1
Miller, pěstuj pšenici. Zemědělci se topí ve vlastním zrní – a my s nimi Autor: Jiří Sobota Zdroj: Respekt 38/2006 Někde se stala chyba Sedlák Jan Miller se chystá zažalovat Brusel. Alespoň to teď na začátku dubna tvrdí. Má totiž plné sklady loňské pšenice a bojí se, že nebude mít kam navézt tu letošní. "Zažaluju je za to, že mi zničili úrodu za dvacet milionů. A to není všechno. Můj statek má hodnotu sto milionů. Jestli na něj někdo podá konkurz, zažaluju Brusel i za to. Neobětuju dvanáct let života a budování farmy kvůli něčí neschopnosti!" zvyšuje hlas člen vedení Asociace soukromého zemědělství. Jak to vidí on, ministerstvo zemědělství a Evropská unie ho přímo za nos dovedly do průšvihu. Sedlák Jan Miller vlastní 650 hektarů úrodné zemědělské půdy ve středních Čechách. Jako všichni zemědělci dostal i on vloni z Bruselu dotaci na každý hektar a české ministerstvo mu doplatilo druhou polovinu – dohromady to dalo skoro dva miliony korun. Již dříve si navíc s finanční výpomocí českého garančního fondu pořídil techniku, která zaručuje vysoké výnosy. "Stát mi vlastně nabízel: ,Millere, kup si moderní traktor. My ti na to seženeme půjčku a ještě ti zaplatíme úroky.' Byl bych přece blázen, kdybych to neudělal," vysvětluje zemědělec osudovou nevyhnutelnost produkovat dříve nemyslitelné tuny. Vloni zasel sedlák Miller pomocí dotovaného traktoru na dotované půdě pšenici. Sklidil osmdesát tun na hektar a mohl se radovat – byl to díky počasí dobrý rok. A hlavně: úspěšný pěstitel si vůbec nemusel lámat hlavu s odbytem – znal totiž pravidla Evropské unie, a tudíž věděl, že pokud sklizené obilí neprodá sám, odkoupí od něj jakýkoli přebytek Státní intervenční fond za předem stanovenou cenu. Tento systém, který zbavuje zemědělce rizika a neblahého vlivu konkurence, má údajně fungovat jako záchranná pojistka proti vrtochům počasí a zajistit sedlákům evropskou životní úroveň. Český sedlák ji ale pochopil jinak: nabízená cena – zhruba 101 eur za tunu – pro něj byla dosti zajímavá na to, aby se již o nic dalšího nestaral. "Český mlynář by mi zaplatil méně. Takže jsem předem počítal, že pšenici prodám do intervenčního fondu," popisuje dnes svou obchodní strategii Jan Miller. A podle předem stanovených pravidel, která na takovém postupu nevidí nic špatného, mělo být s jistotou vyděláno. Ale není. Obilí, jež si měl stát převzít nejpozději do konce března, nemá kvůli loňské politováníhodné nadúrodě kam odvézt, a tak dodnes leží u sedláka Millera. A sedlák má o čem přemýšlet: pšenice se mu možná zkazí a fond ji od něj nepřevezme. Nebo ji nepřevezme včas a on nebude mít kam vysypat příští – jak se všeobecně předpokládá také požehnanou – úrodu. Někde se stala chyba. Jen neztratit nervy Státní intervenční fond není vlastně tak docela státní – jeho provoz sice přijde českého daňového poplatníka zhruba na 800 milionů korun ročně, jinak je tu ale podle své tiskové mluvčí Jitky Slukové proto, aby bez odmlouvání plnil vůli úředníků v Bruselu. Právě oni nařizují, které plodiny a za jak výhodnou cenu bude fond vykupovat. Proč jsou v Česku zemědělci povzbuzováni právě k pěstování pšenice, to neumí vysvětlit ani tisková mluvčí fondu, ani ředitel odboru komunikace ministerstva zemědělství Pavel Kovář. A je toho víc, co nevědí. Čeští farmáři totiž fond zavalili nabídkami na odkup přinejmenším 1,2 milionu tun pšenice. Fond se však s takovým přívalem neumí vyrovnat – nemá vlastní sklady a pronajímání od soukromých majitelů vázne. "Už jsme vypsali pět kol výběrových řízení, ale nejsme příliš úspěšní," popisuje situaci paní Sluková. Pravda je taková, že fond vykoupil zatím přibližně třetinu nabízené nadúrody a další šestinu odmítl kvůli nízké kvalitě převzít. U sedláků v sýpkách zůstává na konci března dobrá polovina sklizené pšenice, tedy asi 600 tisíc tun. Co si s ní fond, jenž nemá žádnou možnost, jak se ze svého závazku vůči pěstitelům vykroutit, počne, nemá jeho tisková mluvčí nejmenší tušení. "Vyčerpali jsme naše možnosti a čekáme, co vyjedná ministerstvo v Bruselu," říká Jitka Sluková. Ministerští úředníci zatím v centrále EU vyprosili změnu pravidel – místo slibovaných čtyř měsíců od nabídky teď mohou od zemědělců zrní převzít v klidu až do konce července. To se ale farmářům nelíbí, protože mají strach, že se obilí zkazí. "Pro mnohé zemědělce bude obtížné kvalitu zrní udržet," potvrzuje obavy mluvčí Sluková a líčí další naději intervenčního fondu: "Zemědělec se třeba nakonec raději rozhodne obilí prodat, než aby mu tam leželo až do července." Prodat v tomto kontextu znamená ztratit nervy a prodat někomu jinému než státu – a tudíž laciněji. A když ne? Ministerstvo jedná o možnosti pronajmout sklady v zahraničí, třeba v Německu či Belgii. Pokud k tomu dostane z Evropské komise zelenou, poputuje pšenice vykoupená za 101 eur (tedy o několik stokorun korun nad současnou světovou cenou) třeba z Moravy do skladu přes půl Evropy, kde si podle mluvčí Slukové poleží třeba dva roky. Náklady na uskladnění přitom v Česku činí zhruba euro za tunu měsíčně a v zahraničí bude cena nepochybně vyšší. Uskladněné obilí bude Unie průběžně nabízet v tendrech obchodníkům podle nejvyšší nabídky, která se však v
2
tuto chvíli pohybuje asi deset eur pod cenou nákupu a s přibývajícími měsíci bude nejspíš dále klesat. Obchodníci potom dostanou příspěvek na přepravu zakoupeného evropského obilí do nejbližšího přístavu a vrhnou dotovanou pšenici na světový trh, čímž dál sníží světové ceny. Zemědělec z rozvojové země, která nemá možnost jak své farmáře dotovat, se pěkně zapotí, nebo prostě zkrachuje. Evropskému sedlákovi však rozdíl v ceně, miliony eur za uskladnění a dopravu uhradí evropský daňový poplatník. Jsem navedenej Systém Společné zemědělské politiky, určený v době svého vzniku před desítkami let k zajištění dostatku potravin na válkou vydrancovaném kontinentu, má však i své vítěze. Paradoxně jím – alespoň v českých podmínkách – nemusí být onen sedlák, kterému se v průběhu boje změnila pravidla hry. Ve zcela netržním prostředí se totiž pohybují tržní štiky: majitelé skladů a obchodníci. Velkosklady nechtějí fondu pronajmout prázdnou kapacitu, místo toho nakoupí za nižší cenu obilí od nervózních zemědělců a to pak – už uskladněné – prodají státu za intervenční cenu se ziskem zhruba několik stovek korun na tuně – a naúčtují si samozřejmě skladné. Tuto praxi, o které se jinak jenom šeptá, potvrzuje bez problémů Jolana Procházková, tisková mluvčí Agropolu, jednoho z největších hráčů na českém zemědělském hřišti. "Pro intervenční fond skladujeme 70 000 tun pšenice. Je to stejné množství, jaké jsme nakoupili od zemědělců a prodali fondu. Cena při nákupu byla samozřejmě nižší – je to obchod jako každý jiný." Na celé operaci určitě neprodělají ani obchodníci, kteří dotovanou pšenici nakoupí v tendrech již od Evropské unie a vydají se s ní na světové trhy. A nemusí to být nikdo jiný než samotní velkoskladníci. "Identitu úspěšných účastníků tendrů nesmíme prozradit, je to obchodní tajemství," vysvětluje Státní intervenční fond daňovému poplatníkovi, kdo bude mít užitek z jeho daní. Vítězové už tak tajnůstkářští nejsou. "Ano, účastníme se i tendrů a máme střídavé úspěchy," potvrzuje již zmíněná paní Procházková z Agropolu. "Obilí pak vyvážíme do třetích zemí." Buďme k Agropolu spravedliví – určitě není jediný. Konkurenční Agrofert na otázky Respektu vůbec neodpověděl. Zbývá zjistit, zda se chystá náprava. "O reformách se mluví již dlouho, ale nic nejde provést z roku na rok," říká ředitel tiskového odboru ministerstva zemědělství Pavel Kolář. "A Evropská unie je v tempu změn velmi obezřetná." Takže vyloučit opakování letošního patu po příští sklizni nelze. Stejný názor má i středočeský sedlák Miller. "Jestli nedostanu signál, že mi třeba seberou dotace, zaseju pšenici zase," vysvětluje. "Vím, že se to musí jednoho dne zhroutit, ale stejně to udělám." Středočeský farmář ve skutečnosti zaseje zase o něco víc. Od příštího roku už totiž v souladu se směrnicemi EU dostane dotace jenom na zoranou půdu. "Takže jsem vzal pluh a hned jsem zoral zatravněné plochy. Přece se nebudu připravovat o desetitisíce." Pan Miller tvrdí, že kdyby fungovaly tržní vztahy, uživil by se i bez dotací. Jenže prý musí jednat podle pravidel, která nevymyslel. "Stát mě devět let podporuje, abych tohle dělal. Takže mě dneska není blbý, že to dělám. Já jsem k tomu byl navedenej."
http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&c-id=19168920&id=5566 Česká produkce potravin již Čechům nestačí 25.08.2006 - Podle šéfa Agrární komory Jana Veleby stojí za současným stavem vliv uvolnění trhů po vstupu Česka do EU. Nejhorší situace je u ovoce a zeleniny, kde výroba nepokrývá ani polovinu tuzemské potřeby. Podle Agrární komory již Česko není soběstačné v produkci většiny potravin. Nejhorší situace je u ovoce a zeleniny, kde výroba nepokrývá ani polovinu tuzemské potřeby. Sdělil to prezident Agrární komory ČR Jan Veleba. Důvodem je podle něj uvolnění trhů po vstupu Česka do EU, což s sebou přineslo zvyšující se dovoz potravin. Velmi podobná je i situace u obilí. "Letos to dopadne tak, že to co se sklidí, bude přibližně odpovídat stavu potřeb České republiky. U chlebového obilí ale bude nedostatek v žitě, problémy budou s kvalitou pšenice. Bude chybět i 50 procent sladu pro pivovarnický průmysl," uvedl Veleba. Velké rozdíly mezi domácí produkcí a spotřebou jsou kromě vepřového, drůbeže či vajec také u brambor, kde je Česko soběstačné pouze z 90 procent.
3
Ministr zemědělství Jana Mládek problémy se soběstačností za tak dramatické nepovažuje. Česko podle něj není samostatnou zemí, ale součástí jednotného evropského trhu. "Obecně v Evropě je poměrně velká nadprodukce potravin. Na druhou stranu ale není dobré, když máme deficit v agrárním obchodu a zahraniční obchod je v plusu," řekl České televizi Mládek. http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&c-id=19056740&id=0 Obliba vína roste, Morava poslouchá Brusel 09.08.2006 - České vinařství zažívá zlaté časy. Evropských reforem se tuzemští producenti neobávají. Jednoznačný pokrok. Tak vidí poslední vývoj v moravském a českém vinařství Pavel Vajčner, šéf významné firmy Znovín Znojmo. Drtivá většina vinařů s pozitivním hodnocením za poslední léta souhlasí. Samozřejmě s výhradami což je pochopitelné u oboru, jenž teď podléhá tuhým předpisům agrární politiky Evropské unie. Výsadba navzdory unii Za posledních deset let výměra vinic vzrostla skoro o polovinu. Révou osázená plocha už dosahuje bezmála devatenácti tisíc hektarů. Česko stihlo se státní podporou výsadbu ještě před vstupem do Evropské unie. Ta zakládání nových ploch zakazuje. Neví si rady s přebytky vína. Tuzemští vinaři ovšem stačí zásobit sotva polovinu domácího trhu, takže nové vinice tu mají perspektivu. Jasný prospěch mají z otevření trhu a ekonomických změn po roce 1990 spotřebitelé. Nabízí se jim mnohem větší výběr odrůd z domácích vinic, a pestrý sortiment z dovozu. Právě na import vinaři dost často žehrají. "Konkurence je přece ve všech oborech, takže ji musíme přijmout i my," domnívá se však Vajčner. Výrobci jí čelí i tím, že vytvářejí stále větší celky. To snižuje náklady. Vinaři už znají marketing Domácí vinaři už také začínají chápat význam marketingu a reklamy. "Letos máme ročník století" - zaznívá lákavě málem rok co rok z jejich úst. Chvála je přitom často na místě. A zatímco konzumace piva v Česku stagnuje a u tvrdého alkoholu klesá, obliba vína roste. Od roku 1995 stoupla spotřeba o jeden a půl litru na osobu. Prostor pro další růst přitom pořád je. Češi vypijí za rok sedmnáct litrů, průměr Evropské unie je ale dvojnásobný. K propagaci české produkce pomůže i Vinařský fond, jehož činnost se po létech dohadů konečně spouští. Fond bude po vzoru obdobných zahraničních institucí sloužit marketingu. Zhruba sedmdesát miliónů korun ročně do něj dají sami vinaři, stejnou částkou přispěje stát. "Podpořím propagaci našich vín, včetně nasazení vlastních jater," nechal se letos slyšet i ministr zemědělství Jan Mládek. Mládek letos přislíbil vinařům i zvýšení dotací na takzvanou integrovanou produkci. Ta spočívá v důrazu na ekologii, do systému je zapojena zhruba polovina tuzemských vinařů. Ti však chtějí podpory ještě vyšší. Poukazují na to, že zemědělci v západních zemích Evropské unie víc peněz mají. Brusel chystá reformu Evropská unie ovšem letos zveřejnila plán na reformu celého trhu s vínem. Změna v zásadě spočívá v otevření trhu, jež má přinutit podnikatele k likvidaci starých nevýnosných vinic, a v postupném snižování některých podpor. "V principu nám reforma prospěje právě proto, že máme menší dotace než třeba Francie," říká Vajčner. Ani šéf Svazu vinařů Jiří Sedlo se neobává, že by kvůli reformě domácí podnikatelé museli své vinice ničit. Spíš naopak - hlavní chybu reformy vidí v tom, že většinu peněz, které hodlá Brusel vyplatit za opuštění vinic na odškodném, skončí v jihoevropských zemích. Evropská agrární komisařka Mariann Fischerová-Bölová totiž počítá s likvidací asi čtyř set tisíc z dosavadních 3,4 miliónu hektarů vinic v unii. Za to chce vinaře odškodnit částkou 2,4 miliardy eur. To znamená bezmála pět miliónů korun na hektar. "Nesouhlasíme s tím, aby na odškodnění šlo tolik peněz. Dají se pro větší konkurenceschopnost evropského vinařství využít jinak," tvrdí Sedlo. O definitivní podobě reformy ještě rozhodnuto není. http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&c-id=18723660&id=5566 Farmáře válcují polští zemědělci
4
20.06.2006 - Za předchozí dva roky schodek českého agrárního obchodu se zahraničím dosáhl 56 miliard korun, což je víc než kdykoli předtím. Cibule z Mexika, čínský česnek, kuřata z Itálie či polské okurky. Proč se musí zrovna tohle zboží dovážet? Tak se ptají zákazníci, když se v regálech velkoprodejen tu výjimečně, tu pravidelněji setkávají s běžnými potravinami "made in cizina". To je takový problém dodávat je na pulty z českých polí a stájí? "Kvalitní zeleninu, mléko nebo maso dělat samozřejmě umíme. Jenže nás vytlačuje často nepřiměřeně levný dovoz," tvrdí šéf zemědělského svazu Miroslav Jirovský. Za předchozí dva roky schodek českého agrárního obchodu se zahraničím dosáhl 56 miliard korun, což je víc než kdykoli předtím. Naposled proto domácí rolníci protestovali proti údajně dumpingovému dovozu kuřat. Těch se vývozem zbavovaly země, kde panika z ptačí chřipky prudce srazila odbyt a ceny. Obchodníci ovšem mají jasné vysvětlení, proč mají na pultech i slovenské mléko či polské vepřové: rozhodující je pro nás kvalita a cena. To požaduje zákazník, a tím se proto řídíme při smlouvách s dodavateli - opakují šéfové řetězců své argumenty. Tvrdí, že ze zahraničí berou sotva 15 procent potravin. Nadnárodní řetězce přitom leckdy na české pulty hrnou zboží, které jejich centrály objednávají daleko za českými hranicemi. "Například náš česnek zmizel kvůli dovozu z Číny. Ten je několikanásobně levnější - a také téměř bez chuti," říká šéf Zelinářské unie Jaroslav Zeman. Nejvíc konkuruje Polsko Po rozšíření Evropské unie se čeští zemědělci ocitli na společném trhu s Polskem - novou agrární velmocí Evropy. A to se rázem projevilo i na českém zemědělském dovozu. Import masa se od roku 2003 zvýšil třicetkrát a loni už dosáhl 1,6 miliardy korun. Dovoz mléčných výrobků stoupl za tu dobu trojnásobně. Roste i dovoz zeleniny, i když ne takovými skoky - už před vstupem do unie byl totiž český trh před polským dovozem zeleniny a ovoce clem takřka nechráněn. "Když se v Polsku urodí, je to pro nás pořád katastrofa," potvrzuje Zeman. A jak polští farmáři dokážou vyrábět levněji, ačkoli berou stejné, nebo dokonce nižší dotace než čeští zemědělci? Mají nižší mzdy. Ztráty hradí dotace. Zatím Čeští rolníci se touto situací cítí zaskočeni. Stěžují si. Ale přesto zatím nekrachují. Až na několik výjimek - s podnikáním skončili například někteří moravští producenti žampiónů z blízkosti polských hranic. Domácí zemědělce drží nad vodou politika Bruselu. Výrobními kvótami a obrovskými dotacemi, které po vstupu do unie vzrostly dvojnásobně na letošních zhruba třicet miliard korun. To deformuje trh a odsouvá zákony nabídky a poptávky - tedy i polskou konkurenci - na vedlejší kolej. Vydatným bruselským podporám tak čeští rolníci vděčí za to, že právě v posledních dvou letech vykázal jejich obor zisk kolem osmi miliard korun - když předtím končil v červených číslech. Jenže tato idyla, o níž si jiní podnikatelé mohou nechat jen zdát, podle ekonomů nevydrží věčně. Především Světová obchodní organizace WTO na Brusel stále silněji tlačí, aby dotace razantně snížil. "Pak už může polská konkurence opravdu ohrožovat naši existenci," varuje i prezident Agrární komory Jan Veleba. Autor/ři: Martin Mařík
http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&c-id=18229650&id=5566 Vstup do EU přispěl k vyšší stabilitě českého zemědělství 12.04.2006 - Podle ministra Mládka přinesl vstup do EU českému zemědělství po předchozích ztrátových letech zisk a větší stabilitu podnikání. Vstup do Evropské unie přinesl českému zemědělství po předchozích ztrátových letech zisk a větší stabilitu podnikání, mimo jiné díky výraznému vzestupu dotací. Na Žofínském fóru, věnovaném zemědělství, to uvedl ministr zemědělství Jan Mládek. Stabilitu lze podle něj předpokládat až do roku 2013, protože do té doby je schválen
5
evropský rozpočet. Zemědělci se ale musí připravovat na budoucí změny, jako je postupné rušení vývozních subvencí i nejasná podoba dotací po roce 2013. Prohlubovat se zřejmě bude problém s využitím zemědělské půdy. Omezování vývozních dotací povede k problémům s přebytky obilí, které Česko produkuje. Využít se budou moci buď ve výrobě biopaliv, nebo se bude muset obilí pěstovat méně. Řádově tisíce hektarů půdy uvolní reforma cukerného pořádku v EU, protože klesne domácí výroba cukru. U kukuřice lze čekat vetší intenzitu produkce a menší potřebu ploch vlivem rozšiřování geneticky upravených odrůd. Podle Mládka se zatím příliš nedaří snížit podíl orné půdy, který je Česku proti Evropské unii vysoký. Vedle zatravnění ale může být řešením rostoucí pěstování nepotravinářské produkce a energetických plodin. Nutnost zaměřit se na nepotravinářskou produkci zdůraznil také prezident Agrární komory Jan Veleba. Zemědělství je sice po vstupu do EU v zisku, ale hlavně díky dotacím, zatímco objem produkce a příjmy z ní klesají. Tomu je dle Veleby třeba zamezit, mimo jiné pomocí alternativních výrobních programů. Jinak si totiž zemědělství, stále závislejší na dotacích, může dostat do problémů po roce 2013, kdy lze čekat omezování podpor. Zemědělci by se měli zaměřit také na další úsporu nákladů a zvyšování produktivity práce, dodal. Podle předběžných údajů mělo loni zemědělství zisk 7,6 miliardy korun. Hrubá zemědělská produkce ve stálých i běžných cenách ale klesla, naproti tomu dotace dále vzrostly na 29 miliard korun. Autor/ři: rai-ihned, čtk http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&c-id=18164680&id=5566 Farma bojuje s byrokracií unie 03.04.2006 - "Všechno je sešněrováno kvótami, sejeme plodiny podle toho, kolik je na ně dotací, a ne podle potřeb trhu. Byrokracie narůstá neuvěřitelnou měrou," tvrdí farmář. Farma bojuje s byrokracií unie Evropská unie nám vzala šanci vydělat si vlastníma rukama a hlavou - tvrdí farmář Jaroslav Bačina, dosud ještě šéf rodinného podniku v Klíčanech u Prahy. Z úst zemědělců, jež právě unie štědrými dotacemi hýčká, zní takový odsudek překvapivě. Ale Bačina má argumenty: "Všechno je sešněrováno kvótami, sejeme plodiny podle toho, kolik je na ně dotací, a ne podle potřeb trhu. Byrokracie narůstá neuvěřitelnou měrou." Přidává i vrcholnou ukázku absurdní bruselské politiky. Letos se rozhodl své hospodářství formálně předat synovi Ondřejovi. Unie má i na tohle dotace: starší farmář dostane důchod třeba o dvě stě tisíc korun ročně vyšší, když podnik předá dětem. Brusel chce tímto způsobem udržet na venkově mladé lidi. "Jenže když jsme spočítali, kolik zase za převod majetku zaplatíme na poplatcích a jak to zkomplikuje další podnikání, dotaci pro odchod do důchodu raději nevyužiji," říká. Neformálně však řízení podniku letos synovi přece jen nabídne. "Nedávno mi bylo pětapadesát. Trochu si odpočinu a Ondřej se naučí zodpovědnosti," říká. "Těším se na to, i když mi stejně táta do všeho bude pořád mluvit," míní Ondřej. Spolu s odpovědností za rodinu (otec Jaroslav má ještě dceru Martinu, manželku Marcelu a maminku Vlastu) syn ovšem převezme i slušné živobytí. Obrat statku jen ze zemědělské činnosti dělá ročně kolem třiceti miliónů korun - a v tom není započítána čerpací stanice a pískovna, které Bačinovým také patří. "Přiznávám i zisk pár desítek tisíc korun, aby byly úřady spokojené. Účetnictví mám samozřejmě v pořádku, ale radši pořád investuji, než abych zbytečně krmil erár," říká Jaroslav Bačina. "A také se každý rok vydáváme do světa, abychom se tam učili novinkám. Naposled jsme byli v Kalifornii," dodává, že na penězích "nesedí". Do Klíčan se Jaroslavovi rodiče přistěhovali před 70 lety z pražské Ruzyně. Tamní statek totiž musel ustoupit rozšiřování ruzyňského letiště. V roce 1949 komunisti rodinu z klíčanského statku vyhodili. "Otcova bratra dokonce zavřeli. Nám nakonec povolili zůstat v obci. Umístili rodiče do bývalé drůbežárny. Okna na jedné straně museli zakrýt, aby ani neviděli do svého bývalého dvora," líčí Jaroslav.
6
Oprávněný pocit křivdy byl ale nakonec šťastnou příčinou toho, že po listopadu 1989 se Bačinovi zase odhodlali hospodářství obnovit. "Nikdo z okolí si na to netroufl. Ale my jsme se zařekli, že do toho půjdeme. Otec se lepších časů nedožil, ale máma pookřála a v osmasedmdesáti letech nám pomáhá pořád," líčí podnikatel. Teď už má kromě vlastního více než sta hektarů i přes 800 hektarů pronajatých. Do hry se však zase vrací téma letiště. Na klíčanských pozemcích hodlá stavět své ranveje firma Aero. "Snad tentokrát nebude letiště důvodem, že statek zanikne. Jednal jsem už s firmou Penta, která má o parcely zájem. Něco prodat za dobrou cenu můžeme, ale hospodaření to nesmí zlikvidovat," tvrdí farmář. Na klíčanském statku to ani nevypadá jako u sedláka - kolem stavení je upravená zahrada. Až za dalšími vraty pokračuje hospodářský dvůr. Všude je až úzkostlivě čisto. "Žena by možná raději než na statku bydlela ve městě. Takže jsem jí musel slíbit, že tu bude aspoň všechno čisté," říká s nadsázkou Jaroslav. Marcela Bačinová má v podniku na starost účetnictví. Donedávna vedla restauraci, kterou si Bačinovi pronajali. "Jenže ke konci roku jsme předali státu šest nezaměstnaných, kteří v hospodě pracovali. Museli jsme ji zavřít kvůli zvýšení DPH," vysvětluje Bačina. Syn Ondřej pomáhá otci prakticky se vším - od přípravy různých podnikatelských projektů po rozmetání hnojiv na poli. Jedině dcera Martina je zatím mimo statek. Studuje agrární diplomacii na pražské České zemědělské univerzitě. "Uvidím, pro co se rozhodne," říká její otec. Podnikatelským krédem Jaroslava Bačiny je zhodnotit co nejvíc vlastní produkci, neprodávat jen levné suroviny. V jednom ze dvorů provozuje čerpací stanici a zároveň prodává i výdobytky statku. "Jedete si pro benzín? Tak si třeba vemte i plato domácích vajíček. Přijeli jste pro brambory? To si zároveň můžete natankovat." Tak funguje synergie pumpy a prodeje potravin. Podnikatel přitom utrží výrazně víc, než kdyby dodával produkci do obchodních sítí. "Pražáci to sem nemají daleko a jsou teď po domácím zbožím jako diví. Moc nám pomohla hlavně aféra s prodejem nekvalitního masa v řetězcích," glosuje farmář. Boom zažívá i prodej vepřového. "Denně zabíjíme deset prasat a nestačí to," pochvaluje si statkář. Aby nemusel investovat obrovské peníze do splnění přísných norem pro vlastní porážku, využívá předpisů o domácí porážce. Prase prodá řezníkovi, který ho hned na dvoře porazí. "Jak vyběhne z vrátek, už patří řezníkovi. A ten má své povolení na porážku," vysvětluje Bačina. "Bačinovi jsou prototypem rodinné farmy, která může přežít do budoucna. Nestaví totiž jen na zemědělství," hodnotí klíčanský statek jejich kolega i konkurent Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství. Oceňuje i to, že se Bačina stará o věci veřejné. Dvanáct let je v obecním zastupitelstvu, je činný ve spolcích od myslivců po včelaře. Před vstupem země do unie třeba zorganizoval exkurzi pro hlavního vyjednávače Pavla Teličku po českých farmách - aby mu ukázali, co potřebují. Právě kvůli tomu provází Bačinovy i závist. Sám Bačina připouští, že se lidé občas pozastaví, kolik má kontaktů a prý bůhví jak jich využívá... "Neříkám, že se máme špatně. Ale závidět nám lidi můžou hlavně tu spoustu práce," říká podnikatel. Autor/ři: Martin Mařík http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=72&typ=1&val=37766&ids=0 Krátký souhrn ke Zprávě o stavu zemědělství ČR za rok 2005 Vstup České republiky do Evropské unie významně zlepšil hospodářskou situaci českého zemědělství. Po ztrátách v letech 2002 a 2003 vykázal podnikatelský důchod ze zemědělství v letech 2004 a 2005 roční zisk kolem 8 miliard Kč. Objem hrubé zemědělské produkce sice v roce 2005 meziročně poklesl o 4,8% a relace mezi cenami výstupů a cenami vstupů zemědělských podniků (terms of trade) se zhoršila o 11,7%, přesto důchod ze zemědělství v běžných cenách přepočtený na 1 pracovníka pokračoval v růstu a v roce 2005 se zvýšil o dalších 2,7%. Tento růst podpořily především výrazně rostoucí podpory zemědělství. Nejlepších výsledků dosáhly velké tržně orientované podniky, které z velké části (kolem 90%) obhospodařují pronajatou půdu. Poněvadž v současnosti nedosahuje cena půdy v České republice ani pětiny úrovně v tzv. starých členských zemích Evropské unie (EU-15), je i cena pronájmu půdy prozatím relativně nevýznamnou nákladovou položkou. Bruselské a národní zdroje tak významně napomáhají k nárůstu kapitalizace a současně k poklesu staré zadluženosti českých zemědělských podniků. To je šance pro další zásadní modernizaci zemědělství, která bude při pokračujícím se otvírání evropských trhů světu určujícím aspektem konkurenční schopnosti.
7
Podíl zemědělství (včetně lesnictví a rybolovu) na hrubém domácím produktu (3%) a na celkové zaměstnanosti (4%) se především v důsledku silně expandujícího terciérního sektoru v ČR již přibližuje nízkým úrovním nejvyspělejších zemí EU-15. Všeobecně nižší cenová hladina vede v ČR, vedle nižší ceny půdy, i k nižším cenám vstupů do zemědělství, a to především v cenách práce. Tato situace sice u nás vytváří komparativní výhody vůči sedlákům ze zemí EU-15, nikoliv však vůči některým novým členským zemím EU, kdy především polští malorolníci svou nízkou cenou práce vytvářejí českým zemědělcům silnou konkurenci na trhu. Nižší produktivita práce v zemědělství v porovnání s průměrem národního hospodářství způsobuje, že – podobně jako v ostatních zemích EU – úroveň mezd v zemědělství je nižší než celonárodní průměr, a to o 28%. České zemědělství se nadále potýká s příliš vysokou mírou zornění, která dosahuje 71,5% zemědělské půdy, a to i přesto, že méně příznivé oblasti (LFA) zaujímají polovinu celkové plochy zemědělské půdy. Dosavadní snahy o snížení míry zornění zůstaly bez úspěchu, neboť stávající nastavení finančních nástrojů agrární politiky přináší zemědělcům v mnoha případech vyšší příjmy při produkci tržních plodin na orné půdě, než by tomu bylo při vyšší míře zatravnění. Slabší konkurenční schopnost některých odvětví živočišné výroby ČR v rámci celé Evropské unie vedla, spolu s širší orientací producentů na vývoz živých zvířat, k dalšímu poklesu stavů a produkce především u prasat a některých kategorií skotu a potažmo k poklesu celkové živočišné výroby. V důsledku odstranění posledních celních a byrokratických bariér se výměna zboží v zemědělsko-potravinářské oblasti od května 2004 dále zvýšila a především se dále posílila zahraniční výměna (intraobchod) v rámci jednotného trhu EU. Vývoz do zemí EU již dosahuje 85% celkového objemu českého zemědělsko-potravinářského vývozu a celkem 89% všech agrárních a potravinářských výrobků dovážených do České republiky pochází ze zemí Evropské unie. Celkovou dynamiku zahraniční obchodní výměny a konkurenční schopnost českého zemědělství a potravinářství vyjadřuje stupeň krytí, tj. jak velký podíl dovozů je kryt vývozy. Česká republika si v roce 2005 své postavení na zahraničních trzích se zemědělsko-potravinářskými výrobky vylepšila o 9 procentních bodů, kdy své importy pokryla exporty již ze 75%. Stále však zůstává problémem nedostačující nabídka zavedených značek, které by regionální speciality cenově odlišovaly od masově nabízených produktů. Navíc ve struktuře vývozu začínají hrát stále větší úlohu základní zemědělské komodity (suroviny) bez vyšší přidané hodnoty. V neposlední řadě se zemědělství a potravinářský průmysl v ČR potýká s relativně slabou pozicí na trhu vůči nadnárodním obchodním řetězcům. Přestože Česká republika zůstává a i v nejbližší budoucnosti pravděpodobně zůstane čistým agrárněpotravinářským importérem, nepředstavuje to pro českou ekonomiku nebezpečí destabilizace. Navíc česká ekonomika jako celek v současnosti vytváří významné přebytky v zahraničním obchodě, jež bez problémů vyrovnávají deficit zemědělsko-potravinářského obchodu.
Volitelná četba: Zemědělství a osud Evropy Autor: Hynek Fajmon | Publikováno: 11.11.2005 http://eu.eportal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=485 Poslední převratný vývoj v evropské politice byl v komentářích médií často spojován s osudem zemědělské politiky. Pro naprostou většinu občanů České republiky i ostatních členských států Evropské unie se jedná o téma velmi odtažité, protože pracují nebo podnikají buď v průmyslu nebo ve službách. Přímý kontakt se zemědělstvím má v ČR již méně než 5% občanů a v ostatních státech EU je to až na výjimky typu Polska podobné. Přesto zemědělská politika dnes přímo ovlivňuje politický osud celé Unie. Málo si uvědomujeme v jakém kontextu se nyní vlastně v zemědělské politice pohybujeme a jak moc tato politika osud Unie a dokonce celého světa ovlivňuje. Podle mého soudu jsou klíčové následující skutečnosti: 1. Společná zemědělská politika EU je jedinou skutečnou politikou Unie hodnou svého jména, protože je celá v rukou Unie od A až do Z, počínaje kompletním financováním a konče kompletní právní regulací tohoto odvětví. Takovým stavem se nemůže "pochlubit" žádná jiná evropská politika. Z toho vyplývá, že možnosti členských států tuto politiku ovlivnit jsou minimální. 2. Společná zemědělská politika EU vězí svou podstatou hluboko v minulosti v 50. a 60. letech minulého století, kdy došlo k pragmatickému kompromisu mezi Francouzi a Němci na jednoduchém základě. "Vy (Francouzi) nám umožníte přístup na Váš průmyslový trh a my (Němci) Vám podpoříme a ochráníme agrární sektor." Tento kompromis je přes všechny peripetie evropské politiky stále v platnosti a to i přestože již Evropa nemá žádný "potravinový problém" jako tomu bylo v 50. a částečně ještě i v 60. letech.
8
3. Rozšíření EU o 10 nových států včetně ČR se v roce 2004 uskutečnilo pouze za podmínky, že nové členské státy získaly ve Společné zemědělské politice EU nerovnoprávné postavení "druhořadého člena". Francie totiž Německu v novelizovaném "historickém kompromisu" v roce 2002 sdělila, že pokud Německo trvá na rozšíření EU o 10 států, tak Francie souhlasí pouze za podmínky, že zemědělci ve starých členských státech budou mít ještě 10 let privilegovaného postavení. Zemědělci v nových členských státech tedy dostali první rok svého členství pouze 25% dotací oproti starým členským státům. Tato zjevná diskriminace bude trvat až do roku 2013, kdy se platby ve všech 25 státech vyrovnají. 4. Další rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko se uskutečňuje opět za podmínek, které diskriminují tyto nové členské státy. Bulharští a rumunští zemědělci dostanou stejný "balík" jako my, ale na 25% budou začínat v roce 2007, kdy do EU vstoupí. Rovnoprávné podmínky pro své zemědělce dosáhnou rovněž po 10 letech t.j. v roce 2017. Po celou tuto dobu budou zemědělci ve 12 nových členských státech vystaveni konkurenci vyspělejšího západoevropského agrárního sektoru. A to již vůbec nemluvím o tom, kolik různých stupidních regulací zemědělského podnikání nové členské státy musely převzít a plnit včetně například zavedení přesně definované klece pro chov drůbeže. Kromě toho musely nové členské státy zavést nová veterinární a hygienická pravidla v důsledku čehož mnoho desítek tradičních zemědělských podniků zkrachovalo nebo se potýká s významnými problémy. A to v situaci, kdy staré členské státy mají z mnoha těchto pravidel dojednané dlouhodobé výjimky. 5. Reálné fungování SZP EU vytváří nadprodukci téměř ve všech zemědělských plodinách a udržuje ceny na dvou až třínásobně vyšší úrovni než jsou světové ceny totožných zemědělských komodit produkovaných mimo Evropskou unii. Funkčnost celého systému je zajišťována pouze tím, že EU udržuje poměrně vysoké celní sazby a velmi omezené množstevní kvóty na import zemědělské produkce do EU. Navíc Unie dotuje nejen zemědělskou produkci, ale také její další export na cizí trhy. Letos například bude vyplaceno 77 milionů eur na podporu vývozu 200 000 ks živého dobytka do Libanonu a Egypta. Není proto divu, že mnoho států světa proti této evropské politice ostře protestuje a v rámci Světové obchodní organizace (WTO) požaduje její reformu. 6. Společná zemědělská politika EU velmi přísně reguluje produkci téměř všech podstatných zemědělských produktů včetně například vína, cukru, ovoce, zeleniny, jednotlivých druhů obilovin atd. Některé regulace jsou přitom naprosto absurdní jako například zákaz vysazovat nové vinice kromě těch již existujících registrovaných. Paradoxní je rovněž vyplácení štědré podpory na pěstování tabáku v Řecku a zároveň vyplácení evropských peněz na boj proti kouření. EU rovněž přímo reguluje cenu cukru na trhu členských států EU. V důsledku toho jsou evropští spotřebitelé nuceni kupovat cukr za 2-3krát vyšší cenu než by při fungování volného trhu museli. SZP EU tedy lidem zdražuje základní životní potřebu, kterou je jídlo a přispívá tak ke zbytečné relativní chudobě značné části lidí v členských státech Evropské unie. 7. V České republice je dosud málo známo, že Společná zemědělská politika EU obsahuje mimo jiné i zvláštní režim pro některé tzv. geograficky znevýhodněné oblasti EU. Jedná se o další, tentokrát nadstandardní, dotace pro zemědělskou činnost na Kanárských ostrovech, Mallorce, Madeiře a v dalších geograficky odlehlých lokalitách. Je příznačné, že tyto lokality jsou výhradně součástí starých členských států. Stejný status nebyl přiznám žádné lokalitě v nových členských státech, i když jejich podmínky jsou často ještě mnohem komplikovanější. Všechny tzv. geograficky znevýhodněné oblasti EU, jsou totiž zpravidla turistickými ráji, které získávají většinu svých příjmů z této činnosti. 8. Společná zemědělská politika EU je také zásadní překážkou hospodářského rozvoje chudých států především z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Právě producenti z těchto států jsou schopni hospodářsky soutěžit především v oblasti zemědělské produkce a to jim není umožněno, protože jsou likvidováni evropskou dotační politikou nebo nemožností dostat se na evropský trh. Právě proto tyto státy nyní velmi intenzivně tlačí v rámci Světové obchodní organizace (WTO) na liberalizaci světového zemědělského trhu. Tomuto tlaku bude muset dříve nebo později ustoupit ve vlastním zájmu i Evropská unie. Pokud Unie chce, aby tyto státy chránily duševní vlastnictví evropských firem nemůže donekonečna blokovat možnost prodávat jejich zemědělskou produkci na trhu EU za podmínek fairplay. 9. Při rozšíření EU o 10 nových států v roce 2004 byly všem novým členským státům v přístupových smlouvách stanoveny přesné maximální kvóty pro produkci všech Evropskou unií regulovaných zemědělských komodit. Výše těchto maximálních kvót byla přitom vypočítávána na základě zkoumání reálné zemědělské produkce za posledních 5 let před vstupem do EU. Tento přístup byl pro nové členské státy zřetelně nevýhodný, protože, snad s výjimkou Kypru a Malty, všechny tyto státy procházely rozsáhlou hospodářskou transformací související s přechodem od centrálně řízeného hospodářství k tržnímu hospodářství. V důsledku těchto nezbytných reforem došlo v 90. letech 20. století v těchto "transformačních" státech k hlubokému poklesu jejich průmyslové i zemědělské produkce. Z historicky nízkých zemědělských výnosů byly následně vypočteny kvóty a ty byly zakotveny do přístupových smluv. Nové členské státy tak nejen dostaly nižší dotace, než
9
jejich konkurenti v západní Evropě, ale ještě tyto nižší dotace obdržely na menší rozsah výroby, než je přirozená produkční schopnost tamního zemědělství. 10. Nejlepším důkazem absurdity Společné zemědělské politiky EU a diskriminace nových členských států EU je právě nyní probíhající řízení Evropské komise o udělení pokuty za hromadění tzv. nadměrných zásob před vstupem těchto států do EU. Evropská komise nyní zcela vážně jedná o udělení pokuty České republice, Slovensku, Polsku, Maďarsku a Slovinsku ve výši cca 30-200 milionů euro za to, že nezabránily před rozšířením EU vytváření nadměrných zásob některých druhů zemědělských komodit jako je rýže, ananas v plechovkách, houby v plechovkách, tabák atd. Odhlédneme-li od samotného faktu, že Evropská komise zásadně dává pokuty pouze malým státům, které se nedokáží účinně bránit viz příklad Portugalska a netrestá velké státy s velkým vlivem viz příklad Německa a Francie, tak pokuta za vytváření tzv. nadměrných zásob může mnoha našim starším spoluobčanům připomenout 40. a 50. léta, kdy byli sedláci trestáni, za "šmelinu, keťasování a zatajování potravin". Nyní se tato absurdita založená na snaze regulovat svobodný trh vrací opět, tentokrát v evropském hávu. V Evropské unii existují státy, které na současném stavu SZP EU velmi vydělávají a budou proto logicky tento stav vehementně bránit. Na druhé straně však existují státy, které na současném stavu hluboce prodělávají a proto je jejich eminentním zájmem tuto politiku co nejdříve omezit nebo dokonce zrušit. Aktuální podoba tohoto sporu je vyhrocena mezi francouzským prezidentem Chiracem, jako hlavou zemědělské koalice a britským premiérem Blairem, který je vůdčím politikem zastánců zemědělské reformy. Zájmy České republiky v celé této záležitosti jsou myslím každému zřejmé. My jsme již nyní v této oblasti diskriminováni a náš budoucí rozvoj nebude v žádném případě stát na zemědělské produkci. Proto se logicky musíme vší svojí vahou postavit do jednoho šiku s těmi, kteří si přejí Společnou zemědělskou politiku EU co nejvíce omezit a srovnat podmínky pro zemědělce ve starých a nových členských státech. Musíme si přát stejné šance v zemědělství pro všechny a také celkově méně dotací do tohoto odvětví. Je v našem zájmu rovněž liberalizovat jednotlivé sektory zemědělské politiky počínaje vínem a konče cukrem. Pokud toto vše uděláme, dosáhneme nižších cen potravin pro spotřebitele a ušetříme spoustu peněz i daňovým poplatníkům.