle všechno nech tady.” Poslechnu ho a spěchám k 3D tiskárně, abych mohl sledovat dokončování 3D kopie mého přívěsku. Je to ohromující. Tisková tryska nanese poslední kousíček materiálu na horní vrstvu a ukončí svůj hypnotický tanec. Pak se pomalu vrátí po mechanickém rameni, které se nakonec složí. Horký předmět se potom ochlazuje pomocí chladicí desky, aby bylo bezpečné s ním manipulovat. Po splnění svého úkolu se deska zasune zpátky a otevře se ochranná stěna. Tisk je hotový. Ten ultrasofistikovaný stroj dokázal vytvořit přesnou kopii mého přívěsku. Vyryté symboly jsou neuvěřitelně precizní, bronzový materiál dokonce vypadá stejně opotřebovaně! Při pozorování závěrečné fáze tisku jsem skoro zapomněl na Cortèse. Pinzetou drží koženou šňůrku od přívěsku a podává mi ji. Druhou rukou vkládá kopii do takového kosmetického kufříku. Otevře ho a ukazuje mi balíčky bankovek naskládané uvnitř. “Je to perfektní kopie. Nikdo nepozná rozdíl. Pořád můžeš odejít s kopií… a s penězi. Univerzita v každém případě během několika dní obdrží 3D kopírku.” Hlava se mi točí. Jeho nabídka je ďábelsky lákává. Neumím si představit, co bych dělal s takovou hromadou peněz, musí to být celé jmění… Ale v uších mi zní Battushigovo varování, je to jako hlas svědomí, ale z druhého konce světa. Zhluboka se nadechnu a podívám se Cortèsovi do očí. “Nejdřív chci porovnat kvalitu kopie s originálem.” Cortès si otráveně povzdychne a pak jde pro kouli s mým přívěskem. Otevře ji a pomocí pinzety a lupy ho položí vedle kopie. Rozhodl jsem se přehánět: “Jestli dědeček zjistí, že jsem prodal rodinné dědictví, budu mít pořádný malér. V pořádku, můžete tu lupu dát pryč, vypadá dost podobně. Ale musím si jen něco zkontrolovat,” pokračuju a beru oba předměty do ruky. Potěžkávám je v dlaních, pochoduju po místnosti jako macho a snažím se vypadat jako Rambo. Pak se otočím zpět ke Cortèsovi. “Dobře, to by šlo. Budu hrát vaši hru.” Jdu zpátky ke stolu a zády ke Cortèsovi pokládám kopii na stůl a zároveň strkám originál
do kapsy u kalhot. Beru kufřík s penězi a už se chystám odejít z místnosti, když tu náhle stojím tváří v tvář automatické pistoli s tlumičem. “To nebylo moc chytré. Nikdo nemůže přelstít pana Hannibala. Jdi pomalu zpátky a vrať ten originál… Nerad bych vymaloval stěny tvým stupidním mozkem. To by byl nepořádek.” Cítím, jak se mi u kořínků vlasů tvoří kapičky potu. Oči mi kmitají kolem dokola, jako bych byl myš v pasti. Zoufale se snažím najít cestu ven. V tu chvíli si všimnu odlesku kamer pečlivě ukrytých ve stěnách. Neměl jsem žádnou šanci provést svůj trik nepozorovaně. Pak můj stupidní mozek udělá něco šíleného: Vrhnu se doleva a praštím Cortèse do obličeje kufříkem. Zbraň vystřelí a vydá sotva slyšitelný zvuk. Síla nárazu mě donutí pustit kufřík, který odletí na druhou stranu místnosti. Cortès se zapotácí a snaží se na mě zamířit. Nesmím mu dát šanci. Pod návalem adrenalinu se na něj vrhnu a vytrhnu mu pistoli z ruky. Instinktivně uskočím zpátky a zamířím na něj. “Děláš strašnou chybu,” říká Cortès ponuře. Jdu pozpátku ke dveřím, projdu na druhou stranu a zabouchnu. Nemají zámek! Popadnu jednu z kancelářských židlí a podepřu s ní kliku. Uvědomím si, že se mi ruce třepou jako blázen, vidím úplně rozmazaně a ve spáncích mi pulzuje krev. Úplně jsem se zbláznil, přišel jsem o rozum! Bez dalšího rozmýšlení utíkám o život poháněn pudem sebezáchovy… Na ulici narazím do skupinky přihlížejících, kteří mě zasypou nadávkami. Ječivý ženský hlas mi trhá uši: “Má zbraň! Zavolejte policii!” Běžím. Divím se, že v takové situaci dokážu být tak klidný. Pistoli a telefon hodím do prvního koše, na který narazím. Musím utíkat, schovat se, zmizet z povrchu zemského. Teď je ze mě uprchlík…
- 9 Když babička Helga poprvé viděla statek, vykřikla: “Ach, mein Ramundo, koně ve vašich pampách jsou jako barevné květiny v zahradě…” Nevím, proč se mi najednou v hlavě vynořila tahle rodinná legenda. Přes noc jsem urazil kus cesty. Autobusem, stopem, náklaďákem a pak pěšky. Chci se dostat zpátky na statek. A nasbírat tam ty nejkrásnější květiny. Každý rozumný člověk by řekl, že je to čiré šílenství. Je to první místo, kde by mě hledali. V domě se ještě svítí. Dokážu si představit, jakou starost by měli prarodiče, kdyby přijela policie a řekla jim, že jsem zmizel. Co hůř, kdyby přišli Hannibalovi muži a vyhrožovali jim. Ale pokud mám utíkat, neumím si představit, že bych utíkal sám. Tiše se plížím do sedlárny lehce nasvícené měsíčním světlem. Beru celý postroj, poněkud mě překvapila neobvyklá váha sedla. Pak vyklouznu ven a jdu k výběhu koní. Nemusím Tormentu přivolávat pískáním. Vycítila mou přítomnost a dychtivě řehtá, plná radosti a očekávání. “Ticho, Tormento,” říkám jí a něžně ji hladím. Poskakuje radostí. “Tohle není hra. Máme před sebou opravdu dlouhou cestu…” Při sedlání zjišťuju, že bočnice sedla jsou plné neočekávaného nákladu. Měsíc zahalily mrakya tak pracuju jen po hmatu. Na dotek poznávám měch na vodu z jemné kůže a zásoby jídla. Dědeček asi vytušil, že se vrátím… Nastrkám všechno do batohu a pak zavřu ohradu. Jednu nohu zasunu do třmenu a zvednu se do sedla zakrytého tlustou ovčí kůží. Jsem opravdu rád, že jsem si nechal dědovo staré gaučovské sedlo. Je to opravdové křeslo. Jen si představte, jaké to muselo být pro gauče, když trávili nejméně 6 až 8 hodin denně na koni a při přesouvání stád museli spát pod hvězdami, obzvlášť při výpravách za letní pastvou. Stačilo sundat sedlo z koně, položit ho na zem a rozmotat ovčí kůži s vlnou a rázem máte neuvěřitelně pohodlnou postel. Naposledy se podívám na náš statek a i když se snažím vzdorovat, v očích mě začnou pálit slzy z pomyšlení, že už nikdy neuvidím své prarodiče. Vzchopím se, představuju si, že jsem tvrdý gaučo a poněkud zahanben svou sentimentálností pobídnu Tormentu do cvalu. Míříme spolu na jih do divočiny, kde mě žádný z Hannibalových nohsledů nemůže najít. Hvězdám nabídnu něco jako modlitbu a požádám je, aby dávaly pozor na babičku a dědu. A taky na Battushiga, profesora Temudjina a všechny, kteří chtějí zhatit Hannibalovy ďábelské plány… Přichází úsvit a slunce vyhání indigový inkoust z oblohy. Vysokou trávu nejdřív zaplaví třpytivě bílá, pak mlhavě oranžová a nakonec její stébla obléknou plně zelený odstín. Jak dlouho už s Tormentou procházíme nekonečným mořem trávy? V dálce slyším motor traktoru. Brzy se k němu přidávají další. Tady východ slunce neoznamuje kohout, ale tyhle obrovské stroje, které obdělávají rozlehlá pole. Prérie, kde se pasou tisíce kusů dobytka, postupně ustupují intenzivnímu zemědělství. Pěstuje se tu hlavně geneticky modifikovaná sója, “zelené zlato”, hlavní vývozní artikl naší země. Geneticky upravená pšenice, kukuřice a slunečnice je odolná všem známým insekticidům, což umožňuje dosáhnout vyšších výnosů. Ale jejich semena jsou sterilní a nelze je další rok zasadit. Farmáři je musí znovu nakupovat od bezohledných nadnárodních společností. Ultra
výkonnost, to ano, ale co když nám všechno to intenzivní, krátkodobé zemědělství země vrátí i s úroky? To mi připomíná Tiaga, který kromě pacifismu také bojuje za životní prostředí a antiglobalizaci — pokud ovšem zrovna s někým neflirtuje! Usmívám se i přes zoufalství a osamělost, které se na mě lepí. I přes skutečnost, že moje cesta do neznáma je jednosměrná jízdenka pryč od všeho, co je mi drahé. Jako na protest Tormenta zavrtí hlavou ze strany na stranu a lehce vykopne, jakoby se mě ptala “A co já? Já ti nejsem drahá?” Pobízím ji, aby se znovu dala do pohybu a hladím ji po krku. “Už jsme skoro u řeky, kde se můžeš napít a trochu si odpočinout. Já bych si rád dal zastávku v boxech a nějakou svačinku. Co myslíš?” Tentokrát Tormenta přikyvuje a tak ji nechám volně běžet. Věřím jí. Já se zatím protáhnu a promasíruju si bolavý krk. Snažím se setřást strach ze své nejisté budoucnosti.
- 10 Tormenta nás dovedla k bublajícímu potůčku, u kterého roste rohovník a ombùs, obrovský listnatý strom, který přežívá ve stepních oblastech a poskytuje v horkém počasí vítaný stín. Odsedlám svou klisnu a vyndám jí uzdečku. Odfrkuje a cuká sebou jako štěně, pak začne pít z potoka. Vezmu ovčí kůži ze sedla a rozvinu ji na zemi mezi dvěma porosty mesqitu — neuvěřitelné sladké rostliny, kterou spásá dobytek. Tormenta bude mít radost. Pak vyskládám všechno z batohu a z kapes, abych si mohl udělat inventář všech svých věcí a mohl tak lépe posoudit svou šanci na přežití v nadcházejících dnech. Když rozbalím jeden z balíčků, které mi nechal dědeček, zavane mi pod nosem lahodná vůně chimichurri. Vděčně se zakousnu do obrovského grilovaného bife, hovězího masa marinovaného v ostré omáčce z česneku, petržele, rajčat, olivového oleje a tymiánu. Zhltnu to jako kromaňonec. Pak s chutí olížu obal a svoje prsty, daleko od nesouhlasného pohledu, který by po mě nepochybně vrhla babička Helga… S pocitem příjemné sytosti se vracím zpět k potoku, abych si umyl ruce a tvář a naplnil měch na vodu. Rychle si projíždím všechny své věci. Laso. Velký krajíc chleba. Balíček yerba maté a zápalky. Rozdělávat oheň na vaření vody jen proto, abych si dal trochu maté, nepřipadá v úvahu. Jsem pořád příliš blízko domova a teď není dobrá chvíle na to, abych na sebe upozorňoval. Tohle je facón, velký nůž, který gaučové nosili za širokým opaskem. Zasouvám ho zpět do pochvy a doufám, že ho nebudu muset použít. Mám s sebou i svůj Draeroplán a notebook. Zajímavý kontrast mezi tradicí gaučů a světem nové technologie, který se teď zdá být tak daleko. Mám hrozné nutkání zapnout počítač, popovídat si s Tiagem nebo se proletět s Draeroplánem a zapomenout na všechny starosti. Rozzlobeně se dívám na kus kovu, jak se leskne na ovčí kůži. Příčina neštěstí, která mi brání vrátit se k normálnímu životu. Chci ho zničit, hodit ho do dlouhé trávy, nechat ho navždy zmizet. Dlouze si povzdechnu. Vím, že je to nedospělé, ale musím přiznat, že ten předmět vnímám jako obrovské břemeno. Na zádech cítím teplý dech. Nepolevující vítr šustí v trávě a ve větvích kolem mě, takže jsem Tormentu neslyšel přicházet. Pokusím se k ní přitulit, ale ona mě hlavou zatlačí zpátky a shodí mě na ovčí kůži. Musím se nahlas zasmát. “Máš pravdu. Musím se trochu vyspat. Pak budu mít v hlavě víc jasno.” Tormenta se spokojeně otočí zády ke mně a okusuje dlouhou trávu. Cítím, jak se moje svaly postupně uvolňují a pomalu se propadám do říše spánku. V noci mě trápí podivné sny: louka začala hořet a proměnila se v peklo, které ještě rozdmýchává silný vítr. Sklání se nade mnou zlá, rozšklebená tvář s maskou pokrytou tmavým peřím. Symbol smrti. Krev mi zamrzá v žilách a najednou se s leknutím probudím a křičím a kopu kolem sebe. Moje prsty narazí na něco podivně měkkého a z následného křiku mi málem prasknou ušní bubínky. Jsem zmatený a buší mi srdce. Pak si uvědomím, že jsem právě zaútočil na ptáka nandu, černého bratrance pštrosa, který je vysoký jako člověk a kterému indiáni říkají guaraní — “velký pavouk”. Vyděšený pták mává křídly, poskakuje kolem, klape zobákem a pak obrovskými kroky uteče pryč. Pouštím pár černých pírek, která jsem mi omylem zůstala mezi prsty. Víří ve větru a pak
odlétají do dálky. Protřu si tvář, abych se pořádně probral. Slunce je v zenitu a je čas vyrazit. Sbalím si svůj skromný majetek, který ten zvědavý nandu rozházel všude kolem. Zatracený pták, z chleba mi zbyly jen drobky. Měch na vodu je roztrhaný na kousky a je tím pádem k ničemu. Notebook a letadlo jeho drápům a zobáku naštěstí unikly. Ale při skládání ovčí kůže s hrůzou zjistím, že přívěsek zmizel! Jsem to ale blbec! Kožená šňůrka, která mi sloužila jako náhrdelník, je pořád v kanceláři toho zkorumpovaného starožitníka v Buenos Aires. Měl jsem vymyslet jiný způsob, jak si ho přivázat na krk, a nenechávat ho ležet v kapse nebo na ovčí kůži uprostřed pamp, kde si ho může každý vzít! Zběsile prohledávám zemi kolem mě na všech čtyřech. Dívám se všude, kde to podupal nandu. Kůži na rukách mám poškrábanou od listnatých stébel trsů pampské trávy, která má překrásné růžovobílé chocholky, ale listy ostré jako břitva. Pořád nic. Zuřivě popadám facón a sekám všechen porost kolem sebe ve snaze najít ten proklatý přívěsek, ale marně. Kam jen mohl zmizet?
- 11 Ten zatracený přívěsek bude můj konec. Mým úkolem je udržet ho v bezpečí a zůstat v ústraní, zatímco Battushigova “Síť” bude hledat způsob, jak ho vyzvednout a mě s ním, teda doufám. Nejenže se mi kvůli tomuto proklatému kusu kovu rozpadl celý svět, teď navíc zmizel v nekonečných pampách. Kdyby tady byl profesor Temudjin s jeho Drobotem, mohl by prohledat okolí pomocí vestavěného detektoru kovů! Mohl bych použít svoje letadlo, ale v silném větru by dlouho nevydrželo. A pokud zapnu notebook na ovládání letadla, Hannibalovi špehové mě hned najdou. Mám jen jednu možnost: podpálit prérii a pak pročesávat popel a zkusit ho najít. Pokud přívěsek přežil požár na farmě mého předka Estebana ve Španělsku, tak určitě přežije i další o století později! Vezmu krabičku sirek a už se chystám škrtnout, když vtom mě zarazí hodnoty převzaté od mých prarodičů. Jakoby mě neviditelná ruka popadla za rameno. Všude kolem se prohání vítr, takže bych jen těžko mohl plameny zkrotit a kdyby se oheň rozšířil na zemědělskou půdu, zpustošil by ji taky. A navíc bych riskoval, že mě tvrdě pracující farmáři, kteří tuto půdu obdělávají, rozsekají na kousky. Vztekle zařvu a mrsknu sirkami o batoh. Ten batoh mám už od základní školy. Je vyrobený z kůže krav chovaných na dědečkově statku a je v podstatě nezničitelný. Najednou se mi vrátí vzpomínka ze školy… Já a Antonio Suarez, jeden z kluků ze třídy, jsme hráli kuličky. Antonio prohrál a zoufale se snažil vyhnout zaplacení a tak se rozhodl spolknout všechny své kuličky a málem se udusil. Ředitel zakročil a pomohl mu dostat ze sebe většinu skleněných kuliček, ale nikdy jsem nezjistil, jak se mu podařilo dostat ven ty v jeho břiše… Tahle neočekávaná myšlenka mi ukázala správný směr a najednou mi začíná docházet, co se muselo stát. Nandu pravděpodobně zhltnul můj přívěsek stejně nenasytně, jako Antonio spolykal své kuličky. Stejně tak spořádal i můj chleba. A pokud nechci strávit zbytek života prohledáváním jeho výkalů v rozlehlých pampách, musím ho za každou cenu chytit! Když vezmu v úvahu, že nandu běhá rychlostí zhruba 65 km/h a může dosáhnout rychlosti až 80 km/h, je jasné, že ho nikdy nemůžu dohnat pěšky. Zapískám na Tormentu, která se někde pase, a pak zahlédnu její hlavu vyčnívající nad vysokou trávu. Nastraží uši, zařehtá a cválá ke mně. Hodím si batoh přes rameno, vezmu uzdečku a sedlo a jsem připraven bez milosti dopadnout toho nandu. Doufám, že jich tady není příliš mnoho, opravdu nejsem expert na nelétavé ptáky a neměl jsem čas si zapamatovat jakékoli výrazné rysy, podle kterých bych mohl ptáka odlišit od ostatních v jeho hejně. Snažím se zahnat ten negativistický přístup a vyšplhám se do sedla. Díky výšce bych měl mít větší šanci toho zlodějského ptáka — nebo ptáky — zahlédnout. Při svém útěku za sebou nechal stopu v porostu. Zadupal trávu a zlomil několik větví, protože měl roztažená křídla pro lepší rovnováhu při běhu. Vidím, že kličkoval a rychle a náhodně měnil směr. Musíme s Tormentou zpomalit, jinak se v tom ptačím bludišti ztratíme. Postavím se na třmeny, stíním si rukou oči a pohledem projíždím horizont. Tam! Něco tmavého se pohybuje vedle porostu stromů ombús. Lehce Tormentu stisknu nohama a ona hned zrychlí do trysku a běží přímo k tomu nejasnému stínu. Kdybych tak
teď měl guardamontes, kožená křídla chránící před škrábáním a bodáním od všeho, co tu roste. Moje klisna se nebojácně žene kupředu. Brzy doženeme nandu, který pobíhá dokola pod větvemi stromů jako zvíře v kleci. Proč se tak svíjí? Upřímně doufám, že se snaží vyplivnout můj přívěsek, protože tak bych ho aspoň nemusel, abych tak řekl, “sejmout”. Ale když zjistím, z čeho je tak rozrušený, stydím se za svou sobeckost… Tormenta se zastavuje. Zkrvavené tělo jiného nandu, pravděpodobně jeho družky, leží na zemi roztrhané na kusy vedle hnízda. Nezbylo nic než světle žluté skořápky. Nandu poskakující v žalostném transu si nás ani nevšimne. Opatrně rozvazuju laso visící ze strany hrušky sedla, beru do ruky smotané lano a druhou rukou začnu roztáčet smyčku ve vzduchu. Polknu a pak — hop — hodím laso. Buď mám štěstí, nebo se projevily hodiny tréninku s mým dědou. Zasáhl jsem cíl a silně tahám za lano, abych utáhl smyčku. Ale přesně v té chvíli se najednou Tormenta postaví na zadní, řehtá a vyhazuje. Nakonec padám k zemi a ona utíká pryč. Celý zmatený sleduju nandu, jak pobíhá kolem dokola na mém laně a mává křídly ze všech sil. U toho vříská, jako by byl posedlý. Utáhnu laso ještě víc a kus lana si omotám kolem zápěstí. Snažím se postavit zpátky na nohy, když na mě najednou něco spadne z větví stromu a pod tou vahou padám obličejem přímo na zem. Do zad se mi vrývá bolest, jakoby do mě někdo bodal dýkou a v nose cítím silný pižmový zápach… Maldito, to je puma!
- 12 Je čas zpanikařit. Jsem rozpláclý na zemi obličejem dolů uprostřed pamp. Na zádech mám pumu připravenou rozdrtit mi krk smrtícím stiskem čelistí, aby si pak mohla vychutnat nejlepší kousky mého masa. Moje klisna zmizela a bláznivý nandu tahá za lano, které je pevně omotané kolem mého zápěstí, takže mi ho skoro vykloubil. Ze všech sil se snažím setřást predátora a sundat jeho tlapy z mých zad, ale jediný výsledek mého úsilí je, že zaboří drápy ještě hlouběji. Co ksakru dělá puma tak daleko na sever v pampách? Obvykle se živí ovcemi z patagonských statků, ale možná pumy zrovna taky prožívají nějakou krizi a musely opustit své území a zkusit štěstí dál na severu? Než najdu odpověď na tuto hypotetickou otázku, musím nejdřív vymyslet, jak se zbavit té bestie dřív, než ze mě bude mleté bife stejně jako z toho mrtvého nandu! Cítím horký dech pumy, jak se přibližuje k mému zátylku. Pokud něco rychle neudělám, je se mnou konec. Prohnu se v zádech a opřu se do kolen a předloktí, abych útočníka destabilizoval. Zuřivě zařve a zaboří drápy do mých trapézů. Hodně špatný nápad. Bolest je nesnesitelná. Můj zoufalý křik tlumí trsy trávy, do které mám zabořený obličej. Stačí jí trochu zatlačit dolů a zlomí mi vaz. Najednou se ozve opravdu vzdorovité ržaní a cítím, jak se drápy bestie trochu zatahují a jak přenáší váhu na moje záda. Rozptýlil ji blížící se kůň. Představuju si hlavu šelmy, jak se otáčí za bojovným hlukem, který vydává moje Tormenta. Přišla mě zachránit i přes svůj instinktivní strach z kočkovitých šelem. Puma strašlivě zařve, na chvíli mě nechá ležet a vrhne se na nového útočníka. Osvobozen od drápů a tíhy predátora se otáčím na stranu a snažím se co nejvíc narovnat a dostat se na kolena, ale lapám po dechu. Bestie se zatím vrhla na Tormentin krk a zarývá drápy hluboko do masa na její hrudi a krku. Má klisna kulí oči a kvůli váze útočící šelmy ztrácí rovnováhu. Otáčí se a snaží se vrhnout na kmeny stromů, aby se bestie zbavila. Ale puma se nepouští a i přes Tormentino závratné poskakování se chystá zabořit své tesáky do jejího krku. Ten strašný výjev mě vyburcuje k akci. Vstanu a rozbíhám se kupředu, násilím otvírám batoh a vytahuju facón, velký gaučovský nůž. Zařvu válečný pokřik a běžím přímo na šelmu. Znovu a znovu do ní zběsile bodám, až se konečně pustí. Puma padá bezvládně na zem. Klekám si a dál do ní bodám, dokud mě naříkající Tormenta nezatahá za límec košile. Jako bych se probouzel ze zlého snu, konečně pouštím nůž na zem. Zabořím obličej do její hřívy a objímám její krk. Pak propukám v pláč. Najednou se mi hrozně zamotá hlava, vidím rozmazaně a cítím, jak upadám do bezvědomí. Nezáleží na tom, co bude dál, hlavně že moje Tormenta je v bezpečí… * * * “Olà, Senor. Que tal?” Cože? Kdo se mě ptá, jestli jsem v pořádku? Zamrkám a zkouším se posadit, ale strašná bolest mě položí zpátky na záda. “Tor… menta, mi caballo? Moje klisna?” Na tváři dívenky, která stojí nade mnou, se rozzáří široký úsměv.
“Je v pořádku. Tvá klisna je úžasná. Přišla na statek pro pomoc. Můj táta tě našel v bezvědomí vedle pumy. Donesl tě sem. Jsem tak ráda, že jsi vzhůru. Já jsem Isabel. Jak se jmenuješ?” “Me llamo Pablo. Ale ten… ten nandu. Utekl?” Na mou otázku mi odpoví veselým smíchem. Pak mi podává tác se zakrvácenými kapesníky, čistými obvazy a mísou plnou bílé hmoty. “Tuk z nandu. Je léčivý, hahaha!” Její smích je nakažlivý, ale pak se mě zmocňuje hrůza, protože jako další mi podává talíř plný grilovaného masa. “Maso nandu. Skvělé na asado !” Přikyvuju, ale nemám chuť na pštrosí grilovačku. “Našli jste uvnitř kousek kovu?” “Uvnitř čeho?” říká a lehce se zamračí. “Uvnitř toho nandu!” Skoro křičím. Její tvář potemní a udělá krok zpátky. Váhavě vsouvá ruku do kapsy a vytahuje můj přívěsek. Povzdechne si a pak mi ho se smutným úsměvem podává. “Můžu si ho nechat?” Vezmu si přívěsek a pozorně si ho prohlížím, jestli je opravdu můj. Určitě je to ten stejný proklatý přívěsek. Teď si povzdychnu zase já. Strčím si přívěsek do kapsy a řeknu: “Nemůžu ti ho dát, promiň. Ale chtěl bych ti dát něco jiného. Prohlédni si mé věci, jestli by se ti něco líbilo.” Obsah mého batohu už asi dobře zná, protože vystřelí z místnosti a vrátí se s velkým úsměvem na tváři. “Tohle. Můžu si to nechat?” Usměju se a přikývnu. Pak ji sleduju, jak pobíhá po místnosti s mým Draeroplánem nad hlavou a vydává zvuky motoru. Nakonec vyběhne z místnosti. Doufám, že si jednou vyrobím nové, silnější a možná trochu podobné Drobotovi profesora Temudjina. Ale do té doby budu žít s vědomím, že můj Draeroplán slouží malé holčičce v pampách jako hračka a cesta k jejím snům…
- 13 Mezi USA a Mongolskem probíhá bizarní videokonference: Massachusetts, USA. Battushig: “Profesore Temudjine, Salonqo, na základě snímků třetího fragmentu, Pablova přívěsku, se mi nejspíš podařilo rozluštit některé z geometrických symbolů vyrytých v kovu. Dokázal jsem izolovat zejména toto slovo: ΑΘΑΝΑΣΙΑ. Salonqo, ty jsi odborník na starou řečtinu. Víš, co to znamená?” Univerzita v Ulánbátaru, Mongolsko. Salonqa nahlas přečte slovo a její tvář potemní. “A-THA-NA-SIA. Je to horší, než jsme mysleli. Znamená to: NESMRTELNOST…” “Takže,” říká profesor Temudjin, “pokud Hannibal získá všechny části Alexandrovy hvězdy a pečeť znovu uková, bude nesmrtelný.” “Pouze pokud pojede na Bukefalovi!” odsekne Salonqa. “A pokud vím…” Salonqu najednou přeruší naléhává žádost o spojení: Káhira, Egypt. “Ahoj všichni. Mám dobré a špatné zprávy.” Na obrazovce se objeví tvář Leyly. Vypadá nadšeně a upovídaně. “Jaké zprávy?” “Nejdřív dobrá zpráva: Pablo je naživu.” Leyla posílá výňatek z článku v sekci “Další zprávy” ve španělských novinách. Na černobílé fotce je mrtvá puma obklopená davem hrdě a spokojeně se tvářících argentinských farmářů. Pak je tam fotka mladého muže ležícího na břichu. Celý hrudník má zabalený v obvazech se skvrnami od krve. “V článku se v podstatě mluví o mladém muži, který přežil útok pumy díky své statečné klisně. Ta pak běžela pro pomoc na statek této rodiny. Našli ho a ošetřili a všichni farmáři z okolí se přijeli na pumu podívat. Jsou velmi znepokojeni tím, že se pumy z Patagonie dostaly až do pamp. A můj John, který je s rodinou na prázdninách v Seattlu ve Spojených státech, tam pořád prší, tak…” “Díky, Leylo,” přeruší ji Battushig, “chápeme to tak, že místní noviny tuto zprávu zveřejnily. Ale špatná zpráva je, že pokud jsi dokázala najít Pabla, tak Hannibal také ví, kde je.” “Musí odtamtud rychle pryč a najít si nový úkryt!” říká zpanikařená Leyla. “Jak se mu to podaří s takovým zraněním? Hannibal určitě už poslal své muže, aby ho odvezli. Je nějaká
šance, že bychom se k němu dostali dřív než Hannibal a dostali ho odtamtud?” Po jejích úzkostných slovech následuje dlouhé ticho. Profesor Temudjin diskrétně zakašle. “Vypadá to, že začátek nebude lehký… Zjistím, jestli by nám pomohl někdo z mých známých v Argentině. Vyřídím si pár telefonátů a pak se vám ozvu.”
- 14 “Isabel, dejele dormir!” Paradoxně mě ale probudí hlas Clary, Isabeliny starší sestry. Clara a její velké, černé oči, co se lesknou stejně jako její vlasy. Clara a její krásný úsměv. Clara a její dolíček v levé tváři. Clara a její půvabné pohyby. Clara, která mi pro štěstí upletla náramek z hedvábí… Z jejího zpěvného hlasu mi srdce buší jako o závod. Netroufám si otevřít oči, protože se bojím, že se naše pohledy setkají a já zrudnu jako paprika. Ještě si chvíli pospím! Ale Isabel mě “hladí” po tváři, aby mě donutila otevřít očit. “Jsi celý poškrábaný, Pablito! Podívej se z okna, překvapení!” V té pohodlné posteli mi bylo tak dobře. Snil jsem o tom, že všechno bude v pořádku, že se o mě dál bude starat Clara… ehm, chci říct celá úžasná rodina Ortegů, tak dlouho, dokud úplně nezapomenu na všechny ty trable s Hannibalem… Snažím se zvednout a opřít se o loket, pak otočím hlavu k oknu. To, co vidím, je opravdu dobrý důvod vstát. Moje sladká Tormenta olizuje okno jako myčka aut. Usměju se na Isabel a Claru, které mi pomáhají vstát. Pohybuju se asi tak elegantně jako čtyřtunový slon na ledě v Tierra del Fuego a musím potlačovat sténání bolestí při otáčení na posteli. Čekám, až se mi přestane točit hlava. Pak vstanu a ujdu pár kroků k otevřenému oknu. A teď je s myčkou řada na mě, Tormenta podupává a snaží se prolézt oknem. “Klid, krásko,” řeknu a pohladím ji po hlavě. “Už jdu. Půjdu ven, ale lepší to bude dveřmi.” Když vyjdu ven z domu a znovu se setkám s mou klisnou, cítím v srdci bolest. Rány na jejím krku a hrudi jsou zakryté obvazy. Ani jeden z nás teď nevypadá nejlíp. “Co proboha děláte vy dva venku?” protestuje paní Ortegová a utírá si ruce od mouky do zástěry. “Isabel!” pokračuje a zamračí se. “Tys ji pustila ven z boxu?” “Ne, mami!” “Nezlobte se na ni, prosím. Tormenta je nerada zamčená a tak se naučila otvírat dveře.” Najednou začne zvonit telefon a paní Ortegová obrací oči v sloup. “Od tvého incidentu s pumou pořád zvoní telefon! Kdy proboha stihnu dodělat ty empanadas ! Muži chtějí vyrazit na lov s puškami. Jen si představte, že by tu mohly být další pumy. A děti tu běhají v pampách jen tak!” Paní Ortegová odchází zpět do domu, přitom něco tiše nadává a vláčí za sebou Isabel. Při pomyšlení na taštičky, které má hostitelka připravuje, mi začne kručet břicho. Najednou si uvědomím hroznou věc a úplně zapomenu na jídlo. O mém neštěstí už slyšelo docela dost lidí a obávám se, že se příběh mohl dostat i k Hannibalovým mužům. A ve srovnání s pumou je Hannibal ještě horší. Musím se odtud co nejrychleji dostat! V žádném případě si ale nemůžu osedlat Tormentu, je zraněná. Dívám se kolem, jestli neuvidím auto nebo dodávku, kterou bych si mohl půjčit, ale dvůr i stodola jsou prázdné. Nevidím ani traktor. Se zlomeným srdcem se obracím na Claru.
“Musím odejít, ale slibuju, že za tebou… za vámi všemi přijedu. Mohla bys mi prosím půjčit koně?” Tormenta rozhořčeně sleduje, jak si osedlávám starého kaštanového valacha, na kterého mi ve výběhu ukázala Clara. “Alberto, ten je nejhodnější.” Snažím se před Clarou skrývat, jak moc mě bolí každý pohyb. Musím přinést sedlo, zvednout ho, utáhnout podbřišník a vyšplhat se Albertovi na hřbet. Nešikovně Claře poděkuju a pak pobídnu svého oře a odjíždím pryč. Rozzuřená Tormenta mě samozřejmě následuje. Nic by ji tam neudrželo. Naposledy se ohlédnu. Clara stojí ve vysoké trávě a její zářivé vlasy ve větru vypadají jako koruna. Posílá mi pusu. Srdce mi přeskočilo. Poprvé v životě jsem se opravdu zamiloval a hned musím svou lásku opustit! Jen doufám, že Hannibal a jeho muži neublíží Claře nebo její rodině…
- 15 Alberto je opravdu hodný. Tormenta mě nesla přes pampy, přes Rio Colorado a pak směrem do Patagonie, ale pak jsme narazili na pumu. Alberto nás vede přes Rio Negro ještě dál na jih. Jedeme už celé hodiny a Alberto vůbec neprojevuje známky únavy nebo podráždění. Zato Tormenta vypadá utahaně. Už dávno se přestala snažit kousnout svého rivala a já o ni začínám mít starost. Přes obvazy jí totiž začíná prosakovat krev. Rozhodl jsem se zastavit u dalšího napajedla a začít hledat hustší vegetaci. Mžourám očima a na západě vidím v dálce úpatí And, přírodní hranice mezi Argentinou a Chile. Pořád ještě nevidím, kde se klikaté pobřeží setkává s Atlantickým oceánem na východě. Cítím se ztracený uprostřed pouště v divočině na sever od Patagonie, neustále ošleháván větrem, který nikdy neutuchá. Tahle země je tak obrovská. Když budu pokračovat rovně dál na jih, možná se mi podaří překonat Magellanův průliv a během několika dní bych mohl být v Ohňové zemi. Pak z města Ushuaia vyrazím přes ledové souostroví a dojdu až na mys Horn, kde se budu muset propašovat na palubu nějaké lodi a plout bůhvíkam… Prudce zavrtím hlavou. Asi už blázním z toho větru. Nebo za to může nekonečná osamělost této opuštěné krajiny. Ohňová země je pořád na míle daleko, musím se sebrat a soustředit se na přítomnost. Krajina se změnila. Už tu nejsou žádná obdělávaná pole, žádné známky osídlení. Ani opuštěné zříceniny domů, jen skalnaté hřebeny s trnitým porostem. Alberto nás vede přes křovinaté louky směrem k malé kotlině s meandrujícím potokem. Ve spěchu jsem si ani nestihl sbalit věci nebo půjčit čistou košili od pana Ortegy. Slunce pálí na každém kousku odhalené kůže, takže se velmi rád na chvíli posadím do svahu, abych se zchladil a napil se vody. Pak se nacpu fialovomodrými bobulemi Calafate. Legenda říká, že ten, kdo sní tyhle bobule, se bezpečně vrátí do Patagonie. Našel jsem i nějaký Pan del indio, indiánský chléb. To je druh houby, které roste na některých stromech a vypadá jako malé žluté kuličky. Jejich chuť není nejlepší, ale cítím se osvěžen! Alberto najednou začne tiše a krátce pořehtávat. Uši má sklopené a podupává na místě. Je napjatý jak tětiva a pak se zničehonic rozběhne pryč. Tormenta si odfrkne. Zvědavost se v ní mísí se strachem, ale na rozdíl od Alberta nezpanikaří. Určitě musí vědět o nebezpečí, kvůli kterému Alberto zmizel. Nechápu, odkud se může blížit nějaká hrozba. Pak si všimnu stínu na zemi a vzápětí poznám bzučivý zvuk. Dobrých deset metrů nad námi zápasí s větrem trojúhelníkový dron. Prohledává terén a posílá snímky zpátky pilotovi. Na obloze vidím další tečky, to musí být další drony. Chystám se propadnout stejné panice jako Alberto a běžet pryč, když vtom dron s žuchnutím přistane pár metrů ode mě. Tormenta je zvyklá na můj Draeroplán a tak se přiblíží a očichává ho. Dron takové velikosti by neunesl žádné výbušniny, takže se rozhodnu následovat Tormentu a podívat se na vetřelce zblízka. Hodně mi připomíná model, na kterém pracují na univerzitě. Dokonce tak moc, že nejsem skoro vůbec překvapen, když se z reproduktoru ozve Tiagův hlas. “Olà, Amigo! Baterka je skoro prázdná, takže dobře poslouchej. Jdi směrem na východ, až narazíš na dlážděnou cestu podél pobřeží u zálivu San Matías. Narazíš na náklaďáky
Duarte, co převáží sóju — je to firma mého táty — a jezdí sem a tam mezi San Antonio Oeste a poloostrovem Valdes a hledají tě. Nemůžou přejet přes skály. Poděkovat můžeš profesoru Temudjinovi, hledá tě celá fakulta nových technologií! Tak sebou pohni… Bzzz… Chrrr..” A reproduktor utichne. Náhlý poryv větru převrátí drona na záda jako želvu. Tormenta vedle mě podupává, jakoby chtěla, abych na ni vylezl. Ale vzhledem ke stavu jejích obvazů bude lepší pokračovat pěšky. Pohladím ji po čele, přitáhnu si k sobě její tvář a dám jí pusu. “Až se uzdravíš, krásko. Zatím budu běhat po vlastních. Můžeš běžet za mnou.” Sbírám v sobě poslední zbytky sil, nadechnu se a vyrazím na východ. Přitom se snažím nezakopnout a nezvrtnout si kotník. Pokud bude náklaďák dost velký, tak by možná Tormenta mohla jet se mnou. Pak se oba konečně dostaneme z toho pekla, do kterého nás vtáhl můj přívěsek!
- 16 Pádím ze svahu posetého kameny a ostružiním a ztěžka oddechuju. Je to jako jet přes vlnitou skálu, obří pravěkou škebli, která se line nahoru a dolů a pak zase nahoru. Teď už se ale svah nesporně svažuje dolů. Na horizontu vidím vlny a pěnu Atlantického oceánu, jak naráží na pobřeží. Pokud si udržím tempo, brzo se dostanu na asfaltovou cestu. Podívám se za sebe. Tormenta se vleče, hlava skloněná a její nohy, obyčejně tak jisté, chvílemi váhají na zákeřném štěrku. Už se nemůžu dočkat, až ji dostanu pryč odtud a postarám se o její rány… Chaotický terén střídá něco jako plošina. Jakoby jeden z hřebenů škeble někdo usekl skalpelem. Přinutím se šplhat po svahu na plošinu a přitom doufám, že odtud bude dobrý výhled na pobřeží. Vytáhnu se nahoru na plošinu. Ale namísto příjemného výhledu před sebou vidím malé letadlo. Ne, není to vrtulové letadlo Saint-Exupéryho, který na začátku 30. let otevřel nové cesty pro argentinskou leteckou poštu v Patagonii. Je to soukromý tryskáč. Pod ním stojí muž v jednoduchém lněném obleku s panamským kloboukem. “Konečně jsem se dočkal, mladý muži.” Poznávám hlas muže, který mi zavolal po přednášce profesora Temudjina v Buenos Aires. Hannibal! Moje srdce se zastavilo. Rychle prohlížím okolí a snažím se zhodnotit svou šanci na útěk. Hluboko pode mnou vidím opuštěnou silnici. Zdá se mi, že od severu vidím přijíždět nákladní auto. Když seskočím z plošiny a poběžím jako guanaco, argentinská lama, možná se mi podaří… “Ani o tom nepřemýšlej,” přeruší mě Hannibal ledovým hlasem. “Můj kopilot je zároveň výborným střelcem a já taky nemám špatnou mušku,” řekne a lehce odsune lem svého saka. “Polož přívěsek na zem a jdi pomalu zpátky.” V okně letadla vidím dlouhou, úzkou hlaveň namířenou přímo na mě. Po celé naší cestě mě představa odevzdání přívěsku téhle stvůře naplňuje šíleným vztekem. “Čekám,” zabručí Hannibal. Je konec. Strkám ruku do kapsy a vytahuju kovový přívěsek. Najednou se na plošině objeví Tormenta. Hannibal překvapeně uskočí a ustupuje. Ani já jsem ve větru neslyšel zvuk kopyt. Rychle se sebere a tasí zbraň. “Okamžitě dej přívěsek na zem, nebo zabiju tvého koně!” Tormenta má sklopené uši a cení zuby. Její svaly jsou napjaté a chystá se vyrazit proti Hannibalovi. Rychle házím přívěsek na zem k Hannibalovi a běžím k Tormentě s nataženýma rukama a šeptám “klid, holka”, abych ji uklidnil. Ve chvíli, kdy se mi podaří chytit ji za hřívu a obejmout ji kolem krku, abych ji udržel, Hannibal už s přívěskem sedí ve svém letadle. Dveře se zavřou a letadlo se připravuje na odlet. Přes řev motorů slyším zespodu ozvěnu bláznivého troubení. Jdu na opačnou stranu plošiny. Na kraji silnice stojí nákladní auto. Pohrozím pěstí směrem k letadlu a křičím vzteky. Kdyby to auto přijelo o několik minut dřív, mohl jsem znovu zmizet a zachránit přívěsek před Hannibalem! V tu
chvíli zaslechnu pronikavé zapísknutí a zahlédnu odlesk slunce od něčeho kovového v okně letadla. Jako robot se otočím za sebe a vidím Tormentu, jak se jí podlamují nohy a padá k zemi v kaluži krve, která se každou chvíli zvětšuje… Neeeee!!! * * * Stejný pocit zoufalství se zmocňuje i ostatních členů Sítě po celém světě. “Profesore Temudjine, Hannibal už přívěsek dostal. Nemusel zastřelit Pablova koně!” “Uchýlit se k tak zbytečné krutosti… Duše toho člověka je velmi temná a zvrácená. Jestli se stane všemocným a nesmrtelným, nic ho nezastaví. Kdo ví, jaké zlé plány může spřádat?” “A teď už má nejméně tři z pěti úlomků Alexandrovy hvězdy!” “Je to závod s časem. Poslední dvě části musíme najít dřív než on. “Máme vůbec šanci?” “Můžeme se pokusit…”
Pokud se vám tento příběh líbil, Tormenta a ostatní legendární koně na vás čekají na www.howrse.cz
Autorka příběhů legendárních koní: Christine Frasseto ©2015 Owlient. All Rights Reserved.